Masarykova Univerzita
Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky
Překonání bariér pro tělesně postižené
Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
PhDr. Mgr. Dana Zámečníková Ph.D.
Brno 2006
Vypracovala:
Radka Kramáriková
Čestně prohlašuji, že jsem bakalářskou práci pod názvem „ Překonání
bariér pro tělesně postižené“ vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury.
Souhlasím s tím, aby práce byla uložena v knihovně Pedagogické fakulty
Masarykovy univerzity a zpřístupněna ke studijním účelům.
………………………………… podpis
-2-
Děkuji PhDr. Mgr. Zámečníkové Ph.D. za obětavé a odborné vedení
bakalářské práce, za zájem a přístup při jejím zpracování.
Také děkuji slečně Marii za laskavou spolupráci při případové studii a za
poskytnutí zdravotní dokumentace jakožto i volného času.
-3-
Obsah: Úvod…………………………………………………………………..5 1
Vymezení okruhu osob s tělesným postižením………………6 1.1 Charakteristika tělesně postižených, nemocných a
zdravotně oslabených……………………………………………6
1.2 Funkce hybného systému………………………………………..7
1.3 Klasifikace tělesných postižení………………………………….8 1.4 Ucelená rehabilitace……………………………………………15
2
Bezbariérové prostředí………………………………………19
2.1 Historie vztahu společnosti k tělesně postiženým……………...20 2.2 Vybrané aspekty života tělesně postižených………….……….21
2.3 Stávající legislativa……………………………………………..23
3
Případová studie – odstraňování bariér v městské části
Brno - Vinohrady……………………………………………..25
3.1 Cíle a metody výzkumu……………………....…………………25
3.2 Případová studie………………………………………………...26
3.3 Závěr výzkumu………………………………………………….34
Závěr…………………………………………………………………36
Résumé……………………………………………………………….36 Použitá literatura……………………………………………………37
Přílohy………………………………………………………………..39
-4-
Úvod
Na setkání s lidmi, které postihl nějaký tělesný či smyslový handicap, reagují
lidé prakticky dvojím způsobem: Buď vzbuzují soucit nebo zvědavost. Taková reakce není férová, protože tím dávají najevo, jak moc vnímají odlišnost od ostatních
lidí, a to je přesně to, co si nepřejí. Jestliže svůj handicap psychicky zvládli, pak se s ním naučili žít stejně jako například člověk s pleší nebo se žlutými zuby; nepřipadají si, respektive by si neměli připadat podivní, odlišní nebo méněcenní.
Obecným pravidlem tedy je, že čím je jejich postižení zjevnější, tím jsme k
handicapovaným lidem ohleduplnější. Největší rozvoj v tomto smyslu si u nás v
posledních letech vydobyli nesporně paraplegikové, čili, lidově řečeno, vozíčkáři. Se
vstupem do novostaveb, hlavně úřadů a kulturních zařízení, většinou nemají potíže, vzhledem k legislativě, která se začala touto otázkou zaobírat intenzivněji.
Nedostupné jim naproti tomu zůstávají některé historické objekty, jejichž úpravu odmítají památkáři. Ani míst, určených pro parkování jejich aut, nemohou vždy
využít, protože je často okupují řidiči, kteří nepochopili význam těchto parkovacích
míst. Jak vidíme, je tato problematika velice obsáhlá a vzhledem k dlouholetému přátelství s více lidmi na vozíku je toto téma pro mě velmi aktuální a doufám, že
svou tato práce umožní nahlédnout blíže do problematiky i dalším lidem. Praktická
část
se
zabývá
vymezením
pojmu
tělesného
postižení,
bezbariérového prostředí a problematiky s tímto spojené, včetně současného legislativního rámce týkajícího se nové i rekonstruované výstavby.
Do výzkumné části této práce byla zahrnuta případová studie s dívkou, která
byla po autohavárii, ve svých sedmnácti letech upoutána na ortopedický vozík. Ke
zpracování byla využita analýza odborné literatury, která je základem teoretické části. Dále pak lékařské zprávy a rozhovory v několika cyklech. Neopomenutelným zdrojem informací byl také internet.
Cílem této práce je nastínit vývoj bezbariérového prostředí z pohledu fakt a
současně přiblížit vnímání těchto změn osobou pohybující se na vozíku.
-5-
1.
VYMEZENÍ OKRUHU OSOB S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM
1.1 Charakteristika tělesně postižených, nemocných a zdravotně oslabených
„Na světě žije více než sto miliónů lidí s trvalým tělesným, sluchovým, zrakovým či
mentálním postižením. Přesný počet těchto lidí není znám, ale nedostatek služeb, které by vyhovovali jejich potřebám je zřejmý. V rozvojových zemích je nedostatek i těch
nejzákladnějších
služeb
a
pomůcek.
V zemích
rozvinutých
mohou
handicapovaní lidé využít služeb zdravotní a sociální péče, ale pociťují nedostatek
pracovních příležitostí a možností k zapojení do společenského života.“ (WHO 1994, str. II.)
Světová zdravotnická organizace publikovala, resp. zavedla v roce 1980 pojmy
v rámci „Mezinárodní klasifikace“ (International Classification of Impairments, Disabilities and Handicaps, WHO 1994), včetně jeho překladu do češtiny. •
Impairment - chápeme v kontextu zdravotního hlediska jako poškození, poruchu či
ztrátu, resp. abnormalitu
ve
strukturách somatických,
fyziologických a také psychických. Jedná se tedy o změnu na úrovni tělního systému či orgánu. •
Disability – tento výraz ze zdravotního hlediska vyjadřuje spíše následek poškození, v důsledku kterého není možné vykonávat pohyb a činnosti
způsobem obvyklým. Znamená tedy neschopnost, omezení či chybění a je tedy poruchou na úrovni celého jedince. •
Handicap – tímto pojmem rozumíme spíše znevýhodnění než postižení.
Projevuje se především omezením možností člověka k výkonu činností, které je schopen vykonávat, ale právě díky znevýhodnění je nevykonává. Takto je handicapovaný člověk znevýhodněn právě při výkonu svých sociálních rolí.
-6-
Pojem tělesného postižení je, jak je zřejmé, velice široký. Z hlediska speciální
pedagogiky by se dal specifikovat jako postižení, které se projevuje buďto trvalými nebo dočasnými problémy v motorice člověka, (Jankovský, 2001).
Z pohledu legislativy a laické veřejnosti je tento pojem redukován pouze na
postižení pohybového ústrojí. Veřejnost vnímá tělesně postiženého jako někoho, jehož pohybový handicap je naprosto zjevný a nepřehlédnutelný. Dikce zákona, která vymezuje tělesná postižení, se rovněž omezila pouze na takové definice tělesně postižených, které mají přímou souvislost s pohybovým postižením.
Vzhledem k tomu, že pohyb je jedním ze základních projevů člověka, jeho
nedostatečnost se projevuje v celkovém tělesném i duševním stavu. Psychika těchto lidí je často ovlivněna nápadností postižení. Tato nápadnost je veřejností často chápána jako stigma. Toto společenské označení v postiženém vyvolává řadu
nepříjemných pocitů, které mohou vyúsťovat v pocity méněcennosti, (Vítková, 1999).
1.2 Funkce hybného systému Hybný systém, má jak již vyplývá z názvu zajišťovat jeden z nejnezbytnějších
projevů života prakticky u všech živočichů – pohyb.
Stejný systém také zajišťuje oporu těla, čili určitou polohu v daném okamžiku.
Poloha těla může být udržována bez pohybu, ale při pohybu je nutné stále udržovat současně i polohu. U člověka to zpravidla bývá poloha vzpřímená. Pohyb tedy nejčastěji vychází ze stoje nebo sedu.
Součástí hybného systému jsou složky pasivní, tedy kosti a jejich vzájemné
spojení, které tvoří oporu těla, zajišťují přenos síly a umožňují vzájemný pohyb částí těla. Složky aktivní, tedy kosterní svaly jsou zdrojem síly, která umožňuje pohyb těla a jeho částí a také udržení polohy těla.
Po funkční stránce se k hybnému systému řadí také velká část nervové
soustavy.
Hybný systém má výjimečné postavení ve srovnání s ostatními tělními
systémy, a to především z těchto důvodů, (Trojan, 1996):
-7-
Tkáně orgánů, které tvoří hybný systém, představují standardně více než
polovinu hmotnosti lidského těla, kde tvoří výjimku nadměrně obézní osoby, kde významný podíl tělesné hmotnosti tvoří tuk.
Jednotlivé části hybného systému jsou schopny pracovat do značné míry
samostatně, na rozdíl od jiných tělních systémů. Z tohoto důvodu je hybný systém mnohem proměnlivější a tím je popis jeho činnosti složitější.
Kromě aktivních myšlenkových pochodů je stah kosterních svalů téměř
jedinou funkcí, kterou člověk pravidelně ovládá svou vůlí. Takto se některé kosterní
svaly jsou schopny podílet na chtěném ovlivnění činností jiných tělních systémů, jako například dýchání a trávení.
