CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Syndrom vyhoření u pěstounů a možnosti jeho prevence: projekt výzkumu
Helena Plecháčková Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská
Olomouc 2015
Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě použitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.
V Heřmanově Městci
podpis
..............................
..............................................
Poděkování Chtěla bych poděkovat Mgr. Vladislavě Závrské za laskavé a inspirativní vedení při psaní mé absolventské práce. Také děkuji členům své rodiny za trpělivost a podporu, kterou mi poskytovali během celého mého studia.
Obsah Úvod.................................................................................................................................. 5 1
Teoretický rámec výzkumu ....................................................................................... 7 1.1
Systém náhradní rodinné péče v České republice .............................................. 7
1.1.1
Rodina a její funkce .................................................................................... 7
1.1.1.1
Funkční rodina ..................................................................................... 8
1.1.1.2
Nefunkční rodina ................................................................................. 9
1.1.2
Náhradní rodinná péče .............................................................................. 10
1.1.3
Pěstounská péče ........................................................................................ 11
1.2
1.1.3.1
Historický vývoj pěstounské péče ..................................................... 11
1.1.3.2
K čemu slouží pěstounská péče ......................................................... 12
1.1.3.3
Jak se z žadatele stane pěstoun .......................................................... 14
1.1.3.4
Jak být dobrým pěstounem – práva a povinnosti pěstouna ............... 15
Syndrom vyhoření ............................................................................................ 21
1.2.1 1.2.1.1
Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření ........................................... 21
2
Stres ................................................................................................... 23
1.2.2
Příznaky syndromu vyhoření .................................................................... 24
1.2.3
Fáze syndromu vyhoření ........................................................................... 25
1.2.4
Prevence a pomoc ..................................................................................... 26
1.2.5
Syndrom vyhoření v pomáhajících profesích ........................................... 27
1.2.6
Syndrom vyhoření u pěstounů .................................................................. 28
Metodologická část – projekt výzkumu .................................................................. 29 2.1
Výzkumná otázka, cíle výzkumu a výzkumný přístup .................................... 29
2.2
Pilotáž a navržení metody získávání dat .......................................................... 30
2.2.1
První vstup do terénu ................................................................................ 30
2.2.2
Reflexe rozhovoru..................................................................................... 31
2.2.3
Metoda získávání dat ................................................................................ 31
2.3
Výzkumný soubor ............................................................................................ 33
Závěr ............................................................................................................................... 34 Seznam použité literatury: .............................................................................................. 35 Internetové zdroje: .......................................................................................................... 36 Anotace ........................................................................................................................... 37
Úvod Pěstounská péče je velmi zajímavé téma. Stát se pěstounem není snadné rozhodnutí, protože může člověku převrátit život naruby. Pěstounem se zpravidla stává člověk, který už má zkušenost s výchovou vlastního dítěte či dětí, a stále má dostatek lásky a síly, které by chtěl věnovat ještě dalšímu dítěti či dětem. Být dobrým pěstounem stojí nesmírné úsilí, které ale nemusí být korunováno úspěchem. Téma pěstounství v souvislosti se syndromem vyhoření jsem si zvolila proto, že v této souvislosti nebývá předmětem výzkumu. Ve většině knih, které se zabývají syndromem vyhoření, jsou mezi skupiny osob, které jsou nejvíce ohroženy syndromem vyhoření, řazeny na prvním místě lidé v pomáhajících profesích, jako jsou lékaři, zdravotní sestry, sociální pracovníci, zkrátka všechny profese, které vyžadují každodenní kontakt s mnoha lidmi, kteří potřebují pomoc. Myslím, že pěstouni mezi tyto osoby mohou být zahrnuti také, i přesto, že se nejedná o profesi, vyjma pěstounů na přechodnou dobu, ale spíše o poslání. S pěstounskou péčí mám pouze zprostředkovanou zkušenost, a to ze širší rodiny. Můj švagr a švagrová se stali pěstouny před čtyřmi lety, kdy jim byla svěřena tehdy dvouletá holčička, která do rodiny přibyla ke čtyřem vlastním dětem. Nutno podotknout, že nejmladšímu vlastnímu dítěti bylo tehdy třináct let a dva nejstarší synové studovali na vysoké škole. Jedná se o harmonickou rodinu, která holčičku přijala velmi hezky. Bylo velmi zajímavé pozorovat, jak se měnil vztah prarodičů k „pěstounské“ nevlastní holčičce. Jedni prarodiče ji přijali bez problému, jakoby byla jejich vlastní, ale druzí prarodiče měli z počátku problém, a byli velmi zdrženliví až odtažití. Dnes je vše jinak, a obojí prarodiče holčičku zahrnují stejnou láskou, jakou věnují ostatním vnoučatům. Ještě dříve než se stali pěstouny švagr se švagrovou, se jí stala manželova sestřenice. Velmi obdivuji její odvahu, protože se před čtrnácti lety rozhodla přijmout do své rodiny ke svým dvěma dětem, tehdy čtyřletého, romského chlapce. Rodina žije v malé vesnici. Obě tyto zkušenosti a setkávání s těmito příbuznými pěstounskými rodinami, mě přivedlo k tématu mé práce, a proto jsem se rozhodla zaměřit na problematiku syndromu vyhoření ve vztahu k výkonu pěstounské péče.
5
Ve své práci se proto chci nejprve krátce věnovat tématu rodiny, jejím funkcím a tomu, co od rodiny očekávají její členové a co společnost, potažmo stát. V dalších kapitolách bude následovat pojednání o náhradní rodinné péči, se zaměřením na pěstounskou péči, která je v současnosti upřednostňována před péčí ústavní, kterou také stát nabízí jako řešení problémů v rodinách. Protože pěstounská péče je státem garantovaná a podporovaná služba, tak s výkonem pěstounské péče jsou spojena práva a povinnosti pěstounů. Tuto kapitolu považuji za velmi důležitou, protože je v ní shrnuto vše, co stát svým pěstounům nabízí, a také všechno to, co od nich očekává. V dalších kapitolách se budu věnovat syndromu vyhoření a jeho prevenci obecně, s krátkým přihlédnutím k prevenci ve vztahu k pěstounům. Cílem této mé práce je projekt kvalitativního výzkumu, jehož předmětem je otázka, zda pěstouni reflektují ohrožení syndromem vyhoření a jaké možnosti prevence využívají. Výsledek výzkumu by mohl být zajímavým zdrojem informací pro pracovníky odborů sociálně-právní ochrany dětí nebo pro pracovníky neziskových organizací, které poskytují služby osvojitelským a pěstounským rodinám, jako je např. Amalthea v Pardubickém kraji. V posledních kapitolách se zaměřím na formulaci výzkumného problému, popis metody a výzkumného souboru, které by sloužily k získávání dat pro realizaci daného projektu.
6
1 Teoretický rámec výzkumu V prvních kapitolách práce se chci zaměřit na rodinu a její funkce, a zejména na specifika pěstounských rodin v systému náhradní rodinné péče v České republice. V dalších kapitolách se budu věnovat syndromu vyhoření a možnostem jeho prevence v souvislosti s výkonem pěstounské péče.
1.1 Systém náhradní rodinné péče v České republice 1.1.1 Rodina a její funkce Rodina je nejstarší lidskou společenskou institucí, která vznikla v pradávných dobách, aby sloužila nejen k plození a rozmnožování lidského druhu, ale především z potřeby své potomky ochraňovat, učit a připravovat pro život. Rodina by měla pro své potomky představovat životní jistotu. (Matějček 1994: 15-17) Dle Matouška (2008b:177) je rodinou „v užším, tradičnějším pojetí skupina lidí spojená pouty pokrevního příbuzenství nebo právních svazků (sňatek, adopce). V širším pojetí se za rodinu začíná považovat i skupina lidí, která se jako rodina deklaruje na základě vzájemné náklonnosti.“(Matoušek 2008b:177) Rodina prošla dlouhým historickým vývojem. Ve feudálním středověku byl jedinec bez zázemí rodiny téměř ztracen. Rodina byla založena s posvěcením církve a se souhlasem vrchnosti, nebyla tedy věcí individuální volby, tak jak ji známe z moderní doby. V době industrializace, kdy se výrazně proměnila společnost a její uspořádání, se měnila i rodina, a faktory, které ji formovaly. Lidé začali brát osud více do svých rukou, chtěli mít vliv na to, kdy a s kým rodinu založí, a také kdy a kolik budou mít dětí. Ve 20. století měl velký vliv na rodinu vstup žen na trh práce, a později masívní rozšíření antikoncepčních
prostředků.
