CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Prevence ztráty bydlení u seniorů před propuštěním ze zdravotnických zařízení

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce

Prevence ztráty bydlení u seniorů před propuštěním ze zdravotnických zařízení

Magda Walach

Vedoucí práce: Mgr. Iva Linhartová

Olomouc 2016

Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury. V Olomouci, dne 30. dubna 2016

____________________________ Vlastnoruční podpis

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Ivě Linhartové, za odborné vedení bakalářské práce a poskytnuté rady při zpracování mé absolventské práce. Taktéţ děkuji všem respondentkám za jejich ochotu při realizaci výzkumu. Děkuji také svým blízkým a přátelům za poskytnutou podporu.

Obsah Obsah

7

Úvod

9

TEORETICKÁ ČÁST

10

1

11

2

3

4

Prevence ztráty bydlení 1.1

Vymezení bezdomovectví ..................................................................... 11

1.2

Faktory vedoucí ke ztrátě bydlení ......................................................... 12

1.3

Vymezení prevence ............................................................................... 15

1.4

Sekundární prevence ............................................................................. 16

Soudobá situace seniorů

19

2.1

Vymezení seniorského věku ................................................................. 19

2.2

Specifika potřeb ve stáří ........................................................................ 20

2.3

Chudoba seniorů.................................................................................... 21

2.4

Bydlení .................................................................................................. 23

2.5

Zadluţenost ........................................................................................... 24

2.6

Rodina versus samota ............................................................................ 25

2.7

Zdraví .................................................................................................... 26

Sociální práce ve zdravotnických zařízeních

29

3.1

Zdravotnická zařízení lůţkové péče ...................................................... 29

3.2

Zdravotně sociální práce ....................................................................... 31

Hospitalizace seniora

36

4.1

Psychosociální aspekty nemoci a hospitalizace .................................... 36

4.2

Specifika pobytu seniora ve zdravotnickém zařízení lůţkové péče ...... 38

4.3

Propouštění pacienta v seniorském věku z hospitalizace ...................... 39

VÝZKUMNÁ ČÁST

42

5

43

Výzkum

5.1

Cíl výzkumu a výzkumná otázka........................................................... 43

5.2

Metoda výzkumu ................................................................................... 43

5.3

Metoda sběru dat a průběh získávání dat............................................... 44

5.4

Etický rozměr výzkumu......................................................................... 44

5.5

Výzkumný soubor.................................................................................. 45

5.6

Metoda analýzy dat ................................................................................ 45

5.7

Interpretace výzkumu ............................................................................ 46

5.7.1 Přístup k financím během hospitalizace ............................................ 46 5.7.2 Plnění finančních závazků během hospitalizace ................................ 48 5.7.3 Finanční stav ...................................................................................... 51 5.7.4 Bydlení ............................................................................................... 53 5.7.5 Nekomunikující pacient a pacient s duševní poruchou...................... 54 5.7.6 Propouštění pacienta z hospitalizace ................................................. 56 Zajišťování následné péče v pobytové sluţbě ............................................... 56 Zajišťování následné péče v domácím prostředí ........................................... 57 Předávání informací o sociální situaci pacienta dalším zařízením ................ 58 Propouštění osamělého pacienta .................................................................... 59 6

Shrnutí výsledků a diskuse

60

Závěr

65

Seznam literatury

67

Anotace

72

Úvod Má absolventská práce, jak vyplývá ze samotného tématu, se zaměřuje na předcházení

ztráty

bydlení

hospitalizovaných

seniorů.

Samotná

hospitalizace

představuje poměrně velkou psychickou zátěţ pro člověka, ale kromě toho má také podstatný vliv na jeho sociální situaci. Mimo jiné můţe v odůvodněných případech vést aţ ke ztrátě pacientova bydlení. Proto je nezbytné uskutečňování jisté prevence, která by předcházela nechtěným důsledkům hospitalizace. Tato prevence můţe být uskutečňována prostřednictvím zdravotně sociální práce přímo ve zdravotnických zařízeních. Hradecký s kolegy (2012, s. 180 – 181) v jejich zpracovaném Souhrnném materiálu pro tvorbu Koncepce práce s bezdomovci v ČR na období do roku 2020 však na současnou praxi v těchto zařízeních nahlíţejí poměrně kriticky. Dle jejich názoru zdravotnická zařízení mnoho preventivních opatření neuskutečňují.

Kromě

toho

jsem

se

osobně

setkala

také

se

zkušenostmi

hospitalizovaných seniorů, nebo jejich příbuzných, kterým se nedostalo potřebné sociální pomoci ze strany zdravotnické organizace, během hospitalizace. Tato zjištění byla hlavními důvody pro zpracování této problematiky v rámci mé absolventské práce. Mým cílem je tedy zjistit, jaká konkrétní opatření a intervence mohou tyto instituce realizovat, aby zabránily ztrátě bydlení osob v seniorském věku. Důvodem k zabývání se tímto tématem v souvislosti s cílovou skupinou seniorů byl fakt, ţe osoby vyššího věku jsou poměrně častými pacienty lůţkové zdravotní péče, a proto mohou být vystaveny rovněţ většímu riziku ohroţení ztrátou bydlení během hospitalizace. Mimoto lze také na základě různých zdrojů uvést, ţe jejich sociální situace v současné společnosti není příliš příznivá, coţ můţe také negativně přispívat k problematice, na kterou se orientuje má práce. Absolventská práce je empiricky zaměřena, skládá se z teoretické a výzkumné části. Teoretická část je rozdělena do čtyř na sebe navazujících kapitol. Jsou v nich objasněny základní pojmy vztahující se k tématu, jako je vymezení příčin bezdomovectví a prevence ztráty bydlení. Dále se zabývám současnou situací seniorů v několika konkrétních oblastech. Následně jsou definovány jiţ konkrétní zdravotnická zařízení a specifika zdravotně sociální práce, na která navazují jednotlivé aspekty problematiky hospitalizace seniora. Praktická část obnáší popis pouţité metodologie, analýzu získaných dat a shrnutí zjištěných informací, které budu reflektovat. 9

TEORETICKÁ ČÁST

10

1

Prevence ztráty bydlení V rámci této kapitoly se budu postupně zabývat tématikou ztráty bydlení se

zaměřením především na její prevenci, která je stěţejní vzhledem k tématu mé práce. Pro lepší pochopení této oblastí nejdříve vymezím pojem bezdomovectví pomocí mezinárodní definice ETHOS a autorů Průdkové a Novotného, odborníků zabývajících se tímto fenoménem. Na to naváţu objasněním celé škály příčin vedoucích ke ztrátě domova, které uvádějí další autoři jako je Hradecký a Prudký a pozastavím se rovněţ u příčin prezentovaných v Metodice prevence ztráty bydlení vydané Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí. Posléze uţ představím samotnou oblast prevence bezdomovectví a v další podkapitole pak tzv. sekundární prevenci. Pro lepší pochopení její souvislosti s mým tématem ve stručnosti popíšu komplikované ţivotní situace osob, na které je právě tento typ prevence zaměřen. Mimoto se budu zabývat také aktéry, kteří v tomto procesu hrají základní role, a v závěru uvedu stávající rizika, která realizaci sekundární prevence mohou významně komplikovat.

1.1 Vymezení bezdomovectví Domov je obvykle místem jistoty, lásky, péče a vzájemného obdarovávání se, protoţe zde člověk zpravidla sdílí své vztahy s blízkými. Kromě toho je také bezpečným zázemím, které skýtá soukromí, podporu a ochranu v nouzových situacích, většinou je téţ spojeno se silnými emocemi. Ztráta domova je tak pro člověka hlubokým zásahem, kdy dochází k tomu, ţe je vyloučen ze společnosti a stává se z něho bezdomovec. (Průdková, Novotný 2008, s. 10) Podle Hradeckého (2007, s. 10) pojem bezdomovectví není vysvětlen prostřednictvím jediné vhodné a výstiţné definice. FEANTSA1, čili Evropská federace národních

sdruţení

pracujících

s bezdomovci,

vytvořila

ucelenou

typologii

bezdomovectví a vyloučení z bydlení s názvem ETHOS, která nahlíţí na domov skrze tři oblasti, jejichţ absenci lze chápat jako bezdomovectví. Prvním z nich je oblast fyzická, tedy přiměřené bydlení, které lze vyuţívat k uspokojování potřeb dané osoby

1

FEANTSA (neuvedeno): ETHOS Typology on Homelessness and Housing Exclussion [on-line]. Dostupné 20. 4. 2016 z: http://www.feantsa.org/spip.php?article4549&lang=en

11

i její rodiny. Další, sociální oblastí, se rozumí prostor skýtající soukromí a moţnost sociálních vztahů a oblast právní zase obnáší právní nárok k uţívání konkrétního bydlení. Jelikoţ se tyto tři domény vzájemně často ovlivňují, lze následně vymezit čtyři formy vyloučení z bydlení, jako jsou situace, kdy je člověk bez střechy, bez bytu, má nejisté bydlení či nevyhovující bydlení. Jak vyplývá z této typologie, problematika bezdomovectví je velmi široká a nelze ji zúţit pouze na potíţe tzv. zjevných bezdomovců, kteří jiţ ztratili střechu nad hlavou, nedaří se jim vyřešit jejich svízelnou situaci a proto většinou přeţívají „na ulici“. Kromě nich se tento fenomén v podstatné míře týká také skupiny tzv. skrytých bezdomovců, čili těch, kteří také postrádají trvalé bydliště a často střídají místa svých pobytů, ale své obtíţe se snaţí skrývat, a proto nejsou veřejností tak intenzívně vnímáni. Třetí skupinu tvoří tzv. potenciální bezdomovci, kteří sice bydlení mají, ale jsou ohroţeni jeho ztrátou. Důvodem můţe být např. rozvod, bydlení v podnájmu (především pokud nedošlo k sepsání nájemní smlouvy), ale také opuštění psychiatrické léčebny nebo jiné institucionální péče. Vzhledem k tématu mé práce se budu zabývat právě touto skupinou ohroţených lidí. (Průdková, Novotný 2008, s. 14)

1.2 Faktory vedoucí ke ztrátě bydlení Dle Hradeckých (1996, s. 43) je moţné příčiny bezdomovectví nahlíţet ze subjektivního nebo objektivního hlediska, které je ve značné míře ovlivněno působením státu, jeho sociální politikou a zákonodárstvím. Mezi faktory subjektivní lze zařadit oblast materiální, tedy nevhodné či nejisté bydlení, nedostatečné příjmy, zadluţenost, neschopnost hospodařit s finančním rozpočtem, ztrátu ţivitele, přičemţ primárním zdrojem bezdomovectví je především ztráta bydlení. Dále jsou podstatné rovněţ faktory vztahové, které je moţné chápat jako proměny rodinného uspořádání. Vliv mají narušené vztahy v rodině, domácí násilí, coţ můţe vést k rozvodům, rozpadům rodin a osamělosti. Výjimkou nejsou ani osobnostní příčiny, jako je zhoršený zdravotní stav, onemocnění různého typu, mentální retardace, invalidita, nesamostatnost atd. Faktory institucionální pak mají rysy spíše objektivního charakteru, jelikoţ za ně zodpovídá a ovlivňuje je stát. Patří k nim problematika propouštění z ústavu institucionální péče a mezi nimi také opuštění zdravotnického zařízení lidmi, kteří mohou postrádat domov, do kterého by se reálně

12

mohli vrátit. Častým důvodem propadu do bezdomovectví je součinnost několika problémů zároveň, které se vzájemně negativně ovlivňují. (Hradecký 2015, s. 15) S tímto tvrzením souhlasí také Prudký (2014, s. 29 – 31), který představuje čtyři tzv. trajektorie vedoucí k bezdomovectví. První z nich se odráţí v nerovném přístupu k příležitostem ve společnosti, které jsou mnohdy dány nedostatečnými moţnostmi daného člověka. Oproti tomu druhá trajektorie je kombinací různých negativních symptomů, jako je jiţ výše zmíněná zadluţenost a její časté řešení dalšími půjčkami, alkoholem apod. Neméně časté jsou také zdravotní obtíţe, příliš vysoké náklady na bydlení oproti příjmům domácnosti a rozpad rodiny jako reakce na neúnosnou situaci. U seniorů je nejrizikovější právě souhra neschopnosti hrazení povinných nákladů z důvodu nízkých příjmů a nemoţnost vyměnit současné bydlení za menší. Podstatnou úlohu hraje také jejich časté osamocení. Třetí trajektorie odkazuje na zdravotní situaci daného jedince, který pro své zdravotní indispozice a neschopnost zvládnout běţný způsob ţivota bývá vyloučen ze souţití s ostatními lidmi, přičemţ se nejčastěji jedná o duševní poruchy. Čtvrtou kategorií pak představuje dobrovolné bezdomovectví, tzv. bezdomovectví volbou. Šimíková s kolegy v Metodice prevence ztráty bydlení (2015, s. 3, 9 - 15), která byla vydána za účelem navrţení komplexních opatření předcházejících ztrátě bydlení, vymezuje čtyři základní situace, jeţ mohou zapříčinit ztrátu bydlení. Řadí se mezi ně: Nedostatek

finančních

prostředků,

který

se

projevuje

nízkým

reziduálním příjmem, tedy zbylou částkou domácnosti po zaplacení nákladů na bydlení. Z tohoto důvodu mnohdy dochází k omezování vlastní spotřeby a k deprivaci v jiných oblastech, jako je např. strava, zdravotní sluţby, případné léky atd., coţ má negativní dopad na udrţení stávajícího bydlení. Hlavním spouštěčem tohoto stavu je sníţení příjmů např. pro nemoc či pracovní neaktivitu, jako je odchod do důchodu, dále vysoké ceny nájemného, popřípadě energií, dlouhodobý stav hmotné nouze nebo ztráta důleţitých finančních zdrojů člena domácnosti. Neplnění finančních závazků spojených s bydlením, jako je nájemné a další výdaje na sluţby v případě nájemního bydlení, náklady na energie, tj. především elektřina

a plyn, které jsou hrazeny distribučním

společnostem. Pro tyto důvody tak můţe dojít ke vzniku a následnému nárůstu dluhů, které ve značné míře komplikují stávající situaci. Dle § 2291 odst. 1 občanského zákoníků (Zákon č. 89/2012 Sb.) totiţ vyplývá, 13

ţe „poruší-li nájemce svou povinnost zvlášť závažným způsobem, má pronajímatel právo vypovědět nájem bez výpovědní doby a požadovat, aby mu nájemce bez zbytečného odkladu byt odevzdal, nejpozději však do jednoho měsíce od skončení nájmu.“ Dále je třeba podle odst. 2 téhoţ paragrafu chápat, ţe „nájemce porušuje svou povinnost zvlášť závažným způsobem, zejména nezaplatil-li nájemné a náklady na služby za dobu alespoň tří měsíců…“. Spouštěčem této situace mohou být stejné důvody jako v případě nedostatku finančních prostředků, ale kromě toho také psychické onemocnění, jehoţ důsledkem můţe být ztráta potřebných kompetencí k plnění závazků. Dále nemoc či úraz, které člověku fyzicky znemoţní např. dojít na poštu uhradit sloţenky, přičemţ mu není k dispozici blízká osoba, která by mohla být nápomocna. Klíčovým faktorem je také institucionalizace spojená nejčastěji s výkonem trestu či hospitalizací. Následkem toho se osoba můţe ocitnout bez příjmu a nacházet se v prostředí, které můţe být překáţkou pro splnění povinných závazků, jelikoţ v místě svého bydliště si tyto závazky byla schopna běţně plnit. Hlavním důvodem tak je náhlý a neočekávaný pobyt v zařízení institucionální péče kvůli akutním zdravotním potíţím, na který se člověk neměl moţnost připravit. Další případnou potíţí můţe být i to, ţe člověk ţije osaměle a neudrţuje kontakty s dalšími lidmi. Neplnění nefinančních závazků spojených s bydlením, jako je např. porušování pravidel přípustného chování se nájemců v domě, poškozování bytu či domu apod. Ztráta právního nároku na stávající bydlení především následkem vypršení platnosti nájemní smlouvy na dobu určitou, coţ bývá mnohdy spojeno s neznalostí daných lhůt nebo způsobů jejich prodlouţení. Problémem je také ztráta člena domácnosti, který nájemní smlouvu uzavřel a nebyl rodinným příslušníkem, neboť pronajímatel nemusí dát souhlas ke změně osoby, na kterou by nájem přešel. (Šimíková a kol. 2015, s. 9 – 15)

14

1.3 Vymezení prevence Bezdomovectví je dlouhým a komplikovaným procesem, který začíná výše popsanými riziky, často vede aţ k sociálnímu vyloučení a následně ke snaze najít bydlení a vrátit se k běţnému způsobu ţivota. Lze tak na tuto problematiku nahlíţet jak ze strany prevence, tak také z hlediska pomoci v sociální inkluzi (ochrana před ztrátou sociálních kontaktů, zdraví, důstojnosti atd.), ale rovněţ v rámci resocializace (návratu k obvyklému ţivotnímu stylu). Aby bylo moţné tuto problematiku komplexně a účinně zvládnout, je zapotřebí účelně realizovaná práce ve všech etapách vývoje bezdomovectví. (Hradecký a kol. 2012, s. 22 - 23) Vzhledem k tématu mé práce se budu hlouběji zabývat právě oblastí týkající se prevence, která je velmi významná, jelikoţ podporuje nedotčení lidské důstojnosti a umoţňuje integraci člověka do společnosti. Platí také tvrzení, ţe prevence bezdomovectví není tak nákladná jako řešení důsledků ztráty bydlení. Obecně je moţné říci, ţe prevence je systémem jednání a úsilí jistých subjektů ve prospěch minimalizace rizik a předcházení situacím, které by mohly zapříčinit bezdomovectví nebo zhoršení současných podmínek bydlení. (Růţička 2015, s. 47) K tomu je zapotřebí mnoho různých opatření, která na sebe budou vzájemně navazovat a podporovat také vznik dalších intervencí. Z toho je zřejmé, ţe je nutná efektivní spolupráce mnoha subjektů, jako jsou samosprávy, neziskový sektor, dobrovolníci, samotná cílová skupina, ale také činnost na vládní úrovni. (Pospíšil 2015, s. 61 – 62) Prevence bezdomovectví se většinou týká jednotlivých oblastí, jako je ztráta bydlení, zhoršený zdravotní stav a podvýţiva, zadluţování a exekuce atd. Obvykle je rovněţ chápána v rámci tří kategorií, kterými je primární, sekundární a terciární prevence. Primární prevence je zaměřena na edukaci společnosti, mezilidskou solidaritu a vedení k vlastní zodpovědnosti kaţdého člověka, díky čemu je moţné předejít negativním důsledkům vedoucím k bezdomovectví. (Růţička 2015, s. 47 – 48) Hradečtí (1996, s. 69) spatřují hlavní úlohu této prevence v rodině, v sousedských a dalších mezilidských vztazích. Pokud však tato soudrţnost je narušena, je na místě také vhodné působení ze strany sociální práce, občanských aktivit, dobrovolnictví, publicity či osvěty. Oproti tomu terciární prevence působí hlavně na osoby, které o bydlení přišly, ale ještě se nepropadly tak hluboko, aby přeţívaly na veřejných

15

místech. Mezi těmito dvěma formami se nachází sekundární prevence, ze které především budu pro účely této práce vycházet. (Růţička 2015, s. 49)