Ve srovnání se zvířaty je hybný systém a centrální nervová soustava
nejrozdílnější. Rozdíl je dán především vzpřímeným těla a také používáním hybného systému pro funkce typicky lidské jako komunikace písmem a řečí, jemné pracovní
činnosti a podobně. Hybný systém je také systémem smyslovým. Receptory umístěné v hybném systému napomáhají vnímání pohybu a polohy těla, (Jankovský, 2001).
Vzhledem k tomu, že pohyb je jedním ze základních projevů člověka, jeho
nedostatečnost se projevuje v celkovém tělesném i duševním stavu. Psychika těchto lidí je často ovlivněna nápadností postižení. Tato nápadnost je veřejností často chápána jako stigma. Toto společenské označení v postiženém vyvolává řadu
nepříjemných pocitů, které mohou vyúsťovat v pocity méněcennosti, (Kábele, J., 1992, srov. Jankovský 2001, Šlapal 2002).
1.3 Klasifikace pohybových vad Hlavním znakem osob s tělesným postižením je celkové nebo částečné
omezení hybnosti. Může se jednat o prvotní nebo druhotné omezení hybnosti.
V prvním případě jde buď o přímé postižení vlastního hybného ústrojí nebo o -8-
postižení centrální či periferní nervové soustavy, kdy v periferní části je postiženo vlastní hybné ústrojí např. amputací, deformacemi, vývojovými vadami apod. Ve druhém případě zůstává centrální i periferní nervová soustava a vlastní hybné ústrojí
bez patologických změn, hybnost je však omezena z jiných příčin. Projevují se tu důsledky chorob srdečních, revmatických, kostních apod., které omezují pohyb nemocného, (Vítková, 2004).
Monatová (1994) rozdělila pohybové vady na dvě základní skupiny, vady
vrozené, které mohou být i dědičné a vady získané. O dědičné vady se jedná jen
tehdy, vyskytuje-li se nedostatek, vada, porucha u více členů téže rodiny, nebo se v daném rodu i v minulosti prokazatelně projevovala. Všechny ostatní vady
zařazujeme pod vady vrozené. Získané tělesné vady jsou způsobeny buď úrazem, nebo různými chorobami, které působí negativně na pohybový aparát.
Všechny pohybové vady mohou dosahovat různého stupně postižení . Existují
odchylky od normy, které nezasahují zásadním způsobem do jejich funkcí, obvykle
jde o různé rodové či vývojové odchylky jako například plochá noha. Tyto do tělesných vad nepatří.
Podle postižené části těla rozeznáváme skupinu obrn centrálních a periferních,
deformace, malformace a amputace (Vítková, 1998).
Obrny centrální a periferní Obrny, které se týkají centrální a periferní nervové soustavy. Centrální část
zahrnuje mozek a míchu, část periferní obvodové nervstvo. Jednotlivé druhy se od sebe liší rozsahem a stupněm závažnosti a dělí se na parézy - částečné ochrnutí a plégie - úplné ochrnutí, (Vítková, 1999).
Mezi centrálními obrnami tvoří závažnou skupinu postižení mozku. Jeho
důsledkem je raná dětská mozková obrna, různé druhy mozkových zánětů, krvácení
do mozku vyvolávající mozkovou příhodu a v neposlední řadě mozková embolie. Početně však narůstají úrazy mozku, které se stávají stále častější příčinou
pohybových vad, protože každým rokem postihují větší a vetší počet osob, (Opatřilová, 2003).
-9-
Dětská mozková obrna patří mezi závažná centrální postižení (DMO). Toto
postižení vzniká před narozením dítěte, při porodu nebo brzy po něm. Typická je
typická tělesná neobratnost, především v jemné motorice, nerovnoměrný vývoj,
nesoustředěnost, zvýšená pohyblivost a neklid, těkavost, nedokonalé vnímání a představivost,
impulsivní
reakce,
časté
a
prudké
střídání
nerovnoměrná duševní výkonnost, opožděný vývoj řeči a vady řeči.
nálad
a
„Těžší druh DMO má čtyři formy: hypotonickou, diparetickou, hemiparetickou
a kvadruparetickou, někdy se uvádí další forma – dyskinetická, dříve nazývána
extrapyramidová.“, ( Vítková in Pipeková, 1998, s. 133). Dále existuje forma mozečková, kterou však někteří autoři považují za samostatný syndrom a do forem DMO ji nezařazují.
„Dětská mozková obrna je velmi často kombinovaná s poruchami duševního
vývoje a sníženým intelektem (asi 66%), s poruchami řeči (přes 50%), s poruchami chování (cca 50%), s epileptickými záchvaty (od 15 do 70%) podle formy postižení.“, (Monatová, 1997, s. 56). Výjimkou nejsou ani smyslová postižení, ať se
jedná o vady zraku (např. tupozrakost, šilhavost, ale i slabozrakost různého stupně) nebo vady sluchu (různé stupně nedoslýchavosti).
Dětská mozková obrna je často kombinovanou vadou. Z tohoto důvodu je
potřebné zvolit správné zařazení do vhodného vzdělávacího zařízení, (Opatřilová, 2003).
Onemocnění s podobným názvem je dětská obrna. Neměli bychom ji
zaměňovat s dětskou mozkovou obrnou. Je to infekční onemocnění, které postihovalo nejčastěji děti v předškolním věku a zanechávalo trvalé a často velmi těžké následky.
Dětská obrna probíhala ve dvou fázích: první připomínala
chřipkovou infekci. Po odeznění první fáze s odstupem několika dní nastupovala
druhá fáze, vyznačující se hořečnatým onemocněním s příznaky podráždění
mozkových blan. Onemocnění vyvolávalo poškození motorických buněk na předních kořenech míšních, což mělo za následek ochrnutí svalů na končetinách. Intelekt zůstával nepoškozen. V letech 1954 vyvinul Karel Sabina očkovací vakcínu
a od roku 1958 jsou všechny děti povinně očkovány. Nové případy nebyly od té doby u nás zaznamenány, (Vítková, 1998, srov. Monatová 1997, Jankovský 2001).
- 10 -
Mozkové záněty jsou další skupinou závažných onemocnění spadající do této
skupiny. Nejčastěji jsou vyvolány mikrobiálními činiteli (viry, bakteriémi ap.). Tato onemocnění probíhají obvykle ve dvou fázích. V rámci první fáze vnikne mikrob do krve a začínají se objevovat příznaky podobné chřipce s horečkou a bolestmi hlavy,
malátností a nechutenstvím. Po několika dnech přichází úleva a pocit vyléčení.
V druhé fázi proniká choroboplodný činitel do mozku. Výskyt vysokých teplot, mimovolních pohybů a poruchy mozkových nervů, třesy, ochrnutí končetin a mozečkové poruchy. Často se vyskytují také epileptické záchvaty a duševní poruchy
různého charakteru. Akutní zánět mozečku se projevuje vrávoravou chůzí. Jednotlivé příznaky obvykle mizí po odeznění nemoci. V některých případech
přetrvává slabost končetin až obrna. Druhotně se může vyvinout epilepsie, (Monatová, 1997).
Stavy po mozkových nádorech jsou považovány za velmi komplikovaná
postižení (tumor cerebri). Po operaci mohou zanechat následky v oblasti pohybové, v oblasti řeči, kdy dochází k poruše řeči zvané afázie. Vzhledem organickému poškození mozku je běžný výskyt epilepsie, (Vítková in Pipeková, 1998).
Mozková příhoda je onemocnění (ictus apoplecticus cerebri), které vzniká
krvácením do mozku. Následkem je ochrnutí jedné poloviny těla, zpravidla bývá
zasažena jedna dolní a jedna horní končetina na stejné polovině těla. Při rozsáhlejších krváceních, které zasahují obě mozkové polokoule, může dojít k ochrnutí obou polovin těla. Mozková příhoda postihuje většinou starší populaci,
ovšem není vyloučena i u mladých osob např. při neléčeném vysokém krevním tlaku i jiných chorobách (Sasín, Gajová, 1973).
Traumatické obrny vznikají při úrazech, které způsobují otevřené poranění
nebo uzavřené poranění hlavy. Při otevřeném poranění je zasažena lebka i mozek.
Uzavřená poranění hlavy mohou být různého stupně závažnosti: nejlehčí forma je
otřes mozku (komoce) – lehký, střední a těžký, dále stlačení mozku (komprese) a
nejtěžší formou je zhmoždění mozku (kontuse – contusio cerebri). Mozková kontuse má za následek trvalou hemiparézu až hemiplégii, (Monatová, 1997). V přibližně 10% případů se vyvíjí v různé časové periodě po úraze poúrazová epilepsie.
- 11 -
Vážným onemocněním je obrna míchy. Příčinou mohou být různá onemocnění,
která jsou částečně podmíněna vrozenými nebo dědičnými činiteli. V dnešní době
zaznamenáváme výrazný vzestup počtu jedinců s traumatickým úrazem páteře a následným poraněním míchy. Dají se označit za nejčastější příčinu obrny. „Vladimír
Beneš rozlišuje tři způsoby úrazu páteře, a to hyperflexi, tj. přehnané ohnutí vpřed, hypertenzi neboli přehnané ohnutí vzad a přímí úder na páteř. Poškození míchy bez
zranění páteře nastává většinou bodnutím nebo střelou.“ (Monatová, 1997, s. 59). Celkový stav postiženého a zachování pohybové schopnosti závisí na míře poškození - částečné nebo úplné a na místě kde byla mícha zasažena.