Patriarchální
model
rodiny
postupně
oslabuje
osamostatňováním žen. Zároveň ale rodina ztrácí stabilitu, protože s mnoha problémy se může spolehnout na pomoc sociálního státu. Dnešní rodiny se zpravidla nezakládají z důvodů reprodukčních nebo státních, ale z citových potřeb partnerů. Ovšem emocionalita jako základ partnerského vztahu je faktorem, který oslabuje pevnost manželského soužití. V dnešní době páry plánují dobu narození svých dětí i jejich počet. Dítě vnímají jako citovou investici, nikoliv jako dar Boží, jako tomu bylo dříve. Rodinu 7
oslabuje i fakt, že rozvedené či nesezdané páry se staly běžnou společenskou normou.(Matoušek 2008a:181-183). Dle statistik ČSÚ (Rozvodovost 2013) téměř každé druhé manželství končí rozvodem. Proto čím dál více dětí žije v neúplných rodinách.(ČSÚ Rozvodovost 2013) Matoušek (2008a:183) zastává názor, že „ rodina je unikátní a nenahraditelnou institucí proto, že optimálně spojuje osobní zaujetí dospělých na prospěchu partnerů i dětí a univerzálním zájmem společnosti na stabilizovaném soužití mužů a žen i na socializaci „řádných občanů“.“ (Matoušek 2008a:181-183) Dítě po narození obvykle přichází do prvního a základního životního prostředí – rodiny, kde začíná jeho socializace. K tomu, aby mohl vývoj dítěte probíhat dobře, je zapotřebí nejen zajištění primárních potřeb, jako jsou jídlo a teplo, ale i stabilní prostředí a přítomnost stabilních osob, zpravidla rodičů. (Kraus, Poláčková et al. 2001) Rodiče ovlivňují dítě svými postoji a názory, také mu předávají hodnoty, které považují v životě za důležité. Jsou si vzájemně oporou, a vytvářejí dítěti zázemí tak, aby se mohlo cítit bezpečně. Také komunikační vzorce, které jsou dítěti předávány, formují jeho vývoj a jeho osobnost. (Kraus, Poláčková et al. 2001) 1.1.1.1 Funkční rodina Základní funkce rodiny jsou popisovány autory odborných publikací různě. Kraus, Poláčková (2001:79-83) uvádí tyto funkce: Biologicko-reprodukční funkce má význam nejen pro jednotlivce, ale i pro společnost, která je rodinami tvořena. Společnost potřebuje stabilní reprodukční základnu pro svůj perspektivní rozvoj, proto stát zasahuje do oblasti péče o rodinu celou řadou sociálních opatření. Pro jedince rodina představuje jednak uspokojování biologických a sexuálních potřeb, ale také uspokojování potřeby pokračování rodu každého jedince. Sociálně-ekonomická funkce obsahuje řadu aspektů. Rodina je významnou ekonomickou jednotkou každé tržní společnosti, jednak tím, že se členové rodiny zapojují do výrobní i nevýrobní sféry v rámci výkonu svého povolání, ale rodina jako celek je významným spotřebitelem. V rámci rodiny dochází k přerozdělování materiálních i finančních prostředků. Rodina se tak chová jako autonomní systém s výraznými prvky solidarity. Ochranná funkce spočívá v zajišťování životních potřeb dětí a členů rodiny.
8
Socializačně-výchovná funkce je především naplňována rodinou, do které se dítě narodí, a ve které si osvojuje základní návyky, učí se společenskému chování, přebírá a formuje si postoje ke sobě samému, k blízkému okolí a ke světu. Socializační funkce rodiny je jedinečná a nezastupitelná. Emocionální funkce rodiny je naplňována pocitem bezpečí a jistoty svých členů, vzájemným uznáním a respektem, a zejména láskou. Tuto funkci není schopna nahradit žádná jiná sociální instituce. Rodina je v této funkci tudíž nezastupitelná. (Kraus, Poláčková 2001:79-83) Pro posouzení toho, zda se jedná o funkční či nefunkční rodinu doporučuje Matoušek (2008a:193) využít tyto základní ukazatele funkcí rodiny: kulturní a hodnotová orientace rodiny; nasycení základních potřeb jednotlivých členů rodiny stav domácnosti z hlediska potřeb členů rodiny; funkčnost rodičovského systému; ohraničení rodičovského systému vůči dětem; hodnocení vývoje dětí ; funkčnost manželského systému; vztahy členů rodiny k širšímu příbuzenstvu; vztahy k institucím pro rodinu významným jiné významné sociální vazby členů rodiny zaměstnání rodičů, jeho perspektiva, pracovní spokojenost; materiální zdroje, které má rodina k dispozici, a způsob rozhodování o nich; styl komunikace. (Matoušek 2008a:193) 1.1.1.2 Nefunkční rodina V předchozí kapitole jsou uvedeny základní ukazatele funkcí rodiny, které mohou sloužit k posouzení funkčnosti či nefunkčnosti rodiny. Z nich lze usoudit, že je mnoho oblastí rodinného života, kde může některá z funkcí rodiny selhat , a to až do té míry, že rodinné prostředí přestane naplňovat základní funkce rodiny. Pokud přestane být rodinné prostředí podnětné pro své členy, zejména pro děti, nebo neposkytuje pocity bezpečí, lásky, přijetí, jistoty či porozumění, pak může dojít k narušení osobnosti dítěte a jeho úspěšné socializace. (Kraus, Poláčková 2001) 9
Sobotková (2001:33) uvádí, že často funkčnost rodiny narušuje špatná či žádná komunikace, popírání či neřešení problémů, chybějící intimita, nejasná pravidla a kompetence. Taková rodina je místem, kde jeden nebo více členů produkuje maladaptivní, nezdravé chování. „Dysfunkční rodinný systém může (ale nemusí) produkovat individuální psychopatologii, např. užívání návykových látek, asociální chování či neurotické obsese.“ (Sobotková 2001:33) Dítě vyrůstající v nejistotě, bez výchovy a dostatku lásky, bez rozvoje ve všech důležitých oblastech (sociálních, psychických, citových aj.), je ohroženo psychickou deprivací. Ta se často týká dětí z ústavních zařízení či dětí v náhradní rodinné péči. (Matoušek 2008b:43) Podle Matouška (2008a:196) je odtržení dítěte od rodiny a jeho umístění do ústavního zařízení v mnoha případech nevýhodné, nebo dokonce destruktivní, nezávisle na tom, co k tomu řešení dalo popud. „Řešení vážných rodinných těžkostí odsunem některého z jejích členů kromě toho vyřazuje rodinu z řešení problému. Rodina je v takovém případě viděna jako součást problému, nikoli jako společenství, které by primárně mělo a mohlo řešit problém.“ (Matoušek 2008a:196) Separace dítěte od biologické rodiny není řešením. Podporu a pomoc pro zachování rodiny jako celku může v určitých případech ohroženého dítěte poskytnout sanace rodiny. „ Sanace rodiny by měla být metodou první volby u většiny případů, kdy je sociální služba kontaktována kvůli ohrožení dítěte“. (Matoušek 2008b:185)
1.1.2 Náhradní rodinná péče „Náhradní rodinná péče je forma péče o děti, kdy je dítě vychováváno „náhradními“ rodiči v prostředí, které se nejvíce podobá životu v přirozené rodině“. (Bubleová, Kovařík in Matějček 1999:31) V závěru předchozí kapitoly jsem se zmínila o sanaci rodiny, jako o první možnosti záchrany rodiny, když je narušena některá z výše uvedených funkcí rodiny. Pokud se nepodaří biologickou rodinu sanovat a řešit její problémy v rámci rodiny, pak je třeba najít jiná řešení. V případě, že je nutno umístit děti mimo vlastní rodinu, pak mohou být umístěny krátkodobě v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nebo v pěstounské rodině na přechodnou dobu, pro dlouhodobý pobyt je volba mezi ústavní výchovou nebo náhradní rodinnou péčí, přičemž náhradní rodinná péče má vždy přednost před ústavní péčí. Jak vyplývá ze zákona o sociálně právní ochraně dětí, 10
zákona č. 359/1999 Sb., a z občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., což jsou základní dva zákony, které tvoří právní rámec náhradní rodinné péče v České republice. Náhradní rodinná péče spadá do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky. O umístění dítěte do jakékoliv formy náhradní rodinné péče vždy rozhoduje soud, a to na základě zásady zájmu, prospěchu a blaha dítěte. (Sobotková, Očenášková 2014:9-10) Soud má k dispozici tyto formy náhradní rodinné péče: Osvojení (adopce): po právní stránce se dítě stává vlastním dítětem, osvojitelé mají rodičovskou odpovědnost a vazby dítěte s biologickou rodinou zanikají. Pěstounská péče: rozlišuje se na tradiční dlouhodobou pěstounskou péči a na pěstounskou péči na přechodnou dobu, neboli profesionální, která je uzákoněna od roku 2006. Vazba dítěte s biologickými rodiči není přerušena, protože pěstouni zastupují dítě jen v běžných záležitostech, ale zákonnými zástupci jsou nadále jeho rodiče, pokud nebyli v rodičovské odpovědnosti omezeni nebo nebyl její výkon pozastaven. Vedle individuální pěstounské péče existuje i skupinová pěstounská péče v SOS dětských vesničkách. Svěření do péče jiné fyzické osoby než rodiče: soud dává zpravidla přednost příbuzným dítěte. Poručenská péče: soud stanoví dítěti poručníka (často pěstouna), který dítě vychovává a zastupuje místo rodičů. (Sobotková, Očenášková 2014: 9-10) V následujících kapitolách se budu věnovat již jen pěstounské péči.
