Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
DRUHY AGRESIVNÍHO CHOVÁNÍ PSŮ Bakalářská práce
Vedoucí práce:
Vypracovala:
doc. Ing. Petr Řezáč, CSc.
Andrea Belešová Brno 2009 1
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Druhy agresivního chování psů vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně.
dne.......................................................... Podpis.....................................................
2
Abstrakt Obsahem bakalářské práce je shrnutí dosavadních poznatků o agresivním chování psů. Jsou zde popsány druhy agresivního chování namířeného jak vůči lidem tak vůči jiným psům, vlivy vyvolávající agresivní chování, jejich důsledky i prevenci útoků, ale také srovnání chování psů a vlků. Práce obsahuje navrhnutí pokusu pro roztřídění psů dle projevů agresivního chování.
Klíčová slova: pes, agresivita, útok
3
Abstract The bachelor work summarizes information about aggressive behaviour of dogs. This study describes types of aggressive behaviour towards people and other dogs, factors of aggressive behaviour, their
consequences and prevention, and
the
comparison of aggressive behaviour of dogs and wolves. The work includes experimentation scheme for classificatin of dogs display aggressive behaviour. Key words: dog, aggressiveness, aggression
4
OBSAH 1.
ÚVOD..................................................................................................................... 6
2.
LITERÁRNÍ PŘEHLED ........................................................................................ 7
2.1.
Vývoj chovu psů ..................................................................................................... 7
2.2.
Klasifikace agrese ................................................................................................... 7
2.3.
Vnitrodruhová agrese.............................................................................................. 7
2.4.
Dominantní agrese .................................................................................................. 8
2.5.
Submisivní agrese ................................................................................................. 10
2.6.
Teritoriální agrese ................................................................................................. 10
2.7.
Vlastnická agrese .................................................................................................. 11
2.8.
Mateřská agrese .................................................................................................... 11
2.9.
Agrese z bolesti..................................................................................................... 11
2.10. Agrese při trestu.................................................................................................... 12 2.11. Agrese při hře........................................................................................................ 12 2.12. Agrese spojená s potravou .................................................................................... 12 2.13. Agrese vůči dospělým osobám ............................................................................. 12 2.14. Agrese vůči dětem ................................................................................................ 13 2.15. Srovnání agresivního chování psa a vlka.............................................................. 14 2.16. Příčiny agresivního chování.................................................................................. 15 2.17. Faktory ovlivňující agresi ..................................................................................... 16 2.18. Prevence agresivního chování .............................................................................. 17 3.
NÁVRH METODIKY EXPERIMENTU............................................................. 18
4.
ZÁVĚR ................................................................................................................. 20
5.
POUŽITÁ LITERATURA ................................................................................... 21
5
1.
ÚVOD Pro mnohé přátelé psů, kteří jsou většinou přátelé všech zvířat, není radostné
pomyšlení, že naši psi jsou v zásadě přírodou určeni k zabíjení jiných zvířat. Jeden by se mohl zeptat, proč si člověk vydržuje jako společníka psa, který vrčí a kouše. Ve skutečnosti byli všichni agresivní psi poznamenáni agresivitou jen pro určité specifické podmínky, jinak jsou to hraví, přátelští a milující tvorové. Lidská společnost se neustálé rozrůstá a rozvíjí. Tento fakt nezadržitelně ovlivňuje i chov psů.V současné době nás neustále zavalují informace o útocích psů na děti, dospělé osoby, ale i na jiné psy či zvířata. Je to tím, že psi jsou stále agresivnější? Nebo zde figurují nezodpovědní majitelé, kteří si pořizují psy, na které nestačí? Nebo je příčina zcela jinde? Módní vlna, která postihla rotvajlery, dobrmany, pittbullteriéry a další velká plemena, zapříčinila, že se psi pořizovali na základě estetického vzhledu a jejich majestátnosti. Většina majitelů těchto psů podlehla módní horečce, aniž by věděla, jak s takovým psem zacházet. Co potom může takový nesprávně vedený pes způsobit? Je však s podivem, že výzkumy prokázaly, že všechna tato plemena předčí v útocích na lidi malá společenská plemena jako jezevčíci, čivavy, kokršpanělé a další. Jenže tato zranění nejsou tak vážná, aby byla prezentována v médiích a neustále diskutovaná, jak jsou tato plemena nebezpečná. Psi jsou sociální zvířata, takže, aby, byli správně socializováni, musí si postupně již od štěněčího období navykat na lidi, psy a další zvířata. Lidé často na psa pohlížejí jako na člověka a někdy ho mají dokonce místo dítěte. Neumožní mu kontakt s jinými psy ze strachu před pokousáním, neví, že psi mají vyvinut systém chování, který za normálních okolností útoku zabrání. Zapomínají, že je to šelma, jejímž předkem byl vlk. I když proces domestikace, který začal asi před 12 tisíci lety, zcela změnil vzhled psů a vytvořil nespočet plemen, stále mají psi v genech zakódované chování šelmy, jejíž přežití záviselo na tom, jak ochrání svá mláďata, jak vytvoří smečku, aby v ní nebyly konflikty a mohla bezpečně fungovat, jak uloví kořist, jak ochrání své území před vetřelci. A právě toto chování zakódované u psů, je nejčastější příčinou tzv. problémového chování spojeného s agresivitou. Cílem mé bakalářské práce je popsat jednotlivé druhy agresivního chování pozorované u psů a poukázat na možnou prevenci před útoky spojených s agresivitou.
6
2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Vývoj chovu psů Pes je nejstarším domestikovaným zvířetem. Archeologické nálezy psa pocházejí z období kolem 12000 let př.n.l. (Nobis, 1979; Clutton-Brock, 1999). Na základě vědeckých studií bylo zjištěno, že předkem psa je vlk, a proto projevy agresivního chování psů jsou z velké části podobné způsobu vyjadřování agrese vlky (Mech, 1970). V porovnání s vlkem vykazují psi značnou změnu v morfologii těla způsobenou dlouhodobou selekcí prováděnou člověkem. Toto je evidentní ve velkém množství plemen, které dnes chováme. Selekcí bylo rovněž dosaženo typického chování pro určitá plemena psů (Svartberg, 2006).
