CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Sociální působení jezuitských misií v subsaharské Africe
Václav Skalický Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. ThLic. Jaroslav Franc, ThD.
Olomouc 2015
Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracoval samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedl v bibliografickém seznamu.
V Olomouci dne 23. 4. 2015
_____________________________ Vlastnoruční podpis
Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval mému vedoucímu práce za konzultace a pomoc s vedením. Dále bych chtěl poděkovat mému okolí a všem blízkým lidem za podporu, se kterou mě doprovázeli při vytváření této práce. A nakonec bych také rád poděkoval škole VOŠs CARITAS Olomouc za prostředí, jeţ mi poskytla a ve kterém jsem mohl práci napsat.
„Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý; ale těm, kdo věří, buď vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě.“ (1. Tim 4, 12)
Obsah Úvod ........................................................................................................................ 7 1
Obecný teoretický rámec ................................................................................ 9 1.1
Subsaharská Afrika ................................................................................. 9
1.1.1 Obecné informace ................................................................................ 9 1.1.2 Historie oblasti................................................................................... 11 1.2
Křesťanství v subsaharské Africe ......................................................... 16
1.2.1 Katolické misie a sociální práce ........................................................ 16 1.2.2 Katolické misie v subsaharské Africe ............................................... 20 2
Sociální působení jezuitů v subsaharské Africe ........................................... 27 2.1
Tovaryšstvo Jeţíšovo ............................................................................ 27
2.1.1 Obecné informace o jezuitském řádu ................................................ 27 2.1.2 Historie jezuitského řádu ................................................................... 28 2.2
Jezuitské misie v subsaharské Africe v minulosti ................................. 29
2.2.1 Provincie jiţní Afrika (SAF) ............................................................. 29 2.2.2 Provincie východní Afrika (AOR) .................................................... 30 2.2.3 Provincie západní Afrika (AOC) ....................................................... 31 2.2.4 Provincie severozápadní Afrika (ANW) ........................................... 32 2.2.5 Provincie centrální (střední) Afrika (ACE) ....................................... 32 2.2.6 Provincie Zimbabwe a Mosambik (ZIM) .......................................... 33 2.2.7 Region Rwanda-Burundi (RWB) ...................................................... 35 2.2.8 Provincie Zambie-Malawi (ZAM) .................................................... 36 2.2.9 Provincie Madagaskar (MDG) .......................................................... 36 2.3
Jezuitské misie v subsaharské Africe v současnosti ............................. 37
2.3.1 Provincie Jiţní Afrika (SAF) ............................................................. 37 2.3.2 Provincie východní Afrika (AOR) .................................................... 38
2.3.3 Provincie západní Afrika (AOC) ....................................................... 40 2.3.4 Provincie severozápadní Afrika (ANW) ............................................ 42 2.3.5 Provincie centrální (střední) Afrika (ACE)........................................ 43 2.3.6 Provincie Zimbabwe a Mosambik (ZIM) .......................................... 43 2.3.7 Region Rwanda-Burundi (RWB) ....................................................... 44 2.3.8 Provincie Zambie-Malawi (ZAM) ..................................................... 45 2.3.9 Provincie Madagaskar (MDG) ........................................................... 46 Závěr ...................................................................................................................... 48 Bibliografický seznam ........................................................................................... 50 Anotace .................................................................................................................. 55 Abstract .................................................................................................................. 55
Úvod Tato práce se zabývá tématikou katolickým misií, konkrétně jezuitských misií. Má za cíl popsat, co je smyslem těchto misií v zemích subsaharské Afriky v oblasti sociálního působení. Oblast subsaharské Afriky jsem si vybral proto, ţe jsem v jedné zemi (v Ugandě), jeţ do této oblasti patří, vykonával svou zahraniční praxi. Kdyţ jsem se poohlíţel, jestli byla jiţ někdy předtím napsána práce s podobnou tématikou a zaměřením či jsem nahlíţel do odborných periodik, nic takového jsem nenašel. Další motivací, se kterou jsem si toto téma volil, byla návaznost na mou bakalářskou práci, jeţ se zaobírá kvalitativním výzkumem vnímání křesťanských misií studenty oboru SOHUP na škole CARITAS. Člověk, který si tuto práci přečte, bude mít poté lepší přehled o tom, co je moţné na takové misii vykonávat, v jakých jejích oblastech mohou misionáři působit nebo působí. Také bych zde rád nabídl odůvodnění, proč jsem si jako realizátora těchto misií vybral právě jezuitský řád. Vysvětlení je takové, ţe jiţ od počátku bylo mým záměrem vztáhnout misijní činnost k nějakému uskupení věřících lidí, kteří se jí profesionálně zabývají. Těmi jsou především velké misijní řády, jako například dominikáni, františkáni a jezuité. Nakonec jsem svůj výběr dále omezil na jezuitský řád, neboli Tovaryšstvo Jeţíšovo, který je mi jako vysokoškolskému studentovi nejbliţší.
Tento řád je přímo kompetentní v tom, ţe se stará o
vysokoškolskou mládeţ, připravuje různé aktivity, činnosti, přednášky a nabízí studentské bohosluţby. Problematika, kterou chce tato práce vyjasnit a zodpovědět, je obsaţena v odpovědi na otázku: „Jaké sociální činnosti jezuitský misijní řád vykonává v regionu subsaharské Afriky v současnosti?“ Jejím výstupem tedy bude shrnutí sociálních sluţeb, jeţ Tovaryšstvo Jeţíšovo poskytuje v dané oblasti. Jedná se o kompilaci, která zprvu teoreticky uchopí danou oblast a vymezí rámec jejího dalšího rozpracování a praktické aplikace. Ve druhé kapitole následující za úvodem teoreticky popisuji region, který jsem si pro práci určil. Jsou zde vyobrazeny obecné informace o oblasti a její historie. Další kapitola se zabývá katolickými misiemi. Nejdříve misie popisuji obecně a poté se zaměřuji na konkrétní oblast subsaharské Afriky. Navazující poslední kapitola je kapitolou nejdůleţitější, zodpovídající vytyčené cíle práce. Nejprve v ní popisuji obecně jezuitský řád a následně se jiţ věnuji současnému sociálnímu působení Tovaryšstva Jeţíšova v subsaharské Africe. 7
Pro práci jsem pouţil zejména tyto kniţní zdroje vztahující se k misionářství a katolickým misiím: dekret o misijní činnosti církve Ad gentes, apoštolskou exhortaci papeţe Pavla VI. Evangelii nuntiandi a encykliku papeţe Jana Pavla II. Redemptoris Missio. Také jsem pro práci hojně vyuţíval knihu Jiřiny Kubíkové (2001) Křesťanská misie v 16. – 18. století. V práci jsem čerpal i z mnoha internetových zdrojů, ať uţ z oblasti subsaharské Afriky, nebo z jezuitského působení v Africe. Vyuţil jsem i ročenky, které jezuité vydávají o svém celosvětovém působení a aktivitách.
8
1 Obecný teoretický rámec 1.1 Subsaharská Afrika Tato část se zabývá popisem regionu subsaharské Afriky, ať uţ obecnými informacemi, tak i historií této oblasti.
1.1.1 Obecné informace Subsaharská Afrika se skládá z čtyřiceti dvou kontinentálních zemí jiţně od Sahary a šesti ostrovních států. Toto území oplývá bohatými kulturními a etnickými tradicemi. Odráţejí různá dědictví v odlišných oblastech, křesťanské dědictví v povodí řeky Nil, silný vliv islámského náboţenství na severu a křesťanský vliv z doby kolonialismu v mnoha regionech jiţní a střední Afriky. V roce 1999 byl počet obyvatel v tomto regionu asi 640 milionů, šest zemí mělo méně jak jeden milion a naopak například Nigérie měla 124 milionů obyvatel (Verspoor, 2002). Pro srovnání v roce 2013 měla subsaharská Afrika jiţ 926 milionů obyvatel (HIV InSite, nedatováno). Je zajímavé se zaměřit na míru urbanizace, stěhování obyvatel do měst v subsaharské Africe. Ve druhé polovině 20. století se rychlost urbanizace rapidně zvyšuje. V roce 1960 zde bylo pouze 21 měst s více neţ 100 000 obyvateli a jen jedno město s více jak milionem obyvatel. Zato jiţ v roce 1980 v subsaharské Africe existovalo okolo 160 měst s více jak 100 000 obyvateli a jiţ zde bylo 17 měst, která obývalo přes milion lidí (Lewis a Berry, 2012, s. 347). Hrubý národní produkt v průměru na jednoho obyvatele byl v roce 1999 přibliţně 500 dolarů. Jsou zde ale veliké odlišnosti, například v Burundi to bylo méně jak 200 dolarů, kupříkladu v Botswaně to však bylo více jak 3200 dolarů. Chudoba je v celém regionu subsaharské Afriky všudypřítomná. Více jak 290 milionů lidí ţije za méně jak 1 dolar na den. Hlavními překáţkami rozvoje v mnoha zemích jsou vysoká vnější zadluţenost, plýtvání ve veřejném sektoru a slabé vládní struktury (Verspoor, 2002). Vzdělávací systémy jednotlivých oblastí se odvíjejí od koloniální minulosti. Tento aspekt má trvalý vliv na cíle, financování, řízení a strukturu vzdělávacích systémů daných regionů. V roce 1980 proběhla ekonomická krize, která závaţně ovlivnila vzdělání v Africe. Na kaţdé úrovni je velice málo vzdělávacích zařízení a ty které existují, jsou neadekvátně vybavené a ve špatném stavu. Učitelé jsou často nedostatečně 9
placeni. Realita pro příliš mnoho Afričanů je taková, ţe je vzdělání nepříliš kvalitní a ještě k tomu s omezeným přístupem. Téměř jeden ze tří muţů a jedna ze dvou ţen je negramotných. Stále zde přetrvávají nerovnosti mezi pohlavími, kdy jsou muţi upřednostňováni před ţenami. Přístup k základnímu vzdělání zůstává problematický. Výzkumy ukázaly, ţe pro udrţitelný rozvoj, sociální a hospodářský pokrok v Africe, je nezbytné investovat do vzdělání. Nejprve je nutné ukončení rozsáhlých ozbrojených konfliktů, které stále na určitých místech přetrvávají nebo se na jiných objevují nové. Pokud se ukončí boje, zlepší se situace ohledně nemoci AIDS. Nejméně jeden z pěti Afričanů ţije v zemích narušených válkou. V roce 2000 bylo zhruba 13 700 000 uprchlíků nebo vnitřně přesídlených. Afrika je region, který je nejvíce zasaţený virem HIV a nemocí AIDS (Verspoor, 2002). V roce 2012 to bylo 25 milionů lidí s HIV/AIDS (HIV InSite, nedatováno). Mnoho lidí umírá na tuto nemoc v mladém věku, protoţe nemají potřebné léky a informace, jakým způsobem se dá s touto nemocí ţít (Verspoor, 2002). Většina subsaharské Afriky leţí v tropickém pásmu. V průběhu roku jsou zde většinou teploty okolo 64 stupňů Celsia s výjimkami zemí leţících více v jiţním cípu kontinentu a kromě chladnějších horských oblastí. Sráţky, které zde vznikají, jsou nejhojnější ve střední a západní Africe v blízkosti rovníku. Zato oblast afrického rohu je jedním z nejsušších částí kontinentu. Vhledem k podnebí v Africe existuje řada problémů, kterým musí lidé čelit při osídlování. Jsou to především paraziti, kteří se líhnou v teplém a vlhkém prostředí a způsobují řadu onemocnění jako je malárie, říční slepota atd. V suchém a tropickém klimatu je většinou nedostatek pitné vody, nejen pro lidi, ale i k chovu zvířat, pro zemědělství apod. (Pulsipher a Pulsipher, 2008, s. 353411). Velikou otázkou v Africe je takzvaná desertifikace. To znamená rozšiřování suchých a vyprahlých regionů do oblastí, které dříve bývaly vlhké. Suché lesy jsou kvůli potřebě zdrojů pro rozvoj oblastí rychleji ničeny neţ deštné pralesy. Národní parky v Africe se snaţí ochraňovat zvířata, kterých většina místních obyvatel vyuţívá jako mnohdy jediného zdroje bílkovin. Některé druhy jiţ kvůli lovu téměř vyhynuly (Pulsipher a Pulsipher, 2008, s. 353-411). Zdroje a obţiva afrických obyvatel je zaloţena na smíšeném zemědělství, pěstování plodin a chovu dobytka. Mezi trţní plodiny patří arašídy, kakaové boby, rýţe
10
nebo káva. Pastevectví je rozšířené v savanách, pouštních oblastech nebo otevřené buši. Pastevci obchodují s mlékem, masem a kůţí se zemědělci, kteří jim za to nabízejí obilí, zeleninu a další potřeby (Pulsipher a Pulsipher, 2008, s. 353-411). Afrika je obdařena obrovskými loţisky zlata a ropy a přesto se v ní nacházejí nejchudší země světa (Cyr, 2001, s. xiv). Z Afriky se vyváţí bauxit, diamanty, ţelezné rudy a měděné výrobky, zemní plyn a ropné produkty, uran, olej, tabák, cukr, vanilka, kakao, káva, ořechy a hospodářská zvířata (Pulsipher a Pulsipher, 2008, s. 353-411). Co se týče náboţenství, ve všech oblastech Afriky lze nalézt stopy po vůbec nejstarším náboţenství na zemi a tím je animismus. Podle něj jsou všechny entity, části přírody jako jsou zvířata, rostliny, zvláštní krajinné rysy, součástí celku, který zahrnuje celé ţivotní prostředí. Tradiční víry a rituály se snaţí spojit s jiţ dávno zesnulými předky a zprostředkovat kontakt s ţivými. Dalšími dvěma náboţenstvími, která jsou velice rozšířená po africkém kontinentu, je křesťanství a islám. Křesťanství se vyskytuje spíše směrem k jiţní Africe a islám se naopak začal rozšiřovat na jih od Sahary zejména do východní Afriky (Pulsipher a Pulsipher, 2008, s. 353-411).
1.1.2 Historie oblasti V období 2000 – 500 před n. l. byla Afrika rozdělena na určité oblasti podle převládajících kmenů, které na daném území ţily. Na jihu Afriky se nacházely kmeny, které byly označovány jako Khoisan. Ve středu Afriky v tropických lesích přebývali zejména Pygmejové.
Nejvíce rozšířenými pak byly kmeny, pocházející z oblastí
současného Kamerunu a Nigérie. Tyto kmeny hovořící Bantu jazyky později obsadily většinu subsaharské Afriky. V oblastech směrem na jih od pouště bylo v té době zaloţeno první velké království subsaharské Afriky. (History World(a), nedatováno). V období 5. – 15. století n. l. byla v západní Africe zachovávána tradice bohatých a mocných království, jejichţ bohatství pocházelo zejména z obchodu. Nejcennější komoditou, která se vyváţela na jih přes Saharu a na sever, bylo africké zlato. Hned po zlatě byli druhým nejcennějším zboţím otroci. Pocházeli hlavně z oblasti blízko jezera Čad a byli prodáváni Arabům obchodujícím na severu. Dalšími africkými produkty bylo například pštrosí peří, slonovina a cola oříšky, jeţ se staly o mnoho let později základem pro populární nápoj. Nejvýznamnější komoditou pocházející ze saharských solných dolů, která byla zasílána a prodávána na jih, byla sůl, jeţ je základem stravy afrických zemědělských komunit. (History World(a), nedatováno). 11
Přibliţně od 8. do 13. století n. l. byla Ghana dominantním královstvím v západní Africe. Prosperita tohoto království byla především patrná ve městě Jenne na řece Nigeru. Ve 13. století Ghanu dobyli válečníci pod vedením bojovníka Sundiata, který ovládnul ještě rozsáhlejší království Mali táhnoucí se od pobřeţí Atlantiku aţ za řeku Niger. Toto království bylo během 15. století bylo nahrazeno říší Songhaj s hlavním městem Gao sídlícím na obou březích řeky Nigeru. Na konci 16. století Gao ztratilo své dominantní postavení a na březích Afriky se objevila nová cizí síla s novým náboţenstvím, křesťanstvím. Křesťané ale přicházejí do Afriky aţ čtyři století po muslimech (History World(a), nedatováno). Afrika je prvním kontinentem, do kterého byl přinesen islám jinou cestou neţ skrze armádu. Šíří se z východního pobřeţí skrze dobře zavedené obchodní cesty. Prvním muslimským vládcem v regionu je král města Gao, přibliţně v roce 1000 n. l. Následují další vládnoucí vrstvy a jedním z posledních okolo roku 1070 n. l. je i král Ghany, nejmocnější říše (History World(a), nedatováno). V novodobých kulturních a politických dějinách Afriky hraje nezastupitelnou roli její kolonizace evropskými státy, která započala v 16. století (History World(b), nedatováno). O sever Afriky táhnoucí se od Alţírska po současnou Libyi v 16. století soupeřily dva státy, Španělsko a převaţující Turecko. Zbytek Afriky od Maroka dolů aţ na mys a dál k východnímu pobřeţí je objevován a kolonizován Portugalci na jejich obchodních cestách na východ do Indie. V 17. století dominanci Portugalců v této oblasti narušili Britové a Holanďané prostřednictvím obchodním zájmů tzv. Východoindické společnosti (History World(b), nedatováno). Nejznámějším a nejslavnější africkým cestovatelem a objevovatelem Afriky byl David Livingstone. Jeho první cesta do Afriky byla čistě misionářského základu. Byl poslán do jiţní Afriky v roce 1841 Londýnskou misijní společností. Jeho úkolem bylo vytvářet misijní stanice stále hlouběji na sever do nitra kontinentu. Livingstone byl přesvědčen, ţe zhoubný obchod s otroky bude zrušen pouze tehdy, pokud se stanoví trasy do vnitrozemí, po nichţ bude proudit evropské zboţí, a jeţ s sebou ponesou základ odlišených a nových obchodních aktivit. Po těchto cestách se bude pohybovat jak materiální zajištění, obchod, tak i také duchovní zajištění, to znamená křesťanství. Jeho velká objevitelská cesta, jíţ započal v roce 1853 a díky které je především známý, trvala přibliţně tři roky (History World(c), nedatováno).
