CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Působení humanitárních pracovníků v násilném prostředí
Ludmila Matúšová Vedoucí práce: Mgr. Jakub Němec
Olomouc 2014
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.
V Olomouci dne 22. dubna 2014
…………………………….. Ludmila Matúšová
Poděkování: Děkuji vedoucímu mé práce Mgr. Jakubu Němcovi za cenné rady, podnětné připomínky, odborné vedení, ochotu a čas, který mi věnoval. Můj dík patří také mé rodině, kamarádům a všem ostatním, kteří mi byli oporou nejen při psaní této práce, ale také během celého studia.
OBSAH Úvod ...................................................................................................................... 1 1
Humanitární pomoc ........................................................................................ 2 1.1
Humanitární pracovník............................................................................ 2
2
Násilné prostředí v kontextu humanitární práce ............................................. 3
3
Bezpečnost ...................................................................................................... 5
4
3.1
Hrozba, zranitelnost a riziko ................................................................... 7
3.2
Možné hrozby.......................................................................................... 7
3.3
Snižování rizika ....................................................................................... 8
Zhodnocení prostředí a analýza rizik ........................................................... 10 4.1
Analýza kontextu .................................................................................. 10
4.1.1 Obecná analýza kontextu................................................................. 10 4.1.2 Podrobná analýza konfliktu a násilí ................................................ 10 4.1.3 Analýza aktérů................................................................................. 11 4.1.4 Pochopení ozbrojených skupin ........................................................ 11 4.1.5 Historie intervencí pomoci v zemi .................................................. 12
5
4.2
Analýza programu organizace............................................................... 12
4.3
Posouzení hrozeb .................................................................................. 13
4.4
Posouzení zranitelnosti.......................................................................... 14
4.5
Analýza rizik ......................................................................................... 15
Bezpečností strategie .................................................................................... 17 5.1
Přijetí ..................................................................................................... 17
5.2
Ochrana ................................................................................................. 18
5.3
Zastrašování .......................................................................................... 19
6
Bezpečnostní hrozby v násilném prostředí ................................................... 20
7
Doporučené postupy vhodné pro snížení rizik ............................................. 21 7.1
Přepadení/loupež ................................................................................... 21
7.1.1 Postupy vhodné pro minimalizaci rizika ......................................... 21 7.2
Loupež zacílená na získání vozidla ....................................................... 22
7.2.1 Postupy vhodné pro minimalizaci rizika ......................................... 22 7.3
Únos, zadržení a zatčení ........................................................................ 23
7.3.1 Postupy vhodné pro minimalizaci rizika ......................................... 24 7.4
Sexuální násilí a útok ............................................................................ 25
7.4.1 Postupy vhodné pro minimalizaci rizika ......................................... 26 7.5
Miny, nevybuchlá munice a nástražné výbušniny ................................ 26
7.5.1 Postupy vhodné pro minimalizaci rizika ......................................... 27 7.6
Bombové útoky, granáty a improvizované výbušné zařízení ............... 28
7.6.1 Postupy vhodné pro minimalizaci rizika ......................................... 28 7.7
Ostřelování, křížová palba a bombardování.......................................... 29
7.7.1 Postupy vhodné pro minimalizaci rizika ......................................... 29 8
Reakce na bezpečnostní incident .................................................................. 31
Závěr ................................................................................................................... 33 Zdroje a literatura ................................................................................................ 34 Anotace ............................................................................................................... 36 Abstract ............................................................................................................... 36 Seznam příloh ..................................................................................................... 37
Úvod Tato práce se zabývá působením humanitárních pracovníků v násilném prostředí. Cílem absolventské práce je identifikovat hrozby související s výkonem práce humanitárního pracovníka v násilném prostředí a popsat doporučené postupy pro snížení těchto rizik na zahraničních misích. Práce je rozdělena do osmi kapitol. Na počátku práce jsou vysvětleny pojmy, které se k tomuto tématu pojí, a to jak od obecných jako je humanitární práce, tak pojmy týkající se přímo bezpečnosti, jako například hrozba, zranitelnost a riziko, možné hrozby nebo bezpečnostní strategie. K tomu aby humanitární pracovníci mohli snížit možné riziko, které jim na zahraničních misích hrozí, by měli znát tyto pojmy a hlavně by měli umět zhodnotit prostředí, ve kterém budou působit nebo působí, aby se na základě identifikovaných hrozeb, mohli pokusit riziko snížit a byli připraveni vhodně reagovat. Zhodnocení prostředí a následné analýze rizik se proto věnuji v celé kapitole. Ke snížení rizik by pracovníci měli umět využít relevantní bezpečnostní strategie a konkrétní postupy vhodné pro snížení rizik. Práce vychází především z odborné literatury a bezpečnostních příruček mezinárodních organizací zabývajících se tématem bezpečnosti humanitárních pracovníků na zahraničních misích. S ohledem na nedostatek česky psané dostupné literatury, je většina využité literatury anglická. Toto téma absolventské práce jsem si vybrala proto, že mě velmi zajímá oblast bezpečnosti humanitárních pracovníků vyjíždějících na zahraniční mise a osobně si myslím, že je bezpečnost důležitou, ale často opomíjenou oblastí nejen v přípravě pracovníků, ale i při přímém působení na zahraničních misích. Ze stejného důvodu jsem si vybrala jako téma své bakalářské práce Bezpečnost českých humanitárních a rozvojových pracovníků na zahraničních misích, kde jsem kromě teoretické části práce realizovala také kvantitativní výzkum. Symbolickým cílem obou mých prací je zvýšit motivaci jednotlivých pracovníků i organizací zabývat se tématem bezpečnosti.
1
1 Humanitární pomoc Humanitární pomoc České republiky definuje zákon č. 151/2010 Sb. o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí jako „souhrn činností hrazených ze státního rozpočtu, jejichž cílem je zamezit ztrátám na životech a újmě na zdraví, zmírnit utrpení a obnovit základní životní podmínky lidí po vzniku mimořádných událostí, jakož i zmírňovat dlouhodobě trvající následky mimořádných událostí a předcházet jejich vzniku a negativním následkům.“ Humanitární pomoc je okamžitá a krátkodobá reakce formou materiální a psychosociální pomoci za účelem zachránit životy, snížit utrpení a obnovit důstojný život lidí. Její realizace spočívá v poskytování vody, potravin, přístřešků, přikrývek, základního ošacení, základního zdravotního ošetření a dalších úkonů pro zajištění základních potřeb lidí zasažených nenadálým neštěstím, které jsou blíže popsány v minimálních standardech pro humanitární pomoc1 (Princová, 2012, s. 16-17).
1.1 Humanitární pracovník Není jednoduché definovat kdo humanitární pracovník přesně je. Walker a Russ (2010, s. 60-61) ve výzkumu mezi humanitárními pracovníky specifikují 8 základních specializací. Mezi ně patří personalistika, logistika, projektové řízení, účetnictví a finance, veřejné zdraví, plánování nouzového přístřeší, voda a hygiena a výživa. Rainhorn, Smailbegovic a Jiekak (dle Říkovský, 2012, s. 20) dále uvádějí na základě vzdělávacích oborů další dvě oblasti – bezpečnost a sociální práce. Základním předpokladem pro humanitární pracovníky je schopnost rychle se přizpůsobit změnám v kultuře, pracovních a životních podmínkách, jazyková vybavenost, odborná praxe a znalost standardů. Humanitární pracovníci musí být schopni koordinovat, pracovat v týmu, efektivně komunikovat s mnoha zúčastněnými aktéry, schopni spolupracovat napříč sektory (zdravotnictví, voda a sanitace, přístřeší, výživa, bezpečnost, gender a životní prostředí), rozumět vztahům mezi sektory a tomu, jak tyto vztahy mají vliv na životy jednotlivců (Elsharkawi a kol., 2010, s. 46).
1
Obsah minimálních standardů je uveden v příručce Projekt Sphere: Humanitární charta
a minimální standardy pro humanitární pomoc, Praha: Sdružení česká katolická charita, 2003.
2
2 Násilné prostředí v kontextu humanitární práce Při bližším pohledu na násilné prostředí v kontextu humanitární práce v současné době je možné tvrdit, že ozbrojené konflikty se stávají mnohem komplikovanějšími. Často se objevují lokální konflikty, kde ozbrojené skupiny soupeří o moc, nebo jsou příčinou konfliktu etnické, kmenové nebo náboženské rozdíly. Mezi bojujícími mohou být neorganizováni ozbrojenci, lokální milice nebo zahraniční žoldnéři, kteří mají jen minimální povědomí o hlavní zásadě mezinárodního humanitárního práva, kterou je rozlišování mezi bojovníky a civilisty. Civilní obyvatelstvo se tak stává nejen náhodnou obětí, ale v mnohých případech také přímo cílem útoků. Humanitární organizace uprostřed ozbrojeného konfliktu jsou vystaveny skutečnosti, kdy musí složitě vyjednávat přístup k civilním obětem konfliktů, což v mnohých případech vede ke kompromisům a potencionálně velmi rizikovým ústupkům od základních humanitárních principů jako je nestrannost a neutralita (Pazderka, 2008, s. 16). Násilné a rizikové prostředí pro humanitární pracovníky však zdaleka nepředstavují jen oblasti ozbrojených konfliktů, ale stále častěji také únosy, vydírání, teroristické útoky, masové demonstrace, či útoky zaměřené vůči jednotlivcům, jako například sexuálně orientované násilí. Humanitární organizace působí stálé častěji v prostředí, kde nejsou všichni obyvatelé samotné pomoci nakloněni nebo jsou ovládány vlivnými skupinami, které pomoc z různých důvodů lidem v nouzi odpírají. I když je statistik velmi málo, různé více či méně oficiální zdroje poskytují přesvědčivé důkazy toho, že humanitární pracovníci čelí život ohrožujícím rizikům se stále větší intenzitou. Ta se také zvyšuje díky rostoucímu počtu organizací působících v oblasti s různými mandáty, bez společných bezpečnostních standardů2 a s malou úspěšností bezpečnostní koordinace mezi organizacemi (Bolletino, 2008, s. 263). Humanitární práce je pokládána za nebezpečnou a extrémně stresující profesi. V zemích sužovaných konflikty jako je například Súdán, Sýrie nebo Somálsko mohou být únosy, střelba nebo výhružky smrtí běžně přítomny v práci humanitárních organizací. Humanitární zásady a mezinárodní právo teoreticky zajišťují jistý stupeň formální ochrany. Ale jen v případě, že jsou dodržovány a respektovány. Drtivá většina 2
Příkladem bezpečnostních standardů jsou Minimum Operating Security Standards (MOSS) vytvořeny Organizací spojených národů.
