CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Křesťanský charakter sociální práce v Inštitútu Krista Veľkňaza Téma práce: Náboženský charakter sociální práce v Inštitútu Krista Veľkňaza
Markéta Veverková Vedoucí práce: ThLic. Michal Umlauf
Olomouc 2013
„Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“
Děkuji vedoucímu práce ThLic. Michalu Umaufovi za ochotné vedení práce, za jeho vstřícnost a cenné rady. Děkuji své rodině a přátelům za podporu při psaní této absolventské práce. Děkuji také všem sociálním pracovníkům z Inštitútu Krista Veľkňaza, kteří mi pro účely této absolventské práce poskytli rozhovor.
„Milujte ľudí takých, akí sú. Čím menej si to zaslúţia, tým viac ich milujte. Nemilujte ich podľa veľkosti ich zásluh, ale podľa veľkosti ich potrieb.“ (Motto Inštitútu Krista Veľkňaza)
Obsah Úvod.................................................................................................................................. 7 1
2
3
4
Křesťanská sociální práce .......................................................................................... 9 1.1
Křesťanství a diakonie ....................................................................................... 9
1.2
Sociální práce ................................................................................................... 13
1.3
Křesťanská sociální práce jako interakce diakonie a sociální práce ................ 16
Inštitút Krista Veľkňaza .......................................................................................... 20 2.1
Charakteristika organizace a jejích jednotlivých zařízení ................................ 20
2.2
Komunitní způsob práce v IKV ....................................................................... 25
Metodologie výzkumu ............................................................................................. 27 3.1
Cíl výzkumu ..................................................................................................... 27
3.2
Metoda výzkumu .............................................................................................. 27
3.3
Výzkumný soubor a způsob získávání dat ....................................................... 28
3.4
Zpracování a analýza dat .................................................................................. 29
Interpretace dat ........................................................................................................ 30 4.1
Cíle sociální práce v IKV ................................................................................. 30
4.1.1
Zařazení do společnosti ............................................................................ 30
4.1.2
Duchovní terapie ....................................................................................... 30
4.2
Vliv víry sociálního pracovníka na průběh sociální práce v IKV .................... 31
4.2.1
Pomoc bliţnímu jako projev milosrdné lásky........................................... 31
4.2.2
Hodnoty a postoj k práci ........................................................................... 32
4.2.3
Osobní příklad víry a její růst ................................................................... 33
4.3
Vliv IKV jako církevní organizace na průběh intervence ................................ 33
4.3.1
Komplexní péče o člověka ........................................................................ 33
4.3.2
Přijetí klientů jinde „odkopnutých“ .......................................................... 34
4.3.3
Partnerský postoj ke klientovi................................................................... 34
4.3.4
Pracovní terapie a forma rodiny................................................................ 35
4.3.5
Charisma pana faráře ................................................................................ 35
4.4
Vliv křesťanské sociální práce v IKV na změnu ţivota klientů ....................... 35
4.4.1
Duchovní ţivot a změna klienta................................................................ 36
4.4.2
Láska jako předpoklad změny .................................................................. 36
4.4.3
Člověk jako „nasávající houba“ ................................................................ 37
4.5
Rizika a nedostatky křesťansky pojaté sociální práce v IKV........................... 37
4.5.1
Velké mnoţství klientů ............................................................................. 37
4.5.2
Dilemata ohledně církevních předpisů ..................................................... 38
4.6
Vyuţitelnost křesťansky pojaté sociální práce v IKV pro jiná zařízení ........... 38
4.6.1
Modlitby.................................................................................................... 38
4.6.2
Pracovní terapie ........................................................................................ 39
4.6.3
Výměnný pobyt......................................................................................... 39
Závěr ............................................................................................................................... 40 Seznam bibliografie ........................................................................................................ 41 Seznam pouţitých zkratek .............................................................................................. 43
Úvod Ve své absolventské práci se zabývám křesťanským charakterem sociální práce realizované v Inštitútu Krista Veľkňaza. Jedná se o specifické zařízení komunitního charakteru, které poskytuje sociální sluţby mnoha cílovým skupinám, zvláště lidem bez domova. Jde o zařízení, které při sociální práci klade důraz především na duchovní terapii a terapii pracovní. Téma jsem si zvolila proto, ţe jsem v tomto zařízení měla moţnost absolvovat praxi a způsob sociální práce realizované zde mě natolik zaujal, ţe jsem se rozhodla více se jím zabývat. Myslím si totiţ, ţe takto pojatou sociální prací či alespoň některé její prvky lze vyuţívat i v jiných zařízeních, křesťansky zaměřených, či i kterýkoli sociální pracovník se můţe inspirovat tímto netradičním způsobem sociální práce. Hlavním cílem práce je zjistit jak ovlivňuje křesťanský charakter sociální práce způsob práce s klientem v Inštitútu Krista Veľkňaza. Pro naplnění cíle práce jsem zvolila metodický postup empirické práce, zaloţené na kvalitativním výzkumu, a to proto, ţe jsem povaţovala za prospěšné porozumět vlivu křesťanského charakteru sociální práce v Inštitútu Krista Veľkňaza na základě toho, jak jej vnímají sami sociální pracovníci, kteří zde pracují. Způsobem práce v Inštitútu Krista Veľkňaza se jiţ zabývala Gorylová (2011), zaměřovala se však pouze na práci s jednou cílovou skupinou – s lidmi bez domova a tím, jak tito klienti vnímají přínos terapie realizované v Inštitútu Krista Veľkňaza. O činnosti Inštitútu Krista Veľkňaza také pojednává časopis Sociální práce/Sociálna práca č. 4/2006. Nenašla jsem však odbornou práci, která by se zabývala tím, jak ovlivňuje křesťanský charakter sociální práce v Inštitútu Krista Veľkňaza průběh intervence, proto jsem se ostatně tímto tématem rozhodla zabývat. V teoretické části práce ve snaze vymezit křesťanskou sociální práci vycházím především z Opatrného (2010), encykliky Deus caritas est (2012), a také z Matouška (2003), jakoţ i Navrátila (2001). Při popisu Inštitútu Krista Veľkňaza čerpám především z webových stránek tohoto zařízení a také z propagačních materiálů této organizace. Absolventská práce se skládá z teoretické a z výzkumné části. V první kapitole, která se zabývá křesťanskou sociální prací, charakterizuji nejprve křesťanství a z něj vycházející diakonii, dále objasňuji sociální práci a následně vymezuji křesťanský charakter sociální práce na základě interakce diakonie a sociální práce. Druhá kapitola
7
je zaměřena na popis Inštitútu Krista Veľkňaza včetně jeho jednotlivých zařízení, a také zde objasňuji komunitní způsob práce s klienty v dané organizaci. Ve třetí kapitole představuji metodologický rámec výzkumu a poslední kapitola je zaměřena na interpretaci dat.
8
1 Křesťanská sociální práce V této kapitole se zaměřuji na vymezení toho, jak v mé absolventské práci rozumím termínu křesťanská sociální práce. Proto nejprve charakterizuji křesťanství a z něj vycházející diakonii, tedy sluţbu lásky, a dále objasním definice a cíle sociální práce, tak jak je dnes chápána. Následně se konečně pokusím definovat křesťanskou sociální práci, prostřednictvím spojení křesťanské diakonie a sociální práce.
