Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

VERBÁLNÍ A NEVERBÁLNÍ SIGNALIZACE PŘI VÝCVIKU PSŮ Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

doc. Ing. Petr Řezáč, CSc.

Simona Merlíčková Brno 2008

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Verbální a neverbální signalizace při výcviku psů vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu použité literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně.

dne……………………………………. podpis bakaláře……………………….

3

PODĚKOVÁNÍ

Děkuji doc. Ing. Petru Řezáčovi, CSc. za vedení při zpracování bakalářské práce, za konzultace a ochotu při poskytování odborných rad a připomínek k tématu. Děkuji rodičům za umožnění studia a jejich pomoc a podporu při studiu.

4

ABSTRAKT Bakalářská práce shrnuje dosavadní poznatky z oblasti výcviku psů. Uvádí, jak pes vnímá lidskou řeč, rozlišuje jednotlivé příkazy a jak je odlišná jeho odezva na stejný příkaz vyslovovaný s různou intonací. Dále se věnuje popisu a porovnání různých metod výcviku. V části neverbální signalizace je zdůrazněn význam očního kontaktu mezi psem a člověkem, reakce psa na gesta a upřený pohled člověka a rovněž, že pes rozpozná naši pozornost. Tyto dovednosti jsou výsledkem sociálního učení, které pes zdědil od vlků a které byly prohlubovány domestikací a soužitím s člověkem.

Klíčová slova: pes, učení, výcvik, verbální signalizace, neverbální signalizace.

5

ABSTRACT The bachelor work summarizes the knowledge on the training of dogs. The study states, how dog perceives human speech, discriminates different commands and how dog response changes to the same command pronounced with a different intonation. The work also describes and compares the training methods of dogs. In the part of nonverbal communication, the study emphasizes the importance of eye contact between dog and human and the response of dog to human gesture and stare. These skills are the result of social learning that dog inherited from wolf and during domestication.

Keywords: dog, learning, training, verbal signalling, non-verbal signalling.

6

OBSAH 1. ÚVOD

8

2. LITERÁRNÍ PŘEHLED

10

2.1. Tradiční asociativní přístup

10

2.2. Poznávací přístup

13

2.2.1. Verbální signalizace

13

2.2.2. Metoda Model-soupeř ve srovnání s operativním podmiňováním

16

2.2.3. Neverbální signalizace

17

2.2.4. Učení pozorováním a napodobování

22

3. NÁVRH METODIKY POKUSU

25

4. ZÁVĚR

26

5. POUŽITÁ LITERATURA

27

7

1. ÚVOD Z úst majitelů psů můžeme zaslechnout, že pes je tvorem, kterému chybí pouze dar řeči. Toto dobře míněné konstatování je zajímavé: je jisté, že při komunikaci nelze používat jazyka, slova nemají pro psa žádný smysl, nemá-li však pes dar řeči, má téměř všechno ostatní. A s tímto „vším ostatním“ vystačí při dorozumívání. Při dorozumívání nepoužíváme pouze řeč, obsah našich projevů je velmi podmíněn i neverbálními prvky. Tón, obličejová mimika, průměr zornic, pohyby těla (postoj a rytmika pohybů) a jiné výrazové prostředky hrají téměř stejně důležitou roli jako slova. Stejně je tomu se psem, pouze celý náš projev bude pro něho tvořen gesty a intonací. Vyslovená slova jsou zvukovými signály, které pes spojuje s určitou situací a chováním. Vyzveme-li psa, aby si sedl, nevykoná povel proto, že řekneme „sedni“, ale proto, že pán doplnil tento zvuk nonverbálním gestem (např. zatlačením na záď psa) a odměnil psa, reagoval-li podle jeho přání. Pohyb spojený se slovem může odpovídat situaci, která má pro psa hierarchický význam, může znamenat jeho podřízenost. Jedná se proto o neverbální projevy, které pán vysílá, signály zdůrazňující nebo zmírňující povel. Příkladem může být situace, kdy pes vyleze na křeslo, kde obvykle sedává jeho pán. Pes identifikoval křeslo jako důležité kontrolní místo, sloužící k udržení dominantní hierarchické pozice. Dává-li pán povel k seskoku, žádá tím psa, aby mu ponechal důležitou zónu v rodinné hierarchii. Učiní-li tak, aniž se sám sebe ptá, zda pes poslechne, jeho hlasová intonace, pohled, poloha těla (lehký náklon vpřed) ukážou psovi, že pán sám sebe považuje za dominantního. Naopak není-li si jist výsledkem střetu, intonace jeho hlasu, výraz tváře i celkový postoj prozradí jeho váhání. Pes se proto pokusí pánovi pohrozit a získat převahu. Taková situace se může rychle změnit v drama, pokud nedostatek přesvědčivosti u člověka vystřídá strach z vrčícího psa, považujícího se za dominantního jedince. Z toho je zřejmé, jak důležitou roli hraje komunikace v nastolení hierarchie v lůně rodiny-smečky. Účinný přenos informací zajišťuje jednota dvou pokynů (verbálního a neverbálního). Nedostatečná znalost významu nějaké psí reakce vede často majitele k vysílání nejednoznačných signálů. Například přivolávání psa, který se od nás vzdaluje. Pro majitele je samozřejmostí, že se pes vrátí, pokud ho zavolá. Jenže tato úvaha je nesprávná, neboť pes se ,‚nevidí pod svým jménem“, neztotožňuje se s tímto zvukem, který je pro něho pouze signálem kontaktu s pánem. Aby člověk přivolal psa, pobíhá-li

8

volně, musí být pro něho velmi přitažlivý, v každém případě atraktivnější než čtyřnozí kamarádi nebo jiné hračky, které ho až do této chvíle zabavily. Bohužel, pokud pes s návratem otálí, majitel začne být netrpělivý, mračí se, již jeho obličej signalizuje trest, který psa čeká, až se vrátí. Proto zvíře raději zůstane, kde je, ba dokonce se ještě vzdálí. Tento příklad ilustruje složitost předávání informací vizuálními a sluchovými prostředky mezi člověkem a psem.

Cílem bakalářské práce bylo zpracování dosavadních poznatků o využití verbální a neverbální komunikace při výcviku psa.

9

2. LITERÁRNÍ PŘEHLED Učení popisuje, jak se zkušenostmi získanými z vnějšího prostředí mění chování zvířat. Výcvik, zahrnuje techniky používané k zajištění toho, aby zvíře odpovědělo na daný příkaz podle našich očekávání (Mills,2002). Teorie učení je tradičně rozdělena do dvou směrů. První z nich je asociativní přístup představovaný Watsonovým behaviorismem (Watson, 1913) a druhý je poznávací přístup (Tolman, 1948).

2.1. Tradiční asociativní přístup Asociativní přístup je součástí většiny výcvikových programů a je při něm kladen důraz na vztah: podnět → reakce. Zahrnuje takové formy učení, ve kterých je zvíře nuceno vytvářet asociace mezi dvěma událostmi (jevy). Např. uchopení vodítka majitelem předesílá procházku, nebo škrábání na dveře vede k otevření dveří majitelem. V tomto přístupu k výcviku je kladen důraz na čtyři tradiční principy, které ovlivňují formování asociací. Je to opakování, souvislost, kontingence a upevňování (Mills, 2005). Opakování se vztahuje k frekvenci procvičování. Čím vícekrát je určitá činnost opakována, tím rychleji se vytváří asociace. Jinými slovy, čím častěji procvičujeme daný příkaz, tím rychleji ho pes pochopí (Mills, 2005). Souvislost popisuje vztah místa a času mezi dvěma událostmi. Pro zvíře je důležitá těsná časová a prostorová souvislost k naučení se asociaci. Např. je důležité odměnit psa ihned po tom co uposlechl náš příkaz, tím si odměnu spojí s provedením úlohy (Mills, 2005). Kontingence popisuje předpověditelnost vztahu. Více předvídatelné asociace jsou rychleji učeny než ty méně předvídatelné. Proto jsou cvičitelé často nuceni odměňovat psy pokaždé v počátečních fázích výcviku (Mills, 2005). Upevňování popisuje proceduru kterou se mění pravděpodobnost odezvy. Nejen odměna, ale i potrestání je považované za formu upevňování (Mills, 2005). Každý pes vnímá konkrétní upevňování jinak, proto je důležité zapamatovat si, že posilující vlastnosti události jsou určovány jejich účinkem a musíme zde uplatnit individuální přístup (Stanley a Elliott, 1962).

