CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Syndrom pomocníka
Helena Solařová Vedoucí práce: ThLic. Jakub Doleţel, Th.D
Olomouc 2014
Prohlášení „Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracoval/a samostatně na základě použitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“ V Olomouci dne 30. dubna 2014 Helena Solařová
Poděkování Tímto bych chtěla upřímně poděkovat panu ThLic. Jakubovi Doleţelovi, Th. D., za odborné vedení mé absolventské práce, cenné rady a připomínky, které mi při zpracovávání práce poskytl, a také za čas, který mi věnoval.
Obsah Obsah ............................................................................................................................... 4 Úvod ................................................................................................................................. 6 1
Pomáhající profese .................................................................................................. 8
1.1
Vymezení pojmu pomáhající profese ................................................................... 8
1.2
Sociální práce ........................................................................................................ 8
1.3
Pracovník v pomáhajících profesích ..................................................................... 9
1.4
Vědomé a nevědomé motivy pomáhání .............................................................. 10
2
Syndrom pomocníka ............................................................................................. 12
2.1
Definice syndromu pomocníka ........................................................................... 12
2.2
Zranění utrpěná v dětství..................................................................................... 13
2.3
Deprese................................................................................................................ 14
2.4
Agrese ................................................................................................................. 16
2.5
Konfliktní oblasti osobnosti pomáhajícího ......................................................... 17
2.5.1
Odmítnuté dítě ............................................................................................. 17
2.5.2
Identifikace s jáským ideálem ..................................................................... 18
2.5.3
Narcistická nenasytnost ............................................................................... 18
2.5.4
Uhýbání před vzájemností ........................................................................... 19
2.5.5
Nepřímá agrese ............................................................................................ 19
2.6
Typy pomahačů ................................................................................................... 19
2.6.1
Oběť povolání .............................................................................................. 20
2.6.2
Pomocník, který štěpí .................................................................................. 20
2.6.3
Perfekcionista .............................................................................................. 20
2.6.4
Pirát .............................................................................................................. 20
2.7
Vliv křesťanského náboţenství a křesťanské výchovy na syndrom pomocníka 21
2.8
Syndrom vyhoření ............................................................................................... 22
3
Možnosti prevence a léčby syndromu pomocníka ............................................. 24
3.1
Vzdělávání a výcvik ............................................................................................ 24
3.2
Supervize ............................................................................................................. 24
4
Hry a cvičení ke zkoumání tématu syndromu pomocníka ................................ 26
4.1
Práce s tělem a zkoumání tématu SP .................................................................. 26
4.1.1
Cvičení „BAF“............................................................................................. 26
4.1.2
Cvičení „DÁVÁNÍ A BRANÍ“ ................................................................... 27
4.1.3
Cvičení „BUBLINA“................................................................................... 27
4.1.4
Cvičení „RUCE“ .......................................................................................... 28
4.2
Výtvarné techniky a zkoumání SP ...................................................................... 28
4.2.1
Nekontrolovaná malba ................................................................................. 28
4.2.2
Společná mandala ........................................................................................ 29
4.2.3
Tanec v kruhu .............................................................................................. 29
4.2.4
Koule............................................................................................................ 30
4.2.5
Ţeny (a muţi) kmene Kaďuveo ................................................................... 31
4.2.6
Ostrovy ........................................................................................................ 31
Závěr .............................................................................................................................. 32 Seznam pramenů a literatury ...................................................................................... 34
Úvod Důvodem pro psaní závěrečné práce na toto téma je fakt, ţe mne syndrom pomocníka a jeho problematika během studia sociální práce natolik zaujal, ţe jsem si chtěla informace o dané problematice prohloubit. Dalším důvodem, proč jsem si zvolila toto téma bylo zjištění, ţe většina studentů CARITAS – Vyšší odborné školy sociální Olomouc, kterým jsem se o tomto syndromu zmínila, vůbec netušila, o jaký syndrom se vlastně jedná. Přitom si myslím, ţe by s ním měli být seznámeni všichni pracovníci v pomáhajících profesích, protoţe právě oni jsou tímto syndromem nejvíce ohroţeni. Moje práce tudíţ směřuje zejména ke studentům sociální práce a pracovníkům v sociálních sluţbách, kteří by se o problematice syndromu pomocníka chtěli dozvědět více. Nejde o to, abych pomáhající profese nějak zdiskreditovala nebo ukázala, ţe touha pomáhat je v zásadě špatná a egoistická. Spíše se chci zamyslet nad motivy našeho pomáhání druhým a poukázat na nebezpečí stojící v pozadí některých motivů volby pomáhající profese. Kdyţ se totiţ budeme snaţit porozumět vlastním slabostem a nedostatkům, budeme pak moci lépe a účinněji pomáhat druhým. Cílem absolventské práce je zkonstruovat soupis hlavních a relevantních poznatků o syndromu pomocníka pro zodpovězení otázky, jaké příznaky syndromu pomocníka se vyskytují u studentů CARITAS - Vyšší odborné školy sociální Olomouc, která bude předmětem výzkumného šetření v mé bakalářské práci odevzdané v souběţném studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Tato absolventská práce je prací teoretickou. Všechny své informace čerpám pouze z odborné literatury a článků, které se tomuto tématu věnují. Jelikoţ je však zaměřena na jeden konkrétní syndrom pojmenovaný jediným autorem Wolfgangem Schmidbauerem, čerpala jsem většinu informací především z knih tohoto autora, a to v kapitolách, které se tohoto syndromu bezprostředně týkají. Při psaní jsem pouţila metodu kompilace a analýzu odborné literatury. Práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol. V první části se věnuji charakteristice pomáhajících profesí. Vymezuji pojem pomáhající profese, charakterizuji pracovníka v pomáhajících profesích a v poslední části první kapitoly se zabývám vědomým a nevědomým motivům pomáhání. Druhá kapitola se zaměřuje konkrétně na syndrom pomocníka, jeho charakteristiku a s ním související jevy jako například deprese nebo 6
agrese. Dále hovořím o pěti nejdůleţitějších oblastech osobnosti pomáhajícího, jimiţ jsou odmítání ze strany rodičů, identifikace s náročným rodičovským Nadjá, skrytá narcistická nenasytnost, vyhýbání se vztahům k lidem, kteří nepotřebují pomoc, tedy vztahům na základě vzájemnosti dávání a braní, a nepřímé vyjadřování agresí proti těm, kteří nepotřebují pomoc. Následně jsem vymezila čtyři typy pomahačů, které charakterizoval W. Schmidbauer a pojmenoval je jako oběť povolání, pomocník, který štěpí, perfekcionista a pirát. Třetí kapitola pojednává o moţnostech prevence a léčby syndromu pomocníka formou vzdělání, výcviku a supervize. Poslední kapitola je pak věnována hrám a cvičením ke zkoumání tématu syndromu pomocníka, zejména práci s tělem a výtvarným technikám.
7
1 Pomáhající profese 1.1 Vymezení pojmu pomáhající profese Psychologický slovník (Hartl, Hartlová, 2000, s. 185) definuje pomáhající profese jako „souhrnný název pro veškeré profese, jejichž teorie, výzkum a praxe se zaměřují na pomoc druhým, identifikaci a řešení jejich problémů a na získávání nových poznatků o člověku a jeho podmínkách k životu, tak aby mohla být pomoc účinnější.“ Pomáhající profese se tedy, jak píše Barker (dle Matouška, 2013, s. 506), vyznačují především tím, ţe se zaměřují na pomoc lidem, kteří se potýkají s určitými problémy a potřebují specializovaný typ podpory. Cílem pracovníků v těchto profesích je pomoci jim jejich problémy zvládat a poskytnout jim prostor a moţnosti pro uspokojování jejich potřeb. Do pomáhajících profesí se řadí především zdravotníci, pedagogové, sociální pracovníci, ale i duchovní, psychologové nebo terapeuti. Mohli bychom říci, ţe tato povolání se od jiných odlišují také v tím, ţe se v nich klade velký důraz na vztah mezi pracovníkem a klientem, a také to, ţe pracovník musí do pracovního procesu zapojovat ve velké míře vlastní osobnost. (Géringová, 2011, s. 21)
1.2 Sociální práce Vzhledem k tomu, ţe studuji sociální práci, bych se nyní ráda v krátkosti zaměřit na pomáhající profesi a krátce ji charakterizovat. Definovat sociální práci jako pomáhající profesi není vůbec jednoduché, protoţe je obecně povaţována za velmi různorodou a obtíţně uchopitelnou. Podle Matouška (2001, s. 10) se sociální práce během 20. století stala společenskovědní disciplínou i oblastí praktické činnosti, jejímţ cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů (např. chudoby, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace určitých skupin, delikvence mládeţe, nezaměstnanosti). Sociální práce se opírá jednak o rámec společenské solidarity, jednak o ideál naplňování individuálního lidského potenciálu. Sociální pracovníci pomáhají jednotlivcům, rodinám, skupinám i komunitám dosáhnout způsobilosti k sociálnímu uplatnění nebo ji získat zpět. Kromě toho pomáhají vytvářet pro jejich uplatnění příznivé společenské podmínky.
