Syndrom vyhoření Možnosti prevence a terapie www.andragogos.cz
Cíle:
Přehled současných poznatků.
Rizikové a protektivní faktory syndromu vyhoření.
Terapie a možnosti prevence vyhoření.
Vymezení problému
Burnout syndrom, neboli syndrom vyhoření, vyhasnutí, je považován za reakci na mimořádně zatěžující práci, kdy dochází k úplnému vyčerpání fyzických, emočních a duševních sil, kdy takto postižený člověk je přesvědčen, že již nemůže dál. Je to stav pocitu beznaděje. Syndrom vyhoření vzniká nejčastěji působením chronické dlouhodobé zátěže. Nejvíce jsou burnout syndromem ohroženi lidé, kteří se angažují v pomáhajících profesích nebo v zaměstnání jsou často v kontaktu s lidmi, popřípadě výsledek jejich práce je závislý na hodnocení ostatními. Syndrom vyhoření se projevuje specifickou emoční únavou, dlouhodobým subdepresivním laděním a podrážděností. Příznaky jsou psychického, fyzického i sociálního charakteru. Takto postižený pracovník se obtížně soustřeďuje na klienty, trpívá pocity zatrpklosti, dojmem, že se nedaří nic, že jeho práce nemá smysl. Často ztrácí o klienty zájem, v zaměstnání se přestává angažovat a jeho výkon je spíše formální. Extrémním případem je rozvoj drogové závislosti nebo sebevražedný pokus.
Historická sonda
Pojem burnout byl poprvé použit v roce 1974 Herbertem Freudenbergerem. Hlavní vlna zájmu o tuto problematiku se objevuje v 80. letech 20. století. Bylo řečeno že syndrom vyhoření se dostavuje jako reakce na převážně pracovní stres. Ukazuje se, že vysoce stresogenní je práce charakterizovaná vysokými nároky na kvalitu, odpovědnost a nasazení pracovníka při současné nízké autonomii pracovní činnosti. Autonomie pracovní činnosti představuje možnost pracovníka rozhodnout o tempu práce, její povaze a podmínkách. Burnout syndrom byl nejdříve popsán u některých zaměstnání, pro které je typický intenzivní kontakt s lidmi (lékaři, zdravotní sestry, učitelé, sociální pracovníci). Později vyšlo najevo, že se vyskytuje taktéž u advokátů, úředníků na poště, sociálních pracovnic, stejně jako v kategoriích povolání, které nezapadají do běžného zaměstnaneckého poměru, ale jejich příslušníci jsou vystaveni hodnocení druhými na základě svých výkonů. Sem můžeme zařadit sportovce, umělce, politiky. Příznaky jsou psychického, fyzického i sociálního charakteru.
Psychická rovina
Dominuje pocit, že dlouhé a namáhavé úsilí o něco již trvá nadměrně dlouho a efektivita tohoto snažení je v porovnání s vynaloženou námahou nepatrná. Pocit celkového duševního vyčerpání, především vyčerpání emoční, vyčerpání v kognitivní oblasti, výrazný pokles až ztráta motivace. Únava bývá popisována expresivními výrazy („jsem úplně na dně“, „mám toho až po krk“), což je v rozporu s celkovým utlumením a oploštěním emocionality. Pokles celkové aktivity, redukuje se spontaneita, kreativita, iniciativa. Depresivní ladění, bezvýchodnost a beznaděj, tíživě je prožívána marnost vynaloženého úsilí. Objevuje se přesvědčení o vlastní postradatelnosti a bezcennosti, jež někdy hraničí až s mikromanickými bludy. Projevy negativismu, cynismu, hostility ve vztahu k osobám, jež jsou součástí profesionální práce s lidmi (pacienti, klienti) a jejich vnímání jako objektů – dehumanizovaná percepce. Pokles až naprostá ztráta zájmu o témata související s profesí, často také negativní hodnocení instituce, v niž byla profese až dosud vykonávána. Sebelítost, intenzivní prožitek nedostatku uznání. Iritabilita, někdy též selektivní interpersonální senzitivita. Redukce činností na rutinní postupy, užívání stereotypních frází a klišé.
Fyzická rovina
Apatie, ochablost, celková únava organismu. Rychlá unavitelnost, která se dostavuje po krátkých etapách relativního zotavení. Vegetativní obtíže – bolesti u srdce, změny srdeční frekvence, potíže se zažíváním, dýchací obtíže (pocity nemožnosti se dostatečně nadechnout). Nespecifikované bolesti hlavy. Poruchy krevního tlaku. Poruchy spánku. Přetrvávající celková tenze. Zvyšování rizika rozvoje závislostí jakéhokoli druhu.