3
obětí nejsou zahraniční humanitární pracovníci z vyspělých zemí, ale ti, kdo pracují ve své vlastní zemi a pracují nejblíže místnímu obyvatelstvu – místní pracovníci3. Podmínky, v nichž humanitární pracovníci působí, jsou každým rokem nebezpečnější4. Pokud je bezpečí pracovníků ohroženo, znesnadňuje to přístup k ohroženému obyvatelstvu a tím zároveň komplikuje poskytování pomoci. Násilí na humanitárních pracovnících má tedy dopad i na příjemce pomoci. Pokud je pomoc kvůli nedostatečné bezpečnosti přerušena nebo ukončena, bez životně důležité podpory se mohou ocitnout tisíce ohrožených lidí (Georgieva, 2012, [online]). Humanitární práce je však riskantní zaměstnání nejen proto, že se humanitární pracovníci zaměřují zejména na spory a katastrofami zmítané oblasti světa, ale také proto, že se jejich snaha pomoci může stát sama o sobě terčem agrese. Organizace reprezentující západní hodnoty mohou být vtaženy do konfliktu, což může ještě více komplikovat snahu o poskytování pomoci (Krumová, 2010, [online]). Míra rizika se liší mezi jednotlivými organizacemi i jednotlivci na stejném místě, mezi jednotlivými státy, či dokonce oblastmi uvnitř jednoho státu. Proto je důležité si uvědomit, že bezpečnostní incidenty se objevují ve všech oblastech. Znepokojivé je, že roste počet a škála hrozeb5, jimž humanitární a rozvojoví pracovníci každý den po celém světě čelí, což zvyšuje jejich osobní zranitelnost a také neochotu vlád vyspělých států i některých humanitárních organizací se v některých humanitárních krizích angažovat (Tangen, 2007, s. 11). Výsledky kvantitativního výzkumu, týkajícího se bezpečnosti pracovníků na zahraničních misích, který je součástí mé bakalářské práce ukazují, že čeští humanitární a rozvojoví pracovníci působí v nebezpečném prostředí a setkávají se také s bezpečnostními incidenty. Ze 45 respondentů se 13 pracovníků setkalo dohromady s 18 - ti bezpečnostními incidenty. Sedmkrát se jednalo o loupež/přepadení, čtyřikrát o průchod check-pointem, při kterém došlo k násilí nebo odcizení věci, třikrát o přepadení/útok na silnici, dvakrát o sexuální obtěžování/násilí, jednou o vydírání a jednou o únos. Dále jako největší hrozbu pracovníci vnímají přepadení/útok na silnici a únos (Matúšová, 2014, s. 41 - 44). 3
V příloze 1jsou uvedeny grafy zobrazující statistiky útoků rozděleny na národní a mezinárodní personál. 4 Zvyšující se počet bezpečnostních incidentů ukazují grafy 2a, 2b. 5 V příloze 3 jsou uvedeny pro ilustraci nejčastější prostředky k násilí.
4
3 Bezpečnost Tato kapitola a další dvě podkapitoly – „Hrozba, zranitelnost a riziko“ a „Možné hrozby“ jsou využity také v mé bakalářské práci na téma „Bezpečnost českých humanitárních a rozvojových pracovníků na zahraničních misích.“ Zde je uvádím z toho důvodu, že je nezbytné také v této absolventské práci vymezit základní pojmy v oblasti bezpečnosti. Pro pojem bezpečnost se v angličtině používají dva odlišné termíny - safety a security. Pojmem safety (ochrana) se rozumí ohrožení způsobené přírodními vlivy či člověkem, avšak v tomto případě bez úmyslu ohrozit (například zemětřesení) nebo nenásilné události (například požáry, dopravní nehody, apod.), také nemoci, zranění nebo úmrtí v důsledku špatného zdravotního stavu, tedy ohrožení nezpůsobené násilím nebo v důsledku nedbalých bezpečnostních předpisů a postupů na pracovišti. Druhým pojmem je security (bezpečnost). Tento pojem označuje úroveň bezpečí humanitárních pracovníků a majetku humanitárních organizací v kontextu násilí působeného cíleně nebo necíleně lidmi (Van Brabant, 2000, s. xiii). Tato absolventská práce se zabývá pouze bezpečností, jejíž význam je pojat termínem security, jelikož se týká bezpečnostní humanitárních pracovníků v násilném prostředí, tedy v prostředí, kde jsou objektivní rizika způsobena lidmi. Pro přehlednost této práce je důležité také vysvětlit další pojmy, které se v oblasti bezpečnosti objevují. Například bezpečnostní incident (security incident) je událost, která ohrožuje humanitární pracovníky nebo jejich majetek násilím nebo krádeží, nebo která vede k uskutečnění násilí nebo krádeží vůči nim (ECHO, 2004, s. 11). Bezpečnostním manuálem (security manual) se rozumí příručka, která uvádí obecné bezpečnostní postupy, které mají být používány všemi zaměstnanci. Tato příručka může být relativně dlouhým dokumentem, ale nezahrnuje specifické postupy pro danou lokalitu (ECHO, 2004, s. 11). Bezpečnostní plán (security plan) je krátký a přehledný dokument, který poskytuje bezpečnostní informace a postupy pro specifickou oblast, které nejsou uvedeny v bezpečnostním manuálu. Samostatný bezpečnostní plán by měl být vypracován pro každou specifickou oblast (například pro každou misi organizace) 5
(ECHO,
2004,
s.
11).
Vypracování
bezpečnostních
plánů
a vyjasnění
rolí
a odpovědností musí být týmová práce. Jedině tak budou všichni zaměstnanci rozumět problematice bezpečnosti a budou dodržovat bezpečnostní opatření a postupy. Bezpečnostní plány musí být také použitelné v praxi a musí být k dispozici pro všechny pracovníky. Ideálně by měly být přeloženy do místních jazyků. Je také důležité, aby tyto plány byly průběžně přezkoumávány a upravovány tak, aby byly zohledněny všechny změny v bezpečnostní situaci (Bickley, 2010, s. 25). V bezpečnostních plánech jsou zahrnuty témata jako například bezpečnostní pravidla chování na misi, pohyb v terénu, bezpečnost vozidel, postup při naléhavém zdravotním problému, postupy komunikace, nouzové plánování nebo hlášení mimořádných událostí (Tangen, 2007, s. 23). Pohotovostní plány (contingency plans) jsou souborem předem stanovených postupů a návodů, kterými se mají pracovníci řídit při reakci na vzniklou událost. Pohotovostní plány by měly být vypracovány pro rizika, která mohou s největší pravděpodobností nastat a mají největší předpokládaný dopad na jednotlivce i organizaci. Také jsou potřebné pro situace, kdy by odpověď vyžadovala velké přípravy, mnoho informací nebo by musela být provedena rychle a koordinovaně (Bickley, 2010, s. 27). Jsou to situace, kdy je předpoklad, že zaměstnanci budou muset být evakuováni nebo přemístěni, jako například závažný zdravotní stav, přírodní katastrofy nebo únos zaměstnanců. Pokud je personál předem dobře připraven, může reagovat mnohem rychleji a zároveň mnohem účinněji. Pokud jsou také pravděpodobné scénáře projednávány v týmu, který se shodne na doporučených reakcích, pomůže to zajistit, aby pohotovostní plány byly praktické a efektivní přímo v kontextu mise (Bickley, 2010, s. 28-29). Vytvoření evakuačních plánů a plánů na přemístění (evacuation/relocation plans) je důležité pro organizace, které působí v místech s vysokou mírou rizika a potencionální nutnosti své pracovníky evakuovat. Evakuační plány by měly být součástí bezpečnostních plánů, měly by nastínit všechny možné scénáře a poskytnout podrobné pokyny týkající se postupů a opatření, která by měli zaměstnanci provádět. Plány musí také uvést odpovědnost organizace za mezinárodní, ale také místní personál. Místní personál může být přemístěn do bezpečnější části země, nebo evakuován přes hranice. Pokud nejsou místní zaměstnanci začleněni do bezpečnostních plánů, 6
organizace by měla alespoň určit podporu a zdroje, které může poskytnout, pokud místní zaměstnanci chtějí sami sebe přemístit do bezpečnější oblasti v zemi (Bickley, 2010, s. 182-183).
3.1 Hrozba, zranitelnost a riziko K pochopení bezpečnosti je důležité znát rozdíly a vztah mezi hrozbou, zranitelností a rizikem. Bezpečnostní hrozbou je potencionální nebezpečí nebo čin, který může způsobit zranění nebo může poškodit pracovníka, organizaci nebo její majetek. Všichni pracovníci by měli být informováni o hrozbách, kterým čelí organizace, a také by měli být schopni stanovit, jak se hrozby týkají jich osobně. Pojem zranitelnost se dá definovat jako míra vystavení se hrozbě. Zranitelnost zároveň udává, jaký potencionální dopad hrozba může mít. Je výsledkem toho, jak pracovníci vykonávají svoji práci, jak se chovají, nebo vyplývá z prostředí, ve kterém působí. Riziko je pravděpodobnost, že se hrozba, událost nebo nehoda stane právě jim (Tangen, 2007, s. 37). Riziko závisí na intenzitě ohrožení a míře zranitelnosti k této hrozbě. Nelze snížit intenzitu ohrožení, ale lze snižovat úroveň zranitelnosti. Buďto snížením šance, že se incident stane (např. snížením rychlosti při řízení vozidla) nebo snížením možného dopadu incidentu (např. použitím bezpečnostních pásů ve vozidle). Snížením zranitelnosti se sníží riziko, že hrozba se stane realitou a že bude mít závažný dopad. Hlavní součástí dobrého bezpečnostního managementu je snižování zranitelnosti všemi možnými způsoby (ECHO, 2004, s. 11).
3.2 Možné hrozby Hrozby lze obecně rozdělit do dvou skupin. Ty, které se vztahují k pracovnímu prostředí a mohly by ovlivnit kohokoliv v kterémkoliv místě (obecné hrozby) a hrozby, které jsou zacíleny především na určitou organizaci, jednotlivé zaměstnance nebo humanitární organizace obecně (cílené hrozby) (Bickley, 2010, s. 15). Obecné hrozby je možné dále dělit: 1) Práce a cestování: nemoci, úrazy na pracovišti, dopravní nehody, letecké havárie atd. 2) Přírodní katastrofy: zemětřesení, záplavy, laviny, požáry atd. 7
3) Špatné místo a čas: demonstrace, rabování, křížová palba, vojenské akce atd. 4) Miny, nevybuchlá munice, zbraně hromadného ničení atd. Cílené hrozby: 1) Trestná činnost: ozbrojená loupež nebo krádež, žhářství, přepadení, loupež cílená na získání vozidla (carjacking), uplácení, vydírání atd. 2) Násilné činy: ublížení na zdraví, přepadení, sexuální násilí atd. 3) Teroristické útoky: bomby, improvizované výbušné zařízení, sebevražedné útoky, střelby, atentáty atd. 4) Nezvěstní zaměstnanci (staff disappearance): zadržení, zatčení, únosy atd. 5) Psychologické zastrašování: obtěžování, vyhrožování smrtí atd. Obecně platí, že obecné hrozby jsou více předvídatelné a pokud pracovníci používají zdravý rozum a dodržují základní bezpečnostní opatření, mohou tím snížit možná rizika. Na cílené hrozby je mnohem obtížnější reagovat a často je nutné přijmout přísnější bezpečnostní opatření a postupy (Bickley, 2010, s. 15).
