Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
Faktory ovlivňující aktivitu psa na stopě Diplomová práce
Vedoucí práce: doc. Ing. Petr Řezáč, CSc.
Vypracovala: Aneta Hoffmeisterová Brno 2007
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Faktory ovlivňující aktivitu psa na stopě vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.
dne 17. 5. 2007 podpis diplomanta……………………….
Děkuji panu doc. Ing. Petru Řezáčovi, vedoucímu diplomové práce, za odborné vedení a trpělivost, kterou mi během tvorby diplomové práce poskytoval.
Abstrakt Cílem diplomové práce bylo zjištění faktorů, které nejčastěji ovlivňují práci psa na stopě. Bylo sledováno 20 psů pracujících za stejných podmínek. Nejvíce byli psi ovlivňováni denní dobou a také stářím stopy. S narůstajícím stářím stopy narůstal také čas, který každý jedinec pro vypracování stopy potřeboval. Nejlepších výsledků bylo dosahováno ve večerních hodinách. Kolmé navádění psů na stopu mělo jen minimální vliv na jejich chování. U některých byla patrná nejistota v případě, kdy se setkali s jiným pachem. Nejtěžším terénem bylo zorané pole. Protože jsou čichové schopnosti psů využívány v běžném životě, bude potřebné se této problematice dále věnovat.
Abstract The objective of my study was to found the factors that affect the dog ability to detect the direction of a track. It was used 20 dogs working at the same condition. The dogs were mostly influenced by the time of day and the age of a track. The best work on the track was reached in the evening. The vertical navigation of dogs to the track minimally influenced their behaviour. Some dogs were not confident when they met with another smell. The greatest difficulties were observed on plough land. The olfactory skills of the dogs are exploited in the everyday life therefore it will be necessary further to investigate the problems connected with dog tracking.
OBSAH
1. ÚVOD
.
.
.
.
.
.
.
.
.
..7
.
.
.
.
42
2. CÍL PRÁCE ………………………………… 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED .
.
.
3.1. Původ psa a domestikace ………...…………………………………………….... 3.2. Čich ………………………………………………………………………….…… 3.3. Složení pachu a jeho rozdělení ……………………………………………...…… 3.4. Vlivy působící na vypracování stopy ………………………...………………….. 4. MATERIÁL A METODY ……………………………………………………...…. 5. VÝSLEDKY ………………………………………………………………………. 6. DISKUZE …………………………………………………………………………. 7. ZÁVĚR ……………………………………………………………………………. 8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ……………………………………………..
1. ÚVOD Prvními divoce žijícími zvířaty, které si člověk ochočil byly psovité šelmy. Stále hladová zvířata, zdržující se v tábořišti nebo potulující se v jeho okolí, nacházela potravu v pohozených zbytcích a teplo v blízkosti ohnišť. Na druhé straně zvířata signalizovala člověku blížící se nebezpečí. Čichové schopnosti psa usnadňovaly člověku sledování stop zvířat, popř. nalezení úlovku. Z původně loveckého zvířete byl postupně vychován pes hlídací, kterému byla svěřována ostraha sídlišť a stád. Při válečných a kořistnických výpravách se psi s oblibou používali jako velmi účinná útočná zbraň. Čichové schopnosti psů jsou i přes značné poznatky stále ještě mnohdy neznámé. Pachová práce klade značné nároky především na nervovou soustavu psa. Vliv lidského faktoru na pachovou práci má vždy výsadní postavení a rozhodující měrou ovlivňuje úspěchy či neúspěchy psa při stopování. Plemena, která jsou nejvíce využívána pro sportovní nebo služební výcvik, mají podobně jako i další plemena psů vrozené dispozice pro čichovou práci. Schopnost psů sledovat a rozlišovat pachy je možno obrazně přirovnat např. k lidskému čtení nebo sledování obrázků. Stopování je náročné na čas a trpělivost. Chyby při výcviku psů pro pachovou práci nejsou vždy hned tak viditelné, ale o to úporněji přetrvávají. Příčiny obtížnosti výcviku pro stopování jsou především v tom, že člověk jen velmi obtížně umí tlumočit, co od psa žádá. Jednou z možných příčin je skutečnost, že čich je nejslabším smyslem člověka. Bezprostřední tělesné působení na psa při pachové práci, které je důležitou metodou v jiných oblastech výcviku, nevede k úspěchu. Práce při výcviku psů stopařů musí být založena na poznání několika hlavních skutečností. Jednou z nich je fakt, že základním smyslem psa je čich. To, že pes pachy vnímá, dovede rozlišit jejich různé druhy a sledovat stopu, je výsledkem dlouhodobého přírodního výběru. Původně divoký pes byl nucen čichem najít kořist, vyhledat partnera pro rozmnožování apod. Vynikajících čichových schopností psa může člověk využít např. při vyhledávání lidských obětí, drog a výbušnin, proto cílem diplomové práce bylo studium faktorů, které ovlivňují schopnosti psa při práci na stopě.
2. CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce bylo zjištění, které faktory se nejvíce projevují na aktivitě psa na stopě. Posouzení jednotlivých faktorů a jejich závislosti na čase, který je potřebný pro zdárné dokončení pachové stopy. Rozpoznání směru položené stopy v případě, že je pes na stopu naváděn kolmo. Určení vlivu různě zvoleného terénu, denní doby a stáří stopy. Míra ovlivnění psa v případě křížení sledované stopy stopou cizí.
3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1. Původ psa a domestikace Původ domácího psa zajímal přírodovědce i historiky od doby, kdy začalo být zřejmé, že živá příroda včetně člověka prochází neustálým vývojem. Již velmi záhy přivedla různorodost psích plemen přírodovědce k domněnkám o polyfyletickém původu, tj. k úvahám o původu psa z několika různých výchozích druhů. Za jeho předky byli považováni vlk, šakal obecný a za předka menších amerických psů původního obyvatelstva byl považován kojot. Podle polyfyletických hypotéz se potomci ochočených vlků a šakalů navzájem křížili a výsledkem je dnešní mnohotvárnost plemen psů (Mikulica, 2001). Analýza mitochondriální DNA však jednoznačně prokázala, že předkem psa byl vlk (Verginelli a kol., 2005). Vývoj a zdomácnění psovitých šelem neprobíhal na jednom místě, jak o tom svědčí kosterní nálezy z celého světa. Těžiště domestikace psů bylo převážně v jižní a jihozápadní Asii zhruba před 10 000 – 15 000 roky (Tylínek a kol., 1990).Nejstarší nálezy kostí domácích psů pocházejí z doby 12 000 let před n. l. z nalezišť na Starém i Novém kontinentě (Krämerová, Lenz, 1997; Fogle, 2003). Z archeologických vykopávek bylo zjištěno, že se v této době na území Evropy a Asie vyskytovaly již tři odlišné typy psů – pes menšího vzrůstu s oblým čelem, pes s plochým čelem mohutného vzrůstu, anatomicky velmi blízký asijskému vlku a pes s kratší lebkou a prodlouženou tlamou. Lebka jednoho z typů psa z doby bronzové se vyznačuje rovným čelem s pozvolným přechodem k dlouhé a úzké tlamě. Při pohledu shora má lebka tvar podlouhlého klínu s dobře vyznačeným týlním hrbolem (Dostál a kol., 1997). Jeho předkem je indický vlk, s nímž má anatomicky shodnou lebku (Hrušovský a kol., 1984). Za potomky tohoto psa se považují ovčáčtí psi. Druhým typem psa z doby bronzové – pes popelnicový, jehož lebky byly nalezeny v popelu, se nápadně podobají lebkám psů z doby kamenné s přechodnými rysy lebek psů z doby bronzové. Lebky mají značně širokou mozkovou část, ploché čelo a dobře vyznačený přechod k poměrně tupé a krátké tlamě. Za jejich potomky se považují všichni střední a velcí psi (Dostál a kol., 1997; Najman, Novotný, 1968). K prvním kontaktům člověka s vlkem muselo docházet častěji, protože trvalo jistě dlouho, než byla vlku vrozená plachost odbourána natolik, že se jeho útěkové reakce při nezvyklých situacích opakovaně neprojevovaly. A teprve až bylo odbouráno vlčí útěkové chování, že se vlk při nezvyklých situacích nedával na útěk a mohl být používán jako pomocník při lovu. Ale to již nebyl vlkem a stal se psem (Räber, 1995).
Lidé, kteří si uvědomili možnosti využití schopností vlků, začali chytat jejich štěňata a vychovávat je (Fogle, 1996). V každém případě uplynula ještě dlouhá řada let, než pes začal plnit ještě další úkoly (Vaculín, 1985). Je pravděpodobné, že z domácích zvířat byl pes ochočen člověkem nejdříve, protože pomáhal při lovu. Jakmile si člověk ochočil i další zvířata, pomáhal mu pes nejen lovit, ale i chránit jeho majetek (Dostál a kol., 1997) . U ochočeného zvířete ovlivňuje člověk také jeho psychiku. Zvíře se během ochočování naučí něčemu, co jej odlišuje od jeho divokých sourozenců. Naučí se nebát se člověka a dalším způsobům chování, které mu umožňují s ním žít. Domácí druhy zvířat však prošly během domestikace mnohem výraznějším procesem (Mikulica, 2001). Dlouhodobým využíváním psů ke stejným účelům se u nich upevňovaly určité vlastnosti a výběrem nejvýkonnějších jedinců se tyto vlastnosti předávaly dalším generacím (Hartl, 