Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra Ekonomických a sociálních věd. Syndrom vyhoření. Bakalářská práce. Andrea Culková

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra Ekonomických a sociálních věd

Syndrom vyhoření

Bakalářská práce

Autor:

Andrea Culková Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Ingrid Matoušková, Ph.D.

Duben, 2009

Obsah

OBSAH .......................................................................................................... 4 ÚVOD ............................................................................................................ 6 1.

2.

SYNDROM VYHOŘENÍ ........................................................................ 8 1.1.

C O JE TO SYNDROM VYHOŘENÍ ........................................................... 8

1.2.

H ISTORICKÝ VÝVOJ SYNDROMU VYHOŘENÍ ......................................... 9

DEFINICE SYNDROMU VYHOŘENÍ................................................. 11 2.1.

F ÁZE VÝVOJE ................................................................................. 12

2.2.

P ROJEVY A PŘÍZNAKY ..................................................................... 12

2.2.1.

Subjektivní příznaky ............................................................... 13

2.2.2.

Objektivní příznaky ................................................................ 14

3.

PODMÍNKY VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ .............................. 15

4.

CO ZPŮSOBUJE SYNDROM VYHOŘENÍ ......................................... 16 4.1.

P YRAMIDA POTŘEB ......................................................................... 17

4.1.1.

Fyziologické potřeby .............................................................. 17

4.1.2.

Potřeba bezpečí ..................................................................... 17

4.1.3.

Sociální potřeby ..................................................................... 18

4.1.4.

Potřeba úcty, respektu a uznání.............................................. 18

4.1.5.

Růstové potřeby ..................................................................... 19

4.2.

P ŘÍČINY VZNIKU ............................................................................. 19

4.3.

D ESET FAKTORŮ ,

KTERÉ VYHOŘENÍ PŮSOBÍ ......................................

4.4.

D ALŠÍ FAKTORY ,

KTERÉ K VYHOŘENÍ PŘISPÍVAJÍ

19

.............................. 21

4.4.1.

Jak k vyhoření přispívá společnost ......................................... 21

4.4.2.

Jak stav naprostého vyčerpání podporuje naše zaměstnání ..... 22

4.4.3.

Osobnostní a povahové rysy .................................................. 22

4.5.

H LAVNÍ DŮSLEDKY VYHOŘENÍ ......................................................... 23

4.5.1.

Ztráta smyslu života ............................................................... 23

4.5.2.

Ztráta pozitivního vnímání sebe.............................................. 23

4.5.3.

Pocit osamocenosti v dnešním světě ....................................... 24 4

5.

4.5.4.

Zášť a hořkost ........................................................................ 24

4.5.5.

Pocit celkové beznaděje ......................................................... 24

JAK SE BRÁNIT SYNDROMU VYHOŘENÍ ...................................... 25 5.1.

6.

7.

P REVENCE A ZVLÁDÁNÍ STRESU ,

JAK PŘEDCHÁZET VYHOŘENÍ

........... 25

5.1.1.

Úprava zaměstnání ................................................................ 27

5.1.2.

Tělo jako zdroj energie .......................................................... 27

5.1.3.

Jóga a relaxace..................................................................... 28

5.1.4.

Životní styl............................................................................. 28

5.1.5.

Mezilidské vztahy ................................................................... 28

5.1.6.

Přijetí sebe samého ................................................................ 29

DIAGNOSTIKA – PŘÍKLADY Z PRAXE ........................................... 30 6.1.

Ú ČASTNÍK ANKETY Č . 1 – V ÁCLAVA ................................................ 33

6.2.

Ú ČASTNÍK ANKETY Č . 2 – M ARTIN .................................................. 36

6.3.

Ú ČASTNÍK ANKETY Č . 3 – A NNA ...................................................... 39

6.4.

Ú ČASTNÍK ANKETY Č . 4 – K LÁRA .................................................... 42

6.5.

Ú ČASTNÍK ANKETY Č . 5 – O NDŘEJ ................................................... 45

SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ DOTAZNÍKOVÉHO VÝZKUMU ................. 50

ZÁVĚR ........................................................................................................ 53 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .......................................................... 55

5

Úvod Pro téma své bakalářské práce jsem si vybrala syndrom vyhoření, protože tento jev, který provází naši společnost, je dle mého názoru lidmi nedostatečně vnímán a zanedbáván. Cílem práce bylo zmapování příčin, definování projevů v praxi, nastavení možné prevence. Problémy, které se syndromem vyhoření přicházejí, řada lidí považuje za bezpředmětné, málokdo z nás si dokáže připustit, že by ho něco takového mohlo potkat. Někteří z nás si ani nechtějí připustit, že něco nezvládají, že je něco špatně. Rychlé pracovní tempo dnešní doby, přemíra technického pokroku, tlak na pracovní pozice a celkové znehodnocování morálních a duševních hodnot nás deprimuje, stresuje, až se některým z nás stane, že nás tyto okolnosti srazí „na kolena“. Nemyslím si, že dříve takové problémy nebyly, ale doba byla jiná v tom, že každý měl „jisté“ své zaměstnání a tedy způsob obživy. Je samozřejmé, že doba před listopadem 1989 (jsem dítě let sedmdesátých, a proto si netroufám, ani nechci hodnotit tuto dobu, píši jen z mé vlastní zkušenosti, ze zkušeností z rodiny, školy, zaměstnání) byla dobou perzekucí, nesvobody, strachu, spousta vzdělaných a schopných lidí nemohla rozvíjet svůj pracovní potenciál, ale jisté je, že lidé byli k sobě vstřícnější a tolerantnější. Obrazem dnešní společnosti a hlavním měřítkem postavení ve společnosti jsou peníze, v některých případech vydělané za každou cenu. Lidé baží po moci, hmotných statcích, základní lidské hodnoty jako je slušnost, poctivost jsou v našem žebříčku posouvány dozadu, někteří tyto hodnoty v sobě nemají vůbec. Ne každý dokáže v dnešní době držet krok s ostatními, některé to morálně a psychicky vyčerpává, ne každý je schopný podle nastavených pravidel žít a chovat se. V této bakalářské práci jsem sledovala několik profesí, které nejčastěji inklinují k syndromu vyhoření. Vybrala jsem si profese lékaře, zdravotní sestry a učitele, které jsou dle mého názoru velice náchylné k syndromu vyhoření, protože jak bude řečeno v této práci, kontakt s lidmi, žáky, pacienty jsou povolání jedny z nejtěžších. Dalšími vybranými dotazovanými jsou vědecký pracovník a manažer, kdy zvláště u profese manažera jsem se zaměřila na toto povolání jako na „moderní povolání dneška“, ale zároveň i na fakt, že i když

6

každý z nás není výkonným manažerem, všichni řídíme jiné lidi. Řídíme naše spolupracovníky, partnery, životní druhy, děti a přátele.

7

1. Syndrom vyhoření 1.1. Co je to syndrom vyhoření Syndrom vyhoření (také syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, anglicky burn-out) byl jako projev rozpoznán a identifikován poprvé v průběhu osmdesátých let 20. století. Byl původně spojován se stavem alkoholiků, kteří kromě alkoholu o vše ostatní ztratili zájem. Později se tento pojem rozšířil i pro oblast drogových závislostí, kde toxikomani ztráceli zájem o cokoliv jiného mimo drogu, svět se jim zúžil jen na tuto oblast. Postupně pronikal i do jiných oblastí, předcházel například i pojmu workholik, který vypovídá o stavu přepracovanosti, lidé se cítí apatičtí, vyčerpaní, nedokáží překonávat běžné překážky a začínají se stranit ostatních (Křivohlavý 1998). Vyhoření označuje nový jev, který se šíří na pracovištích – epidemii letargie, zoufalství, nervozity a bezmocnosti, které svírá lidi všech povolání a postavení. Vyhoření je ztráta motivace způsobená pocitem bezmocnosti. Pro trvalou motivaci a dobré pracovní výkony je nutné vědomí, že jsme schopni ovlivňovat věci kolem sebe a něco dokázat. Bezduchá práce ničí nadšení tak dlouho, až udusí motivaci. Schopnosti a znalosti zůstávají nedotčené, ale chuť podávat výkony, vnitřní náboj, klesá. Vyhoření je nemocí duše, protože potlačuje vůli. Postupně je motivace, tato záhadná síla, která nás žene kupředu, poškozena, v horších případech zničena (Křivohlavý 1998). Syndrom vyhaslosti lze popsat jako duševní stav, jenž často postihuje ty, kteří profesně neustále přicházejí do styku s lidmi. Je charakteristický tím, že se dotyčný celkově necítí dobře a je emocionálně, duševně i tělesně vyčerpaný (Potterová 1993). Pro mnoho lidí je práce otročinou a

jejich zaměstnání bolestnou

prázdnotou. Bezduchá práce ničí naše nadšení tak dlouho, až ho udusí. Vyhoření je nemocí duše, protože potlačuje vůli. Nejvíce jsou postižení lidé, kteří pracují ve službách, jako jsou zdravotní sestry v domovech sociální péče, lékaři, rizikové obory pediatrie, psychoterapeuti, poradci a policisté, kteří často mají cynický přístup ke své práci a jsou až otevřeně nepřátelští k lidem, kterým mají sloužit, v oblasti pedagogické, učitelé na všech stupních škol, výchovní 8

poradci, duchovní a řádové sestry, ale i špičkoví umělci, sportovci a vojáci, prostě všichni, kdo jsou vystaveni chronickému stresu (Potterová 1993).