1.1.3 Pěstounská péče 1.1.3.1 Historický vývoj pěstounské péče Pěstounská péče má v Čechách dlouhou tradici, která sahá do 18. století. Za předchůdce placené pěstounské péče lze považovat instituci venkovských kojných. Pěstounkami se stávaly zpravidla venkovské ženy, které byly zdravé, přiměřeně majetné a mravně zachovalé. Děti se k pěstounkám dostávaly brzy po narození z nalezinců či ze zemské porodnice. Nalezince i následná pěstounská péče byla hrazena ze zemského fondu a to do 6 let dítěte. Poté se dítě vracelo zpět do nalezince či sirotčince, odkud dítě putovalo do své domovské obce. Další osud dítěte záležel na domovské obci. Často se však stávalo, že si pěstouni dítě ponechali v péči, i když už pečovali bez finanční 11
podpory státu. Takto péče o osiřelé děti fungovala až do počátku 20. století. (Matějček a kol. 1999:25-28) Zemský výbor v Čechách pro děti a mládež zřizuje v roce 1902 sirotčí fond a od roku 1904 vznikají v jednotlivých okresech Okresní komise pro péči o mládež, jejichž úkolem je starat se o opuštěné a osiřelé děti. V roce 1908 v Praze vzniká Česká zemská komise pro péči o mládež při Zemské školní radě, která sdružuje dobrovolné pracovníky z různých oborů a koordinuje činnost Okresních komisí péče o mládež. V této době byly děti do pěstounské péče svěřovány nejen ženám-pěstounkám, ale častěji manželům pěstounům, a to do 10 let věku dítěte, později do 16 let, poté byly vráceny zpět do ústavů. Péči kontrolovaly Okresní péče o mládež, které rovněž vybíraly pěstouny (mravně bezúhonné, v dobrém zdravotním i psychickém stavu, s trvalým zaměstnáním, stálým bydlištěm a schopností zajistit dítěti řádnou výchovu). Ve dvacátých letech dvacátého století byla zřizována také pěstounská péče v koloniích, kde se staraly o děti sousedské rodiny. (Matějček a kol. 1999:29-30) Po roce 1948 došlo k významným změnám. Z nalezinců se staly „ústavy péče o dítě“, Okresní komise péče o mládež, i Zemské ústředí, byly zrušeny, a tím byl zlikvidován velmi propracovaný systém péče o ohrožené děti. Pěstounská péče ve všech formách, kromě příbuzenské, byla v roce 1950 zrušena. Znovu obnovena byla až po 23 letech. (Matějček a kol. 1999:30) 1.1.3.2 K čemu slouží pěstounská péče „Pěstounská péče je státem garantovaná forma náhradní rodinné péče zajišťující dostatečné hmotné zabezpečení dítěte a přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. Dítě se svěřuje do péče jednotlivce nebo manželů. Pěstouni zastupují dítě v běžných věcech, k výkonu mimořádných záležitostí žádají souhlas rodičů nebo zákonného zástupce.“ (Matějček et al. 2002:36) Do pěstounské péče jsou svěřovány děti, o které se jejich biologičtí rodiče nemohou nebo nechtějí starat, ale zároveň o dítě projevují tzv. „zájem“, tudíž nejsou „právně volné“ a nemohou být osvojené. O svěření dětí do péče pěstounů rozhoduje soud a jedině soud může pěstounskou péči ukončit nebo zrušit. Důvodem k ukončení pěstounské péče je nabytí zletilosti dítěte v pěstounské péči. (Nožířová 2012) Než-li soud rozhodne o svěření dítěte do pěstounské péče, je možné rozhodnutím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen OSPOD) dítě svěřit do předpěstounské péče. S tímto rozhodnutím musí souhlasit zákonný zástupce dítěte, 12
pokud již dítě není umístěno v ústavní výchově z rozhodnutí soudu. Po svěření dítěte do předpěstounské péče musí budoucí pěstoun do tří měsíců podat návrh na zahájení řízení o svěření dítěte do pěstounské péče. Pěstoun nahrazuje péči rodičů, je tedy povinen se osobně a řádně starat o jemu svěřené dítě, případně děti. (Nožířová 2012) Děti, které jsou svěřovány do pěstounské péče, přicházejí buď ze svých biologických nefunkčních rodin nebo z ústavní péče. Obvykle si nesou traumata, jsou citově deprivované nebo mají různé zdravotní obtíže či trpí např. lehkými mozkovými disfunkcemi, nebo mají výchovné problémy. Často se jedná o děti starší a děti jiných etnik. (Nožířová 2012) Všechny děti ale mají právo na život v rodinném prostředí, a pokud jejich biologická rodina z nějakého důvodu selhala, pak je tu pěstounská péče, která může biologickou rodinu nahradit. (Nožířová 2012:15-18) Pěstounskou péči lze rozlišit na dlouhodobou a na pěstounskou péči na přechodnou dobu. Dlouhodobá pěstounská péče může mít formu příbuzenské pěstounské péče, individuální nebo skupinové. V případě příbuzenské pěstounské péče přijímá dítě osoba v příbuzenském poměru, v praxi nejčastěji prarodič(e). Do individuální pěstounské péče přijímají dítě bezdětní manželé nebo manželé, kteří již vlastní děti mají, anebo samostatná osoba. Skupinová pěstounská péče pak zahrnuje velké pěstounské rodiny a SOS dětské vesničky. (Matějček a kol. 1999:35-36) Dítě svěřené do pěstounské péče má právo se stýkat se svými biologickými rodiči i sourozenci, je to jedno z jeho základních práv. Stejně tak biologičtí rodiče mají právo vědět, kde a s kým jejich dítě žije. Mohou také podat soudu návrh na úpravu styku se svým dítětem a podávání informací. Soud by měl jednat a rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte a na prvním místě mít blaho dítěte. (Zezulová 2012) Z psychologického hlediska je pro vývoj dítěte významná identita s rodiči, dítě potřebuje znát svůj původ a svoji historii. Pěstouni by měli být připraveni i na možný návrat do biologické rodiny, ale praxe je často taková, že se většina dětí do původních rodin nevrací. Často se stává, že dítě má zázemí u pěstounů i po nabytí zletilosti, kdy pěstounská péče končí. (Zezulová 2012) Pěstounská péče na přechodnou dobu je další formou pěstounské péče. Účelem jejího vzniku má být alternativa k pobytům dětí v ústavní péči. V současnosti je nazývána také profesionální pěstounskou péčí, protože stát pěstounům vyplácí odměnu za to, že jsou stále připraveni kdykoliv přijmout dítě a starat se o ně. Tuto placenou péči 13
pěstounů, i když zrovna nepečují o svěřené dítě, přinesla až novelizace zákona o sociálně právní ochraně dětí platná od 1.1. 2013. (Nožířová 2012:19-23) Dále lze rozlišit tzv. ranou pěstounskou péči na přechodnou dobu, která je určena pro novorozence, kteří se z porodnice nemohou z různých důvodů vrátit ke svým biologickým rodičům, a jsou svěřováni právě do pěstounské péče na přechodnou dobu, a nikoliv do ústavní péče, protože všechny děti mají právo na život v rodině. Tato forma pěstounské péče je časově omezená, může trvat maximálně jeden rok. Během této doby je příležitost k sanaci původní rodiny nebo vyhledání vhodné osvojitelské či pěstounské rodiny, která bude pro dítě představovat perspektivní rodinné zázemí a zajištění všech jeho potřeb. Nejen žadatelé o tuto formu pěstounské péče, ale i jejich děti, musí být prověřeni a připraveni, zejména po psychologické stránce, na střídání dětí v rodině. Děti v rodině žadatele by měly být již tak velké, aby byly schopné pochopit, proč se jim v rodině budou střídat další děti. Je to velmi náročný typ pěstounské péče.(Nožířová 2012:19-23) Dalším typem pěstounské péče na přechodnou dobu je tzv. akutní. Jedná se o takový druh péče, kdy se dítě zcela náhle (akutně) ocitlo bez péče rodičů, např. hospitalizace matky samoživitelky, či odchod rodiče do vazby apod. a není nikdo, kdo by se o dítě postaral. V těchto případech se dá obvykle vytušit časový horizont, po který bude dítě potřebovat zajištění péče. I tento typ péče je velmi náročný, a proto pěstouni potřebují přípravu na výkon péče a podporu při výkonu péče. (Nožířová 2012:19-23) Stát se pěstounem je ušlechtilé a altruistické rozhodnutí, a není jednoduché se pro pěstounství rozhodnout. Pěstounem se také člověk nestane ze dne na den. Je to náročný proces, který má své fáze, a žádná z nich se nesmí vynechat nebo podcenit. Proto se tomuto procesu budu věnovat v další kapitole. 1.1.3.3 Jak se z žadatele stane pěstoun V rámci procesu zprostředkování pěstounské péče jde o hledání vhodných pěstounů pro konkrétní dítě či děti. Primárně jde tedy o uspokojení potřeb dítěte nikoli dospělých. Proces zprostředkování pěstounské péče je upraven zejména v části třetí, hlavě IV. zákona o sociálně-právní ochraně dětí. V rámci procesu jsou vyhledávány jak děti, tak pěstouni. Celý proces má několik na sebe navazujících fází.
