Popření otcovství. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva a veřejné správy. Bakalářská práce. Andrea Solovská. Autor:

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Popření otcovství

Bakalářská práce

Autor:

Andrea Solovská Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Kateřina Kuncová

Duben, 2014

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. podpis autora

V Liberci, dne 29.04.2014

Andrea Solovská

3

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí bakalářské práce Mgr. Kateřině Kuncové za odbornou pomoc a rady, které mě dokázaly nasměrovat tím správným směrem. Chtěla bych též poděkovat rodině za finanční a emocionální podporu při studiu. Díky cenným radám a motivaci ze strany rodinných příslušníků jsem se dokázala přenést i přes velmi těžké a náročné časy. Studovat při práci není vskutku vůbec jednoduché.

4

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá problematikou a způsoby popírání a určování otcovství. Bakalářská práce zpracovává právní úpravu dle zákona o rodině a taktéž novou právní úpravu dle zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Práce se snaží hodnotit problémy, se kterými bylo možno se setkat za účinnosti zákona o rodině při popírání a určování otcovství. Snaží se částečně srovnat starou a novou právní úpravu a poukazuje na některé její nedostatky z pohledu autora. Klíčová slova: Popření otcovství, určení otcovství, domněnka otcovství, souhlasné prohlášení. Annotation The bachelor s thesis deals the problems and ways of denied and determine paternity. It covers the existing Czech enactment of legal presumptions for determining paternity as it is laid down by the family law and as well the previous one which was important in the previous period before a recodification. The bachelor s thesis evaluates problems which we often encounter in reality. This thesis is trying to compare the previous legislation with the new one. The thesis is trying as well to explain where the problem is with the new legislation.

5

SEZNAM ZKRATEK ABGB Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný občanský zákoník rakouský, ve znění k 1. 1. 1904. NOZ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. ESLP Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. ZOR Zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů. ČSFR Česká a Slovenská Federativní Republika. DNA Kyselina deoxyribonukleová. CIC Corpus Iuris Civiles OSŘ Zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. EU

Evropská unie

ZR

Zákon 36/2005 Z.z., o rodině.

6

Obsah 1.

Úvod proč jsem si práci vybrala .......................................................................................... 9 1.1

Otec právní, biologický, sociální ............................................................................... 11

1.2

Vztah mezi otcem a dítětem a jeho vliv na vývoj dítěte ............................................ 12

1.2.1

2.

1.1

Moc otcovská ............................................................................................................. 13

1.2

Majetkové nároky dítěte ............................................................................................ 16

1.3

Dítě bez otcovské moci: Právní ochrana nemanželských dětí ................................... 17

Principy určování otcovství dle zákona o rodině .............................................................. 23 2.1

První domněnka otcovství ......................................................................................... 23

2.1.1

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne: 17. 12. 2008 ......................................................... 25

2.1.2

Otcovství k dítěti počatým umělým oplodněním .......................................................... 26

2.2

Druhá domněnka ........................................................................................................ 27

2.2.1

2.3

Souhlas u nezletilého rodiče ......................................................................................... 28

Třetí domněnka .......................................................................................................... 28

2.3.1

Dokazování .................................................................................................................... 30

2.3.2

Popření otcovství v případě třetí domněnky................................................................. 30

2.3.3

Popření otcovství nejvyšším státním zástupcem .......................................................... 30

2.3.4

Usnesení Nejvyššího soudu 30Cdo 3430/2011 ............................................................. 31

2.3.5

Nález Ústavního soudu ze dne 8.7.2010, SP.ZN.Pl.ÚS 15/09 ........................................ 32

2.3.6

Oprávněnost požadavku na popření otcovství nejvyšším státním zástupcem ............. 34

2.4 3.

Raná Péče ...................................................................................................................... 12

Popření mateřství ....................................................................................................... 35

Zákon o rodině .................................................................................................................. 37 3.1

Historie právní úpravy na našem území..................................................................... 37

3.2

Rodinné právo v systému českého právního řádu, vztah rodinného práva k právu

občanském ............................................................................................................................ 38 3.2.1

Mezinárodní prameny rodinného práva ....................................................................... 39

7

3.2.2

3.3 4.

Plnění mezinárodních smluv - Úmluva o právech dítěte .............................................. 39

Zákon o rodině jako stěžejní právní předpis do 31. 12. 2013 .................................... 41

Zamyšlení nad změnami právní úpravy NOZ ................................................................... 43 4.1

Historie nové právní úpravy....................................................................................... 43

4.2

Nová právní úprava popření otcovství ....................................................................... 44

4.2.1

Popření otcovství manželem matky dítěte ................................................................... 45

4.2.2

Popření otcovství od stošedesátého dne od uzavření manželství ................................ 46

4.2.3

Popření otcovství při umělém oplodnění ...................................................................... 46

4.2.4

Popření otcovství nezletilým ......................................................................................... 47

4.2.5

Nové ustanovení v právní úpravě.................................................................................. 47

4.2.6

Popření mateřství .......................................................................................................... 47

4.2.7

Nedostatky nové právní úpravy .................................................................................... 48

4.3

Právní úprava na Slovensku ....................................................................................... 48

4.3.1

Popření otcovství na Slovensku..................................................................................... 49

5.

Závěr.................................................................................................................................. 51

6.

Seznam použité literatury .................................................................................................. 53

8

1. Úvod proč jsem si práci vybrala Když jsem se zamýšlela nad výběrem bakalářské práce, zvolila jsem si téma popření otcovství, jelikož rodinné právo je pro mě velice zajímavou oblastí, ve které je možné se poměrně často setkat s konfliktem práva a morálky, vypjatými a emocionálními situacemi. Pro soudy jistě není jednoduché rozhodovat o právech nezletilých dětí a o osudech celých rodin. Při určování a popírání otcovství, které je předmětem této práce nezřídka dochází k vypjatým situacím a v některých případech ke zhroucení celých rodin, které do té doby žily poklidným životem. Jedno soudní rozhodnutí může změnit životy a osudy. Určení otcovství je velice citlivou problematikou rodinného práva, jelikož se dotýká jak práv a povinností rodičů, tak i nezletilého dítěte, v jehož zájmu by mělo být rozhodnuto, prostřednictvím soudní moci. V současnosti soudy často dle statistických údajů rozhodují o přidělení dítěte do výhradní péče matky s tím, že otec může dítě v nějakých intervalech, soudem nebo dohodou rodičů určených vídat. Velmi aktuální je taktéž otázka střídavé péče, po níž volají zejména otcové. O vhodnosti střídavé péče se ani odborníci z řad psychologů nemohou shodnout. Je nad slunce jasné, že otázka střídavé péče by měla být řešena s maximální citlivostí vzhledem k nezletilým dětem. Nejlépe pokud s tímto řešením budou souhlasit jak rodiče, tak nezletilé dítě. Podle statistiky Nejvyššího soudu bylo v lednu roku 2014 přiděleno dítě do výhradní péče matky v 18840 případech, zatímco co výhradní péče otce jen 1451 případů.

1

Ve

statistice je tady jednoznačně vidět, že skoro každé třetí dítěte je přiděleno do výhradní péče matky. Proč jsou výsledky statistiky takto rozdílné? Odpověď na tuto otázku je vskutku nesnadná. Objevují se názory, že velký vliv na tuto skutečnost má vysoký podíl žen soudkyň, které straní matkám. K tomuto argumentu je však třeba poznamenat, že soudy dle platné právní úpravy mají vždy přihlížet k zájmu dítěte, nikoli k pohlaví rodiče či jiné irelevantní skutečnosti. Nemyslím si, že by soudy toliko stranily matkám. Při rozhodování jsou vázány zákonným rámcem. Při rozhodování o péči vztahující se k nezletilému dítěti, je právě dítě 1

www.justice.cz. Statistiky a výkaznictví: Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v opatrovnických věcech - počet věcí [Statistiky]. infodata. 22.09.2009 [cit. 05.04.2014]. Dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-statistickych-listu.html.

9

nejdůležitější osobou v řízení, v jehož zájmu má být rozhodnuto. Výhradní péče jednoho rodiče však nemusí být pro dítě tím nejlepším řešením. V praxi se můžeme setkat se střídavou péči, jakožto další možností výchovy nezletilého dítěte Osobně si myslím, že střídavá péče není pro dítěte ta nejlepší varianta, jelikož dítě pak nemusí snadno chápat kde je jeho domov a proč je jeden týden u matky a druhý u otce. Nicméně vždy záleží na konkrétním případě, jistě existují takové, kde tento model funguje bez větších problému a pro dítě je velkým přínosem, jelikož tráví přibližně stejně velký časový úsek s matkou i s otcem. Osobně se přikláním k variantě, kdy dítě bude bydlet u jednoho z rodičů, druhý rodič bude mít právo si dítě brát na víkendy či dovolené, trávit s ním volný čas. V nejlepším případě jsou rodiče schopni se v zájmu dítěte rozumně dohodnout na styku s ním. Pokud toho však z různých důvodů nejsou schopni, pak nastupuje soud, který je povinen rozhodnout v zájmu nezletilého dítěte. Je však třeba říci, že jeho role není snadná, jelikož se nezřídka stává s tím, že se rodiče při soudním řízení navzájem očerňují a dítě je ze strany rodičů ovlivňováno, v horších případech štváno proti jednomu z nich. Soud si může na pomoc přivolat například soudní znalce z oboru psychologie, kteří jsou schopni díky odborným znalostem odhalit případy manipulace s dítětem, tento postup je však poměrně zdlouhavý a dítěti utíká drahocenný čas, který by mohlo trávit s druhým rodičem. Pro názornost uvádím přehled pravomocných rozhodnutí v opatrovnických věcech.

10

Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v opatrovnických věcech Okresní soudy počet věcí (spisů) 2 Výchova

a

STČ

JČ

ZČ

SČ

VČ

JM

SM

ČR

1646

1983

1323

1720

2879

1709

3084

4496

18840

113

172

92

142

194

135

265

338

1451

výchovná Praha

opatření

101 První rozhodnutí o výchově dítěte – svěřeno matce 102 První rozhodnutí o výchově dítěte – svěřeno otci

Jestliže předmětem této bakalářské práce je popření otcovství, je třeba se vyjádřit v krátkosti i k problematice určení otcovství. U problematiky určení otcovství, je vhodné odlišit dvě základní skupiny případů. V první skupině případů podává návrh na určení otcovství matka, ve druhé skupině případů podává návrh na určení otcovství k nezletilému dítěti domnělý otec. Matka podává povětšinou návrh na určení otcovství k nezletilému dítěti v případech, kdy se otec k otcovství nehlásí, nebylo možno se s ním dohodnout smírnou cestou na jeho zapsání do rodného listu nezletilého dítěte souhlasným prohlášením na matrice.

1.1 Otec právní, biologický, sociální V úvodu této práce považuji za důležité vysvětlit termíny, které se v průběhu práce objeví. Jedná se o termíny otce právního, biologického a sociálního. Otec právní je ten, jehož jméno bylo zapsáno do matriky, následně do rodného listu dítěte na základě některé ze tří zákonných

2

Převzato z www.justice.cz. Statistiky a výkaznictví: Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v opatrovnických věcech - počet věcí [Statistiky]. infodata. 22.09.2009 [cit. 05.04.2014]. Dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-statistickych-listu.html.

11

domněnek použitelných při určování otcovství. Otcem biologickým se myslí muž, který dítě zplodil, případně poskytl genetický materiál k oplození. V praxi se tedy může stát, že muž je otcem právním i biologickým. O svém biologickém otcovství však nemusí vůbec vědět například v případech darování spermatu. Za otce řekněme sociálního můžeme považovat i muže, který dítě nezplodil, neposkytl genetický materiál k oplození, ale o dítě soustavně pečuje, stará se o jeho psychický a duševní rozvoj, dítě k němu má citovou vazbu. Pojem sociálního otce ani jeho práva k dítěti nejsou v českém právním řádu zakotvena. Může se stát, že některé typy otcovství budou stát proti sobě. Typicky například otcovství biologické a otcovství právní. Zjednodušeně řečeno se však má vždy dát přednost na základě Čl. 3 Úmluvy o právech dítěte právě jeho zájmu. Často tady můžeme narazit na konflikt práva a morálky, jak jsem zmínila již v úvodu.

1.2 Vztah mezi otcem a dítětem a jeho vliv na vývoj dítěte Role otce v postavení k rodině se časem měnila, a to mělo vliv na vznik kultu mateřství, což znamenalo žádný takřka nulový význam pro otce respektive otcovskou roli. Otec rodiny byl důležitý jen pro finanční zabezpečení rodiny a jinak jeho role neměla žádný význam, a to dokonce ani při výchově dětí. S otci dokonce nepočítalo ani při vědeckých výzkumech. Tato situace byla kritizována, jedním z nejhlasitějších kritiků v roce 1975 Michael Lamba, který byl pokračovatelem psychoanalytika Johna Bowlbyho. Role otce začala být více zkoumána, ukázalo se, otec je pro vývoj dítěte nezastupitelný a jeho nepřítomnost může být pro dítě velmi nebezpečná. 3 1.2.1 Raná Péče Je prokázáno, že děti potřebují od svého narození především mít jistotu ve vztazích ke svým lidem, nebo-li ke svým rodičům popřípadě lidem, kteří děti vychovávají. Dítě již od samého počátku navazuje velmi úzký kontakt se svými rodiči. Je zapotřebí, ale rodič poznal znaky a signály dítěte a to proto, že dítěte potřebuje mít pocit jistoty. Jestliže to dítě má, potom si získá důvěru, že se může na své rodiče a okolí spolehnout a že mu nehrozí žádné nebezpečí. Tento kontakt je velice důležitý pro další vývoj dítěte. Pocit bezpečí je většinou přiznávám 3

ČERNÁ PETRA. Rozvod otcové a děti. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 29s.

