Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Název bakalářské práce Zoohygiena v chovu prasat

Vedoucí práce: Dr. Ing. Zdeněk Havlíček

Vypracoval: Petr Finda Brno 2007

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma ZOOHYGIENA V CHOVU PRASAT vypracoval samostatně a použil jen parametrů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně.

dne…………………………….. podpis…………………………..

Poděkování Děkuji Dr. Ing. Zdeňku Havlíčkovi za vedení při zpracování bakalářské práce, ochotu při poskytování rad a konzultace. Dále děkuji rodičům za umožnění studia, podporu a pomoc při zpracování bakalářské práce.

ABSTRAKT Tato práce se zabývá jednotlivými hygienickými aspekty v chovu prasat. Hygienické opatření se vztahuje především na kvalitu ustájení a stájové mikroklima. Stájové mikroklima zahrnuje fyzikální, chemické a bakteriologické znečištění vzduchu. Pro zdravý chov prasat je nezbytná důkladná a pravidelná asanace prostředí. Důležitá je zvláště pak dezinfekce. Jedním ze základních preventivních opatření proti šíření nákaz je zabezpečení farmy a dobrá organizace stájí, zvláště pak uzavírání obratu stáda a turnusový zástav prasat. Závěr hodnotí důležitost jednotlivých prvků v zoohygieně prasat.

Klíčová slova: prase, hygiena, prevence

ABSTRACT This work describes about hygienic culture of pig breeding. The hygienic steps are focused on quality of stabling and stable microclimate. The stable microclimate includes physical, chemical and bacteriological air pollution. For vitality of pig breeding is necessary full and periodic decontamination of surroundings. The disinfection is especially important. One of basic prevents over diffusion infection is farm protection and organization in stabling. The conclusion includes classification of important parts in hygienic of pig breeding.

Key words: pig, hygienic, health precaution

OBSAH

1.ÚVOD......................................................................................................................................7 2. ORGANIZACE STÁJÍ ...........................................................................................................8 2.1 Zdravotní význam turnusového zástavu prasat .................................................................8 2.2 Uzavírání obratu stáda.......................................................................................................9 3. ZABEZPEČENÍ FARMY ....................................................................................................10 3.1 Cesty šíření nákaz............................................................................................................10 3.2. Zajištění zdravotní bezpečnosti ......................................................................................11 4. ASANACE PROSTŘEDÍ.....................................................................................................14 4.1 Dezinfekce .......................................................................................................................14 4.1.1 Fyzikální dezinfekce .................................................................................................15 4.1.2 Chemická dezinfekce ................................................................................................16 4.2 Dezinsekce.......................................................................................................................18 4.3 Deratizace ........................................................................................................................19 5. SYSTÉMY USTÁJENÍ PRO CHOV PRASAT A ODKLIZ KEJDY .................................21 5.1 Systémy ustájení pro zapuštěné prasnice a pro březí prasnice ........................................23 5.1.1 Individuální ustájení s plně nebo částečně roštovou podlahou pro zapuštěné a březí Prasnice ....................................................................................................................24 5.1.2 Boxy pro zapuštěné a březí prasnice s plnou podlahou ...........................................25 5.1.3 Skupinové ustájení březích prasnic s využitím nebo bez využití slámy ...................25 5.2 Ustájení vysokobřezích nebo rodících prasnic ................................................................26 5.2.1 Fixační systémy ustájení vysokobřezích nebo rodící prasnic ...................................27 5.2.2 Ustájení vysokobřezích nebo rodících prasnic bez omezení jejich pohybu..............28 5.3 Ustájení odstavených selat ..............................................................................................28 5.4 Ustájení výkrmových prasat ............................................................................................31 5.4.1 Ustájení výkrmových prasat na plně roštové podlaze...............................................32 5.4.2 Ustájení výkrmových prasat na částečně roštové podlaze ........................................32 5.4.3 Ustájení výkrmových prasat na podestlané plné betonové podlaze..........................33 5.5 Budování stájí ..................................................................................................................33 6. MIKROKLIMA VE STÁJÍCH.............................................................................................35 6.1 Fyzikální faktory stájového mikroklimatu. .....................................................................35 6.1.1 Teplota vzduchu ........................................................................................................35 6.1.2 Vlhkost vzduchu........................................................................................................36 6.1.3 Proudění vzduchu (rychlost a směr)..........................................................................36 6.1.4 Barometrický tlak vzduchu .......................................................................................37 6.2 Chemické faktory stájového mikroklimatu. ....................................................................37 6.3 Prašnost vzduchu ve stájích.............................................................................................39 6.4 Bakteriologické znečištění stájového vzduchu................................................................39 6.5 Osvětlení ve stájích..........................................................................................................39 7. HYGIENA VODY................................................................................................................41 8. ZÁVĚR .................................................................................................................................44

1.ÚVOD Chov prasat je v ČR, stejně jako ve většině států unie, významným agrárním odvětvím. V rámci společné organizace trhu není chov prasat, např. narozdíl od chovu skotu, přímo regulován (neexistují stropy početních stavů ani produkční kvóty) a z rozpočtu unie přímo dotován. S přibližně 26 % podílem na hrubé živočišné produkci (HŽP) v běžných cenách byl v ČR v roce 2005 chov prasat druhým nejvýznamnějším odvětvím živočišné výroby (po výrobě mléka s 39 % podílem na HŽP). Pokles produkce prasat ve stálých i běžných cenách v uplynulém období byl způsoben především snižováním početních stavů všech kategorií prasat a s ním souvisejícím poklesem výroby vepřového masa. Pro dosažení příznivých ekonomických výsledků výkrmu prasat by mělo být dosahováno přírůstku hmotnosti nad 700 gramů na kus a den při spotřebě do 2,7 kg krmné směsi na kg přírůstku a porážkové hmotnosti mezi 105 a 108 kg. V roce 2005 dosahoval průměrný přírůstek hmotnosti prasat ve výkrmu 590 g na kus a den při spotřebě 3,00 kg krmných směsí na kg přírůstku. Vývoj zdravotního stavu v chovech prasat, narozdíl od pokroku v genetice, výživě a technologiích, je neuspokojivý. Za posledních 11 let byly v ČR nově diagnostikovány dva imunosupresivní viry, virus reprodukčního a respiračního syndromu prasat ( PRRSV ) a cirkovirus prasat typ dva ( PCV – 2 ), které velmi dramaticky změnily zdravotní situaci. Virus PRRS negativně ovlivnil zejména výsledky reprodukce a podílel se na zvýraznění respiračního syndromu. PCV – 2, původce syndromu multisystémového chřadnutí selat po odstavu ( PMWS ), způsobuje velmi vysoké celkové ztráty selat v předvýkrmu (Žižlavský, 2006). Jedním ze základních faktorů, majících vliv na produkci vepřového masa je zdravotní stav. Ten je významně ovlivňován hygienickými podmínkami chovu a stájovým mikroklimatem. Vzhledem k těmto okolnostem je velice důležité věnovat pozornost především teplotě a vlhkosti ve stájích. Ale nesmíme zapomínat i na ostatní faktory jako jsou proudění, prašnost a bakteriologické znečištění vzduchu. Neméně důležitou roli v hygieně má technologie ustájení a odkliz chlévské mrvy. Hlavně po vstupu ČR do Evropské unie, kdy je kladen velký důraz na welfare (pohotovost) zvířat. Velmi důležité je, aby produkční prostředí bylo přátelské nejen ke zvířatům, ale také k přírodnímu prostředí.

7

2. ORGANIZACE STÁJÍ

2.1 Zdravotní význam turnusového zástavu prasat Jedním z nejdůležitějších požadavků v chovu prasat v oblasti prevence nakažlivých chorob je turnusový zástav jednotlivých pavilonů nebo oddělení vyrovnanou skupinou zvířat stejného věku, hmotnosti a to u všech kategorií. Takto sestavená skupina si vytváří, podobně jako stádo při uzavřeném obratu, specifickou skupinovou odolnost (imunitu) proti stájovým choroboplodným zárodkům. Jestliže do této skupiny nejsou přidávána další zvířata, skupina se zdravotně stabilizuje. Dojde-li k doplnění takto imunitně stabilizované skupiny prasaty, která nemají vyvinutou obdobnou stájovou imunitu, dojde k onemocnění těchto nových zvířat, zvýšení virulence stájových mikroorganismů a prolomení imunity původního stáda. Trvalým přísunem nových zvířat se virulence stupňovitě zvyšuje a objeví se chronické stájové onemocnění. Dalším rizikem doplňování stáda prasaty z jiných chovů je zavlečení nových zdrojů infekce. Výhodou turnusového provozu je, že ustájení skupin prasat stejného věku a hmotnosti (u prasnic ve stejném stádiu pohlavního cyklu) v samostatném stájovém prostoru, umožňuje poskytovat prasatům jednotnou krmnou dávku, jednotnou medikaci krmiv a mikroklima, které této kategorii plně vyhovují. Umožňuje tedy splnění fyziologických požadavků a potřebné péče a vytváří předpoklady pro odbornou specializaci ošetřovatelů.

Obr. 1.: Věkově a hmotnostně vyrovnaná skupina prasat

8

Turnusový provoz umožňuje úplné jednorázové vyprázdnění stájového prostoru s následnou desinfekcí, která může být účinná jen bez přítomnosti zvířat. Oddělení zůstává prázdné 7 dní, což za současné asanace spojené s nutnými opravami stáje je nutné pro přerušení nákazového cyklu a přežívání zárodků na živých hostitelích. Kratší intervaly nezaručují spolehlivé zničení mikroorganismů, ani dokonalou přípravu stáje pro další turnus. Čištění hal a desinfekce jsou zahrnuty do harmonogramu práce každého podniku. Nejvhodnější formou moderní technologie chovu prasat z hlediska zdravotního je komplexnost celého výrobního procesu, od produkce selat až po uzavření výkrmu, v jednom podniku. Pomocí synchronizace říjí, inseminace a programování porodů lze důsledně uskutečňovat turnusový provoz celého podniku, který jak z hlediska provozního tak veterinárně hygienického je nutné považovat za jeden z hlavních principů moderních velkochovů prasat (Kursa, 1987).

2.2 Uzavírání obratu stáda Snad nejdůležitějším faktorem při nákupu zvířat je výběr vhodného chovu. Nová zvířata by měla být nakupována zásadně z chovu se stejným nebo vyšším zdravotním statutem než je cílové stádo. Při tom však platí, že nejvhodnější ( a prakticky jedině správné ) je nakupovat zvířata z chovu se stejnou nákazovou situací. V případě naprosto „čistého“ chovu to samozřejmě znamená hledat dodavatele výhradně mezi chovy z nejvyšším zdravotním statutem. V poměrně nedávné minulosti docházelo velmi často k míchání zvířat z různých chovů v jedné výkrmové stáji, což vedlo k vážným veterinárním problémům. Dnes je prakticky ve všech významnějších produkčních chovech uplatňován turnusový systém výkrmu, při kterém procházejí zvířata společně od narození až po porážku. Často se stáváme svědky procesu uzavírání chovů, kdy se majitelé snaží naprosto uzavřít obrat stáda. Znamená to, že do užitkového chovu integrují i chov rozmnožovací a případně ještě část chovu s čistokrevnou plemenitbou. Z plemenářského hlediska je tento postup podstatně méně příznivý (Stibal, 2006).

