Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Zoohygiena chovu telat a mladého skotu Bakalářská práce

Vedoucí práce: MVDr. Jaromír Šívara

Vypracovala: Martina Fröhdeová Brno 2009

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Zoohygiena chovu telat a mladého skotu vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. V Brně:…………………………………… podpis diplomanta………………………...

Mé poděkování patří všem lidem, kteří mi pomohli s touto prací. Děkuji za cenné rady a důležité informace. Zvláštní poděkování patří vedoucímu bakalářské práce, MVDr. Jaromíru Šívarovi za skvělé vedení.

ANOTACE

V předložené bakalářské práci se zabývám problematikou zoohygieny chovu telat a mladého skotu. První velká kapitola této práce je věnována hygieně ovzduší a veškerým náležitostem k tomuto tématu, tj. od vlastností až po opatření pro zdravotní nezávadnost. Rovněž se zaměřuji na hygienu vody a hygienu výživy. Tyto dvě kapitoly jsou svým obsahem nepostradatelnou částí této práce. Kapitola o stájových technologiích řeší jak technologií samotnou, tak i ustájení. Poslední dvě kapitoly souhrnně pojednávají o odchovu telat ve všech oddílech pobytu v kategorii mladý skot, o nejzávažnějších a nejčastějších nemocech a jejich příčinách.

Klíčová slova: zoohygiena, skot, telata, mladý skot, odchov

ANNOTATION

My propounded bachelor’s thesis is concerned with problems of zoo hygiene of calves and young beef-raising. The first chapter of this bachelor’s thesis is dwelled on hygiene of atmosphere and all necessity related to this theme, i.e. from features up to provision for health unwholesomeness. As well I am focusing on hygiene of water and nourishment. These two chapters make up indispensable part of this thesis by his substantiality. The chapter about stable’s technology deals with technology alone and as with lairage. The last chapters deal summary with calves raising in all parts of stay in category young beef-cattle, and with the most serious and most frequent diseases and their causes.

Key words: zoo hygiene, cattle, calves, young beef-cattle, beef-raising

OBSAH 1. ÚVOD…………………………………………………………………….. 10 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2. VÝZNAM………………………………………………………………....12 3. HISTORIE A SOUČASNOST…………………………………………..13 4. OBECNÁ ZOOHYGIENA………………………………………………14

4.1 Hygiena stájového ovzduší…………………………………………...14 4.1.1 Fyzikální vlastnosti…………………………………………..15 4.1.1.1 Teplota…………………………………………….. 15 4.1.1.1.1 Vliv nízkých teplot……………………….16 4.1.1.1.2 Vliv vysokých teplot……………………..17 4.1.1.1.3 Termoregulační mechanismy…………….17 4.1.1.2 Vlhkost vzduchu…………………………………... 18 4.1.1.2.1 Fyziologický význam vlhkosti vzduchu… 19 4.1.1.2.2 Opatření proti vysoké a nízké vlhkosti….. 20 4.1.1.3 Proudění vzduchu a ochlazovací veličina………….20 4.1.1.4 Tlak vzduchu……………………………………… 21 4.1.1.5 Hluk……………………………………………….. 21 4.1.2 Chemické vlastnosti………………………………………….23 4.1.2.1 Oxid uhličitý (CO2)……………………………….. 24 4.1.2.2 Čpavek (NH3)……………………………………... 24 4.1.2.3 Sirovodík (H2S)…………………………………… 25 4.1.2.4 Ostatní plynné složky stájového ovzduší…………. 25 4.1.2.5 Průmyslové exhalace (emise)……………………...26 4.1.3 Biotické vlastnosti…………………………………………... 27 4.1.3.1 Prašnost…………………………………………… 28 4.1.3.2 Mikrobiální znečištění……………………………..29 4.1.3.2.1 Asanace…………………………………..30 4.1.4 Sluneční záření……………………………………………….31

4.1.4.1 Působení slunečního záření………………………...31

4.2 Hygiena vody………………………………………………………… 32 4.2.1 Vyšetření vody…………………………………………….... 35 4.2.1.1 Fyzikální vyšetření vody………………………….. 35 4.2.1.2 Chemické vyšetření vody…………………………. 36 4.2.1.3 Mikrobiologický rozbor vody……………………...37 4.2.1.4 Biologický rozbor vody……………………………38 4.2.2 Napájení zvířat……………………………………………… 38

4.3 Hygiena výživy………………………………………………………. 38 4.3.1 Výživa a krmení telat……………………………………….. 39 4.3.2 Jednotlivá období výživy telat……………………………… 40 4.3.2.1 Mlezivové období…………………………………. 41 4.3.2.2 Období mléčné výživy……………………………..42 4.3.2.3 Starter……………………………………………... 44 4.3.2.4 Období rostlinné výživy…………………………... 45

4.4 Stájové technologie…………………………………………………...45 4.4.1 Výměna vzduchu…………………………………………….46 4.4.2 Oslunění a osvětlení………………………………………… 47 4.4.2.1 Přirozené oslunění stájí…………………………….48 4.4.2.2 Umělé osvětlení…………………………………… 48 4.4.3 Kanalizace stájí……………………………………………....49 4.4.3.1 Močůvka…………………………………………... 49 4.4.3.2 Tekutý hnůj……………………………………….. 50 4.4.4 Pomocné stájové prostory…………………………………... 50

4.5 Fáze odchovu telat v mladého skotu………………………………...51 4.5.1 Porod a ošetření telete po porodu…………………………... 51 4.5.2 Odchov v mlezivovém období……………………………… 53

4.5.3 Odchov v období mléčné výživy…………………………… 54 4.5.3.1 Vzdušný odchov telat (VIB)……………………… 54 4.5.3.2 Venkovní skupinové přístřešky (boudy)………….. 56 4.5.3.3 Teletníky…………………………………………...56 4.5.4 Odchov v období rostlinné výživy………………………….. 57 4.5.4.1 Venkovní skupinové boxy (VSB)………………… 57 4.5.4.2 Přístřešky………………………………………….. 58 4.5.4.3 Zateplené stáje…………………………………….. 59

4.6 Zdraví telat…………………………………………………………... 59 4.6.1 Respirační onemocnění telat………………………………... 60 4.6.1 Průjmová onemocnění telat…………………………………. 62

5. ZÁVĚR…………………………………………………………………... 67 6. POUŽITÉ ZDROJE…………………………………………………….. 68 7. PŘÍLOHY

SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1 Obr. 2 Obr. 3 Obr. 4 Obr. 5 Obr. 6 a 7 Obr. 8 Obr. 9 Obr. 10 Obr. 11

Automatická napaječka Starter Rostlinná krmiva v období rostlinné výživy Větrání se dá zajistit dostatečnou plochou oken a dveří Nedostačující kapacita porodních kotců je závažný problém Vzdušný odchov telat – venkovní individuální boxy Olizováním telat dochází k přenosu nemocí Přístřešky situované pod střechou Teletník Výběh je vždy dobrou volbou v odchovu telat

1. ÚVOD Hospodářská zvířata jsou ta zvířata, která člověk přijal do své péče a chová je odděleně od volně žijících zvířat stejného či příbuzného druhu. Mutace a cílený výběr určitých jedinců v chovu vedly k tomu, že se domácí zvířata liší od svých původních volně žijících forem v tělesných a fyziologických znacích, ve výkonnosti (užitkovosti) a chování. Jejich vlastnosti jsou dědičné. Pojem „domácí zvíře“ má stejný význam jako pojem „domestikované zvíře“. Jako zemědělská hospodářská zvířata označujeme druhy domácích zvířat, jejichž produkty slouží jako potraviny, nebo suroviny, či jejichž práci člověk využívá. Bez hospodářských zvířat by se nemohla vyspělá lidská společnost vůbec vyvinout. Člověk by nebyl před tisíciletími schopen vytvořit významné kultury, jejichž zbytky nás dodnes udivují ani dnes bychom bez hospodářských zvířat nebyli schopni udržet úroveň naší

civilizace.

Začátky

obhospodařování

volně

žijících

stád

zvířat

vedly

i

k intenzivnějšímu využívání osídleného území. Dostatek masa přispíval k lepší výživě obyvatel. Potřeba výživy celého lidstva se však tímto primitivním způsobem nedala uspokojit. Způsob využití hospodářských zvířat je mnohostranný. Na prvním místě je rozhodně produkce potravin pro výživu lidí. Maso, vejce, mléko a nejrůznější mléčné výrobky (máslo, sýr, jogurt) patří mezi nejhodnotnější potraviny. Některé národy chovaly a chovají zvířata jako objekty prestiže a neporážejí je, ale získávají od nich např. krev, čímž pokrývají část potřeby živočišné bílkoviny. Za současného stavu motorizace se často zapomíná na to, že téměř po celou dobu lidských dějin byl člověk závislý na pomoci domácích zvířat, která využíval jako zvířata pracovní, soumary, a jezdecká. Koně, skot, buvoli a velbloudi byli zapřaháni do pluhu, poháněli vodní kola a pomáhali při výmlatu obilí. Koně, osli a skot tahali vozy a umožnili tak rozsáhlý obchod. Společný život hospodářských zvířat a člověka je možné označit jako symbiózu. To by znamenalo, že ze spojení mají výhody obě strany. Toto tvrzení je bezpochyby správné, platilo bez omezení do nedávné doby, kdy člověk žil s hospodářskými zvířaty téměř pod 10

jednou střechou, částečně ve stejném prostoru, s výhodami i nevýhodami pro obě strany. Dnes jsou výhody této symbiózy rozděleny velmi nevyváženě ve prospěch člověka. Hospodářská zvířata člověku poskytují blahobyt a potěšení, člověk jim však při intenzivním chovu poskytuje jen o trochu více, než je možnost přežívání, a to také jen z egoistických důvodů. Z chovu hospodářských zvířat se stala živočišná výroba, v anglickém výrazu přímo zvířecí průmysl (animal industry). Uhynulá zvířata jsou jen „odpadem“, kterému se věnuje pozornost jen kvůli hospodárnosti chovu. Proto je potřeba znovu více myslet na to, že zvířata jsou schopna pociťovat strádání, že jsou také vyhraněné bytosti, které mohou obohacovat lidský život (Sambraus, 2006). Na to je vhodné začít myslet již od nejmladší kategorie skotu – telat. Péče o telata je bezesporu jedna z nejsložitějších činností chovatele skotu. Kategorie telat do odstavu je ve srovnání s jinými kategoriemi skotu nejnáchylnější na onemocnění a úhyn. Jinými slovy, telata jsou mnohem citlivější na pochybení v péči než starší kategorie skotu (Velechovská, 2008). Tato kategorie skotu je bohužel u našich chovatelů stále podceňována, i když je pro každé stádo zcela rozhodující. To, že novorozené tele, nepřipravené na krutý okolní svět, je ohrožováno tím, že je chovatel nedostatečně informován o jeho potřebách, respektive že je přeceňována životaschopnost organismu, způsobuje, že v České republice se v průměru nedožije tří měsíců více než deset procent telat. Po důkladnějším auditu veškerého zázemí farmy, technologie odchovu, včetně ustájení, krmení a výživy, větrání, poporodního ošetření se odhalí většina zdrojů obtíží a rezerv jak v produkci, tak i reprodukci a zdraví (Doležal, 2008).

11

LITERÁRNÍ PŘEHLED 2. VÝZNAM V současné epoše výroba mléka a hovězího masa a s tím spjatý chov dojnic nebo krav bez tržní produkce mléka nebo kombinovaně zaměřeného skotu zaujímají prioritní postavení nejen v našem agrárním sektoru, ale i v evropském a celosvětovém zemědělství. Je tomu tak z toho důvodu, že chov skotu má schopnost přeměňovat živiny velkého množství objemných krmiv na kvalitní živočišné produkty. Ze všech odvětví živočišné výroby je tedy nejvíce

vázán na zemědělskou půdu. Skot je hlavním konzumentem

produktů rostlinné výroby a současně i významným ekonomickým stabilizátorem celoročních finančních příjmů v zemědělském podnikání. Chov hovězího je také pracovně, materiálově a organizačně nejnáročnějším odvětvím živočišné výroby. Hospodářské výsledky chovu skotu často rozhodují o ekonomických výsledcích celé farmy nebo zemědělského podniku. V souvislosti s nutností respektovat ekologická hlediska a požadavky na životní prostředí se zvyšuje význam chovu skotu při udržování krajiny v rámci trvalých travních porostů v přirozeném a kulturním stavu a to zejména v našich podhorských a horských regionech. Významným aspektem ohledně otázky pracovních příležitostí je také to, že chov skotu a sním spjatá další odvětví služeb a zpracovatelů vytvářejí nezanedbatelné procento zaměstnanosti a soukromého podnikání a to nejen na venkově (Anonym, 2008).

12

3. HISTORIE A SOUČASNOST Výroba mléka a chov skotu u nás prošla v posledních zhruba 18 letech, stejně jako celé zemědělství, výraznými strukturálními, majetkovými, organizačními a ekonomickými změnami. Během transformačního období došlo ke zmenšení objemu zemědělské výroby u většiny komodit až na úroveň vnitřní či vnější poptávky. K největší restrukturalizaci došlo právě v chovu skotu. Příčiny byly nejen ekonomického a politického charakteru, ale negativně se v této oblasti podepsaly i různé nesmyslné mediální kampaně spojené s některými onemocněními skotu, včetně absurdních názorů ohledně škodlivosti konzumace mléka a mléčných výrobků nebo také někdy i hovězího masa. To samozřejmě mělo za následek rapidní pokles spotřeby těchto produktů celkově, ale také i v přepočtu na jednoho obyvatele České republiky. Tudíž i celkový pokles stavů skotu. Třeba u mléka a mléčných výrobků, přes současný stálý mírný meziroční vzestup konzumace, se ho v České republice konzumuje stále méně, než je obvyklé v ostatních státech Evropské unie, kde je průměrná spotřeba na jednoho obyvatele zhruba o jednu třetinu vyšší než u nás. To samé se týká produkce hovězího masa, kde se na vzestupu kulinářské kvality masa pozitivně podepsalo zavedení chovu dvanácti introdukovaných masných plemen skotu, jejíchž chování u nás dříve prakticky vůbec neexistovalo. Hlavním cílem chovatelů skotu v uplynulých letech bylo tedy zvýšení mléčné i masné užitkovosti a snížení nákladů na 1 litr vyprodukovaného mléka nebo 1 kilogram vyrobeného masa. V současné době nestálosti nákupních cen syrového kravského mléka je tento požadavek snad ještě aktuálnější a je nutností, aby farmáři chovali dlouhověké, zdravé, odolné a reprodukčně bezproblémové krávy s vysokou produkcí. Abychom v chovu hovězího dosahovali efektivní produkce – ať už masa nebo mléka, je nutno zabezpečovat řadu základních požadavků ohledně životních podmínek a pohody chovaných zvířat, včetně zdravotního stavu. Podíváme-li se na zdravotní stav námi chovaných zvířat, tak již v minulosti se našim předchůdcům podařilo, že byly vymýceny v naší republice choroby přenosné na člověka jako je brucelóza a tuberkulóza. V současnosti se Státní veterinární správou České republiky se daří naše chovy chránit před 13

slintavkou a kulhavkou, chovy byly také ozdraveny od leukózy skotu. Chovatelé se v současné době s podporou státu snaží ozdravovat chovy své chovy od paratuberkulózy, která sem byla bohužel nechtěně zavlečena s již zmiňovanými dovozy plemenných zvířat (Anonym, 2008).

4. OBECNÁ ZOOHYGIENA Obecná zoohygiena soustřeďuje údaje o různorodých a mnohotvárných vztazích hospodářských zvířat k prostředí, zkoumá reakce organismu na jednotlivé faktory prostředí a zobecňuje tyto poznatky (Kursa a jiní, 1986). Nedostatky v hygieně prostředí jsou podle svého rozsahu a intenzity o to závažnější, protože v porovnání s nedostatky jiného charakteru se negativně projeví na zdravotním stavu a užitkovosti zvířat daleko pomaleji a skrytě (Steinhauser a kolektiv, 2000).