14
Pro pěstouny vše začíná podáním žádosti o pěstounskou péči na krajském úřadě prostřednictvím OSPOD. Dnem podání žádosti začíná správní řízení, na jehož úspěšném konci se z žadatele stane pěstoun. Žadatel musí kromě podané žádosti doložit také doklad o státním občanství (případně povolení k trvalému pobytu), opis z evidence Rejstříku trestů, zprávu o zdravotním stavu žadatele, zprávu o ekonomických a sociálních poměrech, souhlas se zjišťováním dalších údajů a ověřování údajů uvedených v žádosti prostřednictvím OSPOD, písemný souhlas s účastí na přípravě fyzických osob k přijetí dítěte do rodiny a stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností k žádosti o pěstounskou péči. Žadatel tedy projde vyšetřením u posudkového lékaře krajského úřadu, psychologickým posouzením. Přípravné kurzy, které musí žadatel absolvovat v zákonném rozsahu, mají sloužit k seznámení s problematikou pěstounské péče a jejími specifiky a úskalími, ale také k získání nových vazeb a přátelství s dalšími potenciálními pěstouny nebo již zkušenými pěstouny. Tyto přípravné kurzy mohou zajišťovat, jak krajské úřady, tak pověřené osoby, např. neziskové organizace, které poskytují služby pěstounům. Krajské úřady vedou evidenci žadatelů o pěstounskou péči, kde je mimo jiné uvedeno, jaké dítě je žadatel ochoten přijmout (zdravé nebo se zdravotním postižením, jiného etnika, s výchovným problémem, apod.), a také evidují děti, kterým je třeba zajistit péči v náhradním rodinném prostředí formou pěstounské péče. „Párování“ dětí a pěstounů je výhradně v kompetenci krajských úřadů, k tomuto účelu zřizuje krajský úřad poradní sbor, složený z odborníků, který zpravidla jedenkrát za měsíc zasedá, aby vyhledal nejvhodnější náhradní rodiče pro dítě. Jakmile poradní sbor rozhodne, jsou kontaktováni vytipovaní žadatelé, kteří mají právo se seznámit s dítětem. (Nožířová 2012:38-68) Tímto seznámením celý proces zprostředkování končí. A z žadatele se stává pěstoun, kterému se změní dosavadní život. 1.1.3.4 Jak být dobrým pěstounem – práva a povinnosti pěstouna S výkonem pěstounské péče jsou samozřejmě spojena práva a povinnosti pěstouna. Stát se snaží podpořit pěstouny tím, že jim prostřednictvím Úřadu práce přiznává a vyplácí dávky pěstounské péče. (MPSV 2015) 15
„Jako pěstounská péče se pro účely dávek pěstounské péče posuzuje péče o dítě poskytovaná osobou v evidenci (osobou vedenou v evidenci osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu) a osobou pečující, tedy osobou: 1. která je pěstounem (nikoli na přechodnou dobu) 2. která byla do dosažení zletilosti dítěte jeho pěstounem nebo poručníkem, a to po dobu, po kterou má nezaopatřené dítě nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte, 3. které je před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do pěstounské péče rozhodnutím soudu nebo orgánu sociálně-právní ochrany dočasně svěřeno do péče osoby, která má zájem se stát pěstounem, a to po dobu trvání takové péče, 4. která je poručníkem dítěte, jestliže o dítě osobně pečuje, 5. která má v osobní péči dítě, k němuž nemá vyživovací povinnost, a to po dobu, po kterou probíhá soudní řízení o ustanovení této osoby poručníkem. (MPSV 2015) Příspěvek na úhradu potřeb dítěte Nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte má nezletilé nezaopatřené dítě svěřené do pěstounské péče. Nárok je zachován i po dosažení zletilosti dítěte, nejdéle však do dvacátého šestého roku jeho věku, jde-li o nezaopatřené dítě podle zákona upravujícího státní sociální podporu, které trvale žije a společně uhrazuje náklady na své potřeby s osobou, která byla do dosažení jeho zletilosti osobou pečující. Výše příspěvku na úhradu potřeb dítěte činí za kalendářní měsíc: a. 4 500 Kč pro dítě ve věku do 6 let, b. 5 550 Kč pro dítě ve věku od 6 do 12 let, c. 6 350 Kč pro dítě ve věku od 12 do 18 let, d. 6 600 Kč pro dítě ve věku od 18 do 26 let. Jde-li o dítě, které je podle zákona o sociálních službách osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby, činí příspěvek na úhradu potřeb dítěte. (MPSV 2015) Odměna pěstouna Nárok na odměnu pěstouna má osoba pečující a osoba v evidenci (osoba pečující i po dosažení zletilosti dítěte, pokud má dítě nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte). Pokud jsou oba manželé osobou pečující nebo osobou v evidenci, náleží odměna pěstouna pouze jednomu z nich. 16
Výše odměny pěstouna činí za kalendářní měsíc: a. 8 000 Kč, je-li pečováno o jedno dítě, b. 12 000 Kč, je-li pečováno o 2 děti, c. 20 000 Kč, 1. je-li pečováno alespoň o 3 děti, 2. je-li pečováno alespoň o 1 dítě, které je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost), 3. jde-li o osobu v evidenci, a to i v případě, že nepečuje o žádné dítě, nebo d. 24 000 Kč, pečuje-li pěstoun alespoň o 1 dítě, které mu bylo svěřeno na přechodnou dobu, a toto dítě je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost). Za každé další dítě svěřené do péče osoby pečující se odměna pěstouna zvyšuje vždy o 4 000 Kč. Pokud je osoba pečující nebo osoba v evidenci rodičem nebo prarodičem otce nebo matky svěřeného dítěte, náleží jí odměna pěstouna vždy, pokud pečuje alespoň o 3 děti nebo o alespoň 1 dítě ve II., III. nebo IV. stupni závislosti. V ostatních případech (pečuje-li o 1 nebo 2 zdravé děti či děti v I. stupni závislosti), jí náleží odměna pěstouna pouze v případech hodných zvláštního zřetele, zejména s ohledem na její sociální a majetkové poměry a s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu dítěte. Odměna pěstouna se pro účely zákonů upravující daně z příjmů, pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na úrazové pojištění a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění považuje za příjem ze závislé činnosti. (MPSV 2015) Příspěvek při převzetí dítěte Nárok na příspěvek při převzetí dítěte má osoba pečující, která převzala dítě do pěstounské péče. Výše příspěvku při převzetí dítěte činí, jde-li o dítě ve věku: a. do 6 let, 8 000 Kč, b. od 6 let do 12 let, 9 000 Kč, c. od 12 let do 18 let, 10 000 Kč. (MPSV 2015) Příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla 17
Na příspěvek má nárok osoba pečující, která má v pěstounské péči nejméně 3 děti nebo má nárok na odměnu pěstouna z důvodu péče o 3 děti, včetně zletilých nezaopatřených dětí, jež zakládají osobě pečující nárok na odměnu pěstouna. Výše příspěvku na zakoupení motorového vozidla činí 70 % pořizovací ceny motorového vozidla nebo prokázaných výdajů na opravy, nejvýše však 100 000 Kč. Podmínkou dále je, že osoba pečující nesmí motorové vozidlo používat k výdělečné činnosti. (MPSV 2015) Příspěvek při ukončení pěstounské péče Nárok na příspěvek při ukončení pěstounské péče má fyzická osoba, která byla ke dni dosažení zletilosti v pěstounské péči, a to ke dni zániku nároku této osoby na příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Výše jednorázového příspěvku činí 25 000 Kč.“ (MPSV 2015) Dále může pěstounům vzniknout nárok také na dávky státní sociální podpory, neboť pečují o nezaopatřené dítě či děti, a nahrazují tak péči rodičů. Pěstouni tak mohou pobírat přídavek na dítě, rodičovský příspěvek nebo mohou jednorázově obdržet porodné. (Zákon č. 117/1995 Sb.) Dalším druhem podpory pěstounské péče je státní příspěvek na výkon pěstounské péče, který je do systému náhradní rodinné péče zaveden až s novelizací zákona o sociálně-právní ochraně dětí od ledna 2013. Jedná se o příspěvek, který slouží k pokrytí nákladů spojených se zajištěním pomoci pečujícím osobám (pěstounům), osobám v evidenci nebo svěřeným dětem a na provádění dohledu nad pěstounskou péčí. Nárok na tento příspěvek má obecní úřad obce s rozšířenou působností, obecní úřad, krajský úřad nebo pověřená osoba, které uzavřely dohodu o pěstounské péči s pečující osobou. Výše tohoto příspěvku činí 48 000 Kč za kalendářní rok. Z tohoto příspěvku je možné hradit níže uvedené služby či formy pomoci, na které mají pěstouni právo. Jedná se o tyto služby: pomoc se zajištěním osobní péče („hlídací služba“) např. po dobu pracovní neschopnosti pomoc se zajištěním celodenní péče o svěřené děti v rozsahu min. 14 dní v kalendářním roce („dovolená“) – respitní (odlehčovací) péče zprostředkování psychologické, terapeutické nebo jiné odborné pomoci min. jednou za 6 měsíců, 18