9

3. ZABEZPEČENÍ FARMY

3.1 Cesty šíření nákaz V souvislosti s globalizací produkce prasat stále narůstá význam infekčních onemocnění. V ochraně chovů před šířením nákaz hraje hlavní roli terénní veterinární lékař, který je odpovědný za dodržování optimálních zásad kontroly a programů zabezpečujících prevenci v oblasti daného hospodářství. Největší riziko zavlečení nákaz do chovu představují nově příchozí infikovaná prasata. Nová zvířata je zapotřebí nakupovat od ověřeného dodavatele, což je v současné epizootologické situaci velmi nesnadné. Riziko představuje také kančí semeno (PRRS, parvoviróza). Důležitou úlohu při šíření infekčních nemocí mohou sehrávat drobní hlodavci, mouchy a ptáci. Bylo zjištěné, že drobní hlodavci přenášejí řadu různých patogenů včetně například salmonel a leptospir, ale i druhy Brachyspira hyodysenteriae nebo Streptoccocus suis. Velmi důležitým faktorem při roznášení mnoha choroboplodných zárodků je hmyz (moucha domácí, komár) a roztoči (klíště). Touto cestou může být přenášen například virus porcinního reprodukčního a respiračního syndromu (Zimmermen, 1997), virus virové gastroenteritidy prasat (TGE), virus Aujeszkyho choroby a virus klasického a afrického moru prasat. Při rozšiřování některých onemocnění sehrávají důležitou roli ptáci, ale mohou se na něm podílet i psi, kočky a jiná zvířata. Koronavirus, který se vylučuje výkaly infikovaných psů, může infikovat sající selata, u nichž onemocnění koronavirem psů probíhá inaparentně. Koronavirus infekční peritonitidy koček infikuje nejen selata, ale i březí prasničky. U březích prasniček probíhá infekce subklinicky, ale u novorozených selat probíhá stejně fatálně jako virová gastroenteritida prasat. Jedním z možných, často nedoceněných článků v řetězci rozšiřování nákaz jsou oděvy, obuv a různé druhy zásilek přinášené do prostoru farmy bez předchozí dezinfekce. Byl zjištěn přenos viru PRRS a TGE právě touto cestou (. Uvedené cesty přenosu nákaz závisí na možnostech rozsévání a přežití původců onemocnění v prostředí (Banďouchová, 2006). Jednou z důležitých cest rozšiřování nákaz je kapénková infekce. Při kýchání se vylučují částice (kapénky), z nichž 75% je o velikosti menší než dva mikrometry. Na částice této velikosti nemá gravitační síla větší vliv, což znamená, že mohou zůstat ve vzduchu po dobu mnoha hodin. Tím výrazně rostou možnosti přenosu nákazy. Při rychlosti větru 6 m/s mohou být tak malé částice přeneseny během jedné sekundy i na

10

vzdálenost 360 m. Některá onemocnění mohou být přenášena vzduchem až na vzdálenost několika kilometrů, jiná na pouze krátkou vzdálenost a další se nepřenášejí vzduchem vůbec. Například virus slintavky a kulhavky může být zanesen větrem na vzdálenost 20 km. Virus Aujeszkyho choroby může být zanesen větrem na vzdálenost 9 km. Bakteriální infekce nejsou na tak velké vzdálenosti přenášeny. Doba přežívání choroboplodných zárodků klesá s logaritmickou posloupností. To znamená, že v každé určité jednotce času (např. 10 minut) se počet živých zárodků zmenšuje o polovinu (např. z počtu 100 v daném objektu zůstane po deseti minutách ještě 50 zárodků živých). Vnější vlivy jako relativní vlhkost, teplota a UV záření mohou tuto dobu měnit (Svoboda, 2003).

3.2 Zajištění zdravotní bezpečnosti Existuje několik faktorů, které ovlivňují bezpečnost chovů před zavlečením nákaz. Chov by měl být lokalizován co nejdále od jiných chovů prasat. Obvykle se uvádí tři až osm kilometrů, ale liší se podle povahy terénu, funkce chovu a místní nákazové situace. Chov, který je lokalizován v členité lesnaté krajině, je chráněn lépe než chov situovaný v rovinaté a nelesnaté oblasti. Silnice, případně železnice, po kterých se převážejí hospodářská zvířata, by měly být ve vzdálenosti více než 450 m od chovu prasat, a pokud možno kryty stromy nebo kopcem. Budova stáje prasat by měla být situována raději na konci faremní cesty něž na místě, kde se cesty kříží. Musí existovat jasné oddělení vnitřního prostoru farmy od okolí. V izolovaných a relativně bezpečných oblastech stačí pouze jednoduchý plot. Ten by měl zabránit vniknutí lidí a zvířat včetně zaběhlých psů, hospodářských a divokých zvířat. Na farmě by měly být k dispozici oddělené budovy pro ustájení nově příchozích chovných zvířat po dobu 3 až 6 týdnů. Komerční krmné směsi nepředstavují v praxi velké riziko pro přenos nákaz. Zásobníky krmiva je vhodné umístit na obvodu farmy z vnitřní strany plotu tak, aby mohlo být krmivo do zásobníků dopravováno z vnější obvodové cesty. Určité nebezpečí představuje sláma. Sláma vystavená kontaktu s ptáky může

být

kontaminována

virem

TGE,

salmonelou

nebo

aviárními

mykobakteriemi. Kancelář by měla být umístěna na obvodu farmy blízko nakládacího prostoru a parkoviště v místě, které je vhodné pro zastavení přijíždějících dopravních prostředků. Měla by mít přepážku (recepci), aby mohly být vyměňovány dokumenty, aniž by

11

personál farmy vycházel ven a návštěvníci vstupovali do prostoru farmy. Farma musí být vybavena toaletami a umývárnami. Obvykle je výhodné umístit kantýnu, kancelář a převlékárny do jednoho bloku. Potraviny z vepřových produktů představují riziko šíření afrického a klasického moru prasat a vezikulární choroby prasat. Žádné potraviny pro lidský konzum se proto nesmějí dostat do vnitřního prostoru farmy. Při likvidaci výkalů je ideální, když dopravní prostředky odvážející výkaly nemusí vjíždět do vnitřního prostoru farmy. Vhodný je systém, kdy je kejda odstraňována sáním, které se provádí z vnější strany obvodového plotu farmy. Pro pevný hnůj je zapotřebí mít k dispozici podložené hnojiště, které je umístěno vně obvodu farmy a je oploceno. Pitvy prasat by se měly provádět v zařízení umístěném vně obvodového plotu farmy. S pitevnou by měla sousedit místnost pro umístění kadáverů. Separované budovy v rámci farmy slouží do určité míry i jako karanténa, která je však sama o sobě nedostatečná. Skutečná karanténa by se měla provádět před adaptační fází, a to v zařízeních, která jsou umístěna v oblasti mimo vlastní farmu. Karanténní stáj slouží k přechodnému ustájení nově nakoupených zvířat nebo zvířat přemístěných z jiné farmy. Tato stáj musí vyhovovat všem zoohygienickým a veterinárním předpisům a musí mít zcela oddělený provoz, včetně vyčleněných ošetřovatelů. Buduje se mimo areál farmy. Při nákupu prasnic (prasniček) se jedná obyčejně o jednorázovou akci s průměrnou dobou karanténování 28 dní, v níž se kontroluje klinický stav zvířat, s provedením předepsaných diagnostických zkoušek (Banďouchová, 2006). Transportní prostředky a jejich řidiči představují významné nebezpečí přenosu infekcí. Velké riziko představují vozidla přepravující prasata na jatky. Tato vozidla musí být řádně umyta a dezinfikována po každém návratu z jatek. Je nezbytné, aby místo, kde se provádí nakládka prasat, bylo lokalizováno na obvodu farmy blízko kanceláře. Měly by zde být k dispozici kotce, kde mohou být prasata držena před nakládkou. Tyto kotce by měly být uspořádány tak, aby mohla být prasata nakládána, aniž by řidič vstupoval do vnitřního prostoru farmy. Měla by být používána jednosměrná vrátka, aby se zabránilo opětovnému vstupu prasat do farmy, jakmile se již dostala na nakládací rampu nebo do transportního prostředku. Všechna vozidla musí být v momentě vjezdu očištěna a vydezinfikována. Vhodným prostředkem jsou dezinfekční bazény nebo postřik dezinfekčním roztokem. Dezinfekční bazény musí být takové délky, aby dezinfikovaly celý obvod kol. Lidé vstupující na farmu se rozlišují do dvou kategorií: řádní pracovníci a občasní návštěvníci. Řádní pracovníci jsou lidé, kteří pracují na farmě denně. Musí být

12

seznámeni s principy ochrany před zavlečením nákaz a mimo farmu nesmí přicházet do styku s jinými prasaty. Pracovníci by se měli před vstupem na farmu osprchovat a kompletně si vyměnit oblečení. Sprchy a převlékárny by měly být lokalizovány na obvodu farmy. Pohyb po farmě jiných návštěvníků by se měl omezit na minimum a před vstupem by se měli pokaždé osprchovat a vyměnit si kompletně oblečení. Vstup na farmu by jim neměl být povolen, pokud byli v předchozích třech dnech v kontaktu s jinými prasaty. Za účelem prevence mechanického přenosu patogenů mezi skupinami prasat na farmě, by si měli pracovníci dezinfikovat holínky průchodem přes dezinfekční rohože. Dezinfekční rohože jsou však v praxi často špatně udržovány a v nich obsažený dezinfekční roztok bývá do značné míry kontaminován organickým materiálem. Lidé do nich často vůbec nevstupují nebo do nich pouze našlápnou, aniž by se zastavili a očistili si boty. Na velkých farmách by měly být nové dezinfekční roztoky připravovány denně a pokaždé, kdy jsou viditelně znečištěné. Zásadní význam pro účinnost dezinfekce má mechanické odstranění nečistot (Svoboda, 2007).

13

4. ASANACE PROSTŘEDÍ Asanace je soubor opatření, zahrnující v sobě zneškodňování, tj. ničení, inaktivaci nebo odstraňování původců nákaz, zejména mikroorganismů, způsobujících nebo podmiňujících přenosné nemoci lidí, zvířat nebo biologickou intoxikaci, rozklad a jiné poškození potravin a materiálů, jakož i jejich skutečných nebo možných přenašečů a zdrojů a takovou úpravu prostředí, aby bylo zabráněno množení a šíření škodlivých organismů. Asanace je významný postup z hlediska ekonomického. Zabraňuje škodám na zdraví lidí, zvířat a poškozování nebo ničení materiálních hmot. Z hlediska protinákazového je nutným prvkem preventivním i represivním v procesu šíření nákaz, v němž má za cíl zabránit přenosu choroboplodných zárodků ze zdroje k vnímavému jedinci. Zahrnuje zneškodňování mikroorganismů (dezinfekce), škodlivého a obtížného hmyzu a dalších členovců (dezinsekce), škodlivých hlodavců a hmyzožravců (deratizace) a zneškodňování těl uhynulých zvířat jako možných zdrojů infekce. Dále zahrnuje dodržování stájové hygieny, hygieny výběhu a celkové vytváření takového prostředí, které umožňuje zvířatům dosáhnout maximálního zdraví a užitkovosti (Kursa, 1986). Stáje pro prasata by se měly asanovat vždy po ukončení turnusů a po vyprázdnění celých stájových oddělení, ve stájích s kontinuálním provozem pak po vyprázdnění částí stájového prostoru nebo jednotlivých boxů (Kozumplík, 1978). Preventivní asanace se používá v místech prostých nákaz, kde však není vyloučena možnost zavlečení nákazy. Ohnisková asanace se používá v ohniscích nákaz k likvidaci nebo potlačení původců nákaz. Ohnisková asanace probíhá ve dvou etapách – jako průběžná a závěrečná.

