Bankovní institut vysoká škola Praha. Syndrom vyhoření. Bakalářská práce

Bankovní institut vysoká škola Praha

Syndrom vyhoření Bakalářská práce

Denisa Mláková

Listopad, 2009

1

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra managementu

Syndrom vyhoření Bakalářská práce

Autor:

Denisa Mláková Bankovní management,

Vedoucí práce:

Mgr. Ingrid Matoušková, Ph.D.

Praha

Listopad, 2009

2

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Praze, dne 21. března 2010

Denisa Mláková 3

Poděkování:

Ráda bych poděkovala vedoucí mé bakalářské práce, paní Mgr. Ingrid Matouškové, Ph.D., za uţitečné a cenné rady při zpracování této práce.

4

Anotace Bakalářská práce se zabývá problematikou syndromu vyhoření, jakoţto odrazu zrychleného vývoje všech oblastí lidského ţivota. Důraz byl kladen na vylíčení negativího dopadu na lidské psychické i fyzické zdraví a také na popis konkrétních příznaků, které burnout provází. Jelikoţ na kaţdou osobnost působí faktory napomáhající vzniku syndromu vyhoření jinak, je důleţité tento novodobý fenomén popsat z více stran. Někteří lidé vnímají stresové situace jako výzvy, jiní jako nepřekonatelné překáţky, z toho vyplývá více úhlů pohledu jak na syndrom vyhoření, tak i na jeho příčiny. Účelem bylo nejen nastínění moţností léčby u jiţ postiţeného jedince, ale také poukázání na moţnosti prevence a to nejen ze strany samotných pracovníků, ale i jejich zaměstnavatelů. Nejúčinnější prevencí je dodrţování zásad psychohygieny a správných pracovních návyků. Duševnímu zdraví svých zaměstnanců můţe dopomoci také zaměstnavatel, určitá pravidla pro něj vyplývají z legislativy, avšak správnou organizací práce a přístupem k podřízeným můţe eliminovat riziko vyhoření a tím také oslabení vlastního kolektivu a potaţmo i efektivity podniku. Součástí této bakalářské práce je také dotazník, který byl předloţen pracovníkům obchodního oddělení, jejichţ denní rutinou je kontakt s novými i stávajícími klienty. Cílem bylo zjístit, zda se problematika syndromu vyhoření týká i náhodně vybraných jedinců spadajících do profese, která je označována za ohroţenou vyhořením.

Annotation This Bachelor Thesis deals with the issue of the burnout syndrome as a reflection of the accelerated development in all areas of human life. Emphasis was placed on the description of the negative impact on human mental and physical health as well as on the description of the specific symptoms that accompany burnout. Since the factors causing burnout have different effect on every individual, it is important to describe the modern phenomenon from multiple aspects. Some people perceive stressful situations as challenges, others as an insurmountable obstacle, which implies a range of points of view of burnout as well as its root causes. The aim was not only to outline treatment options of the already affected individuals, but also to highlight the possibilities of prevention not only from the side of the employees themselves but also of their employers. The most effective prevention is adhering to psychohygiene 5

principles and good working habits. Also employers may help keep mental health of its employees whereas certain rules also stem for the employers from legislation, but proper organization of work and approach to the subordinates can eliminate the risk of burnout and therefore also weakening of their own team and hence the effectiveness of a company. Part of this Bachelor Thesis is a questionnaire that was submitted to the sales department workers whose daily routine includes contact with new and existing clients. The aim was to determine whether the issue of burnout applies also to the randomly selected individuals within the job which is described as vulnerable to burnout.

6

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 8 1 Definice syndromu vyhoření ................................................................................................. 8 1.1 Specifika ţivotního stylu na začátku 21. století ................................................................... 9 1.2 Následky pokračující globalizace v pracovním prostředí ................................................... 10 1.3 Pracovní nasazení ............................................................................................................... 12 1.4 Pomáhající a manaţerské profese ....................................................................................... 13 2 Popis stavu jedince trpícího burnout syndromem ............................................................... 15 2.1 Frustrace.............................................................................................................................. 15 2.2 Příznaky vyhoření ............................................................................................................... 16 2.3 Charakteristika osob, kterých se burnout týká .................................................................... 17 2.4 Fáze vyhoření ...................................................................................................................... 18 2.5 Kruh vyhoření ..................................................................................................................... 18 2.6 Detailnější obraz propadu do burnout ................................................................................. 20 3 Vznik syndromu vyhoření ................................................................................................... 21 3.1 Faktory determinující vznik vyhoření................................................................................. 22 3.2 Oblasti častého výskytu syndromu vyhoření ...................................................................... 22 3.3 Workoholismus jako rizikový faktor .................................................................................. 24 3.4 Stres jako rizikový faktor .................................................................................................... 26 3.5 Hodnocení stupně stresové zátěţe ...................................................................................... 27 3.6 Zvládání stresu .................................................................................................................... 29 3.7 Vytíţenost pracovníků a vysoké nároky jako rizikový faktor ............................................. 29 3.8 Péče o umírajícího člověka jako rizikový faktor ................................................................ 30 3.9 Rizikové pracovní prostředí - mobbing .............................................................................. 31 3.10 Další časté příčiny syndromu vyhoření ............................................................................ 32 4 Burnout versus další negativní psychické stavy .................................................................. 34 4.1 Burnout vs. únava ............................................................................................................... 35 4.2 Burnout vs. deprese............................................................................................................. 35 4.3 Burnout vs. stres ................................................................................................................. 35 4.4 Burnout vs. anomie ............................................................................................................. 35 4.5 Burnout vs. existencionální neuróza ................................................................................... 36 4.6 Burnout vs. alexythymie ..................................................................................................... 36 5 Kde najít pomoc .................................................................................................................. 36 5.1 Jak mohou pomoci vyhořívajícímu nejbliţší osoby ........................................................... 37 5.2 Odborné terapie................................................................................................................... 37 5.3 Vypořádání se smutkem pramenícím z události v osobním ţivotě ..................................... 38 5.4 Pomoc při pociťování prvních příznaků ............................................................................. 38 6 Prevence vnitřní ................................................................................................................... 38 6.1 Vliv zaměřený na postoj ..................................................................................................... 39 6.2 Smysluplnost lidského bytí ................................................................................................. 39 6.3 Vyrovnanost stresorů a salutorů .......................................................................................... 40 6.4 Vnitřní prevence pro ošetřovatelky a pracovníky ve zdravotnictví - 16 bodů práce ošetřovatelky ............................................................................................................................. 40 6.5 Psychohygiena .................................................................................................................... 42 7 Externí prevence – pomoc zvenčí........................................................................................ 44 7

7.1 Sociální opora ..................................................................................................................... 44 7.2 Naslouchání ........................................................................................................................ 45 7.3 Uznání ................................................................................................................................. 45 7.4 Empatie ............................................................................................................................... 45 7.5 Nastavení sociálního zrcadla .............................................................................................. 46 7.6 Povzbuzování ...................................................................................................................... 46 7.7 Spolupráce .......................................................................................................................... 46 7.8 Dělba práce ......................................................................................................................... 47 7.9 Nezištná pomoc a přejícný postoj ....................................................................................... 47 8 Vztahy na pracovišti ............................................................................................................ 47 8.1 Vztahy mezi nadřízenými a podřízenými ........................................................................... 47 8.2 Rady pro správné strukturování práce ................................................................................ 48 8.3 Péče o zaměstnance – legislativní úprava ........................................................................... 49 8.4. Péče o zaměstnance - Pomoc vyhořívajícímu zaměstnanci ............................................... 50 9 Dotazník .............................................................................................................................. 51 9.1 Interpretace výsledků…….…………………………………………………………….….51 9.2 Vyhodnocení dotazníku....................................................................................................... 53 Závěr ......................................................................................................................................... 56 Seznam pouţité literatury ......................................................................................................... 58

8

Úvod Tato bakalářská práce pojednává o fenoménu dnešní doby, tzv. burnout, neboli česky „Syndromu vyhoření“. Vzhledem ke zrychlování a výraznému vývoji všech oblastí lidského ţivota, dochází v poslední době k novým civilizačním chorobám. Jsou to negativní stavy vyvolané rychle se měnícím okolím, kterému se chtě nechtě musí všichni lidé přizpůsobit. Tato adaptace sebou nese stálé zvyšování nároků jak na vědomostní vybavenost člověka, tak také na jeho fyzický i psychický fond. Existuje spousta úskalí, přes která se všichni musí přenést, tyto překáţky jsou nám kladeny do cesty stále častěji a některým dává jejich překračování zabrat více neţ ostaním. Nespokojenost a frustrace, která můţe narůstat v nitru člověka, pokud není schopen plnit všechny úkoly, se stupňuje a pomalu začne zasahovat také do ostatních oblastí jeho ţivota. Lidé začínají být podráţdění, chovají se ke svému okolí jinak neţ je obvyklé, v práci ztrácí invenci, kreativitu a výkonnost a sami se sebou přestávají být spokojeni. Tento plíţívý proces přerodu spokojeného a výkonného jedince na nervózní mechanicky pracující bytost, se nazývá Syndrom vyhoření. Ve své práci se zaměřím na přiblíţení tohoto stavu, popsání jednotlivých etap burnout, různé náhledy na tuto problematiku, ale také na příčiny a moţnosti jejich odstraňování, tedy prevenci. Součástí práce je i dotazník, jehoţ účelem bylo v praxi ověřit, ţe syndromem vyhoření jsou ohroţení i běţní pracovníci obchodního oddělení a odhalit, jaké stránky jejich osobnosti jsou nejvíce zatěţovány.

1 Definice syndromu vyhoření Definicí syndromu vyhoření bychom v literatuře, dokumentech i na internetu našli desítky, tak jako existují desítky pohledů na tuto nemoc. Jedná se o dnes jiţ obecně známý jev, obvykle provázen rapidním poklesem výkonnosti, celkovým vyčerpáním a různými dalšími obtíţemi. Nedá se přesně říci, co je hlavním původcem tohoto onemocnění, příčin je spousta a obvykle jsou „namíchány“ specifickým způsobem. Obecně můţeme říci, ţe největší ohroţení se týká profesí, které mají bezprostřední kontak s lidmi, pomáhajících povolání, ale také manaţerských pozic. Jako nejčastější příčiny se uváději počáteční přílišná očekávání, nedostatečná podpora ze strany spolupracovníků ale i nadřízených, mobbing na pracovišti, emocionálně vyčerpávající náplň práce, dynamické 9

pracovní tempo vyvíjející nátlak na pracovníka a spousta dalších. Občas bývá problém rozeznat syndrom vyhoření od jiných psychických poruch, v jedné z kapitol dále v textu budou popsány stavy podobné, se kterými bývá burn out zaměňován, kaţdpopádně však všichni odborníci doporučují nepodceňovat syndromy a věnovat jim pozornost jiţ v zárodku, jelikoţ v počáteční fázi vyhoření se dá podniknout spousta kroků vedoucích k zamezení, či alespoň zpomalení tohoto negativního stavu. Důleţitá bývá úprava ţebříčku hodnot a nároku na sebe sama a své okolí, zapojení se do dění ve společnosti, příp. obnovení kontaktu se svými přáteli a v neposlední řadě také dodrţování zásad psychohygieny. Kdo příznaky nepodcení, nemusí se dostat do dalších fází, o kterých bude řeč v dalších bodech, těmi nejzásadnějšími jsou postupná emocionální vyprahlost, fyzická vyčerpanost a nemalé obtíţe např. trávicího traktu. Jedna z rozšířených definic říká: „Burnout je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav tělesného, citového (emocionálního) a duševního (mentálního) vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato emocionální náročnost je nejčastěji způsobena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy.“ … „Nejnadšenější lidé upadají do nejtěžších forem vyhoření nejčastěji. Závažnost jejich fyzického i psychického stavu je do určité míry ukazatelem jejich původního nadšení“1

1.1 Specifika ţivotního stylu na začátku 21. století Počátek 21. století se nese v duchu velkých změn ekonomického i technického rázu, tyto změny pracovních procesů a návyků se ve velké míře projevují nejen v tom, ţe se pomalu přetváří společnost, ale také ve zvyšujícím tempu, které vyvíjí stále větší a větší tlak na jednotlivce. Tito jsou nuceni odvádět větší objem práce s lepšími výsledky a také jsou kladeny větší nároky na znalosti. Z toho plyne nutnost celoţivotního vzdělávání. Dalším problémem, který se projevuje zejména v pokročilejších zemích „západu“ s 1 PINES, A., ARONSON, E.Career burnout: Causes and cures. překlad KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení, s. 11

10

vyšší ţivotní úrovní, je stárnutí obyvatelstva. Prognózy tvrdí, ţe bude nutno vytvářet nové formy zaměstnání (smluv, úvazků atd.), protoţe bude pro stát nutné udrţet v pracovně aktivním obyvatelstvu lidi starší neţ dosud. Tuto situaci můţe z části řešit imigrace pracovníků, která je v posledním desetiletí vlivem postupující globalizace stále aktuálnější. Nevýhodou tohoto jevu je, jak bude zmíněno v následujících kapitolách, tlak na stávající pracovní sílu a hrozba výměny „neefektivního“ pracovníka za levnější pracovní sílu buď v podobě příslušníka jiného státu, nebo přesunutí celého výrobního procesu do „levnější“ zóny. Hlavními výsledky tohoto trendu jsou2: - stárnutí populace vyvolává nutnost změny současného penzijního systému, - prodlouţení délky zaměstnání a více kariérová pracovní aktivita vyzvedá nutnost kvalitní přípravy a systematického celoţivotního vzdělávání, - změna pracovníka na tzv. knowledge worker3, - vznik nových moţností sociální mobility a zároveň vznik nových bariér této mobility především v podobě přístupu ke kvalitnímu vzdělání a informacím, - kvantitativní a kvalitativní změny na straně poptávky po práci (především pokles počtu pracovních míst a růst nároků na kvalifikaci pracovníků) na straně jedné a pokračování rigidit na straně nabídky práce (zejména nízká nominální a funkční flexibilita), - spojení změn s transformačním procesem vede ke zostření problematiky na trhu práce v tranzitivních ekonomikách. - zvýšení konkurence na trhu práce, existence globální konkurence na pracovních trzích,

1.2 Následky pokračující globalizace v pracovním prostředí Globalizace je novodobým fenoménem, mnoho osob tento pojem zná, někteří jej denně pouţívají, ale přesto nedokáţí přesně vysvětlit, oč vlastně jde. Dnes zřejmě nejznámější britský sociolog Anthony Giddens definuje globalizaci jako: „zintenzivnění celosvětových sociálních vztahů, které spojují vzdálené lokality takovým způsobem, že místní události jsou formovány událostmi dějícími se mnoho mil daleko 2 KADEŘÁBKOVÁ, B. Některé změny na trhu práce v podmínkách globalizace a transformace; str. 2 3 tj. pracovníků, jejichţ práce vyţaduje pokročilé formální vzdělání.