1.1 Křesťanství a diakonie V této podkapitole stručně představím křesťanství, a to zvláště z hlediska jeho významu při uplatňování caritas (to je lásky k bliţnímu), respektive diakonie1. Současná sociální práce má kořeny právě v křesťanské diakonii, proto zde popíšu okolnosti vzniku diakonické praxe v počátcích křesťanských komunit, dále vyjasním současné pojetí diakonie jako součásti konstitutivních prvků církve a nakonec také zmíním několik charakteristik obsahu diakonie. Křesťanství, jedno z monoteistických náboţenství, se vyvinulo z judaismu, pod vlivem dalších myšlenkových proudů (antiky). Je zaloţeno na působení Jeţíše z Nazareta, jehoţ cílem bylo osvobodit člověka od hříchu a zachránit lidské duše pro ţivot věčný. Jeţíš se snaţil také pomáhat člověku navázat vztah lásky k Bohu, z nějţ má pak vyplývat i vztah lásky k druhým lidem. Po svém křtu začal Jeţíš veřejně vystupovat, spolu se svými učedníky kázal a učil lid. Obracel se zvláště k chudým, zavrţeným a poníţeným, k „vyvrhelům“ společnosti, neboť jak říkal „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ (Mt 9,12). Svým učením oslaboval význam zjeveného Zákona, společenských
rozdílů
i
vyvoleného
národa.
Jeho
náboţenství
tedy
bylo
univerzalistické, vhodné pro kaţdého člověka bez rozdílu (Matoušek, Šustová, 2001, s. 34 – 35). Starozákonní judaistický důraz na Boţí lásku byl v Jeţíšově pojetí radikalizován, láska se stala jádrem jeho morální teologie. Láska k člověku má být, dle Nového zákona, důsledkem lásky k Bohu (tak jako ve Starém zákoně). Bůh sám je při tom primárním zdrojem lásky. Jeţíš vyzdvihuje lásku ve dvojím pojetí: Milovat Boha a milovat svého bliţního jako sám sebe (srov. Mk 12,28-31). Křesťanství je z toho důvodu náboţenstvím sociálním, zaměřeným nejen na vztah k Bohu (či jiné vyšší 1
Benedikt XVI. ve své encyklice Deus caritas est oba tyto pojmy slučuje tak, ţe jde o sluţbu lásky – caritas (diakonia).
9
moci), ale i na vztah k lidem (Matoušek, Šustová, 2001, s. 35). Dle Benedikta XVI. (DCE, 2012, s. 28) jsou láska k Bohu a láska k bliţnímu neoddělitelné. Obě podoby lásky ţijí z lásky předcházející, to je z lásky Boha, který si nás zamiloval jako první. „Křesťanská láska nápadně preferuje hendikepované“ (Matoušek, Šustová, 2012, s. 36), proto se dále budu zabývat především sociálním rozměrem křesťanství, tedy jeho příklonem k slabým, trpícím, apod., neboť při snaze popsat níţe křesťanskou sociální práci se mi toto jeví jako stěţejní. Před tím však ještě povaţuji za důleţité ujasnit, co se míní onou křesťanskou láskou. Charakteristickým termínem pro biblické pojetí lásky je, dle Benedikta XVI. (DCE, 2012, s. 12) pojem agapé. V agapé se láska stává starostí o druhého a péčí o něho. Člověk při uplatňování takové lásky jiţ nehledá sebe a své štěstí, ale usiluje o štěstí toho druhého, milované bytosti. Láska se zde stává odříkáním, připraveností k oběti, dokonce toto sama vyhledává. Radikalitu křesťanské lásky lze také ilustrovat známou Velepísní lásky v 1 Kor 13, kde jakákoli činnost konaná bez lásky postrádá smysl. „Praktické jednání je nedostatečné, pokud se v něm nestává viditelnou láska k člověku, láska, která se napájí ze setkání s Kristem.“ (DCE, 2012, s. 51). Křesťanský důraz na solidaritu se znevýhodněnými lze spatřovat zvláště v pojmu bliţní. Zatímco ve Starém zákoně byl bliţním míněn soukmenovec, souvěrec či proselyta a závazek lásky se zde uplatňoval jen vůči těmto osobám, v Novém zákoně se pojem bliţní „vztahuje i na ostatní lidi, bez ohledu na jejich národnostní či náboţenský původ“ (Matoušek, Šustová, 2012, s. 36). Jak dále píše Matoušek a Šustová (2012, s. 36), o proměně chápání výrazu „bliţní“ vypovídá především novozákonní podobenství o Milosrdném Samaritánovi (Lk 10,25-37). V tomto podobenství se Ţidé (kněz a levita), ačkoliv znali přikázání lásky, vyhnuli zraněnému člověku leţícímu u cesty. Lupiči přepadenému a zraněnému člověku pomohl teprve Samaritán (Samaritány Ţidé opovrhovali), který hnut soucitem mu ošetřil rány, odvezl jej do hostince a ještě dal hostinskému peníze na potřebnou péči. Samaritán se zde stává příkladem člověka, který pomáhá člověku v nouzi, aniţ by předem zjišťoval, ke kterému národu daný člověk patří či jaké náboţenství vyznává. Tímto tedy Nový zákon vztahuje závazek lásky na všechny potřebné (nejen na ty kdo vyznávají stejnou víru jako pomáhající), proto křesťanem není ten, kdo se křesťanem nazývá, nýbrţ ten, kdo svou víru projevuje skutky (Matoušek, Šustová, 2012, s. 36). „Můj bliţní je kaţdý, kdo mě potřebuje a
10
komu mohu pomoci.“, shrnuje rovněţ Benedikt XVI. na základě tohoto podobenství výraz bliţní (DCE, 2012, s. 23). K následování Jeţíše skrze uplatňování lásky k potřebným vybízí křesťana důrazně také podobenství o posledním soudu (Mt 25,31-46). V něm se, dle Benedikta XVI. (DCE, 2012, s. 24), láska stává měřítkem konečného rozhodnutí o hodnotě či bezcennosti určitého lidského ţivota. Jeţíš se v tomto podobenství ztotoţňuje s potřebnými: hladovějícími, ţíznícími, cizinci, nahými, nemocnými a vězněnými. „Láska k Bohu a láska k bliţnímu se vzájemně prolínají, protoţe v tom nejmenším se setkáváme se samotným Jeţíšem a v Jeţíšovi potkáváme Boha.“ (DCE, 2012, s. 24). Na základě představení sociálního rozměru křesťanství, tedy jeho zájmu o uplatňování lásky vůči bliţnímu, mohu nyní přejít k popisu diakonie, jejíţ počátky nalézáme v Novozákonních skutcích apoštolů. Diakonie jako sluţba lásky k bliţnímu, jeţ se dnes řadí mezi konstitutivní prvky církve, vychází z raně křesťanského období. Ustanovení diakonátu, tedy jáhenského úřadu, nacházíme ve Skutcích apoštolů (Sk 6,1-6), kde pro tento úkol bylo zvoleno sedm muţů „plných Ducha a moudrosti“, kteří měli slouţit při stolech v kaţdodenním rozdělování potřeb vdovám. Nešlo zde však pouze o technické poskytování rozdělování potřeb jako sociální sluţby, nýbrţ tato sluţba měla zároveň i duchovní povahu. V tomto pojetí diakonie jiţ šlo o organizovanou lásku k bliţnímu uvnitř církve (DCE, 2012, s. 31). V průběhu dalších let, jak se církev rozšiřovala, se ukázalo, ţe kromě udělování svátostí a zvěstování slova patří k hlavní oblasti činnosti církve také uplatňování lásky (caritas) k vdovám a sirotkům, uvězněným, nemocným a dalším potřebným. Proto tedy jak vysluhování svátostí a zvěstování slova, tak i sluţba lásky patří k podstatě církve a ţádný z těchto prvků církev nesmí opomíjet (DCE, 2012, s. 32). Dnes se k výše zmíněným hlavním oblastem činnosti církve řadí také koinonia (společenství), přičemţ všechny tyto hlavní úkoly jsou souhrnně nazývány jako konstitutivní prvky církve. Kromě diakonie jsou tedy pro církev charakteristické, to je konstitutivní, rovněţ prvky liturgia, martyria, a koinonia Nyní objasním jednotlivé prvky, jimiţ je stanoveno, co má být úsilím církve, aby vůbec byla církví (Opatrný, 2008, s. 63): Liturgia neboli bohosluţebné jednání vyjadřuje vztah Boha k člověku i vztah člověka vůči Bohu. Tento vztah je realizován skrze slavení mše, svátostí, modlitby, atp.