12

matkám, ale výzkum prokázal, že otec má stejně vnímavé signály jako matka. Umí dokonce rozeznat křik kojenců. Což znamená, že i otec dítěte je schopný rozpoznat, proč dítěte pláče, co ho trápí a pomoci mu. Otec je schopen se o dítě postarat v konečném důsledku stejně dobře jako jeho matky. Otcové přistupují k dítěti s odlišnými schopnostmi a požadavky. Matky chtějí své děti za každou cenu chránit před okolím a nebezpečím, kdežto otec dětí rozvíjí dětskou představivost, jejich aktivitu a více si s dětmi hraje. Může děti i naučit jejich zručnosti, staví si s nimi lego a učí je tak jejich představivosti. 4

1.1 Moc otcovská Nezletilé dítě bylo bez postavení a pohlaví v předmoderní době vnímáno jako neplnoprávné a jeho ochrana byla svěřena do rukou otce. Byl tvořen tzv. rámcem normativní soustavy. Výjimku tvořily děti bez rodiny, protože ve sbírkách městského, ale i zemského práva se s těmito zákony nesetkáváme, kdy by bylo uvedeno právo na tyto děti, stejně tak jako se tam nesetkáváme se vztahem mezi dětmi a rodiči a to bylo až do doby občasného práva v době Marie Terezie a Josefa II, nebo-li řečeno bylo to až do doby, než vyšel Všeobecný občanský zákoník roku 1811. Otcovská moc byla chápána v této době jako velmi důležitá, otec měl práva a povinnosti ke svým dětem, ale stejně tak ke všem členům domácnosti, takto to bylo chápáno i v římském právu. Již podle třetího dílu justiniánské kodifikace byly brány všechny děti, vnučky, pravnuci a děti narozené v manželství pod otcovskou moc. Otec byl v římském právu vnímán jako jediný, kdo má moc a práva a jediný měl právní subjektivitu. Další členové rodiny měli k otci podřízenou pozici. Dále byl otec jediný, kdo měl majetkovou moc v rodině. Jeho děti byly vnímány jako bezprávné a bezmocné. Z toho důvodu, jak v této době fungovalo postavení otce, byly děti mnohdy označovány jako otroci, neboť otec měl nad nimi neuvěřitelnou moc. Otec dokonce, ač podle mého názoru je to neuvěřitelné a na dnešní dobu nemožné až nemorální, mohl svoje děti odmítnout, či dokonce prodat jako otroky. Proti tomuto zneužití fungovaly zatím jen rodinné soudy. Do samého principátu nemohla státní moc zasahovat do pravomoci otce, až potom se objevily první případy mimořádného soudu. Tahle bezmoc v postavení dětí se nakonec časem redukovala a děti naopak získávaly větší práva. Již zákon, který byl vydán pod názvem, zákon dvanácti desek ,začal omezovat postavení otce, avšak největší změny přinesla až doba císařská. Za panovníka Oktaviána Augusta byla otci udělena povinnost dát dětem 4

ČERNÁ PETRA. Rozvod otcové a děti. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2001.

13

patřičnou potravu a dokonce dceři dát věno, jak se dříve uvádělo. V době 4. století n.l. byl vydán zvláštní právní režim, kdy syn, který se vrátil po vojenské, popřípadě státní službě, dostal majetek, stejně tak jako ho získalo dítě od své matky, nebo dokonce od příbuzných ze strany matky. Majetek zůstal zatím otci, ten s ním však nesměl nijak manipulovat a ve zletilosti dětí, jim ho musel předat. Tahle reforma týkající se majetkových práv nakonec vyvrcholila v plném rozsahu až za doby Justina. Justiánský Corpus Iuris Civiles (CIC) s Gaiovou učebnicí práva zastával názor, že ,,moc, kterou máme nad dětmi, je však zvláštností římských občanů. Jinde totiž neexistují lidé, kteří by měli nad dětmi takovou moc, jako my‘‘. Proto otcovskou moc najdeme jako princip určující začátek rodinného práva již ve starověku a to i v oblasti římského práva, kde to není možné prokázat. Většina autorů ovšem mluví o tradičních sociálních strukturách, na kterých byla postavena patriarchální společnost. Křesťanství a kanonické právo vycházelo z římského práva, které mělo velkou úlohu. Další argument, který mluvil proti institutu patria potestas z římského práva byl, že doba jak ji známe z pozdějších středověkých a ranně novověkých právních předpisů neodpovídala justiniánské kodifikaci. Stejné tak jako římské právo tak i české a moravské městské a zemské právo se pomalu dostávalo k omezení otcovské moci. Ovšem největší průlom omezení otcovské moci nastal až v době vydání zákoníku, Všeobecný občanský zákoník, vydaný již v roce 1811 jak již bylo řečeno v předešlém. Velmi blízký vývoj bychom mohli najít také v germánském právu a z toho vzniklých právní systémech, je Otcovská moc byla do německého jazyka přeložena Der Munt, také zde byla otcovská moc velmi podobná, otec byl hlavou rodiny, měl nad ní moc, měl zodpovědnost za členy své rodiny. Otec mohl své dítě usmrtit anebo prodat a dceři mohl vybrat ženicha, za kterého se vdá, hlavně dítě bylo považované za bezprávné. Nemělo tedy žádná práva. Již v 9. a 10. století byla otcovská moc omezena. Zásadní průlom nastal v tom, že otec nemohl své děti usmrtit nebo prodat. Nakládat se svým majetkem bylo umožněno i dalším členům rodiny. Podle Theodora Saturníka měl otec podobná práva nejen v římském státě, ale i ve Staroslovanské rodině. Doklad, který dokazoval, že dítě nemělo žádná práva, bylo jeho označení za otroka. Ale na rozdíl od Římanů byl otrok, nebo dítě, označováno u Slovanů jako subjekt práva s omezenými právy. Otec měl neuvěřitelnou moc nad svými dětmi, mohl si s nimi takřka dělat, co chtěl, mohl je usmrtit, prodat nebo dát do zástavy jako dluh a v případě, že za své dítě nezaplatil, muselo si dítě jeho dluh odpracovat. Jenže s dítětem mohl dlužník disponovat, jak chtěl, mohl ho i potrestat, popřípadě prodat. V případě sňatku, musela

14

být nevěsta vyplacena, protože rodina přišla o pracovní sílu. Cena za nevěstu byla ovšem stanovena dopředu, odvíjela se od zámožností obou rodin, které se na ní předem domluvily. Zamyslíme-li se nad takovým sňatkem, musíme uznat, že dcera neměla žádné právo tento sňatek odmítnout. Patria potestas bychom našli již v v pozdějším středověku i ranném středověku v původní archaické podobě. V knize brněnského písaře Jana bychom našli rozsudek, ve kterém bychom se dočetli, že usmrcení dítěte není považováno za trestný čin. Jak by se mohlo na první pohled zdát, tak vrahem nebyl otec novorozeného dítěte, ale jeho matka, která ho usmrtila utopením v řece. Tímto rozsudkem se plně zabýval Miroslav Flodr a uvedl, že rozsudek je v rozporu s ustanovením brněnského městského práva. Flodr uvedl, že tahle situace byla neuvěřitelná a zneužitelná, jelikož tady byla moc otcovská, která tento čin dovolila, vzhledem ke skutečnosti, že dítě nemělo žádná práva. Když se vážně zamyslíme nad tímto rozsudkem je až neuvěřitelné, jak byly nezletilé děti vnímány, jak bylo možné s nimi manipulovat. Dovolím si říci, že je to nemorální a smutné. Když si vezmeme, že dítě se nemohlo žádným způsobem bránit a než mohlo poznat život, bylo usmrceno. S další krutostí bychom se mohli setkat v Řádu práva zemského část Ondřeje z Dubé, kde se dcera poddala násilníkovi, ale nejdříve musel byl celý čin soudně projednán, až potom mohl otec na obou vykonat exekuci. Možná vás překvapí, že takto závažné činy bychom našli i v době Království českého až do začátku 19. století. Muž mohl zabít svoji ženu, jestliže ji přistihl při ,,cizoložství‘‘. Když však upustíme od krutosti moci otcovské, tak zjistíme, že otec měl i povinnost vést svoji manželku, děti, rodinu a poddané k dobrému životu. Oba rodiče však měli povinnost děti vést k řádné zodpovědnosti, důstojnosti a k jejich vývoji, jestliže děti tuhle povinnost neplnily, na jejich rodiče padla hanba. Otec měl právo rozhodovat o povolání svého dítěte, tedy mohl mu dopředu vybrat školu a přizpůsobit mu tak celou výchovu. Po zavedení Všeobecného občanského zákoníku se změnilo to, že pokud otec vybral dítěti školu dopředu, protože věděl, jakou práci bude vykonávat a rozhodl za něj, mohlo se nezletilé dítě obrátit na soud, ten však musel vyslechnout otcovy argumenty a následky, které by vzešly ze situace, že by dítěti povolil povolání, které si zvolilo samo. V zákoníku byla moc otcovská uvedena, ale také povinnosti obou rodičů k dětem, které museli dodržovat. Rodiče, tedy spíše otec, musel svým dětem poskytnout dostatečné vzdělání, jejich rozvoj, zajistit rodinu finančně, matka měla za úkol pečovat o zdraví dětí. Matka měla právo vybírat dítěti školy a určit co bude dělat jen za předpokladu, že muž byl 15

bez majetku, nebo když zemřel. Rodiče neměli právo na majetek dítěte, které by ho dosáhlo při práci a v budoucnosti, což mi přijde jako velká zvláštnost. Když dítě neposlechlo a bylo v jednání proti rodinnému životu a proti morálce, mohli ho rodiče potrestat. Děti, ale musely mít ke svým rodičům úctu, a když mělo dítě nějakou nouzi, rodiče mu museli pomoci. Tady si dovolím trošku srovnat s dnešní dobou. Osobně si myslím, že úcta k rodičům chybí v některých případech dnešním dětem, je to snad tím, že děti si mohou v podstatě dělat, co chtějí a nejsou za to potrestané, protože spousta rodičů se řídí volnou výchovou dětí. Je to správné? Z mého pohledu určitě ne, děti by měly za jistých okolností mít řád, měly by vědět, co mohou a nemohou si dovolit a hlavně jaké je čekají za to následky. Bohužel se také setkáme s tím, že když děti udělají něco špatného, rodiče je mnohdy v tom nechají, a také ne vždy je to správné. Měli by odlišit kdy je to přípustné a kdy ne. Otcovská moc mohla zaniknout jen třemi způsoby a to sice smrtí otce rodiny, vyvázáním se dítěte nebo zbavením otce jeho pravomocí. Zbavit otcovské zodpovědnosti mohl jen soud. Otcovské zodpovědnosti byl tedy otec například zbaven v případě, že se řádně o děti nestaral, nedával jim obživu, případně když je fyzicky zneužíval. Dovolím si kapitolu ukončit svým názorem. Když jsem si přečetla co se v době Římské a Slovanské dělo s dětmi. Otcovská moc byla téměř absolutní. S dětmi se zacházelo velice špatně, dítě bylo bráno jako otrok, i když se jednalo o lidskou bytost, ne o věc. Nedokážu, ani nechci přemýšlet o tom, jak musely děti trpět, co se jim odehrávalo v hlavě. Až když přišel Všeobecný občanský zákoník, se trošku omezila role otce rodiny. Jediné co považuji za pozitivní je, že otec musel rodinu finančně zajistit, nebo-li musel dětem dát obživu. Na druhé straně jim však mohl nařídit, jakou školu budou studovat a jakou práci budou vykonávat. Děti se sice mohly obrátit na soud, ten však musel otce vyslechnout a pak určit jestli dítěti povolí jinou práci, nebo ne. Role matky spočívala v tom, že musela dítěti dát lásku a starat se o něj v dobrém slova smyslu. Ale rodiče museli své děti řádně vychovávat a učit je poslušnosti. Když se tak nestalo a děti je neposlouchaly, měli za to ostudu rodiče a ne děti. 5

1.2 Majetkové nároky dítěte Jednou ze základních povinností otce rodiny bylo, když jeho děti dosáhly plné zletilosti, musel je zabezpečit. Když opustily původní rodinu a založily si rodinu vlastní. Skončila tak otcova moc nad dětmi. Děti měly nárok na část majetek rodičů a to jak syn, tak dcera, až na 5

SLAVÍČKOVÁ, Pavla. Právní ochrana dětí v období první kodifikace: Moc otcovská. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 36-42.

16

několik málo výjimek. Z toho důvodu byla velká část věnována této problematice v právních předpisech. Také bychom mohli říci, že tato skutečnost ovlivnila základy rodinného práva. Právní nárok na vyplacení majetku se objevuje již v oblasti městského a zemského práva, které se však od sebe dosti lišilo. Za základní formy bychom mohli označit věno, neboli (obvěnění), také podíl z rodinného jmění (odbytné) a výbavu (vejpravu). Nejvíce se tomu věnovala Práva městská Království českého. Pavel Kristián z Kolína zahrnul majetkové nároky do kapitoly „O Zasnoubení k manželství, o věnu, o obvěnění, o smlouvách svatebních k životu obdržení, o zápisech pro smrt, a rozličném jedněch druhých dání statkům“, celkem měla 34 článků. V těchto článcích bychom se dočetli o zásnubách a manželstvích. Nejvíce se zde hovořilo o majetku manželů, zaopatření dětí a věnu pro děti. Dalo by se říci, jen na majetková práva. Velmi podobné články bychom však našli již ve starších právních přepisech a to ve Sbírce Brikcího z Licska. Informace týkající se věna shrnul také do poměru k ostatní rozsáhlé kapitole XVIII s názvem „ O věnném právu vuobec“, která byla obsažena do 24 článků o výbavě, svatebních smlouvách nebo společném jmění manželů v této sbírce. Narozdíl od Kolína nejsou tady články dobře seřazené, a proto se v nich velice těžko hledá a to z důvodu převzetí článků z mnohem starší brněnské Knihy Písaře Jana. Tam bychom našli „De dotalicio“, podle latinského znění, která obsahovala 23 článků 184-206. 6 Dalo by se tedy říci, že majetkové nároky dětí a jejich budoucích manželů a manželek, byly velice dobře ve sbírkách zařazeny, z důvodu ochrany svých dětí a hlavně jejich majetků. Jelikož otec měl k dětem povinnost, musel se o ně starat, především musel své potomky zajistit, pokud se chtěli od svých rodičů odstěhovat a osamostatnit se. Rodiče museli dát svým dětem věno, tedy nějaký majetek pro jejich budoucí rodinu.

1.3 Dítě bez otcovské moci: Právní ochrana nemanželských dětí V době středověkých a raně novověkých právních předpisech, bychom nalezli především majetková práva dětí. V systémech městského a zemského práva bychom našli především velkou zmínku o dětech jako dědicích a proto se dětem právo podrobně věnovalo. V předešlé kapitole byla velmi dobře dopodrobna popsána otcovská moc, otec měl velká práva na své děti, příbuzné, ale dokonce i služebnictvo a to i nezletilé. Děti, které se narodily v manželském svazku muži a ženě byly považovány za manželské. Děti, které nebyly počaty 6

SLAVÍČKOVÁ, Pavla. Právní ochrana dětí v období první kodifikace: Moc otcovská. Praha: Nakladatelství

Lidové noviny, 2012, s. 78-79. ISBN 978-80-7422-220-7.