4.1 Hygiena ovzduší Ovzduší je významnou složkou životního prostředí a organismus zvířat je s ním v nepřetržitém vzájemném kontaktu. Kvalita vzduchu (jeho složení a vlastnosti) může být velmi proměnlivá, a proto také jeho vliv na zvířata se mění (Zeman, 1994). Optimální mikroklima je důležité nejen z hlediska potřeb zvířat, ale i lidí pracujících ve stáji a také z hlediska životnosti a funkční spolehlivosti staveb a technologických zařízení (Steinhauser a kolektiv, 2000). Jako faktory stájového ovzduší (mikroklimatu) rozlišujeme: •

Fyzikální vlastnosti – teplotněvlhkostní komplex, který tvoří teplota, vlhkost, proudění a ochlazovací veličina (katahodnota) vzduchu, barometrický tlak a hluk.

•

Chemické vlastnosti – koncentrace plynů CO2, NH3, H2S, ostatní plynné složky stájového ovzduší, průmyslové exhalace (emise).

•

Biotické vlastnosti – prašnost, mikrobiologické znečištění.

•

Sluneční záření – přirozené a umělé osvětlení ve stájích (Zeman, 1994). 14

4.1.1 Fyzikální vlastnosti

Faktory ovlivňující tepelnou pohodu organismu hrají z bioklimatologických faktorů nejvýznamnější úlohu, mimo jiné proto, že výrazným způsobem mohou ovlivnit termoregulační mechanismy, konverzi živin, užitkovost a zdravotní stav zvířat. Na náhlé změny těchto faktorů reaguje organismus fyzikálně chemickými termoregulačními mechanismy udržujícími stálou teplotu tělesného jádra (Steinhauser a kolektiv, 2000).

4.1.1.1 Teplota

Teplota je hlavním klimatickým faktorem, nadřazeným ostatním faktorům teplotněvlhkostního komplexu, který nutí organismus, aby přizpůsoboval produkci a výdej tepla (termoregulaci) stavu prostředí – ve prospěch nebo na úkor produkce. Zdrojem produkce tepla ve stájích je především teplo vydávané zvířaty (biologické teplo), a dále pak teplo atmosféry a teplo uměle vyrobené. Pro každou kategorii zvířat existuje určité rozmezí teplot vnějšího prostředí, ve kterém není termoregulace resp. homeostatický systém organismu zatěžován a látková výměna je minimální – toto teplotní rozmezí nazýváme pásmem tepelné rovnováhy (zóna termoneutrality, neutrální či indiferentní pásmo). Pásmo tepelné rovnováhy je ohraničeno tzv. kritickými teplotami (dolní a horní). Při výkyvech teploty nad horní nebo pod dolní kritickou teplotu je ovlivňován metabolismus, což má svůj dopad na užitkovost. V našem případě na celkovou pohodu telete. Tyto kritické teploty musíme stanovit podle několika kritérii. U dospělého skotu je prvním kritériem velký teplotvorný objem těla a relativně malý povrch těla, což mu umožňuje udržovat stálou tělesnou teplotu při nízkých teplotách (v zimě), ale méně vhodné je to při teplotách vyšších. Dospělý skot má uspořádaný cévní systém v podkoží tak, že tepny a žíly jsou v těsné blízkosti - umožňují předávání tepla z tepenné krve, která přichází od tepelného jádra těla, chladnější krvi žilné (tepenná krev se tímto může ochlazovat o 10 – 15 °C). Tím se sníží teplota povrchu těla a také teplotní gradient „kůže – okolí“, čímž se omezí výdej tepla do prostředí. Také srst je důležitým termoregulačním prostředkem. 15

U telat je poměr objemu těla k povrchu méně příznivý a látková výměna je nižší. Také jejich termoregulační systém není ještě tak vyvinut a zejména v prvních dnech po narození dochází k většímu prokrvování povrchových cév a větším ochlazováním krve jsou i větší ztráty tepla do prostředí. Telata nemají ani tak hustou a dlouhou srst. Proto je nutno posuzovat teplotu při ustájení telat (zejména v období mléčné výživy) opatrněji a telata v prvních dnech a týdnech života vyžadují zejména při ustájení v uzavřených prostorách vyšší teploty (10 – 18 °C), podle oborové normy ON 734 502 „Větrání a vytápění stájových prostorů“. Organismus reaguje na teplotní podněty (tepelný či chladový stres) především termoregulačními pochody, které lze rozdělit na procesy: •

Řízení výdeje tepla (termoregulace fyzikální), organismus v chladném prostředí omezuje a v teplém zvyšuje výdej tepla ovlivňováním fyzikálních pochodů při jeho sdělování okolí.

•

Řízení produkce tepla (termoregulace chemická), uvolňování tepla z energetických zdrojů nebo zásob je regulováno biochemickými pochody (Zeman, 1994).

4.1.1.1.1 Vliv nízkých teplot

Přestože telata nedisponují tak dokonalou obranou proti chladu a udržují svoji tělesnou teplotu více regulací produkce tepla, byla u nich prokázána vysoká adaptabilita na nízké teploty – ovšem při dobré úrovni výživy a dodržení požadované kvality prostředí. Při tom jsou uváděny příznivé vlivy nízkých teplot i na odolnost, zdravotní stav, růst a vývin telat. Z těchto hledisek je třeba usměrňovat a hodnotit i současně propagovanou metodu vzdušného odchovu. Vliv nízké teploty zejména v kombinaci s celkově vlhkým prostředím a průvany se projevuje zcela prokazatelně na vzniku chorob z nachlazení (respiratorní infekce telat, dispozice k průjmovým onemocněním aj.) včetně snížením celkové odolnosti. Při pobytu zvířat v chladném prostředí jde o zachování tepla vazokonstirkcí malých cév v kůži a současnou vazodilatací hlubokých cév, piloerekcí, aktivitou kosterního

16

svalstva (pohyb, třes, křik), reakcemi v neurohumorální oblasti (hypofýza - nadledvinky – štítná žláza), zvýšenou diurézou atd. (Zeman, 1994).

4.1.1.1.2 Vliv vysokých teplot

Většina literárních údajů se shoduje na větší náročnosti telat na teplotu prostředí a doporučuje teploty v rozmezí 10 – 18 °C. Řada prací však uvádí, že již teploty trvale kolem +20 °C vedou ke zvýšení teploty tělesného jádra resp. rektální teploty na 40 – 41 °C a v důsledku omezení příjmu krmiva ke snížení metabolismu a přírůstku. Na základě sledování respiračních funkcí mohou být teploty kolem +20 °C a vyšší pro organismus u novorozených telat zátěží (stresem), zatímco teploty od 8 do 20 °C se jeví jako indiferentní. Při vyšších teplotách prostředí se snižuje živá hmotnost narozených telat (v létě se rodí až o 10 kg lehčí než v zimě) a telata narozená v létě mají prokazatelně tenčí kůži než v zimě, což obojí znamená, že teplotní podmínky prostředí se prostřednictvím těla matky uplatňují i u plodu a že telata se rodí přizpůsobena podmínkám, ve kterých žijí dojnice – matky. Z toho pak vyplývá, že telata po narození mají být chována resp. ustájena ve stejných teplotách příp. i ostatních podmínkách jako krávy. Jinak přizpůsobování telat zcela odlišným podmínkám nutně musí vést k zátěži termoregulačních mechanismů, která s následným snížením přírůstků může trvat i několik týdnů a jen velmi pomalu se upravuje na původní výši (Zeman, 1994).

4.1.1.1.3 Termoregulační mechanismy •

Evaporace – odpařování vody z povrchu těla a hlavně z plic, což je obecně velmi účinnou složkou termoregulace a zvláště nad 30 °C se stává složkou rozhodující.

•

Radiace – vyzařování z povrchu těla k okolním chladnějším předmětům bez dotyku.

17

•

Kondukce – předávání tepla při dotyku těla s pevnou hmotou, zejména při ležení zvířat na podlaze.

•

Konvekce – odnímání tepla prouděním vzduchu.

•

ztrátu tepla z organismu představuje i ohřívání vdechovaného vzduchu v plicích, ohřívání přijímaného krmiva a pitné vody v zažívacích orgánech (příznivý vliv teplého krmiva, význam dodržení požadované teploty napájecí vody) (Zeman, 1994).

4.1.1.2 Vlhkost vzduchu

Vodní páry jsou ve stájovém vzduchu obsaženy vždy a zpravidla ve větším množství (absolutním) než ve vzduchu venkovním (chladnějším). Větráním se proto většinou vlhkost vzduchu ve stáji sníží – kromě za dusného letního příp. teplého a velmi vlhkého zimního počasí, kdy je ve stáji zjišťována i při dobrém větrání vlhkost vysoká. Zdrojem vlhkosti (vodních par) ve stáji jsou především ustájená zvířata (evaporace, perspirace a transpirace, moč a výkaly), dále voda k čištění podlah aj. zařízení, vlhké a teplé krmivo a sekundárně pak kondenzace na površích. Vlhkost vzduchu se vyjadřuje tzv. hygrometrickými hodnotami, z nichž v zoohygieně mají význam: •

maximální vlhkost – největší množství vodních par, které je vzduch schopen za dané teploty pojmout, zvyšuje se se stoupající teplotou a udává se v g . kg -1, g/m3,

•

měrná (absolutní) vlhkost – skutečné množství vodních par ve vzduchu a udává se v g . kg -1, g/m3,

•

relativní vlhkost – poměr měrné vlhkosti k maximální za dané teploty, udává se v %, (Rv %),

•

rosný bod – teplota (vzduchu, povrchu,aj.) při níž je vzduch právě nasycen vodními parami. Ke vzniku rosného bodu ve stájích může docházet při vysoké vzdušné vlhkosti, klesá-li náhle teplota vzduchu, např. zamlžení při styku studeného venkovního vzduchu zvenčí s teplejším a vlhkým 18

vzduchem stájovým, nebo jako kondenzace vodních par ze vzduchu na všech površích, jejichž teplota je nižší než teplota rosného bodu stájového vzduchu (orosení oken, stěn, stropu aj. povrchů ve stájích následným možným růstem plísně), •

sytostní doplněk – množství vodních par, které je vzduch schopen ještě pojmout k úplnému nasycení.

Jako fyziologický sytostní doplněk je pak označováno množství vodních par, které chybí k nasycení vdechovaného vzduchu v plicích, tj. při T +39 °C (teplota v plicích), tak vzniká možnost odparu vody z dýchacích cest i při vysokých teplotách a současně i při vysoké vlhkosti ovzduší, tj. výdej tepla evaporací z plic jako významný prvek termoregulace (až do vyrovnání teploty prostředí s teplotou tepelného jádra organizmu) (Zeman, 1994).

4.1.1.2.1 Fyziologický význam vlhkosti vzduchu •

významně ovlivňuje termoregulaci (v komplexu v T a prouděním). Při nízkých teplotách zvyšuje výdej tepla radiací a hlavně vedením, evaporací aj. (podporuje vznik hypotermie), při velmi vysokých teplotách (dusno) naopak omezuje výdej tepla všemi způsoby (fyziologický sytostní doplněk – tepelná polypnoe),

•

zvyšuje tepelnou jímavost vzduchu pro teplo tzn. i spotřeba tepla k ohřívání vlhkého vzduchu je větší než u vzduchu suchého (úspora topení),

•

podporuje až do určité míry rozvoj mikroorganismů v ovzduší a prostředí vůbec a nízká vlhkost podporuje i prašnost – při vyšších Rv (nad cca 85 %) se prašnost i mikrobiální kontaminace vzduchu snižuje, po kondenzaci vody na prachových částicích následuje jejich rychlejší sedimentace a tím se ovzduší čistí (ale jen do vyschnutí prachu a jeho následného zvíření),

•

nízká vzdušná vlhkost může spolupůsobit při dehydrataci organizmu (zvýšený odpar zejména při současně snížených teplotách) a tím narušují 19

obranné hlenové bariéry na sliznicích dýchacích cest – důsledkem pak je i zvýšené pocení a snížení příjmu krmiva a hlavně průnik patogenů do těla.

Rozmezí přípustných hodnot Rv se řídí kategorií (stářím) zvířat a také teplotou prostředí a podle ON 734 502 se pohybuje od 50% event. 40 – 45 % při vyšších teplotách, do 70 – 75 % u telat a do 85 % u dospělých zvířat – za předpokladu, že teplota je optimální (Zeman, 1994).

4.1.1.2.2 Opatření proti vysoké a nízké vlhkosti

Základní opatření proti vysoké vlhkosti ve stájích: •

způsob a technologie ustájení (stelivové, roštové apod.),

•

dodržování zásad technologie provozu (pravidelné podestýlání a odkliz hnoje, zvláště tekutého, fungující kanalizační zařízení),

•

větrání a vytápění, zejména teplovzdušné (zvýšení teploty zvyšuje jímavost vzduchu pro vodní páry a tím snižuje Rv – větráním se odvádějí vodní páry vznikající zvířaty, odparem aj.).

Naopak jako opatření proti nízké vlhkosti se doporučuje především snížit výkon vytápění a podle potřeby přistupovat k vlhčení vzduchu (Zeman, 1994).

4.1.1.3 Proudění vzduchu a ochlazovací veličina

Vzduch ve volné atmosféře i ve stájovém prostoru proudí neustále z míst s nízkou teplotou, kde je tlak vyšší, do míst s teplotou vyšší, ale s nižším tlakem. Vzduch ve stáji proudí turbulentně (vířivě) i přímočaře (méně), a to vlivem větrání resp. otvírání oken a vrat aj. netěsností. Ve stáji tak vznikají velmi složité a nerovnoměrné proudy, jejichž směr lze jen velmi nesnadno odhadnout. Pro směr proudění vzduchu zjišťujeme dýmovými zkouškami hlavně ve vztahu k ověření funkce větracích zařízení. 20

Také rychlost proudění vzduchu ve stájích může být velmi rozdílná (nejvíce se mění v zóně, kde zvířata leží – v horizontálním rozložení je nejnižší zpravidla ve středu stáje), v dosahu zvířat se má pohybovat při optimálních teplotách max. do 0,3 m . s-1, při vysokých teplotách pak vyšší (u dospělých zvířat až přes 1 m . s-1) – velká rychlost proudění tak může kompenzovat alespoň částečně nepříznivý vliv velmi teplého prostředí. Ve stáji, s ohledem na zpravidla omezené možnosti pohybu (telata v boudičkách bez možnosti se bránit) nebo dokonce fixaci zvířat, nesmí být zvířata vystavována příliš velkému proudění, zejména pak vlivu chladných průvanů (podchlazení vystavených částí těla). Fyziologicky významným faktorem vyplývajícím ze současného účinku teploty a proudění vzduchu je ochlazovací veličina neboli katahodnota – stanovuje se při měření katateploměrem a vyjadřuje se nejčastěji v mcal/cm2.s (nově ve W . m-2, 1 mcal/cm2 . vt = 41.86 W . m-2). Ve stájích se používá k hodnocení stavu prostředí dosud málo (Zeman, 1994).

4.1.1.4 Tlak vzduchu

Účinky barometrického tlaku vzduchu jako bioklimatického prvku se projevují jednak změnami parciálního tlaku O2 v různých nadmořských výškách (snižuje se logaritmicky s výškou) a jednak poměrně častým kolísáním tlaku vzduchu vlivem změn počasí. Jeho vliv ve veterinární medicíně resp. bioklimatologii zvířat není dosud zcela doceněn ani objasněn (Zeman, 1994).

4.1.1.5 Hluk

Hluk se projevuje zátěž (stres), až když přesáhne určitou mez (v menších hladinách může působit i stimulačně). Účinek hluku na zvířecí organizmus není rovněž dosud plně objasněn – je však známo, že působí nejen na sluchové a nervové orgány, ale také na celý organizmus. Přitom reakce zvířat na hlukovou zátěž záleží na druhové a individuální citlivosti zvířat a potom na kmitočtu, intenzitě a době trvání daného hluku. Skot obecně slyší v rozsahu 0,2 – 9 kHz. 21

Síla zvuku či intenzita zvuku se vyjadřuje buď jako hladina zvuku (W.cm-2) nebo zpravidla jako hladina akustického tlaku čili hladina zvuku (v decibelech – dB). Příčiny hluku ve stájích spočívají: •

v technologii ustájení: stájové mechanizační prostředky, vzduchové technické zařízení a jeho provoz aj. vyvolávají hlučnost o síle až přes 100 – 120 dB s různou dobou trvání,

•

ve fyziologických projevech samotných zvířat: i v době provozního klidu existuje ve stáji šum (při žraní, pohybem zvířat a jejich hlasovými projevy) o intenzitě kolem 50 – 60 dB,

•

v provozu v okolí stájí, což závisí na intenzitě zdroje hluku, jeho vzdálenosti, otevření či zavření oken a vrat aj. např. traktor projíždějící v blízkosti vyvolává ve stáji hluk o síle 80 dB při otevřených oknech a 70 dB při zavřených.

