Masarykova univerzita Pedagogická fakulta POSTOJE SPOLEČNOSTI K LIDEM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM. Katedra speciální pedagogiky

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky

POSTOJE SPOLEČNOSTI K LIDEM S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM

Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

doc. PhDr. Jarmila Pipeková, Ph.D.

Lucie Vlková

Brno 2006

1

Touto cestou bych chtěla poděkovat vedoucí práce doc. PhDr. Jarmile Pipekové, Ph.D. za odborné vedení při zpracování mé bakalářské práce a důležité připomínky k jejímu obsahu.

2

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen literárních pramenů, které uvádím v seznamu literatury.

3

OBSAH OBSAH

4

ÚVOD

5

1

6

2

3

POSTIŽENÝ ČLOVĚK VE SPOLEČNOSTI 1.1 Definice pojmu handicap

6

1.2 Klasifikace handicapů

6

1.3 Počet zdravotně postižených

8

1.4 Společenské důsledky zdravotního postižení

9

1.5 Rodina a postižené dítě

10

1.6 Mentální retardace

12

POSTOJE SPOLEČNOSTI K LIDEM S POSTIŽENÍM

17

2.1 Definice pojmu postoj

17

2.2 Charakteristické rysy postojů společnosti k postižení

18

2.3 Předsudky a stereotypy

19

2.4 Integrace zdravotně postižených

20

2.5 Postavení osob s mentální retardací ve společnosti

23

NÁZORY ŽEN STŘEDNÍHO VĚKU NA OSOBY S MENTÁLNÍ RETARDACÍ

27

3.1 Rodinná anamnéza a sociální prostření paní M. N.

27

3.2 Mínění paní M. N. na jedince s mentálním postižením

28

3.3 Rodinná anamnéza a sociální prostředí paní E. H.

32

3.4 Mínění paní E. H. na jedince s mentálním postižením

33

3.5 Závěry ze šetření

36

ZÁVĚR

39

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

40

4

ÚVOD Každý člověk je jedinečnou osobností lišící se od ostatních lidí. Každý z nás je jiný, ať již z hlediska biologického, psychického či sociálního. Rozdíly mezi lidmi jsou různě veliké. Někdy jde jen o nepatrné odlišnosti, které se projeví např. v sociální složce třeba pouze v náročných životních situacích, jindy jsou odlišnosti výraznější a hlubší. Jsme v tomto směru tolerantní, ochotně přiznáváme každému právo „být jiný“. Naše tolerance má však jisté hranice, které jsou opět specificky odlišné pro každého z nás, značně ovlivněné především tzv. společenskými normami nebo zvyklostmi sociální skupiny, ve které žijeme. Za těmito hranicemi ona odlišnost („je jiný“) přechází v podceňování, odmítání, negativní hodnocení, odsouzení atd. („je horší“). V této myšlenkové souvislosti se zdá neuskutečnitelný požadavek, abychom byli všichni navzájem schopní a ochotní přiznat druhému plné právo na to „být jiný“. Máme zde na mysli především osoby s mentálním postižením, které se v mnoha ohledech tolik odlišují od uznávaných norem. Jsou ještě jedinečnějšími osobnostmi, avšak se stejnými právy na tyto odlišnosti vyplývajícími z jejich lidství. Ve své bakalářské práci „Postoje společnosti k lidem s mentálním postižením“ se zabývám zcela rozdílnými názory dvou žen středního věku k mentálnímu postižení. Uvedené ženy jsem si zvolila záměrně pro jejich rozdílná stanoviska a též z toho důvodu, že částečně znám prostředí, v němž vyrůstaly. Cílem bakalářské práce je zjistit, jaké mínění má o lidech s mentálním postižením střední generace veřejnosti. Zda jsou v těchto lidech stále zakořeněny předsudky a stereotypy vztahující se k postižení, které lidstvo nevědomky přebírá od svých předků a provází je už mnohá staletí v historii společnosti. Tato problematika je v dnešní době stále aktuální. Společnost jí dosud věnovala málo pozornosti, i když ve svých dějinách lidstvo učinilo v této souvislosti značný pokrok. Bakalářská práce obsahuje 3 kapitoly. První kapitola nás seznamuje se základy teoretických poznatků mentální retardace. Týká se převážně společenských důsledků zdravotního postižení. Druhá kapitola se zabývá postavením lidí s mentální retardací ve společnosti a integrací zdravotně postižených. Třetí kapitola obsahuje praktickou část, zaobírá se problematikou postojů veřejnosti k lidem s mentálním postižením a na konkrétním příkladu srovnává různé názory dvou žen středního věku. V bakalářské práci jsou použity metody a techniky: studium odborné literatury, anamnéza, rozhovor. 5

1 POSTIŽENÝ ČLOVĚK VE SPOLEČNOSTI Každé zdravotní znevýhodnění znamená zásah do osobnostního a sociálního vývoje člověka. Míra jeho vlivu závisí na druhu znevýhodnění, na jeho hloubce, intenzitě a na sociálních okolnostech, v nichž se handicapovaný člověk nachází. Každé znevýhodnění modifikuje normalitu vývoje po stránce fyzické, psychické i sociální. Většinou znamená určitý druh retardace ve vývoji, případně substituci postižené funkce zvýšenou výkonností funkce jiné, to platí především o tělesných znevýhodněních (Novotná; Kremličková, 1997).

1.1 Definice pojmu handicap „Handicap“ je slovo, které se podle slovníku Petit Robert objevuje v Anglii kolem roku 1827 (z angl. „hand in cap“ – ruka v klobouku) a pochází z prostředí dostihového sportu. „Ruka v klobouku“ označuje los, kterým se určuje, které z lehčích, starších či trénovanějších koní ponesou větší zátěž, resp. poklušou delší distanci, aby podmínky byly pro všechny stejné a závod spravedlivý. Mnohem později začal tento termín přeneseně i u lidí označovat „zátěž“ nějakého onemocnění, tělesné vady, postižení. Hovoří se tedy vlastně o znevýhodnění určitých osob oproti jiným osobám – většinou bez vlastního zavinění, daném genetickými, vrozenými

či

v průběhu

života

působícími

faktory

sociálními

a

sociálně

psychologickými (Vágnerová; Hadj-Moussová,1999). Podle definic WHO (Světové zdravotnické organizace) je handicap důsledek vady ve vztahu ke společenským důsledkům znevýhodnění určitého jedince, vyplývající z vady či postižení, které brání nebo omezuje plnění úkolů, který je pro daného jedince normální (vzhledem k jeho věku, pohlaví a sociálním a kulturním faktorům).

1.2 Klasifikace handicapů Klasifikace vad a poruch vývoje člověka je možná z několika hledisek. Klasifikace handicapů a poruch podle intenzity (závažnosti) postižení jsou děleny dle Jana Brázdila (1994) na:


velmi těžké, 6




těžké,




lehké.

Je třeba si také všímat nejen toho, který orgán a do jaké míry je postižen, ale také toho, jak se postižený k postižení staví, jak ho prožívá (často malé postižení může mít v určité komunitě větší důsledky než v jiné postižení tzv. těžké). Jde i o přecitlivělost (vnímání bolesti), kdy sebemenší výkon může působit větší utrpení, než jinému výkon rozsáhlý apod. Brázdil (1994) dále dělí klasifikaci handicapů a poruch podle doby vzniku postižení na:


vrozené postižení,




získané postižení.

Novotná, Kremličková (1997) klasifikaci handicapů a poruch podle doby vzniku definují podrobněji na:


Poruchy prenatální – vznikají vlivem nepříznivých okolností v období před narozením člověka. Jsou důsledkem genetické chyby vázané na dědičnost, nebo důsledkem nepříznivých podmínek v průběhu těhotenství matky (nevhodné užívání léků, některé choroby, vysoká hladina stresu atd.). Mezi tato postižení patří např. většina mentálních postižení, některé druhy dětských mozkových obrn, těžké smyslové vady atd.




Poruchy perinatální – jsou důsledkem náročného, nešetrného, či dlouho trvajícího porodu, či jiných nepříznivých okolností v době porodu. Perinatálně se zakládají některé typy lehkých mozkových dysfunkcí, retardací psychického a tělesného vývoje dítěte atd.


Poruchy a handicapy postnatální – jsou výsledkem nepříznivých okolností během života člověka, limitují normální vývoj v oblasti tělesné, psychické i sociální. Hlavním zdrojem postnatálně vzniklých handicapů jsou úrazy, těžká nebo špatně či pozdě diagnostikovaná onemocnění, nevhodná výchovná péče atd. Postnatálně se zakládají některé poruchy chování, neurózy, některá mentální poškození jako důsledek zánětlivých pochodů v nervové soustavě. Tyto poruchy vznikají během celého života, nejohroženější je však věk útlého dětství a stáří. Klasifikace handicapů a poruch lze dále dělit

podle jejich druhu ( Novotná;

Kremličková, 1997) na:
Poruchy chování – popisují se jako dílčí či hluboké, zásadní odchylky od společensky uznávaných a vyžadovaných norem pro chování člověka. Tyto 7

normy jsou dány systémem zákonných a právních opatření platných v dané společnosti v daném okamžiku a také jsou výsledkem historické tradice a zvyklostí prezentujících se ve zvycích a veřejném mínění. Co do závažnosti patří mezi poruchy chování jak vývojové anomálie či z vývojového hlediska pouhé banality (vzdorovitost, zlozvyky), tak závažné antisociální, patologické jevy (agresivita, šikanování, zneužití, loupežná vražda atd.).


Poruchy mentální – znamenají různé projevy a formy omezení či subnormality duševních schopností člověka. Projevují se jednak chybějícím potenciálem pro rozvoj schopností, jednak zpomalováním nebo mizením existujících funkcí (např. mentální retardace, stařecká demence, oligofrenie atd.).




Poruchy tělesného vývoje – vznikají v důsledku onemocnění, úrazů, či ztráty hybnosti. Jejich projevy jsou velmi variabilní a následky pro život člověka jsou spojeny jednak s jejich rozsahem, jednak s vazbou na další možné omezení např. smyslového či mentálního typu. Zvláštní pozici mají v současnosti chronické nemoci,

alergická

onemocnění

a

stavy

spojené

se

ztrátou

imunity

a obranyschopnosti organismu.


Poruchy komunikace - handicap nastává v oblasti přijímání podnětů, v oblasti jejich identifikace a v tvorbě nového sdělení. Mezi tyto poruchy se řadí poruchy smyslové a poruchy řeči.




Poruchy kombinované – představují spojení dvou nebo více obtíží. Z výchovného a sociálního hlediska tkví jejich zásadní problém v tom, že jsou nesnadno diagnostikovatelné a výchovná a socializační opatření nemohou být prováděna jednoduše a izolovaně (například kombinace tělesného a mentálního postižení, spojení ztráty zraku a sluchu atd.).

1.3 Počet zdravotně postižených Světové statistiky (OSN, UNESCO, Světová zdravotnická organizace) uvádějí, že na světě žije více než 500 milionů lidí s určitým zdravotním postižením. V České republice je to celkem 1 milion 200 tisíc občanů. V naší republice žije přibližně 300 tisíc spoluobčanů sluchově postižených (z toho 15 tisíc zcela neslyšících), 60 tisíc zrakově postižených, více než 300 tisíc mentálně postižených, asi stejný podíl tělesně postižených a dále skupiny lidí s vadami řeči

8

a méně početné skupiny osob, jejichž zdravotní postižení jsou vícečetná a vyskytují se v různých kombinacích. Kromě toho existuje i značné množství osob postižených vrozenými vývojovými vadami, osob s postižením po těžkých nemocech a stále se zvětšující skupina osob s poruchami chování (Vocilka a kol., 1997).