2.2. Klasifikace agrese Agrese je normální projev u mnoha živočišných druhů, včetně psů, i když se na ní často pohlíží jako na patologický problém. Psí agrese nabývá zvláštního významu díky její frekvenci a také potenciálním důsledkům. Bohužel incidenty se psy jsou problémem téměř ve všech zemích (Hanna a Selby, 1981; Morton, 1973; Sacks a kol., 1989). Klasifikační systém jednotlivých typů agrese je založen na podnětech, které ji spouštějí. Stejné projevy psa mohou vyjadřovat různé druhy chování. Například vrčení a kousání může vyjadřovat jednak agresivitu, ale také hru (Jacobs a kol, 2003). Agrese může být dominantní, submisivní, teritoriální, vlastnická, mateřská, vyvolaná bolestí, vyvolaná strachem, přesměrovaná, vnitrodruhová, mezidruhová a patologická (Landsberg a kol., 1998). Psi jsou ovlivněni svými předky, kteří lovili ve smečkách (Overall, 2000) a stejně jako vlci, ochotně tvoří sociální skupiny (Bradshaw a Lea, 1989; Fox 1975). Člověka většinou vidí jako dominantního člena skupiny, a proto jsou obvykle vůči němu v submisivní pozici (Jenks a Ginsburg, 1987; Bradshaw a Wickens, 1992). Psi vykazují více problémů s agresí vůči člověku než feny a některá plemena vykazují agresivní chování častěji než jiná (Beaver, 1983; Takeuchi a kol., 2001).
2.3. Vnitrodruhová agrese Vnitrodruhová agrese probíhá zpravidla mezi jedinci stejného pohlaví pes - pes, fena - fena. Obecně agrese zahrnuje štěkání, vrčení, odhalování špičáků a kousání
7
(Borchelt, 1983). Psi projevují vnitrodruhové agresivní chování, když se dostanou do konfliktu s dalším jedincem svého druhu. Agrese může být od slabých projevů (vrčení) až po útok (kousnutí) (Bollen a Horowitz, 2008). Může být nasměrovaná ke psům žijícím ve společné domácnosti nebo k cizím psům (Campbell, 1975; Beaver, 1983; Borchelt a Voith, 1982; Hart a Hart, 1985; Landsberg, 1991). V jedné studii bylo zjištěno, že oběťmi vnitrodruhové agrese jsou častěji psi, kteří jsou na procházce se ženou (Roll a Unshelm, 1997). Také psi, kteří byli prostorově omezeni a nechodili na procházky se chovají agresivněji (Beerda a kol., 1999). Boje obvykle nastanou mezi psy stejného pohlaví (Campbell, 1975; Borchelt a Voith, 1982; Borchelt, 1983), obzvláště mezi fenami (Hart a Hart, 1985). Téměř 50 % bojů zahrnovala dvojice fen. Polsky (1983) prohlásil, že v domácnosti jsou feny nejčastější bojující dvojicí. Útoky mezi dvojicemi psů nebo útoky fen vůči psům byly méně časté. Boje mezi fenami mohou být mnohem vážnější než mezi psi. Campbell (1975) a Polsky (1983) poznamenali, že boje mezi psy ve společné domácnosti byly velmi prudké a nebezpečné. Srovnávací
studie
zjistily,
že
některá
plemena
jsou
více
náchylná
k vnitrodruhové agresi než jiná. Scott a Fuller (1965) uvádí, že ovčáčtí psi byli vybíráni tak, aby dokázali chránit stáda před predátory, a proto mohou být agresivnější než jiná plemena, na druhé straně menší sklony k agresivnímu chování mohou mít ohaři, protože jsou selektováni na inhibici kousnutí. Vnitrodruhová agrese se vyskytuje, jak u čistokrevných plemen, tak u kříženců (Campbell, 1975; Borchelt, 1983; Landsberg, 1991). Agrese nasměrovaná vůči cizím psům byla častěji zaznamenána u plemen jako akita-inu, sibiřský husky a pitbul. Podrobný rozbor německé populace psů odhalil, že pittbullové, němečtí ovčáci, rotvajleři byly častěji agresory v porovnání s jinými plemeny. Oběťmi útoků se nejčastěji stávali jezevčík, jorkšírský teriér, pudl, kokršpaněl, boxer a dobrman (Roll a Unshelm, 1997). Současné poznatky naznačují, že agresivní chování může být ovlivněno i hladinou pohlavních hormonů. Větší míra agrese je pozorována u nekastrovaných psů. Tomuto návrhu však odporují kastrované feny, které vykazují větší míru agrese po kastraci (Hopkins a kol., 1976; Voith, 1979).
2.4. Dominantní agrese Dominantní pes se vůči druhému psovi projevuje jedním nebo více typickými projevy jako je dominantním postavením těla, upřeným pohledem, vztyčenýma ušima a
8
ocasem. V souvislosti s dominantní agresí je to ještě doprovázeno vrčením, odhalováním špičáků, s možností výpadu nebo útoku (Borchelt, 1983; Blackshaw, 1991). V rodině se pes na dominantní pozici dostává vlivem nesprávného chování majitele (Hart a Hart, 1985; O'Farrell, 1987; Peachey, 1993; Rogerson, 1993). O'Farrell (1987) objevil statistický vztah mezi výskytem dominantní agrese psa vůči členům rodiny a majitelem, který má vysoké citové sympatie ke psu (spaní v posteli, dovolení psovi vybírat si místa podle jeho uvážení...). Majitelé pak často nahlásí agresi jako nevyprovokovanou, ale v drtivé většině případů můžeme identifikovat nebo simulovat podněty na každý případ agrese (Cameron, 1997). Někteří dominantní psi nevykazují zjevná znamení a postoje dominantního chování, místo toho odmítají vykonat submisivní pozici. Pes se například stane agresivním, jestliže ho budeme chtít převalit na záda (Borchelt, 1983). Proměnná nebo výběrová poslušnost může signalizovat stav dominance u těchto psů k určité osobě (O'Farrell, 1992; Landsberg a kol., 2003). Příznaky dominance jsou zřejmé již u malých štěňat, ale dominantní agrese se zpravidla vyskytuje až po dosažení puberty psa (Cameron, 1997). První kousnutí s náznakem dominance bylo pozorováno právě v tomto věku (Wright, 1991). Dominance je obecně spojená s velikostí psa. Čím větší je rozdíl ve velikostí psů, tím je větší pravděpodobnost, že větší z dvojice psů se bude vůči menšímu chovat dominantně. Mezi psy, kteří jsou členy stejné smečky, dochází častěji k agresi v období, když mladší z dvojice psů dosáhne puberty nebo když původně dominantní pes zestárne, čímž ztratí fyzickou sílu a je nahrazen mladším z dvojice psů (Beaver, 1983; Hart a Hart, 1985), a to nezávisle na tom, zda se jedná o psy v příbuzenském stavu (např. otec a syn) či nikoliv (Campbell, 1975). K dominantní agresi také téměř vždy dochází, když je do domácnosti, kde žije dospělý pes, přiveden další dospělý pes (Hart a Hart, 1985). Příčiny domácí agrese mezi psy popsali ve svých pracích Campbell (1975), Borchelt a Voith (1982), Polsky (1983) a Hart a Hart (1985). Spouští ji dost často přítomnost majitele (Campbell, 1975; Hart a Hart, 1985). Tito psi mohou soupeřit o pozornost majitele (Beaver, 1983; Hart a Hart, 1985). Nicméně, psi mezi sebou také bojují, když majitel není přítomen (Voith, 1980). V těchto bojích může dojít i k vážným zraněním nebo dokonce k zabití (Borchelt a Voith, 1985). Častým důvodem této agrese je chybné preferování majitelem submisivního psa vůči dominantnímu jedinci (Borchelt, 1983). 9
