Bankovní institut vysoká škola. Katedra ekonomických a sociálních věd. Syndrom vyhoření. (burn out syndrom) Bakalářská práce

Bankovní institut vysoká škola Katedra ekonomických a sociálních věd

Syndrom vyhoření (burn out syndrom) Bakalářská práce

Autor:

Markéta Sejkorová Bankovní management

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Ingrid Matoušková, Ph. D.

červen 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Praze dne 29. června 2010

Markéta Sejkorová

Anotace: Předmětem mé bakalářské práce „Syndrom Vyhoření“ je definovat faktory, jeţ souvisí s příčinami syndromu vyhoření. V teoretické části se zaměřuji na projevy onemocnění a jejich dělení. Dále se věnuji symptomům a důsledkům burnout. Rozebírám faktory vzniku, jako jsou společnost, rodina, zaměstnání, osobnostní a povahové rysy a také nezbytnou prevenci. Praktická část je zaměřena na výzkum, ve které pomocí dotazníků a inventářů porovnávám osoby s rozdílným zaměstnáním, náročností práce, věku a pohlaví.

Annotation The goal of the bachelor thesis „Burnout syndrom“ is to define factors leading to the causes of burnout syndrom. The theoretical part is focused on the manifestations of the disease and their division. Further I targeted the symptoms and possible consequences of burnout. In this thesis I analysed the causing factors such as society, family, job, personality and character features as well as the neccessary precaution. The practical part is focused on the research in which the questionnaires were applied to compare people with different jobs, work severity, age and sex.

2

OBSAH 1 Syndrom vyhoření (burnout) ....................................................................................5 1.1 Historie burnout ..................................................................................................5 1.2Definice syndromu vyhoření .................................................................................5 2 Projevy .......................................................................................................................7 2.1 Dělení dle Křivohlavého ......................................................................................7 2.2 Dělení dle Rush D. M. .........................................................................................7 2.3 Dělení dle Kebzy, Šolcovvé ..................................................................................8 2.4 Situace, kde je možnost burnout pozorovat ....................................................... 10 3 Hlavní důsledky syndromu vyhoření...................................................................... 12 4 Fáze syndromu vyhoření ........................................................................................ 13 5 Faktory vzniku onemocnění ................................................................................... 15 5.1 Společnost jako faktor vzniku burnout............................................................... 16 5.2 Rodina jako faktor vzniku burnout .................................................................... 17 5.3 Zaměstnání jako faktor vzniku burnout ............................................................. 17 5.3.1 Vnější rizikové faktory ................................................................................... 17 5.3.2 Mobbing .......................................................................................................... 19 5.3.3 Vnitřní rizikové faktory ................................................................................... 20 5.4 Osobnostní a povahové rysy .............................................................................. 21 6 Osoby nejvíce ohrožené syndromem vyhoření ....................................................... 24 6.1 Profese nejčastěji trpící syndromem vyhoření .................................................. 24 7 Jak se chránit před vyhořením, prevence .............................................................. 26 7.1 Odborná pomoc ................................................................................................. 26 7.2 Pomoc rodinným příslušníkům .......................................................................... 27 7.3 Dokončení ozdravného procesu......................................................................... 28 7.4 Sociální opora.................................................................................................... 30 7.5. Prevence ........................................................................................................... 30 7.5.1 Interní postupy ................................................................................................ 31 7.5.2 Externí postupy ............................................................................................... 31 7.5.3 První pomoc v akutní stresové situaci ........................................................... 32 7.5.4 Doporučená preventivní opatření ................................................................... 32 8 Výzkumná část ........................................................................................................ 36 8.1 Stanovení hypotéz ............................................................................................... 36 8.2 Zkoumaný okruh osob ......................................................................................... 36

3

Úvod: Záměrem mé práce je definovat a určit, jaké faktory v naší společnosti, zaměstnání a osobnosti jsou příčinou syndromu vyhoření. Prozkoumám a rozeberu symptomy tohoto stavu a jejich vlivu na jedince i celé podniky a zároveň se zaměřím na způsoby, jak se uvedenému syndromu vyhnout. Syndrom vyhoření byl autorem jedné z kníţek, která se jím zabývá, výstiţně popsán slovy: „Pokud zapálíte oba konce svíčky, získáte tím dvakrát více světla, svíčka však zároveň dvakrát rychleji vyhoří.“ Tímto obratem je moţné znázornit proces směřující k vyhoření. Lidé, kteří si tímto procesem procházejí, pociťují, ţe se jejich veškerá duševní, fyzická a emocionální energie ztrácí v nedohlednu. Pociťují stres, emocionální únavu, frustrace, vyčerpání, ke kterým dochází v důsledku toho, ţe jejich vztahy, poslání, ţivotní styl nebo vytyčené cíle v zaměstnání nepřichází. Uvedený stav je typický pro osoby s vysokým tempem, kteří se snaţí být, ať uţ v jakékoli oblasti ţivota, úspěšní. Vyhoření můţe potkat kohokoliv. Dostavuje se u osob s nejrůznějším povoláním, ať se jedná o lékaře, učitele, řidiče, poradce, osoby v domácnosti či studenty. Syndrom vyhoření se nevyhýbá mladým ani starým, nezávisí na společenském či finančním postavení. Většina osob, které tato nemoc postihne, nikdy v minulosti ţádné emocionální ani duševní poruchy nezaznamenali. Nemoc nejčastěji postihuje nejproduktivnější jedince. Jelikoţ se jedná o osoby, které jsou vysoce výkonné a cílevědomé, dochází ke ztrátě nejen v rovině osobní, ale i v rovině celých podniků a organizací. V praktické části práce jsem pouţila hodnocení míry naprostého vyčerpání. Kaţdý z dotazovaných hodnotí míru ztotoţnění se s poloţenou otázkou od naprostého souhlasu s daným tvrzením po odmítnutí, pokud se ho problém vůbec netýká.

Součtem bodů

v jednotlivých oblastech získáváme náhled na celkovou náchylnost ke stresu a syndromu vyhoření. Dále jsem pouţila srovnání vybraných faktorů v souvislosti se syndromem vyhoření. V závěru práce hodnotím výsledky vzešlé z dotazníků. V jakých profesích a v jakém věku jsou lidé nemocí více či méně postiţení, jak jim nemoc zasahuje do jejich profesního i soukromého ţivota. Jaký mají celkový ţivotní styl, zda se nechají příznaky nemoci omezovat.

4

1

Syndrom vyhoření (burnout) 1.1 Historie

První zmínka o syndromu vyhoření se objevila v polovině sedmdesátých let dvacátého století, kdy se ve Spojených státech objevily články popisující zkušenost s onemocněním osob pracujících ve zdravotnictví a sociálních sluţbách. K prvním autorům se řadí především psychiatr H. Freudenberger (1975) a psycholoţka CH. Maslach (1976). Pojem byl v šedesátých letech dvacátého století uţíván pro vyjádření efektu chronické drogové závislosti. Jako „burnout“ byli nazýváni dobrovolní pracovníci, kteří vypomáhali v alternativních zdravotnických zařízení, kde se podíleli na péči o drogově závislé pacienty. V té době byl výzkum onemocnění zaměřen především na „pomáhající“ povolání a na vztah mezi poskytovatelem a příjemcem pomoci. Většina prvních výzkumů byla spíše popisného charakteru, vyuţívající interview nebo případové studie. V osmdesátých letech dvacátého století se výzkumy posunuly k systematickému empirickému výzkumu, zaloţenému na kvantitě případů, vyuţívající dotazníkových metod. Výzkum se zabýval především měřením a hodnocením projevů vyhoření. Nejrozšířenější metodou se stal Maslach Burnout Inventory (MBI).

1.2 Definice burnout Termín „burn out“ nelze snadno definovat, jelikoţ ani mezi odborníky nepanuje v charakteristice tohoto onemocnění naprostá shoda. Křivohlavý ve své knize Jak neztratit nadšení (1998) uvádí výroky psychologů, kteří se syndromem vyhoření dlouhodobě zabývali: „Burnout je stavem totálního odcizení a to jak práci, tak druhým lidem i sama sobě.“ (Carol J. Alexandrová) „Burnout je reakcí na práci, která člověka mimořádně zatěžuje. Burnout je situací totálního (úplného) vyčerpání sil. Burnout je pocitem člověka, který došel k závěru, že již nemůže jít dále.“ (Cary Cherniss) „Burnout je stav vyplenění všech energetických zdrojů původně velice intenzivně pracujícího člověka (např. lidí, kteří se snaží druhým lidem v jejich těžkostech pomoci, a pak se cítí sami přemoženi jejich problémy) Burnout je konečným stádiem procesu, při

5

němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj entusiasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly).“ (Henrich Freudenberger) „Burnout je emoční vyprahlost“ (Řehulka) „Burnout je stav člověka, který se podobá vysychání pramenů či vybíjení baterie. Stejně jako stres i burnout není mimo nás, ale v nás. Neznáme ho, dokud se v nás nezabydlí.“ (Shirley Kashoff) „Burnout je syndromem emocionální vyčerpání, depersonalizace a sníženého osobního výkonu. Dochází k němu tam, kde lidé pracují s lidmi, tj. tam, kde se lidé věnují potřebným lidem.“ (Maslach a Jackson)1 Formální definicí je označován jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato emocionální náročnost je nejčastěji způsobena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy.2 Jedná se tedy o fyzické vyčerpání s výrazným sníţením energie, o chronickou únavu a celkovou slabost. Emoční vyčerpání je provázeno pocity bezmoci, beznaděje, únavy a duševní vyčerpání je charakterizováno negativním postojem k sobě samému, k práci a ţivotu vůbec. Přes všechny tyto negativní dopady nemoci, nám mohou být důsledky k uţitku. Popsaný stav je výsledkem toho, ţe se emoční stránka nemocného člověka rozhodne zabrzdit a to dříve, neţ se fyzicky zničí. Pokud ztratíme rovnováhu, nebudeme schopni ţít ţivot ve správných kolejích, brzy se fyzicky, duševně, i emocionálně opotřebujeme. Stav vyhoření nás poté donutí pozastavit a zamyslet se. Pro toto onemocnění je charakteristické, ţe jím netrpí jen postiţení, ale zároveň kvalita jejich práce. Postiţení jsou častěji nemocní a za určitých okolností se stanou i trvale neschopní jakékoliv činnosti. Jako při mnoha duševních onemocněních je hlavní problém v tom, ţe ani postiţení ani okolí nerozpoznají, ţe za těmito projevy stojí daná porucha. Nejčastěji se se syndromem vyhoření setkáváme u profesí, u nichţ jsou pracovní náplní různé formy sluţeb druhým lidem. Jsou to zdravotní sestry, ošetřovatelé, sociální pracovníci, lékaři, psychoterapeuti, učitelé, právníci a policisté. 1 2

Křivohlavý, J., Jak neztratit nadšení (1998) Křivohlavý, J., Psychologie zdraví (2001)

6

2 Projevy 2.1 Dělení příznaků dle Křivohlavého (1998): Subjektivní příznaky – typická je mimořádně velká únava, sníţené sebe-cenění a sebehodnocení, vyplývající z pocitů sníţené profesionální kompetence a také problémy spojené se zhoršenou koncentrací, zvýšenou citlivostí a negativismem. Křivohlavý do této skupiny řadí i příznaky stresového stavu bez organického onemocnění. Objektivní příznaky – déletrvající sníţená výkonnost, přičemţ si této skutečnosti všímají i spolupracovníci, příjemci sluţby (zákazníci, pacienti, studenti, klienti)3

2.2 Symptomy burnout dle Rush D. M. (2003) Vnější symptomy Narůstající aktivita souběžně se stagnující produktivitou - jedním ze symptomů je fakt, ţe při činnostech, které člověk vykonává, narůstá aktivita, aniţ by se zároveň zvýšila produktivita. Lidé ve snaze nahradit ztrátu produktivity zvyšují svou aktivitu, s kterou souvisí narůstající vyčerpanost. Podrážděnost – rozladěnost z věcí, které dříve nevadily. Nespokojenost sám se sebou. Vztek na druhé, na práci. Fyzická únava – představa, ţe fyzické vyčerpání souvisí s tělesnou nemocí. Vyčerpanost pramení z nenaplnění představ týkajících se vztahu, ţivotního poslání nebo zaměstnání. Útěk před problémy – neschopnost postavit se a čelit problémům. Nutkání odejít daleko od lidí, ukrýt se před zbytkem světa. Důvodem tohoto jednání je ztráta sebedůvěry, víry sama v sebe a své schopnosti.