1.4 Společenské důsledky zdravotního postižení Jakýkoliv defekt, nepostihuje jen určitý orgánový systém, ale ovlivňuje celou osobnost postiženého jedince a vytváří specifickou sociální situaci. Zdravotní postižení představuje v psychické oblasti primárně omezení v oblasti předpokladů k rozvoji normálních funkcí. Riziko, že v důsledku postižení vznikne i psychická odchylka, souvisí hlavně s typem a závažností defektu. Sekundárně ji mohou ovlivnit vlastnosti osobnosti postiženého člověka i různé faktory vnějšího prostředí. Některé jejich osobnostní nápadnosti mohou být podmíněné postižením, ale jiné na něm vůbec nemusí záviset. Vnější a vnitřní faktory jsou vždycky ve vzájemné interakci: trvalé postižení znamená změnu životní situace, která ovlivní nejenom vývoj takto postiženého jedince, ale bude měnit i postoje a chování ostatních lidí. Variabilita odlišností v nejrůznějších složkách psychiky i celé osobnosti jako celku je závislá jak na samotném jedinci, tak na prostředí, v němž žije. Psychické zvláštnosti postižených lidí mají celou řadu společných znaků, ale jsou vždy i individuálně variabilní. Každá osobnost se vyvíjí pod vlivem prostředí. Následkem defektu působí toto prostředí jinak než za normálních okolností. Mnohdy bývají postižení lidé zatíženi omezením potřebných zkušeností. Postižený člověk nemůže přijímat všechny informace, které se v jeho okolí nabízejí, resp. je nemůže přijímat standardním způsobem. Jeho představa o světě je jiná, chudší, méně přesná. Svět se může jevit i hůře srozumitelný. Určitou zátěží je i rozdílnost akceptace takového člověka jeho okolím, omezení sociálních kontaktů nebo jejich extremizace (Vágnerová, 1999). Společenské důsledky jsou různé. Často závisí na tom, kdy a jak vada nebo postižení vznikly (popř. ve kterém životním období vznikly a na stupni postižení i

postoji postiženého a jeho okolí, popř. vývoji vztahu postiženého ke společnosti

a naopak). Jde o zásah nejen do tělesné integrity postiženého, ale i do jeho ekonomické

9

situace, situace jeho rodiny, do životních plánů a perspektiv a do sféry partnerské a manželské (Brázdil, 1994).

1.5 Rodina a postižené dítě Narození postiženého dítěte představuje pro rodiče zátěž, obyčejně neočekávanou. Je traumatem, které vyplývá z pocitu vlastního selhání v rodičovské roli. Vědomí neschopnosti zplodit normálního potomka vede ke ztrátě sebedůvěry, k pocitům méněcennosti. Reakce okolí mohou tyto tendence ještě posilovat, zejména tehdy, jestliže jde o vrozené a nápadné postižení, jehož původ nelze jednoduše vysvětlit (např. infekcí či úrazem). Reakce rodičů na takové trauma je mimo jiné ovlivněna i převažujícími postoji společnosti, v níž žijí. Podstatné je, že postoje a chování rodičů k postiženému dítěti budou jiné, než kdyby dítě bylo zdravé. Je větší riziko, že budou v nějakém směru extrémní. Na jedné straně se zvyšuje pravděpodobnost hyperprotektivního přístupu, na straně druhé se lze setkat častěji i s odmítáním takového potomka. Změna požadavků a očekávání sama o sobě, bez ohledu na další odlišnosti, může změnit psychický vývoj takového dítěte. Za nepříznivých okolností mohou být tyto postoje závažnou brzdou ve vývoji postiženého dítěte. Obtíže a zvláštnosti rozvoje osobnosti postiženého jedince, projevující se různými formami emocionálního narušení a poruchami sociální adaptace,bývají spíše ovlivněny nepřiměřenými postoji rodičů, tj. spíše sociálními faktory než samotnou vadou (Vágnerová, 1999). Problémů, které se vážou ke kontaktu rodiny s handicapem, je celá řada. Jedním z nich je včasná diagnóza nemoci a způsob jejího tlumočení rodině. Rodina potřebuje sympatizující postoj, pozitivní informaci, která zhodnotí možnosti dalšího vývoje, možnost podílu rodiny na optimálním vývoji handicapovaného, možnosti medicínského řešení a rovněž možnosti výchovného, případně převýchovného a vzdělávacího programu pro handicapovaného člena rodiny. Situace rodiny, do níž se narodí nemocné dítě, je poněkud jiná než situace rodiny například s dítětem po úrazu nebo potýkajícím se s jinými náročnými osobními problémy jako např. užívání drog, gamblerství atd. (Novotná; Kremličková, 1997).

10

Rodina vždy prochází několika fázemi. O tom pojednává Novotná a Kremličková (1997):


Fáze šoku znamená citové vychýlení, rozrušení, úlek, ochromené jednání, neochotu uvěřit, iracionální přístup.Trvání této fáze závisí na typu člověka, který informaci přijal, ale samozřejmě i na závažnosti informace. Ze strany širšího okolí, tedy například od lékařů, ale i od učitele, stává-li se již v této fázi osobně účastným, je nezbytná sympatie a emocionální podpora, posila povědomí o možnosti pozitivního řešení problému.




Fáze reaktivní se projevuje nástupem psychických a tělesných reakcí na sdělenou skutečnost. Nese s sebou bolest, žal, zklamání, úzkost z dalšího vývoje, odmítání přijmout novou skutečnost, pocity viny, vzájemné sebeobviňování, tělesné selhání, případně agresivitu. Postupně se však rodina s problémem racionálně vyrovnává. Rodiče vyžadují fakta, aby situaci objektivně zhodnotili a mohli začít uvažovat o jiném řešení.




Fáze adaptační se projevuje pokusem o racionální hodnocení situace. Rodiče uvažují o tom, jak by mohli v daném případě pomoci. V této fázi je nutná přesná diagnóza, je-li možná, a reálná prognóza lékařských a výchovných opatření včetně časových údajů. Vzhledem ke komplikovanosti jednotlivých případů má v tomto okamžiku lékař často omezený přístup k informacím. Ty, které rodičům předá, by měly být pravdivé, neměly by vzbuzovat zbytečné naděje, pokud pro ně není důvod.




Fáze reorientace – rodiče začínají jednat, vyhledávají pomoc lékařskou, sociální, psychologickou, spojují se pro duševní podporu i pro získání většího množství zkušeností s lidmi s podobnou životní situací. V této fázi, na jejímž konci je v optimálním případě vyrovnání se s krizí, potřebuje rodina pravidelné vedení a pomoc. Většinou je nezbytná změna životního rytmu rodiny, změna v aspiracích a cílech jak rodinného celku, tak jednotlivců. Úkoly, které musí rodina splnit pro optimální péči o handicapovaného člena, spadají do oblasti ekonomické (například požadavek na matku v domácnosti, nároky na dietu, rehabilitační pomůcky, dopravní nároky atd.), do oblasti tělesné péče, regenerace a odpočinku, socializace. Rodina se podílí i na rozvoji reálného sebepojetí a na utváření vědomí vlastní hodnoty, poskytuje identifikační vzory pro chování a pro řešení konfliktů. Zásadním smyslem rodinné péče o

handicapovaného je naplnit jeho citové potřeby reálně prožívanými 11

a smysluplnými kontakty s nejbližším okolím. Rodina poskytuje i životní perspektivu, podílí se na volbě povolání, umožňuje-li to stav handicapovaného dítěte, poskytuje základní dovednosti a schopnosti pro život v nových vlastních rodinných a partnerských vztazích.

1.6 Mentální retardace Mentální retardací rozumíme vývojovou poruchu integrace psychických funkcí, která postihuje jedince ve všech složkách jeho osobnosti – duševní, tělesné a sociální. Nejvýraznějším rysem je trvale porušená poznávací schopnost – různá míra snížení rozumových schopností, která se projevuje nejnápadněji v procesu učení. Možnosti výchovy a vzdělávání jsou omezeny v závislosti na stupni postižení (Dolejší, 1978). Mentální retardace je stav charakterizovaný celkovým snížením intelektových schopností, které v sobě zahrnují schopnost myslet, schopnost učit se a schopnost přizpůsobovat se svému okolí. Je to stav trvalý, vrozený nebo částečně získaný, který je třeba odlišovat od defektů získaných po druhém roce života, označovaných jako demence (Pipeková a kol., 1998). Hloubku mentální retardace lze určit pomocí inteligenčního kvocientu, ten vyjadřuje úroveň rozumových schopností. V současné době se používá členění podle desáté decenální revize

Světové

zdravotnické organizace (WHO) z roku 1992 s platností od 1.1. 1993. Mentální retardace patří do oboru psychiatrie, proto má jako první označení písmeno F. Oddíl F 70 – F 79 je celý věnován mentální retardaci, toto označení je považováno za základní kód. F 70 – Lehká mentální retardace: IQ se pohybuje přibližně mezi 50 až 69 (u dospělých odpovídá mentálnímu věku 9 – 12 let). Stav vede k obtížím při školní výuce. Mnoho dospělých je ale schopno práce a úspěšně udržují sociální vztahy a přispívají k životu společnosti. F 71 – Středně těžká mentální retardace: IQ dosahuje hodnot 35 až 49 (u dospělých odpovídá mentálnímu věku 6 – 9 let). Výsledkem je zřetelné vývojové opoždění v dětství, avšak mnozí se dokáží vyvinout k určité hranici nezávislosti a soběstačnosti, dosáhnou přiměřené komunikace a školních dovedností. Dospělí budou potřebovat různý stupeň podpory k práci a k činnostem ve společnosti.

12

F 72 – Těžká mentální retardace: IQ se pohybuje v pásmu 20 až 34 (u dospělých odpovídá mentálnímu věku 3 až 6 let). Stav vyžaduje trvalou potřebu podpory. F 73 – Hluboká mentální retardace: IQ dosahuje nejvýše 20 (což odpovídá u dospělých mentálnímu věku pod 3 roky). Stav způsobuje nesamostatnost a potřebu pomoci při pohybu, komunikaci a hygienické péči. F 78 – Jiná mentální retardace: mentální retardaci nelze přesně určit pro přidružená postižení smyslová a tělesná, poruchy chování a autismus. F 79 – Nespecifikovaná mentální retardace: je určeno, že jde o mentální postižení, ale pro nedostatek znaků nelze jedince přesně zařadit (Vítková a kol., 2004).

Příčiny vzniku mentální retardace jsou různé. Dle Pipekové (1998) jsou příčiny vzniku mentální retardace organické (biologické) a sociální. Vrozená mentální retardace – dříve též oligofrenie je spojena s určitým poškozením, odchylnou strukturou nebo odchylným vývojem nervového systému v období prenatálním, perinatálním nebo postnatálním asi do 2 let života dítěte. Z etiologických faktorů se nejčastěji uvádějí genové mutace a chromozomální aberace. V prenatálním období jsou to infekce, záření, hypoxie, anoxie plodu, působení toxických látek, úrazy matky. V perinatálním období jsou příčinami abnormity plodu, abnormity porodních cest a porodu. V postnatálním období to bývají infekce, záněty mozku, úrazy. Získaná mentální retardace – demence (po druhém roce života) je proces zastavení, rozpadu normálního mentálního vývoje, který je zapříčiněn později nemocí, poruchou, úrazem mozku. Porucha může mít progresivní tendenci nebo se může zastavit a nevede k dalšímu zhoršení stavu. Závažnost postižení je dána základním onemocněním a jeho prognózou. Demence způsobuje převážně nerovnoměrný úbytek intelektových schopností. Příznakem demence je zvýšená dráždivost, únava, emocionální labilita, výkyvy v pozornosti, poruchy paměti a učení. Dále to jsou změny ve struktuře osobnosti jedince (necitelnost, egoismus, bezohlednost). Stařecká demence – senilní demence je patologická porucha postihující stárnoucího člověka, není však zákonitým a nevyhnutelným jevem. Etiologie poškození mozku se může projevovat souborem příznaků i s vrozenou dispozicí, ale i s degenerativními změnami vyvolanými životem v nevhodném prostředí, jež vedou k atrofii mozku (Monatová, 1997).