3.3 Snižování rizika Není možné zcela vyloučit rizika, ale je možné potencionální rizika minimalizovat. Humanitární pracovníci mohou učinit opatření ke snížení rizika, ale nemohou riziko snížit na nulu. V některých případech, bez ohledu na přijatá opatření, zůstává riziko vysoké. Pracovníci by tak měli zvážit možné riziko a přínosy práce. Pokud zhodnotíte přínosy práce jako velké a riziko malé, pravděpodobně se rozhodnete pokračovat v práci. Ale v případě, že předpokládaný přínos je malý a riziko vysoké, pravděpodobně se rozhodnete práci ukončit. Je proto důležité naučit se zhodnotit rizika, posoudit pravděpodobný přínos práce a poté rizika a přínos porovnat. (ECHO, 2004, s. 7). Nejprve je třeba strukturovaně posoudit možná rizika a tím identifikovat pravděpodobné hrozby v místě působení a určit stupeň náchylnosti na tyto hrozby. S lepším pochopením rizik mohou pracovníci přijímat informovanější rozhodnutí o přijetí účinných opatření k vypořádání se s riziky. Posouzení rizik však není jednorázová záležitost. Pouze neustále vyhodnocování možných rizik zajistí, že budou 8
přijaty odpovídající bezpečnostní opatření po celou dobu působení na misi (Bickley, 2010, s. 13). Vzhledem k různým potencionálním hrozbám a tomu, že každá z nich může vyžadovat jiný přístup, je velmi důležité identifikovat a analyzovat všechny hrozby. Komunikace s kolegy, dalšími organizacemi, úřady a lidmi z komunity pomůže určit, kde, kdy a proč dochází k ohrožením. Díky informovanosti můžeme určit dopad hrozeb a identifikovat potencionální oběti či zdroje ohrožení. K tomu je potřeba zhodnotit prostředí mise a poté analyzovat možná rizika (Bickley, 2010, s. 14-15).
9
4 Zhodnocení prostředí a analýza rizik Tato kapitola obsahuje zhodnocení prostředí, ve kterém organizace pracuje a následnou analýzu rizik. Zhodnocení prostředí má čtyři kroky. Musí být analyzován kontext mise, program organizace, hrozby a zranitelnost. Všechny tyto informace se poté využijí k vytvoření analýzy rizik, která je navržena k tomu, aby organizace mohla určit, zda je úroveň rizika v daném prostředí přijatelná nebo ne. Celá tato kapitola vychází z knihy Operational Security Management in Violent Environments – Good Practice Review 8 (Van Brabant a kol., 2010, s. 29 - 54).
4.1 Analýza kontextu Dobrý management bezpečnosti vyžaduje dobrou znalost místního prostředí a znalost role, kterou v něm organizace zastává. Toto porozumění může významně přispět organizaci k její schopnosti předvídat hrozby. Je potřeba investovat čas zaměstnanců do počáteční analýzy a průběžného sledování kontextu. Tyto informace je třeba poskytnout také každému nově příchozímu pracovníkovi.
4.1.1 Obecná analýza kontextu Obecné zhodnocení kontextu by mělo zahrnovat základní informace o původu státu, o jeho historii, vztazích se soudními státy, vztazích k velmocím a celkové domácí politické situaci, včetně aktuální vlády, situace politických stran a průběhu voleb. Důležité jsou informace o různých společenských bojích mezi skupinami nebo regiony kvůli zdrojům, o území nebo o ovládání vlády a informace o skupinách, které jsou diskriminovány nebo cítí jakoukoliv křivdu. Dále je potřeba zjistit sociální normy, kterými se řídí chování, oblečení lidí a normy, kterými se řídí interakce mezi ženami a muži.
4.1.2 Podrobná analýza konfliktu a násilí Poté co je vytvořen obecný obraz o situaci v zemi, je čas na podrobnější analýzu konfliktu a násilí, která pomůže vysvětlit motivaci a zdroje ohrožení. Příčiny konfliktu mohou být pro cizince nepochopitelné. Porozumění toho, jak konflikt začal, nemusí také zcela vysvětlit to, co se děje dnes. Dobrá analýza konfliktu se nezaměřuje pouze na viditelné násilí. Násilí předchází napětí, které může být méně viditelné, ale musí být také prozkoumáno a pochopeno. 10
Pochopení povahy a struktury násilí pomáhá předvídat, kde může vypuknout, jak intenzivní by mohlo být a pravděpodobnost, že zasáhne pracovníky humanitárních organizací. V některých „tradičních“ konfliktních prostředích lze snadněji předvídat hrozby než například přepadení nebo masakry civilních obyvatel při partyzánském povstání. Jde však o to, pochopit kontext nad rámec všeobecného dojmu, že násilí jsou vždy a všude stejná. Jednou z klíčových otázek je, zda je násilí náhodné a necílené nebo organizované a cílené. Analýza by se měla soustředit na zjištění původců hrozeb (zda se nejčastěji jedná o organizované ozbrojené skupiny, malé skupiny, jednotlivce nebo davy), zjištění motivace pachatelů (zda se jedná například o politicky nebo ekonomicky motivované činy) a zda se intenzita a závažnost násilných činů zvyšuje nebo snižuje. Výsledkem analýzy je identifikování obecných vzorců trestné činnosti a zjištění hlavních hrozeb v konkrétním prostředí.
4.1.3 Analýza aktérů Tato analýza se zaměřuje na klíčové aktéry, kteří mohou mít vliv na bezpečnost. Analýza může probíhat ve dvou krocích. Prvním krokem je určit všechny aktéry a poté znázornit vztahy mezi nimi. Mezi aktéry patří různé ozbrojené skupiny bojující mezi sebou, a také národní a mezinárodní účastníci, kteří jsou zapojeni v konfliktu nebo se snaží o jeho zmírňování. Národní nebo místní aktéři zahrnují například radikální skupiny, odbory, místní nevládní organizace nebo tradiční vůdce. Potencionálními regionálními nebo mezinárodními aktéry mohou být sousední státy, mezivládní organizace, nadnárodní korporace, diplomaté nebo jiné humanitární organizace. V této analýze lze znázornit různé typy vztahů. Lze například zobrazit, kdo koho financuje nebo kdo s kým v určité oblasti soupeří. Jak se bude analýza zpřesňovat, může se objevit nesourodost uvnitř určitých skupin, které se na první pohled zdály homogenní. Vytváření analýzy je průběžná činnost a je možné, že nebude zpočátku nalezeno mnoho odpovědí. I když lidé interpretují vztahy mezi jednotlivými aktéry rozdílně, je důležité si alespoň pokládat relevantní otázky.
4.1.4 Pochopení ozbrojených skupin Pochopení ozbrojených skupin je obtížné a velmi citlivé téma. Je to ale nezbytné k porozumění, jak a proč by mohla být přítomnost organizace a její programy ohroženy. 11
Pozornost má být věnována ideologii hnutí. Veřejná prohlášení těchto skupin někdy mohou zahrnovat určité varování pro humanitární organizace a jejich činnost. Dále je potřeba pochopit organizaci skupiny a strukturu velení a řízení. Kdo jsou osoby, se kterými jednáte a jaké praktické výsledky lze očekávat z dohod s nimi. Také je dobré podívat se na vztah mezi ozbrojenými skupinami a civilním obyvatelstvem. Čím více násilné je působení ozbrojených skupin vůči civilistům, tím obtížnější a nebezpečnější bude kontakt humanitárních organizací s těmito ozbrojenými skupinami. Pokud je přítomnost organizace vnímána jako ohrožující nebo podkopávající kontrolu ozbrojených skupin nad civilním obyvatelstvem, mohou se skupiny snažit organizaci zastrašit nebo podniknout proti ní odvetná opatření.
4.1.5 Historie intervencí pomoci v zemi Ať už je historie intervencí v zemi dlouholetá nebo krátkodobá, místní obyvatelé jsou často skeptičtí ohledně dlouhodobé účinnosti pomoci nebo motivace organizací. Strach místních může vyvolávat převaha mezinárodních společenství nebo mohou vnímat pomoc jako koloniální sílu. Historie pomoci a to jak byla v minulosti vnímána příjemci pomoci a místní komunitou je důležitým aspektem v bezpečnosti.
4.2 Analýza programu organizace Pro organizaci je důležité identifikovat poslání a mandát organizace, specifické programové priority a kapacity pro management bezpečnostních rizik. Poslání a mandát organizace má vliv na vlastní toleranci k riziku. Pokud nastane nějaká katastrofa, určité organizace se mohou samy hrnout zasáhnout, avšak jiné, například ty, jejichž cílem je rozvoj, mohou svou činnost pozastavit nebo ukončit. Některé agentury OSN a mnohé velké nevládní organizace se zavazují poskytovat pomoc jak v humanitárním tak rozvojovém kontextu. Tyto organizace obvykle jen pozmění cíl a provoz mise, aby realizovali pomoc při nastalé krizové situaci nebo zvyšující se nestabilitě. Organizace se nejčastěji rozhodují pozastavit nebo ukončit činnost právě pokud se okolnosti natolik změní, že dále nemohou naplňovat své poslání a cíle. Pokud se organizace rozhodne působit v nebezpečném prostoru, musí zvážit, jaké riziko může samo její působení vyvolat. Rozhodnutí zda zůstat nebo odejít by mělo být na základě porovnání naléhavosti a závažnosti humanitárních potřeb a povinnosti zabezpečit bezpečnost svých zaměstnanců. 12
Dále musí mít organizace určeny dostatečné finanční prostředky pro efektivní řízení bezpečnostních rizik a identifikovány pracovníky (vlastní zaměstnance nebo externí poradce) s dostačujícími znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi, kteří budou mít zodpovědnost za management bezpečnosti. A také určit všem zaměstnancům rozsah odpovědnosti za bezpečnost. Je tedy potřeba mít dostatečné kapacity – finanční prostředky, kompetentní osoby a také čas k řízení bezpečnostních rizik.