Vrozenou vadou je rozštěp páteře (spina bifida). Tato vada vzniká nesprávným
uzavřením páteřního kanálu, ve většině případů v bederní oblasti. Po stanovení této diagnózy se velmi brzy prování operační zákrok. U dětí bývá postižen intelekt. Tato vada způsobuje úplnou nebo částečnou obrnu dolních končetin a také obrnu svěračů.
V současné době, v důsledku provádění screeningu vrozených vývojových vad, těchto postižení ubývá, (Vítková, 2004).
Degenerativní onemocnění mozku je nemoc při které jsou postihována nervová
vlákna a později i nervové dráhy procesem rozpadu a zániku nervových buněk. Toto onemocnění se objevuje až v průběhu života. Mozečková heredoataxie, která je
dědičná a vzniká postižením obou nebo jedné z mozkových hemisfér, patří do skupiny těchto onemocnění. Projevy této nemoci jsou např. vrávoravá chůze, atrofie, poruchy řeči a nystagmus, (Sasín, Gajová, 1973).
Roztroušená skleróza mozkomíšní se vyznačuje ložiskovými změnami mozku
a míchy. Výskyt je zaznamenáván zejména u mladších dospělých. Příznaky jsou
různorodé, nejčastějšími však jsou poruchy pohybového aparátu, řeči a zraku. Toto onemocnění postihuje 1% populace, (Vítková, 1999).
Degenerativní onemocnění míchy, tzv. Friedrichova heredotaxie, vzniká
degenerací míšních provazců. Prognóza této nemoci je velmi nepříznivá. Typická je
zvláštní deformita nohy a vrávoravá chůze. V pokročilém stádiu se vyskytuje
spastická obrna dolních končetin. Nemoc se začíná projevovat obvykle mezi šestým až desátým rokem života.
- 12 -
Obrna periferních nervů se obvykle vyskytuje po úrazu dolní či horní
končetiny, kdy došlo k zhmoždění nebo přerušení nervu na končetině s částečnou nebo úplnou obrnou. Při částečné obrně je zasažena svalová síla a pohyblivost. Při úplné obrně končetina bezvládně visí, (Vítková, 1999).
Deformace „Deformace zahrnují velkou skupinu vrozených nebo získaných vad, které se
vyznačují nesprávným tvarem některé části těla.“ ( Monatová, 1997, s. 62 )
Získané deformace mohou být následkem nesprávného držení těla, tímto
způsobem vznikají některé druhy kyfóz a skolióz. Charakteristické pro deformity
páteře je trvalost a stálost. Páteř se může deformovat v rovině sagitální nebo frontální. V rovině frontální jsou deformace častější, projevuje se bočním
vychýlením od středové roviny. Hovoříme zde o skoliózách – dělí se na krční, hrudní a bederní. Postihují přibližně 2,5 % dětí z populace. Deformace v rovině sagitální jsou: zvětšená krční lordóza, hrudní kyfóza, plochá záda a bederní lordóza.
Příčiny špatného držení těla mohou být vnitřní a vnější. Vnitřní mohou být
dědičné vlivy, nerovnoměrný růst, výživa apod. Vnější jsou způsobené prostředím ve kterém jedinec vyrůstá. Jedná se především o nedostatek pohybu, předčasné
posazování kojence, dlouhotrvající sedavá poloha, obezita, předčasná sportovní
specializace, jednostranný pohyb a jiné. Jak vidíme spektrum příčin je opravdu široké. Proto je velmi důležitá prevence a rehabilitační cvičení, (Monatová, 1997).
Nesprávný vývoj kyčelního kloubu tvoří další rozšířenou skupinu pohybových
vad. Tato vada bývá vyvolána nedostatečným vývojem kyčelního kloubu, případně
úplným (luxace) nebo částečným (subluxace) vykloubením. Postižení bývá jednostranné nebo oboustranné, (Vítková, 1998).
Do deformací se řadí Perthesova choroba, která postihuje hlavici stehenní
kosti. Toto onemocnění postihuje zejména děti ve věku 5 až 7 let, prognóza však - 13 -
bývá příznivá. Pravděpodobnou příčinou této nemoci je poškození cév vyživujících kloubní hlavici. Vyžaduje dlouhodobou léčbu.
Dalším onemocněním je progresivní svalová dystrofie, tzv. myopatie.
Prognóza tohoto onemocnění není tak příznivá, jedná se o dědičnou metabolickou poruchu na základě které vzniká onemocnění svalů. Toto onemocnění má dvě
formy: forma postihující ramenní pletenec pro kterou jsou typické odstáté lopatky,
ramena čnící vpřed a změny ve výrazu obličeje. Tato forma mívá dobrou prognózu a postihuje obě pohlaví. Druhá forma postihující pánevní pletenec je dominantně
dědičná. Nejprve je postiženo svalstvo pánve, později i dolních končetin. Pro neznalost etiologie je léčba symptomatická, pozitivní výsledky jsou známy při dlouhodobém podávání anabolik. Specifickým případem je Dunchenova svalová
dystrofie, postihující chlapce. Tato nemoc má velmi nepříznivou prognózu, (Vítková, 2004; srov. Monatová, 1997).
Malformace a amputace „Malformací rozumíme patologické vyvinutí různých částí těla, nejčastěji
končetin. Částečné chybění končetiny označujeme jako amélie, stav, kdy končetina navazuje přímo na trup nazýváme fokomelie.“ ( Vítková in Pipeková, 1998, s. 137)
Malformace řadíme do skupiny vrozených vývojových vad, které jsou lékaři
v současné době schopni odhalit pomocí screeningu ultrazvukem.
Amputace je umělé odejmutí části končetiny od trupu. Nejčastější příčinou jsou
úrazy, kdy dochází k amputaci v okamžiku nehody nebo těsně po ní. Další příčinou
mohou být cévní onemocnění jako je Bürgerova – Winiwarterova choroba. Toto onemocnění způsobuje trombózu na základě zánětu žil a tepen. Příčinou amputace mohou být i zhoubné nádory na končetinách nebo mohou být infekčního původu při vzniklé sepsi, kterou nelze zvládnout konzervativními prostředky, (Sasín, Gajová, 1973).
- 14 -
1.4 Ucelená rehabilitace tělesně postižených „Rehabilitace je obnova optimálního nezávislého a plnohodnotného tělesného
a duševního života osob po úrazu, nemoci nebo zmírnění trvalých následků nemoci nebo úrazu pro život a práci člověka.“ (WHO 1994, s.2)
Jako část celospolečenského systému, je rehabilitace nazývána také
rehabilitace ucelená, a představuje koordinovanou činnost všech složek společnosti s cílem znovu zařadit člověka postiženého na zdraví následkem nemocí, úrazu nebo vrozené vady do aktivního života. S tímto systémem jsme konfrontováni na úrovni
zdravotnické, sociální, kulturní, pedagogické, pracovní, technické, legislativní, ekonomické, organizační a politické. Jedná se tedy o interdisciplinární obor.
Máme tedy namysli spíše rehabilitaci dlouhodobou, kterou musíme odlišit od
krátkodobé, či přechodné, která má za cíl spíše upevnění celkové kondice a návrat ke stavu zdraví či navazuje na léčení méně závažných onemocnění. Rehabilitace se
netýká pouze původně zdravě se vyvíjejících jedinců, kteří potřebují tuto péči až následkem úrazu nebo nemoci, ale také jedinců, kteří se s postižením již narodili, případně s ním žijí od útlého věku, (Hronová, 1988).