1.2. Historický vývoj syndromu vyhoření Z hlediska historického vývoje byla pracovní etika evropských zemí a hlavně Ameriky založena na puritánských základech. Historicky vzato byla tvrdá práce vždy považována téměř za synonymum zbožnosti. Spojené státy, jako mladý národ, získaly brzy pověst „země mnoha příležitostí“. Začaly sem přijíždět desetitisíce tvrdě pracujících, odvážných jedinců, kteří zde hledali bohatství a toužili se nadýchat svobodného ovzduší. Před dvěma sty lety pracovalo v Americe devadesát pět procent lidí na volné noze. Po celá staletí tak byla tato země obdařena dostatkem cílevědomých a výkonných lidí, kterým nechyběla vlastní motivace (Myron 2004). V letech osmdesátých zamořovala americká pracoviště choroba rozsahu epidemie. Přebujelá inflace způsobila, že pracující, ač vydělávali více, měli méně. Neefektivní přísné dodržování hierarchie ve společnostech komplikovalo zvýšení pracovní výkonnosti. Sdělovací prostředky chrlily zprávy o podřadné americké výrobě a japonské hrozbě. Nezaměstnanost byla stále vysoká. Nebylo tedy překvapující, že tolik zaměstnaných Američanů trpělo příznaky novodobé choroby, pro kterou se ujal název pracovní vyhoření. Termín „vyhoření“ přešel z pouličního slangu, ve kterém označoval narkomana, který klesl na samé dno, do obecného slovníku, kde toto slovo označuje nový jev, který se objevuje na pracovištích (Potterová 1993). V devadesátých letech se stálo před jiným druhem krize. Jak jsme se přibližovali otevřenému světovému trhu, začaly se otřásat pozice takových gigantů jako Procter&Gamble, IBM a General Motors. Slova jako zeštíhlování, která dříve neexistovala, začala být v ekonomice zcela běžná (Potterová 1993). Nyní na počátku 21. století globální ekonomika sklouzává do jednoho z nejbouřlivějších období v historii. Ohlédneme-li se, zdají se původní prognózy, že bude recese relativně slabá a krátkodobá, dosti naivní. Nedostatek důvěry v bankovní sektor a restrikce v úvěrování spotřebitelům i podnikům budou s největší pravděpodobností znamenat daleko delší období slabého ekonomického růstu (či dokonce, v případě některých zemí - recese). 9

Předpověď ekonomického zlepšení se opět posunula na neurčitý termín. Nikdy dříve v dějinách se společnost nevyvíjela tak rychle jako dnes. Za posledních sto let přešla naše společnost od jízdy na koňském hřbetu k vesmírnému cestování. Informace, jejíž získání trvalo před několika málo lety celé měsíce, mohou dnes za pár vteřin opatřit výkonné a rychlé počítače. Většina z nás by se shodla na tom, že nám moderní technologie umožňuje příjemnější způsob života. Zároveň však s sebou přináší nové problémy. Naše moderní, zrychlená a neustále se měnící společnost se stala ornou půdou pro stres. Nezaměstnanost stoupá, krize roste a obavy o práci jsou jedním z faktorů, které mají vliv na syndrom vyhoření (Myron 2004).

10

2. Definice syndromu vyhoření Freudenberger a North (1992) říkají, že vyhoření je stav vyplenění všech energetických zdrojů původně velice intenzivně pracujícího člověka. Jejich definice zní: „Vyhoření je konečným stadiem procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj entuziasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly).“ Jmenovaná autorská dvojice se přitom pokusila jednotlivé druhy vyčerpání přesněji určit: •

Fyzické vyčerpání je definováno výrazným snížením energie, chronickou únavou a celkovou slabostí. Projevují se poruchy spánku,

ztráta

chuti

k jídlu,

vegetativní

obtíže,

unavitelnost, vyčerpanost, zvýšená svalová tenze,

snadná

vyšší krevní

tlak. •

Psychické vyčerpání je definováno negativním postojem člověka k sobě samému a k práci a negativním postojem ke světu (životu) vůbec. Tito lidé však vyhoření nemusí vnímat. Projevuje se ztráta nadšení, schopnosti pracovního nasazení a zodpovědnosti, nechuť a lhostejnost k práci, negativní postoj k sobě, k práci, k instituci, ke

společnosti,

soustředěním,

k životu,

úniky

zapomínání,

do

fantazie,

sklíčenost,

pocity

potíže

se

bezmoci,

popudlivost, agresivita, nespokojenost, pocit nedostatku uznání. •

Emocionální vyčerpání je charakterizováno pocity beznaděje a představou, že člověku není pomoci, že je chycen do pasti. Objevuje se úbytek angažovanosti a snahy pomáhat, omezení kontaktů s rodinou,

příbuznými, omezení kontaktů s kolegy,

nárůst konfliktů v soukromí, nedostatečná příprava k výkonu práce. Syndrom vyhoření se nakonec projeví v kvalitě práce, je zdrojem

absentérství,

Postižení

pracovníci

nedbale bývají

neschopnosti déle setrvávají.

11

odvedené často

práce,

nemocní

fluktuace. a v pracovní

2.1. Fáze vývoje Syndrom vyhoření či vyhasnutí podle Křivohlavého (1998), vyjadřuje stav, kdy se nemocný dostane do stavu úplného energetického vyčerpání. Klíčovou složkou je celková únava. Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu, u kterého lze rozeznávat následující stádia vývoje: 1) Původní zapálení pro věc, vysoká empatie, obětavost, zájem o druhé, vysoká až střední senzitivita, vysoký perfekcionizmus, pedantství, odpovědnost, neschopnost relaxace. 2) Vystřízlivění, frustrace, že objekt s nímž je člověk v kontaktu a na jehož hodnocení je závislý, ho vnímá negativně. Dominuje pocit, že dlouhé a namáhavé úsilí již trvá nadměrně dlouho, a efektivita tohoto úsilí je v porovnání s vynaloženou námahou nepatrná. 3) Následuje zklamání, úzkostné, fobické až obsedantní stavy, chronické přesvědčení o neadekvátním společenském uznání a ekonomickém hodnocení vykonávané profese, stabilně prožívaný hněv jako emoční stav a agrese jako chování z bezmoci a beznaděje. Na fyzické úrovni si lze představit, že zklamání, prohlédnutí a ztráta ideálů má za následek celkovou únavu až ochablost, bolesti hlavy, poruchy krevního tlaku, spánku, bolesti ve svalech, přetrvávající celková tenze. 4) Poslední stadium je fáze úplného vyhoření, vyčerpání či vyhasnutí, úzkost

provázená

cynizmem,

odosobněním

až

ztrátou

lidskosti.

Člověk se původně z nadšení obětuje ve prospěch jiného trpícího až natolik, že ho nezastaví ani únava, žádná stagnace, ani nejvyšší stupeň vyčerpání. Takovému stupni vyčerpání říkáme vyhoření. Jedná se o chování defenzivní, jako psychologický únik ze situace, která se nedá zvládnout řešením problémů, protože ideály nejsou realizovatelné.

2.2. Projevy a příznaky Příznaky vyhoření nejsou nijak neobvyklé. Ve skutečnosti je těžké najít někoho, kdo netrpí žádným z nich. K vyhoření nedojde přes noc, syndrom má kumulativní průběh, začíná malými varovnými signály, které, když se ponechají bez povšimnutí, mohou přerůst v hlubokou a trvající hrůzu z toho, že člověk 12

má jít do práce.Vyčerpaní jedinci si varovné signály obvykle nepřipouštějí a tají je i před svým okolím. Zejména v tom případě, když ze své pozice mají pomáhat jiným, protože jim nepřipadá vhodné, aby si stěžovali. Nechtějí dát najevo, že si nevědí rady sami se sebou. Syndrom vyhoření je ve své podstatě plíživé psychické vyčerpání coby důsledek dlouhodobého působení stresujících podnětů. Počáteční nadšení pro práci a uspokojení z výsledků se postupně vytrácejí, stejně jako zájem o klienty či pacienty, jejichž stesky je obtěžují, a odbývají je proto ironickými poznámkami. Podrážděnost střídá skleslost, ztrácejí sebedůvěru a mají pocit vnitřní prázdnoty (Potterová 1993). Stres

ze

zaměstnání

si

podvědomě

„vybíjejí"

i

na

rodinných

příslušnících, vyvolávají hádky, bezdůvodně vybuchnou a na všechno reagují podrážděně. Tím se dostávají do dalších stresů, které si zase přenášejí do práce, a ocitají se v bludném kruhu. V některých případech právě harmonické domácí prostředí zmírňuje intenzitu. Přesná a

z hlediska medicíny jednoznačná

klasifikace stresu je ztížená subjektivním prožíváním depresí a duševních poruch. Symptomy se mohou vzájemně podobat, ale jejich subjektivní prožívání je u každého člověka jiné. Je třeba připomenout, že stres v určité míře (jako např. tréma) je naprosto pozitivní prvek (eustres) a často je nutnou vzpruhou v monotónním, nepříliš uspokojujícím zaměstnání (Kallwass 2007). Vyhoření má jak fyzické, tak psychické důsledky, ale není ani fyzickým onemocněním, ani neurózou. Vyhoření je ztráta vůle. Zničená motivace má za následek vzrůstající neschopnost zmobilizovat zájem a schopnosti. Příznaky vyhoření je možno rozdělit podle Křivohlavého (2003) na příznaky subjektivní a příznaky objektivní.

2.2.1.

Subjektivní příznaky

Mimořádně

velká

únava,

snížené

sebecenění

a

sebehodnocení,

vyplývající z pocitů snížené profesionální kompetence (schopnosti a dovednosti něco dělat a udělat). Patří sem i problémy špatného soustředění pozornosti (koncentrace), snadného podráždění (iritability) a negativismu (vidění všeho v černých barvách), dále celá řada příznaků stresového stavu při absenci organického onemocnění.