4.1 Dezinfekce V intenzivních chovech prasat (i v běžných chovech) je zpravidla jediným prostředkem, jak přerušit vývoj latentně probíhajících stájových nákaz a odstraňovat všechny negativní vlivy tzv. únavy stáje. Před každou dezinfekcí je nutno zjistit rozsah a druh objektu, závady v hygieně, zajistit potřebné nářadí a pomůcky, dostatečné množství dezinfekčního prostředku dostatek pracovníků, zejména k provedení

14

mechanické očisty. Rovněž je třeba zajistit přechodné ustájení zvířat a vyvezení hnoje, močůvky a jiných odpadů. Vlastní dezinfekci předchází dokonalá mechanická očista všech objektů s cílem úplně odstranit nečistoty zejména organického původu, s nimiž se zároveň odstraní i většina mikroorganismů. Neodstraněné nečistoty velmi výrazně snižují účinek použitých dezinfekčních prostředků a znemožňují přístup k dezinfikovaným objektům. Mechanická očista má rozhodující význam pro konečný dezinfekční efekt. Podle charakteru dezinfikovaného objektu a s přihlédnutím k odolnosti mikroorganismů v prostředí určujeme fyzikální nebo chemický dezinfekční prostředek, který svými vlastnostmi nejlépe odpovídá daným podmínkám.

Díky dezinfekci dosahujeme: •

snížení úmrtnosti

•

zvýšení vitality a odolnosti zvířat

•

vyšší efektivita krmení - optimalizace činnosti zažívacího traktu

•

pozitivní vliv na hmotnostní přírůstky během všech cyklů pěstování prasat

•

prevence a léčení zánětů dělohy, mastitidy, agalaktická sepse, průjmů

•

zlepšení růstu

•

snížení hladiny stresu chovu

•

čištění a všeobecná desinfekce stájí, rozvodů vody a celého příslušenství stájí (Anonym 4, 2007).

4.1.1 Fyzikální dezinfekce K fyzikální dezinfekci lze použít termické účinky. Většinou se využívá vlhkého tepla, které je vždy mnohem účinnější než teplo suché. Při působení vlhkého tepla dochází vlivem toxického účinku vody za vysokých teplot (páry) k hydrolýze bílkovin, a tak k její denaturaci. UV záření se povrchem látek velmi rychle absorbuje, takže neproniká do hloubky a působí jen povrchově. Rovněž nízká relativní vlhkost a nadměrná prašnost ovzduší snižují účinnost tohoto způsobu dezinfekce. UV záření lze využít jako doplňkové metody po chemické dezinfekci v aseptických provozech, ve kterých je prostorová jednotnost.

15

Sluneční světlo má dobré baktericidní vlastnosti, i když atmosféra propouští jen nepatrný zlomek původního množství záření. Baktericidní schopnost má kromě UV záření i viditelné světlo spolupůsobením tepelných a vysoušecích účinků infračerveného záření, které mnohem lépe proniká atmosférou.

4.1.2 Chemická dezinfekce Dokonalý dezinfekční účinek může zabezpečit jen účinný dezinfekční prostředek, je-li použit ve správné koncentraci a vhodné teplotě v nadbytku. Dezinfekční prostředek vykazující silný baktericidní účinek in vitro nemusí vykazovat tento účinek v podmínkách praxe. Mikroorganismy jsou v prostředí často obklopeny různými

organickými

substancemi,

které

nejen

mechanicky

ztěžují

přístup

dezinfekčního prostředku do bakteriálních buněk, ale často snižují nebo eliminují dezinfekční účinky. Objekty určené k dezinfekci je proto nezbytné před dezinfekcí důkladně mechanicky očistit. Dezinfekční prostředky obsahující chlor (s výjimkou chloraminu), přípravky jodové nebo preparáty na bázi kvartérních amoniových solí (zásad) ztrácí účinnost ve spojení s organickými substancemi. Prostředky založené na bázi fenolu, formalínu, chloraminu nebo preparáty na bázi chlorhexidinu jsou organickými substancemi inaktivovány pouze v malém stupni. Baktericidní účinky prostředků na bázi fenolu, chloru, chloraminu nebo jódu jsou silnější v prostředí kyselém než v zásaditém. Roztoky těchto prostředků by se neměly používat v prostředí alkalickém. Důležitým činitelem v procesu dezinfekce je teplota. Při nízké teplotě se snižuje disociace mnoha látek, a to snižuje jejich schopnost difundovat do buněk bakterií. Některé dezinfekční prostředky ztrácejí při teplotě 0 °C svoji účinnost. Vzestup teploty o 10 °C zvýší pak jejich efektivnost 2 – 3krát (Kursa, 1986). Roztoky dezinfekčních prostředků, které jsou účinné při vyšší teplotě, se musí zahřívat do 70 –80 °C, protože při styku s povrchem, který se dezinfikuje, dochází k jejich značnému ochlazení. V případě používání preparátů, které účinkují bez ohřívání (preparáty jodoforové, chlorové vápno, formalín), má lepší efekt jejich použití ve formě rozprašování než pouhé polévání. Naproti tomu dezinfekční prostředky, jejichž roztoky působí teprve po ohřátí (soda), je potřeba používat ve formě polévání (zejména v zimě), protože rozptýlené částečky se ve studeném vzduchu rychle ochladí a jejich baktericidní účinek se ztrácí. Množství dezinfekčního roztoku je ovlivňováno druhem, čistotou, hladkostí a polohou dezinfikovaného materiálu. Při dezinfekci pevných nepropustných

16

ploch je průměrná spotřeba 1 litr roztoku na 1 m2 plochy, při dezinfekci měkkých výběhů se na 1 m2 aplikuje nejméně 5 – 10 l roztoku. Trojnásobná aplikace se používá u sporogenních bacilů, v ostatních případech je třeba zajistit dvojnásobnou aplikaci dezinfekčních roztoků. Mezi jednotlivými aplikacemi by měl být minimální interval 1 hodiny. Je nutné dodržet dobu expozice, která je různá u jednotlivých dezinfekčních prostředků (Svoboda, 2007). Z hlediska

účinnosti

dezinfekčního

prostředku

na

jednotlivé

skupiny

mikroorganismů vyjadřuje přípona –statický k názvu skupiny účinek reverzibilní (vratný), přípona –cidní účinek ireverzibilní (nevratný). Pro účinek na bakterie se používá výrazu baktericidní nebo bakteriostatický, na spory sporocidní, na plísně fungicidní nebo fungistatický. U virů se v běžné praxi používají pojmy virocidní a virostatický (Kursa, 1986). Ve formě prášku dezinfikujeme v prostředí, kde je dostatečné množství vody, protože voda podmiňuje účinek všech dezinfekčních prostředků, které jsou v suchém stavu obecně velmi málo účinné. Při použití dezinfekčních roztoků, je třeba zajistit dokonalý styk těchto roztoků se všemi částmi dezinfikovaných předmětů. To zajistíme buď ponořením předmětu do dezinfekčního roztoku, nebo nanášením dezinfekčního roztoku postřikem. Čím je postřik jemnější, tím dokonalejší je dezinfekce. Použití aerosolu je velmi perspektivní, protože náklady na dezinfekci jsou při tomto způsobu několikrát nižší než při jiných metodách. Aerosoly mají velký měrný povrch částic, čímž se zvětšuje jejich dezinfekční účinnost. Nevýhodou jejich použití je nutnost speciálních aparatur. Aby efekt dezinfekčních prostředků byl skutečný, je nutno postupovat přesně v následujících etapách: 1. etapa – z místa, které bude dezinfikováno, odstranit zvířata, věci, nářadí, případně výkaly. Velmi důležité je důkladně odstranit organické nečistoty, především výkaly z kanálů. Jejich přítomnost by snížila účinek dezinfekce. 2. etapa – mytí a vstupní dezinfekce s cílem omezení počtu patogenních organismů. Prostředky použité v této etapě musí obsahovat detergenty 3. etapa – dezinfekce celého vodního systému. Dezinfekci podléhají nádrže na vodu, potrubí i napáječky. V procesu čištění a dezinfekce vodních systémů může dojít ke snížení průtočnosti nebo dokonce k zablokování napáječek (v důsledku znečišťujících látek). Proto je nutno po provedené dezinfekci opět obnovit funkci napáječek.

17

4. etapa zahrnuje mytí a dezinfekci nástrojů a věcí využívaných ve stáji. Tyto věci musí být umývané a dezinfikované v prostoru mimo stáj. 5. etapa je dezinfekce celé stáje. Základem je důkladné pokrytí celého povrchu stáje dezinfekčním prostředkem. 6. etapa – dezinfekce vzduchu ve stáji (mlžením – aerosolem). Po dezinfekci stáje (provedené v 5. etapě) je nutno dát dovnitř vybavení a teprve poté vytvořit ve stáji aerosol. Dávkování jednotlivých dezinfekčních prostředků se různí, je třeba se řídit podle doporučení výrobců. Uvedený program dezinfekce garantuje její efektivnost a tím snižuje výskyt chorob a snižuje náklady na léčení. Náklady na dezinfekci se tak několikrát vrátí (Svoboda, 2007).

4.2 Dezinsekce Dezinsekce je komplex opatření, kterými hubíme škodlivý hmyz, popřípadě jiné členovce. Provádí se v místech a zdrojích výskytu hmyzu, ve všech prostorech určených k chovu zvířat. Hmyz je významným přenašečem celé řady nakažlivých onemocnění (červenka). Rovněž působí škody zneklidňováním zvířat a poškozováním živočišných surovin a produktů. Profylaktická dezinsekce zahrnuje opatření, jimiž zabraňujeme zavlékání hmyzu do objektů a jeho množení. Zde je důležité dodržování hygienických opatření, čistoty, odstraňování odpadů, zbytků krmiva, apod. Vlastní dezinsekce spočívá v hubení dospělého hmyzu, jeho vývojových stádií a případně vajíček v prostorách zemědělského statku a jeho okolí. Mechanická dezinsekce zahrnuje udržování čistoty prostředí, používání sítí do oken, lepkavých pásů, apod.. Patří sem rovněž stavební úpravy, zednické a tesařské práce, případně další práce. Fyzikální dezinsekce využívá nejčastěji vysokých teplot ve formě páry a otevřeného ohně. Je to velmi účinný, ale pracný a namáhavý způsob, a proto se ve větší míře neuplatňuje. Biologická dezinsekce využívá přirozených nepřátel hmyzu (ptáci), rovněž jsou známy mikroorganismy specificky patogenní pro hmyz. Ani tato metoda nenašla v zemědělství širší uplatnění.

18

Chemická dezinsekce používá různé chemické prostředky (jedy) a je v současné době nejrozšířenější metodou. Podle způsobu průniku do těla hmyzu rozeznáváme jedy dotykové, požerové a vdechové, které podle chemického složení dělíme do následujících skupin: plyny, pyrethroidy, chlorované cyklické uhlovodíky, organofosfáty, repelenty, aj.. Nové technologie, především v chovu prasat, kde je udržována poměrně stálá teplota a vlhkost prostředí za trvalé přítomnosti krmných směsí obsahujících cukry, umožňují prakticky trvalý výskyt mouchy domácí v masivním měřítku i bez výrazné závislosti na klimatických podmínkách. Vysoký výskyt mouchy domácí je jedním z faktorů ovlivňujících zdravotní stav zvířat, především mláďat.