2.5. Submisivní agrese Tento typ agrese je opakem dominantní agrese. Vykazuje prvky, které můžeme pozorovat při strachu, který může vyvolat dominantní pes, autoritativní chovatel, akustické podněty nebo neznámé předměty. Pes má sklopené uši, stažený ocas mezi nohami, přikrčenou pozici (zaujmutí co nejmenší velikosti) a může vykazovat vrčení či kňučení. Jednotlivé prvky mohou být doplněny máváním ocasu, pohledem směřujícím jinam, převalením na záda a odhalením břicha (Borchelt, 1983). Všechny tyto pozice zabraňují dominantnímu psovi, aby na podřízeného zaútočil (Pongrácz a kol., 2008). Strach je primární cit, který je užitečný pro určení odezvy k potenciálně nebezpečným podnětům (Reisner, 2003; Stafford, 2006). Může být akutní nebo chronický, ale ve všech případech je samozřejmě nepříjemný. Pes může být vystaven mnoha potenciálně nebezpečným podnětům v celém jeho životě, ale měl by se naučit poznat ty, které jsou nebezpečné, a které ne. Chování v odezvě na strach je adaptivní odezva, která počítá s obrannými reakcemi podporujícími přežití. Jestliže strach nastává často, stává se chronickým nebo vede k fóbii či úzkosti, pak je to sociální problém pro zasažené zvíře. To se může projevit na psím zdraví a zvýšit jeho fyziologické odezvy na obyčejné environmentální podněty. Akutní odezva na potenciální nebezpečí není obecně velmi významná, je obvykle krátká a pes se může vyhnout nebezpečí tím, že se vzdálí (Stafford, 2006). Vyskytuje se u psů i fen (Borchelt, 1983; Blackshaw, 1991), když se dostanou do situace, ze které nemohou uniknout (Blackshaw, 1991). Jestliže na odezvu majitel odpoví pozorností, pak je toto chování posíleno a dochází k jeho zvýšení, jestliže dojde k potrestání, zvyšuje se strach. Obyčejné podněty, které vyvolají extrémní odezvy nebo fóbie u psů, zahrnují některé druhy lidí (muži, muži v uniformě, děti), hluk (střelba, ohňostroje, bouřky) a zvláštní prostředí např. veterinární klinika (Stafford, 2006). U některých psů může traumatická zkušenost s jiným psem vyvolat agresivní chování ke všem psům, nebo ke psům určitého typu – plemeno, velikost, barva (Manteca, 2003).
2.6. Teritoriální agrese Agrese vůči psům, kteří nejsou členy domácnosti, je označována jako teritoriální agrese. Dochází při ní k obraně specifického území psa – zahrady, obytných prostor apod. nebo k ochraně majitele před jinými psy v případě, že by byl v hierarchii smečky
10
pod psem. Útočící psi se obvykle neznají a někteří majitelé potvrzují, že jejich psi byli méně agresivní, když se vzdálili od jejich území. Při teritoriální agresi pes vykazuje vztyčené uši a ocas a rychlý pohyb směrem k narušiteli teritoria. Pes může také štěkat. Jako podněty spouštějící teritoriální agresi mohou sloužit zvuky v blízkosti domova či cizí osoby nebo zvířata překračující vymezenou hranici teritoria (z pohledu psa) (Borchelt, 1983). Jde o normální přirozené chování, jelikož psi jsou teritoriální zvířata bránící své území. Stává se však vážným problémem, když pes napadá lidi, návštěvníky či zvířata (Blackshaw, 1991). Plemena psů primárně určená pro ochranu a střežení vykazují vyšší výskyt teritoriálního chování. Tato plemena mají toto chování silněji geneticky zakódováno (Borchelt a Voith, 1982). Teritoriální agrese se vyvíjí od dosažení puberty (Wright, 1991).
2.7.
Vlastnická agrese Toto chování zahrnuje vrčení, odhalování špičíků, výpady nebo útok, když si pes
přivlastňuje nějaký objekt (jídlo, hračku, části oděvu...) nebo někoho (rodinu, zvíře...), a někdo se k němu příliš přiblíží nebo mu chce hájený předmět vzít. Pes střeží „svůj“ majetek a hrozí přistupujícímu (Borchelt, 1983).
2.8.
Mateřská agrese Psi podobně jako většina masožravců (Ewer, 1973; Poole, 1985) se rodí hluší,
slepí a málo pohybliví. O mláďata musí být pečováno, aby přežila. Dokud se mláďata nestanou vyvinutějšími a nezávislejšími, zůstávají pod ochranou feny a přijímají vytrvalou péči (Pal, 2005). Mateřská agrese je označením pro agresivní chování feny v době, kdy se stará o štěňata nebo během falešné březosti, kdy si místo štěňat osvojuje např. hračky či jiné objekty (Voith, 1980). Největší míra agrese byla zaznamenána během prvních dvou týdnů života štěňat a dále během prvního týdne života ve smečce s ostatními psy (Pal, 2005). Ukončení falešné březosti vede k zastavení problému. Při péči o štěňata je ovlivnění agrese jen těžko proveditelné (Borchelt, 1983).
2.9.
Agrese z bolesti Tato agrese vzniká, jestliže pes cítí bolest (např. při zranění, léčení...). Při agresi
může vrčet, odhalovat špičáky, podnikat výpady nebo kousnout (Borchelt, 1983).
11
2.10. Agrese při trestu Při trestu, jakým je zvýšení hlasu, bližší přístup ke psu, bití, často vyúsťuje v agresi. Pes vrčí, odhaluje zuby, podniká výpad nebo útočí. Není nutné, aby pes měl již dřívější zkušenost, protože bolest během trestu může lehce vyvolat toto chování (Borchelt, 1983).
2.11. Agrese při hře Sociální hra reprezentuje jeden z nejkomplexnějších vzájemných ovlivňování mezi dvěma jednotlivci. Při sociálních hrách se ovlivňují zejména mladá zvířata. Psi žijící s lidmi často používají při komunikaci prostředky, které můžeme pozorovat během hry s ostatními psy, jsou však nevyžadované člověkem – kousání a predátorské chování (Hubrecht a Serpell, 1993; Rooney a kol., 2000; Bauer a Smuts, 2007). Téměř dvě třetiny majitelů však toto kousavé chování podporují (O'Farrell, 1992).