8
Mezinárodní etický kodex uvádí tuto aktuálnější definici sociální práce: Profese sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v lidských vztazích a také zmocnění a osvobození lidí v zájmu zvýšení blaha. Sociální práce zasahuje v oblastech, kde dochází k interakci lidí a jejich prostředí, a vyuţívá k tomu teorie lidského chování a sociálních systémů. Základem sociální práce jsou principy lidských práv a sociální spravedlnosti (Nečasová, 2004, s. 32).
1.3 Pracovník v pomáhajících profesích Zjednodušeně můţeme říci, ţe pomáhající pracovník je ten, který pomáhá druhému. Jak jsem jiţ zmínila výše, právě osobnost je hlavním a nejdůleţitějším nástrojem pracovníka v pomáhajících profesích a má velký vliv na kvalitu jeho práce. (Kopřiva, 2011, s. 14) Pro výkon jeho povolání je také nezbytně nutné, aby měl řadu předpokladů a dovedností jako např. schopnost empatie, přitaţlivost, důvěryhodnost, zdatnost a inteligenci a také komunikační dovednosti. (Matoušek, 2003) V případě osobnostních předpokladů pomáhajícího musíme brát v potaz téţ určité nebezpečí, které můţe vyplývat ze samotné povahy pomáhající profese. (Kraus, Poláčková a kol., 2001, s. 178) V pomáhání vidí mnoho lidí smysl svého ţivota, cítí se být uţiteční. Tyto a další zisky, které mohou z pomáhání pramenit, mohou být však zároveň potenciálním zdrojem problémů. Pomáhající se můţe např. pomocí kontaktu s klienty snaţit překonat pocit osamělosti a nejistou sebeúctu, kterou pociťuje. (Kopřiva, 2011, s. 17) Kdyţ je pomáhající vnitřně nejistý, zakomplexovaný a neurotický, můţe se z pomáhání stát posedlost, jejímţ prostřednictvím pomáhající řeší hlavně své vnitřní problémy, nikoli obtíţe klienta. Názory, ţe pomáhající profese si volí lidé s určitými rizikovými osobnostními dispozicemi, jsou poměrně časté. Můţeme si to dávat do souvislostí právě se syndromem pomáhajícího, kterému se chci v této práci věnovat podrobněji. (Matoušek, Hartl, 2003, s. 52) Lidé v pomáhajících profesích jsou také ve zvýšené míře ohroţeni tzv. syndromem vyhoření, který se syndromem pomáhajících úzce souvisí a o kterém se v krátkosti zmíním níţe. (Matoušek, Hartl, 2003, s. 52) Jak shrnuje ideálním pracovníkem pomáhající profese je tedy prosociálně orientovaná zralá osobnost, vědomá si svého ţivotního směřování, s příznivým a realistickým sebepojetím, osobnost bez neurotických či psychopatických rysů, s předpoklady sebereflexe vlastního rozhodování, jednání i emocí, otevřená podnětům, ochotná se vzdělávat i procházet pravidelnými supervizemi. Osobnost vědomá si zavazujícího étosu pomáhající profese a řady norem, jeţ je při jejím výkonu nutno dodrţovat. (Kraus a Poláčková, 2001, s. 178)
9
1.4 Vědomé a nevědomé motivy pomáhání Aniţ si to uvědomujeme, je naše jednání do velké míry ovlivněno řadou skrytých a neuvědomovaných motivů, potřeb a impulsů, představ a přání, které nám zůstávají skryté a jejichţ působení a vliv na naši osobnost si neuvědomujeme. Díky této skutečnosti můţe být naše sebepoznání omezeno. (Říčan, 2012) Hawkins a Shonet (2004, s. 23) zdůrazňují, ţe pro kaţdého, kdo chce pracovat v pomáhajících profesích, je nesmírně důleţité, aby se nejdříve zamyslel a uvědomil si, co přesně ho vedlo k volbě jeho povolání a jaký byl jeho hlavní motiv. Je těţké si přiznat, ţe motiv pomáhat můţe pramenit i ze stinných stránek naší osobnosti, jako jsou například touha po moci nebo naplňování vlastních potřeb prostřednictvím pomoci druhým. Protoţe, jak píše Güggenbuhl–Craig (2007, s. 14), „nikdo nedokáže jednat na základě pouze čistých motivů. I ty nejušlechtilejší činy vycházejí z čistých i nečistých, světlých i temných motivů.“ Kdyţ se totiţ budeme snaţit porozumět sami sobě, našim motivům a potřebám, budeme pak moci lépe porozumět a pomáhat druhým. Tak se také vyvarujeme toho, ţe budeme nevědomě vyuţívat druhé pro naše vlastní účely. (Hawkins, Shonet, s. 28) U kaţdého pomáhajícího mohou být osobní motivy pro pomáhání různorodé. Mohou pomáhat na základě svého náboţenského přesvědčení nebo můţe jít o neuvědomovanou snahu léčit si vlastní psychická traumata. (Matoušek, 2003, s. 55) Jestli je duševní stav pomáhajícího v pořádku nebo je poznamenán nějakou duševní poruchou, lze stanovit obtíţně, protoţe v naší společnosti není běţné toto altruistické chování zaloţené na pomoci druhým nějak zkoumat či hodnotit, i kdyţ, jak si ukáţeme níţe, se za ním můţou skrývat sobecké motivy spojené s agresí nebo skrývaná touha po moci. (Matoušek, 2003, s. 59) Pokud si pomáhající bude vědom svých stinných stránek, bude mít menší potřebu přisuzovat jiným to, co nedokáţe přijmout sám u sebe. Jestliţe se pomáhající zaměří na vlastní stíny, bude méně náchylný k fantaziím o vlastní všemocnosti, o tom, ţe změní ostatní nebo svět, kdyţ přitom nedokáţe změnit sám sebe (Hawkins a Shonet, 2004, s. 24).
Ti, kteří se bezmocnými pomocníky zabývají, mají často problém rozlišit, jestli se u pomocníků jedná o spontánní, emocionálně danou ochotu pomáhat, nebo se za jejich pomáháním skrývá určitá obrana. Je zde totiţ určité riziko toho, ţe v případě vnitřní konfrontace pomáhajícího se svou vnitřní motivací pomáhání se dotyčným zatvrdí srdce a v případech, kdy bude jejich pomoc někdo potřebovat, budou jen lhostejně přihlíţet.
10
Stanovit nějaká pravidla pro pomáhání nebo dát recept na to, jak má to správné pomáhání vypadat, je dost obtíţné. Podle Schmidbauera je uţitečné následující rozdělení: 1. Spontánní pomáhání „milosrdného samaritána“, který potřebného neodmítne, ale ujme se ho a pomůţe mu. Ke svému pomáhání nepotřebuje ţádnou teorii ani povolání. 2. Racionálně řízené a plánované pomáhání výměnného charakteru. 3. Pomáhání kvůli narcistickému uspokojení, uznání, moci a emocionální blízkosti doprovázené kontrolou. (Schmidbauer, 2008, s. 134 – 135)
11
2 Syndrom pomocníka Důvodem, proč se Wolfgang Schmidbauer, německý psychoanalytik a spisovatel začal zabývat syndromem pomocníka a zkoumat jej, bylo to, ţe si začal všímat osobních situací lidí ze sociálních povolání. Zaznamenal u nich, ţe mají často problémy vyrovnat se sami se sebou, a také se svou prací. (Schmidbauer, 2008, s. 127) Vypozoroval, ţe pro jejich osobnost je charakteristické to, ţe mají strach z upřímnosti, otevřenosti a vzájemných vztahů. Mezi další osobní slabosti, které se u těchto osob vyskytovaly, byly projevy nepřímé agrese, nedůvěry a extrémní lpění na pravidlech. Jako základní charakterovou problematiku těchto osob spatřuje v nenapadnutelné fasádě, která se stala osobnostní strukturou pomáhajícího, a dále také v potlačovaných narcistických potřebách. (Schmidbauer, 2008, s. 127) Signály potlačených nebo popřených narcistických potřeb jsou podle Schmidbauera (2000, s. 136) např. Neschopnost cítit se dobře při přijímání chvály a uznání. Vyhýbání se jasným dohodám o výkonu a protisluţbě s klientem. Neurčité nabídky pomoci. Popírání neúčinnosti některých opatření. Časté pocity zklamání ve směru vlastních očekávání vděku klientů nebo jejich uzdravení. Strach poţadovat na oplátku něco od klientů (přesný příchod, dodrţování dohod, placení účtů). Schmidbauer na tyto poruchy, které označil jako syndrom pomocníka, upozornil poprvé v roce 1977 v práci nazvané Bezmocní pomáhající, přeloţené do češtiny v r. 2000 pod názvem Psychická úskalí pomáhajících profesí. V roce 2008 pak napsal o tomto syndromu celou knihu nazvanou Syndrom pomocníka.