1.4 Sekundární prevence Sekundární prevence se zaměřuje na osoby, které v budoucnu mohou být vystaveny ztrátě bydlení, ale toto ohroţení aktuálně ještě není příliš vysoké. Pozornost je soustředěna na zajištění potřebných podmínek pro výkon efektivní sociální práce přímo v místech, kde se zdrţují ohroţení lidé. Mezi těmito osobami se nacházejí kromě dlouhodobě nezaměstnaných a zadluţených také ti, kteří opouštějí institucionální péči, jako je dětská instituce, věznice, ale také osoby před propuštěním ze zdravotnického zařízení či osamělí senioři. (Hradecký a kol. 2012, s. 24, 142) Tyto údaje jsou naprosto klíčové s přihlédnutím k tématu této práce. Jan Milota (2015, s. 69) zdůrazňuje, ţe vţdy lze nalézt určitý počet lidí, kteří z nějakého důvodu nehradí nájemné nebo ho hradit nemohou, popřípadě se ocitají ve svízelné situaci, kdy jim hrozí vystěhování. V těchto okolnostech je velmi podstatné začít jednat jiţ v začátcích problémů. Předpokladem dobré prevence je pak účelná koordinace konkrétních aktérů, kteří jsou kompetentní k daným intervencím. Ke klíčovým aktérům by měl patřit sám nájemce bytu, dále majitel, pronajímatel nebo správce nemovitosti, kteří mohou určit, zda nájemní smlouva bude zachována, případně prodlouţena. Dalším důleţitým subjektem je sociální odbor obce s rozšířenou působností (dále ORP), který řeší otázky sociálního vyloučení, roli hraje také úřad práce, v jehoţ pravomoci je administrace všech sociálních dávek. V systému prevence mají své místo rovněţ poskytovatelé sociálních služeb, protoţe jsou obvykle v přímém kontaktu se svými uţivateli, a jako první se tak mohou dozvědět o problémech. Stejnou úlohu mají i zdravotnická zařízení, zvláště pokud riziko ztráty bydlení je důsledkem zdravotních problémů. V neposlední řadě jistou funkci plní také policie, která by měla intervenovat v případě nelegálního vystěhování nájemce. Soudy mohou téţ řešit eventuální ztráty bydlení, a sice nastavováním vzájemného se dorozumívání mezi pronajímatelem a nájemcem, které bylo dříve velmi problematické. Mimoto mohou také odkazovat na sluţby ORP či nestátních neziskových organizací. (Milota 2015, s. 67 – 69) Ačkoliv je zřejmé, ţe prevence ztráty bydlení má prokazatelně velký význam, bohuţel je její účinná realizace ovlivněna několika negativními faktory. Řešení obtíţí 16

osob, které kvůli neplacení nájemného mohou být ohroţeny ztrátou bydlení, se bohuţel často potýká s nemalými komplikacemi. Pronajímatelé mnohdy nejsou ochotni přistoupit na jiný postup neţ je vystěhování a s ním dále spojená exekuce. Problematické je mimo jiné také předávání informací o dlužníkovi, které jsou chráněny na základě zákona o ochraně osobních údajů. Kromě toho ohroţené osoby nejednou projevují nezájem vzniklou situaci řešit nebo jim k tomu scházejí potřebné schopnosti. (Růţička 2015, s. 51) Štěchová s kolegy (2008, s. 101) se domnívá, ţe hlavním problémem prevence ztráty bydlení je nesystémový postoj v řešení bezdomovectví, protoţe lidé, kterých se bezdomovectví nějakým způsobem týká, jsou hodnoceni převáţně jako skupina s převládajícími negativními rysy. V důsledku toho jejich situace začíná být řešena teprve tehdy, aţ kdyţ se ocitnou v nezvládatelné nouzi. Růţička (2015, s. 51) další překáţku vidí v mezioborovosti řešení problematiky bezdomovectví, které spadá do několika resortů státní správy najednou. Přestoţe se s ním primárně zabývá resort sociálních věcí, souvisí také s resortem školství a mládeţe, spravedlnosti, místního rozvoje či zdravotnictví. Tento fakt můţe být docela podstatným s přihlédnutím ke zkoumanému problému v této práci. Hradecký a kolegové (2012, s. 180 – 181) povaţují aktuální stav realizace sekundární prevence ve zdravotnických zařízeních za poměrně kritický. Představují názor, ţe u mnohých pacientů, kteří tato zařízení opouštějí, sice dochází ke zlepšení jejich zdravotního stavu, často to ale neznamená celkové vyřešení jejich zdravotních komplikací. Zdravotnická zařízení, přestoţe jsou v těchto situacích povinna předat propouštěného pacienta do další zdravotnické péče, prý tuto povinnost neplní. Autoři se taktéţ domnívají, ţe ačkoliv je nepostradatelná kooperace mezi dalšími aktéry, ve zdravotnických zařízeních však bohuţel většinou chybí. Tato praxe je údajně spojena s tendencí uspíšit propouštění pacientů. Nicméně je podle nich podstatná právě spolupráce se sociálními sluţbami, sociálním kurátorem a s obcemi. Obecní úřad obce s rozšířenou působností však má podle § 92, odst. c zákona o sociálních sluţbách (Zákon č. 108/2006 Sb.) povinnost, kdy „na základě oznámení poskytovatele zdravotních služeb zjišťuje, zda je nezbytné poskytnout osobě

umístěné ve

zdravotnickém zařízení služby sociální péče a zprostředkovává možnost jejich poskytnutí; v případě, že nelze služby sociální péče osobě poskytnout, sděluje neprodleně tuto skutečnost poskytovateli zdravotních služeb, v jehož zdravotnickém zařízení je osoba umístěna“. (Dalším konkrétním činnostem zdravotnických zařízení se budu detailněji věnovat v kapitole 3.1, Zdravotnická zařízení lůžkové péče.) 17

Shrnutí Tato kapitola umoţnila lepší pochopení problematiky ztráty bydlení se zaměřením na její prevenci, obzvláště pak na tzv. sekundární prevenci. Je zřejmé, ţe oblast bezdomovectví a jeho typologií není moţné shrnout v jednoduché definici. Typologie ETHOS vymezuje čtyři formy bezdomovectví, a to situaci bez střechy, bez bytu, nejistého bydlení či nevyhovujícího bydlení. Dle Průdkové a Novotného je moţné rozlišit také zjevné, skryté a potencionální bezdomovce, jejichţ problematika je v souvislosti se zaměřením mé práce klíčová. V podkapitole zabývající se faktory vedoucími ke ztrátě bydlení jsem vymezila konkrétní příčiny, které se však v praxi většinou vzájemně propojují. Lze uvést faktory materiální, vztahové, osobnostní, ale také institucionální, ke kterým je moţné zařadit právě i propuštění ze zdravotnického zařízení. Dále má významný vliv také nerovný přístup k příleţitostem, zhoršený zdravotní stav a jiţ zmíněná kombinace různých negativních příčin, kdy u seniorské skupiny dochází zejména k souběhu neplacení nákladů na bydlení kvůli nízkým příjmům a nemoţnosti vyměnit stávající bydlení za menší. Metodika prevence ztráty bydlení pak uvádí čtyři hlavní příčiny, mezi které řadí rovněţ institucionální péči. Následně je stručně popsán pojem prevence a zmíněny tři základní typy prevence. V návaznosti na to důkladněji charakterizuji sekundární prevenci, jelikoţ právě té se týká má práce. Tento proces je zaměřen mezi jinými i na osamělé seniory a osoby před propuštěním z hospitalizace, přičemţ je nezbytná účelná spolupráce celé řady aktérů, mezi které patří např. nájemce a pronajímatel bytu, sociální odbor, úřad práce, poskytovatelé sociálních sluţeb, zdravotnická zařízení atd. Tato kooperace však mnohdy bývá ovlivněna celou řadou negativních komplikací ze strany zmíněných aktérů. Tyto negativní faktory jsou stručně popsány a následuje i uvedení názoru Hradeckého a jeho kolegů, kteří povaţují stav realizace sekundární prevence ve zdravotnických zařízeních jako za značně kritický.

18

2

Soudobá situace seniorů Tato kapitola, jak prozrazuje název, se bude týkat dnešního postavení seniorské

populace ve společnosti. Povaţuji za podstatné alespoň okrajově představit situaci seniorů v těch oblastech, které bývají spojovány s faktory vedoucími ke ztrátě bydlení, jeţ jsem uvedla v první kapitole. Mohou mít totiţ vliv také na průběh případné hospitalizace a následných nezbytných opatření při propouštění ze zdravotnického zařízení. Pro vymezení cílové skupiny, na kterou se má práce orientuje, uvedu na začátku periodizaci seniorského věku a stručnou charakteristiku konkrétních období stáří. Dále uvedu specifikaci potřeb seniora. Následně se uţ budu zabývat jednotlivými oblastmi, jako je subjektivní a objektivní chudoba, bydlení, zadluţenost, rodinná situace a zdraví osob po překročení 65. roku jejich ţivota.

2.1 Vymezení seniorského věku Období stáří lze periodizovat mnoha způsoby. Světová zdravotnická organizace člení tuto etapu lidského ţivota do tří fází. První z nich je definována jako rané stáří, tedy věk mezi 60 a 74 lety, na který následuje vlastní stáří připadající na 75 aţ 89 rok ţivota a posledním obdobím je dlouhověkost, tj. 90 let a více. (Mlýnková 2011, s. 14) Vzhledem k typickým fyziologickým změnám, ke kterým ve stáří dochází, se geriatři přiklánějí spíše k 65. roku jako k věku, kdy se na jedince začíná nahlíţet jako na seniora. (Hrozenská, Dvořáčková 2013, s. 13) Také Haškovcová (2010, s. 20) zmiňuje, ţe člověk v tomto věkovém rozhraní začíná být společností vnímán jako starý a to především z toho důvodu, ţe obvykle dosahuje věku pro odchod do penze. Počáteční fáze seniorského věku bývá často charakteristická poměrně aktivním způsobem ţivota. Lidé jsou mnohdy ještě pracovně činní, seberealizují se v činnostech, které si dříve pro nedostatek času nemohli dovolit nebo se věnují rodině, kdy pečují o své vlastní rodiče či vnoučata. S příchodem vlastního stáří se však začíná projevovat větší potřeba odpočinku a zpomalení ţivotního tempa. Častěji se objevují zdravotní potíţe a následně je poţadována také větší rehabilitační péče. V období dlouhověkostí dochází k prohlubování těchto problémů. Ačkoliv mnoho seniorů je stále v dobré

19

kondici, podstatná část z nich jiţ potřebuje pomoc druhých z důvodu sníţené soběstačnosti. (Čevela, Kalvach, Čeledová 2012, s. 28 – 29)

2.2 Specifika potřeb ve stáří Stejně jako pro všechny lidi tak také pro seniory je nezbytné, aby všechny jejich potřeby byly naplněny pro dosaţení spokojeného ţivota. Systém lidských potřeb je totiţ vzájemně propojen a všechny oblasti ţivota (fyzická, psychická a sociální) tudíţ tvoří jeden integrální celek a navzájem se ovlivňují. (Pichaud, Thareauová 1998, s. 41) Základní schéma, tzv. pyramida potřeb vytvořena psychologem A. H. Maslowem, obsahuje několik stupňů lidských potřeb, které jsou hierarchicky uspořádány dle jejich naléhavosti. Podstatou tohoto systému je, ţe uspokojení základních potřeb následně umoţňuje dosaţení také těch, které jsou ve stupnici na vyšší úrovni. (Čevela, Kalvach, Čeledová 2012, s. 33) Nejzákladnějšími jsou potřeby fyziologické, tedy zdraví, odpočinek, fyzické kontakty atd., dále následuje potřeba bezpečí, kterou lze chápat třemi způsoby: potřeba ekonomického zabezpečení, kdy je člověk dostatečně finančně zajištěný a nemusí tak čelit riziku úzkosti či strachu z budoucna, které s sebou chybějící pocit bezpečí přináší potřeba

fyzického

bezpečí,

kterou

u starších

lidí

se

sníţenou

soběstačností lze podpořit např. kompenzačními pomůckami či pomocí jiné osoby potřeba psychického bezpečí, tzn. absence strachu, pocit jistoty a orientovanosti Třetí obsáhlou oblast tvoří sociální potřeby, které lze chápat jako: potřebu lásky, kterou je důleţité vnímat ze strany druhé osoby, ale také mít moţnost ji někomu opětovat potřeba sounáležitosti k jisté skupině (např. rodina, kontakty s přáteli apod.), k nenaplnění této potřeby dochází zvláště tehdy, pokud okolnosti znemoţňují společné setkávání se potřeba informovanosti, tzn. cítit se dostatečně informován o událostech probíhajících ve světě a v blízkém okolí a nebýt tak izolován

20

potřeba vyjadřovat se

a být vyslechnut, která je naplňována

prostřednictvím vzájemné konverzace, projevováním vlastních názorů atd. Na dalším stupni stojí potřeba autonomie, na kterou lze nahlíţet jako na zkušenost vlastní svobody a samostatného rozhodování se o vlastní osobě. Leckdy senior můţe být psychicky zcela nezávislý, i kdyţ po fyzické stránce se bez cizí podpory neobejde. Kromě toho je s autonomií úzce spojena také potřeba užitečnosti, uznání a vážnosti. Pomyslnou špičku pyramidy pak představuje potřeba seberealizace a nalezení smyslu vlastní existence. (Pichaud, Thareauová 1998, s. 36 - 41) Přestoţe lze obecně důleţitost potřeb definovat stejně pro celou populaci, Mlýnková (2011, s. 48) uvádí jisté rozdíly u osob po překročení 75. roku ţivota. Dochází totiţ k přehodnocení dřívějšího uspořádání potřeb a největší důraz začíná být kladen na potřeby fyziologické, především na přání zdraví a z psychosociálních je pak nejvíce charakteristická potřeba klidu, spokojenosti, bezpečí a jistoty (včetně ekonomických jistot a dostatku informací spojených se zdravotním stavem), dále je patrná potřeba lásky a sounáleţitosti. Ve spojitosti s individuálními lidskými potřebami je moţné hovořit také o kvalitě života, která se odvíjí od míry jejich naplnění. Kvalitu ţivota tak významně, ačkoliv individuálním způsobem, ovlivňují různé faktory. Světová zdravotnická organizace bere v úvahu fyzické a psychické zdraví, stupeň nezávislosti, sociální vztahy či prostředí, v rámci kterého vyzdvihuje bezpečí, domov, sociální péči, přístup k informacím a k financím. (Hrozenská, Dvořáčková 2013, s. 26 – 27)

2.3 Chudoba seniorů Míru chudoby lze hodnotit dvěma odlišnými úhly pohledů. Ze subjektivního hlediska je chudoba posuzována člověkem individuálně, v závislosti na jeho osobním vnímání ţivotní situace. Objektivní vymezení chudoby zase vychází z odborných studií a analýz realizovaných na celostátní úrovni k prošetření stavu domácností. (Krebs a kol. 2002, s. 86 – 87) V rámci výzkumného projektu Senioři ve společnosti. Strategie zachování osobní autonomie., který vedla Dana Sýkorová v roce 2004 (Sýkorová 2004, s. 101 – 103), bylo zjištěno, ţe téměř 90

respondentů (seniorů) se povaţuje za finančně soběstačné. 21

Ačkoliv se jim daří zajišťovat vlastní potřeby svými silami a často také pomáhat dětem a vnoučatům, jejich příjmy často neodpovídají jejich potřebám. Přesto jim však stačí ke spokojenosti s vlastní finanční situací, kterou nezřídka poměřují s jinými hodnotami jako je zdraví („hlavní je zdraví“), potřebami blízkých („jen bych někdy chtěla dát vnučkám víc, aby si mohly něco koupit nebo někam zajet“), někdy i se situací mladé generace („mladí se mají nejhůř - mladí s dětmi - pak my a pak až ostatní“) Přestoţe mnoho seniorů se cítí být do jisté míry finančně zabezpečených, Haškovcová (2010, s. 103) uvádí, ţe aţ 47% osob starších 60 let se ze subjektivního hlediska povaţuje za chudé. Důvodem tohoto postoje můţe být např. neustálý růst cen a obava ze stagnace výše důchodu nebo vidina toho, ţe uţ si nikdy nebudou moci vydělat více peněz. Autorka hovoří také o mýtu chudoby seniorů, který ve společnosti stále přetrvává z důvodu vnímání nízké úrovně starobních důchodu a neustálého opakování důvodů pro provedení změn v systému důchodového zabezpečení. Z objektivního hlediska také neexistuje jednoznačné stanovisko vyjadřující se k chudobě ve vyšším věku. Vedoucí oddělení pracovních sil, migrace a rovných příleţitostí ČSÚ v roce 2013 sdělil, ţe seniorská populace vesměs není ohroţena chudobou v porovnání s rodinami s dětmi a především pak s těmi neúplnými rodinami. (Cieslar 2013, s. 27) Toto tvrzení však zpochybňuje Jan Keller2, který uvádí, ţe senioři jsou naopak skupinou nejvíce vystavenou riziku chudoby. Za nejohroţenější povaţuje jednočlenné domácnosti, kdy jsou staří lidé dokonce často nuceni volit mezi zakoupením léků a potravin. Teprve za nimi staví matky samoţivitelky a následně domácnosti dvou seniorů. Tento postoj je také moţné doplnit tvrzením psychiatra Cyrila Höschla3, který po medicínské stránce největší riziko spatřuje ve skupině lidí, kteří mají kognitivní deficit, ztrácí schopnost pracovat a postarat se o vlastní osobu, kvůli čemuţ vyţadují větší podporu od okolí. Obecně je chudoba chápána jako nouze spojena s nedostatkem zdrojů nutných pro přeţití, kterými jsou obvykle mzda či jiný příjem z výdělečné činnosti. Jelikoţ lidé po odchodu do důchodu tento příjem ztrácí, musí se většinou vyrovnat s poklesem svých finančních prostředků. Aţ pro 70 % seniorů jsou starobní důchody jediným zdrojem příjmů. (Vidovićová a kol. 2015, s. 16, 26) Jejich průměrná výše v roce 2014 stanovila 2

Keller, J. In: Fokus Václava Moravce. Střet generací. on-line . ČT24, 3. 12. 2015, 20:00. Dostupné 17.4.2016 z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/11054978064-fokus-vaclavamoravce/215411030530008/ 3 Höschl, C. In: Fokus Václava Moravce. Střet generací. on-line . ČT24, 3. 12. 2015, 20:00. Dostupné 17.4.2016 z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/11054978064-fokus-vaclavamoravce/215411030530008/

22

11 075 Kč, avšak 10 % z celkového počtu vyplácených důchodů bylo niţších neţ 8 352 Kč. (ČSSZ 2015: 17 – 18) Tuto částku je zajímavé srovnat s hranicí příjmové chudoby v témţe roce, která pro domácnost jednotlivce činila 9 901 Kč/měsíc.4 Na stáří je tedy bezpochyby moţno nahlíţet jako na období, které je ve vztahu s chudobou rizikovější.