11
Martyria znamená svědectví. Tímto jednáním křesťan dosvědčuje svou víru v Boha. Patří sem jak klasické misie, tedy předávání víry nekřesťanům, tak i kaţdodenní svědectví ţivota z víry. Koinonia čili společenství, je vyjádřením víry, jeţ má na základě příkladu ţivota a učení Jeţíše Krista vést ke sjednocení lidí. V tomto sjednocení totiţ můţe člověk realizovat sebe sama, ve vztahu k druhým lidem. Koinonia zahrnuje společenský a kulturní ţivot ve farnostech, ekumenismus, úsilí křesťanů o mír ve světě, atd. Diakonia je, jak jsem jiţ uvedla výše, sluţba potřebným, sluţba lásky. Nemá v ní jít o pouhý důkaz křesťanské víry, ale o jasnou a praktickou snahu zmírnit či odstranit utrpení a nespravedlnosti ve světě (Opatrný, 2008, s. 63). V literatuře jsem nalezla několikero upřesnění toho, co je dnes obsahem diakonie. Myslím si, ţe tyto charakteristiky mohou prakticky ukázat, v čem spočívá diakonie uplatňovaná v současném světě. Dle Zulehnera (1991, podle Opatrný, 2010, s. 40) tedy spočívá diakonie v neoddělitelném propojení charity a politiky. Charita znamená, ţe je třeba vhodným způsobem pomáhat těm, kdo se ocitli v tíţivé ţivotní situaci, politika je vyjádřením snahy aktivně a nenásilně měnit názory, předsudky či poměry, jeţ nouzovou situaci lidí způsobují. Mette (2002, podle Opatrný, 2010, s. 40-41) charakterizuje diakonii pojmy materiální diakonie a diakonie slova. V materiální diakonii jde dle něj o poskytnutí sociální či zdravotní pomoci, diakonie slova je pojímána jako sluţba v duchovním smyslu, zaměřená na zvládnutí obtíţné situace i z duchovního hlediska. Podrobně a snad nejvýstiţněji popisuje diakonii Haslinger (2009, podle Opatrný, 2010, s. 41), který uvádí devět tzv. fenotypů diakonie, tedy devět souborů vţdy se dvěma charakteristickými znaky: 1. Diakonie je institucionalizovaná (například formou charitativních organizací) a spontánní (např. poskytnutí první pomoci). 2. Diakonii lze uplatňovat formou dlouhodobě existující instituce (např. chráněná dílna pro osoby se zdravotním postiţením) nebo formou situačně proměnného poskytování pomoci (streetworker reagující na aktuální potřeby). 3. Diakonie je profesionální (činnost ošetřovatelky v nemocnici) nebo dobrovolná (návštěva nemocného dobrovolníkem).
12
4. Diakonie můţe mít podobu úřední (např. biskupský vikář pro diakonii) či soukromou (péče členů rodiny o příbuzného). 5. Diakonii lze spatřovat jako činnost v mikro (např. poradenský rozhovor v mezilidském vztahu) nebo makro oblasti (pomoc v tzv. „třetím světě“). 6. Diakonie je církevní (pomoc farníků finančně slabší rodině) či mimocírkevní (např. křesťansky motivovaná spolupráce v necírkevní pomáhající organizaci) 7. Diakonie se můţe dít vědomě (koncepční práce s lidmi bez domova) či nevědomě (péče rodičů o děti). 8. Diakonii lze rozlišovat ve formě individuální (pomoc člověku se zdravotním postiţením na základě jeho individuálních potřeb) či politické (např. rozhodování o politice zaměstnanosti vzhledem k osobám se zdravotním postiţením). 9. Diakonie můţe být ve své konečné podobě výslovně křesťanská či „anonymně křesťanská“. V „anonymně křesťanské“ diakonii jde o pomoc jedinci v obtíţné ţivotní situaci člověkem, který není k pomoci motivován křesťansky ani si tuto pomoc nespojuje s křesťanskou diakonií (Haslinger, 2009, podle Opatrný, 2010, s. 41). Na základě výše uvedených charakteristik diakonie tedy můţeme vidět, ţe diakonie jako křesťanská sluţba lásky má široký význam, nejde tedy například jen o výraz pro sociální práci. V církevních pomáhajících organizacích sice dostává diakonie podobu sociální práce, nicméně nelze ji ztotoţňovat pouze s ní. V mé práci je nicméně právě tato identifikace diakonie se sociální prací významná především.
1.2 Sociální práce Nyní vymezím sociální práci jako profesionální aktivitu, která se zaměřuje na pomoc člověku (případně skupině či komunitě) především v sociální oblasti, s cílem zlepšit či obnovit jeho fungování ve společnosti. Čerpám při tom především z pojetí sociální práce dle Navrátila. Nejprve stručně popisuji nedávný vývoj této profese. Poté uvádím několik definic sociální práce a to především ty, jeţ dle mého názoru nejlépe odpovídají cílům sociální práce realizované v Inštitútu Krista Veľkňaza. Jak uvádí Navrátil (2001, s. 7) sociální práce v dnešním pojetí se vyvinula v 19. a především ve 20. století. Vznik této profesionální aktivity provázel proces tzv. modernizace společnosti, během něhoţ hrála roli industrializace a urbanizace. Do 19. století poskytovaly sociální pomoc zvláště subjekty jako rodina, sousedé, obec, dále
13
byla tato pomoc realizována skrze chudinské zákony, v pracovních domech, a také prostřednictvím církevní charity. Během procesů modernizace společnosti přestávaly být výše uvedené mechanismy sociální pomoci účinné. Industrializace přináší nové poţadavky na práci, vytváří se představy o vhodných pracovnících, tím však narůstá marginalizace těch, kdo se pro danou práci „nehodí“. S průmyslovou revolucí souvisí urbanizace, jelikoţ však města nebyla připravena na nápor přistěhovalců, museli mnozí z nich ţít v bídných sociálních a hygienických podmínkách. Tím docházelo k obavám ze ztráty komunitní identity, k beznaději a obavám ze zajištění budoucnosti. Na tento rostoucí chaos reagovala společnost dvěma způsoby: vědeckým pojmenováváním společenských jevů a budováním nových institucí pro problémové skupiny lidí (například azylové domy, pracovní domy, špitály, sirotčince, atd.). Sociální práce v těchto institucích měla charakter segregace problému, cílem intervence byla resocializace, důraz byl kladen na význam potenciálu člověka měnit svůj ţivot, na racionální řešení problémů, na pracovní terapii jako univerzální prostředek sociální terapie. Tvorba těchto institucí sociální práce byla motivována na jedné straně soucitem s trpícími lidmi, na druhé straně strachem z rostoucích sociálních problémů. Pro sociální práci tohoto období bylo charakteristické vytvoření osobního kontaktu mezi sociálním pracovníkem a postiţeným člověkem. Smyslem tohoto osobního kontaktu byla mimo jiné moţnost předávat mravní příklad (Navrátil, 2001, s. 8 - 9). V tomto století se tedy z (převáţně dobrovolné) charitativní práce stala postupně etablovaná disciplína mající vlastní etický kodex, metodiku, formální způsob výuky i finanční a organizační propojení se státní správou (Navrátil, 2001, s. 10). Na základě výše uvedených historických souvislostí vzniku sociální práce jako profesionální aktivity nyní mohu přejít k definování sociální práce a jejích cílů, tak jak jí dnes obvykle rozumíme. Formulace cíle sociální práce se samozřejmě liší dle daného společenského kulturního či historického kontextu (Navrátil, 2001, s. 10). V současnosti se tedy teoretici při snaze definovat cíl sociální práce jako profesionální disciplíny opírají o tzv. koncept sociálního fungování, jak píše Navrátil (2001, s. 12). Významnou propagátorkou tohoto konceptu byla Bartlettová, která vymezila pojem sociální fungování jako interakce probíhající mezi poţadavky prostředí a lidmi. Prostředí klade na člověka jisté poţadavky, a ten na ně musí reagovat. V případě, kdy člověk dostatečně nezvládá nároky prostředí, můţe napomoci právě 14