11

a naopak“ Můţeme si to vyloţit jako stále se zvyšující propojování světa ve všech oborech a oblastech lidského ţivota. Toto propojování a tvoření „světa bez hranic“ má spoustu kladů, které jsou nám ze všech stran připomínány. Pro nadnárodní koncerny je globalizace trhu práce velice přínosná hlavně z důvodu toho, ţe mohou své výroby přenést do oblasti s mnohem niţšími náklady, to znamená zvýšení rizika nezaměstnanosti ve státech, kde dosud tyto výroby fungovaly a kde se zvyšuje ţivotní úroveň. Přesouvání kapitálu do „levnějších“ oblastí je však pouze jednou z variant, jak globalizace zasahuje do trhu práce. Dalším důsledkem je příliv pracovní síly ze zahraničí. V mnohých státech je do jisté míry tato imigrace pracovníků vítána, je to dáno zejména stárnutím produktivního obyvatelstva a také úbytkem kvalifikované pracovní síly například v manuálních povoláních. Tímto otevřením pracovních trhů však dochází k vysokému tlaku na některé pracovníky – a to vzhledem k tomu, ţe osoby ze zahraničí jiţ nejsou přijímány z největší části hlavně do dělnických profesí, ale také se z jejich řad rekrutuje vysoké procento nových lékařů, vysokoškolsky vzdělaných pracovníků a nízkého a středního managementu. Tato situace vede k tomu, ţe na stávající pracovníky jsou kladeny vysoké nároky, lidé se musí celoţivotně vzdělávat, musí plnit stanovené limity a ţít s myšlenkou, ţe za ně můţe zaměstnavatel kdykoliv nalézt výkonnější a levnější variantu. Výstiţně tuto problematiku popsal pan Doc. RNDr. Luděk Sýkora, Ph.D. V rozhovoru pro Lidové noviny 9. září 2000: „Naprostá většina aktérů, kteří globalizaci utvářejí, sídlí v největších světových metropolích. A právě významná města představují jedny z mála lokalit, které vycházejí z globalizace poměrně úspěšně. Spojitost mezi ekonomickou globalizací a nerovnoměrným rozvojem zemi a regionů světa je patrná z důsledků nové mezinárodni dělby práce. Rutinní výroby a služby, které jsou náročné na množství pracovníků, se koncentrují v rozvojových zemích (kde je navíc nižší organizovanost zaměstnanců v odborech, volnější státní normy v oblasti bezpečnosti práce či životního prostředí a také levnější pozemky a další výrobní vstupy). V jádrových oblastech vyspělých zemí zůstávají řídicí funkce, jednotky zajišťující výzkum a vývoj a dále i provozy vysoce náročné na kapitálové investice a kvalifikovanou pracovní sílu. Nová mezinárodní

12

dělba práce má v různých regionech světa odlišné dopady. Ve vyspělých zemích světového jádra dochází v důsledku přemísťování některých provozů do rozvojových zemí k deindustrializaci, která má výrazný vliv na růst nezaměstnanosti. Na druhé straně se zde koncentrují ředitelství, oddělení výzkumu a vývoje a technologicky náročná odvětví. V jádrových oblastech vyspělých zemí tak výrazně rostou především výrobní služby, zahrnující služby finanční (banky, pojišťovny, investiční společnosti) a další servis pro podniky (realitní, poradenské, právní a účetní firmy, reklamní agentury apod.)“4 O tom, ţe globalizace způsobuje problém na pracovním trhu a vyvíjí tlak na zaměstnance vypovídá i to, ţe se tímto problémem zabývala jiţ v roce 2005 Evropská komise ve své zprávě „Evropské hodnoty v globalizovaném světě“ , z této zprávy vyplývá jasné vyjádření nutnosti pomoci všem občanům Evropské unie, kteří vlivem globalizace přišli o práci. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso dokonce navrhl vytvoření globalizačního fondu, tento návrh byl koncem roku 2005 schválen členskými zeměmi. Tento fond by měl ročně operovat s 500 miliony eury a pomoci kaţdý rok aţ 50 000 pracovníků, kteří přišli o práci vlivem globalizace. O prostředky můţe být ţádáno ze dvou důvodů, jednak můţe členská země poţadovat finanční odškodnění pro pracovníky v případě, kdy prokazatelně došlo v dané zemi ke zrušení pracovních míst z důvodu strukturálních změn, případně v případě, kdy dojde k propuštěni minimálně 1 000 pracovníků z jedné společnosti či sektoru. Osoby, kterým bude pomoc směřována ji mohou vyuţívat aţ po dobu 18 měsíců při hledání nové práce, či rekvalifikaci. Zajímavé je, ţe peníze mohou jít jako výpomoc také osobám starším 50 let, které vlivem ztráty zaměstnání musely přijmout hůře placenou pozici.

1.3 Pracovní nasazení Osoby, které vykazují nadměrně vysoké pracovní nasazení riskují své duševní zdraví a zvyšují riziko syndromu vyhoření a vzniku workoholismu. Nejčastěji ohroţenou skupinou a pracovníky, kteří své práci obětují skoro vše, obvykle bývají muţi mladšího a středního věku, kteří bydlí ve městech a jsou ochotni pro svou kariéru udělat takřka cokoliv. Nezdravě vysoké pracovní nasazení se obvykle projevuje tím, ţe si člověk nedokáţe od práce 4 SÝKORA, L. Co je globalizace a jaké jsou její důsledky, Lidové noviny, 9. září 2000, strana 19

13

dát odstup, přestává rozlišovat mezi věcmi důleţitějšími a těmi, které by prakticky mohly ještě nějakou dobu počkat. Tento trend u nás začal po roce 1989, kdy se soukromým podnikáním přišla řada nebývalých moţností, v této době bylo vysoké pracovní tempo a nasazení známkou zájmu pracovníka a bylo přijímáno velice kladně a převládal názor, ţe kdo více pracuje, má se lépe. Z psychologického hlediska bychom mohli hledat původ sklonu k nadměrné pracovní zátěţí v rodičích, kteří kladli na své děti vysoké poţadavky, případně ve zvyšování sebevědomí a své vlastní důleţitosti a nenahraditelnosti. Někdy bývá práce i vysvobozením ze vztahu, či rodinného prostředí pro jednoho z partnerů, někteří jedinci prací také zahánějí deprese a stresové ţivotní situace. Od nezdravého pracovního nasazení je jiţ jen kousek k workoholismu a burn-out syndromu. Napínání a přetěţování organismu vede ke kolapsu fyzickému, či psychickému. V podstatné části případů však k takovémuto přístupu nevede člověka jeho vlastní osobnost a houţevnatost, nýbrţ je k tomu tlačen předsudky okolí a přehnanými nároky zaměstnavatele, toto se týká kromě mladých osob také pracovníků nad 45 let, kteří jsou jiţ škatulkování jako „dosluhující“, neboť za ideální diskriminující věkovou hranici se bere 35 let. Toto je však zaráţející, neboť většina průzkumů ukazuje, ţe řídící pracovníci ve věku 41 – 65 let jsou tím nejlepším, co můţe společnost mít – a to se netýká pouze délky manaţerské praxe. Podíváme-li se z druhé stránky na osoby s nezdravě vysokým pracovním nasazením, můţeme usoudit, ţe se jedná o pracovníky, kteří jsou zaměření spíše na kvantitu – tudíţ přemíru činností, ze které plyne snaha vše stihnout a tudíţ bohuţel také neplnění termínů, vytíţené osoby se vyznačují také nechutí k sebereflexi a odborné konzultaci s poradcem, případně psychologem zaměřeným na zvládání stresu. Můţeme tedy říci, ţe pokud nedojde ke zlomu v přijímání práce, tyto osoby jsou samy sobě časovanou bombou.

1.4 Pomáhající a manaţerské profese Nejčastěji jsou syndromem vyhoření ohroţeny skupiny osob, kteří se zabývají práci s lidmi, to znamená profese pomáhající a manaţerské. Jak jiţ název „pomáhající“ profese napovídá, jedná se o povolání, která mají za úkol pomáhat lidem v různých fázích jejich ţivota. Za pomáhající profese povaţujeme zdravotní sestry, 14

lékaře, pedagogy, sociální pracovníky, pečovatelky apod. Tyto profese mají situaci ještě o to horší, ţe se ve svém zaměstnání nemohou drţet striktně určitého kodexu, případně předepsaných norem, ale občas musí zapojit také své emoce a poměrně často jim s prací koliduje i osobní vztah ke svěřeným osobám. Zdravotní sestra utěšuje malé a vystrašené děti v nemocnici, pečovatelka poskytuje spoluúčast a porozumění starším lidem v domovech důchodců, pedagog je svým ţákům občas „třetím“ rodičem apod. Někteří pracovníci vykonávají svou profesi také se zápalem a povaţují ji spíše za poslání, tímto jsou ještě více náchylnější k případným zklamáním, ztrátě ideálů a podobně. Můţe se dokonce projevit tzv. „Syndrom pomocníka“. S tímto pojmem přišel Wolfgang Schmidbauer ve svých knihách „Psychická úskalí pomáhajících profesí“ a „Syndrom pomocníka“. Schmidbauer vychází z toho, ţe člověk, který se rozhodne pro pomáhající profesi, se touto volbou snaţí (nevědomě) řešit své vlastní problémy získané v průběhu svého vlastního vývoje. Nejdůleţitějších konfliktních oblastí je 5 a jsou jimi: v raném dětství utrpěné, většinou nevědomé a nepřímé (1) odmítání ze strany rodičů, jeţ se dítě snaţí přestát jen obzvláště touhou, (2) identifikací s náročným rodičovským NadJá; (3) skrytá narcistická potřebnost, ba nenasytnost; (4) vyhýbání se vztahům k lidem, kteří nepotřebují pomoc, vztahům na základě vzájemnosti dávání a braní a (5) nepřímé vyjadřování agresí proti těm, kteří nepotřebují pomoc.5 Manaţerské profese mají na druhou stranu problém v tom, ţe jejich práce bývá pod drobnohledem a dá se kvalitativně a kvantitativně měřit a srovnávat, tudíţ jsou na ně kladeny vysoké nároky a také jsou poměrně přísně hodnoceny. Manaţování bývá otázkou „ostrých loktů“, dobrých komunikačních schopností a zejména vedením lidí. Právě ono hodnocení práce, nutnost vysokého pracovního nasazení a práce s lidmi, staví tento typ povolání poměrně blízko výše zmíněným pomáhajícím profesím a tudíţ patří také do skupiny nejvíce ohroţených syndromem vyhoření.

5 SCHMIDBAUER, W. Psychická úskalí pomáhajících profesí. 1. vyd. Praha: Portál, 2000, s. 67-78.

15

2 Popis stavu jedince trpícího burnout syndromem Člověku se zdá, ţe mu ubývá fyzických sil, má pocit, ţe je na okraji toho, co je ještě schopen zvládnout a kaţdá další kapka navíc jako by měla fatální následky. Postiţená osoba je permanentně unavená, emočně chladná k lidem ve svém okolí, občas si připadá, ţe stojí mimo veškeré dění a události v jejím okolí jí pouze jaksi míjejí, cítí stres a úzkost, jejíţ původ se obvykle nedá určit. Z optimistů se stávají pesimisté se sklony k sebepodceňování, jsou nervózní ve společnosti svých blízkých, často jim bývá špatně a ztrácí své kreativní schopnosti či myšlení. Tyto procesy bývají umocněny mnohdy negativním přístupem okolí, dokud není určena „diagnóza“ syndromu vyhoření, osoby okolo se k postiţenému začínají chovat odměřeně, nepoznávají jej a ztrácí s ním trpělivost, coţ samozřejmě proces burnoutu mocně podporuje.

2.1 Frustrace Při vykonávání jakékoliv aktivity máme představu o tom, kam naše snaha směřuje. Existuje spousta cílů, pro které se obětujeme a vynakládáme své síly. V zaměstnání bývá prioritní peněţní ohodnocení, avšak nejen toto člověk při své práci potřebuje. Pro kaţdého zaměstnance je velice motivující, kdyţ jeho okolí, zejména nadřízený, ocení jeho zapojení a práci. Tak jako se liší charakter a povaha jedinců, tak se liší i jejich priority a nahlíţení na své potřeby. Ve chvíli, kdy jsou tyto potřeby uspokojeny, jedná se o tzv. satiaci. Opakem satiace, tedy synonymem pro neuspokojivé nenaplnění potřeb je frustrace. Frustrace je také jednou z příčin syndromu vyhoření, důleţité je si uvědomit důleţitost tzv. existenciálních potřeb, to znamená potřeby cítit to, ţe náš život má smysl. Ač to zní prostě, vzhledem k tomu, ţe člověk jako tvor se pohybuje v mnoha různých prostředích, měla by mít jeho aktivita smysl ve všech aspektech ţivota. Tudíţ nejen uznání v práci je důleţité, např. emočně zaloţení jedinci ke své efektivní existenci nezbytně potřebují také harmonii v ţivotě partnerském a rodinném a snad kaţdý touţí po tom, aby dosáhl respektu. Respekt rodiny a blízkých – tzv. primární skupiny6 je jednou z účinných druhů obrany proti vyhoření.

6 Osob citově nejbliţších

16

2.2 Příznaky vyhoření a) Psychické příznaky syndromu vyhoření7: Kognitivní rovina (rovina poznávací a rozumová): - časté zapomínání a zhoršená pamět. Dochází ke zhoršení schopnosti mozku zaznamenávat si události běţného ţivota a nechávat je pro pozdější vyuţití, obvykle pozvolný proces, který provází většinu vyhoření. - problémy se soustředěním. Postiţený jedinec ztrácí pozornost a často působí roztrţitě, kdysi rutinní úkoly a jednoduché činnosti vyţadují nyní mnohem více úsilí. - sníţená zodpovědnost. Jedinec se v průběhu vyhoření můţe stát i nezodpovědným, jelikoţ práce jej nenaplňuje a duševně jej ničí svěřená zodpovědnost, radši „hází problémy za hlavu“ - negativní postoj k sobě, práci i celému ţivotu. Jedinec se stává nespokojeným sám se sebou, jeho zaměstnání jej deprimuje a vykonává jej jen z donucení, celkově celý ţivot se zdá být neperspektivním a nešťastným. Východiskem bývá mnohdy únik do vlastní fantazie. - redukce činností na rutinní postupy. Vyhořívající zaměstnanec ztrácí většinu ze své invence a dobrých nápadů, není aktivní v ţádné z oblastí pracovního ţivota, zaměřuje se pouze na své rutinní aktivity a neudělá ani trochu navíc. Často se také uchyluje k pouţívání stereotypních frází. Emocionální rovina: pociťování nedostatku uznání. Jak bylo výše uvedeno, jedním z iniciátorů vyhoření bývá také nedostatek uznání ze strany nadřízených a kolegů, s postupujícím burnout se tyto emoce ještě prohlubují a jedinec si připadá naprostou nedoceněn. celková sklíčenost, bezmoc. Postiţený burnoutem se propadá do své letargie, ţivot se mění na pouhé vegetování a má pocit, ţe není schopen provést nic pro zlepšení svého stavu. Toto bývá doprovázeno všeobecnou nespokojeností. Agresivita a změna temperamentu. Pro okolí se osoba mění v očích, mnohdy neutěšený duševní stav vyvrcholí agresivním chováním. Tělesné příznaky: poruchy spánku rychlá unavitelnost 7 TOŠNER, J, TOŠNEROVÁ, T. Burn-Out syndrom. Syndrom vyhoření, s. 9

17

permanentní vyčerpání bolesti hlavy zvýšený krevní tlak zaţívací obtíţe svíravé pocity v hrudníku nedostatek sexuálního apetitu mnohem vyšší náchylnost k nemocem ţivná půda pro vznik závislostí Příznaky z oblasti sociálních vztahů: ubývání snahy pomáhat problémových klientům nárůst konfliktů v osobním ţivotě sníţení empatie a sociální inteligence nepřipravenost na obchodní jednání a schůzky nezúčastněné chování vůči svému okolí nedostatečná kvalita vykonávané práce

2.3 Charakteristika osob, kterých se burnout týká Nebudeme-li se bavit o profesích, ale o povahové a pracovní náplni člověka, coţ bude přesnější, dá se říci ţe nejohroţenější jsou osoby, které: 1.

na sebe a své okolí kladou přemrštěné nároky

2.

neumí správně odpočívat a relaxovat

3.

jsou ve svém zaměstnání nekompetentní avšak okolí na to dosud nepřišlo

4.

neumí odmítat cizí poţadavky a říkat „ne“

5.

by se rozdaly pro dobro ostatních

6.

k práci a ostatním činnostem přistupují s tou největší vervou a nadšením

7.

se vţdy snaţí dělat vše dopodrobna a bez nejmenších kazů

8.

mají ve svém blízkém okolí osobu váţně nemocnou

9.

jsou velmi uspěchané a ve stresu

10.

neumí prohrávat a uznat svůj neúspěch

11.

se pohybují v prostředí, kde nevládne respekt k ostatním 18

12.

jsou v tísnivých podmínkách, ať jiţ ţivotních, finančních či pracovních jiţ příliš

dlouhou dobu a nevypadá to, ţe by se situace v brzké době zlepšila 13.

mají ve svém okolí soutěţivé jedince

14.

jsou v zaměstnání vedeny příliš tvrdě bez patřičných motivací

2.4 Fáze vyhoření Obecně se proces vyhoření dá shrnout do elementárních 3 fází, na kterých se shoduje většina autorů, J. Křivohlavý je vidí takto: 1. fáze – prohlubující se vyčerpanost, ubývání fyzické energie, duševních zájmů 2. fáze – znecitlivění / zlhostejnění, postiţený necítí původní emoce, postrádá více vjemů ze svých radostí i starostí, nedokáţe se radovat z maličkostí a po fyzické stránce je příliš vyčerpán, nepomáhá ani delší spánek k nabrání původní energie. Člověk můţe být cynický a sarkastický, jelikoţ nevnímá-li pozitivně sebe, nemůţe tak vnímat ani své okolí. 3. fáze – izolace, člověk vyhledává samotu, izoluje se od blízkých v ústraní a přerušuje kontakty s dosavadními přáteli a známými.