13

„Vyhořelý“ člověk má dojem, že jako člověk nemá žádnou hodnotu. Prožívá odliv veškeré energie, osobního zaujetí a nadšení. Není s to se pro něco rozhodnout, proti něčemu se postavit a do něčeho se dát. Nemá valné mínění sám o sobě a o tom, co dělá. Neví si rady ani sám se sebou, ani s problémy, které ho trápí. I sebemenší činnost se mu zdá nadlidskou a nesmírně těžkou. Vše ho nadměrně zatěžuje. Ztratil všechny iluze, ideje, naděje, plány a žije v neustálém napětí i když nic nedělá.

2.2.2.

Objektivní příznaky

Objektivní příznaky zahrnují po řadu měsíců trvající sníženou celkovou výkonnost. Tato okolnost je dobře zjistitelná i členy rodiny, spolupracovníky (kolegy), příjemci služeb (zákazníky, pacienty, klienty, stranami, žáky, studenty apod.). Vyhoření

nepostihuje

všechny

lidi

stejně

intenzivně.

Nejde

jen

o osobnostní charakteristiky, které mohou vyhoření buď umožňovat, nebo mu bránit. Jde také o druh činnosti. Při některé činnosti se vyhoření dostavuje dříve, při jiné později. Ztráta zájmu o práci a duševní lhostejnost se nakonec projeví ve velkých organizačních problémech jako jsou absentérství, nekvalitní práce a časté změny zaměstnání. Ale co je nejdůležitější, oběť vyhoření může v této situaci stále slábnout a v nejzazší formě může doslova ztratit schopnost pracovat. Pracovní dovednosti mohou zůstat nedotčené, ale vyhoření zanechává svou oběť neschopnou pracovního zapojení.

14

3. Podmínky vzniku syndromu vyhoření Syndrom vyhoření vznikne snadněji u osob (Matoušek a kol. 2008), které mají vrozenou omezenou kapacitu vstupovat do kontaktů s lidmi. Očekává-li pracovník od práce plnou seberealizaci nebo dokonce ztotožní své soukromí a práci, pak je spokojen jen tehdy, dává-li mu organizace pro seberealizaci dostatečný prostor a přijatelný rámec vyžadovaných pravidel. Pracovníci, kteří očekávají od práce minimum nároků na sebe a je pro ně hlavní např. mzda nebo příležitost k sociálním kontaktům s kolegy, kladou na organizaci nároky menší. Syndrom vyhoření je postihne tehdy, když se tato jejich očekávání nenaplňují. Protože podmínky na pracovišti jsou jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů a příčin vzniku syndromu vyhoření, podívejme se na tuto problematiku blíže.

Riziková

pracoviště

z hlediska

rozvoje

syndromu

vyhoření

jsou

pracoviště: •

kde není věnována pozornost potřebám personálu,

•

kde noví členové nejsou zacvičeni personálem zkušeným,

•

kde neexistují plány osobního rozvoje,

•

kde chybí supervize,

•

kde pracovník nemá příležitost sdělit někomu kompetentnímu, na jaké potíže při práci narazil, a poradit se s ním o možných řešeních,

•

v nichž vládne soupeřivá atmosféra,

•

v nichž spolu soupeří několik znepřátelených skupin pracovníků (které navíc do svých konfliktů zatahují i klienty),

•

se silnou byrokratickou kontrolou chování personálu, případně i klientů.

Obecně platí, že vyšší vzdělání disponuje k rychlejšímu nástupu syndromu vyhoření než nižší vzdělání.

15

4. Co způsobuje syndrom vyhoření Lidé, kteří se v rámci svého povolání angažují pro druhé, ať je to v oblasti

zdravotnictví,

na

krizových

centrech,

v sociálních

službách,

v soudnictví, v ústavních zařízeních pečujících o děti, seniory, dlouhodobě nemocné nebo mentálně postižené lidi, v záchranných službách nebo ve školství, zpravidla v sobě mají velké nadšení a mnoho ideálů. Na počátku jejich pracovní kariéry bývá velká chuť vydat ze sebe maximum, prospět kvalitě života druhých lidí, a tím pozitivně ovlivnit svět. V kontaktu s pomáhajícími profesionály si však mnohdy klademe otázku, proč dělají něco, co je evidentně netěší. Lidé, kteří vystudovali a nastoupili do svých zaměstnání s vysokými cíli a s velkým osobním nasazením, prožívají rozčarování a zklamání ze samotné reality, ze stylu práce, kde není prostor pro tvořivost, nebo z atmosféry pracoviště, která může být prosycena pocitem zbytečnosti, marnosti a bezmoci (Schmidbauer 2000). Pracovník, který vyčerpá své psychické i fyzické síly, ztrácí svou původní motivaci. Lidé, o které mu na začátku šlo, jej začnou obtěžovat, rozčilovat, namísto zájmu o jejich potřeby k nim začne pociťovat odpor nebo úplnou lhostejnost. Takový jedinec pravděpodobně trpí syndromem vyhoření. Výsledkem trvalého přepínání není jen samotné vyhoření. Tento termín ostatně dost jasně říká, o co jde: energetický potenciál je vyčerpán a

v daném

okamžiku nezbývají žádné rezervy. Často jsou tímto stavem postiženy matky samoživitelky s dětmi, rodiče s trvale postiženým potomkem. Tito lidé si často právem připadají přetěžováni, podobně jako pracovníci v některých sociálně a psychicky

náročných

povoláních.

Rodiče

s trvale

nemocným

nebo

postiženým dítětem se musí seznamovat s věcmi, které mnoha jiným lidem zůstanou neznámé. Musí se postarat o finanční dávky, což je ponižující a nepříjemné úřední jednání, ale hlavně se musí o své dítě neustále starat. Nemohou večer „vypnout“, jako si to obvykle může dovolit člověk se stresujícím zaměstnáním (Kallwass 2007). Aby bylo možné stanovit příčiny vzniku vyhoření, je nutné si uvědomit, jaké má člověk potřeby, a to od základních (fyziologických) až po potřebu seberealizace, jak v životě, tak v zaměstnání. Lidské potřeby zřejmě nejlépe 16

pojmenoval v tzv. „pyramidě potřeb“ A. H. Maslow. Maslowova teorie tvrdí, že dokud nejsou uspokojeny potřeby nižší úrovně, dává jim člověk přednost před uspokojováním potřeb vyšší úrovně (Maslow 1943).

4.1. Pyramida potřeb Maslow (1943) uvádí, že žádná lidská bytost nesmí zapomínat na své základní životní potřeby. Teprve pokud má uspokojeny základní (fyziologické) potřeby, obrací se k uspokojení potřeb vyšších. Pociťovaný nedostatek nebo frustrace na nižší úrovni nám tedy zabrání postupovat výš. Jsou-li naopak všechny naše základní potřeby uspokojeny, přechází se automaticky na vyšší úroveň, a předchozí stupně už nejsou vnímány jako priorita. Jednotlivé potřeby blíže popsal jako potřebu fyziologickou, potřebu bezpečí, potřebu sociální, potřebu úcty, respektu a uznání a růstovou potřebu.

4.1.1.

Fyziologické potřeby

Jsou to základní potřeby našeho organismu: dýchání, pití, jídlo, sex a vylučování.

Rovnovážný

stav

organismu,

v

němž

nic

nechybí

(ani

"nepřebývá"), se nazývá homeostáze.

4.1.2.

Potřeba bezpečí

Ve chvíli, kdy jsou fyziologické potřeby relativně uspokojeny, začne člověk prahnout po pocitu bezpečí, který si spojuje s předvídatelností dění ve vnějším světě, s jakýmsi pořádkem a konzistencí kolem sebe, že ho nic příliš nerozrušuje ani nepřekvapuje, a snaží se mít věci pod kontrolou. Touží po jistém zaměstnání, pojištění a chráněném účtu v bance. Potřeba bezpečí v sobě zahrnuje: •

ochranu před zločinem,

•

finanční jistotu,

•

zdraví a pocit pohody,

•

zajištění pomoci v případě úrazu nebo nemoci.

Současná společnost relativního nadbytku a právních norem vcelku dobře umožňuje uspokojení jak fyziologických potřeb, tak potřeba bezpečí. 17

4.1.3.

Sociální potřeby

Jsou-li uspokojeny fyziologické potřeby, i potřeba bezpečí, člověk přirozeně směřuje k touze po citovém naplnění skrze: •

přátelství,

•

intimní a partnerský život,

•

podporu a komunikaci v rámci rodiny.

Potřebuje pocit sounáležitosti, být přijímán takový, jaký je druhými lidmi. Má potřebu milovat a být milován. Není-li tato potřeba naplněna, pociťuje osamělost, sociální úzkost a depresi. Potřeba sounáležitosti může dokonce převýšit nižší potřeby. Např. anorektička obětuje své fyziologické potřeby a dokonce i zdraví pro pocit přijetí a sounáležitosti.

4.1.4.

Potřeba úcty, respektu a uznání

Člověk má potřebu respektovat a být respektován, ale také potřebu sebeúcty. Chce se cítit přijímán a pozitivně oceněn, chce se cítit užitečný, chce vynikat ve své profesi a zájmech. Nesrovnalosti na této rovině se projevují jako komplexy méněcennosti, nízká sebeúcta. Lidé s nízkou sebeúctou potřebují neustálé projevy respektu a uznání všech lidí, touží po slávě a popularitě. Člověk, který se cítí sebevědomý a schopný, nevyžaduje uznání všech, ale jen od jedné osoby. Ani sláva a úspěch nemusí člověku dodat zvnějšku pocit sebeúcty,

protože

nejprve

se

musí

sám

vnitřně

přijmout.