4.3 Deratizace Deratizací rozumíme komplex opatření, s jejíchž pomocí hubíme škodlivé hlodavce. Zahrnuje tedy všechny zásahy, které znemožňují nebo alespoň zhoršují životní podmínky hlodavců, zabraňují jejich šíření a rozmnožování, včetně aktivního hubení. Boj proti hlodavcům je veden jak z důvodů ekonomicko-hospodářských, tak i zdravotně-epidemiologických a epizootologických. Ztráty mohou být přímé, např. poškození staveb, inženýrských sítí, apod.. Jako škody nepřímé označujeme ty, které vznikají náklady vynaloženými na prevenci, vynucenou manipulaci a vlastní represivní boj proti hlodavcům. Sem můžeme rovněž zařadit škody vzniklé sekundárně, např. napadení produktů druhotnými škůdci po předchozím napadení hlodavci. Z hlediska zdravotního představují hlodavci vážné nebezpečí jako skutečné i potencionální zdroje mnoha nebezpečných nákaz zvířat. Preventivní opatření jsou základním předpokladem pro úspěšný boj proti hlodavcům. Jejich základem je zhoršit co nejvíce životní podmínky hlodavců, zamezit jim přístup k potravě, do objektů, znesnadnit hnízdění, apod.. Koryta a doupata pro zvířata je třeba upravit tak, aby za nimi a pod nimi nemohly vznikat úkryty hlodavců. Vlastní hubení hlodavců se provádí cíleně v místech, kde se hlodavci vyskytují. Fyzikální způsob deratizace patří mezi nejstarší známé metody. Používají se různé druhy pastí, můžeme sem zařadit i vytápění hlodavců vodou. Biologický způsob deratizace zahrnuje jednak využívání přirozených nepřátel hlodavců, jednak používání bakteriálních kultur specificky patogenních pro hlodavce a zároveň neškodných pro lidi a zvířata. Chemický způsob deratizace je dnes nejspolehlivější a nejpoužívanější

19

metodou. Ideální prostředek by měl být pro hlodavce vysoce toxický, ale nevyvolávat u nich obranný reflex a zároveň být neškodný pro člověka a necílové živočichy. Tento způsob deratizace se provádí použitím otrávených nástrah, poprášením stezek a výmazy východů z nor, použitím plynu a látek z chemosterilizačním účinkem. Nejrozšířenější je používání požerových nástrah (Kursa, 1986).

20

5. SYSTÉMY USTÁJENÍ PRO CHOV PRASAT A ODKLIZ KEJDY Klíčové faktory působící rozdíly ve způsobu ustájení prasat jsou: •

Klimatické podmínky.

•

Legislativa a společensko-ekonomická problematika.

•

Ekonomický význam a užitek sektoru chovu prasat.

•

Struktura farmy a typ vlastnictví.

•

Výzkum.

•

Zdroje.

•

Tradice.

Předpokládá se, že se zvyšujícími se požadavky na zdraví a welfare zvířat, se zvyšujícími se požadavky trhu a zájmu veřejnosti o produkční řetězec výroby potravin, budou tyto disproporce pomalu zanikat. Ve velkochovu prasat se jednotlivé použité produkční systémy týkají příslušné produkční fáze chovu. Různé kategorie prasat vyžadují různé podmínky, a proto jsou zapotřebí oddělené boxy nebo sekce pro zapuštěné a březí prasnice, pro vysokobřezí a rodící prasnice a pro předvýkrm a výkrm prasat. Rozlišují se následující systémy ustájení prasnic a prasat: •

Systémy ustájení pro zapuštěné prasnice.

•

Systémy ustájení pro březí prasnice.

•

Individuální systémy ustájení pro kojící prasnice se selaty.

•

Systémy ustájení pro odstavená selata (od odstavení do 25 - 30 kg živé hmotnosti).

•

Systémy ustájení pro předvýkrm a výkrm prasat (od 25 - 30 kg do 90 160 kg živé hmotnosti).

21

Tab. 1. Plochy podlah podle živé hmotnosti (Pulkrábek, 2005). Minimální neomezená, Kategorie prasat ve Živá hmotnost ( kg ) využitelná plocha podlahy skupinovém kotci (m2 / ks) do 10 0.15 10 - 20 0.20 Odstavená selata, chovná 20 – 30 0.30 prasata ve výkrmu (mimo 30 – 50 0.40 zapuštěných prasniček a 50 – 85 0.55 prasnic) 85 – 110 0.65 více než 110 1.00 Ve velkochovech prasat se používají systémy turnusového chovu. K ochraně prasat před infekčními chorobami se zakoupená selata nebo zvířata určená pro sestavení chovné jednotky mohou umístit na nezbytnou dobu do karantény (např. 30 dní). Kejda pocházející z této části se obvykle do jímky na kejdu odklízí přímo, nikoliv přes hnojné kanály umístěné uvnitř budovy. V této části není tento systém ustájení samostatně popsán. Pro všechny výše uvedené systémy se používají odlišné druhy stájových podlah. Ty mohou být celoroštové, částečně roštové nebo plné (betonové), které mohou být nastlány slámou nebo jinou podestýlkou. Rošty mohou být vyrobeny z betonu, litiny nebo z plastu a mohou mít různé tvary (např. trojúhelníkový). Plocha otvorů zaujímá přibližně 20 – 30 % roštové plochy.

Tab. 2. Rozměry roštů pro jednotlivé kategorie (Ministerstvo zemědělství, 2007). Šířka roštnice minimálně (mm) 80 80 18 18 60 60

Kategorie prasat Prasnice a kanci Prasnice v porodním část pro prasnice kotci část pro selata Selata v dochovu do 35 kg Prasničky a kanečci v odchovu Prasata ve výkrmu

Šířka mezery maximálně (mm) 25 20 11 11 15 20

V systému ustájení prasnic (bez selat) jsou odlišnosti také mezi skupinovým a individuálním ustájením, zatímco odstavená selata a výkrmová prasata jsou vždy chována skupinově. S typem podlahy také souvisí odlišné systémy odklizu kejdy a moči, počínaje hlubokými jímkami s dlouhou dobou uskladnění, a konče mělkými jímkami s hnojnými

22

kanály z kterých je kejda pravidelně odklízena gravitačně nebo pomocí klapky nebo je splachována pomocí tekutiny. Systémy ustájení se mohou dále lišit ve způsobu větrání stáje. Větrání může být přirozené nebo nucené, kde stájové mikroklima je řízeno systémem výtápění a chlazení nebo pomocí ventilátorů. Samotné konstrukce staveb stejně tak jako systémy stájových podlah vykazují řadu odlišností. Budovy mohou být postaveny nejen z odolných materiálů (cihlové stavby) odolávající nízkým teplotám, ale i z mnohem lehčích materiálů a často se používají i otevřené konstrukce. V některých členských státech EU se běžně používá umělé vytápění pro všechny kategorie prasat, včetně jalových prasnic. Ze studií porovnávajících rozdíly v chovech v Holandsku a ve Velké Británií je zřejmé, že rozdíly v systémech ustájení nemohou být spojovány s odlišnostmi v klimatických podmínkách.

5.1 Systémy ustájení pro zapuštěné prasnice a pro březí prasnice Prasnice jsou v závislosti na stádiu reprodukčního cyklu, ve kterém se právě nacházejí, chovány v různých systémech ustájení. Zapouštěné prasnice jsou umístěny v takových chovných systémech, kde je umožněn snazší kontakt mezi prasnicemi a kanci. Po zapuštění jsou prasnice na dobu jejich březosti přesunuty do oddělené části stáje. Zapuštěné prasnice a březí prasnice jsou ustájeny individuálně nebo skupinově. Každá z uvedených metod má své výhody i nevýhody jak pro zvířata, tak i pro farmáře. Rozdíly mezi individuálním a skupinovým chovem spočívají v: • chování zvířat, • ve zdravotním stavu zvířat, •

intenzitě pracovní síly.

Individuální ustájení většinou vykazuje lepší výsledky, co se týče zdraví a potřeby pracovní síly, avšak skupinové ustájení je lepší v oblasti reprodukce. Individuálně ustájené prasnice jsou sice omezeny ve svém pohybu, ale lépe se sledují. Ve stáji je větší klid, což příznivě působí na zapuštěné prasnice a prasnice v ranných stadiích březosti. Je zde také lépe vyřešena otázka krmení, protože odpadá vliv soutěživosti mezi prasnicemi.

23

Schéma použití systémů ustájení v Evropě je podobná jak pro zapuštěné, tak i pro březí prasnice: •

Zapuštěné prasnice – 74 % individuální ustájení, 26 % skupinové ustájení.

•

Březí prasnice – 70 % individuální ustájení, 30 % skupinové ustájení.

Ve Velké Británii je většina zapuštěných prasnic ustájena individuálně a má přístup do slámou podestlaných prostor (> 55 %). Tento fakt vychází z požadavku Britské legislativy o welfare zvířat, vyžadující od roku 1999, aby všechny prasnice od odstavení do porodu selat byly ustájeny volně. Ve členských státech EU produkujících prasata pro britský trh (např. Dánsko), byl zjištěn nárůst podílu využití systémů skupinového ustájení. Dánsko nezakázalo individuální chov zapuštěných prasnic v boxových ustájeních, protože při několika výzkumných studiích se zjistilo, že při skupinovém ustájení v období mezi odstavením a 4 týdny po odstavení se může zvýšit riziko ztráty embrya. V porovnání s individuálním chovem je pak důsledkem snížení množství narozených živých selat (Anonym 5, 2007). Ve většině ostatních zemích se pro zapuštěné prasnice zvyšuje používání individuálních systémů ustájení např. kotce. Skupinové ustájení březích prasnic se rozšiřuje v těch zemích, kde je zakázáno používání boxových a fixačních systémů. Ve všech zemích jsou fixační systémy prudce omezovány. Z tohoto důvodu nebude tento systém brán v úvahu v následujícím přehledu používaných chovných technologií. Používání slámy ve skupinových chovech je stále omezeno, ale očekává se jeho nárůst kvůli zajištění welfare a z důvodu jistých náznaků, že vláknitý materiál může snížit agresivní chování prasnic ve skupinových chovech.

5.1.1 Individuální ustájení s plně nebo částečně roštovou podlahou pro zapuštěné a březí prasnice Tento způsob chovu zapuštěných a březích prasnic je poměrně běžný. Rozměry kotců jsou přibližně 2 x 0.6 - 0.65 m a v zadní části jsou vybaveny betonovými rošty, pod kterými jsou hluboké jímky k uskladnění kejdy a vody použité při čistění stáje. Krmné a napájecí systémy jsou umístěny v přední části kotce.

24

Centrální roštová ulička prochází mezi řadami kotců, krmná ulička je vedena na plné betonové podlaze s vedením pro krmný stroj. V chovu zapuštěných prasnic jsou ohrady pro ustájení kanců. V chovu březích prasnic tyto ohrady chybí. Kejda je shromažďována pod rošty a skladována v hlubokých nebo mělkých jímkách. Frekvence odstraňování kejdy závisí na velikosti jímky. Je použit buď přirozený nebo nucený systém ventilace a občas se využívá systém vytápění. Jsou možné i jiné varianty řešení (s částečně roštovou podlahou), které vedou ke zlepšení kontaktu mezi kanci a prasnicemi. Prasnice také mohou být směrovány čelem do střední uličky s koryty umístěnými na vnitřní straně kotce a s roštovým kalištěm v postraních chodbách.

5.1.2 Boxy pro zapuštěné a březí prasnice s plnou podlahou V tomto systému jsou zapuštěné a březí prasnice chovány na betonové podlaze, podobně jako v systému s částečně roštovou podlahou. Rozdíl je ovšem v provedení podlahy a v systému odklizu kejdy. Systémy krmení a napájení jsou umístěny v přední části boxu. V centrální uličce se nachází drenážní systém pro odtok moči. Odstraňování kejdy a slámy (je-li použita) se provádí pravidelně. V těchto systémech, je-li použita sláma, je použit přirozený ventilační systém a v uzavřených budovách, kde není použitá sláma, je použit nucený ventilační systém.