2.12. Agrese spojená s potravou Tato agrese se může objevit u psů, aniž by záviselo na jejich hierarchickém postavení. To znamená jak u psů dominantních, tak i u submisivních. Psi si takto chrání pro ně cennou potravu (Reisner, 2003).
2.13. Agrese vůči dospělým osobám Je s podivem s jakou rychlostí se z neagresivního chování stane agresivní a zpět. Nejdramatičtější případy takto rychlého přepínání je u dominantní agrese. Lidé se často stávají oběťmi dominantní nebo vlastnické agrese, kdy oběťmi jsou členové rodiny. Někteří lidé ignorují signály hrozby sestávající z vizuálních projevů. Útok je častý, když si člověk toto chování vysvětlí mylně nebo ho zcela zamítne a své chování ke psu nezmění (lidé často předpokládají, že pes je přátelský a nekousne). Spoléhají na psa, sahají na hájený předmět nebo psa objímají, tato situace vyúsťuje v obličejové útoky (Wright, 1991). Odezva psa k člověku může být závislá na množství faktorů, které se vztahují ke zvířeti, např. plemeno, stáří, předchozí zkušenosti. Některé autoři uvádějí, že pohlaví psa ovlivňuje jeho odezvu k člověku (Lore a Eisenberg, 1986), a navíc, že reakce psa k člověku je ovlivňována pohlavím osoby (Lore a Eisenberg, 1986; Van der Borg a kol., 1991). Psi vykazovali více obranné agresivní reakce, např. štěkání, udržovaní zrakového kontaktu (Beaver, 1982; Millot, 1994) vůči mužům než ženám. Otázkou zůstává, co 12
u psů spouští rozdílné odpovědi k mužům a ženám. Skutečností je, že muži jsou ve velikosti zpravidla větší než ženy, a že ženy mívají delší vlasy než muži. Možná svou roli hraje i přirozený tělesný lidský pach. Rozdíly v reakci na člověka byly zřejmě způsobeny předchozími zkušenostmi s muži a ženami, dále kastrací, plemenem, věkem, fyzickým vzhledem člověka, jeho chováním, stářím, pachem nebo jejich kombinací (Wells a Hepper, 1999). Útoky na dospělé osoby nejčastěji směřují na horní končetiny (ruce, předloktí), což vede k tomu, že se oběť pravděpodobně snažila rukama chránit. Další útoky směřují na dolní končetiny a na oblast hlavy. Majitelé jsou často pokousání při mazlení se psem nebo při krmení a také při odtrhávání bojujících psů (Meade, 2006). Protože větší riziko zranění připadá na větší, silnější psy, majitelé těchto psů vyhledávají více profesionální pomoc. Navíc, se majitelé více zabývají agresí nasměrovanou k sobě nebo ke členům jejich rodiny a pravděpodobně vyhledají profesionální pomoc častěji než majitelé, jejichž psi jsou agresivní vůči neznámým osobám nebo zvířatům (Bamberger a Houpt, 2006). Obecně, nejvyšší míra agrese byla nalezená u menších plemen. Rozdíly mezi sklonem k agresivnímu chování je přinejmenším částečně ovlivněn geneticky (Duffy a kol., 2008).
2.14. Agrese vůči dětem V mnoha rodinách psi hrají důležitou roli jako hlídači, společníci a přátelé. Bohužel, toto partnerství není bez problémů. Děti podceňují vznik nebezpečí ze strany psů, protože jsou více neopatrné a nezkušené než dospělé osoby. Největší rizikovou skupinu představují děti do 10-ti let. Ty jsou často vystaveny vážným až smrtelným útokům (Schalamon a kol., 2006). Psi žijí ve smečkách s hierarchickým uspořádáním. Z pohledu hierarchie psi berou dítě jako podřízeného jedince. Mohou proto cítit potřebu bránit svoji vlastní pozici, když dítě vykazuje dominantní znaky. Jestliže dítě naváže se psem oční kontakt a ještě ho chce pohladit po hlavě, může to skončit tragicky. Dominantní pes zaútočí tvrdě a razantně, často do oblasti hlavy. Bázlivý pes může kousnout dítě vlivem obranné agrese do ruky (Wright, 1991). Pro děti představuje každé plemeno hrozbu kousnutí. Kterýkoliv pes může zaútočit. Děti se pravděpodobně cítí spokojené ve společnosti psů, a proto dochází ke zkracování vzdáleností mezi dětmi a psy a ke ztrátě respektu vůči psovi. Výskyt většího počtu útoků byl zaznamenán během letních měsíců, to může být vysvětleno
13
faktem, že teplé, letní dny, stimulují aktivitu nejen u dětí, ale i u psů. Více si hrají venku a mají možnost setkat se s jinými psy. Může dojít také k vylekání, a to může spustit útok. Nejvyšší frekvence útoku byla zaznamenána u dětí mezi 6-12 rokem, poté útoky klesaly se zvyšujícím se věkem dítěte. 73 % všech zasažených dětí bylo mladších 10 let. Drtivá většina psů (73 %)
děti znala, zatímco v jen 15 % případech, pes patřil
neznámému majiteli (Schalamon, 2006). 94 % dětí mělo úrazy jen v jedné oblasti těla; nejčastěji se jednalo o oblast hlavy (Reisner 2003; Schalamon, 2006) a krku (50 %), následovaly horní (28 %) a dolní končetiny (18 %). Pokousání na trupu bylo méně časté (4 %). 85 % dětí utržilo hluboké rány; 15 % dětí povrchová škrábnutí a drobné odřeniny. Děti, které byly mladší pěti let, utrpěly významně více útoků od malých psů v porovnání s dětmi staršími (Schalamon, 2006). Děti představují největší riziko pro útok z důvodu neznalosti psího chování. Psi mohou zaútočit při své obranně, ale také při bolesti. Děti také se psy soutěží o nejrůznější věci (hračky, domov...), to vyúsťuje ve vlastnickou agresi, a jelikož se tyto předměty často nacházejí na zemi, kde je i pes, děti se tak lehce stanou obětí útoku do tváře. Psi drženi na řetěze po dlouhou dobu mohou být dětem zvlášť nebezpeční. Velké množství vážných, a někdy dokonce i smrtelných, útoků bylo způsobeno psy, kteří byli přivázáni nebo se utrhli. Jako nejsnadnějším vysvětlením se jeví obrana teritoria nebo misky s krmením, ačkoli mohou být i jiná vysvětlení (Wright, 1991).