Souhrnně lze o vlivu hluku na zvířata konstatovat, nezdravotní poruchy a snížení užitkovosti (přírůstku) jsou závislé na hladině hluku a jeho frekvenci, na časovém průběhu, tj. době působení a častosti zvukových podnětů a na fyziologickém stavu zvířat (doba odpočinku, příjmu krmiva, apod.). Obecně předpokládat, že při hladině hluku 65 – 90 dB je možno počítat s poklesy užitkovosti, nad 90 dB pak hluk škodí zdraví, nad 120 dB je nutno okamžitě přerušit či odstranit zdroj hluku (příliš silné podněty jsou vnímány již jako bolest a velmi intenzivní hluky převyšující 140 dB, zvláště pak nenadálé mohou poškodit sluchový orgán – ruptura bubínku). Ve stáji pro telata by hladina hluku neměla obecně překročit hranici 85 dB. Krátkodobě je přípustná hladina hluku 90 dB a to v případě hluků důvěrně známých (krmení, zemědělská technika, odkliz hnoje).

22

Opatření proti hlučnosti ve stájích: •

omezování hlučnosti stájové mechanizace volbou vhodných prostředků,

•

účelným rozčleněním vnitřního stájového prostoru (plné přepážky z materiálů dobře pohlcujících zvuky) včetně budování stájových sekcí o menší kapacitě míst,

•

zvukové izolace a krytí hlučící a chvějících se strojů, především ventilátorů a vzduchovodů,

•

vyloučení zdrojů hluku zejména o vysokém kmitočtu ze stájí a jejich blízkosti. (Zeman, 1994).

4.1.2 Chemické vlastnosti

Vzduch ve stájích zvířata jednak vdechují a jednak svými biologickými funkcemi ovlivňují. Stájový vzduch je směsí vzduchu atmosférického (venkovního – i se všemi jeho možnými příměsemi) a hlavně pak plynných produktů stájového provozu, zejména vlastního ustájení zvířat (vydechovaný vzduch, bachorové a střevní plyny, plyny vznikající rozkladem organických látek resp. odpařováním z moče, trusu aj., ale také výfukové plyny dopravních vozidel). Jeho složení může být velmi proměnlivé a závisí na řadě faktorů, jako na počtu zvířat resp. hustotě obsazení, na hygienické úrovni a na intenzitě výměny vzduchu (řešení větracího zařízení a jeho využívání). Hlavní složky stájového vzduchu jsou oxid uhličitý (CO2), čpavek (NH3) a sirovodík (H2S). V ON 734 502 jsou uvedeny maximální přípustné koncentrace, v jakých se sledované plyny mohou vyskytovat. Uvádí se, že mimo těchto hlavních obsahuje stájový vzduch ještě více než 80 dalších plynných složek, které jsou však v nepatrných koncentracích (Zeman, 1994).

23

4.1.2.1 Oxid uhličitý (CO2) Oxid uhličitý je bezbarvý plyn, bez zápachu, těžší než vzduch, ve vodě je dobře rozpustný. Ve stájovém prostředí je ho zpravidla desetkrát více, než v atmosférickém vzduchu. I při dosažení maximální přípustné koncentrace není pro zvířata toxický. Oxid uhličitý vzniká ve stájích především dýcháním zvířat a malé množství pak i kvasnými pochody ve střevech, podestýlce aj. Maximální přípustná koncentrace podle normy ON 734 502, činí pro skot 0,25 obj. % CO2. Koncentrace ve stájovém ovzduší se pohybuje v rozmezí 0,1 – 1,0 obj. % CO2. Stanovení oxidu uhličitého ve stájích má význam především jako indikátor větrání – jeho zvýšené koncentrace jsou ukazatelem nedostatečné výměny vzduchu (Zeman, 1994).

4.1.2.2 Čpavek (amoniak – NH3) Amoniak je bezbarvý štiplavý plyn lehčí než vzduch. Je to toxická, a nebezpečná látka, která při vdechování poškozuje sliznici. Čpavek se uvolňuje při rozkladných procesech organických dusíkatých látek, močůvky, výkalů resp. všech forem hnoje na stájových podlahách, hnojištích, v podroštových prostorech a močůvkových jímkách a ve stájovém vzduchu ho zjišťujeme pravidelně. Nejvyšší přípustná koncentrace (NPK) čpavku ve stájovém ovzduší je udávána 0,0025 % obj. = 25 ppm. Překročení této koncentrace má škodlivý účinek na organismus, který můžeme označit jako: •

místní: dráždění sliznic dýchacího aparátu očních spojivek,

•

celkový: čpavek se váže v krvi s hemoglobinem, dále dráždí CNS (křeče, obrny dýchacích center) a snížením hladiny krevních bílkovin snižuje odolnost organismu.

Z účinku čpavku, zejména krátkodobého (přes noc), se zvířata při pobytu mimi stáj poměrně rychle zotavují. Telata v omezeném a uzavřeném prostoru svého ustájení tuto 24

možnost nemají a jsou naprosto odkázána na důsledný odkliz výkalů a dostatečné větrání. Pokud tyto podmínky nejsou splněny může dojít ke snížení místní i celkové odolnosti proti infekčním a dalším škodlivým vlivům (Zeman, 1994).

4.1.2.3 Sirovodík (sulfan – H2S) Sirovodík je bezbarvý, i v malých koncentracích intenzivně po zkažených vejcích páchnoucí plyn. Je silně toxický. Ve vodě málo rozpustný a je těžší než vzduch. Sirovodík vzniká ve stájích anaerobním hnitím organických látek a také přímo v zažívacím traktu, vylučuje se ve střevních plynech a obsahu. Do organismu proniká H2S dýchacími cestami a jeho přímý účinek na sliznice není tak výrazný jako u čpavku – za to však více poškozuje CNS a ostatní nervovou soustavu. Uplatňuje se také metatoxickým účinkem a zejména závažná je jeho kumulace v organismu (hemoglobin na methemoglobin). Klinické projevy jsou pak záněty očních spojivek a sliznic dýchacích cest, chronické gastroenteritidy a chronické poruchy nervové soustavy. Maximální přípustná koncentrace sirovodíku ve stájovém ovzduší je 0,001 % obj. = 10 ppm (Zeman, 1994).

4.1.2.4 Ostatní plynné složky stájového ovzduší

Při trávicích pochodech, odpařování a hnilobných resp. rozkladných procesech se stájích se uvolňuje celá řada dalších plynů, často výrazného zápachu i toxického účinku. Pozornost je věnována zejména skupině aminů, které lze považovat za látky endogenního původu (z trusu a moče, ze střevních plynů, i vydechovaného vzduchu). Např. diethylamin působí dráždivě na CNS a při delším vystavení i na parenchymatozní orgány (zejména játra) – prostřednictvím enzymu cholinesterázy. Aminy jsou sledovány i vzhledem k možnému kancerogennímu účinku (Zeman, 1994).

25

4.1.2.5 Průmyslové exhalace (emise)

Emise patří mezi složky znečištění především venkovního ovzduší a jen nejbližší vzdálenosti od zdrojů, tj. velkých průmyslových závodů, cementáren, chemických aglomerátů ale i silnic atd. se mohou objevit ve zvýšené míře i ve stájovém ovzduší (přímý účinek na hospodářská zvířata vdechování, též při jejich pobytu ve výbězích. Hlavní působení průmyslových emisí na zvířata však spočívá v jejich nepřímém účinku. Trávícím traktem prostřednictvím kontaminovaného krmiva (spadem a přes půdu) a méně pak i přes pitnou vodu. Účinek emisí závisí dále na druhu škodliviny a její koncentraci a ovzduší, na počasí, na době působení resp. přijímání v krmivu, kvalitě ustájení, krmení a celkové péče o zvířata. Čím více se tyto podmínky odchylují od normy, tím jsou účinky emisí zřetelnější. Náchylnost skotu k tomuto postižení je dána tím, že skot přijímá největší podíl objemných krmiv na pastvinách ale i ve stájích (zelené krmení, seno, siláže, senáže). Za hlavní škodliviny z průmyslových emisí lze označit: •

popílek (s převahou netoxických nebo i toxických látek zaprášením polních krmných plodin),

•

oxid siřičitý (pokles přírůstků aj.,

•

oxidy dusíku (dráždivé pro dýchací orgány),

•

těžké kovy (Pb, Cd, Hg, Cu, Zn, As aj. – akumulace v játrech a ledvinách s návazností na potravinový řetězec),

•

sloučeniny fluoru (fluority zvířat – kostní a zubní).

Klinické příznaky toxického účinku emisí jsou rozdílné: nechutenství, atonie a tympanie předžaludků a jiné zažívací poruchy, postižení dýchacích orgánů (kašel) vyúsťující v hubnutí (kachexie), anemie, suchost kůže až ekzémy, poruchy plodnosti, degeneraci vaječníků, oslabené plody, včetně celkového poklesu kondice a odolnosti Patologickoanatomické projevy jsou: bronchitidy až zaprášení plic, katarální gastroenteritidy a hlavně různý druh a stupeň poškození parenchymatozních orgánů,

26

zejména jater a ledvin, úbytek svaloviny i tukové tkáně, změny kostní dřeně, kloubních chrupavek atd. Jako prevence resp. ochranná opatření se uvádí: •

vymezení ohrožených oblastí a v nich pak provádět pravidelnou kontrolu zdravotní nezávadnosti krmiv, napájecí vody a ovzduší s následnými provozními opatřeními,

•

výběr lokalit farem živočišné výroby + výsadba ochranné zeleně a v krajním případě i změna struktury rostlinné a živočišné výroby v ohrožené oblasti (Zeman, 1994).

4.1.3 Biotické vlastnosti

Prašnost a mikrobiologické znečištění stájového vzduchu jsou mikroklimatické faktory, které jsou propojená ve vzájemném působení na ustájená zvířata (zvýšená prašnost = zvýšený počet mikroorganismů). Prachová částice je pro mikroby nejen nosnou podložkou, ale i ochranou před nepříznivými vlivy a do jisté míry i živnou půdou (delší přežívání mikroorganismů). V ovzduší jsou rozptýleny různé druhy mikroskopických organismů a částic hmoty v tuhé a kapalné fázi jako aerodisperzní systémy neboli aerosoly, které plní v přírodě, v životě lidí i zvířat významnou úlohu ať v kladném nebo v záporném smyslu (opylování květů, přenos infekce aj.). Bakteriální aerosol, který je tvořen převážně bakteriemi a viry, představuje při zvýšeném výskytu ve stájovém ovzduší nebezpečí především pro plicní tkáň zvířat i lidí. Zachycený aerosol je odstraňován z dýchacího aparátu několika mechanismy, a to jednak činností řasinkového epitelu (od nosní dutiny až po průdušinky) a jednak fagocytární činností (v alveolách).

27

Šíření nákazy vzduchem se nazývá aerogenní infekce, které jsou: •

kapénkové – vykašlávání infekce do okolí nemocného (až 5 m od zvířete),

•

prachové – kontaminovaným prachem zejména po vyschnutí ulpěných na prachových částicích nebo vyschnutí sekretů nemocných zvířat.

Vedle vysloveně respiračních chorob (chřipka, pneumonie aj.) byly aerogenní cestou vyvolány (pokusně i přirozeně) brucelóza, paratyf telat, aktinomykóza, aj. (Zeman, 1994).

4.1.3.1 Prašnost

Stájový prach je složen převážně z částeček suchého krmiva a steliva, odloupaných kožních epitelů a vyschlého trusu. Prach vznikající ve stáji, nebo pronikající dovnitř z průmyslovými emisemi zatěžuje zvířata a usazuje se stájovém zařízení. Prachové částice větší než 10 µm jsou považovány za málo nebezpečné, protože jsou zachycovány již v dutině nosní. Částice od 5 do 10 µm jsou zachyceny v horní části dýchacího ústrojí, zatímco částice o velikosti 1 µm pronikají až do plicních alveolů. Prach působí na zvířata nepřímo i přímo. Nepřímé působení se projevuje ve snižování vlhkosti vzduchu, zmenšování intenzity slunečního záření a osvětlení stáje. Prach slouží jako nosič a živné médium pro mikroorganismy. Přímo působí na povrch těla. Chemicky inertní prach znečišťuje kůži, kterou dráždí, vytváří se zánět, ucpávají se kožní póry. Chemicky aktivní prach (vápno, dezinfekční preparáty) může způsobit popálení nebo poleptání kůže. Dále působí na sliznice – dráždí je a způsobuje záněty, zejména očních spojivek. Významné je i působení na dýchací soustavu – při vdechování prachu dochází k zánětům nosní sliznice průdušek (Kursa a jiní, 1986). Množství prachu během dne značně kolísá a to v závislosti na provozu resp. klidu ve stáji. Za maximálně přípustný obsah prachu ve stájovém ovzduší je považována hranice 6 – 10 mg . m-3. Pokud chceme udržet hodnoty prašnosti pod touto hranicí musíme dodržovat určitá opatření:

28

•

nepoužívat a nemíchat ve stájích suchá prašná krmiva,

•

nepoužívat silně prašné stelivo,

•

nevířit prach usazený na stavebních konstrukcích,

•

pravidelně odstraňovat prach ze stěn, stropů apod.,

•

včas odstraňovat výkaly a stelivo ze stáje,

•

optimalizovat větrací zařízení stáje,

•

používat vhodná technologická zařízení k dopravě a dávkování krmiv,

•

zvlhčovat nebo zvyšovat Rv vzduchu ve stáji (Zeman, 1994).

4.1.3.2 Mikrobiální znečištění

Mikroorganismy jsou v uzavřených prostorech stálou součástí vzduchu, v němž jsou vázány obyčejně na povrch jemných prachových částic nebo na kapénky slin, hlenů apod. a mohou tak poměrně dlouho přežívat. Patogenní bakterie však vydrží ve vzduchu jen krátce. Venkovní vzduch není pro přežívání a množení bakterii vhodným životním prostředím a to díky sterilizačním účinkům slunečního záření. Množství mikroorganismů a jejich přežívání ve stájovém ovzduší závisí na vlhkosti vzduchu, slunečním záření (UV), zdravotním stavu zvířat, zatížení stájového prostoru zvířaty, technologii provozu a krmení a prašnosti prostředí. Stájové mikroklima se odlišuje od venkovního vyšší vlhkostí a téměř nepřítomností UV složky světelného spektra a tak dává mikroorganizmům větší šanci na přežití. Počet mikroorganismů ve stájovém ovzduší značně kolísá od 1 . 103 až 1 . 108 . m-3. Počet mikroorganismů by se neměl dostat přes hranici 250 . 103 . m-3. Zastoupení mikroorganismů je velmi pestré: od streptokoků, stafylokoků, enterokoků, pasteurelů, spirálující bacily a nepravé houby a viry. Opatření proti nadměrné mikrobiální kontaminaci jsou následující: •

omezení zdrojů prašnosti,

•

přiměřená hustota obsazení stáje,

•

turnusový systém,

•

plošná dezinfekce, 29

•

udržovat optimální klima ve stáji (Zeman, 1994).

4.1.3.2.1 Asanace

K mikroorganismům se váže pojem „stájová únava“. Jedná se o naprosté zamoření stáje a její nepoužitelnost pro odchov pokud nebudou provedena určitá opatření (asanace). Asanace prostředí je soubor opatření zahrnující zneškodnění původců nákaz a jejich skutečných nebo možných přenašečů a zdrojů a tím zabránit jejich šíření.

Asanace se skládá: •

Dezinfekce, sterilizace – zneškodnění mikroorganismů.

•

Dezinsekce – zneškodnění hmyzu a dalších členovců.

•

Deratizace – zneškodnění hlodavců.

•

Zneškodnění těl uhynulých zvířat a dodržování hygieny stájí, pastvin a výběhů.