17

v manželství a narodily se ženě a muži, byly považovány za nemanželské. Všechny systémy na našem území se nevnímaly stejně. Brněnské městské právo, které se řídilo římskoprávním principem, však používalo čtyřstupňový systém pro narozené děti. Zásadní právo měli děti, které se narodili rodičům v manželském svazku. Označení nesly „Řádné“. Druhý systém měly děti, které se narodily otci s konkubínou, který byl ještě v manželství se svojí ženou. Třetí systém tvořily děti, které byly osvojené zásadně otcem, a poslední systém patřil dětem, které se narodily žena a muži v nemanželském svazku anebo dokonce příbuzným. Děti prvního stupně, nebo-li děti, které se narodily rodičům v manželském svazku měli dědické právo. Děti, které se narodily otci s „konkubínou“ mohly získat dědické právo, jen za předpokladu, že v manželském svazku nebyly žádné děti. Jestliže zemřel otec, který nezanechal žádnou závěť a měl děti manželské a nemanželské dědilo pouze dítě manželské, ale mohlo však dědit i dítě nemanželské za předpokladu, že mu dítě manželské nechalo dědictví. V případě, že otec nechal sepsat závěť, kde uvedl osoby, kterým bude náležet jeho majetek, bylo to právoplatné. Byl to jediný způsob pro otce, jak mohl obdarovat i děti adoptované. I další právo, které bychom našli pod názvem „Sasko-magdeburské městské právo ve znění litoměřické knihy distinkcí“ bylo rozděleno do různých kriterií, který byli odlišné. Bylo podobné právu „Brněnskému“, ale byl určený podle postavení ve společnosti. V prvním systému bychom se setkaly s dětmi, které byly narozené ve svazku manželském a měli dědický nárok „a rodiče měli svobodné předky minimálně do prvního kolene“. Druhý systém uváděl děti, které se narodily muži s „konkubínkou“ i tyto děti mohly dědit po rodičích. Do čtvrtého sytému byly zařazené děti, které se narodily do svazku nemanželského nebo mimomanželského. Děti neměly dědické právo, avšak po smrti otce jim musel být vyplacen „šestý díl“ z majetku, po zemřelém otci. Poslední systému byly uvedené děti, které se narodily ženě, a nebylo jisté, kdo je jejich otcem. Děti mohly dědit majetek jen po matce. Systém pamatoval i na děti, které se narodily postižené anebo nemocné. Mohly také dědit po svých rodičích, ale jen za předpokladu, že se toho ujal nejbližší příbuzný. Dítě mohlo být svěřeno i opatrovníkovi a ten jestliže se odmítl postarat o dědictví, ztratil ho. Majetek potom mohl připadnout tomu, kdo byl schopný se o majetek postarat. Také „Práva městská Království“ se velmi do podrobnosti zajímalo o manželské děti, ale přiklonila se k „ římskému původu“. Rozeznávala pouze děti manželské a nemanželské a 18

dědit mohly jen děti manželské. V případě, že byla pochybnost o původu dětí, museli oba rodiče dobrovolně přiznat původ dítěte. Mohlo se stát, že ani jeden z rodičů už nežil a potom museli svědkové alespoň dva přiznat tuhle skutečnost, mohla to být žena i muž. Jedinou podmínkou byla jejich početnost. Svědkové museli dobře znát rodiče dětí, kteří museli být ve svazku manželském, a bylo nutno znát jejich jména. Mohlo se také stát, a to z různých důvodů, že svědkové nemohli být, potom se děti mohly obrátit na městskou radu. „Konšel“, musel dohledat v městských záznamech, původ dětí, kde by bylo jasně podložené, že se narodily v manželství. Mohlo se také stát, že původ dětí nebyl nalezen a potom musel „Konšel“ podle své paměti dětem vystavit potvrzení o jejich původu. Rodiče, kteří měli děti v manželském svazku a rozvedli se anebo byly děti počaty v manželství, které bylo rozvedeno i tak byly děti považovány za manželské. Nemohlo jim být právo odebráno. Mohli bychom říci, že v „Právu městském Království českém“ najdeme velmi málo odkazů na nemanželské děti než ve velmi straších právních předpisech. Děti, které byly počaty otcem, který umřel byly brány za zvláštní případy. Byl tady kladen velký důraz na dědické právo podle „římského práva“. Jestliže se děti narodily živé, potom měly stejné dědické právo jako jejich sourozenci. Velkou problematikou pro dítě mohlo být, že v případě, že se narodilo za trvání manželství, ale otec byl mrtev, dítě mohlo být prohlášené za nemanželské. Bylo to pro děti velmi kruté. „Brněnské městské právo “, ale také i „zákoník Brikcího z Licska“ si myslely, že žena, která je ještě panna může být těhotná 39 týdnů u ostatních žen bylo plánované těhotenství 40 týdnu plus minus jeden týden. Jestliže muž odešel od rodiny na delší dobu a nevrátil se do doby porodu, potom žena v případě, že porodila až za 41. týdnu, pak bylo dítě vnímáno jako nemanželské. Tady si dovolím nesouhlasit. Matka nenarozeného dítěte si nemohla dopředu naplánovat porod. Nebyli přístroje a pomůcky, které by dokázali určitostí dokázat v jakém, že žena týdnu těhotenství. To je situace, kdy je to celé závislé opravdu na „matce přírodě“. I když dítě bylo opravdu otce, který odešel od rodiny ať už z jakéhokoliv důvodu, potom se dítě mohlo narodit později než 41 týden, možné to opravdu je a bylo vedené jako dítě nemanželské a to mohlo mít velmi negativní následky na jeho další budoucí život. Dítě se nemohlo žádným způsobem bránit. Děti, které se narodily ženě, která byla prohlášena, že vykonávala „cižoloství“, bylo tady velmi důležité jestli se manžel přihlásí k soudu a tam prohlásí, že je dítě jeho a nebo alespoň před dvěma svědky. Na „brněnskou radu“, se obrátil Uherská brod s žádostí o pomoc. 19

Potřeboval vyřešit situaci, kdy zemřel otec syna, který byl velmi bohatý a původ dítěte byl nejistý, přihlásilo se celkem několik osob. Podle informací se měla matka syna dopustit „cizoložství“, to ovšem manžel a zemřelý otec neuvedl před soudem svůj nesouhlas a dítě bylo vedeno jako manželské. Proto by měl veškerý majetek připadnout jedinému synovi po zemřelém otci. Z tohoto důvodu jako jediné „právo“ brněnské věnovalo velkou pozornost kdy bylo dítě zapsáno jako narozené a kdy jako mrtvé. Jakmile začala „práva městská“ používat i na Moravě a v Čechách, nastal i velký zvrat. Přestala se počítat délka těhotenství ženy. To bylo ovšem jen na chvíli. V roce 1811 kdy vyšel „Všeobecný občanský zákoník“ se opět začala počítat doba porodu. Velký problém nastal, že doba počítání se velice zpřísnila. V případě, že bylo dítě počato ještě před uzavřením manželství, bylo uznáno za manželské jen v případě, že se ženě narodilo v sedmém měsíci těhotenství. Také byla zpřísněna doba po smrti manžela. Jestliže dítě se narodilo alespoň po desátém měsíci po smrti muže. Podle těchto návrhů se řídilo jen v případě, když muž, otec dětí popřel své otcovství. Zákoník také uváděl, že by mělo být narození dítěte bráno vyjádření znalců. „Všeobecný občanský zákoník“ se také vrátil k pravidlu pro děti, které se narodí jako manželské a nemanželské. V případě, že se narodí dítě nemanželské, nebude mít stejná práva jako dítě manželské.7 Postavení nemanželských dětí bylo ve své podstatě neplnoprávné. Postavení potomků, kteří se narodili v manželském a nemanželském, svazku bylo rozdílné. Dítě, které se narodilo rodičům v neplatném manželství a tato skutečnost byla odstraněna anebo ani jeden partner nevěděl, nemělo to být dětem k újmě. V podstatě nemělo se jich to dotknout, co se týká majetkových poměrů. To stejné bychom našli v případě, že se manželům narodilo dítě za trvání manželství, které bylo později rozvedeno z jakéhokoliv důvodu, taková skutečnost se nezkoumala. Patent z roku 1783 dětem, které se narodily ve svazku manželském stanovoval, že tyto mají zůstat pod mocí otcovskou. Avšak muselo být dopředu uvedeno, jak budou a čím rodiče přispívat na život dětí a hlavně jejích výchovu.8

7


Lidové noviny, 2012, s. 71-76. 8


Lidové noviny, 2012, s. 71-76.

20

Změna přišla u dětí, které se narodily jako nemanželské. Děti měly nárok jen na majetek matky a také to pro ně mohlo znamenat odebrání práva na jejich budoucnost a hlavně ztráta na cti. „Všeobecný občanský zákoník“, povolil legitimaci dětí na žádost rodičů a to za pomoci výnosu panovníka. „bylo účastno stanovených výhod nebo práva nastupovat ve jmění svobodně dědičné“. Dalších členů rodiny se neměla tahle situace dotknout.

9

Dovolím si

poznamenat, že majetkové poměry dětí, které měly po svém otci dědit majetek, byly podle mého názory mnohdy nespravedlivé. Děti, které se narodily v manželství, měly větší výhody a hlavně daleko lepší postavení ve společnosti. Mohly dědit majetek po svém otci. Děti, které byly nemanželské, to už měly o poznání složitější. Výhodou pro otce zase byla skutečnost, že mohl zanechat závěť, ve které by určil nemanželské děti jako dědice, a tak jim dát naději na lepší život. Tuto možnost hodnotím velmi kladně. Horší to ovšem bylo v případě, kdy muž od rodiny odešel a to bez jakéhokoliv důvodu, protože samozřejmě když odešel, tak tomu za jistých okolností měl svůj důvod. Žena, která byla těhotná a jestliže se dítě, která čekala, narodilo později, jak 41 týden potom nebylo považováno za manželské. Osobně si myslím, že to nebylo spravedlivé. Jak jsem již uvedla, dítě je nevinné, bezbranné a nemůže se dovolat, že otec je opravdu ten, který od rodiny odešel. Porod je věc, která se nedá naplánovat, aspoň tedy určitě ne v této době o kterém mluvíme. Dítě se nacházelo v tomto případě v pozici, kdy bylo znevýhodněné. Mohli bychom nabýt dojmu, v účinnost vstoupí „Všeobecný občanský zákoník“, který změní zaběhnutou praxi a postavení nemanželských dětí přestane být znevýhodňováno. To se ovšem nestalo a naopak nastal pravý opak. Ještě více zpřísnila se pravidla pro děti, u kterých jejich otec popřel otcovství. A také děti byly pod mocí otcovská, která byla velice přísná a pro děti nevýhodná. Jak jsem již uvedla v předešlé kapitole. Otec dětí si mohl dělat, co chtěl. Děti mohl dát do zástavy za svůj dluh, v případě, že by si děti nevyplatil, musely by si jeho dluh odpracovat. To ovšem nešlo následky i dalšího původu, děti mohly být dál prodány či potrestány. Otec měl nad dětmi opravdu velkou moc. Mohl dětem i vybrat školu a práci dopředu dokonce i manžela, manželku dopředu. Co ovšem je jako pozitivní, že je musel učit poslušnosti a řádnému životu. Děti se také mohly na otce obrátit

9


Lidové noviny, 2012, s. 71-76. ISBN 978-80-7422-220-7.

21

v případě, že se nevěděly rady. A děti musely mít ke svým rodičům úctu, což dnes mnohým dětem chyb.10

10


Lidové noviny, 2012, s. 71-76.

22

2. Principy určování otcovství dle zákona o rodině Dle staré zásady vycházející z římského práva platí, mater semter certa est pater incertus, tedy, že matka je vždy jistá, otec nikoli. Právě fakt, že otec je nejistý klade na zákonodárce nutnost upravit problematiku určování a popření otcovství s ohledem na současnou společensko-právní situaci. Při určení otcovství vycházela právní úprava ZOR ze všeobecně přijímané skutečnosti, kdo je za určitých podmínek nejpravděpodobnějším otcem dítěte. Většina právních úprav proto stanoví systém právních domněnek otcovství, které jsou domněnkami vyvratitelnými, tedy platnými, dokud není prokázán opak. Tyto domněnky se musí vždy uplatnit v zákonem stanoveném pořadí. Může se uplatnit první domněnka, je tím současně vyloučeno uplatnění domněnky druh resp. třetí. V případě, že první domněnka se neuplatní, může teprve po ní nastoupit domněnka druhá a jestliže se neuplatní domněnka druhá, může nastoupit domněnka třetí.11 Systém byl a je nastaven tak, aby za otce byl určen muž, který dítě nejpravděpodobněji zplodil.

2.1 První domněnka otcovství Zákon o rodině zde vychází se společensky nejobvyklejších situace a v §51(1) stanoví, že narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce dítěte manžel matky. Jinak řečeno narodí-li se dítě za trvání manželství nejpravděpodobnější je, že jeho otce je manžel matky, vychází to jednak ze samostatného charakteru manželství jako životního společenství muže a ženy, a také z určení základních práv a povinností manželů v ustanovení §18 ZOR, který ukládá manželům povinnost být si věrni. Bylo by nelogické, aby se v každém manželství zkoumalo, jestli je biologickým otcem dítěte manžel matky. Z tohoto důvodu první domněnka otcovství svědčící manželu matky platí automaticky, nebo-li pokud v době porodu dítěte právně existuje manželství, nebo neuplynulo 300 dní od jeho zániku, automaticky je do matriky zapsán jako otec dítěte manžel matky. Nicméně se objevují hlasy volající po plošném zavedení testu DNA, a to právě proto, aby se zabránilo případům tzv. kukaččích dětí. Jedná se sice o zajímavou, ale poměrně finančně náročnou myšlenku, která by mohla narušit mezilidské vztahy. Opět se můžeme dostat do konfliktu práva s morálkou. Zjištění domnělého

11

HRUŠÁKOVÁ M., KRÁLÍČKOVÁ Z., České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2006, s. 192-193.