sociální pracovník. Nezáleţí při tom, zda je problém na straně klienta (nedostatek dovedností ke zvládnutí problému) či na straně prostředí (neadekvátní poţadavky). Jiné vymezení sociálního fungování přináší Longres (1995, podle Navrátil, 2001, s. 13), který je charakterizuje jako „…sociální pohodu, zvláště ve vztahu ke schopnosti jednotlivce zvládat rolová očekávání přidruţená k jeho konkrétní roli a statusu.“. Mezi typické role zde patří role rodiče, dítěte, partnera, zaměstnance, občana, atd. V průběhu ţivota dochází k proměnám rolí, jeţ se od člověka očekávají, a právě v těchto situacích můţe být pomoc sociálního pracovníka potřebná. Sociální pracovník tedy pomáhá takovému člověku porozumět poţadavkům nové role, akceptovat a naplňovat ji (Navrátil, 2001, s. 13). Definici sociálního fungování z hlediska potřeb člověka vymezuje také slovník sociální práce vydaný Národní asociací sociálních pracovníků (NASW, 1995, podle Navrátil, s. 13), kde se píše, ţe sociální fungování znamená: „Naplnění rolí člověka ve společnosti, ve vztahu k lidem v bezprostředním sociálním okolí i ve vztahu k sobě samému. Toto fungování zahrnuje uspokojování jak základních potřeb, tak těch, na kterých závisí jeho uplatnění ve společnosti. Lidské potřeby zahrnují tělesné aspekty (jídlo, přístřeší, bezpečí, zdravotní péče a ochrana), osobní naplnění (vzdělání, odpočinek, hodnoty, estetika, náboţenství, dosaţení úspěchu), emocionální potřeby (pocit sounáleţitosti, vzájemná péče, společenství) a adekvátní sebepojetí (sebeúcta, sebedůvěra a osobní identita). Sociální pracovníci povaţují za jednu ze svých nejvýznamnějších rolí pomáhat jednotlivcům, skupinám nebo komunitám zlepšit nebo obnovit jejich schopnost sociálního fungování.“
Jestliţe je tedy cílem sociální práce obnova či zachování sociálního fungování klienta, pak by se sociální pracovník měl dle Musila a Navrátila (2000, s. 120) zabývat faktory, tedy překáţkami a předpoklady, schopnosti klienta zvládat poţadavky kladené prostředím. Sociální pracovník by měl zhodnotit, které faktory sociálního fungování povaţuje u daného klienta za podstatné a zároveň, které z nich sehrály či sehrávají v ţivotě klienta rozhodující roli. Na otázku, které faktory sociálního fungování jsou důleţité, přináší odpověď tzv. paradigmata sociální práce. Jak uvádí Navrátil (2001, s. 14 - 16), kaţdé paradigma povaţuje za podstatné různé překáţky a předpoklady: Terapeutické paradigma povaţuje za hlavní faktor sociálního fungování duševní zdraví a pohodu člověka, usiluje při tom o změnu klienta skrze podporu rozvoje a uskutečnění jeho osobnosti. Reformní paradigma chápe sociální fungování jako společenskou rovnost v různých oblastech společenského ţivota, usiluje o to prostřednictvím snahy o
15
signifikantní společenskou změnu. Poradenské paradigma chápe sociální fungování jako schopnost zvládat problémy a přístup k adekvátním informacím a sluţbám. Jelikoţ však osudy klientů bývají velmi specifické a zároveň tedy obtíţně „vtěsnatelné“ do jednotlivých paradigmat, je třeba se seznámit s „individuální konfigurací bariér a předpokladů sociálního fungování kaţdého klienta samostatně“ (Navrátil, 2000, s. 14). S ohledem na specifickou ţivotní situaci jedince (souhrn jedinečných a neopakovatelných faktorů) se pak intervence stává komplexní a přiměřenou (Navrátil, 2000, s. 14). Na základě zkušenosti z praxe z Inštitútu Krista Veľkňaza se domnívám, ţe sociální práce zde vykonávaná se nejvíce podobá terapeutickému paradigmatu, jelikoţ se snaţí o změnu klienta, a to jeho změnu zevnitř. Sociální pracovníci IKV také apelují na společnost a politiky s cílem společenské změny v přístupu k bezdomovcům a jiným lidem v nouzi. Samozřejmě jsou zde vyuţívány i přístupy poradenského paradigmatu, ale ne tak markantně jako v případě prvků paradigmatu terapeutického.
1.3 Křesťanská sociální práce jako interakce diakonie a sociální práce Ve snaze vymezit křesťanskou sociální práci jsem našla pouze jedinou definici, a to v časopise Sociální práce (č. 4/2008). Dále se křesťansky pojatou sociální prací v určitých ohledech zabývá Doleţel (2010) v publikaci Teorie a praxe charitativní práce. V této podkapitole tedy nejprve definuji křesťanskou sociální práci teoreticky a následně se ji pokusím vymezit spíše prakticky, ve smyslu praktické interakce diakonie a sociální práce. Definice křesťanské sociální práce tak, jak je uvedena v časopise Sociální práce (4/2008, s. 56), tedy zní: „Křesťanská sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Uţívajíc duchovědných a sociologických poznatků o lidském chování a sociálních systémech, zasahuje sociální práce tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím. Křesťanská sociální práce povaţuje za klíčové kromě principů lidských práv a sociální spravedlnosti OSN a Rady Evropy také křesťanské normy, zprostředkované církví a teologií.“
V článku se dále píše, ţe křesťanská sociální práce se zaměřuje na rozmanité lidské vztahy, jak člověka k sobě samému, tak k sociálnímu prostředí. Úkolem takto pojaté sociální práce je umoţnit všem lidem rozvinout své fyzické, psychické, sociální a duchovní moţnosti, předcházet selháním a v neposlední řadě aktivizovat církevní a 16
občanské prostředí k solidaritě (Definice křesťanské sociální práce, 2008, s. 56). Jedním ze zásadních motivů a důvodů křesťansky činné sociální práce je křesťanský obraz Boha a člověka (Tamtéţ, s. 56). Křesťanská sociální práce neznamená nějakou speciální metodu, od běţné sociální práce se liší pouze v tom, ţe k ní přidává hodnotu křesťanství. Křesťanský charakter sociální práce se odvíjí na základě vědomého vztahu k osobě a dílu Jeţíše Krista. Uskutečňuje-li se sociální práce vědomě jako křesťanská, pak je pro pomáhajícího setkání s chudým či trpícím setkáním s Kristem, a tedy specifickou formou liturgie neboli bohosluţby (Doleţel, 2010, s. 27). Tento jasný profil křesťanské sociální práce lze také ilustrovat tvrzením Baumgartnera (1990, podle Doleţel, 2010, s. 27): „´Přidaná hodnota´ diakonické pomoci ve srovnání s profánní intervencí…se odehrává na straně pomáhajícího a dostává se do zorného pole tehdy, kdyţ začne na druhého patřit očima víry.