Psychická

nerovnováha, např. deprese může člověku bránit ve vytvoření sebeúcty, ať už zevně nebo vnitřně. Všichni lidé v naší společnosti (kromě několika patologických výjimek), mají potřebu nebo touhu po stabilním, opodstatněném, (obvykle) vysokém hodnocení sebe sama, po sebeúctě nebo sebehodnocení a po uznání ostatních. Opodstatněným sebehodnocením míníme to, že je založeno na reálných schopnostech, výkonech a respektu ostatních. Tyto potřeby lze rozdělit na dvě podskupiny. Do první z nich patří touha po síle, po úspěšném výkonu, adekvátnosti a důvěře ve vztahu ke světu, po nezávislosti a svobodě. Druhou skupinu můžeme nazvat touhou po reputaci nebo prestiži (vymezenou jako respekt nebo uznání druhých lidí), po rozpoznání, pozornosti, důležitosti 18

a ocenění. Tyto potřeby zdůrazňoval Alfred Adler (rakouský lékař a psycholog) a jeho následovníci, zatímco Sigmund Freud a psychoanalytici jejich důležitost popírali. Dnes je nicméně stále víc zřejmý jejich centrální význam.

4.1.5.

Růstové potřeby

Tyto potřeby související s růstem naší osobnosti se od předchozích liší. Nižší potřeby mohou být naplněny, nasyceny tím, že obrazně řečeno, "hladina v nádrži dosáhne na pomyslnou linku", a my se cítíme uspokojeni, uklidněni. Růstové

potřeby jsou

potenciálně otevřené "do

nekonečna" –

souvisí

s dlouhodobou životní motivací. Zde platí, že "i cesta může být cíl" – samo hledání něčeho nám dodává pocit smyslu. Zde není mírné napětí vnímáno jako frustrace, ale naopak jako motivační faktor vyrůstající z hloubky osobnosti. Rozlišujeme následující růstové potřeby: •

Kognitivní potřeby – potřeba vzdělání, poznání a cestování, potřeba porozumět světu kolem sebe, rozšiřovat a prohlubovat své intelektuální schopnosti a vědění.

•

Estetické potřeby – potřeba krásna, umění a příjemného prostředí.

•

Seberealizace – potřeba naplnit svůj potenciál, dostát našim schopnostem, stát se tím, kým můžeme nebo máme být. Touha po tvořivosti a produktivitě.

4.2. Příčiny vzniku Aby bylo možné určit příčiny vyhoření, je nutné nejprve pochopit, co udržuje motivaci. Stejně jako tělo potřebuje vitamíny a proteiny pro udržení zdraví, jsou nutné také určité „výživné látky“ potřebné pro udržení vysoké motivace. Jsou to pozitivní důsledky dobré práce a pocit, že můžete řídit věci, které nás ovlivňují. Tyto faktory podporují motivaci a pomáhají překonávat vyhoření (Kopřiva 2000).

4.3. Deset faktorů, které vyhoření působí Vyhoření je cenou, kterou mnozí lidé platí za své značné úspěchy. Mezi deset nejběžnějších příčin Myron (2004) řadí: 19

•

Pocit nutkání namísto povolání je situace, kdy lidé jsou svým povoláním vlečeni, a nikoli povoláni. Jakmile přestanou vnímat záměr dané činnosti, ale přitom i nadále cítí nutkání ji vykonávat, stávají se kandidátem na vyhoření. Vlečení lidé jsou frustrovaní. A lidé frustrovaní svou prací se nakonec, pokud své problémy nevyřeší, zhroutí.

•

Neschopnost přibrzdit se vyskytuje u těch, kdo prožívají stav vyhoření, nejsou zvyklí udržovat v životě rovnováhu. Schopnost zmírnit tempo a

udržet přijatelný stav mezi svou prací,

duchovním životem a volným časem. •

Snaha udělat všechno sám, prožívají výkonní lidé, kteří mají velkou potřebu být uznávaní. Být energickým a pilným člověkem není samozřejmě špatné, snažit se však vyřešit všechny problémy, mít odpověď na každou otázku, splnit všechny úkoly a zastat veškerou práci, tím si každý koleduje o potíže.

•

Přehnaná pozornost cizím problémům, kde pravděpodobnými kandidáty na vyhoření jsou i ti, kteří se přehnaně zabývají druhými

lidmi

a

jejich

problémy.

Snadným

terčem

jsou

pracovníci ve vedoucích pozicích. Většina vysoce výkonných lidí neoplývá přílišnou trpělivostí a práce s lidmi vyžaduje velkou dávku. •

Nereální očekávání postihuje jedince, kteří mají sklony klást si nereálné a těžko splnitelní cíle. Čím více se snaží, tím se cítí zničenější. Protože nejsou schopni své selhání přijmout, začnou se na sebe dívat jako na ztroskotance, neschopnost splnit stanovený cíl u nich vyvolává pocit frustrace.

•

Soustředěnost na detaily, nenechat se chytit do pasti přílišného detailismu, nezabřednout do spousty maličkostí, o které se můžou postarat jiní, je důležitým faktorem, abychom se nestali kandidáty syndromu vyhoření.

•

Příliš velká rutina vysává z našeho života motivaci a nadšení. Lidé, kteří dají ve svém životě rutinním postupům příliš mnoho 20

prostoru, učiní tak první krok k vyprahlosti. Na druhé straně mohou být tyto postupy užitečné, pokud vedou k utváření pozitivních návyků, které osvobozují naši vědomou mysl. •

Špatný tělesný stav je jednou z hlavní příčin, který z nás dělá kandidáty na vyhoření. Je důležité být v dobré fyzické kondici, aby tělo udrželo krok s intelektuálním a emocionálním zápalem. Dobré tělesné zdraví je jedním z nejlepších způsobů, jak se chránit před vyhořením.

•

Neustálé odmítání ze strany druhých, kdy hlavními adepty na vyhoření jsou lidé, kteří jsou vystaveni neustálému odmítání. Problémy nastávají, pokud si odmítání bereme osobně. Pokud si tuto skutečnost ujasníme, odmítání nás nebude ubíjet, ale naopak budeme motivováni postavit se mu tváří v tvář.

•

Nesprávný pohled na priority v našem životě, zanedbáváním své rodiny, blízkých, přátel si narušujeme rovnováhu ve svém životě. Takový život je nevyvážený a je pouze otázkou času, kdy se

tito

lidé

ocitnou

ve

stavu

duševního,

emocionálního

a fyzického vyčerpání.

4.4. Další faktory, které k vyhoření přispívají Kromě zmíněných deseti faktorů přispívá k vyhoření ještě několik dalších vlivů jako je společnost, naše zaměstnání, naše osobnost a povaha, jak uvádí Myron (2004):

4.4.1.

Jak k vyhoření přispívá společnost

K vyhoření přispívá celkový charakter naší společnosti. Dříči se často cítí jako ztroskotanci, pokud se umístí na pouhém druhém místě, společnost má v oblibě vítěze. Kamkoliv se ve společnosti podíváme, narazíme na soutěživost. V případě vysoce výkonných lidí je soutěživost jedním z důležitých faktorů k syndromu vyhoření. Lidé se často nechávají chytit do pasti hromadění velkého množství materiálního bohatství, jen aby zjistili, že není zdrojem ani pravého štěstí, ani skutečného úspěchu.

21

4.4.2.

Jak stav naprostého vyčerpání podporuje naše zaměstnání

Průměrný pracující může své zaměstnání o večerech, víkendech a během dalších chvil volna pustit z hlavy. Výkonný dříč se obvykle věnuje práci i večer doma i o víkendech. Svému zaměstnání obecně věnuje mnohem více duševní a emocionální energie než ostatní pracující lidé. Čím blíže vrcholu se však člověk dostane, tím méně vysokých pozic mu zbývá dosáhnout, a tím větší boj o ně nastává. Pokud pracující v oboru, pro který jsou rychlé např. technologické změny, nutí je nezůstávat pozadu. To pak často vede k jejich vyhoření. Důležitou úlohu hrají v případě vyhoření výkonných dříčů jejich manažeři a nadřízení. Například méně motivovaný vedoucí pracovník se může cítit osobou výkonného jedince ohrožen. To vytváří napětí, které nakonec přerůstá v osobní spory, vytváří i tlak, který nakonec vede k vyhoření.

4.4.3.

Osobnostní a povahové rysy

K naprostému vyčerpání podstatnou měrou přispívají i osobnostní a povahové rysy. Výkonní lidé, kteří k němu mají sklony, mají řadu společných rysů, mezi ně patří: •

pevná vůle a odhodlanost,

•

rozhodnost,

•

sklony k soběstačnosti,

•

značná sebedůvěra,

•

častý perfekcionismus,

•

vysoká organizovanost,

•

častý odpor k pravidlům,

•

pozitivní, optimistický a nadšený postoj,

•

značná cílevědomost,

•

ochota riskovat a záliba v náročných úkolech,

•

značná soutěživost,

22

•

potřeba mít vše pod kontrolou.

Při pohledu na osobnostní a povahový profil výkonných dříčů je snadné si ujasnit, že jejich nejhoršími nepřáteli jsou často oni sami. Jejich osobní a povahové rysy jsou hlavní příčinou jejich vyhoření.

4.5. Hlavní důsledky vyhoření Myron (2004) uvádí, že každý vyhořelý člověk nakonec dojde k stejnému závěru a prohlásí: „Už toho mám dost! Končím!“ Jedná se o rozhodnutí rezignovat na všechno, co bylo dosud v životě důležité. Znamená to ztratit smysl života a naději na dosažení cílů a věcí, o které jste tolik usilovali. Nakonec tito lidé přestanou doufat i v sebe a život obecně. Hloubka zoufalství při vyhoření, je výsledkem souhry níže uvedených důsledků: •

ztráta smyslu života,

•

ztráta pozitivního vnímání sebe,

•

pocit osamocenosti v dnešním světě,

•

pocit zášti a hořkosti,

•

pocit, že je všechno beznadějné.

4.5.1.