Asanaci můžeme rozdělit na asanaci preventivní a ohniskovou. Preventivní asanace se užívá v místech prostých nákaz s cílem udržení dobrého zdravotního stavu a zabránění zavlečení nebezpečných nákaz a stájových infekcí. •

Preventivní dezinfekce – opatření proti vzniku nákazy, udržení standardu hygieny ve stáji, zamezení vzniku stájové únavy.

•

Preventivní dezinsekce – provádí se ve výskytišti členovců, kteří jsou nebezpeční přenašeči nákazy.

•

Preventivní deratizace – provádí se ve výskytišti škodlivých hlodavců, kteří jsou potencionální přenašeči.

Ohnisková asanace se používá v ohnisku nákaz k likvidaci nebo potlačení původců nákaz, aby nedošlo k rozvlečení nákazy z ohniska do zdravých chovů. Provádí se likvidace

30

uhynulých zvířat a sekundárních zdrojů nákazy. Ohnisková asanace se dělí na průběžnou a závěrečnou. Průběžná asanace se provádí po dobu uzávěrky ohniska nákazy. Jejím smyslem je ničit a potlačovat co nejrychleji původce nákazy. Rovněž ničí přenašeče a rezervoáry nákazy, aby nedošlo k jejímu rozvlečení, ale naopak k rychlé likvidaci nákazy. Závěrečná asanace se provádí na závěr, před prohlášením nákazy veterinární službou v ohnisku nákazy za zdolanou (Kursa a jiní, 1986).

4.1.4 Sluneční záření

Sluneční záření je zdrojem světla a tepla na naší Zemi. Největší část svojí energie vysílané sluncem se nachází ve spektru od 200 do 3000 nm. Sluneční záření se dělí na: ultrafialové, viditelné a infračervené (Kursa a jiní, 1986).

4.1.4.1 Působení slunečního záření

Sluneční záření je nezbytnou podmínkou pro život na Zemi. Jeho široké pole působnosti je vnímáno kůží, a viditelné světlo vnímá oko. Účinek slunečního záření je rozdílný podle vlnové délky. Ultrafialové záření má obecné účinky fotochemické a fotoelektrické. UV záření působí: •

Erytemální účinek způsobuje zčervenání kůže (erytema solare). Vzniká u nepigmentované neosrstěné kůže, kde část paprsků proniká hlouběji do pokožky, a může způsobit záněty kůže a tvorbu puchýřků.

•

Fotochemický

účinek

na

fotosenzibilizátory,

které

způsobují

hypersenzibilitu kůže na sluneční záření. •

Pigmentační účinek, který má za význam chránit díky pigmentu kůži (opálení).

•

Účinek na tvorbu vitaminů D2 a D3 - protirachitický účinek.

31

•

Stimulační účinek se projevuje tvorbou látek, aktivující některé enzymy, které se uplatňují při tkáňovém dýchání a obranných procesech. Stimuluje se hypofýza, štítná žláza a vegetativní nervový systém.

•

Stresový účinek způsobují vysoké nebo nízké dávky světla u zvířat která náhle změnila prostředí.

•

Baktericidní účinek UV záření likviduje za několik minut až hodin většinu choroboplodných zárodků. Hlavně umělý zdroj UV záření (Zeman, 1994).

Účinky viditelného záření na organismus se uplatňují střídání světla a tmy – fotoperiodismus, dále periodicitou pravidelného prodlužování a zkracování dne a noci, intenzitou a barvou světla. Systematicky osvětlovaná kůže je aktivnějším obranným systémem a je lépe prokrvována. Světlo působí na pohlavní funkce přes neurohumorální regulační soustavu, uplatňuje se iritací sítnice přes opticko - hypotalamo-hypofyzární soustavu. Konečný účinek je potom na pohlavní orgány a na štítnou žlázu (Kursa a jiní, 1986). Infračervené záření proniká nejhlouběji a působí tepelně. Rozšiřuje krevní kapiláry, zvyšuje prokrvení hlubších vrstev kůže a svalstva a zvyšuje krevní oběh. Světlo jako celek ovlivňuje látkovou přeměnu (podpora růstu), složení krve, metabolismus krevního cukru, celkovou otužilost a odolnost organismu a kožní funkce. V létě způsobuje nežádoucí ohřívání vzduchu. Vysloveně škodlivým účinkem je sluneční úpal při pobytu zvířat na přímém slunci ve výběhu (Zeman,1994).

4.2 Hygiena vody Voda tvoří převážnou část organismu, je životním prostředím pro velké části mikroorganismů, rostlin a živočichů. Zdraví a užitkovost zvířat jsou nerozlučně spojené s udržením určitého obsahu vody ve tkáních a orgánech. Po úplném zastavení příjmu vody dochází k úhynu až na 5 až 8 dní, kdy ztráta vody z organismu činí asi 20 %.

32

Ze zoohygienického hlediska se vody podle původu dělí na vody povrchové a podzemní (Kursa a jiní, 1986). Povrchová voda vzniká atmosférickými srážkami, které se soustřeďují do společných toků nebo nádrží případně se objevují na povrchu jako odtok podzemních vod. Kvalita povrchové vody je velmi nestálá a v průběhu roku silně kolísá. Do každé povrchové vody se dostávají exkrety zvířat a lidí, a s nimi i patogenní mikrobi a vajíčka parazitů. Kvalita povrchové vody se stanovuje za základě kontaminace mikroorganismů (rostlinného nebo živočišného původu). Podle této kontaminace, která se nazývá „saprobiální systém“, rozeznáváme IV třídy čistoty povrchových vod: •

I. třída čistoty – zóna „oligosaprobní“ – voda obsahuje vysoké procento kyslíku. Do této kategorie patří vody horských a podhorských oblastí a úseky řek vzdálených od zemědělských objektů a lidských sídlišť.

•

II.třída čistoty – zóna „betamesosaprobní“ – tato voda je mírně znečištěna, má vyšší obsah živočichů i řas, je to voda, zapáchá po řasách a nehodí se pro vodárenské účely. Zde jsou větší toky a dolní úseky řek pokud nejsou znečištěny.

•

III.třída čistoty – zóna „alfamesosaprobní“ – tato voda je velmi znečištěna množstvím mikroorganismů rostlinného i živočišného původu. U této vody vzniká často tzv. vegetační zabarvení – zvané jako „vodní květ“. Vyskytuje se na dolních tocích řek.

•

IV.třída čistoty – zóna „polysaprobní“ – tato voda je velmi znečištěna, obsah kyslíku je téměř nulový, tvoří se černé bahno. Je to voda dolního toku řek, je zdravotně i technicky závadná (Kursa a jiní, 1986).

Podzemní voda je hlavním zdrojem pitné vody. Většina vody pod zemským povrchem pochází ze vsaku povrchové vody. Tvoří okolo 20 % světových zásob sladké vody.

33

Podle způsobu pohybu a podle výskytu se vody rozlišují: •

Půdní vody – podpovrchové vody v provzdušněné – aerační zóně.

•

Podzemní vody – podpovrchové vody v zóně nasycení.

•

Puklinové a krasové vody – podpovrchové vody v dutinách hornin.

Podle použití můžeme vodu rozdělit na: •

Pitná voda – voda zdravotně nezávadná, která ani při dlouhodobém používání není příčinou zdravotních poruch a onemocnění způsobených mikroorganismy nebo toxickými látkami a odpovídá hodnotám normy ČSN 757 111 „Pitná voda“.

•

Užitková voda – voda z jakéhokoliv přírodního zdroje, která vyhovuje zdravotním a technickým požadavkům. Používá se hlavně na koupání a umývání lidí, zvířat, dále k výrobním účelům, ale nepoužívá se jako voda pitná.

•

Provozní voda – voda pro nejrůznější výrobní procesy, jako např. chladící, promývací a podobně. Speciální požadavky na ni kladené jsou dané

technologií.

Zpravidla

neodpovídá

zdravotně

hygienickým

požadavkům kladeným na vodu pitnou a užitkovou. •

Minerální voda – nemusí vyhovovat požadavkům kladeným na vodu pitnou a užitkovou, ale musí být zdravotně zabezpečena.

•

Odpadní voda – taková voda, která byla použita v zemědělství, průmyslu, domácnostech, která ztratila charakter původní vody změnou fyzikální, chemické, biologické nebo estetické povahy. Nesmí se používat k žádnému výše uvedenému účelů (Kursa a jiní, 1986).

Podle vyhlášky FMZVž č. 117/87 Sb., par.5, odst.1 o péči o zdraví zvířat musí být používána k napájení zvířat přednostně voda pitná, po případě jiná zdravotně nezávadná voda, která vyhovuje požadavkům kladeným na vlastnosti tzv. vody napájecí (voda pro napájení zvířat, která svými vlastnostmi vyhovuje veterinárním předpisům) (Zeman, 1994). 34

4.2.1 Vyšetření vody

Před použitím vody jako vody pitné nebo napájecí musí být provedeno několik druhů vyšetření pro zajištění její zdravotní nezávadnosti.

4.2.1.1 Fyzikální vyšetření vody •

Teplota – měří se zásadně na místě odběru. Za nejvhodnější se obecně považuje teplota v rozmezí 8-12 °C. Napájení zvířat příliš studenou vodou způsobuje podchlazení a trávicí potíže. Naopak napájení příliš teplou vodou zvířata neosvěží a tuto vodu neochotně přijímají. Podle ON 736 661 je pro telata do stáří 6 týdnů nejvhodnější teplota vody 25 °C a pro telata od 6 týdnů do 6 měsíců voda o teplotě 10 °C.

•

Barva – pitná voda musí být bezbarvá. Barva závisí na přítomnosti organických látek ve vodě. Nejčastěji vodu zbarvují humnové látky a trojmocné železo. Aby mohla být voda uznána jako pitná, může obsahovat maximálně 20 ml Pt/litr.

•

Pach – pitná voda musí být prosta jakéhokoliv rušivého pachu. Příčinou zápachu bývají často organické látky, které se ve vodě začaly rozkládat. Intenzita zápachu pitné vody se určuje smyslovou zkouškou. Pach může být zemitý, fekální, hnilobný, plísňový a zatuchlý. Hodnotí se pětimístnou stupnicí. Aby byla uznána za pitnou nesmí překročit druhý stupeň.

•

Chuť – pitná voda má mít příjemnou osvěžující chuť bez jakýchkoliv rušivých příchutí. Chuť je ovlivněna rozpuštěnými anorganickými látkami (železo, mangan, hořčík, uhličitany, chloridy). Provádí se smyslové posouzení.

•

Zákal – je způsoben přítomností nerozpustných a koloidních látek anorganického i organického původu (hlavně jíly, hydroxid železitý a hlinitý, kyselina křemičitá, mikroorganismy). Zakalenou vodu nelze použít k napájení – může způsobit onemocnění trávicího ústrojí. Zákal se

35

vyjadřuje ve Formazinových jednotkách – „ZF“ – 1 ZF = 10 mg SiO2 na 1 litr vody. Pitná voda smí mít maximálně 5 ZF (Kursa a jiní, 1986).

4.2.1.2 Chemické vyšetření vody

Dobrá pitná voda obsahuje z hlediska chemického složení resp. obsahu látek v ní rozpuštěných řadu žádoucích chemických příměsí, které dodávají vodě příjemnou chuť a voda se jimi stává pro organismus důležitým zdrojem minerálii (makro i mikroprvků). Ty se však smí v pitné vodě vyskytovat jen do určité míry a v malém množství prospívat organismu. Ve vyšší míře jsou škodlivé. Naproti tomu voda zcela bez chemických příměsí je k pití až nevhodná. U mláďat je tato voda (měkká) příčinou nesprávného vývinu kostí. Naopak pití tvrdé vody způsobuje tvorbu močových kamenů a metabolické poruchy (Zeman, 1994). Při chemickém vyšetření se hodnotí: •

Koncentrace vodíkových iontů (pH) – pro pitnou vodu nejlépe vyhovuje neutrální nebo slabě alkalická reakce. Norma připouští pH 6 – 8.

•

Amoniak a amonné ionty – jsou indikátorem znečištění vodního zdroje organickými látkami. Maximální množství v pitné vodě je 0,5 mg/l.

•

Dusitany NO2 – jsou indikátorem čerstvého organického znečištění. Maximální koncentrace je 0,1 mg/l.

•

Dusičnany NO3 – jsou indikátorem staršího organického znečištění. Maximální přípustná koncentrace je 50 mg/l.

•

Chloridy – NaCl, KCl, MgCl2, CaCl2. Chloridy mají pouze chuťový význam. Maximální přípustná koncentrace je do 100 mg/l.

•

Sirovodík H2S – přítomnost sirovodíku svědčí o anaerobním rozkladu bílkovinných látek. Norma na sirovodík je 0,01 mg/l.

•

Fosforečnany – jsou indikátorem znečištění a rozkladu organických látek. Zdrojem fosforečnanů v pitné vodě jsou velmi často průmyslová hnojiva. Maximální přípustná hodnota je 1 mg/l.

36

•

Tvrdost vody – podmíněna celkovým obsahem vápenatých a hořečnatých solí. Optimální tvrdost pitné vody se udává 1,5 – 2,5 mmol/l. Nejméně však 0,4 mmol/l.

•

Celková alkalita – zvláštní případ kyselinové neutralizační kapacity vody odpovídající látkovému množství silné kyseliny, kterým po přidání ke vzorku vody je dosaženo pH 4,5. Norma udává hodnotu celkové alkality nejméně 0,8 mmol/l.

•

Oxidovatelnost – je nejdůležitějším chemickým kritériem organického znečištění vody. Norma připouští nejvýše 3 mg O2/l.

•

Radioaktivita – slouží jako ukazatel možného obsahu radioaktivních látek v pitné vodě – měří se v becquerelech. Norma připouští nejvýše 0,1 Bq/l (Kursa a jiní, 1986).

4.2.1.3 Mikrobiologický rozbor vody •

Koliformní bakterie – gramnegativní tyčinky z čeledi Enterobacteriacceae. Jsou nejdůležitějším hygienickým indikátorem fekálního znečištění. Hodnocení koliformních bakterií se provádí jako: o Koli titr – který označuje nejmenší množství vody v ml, ve kterém se ještě nachází 1 koliformní tyčinka. Pro hromadné zásobování (podle ČSN 757 111 více než 100 spotřebitelů) – ani ve 100 ml, individuální zásobování (podle ČSN do 100 spotřebitelů) – ani v 10 ml. o Koli index – který udává počet koliformních zárodků v 1 l vody. HZ – do 10 zárodků/litr, IZ – do 100 zárodků/l.

•

Mesofilní bakterie – jsou hygienickým indikátorem znečištění mikroflórou teplokrevných živočichů a člověka. Voda pro HZ smí maximálně obsahovat 20 mesofilních zárodkův 1 ml, voda pro IZ může obsahovat do 100 mesofilních zárodků v 1 ml a napájecí voda maximálně 500 mesofilních zárodků v 1 ml vody.

•

Psychrofilní bakterie – bakterie jejichž přítomnost svědčí o tom, že vodní zdroj není dostatečně chráněn proti vnějším vlivům. HZ maximálně 200 37

psychrofilů/ml, IZ max. 500 psychrofilů/ml a pro napájení max. 2000 psychrofilů/ml. •

Enterokoky – indikátory fekálního znečištění. Normy stejné jako u koliformních bakterií (Kursa a jiní, 1986)

4.2.1.4 Biologický rozbor vody

Pitná voda nesmí obsahovat žádné mikroskopické, ani makroskopické organismy, které indikují souvislost s odpadními nebo povrchovými vodami. Pro HZ je přípustná přítomnost nejvýše 20 bezbarvých bičíkovců v 1 ml. Pro IZ je přípustná přítomnost nejvýše 100 bezbarvých bičíkovců a 10 nálevníkův 1 ml (Kursa a jiní, 1986).

4.2.2 Napájení zvířat

Napájení zvířat kvalitní vodou a jejím dostatečným zdravotně nezávadným množstvím patří mezi základní předpoklady moderního chovu. Nejvhodnější a nejhygieničtější jsou automatické napáječky (viz obrázek č. 1). Podle ON 736 661 se udává průměrná spotřeba vody na 1ks a den: •

u telat do stáří 6 týdnů – 2 ,0 l (25 °C teplé),

•

u telat starších 6 týdnů – 10 – 20 l (Kursa a jiní, 1986).