2.1 Definice syndromu pomocníka Podle Schmidbauerovy definice (2008, s. 16) „syndrom pomocníka tkví v neschopnosti projevit vlastní city a potřeby, která se stala součástí osobnostní struktury. V ní se spojila se zdánlivě nenapadnutelnou fasádou v oblasti sociálních služeb a latentními fantaziemi o vlastní všemohoucnosti.“ Syndrom pomocníka (dále jiţ jen SP)
12
je tedy dle Schmidbauera (2000, s 21) „spojením charakteristických osobnostních rysů, jež dělají ze sociální pomoci na účet osobního vývoje strnulou životní formu.“ Vnitřní svět osob se SP je moţné obrazně popsat jako zanedbané, hladové dítě za nádhernou a pevnou fasádou. (Schmidbauer, 2000, s. 17) Matoušek (2003, s. 59) ve své knize charakterizuje SP jako „specifickou narcistickou poruchu, jejímž prostřednictvím pracovník v pomáhající profesi řeší, většinou nevědomě, své rané trauma odmítnutého dítěte.“ Právě problematika narcistického uspokojení je u SP velmi důleţitá. Projevuje se tím, ţe kaţdá malá chyba vyvolává v pomáhajícím směsici špatných pocitů, pramenících z minulosti, ovlivňují osobnost pomáhajícího a zpochybňují její já. (Schmidbauer, 2000, s. 19 – 20) SP, jako zdánlivě dokonalá a všemohoucí fasáda pomáhajícího člověka, která je spojená s neschopností vyjádřit vlastní pocity a potřeby, je podle Schmidbauera ve sféře sociálních sluţeb velmi rozšířená. (Schmidbauer, 2000, s. 15) Tato fasáda se stala osobnostní strukturou. To znamená, ţe slabost, bezmoc a potřebnost se přijímají u druhého člověka, u těch, kterým pomáháme, ale nepřijímají se u sebe sama. Jako kdyby právo něco potřebovat, mít slabost, být nemocný, mít neurotické problémy by mohli mít všichni ostatní, ale ne sám pomáhající. (Schmidbauer, 2000, s. 16) Bezmocný pomocník se snaţí svým nadměrným pomáháním kompenzovat pocity vnitřní prázdnoty a bezcennosti. Tyto pocity vznikají v důsledku nevyjádřených emocí a díky nedostatku emocionální komunikace s druhými. Vytváření jiné formy komunikace a emocionálních vztahů, ve kterých by bezmocný pomocník jak kontrolovaně dával, tak také ţivě přijímal, je pro něj totiţ velmi obtíţné. (Schmidbauer, 2008, s. 20 - 21)
2.2 Zranění utrpěná v dětství Odmítnutí dítěte rodiči se můţe projevovat různě a můţe se týkat jen určitých vývojových období. Dítě můţe být nechtěné, rodiče mohou dítě přijímat jen z pozice svého Nadjá a ne svým cítěním, nebo mohou být příliš zaneprázdnění jinými vlastními zájmy a dítěti se dostatečně nevěnují. Z těchto důvodu se můţe dítě cítit nechtěné a nadbytečné. Ve všech těchto podobách odmítnutí rodiči dochází u dětí k menšímu nebo většímu zranění. (Schmidbauer, 2000, s. 40)
13
Charakteristické pro osoby se SP je to, ţe svůj sebecit zaměřují více na vztahy jednostranné neţ na vzájemné vztahy k druhým lidem. Dítě, které není milováno a přijímáno takové, jaké je, se všemi svými pocity a vlastnostmi, ale na základě svého chování, kterým se přizpůsobuje idealizovaným představám rodičů, věří, ţe lásku rodičů získá jen díky tomu, co dělá, ne kvůli tomu, jaké je. Za tímto postojem se skrývá hluboké narcistické poranění dítěte. Toto zranění vzniklo ze situace závislosti a blízkosti, s kterou dítě přistupuje ke svým rodičům a z které poté v důsledku vytěsnění pramení nenasytně působící narcistická potřeba. (Schmidbauer, 2000, s. 42)
2.3 Deprese I kdyţ se jednotlivé pomáhající profese v určitých věcech od sebe navzájem odlišují, můţe se u nich objevovat společná charakteristika, kterou je psychická náchylnost k depresím. Zvláště pak v situacích, kdyţ se pomáhající dostane do krize a potřebuje pomoc. Také Schmidbauer (2000, s. 19) uvádí, ţe syndrom pomáhajících je často spojen s duševní poruchou zvanou deprese. U lidí s depresí můţeme často pozorovat souvislost mezi jejich duševním onemocněním a dětstvím či volbou jejich povolání. Na rozdíl od lidí, kteří jsou ve vnímání sebe sama stabilní a jsou schopni zpracovávat křivdy od svého okolí na základě realistického hodnocení, člověk se sklonem k depresi díky své narcistické poruše nedokáţe reálně vnímat jednotlivé chyby své osobnosti, ale bere je jako důkaz toho, ţe je celkově neschopný. (Schmidbauer, 2008, s. 24) Problematika depresí a jejich symptomů je u bezmocných pomocníků o to větší, čím těţší je pro ně přijmout pomoc a přiznat si vlastní nedostatečnost a slabost. Pro mnoho pomocníků je právě přijetí pomoci od druhých velmi těţké a berou ji jako prohru, i kdyţ svým klientům tvrdí pravý opak a ujišťují je o tom, ţe mít symptomy a přijmout pomoc od druhých není ţádná hanba. (Schmidbauer, 2008, s. 24) Toto odmítání pomoci patří k jejich obranné struktuře, kdy se jiţ v dětství naučili pomáhat druhým na úkor vlastních přání a potřeb. Pomoc jsou ochotni přijímat maximálně ve formě dalšího vzdělávání, aby tak ještě více zdokonalili svou schopnost výkonu pomoci. Jinými slovy také můţeme říci, ţe nevyhledávají terapii, aby se uzdravili, ale aby svou depresi či jiné duševní onemocnění ještě více zdokonalili. (Schmidbauer, 2000, s. 20)
14
Baumgartner (podle Doleţela, 2008, s. 17-18) se zmiňuje o depresivních osobnostních strukturách katolických duchovních, které se ale mohou vztahovat i na ostatní pomáhající profese. Podle psychodiagnostických testů bylo vypozorováno, ţe značný počet kněţí a ostatních duchovních vykazují tyto společné vlastnosti: Jsou více introvertní a nemají tak velkou potřebu kontaktů. Mají strach z kritiky a neúspěchu. Mají tendence k ústupnosti, zdráhavosti a přemrštěné zdvořilosti. Mají problémy říci „ne“ a poţadovat něco od druhých. K sociálním konfliktům se staví nezaujatě a s odstupem. Vytvářejí si větší tlak na vlastní perfektnost. Sebe sama jsou schopni akceptovat, jen pokud dosáhnou nějakého výkonu. Mají strach z odhalení svých slabostí a chyb před druhými. Neprojevují agresi vůči druhým, ale namiřují ji proti sobě ve formě sebekritiky a pocitů viny. Všechny tyto vlastnosti jsou charakteristické pro depresivní osobnost. Dále je pro tyto osoby charakteristické, ţe nedokáţí poţadovat také něco pro sebe a úplně rezignovali na vlastní přání a potřeby. V jejich ţivotě tak často dochází k sebe-odříkání a sebe-vydání, které často hraničí aţ se sebeobětováním. (Doleţel, 2008) U depresivního typu osobnosti dále dominuje neustálý tlak na výkon, který můţe pramenit z nedostatečného vědomí vlastní hodnoty. Spokojený sám se sebou můţe být jen tehdy, pokud cítí, ţe je potřebný a ţe je dobrý v tom, co dělá. V jeho případě je to právě v pomáhání a v obětování se pro druhé. Tím, ţe jej druzí potřebují a ţádají o pomoc, se stabilizuje jeho labilní sebevědomí a dostává se mu psychického ocenění. To sebou ale nese určité riziko, protoţe aby si dokázal svoji vlastní hodnotu, bude na sebe brát úkoly, které by si měl klient řešit sám. Přejímáním odpovědnosti za své klienty však omezuje účinnost své pomoci a hrozí, ţe jeho pomoc bude neúspěšná. Při neúspěchu ho pak znovu zaplavují depresivní pocity neuţitečnosti a nehodnoty. (Doleţel, 2008) Deprese souvisí s poruchami zpracovávání agrese, které se budu v krátkosti věnovat v následující kapitole.
15
2.4 Agrese V naší kultuře a společnosti patří agrese mezi nejvíce neţádoucí a potlačované pocity. Přitom tento pocit, který vnímáme, se zpočátku nedá hodnotit ani jako dobrý, ani jako špatný. Rozhoduje aţ to, jak s tímto pocitem naloţíme a jaké bude mít naše rozhodnutí následky. (Frielingsdorf, 2000, s. 42 - 43) Agrese, zejména pak ta nepřímá, je jedním z důleţitých aspektů SP. Bezmocní pomocníci tyto proţívané agrese neprojevují přímo, ale oklikou v podobě prosazování ideálu či morální normy. (Schmidbauer, 2008, s. 119) Příčinou těchto nepřímých agresí můţe být to, ţe bezmocný pomocník se v dětství naučil potlačovat vztek, který vznikl na základě narcistických poranění, protoţe si uvědomoval, ţe by byl jeho projevením ohroţen vztah k rodičům, na kterých záviselo jeho emocionální přeţití. Dítě si od rodičů postupně začalo udrţovat odstup. Ten dále napomáhal jeho špatnému rozvoji a přizpůsobení. Agresím rodičů namířených proti jeho špatným stránkám se nedokázal bránit, a tak u něj došlo k identifikaci s útočníkem a následným trvalým pocitům viny. Vlastní proţívání pak dítě nevnímalo přirozeně, ale třídilo je podle kategorií na „správné“ a „nesprávné“. Svá spontánní přání povaţovalo zpravidla za „nesprávná“, potlačovalo je a ve formě výtek začalo pouţívat proti sobě nebo svému okolí. (Schmidbauer, 2000, s. 76 – 77) Ten, kdo se jako dítě potýkal s agresí ze strany rodičů a zároveň mu bylo zakázáno projevit agrese vlastní, má později problémy se zvládáním ţivota a s navazováním vztahů. Měli bychom si proto uvědomit, ţe agrese patří k ţivotu a jsou předpokladem pro jeho zdravé utváření. (Frielingsdorf, 2000, s. 44) Začneme-li si svůj vraţedný vztek připouštět a proţívat ho vědomě, můţeme ho proměnit v pozitivní energii.