4.3 Posouzení hrozeb Dalším krokem je posouzení specifických hrozeb, kterým organizace a její programy pravděpodobně čelí. Hrozby jsou chápány jako externí faktory nebo události, které mohou způsobit újmu. Hrozby lze rozdělit na obecné a specifické. Obecná analýza kontextu poskytuje představu o obecných hrozbách jako je trestná činnost, teroristické útoky nebo vojenská činnost. Tyto obecné skupiny hrozeb lze dále členit na specifické hrozby. Konkrétní činy které se řadí do trestné činnosti jsou: loupež cílená na získání vozidla (carjacking), loupež, přepadení a únosy.
Mezi teroristické útoky se řadí
improvizované výbušné zařízení, bomby a granátové útoky. Vojenská činnost zahrnuje křížovou palbu, nášlapné miny a ostřelování. Některé hrozby mohou být namířeny proti konkrétním organizacím a někdy nemusí být zaměstnanci přímo cílem útoku, ale i tak mohou být zraněni. Při posuzování možné hrozby způsobené lidmi je klíčové určit tři vlastnosti. Historii výskytu útoků na podobné organizace, prokázat možný úmysl a schopnost – vlastnit prostředky na provedení útoku. Posouzení hrozeb bude tak dobré, jako jsou zdroje, na kterých je posouzení založeno. Tyto informace mohou pocházet z mnoha zdrojů a ne všechny jsou spolehlivé. Informace mohou vycházet z databází nahlášených incidentů nebo informací různých platforem zabývajících se koordinaci bezpečnosti. Dalším zdrojem jsou mstní pracovníci a orgány jako například policie, vládní úředníci, velvyslanectví, velitelé ozbrojených skupin nebo místní vůdci. Někteří mohou být dobře informováni a ochotni sdílet informace, zatímco jiní mohou být špatně informováni nebo mohou záměrně podávat zkreslené informace. Zdrojem informací o bezpečnostní situaci mohou být dále různí aktivisté, novináři, místní vzdělaní lidé nebo místní personál organizace, který je schopen získat aktuální informace k posouzení oblasti. Místní a mezinárodní média 13
poskytují také mnoho informací důležitých pro zhodnocení situace. Užitečnou analýzu vzorů a trendů v násilí poskytují mezinárodní bezpečnostní organizace. U všech informací je potřeba se ptát, zda je zdroj spolehlivý a informace platné. To je však většinou možné určit až postupem času.
4.4 Posouzení zranitelnosti Pod pojmem zranitelnost se skrývají faktory, které zvyšují vystavení organizace hrozbě nebo to, že hrozba bude mít s větší pravděpodobností závažnější dopad. Na zranitelnost organizace má vliv její viditelnost v oblasti s vysokým výskytem incidentů, vlastnictví cenného majetku, potíže v komunikaci s okolím, nedostatek zkušených pracovníků, zabezpečení budov (obvodové zdi nebo ploty), nedostatečná podpora ze strany nepřátelských nebo nespolupracujících orgánů a také pravidelný převoz zaměstnanců, zboží nebo peněz. Posouzení zranitelnosti zahrnuje informace o lidech, místech a majetku. Kdo, kdy a kde bude pravděpodobně vystaven hrozbám nebo cílem útoku? Různí zaměstnanci čelí rozdílným hrozbám a mají rozdílnou zranitelnost. Zvyšuje umístění kanceláří a budov organizace a pohyb mezi těmito místy možné ohrožení? Jaký majetek je pravděpodobně zranitelný a kde? Dalším zdrojem zranitelnosti je nepochopení nebo nepřijetí poslání organizace okolím. To, jak jsou organizace a jejich programy vnímány. Organizace může být v místě působení vnímána negativně z důvodu náboženské příslušnosti nebo zacílení projektů. Působení organizace může ovlivnit rovnováhu mezi určitými skupinami lidí v rámci jejich ekonomické situace. I když organizace zastávají princip nestrannosti, což znamená, že by prostředky měly být rozdělovány na základě potřebnosti a ne na základě politických nebo jiných důvodů, v praxi je dosahování tohoto principu velmi složité. V praxi jsou totiž zdroje, na rozdíl od potřeb, omezené. Přidělování pomoci tak může být určitou skupinou vnímáno negativně. Klíčovým aspektem je identifikovat, kdo je vynechán v poskytování pomoci a jak by mohl reagovat. Zranitelnost ovlivňuje nejen organizace, ale také chování a jednání všech jeho zaměstnanců.
14
4.5 Analýza rizik Riziko je kombinací hrozeb a zranitelnosti. Analýza rizik tedy znamená systematicky posoudit závažnost hrozeb na základě dopadu a pravděpodobnosti. Tabulka č. 1 Analýza rizik
Pravděpodobnost
Dopad Zanedbatelný
Menší
Střední
Závažný
Kritický
Velmi pravděpodobné
Nízké
Střední
Vysoké
Velmi vysoké
Velmi vysoké
Pravděpodobné
Nízké
Střední
Vysoké
Vysoké
Velmi vysoké
Středně pravděpodobné
Velmi nízké
Nízké
Střední
Vysoké
Vysoké
Nepravděpodobné
Velmi nízké
Nízké
Nízké
Střední
Střední
Velmi nepravděpodobné
Velmi nízké
Velmi nízké
Velmi nízké
Nízké
Nízké
(Upraveno dle InterAction Security Advisory Group, 2010, s. 8) Je potřeba přemýšlet o dopadech pro zaměstnance (fyzické zranění, psychický dopad), pro organizaci (na majetek, pověst) a dopad pro příjemce pomoci (kvalita, pozastavení nebo ukončení programu). Dále musí organizace počítat s dalšími dlouhodobými nepřímými náklady na pojištění, zdravotní péči, psychologickou pomoc, právní pomoc a možné poškození pověsti organizace a tím vliv na získávání finančních zdrojů. V rámci celé organizace by mělo dojít ke společnému pochopení úrovně závažnosti potencionálních dopadů od zanedbatelných až po kritické. Posouzení pravděpodobnosti se určuje na základě informací o předešlých incidentech a trendech v bezpečnosti a informací vycházejících z analýzy kontextu. Dalším krokem je zvážení, co lze udělat pro snížení rizika na přijatelnou úroveň. Existují tři možné způsoby. Snížit hrozbu, snížit možný dopad hrozby nebo snížit vystavení se hrozbě. Zcela vyhnout se hrozbě by však bylo možné pouze dočasným nebo trvalým odstraněním z oblasti, kde je hrozba identifikována. Jedním ze způsobů je také přenesení rizika na jiného aktéra například na místní organizaci nebo personál. Pokud se však riziko týká potencionálního zranění nebo úmrtí je přenesení rizika z etického hlediska nemyslitelné. Na základě zhodnocení rizik jsou stanoveny opatření ke zmírnění těchto rizik. Poté je potřeba přehodnotit dřívější analýzu kapacit, za účelem zjištění, zda jsou k dispozici finanční zdroje a kompetence pro přijetí stanovených opatření. Po přijetí 15
opatření však nikdy nelze úroveň rizika snížit na nulu. Důležité je posoudit, zda zbylé riziko po přijetí opatření je přijatelné nebo ne. Jen málo organizací má jasné definovanou hranici rizik nebo kritéria pro rozhodování o přijatelnosti nebo nepřijatelnosti zbylého rizika. Rozhodnutí působit v prostředích zasažených konfliktem znamená pro organizaci a její pracovníky připravenost přijmout určité riziko. Všichni zaměstnanci také nemají stejnou hranici, pro ně osobně, přijatelného rizika. V mnoha případech humanitární pracovníci nejsou schopni sami posoudit, zda je situace ještě přijatelná nebo ne. I když se bezpečnostní situace zhoršuje, pracovníci jsou většinou ochotni stáhnout se z oblasti, až když dojde k incidentu. Některé organizace, včetně OSN řídí bezpečnost na základě čtyř nebo pěti bezpečnostních fází od nízkého rizika až po velmi vysoké. Ke každé fázi je předem přiřazena skupina opatření, které organizace a její zaměstnanci v určité fázi mají přijmout. I toto rozdělení do jednotlivých fází má však svá omezení. Často je nelehké interpretovat komplexní realitu, je potřeba bezpečnostní fáze rozdělit také podle dalších kritérií, jako například podle pohlaví zaměstnanců nebo na národní a mezinárodní pracovníky a také se situace nemusí měnit postupně a může náhle dojít ke změně z fáze jedna na fázi pět.
16
5 Bezpečností strategie Snižování rizika je klíčovým prvkem preventivního přístupu v bezpečnosti. Ke snížení bezpečnostních rizik se využívají tři základní bezpečnostní strategie. Přijetí (acceptance), ochrana (protection) a zastrašování (deterrence) (Tangen, 2007, s. 21). Strategie přijetí se snaží snížit nebo odstranit možné hrozby zvýšením přijetí – akceptací organizace místní komunitou. Ochranná strategie využívá ochranné prostředky a postupy, které snižují zranitelnost vůči hrozbě, ale nemají vliv na hrozbu samotnou. Cílem zastrašující strategie je odradit možnou hrozbu hrozbou použití síly nebo využitím sankcí. V praxi však potřebuje dobrá strategie pro zajištění bezpečnosti pružnou kombinaci přístupů (Van Brabant a kol., 2010, s. 55 - 56).
5.1 Přijetí Základní bezpečnostní strategií je získat přijetí organizace a její práce místním obyvatelstvem. Přijetí lze dosáhnout aktivní politikou šíření informací o organizaci a jejich projektech. Organizace musí svoji práci a cíle konzultovat s místními lidmi a přizpůsobit programy tak, aby organizace byla akceptována komunitou. Důležité je neustále sledovat situaci v oblasti působení a poznat situace, které by mohly být důvodem problémů s přijetím organizace komunitou (Tangen, 2007, s. 21). Dosažení přijetí díky dobré práci a dodržování humanitárních principů je zakotveno v poslání a hodnotách humanitárních organizací. Organizace si však musí být vědomy, že nebudou vždy a všude ochotně přijaty pouze na základě toho co dělají. Mnoho organizací má bezpečnostní politiku založenu na strategii přijetí, nicméně nemají určeny praktické kroky jak přijetí dosáhnout. V minulosti organizace předpokládaly, že k uskutečnění přijetí stačí, když nepřijmou ochrannou nebo zastrašující strategii, nebudou spojovány s určitými mezinárodními aktéry nebo nebudou přijímat finanční prostředky od některých dárců. Na přijetí je však potřeba neustále pracovat a aktivně zapojit všechny zúčastněné strany. Opravdové přijetí neznamená pouze tolerování přítomnosti ze strany obyvatel z důvodu potřebnosti. Je potřeba pochopení cílů organizace a možností pomoci. V oblastech, které jsou pod kontrolou ozbrojených skupin, je potřeba vyjednat svou pozici a spolupráci a tím zajistit přijetí své přítomnosti a působení. Také v komunikaci uvnitř organizace i navenek by měla být soudržnost. Všichni zaměstnanci by měli rozumět, kdo jsou, proč tam jsou, co 17
chtějí dělat, jaký je jejich vztah k ostatním a tyto informace by měly souhlasit s informacemi poskytovanými navenek. Organizace musí věnovat pozornost veřejným prohlášením, která mají velký vliv na vnímání organizace ostatními. Dalším prostředkem pro přijetí je vytvoření formální dohody se zúčastněnými stranami, které se mohou týkat konkrétních otázek, například v oblasti bezpečnosti. Na přijetí organizace mají velký vliv i samotní pracovníci. To jak jsou vnímání pracovníci okolím, ovlivňuje celou organizaci, její možnost působení a také bezpečnost. Vzhled i chování pracovníků by mělo být odpovídající kontextu. Vliv může mít pohlaví pracovníků, národnost nebo etnická příslušnost. V mnoha kontextech vyžadují zvláštní pozornost také kulturní a náboženské normy (Van Brabant a kol., 2010, s. 57 - 65). Pokud je to možné, organizace upřednostňují strategii přijetí. V případě že místní obyvatelstvo podporuje práci humanitární organizace, nebudou se snažit organizaci a její pracovníky ohrozit. Tento přístup sám o sobě zpravidla nestačí. V každé společnosti jsou lidé, kteří se uchylují k trestné činnosti a humanitární pracovníci a majetek organizací může být jejich terčem (ECHO, 2004, s. 10).