Vnitřní symptomy Ztráta osobní identity a sebeúcty – pramení z neschopnosti dosahovat stejného úspěchu a výkonu jako kdysi. Ztráta energie a ţivotního elánu brání ve schopnosti naplnit i ty nejnepatrnější cíle, které člověk dříve bral jako motivaci a smysl práce. Nyní díky přesvědčení, ţe vytyčených cílů není schopen dosáhnout, si je přestává klást. Pohrdá lidmi a jejich názory. V důsledku těchto změn v postojích k okolnímu světu začíná sám sebe

3

Křivohlavý J., Jak neztratit nadšení (1998)

7

nepoznávat a nevěřit si. O jeho spolehlivosti začíná pochybovat i jeho okolí v práci i v soukromém ţivotě. Ztráta objektivnosti – ztráta objektivního pohledu na realitu, člověk se neřídí skutečností a rozumem, ale rozhoduje se na základě svých pocitů. Často mění svá rozhodnutí stejně jako se mění jeho emoce a pocity. Emocionální vyčerpanost – neschopnost vyrovnat se s kaţdodenním tlakem a těţkostmi v zaměstnání. Emocionálně vyčerpaný člověk nemá dostatek energie na to, aby se vypořádal byť jen s malými problémy. Nejraději z takovýchto situací prchá. Negativní postoj – vidění ţivota v nejčernějších barvách je dalším prvkem, který syndrom vyhoření doprovází. Neschopnost překonat selhání, poráţku, odmítnutí a další problémy v běţném ţivotě je pro člověka trpící touto nemocí vlastní. Vše zmíněné mu ubliţuje a utvrzuje ho v negativním pohledu na sebe samého a okolní svět.4

2.3 Členění symptomů syndromu vyhoření dle Kebzy a Šolcové (1998) Psychická úroveň: Na této úrovni převládající pocit, ţe vynaloţené a namáhavé úsilí o něco trvá příliš dlouho a efektivita vynaloţeného snaţení je v kontrastu s vynaloţenou námahou nepatrná Převaţuje pocit celkového, především však duševního vyčerpání, a to jak v oblasti emocionálního vyčerpání, tak vyčerpání kognitivního, coţ je doprovázeno značným poklesem aţ ztrátou motivace Dochází k utlumení celkové aktivity, k redukci spontaneity, kreativity, iniciativy a invence Převaţuje depresivní ladění s pocity smutku, frustrace, bezvýchodnosti, beznaděje Jedinec se zabývá svojí postradatelností aţ bezmocností, coţ můţe hraničit aţ s mikromanickými bludy Zvyšují se projevy negativismu, cynismu a hostility ve vztahu k osobám, jeţ jsou součástí profesionální práce s lidmi (pacienty, klienty, zákazníky) 4

Rush D. M., Syndrom vyhoření (2003)

8

Pokles aţ naprostá ztráta zájmu o témata související s profesí, spolu s tendencemi negativně hodnotit situaci, se kterou je spojena vykonávaná profese Sebelítost, intenzivní proţitek nedostatku uznání Iritabilita, někdy téţ (selektivní) interpersonální senzitivita Redukce činnosti na rutinní postupy, uţívaní stereotypních frází a klišé

Fyzická úroveň: Celková únava organismu, apatie, ochablost Rychlá unavitelnost, dostavující se po krátkých etapách relativního zotavení Vegetativní obtíţe: bolesti u srdce, změny srdeční frekvence, zaţívací obtíţe, dýchací obtíţe a poruchy (obtíţe spojené s nadechnutím – „lapání po dechu“) Bolesti hlavy, často nespecifikované Poruchy krevního tlaku Poruchy spánku Bolestivost ve svalech Přetrvávající celková tenze Zvýšené riziko vzniku závislosti všeho druhu Zásahy do rytmu, frekvence a intenzity tělesné aktivity

Úroveň sociálních vztahů: Útlum sociability, nezájem o hodnocení ze strany druhých osob Tendence k redukci kontaktů s klienty, kolegy a dalšími osobami mající vztah k profesi Zjevná nechuť k vykonávané profesi a všemu, co s ní souvisí Sníţená empatie (především u osob s původně vysokou empatií) Konkrétně-operační styl myšlení Narůstání konfliktů (důsledkem jejich nezájmu, lhostejnosti, a „sociální apatie“ ve vztahu k okolí)5

5

Kebza V., Šolcová L., Syndrom vyhoření (1998)

9

2.4 Křivohlavý (1998) zmiňuje situace, ve kterých je možno symptomy pozorovat: U člověka, který byl zprvu velice nadšen tím, co dělal, proţíval, tvořil, řídil, avšak časem u něho toto vnitřní zanícení ochablo U člověka, který na sebe neustále klade příliš vysoké poţadavky U člověka, který pracuje nad úroveň své kapacity, kompetence, schopností U člověka původně nejvýkonnějšího a nejproduktivnějšího, mimořádně tvořivého U člověka původně nejodpovědnějšího a nejpečlivějšího U původně vynikajícího perfekcionisty, který se snaţil vše dělat co nejpřesněji U člověka, který by mohl být zařazen mezi tzv. workoholiky U člověka, který neúspěch proţívá jako osobní poráţku U člověka, který není s to si přiměřeně odpočinout, relaxovat, regenerovat svou energii U člověka s nízkou úrovní zdravé asertivity U lidí s fobickými charakteristikami osobnosti, které je vedou do těţkých situací U lidí s obsesivní (nutkavou) a kompulsivní osobností, které neustále něco ţene, nutí dělat věci, které by sami dělat nemuseli (neměli) U lidí posedlých soupeřením a soupeřivostí (nepřátelstvím – hostilitou) U lidí s tzv. A-typem osobnosti U lidí s nadměrnou akumulací obtíţných ţivotních podmínek U lidí s příznakem uspěchanosti, kteří ţijí v neustálém časovém stresu U lidí s tzv. vnějším zdrojem usměrnění tj. externím LOC (locus of control) dle biobihaviorální teorie stresu (Meyer Friedman, Ray Rosenman), která spojuje způsob chování, ţivotní styl, stres a nemoc, je lidská populace rozdělena na dva typy osob podle způsobu chování a reagování v náročných situacích. U lidí, kteří z vlastní iniciativy kladou sami na sebe příliš dlouho velké poţadavky U lidí, kteří pociťují neustále ohroţení kladného sebehodnocení6 6

Křivohlavý J., Jak neztratit nadšení (1998)

10

3 Hlavní důsledky syndromu vyhoření Ztráta smyslu života Člověk ve svých očích selhal, z jeho vlastního vnitřního pohledu nedosahuje svých prioritních cílů, kterým věnuje své úsilí. Ztráta pozitivního náhledu na sebe sama Sebevědomí je jedním z hlavních prvků našeho emocionálního a psychologického uzpůsobení. Ovlivňuje naši osobnost, jednání, i celkový způsob ţivota. Představu o sobě samých si tvoříme na základě pocitů, které nám říkají, jak se vidíme, jak nás vnímají druzí. Pokud vnímáme, ţe nás lidé přijímají kladně, je pro nás snazší se také přijímat a uznávat. Dojde-li u osoby k nástupu vyhoření, dostavující se pocity selhání a její vnímání sama sebe začíná být narušeno. Čím se neúspěchy stupňují a stávají se častějšími, tím se více sebevědomí člověka upozaďuje, aţ nakonec dospěje do stádia úplného vyhoření. Pocit osamocenosti Izolace od okolního světa, stranění se svým blízkým – to vše z obav před případným vlastním selháním, z pocitu nedostatku síly čelit jakýmkoliv ţivotním situacím. Hořkost a zášť Zášť i hořkost projevující se dvěma směry: vůči sobě a vůči druhým lidem. Sám sebe člověk povaţuje za ztroskotance, druzí jsou v jeho očích příčinou jeho neúspěchu. Křivě obviňuje ostatní, nevidí vlastní chyby, slabosti a nedostatky. Pocity celkové beznaděje Smířenost a ztotoţněnost se situací, nevůle cokoli měnit. Změna znamená obrovský risk a moţnost dalšího selhání.

11

4 Fáze syndromu vyhoření Rozvoj syndromu je kontinuální, má několik fází. Křivohlavý zmiňuje model dvanácti po době následujících fází Johna W. Jamese (1982) 1. Snaha osvědčit se kladně v pracovním procesu 2. Snaha udělat vše sám (nedelegovat nikomu jinému formální pracovní autoritu) 3. Zapomínání na sebe a na vlastní osobní potřeby – opomíjení nutné péče o sebe 4. Práce, projekt, plán, návrh, úkol, cíl se stávají tím jediným, oč danému člověku jde 5. Zmatení v hodnotovém ţebříčku – neví, co je zbytné a co nezbytné 6. Kompulsivní (nutkavé) popírání všech příznaků rodícího se vnitřního napětí jako projevy obrany tomu, co se děje 7. Dezorientace, ztráta naděje, vymizení angaţovanosti, zrod cynismu. Útěk od všeho a hledání útěchy v alkoholu, drogách, nadměrném jídle, hromadění peněz 8. Radikální, vně pozorovatelné změny v chování – nesnášení rad a kritiky, jakéhokoliv rozhovoru a společnosti druhých lidí 9. Depersonalizace – ztráta kontaktu se sebou samým a s vlastními ţivotními cíly a hodnotami 10. Prázdnota – pocity zoufalství ze selhání a dopadu „aţ na dno“. Hlad po opravdovém, smysluplném ţivotě (potřeba smysluplnosti ţivota je zoufale neuspokojována) 11. Deprese – zoufalství z poznání, ţe nic nefunguje a člověk se ocitá ve smysluprázdném vakuu. Sebe-cenění, sebe-hodnocení a sebe-váţení je na nulovém bodě. Záţitek pocitu „nic nejsem“ a „vše je marnost nad marnost“ 12. Totální vyčerpání – fyzické, emocionální a mentální. Vyplenění všech zásob energie a zdrojů motivace. Pocit naprosté nesmyslnosti všeho – i marnosti dalšího ţití.7