“ Interakce diakonie a sociální práce Výše jsem tedy uvedla teoretické vymezení křesťanského charakteru sociální práce, nyní se pokusím vymezit křesťanskou sociální práci více prakticky, tedy ve smyslu vzájemného působení diakonie a sociální práce. Opatrný (2010) tuto interakci nazývá charitativní prací. V této práci ztotoţňuji termíny křesťanská sociální práce a charitativní práce, ač jsem si vědoma jistých nuancí, které tyto pojmy nesou (ţe charitativní práce neznamená pouze sociální práci). Interakce diakonie a sociální práce musí být pro církevní pomáhající organizace neoddiskutovatelným základem jejich činnosti (Opatrný, 2010, s. 45). Opatrný (2010, s. 43) také uvádí, ţe tuto interakci, tedy vzájemné působení diakonie a sociální práce, můţeme spatřovat ve dvojím pojetí: 1. Sociální práce chápaná jako součást diakonie se inspiruje teologií a je ovlivňována osobní vírou pomáhajícího. 2. Diakonie chápaná jako součást sociální práce se inspiruje a je ovlivňována hodnotami i zákony sociální práce. Tak jako do sociální práce jsou vnášeny diakonické inspirace, tak také do diakonie mohou být vnášeny hodnoty a zákony sociální práce. Tento proces vzájemné interakce diakonie a sociální práce lze nazvat charitativní prací, neboť vytváří prostor, v němţ se obě tyto skutečnosti protínají a ovlivňují (Opatrný, 2010, s. 43). Znaky charitativní, tedy křesťanské sociální práce Opatrný (2010, s. 43) blíţe objasňuje charitativní práci (respektive křesťanskou sociální práci) prostřednictvím několika jejích specifických znaků, podle nichţ lze 17
rozpoznat, ţe sociální práce je inspirována Boţím slovem a vírou pomáhajícího (případně i to, ţe diakonie je ovlivňována hodnotami a zákony sociální práce): 1. Vedle potřeb biologických, psychologických a sociálních se charitativní (křesťanská sociální) práce zaměřuje vědomě a cíleně na práci se spirituálními potřebami člověka. Pomoc totiţ potřebuje celý člověk, nikoli jen jeho sloţka sociální. Tímto vnáší diakonie do sociální práce pozornost k víře a náboţenské stránce člověka. 2. Charitativní práce zdůrazňuje osobní vztah při poskytování pomoci, tedy vztah blíženecké lásky, v němţ, jak vyplývá z podobenství o Milosrdném Samaritánovi, nejde o to, kdo je můj bliţní, ale zda já jako bliţní jednám. 3. Charitativní práce vědomě a cíleně pomáhá jedincům, skupinám či komunitám tam, kde se jim jinak pomoci nedostává z důvodu, ţe stojí mimo hlavní proud zájmu státu i mimo trh nabízených sociálních sluţeb. Křesťansky motivovaný sociální pracovník se přitom inspiruje například příklonem Jeţíše k vyvrţeným (Lk 14,15-24), varováním před přehlíţením bídy druhých (Lk 16,19-31), atd. 4. Činnost církevních pomáhajících organizací má své místo uvnitř tzv. občanské společnosti. Ostatně uţ první článek pastorální konstituce Gaudium et spes přímo vyjadřuje sepjetí křesťanů s lidstvem2. Křesťanská sociální práce tedy nemůţe tvořit alternativu či dokonce protiváhu k pomoci uskutečňované z důvodu jiných neţ křesťanských motivů (Opatrný, 2010, s. 45). Další znaky charitativní, resp. křesťanské sociální práce jsou následující: 5.
Křesťanská sociální práce má být nezištná a nemá se stát prostředkem
k dosahování jiných cílů. Křesťanský sociální pracovník nesmí nikdy víru vnucovat. Ví, ţe čistá a nezištná láska je tím nejlepším svědectvím o Bohu. „Křesťan ví, kdy je vhodná doba o Bohu mluvit a kdy je zase správné o Něm mlčet a nechat promlouvat pouze lásku.“ (DCE, 2012, s. 49). Protoţe Bůh je láska, zpřítomňuje se právě ve chvílích, kdy křesťan nekoná nic jiného neţ lásku (tamtéţ, s. 49). 6. Při uplatňování diakonie a tedy charitativní práce hraje často významnou roli osobnost pomáhajícího. Dobrým příkladem a vzorem při prokazování sociální lásky, neboli diakonie jsou například Martin z Tours, František z Assisi, Ignác z Loyoly, Jan z Boha, Vincenc de Paul, Luisa de Marillac, Jan Bosco, Tereza z Kalkaty, atd. (DCE, 2
Gaudium et spes, čl. 1: „Radost a naděje, bolest a úzkost dnešních lidí, zvláště chudých a trpících, je také radost a naděje, bolest a úzkost Kristových učedníků a není nic opravdu lidského, co by v jejich srdci nenacházelo ozvěnu“.
18
2012, s. 58). Tito a mnozí další církevní světci jsou důkazem osobního nasazení pro sluţbu potřebným (Kolařík, 2008, s. 82).
V této absolventské práci tedy povaţuji za křesťanskou sociální práci takovou sociální práci, která je realizována v církevní organizaci nebo i v sekulární organizaci, přičemţ je vedena křesťanskou vírou pomáhajícího, pomáhající svou pomoc chápe jako uplatňování diakonie. Křesťanská sociální práce tedy spočívá v její christologické orientaci (Doleţel, 2010, s. 27).
19
2 Inštitút Krista Veľkňaza V této kapitole nejprve popisuji Inštitút Krista Veľkňaza včetně charakteristiky jeho jednotlivých zařízení. V druhé podkapitole objasňuji komunitní práci, a také komunitní péči vzhledem ke komunitní formě práce v této organizaci.
2.1 Charakteristika organizace a jejích jednotlivých zařízení Inštitút Krista Veľkňaza (dále jen IKV) byl zřízen 16. 3. 1990 biskupem Eduardem Kojnokom. V květnu roku 1991 dostal IKV areál staré fary v Ţakovcích, aby zde mohl realizovat charitativní činnost zaměřenou na pomoc nemocným, postiţeným, bezdomovcům, dětem z ústavů a rozvrácených rodin, sirotkům, starým, svobodným matkám a dalším lidem v nouzi. Roku 1992 byl IKV zaregistrován jako občanské sdruţení na Ministerstvu vnitra. V současnosti má IKV také pobočky v České republice, a to v Bílé Vodě u Javorníka a v Choryni. Představeným Inštitútu je Ing. Mgr. Marián Kuffa, Dr.h.c. (webové stránky IKV, nedatováno). IKV má stanovené jednak cíle v duchovní oblasti a jednak v sociální oblasti. Cíle v duchovní oblasti jsou: pěstovat a šířit úctu a lásku ke Kristu Veleknězi přítomnému v eucharistii a k Panně Marii; uvádět v ţivot nauku církve o všeobecném královském kněţství Boţího lidu a tím probouzet věřící k uvědomělé a zodpovědné apoštolské činnosti ve spolupráci s hierarchickým kněţstvem; pracovat v charitativní činnosti jakéhokoli druhu, dle potřeb trpících a nuzných bratrů a sester (propagační materiál IKV3). Hlavním cílem IKV v sociální oblasti je dát lidem naději a smysl ţivota, neboť to změní je i nás. Další cíle v sociální oblasti jsou následující: provoz útulku a resocializačního střediska pro muţe v Ţakovcích; provoz domova sociálních sluţeb pro tělesně postiţené; provoz domova pro osamělé rodiče; provoz útulku a resocializačního střediska pro ţeny v Ľubici; dokončení nájemních sociálních bytů v Malém Slavkově; do budoucna výstavba zařízení pro přestárlé občany a zařízení pro děti z ulice; výstavba chráněných dílen; integrace okrajových skupin do společnosti (propagační materiál IKV). Nyní popíšu stručně jednotlivá zařízení, která IKV provozuje, a sice Dům Boţského Srdce Jeţíšova pro bezdomovce, Dům Neposkvrněného Srdce Panny Marie
3
Tento propagační materiál jsem získala v IKV.