Ztráta smyslu života

Výkonní dříči jsou lidé, jejichž život a jednání má smysl. Lidé, kterým smysl života nechybí, uvádějí věci do pohybu. Ti, kteří ho postrádají, jim dávají volný průběh. Jedinci bez životního smyslu nejsou ochotni vyzkoušet nic, protože se nepřízně bojí. Smysl života je největší motivační silou na světě. Důvodem, proč tolik lidí umírá rok nebo dva po odchodu do důchodu je, že už nemají důvod, proč ráno vstát z postele. Nemají už pro co žít.

4.5.2.

Ztráta pozitivního vnímání sebe

Druhým hlavním důsledkem vyhoření je ztráta pozitivního vnímání sebe. Sebevědomí

je

jedním

z nejdůležitějších

prvků

našeho

emocionálního

a psychologického uzpůsobení. Ovlivňuje naši osobnost, naše jednání i způsob života. Naše sebevědomí je tak z velké části založeno na uznání a přijetí. Vysoce výkonní jedinci o sobě mají lepší představu než méně výkonní. Jejich 23

pozitivní sebevědomí je navíc silně umocňováno ve vysoce soutěživé a na úspěch zaměřené společnosti.

4.5.3.

Pocit osamocenosti v dnešním světě

Vyhořelí lidé se začínají cítit naprosto osamocení a izolovaní od tohoto světa. Skutečnost je taková, že obvykle bývají sami, protože mají sklony, izolovat se od druhých. Touha uniknout tomu, co se s nimi děje, je jedním z důvodů, proč se vyhoření lidé druhých straní.

4.5.4.

Zášť a hořkost

Zášť a hořkost, které se u vyhořelých lidí projevují, jsou zaměřeny vůči sobě a vůči druhým lidem. Záštiplný a zahořklý duch je přitom jedním z nejničivějších důsledků vyhoření. Podněcuje v člověku nenávistný a vzpurný postoj. Vede vyhořelého člověka k tomu, aby křivě obviňoval ostatní, a obvykle ho zaslepuje vůči jeho vlastním chybám, slabostem a nedostatkům, které k vyhoření vedly především.

4.5.5.

Pocit celkové beznaděje

Jedním z důvodů, proč lidé ve stavu vyhoření mají pocit, že je všechno beznadějné, je, že si to v hloubi duše přejí. Nechtějí nic změnit, změna totiž znamená riskovat selhání, kterému by už nedokázali čelit. Raději nebudou nic dělat, než aby riskovali další neúspěch. Zatímco kdysi věřili, že nic není nemožné, nyní jsou přesvědčeni, že nic není možné.

24

5. Jak se bránit syndromu vyhoření Pracovní přetížení znamená, že máme více práce, než kolik můžeme v daném čase zvládnout. Přetížení lidé jsou pronásledovaní. Mají příliš mnoho úkolů a věcí na rozhodování, a tak jsou neustále pozadu a mají starosti s časem a termíny. Pracovní přetížení je fyzicky stresující. Ale pracovní přetížení samo o sobě nezpůsobí vyhoření, pokud mají lidé pocit, že mohou ovlivnit, co se děje, a pokud dostávají odpovídající odměny. Můžete být například velmi unaven, „vystresován“, ale vaše motivace je stále vysoká. Na druhé straně pracovní přetížení spojené s nejasnostmi, káráním nebo jinými už popsanými situacemi se může stát začátkem cesty k vyhoření (Křivohlavý 1998). Zda přetížený člověk vyhoří nebo ne, závisí na tom, jak se dívá na práci. Pokud se na ni dívá jako na náročný, ale zajímavý úkol a cítí se dost silný na to, aby ji zvládl, potom vyhoření není příliš pravděpodobné. Mohou se u něj objevit zdravotní problémy z přepracování, ale zájem o práci a motivaci nevyhasne. Místo toho člověk pokračuje v práci s nadšením a má z ní radost. Stejně je malé nebezpečí vyhoření u člověka, který vidí složitou situaci jako příležitost se něco nového naučit. Na druhé straně u lidí, kteří se cítí bezmocní tváří v tvář pracovnímu přetížení, je riziko vyhoření velké. Lidé přetížení takovými druhy práce, které byly popsány dříve, jsou předními kandidáty na vyhoření. Například spojení se situacemi, které nemůžeme vyhrát, nebo s nesplnitelnými úkoly komplikuje problém přetížení a urychluje vyhoření (Křivohlavý 1998).

5.1. Prevence

a

zvládání

stresu,

jak

předcházet

vyhoření Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci, samozřejmě v ní má být pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v jeho životě. Tím by měla být rodina, kolegové v práci, přátelé, zájmy, koníčky a celkové trávení volného času. Důležité je, aby prevence byla zajištěna přímo na našem pracovišti, v pracovním prostředí, ve kterém působíme. K nejdůležitější prevenci syndromu vyhoření v pracovním prostředí patří (Tošner a Tošnerová 1999): 25

•

Kvalitní příprava na profesi zahrnující výcvik v potřebných sociálních dovednostech i dostatečně dlouhou praxi s klientelou srovnatelného typu, s jakou se pracovník setkává v instituci, kde bude působit.

•

Jasná definice poslání organizace a metod práce, s nimiž se nastupující pracovník důkladně seznámí.

•

Jasná definice profesionální role pracovníka a náplně práce.

•

Existence systému zácviku nových pracovníků.

•

Možnost

využít

profesionálního

poradenství

poskytovaného

zkušeným odborníkem ve vlastní instituci nebo jinde. •

Existence

programů

osobního

rozvoje

a

podpora

dalšího

vzdělávání pracovníků ze strany instituce, v níž jsou zaměstnáni. •

Průběžná supervize.

•

Případové konference v jedné instituci nebo s účastí pracovníků několika spolupracujících institucí.

•

Omezení počtu případů, s nimiž je jeden pracovník v kontaktu během určité doby.

•

Nasazení více pracovníků v náročných programech se skupinami klientů.

•

Organizovaní programů, při nichž se klienti dostanou do jiného prostředí

a

personál

při

nich

může

objevit

jejich

skryté

charakteristiky. •

Omezení administrativní zátěže spojené s prací s klienty.

•

Omezení pracovního úvazku.

•

Kombinace práce s klienty s jinými činnostmi, které nezahrnují přímou práci s klienty.

Každé zaměstnání má nějaké nemotivační aspekty. Ale v opravdu „ničících zaměstnáních“ převažují situace, které vyvolávají vyhoření. Japonci dokonce vytvořili termín „karoshi“, který znamená „smrt přepracováním“. Při 26

práci s lidmi v různých stadiích vyhořívání a uzdravování se objevují stále a stále stejné situace Zvláště ohroženou skupinou jsou

pomáhající profese,

v kterých se dokonce může energie i dávat, častěji je však odebírána. Pracovníci jsou přetíženi množstvím lidí, o něž se mají postarat, nemají pro svou práci dobré podmínky, vyčerpává je soucit (Potterová 1993). Mezi oblasti, které při prevenci a zvládání stresu hrají hlavní roli, jsou podle Kopřivy (2000) následující:

5.1.1.

Úprava zaměstnání

Když motivace vyvane a práce se stane pouhou povinností nebo dokonce dřinou, začne se oběť vyhoření ptát, proč to vůbec dále snáší. Jediný důvod, který většinou najde, je plat nebo přesněji strach ze ztráty výdělku, a to ji každé ráno přinutí vstát z postele a cestovat do práce. Časem se tento systém stává stále méně snesitelným. Cena je prostě příliš vysoká. Peníze nemohou kompenzovat škodu způsobenou na stále slábnoucím duchu. Je nutné upravit si své zaměstnání, určit si, kam člověk patří, stanovit si cíle. Odměňovat se, zvládat své úkoly, naplánovat si svůj čas, určit si priority.

5.1.2.

Tělo jako zdroj energie

Pomáhání je činnost náročná na energii. Více než v mnoha jiných profesích je zde třeba myslet na hospodaření se silami a na jejich obnovu. Hlavní zásadou je žít v těle, uvědomovat si tělo při běžných životních činnostech, jako např: •

Spoustu činností, které provádíme mechanicky, můžeme provádět s plným soustředěním. Věnovat pozornost tomu, jak stojíme, jdeme, sedíme, jíme. I u tělesné práce je důležité, zda ji provádíme jako mechanickou námahu, anebo s prožitkem těla.

•

Co možná se vyhýbat tomu, abychom prováděli dvě nebo více činností najednou (např. jíst, současně vést rozhovor a třeba ještě se dívat na televizi), což vede nutně k tomu, že věci děláme mechanicky.

27

•

Vnímání pohybu je často mnohem intenzivnější, je-li pohyb pomalý.

Probíhá-li

takový

pohyb

při

plném

soustředění

pozornosti, velmi to energetizuje. •

Důležité je nepřestávat volně dýchat. Leckdy zaměření pozornosti na pohyb způsobí, že dýchání se stane povrchním nebo se na chvíli úplně zastaví. Povrchní dýchání znamená mělké prožívání. Důležité je nechat dech plynout, a nikoliv snažit se o určitý způsob dechu.

5.1.3.

Jóga a relaxace

O józe i relaxaci existuje mnoho zasvěcených pojednání. Jóga prováděná s prožitkem, a nikoliv jako mechanický sportovní výkon, má stejný cíl jako bioenergetické cviky, oživit a

zvědomit tělo. Jóga však znamená jinou

alternativu ve způsobu zaměření uvolněné energie. Zatímco v reichovské psychoterapii (W. Reich – žák S. Freuda, rakouský lékař) energie směru, je uvolnění v emočním výrazu, v józe je harmonicky rozloženo uvnitř těla bez emočních projevů. Relaxace

představuje

snadný,

rychlý

a

účinný

kontakt

s tělem.

Nejznámější relaxační systém je autogenní trénink, vytvořený na základě prvků jógy německým lékařem Schultzem. Jinou relaxační technikou je Jacobsonova progresivní

relaxace

(E.