2.15. Srovnání agresivního chování psa a vlka Vlk (C. lupus) je předkem psa, proto srovnání chování mezi psy a vlky může obohatit naše chápání agrese. Chování, které je spojené s konflikty dominance u vlčí smečky, je podobné jako chování u psů, kteří útočí na dalšího psa v rodině. To potvrzuje hypotézu, že psi bojují o postavení v hierarchii (Borchelt, 1983). Vlk je společenské zvíře, jehož základní jednotkou je smečka. Po mnoho desetiletí byla vlčí smečka spojena s existencí hierarchie (Mech, 1970). Tato hierarchie je u vlků rozdělena zvlášť mezi samce a samice (Mech, 1970; Zimen, 1982), ačkoli alfa pes a fena mohou ovládat dospělé druhého pohlaví (Mech, 1970), opačné pohlaví může ovlivňovat dominantní postavení tehdy, když jsou jedinci v odlišném věku (Zimen, 1982). U zajaté vlčí smečky se agrese více projevovala u samic než u samců, a více než polovina útoků byla mezi dvěma vlčicemi (Fentress a kol., 1987). Tyto informace jsou shodné s schováním u domácích psů, kdy boje častěji vzplanuly mezi fenami. Tak jako
14
u psů, vede i u vlků boj mezi samicemi k vážnějším zraněním (Zimen, 1982; Fentress a kol., 1987). U fen nejsou tak silné zábrany ke kousnutí a méně využívají přípravnou hrozbu (Zimen, 1976). Mladí dospívající jedinci a podřízení vlci neustále testují postavení starších vlků. Starší (Zimen, 1982) a větší (Lockwood, 1979) jednotlivci jsou obvykle dominantnější. Podobně mladší, větší psi zahajují agresi. Smrt nebo slabost alfa vlka vyústí v boj a dominance rozřadí členy smečky. Spouštění agrese u psů má tedy protějšek ve vlčím společenském chování (Mech, 1970; Zimen, 1976). Agrese může nastat při krmení, během shromáždění skupiny, když je vlk pozdraven při návratu do smečky, nebo když je smečka vzrušená před lovem (Fentress a kol., 1987). Hravé interakce, které často zahrnují testování dominance, můžou vyústit až k bojům (Zimen, 1982; Fentress a kol., 1987). Během útoků smečky se zúčastnění vlci pustí do boje, který začal mezi dvěma jednotlivci, a napadnou níže postaveného jedince (Zimen, 1976; Fentress a kol., 1987). Toto chování může usnadnit pochopení agrese psa, který obvykle zaútočil na psa, kterého potrestal majitel. Agrese mezi fenami se zvyšuje s počátkem období rozmnožování (Mech, 1970; Zimen, 1982; Fentress a kol., 1987). Tak jako u psů, dominantní fena napadne podřízené feny, které pohlavně dospějí a jsou připravené k rozmnožování, takové feny mohou být přechodně vyhnány ze smečky, zraněny nebo dokonce zabity (Zimen, 1976; Zimen, 1982; Fentress a kol., 1987).
2.16. Příčiny agresivního chování Šlechtění psů může být z jedním z faktorů ovlivňujících vyšší nebo nižší výskyt agrese. Obvykle nejpopulárnější plemena jsou odchovávána v rozmnožovacích chovech, kde není kladen důraz na kvalitní temperament psa, nýbrž na zisk. Výsledkem je rozšíření fyzicky i psychicky nezdravých zvířat, kdy je nanejvýš pravděpodobné, že se může vyskytnout agrese vůči lidem. Dalšími faktory ovlivňujícími agresi může být věk a velikost zvířete, pohlaví, reprodukční stav a celkové zdraví. Nicméně, velký podíl mají enviromentální vlivy jako je výcvik psa, socializace k lidem, kvalita dohledu a kontroly nad psem a v neposlední řadě také chování oběti. Tyto faktory ovlivňující psí agresi mohou být základem zvláštního chování a nelze proto brát v potaz pouze jedinou charakteristiku jako je plemeno (Lockwood, 1986).
15
2.17. Faktory ovlivňující agresi Je prokázáno, že mladší psi, obzvláště ve věku 1-5 let, jsou více náchylní k agresi než psi starší. Vysoké procento představovali zejména psi po dosažení puberty. Agrese se tak jeví být nejčastějším problémem u mladších psů. Průměrný věk agresivních psů byl 3-4 roky, který je shodný i pro jiné typy problémového chování. U některých typů agrese vypadá, že věk je důležitý, zatímco u jiných nikoli (Wright, 1991). Sdělení ohledně toho, která plemena jsou více agresivní, musí být interpretována obezřetně, protože zde musíme přihlížet k tomu, kolik plemen se nachází v konkrétní zkoumané oblasti. Také zde existuje problém kříženců, kteří mohou poškodit pověst čistokrevných plemen, například, zavalité krátkosrsté zvíře může být považováno jako pittbullteriér, středně veliký černý pes s pálením jako německý ovčák. Popularita plemen se mění v průběhu doby a nelze tak porovnat přesné útoky jednotlivých plemen (Wright, 1991). Několik plemen má nejvyšší hodnocení pro agresi vůči cizím lidem (jezevčíci, čivavy, dobrmani, rotvajleří, jorkšírští teriéři a pudlové). Relativně průměrnou agresí vůči cizím lidem vykazují pittbullteriéři, což je neslučitelné s jejich univerzální pověstí jako „nebezpečné plemeno“ (Sacks a kol., 1996). Tento vzor je shodný s názorem, že toto plemeno se selektivně množilo pro agresi vůči ostatním psům než vůči lidem (Lockwood, 1995). To bylo zdůrazněno, nicméně, kousnutí pittbullteriérem může být nad průměrem s krutostí jejich útoků a také dalšími podněty (např., velikost a síla plemene, jeho nevýrazné výstražné upozornění a jeho houževnatost, když zaútočí), právě proto mohli být vybráni jako bojové plemeno (Duffy a kol., 2008). Vztah oběti a psa rozčleňujeme dle toho, jak moc se pes s obětí zná. Studie ukazují, že větší nebezpečí útoků lze čekat ze strany vlastněných psů než od toulavých. Psi jsou vůči lidem agresivnější než feny. Je známo, že nekastrovaní psi a kastrované feny jsou více agresivní než opačné kategorie Děti jsou kousnuty častěji než dospělí a mladší děti častěji než starší. Častější útoky jsou na muže než ženy. Oběťmi smrtelných útoků jsou spíše chlapci než muži. 80 % kousnutí bylo lokalizováno na dolních a horních končetinách. V 6 ze 7 studií byla největší frekvence kousnutí směrována na dolní končetiny, následovaly horní končetiny, hlava, tvář, krk, trup (Wright, 1991). V 60. a 80. letech bylo zjištěno, že velcí psi měli na kontě více útoků než psi střední nebo malí a malí psi měli útoků nejméně. Ačkoli větší psi jsou hlášeni jako
16
častější, nemusí být nutně častějšími útočníky. Avšak způsobením vážnějších zranění jsou více často diskutováni (Wright, 1991).