12
Ke konci 19. století je téměř celý africký kontinent přerozdělen mezi evropské mocnosti, zbývají jen nějaká území hraničící se Saharou. Ale i ta jsou roku 1912 anektována. Mauritánie, Maroko, Čad a Středoafrická republika Francií a Libye Itálií. Během tohoto mimořádně rychlého procesu kolonizace prošla Afrika třemi různými geografickými stádii. Po konci konference v Berlíně se Bismarckovi za pomoci Karla Peterse daří ustavit ve východní Africe německý protektorát. Bez přítomnosti sultána Peters přesvědčil lokální náčelníky k podepsání smluv s císařským Německem. V počátečních měsících roku 1885 evropské velmoci s úţasem zjišťují, ţe si Bismarck nárokuje čtvrtinu afrického kontinentu. Problém mezi Británií a Německem, který vznikl kradmým podepsáním smluv, je vyřešen tím, ţe sféra zájmů obou zemí bude rozdělena linií od pobřeţí Viktoriina jezera. Německá oblast na jih se v roce 1891 stává německou východní Afrikou (v budoucnu Tanganika). V roce 1899 je rozšířena dále na západ včetně Rwandy a Burundi. Na sever od linie zavádí Británie v roce 1895 protektorát východní Afriky (později Keňa) a v roce 1896 protektorát Uganda. V roce 1890 ustanovili Angličané téţ protektorát na sultánově bohatém obchodním ostrovu Zanzibar. Ve druhé geografické etapě koloniální Afriky Britové vyvíjejí tlak severně od kolonie na Mysu Dobré naděje. Cecil Rhodes skrývá dobyvatelské fantazie o pokračujícím britském koridoru z Mysu Dobré naděje do Egypta. V roce 1890 zakládá Jiţní Rhodesii (dnešní Zimbabwe) a v roce 1900 Severní Rhodesii (dnes Zambii). Búrská válka v letech 1899 aţ 1902 přináší do britských rukou republiky Orange Free State a Transvaal. Třetí velké koloniální stadium a pohyb na africkém území je ve francouzské severozápadní Africe. Francie se stává jedinou evropskou zemí, která dosáhla souvislé africké říše, jeţ se rozprostírá od vnitrozemí dolů do Beninské zátoky a k ústí řeky Kongo. Deset francouzských subsaharských kolonií je připojeno k dříve ustavenému Pobřeţí slonoviny a Senegalu a zasahuje od Gabonu aţ po Čad v roce 1886 a Středoafrickou republiku v roce 1910. Osm z nich je seskupeno ve formální Francouzskou západní Afriku a čtyři ve Francouzskou rovníkovou Afriku (History World(d), nedatováno). Německá říše v Africe, rychleji seskupená neţ jakákoli jiná, je jako první rozpuštěna a rozebrána. Německá říše v Africe se rozprostírá ve čtyřech dalece oddělených regionech, v Togo, v Kamerunu, v Namíbii směrem dolů na západní pobřeţí a v dnešní Tanzánii ve východní Africe. Tanzánie a Namíbie jsou svědky a místy zvěrstev v roce 1904 a 1905 páchaných rukama von Trotha a von Götzena. První
13
světová válka je důvodem, proč německá říše v Africe skončila. Od vypuknutí války v roce 1914 jsou všechna německá území ohroţena britskými a francouzskými koloniemi. Na počátku roku 1916 je jiţ celá německá Afrika v rukou spojenců. Versailleskou smlouvou z roku 1919 se Německo vzdává všech imperiálních nároků na kolonie v Africe. Liga národů následně předává část Toga a Kamerunu Francii, druhou část těchto zemí spolu s Tanzánií Velké Británii. Belgie dostává Ruandu-Urundi a Jiţní Afrika Namibii (History World(d), nedatováno). Koloniální nadvláda afrického kontinentu Evropou trvá méně neţ jedno století. Na počátku tohoto období dochází často k povstání proti vetřelcům v regionech, které nejsou ještě pevně v rukou evropských mocností. Skandály s nucenou prací vyplývající z belgických a francouzských postupů v Kongu a Čadu nejsou izolovanými případy. Tyto nelidské praktiky zaměstnaných v mnoha evropských podnicích způsobují pobouření mezi liberálními kruhy a jsou publikovány v Evropě. Ve většině afrických regionů se nelibost vůči koloniální přítomnosti vyvine v období mezi světovými válkami v politickou agitaci. Francie se zdá zprvu velmi ochotná vzdát se kontroly nad koloniemi a v roce 1946 skutečně udělá vstřícné gesto, ale následně Francouzi silně odolávají změnám v Tunisku, Maroku a celém Alţírsku. Portugalsko, jeţ bylo průkopníkem kolonialismu v Africe, těţce bojuje o zachování si kontroly nad oblastmi na kontinentě, udrţuje nákladné a brutální války na několika frontách aţ do roku 1975. Británie se snaţí nalézt střední cestu skrze kompromisy, které jí zachovají jistý status quo. Nicméně tlak na změnu ve vyspělejších britských koloniích dokazuje nevyhnutelné. Roku 1957 se Ghana stává první kolonií v subsaharské Africe, která získala nezávislost. V jedné britské kolonie menšinoví osadníci silně odolávají většinovému trendu. Britská vláda se dostává do přímého konfliktu s britskými osadníky. V roce 1965 Ian Smith vyhlašuje Rhodesii nezávislou pod menšinovou vládou bílých. Celých čtrnáct let trvá, neţ se toto povstání zhroutí. Stalo se to roku 1979. Následují volby, po nichţ je kolonie transformována v Zimbabwe. Poslední africký národ se tímto stává nezávislým (tři roky po Dţibuti), ačkoli Jiţní Afrika je poslední, která dosáhne většinové vlády (v roce 1994). A tak se africký kontinent vrací ke své nezávislosti jako skupina moderních národů s definovanými hranicemi dohodnutými mezi koloniálními mocnostmi. V mnoha případech tyto hranice protínají kmenová teritoria a tím způsobují problémy a potíţe mezi sousedními reţimy (History World(d), nedatováno).
14
Mezi lety 1945 a 1989 probíhá studená válka. Vznikající africké státy jsou ovlivňovány a poškozovány globálním soupeřením USA a SSSR, které touţí na svou stranu získat klientské státy. Výhodou pro nové a zbídačené africké státy jsou snadno dostupné dotace na oplátku za bezvýhradnou loajalitu a vnitřní potlačení nepřátelské ideologie, ať uţ se jedná o komunismus či kapitalismus. Nevýhodou je, ţe mnoho bezohledných diktátorů na africkém kontinentu se díky tomuto sponzorování a těmto dotacím udrţuje u moci. Toto je jen velmi obecný pohled na celou situaci, která obsahuje mnoho výjimek. Například se několika odpovědným africkým vládcům podařilo velmi účinně plnit svůj vlastní určený kurz, i kdyţ byli v blízkosti ať uţ jedné, či druhé velmoci, kupříkladu Nasser v Egyptě anebo Nyerere v Tanzanii. Některým brutálním tyranům se daří i bez zisků ze studené války. Příkladem je Bokassa ve Středoafrické republice za zvráceného podněcování Francií anebo Amin, jeţ přeţije osm let v Ugandě bez vnější podpory. Konec studené války v roce 1989 má zásadní vliv na africký kontinent. Západní národy se nyní snaţí v Africe představit a zavést demokracii. Na počátku devadesátých let dvacátého století přichází pomoc Africe s podmínkou legitimizace politických stran a zavedení konání svobodných voleb. Téměř všude jsou na kontinentě tyto podmínky zdánlivě splněny, nicméně na mnoha místech jsou hlášeny rozsáhlé podvody a prezidenti a jejich strany získávají mimořádně vysoké procento hlasů. I přesto lze říci, ţe celkový trend vede k větší legitimitě. Pokud jde ale o lidskou chudobu a bídu, poslední dvě desetiletí dvacátého století nejsou pro Afriku vůbec radostná. Na mnoha místech převládá hladomor, například etiopská katastrofa z roku 1984. Brutální občanské války vedoucí k masakrům, mrzačení a milionům uprchlíků, devadesátá léta v Angole jsou jen jedním z mnoha příkladů. V roce 1994 se ve Rwandě odehraje jedna z pravděpodobně nejbrutálnějších a nejnásilnějších genocid v dějinách lidstva. A k tomu všemu je Afrika těţce zasaţena a ničena nemocí AIDS. Africký kontinent vstupuje do třetího tisíciletí svobodný, ale trápící se mnoha neduhy a nemocemi (History World(d), nedatováno).
15
1.2 Křesťanství v subsaharské Africe Kapitola o katolických misiích a sociální práci pojednává zprvu o tom, co to vůbec obecně misie znamená a co si člověk pod tímto pojmem můţe představit. Dále se tato kapitola věnuje vztahu sociální práce a křesťanství. Myslím, ţe je relevantní poloţit si otázku, jestli je opravdu nutné poskytovat při misiích sluţby sociální práce, kdyţ hlavním cílem misií je spása lidské duše. Na tuto otázku se pokusím odpovědět v druhé části kapitoly o katolických misiích a sociální práci. V závěru celé mé práce se poté pokusím krátce zhodnotit vztah sociální práce a misijní činnosti v souvislosti s jezuitským řádem a jejich sluţbou. Další kapitola se věnuje katolickým misiím v subsaharské Africe a popisu toho, jakým způsobem křesťanská (katolická) víra pronikala na tento kontinent. Je moţné, ţe se tato část trochu v některých oblastech prolíná s kapitolou jezuitské misie v subsaharské Africe v minulosti.
1.2.1 Katolické misie a sociální práce Jedním z nejdůleţitějších slov v Bibli je slovo „poslat“ (missio). Jeţíš Kristus, Boţí Syn, je mesiáš, vykupitel lidského pokolení, poslaný od Boha, poslaný, aby zachránil svět před hříchem, aby jej vykoupil vlastní krví. Jeţíš deleguje toto poslání na své učedníky, apoštoly: „Jako mě poslal Otec, tak i já posílám vás.“ (Jan 20,21) Učedníci mají jít na všechna místa celého světa a hlásat Boţí království, rozšiřovat radostnou zvěst. Toto poslání je základem misijního díla církve. Církev má za úkol rozšiřovat evangelium po celém světě, nabízet křesťanskou víru všem lidem (Karotemprel a kol., 2000, s. 15). Misijní poslání církve je pokračujícím posláním Krista samotného, který na svět přišel proto, aby přinášel naději Boţího království chudým a trpícím lidem. Jeţíš seslal Ducha svatého na apoštoly, aby i oni mohli jít do světa a s Boţí mocí hlásat radostnou zvěst. Toto poslání přechází na samotnou církev, jejíţ povinností a úkolem, s pomocí Ducha svatého a skrze něj, je nastoupit tu samou cestu, kterou šel Kristus, cestu sebeobětování, sluţby, pomoci bliţním, cestu chudoby a utrpení vedoucí aţ ke smrti, kterou Pán Jeţíš Kristus zmrtvýchvstáním porazil a nad kterou jednou pro vţdy zvítězil (AG 5). Nový zákon, stejně jako celé církevní dějiny jsou prodchnuty úkolem misijní
16
činnosti, přeneseným z Jeţíše na celou církev. Tento úkol má přednostní postavení (EN 51). Zvláštní činnost, akce, která se děje prostřednictvím hlasatelů evangelia, jeţ jsou poslaní církví do míst, která ještě nepoznala Jeţíše Krista, se nazývá „misie“. Kaţdý pokřtěný člověk by měl vydávat svědectví o Kristu prostřednictvím svého ţivota, svých činů, měl by proţíváním svého ţivota neustále ukazovat na Jeţíše, jediného Pána a Boha (AG 6). A nejen to. Měl by také modlitbami za misionáře a skutky lásky Bohu přispívat k misijnímu dílu, aby se stávalo co nejplodnějším (AG 36). Misijní úkol církve je povinností kaţdého křesťana, ale přesto jsou určití lidé povoláni ke speciálnímu poslání církve, k tomu aby se vydali k národům, lidem, kteří ještě evangelium neslyšeli. Tito vyslaní lidé musí být obdařeni nezbytnými a potřebnými vlohami k hlásání radostné zvěsti a jejich poslání musí pocházet z Ducha svatého (AG 23). Ať uţ se jedná o osoby zasvěcené, či laiky, kaţdý musí být vzdělán jak v učení církve, tak v odlišnostech kultur rozdílných národů, měl by mít interkulturní kompetence. Hlasatelé by měli studovat misiologii, historii křesťanských misií, aby se mohli poučit z případných chyb, které se v minulosti udály. Měli by také znát nejnovější přístupy a metody hlásání evangelia, které jim usnadní jejich budoucí práci (AG 26). Církev neustále velmi podporuje své nadšení pro misijní poslání. Bere jej jako svou odpovědnost vůči všem lidem a národům. Někteří lidé vnímají toto poslání jako jiţ mdlé a upadající. Tvrdí, ţe se misijnímu dílu zápal jiţ vyčerpal a všechny aktivity s ním spojené mizí. To ale není pravda, církev naopak stále aktivněji podporuje misionáře a své nadšení pro evangelizaci chce ještě zvyšovat (EN 53). „Radostnou zvěst je nutno hlásat zejména svědectvím vlastního života.“ (EN 21) Tato evangelizace je mnohdy a zejména v dnešní době stále silnějším a úspěšnějším způsobem, jak hlásat radostnou zvěst. Je to tichý způsob, který v druhých lidech vyvolává řadu otázek o lidech, kteří křesťanským ţivotem ţijí, o jejich ţivotě a hodnotách. Spolu s tímto svědectvím s sebou křesťan přináší porozumění, ţivou přítomnost, solidaritu a účast s bliţními, s druhými lidmi (EN 21). Prvním stupněm evangelizace, která je náplní misionáře, kdyţ vyjíţdí do světa, je hlásat Boţí slovo svědectvím svého ţivota, tam začíná misijní činnost (Planner, 1976, s. 33).