Jacobs

–

psycholog),

založená

zejména

na

systematickém napínání a uvolňování kosterního svalstva, čímž lze odstranit svalové přepětí. Relaxace znamená symptomovou úlevu, velmi potřebnou v situaci zvýšené zátěže.

5.1.4.

Životní styl

Sem patří pohyb, výživa, spánek. Někteří pomáhající potřebují aktivně myslet na to, aby jejich profesionální zájmy nepohltily veškerý jejich volný čas, aby zůstal prostor na koníčky, kulturu a společenský život.

5.1.5.

Mezilidské vztahy

Pro pomáhajícího je velmi významné, jaké má zázemí ve svém osobním životě. Dlouhodobě neřešené konflikty v manželství, partnerství a

28

rodině

energii vysávají. Pro většinu lidí je důležitým energetický momentem kvalita jejich sexuálního života.

5.1.6.

Přijetí sebe samého

V zásadě víme, že naši klienti, pacienti, blízcí, žáci od nás potřebují, abychom je v zásadě přijali, akceptovali, abychom jim věnovali jistou základní náklonnost bez ohledu na to, zda jednají lépe či hůře. Tentýž postoj potřebuje každý člověk zachovávat i vůči sobě samému. Dvojnásob je takového postoje vůči sobě zapotřebí člověku pomáhajícímu. Jinak se dostane na šiknou plochu narůstajícího vyčerpání, které skončí stavem vyhoření. Pomáhající je tedy v jistém smyslu sobě samému nejdůležitějším klientem. Kdo se nemá rád, spotřebovává mnoho energie ve stálém vnitřním konfliktu mezi skutečným a ideálním obrazem sebe samého a prostě nemá na rozdávání. Člověk, který je na sebe příliš přísný, se paradoxně stává tím, čemu se chce vyhnout, egocentrikem, jehož základním životním tématem je on sám.

29

6. Diagnostika – příklady z praxe K diagnostikování jevu vyhoření se dle Křivohlavého (2003) používá řada různých metod. Nejběžnějšími metodami jsou dotazníky, speciálně zaměřené: a) na celou šíři problematiky vyhoření, b) na její tři nejvýraznější charakteristiky – fyzické, emocionální a psychické (duševní) vyčerpání, c) na tři relativně samostatné faktory – emocionální vyčerpání, depersonalizaci a snížený pracovní výkon. Při studiu literárních podkladů k této bakalářské práci jsem zvolila dotazník použitý Potterovou (1993), který řeší, zda člověku hrozí syndrom vyhoření. Je zaměřený na různé situace v zaměstnání, kdy podle odpovědí dotazovaných lze podle počtu získaných bodů zjistit, v jakém stádiu syndromu vyhoření se nacházejí. Jak už jsem v úvodu své práce uvedla, vybrala jsem si profesi lékaře, zdravotní sestry a učitele, které jsou dle mého názoru velice náchylné k syndromu vyhoření, protože kontakt a práce s lidmi, žáky, pacienty je velice náročný. Dalšími vybranými dotazovanými jsou vědecký pracovník a manažer. Vědecký pracovník je profese, náročná na exaktní provádění výzkumu, kdy musí být vyloučena chyba s tím, že výsledek nemusí být dle očekávání. Při značném osobním nasazení je pak zklamání a frustrace branou vzniku syndromu vyhoření. Profese manažera je náročná na práci s lidmi, navíc je u této profese velká odpovědnost za chod a výsledky pracoviště, provozu, firmy. Při vysokém pracovním a osobním nasazení spjatém s neúspěchy je syndrom vyhoření velmi pravděpodobný. Dotazník „Jak velké je nebezpečí vyhoření ve vašem zaměstnání?“ Zadání pro dotazované bylo, aby určili, jak často se v práci dostávají do situací uvedených v dotazníku. K ohodnocení odpovědí byla použita stupnice od 1 do 9 pro každou situaci (otázku), 1 znamenalo „zřídka“ a 9 „stále“. Po sečtení jednotlivých bodů byl získán celkový výsledek.

30

BEZMOCNOST 1. Nemohu vyřešit úkoly, které jsou mi přiděleny. 2. Jsem ve svém zaměstnání jako v pasti, nemám na výběr. 3. Nemám možnost ovlivnit rozhodnutí, která se mě dotýkají. 4. Mohu být propuštěn a nic s tím nemohu dělat. NEDOSTATEČNÉ INFORMACE 5. Není mi jasný rozsah mé práce a odpovědnosti. 6. Nemám informace, které potřebuji pro odvádění dobré práce. 7. Lidé, s kterými pracuji, moji práci nechápou. 8. Nevidím účel své práce. KONFLIKT 9. Jsem uprostřed konfliktních zájmů. 10. Musím uspokojit navzájem si odporující požadavky. 11. Nesouhlasím s lidmi v práci. 12. Musím porušovat předpisy, abych mohl dělat svou práci. ŠPATNÁ TÝMOVÁ PRÁCE 13. Kolegové mi hází klacky pod nohy. 14. Vedení protěžuje ostatní. 15. Politikaření v úřadě mi brání v práci. 16. Lidé spolu soutěží, místo aby spolupracovali. PŘEPRACOVÁNÍ 17. Moje práce zasahuje do mého osobního života. 18. Mám moc práce a málo času. 19. Musím pracovat ve svém volnu. 20. Příliš mnoho práce mi zabraňuje pracovat kvalitně. NUDA 21. Nemám, co dělat. 22. Mám vyšší vzdělání, než jaké vyžaduje moje práce. 23. Moje práce na mě neklade žádné velké požadavky. 24. Většinu pracovní doby trávím rutinními úkoly. NEDOSTATEČNÁ ZPĚTNÁ KONTROLA 25. Nevím, co dělám dobře a co špatně. 26. Nevím, co si mí nadřízení myslí o výsledcích mé práce. 31

27. Dostávám informace příliš pozdě, než abych se podle nich mohl zařídit. 28. Nevidím výsledky své práce. TRESTY 29. Můj nadřízený mě kritizuje. 30. Za mou práci je odměňován někdo jiný. 31. Moje práce není oceňována. 32. Jsem obviňován z chyb ostatních. ODCIZENÍ 33. Jsem izolován od ostatních. 34. Jsem jen malé kolečko ve velké organizaci. 35. Mám málo společného s lidmi, se kterými pracuji. 36. Nerad říkám lidem, kde pracuji a co dělám. NEJASNOST 37. Pravidla se stále mění. 38. Nevím, co se ode mě očekává. 39. Neexistuje souvislost mezi mými výkony a úspěchem. 40. Nejsou mi jasné priority, na které se mám soustředit. NEDOCENĚNOST 41. Moje práce mě neuspokojuje. 42. Mám málo skutečných úspěchů. 43. Můj postup není takový, v jaký jsem doufal. 44. Nejsem respektován. KONFLIKT HODNOT 45. Musím dělat kompromisy. 46. Lidé nesouhlasí s tím, co dělám. 47. Nevěřím své společnosti. 48. Dělám jinou práci, než po jaké jsem toužil.

32

HODNOCENÍ RIZIKA VYHOŘENÍ 48 – 168 169 – 312 313 – 432

Nízké: Podnikněte preventivní opatření. Střední: Udělejte si plán, jak dát do pořádku problémové oblasti. Vysoké: Nápravná akce je životně důležitá.

6.1. Účastník ankety č. 1 – Václava Pětačtyřicetiletá Václava, učitelka, VŠ, učí 21 let, rozvedená, žije v pronajatém bytě, má 2 syny (16, 19). Václava si už dost dlouho připadá vyčerpaná svým zaměstnáním. Už dlouho nechodí do školy ráda. Občas, když má špatný den, ji vstoupí slzy do očí, při představě, že bude muset až do důchodu den co den, rok co rok chodit do školy. O prázdninách se snaží odpočívat, ale zotavení se nedostavuje. Nejraději zírá do prázdna. V poslední době razantně zvýšila spotřebu prášků na spaní, je nepříjemná a bezvýchodnosti

své

situace

a

narůstajícím

konfliktní. Trpí pocitem tělesným

a

duševním

vyčerpáním. Prožívá pocity beznaděje, nedocenění, zbytečnosti. Tabulka č. 1 – Dotazník účastníka ankety č. 1 (Václava) Počet bodů BEZMOCNOST 1. Nemohu vyřešit úkoly, které jsou mi přiděleny.

5

2. Jsem ve svém zaměstnání jako v pasti, nemám na výběr.

7

3. Nemám možnost ovlivnit rozhodnutí, která se mě dotýkají.

5

4. Mohu být propuštěn a nic s tím nemohu dělat.

7

NEDOSTATEČNÉ INFORMACE 5. Není mi jasný rozsah mé práce a odpovědnosti.

3

6. Nemám informace, které potřebuji pro odvádění dobré práce.

4

33

7. Lidé, s kterými pracuji, moji práci nechápou.

4

8. Nevidím účel své práce.

7

KONFLIKT 9. Jsem uprostřed konfliktních zájmů.

5

10. Musím uspokojit navzájem si odporující požadavky.

5

11. Nesouhlasím s lidmi v práci.

3

12. Musím porušovat předpisy, abych mohl dělat svou práci.

2

ŠPATNÁ TÝMOVÁ PRÁCE 13. Kolegové mi hází klacky pod nohy.

3

14. Vedení protěžuje ostatní.

5

15. Politikaření v úřadě mi brání v práci.

4

16. Lidé spolu soutěží, místo aby spolupracovali.

5

PŘEPRACOVÁNÍ 17. Moje práce zasahuje do mého osobního života.

4

18. Mám moc práce a málo času.

5

19. Musím pracovat ve svém volnu.

5

20. Příliš mnoho práce mi zabraňuje pracovat kvalitně.

4

NUDA 21. Nemám, co dělat.