V minulosti byli psi cvičeni hlavně za použití záporných podnětů, buď ve formě potrestání, aplikace averzivního podnětu jako odpověď na nežádoucí chování nebo 10

odstraněním záporného podnětu (Lieberman, 1999). Používání záporných podnětů během výcviku může mít negativní dopad na pohodu psů (Beerda a kol., 1997). Jsou také možná zdravotní rizika (psychický stres). Rovněž byla nalezena souvislost s agresivitou vůči ostatním psům a lidem, která se projeví právě u těch psů, kteří jsou neustále za něco trestáni a jejich psychika je tím natolik oslabena, že potom ze strachu zaútočí, i když jim není zavdána žádná příčina (Roll a Unshelm, 1997). Přestože roste znepokojení nad tím, že jisté formy potrestání mohou způsobovat utrpení psů (Beerda a kol., 1997), stále přetrvává u části chovatelů názor, že pro mnoho psích úkolů je potrestání nejvíce efektivní výcviková technika, i když bylo prokázáno, že pro jisté úkoly je použití odměny více účinné (Christiansen a kol., 2001). V současné době se stává stále více populární kladné upevňování a používání odměn. Tyto metody si jako součást výcvikových režimů osvojilo mnoho organizací pracujících se psy (Hiby a kol., 2004), včetně slepeckých asociací pro výcvik vodících psů (Johnston, 1995) a agentury cvičící psy k hledání ilegálních látek (Adams a Johnson, 1994). Poslušnost je důležitá vlastnost pro vztah člověka a psa (Hiby a kol., 2004). Clark a Boyer (1993) zjistili, že se vzrůstajícím počtem úkolů, které si pes během výcviku poslušnosti již osvojil, se zlepšuje či utužuje vztah majitele a psa. Také, Serpell (1996) zjistil, že majitelé byli méně propojeni s jejich novými psy pokud byl velký rozdíl mezi jejich obrazem ‚,ideálního psa“ a skutečným psem. Jedním z hlavních rozporů byl nedostatek poslušnosti. Použití nevhodných výcvikových metod může být spojeno se zvýšeným výskytem problematického chování. Byla prokázána pozitivní souvztažnost mezi metodou potrestáním a problematickým chováním psů. U psů cvičených používáním režimů založených jen na potrestání, nebo kombinace potrestání a odměny bylo zjištěno více problémového chování, než u psů cvičených jen metodou odměn nebo jiných metod (ignorování, náhradní věc na kousání, tlak na záda při povelu ‚,sedni“...). Potrestání

způsobuje pocit

úzkosti

a vytváří

konflikt,

který je vyjádřen

problematickým chováním (Hiby a kol., 2004). Roll a Unshelm (1997) našli spojitost mezi výcvikem psů k obraně založeným na potrestání, a psí agresivitou. Dále byla prokázána spojitost mezi

potrestáním a četností výskytu odloučení. Problémy

odloučení mohou mít více příčin, včetně úzkosti a konfliktu (Askew, 1996), které mohou být obnovené použitím trestu. Naopak výcvikové metody založené na odměně toto podráždění snižují. 11

V minulosti bylo potrestání úspěšně používáno pro mnoho typů psího výcviku (Most, 2000). Nicméně, uvnitř komunity vlastnící psy jako své mazlíčky je výcvik velmi často prováděn nezkušenými lidmi, kteří neznají principy chování psů. Proto může být načasování potrestání nevhodné a jeho použití rozporuplné. Takový výcvik může mít za následek

stavy úzkosti

a

může zvyšovat

pravděpodobnost

problematického chování a bránit požadovanému zvyšování poslušnosti. Z tohoto důvodu, pro většinu populace vlastnící psy, mohou výcvikové metody založené na odměně produkovat více vyrovnaná a poslušná zvířata (Hiby a kol., 2004).

Shilder a van der Borg (2004) zkoumali reakce psů při přijímání šoků vysílaných z elektrických obojků během výcviku, s cílem nalézt jaké odezvy chování to u nich vyvolá. Zjistili, že šoky jsou pro psy nejen nepříjemné, ale i bolestivé a děsivé. Snížení komponent tvořící postoj psa (uši, ocas, pozice hlavy a těla) souvisí s projevem submise, ale i strachu (Fox, 1974) a hrubého zacházení při výcviku (Schwizgebel, 1982). Zaujmutí submisivního postoje není jen výrazem submise jako takové, ale i strachu, což bylo prokázáno tím, že psi zaujali toto postavení po obdržení elektrického šoku i za nepřítomnosti osob nebo psů. Dále bylo prokázáno, že určité chování (například zdvihání přední tlapy, trhání jazykem, olizování se a vydávání zvuků) může být spojeno s chronickým nebo akutním stresem (Beerda a kol., 2000). Vydávání zvuků může být také indikátorem bolesti (Noonan a kol., 1996) zvláště vyšší frekvence kňučení, vyštěknutí a štěkání. Pokusy kousnout mohou být vysvětlovány jako útok vyvolaný bolestí (Light a kol., 1993). Po elektrickém šoku následují rychlé charakteristické pohyby hlavou dolů a do stran, za účelem rychle se tohoto nepříjemného stavu zbavit. Dohromady tyto odezvy dokazují, že šoky vyvolávají strach a bolest. I u policejních psů, přes jejich enormně vysokou vzrušivost v tomto typu výcviku, kde je velmi pravděpodobné zvýšení sníženého vnímání bolesti, můžou být šoky vnímány jako traumatizující událost. U jednoho policejního psa se během práce stále objevují reakce, jako kdyby dostával šoky, přestože je neobdržel už 1.5 roku (Shilder a van der Borg, 2004). Ačkoli jsou šoky bolestivé, nezpůsobují fyzické poškození (Klein, 2000). Shilder a van der Borg (2004) zjistili, že psi, cvičení za pomoci elektrických obojků, jsou více stresováni než kontrolní skupina psů, a to na půdě cvičiště i v parku, a dále , že spojují šoky s cvičitelem a také s určitými příkazy.

12

2.2. Poznávací přístup Poznávací přístup klade důraz na význam vnitřních procesů jako je pozornost, vnímání, reprezentace znalostí a dalších faktorů učení (Mills, 2005).

2.2.1. Verbální signalizace Cvičeným psům nedělá potíže rozlišit celou řadu slovních povelů. Býváme v pokušení věřit, že opravdu ‚,rozumějí“ jejich významu, přestože nesémantická povaha jejich komunikace svědčí o opaku. Psi se prostě naučí spojovat jisté zvuky s určitými činnostmi. V psím mozku není žádný z povelů spjat s obrazem nějakého konkrétního předmětu nebo akce, jako je tomu u člověka. Pes se naučí vzhlédnout nebo přijít, když slyší své jméno, ale neexistuje důkaz, že by opravdu věděl, že jde právě o jeho jméno, označení jeho jako takového (Budiansky 2000).

V Rusku uskutečněné pokusy prokázaly, že se pes může naučit odlišit hlásky ‚,a“ a ‚,i“ zaznívající z hlasového syntetizátoru tak spolehlivě, že se nezmýlí ani při změnách výšky tónu. Podle známého pavlovovského receptu byli psi naučeni zvednout levou packu, když zaznělo ‚,a“ a pravou, když to bylo ,‚i“. V povelech psu můžeme zaměnit souhlásky, například místo ,‚lehni! “ řekneme ‚,sepni! “ a pes zareaguje stejně, protože samohlásky zůstaly tytéž. Už před sto lety uvádí průkopník v oboru srovnávací psychologie Lloyd Morgan, že když řekl svému foxteriérovi ‚,whisky“ posadil se a začal prosit, protože mu spojení hlásek ‚,isk“ znělo stejně jako ve slově ‚,biskvit“ (sušenka) (Budiansky 2000). Ke stejným výsledkům došli ve své studii i Fukuzawa a kol., (2000,2002), kteří zkoumali odpovědi psů na různé obměny příkazů ,‚sit“ a ,,come“. Nejdříve psy trénovali odpovídat spolehlivě na příkazy ‚,sit“ a ‚,come“ a potom každý z fonémů uvnitř ‚,sit“ a ‚,come“ měnili v různých úpravách. Místo ,‚sit“ použili Chit, sAt nebo siK a místo ‚,come“ použili Tome, cEme, nebo coFe. Odezvy psů nebyly stejné na všechny příkazy, lépe reagovali na siK než na ostatní změněné příkazy, což naznačuje, že rozpoznali zvukovou podobnost mezi sit a siK (Fukuzawa a kol., 2000,2002). Schopnost odlišit od sebe samohlásky je podmíněna vysoce precizovanou analýzou tzv. názvuků, jimiž se při stejné výšce tónu odlišují. Sluch je vývojově starší než řeč. Sluchový orgán savců existuje desítky milionů let a uši všech savců mají mnoho společného. Lidská řeč naproti tomu existuje jen nějakých sto tisíc let a hlasové