2.4 Bydlení Jistota domova je jednou z nejzákladnějších ţivotních potřeb člověka, jelikoţ je synonymem bezpečí, soukromí a osobního sdílení se. Bydlení je tedy jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících kvalitu lidského ţivota. Vţdy je na něho nutno nahlíţet nejen jako na dům nebo byt, ale také ho chápat v širších souvislostech, jako jsou např. sousedské vztahy, dobře známé okolí a snadná orientace v něm či citová vazba a vzpomínky spojené s daným místem. (Čevela, Kalvach, Čeledová 2012, s. 100) Není výjimkou, ţe tato přirozená lidská potřeba je mnohdy ohroţena. Důleţitou roli hraje míra chudoby, která jde většinou ruku v ruce s bytovými podmínkami. Náklady na bydlení jsou v dnešní době poměrně vysoké, kvůli čemu často tvoří největší část obvyklých výdajů jedince, pokud neţije v bytě či domě v osobním vlastnictví. (Haškovcová 2010, s. 104) V roce 2012 tvořily náklady na bydlení u seniorů jednotlivců aţ 31,1 % jejich příjmů (včetně všech sociálních dávek spolu s příspěvkem a doplatkem na bydlení), díky čemu se tato sociální skupina ocitla na prvním místě z pohledu nejvyšších nákladů na bydlení. (Kuchařová a kol. 2015, s. 162) Dle občanského sdruţení Ţivot 90 dokonce není výjimkou, ţe po uhrazení nákladů na bydlení seniorovi zůstane 40 Kč na den.5 Jistou analýzu podmínek bydlení ve stáří přinesla Věra Kuchařová s kolegy (2002, s. 32 – 35), v rámci které bylo zjištěno, ţe seniorská populace nejčastěji bydlí v nájemním bytě (27,7 %) nebo v rodinném domě, který sami vlastní (34,6 %). Určitá část ţije také v druţstevním bytě (13,7 %) nebo v bytě v osobním vlastnictví (13,4 %). Nejméně starých lidí pak bydlí v rodinném domku rodičů či dětí (8,1 %) nebo v domě jiného vlastníka (1,3 %). Vzhledem k počtu obytných místností, má domácnost s jedním členem k dispozici průměrně 2 pokoje, kdeţto v případě společného bydlení dvou lidí 4

Český statistický úřad. (neuvedeno): Ţivotní podmínky 2014 [on-line]. Dostupné 18. 4. 2016 z: https://www.czso.cz/documents/10180/23178400/tk_silc2014_souhrnny_popis.pdf 5

Fokus Václava Moravce. Střet generací. on-line . ČT24, 3. 12. 2015, 20:00. Dostupné 17.4.2016 z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/11054978064-fokus-vaclava-moravce/215411030530008/

23

na kaţdého připadá 1,4 místnosti. S přibývajícím věkem se lidé většinou nerozhodují stěhovat do menších bytů, a to i v případě, kdy se pro ně stává nadměrným (např. po osamostatnění se dětí či po ovdovění). Důvodem je z velké části nedostatek menších a cenově dostupných bytů a situace je ztíţena také pochopitelným přáním seniorů zůstat bydlet ve stejné lokalitě. Ohledně počtu domácností jednotlivců seniorů, jejich výše v roce 2011 dosahovala bezmála poloviny celkového počtu všech domácnosti s jedním členem, kterých bylo přes 1,4 mil. (Cieslar 2013, s. 26)

2.5 Zadluženost Jan Vobořil6, ředitel nevládní neziskové organizace na podporu lidských práv, k problematice zadluţenosti ve stáří uvedl, ţe značná část seniorů nemá potřebné informace týkající se této oblasti a často nejsou schopni bez pomoci jiných hájit si svá práva. Nezřídka se potýkají kromě vlastních dluhů rovněţ s dluhy svých dětí či vnuků. Mnohdy se tak ocitají v těţkých situacích, kdy v obavě před zabavováním jejich majetku exekutorem raději platí exekuce za své blízké. Obvykle však nejsou schopni získat finance prostřednictvím vlastní výdělečné činnosti a tak často uzavírají nevýhodné úvěry a dostávají se do dluhových problémů. Dle České správy sociálního zabezpečení bylo v roce 2013 uskutečněno aţ 71 tisíc exekucí na důchodech. Od roku 2007 se počet seniorů s tímto problémem dokonce zdvojnásobil. Pro starobní důchodce je charakteristický fakt, ţe jsou nuceni splácet dluhy, které jim vznikly v době, kdy byli ještě pracovně činní, ale po odchodu do důchodu se jim podstatně sníţily příjmy. Největší část seniorů zatíţených exekucí představují lidé, kteří jsou v důchodu teprve krátce, těch se týká 76 % exekucí. V nejzávaţnější situaci jsou ti, kteří odešli do předčasného důchodu pro ztrátu zaměstnání, v důsledku čehoţ nejsou schopni splácet půjčky. (Kuchařová a kol. 2015, s. 166)

6

Iuridicium Remedium. (2015): Iure chce pomoci seniorům, kteří se potýkají s dluhy a exekucemi. Nabízí bezplatnou právní pomoc. on-line Dostupné 17.4.2016 z: http://www.iure.org/14/1212/iure-chcepomoci-seniorum-kteri-se-potykaji-s-dluhy-exekucemi-nabizi-bezplatnou-pravni-pomoc

24

2.6 Rodina versus samota Rodina je nepochybně základní společenskou jednotkou, jejiţ přirozenou součástí je také starší člověk. Nelze ho vnímat pouze jako pasivního příjemce pomoci, ale především jako člena s podstatnou úlohou, jelikoţ kromě často zastávané role pečovatele o vnuky či starší rodinné příslušníky, je v první řadě nositelem tradice a citových vazeb. (Čevela a kol. 2012, s. 92) Vícegenerační souţití přináší mnoho výhod, jako je např. bezpečné zázemí pro staré členy a moţnost okamţité pomoci ze strany potomků, ale rovněţ předávaný vzor mezi generacemi, jak se postarat o nejstarší členy. (Mlýnková 2011, s. 35 – 36) Přestoţe je význam rodiny nesporně důleţitý, je moţné v poslední době sledovat určité změny v uspořádání a fungování rodin. Socioloţka Jiřina Šiklová7 potvrzuje vytrácení se a rozpad mezigeneračního souţití, který se odvíjí od stěhování se či hledání si vlastní profese pro seberealizaci. To však neznamená, ţe by se lidé v rámci rodiny vůbec nestýkali. Haškovcová (2010, s. 78) v souvislosti s tímto jevem hovoří o tzv. intimitě na dálku, kdy se lidé, i přestoţe bydlí odděleně, navštěvují a jejich vztahy jsou i nadále srdečné. Také senioři upřednostňují oddělené bydlení, které jim přináší jisté výhody, např. v podobě rovněţ preferované nezávislosti. K nepochybným problémům však dochází tehdy, kdy se bez cizí pomoci jiţ neobejdou a jejich potomci jsou příliš pracovně zaneprázdnění nebo nevědí, jakým způsobem pomoc zprostředkovat. (Haškovcová 2010: 78) V roce 2002 v rámci výzkumu Ţivot ve stáří se ukázalo, ţe aţ 75 % respondentů různých věkových skupin se domnívá, ţe prarodiče by měli ţít samostatně, ale v blízkosti bydliště dětí, které by o ně v případě potřeby mohly pečovat. Tento postoj se poměrně shoduje s výsledky zkoumané vzdálenosti mezi bydlištěm dětí a jejich rodičů starších 65 let. Z větší části totiţ rodiče ţijí ve stejné nebo nedaleké obci, méně častými odpověďmi bylo, ţe jejich domácnosti odděluje větší vzdálenost nebo ţe ţijí v jednom bytě. Nejmenší skupinu pak tvořili ti, kteří bydlí ve stejné ulici. Co se ale týká ochoty poskytovat péči, je 44 % seniorů toho názorů, ţe jejich potomci na ně nebudou mít dostatek časového prostoru a jen 29 % připouští, ţe by jejich děti byly ochotny za tímto účelem odejít ze zaměstnání. Přáním seniorů nicméně ve většině případů je, aby v situaci závaţnějšího zhoršení jejich zdravotního stavu mohli i nadále 7

Šiklová, J. In: Fokus Václava Moravce. Střet generací. on-line . ČT24, 3. 12. 2015, 20:00. Dostupné 17.4.2016 z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/11054978064-fokus-vaclavamoravce/215411030530008/

25

bydlet ve vlastním domě či bytě (25 %) nebo v domě s pečovatelskou sluţbou (26 %). Další část z nich by také připustila bydlení v domácnosti svých dětí (14 %), v penziónu pro seniory (17 %), v domově pro seniory (10 %) a v ojedinělých případech také u svých blízkých příbuzných (2%). Je tedy zřejmé, ţe jistá část dotazovaných spatřuje řešení zhoršeného zdravotního stavu vyţadujícího pomoc druhé osoby také v ústavní péči. (Kuchařová 2002, s. 48 – 54) Ačkoliv z mnoha zdrojů vyplývá, ţe spousta starších lidí favorizuje samostatné bydlení, jiné dostupné výzkumy naopak ukazují, ţe samota jedním z nejrozšířenějších problémů v seniorské populaci. Podle statistik občanského sdruţení Ţivot 90 se ukazuje, ţe příchozí telefonáty krizové linky této organizace se ze dvou třetin týkaly právě nezvládnuté samoty.8 Osamělost je totiţ podstatně horším problémem neţ oddělené bydlení, protoţe pokud starý člověk ţije úplně sám a nestýká se s blízkými či s přáteli, ocitá se tak v sociální izolaci. Ztrácí mezilidské kontakty, je ochuzen o komunikační aktivity a v důsledku toho můţe dojít k sociální exkluzi, čili k narušení vědomí sounáleţitosti se společností. (Čevela a kol. 2012, s. 93 – 94)

2.7 Zdraví V uvaţování o problematice zdraví seniorů je vţdy nutno si uvědomit, ţe uspokojivý fyzický a duševní stav člověka je ţádoucí nejen v mladém či středním věku, ale také v období stáří. Nicméně je také nezbytné přijmout skutečnost, ţe v období vyššího věku se některé poruchy a nemoci objevují častěji neţ u mladších lidí. Řadí se mezi ně např. problémy duševního zdraví, smyslové poruchy v oblasti zraku a sluchu, onemocnění

kardiovaskulární,

neuropsychiatrická

či

onkologická.

Co

bývá

charakteristickým pro onemocnění seniorů, je tzv. multimorbidita, tedy výskyt různých nemocí ve stejném čase, jejichţ symptomy se navzájem prolínají. Častým jevem je také např. řetězení různých chorob a jejich vzájemné ovlivňování se. Základním projevem, skrze který lze zdraví v seniorském věku posuzovat, je míra soběstačnosti. (Holmerová a kol. 2007, s. 66 – 79) Obvykle je definována jako schopnost samostatně zajišťovat vlastní potřeby v určitém prostředí. Je tedy ovlivněna nejen funkční zdatností jedince, ale také náročností domácích podmínek, ve kterých ţije. Soběstačnost je moţno leckdy 8

Fokus Václava Moravce. Střet generací. on-line . ČT24, 3. 12. 2015, 20:00. Dostupné 18.4.2016 z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/11054978064-fokus-vaclava-moravce/215411030530008/

26

zachovat nebo obnovit spíše úpravou bytu neţ snahou o zlepšení funkčních schopností. Mnoho nemocných je tak díky vhodnému bydlení (např. bezbariérovému, s výtahem apod.) poměrně soběstačných. (Kalvach 2004, s. 196) Pokud jde o subjektivní hodnocení zdravotního stavu seniorů, z výsledků výzkumu z roku 2015 vyplývá, ţe takřka dvě třetiny respondentů vnímá svůj zdravotní stav jako naprosto či z větší části uspokojivý, 7 % z nich ho pak hodnotí jako velmi dobrý. Zbylá třetina svou zdravotní situaci povaţuje spíše za špatnou a 4 % dotázaných jako velmi nepříznivou. (Institut evaluací a sociálních analýz 2015, s. 3) Shrnutí Na výše uvedených řádcích jsem se věnovala aktuální situaci osob v seniorském věku, který není jednoznačně vymezen, avšak většinou se přiklání k věku 65. let, jako k začátku stáří. V průběhu tohoto období přirozeně dochází k postupným změnám ve všech oblastech ţivota. Také potřeby starého člověka se s přibývajícím věkem mohou částečně měnit, kdy největší důraz začíná být kladen na potřebu zdraví, klidu, bezpečí, jistoty a lásky. Se ztrátou bydlení je většinou úzce spojena situace chudoby. Ve společnosti však neexistuje jednotlivý pohled na chudobu seniorů. Dle různých výzkumů samotní senioři svou finanční situaci hodnotí různě. Také objektivní stanovisko není jednoznačné. Dále jsem se zabývala problematikou bydlení seniorů. Vzhledem k jejich často nízkým příjmům, mají jisté obtíţe s hrazením nákladů na bydlení. Další komplikací je mnohdy i nemoţnost vyměnit současný byt za menší pro jejich nedostatek. Ztěţující okolností je i samota seniorů. Právě na tu jsem zaměřila větší pozornost v podkapitole týkající se rodiny, ve které dochází k jistým proměnám, jako je vytrácení se vícegeneračního souţití a preference odděleného bydlení, coţ má mnohdy nechtěné negativní následky. Kromě toho se určitá část osob důchodového věku potýká s problematikou zadluţení a exekucí. Staří lidé mnohdy postrádají potřebné informace týkající se této oblastí a mimoto se leckdy kromě vlastních problémů potýkají i s dluhy svých dětí či vnuků. V závěru této kapitoly jsem pak zmínila jisté údaje týkající se zdravotního stavu seniorů, u kterých se některá onemocnění projevují častěji. Po shrnutí představených údajů se domnívám, ţe senioři, na které je tato práce zaměřena, mohou být v odůvodněných případech vystaveni značnému riziku, zvláště pokud jde o ztrátu bydlení. 27

28

3

Sociální práce ve zdravotnických zařízeních V této kapitole se jiţ soustředím na samotnou sociální práci ve zdravotnictví,

která je nepostradatelným prostředkem k uskutečňování sekundární prevence, tedy činnosti předcházející ztrátě bydlení. Na začátku uvedu legislativní vymezení zdravotní péče a následně konkrétní typy zdravotnických zařízení, která uskutečňují hospitalizaci pacientů v ČR. V další podkapitole představím specifika sociální práce ve zdravotnickém prostředí a postavení tzv. zdravotně sociálního pracovníka v těchto zařízeních. Pozornost budu věnovat téţ jeho konkrétním činnostem, jelikoţ právě jejich prostřednictvím je moţné realizovat prevenci ztráty bydlení. Kromě toho rovněţ vymezím charakter sociální práce s akutními a chronicky nemocnými, kteří mohou být klienty sociálního pracovníka.

3.1 Zdravotnická zařízení lůžkové péče Zákon o zdravotnických sluţbách (Zákon č. 372/2011, § 6) vymezuje čtyři formy zdravotní péče, a to péči ambulantní, jednodenní, péči poskytovanou ve vlastním sociálním prostředí pacienta a lůžkovou péči, kterou se budu zabývat více, jelikoţ se vztahuje k tématu mé práce. Lůţková péče můţe být poskytnuta jen v rámci hospitalizace pacienta. V současnosti existují čtyři hlavní typy této péče, a to: akutní lůžková péče intenzivní, která je určena pacientům při neočekávaném ohroţení či selhání jejich primárních ţivotních funkcí nebo pokud je takové riziko akutní lůžková péče standardní, jejímţ cílem je také poskytnout pomoc v případě náhlého onemocnění či zhoršení chronické nemoci, následkem které však nejsou akutně ohroţeny ţivotní funkce. Kromě toho jejím účelem můţe být rovněţ uskutečnění zdravotního výkonu nebo poskytnutí neodkladné léčebné rehabilitace následná lůžková péče je určena pacientům s jiţ stanovenou diagnózou a stabilizovaným zdravotním stavem, kteří však ještě potřebují doléčení nebo rehabilitační péči. Kromě toho těm pacientům, jejichţ stav nutně

29

vyţaduje podporu jejich základních ţivotních funkcí, můţe být poskytnuta také následná intenzivní péče dlouhodobá lůžková péče se vyuţívá tehdy, pokud zdravotní stav pacienta jiţ nelze zlepšit léčebnými postupy. Zaměřuje se tedy na nepřetrţitou ošetřovatelskou péči pro pacienty, kteří se bez takové pomoci neobejdou, aniţ by se jejich zdravotní stav nezhoršil. Mimoto pacientům s poškozením primárních ţivotních funkcí můţe být poskytnuta také intenzivní ošetřovatelská péče (Zákon č. 372/2011, § 9) V České republice byla tato lůţková péče v roce 2013 zajišťována jedenácti druhy zdravotnických zařízení, které se vzájemně liší dle typu poskytované péče. Mezi jejich zřizovatele patřilo Ministerstvo zdravotnictví, kraje, města a obce, církve, jiné právnické osoby a ostatní centrální orgány. Zdravotnická zařízení pak byla rozdělena následovně: nemocnice fakultní, které jsou zřízeny ústředními orgány ČR. Zajišťují péči akutní lůţkovou, ambulantní a péči ve specializovaných oblastech, zřídka se pak věnují následné ošetřovatelské péči. Kromě toho se zabývají téţ vzdělávací činností. nemocnice akutní péče poskytující ambulantní sluţby, akutní lůţkovou péči a následnou ošetřovatelskou péči ve specializovaných oborech nemocnice následné péče, které se také věnují ambulantní péči, dále ošetřovatelské a doléčovací lůţkové péči, která navazuje na předešlou akutní péči v jiném zařízení léčebny dlouhodobě nemocných zaměřující se na specializovanou ošetřovatelskou a rehabilitační lůţkovou péči o pacienty s dlouhotrvajícími nemocemi, především pak o osoby vyššího věku a dlouhodobě nemocné psychiatrické léčebny, které jsou vyhrazeny pro duševně nemocné. Zabezpečují ambulantní psychiatrickou péči, psychoterapii, ochranné léčení apod. léčebny tuberkulózy a respiračních nemocí specializující se na léčbu tuberkulózy a respiračních onemocnění, která si ţádají dlouhodobou lůţkovou péči

30

rehabilitační ústavy, které poskytují ucelenou dlouhodobou ústavní rehabilitační péči osobám s poruchami hybnosti, případně s poškozením jiných funkcí ostatní odborné léčebné ústavy, tzn. zařízení poskytující lůţkovou péči v některých specializovaných oborech, jako je plastická chirurgie či reprodukční lékařství ozdravovny,

které

se

věnují

zdravotní

lůţkové

péči

o děti

v rekonvalescenci nebo děti zdravotně oslabené hospice, tedy lůţková zařízení poskytující paliativní péči nevyléčitelně nemocným, kdy je hlavním cílem zmírnit pacientovo utrpení a umoţnit mu důstojné umírání další lůžková zařízení, která nejsou zařaditelná mezi ostatní zdravotnická zařízení (ÚZIS ČR 2014, s. 11 – 12, 19)

3.2 Zdravotně sociální práce Sociální práce je chápána jako umění, jelikoţ na své realizátory klade mnoho poţadavků, jako je pochopení pro lidské potřeby či dovednost efektivního pomáhání potřebným takovým způsobem, aby se na nás nestali závislými. Mimoto je to také věda zaloţená na teoriích vysvětlujících mnoho problémů ať uţ na úrovni individuální, skupinové nebo komunitní. (Navrátil 2007, s. 192) Navrátilova definice pak zní, ţe „cílem sociální práce je podpora sociálního fungování klienta v situaci, kde je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vyjádřena. Sociální práce se profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí.“ (Navrátil 2000, s. 7) Sociální práce uskutečňována ve zdravotnických zařízeních, kde je obvykle nazývána jako zdravotně sociální práce, však má jistá specifika, neboť se nachází na pomezí „běţné“ sociální práce a zdravotnického systému. Tudíţ zahrnuje oblast, ve které se současně propojuje sociální péče s tou zdravotní. (Kutnohorská a kol. 2011, s. 24, 69) Hlavním smyslem sociální práce ve zdravotnictví tak je motivovat pacienta k léčbě a ke spolupráci a kromě toho mu také poskytnout potřebnou podporu k překonání nechtěných sociálních obtíţí spojených s nemocí. (Kuzníková 2011, s. 18)

31

Profesi zdravotně sociálního pracovníka vymezuje zákon o nelékařských zdravotnických povoláních, a tudíţ toto povolání řadí mezi jiné odborné disciplíny ve zdravotnictví, které však primárně se sociální prací nesouvisí. Výkonem zdravotněsociálního pracovníka se tedy rozumí „činnost v rámci preventivní, diagnostické a rehabilitační péče v oboru zdravotně sociální péče. Dále se zdravotně-sociální pracovník podílí na ošetřovatelské péči v oblasti uspokojování sociálních potřeb pacienta“. (Zákon č. 96/2004 Sb., § 10, odst. 2) Vzájemná spolupráce pacienta a sociálního pracovníka můţe začínat několika způsoby. Úlehla (2005, s. 18) uvádí, ţe hlavní motivací klienta pro navázání vztahů se sociálním pracovníkem je naděje, ţe mu pomůţe v jeho aktuálních těţkostech. Klient si tak přeje podporu z jeho strany a má povědomí o tom, co by pro něho mohlo být přínosnou pomocí. Kuzníková (2011, s. 55) popisuje tři způsoby, jakými můţe vznikat kooperace pacienta se zdravotně sociálním pracovníkem. Pacient ho může osobně oslovit, coţ je ale mnohdy komplikováno tím, ţe sociální pracovník není členem zdravotnického týmu a pacient ho tak většinou nemůţe osobně potkat. Kromě toho lze hovořit také o situaci, kdy je sociální pracovník osloven lékařem nebo sestrou, kteří o pacienta pečují a usoudí, ţe potřebuje také sociální pomoc. Rizikem však je, ţe takový pacient můţe být opomenut. Třetím způsobem je depistáž, čili vyhledávání klientů samotným pracovníkem, coţ je ale vzhledem k vysokému počtu klientů mnohdy obtíţně realizovatelné. Kuzníková (2011, s. 47 – 48) přináší výčet základních činností sociálního pracovníka ve zdravotnictví, mezi které patří: Řešení situace akutně hospitalizovaných klientů, kdy ale záleţí na lékaři, zda osloví sociálního pracovníka, aby realizoval dané činnosti Sociální pomoc, kterou se rozumí poskytování sociálního poradenství, plánování průběhu péče a sociální rehabilitace, komunikace s blízkými pacienta a s dalšími institucemi, zařizování dalších odborných sluţeb, řešení otázek týkajících se financí a bydlení a v neposlední řadě rovněţ psychosociální podpora pacienta Sociální prevence, která by měla obnášet vyhledávání klientů, tedy depistáţ a mimoto také poradenství

v oblasti zdravotně sociální.