7

Křivohlavý J., Jak neztratit nadšení (1998)

12

Obrázek č. 1 Fáze procesu vyhoření Čtyřfázový model Christiny Maslach

1. Idealistické nadšení a přetěţování 2. Emocionální a fyzické vyčerpání 3. Dehumanizace druhých lidí jako obrana před vyhořením 4. Terminální stádium: stavění se proti všem a proti všemu a objevení se syndromu burnout v celé šíři8

8

Křivohlavý J., Jak neztratit nadšení (1998) str. 61

13

5 Faktory vzniku burnout Mezi nejběžnější příčiny syndromu vyhoření patří: Pocit nutkání místo povolání – pokud přestaneme vnímat záměr činnosti jako takový, ale přitom cítíme nutkání ji vykonávat, stáváme se adepty na syndrom vyhoření. Neschopnost přibrzdit – kaţdý bychom měli mít schopnost zmírnit tempo a udrţovat rovnováhu mezi prací a soukromým ţivotem. Snaha udělat vše sám – potřeba vykonat věci sám nemusí být důsledkem toho, ţe člověk neumí delegovat úkoly na druhé, přesto tomu v některých případech bývá. Lidé mají často potřebu uznání, a proto se snaţí sobě i druhým dokázat, ţe vše zvládnou sami, jakoby neměli ţádná osobní omezení. Věnování přehnané pozornosti cizím problémům – pravděpodobnými kandidáty na syndrom vyhoření jsou i ti, kteří se přespříliš zajímají o problémy druhých lidí. Při jednání s lidmi naráţíme na zklamání velmi často. Druzí se nemění tak, jak bychom očekávali. Často docházíme k závěru, ţe jsme jim dostatečně nepomohli či nemotivovali ke změně. Takovéto skutečnosti v nás vyvolávají pocity, ţe jsme v jejich očích selhali. Soustředění na detaily – lidé se často zaměřují na detaily, o které se mohou postarat jiní. Mají pocit, ţe dokud mají dostatek sil, vše zvládnou bez pomoci ostatních. Jejich čas a energii pohltí práce a problémy, na které uţ jejich tělo nemá kapacitu. Nereálná očekávání – v důsledku toho, ţe si lidé neuvědomují své limity, stanovují se nereálné cíle a kladou na sebe nepřiměřené nároky. Neustále se tak ocitají za hranicí svých moţností. Lidé nechápou, proč svých vytyčených cílů nedosahují, a tak pracují o to víc. Čím více se snaţí dosáhnout stanovených cílů, tím více se cítí unavení a vyčerpaní, protoţe se naplnění jejich cílů stále více oddaluje. Vidí se jako neschopní a neumí svá selhání přijmout. Příliš velká rutina – kaţdodenní rutina z nás vysává motivaci a nadšení. Omezuje naší tvořivost a z lidí, kteří ţijí změnou, dělá roboty. Lidé, kteří dají rutině ve svém ţivotě velký prostor, učiní první krok k syndromu vyhoření. Místo toho, aby sami byli proaktivní a uváděli věci v chod, pasivně přihlíţejí a nikterak se neangaţují.

14

Špatný tělesný stav – dobré tělesné zdraví je jedním ze způsobů, které nás chrání před syndromem vyhoření. Pokud pociťujeme spokojenost po stránce fyzické, cítíme se dobře i v rovině emocionální a duševní. Odmítání ze strany druhých – to, ţe jsou lidé často okolím odmítáni, v nich vyvolává negativní postoj k druhým lidem, ke svému zaměstnání a k sobě samým. Pokud si lidé uvědomí, ţe například na pracovní úrovni nejsou odmítáni oni sami, ale výrobky či sluţby, které nabízejí, ujasní si vlastní postoj k tomuto odmítání, budou naopak motivováni postavit se situaci tváří v tvář.9 Společnost, rodina, partnerský vztah, zaměstnání a povahové rysy jako faktory přispívající ke vzniku vyhoření Mezi další faktory, které přispívají k syndromu vyhoření patří společnost, zaměstnání, naše osobnost a povahové rysy. Syndrom vyhoření vzniká na úrovni rodiny a partnerského vztahu, primárně z osobních příčin. Oblast soukromého, pracovního a společenského ţivota je úzce propojena, a následně ovlivňována.

5.1 Společnost Soutěživý způsob života - kdekoli ve společnosti naráţíme na soutěţivost, která je jedním z předpokladů úspěchu. Čím větší je, tím více se jí výkonní lidé snaţí pokořit. Neustálé vypětí vede i ty nejschopnější jedince k překročení svých hranic fyzických a emocionálních moţností a postupem času se ocitají na pokraji vyčerpání. Úspěch v podobě hmotných statků - honba za materiálními statky v domnění, ţe bohatství přinese skutečné štěstí a ţivotní úspěch. Většina lidí orientovaných na materiálno, vyčerpá všechny své síly po pracovní stránce a na soukromý ţivot jim jiţ sil nezbývá. Důsledkem bývá ţivot plný frustrace a osamění. Převratné tempo naší společnosti – nikdy dříve nebyl vývoj ve společnosti tak rychlý jako dnes. Informace, jeţ jsme ještě před pár lety získávali obtíţně a zdlouhavě, dnes díky internetu známe prakticky okamţitě. Lidé nemusí vycházet z domu, a přesto mají přehled o událostech ve světě. Pro mnoho z nich přinášejí moderní technologie usnadnění a zpříjemnění kaţdodenního ţivota, zároveň však dochází k izolaci a lidé místo přirozeného lidského kontaktu své ţití omezují na komunikaci přes internet, kdy v určitém stádiu nejsou schopni komunikovat jinak neţ ve svém virtuálním světě. 9

Rush D. M., Syndrom vyhoření (2003)

15

Snaha nebýt pozadu za ostatními – pocit nutkání dělat vše lépe neţ ostatní, bez ohledu na vyčerpání s ním spojené. Tlak vyvíjený na ženy v domácnosti – kromě pracovních povinností často zvládají v domácnosti i roli matky, hospodyně apod.10

5.2 Rodina Nevyhovující finanční a bytové podmínky Nemoc či jiná zátěţ v rodině (narození postiţeného dítěte) Partnerské problémy Přehnaná pozornost problémům ostatních

5.3 Zaměstnání 5.3.1 Vnější rizikové faktory: Dlouhotrvající a opakující se jednání s lidmi Příliš náročné pracovní podmínky Dlouhodobé trvání nepříznivých podmínek Nedostatek času, finančních prostředků, odborných zkušeností Nedostatek odpočinku v průběhu práce, příliš velká pracovní vytíţenost Nedostatečné uznání ze strany nadřízeného či klienta Trvání náročných soutěţivých podmínek na pracovišti Příliš náročné pracovní termíny či kvantitativní poţadavky Nemoţnost tvůrčího rozvoje, stereotypní práce Dlouhodobá snaha o postup na profesním ţebříčku Špatní manaţeři či nadřízení, kteří nedokáţí ocenit schopnosti jedince Permanentní stres – v trvalém „presu“ se ocitají lidé, jejichţ práce vyţaduje vysoké pracovní a emocionální nasazení a vcítění, bez ohledu na konkrétní činnost. Postiţený člověk se cítí stále více vyčerpaný a neschopný dostát svým pracovním závazkům. Příčiny nejrůznějších psychosomatických problémů vrcholí často depresí aţ syndromem vyhoření, jejichţ léčba v podobě terapie, poradenství a antistresových programů není vůbec laciná. 10

Myron D. M. Rush, Syndrom vyhoření 2003

16

Obrázek č. 2 Fáze stresu

Obrázek č. 2 Vlastní zdroj Přetížení a ztráta orientace – v pracovním procesu se lidé snaţí nevnímat svou duševní a tělesnou nepohodu, pracují dál, jako by se nic nedělo, jelikoţ jsou si vědomi, ţe práce je jejich obţivou. Všude je od nich očekávána suverenita, síla a panují nevyřčená očekávání, ţe se se všemi úkoly vypořádají naprosto samostatně, a to i v případě, kdy je zaměstnanec zapojen do pracovního procesu okamţitě, ačkoliv je pro něj práce zcela nová. Rizikovým faktorem se stává také nedostatečná zpětná vazba ať uţ v běţné komunikaci či při řešení jakýchkoliv pracovních záleţitostí. Dále jsou to situace, kdy nejsou jasně rozděleny pracovní úkoly a kompetence, člověk se tak často dostává do úzkých v souvislosti s řešením věcí, o kterých netušil, ţe se ho přímo týkají. Růst na profesním žebříčku – lidé touţící po profesním růstu, jejichţ cílem je dosáhnout ve své kariéře co nejvyššího postu, obětují práci maximum své energie a stoupají po profesním ţebříčku rychleji neţ druzí, méně draví kolegové. Čím výše se však člověk dostane, tím méně pozic zůstává k dosaţení, coţ znamená jediné - nasadit ještě vetší úsilí v boji s agresivitou a soupeřivostí ostatních kolegů. Ne kaţdému se tento boj podaří vyhrát a skutečnost, ţe neuspěl, vede k pocitům frustrace a psychického vyčerpání. Pokud se člověk nevyčerpá při boji o post, často nezvládne tlak, který je na něj následně vyvinut. Pocit nedostatečnosti z důvodu nedostatku technologických informací – jak jiţ bylo zmíněno, naše společnost proţívá obrovský technologický vývoj, který je spojen s přílivem velkého mnoţství nových informací, potřebou neustálých školení a vzdělávání zaměstnanců. Mladší generace bývají lépe obeznámeni s posledními technologickými vymoţenostmi neţ zralí zaměstnanci pracující v oboru jiţ řadu let. Rychlý technologický rozvoj spojený s velkým mnoţstvím neustále se obměňujících informací můţe u 17

stávajících zaměstnanců vyvolat pocit nedostatečnosti. Jsou nuceni pracovat na jejich osobním rozvoji, učit se novým věcem, coţ můţe být pro některé vysilující. Strach ze ztráty zaměstnání – jedním z faktorů strachu o své zaměstnání bývá věk. Starší lidé bývají často nahrazováni mladšími i přes jejich odbornou kvalifikaci a pracovní zkušenosti, kvůli vyšší výkonnosti, snadnějšímu přijetí moderních technologií, pracovnímu elánu a nasazení, ochotě učit se novým věcem atd. S tímto strachem souvisí existenční obavy a obavy z budoucnosti, jeţ vyvolávají řadu projevů jako jsou bolesti zad, hlavy, ţaludeční problémy či stavy úzkosti, nespavost a černé myšlenky. Lidé přestávají věřit ve svou odbornost a silné stránky. Mají spoustu předsudků, záměrně si přitěţují zprávami o katastrofách, politické a hospodářské situaci, mají vizi brzké ztráty zaměstnání a s ní spojený sociální sestup.