23

otce, který se na dítě řekněme velmi těší, že není otcem dítěte, může mít za následek rozpad manželství. Neříkám, že je správné být si nevěrní konec konců manželství a nejen to na myšlence vzájemné věrnosti stojí a řekněme si někdy i padá. Nicméně plošné testování DNA považuji spíše za nesmysl. Kdo by takové testování hradil? Rodiče, kteří mají s narozením potomka nemalé výdaje? Stát je v dnešní době absolutně nepodpoří? Porodné dostanou jen rodiny s maximální výší příjmu 2.4 násobku životního minima?12 Na což velká část rodičů nedosáhne? Navíc životní úroveň mladé rodiny s dítětem většinou klesne, jelikož vypadne jeden příjem, výdaje se zvýší a nůžky se rozevírají. Mladí lidé z mého pohledu často stojí před nesnadnou volbou, pořídit si dítě nebo hypotéku? Jak by se povinné testování DNA prosadilo legislativně, je další otázka. V neposlední řadě je třeba se zamyslet nad tím, jak by se na takové řešení dívala Evropská unie. Nedostal by se český právní řád, který musí být v souladu s unijním právním řádem v některém aspektu právě do rozporu s právním řádem EU? Narodí-li se dítě do tří set dnů od zániku manželství, ale matka je již znovu provdaná, svědčila by domněnka otcovství oběma manželům. Této situaci čelí zákon v podobě ustanovení §58 (2), že narodí-li se dítě ženě znovu provdané, považuje se za otce manžel pozdější, i když se dítě narodilo před uplynutím třístého dne potom, kdy její dřívější manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné. Pokud by pozdější úspěšně popřel své otcovství, založí se otcovství manžela předchozího. Toto ustanovení je rovněž logické a z mého pohledu vychází z určité morální představy, že muž a žena uzavírají manželství právě proto, aby byly kompletní rodina, s čímž samozřejmě souvisí skutečnost mít společné děti. Z mého pohledu v tomto ustanovení zůstává neřešena možnost umělého oplodnění spermatem manžela po jeho smrti. V praxi již k takovému případu došlo. Na určení otcovství zemřelého manžela, jestli se dítě narodilo po uplynutí třístého dne po jeho smrti, již nedopadá žádná domněnka. Byl vysloven názor, že otcovství by v takovém případě mohlo být určeno na základě ustanovení §80a OSŘ, tj. žalobou na určení osobního stavu. Aktivní legitimace k podání návrhu na popření otcovství dává zákon jen otci (manželovi), matce, případně opatrovníkovi, jestliže manžel pozbyl plnou způsobilost k právním úkonům. Dítě v žádném případě nemá právo na popření otcovství. Pasivně legitimován je vždy druhý rodič a dítě, tj. oba naživu. Dle původního znění zákona o rodině bylo možné popřít otcovství v relativně krátké době šesti měsíců ode dne, kdy vzniknou manželovi důvodné pochybnosti o tom, že je otcem dítěte. Nejpozději však do tří let věku dítěte. Jestliže lhůta, která má prekluzivní 12

Sociální dávky-porodné 2014. [online]. [cit. 2014-03-27]. Dostupné z: http://socialni-davky-2014.eu/socialnidavky-porodne-2014/

24

charakter, byla zmeškána, bylo možno dosáhnout popření otcovství jen prostřednictvím Nejvyššího státního zástupce.13 Tato lhůta byla považována za velmi krátkou, proto nová právní úprava tuto lhůtu prodloužila, navíc zavedla zcela nové zákonné ustanovení, o kterém se zmíním ještě později. 2.1.1 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne: 17. 12. 200814 Toto usnesení se týká tzv. první domněnky otcovství. Na Nejvyšší soud se obrátil žalobce pro dovolání o rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října roku 2007 vedené pod spisovou značkou číslo jednací 13 Co 375/2006-35.15 Nejvyšší soud však jeho dovolání zamítl. Žalobce nejdříve tvrdil, že není otcem narozeného nezletilého dítěte. Žalobce sice uzavřel s žalovanou manželství, které bylo rozvedeno. Za trvání manželského svazku se narodily dvě nezletilé děti a u obou dětí je zapsán žalobce jako otec v rodných listech. Koncem roku 2004 zjistil žalobce, že jeho manželka udržovala za trvání manželství intimní vztah nejen s ním, ale i s jiným mužem. Po tomto zjištění žalobce pojal podezření, že není biologickým otcem jednoho z nezletilých dětí a nechal si vypracovat anonymní test DNA, který jeho pochybnosti potvrdil. Nicméně lhůta pro popření otcovství, s prekluzivním charakterem byla zmeškána. Z tohoto důvodu se žalobce obrátil na státní zastupitelství, kde neuspěl. Soudní spor pokračoval, dostal se až k Ústavnímu soudu, kde žalobce rovněž neuspěl. Z tohoto důvodu se rozhodl obrátit na soud pro lidská práva, jelikož v České republice již vyčerpal všechny zákonné prostředky. Žalobce je toho názoru, že jsou pošlapávána jeho základní lidská práva, jelikož je povinný k dítěti, které není biologicky jeho vlastním. Dovolím si poznamenat, že se tady ocitáme v konfliktu práva a morálky. Je opravdu právní otec povinen k dítěti, které není biologicky jeho? Má plnit rodičovskou zodpovědnost za někoho jiného? V případě, že bude mít takový muž novou rodinu, z jakého důvodu by měla tato rodina být v ekonomické nevýhodě, když otec například platí výživné, když dítě není biologicky jeho vlastním? Pokud se na tuto situaci podíváme z pohledu nezletilého dítěte, není to taktéž jednoduché. Dítě samozřejmě má právo znát svůj původ dle čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, tedy znát skutečnost kdo je jeho biologickým otcem, respektive rodičem. Z mého pohledu je v čl. 7 korektiv

13

ČERNÁ, PETRA. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2006, s. 193-198.

14

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1493/2008, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz. 15

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1493/2008, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz.

25

v podobě výrazu, „je li to možné.“ Bylo tedy pamatováno i na případy, kdy rodiče není možné poznat. Pokud však je možné zjistit kdo je biologickým otcem dítěte, ale toto zjištění by mohlo zjednodušeně řečeno nadělat více škody než užitku jak tedy nadále postupovat? Další zúčastněnou stranou je samozřejmě biologický otec dítěte. Nemá snad i on právo na to být, seznámen se skutečností, že je biologickým otcem? Co když je takový muž alkoholik gambler, násilník? Nebo opačně co když má vlastní rodinu a zjištění, že je biologickým otcem jiného dítěte by mohlo tuto rodinu rozbít? To jsou velmi těžké otázky. Domnívám se, že žádné řešení není stoprocentně správné. Rozumím mužům, kteří nechtějí platit výživné na tzv. kukaččí děti, ale těch úhlů pohledu ze kterých se na problematiku můžeme dívat, existuje dlouhá plejáda. 2.1.2 Otcovství k dítěti počatým umělým oplodněním V souvislosti s rozvojem medicíny v minulém století se objevila naděje pro do té doby bezdětné páry, pořídit si společného potomka tzv. dítě ze zkumavky. Je pravda, že asistovaná reprodukce budí vášnivé diskuse na poli právním, náboženském i etickém. Existuje několikero způsobů asistované reprodukce, o kterých se podrobněji rozepisovat nebudu, jelikož je to téma na samostatnou kapitolu. Nicméně možnost asistované reprodukce vyvolala akutní potřebu upravit v právním řádu pravidla pro provádění asistované reprodukce. Již od počátku osmdesátých let dvacátého století obsahuje ZOR ustanovení týkající se umělého oplodnění, a to tím způsobem, že pokud se dítě narodí se souhlasem manžela matky v období mezi sto osmdesátým a třístým dnem od lékařského zákroku, nelze platně takto vzniklé otcovství popřít, s výjimkou případu, kdy právní otec prokáže, že žena otěhotněla jiným způsobem.16 Nicméně tento stav právní úpravy nebyl vyhovující a domnívám se, že není vyhovující ani dnes. Myslím si, že právní problematika asistované reprodukce nesouvisí toliko s rodinným právem, jako spíše se základními lidskými právy dárkyň a dárců genetického materiálu. Nechci nikoho podceňovat, ale nejsem si zcela jista na kolik si právě dárkyně a dárcové genetického materiálu uvědomují, že je docela dobře možné, že po světě bude chodit jejich genetické dítě, i když jejich početí nebyli přítomni. Dnes je sice dárcovství genetického materiálu anonymní, ale myslím si, že situace se může za několik možná až desetiletí změnit, co se však stane potom? Jestliže by kliniky asistované reprodukce byly nuceny poskytnout osobám, které byly počaty díky genetickému materiálu jiných osob údaje o jejich biologických rodičích? Možná je to zamyšlení až příliš do budoucna, ale tato hrozba 16

KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné, 3. díl. 4. vydání. ASPI, 2007, s. 90.

26

zde je a existuje a není dobré ji ignorovat. Dárci by si tedy měli velmi dobře rozmyslet, jestli jsou schopni a ochotni podstoupit takovéto riziko. Možná se ptáte, proč nad tím přemýšlím, ale na tuto myšlenku mě přivedla právě novela NOZ. Kdo by před pár lety řekl, že se úprava manželství změní tak zásadním způsobem? Jaký, že je ten zásadní způsob? Ten vidím jasně a zřetelně. Proč by manželé měli odpovídat za závazky druhého manžela, které vznikly před uzavřením manželství? Toto ustanovení, které chrání věřitele, ale nikoli dobrou víru druhého manžela, proti kterému nepomůže oddělené jmění manželů, považuji za nabourání právní jistoty. Pokud bych se měla vdávat, budu pravděpodobně po svém snoubenci pro eliminaci rizika požadovat potvrzení bezdlužnosti, i když se to možná zdá nesmyslné. Právě toto ustanovení mě přimělo k tomu zamyslet se nad tím, jak by se právní úprava mohla vyvinout. Nelze tedy vyloučit, že za pár let bude povinností reprodukčních klinik odtajnit údaje o dárcích genetického materiálu. Co se stane pak, je otázkou možná pro budoucí generace.

2.2 Druhá domněnka Druhá domněnka otcovství se uplatní jen tehdy, jestliže je použitím první domněnky vyloučeno, to znamená, dítě se narodí ženě neprovdané, ovdovělé nebo více než tři sta dnů od vzniku předchozího manželství, či jeho prohlášením za neplatné, popřípadě manžel matky úspěšně popřel otcovství. V tomto případě vychází zákon z toho, že nejpravděpodobnější bude otcem dítěte muž, které své otcovství dobrovolně přizná, tedy z jakéhosi morálního aspektu. Podle druhé domněnky se tedy za otce považuje muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů (§52 (1) ZOR). Pro určení otcovství na základě druhé domněnky není zákonem stanovená žádná lhůta. Souhlasným určením lze určit otcovství i nenarozeného dítěte, jestliže je počato (§53 ZOR). Toto ustanovení slouží pravděpodobně pro případy, kdy bude otec dítěte dlouhodobě mimo domov, případně je nemocný a nemusel by se narození dítěte dožít. Dle druhé domněnky lze souhlasné prohlášení učinit i kdykoli v budoucnosti, to znamená, že je možné dopsat do rodného listu otce i staršího dítěte. Souhlasné prohlášení o otcovství je právním úkonem, pro který zákon stanuje výhradně ústní formu ve výjimečných případech jsou možné výjimky. Tento právní úkon musí splňovat všechny náležitosti § 37 zákona č. 40/1964 Sb., tedy musí být učiněny řádně, srozumitelně, svobodně a určitě. Zpravidla pro založení druhé domněnky je potřeba souhlasu obou rodičů a výjimkou je ustanovení podle § 52 (3) prohlášení matky není třeba ve dvou případech: a) nemůže-li pro duševní poruchu posoudit význam svého jednání, nebo 27

b) je-li opatření jejího souhlasu spojeno s těžko překonatelnou překážkou. Také muž, jehož otcovství bylo učeno, může na základě souhlasného prohlášení rodičů, své otcovství před soudem popřít, ale jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte (§ 61 ZOR). Toto právo samozřejmě přísluší i matce. Lhůta pro popření otcovství je rovněž šestiměsíční a běží: a) šesti měsíců od určení otcovství souhlasným prohlášením, b) v případě, že bylo takto určeno otcovství k dítěti ještě nenarozenému, neskončí tato lhůta před uplynutím šesti měsíců od narození dítěte.17 2.2.1 Souhlas u nezletilého rodiče Může se stát, i když dnes jen velmi zřídka, že souhlas bude chtít učinit otec, který je nezletilý. V tomto případě zákon stanovuje nutnost provedení právního úkonu před soudem, který však nezkoumá, jestli muž, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, je skutečně jeho biologickým otcem. Úkolem soudu je otce řádně poučit o tom jaký právní úkon činí, jaké jsou důsledky tohoto právního úkonu18. Soud musí posoudit, jestli je tento právní úkon proveden v souladu s právními předpisy.

2.3 Třetí domněnka Jestliže nedošlo k určení otcovství podle první ani druhé domněnky, popřípadě došlo k úspěšnému vyvrácení těchto domněnek, je na místě postup podle třetí domněnky. Jedná se sice o jakousi poslední možnost jak určit otcovství k dítěti a z logiky věci by tato varianta měla přijít na přetřes pouze ve výjimečných případech, ale myslím si, že vzhledem k všeobecnému trendu života bez uzavření manželství a relativně vysoké míře rozvodovosti se dle této domněnky určuje otcovství častěji, než původně zákonodárce zamýšlel. Určení otcovství v tomto případě je v soudním řízení. Podle třetí domněnky se za otce považuje muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte 17

HRUŠÁKOVÁ M., KRÁLÍČKOVÁ Z., České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2006, s. 192-193. 18

PLECITÝ, Vladimír, SKŘEJPEK, Michal, SALAČ, Josef, ŠÍMA, Alexandr. Základy rodinného práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. s. 46-49.

28

méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, pokud jeho otcovství závažné okolnosti nevylučují (§54 (2) ZOR). Řízení může být zahájeno pouze na návrh, který směřuje na určení osobního stavu (srovnání §80a OSŘ). Nejedná se tedy o případ, kdy ve věcech péče o nezletilé může soud zahájit řízení i bez návrhu (§81 OSŘ). Podání návrhu určení otcovství není vázáno žádnou lhůtou. V případě, že by v průběhu řízení došlo k určení otcovství, soud řízení zastaví. Aktivní legitimace k podání návrhu přiznává zákon o rodině jak dítěti, tak i matce. Velká novela přiznala aktivní legitimaci i muži, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte (§54 (1) ZOR). Jestliže by návrh podalo nezletilé dítě, bude v řízení zastoupeno tzv. kolizním opatrovníkem. Jestliže navrhovatel v průběhu řízení zemře, může v průběhu řízení pokračovat druhý, k návrhu oprávněný. Do šesti měsíců po smrti dítěte mohou podat návrh na určení otcovství též potomci navrhovatele, prokážou-li právní zájem na tomto určení (§56 (1) ZOR). Jestliže v průběhu řízení zemřel muž, proti kterému návrh ba určení otcovství směřuje, pokračuje soud v řízení proti opatrovníkovi, kterého ustanoví soud (§ 56 (2) ZOR). Zemře-li v průběhu řízení muž, který o sobě tvrdil, že je otcem, a nepokračuje-li v řízení dítě nebo matka, soud řízení zastaví (§ 56 (3) ZOR). Pasivně legitimován je muž, kterému svědčí domněnka otcovství. Jestliže se matka stýkala v kritické době s více muži, nemůže podat návrh vůči všem mužům současně. V případě, že by otcovství žalovaného muže bylo důkazními prostředky vyloučeno, mohla by podat nový návrh vůči dalšímu muži. Jestliže návrh na určení otcovství bude podán mužem, který o sobě tvrdí, že je otcem, pak lze dospět k logickému závěru, že pasivně legitimována bude matka a dítě. Není-li domnělý otec naživu, podá se návrh na určení otcovství proti opatrovníkovi, kterého soud určil (§55 ZOR). Samotné řízení o učení otcovství lze rozdělit do dvou fází: a) V řízení musí být nejprve prokázáno, že žalovanému muži svědčí domněnka otcovství, tj. že s matkou dítěte žil v tzv. kritickém době. b) Dojde-li k potvrzení existence domněnky, je třeba prokázat, že zde neexistuje závazná okolnost vylučující otcovství žalovaného muže.