13

Pseudooligofrenie – mentální retardace v důsledku působení vnějšího prostředí. Není způsobena poškozením CNS, ale nedostatečnou stimulací prostředí dítěte. Vzniká výchovnou zanedbaností, sociokulturním znevýhodněním jedince a psychickou deprivací. Sociální faktory se mohou podílet na variaci inteligenčního koeficientu v rozmezí 10 až 20 bodů. Tyto faktory bývají většinou příčinou lehké mentální retardace. Zdánlivá mentální retardace není stav trvalý, neměnný, při změně nepodnětného prostředí a vlivem vhodného výchovného působení může dojít ke zlepšení stavu.

Každý mentálně postižený je svébytný subjekt s charakteristickými osobnostními rysy. Přesto se však u značné části z nich projevují (ve větší či menší míře) určité společné znaky, jejichž individuální modifikace závisí na druhu mentální retardace, na její hloubce, rozsahu, na tom, zda jsou rovnoměrně postiženy všechny složky psychiky, či zda jsou výrazněji postiženy některé psychické funkce a duševní vývoj je nerovnoměrný. Mentální retardace se klinicky projevuje zejména:


zpomalenou chápavostí, jednoduchostí a konkrétností úsudků,


sníženou schopností až neschopností komparace a vyvozování logických vztahů,
sníženou mechanickou a hlavně logickou pamětí,
těkavostí pozornosti,
nedostatečnou slovní zásobou, neobratností ve vyjadřování,
poruchami vizuomotoriky a pohybové koordinace,
impulzivností, hyperaktivitou, či celkovou zpomaleností chování,
citovou vzrušivostí,
sugestibilitou a rigiditou chování,
nedostatky v osobní identifikaci a ve vývoji „já“,
opožděným psychosexuálním vývojem,
nerovnováhou aspirací a výkonů,
zvýšenou potřebou uspokojení a bezpečí,
poruchami v interpersonálních skupinových vztazích a v komunikaci,
sníženou přizpůsobivostí k sociálním požadavkům a některými dalšími charakteristickými znaky (Švarcová, 2001).

14

Švarcová uvádí průvodní jevy mentální retardace (2001): Lehká MR (IQ 50-69): Neuropsychický vývoj je omezený, opožděný. Somatická postižení bývají ojedinělá. U poruch

motoriky

pozorujeme opoždění motorického vývoje. Poruchy psychiky

se vyznačují snížením aktivity psychických procesů, nerovnoměrným vývojem, funkčním oslabením, převládají konkrétní, názorné a mechanické schopnosti. U komunikace a řeči je schopnost komunikovat většinou vytvořena, opožděný vývoj řeči, obsahová chudost, časté poruchy formální stránky řeči. Poruchy citů a vůle se projevují afektivní labilitou, impulzivností, úzkostností, zvýšenou sugestibilitou. Možnosti vzdělávání probíhá na základě speciálního vzdělávacího programu. Středně těžká MR (IQ 35-49): Neuropsychický vývoj je omezený, výrazně opožděný. Somatická postižení bývají častá, častý výskyt epilepsie. U poruch motoriky pozorujeme výrazné opoždění mobilní. Poruchy psychiky způsobují celkové omezení, nízkou koncentraci pozornosti, výrazně opožděný rozvoj chápání, opožděný rozvoj dovednosti sebeobsluhy. Úroveň komunikace a rozvoje řeči je variabilní. Někteří jedinci jsou schopni sociální interakce a komunikace, verbální projev často bývá chudý, agramatický a špatně artikulovaný. Poruchy citů a vůle se projevují nestálostí nálady, impulzivitou, zkratkovitým jednáním. Možnosti vzdělávání fungují na základě speciálních programů (základní škola speciální). Těžká MR (IQ 20-34): Neuropsychický vývoj je celkově omezený. Somatická postižení bývají častá, neurologické příznaky, epilepsie. Poruchy motoriky provází časté stereotypní automatické pohyby, výrazné porušení motoriky. U poruch psychiky výrazně omezená úroveň všech schopností. Komunikace je

se projevuje

převážně nonverbální,

neartikulované výkřiky, případně jednotlivá slova. U poruch citů a vůle pozorujeme celkové poškození afektivní sféry, časté sebepoškozování. Možností vzdělávání je pak vytváření dovedností a návyků, rehabilitační třídy. Hluboká MR (IQ nižší než 20): Neuropsychický vývoj bývá výrazně omezený. Somatická postižení jsou velmi častá, neurologické příznaky, kombinované vady tělesné a smyslové. U poruch motoriky pozorujeme většinou imobilní nebo výrazné omezení pohybu.U poruch psychiky převažují těžké poruchy všech funkcí. Komunikace a řeč je na úrovni rudimentární nonverbální komunikace nebo nekomunikují vůbec. Poruchy citů a vůle se projevují

15

těžkým poškozením afektivní sféry, potřeba stálého dohledu. Možnosti vzdělávání jsou velmi omezené, individuální péče.

Osoby s mentální retardací mají zvláštní postavení mezi ostatními postiženými, jejich defekt se týká psychické oblasti, která u ostatních typů postižených nebývá primárně poškozena. Tak např. neslyšící mívá potenciálně vlohy pro rozvoj normálních rozumových schopností, takže může kompenzovat svůj nedostatek pomocí psychických funkcí. Naproti tomu u mentálně postižených je někdy obtížné hledat kompenzační možnosti, které jsou poměrně zúžené, příp. vůbec chybějí. Záleží ovšem na hloubce, rozsahu a kvalitě postižení psychické sféry. Čím je psychika hlouběji postižena, tím menší je možnost kompenzovat psychický defekt. Zatím co u jiných postižených je možné kompenzovat defekty psychickou činností, u mentálně retardovaných je nutno hledat kompenzační faktory ve sféře manuální činnosti. V řadě případů dochází ke kompenzování i v psychické sféře (např. rozvinuté mechanické zapamatování). Kompenzační možnosti se nabízejí především u lehčích forem mentální retardace, u středně a těžce slabomyslných je možné hledat tyto možnosti v oblasti smyslové a primárních potřeb, přičemž jde spíše o krátkodobé uspokojování, které není zaměřené do vzdálenější budoucnosti (Langer, 1996).

16

2 POSTOJE SPOLEČNOSTI K LIDEM S POSTIŽENÍM Z hlediska postojů společnosti má často snazší pozici a situaci člověk se zjevným postižením, než člověk s nezjevnou vadou, jejíž důsledky mohou být mnohem závažnější. Nelze srovnávat navzájem „závažnost postižení“. Tradice vede k tomu, že za nejzávažnější postižení se považují např. nevidomost, ochrnutí dolních končetin a nutnost používání vozíku apod. Jiná postižení mohou být ve svých důsledcích pro postiženého závažnější. Například z neslyšícího „hluchého“ nebo psychicky nemocného „blázna“ si např. i v tisku tzv. utahují, přestože psychická nemoc může mít pro postiženého dalekosáhlejší důsledky. Proto je třeba postižení posuzovat komplexně, v souvislosti s celou ekonomickou, společenskou a politickou situací (Brázdil, 1994).

2.1 Definice pojmu postoj Spousta autorů se snažila definovat obecně postoje. Hans Kern (1999) hodnotí postoj jako obecný pojem tak, že postojem rozumí relativně stabilní připravenost jedince reagovat určitým způsobem na osoby, skupiny, situace, způsoby chování, předměty či názory. Postoj Hans Kern skládá ze tří složek:


přesvědčení a představy, jaké věci jsou, nebo jaké by měly být,




afekty a emoce, které jsou spojeny s tímto přesvědčením,




pohotovost k jednání.

Jan Průcha (2000, s.146) definuje obecně postoj následovně: „Postoj je hodnotící vztah zaujímaný jednotlivcem vůči okolnímu světu, jiným subjektům i sobě samému, který zahrnuje i tendenci chovat se či reagovat určitým relativně stabilním způsobem. Postoj je získáván jednotlivcem na základě spontánního učení v rodině a v jiných sociálních prostředích. Je determinován kulturně, tj. má specifický obsah v jednotlivých kulturních skupinách.“

17

2.2 Charakteristické rysy postojů společnosti k postižení Kremličková a Novotná (1997) rozlišují tyto vztahy a postoje:


Vztahy a postoje represivní mají základ v označení odlišujícího se jedince jako neschopného, zatěžujícího, bez životní perspektivy, nežádoucího. Ve společnosti bez morálních zábran, co uznává silné a „užitečné“, se projevuje snaha „neschopného“ se zbavit – zabitím, opuštěním, izolací a ponecháním svému osudu. Represí je i odmítání pomoci a lhostejnost. Represivní vztahy a postoje vyúsťují v segregaci, vyloučení ze společenství.




Vztahy a postoje pouze charitativní chápou handicapované jako postižené ubožáky, kteří se o sebe nedovedou postarat, a proto potřebují pomoc a ošetření. Uvedená

charakteristika

znamená

pozitivní obrat,

změnu

v základním

východisku k podpoře rozvoje handicapovaných. V jejím podtextu je opět určitý pocit nedostačivosti, menší hodnoty, závislosti a vyřazenosti.


Přístup humanistický se ukazuje jako optimální. Jako základní východisko staví nejvýše přirozený princip důstojnosti každého člověka. Z tohoto principu se odvíjejí jeho práva na možnost rozvoje jako individuality i jako člena společnosti, na přijetí člověka takového, jaký je, s pozitivním nahlížením na jeho možné šance na základě poznání jeho předpokladů. Zachovává maximálně možnou míru autonomie znevýhodněného člověka.

Reakce okolí na zdravotní postižení mohou být různé. Mohou se lišit mimo jiné i mezi generacemi. Mnohé závisí na výchově. Ve vztahu k postiženým je důležitá objektivní informovanost společnosti. Brázdil (1994) hodnotí reakce okolí na zdravotní postižení z hlediska malých dětí a starších dospělých: Malé děti začínají zjevnou vadu druhého brát v úvahu ve věku asi dvou let. Je třeba, aby postižený i jeho okolí jim podali přiměřené vysvětlení a využili situace k výchovným účelům. Vztahy mezi dětmi jsou často z počátku složitější (děti dovedou být ve svých úsudcích až surové), ale vhodným působením brzy pochopí, že mohou postiženému kamarádovi pomoci a jak mu mohou pomoci a zapojit ho do svých her. Reakce starších dospělých se během posledních 50 let podstatně upravily k lepšímu. Od často neupřímného bědování a lamentování dochází ke kladnému přijímání postižení druhého člověka, až k oficiálnímu vyhlášení práva na rovné postavení ve společnosti,

18

v práci a plné integrity. Situace se stále vyvíjí a často závisí na prostředí, ekonomické situaci, nechuti „veřejnosti“ k tzv. „výhodám“ občanů se zdravotním postižením, zvláště v krizových situacích. Kognitivní složka postoje k nemocným a postiženým je u laiků obyčejně velmi slabá, většina lidí má ve skutečnosti málo adekvátních informací. Tento problém byl v minulých letech spíše záležitostí profesionálů a ve vztahu k laické veřejnosti byl tabuizován. Na druhé straně vedla neinformovanost k převaze emocionální složky v postoji, protože nemoc i defekt vzbuzují snadno citové reakce. Emocionální složka postoje k nemocným a postiženým má často ambivalentní charakter, obsahuje pozitivní i negativní citové prožitky. Příčinou je fakt, že nemoc či defekt jsou hodnocené z obecného hlediska jako něco nežádoucího. Takto postižení jedinci jsou předmětem soucitu, protože jsou to lidé, které potkalo neštěstí, vesměs bez zcela vlastního zavinění. Avšak tito lidé vzbuzují i hrůzu, a odpor, protože symbolizují něco negativního, čemu je lépe se vyhnout. Do značné míry zde hraje roli právě neinformovanost, protože neznámé nemoci a defekty vzbuzují více strachu než běžná onemocnění. Výsledkem bývá nejčastěji citová ambivalence v postojích, která spojuje soucit s odporem, pozitivní emoce s negativními (Vágnerová; Hadj-Moussová, 1999). Postoje společnosti jsou závislé na sociokulturním prostředí. Zmiňuje se o tom Vágnerová a Hadj-Moussová (1999): Postoje ve své konečné podobě nejsou člověku vrozené, vytváří se učením a jsou výrazně podmíněny sociokulturními vlivy prostředí, ve kterém jedinec žije. Společnost většinou nějakým způsobem posiluje a stimuluje přijetí určitých postojů a odlišné tendence odmítá, či dokonce trestá. Z tohoto důvodu vykazují obecnější postoje určitou rigiditu, mnohdy lze mluvit až o stereotypu. Takové postoje se obtížně mění. Nová zkušenost může postoj modifikovat, alespoň v určité míře.