5.3.2 Mobbing V souvislosti vztahů nadřízených a podřízených bych se ráda zmínila o tzv. mobbingu. Pojem „mobbing“ pochází z anglického slova „to mob“, coţ znamená utlačovat či uráţet. Heinz Leymann, zajímající se problematikou lobbingu, jej nazval takto: „Mobbing je komunikačně negativní jednání zaměřené proti určité podřízené osobě. Obvykle se děje často a trvá delší dobu. Tyto znaky zřetelně poukazují na vztah oběti a pachatele.“ Mobbing není fenoménem jen dnešní doby, dříve jsme se se spory o kompetence závistí, pomlouváním, záměrným ponecháváním v nejistotě také setkávali. Dnes se však se sílící nejistotou v oblasti pracovních míst systémovými změnami, vysokou nezaměstnaností, hospodářskou krizí mobbing šíří v podstatně větších rozměrech. „Šikanisté“ neboli lidé trýznící své spolupracovníky na pracovišti mývají vnitřní problémy jako je nedostatečné sebevědomí, závist, neschopnost naplnění vlastních snů. Jejich oběti jsou často lidé pasivní, ne příliš sebevědomí. Bývají to srdeční lidé, vyhýbající se konfliktům, neprosazující si svá práva, kteří se nakonec stávají obětí vnějších okolností. Fáze mobbingu: První fáze začíná obvykle konfliktem. Tento vzniklý konflikt je neřešen a neurovnán a časem přechází na jedné straně do agrese a mocenských her a na druhé straně převládá nejistota a defenziva.

18

V druhé fázi, kdy se k šikanování připojují i další osoby, které mají ve spoustě případů na šikanovanou osobu zkreslený pohled, sílí útoky, schválnosti a pomluvy. Oběť je tímto způsobem vyřazována z kolektivu a stává se outsiderem, který ztratil jak odborný tak lidský respekt. Třetí fáze je typická pro sílící nejistotu a psychickou zátěţ, která postiţenou osobu dostává do stále většího stresu, jejímţ vlivem se začínají projevovat omyly a chyby, pro které je uţ snadné nalézt důvody ke kritice. Nejčastěji se s mobbingem můţeme setkat na úřadech či ve společnostech, kde je moţnost profesního růstu. Negativní účinky má nejen na psychiku postiţené osoby, ale je kontraproduktivní i z ekonomického hlediska. Pokud dochází systematicky a záměrně k zapírání informací a tak k moţnosti správně se rozhodnout a věci vyhodnotit, ovlivněna je produktivita pracovního procesu a jeho transparentnost. Důsledkem neustálého stresu a duševní zátěţe bývá zátěţ tělesná, která můţe vyústit aţ do stavu pracovní neschopnosti. 11

5.3.3Vnitřní rizikové faktory Příliš veliké pracovní nadšení Tendence k soutěţivosti, vyrovnání se ostatním Subjektivní vnímání vlastních ţivotních podmínek Silné vnímání neúspěchu Negativní vnitřní sebehodnocení Špatný fyzický stav Nepravidelný denní biorytmus Snaha vše zvládnout sám Neschopnost asertivity Nezvládání konfliktních situací Potřeba mít vše pod kontrolou Neschopnost aktivního i pasivního odpočinku Přílišná odpovědnost a pečlivost Kladení vysokých nároků na sebe sama Neschopnost „přibrzdit“

11

Kallwass A., Syndrom vyhoření (2007)

19

5.4 Osobnostní a povahové rysy Dispozice osobnosti vystihuje citát V. Smékala (2002): „V psychologii osobnosti se nejčastěji k dispozicím řadí rysy, schopnosti a trvalé motivy. Povaţují se za determinanty vědomí a jednání, protoţe spouštějí činnosti jakoby hotovým preformovaným způsobem. Vnitřní skryté charakteristiky mohou existovat jako rysy, stavy, procesy, obsahy, schopnosti, motivy, dynamismy, schémata nebo scénáře.“12

Typy chování „A“ a „B“ podle Meyera Friedmana a Baye H. Rosemana Chování typu A Tento typ chování vede ke kardiovaskulárním onemocněním. Jeho nositel se snaţí splnit svěřené úkoly za kaţdou cenu, je nadměrně zaměřený na pracovní výkon. Je typický svým spěchem, netrpělivostí a enormním usilováním o úspěch v nejrůznější podobě. Nikdy se nevzdává. Dokonce ani tehdy ne, pokud zaţívá neúspěch, ba právě naopak, kaţdý nezdar je pro něj novou motivací. Netrpí úzkostí ani komplexy méněcennosti. Jejich sebevědomí je nadmíru dobře vyvinuto. Jsou sebejistí a rádi ovládají jak situaci, tak druhé lidi, těm však dávají jen pramálo důvěry. Raději si všechno udělají sami, na všechno sami osobně dohlédnou. Ačkoliv druhým příliš nedůvěřují, očekávají od nich stejné pracovní nasazení, jaké je vlastní jim samotným. Jejich kamenem úrazu je neschopnost odpočívat. Potlačují pocity únavy aţ do té míry, ţe zaţívají tzv. nedělní neurózy. Pakliţe se uţ u nich objeví somatické potíţe, mají tendenci k jejich zastírání. Chování typu B Oproti předchozímu je osoba s tímto typem chování náchylná ke gastrálním onemocněním. Postihuje většinou ţeny a to ty, které nevykazují sebestřednou, sobeckost, nemají vysoké sebevědomí ani nemají snahu ovládat a kontrolovat situaci. Tito lidé neradi pracují pod časovým nátlakem, rádi dělají věci s předstihem. Také oni mají rádi úspěch, ale ne za kaţdou cenu. Dokáţí říci dost, dovedou odpočívat, střídat aktivitu s odpočinkem. Zaţívajíli však neúspěch, jsou jím často odrazeni. Situaci hodně proţívají. Mají sklon k depresivním náladám. Jsou pocitovější, mají tendence k úzkostným reakcím. Mají nízkou frustrační toleranci na zátěţ a tím pádem hůře zvládají stres. Často vykazují sklon k závislosti na druhé osobě.13 12

Smékal, V., Pozvání do psychologie osobnosti (2002) Mastiliaková D., Holistické přístupy v péči o zdraví. Brno: Institut pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků (1999) 13

20

K zjištění charakteristik osobnosti jsou vhodné osobnostní testy či inventáře. Jedním z nich je NEO-FFI pětifaktorový osobnostní inventář (M. Hřebíčková, T. Urbánek), autoři této teorie jsou McCrae a Costa (1996; 1999 v Hřebíčková 2001) povaţují lidskou přirozenost za poznatelnou, čímţ rozumíme, ţe osobnost člověka můţe být objektem vědeckého zkoumání. Teoretický model NEO-FFI je založen na měření pěti osobnostních dimenzí: Neuroticismus – faktor sledující emocionální stabilitu a míru přizpůsobení se. Rozlišuje jedince náchylné k psychickému vyčerpání a nereálným ideálům od jedinců vyrovnaných a odolných vůči psychickému vyčerpání. Lidé, kteří při měření dosáhnou vysokého počtu bodů, jsou napjatí, neklidní, nejistí, úzkostní, nervózní, labilní a hypochondričtí. Je snadné je přivézt do rozpaků, cítí se zahanbeni, intenzivně proţívají strach, obavy a smutek. Lidé s nízkým počtem bodů jsou klidní, relaxovaní, vyrovnaní, sebejistí, spokojení a uvolnění. Stresující situace je nevyvedou snadno z míry. Extroverze – extroverti jsou společenští, ale tato vlastnost není jedinou vystihující tento pól dimenze. Jedinci, kteří dosahují vysokého počtu bodů v této škále, jsou navíc sebejistí, aktivní, hovorní, energičtí, veselí a optimističtí. Extroverti mají rádi různé lidi, jsou rádi součástí skupin a různých společenských shromáţdění, mají rádi vzrušení a jsou veselí. Introverti jsou spíše zdrţenliví neţ přátelští, jsou nezávislí a samostatní neţ poslušní a povolní. Dále je pro ně charakteristická vyrovnanost neţ nejistota. Nemusejí nutně trpět sociální fobií, jejich zdrţenlivost je ovlivněna přáním zůstat o samotě. Nepřekypují ţivostí a čilostí, ale ani o nich nelze říci, ţe by byli nešťastní nebo pesimističtí. Otevřenost vůči zkušenosti – tato dimenze osobnosti je méně známá neţ dvě předešlé. Ţivá představivost, citlivost na estetické podněty, vnímavost k vnitřním pocitům, upřednostňování rozmanitostí, zvídavost a nezávislý úsudek jsou charakteristiky, které lze najít nejen v NEO inventářích, ale i v ostatních osobnostních dotaznících. Škála obsahuje zájmy a míru zaujetí pro nové zkušenosti, proţitky a dojmy. Lidé dosahující v této oblasti vysokého počtu bodů, mají bohatou fantazii a jsou vnímavější neţ uzavření jedinci. Berou v potaz nové myšlenky a nekonvenční hodnoty, rádi experimentují a dávají přednost změně. Osoby dosahující nízkého počtu bodů v této škále mají skony chovat se naopak konvenčně, zastávat konzervativní postoje. Upřednostňují vše známé, osvědčené a jejich emoce jsou utlumeny.

21

Přívětivost - je charakteristická pro interpersonální chování. Lidé, dosahující v této škále vysokého počtu bodů mají pochopení pro druhé, projevují jim přízeň, chovají se k nim laskavě. Jsou ochotni pomáhat a jsou přesvědčeni, ţe ostatní se zachovají stejně. Mají sklon důvěřovat druhým lidem, dávají přednost spolupráci v týmu. Osoby s nízkým počtem bodů se naproti tomu chovají nepřátelsky aţ egocentricky, mají tendenci znevaţovat záměry druhých lidí. Jsou spíše soutěţivými typy, neţ spolupracujícími. Svědomitost - pátý faktor odlišuje spolehlivé, na sebe náročné jedince od těch, kteří jsou lhostejní a nedbalí. Lidé s vysokým počtem bodů jsou spolehliví, pracovití, disciplinovaní, systematičtí a mají pevnou vůli, mají také sklon k puntičkářství, jsou pořádkumilovní, na sebe nároční a vytrvalí. Naopak lidé s nízkým hodnocením jsou bezcílní, nespolehliví, líní, poţitkářští, nedbalí, lhostejní a postrádají vůli. Své cíle dotahují do konce jen s malou pravděpodobností. 14

14

Hřebíčková, M., Urbánek T., Big Five: NEO pětifaktorový osobnostní inventář (2001)

22

6 Osoby nejvíce ohrožené syndromem vyhoření: Z počátku jsou mimořádně nadšeni pro určitou věc, jejich nadšení ale postupem času klesá. Mají představu, ţe jen plnou angaţovaností naplní smysluplně svůj ţivot Neustále zvyšují nároky, jeţ na sebe kladou, bez ohledu na své schopnosti a moţnosti. Případné neúspěchy poté proţívají jako osobní prohru, selhání Neschopnost distancovat se od neúnosných nároků svého okolí Nedelegují část své zodpovědnosti na ostatní, vše chtějí mít pod kontrolou Neschopnost sníţit mnoţství práce na přijatelnou míru Neumí relaxovat Jsou pod neustálým tlakem z více stran Mají nízké sebevědomí, ale vysoké ideály