29

2.3.1 Dokazování Určení otcovství dle třetí domněnky je soudním řízením, jehož nedílnou součástí je taktéž dokazování, které samo o sobě může být v některých případech dosti složité a emočně náročné. Soud je však povinen zkoumat skutkový stav co nejvíce, aby v rámci svých možností zjistil, kdo je s největší pravděpodobností otcem dítěte. Soud může samozřejmě k vyřešení této zapeklité právní otázky povolat znalce, aby vypracoval znalecký posudek. Dnes je to relativně zjednodušeno díky objevu DNA. Nicméně dovedu si představit, že v dřívějších dobách molo být dokazování poměrně náročnou disciplínou a soudy musely vynaložit veškeré prostředky k tomu, aby byl skutkový stav v souladu se stavem právním. 2.3.2 Popření otcovství v případě třetí domněnky V případě třetí domněnky dochází k určování a popírání otcovství zároveň. Pokud soud vynáší rozsudek, kterým otcovství na základě většinou testu DNA určí téměř na 100%, zároveň tak popře otcovství všech ostatních zúčastněných mužů. Nabytí moci rozhodnutí o určení otcovství má za následek nemožnost následného popření otcovství, jelikož to bylo určeno s téměř 100% jistotou. Jinak řečeno domněnka původně vyvratitelná se stane nabytím právní moci, domněnkou nevyvratitelnou.19 V tomto ohledu je třetí domněnka odlišná od předchozích dvou. 2.3.3 Popření otcovství nejvyšším státním zástupcem Jak již bylo zmíněné v předešlé kapitole. Vyžaduje-li to zájem dítěte, podá nejvyšší státní zástupce návrh na popření otcovství vůči otci, matce a dítěti, pokud lhůta stanovená pro popření otcovství některému z rodičů uplynula (§ 61(1) ZOR). K podání návrhu je legitimován pouze nejvyšší státní zástupce. Pasivně legitimován je otec, matka a dítě. Je-li vzhledem ke všem okolnostem zřejmé, že muž považovaný za otce dítěte otcem není a uplynula-li lhůta stanovená pro popření otcovství některému z rodičů, podá nejvyšší státní zástupce návrh na popření otcovství, ledaže zájem dítěte výjimečně vyžaduje, aby k popření otcovství nedošlo (§ 62(2) ZOR). Velká novela zákona o rodině rozšířila oprávnění nejvyššího státního zástupce. Nejvyšší státní zástupce může, a to před uplynutím lhůty stanovené pro popření otcovství, podat návrh na popření otcovství muže, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale který nemůže být otcem dítěte, je-li to ve zřejmém zájmu dítěte s v souhlasu 19

HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Rodinné právo. Brno: Doplněk, 2006. 2. vydání. s. 64-77.

30

s ustanoveními zaručující základní lidská práva (§ 62a ZOR).

20

Samozřejmě se vyskytly

četné diskuse související s oprávněním nejvyššího státního zástupce, respektive o tom, co jaká je jiná možnost, pokud nejvyšší státní zástupce nebude ochoten podat návrh na popření otcovství. Situace byla řekněme vyřešena až s účinností NOZ, kde státní zástupce aktivní legitimaci k podání návrhu již nemá, ale o tomto bude rozhodovat soud. 2.3.4 Usnesení Nejvyššího soudu 30Cdo 3430/201121 Toto usnesení Nejvyššího soudu bylo poměrně známou mediální kauzou a vyvolalo diskuze na téma popření otcovství a relevantnosti existence prekluzivní lhůty pro popření otcovství. Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu. Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu zrušil a vrátil věc nižší instanci k dalšímu řízení. Soud prvního stupně ve zrušeném rozsudku určil, že žalovaný není otcem žalované nezletilé. Soud však před vynesením rozsudku musel vyřešit dvě základní právní otázky, a to sice, zda řízení o popření otcovství podle ustanovení §62 ZOR je soud oprávněn zkoumat zájem dítěte a zda ohlasné prohlášení rodičů podle ustanovení §52 (1) ZOR, kdy oba rodiče vědí, že biologické otcovství muže činící prohlášení je vyloučeno, je absolutně neplatné. Soud prvního stupně dospěl k názoru, že žaloba podle ustanovení §62 ZOR je dosažením souladu mezi biologickým a právním otcovstvím, ale i smyslem této žaloby je taktéž odstranění právní nejistoty spočívající v tom, že za otce dítěte je na základě absolutně neplatného souhlasného prohlášením rodičů považován jiný muž. Pokud by se tak nestalo, pak by soud takovouto žalobu musel zamítnout pro nedůvodnost, kdyby biologický otec nežaloval na určení neplatnosti souhlasného prohlášením rodičů.22 Soud prvního instance neshledal, že by žaloba byla v rozporu se zájmem dítěte, K posouzení platnosti současného prohlášením rodičů podle ustanovení §52 (1) ZOR soud prvního stupně uvedl, že jestliže dojde k souhlasnému prohlášením situace, kdy žena i muži toto prohlášení činící je zřejmé, že muž není biologickým otcem dítěte, je sledován jiný cíl než legitimace biologického otcovství a jedná se fakticky o obcházení zákona. Dílčí závěr pak soud první instance formuloval do závěru, že zájem dítěte na popření otcovství § 52 ZOR je dán ve všech případech, kdy souhlasné prohlášení, na jehož základě 20

ČERNÁ, PETRA. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2006, s. 202-213.

21

Usnesení NS ČR ze dne 26. 04. 2012 sp. zn. 30Cdo 3430/2011.

22

Rozhodnutí Krajského soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 7 C 437/2009-114.

31

došlo k popření otcovství, je pro obcházení zákona absolutně neplatné, což znamená, že se k němu dle právní teorie přihlíží, jako by nikdy nevzniklo. Soud druhé instance v rozsudku Co 2329/2010-159, rozsudek soudu první instance potvrdil. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu první a druhé instance z důvodu dalšího přezkoumání a vrátil, tak návrh k soudu prvního stupně, protože se domnívá, že zde nebyla zodpovězena otázka popření otcovství proti žalovaným. Jde tady především o zájem nezletilého dítěte, které jak bylo z rozsudku zřejmé, vyrůstá v dobrých podmínkách, avšak s jiným, než biologickým otcem. Jsme opět u zásadní otázky, jaký je tedy zájem dítěte? Znát biologického otce? Nebo žít celý život ve lži se sociálním otcem? Odpověď není jednoznačná a už vůbec ne jednoduchá. 2.3.5 Nález Ústavního soudu ze dne 8.7.2010, SP.ZN.Pl.ÚS 15/0923 Český Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí musel zabývat otázkou oprávnění nejvyššího státního zástupce podávat návrh na popření otcovství po uplynutí poměrných lhůt. S ohledem na stávající hmotně právní úpravu přitom opakovaně apeloval na nejvyšší státní zastupitelství, aby při zvažování pro návrh na popření otcovství vzalo v úvahu především judikaturu, která k této problematice byla vytvořena.24 Nálezem ze dne 8.7.2010, SP.ZN.Pl.ÚS 15/0925 potom Ústavní soud zrušil s účinností k 31.12.2011 ustanovení §57 (1) ZOR, které omezovalo právo manžela matky dítěte popírat otcovství ( určené první domněnkou) lhůtu šesti měsíců, i když počátek plynutí této lhůty byl vázán výlučně na okamžikem, kdy otec získal informace o narození dítěte. V posouzení věci bylo otcovství stěžovatele, manžela matky, určeno tzv. první domněnkou podle ustanovení §51 (1) ZOR. Stěžovatel získal podvědomí o tom, že nemusel být biologickým otcem dítěte až po uplynutí šestiměsíční lhůty, která začala běžet narozením dítěte. Manžel matky si opatřil u soukromé společnosti test DNA, kde se podle svých slov dozvěděl, že není biologickým otcem dítěte, poté se obrátil na Nejvyššího státního zástupce s žádostí o podání návrhu na popření otcovství podle ustanovení §62 (1) ZOR. Nejvyšší státní zástupce odmítl podat návrh na popření otcovství, s odůvodněním, že podat takový 23

Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. července 2010.

24


25


32

návrh je opatřením zcela výjimečné povahy, a že lze zasáhnout jen dle zákonem taxativně stanovených podmínek, zájmu dítěte na popření otcovství. Tento zájem však nebylo možné použít v této situaci podle Nejvyššího státního zástupce a to sice z důvodu, že test DNA byl pořízen soukromou společností. Proto nezbylo právnímu otci dítěte nic jiného, než podat žalobu na popření otcovství na obecný soud, ten však jeho návrh zamítl z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro popření otcovství26. Ústavní soud v této věci uvedl, že vztahy mezi rodiči a dítětem jsou ,,nejpřirozenějším“ výrazem lidské existence a právo v demokratické a svobodné společnosti. Smysl a povaha rodinných vztahů a soužití není primárně právní, právo pouze přiznává ochranu jejich reálné existenci. Stát je povinen přijmout takovou právní úpravu, aby zaručovala uznání rodinných vztahů a vymezení jejich obsahu, jak ve vztazích mezi rodinnými příslušníky navzájem, tak vůči třetím osobám.‘‘ Ústavní soud akcentoval, že v citovém nálezu by se měly v rodinném vztahu respektovat vztahy biologické, a že otcovství určené právní domněnkou by mělo být v souladu s biologickou realitou, zároveň uvedl, že tento požadavek nelze vnímat bezvýjimečně, a to ze dvou důvodů. Zaprvé by pak mohlo docházet k nepřiměřenému zásahu do soukromého života rodičů a do jejich vzájemné důvěry. Zadruhé jsou situace, kdy se mezi právním otcem a dítětem vyvine takový charakter, že je mu rovněž nutno přiznat ochranu podle ustanovení čl. 8 Úmluvy. Za takový bych považovala například stav, kdy je dítě vychováváno od malička mužem, který sice není biologický otec, ale dítě k němu chová silné citové vazby a bere jej jako svého biologického otce27. Ústavní soud tedy dospěl k názoru, že relativní okamžik pro popření otcovství nemůže být okamžik, kdy se právní otec dozví o tom, že se jeho manželce narodilo dítě (tj. v naprosté většině v den narození dítěte), ale okamžik, kdy právní otec získá informace vedoucí k pochybnosti o jeho biologickém otcovství. Až do tohoto okamžiku totiž právní otec může realizovat právo popřít otcovství. Ústavní soud proto shledal rozpor ustanovení §57(1) ZOR s ustanovením čl. 8 Úmluvy. Z právního pořádku plyne, že právní normy vyšší právní síly musí být zcela v souladu s právními normami nižší právní sily. Rozpor mezi právními normami není možný, vedl by právě ke zrušení sporných ustanovení, jak se stalo v tomto případě. Soud dále uvedl, 26


27


33

že návrh na popření otcovství podle ustanovení §62 ZOR návrh na zrušení otcovství nejvyšším státním zástupcem, není dostatečným prostředkem ochrany práv právního otce. Ústavní soud, stejně jako ESLP vyslovil požadavek, aby počátek běhu popěrné lhůty byl vázán na okamžik, kdy právní otec získá informace o pochybenostech, že je biologickým otcem dítěte. Tento požadavek přitom nijak neomezovat vazbou na věk dítěte či na jinou skutečnost. Ústavní soud uvedl, že právní úprava nemůže ignorovat skutečnost, že významný právní zájem na popření otcovství může vzniknout s časovým odstupem od narození dítěte, jakož i to v této době může převážit zájem právního otce na popření otcovství.‘‘ Je důležité poznamenat, že se v nálezu Ústavní soud zabýval pouze souladem ustanovení čl. 8 Úmluvy a ustanovení §57 (1) ZOR upravující plynutí popěrné lhůty v případě popření otcovství určeného tzv. první domněnkou, nezabýval se ustanovením §61(1) ZOR, které rovněž upravuje délku a plynutí popěrné doby, a to v případě otcovství určeného druhou domněnkou (souhlasným prohlášením rodičů). 2.3.6 Oprávněnost požadavku na popření otcovství nejvyšším státním zástupcem V životě mohou nastat v rodinném právu velmi zajímavé situace, na které zákon nemůže pamatovat. V následujících řádcích bych se chtěla pozastavit nad oprávněností požadavku popření otcovství nejvyšším státním zástupcem. Vezměme si zcela jednoduchý případ, kdy právní otec prokazatelně věděl, že nemůže být biologickým otcem dítěte, a přesto se k otcovství k dítěti rozhodl, určil jej tedy souhlasným prohlášením na matrice, aniž by se později sám domáhal v zákonem stanovené lhůtě popření otcovství k tomuto dítěti, můžeme na toto nahlížet z pohledu nezrušitelného osvojení.28 Přikláním se k vyslovenému názoru, že není v zájmu dítěte, aby bylo postavení otce, který se přesto že není biologickým otcem dítěte, k otcovství přihlásil, bylo horší, než postavení osvojitele. Dle mého názoru muž, který ví, že není biologickým otcem dítěte, ale k otcovství se přihlásí, má k tomuto pravděpodobně pádný důvod. Musí však zvážit veškeré důsledky takového jednání, které je závazkem na celý život. V praxi se může stát, že právní otec se sice k otcovství přihlásí, ale manželství/partnerství se později rozpadne. Může se tedy stát, že právní otec ztratí z různých důvodů zájem o dítě, bude usilovat o popření otcovství prostřednictvím státního zástupce, 28

HOLUB, Milan, Hana NOVA a Jana SLADKÁ HYNKOVÁ. Zákon o rodině: Komentář a předpisy

související. 8. vyd. Praha: Linde, 2007. ISBN 978-80-7201-668-6.