2.5 Kruh vyhoření Tak zvaný „Kruh vyhoření“ publikovali pánové Freudenberger a North8

Jedná se o

jasně definovatelná stádia vývoje syndromu vyhoření. Důleţité je zmínit, ţe všichni postiţení nemusí projít všemi etapami, vzhledem k tomu, jak je stres a frustrace vnímán individuálně, občas postiţený některou z etap přeskočí. Etapy syndromu vyhoření: 1. Musím obstát Klasický počátek vyhoření pramenící z profesního náporu. Mnoho nejen mladých lidí má cíl udělat maximum svěřených úkolů v co nejkratším čase, nejvyšší kvalitě a samozřejmě bez potřebného odpočinku. 2. Zesílené úsilí Navazuje na předchozí bod, kdy si pracovník nabere příliš mnoho úkolů, které není

8 KALLWASS, A. Syndrom vyhoření v práci a v osobním ţivotě. s. 103 - 105

19

schopen v běţném procesu zpracovat, z toho vyplývá, ţe musí pracovat přesčasy, brát si svou práci domů a obvykle si neodpočine ani o víkendu. 3. Zanedbávání vlastních potřeb Nepříjemným aspektem burn out syndromu je, ţe člověk v nedostatku svého času vnímá jako další povinnost záleţitosti, které pro něj dříve byly příjemné. Například čas strávený s rodinou na výletě, případně divadlo s partnerem jiţ není vítaným naplněním volného času, ale další z řady povinností, pro které nakonec postiţená osoba nemá čas na vlastní zájmy. 4. Potlačení konfliktů Vzhledem k tomu, ţe času stráveného s partnerem v této fázi nebývá mnoho a také k tomu, ţe je to obvykle čas strávený domácím odpočinkem, se osoba trpící příznaky vyhoření snaţí přecházet konfliktní situace, jen aby „vzácný“ čas s partnerem nebyl zkaţen případnou hádkou. Zde se ovšem nejedná o větší míru tolerance, ale o to, ţe osoba se nedostatky v souţití trápí ve svém nitru, ale radši je nevytahuje na povrch, tudíţ je v sobě utápí. 5. Přehodnocení Hierarchie hodnot člověka v tomto stádiu má jasnou první příčku, je jí práce a z toho pramenící přijímání nových úkolů. Člověk se snaţí fungovat ve všech aspektech své pracovní pozice a proto se nevyhýbá ani úkolům nad své schopnosti. O to méně pak komunikuje se svou rodinou a přáteli. Největší devizou jsou jeho úspěchy z minulého času, kdy ještě svůj fyzický a duševní fond nepřečerpal. 6. Popírání problémů Moţnost, ţe postiţená osoba trpí problémem je naprosto vylučována. Je poukazováno na problémy ostatních a syndromy brány na lehkou váhu. 7. V ústraní Postiţený člověk si kolem sebe podvědomě vytváří bariéru a izoluje se od svého okolí, jednak proto, ţe není schopen říkat „ne“ na nové poţadavky na svou osobu, ale také proto, ţe se brání veškerým váţným rozhovorům. 8. Viditelné změny chování Blízcí začínají rozeznávat známky nervozity, agrese, depresí, vyčerpání apod. i kdyţ to pro danou osobu nebylo vůbec typické.

20

9. Depersonalizace Vnímání sebe sama ani ostatních není objektivní, chybí vztah ke vlastní osobě a tím pádem i ke vlastní rodině a přátelům. 10. Vnitřní prázdnota Postiţeným se zdá, ţe ztratili veškeré vnímání emocí, suţuje jej prázdnota a ochromení. 11. Deprese Tzv. patologický smutek, který obvykle ani nemívá přesnou příčinu, člověk se cítí špatně, a tento pocit přerůstá skoro aţ do fyzické nevolnosti. 12. Naprosté vyčerpání Poslední fáze, ve které se zničehonic stane, ţe člověk nemá energii ani na to, aby vstal z křesla či postele. V této chvíli jiţ nezbývá postiţeným nic jiného, neţ si plně uvědomit svůj stav a začít jej řešit. Bohuţel nejlépe se syndrom vyhoření léčí – stejně jako většina jiných nemocí – v zárodku, tedy při prvních symptomech.

2.6 Detailnější obraz propadu do burnout Často bývají popisovány tři fáze uznávaného existencionálního psychologa a představitele rakouské školy Alfrieda Längleho, který tyto fáze spojil s třemi základními procesy.9 1. fáze – je charakterizována nadchnutím, zápalem pro práci a stanovený cíl. Vše má smysl a spěje jednoznačně k dosaţení jasného smysluplného cíle a dotyčný má pocit, ţe je potřebné tuto aktivitu vykonávat. 2. fáze – v této fázi dochází k poměrně zásadnímu obratu, cílem se stává prostředek, tudíţ jiţ není hybatelem touha po dosaţení cíle, ale potřebným je vedlejší produkt – například peníze, které za svou práci dostává. Postupem času se rozpor mezi dosahováním cíle a prací pro „vedlejší produkt“ prohlubuje a dotyčný se více a více oddaluje od prvotního cíle a stará se spíše o dosahování jiných hodnot. Citlivější jedinci si záhy uvědomí, ţe nejsou těmi, kterými být chtěli a proţívají odcizení, pociťují prázdnotu a jejich motivace je frustrována. Peníze nemusí být jediným sekundárním hybatelem, primární cíl můţe nahradit soudobá móda, konformita vůči zavedenému systému, teologie apod. Člověk přestává mít pro co ţít. 9 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení.s. 65

21

3. fáze – bývá nazývána Länglem „ţivotem v popeli“. Dochází k: a) ztrátě úcty k hodnotě ostatních lidí a věcí, bývá nahlíţeno jako jen na jakýsi „materiál“, dochází k velmi necitlivému jednání a disrespektu k okolí. b) ztrátě úcty ke vlastnímu bytí, přesvědčení a snahám, typickým bývá cynismus a

Obrázek 1: Fáze upadání do burnout neschopnost se vcítit i sám do sebe, ţivot jako celek se smrskne do pouhého vegetování.

3 Vznik syndromu vyhoření Mnoho osobních vyhoření pramení z primárního přecenění vlastních sil, nesprávného sebehodnocení a nedostatku zpětné vazby. Lidé si myslí, ţe jejich zásoby jsou nevyčerpatelné, ţe tělo se zregeneruje za krátký čas, a ţe je moţné organismus dlouhodobě zatěţovat a nic mu nevracet. Velkým překvapením můţou být důsledky probíhajícího vyhoření také pro mladé osoby, většina mladých lidí se vidí jako nesmrtelná osoba s nekonečnou energetickou zásobou a vrhá se do všeho po hlavě a s nadšením. Pozitivní přístup k práci je samozřejmě dobrý, negativním se stává ve chvíli, kdy takto aktivní jedinci ztrácí ideály, zjišťují, ţe si vzali příliš velké břemeno, které nebudou schopni splnit a postupně jejich nadšení vyprchává. Syndrom vyhoření se můţe stát kaţdému, burn out si nevybírá, mnohdy tímto syndromem trpí jedinci, do kterých by to jejich okolí neřeklo, dobré rodinné zázemí, úspěšné zaměstnání a oblíbenost ve společnosti nejsou ţádnou zárukou toho, ţe daný člověk ve svém nitru nevyhasíná. Lidé čerpají své fondy a syndrom vyhoření se objevuje u těch, kteří je

22

opakovaně přečerpávají, dostávají se za svůj fyzický či psychický horizont a nejsou schopni si to uvědomit. Toto trvá do té doby, neţ si nejsou schopni plnit nároky, které si vytvořili sami na sebe.

3.1 Faktory determinující vznik vyhoření Burnout nastává po kombinaci tzv. rizikových faktorů, samozřejmě platí, ţe čím více je rizikových faktorů, tím větší je pravděpodobnost vyhoření, zde je výběr těch nejzásadnějších: vykonávání některé z rizikových profesí původní vysoké zaujetí a nadšení do práce nízké sebevědomí kaţdodenní setkávání se stresem izolovanost od sociálních skupin neasertivita sklon k depresím vysoké nároky na sebe sama vysoké nároky na své okolí

3.2 Oblasti častého výskytu syndromu vyhoření Burnout se nevyhýbá nikomu, nejohroţenějšími jsou dle J. Křivohlavého skupiny osob pohybujících se ve: zdravotnictví Ve zdravotnictví byl tento fenomén de facto také objeven a pojmenován, jedná se zejména o stav postihující lékaře a sestry, kteří pracují s osobami, které mají velice blízko smrti, lékaři onkologických oddělení, jednotek intenzivní péče, ale také psychologů a psychiatrů. školství Ve školství jsou samozřejmě nejčastěji postiţeni učitelé a učitelky, samostatnou kapitolou jsou kantoři ve zvláštních školách, kteří se setkávají s osobami mentálně zaostalými, těmto pracovníkům v podskupině školství patří první příčka v ţebříčku ohroţenosti.

23

hospodářství a administrativě Nejvyšší a střední management je velice tvrdé prostředí, ve kterém panují pevná pravidla a nezřídka kdy se objevují rány pod pás. Osoby musí být velice odolné, aby zvládaly jak toto nepříznivé prostředí, tak dynamické a rychlé pracovní tempo, které se často výrazně odráţí na stylu celého jejich ţivota. Stejně tak má svůj dopad i monotónní administrativní práce např. asistentek a ne vţdy ideální kolektiv na pracovišti. sociální péči a sociální službách Sociální pracovníci pracující v obtíţných podmínkách, v kaţdodenním kontaktu s nepřizpůsobivými či trpícími jedinci jsou taktéţ velmi ohroţeni. Mnohdy jim navíc jejich pracoviště nedovoluje dát najevo svou osobnost a případné přirozené emoce, toto je bohuţel vhodné podhoubí pro vznik vyhoření. rodině Na problematiku rodiny se můţeme dívat ze dvou úhlů pohledu, obvykle jsou v této oblasti více postiţeny ţeny. Pokud se jedná o ţeny v domácnosti, mohou se cítit „otroky“ své rodiny, stále provádějí opakované domácí práce, které neberou konce a obvykle nejsou ani dostatečně oceněny, často se stává, ţe propadnou špatným duševním stavům. Podobná situace nastává u ţen, kdy práce doma je jejich „druhým zaměstnáním“ to znamená, ţe po své regulérní pracovní době na pracovišti přicházejí domů, kde je čeká další „zaměstnání“. Tyto ţeny tím ztrácejí místo pro odpočinek a relaxaci a taktéţ nebývají plně oceněny. Asi nejhorší souhrou okolností je, pokud se v blízké rodině vyskytne váţná nemoc či postiţení, jak bude popsáno níţe, toto dokáţe zanechat váţné újmy na duševním stavu jedince. Avšak do této kategorie patří také partnerské vztahy, které nemusí být vţdy ideální, a poté se tyto problémy přenášejí i do pracovního prostředí. Konkrétní výčet profesí, které jsou syndromem vyhoření stiţeny nejvíce, je dle Kebzy a Šolcové tento10: lékaři (zvláště klinici, z nich zvl. lékaři v oborech onkologie, chirurgie, JIP, LDN, psychiatrie, gynekologie, rizikové obory pediatrie atd.) 10 KEBZA, V., ŠOLCOVÁ, I.: Syndrom vyhoření, s. 8

24

zdravotní sestry další zdravotničtí pracovníci (ošetřovatelky, laborantky, technici apod.) psychologové a psychoterapeuti sociální pracovníci a pracovnice ve všech oborech učitelé na všech stupních škol pracovníci pošt všeho druhu, zvl. pracovníci u přepáţek a poštovní doručovatelé dispečeři a dispečerky (záchranné sluţby, dopravy atd.) policisté, především v přímém výkonu sluţby, kriminalisté a členové posádek motorizovaných hlídek právníci, zvl. pak advokáti pracovníci věznic (dozorci, ale i další zaměstnanci) profesionální funkcionáři (v oblasti státní správy, ale i v oblasti sportu či umění), politici, manaţeři poradci a informátoři úředníci v bankách a úřadech, orgánech státní správy za určitých okolností (především podle celkové prestiţe státu, jeho postavení z hlediska

mezinárodního

srovnání,

prosperity,

stavu

ekonomiky)

příslušníci

ozbrojených sil (armáda, letectvo) duchovní a řádové sestry někdy se burnout syndrom projevuje i u nezaměstaneckých kategorií, vţdy však u osob, které jsou v jakémkoli kontaktu s druhými lidmi, jsou závislé na jejich hodnocení a mohou být vystaveny působení chronického stresu – např. u výkonných (špičkových) umělců, sportovců, ale také u osob samostatně výdělečně činných (dealeři, prodejci, pojišťovací a reklamní agenti atd.).

3.3 Workoholismus jako rizikový faktor Velmi častým problém dnešních manaţerů je závislost nazvaná workoholismus. Ačkoliv se objevuje spousta názorů, které tvrdí, ţe mít jako zaměstnance workoholika, je pro firmu přínosem, není to tak. Workoholismus je závislost, jako kaţdá jiná – tedy v důsledku nebezpečná. Ačkoliv workoholik má pracovní nasazení velmi vysoké a můţe to vypadat, ţe dělá práci za několik lidí, je zde několik faktů, které je potřeba s ohledem na tyto názory 25

zdůraznit. Workoholik potřebuje pracovat stále a mít dostatek práce. To však vyvolává nutnost shánění stále nové práce, a to i přes to, ţe ještě původní nemá dokončenou (nabízí se přirovnání k alkoholikovi a láhvi alkoholu). Dalším faktem je pak to, ţe workoholik své pracovní tempo neudrţí dlouho. Výsledek je následně takový, ţe na počátku je člověk pracovitý a ve chvíli, kdy se u něj rozvine workoholismus, postupně začne dříve či později jeho pracovní výkonnost klesat. Tato závislost se u člověka začne projevovat pozvolna, je proto sloţité tento problém rychle identifikovat a začít řešit. Workoholismus se nejčastěji projevuje u manaţerů, ve větší míře u muţů, neţ u ţen. S postavením, ve kterém se nacházejí osoby problémem trpící, souvisí také jejich vzdělání, které je u větší části postiţených jedinců vysokoškolské. Workoholismus však můţe být i víceméně podvědomě chtěný, jelikoţ člověk se např. nemusí chtít vracet domů, kde jej čekají rodinné, či jiné problémy. V této situaci je pro něj jednodušší zůstat v práci, která pro něj představuje útěk od reality jeho osobního ţivota. Ve výsledku pak takový člověk začne trpět závislostí na práci a nejen, ţe ztrácí pracovní výkonnost, ale pokud rodina jeho problémy nevycítí, vytvářejí se a prohlubují, rodinné problémy. Následkem bývá, ţe člověk můţe být jak fyzicky nemocný, tak také ztrácí duševní klid a obecnou spokojenost. Nejen, ţe má poté problémy v rodině, u přátel, ale také v práci je protivný, cholerický, s permanentní odpovědí „nemám čas“ na cokoliv. Je tedy potřeba rozlišovat pracovníky na ty, kteří jsou pracovití, a na ty, kteří jiţ trpí workoholismem. Na jedné straně je člověk, který je pracovitý. Zvládá svou práci, je ochoten dát ji i více, neţ jaké jsou jeho povinnosti, jeho pracovní náplň jej baví, zvládá to, co má mít, včas a v poţadované kvalitě. Avšak v době, kdy má volno, se dokáţe zabývat i svými osobními problémy, uţívat si volno, bavit se s přáteli, rodinou. Na druhé straně je pak člověk, který je také pracovitý, avšak postupně začne práci věnovat stále více a více času, a to i v době svého osobního volna, kdy minimálně na své povinnosti myslí, a má pocit viny, ţe nic nedělá, nepracuje. Zároveň má také převrácený hodnotový ţebříček, kdy práce je pro něj na prvním místě, a teprve pak vše ostatní, včetně rodiny. Tento člověk jiţ má problémy s workoholismem, který je třeba léčit. Léčba této závislosti je náročná, avšak ne nemoţná. Opět se nabízí přirovnání k alkoholikovi - jeho léčba je jednoduchá v tom, ţe pro to, aby se léčil, musí abstinovat, tedy má zákaz poţívat alkoholické nápoje. Avšak tohoto postupu nelze u léčby workoholismu

26

zvolit, jelikoţ práce je kaţdodenní potřeba pro fungující lidskou existenci a její doţivotní zákaz je pro jedince neţádoucí. Velmi dobrým pomocníkem při léčbě je návštěva odborného psychologa, avšak základním pravidlem je, ţe člověk takto závislý se musí začít zabývat i svým osobním ţivotem a striktně jej oddělit od práce. Musí se tedy začít více zabývat svými potřebami, jako je např. relaxace, kterou lidské tělo potřebuje. Potřebná je také podpora rodiny, partnera, kteří musí ukázat, a o léčeného člověka stojí, mají o něj zájem. V neposlední řadě je také potřeba v práci stanovit jasný pracovní řád.