2.3 Předsudky a stereotypy Předsudky a stereotypy jsou představy, názory a postoje, které určité skupiny lidí chovají k jiným skupinám nebo k sobě samým (autostereotypy). Tyto názory, postoje jsou relativně neměnné, přenášené mezi generacemi a obtížně odstranitelné. Předsudky a stereotypy mají silný emocionální náboj, zatímco racionální obsah v nich může být potlačen. Různí autoři poukazují na to, že nedostatečná objektivní znalost určitého

19

předmětu či skupiny lidí je vynahrazována v předsudku či stereotypu zevšeobecňujícím názorem či představou přejímanou neověřeně od jiných lidí (Průcha, 2001). Nakonečný (1997) definuje stereotypy jako mínění o třídách individuí, skupinách nebo objektech, která jsou v podstatě šablonovité způsoby vnímání a posuzování toho, k čemu se vztahují. Nejsou produktem přímé zkušenosti individua. Jsou přebírány a udržují se tradicí. Předsudek slouží jako laické diagnostické kritérium, podle něhož bývají postižení posuzováni. Ve vztahu k některým druhům defektů se zafixovaly negativní a odmítavé postoje, které se těžko překonávají a brání uspokojivé integraci takto postižených lidí do společnosti zdravých. Ke vzniku nejistoty, obav a odmítání přispívají i projevy samotných postižených, kteří se jinak chovají, jinak vypadají, bývá s nimi komplikované dorozumění, popř. mohou mít jejich projevy odlišný význam, proto se v nich nelze vyznat atd. Kalifornský sociolog Scheff zdůrazňoval význam trvalého a neuvědomovaného posilování předsudků v běžné, zejména verbální komunikaci, používáním určitých slovních obratů, např. copak jsi hluchej?, chováš se jak debil apod. (Chromý, 1984). Typickým projevem předsudků v postoji k postiženým je tendence ke generalizaci, sklon vidět je všechny stejně, bez ohledu na jejich individuální odlišnosti. Neschopnost diferencovaného přístupu, rigidita hodnocení a chování je charakteristickým rysem takového postoje. Neochota měnit postoje může souviset s nedostatkem informací, s kognitivní pohodlností a stereotypií životního stylu. Jindy může být spíše výrazem emoční blokády. Ulpívavost je projevem obrany před vším, co je odlišné, jeví se proto jako ohrožující. Obecné postoje k postiženým jsou spojeny s pocitem potenciálního ohrožení vlastní přijatelné existence. Zdravý člověk si při setkání s postiženým uvědomuje svou zranitelnost, a tak se v jeho postoji projevuje i obava z možných potíží. Každý člověk ví, že i on může onemocnět, utrpět úraz a zůstat natrvalo postižený (Vágnerová, 1999).

2.4 Integrace zdravotně postižených Od počátku své existence žili lidé jako společenští tvorové a předpokladem jejich existence, průběhu života i štěstí bylo jejich začlenění do lidského společenství,

20

do společnosti. Pro začlenění do jakéhokoliv společenství byla a je podmínkou schopnost socializace, tedy schopnost učení a výchovy. Dnes, v době, kdy je člověk prezentován jako člověk společenský, je v podstatě nemožné prožít plnohodnotný život bez bezproblémového sociálního začlenění, bez akceptování obecných sociálních hodnot a norem, bez učení. Základní podmínkou pro obecné přijetí takovéto sociální filozofie a její všeobecné respektování je její odpověď na základní tužby lidstva jako celku, musí se stát filozofií života. Problémem asi bude formulovat základní tužbu lidstva. Má-li mít takovou míru obecnosti, aby byla přijímána všeobecně, bude asi obsahovat ideu individuální lidské svobody, realizované v kontextu všeobecné humánnosti. Musí být univerzální a přijímat pro všechny stejná pravidla lidského bytí jako základní princip existence. Musí hledět dopředu, k lepší budoucnosti pro všechno lidstvo (Vítková a kol., 2003). Pojmem sociální integrace chápeme proces rovnoprávného společenského začleňování specifických – minoritních – skupin do výchovně vzdělávacího i pracovního procesu a do života společnosti. Integrace je v kontextu péče o člověka a jeho všestranný rozvoj nejvyšším stupněm socializace jedince. Tu definujeme jako schopnost zapojit se do společnosti, akceptovat její normy a pravidla, vytvářet a formovat k ní pozitivní vztahy a postoje. Schopnost socializace má nepochybně multifaktoriální dimenzi, danou subjektivními předpoklady určité sociální skupiny, řadou individuálních odlišností každého jedince i objektivními aspekty, danými stavem vývoje přírody a společnosti (Jesenský, 1998). Právo na vzdělání se stalo v posledních dekádách základním ukazatelem vyspělosti současných společností. V evropské dimenzi se již mnoho let hovoří o integračním procesu. V edukační linii prostupuje integrace především do oblasti výchovy a vzdělávání osob se speciálními vzdělávacími potřebami různého věku, včetně dětí věku raného či seniorů. Lze tedy tuto edukaci pojímat jako „Školu pro všechny“. Termín „Škola pro všechny“ zdůrazňoval myšlenku rovnoprávného vzdělávání pro všechny děti, kterým byla tato možnost odepřena nebo nějakým způsobem omezena. „Pro všechny“ znamenalo bez rozdílu postižení, nadání, barvy pleti nebo etnika (Vítková, 2004). Z pohledu právního nelze chápat integraci (i školskou) jinak než jako právo nebýt diskriminován. Je možno využít zásadního pojmu moderní teorie lidských práv, rovnoprávnosti. Tento pojem nelze zaměňovat s pojmem „rovnost“. Lidé se nerodí ani nezůstávají rovni navzájem. Liší se původem, vzděláním, majetkem, také 21

temperamentem nebo barvou vlasů…U postižení, resp. později handicapu, nedostatek rovnosti vystupuje zcela zřejmě. Ať jím rozumíme nerovnost šancí, východisek, možností či obyčejné lidské spravedlnosti. Přestože si lidé nejsou a nemohou být rovni mohou být rovnoprávní. Jako příklad si uveďme znění čl. 3 Listiny základních práv a svobod, tj. ústřední normy „katalogu“ lidských práv v České republice: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“ (Valenta a kol., 2003, s. 17).

V pedagogické terminologii je pojem integrace v současnosti jednoznačně chápán jako akt zařazení postiženého dítěte do běžné třídy mateřské, základní a střední školy. Pro tento typ integrace je lépe volit pojem integrované vzdělávání, které představuje moderní přístupy a způsoby, jak zapojit žáky a studenty s těžším a trvalým zdravotním postižením do hlavního proudu vzdělávání. Cílem integrovaného vzdělávání je plné sociální včlenění zdravotně postižených žáků do běžných škol, ale je potřeba i nadále je chápat jako jedince se speciálními vzdělávacími potřebami. Pojem integrace, včlenění musíme také chápat jako integraci společenskou, tj. schopnost zdravotně handicapovaného jedince žít ve společnosti „zdravých“ plnohodnotným životem, participovat dle svých schopností a možností na trhu práce. To je možné i s částečným omezením, s podporou druhého člověka, společnosti. To je cílem veškerého snažení lékařů, rodičů, učitelů, psychologů a ostatních, kteří se od narození starají o zdravotně postiženého jedince (Pipeková; Vítková a kol., 1996). Dnes je známo, že integrace v edukaci absolutně provedena nebyla a nikdy nebude, ale důležitým aspektem je její medializace a následné přiblížení veřejnosti k jakémusi obecnému povědomí o lidech se speciálními vzdělávacími potřebami. Na odborné úrovni školské integrace je evidentní, že mnoho mezinárodních edukačních systémů volí kompromisní formu integrace – zřizování speciálních tříd při běžných školách. Kromě mnoha úspěšných případů integrace žáků, jsou známá i integrační negativa, u nás zprvu skrytá za euforií nového a pokrokového (Vítková a kol., 2004). Integrace zdravotně handicapovaných žáků a studentů do škol běžného typu není záležitost jednoduchá. Integrovat každé postižené dítě do běžné školy není možné. Při volbě integrovaného vzdělávání musíme respektovat fyzické, psychické zvláštnosti 22

dítěte. Dítě nesmí na běžné škole zažít pocit nechtěného, nesmí být citově ani tělesně zanedbáváno nebo trpět nedostatečnou péčí. Musíme respektovat psychoterapeutické a socioterapeutické principy v přístupu k postiženému žákovi a jeho rodině. Integrované vzdělávání je jednou z forem řešení vzdělávání zdravotně postižených jedinců. Je však potřeba i nadále zachovávat soustavu speciálních škol, která by pro svůj segregační charakter měla sloužit jen pro případy, které se jinak vzdělávat nemohou (Pipeková; Vítková a kol., 1996).

2.5 Postavení osob s mentální retardací ve společnosti V moderním světě je již všeobecně uznáván názor, že úroveň vyspělosti společnosti je možno posuzovat podle úrovně její péče o postižené děti a spoluobčany. Svědčí o tom v současné době zvyšující se pozornost věnovaná rozvoji vědeckého bádání v oblasti defektologie a věd jí příbuzných i velký rozmach speciální péče poskytované z nejrůznějších zdrojů a v mnoha rozmanitých ohledech téměř ve všech hospodářsky vyspělých zemích (Kvapilík; Černá, 1990). V problematice zabezpečování životních podmínek osobám s mentální retardací a uspokojováním jejich potřeb zaznamenala historie tři charakteristická období, a to represivní, charitativní a humanitní. Od přímé likvidace postiženého jedince v období represivním, s příchodem křesťanství v období charitativním, se dostáváme do období humanitní péče, která se dělí na stadium (Mühlpachr, 2001):


renesančního humanismu – k postiženým se hledal lidský poměr,




rehabilitační – pro společnost se jevilo jako výhodnější raději postiženým najít možnost pracovního uplatnění, než je zdarma živit,




socializační – v duchu humanismu má být postižený člověk prostřednictvím rehabilitace uschopňován k práci a ke společenskému životu,




prevenční – bude dominovat snaha předcházet vzniku abnormalit.

Pohled na vývoj postojů společnosti se odráží na počátku 20. století v uplatňování lidských práv osob s mentální retardací. Vše začalo založením Ligy národů po 1. světové válce. V roce 1924 byla přijata Deklarace práv dítěte, která tvořila základ všem dalším deklaracím o právech dítěte (1959). V šedesátých letech se na scéně mezinárodních lidských práv objevil nový fenomén, a to organizace rodin dětí s mentální retardací – Evropská liga společnosti mentálně handicapovaných. Kladla 23

si za cíl zvýšit zájem o mentálně handicapované bez ohledu na národnost, rasu či přesvědčení. Zabezpečovat v jejich prospěch dostatečnou péči v oblasti léčebné, bytové, vzdělávací, přípravy na povolání, zaměstnávání a sociálních služeb. Z tohoto programového prohlášení z roku 1966 se dalším jednáním na mezinárodních fórech nastínila možnost zformulovat je do deklarace. 20. prosince 1971 byla Deklarace práv mentálně postižených osob jednohlasně přijata Valným shromážděním Spojených národů (Vítková a kol., 2004). V Deklaraci práv mentálně postižených osob je rozpracováno sedm základních článků (Kvapilík; Černá, 1990): 1.

Mentálně postižená osoba má v maximální možné míře stejná práva jako ostatní lidé.

2.