13

ústrojí člověka představuje jedinečný a poměrně pozdní výdobytek evoluce. Hlasový aparát, schopný vydávat zvuky, sloužící jako řeč, je vlastní pouze člověku. Hlasové ústrojí se tedy v průběhu vývoje přizpůsobovalo možnostem aparátu sluchového, vývojově staršího a vyvinutého pro jiný účel než k vysoce specializovanému dešifrování řeči. Neplatí tedy, že by psí ucho bylo a priori uzpůsobeno vnímat do detailu lidskou řeč, naopak, lidská řeč se vyvíjela tak, aby ji uši savců včetně člověka dokázaly vnímat. Podobnost v utváření sluchového aparátu všech savců, tedy i psa a člověka, je vývojově prastará a se schopností či neschopností porozumět lidské řeči nemá nic společného (Budiansky 2000). Jedním z důvodů, proč pes dokáže postihnou jemné rozdíly mezi samohláskami, je, že stejné tóny se vyskytují i v hlasové komunikaci fen a štěňat. Akustický rozbor zvukových záznamů získaných monitorováním vlčích doupat prokázal existenci individuálních ,‚hlasů“ u starších vlků, jimiž se ozývali mláďatům. Dalším faktorem evoluce, který sehrál roli v adaptaci psovitých šelem, i ostatních savců, a prostředí, je schopnost rozlišovat tzv. svrchní tóny, jimiž se liší jednotlivé samohlásky. Jde o tóny, které doprovázejí tón základní a vznikají na hlasivkách. Hlasové ústrojí člověka se chová jako soustava zvukových filtrů selektivně zesilujících či tlumících doprovodné tóny k základnímu tónu. Výsledkem je charakteristické zabarvení hlasu konkrétního člověka a typická výška prvních dvou těchto rezonancí (formantů) je určující pro tu kterou samohlásku (Budiansky 2000). Formanty jsou důležité i z dalšího hlediska, mnohem staršího. V živočišné říši všude na Zemi platí, že větší tvor znamená větší nebezpečí, a zároveň platí, že větší zvířata se ohlašují hlubšími zvuky. Všem savcům i ptákům je toto povědomí vrozené, což je užitečná znalost ve světě, kde velcí požírají malé. Stejně jako se zvíře, vyjadřující hrozbu, snaží vypadat větší (stojí zpříma, ježí hřívu), dociluje téhož i v případě, že se snaží hlasově projevovat jako velké, tj. při hlasové komunikaci používat hlubších tónů. Podobně když chce submisivní jedinec vyjádřit podřízenost, ozývá se hlasem vyšším, tj. snaží se i po stránce hlasové vypadat menší. Je obtížné pozměnit povahu formant. Když byla porovnána délka hlasivek a kmitočet formant, zjistilo se, že individuální odchylky v anatomickém utváření hlasového ústrojí sice do jisté míry mohou kmitočet formant ovlivnit, ale rozestup, vzdálenost mezi formantami, zůstává za všech okolností konstantní a v přímé závislosti na velikosti těla. Čím větší pes, tím delší krk a tím užší rozestup mezi formantami, tj. tím obtížněji měnitelný hlas (Budiansky 2000).

14

Proto schopnost sluchem odlišit prostorovou vzdálenost mezi formantami je pro rozpoznání velikosti toho či onoho tvora v živočišné říši rozhodující. Správné odposlouchání formant představuje důležitou schopnost jak z hlediska odhadu velikosti objektů, které zvuk vydávají, tak z hlediska vzájemného odlišení jednotlivých samohlásek. Schopnost psů rozlišit samohlásky, zakládá i schopnost rozeznat od sebe různé povely, například ‚,Sedni“ od ,‚Zůstaň“ a souvisí s vývojově starou schopností usuzovat na velikost podle hlasu (Budiansky 2000).

Fukuzawa a kolegové provedli experiment, ve kterém zjišťovali zda psi reagují na strojově vygenerované povely a na povely na médiu nahraného lidského hlasu. Odpovědi psů na strojově vygenerované povely byly významně horší než na přímý slovní povel. Odezvy k nahrávce lidského hlasu měly o něco lepší výsledky oproti strojově vygenerovaným povelům (Fukuzawa a kol., 2000,2002). V pozdější studii byla zjištěna významně horší reakce psů při použití nahraných povelů, což naznačuje že psi rozlišují mezi přímým lidským hlasem a jeho nahrávkou (Fukuzawa a kol., 2005). Ke stejným výsledkům došli ve své studii i Pongrácz a kol. (2003). Kvalita zvuku nahrávky je značně rozdílná oproti lidskému hlasu. Hlas je utvářen kombinací hlasových orgánů, tj. plícemi, průdušnicí, hrtanem, nosními dutinami a samozřejmě ústy. Otevírání a zavírání hlasových ohybů vytváří časově proměnlivý akustický signál, hlasivkový signál (Moore, 1989). Na nahrávce lidské řeči nejsou přítomny určité hlasivkové signály, což má za následek pozměněný zvuk, který je člověk schopen jasně rozpoznat, ale který nemusí být ihned srozumitelný psovi (Fukuzawa a kol., 2005). Například, nahrané příkazy nemají stejnou frekvenci a harmonické kmity a postrádají ozvěnu ve srovnání s příkazy dávanými přímo člověkem ( Howard a Angus, 1996).

Hlasový projev sleduje jen jeden účel, a to žádoucím způsobem ovlivnit chování příjemce. To se obecně daří, neboť jak už bylo zmíněno výše, všechno živé je naprogramováno vnímat hluboké tóny jako hrozbu a vysoké jako její opak a podle toho se chovat. Přestože tón lidské řeči s obsahem přímo nesouvisí, používáme všichni rozdílnou intonaci a intenzitu hlasu podle toho, chceme-li vyjádřit nepřátelství, loajalitu či přátelství. Hrozba vyslovená přeskakujícím falzetem nebude mít stejný účinek, jako když ji zahřmíme basem. Psi toto pravidlo ctí natolik, že by mohli být ostatním

15

živočichům vzorem. Zavrčení je zvuk drsný a hluboký a signalizuje hrozbu. Zakňučení je vysoký, muzikální zvuk a ohlašuje smířlivost, podřízenost (Budiansky, 2000). Mills a kol., (2005) zkoumali účinky měnícího se emocionálního obsahu povelů ‚,sit“ a ‚,come“ na odezvu psů. Neutrální, veselé, sklíčené a rozhněvané formy příkazů ‚,sit“ a ‚,come“ dával psům jeden člověk stojící za obrazovkou, aby se zamezilo vlivu neverbálních podnětů. Na rozdíl od sklíčeného a rozhněvaného příkazu ‚,sit“ reagovali psi k veselému příkazu neutrálně, což potvrzuje, že psi poznali rozdíly mezi těmito příkazy. Kvalita zvukového povelu je důležitá při výcviku psů, proto musí cvičitelé klást velký důraz na zřetelnou výslovnost a důraznou intonaci při vydávání povelů (Mills, 2005).