2.18. Prevence agresivního chování Na jedné straně je prokázáno, že všechny útoky byly vyprovokované, pouze oběť vnímá, že tomu tak nebylo, protože mnozí lidé nerozumějí chování psa. Téměř všechna kousnutí mohou být vysvětlena z pohledu psa, protože pes nic nepředstírá. Většina útoků je chybou člověka (dítěte) a ne psa. Strategie pro prevenci útoků je založena na předpokladu výchovných programů. Ty jsou důležité zejména u chovatelů s malými znalostmi chování psů. Na druhé straně, mnoho lidí přikládá vinu psovi. Jedna třetina incidentů byla přičítána psům, kteří útočí zákeřně bez lidské provokace a jistá plemena jsou obzvláště agresivní. Navrženou strategií této skupiny lidí je určit agresivní plemena, omezit jejich chov, popřípadě je zcela odstranit z populace. Jiní říkají, že je čas přestat obviňovat oběť a psa (plemeno) a je čas poradit majiteli psa. Děti mají zřídka příležitost změnit své chování předtím než dojde k útoku, a je povinností majitelů zajistit psa tak, aby k útokům nedošlo (Wright, 1991). Primární prevence by měla být zaměřena na veřejnost. Kurzy komunikace se psem by měly být nabídnuty jak majitelům, tak lidem v největším nebezpečí, včetně dětí. Jiné stránky programu primární prevence by měly zahrnovat stanovené nástroje, objektivní zhodnocení a pomoc při předvídání chování. Sekundární prevence by měla odstranit nebo regulovat ty faktory, které přispívají k podněcování agresivity psa. Psi, kteří nejsou zdraví, vykazují známky obranné agrese ve zvláštních situacích nebo nedokázali potlačit útok v přítomnosti lidí, potřebují odbornou pomoc (Wright, 1991). Doporučuje se také modifikace chování, obzvláště u dětí, které se stýkají se psy. Přestože tento přístup může být užitečný i u dospívajících lidí, hlavním předmětem jsou mladší děti. Děti ve školním věku mohou být cvičeny úspěšně v bezpečném chování, když se k nim přiblíží pes. Děti, které prošly tímto školením ukázaly významně větší bezpečnostní chování než děti v netrénovaných skupinách. Přes možné vzdělávací programy pro školy, to ještě vypadá, že je rozumnější naučit majitele psa a rodiče větší pozornosti, když jsou děti blízko psům než potom řešit odpovědnost za psí útok. Pokousání psem u dětí je více pravděpodobné u jistých plemen. U takových to plemen musejí rodiče a majitelé psů zvážit možná rizika. Proto by se strategie prevence měla zaměřit na státní školství a výcvik psů a jejich majitelů (Wright, 1991).
17
Informace o společenském chování vlků umožňuje nahlédnout na metody vedoucí ke zlepšení chování u psů. Prevencí agrese v domácnosti je nepořizovat si druhou fenu, zvláště fenu většího plemene než je doposud chována fena. Redukovat agresi musí majitel jako vůdce smečky. Vysoká agrese u kastrovaných psů vylučuje, že by kastrace mohla zcela odstranit agresi. Avšak na druhou stranu bylo zjištěno, že kastrace ovlivní více agresivitu u psů než u fen (Liinamo a kol., 2007). Vysoká úroveň agrese mezi podřízenými vlky ukazuje, že účinek tréninku poslušnosti zavedený majitelem jako vůdcem smečky, nemá žádný vliv na agresi mezi psy (Zimen, 1982). Agrese vůči jinému psovi je normální, ovšem v lidské společnosti nepřijatelná. Samotná zranění při bojích jsou spíše průměrná než vážná, ale odezva lidí k takové agresi může způsobit významné omezení v životním stylu ať už agresora nebo oběti, a to může mít větší dopad na život psa než agrese sama (Stafford, 2006). Samotná prevence dominantní agrese zdůrazňuje vzdělání vlastníka, aby rozuměl chování psů. Prevence zahrnuje paletu návrhů pro majitele psů, kteří musí změnit své dosavadní chování a zdůraznit odměňování požadovaného chování. Vysoké procento psů s projevy dominantní agrese, bylo často důsledkem aktivního submisivního chování majitele, než výsledek, že pes trpí vrozenou silnou dominantní agresí (Cameron, 1997).
3. NÁVRH METODIKY EXPERIMENTU Psi budou roztříděni do dvou skupin. První skupinu budou tvořit psi vykazující agresi proti psím členům domácnosti, druhou skupinu tvoří psi agresivní vůči cizím psům. Pes, který vyvolává agresi, bude označen jako iniciativní pes. Pes napadaný jako pes cíl. Psi budou rozděleni dle pohlaví: pes, fena, pro další analýzy budou rozděleni na skupiny reprodukční psi, kastrovaní psi, reprodukční feny, kastrované feny. Při boji bude jako první zaznamenáno pohlaví iniciativního psa, za druhé plemeno psa.
Klasifikace agresivního chování: 1. Bez kontaktu 2. Kontakt bez zranění 3. Kontakt s menším zraněním 4. Kontakt se zraněním vyžadující veterinární ošetření
18
Klasifikace frekvence útoků pro psy žijící v jedné domácnosti: 1. Méně než 1krát za měsíc 2. 1-3krát za měsíc 3. 1krát týdně 4. 2-6krát týdně 5. 1krát denně 6. Častěji než 1krát denně
Klasifikace frekvence útoků jako procento všech příležitostí při setkání cizích psů: 1. 25 % nebo méně 2. 26-50 % 3. 51-75 % 4. 76 % nebo víc Pokus, u psů žijících společně, je prováděn v domácnostech. Agrese vůči cizím psům je pozorována ve vyhrazeném prostoru.
Pro společně žijící psy: a. Psi mohou být spolu bez dozoru b. Psi můžou být spolu jen pod dozorem c. Psi musí být odděleni d. Pes musí opustit domácnost e. Eutanázie
Pro setkání cizích psů: a. Pes může mít kontakt s cizími psy bez dozoru b. Pes může mít kontakt s cizími psy pod dozorem c. Pes nemůže mít kontakt s cizími psy d. Pes musí být dán pryč e. Eutanázie
19
4. ZÁVĚR Z dosavadních poznatků o agresivitě shrnutých v bakalářské práci vyplývá, že agresivní chování je vrozeným chováním psů. Pes neodmyslitelně patří k současné společnosti, a proto se člověk musí naučit znát jeho chování, aby soužití mohlo probíhat bez problémů. Útoky jsou z pohledu lidí často prezentovány jako nevyprovokované, ale při bližším zkoumání situací zjistíme, že jsme vůči psovi projevili chování, které on ve svém „jazyce“ chápal zcela jinak a nutilo ho zasáhnout. Je třeba také mít na paměti, že určitá plemena byla vyšlechtěna pro pracovní účely, při kterých je zvýšená míra agrese podmínkou. Při chovu těchto plemen je nutno s těmito vlastnostmi počítat a vést psa tak, aby své vrozené chování zvládl udržet na patřičné úrovni a nestal se tak přítěží pro společnost. Mnoho poznatků o problematice agresivity ještě není zcela objasněno, a proto je třeba této problematice se výzkumně trvale věnovat.