Mentálně postižená osoba má právo na odpovídající lékařskou péči a na léčení, také i na takové vzdělání, přípravu, rehabilitaci a výchovu, které jí umožní maximálně rozvinout své schopnosti a kapacitu.

3.

Mentálně postižená osoba má právo na ekonomickou jistotu a přiměřenou životní úroveň. Má právo vykonávat produktivní práci či jakékoliv jiné smysluplné zaměstnání v maximální míře svých možností.

4.

Je-li to možné, má mentálně postižený žít v rodině či u pěstounů a podílet se na různých formách veřejného života. Je-li nezbytná ústavní péče, měla by být poskytována v prostředí a v podmínkách blížících se normálnímu životu.

5.

Mentálně postižená osoba má právo, je-li to třeba, na kvalifikovaného poručníka k ochraně své hmotné i duchovní existence a zájmů.

6.

Mentálně postižení musí být chráněni před vykořisťováním, ponižováním a zneužíváním všeho druhu. Je-li proti mentálně postižené osobě zavedeno právní řízení v jakékoliv věci, má právo jako každý jiný člověk na řádný výkon práva s plným uznáním svého stupně mentální odpovědnosti.

7.

Není-li mentálně postižená osoba schopna vzhledem k závažnosti postižení využívat smysluplným způsobem všechna svoje práva nebo je-li nutno omezit či odejmout některá nebo všechna tato práva, musí řízení s cílem takového omezení nebo zbavení práv obsahovat patřičné právní záruky proti všem formám porušení zákona. Tato řízení se musí zakládat na zhodnocení společenské schopnosti mentálně postižené osoby ze strany kvalifikovaných odborníků a musí být předmětem periodické revize, jakož i práva na odvolání k vyšším orgánům. 24

Deklarace řeší otázky zespolečenštění osob s mentální retardací, problematiku jejich plnoprávného života ve společnosti, do níž se narodily a v níž žijí. Začlenění mentálně postižených do společnosti je jednak ovlivněno dlouhodobým procesem jejich socializace (na jehož úspěchu se značnou měrou podílí i výchova), jednak ale i přiznáním práv a nároků na naplňování specifických potřeb, tzn. přijetím těchto jedinců ze strany ostatních, nepostižených členů společnosti.

Pokud je určena diagnóza mentální retardace ihned po narození dítěte, některé rodiny se rozhodnou ponechat je v ústavu. Toto řešení není příliš vhodné, mentálně retardovaní jedinci trpí citovou i podnětovou deprivací a defekt se ještě více prohlubuje. Nejpatrnější je narušení rozvoje řeči, ale dochází i k omezení emočního vývoje a sociálních dovedností. Naproti tomu, pokud bylo dětem ze sociálně a kulturně zanedbaných rodin poskytnuto specielní vedení po určitou dobu již v kojeneckém věku, jejich schopnosti se zlepšily. Pokud není dítě umístěno v ústavu, dalším stupněm v průběhu vývoje bývá zařazení do Zvláštní mateřské školy, často je využito odkladu školní docházky, někdy dochází k pokusu o zařazení do Základní školy, jindy dítě nastupuje již přímo do Zvláštní nebo Pomocné školy. Jedinci s lehkou mentální retardací Zvláštní školu často absolvují a jsou schopni pokračování i ve Zvláštních učebních oborech, jedinci s těžkou mentální retardací většinou bývají přímo zařazeni do Pomocné školy nebo jsou zbaveni povinnosti vzdělávat se ve školském systému, totéž platí pro postižené hlubokou mentální retardací. V mnoha státech se od tohoto systému ustupuje a prosazuje se právo na vzdělání pro všechny děti, bez ohledu na jejich postižení, ruší se systém Zvláštních a Pomocných škol, mentálně retardovaní navštěvují školu se svými zdravými vrstevníky. Školský systém vak musí být k tomuto účelu vybaven a připraven. Přidávají se navíc učitelé a vychovatelé do tříd, které akceptují handicapovaného jedince, je nutná též osvěta mezi žáky a učiteli. Pozitivním důsledkem integrace má být více podnětné prostředí pro retardované žáky a rozvoj pochopení, pomoci a altruismu u zdravých dětí. Pokud je dítě vyloučeno ze školského systému, jeho další výchova a vzdělání zůstává na rodině nebo ústavní péči. Ústavní péče je denního typu (dítě tráví v instituci tolik času jako zdravé děti ve škole), týdenního a celoročního typu. Organizují se tábory pro děti s mentální retardací a jejich rodiče, „respite care“ – zařízení, v kterých mohou být děti po dobu, kdy jsou rodiče na dovolené. V některých zemích se uplatňuje pěstounská a adoptivní péče. Přeplněnost ústavů je celosvětovým problémem. Navíc 25

jsou tato zařízení velmi finančně náročná, proto se stále více prosazuje myšlenka chráněného bydlení – skupinka mentálně retardovaných jedinců žije v bytě spolu s vychovatelem nebo trénovaným asistentem. Později asistent do bytu jen dochází nebo v něm žijí dospělí mentálně retardovaní sami (Zvolský a kol., 2003). Osoba s mentálním postižením si přináší do procesu socializace vlastní primární a často i sekundární deficit. Primárním deficitem je vždy celková subnormální inteligence, sekundární deficity pak mohou být například:


výstupy z deprivace a z deficitního učení,




zvláštnosti vývoje a motivační struktury osobnosti (vzniklé po opakovaných zkušenostech s vlastním únikovým řešením náročných životních situací),




typologické osobnostní zvláštnosti apod.

Úspěch osoby s mentálním postižením v „zařazení se“ do společnosti proto do jisté míry závisí na těchto vnitřních faktorech (a na tom, s jakým úspěchem budou záměrně formovány a do jaké míry bude osoba s mentálním postižením soběstačná a nezávislá). Úspěch osob s mentálním postižením v „zařazení se do společnosti“ závisí i na faktorech vnějších – obecně vytvářené možnosti normálně žít a vykonávat činnosti vzdělávací, pracovní, rekreační aj., způsobem odpovídajícím roli „řadového občana“. Pokud budeme poslední tezi konkretizovat, dospějeme k podmínkám, jež jsou nutné k naplňování kvalitní socializace osob s mentálním postižením, a to: 1.

k nutnosti společenské podpory rodinám s mentálně postiženým členem (počínaje službami rané péče),

2.

k nutnosti zajistit (v případě potřeby) náhradní rodinnou či ústavní péči,

3.

k nutnosti zajistit výchovu a vzdělávání, avšak nediskriminující, respektující míru „vnitřních možností“ klienta, a celoživotní,

4.

k nutnosti adekvátní profesní přípravy,

5.

k nutnosti umožnit smysluplné aktivity (např. zájmové) a pracovní uplatnění,

6.

k nutnosti umožnit pobyt v samostatné domácnosti, je-li to v souladu s potřebami jedince (Valenta; Müller, 2003).

Na závěr této kapitoly přidávám citaci slov Heinricha Behra adresovaných rodičům dětí s mentálním postižením: „…Jiné je tvé dítě. Jiné ve svém duševním bohatství, jiné v rozvoji svých schopností, jiné ve vztazích ke světu, jiné ve svém jednání i počínání, jiné v běžných reakcích. Je jiné, ale není horší.“ 26

3

NÁZORY ŽEN STŘEDNÍHO VĚKU NA OSOBY

S MENTÁLNÍ RETARDACÍ Jako vzorek šetření postojů společnosti k lidem s mentální retardací uvádím následující příklady dvou žen vyrůstajících v rozdílném prostředí, velmi se lišících svým způsobem života, povahovými vlastnostmi, názory, žebříčkem životních hodnot a tudíž i míněním na postižené občany. Tyto dvě navzájem rozdílné osobnosti uvádím pro názorné srovnání toho, jak velmi se mohou postoje lidí k problematice mentálně postižených osob lišit. Záměrně jsem vybrala ženy kolem 50ti let s dostatečně vyhraněnými životními názory.

3.1 Rodinná anamnéza a sociální prostředí paní M. N. Paní M. N., narozená v roce 1952, žije od dětství ve Zbýšově, malé vesničce u Brna.Vyrůstala v nepříliš majetné rodině spolu se dvěmi mladšími sourozenci. Od patnácti let - po smrti své matky se o sourozence a celou domácnost musela starat. Matka A. M., narozená v roce 1933, pracovala jako dělnice v textilní továrně. V roce 1967 zemřela na srdeční infarkt. Její otec J. M., narozen v roce 1931, byl zaměstnán jako družstevní rolník. Její mladší bratr Z. M., narozen v roce 1955, má zemědělské vzdělání a je zaměstnán jako skladový dělník. Nejmladší bratr L. M., narozen v roce 1958, je vyučen truhlářem a v současnosti v tomto oboru pracuje. Řízení domácnosti, mnoho starostí s mladšími sourozenci a tíživá finanční situace stály paní M. N. mnoho úsilí, situace v rodině byla často velmi náročná a vypjatá. Díky těmto okolnostem se paní M. N. nemohla plně věnovat studiu na střední škole. Přesto však střední zemědělskou školu zdárně ukončila maturitní zkouškou. V současné době pracuje v zahradnictví. Provdala se za pana J. N., který pracuje jako elektrikář. Mají spolu dvě děti, staršího syna P. N. a mladší dceru L. N.. Dcera trpí srdeční vadou. Syn P. N., narozen v roce 1973, má elektrotechnické vzdělání a je svobodný. Žije v samostatné domácnosti. Dcera L. N., narozená v roce 1978, vystudovala střední zdravotnickou školu. Je vdaná. Paní M. N. žije ve společné domácnosti se svým manželem v rodinném domku spolu s jeho starými rodiči. Otec manžela paní M. N. je velmi autoritativní osobností,

27

celá rodina se často podřizuje jeho názorům. Je zvyklý o všem rozhodovat, a to i o záležitostech rodiny svého syna. Nikdo se mu neodvažuje odporovat, ani manžel paní M. N.. Proto v rodině často vzniká napjatá atmosféra. Též paní M. N. v mnoha případech raději ustupuje, aby mezi nimi nedošlo ke konfliktu. Tyto situace však velmi negativně ovlivňují soužití mezi ní a jejím manželem. V těchto krizových chvílích se dokonce několikrát stalo, že se s dětmi odstěhovala na určitou dobu ke svým příbuzným. Zakrátko po usmíření se ale s dětmi opět vrátila domů. Tato událost vždy ovlivnila na nějakou dobu chování otce jejího manžela, avšak později se vše vrátilo znovu do zajetých kolejí. Nyní je tchán upoután na lůžku, paní M. N. o něho pečuje. Stejně tak i o svou tchyni, ta je však ještě dosti soběstačná. Manžel paní M. N. vlastní velkou zahradu s polem a hospodářstvím. Po návratu ze zaměstnání se oba věnují hospodářství a zahrádce. Práce zde jim zabere veškerý volný čas, takže jiné koníčky prakticky nemají. Paní M. N. žije velmi skromně. Je pracovitá, pečlivá a práce na zahrádce ji baví. Má velmi klidnou povahu, je tichá a velmi přátelská. V obci, v níž žije, se však s nikým častěji nestýká, přátel zde mnoho nemá. Někdy zajede na návštěvu ke své přítelkyni do Brna. Velmi si spolu rozumí a mají si vždy o čem povídat. Její přítelkyně má dcerku se středně těžkou mentální retardací, narozenou v roce 1981. Přítelkyně je rozvedená a bydlí v bytě ještě spolu se svou matkou. Je-li potřeba, paní M. N. své přítelkyni s dcerkou pomáhá. V zimě, kdy není tolik práce v hospodářství, tu spolu tráví někdy i celé víkendy. S přítelkyní se zná již od dětství. Vyrůstaly spolu ve stejné obci, později

v dospělosti se její přítelkyně

odstěhovala do Brna. Manželu a jeho rodičům, kteří žijí spolu s paní M. N. v jedné domácnosti, se moc nelíbí, že paní tráví někdy víkendy mimo domov u přítelkyně, kterou prakticky neznají. Manžel paní M. N. se setkal s přítelkyní své ženy a její mentálně postiženou dcerou při jediné příležitosti roku 2000 v době kdy jí bylo 19 let. Od té doby však již nemá zájem přítelkyni své ženy navštěvovat a nepřeje si ani, aby ji jeho žena tolik navštěvovala.