3.4 Stres jako rizikový faktor Přesná specifikace stresu se příliš sestavit nedá. Kaţdý člověk vnímá tlak různě, stejně tak své deprese. Tento pocit není měřitelný a odvíjí se od osobnosti člověka. Bylo jiţ vyjádřeno mnoho typologií osobností, některé z nich podléhají stresu snáze, některé hůře, můţe se jednat jak o perfekcionisty, tak i osoby pochybující o sobě samém. Definice převzatá z nejkomplexnější světové elektronické encyklopedie wikipedie říká: „Stres můžeme definovat jako souhrn fyzických a duševních reakcí na nepřijatelný poměr mezi skutečnými nebo představovanými osobními zkušenostmi a očekáváními. Podle této definice je stres odpověď, která v sobě zahrnuje jak fyzické, tak i psychické složky. Jinými slovy, stres je stav organismu, který je obecnou odezvou na jakoukoliv výrazně působící zátěž – fyzickou nebo psychickou. Při stresu se uplatňují obranné mechanismy, které umožňují přežití organismu vystaveného nebezpečí.„11 Stres je vyvoláván tzv. stresory, stresory mohou být různého druhu, rozeznáváme například fyzikální (nepohodlí způsobené například hlukem, zimou...) , psychické (napětí z nadcházejícího pohovoru, zkoušky, hrozících dluhů...) , sociální (nevěra partnera, konflikt na pracovišti...) atd. Pánové Everard a Morris ve své knize Effective School Management rozdělili symptomy stresu následujícím způsobem:

11 http://cs.wikipedia.org/wiki/Stres

27

Chování

Tělesné

Emoční

Mentální

Přejídání se

Bolesti hlavy

Deprese

Ztráta koncentrace

Přílišné pití alkoholu

Ţaludeční potíţe

Napětí

Častější zapomínání

Nadměrné kouření

Závratě

Podráţdění

Častější chybování

Zanedbávání osob. vzhledu

Pocení a třes rukou

Výčitky svědomí

Častější zamyšlení během dne

Nespavost

Poruchy vidění

Myšlenky na sebevraţdu

Chybné rozhodování

Roztěkanost, nervozita

Vyráţka na kůţi

Pláč

Méně racionální uvaţování

Letargie

Bušení srdce

Agresivní chování

Nerozhodnost, váhavost

Změna sexuální aktivity

Suchá ústa

Pocit strachu, úzkosti

Neobvyklá neobratnost

Vysoký krevní tlak

Netečnost

Bolesti zad nebo šíje

Omezení komunikace

Nechutenství

Tabulka č. 1: Symptomy stresu dle Everarda a Morrise Na druhé straně stojí tzv. salutory, neboli dispozice k tomu, abychom těţkosti překonali. Důleţitá je vyrovnanost mezi těmito dvěma veličinami. Ve chvíli, kdy je souhrn stresorů vyšší neţ salutorů, působí na člověka stres. Je dokázáno, ţe pohybuje-li se člověk v prostředí dlouhodobě stresujícím, mnohem více inklinuje k vyhoření.

3.5 Hodnocení stupně stresové zátěţe Pro hodnocení stresové zátěţe se pouţívá více metod, nejrozšířenější a nejpublikovanější bývá nejspíše tzv. škála sociální readaptace sestavená v původní formě Holmesem a Rahem, spočívá v rozdělení stresujících ţivotních událostí do 43 bodů i s mírou stresu vyjádřenou v bodech, tabulka těchto stresorů vypadá takto: 28

Událost

Počet bodů

Smrt partnera

100

Rozvod

73

Rozchod s partnerem

65

Pobyt ve vězení

63

Smrt příslušníka rodiny

63

Osobní úraz nebo nemoc

53

Svatba

50

Propuštění z práce

47

Manţelské usmiřování

45

Odchod do důchodu

45

Zdravotní změny příslušníka rodiny

44

Těhotenství

40

Sexuální problémy

39

Příchod nového člena rodiny

39

Změny ve finančním postavení

38

Smrt blízkého přítele

37

Přechod na nový způsob práce

36

Přibývání manţelských hádek

35

Větší zadluţení

31

Ztráta velkého obnosu peněz

30

Změny odpovědnosti v práci

29

Syn nebo dcera opouštějí domov

29

Potíţe s příbuzenstvem s partnerovy strany

29

Mimořádný osobní úspěch

28

Partner/ka začíná nebo končí s prací

26

Začátek nebo konec školy

26

Změny ţivotních podmínek

25

Změny v osobních návycích

24

Potíţe se šéfem

23

Změny v pracovních hodinách nebo podmínkách

20

Změna bydliště

20

Změna školy

20

Změna v rekreování

19

Změny v náboţenských aktivitách

19

29

Změny ve společenských aktivitách

18

Zadluţení

17

Změny ve spánkových návycích

16

Velké změny v počtu rodinných příslušníků

15

Změny v návycích v jídle

15

Prázdniny, dovolená

13

Vánoce

12

Drobná porušení zákona

11

Tabulka č. 2: Škála sociální readaptace Z této škály sociální readaptace se sčítají body z pravého sloupce, které znamenají váhu události, sledovaným obdobím bývá obvykle 1-2 roky, pokud se některá ze situací stala opakovaně, body se přičtou tolikrát, kolik bylo výskytů. Obecně se dá říci, ţe:

Součet bodů

Percentil pravděpodobnosti vzniku nemoci

Méně neţ 150

30,00%

150 – 299

50,00%

300 a více

80,00%

Tabulka č. 3: Interpretace výsledků ze škály sociální readaptace

3.6 Zvládání stresu Kaţdý jedinec zvládá stres svým vlastním způsobem, někdy ani sám neví, jak se s ním vypořádá. Někdo dlouhodobý trvalý stres zvládá lépe a snáší jej díky trpělivosti, jiný kapituluje příliš brzy a upadá do depresí, letargií a melancholie. Někteří jedinci se snaţí nenechat na sobě účinky stresu znát, dělají vše proto, aby šli stále kupředu, trvá to do té chvíle, neţ se přes jejich skořápku problémy dostanou a tělesné a duševní vyčerpání je přinutí zastavit. Podobně jako stres je na tom i výkonnost, jedná se o subjektivní záleţitost. Některá osobnost zvládne za časovou jednotku práci, která je pro jiného neřešitelný problém. Z toho plyne, ţe hranice přetíţenosti, má kaţdý poloţeny jinde, coţ znamená, ţe ani zaměstnavatelé nejsou schopni příliš předcházet duševním problémům svých podřízených. Na druhou stranu je stres v dnešní době módní, je určitou společenskou devizou, člověk ve 30

stresu je člověk vytíţený, zaměstnaný a na okolí působí dojmem schopné a úspěšné osobnosti.

3.7 Vytíţenost pracovníků a vysoké nároky jako rizikový faktor V dnešním rychlém světě a konkurenčním prostředí se od zaměstnanců očekává rychlá adaptibilita, samostatnost a síla k plnění jakýchkoliv úkolů. Zaměstnanec bývá hozen do vody a sám se musí naučit plavat, i kdyţ třeba nemá potřebné zkušenosti. Pracovníkům to nahání strach, mají obavy o svou kompetentnost a přijde jim nepřirozené se ptát a doprošovat pozornosti. Tento přístup samozřejmě vede k mnoţení chyb a omylů v pracovním procesu, coţ můţe způsobit trable a šrámy nejen na duši zaměstnance, ale také sníţení kvality v očích spolupracovníků. Obzvláště u zakřiknutých nováčku je tento problém markantní, lidé ať chtějí či nechtějí, si kolegy mají tendenci zaškatulkovat a hodně dají na první dojmy. Naopak, pokud se někomu něco povede, obvykle se to přejde mlčením a osobě se nedostane patřičné pochvaly, to z toho důvodu, ţe je přeci samozřejmostí, aby svou práci dělala tak, jak má. Velmi rizikovým faktorem je nedostatek zpětné vazby, také nejasně rozdělené úkoly a kompetence a velmi silně frustracím napomáhá silné konkurenční prostředí.

3.8 Péče o umírajícího člověka jako rizikový faktor Práce a poskytování podpory osobám, které jsou přímo ohroţeny na zdraví je pro pomáhající velice náročná. Krom sloţitého jednání se samotným pacientem, musí pečovatel také komunikovat s jeho blízkými, coţ bývá mnohdy ještě těţší. Často dochází z obou těchto stran k poměrně vypjatým emocionálním reakcím, zejména různé druhy agrese a hněv patří k těm, které se zvládají nejhůře. Nejen proto patří práce ve zdravotnictví k nejvíce ohroţeným profesím, je zde obrovský tlak na pracovníky a to jak na jejich vlastnosti psychické, tak fyzické. Existují formulovány i okruhy, ve kterých dochází k extrémní psychické zátěţi, patří sem především situace, kdy osoby rozhodují o ţivotě a smrti, konflikty s třetími stranami (nejčastěji s rodinnými příslušníky pacientů), uvědomování si, ţe bolesti pacienta nepocházejí pouze z jeho choroby, ale také z nastavené léčby apod. Péče o umírajícího pacienta je rozhodně nejvyšším stresorem z celé zdravotnické praxe, nejdůleţitější je, aby se personál vyrovnal s pocity vlastní smrtelnosti a znal základy 31

thanatologie.12 Pečovatelé a lékaři často povaţují úmrtí pacienta za vlastní neúspěch, toto bývá stupňováno, pokud byl s umírajícím navázán uţší emoční vztah. Stresující je také chvíle, kdy musíme pacientovi sdělit, ţe péče kurativní – neboli léčebná, jiţ nesplňuje svůj účel a je zbytečná, a ţe nyní je čas přejít na léčbu paliativní, neboli tu, která se zabývá nevyléčitelnými chorobami a má za úkol spíše zmírňovat následky neţli likvidovat příčiny. Veškeré výše uvedené problémy se samozřejmě také promítají do vztahů na pracovišti, coţ můţe vyvrcholit konflikty a všeobecnou nespokojeností. Málokdo také v takto sloţitém povolání dokáţe striktně odlišit práci od ţivota soukromého a přenáší si tak problémy i domů, coţ má za následek izolování a sníţení spokojenosti se svým vlastním ţivotem. Vysoký počet zdravotníků se tak vzdaluje svým rodinám a není náhodou, ţe průměr rozvodovosti a alkoholismu lékařů a pečovatelů mnohonásobně převyšuje běţná čísla.

3.9 Rizikové pracovní prostředí - mobbing Pojmem mobbing rozumíme další úroveň dětské školní šikany, která je nám asi všem známá. Dětská naivita, nevyzrálé myšlení a nepříliš rafinované poniţování je zde nahrazeno cíleným a systematickým deptáním vybraného kolegy na pracovišti, které nemá daleko k nenápadné agresi. Touto tématikou se zabýval Heinz Leymann, který také pojem mobbing vymyslel. PhDr. Lenka Svobodová ve své knize „Nenechte se šikanovat kolegou - Mobbing skrytá hrozba“ popsala mobbera takto: „Mobbeři jsou především zdatní manipulátoři, kteří své jednání dokáží obratně skrývat. Mají sklon k přehnané soutěživosti, nadřazenosti, považují se za nejdůležitější osoby a především se vyznačují absencí empatie, sociálního cítění, morálních zábran a pocitů viny. Mobber nesnáší konkurenci, což bývá jedna z hlavních příčin mobbingu. Všechny tyto vlastnosti lze vhodně zvolenými otázkami při výběrovém řízení rozkrýt. Důležité je se mobbera zeptat na jeho předchozí zaměstnání, vztahy s kolegy, pocit doceněnosti apod. Nicméně mobberova přítomnost na pracovišti by sama o sobě ke vzniku mobbingu nestačila. O tom, zda se mobbing rozvine výrazně, rozhoduje prostředí, resp. atmosféra na pracovišti. 12 Věda o smrti a umírání

32

Výrazně tomu napomáhá atmosféra ostrých loktů, nezdravé konkurence či podporování individualismu. Pokud je správně nastavená firemní kultura, pak mobbing šanci nedostane. V neposlední řadě celou situaci dokresluje vedoucí pracovník, který svým špatným postojem může mobbing zastavit anebo mu dát tzv. zelenou.“ Fáze mobbingu: 1. Fáze se vyznačuje nevyřešeným konfliktem. 2. Fáze znamená zataţení dalších osob, nenápadné pomlouvání, schválnosti, vyřazování oběti z kolektivu a ta se svým defenzivním postojem v očích kolegů stává odpadlíkem. 3. Fáze bývá obvykle spojena s tím, ţe se utrpení oběti zveřejňuje, osoba pod nátlakem logicky produkuje chyby, na které je poukazováno. Mobbing přispívá obrovskou měrou ke vzniku abnormálně silného stresu na pracovišti, zejména pro šikanovanou osobu. Dospělý člověk mívá silně vyvinutou hrdost a snáší poníţení a zesměšnění v kolektivu velice špatně, i kdyţ to na první pohled nemusí dát znát. Pokud se na pracovišti vyskytuje mobbing v jakékoliv podobě a není vedoucím pracovníkem identifikován, případně nejsou-li provedeny příslušné kroky k jeho zastavení, mívá veliký vliv na vznik vyhoření.

3.10 Další časté příčiny syndromu vyhoření Kromě klasických příčin, které jsou obecně známy a jejichţ stručný výčet jsem uvedla výše, exitují i příčiny, které si člověk nemusí uvědomovat a které někdy nemají ani příliš souvislost s jeho pracovním vytíţením. Obykle se jedná o subjektivní emoce a o problémy v osobním ţivotě. Jak bude popsáno i v dalším průběhu této práce, právě osobní a pracovní ţivot se dosti prolínají a oddělit je bývá občas problém.13 Citové vyčerpání Mnoho lidí „vděčí“ za své vyčerpání a pocit prázdnoty zejména vysokému pracovnímu nasazení, ve chvíli, kdy se k tomuto profesnímu tlaku připojí osobní problémy, symptomy se zesilují. Dá se říci, ţe domácí pohoda a klid v partnerských vztazích mohou 13 Inspirace čerpána z příběhů ve knize: KALLWASS, A. Syndrom vyhoření v práci a v osobním ţivotě.

33

člověku, který trpí vyhořením, silně pomoci. Problémem bývá, kdyţ původcem burn out je citový ţivot, v tu chvíli nenachází postiţená osoba azyl ani u svého blízkého a stres si přenáší do pracovního prostředí, kde je ještě znásoben. Zejména ţeny jsou tímto velice ohroţeny. Vyšší věk a strach o zaměstnání Častý je pocit zejména starších pracovníků, ţe jsou nahrazováni mladšími, výkonnějšími. Jejich vrstevníci z kolektivu pomalu mizí a na jejich místa se derou mladí draví absolventi. Na jednu stranu se jedná o určitou sociální nespravedlnost, jelikoţ příliš programů a pobídek na vytvoření či udrţení pracovních míst pro osoby nad 50 let ze strany státu chybí. Na druhou stranu při stárnutí populace přibývá moţnost uplatnění pro absolventy škol. Tento trend naznačený v předchozích řádcích se však příliš netýká vyššího a top managementu, zde bývá vyšší věk a tím i zkušenosti managera spíše ceněné. Rodina a partnerské soužití Syndromem vyhoření trpí dnes kromě učitelů, sociálních pracovníků atd. stále více také ţeny v domácnosti, či ţeny které kromě břemene v domácnosti musí zvládat i své povolání. V případě příznaků burn out syndromu v domácím prostředí, případně inspirovaném domácím prostředím, jedná se výlučně o příčiny nedokonalého partnerského nebo rodinného ţivota a osobních vlastností osob. Bohuţel je zde velmi silná provázanost s dalšími aspekty a prostředími ţivota jedince, zejména ţeny, které mají obecně v domácím prostředí více povinností neţ muţi a je na ně vyvíjen několikanásobně větší tlak, si nesou toto vypětí také do prostředí pracovního a společenského. Ruku v ruce s touto zátěţí jde potlačení vlastních potřeb, ať jiţ fyzického či duchovního charakteru. Zároveň je dokázáno, ţe stres hraje svou roli při stárnutí buněk.14 Nemoc v rodině Není třeba popisovat, jak sloţité je pro rodinné příslušníky, kdyţ mají v rodině váţněji nemocného člena. Postiţený, či váţně nemocný potomek můţe rozrýt rovnováhu a narušit veškerou harmonii obou rodičů, věci, které podvědomě vnímáme jako rodinnou samozřejmost 14 Článek o této problematice: http://zdravi.idnes.cz/sedavy-zpusob-zivota-urychluje-starnuti-f1w-/vasetelo.asp?c=A080130_110155_zdravi_bad