1970). Oproti divokému předkovi má pozměněnou i stavbu těla, některé části jsou zvětšeny, jiné zmenšeny, změny se dotýkají i struktury orgánů. Souběžně s tělesnými změnami muselo zákonitě dojít i ke změnám ve vrozeném chování. Tak jak se zvětšovaly či zmenšovaly orgány, tak se zvětšily nebo zmenšily sklony k některým způsobům chování. U psa se např. zvětšily sklony k některým hlasovým projevům. Krátkým štěknutím se ozve vlk, kojot i šakal, ale hlasité a vytrvalé štěkání, které je tak charakteristické pro psa, neznáme u žádné z divokých psovitých šelem. Psí štěkot lze označit za hlasový projev, který během domestikace hypertrofoval. Na druhé straně došlo k úbytku nebo úplnému vymizení některých způsobů chování. Typickým příkladem je např. rozdíl v plachosti vlka a psa (Mikulica, 2001). Z historických pramenů vidíme, že k loveckým účelům byli vybíráni psi dvojího druhu. Psů lehčí stavby těla se používalo ke štvaní zvěře, psů těžších k boji se šelmami. K válečným účelům byli vybíráni psi velcí a mohutní, zlé povahy. K hlídání stád, pro boj s vlky a medvědy se užívali psi statní a neohrožení (Hartl, 1970). Někteří byli vyšlechtěni ke sledování pachové stopy s vysoko postavenou hlavou a jiní s hlavou u země (Fogle, 1999). V historii lidstva můžeme vysledovat, že pes je po útočném noži nejstarší dosud používanou zbraní člověka (Růžička, 1996). Vývoj psů probíhal nejdříve přirozeným výběrem (Dostál, 1995). Současná plemena psů jsou převážně výsledkem umělého výběru a mezidruhového a meziplemenného křížení (Dostál a kol., 1997). Podle Dostála (1995) mnoho plemen během historického vývoje zaniklo, poněvadž nebylo schopno přizpůsobit se novým
nárokům člověka, mnoho plemen ještě zanikne, ale stále vznikají i plemena nová, s novými znaky a vlastnostmi, podle přání a potřeb toho, kdo je vyšlechtil.
3.2. Čich Čichové ústrojí je uloženo v dutině nosní. Jedná se o velmi komplikovaný systém sestávající se z lamelového systému velmi jemných kostí a chrupavek, které jsou pokryty sliznicí. Ve sliznici jsou uloženy četné čichové buňky, které jsou citlivé na pach. Podráždění čichových buněk je převáděno nervovou soustavou do mozku, kde způsobuje pachový vjem (Hartl a kol., 1970). Čichová sliznice nosu u člověka má rozměr asi 4,8 až 5 cm², tloušťku 0,006 mm (Koller, 1979). Středně velký pes má rozprostřeny čichové buňky na ploše 25 až 30krát větší (Hartl a kol., 1970). Průměrná tloušťka sliznice psa je asi 0,10 – 0,12 mm (Koller, 1979). Vlhká nosní sliznice pojímá větší počet pachových molekul než suchá (Fogle, 2003). Tyto buňky jsou citlivé na celou škálu látek bez ohledu na to, zda jde o látky kyselé nebo zásadité. Pachové látky se dostávají při vdechování do styku s čichovými buňkami v čichové oblasti nosní dutiny. Citlivost čichových buněk je omezena a déle trvající účinky pachových látek na čichové buňky vyvolávají jejich únavu. Z počátku je pach silně vnímán a později bez ohledu na intenzitu pachu se vjem oslabí (Hartl a kol., 1970). Dobře vyvinuté čichové ústrojí bylo nezbytné pro prapředky našich psů, neboť jim umožňovalo vyhledávat kořist v nepřehledném prostředí. Silně vyvinuté čichové ústrojí je pro psa více než pouhým prostředkem k vyhledávání potravy – používá ho k orientaci v terénu, identifikaci prostoru, věcí, zvířat a osob. Reakce psa na pachy se však může měnit v závislosti na nově nabytých zkušenostech, takže neurčité nebo odpuzující pachy se mohou stát kladnými apod. Pes má tedy čichovou paměť, pomocí níž si zachovává a diferencuje životní zkušenosti a informace získané čichem. Toho se využívá při výcviku psa k práci na stopě zvěře u loveckého psa a na stopě člověka u služebního psa. Pes je schopen mj. i díky čichové paměti analyzovat čerstvost stopy a zvolit správný směr za sledovanou zvěří nebo osobou. Rozlišovací schopnost čichové paměti psovi umožňuje sledovat stopu osoby kříženou stopami jiných osob i zvěří (Růžička, 1996). Všeobecně lze říci, že psi s delším nosem mají lépe vyvinutý čich než plemena krátkolebá (Koller, 1979).