5.1.3 Skupinové ustájení březích prasnic s využitím nebo bez využití slámy Pro zapuštěné a březí prasnice se používají dva základní systémy ustájení. První systém využívá plnou betonovou podlahu s hlubokou podestýlkou a druhý systém využívá roštovou podlahu nad kalištěm a krmný boxy. Plná část podlahy je (většinou) zcela pokryta vrstvou slámy nebo jiným lignocelulózovým materiálem, který je schopen absorbovat moč a výkaly. Převládá chlévská mrva a je nutné ji pravidelně odstraňovat k předcházení provlhnutí steliva. Frekvence odklizu steliva je 1-4krát do roka a závisí na typu steliva, výšce podestýlky a celkovém hospodaření farmy. Navíc může být jednou týdně prováděn pouze částečný odkliz promáčené podestýlky. V případě čištění stáje pouze jednou ročně, je podestýlka rozmetána přímo na pole. V případě častějšího úklidu stáje je podestýlka většinou skladována ve formě hromad statkovém hnojišti. Při systému skupinového ustájení se má dodržovat zásada stejného věku, mírného temperamentu, nevelkého rozdílu doby zapuštění a v přiměřeném výživném stavu. Počet březích prasnic v jednom kotci má být 5 – 6, maximálně 10 nebo až 50 ks

25

ve skupině při použití krmných automatů, které umožňují individuální dávkování krmiva, podle potřeb prasnice (Žižlavský, 1996). Větrání tohoto systému ustájení je stejné jako v individuálním chovu. Při použití slámy, se topný systém většinou nepoužívá, neboť při nízkých teplotách jsou prasnice schopny se zahřát schoulením do hluboké podestýlky. Provedení tohoto systému se může lišit a může obsahovat mnoho funkčních ploch. Manipulace s exkrementy v tomto systému je popsána následovně. V zařízeních s roštovou podlahou nad kalištěm jsou exkrementy odklízeny denně pomocí shrnovačů umístěných pod rošty. V zařízeních s plnou podlahou jsou exkrementy odklízeny buď denně pomocí shrnovačů nebo 2 - 3 týdně pomocí čelního nakladače. V zařízeních s hlubokou podestýlkou v prostoru lože, je podestýlka odklízena 1- 2 ročně (ANONYM 5, 2007).

Obr. 2: Příklad skupinového ustájení březích prasnic na plné betonové podlaze s hlubokou podestýlkou (Anonym 5, 2007).

5.2 Ustájení vysokobřezích nebo rodících prasnic Krátce před vrhem selat (asi 1 týden) jsou vysokobřezí prasnice přesunuty do příslušných kotců. Běžné provedení má částečně nebo plně roštovou podlahu, většinou bez podestýlky. Prasnice jsou většinou omezeny ve svém pohybu, používají se i volné systémy ustájení. Systémy s plně roštovou podlahou jsou široce rozšířeny, protože jsou hygieničtější a je třeba vynaložit menší fyzické úsilí na jejich úklid, než u systémů s částečně roštovou podlahou nebo u systémů s plnou podlahou. Základní charakteristiky boxů určených pro vrh selat jsou:

26

- minimální teplota v místnosti 18 °C, - teplota pro prasnice 16 – 18 °C, - teplota pro selata okolo 33 °C, - nízké proudění vzduchu, zejména prostárách se selaty.

5.2.1 Fixační systémy ustájení vysokobřezích nebo rodící prasnic Porodna pro vrh selat obvykle neobsahuje více než 10 - 12 prasnic. Velikosti kotců mohou být různé a jejich rozměry jsou od 4 do 5 m2. Obvyklá šířka kotce je v rozmezí 160 až 200 cm. Délka kotce 220 až 240 cm je závislá na způsobu umístění fixačního boxu. Pro vlastní box jsou vhodné rozměry 70 × 210 cm; většina výrobců v posledních letech dodává kotce s přestavitelnou šířkou boxu. V těchto systémech jsou chována selata až do doby jejich odstavení, načež jsou buď prodána, nebo přesunuta do výkrmových systémů. Podlaha může být buď plně nebo částečně roštová. Z důvodu většího pohodlí zvířat se začíná rozšiřovat používání roštů plastových nebo kovových potažených plastem, místo původních betonových roštů (Pulkrábek, 2005). Kejda je skladována pod roštovou podlahou boxů v mělkých jímkách (0,8 m), odkud je pravidelně odklízena prostřednictvím centrálního systému, nebo v hlubokých jímkách, odkud je odstraňována pouze na konci laktačního cyklu nebo ještě méně častěji. Selata mají přesně vymezenou plochu, která se obvykle nachází v centrální uličce (pro jejich snadnější pozorování) mezi kotci. Tato plocha obvykle není roštovaná a je po dobu několika prvních dní po narození vytápěna zářiči nebo podlahovým vytápěním. Prasnice jsou z důvodu prevence ušlapání selat fixovány. Systém nuceného nebo přirozeného větrání se používá pouze v případě, že proudění vzduchu nebude narušovat mikroklima v zóně zvířat (okolo prasnic a selat). V moderních uzavřených ustájeních se používají plně automatizované klimatizační systémy, které udržují teplotu a vlhkost v prostoru porodny na konstantní úrovni. Kotce mohou být také rozmístěny jiným způsobem, čelem do centrální uličky. V praxi někteří farmáři zjistili, že toto postavení kotců prasnice uklidňuje, protože mohou snadněji pozorovat pohyb v uličce, na rozdíl od opačného postavení, kde se nemohou otočit, což je zneklidňuje.

27

Obr. 3: Příklad fixačního systému ustájení rodících prasnic se selaty na plně roštové podlaze (Anonym 2, 2007).

5.2.2 Ustájení vysokobřezích nebo rodících prasnic bez omezení jejich pohybu Vysokobřezí nebo rodící prasnice jsou chovány bez omezení v pohybu na částečně roštové podlaze. Selata jsou chována na odděleném loži, aby se předešlo jejich možnému ušlapání prasnicemi. Tyto kotce jsou občas používány k odchovu selat od odstavu do hmotnosti 25 - 30 kg. Toto uspořádání vyžaduje více místa než systémy s omezeným pohybem prasnic a také vyžaduje častější čištění. Počet kotců na oddělení je většinou menší než 10. Materiál podlahy, požadavky na topení a ventilaci jsou stejné jako v systému s omezeným pohybem prasnic. V systému s volným pohybem prasnic jsou stěny kotců vyšší než je v systému s omezeným pohybem.

5.3 Ustájení odstavených selat Selata nesmějí být odstavována dříve než ve věku 28 dnů s výjimkou případů, kdy by neodstavení mohlo nepříznivě ovlivnit zdravotní stav matky nebo selat; selata však mohou být odstavena až o sedm dnů dříve, jestliže jsou přemístěna do kotce, který je před umístěním nové skupiny vyprázdněn, důkladně vyčištěn a vydezinfikován a který je oddělen od prostorů, kde jsou ustájeny prasnice, aby se minimalizoval přenos nákaz na selata (Ministerstvo zemědělství, 2007). Prasata jsou odstavena přibližně po 4 týdnech (od 3 do 6 týdnů), po kterých jsou chována v malých skupinkách (8 - 12 prasat/kotec) do hmotnosti 30 kg (rozsah od 25 35 kg). Většina zvířat je chována v kotcích nebo boxech plně roštovanou podlahou. Dříve se hojně používaly pro odstavená selata kotce pro vysokobřezí nebo rodící

28

prasnice, ale od této metody chovu se ustupuje. Po té, co prasnice byly přesunuty do jiné jednotky a byly odstraněny zábrany, selata mohou v kotcích nadále zůstávat. Pro odchov odstavených selat se stále více začínají používat speciálně upravené kotce a to z důvodu lepší kontroly a hospodaření, než u systémů zastaralých (ANONYM 5, 2007). Význam odchovu selat, jako jednoho z nejdůležitějších úseků v chovu prasat záleží na tom, že dostatečný počet zdravých, dobře vyvinutých selat, je základní podmínkou pro úspěšnou výrobu vepřového masa. Současně je třeba si uvědomit, že náklady na výrobu selat, společně s náklady na krmiva spotřebovaná při výkrmu, rozhodují o celé rentabilitě chovu (Žižlavský, 1996). Ustájení odstavených selat na plně nebo částečně roštové podlaze je velmi podobné chovu výkrmových prasat.

Obr. 4: Celoroštové ustájení pro odchov (Anonym 2, 2007).

Systémy ustájení jsou vybaveny podtlakovým nebo rovnotlakým nuceným systémem větrání. Ventilace je navrhována na tok maximálně 40 m3/h na kus. Pro přídavné vytápění se používají elektrické infrazářiče nebo centrální topné zařízení s topným potrubím. Exkrementy mají charakter kejdy, která odtéká převážně odtokovým potrubím, do kterého jsou zaústěny jednotlivé části hnojných kanálů, a které jsou vyprazdňovány prostřednictvím ventilů v potrubí. Kanály mohou také být vyprazdňovány hradítky. Kanály jsou čištěny po ukončení výkrmového turnusu prasat, často ve spojení s čištěním stáje, tj. v intervalu 6 - 8 týdnů.

29

Zvláštní uspořádání je u chovu odstavených selat v jednopodlažních systémech. Flatdeck systémy byly původně vyvinuty na přelomu 60. a 70. let jako speciální chovný systém, umožňující u odstavených selat od 3 do 4 týdnů s 15 - 20 kg živé hmotnosti kontrolovat jejich prostředí. Tento koncept byl rozšířen a je užíván také pro druhou fázi ustájení od hmotnosti cca 15 - 20 kg do hmotnosti 50 nebo 60 kg. Odtud se prasata přemisťují do výkrmových kotců. Tepelně izolované budovy jsou postaveny často z prefabrikovaných sendvičových konstrukcích s vnějším dřevěným nebo panelovým obložením, tepelnou izolací a panelovým vnitřním obložením (Anonym 5, 2007).. Flatdeck systémy jsou uspořádány do skupinových systémů tak, že veškerý prostor chovu je založen na turnusovitosti, selata z jedné skupiny prasnic jsou vržena ve stejném týdnu. Dřívější provedení byla založena na nízkých počtech kusů ve skupinách - okolo 10 prasat na kotec, ale v posledních letech se počty prasat v kotcích zvyšují. Původní návrh byl založen na kotci s plně roštovou podlahou zavěšeným nad hnojnými kanály (nebo jímkami). Plně roštová podlaha byla považována za důležitý hygienicko/zdravotní faktor oddělující selata od jejich výkalů a moči. Původně byly podlahy z kovové svařované síťoviny. V současnosti se rozšiřují plastové podlahy. Podlaha v kotcích byla původně vyvýšená (oproti podlaze v uličce), ale nynější provedení mají podlahy na stejné úrovni. Ventilace je tvořena odsávacími ventilátory. Obvykle je vzduch nasáván do každé místnosti z centrální chodby společné pro několik částí flatdeck systému, přívodními otvory umístěnými na jednom konci budovy. Nasávaný vzduch je dle potřeby předehříván, automaticky ovládaným vytápěním. Nasávací ventilátory jsou umístěny na protější stěně a iniciují uvnitř místnosti pohyb vzduchu. Tepelné zářiče jsou umístěny nad kotci a poskytují zvířatům další pohodlí a teplo. Krmivo je obvykle podáváno ve formě suchých granulí nebo moučky v adlibitum zásobnících v přední části kotce. Kejda je odklízena z podroštových kanálů nebo jímek na konci každého turnusu. Kotce jsou mezi turnusy důkladně očištěny. Teplota uvnitř stáje je několik prvních dní po odstavení selat udržována na 28 – o

30 C a s jejich postupným růstem snižována. Obsazení kotců trvá v první fázi obvykle 4 – 5 týdnů a na konci této periody je teplota snížena na 20 – 22 o C. Charakteristické vlastnosti flatdeck systémů se postupně vyvíjely až do současnosti, kdy pod termínem flatdeck často rozumíme volný popis téměř všech systémů ustájení odstavených selat na kejdové bázi, a které mají alespoň nějakou podobnost s původním konceptem. Někteří farmáři používají plné podlahy v ložné části,

30

aby zvýšili zvířatům pohodlí a welfare. Běžně se začalo se používat podlahové vytápění. Velikosti skupin se postupně zvyšovaly až do skupin se 100 prasaty ustájenými v kotcích s částečně plnými podlahami (okolo 1/3 podlahy je plná část) a bez přístupu do chodby.