34

najednou ztrácí svůj význam a stávají se nemoţnými. Péče o takto postiţené dítě bývá namáhavá fyzicky, ale zejména psychicky, toto se zákonitě musí někde projevit, a proto zde podobně jako u pomáhajících profesí vznikají projevy syndromu vyhoření. V podobných případech se pouţívá podpůrná terapie15 Řešení takovéto situace vyţaduje pevné odhodlání a vůli. Rodina se musí primárně vyrovnat s realitou, i kdyţ to bývá mnohdy těţké. Nesmíme se snaţit nevidět problémy a těţkosti, ale také se umět starat o sebe sama a nevěnovat veškerou pozornost a energii postiţenému dítěti, dobré je nalézt také jiné rodiny v podobné situaci a snaţit se s nimi trávit část svého rodinného času, kdo jiný můţe mít pro tento stav lepší pochopení neţli oni. Výčtem moţných příčin syndromu vyhoření bychom mohli pokračovat dále a dále, např. kromě výše zmíněného extrémního vytíţení se paradoxně ohroţujeme také nevytíţením. Pracovníkům ztrácejícím sebevědomí se zdá, ţe nejsou kompetentní, ale zároveň na sobě nesmí dát znát, ţe nemají co dělat. Většina symptomů však plyne z pracovního prostředí, mnohdy je však nazírání kolegů na samotnou osobu diametrálně odlišné, neţ si pracovník uvědomuje, v očích spolupracovníků se osoby náchylné k vyhoření nemusí zdát takové, jak si ony představují. Mnohdy jsou pracovníci ceněni, aniţ by si to uvědomovali, respekt nemusí být jen ze strany nadřízeného, ale také ze strany kolegů. Většina řídících pracovníků by měla umět motivovat a dát najevo spokojenost s dobře provedenou prací. Zajímavostí, která dokazuje, ţe syndrom vyhoření si nevybírá a důvody mohou být rozdílné můţe být i osud japonské princezny Masako, která dle zákulisních zpráv trpěla symptomy burnout z důvodu toho, ţe nedokázala splnit svou povinnost, a to porodit syna, následníka trůnu. Byl na ní vyvíjen obrovský tlak a tak Masako nebyla aţ tak šťastnou, jak si o princeznách obecně myslíme.16

4 Burnout versus další negativní psychické stavy Burnout je co se týče lidské psychiky pouze špičkou ledovce, existuje celá řada dalších stavů, které nejsou optimální a člověk je pociťuje negativně. Některá tato rozpoloţení jsou 15 podpůrná léčba je takový typ léčby, který zvyšuje šance nemocného na vyléčení či zmírňuje příznaky nemoci, aniţ by však léčil samotnou chorobu či samostatně vedl k uzdravení. 16 informace o osudu Masako: http://www.bbc.co.uk/czech/indepth/story/2004/06/040604_fooc_japan_emperor.shtml

35

občas za burnout vydávána, i kdyţ se o vyhoření nejedná, obvykle to bývá z toho důvodu, ţe jsou jedním z původních znaků burnout, ovšem to neznamená, ţe nemohou existovat i samostatně, nezávisle na syndromu vyhoření. Některé tyto negativní stavy porovnává také Jaro Křivohlavý ve své knize Jak neztratit nadšení.

4.1 Burnout vs. únava Stejně jako vyhoření je i únava negativním psychologickým stavem, nicméně dá se lépe zdůvodnit a to obvykle zvýšenou fyzickou či psychickou zátěţí. Z klasické únavy se dá dostat odpočinkem a můţe být stavem pozitivním – to ve chvíli kdy následuje bezprostředně po zvýšené námaze. Toto se však nedá říci o burnout, zde nezabírá pouhý odpočinek a relaxace a rozhodně se nejedná o pozitivní vjem, mnohdy je to spojeno s pocity bezvýchodné situace a silného psychického vyčerpání.

4.2 Burnout vs. deprese Deprese můţe vyvrcholit jak u těţce pracujících osob, tak i u lidí, kteří nemají velké pracovní vytíţení, vţdy se jedná o negativní emoční jev, který často provází také syndrom vyhoření, nicméně nebývá to podmínkou. Deprese se dají léčit léky – antidepresivy, kdeţto na vyhoření léky neexistují a terapií se obvykle rozumí utřídění ţebříčku hodnot a hledání smyslu ţivota.

4.3 Burnout vs. stres Stres si nevybírá, tudíţ se pod něj můţe dostat naprosto kdokoliv, jak bylo jiţ popsáno, jedná se o negativní emocionální jev, kdy postiţená osoba pociťuje napětí a zátěţ. Do stresových situací se můţeme dostat velice lehce a provázejí obvykle veškeré činnosti, zatímco burnout je charakteristický zejména pro činnosti, které se vyznačují prací s ostatními lidmi apod.

4.4 Burnout vs. anomie Anomií rozumíme u jedince určitý stav oslabení zákonitostí a morálních hodnot. Dochází k němu, pokud jsou osoby vystaveny náhlé změně reality a „správného“

36

hodnotového systému. Jednání lidí není náhle řízeno normami a sociálními hodnotami a dochází k určité iracionální aktivitě. Někdy můţe docházet aţ k pocitům znechucení a pesimismu vůči společnosti. Často uváděným příkladem bývá situace osob, které ve svém zaměstnávání vykonávají určitou aktivitu jen aby byla dělána, nikoliv z její všeobecné potřeby. Na počátku burnout dochází však k jevu úplně opačnému, jedinci jsou aktivní a snaţí se plnit stanové cíle co nejlepším způsobem, anomie (odcizení) u nich přichází aţ v úplně poslední fázi.

4.5 Burnout vs. existencionální neuróza Kdyţ se u člověka dostaví existenční neuróza, má pocit, ţe svůj ţivot beznadějně promarnil, jeho ţivot ztrácí smysl a také jsou beze smyslu veškeré činnosti, které by měl vykonávat. Tato nesmyslnost ţivota je v počáteční fází syndromu vyhoření v přímém rozporu s tím, co zaţívá vyhořívající jedinec. Ten má pocit, ţe vše co dělá má nejvyšší důleţitost a snaţí se svou práci odvádět co moţná nejlépe. Stejně jako anomie je i existenční neuróza typická spíše jako průvodní efekt závěrečných fází burnout.

4.6 Burnout vs. alexythymie Pojem alexythymie můţeme poprvé vidět v publikacích psychiatra Peter E. Sifneos z nemocnice Beth Israel Hospital v Bostonu a můţeme jej přeloţit jako „beze slov pro pocity“. Jedná se o poruchu v rozpoznávání emocí, člověk nenachází vhodná slova pro popsání svých emocí, coţ plyne z toho, ţe tyto emoce nedokáţe správně rozpoznat a porozumět jim. Postiţená osoba se odvrací od svého vnitřního ţivota ke vnějšímu světu. Škálové měření pomocí Toronto Alexithymia Scale (TAS), který dělí alexithymii na tři faktory.17 1. faktor: představuje poruchu identifikace vlastních emocí, jedinec zaţívá nediferencované emoční vzrušení, 2. faktor: představuje neschopnost deskripce emocí, 3. faktor: vychází z externě orientovaného myšlení a představuje omezení fantazijního ţivota.

17 PROCHÁZKA, R. Soudobé koncepce alexithymie. str. 37

37

5 Kde najít pomoc Jakmile u sebe spatřujeme příznaky vyhoření a nepomáhají nám ani veřejně dostupné rady a doporučení, měli bychom vyhledat odbornou pomoc, neţ se stav ještě zhorší. Nejlepší variantou při vyhoření a stresu z práce je vyuţít sluţeb psychologa nebo psychoterapeuta. Vzhledem k tomu, ţe návštěva výše zmiňovaných obvykle odradí zájemce svou cenou, někteří postiţení se obracejí na psychiatry. U psychiatrů se obvykle neplatí ţádné poplatky kromě těch, které jsou všeobecně legislativně nastaveny pro návštěvu kteréhokoliv lékaře. Není potřeba ani doporučení praktického lékaře. Mimo tyto sezení existují také internetové poradny, které obsahují také fóra, kde se mohou lidé dozvědět i spoustu ostatních informací a vyměnit si zkušenosti s obdobně stresovanými jedinci. V případě nutnosti se vypovídat a svěřit se, je vhodné pouţít také linky důvěry, z nichţ některé mají i specializaci na obdobné duševní problémy.

5.1 Jak mohou pomoci vyhořívajícímu nejbliţší osoby Dle psychologů je základním krokem zavést s takovýmto člověkem hovor. Klást otázky, kritizovat a snaţit se „promluvit do duše“. Cílem není postiţeného zdeptat, ani slyšet odpovědi, které nám jiţ mnohokrát dal, důleţité je pomoci mu, aby si uvědomil svůj problém a zejména příčiny, které k němu vedly. Tento dialog nebývá vůbec jednoduchý, obvykle se jedná o monolog jedné nebo druhé strany, osoba trpící burn out má tendence svalovat vinu na ostatní a nehledat problémy u sebe. Stěţejní je dát najevo, ţe k tomuto stavu došlo, protoţe postiţený neuměl říkat „ne“, přijímal velký objem práce (obvykle mu práce nebyla přidělována, sám si ji nabíral) a nenaučil se správně odpočívat. Prioritou je blízké osobě pomoci,nikoliv vyvolat konflikt a výčitky. Někdy se stane, ţe ve chvíli, kdy si své symptomy začnou postiţení uvědomovat, pokoušejí se je sami léčit, např. smutek, zoufalství atd. pokud se jim to nedaří, náchylnější povahy mohou paradoxně začít trpět depresemi a pocity zmaru.

5.2 Odborné terapie Syndrom vyhoření je plíţivým procesem, nicméně jiţ i na českém trhu jsou k mání tak

38

zvané antistresové semináře a tréninky.18 Jak bylo popsáno jiţ výše, je moţné vyuţít také sluţeb psychologů, psychoterapeutů, případně psychiatrů.

5.3 Vypořádání se smutkem pramenícím z události v osobním ţivotě Se smutkem a bolestí je třeba se vypořádat, tento proces není jednoduchý ani krátkodobý. O to delší se nám zdá, oč je doba uspěchanější a všechny procesy se jeví snadnější. Vyrovnání s bolestnou ztrátou trvá velmi dlouho, pokusy o „násilné“ překonání smutku, ať jiţ hledáme útěk v návykových látkách, utápíme se v alkoholu, nebo se jej snaţíme zkrotit, nejsou tou správnou cestou a bohuţel se trpícím vymstí. Ze svého smutku bychom se měli snaţit přiučit, pochopit, co se stalo a časem najít ztracenou duševní vyrovnanost.

5.4 Pomoc při pociťování prvních příznaků Sám sobě člověk můţe být lékařem a poradcem, kdyţ si naordinuje časté procházky např. lesem, či začne provozovat pro radost turistiku. Občas bývá tento způsob relaxace netušeným lékem, člověk zapomene na spoustu svých útrap, nabere energii a často i zdravě znaví tělo. Důleţité je také umět vhodně nakládat se svým fondem, to znamená umět si rozvrstvit síly a vnitřní zdroje. „Přílišná identifikace s náročným povoláním vyžaduje od dotyčných mnoho – v sociálním i odborném ohledu – a nutí je sahat do svých psychických rezerv. Lidé jsou pak doslova ochuzeni o tak potřebné věci jako sociální kontakty, přátelské styky, emocionální jistoty, radost a smích všedního dne, malé úlety. Přitom právě to jsou věci, které nás za normálních okolností zásobují energií. Nové auto je nenahradí. Každý by měl kriticky zkoumat stav svých silových rezerv. Jakmile poctivým zkoumáním zjstí, že jejich bilance je špatná, měl by se snažit o hospodárnější zacházení s nimi.“19

18 Cílem semináře je pochopení pojmu stres, jeho důsledky, základy autoregulační technik, zásady psychohygieny a nahlíţení na vlastní práci. 19 KALLWASS, A. Syndrom vyhoření v práci a v osobním ţivotě, s. 53

39

6 Prevence vnitřní V předchozích kapitolách jsme si řekli o tom, ţe existuje určitý syndrom vyhoření, popsali jsme si jeho vznik i průběh, rozdělili si jej do částí a celkově se jej snaţili pochopit. Toto je velice důleţité k tomu, abychom s tímto poznaným problémem byli schopni bojovat, či lépe se mu úplně vyhnout, tzn. prevence je jednodušší neţ léčba. Existuje několik metod, kterými můţeme provádět preventivní opatření sami a nemusí zde záleţet na postoji a situaci v našem okolí.

6.1 Vliv zaměřený na postoj Důleţitý je náš postoj k ţivotu a událostem kolem nás, často se udává příklad se sklenicí, někdo ji vidí poloplnou, někdo poloprázdnou.

Obrázek č. 2: Ilustrace zaměření na postoj Jsme-li v situaci, kdy máme velikou žízeň a vody je málo, pak záleží na tom, jak se postavíme k tomu, když nám někdo dá skleničku vody. Vypijeme jí polovičku a máme dvě možnosti: buď budeme smutní, že je již půlka skleničky nenávratně pryč, nebo se dokážeme radovat, že ještě půl skleničky vody máme. Fyzikálně jsou obě možnosti naprosto stejné, ale z psychologického hlediska je to odlišné. Je lépe žít s pocitem radosti, nežli se utápět v žalu nad

40

tím, co je již nenávratně pryč (akceptovat – přijmout nezměnitelné).20

6.2 Smysluplnost lidského bytí Jevem smysluplnosti se dnes zabývá řada renomovaných psychologů, jelikoţ bylo dokázáno, ţe kromě přirozených potřeb hraje velikou roli i motivovanost ve všech aspektech našich aktivit. Z toho vyplývá, ţe pocit toho, ţe naše práce má smysl, můţe být silným motorem ke vlastnímu uspokojení a tím pádem i dobrou prevencí proti burnout. Jestliţe člověk cítí, ţe vynakládá svou vzácnou energii, čas a emoce do činnosti, která nenese ovoce, není po zásluze odměněna, nebo pouze není efektivní, můţe být tento nesoulad jedním z iniciátorů vyhoření. Vnímání smysluplnosti svého bytí bývá řazeno do duchovní oblasti, záleţí na jednotlivcích, jaké jsou jejich hodnoty a hlavně jejich hierarchie a také na tom, zda vynakládají úsilí správným směrem, aby jich dosáhli. Pokud se pohybujeme špatným směrem, plýtváme časem a energií neefektivně a na aktivity, které nevedou k našim vytyčeným hodnotám, můţeme mít pocit, ţe je naše existence dokonce nesmyslná.

6.3 Vyrovnanost stresorů a salutorů Problematiku stresu jsem rozebírala jiţ na jiném místě této práce. Bylo z ní patrné, ţe existují dvě mističky vah, na jedné jsou stresory (stresujicí situace), na druhé pak salutory (vjemy pozitivně působící na naši psychiku). Jestliţe převaţují stresory, dostáváme se do stresu, později aţ do distresu (negativně na organismus působící „nezdravý“ stres). Logicky se nabízejí dvě řešení, buď se vyhýbat stresovým situacím a tím pomyslný jazýček vah vyrovnat, anebo naopak přivzít si více salutorů. První moţnost je v praxi hůře realizovatelná, nedá se očekávat, ţe bychom opustili zaměstnání, nebo diametrálně změnili své vnímání reality. Doporučována bývá varianta druhá, tudíţ přidat více salutorů. Existuje mnoho relaxačních cvičení, které pozitivně stimulují mysl člověka, příp. bývá dobré najít si nějakou zálibu, které se budeme věnovat a utíkat k ní k odreagování.

20 KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení.. s. 71

41

6.4 Vnitřní prevence pro ošetřovatelky a pracovníky ve zdravotnictví - 16 bodů práce ošetřovatelky Jelikoţ je jednou z nejohroţenějších profesí práce zdravotní sestry či ošetřovatelky, bylo na toto téma napsáno jiţ mnoho knih a publikací. Právě ošetřovatelky, které pracují v hospicech, léčebnách dlouhodobě nemocných a na nemocničních odděleních jako je například onkologie, bývají nejčastěji oběti plíţivého syndromu vyhoření. Touto problematikou se zabývala britská doktorka Sheila Cassidy známá jak pro svou obětavou práci v hospicech, tak pro zdůrazňování potřeby dodrţování lidských práv, coţ byl de facto důvod proč byla za svého působení v Chile uvězněna a mučena tehdejším Pinochetovým reţimem. Ve svém díle „Care for the Carers“ vytyčila 16 bodů, kterých by se měla drţet zdravotní sestra a pečovatelka (překlad Křivohlavý, Pečenková): 1.

Buď k sobě mírná, vlídná a laskavá.

2.

Uvědom si, ţe Tvým úkolem je jen pomáhat druhým lidem, ne je zcela změnit.