3.3. Složení pachu a jeho rozdělení Zápach může být pro psa dráždivý, odpuzující, lákavý nebo bezvýznamný. Přitom reakce organismu na určitý pach se může měnit v závislosti na významu, jaký má pach pro organismus v daných podmínkách. V přírodě existuje ohromné množství pachů. Uvádí se okolo 50 čistých základních pachů, ze kterých se mísením vytvářejí další různé pachové směsi. Pokusy bylo dokázáno, že ve směsi chemicky podobných látek je čichový práh jednotlivé pachové látky nižší, než když se vyskytuje samostatně. Ve směsích vzájemně nepodobných pachových látek je čichový práh stejný jako při výskytu samotné látky (Hartl a kol., 1970). Četné pokusy ukázaly, že stopu tvoří dočasná směs různých pachů, vytvářejících pachový okrsek, kvalitou odlišný od pachu sousední nenarušené půdy. Je nutno uvážit, že pachový okrsek je složen z výparů, z vůní šťáv a éterických olejů rozdrcených rostlin, plísní, hmyzu, z pachu zemin přinesených obuví odjinud, z výparů kůže, tříslovin, leštících přípravků a olejů používaných při ošetřování obuvi a z individuálního pachu vylučovaného potními a mazovými žlázami člověka (Koller, 1979). Pachová látka, která je obsažena v jedné stopě, ve druhé stopě však chybí, umožňuje rozlišení obou stop, i když se vyskytuje pouze v nepatrné koncentraci. Také dvě pachové směsi, které se skládají ze stejných látek, mohou být ještě čichem psa rozlišeny, vyskytuje-li se pouze jedna z pachových látek v obou směsích v rozdílné koncentraci. Přitom rozdíly v intenzitě této pachové látky mohou být nepatrné. Stáří pachové stopy se neliší pouze celkovou intenzitou pachu, nýbrž také co do množství a složení v ní obsažených pachových látek, protože jednotlivé pachové látky nevyprchávají stejně rychle. Po určité době je ve starší stopě obsažen některý pach v menší koncentraci, než byl v čerstvé stopě (Hartl a kol., 1970). V přírodě existuje ohromné množství látek rostlinného, živočišného nebo nerostného původu, které vylučují molekuly pachu (Eichler, 2006). Prolínáním pachových molekul a jejich spadem je tvořena neviditelná pachová stopa (Růžička, 1996). Podle Eise (2005) se ukázalo, že citlivost psa a člověka na některé pachy je přibližně stejná, a v některých případech dokonce i větší u člověka. Naproti tomu pes vnímá pachy, které jsou v oboru jeho zájmu, mnohonásobně lépe než člověk, např. moč feny, pach krmiva, pach krve. Pach prostředí je např. jiný v lese, v horách či v bažině. Molekuly páchových látek se pohybují ve vzduchu, usazují se na půdě, rostlinách a různých předmětech. Také každý živý tvor má svůj specifický individuální pach. Je dán stářím jedince,
prostředím, ve kterém se nejčastěji pohybuje, množstvím a délkou srsti, která pokrývá jeho tělo. Rovněž člověk má svůj individuální pach, podmíněný fyziologickými procesy probíhajícími v organismu (Eichler, 2006). Osobní pach je u každého člověka specifický. Nejsou na světě dva lidé, kteří by měli shodný pach (Ryneš, 1997). Kromě individuálního pachu se pachová stopa osob skládá ještě z pachu oděvu, prostředí, kde pracuje nebo žije. Dále se k němu musí připočítat i pach mýdla, parfémů, tabáku, atp. Ke stopě osoby se kromě jejího pachu přidává pach půdy a porostů, živočišný nebo chemický pach hnojiv, případně pach živých organismů, částečně narušených procházející osobou. To všechno významně komplikuje pachovou stopu (Eichler, 2006).