2.2.2. Metoda Model-soupeř ve srovnání s operativním podmiňováním McKinley a Young (2003) byli první, kdo tuto metodu, běžně pužívanou při zkoumání poznávacích schopností papoušků, použili na psech. Metoda model-soupeř je založena na vzbuzení zájmu psa o diskutovaný předmět a probíhá následovně. Dva lidé trenér a model soupeře sedí před psem, který je přivázaný na vodítku půl metru od nich, a vedou rozhovor o cílovém předmětu, který si předávají. Jméno předmětu zdůrazní vždy na konci věty, neboť slova na konci věty jsou nejlépe zapamatovatelná (Pepperberg, 1999). Pes se během rozhovoru nemůže předmětu dotknout, jen pozoruje interakce mezi osobami. K udržení zájmu psa mluví osoby velice vzrušeně. Oba se podívají na cílový předmět, pokaždé když vysloví jeho jméno a směřují svůj hlas a pozici těla k psovi. Namísto pamlsků a jiných hraček, jsou při této metodě používány, sociální podněty (např. slovní pochvala), k povzbuzení zájmu psa o daný předmět. Tudíž ho učí spojovat věci s jejich zvukovým označením a ne, že pojmenování znamená pamlsek McKinley a Young (2003). McKinley a Young (2003) ve svém pokusu srovnávali schopnost učení psů při použití výcvikové metody model-soupeř a operativního podmiňování. Operativní podmiňování je založeno na tom, že pes je odměněn pokaždé, když se přiblíží požadovanému způsobu chování. Např. pes dostane pamlsek jako odměnu, když bude v blízkosti hračky, později dostane odměnu, když hračku vezme do tlamy a další odměna následuje, když ji přinese cvičiteli. Výsledky srovnání metody model-soupeř a operativního podmiňování neprokázaly žádný rozdíl v rychlosti s jakou psi splnili úkol. Dá se tedy říct, že operativní podmiňování i metoda model-soupeř jsou stejně účinné (McKinley a Young, 2003). 16

2.2.3. Neverbální signalizace Slovní příkazy jsou sice charakteristickými podněty (Young, 1991), ale v typické výcvikové situaci je pes vystaven mnoha dalším podnětům včetně fyzických a sociálních. Když trenér vydá příkaz, nekomunikuje se psem jen verbálně, ale současně vydává i řadu mezidruhových signálů (Mills, 2005). Výcvik vyžaduje efektivní převod informací mezi dvěma různými druhy. Převod informací závisí nejen na fyzikálním charakteru signálu povelu, ale také na jeho kontextu. Význam neverbálních signálů během slovních výměn je dobře znám u lidí (Burgoon a kol., 1996) a během výcviku, dobří trenéři poznají, že vydávají více než slovní povel. Postoj, oční kontakt a pohyby jsou také důležité k vyvolání odezvy. Oči hrají důležitou roli v psí komunikaci. Pohledy mohou být vyměňovány mezi jedinci během hlasových interakcí a jejich směr může ovlivnit následné odezvy (Bradshaw a Nott, 1995). Bariéry v komunikaci během výcviku mohou souviset s problémy s jasností vyslaného signálu nebo s interpretací přijaté zprávy. Aby zpráva byla jasná, signály musí být shodné a jednoznačné (Fukuzawa a kol., 2005).

Psi mají zvláštní vztah k člověku, přesahující vztahy ostatních domestikovaných zvířat

(Byrne,

2003).

Dovedou

využít

některých

projevů

komunikace

lidí

(např.ukazování) k nalezení skrytého jídla (Hare a Tomasello, 2005). Pes je z několika důvodů vhodným modelem pro zkoumání sociálního učení. Předkem psa je vlk, který vytváří stálé sociální skupiny (smečky) a projevuje kooperativní chování, jako je např. lov ve smečce. S tím potom souvisí jeho schopnost, předpovídat a interpretovat činy ostatních členů smečky. Dalším důvodem je, že během domestikace byli psi selektováni na základě jejich schopností plnit určité funkce v lidské společnosti, např. pást dobytek, signalizovat nebezpečí apod. Pes žijící po boku člověka je jím stále ovlivňován, je vystaven způsobům jeho chování, komunikace a některé dovednosti si osvojí již pouhým pozorováním (Cooper a kol., 2003). Mezi biology se vedlo množství debat o původu psa a procesu jeho domestikace (Fox, 1978). Molekulárně biologické metody poměrně nedávno prokázaly, že předkem psa byl vlk, přesněji poddruh vlk indický (Canis lupus pallipes) (Aggarwal a kol., 2007). Vlci obvykle žijí v pevně stmelených skupinách neboli smečkách, skládajících se z příbuzných jedinců různého věku, s pevně daným hierarchickým uspořádáním. Smečky provozují kooperativní lov, zahrnující sladěné stopování, štvaní, polapení a

17

zabití kořisti (Mech, 1970). Vlci tudíž mohou účinně těžit ze schopnosti předvídat chování ostatních členů smečky nebo jejich kořisti ( Frank a Frank, 1982). Psi podstoupili dva selektivní procesy související s jejich včleňováním do lidské společnosti.

Prvním

je

domestikace,

která

zahrnuje

biologické

změny

u

domestikovaných zvířat a kulturní změny, kterými prošla lidská společnost (CluttonBrock, 1995). Druhým je plemenná diverzifikace, kdy byli psi vybíráni podle určitých znaků, které určovaly jejich vhodnost pro specifické role v lidské společnosti (Coppinger a Schneider, 1995). Podle Foxe (1968) byla hlavním účinkem domestikace, neotenizace, proces běžně viděný u domestikovaných druhů, pomocí něhož je juvenilní chování zachováno až do dospělosti (Cooper a kol., 2003). Nedospělí jedinci vykazují větší plasticitu chování a mohou být lépe ovladatelní vlivem domácího prostředí (Hediger, 1938). Změny týkající se chování je těžké sledovat v časovém měřítku evoluce, protože zanechaly málo přímých důkazů ve formě fosilních záznamů, nicméně mohou být odvozeny ze změn anatomických rysů, například lebky. Psi domácí mají menší lebeční kapacitu a následně menší velikost mozku ve srovnání s vlkem (Coppinger a Schneider, 1995). Sociální aspekty nervové činnosti savců nesouvisí ani tak s velikostí jejich mozku, jako spíš s velikostí a složitostí mozkové kůry (Kruska, 1988). Vlci mají relativně rozsáhlou mozkovou kůru. Z masožravců ji mají větší jen lvi a hyeny (Dunbar a Bever, 1998). Kromě nahodilé selekce, probíhala i cílevědomá selekce psů podle sociálních dovedností přizpůsobit se potřebám člověka. Psi byli vybíráni pro specifické úlohy jako je lov nebo pasení, které zahrnují spolupráci s lidmi (McConnell a Bayliss, 1985). Sociální dovednost, jako je učení napodobováním, je užitečná jak v tradičních rolích psů (Slabbert a Rasa, 1997), tak i v nových rolích jako např. vodění nevidomých (Naderi a kol., 2001). Formování silných sociálních pout je důležité pro zformování vyrovnaného sebevědomého psa (Topál a kol.,1997). Psi v úzkém kontaktu s lidmi mají spoustu příležitostí nás pozorovat a na základě mnohokrát opakovaného sledu našich určitých aktivit očekávat naše možné chování (Cooper a kol., 2003). Vystavení lidskému prostředí je pro psa důležitým faktorem k tomu, aby se naučil reagovat na neverbální podněty signalizované člověkem (Heyes, 1993).

18

Jedna ze sociálních dovedností psů je schopnost reagovat na gesta a pohledy člověka. Dvě skupiny výzkumníků porovnávaly schopnost psů a vlků využít ukazování člověka k určení správné misky s jídlem. Vlci byli vychováváni člověkem už od štěňat, proto mohli být srovnáváni se psy. Hare a kol. (2002) použil různé způsoby ukazování správného umístění jídla: upřený pohled, upřený pohled a kývání hlavou, ukazování rukou. Psi byli schopni následovat ukazování hlavou a pohledem, i když ruka ukazovala opačným směrem, a také správně zvolili když člověk šel špatným směrem, ale rukou ukazoval správně. Naproti tomu vlci naprosto selhali. Miklósi a kol., (2003) to zdůvodnili tím, že vlci nebyli řádně socializovaní. Štěňata byla od deseti dnů věku vychovávána v lidské rodině a byla v kontaktu se sourozenci, ale tento režim trval jen pět týdnů. Miklósi a kol., (2003) pracovali na socializaci mnohem usilovněji. Každý vlk byl vychováván individuálním ošetřovatelem od čtyř dnů do tří měsíců věku. Vlci byli s ošetřovateli v kontaktu 24 hodin denně, byli nošeni v závěsech pro děti a dokonce s ošetřovateli spali. Výsledkem byla o mnoho silnější náklonnost vlků k jejich ošetřovateli, který je také testoval. Na rozdíl od vlků v testu Hare a kol.,(2003), žádný z těchto vlků neměl problém porozumět naznačování doteky a ochotně následovali ukazování, pokud byl prst umístěn blízko cíle. Ačkoli to trvalo mnohem déle, naučili se také následovat ukazování z větší vzdálenosti. Nicméně, dokonce i nejvíce socializovaní vlci vykonávají tyto úlohy na mnohem nižší úrovni než domácí psi, a co je velmi důležité, vlci neukázali ani známku porozumění upřeného pohledu, ve smyslu použít ho k nalezení cíle. Miklósi a kol.,(2003) nabízí jednoduché vysvětlení. Klíčová věc je, že se vlci nedívají na tvář, proto mají malou šanci odhalit souvislost mezi směrem upřeného pohledu a událostí. To vypovídá o schopnosti vysoce socializovaných vlků naučit se význam doteků a ukazování z větší či menší vzdálenosti, zatímco v následování upřeného pohledu člověka stále selhávají. Pro potvrzení těchto poznatků uskutečnil Miklósi a kol.,(2003) druhý test. Předložil psům a vlkům úlohu ve které k získání jídla museli tahat za provázek, ale potom tuto úlohu udělal neřešitelnou tím, že provázek přibil řetězem, tím nebylo možné přitáhnout si jídlo. Psí odezva byla jasná a okamžitá, podívali se na tvář majitele a střídali pohledy mezi majitelem a úkolem. Psi nesměřovali svou žádost k člověku proto, že by chápali jeho nadřazené znalosti tak jako děti, ale ,,vědí“, že je důležité dívat se na tvář člověka. Vysoce socializovaní vlci se pokoušeli úkol vyřešit sami a nerozhlíželi se okolo. Díky tomu, že vlci nemají vrozenou tendenci dívat se na lidskou tvář, nemají 19

šanci naučit se klíčovému významu upřeného pohledu, ačkoli si mohou osvojit další lidské metody ukazování (Byrne, 2003).