6.1 Profese trpící nejčastěji syndromem vyhoření: (výčet profesí dle Kebzy a Šolcové) Lékaři (převáţně v oborech onkologie, chirurgie, JIP) Zdravotní sestry a další zdravotničtí pracovníci (ošetřovatelky, laborantky, technici) Sociální pracovníci Učitelé na všech stupních škol Psychologové a psychoterapeuti Pracovníci pošt všeho druhu, zvláště pracovníci u přepáţek a poštovní doručovatelé Dispečeři a dispečerky (záchranné sluţby, dopravy) Policisté, především v přímém výkonu sluţby, kriminalisté, členové hlídek Právníci, zvláště pak advokáti Pracovníci věznic (dozorci, ale i další zaměstnanci) Poradci a informátoři Profesionální funkcionáři, politici, manaţeři Úředníci v bankách a úřadech, orgánech státní správy Za určitých okolností příslušníci ozbrojených sil (armáda, letectvo) Duchovní a řádové sestry Někdy se burnout syndrom objevuje i u nezaměstnaných kategorií, vţdy však u osob, které jsou v jakémkoliv kontaktu s druhými lidmi, jsou závislé na jejich 23

hodnocení a mohou být vystaveny působení chronického stresu -

umělci,

sportovci, ale také osoby samostatně výdělečně činné (dealeři, pojišťovací a reklamní agenti)15

15

Kebza V., Šolcová L., Syndrom vyhoření (1998)

24

7 Jak se chránit před syndromu vyhoření, prevence Řada studií prokázala, ţe sociální opora je velmi významných faktorem při prevenci stresu a psychického vyhoření. Je známo, ţe lidé mající silnou sociální oporu, mají zároveň ve svém ţivotě relativně méně příznaků psychického vyhoření. Bez ohledu na to, jak je člověk schopný, nadaný a motivovaný, nezvládne vše pokaţdé sám, o to více, pokud jde o zotavení se z vyhoření.

7.1 Odborná pomoc Zásadním předpokladem pro to, aby se člověk z vyhoření zotavil, je jeho ochota spolupracovat a věřit někomu druhému, komu bude osobně zodpovědný. Tento fakt můţe být pro osoby, které mají silnou vůli a snahu spoléhat se jen na sebe, těţko přijatelný. Bez ohledu na to, jak byl člověk dříve disciplinovaný, během nemoci zjistí, ţe jeho ukázněnost vzala za své. Proto potřebuje kolem sebe člověka, který ho bude směrovat správnou cestou, za jasnými cíli a bude ho vést k odpovědnosti za jeho činy. K zotavení dojde tím rychleji, čím více bude člověk ochoten a schopen spolupracovat a cítit za své kroky zodpovědnost. Boj s tímto onemocněním vyţaduje oboustranný závazek jak ze strany vyhořelého jedince, tak ze strany poradce, kdy v první fázi bývá závazek poradce silnější neţ u strany vyhořelé osoby. Častou chybou, které je třeba se vyhnout, jsou příliš brzká očekávání zásadních změn, ať uţ ze strany vyhořelého člověka, poradce, či jeho rodiny. Zotavení probíhá u kaţdého člověka jinak, vyţaduje však od kaţdého čas a trpělivost. Cílem dlouhodobé terapie je zbavení se starých návyků a místo nich si osvojit nové a správné. Zároveň je třeba změnit způsob myšlení, nahlíţení na věci – jakým způsobem k nim přistupujeme, jak je řešíme a proč tímto způsobem postupujeme. Lidé se učí rozlišovat mezi pojmy „pracovat tvrdě“ a „pracovat chytře“, učí se také správnému tempu a ţivotnímu rytmu. Časem pochopí, jak důleţité je umět se bavit, stejně jako pilně pracovat.16 V rámci terapeutické léčby je důleţité, aby nemocný ze svého poradce cítil důvěru a přesvědčení, ţe se dotyčný zotaví. Ten musí být obeznámen s faktem, ţe zotavení je moţné tehdy, pokud je ochoten řídit se kroky, které jsou k tomu nezbytné. Poradce musí být 16

Rush, D. M., Syndrom vyhoření 2003

25

dobrým posluchačem. Základem pro vhodnou léčbu je zjistit, jaké jsou pacientovi skutečné potřeby, příčiny jeho pocitů. Tohoto lze dosáhnout jen pozorným nasloucháním. Vyhořelí lidé mají často tendenci vidět jejich poradce jako jejich spasitele, spoléhají, ţe řekne co, jak a kdy mají dělat. Proto je důleţité nemocného správě motivovat, stanovit reálné cíle, aby pomoci mu k jejich naplnění.

7.2 Pomoc rodinným příslušníků v boji s vyhořením Člověk trpící syndromem vyhoření není jedinou osobou, kterou nemoc zasáhla. Vliv nemoci se odráţí především na vztazích s nejbliţšími rodinnými příslušníky, kterým do ţivota přináší spoustu frustrace, bolesti a zármutku. V partnerských vztazích často situace vrcholí aţ rozvodem. Ti nejbliţší mají moţnost sledovat přeměnu často úspěšného a produktivního člověka v lidskou trosku. Rodina je pro nemocného člověka oporou v nejtěţších situacích, má snahu neztratit klid a vyrovnanost, avšak většinou ve fázi léčby nemocného dochází k uzdravení emocionálních zranění, které utrpěla i jeho rodina. Ti v procesu rekonvalescence hrají velmi důleţitou roli, kdy záleţí na jejich postojích a činech. Myron D Rush ve své knize zmiňuje rady, kterými by se měli řídit: Dávat dotyčnému najevo, ţe v něj nepřestáváme věřit – ať uţ se jedná o fyzickou či psychickou pomoc, víra svých nejbliţších pomáhá uvěřit i nemocné osobě Prokázat mu lásku i v situaci, kdy si to nezaslouţí Zajímat se o pokrok v léčbě – čím více se zajímáme o úspěchy v léčbě, tím více si dotyčný uvědomí, ţe nám na něm záleţí Nenutit ho k rychlému úspěchu – nejrozumnější je podpora rodiny v tom smyslu, aby se nemocný zotavoval pozvolným tempem Dávat mu najevo, ţe nevadí, kdyţ se něco nepovede – nic není beznadějné, pokud se člověk nevzdá. Proto je velmi důleţitá podpora i v situaci, kdy se člověku něco nepodaří tak, jak by si představoval Nestavět se do role poradce, jako autority – nemocný potřebuje vedení pod odborným poradcem. Rodině tato role nepřísluší, riskovala by tím jedině narušení důvěry ve vztahu nemocného a terapeuta. Nepoučovat ho – člověku procházejícím vyhořením se od svých přátel dostává nepřeberné mnoţství rad „co a jak dělat“, odborných knih atd. – to vše ho jen v jeho sklíčenosti podpoří. Neznamená to, ţe se máme bránit občasné radě či

26

návrhu, ale rozhodně by nemělo jít o kázání a poučování, které by vedlo k opačnému efektu.17

7.3 Dokončení ozdravného procesu Navzdory obrovskému lékařskému a technologickému vývoji, kdy léčebné prostředky vyuţívané v případě nemocí nebyly ještě před několika lety známy, zaznamenali jsme jen velmi malý pokrok ve zkracování doby překonávání emocionálních traumat. Pokud se snaţíme uzdravit z bolesti způsobené emocionálním zklamáním, ţádná rychlá řešení ani zkratky nám nepomohou. Syndrom vyhoření se vyvíjí postupným procesem (někdy během měsíců, či roků), a proto i léčba bývá náročná na čas. Existují obecné příčiny a symptomy vyhoření a zároveň i postupy a metody, jak se z onemocnění zotavit. Ráda bych zde v bodech zmínila postupný proces úspěšného překonání syndromu vyhoření. Prvním krokem procesu je vzdálení se od situace, která vyhoření způsobila. Pro většinu lidí je tento krok velmi obtíţný a je spojen s řadou problémů a otázek. Jak daleko se od příčiny vzdálit? Na jak dlouho se vzdálit? Kdo mě v nepřítomnosti nahradí? Stanu se znovu obětí vyhoření? Čím se budu zabývat, aţ se vzdálím? Mohu si dovolit vzdálit se? Výčet otázek by mohl dále pokračovat a odpovědi nejsou hned zřejmé. To bývá důvodem toho, proč se řada nemocných nikdy z vyhoření nevymaní. Mají touhu vzdálit se od zdroje svého problému, čehoţ dosahují mnoha způsoby. Způsob, jakým k tomuto řešení dojde, by měli dotyční konzultovat se svým poradcem s ohledem na stávající situaci. Zaměstnanci bývají svými nadřízenými pověřeni jinými úkoly nebo jsou přemístěni na jiné pracoviště. Dalším krokem je naučit se relaxovat. Pokud jsou vyhořelí jedinci zároveň fyzicky vyčerpaní, je třeba tuto únavu řešit jako prvotní. Nejde o jednoduchý krok, jelikoţ člověk v této fázi není na odpočinek a relaxaci zvyklý. Velice často lidé zapomínají, co si vůbec pod těmito pojmy mají představit. Jejich ţivot je doposud naplněn pouze aktivitou a v umění odpočinku potřebují podpořit. V tomto okamţiku hraje důleţitou roli poradce, který nemocného musí dovést k tomu, aby byl dotyčný vůbec ochoten si na odpočinek najít čas a

17

Rush D. M., Syndrom vyhoření 2003

27

zároveň ho naučit, jak správně relaxovat. Vhodný je odpočinek v rámci několika týdenní dovolené. Pokud je nemocný k tomuto přístupný, měl by dodrţet tyto rady: Zvolit si klidné místo, kde bude moţno provozovat rekreační činnosti jako je plavání, tenis, jízda na koni, rybaření či turistika Slíbit si, ţe nebudu hledat řešení mých problémů, odjel jsem pouze relaxovat Nebrat si s sebou ţádnou práci Nevolat do kanceláře, ani nekomunikovat s lidmi z práce Vyhýbat se čtení novin, poslechu zpráv Střídat činnosti v rámci relaxace Vyzkoušet naprosto nové věci, naučit se jim Nemluvit s lidmi o svých problémech Třetím krokem je opětovné budování své sebedůvěry. Toho lze dosáhnout prostřednictvím častého a úspěšného plnění krátkodobých cílů, ze kterých se postupem doby stávají cíle sloţitější a náročnější na čas. Někdy je potřeba, aby terapeut prvním úspěchům pacienta napomohl. Ten se postupnými kroky přesvědčuje o své úspěšnosti a pomalu se mu vrací jeho ztracená sebedůvěra. Jak jsem zmínila, dotyčnému můţe pomoci nejen terapeut, ale například i jeho blízké okolí, do něhoţ patří i zaměstnavatel, přestoţe i ten bývá zdrojem problémů vedoucích k vyhoření. Kroky, které můţe zaměstnavatel pro postiţeného podřízeného udělat, vyţadují určitou pruţnost. Pokud by nadřízený symptomy rozpoznal, měl by být ochoten dát svému zaměstnanci volno na odpočinek. Vyhořelý zaměstnanec z důvodu ztráty produktivity stojí svého zaměstnavatele více, neţ kdyţ je mu umoţněna adekvátní léčba. Po návratu z dovolené je pro pracovníka důleţité, aby byl přesunut do jiného prostředí, pracovat na nových úkolech, coţ by mělo zabránit frustraci pocházející ze starého pracoviště. Čtvrtým krokem, který dokáţe ovlivnit fyzické vyčerpání je pravidelné cvičení. Lidé postiţení vyhořením pociťují absenci energie, která jim často nedovolí ani vstát ráno z postele. Pravidelnost a fyzická zátěţ, jeţ formuje tělo, je vhodným řešením jiţ v počátečním stádiu léčby. Dříve neţ se člověk zotaví v oblasti emocionální a duševní, měl by být v pořádku po stránce fyzické.