17
„Misie mají pouze jeden cíl, totiž sloužit člověku tím, že mu zjeví lásku Boží, která se ukázala v Ježíši Kristu.“ (RM 2). Toto zjevování se děje nejenom prostřednictvím hlásání evangelia, svědectvím vlastního ţivota, ale i formou pomoci chudým, péčí o sociálně vyloučené, nemocné, staré, lidi bez domova, starostí o děti, výchovu a vzdělávání. Církev se zaměřuje i na lidský rozvoj a pokrok, mezináboţenský a mezilidský dialog, snaţí se bojovat za mír a spravedlnost atd. (RM 20). Právě dialog je také brán jako projev evangelizace, i kdyţ tato idea vstoupila do encykliky Redemptoris Missio aţ po dlouhých debatách a diskuzích (Kolvenbach, 2006, s. 39). Myslím, ţe na tomto místě je dobré se zmínit i o vědě, která evangelizační činnost studuje, jedná se o misiologii. Jedná se o systematické vědecké zkoumání navzájem obohacované misijním charisma. Církev je svým základem a podstatou misionářská, o čemţ mluví II. vatikánský koncil. Z toho vyplývá, ţe by všechny teologické disciplíny měly mít ve svém studiu zahrnut teologický rozměr. Dá se tedy říci, ţe základ misiologie jako vědy, na které stojí podstata všech teologických disciplín, by měl být dynamický. Zároveň by misiologie měla být středem a srdcem eklesiologie. Misiologie je tedy duchem, který prochází veškerým teologickým učením, formací (Karotemprel a kol., 2000, s. 13). Vztah sociální práce a křesťanství Profesor Pavel Ambros si ve Sborníku odborných příspěvků a studijních textů, jehoţ první část je sestavena z příspěvků z odborné konference Spravedlnost a sluţba, pokládá otázku, „zda církev může vůbec existovat bez služby chudým“ (Ambros, 2011, s. 10). Tuto otázku dále rozvádí a polemizuje o tom, kde je hranice mezi pastorační činností církve a sociální prací, jeţ je poskytována církví. Tato sociální práce se můţe buď zasazovat o lepší a spravedlivější sociální rozvrţení ve společnosti, nazývá jej takzvanou politickou diakonií, nebo se můţe projevovat skrze skutky lásky, kterými se snaţí křesťané pomáhat například lidem v nouzi, nemocným, chudým apod. Tuto formu církevní sociální práce nazývá pomáhající diakonií (Ambros, 2011, s. 10). Na začátku je nutné se zamyslet nad sluţbou chudým jako nad aktivní činností vycházející z nitra člověka, zobrazující vnitřní identitu kaţdého jedince. Tento čin je samotným aktem dobra, jeţ prezentuje vnitřní obsah člověka. Důvodem pro aktivní činnost ve smyslu pomoci a sluţbě chudým je jistá, pro kaţdého jedince za všech okolností platná, mravní povinnost. Tím, ţe se člověk aktivně projevuje ve sluţbě 18
chudým, poukazuje tím na svou důstojnost člověka jako takového a tímto činem si ji před sebou samým i zachovává, neboť v kaţdém jedinci je hluboce zakořeněno dobro. Pokud bychom proplouvali ţivotem bez jakéhosi mravního zakotvení a cíle, dostali bychom se k myšlence, ţe můţeme činit prakticky cokoli. Tím bychom přestali cítit potřebu chtít posuzovat mravní záměr našeho konání, aktivní činnosti, která z nás vychází, coţ by nás vedlo k tomu, ţe neexistuje dobro ani zlo a zpětně i k tezi, ţe je všechno dovoleno, ţe můţeme dělat prakticky cokoli. To, ţe nemáme chuť, nechceme rozlišovat mravnost našeho jednání, je pohled našeho egoistického já, zaměřeného jen na naši vlastní osobu, chceme pouze sebe (Ambros, 2011, s. 10-16). Zaujmutí postoje kaţdého člověka vůči mravní povinnosti ke sluţbě chudým je zaloţeno na zásadách a principech jeho osobního ţivota, které formuje tím způsobem, ţe se opakovaně ptá, jakým způsobem zlepšit cíl svého ţivota, jak zařídit, aby můj ţivot měl lepší a trvalejší smysl, význam. Hledání dobra vede člověka k ţivotu samému. To, ţe se člověk snaţí rozeznávat dobro a zlo, jej vede k tomu, ţe jeho jednání a činy nabývají rozměru smysluplnosti a je si vědom odpovědnosti za své činy. Smysluplnost a mravní jednání lze nejvíce nalézt v rozhodnutích zahrnujících bliţní, ve vztazích k druhým lidem, v lásce, kterou je poté tvořena lidská identita. Skrze tuto lásku se snaţíme hledat nejen štěstí pro chudé lidi, ale téţ se ptáme po lidské důstojnosti. Ţivot, ve kterém se člověk zřekne svého egoismu, sebe samého, se poté promění a stane se skutečnou sluţbou chudým. Takovýto ţivot, otevřený druhým lidem, se pak stává krásným a naplněným (Ambros, 2011, s. 13-19). Tento plný, nesobecký ţivot, zaměřený na sluţbu druhým lidem křesťan proţívá v podobě mravní povinnosti prostřednictvím osoby Jeţíše Krista, jeţ mu svým ţivotem ukazuje cestu a pomáhá, aby tento závazek, který na sebe kaţdý křesťan dobrovolně bere, naplnil. Osobním zřeknutím se sebe sama, vlastní chudobou a umíráním tomuto světu, křesťan paradoxně dochází naplnění svého ţivota, jeho ţití se stává bohatším. Vše vlastně vychází z Kristova kříţe, kdy samotná Jeţíšova smrt a chudoba naplňuje lidskou existenci novým smyslem, jedná se o aktivní činnost Boha. „Proto bez chudoby a bez služby chudým církev existovat nemůže.“ (Ambros, 2011, s. 19). V úvodu jsem si poloţil otázku, zda je vůbec nutné se na misiích zabývat sociální prací, kdyţ hlavním úkolem misionářů je spása lidské duše. Myslím, ţe prostřednictvím výše napsaných odstavců jsem na tuto otázku odpověděl. Jiţ v základech křesťanství,
19
katolické církve je hluboce zakořeněna sluţba a pomoc chudým, trpícím, nemocným, umírajícím atd.
1.2.2 Katolické misie v subsaharské Africe Křesťanské misie v Africe začínají jiţ během prvního století našeho letopočtu. V následujících staletích mnoho etnických skupin, domorodých obyvatel, vyměnilo své původní náboţenství za křesťanství. To se ale o téměř 600 let později změnilo. Tehdy bylo křesťanství vytlačeno islámem, který byl od té doby hegemonem na kontinentě. Nové změny nastaly aţ v období zámořských objevů a kolonizace v 15. století a později (Štefela, 2013, s. 11-13). Zprvu, v průběhu 1. století n. l., bylo křesťanství soustředěné pouze na pobřeţí a regiony, které se nacházely v malé vzdálenosti od Středního východu. To znamená, ţe v prvních stoletích po vzniku křesťanství se náboţenství dostalo pouze do oblastí severní Afriky (zejména do Egypta), nikoli do subsaharské Afriky, a jednalo se o církev ortodoxní (pravoslavnou), ne katolickou. Tato ortodoxní církev se z Egypta šířila několika směry. Ve 4. století se šířila na jih a do království Aksum. V 7. století se poté Aksumské království rozpadlo a v jeho jihozápadní oblasti vznikla do dnes trvající Etiopie, ve které si aţ do současnosti drţí pravoslavná církev své výsostné pozice (Štefela, 2013, s. 11-12). Od období kolonizace v 15. století začala na africký kontinent pronikat první země z Evropy, katolické Portugalsko. Aţ do roku 1622 byla misijní činnost řízena portugalským králem. Od toho roku začal misijní činnost katolické církve řídit Svatý stolec pomocí kongregace De propaganda fide. Od tohoto okamţiku nebyli vysíláni misionáři pouze z Portugalska, ale i z jiných zemí (Štefela, 2013, s. 21). Nyní se podíváme do zemí Konga, Angoly a Mosambiku, kde mělo rozšiřování křesťanství na starosti portugalské království. V prvních letech 16. století přijeli misionáři do Konga. Na tomto území se nacházela říše, která patřila k portugalskému území v Angole. Misionáři zde narazili na obyvatele kmene Bantu, kteří byli mírumilovní a zabývali se obchodováním, rybařením a lovem zvířat. Misionářům se v tomto černošském království podařilo přivést zdejší královskou rodinu ke křesťanství. Bohuţel král dlouho křesťanem nebyl, ale jeho potomek Alfonso se stal pevným a aktivním křesťanem. V roce 1513 vyslal Alfonso delegaci se svým synem Henrym do
20
Říma za účelem ujištění Svatého stolce o oddanosti Alfonsova království ke křesťanství. Proto, ţe si Henry při návštěvě získal velkou oblibu a úctu svou inteligencí a zboţností, byl v roce 1520 vysvěcen v Římě na biskupa. Po této události se Henry vrátil domů do Konga spolu s několika dalšími kněţími, kteří byli jeho krajany, aby zde zaloţili nové křesťanské duchovenstvo. Bohuţel ale poté, co král Alfonso zesnul v roce 1543, křesťanská misie v této oblasti pomalu uvadala. Noví kněţí nebyli vysvěceni, protoţe nevyhovovali poţadavkům a tak se konţský lid začal vracet k původnímu náboţenství, jímţ byl fetišismus, a k polygamii (Kubíková, 2001, s. 27). Východní pobřeţí Afriky, přesněji Mosambik, který byl objeven Vaskem da Gama roku 1497, byl pomalu osídlován Portugalci. V průběhu roku 1560 sem zavítali misionáři, seznámili se zde s bujnou africkou vegetací, řekou Zambezi a rozmanitou zvířenou. Většina obyvatel, jeţ zde ţila, sestávala z kmenů Bantu a Zulu. Misionáři zde byli jezuité, kteří hromadně pokřtili krále a jeho lid. Příštího roku byl vladař naneštěstí zavraţděn a obyvatelé se od křesťanské víry odvrátili. Také dominikánský řád se v této zemi snaţil získávat domorodé obyvatelstvo pro křesťanskou víru. Ani jim se však nepodařilo obyvatele od jejich původního vyznávání náboţenství, jeţ bylo jakousi kombinací islámu a animismu, převést na křesťanskou víru. Misie v této oblasti byly tedy neúspěšné (Kubíková, 2001, s. 27). Ani v Angole křesťanství dlouho nevydrţelo, i kdyţ to zpočátku vypadalo velmi slibně. V roce 1560 v této zemi začal působit jezuitský řád. Ke konci století zde bylo jiţ na 20 000 nových křesťanů, konvertitů. Ve městě Massanango se dokonce usídlil biskup. Ale po nějakém čase se lidé zejména ve vnitrozemí odvrátili od křesťanství a přešli zpět k původnímu fetišismu. Pouze na pobřeţí měla křesťanská víra pevnější kořeny. Celkově se dá říci, ţe statistika úspěchů křesťanských misionářů nebyla v té době na africkém kontinentu příliš radostná a pozitivní, proto se Portugalci v misijním záměru zaměřili spíše na východ (Kubíková, 2001, s. 28). V 17. století se Portugalci opět snaţili zakládat na západě na africkém pobřeţí misijní stanice. Tentokrát se o to snaţili kapucíni, kteří ale také nebyli úspěšní. Opakovala se situace z předešlého století podle podobného vzoru. Nějaký panovník byl pokřtěn a stal se tak katolíkem, ale po něm skoro v kaţdém případě nastoupil pohanský vladař, který zrušil vše, co misie vybudovala. Jednalo se například o princeznu Matamby nazývanou Jinga, jeţ konvertovala roku 1622 ke křesťanství. Po čase se opět
21
zhlédla v předešlém způsobu ţivota a stala se členem kanibalské skupiny domorodců. Roku 1655 se ale navrátila zpět ke katolické víře. V průběhu následujících osmi let se díky jejímu úsilí stalo 8000 domorodých obyvatel křesťany. Po její smrti ale křesťanská tradice na onom místě nepokračovala. I přes tyto nezdary křesťanské misie na africkém kontinentě pokračovaly. Kapucíni podávali zprávy o velikém mnoţství křesťanských konvertitů. Od roku 1645 aţ do konce století bylo pokřtěno asi 600 000 obyvatel Angoly, Konga a dalších přilehlých oblastí. Od počátku 18. století se ustálil počet nově pokřtěných křesťanů na 12 000 kaţdý rok. Dokonce byly připraveny a sepsány katechismy učení církve v různých jazycích afrických kmenů. Bohuţel bylo ale těţké vybudovat nějaké trvalé církevní komunity, protoţe úroveň učení o křesťanské víře nebyla příliš vysoká. Obecně misijní činnost v 17. století v Africe nebyla tehdy na moc dobré úrovni. (Kubíková, 2001, s. 73-74). V roce 1643 byla Holanďany zaloţena obchodní osada v Loandě, coţ způsobilo Portugalským misiím značné problémy, neboť se Holanďané většinou stavěli proti římskokatolické misijní činnosti. V Mosambiku, který se nachází na druhé straně afrického kontinentu, byl roku 1612 zaloţen vikariát. Jezuitský řád měl v roce 1624 v okolí řeky Zambezi 20 misijních pracovníků v osmi stanicích. A nebyli zde sami. V okolí řeky se nacházeli také augustiniáni a dominikáni. Problém byl ale v tom, ţe se zdejší křesťané a misionáři aktivně účastnili lokálních konfliktů a válek. Tím zkompromitovali katolické misie v oblasti a tím podporovali vnitřní přesvědčení Afričanů, ţe pokud se člověk stane křesťanem, dostane se pod nadvládu portugalské říše. Z tohoto důvodu v roce 1628 panovník Kaprazine vyhlásil Portugalsku a všem křesťanům válku. Boj začal tím, ţe zavraţdil portugalské představitele v oblasti. Křesťané se pustili do války proti němu pod vedením dominikánského misionáře a sesadili krále z trůnu. Nový panovník, kterého dosadili, musel slíbit poddanství portugalské říši a ochranu křesťanům (Kubíková, 2001, s. 74-75). Katolické misie v Africe obecně nebyly příliš úspěšné. Přispělo k tomu jak nevlídné klima afrického podnebí, nízká podpora z Evropy, vysoká úmrtnost misijních pracovníků a obrovská politická nestabilita jednotlivých regionů. Toto byly ale spíše zjevné na první pohled jevící se příčiny neúspěchu. Skutečný problém byl spíše hlubšího rázu. Misionářům chybělo pochopení a znalosti o místní kultuře, zvycích, obyčejích, chyběla jim přesnější znalost lokálních jazyků a vůbec celkové porozumění africkým obyvatelům a jejich mentalitě. Před pokřtěním nových konvertitů se mělo 22
delší dobu vyučovat o víře, aby lidé pochytili základní znalosti a vědomosti, a dále pak po přijetí křtu měla přijít dlouhodobá pastorační činnost s místními křesťanskými komunitami. Nejisté základy katolické víry proto nemohly dlouhou dobu vydrţet (Kubíková, 2001, s. 75). Během roku 1648 se vydali evangelizovat ostrov Madagaskar u východního pobřeţí Afriky vincentiáni. Nejprve se do oblasti, do města Fort Dauphin vydali dva muţi Charles Macquart a Nicolas Gondrée. Oba však zahynuli po několika měsících z důvodů nevlídného aţ nepříznivého prostředí, klimatu, který na ostrově vládne. Nová skupina řeholních bratří sestávala z Foresta, Bourdaise a Mousniera. Ti však také zemřeli za podobných podmínek mezi lety 1655 – 1657. Na ostrově po nich zůstala křesťanská komunita, jeţ se skládala z 12 rodin původních obyvatel a 23 Francouzů. Tato katolická společnost zůstala bez duchovní pomoci. Do třetice se na Madagaskar vydala další skupina, která ale rovněţ zahynula. V roce 1674 byla místní komunita křesťanů vyvraţděna domorodci, zemřelo 75 lidí. Přeţivší křesťané museli z ostrova utéci. V průběhu 18. století se pokoušel další katolický řád o misie na ostrově Madagaskar, jednalo se o řád lazaristů. Učinili dva pokusy, při kterých se snaţili na ostrově zabydlet. Naneštěstí ale všechno ukončila francouzská revoluce. Při pohledu do počátečních let 19. století nebylo po křesťanských misiích na ostrově sebemenší známky (Kubíková, 2001, s. 55). V průběhu 16. a 17. století římskokatolická církev po celém světě započala rozsáhlou misijní činnost. Na odlišných působištích se objevily různé, někdy aţ opačné pokusy, jakým způsobem misijní činnost provádět. Někde se misijní pracovníci pokusili začlenit do místní kultury a přizpůsobit se, někde se snaţili prosadit s poţadavky, které byly zcela odlišné pro danou kulturu, komunitu a nezvyklé v cizím společenství. Pokusili se pracovat jak se skupinou lidí, tak individuálně. Na určitých místech se snaţili o začlenění domorodých obyvatel do duchovenstva, jinde domorodé kněze naprosto odmítali. Misionáři pracovali jak s lidmi vyloučenými, či sociálně slabými, tak naopak oslovovali panovníky a pokoušeli se je obrátit na katolickou víru. Většina z těchto metod měla v určitých oblastech dílčí úspěch, ale bohuţel se nedala aplikovat po celém světě. Celou misijní činnost v podstatě prováděla jen malá skupina lidí vzhledem k obrovským a rozsáhlým plochám, kde byla evangelizace prováděna. Tato činnost byla velmi náročná, naplněná bolestí, dřinou, sebeobětováním, hrdinstvím, ale i