Při komunikaci je velmi důležité získání pozornosti. Odesilatel signálu musí zabezpečit pozornost příjemce. Tato schopnost je zvláště důležitá při vizuální komunikaci, kde je rozhodující orientace příjemce. Zatímco při akustické komnikaci, již jen pouhá přítomnost příjemce v nejbližším okolí odesilatele většinou zajistí, že přenos signálu bude úspěšný. Proto při komunikaci pomocí vizuálních signálů musí odesilatel, buď pasivně čekat, než bude pozornost příjemce směřována na něj, nebo aktivně přizpůsobit své chování tak, aby se stal centrem pozornosti. Toho může být dosaženo pomocí vysílání signálů poutajících pozornost, případně vstupem do aktuálního zorného pole příjemce. I když zvířata používají obě tyto strategie, zvláště druhá je považovaná za důkaz rozpoznání pozornosti (Gácsi a kol., 2004) . Gácsi a kol., 2004, testovali schopnost psů rozpoznat lidskou pozornost v různých experimentálních situacích. V prvním experimentu sledovali vliv pozice těla majitele na chování psa a to při hře s míčem a v testu přinášení předmětu majiteli. Pozice majitele v obou testech byly následující: čelem ke psovi, čelem se zavázanýma očima, zády ke psovi, zády se zavázanýma očima. Při hře s míčem majitel ve stoje hodil psovi míč, a zatímco pro něj pes běžel, zaujal jednu z daných pozic. Ve druhém testu pomocník dal psovi předmět a přikázal ho přinést pánovi, který mu dával povel ,‚přines“ a to z daných pozic nejdříve ve stoje, poté v sedě na zemi nebo na židli. Psi předvedli horší výkon a významně více váhavého chování, když byla pozice majitele čelem se zavázanýma očima v porovnání s pozicí čelem s viditelnýma očima. Při přinášení předmětu byli psi úspěšní ve všech situacích, kdy majitel byl čelem k nim. V pozici zády byl psí výkon ovlivněn situací. Psi přinesli předmět zepředu k majiteli jen když seděl na židli nebo na zemi, ale byli jen zřídka úspěšní během hry s míčem (test 1). Ve srovnání pozic čelem a zády v různých situacích nebyl nalezen žádný rozdíl pokud majitel seděl na židli (Gácsi a kol., 2004). Ve druhém experimentu sledoval Gácsi a kol., 2004, účinek tělesné orientace a viditelnosti očí na žebravé chování psů. V pořadí čtvrtý test spočíval v tom, že dvě pro psa známé ženy seděly vedle sebe na židlích směrem k psovi a v ruce držely obložený chlebíček. Jedna z žen měla zavázané oči šátkem, a druhá navazovala se psem oční kontakt. V pátém testu seděly dvě neznámé ženy na protilehlých stranách u stolu bokem ke psovi, v jedné ruce držely obložený chlebíček. Jedna žena otočila hlavu ke psovi a 20

snažila se s ním navázat oční kontakt, druhá se od psa odvrátila. Majitel psa držel na vodítku asi 3 m od nich a po třech sekundách ho pustil s pokynem ,‚můžeš jít“. Výsledky těchto experimentů ukázaly, že za daných podmínek si psi vyberou osobu od které budou žebrat, na základě mimiky obličeje spojené s pozorností. Psi rozpoznají různou mimiku spojenou s lidskou pozorností, ale jejich výkon je proměnlivý a závisí na kontextu. Zatímco při donášení předmětu majiteli jsou úspěšní, při hře je jejich rozpoznávání horší. Tato proměnlivost může být nalezena také ve dvou strukturálně velmi podobných situacích, které využívají žebravého chování psa. Ačkoli bylo zjištěno, že psi dávají významně větší přednost pozorným osobám v obou situacích, byli psi při výběru osoby více rozhodní, když byl u osob jasný rozdíl v orientaci obličeje (Gácsi a kol., 2004). Když majitel čeká na psa přinášejícího předmět, měl by zaujmout správný (pozorný) postoj, otočením se ke psovi. V testované situaci byl majitel žádán otočit se ke psovi zády, tedy zaujmout postoj, který by normálně nikdy neudělal. Jako důsledek byly pozorovány dva typy chování. Část psů pokračovala v přibližování se k majiteli zepředu (správná odezva), zatímco jiní váhali (zpomalili, otáčeli se k jiným, potenciálně pozorným osobám) a projevovali známky nejistoty v tom co dělat. Otočení se majitele zády k psovi by totiž mohlo také signalizovat ignoranci ze strany majitele. Rozpoznání pozornosti u psů může být silně ovlivněno navyklými faktory, které skrývají citlivost k stimulům lidské pozornosti. Situace užívané pro testování jsou často ‚,karikatury“ přirozených situací, které jsou normálně založeny na dynamické výměně uspořádaného a pozorovacího chování. Také metody, které spoléhají na použití ‚,zamrzlých gest“ nejsou nejlepší k rozřešení existence porozumění pozornosti (Gácsi a kol., 2004). Studie na rozpoznání pozornosti často zdůrazňují význam očí (Emery, 2000). Je dokázáno, že pro lidi hrají oči důležitou roli v mnoha aspektech sociálního chování, jako spojení pozornosti a komunikace (Baldwin, 1991), nebo případně čtení mysli (Baron-Cohen, 1994). Lidé jsou jediní primáti, kteří mají bílou bělimu, která tvoří podstatnou část oka (Kobayashi a Kohshima 1997), čímž se jeho viditelnost stává jasnější a umožňuje tak snadnější monitorování směru upřeného pohledu. Můžeme tedy přepokládat, že využití přítomnosti očí, jako podnětu pozornosti, je specifická vlastnost lidí, a jako důsledek neznalosti takových podnětů u jiných druhů, ne nezbytně znamená ignoraci pozornosti. Podle prezentovaných výsledků se psi zdají být citlivější na přítomnost či nepřítomnost podnětů očí. Mnoho psů bylo znepokojených v testu přinášení, když měl 21

majitel zavázané oči, a v situaci žebrání zakládali svůj výběr na podnětech pohledů. Citlivost psů k těmto podnětům je podporována skutečností, že potřebují jen malý výcvik k výběru ze dvou možností na základě upřeného pohledu (Miklósi a kol., 1998). Soproni a kol., (2001), poskytli důkaz, že psi rozlišují mezi osobou dívající se do nádoby (obsahující odměnu) nebo dívající se nad nádobu. Zatímco první varianta může být interpretována jako ukázka pozornosti, druhý podnět může signalizovat nepozorné chování ze strany člověka (Soproni a kol., 2001). Virányi a kol., (2003) zjistili, že psi preferují plnění příkazu jestliže se člověk dívá do prázdného prostoru, v kontrastu, když se dívá na druhého člověka. Psi jsou nejen schopni učit se spojovat podněty s jasnými odezvami, ale také vyzvednout vztah mezi podněty, na jejichž základě formují své chování, které používají v nových situacích. Tato schopnost změny chování je dána evolucí psů jako živočišného druhu, a také vlivem člověka na evoluci psa. (Gácsi a kol., 2004).