odborné poradenství pomoc při plnění povinností pěstouna včetně pomoci při zajištění místa pro uskutečňování styku oprávněných osob s dítětem bezplatnou možnost zvyšovat si znalosti a dovednosti v oblasti výchovy a péče o dítě. Pěstouni jsou povinni: podle individuálního plánu ochrany dítěte udržovat a rozvíjet sounáležitost dítěte s osobami blízkými (rodiče, sourozenci, příbuzní) zvyšovat si znalosti a dovednosti v rozsahu min. 24 hodin v době 12 kalendářních měsíců umožnit sledování naplňování dohody o výkonu péče a spolupracovat s osobou pověřenou sledovat vývoj dětí. (Vyskočil 2014) V oblasti pěstounské péče se mnohé změnilo během dvou posledních let. Změny přinesla především novelizace zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která vešla v platnost k 1.1.2013. Dílčí změny pak přináší nový občanský zákoník, platný od 1.1.2014, který nahrazuje zákon o rodině z roku 1963. Proto bych ráda v závěru kapitoly o pěstounské péči v kostce shrnula změny, které se pěstounské péče týkají. Novela nově zavádí pojmy osoba pečující (pěstoun, tzv. předpěstoun, poručník, osoba, která má v osobní péči dítě, k němuž nemá vyživovací povinnost) a osoba v evidenci (osoba, která může vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu a je vedena v evidenci osob pro výkon pěstounské péče). Délka doby přípravy u osoby pečující je stanovena na 48 hodin přípravy a na 72 hodin u osob v evidenci (pěstouni na přechodnou dobu). Tyto osoby jsou povinny uzavřít Dohodu o výkonu pěstounské péče. Tato dohoda se uzavírá pouze s jedním partnerem, i v případě, že se jedná o manželský pečující pár. Obsahem dohody jsou podrobné podmínky výkonu práv a povinností pečující osoby. Součástí dohody je také individuální plán ochrany dítěte. Dohoda je uzavřena mezi pečující osobou a OSPODem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, v jehož obvodu má pečující osoba trvalý pobyt. Se souhlasem příslušného OSPODu lze uzavřít dohodu mezi pečující osobou a jiným subjektem dle trvalého pobytu osoby, a to s krajským úřadem, obecním úřadem nebo pověřenou osobou (např. neziskovou organizací, která poskytuje služby pěstounům). Těmto subjektům, uzavírajícím dohodu, náleží státní příspěvek na výkon pěstounské péče ve výši 48 000 19
Kč, na úhradu nákladů s tím spojených. Dohoda musí být uzavřena do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí příslušného orgánu o svěření dítěte do péče osoby pečující nebo rozhodnutí o zařazení osoby v evidenci do evidence osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu. Tato dohoda trvá po dobu výkonu pěstounské péče a zaniká zletilostí dítěte. Dohoda se uzavírá pouze písemně a lze ji měnit podle potřeb, které mohou plynout ze změn individuálních plánů ochrany dítěte nebo ze situace v rodině. (Vyskočil 2014) Práva osob pečujících nebo osob v evidenci jsou následující: právo na poskytnutí trvalé nebo dočasné pomoci při zajištění osobní péče o svěřené dítě - spočívá v zajištění krátkodobé péče např. při dočasné pracovní neschopnosti, při ošetřování blízké osoby, při úmrtí osoby blízké nebo při vyřizování nezbytných osobních záležitostí) právo na poskytnutí pomoci při zajištění celodenní péče o svěřené dítě/děti – v rozsahu alespoň 14 dnů v kalendářním roce právo na zprostředkování psychologické, terapeutické nebo jiné odborné pomoci – alespoň jedenkrát za šest měsíců právo na zprostředkování nebo zajištění bezplatné možnosti zvyšovat si znalosti a dovednosti - např. vzdělávací semináře, supervize, videotrénink interakcí, různé besedy, apod. právo na pomoc při plnění povinností, včetně povinností při zajištění místa a asistence pro uskutečňování styku oprávněných osob s dítětem. Osoby pečující a osoby v evidenci mají tyto povinnosti: zvyšovat si znalosti a dovednosti rozsahu 24 hodin v průběhu jednoho kalendářního roku uzavírání dohody o výkonu pěstounské péče a umožnit sledování naplňování této dohody subjektu, který s nimi dohodu uzavřel, minimálně jednou za dva měsíce spolupracovat s pověřeným zaměstnancem, který sleduje vývoj dětí udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s osobami blízkými především s rodiči a umožnit jim styk, pokud soud rozhodnutím nestanoví jinak. Odměna pěstouna je nově posuzována jako plat, což znamená, že pečující osoby jsou důchodově pojištěny. Pokud jsou oba manželé osoby pečující nebo osoby v evidenci, náleží odměna pěstouna pouze jednomu z nich. Nově náleží odměna i pěstounům prarodičům v případě, že pečují o 3 a více dětí nebo alespoň o jedno dítě ve 20
stupni závislosti II., III., IV. Pobírání odměny pěstouna není překážkou pro zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce. Mají nárok na podporu v nezaměstnanosti i při rekvalifikaci. (Vyskočil 2014)
1.2 Syndrom vyhoření Syndrom vyhoření (z angl. burnout syndrome) je „stav fyzického, citového (emocionálního) a duševního (mentálního) vyčerpání, způsobeného pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato emocionální náročnost je nejčastěji způsobena spojením velkého očekávání s chronickými stresy…Vyhoření je doprovázeno celým souborem příznaků. Patří mezi ně tělesné oslabení, pocity bezmoci a beznaděje, ztráty iluzí a rozvoj negativních postojů k práci, k lidem v zaměstnání i k životu jako celku… Nejnadšenější lidé upadají do nějtěžších forem vyhoření nejčastěji….Závažnost jejich fyzického i psychického stavu je do určité míry ukazatelem jejich původního nadšení.“ (Pinesová, Aronson in Křivohlavý 2009:113114) Jev vyhoření je tématem odborníků již od 70. let 20. století. Syndromem vyhoření tento jev nazval Heindrich Freudenberger. Syndromem vyhoření jsou nejvíce ohroženi „lidé, kteří se něčím hluboce emocionálně zabývají“, např. lidé v pomáhajících profesích jako jsou lékaři, zdravotní sestry, sociální pracovníci. Vyčerpání může vést ke snížení kvality i kvantity práce nebo poskytované služby, ke snížení pracovní morálky a pracovní spokojenosti, až k úplnému nezájmu a apatii a ztrátě životního smyslu. (Křivohlavý 1998:49)
1.2.1 Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření Ve své knize Kallwass uvádí mnoho příkladů lidí, kteří byli konfrontováni se syndromem vyhoření ve svém vlastním životě. Z mnoha uvedených kazuistik vyplývá, že syndromem vyhoření může být ohrožen každý člověk, nejen lidé v pomáhajících profesích, kteří přicházejí do kontaktu s lidmi v těžké životní situaci a jejich práce přináší emocionální vyčerpání. Ale všichni ti, kteří jsou v kontaktu s dalšími osobami, ať se jedná o kontakt pracovní nebo kontakt pečující osoby o jinou osobu. Ani věk nehraje tak významnou roli, jak by se mohlo zdát. Příznaky syndromu vyhoření se mohou projevit jak u manažerů, kteří jsou vystaveni neustálému stresu a přetěžování a 21
žijí hektickým životním stylem, ale stejně tak i u žen, jež zažívají izolovanost kvůli poskytované celodenní péči o dítě či seniora, který je na jejich péči závislý. (Kallwass 2007) Ovšem nezáleží jen na člověku samém, ale i na sociálním či pracovním prostředí, které často nerespektuje snahu jedince, a může tak docházet k rozporům mezi charakterem práce a charakterem jedince, což vede k vyššímu riziku vyhoření. K nesouladu jedince s pracovním prostředím může přispět několik faktorů. (Stock 2010) Stock (2010:32-40) uvádí tyto hlavní faktory: zvýšená pracovní zátěž nedostatek samostatnosti a vysoká míra kontroly nedostatek uznání špatný kolektiv pocit nespravedlnosti konflikt hodnot. (Stock 2010:32-40) Každý člověk je jedinečný, proto velmi záleží na jeho subjektivním vnímání a hodnocení těchto faktorů. Nezanedbatelnou roli ve vnímání rizikových faktorů hrají charakterové vlastnosti každého jedince, které jsou ovlivněny vnějšími podmínkami. Záleží na každém jednotlivci, do jaké míry se nechá ovlivnit. Někteří lidé vnější podmínky snášejí spíš pasivně, ale někteří si syndrom vyhoření do značné míry aktivně přivodí sami, např. workoholici, kteří jsou chorobně závislí na práci, by nemuseli tolik pracovat, ale mají vnitřní nutkavou potřebu, tolik pracovat. (Stock 2010:25) Mezi významné vnitřní faktory lze zařadit pocit nutkání namísto povolání, neschopnost přibrzdit v pracovním nasazení, snaha udělat vše sám, nereálná očekávání, neschopnost říci ne, příliš velká rutina ubíjející aktivitu, špatný tělesný stav, neustálé odmítání ze strany druhých, nezdravé přehnané sebevědomí, potřeba úspěchu a uznání, od kterého se odvíjí vnímání vlastní hodnoty člověka. (Rush 2004:18-38) Vnější faktory mohou plynout z vlivů neuspokojivých podmínek a nároků jak v zaměstnání, tak v rodinném prostředí, a z nároků a charakteru společnosti. Může se jednat o nedostatek času, odpočinku, ocenění a finančních prostředků. Také dlouhodobě neuspokojivé vztahy s druhými lidmi, ať v zaměstnání nebo v rodině, anebo dlouhodobě příliš náročné podmínky od nadřízených a ostatních lidí v práci mohou mít velmi negativní vliv. (Stock 2010)
22