23
mučednickou smrtí. Mnoho misionářů se ze svých cest jiţ nikdy nevrátilo (Kubíková, 2001, s. 82). V 18. století katolické misie pomalu ztrácejí na své síle a v mnoha oblastech ustupují do pozadí, či se úplně vytrácí (Kubíková, 2001, s. 83-85). V posledních desetiletích Tovaryšstvo Jeţíšovo úplně mizí z Afriky a po nějaké době po nich zůstává jen vzpomínka. I přes tuto skutečnost, se k jeho působení staví velice pozitivně například protestantský misionář David Livingstone, který za normálních okolností mluví spíše negativně a kousavě o katolických misiích (Mkenda, 2013, s. 63). Statistika Mgr. Borgii z roku 1773 uvádí, ţe katolíků v misiích bylo méně jak 2 miliony, coţ je více jak desetkrát méně, neţ tomu bylo ve statistikách v průběhu 16. a 17. století. Samozřejmě tato čísla musíme brát s jistou opatrností, ale i přesto je zde vidět obrovský úbytek a úpadek katolických misií. Příčin této situace bylo mnoho, zaprvé to byla proměna mezinárodního rozpoloţení a struktury. Do kolonialistické situace začali zasahovat státy, jako Anglie a Holandsko, jeţ byly protestantské, a s kaţdým jejich rozšiřováním po světě se zvětšoval i počet protestantsky věřících lidí. Francouzi, Portugalci a Španělé byli na jednu stranu v jednotě v oblasti katolické víry, ale na druhou stranu spolu vedli často konflikty kvůli získávání nových kolonií. Evropské rozpory a hádky, které měli mezi sebou evangelíci a katolíci, byly přenášeny do kolonií a tím poškozovaly pohled na křesťanskou víru obecně. Propaganda měla za úkol i cíl řídit celou globální misijní činnost centrálně, coţ se jí ale nedařilo, protoţe v misijní činnosti skoro ţádná spolupráce a jednota nebyla. Ani mezi katolickými misijními řády nebyla jednota. Docházelo zde k častým rozporům a hádkám jak v otázkách metod misijní práce, tak v oblastech víry. Hádky a spory se vedly nad způsoby obřadů, v oblasti jména Boţího apod. Velikým zásahem do misijní činnosti byla francouzská revoluce, kvůli které misie ztratily značnou část podpory. Ve Francii byly zrušeny semináře, proběhla sekularizace majetku duchovních osob, byly rušeny řeholní řády apod. Konflikt mezi císařstvím a revolucionáři způsobil ztrátu komunikace, která probíhala mezi misiemi a Evropou. Celkově byla nálada doby katolické církvi velmi nepříznivá. Objevovaly se stíţnosti zejména na jezuitský řád, na jejich metody misijní práce, vměšování se do politiky, hromadění bohatství získávané skrze obchodní aktivity. Tato situace se vyhrotila aţ do takové podoby, ţe papeţ Klement XIV. dne 21. června roku 1773 zrušil speciálním výnosem, jenţ se jmenoval „Dominus ac Redemptor“, řád tovaryšstva Jeţíšova neboli jezuity. Řád měl v době svého zrušení 24
22 589 členů, z nichţ 11 293 bylo vysvěcených kněţí. V důsledku posledních událostí odešlo z misií asi 3000 misijních pracovníků. Někteří z těchto bratří, proto, aby mohli pokračovat v misiích, se vzdali označení jezuita. Jiným a těch byla převáţná většina, tato moţnost nebyla nabídnuta a tak byli odesláni zpět do svých zemí původu. Některá místa byla nahrazena řádovými bratřími od františkánů a jiná vincentiány. Konec Tovaryšstva Jeţíšova byl pro celé katolické misie citelným zásahem. Evangelíci viděli neúspěch katolických misií zejména v příčinách vnitřních. V katolických misiích bylo vţdy více kněţí z Evropy neţ domorodých, pokud vůbec nějací místní byli. Dalším důvodem úpadku byl zákaz manţelského ţivota kněţí, důraz na celibát. Dále pak se i v misijních zemích stále pouţíval liturgický jazyk latina. Velikým problémem bylo, ţe katoličtí misionáři, i kdyţ s nějakými výjimkami, často nevydávali Bibli zprvu v místních jazycích. To činili aţ mnohem později. V tomto ohledu měli protestanti velikou výhodu, protoţe totiţ jednou z jejich nejdůleţitějších zásad bylo předat překlad Bible v jejich vlastním jazyce lidem přímo do ruky. I kdyţ v průběhu 18. století katolické misie zaznamenaly rozsáhlý úpadek, i přesto nezmizely úplně. V 19. století katolická církev navázala na zbytky a trosky misijního působení a začala na nich opět a ještě s daleko větší silou budovat dílo Boţí (Kubíková, 2001, s. 83-85). Století 19. je označováno za éru rozsáhlých a znovu obţivlých misií a evangelizace. Tato nová doba je počítána od Velké francouzské revoluce roku 1789 aţ do vypuknutí První světové války roku 1914. Toto období započalo jistými důleţitými událostmi, ze kterých je nutno zmínit objev parního stroje, počátek vyuţívání elektřiny, rozhoření průmyslové revoluce a mnoho dalších. Evropa se znovu probudila v evangelizačním úsilí a započala s novou energií a elánem mnohé misijní cesty. Důleţité je také zmínit zastavení postupu islámu do Evropy a počátek jeho ústupu. Středomořská oblast se opět stala křesťanským regionem. Balkánské národy a Řecko byly osvobozeny a křesťané se opět probudili a rozletěli se do celého světa. Koloniální mocnosti si rozdělily postupně celou subsaharskou Afriku, jak jsem psal jiţ v předchozí kapitole. Kolonialismus měl jak kladný, tak i záporný vliv na jednotlivé osídlované země. Často brali domorodí obyvatelé cizí nadvládu jako ochranu obchodních aktivit před bezohledným a krutým vykořisťováním. Často se stávalo, ţe původní situace komunit před příchodem Evropanů byla špatná, konfliktní, nepřátelská, obyvatelé byli chudí. A po odchodu Evropanů byly národy sjednocené a začaly se postupně uţ samostatně rozvíjet. Na druhou stranu ale zabírání zemí Evropany bylo povaţováno za
25
útok na politickou strukturu dané země a agresi vůči ekonomické a sociální situaci anektovaných zemí. Nakonec se jednalo i o jakýsi útok na místní náboţenství a kulturu. Křesťanství bylo často chápáno spíše jako povinnost neţ jako něco překrásného a vzácného pro ţivot. Z jiného pohledu bylo ale rozšiřování křesťanství a misijní činnost také aktivitou civilizační nesoucí s sebou vzdělání, zakládání nemocnic a škol, zařízení pro chudé a sociálně vyloučené, atd. 19. století jako období znovu probuzeného globálního náboţenského působení po celém světě je známé tím, ţe země začaly znovu vysílat další a další misionáře. Toto náboţenské probuzení poţadovalo zrušení otroctví a otrocké práce a bylo příčinou vzniku nových fenoménů, jako byly církevní i nadcírkevní misijní společnosti. Misie katolické církve se rozvíjely na územích a v oblastech, které patřily zemím, jako bylo Portugalsko, Španělsko, Belgie a především Francie. V subsaharské Africe se jednalo o rozšiřování katolické víry zejména v povodí řeky Konga a v západní Africe, kteréţto oblasti byly v drţení a pod ochranou Belgie a Francie. I mezi laickou veřejností vznikala určitá uskupení, spolky, které misionářské působení podporovaly, jak uţ pomocí finanční, tak i prostřednictvím modliteb za misijní pracovníky. Jako příklad lze uvést francouzskou misijní společnost Picpusská kongregace zaloţenou roku 1805 a Svatý stolcem uznanou v roce 1811. Pro misie v Africe byla zaloţena v roce 1856 Lyonská společnost a vznikalo ještě mnoho a mnoho dalších (Kubíková, 2001, s. 260-261). V průběhu 19. století byly zakládány speciální katolické semináře, místa, jeţ byla poskytována řeholními řády a která byla určena pro vzdělávání a výchovu misijních pracovníků. Celkem jich bylo v katolické církvi 27. Většina z nich se nacházela v Itálii v Římě, Veroně a Miláně a některé byly také ve Francii (Kubíková, 2001, s. 265). Uskutečňovalo se téţ mnoho konferencí zaměřených na misionářskou činnost, na nichţ si misijní pracovníci vyměňovali zkušenosti, plody své práce ve smyslu překladů Bible do některých z místních domorodých jazyků apod. V Londýně se v roce 1878 uskutečnila vůbec první mezinárodní konference, setkání misijních pracovníků. Statistiky 19. století udávají, ţe bylo prostřednictvím katolických misií přivedeno ke křesťanství přibliţně 3 miliony konvertitů za pomoci 4000 misionářů. Kaţdý křesťan má od Pána Jeţíše povinnost hlásat slovem i skutkem evangelium. Důleţité je, aby svědectví křesťanského ţivota ukazovalo na Krista (Kubíková, 2001, s. 266). Stejně tak píše papeţ Jan Pavel II. (RM 1), ţe je nezbytné stále připomínat slova Písma svatého o nutnosti a povinnosti církve v misijní činnosti a hlásání Boţího slova po celém světě. 26
2 Sociální působení jezuitů v subsaharské Africe V této části práce popisuji nejprve všeobecně Tovaryšstvo Jeţíšovo, obecné informace o jezuitech, historii tohoto řádu a nakonec jezuitské misie v subsaharské Africe v minulosti. Poté se zaměřuji na zodpovězení hlavního cíle práce, kterým je popsat sociální působení jezuitského řádu v subsaharské Africe. „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25, 40) Řeholní řády měly a v dnešní době stále mají nezanedbatelný podíl na misijní činnosti katolické církve (AG 40). Tovaryšstvo Jeţíšovo se zaměřuje na globální problémy a sleduje celosvětové priority, které se stávají jeho posláním. Důleţitým úkolem jezuitů je sociální apoštolát, který má lidi vytrhávat z letargie a probouzet z apatie a nepřátelství, jeţ chovají k sociálně vyloučeným lidem a dalším různým skupinám okolím obtíţně snesitelným (Bajer, 2008, s. 6). Jezuitský sociální apoštolát je významným prvkem jejich sluţby a starosti o chudé (Bajer, 2008, s. 7).
2.1 Tovaryšstvo Ježíšovo V této kapitole popisuji základní informace o Tovaryšstvu Jeţíšovu, strukturu řádu a obecnou historii tohoto řádu.
2.1.1 Obecné informace o jezuitském řádu Jezuitskému řádu se také jinak říká Tovaryšstvo Jeţíšovo. Hlavní zaměření jezuitů vţdy je a bylo na misijní a pastorační činnost. A kromě toho se téţ angaţují, jak v minulosti, tak i v současnosti v oblasti vzdělávání, umění, kultury a vědy (Česká provincie Tovaryšstva Jeţíšova(a), nedatováno). Nejenom poskytují vzdělání, ale sami jezuité mají v oblasti intelektuální dlouhou a hlubokou formaci (Kolvenbach, 2006, s. 9).
27
Sídlem generální kurie řádu je město Řím. Vedle sebe tam bydlí „papeţ bílý“ hlava katolické církve a „černý papeţ“, jinak také generální představený jezuitského řádu. Tato osoba je volena doţivotně (Kolvenbach, 2006, s. 5-7). Základem jezuitského řádu je 86 provincií. Jednotlivé provincie jsou sdruţovány do daných geografických zón. Kaţdá z provincií je rozdělena ještě dále na 10 asistencí. Orgán generální kongregace řádu je svoláván pokaţdé, kdyţ je potřeba zvolit nového generálního představeného, to znamená, kdyţ stávající zemře. Jinak je svolávána pouze ve výjimečných případech osobou generála. Existuje ještě orgán kongregace prokurátorů. Kaţdá provincie má jednoho prokurátora. Zásady a pravidla jezuitského řádu jsou sepsána v Konstitucích Tovaryšstva (Kolvenbach, 2006, s. 7). Heslem Tovaryšstva Jeţíšova je „Ad maiorem Dei gloriam“, v překladu to znamená „Pro větší slávu Boţí“ (Kolvenbach, 2006, s. 8). Bez ţenské odnoţe je tento řeholní řád nejpočetnějším muţským katolickým řádem. Nyní se počet jeho členů pohybuje okolo 20 tisíc (Česká provincie Tovaryšstva Jeţíšova(b), nedatováno).
2.1.2 Historie jezuitského řádu Na počátku jezuitského řádu stojí sv. Ignác z Loyoly, který jej v roce 1534 zaloţil. O šest let později byl řád oficiálně potvrzen papeţem Pavlem III. První období jezuitského řádu, který se také jinak nazývá první Tovaryšstvo, trvalo od 16. století po století 18. Jezuité se velice rychle rozšířili po mnoha územích v té době známého světa a jejich obliba výrazně stoupala. To ovšem vyvolávalo kritické a závistivé tendence vůči tomuto řádu. V 18. století v období osvícenského absolutismu byl tento řád na ţádosti a naléhání mnoha hlasů papeţem Klimentem XIV zrušen. Stalo se to v roce 1773 (Česká provincie Tovaryšstva Jeţíšova(a), nedatováno). Po zrušení jezuitského řádu se někteří členové přesunuli do Ruska a tam na několika kolejích a rezidencích jejich činnost pokračovala (Česká provincie Tovaryšstva Jeţíšova(a), nedatováno). Po 41 let bylo Tovaryšstvo Jeţíšovo potlačeno a nefungovalo, ale po této době, v roce 1814 bylo znovu obnoveno (Mkenda, 2013, s. 64). Stalo se to prostřednictvím papeţské buly Pia VII, Sollicitudo omnium ecclesiarum. Toto období, jeţ trvá aţ do přítomnosti, je označováno jako druhé Tovaryšstvo (Česká provincie Tovaryšstva Jeţíšova(a), nedatováno). 28
2.2 Jezuitské misie v subsaharské Africe v minulosti 2.2.1 Provincie jižní Afrika (SAF) Prvními jezuity, jak je známo, kteří se vylodili na břehu na Mysu Dobré naděje v Kapském městě, byli Guy Tachard se společníky. Stalo se to roku 1685. Tito jezuité měli za úkol zaloţit francouzské velvyslanectví v Siamu (dnešním Thajsku). V té době byla malá holandská kolonie na Mysu ostře kalvinistická. Katolíci obvykle nemohli zde na břehu vystoupit, ale jezuitům se to podařilo, protoţe dostali svolení od tehdejšího guvernéra, který se zajímal o astronomická měření. Protoţe byl Tachard astronom a matematik, bylo mu dovoleno se svými společníky vystoupit na souš, ale za jedné podmínky, ţe nebudou provádět jakékoli katolické bohosluţby a slavení. Po nějaké době Britové uspěli nad Holanďany. Později následovala i katolická emancipace v oblasti. Roku 1850 katolická církev určila tři vikariáty, které rozdělovaly jiţní Afriku mezi několik misionářských kongregací. Místní biskupové byli přesvědčeni, ţe je potřeba co nejrychleji začít evangelizovat a šířit katolickou víru mezi domorodé národy ve vnitrozemí, dříve, neţ tak učiní protestanti. Jezuité byli pozváni, aby otevřeli školu v Grahamstownu. Ta měla slouţit jako opěrný bod pro misionáře mířící do vnitrozemí, a která, jak doufali, poskytne v budoucnu vzdělání evropským přistěhovalcům, osadníkům, pro jejich lepší plnění a převzetí úkolu evangelizace v Africe. Vysoká škola svatého Aidana byla zaloţen roku 1876. O tři roky později byli jezuité pověřeni, aby se postarali o území skládající se z dnešního moderního Zimbabwe, Zambie, Malawi a sousední části Botswany, dále pak Angoly, D. R. Konga a Tanzanie. Tento úkol se jmenoval Misie Zambezi (Society of Jesus South Africa, nedatováno). Skoro sto let se Tovaryšstvo Jeţíšovo drţelo na škole sv. Aidana a v několika dalších misijních stanicích na cestě vedoucí do Bulawayo. Mladí lidé, Evropané, se tam zastavovali, aby se učili jazyk Shona a také, aby si zvykli na koloniální způsoby ţivota. Roku 1978, otec Pedro Arrupe, generální představený jezuitů, zřídil provincii Zimbabwe Tovaryšstva Jeţíšova. Pouze několik domů v jiţní Africe zůstalo misiemi britské provincie. Nastala doba velkým změn v církvi a v širší společnosti. Boj proti apartheidu pomohl dvěma novým generacím jihoafrických jezuitů. Přiměl je, aby přehodnotili svou práci a metody, s kterými pracují. Podařilo se jim významně přispět ke vzdělávání jak diecézního, tak řádového duchovenstva. Také významně pomohli při
29
revitalizaci spiritualit řeholních sester i laických věřících všech věkových kategorií (Society of Jesus South Africa, nedatováno).