Změnit můţeš jen sama sebe, ale nikdy ne druhého člověka. 3.

Najdi si své „útočiště“, kam by ses mohla uchýlit do klidu samoty v případě

naléhavé potřeby uklidnění. 4.

Druhým lidem – svým spolupracovnicím a spolupracovníkům i vedení buď

oporou, povzbuzením. Neboj se je pochválit, kdyţ si to i jen třeba trochu zasluhují. 5.

Uvědom si, ţe je zcela přirozené tváří v tvář bolesti a utrpení, jehoţ jsme denně

svědky, cítit se zcela bezbrannou a bezmocnou. Připusť si tuto myšlenku. Být pacientům a jejich příbuzným nablízku a pečovat o ně, je někdy důleţitější neţli mnohé jiné. 6.

Snaţ se změnit způsoby, jak to či ono děláš. Zkus to, co děláš, dělat pokud moţno

jinak. 7.

Zkus poznat, jaký je rozdíl mezi dvěma druhy naříkání: mezi tím, které zhoršuje

jiţ těţkou situaci a tím, které bolest a utrpení tiší. 8.

Kdyţ jdeš domů z práce soustřeď se na něco pěkného a dobrého, co se ti podařilo

vzdor všemu dnes v práci udělat. 9.

Snaţ se sama sebe neustále povzbuzovat a posilovat. Jak? Např. Tím, ţe nebudeš

vykonávat jen ryze technické práce a nic víc, ale ţe se z vlastní iniciativy (z vlastní vůle – nikým nenucena) někdy pokusíš něco řešit tvořivě, asi tak, jak to dělá výtvarný umělec – 42

např. malíř či architekt. 10.

Vyuţívej pravidelně povzbuzujícího vlivu přátelských vztahů v pracovním

kolektivu i v jeho vedení jako zdroje sociální opory, jistoty a nadějného směřování ţivota. 11.

Ve chvílích přestávek a volna, kdyţ přijdeš do styku se svými kolegy a

kolegyněmi, vyhýbej se jakémukoliv rozhovoru o úředních věcech a problémech v zaměstnání. Odpočiň si tím, ţe budete hovořit o věcech netýkajících se vašeho úředního styku. 12.

Plánuj si předem chvíle útěku během týdne. Nedovol, aby ti něco či někdo tuto

radost překazil. 13.

Nauč se říkat raději „rozhodla jsem se“, neţli „musím“ nebo „mám povinnost“ či

„měla bych“. Podobně se nauč říkat raději „nechci“ neţli „nemohu“. Pomáhá to. 14.

Nauč se říkat nejen „ano“, ale i „ne“. Kdyţ nikdy neřekneš „ne“, jakou hodnotu

má pak si tvé „ano“? 15.

Netečnost a rezervovanost ve vztazích k druhým lidem jsou daleko nebezpečnější

a nadělají více zla, neţ připuštění si skutečnosti, ţe víc, neţli děláš, se jiţ dělat nedá. 16.

Raduj se, směj se – často a ráda – a hraj si.

6.5 Psychohygiena Psychohygiena neboli hygiena duše se zabývá ovlivněností osobnosti okolním prostředí a vlivu tohoto vztahu na psychickou harmonii jedince. Jedná se tedy o sbírku zásad, jejichţ dodrţování by mělo vést k duševnímu a také tělesnému zdraví. Nejen tělo potřebuje pravidelnou údrţbu, ale také člověk jako celek. Péče o sebe sama (a také svojí duši) by měla vést ke zlepšení pracovní efektivity, zachování dobrých sociálních vztahů a celkovému pocitu spokojenosti. Vycházíme z toho, ţe naše práce je přímo ovlivněna našim duševním rozpoloţením a emocemi, které si v sobě neseme. Pokud máme čistou hlavu a práce nám jde od ruky, zaţíváme spokojenost. Naopak pokud jsme nalazeni negativně, odrazí se to také v našem odvedeném výkonu. Naše vnitřní nerovnováha nás vede k nervozitě, vytváří podmínky pro vznik konfliktních situací a můţe probouzet aţ vztek a nervozitu. Pokud k podobným potlačovaným emocím a negativnímu rozpoloţení dochází dlouhodobě, můţe to vést aţ k fyzickým problémům. Vzniklé emoce řadíme do dvou skupin: 43

1. stenické emoce – pozitivní emoce, které nás ţenou dál, podněcují nás k lepším výsledkům a vzbuzují v nás radost ze ţivota 2. astenické emoce – negativní emoce vedoucí k utlumení jednání, mají za následek neprůbojnost a celkovou nevýraznost pracovní aktivity Jelikoţ jsou vnější faktory těţko ovlivnitelné, člověk by se měl soustředit na to, co ovlivnit můţe. Jak jiţ bylo napsáno výše, existuje úzké propojení mezi duší a tělem, tudíţ by neměl být zanedbáván pravidelný odpočinek, tělo by nemělo být přetěţováno a v neposlední řadě je důleţitá také vhodná ţivotospráva. Forem odpočinku je celá řada, kaţdý člověk je jiný a kaţdému také vyhovuje jiná kombinace aktivního či pasivního uvolnění. K těm aktivním by mělo patřit sportování, turistika, práce na zahradě apod. Jiní lidé preferují například literaturu či kontakt s přáteli. Je vcelku jedno, jaký způsob komu vyhovuje, cíl bývá stejný – a tím je najít zdroj spokojenosti a radosti. Správný spánek Výše jsem zmínila spánek, ten je velmi důleţitý pro stav jedince. Kvalita spánku se dá posuzovat z více hledisek, nejdůleţitější však je, jak se cítíme po probuzení. Nedá se jednoznačně říci, jak dlouho by člověk měl spát, jelikoţ toto se mění s věkem, avšak mělo by platit, ţe po probuzení se cítíme odpočatí a svěţí. Toho dosáhneme, pokud budeme chodit pravidelně spát v podobném čase, nebudeme před spánkem zatěţovat organismus například jídlem či alkoholem. Vhodné je také před usnutím nerozebírat negativní záţitky, ale snaţit se mysl obrátit pozitivním směrem. Aktivní odpočinek Mechanismus aktivního odpočinku je zaloţen na tom, ţe jsou prováděny činnosti, které zaměstnávají jiné části těla, neţ jsou vyuţívány v klasickém zatěţujícím pracovním procesu. Pohybové aktivity vedou ke zlepšování dýchání a také krevního oběhu. Do aktivního odpočinku můţeme také zařadit aktivity, které cvičí naši představivost a myšlení, oblíbené bývají například kříţovky, literatura, hlavolamy apod.

44

Sebediagnostika Jednou ze zásad individuální duševní hygieny by mělo být i pozorování sebe sama, které povede k sebepoznání. Pozorujeme-li své emoce, budeme schopni vyjmenovat příčiny, které je vyvolávají. Tomuto můţeme pak také přizpůsobit vlastí jednání. Lépe budeme schopni zvládat vztek, obavy či nervozitu. Všechno toto sebepoznání a smíření s vlastními emocemi a tělem povede také k tomu, ţe je snazší říkat „ne“ a přenechávat část zodpovědnosti ostatním. Focusing Focusing je moderní metoda psychohygieny, která je zaloţená na tom, ţe by měl člověk prozkoumávat své pocity a snaţit se je pochopit namísto utíkání před nimi. Tím jsou myšleny také pocity nepříjemné a zkušenosti, na něţ by člověk radši zapomněl. Jedná se vlastně o hledání pozitivního vztahu i k těţkým ţivotním situacím. Zakladatelem této metody byl psychoterapeut Eugene Gendlin, který zastával názor, ţe větší uţitek mívají z jeho terapií ti pacienti, kteří dokázali vnímat své fyzické či psychické problémy, nepopírali je, ani se jim nebránili. V praxi to znamená, ţe tíţivý pocit, ať jiţ jej vyvolává cokoliv se nesnaţíme přehlušit klasickými činnostmi typu aktivní relaxace, návštěva u přátel apod. jelikoţ je to vţdy „záplata“ jen dočasná, ale snaţíme se jej vnímat, rozebrat a dát mu konkrétní kontury, pouze takto si jej můţeme logicky promyslet a nakonec třeba zjistíme, ţe tento problém nemusí být tak tíţivý, jak se původně zdál, stačilo jen se mu nebránit a pokusit se jej vstřebat.

7 Externí prevence – pomoc zvenčí Velmi prospěšné je zavést kolektivní mechanismy, které zabrání tomu, aby u zapojených jedinců došlo k syndromu vyhoření, případně k jiným negativním duševním stavům. Člověk je bezprostředně ovlivňován svým okolím, které jej formuje. Dá se říci, ţe fungující rodina a dobré vztahy s kolegy mohou být rozhodujícím faktorem proti burnout při působení negativních faktorů. Moţností, jak na můţeme na své okolí působit preventivně, příp. jak můţe ono působit na nás je více. Touto problematikou se zabývá Jaro Křivohlavý ve své knize Jak neztratit nadšení, níţe výběr z některých jeho bodů.

45

7.1 Sociální opora Člověk není od přírody samotář, je tvorem společenským. Rodíme se do malé sociální skupiny zvané „rodina“, vyrůstáme mezi kamarády a spoluţáky, pracujeme se spolupracovníky apod. veškerá tato společenství jsou nazývána sociálními sítěmi. Tyto sociální sítě se často stávají také sítěmi záchrannými, dá se říci, ţe čím více sítí jsme členy, tím více spřízněných osob kolem sebe máme a tím menší je pravděpodobnost syndromu vyhoření a dalších negativních psychických stavů. V rámci této naší socializace dochází k tzn. „sociální opoře“, pokud se k ostatním chováme dobře a s respektem, budou se oni s největší pravděpodobností tak chovat i k nám, dohromady tvoříme širší celek, který je hůře zlomitelný. Budeme-li bliţním oporou v jejich těţkých situacích, budou oporou i oni nám, důleţité je umět naslouchat, neopustit v těţkých časech ale také poskytovat zpětnou vazbu. Veškeré tyto vztahy a opory v sociálních sítích jsou našimi „nárazníky“, které nám pomáhají udrţovat a zlepšovat fyzický i psychický stav.

7.2 Naslouchání Naslouchání je velmi důleţitá mezilidská aktivita, avšak málokdo umí pozorně sledovat a porozumět, co nám chce druhý sdělit. Kaţdý občas potřebuje svou „vrbu“, avšak častěji se nám dostává jen frázovitých a otřepaných rad, pseudomoudrých doporučení a občas také zbytečného kárání a kritiky. Jedná se mnohdy nejen o vedení rozhovoru, ale také o sdílení emocí, ať uţ se jedná o kritickou záleţitost či jen kaţdodenní starost na kterou je třeba si pouze „postěţovat“

7.3 Uznání Nejen lidé nemocní, které suţuje váţnější choroba, ale také ti, kteří vyvíjejí aktivitu určitým směrem a snaţí se něčeho dosáhnout, potřebují uznání od svého okolí. Zapálené osoby často ztrácí ideály – ať uţ kvůli vysokým očekáváním, či z přespřílišného zápalu. Pro člověka, který dává správně najevo uznání je charakteristické, ţe se dokáţe na úsilí ostatních podívat z jiného úhlu – neúspěch v pokusu je také výsledkem, a to proto, ţe se ukáţí způsoby, kudy cesta nevede. Sloţená zkouška na vysoké škole nemusí být vţdy na jedničku, někdo by byl rád i za její absolvování apod.

46

7.4 Empatie Empatie neboli soucítění je jedním z nejdůleţitějších sociálních povzbuzení. Měla by být poskytována v těţkých ţivotních situacích, ale také v časech radosti a úspěchů. Soucítění můţeme vnímat z mnoha stran, od dětství ve správně fungující rodině, při dospívání ve školním kolektivu a později jak v manţelství, tak i na pracovišti s kolegy. Je vţdy dobré vědět, ţe máme někoho, kdo nás pochopí a tím máme k syndromu vyhoření mnohem dále, neţli jiní.

7.5 Nastavení sociálního zrcadla Ať jiţ vykonáváme jakoukoliv činnost, je pro nás důleţité cítit zpětnou vazbu ze svého okolí. Pokud se nám nedostává dostatek nezaujatého hodnocení, máme tendence se hodnotit sami. Toto vede ke dvěma extrémům, a to buď k sebepodceňování, které můţe vyvrcholit uzavřením se proti vnějšímu světu a trpěním pocity méněcennosti, nebo naopak do stádia adorace sebe sama a pocitu, ţe vše, co jsem udělal je to nejlepší a má největší význam. Proto by pomyslné zrcadlo mělo být bliţním nastavováno v kaţdém věku, jako dítěti od rodičů, ve škole od spoluţáků a kantorů a později v ţivotě od partnera a přátel.

7.6 Povzbuzování Kaţdý občas potřebuje trochu postrčit k dosaţení lepších výkonů. Velice rychle se můţe stát, ţe ustrneme na místě, či jak se říká „usneme na vavřínech“, v tom případě zůstaneme stát na místě, avšak ostatní se pohybují. Toto zbrzdění jiţ nemusíme dohnat a nakonec skončíme tam, kde jsme původně nechtěli a nedosáhneme vytýčených cílů. Je velice důleţité zvyšovat si vzdělání, kvalifikaci, absolvovat školení a celkově zrát. Povzbuzováni můţeme být osobou, ke které cítíme určitý vztah, buď obdivu, jelikoţ je v některém ohledu nad námi, anebo člověkem, o jehoţ uznání usilujeme a jehoţ slova nebereme nadarmo.

7.7 Spolupráce Často se dostaneme do situace, kdy na zvládnutí určité překáţky, či dosaţení cíle nebudeme stačit pouze sami. Je velice sloţité najít osoby, se kterými bychom byli na „stejné vlně“ a sledovali shodné cíle, avšak kdyţ se nám to podaří, výsledek stojí za to. Vzájemná 47

harmonie, doplňování se a povzbuzování můţe vyvrcholit tím, ţe ve výstupech našich aktivit platí, ţe jedna plus jedna nerovná se dvě, ale dokonce více, protoţe správná spolupráce motivuje a dává vyniknout silným stránkám jednotlivých zainteresovaných osob.

7.8 Dělba práce na rozdíl od výše zmíněné spolupráce se nemusí vţdy jednat pro jednotlivce o neřešitelné úkoly. Jestliţe se naskytne aktivita, kterou mohou lépe zvládnout dvě osoby, bývá dobré se o ni podělit a tím jednomu výrazně ulehčit. Dělba práce je dobrá také pro zlepšení vztahů – ovšem pouze kdyţ je dobrovolná. Také si tím děláme sluţbu do budoucna, nahromadí-li se nám více práce, neţ budeme schopni zvládat, budeme mít okolo sebe osoby, které nám budou schopny pomoci.

7.9 Nezištná pomoc a přejícný postoj Máme-li někoho, na koho se můţeme bezpodmínečně spolehnout, kdo nám pomáhá z nezištných důvodů a nesleduje tím své zájmy, můţe nám to velice pomoci při prevenci či léčbě burnout. Říká se, ţe v případě nouze poznáš přítele, právě tito ověření přátelé tvoří skutečnou kostru naší záchytné sítě a jsou důleţitými pevnými sloupy v našem ţivotě, které nás nenechají propadnout do hlubin vyhoření. To samé se týká také přejícného postoje, je příjemné vědět, ţe nám naše případné úspěchy bliţní přejí a nedívají se na nás skrz prsty a čekají, aţ úspěchy mít nebudeme.

8 Vztahy na pracovišti Jak jsem uváděla výše, burnout bývá velice úzce propojen s nespokojeností a člověk je tvor sociální, pracovní nespokojenost vychází v drtivé většině ze špatných vztahů na pracovišti. Příznaky špatných mezilidských vztahů v pracovním kolektivu nejčastěji bývají projevy nedůvěry, konflikty, krize, poniţování, hádky atd. Ve chvíli, kdy se tyto záleţitosti vyskytují v kolektivu, vţdy musí mít logicky svou oběť, či oběti. U těchto pracovníků je pak velmi vysoká pravděpodobnost, ţe budou se svou prací nespokojení, ţe jejich aktivity jsou nedoceňovány a tím pádem dochází k vysokému ohroţení vyhořením. Vztahy na pracovišti se zabývá J. Křivohlavý ve své knize Jak neztratit nadšení. 48

8.1 Vztahy mezi nadřízenými a podřízenými Vztah mezi zaměstnancem a jeho nadřízeným je důleţitým faktorem, jelikoţ nadřízený obvykle představuje určitou autoritu a také hlavního hodnotitele práce svých podřízených. Důleţité v postoji k subordinaci je především: dávat najevo podřízeným, ţe jejich práce má smysl a ţe si ji váţí harmonizovat vztahy mezi podřízenými pravidelně se stýkat s podřízenými seznamování podřízených i s širším smyslem a cíly celé organizace nesoustředění pouze na pracovní záleţitosti, ale také projevení snahy o pochopení problémů podřízených vyslechnout, co mají podřízení na srdci v době restriktivních opatření sdělovat co nejvíce informací, ať si podřízení nemyslí, ţe na problémy doplácí pouze oni

8.2 Rady pro správné strukturování práce 1.

Přesné určení zodpovědnosti – je dobré nejen pro ztotoţnění pracovníků s cíli, ale

také proto, aby se firma vyhnula slepým místům, kdy za prodlení, chybu, či nezpracování poţadavku nenese nikdo zodpovědnost a není přesně určeno, kdo má onu činnost vykonat. 2.