3.4. Vlivy působící na vypracování stopy Stopující psi sledují lidskou stopu většinou s nosem skloněným nízko k zemi (Hepper, Wells, 2005). Čím je teplejší vzduch, tím se pach stopy více odpařuje a stopa stárne (Eichler, 2006). Dochází k intenzivnějšímu pohybu pachových molekul, které se odpoutávají od stopy nebo předmětu. Tím se pach rozptyluje a ředí. Teplo odevzdané půdou do ovzduší ohřívá přilehlé vrstvy vzduchu, ty stoupají a působí na pach podobně jako při odpařování vody z půdy (Hartl a kol., 1970). V noci se zem ochlazuje, pach se kondenzuje a stopa je čerstvá déle (Eichler, 2006). Snižuje se pohyb pachu vzhůru i rychlost pohybu pachových molekul. Kondenzace par umožňuje v důsledku ovlhčení molekul jejich koncentraci v kapičkách vody a tím i jejich udržení blízko zdroje pachu. Pes je schopen vypracovat čerstvou stopu za bezvětrného počasí i na ledě. Vliv teploty vzduchu na vlastnosti stopy se projevuje tak, že pachová stopa se zeslabuje tím rychleji, čím je půda teplejší. Na tvrdé půdě, která se rychleji ohřívá, stárne pachová stopa rychleji. Vzhledem k tomu, že se vzduch pohybuje ve svislém směru (není-li ovlivňován větrem), je pach unášen teplým vzduchem kolmo vzhůru. Proto, je-li stopa čerstvá, postupuje pes po stopě přímo s vysokým nosem. Je-li stopa vychladlá, postupuje s nosem nízko u země (Hartl a kol., 1970). Stopa se udržuje nejlépe při maximální vzdušné vlhkosti (Eichler, 2006). Protože v této době je i nejmenší teplota, jsou nejpříznivější podmínky pro zachování stopy. Tento stav trvá od 20 hodin večer do 6 hodin ráno (Hartl a kol., 1970). Nejlepší podmínky na zjišťování pachu jsou za mírného deště. Pachové molekuly se vážou s vodou a klesají k zemi. Za běžných podmínek je odpařování nízké (Eichler, 2006). Silný déšť vytváří maximální vlhkost, avšak koncentrace pachových částic je vzhledem
k velkému množství vody malá. Voda se vsakuje do půdy, strhává s sebou částečky pachu a zdroj pachu překrývá vrstva vody (Hartl a kol., 1970) . Nemalý vliv na stopu má spodní nebo povrchová voda. I vodní napětí, je-li pole zčásti zaplaveno, udržuje pachové částice stopy a dá se na něm stopovat (Eichler, 2006). Z hlediska čichových schopností psa má význam pouze větší odchylka tlaku od normálu. Při snížení tlaku vzduchu je zvýšena cirkulace pachových molekul směrem vzhůru se vzduchovými proudy. Zvýšené vypařování půdní vody, které nastává při nízkém tlaku vzduchu, zvyšuje možnost koncentrace pachu ve vodní páře a usnadňuje čichové procesy. Vysoký tlak vzduchu doprovázený suchým a slunečným počasím působí na pach opačně než nízký tlak vzduchu a ztěžuje psu sledování stopy (Hartl a kol., 1970). Vítr odnáší molekuly pachu a čím je silnější, tím je práce na stopě náročnější. Vítr rovněž vysušuje podklad. Při protivětru jde pes s vysokým nosem. Při bočním větru postupuje pes po stopě v závislosti na jeho síle i několik metrů od ní (od osy kudy prošel kladeč), přičemž se k ní může nepravidelně vracet (Eichler, 2006). Tento poznatek však neplatí v porostlém terénu, kde se směr větru přizpůsobuje překážkám, za kterými se pach usazuje a vzniká pachové navátí, v němž je pach koncentrován. Kromě těchto vlivů působí vítr nepříznivě na stárnutí stopy tím, že se zvětšuje výpar pachu a stopa rychleji stárne. Zvláště nepříznivě na stopu působí větry, které vznikají při malé relativní vlhkosti vzduchu, tj. kolem 30 % a při teplotě 25 °C (Hartl a kol., 1970). Slehlá a černá půda se rychleji ohřívá a odpařuje než světlá (Eichler, 2006). Vlhkost půdy, která souvisí s úrovní spodní hladiny vody a se stupněm propustnosti půdy, ovlivňuje koncentraci pachu na stopě. Je-li v propustné půdě spodní hladina vody hluboko, stoupá z půdy pouze ohřátý, suchý vzduch, který neumožňuje koncentraci pachových molekul a ty se rychleji rozptylují. Porost terénu rovněž ovlivňuje teplotu a vlhkost přízemní vrstvy vzduchu. V noci setrvává nejvíce ochlazená vrstva vzduchu na povrchu porostu. Pouze v řídkém porostu proniká chladný vzduch až k půdě. V porostu je zpravidla vzduch velmi vlhký a hodně se vypařuje. V některých případech se z porostu vypaří až pětkrát více vody než z holé půdy. Tím, že porost brání přístupu větru k půdě, a dalšími uvedenými vlastnostmi velmi příznivě působí na zachování pachu. V lese je výměna vzduchu obdobná jako v nízkém porostu. Nejmenší teplotní rozdíly jsou v lese v zimě a rovněž výměna vzduchu je v zimě nejmenší. Vlhkost vzduchu je v lesním porostu značná a tím jsou v lese vytvořeny příznivé podmínky pro udržení pachu (Hartl a kol., 1970).