2.2.2 Provincie východní Afrika (AOR) Svatý Ignác touţil začít pracovat v Etiopii, a proto jako první generální představený Tovaryšstva Jeţíšova vytvořil v roce 1553 etiopskou provincii, do které přidělil 15 jezuitských bratří. Jejich počáteční pokus přivést zemi pod římskokatolickou církev selhal, psal se rok 1557 (rok po smrti svatého Ignáce). Roku 1603 byla do Etiopie poslána další skupina jezuitů. Druhá mise zaznamenala alespoň malý úspěch, ale nakonec byla kvůli mnoha politickým intrikám v roce 1632 ukončena. Jeden jezuitský polský misionář byl v roce 1847 poslán za Etiopii, do Súdánu. Stal se apoštolským vikářem pro střední Afriku. Bohuţel jeho předčasná smrt ukončila tyto rané jezuitské iniciativy ve východní Africe (Eastern Africa Jesuits, nedatováno). Přibliţně o století později následovala třetí jezuitská misie do Etiopie. Její průkopníci tvoří část ze současného Tovaryšstva Jeţíšova ve východní Africe. Roku 1945 v reakci na imperiální pozvání přijeli jezuitští misionáři z francouzské Kanady do Etiopie. V duchu původních tradic zakladatelů se ponořili také do vzdělávacího apoštolátu. Nakonec pomáhali při zakládání první univerzity v zemi. Během 60. a 70. let dvacátého století došlo k intenzivnějšímu toku jezuitů do východní Afriky. V roce 1961 jezuité z Karnataky v Indii přijeli do Mwanzy a Tanzanie. Původně byli indičtí jezuité pozváni do místní indické komunity, ale vzápětí zde identifikovali větší potřebu a tak okamţitě rozšířili svou sluţbu duchovní a pastorační péče mezi místními obyvateli v Mwanze a i za jejími hranicemi. V roce 1969 maltští jezuité přijeli do Kampaly, hlavního města Ugandy. Pomáhali místnímu biskupovi a připravovali vzdělávací aktivity v okolí hlavního města. Roku 1972 přijeli jezuité z Ranchi z Indie. Usídlili se v Jubě a Wau v jiţním Súdánu, kde se soustředili na trénink místních duchovních v menším semináři. Ve stejném roce bylo posláno ještě více jezuitů z Bombaje a GoaPuna v Indii do Nairobi v Keni, aby zde postavili útočiště pro potřebné. Roku 1975 se k súdánské misii připojili tři jezuité z Británie a z chicagské a detroitské provincie v USA, aby zde vedli školení místního duchovenstva na úrovni hlavního semináře. Pro dokreslení obrázku, některé z těchto dřívějších misií byly morálně i finančně podporovány z jezuitských provincií ve Švýcarsku, Rakousku a Německu. Okolo roku 1975 jezuité ve východní Africe odráţeli originální rozmanitost Tovaryšstva Jeţíšova,
30
pokud jde o osoby a resorty. Pocházeli z Británie, Kanady, Indie, Malty a USA. Byli zapojeni do pastoračních, duchovních, vzdělávacích a formačních aktivit a resortů. Navíc se jim od roku 1970 podařilo svou činností přitáhnout několik místních mladíků z Etiopie a Tanzanie. Ti se k nim připojili (Eastern Africa Jesuits, nedatováno). Roku 1976 otec Pedro Arrupe, 27. charismatický generální představený Tovaryšstva Jeţíšova, vytvořil nezávislý region východní Afrika, který se shoduje s politickou jurisdikcí Etiopie, Keni, Súdánu, Tanzanie a Ugandy. Ihned začalo pracovat pod regionálním nadřízeným 46 řádných členů Tovaryšstva. Jezuité v regionu také hostili vysokou školu Hekima, první jezuitskou teologickou školu patřící a slouţící Africe. Generální představený jezuitů otec Peter-Hans Kolvenbach byl přesvědčen, ţe mu tento apoštolský vývoj umoţní vytvořit region jako plnohodnotnou provincii východní Afriky s podobnou jurisdikcí, coţ udělal 31. července 1986 (Eastern Africa Jesuits, nedatováno).
2.2.3 Provincie západní Afrika (AOC) V roce 1946 dorazili vůbec první jezuité na území budoucí západní jezuitské provincie. Kdyţ jezuité vstoupili do Čadu a začali poslání evangelizace, tak společně zaloţili dvě diecéze, coţ byl počátek zrodu církve v Čadu. Tato mise pokračuje aţ do současnosti prostřednictvím vícero apoštolských závazků. Tyto závazky přijaté v minulosti byly důsledkem úsudku a zhodnocení vycházející z ukazatelů tehdejší doby. V roce 1957 církev v Douale apelovala na Tovaryšstvo, aby podporovalo aktivity zaměřené na výchovu a vzdělávání mládeţe. Jezuité se rozhodli, ţe by mohli pozitivně reagovat na tuto výzvu. Jsou pevně odhodláni skrze Ducha svatého pokračovat v tradici duchovních otců, kteří zaloţili vysokou školu Libermann v Doualu. Následující práce se zrodila z počáteční přítomnosti jezuitů v Kamerunu. V roce 1962 západoafričtí biskupové poţádali Tovaryšstvo, aby jim pomohlo reagovat na sociální problémy afrických republik, aby se stali nezávislými. S pomocí Boţí se jezuité rozhodli zaloţit africký institut pro hospodářský a sociální rozvoj (INADES), který byl speciálním způsobem zaměřený na venkovské oblasti. S pozorností k fenoménu rostoucí urbanizace pak institut vedl lidi k investicím do městské oblasti. Dne 31. července roku 1973 pak byla zaloţena jezuitská provincie západní Afrika. V září tohoto roku pak přijelo do Senegalu šest kanadských jezuitů, aby podpořilo vysokou školu svatého Karla Lwangi v diecézi Ziquimchor. Zůstali tam aţ do roku 1983, kdy se přesunuli do Tambacounda.
31
V roce 1974 Tovaryšstvo odpovídá na prosbu církve Haute-Volta (Burkina Faso) a usazuje se v Ouagadougou. Jezuité se podílejí na výuce a pastorační péči v diecézi. V Brazzaville v Kongu se společenství jezuitů zformovalo v roce 1976. Investuje se hodně do činnosti farností a studentského světa. V roce 1985 se Tovaryšstvo usadilo v Beninu. Odpovídalo zde za venkovskou farnost Séhoué se sídlem v Cotonou. Od roku 1998 jsou jezuité přítomni i v Banqui ve Středoafrické republice. V této zemi od roku 2003 pak formují na univerzitách místní duchovenstvo (Jésuites de la Province d'Afrique de l'Ouest, nedatováno).
2.2.4 Provincie severozápadní Afrika (ANW) Na území této provincie přišli nejprve jezuité do Nigérie a Ghany. Tento akt je úzce spojen s aspirací arcibiskupa Sergio Pignedoli, tehdejšího apoštolského delegáta v Nigérii. Ten v roce 1961 poslal ţádost s prosbou generálnímu představenému řádu otci Jean Baptiste Janssensovi, aby jezuité zaloţili katolické centrum na univerzitě v Lagosu, jejíţ otevření bylo naplánováno na září roku 1962. Ačkoli New Yorská provincie Tovaryšstva jiţ plánovala misii do jiţní Ameriky, ráda přijala nabídku Nigerijské mise. S příchodem jezuitů do Nigérie v roce 1962 a do Ghany v roce 1968, bylo naplánováno, aby se tato oblast stala regionem Nigérie-Ghana v roce 1992. Tato oblast byla závislým regionem New Yorské provincie. V letech 1962 aţ 2005 došlo k velikému přílivu jezuitů z různých provincií. Neúnavně šířili evangelium prostřednictvím vzdělávacích, duchovních a pastoračních resortů pod vedením tří regionálních supervizorů. V roce 2005 se region Nigérie-Ghana stal jezuitskou nezávislou provincií s prvním provinciálem otcem Georgem Quickleym (North-West Africa Province of the Society of Jesus, nedatováno).
2.2.5 Provincie centrální (střední) Afrika (ACE) V roce 1645 byli v Konţském království pouze dva jezuitští kněţí, samozřejmě zde byli i jiní duchovní. Nejvíce sem pravděpodobně přicházelo bratrů kapucínů. V 17. století byla v Kongu poněkud vypjatá doba a nálada, protoţe král sám přijal křesťanství a zakázal jakékoli fetiše a idoly. Misijní pracovníci se spoléhali na panovníkovu moc a na to, ţe sjedná v zemi pořádek a udrţí zde křesťanství a ztráceli tak sami kontakt s obyčejnými lidmi, kteří byli často nuceni k víře a křesťanským povinnostem. Velmi tvrdý přístup k obyčejným lidem zde měl zejména řád kapucínů, jeţ se často odvolával
32
na světskou moc. Francouzští misionáři, kteří se usadili severně od řeky Kongo mezi lety 1766 a 1776 měli odlišný přístup k lidem. Proto byli mezi nimi někteří velmi oblíbení (FFSA, nedatováno). V Kongu byl jezuitským řádem zaloţen seminář v San Salvadoru. V něm studovali a byli vysvěceni někteří afričtí duchovní. Jezuité vţdy brali velmi váţně vzdělávání mladých místních obyvatel. V roce 1624 sepsali jezuité katechismus v lokálním konţském jazyce Kikongo. Problémem bylo, ţe i kdyţ výuka byla vedena v mateřském jazyce domorodců, liturgie se slavila stále v latině, coţ znamenalo, ţe lidé rozuměli pouze napůl (FFSA, nedatováno).
2.2.6 Provincie Zimbabwe a Mosambik (ZIM) V listopadu roku 1560 dosáhl jezuita Gonçalo de Silveira města Tete v Mosambiku a odtud pokračoval na dvůr krále Mwene Mutapa v severozápadní části Mutoku v blízkosti řeky Mazowe. Král a jeho matka se stali křesťany. Proti Silveirovi se však postavili muslimští obchodníci. Silveira byl později zabit a mise v Zimbabwe se zhroutila. Úspěšný misijní pokus se poté podařil aţ v devatenáctém století. 16. února 1879 papeţ Lev XIII podepsal dekret o zřízení mise Zambezi a svěřil ji pod křídla Tovaryšstva Jeţíšova. Dva měsíce po této události cestovalo šest jezuitských kněţí a pět bratrů z Grahamstownu v Jihoafrické republice na sever. Přešli přes Kimberley, Limpopo a v červenci dorazili do hlavního města Khama v Shoshongu. Poté cestovali dál a v srpnu dosáhli zlatých polí Tati v moderní Botswaně nedaleko od hranic Zimbabwe. Otec Depelchin (vedoucí skupiny) se zde rozhodl na jiţním břehu řeky Tati zaloţit misi, kterou jezuité nazvali Dobrá Naděje. Byla to první mise jezuitské provincie Zimbabwe. Depelchin šel na sever do Bulawayo a v září dosáhl hlavního města Lobengula. Díky opravě a namalování králova vozu si získal jeho přízeň a tím i povolení, aby mohli jezuité zůstat. Jezuité se mnoho snaţili, ale neučinili ţádný pokrok v evangelizaci a přinášení křesťanské víry lidu Lobengula. V roce 1887 otec Prestage přesunul misi do Empandeni, kde získal povolení k zaloţení školy. Tato jezuitská mise v provincii je nejstarší misí. Funguje ještě dodnes, i kdyţ uţ v současnosti není jezuitská. Depelchin byla zklamaný pomalým pokrokem s Lobengula obyvateli, a proto se rozhodl poslat dvě další výpravy, jednu směrem na východ k Mzila – Shangaan (Zimbabwe) a druhou na sever do Lewanika Barotsi. Ani jedna z těchto expedic nebyla úspěšná, především kvůli komárům, kteří přinesli smrt většině těchto jezuitů. Depelchin
33
se rozhodl začít pracovat s lidmi Tonga a nakonec se mu podařilo získat povolení k zahájení mise v osadě Mwemba (Zambie) na severním břehu Zambezi. Domorodci byli velice brzy proti jezuitům a pokusili se je otrávit. Jeden z otců (otec Terorde) zemřel a další bratr byl velmi nemocný (bratr Vervenne). Po této události zbývající jezuité odešli pryč. Otci Depelchinovi, nemocnému malárií, se podařilo získat od Lewanika na Barotse (Zambie) pozemky pro misijní stanici. Roku 1886 otec Prestige nakonec přesvědčil Lobengula, aby mohl postavit školu v Empandeni (Zimbabwe). Rok nato ještě s otcem Andrew Hartmannem vybudoval školu v Empandeni. Po podepsání Rudd konsese (rybaření) vztahy mezi Evropany a Lobengulou ochladli, tak se museli jezuité na nějaký čas stáhnout. Roku 1890 si Rhodos přišel nárokovat zemi mezi Zambezi a Limpopo na základě chatrné dohody s Lobengulou, kterou si Rhodos interpretoval velice volně. Krátce poté se otec Prestage vrátil do Empandeni. V Salisbury byla zaloţena residence jezuitů a v roce 1892 první mise v Mashonaland, v Chishawasha. Roku 1894 se otec General rozhodl svěřit misi do rukou britských jezuitů, i kdyţ zde bylo i mnoho jiných jezuitů, kteří přijeli z různých zemí. Navzdory válkám prvního desetiletí kolonialismu to bylo velice horečné období expanze. Mise, školy a farnosti byly zaloţeny v Bulawayo (1894), St George’s (Bulawayo 1896), Gokomere (1896), Mutare (1899), Embakwe (1902), Gweru (1903), Chikuni (1905), Kasisi (1905), Driefontein (1906), St Joseph’s Hama (1908), Katondwe (1910), St Peter’s Mbare (1910) atd. Roku 1927 byla autorita britského provinciála delegována na nadřízeného na místě mise v Africe. V roce 1930 byl vysvěcen první biskup Aston Chichester. Mezi jezuity v této zemi bylo veliké mnoţství Němců, kteří potřebovali svůj vlastní prostor, aby mohli zaměřit své úsilí a vybudovat identitu podpoře, která, jak věděli, přichází z Německa. A tak v roce 1957 východoněmecká provincie převzala Sinoia (Chinhoyi) misi. V průběhu několika let zaloţili tito jezuité mise v Guruve (1958), misii svatého Alberta a školu (1962), Karoi (1963), Chitsungo (1964), Magondi (1964), Banket (1970) a St Boniface Hurungwe (1970). V sedmdesátých letech dvacátého století, kdy zde byla britská a německá mise, generální představený jezuitů volal po vytvoření jedné provincie, psal se rok 1978. V obou misiích se sniţoval počet jezuitů z Británie a Německa a zvyšoval se počet lokálních bratří. V reakci na tyto nové podněty se obě mise rozhodly spojit své zdroje. Po několika letech provozu místního noviciátu v Zimbabwe se jezuité roku 1983 spojili se Zambií/Malawi a Východní Afrikou ve společném noviciátu v Lusace. V roce 1994 byla zaloţena Arrupe College
34
v Harare jako vysoká škola filosofická a humanitních věd, která školí jezuity z celé anglicky mluvící Afriky (Jesuits Zimbabwe, nedatováno).
2.2.7 Region Rwanda-Burundi (RWB) Rok 1951 je počátečním rokem přítomnosti Tovaryšstva Jeţíšova ve Rwandě. Král Mutara Rudahigwa Charles kontaktoval jezuity z belgické provincie a poţádal o zřízení střední školy klasických humanitních věd. Roku 1951 přijel otec Leo Verwilghen, aby připravil základy. Jiţ v lednu roku 1952 začali první studenti v předběţných humanitních studiích v Kabgayi (biskupské sídlo vikariátu Rwandy). Ve stejném roce král poskytuje jezuitům půdu v Gatagara blízko Nyanzy (královské hlavní město Rwandy). Přípravné stavební práce na škole začaly okamţitě. V současné době na místě stojí Domov Panny chudých, který slouţí jako útočiště pro tělesně postiţené. Po několika měsících práce na této budově se vláda svěřeneckého území RwandyBurundi z politických důvodů rozhodla, k velké nelibosti krále a všech Rwanďanů, přenést stavbu školy do Usumbura v Burundi. Tato vysoká škola měla být mezirasovou školou. Mezi prvními studenty byli lidé z Rwandy, Burundi, Zairu, Evropané a Asiaté. Jezuité byli nuceni opustit Gatagara a jít prozkoumat konstrukci školy v Usumbuře (Bujumbura). Zatím studenti dvou zemí Rwandy a Burundi pokračovali ve studiu v hlavním semináři Nyakibanda (Rwanda), v prostorách pro otce. Ostatní studenti se stěhovali do Usumbury na novou vysokou školu Ducha Svatého. První rwandský jezuitský kandidát Nyakibanda Chrysologos Mahame byl přijat do Tovaryšstva Jeţíšova v roce 1952 v noviciátu Djuma v jezuitské misii Kwango-Kwilu (belgické Kongo). Od té doby téměř kaţdý rok přibývali další. V roce 1966 byl noviciát převeden z Djuma do Cyangugu ve Rwandě, kde byla postavena vysoká škola Bukavu. Na této škole přebývali otcové J. - M. Cardol a A. Bouillot ve společnosti dvou Rwanďanů, kteří se jmenovali Augustin Karekezi a Théoneste Nkeramihigo. Tímto se Tovaryšstvo opět vrátilo do Rwandy. V roce 1969 byl udělen Tovaryšstvu ve Rwandě právní status náboţenského spolku. Téhoţ roku jsou Otcové Chrysologos Mahame, Leon Verwilghen, Tony Vandenkerckhoven jmenováni a posláni do provincie ve střední Africe. Mají za úkol zaloţiti duchovní, společenské a kulturní centrum v Kigali, hlavním městě Rwandy (nyní Centre Christus). Toto místo bylo důleţité pro setkávání a organizování duchovních cvičení a rekolekcí v místním jazyce, které bylo umoţněno díky přítomnosti rwandského jezuity. V roce 1974 vláda Rwandy svěřila vedení vysoké školy Gisenyi do rukou Tovaryšstva. K tomuto novému apoštolátu jsou posláni otcové 35
Jean Gasenge, Marc Van Stratum a Albert De Schrijver. V roce 1977 otevřeli v místě svého působení obchodní a správní úsek. V roce 1980 sídlí čtvrtina jezuitské komunity v Butare kvůli vysokoškolskému studiu na Národní rwandské univerzitě pro jezuitské scholastiky. V roce 1986 se vysoká škola Gisenyi pod vedením otce Alexise Habiyambere přemístila na nové místo do nových budov. Tato škola má tři sekce sekundárního vzdělávání; ekonomiku, bio-chemii, matematiku a fyziku. Finanční prostředky na výstavbu této školy byly získány díky spolupráci belgické a rwandské vlády (Mahame, nedatováno).