Jde jen o to, abychom si zpětně vybavili všechen
potlačovaný pocit vzteku, zlosti, hněvu nebo strachu a znovu se ho snaţili intenzivně proţít. Jedině tak budeme schopní oprostit se od všech těchto negativních pocitů, které jsme proţívali v době našeho dětství, a zjistit, ţe nad námi nemají uţ ţádnou moc. V průběhu tohoto procesu, kdy se učíme naše pocity zvládat a znovu proţívat, můţe nastat proměna. (Frielingsdorf, 2000, s. 35)
16
2.5 Konfliktní oblasti osobnosti pomáhajícího V další kapitole bych chtěla nastínit pět nejdůleţitějších konfliktních oblastí osobnosti pomáhajícího, které jsou v raném dětství utrpěné, většinou nevědomé a nepřímé (1)odmítání ze strany rodičů, jeţ se dítě snaţí překonat (2) identifikací s náročným rodičovským Nadjá (3) skrytá narcistická potřebnost (4) vyhýbání se vztahům k lidem, kteří nepotřebují pomoc, vztahům na základě vzájemnosti dávání a braní a (5) nepřímé vyjadřování agresí proti těm, kteří nepotřebují pomoc. (Schmidbauer, 2000, s. 67)
2.5.1 Odmítnuté dítě Odmítnuté dítě je pojem, kterým chtěl Schmidbauer vysvětlit situaci pomocníka, který se bojí své emocionality, protoţe si v této oblasti nevěří a cítí se v ní slabý. Chce ze sebe udělat jedince, který je silný a výkonnější a tím dokázat svoji hodnotu a schopnosti. (Schmidbauer, 2008, s. 31) Na otázku, proč se pomocník stylizuje do role silného a přenechává závislost a emocionální neuspokojenost jiným, Schmidbauer (2008, s. 31 - 32) odpovídá, ţe to můţe souviset s těţkým dětstvím pomocníka a jeho odstrkováním ze strany rodičů. Vlivem těchto skutečností se pak z těchto zanedbávaných dětí stávají lidé buď asociální, nebo příliš sociální. Další příčinou rozvoje syndromu pomocníka u dětí můţe být přílišné obdivování ze strany rodičů a také to, kdyţ je rodiče brali jako náhradu za svého partnera. To, ţe si bezmocný pomocník nedokáţe přiznat své dětské stránky, můţe mít tedy své kořeny v zanedbávání, zneuţívání, opomíjení nebo přetěţování ze strany neempatických rodičů v době jeho dětství. Své dětské stránky můţe ale odmítat i z toho důvodu, ţe byl v dětství příliš rozmazlován. Na základě toho ho pak v době jeho dospívání vrstevníci označovali jako dětinského uplakánka a neschopné mimino. V obou těchto případech u postiţeného dochází k neuspokojení jeho potřeb. Jejich popírání způsobuje vnitřní napětí, které se postiţený snaţí řešit přenecháním závislosti a neuspokojenosti jiným. (Schmidbauer, 2008, s. 31 – 32) Schmidbauer (2008, s. 32) k tomu ještě dodává, ţe „své vnitřní dítě pomocník odmítá především pro jeho zranitelnost, závislost, dětskou touhu po uznání, potřebu exhibicionistického vyjádření vlastního narcismu – to vše ho může zostudit.“
17
2.5.2 Identifikace s jáským ideálem Zde se budu zabývat pojmy jáský ideál a nadjá, které spolu souvisejí. Abychom porozuměli pojmu nadjá, můţeme ho chápat jako něco, co kritizuje, trestá a vyvolává pocity viny v našem já. Jáský ideál je proti tomu něco, o co usilujeme. Já se tedy snaţí dosáhnout jáského ideálu. Naše nadjá nám pak v případě, ţe dojde k dosaţení ideálu, o který usilujeme, slíbí totální harmonii. Kdyţ selţeme proti našemu nadjá, zaplaví nás pocit viny, zatímco kdyţ dojde k selhání vůči jáskému ideálu, provází nás spíše pocit studu. U zdravého člověka se jáský ideál, nadjá, já a ono v dlouhých bezkonfliktních periodách společně vzájemně doplňují, zasahují do sebe a nedají se od sebe vůbec rozlišit. Kdybychom si chtěli tyto pojmy ještě více přiblíţit, tak bychom je měli chápat jako metafory, které neoznačují ţádné věci, ale slouţí člověku, aby mohl porozumět svému proţívání a orientovat se ve vlastním nitru. Slouţí nám k tomu, abychom mohli lépe porozumět nevědomým strukturám osobnosti člověka a na základě jeho biografie mu lépe porozuměli a pochopili ho. (Schmidbauer, 2008) Schmidbauer (2008) objasňuje, ţe u SP „jáský ideál a nadjá extrémně sílí a tak říkajíc nahrazují diferencovanou strukturu já. Vnímání potřeb klientů jim dalekosáhle nahrazuje diferencované vnímání vlastních potřeb i pocit, že jsou přece odpovědní také za své vlastní ukojení a spokojenost“. Člověk, který se cítil být v dětství milován a respektován, pak v ţivotě snáze nalézá rovnováhu mezi přáními a emocemi na straně jedné a postoji a výkony na straně druhé. Na rozdíl od bezmocného pomocníka můţe do vztahů vnášet svůj egoismus. V případech, kdy si chce zjednat respekt nebo prosadit své cíle, se však dokáţe svého egoismu a svých agresí vzdát. (Schmidbauer, 2008)
2.5.3 Narcistická nenasytnost Podle
Schmidbauera
(2008,
s.
43)
je
nenasytnost
těsně
spojena
s perfekcionismem a má velký vliv na kvalitu pomoci. Nenasytný pomocník totiţ nedokáţe vnímat, kdy jeho pomoc uţ není nutná a kdy se klient bez ní odejde. Navíc je pro něj těţké stáhnout se do pozadí a nepomáhat. Ten, kdo se snaţí o dokonalost, je neustále zraňován, protoţe dokonalosti nemůţe dostát. Snaţí se tak alespoň o upevňování své moci a zdokonalování svých schopností.
18
2.5.4 Uhýbání před vzájemností Bezmocný pomocník je necitlivý ke svým emocionálním potřebám. Neumí je přiměřeně vnímat a projevovat, protoţe se naučil potlačovat své dětské stránky a emoce. Vstupuje pouze do vztahů, ve kterých můţe dávat, být v roli nepostradatelného pomáhajícího. Vědomí, ţe jej někdo potřebuje, mu dodává jistotu. Naopak své vlastní potřeby a přání se naučil nevnímat a sám pro sebe nic nepotřebovat. Vyhýbá se komunikaci a ţije v jednostranných vztazích. Ţe mu něco chybí, začíná vnímat, aţ kdyţ do svých jednostranných vztahů zabředne hlouběji. (Schmidbauer, 2008, s. 40 – 41)
2.5.5 Nepřímá agrese K odmítnutému dítěti patří stupňování agresivity, která se nemůţe projevit. Díky zraňování jeho dětských potřeb se v dítěti probouzí narcistický hněv, který se však naučí potlačovat. Příčinou tohoto hněvu můţe být prostředí, zvláště pak rodiče, na které je dítě odkázáno a kteří jsou vůči dítěti lhostejní, sebestřední nebo dokonce nepřátelští. Odmítané dítě pak řeší dilema, kdy se chce na jednu stranu pomstít těm, kteří jej zraňují, ale na druhou stranu si uvědomuje, ţe je na nich závislé. (Schmidbauer, 2008, s. 46 - 50)
2.6 Typy pomahačů V této kapitole se pokusím krátce popsat čtyři typy pomahačů, které Schmidbauer (2008, s. 135 – 136) vypozoroval během svých praxí a spolupráce s lidmi ze sociálních povolání. Tyto pomahače nazval jako: 1. „Oběť povolání“ – jeho profesní identita úplně poţírá soukromý ţivot. 2. „Pomocník, který štěpí“ – v osobních vztazích se chová úplně jinak neţ ve vztazích profesních. 3. „Perfekcionista“ – úsilí o výkonnost přenesl na spontánní, emocionální kvality. 4. „Pirát“ – vyuţívá profesních moţností utváření a kontroly vztahů ke svému osobnímu, soukromému prospěchu.