Léčebné prostředky rehabilitace (Jankovský, 2001) Je jako významná složka ucelené rehabilitace zaměřena na odstranění postižení
a funkčních poruch a také na eliminaci následků zdravotního postižení. •
Fyzikální terapie
Metodami fyzikální terapie jsou masáže, elektroléčba, léčba ultrazvukem,
magnetoterapie a léčba světlem. Dále se používá laserové záření, léčba teplem a
vodoléčba. Do této skupiny můžeme zařadit i balneo terapii, takzvanou léčbu přírodním prostředky •
Léčebná tělesná výchova (LTV)
- 15 -
Základní formou je tělesné cvičení. V tomto případě je vhodné upozornit především na reflexní motoriku, ta využívá reflexů, které vyvolávají stah
ochrnutých svalů nebo tento stah podporují - facilitují. Patří mezi ně Vojtova metoda reflexní lokomoce, Bobathova metoda, technika držení a zacházení s dítětem, reflexní útlum, klíčové body a „tapping“. •
Ergoterapie
„Je chápana jako léčba smysluplnou činností a představuje jeden z prostředků
léčebné rehabilitace.“(Jankovský, 2001, s. 18) Je potřebné vypracovat individuální léčebný program pro každého pacienta s ohledem na jeho zdravotní stav, stupeň a typ postižení. Někteří autoři rozdělují ergoterapii na čtyři hlavní
oblasti, a to: kondiční ergorerapii usilující o psychickou rovnováhu pacienta, ergoterapii cílenou na postiženou oblast se snahou o cílené zlepšení stavu v dané oblasti, ergoterapii zaměřenou na pracovní začlenění a ergoterapii zaměřenou na výchovu k soběstačnosti. Specifickou oblastí je dětská ergoterapie. •
Animoterapie
Do této skupiny spadá canisterapie a hipoterapie. Hipoterapie využívá
k léčebným účelům koně. Jedná se o komplexní rehabilitační metodu, vycházející u neurofyziologických základů. Dělí se na tři složky – hipoterapie,
léčebné pedagogické ježdění a sportovní a rekreační ježdění handicapovaných. Canisterapie také využívá kontaktu se zvířetem, v tomto případě se psem. Snahou této metody je zlepšení pohybových a komunikačních schopností, psychické pohody a citového zrání. •
Další specifické terapie
Spadá sem například léčba pomocí výtvarných prostředků – arteterapie. Využívá
malbu, kresbu, práci s různými materiály, jako je například keramická hlína nebo
plastelína, které mají výborné účinky pro rozvoj jemné motoriky. Další metodou je léčba pomocí hudby – muzikoterapie. Metoda pracuje pomocí hudby a rytmu
a také s písní samotnou. Důležitou metodou je také psychoterapie, respektive psychorehabilitace.
- 16 -
•
Další možné postupy související s léčebnou terapií
Jedná se o specifickou část medicínské péče, kdy je volena léčba pomocí
chirurgických zákroků v rámci rehabilitační péče. Neméně významné jsou také
nejrůznější kompenzační – tzv. technické pomůcky. Ty jsou určené pro lokomoci ( vozíky, chodítka, kárky, ortézy aj.) a pro manipulaci (různé podavače, zpravené příbory aj.)
Sociální prostředky rehabilitace (Jankovský, 2001) Sociální rehabilitace je zaměřena na řešení problémů, které se dotýkají obecně
všech skupin lidí se zdravotním postižením a také specifické problémy dle druhu a rozsahu postižení.
Metody sociální rehabilitace: • • •
Reedukace - úsilí o rozvoj poškozených funkcí a zbytkových schopností.
Kompenzace - snaha o náhradu postižené funkce jinou nepoškozenou funkcí.
Akceptace - přijetí reálného zdravotního stavu, resp. přijetí života s postižením.
V této souvislosti je také velmi důležitý tzv. „rehabilitační inženýring“,
(Janovský, 2001). Jedná se o faktor který výrazně ovlivňuje úspěšnost sociální
rehabilitace, ať je to v oboru kompenzačních pomůcek a technického vybavení rehabilitace nebo eliminace nejrůznějších architektonických bariér.
Nedílnou součástí sociální rehabilitace je vytváření vhodných ekonomických a
obecně materiálních podmínek pro samostatný život, např. přiznání invalidního důchodu a nejrůznější finanční příspěvky.
Pedagogické prostředky rehabilitace Tato oblast je součástí hlavních složek ucelené rehabilitace. Terminologická
nejednotnost má za následek i nejednotnou definici. Nicméně můžeme říci, že
vzhledem k úzké návaznosti na rehabilitace medicínskou, sociální i pracovní má pedagogická rehabilitace v tomto smyslu široký záběr. Pedagogická rehabilitace by - 17 -
se dala stručně vyjádřit jako záměrné působení pedagogicko psychologickými
prostředky ve smyslu edukace a reedukace, tedy ve smyslu obnovení, dosažení nebo
nejbližšího možného přiblížení normálnímu stavu. Do popředí se zde tedy dostává speciální výchova a vzdělávání, která využívá všechny „pedie“ – somatopedii, etopedii, oftalmopedii, logopedii a surdopedii. Jsou zde využívány speciální metody respektující druh a rozsah postižení, (Hronová, 1988)
Pracovní prostředky rehabilitace Jedná se o soustavnou péči, která je věnována lidem se zdravotním postižením,
při které se nejedná pouze o pracovní přípravu, ale zahrnuje také vhodný výběr zaměstnání s uplatněním na trhu práce. Předpokladem je obnovení pracovního potenciálu lidí, kteří mají následkem zdravotního postižení změněnou pracovní schopnost. Jednou z možností je rekvalifikace. Následná podpora vzniku pracovních
míst pro zdravotně postižené spočívá ve zvýhodňování podnikatelů, kteří taková pracovní místa vytvoří. Současně jsou stanovovány kvóty, dle kterých jsou
zaměstnavatelé povinni vytvořit určitý počet pracovních míst pro zdravotně postižené. Dále vznikají tzv. chráněná pracoviště a chráněné dílny, jejíž činnost je
uzpůsobena faktickým pracovním možnostem a zdravotním stavu postižených. Všechny uvedené postupy jsou zakotveny v legislativě ČR, (Vítková, 1998).
Významnou oblastí ucelené rehabilitace je také využití volného času. Rozvoj
možností zájmových činností, jazykového vzdělávání apod. V této souvislosti hovoříme spíše o psychosociální rehabilitaci.
- 18 -
2.
BEZBARIÉROVÉ PROSTŘEDÍ „Prostředí, které je z hlediska možnosti dobrého pohybu a orientace vstřícné
pro každého bez rozdílu, prostředí které nazveme „bezbariérovým prostředím“, by mělo být v každé vyspělé společnosti samozřejmostí.“ ( Filipová, 2002, s. 5)
S bariérami se ve svém životě potýká každý, pro vozíčkáře mohou být některé
z nich téměř neřešitelnou překážkou. Přitom současná technika je na úrovni, kdy přístupnost může být uspokojivě vyřešena možná u 99% objektů. Přístupnost není
záležitostí jen lidí na vozíku, ale je důležitá i pro rodiče s kočárky, malé děti,
zvětšující se skupinu seniorů a třeba i pro jinak zdravého člověka se zlomenou nohou. Takže vlastně v určitém životním období pro každého z nás, (Skopec, 1994).
Lidé kteří nemají ve svém okolí žádnou osobu s jakýmkoli druhem handicapu
si obtížně vytváří objektivní představu o tom co je bezbariérové prostředí, případně takovou představu vůbec nemají.
Handicapem rozumíme různá tělesná postižení, s různým omezením hybnosti,
také poruchy nebo ztrátu zraku nebo sluchu. Tato postižení se velmi často kombinují.
Bariéry bychom mohli ve slova smyslu omezení pohybu chápat jako příčiny
komplikující pohyb v daném prostředí.
Daniela Filipová (1998) rozděluje bariéry na fyzické a psychické. „Fyzickými bariérami jsou reálná omezení v prostředí, ve kterém žijeme, ve
kterém se každý den pohybujeme. Komplikují nebo zcela znemožňují pohyb osob s postižením v daném prostředí. Psychické bariéry jsou bariéry mezi „zdravými“ a handicapovanými lidmi.“ (Filipová, 1998, s. 8)
Důvody mohou být různé. Často je však příčinou neznalost problematiky
tělesného postižení, zejména pak u lidí, kteří ve své blízkosti takovou osobu nemají
a nebo naopak psychická nevyrovnanost u handicapované osoby, která může být
zapříčiněna pocitem vyřazení ze společnosti. U lidí kterým náhle změnil životní
situaci úraz či nemoc je pak vypořádání se s takovými změnami velmi náročné,
- 19 -
protože si přítomnost bariér ať už fyzických či psychických uvědomují mnohem intenzivněji.
Otázka bezbariérového prostředí staveb obytných a občanských, která je
součástí Stavebního zákona, se bezprostředně nedotýká pouze osob s tělesným,
zrakovým či sluchovým postižením, jak už bylo jednou zmíněno, ale zároveň starších spoluobčanů, těhotných žen a rodičů s dětmi do tří let. Z toho je zřejmé, že
tato problematika postihuje v České republice velké procento obyvatelstva. Nejsilnější a nejzávažnější skupinou z hlediska řešení bezbariérovosti staveb jsou osoby zdravotně postižené a lidé staršího věku, (Skopec, 1994).
2.1 Historie vztahu společnosti k tělesně postiženým jedincům Již od počátku lidské společnosti se rodily neduživé, slabé a pohybově
postižené děti. V nejstarším období bylo zvykem se těchto novorozenců buď zbavovat, nebo je vylučovat proto, aby nezatěžovali společnost. V prvobytné společnosti byli tzv. „nepotřební jedinci“ likvidováni. Některé pohybově postižené
děti, pokud měly velmi nápadné defekty, nacházely uplatnění při výdělečné žebrotě. Ve spartském státním systému pokud nebyli novorozenci zdraví a silní, byli házeni
napospas dravé zvěři do hlubokých propastí. Také ve starém Římě bylo neduživé či znetvořené dítě opuštěno rodinou a odsouzeno k smrti, (Monatová, 1996).