34

respektive v případě NOZ o popření otcovství soudní cestou. Může se jednat o poměrně složitou situaci, zvláště v případě, kdy dítě chová k právnímu otci silnou citovou vazbu. Zjednodušeně řečeno, mělo by být rozhodnuto v zájmu dítěte, ale kdo je schopen říci, jaký je opravdu zájem dítěte? Pokud se podívám na situaci z pozice otce, tak si měl jednoznačně velmi dobře zvážit zapsání svého jména do rodného listu dítěte. Pokud se k tomuto rozhodl, přesto, že prokazatelně věděl, že není otcem tohoto dítěte, tak by si měl nést důsledky svého jednání a nezbavovat se rodičovské zodpovědnosti jen proto, že se partnerství rozpadlo. Na situaci však může být nahlíženo i zcela jinou optikou. Otec se sice k otcovství přihlásil, ale rodinné vztahy jsou natolik špatné, že i dítě ztratilo k právnímu otci citovou a jakoukoli jinou vazbu. V tomto případě je skutečně na zváženou, jestli popření otcovství není na místě. Nicméně toto bych viděla pouze jako krajní řešení. „Aneb jak říká jedna lidová moudrost rodiče a rodinu si člověk nevybere.“

Možná vidím celou situaci poněkud

zjednodušeně a jsem ráda, že se mě tato problematika netýká, a doufám ani týkat nebude. Skutečně však vidím v právním otci a jeho přihlášení k otcovství jakousi paralelu s nezrušitelným osvojením, ovšem s jedním podstatným rozdílem. Osvojitel neví, jaké dítě mu bude „přiděleno,“ jelikož při osvojení se hledá ideální rodič pro konkrétní dítě, nikoli ideální dítě pro konkrétního rodiče. Pokud se však otec právní prohlásí, že je otcem dítěte, tak si toto dítě sám vybral a činí tak zcela dobrovolně a bez nátlaku. V obou případech si však muži musí velmi dobře rozmyslet důsledky svých jednání, s tím, že přijímají závazek v podobě rodičovské zodpovědnosti v podstatě na celý život.

2.4 Popření mateřství Jestliže jsme hovořili o popření otcovství, musíme si také uvědomit, že český právní řád ve světle ZOR umožňoval i popření mateřství. Dle ustanovení § 50 ZOR je matkou žena, která dítě porodila, ta své mateřství popřít samozřejmě nemůže. Pokud se o své dítě nechce nebo nemůže starat, zákon jí dává jiné možnosti. Dítě může dát k osvojení, uložit do baby boxu, popřít mateřství však nikoli. Kdy by bylo ustanovení popření mateřství třeba? Jednoznačně v případech, kdy není mateřství právní v souladu s mateřstvím biologickým. Toto by mohlo nastat dle mého soudu velmi vzácně, například v případech domácích porodů, kdy by se ženy snažily obejít zákon, za matku by byla po dohodě žen, prohlášena jiná žena, než která dítě skutečně porodila. Možné trestněprávní aspekty takového jednání pominu. Nicméně velmi zajímavou se mi jeví následující možnost, i když si možná někdo řekne, že je příliš vykonstruovaná, já si to nemyslím. Představme si situaci, kdy je embryo manželského páru vloženo do dělohy jiné ženy, která bude náhradní matkou, respektive jakýmsi chodícím 35

inkubátorem. Strany si však takové jednání nikterak právně neošetří a budou spoléhat na ústní dohodu, že žena nositelka embryo bude devět měsíců nosit, dítě porodí a dítě předá řekněme manželskému páru. Žena nositelka nebude biologickou matkou dítěte, jelikož z jejího genetického materiálu nevzniklo embryo. Nicméně v očích zákona bude matkou právní. I tyto situace bude třeba v budoucnu v České republice právně ošetřit, v některých zahraničních právních úpravách tomu tak je již nyní. Další případ, ve kterém spatřuji nutnost existence ustanovení týkající se popření mateřství, je situace mnohem jednodušší vycházející ze života. Představme si situaci, kdy budou děti jako novorozeňata vyměněny v porodnici. Analýzou testů DNA se zjistí, že rodiče zapsané v rodném listě nejsou biologickými rodiči dítěte. Pro názornost případ zjednoduším v tom směru, že se rodiče vyměněných dohodnou, že si děti vymění tak, aby vychovávaly svoje vlastní biologické děti. Popření otcovství by v tomto případě samozřejmě nebyl problém. Ale popření mateřství by bez zákonného podkladu mohl problém být. Je jasné, že pokud by se v zákoně ustanovení nenacházelo, judikatura by řešení nalezla, ale přece jen vidím nutnost existence ustanovení popření mateřství v právním řádu.

36

3. Zákon o rodině 3.1 Historie právní úpravy na našem území V této kapitole se budu přednostně zabývat zákonem o rodině č. 94/1963 Sb., dále jen zákon ZOR. Na úvod bych se však ráda věnovala klasifikaci rodinného práva v systému práva a historii právní úpravy na našem území. Rodinné právo v České republice prošlo relativně bouřlivým vývojem, který odrážel politicko-ekonomickou, právní a sociální situaci v zemi. Za prvotní právní úpravu můžeme považovat Rakouský občanský zákoník vyhlášený dne 1. 6. 1811, tento právní předpis stanovoval rodičům povinnost starat se o děti. Zároveň však ve svých ustanoveních zakotvoval institut pocházející z římského práva tzv. otcovskou moc.29 Další právní předpis vztahující se k rodinnému právu 1. zákon československý taktéž zachovával institut otcovské moci. Tento zákon byl průlomový v tom směru, že posuzoval řečeno dnešní terminologií zájem dítěte. Stanovoval práva otce i matky. Tento zákon byl typický nerovnoprávným postavením otce a matky, dalo by se říci, že stranil právě matkám, ty například nebyly povinny platit výživné.30 Na dnešní dobu je to poměrně těžko pochopitelné, nicméně na tehdejší poměry, kdy se muž ekonomicky staral o rodinu, naprosto logické a pochopitelné. Ústavní zákon 150/1948 byl průlomovým právním předpisem, jelikož ustanovil v § 2 (1) rovnoprávné postavení mužů a žen ve společnosti. Rovnoprávné postavení tedy znamená i povinnost žen/matek hradit výživné. Posléze vzhledem k situaci na našem území nebylo rodinné právo předmětem zájmu zákonodárců. Nicméně v první polovina šedesátých let dvacátého století byla v našich zeměpisných šířkách dobou rekodifikací.31 Došlo k rekodifikování těch nejzásadnějších právních předpisů, které ovlivnily rodinné právo. Mezi tyto předpisy řadíme zákon 40/1964 Sb., občanský zákoník, zákon č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád, zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině. Důležitý byl rok 1975, kdy byl vydán zákon č. 121/ 1975 Sb., o sociálním zabezpečení.32 Tento zákon můžeme považovat za prováděcí 29




32


37

předpis zákona o rodině. V devadesátých letech dvacátého století se začalo velice nahlas hovořit o nutnosti rekodifikace soukromého práva. Některé hlasy se přikláněly k názoru, že rodinné právo by napříště mělo být součástí občanského zákoníku, tudíž by nemělo být upraveno v samostatném právním předpise. Odborné kruhy se nebyly schopny dohodnout na tom, jak by mělo být rodinné právo napříště upraveno. Nejdříve byl přijat jakýsi kompromis, byla přijata rozsáhlá novela ZOR. Toto řešení se však ukázalo jako nedostatečné. Z tohoto důvodu byla obnovena diskuse na téma, jestli se má stát rodinné právo součástí práva občanského či nikoli, jelikož se v devadesátých letech dvacátého století začal připravovat projekt zcela nového občanského zákoníku, který měl mít charakter kodexu, o historii vývoje NOZ se ostatně zmíním ve čtvrté kapitole této práce. Diskuse pokročily a nakonec bylo rozhodnuto, že se rodinné právo opravdu stane napříště součástí občanského zákoníku. Dnes je tedy rodinné právo začleněno v zákoně 89/2012 Sb., občanském zákoníku.

3.2 Rodinné právo v systému českého právního řádu, vztah rodinného práva k právu občanském Rodinné právo lze nejjednodušeji vymezit jako soubor právních norem upravující osobní a majetkové vztahy mezi členy rodiny. Rodinné právo bylo vždy zařazováno do soukromého práva a v historii bylo upraveno společně s právem občanským. Přes velkou příbuznost s občanským právem je potřeba v úpravě rodinného práva vidět odlišnost. Zákonodárce si v oblasti rodinně právních vztahů ponechal možnost zasáhnout do vztahů s ohledem na hlavní zájem a to zájem nezletilých dětí. Rodinné právo obsahuje jak normu kogentní, tak i normu dispozitivní. Dále se také objevuje právní rovnost, ale také nerovnosti. Z tohoto důvodu se teorie rodinného práva přiklání k názoru, že rodinné právo je jakýmsi hybridem, který obsahuje prvky soukromého práva a také veřejného práva.

33

Osobně si myslím, že včlenění

rodinného práva NOZ není příliš šťastnou volbou. Je sice možná praktické najít všechna ustanovení v jednom právním předpise, ale problém vidím v tom, že NOZ je dost nepřehledný a z mého pohledu laikům dost nesrozumitelný právní předpis. Myslím si, že právní norma, kterou se řídí každodenní život obyvatel České republiky, by měla splňovat několik základních předpokladů:

33

HRUŠÁKOVÁ, M. Základy rodinného práva: Rodinné právo v českém právním řádu, vznik rodinného práva k

právu občanském. Praha 8: Eurounion, s.r.o., 2001, s. 10.

38

a. Jasná a srozumitelná – tento požadavek v žádném případě není splněn. Jen podotknu, že ani odborníci z řad právnické obce se nemohou dohodnout na tom, jestli má právní norma zůstat v podobě ve které je, či nikoli. b. Předvídatelná - Tento požadavek si myslím není splněn. Možná je můj názor příliš radikální, ale dle mého soudu NOZ nabourává právní jistotu a hlavně mění zažitou terminologii. c. Snadno aplikovatelná - Snadnou aplikovatelnost bych taktéž neviděla, jelikož procesní předpisy byly pouze novelizovány, nikoli rekodifikovány, což považuji za nepříliš šťastné řešení. Dle mého názoru by měly být právní předpisy rekodifikovány v obou oblastech, tedy hmotněprávní i procesně právní. 3.2.1 Mezinárodní prameny rodinného práva a) Úmluva o právech dítěte, o které se podrobněji zmíním v následující části. b) Úmluva o lidských právech a základních svobodách. c) Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. d) Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen. e) Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při osvojení. f) Úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí. 3.2.2 Plnění mezinárodních smluv - Úmluva o právech dítěte Jedná se o jeden z nejdůležitějších mezinárodních právních předpisů, týkající se rodinného práva. Česká republika tento právní předpis suksedovala ke dni svého vzniku, a to k 1. lednu 1993, do všech mezinárodních závazků České a Slovenské federativní republiky. Od okamžiku svého vzniku je Česká republika smluvní stranou o právech dítěte, kterou bývalá Česká a Slovenská federativní republika podepsala 30. září 1990. Ratifikační listina byla po vyjádření souhlasu federativního shromáždění České a Slovenské federativní republiky a ratifikaci prezidenta uložena dne 7. ledna 1991.34 34

Plnění mezinárodních úmluv: Úmluva o právech dítěte. Úmluva o právech dítěte [online]. 2008 [cit.

2014-04-12].Dostupnézhttp://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/zpravyplneni-mezin-umluv/umluva-o-pravech-ditete-42656/

39

Úmluva byla publikována ve sbírce zákonů jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 104/1991 Sb. K úmluvě byly přijaty jako nedílná součást tři opční protokoly: Opční protokol k úmluvě o právech dítěte a zapojení dětí do ozbrojených konfliktů, Opční protokol k úmluvě o právech dítěte o prodeji dětí, dětské prostituce, a dětské pornografie a Opční protokol k úmluvě o právech dítěte zavádějící postup předkládání oznámení. Česká republika zatím doposud ratifikovala první dva z nich. Česká republika přistoupila k Opčnímu protokolu k úmluvě o právech dětí a zapojení dětí do ozbrojených konfliktů ke dni 12. 02. 2002. Tento opční protokol zavazuje státy, aby nepovolávaly do boje mládež do 18 let a aby se také neúčastnily boje. Také jiné ozbrojené skupiny nemají povolávat do boje mládež do 18 let a nesmí se také účastnit boje. Podle článku 8 (1) opčního protokolu mají smluvní strany podat úvodní zprávu o stavu plnění protokolu do 2 let od jejího přijetí. Úvodní zpráva o plnění opčního protokolu byla předána v roce 2005. V únoru v roce 2007 vzala vláda na vědomí Závěrečná ustanovení doporučení výboru ke zprávě České republiky o plnění opčního protokolu k úmluvě o právech dítěte o zapojení dětí do ozbrojených konfliktů usnesení ze dne 5. února 2007 č. 95.35 Opční protokol k úmluvě o právech dítěte o prodeji dětí, dětské prostituce a dětské pornografie ratifikovala Česká republika dne 26. září 2013. Opční protokol, tak zavazuje mezinárodní standarty k prevenci, potlačování a trestání činů spojených s prodejem dětí, za účelem jejich zneužívání, nucené práce či nelegální adopce, činů spojených s dětskou pornografií a prostitucí. Podle článku 12. odstavec 1 opčního protokolu mají smluvní strany podat úvodní zprávu o plnění protokolu do dvou let od jejího přijetí, v případě České republiky tedy musí podat do září roku 2015.36 Koordinačním orgánem vlády, v jehož působnosti je vnitrostátní sledování a vyhodnocování závazků z mezinárodních smluv o lidských právech, je v České republice od roku 1998 zmocněnec vlády pro lidská práva a Rada vlády České republiky pro lidská práva. Úvodní zprávu o plnění Úmluvy za období 1993 – 1994 byla výboru předána v roce 1996. Druhá zpráva za období roku 1995 – 1996 byla Výboru předána v roce 1999. Třetí a čtvrtou periodickou zprávu včetně informace o plnění Opčního protokolu o zapojení dětí do

35

Plnění mezinárodních úmluv: Úmluva o právech dítěte. Úmluva o právech dítěte [online]. 2008 [cit. 2014-0412]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezinumluv/umluva-o-pravech-ditete-42656/ 36

Plnění mezinárodních úmluv: Úmluva o právech dítěte. Úmluva o právech dítěte [online]. 2008 [cit. 2014-0412]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezinumluv/umluva-o-pravech-ditete-42656/

40

ozbrojených konfliktů Česká republika předložila Výboru v roce 2008.37 Dne 31. května proběhlo v Ženevě v sídle OSN před výborem OSN pro práva dítěte v zasedání 57. sekce projednání třetího a čtvrtého spojení periodické zprávy České republiky o plnění závazků plynoucích z Úmluvy o právech dítěte a Opčního protokolu k této Úmluvě o zapojení dětí do ozbrojených konfliktů. Výbor OSN o právech dítěte přijal na tomto zasedání závěrečná doporučení adresována České republice.38

3.3 Zákon o rodině jako stěžejní právní předpis do 31. 12. 2013 Do 31. 12. 2013 byl ZOR ve znění pozdějších předpisů stěžejním právním předpisem týkajícím se rodinného práva, který tuto oblast upravoval komplexně. Občanský zákoník č 40/1964 Sb., se použil při řešení problematiky rodinného práva pouze subsidiárně. Je samozřejmé, že obě právní normy musely být v souladu s mezinárodními smlouvami, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána ve smyslu čl. 10a Ústavy České republiky. O historii právní úpravy jsem již hovořila na začátku kapitoly, nicméně ZOR byl tak významným právním předpisem, že se o něm ještě podrobněji rozepíši. Tento právní předpis byl přijat v rámci celého balíku rekodifikačních zákonů v šedesátých letech dvacátého století a v závislosti na vývoji politické situace, vstupu ČR do EU byl několikrát novelizován. V průběhu času se vedly četné diskuse na téma, má li se rodinné právo stát napříště součástí občanského práva, respektive kodexu občanského zákoníku. Zákon o rodině byl ke dni 1. 1. 2014 byl nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., NOZ. Co se týče ZOR, ve velice úzké vazbě s ním byl OSŘ ve znění pozdějších předpisů. Statusovou problematiku řešil zákon 301/2000 Sb., o matrikách jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů, který zůstal v účinnosti i po nabytí účinnosti NOZ. ZOR byl do 31. 12. 2013 základním stavebním kamenem rodinného práva, v tomto právním předpise byly k nalezení tři možnosti popření otcovství, které byly založeny na vyvratitelných právních domněnkách, jak o nich bylo hovořeno v předcházející kapitole. Od 1. 1. 2014, kdy vešel v účinnost NOZ se situace na poli soukromého práva v České republice 37

Plnění mezinárodních úmluv: Úmluva o právech dítěte. Úmluva o právech dítěte [online]. 2008 [cit. 2014-0412]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezinumluv/umluva-o-pravech-ditete-42656/ 38

Plnění mezinárodních úmluv: Úmluva o právech dítěte. Úmluva o právech dítěte [online]. 2008 [cit. 2014-0412]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezinumluv/umluva-o-pravech-ditete-42656/

41

velmi změnila, nastala doslova a do písmene revoluce v soukromém právu. Rodinné právo se napříště řídí právě zákonem 89/2012 Sb., NOZ, o kterém bude řeč v následující kapitole. Samozřejmě se nejedná o jediný právní předpis, kterým se rodinné právo řídí. Je třeba vzít na zřetel celou hierarchii právních norem. Mezinárodní smlouvy samozřejmě zůstávají taktéž pramenem rodinného práva a musí být v souladu s ústavním pořádkem.