3.2 Mínění paní M. N. na jedince s mentálním postižením Paní M. N. se osobně blíže setkala s člověkem s mentálním postižením až v dospělosti. Bylo to v situaci, kdy se její blízké přítelkyni narodila holčička 28

s mentálním postižením. Do té doby s mentálně postiženými lidmi osobní zkušenost neměla. Uvědomuje si, že do doby, než se jí naskytla příležitost přijít do bližšího kontaktu s mentálně postiženým dítětem, měla o lidech s tímto postižením odlišné mínění : „Tyto lidi jsem hlavně velmi litovala pro jejich postižení. Vnímala jsem je jako trpící bytosti, kterým je především ubližováno. Brala jsem je jen jako mrzáky. Ale teď vím, že opravdu nejvíc záleží na prostředí, ve kterém žijí a jsou vychováváni a jestli mají v dosahu jim velmi citově blízkého člověka. Pak jsou určitě šťastni a mají radostný život, i když žijí s postižením..“ Paní M. N. přiznala, že krom dcerky své přítelkyně se do osobního kontaktu s jiným člověkem s mentální retardací nedostala. Je to jediný případ, kdy vůbec přišla do užšího styku s člověkem takto postiženým. K tomu ještě dodává, že mimo to se jí sice několikrát stalo, že například v tramvaji viděla matku s mentálně postiženým chlapcem, ale bližší kontakt s těmito lidmi nevyhledávala. Při takovém setkání pociťovala s rodiči postiženého dítěte soucit, ale zároveň i obdiv nad tím, že se za svého potomka mezi ostatními lidmi na veřejnosti nestydí i když většina ostatních přítomných lidí je netaktně, mnohdy s odporem pozoruje. „Podobnou situaci prožívám, když společně se svou přítelkyní a její mentálně postiženou dcerkou jedeme tramvají například do ZOO. Na její dcerce naštěstí na první pohled není její postižení znát. Toho si lidé všimnou až podle chování - často se bezdůvodně směje. Nebo když promluví. Je mi nepříjemné, když se pak po nás ostatní lidé dívají, nebo se nám dokonce někteří i smějí. Připadá mi, že má přítelkyně tyto nepříjemné pohledy cizích lidí už ani nevnímá. Asi už jí to nepřijde, zřejmě si už na to zvykla..“, popisuje. Při návštěvách své přítelkyně a její dcerky si paní M. N. často uvědomuje, že narození zdravého dítěte není vlastně vůbec samozřejmé. „Spousta lidí bere jako samozřejmost, že se jim narodilo zdravé dítě. Mnohé z nich ani nenapadá, že vždy existuje i nějaká možnost, že by tomu mohlo být jinak. Mám velké štěstí, že právě moje děti jsou zdravé a že netrpí nějakým závažnějším zdravotním handicapem. U mé dcerky byla sice nalezena drobná srdeční vada, ale není to naštěstí závažné. Vlastně si ani pořádně neumím představit, co bych dělala, kdybych měla mentálně postižené dítě. Je těžké to posoudit, hlavně záleží na stupni postižení. Dříve, než jsem díky své přítelkyni poznala, jak těžká je péče a výchova u tohoto dítěte, jsem si vždy říkala, že ať by se mé dítě narodilo jakkoliv zdravotně handicapované, považovala bych za svou morální povinnost se o dítě postarat. Nyní, když však vidím, kolik práce má neustále s takto 29

postiženou dcerkou moje přítelkyně a kolik času a trpělivosti svému dítěti věnuje, musím ji po lidské stránce obdivovat. Nevím, jestli bych měla sama tolik trpělivosti. Prakticky veškerý svůj čas jí obětuje, určitě to pro ni musí být hodně vyčerpávající a omezující. Snaží se ji brát všude s sebou, pokud to jde. Když si představím, že bych takové dítě měla brát s sebou často na veřejnost, asi bych se za ně dost styděla. Bylo by mi to nepříjemné“, svěřuje se. O vztahu společnosti k lidem s mentálním postižením říká: „Myslím, že veřejnost většinou mentálně postižené lidi vnímá negativně. Lidé nejsou připraveni na to, jak se mají chovat při setkání s mentálně postiženým. Komunikace s ním může být pro ně velmi problematická a nesrozumitelná. Toto setkání v lidech většinou vyvolává rozpaky, neví jakým způsobem mají reagovat na jeho chování, kterému příliš nerozumí. Člověk, který o této problematice mnoho neví, se může cítit zmateně, nebo ho chování postiženého může popuzovat a vzbuzovat v něm odpor. Kdyby veřejnost byla o mentálně postižených lidech lépe informovaná, neměla by k nim společnost tak negativní postoj. Řekla bych, že je společnost bere hlavně jako přítěž, jako nějakého cizopasníka, kterého je potřeba se zbavit. Je mi jich líto, spousta lidí je hned odsoudí jen pro jejich postižení, nevidí v nich lidi, už dopředu jim automaticky připisují jen roli mrzáků. Oni přece za své postižení nemůžou.“ Paní M. N. jezdívá někdy za svou přítelkyní. Když je třeba, pomáhá jí s péčí její mentálně postižené dcery. Paní M. N. se zmínila o tom, že manžel ji k přítelkyni nerad pouští. Její muž s ní jel k přítelkyni na návštěvu pouze jednou. Po tomto jediném setkání už o další návštěvu nestál a dokonce si po této návštěvě ani sám nepřál, aby jeho žena přítelkyni dále navštěvovala. Paní M. N. svého muže dopředu dostatečně informovala o skutečnosti, že její přítelkyně má dcerku s mentální retardací. To věděl již od té doby, co paní M. N. za přítelkyní a její postiženou dcerou začala jezdit. Před jeho návštěvou ho však o všem informovala mnohem podrobněji. Chtěla zamezit případným nepříjemnostem a nedorozuměním. Bohužel návštěva zanechala v jejím muži negativní zkušenost. Paní M. N. popisuje tuto situaci: „Když jsme přijeli k přítelkyni, její dcera si hrála vedle v pokoji se stavebnicí a přitom poslouchala své oblíbené dětské písničky. Byla natolik zabraná do hry, že ani nepostřehla, že někdo přišel. Má přítelkyně nás mezitím usadila v obýváku a odešla do kuchyně vařit kávu. Manžel mezitím odešel na záchod. Když se vracel, potkal se v předsíni s postiženou dcerkou. Ta ještě nevěděla, že je u nich doma i někdo cizí. Všechno se událo náhle, zřejmě se mého muže musela hodně leknout, protože najednou se dala do strašného křiku, začala dost vyvádět a byla 30

k neutěšení. To jsem u ní ještě nezažila. I pro mě to byl šok. Přítelkyně ji začala hned utěšovat, ale určitou dobu trvalo, než se konečně zklidnila. Pak byl na nějakou dobu klid, dcera si mezitím vedle v pokoji kreslila. U přítelkyně jsme se zdrželi pozdě do noci, proto jsme u ní i povečeřeli. Jedli jsme všichni společně, dcerka však odmítala jíst. Snědla dohromady tak tři sousta. Matka se nakonec rozzlobila a křikla na ni, že to musí sníst, protože ten den ještě skoro nic nesnědla. Dcera to sníst nechtěla a jak na ni matka zakřičela ještě víc, začala dcera dělat povyk, máchala kolem sebe rukama a shodila ze stolu talíř s jídlem na zem, takže všechno jídlo bylo na podlaze. Nakonec odběhla s křikem do pokoje. Když jsme odcházeli, manžel si náhle vzpomněl, že v obýváku nechal své doklady, které vyndal z tašky, když v ní něco hledal a zapomněl je tam poté zpátky dát. V obýváku je však nenašel. Nakonec jsme je objevili v pokoji mentálně postižené dcery. Mezitím je bez zlého úmyslu odnesla do svého pokoje a hrála si s nimi. Má přítelkyně se nám pak velmi omlouvala. Byla z toho všeho co se za tuto návštěvu odehrálo dost skleslá. Po této nešťastné zkušenosti již manžel odmítal se mnou přítelkyni kdy navštívit znovu. Myslí si, že bych za ní jezdit neměla, vadí mu to. Jenže já za ní jezdit stejně budu, je to má nejlepší přítelkyně, hodně si spolu rozumíme a navíc já jí pomáhám s dcerou ráda, vím že to s ní má mnohdy velmi těžké. Navíc když jí s ní pomáhám, mám z toho dobrý pocit a cítím se být prospěšná.“ Manžel paní M. N. díky této osobní negativní zkušenosti má o lidech s mentálním postižením mínění takové, že jsou jen na obtíž. Pohlíží na ně jako na méněcenné bytosti, na které je třeba neustále dohlížet a které jen přidávají práci navíc. Jinou osobní zkušenost s nimi nemá. O problematice takto postižených lidí mnoho neví. Podle sdělení paní M. N. je názoru, že by lidé s mentálním postižením měli být hlavně v ústavní péči. Tam o ně bude podle něho nejlépe postaráno kvalifikovaným personálem, který má s postiženými lidmi bohaté zkušenosti a dokáže v jakékoli situaci pohotově reagovat a zasáhnout vhodným způsobem dle potřeby. Paní M. N. si však myslí, že v ústavním zařízení se personál není schopen dostatečně věnovat všem lidem s mentálním postižením. „Pro samotné dítě je určitě lepší, když ho rodiče vychovávají v domácí péči, než když vyrůstá v ústavu, kde mu nemůžou věnovat tolik času. Každé dítě určitě potřebuje matku a když ji nemá, musí citově strádat“, říká paní M. N.. Paní M. N. díky pravidelným návštěvám u své přítelkyně a její postižené dcery získala o problematice mentálně postižených celkem značný přehled a tato osobní 31

zkušenost ji mockrát přiměla zamyslet se nad různými situacemi a událostmi týkajícími se osob se zdravotním handicapem a nad životem jako takovým. Tuto osobní životní zkušenost hodnotí pro sebe jako velmi pozitivní.

3.3 Rodinná anamnéza a sociální prostředí paní E. H. Paní E. H., narozená v roce 1954, od svého dětství vyrůstala a dosud bydlí ve Střelicích u Brna. V dětství žila v dobře finančně situované rodině. Její matka A. L., narozená v roce 1932, byla ženou v domácnosti a nikdy nechodila do zaměstnání. Otec K. L., narozen v roce 1927, byl zaměstnán jako účetní u velmi prosperující velké společnosti. Zajišťoval finančně celou rodinu. Otec byl v rodině velkou autoritou a měl na své dvě dětí značně vysoké požadavky na prospěch ve škole. Otec sám rozhodl o úrovni a typu vzdělání, které děti vystudují a které je pro děti dle jeho mínění nejvhodnější. Byl v rodině velmi dominantní osobností, byl značně zásadový a na děti dosti přísný. Děti měly z otce strach. Od počátku své školní docházky trávily doma hodně času nad studijní látkou. Matka jim v domácí školní přípravě hodně pomáhala a značně se jim celkově věnovala. Děti se bály, aby někdy domů ze školy nepřinesly špatnou známku, za kterou by je otec ztrestal. Měly

ve škole vždy velmi dobré

výsledky. Otec na ně byl hrdý a plánoval jejich budoucí životní kariéru. Matka paní E. H. byla mírné, tiché povahy, ve svém manželovi viděla velkou osobnost, chovala k němu značnou úctu a obdiv. Přála si, aby děti dosáhly kariéry a žily na takové společenské úrovni, jako jejich otec. Manžela v přístupu velice podporovala. I když věděla, že je v mnohém na děti velmi tvrdý a samotné jí bylo svých dětí často velmi líto, nedokázala svému muži říci, aby k nim byl ohleduplnější. Otec byl hlavou rodiny, měl vždy hlavní slovo a matka si toto plně uvědomovala. Paní E. H. vystudovala vysokou školu ekonomického zaměření. Nyní pracuje v oboru bankovnictví. Její starší bratr, R. L., narozen v roce 1950, má taktéž vysokoškolské vzdělání ekonomického směru. Živí se jako podnikatel. Když paní E. H. studovala prvním rokem na vysoké škole, stala se jejímu otci tragická událost, po které se nervově zhroutil. Bratr otce paní E. H. měl autonehodu a po těžkém zranění v průběhu několika týdnů v nemocnici zemřel. Otec paní E. H. na svém bratru velmi citově lpěl a tato nečekaná událost velmi zásadně ovlivnila jeho další život.. Otec v tomto truchlivém období začal hledat útěchu v alkoholu. Čím dál častěji 32