Stock přidává k rizikovým faktorům ještě faktory osobnostní, které mohou přispět k vyhoření. Mezi tyto faktory patří (ne)schopnost zvládat zátěž, nízká odolnost proti stresu, (ne)zvládání zátěžových situací. (Stock 2010) Záleží tedy na mnoha faktorech, které mohou přispět ke vzniku syndromu vyhoření. 1.2.1.1 Stres Stock (2010:15) uvádí, že „syndrom vyhoření bývá způsoben výhradně chronickým stresem a dlouhodobou disbalancí mezi zátěží a fází klidu, tedy mezi aktivitou a odpočinkem. Ne každý stres musí být nutně škodlivý, ale ten dlouhodobý výrazně zvyšuje riziko vzniku syndromu vyhoření. (Stock 2010) Stresem se rozumí soubor biochemických, fyziologických, kognitivních a behaviorálních projevů organismu na obecnou zátěž. Stres vzniká při nepoměru mezi zátěží, stresory, na jedné straně a možnostmi zvládání, salutory, na straně druhé. Stresová situace nastává tehdy, když míra intenzity působení stresorů je vyšší než schopnost či možnost daného člověka tuto situaci zvládnout. Jedná se o nadlimitní zátěž, jakou může být např. úmrtí v rodině. Nadlimitní zátěž nemusí být způsobena jen jedním „silným“ stresorem, může být způsobena i nadlimitním množstvím běžných každodenních starostí, které člověku takzvaně „přerostou přes hlavu“. (Křivohlavý 2009:169-171) Pokud člověk prožívá stresovou situaci, pak záleží na jeho subjektivním vnímání stresu. Když člověk vnímá stres negativně, to znamená, že nemá dost sil a možností na zvládnutí situace, cítí ohrožení a emocionální nedostatek, pak se takto prožívaný stres označuje jako distres. Naproti tomu existuje také stres, který člověk může prožívat pozitivně. Tento stres se nazývá eustres. Jedná se o situaci, kdy člověk musí zvládnout něco, co přináší radost, ale zároveň zvládnutí této situace vyžaduje určitou námahu, např. svatba, narození dítěte, výhra nebo různé oslavy. Dalším příkladem prožívaného eustresu mohou být situace, které jsou pro své dráždivé riziko vyhledávané osobami jakými jsou např. vysokohorští horolezci, automobiloví závodníci či cestovatelé. (Křivohlavý 2009:171) Strategie zvládání zátěže se nazývá coping. Jedná se o dynamický proces, který není automatickou reakcí, ale vyžaduje určitou (vědomou) snahu a námahu jednající osoby, a jehož součástí je snaha člověka řídit dění. V boji se stresem může pomoci dobrý zdravotní stav a dostatek síly, pozitivní postoj daného člověka k možnostem 23
úspěšného zvládnutí situace, také dobré znalosti a dovednosti zvládání těžkostí a dovednosti sociálního chování, a v neposlední řadě kladný vliv sociální opory a materiální situace daného člověka. Křivohlavý (2009 : 82) rozlišuje dvě specifické strategie, a to strategii zaměřenou na řešení problému, při níž je třeba vyvinout vlastní aktivitu a přispět ke konstruktivnímu řešení stresové situace, a strategii zaměřenou na vyrovnání se s emocionálním stavem . (Křivohlavý 2009) Dle Křivohlavého(2009:87) je cílem procesu zvládání: „ 1. Snížit úroveň toho, co člověka ve stresu ohrožuje. 2. Tolerovat – unést to nepříjemné, co se děje. 3. Zachovat si tvář a pozitivní obraz sama sebe (image). 4. Zachovat si emocionální klid (duševní rovnováhu). 5. Zlepšit podmínky, za nichž by bylo možno se po zážitku stresu zregenerovat. 6. Pokračovat v sociální interakci – v životě s druhými lidmi.“ (Křivohlavý 2009:87)
1.2.2 Příznaky syndromu vyhoření Syndrom vyhoření se projevuje ve všech oblastech lidského života, v biologické, psychologické, sociální i spirituální. Stock (2010:29) považuje tři symptomy (příznaky) syndromu vyhoření za hlavní, a to: Vyčerpání se dostavuje jako reakce na dlouhodobou zátěž či chronický stres, projevuje se podrážděností nebo naopak apatií. Může dojít až k zpřetrhání všech sociálních vazeb a k dobrovolné izolaci „vyhořelého“. Člověk, který byl dříve velmi snaživý a výkonný, teď pociťuje zklamání a frustraci, a je tak vyčerpaný, že už zkrátka nemůže dál. Je vysílený emočně, což se může projevovat bezmocí, sklíčeností, ztrátou sebeovládání, pocity strachu, prázdnoty odvahy, i fyzicky, kdy projevy tohoto vysílení mohou být nedostatek energie, slabost, chronická únava, svalové napětí, bolesti zad, náchylnost k infekcím, funkční poruchy např. kardiovaskulární nebo zažívací potíže, poruchy spánku, soustředění či paměti, náchylnost k nehodám. Odcizení – jedná se o postupnou ztrátu idealismu, cílevědomosti a zájmu, nadšení je nahrazováno cynizmem, což se může projevovat negativními postoji k sobě samému či k životu, negativními vztahy k práci nebo k ostatním lidem, 24
ztrátou schopnosti navázat a udržet společenské vztahy, ztrátou sebeúcty, pocitem vlastní nedostatečnosti či pocitem méněcennosti. Pokles výkonnosti souvisí se ztrátou důvěry ve vlastní schopnosti, která je doprovázena nižší produktivitou a přitom vyšší spotřebou času a energie. Doba, která je nutná k regeneraci organismu se prodlužuje. Pokles výkonnosti bývá často doprovázen ztrátou nadšení a motivace, nerozhodností a pocitem selhání. (Stock 2010:19-23)
1.2.3 Fáze syndromu vyhoření Autoři, kteří se věnují syndromu vyhoření, rozlišují v procesu vyhoření několik fází, přičemž k samotnému syndromu vyhoření dochází v závěru procesu vyhořívání. Celý tento proces může trvat několik měsíců i let, kdy se z idealistického a energií nabitého člověka stává člověk rezignovaný a vyčerpaný. Stock (2010) popsal celý proces vyhoření ve čtyřech stádiích. Idealistické nadšení. Na počátku je člověk nadšený a zcela pohlcený tím, co dělá. Jeho život má smysl a cíl. Mívá až nerealistická očekávání od svého pracovního úsilí. Také se může stát, že se natolik ztotožní se svou prací a klienty, že se uzavře do své „pracovní“ izolace a žije jen prací. Zachází nehospodárně se svou energií, přeceňuje své síly a hýří přemírou optimismu. Lidé, kteří pracují naplno, a přesto si udrží realistický pohled na svůj život a pracovní nasazení, jsou schopni odhadnout překážky a efektivně hospodařit se svými zdroji, mající život v rovnováze, ti nejsou rozvojem syndromu vyhoření ohroženi. Stagnace. Je to doba, kdy člověk poznal realitu a zažil zklamání, a začíná přehodnocovat své původní ideály. Pozornost není soustředěna pouze na pracovní nasazení a výkon práce samé, ale i na jeho finanční ohodnocení případně kariérní růst. A protože se mu pracovní kariéra stala středem života, tak trpí jiné životní oblasti, jako je např. rodina, partnerské nebo přátelské (mimopracovní)
vztahy.
Tato
fáze
není
doprovázena
výraznými
pozorovatelnými symptomy, charakteristickými pro syndrom vyhoření. Frustrace. V této fázi člověk začíná pochybovat o smyslu svého úsilí. Dostavuje se pocit bezmoci z toho, že některé překážky se zdají být nepřekonatelné. Ideály už jsou dávno pryč. Často se dostavuje pocit nedostatečného uznání svého úsilí a 25
vykonané práce, doprovázeného frustrací, která je důsledkem propastného rozdílu mezi tím, co by chtěl udělat, a tím, co lze reálně provést. Apatie. Reakcí na vzrůstající frustraci z předchozího období je právě apatie, která může přerůst ve vnitřní rezignaci. Pokud práce nepřináší člověku nic jiného než zklamání, a není žádná vyhlídka na změnu, pak člověk dělá jen nezbytně nutné činnosti, náročným úkolům a někdy i kontaktům s klienty se vyhýbá, nebo se je snaží vyřídit co nejrychleji. Nadšení, které měl člověk na počátku, se již definitivně vytratilo a přidávají se pocity rezignace nebo zoufalství z nedostatku jiných možností uplatnění. Zároveň ztrácí úctu sám k sobě i k ostatním lidem, a k výsledkům své práce i ostatních lidí. Ztratil smyl života a už jen tak „přežívá“. (Stock 2010:23-24)
1.2.4 Prevence a pomoc Syndrom vyhoření nejčastěji souvisí s výkonem zaměstnání, proto se i jeho diagnostika, která se provádí pomocí dotazníkových metod, zaměřuje na vztah a postoje k práci. Křivohlavý(2009:117) uvádí tyto dotazníkové metody jako nejběžnější: a) Metodu zaměřenou na celou šíři problematiky vyhoření (Hawkins, Minirth, Maier a Thursman 1990) b) Metodu zaměřenou na tři nejvýraznější charakteristiky – fyzické, emocionální a psychické vyčerpání ; dotazník BM – Burnout Measure (Pines, Aronson 1980) c) Metodu zaměřenou na tři relativně samostatné faktory – emocionální vyčerpání, depersonalizace a snížený pracovní výkon (Maslach, Jackson 1997) . Stejně tak jako existují vnější a vnitřní faktory, které ovlivňují rozvoj syndromu vyhoření, tak i prevenci nebo nápravu již rozvinutého syndromu vyhoření lze rozdělit na interní postupy, které se týkají pouze osoby, která je ohrožena nebo již trpí syndromem vyhoření, a na externí postupy, které jsou zaměřené na úpravu vnějších podmínek, které by mohly pomoci s léčbou syndromu vyhoření. (Křivohlavý 2009) Nejprve si musí člověk trpící syndromem vyhoření uvědomit a připustit, že je nemocný a chtít se vyléčit. S tím samozřejmě souvisí to, že musí provést ve svém životě změny, které povedou k uzdravení. Je zcela na místě se zastavit a zhodnotit svou životní situaci a uvědomit si, co k vyhoření vedlo. Odkud pramení vysoká míra pociťovaného a
26