42

4. Zamyšlení nad změnami právní úpravy NOZ 4.1 Historie nové právní úpravy Práce na věcném záměru směřujícím k rekodifikaci soukromého práva v České republice byly zahájeny již v roce 2000.39 V následujícím roce byl návrh věcného záměru schválen re kodifikační komisí působící při ministerstvu spravedlnosti České republiky. Věcný záměr byl následně schválen 18. 4. 2001 usnesením vlády č. 345.40 Ve věcném záměru se již začaly formovat konkrétní obrysy nové soukromoprávní úpravy. Práce na návrhu zákona trvaly několik let. V lednu roku 2005 byla veřejnosti představena první verze návrhu zákona nového občanského zákoníku,41 zároveň byla otevřena veřejná diskuse. Znění paragrafů bylo průběžně zveřejňováno na internetových stránkách, aby se k podobě nového zákona mohla vyjádřit široká veřejnost. V květnu roku 2007 byla představena a odeslána do připomínkového řízení druhá podoba návrhu občanského zákoníku.42 Následně byl k návrhu zákona vypracován odborný jazykový posudek, v roce 2009 byl návrh zákona předložen k projednání vládě. Jistým mezníkem pro občanský zákoník byl rok 2011, kdy byl návrh zákona schválen Poslaneckou sněmovnou České republiky. V březnu roku 2012 byl zákon pod číslem 89/2012 vyhlášen ve sbírce zákonů České republiky. Nový občanský zákoník nabyl účinnosti ke dni 1. 1. 2014, legisvakanční lhůta byla tedy téměř dvouletá, objevily se debaty o tom, že by se účinnost právního předpisu měla odložit, případně vše přepracovat. Tyto snahy nebyly vyslyšeny. Nabytí účinnosti nového občanského zákoníku má pro oblast rodinného práva velký vliv. Zákon o rodině byl nahrazen občanským zákoníkem, avšak na právní vztahy vzniklé před nabytím účinnosti NOZ se vztahuje dle přechodných a závěrečných ustanovení § 3028 zákona 89/2012 Sb., právní úprava účinná v době vzniku právního vztahu, pokud se smluvní strany nedohodnou jinak. 39

Věcný záměr. In: [online]. [cit. http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/vecny_zamer_OZ_2000.

29.03.2014].

Dostupné

z:

40

Legislativni proces. In[online]. [cit. 29.03.2014]. Dostupné z: proces.

http://obcanskyzakonik.justice.cz/legislativni-

41



42



43

Souhlasím s tvrzením, že revize soukromého práva byla nutná, vhledem k tomu, že zákon 40/1964 Sb., nesplňoval podmínky pro přehledný právní předpis, včlenění rodinného práva do občanského zákoníku hodnotím z jistého úhlu pohledu pozitivně. Co však hodnotím velmi negativně na zákoně 89/2012 Sb., jsou archaismy, nesrozumitelnost právního předpisu pro laickou veřejnost, přepracování pouze občanského práva hmotného, bez řádného přepracování norem procesně právních. Taktéž mi vadí skutečnost, že procesní předpisy byly pouze přepracovány a v současnosti leží na legislativní radě vlády. Navíc byl NOZ prezentován tak, že je to jednotná právní norma, kde nebude nutnost novelizace, alespoň v nejbližším časovém úseku. Nicméně již teď se hovoří o nutnosti novelizace. Takže se pravděpodobně dostaneme do fáze, kdy se bude novelizovat a novelizovat, zákon bude ještě méně přehledný než teď. Co se týče NOZ, rozumím zájmu autorů navázat na tradici ABGB, přičemž kontinuita právního řádu byla přetržena, nicméně dle mého názoru současná právní úprava nereflektuje současnou společnost a v jazykových výrazech se vrací o sto let zpět. Společnost se od dob 19. století výrazně proměnila, což tvůrci nového právního předpisu, který zásadním způsobem ovlivňuje život obyvatel České republiky, bohužel nevzali v potaz. Řekla bych, že v současnosti se společnost v České republice dělí na dvě skupiny. Tou první jsou přívrženci NOZ, druhou odpůrci. Jisté je jen to, že tento právní předpis není srozumitelný pro obyvatele České republiky bez právního vzdělání, a to je špatně.

4.2 Nová právní úprava popření otcovství Český právní řád i po změně zákona vychází ze staré římské zásady mater semper certa est, pater incertus, tj. matka je vždy jistá, otec nejistý, resp. pater vero ist est, quem nuptiae demonstrant, tj. otcem je ten, na koho ukazují domněnky. Vzhledem k faktu, že právní domněnky se mohou výrazně lišit od skutečnosti, bylo třeba i nové právní úpravě v podání zákona 89/2012 Sb., který nahradil dosavadní zákon o rodině 94/1963 Sb., upravit situace, kdy právní domněnky nekorespondují s realitou. Podíváme-li se do nové právní úpravy zákona 89/2012 Sb., je problematika rodinného práva zařazena do části druhé, popření otcovství je upraveno v § 785 a následujících. Zákon opětovně stojí na třech vyvratitelných právních domněnkách, které mají být uplatněny v souslednosti. Tedy není li uplatněna domněnka jedna, je uplatněna domněnka druhá, není-li uplatněna ani první a druhá domněnka, je uplatněna domněnka třetí. Navíc zákon obsahuje zcela nové ustanovení týkající se nestandartních situací, o kterém se zmíním v závěru této kapitoly.

44

4.2.1 Popření otcovství manželem matky dítěte Dle § 785 zákona 89/2012 Sb., manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl, o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu, nejpozději však do šesti let od narození dítěte. Zákon však v ustanovení § 792 připouští možnost prominutí zmeškání popěrné lhůty, a to ve výjimečných případech, vyžaduje li to zájem dítěte a veřejný pořádek. Na rozdíl od předchozí právní úpravy o prominutí zmeškání lhůty již nebude napříště rozhodovat nejvyšší státní zástupce, ale rozhodnutí bude plně v kompetenci soudu. Je třeba zdůraznit, že šestiletá lhůta pro popření otcovství je výrazně delší ve srovnání s dosavadní právní úpravou, jak již bylo řečeno, připouští prominutí zmeškání popěrné lhůty. Současná právní úprava je plně v souladu s evropskou legislativou i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Pro úplnost uvádím, že v některých evropských zemích není lhůta pro popření otcovství limitována. Je však otázkou zda je to tak správně s ohledem na rodinné vazby a rodinný život. V České republice se snahy o nulovou lhůtu pro popření otcovství objevily.43 S problematikou lhůt pro popření otcovství v manželství se několikrát vypořádával i soud pro lidská práva. Jako příklad uvádím rozhodnutí Rasmussen contra Dánsko, které ovlivnilo zásadním způsobem i podobu současné právní úpravy.44 V rozhodnutí byla meritem věci právě délka popěrné lhůty pro popření otcovství. V tomto případě se za doby trvání manželství narodily dvě děti. Při narození druhého právní otec pojal podezření, že není biologickým otcem druhorozeného dítěte. V zájmu zachování manželství však nezkoumal, jestli se jeho domněnka zakládá na pravdě. V červnu roku 1973 došlo mezi manželi k odluce, otec platil výživné na obě nezletilé děti a otcovství ke druhému dítěti žádným způsobem nezpochybnil. Později došlo k rozvodu manželů a dohodě o výživném. Nakonec dohoda o výživném nebyla dodržována, spory mezi bývalými manželi narůstaly. Stěžovatel začal usilovat o popření otcovství. Činil tak však již mimo dvanáctiměsíční zákonem stanovenou popěrnou lhůtu od pojetí podezření, že není otcem dítěte. Soud dovodil, že stanovení popěrných lhůt sleduje legitimní cíl, a to zájem dítěte a taktéž zájem na ochraně stability rodinných vazeb.

43

http://www.petice24.com/petice_za_zachovani_nulove_lhty_pro_popeni_matriniho_otcovstvi. [online]. [cit. 12.04.2014]. 44

Rozhodnutí ESLP ve věci Rasmussen contra Dánsko ze dne 28. 11. 1984, stížnost č. 88777/79.

45

4.2.2 Popření otcovství od stošedesátého dne od uzavření manželství Druhá situace, na kterou zákon pamatuje při popírání otcovství je dle § 786 zákona 89/2012Sb., narození dítěte mezi stošedesátým dnem od uzavření manželství a třístým dnem po jeho zániku nebo jeho prohlášení za neplatné s výjimkou případu, kdy se dítě narodí mezi zahájením řízení o rozvodu manželství a třístým dnem po rozvodu manželství, a manžel, popřípadě bývalý manžel matky prohlásí, že není otcem dítěte, zatímco jiný muž prohlásí, že je otcem dítěte, má se za to, že otcem je tento muž, připojí li se matka k oběma prohlášením. Tato právní úprava se příliš neliší od úpravy předchozí § 58 (1,3) a § 58(1) zákona č. 94/1964 Sb. Úmyslem zákonodárce bylo pravděpodobně zjednodušit situace, kdy otcem dítěte je někdo jiný než manžel matky, přičemž všechny strany matka, otec dítěte i manžel jsou s touto situací obeznámeni a chtějí záležitost vyřešit relativně rychle a v poklidu. 4.2.3 Popření otcovství při umělém oplodnění V právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., se v § 787, který koresponduje s předchozí právní úpravou § 58 (2) zákona č. 94/1963 Sb., hovoří o nemožnosti popření otcovství k dítěti narozenému mezi stošedesátým a třístým dnem od umělého oplodnění, nebo se souhlasem jiného muže, když matka není vdaná, to neplatí, pokud matka dítěte otěhotněla jinak. V případě výše uvedeném tedy není možno otcovství popřít. U otázky umělého oplodnění a popírání otcovství s tím související bych se na chvíli zastavila, jelikož v životě mohou nastat i situace, které v zákoně popsány nejsou. Umělé oplodnění je velmi zajímavou otázkou, ať již právní, medicínskou nebo etickou. Jestliže se podíváme na popření otcovství z právního hlediska v souvislosti s výše uvedeným § 787 a zákona č. 372/2011 o zdravotních službách, který vymezuje poměrně nepřesně hranici mezi porodem dítěte a potratem plodu, musíme dojít k závěru, že ustanovení občanského zákoníku nemá velkého významu, jelikož ve lhůtě v ustanovení uvedeném se může jednat o potrat nikoli porod. Na konci zákonem uvedené lhůty se bude sice pravděpodobně již jednat o porod, ale jde o lhůtu srovnatelnou se standardní délkou těhotenství. Navíc ustanovení neřeší z mého pohledu dostatečně problém, kdy manžel matky dá souhlas k umělému oplodnění genetickým materiálem jiného muže, následně si však své rozhodnutí rozmyslí. Ano v ustanovení je sice výslovně řečeno, že není rozhodné, jaký genetický materiál byl k oplodnění použit, ale právní úprava se může změnit a může nastat situace, kdy bude platit retroaktivně. Právně je muž, tedy manžel matky otcem dítěte, biologicky, i když se souhlasem nikoli. Jak bude soud postupovat v takovém případě, kdy si manžel matky rozhodnutí 46

rozmyslí pod tíhou okolností? Na tuto otázku nám odpoví pravděpodobně judikatura, která se postupem času vytvoří. Stejná situace nastává v případě, narodí li se dítě ženě neprovdané. Zákon sice v ustanovení § 778 říká, že, narodí-li se dítě, které je počato umělým oplodněním, ženě neprovdané, má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění souhlas, ale z mého úhlu pohledu zde existuje jisté riziko, že muž souhlas sice dá, ale genetický materiál matky je oplodněn jiným genetickým materiálem, než otce, který dal k oplodnění souhlas. Otec, který souhlas dal, si rozhodnutí rozmyslí, například proto, že je pro něj příliš emočně náročné vychovávat dítě, které není geneticky jeho. Dle současného ustanovení by popření otcovství možné sice nebylo, ale judikatura může rozhodnout jinak. Dostáváme se zde do střetu základních lidských práv otce a narozeného dítěte. Navíc jsou zde jistá práva otce, který dal souhlas s využitím genetického materiálu. Dnes je vše anonymní. Za pár let se ale situace myslím si může velmi dramaticky změnit. 4.2.4 Popření otcovství nezletilým Stejně jako v předchozí právní úpravě, NOZ stanovuje v ustanovení § 779(2) nezletilý, který není plně svéprávný, činí prohlášení vždy před soudem. Opět se tady dá dovodit poučovací povinnost soudu v tom smyslu, aby byl nezletilý, který není plně svéprávný plně seznámen se závažností prohlášení a všemi jeho právními důsledky. Rozdíl v předchozím a současném ustanovení je pouze v terminologii. NOZ zavádí místo termínu způsobilosti k právním úkonům pojem svéprávnost. 4.2.5 Nové ustanovení v právní úpravě V nové právní úpravě se objevilo v návaznosti rozhodování soudu pro lidská práva a plně v souladu s právem EU ustanovení § 793 hovořící o zájmu dítěte v souvislosti se základními lidskými právy, ve spojitosti s veřejným zájmem. Toto ustanovení zrcadlí případy, kdy otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale právní otec nemůže být biologickým otcem dítěte. Soud by v takovém případě mohl pozastavit výkon rodičovské zodpovědnosti, ale pouze v případě vyžaduje li to veřejný zájem nebo zájem dítěte. 4.2.6 Popření mateřství Popření mateřství je možné i v nové právní úpravě, dle mého názoru by použít právě ustanovení § 793 NOZ.