28

Pátý krok spočívá v nalezení nového životního smyslu. Je třeba přehodnotit, co člověk od ţivota očekává, definovat si své hodnoty a stanovit si, co je pro něj v ţivotě prioritní a v čem můţe polevit. Nový ţivotní smysl by měl dotyčného motivovat a povzbuzovat k činnostem v rámci jeho moţností a s ohledem na předchozí psychický problém. Ve spolupráci s poradcem je vhodné stanovit si cíle pro kaţdou oblast ţivota zvlášť, jiné pro rodinu, zaměstnání a volný čas. V kaţdém případě se vytyčenými cíli řídit a pečlivě je dodrţovat.18

7.4 Sociální opora podle způsobu provedení: Opora nasloucháním, vyslechnutím – ochota vyslechnout jedince bez kritizování, dlouhých komentářů a zaručených rad, jak a co dělat Emocionální opora – poskytnutí útěchy, vyvolání pocitu, ţe mu na dotyčném záleţí Opora emocionálním apelem -

jedinec vnímá, ţe ten druhý ho nabádá, vede

k přehodnocení jeho dosavadních pocitů, postojů, hodnot Opora stvrzováním reality – jedinec vnímá, ţe druhá osoba, která je mu v něčem podobná, vidí věci obdobným způsobem, pomáhá mu v pochopení jeho pohledu na události Opora spočívající v odborném ocenění – jedinec vnímá, ţe ten druhý příznivě hodnotí jeho úsilí a cení si jeho práce Opora spočívající v odborném apelu – jedinec vnímá, ţe ten druhý ho vyzývá, aby změnil svůj způsob uvaţování, své postupy při určité činnosti, vnímá, ţe je směřován jinam, motivuje ho k větší tvořivosti, k hlubšímu přístupu. Opora poskytnutím hmotné pomoci – jedinec vnímá, ţe ten druhý mu nabízí finanční či materiální pomoc Opora poskytnutím osobní pomoci – jedinec vnímá, ţe ten druhý mu poskytuje konkrétní pomoc, určité sluţby, na které on sám nestačí

7.5 Prevence V komplexním pojetí „burn out“ má své nesporné místo prevence.

18

Rush D. M., Syndrom vyhoření (2003)

29

Křivohlavý rozděluje metody prevence na interní postupy, které jsou zaměřeny na toho, kdo je ohroţen vyhořením a na externí postupy, zaměřené na úpravy vnějších podmínek, které by mohly napomoci vyhoření.

7.5.1 Interní postupy Kognitivní přístupy – ukazuje se, ţe k jevu vyhoření dochází nejčastěji tam, kde je daný člověk příliš úzce zaměřen na jen jeden velice úzce definovaný cíl, jímţ můţe být určitý úkol, hodnota, idea, ale i osoba, politická strana, hnutí apod. Soustavně se touto otázkou zabýval např. David McClelland (1961) – psycholog působící na Williams James Hall na Harvardově univerzitě, se celý ţivot zabýval výkonovou motivací. Jeho záměrem bylo poznat, proč a jak jde lidem o to, aby „něco pořádného“ vykonali. V rámci studia se zajímal téţ o osobnostní charakteristiky s ohledem na maximální výkonnost, které zjišťoval např. u lidí, kteří v ţivotě „něčeho pořádného“ dosáhli. Ukázalo se, ţe tito lidé vykazovali následující charakteristiky: Přiměřeně riskují – neriskují příliš, nejsou však přitom ani moc úzkostlivě opatrní Nestanovují si jen cíle svého snaţení, ale zároveň s nimi i nástroje, které by jim pomohly těchto cílů dosáhnout Snaţí se být důsledně informováni o výsledcích své činnosti (mají velký zájem o dobře fungující zpětnou vazbu) Svou práci dopředu plánují a jejich krátkodobé plány dobře zapadají do jejich dlouhodobých plánů Mají zvláštní subjektivní pojem úspěchu – odlišený od pojetí, s nímţ se často setkáváme mezi lidmi: úspěch jim není cílem, ale vedlejším produktem jejich činnosti Ukazuje se, ţe lidé s touto motivací, kteří neberou úspěch za nejvyšší metu svého ţivota, ale chápou jej jen jako vedlejší produkt své činnosti, jsou poměrně odolnější k psychickému vyhoření.

7.5.2 Externí postupy Sociální opora je povaţována za jeden z nejdůleţitějších externích faktorů pomáhající lidem neupadnout do stavu vyhoření. Neopomenutelnými podněty pro prevenci vyhoření

30

jsou i zkušenosti lidí, kteří se sami pohybovali v oblasti nebezpečí vyhoření, případně i těch, kteří měli odpovědnost za lidi nacházející se v takovémto nebezpečí.19 Prvním krokem k posílení ţivotní rovnováhy je poznat a brát v úvahu svá omezení. Většina z nás není ochotna si přiznat, ţe je schopna dělat jen určité věci po určitou dobu. Důleţité je stanovit si hranice, za které uţ nejsme schopni jít, za jejichţ překročením bychom zaplatili vysokou cenu v podobě fyzické a emocionální vyčerpanosti. K dosaţení ztracené rovnováhy je třeba se soustředit jen na ty důleţité věci, které jsou zdrojem výsledků a zároveň upustit od většiny činností, které nic zásadního nepřináší. Výsledkem je získaný čas, který je moţno věnovat prioritám a dosahovat tak vysoké produktivity.

7.5.3 První pomoc v akutní stresové situaci Obranné mechanismy: Agrese - projevem agrese je napadání zdroje frustrace, snaha dosáhnout svého násilím Únik – snaha o staţení se ze situací, v nichţ je pociťována úzkost Bagatelizace - při nedosaţení nějakého cíle je jeho hodnota sniţována, aby se umenšilo zklamání z jeho nedosaţení Kompenzace - způsob vyrovnávání se s nějakým nedostatkem tak, ţe s velkým nasazení usilujeme o naplnění nějakého předsevzetí Racionalizace - vysvětlit něco neakceptovatelného, nepříjemného přijatelným způsobem Popírání - jednoduchá obrana, kdy dotyčný nechce uznat nebo vnímat nějakou frustrující skutečnost; zavře před ní oči Vytěsnění - znamená, ţe znepokojující pohnutky nebo myšlenky jsou odstraněny z vědomí, aby nezpůsobovaly úzkost Projekce - jedná se o připisování vlastních nepřijatelných vlastností nebo emocí druhým lidem20 Nacvičitelné techniky: Techniky krátkodobého zvládání stresu Spontánní uvolnění (svaly, dýchání) 19 20

Křivohlavý J., Psychologie zdraví (2001) str.117 - 119 Matoušková, I. Syndrom vyhoření, BIVŠ, 2010, nepublikovaná přednáška

31

Odvracení pozornosti Pozitivní instruování sebe sama (vnitřní monolog, instrukce posilující sebe sama) Odreagování (fyzické, emocionální)21 Techniky dlouhodobého zvládání stresu Ţivotospráva (jídlo, pití, odpočinek, spánek) Plánování času Kontrola, případně změna přístupů vyvolávajících stres Analýza problémů a osvojení si systematického řešení problémů Změna vnitřních negativních vlastních výroků o sobě samém na pozitivní monology Záliby, koníčky Pohyb, pravidelná tělesná činnost Péče o mezilidské vztahy, otevřená komunikace Rozšiřování schopností, dovedností, kvalifikace, kompetence Relaxační cvičení22 Psychologické a autoregulační techniky Principem je sníţení svalového napětí, jeţ přispívá k tělesnému i psychickému klidu, normalizaci vegetativních funkcí, k zlepšení spánku. Cílem je navození svalové i psychické autorelaxace, celkové zklidnění, odstranění napětí, odbourání negativních emocí. Mezi metody vyuţívané k odstranění stresu patří jóga, meditace, progresivní relaxace, autogenní trénink, řízená imaginace, relaxačně aktivační metoda atd.23

7.5.4 Doporučená preventivní opatření: Doporučené rady viz Křivohlavý 2001 Buďte k sobě mírní, vlídní a laskaví. Uvědomte si, ţe vaším úkolem je jen pomáhat druhým lidem, a ne je zcela změnit. Změnit můţete jen sami sebe, a ne druhého člověka. 21

Matoušková, I. Syndrom vyhoření, BIVŠ, 2010, nepublikovaná přednáška Vymětal Š., Stres, syndrom vyhoření, psychohygiena, Kurz FF UK 2006 „psychologie krizí a katastrof“ 23 Vymětal Š., Stres, syndrom vyhoření, psychohygiena, Kurz FF UK 2006 „psychologie krizí a katastrof“ 22

32

Najděte si své „útočiště“, kam byste se mohli uchýlit do klidu samoty v případě naléhavé potřeby uklidnění. Druhým lidem – svým kolegům i vedení – buďte oporou a povzbuzením. Nebojte se je pochválit, kdyţ si to i jen trochu zasluhují. Snaţte se změnit způsoby, jak to či ono děláte. Zkuste to, co děláte, dělat pokud moţno jinak. Zkuste poznat, jaký je rozdíl mezi dvěma druhy naříkání: mezi tím, které zhoršuje beztak jiţ těţkou situaci, a tím, které bolest a utrpení tiší. Kdyţ jdete z práce/školy domů, soustřeďte se na něco pěkného a dobrého, co se vám podařilo vzdor všemu dnes v práci/škole udělat. Snaţte se sami sebe neustále povzbuzovat a posilovat. Jak? Například tím, ţe nebudete vykonávat jen ryze technické práce a nic víc, ale ţe se z vlastní iniciativy (z vlastní vůle – nikým nenuceni) někdy pokusíte něco řešit tvořivě, asi tak, jak to dělá výtvarný umělec. Vyuţívejte pravidelně povzbuzujícího vlivu přátelských vztahů v pracovním kolektivu i v jeho vedení jako zdroje sociální opory, jistoty a nadějného směřování ţivota. Plánujte si předem chvíle „útěku“ během týdne. Nedovolte, aby vám něco či někdo tuto radost překazil. Naučte se říkat raději „rozhodl/a jsem se“ neţ „musím“ nebo „mám povinnost“ či „měl/a bych“. Podobně se naučte říkat raději „nechci“ neţ „nemohu“. Pomáhá to. Naučte se říkat nejen „ano“, ale i „ne“. Kdyţ nikdy neřeknete „ne“, jakou hodnotu má pak asi vaše „ano“? Netečnost a rezervovanost ve vztazích k druhým lidem jsou daleko nebezpečnější a nadělají více zla neţ připuštění si skutečnosti, ţe více, neţ děláte, se jiţ dělat nedá. Radujte se, smějte se.24

24

Křivohlavý J., Psychologie zdraví 2001

33

Prevence na úrovni organizace Zvýšená péče o zaměstnance Existence plánů osobního rozvoje Eliminace soupeřivé atmosféry, konfliktů Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, Hlava IV., čl. 28 – Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. 25 Zákoník práce – paragraf 35, odst. 1 písm.a) – Zaměstnavateli je uloženo, kromě jiného, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou.26 Hlava III., oddíl 1. upravuje pracovní dobu a přestávky v práci. V Hlavě III., oddíle je zakotveno právo na dovolenou. Hlava V. zaručuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci, kde jsou přesně vydefinovány povinnosti zaměstnavatele.27 Hlava VI., oddíl 1. pojednává o Péči o zaměstnance – hovoří se zde o pracovních a ţivotních podmínkách zaměstnanců a jejich odborném rozvoji. V oddíle 2. téţe hlavy jde především o zabezpečení při pracovní neschopnosti a ve stáří a zaměstnávání po návratu do práce.