Sociální rovina
Celkový útlum sociability, nezájem o hodnocení ze strany druhých osob. Výrazná tendence redukovat kontakt s klienty, často i s kolegy a všemi osobami, mající vztah k profesi. Zjevná nechuť k vykonávané profesi a všemu, co s ní souvisí (plán práce, zpracování výsledků). Nízká empatie, většinou u osob s původně vysokou mírou empatie. Postupné narůstání konfliktů, většinou ne jejich aktivním vyvoláváním, ale spíše v důsledku nezájmu, lhostejnosti a sociální apatie ve vztahu k okolí.
Přehled profesí s rizikem vzniku syndromu vyhaslosti:
Lékaři (zvláště v oborech jako onkologie, chirurgie, LDN, JIP, psychiatrie, gynekologie, rizikové obory pediatrie). Zdravotní sestry a další zdravotní pracovníci (ošetřovatelky, laborantky). Psychologové a psychoterapeuti. Sociální pracovníci. Učitelé na všech stupních škol. Policisté, především v přímém výkonu služby. Pracovníci pošt, zvláště ti, kteří pracují u přepážek a doručovatelé. Dispečeři, řídící letového provozu, telefonistky. Právníci, především advokáti. Pracovníci věznic – dozorci, ale i další zaměstnanci. Profesionální funkcionáři – politici, ale i manažeři. Duchovní a řádové sestry. Nezaměstnanecké kategorie u osob v kontaktu s druhými lidmi, kteří jsou závislí na jejich hodnocení a mohou být tak vystaveni účinkům chronického stresu – umělci, špičkový sportovci.
Stádia vyhaslosti
Fáze nadšení: člověk přemýšlí, jakými rozmanitými způsoby zpestří svým
klientům poskytovanou službu, uvažuje o tom, že dny strávené v práci jsou naprosto dokonalé, hlídá si veškeré nové trendy a literární zdroje, dobrovolně zůstává přesčas. Fáze stagnace: ideály se nedaří plně realizovat, vzrůstá pocit neuspokojení, marnosti a zklamání povoláním. Fáze frustrace: pocity neuspokojenosti vzrůstají, člověk je přesvědčen, že investice směrem ke klientům jsou nevratné, nechuť učit se cokoliv nového. Fáze apatie: kolik hodin zbývá do konce pracovní doby a kolik let do důchodu, převážná starost o peníze a odměny, dehumanizovaná – odlidštěná percepce kolegů a klientů. Fáze vyhoření: úplné vyčerpání, výrazné tělesné obtíže, problémy doma i v zaměstnání, sebevražedný pokus, možný rozvoj závislosti.
Rizikové faktory vyhaslosti:
Příslušnost k profesi, která obsahuje profesionální práci s lidmi nebo pouze kontakt s nimi. Nutnost čelit chronickému stresu. Osamocený život v současné společnosti, ve které se neustále zrychluje životní tempo a zvyšují se nároky na člověka kladené. Vysoké až nadměrné požadavky na výkon, při současné nízké autonomii pracovní činnosti. Výrazně nekritické pracovní nadšení. Chování typu A s důrazem na soutěživost a hostilitu. Vysoká míra empatie, obětavosti, zájmu o druhé. Nízká asertivita. Negativní afektivita, depresivní ladění. Úzkostné, fobické, obsedantní rysy. Permanentně prožívaný časový tlak. Externí lokalizace kontroly. Nízké či nestabilní sebepojetí a sebehodnocení. Přesvědčení o neodpovídajícím společenském uznání a ekonomickém hodnocení vykonávané profese.
Protektivní faktory ve vztahu k vyhaslosti:
Chování typu B. Dostatečná asertivita Umět relaxovat a znát jak. Umění nedostat se pod časový tlak, vhodná organizace času. Pracovní autonomie, pestrost a proměnlivost práce. Odolnost jakožto osobnostní nastavení ve smyslu – hardiness, sense of coherence, resilience. Pocit dostatku vlastních schopností zvládat náročné životní situace. Důvěra ve vlastní schopnosti a sebeuplatnění. Interní lokalizace kontroly. Dispoziční optimismus. Sociální opora. Pocit adekvátního společenského a ekonomického uznání a hodnocení. Pocit osobní pohody a životní spokojenosti.
Neutrální faktory ve vztahu k vyhaslosti:
Inteligence Věk Vzdělání Délka praxe v oboru Doba po kterou je zastávána nynější pracovní pozice Pohlaví
Psychosociální infekčnost syndromu vyhoření
Syndrom vyhoření nějakého pracovníka může být signálem, že něco v organizaci nefunguje dobře. Lze si představit, že zklamání, prohlédnutí, ztráta ideálů, se může v určité organizaci za určitého vedení, firemní kultury a celkové atmosféry na pracovišti dostavit snadněji než jinde.