2.2.8 Provincie Zambie-Malawi (ZAM) Otec Henri Depelchin (1822-1900), který plnil své misijní poslání nejprve v Indii, byl vybrán v roce 1877, aby vedl tucet jezuitů do horní části údolí řeky Zambezi. V roce 1882 polovina jezuitů z jeho výpravy zemřela a Depelchin byl odvolán zpět do Belgie. V průběhu čtyř let, kdy pobýval v Evropě, se domluvil s dalšími dvěma otci Moreauem a Torrendem, aby se znovu pokusili vytvořit misi v Africe, coţ se jim nakonec povedlo. Moreau promluvil s náčelníkem Monzem v roce 1902 a s jeho svolením vzal čtyři mladé muţe, včetně náčelníkova syna, aby je učil farmaření v Zimbabwe. Ti během té doby otce Moreaua naučili jazyk Tonga. V roce 1905 se vrátili zpět. Ještě ten rok byla v Chikuni v Jiţní Zambii dvěma francouzskými jezuity, otcem Josephem Moreauem a otcem Julesem Torrendem nová misijní stanice. Zde byl také v roce 1911 postaven kostel, z něhoţ do dnešní doby zbyla pouze věţ. Místo Chikuni je také sídlem jezuity provozované střední školy Canisius a jezuitské rozhlasové stanice. Obě tyto záleţitosti vznikly ale aţ mnohem později (Manresa(b), nedatováno).
2.2.9 Provincie Madagaskar (MDG) Jezuité se poprvé dostali na Madagaskar na počátku 17. století z Goa, dva z nich spolu se synem krále Anosy, který byl před tím poslán na Goa, kde byl vzděláván a posléze pokřtěn jezuity. Zprvu král Anosy dovolil jezuitům hlásat křesťanství na svých panstvích, ale po nějaké době, kdy začali mít nějaký vliv, změnil názor. Jeden z jezuitů zemřel a druhý se vrátil do Indie. Ve 40. letech 19. století se generální představený jezuitů otec Roothan rozhodl poslat šest francouzských jezuitů z provincie Lyonu na pomoc snaze evangelizovat národ na Madagaskaru. Začali v odlehlých osadách a věnovali se hodně vzdělávání. V roce 1861 dostali povolení ke vstupu do Tananarivo.
36
Navzdory některým překáţkám byla v roce 1888 v Amparibe zaloţena jezuitská kolej svatého Michaela. Amparibe je částí hlavního města. Tato země jim byla princem Ramahatrou věnována. Kolej je také známa jako kolej Masina Miley a College Saint Michel. Arcibiskup Antananarivo, kardinál Armand Gaetán Razafindratandra je absolventem St. Michael, stejně jako Jean-Joseph Rabearivelo (1903-1937), jeden z nejvýznamnějších
afrických
francouzsky
mluvících
básníků
(Manresa(a),
nedatováno).
2.3 Jezuitské misie v subsaharské Africe v současnosti Tato část zodpovídá hlavní otázku celé práce o tom, jaké je sociální působení jezuitských misií v subsaharské Africe v současnosti.
2.3.1 Provincie Jižní Afrika (SAF) Jihoafrická republika je země s největší epidemií AIDS na světě. Je přirozené, ţe se zde jezuité snaţí podporovat obyvatele, kteří jsou zasaţeni AIDS a ţe se snaţí ve své kaţdodenní práci zabraňovat dalšímu šíření tohoto onemocnění. Jezuité v Jiţní Africe pracují jako univerzitní a školní kaplani, faráři, lektoři filozofie a teologie, duchovní a retreatoví ředitelé, učitelé v seminářích a pracují také s uprchlíky. Klíčovým přínosem pomoci Jihoafričanům je naučit je jako jednotlivce, rodiny, skupiny, komunity a církve přijímat ţivot s AIDS. Jeden jezuita, otec Peter Knox SJ, se do této práce pustil s novým a nápaditým úhlem pohledu. Také je autorem knihy zkoumající vazby mezi pandemií, katolickou církví a důleţitými jihoafrickými tradicemi kultu předků. Důleţité sluţby a aktivity probíhají ve farnostech. V Kapském městě otec Matsepane Morare SJ pracuje jako farář v kostele svaté Panny Marie v Nyenze. Tato oblast má velmi vysokou míru tuberkulózní infekce, která je poháněna jak hlubokou chudobou, tak i vysokou prevalencí viru HIV. Za pomoci metodiky Education for Life (EFL) a vzájemného vzdělávání a výchovy tým z farnosti tvrdě pracoval, aby vychoval a vzdělal mládeţ v kontextu hodnot, jeţ jim později pomohou činit správná rozhodnutí v tvrdém a těţkém prostředí, ve kterém ţijí. Ve farnosti Nejsvětější Trojice v Johannesburgu malá skupina mediků provozuje základní ordinaci pro bezdomovce. Klinika nabízí dobrovolné poradenství a testování (VCT). Ty, kdo jsou testováni pozitivně na HIV, odkazuje na místní kliniky. V roce 2011 se lékařská sluţba společně s nevládními organizacemi
37
zasadila o epidemiologický výzkum, který bude zaměřen na výskyt HIV mezi lidmi bez domova (AJAN(i), nedatováno). V Jiţní Africe existuje téţ další velký jezuitský projekt, který se rozprostírá skrze mnoho zemí celé Afriky a zasahuje i do dalších oblastí po celém světě. Jedná se o Jesuit Refugee Service. Jiţní Afrika je jednou z deseti geografických oblastí této mezinárodní katolické organizace přidruţené k Tovaryšstvu Jeţíšovu. Z úřadu v Jiţní Africe jsou podporovány programy v jednotlivých zemích, v Angole, Malawi, Jihoafrické republice a Zimbabwe. Projekty zahrnují pomoc uprchlíkům a násilně vysídleným osobám, zajišťují těmto osobám přístup ke vzdělání, zdravotní péči a nabízejí podporu malých podniků. V Angole jsou uprchlíci vzděláváni ve svých právech a je jim téţ zde v této podobě nabízena pomoc. V Malawi spolupracuje JRS s Jesuit Commons a přináší vysídleným osobám řadu vzdělávacích iniciativ. JRS zde také poskytuje psychosociální programy pro uprchlíky a vysídlené osoby vyţadující psychosociální podporu. V Zimbabwe JRS pomáhá v uprchlickém táboře, kde lidem poskytuje různá školení, tyto tréninky zahrnují základní počítačové znalosti, kadeřnické a kosmetické dovednosti a kurzy šití. Jsou zde také iniciativy, které se snaţí zavádět akreditované vzdělávací a stipendijní programy pro studenty v uprchlickém táboře. V Jiţní Africe pracuje JRS s uprchlíky v městských oblastech, jako je Johannesburg a Pretoria, aby jim pomohla získat příjem k vlastní obţivě. Johannesburg je domovem největší městské populace uprchlíků na světě (JRS(a), nedatováno).
2.3.2 Provincie východní Afrika (AOR) Jezuitská provincie AOR zahrnuje Etiopii, Keňu, Súdán, Jiţní Súdán, Tanzánii a Ugandu. Keňa je domovem AJAN House, coţ je koordinační uzel sítě AJAN, který je umístěný v Kangemi, na chudém předměstí Nairobi. Ve městě Nairobi jezuité pomáhali se zakládáním a vytvářením inovačních projektů pro děti a mládeţ, která je postiţená onemocněním AIDS. Tyto projekty se rychle rozrůstaly a získávaly zaslouţenou pověst. Otec Terry Charlton SJ spolu s Christian Life Community (CLC) zaloţil střední školu St Aloysiuse Gonzagy v Kibeře. Domov pro HIV pozitivní sirotky v Nyumbani byl zaloţen otcem Angelem d’Agostino SJ, později byl rozšířen o komunitní péči. Ve farnosti Kangemi byl jezuity vytvořen program Upendo. Tato aktivita se věnuje dětem, které jsou zanedbávány a zneuţívány. Farnost provozuje téţ program Uzima pro lidi postiţené HIV. Dále jsou vytvářeny programy věnující se výzkumu, komunikaci a
38
prosazování řešení této pandemie. Kaţdý týden rádio Kwizera, které sídlí v západní Tanzanii, vysílá programy o HIV a AIDS. Sociální centrum Hakimani v Nairobi zahájilo program pro mládeţ ve spolupráci s AJAN, který se spíše zaměřuje na intelektuální a psychologickou formaci neţ na reprodukci stávajících a obvyklých varování před virem HIV. Tento Hakimani-AJAN projekt se jmenuje „Myslíš, ţe pozitivní alternativy existují?“ a řeší klíčovou otázku; do jaké míry je přírůstek nových případů HIV pozitivních důsledkem neschopnosti lidí propojit si varovné zprávy zprostředkované přísnými preventivními kampaněmi s reálným nebezpečím nákazy virem HIV. V Ugandě byl zaloţen Jezuitský fond solidarity, který zaloţil kanadský jezuitský misionář na počátku 90. let a jeţ pomáhá mnoha svobodným matkám a sirotkům, kteří jsou postiţeni onemocněním AIDS. Program je aktivní v Kampale a Gulu a poskytuje základní ale velice důleţitou podporu matkám, aby mohly ţít a aby jejich rodiny zůstaly pohromadě a děti chodily do školy. V Etiopii jezuitská kněţská univerzita v Addis Ababě organizuje preventivní aktivity proti HIV, do kterých se zapojují mladí lidé. Také duchovně doprovází lidi s HIV (AJAN(d), nedatováno). Na škole Hekima College (Nairobi, Keňa) se mladí jezuitští studenti stále více začínají zabývat ekologií. Komise pro ţivotní prostředí v jezuitském společenství v Hekimě se domnívá, ţe teologie má za úkol vysvětlit vztah, který je mezi stvořením a stvořitelem, Bohem. Studenti se proto učí odpovědnosti k prostředí, ve kterém ţijí, k africkému kontinentu. Někteří členové komunity se začínají zajímat o ekologické zahradničení. Na Hekima College se zahájilo vyučování etiky ţivotního prostředí, které je zaměřeno na křesťanské zásady v oblasti ţivotního prostředí. Komise pro ţivotní prostředí v Hekimě rozvíjí spolu s Catholic Youth for Environmental Sustainability in Africa (CYNESA) program víry a environmentální výchovy. V červnu roku 2014 se konalo fórum mladých o víře a ţivotním prostředí, kterého se účastnili katoličtí představitelé z asi 10 afrických zemí (Nyiribakwe, nedatováno, s. 26-27). Východní Afrika je domovem velké populace uprchlíků. Pracuje zde mezinárodní organizace Jesuit Refugee Service, která pomáhá v uprchlických táborech, v městských a návratových oblastech ve čtyřech zemích. V hlavních městech Etiopie, Keni a Ugandy čelí stále větším výzvám, pokud jde o počty uprchlíků, špatné podmínky, ve kterých ţijí a rizika, jimţ čelí. JRS se téţ zapojuje do dlouhodobých závazků, jako je doprovázení jihosúdánských uprchlíků při obnově jejich země. Do vzdělávacích projektů je zapojeno přibliţně 55 000 lidí. Jeden z prvních závazků v regionu byl pomoci tisícům lidí 39
vysídlených válkou a hladomorem v Etiopii. V roce 1993 v Ugandě JRS započala jeden ze svých vůbec největších vzdělávacích programů. V jiţním Súdánu rozšířila svou oblast pomoci na vracející se uprchlíky a vnitřně přesídlené osoby, aby jim pomohla s návratem a začleněním. Probíhají zde rozsáhlé vzdělávací projekty, pastorační péče a JRS se téţ zapojuje do vytváření a budování míru. JRS téţ nabízí kurzy gramotnosti pro dospělé v Mellit, Dárfúru a v severní Ugandě. Organizace pomáhá lidem, kteří se nyní vracejí do svých vesnic a domovů po letech, kdy byli vnitřně vysídleni v důsledku konfliktu mezi armádou a rebely z Armády boţího odporu (LRA). JRS má dobře zavedené projekty v Nairobi, Kampale, Addis Abebě, přijímá městské uprchlíky a nabízí jim jazykové kurzy a další vzdělávací a rekreační činnosti, příjmové aktivity, pomoc při mimořádných událostech, právní a sociální sluţby. Jiţ několik let má JRS běţící projekty v severozápadní Keni v táboře Kakuma, jeţ se zaměřují na vzdělávání, poradenství, péči o osoby se zvláštními potřebami a pozůstalé sexuálního a genderového násilí. V roce 2010 zde vznikl pilotní projekt zahájený JRS ve spolupráci s jezuitskými univerzitami v USA. V letech 2010 a 2011 JRS začala pracovat v dalších dvou táborech v Etiopii, které přijímají eritrejské uprchlíky (JRS(b), nedatováno).
2.3.3 Provincie západní Afrika (AOC) Tato provincie zahrnuje země Benin, Burkinu Faso, Kamerun, Středoafrickou republiku, Čad, Kongo, Pobřeţí slonoviny, Gabon, Guineu, Senegal a Togo (JESAM, nedatováno). Pokusila se umístit resort pro AIDS přímo do kontextu svých priorit. To znamená, ţe vytvořila komisi pro AIDS a snaţí se školit a formovat jezuity a jejich spolupracovníky, kteří se chtějí více zapojit do boje proti této pandemii. Ústředí těchto snah v provincii je Centre Ésperance Loyola (CEL – Loyola centrum naděje), první jezuitský projekt svého druhu a komunitní centrum zcela věnované prevenci AIDS a péči o nakaţené v Lomé, v Togu. CEL organizuje školení v mnoha oblastech souvisejících s AIDS. Vzájemné vzdělávání a income-generation Iniciativy, k nimţ dochází v celé provincii AOC, ukazují, ţe AIDS je opravdu téma zasahující a protínající více oblastí. V Libermann College v Kamerunu jsou pořádané kurzy Éducation à la Vie et l’Amour (EVA – Vzdělání pro ţivot a lásku), zaloţené na ţivotních zkušenostech. Na univerzitě Catholique d'Afrique Centrale v Yaounde, v Kamerunu jezuitský lektor v oblasti sociálních věd zkoumal roli sdruţení lidí ţijících s HIV. V Čadu funguje nemocnice za účasti Tovaryšstva Jeţíšova nabízející zdravotní, nutriční a pastorační péči. Vzdělávací centra pro mladé lidi v Beninu, Burkině Faso a Čadu se snaţí řešit 40
pandemii skrze diskuze, pořádáním informačních kampaní a školících kurzů. Ve Středoafrické republice provozuje katolické univerzitní centrum v Bangui zařízení, jeţ se věnuje prosazování dobrovolného poradenství a testování (VCV) a dalším prostředkům prevence ve studentském prostředí. The Christian Life Community (CLC), který je umístěný v Abidjanu na Pobřeţí slonoviny má komisy pro boj s AIDS. Jezuitská komunita v Ouagadougou v Burkyně Faso podporuje dvě asociace, které spoluzaloţili. Jedná se o Sdruţení solidarity, ţivota a zdraví (ASVS - Association Solidarité Vie et Santé) a Dobrovolnickou organizaci naděje (ABE - Association Bénévoles de l’Espérance) (AJAN(e), nedatováno). V Togu, v Lomé se v roce 2001 usadili dva jezuitští otcové, podílejí se zde na pastoraci mládeţe a prevenci proti HIV/AIDS (Jésuites de la Province d'Afrique de l'Ouest, nedatováno). V roce 1963 bylo zaloţeno Catholic University Center (CCU) biskupem Jeanem Zoa. Je to nejstarší duchovní, kaplanská univerzita v zemi. Catholic University Center v Yaoundé, hlavním městě Kamerunu, má od počátku za cíl podpořit růst apoštolátu laiků, intelektuální a kulturní svět vyššího vzdělání (Kibangou, nedatováno, s. 80). V Čadu v roce 2008 započal projekt Foi et Joie Tchad ve vzdělávacím sektoru. Projekt dává příleţitost jak dětem, tak i dospělým chodit do večerní školy. Pilotní projekt byl zahájen v Čadu se třemi venkovskými školami. V roce 2009 do této aktivity přibylo pět škol a v roce 2010 dalších devět. To znamená, ţe jiţ byla vybudována síť 17 venkovských komunitních škol. Foi et Joie Tchad si klade za cíl vytvořit svět, kde všichni chudí a lidé na okraji společnosti můţou získat dobré vzdělání, které jim umoţní změnit svůj ţivotní styl. Součástí projektu je vzdělávací centrum poskytující noční studovnu se světlem, knihovnu, různé kulturní a sociální aktivity atd. v oblasti Mongo. V současné době se projekt Foi et Joie Tchad skládá ze tří pracovních sítí; první síť má 17 škol, druhá vzdělávací středisko svatého Ignáce s 237 středoškolskými studenty a třetí obsahuje devět škol. Mezi úspěchy projektu patří zvýšení školní docházky z 21% na 40%. Mezi hlavní problémy a výzvy patří to, aby studenti vydrţeli chodit do školy aţ do posledního ročníku základní školní docházky. Tento problém je hlavně na vesnicích, kde děti často nemohou do školy, protoţe musí pomáhat doma. Dalším důvodem ukončení školní docházky je manţelství dívek (Mborong, nedatováno, s. 94-95).