3

22. Mám vyšší vzdělání, než jaké vyžaduje moje práce.

3

23. Moje práce na mě neklade žádné velké požadavky.

5

24. Většinu pracovní doby trávím rutinními úkoly.

6

NEDOSTATEČNÁ ZPĚTNÁ KONTROLA 25. Nevím, co dělám dobře a co špatně.

4

26. Nevím, co si mí nadřízení myslí o výsledcích mé práce.

5

27. Dostávám informace příliš pozdě, než abych se podle nich mohl zařídit.

4

28. Nevidím výsledky své práce.

9

TRESTY 29. Můj nadřízený mě kritizuje.

6

30. Za mou práci je odměňován někdo jiný.

5

34

31. Moje práce není oceňována.

6

32. Jsem obviňován z chyb ostatních.

3

ODCIZENÍ 33. Jsem izolován od ostatních.

4

34. Jsem jen malé kolečko ve velké organizaci.

1

35. Mám málo společného s lidmi, se kterými pracuji.

5

36. Nerad říkám lidem, kde pracuji a co dělám.

4

NEJASNOST 37. Pravidla se stále mění.

5

38. Nevím, co se ode mě očekává.

5

39. Neexistuje souvislost mezi mými výkony a úspěchem.

3

40. Nejsou mi jasné priority, na které se mám soustředit.

4

NEDOCENĚNOST 41. Moje práce mě neuspokojuje.

8

42. Mám málo skutečných úspěchů.

7

43. Můj postup není takový, v jaký jsem doufal.

6

44. Nejsem respektován.

6

KONFLIKT HODNOT 45. Musím dělat kompromisy.

5

46. Lidé nesouhlasí s tím, co dělám.

5

47. Nevěřím své společnosti.

5

48. Dělám jinou práci, než po jaké jsem toužil.

5

Celkem

229

35

Graf č. 1 – Počet bodů za jednotlivé otázky (Václava) Václava 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0 1

5

9

13

17

21

25

29

33

37

41

45

Hodnocení: Václava získala 229 bodů, nejvyšší počet dosažených bodů je v kategorii bezmocnost a nedostatečná zpětná kontrola. Možnosti zvládnutí syndromu, návrh terapie: Václava trpí syndromem vyhoření. Na trpkém stavu školství se jen tak něco změnit nedá. Pro změnu stavu by Václava měla začít prostými, ale zato podstatnými věcmi, což jsou často zdánlivé maličkosti. Pobyt na čerstvém vzduchu, v přírodě, neizolovat se od lidí, zahájit meditační cvičení např. jógu, přestat užívat prášky na spaní.

6.2. Účastník ankety č. 2 – Martin Šestatřicetiletý Martin, VŠ vzdělání, vědecký pracovník, ženatý, dvě děti, dcera a syn ( 6, 12). Martin se už skoro nemůže stýkat se svými přáteli. Rozčilují ho jejich hovory, které se neustále točí kolem práce, ať už je s nimi na výletě, nebo na pivě. Pracovní témata by mu ani tolik nevadila, ale on nemá co říct, v práci se totiž nudí. Pro mnohé z nás by tento stav mohl být ideální představou zaměstnání, ale Martin trpí. Zdrojem jeho utrpení je nuda, příliš nízká náročnost jeho práce a málo skutečných úspěchů.

36

Tabulka č. 2 – Dotazník účastníka ankety č. 2 (Martin) Počet bodů BEZMOCNOST 1. Nemohu vyřešit úkoly, které jsou mi přiděleny.

1


7


2


2


1


2


3


9


1


2


2


1


1


1


2


2


5


1


1


1


9 37


8


9


7


1


2


2


2


1


1


2


1


3


2


3


9


2


2


2


1


9


8


8


2


2


2 38


1


1

Celkem

149

Graf č. 2 – Počet bodů za jednotlivé otázky (Martin)

Martin 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0 1

5

9

13

17

21

25

29

33

37

41

45

Hodnocení: Martin získal 149 bodů, nejvyšší počet dosažených bodů je v kategorii nuda a nedoceněnost. Možnosti zvládnutí syndromu, návrh terapie: Martin včas rozpoznal první náznaky syndromu vyhoření a

po

analýze situace byl sám aktivní a podařilo se mu dostat se z bludného kruhu, ve kterém se začínal motat. Musí být i nadále vnímavý a své potřeby nezanedbávat. Martin má velkou výhodu, protože má hezký vztah s manželkou, dobré rodinné zázemí.

6.3. Účastník ankety č. 3 – Anna Anna, oční lékařka, 20 let byla primářkou v nemocnici, nyní pracuje na soukromé poliklinice, VŠ vzdělání, 60 let, vdova, bezdětná. Anna je delší dobou unavená a přetažená. Práce s lidmi ji už tolik neuspokojuje, často se přistihuje, že problémy pacientů ji nezajímají, všechno je jiné než dřív. Je smutná, opuštěná, před nedávnem ji zemřel manžel, s jeho smrtí se nemůže stále vyrovnat. Anna utrpěla velkou ztrátu a jako by jí zmizel smysl života. 39

Tabulka č. 3 – Dotazník účastníka ankety č. 3 (Anna) Počet bodů BEZMOCNOST 1. Nemohu vyřešit úkoly, které jsou mi přiděleny.

2


2


2


1


1


1


2


2


2


2


2


1


2


1


1


1


4


2


2


2


2 40


1


2


1


2


2


1


3


1


1


2


1


8


5


4


2


2


1


3


1


3


2


2


1


2


2 41


3


1

Celkem

96

Graf č. 3 – Počet bodů za jednotlivé otázky (Anna) Anna 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0 1

5

9

13

17

21

25

29

33

37

41

45

Hodnocení: Anna získala 96 bodů, nejvyšší počet dosažených bodů je v kategorii odcizení. Možnosti zvládnutí syndromu, návrh terapie: Anna včas rozpoznala první náznaky syndromu vyhoření, je to velká osobnost, má silnou vůli. Její největší problém je bolest ze ztráty blízké osoby a následné odcizení od ostatních lidí. Musí být nadále vnímavá, snažit se nezanedbávat své potřeby, změnit rytmus svého života a zkusit najít jeho nový smysl. Anna má spoustu zájmů, koníčků a dobrých přátel, kteří jsou ochotni jí pomoci.

6.4. Účastník ankety č. 4 – Klára Dvaatřicetiletá Klára, SŠ vzdělání, pracuje jako zdravotní sestra v LDN (léčebna dlouhodobě nemocných), vdaná, dcera Dominika (12). Klára je ten nejstatečnější člověk, jakého

znám. Nikdy si na nic

nestěžuje, ačkoli nemá skoro žádný čas na sebe a své záliby. Snad každou minutu svého času věnuje své nemocné dceři. Malé Dominice byla po mnoha vyšetřeních potvrzena svalová dystrofie. Její manžel je slaboch 42

a sobec, který se vyhýbá problémům, v pravidelných intervalech opouští svou ženu i nemocnou dcerku. Na Kláru je kladen velký tlak jak v osobním, tak v pracovním životě, připadá si, že nic nezvládá, neví si rady, bezvýchodná životní situace jí „svazuje ruce“. Tabulka č. 4 – Dotazník účastníka ankety č. 4 (Klára) Počet bodů BEZMOCNOST 1. Nemohu vyřešit úkoly, které jsou mi přiděleny.

5


5


6


7


2


2


3


2


5


3


2


2


2


2


2


2


43

9


9


9


8


1


2


2


2


1


1


2


2


2


2


8


2


6


2


7


3


2


2


4


2


8


8 44


6


2


3


2


3


7

Celkem

181

Graf č. 4 – Počet bodů za jednotlivé otázky (Klára)

Klára 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0 1

5

9

13

17

21

25

29

33

37

41

45

Hodnocení: Klára získala 181 bodů, nejvyšší počet dosažených bodů je v kategorii přepracování. Možnosti zvládnutí syndromu, návrh terapie: Klára je unavená a přepracovaná, její psychické vysílení se stupňuje, problémy se neustále nabalují a „houstnou“. Klára nemá žádnou oporu v rodině, nemá se o koho opřít. Měla by přijmout pomoc od svých přátel, kteří jí chtějí pomoci starat se o dceru, využít této nabídky a věnovat se také sama sobě, načerpat a dobít novou energii, aby mohla pokračovat dál.

6.5. Účastník ankety č. 5 – Ondřej Osmadvacetiletý Ondřej, SŠ vzdělání,

pracuje jako manažer,

svobodný, bezdětný, má vlastní byt, přitažlivý mladý muž. 45

Ondřej je v mnohém ohledu pozoruhodný člověk. Každý, kdo ho zná je fascinován jeho rychlostí, jako by byl stroj, který se nikdy nezastaví. Ondřej na nic nemá čas, na své přátelé, koníčky, nemá čas ani na lásku. Nyní ale, v dříve tak perfektním světě už není nic jako před časem. Ondřej nevydrží ani chvilku v klidu, je nervózní a roztržitý. Jeho oči vysílají uštvaný pohled. Jednoho rána, když chtěl Ondřej ráno vstát z postele a jít do práce, tak zjistil, že ho nohy nenesou tam, kam chtěl. Skončil v nemocnici s jednoduchou diagnózou – deprese. On sám se vždy domníval, že depresivní lidé přece vypadají úplně jinak. Tabulka č. 5 – Dotazník účastníka ankety č. 5 (Ondřej) Počet bodů BEZMOCNOST 1. Nemohu vyřešit úkoly, které jsou mi přiděleny.