4.3 Hygiena výživy Výživa je jedním ze základních faktorů v životě zvířat, na kterém závisí neustálý růst a zlepšování chovu. Plnohodnotné krmení se stává hlavní podmínkou úspěšné živočišné výroby. Hygiena výživy je speciálním oborem zoohygieny, jehož úkolem je zabývat se vztahy výživy nejen k užitkovým vlastnostem, ale také k působení na jednotlivé orgány těla zvířat a jejich funkce ve smyslu zdravotním (Kursa a jiní,1986).

38

4.3.1 Výživa a krmení telat

Narozením telete se náhle mění skladba živin, které organismus telete potřebuje k růstu a plnění základních životních funkcí. Tele začíná trávit nejprve kolostrum, poté mléko. Mléčnou výživu dostává několik měsíců, je-li v mléčném výkrmu nebo několik týdnů, je-li v odchovu. Při časném odstavu mají telata přístup k pevnému krmivu již brzy po narození a postupně se jim snižuje množství mléka. Kolostrum i mléko v trávicím traktu přichází přímo do slezu a jeho složky jsou tráveny podobně jako u zvířat s jednoduchým žaludkem. Mléčné náhražky obsahují proteiny, které v prostředí slezu nekoagulují, a tudíž urychlují vyprázdnění slezu, ke kterému dává impuls každý nový příjem krmiva. Pevné krmivo naproti tomu přichází do bachoru, stimuluje rozvoj předžaludků a jejich mikrobiální osídlení. V souvislosti s funkční nedokonalostí trávicí soustavy telete v prvních dnech po narození až do tří týdnů věku je hlavním zdrojem živin pro organismus telat mléko, které se v organismu nejmenších telat tráví z 95 až 97 %, zatímco krmiva rostlinného původu tráví tele ve věku deseti dnů jen z 16 %. Po odstavu dochází k urychlenému vývoji bachorového trávení a bachor se stává hlavním trávicím orgánem. Tele se v důsledku nepropustnosti placenty pro imunoglobuliny z krevního oběhu matky do plodu rodí bez obranných látek. Získává je až po narození z mleziva ve formě tzv. mlezivových protilátek. Takto tele získává tzv. pasivní imunitu proti některým nemocem. Imunita telete je dána v prvé řadě kvantitou vstřebaných imunoglobulinů každé třídy (IgG, IgA, IgM) a časem od narození do přijetí imunoglobulinů. Pouhých 14 g imunoglobulinů podaných do 12 hodin po otelení ochrání většinu telat proti septikemii, ale k zajištění kompletní ochrany telat před infekcí způsobenou enteropatogeny je potřebných potřeba 300 – 400 g Ig. Pro zajištění kompletní ochrany je třeba podat teleti asi 1,7 kg kolostra ve čtyřech dávkách v prvních 36 – 48 hodinách života. Z toho vyplývá, že napojení mlezivem v prvních hodinách života je nepostradatelné. Novorozené tele má rovněž nízké plazmatické hladiny i zásoby vitamínů A a E a bylo prokázáno, že přetrvávají i po příjmu kolostra. Proto pro dosažení optimálních hladin a zabezpečení zdraví telat je nutné podávat vitamíny A a E ihned v prvních hodinách po narození (do první dávky kolostra) a opakovaně ve 4 – 6týdenních intervalech. Nejnižší 39

plazmatické hladiny vitamínu C byly zjištěny u telat ve věku deseti dnů a pak nad šest týdnů. Proto se doporučuje v těchto kritických obdobích a zejména při stresu (transport do teletníku), popř. při zvýšeném výskytu respiračních onemocnění, denní perorální podávání vitamínu C. Zdraví a užitkovost telat jsou spolu v úzkém vztahu a vzájemně se ovlivňují. V období mléčné výživy a zejména pak při léčbě antibiotiky a těsně po ní má organismus telat zvýšené požadavky na dotaci vitamínů a minerálních látek. Byl prokázán negativní vliv antibiotik na bachorovou mikroglóru. K urychlení osídlení trávicího ústrojí mikroflórou je vhodná aplikace probiotik. Je snahou antibiotika nahrazovat především prebiotickými a probiotickými preparáty. Probiotika jsou nestravitelné složky potravy (většinou sacharidy), které v trávicím traktu stimulují rozvoj prospěšných mikroorganismů. Probiotika jsou živé kultury mikroorganismů, které jsou přidávány do krmiv a příznivě ovlivňují hostitele zlepšením jeho střevní mikrobiocenózy. Problémem u telat jsou novorozenecká průjmová onemocnění (Bouška a kolektiv, 2006). Použitím probiotik v nejranějších fázích výživy novorozených telat toto kritické období jejich vývoje významně zkracuje. Účinky probiotik se nejvíce uplatňují právě v novorozenecké období, kdy se střevní flóra teprve ustavuje a kdy je ještě labilní, náchylná k nežádoucím posunům, často vedoucím ke stavům zvýšené vnímavosti k infekci (Krejčí, 2009, Náš chov). V četných pokusech se je podařilo eliminovat použitím bakterií mléčného kvašení, především pak Lactobacillus acidophilus a Enterococcus faecihemicelulázu. Další možností náhrady antibiotik je využití enzymů. Enzymové preparáty obsahující celulózu, hemicelulózu, pektinázu a amylázu zlepšují využití krmiv rostlinného původu a do určité míry ovlivňují bachorovou mikroflóru telat (enzymy rozštěpí polysacharidy na jednoduché cukry, které se pak stávají potravou pro žádoucí mléčné bakterie) (Bouška a kolektiv,2006).

4.3.2 Jednotlivá období výživy telete

Odchov telat se z hlediska výživy a krmení dělí na období mlezivové, mléčné a rostlinné výživy. Období mlezivové a mléčné výživy je sice poměrně krátké, ale z pohledu 40

úspěšnosti dalšího chovu zvířat velice významné. Do tohoto období se totiž koncentruje nejvíce zdravotních, dietetických a technologických problémů. Lepší napájení je sáním z gumového struku než pitím z vědra, protože příjem mléka je mnohem delší. Záleží i na tom, zda má tele při příjmu mléka hlavu zdviženou nebo skloněnou. V prvním případě se dostává potrava přímo do slezu, v druhém případě se část dostává do bachoru a vyvolává trávicí poruchy. Při sání krávy nebo umělého struku se intenzivně vylučují sliny, při pití z vědra je příjem tekutin velmi rychlý a potrava je méně prosliněná. Potřeba živin se mění podle vývoje telete. Pokud telatům podáváme konstantní dávku nápoje, budou malá telata překrmená a velká telata budou hladovět (Bouška a kolektiv,2006).

4.3.2.1 Mlezivové období

Mlezivové období je období, kdy je tele krmeno mlezivem. Je to doba, po kterou dojnice produkuje mlezivo, tj. v prvních 4 – 5 dnech věku telete. Z hlediska získání pasivní imunity je důležité pouze mlezivo z prvního, druhého, event. třetího nádoje. U krav dojených plemen je produkce mleziva vysoká a lze je tudíž využívat i pro další telata. Zbytkové mlezivo ke krmným účelům se lze uchovávat chlazením (jeden až dva dny), přirozenou fermentací nebo okyselením (2 – 4 dny). Směsné zbytkové mlezivo je vhodné podávat telatům od třetího dne věku. V závislosti na užitkovosti krav lze zbytkovým mlezivem zajistit teleti výživu do 7 – 14 dní věku (Bouška a kolektiv,2006). Mlezivo (kolostrum) je významný zdroj mnoha důležitých biologických složek, komponent imunitního systému, růstových látek, protizánětlivých složek a dalších hodnotných substancí. Mlezivo je bohaté nejen na bílkoviny, ale také na volné peptidy a jednotlivé esenciální aminokyseliny. Obsahuje také vysokou hladinu minerálních látek, zejména Mg, a z mikroprvků pak zvláště železo, měď, zinek, kobalt a jód. Nejvýznamnější složkou mleziva jsou imunoglobuliny (Ig), což jsou proteiny nezbytné pro identifikaci a zničení patogenů zvířete. V mlezivu skotu se vyskytují tři typy Ig: Ig G, Ig M, Ig A. Imunoglobuliny G (Ig G1 a Ig G2) se společně podílejí při vytváření pasivní imunity telete, dokud si organismus telete nevytvoří svou vlastní aktivní imunitu. Mlezivo obsahuje asi 70

41

– 80 % Ig G, 10 – 15 % Ig M a 10 – 15 % Ig A. Všechny tři imunoglobuliny jsou pro tele důležité a nezbytné pro minimalizaci výskytu chorob nebo úhynu telat. Obsah imunoglobulinů v mlezivu je závislý na celé řadě faktorů: •

na druhu a rozsahu infekčních a produkčních chorob, kterým byla matka vystavena (protilátky proti původcům onemocnění mohou zvířata produkovat, pokud byla chována ve stádu nejméně 6 – 8 týdnů před předpokládaným porodem)

•

trvale dojené krávy nebo pozdě zaprahnuté plemenice nemohou vytvářet mlezivo v požadovaném množství a s odpovídajícím obsahem Ig

•

význam má i věk matek. Mlezivo od starších krav vykazuje zvláště vysoký obsah Ig, u prvotelek je obsah Ig výrazně nižší (řídké mlezivo)

•

zvláště negativní vliv na kvalitu a složení mleziva má zkrmování nekvalitních krmiv, nekvalitní seno, nevyvážená dieta z hlediska poměru NL a energie a nedostatky v minerální výživě (Doležal a jiní, 2008, Náš chov).

Velmi častou a neustále opakovanou hrubou chybou v našich chovech v období mlezivové výživy je podávání nedostatečného množství mleziva (jeho doporučené množství v první den života činí asi 8 až 10 % z tělesné hmotnosti novorozeného telete). Kvalita podávaného mleziva by měla být pravidelně měřena, alespoň orientačně za použití kolostroměru (Staněk a jiní, 2008, Náš chov).

4.3.2.2 Období mléčné výživy

Po 4 – 5 dnech mlezivové výživy přecházejí telata na mléko. V současné době řada zemědělských podniků krmí telata mimo MKS i nativním mlékem. Tím řeší problém, kam s přebytky mléka. V období mléčné výživy je rozšířené používání mléčných krmných směsí (MKS) pro telata, z důvodu maximálního využití kravského mléka ve výživě lidí. Jejich druh se řídí věkem telete. Jako mléčné krmivo ve formě mléčného nápoje je možné telatům podávat 42

mlezivo, okyselené mlezivo a plnotučné mléko fermentované nebo okyselené (i nestandardní) mlékárensky upravené mléko, mléčné krmné směsi (MKS) (Bouška a kolektiv,2006). MKS musí být ve výživě mláďat správně používány, tzn. zkrmovány v náležitém poměru ředění a podávány při správné teplotě (teplota těla 39 °C). Zkrmování mléčných náhražek připravených při špatném ředění nebo podávaných při nevhodné – nízké teplotě patří k nejčastějším nedostatkům techniky krmení, které současně způsobují nejvyšší výskyt gastrointestinálních poruch (průjmů), nebo jsou příčinou nižší intenzity růstu (Doležal a jiní, 2008, Náš chov). Některé MKS jsou vyráběny již s doplňkem okyselovacího prostředku. Kyselost nápoje při pH 5,4 je kyselost, při které telata mléčný nápoj nejraději přijímají. Při okyselení na tuto hodnotu je nutné nápoj zkrmit v den úpravy. Chceme-li mléko uchovat do druhého, případně třetího dne, je nutné je okyselit na pH 4,6 až 4,2. Na okyselení mléka na pH 4,6 je potřeba 2 ml koncentrované kyseliny mravenčí / 1 litr nápoje. Takto upravené mléčné nápoje jsou ideálním krmivem v letním období pro telata ustájená ve venkovních individuálních boudách. Mléko je možno v tomto případě zkrmovat bez ohřevu (Bouška a kolektiv,2006). Mléčné krmné směsi se v současné době plošně využívají ve většině chovů. Jejich přednosti spočívají v: •

standardním složení nejen z nutričního, ale i dietetického hlediska,

•

dlouhodobém skladování (za předepsaných podmínek),

•

zdravotní nezávadnosti (nízký počet CPM, nulový obsah patogenních mikroorganismů),

•

absenci přítomnosti agens průjmových onemocnění,

•

snadné a rychlé přípravě nápoje,

•

v chovech s větší koncentrací mláďat,

•

stálém a homogenním složení,

•

řízení ředícího poměru

•

možnosti využívání i dalších nutričních komponent (sušená syrovátka, podmáslí, sójový koncentrát, vitaminy a minerální doplňky aj.), 43

•

možnosti přidávání přísad v emulgované, suché či mikronizované formě, zvyšující stravitelnost živin a koncentrace energie (Doležal a jiní, 2008, Náš chov).

Využívání MKS u telat má chovatelský význam, pokud se jedná o kvalitní, plně biologicky fungující produkty za přijatelných ekonomických podmínek. V praxi to znamená, že chovatel jejich efektivním využitím odchová zdravá, plnohodnotná telata za nižší cenu, než kdyby zkrmoval telatům plnotučné konzumní mléko. Ekonomické hledisko má tak pro chovatele veliký význam (Doležal a jiní, 2008, Náš chov).

4.3.2.3 Starter

Pro správný vývoj předžaludků je od 1. týdne věku telatům předkládáno granulované jadrné krmivo, tzv. starter (viz obrázek č. 2), který zabezpečuje odpovídající přísun bílkovin a energie. Jeho hrubá struktura stimuluje vývoj stěny předžaludků a zvětšuje absorpční plochu bachorových klků. Vytvoření velkého počtu klků je předpokladem dokonalého využití živin v pozdějším věku. Až do odstavu se nedoporučuje podávat telatům seno. Bylo zjištěno, že u telat krmených pouze mlékem a startérem byla sliznice bachoru silně porostlá papilami. U telat krmených mlékem, startérem a senem nebyly papily téměř patrné. Telata mají mít starter k dispozici ad libitum celodenně, stejně jako vodu (Bouška a kolektiv,2006). Zejména v letních měsících bývá u některých druhů starterů problém s vysokým náletem much, a to v důsledku jejich „melasování“. Vědro se startérem je nutné pravidelně čistit, neboť vlivem mnoha biotických a abiotických faktorů (vlhkost, teplota atd.) dochází ke značně rychlé degradaci starteru (drolení, tvorba shluků, plesnivění aj.), což má vliv na jeho kvalitu, obsah a vzájemné zastoupení živin a v konečném důsledku i na zdraví telete (Doležal a jiní, 2008, Náš chov).

44

4.3.2.4 Období rostlinné výživy

V období rostlinné výživy je zastaven přísun mléka, telata jsou převáděna na rostlinná krmiva a ukončuje se vývin trávicího ústrojí (viz obrázek č. 3). Platí zásada, že tele se odstaví tehdy, jestliže přijímá takové množství potravy, které živinami plně pokrývá jeho potřeby. Při odstavu nemá dojít k zastavení růstu. Nejprve se pokračuje v podávání jadrného starteru a přibližně po 14 dnech se začíná přidávat kvalitní seno. Starter je postupně nahrazován hrubě šrotovanými nebo mačkanými obilovinami. Množství jadrných krmiv podávané v denní dávce telat závisí na požadovaných přírůstcích, resp. na požadovaném chovném záměru. Starterové směsi se doporučují podávat jalovičkám limitovaně, s cílem maximálně stimulovat příjem objemných krmiv, a býčkům naopak neomezeně, aby byla maximálně využita jejích růstová schopnost. Zkušenosti se zkrmováním starterových směsí ukazují, že granulovaná forma (velikost granulí do průměru 5 mm) je vhodnější než „mysli“, neboť granulování umožňuje dokonalou homogenizaci všech komponentů a zabraňuje telatům vybírat chutnější složky starteru. Do šesti měsíců věku se doporučuje denní dávka jadrných krmiv do 2 kg, aby bylo zvíře schopno přijmout v dostatečném množství objemného krmiva. Zdravé tele je schopno přijmout v šesti měsících 3 – 4 kg sena, které zabezpečí z velké části jeho potřebu vápníku a hořčíku v dobře využitelné formě. V průběhu odchovu doporučujeme zajistit minimálně tři údaje o hmotnosti zvířat a porovnat je s chovným standardem. Tím lze realizovat včasnou selekci zvířat a zamezit ekonomickým ztrátám a chovných zvířat i zvířat ve výkrmu (Bouška a kolektiv,2006).