Předpokladem by pak měl být osobní kontakt s pacientem.

32

Stanovení sociální anamnézy a prognózy, aby se zjistilo, jestli pacientovy sociální podmínky nebudou negativně ovlivňovat jeho léčbu a zdravotní stav. Dalším cílem je umoţnění návratu klienta do jeho domácího prostředí, a pokud by to nebylo jiţ moţné, pak nezbytné zajištění další péče. Aplikace metod sociální práce Podobný výčet činností zdravotně sociálního pracovníka vymezuje také Vyhláška o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků (Předpis č. 55/2011 Sb., § 9), podle které tento odborník: v rámci sociální prevence vyhledává osoby, kterým hrozí, ţe se ocitnou ve svízelné sociální situaci z důvodu nemoci dělá sociální šetření u klientů a posuzuje jejich ţivotní situaci v souvislosti s danou nemocí, spolupracuje s orgány veřejné správy a s dalšími institucemi v kooperaci se zdravotnickými pracovníky uskutečňuje potřebná opatření vzhledem k situaci pacienta, která jsou obsahem sestaveného plánu psychosociální intervence poskytuje sociálně-právní poradenství v oblasti onemocnění a jeho moţných důsledků v případě potřeby integruje pacienty do společnosti podílí se na přípravě a uskutečňování rekondičních pobytů podílí se na propouštění pacienta a zajišťuje další nutnou péči a sluţby poskytuje odborné sociální poradenství v případě smrti pacienta, případně se zabývá také záleţitostmi spojenými s jeho úmrtím, pokud klient ţil osaměle Výkon konkrétních činností je obvykle nutno přizpůsobit charakteru onemocnění, podle kterého je moţné klienty vnímat jako akutně či chronicky nemocné. Hospitalizace akutně nemocných je většinou krátkodobá a v průměru trvá deset dnů. Pacienti se po zlepšení zdravotního stavu opět mohou vrátit do svého běţného ţivota a převzít své obvyklé sociální role. Specifika práce zdravotně sociálního pracovníka by tak měly spočívat v poskytnutí psychosociální podpory a poradenství akutně nemocným s přihlédnutím k jejich praktickým a psycho-somatickým problémům. Oproti tomu hospitalizace chronicky nemocných se často opakuje. Kromě toho se tito pacienti 33

nacházejí ve všech typech zdravotnických zařízení. Charakteristickým je také fakt, ţe jejich zdravotní stav je jiţ trvalý a ukončení hospitalizace jiţ neumoţní jejich návrat k běţnému ţivotu. Sociální pracovník by tak měl být schopen nápomoci klientovi v plnohodnotném

ţivotě.

Mimoto

je

v jeho

kompetencích

také

zabezpečení

pacientových praktických a finančních záleţitostí a dále řešit krizový stav klienta v rámci multidisciplinárního týmu. (Kuzníková 2011, s. 56 – 58) V soudobých podmínkách však pozice zdravotně sociálního pracovníka v týmu spolupracujících odborníků není dostatečně vymezena. Můţe tak docházet ke komplikacím v jejich vzájemné kooperaci a v určení pracovních kompetencí. Tato skutečnost však odporuje ţádané komplexní péči, během které je spolupráce celého profesního týmu velmi ţádaná. Záleţí tak mnohdy na konkrétním zařízení, jakým způsobem vymezí náplň práce zdravotně sociálního pracovníka a na dovednostech a osobnosti konkrétního člověka, zda si své postavení v týmu získá. (Kuzníková 2011, s. 23 – 24) Shrnutí V kapitole zaměřené na sociální práci ve zdravotnických zařízeních jsem se zabývala nejdříve vymezením zdravotnických zařízení, které dle zákona mohou poskytovat čtyři formy lůţkové péče, a to akutní intenzivní, akutní standardní, následnou a dlouhodobou. Tato péče je realizována v rámci jedenácti různých typu zdravotnických zařízení. Poté jsem charakterizovala zdravotně sociální práci, která má svá specifika, neboť její definicí se zabývá samostatný paragraf zákona o nelékařských zdravotnických povoláních. Jejím hlavním cílem je poskytnutí adekvátní sociální pomoci klientovi během jeho hospitalizace, přičemţ je nezbytná spolupráce celého zdravotnického týmu. Mimoto jsem uvedla také moţné způsoby navázání spolupráce mezi pacientem a sociálním pracovníkem. Dále jsem podstatnou část věnovala výčtu konkrétních činností, ke kterým má tento odborník kompetence. Z toho je zřejmé, ţe sociální pracovník do jisté míry můţe pozitivně přispět také k prevenci ztráty bydlení daného ohroţeného pacienta. V závěru jsem pak vymezila rozdíl mezi akutně a chronicky nemocným pacientem, jelikoţ kaţdý z nich má obvykle jiné potřeby, ke kterým by sociální pracovník v rámci své intervence měl přihlíţet. Důleţitým faktem je také tvrzení Kuzníkové a jejich kolegů, kteří vidí vymezení pozice zdravotně sociálního pracovníka ve zdravotnickém týmu jako nedostatečné, coţ následně můţe působit jisté problémy ve vzájemné kooperaci a komplexní péči o pacienta. 34

35

4

Hospitalizace seniora V této kapitole se budu postupně zabývat různými aspekty spojenými

s hospitalizací pacienta v seniorském věku. Nejdříve

se

zaměřím

na

samotnou

nemoc

a následnou

hospitalizaci

z psychosociálního hlediska, protoţe významně ovlivňuje pacientovu osobu a jeho stávající situaci. Popíšu rovněţ působení samotné hospitalizace na člověka. Dále se budu zabývat jiţ specifiky pobytu seniorů ve zdravotnických zařízeních a jeho nechtěnými důsledky. Poslední podkapitola pak bude věnována problematice propouštění pacienta vyššího věku z hospitalizace, jelikoţ by se tento proces měl vyznačovat uskutečňováním jistých opatření a intervencí, která mohou být přínosná vzhledem k sekundární prevenci ztráty bydlení.

4.1 Psychosociální aspekty nemoci a hospitalizace Kaţdé onemocnění mění nejen tělesný stav člověka, ale má dopad také na jeho proţívání, myšlení a chování. Většinou se choroba ocitá ve středu pozornosti a je hlavním tématem nemocného, následkem čeho ostatní oblasti ţivota nejsou aktuálně příliš významné. Vţdy je v určité míře ovlivněna kvalita života, kdy jsou nezřídka limitovány možnosti člověka a mnohdy je omezena také jeho soběstačnost a nezávislost. Podstatnou komplikací je taktéţ snížená schopnost sociálních interakcí, díky kterým lze udrţovat vztahy s ostatními a sdílet je s nimi. Zásadní úlohu má v době nemoci bezpochyby rodina stonajícího, která je však sama vystavena poměrně velké zátěţi. Závaţné zhoršení zdravotního stavu jejího člena tak vţdy prověří její soudrţnost. V důsledku toho můţe dojít k posílení rodiny, nebo naopak k jejímu rozpadu. (Vágnerová 2008, s. 78 – 92) Není výjimkou, ţe některé rodiny praktikují antisociální přístup vůči svým blízkým, zvláště pokud jde o příbuzné vyššího věku. Po dobu delší institucionální péče tak někdy zneuţívají jejich důchody či byty, které se snaţí pronajímat. (Kalvach a kol. 2004, s. 494) Vedle těchto moţných dopadů je rovněţ zapotřebí uvést, ţe vlivem nemoci dochází také k podstatné změně preference základních psychických potřeb a osobní motivace. Nejdůleţitější potřebou se ve většině případů přirozeně stává zdraví. Nemocná osoba se potřebuje cítit orientovaná ve své situaci, vyţaduje znát svůj 36

zdravotní stav a prognózu. Neméně intenzivně se projevuje také potřeba bezpečí, jistoty a citové podpory svých blízkých. Potřeba sociálních kontaktů však bývá obtíţněji uspokojována, protoţe sociální okolí je nezřídka zúţeno na několik málo lidí, na jejichţ aktivitě je pak nemocný závislý. Naopak do pozadí ustupuje potřeba nových zkušeností a seberealizace. (Vágnerová 2008, s. 82 - 83) Následkem onemocnění je člověk často nucen vyhledávat odbornou lékařskou pomoc, vlivem čehoţ se mnohdy dostává do kontaktu se zdravotnickým prostředím, které ho vţdy nějakým způsobem ovlivňuje. Toto působení je o to větší, pokud musí být na určitou dobu hospitalizován. (Špatenková 2003, s. 56) Pobyt v nemocnici je pro mnohé pacienty často novou zkušeností, kdy dochází k určitým změnám nejen po somatické stránce, ale také v oblasti psychosociální. (Křivohlavý 2002, s. 50) Člověk je uzavřen do cizího prostředí, které je zcela odlišné od toho domácího, dochází k omezení kontaktů s blízkými osobami a následkem toho k sociální izolaci. Pacient se mnohdy neorientuje ve svém fyzickém a psychickém stavu, nerozumí mu a může nad ním ztrácet kontrolu. Dochází tak často ke zhoršení emocionálního stavu, kdy do popředí vystupují obavy, strach či nejistota. Obecně lze říct, ţe nemocniční pacient vnímá jen přítomnost, protoţe spojení s minulostí je omezeno a budoucnost poměrně nejistá. Charakteristická je také značná změna osobního životního rytmu, který bývá nepřirozeně vnímaným nemocničním řádem narušen. Typickým jevem u hospitalizovaných je i pasivita, kdy se stávají závislými na péči odborného personálu, jejichţ příkazy a doporučeními by se měli řídit. Člověk tak jiţ není hlavním aktérem vlastního ţivota, kdy by mohl dělat to, co by chtěl. Většinou ztrácí svou sociální identitu, protoţe je vnímán především v roli pacienta. V důsledku toho je jednání ze strany nemocničního personálu do určité míry neosobní a v rozhovorech s pacienty je uplatňováno spíše dotazování než naslouchání jejich potřebám. Ty jsou pak redukovány především na ty zdravotní, zatímco o ty zbylé se příliš velký zájem neprojevuje. (Křivohlavý 2002, s. 50 - 51) Tyto negativní stránky mohou nakonec vést k tzv. hospitalismu, který je v případě seniorů definován jako geriatrický hospitalismus. K jeho projevům můţe patřit deprese a úzkost, rezignovanost, sníţení výkonnosti v denních aktivitách, ztráta soběstačnosti s moţným překladem do zařízení dlouhodobé péče apod. Je tak nutno chápat, ţe hospitalizace není jen šancí pro zvládnutí zdravotních komplikací, ale je také událostí poměrně nebezpečnou a rizikovou, zvlášť pokud jde o křehké a citlivé pacienty vyššího věku. Primárním úkolem nemocničního personálu by proto neměla být jen péče 37

o tělesnou stránku člověka, ale také ochrana důstojnosti, soběstačností a sociální role nemocného, se zachováním potenciálu rychlého návratu zpět do domácího prostředí. (Zavázalová, Zikmundová, Zaremba 2004, s. 480 – 481)

4.2 Specifika pobytu seniora ve zdravotnickém zařízení lůžkové péče Seniorská populace tvoří podstatnou část hospitalizovaných pacientů a jejich počet stále roste. Děje se tak v souvislosti s vyšším výskytem onemocnění ve stáří a kromě toho je to rovněţ důsledek demografických změn ve společnosti (nárůst lidí vyššího věku, prodluţování délky ţivota, stárnutí lidí narozených v době silné populační vlny). Určitý vliv na přibývání starších pacientů má také delší ošetřovací doba potřebná pro déle trvající hojení a často komplikovanější vývoj nemoci. Mnohdy se také upřednostňuje hospitalizace před ambulantním ošetřením, které je jinak v mladším věku běţně preferováno. Důvodem tohoto postupu můţe být např. křehčí stav seniora nebo častější zdravotní komplikace. (Kalvach a kol. 2004, s. 473 – 475) Zajímavým zjištěním Kasalové (dle Kalvach a kol. 2004, s. 494) je, ţe významnou roli hraje také sociální status, jelikoţ ve zdravotnických zařízeních převládají pacienti, kteří nežijí v partnerských vztazích či jsou ovdovělí. Dle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS ČR) bylo v roce 2013 z celkového počtu pacientů propuštěných z hospitalizace 37 % starších 65 let, přičemţ největší skupinu všech věkových kategorií tvořili lidé mezi 65 a 69 lety, kterých bylo aţ 9,5 %.9 Senioři patří také k pacientům s intenzivnější potřebou zdravotní péče. Michalík (2005, s. 81) tuto skutečnost potvrzuje tím, ţe Všeobecná zdravotní pojišťovna vzhledem k počtu svých klientů má poměrně vysoké náklady na zdravotní péči, a to z toho důvodu, ţe podstatnou část jejich pojištěnců tvoří právě senioři. Vzhledem k těmto skutečnostem hraje důleţitou roli také délka pobytu ve zdravotnickém zařízení. Ze statistik ÚZIS ČR vyplývá, ţe průměrná doba hospitalizace se s přibývajícím věkem stále prodluţuje. Zatímco lidé ve věku 65 – 69 let stráví ve zdravotnických zařízeních 6 – 8 dnů, po překročení 85 let je to uţ u muţů 10 – 9

Český statistický úřad. (neuvedeno): Zdravotní sluţby. [on-line]. Dostupné 18. 4. 2016 z: https://www.czso.cz/documents/10180/25627994/310035144z.pdf/473c258f-e78d-4548-a2ab26b083f2b73d?version=1.0

38

12 dnů a u ţen aţ 12 – 14 dnů. Tyto údaje vypovídají o průměrné situaci společné pro všechny typy nemocnic. (ÚZIS 2013: 16) Délka hospitalizace na akutních nemocničních lůţkách se však mírně liší. Mezi 65 a 69 je to přibliţně stejná doba, jelikoţ se také pohybuje okolo 7 dnů, ale u osob starších 85 let je to v průměru méně, a sice 8 - 9 dnů. (ÚZIS 2012: 14) Delší setrvání seniorů v pobytových zařízeních zdravotní péče můţe mít několik důvodů. Kromě jiných lze zmínit např. nechtěné důsledky hospitalizace, kterými můţe být geriatrický hospitalismus, jenţ mnohdy dále negativně ovlivňuje zdravotní stav. Neobvyklými nejsou ani často opakované hospitalizace nebo zbytečné překlady pacientů mezi jednotlivými odděleními. Hovoří se také o problematice tzv. blokování lůţek, kdy pacienta nelze propustit z důvodu nezajištění následné péče, která je však pro něho nezbytná (pečovatelská a ošetřovatelská sluţba, zařízení následné péče). Stává se totiţ, ţe čekací doba na zabezpečení této pomoci je příliš dlouhá a senior tak zůstává v nemocnici. V těchto situacích tak nejednou dochází k tzv. sociální hospitalizaci. (Kalvach a kol. 2004, s. 475) Stav pacienta totiţ jiţ nevyţaduje další odbornou zdravotní péči, ale sociální sluţby, bez jejichţ pomoci se neobejde, jsou pro svou nedostatečnou kapacitu nedostupné. Nouzovým řešením se tak stává právě prodluţování hospitalizace. (Matoušek 2003, s. 208) Statistiky nicméně neevidují velký počet sociálních hospitalizací. V roce 2012 tento důvod přijetí do nemocnice tvořil pouhých 0,1 % a očekávaný léčebný účel potom představoval 85,4 %. (ÚZIS 2013, s. 100)

4.3

Propouštění pacienta v seniorském věku z hospitalizace Proces propouštění seniora ze zdravotnického zařízení by měl být prováděn

odborně, kdy se plně respektuje důstojnost, autonomie a právo na svobodné rozhodování se pacienta. Jedná se mnohdy o praktické řešení stávajících problémů, jako je např. závislost pacienta na pomoci jiných, jeho disfunkční prostředí, ze kterého pochází apod. Vzhledem ke zdravotnímu stavu seniora je rovněţ nutné zajištění odpovídající následné zdravotní péče. (Janečková 2005, s. 166) Tuto povinnost ukládá zdravotnickým zařízením zákon o zdravotnických sluţbách (Zákon č. 372/2011, § 47, odst. 2), který stanoví, ţe „pokud není pacient vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen obejít se bez pomoci další osoby, může být propuštěn z jednodenní nebo lůžkové péče až po předchozím včasném vyrozumění osoby, která tuto péči zajistí. Má-li 39

být propuštěn pacient, u něhož není zajištěna další péče, poskytovatel o tom včas informuje obecní úřad obce s rozšířenou působností příslušný podle adresy místa trvalého pobytu pacienta…“. Základem pro uskutečňování těchto činností by měl být propouštěcí plán pacienta. Na jeho tvorbě je vhodné pracovat jiţ od okamžiku příchodu rizikového klienta do zařízení a měl by se na tom podílet celý interdisciplinární tým, tzn. lékař, zdravotní sestry, sociální pracovník, ergoterapeut, popřípadě také rodinný příslušník. Je však velmi podstatné, aby byl vţdy na prvním místě zájem seniora a nikoliv instituce. Aby tento plán byl plně funkční, je ze strany sociálního pracovníka potřeba, aby shromáždil všechny potřebné údaje o klientovi a jeho domácích podmínkách, do kterých se má vrátit. Měl by tak zjistit, jestli jsou k dispozici přirozené zdroje pomoci, jako je rodina či sousedé, důleţitá je také znalost jeho ekonomické situace a stav bydlení s přihlédnutím k bezbariérovosti a hygienickým podmínkám. Pokud jiţ zdravotní stav neumoţňuje propuštění do domácího prostředí, pak je nezbytné hledat jiné alternativy, jako je většinou pobyt v zařízení sociální péče, např. v domově pro seniory. (Janečková 2005, s. 166 – 168) Na realizaci tohoto postupu má vliv několik podstatných faktorů. Obecně v nemocnicích převládá praxe rychlého propouštění pacientů v seniorském věku z tzv. akutních lůžek, v důsledku čeho je sociální práce s těmito klienty vykonávána pod tlakem. Z jedné strany lékař vyţaduje od sociální pracovnice, aby rychle zajistila následnou péči, z druhé strany se však rodina mnohdy propouštění brání kvůli neochotě či neschopnosti potřebnou péči poskytnout. Mimoto je problematická také skutečnost, ţe kapacita sociálních služeb je nedostatečná a pacient je tak mnohdy předáván mezi jednotlivými zdravotnickými zařízeními. (Janečková 2005, s. 166) Navíc poskytovatelé sociálních sluţeb ve smlouvách o poskytnutí péče často protiprávně poţadují uvedení výše příjmů žadatele. Pokud jsou nedostatečné, není výjimkou, ţe se objevuje povinnost, aby zbylou částku uhradili příbuzní daného člověka. (Michalík 2009, s. 39) Z těchto okolností lze vyvodit, ţe senior s nepříznivými finančními podmínkami se můţe ocitnout v poměrně tíţivé situace, zvláště pokud ţije osaměle a neudrţuje kontakty s blízkými. Shrnutí V rámci této kapitoly jsem představila problematiku hospitalizace starého člověka se zaměřením nejdříve na psychosociální aspekty nemoci a posléze i na samotnou hospitalizaci. Povaţuji totiţ za celkem podstatné vymezit ty faktory, které se následně 40

mohou podílet na zhoršení celkové situace pacienta a přispět tak do určité míry ke ztrátě bydlení před propuštěním z hospitalizace. Mohu jmenovat např. sníţenou schopnost sociálních interakcí, ztrátu sociální identity, závislost na péči odborníků, zájem pouze o přítomné dění, ztrátu kontroly nad fyzickým i psychickým stavem, geriatrický hospitalismus atd. Dále jsem uvedla rovněţ některá specifika hospitalizace seniorů, kteří tvoří značnou část pacientů lůţkové péče. Lze uvést např. delší ošetřovací dobu a tudíţ delší setrvání seniorů ve zdravotnických zařízeních, komplikovanější vývoj nemoci, opakované hospitalizace či tzv. sociální hospitalizace. V závěrečné podkapitole jsem se zaměřila na proces propouštění seniora z hospitalizace, který je v přímé souvislosti s tématem mé práce. Tento proces je definován také zákonem o zdravotnických sluţbách a vyţaduje odbornou realizaci, během které je nutné navrhnout praktické řešení aktuálních pacientových problémů. K jeho odbornému provedení by měl být multidisciplinárním týmem vytvořen tzv. propouštěcí plán pacienta. K jeho tvorbě je potom nutná aktivita sociálního pracovníka, který by měl shromáţdit potřebné informace o klientovi, jako je stav domácího prostředí, bydlení, ekonomické situace atd. Bohuţel však v současnosti převládá snaha o co nejrychlejší propuštění pacienta z tzv. akutního lůţka a sociální práce je vykonávána mnohdy ve stísněném časovém prostoru. Toto zjištění můţe být poměrně klíčové

v souvislosti

s moţnostmi

pro

uskutečňování

bezdomovectví.