41
Region západní Afriky patří do jedné z deseti geografických oblastí mezinárodní katolické organizace Jesuit Refugee Service, sponzorované Tovaryšstvem Jeţíšovým. Regionální úřad v západní Africe pomáhá uprchlíkům a vnitřně přesídleným osobám ve Středoafrické republice (CAR), Čadu a na Pobřeţí slonoviny. Sluţby zahrnují vzdělávání, školení v různých dovednostech, odborné vzdělávání a zdravotní péči. Organizace JRS v těchto oblastech podporuje přestavbu válkou zničených komunit, včetně rekonstrukce škol a opětovného začleňování bývalých dětských vojáků do společnosti (JRS(c), nedatováno).
2.3.4 Provincie severozápadní Afrika (ANW) Severozápadní africká jezuitská provincie se v současnosti skládá z Nigérie, Ghany, Libérie, Sierra Leone a Gambie. V roce 2012 má tato provincie 106 jezuitských bratří. 96,2% z nich pocházejí z Nigérie a Ghany. 3,7% jsou cizinci pocházející především ze Spojených států. Jezuité v severozápadní africké provincii jsou zapojeni do těchto resortů; čtyř farností (St. Joseph Catholic Church v Benin city, St Anthony Catholic Church v Accře, Christ The King Catholic Church v Lagosu, St. Francis Catholic Church v Lagosu), pěti škol (Loyola Jesuit College v Abuji, Jesuit Memorial College v Port Harcourtu, střední škola svatého Františka v Lagosu, Quaye Nungua Primary and Junior Secondary School a Saint Ignatius of Loyola Basic School at Baatsona, obě jsou v Accře); dvou retreat center a Catholic Chaplaincy v Lagosu University Teaching Hospital a College of Medicine of the University of Lagos (LUTH/CMUL) (North-West Africa Province of the Society of Jesus, nedatováno). V Nigérii je sluţba v oblasti AIDS nedílnou součástí apoštolské práce mnoha jezuitů. Například v Lagosu v univerzitní fakultní nemocnici je jezuitský kaplan. V Gidan Mangoro v Abuji je resort pro oblast AIDS. Touto sluţbou se jiţ dlouho prezentuje
Loyola
Jesuit
College.
Škola
pomáhá
postiţeným
studentům
a
zaměstnancům, stejně jako obyvatelům okolních vesnic. Zřizuje také studentský klub mladých proti AIDS (Youth Against AIDS). Na střední jezuitské škole svatého Františka v Idimu v Lagosu je klub Youth Alive (YA), který sdruţuje absolventy kurzu Education for Life (EFL). Toto vzdělávání, které je velice populární v katolické církvi v celé Africe je zaloţené na hodnotách prevence proti HIV. Tyto dvě aktivity vedené jezuity, YA a EFL, jsou k dispozici ve dvou farnostech; Christ the King Parish v Ilasamaje v Lagosu a St Joseph’s Parish v Benin City. Farnost svatého Josefa zaloţila
42
Parish Action Committee on AIDS (PACA), jehoţ dobrovolníci navštěvují lidi s AIDS. Farnost také hostí podpůrnou skupinu AIDS pro 10 aţ 15 lidí, kteří se scházejí kaţdý měsíc (AJAN(ch), nedatováno).
2.3.5 Provincie centrální (střední) Afrika (ACE) Tato provincie se omezuje na území Demokratické republiky Kongo, je sídlem vedoucího projektu AJAN – African Jesuit AIDS Network: Parlons – SIDA (Talk – AIDS), (Pojďme si promluvit o AIDS) v Kisangani. Projekt postavený na základě farnosti nabízí holistický přístup a osobní péči pro lidi s HIV, jejich rodiny a sirotky a provádí osvětové činnosti. Další jezuitské farnosti mají v Konţské demokratické republice aktivní resort pro AIDS. Ve farnosti St. Pierre Claver v Bukavu a také na východě Demokratické republiky Kongo byl vyvinut pro lidi postiţené HIV pastorační a psychosociální resort, který zahrnuje populární kaţdotýdenní mši přesně na míru pro potřeby těch, kteří jsou nemocní. V Kikwit, velkém městě na západě, Foyer Louis de Gonzaque (Aloysius Gonzaga Forum) organizuje osvětové akce v oblasti AIDS skrze centrum farnosti Sacré-Coeur a podporuje lidi s HIV ve spolupráci s asociací. Programy jsou součástí rostoucího vlivu resortu pro AIDS v centrální africké provincii. V konţské demokratické republice ţije téměř 250 jezuitů, kteří své iniciativy rozvíjejí s mnoha nastaveními na velkém počtu míst, kde pracují. Další aktivity, které stojí za povšimnutí, probíhají na jezuitských vysokých školách v Kinshase a Kikwitu. Velmi důleţitá je téţ v Kinshase skupina křesťanského komunitního ţivota (CLC) se jménem Stop – SIDA (Stop – AIDS), která obstarává péči a prevenci o lidi postiţené AIDS ve třech chudých čtvrtích hlavního města. Konţská demokratická republika je domovem jedné z jezuitských vysokých škol, jeţ se zabývá formací, filozofické fakulty St Pierre Canisius. Tato vysoká škola utvořila skupinu mladých jezuitských studentů AJAN – Canisius, kteří věnují část svého času návštěvám lidí s HIV v okolí a kteří se téţ věnují odborné reflexi o AIDS (AJAN(a), nedatováno).
2.3.6 Provincie Zimbabwe a Mosambik (ZIM) Země Zimbabwe je domovem velmi dynamického projektu zaměřeného na prevenci HIV, jedná se o JAP, Jezuitský AIDS projekt. Otec Ted Rogers SJ tento projekt zahájil v Harare v roce 1996 s paní Christine Mtize, aby bojoval proti alarmující prevalenci v zemi. Od té doby projekt umoţnil tisícům mladých lidí ţít zodpovědně a
43
šťastně bez viru HIV a v jejich komunitách se zasadil o podporu spravedlnosti a soucitu mezi lidmi. Mnoho jezuitských bratří v této provincii je zapojeno do sluţby týkající se HIV/AIDS. V současné době existuje asi 120 jezuitů ţijících a pracujících v Zimbabwe v různých apoštolátech; bylo zaloţeno mnoho škol, zapojeno do aktivit deset farností (čtyři v Harare, další kousek od centra a pět na venkově). Projekt JAP pracuje i ve školách, farnosti nabízejí potravinovou pomoc, pastorační péči a poradenství. Kaplani doprovázejí lidi infikované virem HIV. Silveira House je jezuitským společenským centrem, které nabízí sluţby lidem s HIV/AIDS v rámci rozvojových a vzdělávacích aktivit. Jesuit Relief Fund poskytuje potravinovou pomoc lidem, jeţ jsou ve velké nouzi. Otec Oskar Wermter SJ z jezuitského komunikačního oddělení, píše reporty a zprávy, za účelem zdůraznění a podtrhnutí drsné reality ţivota lidí v černošské čtvrti Mbare, části Harare s vysokou hustotou obyvatel, kde je Jesuit Relief Fund situován (AJAN(g), nedatováno). Jezuitská farnost Fonte Boa v západním Mozambiku provozuje projekt Sementes do amant (Semínka budoucnosti). Tento projekt se skládá ze šesti komunitních center pro sirotky. Centra jsou umístěna rovnoměrně do určitých zón farnosti. Ve vesnicích v blízkosti základní školy a v kaţdé domácnosti s osmi nebo devíti dětmi. První komunitní centrum bylo otevřeno v červnu roku 2008 a poslední bylo dostavěno v roce 2010. Kaţdý domov pojme 15 dětí a má svůj vlastní dieselový mlýn na mouku k podpoře soběstačnosti. Místní komunity se plně zapojují do projektu, poskytli manuální pomoc s pracemi na stavbách a konstrukcích v jednotlivých stádiích, dále vybírají děti a monitorují výkon a zajišťují údrţbu domovů (AJAN(h), nedatováno).
2.3.7 Region Rwanda-Burundi (RWB) „Jsme lidé, kteří chtějí žít!“ To je motto Service Yezu Mwiza (Dobrý Jeţíš v Kirundi), coţ je komplexní program boje proti AIDS, který v regionu RWB provozuje Tovaryšstvo Jeţíšovo. Tato aktivita sídlí v Bujumbuře a je vedená otcem Désiré Yamuremye SJ. SYM dochází za lidmi, kteří jsou nakaţení virem HIV, za jejich rodinami a sirotky a za těmi, kteří bydlí v nepřístupných venkovských oblastech, farnostech okolo hlavního města. V Bujumbuře na Lyceu Ducha Svatého (Lycée du Saint-Esprit) běţí dlouhodobý studentský klub Stop-SIDA (Stop-AIDS), který se snaţí o to, aby si mladí lidé uvědomili jak nebezpečná tato pandemie je. The Christian Life Community (CLC) ve Rwandě v Kigali vytvořil resort pro AIDS jako sdílené
44
apoštolské poslání. Od roku 2005 členové této komunity docházejí za lidmi s HIV a snaţí se je doprovázet za pomoci pastorace. Jejich pověření je velice jednoduché; běţ za člověkem s HIV, navštiv jej, nabídni mu přátelství a promluv si s ním takovým způsobem, který podpoří, zachová a obnoví vůli jeho ţivotu. Avšak komunita po nějaké době díky zkušenostem, které měla, začala pracovat na projektu, který nabízí nejen pastorační, ale i zdravotní, psychologickou a materiální podporu. Stejně jako i v ostatních provinciích a regionech jezuité velmi vyuţili své schopnosti a dovednosti, aby přispěli k boji proti pandemii AIDS. Thierry Manirambona SJ je burundský scholastik, který píše překrásnou poezii a prózu, aby zdůraznil ţivot, zoufalství a naději lidí s HIV (AJAN(f), nedatováno).
2.3.8 Provincie Zambie-Malawi (ZAM) Pro tuto jezuitskou provincii je prioritou AIDS. Dvě setkání pořádané v posledních letech daly další podobu jedinečnému přínosu, který jezuité mohou přinést v boji proti této pandemii. Jedna ze schůzek, která byla pořádána výborem pro sociální apoštolát provincie, se zaměřila na jezuitskou spiritualitu jako prostředek udrţitelnosti a také na lidi postiţené AIDS, stejně jako spolupracovníky. Účastníci druhého setkání zvaţovali, jak je farnost privilegovaným místem v boji proti HIV a AIDS. Ve skutečnosti je v provincii Zambie-Malawi většina aktivit proti HIV/AIDS zaloţena ve farnostech. Tato místa nabízejí pastorační sluţbu infikovaným a nemocným, navštěvují a dávají pomazání velmi nemocným lidem, organizují pohřby a podporují pozůstalé. Většina farností má projekty domácí péče (HBC-Home-based care), které jsou provozovány dobrovolnými pečovateli obvykle z malých křesťanských společenství (SCCs). V současné době, protoţe pacienti jiţ nepotřebují tak intenzivní fyzickou péči, díky antiretrovirové léčbě (ART), se pozornost přesouvá více k sirotkům a ohroţeným dětem. Většina projektů HBC zahrnuje aktivity tvořící příjmy k financování práce pečovatelů a k pomoci lidem, k podpoře, aby přeţili. Jeden takový projekt se nachází ve farnosti svaté Panny Marie v Matero na okraji Lusaky a další ve farnosti Chikuni v jiţní Zambii. Dvě centra pro sociální rozvoj provincie, Jezuitské centrum pro teologickou reflexi (JCTR) a Kasisi zemědělské cvičné centrum (KATC) řeší AIDS jako prioritní průřezový problém. KATC nabízí krátkodobé kurzy v ekologickém, udrţitelném zemědělství pro pěstování plodin, které jsou zdravější a výţivnější, bohatší na minerální látky a vitamíny. Kurzy obsahují i část vztahující se na HIV/AIDS. Tento modul vysvětluje, jak ekologické zemědělství zmírňuje chudobu, zesiluje potravinovou 45
bezpečnost a poskytuje lepší výţivné jídlo, coţ je důleţité pro prevenci HIV a pro péči o ty, kteří jsou HIV pozitivní (AJAN(b), nedatováno). V roce 1974 začala jezuitská instituce Kasisi Agricultural Training Centre (KATC) nabízet pro rodiny dvouletou praxi ve smíšeném zemědělství. Aţ ke konci 80. let školení nabízelo konvenční nebo industrializované zemědělství. To znamená, ţe byl kladen důraz na vyuţití anorganických hnojiv a chemikálií. Po dvouletém školení a tréninku v KATC se rodiny vrátili zpět do svých vesnic. Mají zakoupených pár volků, zařízení na obdělávání půdy, pěstování plodin, kolo a někdy i vodní čerpadlo. KATC nabídl rodinám půjčku na nákup hnojiv, hybridních osiv a chemikálií. Pokud byly dobré podmínky, hodně deště apod. rodiny půjčky splácely, pokud ne, tak musel nějakým způsobem KATC vstřebat ztrátu. Postupem času si lidé uvědomili, ţe to není správný způsob, a začali se poohlíţet jinde, po ekologických farmách. Ekologické zemědělství respektuje přírodu, vodu, vzduch, zemi apod. Všechno je v přírodě závislé na všem. Je potřeba hledat řešení šetrnější k přírodě a s většími výnosy. V současné době KATC spíše nabízí 17 specifických krátkých pětidenních kurzů neţ kurzy na dva roky. To znamená, ţe je za rok v rezidenci vyškoleno aţ 1500 účastníků plus ještě ti, kteří jsou trénováni ve vesnicích. 30% účastníků jsou ţeny a 40% mladí muţi. Muţi jsou školeni v zásadách ekologického zemědělství, ekologické produkce zeleniny, agro-lesnictví, včelařství, řízení zemědělských podniků, managementu atd. (Desmarais, nedatováno, 23-24).
2.3.9 Provincie Madagaskar (MDG) Na Madagaskaru existuje projekt rozsáhlé péče a prevence proti HIV a AIDS. Křesťanská akce v boji proti AIDS je ve venkovských misijních oblastech řízena místní jezuitskou provincií, která je zároveň za tuto činnost zodpovědná. Projekt, který řídí otec Jean-Simon Ratsimbazafy SJ nabízí prevenci HIV a přístup k testování a lékařské péči ve vesnicích. Sídlem projektu je Sociální centrum Pedro Arrupe v Antananarivo, kde je také klinika pro VCT (Voluntary counseling and testing) a laboratoř. Po pěti letech se pilotní fáze projektu chýlí ke konci. Rok 2010 je věnován zajištění kontinuity projektu, jeţ je nyní ve druhé fázi. 50 farností bylo v průběhu první fáze zapojeno do projektu. Těmi, kdo často implementují projekt ve vesnici či farnosti, která je velice těţko dostupná, jsou vesničtí animátoři, vedoucí mládeţe a doktoři. Mezi lety 2009 a 2010 obdrţeli měsíční podporu a trénink od koordinačního týmu. Školení zahrnuje
46
éducation à la vie et à l’amour (EVA – vzdělání pro ţivot a lásku) a vědomosti o STDs (pohlavně přenosné choroby) a HIV/AIDS. Mobilní dobrovolné poradenství a testování na HIV/AIDS se provádí kaţdý měsíc často souběţně s informováním veřejnosti o tomto tématu. Měsíční rozhlasové vysílání, které se těší celoplošnému pokrytí a věnuje se této oblasti, se jmenuje Il vaut mieux prévenir que guérir (lepší prevence neţ léčba). Obsahem dalších aktivit a činností jsou semináře, zakládání anti-AIDS klubů ve školách a domácí návštěvy. Sloţka pro rozvoj venkova v rámci projektu, která je zaměřená na boj proti chudobě a hladu, se vyvinula v průběhu sledovaných a posuzovaných let. Skupiny farmářů byly vyškoleny a formovány v zemědělských technikách, které jim pomůţou zlepšit produkci. Zároveň byla distribuována semena a nástroje. Cílem projektu bylo dosaţení toho, aby účastníci měli alespoň dvě jídla denně. rojekt se snaţí zároveň
vzdělávat místní
obyvatele
v tom,
aby
chránili rychle degradující
Madagaskarské prostředí, jeţ je také jednou z příčin chudoby (AJAN(c), nedatováno).