19
2.6.1 Oběť povolání U oběti povolání je charakteristické, ţe zcela propadá své profesi. Nemyslí v podstatě na nic jiného neţ na své povolání. I jeho kontakt s lidmi se omezuje pouze na vztahy s kolegy, a to i v případech trvalejších emocionálních vztahů. Při četbě knih se zaměřuje jen na čtení odborné literatury. Nedokáţe svou profesi oddělit od soukromého ţivota a stejně tak i veřejnou sféru od intimní. Názor, ţe člověk by se měl zcela odevzdat svému povolání, má podle Schmidbauera (2008, s. 136) náboţenskou povahu.
2.6.2 Pomocník, který štěpí Tento typ pomocníka na rozdíl od „oběti povolání“ striktně odděluje své povolání od soukromého ţivota a odmítá, aby mu do něj jeho profese nějak zasahovala. Své zaměstnání vykonává jen kvůli finančnímu zabezpečení nebo proto, aby si zajistil smysluplné místo ve společnosti, případně kvůli oběma důvodům zároveň. Velký důraz klade na rodinu. Rodina je pro něj místem odpočinku, bezpečným zázemím a únikem od pracovních povinností. V roli pomáhajícího, který přichází do kontaktu s lidmi a jejich emocionálními slabostmi, se však můţe dostat do situace, kdy tyto emoce ovlivní a poznamenají i jeho samého. (Schmidbauer, 2008)
2.6.3 Perfekcionista Tento typ pomocníka bere své povolání jako něco, co mu pomůţe najít ztracenou celost, co ho můţe posunout k ideálnímu vztahu, který hledá mimo jiné s velkým úsilím i v soukromém ţivotě. Neohroţuje ho ani tak jeho profesní růst, jako spíše to, ţe se snaţí přenášet své vize dokonalých profesních vztahů i do svých vztahů intimních. (Schmidbauer, 2008)
2.6.4 Pirát Pirát, jako poslední typ pomocníka, je opakem perfekcionisty. Pirát vyuţívá svou profesní roli a její moţnosti k tomu, aby si obohatil svůj soukromý ţivot. Tak můţe vzniknout např. sexuální vztah mezi pomocníkem a jeho klientem. Pirát oproti jiným typům pomahačů potlačuje své dětské potřeby méně a hledá kompromisy. Ty si poté 20
ospravedlňuje různými teoriemi pomáhání, které kladou důraz na intimní blízkost a vztah mezi pracovníkem a klientem. Čím méně jsou piráti sebekritičtí a čím méně dokáţou své problémy sdílet s jinými pomocníky, tím více jsou nebezpečnější. (Schmidbauer, 2008, s. 149 – 152)
2.7 Vliv křesťanského náboženství a křesťanské výchovy na syndrom pomocníka Kaţdý, kdo se hlouběji zabývá problémy pomáhajících profesí, je nucen zabývat se také tím, jestli můţe mít na tyto problémy vliv křesťanské náboţenství a křesťanská výchova. Křesťanství totiţ klade altruistické hodnoty nad hodnoty egoistické(Schmidbauer, 2000, s. 33 - 34) Křesťanství také často nabádá a motivuje věřící lidi k tomu, aby pomáhali svým bliţním v nouzi i za cenu vlastního pohodlí, a tak se křesťan dostává do nezáviděníhodné pozice. (Opatrný, 2011) V Písmu svatém se totiţ píše: „Miluj svého bližního jako sám sebe!“ – „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí“. (Mt, 22, 39, Lk, 6, 27) Odkaz, abychom milovali svého bliţního jako sebe sama, ale pomáhající dokáţe splnit jen z první poloviny. S tím, aby měl rád i sám sebe, má problémy. Výstiţně zde říká Schmidbauer (1992, podle Kopřiva 2000): „Má rád svého bližního místo sebe samého.“ Pro klienty se obětuje sice rád, ale zároveň je tím sám zatěţován. (Kopřiva, 2011, s. 19) Poznamenáni však můţou být také klienti, protoţe křesťanská víra můţe pomocníka paradoxně vést k neúčinnému poskytování pomoci, která nemá nic společného s láskou k bliţnímu. Můţe se totiţ stát, ţe svým klientům nejenţe nepomáhá, ale udrţuje je v jejich tíţivé situaci, nebo ji dokonce prohlubuje. (Opatrný, 2011) Pokud křesťan, v rámci probouzení své lásky k bliţnímu, nedokáţe pochopit a vyrovnat se s tím, ţe křesťanský koncept milosrdenství můţe být v sociální práci kontraproduktivní, mohou se kromě jeho dobrých motivů projevit i jeho falešné motivy k pomáhání. (Opatrný, 2011) Někteří věřící to můţou mít tak, ţe pomoc druhým berou jako svoji povinnost. Křesťanská výchova totiţ často lidi učí, co se má a co naopak ne. Bible na mnoha místech nabádá k pomoci bliţním a věřící se pak staví do role toho, který by měl chtít upřímně pomáhat za kaţdou cenu druhým. Přemáhají se například i v situacích, kdy se jim pomáhat vůbec nechce a kdy je to naopak zatěţuje. Ţádanou pomoc ale nakonec poskytnou, protoţe ví, ţe dotyčný jejich pomoc nutně potřebuje. V tomto případě je 21
pro věřícího důleţité, aby si uvědomil a přiznal, ţe motivem jeho pomáhání jiţ není láska k bliţnímu, ale ţe mu pomáhá spíše z povinnosti. Přijetí této skutečnosti a uvědomění si své slabosti můţe být pro věřícího obtíţné, ale vţdy by se měl snaţit vidět naději v tom, ţe se mu jednou podaří dospět k pravému motivu pomáhání a objeví se u něj opravdová obětavá láska k bliţnímu. (Říčan, 2012) Z uvedeného tedy vyplývá, ţe k syndromu pomocníka, potaţmo k syndromu vyhoření, můţe vést špatná křesťanská výchova nebo falešné pojetí křesťanské víry, která je povrchní, formální, nedospělá či naivní. (Opatrný, 2011)
2.8 Syndrom vyhoření Jak asi kaţdý tuší, pomáhající profese patří mezi ty, jejichţ vykonávání můţe být spojeno s celou řadou obtíţí, problémů a zklamání. Od pomáhajícího se totiţ očekává, ţe bude mít k tomu, aby mohl pomáhat druhým, určité osobnostní dispozice, vzdělání a mnohdy i ochotu slouţit a přinášet oběti. U mnohých pracovníků však mohou tyto náročné poţadavky spojené s velkou psychickou, emocionální a někdy i fyzickou zátěţí, vést aţ k naprostému vyčerpání, resp. k tzv. vyhoření. (Jankovský, 2003, s. 157 - 158) Nejčastější příčinou vedoucí k syndromu vyhoření můţe být právě to, ţe pomocník trpí syndromem pomocníka. V ţádném případě to ale není pravidlem, a tudíţ není ţádoucí příznaky syndromu vyhoření u depresivního pomocníka spojovat vţdy se SP. Na druhé straně bychom neměli SP jako rizikový faktor zcela popírat. (Schmidbauer, 2008, s. 22) Syndrom vyhoření je soubor typických příznaků. Setkáváme se s ním zejména u pracovníků pomáhajících profesí, kteří jsou v kaţdodenním intenzivním kontaktu s lidmi a kteří se nenaučili zvládat svůj stres. (Matoušek, Hartl, 2003, s. 55) Syndrom vyhoření se nejčastěji objevuje u tzv. angaţovaných pomahačů, a to zejména ztrátou energie, radosti a nadšení ze své profese. Ztráta těchto pocitů potřebných při výkonu pomáhající profese často vede k celkové stagnaci aţ rezignaci pracovníka. Dostavují se pocity celkového vyčerpání, frustrace, podráţděnosti, nedůvěřivosti, deprese, apatie a cynismu. Můţeme pozorovat téţ fyzické, emocionální a mentální vyčerpání, které v zásadě způsobuje chronická zátěţ zapříčiněná dlouhodobým nasazením pro jiné lidi. (Jankovský, 2003, s. 158)
22
Podle Úlehly (2005, s. 120) je pro syndrom vyhoření typický pocit zklamání, ztráta zájmu o práci, pocit odmítnutí, neschopnosti a ztráta smyslu pro to, co dělá. Můţeme se s ním setkat v jakémkoliv zaměstnání a jeho příčinou je většinou dlouhodobě neřešený pracovní stres.
23
3 Možnosti prevence a léčby syndromu pomocníka 3.1 Vzdělávání a výcvik Jednou z moţností, jak můţe pracovník pracovat se svoji osobností, můţe být krátkodobá terapie. Je zde ale problém s tím, ţe se v ní nedá dost dobře navodit situace, ve které by byl pomáhající se SP v roli toho, který pomoc přijímá, a ne dává. U pomáhajícího se SP je totiţ velké riziko toho, ţe výcvik podstoupí kvůli jiným, a ne kvůli sobě. (Matoušek, 2003, s. 59) Proto by si měl kaţdý, kdo se rozhodne takový výcvik podstoupit, uvědomit, za jakým cílem tam vlastně šel. Cílem kaţdého pomáhajícího by mělo být především to, aby porozuměl sám sobě, a nikoliv, aby někdo porozuměl jemu. Důleţité je naučit se vlastní sebereflexi, k čemuţ nám mohou výcvik a psychoterapie vytvořit příznivější podmínky. (Kopřiva, 2011, s. 133) K tomu, aby byl výcvik účinný, je důleţité, aby byl dlouhodobý, důkladný a končil aprobací. Po celou dobu své profese by se měl pomáhající také pravidelně účastnit supervizí. (Matoušek, 2003, s. 59) Kopřiva (2011, s. 132) dodává, ţe smyslem těchto výcviků je uvědomit si svá hlavní citlivá místa, dostat se do kontaktu s nejdůleţitějšími vlastními emočními traumaty a najít pro ně pojmenování, aby se tak zmenšila moţnost, ţe si terapeut bude své vnitřní problémy odreagovávat na klientech, aby se budoucí terapeut naučil v celé své další profesionální dráze sám sebe reflektovat.