5.4 Ustájení výkrmových prasat Od průměrné hmotnosti 30 kg (25 – 35 kg) jsou prasata přemisťována do oddělených částí, kde se vykrmují do porážková hmotnosti. Není neobvyklé, že se předvýkrmová prasata (do 60 kg) a výkrmová prasata (od 60 kg výše) chovají v oddělených sekcích, ale ustájovací zařízení jsou naprosto stejná. Ustájovací systémy pro výkrmová prasata jsou podobná systémům pro odstavená selata, kromě toho, že výkrmová prasata jsou chována bez podestýlky nebo na mělké podestýlce. Zcela běžně se používají částečně nebo plně roštové podlahy. Nové směrnice požadují pro vykrmovaná prasata minimální velikost využitelné plochy 0,65 m2 na kus při hmotnosti do 110 kg a 1,0 m2 při hmotnosti nad 110 kg. To v praxi znamená, že zájemci o novou výstavbu nebo modernizaci stáje budou při bezstelivovém ustájení počítat s vyskladňovací hmotností prasat 110 kg. Neboť ze zkušenosti je známo, že plocha 1 až 1,1 m2 na prase ve výkrmu dostačuje i pro ustájení na hluboké podestýlce. Při bezstelivovém ustájení, pokud se nejedná o celoroštové podlahy, vede nadměrná plocha ke snížení úrovně čistoty (Pulkrábek, 2005). Ustájovací zařízení pro výkrmová prasata jsou zděná, jsou otevřená nebo uzavřená, s izolovanou konstrukcí pro 100 až 200 prasat. Jsou obvykle rozdělena do oddělení pro 10 - 15 prasat (malé skupiny) nebo až pro 24 prasat (velké skupiny). Kotce jsou uspořádány buď s uličkou na jedné straně, nebo jsou ve dvou řadách a uličku mají uprostřed. V kotcích s plnou betonovou podlahou jsou použity odklápěcí kryty pro krytí lože alespoň v první fázi výkrmového období (Anonym 5, 2007). Distribuce krmiva je obvykle automatizována a může být řízena senzorem. Tekuté nebo suché krmivo je podáváno ad-libitum nebo omezeně ve více fázích (s upraveným obsahem N a P). Provedení krmných žlabů a napáječek závisí na druhu krmiva.

31

5.4.1 Ustájení výkrmových prasat na plně roštové podlaze Tento systém ustájení je velmi výhodný pro malé (10 – 15 prasat) a velké skupiny (do 24 prasat) výkrmových prasat. Používá se v uzavřených, tepelně izolovaných stavbách s nuceným nebo přirozeným systémem ventilace. Okna umožňují průnik denního světla a používá se i umělé osvětlení. Dodatečné vytápění se použivá pouze v nejnutnějších případech, neboť teplo vyzářené z těl zvířat obvykle postačí pokrýt všechny tepelné požadavky. Kotec je plně roštový a nemá žádné hrazení mezi ložem, kalištěm a krmištěm. Rošty jsou vyrobeny z betonu nebo z kovu potaženého plastem. Chlévská mrva je prošlapávána skrz rošty a moč se mísí s mrvou nebo odtéká přímo do kanálů určených pro tekutou frakci exkrementů. Kejda je shromažďována v hnojných jímkách pod roštovou podlahou. V závislosti na hloubce jímky může být kejda skladována dlouhodobě (vyšší úroveň amoniaku) nebo může být pravidelně odklízena do oddělených skladovacích jímek. Běžně používaný systém má individuální sekce spojené s centrálním odtokem, do kterého jsou tyto sekce zaústěny a vyprazdňovány zvednutím hradítka nebo v potrubí centrálního odtoku.

5.4.2 Ustájení výkrmových prasat na částečně roštové podlaze Systémy s částečně roštovými podlahami se používají v podobných stavbách jako tam, kde se používají systémy s plně roštovými podlahami. Podlaha je rozdělena na roštovou a neroštovou (plnou) část. Jsou zde dvě základní možnosti jak uspořádat podlahu v kotci: plná betonová podlaha může být buď na jedné straně kotce a nebo uprostřed kotce. Plná část může být rovná, konvexní nebo mírně svažitá. Plná část podlahy se obvykle používá jako krmiště a lože a roštovaná část je určena pro kaliště. Rošty jsou vyrobeny z betonu nebo z kovu potaženého plastem. Výkaly jsou prošlapávány skrz rošty a moč se mísí s pevnými výkaly nebo odtéká přímo do kanálů určených pro tekutou frakci exkrementů. Kejda je shromažďována v hnojných jímkách pod roštovou podlahou. Omezeně je používána sláma v kotcích s částečně roštovou podlahou. Podlaha je rozdělena na plnou betonovou část a roštovou část (plná/roštová: 2 : 1). Sláma je umístěná v koši na slámu, kam je dávána ručně a odkud ji sami prasata odebírají. Plná část podlahy je mírně svažitá a kejda se slámou se vlivem pohybu prasat pohybují směrem k roštům. Tento systém také nazýván systém „toku slámy“ (straw flow). Exkrementy jsou odklízeny i několikrát denně.

32

5.4.3 Ustájení výkrmových prasat na podestlané plné betonové podlaze V systémech ustájení výkrmových prasat s betonovou podlahou se v omezeném množství používá sláma a to z důvodů welfare zvířat a spotřeby velkých balíků sloužících jako podestýlka. Tyto systémy jsou použity v budovách uzavřených nebo s otevřeným čelem. Budovy s otevřenou přední částí jsou vybaveny clonami proti větru (síťování nebo velké desky), ale jako ochrana před větrem se mohou použít i balíky slámy. Uspořádání stájí může být různé, ale obvykle se v nich nachází podestlané lože, krmiště, které může být vyvýšeno a přístupné po schodech. Lože může být kryté. Kotce mohou být umístěny na jedné straně budovy, nebo mohou být umístěny po obou stranách budovy s centrální uličkou. Kaliště je umístěno na podestlané ploše. Odstraňování exkrementů a čištění je obvykle prováděno po skončení turnusu čelním nakladačem. Skupina může mít 35 – 40 prasat.

5.5 Budování stájí Prasata se chovají pro účely šlechtitelské, rozmnožovací a užitkové, a tato hlediska se odrážejí i v řešení a rozsahu příslušných staveb. Pro ustájení prasat se užívají boxy, kotce, klece a boxové kotce. Kotce, boxy nebo klece se uspořádávají do řad, případně i do etáží, mezi nimiž zůstávají nutné provozní chodby (Prudil, 1986). V současné době je třeba budovat kapacity ustájení určené zcela specificky k jednotlivým účelům (šlechtění, jalovárny, porodny, odchovny a výkrmny). Při tom se zdůrazňují především nároky na integrovaný systém stavby s použitím vysoce kvalitních materiálů, zatímco snaha ušetřit na jednotlivých dílech stavby vede ke zvýšení výrobních nákladů nutných pro provoz budov v dalších letech. Právě adaptace prováděné neuznalostí obecně požadovaných nutných podmínek, motivované jen jejich nízkou cenou, jsou příčinou další provozních nedostatků. Základním pravidlem moderní výstavby by totiž měl být návrh od základu až po střechu, tak aby všechny složky do sebe zapadly. Projekt stavby musí odpovídat místním podmínkám z hlediska převládajících větrů, dešťů, úhrnu sněhových srážek a sezonních výkyvů teplot. Naše staré velkokapacitní farmy odpovídají svou skladbou celé škále věkových kategorií prasat. Důsledkem je potom rychlé promoření všech věkových subpopulací prasat v místě farmy. Moderní farmy musí být organizovány tak, aby došlo k úplnému oddělení jednotlivých věkových kategorií. Měl by být důsledně uplatněn multi-side

33

systém (oddělení věkových kategorií do několika vzdálených míst), který je prevencí přenosu infekce mezi věkovými kategoriemi. Teprve oddělením jednotlivých kategorií prasat můžeme vytvořit předpoklady pro další zvýšení koncentrace jedinců v daném místě bez vysokého rizika šíření infekce (Smola, 2006).

34

6. MIKROKLIMA VE STÁJÍCH Kvalita mikroklimatu a správné nastavení faktorů prostředí zásadním způsobem ovlivňují náklady chovu prasat. O úspěchu či neúspěchu chovatelů a o efektivnosti výroby prasat víceméně rozhoduje to, jaké podmínky dokáže chovatel zvířatům připravit a jak je dokáže stabilizovat po celou dobu roku. Ukazuje se, že větší problémy mají naši chovatelé v létě, díky vysokým teplotám a nesprávným návrhům větracích systémů (Líkař, 2006).

6.1 Fyzikální faktory stájového mikroklimatu. 6.1.1 Teplota vzduchu Teplota vzduchu je nejdůležitější a primární součástí fyzikálního prostředí a faktorem nejvíce ovlivňujícím fyziologii, chování prasat, porodu i efektivnost chovu (Líkař, 2006). Prasata všeobecně jsou nejvíce na vnější podmínky náchylná zvířata. Teplotní pásmo pohody prasat je u nich velice úzké a navíc čím menší hmotnost prasete tím je pásmo užší. Z toho vyplývá, že jakákoliv odchylka od ideálního stavu způsobuje ztráty na produkci. Nejvýznamnější je však v odchovu selat a prasnic v období kojení a říje a předpokládá se, že u výkrmových prasat, zejména ve vyšší hmotnostní kategorii, jsou vlivy teploty méně výrazné. Ve výkrmnách prasat je možno k vyhřátí stáje v zimním období před naskladněním nového turnusu použít mobilního zdroje tepla, obvykle teplovzdušného zařízení. U prasat o hmotnosti 50 kg a výše není již u dobře tepelně izolovaných staveb vytápění nutné (Buchta, 1990). Teplota je nadřazeným faktorem mikroklimatického komplexu, protože rozhoduje nejen o stavu jiného činitelu (např. Rv), ale i o jejich hodnocení (Rv, rychlost proudění). Dále při hodnocení vlivu mikroklimatického komplexu na organismus teplokrevných zvířat (ve vztahu k termoregulaci a jiným fyziologickým funkcím) je třeba často hodnotit některé faktory (T a Rv, T a v) nebo všechny komplexně ve vzájemném vztahu – často rozdílně podle výše teploty.

35

Tab. 3.: Závislost přírůstků prasat na teplotě prostředí v experimentálních podmínkách (Pulkrábek, 2005). Hmotnost Optimální přírůstky a Pokles prasat (kg) konverze při teplotě teploty na Projevy (°C) (°C) prodloužení doby výkrmu o 7 30 – 50 21 15 dní zvýšení spotřeby krmiva o 3 kg prodloužení doby výkrmu o 6 50 – 90 15 – 21 12 dní zvýšení spotřeby krmiva o 5 kg v celém rozsahu teplot stejné 90 - 120 9 - 21 9 přírůstky, ale rozdíl ve spotřebě krmiva 12 kg (při +9°C) 6.1.2 Vlhkost vzduchu V podstatné míře ovlivňuje výdej tepla z organismu a jeho tepelnou bilanci. V nevytápěných stájích v zimním období jsou problémy s vysokou vlhkostí v důsledku nedostatečné výměny vzduchu. Vysoká vlhkost negativně působí na zvířata přímo tím, že urychluje výdej tepla z organismu při nízkých teplotách prostředí a nepřímo, kdy v důsledku zvýšení vlhkosti stavebních konstrukcí se zvyšují ztráty tepla prostupem. Ve vytápěných stájích jsou naopak problémy s nízkou vlhkostí vzduchu tím výraznější, čím je vyšší teplota. Dochází ke zvýšené prašnosti, vysychání sliznic, narušení ochranných bariér organismů se zvýšením vnímavosti k infekčním chorobám (Pulkrábek, 2005). Vlhkostní režim ve stájích pro prasata je navíc komplikován vodními parami, které se dostávají do stájového ovzduší oparem z mokrých ploch, např. ve výkrmnách s mokrou technologií krmení, kde prasata, vzhledem k vyššímu příjmu vody, produkují větší množství moči. Naproti tomu suché a chladné prostředí bez průvanu snášejí klinicky zdravá prasata po přechodnou dobu poměrně dobře. Hlavní význam je vlhkosti vzduchu přisuzován zejména tehdy, není-li teplota vzduchu v mezích optima. Ze všech hygrometrických hodnot je relativní vlhkost nejčastějším ukazatelem vzdušné vlhkosti ve stájích (Zeman, 1994).