8


7


7


7


5


5


3


3


5


5


7


2


6


5 46


4


8


9


9


9


9


1


2


5


8


7


5


6


9


5


5


6


3


4


7


7


4


3


3


6

47


6


9


7


5


5


5


5


5


3

Celkem

269

Graf č. 5 – Počet bodů za jednotlivé otázky (Ondřej) Ondřej 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0 1

5

9

13

17

21

25

29

33

37

41

45

Hodnocení: Ondřej získal 269 bodů, nejvyšší počet dosažených bodů je v kategorii přepracovanost a bezmocnost. Možnosti zvládnutí syndromu, návrh terapie: Ondřej si nedokázal představit, že by ho lidé mohli mít rádi i takového, jaký je, když je doma, bez zbytečné přemrštěnosti. Situace, v níž se Ondřej ocitl, připouští jedinou možnost, prolomit bludný kruh. Ondřej pochopil (varovný signál mu dalo vlastní tělo), že něco podstatného je špatně, že je nutné přijmout vnější pomoc a najít si také skutečného přítele. 48

Jeho dosavadní hektická povrchnost mu žádné opravdové přátelství nepřinesla. Je nutné se nejdříve vyléčit ze somatických následků stavu vyhoření a s pomocí psychoterapeuta pak hledat a řešit jeho příčiny.

49

7. Shrnutí

výsledků

dotazníkového

výzkumu Ve výsledcích účastníků ankety se potvrdilo nízké riziko vyhoření u Anny – oční lékařky a Martina – vědeckého pracovníka. U těchto dvou dotazovaných osob byly příznaky rozpoznány včas, a mohou ihned učinit kroky vedoucí k omezení či naprostému potlačení rizika vyhoření. U Anny půjde o delší terapii, ale díky včasnému odhalení se riziko nebude zvyšovat. Martin je z pohledu celkového počtu bodů blízko kategorie středního rizika vyhoření a mezi ním a Klárou (viz. dále) není takový bodový rozdíl. Pokud by Martin problém s nudou a nevytížeností nezačal řešit se svým nadřízeným, pravděpodobně se již v blízké době posune do kategorie středního rizika vyhoření. U Ondřeje – manažera, Václavy – učitelky a Kláry – zdravotní sestry, bylo počtem sečtených bodů zjištěno, že patří do druhé skupiny, tj. do skupiny se středním rizikem vyhoření. Této skupině dotazovaných již reálně hrozí vznik syndromu vyhoření, ale při včasné a účinné nápravě a následné prevenci je možné syndromu vyhoření zabránit. Graf č. 6 – Celkové výsledky účastníků ankety Celkové výsledky ankety 300 250 200 150 100 50 0 Václava

Martin

Anna

50

Klára

Ondřej

Tabulka č. 6 – Celkové výsledky účastníků ankety

Celkový počet bodů

Václava 229

Martin 149

Anna 96

Klára 181

Ondřej 269

Pokud se ve výsledcích ankety podíváme podrobněji na jednotlivé kategorie, lze říci, že dotazované osoby dosahovaly nejvyššího počtu bodů v kategoriích

bezmocnost,

přepracování,

odcizení,

nedoceněnost.

Lze

namítnout, že nelze učinit jednoznačný závěr, že tyto kategorie patří mezi nejrizikovější bodových

z pohledu

hodnot

vzniku

syndromu

vyhoření,

jednotlivých

účastníku

ankety

protože je

rozptyl

v jednotlivých

kategoriích značný. Ovšem i při vyloučení krajních bodových hodnot v jednotlivých

kategoriích

jsou

stále

nejrizikovější

již

vyjmenované

kategorie. Bodově nejvyrovnanější a tedy i u všech účastníku ankety se stejným významem vzniku rizika vyhoření byla kategorie odcizení. Naopak v kategorii přepracování byl největší bodový rozptyl. Přepracování bylo velmi významné pro Kláru a Ondřeje, nevýznamné pro Martina a Annu. Kategorie s nejnižším počtem bodů jsou konflikt, špatná týmová práce, nejasnost. I v těchto kategoriích měli nejvíce bodů dotazovaní ze skupiny se středním rizikem vyhoření (Václava, Klára, Ondřej). Tabulka č. 7 – Výsledky účastníků ankety za jednotlivé kategorie BEZMOCNOST NEDOSTATEČNÉ INFORMACE KONFLIKT ŠPATNÁ TÝMOVÁ PRÁCE PŘEPRACOVÁNÍ NUDA NEDOSTATEČNÁ ZPĚTNÁ KONTROLA TRESTY ODCIZENÍ NEJASNOST NEDOCENĚNOST KONFLIKT HODNOT

Václava 24 18 15 17 18 17 22 20 14 17 27 20

51

Martin

Anna

Klára

Ondřej

12 15 6 6 8 33 7 5 17 7 27 6

7 6 7 5 10 6 8 5 19 7 8 8

23 9 12 8 35 7 6 14 18 10 24 15

29 16 19 23 36 16 27 19 22 18 26 18

Graf č. 7 – Výsledky účastníků ankety za jednotlivé kategorie Výsledky účastníků ankety za jednotlivé kategorie 40 35 30 25 20 15 10 5

Václava

Martin

Anna

Klára

KONFLIKT HODNOT

NEDOCENĚNOST

NEJASNOST

ODCIZENÍ

TRESTY

NEDOSTATEČNÁ ZPĚTNÁ KONTROLA

NUDA

PŘEPRACOVÁNÍ

ŠPATNÁ TÝMOVÁ PRÁCE

KONFLIKT

NEDOSTATEČNÉ INFORMACE

BEZMOCNOST

0

Ondřej

Výsledky výzkumu prokázaly individualitu každé pracovní profese. Každé zaměstnání se od ostatních liší, jak pracovní náplní, tak nároky kladenými na zaměstnance, významem dopadu potenciální chyby. U většiny pracovních profesí lze říci, že vliv na syndrom vyhoření má také doba výkonu zaměstnání, délka praxe, v jakém kolektivu člověk pracuje a také s jakým kolektivem.

52

Závěr Pravděpodobnost vzniku syndromu vyhoření bylo dotazníkovým výzkumem zjišťováno u pěti dotazovaných osob. Tyto osoby byly vybrány z toho důvodu, že pracují v oblastech, které jsou obecně vnímány jako rizikové z hlediska syndromu vyhoření. Konkrétní osoby byly vybrány podle významnosti své pozice a také podle oblastí, jimiž se zabývají. Provedeným výzkumem bylo potvrzeno, že pomáhající profese, učitelská profese i výkonní manažeři, inklinují k syndromu vyhoření nejvíce. Domnívám se ale, že k syndromu vyhoření může dojít u každého z nás, nezáleží jen na profesi, kterou vykonáváme, ale i na životní situaci v které se nalézáme, na lidech, pracovním kolektivu a rodině, na prostředí, které nás obklopuje. Rizikové skupiny, vzhledem k syndromu vyhoření, jsou také ti, kteří pracují každodenně s velkým počtem lidí, ti jejich finanční ohodnocení je na nižší hranici a také ti, kteří svoji práci věnují veškerý svůj čas, energii, nemající žádné nebo minimální osobní prožitky. Když člověk neví, jak jeho práce zapadá do aktivit organizace, může získat pocit, že je jeho práce nedůležitá. Uznání za práci, které vypadá, že nemá smysl, má malý motivační dopad. Požadavky, které se navzájem vylučují, vytvářejí situaci, která se nedá vyhrát. Po lidech, se často chce, aby splnili požadavky jak na rychlost, tak na kvalitu. Splnění těchto dvou požadavků je někdy nemožné, protože úspěšné splnění jednoho, často znamená nesplnění druhého. Nejasné cíle ztěžují dosažení úspěchu. Zaměstnanci, kteří špatně pochopí, co se od nich očekává, často směřují svoje úsilí špatným směrem, nebo pracují špatným způsobem, což končí neúspěchem a zklamáním. Při případném dalším pokračování výzkumu by bylo přínosné rozšíření i o další profese s rizikem vzniku syndromu vyhoření jako např. řidiči městské hromadné dopravy, vojáci z povolání, kteří se zúčastní vojenských zahraničních misí, prodavačky u pokladen v supermarketu, policisté,

soudci.

Dále

by

bylo

vhodné

rozšířit

počet

účastníků

dotazníkového výzkumu, aby mohly být zpracovány jednotlivé profese

53

statisticky

pro potlačení

vlivu

individuality

výzkumu.

54

účastníků

dotazníkového

Seznam použité literatury 1. KALLWASS, Angelika. Syndrom vyhoření v práci a osobním životě. 1. vyd., 2007. ISBN 978-80-7367-299-7. 2. KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. 1. vyd. 2000. ISBN 807178-429-X. 3. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. 2. vyd. 2003. ISBN 80-7178-7744. 4. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. 1998. ISBN 80-7169551-3. 5. MASLOW, Abraham Harold. A Theory of Human Motivation. Psychological Review, vol. 50, no. 4, s. 370-396. 6. MATOUŠEK, Václav a kol. Metody a řízení sociální práce. 2. vyd. 2008. ISBN 978-80-7367-502-8. 7. MYRON, Rush D. Syndrom vyhoření. 1. vyd. 2004. ISBN 80-7255-074-8 8. POTTEROVÁ, Beverly A. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. 1. vyd. 1993. ISBN 80-7198-211-3. 9. SCHMIDBAUER, Wolfgang. Psychická úskalí pomáhajících profesí. 2. vyd. 2000. ISBN 80-7178-312-9. 10. TOŠNER,

Jiří;

TOŠNEROVÁ,

Tamara.

Burn-Out

syndrom/Syndrom

vyhoření. In Tošner, Jiří. Řízení lidských zdrojů. Sborník vybraných materiálů specializačního kurzu „Řízení neziskových organizací“. 1999. ISBN 80902633-4-8.

55

Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra Ekonomických a sociálních věd. Syndrom vyhoření. Bakalářská práce. Andrea Culková

Recommend Documents