2.2.4. Učení pozorováním a napodobování Sociální učení pozorováním může mít mnoho forem. Pozorovatelé se mohou dozvědět o místech, predátorech, předmětech nebo o jídle pozorováním jejich druhů (Laland, 2004) a učit se pozorovaným činnostem (Whiten, 1998). Ačkoli napodobovací učení má některé specificky lidské znaky (Csibra a Gergely, 2005) a schopnost učit se napodobováním byla často přiřazována jen lidem, je zvýšený zájem pátrat po přesvědčivém důkazu že jiné druhy, hlavně velcí lidoopi a někteří ptáci, by mohli být schopni učit se a používat motorické vzory pozorováním ostatních. Napodobovací procesy byly definovány jako získávání nových činností pozorovatele následkem pozorování těchto činností u jiných jedinců (Thorpe, 1956), nebo jako učení zvířat některých částí forem chování pozorováním jiných zvířat (Whiten a Ham, 1992). Proces, který je často definovaný jako usnadnění odezvy (Byrne, 1994) zahrnuje zjištění a zakódování vnímané činnosti, a výběr a kontrolu již známé motorické odezvy, tak, že je jasná podobnost mezi pozorovanou činností a motorickou odezvou. Davey (1981) považuje pozorovací učení za prostředek napomáhání sociální soudržnosti udržováním skupinové ,‚identity“ a jako prostředek ke sdělování užitečných informací mezi stejným živočišným druhem. Řada nedávných pozorování ukazuje, že psi jsou učenliví v situacích, kde získávají informace od lidí. Např. při výcviku provedení okliky kolem překážky tvaru ‚,V“ psi nedosáhli ani po šesti opakováních metodou pokus a omyl významného 22

zlepšení, ale stačila jim jediná ukázka člověkem a tento úkol zvládli (Pongrácz a kol., 2001). Navíc psi projevovali sklon následovat již naučené (demonstrované člověkem) řešení tohoto úkolu, i když jim byla nabídnuta jednodušší cesta, zkratka skrz plot (Pongrácz a kol., 2003). To naznačuje, že sociálně získané informace mohou být dominantní nad učením pokus-omyl, a že psi mají sklon napodobovat lidské chování. Význam sociální povahy názorné ukázky byl zdůrazněn další studií (Pongrácz a kol., 2004), ve které bylo zjištěno, že demonstrace okliky neměla efekt, jestliže člověk nenavázal se psem oční kontakt ani mu nedal jakýkoli slovní signál k docílení pozornosti, i když odměna držená v ruce byla pro psa viditelná. Mluvit na psa a sdílet pozornost se ukázalo být účinné, neboť po takové demonstraci se pes naučil učinit okliku kolem plotu, i když demonstrátor nedržel v ruce odměnu. Psi byli ovlivnění chováním jejich majitelů, dokonce i když cíl lidského chování nebyl jasný (Kubinyi a kol., 2003). Když psi byli opakovaně svědky bezúčelné okliky u jejich majitele, po jejich obvyklých denních procházkách, postupně si začali utvářet podobný zvyk, ačkoli toto chování jejich majitel nikdy neodměňoval ani nepovzbuzoval. Topál a kol. (2006) se ve svém zkoumání napodobovacích schopností psů, soustředili na důležité rysy podobnosti mezi pozorovaným chováním člověka a získaným chováním psa. Topál a kol.(2006) použili k testování asistenčního psa, čtyřletého belgického ovčáka, který byl cvičen tradiční operativní metodou a technika napodobování člověka u něj nebyla nikdy dříve použita. Psi se na první pohled nemusí jevit jako ideální objekty pro tento experimentální přístup. Na rozdíl od dětí a velkých lidoopů, mají ve srovnání s člověkem velmi odlišnou stavbu těla. Nicméně, Topál a kol.(2006), našli ve výkonu ovčáka jasné stopy přítomnosti napodobujících schopností. Po relativně krátkém období výcviku ‚,Dělej to co já“ , byl ovčák schopen napodobovat člověkem demonstrované činnosti. Výcvik ‚,Dělej to co já“ a následné testy spočívaly v tom, že lidský demonstrátor upoutal psovu pozornost a předvedl mu požadovanou činnost. Např. začal skákat do vzduchu a psova reakce byla zvednutí předních končetin a stání pouze na zadních. Další z činností bylo zvednutí pet láhve ze země a přenesení do krabice. Cílem studie Slabbert a Rasa (1997) bylo určit zda štěňata pracovních psů, vychována do 12ti týdnů věku v přirozených sociálních podmínkách tj. s matkou, mohou při jejím pozorování a komunikaci s ní získat během časné fáze ontogeneze vzory chování a udržet si je i do budoucna. V závislosti na čase stráveném s matkou a na matčině výcviku vytvořili čtyři skupiny štěňat. V první a druhé skupině byla štěňata 23

od fen, které nebyly cvičeny na vyhledávání narkotik, ve třetí a čtvrté skupině byly štěňata, jejichž matky byly cvičeny na vyhledávání narkotik Štěňata z první a třetí skupiny byla oddělena od jejich matek v šesti týdnech věku, štěňata z druhé a čtvrté skupiny byla oddělena až ve dvanácti týdnech věku. Pouze štěňata ze čtvrté skupiny mohla sledovat matku při hledání narkotik. Ve dvanáctém týdnu byla všechna štěňata zařazena do standardního policejního výcviku a přiřazena k jejich stálým psovodům. Žádné štěně nemělo od dvanácti týdnů do šesti měsíců věku jakýkoliv kontakt s narkotikem nebo s vyhledáváním. V šesti měsících byla štěňata testována na jejich schopnost najít skryté sáčky s narkotiky a přinést je psovodovi a za svůj výkon byla bodována. Štěňata, která měla možnost sledovat jejich matku při vyhledávání sáčků s narkotiky, měla významně vyšší počet bodů, než zbývající tři skupiny. Je nepravděpodobné, že by samotná délka období mateřské péče měla vliv na rozdíly ve výkonu mezi skupinami, jelikož nebyl rozdíl ve výkonu štěňat se standardní a prodlouženou délkou mateřské péče od necvičených matek. Jelikož feny byly vybírány pro výcvik na hledání narkotik na základě jejich vloh pro hledání narkotik, mohlo by se zdát, že jejich štěňata mohla tyto vlohy zdědit. Tuto domněnku však vyvrací zjištění, že štěňata, která neměla možnost sledovat jejich matku při práci měla podobné výsledky jako štěňata od necvičených matek. Nejpravděpodobnější vysvětlení vysokého výkonu u štěňat ze čtvrté skupiny je jejich vystavení k procesu získávání narkotik během časné ontogeneze, kde jim jako vzor sloužila jejich matka. Zjištění, že štěňata ze čtvrté skupiny byla schopna předvést naučenou dovednost o dvanáct týdnů později, bez předchozího výcviku, předpokládá, že forma učení která štěňata ovlivnila byla učení pozorováním. Operativní podmiňování je nepravděpodobné, neboť štěňata nebyla nikdy za projevený zájem o činnost jejich matky odměněna. Pozorovací učení uskutečňované v nejrannějším věku může zesílit, nebo dokonce nahradit obvyklé, časově náročné operativní techniky, používané ve výcviku dospělých pracovních psů, stejně tak zvýšit počet psů, u kterých se projeví nadání pro tyto zvláštní úkoly (Slabbert a Rasa, 1997).

24

3. NÁVRH METODIKY POKUSU V experimentu bude použito 10 psů různých ras, v zastoupení obou pohlaví a věku od 2 do 6 let. Žádný z psů nebude znát člověka, který bude provádět pokusy. Všichni psi musí znát příkazy ,,sedni“ a ,,ke mně“. Pokusy budou prováděny ve výcvikové místnosti o rozměrech 2 x 2,7m, která bude prázdná jen s jednou židlí. Výcvik bude rozdělen do pěti zkoušek, každá zkouška bude prováděna v blocích o deseti cvičeních (pět příkazů ‚,sedni“ a pět příkazů ‚,ke mně“ řazených náhodně). Každý den

budou probíhat čtyři bloky, dva ráno a dva odpoledne. Psi budou

pokračovat v další zkoušce až po správném provedení obou příkazů a to přinejmenším v 17ti případech z 20ti cvičení. Na začátku každé výcvikové zkoušky dá cvičitel psovi příkaz ‚,sedni“ a ,‚ke mně“ ještě před zahájením zkoušky. Zkouška 1– cvičitel stojí před židlí a dává psovi příkazy Zkouška 2– cvičitel sedí na židli, aby omezil další signály těla během vydávání příkazů psovi Zkouška 3– cvičitel sedí na židli a má nasazené černé brýle, aby vyloučil oční kontakt Zkouška 4– cvičitel sedí na židli, bez černých brýlí, a příkazy vydává pomocí magnetofonu, který je umístněný na židli za cvičitelem Zkouška 5– cvičitel sedí na židli, má černé brýle a příkazy vydává pomocí magnetofonu.