4. MATERIÁL A METODY Ke sledování bylo použito 20 dospělých psů plemene německého ovčáka. Jejich věk se pohyboval v rozmezí 5-7 roků s podmínkou, že se každý z nich věnoval stopařské práci alespoň 3 roky. Experimentální sledování probíhala v období od července 2005 do září 2006. Jednotlivá pozorování byla prováděna v místech, kde bylo dovoleno vstoupit na zvolený pozemek nejen psům, ale i osobám. Jednalo se hlavně o travnaté plochy v okrajových částech města jako jsou pole a louky. Vybrána byla lokalita v okolí města Ostrova nad Ohří v západních Čechách. Louky, na kterých byla pozorování prováděna, byly vybírány tak, aby byla práce psů na stopách co nejméně ovlivňována přítomností jiných osob a zvířat (hlavně zvěře). Při práci na poli byla vybrána taková místa, která nebyla podmáčená nebo rozbahněná. Terény byly voleny takovým způsobem, aby zajistily objektivní posouzení každého jedince a byl tedy vyloučen vliv rozdílně zvoleného terénu u jednotlivých psů. Stopy byly pokládány v dopoledních hodinách, pouze sledování, ve kterém bylo rozhodující zjistit vliv denní doby na aktivitu psa při práci, bylo prováděno ráno, odpoledne a večer. Dále byl kladen důraz na klimatické podmínky a bylo zvoleno bezvětrné, slunečné počasí. Všechny pachové práce byly prováděny se psy na vodítku bez ovlivňování majitelem. Každý pes vypracovával stopu svého majitele. Jednalo se tedy o pach, se kterým pes přicházel denně do styku a byl pro něho tudíž zažitý. Stopa byla vždy ukončena předmětem psovoda. Pach předmětu odpovídal tedy pachu stopy. Psovodi postupovali po stopě za svým psem, nikdy ne vedle něho.. Aby bylo docíleno stejné vzdálenosti u všech zúčastněných, pracovali psi na stopovacím vodítku dlouhém 10 metrů. Sledování byla prováděna za účelem zjištění, který ze sledovaných faktorů má na postup psa po stopě největší vliv a který se zdá být zanedbatelným nebo pro činnost psa nepodstatným. Hodnotilo se také nasazení psů při postupu po pachové stopě, hlavně soustředěnost a schopnost vyhodnotit situaci v případě, že se pes na stopě setkal s cizím pachem, který ji křížil. Všechna pozorování byla prováděna jedním pozorovatelem, který v žádném případě nezasahoval do postupu psa po stopě. Byla změřena doba každého sledování. Začátek měření času byl spuštěn ve chvíli, kdy pes vyšel po stopě z místa uvedení, tj. z nášlapu označeného kovovou cedulkou. Za konec stopy bylo považováno nalezení předmětu psovoda a jeho označení. Všichni psi označovali předmět zalehnutím. V případě, kdy psi byli naváděni na stopu kolmo v polovině úseku a stalo se, že po
stopě pokračovali v opačném směru než byla položena, byl měřený čas ukončen ve chvíli, kdy se pes dostal k cedulce vyznačující začátek stopy. Byla provedena následující experimentální sledování na rovné stopě 100 kroků dlouhé: •
Pohyb psů po stopě ve 3 denních dobách (ráno kolem 8 hod., odpoledne mezi 1314 hod. a večer mezi 19-20 hod.), na níž byli naváděni z výchozího bodu. Všechny stopy byly staré 10 minut.
•
Pohyb psů po stopě položené na 3 různých terénech (louka, oseté pole, zorané pole), na níž byli naváděni z výchozího bodu. Všechny stopy byly staré 10 minut. Sledování bylo prováděno v období mezi 9-11 hod.
•
Pohyb psů po stopě různého stáří (15, 30 a 45 minut), na níž byli naváděni z výchozího bodu. Sledování bylo prováděno v období mezi 9-11 hod.
•
Pohyb psů po stopě různého stáří (5, 15 a 30 minut), na níž byli naváděni kolmo. Sledování bylo prováděno v období mezi 9-11 hod.
•
Pohyb psů po stopě, která byla křížena cizí stopou, na níž byli naváděni z výchozího bodu. Všechny stopy byly staré 10 minut. Cizí osoba křížila stopu uprostřed její délky 2 minuty před uvedením psa na stopu. Sledování bylo prováděno v období mezi 9-11 hod. Naměřená data byla vyhodnocena základními statistickými metodami za
použití programu Unistat. Rozdíly hodnot mezi jednotlivými sledovanými skupinami byly testovány párovým t-testem. Vzájemné vztahy mezi jednotlivými sledovanými skupinami byly hodnoceny pomocí Pearsonovy korelace. Výsledky byly považovány za statisticky průkazné, jestliže bylo dosaženo P < 0,05. Na obrázcích jsou znázorněny průměrné hodnoty času stráveného na stopě ± střední chyba průměru.
5. VÝSLEDKY Pohyb psů na stopě stejného stáří ve 3 denních dobách, na níž byli naváděni z výchozího bodu, je zachycen na obr. 1. Na stejně dlouhé 10 minut staré stopě se nejrychleji pohybovali psi večer a nejpomaleji v odpoledních hodinách. Rozdíly v době pohybu psů na stopě byly mezi všemi denními dobami vysoce průkazné (P < 0,001). Byla zjištěna průkazná korelace mezi pohybem psů na stopě ráno a večer (korelační koeficient = 0,38). Nebyl zjištěn žádný vztah mezi pohybem psů na stopě odpoledne a ráno a rovněž odpoledne a večer.
140
120
100
t (s)
80
60
40
20
0 Ráno
Odpledne
Večer
Obr. 1 Doba pohybu psů na stopě ve 3 denních dobách, na níž byli naváděni z výchozího bodu (průměr ± směrodatná chyba)
Pohyb psů na stopě stejného stáří položené na 3 různých terénech (louka, oseté pole, zorané pole), na níž byli naváděni z výchozího bodu je zachycen na obr. 2. Na stejně dlouhé 10 minut staré stopě položené v dopoledních hodinách se nejrychleji pohybovali psi na louce a nejpomaleji na zoraném poli. Rozdíly v době pohybu psů na stopě byly mezi všemi použitými terény vysoce průkazné (P < 0,001). Byla zjištěna průkazná korelace mezi pohybem psů na stopě na osetém a zoraném poli (korelační koeficient = 0,50). Nebyl zjištěn žádný vztah mezi pohybem psů na stopě na louce a osetém poli a rovněž na louce a zoraném poli.