Výrazné změny v přístupu k pohybově postiženým, nemocným a starým lidem
se odehrály za feudalismu. V této době o ně začali pečovat jednotlivci a dobročinné instituce v azylových zařízeních, klášterech nebo ve špitálech. Poprvé se začaly
projevovat humanitární ideje ve vztahu k tělesně handicapovaným s rozvojem humanismu, (Monatová, 1996). Kábele (1970) uvádí, že v období humanismu a
renesance se začal objevovat požadavek vzdělávání tělesně postižených lidí. Přes
odpor feudálů, kteří se báli rozšíření vzdělání mezi nevolnický a robotnický lid, začal J. A. Komenský prosazovat požadavek všeobecného a všestranného vzdělávání
všech lidí bez rozdílu původu, pohlaví a stavu. Ve svém díle Vševýchova pojednává - 20 -
o potřebě vzdělávání postižených osob. Toto dílo bylo první teoretickou prací
z oboru speciální pedagogiky. Komenský ovlivnil další humanisty, kteří se postupně snažili o vzdělávání postižené mládeže v ústavech a speciálních zařízeních. Začaly
vznikat první soukromé ústavy, v nichž pedagogové učili postižené děti z rodin feudálů.
Humanitní snahy o vzdělávání tělesně a zdravotně postižené mládeže postupně
přecházely od požadavku všeobecného vzdělávání k úsilí o odborné vzdělání, tedy k
přípravě na povolání. Počátky těchto snah se objevují v zahraničí i u nás na začátku 20. století. Doktor Jedlička navrhl pozoruhodnou koncepci, která byla souhrnem
veškeré péče – léčebné, výchovně vzdělávací, pracovní, sociální, psychologické, právnické a ekonomické, jež pomohla k plné rehabilitaci, resocializaci a zařazení
tělesně a zdravotně postižených osob do produktivní pracovní činnosti, (Kábele, 1970).
2.2 Vybrané aspekty života tělesně postižených Volný čas Lidé s tělesným postižením mají omezenou možnost ve sféře volného času,
stejně tak jako v ostatních oblastech. Volný čas zde nemusí být vnímán pouze jako odpočinková část dne, nýbrž také jako prostředek seberealizace rozvojových aktivit
a vzdělávání. Potřebné volno-časové aktivity mohou mít charakter jak integrovaný, tak mohou probíhat jen za účasti tělesně postižených. Obojí má svoje opodstatnění, které se odvíjí od účelu realizované akce a od možností účastníků.
Sportovní aktivity „Záměrné pohybové aktivity jsou pro osoby se zdravotním postižením a častým
omezením mobility velmi důležité. Obecným cílem je přispět k všestrannému rozvoji osobnosti, k obnovení, nebo znovuzískání částečné samostatnosti a soběstačnosti
jako předpokladu hodnotného života osobního, rodinného i společenského.“ (Doc. PhDr. Jaroslav Potměšil, CSc, Zdravotní postižení a sportovní hry) - 21 -
Významné jsou socializační vlivy pohybu. Dochází k sociálním kontaktům,
zaujímání sociálních rolí. Nelze opomenout ani vlivy integrační, regulační a
korigující. Právě ty mají pro jedince se zdravotním postižením mimořádný význam
jednak pro utváření integrity osobnosti, jednak pro regulaci činností podle určitého programu a tvorbu systému zpětných vazeb. Zcela zásadní jsou vlivy stimulační,
adaptační a kondiční. Některé sportovní disciplíny jako košíková, atletika nebo lyžování, jsou zařazeny do programu paralympijských her. Sportovních her se
zúčastňují jedinci s různým tělesným postižením – paraplegií, kvadruplegií, dětskou mozkovou obrnou (spastici), poliomyelitis a amputáři dolních, ale i horních končetin. Zásadním přístupem je zdravotní klasifikace pro sportovce se zdravotním
postižením. Cílem je umožnit co největšímu počtu postižených zapojit se do sportovní činnosti včetně možnosti spravedlivého soutěžení z hlediska druhu a velikosti handicapu. Klasifikační systémy pak vyrovnávají rozdíly vzniklé různým
druhem a stupněm postižení. Každé sportovní odvětví, resp. disciplíny mají své klasifikační zvláštnosti, (Kábele, 1992).
Pomůcky a vybavení denní potřeby Použití pomůcek se liší dle druhu a rozsahu postižení. Používají se různé
ortopedické vozíky – mechanické, elektrické, sportovní, dále skútry a čtyřkolky.
Dále jsou to různé protézy a ortézy, dle postižení. Za pomůcky považujeme také
nájezdové rampy, zvedáky, vertikální zdvižné plošiny, schodišťové výtahy apod. Jako další skupinu pomůcek můžeme uvést tzv. kompenzační pomůcky. Jedná se
především o berle, hole, chodítka, vybavení koupelen a toalet. Dále pomůcky do kuchyně (podavače apod.), sebeobslužné pomůcky např. pro oblékání, další
pomůcky pro psaní, telefonování či práci v kanceláři, pomůcky pro práci s PC a
antidekubitní podložky, které zmírňují tlakové síly působící na dlouhodobě zatížené části lidského těla sezením ve vozíku nebo ležením na lůžku, ( zdroj www.meyra.cz).
Specifickou „pomůckou“ pro osobu s těžkým tělesným postižením je
automobil. Automobil by bylo možné v tomto případě nazvat ortopedickou - 22 -
pomůckou. Vzhledem k tomu, že městská, ale i jiná hromadná doprava je většinou nepřístupná (a bohužel ještě dlouho bude vzhledem k obrovským investicím na její
úpravu), je auto pro těžce postiženou osobu nutnost. Pro potřeby postižených osob
jsou prováděny úpravy řízení, interiéru, umístění vozíku, upevnění postižené osoby ve vozidle, zkrátka vše dle individuálních potřeb. Pro tělesně postižené osoby
využívající automobil jsou zřizována parkovací místa pro invalidy. Tato parkovací místa jsou velice důležitá a mají opodstatněné důvody ke vzniku: zajišťují
handicapovaným řidičům parkovací místo nejen v přetížených městských lokalitách, ale také u exponovaných lokalit jako jsou nákupní centra, divadla a podobně, (Filipová, 1998).
2.3 Stávající legislativa „Pro bezbariérovou tvorbu, pro tvorbu s ohledem na osoby s handicapem
existuje zákonné prostředí, které stanoví, jakým způsobem postupovat v jednotlivých fázích plánování a projektové dokumentace.“ (Filipová, 2002, s. 6)
Stávající zákonné prostředí má především díky vyhlášce č. 369/2001 Sb.
Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 4. října 2006, o obecných technických
požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace,
zakotvena pravidla, která se snaží eliminovat architektonickou
diskriminaci zdravotně postižených.
Tato vyhláška vymezuje řešení přístupů do staveb, přístupnost komunikací a
veřejných ploch, vymezuje základní pojmy v řešené problematice (§ 2), řešení
staveb bytových domů, staveb pro sociální péči, staveb v nichž se předpokládá zaměstnání více jak dvaceti osob včetně jejich provozních prostor, staveb určeným
k zaměstnávání osob s těžkým zdravotním postižením a staveb škol, předškolních a
školských zařízení včetně provozních prostor. Dále řeší otázky bytů zvláštního
určení a obytných částí staveb určených pro sociální péči, společné prostory bytových domů a řešení staveb občanské vybavenosti. Vyhláška obsahuje přílohy
v nichž jsou stanovena pravidla pro výstavbu parkovišť, chodníků, hygienických - 23 -
zařízení, vstupů do budov, nájezdů na chodníky, sklony nájezdových ramp, vybavení vnitřních prostor budov (dveře, okna, podlahy) apod.
V platnosti je také stavební zákon 50/1976 Sb. o územním plánování a
stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Klíčové pro bezbariérovou oblast jsou
paragrafy: § 37 – podklady územního rozhodnutí, § 60 – stavební řízení, § 68, § 82, § 143 – závěrečná ustanovení. V této souvislosti lze také zmínit § 27 ve vyhlášce č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu a také § 9 ve
vyhlášce č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona. (zdroj www.mmr.cz)
- 24 -
3. PŘÍPADOVÁ STUDIE - ODSTRAŇOVÁNÍ BARIÉR V MĚSTSKÉ ČÁSTI BRNO - VINOHRADY 3.1 Cíle a metody výzkumu Cílem výzkumu bylo zobrazit dosavadní vývoj a současnou situaci
bezbariérivého prostředí v městké části Brno - Vinohrady. Popsat jak a v jakých časových periodách se situace v této oblasti vyvíjela od roku 1989 po současnost. Dílčími úkoly bylo zjistit: 1)
Jaký byl vývoj bezbariérového prostředí od roku 1989 do současnosti?
2)
Jaký vliv mají na tento vývoj legislativní změny (vyhl. 369/2001Sb.) a rostoucí
3)
Jaký vliv má vývoj bezbariérového prostředí na každodenní život tělesně
populace tělesně postižených? postižených? na
Ve výzkumu byla použita technika případové studie. Analýza byla provedena
základě lékařských zpráv a rozhovorů. Výzkum byl prováděn metodou
kvalitativní.