nepřekonaného stresu. Je třeba převzít osobní odpovědnost za svou situaci, získat odstup a nadhled. (Křivohlavý 2009) Pokud na to člověk nestačí sám, pak není od věci vyhledat odbornou pomoc. Jestliže člověk ztratil smysl života, tím, že selhal v životní oblasti, které přikládal největší důraz, pak musí usilovat o znovunalezení smysluplnosti života. Pokud tím smyslem života byla pracovní kariéra, která se rozvíjela bez ohledu na rodinné vazby, zdraví fyzické i psychické, koníčky a volný čas, pak je potřeba získat ztracenou životní rovnováhu rozvojem právě nejvíce zanedbávaných oblastí života. Nic se nezmění ze dne na den. Stejně tak jako se vyhoření rozvíjelo po určitou dobu než dospělo k syndromu vyhoření, tak i proces uzdravení a znovunabytí životní rovnováhy bude vyžadovat čas. K uzdravení mohou pomoci konkrétně formulované, realistické a termínované cíle, které se stanou součástí nově pojatého plánování a využívání času, kde se najde místo, jak pro pracovní uplatnění, tak pro relaxaci a regeneraci sil, čas na blízké, přátele, ale i na sportovní, kulturní či duchovní aktivity, které budou saturovat všechny důležité životní potřeby. Všechny tyto aktivity mohou působit jako prevence vniku syndromu vyhoření nebo jako léčebná kůra při již rozvinutém vyhoření. (Stock 2010)
1.2.5 Syndrom vyhoření v pomáhajících profesích O syndromu vyhoření se nejčastěji hovoří v souvislosti s pomáhajícími profesemi, mezi které lze zařadit lékaře, zdravotnický personál, sociální pracovníky, pracovníky v sociálních službách a další. Pomáhání a přijímání pomoci je obtížný a často ambivalentní proces. Každý, kdo pracuje v pomáhajících profesích, by se měl upřímně zamyslet nad složitou směsicí motivů, které ho přivedly k volbě profese a role pomáhajícího. Role pomáhajícího s sebou nese určitá očekávání. Pomáhající zpravidla zvolil svou roli proto, aby si „něco“ dokázal, a aby se cítil užitečný či prospěšný. Ovšem, aby pomoc pomáhajícího byla prospěšná a účinná, musí ke své roli přistupovat s pokorou a s vědomím toho, že zásluhy na žádoucích změnách, kterých bylo v pomáhajícím procesu dosaženo, pomáhající musí spravedlivě přiznat nejen sobě, ale i klientovi. (Hawkins, Shohet 2004:23-25) Proces pomáhání s sebou nese také naplňování potřeb, zpravidla potřeb klienta. Pomáhající má často tendenci potlačovat své vlastní potřeby. Popírání vlastních potřeb a 27
neznalost motivace pomáhajícího může vést k tomu, že nakonec není schopen skutečně pomáhat. Neustálé dávání sebe sama při pomáhání odsává energii, a pokud tato energie není pravidelně doplňována, může dojít k úplnému vyčerpání pomáhajícího. Ztráta energie souvisí s prožívaným stresem pomáhajícího. V pomáhajících profesích stresory vznikající při práci často vybudí duševní a tělesné systémy k akci, ale bez možnosti tuto energii v nějaké akci vybít. Stres pak zůstává v těle a může se projevit různými tělesnými, psychickými nebo emočními příznaky. Pokud pomáhající tyto příznaky kumulovaného stresu přehlíží, pak mu hrozí nebezpečí, že ho příznaky zaplaví, a nebude schopen věnovat se ničemu jinému než právě vlastním příznakům. Tento stav se nazývá vyhoření. Proto pomáhající musí sledovat své vlastní příznaky stresu a vytvářet si zdravý systém podpory proti stresu, musí se postarat o vlastní smysluplný, příjemný a fyzicky aktivní život mimo roli pomáhajícího. (Hawkins, Shohet 2004:29-33) Kromě syndromu vyhoření jsou lidé v pomáhajících profesích ohroženi také syndromem pomáhajících. Jedná se o specifickou narcistickou poruchu, jejímž prostřednictvím pracovník v pomáhající profesi řeší své rané trauma odmítnutého dítěte. Tato porucha se projevuje hledáním porozumění a uznání od druhých lidí. Touha pomáhajícího po vděčnosti a obdivu jednostranně zatěžuje vztah s klientem v neprospěch klienta. Prevencí tohoto syndromu je kvalitní dlouhodobý terapeutický výcvik pomáhajícího a soustavná supervize. (Matoušek 2008a:59)
1.2.6 Syndrom vyhoření u pěstounů V rámci pěstounské péče je syndrom vyhoření výzkumně neprozkoumané téma. Pěstounství by se dalo zařadit mezi pomáhající profese jako určitá forma práce s lidmi, přesněji s dětmi. Z tohoto pohledu lze i pěstouny zahrnout mezi skupiny lidí, kteří jsou ohroženi syndromem vyhoření. Souvislost se syndromem vyhoření uvádí u rodičů např. Stock (2010), který rodiče v domácnosti řadí mezi vyhořením ohrožené skupiny lidí. Postavení pěstounů ve společnosti je velmi specifické. Pěstounské rodiny jsou a zároveň nejsou rodiny jako každé jiné. Pěstounství je pojímáno jako mimopracovní úvazek, přestože se jedná o státem garantovanou a podporovanou službu. Pěstouni, vzhledem k povaze jejich pomoci dětem, mají omezené možnosti věnovat se sobě, což souvisí s nejasným oddělením svého volného času v rámci domácnosti. Pěstouni se musí plně věnovat dětem, ale musí najít čas i na sebe a na partnera, jinak jsou ohroženi vyhořením. (Zezulová 2012) 28
2 Metodologická část – projekt výzkumu 2.1 Výzkumná otázka, cíle výzkumu a výzkumný přístup Ohrožení syndromem vyhoření u pěstounů je výzkumně neprobádaná oblast, protože výzkumy, které se pěstounské péči věnují, jsou zaměřeny na děti, nikoli na pěstouny. Proto si myslím, že už jen poukázání na to, že by se i pěstouni mohli cítit ohrožení syndromem vyhoření, může mít význam hlavně pro pěstouny. Při výkonu pěstounské péče nejsou totiž pěstouni ti nejdůležitější, hlavní je nejlepší zájem a blaho dítěte, kterému je pěstounská péče poskytována. V současné době pěstouni mají sice k dispozici celé spektrum služeb, které mohou využívat, ale možná, že by potřebovali službu, kterou toto spektrum služeb nezahrnuje, a k tomu by mohl přispět právě výzkum zaměřený na ohrožení a prevenci syndromu vyhoření, který by mohl přinést nové informace do oblasti pěstounské péče. Za hlavní výzkumnou otázku považuji to, zda se pěstouni cítí ohroženi syndromem vyhoření, a pokud ano, tak co jim pomáhá toto riziko ohrožení snižovat. Své výzkumné šetření chci zaměřit na tři cíle: 1. Jak prožívají pěstouni náročnost svého pěstounství? 2. Zda pěstouni reflektují ohrožení syndromem vyhoření? 3. Jakou prevenci syndromu vyhoření pěstouni využívají? Vzhledem k výzkumné otázce jsem zvolila kvalitativní přístup, jehož posláním dle Dismana je „porozumění lidem v sociálních situacích“.(Disman 2000:289) Kvalitativní výzkum získává mnoho informací o malém počtu jedinců. Je to strategie, která je málo reliabilní, kvůli malé míře standardizace, ale s vysokou mírou validity získaných dat. (Disman 2000:286-287) Povaha získaných dat v rámci kvalitativního šetření je bohatá a hloubková. Výzkumník se neomezuje na vybrané proměnné, naopak je co nejotevřenější, a v průběhu výzkumu zjišťuje, jaký mají proměnné význam a jak se vzájemně ovlivňují. Proto je rovněž běžná změna struktury výzkumu v průběhu jeho šetření. Výzkumník je sám účastníkem výzkumu a jeho vztah k respondentům je více osobní, než v případě kvantitativních studií. (Miovský 2006:25-27)
29
2.2 Pilotáž a navržení metody získávání dat 2.2.1 První vstup do terénu Pro pilotní rozhovor jsem zvolila osobu, kterou znám již dvacet let. Je jí 49 let a pěstounkou se stala před 14 lety. V pěstounské péči má dnes 18 letého romského chlapce. Má dvě své vlastní dospělé děti, žije v rodinném domku na vesnici. Tuto respondentku jsem zvolila proto, že jsem první rozhovor na dané téma chtěla vést s někým, koho znám už dlouho, a kdo mi proto důvěřuje a je ochoten se mi otevřít. Dalším důvodem je i to, že respondentka má dlouhou zkušenost s výkonem pěstounské péče a je schopná reflektovat změny, které se za posledních patnáct let v oblasti pěstounské péče udály, i ve vztahu k ohrožení syndromem vyhoření a jeho případné prevenci. Rozhovor jsem vedla bez předem připravených otázek. Měla jsem určitou představu, jak formou přirozené konverzace získám potřebné informace. Jednalo se o tzv. nestrukturované interview. Jak uvádí Miovský (2006:157) „na začátku nestrukturovaného interview přicházíme s velmi vágní představou o tom, jak interview bude probíhat, a jsme otevření tomu, přizpůsobit interview danému člověku a situaci. Máme však jasnou představu o tom, na jakou otázku hledáme odpověď a čeho tím chceme dosáhnout“ (Miovský 2006:157-158). V úvodu rozhovoru jsem se ptala, co vedlo k tomu, že se respondentka stala pěstounkou a jaká měla očekávání. Zajímal mě také celý proces zprostředkování pěstounské péče a jak jej vnímala ona a její rodina. Jestli měli dostatek informací, a zda se cítili na konci celého procesu připravení na novou roli pěstounské rodiny. Zda měla dostatek informací a zdrojů, kde je případně získat, i po svěření dítěte do péče, a nebo měla pocit, že je ponechána svému osudu a musí si poradit sama, a při řešení případných problémů spojených s výkonem pěstounské péče vyhledávat informace, kde se dá. Také mě zajímalo, jakým způsobem reagovali na příchod romského chlapce do rodiny členové širší rodiny a také sousedé a další lidé z vesnice, posléze spolužáci ve škole apod.
30
Další oblastí rozhovoru byla reflexe postupných změn v právech a povinnostech pěstounů, a s nimi spojený rozvoj podpůrných služeb pro pěstouny. V závěru rozhovoru jsem se zeptala, zda byla naplněna očekávání, se kterými respondentka do pěstounské péče šla, a co jí pěstounství přineslo a co jí naopak vzalo, a jestli se někdy cítila vyčerpaná nebo dokonce ohrožená syndromem vyhoření ve své pěstounské roli. Celý rozhovor trval 45 minut a byl uskutečněn v domácím prostředí respondentky.