41

sekundární

prevence

VÝZKUMNÁ ČÁST

42

5

Výzkum

5.1 Cíl výzkumu a výzkumná otázka Cílem mé práce je zjistit, jaká opatření a intervence realizují zdravotnická zařízení, aby zabránila ztrátě bydlení hospitalizovaných osob v seniorském věku. Na základě zjištěných údajů se jednotlivé informace pokusím rozčlenit do několika okruhů, v rámci kterých jsou realizovaná konkrétní opatření. K dosaţení cíle výzkumu je potřeba si stanovit konkrétní výzkumnou otázku, která je pro výzkumníka určitým vodítkem usnadňujícím bádání daných okolností. Je velmi důleţitá, jelikoţ na začátku umoţňuje začít realizovat výzkum a v jeho průběhu pomáhá výzkumníkovi zůstat zaměřeným na konkrétní problematiku. (Strauss, Corbinová 1999, s. 25) Vzhledem ke zkoumané problematice jsem si tedy stanovila následující výzkumnou otázku: Jaká opatření a intervence uskutečňují zdravotnická zařízení, aby předešla ztrátě bydlení hospitalizovaných seniorů?

5.2 Metoda výzkumu K naplnění cíle práce jsem zvolila metodu kvalitativního výzkumu. Podle Hendla (2005, s. 50) badatel v rámci tohoto typu výzkumu vyhledává potřebné informace k nalezení odpovědí na výzkumnou otázku a následně tato zjištění analyzuje a vyvozuje z nich určité závěry. Přitom pracuje v terénu, setkává se s novými lidmi a k realizaci celého procesu potřebuje delší časové rozmezí. Strauss a Corbinová (1999, s. 10 – 11) uvádějí, ţe výzkum můţe být zaměřen na různé oblasti, jako jsou lidské příběhy, ţivoty lidí, jejich chování a vzájemné vztahy. Kromě toho se výzkumník můţe zabývat také společenskými hnutími či chodem různých organizací. Pro uskutečnění kvalitativního výzkumu můţe existovat mnoho důvodu, lze např. zmínit snahu získat nové údaje o jevech, o kterých uţ jisté informace existuji, nebo úsilí získat konkrétnější data. Strauss a Corbinová (1999, s. 12) dále představují tři hlavní sloţky kvalitativního výzkumu. První z nich tvoří údaje, které jsou získávány nejčastěji prostřednictvím rozhovorů a pozorování. Druhou sloţkou se rozumí analytické či interpretační postupy, které jsou označovány jako tzv. kódování. Prostřednictvím tohoto procesu jsou následně

43

tvořeny závěry, nebo teorie. Poslední sloţka obnáší písemné či ústní zprávy, ve kterých výzkumník předkládá zjištěné závěry.

5.3 Metoda sběru dat a průběh získávání dat Pro nalezení odpovědi na mou výzkumnou otázku jsem zvolila metodu polostrukturovaného interview. Miovský (2006, s. 155 – 156, 159 - 160) uvádí, ţe interview je jednou z nejvýhodnějších metod získávání kvalitativních dat, ačkoliv je zřejmé, ţe je poměrně náročné. Rozhovor je obvykle uskutečňován s jednou a nanejvýš se třemi osobami, jelikoţ větší počet osob si jiţ ţádá skupinové interview, které má jistá specifika. Polostrukturované interview je jedním z nejčastěji pouţívaných typu rozhovoru. Je charakteristické tím, ţe v rámci přípravy si výzkumník vytváří konkrétní schéma otázek, na které se bude respondentů dotazovat. Definuje si tedy tzv. jádro interview, kterým se rozumí minimální počet připravených otázek, které v průběhu rozhovoru musí s respondentem probrat. K realizaci výzkumného šetření jsem oslovila 7 zdravotnických zařízení, resp. 7 zdravotně sociálních pracovnic, které v nich působí, jelikoţ právě v jejich kompetencích je řešení sociální situace pacientů a následně i uskutečňování případných opatření. Všechny jsem postupně oslovovala telefonicky s prosbou o rozhovor a vysvětlením zkoumané problematiky, načeţ jsem se domluvila na společném setkání jen s 6 pracovnicemi, jelikoţ jedna odmítla rozhovor z důvodu její dřívější negativní zkušenosti s nedodrţením anonymity ze strany tazatele. Všechna setkání se uskutečnila na pracovištích respondentek a rozhovory jsem s jejich souhlasem zaznamenávala na diktafon. Jedna sociální pracovnice však nahrávání odmítla, a proto její výpověď není součásti mého výzkumu, jelikoţ by tyto údaje nebyly zcela kompletní. Na začátku společného setkání jsem respondentkám podrobněji představila zaměření mé práce a následně jsem je ujistila o zachování jejich anonymity. V jednom zařízení mi byly k dispozici 2 sociální pracovnice, které se navzájem ve svých výpovědích doplňovaly. Konečný výzkumný soubor tedy tvoří 5 různých zařízení.

5.4 Etický rozměr výzkumu Dle Miovského (2006, s. 279) výzkumné šetření má bezpochyby rovněţ etický přesah. Obecně lze říct, ţe během něho můţe docházet ke střetu zájmu mezi 44

výzkumníkem, který má právo zkoumat dané téma a konkrétním člověkem, který má však právo na zachování soukromí. Výzkumník je povinen zajistit ochranu osobních údajů dotazovaného a před zahájením práce ho srozumitelně informovat o tom, kdo a za jakým účelem bude mít přístup k poskytnutým údajům. (Miovský 2006, s. 282) Těmito pravidly jsem se vţdy řídila také já v rámci svého výzkumného šetření. Jak jsem uvedla výše, respondentky se rozhovorů zúčastnily na základě vlastního rozhodnutí, vţdy jsem je ujistila o zachování jejich anonymity a pouţití získaných dat jen pro účely mé práce. V analýze dat jsou respondentky označny pouze heslovitě (R1, R2 atd.), podobně také názvy zmiňovaných měst či konkrétních institucí (město XY, domov XY atd.).

5.5 Výzkumný soubor Při výběru konkrétních zdravotnických zařízení pro mě bylo klíčové, aby daná instituce poskytovala zdravotní lůţkovou péči v ČR a mohla přijmout pacienta k hospitalizaci. Dalším podstatným faktorem bylo to, aby zařízení, i pokud by primárně bylo zaměřené např. na poskytování akutní péče, bylo schopno svým pacientům nabídnout také dlouhodobější hospitalizaci. Další podmínku při vybírání výzkumného vzorku stanovilo to, aby v dané organizací působil sociální pracovník, jelikoţ právě on zajišťuje sociální pomoc pacientům během hospitalizace. Jeho prostřednictvím jsem tak mohla zjistit potřebné informace týkající se problematiky mé práce. Abych dodrţela závazek zachování anonymity jednotlivých zařízení, nebudu konkrétně popisovat typy a sluţby daných organizací. Hlavní důvod spatřuji v tom, ţe některé z oslovených institucí poskytují souběţně takové typy zdravotnických sluţeb, které jiná zdravotnická zařízení v ČR nenabízejí.

5.6 Metoda analýzy dat Miovský (2006, s. 205) uvádí, ţe prvním podstatným krokem ve zpracovávání zjištěných údajů je transkripce, tedy převedení informací v netextové podobě do formy textu. Dle tohoto postupu jsem se řídila při zpracovávání pořízených zvukových nahrávek. 45

Následně jsem přepsané rozhovory analyzovala za pomocí tzv. rámcové analýzy. Hendl (2005, s. 217 - 219) její pozitiva spatřuje v tom, ţe umoţňuje lépe organizovat data. Pracuje se prostřednictvím tzv. tabulkové metody, která usnadňuje klasifikovat data. První krok obnáší důkladné seznámení se s materiálem a následně vytvoření seznamu s prvotní klasifikací témat. V další fázi se označují určité části textu na základě toho, o čem text pojednává a jsou jim přiřazována konkrétní označení. Následujícím krokem je vytváření tematických tabulek a schémat pro třídění a uspořádání dat, kdy se konkrétní téma a jeho podtémata uvedou v jednotlivých tabulkách a můţe tak dojít k sumarizaci a syntéze dat.

5.7 Interpretace výzkumu 5.7.1 Přístup k financím během hospitalizace Jelikož cílovou skupinou, na kterou mám výzkum zaměřený, jsou senioři, jejich příjmy tvoří zpravidla důchod, ale mnohdy také různé sociální dávky, které si mohou nechat do některých zdravotnických zařízení dosílat. R4 uvádí: „my jako zdravotnické zařízení, podle zákona 582 z roku 91 (…)můžeme pacientovi předávat důchod nebo… Tady se píše o důchodu, ale může to být i výplata, dávky hmotné nouze třeba, nebo příspěvek na bydlení… Nebo mají ještě nárok, za ten první měsíc, kdy byli doma, tak mají nárok na příspěvek na péči. Takže vlastně když ta rodina nebo kdokoliv, přinese tu poštovní poukázku, tak se vypíše žádanka pro tu Českou poštu, že vlastně pacient je u nás a já chci pro to dané období, třeba zítra, aby přišly peníze do nemocnice. A samozřejmě tady musím mít podpis. (…) Důchody, hotovosti, poštovní poukázky… to všechno je možné doručit do nemocnice“. Také R3 potvrzuje tuto možnost: „U nás, tím, že jsou ti pacienti dlouhodobě, tak není žádný problém. Oni, co se týče takových věcí, tak jdou sem, aby se léčili, ale v prvé řadě je zajímají peníze, takže oni jsou tady první den a hned chtějí zajistit, aby jim tady chodil důchod, takže pokud vím, že ten člověk tady bude tři měsíce, ideální je udělat tady dosílku. Mám výbornou spolupráci s poštou, protože doručovatelce dám takový tiskopis, který by si správně měl vyplňovat na poště, ten daný člověk s občankou. Já to všechno napíšu, občanský průkaz, on podepíše, na poště to zadají a tím, že dosílka je udělána tak vím, že pokud důchod má splatnost 4. on ho bude mít každý měsíc 4.

46

Doručovatelka mi přinese důchody, já důchod přenáším pacientovi, má možnost si ho u nás uložit anebo převážně chodí rodiny a ty důchody jim berou.“ Tuto skutečnost zmiňuje též R2, která navíc zdůrazňuje, že tato služba není nabízena zcela automaticky: „senioři, kteří pobírají starobní nebo vdovské důchody si je tady velice často chtějí nechat doslat. Že se potřebuji k těm penězům dostat nebo si je potom tady nějak převzít. (…) Nebo si tady mohou nechat doslat třeba různé příspěvky. Příspěvky na bydlení, nebo jim vrací nějaké peníze, třeba, nevím, různé peněžní poukázky. Taky mají možnost potom tady, když o to zažádají, není to jako paušální služba, že bychom to tady všem zařizovali automaticky, to ne. Musí se to vždycky vykomunikovat. I ta pošta musí vědět, že ten člověk tady leží, mají tam od nás takovou doručenku, že prostě ten pacient je tady hospitalizovaný a že ty peníze tady potřebuje odeslat (…). Když má někdo dávky hmotné nouze tak si zase nechává přeposílat peníze sem z toho úřadu práce.“. V zařízení, kde pracuje R1 je také možné dosílání důchodu do nemocnice, avšak až po uplynutí jednoho měsíce, v čem R1 spatřuje jistá negativa: „to moc ošetřeno není… Tím, že jsme ty akutní lůžka, takže my máme svoji směrnici, že vlastně až po měsíční a delší hospitalizaci sepisujeme žádost na poštu, ale to jde mimo mě, protože my tady máme paní, která u nás pracuje na podatelně a ona spolupracuje s tou poštou (…) Takže my podáme písemnou žádost, kde na té žádosti je, že ten pacient samozřejmě nemůže být v kómě, nemůže být na ARU, na JIPce, musí být při smyslech a on tu žádost podepíše, lékař potvrdí, odkdy u nás leží a toto vlastně my dáváme na tu poštu a ta pošta ten důchod sem donese, když si chodil pacient pro důchod. Problém však nastává, pokud je pacientovi důchod zasílán na účet. R1: „Když to chodilo na účet, tak bohužel se k tomu nedostane nikdo, ani rodina, ani ten klient jestliže tam nemají taky dispoziční právo, že může si dcera na ten účet, tak bohužel.“ R3 také zmiňuje tento problém, avšak vidí v této situaci výjimečně řešení: „bohužel, s tím nic neuděláme. Když by nebyla rodina, nebyl nikdo, tak ve výjimečných případech na základě plné moci, že třeba mi dá svoji kartu, sdělí mi pin a řekne, že chce vybrat nějakou částku… ale nerada to dělám, protože už se mi stalo, že napíšeme plnou moc, pan mi řekne, že splatnost důchodu má toho a toho, že chce vybrat tolik a tolik, já tam přijdu a tam nejsou žádné peníze. Je to pro mě takové nepříjemné…“ R5a však v oblasti přeposílání pacientových financí do nemocnice zmiňuje naprosto odlišnou praxi: „důchod nemocnice nepřebírá. Takže to je takový opakovaný 47

problém, co tady řešíme, že ty rodiny neví co s tím. Že ten důchod visí na té poště, ale jde domluvit, pokud někdo je z té pošty ochotný, tak tady může skočit za tím pacientem do nemocnice, on si to tady může převzít, ale to se zase úplně tak často nestává“. R5b toto tvrzení doplňuje: „nestává se to. Je pravda, že až na opravdu ojedinělé výjimky, ten člověk tady opravdu tři měsíce neleží (…) tady přímo, my s financemi pacienta nijak nedisponujeme.“

5.7.2 Plnění finančních závazků během hospitalizace V oblasti hrazení si svých finančních závazků mají pacienti v daných zdravotnických zařízeních různé možnosti. R3 hodnotí podmínky na jejím pracovišti poměrně pozitivně: „důchod dostane člověk do ruky, ale ty různé složenky vhodí (poštovní služba pozn. autor) do schránky, rodina to přinese, starý člověk nemusí nikam chodit, já to dám doručovatelce a ona následující den přinese peníze a já to zanesu pacientovi. To tu mají výborné. (…)Takže v tom my maximálně vycházíme vstříc, až moc. Takže přijde důchod, dostanou složenky, takže zaplatit SIPO, zaplatit to a všechnu agendu, aby oni měli všechno v pořádku. Je super, když je někdo zodpovědný a prostě ještě si na to pamatuje.“ Kromě toho si R3 také velmi pochvaluje spolupráci s poštovní službou: „pokud spolupracujeme s poštou, pokud my máme SIPO, na kterém oni mají uvedené různé platby, tak nám stačí jedno SIPO a vždy nám na poště aktuálně vyjedou. Takže potom prosím poštu, kde ten člověk bydlí, ať mi to doručovatelka zkusí pohlídat, ať to nehodí do schránky, ať nám to tu přepošle. Máme jedno a pak už každý měsíc platíme a je to bez problémů.“ Taktéž R2 zmiňuje možnost hrazení těchto nákladů přímo v rámci zařízení: „paní, která byla osamělá (…) měla docela dobré a úzké vztahy s pečovatelskou službou, takže ta vedoucí pečovatelské služby mi vždycky každý měsíc poslala poštou to INKASO a já jsem paní tady zřídila dosílání důchodu a vlastně když ji přišly ty penízky tak já jsem vždycky s ní vykomunikovala to, že jsem si vzala část peněz na zaplacení toho INKASA. To jsem zašla zaplatit na poštu a složenku jsem ji potom dala, že to má vyřízené, že měla od toho doklad… Takhle se to dá dělat… No, tímto způsobem. Buď jim to strhává (z účtu pozn. autor), mají ten inkasní příkaz nebo se tady ta složenka musí nějak doručit…“ Pokud však pacient má nějaké blízké osoby, situace je trochu jiná. R2: „Nedělám to ale u všech. Pouze u těch, kteří jsou osamělí, kterým to nemá kdo vyřídit. Když vím, že má někdo rodinu, nebo třeba je tam někdo kompetentní, tak to 48

prostě chceme, aby si to ten člověk řešil s tou svoji rodinou. To už by nebylo v mých možnostech, abych tady všem platila nájmy a tak…“ V jiném zařízení, je praxe hrazení finančních závazků poměrně obvyklá, ale také, pokud to pacientovy okolnosti dovolí, je preferovaná spolupráce s jeho blízkými. R4: „Stačí, když je to družka, nějaká dobrá přítelkyně nebo nám tady samozřejmě chodí i kamarádi (…) …nějaká osoba blízká, nějaká kamarádka, sousedka. Takže my se do toho více nějak nezahrabáváme, že to je soukromá věc toho pacienta. (…) záleží na tom pacientovi, že řekne, ať zavolám jeho kamarádovi, že on si pro peníze přijde a zaplatí nájem z toho“. Jiná situace však je, pokud je pacient zcela osamělý. R4: „třeba placení nájemného. Když pacient má obavy, že tam vzniká dluh na nájmu, tak ten sociální pracovník, třeba z našeho magistrátu, zajde do toho domu, vybere poštovní schránku… Samozřejmě se to všechno dělá na základě plné moci… (…) Samozřejmě se takhle zajišťuje, aby ten pacient měl jistotu, že všechno je v pořádku, že potom, po ukončení hospitalizace se může vrátit domů, že tam nebudou nějaké dluhy nebo schránka plná …nějaké korespondence… Že i korespondenci, všechno, se převádí do nemocnice.“ Z této výpovědi je v problematických situacích zřejmá nutná spolupráce se samosprávou. R4 kromě toho uvádí že, osobně také může pacientovy pohledávky vyřizovat na poště, ale většinou pro to nemá dostatečný prostor: „Taky jsem to dělala, anebo když je to řešeno hned zprvopočátku s magistrátem tak… takhle, já nemám takový časový prostor, abych vybíhala z nemocnice. Jsou dny, kdy tady mám volněji, jsou dny, kdy nevím co dřív. Takže ta sociální pracovnice z té obce je opravdu v terénu, ona chodí za těmi lidmi, nebo když já potřebuji prošetřit tu situaci…“. R1, podobně jako ve dvou předchozích případech, hledá pomoc u známých pacienta, co se týče plnění jeho finančních závazků: „hned se ptám na rodinu, jestli někoho má. Když nikoho nemá, snažím se zjišťovat přes městské úřady, obce, jo, někdy to bývají neteře, šikovná sousedka, soused, kamarádka, že má třeba klíč od bytu, klíč od schránky, tak se snažím s nima spolupracovat, aby tam vytáhli tu poštu, co tam chodí, kdyby tam byly nějaké složenky… pak je posílám na ty družstva“. Kromě toho také zkouší kontaktovat samotné organizace. R1: „Když nikdo není tak já se snažím, jak se říká lidově, ukecávat a prosit, aby měli strpení, protože když má ten důchodce na účet ten důchod, k tomu se nikdo nedostane. A jestliže je perspektiva zlepšení zdravotního stavu, tak ani nemůžu žádat město o určení opatrovníka… (…) A může se stát, že ten člověk je při vědomí, myslí mu to, ale nechodí. Jak já ho mám odtáhnout do té banky? V bance chcou, musí přijít osobně, podepsat to… A zase, nebude dávat cizímu 49