5.2 Ochrana Cílem ochranné strategie je snížit zranitelnost nikoliv hrozbu. Prvně je potřeba analyzovat co je hrozbou a kde jsou pracovníci zranitelní. Poté zavést opatření, která sníží zranitelnost. Pokud jsou však tyto opatření nepřiměřená k síle potencionální hrozby, mohou mít opatření opačný efekt a negativně ovlivnit vnímání organizace a taky bezpečnost jejich pracovníků (Tangen, 2007, s. 21 - 22). Ochranná opatření mají za cíl snížit pravděpodobnost ohrožení cíle nebo snížit potencionální dopad. Možná opatření jsou například zdi, ploty, brány, mříže nebo kontrolování návštěvníků budovy organizace a hlídky. V některých kontextech je potřeba jezdit v konvojích nebo bydlet společně. Avšak tyto opatření mohou mít opačný efekt a při útoku ohrozit větší počet osob. Vytvoření nízkého profilu organizaci neoznačováním vozidel, budov a pracovníků logem organizace zvyšuje v některých oblastech bezpečnost, zatímco v určitých situacích, jako je například průjezd kontrolním bodem může neoznačení naopak bezpečnost snížit. Organizace většinou nevidí nízký profil jako strategii, kterou by mohli využívat po celou dobu působení, ale jen
18
mimořádně a časově omezeně. Může totiž vést k nepochopení, co organizace dělá a ohrozit tak její přijetí (Van Brabant a kol., 2010, s. 71 - 73). I když je v místě působení široká místní podpora humanitárních organizací, pracovníci potřebují alespoň nějakou ochranu. Pokud není organizace podporována místní komunitou, je potřeba vyšší stupeň ochrany nebo lze zvážit dočasné nebo trvalé přerušení mise. Organizace může být ohrožena dalšími hrozbami, které nevychází z místní komunity jako například přírodní katastrofy, nemoci, teroristické útoky nebo násilí proti organizacím motivováno politickými důvody. V těchto případech je potřeba využit právě ochranných opatření (ECHO, 2004, s. 10 - 11).
5.3 Zastrašování Tato strategie využívá zastrašení možné hrozby právními, politickými nebo ekonomickými sankcemi nebo použitím síly, což by mělo mít dopad na ty, kteří hrozbu představují. Přijetí zastrašující strategie však sníží pravděpodobnost přijetí komunitou. Jen málo humanitárních organizací využívá zastrašování. Výjimkou je hrozba ukončení programů organizace a její stáhnutí z oblasti. K tomu, aby tuto strategii podpořilo humanitární společenství, potřebuje organizace aktivní politiku vysvětlující její působení, důvod použití a plán do budoucnosti (Tangen, 2007, s. 22 - 23). Odradit hrozící útok tím, že organizace hrozí těm, kdo ji napadnou, by neměly humanitární organizace, jejichž principy zakazují někoho napadnout nebo hrozit útokem. Jedinou výjimkou je situace, kdy v extrémních případech organizace využívají ozbrojené stráže, v případech kdy neexistuje žádný jiný způsob ochrany zaměstnanců a majetku (ECHO, 2004, s. 11). Přijetí této strategie zásadně ovlivní obraz a vnímání humanitárních organizací obecně. Naruší tímto humanitární zásady nezávislosti a neutrality. Pokud organizace zvažuje snížit hrozbu využitím zastrašení, měla by zvážit, zda již nebyla překročena hranice přijatelného rizika a zda by nemělo dojít k ukončení mise (Van Brabant a kol., 2010, s. 73 - 74). Jednotlivé organizace rozdílně upřednostňují tyto strategie. Preferovanou strategií je však usilovat o přijetí, poté snížení zranitelnosti prostřednictvím ochranných opatření a nejméně se využívá odstrašování (Van Brabant, 2000, s. 58). 19
6 Bezpečnostní hrozby v násilném prostředí Cílem této kapitoly je identifikovat hrozby související s výkonem práce humanitárních pracovníků v násilném prostředí. Násilné činy jsou činy způsobené lidmi. V některých případech se jedná o cílené hrozby a někdy je však násilí pácháno necíleně. Zjištění možných bezpečnostních hrozeb a následný popis doporučených postupů vhodných pro snížení rizik provedu kompilací pěti dostupných bezpečnostních příruček mezinárodních organizací. Jedná se o bezpečnostní příručky Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce, Mezinárodního výboru červeného kříže, Generálního ředitelství pro humanitární pomoc a civilní ochranu, organizace Save the Children a organizace CARE International. Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce uvádí ve své příručce Stay Safe - International Federation's Guide to a Safer Mission (Tangen, 2007) hrozby přepadení, únos, sexuální násilí a útok, miny, nevybuchlá munice a hrozbu bombového útoku. V bezpečnostní příručce Staying alive: Safety and security guidelines for humanitarian volunteers in conflict areas (Roberts, 2005), kterou vydal Mezinárodní výbor červeného kříže, kromě výše uvedených hrozeb jsou dále uvedeny hrozby
nástražných
výbušnin,
granátů,
improvizovaných
výbušných
zařízení
a bombardování. Další bezpečnostní příručka Safety First: A safety and security handbook for aid workers (Bickley, 2010), kterou vydala organizace Save the Children uvádí ještě jako hrozby loupež, loupež cílená na získání vozidla, zadržení, zatčení a možnou hrozbu ostřelování a křížové palby. Další dvě bezpečnostní příručky, příručka Generic Security Guide for Humanitarian Organisations (ECHO, 2004) vydaná Generálním ředitelstvím pro humanitární pomoc a civilní ochranu a bezpečnostní příručka organizace CARE International - CARE International Safety and Security Handbook (Macpherson, 2004), uvádí již výše zmíněné bezpečnostní hrozby pro humanitární pracovníky působící na zahraničních misích v násilném prostředí.
20
7 Doporučené postupy vhodné pro snížení rizik Jak již bylo zmíněno, riziko nikdy nelze snížit na nulu. Avšak pro humanitární pracovníky působící v násilném prostředí je důležité, aby si byli vědomi možných hrozeb, dokázali analyzovat riziko a na základě těchto informací se pokusili co nejvíce možné riziko snížit. K tomu jim mohou pomoci postupy, které jsou vhodné pro snížení jednotlivých specifických hrozeb. Tyto postupy vycházejí ze statistik a zkušeností z terénu, avšak každá riziková situace je zcela jedinečná. Proto je nutné dbát na prevenci a v případě, že se pracovník dostane do rizikové situace, musí aktuální situaci analyzovat, sestavit si krizový postup a podle něj následně postupovat.
7.1 Přepadení/loupež Cílem přepadení (hijacking, attack, assault, ambush) může být zranění, únos, zabití nebo také loupež (robbery). Každá situace je jiná a je potřeba využít vlastní úsudek k rozhodnutí, jak reagovat v případě napadení (ECHO, 2004, s. 112).
7.1.1 Postupy vhodné pro minimalizaci rizika Mezi nejlepší doporučení, jak se vyhnout přepadení/loupeži je samozřejmě provádění pravidelných hodnocení rizik - znalost místní situace a nedávných událostí a sdílení informací s dalšími aktéry. Dále znát a vyhnout se nejvíce nebezpečným oblastem a dobám pro cestování nebo cestovat v konvoji. Využití eskorty nebo obrněných vozidel avšak pouze jako poslední možnost. (Tangen, 2007, s. 186 - 187). Při jízdě ve vozidle být pozorný, mít okna a dveře vozidla zamčené a nevystavovat na viditelném místě hodnotné věci. A také se nepohybovat v blízkosti vojenských, policejních a vládních vozidel (Tangen, 2007, s. 187). Pokud možno vyhnout se špatně osvětleným, podezřelým a neznámým místům, nejezdit a nechodit v noci, nechodit ven sám, mít u sebe alarm a mobilní telefon. V případě, že pracovníci s sebou mají větší hotovost, měli by si ji rozdělit a schovat na více míst, aby nepřišli o všechny peníze (ECHO, 2004, s. 126).
21
7.2 Loupež zacílená na získání vozidla V některých částech světa mohou být vozidla humanitárních organizací považována za zdroj příjmů. Proto často dochází právě k loupeži, jejímž cílem je získání vozidla (carjacking). Tento incident se může stát kdekoliv, ale nejčastěji to bývá u semaforů, na křižovatkách, u čerpacích stanic, mimo kanceláře a residencí pracovníků nebo na opuštěných silnicích. Někdy také zloději předstírají nehodu, aby řidič zastavil a vystoupil z vozidla. Tento incident může být velmi nebezpečný, jelikož mohou být zloději ozbrojeni a nervózní, a tak se mohou uchýlit k velkému násilí (Bickley, 2010, s. 162).