20
pro tělesně postiţené, Dům Boţího milosrdenství pro ţeny v nouzi, a Dům Marie Magdalény pro osamělé rodiče s dětmi. Dům Božského srdce Ježíšova Zařízení s názvem Dům Boţského srdce Jeţíšova (DBSJ), které sídlí v budově staré fary, provozuje útulek a resocializační středisko pro muţe bez domova, osoby po výkonu trestu, mládeţ po skončení ústavní či ochranné výchovy. Těmto lidem je zde poskytováno celodenní stravování, šatstvo, poradenství, administrativní pomoc a pracovní terapie. Dům byl zaloţen jako alternativní moţnost řešení problematiky bezdomovectví vzhledem k obvyklým způsobům pomoci lidem bez domova (např. poskytování almuţny ţebrákům, provoz nocleháren). Na základě zkušeností práce s lidmi bez domova na Slovensku se zakladatelé IKV rozhodli pro komunitní způsob práce s touto cílovou skupinou, neboť ačkoliv se takový způsob řešení zdá na první pohled draţší a náročnější (vzhledem k obvyklé pomoci formou poskytnutí dávky, ubytování či stravy), přesto je moţné formou komunitní práce tyto lidi resocializovat, pomoci jim zařadit se do standardního způsobu ţivota, do rodin, kde by byli uţiteční a tvořili tak hodnoty pro celou společnost (webové stránky IKV, nedatováno). Klienty DBSJ jsou obvykle lidé, jimţ nikdo nechce a nemůţe pomoci (nemají občanský průkaz, byl jim rozvázán pracovní poměr, jsou vyřazeni z Úřadu práce pro nespolupráci, atd.). IKV se snaţí klientům pomáhat komplexně, neboť jak říká P. M. Kuffa „keď dáš chlapcovi rybu, dáš mu jedlo na jeden deň, keď ho naučíš chytať ryby, dáš mu jedlo na celý ţivot“ (propagační materiál IKV). Proto se pracovníci snaţí tyto lidi naučit „chytat ryby“, tedy naučit je ţít a stát se samostatnými (tamtéţ). Pracovníci se věnují problémovým lidem dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu, tedy nepřetrţitě (během času pracovní terapie i po práci), jelikoţ s nimi ţijí. Při resocializaci pouţívají tři základní pravidla: zákaz alkoholu a návykových látek, zákaz trestné činnosti, pracovní terapie. Při pracovní terapii se bezdomovci podílejí na provozu zařízení, například jako údrţbáři, kuchaři, pekaři, ošetřovatelé, nebo také pracují v zemědělské a ţivočišné výrobě, ve stavební oblasti, atd. (webové stránky IKV). Dům Neposkvrněného Srdce Panny Marie Dům Neposkvrněného Srdce Panny Marie (DNSPM) je určen pro pomoc tělesně postiţeným muţům a ţenám. Klientům je zde poskytována nepřetrţitá péče, ubytování,
21
stravování, ošetřování, praní, poradenství, duchovní pomoc, administrativní pomoc. V tomto zařízení je také bezbariérový přístup do všech prostorů (webové stránky IKV). V budově DNSPM se mimo jiné nachází kaple, v níţ se kaţdý den slouţí mše svatá a účastní se jí také všichni klienti z ostatních zařízení Inštitútu. Součástí domu jsou také kanceláře, kuchyně, jídelna, klauzura (pro pracovníky, kteří jsou zasvěcení Inštitútu Krista Veľkňaza), prostory pro pořádání společenských akcí, atd. Dá se říci, ţe tato budova je dílem bezdomovců, neboť velkou část práce při její stavbě vykonali v rámci pracovní terapie právě bezdomovci, klienti DBSJ (propagační materiál IKV). Pomoc tělesně postiţeným lidem byla původní myšlenkou pro vznik DNSPM a areálu v Ţakovcích vůbec. V zařízení se nachází mnoho starších lidí, jejichţ zdravotní stav se zhoršil natolik, ţe nebyli schopni postarat se o sebe a neměli nikoho, kdo by jim v tom pomáhal. Specifickou skupinu tělesně postiţených tvoří klienti, kteří do IKV přišli jako bezdomovci. V důsledku ţivota na ulici (kde je často nečistota, podchlazení, nekvalitní strava i alkohol, atd.) si někteří z nich přivodili gangrény, jejichţ následkem byla amputace a tedy i trvalé tělesné postiţení. Tito lidé, kteří zůstanou natrvalo odkázáni na pomoc druhých, mají moţná právě proto více času na zhodnocení, lítost a nápravu svého předcházejícího ţivota. V DNSPM lze vidět zvláštní symbiózu v tom, ţe tělesně postiţení, kteří nemohou pracovat, se za ostatní klienty, personál a jiné dobrodince modlí, a tito se zase o ně starají po stránce tělesné (propagační materiál IKV). Dům Božího milosrdenství v Ľubici Od roku 1998 je v Domu Boţího milosrdenství (DBM) poskytována pomoc ţenám v nouzi (bez dětí), ţenám bez domova, po výkonu trestu či léčbě závislosti, po opuštění dětských domovů, týraným ţenám, apod. (propagační materiál IKV). Klientkám jsou poskytovány podobné sluţby jako v DBSJ. Mladá děvčata opouštějící dětský domov jsou odkázána víceméně na sebe, často se však o sebe neumí postarat a je obtíţné zařadit je do společnosti (chybí jim pracovní návyky a zručnost, apod.). DBM slouţí těmto děvčatům jako „mezipřistání“ neţ odstartují normální ţivot ve společnosti, lze říci, ţe toto zařízení slouţí děvčatům jako jakýsi dům na půl cesty (jak jej známe z prostředí sociálních sluţeb v ČR). Také ţenám, které kvůli své závislosti na drogách či alkoholu nenašly zázemí jinde, se DBM snaţí podat pomocnou ruku. Cílem poskytování sluţeb útulek a resocializační středisko
22
v DBM je tedy poskytnutí komplexní péče ţenám, které se nachází v pro ně obtíţně řešitelné či neřešitelné situaci (propagační materiál IKV). Pracovníci se snaţí klientky motivovat k práci. V rámci pracovní terapie se (podobně jako klienti DBSJ) ţeny podílí na chodu celého zařízení, například vykonávají domácí práce, úklid, vaří či perou. Jelikoţ je denní program úzce spjatý se zařízeními v Ţakovcích, jsou některé ţeny zařazovány i pro práci v DNSPM (např. zde uklízí, vypomáhají v kuchyni, perou loţní prádlo a šatstvo tělesně postiţených). V rámci pracovní terapie také některé ţeny nachází uplatnění v pracovních dílnách (webové stránky IKV). Dům Marie Magdalény Dům Marie Magdalény (DMM), který slouţí jako domov pro osamělé rodiče s dětmi, je nejmladším ze zařízení IKV. Kapacita zařízení je šest matek s dětmi. Na rozdíl od ostatních klientů, jimţ Inštitút pomáhá, se tyto matky nepodílejí na jeho společném chodu. Dle moţností se účastní mší svatých, jinak však musí dbát na péči o své děti (propagační materiál IKV). Cílem DMM je pomoci matkám s dětmi, které ze z různých důvodů ocitli na ulici nebo byli týrané, jakoţ i mladým děvčatům, pro něţ se těhotenství stalo neřešitelným problémem (webové stránky IKV).