člověku, mě, já to ani nechcu (plnou moc, pozn. autor) (…) Je to prostě velmi ošemetné (…) Mimoto si R1 je vědoma svých ohraničených kompetencí: „u nás je prostě to specifikum na tom akutním zdravotním lůžku. Co já tady vyřídím za pět dnů, nic. (…)Takže ty finance, ne, ne… (vyjádřeno neverbálně, pozn. autor) (…)oficiálně to není ošetřeno, já nemám těm lidem jak pomoct“. Přestože jsou činnosti R1 poměrně omezené, připouští, že: „Já nechodím do terénu, ale taky, aby se nic… Tak paní měla u sebe penízky, sousedka jí vybrala schránku, já jsem šla na poštu a zaplatila to. Ale nedělám to… Ale když je taková situace, udělám to. Ale jinak do terénu nechodím (…)To je na moje riziko. Protože nevíte, co se vám stane, po chodníku.“ V zařízení, kde působí R5a a R5b se však činnostem v této oblasti příliš nevěnují. R5b: „To bývá ojedinělé. Tam to potom třeba ta rodina má v kompetenci, že si to třeba hlídají, aby ten pacient, když je třeba dlouhodobě hospitalizovaný, aby měl třeba uhrazené za nájem, ale opravdu do toho zasahujeme minimálně.“ V případě problémů se obracejí právě na rodiny pacientů nebo město. R5a: „jsou terénní pracovníci na magistrátu města, kdy my je třeba zkontaktujeme a oni třeba s pacientem podepíšou plnou moc, že ten pracovník terénní už to s ním může nějakým způsobem vyřídit. Ale zase nevím, jestli třeba dojdou do bytu…“ Kromě toho R5a zmiňuje i spolupráci pacienta s pečovatelskou službou: „tady byla ta paní, ona byla z té pečovatelské služby, ona za něho platila ty složenky, všechno. Ona neměla přístup k jeho financím tak ona to platila ze svého a on ji to potom nějak dával, že to bylo o takové přátelské dohodě spíše (…). Ale jinak, pokud je ten člověk sám, tak to se v dnešní době, kdy si všichni všechno brání, všechno je třeba přes notáře, to nejde nějakým způsobem, tady, za nás, pořešit“. Tento postup mezi jinými R5a argumentuje tvrzením: „záleží na tom zdravotním stavu, protože když třeba někdo na ARU, nebo na nějaké intenzivní péči a od toho člověka se nic nedozvíte, on nikoho nemá, on nás nekontaktuje, tak my nemáme ani žádnou šanci zjistit, že mu nikdo neplatí nájem nebo že mu přišly nějaké složenky, které nejsou zaplacené… To se nedozvíte úplně…“ Přestože některá zdravotnická zařízení umožňují pacientům, aby si v průběhu hospitalizace hradili své finanční závazky jejich prostřednictvím, první impuls k těmto úkonům však musí obvykle dát samotný pacient. R4 v souvislosti s tím představuje problematickou situaci: „Mě se totiž nedávno stalo a stává se, že máte pacienta, který je přijat a není schopen komunikace z důvodu nějakého zdravotního stavu, že je na tom špatně a vy vůbec nevíte, jak má placené nájemné (…) 50

Měla jsem tady pána, po cévní mozkové příhodě (…) celou dobu po mě nechtěl nic (…) komunikoval. (…) No,byl propuštěný a hned druhý den mi tady volá sociální pracovnice z magistrátu, že jí volal makléř z RPG, že pacient neplatil nájemné. Říkám (…) jak jsem mohla vědět, že on nemá placené nájemné. Celou dobu po mě nic nechtěl a to jsem už potom s ním komunikovala“. Kromě toho se R4 setkala také s případem, kdy pacientčiny závazky údajně vyřizoval příbuzný, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. R4: „měla jsem tady jednu babinku, která žila s vnukem, ten vnuk si tady chodil pro důchod, to berete jako samozřejmé, že zaplatit nájem a to, no a potom paní jsme propustili a někdo mi tu volal, asi z našeho magistrátu, že jak to bylo s důchodem… Říkám, že nic, že vnuk si tady chodil. A ona říkala, ta sociální pracovnice, že paní neměla za celou dobu zaplacený nájem. Ten vnuk to prostě neplatil…“

5.7.3 Finanční stav V některých zdravotnických zařízeních sociální pracovnice mají přehled o finančním stavu pacienta a podle toho mohou následně podnikat případná opatření. R2 uvádí, že: „když tady přijímáme naše pacienty, tak tady přijdou nebo jsou přijati na základě žádosti. A většinou, tak v 90%, tady přijdou se žádostí a se stručným sociálním šetřením. Takže já už tam mám (…) většinou určitý přehled o finanční situaci toho pacienta. (…). Někde už mám přímo vyčíslenou částku, nebo si to potom třeba sama zjišťuju. Takže pak jako vím, jaké jsou příjmy toho člověka.(…) Pokud třeba nemá ani příspěvek na živobytí, tak to vyřizujeme. Ne přímo já, ale třeba pošleme žádost o příspěvek na živobytí na úřad práce. Také R3 má kompetence k vyřizování sociálních dávek: „Vyřizuji občanský průkaz, hmotnou nouzi, pojišťovací průkaz a všechno, co je potřeba. Ten prostor pro to je.“ Problém však nastává, pokud žadatel o dávku nebyl registrován na úřadu práce. R3: „tak „obcházím“ systém, že z vážných zdravotních důvodů nebyl zaevidovaný, tak se to nějakým způsobem vyřídí, ale zase úřad práce, jeden vám to vyřídí a druhý vám to zamítne, že do té doby to neměl, tak to prostě nedostane. Tam ten zákon je takový, že každý se na ten zákon může podívat jinak, někdo řekne ne a někdo jo. Zas to je o lidech na koho natrefím…“. Dalším problematickým okruhem zmíněným R3 je vyřizování invalidního důchodu: Pokud přijde člověk z města XY a chtěl by žádat třeba o invalidní důchod, nebo o něco, tak musí si to zažádat buď osobně, nebo prostřednictvím někoho na základě plné moci, v tom daném městě odkud 51

pochází. Jednoho jsem tady měla… (pacienta, pozn. autor) (…) čtyři měsíce byl bez příjmů. Byla jsem tak trošku nahněvaná na něho, protože to do té doby nijakým způsobem neřešil, ale co s ním člověk má dělat? Protože jsem tady sama a nikdo mi nepomůže, tak hledám různě. Na okresní správě v městě XY paní byla ochotná a poslala mi papíry na podání nové žádosti, ale o zvýšení toho stupně. Takže fajn, ale to jsou čtyři strany tak to musí důsledně lékař napsat, zase musím poníženě prosit, protože ti lékaři strašně neradi vyplňují tyto tiskopisy… (…) pokud to jde, tak se snažím pomoci.“ Finanční stav pacienta rovněž není lhostejný sociální pracovnici z jiného zdravotnického zařízení. R4: „Samozřejmě jsou taky důležité peníze (…) Upozorňujeme na sociální dávky, sepisujeme žádosti o příspěvek na péči. Když je rodina, tak třeba i ten příspěvek na mobilitu pro opakované dopravování se do ostatních zařízení, tak se může zažádat. Příspěvek na zvláštní pomůcku pro úpravy bytu, pokud rodina jeví zájem, že by potřebovali třeba zrekonstruovat koupelnu, tak samozřejmě informujeme. Jistá specifika však má vyřizování dávek u osamělých pacientů, kde není nápomocná rodina. R4 uvádí: „pokud je ten pacient osamělý (…) tak cokoliv, co c s ním budeme řešit, to samozřejmě musí být ve spolupráci s magistrátem (…), protože vlastně příspěvek na bydlení, tam musíte dokládat, nájemní smlouva a takové věci a to já tady v nemocnici nemám. Takže tam musí být ta sociální pracovnice z té příslušné obce, být tady nápomocná, že to nejde bez toho.“ Sociální pracovnice R5a a R5b se také mohou dozvědět o finanční situaci pacienta. R5b: „při rozhovoru s pacientem se třeba zeptáme, jestli má nějaký příjem, jestli třeba pobírá nějaké dávky v hmotné nouzi, takže jim třeba řeknu…“ R5a dodává: „Nebo v té anamnéze už je potom, třeba, jestli to je starobní důchodce, invalidní důchodce. Jako takhle se o těch financí ví“. R5b však obecně zmiňuje: „My se přímo tak o tu finanční stránku nezajímáme.“ R5a s ní souhlasí: „tak náhodně v tom rozhovoru na to přijdete, ale že bych se vyloženě ptala, jakou má finanční situaci, tak to ne“. Co se týče osamělého pacienta, R5a říká: „Tak se potom určitě odkazuje na úřad práce, kde jsou i takoví ti pracovníci, co třeba i tady můžou skočit za tím pacientem. Sem tam se stane, že tady někdo přijde, anebo potom, až je ukončena ta hospitalizace, tak se hlavně odkazuje na nějaké, co vyřizují ty finance nebo třeba na tu okresní správu. Třeba pokud někdo má nárok na důchod a nemá to vyřízeno (…) Takže potom spíš takové poradenství ohledně té finanční situace. Že bysme přímo tady něco finančně řešili…(…) Třeba jim můžeme zavolat, že pacient je tady, v nemocnici, že potom, až bude propuštěn, že bude potřebovat pomoc, vyřídit něco s tou finanční situaci, takže se 52

to už tak dopředu domlouvá a potom záleží na něm, nebo na rodině, jestli s tím bude chtít ještě dále pomáhat“. R5b potvrzuje jejich spíše informativní úlohu: „Pacienti, třeba pokud dojde ke zhoršení zdravotního stavu, tím způsobem, že doposud byl soběstačný a těďka se třeba nějak razantně zhoršil ten zdravotní stav a má nárok na příspěvek na péči, tak je informujeme, kde a jakým způsobem se o to dá požádat, jakým způsobem se to vyřizuje (…)Takže vlastně poskytujeme i tady tyto informace.“ R1 v oblasti práce se špatnou finanční situaci pacienta spatřuje mnoho nedostatků, jak ze strany zdravotnického zařízení, tak také ze strany dalších institucí. V případě seniora bez finančních prostředků uvádí: „já se jich hned ptám: ‚Jste na Úřadu práce‘ ‚Ne‘. A je problém. On se musí jít zaevidovat… (…) Chtěla jsem paní na úřadu práce ukecat, (…) že s ním všechno sepíšu, sepíšu i žádost o mimořádnou dávku, že pán u sebe nic nemá, že hygienické potřeby… Že ho potřebuji zaevidovat a když bude zaevidovaný, můžeme chtít tu „mimořádku“ a můžeme chtít ty dávky hmotné nouze. Já jsem mu to dala podepsat, oskenovala jsem mu to, poslala jsem to paní mailem a paní mě poslala někam. Že ať přijde osobně. (…) Takže bohužel, já mám svázané ruce. Máme takovou byrokracií, takové zákony. Já za něj nemůžu jít vyřizovat“. Pokud jde o vyřizování jiných dávek, R1 je také poměrně skeptická: „ohledně těch příspěvku a tak dále, prostě, až bude doma. Teď příspěvek na to bydlení. Já nemám přístup ke smlouvě na byt, jaký mají příjem…(…) Já mám vždycky letáčky, jaký je příspěvek na živobytí, že i v domovech a tak, že mají na to nárok, že si o to můžete žádat, ale… (…) tím, že mi to nahlásí lékaři, tak já tam jdu a já jim povykládám všechny ty možnosti, dám kontakty, ale bohužel, není tu časový prostor, abych jim to rozjela, něco dělat.“

5.7.4 Bydlení O oblast stávajícího typu bydlení pacientů a o jejich právní nárok na bydlení, se většina dotazovaných respondentů ve velké míře nezajímá. R2 uvádí: „takové detaily nezjišťuju… Já většinou vím, že třeba ten člověk bydlí v družstevním bytě, nebo nájemním, RPG, nebo v nějakém podnájmu… Takhle, jak říkám, když je to člověk úplně osamělý, tak tam je ta intervence sociální velká. A většinou tady ti lidé nějakým způsobem mají nějaké příbuzenstvo, takže vyloženě, když někdo přijde s tím, že… Takhle, tady se řeší kolikrát jako co s bytem dál. Protože mnohdy jsou ti lidé v takovém zdravotním stavu, že už nebudou schopni se do toho svého původního bydlení vrátit.“ 53

Problematiku vracení bytu již nesoběstačných seniorů potvrzuje také R3: „Jedna paní (…) svobodná, bezdětná (…) přes osmdesát let (…)měla podanou žádost do domova, odmítla to, byla doma (…) ale teď ten stav je na tolik těžký, takže potom její synovec na základě různých plných mocí, které zase jsme ve spolupráci s městem, přijde paní z matriky, aby mu ověřila všechno, co potřebuje, aby mohl vrátit ten byt a všechno za ni vyřídit. Je to velký problém, vše se musí jednat osobně. Je to ale takové, vracet byt, když ještě nemám jisté bydlení, stává se z toho člověka bezdomovec.“ Další sociální pracovnice, R4, však o zjištění typu pacientova bydlení projevuje poměrně značný zájem: „zjišťujeme (…) kde bydlí, v jakých podmínkách bydlí… (…) Kolikrát jsem se už na toho pronajímatele obracela, že tady třeba máme někoho, ale… Třeba posledně, paní jsme propouštěli domů, opravdu na tom byla špatně, z chodícího člověka se stal ležák a žila v bytě druhé kategorie. Takže, musela si ohřívat vodu, neměla tam topení, takže si tam topí… Takže jsem samozřejmě komunikovala s RPG byty, jestli by bylo možné… Byla tam dcera, ale dceři se to nějak nedařilo, to tam nějak vyjednat. (…) Takže tam nějak nebyla dobrá komunikace mezi tou dcerou a těmi službami RPG byty. Takže jsem se jim sama snažila vysvětlit, že opravdu paní je ve špatném stavu a že opravdu tam potřebuje nějak pomoct, dát nějaká gamata, bojlér, aby si tam paní nemusela každé ráno zahřívat vodu, zatopit… (…) Též jeden pán prosil, abych mu poslala potvrzení, že je hospitalizován v nemocnici. To bylo ohledně elektřiny, na ČEZ. Že jsem mailem… Nebo zavolám tam, mám samozřejmě od lékaře potvrzení, že pacient je hospitalizovaný, takže jim to odesílám tam, kde to ten pacient chce, kde je zapotřebí potvrdit, že je opravdu v nemocnici.“

5.7.5 Nekomunikující pacient a pacient s duševní poruchou Všichni respondenti se v rámci svého působení ve zdravotnických zařízeních setkali s problematikou nekomunikujících pacientů, či pacientů s jistou duševní poruchou.

Prakticky všichni se shodli na nutné spolupráci se samosprávou

v případě, že pacient je osamělý a jeho stav je nepříznivý. R1 ilustruje jeden konkrétní případ: „chudáci senioři, já si myslím, že jich tu máme hodně, co žijou, ani nevíme o tom, ještě v těch chaloupkách, kde topí uhlím, vodu, suchý záchod a někde tam jsou zalezlí a ani se o nich neví. A jednoho dne mi právě takového pána přivezli.(…) s pánem se nejde domluvit. Všechno tají, on mi říká, že mi nic neřekne. On jako mluví, ale on zavře oči a dívá se do stěny a nepustí vás ke slovu (…) A pan byl zanedbaný, 54

opruzený, ležící a takového, já ho nemůžu pustit domů…(…)takže v pondělí chci, v úřední den, zavolat na obec, poptat se, jestli oni mi k tomu něco řeknou, jestli oni neví nějaké příbuzné… (…)bo oni se tak znají na těch obcích… Nechtěla bych hned jako policií… Protože on zase, v papírech nemá, že je dementní, nevolali psychiatra (…) Tak jsem si říkala, no teď, v této fázi, říkám doktorovi: ‚Domů ne, vy ho chcete tam odvézt? On mi říkal, že topí uhlím, že sám si vaří…‘ (…) i obvodního doktora zkusím, jestli tam chodil.“ Co se týče informací o duševně handicapovaném člověku, R5a preferuje jejich ověřování: „když s tím pacientem jednáme, tak potom tu věc, co on řekne, třeba potom ještě ověřujeme u rodiny, protože mnohdy oni už jsou dezorientovaní, nebo už je tam nějaká začáteční demence, takže oni řeknou třeba nějaké věci, které jsou třeba pravda před dvaceti, takže se to potom ověřuje u rodiny. Nebo potom třeba s magistrátem nebo se službami, které tam chodí, s pečovatelkami, s pečovatelskou službou, prostě na všech dostupných místech, když je třeba, tak se to potom ověřuje, ta anamnéza.“ R2 v rámci práce s duševně nemocným člověkem kontaktuje město především v souvislosti se zajištěním finančních závazků pacienta: „Takže já jsem potom kontaktovala sociální odbor, ustanovil se zvláštní příjemce důchodu. To znamená, že ten městský úřad může potom fungovat jako zvláštní příjemce důchodu, hospodaří s těmi penězi toho oprávněného příjemce, hlídá platby, když je zavedena nějaká služba, tak platí náklady na tu službu. Kolik peněz mu ještě zůstane na nějaké kapesné, na nějaké živobytí. Takže zvláštní příjemce důchodu. Potom u toho člověka se ještě uvažovalo o ustanovení opatrovníka…“ Ohledně určování opatrovníka podniká jisté kroky také R1, která však i v této záležitosti vnímá negativní přístup města: „Radila jsem se s Městským úřadem ve městě xy (…) udělat na tuto věc, na přebírání těch peněz, určit opatrovníka.(…) Tak jsem chtěla, aby městský úřad, mají tu funkci, u takových lidí určit opatrovníka. Město mi řeklo, že ne, že to je problém špitálu, ne města, že není doma. (pacient, pozn. autor)“ R5a v této souvislosti plní spíš jen funkci informativní: „my třeba i radíme, aby třeba vyřídili na poště, nebo jak je takový ten, jakoby trošku opatrovník, že se stará o ty věci, o ty dopisy a takhle, to placení těch závazků, ale to se stejně většinou začne řešit až pozdě, když už si ten člověk není schopen ty věci přijímat a potom to stejně trvá dlouhou dobu, než se něco takového vůbec vyřídí. Takže jako takhle z toho hlediska, s tím my nezmůžeme.“ 55