7.2.1 Postupy vhodné pro minimalizaci rizika Pro snížení rizika loupeže cíleného na získání vozidla je důležité sledovat informace o těchto událostech v oblasti, kde organizace pracuje. Měly by být shromažďovány také informace o typu vozidla, lokalitě, kde k incidentu došlo, denní době a o tom, jak probíhala loupež vozidla a zda bylo použito násilí (Bickley, 2010, s. 162). Na základě těchto informací lze identifikovat vzory loupeží a následně upravit bezpečnostní postupy. Například nepoužívat vozidla, která jsou nejčastěji cílem útoků nebo se vyhnout specifickým oblastem. Pokud je to možné, je dobré se vyhnout také úzkým uličkám, kde jsou pracovníci obzvlášť zranitelní (Bickley, 2010, s. 162). Dále je doporučeno sledovat své okolí ještě před nástupem do vozidla a dívat se, zda není někdo v okolí podezřelý. Při jízdě také neustále sledovat, zda vozidlo někdo nepronásleduje. V těchto případech zkusit změnit směr nebo rychlost a dostat se do oblasti, kde je více lidí (Van Brabant, 2000, s. 125). Vyhnout se také zastavování před místem kanceláře a bydliště dokud nejsou brány otevřeny. Lepší je domluvit si například nějaký signál se stráží, aby otevřeli bránu bez zastavování před ní. Tento incident se často odehrává po setmění, proto je lepší, aby pracovníci v tuto dobu necestovali. Dalším doporučením je cestovat v různých časech a využívat různé trasy. Při jízdě v přeplněných oblastech mít okna zavřená a dveře zamčené. Lze taky zvážit cestování s dalšími vozidly nebo v konvoji. Všichni pracovníci by měli také být seznámení s postupy, jak reagovat, když se setkají s pokusem o loupež cílenou na získání vozidla (Bickley, 2010, s. 163). 22
7.3 Únos, zadržení a zatčení Humanitární pracovníci mohou být vystaveni zvýšenému riziku únosu, zejména pak v oblastech s bohatou historií únosů. Důvody únosu mohou být různé. Příkladem může být výkupné, použití pracovníků jako lidských štítů nebo například k dosažení publicity a politického vlivu. Proto by měly být bezpečnostní postupy navrženy tak, aby minimalizovali riziko útoků v místech s vysokým ohrožením (ECHO, 2004, s. 120). V dnešní době je mnoho únosů motivováno ziskem. Odhaduje se, že ročně je vyplaceno na výkupném 500 miliónů amerických dolarů. Je důležité myslet také na to, že se v průběhu času může důvod únosu měnit. Může se stát, že je únos motivován politicky, avšak když se požadavku nepodaří dosáhnout, může se stát účelem výkupné (Bickley, 2010, s. 168 - 169). Další možný motiv únosu je ideologický motiv, etnický původ, místní spory, podezření že oběť je špion, sexuální zneužití, zastrašení nebo represivní opatření (Tangen, 2007, s. 189). V anglickém jazyce se v literatuře týkající se bezpečnosti humanitárních pracovníků používají pro únos různé termíny. Všechny mají společné to, že jsou lidé zbaveni svobody pohybu a mohou se setkat od jakéhokoliv tlaku až po ohrožení života. Mění se povaha činu a motivace únosců (Van Brabant a kol., 2010, s. 225). Jako abduction je popisována situace, kdy je osoba nebo skupina unesena, ale nejsou kladeny žádné nároky. Cílem je způsobit škodu nebo donutit unesené udělat něco v prospěch únosců. Pokud jsou však kladeny nároky, tak se tato situace nazývá kidnapping nebo hostage. Pokud jsou kladeny požadavky na peníze, zboží nebo služby za bezpečné propuštění jedná se o kidnapping. Pokud je osoba nebo skupina unesena a jejich bezpečí a propuštění závisí na splnění určitých podmínek, jako je například propuštění vězňů, zveřejnění politických příčin únosu nebo vyhnutí se trestnímu stíhání zločinců, jedná se o situaci označovanou jako hostage. V mnoha případech není snadné určit, o kterou situaci se jedná, dokud nejsou vzneseny požadavky nebo z důvodů nedostatku důvěryhodných informací (Bickley, 2010, s. 170). Zadržení (detention) je situace, kdy je pracovník držen proti své vůli jednotlivcem nebo skupinou, avšak není vážně úmyslem způsobit škodu a nejsou také jasné podmínky pro propuštění. Důvodem může být například nespokojenost
23
s poskytováním pomoci. A zatčení (arrest) znamená zadržení autoritami – policií nebo armádou (Bickley, 2010, s. 166).
7.3.1 Postupy vhodné pro minimalizaci rizika Možnosti snížení rizika únosu, zadržení či zatčení záleží na kontextu a na tom, odkud hrozba pochází. Můžeme riziko snížit, avšak nelze vždy předvídat a zcela předejít tomu, že tato situace nenastane. Proto je důležité být si vědom toho, komu organizace poskytuje pomoc a komu ne, neboť skupiny, kterým nepomáhá, se mohou cítit diskriminováni. Lidé v okolí by měli vědět o organizaci a o tom, co dělá. Důležitý je způsob, jak realizuje a prezentuje svoji práci. Důležitá je transparentnost, dobrá komunikace, celistvost a úcta (Van Brabant, 2000, s. 181). Pokud organizace působí v oblasti, kde je přítomno vysoké riziko, může být výhodné dodržovat následující postupy. Základní předpoklad pro snížení rizika je mít informace o předešlých incidentech, cílech a pachatelích, ale také o tom, kdy a jak se většinou tyto bezpečnostní incidenty objevují. Seznámit se s místními bezpečnostními postupy a diskutovat a být seznámen s tím, jak se nejlépe chovat v případě únosu, zadržen či zatčení (Bickley, 2010, s. 170). Mít informace o zemi, kde organizace působí a o míře rizika. Pokud je jakýkoliv únos zveřejněn, měla by se zvýšit ostražitost všech organizací. Pokud je únos motivován získáním výkupného, může se totiž stát, že si další lidé budou myslet, že je to lehký způsob získání peněz a dojde tak k nárůstu počtu únosů (Van Brabant, 2000, s. 182). Pokud pracovníci působí v oblasti s vysokým rizikem únosu, musí být stále vhodně oblečeni a chovat se podle místních zvyklostí. Mít při sobě stále léky, kontaktní údaje, platné cestovní povolení a nenosit s sebou jakékoliv politicky citlivé dokumenty. Vyhnout se rutině a udržovat nízký profil organizace. Nízký profil organizace lze dosáhnout tím, že vozidla a majetek nebude označen logem organizace nebo stažením zaměstnanců, považovaných za vyšší riziko. Pracovníci by neměli cestovat sami a už vůbec ne v noci. Vždy by měli informovat kancelář své organizace o tom, kde cestují. Hlásit také jakékoliv podezřelé aktivity. Mnoho únosů je plánovaných a rukojmí jsou většinou pozorováni svými únosci předtím, než jsou zajati. (Bickley, 2010, s. 166 172). 24
Jako možnost snížení rizika je doprovázení mezinárodních pracovníků místními kolegy. V některých kontextech jsou tímto zahraniční pracovníci považováni jakožto pod místní ochranou. Avšak pouze podle dobré znalosti kontextu lze říci, zda tato taktika sníží riziko, nebo to spíše vede k situaci, kdy mohou být další pracovníci uneseni. Extrémní možností snížení rizika je využití ozbrojené ochrany. Ani ozbrojená ochrana však nemusí být efektivní. Ozbrojení strážci mohou být překvapeni situací, v menšině nebo nebudou připraveni riskovat své vlastní životy. Humanitární organizace považují za preventivní opatření to, že je veřejně známo, že nebudou vydávat za své pracovníky výkupné. Dodržování této strategie ale není jednoduché, pokud jsou únosci připraveni ublížit nebo zabít unesené (Van Brabant, 2000, s. 183 - 184). Organizace i jednotliví pracovníci by také měli být připraveni na to, jak řešit únos zaměstnance. Organizace by měla určit a vyškolit tým krizového řízení, pro tento případ. Vědět o možné pomoci ze strany místních orgánů, určit případné externí odborníky a případné potřeby krizového řízení. Dále je potřeba mít informace o zaměstnancích včetně osobních údajů, kontakt na rodinné příslušníky, informace o zdravotním stavu pracovníků, o krevní skupině, fotografii pracovníků apod. Zaměstnanci musí být obeznámeni s bezpečnostními postupy a vědět o aktuálních rizicích (Tangen, 2007, s. 189 - 190).
7.4 Sexuální násilí a útok Sexuální násilí je hrozbou pro každého v každé společnosti. Většinu sexuálních útoků páchají muži proti ženám, ale objevují se, a to nezřídka, také útoky cílené na muže. Pachatelé mohou oběti vybírat záměrně nebo může dojít také k náhodným útokům. Mnoho humanitárních organizací působí v konfliktním prostředí, kde je riziko vyšší. Motivem sexuálního násilí vůči zaměstnancům humanitární organizace může být nenávist vůči organizaci nebo politicky motivované zastrašení organizace nebo komunity působící v humanitární pomoci (Bickley, 2010, s. 176). Fyzickému násilí může předcházet sexuální obtěžování, které má psychologický dopad na oběť. Proto by měla mít organizace také určeny postupy pro případ obtěžování (Van Brabant, 2000, s. 156). Sexuální obtěžování je jakékoliv verbální nebo neverbální, nežádoucí a urážlivé chování, zaměřené na jednotlivce kvůli jeho pohlaví. Důležité je si 25
uvědomit, že chování, které je pro lidi žijící v určitém kontextu bráno jako přátelské, může být bráno ostatními jako nepřijatelné sexuální obtěžování (Bickley, 2010, s. 47).
7.4.1 Postupy vhodné pro minimalizaci rizika Nejlepší způsobem, jak se vyhnout této situaci je minimalizovat riziko tím, že si jsou pracovníci této možné situace vědomi a dodržují pravidla, která byla navržena tak, aby zajistila bezpečnost pracovníků na misi. Sexuální útok je trestný čin násilí, který může zahrnovat fyzickou sílu a donucování. Mnoho pachatelů je tedy motivováno touhou ublížit a ovládat jinou osobu (Tangen, 2007, s. 198). Základním předpokladem je, mít informace o typech incidentů, které se udály v minulosti, o tom, kdo byl cílem a kdo byli pachatelé. Tím lze získat povědomí o potencionálních hrozbách a je možné se ujistit, že pracovníci nejsou vystaveni vysokému riziku v místě ubytování, v práci nebo při cestování. Ve vysoko rizikových situacích lze dokonce zvážit přemístění nebo stáhnutí zaměstnanců, kteří jsou vystaveni nejvyššímu riziku (Bickley, 2010, s. 176). Postupy pro snížení rizika budou záležet na kontextu, ve kterém organizace působí. Obecná doporučení jsou nechodit a nejezdit sám, zvláště v noci, nebydlet sám, vyhnout se nebezpečným, málo osvětleným místům a místům, která jsou známá různými zločiny. Vyvarovat se drogám, nadměrnému užívání alkoholu a ujistit se, že nápoje nejsou záměrně kontaminovány drogami. Nosit s sebou alarm a vysílačku nebo mobilní telefon. Oblékat se vhodně s ohledem na místní kulturu, nosit pohodlné boty a věřit svým instinktům (ECHO, 2004, s. 124 - 125). Doporučuje se také vyhnout intimním vztahům s místními obyvateli (Tangen, 2007, s. 199).