trávil čas mimo domov. Vzájemné vztahy mezi matkou a otcem se postupně měnily k horšímu a stávaly se více a více nesnesitelnější. Matka byla zoufalá a často otce nabádala k tomu, že by neměl tolik pít. Ale otec si tyto okolnosti nepřipouštěl a často říkával, že až bude chtít přestat pít, že bez problému bez alkoholu vydrží. Situace se stala neúnosnou.. Díky otcově závislosti na alkoholu docházelo v rodině často ke konfliktům,.v nichž se otec k matce a dceři choval agresivně. V tomto období paní E. H. zdárně ukončila studium na vysoké škole a její bratr žil již mimo domov. Po nějakém čase otec přistoupil konečně na léčbu v protialkoholické léčebně. Tam určitou dobu pobyl a poté se vrátil domů. Postupně však opět začal pít a situace se opakovala. Nakonec roku 1988 zemřel na onemocnění jater následkem alkoholu. Matka poté strávila několik měsíců v psychiatrické léčebně. Paní E. H. ji v těchto krizových chvílích hodně morálně podporovala a pravidelně ji tu navštěvovala. Poté si ji vzala na určité časové období k sobě domů (v této době měla paní E. H. již svou vlastní domácnost) a pečovala o ni, dokud bylo potřeba. Paní E. H. se provdala za pana M. H., který se živí jako advokát. Bydlí společně ve Střelicích v rodinném domku se svým synem D. H., narozeným v roce 1979. Syn vystudoval právo na vysoké škole. Nyní pracuje společně s otcem. Paní E. H. je velmi ambiciózní, sebevědomá a pracovitá žena, má ráda svou práci a často se v zaměstnání zdrží do pozdních hodin. Ráda se účastní různých firemních společenských akcí, je velmi společenská a komunikativní. Své přátele má převážně na vyšších společenských postech. Velmi si potrpí na vysokou životní úroveň, ve které žije. Považuje ji za samozřejmost, plně si však uvědomuje, že ne každý si ji může dovolit. Ve volném čase se synem hraje tenis, také se věnuje hře na klavír a ráda chodí na procházky v okolí bydliště.. Na jedné z těchto procházek se poprvé osobně setkala s lidmi s mentálním postižením. Ve Střelicích se totiž nachází Ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež. O problematice mentálně postižených lidí toho paní E. H. příliš neví, ale toto osobní setkání v ní vyvolalo rozpaky a ne příliš pozitivní mínění o těchto lidech.

3.4 Mínění paní E. H. na jedince s mentálním postižením Paní E. H. měla s lidmi s mentální retardací pouze několik málo osobních setkání a ta byla vždy jen velmi krátká, stala se při příležitosti kdy se navzájem míjeli na ulici. 33

Byla to náhodná setkání ve Střelicích, kde žije a kde se také nachází Ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež. O mentálně postižených lidech nemá mnoho informací, problematika tohoto postižení ji spíše míjí. Tato setkání s mentálně postiženými lidmi na ni však pozitivním dojmem nezapůsobila. Spíše naopak. Jedno takové setkání popisuje: „ Jednou jsem potkala asi šest mentálně postižených se svými vychovatelkami. Pominu jak hlučně se chovali, jak na okolí vykřikovali a chovali se zcela nevhodně. Co mě však šokovalo nejvíc bylo to, že v okamžiku kdy jsem je právě míjela, jedno to dítko, které mě zpozorovalo, na mě dokonce začalo škodolibě se smíchem vykřikovat sprostá slova! To jsem vůbec nečekala. Zajímalo by mě, kde se taková sprostá slova naučili, jestli se je nenaučili v tom ústavu“. Na otázku, zda měla paní E. H. s lidmi s mentální retardací ještě nějakou podobnou nepříjemnou zkušenost odpovídá: „Když jsem šla jednou na procházku se svým manželem právě kolem ústavu, uslyšela jsem z areálu opravdu strašlivý a velmi hlasitý řev, jakoby někoho mučili. Bylo to jako z nějakého hororu. Ještě teď, když na to pomyslím, běhá mi mráz po zádech. Nebyl to křik jednoho člověka, ale většího počtu lidí. Přišlo mi to šílené. To přece není normální. Kdo ví, co tam s těmi mrzáky vlastně dělají. Nebo je taky možné, že na ně nedohlíží jak by měli a oni si tam vzájemně ubližují a bijí se. Nechci radši ani myslet na to, co se tam opravdu děje. Snažím se tomuto místu raději vyhýbat.“ O tom jak na ni osoby s mentální retardací navenek svým chováním a vzhledem působí, říká: „ Jejich chování mi připadá hodně divné. Řekla bych, že jsou nevyzpytatelní. Vzbuzují ve mne nejistotu a nedůvěru v tom, jak se kdy zachovají. Člověk ani nemůže tušit co je může rozzlobit. Mají jiné chápání a žijí v úplně odlišném světě, kterému nejsme schopni porozumět a oni zase nemohou rozumět nám. Komunikace je s nimi obtížná. Nevím, jak má člověk při kontaktu s nimi vůbec reagovat na to jejich divné chování. Mám i strach, že se budou chovat agresivně, že mohou být svému okolí nebezpeční. Jejich chování i vzhled mě odpuzuje.“ Při rozhovoru o tom, jaké pocity v ní vzbuzuje přímý kontakt lidí s mentálním postižením a jak na ni působí jejich chování zároveň i přiznala, že by se cítila lépe ve společnosti lidí s tělesnou vadou, nežli ve společnosti lidí s mentální retardací: „V přítomnosti tělesně postižených bych se určitě necítila tolik nesvá, tělesně postižení se na rozdíl od mentálně postižených chovají normálně. Člověk s nimi může bez problémů komunikovat, snadno se s nimi dorozumí. Jejich chování je srozumitelné, člověk z něho nemusí mít obavy tak, jako u lidí s mentálním postižením.“ 34

Na otázku, zda tedy společnost lidí s jakýmkoli tělesným handicapem by jí nevadila a jestli by se přítomnosti takových lidí sama nevyhýbala odpověděla: „U lidí s napohled viditelným tělesným postižením by mi nepochybně bylo v kontaktu s nimi nepříjemné už jen dívat se na ně. Osobně jsem se vlastně zatím ani nesetkala s nikým natolik těžce tělesně postiženým. Jistě by mi to však nedělalo dobře, ale důležitější by pro mě bylo, jak by se ti lidé chovali. Kdyby se chovali slušně, jejich přítomnost by mi nevadila a neměla bych důvod si o nich myslet něco špatného. Naopak, velmi si cením toho, když člověk se zdravotním handicapem se snaží v životě opravdu něco dokázat a i přes své postižení toho pracně dosáhne. Takové lidi velmi obdivuji.“ Na otázku jaké mínění má veřejnost o lidech s mentální retardací říká: „Myslím si, že mentálně postižené lidi společnost vnímá spíš jako ubožáky, kterým by se mělo pomáhat a pokud možno jim co nejvíc usnadňovat život v podstatě bez velkého jejich vlastního snažení. Společnost jim podle mě skoro ve všem slevuje a dělá příliš velké ústupky. Stát se o ně stará a pečuje, aniž by byli vedeni k větší samostatnosti. Přijde mi, že mají hodně pohodlný a prakticky bezstarostný život a nemusí se v životě vlastně o nic starat. Taky si myslím, že proto svého okolí mohou někdy dost vědomě zneužívat. Stát a společnost je bere hlavně jako pasivní objekty místo toho, aby byli víc tito lidé aktivně zapojeni do života. Pak mentálně postižení berou jako samozřejmost, že se o nic nemusí starat a že jim vždy bude všechno zajištěno samo, aniž by se o něco museli sami snažit. Chápu, že ti nejhůře mentálně postižení nejsou schopni ani částečné samostatnosti, ale co ti ostatní, co nejsou tak těžce rozumově postiženi? Myslím, že by jim jen prospělo, kdyby byli vedeni k větší odpovědnosti, kázni a učili se o sebe víc postarat. Bylo by dobré, aby byli v životě víc zapojeni pod dohledem do různých činností a práce, jaká je v jejich možnostech, kterou jsou samozřejmě schopni vzhledem k jejich rozumovým schopnostem zvládnout..“ Paní E. H je názoru, že většinu lidí s tímto postiženým lze vhodným výchovným způsobem naučit kázni, spolupráci, odpovědnosti, slušnému a způsobilejšímu chování a určitým pracovním návykům a činnostem dle jejich stupně postižení. V navazujícím rozhovoru, zda si myslí, že by lidé s mentální retardací měli žít v ústavním zařízení, nebo zda by měli být začleněni do společnosti a pohybovat se volně na veřejnosti říká: „ Nejsem schopna to posoudit, do této problematiky nevidím, ale z mého vlastního pohledu musím přiznat, že jakékoli další setkání s těmito lidmi by mi bylo velice nepříjemné. Jejich chování ve mě vzbuzuje odpor. Necítím se v jejich přítomnosti dobře. Potenciálnímu setkání s nimi na veřejnosti bych se spíš 35

snažila vyhýbat. Nechci je kvůli jejich mentálnímu postižení odsuzovat, ale hodně mi vadí jejich způsob chování. Navíc člověk si nemůže být jistý, jestli by se na veřejnosti nechovali agresivně. Kdo ví, co všechno je může nevypočitatelného napadnout. Mám pocit, že u takových lidí si člověk nemůže být jist vůbec ničím..“ Na dotaz jestli ji někdy dříve napadlo, že by se jí mohlo stát, že by se jí mohlo narodit dítě se zdravotním znevýhodněním reagovala: „O tom jsem nikdy moc nepřemýšlela. U nás v rodině nikdo takový není. Myslím, že kdybychom v rodině někoho takového měli, určitě by mě tato skutečnost dříve donutila se nad tímto zamyslet. Neumím si však představit, že by se něco takového stalo. Zvlášť kdyby se mi mělo narodit mentálně postižené dítě. Radši na to nechci ani pomyslet! Život s takovým dítětem by se mi stal utrpením. Pokud bych k tomuto zjištění došla v těhotenství včas, volila bych interrupci. A kdybych se o mentálním postižení dítěte dověděla až po porodu, s největší pravděpodobností bych ho svěřila do péče ústavu. Takové dítě by mě hodně omezovalo, určitě bych se kvůli jeho postižení velmi trápila. Zbytečně bych si tím zkomplikovala život. Dítě by na mě bylo zcela závislé a bylo by na mě odkázáno po celý život. Musela bych se o něho neustále starat a věnovat se mu i poté, co by bylo dospělé. Neměla bych ani tolik trpělivosti a času na výchovu a péči takového dítěte.“ Paní E. H. spoustu svého času tráví v zaměstnání, její práce je pro ni velmi důležitá a baví ji. Naplňuje ji pocitem vlastního uspokojení a hrdostí nad tím, jakou společenskou pozici si v zaměstnání dokázala sama vybudovat. Mnoho svého času dosud věnovala kariéře. Na domácnost nemá díky tomu mnoho času. Se svým dosavadním životem je spokojená. Vlastní práce ji přináší pocit užitečnosti. Ve svém oboru je velmi úspěšná, je si toho vědoma a díky tomu má velké sebevědomí. Přiznala se, že není příliš „domácí typ“. Domácnost a vlastní rodina je pro ni také velmi důležitá, ale více času věnuje vlastní kariéře.