47

4.2.7 Nedostatky nové právní úpravy Vzhledem ke skokovému rozvoji vědy a techniky dochází, nadneseně řečeno, k novým metodám plození dětí, které právní úprava nestačí reflektovat. Ani v nové právní úpravě nenalezneme řešení situací, kdy je genetický materiál matky oplodněn jiným, než genetickým materiálem právního otce a právní otec posléze dozná, že se nezvládne postarat o dítě, které není biologicky jeho. Domnívám se, že takové situace mohou skutečně nastat. Například v případě, kdy muž udržuje více intimních vztahů. Kdy jedna žena s mužem otěhotní, druhá je oplodněna v centru asistované reprodukce genetickým materiálem jiného muže. Co tedy teď? Uznávám je to situace trošku vykonstruovaná, ale život dokáže napsat takové scénáře, za které by se nemuseli stydět ani profesionální scénáristé. V manželství je právní úprava takovéto situace jasná, ale mimo manželství dle mého soudu nikoli. Navíc i NOZ stejně jako ZOR, stojí a padá v problematice určování a popírání otcovství na myšlence, za každou cenu zajistit dítěti alespoň nějakého otce. Jistě, je ideální, aby dítě žilo v kompletní rodině, mělo oba rodiče, ale je tato myšlenka opravdu správná? To je na posouzení každého z nás. Nové právní úpravě přeji co možná nejméně problémů při její aplikaci, nejen v rodinném právu. Doufám, že se v dohledné době dočkáme i zcela nového OSŘ a dalších právních předpisů, jejichž rekodifikace je nezbytná k fungování soukromého práva v České republice.

4.3 Právní úprava na Slovensku Vzhledem

k účinnosti

NOZ,

jakožto

stěžejního

právního

předpisu

týkajícího

se

soukromoprávní oblasti a samozřejmě popření otcovství, které je tématem této bakalářské práce bych se ráda zastavila ještě u právní úpravy na Slovensku. Proč právě tam? Jelikož česká i slovenská právní úprava mají naprosto stejné základy. Od roku 1918 až do roku 1992 byla Česká a Slovenská republika jeden stát s jedním právním řádem. Po rozdělení státu si obě země ponechaly původní právní řády, které byly novelizovány, a to v obou zemích odlišně. Slovenská republika stejně jako Česká republika přejala zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, zákon byl několikrát novelizován a stejně jako ČR, tak i SR začala debatovat o nutnosti novelizace právních předpisů tak, aby odpovídaly současným potřebám. Výsledek byl ten, že Slovenská republika přijala zcela nový zákon č. 36/2005 Z. Z., o rodině. Což bylo výrazně dříve než v České republice, jelikož zde byl zákon včleněn do NOZ a to s účinností d 1. 1. 2014. Nicméně téměř hned po přijetí zákona se na Slovensku začalo hovořit o možnosti

48

začlenění rodinného práva do kodexu občanského zákoníku, stejně jak tomu je v současné chvíli v České republice.45 4.3.1 Popření otcovství na Slovensku Ve Slovenské republice stojí současný zákon 36/2005 Z.z., o rodině na předpokladu tří základních domněnek otcovství. Dle první zákonné domněnky se za otce dítěte se dle § 85 odst. 1 ZR považuje manžel matky, pokud se dítě narodí za trvání manželství, anebo tři sta dní po jeho zániku či jeho prohlášení za neplatné. Dle § 85(2) ZR jestliže se narodí dítě matce znovu provdané, považuje se za otce dítěte manžel pozdější, a to i v případě, kdy se dítě narodilo dříve než třístý den po zániku nebo prohlášení manželství za neplatné. Co se týče popření otcovství, dává slovenská právní úprava v souladu s § 86 A § 88 ZR možnost popřít otcovství. Lhůty se však pro matku i otce počítají rozlišně. Matka může popřít otcovství otce do tří let od narození dítěte, což je objektivní lhůta. Otci se tato lhůta, která je subjektivní, začíná počítat ode dne, kdy se dozvěděl o narození dítěte. V případě, kdy by muž nebyl svéprávný, respektive svéprávnost pozbyl, je možné, aby otcovství za tohoto muže v souladu s § 86 ZR popřel opatrovník tohoto muže ve lhůtě tří let od doby, kdy se dozvěděl o narození dítěte. Pokud však s narozením byl seznámen již dříve, zkracuje se v souladu na šest měsíců. Jestliže chce otec popřít otcovství dle první domněnky, činí tak proti matce a dítěti v souladu s § 88 ZR (1). Je-li naživu jen jeden z nich, tak se popírá otcovství vůči žijícímu. V případě, že ani matka ani dítě nejsou naživu, otec v souladu s § 88(1) nemá právo na popření otcovství. Jestliže srovnáme první domněnku otcovství české a slovenské právní úpravy zjistíme, že podmínky pro určení otcovství jsou nastaveny obdobně. Největší rozdíl je však v délce prekluzivní popěrně lhůty, která byla NOZ v České republice prodloužena. Druhá domněnka otcovství dle §91 ZR říká, že otcovství k dítěti lze určit souhlasným prohlášením před soudem nebo na matrice s tím, že nezletilý může provést prohlášení před soudem. Opět můžeme dovodit poučovací povinnost soudu ve vztahu k otci, tedy to, že soud je povinen nikoli zkoumat skutkový stav, pravděpodobně nebude provádět genetické analýzy, ale poučit otce o závažnosti právního úkonu prohlášení otcovství se všemi právními důsledky. Otcovství vzniklé souhlasným prohlášením mohou oba rodiče popřít u soudu, a to v tříleté lhůtě. Popření otcovství je však možné dle § 93(1) ZR jen v případě, kdy je otcovství otce,

45

Legislatívny zámer rekodifikácie procesného práva. 2013. Dostupné z: http://www.justice.gov.sk/Stranky/Informacie/Vysledkyvyhladavania.aspx?k=rodinne%20pravo&s=All%20Sites

49

který je zapsaný v rodném listu vyloučeno. Co se týče počítání lhůt, popěrná lhůta počíná běžet od souhlasného prohlášení obou rodičů před soudem nebo na matrice, ale nesmí skončit dříve než tři roky po narození dítěte v souladu s § 93(1) ZR. Třetí domněnka určení otcovství nastupuje v případě, kdy je použití předchozích dvou domněnek vyloučeno. Dle ustanovení § 94 ZR určí soud jako otce takového muže, který s matkou dítěte souložil v době mezi sto osmdesátým a třístým dnem před narozením dítěte a u kterého jeho otcovství nevylučují závažné okolnosti. V tomto případě je dosti pravděpodobné, že v rámci soudního řízení proběhne dokazování, na jehož základě bude vynesen rozsudek. Jako nejspolehlivější se mi jeví nařízení testů DNA. Aktivně legitimován k podání návrhu na určení otcovství je dle § 94 ZR muž, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte nebo matka dítěte. Může však nastat situace, kdy popěrná lhůta uplyne oběma rodičům. Na tuto možnost zákon pamatuje. V podobě popření otcovství na návrh dítěte za zákonem stanovených podmínek.

50

5. Závěr V bakalářské práci jsem se snažila nastínit právní úpravu popření otcovství před a po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, který zásadním způsobem změnil oblast soukromého práva v České republice, částečně jsme se snažila nastínit i právní úpravu ve Slovenské republice, a to proto, že obě právní úpravy vycházely ze stoprocentně stejného základu, vzhledem ke společné historii obou zemí. V úvodní kapitole, respektive úvodu této práce se zabývám krátkým exkursem do rozhodovací praxe soudů, které svěřují statisticky po rozvodech manželství nebo rozpadech vztahů děti ve většině případů do výhradní péče matek. V této části práce jsem si dovolila krátký výlet do historie. Zabývám se tam významem moci otcovské na život dětí, neplnoprávným postavením dětí narozených v a mimo manželský svazek. Lehce jsme tam nastínila i důležitost otce v životě dětí, a to jak se jeho role vyvíjela v historickém kontextu. Dle mého názoru to s určením a popřením otcovství souvisí taktéž, jelikož dnes se muži obecně podílejí na výchově potomků daleko více, než tomu bylo v minulosti. Z tohoto plyne, že muži více bojují o svá práva a jsou schopni a ochotni absolvovat soudní spor, aby svých zákonem stanovených práv dosáhli. V první kapitole se zabývám principy určování otcovství dle zákona o rodině, který byl nejdůležitějším právním předpisem do konce minulého roku, jelikož pokud se práce má věnovat popření otcovství, je nezbytně nutné znát i principy určování, které mají být následně popřeny. Další část práce je věnována rodinnému právu z pohledu zařazení do právní systematiky. Je zde i uvedení právních předpisů, které jsou inkorporovány do českého právního řádu na základě čl. 10 a Ústavy České republiky. V předchozí právní úpravě bylo rodinné právo upraveno v samostatném zákoně, občanský zákoník byl použit pouze subsidiárně, a to zejména ve smyslu vymezení právní terminologie jako způsobilost k právním úkonům atd. Po nabytí účinnosti občanského zákoníku, kterému je věnována celá čtvrtá kapitola se situace zcela změnila. Rodinné právo je upraveno v občanském zákoníku, v samostatné části. Rodinné právo je tedy upraveno komplexně na jednom místě spolu s občanským právem hmotným. Jako jednu z mála pozitivních věcí na novém občanském zákoníku hodnotím fakt, že státní zástupce již nebude napříště zainteresován do problematiky určování otcovství, ale toto bude zcela v kompetenci soudu. Je otázkou jak a kdy se vytvoří judikatura, nicméně bude to trvat pravděpodobně dosti dlouho.

V poslední kapitole jsem se

částečně věnovala taktéž právní úpravě popření otcovství na Slovensku, jelikož jsem chtěla srovnat právní úpravy v kontextu rozdílného vývoje. Na Slovensku byla reforma soukromého 51

práva započata o několik let dříve s tím, že zvolená cesta je odlišná od té české. Právní úpravy České a Slovenské republiky se od sebe tedy vzdalují. Závěrem bych si dovolila poznamenat, že ne vždy je právní zájem v souladu se zájmem morálním. Určování otcovství je velice citlivou problematikou, na kterou je třeba nahlížet i z roviny morální. Kdo dokáže odpovědět na otázku kdo je víc, jestli právní nebo biologický otec? Na tuto otázku, která je spíše otázkou filozofickou nedokáže odpovědět nikdo, vždy záleží na konkrétním úhlu pohledu a situaci, která se může případ od případu značně lišit. Kéž by se morální a právní principy střetly a výsledky určení otcovství nenarušovaly rodinné vztahy a vazby. Kéž by se rodiče dokázali domluvit a děti se nestávaly jejich rukojmí. Tomu by však mohl napomoci NOZ, který nařizuje zásah Orgánu pro sociálně právní ochranu dětí do opatrovnických sporů ve více případech, než tomu bylo doposud. V tomto případě si můžeme přát jediné vzdělané a moudré úředníky a vítězství zdravého rozumu.

52

6. Seznam použité literatury Knihy HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 3. vydání. Brno: Masarykova Univerzita, 2006.202-213s. ISBN 1081-303-2006. ČERNÁ PETRA. Rozvod otcové a děti. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2001. 50-51s. ISBN 80-89432-10-6. SLAVÍČKOVÁ, PAVLA. Právní ochrana dětí v období první kodifikace: Moc otcovská. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 36-42. ISBN 978-80-7422-220-7. HOLUB, M., NOVÁ, H., SLADKÁ HYKLOVÁ, J. Zákon o rodině. 8. Vydání. Praha: Linde, 2007. 214s. ISBN 978-80-7201-668-6. KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné, 3. díl. ASPI, 2007. 344 s. ISBN 97880-7357-230-3. PLECITÝ, V., SKŘEJPEK, M., SALAČ. Základy rodinného práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 140s. HRUŠÁKOVÁ, M Základy rodinného práva: Rodinné právo v českém právním řádu, vznik rodinného práva k právu občanském. Praha 8: Eurounion, s.r.o., 2001, s. 10. ISBN 80-7317002-7.

Právní předpisy Zákon č.104/1991 Sb., úmluva o právech dítěte. Zákon č.1963/94 Sb., zákon o rodině ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 104/1991 Sb. Sbírka zákonů. Ústavní zákon č.162/1998 Sb. Zákon č. 89/2012 Sb. Nový občanský zákoník. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Zákon č. 372/2001 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů.

53

Zákon 36/2005 Z.z., o rodině.

Rozsudky: Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. Července 2010 Nález Ústavního soudu ze dne 26.4.2007, sp. Zn. III. ÚS 289/07 Nález Ústavního soudu ze dne 27.3.2008, sp. Zn. IV. ÚS 2058/07 Nález Ústavního soudu ze dne 8.7.2010, SP.ZN.Pl.ÚS 15/09 Rozhodnutí ESLP ve věci Rasmussen contra Dánsko ze dne 28. 11. 1984, stížnost č. 88777/79.

Internetové zdroje: Judikaturu NS: rozhodovací činnost. www.nsoud.cz [online]. [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData/uvod.html

WWW.JUSTICE.CZ. Statistiky a výkaznictví: Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v opatrovnických věcech - počet věcí [Statistiky]. infodata. 22.09.2009 [cit. 05.04.2014]. Dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-statistickych-listu.html Úmluva o právech dítěte. www.vlada.cz [online]. 3.10.2008 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/zpravy-plnenimezin-umluv/umluva-o-pravech-ditete-42656/ Věcný

záměr.

In:

[online].

[cit.

2014-04-29].

Dostupné

z:

Dostupné

z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/vecny_zamer_OZ_2000

Legislativni

proces.

In[online].

[cit.

29.03.2014].

http://obcanskyzakonik.justice.cz/legislativni-proces.

http://www.petice24.com/petice_za_zachovani_nulove_lhty_pro_popeni_matriniho_otcovstvi . [online]. [cit. 12.04.2014]. Legislatívny

zámer

rekodifikácie

procesného

http://www.justice.gov.sk/Stranky/Informacie/Vysledkyvyhladavania.aspx?k=rodinne%20pravo&s=All%20Sites

54

práva.

2013.

Dostupné

z:

Popření otcovství. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva a veřejné správy. Bakalářská práce. Andrea Solovská. Autor:

Recommend Documents