6.1.3 Proudění vzduchu (rychlost a směr) Proudění vzduchu je dalším faktorem fyzikálního komplexu mikroklimatu stájí. Zejména rychlost proudění se podílí na ochlazovací účinku stájového prostředí a tím ovlivňuje termoregulační funkce organizmu zvířat. Negativně se může rychlost proudění vzduchu projevovat zvláště svými extrémními hodnotami a při extrémních

36

podmínkách teploty vzduchu. Naproti tomu zvýšené rychlosti proudění vzduchu jsou příznivým momentem stájového mikroklimatu v letním období, kdy jsou jedinou možností, jak ochlazovacím účinkem zvýšeného proudění zmírnit negativní působení vysokých teplot a dusného prostředí stáje na zvířata. Měření rychlosti proudění vzduchu ve stájích umožňuje též posoudit funkci větracího resp. celého klimatizačního zařízení měření rychlosti přímo ve větracích otvorech, zejména samotížného větracího zařízení (Zeman, 1994).

6.1.4 Barometrický tlak vzduchu Barometrický tlak vzduchu se měří při zoohygienických pozorováních jen v indikovaných případech, při sledování jeho vlivu na zdraví a užitkovost zvířat. Protože však barometrický tlak vzduchu je stejný na poměrně velkém území, lze jeho hodnoty zjišťovat nejpřesněji a nejpohodlněji u nejbližší stanice HMÚ pro okamžitou potřebu i pro dlouhodobý průběh.

6.2 Chemické faktory stájového mikroklimatu. I když nejdůležitějším z plynů tvořící ovzduší ve stájích je kyslík, při vyšetřování kvality stájového ovzduší se zaměřujeme především na ty jeho složky, které indikují závady v jeho kvalitě a ve funkcích stájových zařízeních, která kvalitu ovzduší bezprostředně ovlivňují – např. nedostatečná výměna vzduchu nevhodně navržené zařízení k odtoku moče a odklizu pevných výkalů, tekutého hnoje apod. včetně nedostatečné péče o čistotu a pořádek ve stáji.

Přípustné koncentrace klasických stájových plynů jsou kysličník uhličitý CO2

do 0,25 až 0,30 % obj.

čpavek NH3

do 0,0026 % obj.

sirovodík H2S

do 0,001 % obj.

U ostatních plynů ve stájovém vzduchu se vyskytujících nebyly dosud podobné normy stanoveny (Zeman,1994) Kysličník uhličitý CO2 - považujeme především za indikátor intenzity výměny vzduchu, protože v koncentracích, ve kterých je ve stájích běžně zjišťován, nepůsobí toxicky. Avšak trvalá expozice koncentracím na nebo nad hranicí přípustnosti může vést k určitým poruchám vnitřního metabolizmu a tím i k postupnému poklesu

37

užitkovosti zvířat.Vzniká ve stájích především jako produkt dýchání zvířat, kvasných pochodů v zažívacím traktu a při zrání podestýlky. Negativně na organismus zvířat působí koncentrace vyšší než deset objemových procent. Čpavek NH3 – považujeme spíše za indikátor nedostatečné čistoty stájového prostředí. Vzniká při rozkladu organických dusíkatých látek, moče a exkrementů. Tento plyn může při zvýšených koncentracích působit již přímo toxicky na organizmus (na sliznice cest dýchacích a spojivek, po vdechnutí v krvi se váže s hemoglobinem a narušuje přenos kyslíku do tkání, v krví snižuje obsah krevních bílkovin = globulinů, a tím snižuje celkovou odolnost a obranyschopnost organismu, napadá CNS atd.), a proto je třeba nález ve stájovém vzduchu hodnotit mnohem přísněji než zvýšené koncentrace CO2. Sirovodík H2S – se podle našich zkušeností vyskytuje ve stájovém ovzduší mnohem méně, než se mu připisuje – pouze při velmi hrubém zanedbání péče, kdy dochází vysloveně k hnilobným pochodům (anaerobní prostředí). Je to, podobně jako čpavek, plyn působící přímo toxicky na zvířata i lidi – působí na sliznice, v krvi a CNS. Narozdíl od čpavku, který se z vazeb v živé hmotě uvolňuje nebo je detoxikován, dochází u sirovodíku ke kumulaci v organizmu nebo k nereverzibilním vazbám (např. s hemoglobinem). Tab. 4: Stájové mikroklima pro jednotlivé kategorie prasat (Kursa, 1987). teplota kategorie min.

opt.

maxim. relat. vlhkost %

maximální koncentrace % CO2

NH3

H 2S

přípustná rychlost proudění vzduchu m/s Opt. vyšší tepl, teplota 0,10 0,15

selata

18

22-25

75

0,25

0,0025

0,001

selata čas. odstavena

14

18-22

75

0,25

0,0025

0,001

0,10

0,15

selata po odstavu

12

14-18

75

0,25

0,0025

0,001

0,10

0,15

selata ve výkrmu

10

12-16

80

0,30

0,0030

0,001

0,30

1,00

prasnice jalové a březí do 2 měsíců

8

10-14

80

0,30

0,0030

0,001

0,30

1,00

březí nad 2 měsíce

8

10-14

80

0,30

0,0030

0,001

0,30

1,00

prasnice kojící

12

14-16

75

0,25

0,0025

0,001

0,25

0,50

kanci a plemenný odchov

8

10-14

80

0,30

0,0030

0,001

0,30

1,00

38

6.3 Prašnost vzduchu ve stájích. Při posuzování nebezpečnosti prašnosti pro organismus zvířat a lidí žijících a pracujících ve stájovém prostředí je třeba zjistit: koncentraci či množství prachu v ovzduší, stupeň disperzity rozptýleného prachu, jeho chemické nebo mineralogické složení, rozpustnost v biologických tekutinách a další charakteristiky prachu vedle ostatních mikroklimatických veličin, to vše jsou činitele rozhodující o biologické agresivitě prachu. Zdrojem organického prachu ve stájích jsou krmivo, stelivo a zvířata. Při běžném zoohygienickém měření se však zjišťuje pouze množství prachu respektive jeho částic a jejich velikost. Měla by se pohybovat do 5 mg/m3 a nejvíce se ho nachází ve středu stáje. Zvýšená prašnost a s ní související vyšší mikrobiální kontaminace ovzduší jsou prokazovány ve stájích pro prasata s technologií krmení suchými krmnými směsmi (Zeman, 1994).

6.4 Bakteriologické znečištění stájového vzduchu. Bakteriologické znečištění vzduchu je v úzkém vztahu ke stupni prašnosti a disperzitě prachových částic a představuje s další populací mikrobů nacházejících se na konstrukcích a zařízeních stájí mikroklimatický faktor, který nabývá na významu zvláště při velkokapacitním ustájení zvířat s omezenou možností pobytu mimo stáj. S mikrobiální kontaminací stájového prostředí souvisejí i některé neúspěchy v užitkovosti a zdraví hospodářských zvířat a také šíření aerogenních infekcí ve stájích. Cílem zjišťování mikrobiálního znečištění stájového ovzduší je jednak vyjádřit hygienický stav ovzduší a stájové prostředí vůbec určovaný technologií chovu, krmení, odklizu hnoje aj. vlivy, jednak hygienickou kvalitu ovzduší po provedení dezinfekce, dále zjišťování hygienicky významných, podmíněně nebo přímo patogenních druhů zárodků.

6.5 Osvětlení ve stájích. Osvětlení stájí je důležité nejen pro udržení čistoty zvířat a stájového zařízení, ale i pro průběh fyziologických funkcí organismu. Uplatňuje se především při látkové přeměně, zvyšuje aktivitu oxidačních enzymů, působí na pozitivní bilanci dusíku, ovlivňuje činnost nervové soustavy a složení krve. Přitom je potřeba zajistit nejen potřebnou intenzitu, ale i délku a rovnoměrnost osvětlení. Doporučená intenzita fyziologického osvětlení v porodnách by měla být 75 lx, ve stájích pro dochov selat a

39

výkrm prasat 40 lx a ve stájích pro jalové a březí prasnice a kance pak 100 lx. Doporučená délka fyziologického osvětlení je 14 hodin (Pulkrábek, 2005). Význam intenzity a režimu osvětlení stájí a tím i jeho měření vzrůstá se zaváděním nových forem ustájení hospodářských zvířat, zejména pak jejich ustájení v bezokenních stájích resp. při umělých světelných režimech. Osvětlení se stává závažným hygienickým faktorem a při zavádění bezokenních stájí do široké praxe je tento problém vysoce aktuální v chovech prasat. Musí zajistit všechny své funkce: přispívat k zajištění příznivých podmínek pro vývoj a produkci zvířat a hygienu prostředí, vytvářet příznivé podmínky pro bezpečnou práci a dobrou zrakovou pohodu člověka. Podmínky pro biologickou činnost zvířat zajišťuje tzv. fyziologické osvětlení, zatímco pohoda pro práci člověka a hygiena prostředí jsou zajišťovány tzv. pracovním osvětlením. Osvětlení objektu živočišné výroby je denní a umělé.

40

7. HYGIENA VODY Ze zoohygienického hlediska se vody podle původu dělí na vody povrchové a podpovrchové. Toto rozdělení zachycuje momentální stav a místo, na kterém se voda nachází, avšak neodpovídá skutečnému stavu a dynamice vody v přírodě. Srážková voda při styku s půdou se stává povrchovou a po vsáknutí do půdy je vodou podzemní a naopak vyvěrající pramen se označuje za vodu povrchovou. Kvalita povrchové vody je velmi nestálá a v průběhu roku silně kolísá. Do každé povrchové vody se dostávají exkrety zvířat a lidí, se kterými se tam dostávají také patogenní mikrobi a vajíčka parazitů. Pro napájení je nejvhodnější voda podzemní, která je obvykle zdravotně nezávadná. Avšak vzhledem k tomu, že této vody neustále ubývá, je nutno upravovat vodu povrchovou. Úpravou vody koagulací a filtrací se voda nezbavuje všech mikroorganismů, zejména patogenních, a proto je potřeba vodu dezinfikovat. Voda se dezinfikuje

ultrafialovým

zářením,

ozonizací,

chlorovými

preparáty

a

oligodynamickými kovy. Napájení dostatečným množstvím zdravotně nezávadné vody patří mezi základní předpoklady moderního chovu. Je nepřípustné napájení z přirozených vodních zdrojů. Výjimku tvoří pouze čisté prameny a horské prameny, jejichž voda je zdravotně nezávadná. Vyhláška č. 252/2004 Sb. ve znění vyhlášky č. 187/2005 Sb. stanoví hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a četnost a rozsah kontroly pitné vody. Hygienické limity ukazatelů jakosti pitné vody musí být dodrženy u vody z rozvodné sítě uvnitř budov nebo na pozemku, kde voda vytéká z kohoutku určených k odběru pro lidskou spotřebu, a u vody do dávané ze studní, nádrží nebo cisteren v místě jejího výtoku. Je důležité si uvědomit, že hygienické limity ukazatelů jakosti teplé vody musí být dodrženy na všech místech uvnitř stavby nebo pozemku, kde teplá voda vytéká z kohoutku nebo ze sprchy. Standardně lze ve vodě stanovit celkem deset mikrobiologických

a

biologických

a

šedesátdva

fyzikálních,

chemických

a

organoleptických ukazatelů. •

koliformní bakterie – slouží jako indikátor obecného bakteriálního znečištění. Při zvýšeném nálezu existuje zvýšená pravděpodobnost žaludečních a střevních problémů. Dříve byly považovány za indikátor fekálního znečištění, ale bylo

41

zjištěno, že existují i koliformní bakterie, které běžně žijí a množí se ve vnějším prostředí. Jejich přítomnost v pitné vodě není přípustná. •

Escherichia coli - slouží jako indikátor znečištění fekálního původu. Při zvýšeném nálezu existuje zvýšená pravděpodobnost žaludečních a střevních problémů. Zárodky nejsou schopné dlouhodobě přežívat ve studené vodě, požadují teplotu životního prostředí 24 °C a více. Jejich přítomnost v pitné vodě není přípustná.