25

4. ZÁVĚR

Od nepaměti vytváří pes a člověk symbiózu, která se jak po stránce pracovní, tak po stránce sociální, stále rozvíjí. Dnešní obliba chovu společenských plemen, hlavně ve městech, však nastoluje otázku, jak řešit symbiózu člověka a psa tak, aby na jedné i na druhé straně nedocházelo ke kolizím. Proto je důležité osvětovou činností informovat majitele, jak se chovat a co dělat, aby se nedopouštěli omylů ve výchově psa, aby mu neubližovali a vedli ho k přirozené poslušnosti, aby jejich soužití byla radost a ne stres a aby nedocházelo k napadení člověka psem díky nesprávné komunikaci.

26

5. POUŽITÁ LITERATURA ADAMS, G.J., JOHNSON, K.G. Sleep, work, and the effects of shift work in drug detection dogs, Canis familiaris. Applied Animal Behaviour Science, 1994, roč. 41, č. 1-2 , s.115-126. ASKEW, H.R. Treatment of Behaviour Problems in Dogs and Cats. Oxford: WileyBlackwell, 1996. 350 s. ISBN-10: 0632041080. BALDWIN, D.A. Infants’ contribution to the achievement of joint reference. Child Developement, 1991, roč. 63, č.5, s. 875–890. BARON-COHEN, S. How to build a baby that can read minds:cognitive mechanisms in mindreading. Current Psychology Cognition, 1994, roč. 13, č. 5, s. 513–552. BEERDA, B., SCHILDER, M.B.H., VAN HOOFF J.A.R.A.M., DE VRIES, H.W., Manifestations of chronic and acute stress in dogs. Applied Animal Behaviour Science, 1997, roč. 52, č.3-4, s. 307-319. BEERDA, B., SCHILDER, M.B.H., BERNARDINA, W., VAN HOOFF J.A.R.A.M., DE VRIES, H.W., MOL, J. Behavioural and hormonal indicators of enduring environmental stress in dogs. Animal Welfare, 2000, roč. 9, č.1, s. 49–62. BRADSHAW, J.W.S., NOTT, H.M.R. Social and communication behaviour of companion dogs. In SERPELL, J. (eds.), The Domestic Dog: Its Evolution, Behaviour and Interactions with People., Cambridge: Cambridge University Press, 1995, 280 s, ISBN-10: 0521425379. BUDIANSKY, S. The Truth about Dogs. New York: Viking, 2000, 207 s. ISBN 807249-110-5. BURGOON, J.K., BULLER, D.B., WOODALL, W.G. Nonverbal Communication: The Unspoken Dialogue. The McGraw-Hill Companies, 1996. BYRNE, R.W. The evolution of intelligence. In: SLATER, P.J.B., HALLIDAY, T.R. (eds) Behaviour and evolution. Cambridge:Cambridge University Press, 1994, s. 223– 264. ISBN-10: 0521418585. BYRNE, R.W. What makes a dog able to understand its master? Current Biology, 2003, roč. 13,č. 9, s. 347–348. CLARK,G.I., BOYER, W.N. The effects of dog obedience training and behavioural counselling upon the human-canine relationship. Applied Animal Behaviour Science, 1993, roč. 37, č. 2, s. 147-159.

27

CLUTTON-BROCK, J. Origins of dog domestication and early history. In: SERPELL, J. (eds.). The Domestic Dog: its Evolution, Behaviour and Interactions with People. Cambridge: Cambridge University Press, 1995, s. 7–20. ISBN-10: 0521425379. COOPER, J.J., ASHTON, C., BISHOP, S., WEST, R., MILLS, D.S., YOUNG,R. J. Clever hounds: social cognition in the domestic dog (Canis familiaris). Applied Animal Behaviour Science, 2003, roč. 81,č 3 s. 229-244. COPPINGER, R., SCHNEIDER, R. Evolution of working dogs. In: SERPELL, J. (eds.). The Domestic Dog: its Evolution, Behaviour and Interactions with People. Cambridge: Cambridge University Press, 1995, s. 21–47. ISBN-10: 0521425379. CSIBRA, G., GERGELY, GY. Social learning and social cognition: the case for pedagogy. In: JOHNSON,M., MUNAKATA, Y.(eds). Processes of Change in Brain and Cognitive Development: 21(Attention and Performance). Oxford: Oxford University Press, 2005, 688 s. ISBN-10: 0198568746. DAVEY, G. Animal Learning and Conditioning. London: Palgrave Macmillan, 1981, 512s. ISBN-10: 0333217306. DUNBAR, R.I.M., BEVER, J. Neocortex size predicts group size in carnivores and some insectivores. Ethology, 1998, roč. 104,č. 8, s. 695–708. EMERY, N.J.The eyes have it: the neuroethology, function and evolution of social gaze. Neuroscience and Biobehavioral Reviews, 2000, roč. 24,č. 6, s. 581–604. FOX, M.W. The influence of domestication upon behaviour of animals. In: Fox, M.W. (eds.), Abnormal Behavior in Animals. Philadelphia: Saunders, 1968, s. 64–76. FOX, M.W. Understanding your dog. London: Blond & Briggs, 1974, 240 s. ISBN-10: 0856340308. FOX, M.W. Pet-owner relations. In ANDERSON, R.S., (eds.). Pet Animals and Society. London: Bailliere, 1975, s. 37-52. ISBN-10: 0702005398. FOX, M.W. The Dog: its Domestication and Behavior. New York: Garland STPM Press, 1978. FRANK, H. Man and Wolf: Issues and Problems in Captive Wolf Research. Kluwer Academic Publishers, 1987. 460 s. ISBN-10: 9061936144. FRANK, H., FRANK, M.G. Comparison of problem-solving performance in six-weekold wolves and dogs. Animal Behaviour, 1982, roč. 30,č. 1, s. 95-98. FRANK, H., FRANK, M.G. On the effects of domestication on canine social development and behavior. Applied Animal Ethology, 1982, roč. 8, č.6, s. 507–525.

28

FUKUZAWA, M., MILLS, D.S., COOPER, J.J. More than just a word: non-semantic command variables affecting obedience in the domestic dog. Applied Animal Behaviour Science, 2005, roč. 91,č. 1-2, s. 129-141. FUKUZAWA, M., UETAKE, K., TANAKA, T. The analysis of factors influencing auditory cognition of verbal commands in dogs (Canis familiaris). 6th Annual Meeting of the Society for the Study of Human-Animal Relations, Tokyo, 25-26th March 2000. FUKUZAWA, M., UETAKE, K., TANAKA, T. Auditory cognition of phonemic inflected commands in dogs, 2002 CABTSG/AWSELVA study day ,,Emerging Issues in Behaviour and Welfare,‘‘ Birmingham, UK, 3 Apri 2002. GÁCSI, M., MIKLÓSI, Á., VARGA, O., TOPÁL, J., CSÁNYI, V. Are readers of our face readers of our minds? Dogs (Canis familiaris) show situation-dependent recognition of Human's attention. Animal Cognition, 2004, roč. 7,č. 3, s. 144-153. HARE, B., TOASELLO, M. Human-like social skills in dogs? Trends in Cognitive Sciences, 2005, roč. 20, č. 9, s.439-444. HEDIGER, H. Tierpsychologie und Haustierforschung. Zaitschrift für Tierpsycologie, 1938, roč. 2, s.29–46. HEYES, C.M. Anecdotes, training, trapping and triangulating: do animals attribute mental states. Animal Behavior, 1993, roč. 46, č. 1, s. 177–188. HIBY,E.F., ROONEY, N.J., BRADSHAW, J.W.S. Dog training methods: their use, effectiveness and interaction with behaviour and welfare. Animal Welfare, 2004, roč.13, č. 1, s. 63-69. HOWARD, D.M., ANGUS, J. Acoustics and Psychoacoustics, Oxford: Focal Press, 1996.365 s. ISBN-10: 0240514289. CHRISTIANSEN, F.O.,BAKKEN, M., BRAASTAD, B.O. Behavioural changes and aversive conditioning in hunting dogs by the second-year confrontation with domestic sheep. Applied Animal Behaviour Science, 2001, roč. 72, č. 2, s. 131-143. JOHNSTON, B. Harnessing Thought: Guide Dog - A Thinking Animal with a Skilful Mind. London: Queen Anne Press, 1995. 128 s. ISBN-10: 1852911247. KLEIN, D. Elektrogeräte: Grundlagen, Wirkungen und mögliche Gefahren im Hinblick auf die Anwendung in der Hundeausbildung. Der Gebrauchshund, 2000, roč.1, s.38–48. KOBAYASHI, H., KOHSHIMA, S. Unique morphology of the human eye. Nature,1997, roč. 387,č.6635, s. 767–768.