Výzkum byl realizován v Brně na Vinohradech v bezbariérovém bytovém
komplexu. První kontakt se slečnou Marií proběhl již v roce 2000. Od této doby až
po současnost pomáhám Marii příležitostně s vybranými úkony v domácnosti které není shopna vykonat sama. Získaní data byla zaznamenávaná průběžně od listopadu 2005 do konce února 2006.
Se slečnou Marií jsme přítelkyně již od roku 2000, kdy jsme byly seznámeny
při příležitosti dobrovolnické práce v rámci pečovatelské služby Brno - Židenice. Marie bydlí v městské části, která patří k těm nejmladším v Brně a na jejím území se
nachazí právě bezbariérový bytový komplex a domov pro seniory. To vše napovídá
tomu, že v takovéto městské části bychom měli najít bezbariérové obchody, pošty, banky, úřady, zkrátka vše co by mělo být samozřejmostí i jinde.
- 25 -
3.2 Případová studie Jméno:
Narozena: Pohlaví:
Rodinný stav: Diagnóza: • • •
Marie P.
1969
žena
svobodná
Fractura compressiva Th11(typu burst) Luxační fraktura Th10
Transversální leze míšní od Th 10-11 s paraplegií
Ve věku 17-ti let byla Marie převezena do OÚNZ Brno venkov – chirurgická
nemocnice Ivančice po těžké dopravní nehodě. Při převozu upadla do bezvědomí. Při přijímání v nemocnici již komunikovala, udávala bolest zad, obou dolních
končetin a břicha. Po vyšetření převezena na operační sál. Při operaci proběhla
revize dutiny břišní na základě předchozí punkce v pravém podžebří, kde byla
napunktována krev. Krvácení ani hrubší změny na břišních orgánech nepotvrzeny. Zjištěna paraplegie a araflexie od Th 10-11.
Pooperační stav stabilizován, krevní tlak v normě. Halo-femorální trakce.
Polohování po dvou hodinách, zaveden katetr. Medikace: širokospektrá antibiotika, Manitol, kortikoidy, Reodextran, hemostyptika, Reparil. Prováděna pooperační rehabilitace na lůžku a to třikrát denně. Pasivní rehabilitace a masáže dolních
končetin, aktivní rehabilitace horních končetin a dechová cvičení. Později otáčení na boky, posilování, odporové cvičení a nácvik sedu.
Pooperačně hospitalizována do 9.12.1986, převezena do nemocnice v Tišnově na
neurologické oddělení. Provedeno vyšetření mozkomíšního moku. Při vyšetření
zjištěna traumatická komprese míchy s jistým stísněním míchy. Dne 19.12.1986
převezena na oddělení plastické chirurgie v Brně, Králově poli. Zde provedena
excize dekubitu s přímou suturou. Pro komplikované hojení provedena revize. Propuštěna 6.4.1987. Následovala dvoudenní hospitalizace v Brně – Bohunicích na - 26 -
ortopedickém oddělení. Provedeno vyšetření CT v nemocnici na Žlutém kopci. Na vyšetření byla odeslána jako na nezbytná předoperační vyšetření pro nápravu Th 10
a Th 11, protože jevila známky zachované funkce nervové soustavy v dolních
končetinách. Výsledky CT vyšetření ukázaly malé úlomky rozdrceného obratle (Th11), které by nebylo možné v průběhu operace odstranit. Ortopedické oddělení v Brně – Bohunicích nedoporučilo operační revizi obratů (Th 10 a Th 11). Doporučený
pobyt
v Rehabilitačním
ústavu
Hrabyně
s lůžkovou
částí
v Chuchelné, nastoupila Marie dne 21.5.1987. V době nástupu se sama otáčela na
lůžku, svépomocí zatím neschopna sedu. Ortopedický vozík zatím nepoužívala. Cílem rehabilitačního cvičení byl především nácvik používání ortopedického vozíku
a také nácvik sebeobsluhy. V první fázi proběhlo procvičování sedu na posteli
pomocí provazového žebříku, dále oblékání, přesuny z lůžka na vozík, z vozíku na toaletu a obráceně, přesun do vany, nácvik ovládání vozíku v terénu a mimo budovu
rehabilitačního zařízení, například na nezpevněném povrchu. Současně probíhala
pasivní rehabilitace a masáže dolních končetin a aktivní posilování a odporová cvičení horních končetin. V druhé fázi proběhla vertikalizace na speciálním lůžku a návik vertikální polohy simulující postoj pomocí bradel a dlah.
Rehabilitační cvičení probíhaly skupinově i individuálně. Součástí rehabilitace byla i ergoterapie.
Rehabilitace přerušena hospitalizací v opavské nemocnici na interním oddělení
z důvodu
nálezu
vysoké
ileopemorální
trombózy
levé
dolní
končetiny.
Medikamentózní léčení po dobu jednoho měsíce, výrazná ztráta na váze, levá dolní
končetina zůstává objemnější nejde narovnat. Po doléčení, návrat do rehabilitačního
zařízení. Po šestiměsíční rehabilitaci v RÚ Chuchelná následuje tříměsíční pobyt v RÚ Hrabyně v rámci ucelené rehabilitace.
V roce 1997 prodělala deliberaci levého kyčle a odstranění osifikací, jako
následek předchozího traumatického zranění v roce 1986. Pooperační stav
komplikován septickým stavem a vytvořením abscesu v ráně. Následné laváže nepomohly a proto bylo rozhodnuto o další operaci – resekci hlavice kyčelního kloubu na levé dolní končetině.
- 27 -
Rodinná anamnéza: Otec narozen v roce 1937, trpěl hypertenzí jinak zdráv, zemřel ve věku 58 let
na infarkt miokardu.
Matka narozena roku 1938, léčena na diabetes typu B od 45 let, jinak žádné
zdravotní komplikace.
Sestra narozena roku 1964, po operaci žlučových kamenů, má dvě děti, jinak
zdravá.
Bratr prodělal operaci tříselné kýly, jinak bez zdravotních problémů, má jedno
dítě. Narozen v roce 1976. Poúrazový stav:
Vztahy členů rodiny Rodina byla Marii velkou oporou, přestože bylo velmi těžké se vyrovnat se
stávající situací. Matka pravidelně navštěvovala svého praktického lékaře a užívala antidepresiva v době bezprostředně po úrazu.
Po dohodě s lékařem rodina neinformovala Marii o špatné prognóze jejího
úrazu a vzhledem k sice malé, ale vzniklé naději se ji snažili motivovat k co nejlepší
spolupráci při vyšetřeních a rehabilitaci na lůžku. Po zjištění, že operační zákrok, který by mohl zlepšit hybnost dolních končetin není možný, se rozhodli říct Marii
pravdu. Z počátku pociťovala negativní emoce vůči členům rodiny, protože jí zatajili zmíněné skutečnosti, nicméně po přijetí v rehabilitačním ústavu v Chuchelné, díky
začlenění do společnosti lidí v obdobné životní situaci byla schopna přijmout svůj zdravotní stav jako reálný. V rehabilitačním zařízení Marii navštěvovali rodiče i se
sourozenci každý týden, toto pro ni znamenalo obrovskou psychickou podporu a pocit rodinného zázemí i v cizím prostředí. Bydlení
Stavební úpravy provedené před příchodem Marie z rehabilitačního ústavu
byly vzhledem ke stávajícím podmínkám v rodinném domě kde bydleli rodiče a
- 28 -
mladší bratr rozsáhlé. Dům byl postaven v době po druhé světové válce a neměl prakticky žádné parametry vyhovující volnému pohybu osoby na vozíku.
Provedli se stavební úpravy koupelny a toalety, také byl vytvořen nájezd pro
vstup zadním vchodem do domu.
Marie bydlela s rodiči od konce února 1988 do října 1989 kdy jí byl přidělen
bezbariérový byt v Brně na Vinohradech. Byt je součástí bezbariérového bytového komplexu, který disponuje pečovatelskou službou.
Vývoj a současný stav bezbariérovosti v Brně – Vinohradech V době kdy se Marie na Vinohrady přistěhovala, byla bezbariérová vybavenost
v okolí prakticky nulová. Nakupovat bylo možné v kilometr vzdáleném obchodě, který byl shodou okolností celou cestu zpět domů do kopce. Takže s nákupy Marii pomáhal dvakrát týdně otec. Úřad městské části nebyl přístupný vozíčkářům,
v případě nutné návštěvy úřadu si musela Marie telefonicky domluvit schůzku s pracovnicí, která v určený čas vyšla před budovu úřadu a zde proběhlo vyřizování
potřebných agend. Úřad městské části Brno – Vinohrady se přestěhoval do bezbariérových prostor v roce 1997. V těchto prostorách také sídlí praktičtí lékaři,
nejsou však ideálně řešeny pro užívání lidmi s tělesným postižením. V budově jsou těžké dveře opatřené systémem zavírání dveří Brano, které se obtížně otevírají. Ve
dveřích jsou prahy cca 2 cm vysoké. Toto je nepřekonatelná překážka pro lidi na
vozíku, případně se tato situace může vyhrotit v úrazy, při pokusech o jejich překonání. Stručně řečeno, pohyb v těchto prostorách se neobejde bez asistence další osoby.