Někteří respondenti uvedli také možnost podávání podnětu k soudu na omezení svéprávnosti. Ujišťuje o tom např. R4: „Dávali jsme, samozřejmě, ale vždycky na základě podnětu ošetřujícího lékaře. A samozřejmě psychiatrického (…) jsme opravdu měli i případy, kdy rodina selhala, nebo kdy jsme měli obavy, nebo nebylo ještě omezení, tak jsme to řešili tady s pánem primářem, tady z psychiatrického oddělení. Že vlastně já vypíšu podnět a jako přílohu se přikládá lékařská zpráva z psychiatrického oddělení přímo od pána primáře. Že já už se mám o co opřít (…) Samozřejmě rodinám radím, že i oni sami můžou podat podnět, záleží to na té rodině. Když tady tu rodinu nemáme, nebo je ta rodina dysfunkční, tak samozřejmě dáváme podnět my (…) chceme do budoucna tím pomoci.“ R3 naopak v tomto bodě spíše neintervenuje: „pokud tam je někdo z té rodiny, tak by měli vědět, co se bude dělat, třeba dát návrh na nějaké omezení způsobilosti, ale do toho já nezasahuji. Může to v podstatě podat kdokoliv, ale naši lékaři to neradi dělají, kdysi tady byl pan primář, který to dělal, ale vyloženě pro dobro klienta. (…) Po tu dobu co je u nás, tak mu člověk pomůže, ale nemůže udělat všechno.“

5.7.6 Propouštění pacienta z hospitalizace Zajišťování následné péče v pobytové službě Ve

všech

zdravotnických

zařízeních

mají

kompetence

k zařizování

následného pobytu seniora v různých dalších službách. R5b uvádí situaci, pokud pacientův zdravotní stav ještě žádá doléčení: „ještě vyřizujeme další pobyt ve zdravotnickém zařízení, ať už třeba léčebny pro dlouhodobě nemocné nebo (…) nějaké rehabilitační ústavy, takže pokud je nějaký zdravotní problém, že ten člověk by ještě nebyl schopen, nebo tam je reálná šance na zlepšení, že ten člověk vyžaduje doléčování, tak pak se ještě dál vyřizuje další pobyt ve zdravotnickém zařízení.“ Všichni respondenti se víceméně shodli na tom, že v případě potřeby jsou schopni začít vyřizovat i umístění pacienta do domova pro seniory, přičemž všichni v této souvislosti považuji za velmi problematické dlouhé čekací lhůty a situaci, kdy má pacient nízké příjmy. Např. R1 říká: „na domovy se dlouho čeká, bývá tam třeba i finanční problém. Teď mám paní, která by chtěla do domova, ale má důchod jen osm tisíc. Jedinou dceru (…) ale nemůže přispět mamince, takže, také u nich jsem jim také radila, protože je tam dcera, je tam rodina (…) že zajít si na město (…) kde mají 56

takovým lidem pomáhat, že jestli buď příspěvek města, nebo žádat o příspěvek na bydlení. (…) tak jsem ji říkala ať zkusí (…) domluvit schůzku, aby za paní došli (…) Tak jsem ji dala veškeré informace, ústně i písemnou formou, konkrétní jména, telefony, na koho se obrátit, aby se domluvila schůzka z města, přišli k ní domů a zkusit něco vymyslet. Protože není řešení, aby byla v nemocnici, to je opravdu pak zneužívání zdravotnictví, to nejde a doma bydlí sama.“ Také R4 v tomto ohledu spatřuje jistá negativa: „Je tam problém, když… Některé tiskopisy, vím, že některé domovy… (…) No neměly by to mít žádné, ale vím, že jsem tady měla jednu dobu takový problém (…) Paní měla strašně nízký důchod, kolem třech tisíc. A že opravdu do jednoho domova to tam chtěli vědět, tak jsem to tam udala, ta paní byla orientovaná, takže jsem s ní spolupracovala… No a ptali se, kdo to bude doplácet. A samozřejmě jsem tu paní řešila zase se sociální pracovníci z dané obce… Ale správně by se tam vůbec neměly udávat peníze, ale opravdu to na těch penězích ztroskotá. Přijdou na šetření, zeptají se, příspěvek na péči, zeptají se na příjem. Je to boj, protože to je to, proč pořád vznikají takové levné ubytovny.“ R4 dále vysvětluje, jaké typy domovů klientům nabízí: „Já tady nabízím jen to, co je dostupné z registrů poskytovatelů sociálních služeb, že tam máme registrované sociální služby a pokud tam ta služba není registrována, tak vůbec o ní nehovořím, pokud už opravdu nejsou v registru.“ Proces umístění klienta do domova pro seniory příliš pozitivně nevnímá ani R3: „Oni (domov pro seniory, pozn. autor) jak tam všechny ty papíry mají, přijdou se na toho člověka podívat, udělají si svoje sociální šetření a pak s tím vším co mají, jdou do komise. Komise bývá asi co dva měsíce a až v ní se rozhodne, jestli ho zařadí nebo nezařadí (…) město XY upřednostňuje jeho občany, takže kdokoliv z okolí bude vždy za nim. Je to opravdu takové zdlouhavé. Výhodou jsou soukromé zařízení (…) Je to sice nákladnější, ale tam to zase dobře funguje s tím, že to volné místo tam je.“

Zajišťování následné péče v domácím prostředí Kromě toho zdravotnická zařízení zajišťují také sociální služby pacientovi přímo v místě jeho bydliště. Hovořili o tom všichni respondenti. Např. R5a zmiňuje: „Pokud on (pacient, pozn. autor) třeba chce domů fakt, tak se potom dá zařídit pomoc domácí péče, nějaká sociální rehabilitace i nějaké sociální služby, pečovatelská služba, osobní asistence, když všichni oni jsou schopni pomoct, dá se říct, 57

ve všem, co on potřebuje.“ Tento postup uvádí rovněž R1: „Když vím, že jde někdo domů a chce tu pomoc, tak já jim písemně píšu žádost, protože všechno musí být písemně, ale zároveň telefonuju a prosím je, aby třeba ještě v den propuštění tam šli, třeba po obědě, na druhý den. Nebo třeba pečovatelské služby, když opravdu nikdo není, tak já už ty žádosti zhruba sepíšu, podepíšeme to na oddělení, já to odešlu (…) a propustíme. V ten den tam jdou, už to mají nachystané, abych měla jistotu, že mu nakoupí, pomůžou, bude mít třeba ten oběd. Prakticky stejný postup popisovala také R4. Široký výčet činnosti spojených s propouštěním pacienta do domácího prostředí uvádí i R2: „to propouštění probíhá podle určitých zdravotních postupů, standardů (…) vystaví se propouštěcí zpráva, domluví se vlastně převoz (…) dostává ten pacient léky na 3 dny, rodina je informována co je pak ještě třeba zajistit a co je pak ještě třeba udělat a většinou ti lidé chtějí ještě nějaké pomůcky, tak hlídáme si to, že pak ještě vypisujeme kompenzační pomůcky. Takže víme o každém tom člověku, jak bude propuštěn, kde, kdo se o něho bude starat, co všechno ještě bude třeba zajistit doma, dostávají třeba ode mě i různé žádosti ohledně dávek, když ještě třeba nic nepobírali nebo kontakty nebo už většinou je ta služba nějak domluvena nebo i ta domácí péče už je zajištěna, že už se to nějakým způsobem nastaví. Jsou tu i pacienti, kteří třeba jdou, kde já si jenom odfajfknu, že šli domů, že tam nebylo třeba nic řešit.“

Předávání informací o sociální situaci pacienta dalším zařízením V podstatě všichni respondenti se shodli na tom, že v případě potřeby předávají informace o sociální situaci pacienta následným službám, které mu budou poskytovat péči. R2 uvádí: „v té spolupráci s pečovatelskou službou (…) určitě informuju, jsou to mí kolegové, jsou to sociální pracovníci, informuju je o té sociální situaci toho pacienta (…) ty důležité informace jim předávám. To je důležité, aby měli přehled, aby věděli, na jakého člověka se můžou obrátit, na jakou kontaktní osobu“ Také R4 a R3 podává informace o sociální anamnéze pacienta. R3: „nejblíže je tady domov XY (domov pro seniory, pozn. autor), tam musí být podaná žádost, lékařská zpráva, doklad o výši příjmů důchodů, potom ještě žádost o přednosti umístění, vlastně proč rodina se nemůže postarat o toho člověka.“

58

Podobně postupuje i R1: „To oni přímo, je žádost, třeba do těch LDN, tak tam vyžadujou právě, chcou to sociální povídání (…)vzadu chcou pár vět, moje povídání, kontakty na rodinu. Protože žádost vypisuje lékař, ale já jsem zase sekretářka, já to rozesílám, volám tam, urguju, prosím a oni se mě zeptají: ‚A co s ním potom?‘ Tak řeknu, co jsem udělala, neudělala, jestli někoho má, nemá… (…) Takže už i ty LDN si to hlídají a chtějí to povídání, to sociální. Když píšu na město, tak co vím, zjistím, taky napíšu. Nepíšu diagnózy, třeba nepíšu zdravotní stav, popíšu jenom ležící, musí se krmit, potřebuje pleny…“

Propouštění osamělého pacienta Kromě již výše zmíněných opatření, které realizují sociální pracovnice před propuštěním pacienta z hospitalizace, někteří respondenti se shodli i na dalších intervencích, pokud klient nemá žádné blízké, nebo má, ale nejsou ochotni se o něho postarat. R4 v této souvislosti popisuje danou situaci: „Jsou rodiny, které přijdou, u kterých je všechno v pořádku a potom najednou ne, my už se nechceme starat, dejte si pacienta, kam chcete. Tak samozřejmě, když nastane tento problém, tak musím to řešit s obcí. Když nemůžu propustit pacienta domů, myslela jsem si, nebo rodina dokládala, že všechno v pořádku, že zase převezmou péči, zajistí pečovatelskou službu, budou docházet a najednou mi řeknou ne, my už se starat nebudeme, dejte si toho pacienta, kam chcete“. Taktéž R1 v těchto případech kontaktuje obec, ale spolupráci nehodnotí příliš kladně: „Je to asi k ničemu, ale já se snažím, když je někde přeložím, že píšu na město ty žádosti, že je takový člověk osamělý, bla, bla, bla… Co se udělalo, neudělalo, že je pojištěný, že má důchod tolik a tolik a že teď jsem ho přeložila, nebo se léčí (…) aby už o něm věděli. Jestli vůbec ty úřednice pak zavolají do toho zařízení, nebo zjišťujou to já už nevím. Ale já si říkám, abych měla čisté svědomí, já jim to oznámím, žádám o pomoc, aby jim pomohli, ale jestli se to v reálu potom děje, já nevím.“

59

6

Shrnutí výsledků a diskuse V této části práce shrnu zjištěné výsledky výzkumu a budu reflektovat současnou

situaci a praxi ve zdravotnických zařízeních. Na konci této kapitoly uvedu také jisté limity mé práce. Cílem výzkumného šetření bylo zjistit, jaká intervence a opatření realizují zdravotnická zařízení, aby zabránila ztrátě bydlení hospitalizovaného seniora. Pro lepší pochopení moţného rizika ztráty bydlení během hospitalizace jsem v teoretické části vymezila příčiny vzniku bezdomovectví, mezi které se řadí také institucionalizace spojena s hospitalizací. Následně jsem se zabývala jiţ samotnou prevencí ztráty bydlení, tj. sekundární prevencí, která můţe být realizovaná také ve zdravotnickém zařízení prostřednictvím činnosti zdravotně sociálních pracovníků. Jejich kompetence jsem uvedla v samostatné podkapitole. Prostřednictvím analýzy dat kvalitativního výzkumu jsem vymezila šest hlavních okruhů, přičemţ jeden z nich obsahuje další čtyři oblasti. Tyto oblasti mají přímou souvislost s problematikou ztráty bydlení, jelikoţ případný problém v některé z nich v průběhu hospitalizace můţe vést ke ztrátě bydlení. V rámci těchto okruhů oslovené zdravotně sociální pracovnice intervenují a uskutečňují určitá opatření, prostřednictvím kterých přispívají k sekundární prevenci bezdomovectví. Prvním definovanou oblastí je přístup pacienta k jeho financím během hospitalizace. Čtyři respondentky potvrzují moţnost, ţe si pacient během hospitalizace můţe nechat dosílat své finance přímo do zařízení, přičemţ hovoří hlavně o starobních důchodech. Některé respondentky také zmiňují, ţe je moţné pacientovi zřídit zasílání různých sociálních dávek. Jisté omezení v této oblasti spatřuje jedna ze sociálních pracovnic, jelikoţ zasílání financí hospitalizovaných osob můţe na jejím pracovišti zařídit aţ po uplynutí jednoho měsíce, odkdy je pacient hospitalizován. Tito dotazování se také shodli na velmi dobré spolupráci s poštovní sluţbou. Mimoto některé sociální pracovnice vidí podstatný problém v případě, ţe veškeré finance má pacient zasílány na účet, jelikoţ k nim nikdo nemůţe získat přístup. Pouze ve výjimečných případech jedna z dotazovaných je ochotna na základě plné moci vybrat pacientovi peníze z účtu. V jiném zařízení však seniorovy finance v nemocnici nepřebírají vůbec. Pouze ojediněle lze domluvit, aby poštovní doručovatelka donesla peníze přímo do zařízení. Z těchto zjištění vyplývá, ţe není pravidlem, aby senior během hospitalizace vţdy získal přístup 60

ke svým financím, ačkoliv v mnohých oslovených organizacích tato situace je ošetřena poměrně dobře. Dalším vymezeným okruhem je plnění finančních závazků pacienta během hospitalizace. V této oblasti se dotazované také shodly na některých realizovaných intervencích. V některých zařízeních je praxe přebírání pacientových sloţenek a placení jeho plateb běţná, avšak většinou v těchto záleţitostech upřednostňují spíše spolupráci rodiny. V případě osamělého pacienta často ke spolupráci oslovují sociálního pracovníka z města, v jehoţ kompetenci je následné řešení pacientových problémů. Mimoto jsou některé sociální pracovnice ve výjimečných situacích ochotny osobně zajít na poštu a vyřídit seniorovy pohledávky, avšak pro uskutečňování těchto činností mají problém s dostatkem času. V jiné organizaci příliš neintervenují ohledně pacientových finančních závazků, pouze ojediněle v této souvislosti spolupracují s městem. Jedna z respondentek, ačkoliv kontaktuje město a případně sama dojde na poštu, přesto je částečně zklamaná z toho, ţe seniorovi v této oblasti nemůţe příliš pomoci. Jiná sociální pracovnice navíc reflektuje situace, kdy ona sama je ochotna pomoci, avšak první impuls k řešení daného problému většinou musí dát samotný pacient. Z těchto informací tedy vyplývá, ţe mnohé zdravotnické instituce umoţňují pacientům hrazení jejich finančních pohledávek, ale nebývá to pro ně vţdy zcela zřejmé. Podstatnou úlohu v tomto procesu hraje osobní nastavení konkrétní sociální pracovnice a spolupráce s městem. Třetí interpretovanou oblastí je finanční stav pacienta. Většina sociálních pracovnic má jistý přehled o finanční situaci pacientů, se kterými spolupracují, avšak obvykle není jejich prioritou zkoumat tuto oblast detailně.

Některé respondentky

sepisují ţádosti o přiznání různých sociálních dávek pacientům. Jedna sociální pracovnice však v této oblasti poukazuje na limity spolupráce s úřadem práce. V jiných zařízeních naopak v této souvislosti plní spíše jen informační funkce. Mnoho respondentek také v rozhovorech poukazovalo na důleţitost spolupráce s městem v případě osamělých pacientů. O oblast týkající se současného typu bydlení seniora a jeho právního nároku na bydlení se většina sociálních pracovnic nezajímá příliš detailně. Některé z nich mají určité informace o typu bydlení, ale hlouběji s těmito údaji jiţ nepracují. Jedna respondentka však projevuje větší zájem v této souvislosti a je ochotna také komunikovat s pronajímateli nebo s konkrétními společnostmi. Několik sociálních pracovnic však zmiňuje spíše problematiku vracení bytů jiţ nesoběstačných seniorů. 61

Dalším

vymezeným

problémovým

okruhem

je

situace,

kdy

pacient

nekomunikuje nebo má určitou duševní poruchu. Všechny respondentky se s takovými pacienty během své praxe setkaly a kaţdá z nich je schopna v této věci podnikat určité kroky. V podstatě všechny se shodly na primární spolupráci s rodinou pacienta, kdy ji předávají potřebné informace nebo si ověřují duševní stav pacienta. Mnoho z nich také spolupracuje s městem, a to jak za účelem zjišťování nebo ověřování informací o klientovi, tak někdy také v souvislosti s ustanovením opatrovníka pacientovi. Jedna z dotazovaných podává také podněty k soudu na omezení seniorovy svéprávnosti, přičemţ velmi pozitivně hodnotí nutnou spolupráci s psychiatrickým lékařem, který působí na jejím pracovišti. Jiná sociální pracovnice také zmiňuje spolupráci s lékařem, avšak spíše v tom smyslu, ţe ho upozorňuje na špatnou sociální situaci pacienta a jeho nevyhovující zázemí, které neumoţňuje jeho propuštění do domácího prostředí. Z těchto zjištění vyplývá, ţe prakticky všechny oslovené sociální pracovnice činí alespoň minimální opatření, pokud se jedná o seniora, který nekomunikuje nebo má duševní poruchu. Co se týče procesu propouštění pacienta z hospitalizace, identifikovala jsem čtyři oblasti, v rámci kterých sociální pracovnice činí nějaká opatření. Všechny mají ve svých kompetencích zajišťování seniorovi následné péče v zařízeních zdravotní nebo sociální péče. V případě vyřizování umístění klienta do domova pro seniory se všechny respondentky shodly na jistých komplikacích, jako je příliš dlouhá čekací doba v těchto zařízeních a nízký příjem seniora, který je mnohdy nezákonným důvodem nepřijetí. Jedna z dotazovaných rovněţ zmínila, ţe seniorům nabízí pouze sluţby registrovaných sociálních sluţeb. Při propouštění seniora do domácího prostředí všechny respondentky uváděly, ţe mohou seniorovi pomoci v zařizování různých služeb, prostřednictvím kterých se seniorům můţe dostat pomoci a péče v jejich přirozeném sociálním prostředí. Kaţdá z dotazovaných sociálních pracovnic také můţe předávat informace o sociální situaci pacienta dalším zařízením. V případě, ţe je senior osamělý a nachází se v tíživé sociální situaci, sociální pracovnice kontaktují město, aby jiţ jeho zaměstnanci podnikali určitá opatření. Lze tedy z těchto údajů vyvodit, ţe senior v nepříznivé sociální situaci má oporu ze strany sociálních pracovnic v rámci propuštění z hospitalizace a zajišťování další péče. Také je poměrně dobře realizováno předávání informací o sociální anamnéze pacienta dalším organizacím, které v budoucnu budou zajišťovat péči danému seniorovi, díky čemuţ je v přijatelné míře zajištěna také kontinuita řešení jeho situace. 62