47
Závěr V závěru bych rád shrnul výsledky mé práce a odpověděl na cíl, který jsem si na počátku stanovil. Mým úkolem bylo popsat sociální působení jezuitského řádu v subsaharské Africe. V zájmu zajištění snadnější a operativnější správy si Jezuité Afriku rozdělili do několika provincií a regionů: Jiţní Afriku, východní Afriku, západní Afriku, severozápadní Afriku, centrální Afriku, Zimbabwe a Mozambik, Zambii a Malawi, Rwandu a Burundi a Madagaskar. Jejich působení na africkém kontinentu se datuje přibliţně od poloviny 16. století. Prvotní misie byly zprvu neúspěšné, ale později se jezuitským bratřím podařilo uchytit na mnoha místech v celé Africe. V současnosti Tovaryšstvo Jeţíšovo působí v celé subsaharské oblasti. Jezuitský řád je známý svou hlubokou intelektuální formací, a proto není s podivem, ţe zaloţili na kontinentě mnoho škol a nadále je zakládají. Věnují se výchově a vzdělávání zejména mladých lidí. Jejich cílem je, aby se tito mladí byli schopni v budoucnu správně rozhodovat v otázkách, které jim na mnoha místech tvrdý ţivot v Africe připraví. Jezuité si velmi dobře uvědomují, ţe aktuální zaostalost a chudoba afrických zemí je především způsobována vysokou negramotností obyvatelstva a nedostatkem vzdělaných lidí, kteří by byli schopni lépe vést a řídit společnost, zajistit hospodářský rozvoj a základní sociální potřeby obyvatelstva jakými jsou zaměstnanost, zdravotnictví a vzdělávací systém. Jezuité se také věnují uprchlíkům a vnitřně přesídleným osobám. V poslední době se začínají zaměřovat i na oblast ţivotního prostředí, snaţí se v mladých lidech vypěstovat environmentální odpovědnost ke své zemi a celému africkému kontinentu. Tovaryšstvo Jeţíšovo zakládá nové ekologické projekty a komise, které se tomuto tématu věnují. Pro Afriku, nejvíce Jihoafrickou republiku, je příznačná pandemie viru HIV a onemocnění AIDS. Tento veliký problém samozřejmě nezůstal nepovšimnutý ani Tovaryšstvem. Mnoho bratří je zapojeno v projektech a aktivitách, které se snaţí
48
rozšiřovat povědomí, informovat o moţnostech prevence a nabízí poradenství, péči apod. Samozřejmě nesmím zapomenout na hlavní činnost řádu, která je úzce svázána s jeho sociálními aktivitami, a tou je duchovní poslání Tovaryšstva. Řád se zaslouţil o výstavbu mnoha kostelů a komunitních center a působí nebo se alespoň podílí na duchovní správě nejedné farnosti. Na tomto místě bych rád krátce zhodnotil vztah sociální a misijní práce, které Tovaryšstvo Jeţíšovo poskytuje v subsaharské Africe. Jiţ výše, v kapitole Katolické misie a sociální práce, jsem se zabýval otázkou křesťanství a sociální práce. Výsledkem bylo, ţe péče o chudé je jedním ze stavebních kamenů katolické církve, křesťanství. Myslím, ţe toto se odráţí i v jezuitských misiích, v zemích subsaharské Afriky. Celý jezuitský řád je velmi hluboce zaměřen do intelektuální oblasti, na vzdělávání a formaci. Toto nastavení je vidět i v jeho misiích. Jezuité zaloţili mnoho škol, vzdělávacích zařízení a školicích středisek, prostřednictvím nichţ je moţné velice dobře naplnit oba cíle, jak misijní, evangelizační, tak i sociální. Díky vzdělání se lidé mohou dozvědět více o Bohu, například skrze Písmo svaté nebo Katechismus katolické církve a další dokumenty. Na druhou stranu vzdělávání, různé tréninky a školení pomáhají lidem, aby se dostali z chudoby. Kupříkladu díky získané kvalifikaci a novým vědomostem mohou lehčeji nalézt zaměstnání a tím lépe zajistit sebe a své blízké. Jezuité jsou samozřejmě činní i v mnoha dalších oblastech sociální práce, ať uţ je to zdravotnictví, či pomoc uprchlíkům atd. Rád bych také touto prací poukázal na metody a moţnosti sociální práce v rozvojové zemi. Jedná se o sociální aktivity a činnosti, jeţ jsou postaveny na křesťanských hodnotách a nabízeny společně s nimi, prostřednictvím církve. Vzhledem k tomu, ţe téma této práce navazuje na mou bakalářskou práci, v níţ jsem zkoumal percepci misionářství studenty oboru SOHUP na škole CARITAS, jsem přesvědčen, ţe mnoho studentů z této školy a z tohoto oboru zauvaţuje v budoucnu nad podobnou činností, kterou zajišťují a realizují například i jezuité v subsaharské Africe. Myslím, ţe některé projekty, které jsem zde zmínil, mohou studentům nabídnout cestu, jak se v budoucnu angaţovat a realizovat.
49
Bibliografický seznam Knihy Ambros, P. (2011). Může existovat církev bez služby chudým? Vazby a hranice pastorace a církevní sociální práce. In Bednář, M. a Synková, J. (Ed.) Spravedlnost a služba V. Olomouc: CARITAS – VOŠ sociální Olomouc. Bible. (2009). Písmo svaté Starého a Nového zákona: Český ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost. Jan Pavel II. (1994). Redemptoris Missio: Encyklika Jana Pavla II. O stálé platnosti misijního poslání ze 7. prosince 1990. Praha: Zvon. Kubíková, J. (2001). Křesťanské misie v 16. – 18. století. Brno: L. Marek. Kolvenbach, P. H. (2006). Mou misií je celý svět. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Pavel VI. (1990). Evangelii nuntiandi: apoštolská exhortace Pavla VI., Hlásání evangelia z 8. prosince 1975. Praha: Zvon. Planner, F. (1976). Misijní činnost církve. Řím: Křesťanská akademie. Štefela, J. (2013). Křesťanství a islám v Subsaharské Africe: spolupráce, soužití nebo konflikt?. Olomouc, diplomová práce (Mgr.). Univerzita Palackého v Olomouci. Přírodovědecká fakulta. II. Vatikánský koncil. (1965). Ad gentes: Dekret o misijní činnosti církve. Řím.
Zahraniční knihy Cyr, N. R. (2001). Twentieth Century Africa. USA: Writers Club Press. Karotemprel, S. a kol. (2000). Následovanie Krista v misiách: príručka misiológie = Seguire Cristo nella missione: manuale di missiologia. Bratislava: Spolok svätého Vojtecha.
50
Lewis L. A. a Berry L. (2011). African Environments and Resources. USA a Canada: Routledge. Pulsipher, L. M. a Pulsipher, A. (2008). World Regional Geography: Global Patterns, Local Lives (4th ed.). New York: W. H. Freeman and Company.
Periodika Bajer, P. (2008). Milovat bliţního svého není jen rozumná rada, ale příkaz, upozorňuje zastánce nejuboţejších František Lízna. Sociální práce/Sociálna práca, č. 4, s. 6-7.
Zahraniční periodika Desmarais, P. (nedatováno). Organic Farming at Kasisi. Yearbook of the Society of Jesus – Jesuits, 2015. s. 23-24. Kibangou, H. H. (nedatováno). 50 Years in Service of the Faith. Yearbook of the Society of Jesus – Jesuits, 2015. s. 80. Mborong, E. (nedatováno). A Pilot Project in Chad. Yearbook of the Society of Jesus – Jesuits, 2015. s. 94-95. Mkenda, F. (2013). The society of Jesus in Africa. Yearbook of the Society of Jesus – Jesuits, 2014. s. 63-64. Nyiribakwe, L. (nedatováno). Stewards of God’s Creation. Yearbook of the Society of Jesus – Jesuits, 2015. s. 26-27.
Internetové zdroje Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova(a). (nedatováno): Historie české provincie, [online]. Dostupné 13. 04. 2015 z http://www.jesuit.cz/historie.php Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova(b). (nedatováno): Charakteristika řádu, [online]. Dostupné 13. 04. 2015 z http://www.jesuit.cz/charakteristika.php 51
Zahraniční internetové zdroje AJAN(a) = African Jesuits AIDS Network. (nedatováno). Central Africa Province (ACE), [online]. Dostupné 24. 04. 2015 z http://ajanweb.org/ajanweb.org/2012-06-1113-27-29/central-africa-province-ace AJAN(b) = African Jesuits AIDS Network. (nedatováno). Zambia-Malawi Province (ZAM), [online]. Dostupné 24. 04. 2015 z http://ajanweb.org/ajanweb.org/2012-06-1113-27-29/zambia-malawi-province-zam AJAN(c) = African Jesuits AIDS Network. (nedatováno). Madagascar, [online]. Dostupné
25.
04.
2015
z
http://ajanweb.org/ajanweb.org/2012-06-11-13-27-
29/madagascar AJAN(d) = African Jesuits AIDS Network. (nedatováno). Eastern Africa Province (AOR), [online]. Dostupné 25. 04. 2015 z http://ajanweb.org/ajanweb.org/2012-06-1113-27-29/eastern-africa-province-aor AJAN(e) = African Jesuits AIDS Network. (nedatováno). West Africa Province (AOC), [online]. Dostupné 25. 04. 2015 z http://ajanweb.org/ajanweb.org/2012-06-1113-27-29/west-africa-province-aoc AJAN(f) = African Jesuits AIDS Network. (nedatováno). Rwanda-Burundi Province (RWB), [online]. Dostupné 25. 04. 2015 z http://ajanweb.org/ajanweb.org/2012-06-1113-27-29/rwanda-burundi-province-rwb AJAN(g) = African Jesuits AIDS Network. (nedatováno). Zimbabwe Province (ZIM), [online]. Dostupné 25. 04. 2015 z http://ajanweb.org/ajanweb.org/2012-06-1113-27-29/zimbabwe-province-zim AJAN(h) = African Jesuits AIDS Network. (nedatováno). Mozambique, [online]. Dostupné
25.
04.
2015
z
http://ajanweb.org/ajanweb.org/2012-06-11-13-27-
29/mozambique AJAN(ch) = African Jesuits AIDS Network. (nedatováno). North-west Africa Province (ANW), [online]. Dostupné 25. 04. 2015 z http://ajanweb.org/ajanweb.org/2012-06-11-13-27-29/north-west-africa-province-anw 52
AJAN(i) = African Jesuits AIDS Network. (nedatováno). South Africa Region (SAF), [online]. Dostupné 25. 04. 2015 z http://ajanweb.org/ajanweb.org/2012-06-1113-27-29/south-africa-region-saf Eastern Africa Jesuits. (nedatováno): Eastern Africa Province, [online]. Dostupné 24. 04. 2015 z http://www.easternafricajesuits.org/about-us/history/eastern-africa-province/ FFSA = Federation of the Free States of Africa. (nedatováno): Brief history of the kingdom
of
Kongo,
[online].
Dostupné
25.
04.
2015
z
http://www.africafederation.net/Kongo_History.htm History World(a). (nedatováno): History of Sub-Saharan Africa, [online]. Dostupné 15. 04. 2015 z http://www.historyworld.net/wrldhis/PlainTextHistories.asp?groupid=1874&HistoryID =ab65>rack=pthc History World(b). (nedatováno): History of Sub-Saharan Africa, [online]. Dostupné 15. 04. 2015 z http://www.historyworld.net/wrldhis/PlainTextHistories.asp?groupid=1476&HistoryID =ab65>rack=pthc History World(c). (nedatováno): History of Sub-Saharan Africa, [online]. Dostupné 15. 04. 2015 z http://www.historyworld.net/wrldhis/PlainTextHistories.asp?groupid=1478&HistoryID =ab65>rack=pthc History World(d). (nedatováno): History of Sub-Saharan Africa, [online]. Dostupné 19. 04. 2015 z http://www.historyworld.net/wrldhis/PlainTextHistories.asp?groupid=1483&HistoryID =ab65>rack=pthc HIV InSite. (nedatováno): Sub-Saharan Africa, [online]. Dostupné 20. 04. 2015 z http://hivinsite.ucsf.edu/global?page=cr09-00-00 JESAM = Jesuits of Africa and Madagascar. (nedatováno): Provinces & Regions, [online]. Dostupné 29. 04. 2015 z http://jesam.info/provinces-regions/
53
Jesuits Zimbabwe. (nedatováno): History of the Jesuits in Zimbabwe, [online]. Dostupné
24.
04.
2015
z
http://www.jesuitszimbabwe.co.zw/index.php/site-
map/history-of-the-jesuits-in-zimbabwe Jésuites de la Province d'Afrique de l'Ouest. (nedatováno): Historique de la Province, [online]. Dostupné 24. 04. 2015 z http://jesuitespao.com/index.php/quisommes-nous/historique-de-la-province JRS(a) = Jesuit Refugee Service. (nedatováno): Southern Africa projects, [online]. Dostupné 29. 04. 2015 z http://en.jrs.net/Regions_Detail?Region=SAF JRS(b) = Jesuit Refugee Service. (nedatováno): Eastern Africa projects, [online]. Dostupné 29. 04. 2015 z http://en.jrs.net/Regions_Detail?Region=EAR JRS(c) = Jesuit Refugee Service. (nedatováno): West Africa projects, [online]. Dostupné 29. 04. 2015 z http://en.jrs.net/Regions_Detail?Region=WAR Mahame, P. Ch. (nedatováno): Qui Sommer nous?, [online]. Dostupné 24. 04. 2015 z http://www.abayezuwiti.com/index.php?option=com_content&view=article&id=22&Ite mid=27&lang=fr Manresa(a). (nedatováno): Jesuit institutions in Madagascar, [online]. Dostupné 24. 04. 2015 z http://www.manresa-sj.org/stamps/2_Madagascar.htm Manresa(b). (nedatováno): Jesuit institutions in Zambia, [online]. Dostupné 24. 04. 2015 z http://www.manresa-sj.org/stamps/2_Zambia.htm North-West Africa Province of the Society of Jesus. (nedatováno): History of our province, [online]. Dostupné 24. 04. 2015 z http://www.jesuits-anw.org/aboutus/history-of-our-province Society of Jesus South Africa. (nedatováno): A short history, [online]. Dostupné 24. 04. 2015 z http://www.sj.org.za/about/a-short-history/#.VTnWDvAnM9A Verspoor, A. M. (2002): Sub-Saharan Africa, [online]. Dostupné 20. 04. 2015 z http://www.encyclopedia.com/topic/Sub-Saharan_Africa.aspx
54
Anotace Práce se zabývá sociálním působením jezuitských misií v subsaharské Africe. Hlavním cílem je popsat sociální aktivity a činnosti tohoto řádu v daném regionu. Tato teoretická práce vyuţívá metodu kompilace. Je rozdělena do dvou hlavních kapitol. Zpočátku se věnuje regionu subsaharská Afrika a křesťanským misiím v této oblasti. Druhá část obsahuje základní informace o jezuitském řádu. Dále pak kapitoly o sociálním působení jezuitských misií, jak v minulosti, tak v současnosti. Závěry z této práce vyplývající poukazují na souvislosti a vztah mezi sociální a misijní činností. Klíčová slova: Tovaryšstvo Jeţíšovo, jezuitský řád, subsaharská Afrika, katolická mise, sociální práce
Abstract The graduate thesis deals with social action of Jesuit missions in sub-Saharan Africa. The main objective is to describe the social activities of this order in the region. This theoretical thesis uses the method of compilation. It is divided into two main chapters. Initially it focuses on the region of sub-Saharan Africa and Christian missions in this area. The second part contains basic information about the Jesuit order. Furthermore chapters about social action of Jesuit missions in the past and at present. The conclusions resulting from this thesis refer to context and the relationship between social and missionary work. Keywords: The Society of Jesus, The Jesuit order, Sub-Saharan Africa, Catholic Mission, social work
55