Přesná specifikace subordinace – vyjasnění vztahů nadřízenosti a podřízenosti je

taktéţ nezbytné pro správné fungování pracovního procesu, zaměstnanci musí vědět, na koho se mají obracet s případnými problémy a připomínkami a zároveň nadřízení musí vědět, za čí práci jsou nepřímo zodpovědní. 3.

Případná nahraditelnost klíčových pracovníků – mnoho organizací má ve svém

nitru pracovníky, kteří se svými schopnostmi, nebo pracovní náplní vymykají průměru běţného kolektivu. Jakmile znenadání zmizí takovýto důleţitý článek, celý proces se můţe sesypat jako domeček z karet, tudíţ správná organizace práce musí počítat s nahraditelností jednotlivých pracovníků. 4.

Realistický náhled při koncipování plánů a harmonogramů – specifika správného

projektu jsou, ţe musí být splněn v dané kvalitě, čase a za uţití pouze předpokládaných 49

prostředků. I přes toto však bývá drtivá většina procesů nejen časově podhodnocena, moderní projektové řízení má nepsané pravidlo, ţe kaţdý projekt bývá zpoţděn. Z toho můţe plynout negativní tlak na jednotlivce, kteří svou práci mohou dělat na pokrají své kapacity, avšak tato snaha nestačí. 5.

Uznání dobře odvedené práce – jak bylo uvedeno výše, uznání za dobře

odvedenou práci je pro pracovníky mnohdy mnohem přínosnější neţ jednorázové zvýšení mzdy. 6.

Motivování pracovníků k lepším výkonům – nemůţeme chtít po zaměstnancích,

aby zvyšovali svou efektivitu aţ na pokraj svých moţností a nic nedat na oplátku. Správný manaţer umí motivovat slovem, prostředky či jinými způsoby pracovníky ke zvyšování produktivity. 7.

Oproštění od papírování – častým problémem a také mnohdy původcem zpoţdění

v realizaci pracovních úkolů bývá zbytečná administrativa a papírování, tato práce by měla být přenechána speciálnímu oddělení, případně procesy harmonizovány tak, aby nedocházelo k vyšší neţ nezbytně nutné míře administrativy. 8.

Obohacování práce – obnáší zavedení „čerstvého větru“ do zaběhnutých procesů.

Můţe se jednat o odreagování pracovníků, aktivní odpočinek apod. Mnoho zaměstnavatelů ve firmách vytváří relaxační zóny, kde si mohou zaměstnanci v rámci např. polední pauzy zahrát třeba stolní fotbal, či po práci vyuţít sluţeb rekreačního zařízení, jehoţ vyuţití platí zaměstnavatel.

8.3 Péče o zaměstnance – legislativní úprava Listina základních práv a svobod říká, ţe „Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky.“

21

a také, ţe „Ţeny, mladiství a osoby

zdravotně postiţené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.“22 Zákoník práce definuje, ţe ode dne, kdy vznikl pracovní poměr „zaměstnavatel je povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodrţovat ostatní pracovní 21 Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, Hlava IV., čl. 28 22 Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, Hlava IV., čl. 29

50

podmínky stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou“.23 Také je „zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetrţité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut; mladistvému zaměstnanci musí být tato přestávka poskytnuta nejdéle po 4,5 hodinách nepřetrţité práce.“24 a „zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetrţitý odpočinek po dobu alespoň 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích.“25 Kaţdý zaměstnanec má dle zákoníku práce nárok na dovolenou: „Zaměstnanci, který za nepřetrţitého trvání pracovního poměru k témuţ zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, přísluší dovolená za kalendářní rok, popřípadě její poměrná část“26 Zákoník práce také udává povinnost zaměstnavateli rozšiřovat kvalifikaci a zajišťovat odborný rozvoj zaměstnancům: „Zaměstnavatel pečuje o odborný rozvoj zaměstnanců. Péče o odborný rozvoj zaměstnanců zahrnuje zejména a) zaškolení a zaučení, b) odbornou praxi absolventů škol, c) prohlubování kvalifikace, d) zvyšování kvalifikace.“27

8.4. Péče o zaměstnance - Pomoc vyhořívajícímu zaměstnanci Jestliţe zaměstnavatel, nebo vedoucí pracovník začne zaznamenávat příznaky vyhoření u svých zaměstnanců, má několik moţností, jak se zachovat, dle autorek Jeklové a Reitmayerové jsou nejčastějšími kroky tyto28: oddělení pracovníka od zdroje problému, tímto se rozumí to, ţe zaměstnance dočasně pověříme rozdílnými činnostmi, neţ rutinně vykonával, můţeme jej přemístit na jiné pracoviště či změnit okruh lidí, se kterými běţně spolupracuje, výpověď – propuštění pracovníka je extrémním řešením, které si mnoho 23 24 25 26 27 28

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, HlavaII, §38, Odst..1, písm. A Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, Hlava III, § 88 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce , Hlava IV, § 90 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, část devátá, Hlava II, § 212 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, Hlava II, § 227 JEKLOVÁ, M., Reitmayerová, E. Syndrom vyhoření, s. 28-29

51

zaměstnavatelů ospravedlňuje tím, ţe okamţitě zaměstnance vymaní ze stresujícího prostředí, avšak neuvědomují si, ţe si své problémy bývalý zaměstnanec v sobě „zakonzervuje“ a ponese si je do příštího zaměstnání, přehodnocení stavu zaměstnance, toto řešení je mnoha odborníky povaţováno za dočasně nejefektivnější, jedná se o odbornou pomoc postiţenému zaměstnanci, která můţe být spojena s dočasnou změnou vykonávané práce a má vést k tomu, aby si pracovník mimo jiné i jinak uspořádal svou rutinní práci a nahlíţel na ní z jiného hlediska.

9 Dotazník Symptomy syndromu vyhoření u sebe mohou obvykle ohroţení jedinci vysledovat sami, proto je jednou z pouţívaných metod také orientační dotazník. Takovýchto dotazníků existuje více typů, jedním z hlavních představitelů je tzv. dotazník BM – psychického vyhoření29, tento dotazník představuje soubor 21 psychických stavů a rozpoloţení, na které respondenti odpovídají dle frekvence jejich pociťování u sebe a to stupnicí 1 (nikdy) aţ 7 (vţdy), výsledky tohoto testu jsou prezentovány prostřednictvím hodnoty psychického vyhoření, dle jejíhoţ rozmezí jsou určeny stupně ohroţení. Nejčastějším „samotestem“, který se objevuje na většině českých internetových portálů a v literatuře, bývá tzv. Inventář projevů syndromu vyhoření, který představili Tamara a Jiří Tošnerovi. Jedná se o 24 tvrzení, na které respondenti odpovídají dle určené škály. Poté dle svých odpovědí (roztříděných do určitých skupin) sčítají body a test vyhodnocují. Moţné odpovědi i s bodovým ohodnocením jsou: Vţdy (4), Často (3), Někdy (2), Zřídka (1), Nikdy (0)

29 Autorka Dr. Ayala Pinesová, překlad dotazníků se dá najít v knize KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. s. 36-37

52

Tvrzení jsou: 1.

Obtíţně se soustřeďuji

2.

Nedokáţi se radovat ze své práce

3.

Připadám si fyzicky vyţdímaný/á

4.

Nemám chuť pomáhat problémovým klientům

5.

Pochybuji o svých profesionálních schopnostech

6.

Jsem sklíčený/á

7.

Jsem náchylný/á k nemocím

8.

Pokud je to moţné, vyhýbám se odborným rozhovorům s kolegy

9.

Vyjadřuji se posměšně o příbuzných klienta i o klientech

10.

V konfliktních situacích na pracovišti se cítím bezmocný/á

11.

Mám problémy se srdcem, trávením, apod.

12.

Frustrace ze zaměstnání narušuje moje soukromé vztahy

13.

Můj odborný růst a zájem o obor zaostává

14.

Jsem vnitřně neklidný/á a nervózní

15.

Jsem napjatý/á

16.

Svou práci omezuji na její mechanické provádění

17.

Přemýšlím o odchodu z oboru

18.

Trpím nedostatkem uznání a ocenění

19.

Trápí mě poruchy spánku

20.

Vyhýbám se účasti na dalším vzdělávání

21.

Hrozí mi ztráta přehledu o dění v oboru

22.

Cítím se ustrašený/á

23.

Trpím bolestmi hlavy

24.

Pokud to jde, vyhýbám se rozhovorům s klienty

9.1 Interpretace výsledků Interpretace výsledků spočívá v rozdělení otázek do 4 základních celků, do roviny rozumové, emoční, tělesné a sociální. Selekce je následující:

53

Rovina rozumová Řadí se zde zejména otázky spojené s odpovědností, soustředěním, udrţením nadšení, nechuť k vykonávání svého zaměstnání apod. Jedná se o otázky č. 1, 5, 9, 13, 17, 21. Rovina emoční Je zaměřená na melancholické stavy, pocity nedostatku uznání ze strany kolegů a nadřízených a celkovou sklíčenost pracovníků. Jedná se o otázky č. 2, 6, 10, 18, 22. Rovina tělesná Se soustředí na poukázání na sníţenou výkonnost jedince. Pracovník se cítí vyčerpán, organismus je vysílen, aniţ by vydával zvýšené fyzické úsilí a dostavují se také problémy zaţívací a jiné. Jedná se o otázky č. 3, 7, 15, 19, 23. Rovina sociální Je vyjádřena vztahem mezi pracovním a domácím prostředím jedince a jejich vzájemným ovlivňováním, také ztrátou angaţovanosti v jednání s klienty, občas také pokusy o úplné vyhýbání kontaktu s více či méně problémovými zákazníky. Jedná se o otázky č. 4, 8, 12, 16, 20, 24. Dle odpovědí na tato tvrzení se sečtou body pro jednotlivé roviny, mohou se pohybovat v rozmezí 0 – 24 bodů, čím vyšší hodnota, tím vyšší ohroţení syndromem vyhoření v jednotlivých aspektech ţivota. Samozřejmě se dá očekávat, ţe jedinci pracující v sociálních oborech budou mít více bodů v rovině sociální atd. Jakmile sečteme body ze všech rovin, dostáváme celkovou míru náchylnosti ke stresu a syndromu vyhoření, která se pohybuje v rozmezí 0 – 96 bodů. Nutno podotknout, ţe výsledky jsou pouze orientační, ale i tak mohou upozornit respondenta na to, ţe něco není v pořádku. Takovýto dotazník jsem vytvořila a vzhledem k mému studijnímu zaměření jsem jej předloţila 31 respondentům ze společnosti Messer Technogas, s.r.o.. Tato společnost nabízí na českém trhu vlastní dodávky plynů a technologií, ale také poradenství při řešení problémů s vnitropodnikovými procesy a navrhování nových postupů, které mají přímou návaznost na zvyšování efektivnosti práce. Respondenty mého průzkumu byli muţi, kteří zastávají pozice

54

obchodních zástupců v této nadnárodní společnosti. Jejich náplní práce je kontakt s novými klienty, poskytování servisu klientům stávajícím, domlouvání zakázek apod. Všemi těmito procesy pak prochází komunikace a sociální interakce jak uvnitř firmy, tak také vně. Z těchto důvodů se řadí tito zaměstnanci do skupiny osob, které jsou ohroţeny syndromem vyhoření. V příloze č. 1 přikládám originál dokumentu, jehoţ kopii dostal kaţdý respondent.

9.2 Vyhodnocení dotazníku Bodové rozmezí 10 – 18 19 – 27 28 – 36 37 – 45

Počet výskytů v rozmezí 5 15 8 3

Riziko 11% – 19% 20% – 29% 30% – 38% 36% – 47%

Tabulka 4: Rozdělení součtu bodů respondentů do bodových rozmezí. Bodová rozmezí byla vytvořena pro lepší zařaditelnost výsledků do určitých skupin, které se liší stupněm ohrožení udaným v %

Rovina Celkový součet Průměrné hodnoty Rozumová 185 6 Emoční 237 8 Tělesná 222 7 Sociální 172 6 Tabulka 5: Celkové a průměrné bodové hodnoty respondentů v jednotlivých rovinách

Pro větší přehlednost a vypovídající hodnotu jsem výsledky zpracovala do podoby sloupcových grafů:

55

Graf č. 2: Porovnání celkových součtů bodů pro jednotlivé roviny

Na výsledky můţeme pohlíţet ze dvou hledisek, tím prvním, které nejspíše kaţdého napadne je, ţe jestliţe maximální hodnotou kaţdé roviny je 24 bodů a respondenti dosáhli v průměru „pouze“ 8 bodů, a v celkovém součtu ti nejvíce vyčerpaní dosáhli stěţí poloviny maxima, je situace v pořádku. Vţdyť to mohlo dopadnout mnohem hůře. Ale to není aţ tak pravda. Kdyţ vezmeme v potaz věk respondentů, který se pohybuje do 35 let a také to, ţe vyhořování má postupný průběh, můţeme vyčíst z grafu č. 1, ţe většina oslovených jiţ překonala první fázi. Bohuţel se dá předpokládat, ţe jejich pracovní tempo a stresující prostředí povede k rozšiřování problémů a také ke zvyšování mnoţství stresorů. Kdybychom udělali podobnou anketu za pár měsíců, či let, je velmi pravděpodobné, ţe největší výskyt celkových součtů by jiţ byl ve vyšších kategoriích. Navíc musím zdůraznit, ţe tento test je pouze orientační a výsledky mají respondenty pouze upozornit na negativní stav jejich psychiky. Z tohoto pohledu, a jak vyplývá z tabulky č. 4, většina respondentů se blíţí 30% náchylnosti k syndromu burnout, coţ čistě matematicky znamená, ţe třetina z nich by dle tohoto percentilu skutečně měla vyhořet. Dle tabulky č. 5 a grafu č. 2 zjistíme, ţe nejvíce namáhanou stránkou osob, které dotazník vyplnily, je rovina emoční. Rovinu emoční pomalu dohání rovina tělesná, neboli fyzická. Bylo by zajímavé provést tuto dotazníkovou akci v kolektivu ţen, dalo by se předpokládat, ţe rovina emoční bude také velice exponovaná, ale zároveň by se to určitě promítlo do roviny

56

sociální, která je v tomto případě u muţů vytíţena nejméně. Z výsledků jasně vyplývá, ţe syndrom vyhoření není pouze jakýmsi novodobým fenoménem, kterému se věnuje přehnaná pozornost, ale ţe se jedná o nebezpečný stav, jemuţ mohou podlehnout jedinci ze kteréhokoliv náhodně vybraného kolektivu. Z tohoto důvodu je nutná osvěta, aby ohroţení pracovníci více dbali o svou psychickou kondici a znali zásady psychohygieny, ale také aby se zaměstnavatelé více zajímali o tuto problematiku a dělali vše proto, aby sami neohroţovali fungování své firmy tím, ţe budou riskovat vyhoření svých zaměstnanců.