4.4 Stájové technologie Na chovaná zvířata působí nesmírně komplikovaný systém faktorů vnějšího prostředí. Tím, že člověk vyloučil zvířata z jejich přirozeného prostředí, musí na sebe přijmout i odpovědnost za to, že se octnou v podmínkách neadekvátních jejich přirozeným nárokům a požadavkům a ty se velmi často a podstatně liší od nároků a potřeb člověka. Chovatel proto musí eliminovat velkou část těchto faktorů, které při jejich extrémních hodnotách, nebo 45

v určitých kombinacích, nutí organismus zvířat vybudit obranné mechanismy a tím i omezovat potenciální užitkovost (Bouška a kolektiv,2006).

4.4.1 Výměna vzduchu

Nevhodné mikroklima má nepříznivé účinky na zdravotní stav zvířat a dochází k poklesu parametrů jejich užitkovosti. Dobré a kvalitní větrání stájí je proto velmi důležité. Ventilace je nezbytná pro snížení přenosu především kapénkové infekce mezi telaty. Účinná výměna vzduchu také eliminuje koncentrace škodlivých a zápašných plynů. Ty mohou tele buď poškodit přímo nebo zvýšit stres a snížit rezistenci zvířete k nemocím. Ventilace se dá řešit buď pouhým zabezpečením dostatečného počtu oken, dveří a větracích otvorů (viz obrázek č. 4), nebo uměle nucenou ventilací při využití ventilátorů, výměníků tepla apod. (Velechovská, 2008). Větrání stájí rozlišujeme přirozené a nucené. Při přirozeném větrání (samotížné výparníkové nebo hřebenovou štěrbinou, aerace okny a vraty) se využívá prodění vzduchu způsobeného jednak rozdílem teplot stájového a venkovního vzduchu a jednak účinkem větru. Přirozené větrání je možné: •

Infiltrace – pronikání vzduchu porézností zdiva, netěsnostmi kolem oken, vrat a dveří aj. Nelze ji zcela zabránit a ani není žádoucí, protože je nekontrolovatelná a v chladném počasí může vést k prochlazování stáje.

•

Aerací – se rozumí výměna vzduchu otvíráním oken, dveří resp. vrat. Aerace se uplatňuje jako doplňkové větrání při vyšších venkovních teplotách.

•

Zvláštním způsobem větrání je používání oken ve střešní světlíkové stěně.

•

Samotížné větrání (gravitační, výparníkové) – při něm se přivádí a odvádí vzduch do a ze stáje přívodními otvory v obvodových stěnách nebo okny.

U stájí bez půdního prostoru a stájí bezokenních je třeba řešit větrání jako nucené. Při něm se výměna vzduchu děje pomocí mechanické síly ventilátorů příp. komplexů vzduchotechnických zařízení. Podle funkce rozlišujeme nucené větrání: 46

•

Podtlakové – ventilátory odsávají vzduch ze stáj. prostoru, ve kterém tak vzniká podtlak, čímž vytváří podmínky pro přívod vzduchu zvenku.

•

Přetlakové – ventilátory vhánějí vzduch do stájového prostoru, kde vzniká relativní přetlak, který vytlačuje teplejší a vlhký stájový vzduch ven.

•

Rovnotlaké – přívod i odvod vzduchu je řešen ventilátory o přibližně stejném výkonu.

•

Kombinované větrání se využívá podle venkovních povětrnostních podmínek a podle požadavků na stájové mikroklima trvale nebo přechodně kombinace větrání přirozeného s nuceným a nebo kombinace různých systémů nuceného větrání (Zeman, 1994).

Při správně fungující ventilaci by měla být kvalita vzduchu uvnitř odchovného zařízení pro telata podobná kvalitě vzduchu venkovního. Konkrétní aktuální potřeby pro individuální systém ustájení závisí na ročním období, teplotě, vlhkosti, počtu telat, stájové kubatuře atd. (Velechovská, 2008).

4.4.2 Oslunění a osvětlení

Osvětlení v objektech (přirozené i umělé) musí přispívat k zajištění příznivých podmínek pro vývoj a produkci zvířat a pro hygienu prostředí, ale také musí vytvářet potřebné podmínky pro bezpečnou práci a dobrou zrakovou pohodu člověka. Podmínky pro biologickou činnost zvířat zajišťuje tzv. fyziologické osvětlení, pohodu pro práci člověka a potřeby hygieny prostřední pak tzv. pracovní osvětlení. ČSN 360 088 „Osvětlování v zemědělských závodech“ udává potřebu intenzity fyziologického osvětlení pro telata a mladý skot od 40 – 60 lx a v porodně maximum 100 – 160 lx, pracovní osvětlení má být poněkud vyšší (dojírna až 200 lx) (Zeman, 1994).

47

4.4.2.1 Přirozené oslunění stájí

Denní světlo vniká do stájí především zasklenými plochami oken ve stěnách nebo střešních světlících resp. ve střeše nebo zcela otevřenými okny nebo vraty. Podle jejich polohy rozlišujeme tyto druhy denního (přirozeného) osvětlení: •

boční – okna v podélných obvodových stěnách,

•

horní – osvětlovací otvory ve střešní resp. stropně-střešní konstrukci, např. v lucerně nebo světlíková okna,

•

kombinované – boční a horní,

•

sekundární – osvětlení přes jiný osvětlený prostor.

Potřeba světla se u staveb stájí střetává zpravidla protichůdně s potřebou udržení tepla ve stáji, což nutně vede k omezování plochy oken na nejmenší nutnou míru nebo k výstavbě bezokenních stájí. Stáje skotu mají vyšší produkci tepla, proto je možná větší okenní plocha. K vyjádření potřeby denního světla se ve stájích používá koeficient osvětlení (KO) jako minimální poměr zasklené okenní plochy nebo častěji plochy okenních otvorů ve zdivu k půdorysné ploše podlahy. U telat a mladého skutu nabývá koeficient hodnot 1 : 15. Při sledování přirozeného oslunění stáje je důležité sledovat i znečištění skel. Znečištění má nemalý vliv na úbytek světelného toku do stáje (Zeman, 1994).

4.4.2.2 Umělé osvětlení

Umělé osvětlení slouží k doplnění přirozeného denního osvětlení. Všechny prostory v zemědělských objektech určené k trvalému nebo přechodnému pobytu zvířat musí mít osvětlení celkové, které se někdy dle potřeby doplňuje osvětlením místním či pracovním, které se však smí používat vždy jen současně s osvětlením celkovým. V případech, kdy požadavky na fyziologické osvětlení postačují i pro práci lidí, volí se celkové osvětlení podle požadavků na osvětlení fyziologické nebo technologické.

48

Nedostačuje-li jako osvětlení pracovní, doplňuje se samostatným obvodem pracovního osvětlení. Zdrojem umělého osvětlení ve stájích mohou být: •

žárovková svítidla – tam kde se vyžaduje nízká intenzita osvětlení (nouzové osvětlení aj.),

•

zářivková svítidla o nízkém napětí – tam kde se vyžaduje vyšší intenzita osvětlení,

•

výbojková svítidla – pokud vyhovují svým spektrálním složením – hlavně ve vysokých halách a venku (vnitrofaremní komunikace a jiné plochy).

Při umělém osvětlení je třeba brát v úvahu i některé vlastnosti světelných zdrojů, jako např. předběžné stárnutí (po 1 000 hodinách pokles výkon u žárovek o 2 – 10 %, u zářivek až o 12 %), vliv zaprášení (pokles až o 50 %) aj. (Zeman, 1994).

4.4.3 Kanalizace stájí

Stáje skotu jsou vysokým producentem odpadních vod a tekutých exkrementů (moč, močůvka), které je nutné ze stáje co nejrychleji odstraňovat, aby nebyla narušena hygiena stájového prostředí. K tomuto účelu slouží kanalizační systém (Kursa a jiní, 1986).

4.4.3.1 Močůvka

Močůvka je odváděna ze stáje systémem močůvkových stružek do močůvkové jímky, tuhé exkrementy a stelivo jsou ukládány na hnojiště, které bývá situované buď v areálu farmy nebo mimo farmu. Močůvkové stružky mohou být odkryté nebo zakryté, se spádem nejméně 1,5 %. V porodnách skotu nebo profylaktoriích jsou vhodnější stružky odkryté, které lze lépe čistit a desinfikovat.

49

Jímky na močůvku musí být opatřeny vodním uzávěrem, který zamezuje zpětnému vnikání zápašných plynů z jímky do stáje. Jímky musí být dobře izolovány, uzavřeny a odvětrány a nesmí docházet k prosakování močůvky do okolí. Při trvalém ustájení zvířat v tradičních stájích se počítá s kubaturou močůvkové jímky asi 3 m3 na 1 DJ (500 kg) za předpokladu vyvážení nejméně 2x ročně (Kursa a jiní, 1986).

4.4.3.2 Tekutý hnůj

Tekutý hnůj je směs výkalů, moče, vody, zbytků krmiv a dalších příměsí, které vznikají v bezstelivových stájích. Tekutý hnůj především obsahuje střevní mikroorganismy, z nichž jsou nejvíce zastoupeny koliformní bakterie. Množství těchto bakterií je ovlivňováno krmením, systémem odklizu TH, používáním desinfekčních látek, zdravotním stavem zvířat apod. Tekutý hnůj je nezbytné ze stáje pravidelně odstraňovat. Pro odkliz TH máme dva způsoby. Mechanický způsob odklizu TH může být mobilní (traktor s radlicí) nebo stacionární (lanový shrnovač). Hydromechanický způsob je používán k odklizu TH z podroštových kanálků. V odchovu telat a mladého skotu je nejčastěji používán mechanický způsob mobilní (traktor s radlicí) (Kursa a jiní, 1986).

4.4.4 Pomocné stájové prostory

Karanténní stáj je stavebně, prostorově a provozně oddělený objekt s kapacitou, která je dána množstvím a frekvencí přisunovaných zvířat. Délku karanténování zvířat stanoví veterinární lékař podle nákazové situace v místě původu zvířat, podle inkubační doby sledovaných infekčních chorob a podle času potřebného k provedení předepsaných diagnostických a profylaktických úkonů. Karanténování zvířat je možné ukončit jen se souhlasem veterinární služby, která potvrdí, že všechny diagnostické zkoušky byly negativní a zvířata jsou zdravá. I po ukončení karantény je však nutné věnovat zvířatům zvýšenou pozornost, protože se u nich může vyskytnout chronická forma onemocnění nebo onemocnění s dlouhou inkubační dobou. Základní délka karantény je 28 dní.

50

Izolační stáj musí být rovněž stavebně a provozně oddělený ustájovací objekt, který slouží k izolaci nemocných a z onemocnění podezřelých zvířat. Kapacita izolační stáje je dána technologií chovu, druhem a kategorii zvířat a frekvencí onemocnění. Kapacita se pohybuje kolem 3 – 5 % celkového počtu zvířat v závodě. V izolační a karanténní stáji je nutné provádět cílenou desinfekci a dodržovat přísnou veterinárně hygienickou ochranu. Kafilerní box je sběrna uhynulých zvířat. Je to samostatný objekt, který slouží k přechodnému uskladnění uhynulých zvířat a ostatního biologického materiálu před odvozem do veterinárního asanačního ústavu (VAÚ) (Kursa a jiní, 1986).

4.5 Fáze odchovu telat a mladého skotu 4.5.1 Porod a ošetření telete po porodu

Porod je fyziologický děj, při kterém je po standardně dlouhé době březosti z organismu matky vypuzen plod a placenta. Správně vedený porod a ošetření telete po porodu jsou základními předpoklady pro získání životaschopných telat. Zdraví a životaschopnost telat jsou však ovlivněna již průběhem nitroděložního vývoje plodu (Bouška a kolektiv, 2006). Při porodu jsou častou příčinou poruchy v některých chovech přerušení průběhu porodu ze sociálních důvodů. Porucha se stává v době přeskladnění porodny, kdy většinou prvotelky přeruší nebo zpomalí průběh porodu, dochází k odlučování lůžka, nedostatečnému okysličení a k úmrtí plodu (obrázek č. 5). Další příčina poruchy porodu souvisí s výraznými metabolickými poruchami u krav v přípravě na porod. Při nízkém příjmu nebo výrazné chybě vybalancování KD může dojít k předporodním ketózám a hypokalcemiím. Tyto výrazné nedostatky se projeví špatným zdravotním stavem telat (Velechovská, 2008). Pohoda matek závisí z velké části i na prostorách, ve kterých se porod uskuteční. Porodna by měla splňovat všechny požadavky na čistotu, pachy, hluk, teplotu, intenzitu osvětlení a chování plemenic. Porodna musí být rozdělena na individuální porodní kotce o minimální velikosti 12 m2 a nejlépe o velikosti 16 m2. Pouze dostatečná plocha a vhodná 51

dispozice porodního kotce umožňuje krávě vybrat si místo k telení a zaujmout při něm fyziologickou polohu. Právo volby polohy při telení není žádnou novinkou, ale je zásadním pilířem eliminace komplikovaných porodů. V přirozených podmínkách, např. u celoročního pastevního chovu krav, se v době telení plemenice odděluje od stáda a hledá si sama vhodné podmínky a prostředí k porodu. Právě zde je velmi často v chovech rezerva, protože ve většina chovů provozuje skupinové telení s minimální měrnou plochou a tudíž výběr místa pro krávu je značně omezen. Také počet vhodně dimenzovaných individuálních porodních kotců je velmi podstatný. Doporučuje se,aby na 100 krav připadaly alespoň dva individuální porodní kotce a na 350 krav alespoň tři individuální porodní kotce. Další důležité ukazatele, které se podílejí na kvalitě porodny jsou čistota (suchá podestýlka v dostatečném množství, beze zbytků porodních obalu a bez vysoké vrstvy mrvy), vybavenost napajedlem – jeho rozměrové hodnoty, objem, funkčnost, přítok vody a čistotu napájecí vody, předpisové uzemnění, dále volný přístup ke krmivu (jeho kvalita a čerstvost). Důležité je i eliminovat riziko možného poranění o hrazení kotce, umožnit vizuální kontakt mezi sousedními krávami či skupinou krav, atd. Zvýšená pozornost musí být věnována vybavení stáje porodnickými pomůckami. Ty mají být umístěny na hygienickém a dostupném místě. V řadě podniků lze nalézt velmi závažné nedostatky, které by v žádném případě neměly být tolerovány. Hygienicky vedené telení je podmínkou pro zdárný odchov telete a nekomplikovanou regeneraci plemenice. U značné části zemědělských podniků je však hygiena porodu stále podceňována (Staněk a kolektiv, 2008, Náš chov). Ošetření telete po porodu je nedílnou součástí dobrého startu telete do jeho produkčního života. Hlavní zásady ošetření jsou: •

uvolnit dýchací cesty telete, vytřít nozdry,

•

vysušit tele (nejlepší varianta je, jestliže kráva sama vysuší tele intenzivním olizováním a tím zajistí i jeho dokonalé prokrvení veškerého svalstva), v případě nezájmu krávy tele otře a osuší chovatel,

•

pečlivě ošetřit pupek,

52

•

kontrola zdravotního stavu krávy a telete, tele by mělo mít normální fyziologické hodnoty (tělesná teplota 38,5 až 39,5 °C, dýchání 20 až 40 nádechů za minutu a tepová frekvence 70 až 90 pulsů za minutu), a nemělo by vykazovat známky poporodních komplikací či genetických malformací,

•

včas označit telete ušní známkou (do 72 hodin po narození a do obou ušních boltců),

•

podojení krávy, posouzení mleziva, kontrola kolostroměrem,

•

tele napojit kvalitním mlezivem nejpozději do dvou hodin po narození v množství 2 – 3 l, při teplotě 40 °C. Při absenci sacího reflexu mlezivo nalít vhodnou jícní sondou,

•

v případě nekvalitního mleziva matky použít zamražené mlezivo,

•

druhé napojení do osmi hodin po narození – další 2 – 3 l mleziva od matky,

•

suché, zdravé a napojené tele přemístit nejpozději do 18 hodin po narození do vydezinfikovaného a dobře nastlaného individuálního kotce nebo boudy (Bouška a kolektiv, 2006) (Staněk a kolektiv, 2008, Náš chov).