25

http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html

26

http://business.center.cz/business/pravo/zakony/zakonik-prace/cast2h2.aspx

27

http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obchzak/cast3h1.aspx

34

8 Výzkumná část Cíle výzkumu: Posouzení míry vyhoření u cílové skupiny osob Ověření závislosti mezi mírou vyhoření ve sledovaných oblastech a vybranými faktory

8.1 Stanovení hypotéz Hypotéza č. 1 Je předpoklad, ţe typ pracoviště souvisí s mírou vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání. Hypotéza č. 2 Je předpoklad, ţe vztahy na pracovišti souvisí s mírou vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání. Hypotéza č. 3 Je předpoklad, ţe existuje souvislost mezi věkem a syndromem vyhoření. Hypotéza č. 4 Je předpoklad, ţe ţeny jsou k vyhoření náchylnější neţ muţi.

8.2 Zkoumaný okruh osob V této části se věnuji charakteristice vzorku osob, které se výzkumu zúčastnili. Jsou to lidé různých věkových kategorií a rozmanitých povolání. Jde o studenty - budoucí i stávající advokáty, osoby samostatně výdělečně činné, pracovnice cestovní kanceláře, osoby nezaměstnané, osoby pracují ve státní správě a další. Výzkum jsem prováděla v místě svého bydliště – Praze. První část výzkumu jsem zaměřila na zjištění míry vyhoření u jednotlivých osob pomocí „Hodnocení míry naprostého vyčerpání“. Tato dotazníková metoda zohledňuje posledních šest měsíců našeho ţivota a zkoumá, zda máme příznaky syndromu vyhoření, případně v jaké fázi procesu vyhoření se nacházíme. Další z dotazníků, který jsem pro výzkum 35

pouţila, je „Inventář diagnostiky projevů syndromu vyhoření“. Tento výzkum je rozdělen na rozumovou, emocionální, tělesnou a sociální rovinu. V druhé části výzkumu jsem se zaměřila na porovnání závislosti syndromu vyhoření na vybraných faktorech, jako je pracoviště, fyzická náročnost práce, vztahy na pracovišti, vzdělání, věk a pohlaví jedince. Tabulka č.1 Vyhodnocení míry náchylnosti ke stresu a syndromu vyhoření: Pocity vyhoření Vyhoření nehrozí Vykazujete některé ze symptomů burnout Počáteční stádium burnout Procházíte procesem burnout Pokročilé stádium burnout Celkem

Absolutní četnost (n)

Relativní četnost (%)

10 43 27 0 0 80

12,5% 53,8% 33,8% 0,0% 0,0% 100,0%

Graf č. 1 Celková míra náchylnosti ke stresu a syndromu vyhoření

V oblasti náchylnosti ke stresu a syndromu vyhoření vykazuje 43 respondentů, coţ je 53,75 % některé ze symptomů syndromu vyhoření a 27 respondentů (33,75 %) vykazuje příznaky počátečního stádia vyhoření, téměř ţádné příznaky vyhoření nevykazuje 10 osob (12,50 %) z celkového zkoumaného vzorku.

36

Vyhodnocení osobních údajů respondentů Tabulka č.2: Typ pracoviště Typ pracoviště Student Advokátní kancelář Nezaměstnaný OSVČ Cestovní kancelář Státní správa Celkem

Absolutní četnost (n) 20 22 2 10 16 10 80

Relativní četnost (%) 25,00 27,50 2,50 12,50 20,00 12,50 100,00

Graf č.2:Typ pracoviště

Většina zkoumaných osob – 58 (72,5 %) je zaměstnaných na plný úvazek v různých profesních oblastech, zbytek tvoří studenti 20 (25 %) a nezaměstnaní 2 (2,5 %).

37

Tabulka č. 3: Vztahy na pracovišti Vztahy na pracovišti Velmi dobré Dobré Snesitelné Špatné Velmi špaté Nemohu hodnotit Celkem

Absolutní četnost (n) 33 25 12 8 0 2 80

Relativní četnost (%) 41,25 31,25 15 10 0 2,5 100

Graf č.3: Vztahy na pracovišti

Většina dotazovaných osob - 58 (72 %) hodnotí vztahy na pracovišti jako velmi dobré nebo dobré.

38

Tabulka č. 4: Věk respondentů Věk respondentů 20 - 29 30 - 39 40 - 49 Celkem

Absolutní četnost (n)

Relativní četnost (%) 20 55 5 80

25 68,75 6,25 100

Graf č. 4: Věk respondentů

Věk respondentů se pohyboval převáţně od 30 – 39 let (69 %), ostatní respondenti se pohybovali v rozmezí od 20 – 29 let (25 %) a 6 % od 40 – 49 let.

39

Tabulka č. 5: Pohlaví respondentů Pohlaví respondentů Žena Muž Celkem

Absolutní četnost (n)

Relativní četnost (%) 36 44 80

Graf č. 5: Pohlaví respondentů

Výzkumné části se zúčastnilo 44 muţů (55 %) a 36 ţen (45 %).

40

45 55 100

Tabulka č. 6: Souvislost mezi typem zaměstnání a burnout Typ pracoviště Student Advokátní kancelář Nezaměstnaný OSVČ Cestovní kancelář Státní správa

Absolutní četnost (n) 20 22 2 10 16 10

Relativní Vyhoření Počáteční Počáteční četnost (%) nehrozí příznaky stádium 25,00 8 12 27,50 7 15 2,50 2 12,50 5 5 20,00 1 10 5 12,50 1 7 2

Hypotéza č. 1 Je předpoklad, že typ pracoviště souvisí s mírou vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání. Tato hypotéza potvrdila, ţe míra náchylnosti k syndromu vyhoření souvisí s typem pracoviště. Nejvíce ohroţenou ze zkoumaných skupin jsou osoby pracující v advokátní kanceláři. Nabízí se souvislost s vysokým pracovním nasazením. Lidé v tomto oboru jsou vystaveni častému stresu a ne vţdy jejich práce končí úspěchem. Tabulka č. 7: Souvislost vztahů na pracovišti s burnout Vztahy na pracovišti Velmi dobré Dobré Snesitelné Špatné Velmi špaté Nemohu hodnotit

Absolutní četnost (n) 33 25 12 8 0 2

Relativní Počáteční četnost (%) Vyhoření nehrozí příznaky 41,25 8 31,25 2 15 10 0 2,5

Počáteční stádium burnout 22 10 7 2 2

Hypotéza č. 2 Je předpoklad, že vztahy na pracovišti souvisí s mírou vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání. Tato hypotéza potvrdila, ţe vztahy na pracovišti jsou jedním z mnoha faktorů, které ovlivňují pracovníky v jejich výkonnosti i v celkové psychické vyrovnanosti. Lidé, kteří hodnotí své pracovní vztahy s kolegy či nadřízenými jako snesitelné či špatné mají větší sklon k onemocnění neţ osoby, které mají v zaměstnání velmi dobré nebo dobré vztahy.

41

19 8

Tabulka č. 8: Souvislost věku respondentů s burnout Věk Absolutní četnost Relativní četnost Vyhoření respondentů (n) (%) nehrozí 20 - 29 20 25 30 - 39 55 68,75 40 - 49 5 6,25

Počáteční příznaky 8 2

Počáteční stádium burnout 12 29 2

24 3

Hypotéza č. 3 Je předpoklad, že existuje souvislost mezi věkem a syndromem vyhoření. Hypotéza č. 3 přináší poznatek, ţe jsou nejvíce syndromem vyhoření ohroţeni lidé středního věku a lidé mezi 40 – 49 rokem, kteří jsou pracovně plně vytíţeni. Jsou zatíţeni nejen stresem z vykonávaného povolání, ale také s délkou praxe a moţností/nemoţností kariérního postupu.

Tabulka č. 9: Souvislost pohlaví a burnout Pohlaví respondentů Žena Muž

Absolutní četnost (n)

Relativní četnost Počáteční (%) Vyhoření nehrozí symptomy 36 45 8 44 55 7

Počáteční stádium vyhoření 19 9 29 8

Hypotéza č. 4 Je předpoklad, že ženy jsou k vyhoření náchylnější než muži. Hypotéza neprokázala, ţe ve zkoumaném vzorku jsou ţeny náchylnější k vyhoření. V počátečním stádiu vyhoření je 9 ţen (3,24 % z celkového počtu 36 ţen). Muţů v počátečním stádiu vyhoření je 8 (3,52 % z celkového počtu 44 muţů).

42

Závěr Předkládaná práce obsahuje teoretickou a praktickou část. Cílem teoretické části bylo seznámit čtenáře s onemocněním „Burnout“, se základními pojmy a definicemi týkající se této nemoci. Dále je práce věnována projevům, důsledkům a faktorům, přispívajícím k onemocnění. V neposlední řadě zmiňuje prevenci a pomoc postiţeným touto nemocí, příbuzným a blízkému okolí, nejen prostřednictvím odborné péče. V praktické části jsem si stanovila dva hlavní cíle a čtyři hypotézy. Prvním cílem bylo posoudit míru vyhoření u zkoumané skupiny osob. V tomto výzkumu jsem zjistila, ţe 33,8 % zkoumaných osob vykazuje počáteční stádium syndromu vyhoření. Druhým cílem bylo ověřit závislost mezi mírou vyhoření ve sledovaných oblastech a vybraných faktorech. Tohoto cíle jsem dosáhla ověřením za pomoci čtyř hypotéz. V první zkoumané oblasti vykazují nejvyšší míru vyčerpání osoby pracující v advokátní kanceláři, dále pak osoby samostatně výdělečně činné a osoby pracují v cestovní kanceláři. U všech těchto skupin jsem shledala společným faktorem stres a nedostačující satisfakci z vykonané práce. Dalším zkoumaným faktorem byly vztahy na pracovišti. Hypotéza byla potvrzena – dobré či špatné vztahy na pracovišti ovlivňují psychiku zaměstnance a jeho výkonnost a přístup k práci. Třetí hypotéza prokázala souvislost v té míře, ţe s přibývajícím věkem stoupá náchylnost k syndromu vyhoření. Čím déle lidé usilují o uspokojení z dané činnosti a ono nepřichází, tím více propadají depresím a syndromu vyhoření. Čtvrtá hypotéza nebyla prokázána, ač podle výzkumů z minulosti, kdy ţeny dosahovaly větší míry náchylnosti k vyhoření, v dnešní době obě pohlaví vykazují téměř totoţný sklon k nemoci. Důleţitým poznatkem o syndromu vyhoření zůstává fakt, ţe toto psychické onemocnění můţe postihnout naprosto kohokoliv, mladé nebo staré, úspěšné či neúspěšné, oblíbené nebo neoblíbené, se zaměřením na kariéru nebo ne. Můţe tudíţ postihnout i ty osoby, o kterých si ostatní myslí, ţe mají bezproblémový ţivot a na venek jsou spokojeni. Často nás v hodnocení ostatních lidí matou určité statuty, jako je dobrá práce a čilý společenský ţivot, které by samy o 43

sobě měly naznačovat zdravý duševní ţivot. Nemocí však trpí nejvíce lidé, které spojuje příliš dlouhá doba, při které vyčerpávají svůj duševní nebo tělesný potenciál a v dlouhodobém časovém horizontu si to nechtějí či nedokáţou přiznat a tak přečerpávají své limity aţ do neúnosnosti. Přestávají být schopni dostát vlastním nárokům na sebe samé, něčeho se vzdát či něco opustit ve svých očích vidí jako slabost a neúspěch. Kaţdý kdo nereflektuje své limity, bude muset jednou splatit dluh, jehoţ daň bývá mimořádně vysoká.