Možnosti terapie syndromu vyhoření:
Hlavním zdrojem možné pomoci se v současnosti jeví existenciálně orientované směry v psychoterapii. Existenciální psychoterapie se zabývá tématy svobody, odpovědnosti, samoty, smrti a smyslu života. Právě pochybnosti o smyslu existence (existenciální frustrace) s doprovodnými jevy (sebevražedné myšlenky a jednání, závislost na psychoaktivních látkách) jsou typickými příznaky vyhoření v pokročilejších stádiích.
Konkrétní doporučované terapeutické směry: Daseinsanalýza
Logoterapie
Existenciální
analýza
Možnosti prevence vyhoření:
Vyhoření můžeme chápat jako důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou.
Tuto diskrepanci můžeme zmenšit jak na straně jedince tak na straně zaměstnavatele.
Individuální možnosti prevence
Nalezení smysluplné pracovní činnosti. Získání a převzetí profesionální autonomie a opory. Vytváření přirozeného vztahu k práci (poznání přínosu, jenž práce přináší člověku a člověk práci) a dalším životním aktivitám. Osvojení si základních postupů hodnocení a zvládání stresogenních situací. Respektování zásad zdravého životního stylu.
Zásady aktivního přístupu k životu:
Otevřenost k tomu, co se kolem nás děje, zájem o okolí. Nebát se změn, chápat změnu jako něco běžného, nutného a umožňujícího naučit se nové věci. Při setkání s nepříjemnými životními událostmi nebýt pasivní, ale hledat způsoby, jak jim čelit. Počítat se stresujícími situacemi – v dnešním světě se jim nevyhneme. Zvlášť v zaměstnání, které poskytuje profesionální sociální oporu. Umět izolovat pracovní stres od ostatních životních aktivit (platí to i v opačném směru). Dbát na dobré a hojné vztahy s ostatními lidmi. Vytvořit si kolem sebe příznivé prostředí. Osvojit si zdravý životní styl (strava, pohyb, nekuřáctví, mírná nebo žádná konzumace alkoholu, dostatek spánku, umět relaxovat).
Možnosti prevence na straně zaměstnavatele:
Pořádání seminářů o syndromu vyhoření. Adekvátní výběr zaměstnanců. Pořádání výcviků v profesních dovednostech. Důraz na osobní růst zaměstnance. Týmová spolupráce. Zvýšení podílu pracovníků na řízení a rozhodování. Kondiční programy. Odpovídající finanční ohodnocení. Pořádání debriefingových, Bálintovských skupin. Možnost supervize.
Deset tipů pro zdraví:
Nekuřte, pokud kouříte zkuste přestat. Pokud to nedokážete, zkuste kouření alespoň omezit. Uplatňujte ve svém jídelníčku vyváženou stravu s dostatkem ovoce a zeleniny. Dělejte nějaký sport. Věnujte se pohybu. Naučte se čelit stresu a najděte si čas na relaxaci. Pokud pijete alkohol, udržujte konzumaci v umírněných mezích. Chraňte sebe a své děti před prudkým sluncem. Provozujte bezpečný sex. Začněte využívat možností programů prevence proti rakovině. Dodržujte základní zásady bezpečnosti v silničním provozu. Naučte se základy první pomoci.
10 alternativních tipů pro zdraví:
Nebuďte chudí. Pokud chudí jste, zkuste stav chudoby ukončit. Pokud jej ukončit nemůžete, zkuste nebýt chudí alespoň příliš dlouho. Nemějte chudé rodiče. Vlastněte auto. Nepracujte ve stresogenním, špatně placeném manuálním zaměstnání. Nežijte ve vlhkém bytě, nízké kvality. Dopřejte si zahraniční dovolenou ve slunném prostředí. Žijte tak, abyste neztratili práci a nestali se nezaměstnanými. Pokud jste nezaměstnaní, v důchodu, nemocní nebo handicapovaní, využívejte všech výhod a výsad, jichž za této situace využít jde. Nežijte v blízkosti velkých frekventovaných silnic nebo továren, které znečišťují ovzduší. Dříve, než by se vám mohlo stát, že zůstanete bez prostředků nebo bez domova, naučte se vyplňovat přihlášky k azylovému ubytování, zjistěte si, kde se toto ubytování nejblíže vám nachází, běžte se tam podívat. Naučte se také vyplňovat formuláře k vyplácení podpory.
www.andragogos.cz PhDr. Marcel Horák, DiS., MBA
[email protected] Tel.: 604 294 672