3.5 Závěry ze šetření Paní M. N. se stýká se svou přítelkyní, která má dceru s mentálním postižením. Díky tomu měla možnost přijít do přímého kontaktu s jejím takto postiženým dítětem a blíže poznat jeho chování a specifické zvláštnosti vztahující se k tomuto postižení. Tato zkušenost v mnohém ovlivnila její názory a pohled na lidi s mentální retardací. Naproti tomu paní E. H. se s lidmi s mentální retardací osobně setkala jen 36

při náhodných setkáních ve Střelicích, kde se nachází Ústav sociální péče pro mentálně postiženou mládež. O problematice lidí s mentální retardací toho mnoho neví. Náhodná osobní setkání s lidmi takto postiženými v ní zanechala převážně negativní pocity a mínění o lidech s mentálním postižením. Nežli paní M. N. získala osobní zkušenosti s mentálně postiženým dítětem, věděla o lidech s tímto postižením velmi málo. V té době je vnímala hlavně pouze jako oběti svého postižení, trpící, nešťastné bytosti, o které je potřeba pečovat a kterým je nutno pomáhat. Nyní je však toho názoru, že tito lidé nemusí být nutně pro jejich vlastní postižení nešťastní. Spokojenost a šťastný život těchto lidí podle ní závisí hlavně na prostředí, ve kterém žijí a jsou vychováváni a na přítomnosti jim citově blízké osoby. A to nezávisle na tom, jak moc jsou postiženi. Říká, že nad těmito lidmi ale pociťuje lítost a na rodiče, kteří vychovávají dítě s mentální retardací v domácí péči se dívá s obdivem pro jejich trpělivost a obětavost. Přiznává, že s člověkem s mentálním postižením by se však sama styděla objevit na veřejnosti pro nepříjemné reakce okolních lidí. Cítila by se poníženě. Paní E. H. hodnotí lidi s mentální retardací jako bytosti, se kterými je obtížná komunikace, jejich chování posuzuje jako divné a nepředvídatelné. Osobní zkušenost s těmito lidmi v ní zanechala nejistotu a nedůvěru vůči nim a vůči jejich chování. Obává se, že se tito lidé mohou chovat agresivně a že mohou být dokonce svému okolí nebezpeční. Při setkání s nimi cítí rozpaky, jejich chování i vzhled ji odpuzuje. Přiznává, že se cítí lépe ve společnosti lidí s tělesným postižením, než s mentálním. Zdůvodňuje to tím, že s tělesně postiženými lidmi je snazší komunikace. Jejich chování je srozumitelné, chovají se na rozdíl od mentálně postižených „normálně“. Paní E. H. si myslí, že společnost vnímá lidi s mentální retardací jako bytosti, kterým by se mělo pomáhat a co nejvíce jim usnadňovat život bez jejich vlastního velkého snažení. Společnost se na tyto lidi dívá lítostivě. Paní E. H. je názoru, že život lidí s mentálním postižením je převážně bezstarostný, že se tito lidé ve svém životě prakticky nemusí o nic starat, jelikož všechno potřebné jim zajistí stát. Podle ní by tito lidé měli být vedeni k mnohem větší samostatnosti, sebekázni a slušnému chování, odpovědnosti za své vlastní chování. Měli by být vedeni k aktivnějšímu způsobu života a pracovním návykům dle jejich možností a schopností. Podle paní M. N. si naopak veřejnost k lidem s mentální retardací vytvořila negativní postoj. Říká, že ostatní lidé většinou neví, jak se mají při setkání s těmito lidmi chovat, jak mají reagovat na jejich nezvyklý a pro ně podivný způsob chování. 37

Mnoho lidí proto může pociťovat k těmto lidem odpor a pohrdání. Myslí si, že kdyby byla veřejnost o problematice lidí s mentálním postižením více informovaná, zaujala by k nim mnohem pozitivnější stanovisko. Je názoru, že společnost mentálně postižené osoby pojímá hlavně jako přítěž, jako ty, co jsou jen na obtíž. O tom, zda by mentálně postižení lidé měli být v ústavní péči, nebo by měli být začleněni do života společnosti mezi ostatní lidi si paní M. N. myslí, že pro dítě s mentálním postižením je lepší, je.li vychováváno v domácí péči svých rodičů. V ústavu se dítěti nemohou věnovat, jak by bylo pro dítě optimální. Pro dítě je důležitý vzájemný citový vztah mezi ním a matkou. Dítě by podle ní mělo určitě vyrůstat se svou matkou, nebo s nějakou jemu citově blízkou osobou. U této otázky paní E. H. naproti tomu přiznává, že není schopna sama tuto záležitost mnoho posoudit, jelikož do problematiky lidí s mentální retardací nevidí. Říká ale, že jakékoli další setkání s mentálně postiženými lidmi na veřejnosti by pro ni bylo vzhledem k její dosavadní osobní negativní zkušenosti nepříjemné. Chování těchto lidí ji odpuzuje a popouzí. Lidem s mentálním postižením by se na veřejnosti spíše snažila vyhýbat. Paní M. N. díky tomu, že měla možnost poznat život ženy a její postižené dcery si plně uvědomuje, že není vůbec samozřejmostí mít dítě již od narození zdravé. Myslí si, že spousta lidí si tuto zásadní věc vůbec neuvědomuje. Sama si však není úplně jista, co by dělala v situaci, kdyby právě jí se narodilo dítě s mentálním postižením. Myslí si však, že by si ho ponechala v domácí péči, přitom však klade důraz na to, že by to určitě hodně záviselo i na tom, jak těžce by dítě bylo postiženo. Z osobních zkušeností, které získala z návštěv své přítelkyně a její dcery s mentálním postižením si uvědomuje, jak obtížná je péče a výchova o takto postižené dítě a kolik trpělivosti a času musí člověk vynaložit. Paní E. H. naopak o tomto nikdy předtím nepřemýšlela. Radši si ani nechce představit, že by se jí narodilo dítě s mentální retardací. Život s takovým dítětem by pro ni byl jak sama řekla utrpením. Kdyby to bylo za včas možné, volila by interrupci, v druhém případě by s největší pravděpodobností dítě s tímto postižením ponechala v péči ústavního zařízení. Dítě s mentálním postižením by ji v životě velmi omezovalo, vadilo by jí, že by na ni bylo dítě po celý život odkázáno. Musela by se o něj starat a pečovat i v době, kdy by již bylo dospělé. Myslí si, že by neměla ani tolik trpělivosti a času, na výchovu takového dítěte.

38

ZÁVĚR Lze říci, že u veřejnosti se stále objevují určité předsudky vůči osobám s mentální retardací (např. že lidé s tímto postižením mohou někomu ublížit, neví co dělají, mají být v ústavu a jiné). Představy a mínění „normálních“ lidí o lidech s mentální retardací jsou často zkreslené a opředené zcela neopodstatněnými obavami. Myslím si, že negativní názory na osoby s mentální retardací se vyskytují převážně u lidí, kteří s těmito jedinci nepřišli příliš do osobního kontaktu, či neměli mnoho příležitostí lépe osoby s tímto postižením poznat a tudíž se lépe seznámit i se specifickými rysy jejich chování. Příkladem nám může být případ paní E. H.. Domnívám se, že čím více má člověk příležitostí k osobnímu setkání s lidmi s tímto postižením (a využije-li je), tím více pozná, jací tito lidé opravdu jsou a tím objektivněji je schopen lidi s mentálním postižením a jejich specifické zvláštnosti chování hodnotit a případně si upravit své počáteční mylné mínění o nich. To je pro změnu případ paní M. N. Na příkladech těchto dvou žen středního věku je vidět značná rozdílnost názorů na osoby s mentální retardací. Jejich názory jsou ovlivněny hlavně konkrétními osobními zkušenostmi s těmito lidmi. Jejich mínění je ovlivněno tím, do jaké míry jsou objektivně informovány o problematice osob s mentální retardací i tím, v jakém prostředí vyrůstaly a žijí. S jakými lidmi ve společnosti přichází pravidelně do kontaktu, celkovým způsobem jejich života, žebříčkem hodnot atd. Myslím si, že nejlepší a nejefektivnější způsob, jak dosáhnout toho, aby se lidé zbavili stále pevně zakořeněných předsudků a pověr vůči osobám s mentální retardací, je co nejširší integrace lidí s tímto postižením do společnosti, mezi ostatní občany. Lidé s mentálním postižením jsou sice odlišní svým specifickým způsobem chování, ale nejsou ani přes své postižení horší, než ostatní „normální“ lidé. Společnost by se měla naučit s nimi jednat jako s rovnocennými partnery. Je nutné, aby byla veřejnost o problematice osob s mentální retardací dostatečně a objektivně informována z různých zdrojů. Pokud bude veřejnost v dostatečné míře o této problematice objektivně a efektivně informována a bude-li možnost, aby se osoby s mentální retardací pohybovaly volně na veřejnosti a měly příležitost přicházet denně do osobního kontaktu s ostatními „normálními“ lidmi, bude společnost zbavena zakořeněných předsudků vůči lidem s mentálním postižením. Získá na ně samotné objektivní náhled a bude s nimi jednáno jako s jinými lidmi, bez ohledu na jejich postižení.

39

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. BRÁZDIL, J. Sociologie zdravotního postižení. Brno : Centrum pro další vzdělávání učitelů MU v Brně, 1994. 2. JESENSKÝ, J. Integrace - znamení doby. Praha : Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-691-0. 3. KERN, H. a kol. Přehled psychologie. Praha : Portál, 1999. ISBN 80-7178-240-8. 4. KVAPILÍK, J., ČERNÁ, M. Zdravý způsob života mentálně postižených. Praha : Avicenum, 1990. ISBN 80-201-0019-9. 5. LANGER, S. Mentální retardace – etiologie, diagnostika, profesiografie, výchova. Hradec Králové : Kotva, 1996. ISBN 80-900254-8-X. 6. NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha : Academia, 1997. ISBN 80-200-0625-7. 7. NOVOTNÁ, M., KREMLIČKOVÁ, M. Kapitoly ze speciální pedagogiky pro učitele. Praha : SPN, 1997. ISBN 80-85937-60-3. 8. PIPEKOVÁ, J. a kol. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno : Paido, 1998. ISBN 80-85931-65-6. 9. PIPEKOVÁ, J., VÍTKOVÁ, M. a kol. Sociálně pedagogické aspekty ve speciální pedagogice. Brno : Paido, 1996. ISBN 80-85931-27-3. 10. PRŮCHA, J. Multikulturní výchova – teorie, praxe, výzkum. Praha : ISV, 2001. ISBN 80-85866-72-2. 11. ŠVARCOVÁ, I. Mentální retardace. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-506-7. 12. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha : Portál, 1999. ISBN 80-7178- 214-9. 13. VÁGNEROVÁ, M., HADJ-MOUSSOVÁ, Z., ŠTECH, S. Psychologie handicapu. Praha : Karolinum, 1999. ISBN 80-7184-929-4. 14. VALENTA, M. a kol. Přehled speciální pedagogiky a školská integrace. Olomouc : Univerzita Palackého, 2003. ISBN 80-244-0698-5. 15. VALENTA, M., MÜLLER, O. Psychopedie

- teoretické základy a metodika.

Praha : Parta, 2003. ISBN 80-7320-063-5. 16. VÍTKOVÁ, M. a kol. Integrativní speciální pedagogika – Integrace školní a sociální. Brno : Paido, 2004. ISBN 80-7315-071-9. 17. VÍTKOVÁ, M. a kol. Integrativní školní (speciální) pedagogika – Základy, teorie, praxe. Brno : MSD, spol. s r.o., 2003. ISBN 80-214-2359-5. 40

18. VOCILKA, M., CSc. a kol. Integrace sociálně a zdravotně handicapovaných a ohrožených dětí do společnosti. Praha : Ústav pro informace ve vzdělávání, 1997. 19. ZVOLSKÝ, P. a kol. Speciální psychiatrie. Praha : Karolinum, 2003. ISBN 80-7184-203-6.

41