4.5.2 Odchov v mlezivovém období •

Venkovní individuální box (VIB) – mlezivové období je spojeno s obdobím mléčné výživy. Tato metoda je v poslední době nejrozšířenější.

•

Profylaktorium – prostorově je odděleno od porodny. U vyšších kapacit je rozděleno na tři prostorově oddělené části s možností turnusového provozu. Telata jsou zde ustájena do 7 – 14 dnů věku. Kapacita profylaktoria vychází z velikosti stáda. Měla by činit minimálně 6 % ze stavu dojnic. Je to již překonaná metoda.

•

Ustájení společně s matkami (postupně se význam této metody snižuje v systému dojeného skotu).

•

Úzkorozměrové klece ve stáji na hnojné chodbě umístěné blízko matky a další způsoby ustájení telat v kravínech jsou z chovatelského hlediska zcela nevhodné.

53

Odchov v mlezivovém období začíná porodem a ošetřením narozeného telete. Telata přijímají mlezivo sáním od matky nebo se jim podává nadojené mlezivo z nádob s gumovým sacím násadcem či misek s gumovým cucákem. V poslední době se zejména v zahraničí užívá volný příjem mleziva z lahve s cucákem. Používá se mlezivo okyselené kyselinou mravenčí (Bouška a kolektiv, 2006).

4.5.3 Odchov v období mléčné výživy

4.5.3.1 Vzdušný odchov telat (VIB – venkovní individuální box)

Vzdušný odchov telat se stal jednou z nejrozšířenějších metod odchovu zdravých telat a prochází jím více než 70 % všech odchovaných telat v ČR (viz obrázek č. 6 a 7). Tato metoda vychází z poznatků o příznivém působení nízkých teplot na mobilizaci termoregulačních mechanismů i stimulaci fyziologických a biochemických pochodů. Základní typ venkovního individuálního boxu (VIB) je v podstatě přístřešek o minimálních rozměrech 120 x 120 x 120 cm, se vstupním otvorem (44 – 60 x 100) a odnímatelnou spádovou střechou. K přístřešku je přisazen výběh o rozměrech minimálně 120 x 120 cm s výškou hrazení min. 110 cm. Doporučení: Prodloužení vlastního boxu VIB alespoň na 150 cm je mnohem výhodnější (stín, vítr apod.). To splňuje typ VIB – uhříněveský plachťák. V čele výběhu je kryté krmiště s možností zakládání krmného mléka, jádra a vody. V boku výběhové stěny byly dříve umístěny kryté jesle na seno. Při starterové výživě jsou již zbytečné. Manipulaci s teletem umožňuje vysunovatelná čelní stěna nebo dvířka v postranní části hrazení výběhu, či otvíratelná přední část výběhu. Nezakrytý výběh umožňuje přístup slunečního záření k teleti, což je významné zejména v zimním období (tvorba vitamínu D). Ochrana výběhu před dešťovými a sněhovými srážkami může být řešena pomocí stahovatelné rolety nebo výsuvnou stříškou. Kromě tohoto typu může být přístřešek typu iglú, který je ve tvaru jehlanu a používá se v oblastech s vyššími sněhovým srážkami. K výrobě VIB se používá dřevo, překližka, plasty nebo silnostěnné plachty. Určité potíže mohou nastat při použití výběhů z betonářské ocelové sítě, kdy při velmi nízkých teplotách při olizování kovu může dojít k poranění telat. Konstrukce VIB musí 54

umožňovat snadný přístup k teleti. Jednotlivé boxy se řadí vedle sebe, ale tak, aby se telata nemohla navzájem olizovat (obrázek č. 8). V čele boxů a za nimi musí být vhodná komunikace pro pracovní operace. Zásadou by mělo být dodržení vzájemného vizuálního kontaktu mezi telaty (Bouška a kolektiv, 2006). Orientace k světovým stranám celé skupiny VIB by se měla řídit ročním obdobím. Bylo prokázáno v experimentu kolektivem vedeným Doc. Ing. Oldřichem Doležalem, DrSc. se spolupracovníky Ing. Stanislavem Staňkem, Dis. a Ing.Veronikou Průšovou, z Výzkumného ústavu živočišné výroby, v. v. i., Praha Uhříněves, že orientace k světovým stranám má vliv na růst telat. V experimentu bylo sledováno celkem 452 telat, která byla odchovávána ve dvou různě exponovaných řadách venkovních individuálních boxů. První z nich byla exponována na sever a druhá na jih. Posuzován byl vliv teplot, respektive oslunění v průběhu roku a v jednotlivých měsících. U zvířat, která byla v letním období ustájena v boxech exponovaných na jih (kde doba slunečního svitu dosahuje až 270 h za měsíc), došlo k poklesu intenzity růstu a rovněž častějšímu postižení respiračními a alimentárními onemocněními (jejich výskyt byl dvojnásobný oproti boxům exponovaným na sever). Naopak u telat umístěných v boxech exponovaných na sever byly v letním období zaznamenány nadprůměrné přírůstky hmotnosti. V zimním období byly naopak přírůstky vyšší u zvířat v boxech otočených na jih. Severně exponovaná telata v zimním období navíc trpěla více alimentárními a respiratorními onemocněními. Nejlepším řešením by tedy podle autorů bylo variabilní umístění boxů v průběhu celého roku. Zatímco v létě je pro telata nejvýhodnější severovýchodní a východní expozice, v zimě zase expozice jižní a jihozápadní. Tak se telata mohou s extrémními teplotami daleko lépe vypořádat (Tatarčíková, 2009). Také je možné situovat VIB pod vysoký přístřešek (> 5 m), který zamezí zvodnění výběhů při srážkách (obrázek č. 9). Po ukončení asi 60denního období odchovu telat se boxy nadzvednou a přesunou na nově upravené stanoviště, čímž je po běžné dezinfekci zajištěno přerušené infekčního řetězce. V zimním období, aby nedošlo k přimrznutí hluboké podestýlky ke stěnám boxu, je vhodné připevnit na stěnu boxu mikrotenovou fólii nebo silážní plachtu.

55

Telata se přesunují do venkovních boxů bezprostředně po narození a to za každého počasí, po jejich důkladném osušení, ošetření a napojení mlezivem (Bouška a kolektiv, 2006).

4.5.3.2 Venkovní skupinové přístřešky (boudy)

Tento způsob je relativně vhodný pro skupinové ustájení telat v období mléčné výživy, obvykle po mlezivovém období do odstavu. Přístřešky jsou otevřenou čelní stěnou spojeny s výběhem, krmištěm a jeslemi. Minimální půdorysný rozměr je 300 x 400 cm. Na jedno tele připadá 1,5 m2 podlahy. Střecha přístřešku je pevná. Instalují se na zpevněném podloží. Výběh může být nezpevněný, ale vždy nastýlaný. Expozice je obdobná jako u VIB. Do přístřešků se přesunují telata z VIB v 5 – 10 dnech věku, po skupinách 5 – 10 kusů. Denně se nastýlá 0,7 – 1 kg suché slámy na kus. Velkou nevýhodou skupinového chovu je zvýšený infekční tlak a možnost vzájemného vysávání telat. Je však vhodný jako tzv. školka, to je v období po odstavu a před přechodem do teletníku na dobu asi 7 – 10 dní, a to ve věku 60 – 67 dnů (Bouška a kolektiv, 2006).

4.5.3.3 Teletníky

Jedná se obvykle o zastaralé zateplené objekty, které jsou řešeny jako faremní teletníky, popřípadě jsou využívány velkokapacitní teletníky. Jejich význam postupně klesá (obrázek č. 10). Oddělení nebo objekty mléčné výživy jsou řešeny tak, aby bylo umožněno nastájení skupiny telat přibližně stejného věku, maximálně do 21 dnů věku, do provozně a prostorově vymezené části oddělení nebo objektů mléčné výživy a jejich jednorázové vystájení při dodržování zásad turnusového provozu. Telata jsou ustájena individuálně v boxech nebo skupinově ve stlaných kotcích. Krmení je individuální, pitím nebo sáním minimálně 2x denně tekutou mléčnou krmnou směsí, případně mlékem. Krmné směsi – startery a objemová krmiva – musí být volně

56

k dispozici. Mléčný nápoj musí být všem telatům ve skupině dávkován současně, pokud se nekrmí z krmných automatů. Přednosti těchto teletníků jsou sice v lepším pracovním prostředí pro ošetřovatele a v produktivitě práce, ale hlavní nevýhodou, zejména u teletníků s kontinuálním provozem, je málo uspokojivý zdravotní stav telat vyplývající z promoření objektu (stájová únava), špatného mikroklima a dále i vyšších investičních nákladů na výstavbu a údržbu (Bouška a kolektiv, 2006).

4.5.4 Odchov v období rostlinné výživy

Výživa telat v tomto období se již přibližuje výživě dospělých zvířat. Jako vhodná technologie se ukazuje odchov telat asi od tří měsíců věku ve venkovních skupinových boxech, zabezpečujících adekvátní chovné podmínky (Bouška a kolektiv, 2006).

4.5.4.1 Venkovní skupinové boxy (VSB)

VSB sestávají z přístřešků s boxovými loži, krmných žlabů s jeslemi krytými stříškou, zábran a napájecích žlabů. Nejčastějším stavebním materiálem je dřevo. Střecha je tvořena lepenkou, vlnitým eternitem aj. VSB se instalují na tvrdém nepropustném podloží (beton, asfalt). Plocha je spádovaná (do 3 %) do jímky. V provozních podmínkách jsou všechny pracovní operace mechanizovány (vyhrnování chlévské mrvy, krmení, stlaní). Výhody tohoto způsobu odchovu jsou: •

je to nejlépe navazující technologie odchovu na VIB,

•

vyšší intenzita růstu o 0,10 – 0,15 kg/kus,

•

velmi dobrý zdravotní stav telat,

•

nízké náklady, rychlost a snadnost výstavby.

Při špatných klimatických podmínkách (déšť, zimní období, sníh) je tento způsob dosti nepraktický (Bouška a kolektiv, 2006). 57

4.5.4.2 Přístřešky

Přístřešek lze charakterizovat jako objekt, jehož alespoň jedna stěna je otevřená a tím přístupná venkovnímu klimatu. V praxi se lze setkat s následujícími způsoby ustájení v: •

posuvných přístřešcích či boudách,

•

přístřešcích se spádovými podlahami s vysokou podestýlkou,

•

přístřešcích s boxovým ustájením,

•

přístřešcích s hlubokou podestýlkou,

•

přístřešcích z adaptovaných kůlen, skladových objektů aj.

Posuvné přístřešky nejsou stabilně fixovány k základu, ale jsou posuvné na lichoběžníkových ližinách. V čele posuvného přístřešku je situován krmný žlab, v bocích okna (otvory) pro nastýlání. Spodní část zadní stěny je rozdělena tak, že asi 0,7 – 0,8 m vysoká stěna je výkyvná. Při čelním posunu se touto výkyvnou stěnou vysouvá část podestýlky mimo přístřešek. Tím se umožní jeho mechanizovaný odkliz a tudíž i usnadnění práce. V přístřešku se spádovou podlahou je tele ustájeno v kotci s podlahou o vysokém sklonu (7 – 10 %). Nastýlá se na vrchol sklonu. Podestýlka se časem posouvá ke krmišti, čímž dochází ke kontinuální obměně nastýlané podlahy. Telata jsou relativně čistá, při spotřebě krátce řezané slámy asi 1 – 1,5 kg na kus a den. V zimním období se posun podestýlky v důsledku snížení mikrobiální činnosti zpomaluje. Přístřešky s boxovým ustájením mají vyšší funkčnost, především v deštivých obdobích a jsou osvědčenou technologickou variantou. Přístřešky s hlubokou podestýlkou jsou pro kategorii telat velmi vhodné, avšak za předpokladu pevného krmiště. Spotřeba podestýlky je asi o 30 – 50 % vyšší oproti vysoké podestýlce. Přístřešky z adaptovaných kůlen, skladových objektů aj., jsou většinou velmi vhodným a investičně nenáročným řešením ve všech technologických variantách. Zvláště

58

přístřešky s podhledem vysokým > 450 cm jsou ideálním řešením (Bouška a kolektiv, 2006).

4.5.4.3 Zateplené stáje

Část odchovávaných telat je dosud ustájena v zateplených objektech velkokapacitních nebo faremních teletníků. Hlavním nedostatkem těchto objektů je nedostatečná měrná kubatura (m3/kus), která determinuje kvalitu stájového mikroklima. Nezbytnost nuceného větrání naznačuje nerentabilnost tohoto řešení, od kterého se postupně upouští. Tento typ teletníku je náchylný na vznik stájové únavy a potažmo na zdraví telat. Zateplené teletníky je však možno přebudovat, ale optimalizace stájové kubatury je však zcela nezbytná. Odchov telat s matkou je nejpřirozenější způsob, který plně vyhovuje biologickým požadavkům mláděte. Využívá se především u chovu masného skotu a velké části chovu krav bez tržní produkce mléka. Metoda odchovu telat u kojných krav je spolu s předchozí metodou vhodná z pohledu telete. Odpovídá jeho biologickým a fyziologickým potřebám. Je však ekonomicky nevýhodná, pracná a potřebuje větší ustájovací prostor pro krávy s telaty. Dalším vážným problémem je skutečnost, že telata je možné přesunout do kojné stáje až po ukončení mlezivové výživy. Tato technologie se stává v současné době okrajovou (Bouška a kolektiv, 2006).

4.6 Zdraví telat V chovu skotu je v současném období nejcitlivějším úsekem odchov telat. Při napjatých situacích v zástavech krav a nevyváženém reprodukčním profilu stád se stává úspěšný a zdravý odchov telat klíčovou otázkou (Kursa a jiní, 1987). Mezi nejčastější zdravotní poruchy telat patří zejména průjmová a respirační onemocnění, v posledních letech se k nim přidává dále chladový, případně teplotní stres. Prevence těchto chorob spočívá především v dosažení dobré životaschopnosti telat, správně vedeném porodu, správném ošetření telat po porodu a dále v zajištění specifických opatření vůči konkrétním onemocněním (Bouška a kolektiv, 2006). 59

Pro všeobecné zdraví telat je důležité provést určitá preventivní opatření: •

Jako „dobrý“ začátek pro choroboplodné zárodky je nedostatečná nebo úplně chybějící pasivní imunita způsobená špatným zásobováním mlezivem. Proto je optimální zásobování mlezivem zcela zásadní v otázce zdraví telat.

•

Je třeba zajistit, aby ve všech typech ustájení telat, bylo podestýláno tak, aby byla telata v suchu. Telata, která se dostávají do přímého kontaktu s výkaly a močí, jsou vystavována působení škodlivých zárodků. Choroboplodné zárodky se tak mohou dostat ze znečištěné podestýlky do organismu zvířat vdechnutím. Podestýlkový materiál je nutné pravidelně odstraňovat.

•

Je třeba co možná nejdéle zajistit telatům možnost individuálního ustájení. Jednotlivá oddělení ve stáji od sebe oddělit tak, aby nebyl možný vzájemný kontakt jednotlivých skupin telat i jednotlivců.

•

Mezi naskladňováním celé stáje nebo jeho jednotlivých oddělení musí být vždy zajištěna dostatečně dlouhá časová prodleva, která je nutná pro provedení velmi důkladné očisty a dezinfekce. Před provedením dezinfekce je nutné pečlivě stáj vyčistit (podlahy, stěny, napáječky atd.). Před navezením podestýlky je nutné, aby byla stáj dokonale suchá. Pokud je stáj znovu urychleně naskladněna, vzrůstá nebezpečí, že nedojde k důsledné eliminaci zárodků ze stájového prostředí.

•

Pokud urychleně oddělíme tele od krávy a přesuneme ho do VIB, vyhneme se přenosu bakterií a stresovým faktorům, které by jinak působily na tele.

•

Podávat přesně vybilancovanou krmnou dávku podle věku telete a podle povětrnostních podmínek.