20
5. POUŽITÁ LITERATURA BAMBERGER, M., HOUPT, K.A. Signalment factors, comorbidity, and trends in behavior diagnoses in dogs: 1644 cases (1991–2001). Journal of American Veterinary Medical Association, 2006, roč. 229, č. 10, s. 1591–1601. BAUER, E.B., SMUTS, B.B. Cooperation and competition during dyadic play in domestic dogs. Canis familiaris. Animal Behaviour, 2007, roč. 73, č. 3, s. 489–499. BEAVER, B.V. Distance increasing postures of dogs. Veterinary Medicine Small Animal Clinician, 1982, roč. 77, s. 1023-1024. BEAVER, B.V. Clinical classification of canine aggression. Applied Animal Ethology, 1983, roč. 10, č. 1-2, s. 35–43. BEERDA, B., SCHILDER, M.B.H., VAN HOOFF, J.A.R.A.M., VRIES, H.W.D., MOL, J.A. Chronic Stress in Dogs Subjected to Social and Spatial Restriction. I. Behavioral Responses. Physiology and Behavior, 1999, roč. 66, č. 2, s. 243-254. BLACKSHAW, J.K. An overview of types of aggressive behavior in dogs and methods of treatment. Applied Animal Behaviour Science, 1991, roč. 30, č. 3-4, s. 351-361. BOLLEN, K.S., HOROWITZ, J. Behavioral evaluation and demographic information in the assessment of aggressiveness in shelter dogs. Applied Animal Behaviour Science, 2008, roč. 112, č. 1-2, , s. 120-135. BORCHELT, P.L. Aggressive behavior of dogs kept as companion animals: classification and influence of sex, reproduktive status and breed. Applied Animal Ethology, 1983, roč. 10, č. 1-2, s. 45-61. BORCHELT, P.L., VOITH, V.L. Classification of animal behavior problems. Veterinary Clinics of North America. Small Animal Practice, 1982, roč. 12, č. 4, s. 571-585. BORCHELT, P.L., VOITH, V.L. Aggressive behavior in dogs and cats. Compendium on Continuing Education for the Practicing Veterinarian, 1985, roč. 7, č. 11, s. 949-957. BRADSHAW, J.W., LEA, A.M. Dyadic interactions between domestic dogs. Anthrozoös, 1989, roč. 5, s. 245–254. BRADSHAW, J.W., WICKENS, S.M. Social behaviour of the domestic dog. Tijdschrift voor Diergeneeskunde, 1992, roč. 117, s. 50–53. CAMBELL, W.E. Behaviour problems in dogs. Santa Barbara: American Veterinary Publications, 1975, s. 306, ISBN 0966870506.
21
CAMERON, D.B. Canine dominance-associated aggression: concepts, incidence, and treatment in a private behavior practice. Applied Animal Behaviour Science, 1997, roč. 52, č. 3–4, s. 265-274. CLUTTON-BROCK, J. A Natural History of Domesticated Mammals. Cambridge: University Press, 1999, s. 248, ISBN 0521634954. DUFFY, D.L., HSU, Y, SERPELL, J.A. Breed differences in canine aggression. Applied Animal Behaviour Science, 2008, roč. 114, č. 3-4, s. 441-460. EWER, R.F. The Carnivores. Ithaca: Cornell University Press, 1973, s. 494, ISBN 0801407451. FENTRESS, J.C., RYON, J., MCLEOD, P.J., HAVKIN, G.Z. A multidimensional approach to agonistic behavior in wolves. In: Frank, H. (Ed.), Man and wolf: Advances, issues, and problems in captive wolf research. Dordrecht: Dr. W. Junk Publisher, 1987, s. 253- 274. FOX, M.W. Pet–owner relations. In: Anderson RS (Ed.), Pet animals and society. London: Tindall, 1975, s. 37–52. HANNA, T.L., SELBY, L.A. Characteristics of the human and pet populations in animal bite incidents recorded at two air force bases. Public Health Reports, 1981, roč. 96, č. 6, s. 580-584. HART, B.L., HART, L.A. Canine and feline behavioral therapy. Philadelphia: Lea and Febiger, 1985, s. 275, ISBN 0683039121. HOPKINS, S.G., SCHUBERT, T.A., HART, B.L. Castration of adult male dogs: effects on roaming, aggression, urine marking, and mounting. Journal of American Veterinary Medical Association, 1976, roč. 168, s. 1108-1110. HUBRECHT, R.C., SERPELL, J.A. Influence of housing conditions on the behaviour and welfare of dogs. Applied Animal Behaviour Science, 1993, roč. 35, č. 3, s. 293. JACOBS, C., DE KEUSTER, T., SIMOENS, P. Assessing the pathological extent of aggressive behaviour in dogs. Veterinary Quarterly, 2003, roč. 25, č. 2, s. 54-56. JENKS, S.M., GINSBURG, B.E. Socio-sexual dynamics in a captive wolf pack. In: Frank, H. (Ed.), Man and wolf. Amsterdam, 1987, s. 375–399. LANDSBERG, G.M. The distribution of canine behavior cases at three behavior referral practices. Veterinary Medicine, 1991, roč. 86, č. 10, s. 1011-1018. LANDSBERG, G.M., HUNTHAUSEN, W., ACKERMAN, L.. Manual de problemas de conducta del perro y gato. Acribia, 1998, s. 169–197, ISBN 8420008486.