Obdobná situace panovala v prostorách pošty. Pošta vytvořila bezbariérový
nájezd při stěhování do nových prostor v roce 1998. Při vstupu do prostor pošty je nutné překonat těžké dveře opatřené systémem zavírání dveří Brano a následuje prudký sjezd na sníženou plochu poštovního úřadu. Nesnadná situace nastává při
snaze o odchod, kdy musí vozíčkář vyjet po plošině a současně otevřít těžké dveře. Opět je nutné požádat o asistenci druhou osobu. - 29 -
Možnost nákupu potravin či drogistického zboží byl prakticky nulový. Situaci
zlepšilo otevření samoobsluhy v blízkosti bezbariérového komplexu, která byla jako v předchozích případech opatřena systémy Brano a těžkými dveřmi. V roce 1995 byl v blízkosti bezbariérového komplexu vybudován supermarket Billa. Je zde
nájezdová rampa, široké uličky mezi regály a personál ochotně asistuje i méně
pohyblivým osobám na elektrických vozících s jejich nákupy. V současné době byl postaven další supermarket s bezbariérovým přístupem. V tomto případě je až
komické, že je při přímém vstupu člověk nucen projít otočným zařízením pro vstup, kterým samozřejmě není možné na vozíku projet. Vjezd je tedy možný pouze v prostoru pokladen.
Shrneme-li situaci, můžeme říct, že za dobu po kterou zde Marie bydlí, došlo
k určitému rozvoji, nicméně je na pováženou zda bylo opravdu myšleno na
vozíčkáře a tělesně handicapované při vytváření bezbariérového prostředí v městské části kde je situován domov pro seniory s pečovatelskou službou, komplex
bezbariérového bydlení pro osoby tělesně postižené, nemluvě o těhotných ženách, malých dětech a zdravotně znevýhodněných lidech bydlících v této lokalitě. Doprava V době kdy se Marie na Vinohrady přistěhovala nebyla dostupná žádná forma
bezbariérové hromadné dopravy. Dnes jezdí ze zastávky u jejího bydliště bezbariérový autobus a také nízkopodlažní trolejbusy.
Marie byla držitelkou řidičského průkazu skupiny B na speciálně upravené
vozidlo. Řidičské oprávnění získala v rehabilitačním ústavu v Hrabyni, což bylo své doby jediné místo kde bylo možné toto řidičské oprávnění získat. První automobil,
do kterého byl namontován systém ručního řízení si Marie zakoupila v roce 1991. Vlastní automobil znamenal pro Marii fatální zlom v jejím životě. Dle jejího názoru
to byl obrovský skok kupředu v jejím samostatném životě. Mohla jet nakupovat i do vzdálenějších obchodních středisek, samostatně navštívit odborné lékaře či navštívit rodinu a kamarády kdykoli se jí chtělo.
- 30 -
Marie využila v roce 2002 poprvé v životě leteckou dopravu. Letěla s přítelem
na dovolenou do Velké Británie. Na trase Praha – Bristol trval let cca 2 hodiny a se
službami na obou letištích byla velmi spokojena. Celá cesta měla jen jedinou
nevýhodu, nebylo možné se v průběhu letu dostat na toaletu, což ovšem při této délce nebyl problém. Vzdělání Marie dokončila rok po úraze střední odborné učiliště se zaměřením –
prodavač potravin, který studovala v době před úrazem již třetím rokem a chystala se
na závěrečné zkoušky. Vzhledem k tomu, že práce v oboru by byla v jejím stavu
nesnadná, rozhodla se absolvovat rekvalifikační kurz na účetní. Ten také v roce 1994 úspěšně absolvovala.
V současné době by se velmi ráda vzdělávala v jazykovém kurzu, nicméně
zatím nenašla jazykovou školu, která by disponovala vhodnými prostorami. Pro její
potřeby je nutný bezbariérový přístup do učebny, vhodná toaleta a také parkovací
stání. S tímto problémem se chystá obrátit na organizaci Bez Bariér, která jí snad bude schopna poskytnout informace o vhodném jazykovém kurzu. Sama však přiznává, že v minulosti ztroskotali některé pokusy o vzdělávání na bezbariérovém přístupu. Práce V prvním zaměstnání Marie pracovala ve společnosti Meta, která byla součástí
komplexu kde bydlí. Zde pracovala jako dělnice v elektro-výrobě. Marii vyhovoval
pracovní kolektiv i blízkost pracoviště od jejího bydliště. Pracovní poměr skončil po třech letech z důvodu změny majitele firmy.
Po roční pauze pracovala v administrativě v družstvu handicapovaných Šance.
Práci opustila kvůli odchodu na rekvalifikační kurz účetnictví.
- 31 -
V průběhu roku 1996 pracovala pro Magistrát města Brna na odboru životního
prostředí v administrativě. Na této pracovní pozici byla spokojená, ale necítila se být zařazena do kolektivu ostatních pracovníků.
Po této zkušenosti se rozhodla zkusit práci z domu, jako bylo například
skládání obálek a podobné činnosti.V roce 1997 prošla operačním zákrokem, který jí
znemožnil pracovní činnost. Po rekonvalescenci nastoupila do firmy Dekor, kde pracovala jako dělnice. Na této pozici pracovala současně s dalšími vozíčkáři, práce ji bavila a v kolektivu byla velmi spokojená. Firma se rozhodla přesunout výrobní
prostory do Hrušovan u Brna a propustit polovinu zaměstnanců, což bylo také důvodem k ukončení této práce.
Po roční odmlce nastoupila do firmy Motortec v Brně, kde pracovala jako
asistentka ředitele. Zdravotní důvody přinutili Marii tuto práci ve které byla
spokojená opustit. V současné době je Marie v domácnosti, ale uvažuje o návratu do zaměstnání.
Volný čas a sportovní aktivity Volné chvíle tráví Marie nejradši v přírodě, kde se opět bohužel musí potýkat
s bariérami. I přes snahy zpřístupnit některé lokality i pro vozíčkáře je velmi těžké najít místa, kde se dá uskutečnit alespoň malá procházka.
Dalším oblíbeným rozptýlením je pro Marii četba. S historickým románem
dokáže strávit celé hodiny. Ráda navštěvuje svoji rodinu a přátele.
Nedílnou součástí trávení volného času se stal pro Marii počítač. S připojením
na internet je dle jejích slov život snadnější, může si zde vyhledat všechny potřebné informace, komunikovat s úřady, vzdělávat se, nakupovat, komunikovat s přáteli nebo si zahrát zábavnou hru. Její nejoblíbenější je hra scrabble.
Marie se v RÚ Chuchelná dostala do společnosti sportovců „vozíčkářů“.
Začala se aktivně věnovat atletice u které zůstala po dobu tří let. Sport pro ni znamená především socializaci s ostatními lidmi, nové známosti a přátelství, která - 32 -
přetrvávají do současnosti. Motivuje ji k lepším výkonům a k tréninku, který napomáhá udržování fyzické kondice. Podle Mariiných slov pro ni sport znamenal
také otevřené dveře k novým možnostem v poúrazovém stavu a k ujištění sebe sama, že dokáže něco víc než jen jak sama říká: „Sedět na invalidním vozíku.“ Sociální interakce V období kdy se Marie nastěhovala do současného bydliště, bylo těsně před
revolucí, kdy se teprve tělesně handicapovaní dostávali za zdi ústavů a vznikaly první bezbariérové bytové domy. Obyvatelé v okolí, často nevěděli jak se mají
k těmto lidem chovat. Projevovali se různým způsobem, například neostyšným okukováním či lítostivými pohledy. Toto byl však pouhý začátek a situace se velmi
rychle zlepšila. Lidé si zvykli na přítomnost nových sousedů a začali je respektovat jako rovnocenné partnery. Samozřejmě, že existují i tací, pro které jsou zdeformované údy či jiná viditelná postižení až odpudivá i v dnešní době. Speciální pomůcky Marie používá mechanický ortopedický vozík značky Küshall. Vzhledem k její
diagnóze je to nepostradatelná součást jejího života. Za dobu 19 ti let po úraze
vystřídala čtyři ortopedické vozíky, z čehož ten poslední byl pořízen v tomto roce. Životnost této pomůcky se tedy pohybuje okolo 5 až 6 let. Dále používá pomocná madla na toaletě a v koupelně. automobil.
Významnou součástí pomůcek je také osobní
Finanční situace Pořizování ortopedických pomůcek a případných medikamentů je finančně
náročné. Vzhledem k tomu, že Marie v současné době nepracuje je částečně odkázaná na pomoc státu a nadací.
Na ortopedický vozík jí zdravotní pojišťovna přispěla cca 50% z celkové
pořizovací hodnoty. Zbytkovou část financí se podařilo získat za pomoci nadací (Nadační fond Václava Klause,
Český Červený Kříž, nadace Syner, nadace
- 33 -
Komerční banky Jistota a nadace Charty 77). Bez jejich pomoci by nebylo pro Marii možné zakoupit vhodný ortopedický vozík.