Na následujícím textu shrnu nebo doplním další výrazné charakteristiky, které objasňují specifický způsob práce s klienty v Inštitútu Krista Veľkňaza. Inštitút Krista Veľkňaza je explicitně křesťanskou pomáhající organizací (byl zřízen biskupem, uvnitř katolické církve), její křesťanský charakter lze spatřovat zvláště v tom, ţe základem denního reţimu je zde povinná účast na mši svaté a modlitbách růţence. Podstatné je také přitom to, ţe se resocializační středisko nachází v budově fary (propagační materiál IKV, s. 8-9). IKV tedy pracuje nejen na cílech sociálních, ale (a to především) staví na cílech duchovních. Tím, ţe se podstatně zaměřuje i na duchovní oblast, usiluje tím zároveň o změnu člověka nejen zvenku (to by byla pouhá drezura), ale také zevnitř. Snaha změnit člověka zevnitř je v IKV podstatná, při tom však klienta nemění pracovníci, ale Bůh. Pomáhající je jen nástrojem této změny. Někteří klienti, kteří našli smysl ţivota v Bohu, dokázali podstatně změnit svůj ţivot a napravit spáchané křivdy (propagační materiál IKV, s. 8). Vedle duchovní terapie hraje v IKV důleţitou roli také terapie pracovní. O této důleţité sloţce resocializace jsem jiţ pojednala výše (zvláště při popisu zařízení DBSJ a 23
DBM). Platí zde pravidlo: kdo nechce pracovat, ať nejí. Kaţdý klient se proto v rámci pracovní terapie nějakým způsobem podílí na provozu zařízení (propagační materiál IKV, s. 8). V IKV se nacházejí tři typy klientů, coţ uvádí P. Kuffa (Kuffa in Martišová, 2006, s. 7) na následujících příkladech: První skupinu tvoří lidé na úrovni tříletého dítěte, které lze je charakterizovat slovy „dej, dej, dej“, proto jsou podle něj na ulici a ţebrají. Představitel druhé skupiny se nachází ve vývoji čtrnáctiletého jedince a je uţ schopen obchodu, tedy ve smyslu něco za něco: dáš-li mi cigaretu i já ti dám cigaretu. Ani toto nefunguje a opět je z něj bezdomovec. Třetí skupina jsou pětadvacetiletí a na ţivot připravení lidé, kteří uţ chtějí také dávat, nejen brát. Tito se ptají: „čo svojej partnerke ešte moţem dať?“ (Kuffa in Martišová, 20006, s. 7). Při resocializaci v IKV tedy klient prochází třemi stádii. V prvním mu na nikom a na ničem nezáleţí, ani na sobě samém. V druhém stádiu uţ mu záleţí na sobě samém a ve třetím stádiu přestává hledět jen na sebe a je schopen pomoci druhým (propagační materiál IKV, s. 8). Pobyt v IKV se řídí přísnými pravidly (například výše zmíněná pravidla zákazu alkoholu, trestné činnosti, pracovní terapie), která musí kaţdý dodrţovat, pokud zde chce být. Jak říká P. Kuffa (in Martišová, 2006, s. 10) „Nie ja chcem, aby si tu bol, ty tu chceš byť. Preto ja kladem podmínky také, ktoré sú dobré pre spásu tvojej duše na prvom mieste (…), lebo nie všetko, čo ty chceš je pre teba uţitečné.“ A pokračuje: „Pravda nie je vţdy příjemná, ale vţdy uţitečná, a ja ti chcem povedať takú pravdu, ktorá je pre teba uţitečná“ (Kuffa in Martišová, 2006, s. 10). Specifickou charakteristikou IKV v neposlední řadě je zajímavá, a dle mého názoru velmi uţitečná, symbióza mnoha cílových skupin. Tak se například můţe stát, ţe „väzni majúci odsedené mnoho rokov nakládajú postihnutých, o ktorých nikto nemá záujem. Babičkám tečú slzy slzy od dojatia ako sa im títo potetovaní a ţivotom ošľahaní chlapci věnujú a keby vedeli koľko majú odsedené…“ (propagační materiál IKV, s. 9). Abych tak shrnula tuto podkapitolu, podstata činnosti Inštitútu Krista Veľkňaza tedy spočívá na duchovní terapii spolu s terapií pracovní. Práce je nevyhnutelná, proto pracovní terapií ve spojení s křesťanskou vírou P. Kuffa spolu s jeho spolupracovníky dosahují obdivuhodných výsledků (Martišová, 2006, s. 9).
24
2.2 Komunitní způsob práce v IKV Inštitút Krista Veľkňaza svou činnost nazývá jako formu komunitní práce s klienty. Z tohoto důvodu zde popisuji pojem komunita, na jejímţ základě následně charakterizuji komunitní práci jako jednu z metod sociální práce a také objasním komunitní péči (jako model komunitní práce). Existuje mnoţství definic pojmu komunita, já zde uvedu pouze ty z nich, které nejlépe vystihují komunitu lidí ţijících v Inštitútu Krista Veľkňaza. Jedna z definic charakterizuje komunitu jako lidi ţijící v geograficky vymezené oblasti, jeţ spojují vzájemné sociální vazby, a jenţ mají citové vazby k sobě navzájem i k místu, kde ţijí (Mattessich, Monsey, Roy, 1997, podle Kinkor, 2003, s. 253). „Komunita je jakékoli vnímání společného dobra, které můţe být mezi občany vytvořeno.“ (Mattessich, Monsey, Roy, 1997, podle Kinkor, 2003, 253). V tomto pojetí je pak komunita něco, čeho lze dosáhnout úsilím občanů, ne něco co je dáno například geograficky (tamtéţ, s. 253). Hartl (1997, s. 35) zase definuje komunitu stručně a výstiţně jako „místo, kde člověk
můţe
získávat
emocionální
podporu,
ocenění
a
praktickou
pomoc
v kaţdodenním ţivotě.“ Komunita je tedy mnohoznačný termín. Jak uvádí Navrátil (2001, s. 131) v sociální práci je komunita obvykle chápána jako komunita teritoriální (zahrnuje lidi ţijící na společném území) nebo jako komunita zájmová (zahrnuje lidi mající společné zájmy – například stejný etnický původ, stejné postiţení). Dle mého názoru lze komunitu v IKV nahlíţet především teritoriálním smyslu, je vymezena vlastním areálem v obci Ţakovce (eventuelně také jejím okolím). Také komunitní práce, jelikoţ pod tento termín lze zahrnout mnoţství činností, má různorodá vymezení. Dle Dunhama (1958, podle Navrátil, 2001, s. 131) je komunitní práce „proces vědomého sociálního působení, které je zaměřeno na následující cíle (na všechny nebo alespoň některé z nich): propojení potřeb a existujících zdrojů v komunitě, podpora skupinové solidarity a spolupráce v komunitě, podpora změn v komunitě.“ Komunitní práci je také blízký pojem komunitní péče. Komunitní péče je snaha o takové uspořádání sluţeb (např. zdravotních, sociálních, atd.) pro skupiny „na okraji“ (např. handicapované, duševně nemocné, atd.), aby mohly se svým handicapem zůstat ve vlastní komunitě a ţít tam plnohodnotný ţivot (Kinkor, 2003, s. 255). 25
Činnost IKV nelze dobře vystihnout ani jedním z těchto pojmů (komunitní práce a komunitní péče). Ačkoliv IKV nazývá svou činnost komunitní prací, zřejmě nevztahuje tento termín k výše popsané metodě sociální práce. Podobně uvaţuje i Gorylová (2011, s. 16), kdyţ píše, ţe v komunitním způsobu práce IKV nevidí příliš soulad se skutečnou komunitní prací. Dodává, ţe spíše vnímá „podobnost s komunitní prací v tom, ţe IKV je komunitou a od toho pak odvozuje pojem komunitní práce.“ (Tamtéţ, s. 16).
26
3 Metodologie výzkumu V této kapitole vyjasňuji cíl výzkumu, dále zdůvodňuji metodu výzkumu, popisuji výzkumný vzorek a způsob, jakým jsem získávala data. V závěru této kapitoly ujasňuji, jakou metodou jsem data zpracovávala a prováděla jejich následnou analýzu.
3.1 Cíl výzkumu Cílem výzkumu v mé absolventské práci bylo zjistit, jak ovlivňuje křesťanský charakter sociální práce způsob práce s klientem v Inštitútu Krista Veľkňaza. Na základě tohoto cíle jsem si stanovila následující výzkumné otázky: 1. Jaký je cíl sociální práce s klientem v IKV? 2. Jaký vliv má víra sociálního pracovníka na průběh sociální práce s klientem v IKV? 3. V čem spočívá vliv křesťanské sociální práce IKV jako církevní organizace na průběh sociální práce s klientem? 4. Jaký vliv má křesťanská sociální práce realizovaná v IKV na změnu ţivota klienta? 5. Jaká jsou rizika či nedostatky takto pojaté křesťanské sociální práce v IKV? 6. Lze nějakým způsobem vyuţít křesťanskou sociální práci realizovanou v IKV i v jiných zařízeních?