22
LANDSBERG, G., HUNTHAUSEN,W., ACKERMAN, L. Canine aggression. In: Landsberg, G. Hunthausen, W., Ackerman, L. (Ed.), Handbook of Behaviour Problems of the Dog and Cat, second ed., London: Saunders, 2003, 728 s., ISBN 0702027103 LIINAMO, A.E., VAN DEN BERG,L. , LEEGWATER, P.A.J., SCHILDER, M.B.H., VAN ARENDONK, J.A.M.,VAN OOST, B.A. Genetic variation in aggression-related traits in Golden Retriever dogs. Applied Animal Behaviour Science, 2007, roč. 104, č. 1-2, s. 95-106. LOCKWOOD, R. Dominance in wolves: useful construct or bad habit? In: Klinghammer, E. (Ed.), The Behavior and Ecology of Wolves. New York/London: Garland STPM Press, 1979, s. 225-244, ISBN 0824070194 LOCKWOOD, R. Vicious dogs. The Humane Society News, 1986, roč. 31, č. 1, s. 1-4. LOCKWOOD, R. The ethology and epidemiology of canine aggression. In: Serpell, J. (Ed.), The Domestic Dog: Its Evolution, Behavior and Interactions with People. Cambridge: Cambridge University Press, 1995, s. 268, ISBN 0521425379 LORE, R.K., EISENBERG, F.B. Avoidance reaction of domestic dogs to unfamiliar male and female humans in kennel setting. Applied Animal Behaviour Science, 1986, roč. 15, č. 3, s. 262-266. MANTECA, X. Agrese proti cizím lidem a jiným psům – diagnostika a léčba. Pes přítel člověka. 2003, roč. 48, č. 7, s. 6. MEADE, P. Police and domestic dog bite injuries: What are the differences? What are the implications about police dog use?. Injury Extra, 2006, roč. 37, č. 11, s. 395-401. MECH, L.D. The wolf: the ekology and behavior of endangered species. Garden City: Doubleday, 1970, s. 384, ISBN 0816610266 MILLOT, J.L. Olfactory and visual cues in the interaction systems between dogs and children. Behav. Processes, 1994, roč. 33, s. 177–188. MORTON, C. Dog bites in Norfolk. Public Health Reports, 1973, roč. 88, č. 1, s. 59-64. NOBIS, G. Der älteste Haushund lebte vor 14,000 Jahren. Umschau, 1979, roč. 19, s. 610. O’FARRELL, V. Owner attitudes and dog behaviour problems. J. Small Animal Practice, 1987, roč. 28, s. 1037- 1045. O’FARRELL, V. Manual of canine Behaviour. Cheltenham: British Small Animal Veterinary Association, 1992, s. 544, ISBN 090521417.
23
OVERALL, K.L. Natural animal models of human psychiatric conditions: assessment of mechanism and validity. Progress in Neuropsychopharmacology and Biological Psychiatry, 2000, roč. 24, č. 5, s. 727–776. PAL, S.K. Parental care in free-ranging dogs, Canis familiaris. Applied Animal Behaviour Science, 2005, roč. 90, č. 1, s. 31-47. PEACHEY, E. Problems with people. In: Fischer, J. (Ed.), The Behaviour of Dogs and Cats. London: Stanley Paul, 1993, s. 104-112, ISBN 0091778166. POLSKY, R.H. Factors influencing aggressive behaviour in dogs. California Veterinarian, 1983, roč. 10, s. 12-15. PONGRÁCZ, P., VIDA, V., BÁNHEGYI, P., MIKLÓSI, A. How does dominance rank status affect individual and social learning performance in the dog (Canis familiaris)?. Animal Cognition, 2008, roč. 11, č. 1, s. 75-82. POOLE, T.B. Social Behaviour in Mammals. Glasgow: Blackie, 1985, s. 248, ISBN 041200111X REISNER, I.R. Differential diagnosis and management of human-directed aggresion in dogs. Veterinary Clinics of North America. Small Animal Practice, 2003, roč 33, č. 2, s. 303-330. ROGERSON, J. Preventing aggression. In: Fischer, J. (Ed.), The Behaviour of Dogs and Cats. London: Stanley Paul, 1993, s. 52-61, ISBN 0091778166. ROLL, A., UNSHELM, J. Aggressive conflicts amongts dogs and factors affectim them. Applied Animal Behaviour Science, 1997, roč. 52, č. 3-4, s. 229-242. ROONEY, N.J., BRADSHAW, J.W.S., ROBINSON, I.H. A comparison of dog–dog and dog–human play behaviour. Applied Animal Behaviour Science, 2000, roč. 66, č. 3, s. 235–248. SACKS, J.J., LOCKWOOD, R., HORNREICH, J., SATTIN, R.W. Fatal dog attacks, 1989–1994. Pediatrics, 1996, roč. 97, č. 6, s. 891–895. SACKS, J.J., SATTIN, R.W., BONZO, S.E. Dog bite-related fatalities from 1979 through 1988. Journal of American Veterinary Medical Association, 1989, roč. 262, č. 11, s. 1489-1492. SCHALAMON, J., AINOEDHOFER, H., SINGER, G., PETNEHAZY, T., MAYR, J., KISS, K., HÖLLWARTH, M.E. Analysis of Dog Bites in Children Who Are Younger Than 17 Years. Pediatrics, 2006, roč. 117, č. 3, s. 374-379. SCOTT, J.P., FULLER, J.L. Genetics and the Social Behavior of the Dog. Chicago: The University of Chicago Press, 1965, s. 506, ISBN 0226743381 24
STAFFORD, K.J. Behavioural problems. In The Welfare of Dogs. Halle: Springer Netherlands, 2006, s. 199-213, ISBN 978-1-4020-6144-8. SVARTBERG, K. Breed-typical behaviour in dogs-Historical remnants or recent constructs?. Applied Animal Behaviour Science, 2006, roč. 96, č. 3-4, s. 293–313. TAKEUCHI, Y., OGATA, N., HOUPT, A.K., SCARLETT, M.S. Differences in background and outcome of three behavior problems of dogs. Applied Animal Behaviour Science, 2001, roč. 70, č. 4, s. 297–308. VAN DER BORG, J.A.M., NETTO, W.J., PLANTA, D.J.U. Behavioural testing of dogs in animal shelters to predict problem behaviour. Applied Animal Behaviour Science, 1991, roč. 32, č. 2-3 , s. 237–251. VOITH, V.L. Behavioral problems. In: Chandler, E.A., Evans, J.M., Singleton, W.B., Startup, F.G., Sutton, J.B, Tavernor, W.D. (Ed.), Canine Medicine and Therapeutics. Oxford: Blackwell Scientific, 1979, s. 395-424, ISBN 0865428247 VOITH, V.L. Inter-male aggression in dogs. Mod. Vet. Pract., 1980, roč. 61, s. 256-258. WELLS , D.L., HEPPER, P.G. Male and female dogs respond differently to men and women. Applied Animal Behaviour Science, 1999, roč. 61, č. 4, s. 341-349. WRIGHT, J.C. Canine aggression toward people: bite scenarios and prevention. Veterinary Clinics of North America: Small Animal Practice, 1991, roč. 21, č. 2, s. 299-314. ZIMEN, E. On the regulation of pack size in wolves. Zeitschrift für Tierpsychologie, 1976, roč. 40, s. 300-341. ZIMEN, E. A wolf pack sociogram. In: Harrington, F.H., Paquet P.C. (Ed.), Wolves of the world: Perspectives of Behavior, Ecology and Conservation. Park Ridge: Noyes Publishers, 1982, s. 282-322.
25