7.5 Miny, nevybuchlá munice a nástražné výbušniny Hrozby, které představují nášlapné miny, nevybuchlá munice a nástražné výbušniny v konfliktních a post-konfliktních oblastech, jsou velmi rozšířené a nebezpečné. Dopady těchto zbraní jsou dalekosáhlé a hrozby zůstávají dlouho poté, co byl konflikt ukončen nebo přesunut jinam. V oblastech mohou být různé typy munice, které jsou nestabilní a mohou kdykoliv explodovat (Bickley, 2010, s. 149 - 150). Nášlapné miny (landmines) jsou výbušniny s detonačními systémy, které jsou spuštěny kontaktem nebo blízkostí osoby nebo vozidla. Jsou navrženy tak, aby 26
v případě výbuchu zneschopnily osobu nebo vozidlo tlakovou vlnou, úlomky nebo v případě protitankových min proudem roztaveného kovu. Miny mohou být různých velikostí, tvarů6 a mohou být umisťovány ručně nebo letecky (Macpherson, 2004, s. 84 - 85). Většina bývalých oblastí konfliktu je poseta nevybuchlou municí (unexploded ordnance - UXO). Často se jedná o munici s poškozenou pojistkou, která však může explodovat při sebemenším doteku (Macpherson, 2004, s. 86). Nástražné výbušniny (booby traps) jsou maskovaná smrtící zařízení, která vypadají neškodně. Nástrahy jsou často umístěny ve významných budovách, jako jsou vojenské základny, vládní budovy nebo zdravotní střediska. Nástražné výbušniny nejsou velmi běžné, protože je potřeba delší čas a odborné znalosti k jejich sestavení (Macpherson, 2004, s. 86).
7.5.1 Postupy vhodné pro minimalizaci rizika V každé oblasti, kde se odehrávaly v minulosti boje, mohou být miny a nevybuchlá munice. Platí to zejména pro vojenské stanoviště a budovy. Dalšími pravděpodobnými oblastmi jsou přístupové cesty, mosty, železnice, přistávací dráhy, křižovatky, hranice, příkopy a vodní zdroje (Macpherson, 2004, s. 85). Základem možnosti snížení rizika je jako vždy dobrá informovanost. Cestovat do vysoce rizikových oblastí jen pokud jsou k tomu vážné důvody a informovat další osoby o dnech, časech a trasách plánovaných cest. Cestovat po schválených cestách, využívat co nejvíce cest s pevným povrchem a pokud je to možné, neodchylovat se od plánovaných tras. Je třeba snažit se mít nejlepší dostupné informace o oblastech, kde se mohou miny vyskytovat, a tyto informace doplňovat informacemi od místních lidí. Být velmi opatrný při jízdě v dešti nebo po dešti, jelikož miny mohou být deštěm odhaleny nebo přesunuty. A nikdy nepřejíždět přes cokoliv, co leží na silnici, neboť by to mohlo zakrývat minu, či nástražný systém. Nikdy neprocházet zarostlými oblastmi a používat chodníky a vyšlapané cesty. Nevystupovat do opuštěných budov a ničeho podezřelého se nedotýkat a nezvedat to (Macpherson, 2004, s. 86 - 87).
6
Podrobnější informace o různých typech min lze nalézt v příručce Staying Alive: Safety and security guidelines for humanitarian volunteers in conflict areas (Roberts, D.L., 2005, s. 41 - 45).
27
Pokud je to možné, najít si místního průvodce, který s pracovníky bude jezdit ve vozidle. Snažit se nepoužívat nové cesty a silnice, které místní obyvatelé nepoužívají. Také se snažit nebýt první vozidlo, které jede ráno po silnici, jelikož miny mohou být v noci nově nastraženy. A vyhnout se také jízdě v noci (Roberts, 2005, s. 46). Dále se seznámit s místním značením minových polí nebo podezřelých zaminovaných oblastí. Mohou to být například trojúhelníky, různé znaky nebo pomalované kameny (Bickley, 2010, s. 152). Pokud organizace ví, že její zaměstnanci budou pracovat v rizikové oblasti s podezřením na nášlapné miny nebo nevybuchlou munici, měli by všichni zaměstnanci projít řádným specializovaným školením. Dále je potřeba ujistit se, že také všichni ostatní pracovníci obdrželi specializované školení. A je třeba mít na paměti, že i když je určitá oblast odminována a prohlášena za čistou, nikdy není stoprocentní jistota, že v oblasti na minu nelze narazit.
7.6 Bombové útoky, granáty a improvizované výbušné zařízení V některých prostředích, ve kterých humanitární pracovníci působí, jsou bomby, granáty a improvizované výbušné zařízení významnou hrozbou (Bickley, 2010, s. 145). Granát je v podstatě malá bomba hozena ručně nebo vystřelena z mobilního odpalovacího zařízení. Ruční granát má zabudovanou pojistku, která zpozdi výbuch, a tím poskytne osobě, která granát hází čas a určitou míru bezpečí. Na rozdíl od reaktivního protitankového granátu, který exploduje bez zpoždění, to znamená ihned po nárazu. A improvizované výbušné zařízení je termín označující širokou škálu po domácku vyrobených výbušných zařízení (Roberts, 2005, s. 63 - 67).
7.6.1 Postupy vhodné pro minimalizaci rizika Riziko být přímým cílem těchto zbraní pro humanitární pracovníky je malé. Jedná se většinou o situaci, kdy jsou pracovníci na špatném místě ve špatnou dobu (Roberts, 2005, s. 67). Nicméně je rozumné vyhnout se vysoko rizikovým místům, jako jsou restaurace, bary, diplomatické mise apod., které jsou známé, že je navštěvují lidé, kteří by mohli být pravděpodobně cílem útoku. Často je taktikou teroristů způsobit malý výbuch a pak následuje velký výbuch, který je cílen na davy lidí a záchranáře reagující
28
na první výbuch. Proto se doporučuje co nejdříve opustit místo výbuchu (Tangen, 2007, s. 180). Pokud pracovníci cestují vozidly, měli by si udržet odstup od vojenských vozidel nebo konvojů. Dále necestovat stále stejnou cestou a nechodit pravidelně na stejná místa. Bombové útoky jsou zpravidla dobře naplánované a vyžadují dlouhé období dohledu na cíl, proto je potřeba být stále ostražitý a hlásit cokoliv podezřelého. V závislosti na konkrétních hrozbách by měla organizace posílit bezpečnostní opatření (Bickley, 2010, s. 147). V průběhu posledních několika let se v některých částech světa použití ručních granátů a domácích výbušných zařízení cílených na pracovníky humanitárních organizací zvýšilo. Naštěstí obvykle není záměrem těchto zařízení způsobit zranění, ale slouží jako signál pro organizaci. Pokud organizace působí ve vysoko rizikovém prostředí, měla by proto podniknout ochranná opatření (Tangen, 2007, s. 182).
7.7 Ostřelování, křížová palba a bombardování Ostřelování, křížová palba a bombardování představují vážnou hrozbu pro každého. V konfliktních a nebezpečných oblastech je riziko této hrozby vysoké, avšak jedná se o hrozby, kterým je velmi těžké předcházet. Pokud humanitární pracovníci působí v oblastech s probíhajícím konfliktem, je hrozba, že se vyskytnou v křížové palbě stále přítomna. Křížová palba je střelba bez rozlišování, zda jde o bojovníky nebo ne. Ačkoliv střelba není zaměřena přímo na humanitární pracovníky, pouhá přítomnost je rizikem. V některých případech může být střelba cílena, na základě toho, koho nebo co pracovníci zastupují. Důvod je častěji zastrašování humanitárního společenství, než cíleni na jednotlivce (Bickley, 2010, s. 139 - 140). V případě, že organizace působí v oblastech s vysokým rizikem možného ostřelování, měla by mít vytvořeny postupy, jak reagovat při ostřelování a mít ochranné prostředky jako například úkryty. Všichni zaměstnanci by měli být informováni o hrozbě a projít speciálním školením (Macpherson, 2004, s. 83).
7.7.1 Postupy vhodné pro minimalizaci rizika Základním předpokladem k možnému snížení rizika je ostražitost. Sledovat stále své okolí, zejména v blízkosti potencionálních cílů jako jsou kontrolní stanoviště nebo 29
vojenské oblasti. Do vysoce rizikových oblastí cestovat pouze pokud je to nezbytně nutné a zvážit možné informování bojujících stran o pohybu pracovníků, aby se nestali omylem terčem útoku. Udržovat vzdálenost od vojenských konvojů a pokud možno vyhýbat se místům, kde došlo v minulosti ke střelbě nebo ozbrojeným konfliktům. K tomu je potřeba průběžně se informovat o bezpečnostní situaci a možných hrozbách. Dále neustále zkoumat okolí a uvědomovat si možné potencionální úkryty. Organizace musí zvážit umístění svých budov a označení budov a vozidel. V případě potřeby by se mělo zvážit zlepšení ochranných opatření (Bickley, 2010, s. 140 - 143). Pokud se humanitární organizace rozhodne působit v rizikovém prostředí, všichni zaměstnanci by měli porozumět rizikům a být informováni o aktuální bezpečnostní situaci. Podle situace musí být upraveny bezpečnostní plány, což v některých případech může znamenat umístění zaměstnanců do úkrytů nebo přípravu na možnou evakuaci (ECHO, 2004, s. 115).