•

Enterokoky – složí jako indikátor znečištění fekálního původu. Při zvýšeném nálezu existuje zvýšená pravděpodobnost žaludečních a střevních problémů. Jejich přítomnost v pitné vodě není přípustná.

•

pH – je hodnotu, která ukazuje na množství kationů vodíku v roztoku, resp. míru kyselosti či zásaditosti roztoku. Obvyklá hodnota pH vody se pohybuje mezi 6 až 8, limitní hodnota potom 6 – 9,5. S výjimkou extrémních hodnot, ve vodě vzácných, nemá přímý zdravotní význam.

•

barva – barvu vody působí přítomné barvotvorné organické látky, např. humnové, dálesloučeniny kovů, barevné částice planktonu či nerozpuštěných látek, vzácně i průmyslové chemikálie. Voda by měla ideálně být bezbarvá.

•

chemická spotřeba kyslíku manganistanem – hodnota CHSK je tedy mírou celkového obsahu organických látek ve vodě. Mezní hodnota je stanovena 5 mg/l.

•

dusičnany – jsou soli kyseliny dusičné. Z hlediska hodnocení příslušné hygienické normy se jedná o látku zdravotně závadnou. Zdravotní nebezpečí dusičnanů vyplývá z redukce dusičnanů na dusitany v organismu lidí a teplokrevných zvířat.

•

dusitany – jako minerály se dusitany v přírodě nevyskytují. Dusitany jsou ve vodách velmi nestálé. Nejvyšší mezní hodnota je stanovena 0,5 mg/l.

•

volný chlór – v neupravené vodě je zbytečné pátrat po chlóru. Mezní hodnoty od 0,1 – 1 mg/l (Anonym 1, 2006). Bakterie mohou vytvářet lepkavou vrstvu na vnitřní straně potrubí napáječek,

mohou

přispět

ke

korozi

kovového

potrubí

a

mohou

být

pro

prasata

zdrojem patogenů. Vrstva bakterií nazývaná biofilm, která obsahuje organické látky z mikroskopických

buněk, může

fungovat

jako kultivační

prostředí

pro

mikroorganizmy. Ve vzorcích biofilmu se objevil kampylobakter a E. coli a na povrchu vrstvy pseudomonas. Biofilmy jsou společenstvím bakteriálních buněk uzavřených uvnitř

ve

vlastním

extracelulárním

polysacharidovém

obalu,

který

přilne

k povrchu. Bakterie jsou snadným zdrojem infekce a jsou tolerantní vůči užívaným

42

antibiotikům. V tomto smyslu vzbudil pozornost Haemophilus parasuis poté, co propukla Glasserova choroba i v chovech prasat s vysokými sanitárními standardy. Odborníci se domnívají, že biofilmy chrání bakterie před vlivem hygienických opatření (Schneiderová, 2007).

Obr. 5: Kolíková napáječka, pro většinu kategorií prasat (Anonym 3, 2007).

Téměř všechna zařízení využívají k mytí a čištění vysokotlaké mycí agregáty. Napájecí zařízení jsou nastavena tak, aby bylo zabráněno ztrátám vody při napájení. V jednom případě bylo u kategorie jalových a březích prasnic využito k napájení průběžných žlabů s ručním napouštěním vody. V zařízeních s řídící počítačovou jednotkou pro krmení se sleduje množství vody, které je nezbytně nutné pro krmnou dávku při přípravě tekutého krmení. Několik zařízení má instalovány i podružné vodoměry na jednotlivých halách. Až na jeden případ jsou ve všech zařízeních využívány hlavní vodoměry ke sledování spotřeby vody z podzemních a povrchových zdrojů nebo z veřejných vodovodů. Jedno zařízení využívá pro určení spotřeby vody přepočet odběru elektrického proudu při čerpání vody. Využití dešťových vod k čištění stájí odděleně zachytávaných není zavedeno u žádného zařízení.

43

8. ZÁVĚR Bakalářská práce se zabývá zoohygienickými aspekty chovu prasat. Protože jen v dobrých hygienických podmínkách je dosahováno dobrého zdravotního stavu a tím dosahujeme nižších ztrát v chovu a vyšší rentabilitu produkce. Velice důležité je zamezení šíření různých chorob a nemocí, jak mezi jednotlivými stájemi, tak i mezi farmami. Proto se doporučuje uzavírání obratu stáda. To znamená omezení nákupu nových zvířat nebo jen z prověřených chovů. To má ale negativní vliv na genofond zvířat. Častému přeskupování zvířat a zpětnému přeřazování zakrslých zvířat do skupin mladších prasat je nutno zamezit. Jedním z nejdůležitějších požadavků v chovu prasat v oblasti prevence nakažlivých chorob je turnusový zástav jednotlivých pavilonů, nebo oddělení vyrovnanou skupinou zvířat stejného věku, hmotnosti a to už všech kategorií. Takovéto skupiny si vytváří specifickou odolnost (imunitu) proti stájovým choroboplodným zárodkům. Díky turnusovému zástavu prasat lze snadněji provádět důkladnou asanaci prostředí, kterou zničíme mikroorganismy, a také zamezíme šíření chorob a nemocí. Pro prasata je velice důležitá teplota prostředí zvláště pak pro selata, která mají po porodu horší termoregulaci. Ale hlavní význam má spolupůsobení všech faktorů mikroklimatu, které se navzájem významně ovlivňují, a proto je nutné je brát jako celek. Konstantní krmení prasat ustájených v optimálním rozsahu teplot vede k nasazení nižšího podílu tuku a vyššího podílu masa. Prasata odchovaná v chladných podmínkách jsou citlivější na změnu teploty kůže než prasata odchovaná v teple, což se projevuje třesem. V minulých letech byly dosti zanedbávané a podceňované stavby pro prasata. Většina vepřínů byla přestavována ze stájí pro jiné druhy hospodářských zvířat. Tedy požadavky na ustájení a mikroklima prasat byly nedostačující a docházelo k častým výskytům nemocí a větším ztrátám v chovu. V dnešní době je nezbytné budovat objekty přesně podle požadavků jednotlivých kategorií s ohledem na welfare, aby nedocházelo ke zbytečným stresům a strádání zvířat. Při zanedbání některých hygienických faktorů vystavujeme stádo velkému riziku onemocnění, v horším případě úhynům zvířat. Také musíme brát v potaz možnost přenosu nemoci na člověka a tak se sami vystavujeme možnosti nakažení. Dobrá hygiena je základ zdravého a úspěšného chovu.

44

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY: ANONYM 1.: Bilgram chemikalien s.r.o. Voda – základ zdraví. Náš chov. 2006, č. 9, s. 82-83. BANĎOUCHOVÁ, H. HORÁKOVÁ, J.: Zdraví ovlivňuje užitkovost prasat. Náš Chov. 2006, č. 9, s. 100-101. BOLLWAHN, W.: Epizootic viral diarrhoea of pigs. Pig News Inf 4. 1983. s. 141-144. BUCHTA, S.: Chov prasat. 1. vyd. Brno. VŠZ, 1990. 124 s. CARFUNY, W. A., HOVINEN, D. E.: The relationship between route of infection and minimum infectious dose: Studies with lactate dehydrogenace-elevating virus. J Virol Methods 20. 1988. s. 265-268. HOVORKA, F. a kol.: Chov prasat. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1983. 536 s. KOZUMPLÍK, J. a kol.: Prasata – zdravotní problematika velkochovů. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1978. 217 s. KURSA, J. a kol.: Zoohygiena a prevence I. 1. vyd. Praha: VŠZ, 1986. 165 s. KURSA, J. a kol.: Zoohygiena a prevence II. 1. vyd. Praha: VŠZ, 1987. 187 s. LE POTIER, M.-F. a kol.: Results of a kontrol programme for the porcine reproductive and respiratory syndrome in the French „ Pays de la Loire“ region. 1997. s. 355-360. LÍKAŘ, K.: Vliv různé úrovně teploty na výsledky chovu prasat. Náš chov. 2006, č. 8, s. 80-81. NOVÁK, P. KUBÍČEK, K. ZEMAN, J.:Tepelná bilance a větrání stájí. Brno: VFU, 1997 PRUDIL, S.: Zemědělské stavby. 1. vyd. Praha: VŠZ, 1986. 378 s. PULKRÁBEK, J. a kol.: Chov prasat. 1. vyd. Praha: Profi Press, 2005. 160 s. ISBN 8086-726-11-8 SMOLA, J.: Ochrana zdraví prasat: výzva pro chovatele i veterinárního lékaře. Náš chov. 2006, č. 9, s. 90. STIBAL, J.: Zdravý genetický materiál – základ úspěšného chovu prasat. Aktuální problémy chovu prasat 2006. Praha, 8.11.2006, str. 62. ISBN 80-213-1554-7 WILLS, R. W., a kol.: Porcine reproductive and respiratory syndrome virus: A persistent infection. Vet Microbiol. 1997. s. 531-240. ZEMAN, J.: Zoohygiena. Brno. VFU, 1994. 205 s.

45

ZIMMERMAN, J., a kol.: Studie sof porcine reproductive and respiratory syndrome (PRRS) virus infection in avian species. Vet Microbiol. 1997. s. 329-336. ŽIŽLAVSKÝ, J. a kol.: Chov hospodářských zvířat. 1. vyd. Brno: Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 1996. 190 s. ŽIŽLAVSKÝ, M.: Tvorba zdraví – významného limitujícího faktoru úspěšného odchovu selat. Aktuální problémy chovu prasat 2006. Praha, 8.11.2006, str. 31. ISBN 80-213-1554-7

Internetové stránky: ANONYM 2.: AGE s.r.o. http://www.age.cz/new-age/csy/

[Online].

[cit.

19-4-2007]

Dostupné

z:

ANONYM 3.: Agrico s.r.o. [Online]. [cit. http://www.agrico.cz/index.php?l=cz&p=29&r=57

15-2-2007]

Dostupné

z:

ANONYM 4.: Biocid s.r.o. http://www.biocid.cz/aplikace.html

25-1-2007]

Dostupné

z:

[Online].

[cit.

ANONYM 5.: Integrovaná prevence a omezování znečištění [Online]. [cit. 9-2-2007] Dostupné z: http://www.ippc.cz/soubory/chov/chov.html Ministerstvo zemědělství.: Vyhláška o minimálních standardech pro ochranu zvířat [Online]. [cit. 15-2-2007] Dostupné z: hospodářských http://www.agroporadenstvi.cz/attachments/04-208.htm SCHNEIDEROVÁ, M.: Čistota napájecí vody [Online]. [cit. 16-2-2007] Dostupné z: http://www.agronavigator.cz/default.asp?typ=1&val=55242 SVOBODA, M.: Ochrana chovů prasat před šířením nákaz. [Online]. [cit. 9-2-2007] Dostupné z: http://www.vetweb.cz/projekt/clanek.asp?pid=2&cid=2789

46