29

KRUSKA, D. Mammalian domestication and its effects on brain structure and behaviour. In: JERISON, H.J., JERISON, I. (eds.). Intelligence and Evolutionary Biology, Berlin: Springer - Verlag, 1988, s. 211–250. ISBN-10: 038716085X. KUBINYI, E., MIKLÓSI, Á., TOPÁL, J., CSÁNYI, V. Social mimetic behaviour and social anticipation in dogs: preliminary results. Animal Cognition, 2003, roč. 6, č.1, s. 57–63. LALAND, K., Social learning strategies. Learning and Behavior , 2004, roč. 32, č. 1, s. 4–14. LIEBERMAN, D. Learning: Behaviour and Cognition. London: Wadsworth Publishing, 1999. 624 s. ISBN-10: 0534339255. LIGHT, G.S., HARDIE, E.M., YOUNG, M.S., HELLYER, P.W., BROWNIE, C., HANSEN, B.D. Pain and anxiety behaviors of dogs during intravenous catheterization after premedication with placebo, acepromazine or oxymorphone. Appleid Animal Behaviour Science, 1993, roč. 37, č.4, s. 331–343. MCCONELL, P.C., BAYLISS, J.R. Interspecific communication in cooperative hunting herding: acoustic and visual signs from human shepherds and herding dogs. Zaitschrift für Tierpsycologie, 1985, roč. 67, s. 302–328. MCKINLEY,S., YOUNG, R.J. The efficacy of the model-rival method when compared with operant conditioning for training domestic dogs to perform a retrieval selection task. Applied Animal Behaviour Science, 2003, roč. 81, č.4, s. 357-365. MECH, L.D. The Wolf: The Behavior and Ecology of an Endangered Species. New York: Doubleday, 1970. ISBN-10: 0385086601. MIKLÓSI, A., POLGÁRDI, R., TOPÁL, J., CSÁNYI, V. Use of experimenter - given cues in dogs. Animal Cognition, 1998, roč. 1, č. 2, s. 113-121. MIKLÓSI, A., KUBINYI,E., TOPÁL, J., GACSI, M., VIRÁNYI, Zs. CSÁNI, V. A simple reason for a big difference: wolves do not look back at humans, dogs do. Current Biologi, 2003, roč. 13,č. 9, s. 763–766. MILLS, D.S. 2002. Learning, training and behaviour modification techniques. In HORWITZ, D., MILLS, D.S, HEATH, S. (eds.). Bsava Manual of Canine and Feline Behaviour. Gloucester: British Small Animal Veterinary Association., 2002. s. 37-48, ISBN-10: 0905214595. MILLS, D.S. What´s in a word? A review of the attributes of a command affecting the performance of pet dogs. Anthrozoös, 2005, roč. 18, č.3, s. 208-221.

30

MOORE, B.C.J. An Introduction to the Psychology of Hearing. London: Academic Press Inc., 1989. 384 s. ISBN-10: 0125056249. MOST, K. Training Dogs: A Manual. Wenatchee: Dogwise Publishing, 2000. 204 s. ISBN-10: 192924200X. NADERI, S., MIKLOSI, A., DOKA, A., CSANYI, V. Co-operative interactions between blind persons and their dogs. Applied Animal Behaviour Science, 2001, roč. 74, č. 1, s. 59–80. NOONAN, G.J., RAND, J.S, BLACKSHAW, J.K., PRIEST, J. Behavioural observations of puppies undergoing tail docking. Appleid Animal Behaviour Science, 1996, roč. 49, č. 4, s. 335–342. PEPPERBERG, I.M., The Alex Studies: Cognitive & Communicative Abilities of Grey Parrots. Cambridge: Harvard University Press, 1999. 446 s. ISBN-10: 067400051X. PONGRÁCZ, P., MIKLÓSI, Á., KUBINYI, E., GUROBI, K., TOPÁL, J., CSÁNYI, V. Social learning in dogs: the effect of a human demonstrator on the performance of dogs in a detour task. Animal Behaviour, 2001, roč. 62, č. 6, s. 1109–1117. PONGRÁCZ, P., MIKLÓSI, Á., DOKA, A., CSÁNYI, V. Successful application of video-projected human images for signalling to dogs. Ethology, 2003, roč. 109, č.10, s. 809-821. PONGRÁCZ,P., MIKLÓSI, Á., KUBINYI,E., TOPÁL, J., CSÁNYI, V. Interaction between individual experience and social learning in dogs. Animal Behavior, 2003, roč. 65, č.3, s. 595–603. PONGRÁCZ,P., MIKLÓSI, Á.,TIMAR-GENG, K., CSÁNYI, V.

Verbal attention

getting as a key factor in social learning between dog (Canis familiaris) and human. Journal or Comparative Psychology ,2004, roč. 118, č.4, s. 375–383. ROLL, A., UNSHELM, J. Aggressive conflicts amongst dogs and factors affecting them. Applied Animal Behaviour Science, 1997, roč. 52, č. 3-4, s. 229-242. SERPELL, J.A. Evidence for an association between pet behaviour and owner attachment levels. Applied Animal Behaviour Science, 1996, roč. 47, č.1-2, s. 49-60. SHILDER, M.B.H., VAN DER BORG, J.A.M. Training dogs with the help of the shock collar: short and long term behavioral effects. Appleid Animal Behaviour Science, 2004, roč.85, č. 3-4, s. 319-334. SCHWIZGEBEL, D. Zusammenhänge zwischen dem Verhalten des deutschen Schäferhundes im Hinblick auf tiergerechte Ausbildung. Aktuel. Arbeit. Artgemass. Tierh.,1982, s. 138–148. 31

SLABBERT, J.M., RASA, O.A.E. Observational learning of an acquired maternal behaviour pattern by working dog pups: an alternative training technique. Applied Animal Behaviour Science,1997, roč. 53, č.4, s. 309–316. SOPRONI, K., MIKLÓSI, Á., TOPÁL, J., CSÁNYI, V. Comprehension of human communicative signs in pet dogs. Journal of Comparative Psychology, 2001, roč. 115, č.2, s. 122–126. STANLEY, W.C., ELLIOTT, O. Differential human handling as reinforcing events and as treatments influencing later social behavior in Basenji puppies. Psychological Reports, 1962, roč. 10, s. 775-788. THORPE, W.H. Learning and instinct in animals. London: Methuen,1956. 493 s. TOLMAN, E.C. Cognitive maps in rats and men. Psychological Review, 1948, roč. 55, č.4, s. 189-208. TOPÁL, J., MIKLÓSI, Á., CSÁNYI, V. Dog-human relationship affects problem solving behavior in the dog. Anthrozoös, 1997, roč. 10, č.4, s. 214-224. TOPÁL, J., BYRNE,R.W., MIKLÓSI, Á., CSÁNYI, V. Reproducing human actions and action sequences: 'Do as I Do!' in a dog. Animal Cognition, 2006, roč. 9, č.4, s. 355-367. VIRÁNYI, Z., TOPÁL, J., GÁCSI, M., MIKLÓSI, Á., CSÁNYI, V. Dogs respond appropriately to cues of human’s attentional focus. Behavioural Processes, 2003, roč. 66, č.2, s. 161-l72. WATSON, J.B. Psychology as the behaviourist views it. Psychological Review, 1913, roč. 20, s. 158-177. WHITEN, A. How imitator represents the imitated: the vital experiments. Behavioral and Brain Sciences 1998, roč. 21, č.5, s. 707–708. WHITEN, A., HAM, R. On the nature and evolution of imitation in the animal kingdom: reappraisal of a century of research. In: SLATER, P.J.B., ROSENBLATT, J.S., BEER, C., MILINSKI, M. (eds.) Advances in the study of behavior. New York: Academic Press, 1992, s. 239–283. ISBN-10: 0120045214. YOUNG, C.A. Verbal commands as discriminative stimuli in domestic dogs (Canis familiaris). Applied Animal Behaviour Science, 1991, roč. 32, č. 1, s. 75-89.

32