Závěr Cílem mé práce bylo zmapovat syndrom vyhoření jakoţto rozšířený duševně negativní stav a vzhledem k tomu, ţe kvůli mému studijnímu zaměření budu patřit do ohroţené skupiny, také poukázat na to, ţe burnout se týká i naprosto běţných ekonomických pracovníků. Také jsem si vytyčila za úkol nastínit zásady správné psychohygieny a péče jak o vlastní duševní zdraví, tak také o zdraví svých blízkých . Bliţší definici a popis etap a faktorů ovlivňujících vznik vyhoření jsem uvedla v prvních bodech této práce, čerpala jsem z běţně dostupné literatury i odborných publikací. Další část jsem zaměřila na dokázání toho, co jsem uvedla v cíli práce a to, zda se příznaky burnout dají vysledovat i u běţných ekonomických pracovníků. Šetření jsem provedla formou dotazníku, který byl rozdán respondentům na obchodním oddělení firmy Messer Technogas, s.r.o.. Výsledky jasně prokázaly, ţe i u těchto pracovníků se dají pozorovat příznaky burnout, i kdyţ se jedná o poměrně mladý kolektiv. Z tohoto důvodu povaţuji cíl práce za potvrzený a dokázání toho, syndrom vyhoření je opravdu velký problém, kterému by měli zaměstnanci i zaměstnavatelé věnovat pozornost. Důleţité je dodrţovat zásady psychohygieny, příp. dodrţovat doporučení pro zaměstnavatele uvedené ve druhé části práce. Zásady péče o zaměstnance jsou rozděleny z hlediska legislativního, ale také hlediska přístupu zaměstnavatele. Syndrom vyhoření je komplexní problém, příznaky jsou jak psychické tak fyzické, tudíţ trpí jak tělo, tak i duše. Kaţdý začátek léčby je těţký, bývá dobré naučit se filtrovat a zacházet s negativními vlivy, které se k nám dostávají. Jestliţe na sobě pozorujeme trvalou 57

únavu a zesláblost, pociťujeme určitou lhostejnost, neměli bychom tyto pocity brát na lehkou váhu. Obvykle má člověk tendence tyto symptomy přisuzovat jiným příčinám, jelikoţ jej buď nenapadne, anebo nemá odvahu dát najevo, ţe je toho na něj příliš hodně a ţe se začínají projevovat známky přepracování, nedostatku volnočasových aktivit a relaxace, případně disharmonie v partnerském či rodinném souţití. Říká se, ţe kaţdý člověk má jinou povahu, z tohoto důvodu nemůţeme generalizovat, jaké dopady budou mít faktory napomáhající vzniku syndromu vyhoření na kaţdého jedince. Kaţdá osoba se staví jinak k útrapám, které ji v ţivotě potkají. Někomu můţe jeho vnímání běţnou překáţku nafouknout do obrovských rozměrů, pro jiného je to výzva ke zdolávání. Někoho můţe zdolání překáţky vyčerpat a dohnat na kraj sil, pro jiného je to podpoření jeho sebevědomí a dodání sil do dalšího boje. Podobný náhled můţeme mít i na stres, někdo potřebuje zdravou míru stresu k tomu, aby ze sebe dokázal dostat svůj potenciál, Hans Selye, který sestavil stupnici stresových situací o stresu mimo jiné prohlásil: „Stres v žádném případě nemusí být pouze škodlivý; je zároveň koření života, neboť každé hnutí mysli a každá činnost zapříčiňuje stres. Stejný stres, po kterém jeden člověk onemocní, může znamenat pro druhého životodárné uzdravení.“ Ač to nemusí být pro mnoho lidí patrné a z veškeré literatury, pojednání a potaţmo i této bakalářské práce vyplývá plíţivá nebezpečnost syndromu vyhoření a její destruktivní následky pro postiţeného jedince, nemusí se vţdy jednat o naprosto negativní zkušenost. Pokud se symptomy odhalí včas a pokud je člověk natolik sečtělý, aby poslechl rady svého okolí a řeč svého těla, můţe se burnout stát iniciátorem lepšího uvědomění si sebe sama a hlavně svého chování a vlivu na rodinu. Osoba, která zvítězí nad syndromem vyhoření si uvědomí své hodnoty a také jak křehké je nejen fyzické, ale hlavně psychické zdraví. Tento člověk je pak připraven ţít lepším a efektivnějším ţivotem s tím, ţe dokáţe správně zacházet se svými zdroji.

58

Seznam použité literatury 1. EVERARD K.B., MORRS G Effective school management London: Harper and Row, 1985 2. GIDDENS, A. Důsledky modernity, sociologické nakladatelství SLON, Praha (1998), ISBN: 80-86429-15-6 3. JEKLOVÁ, M., REITMAYEROVÁ, E. Syndrom vyhoření, Vzdělávací institut ochrany dětí o.p.s.2006, ISBN 80-86991-74-1 4. KADEŘÁBKOVÁ, B. Některé změny na trhu práce v podmínkách globalizace a transformace. v: Sborník prací z mezinárodní vědecké konference, Agrární perspektivy XIII., trvale udrţitelný rozvoj agrárního sektoru, díl I. ČZU, PEF, Praha 22-23. 9. 2004, str. 415-419, ISBN 80-213-1190-8 5. KALLWASS, A.: Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. Praha: Portál, 2007. 144 s. ISBN 978-80-7367-299-7. 6. KEBZA V.: Zvládání stresu, Praha, Státní zdravotní ústav 1997. ISBN 80-7071-42-X 7. KEBZA, V., ŠOLCOVÁ, I.: Syndrom vyhoření, Praha, Státní zdravotní ústav 2003, ISBN 80-7071-231-7 8. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení. Jaro Křivohlavý. Vyd. 1. Praha : Grada, 1998. 131 s. (Psychologie pro kaţdého) ISBN 8071695513. 9. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak přežít vztek, zlost a agresi. Jaro Křivohlavý. Vyd. 1. Praha : Grada, 2004. 154 s. (Psychologie pro kaţdého) ISBN 8024708183 10. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak zvládat depresi. Vyd. 1. Praha : Grada, 1997. 125 s ISBN 8071693499 11. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak zvládat stres. Jaro Křivohlavý. Praha : Grada Avicenum, 1994. 190 s, il. ISBN 8071691216. 12. KŘIVOHLAVÝ, J. ,PEČENKOVÁ, J. Duševní hygiena zdravotní sestry. 1. vyd., Praha, Grada 2004, ISBN 80-247-0784-5 13. KUPKA, M. . Paliativní péče a riziko syndromu vyhoření. E-psychologie [online]. 2(1), 23−35 ISSN 1802-8853. Dostupný z: http://e-psycholog.eu/pdf/kupka-ps.pdf 14. LINHART J. a kol. autorů, Slovník cizích slov, nakladatelství Dialog, ISBN 80-8584361-7 15. PROCHÁZKA, R. Soudobé koncepce alexithymie. E-psychologie [online]. ISSN 180259

8853 Dostupný z: http://e-psycholog.eu/pdf/prochazka.pdf 16. RUSH, Myron D. Syndrom vyhoření. 1. vyd. Praha : Návrat domů, 2003. 129 s (Moudrost do kapsy) ISBN 8072550748 17. SCHMIDBAUER, W. Psychická úskalí pomáhajících profesí. 1. vyd. Praha: Portál, 2000, ISBN: 80-7178-312-9 18. SVOBODA, M., BOLELUCKÝ, Z. Psychiatrie a lékařská psychologie v paliativní medicíně., Universitas, Brno, Masarykova univerzita (1999). ISSN 1211-3384 19. SVOBODOVÁ L. Nenechte se šikanovat kolegou - Mobbing skrytá hrozba; Grada, 2008, ISBN: 9788024724744 20. TOŠNER, J, TOŠNEROVÁ, T. Burn-Out syndrom. Syndrom vyhoření. Pracovní sešit pro účastníky kurzů. Praha, Hestia, 2002. dostupný z: http://www.hest.cz/ruzne/BURNOUT.doc 21. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Vyd. 3., rozš. a přeprac. Praha : Portál, 2004. 870 s ISBN 8071788023

Internetové zdroje: http://www.focusing.cz/ http://psychologie.doktorka.cz http://wikipedie.com http://e-psycholog.eu/ http://www.hest.cz/ http://business.center.cz

60

Příloha č. 1 Inventář projevů syndromu vyhoření – dotazník

Váţená respondentko, váţený respondente, dovoluji si Vás poţádat o vyplnění následujícího dotazníku, který se zabývá problematikou osobní hygieny a syndromu vyhoření. Dotazníky jsou anonymní a jejich výsledky budou slouţit výlučně pro potřeby mé bakalářské práce. Děkuji za čas, který si pro vyplnění najdete, Denisa Mláková Prosím o pravdivé zaškrtnutí příslušného políčka v kaţdém řádků, výsledky jsou naprosto anonymní. Vždy

1. Obtížně se soustřeďuji 2. Nedokáži se radovat ze své práce 3. Připadám si fyzicky „vyždímaný/á“ 4. Nemám chuť pomáhat problémovým klientům 5. Pochybuji o svých profesionálních schopnostech 6. Jsem sklíčený/á 7. Jsem náchylný/á k nemocím 8. Pokud je to možné vyhýbám se odborným rozhovorům s kolegy 9. Vyjadřuji se posměšně o příbuzných klienta i o klientech 10. V konfliktních situacích na pracovišti se cítím bezmocný/á 11. Mám problémy se srdcem, dýcháním, trávením, apod. 12. Frustrace ze zaměstnání narušuje moje soukromé vztahy 13. Můj odborný růst a zájem o obor zaostává 14. Jsem vnitřně neklidný/á a nervózní 15. Jsem napjatý/á 16. Svou práci omezuji na její mechanické provádění 17. Přemýšlím o odchodu z oboru 18. Trpím nedostatkem uznání a ocenění 19. Trápí mě poruchy spánku 20. Vyhýbám se účasti na dalším vzdělávání 21. Hrozí mi nebezpečí, že ztratím přehled o dění v oboru 22. Cítím se ustrašený/á 23. Trpím bolestmi hlavy 24. Pokud je to možné, vyhýbám se rozhovorům s klienty

61

Často Někdy Zřídka Nikdy

Příloha č. 2

17 bodů pro vyhnutí syndromu vyhoření od Tamary a Jiřího Tošnerových

30

1. Snižte příliš vysoké nároky. Kdo na sebe i druhé klade neustále příliš vysoké nároky, vystavuje se nebezpečí stresu. Přijměte skutečnost, ţe člověk je nedokonalý a chybující. 2. Nepropadejte syndromu pomocníka. Vyhněte se nadměrné citlivosti k potřebám druhých lidí. Pohybujte se v rozmezí mezi soucítěním a emocionálním odstupem. Nesnaţte se být zodpovědní za všechny a za všechno. Čím více budete ostatním pomáhat, tím více budou bezmocní. 3. Naučte se říkat NE. Nenechávejte se přetěţovat. Řekněte ne, pokud budete cítit, ţe je toho na vás nakládáno příliš. Myslete někdy také na sebe. 4. Stanovte si priority. Nemusíte být všude a vţdy. Nevyplýtvejte svou energii na nesčetné aktivity. Soustřeďte se na činnosti, které si vyberte jako podstatné. 5. Dobrý plán ušetří polovinu času. Zacházejte rozumně se svým časem. Rozdělte si rovnoměrně práci. Větší úkoly si rozdělte na dílčí etapy, které budete schopni zvládnout. Snaţte se vyhnout odkládání práce. 6. Dělejte přestávky. Uvědomte si, ţe vaše zásoba energie je omezená. Neţeňte se z jedné činnosti do druhé. 7. Vyjadřujte otevřeně své pocity. Pokud se vás cokoliv dotkne, dejte to najevo. Udělejte to tak, abyste sami necitlivě nezasáhli druhého. 8. Hledejte emocionální podporu. Sdělená bolest, poloviční bolest. Najděte si „vrbu“, důvěrníka, kterému můţete otevřeně vylíčit svoje problémy. 9. Hledejte věcnou podporou. Všechny problémy nemůţete vyřešit sami. Není nutné lámat si se vším hlavu sám. Pohovořte si s kolegyněmi a kolegy, poţádejte je o radu a o návrhy na řešení. 10. Vyvarujte se negativního myšlení. Jakmile zabřednete do hloubání a sebelítosti, řekněte si „stop“. Poloţte si otázku: „Co je na mně dobrého?“ Radujte se z toho, co umíte a dokáţete. Uţívejte také pozitivních stránek ţivota. Vychutnávejte všechno, co podle vás má v ţivotě nějakou hodnotu. 11. Předcházejte komunikačním problémům. Práci si dobře připravte, sdělte spolupracovníkům i klientům hned na začátku svá očekávání a cíle. Vyhýbejte se ukvapeným rozhodnutím, planým slibům, i výhrůţkám. 12. V kritických okamžicích zachovejte rozvahu. V konfliktní situaci se nenechávejte svést prvním negativním pocitem k impulsivnímu jednání. Uvědomte si váš manévrovací prostor a přiměřené způsoby řešení konfliktu. Konfliktní situaci můţete vyřešit paradoxní reakcí, nebo humorem. 13. Následná konstruktivní analýza. Projděte si zpětně kritické situace. Analyzujte svoje chování, navrhněte alternativy řešení. Zapojte do rozboru kolegyně a kolegy. 14. Doplňujte energii. Vaše práce není pupek světa. Vyrovnávejte pracovní zátěţ potřebnou mírou odpočinku.. Věnujte se činnostem a vztahům, při kterých se cítíte dobře a které vás naplňují. Osvojte si relaxační techniky. 15. Vyhledávejte věcné výzvy. Buďte otevření novým zkušenostem, dále se učte a vzdělávejte. Rozšiřování obzoru a repertoáru komunikačních technik zlepšuje schopnost zvládat stres. 16. Využívejte nabídek pomoci. Jestliţe máte pocit ţe v kritických situacích nereagujete dobře, měli byste se snaţit změnit své chování. Přihlaste se do vhodného výcviku, zorganizujte mezi kolegyněmi a kolegy diskusní skupiny, poţadujte na nadřízených supervizi vaší práce. 17. Zajímejte se o své zdraví. Berte váţně varovné signály vašeho těla. Zmírněte pracovní nasazení, dopřávejte si dostatek spánku, zdravě se stravujte, sportujte, udělejte si radost.

30 TOŠNER, J, TOŠNEROVÁ, T. Burn-Out syndrom. Syndrom vyhoření

62

Příloha č. 3 Orientační dotazník Čtveřice autorů Dno Hawkins, Frank Minirth, Paul Maier a Chris Thursman vytvořili velice jednoduchý dotazník, který je přitom pro praxi vhodnou metodou rozpoznání blíţícího se stavu vyhoření. Čím více je kladných odpovědí na poloţené otázky, tím více je ohroţen respondent syndromem burnout.31

1. Čím dále, tím více poznávám, ţe se nemohu dočkat konce pracovní doby, abych mohl práci opustit a jít domů. 2. Zdá se mi, ţe v poslední době nic nedělám tak dobře, jak to dělat mám. 3. Snadněji nyní ztrácím klid, neţli jsem ho ztrácel dříve. 4. Častěji myslím na to, změnit práci (pracoviště, zaměstnání atp.). 5. V poslední době jsem stále cyničtější a mám negativnější postoj ke všemu, co se děje. 6. Mám stále častěji bolesti hlavy nebo bolesti hlavy nyní trvají déle. Mám bolesti v kříţi nebo jiné tělesné příznaky toho, ţe mi není dobře. 7. Často se mi zdá, ţe nikomu kolem mne o nic nejde a cítím se beznadějně. 8. Častěji se nyní napiji alkoholu, aby mi bylo lépe a (nebo) beru si prášky na spaní či „ na dobře" či na uklidnění, abych zvládl kaţdodenní drobné stresové situace. 9. Zdá se mi, ţe jiţ nemám tolik nadšení a energie, kolik jsem dříve měl. Cítím se stále unaven a vyčerpán. 10. Cítím nyní příliš velkou odpovědnost, tlak a napětí v práci. 11. Má paměť jiţ není taková, jaká dříve byla. 12. Nejsem s to soustředit se na práci, jak jsem dříve se na práci soustřeďoval. 13. Moc dobře nespím. 14. Má chuť k jídlu se v poslední době zhoršila nebo naopak zdá se mi, ţe nyní jím více, neţli jsem dříve jedl. 15. Cítím, ţe jsem ztratil iluze - pociťuji nedostatek něčeho, pro co bych se mohl nadchnout. 16. V práci mi to nyní tak moc nejde jako dříve. Nedá se to dělat co nejlíp, jak jsem byl zvyklý a nedá se toho udělat co nejvíce. 17. Cítím se jako „chyby v úkolu", kdyţ myslím na to, co v práci (zaměstnání) dělám. Zdá se mi, ţe vše, co tam dělám, za moc (za nic) nestojí. 18. Obtíţněji, neţli tomu bylo dříve, se mi dělá jakékoliv rozhodnutí (těţko se rozhoduji). 19. Zjišťuji, ţe v práci toho udělám nyní méně, neţli jsem toho udělal dříve. Zjišťuji i to, ţe to, co nyní dělám, nedělám tak dobře, jak jsem to dělal dříve. 20. Často se ptám sám sebe: „Co se namáháš? Vţdyť to všechno je přece k ničemu". 21. Zdá se mi, ţe nejsem moc ceněn a odměňován za vše, co jsem udělal. 22. Cítím se bezmocný a nevím, jak se dostat z problémů, které mám. 23. Lidé mi říkají, ţe s ohledem na práci, kterou dělám, jsem v jádru idealista (snaţím se dosáhnout něčeho, co neexistuje). 24. Domnívám se, ţe má kariéra dosáhla mrtvého bodu. 31 KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení.. s. 33-34

63