3.2 Supervize Matoušek (2013) charakterizuje supervizi jako „systematickou odborně vedenou reflexivní interakci lidí směřující k prohloubení kvality práce v určité pracovní oblasti.“ Supervize se snaţí detailněji a hlouběji odkrýt osobní motivace účastníků a pracovat s jejich potřebami, fantaziemi, pocity i vzájemnými vztahy. Pracovníci mohou do supervize přinášet vlastní náměty. Díky tomu můţe dojít k odkrytí skrytých překáţek a faktorů, které mu jeho práci ztěţují a o kterých třeba doposud nemluvil. Při skupinové supervizi je zde i výhoda toho, ţe můţeme vyuţít nápadů a potenciálu spolupracovníků, coţ můţe vést ke zlepšení spolupráce na pracovišti a tím přispívat k lepší motivaci pracovníků. Je zapotřebí, aby tento proces, který je mnohdy velmi křehký a náročný, byl
24
pro pomáhající co nejméně zatěţující a ohroţující a probíhal v dobré a klidné atmosféře. (Hawrdová, Broţa, 2008, s. 155) Smyslem supervize v případě sociální práce je pak prohloubení a udrţení dobré kvality sociálních sluţeb ve prospěch konkrétních klientů. Supervize můţe být zaměřena na práci s jednotlivými sociálními případy, nebo se věnovat pracovníkům a jejich hodnotám, postojům, chování vůči klientům nebo emočnímu zvládání práce a vztahům s kolegy. (Matoušek, 2013, s. 515) Pro pomáhajícího trpícího SP je velmi důleţité, aby cítil, ţe ho druzí obdivují, uznávají ho a jsou mu vděční. Pokud však svou práci vykonává bez supervize, mohou se tyto potřeby ještě více prohlubovat. Pomáhající se nemůţe řídit pouze vlastním svědomím a pocity, a proto je pravidelná supervize v pomáhajících profesích velmi důleţitá. (Matoušek, 2003, s. 59) Sebereflexe a poznání sebe sama právě pomocí výcviku a supervize můţe zabránit tomu, aby z touhy pomoci nezůstala u pomáhajícího jen touha po moci. (Baštecká, 2003 s. 334) Pro studenty pomáhajících profesí můţe být velmi přínosná supervize odborné praxe, která má být součástí jejich studia. Tato vzdělávací supervize je vyuţívána zejména při vedení studentů, ale můţe téţ odhalit závaţnější překáţky v postojích a způsobech proţívání studenta, které by byly při jeho budoucí práci kontraproduktivní a mohly by negativně ovlivňovat zejména jeho vztah s klientem. (Havrdová, 2007, s. 78 – 86) Pro studenta pomáhající profese je důleţité, aby mu vzdělávací supervize pomohla v jeho osobním zrání (profesionální identita, hodnoty a postoje, sebepoznání a zvládání profesionální role) a aby si díky ní osvojil zejména základní metody práce s klientem. (Ford a Jones, 1987, dle Havrdová, 2007)
25
4 Hry a cvičení ke zkoumání tématu syndromu pomocníka Géringová ve své knize Pomáhající profese (2011, s. 150) nabízí a popisuje několik zajímavých praktických her a cvičení ke zkoumání SP. Uvádí, ţe mnoho účastníků, kteří jejich kurzy absolvovali, hodnotí tyto výtvarné techniky a práci s tělem jako velmi zajímavé a hodnotné. Z toho důvodu bych chtěla kaţdé cvičení krátce popsat a zmínit jeho přínos pro lidi se SP.
4.1 Práce s tělem a zkoumání tématu SP V této části představím jednotlivá cvičení, která slouţí k prozkoumání a lepšímu pochopení různých oblastí, které pomáhajícímu činí potíţe. Pomáhající mají právě díky traumatům z dětství potíţe vstoupit do dětského proţívání. Tento krok zpět by u nich totiţ mohl vyvolat vzpomínky na jejich duševní rány a pocity bezmoci a vzteku. (Géringová, 2011, s. 154 - 155)
4.1.1 Cvičení „BAF“ I kdyţ se můţe toto cvičení zdát jako velmi jednoduché, pro mnohé účastníky je z pohledu proţívání velmi náročné. Zkoumá totiţ pomocníkovu schopnost opustit svoji roli a na chvíli si dovolit hrát si. Všímá si také toho, jak je pro mnohé pracovníky obtíţné téma opuštění a shazování vlastní váţnosti. Díky identifikaci s perfekcionistickým ideálem Nadjá mají právě s tímto pomáhající velké problémy. (Géringová, 2011, s. 155 156) Bezmocný pomocník není schopen na sebe pohlédnout z odstupu nebo s humorem. Potřel totiţ své dětské stránky s takovou krutostí, jakou zaţil v dětství, kdyţ se hrou pokoušel sblíţit s dospělými a byl pokaţdé odmítnut. Ve výchově, která dítě „spravedlivě, ale přísně“ cepuje, aby se stalo člověkem zaměřeným na výkon, v takové výchově není místo pro hru a kreativitu. (Schmidbauer, 2008, s. 45)
Při této hře si účastníci stoupnou do kruhu a první v kruhu dostane za úkol zahrát roli ideálního dospělého. Jeho soused má hrát roli malého dítěte. Úkolem účastníka v roli malého dítěte je bafnout na dospělého. Předem se však musí domluvit, jak si účastník, 26
který je v roli dítěte, představuje ideální reakci na bafnutí. Ze zkušeností vyplývá, ţe pro mnohé můţe být návrat do dětské role skutečně těţký z důvodu utlumení jejich dětských stránek. Při této hře se zkoumá to, jestli je pomáhající schopen vţít se do role dítěte, které si hraje, a přitom pouští nebo povoluje své kontrolující Já. (Géringová, 2011, s. 157 – 158)
4.1.2 Cvičení „DÁVÁNÍ A BRANÍ“ Toto cvičení slouţí ke zkoumání toho, jak je na tom pomocník s dáváním a přijímáním péče a pomoci. Cvičení se zaměřuje na jeho reakce v situaci, kdy si má uţít, ţe se o něj někdo stará (např. jej masíruje), a jak se chová, kdyţ se o někoho stará zase on sám. Pro mnoho pomáhajících můţe být jednodušší péči dávat neţ přijímat. Můţou mít dokonce pocity viny za to, ţe o ně někdo druhý pečuje. Naučili se totiţ na sebe vůbec nemyslet, nic pro sebe nechtít a nic si nepřát. Mohlo se stát, ţe se z něj díky náročnému Nadjá, neschopnosti budovat vzájemnost ve vztazích a strachu z odmítání, stal tzv. „jásámista“, tedy člověk, který si vystačí sám a nabízenou pomoc odmítá. Tím se z něj na jedné straně stává člověk naprosto přetíţený a vystresovaný s náběhem na syndrom vyhoření, ale na straně druhé je vlastně spokojený, protoţe vše probíhá podle jeho plánu a má to pod kontrolou. (Géringová, 2011, s. 160 - 161)
4.1.3 Cvičení „BUBLINA“ Toto cvičení probíhá v párech, kdy jeden z účastníků zkoumá své hranice a druhý je v roli toho, kdo mu jeho hranice narušuje. Cvičení se zaměřuje zejména na zkoumání citlivosti k hranicím vlastního těla. Kaţdý jedinec má tuto hranici v jiné vzdálenosti. Někdo na ni můţe být extrémně citlivý, nebo ji naopak vůbec nevnímat a mít ji hodně daleko. Avšak většina lidí má svoji hranici na délku své paţe. U tématu zkoumání vlastních hranic můţeme najít propojení s tématem agrese, kdy její potlačení neumoţní, aby se kultivovala ve vztazích s ostatními. To můţe mít za následek její destruktivní projevení ve chvílích, kdy bychom to nejméně očekávali. Nejasné vymezení vlastních hranic sebe sama můţe pomáhajícího zavést do slepé uličky, kdy se jeho pomáhání obrátí proti němu samotnému. Tím se znovu dostane do začarovaného kruhu, kdy uvnitř sebe zaţívá pocity hněvu, vzteku a smutku. (Géringová, 2011, s. 162 - 163)
27