44

Seznam použité literatury: Křivohlavý J., Jak neztratit nadšení, Praha: Grada 1998 Křivohlavý J., Psychologie zdraví, Praha: Portál 2001 Mareš J., Typologie sociální opory, Mareš J. a kol. Sociální opora u dětí a dospívajících, 2.vyd.Praha: Nucleus 2002 Rush D. M., Syndrom vyhoření, Praha: Návrat domů 2003 Kallwass A., Syndrom vyhoření, Praha: Portál 2007 Kebza V., Šolcová L., Syndrom vyhoření. Praha: Státní zdravotní ústav 1998 Hřebíčková, M., Urbánek T., Big Five: NEO pětifaktorový osobnostní inventář, Praha: Testcentrum 2001 Mastiliaková, D., Holistické přístupy v péči o zdraví. Brno: Institut pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků 1999 Smékal, V., Pozvání do psychologie osobnosti. Praha: Barrister & Principal 2002 Tošnerová, T, Tošner, J. Burn - Out syndrom: Syndrom vyhoření. Praha: HESTIA, 2002

Internetové zdroje: www.hest.cz http://depersonalizace.info/testy/ http://www.help24.cz/ http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html http://business.center.cz/business/pravo/zakony/zakonik-prace/cast2h2.aspx http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obchzak/cast3h1.aspx

45

Seznam obrázků: Obrázek č. 1 Fáze procesu vyhoření ...................................................................................14 Obrázek č. 2 Fáze stresu .....................................................................................................17

Seznam tabulek: Tabulka č. 1 Vyhodnocení míry náchylnosti ke stresu a syndromu vyhoření ......................36 Tabulka č. 2 Typ pracoviště.................................................................................................37 Tabulka č. 3 Vztahy na pracovišti .......................................................................................38 Tabulka č. 4 Věk respondentů..............................................................................................39 Tabulka č. 5 Pohlaví respondentů .......................................................................................40 Tabulka č. 6 Souvislost mezi typem zaměstnání a burnout..................................................41 Tabulka č. 7 Souvislost vztahů na pracovišti s burnout ......................................................41 Tabulka č. 8 Souvislost věku respondentů a burnout ..........................................................42 Tabulka č. 9 Souvislost pohlaví a burnout ..........................................................................42

Seznam grafů: Graf č. 1 Celková míra náchylnosti ke stresu a syndromu vyhoření ...................................36 Graf č. 2 Typ pracoviště ......................................................................................................37 Graf č. 3 Vztahy na pracovišti .............................................................................................38 Graf č. 4 Věk respondentů ...................................................................................................39 Graf č. 5 Pohlaví respondentů.............................................................................................40

46

Přílohy:

Příloha č. 1

Osobní a identifikační údaje: 1.

Na jakém pracovišti působíte?

2.

Jaké jsou vaše vztahy na pracovišti?

a)

Velmi dobré

b)

Dobré

c)

Snesitelné

d)

Špatné

e)

Velmi špatné

3.

Kolik je vám let?

4.

Jaké je vaše pohlaví?

a)

Ţena

b)

Muţ

47

Příloha č. 2

Inventář diagnostiky projevů syndromu vyhoření (Tošnerová, Tošner 1999) Počet bodů

Vţdy Často Někdy Zřídka Nikdy 4

3

2

1

0

Obtíţně se soustřeďuji

4

3

2

1

0

Neschopnost radovat se ze své práce

4

3

2

1

0

Připadám si fyzicky vyţdímaná/ý

4

3

2

1

0

Nemám chuť pomáhat problémovým klientům

4

3

2

1

0

Pochybuji o svých profesionálních schopnostech

4

3

2

1

0

Jsem sklíčená/ý

4

3

2

1

0

Jsem náchylná/ý k nemocím

4

3

2

1

0

Pokud je to moţné, vyhýbám se odborným rozhovorům s kolegy 4

3

2

1

0

Vyjadřuji se posměšně o příbuzných klienta i o klientech

4

3

2

1

0

V konfliktních situacích na pracovišti se cítím bezmocně

4

3

2

1

0

Mám problémy se srdcem, dýcháním, trávením apod.

4

3

2

1

0

Frustrace ze zaměstnání narušuje moje soukromé vztahy

4

3

2

1

0

Můj odborný růst a zájem o obor zaostává

4

3

2

1

0

Jsem vnitřně nervózní, neklidná/ý

4

3

2

1

0

Jsem napjatá/ý

4

3

2

1

0

Svou práci omezuji na její mechanické provádění

4

3

2

1

0

Přemýšlím o odchodu z oboru

4

3

2

1

0

Trpím nedostatkem uznání a ocenění

4

3

2

1

0

Trápí mě poruchy spánku

4

3

2

1

0

Vyhýbám se účasti na dalším vzdělání

4

3

2

1

0

Hrozí mi nebezpečí, ţe ztratím přehled v oboru

4

3

2

1

0

Cítím se ustrašená/ý

4

3

2

1

0

Trpím bolestí hlavy

4

3

2

1

0

Pokud je to moţné, vyhýbám se rozhovorům s klienty

4

3

2

1

0

Vyhodnocení testu projevů syndromu vyhoření: Do níţe uvedených řádků zapíšeme vţdy vedle čísla poloţky počet bodů, který je u této poloţky zaškrtnut. Poté v kaţdé řádce sečteme výsledky pro kaţdou rovinu dotazníku zvlášť. Z dosaţených hodnot v kaţdé řádce můţeme vyčíst svůj individuální stresový profil. Maximální hodnota bodů v jedné rovině je 24, minimální - 0 bodů. 48

Rozumová rovina: poloţky č. 1...... + č. 5...... + č. 9...... + č. 13...... + č. 17....... + č. 21...... = .......... bodů Emocionální rovina: poloţky č. 2...... + č. 6...... + č. 10...... + č. 14...... + č. 18...... + č. 22...... = .......... bodů Tělesná rovina poloţky č. 3...... + č. 7...... + č. 11...... + č. 15...... + č. 19...... + č.23...... = ........... bodů Sociální rovina poloţky č. 4...... + č. 8...... + č. 12...... + č. 16...... + č. 20...... + č. 24...... = ........... bodů Rovina rozumová + emocionální + tělesná + sociální...... Celkem = ........… bodů Součtem všech čtyř rovin získáme celkovou míru náchylnosti ke stresu a syndromu vyhoření. Maximální hodnota celkového součtu je 96, minimální 0 Nejedná se o hodnotící test ale pouze o orientační zjištění, ve kterých sloţkách osobnosti není vše v pořádku. Vysoké hodnoty celkového součtu bodů ještě nemusí svědčit o syndromu vyhoření. Spíše mohou být podnětem k dalšímu pátrání po našem ţivotním stylu, resp. stylech chování a vypořádávání se s problémy. Praktické doporučení výsledků testu: vysoké hodnoty součtu bodů v některé z uvedených rovin napovídají, které sloţce své osobnosti se více věnovat. Na základě vyhodnocení inventáře jsme si schopni představit, jak jsou definovány jednotlivé roviny syndromu vyhoření.

49

Příloha č. 3

Hodnocení míry naprostého vyčerpání (Rush D. M., Syndrom vyhoření 2003) Toto je jedna z pomůcek k určení, zda trpíme symptomy vyhoření. Kaţdý výrok je třeba ohodnotit číslem 1 aţ 5, podle toho, jak jsme s ním ztotoţněni. Číslo 1 znamená rozhodně NE, číslo 5 jasné ANO. Při zodpovídání dotazníku berme v úvahu posledních šest měsíců našeho ţivota. 1.

Připadá mi, ţe čím více pracuji, tím jsou mé výsledky horší.

1–2–3–4-5

2.

Děsí mě chodit kaţdý den do práce.

1–2–3–4-5

3.

Připadá mi, ţe mám méně fyzické energie neţ dříve.

1–2–3–4–5

4.

Rozčilují mě věci, které mi dříve nevadily.

1–2–3–4–5

5.

Zjišťuji, ţe stále více straním lidí.

1–2–3–4–5

6.

Připadá mi, ţe jsem vznětlivější.

1–2–3–4–5

7.

Hůř se soustředím.

1–2–3–4–5

8.

Stále více zjišťuji, ţe se mi ráno nechce z postele.

1–2–3–4–5

9.

Přestávám věřit, ţe svým schopnostem.

1–2–3–4–5

10.

Připadá mi stále těţší soustředit se na práci.

1–2–3–4–5

11.

Je pro mě obtíţné riskovat.

1–2–3–4–5

12.

Stále víc mě rozlaďují moje neúspěchy.

1–2–3–4–5

13.

Poslední dobou viním ze své situace Boha.

1–2–3–4–5

14.

Někdy mám chuť od všeho utéct.

1–2–3–4–5

15.

Dělá mi čím dál menší starosti, zda svou práci dokončím.

1–2–3–4–5

16.

Připadá mi, ţe je všechno při starém nebo dokonce horší.

1–2–3–4–5

17.

Zdá se mi, ţe všechno, co dělám, pohlcuje mou energii.

1–2–3–4–5

18.

Zjišťuji, ţe je pro mě obtíţné splnit i jednoduché úkoly.

1–2–3- 4–5

19.

Přeji si, aby mě lidé nechali na pokoji.

1–2–3–4–5

20.

Změny, které na sobě pozoruji, mě skličují.

1–2–3–4–5

Výsledná tabulka 0 – 30 bodů

Vyhoření vám nehrozí.

31 – 45 bodů

Vykazujete některé ze symptomů vyhoření.

46 – 60 bodů

Zřejmě se nacházíte v počátečním stádiu vyhoření.

61 – 75 bodů Rozhodně procesem vyhoření procházíte. Více než 75 bodů

Proţíváte pokročilé stádium vyhoření.

50

Tento uvedený průzkum nám poskytuje obecné předpoklady k rozpoznání syndromu vyhoření. Pokud zjistíme, ţe některými ze symptomů nemoci trpíme, měli bychom si sjednat schůzku s poradcem.

51