120
100
t (s)
80
60
40
20
0 Louka
Oseté pole
Zorané pole
Obr. 2 Doba pohybu psů na stopě položené na 3 různých terénech, na níž byli naváděni z výchozího bodu (průměr ± směrodatná chyba)
Pohyb psů na stopě různého stáří (15, 30 a 45 minut), na níž byli naváděni z výchozího bodu je zachycen na obr. 3. Na stejně dlouhé stopě položené v dopoledních hodinách se nejrychleji pohybovali psi na nejčerstvější stopě a nejpomaleji na nejstarší stopě. Rozdíly v době pohybu psů mezi stopami různého stáří byly vysoce průkazné (P < 0,001). Nebyla zjištěna korelace mezi pohybem psů na stopách různého stáří.
140
120
100
t (s)
80
60
40
20
0 15 min
30 min
45 min
Obr. 3 Doba pohybu psů na stopě různého stáří, na níž byli naváděni z výchozího bodu (průměr ± směrodatná chyba)
Pohyb psů na stopě různého stáří (5, 15 a 30 minut), na níž byli naváděni kolmo je zachycen na obr. 4. Na stejně dlouhé stopě položené v dopoledních hodinách se nejrychleji pohybovali psi na nejčerstvější stopě a nejpomaleji na nejstarší stopě. Rozdíly v době pohybu psů mezi stopami různého stáří byly vysoce průkazné (P < 0,001). Byla zjištěna průkazná korelace mezi pohybem psů na stopách různého stáří (korelační koeficient se pohyboval v rozmezí 0,44 - 0,50).
40
t (s)
30
20
10
0 5 min
15 min
30 min
Obr. 4 Doba pohybu psů na stopě různého stáří, na níž byli naváděni kolmo (průměr ± směrodatná chyba)
Pohyb psů na stopě stejného stáří, která byla křížena cizí stopou, na níž byli naváděni z výchozího bodu je zachycen na obr. 5. V místě křížení se většina psů chovala k cizímu pachu naprosto lhostejně. Pouze psi číslo 6, 16, 17 v tomto úseku stopy na odlišný pach sice reagovali (ověření), ale dále pokračovali po správné trase.
100
t (s)
90
80
70
60
Obr. 5 Doba pohybu psů na stopě stejného stáří, která byla křížena cizí stopou, na níž byli naváděni z výchozího bodu (průměr ± směrodatná chyba)
6. DISKUZE Ze získaných výsledků můžeme pozorovat, že největší vliv na postupování psa po stopě má denní doba, ve které je stopa psem vypracovávána, stáří položené stopy a také zvolený terén. Proto se také v počátcích výcviku psa pro pachové práce provádí první nácviky stop pokud možno ráno za rosy, na travnatém terénu, kdy jsou ideální podmínky pro udržení pachu. Není vhodné vzít mladého psa hned na suchou oranici v pravé poledne. První stopy se se psem vypracovávají ihned po jejich položení, čas prodlužujeme pomalu, kdy již má pes vypracován základní reflex. Postupně jsou využívány jiné terény jako je luční porost, vojtěška či osení, aby se pes začal seznamovat i s jinými terénními povrchy. Na oranici je vhodné začít stopovat, až když je pes jistý na trávě a uvedených terénech (Ryneš, 1997). Je také samozřejmě možné, že s narůstající obtížností na stopách se začíná také v nepatrné míře projevovat negativní vliv psovoda, který může výsledný efekt práce psa na stopě značně ovlivnit. Jedná se zejména o nepatrné pohyby vodítkem. Za nevhodné je také používání jakýchkoli zbytečných hlasových projevů, které psa při práci také ruší. Pomineme-li nepříznivé působení psovoda, mohou být jednotlivé výkony ovlivněny také přítomností cizích osob nebo zvěře, která se před položením stopy v areálu pohybovala. Při sledování bylo možné pozorovat psy různého temperamentu. Jedinci s živějším temperamentem dosahovali ukončení postupu po stopě dříve než ti s méně živým temperamentem a v jejím průběhu u nich docházelo také k četnějšímu ověřování než u psů klidnějších. Souhrně se dá říci, že práce fen byla intenzivnější a živější. Psi se vyznačovali větším soustředěním a celkově jejich práce působila více klidně. Sledování, které bylo provedeno s využitím křížení stopy cizí osobou potvrdilo již zjištěné. Pes má pach pána dobře zanesen v čichové paměti, která se nachází v čichovém ústrojí psa (Eichler, 2006). Pes má tedy čichovou paměť, pomocí níž si zachovává a diferencuje životní zkušenosti a informace získané čichem. Toho se využívá při výcviku psa k práci na stopě zvěře u loveckého psa a na stopě člověka u služebního psa (Růžička, 1996). Proto i když některý pes několik kroků vyšel po stopě cizí, v každém případě se vrátil na stopu svého pána. Dalším zajímavým zjištěním bylo, že jen výjimečně se pes vydával po stopě opačným směrem. Pes je schopen mj. i díky čichové paměti analyzovat čerstvost šlápot a zvolit správný směr za sledovanou zvěří nebo osobou. Ve směru postupu sledované
osoby je stopa stále čerstvější a tím i pachy silnější a naopak (Růžička, 1996). Proto je pes schopen určit, kterým směrem se osoba pohybovala a vydat se ji pronásledovat (Eichler, 2006).