4.1.4 Cvičení „RUCE“ V následujícím cvičení bude hlavním tématem kontrola, která je pro pomáhajícího v některých situacích důleţitá, ale je dobré, aby si uvědomil, kdy chce pomáhat a kdy kontrolovat. Občas můţe být pro pomocníka přínosné a příjemné se kontroly úplně vzdát a důvěřovat ostatním. Ruce můţeme chápat jako symbol aktivity a moci. Představa, ţe máme situaci pevně ve svých rukou a pod kontrolou, nám můţe přinášet pocity jistoty a vědomí, ţe máme situaci pevně pod kontrolou a nic nás nemůţe překvapit. Na druhou stranu to můţe být velmi náročné a vyčerpávající. (Géringová, 2011, s. 164) Cvičení v praxi vypadá tak, ţe dva účastníci stojí proti sobě. Pomáhající nastaví své ruce před sebe dlaněmi vzhůru a ten, který je v roli zkoumajícího, mu na jeho ruce poloţí ty své, také dlaněmi vzhůru a zavřou oči. Zkoumající by si měl následně najít tu nejpohodlnější polohu pro své ruce. Poté, co ji nalezne, začne pomáhající pomalu spouštět jejich ruce dolů, dokud zkoumající nedá povel STOP, který má znamenat, našel vhodné místo, kde se cítí pohodlně. Cílem je úplné uvolnění zkoumajícího a odevzdání se v plné důvěře svému partnerovi. Ten, který je v roli zkoumajícího, pak můţe zaţívat pocity bezpečí, relaxace a důvěry, které v něm mohou vyvolat touhu po dobrém vztahu. (Géringová, 2011, s. 165)
4.2 Výtvarné techniky a zkoumání SP Dospělí mají obecně strach něco tvořit a výtvarně vyjádřit své myšlenky. Často to bývá kvůli tomu, ţe mají strach, ţe by se shodili před ostatními. Proto se musí klást důraz na skutečnost, ţe tyto výtvarné techniky a tvorba je důleţitá a přínosná zejména pro ně samotné, a ţe se nemají čeho obávat. (Géringová, 2011, s. 166)
4.2.1 Nekontrolovaná malba „Nekontrolovaná malba“ má slouţit k maximálnímu uvolnění ve výtvarném vyjádření a experimentování s osobní mírou kontroly. V souvislosti se SP se zaměřuje zejména na problém ztráty kontroly a vlivu, oproštění se od různých očekávání a zkoumání nároků na sebe a svůj výkon. Účastník dostane za úkol vytvořit tři obrazy bez specifikace námětu a se zavázanýma očima, coţ ho do jisté míry činí bezmocným. Před samotnou tvorbou je důleţité, aby účastník učinil osobní rozhodnutí a zvolil si, jak velkou 28
chce mít kontrolu nad svým dílem a jak při něm bude postupovat. Zabránění zrakového vjemu můţe lidem přinést jak uvolnění, tak nepříjemné pocity, úzkost a frustraci, ke kterým se mohou v následné sebereflexi vrátit a uvědomit si, jaká témata jim během tvoření probíhala hlavou. Mohli pociťovat úzkost, protoţe jim byla omezena kontrola výsledku, obávali se selhání nebo si kladli vysoké nároky na vlastní výkon. (Géringová, 2011, s. 166 – 169)
4.2.2 Společná mandala Mandala je známá výtvarná technika vyuţívající metodu kruhového zobrazení. Dnes se s ní často setkáme i v arteterapii, kde lidem slouţí pro kaţdodenní reflexi a sebereflexi. O rozšíření této techniky se zaslouţil C. G. Jung. Všiml si, ţe výtvarná tvorba lidí můţe mít souvislost s jejich duševním stavem, a proto u svých klientů tvorbu mandal podporoval. Obrazy, které při tvorbě vzniknou, nám mohou pomoci nahlédnout do vlastního proţívání a zkoumat osobní procesy s větším časovým odstupem. V této technice pracuje celá skupina společně, kdy mají k dispozici velký kruhový prostor z papíru. Před začátkem tvorby se účastníci pomocí meditace uvolní, naladí se na společnou práci a snaţí se vnímat lidi kolem sebe a propojit se s nimi. Poté mohou začít pracovat na společném harmonickém díle. Tato technika nám pomáhá zkoumat schopnost spolupráce, komunikace a uplatnění se ve skupině. Dotýká se také otázek „osobní a společné, individuální a sociální“. I kdyţ se nám to tak nemusí jevit, je tato technika přínosná mimo jiné např. v oblasti zkoumání a řešení konfliktních situací a k preventivnímu působení. (Géringová, 2011, s. 169 - 171)
4.2.3 Tanec v kruhu Tato technika, stejně jako předchozí, probíhá ve skupině a pracuje se v ní se schopností výtvarně improvizovat, rychle se orientovat v problému, hledat vhodná řešení a být kreativní. Skupina je rozdělena na dvě poloviny. Následně si stoupnou do kruhu tak, ţe jedna skupina zaujme místo uvnitř kruhu a druhá vytváří jeho obvod. Pracuje se ve dvojicích tváří k sobě, kdy spolu jednotlivé skupinky určitou dobu pracují na větším mnoţství hlíny a snaţí se z něj něco vytvořit. Po čase se účastníci v obou vytvořených kruzích pootočí o jedno místo, ale kaţdý jiným směrem, takţe se ocitnou 29
před rozpracovaným dílem, na kterém mohou zase určitou dobu pracovat. Tak dochází k tomu, ţe jsou účastníci neustále staveni před nová rozpracovaná díla a nemohou ovlivňovat, co se děje s jejich díly předchozími, a také to, jak to celé nakonec dopadne, kdyţ do něj zasáhne ještě mnoho dalších lidí. Tímto postupem jsou nuceni k tomu, aby se odpoutali od pocitu, ţe jim některé dílo patří a spíše se zaměřili na přítomný okamţik tvorby. Pro mnohé můţe být tato situace, kdy nemají moţnost ovlivnit vývoj a výslednou podobu díla, frustrující, neznámá a do určité míry můţe kopírovat vztah pomáhajícího k jeho klientům a pracovnímu kolektivu. (Géringová, 2011, s. 174 – 175) Vyvstává zde otázka, jak moc jsme schopni spolupracovat a řešit problémy v týmu, jestli dokáţeme v případě potřeby předat klienta jinému kolegovi a jestli se ubráníme přílišné kontrole a řízení klienta na úkor naší pomoci. (Úlehla, 2009)
4.2.4 Koule Toto cvičení se zaměřuje na zkoumání důvěry a vlastní míry. Pracuje se v něm s hlínou, kdy si kaţdý z účastníků pro sebe oddělí takové mnoţství hlíny, které bude povaţovat za sobě vlastní a dostane za úkol z něj vymodelovat kouli. Poté celá skupinka, sedící v kruhu se zavřenýma očima, dotekem zjišťuje tepelnou a energetickou povahu své koule a prozkoumává ji. Následně si kouli vymění se svým sousedem a snaţí se ji prozkoumat stejně jako tu svoji. Tím se u jednotlivých účastníků můţe podpořit větší citlivost a schopnost vnímat jemné rozdíly. V následné krátké reflexi pak mohou vyjádřit své poznatky a pocity. Následuje další fáze cvičení, která rozvíjí téma bezpečí a respektu. Probíhá tak, ţe si účastníci začnou posílat své koule v kruhu a snaţí se je se zavřenýma očima zkoumat. Je na nich, jak dlouhý čas si na zkoumání a vnímání koule vymezí, neţ ji pošlou zase dál. Vţdy by však měli mít v ruce pouze jednu kouli. Je zajímavé, ţe poměrně velké procento účastníků si ke kouli vytvoří osobní vztah. Pracovník ji totiţ můţe mít symbolicky spojenou s vlastní sebeprezentací, a tak se bojí o její poškození. Během této techniky si u jednotlivých účastníků můţeme všímat také schopnosti nepodlehnout tlakům, dokázat odmítnout a udělat si pro sebe dostatek času. Pokud tyto schopnosti postrádají a nedokáţí odmítnout souseda, který jim vnucuje další kouli, můţe se stát, ţe budou mít rázem v ruce koule dvě nebo i více.