2.2.2 Reflexe rozhovoru Rozhovor se odvíjel podle mých představ a s jeho průběhem i výsledkem jsem byla spokojená. K hladkému průběhu rozhovoru jistě přispělo i to, že se s respondentkou znám dlouhá léta, a tudíž jsem nemusela dlouze získávat důvěru nebo překonávat ostych k položení některých otázek. Ovšem jako výzkumník jsem se musela „vyzbrojit“ informacemi z odborné literatury, abych věděla k čemu vlastně pěstounská péče slouží a za jakých podmínek probíhá, abych věděla s jakými problémy se mohou pěstouni potýkat a co nebo kdo jim může pomoci při řešení těchto problémů. Z rozhovoru vyplynulo, že pěstounství respondentce změnilo život velmi, a nebylo to vždy příjemné a bezproblémové, ale rozhodně nelituje, a určitě by se opět stala pěstounskou. Díky podpoře členů své nebližší a širší rodiny, vždy všechna úskalí spojená s pěstounskou péčí překonala a cítila se nakonec velmi obohacena. Také reflektovala velmi kladně změny, ke kterým v oblasti pěstounské péče během trvání jejího pěstounství došlo. Všechny možnosti služeb, které jsou pěstounům poskytovány od poradenské odborné pomoci až po setkávání a sdílení pěstounů na vzdělávacích seminářích nebo respitních pobytech, jsou velmi potřebnou pomocí, sloužící k překonání pocitů nejistoty či únavy a vyčerpání. Takže podpora rodiny a poskytování služeb pěstounům mohou být prevencí ohrožení syndromem vyhoření u pěstounů.
2.2.3 Metoda získávání dat Pro získávání dat svého budoucího kvalitativního výzkumu využiji metodu moderovaného rozhovoru neboli interview. Jedná se o rozhovor, který je moderovaný a 31
zacílený, a proto je vedený určitým směrem, tak aby byl naplněn účel výzkumné studie. Tím se jako metoda rozhovoru odlišuje od běžného rozhovoru jako formy běžné lidské komunikace (Miovský 2006:156). S průběhem svého prvního výzkumného nestrukturovaného rozhovoru jsem byla spokojená, a dokázala jsem využít této metody k získání dat podle svých představ, a došlo k naplnění cíle výzkumného rozhovoru. Přestože rozhovor plynul hladce a nenásilně bez odbíhání k jiným tématům, pro další rozhovory bych zvolila metodu polostrukturovaného rozhovoru. Uvědomuji si, že osobní dlouhodobá znalost respondentky byla velkou výhodou, se kterou ale u dalších rozhovorů s neznámými pěstouny počítat nelze. Proto bych přistoupila k určité strukturovanosti rozhovoru jako záchytných bodů při průběhu rozhovoru, tak aby došlo k naplnění výzkumného cíle. Polostrukturovaný rozhovor jako výzkumná metoda sběru dat nabízí vymezený prostor schématem, které je dáno specifickými okruhy otázek, které budou respondentům kladeny. Polostrukturovaný rozhovor je variabilní v tom, že je možné zaměňovat pořadí či okruhy otázek podle potřeby a možností. Je zde i prostor pro zpětnou vazbu a ověření porozumění tazatele a jeho případné doplňující otázky (Miovský 2006:160). Ve svém dalším polostrukturovaném rozhovoru s pěstounkami a pěstouny bych použila tyto otázky: Jak dlouho jste pěstounkou/pěstounem? Kolik dětí a jakého věku máte v pěstounské péči? Co Vás vedlo k tomu, že jste se stal(a) pěstounem/pěstounkou? Jaké máte rodinné zázemí? Jak vnímá Vaše pěstounství širší rodina a okolí? Máte dostatek informací pro výkon role pěstounky/pěstouna? Jaké musíte řešit problémy související s výkonem pěstounské péče? Kde hledáte pomoc při řešení problémů? Spolupracujete s nějakou organizací, která poskytuje služby pěstounům? Máte čas sami na sebe? Jak relaxujete? Cítíte se někdy vyčerpaní ze svého pěstounství? Co Vám pomáhá překonávat těžkosti spojené s pěstounstvím? Co posiluje Vaši motivaci k výkonu pěstounství? 32
Jaké zdroje využíváte k tomu, aby Vás pěstounství úplně nevyčerpalo? Co Vám pěstounství dalo a vzalo? Byla naplněna Vaše očekávání?
2.3 Výzkumný soubor Data mého kvalitativního výzkumu zaměřeného na pěstouny budou sbírána v rámci terénního výzkumu, tedy v přirozeném prostředí pěstounských rodin. Tomu odpovídá i výzkumný soubor, který vznikne využitím metody záměrného (účelového) výběru, osloveni budou pěstouni. Vzhledem k výzkumné otázce, zda pěstouni reflektují ohrožení syndromem vyhoření a jaké formy prevence využívají, bych chtěla oslovit pěstouny, kteří se věnují pěstounské péči dlouhodobě a souvisle již několik let. Naopak nebudou do mého výzkumného vzorku zahrnuti pěstouni na přechodnou dobu, protože jejich zkušenost je relativně krátká. V souvislosti s dostupností respondentů bych svůj výběr omezila hranicemi Pardubického kraje. Vzhledem k tomu, že získávání dat jsem se rozhodla provádět formou rozhovoru, což je velmi časově náročné, domnívám se, že soubor 5 až 6 respondentů, by pro tento výzkum mohl být dostačující a mohl by mít dostatečnou výpovědní hodnotu. Respondenty pro svůj výzkum bych chtěla oslovit prostřednictvím neziskové organizace Amalthea v Chrudimi.
33
Závěr Ve své absolventské práci jsem se věnovala problematice syndromu vyhoření u pěstounů a možnostem jeho prevence. Stát se pěstounem, je rozhodnutí, které člověku změní život. Pěstounem se člověk nestane ze den na den, ale je to dlouhý proces, který začíná podáním žádosti na příslušném úřadě, a jehož součástí jsou různá šetření, lékařská a psychologická vyšetření, a především přípravný kurz pro budoucí pěstouny. Celý proces slouží k tomu, aby stát zajistil dítěti, které potřebuje náhradní rodinné prostředí, kvalitního pěstouna či pěstouny, kteří tuto náročnou roli zvládnou. V úvodních kapitolách, věnovaných rodině a jejím funkcím, jsem nastínila nároky a požadavky, které jsou na rodinu kladeny jejími členy i současnou společností. V navazujících kapitolách o pěstounské péči, jako státem nabízené pomoci dětem, jimž jejich vlastní rodina selhala, popisuji náročnost výkonu pěstounské péče, se všemi právy a povinnostmi pěstounů. Neméně důležité jsou kapitoly věnované syndromu vyhoření a jeho prevenci obecně, a s kapitolou zaměřenou na pěstouny. Vzhledem k tomu, že cílem mé práce bylo vypracování projektu kvalitativního výzkumu, jehož předmětem je otázka, zda pěstouni reflektují ohrožení syndromem vyhoření a jaké možnosti prevence využívají, tak poslední kapitoly byly zaměřeny na formulaci výzkumné otázky a cíle výzkumu, popis výzkumné metody a výzkumného souboru, které by sloužily k získávání dat pro realizaci daného projektu. Výsledky výzkumu by mohly sloužit jako inspirativní zdroj informací organizacím, které poskytují podpůrné služby právě pěstounským rodinám, zda poskytují dostatečné a dostupné spektrum služeb.
34
Seznam použité literatury: 1. Disman M. 2000. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Nakladatelství Karolinum. 2. Hawkins P., Shohet R. 2004. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál. 3. Kallwass A. 2007. Syndrom vyhoření v práci a osobním životě. Praha: Portál. 4. Kraus B., Poláčková V. et al. 2001. Člověk – prostředí – výchova. K otázkám sociální pedagogiky. Brno: Paido. 5. Křivohlavý J. 2009. Psychologie zdraví. Praha: Portál. 6. Křivohlavý J. 1998. Jak neztratit nadšení. Praha: Grada Publishimg. 7. Matějček Z. 1994. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha: Portál. 8. Matějček Z. a kol. 1999. Náhradní rodinná péče. Praha: Portál. 9. Matějček Z a kol. 2002. Osvojení a pěstounská péče. Praha: Portál. 10. Matoušek O. a kol. 2008a. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. 11. Matoušek O. 2008b. Slovník sociální práce. Praha: Portál. 12. Miovský M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. 13. Nožířová J. 2012. Náhradní rodinná péče. Praha: Linde. 14. Rush M.D. 2004. Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů. 15. Sobotková I, Očenášková V. Pěstounská péče očima dospělých, kteří v ní vyrostli: trendy vs. zkušenosti. 2014. Olomouc: Univerzita Palackého 16. Sobotková I. 2001. Psychologie rodiny. Praha: Portál. 17. Stock Ch. 2010. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. Praha: Grada Publishing 18. Zezulová D. 2012. Pěstounská péče a adopce. Praha: Portál.
35
Internetové zdroje: 1. Český statistický úřad [webové stránky]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost
[akt. 23.1.2015] [cit.
17.2.2015] 2. Ministerstvo práce a sociálních věcí [webové stránky]. Dostupné z: https://portal.mpsv.cz/soc/dpp [akt. 21.12.2012] [cit. 13.3.2015] 3. Zákon o státní sociální podpoře. [webové stránky] Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon [cit. 15.3.2015] 4. Vyskočil F. 2014. Právní úprava náhradní rodinné péče v ČR. Praha: Středisko náhradní rodinné péče. Dostupné z: http://www.nahradnirodina.cz/ [akt. 7.3.2014] [cit. 13.3.2015]
36
Anotace Absolventská práce je věnována problematice syndromu vyhoření u pěstounů a možnostem jeho prevence. Zaměřena je zejména na výkon pěstounské péče, povinnosti a práva pěstounů, a další specifika náhradního rodinného prostředí v souvislosti s ohrožením syndromem vyhoření a možnostem jeho prevence právě u pěstounů. Cílem práce bylo navržení projektu kvalitativního výzkumu, jehož předmětem je otázka, zda pěstouni reflektují ohrožení syndromem vyhoření a jaké možnosti prevence využívají. Graduate thesis is devoted to the problem of burnout with foster parents and the possibility of its prevention. It focuses particularly on foster care, duties and rights of foster parents, and other specifics substitute family environment in relation to the danger of burnout and its prevention options currently with foster parents. The aim was to design a qualitative research project on the question of whether foster parents reflect the danger of burnout prevention and what options are used.
37