7. ZÁVĚR Pozorování vlivu jednotlivých faktorů na postup psa po stopě přineslo tyto poznatky: • Uvedení psa na stopu z jiného než přímého směru má pouze v minimálních případech vliv na to, aby pes postupoval po stopě směrem k místu, kde byla stopa započata. • Nejlehčím terénem se jeví louka. •
Na zasetém poli docházelo k mírnému ověřování dalšího průběhu stopy hlavně v místech, kde byl porost řidší než v jiném úseku.
• Výsledky sledování ukázaly, že nejtěžším terénem se stalo zorané pole, kdy v některých případech docházelo k mírnému vybočení ze směru stopy. • Nejhorší výsledky byly dosahovány v odpoledních hodinách, kdy psi pracovali pomaleji a jejich zájem o stopu byl o poznání menší než v hodinách večerních nebo ranních. • V místě, kde byla stopa psovoda křížena stopou cizí se většina psů chovala lhostejně. Ve třech případech psi na odlišný pach reagovali, ale po krátkém ověření pokračovali po správné pachové stopě. • Při sledování vlivu stáří stopy bylo zaznamenáno, že s narůstajícím stářím stopy, narůstala u psů větší soustředěnost a občasné ověřování
8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY DOSTÁL, J. Chov psů. České Budějovice: DONA, 1995. 208 s. ISBN 80-85463-58-X. DOSTÁL, J., HARTL, K., HŘEBÍKOVÁ, M., NĚMEC, J., TICHÁ, V. Kynologická příručka. České Budějovice: DONA, 1997. 176 s. ISBN 80-85463-65-2. EICHLER, I. Stopa a stopování. Pes přítel člověka, 2006, roč. 51, č. 8, s. 22-23. EIS, V. Pachové práce. Pes přítel člověka, 2005, roč. 50, č. 4, s. 57-62. FOGLE, B. Německý ovčák. Bratislava: ART AREA, 1996. 80 s. ISBN 80-967573-2-6. FOGLE, B. Velká kniha péče o psa. Praha: Ottovo nakladatelství s.r.o., 2003. 192 s. ISBN 80-7181-812-7. FOGLE, B. Výcvik psa do kapsy. Praha: Ottovo nakladatelství s.r.o., 1999. 128 s. ISBN 80-7181-300-1. HARTL, K., NĚMEC, K., SKUHROVSKÝ, J. Výcvik psa. Praha: Naše vojsko, 1969. 236 s. ISBN 28-053-70. HEPPER, P.G., WELLS, D.L. How many footsteps do dogs need to determine the direction of an odour trail? Chemical Senses, 2005, roč. 30, č. 4, s. 291-298. HRUŠOVSKÝ, J., KOŘÍNEK, J., KRONOWETTER, Z., NOVÝ, K. Pes a jeho výcvik. Praha: Naše vojsko, 1984. 288 s. ISBN 28-112-84. KOLLER, J. Kynologická příručka. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1979. 215 s. ISBN 07-049-79. KRÄMEROVÁ, E.M., LENZ, W. Německý ovčák. Bratislava: Kontakt plus, 1997. 104 s. ISBN 80-88855-10-1. MIKULICA, V. Poznej svého psa. Litvínov: Dialog, 2001. 312 s. ISBN 80-85194-99-6. NAJMAN, J., NOVOTNÝ, J. Atlas plemen psů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1968. 161 s. ISBN 07-011-68. RÄBER, H. Plemena psů. Ostrava: BLESK, 1995. 912 s. ISBN 80-85606-79-8. RŮŽIČKA, J. Pes k obraně osob a ochraně majetku. České Budějovice: DONA, 1996. 176 s. ISBN 80-85463-76-8. RYNEŠ, M. Pachové práce psů. České Budějovice: DONA, 1997. 72 s. ISBN 8085463-92-X. TYLÍNEK, E., SAMKOVÁ, Z., KŇÁKAL, J., TROJAN, K. Já pes. Praha: Svépomoc, 1990. 208 s. ISBN 80-7063-002-7. VACULÍN, I., POSPÍŠIL, A. Vyberte si pejska. Praha: Albatros, 1986. 400 s. ISBN 13815-86.
VERGINELLI, F., CAPELLI, C., COIA, V., MUSIANI, M., FALCHETTI, M., OTTINI, L., PALMIROTTA, R., TAGLIACOZZO, A., MAZZORIN, I.D., MARIANICOSTANTINI, R. Mitochondrial DNA from prehistoric canids highlights relationships between dogs and South-East European wolves. Molecular Biology and Evolution, 2005, roč. 22, č. 12, s. 2541-2551.