30
V tomto cvičení můţeme odhalovat skrytá témata týkající se SP, jako je schopnost udělat si pro sebe čas, dokázat odmítnout a nepodléhat tlakům. (Géringová, 2011, s. 177 – 180)
4.2.5 Ženy (a muži) kmene Kaďuveo Tato technika otevírá téma rovnoměrného dávání a braní. Zkoumá se pomocí práce s tělem a výtvarnými prostředky. Inspirací pro tuto techniku byl dnes jiţ vymizelý amazonský kmen Kaďuveo a jeho zdobící praktiky. Účastníci mají moţnost okusit, jaké to je ozdobit sám sebe nebo se zdobit s ostatními navzájem. Všímáme si toho, jestli se účastníci rozhodli zdobit si své tělo ornamenty sami, zda jim nevadí zdobit druhé nebo nemají nic proti tomu, kdyţ jsou zdobeni od druhých. Důleţité při této technice je brát ohledy na přání druhých a respektovat je. Je nemyslitelné začít někoho malovat, kdyţ nám k tomu nedal svůj souhlas. Měli bychom respektovat rozhodnutí kaţdého, ať uţ chce pracovat o samotě nebo vyhledává kontakt s druhými a nevadí mu zdobení těl mezi sebou navzájem. Tato technika si klade za cíl naučit účastníky péči o sebe a druhé, všímat si neverbální komunikace mezi sebou, pracovat s fyzickým kontaktem a celkově má vést k relaxaci a vědomí pospolitosti. (Géringová, 2011, s. 181 – 183)
4.2.6 Ostrovy Tato výtvarná hra je orientována na zkoumání potřeb a moţností naplnění pomáhajícího pracovníka. Během této hry se pracuje s keramickou hlínou, která se umístí doprostřed, a účastníci kolem ní utvoří kruh. Dostanou za úkol z hlíny vytvořit rovnoměrné placky a představit si, ţe jde o velký ostrov, který si mohou podle svého uváţení rozdělit. Kaţdý pak pracuje sám a v klidu na své části ostrova. Úkolem je vytvořit ideální ostrov pro sebe. Po dokončení ostrovů se účastníci sesednou do kruhu a svá díla reflektují. Kaţdému je dán prostor pro popsání a pojmenování jeho ostrova. Je zajímavé si všímat odlišností a podobností mezi jednotlivými ostrovy. V souvislosti se syndromem pomocníka nám ostrovy, které mohou symbolizovat vnitřní prostor pomáhajícího, mohou ukazovat, co jednotliví pomocníci povaţují za důleţité, jak moc jsou vyčerpaní a kolik mají energie a chuti do kontaktu s druhými. (Géringová, 2011, s. 184 – 185)
31
Závěr Hlavním cílem mé práce bylo zkonstruovat soupis hlavních a relevantních poznatků o syndromu pomocníka pro zodpovězení otázky, jaké příznaky syndromu pomocníka se vyskytují u studentů CARITAS - Vyšší odborné školy sociální Olomouc, která bude předmětem výzkumného šetření v mé bakalářské práci odevzdané v souběţném studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Touto prací jsem chtěla představit problematiku syndromu pomáhajících a také zdůraznit riziko výskytu tohoto syndromu u pracovníků pomáhajících profesí. Dále jsem chtěla poukázat na to, ţe k tomu, abychom mohli efektivně pomáhat druhým, potřebujeme dobře znát zejména sebe samotné a sami sobě dobře rozumět. Potřebujeme znát svá slabá místa, na která si musíme dávat pozor a vědomě s nimi pracovat. Klientům totiţ můţeme efektivně pomoci jedině tehdy, pokud si uvědomujeme své vlastní potřeby a uspokojujeme je. Na základě toho pak můţeme dávat druhým, protoţe cítíme, ţe jim máme co dát. (Hawkins, Shonet, 2004, s. 28) V práci jsem vycházela především z odborné literatury, která pojednávala o syndromu pomocníka. Dále jsem vyuţila odbornou literaturu věnující se pomáhajícím profesím obecně a literaturu zaměřenou na syndrom vyhoření, který s tématem syndromu pomocníka úzce souvisí, protoţe pomáhající trpící syndromem pomocníka v praxi mnohem snáze vyhoří. V úvodu práce jsem se v krátkosti zmínila o pomáhajících profesích se zaměřením na sociální práci, charakterizovala pracovníky pomáhajících profesí a nastínila moţná rizika, kterými jsou ve své profesi ohroţeni. Snaţila jsem se také upozornit na nevědomé motivy stojící za rozhodnutím pomáhat a volbou pomáhající profese. Aniţ si to totiţ uvědomujeme, jednáme často na základě skrytých motivů pramenících ze stinných stránek naší osobnosti. Ve druhé části práce jsem se zaměřila uţ konkrétně na syndrom pomocníka, jehoţ příčinou jsou v dětství utrpěná zranění způsobená převáţně rodiči dítěte. Se syndromem pomáhajícího souvisí téţ duševní porucha zvaná deprese a také agrese, která se u pomáhajícího díky potlačení projevuje nepřímo. Dále jsem charakterizovala
konfliktní
oblasti
osobnosti
pomáhajícího
a
typy
pomahačů.
V podkapitole pojednávající o křesťanství jsem se chtěla zamyslet nad moţným vlivem křesťanského náboţenství a křesťanské výchovy na rozvoj syndromu pomocníka. Mým záměrem nebyla kritika křesťanství, ale spíše jsem chtěla poukázat na moţná rizika
32
plynoucí ze špatně pochopené křesťanské výchovy, která nabádá k bezmeznému pomáhání a k lásce k bliţním. Mou snahou bylo také nastínit moţnosti prevence a léčby syndromu pomocníka a poukázat na pozitivní přínos her a cvičení ke zkoumání tohoto syndromu. Tématu se budu rozhodně věnovat i nadále, a to právě v mé bakalářské práci, která se bude zaměřovat na konkrétní projevy syndromu pomocníka u studentů CARITAS – VOŠs Olomouc. Na základě výše uvedeného usuzuji, ţe cíl této práce byl naplněn a doufám, ţe se mi podařilo problematiku syndromu pomocníka čtenářům více přiblíţit a objasnit.
33
Seznam pramenů a literatury BAŠTĚCKÁ, B. a kol. 2003. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál. BIBLE: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost, 2006. DOLEŢEL, J. 2008. Osobnostní rizika pomáhající praxe. Syndrom pomocníka ve světle biblické moudrosti. In D. Palaščáková, Spravedlnost a služba III. Sborník odborných příspěvků a studijních textů CARITAS-VOŠ sociální Olomouc. Olomouc: CARITASVOŠs, s. 32-47. FRIELINGSDORF, K. 2000. Agrese vytváří vztahy. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství. GÉRINGOVÁ, J. 2011. Pomáhající profese – tvořivé zacházení s odvrácenou stranou. Praha: Triton. GUGGENBÜHL-CRAIG, A. 2007. Nebezpečí moci v pomáhajících profesích. Praha: Portál. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. 2000. Psychologický slovník. Praha: Portál. HAVRDOVÁ, Z., BROŢA, J. (2008). Supervize jako specifická podpora nezávislého vnějšího odborníka. In standardy kvality sociálních služeb, výkladový slovník pro poskytovatele. Praha: MPSV ČR. HAWKINS, P., SHOHET, R. 2004. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál. JANKOVSKÝ, J. 2003. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton. KOPŘIVA, K. 2011. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál. KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. et al. 2001. Člověk - prostředí - výchova: k otázkám sociální pedaogiky. Brno: Paido. MATOUŠEK, O. 2001. Základy sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. 2013. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. a kol. Metody řízení sociální práce. Praha: Portál. SCHMIDBAUER, W. 2000. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál. SCHMIDBAUER, W. 2008. Syndrom pomocníka. Praha: Portál. ÚLEHLA, I. 2005. Umění pomáhat: učebnice metod sociální praxe. Praha: Sociologické nakladatelství.
34
Elektronické zdroje ŘÍČAN P. [on-line]. „Kdo chce pomáhat druhým, měl by rozumět sám sobě. Dostupné z: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=429 [cit. 23. dubna 2014]. Článek v časopisu OPATRNÝ M. 2011. „Třináctá komnata vztahu teologie a sociální práce: K problematice negativních vlivů křesťanské víry na pomáhání.“ Caritas et Veritas 1, roč. 1: 44 – 59. Dostupné téţ z: http://www.caritasetveritas.cz/index.php?action=openfile&pkey=29. HAVRDOVÁ, Z. 2007. Vzdělávací supervize a kvalita začínajících sociálních pracovníků. Sociální práce/Sociálna práca. roč. 7, č. 4, s. 78 – 86. NEČASOVÁ, M. 2004. Mezinárodní etický kodex sociální práce - principy. Sociální práce/Sociálna práca, 2004, roč. 4, č. 4, s. 32.
35
Anotace Absolventská práce je teoretická a je zaměřena na problematiku syndromu pomocníka. Je rozdělena do čtyř kapitol, kdy v první kapitole jsou charakterizovány pomáhající profese, sociální práce, pracovníci v pomáhajících profesích a vědomé a nevědomé motivy pro volbu pomáhající profese. Druhá kapitola objasňuje pojem syndromu pomocníka. Následně se zabývá konfliktními oblastmi osobnosti pomáhajícího, typy pomahačů, vlivem křesťanské výchovy na syndrom pomocníka a syndromem vyhoření. Třetí kapitola se věnuje moţné prevenci a léčbě syndromu pomocníka a poslední část nabízí různá cvičení a hry k jeho zkoumání. Cílem mé absolventské práce je zkonstruovat soupis hlavních a relevantních poznatků o syndromu pomocníka pro zodpovězení otázky, jaké příznaky syndromu pomocníka se vyskytují u studentů CARITAS - Vyšší odborné školy sociální Olomouc, která bude předmětem výzkumného šetření v mé bakalářské práci odevzdané v souběţném studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Klíčová slova: syndrom pomocníka, pomáhající profese, motivy pomáhání, syndrom vyhoření, supervize
36
Abstract This graduate thesis is theoretical and it is focused on the problems of assistant syndrome. It is divided into four chapters, in the first are characterized helping professions, social works, workers in related professions, the conscious and unconscious reasons for choosing this profession. The second chapter explains the concept of the assistant syndrome. Subsequently it deals with the conflict areas of the assistant´s personality, the types of assistants and the influence of christian education to the burnout syndrome of the assistant. The third chapter is focused on the prevention and treatment of the assistant syndrome and the last part offers various exercises and games to its examination. The aim of this thesis is to create the list of main and relevant pieces of information about the assistant syndrome to answer the question, which symptoms of the syndrome occur at students in Caritas- the college in Olomouc, which will have been examined in my Bachelor thesis delivered in the course of studies at the University of Palacký in Olomouc. Key words: the syndrome of assistant, helping professions, reasons for assistance, the burnout syndrome, supervision
37