30
8 Reakce na bezpečnostní incident Standardní potupy jsou navrženy tak, aby na prvním místě napomohly prevenci bezpečnostních incidentů. I přesto však není možné bezpečnostní rizika zcela eliminovat a je tak třeba počítat s tím, že bezpečnostní incidenty nastat mohou. V případě že incident nastane, pracovníci musí být připraveni a v ideálním případě i trénováni vhodně reagovat, aby minimalizovali dopad bezpečnostního incidentu (Bickley, 2010, s. 26). Již zmíněné bezpečnostní příručky mezinárodních organizací jsou také zdrojem doporučených postupů, jak vhodně reagovat v případě již vzniklého bezpečnostního incidentu. Avšak každá riziková situace je zcela jedinečná, a proto obecně doporučené postupy nemusí být v dané situaci a kontextu tím nejlepším. Proto by reakce při bezpečnostních incidentech měly být specifické na základě situace. Neexistuje vzor, který by pokrýval každou situaci v jakémkoliv kontextu. Na základě konkrétních doporučení se tak mohou pracovníci pokusit snížit možný dopad bezpečnostních hrozeb, avšak musí aktuální situaci analyzovat a reagovat zcela specificky. Bezpečnostní příručka Generic Security Guide for Humanitarian Organisations (ECHO, 2004) uvádí doporučené postupy, jak reagovat při již vzniklém incidentu a v jeho průběhu. V této příručce lze nalézt postupy při reakci na přepadení, zatčení a zadržení, při loupeži a loupeži cílené na získání vozidla, sexuálním obtěžováním a násilím. Dále doporučení jak reagovat v případě výbuchu miny, nástražné výbušniny, nevybuchlé munice, granátu nebo bomby a postupy, jak reagovat v případě ostřelování. V příručce Stay Safe - International Federation's Guide to a Safer Mission (Tangen, 2007) jsou doporučeny postupy pro případ přepadení, únosu, sexuálního násilí, bombového útoku a pro případ, že se humanitární pracovník ocitne v zaminovaném území nebo narazí na nevybuchlou munici. Bezpečnostní příručka Safety First: A safety and security handbook for aid workers (Bickley, 2010) uvádí velmi podrobně specifické postupy pro hrozbu přepadení, loupež, loupež cílená na získání vozidla, únos, zadržení a zatčení, sexuální násilí a útok. Dále pro případ ostřelování, bombardování a křížové palby a také pro případ bombového útoku a vhodné postupy v situaci, kdy humanitární pracovník zjistí, že je v minové oblasti nebo je někdo zraněn výbuchem miny. U některých hrozeb je 31
uveden i specifický postup pro případ, že situace nastane v době, kdy je osoba ve vozidle nebo v budově. Bezpečnostní příručka Staying alive: Safety and security guidelines for humanitarian volunteers in conflict areas (Roberts, 2005) uvádí postupy, jak vhodně reagovat v případě přepadení, únosu, bombardování, pokud je pracovník ohrožen nástražnou výbušninou, granátem, improvizovaným výbušným zařízením, minami a nevybuchlou municí. A v bezpečnostní příručce CARE International Safety and Security Handbook (Macpherson, 2004) jsou popsány doporučené postupy pro případ přepadení, loupeže, loupeže cílené na získání vozidla, sexuálního útoku, únosu, ostřelování, v případě bombového útoku, granátu, nástražných výbušnin, min a nevybuchlé munice. Všechny bezpečnostní příručky neuvádějí zcela stejné bezpečnostní incidenty a také různé množství informací a doporučení pro snížení dopadu bezpečnostních incidentů. I když rozsah této práce nedovoluje popsat doporučené postupy pro snížení dopadu bezpečnostních incidentů, lze si tyto doporučené reakce dohledat v jednotlivých bezpečnostních příručkách.
32
Závěr Tématem této absolventské práce bylo působení humanitárních pracovníků v násilném prostředí. V rámci tohoto tématu byly v první kapitole vysvětleny pojmy humanitární pomoc a humanitární pracovník. Druhá kapitola se zabývala násilným prostředím v kontextu humanitární práce. V další kapitole byly představeny pojmy vyskytující se v bezpečnosti a dále zhodnocení prostředí, analýza rizik a možné bezpečnostní strategie. Poté byly identifikovány bezpečnostní hrozby v násilném prostředí a doporučené postupy vhodné pro snížení rizik jednotlivých hrozeb. A v poslední kapitole byly zmíněny zdroje, kde lze nalézt doporučené postupy, jak vhodně reagovat, v případě již vzniklého bezpečnostního incidentu. Cílem této práce bylo identifikovat hrozby související s výkonem práce humanitárního pracovníka v násilném prostředí a popsat doporučené postupy pro snížení těchto rizik pro humanitární pracovníky na zahraničních misích. Cíl práce byl naplněn, neboť byly na základě dostupných bezpečnostních příruček mezinárodních organizací identifikovány hrozby, kterým humanitární pracovníci v násilném prostředí mohou čelit a popsány, jak možné strategie v bezpečnosti, tak specifické doporučené postupy vhodné pro snížení rizik jednotlivých hrozeb. Tato práce může být využita jako zdroj informací pro české humanitární pracovníky a pro studenty sociální a humanitární práce nebo jako podnět pro humanitární pracovníky pro uvědomění si vlastního ne/bezpečí na zahraničních misích, čemuž by měla být věnována velká pozornost. Doufám tedy, že práce bude zdrojem informací a podnítí větší zájem pracovníků o svou vlastní bezpečnost. Vhodným pokračováním této práce by byl podrobný popis doporučených postupů jak reagovat v případě, že tyto hrozby nastanou, aby tak pracovníci mohli snížit možný dopad bezpečnostních incidentů. To by mohlo být například cílem další absolventské nebo bakalářské práce.
33
Zdroje a literatura BICKLEY S. 2010. Safety First: A safety and security handbook for aid workers. London: Save the Children UK. BOLLETINO V. 2008. „Understanding the security management practices of humanitarian organizations. “ Disasters 32(2): 263-279. ECHO 2004. Generic Security Guide for Humanitarian Organisations. Brussels: European Community Humanitarian Office. ELSHARKAWI H., SANDBLADH H., ALOUDAT T., GIRARDAU A., TJOFLÅT I., BRUNNSTRÖM C., 2010. „Preparing humanitarian workers for disaster response: a Red Cross/ Red Crescent field training model.“ Humanitarian Exchange 46: 45-47. GEORGIEVA K. 2012 [on-line]. „Světový humanitární den: Útoky na humanitární pracovníky
se
ztrojnásobily.“
Aktualizace:
17.8.2012.
Dostupné
z http://www.rozvojovka.cz/clanky/1183-svetovy-humanitarni-den-utoky-nahumanitarni-pracovniky-se-ztrojnasobily.htm [cit. 20. 3. 2014]. HARMER A., STODDARD A., TOTH K. 2013. Aid Worker Security Report 2013: The New Normal: Coping with the kidnapping threat. Neuvedeno: Humanitarian Outcomes. INTERACTION SECURITY ADVISORY GROUP 2010. Security Risk Management: NGO
Approach.
Aktualizace:
6.5.2010.
Dostupné
z http://www.eisf.eu/alerts/item.asp?n=9353 [cit. 20. 3. 2014]. KRUMOVÁ K. 2010 [on-line]. Rizika a nebezpečí humanitární práce narůstají. Aktualizace 20.9.2010. Dostupné z http://www.velkaepocha.sk/2010092014615/Rizikaa-nebezpeci-humanitarni-prace-narustaji.html [cit 20. 3. 2014]. MACPHERSON R. 2004. CARE International Safety and Security Handbook. Geneva: CARE International. MATÚŠOVÁ, Ludmila. Bezpečnost českých humanitárních a rozvojových pracovníků na zahraničních misích. Olomouc, 2014. Bakalářská práce. Univerzita Palackého
34
v Olomouci, Cyrilometodějská teologická fakulta, Katedra křesťanské sociální práce. Vedoucí práce Mgr. Jakub Němec. PAZDERKA J. 2008. Učební modul Evropská unie a humanitární pomoc. Dostupné z http://www.varianty.cz/download/pdf/pdfs_51.pdf [cit. 10.4.2014]. PRINCOVÁ K. 2012. Úvod do zahraniční pomoci s důrazem na etiku jejího poskytování. Olomouc: CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc. ROBERTS D. L. 2005. Staying alive: Safety and security guidelines for humanitarian volunteers in conflict areas. Geneva: International Committee of the Red Cross. ŘÍKOVSKÝ, Jan. Profil humanitárního pracovníka pohledem českých humanitárních organizací. Brno, 2012. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Dipl.-Theol. Univ. Stanislava Ševčíková, Ph.D. STODDARD A., HARMER A., HUGHES M. 2012. Aid Worker Security Report 2012: Host states and their impact on security for humanitarian operations. Neuvedeno: Humanitarian Outcomes. TANGEN L. 2007. Stay Safe - International Federation's Guide to a Safer Mission. Geneva: International Federation of Red Cross and Red Crescent Societies. VAN
BRABANT
K.
2000.
Operational
Security
Management
in
Violent
Environments. London: Overseas Development Institute. VAN BRABANT K., HARMER A., STODDARD A., HAVER K. a kol., 2010. Operational Security Management in Violent Environments – Good Practice Review 8 (New edition). London: Overseas Development Institute. WALKER P., RUSS C. 2010. Proffesionalising the Humanitarian Sector: A Scoping Study. Neuvedeno: Enhancing Learning and Research for Humanitarian Assistance. WILLE Ch., FAST L. 2013. Operating in Insecurity. Shifting patterns of violence against humanitarian providers and their staff (1996-2010). Insecurity Insight Report 13-1. Vevey: Insecurity Insight. Zákon č. 151/2010 Sb. [o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí]. 35
Anotace Absolventská práce se zabývá působením humanitárních pracovníků v násilném prostředí. Cílem je identifikovat hrozby související s výkonem práce humanitárního pracovníka v násilném prostředí a popsat doporučené postupy pro snížení těchto rizik na zahraničních misích. Nejprve jsou vysvětleny pojmy, jako je humanitární pomoc, a pojmy týkající se bezpečnosti humanitárních pracovníků na zahraničních misích jako například možné hrozby, zranitelnost a riziko. Také je věnována pozornost zhodnocení prostředí, analýze rizik a bezpečnostním strategiím. Dále jsou na základě dostupných bezpečnostních příruček mezinárodních organizací identifikovány hrozby, kterým humanitární pracovníci mohou v násilném prostředí čelit a popsány postupy vhodné pro snížení těchto rizik.
Abstract The thesis deals with the topic of humanitarian workers working in the violent environment. The aims of the thesis are to identify threats associated with the working of humanitarian workers in the violent environment and to describe recommended procedures to mitigate these risks during missions abroad. First it explains terms such as humanitarian assistance and terms in a relation to the security of humanitarian workers during missions abroad such as possible threats, vulnerability and risk. Attention is devoted to context analysis, risk analysis and security strategies. According to available security manuals of international organizations are identified threats associated with humanitarian workers working in the violent environment and described procedures appropriate to mitigate these risks.
36
Seznam příloh Příloha 1: Statistiky útoků rozděleny na národní a mezinárodní personál v letech 1996 – 2010 Příloha 2: Souhrnné statistiky útoků na humanitární a rozvojové pracovníky a) Celkový počet nahlášených incidentů v letech 1996-2010 b) Počet útoků a obětí v letech 2002-2012 Příloha 3: Statistiky útoků rozděleny podle prostředků v letech 2002-2011 a 2012
37
Příloha 1: Statistiky útoků rozděleny na národní a mezinárodní personál v letech 1996 – 2010
Wille, Ch., Fast, L. (2013).
38
Příloha 2: Souhrnné statistiky útoků na humanitární a rozvojové pracovníky a) Celkový počet nahlášených incidentů v letech 1996-2010
Wille, Ch., Fast, L. (2013).
b) Počet útoků a obětí v letech 2002-2012
Harmer, A., Stoddard, A., Toth, K. (2013).
39
Příloha 3: Statistiky útoků rozděleny podle prostředků v letech 2002-2011 a 2012
Stoddard, A., Harmer, A., Hughes, M. (2012).
Harmer, A., Stoddard, A., Toth, K. (2013).
40