Pokud jsou striktně dodržovány uvedené zásady, nemají choroboplodné zárodky šanci (Nehasilová, 2008).

4.6.1 Respirační onemocnění telat

Případy onemocnění dýchacích cest u mladého skotu jsou velmi časté. Příčiny mohou být původu neinfekčního a infekčního. Původci infekčních respiračních onemocnění mohou 60

být viry, bakterie, parazité a plísně. Neinfekční příčiny jsou podmínky chovu, které vytváří sám chovatel – konstrukční vlastnosti stáje, větrání, teplota, vlhkost, obsah škodlivých plynů, stájová hygiena, krmení, koncentrace zvířat a stres (manipulace, transport). I přes nové očkovací látky a lepší výzkumné postupy při stanovení diagnózy je onemocnění dýchacích cest u telat a mladého skotu vedle průjmových onemocnění nejzávažnějším a nejčastěji se vyskytujícím onemocněním (Nehasilová, 2008). Chřipkový komplex skotu (respirační syndrom, enzootická pneumonie) je multifaktoriální onemocnění, jehož příčina může souviset se zvířetem samotným, s chovatelskými podmínkami nebo s přítomností infekčních choroboplodných zárodků. Za nepříznivých podmínek dochází k projevům onemocnění. Slizniční buňky dýchacích cest zničené viry se stávají živnou půdou pro všechny bakteriální zárodky za předpokladu oslabení organismu stresem. Viry poškozují nejprve sliznici, ve které se následně uhnízdí bakterie a vyvolají následující symptomy: •

výtok z očí a nosu,

•

zrychlené dýchání,

•

kašel,

•

hrubá srst,

•

apatie – ztráta chuti k žrádlu,

•

horečka (teplotní křivka se dvěma vrcholy).

Pneumonie způsobuje dosti významnou redukci průměrných denních přírůstků. A čím déle působí, tím je redukce významnější. Příčinou neustále se opakujících vln chřipkových onemocnění v odchovu telat jsou především nedostatky ve způsobu chovu, v hygieně, stájovém klimatu a krmení. •

Hlavní příčinou jsou přeplněné a zastaralé stáje pro telata. Další příčinou je to, že nedochází k tvorbě konstantních skupin telat – stres vyvolaný přemístěním telete oslabuje jeho imunitní systém a ulehčuje průnik zárodku do nezralého organismu. 61

•

Přeplnění stájí vede ke zhoršení hygienických podmínek a nárůstu infekčního tlaku. V mnoha stájích hygiena končí odklizem výkalů, a vysokotlaké čističe a dezinfekce se nepoužívá. Čištění a dezinfekce se musí stát rutinní záležitostí.

•

Špatné větrání starých stájí, příliš vysoké nebo nízké stropy a vysoká koncentrace škodlivých plynů vlivem špatného podestýlání vede k podráždění sliznic a otevření vstupní brány infekcím a zárodkům.

•

Napájecí automaty vybavené cucáky bez možnosti jejich mezidezinfekce dosti zvyšuje infekční tlak. U nejnovějších modelů napájecích krmných automatů je už tento problém vyřešen. Mezidezinfekce cucáků vyloučí možnost přímého přenosu infekce z jednoho telete na druhé (Nehasilová, 2008).

Prevence respiračních onemocnění telat: •

snížení infekčního tlaku prostředí – venkovní ustájení,

•

zvýšení odolnosti telat – vhodné mikroklima, omezení vlhkosti a vysoké koncentrace amoniaku ve vzduchu,

•

posílení imunity telat aplikacemi vitamínů (A, D a E) a selenu,

•

vakcinace telat proti vybraným původcům onemocnění,

•

omezení chladového stresu,

•

turnusový zástav s důkladnou dezinfekcí boxů a kotců,

•

přesuny, postupné seskupování co nejstarších telat,

•

izolace nemocných telat,

•

okamžitá intenzivní léčba při stanovení citlivosti na antibiotiky (ATB) (Bouška a kolektiv, 2006).

4.6.2 Průjmová onemocnění telat

Průjmová onemocnění telat patří stále mezi nejzávažnější zdravotní problémy v chovech skotu. Na rozdíl od respiračních onemocnění však jen velmi zřídka při 62

průjmových

onemocněních dochází k trvalému poškození organismu. Respirační

onemocnění vedou u telat rychle k trvalému poškození plic, defektní sliznici střevního traktu se však dokáže bez následků v průběhu jednoho týdne opět zregenerovat. Průjmová onemocnění ovšem způsobují velmi vysokou mortalitu telat (Nehasilová, 2008). V chovech s velmi dobrým zdravotním stavem skotu mortalita způsobená průjmem dosahuje úrovně 7 %. Průjem telat se podle příčiny dělí na infekční a neinfekční. Mezi nejdůležitější původce infekčního průjmu v prvních čtyřech týdnech po narození telete patří rotaviry, coronaviry, E. coli, Salmonella, cryptosporidie a kokcidie. Každý z těchto patogenů vykazuje časově specifický výskyt podle stáří telete, což může napomoci při stájové diagnostice. Telata s infekčním průjmem mají obvykle teplotu > 39,3 °C a trus vločkovité konzistence (Macek, 2008, Náš chov). Neinfekčních příčin je celá řada. Mezi nejznámější patří nízká kvalita mleziva a jeho pozdní podáví, nestandardní mléko od nemocných krav, případně nekvalitní nebo špatně skladované mléčné náhražky. Kvalitní mléko nebo mléčná náhražka je alfou a omegou úspěšného odchovu telat. Velká část neinfekčních průjmů je způsobena chybou v napájení a nevhodnými podmínkami během odchovu telat, jako je vysoká vlhkost, nízká teplota nebo průvan. Neinfekční průjmy vždy souvisejí se změnou krmiva, ošetřovatele, technologie napájení nebo ustájení. Telata při neinfekčním průjmu mají teplotu mezi 38 – 39,3 °C a trus homogenní konzistence. Vznik průjmu je způsoben poruchou absorpční a sekreční funkce střeva. Rotaviry, coronaviry a cryptosporidie poškozují buňky střevní výstelky, dochází ke zmenšení plochy střeva a tím se snižuje absorpční schopnost střeva. Bez ohledu na příčinu, průjmující telata ztrácí velké množství vody, elektrolytů, pufračních látek a živin, což způsobuje závažné zdravotní problémy (Macek, 2008, Náš chov). Klinicky se průjem projevuje jako: •

Dehydratace – Ztráta pouhých 7 % extracelulární tekutiny se projeví klinicky a ztráta okolo 30 % je pro tele osudný (tabulka v časopisu).

63

•

Acidóza – Metabolická acidóza je snížení krevního pH pod 7,36. Acidóza má negativní efekt na většinu metabolických procesů v těle. Při acidóze dochází k omezení funkce buněk, tkání a nakonec selhání funkce orgánů.

•

Porucha rovnováhy elektrolytů – Zvýšená ztráta sodíku, draslíku, chlóru a hořčíku má za následek zpomalení nebo poškození metabolických procesů v těle. Ztráta elektrolytů během průjmu se zvyšuje až 30x.

•

Deficit energie – Novorozená telata vyžadují příjem velkého množství energie (rychlý růst, málo tělesných zásob). V případě průjmu je příjem energie nedostatečný, vede ke vzniku negativní energetické bilance a oslabení telete (Macek, 2008, Náš chov).

Léčba průjmujících telat se skládá z kauzální léčby a symptomatické léčby průjmu. Před kauzální terapií (léčbou příčiny) je nezbytná identifikace problému nebo diagnóza infekční příčiny. Terapie je potom zaměřena na příčinu a většinou se jedná o zásah na úrovni celého chovu nebo postižené části chovu (antibiotika, antiparazitika, vakcinace matek, korekce technologické chyby, změna mléka nebo mléčné náhražky). Správná identifikace a řešení příčiny preventivně brání vzniku průjmů a ztrát s ním souvisejících u nově narozených telat. Symptomatický terapie (léčba příznaků) je stěžejní pro záchranu telete. Úhyn telat nebo délka trvání nemoci je většinou přímým následkem dehydratace, acidózy, ztráty elektrolytů a deficitu energie. Symptomatická léčba je proto zaměřena na zvrácení a korekci těchto příznaků. Toho lze dosáhnout pomocí rehydratace. Rehydrataci lze provést infuzí tekutin nebo pomocí orálních rehydratačních roztoků (ORS). V případě, že je u telete zachován sací reflex, je nejjednodušší použít ORS. Obecně jsou ORS roztokem vody, elektrolytů (Na+, K+, Mg2+, Cl), pufrujících látek (bikarbonát, citrát, acetát, propionát) a zdrojem energie (glukóza, glutamát nebo glycin). ORS musí splňovat požadavky na: •

Náhrada ztrát tekutin – množství tekutin nezbytných k rehydrataci telete závisí na hmotnosti telete a intenzitě průjmu (tabulka v časopisu).

64

•

Náhrada ztráty elektrolytů – náhrada jednotlivých elektrolytů je nezbytná k vyrovnání ztrát vzniklých průjmem. Moderní ORS obsahují elektrolyty v takovém množství a poměru, které obohatí mléko o minerály v rozsahu nutném pro doplnění stávajících ztrát, nebo mléko nahradí zcela.

•

Korekce metabolické acidózy – rychlá korekce metabolické acidózy pomocí pufrů je stěžejní pro záchranu života telete. Nejčastěji používaným pufrem v ORS je bikarbonát sodný nebo citrát sodný. Nelze je ale podávat spolu s mlékem. Moderním pufrem, který efektivně řeší metabolickou acidózu a lze jej aplikovat přímo do mléka, je acetát sodný.

•

Náhrada energie a živin – novorozenecká telata vyžadují energeticky bohatý zdroj živin. Zažívací ústrojí telat je přizpůsobeno k trávení živin obsažených v mléce. Mléko je proto jediným zdrojem živin v dostatečném množství a kvalitě. ORS mohou krýt energetickou potřebu pouze asi z jedné čtvrtiny. V minulosti se mléko vysazovalo v přesvědčení, že střevo potřebuje pauzu pro regeneraci. Telata trpěla nedostatkem energie, ztrácela hmotnost a častěji podléhala sekundárním infekcím. Moderní poznatky o fyziologii trávení potvrzují, že telata se zachovaným sacím reflexem jsou schopna trávit mléko v množství nepřesahujícím 12 % živé hmotnosti telete. Mléko je nutné vysadit pouze v případě dehydratace přesahující 8 % (neexistence sacího reflexu) (Macek, 2008, Náš chov).

Je nutné si uvědomit, že průjmy telat jsou hlavními příčinami ztrát a neúspěchu chovu. Tele, které je postiženo průjmem, zůstává většinou i nadále problémové. Každý den, kdy má tele průjem, zhoršuje celý průběh chovu, protože celý organismus zaostal a zaostává i nadále. •

Průjmující tele přijímá podstatně méně krmiva než zdravé.

•

Narušené hospodaření s minerálními látkami významně brzdí další růst.

•

Průjem u telat, která jsou oslabena, probíhá intenzivněji a je častější než u telat zdravích (Nehasilová, 2008).

65

K udržení zdraví telat a mladého skotu je potřeba komplet vynikajících podmínek chovu. A prevence k nim rozhodně patří. Prevence průjmových onemocnění telat: •

Organizační patření v chovech o Výživa – krmná

dávka pro gravidní matky by měla být

vybilancovaná co do obsahu energie, proteinů, minerálů a vitamínů. o Prostředí a zoohygiena – novorozené tele potřebuje suché a čisté ustájovací místo. o Pozornost novorozeným telatům – správné ošetření pupku s desinfekcí, napojení mlezivem, •

Vakcinační program – dobře naplánovaný a důsledně provedený vakcinační program je účinný prostředek na prevenci průjmového onemocnění, přestože péče o zvířata je na dobré úrovni (Kováč a kolektiv, 2001).

Dobrý zdravotní stav a vysoká odolnost zvířat mají rozhodující vliv na vytváření vysokoužitkových chovů a jsou limitujícím faktorem pro úspěšnou produkci a reprodukci stáda (Kováč a kolektiv, 2001).

66

5. ZÁVĚR Chov skotu je prioritním odvětvím zemědělské živočišné výroby. Jeho význam spočívá především v druhovém zastoupením produkce mléka a též masa (Kováč a kolektiv, 2001). Cílem odchovu telat je produkce kvalitních , dobře vyvinutých a zdravých zvířat jak pro další chov a plemenitbu, tak i pro výkrm (Čermák, Šoch, 1997). Skot má u nás dlouhodobou tradici, neustále se vyvíjejí a zlepšují podmínky chovu. Základem pro chov skotu jsou telata a mladý skot. To, co chovatel nastaví za opatření v odchovu telat, by mělo být maximum toho nejlepšího co lze udělat. Jakékoliv pochybení si sebou tele nese do následného chovu a postupně se chyby projeví i v kvalitě produktů. Cílem této práce bylo shrnout dosavadní stav v odchovu telat, varovat před chybami a naopak vyzdvihnout správné postupy v péči o telata. To nejlepší vybavení, moderně provedené ustájení, kvalitní voda a vyvážené krmivo, dezinfekce veškerého vybavení a samozřejmě péče ošetřovatele o telata jak zdravá tak i nemocná, která potřebují zvláštní pozornost. To jsou základní kameny správného odchovu telat a mladého skotu.

67

6. POUŽITÁ LITERATURA 1. BOUŠKA , J. et al.: Chov dojeného skotu. Praha, Profi press, s.r.o., 2006. 186 s. ISBN 80-86726-16-9

2. ČERMÁK, B., Šoch, M.: Ekologické zásady chovu hospodářských zvířat : Studijní zpráva. Praha: ÚZPI, 1997. 43 s. ISBN 80-86153-27-4.

3. DOLEŽAL, P., ZEMAN, L., DVOŘÁČEK, J., KRÁSA, A.: Jak správně zacházet s krmivy pro skot. Náš chov, 2008, č. 11, s. 70 – 74

4. KOVÁČ, G. et al.: Choroby hovädzieho dobytka. Prešov, M & M, 2001, 874 s. ISBN 80-88950-14-7

5. KREJČÍ, J.: Biologický přístup k řešení problému novorozeneckých průjmů telat. Náš chov, 2009, č. 4, s. 60 – 61

6. KURSA, J. et al.: Zoohygiena a prevence I. Agronomická fakulta v Českých Budějovicích, 1986, 166 s.

7. KURSA, J. et al.: Zoohygiena a prevence II. Agronomická fakulta v Českých Budějovicích, 1987, 198 s.

8. MACEK, R.: Rehydratace průjmujících telat. Náš chov, 2008, č. 11, s. 52 – 53

9. NEHASILOVÁ, D.: Zdravotní aspekty odchovu telat, 2008 http://www.agronavigator.cz/UserFiles/File/Agronavigator/Nehasilova/ /Odchov_telat.pdf 10. SAMBRAUS, H.H.: Atlas plemen hospodářských zvířat, Praha, Brázda, s.r.o., 2006, 296 s.

68

11. SCHAUMANN, ANONYM,: Chov skotu – výroba mléka, 2008

12. STANĚK, S., DOLEŽAL, O., PRŮŠOVÁ, V., BEČKOVÁ, I., Výzkumný ústav živočišné výroby, v.v.i., Praha-Uhříněves: Kontrolní dny – základ správného managementu v chovu skotu II. Telata v období mléčné výživy. Náš chov, 2008, č. 9, s 76 – 79

13. STEINHAUSER, L. et al.: Produkce masa. Brno, LAST, 2000, 464 s. ISBN 80-900260-7-9

14. TATARČIKOVÁ, L.: Produkce zvířat a vnější prostředí, 2009 www.agroweb.cz/zivocisna-vyroba/Produkce-zvirat-a-vnejsiprostredi_s45x32613.html

15. VELECHOVSKÁ, J.: Telata jsou budoucností chovu, 2008 http://www.agroweb.cz/zivocisna-vyroba/Telata-jsou-budoucnostichovu__s45x32308.html

16. VELECHOVSKÁ, J.: Prevence a zdraví telat, 2008 http://www.agroweb.cz/Prevence-a-zdravi-telat__s45x30888.html

17. ZEMAN, J.: Zoohygiena. Brno, 1994, 205 s.

69