Po shrnutí všech výše uvedených skutečností docházím k závěru, ţe zdravotnická zařízení prostřednictvím zaměstnaných sociálních pracovnic jsou schopna do určité míry realizovat preventivní opatření a intervence. Díky tomu tak mohou předcházet moţnému ohroţení ztráty bydlení seniorů před propuštěním z hospitalizace. V teoretické části jsem zmínila, ţe jednou z hlavních příčin ztráty bydlení během pobytu ve zdravotnickém zařízení je pacientova nemoţnost dostat se ke svým financím a hradit povinné finanční závazky. Tato situace se komplikuje zvláště tehdy, pokud je pacient osamělý a nemá ţádnou blízkou osobu, která by mu byla ochotna pomoci. V rámci výzkumného šetření jsem však dospěla k závěrům, ţe mnoho z oslovených zdravotnických institucí je schopno této problematické situaci předejít. Některá totiţ umoţňují seniorům např. zasílání důchodů, sociálních dávek a poštovní korespondence přímo do zařízení. Kromě toho některé respondentky jsou schopny také pomoci vyřizovat pacientovy finanční závazky, ale často se jedná pouze o jejich osobní ochotu a ne závazný postup, který by určilo samotné zařízení. Další analyzované situace jako je finanční situace pacienta, jeho bydlení a případná duševní porucha či neschopnost komunikace, jiţ nejsou faktory, které by primárně vedly ke ztrátě bydlení z důvodu hospitalizace, avšak v podstatné míře mohou být rovněţ rizikovými v souvislosti se vznikem bezdomovectví. Sociální pracovnice ve zdravotnických zařízeních se těmito oblastmi pacientova ţivota také zabývají, avšak podstatná je spolupráce s rodinami seniorů a v případě osamělých pacientů důleţitou úlohu hraje spolupráce se sociálními pracovníky města. Co se týče oblastí propouštění seniorů z hospitalizace, oslovené zdravotnické instituce mají poměrně širokou škálu moţností, aby zajistily následnou péči pacientům po jejich propuštění z hospitalizace. Mohou tedy učinit mnoho preventivních opatření, aby se senior po opuštění zdravotnické instituce neocitl v nevyhovujícím prostředí bez zajištění potřebných sluţeb. Důleţitým

aspektem

při

realizaci

nutných

intervencí

však

v mnoha

zdravotnických institucích je to, ţe sociální pracovnice většinou očekávají podnět k zahájení řešení určitého problému ze strany pacienta. Ačkoliv pracovnice předpokládají relativně dobrou informovanost pacientů o tom, ţe mohou vyuţít jejich sluţeb, ne všichni klienti se na sociální pracovnice se svými sociálními problémy obracejí. Po shrnutí výše uvedených zjištění se domnívám, ţe se mi podařilo naplnit cíl mé práce. Zjistila jsem opatření, která jsou schopny realizovat zdravotnická zařízení, aby 63

předešla ztrátě bydlení hospitalizovaných seniorů. Z uvedených dat však vyplývají také určitá omezení, která vnímají sociální pracovnice v rámci uskutečňování jednotlivých intervencí. Na základě daných zjištění tak nemůţu zcela souhlasit s názorem Hradeckého a jeho kolegů (2012, s. 180 – 181), který jsem uvedla v úvodu a v průběhu mé práce. Jsem si však vědoma limitů své práce z důvodu osobních nedostatečných zkušeností nejen v oblasti kvalitativního výzkumu, čehoţ následkem můţe být případné zkreslení dat v rámci jejich interpretace. Kromě toho postrádám rovněţ komplexní a praktickou znalost problematiky zdravotně sociální práce, v důsledku čeho jsem nemusela odhalit všechny problémové okruhy a jejich vzájemné souvislosti. Dalším limitem je to, ţe výsledky práce nelze vztáhnout komplexně na všechna zdravotnická zařízení lůţkové péče. V kaţdé zdravotnické instituci existuje vţdy trochu odlišný postup a také jiný přístup pracovníků k řešení sociálních záleţitostí pacienta. Navíc není k dispozici zákon, který by stanovil povinnost zdravotnického zařízení zaměstnávat zdravotně sociálního pracovníka, a proto stále v některých organizacích poskytujících lůţkovou zdravotní péči není tento odborník přítomen.

64

Závěr K naplnění cíle mé absolventské práce jsem pouţila metodu kvalitativního výzkumu. Pro lepší uchopení zkoumané problematiky jsem v teoretické části nejdříve představila jednotlivé okruhy, které mají přímou souvislost se zkoumaným jevem. V první kapitole jsem se věnovala samotnému fenoménu bezdomovectví se zaměřením především na širokou oblast příčin vedoucích k tomuto problému. Následně jsem se zabývala pojmem prevence a podrobněji jsem představila sekundární prevenci bezdomovectví, jelikoţ právě tento typ prevence se mezi jinými orientuje také na osoby propouštěné ze zdravotnického zařízení. V další kapitole je stručně vymezena současná situace seniorů v jednotlivých oblastech jejich ţivota, díky čemu je moţné získat lepší povědomí o aktuálních problémech a moţných sociálních rizicích této věkové skupiny osob. Dále jsem definovala existující zdravotnická zařízení lůţkové péče a soustředila se na oblast zdravotně sociální práce. Popsala jsem jednotlivé činnosti zdravotně sociálních pracovníků, které mohou vykonávat ve zdravotnických organizacích. Právě jejich prostřednictvím totiţ mohou být realizovány konkrétní intervence předcházející ztrátě bydlení hospitalizovaného seniora. Závěr teoretické části tvoří představení problematiky hospitalizace seniora, v rámci které jsem se postupně zabývala psychosociálními aspekty hospitalizace, specifiky pobytu seniora ve zdravotnickém zařízení lůţkové péče a nakonec také charakteristikou procesu propouštění seniora z hospitalizace. V praktické části jsem se jiţ zabývala samotným výzkumem. Nejdříve jsem vymezila stanovený cíl a výzkumnou otázku, následně jsem zpracovala kapitolu o metodě výzkumu a na to jsem jiţ navázala popisem metody sběru dat a průběhu jejich získávání. V praktické části je dále zařazena rovněţ oblast etiky, kde jsem mimo jiné zaručila zachování anonymity oslovených respondentů. Na to navazuje představení výzkumného souboru a popis analýzy dat. V části zaměřené na interpretaci výzkumu jsem na základě analýzy dat definovala několik tematických kategorií, v jejichţ rámci jsou uvedeny konkrétní zjištění a úryvky z výpovědí respondentů. Závěr práce je věnován shrnutí zjištěných informací a jejich následné reflexi. Definovala jsem šest hlavních okruhů a čtyři „podokruhy“, v rámci kterých zdravotně sociální pracovnice realizují určitá opatření, aby předešla ztrátě bydlení hospitalizovaných seniorů. Domnívám se tedy, ţe zdravotnická zařízení jsou schopna do jisté míry uskutečňovat 65

sekundární prevenci bezdomovectví a předcházet tak moţné ztrátě bydlení během pobytu seniora ve zdravotnickém zařízení.

66

Seznam literatury Cieslar, J. (2013). Je důleţité si uvědomit, ţe stárnutí je nevratný proces. STATISTIKA & MY. MĚSÍČNÍK ČESKÉHO STATISTICKÉHO ÚŘADU. roč. 3, s. 26 – 27. Dostupné 17. 4. 2016 z: http://www.statistikaamy.cz/wp-content/uploads/2015/03/18041305.pdf Česká správa sociálního zabezpečení (2015). Statistická ročenka z oblasti důchodového pojištění 2014. [on-line]. Praha: Česká správa sociálního zabezpečení. Oddělení statistiky

a controllingu

a oddělení

komunikace.

Dostupné

17.

4.

2016

z:

http://www.cssz.cz/NR/rdonlyres/58A96B78-77AA-4D81-ADB06B1669AE275A/0/SR_2014.pdf Český statistický úřad. (neuvedeno): Ţivotní podmínky 2014 [on-line]. Dostupné 18. 4. 2016

z:

https://www.czso.cz/documents/10180/23178400/tk_silc2014_souhrnny_popis.pdf Český statistický úřad. (neuvedeno): Zdravotní sluţby [on-line]. Dostupné 18. 4. 2016 z:

https://www.czso.cz/documents/10180/25627994/310035144z.pdf/473c258f-e78d-

4548-a2ab-26b083f2b73d?version=1.0 Čevela, R., Kalvach, Z., Čeledová, L. (2012). Sociální gerontologie: úvod do problematiky. 1. vyd. Praha: Grada. FEANTSA (neuvedeno): ETHOS Typology on Homelessness and Housing Exclussion [on-line].

Dostupné

20.

4.

2016

z:

http://www.feantsa.org/spip.php?article4549&lang=en Fokus Václava Moravce. Střet generací. on-line . ČT24, 3. 12. 2015, 20:00. Dostupné 17.

4.

2016

z:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/11054978064-fokus-vaclava-

moravce/215411030530008/ Haškovcová, H. (2010). Fenomén stáří. 2. vyd., podstatně přeprac. a dopl. Praha: Havlíček Brain Team. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Vyd. 1. Praha: Portál. Holmerová, I. a kol. (2007). Vybrané kapitoly z gerontologie. 3. vyd., přeprac. a dopl. Praha: EV public relations

67

Höschl, C. In: Fokus Václava Moravce. Střet generací. [on-line]. ČT24, 3. 12. 2015, 20:00. Dostupné 17. 4. 2016 z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/11054978064fokus-vaclava-moravce/215411030530008/ Hradecký, I. (2015). „Co znamená pro společnost bezdomovství?“. In: Sborník z konsensuální konference o bezdomovectví v České republice. Dostupné 20. 4. 2015 z: http://www.bezdomovectvi.info/cs/sbornik-z-konference/ Hradecký, I. a kol. (2007). Definice a typologie bezdomovství: [zpráva o realizaci aktivity č. 1 projektu Strategie sociální inkluze bezdomovců v ČR]. 1. vyd. Praha: Pro Sdruţení azylových domů vydala NADĚJE o.s. Hradecký, I. a kol. (2012). Souhrnný materiál pro tvorbu Koncepce práce s bezdomovci v ČR na období do roku 2020 (konečná verze). Praha: 2012. Dostupné 20. 4. 2016 z: http://www.esfcr.cz/file/8471/ Hradečtí, V. a I. (1996). Bezdomovství – extrémní vyloučení. Praha: NADĚJE, občanské sdruţení. Hrozenská, M., Dvořáčková, D. (2013). Sociální péče o seniory. Praha: Grada Publishing. Institut evaluací a sociálních analýz. (2015). Vybrané aspekty péče o seniory z hlediska sociálního začleňování. Závěrečná zpráva z empirického výzkumu realizovaného v rámci

projektu

TD020330.

Dostupné

17.

4.

2016

z:

http://www.inesan.eu/files/td020330_zaverecna-zprava.pdf Iuridicium Remedium. (2015): Iure chce pomoci seniorům, kteří se potýkají s dluhy a exekucemi. Nabízí bezplatnou právní pomoc. on-line Dostupné 17. 4. 2016 z: http://www.iure.org/14/1212/iure-chce-pomoci-seniorum-kteri-se-potykaji-s-dluhyexekucemi-nabizi-bezplatnou-pravni-pomoc Janečková, H. (2005). Sociální práce se starými lidmi. In: Matoušek, O., Kodymová, P., Koláčková, J. (Eds.) Sociální práce v praxi. Specifika různých cílových skupin a práce s nimi. (s. 166). Praha: Portál Kalvach, Z. (2004). Hodnocení soběstačnosti a výkonnosti. In: Kalvach, Z. (Eds.). Geriatrie a gerontologie. (s. 196). Praha: Grada Publishing. Kalvach, Z., Bureš, I., Koval, Š., Krajčík, Š., Přehnal, J. (2004). Nemocniční geriatrická péče. In: Kalvach, Z. (Eds.). Geriatrie a gerontologie. (s. 473 - 475). Praha: Grada Publishing.

68

Kalvach, Z., Janečková, H., Bureš, I., Hegyi, L., Koval, Š., Přehnal, J. (2004) Dlouhodobá zdravotní a sociální ústavní péče. In: Kalvach, Z. (Eds.). Geriatrie a gerontologie. (s. 494). Praha: Grada Publishing. Keller, J. In: Fokus Václava Moravce. Střet generací. [on-line]. ČT24, 3. 12. 2015, 20:00. Dostupné 17. 4. 2016 z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/11054978064fokus-vaclava-moravce/215411030530008/ Krebs, V. a kol. (2002). Sociální politika. 2. vyd., přeprac. Praha: ASPI Publishing, s.r.o. Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing. Kuchařová, V. a kol. (2002). Život ve stáří. Zpráva o výsledcích empirického šetření. Praha: SOCIOKLUB – VÚPSV. Dostupné 17. 4. 2016 z: http://www.ncss.cz/files/ivotve-stari.pdf Kuchařová, V. a kol. (2015). Vyhodnocení dostupných výzkumů a dat o bezdomovectví v ČR a návrhy postupů průběžného získávání klíčových dat. Praha: Výzkumný ústav práce

a sociálních

věcí,

v.v.i.

Dostupné

17.

4.

2016

z:

http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_387.pdf Kutnohorská, J., Cichá, M., Goldmann, R. (2011). Etika pro zdravotně sociální pracovníky. Praha: Grada Publishing. Kuzníková, I. a kol. (2011). Sociální práce ve zdravotnických zařízeních. In. Kuzníková, I. (Ed.). Sociální práce ve zdravotnictví. 1. vyd. (s. 18). Praha: Grada Publishing. Kuzníková, I. a kol. (2011). Sociální pracovník ve zdravotnickém týmu. In. Kuzníková, I. (Ed.). Sociální práce ve zdravotnictví. 1. vyd. (s. 23 - 24). Praha: Grada Publishing. Kuzníková, I. a kol. (2011). Pracovní náplň sociálního pracovníka ve zdravotnictví. In. Kuzníková, I. (Ed.). Sociální práce ve zdravotnictví. 1. vyd. (s. 47 – 48, 55, 56 - 58). Praha: Grada Publishing. Matoušek, O. (2003). Slovník sociální práce. Praha: Portál Michalík, J. (2005). Participace občanů se zdravotním postiţením. In. Kol. autorů. (Eds.) Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. (s. 81) Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Michalík, J. (2009). Poradenství pro uživatele sociálních služeb. Praha: Národní rada se zdravotním postiţením.

69

Milota, J. (2015). Prevence ztráty bydlení: základní teze. In: Sborník z konsensuální konference

o bezdomovectví

v České

republice.

Dostupné

20.

4.

2016

z:

http://www.bezdomovectvi.info/cs/sbornik-z-konference/ Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada. Mlýnková, J. (2011). Péče o staré občany: učebnice pro obor sociální činnost. Vyd. 1. Praha: Grada. Navrátil, P. (2000). Úvod do teorií a metod sociální práce. Brno: Marek Zeman. Navrátil, P. (2007). Vybrané teorie sociální práce. In: Matoušek, O. a kol. (Eds.). Základy sociální práce. 2. vyd. (s. 192). Praha: Portál. Pichaud, C., Thareauová, I. (1998). Soužití se staršími lidmi: praktické informace pro ty, kdo doma pečují o staré lidi, i pro sociální a zdravotnické pracovníky. Praha: Portál Pospíšil, P. (2015). Proč se prevence nedělá? Co brání tomu, aby byla prevence dostatečná? Reálné překážky. In: Sborník z konsensuální konference o bezdomovectví v České republice. Dostupné 20. 4. 2016 z: http://www.bezdomovectvi.info/cs/sbornikz-konference/ Průdková, T., Novotný, P. (2008). Bezdomovectví. Praha: Triton. Prudký, L. (2015). Humanistický a otevřený přístup jako jediný pramen řešení bezdomovectví. In: Sborník z konsensuální konference o bezdomovectví v České republice. Dostupné 20. 4. 2016 z: http://www.bezdomovectvi.info/cs/sbornik-zkonference/ Růţička, J. (2015). Pozitivní vymezení prevence. In: Sborník z konsensuální konference o bezdomovectví

v České

republice.

Dostupné

20.

4.

2016

z:

http://www.bezdomovectvi.info/cs/sbornik-z-konference/ Sýkorová D. 2004. Autonomie očima seniorů. In: Sýkorová D., Chytil O. (Eds.). Autonomie ve stáří. Strategie jejího zachování. (s. 101 – 103). Ostrava: Zdravotně sociální fakulta Ostravské univerzity v Ostravě. Strauss, A. L., Corbinová J. M. (1999) Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Vyd. 1. Boskovice: Albert, 1999. Šiklová, J. In: Fokus Václava Moravce. Střet generací. on-line . ČT24, 3. 12. 2015, 20:00. Dostupné 17. 4. 2016 z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/11054978064fokus-vaclava-moravce/215411030530008/

70

Šimíková, I., Trbola, R., Milota, J., Frišaufová, M. (2015). Metodika prevence ztráty bydlení. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, v.v.i. Dostupné 20. 4. 2016 z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/23608/Metodika_prevence_ztraty_bydleni_def.pdf Špatenková, N. (2003). Problematika zdraví a nemoci. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Štěchová, M. a kol. (2008). Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie. Závěrečná zpráva. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Dostupné 20. 4. 2016 z: http://www.ok.cz/iksp/docs/344.pdf Úlehla, I. (2005). Umění pomáhat. Praha: Sociologické nakladatelství ÚZIS ČR. (2012). Hospitalizovaní podle klasifikace DRG v roce 2011. Praha: ÚZIS, ČR. Dostupné 19. 4. 2016 z: http://www.uzis.cz/publikace/hospitalizovani-podleklasifikace-drg-roce-2011 ÚZIS ČR. (2013). Hospitalizovaní v nemocnicích ČR 2012. Praha: ÚZIS, ČR. Dostupné 19. 4. 2016 z: http://www.uzis.cz/publikace/hospitalizovani-nemocnicich-cr-2012 ÚZIS ČR. (2014). Lůžková péče 2013. Praha: ÚZIS, ČR. Dostupné 24. 4. 2016 z: http://www.uzis.cz/publikace/luzkova-pece-2013 Vágnerová, M. (2008). Psychopatologie pro pomáhající profese. Vyd. 4. Praha: Portál Vidovičová, L. a kol. (2015). Příjmová chudoba a materiální deprivace seniorů: subjektivní a objektivní pohledy. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, v.v.i. Dostupné 17. 4. 2016 z: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_389.pdf Zavázalová, H., Zikmundová, K., Zaremba, V. (2004). Terénní zdravotnické a sociální sluţby pro seniory. In: Kalvach, Z. (Eds.). Geriatrie a gerontologie. (s. 480 - 481). Praha: Grada Publishing. Vyhláška o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků. Předpis č. 55/2011 Sb. v účinném znění ke dni 23. 4. 2016 Občanský zákoník. Zákon č. 89/2012 Sb. v účinném znění ke dni 22. 4. 2016 Zákon o nelékařských zdravotnických povoláních. Zákon č. 96/2004 Sb. v účinném znění ke dni 23. 4. 2016 Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb. v účinném znění ke dni 23. 4. 2016 Zákon o zdravotních službách. Zákon č. 372/2011 Sb. v účinném znění ke dni 23. 4. 2016

71

Anotace Absolventská práce je zaměřena na prevenci ztráty bydlení u hospitalizovaných seniorů. Jejím cílem je prostřednictvím kvalitativního výzkumu zjistit, jaká opatření mohou realizovat zdravotnická zařízení, aby zabránila ztrátě bydlení seniorů před propuštěním z hospitalizace. V teoretické části postupně představuji jednotlivé okruhy pojmů, které souvisí s problematikou tématu práce. Postupně se tak zabývám vymezením prevence ztráty bydlení, popisem současné situace seniorů, dále soustřeďuji pozornost na zdravotnická zařízení a zdravotně sociální práci a na závěr uvádím problematiku hospitalizace seniora. V empirické části nejdříve popisuji metodologií kvalitativního výzkumu, následně analyzuji získaná data a v závěru práce vysvětluji, k jakým zjištěním jsem dospěla. Klíčová slova: prevence ztráty bydlení, senior, hospitalizace, zdravotnická zařízení, zdravotně sociální práce This thesis is focusing on prevention of loss housing of hospitalized seniors. Its aim is find out what measures health establishment can realize through qualitative research in order to prevent loss housing of seniors before their dismissal from hospitalization. In the theoretical part I present various headings related to the matter of my thesis theme. Step by step I deal with definiton of loss housing, describing current situation of seniors, next I point out the health facility and health-social work and finally I mention matter of seniors hospitalization. In the empirical part of thesis, first, I go over methodological qualitative research, subsequently I analyse obtained data and at the end of my thesis I explain what findings I have reached. Keywords: prevention of loss housing, senior, hospitalization, health facility, health-social work

72