Na zakoupení osobního automobilu získala Marie příspěvek od Magistrátu
města Brna ve výši 100 000.- kč. Dále jí byla uhrazena částka 48 000.- nutná
k zakoupení a montáži systému pro ruční řízení vozidla. Marie také využívá možnost vrácení pojistné částky za povinné ručení. Tato možnosti je omezena pro vozidla do
celkové hmotnosti 3 500 kg a se zdvihovým objemem válců do 1 350 cm³ včetně. Paušálně je jí také vyplácen příspěvek na provoz motorového vozidla ve výši 3 500.kč za rok.
Úřad městské části Brno Vinohrady, vyplácí každý měsíc paušální příspěvek
ve výši 200.- kč na zvýšené výdaje související s používáním ortopedické,
kompenzační nebo jiné pomůcky. Magistrát města Brna, odbor sociálního péče
vyplácí měsíční příspěvek na úhradu nájemného za užívání bezbariérového bytu. Marii byl přiznán invalidní důchod, ze kterého hradí veškeré ostatní výdaje na stravování, ošacení, bydlení a ostatní věci denní potřeby.
3.3 Závěr výzkumu Ráda bych upozornila, že vzhledem k faktu, že výzkum byl založen na
výzkumu pouze s jedním respondentem, nejsou níže uvedené závěry reprezentativní a jsou platné pouze pro tento konkrétní případ.
Marie byla při stěhování do nového bydliště v bezbariérovém bytovém
komplexu na Vinohradech již tři roky upoutána na invalidní vozík. Díky
rehabilitační péči a dobrému zdravotnímu stavu byla prakticky samostatná. Vzhledem k podmínkám z hlediska bezbariérovosti v městské části Brno – Vinohrady v té době byla její samostatnost pouze relativní. Marie
chodila
každý
den
do
zaměstnání,
které
bylo
v prostorách
v bezprostřední blízkosti jejího bydliště. Nepociťovala tedy větší omezení z hlediska
dopravy. Tento problém byl aktuální při potřebě navštívit odborného lékaře, - 34 -
vyšetření v nemocnici nebo návštěvě rodiny a přátel. Jediným civilním dostupným dopravním prostředkem tedy zůstával osobní automobil, který znatelně zlepšil její
situaci a dodnes je prakticky stejně důležitou součástí speciálních pomůcek, jako ortopedický vozík na kterém se pohybuje každý den.
Nutné návštěvy na úřadech byli velmi nepříjemné, především v zimním
období, vzhledem k tomu, že úřednice z městského úřadu museli provádět svoji
práci na ulici a to bylo pro Marii doslova ponižující. Zlepšení nastalo až
přestěhováním městského úřadu do nových prostor, ty však také nebyly navrženy dle potřeb tělesně postižených, což je zřetelné z nevhodného druhu dveří s prahy, nedostatečně prostorného výtahu a podobně.
Možnosti nakoupit si potraviny a jiné zboží pro denní potřebu byly v počátcích
velmi malé, neexistovala možnost výběru mezi obchody a cesta od jediného přístupného obchodu byla celou cestu zpět k domovu do kopce. Tím se nákup stával
i fyzicky náročným a omezeným v množství. Marie byla tedy odkázána na pomoc svého otce, který jí nakupoval dvakrát v týdnu. Dnes je v jejím okolí široký výběr obchodních míst a i přestože mají některá z nich, nehodně vyřešený přístup, je Marie v tomto ohledu se současnou situací spokojená.
V oblasti vzdělávání a využití volného času se ovšem žádné velké pokroky a
změny neodehráli. Snad jen přibylo společenských akcí pořádaných městskou částí, které umožňují lepší sociální interakci. Marie zaznamenala zlepšení sociální
interakce se „zdravými sousedy“, kteří jsou již dnes zvyklí na prakticky každodenní styk s tělesně postiženými a tím se oboustranně odbourali psychické bariéry.
Můžeme tedy říci, že došlo k pozitivnímu vývoji ve všech směrech
vytvářejících společně bezbariérové a především přirozené a příjemné prostředí pro všechny. V některých ohledech je nutné zdůraznit fakt, že ne vždy bylo pomýšleno při projektování prostor na handicapované s takovým důrazem jaký bychom
očekávali. Přestavby, rekonstrukce i nová výstavba jsou finančně náročné projekty a
je tedy na místě aby byli využity k co nejefektivnějšímu zlepšování situace v této oblasti.
- 35 -
Závěr Tělesné postižení
je jedním z nejrozšířenějších druhů handicapů na zemi.
V historii nebylo snadné v takovém stavu přežít, ti kterým se to podařilo žili obvykle
na pokraji společnosti, živili se žebrotou nebo k ní byli využíváni. Situace po druhé
světové válce, kdy se objevil velký počet tělesně postižených, by se dala označit
jako impuls k rozvoji bezbariérového prostředí, ovšem ne ve smyslu slova jak ho chápeme dnes. V dnešním světě moderní medicíny a pokrokových technologií
přežívá stále více nemocných a zraněných osob. Toto si vyžaduje vstřícný přístup celé společnosti k problematice bariérovosti. Nikdo si nemůže být jistý kdy se v životě dostane do obdobné situace jako například Marie.
Snahou bylo shromáždit poznatky o této problematice a shrnout změny a vývoj
od porevolučního období. Do jisté míry se podařilo zmapovat a přiblížit život Marie, která byla vlivem úrazu usazena na ortopedický vozík jako velmi mladá, produktivní osoba. Její cíle, sny a motivace pro budoucí život byly změněny ze dne na den.
Možnost přátelit se a pomáhat Marii ovlivnila do značné míry výběr tématu mé
bakalářské práce.
Résumé Tato práce se zabývá problematikou bezbariérového prostředí a jeho
postupným vývojem. Orientuje se na významy pojmů tělesného a zdravotního postižení a také na přiblížení široké skupiny lidí, kterých se toto téma dotýká
v každodenním životě. Poukazuje také na bezbariérové prostředí jako nedílnou
součást ucelené rehabilitace. Pozornost věnuje současnému legislativnímu prostředí
v České republice a vlivu pravidel legislativy na výstavbu a rekonstrukce nových, „bezbariérových“ objektů.
Případová studie je zaměřena na vývoj a současnou situaci v městské části
Brno-Vinohrady,
která
disponuje
bezbariérových bytových jednotek.
domovem
- 36 -
pro
seniory
a
komplexem
Použitá literatura: JANKOVSÝ, J.: Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením. Triton 2001. ISBN 80-7254-192-7 JŮVA, V.: Stručné dějiny pedagogiky. Brno 1995. ISBN 80-85931-07-9
FILIPOVÁ, D.: Projektujeme bez bariér. Praha 2002. ISBN 80-86552-18-7
FILIPOVÁ, D.: Život bez bariér. Grada Publishing 1998. ISBN 80-7169-233-6
HRONOVÁ, M. a kol.: Somatopedie (vybrané kapitoly ze somatopedie). Olomouc 1988. Tématická skupina 17/99.
HRONOVÁ, M. a kol.: Somatopedie (vybrané kapitoly ze somatopedie II.). Olomouc 1989. Tématická skupina 17/99. KÁBELE, F. a kolektiv: Somatopedie. SPN 1970.
KÁBELE, J.: Sport vozíčkářů. Olympia Praha 1992. ISBN 80_7033-233-6
MAXA, M., SKOPEC, J. a spolupracovníci: Stavby bez bariér. Praha 1994.
MONATOVÁ, L.: Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska. Brno 1996. ISBN 80-85931-20-6 MONATOVÁ, L.: Pedagogika speciální. Brno 1997. ISBN 80-210-1009-6
OPATŘILOVÁ, D.: Pedagogická intervence v raném a předškolním věku u jedinců s dětskou mozkovou obrnou. Brno 2003. ISBN 80-210-3242-1 PIPEKOVÁ, J. a kol.: Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno 1998. ISBN 8085931-65-6
SASÍN, J.; GAJOVÁ, B.: Speciální pedagogika somatopedická I. Olomouc 1973. Tematická skupina 17/99. ŠLAPAL, R.: Vybrané kapitoly z dětské neurologie pro speciální pedagogy. Brno 2002. ISBN 80-7315-017-4
TROJAN, S., DRUGA, R., PFEIFFER, J., VOTAVA, J.: Fyziologie a léčebná rehabilitace morotoriky člověka. Grada Publishing 1996. ISBN 80-7169-257-3
VÍTKOVÁ, M.: Integrativní speciální pedagogika – integrace školní a sociální. Brno 2004. ISBN 80-7315-071-9 VÍTKOVÁ, M.: Paradigma somatopedie. Brno 1998.
VÍTKOVÁ, M.: Somatopedické aspekty. Brno 1999. ISBN 80-85931-69-9 - 37 -
VYHLÁŠKA 369/2001 Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 10. října 2001 o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace. World Health Organization: Community-based rehabilitation and health care referral services – guide for programme managers. WHO 1994. Internetové zdroje:
www.bezbarier.cz, www.dpmb.cz, www.brno.cz, www.mmr.cz, www.who.int, www.meyra.cz
- 38 -