3.2 Metoda výzkumu Vzhledem k charakteru výzkumných otázek jsem pro jejich zodpovězení zvolila metodu kvalitativního výzkumu, který se zaměřuje na nenumerické šetření a interpretaci sociální reality, a jehoţ cílem je porozumění. (Disman, 2005, s. 285 - 286). Také cílem mého výzkumu bylo porozumět vlivu křesťanského charakteru sociální práce na způsob práce s klientem v Inštitútu Krista Veľkňaza. Prostřednictvím kvalitativního výzkumu získáváme hluboká a bohatá data (Miovský, 2006, s. 26). To znamená, ţe nezůstáváme jen na povrchu, ale snaţíme se získat podrobnější informace o zkoumaném problému (Hendl, 2012, s. 51). O to jsem se rovněţ snaţila v rámci mého výzkumu, nezůstávat jen na povrchu sdílených informací, ale zabývat se jimi více do hloubky.
27
3.3 Výzkumný soubor a způsob získávání dat Výzkumný soubor v kvalitativním výzkumu je třeba konstruovat tak, aby reprezentoval populaci problému (Disman, 2005, s. 304). Původně jsem chtěla výzkum provést s několika klienty IKV, nicméně po zváţení jsem vzhledem k charakteru výzkumných otázek zvolila jako respondenty sociální pracovníky, kteří pracují v IKV. Tito totiţ, dle mého názoru, nejlépe odpovídají populaci problému, kterým jsem se rozhodla zabývat. Výzkumný soubor sestával ze sedmi sociálních pracovníků, jeţ jsem pro účely výzkumu vybrala na základě prostého záměrného výběru. Prostý záměrný (účelový) výběr spočívá v tom, ţe výzkumník bez dalších specifických metod vybírá mezi potenciálními účastníky výzkumu ty respondenty, kteří jsou vhodní pro realizaci výzkumu a zároveň s jeho provedením souhlasí (Miovský, 2006, s. 136). Výzkum s vybranými respondenty jsem provedla v Inštitútu Krista Veľkňaza v Ţakovcích. Všechny respondenty jsem seznámila s účelem výzkumu a zaručila anonymitu dat, jeţ jsem od nich získala. Data
jsem
získávala
prostřednictvím
polostrukturovaných
interview.
V polostrukturovaném interview vytváříme určité schéma otázek, na něţ se budeme účastníků výzkumu (respondentů) ptát. Obvykle je moţné měnit pořadí otázek, dle potřeby je lze také upravovat s cílem maximální výtěţnosti interview (Miovský, 2006, s. 159). V průběhu jednotlivých interview se sociálními pracovníky jsem se doptávala na to, čemu jsem z jejich výpovědí neporozuměla. Někdy jsem musela respondentovi otázku zopakovat, případně vyjádřit jinými slovy, aby jí porozuměl. V některých případech jsem také určité otázky pokládala znovu, pokud respondent odbíhal od tématu. Data jsem se rozhodla fixovat pomocí audiozáznamu (prostřednictvím nahrávky na diktafon), nicméně toto nebylo ve všech případech moţné. Data jsem nakonec zaznamenala formou audiozáznamu pouze u třech sociálních pracovníků. Data od zbylých respondentů jsem fixovala prostřednictvím terénních poznámek. Tři respondenti odmítli nahrávání rozhovoru, ač jsem jim zdůvodnila smysl jeho provedení a zaručila anonymitu. Odůvodnili to tím, ţe by nebyly tak autentičtí, toto jejich rozhodnutí jsem respektovala. V jednom případě jsem sama cíleně zamítla fixovat data formou audiozáznamu, neboť interview bylo prováděno v prostředí s rušivými faktory (audiozáznam by tak zřejmě nebyl zřetelný). Interview, která jsem zaznamenala formou audiozáznamu jsem poté převedla do písemné podoby formou transkripce.
28
3.4 Zpracování a analýza dat Abych mohla získaná data zpracovat a třídit, bylo třeba provést proces kódování (Miovský, 2006, s. 210). Během tohoto procesu jsem přiřazovala identifikovaným kódům názvy. Data jsem analyzovala metodou vytváření trsů, coţ znamená, ţe jsem seskupovala určité výroky do skupin (trsů) na základě vzájemného překryvu identifikovaných kódů. Prostřednictvím kategorizace základních jednotek (kódů) vytváříme trsy, tedy jednotky obecnější (Miovský, 2006, s. 221). Na základě analýzy dat jsem k jednotlivým kategoriím otázek přiřazovala následující trsy: 1. Cíl sociální práce v IKV: -
zařazení do společnosti
-
duchovní terapie
2. Vliv víry sociálního pracovníka na průběh sociální práce v IKV: -
pomoc bliţnímu jako projev milosrdné lásky
-
hodnoty a postoj k práci
-
osobní příklad víry a její růst
3. Vliv křesťanské sociální práce v IKV jako v církevní organizaci na průběh sociální práce: -
komplexní péče o člověka
-
přijetí klientů jinde „odkopnutých“
-
partnerský postoj ke klientovi
-
pracovní terapie a forma rodiny
-
charisma pana faráře
4. Vliv křesťanské sociální práce na změnu ţivota klienta v IKV: -
duchovní ţivot a změna klienta
-
láska jako předpoklad změny
-
člověk jako „nasávající houba“
5. Rizika či nedostatky křesťansky pojaté sociální práce v IKV: -
velké mnoţství klientů
-
dilemata ohledně církevních předpisů
6. Způsoby vyuţití křesťanské sociální práce realizované v IKV: -
modlitby
-
pracovní terapie
-
výměnný pobyt 29
4 Interpretace dat V této kapitole popisuji výsledky výzkumu, k nimţ jsem dospěla na základě analýzy dat získaných od respondentů. Jak jsem uvedla výše, data jsem zpracovávala metodou vytváření trsů, tedy určitých kódů zaznamenaných na základě předem zvolených kategorií (okruhů otázek).
4.1 Cíle sociální práce v IKV Sociálních pracovníků jsem se ptala nejprve na otázku cíle sociální práce v IKV, tak jak jej oni sami vnímají. Jelikoţ jsem zjistila, ţe sociální práce vykonávaná v IKV je velmi specifická od sociální práce ve většině jiných zařízení sociálních sluţeb, zjišťovala jsem od respondentů také to, jaké vnímají odlišnosti v sociální práci realizované v IKV vzhledem k běţné sociální práci v jiných zařízeních.
4.1.1 Zařazení do společnosti Dle všech dotázaných sociálních pracovníků je cílem sociální práce v IKV (tak jako i v jiných zařízeních) zařazení těchto lidí - klientů, nazpět do společnosti neboli jejich resocializace. SP č. 1 to vyjadřuje následovně: „zaradiť ich do spoločnosti, by byli schopní, to je cieľom, tak aby sa vedeli sami o sebe postarať, cieľ IKV.“. Také SP č. 7 sděluje cíl sociální práce v IKV jako „začlenenie týchto ľudí naspäť do spoločnosti, aby vlastne urovnali svoje vzťahy, napríklad rodinné, potom vzťahy ekonomické...“. P. Kuffa definuje bezdomovce jako člověka, který je nemocný, neboť mu chybí láska, připomíná SP č. 2. Proto také IKV usiluje o to, aby klienti tohoto zařízení změnili pohled na sebe, aby se odpoutali od sobectví a vlastních potřeb směrem k potřebám druhých, neboť tím se vlastně léčí. SP č. 2 říká, ţe IKV se snaţí „naučiť ich pohľadu ze seba na iných“. SP č. 5 to sděluje podrobněji: „každý by sa mal asi odpútať od tých svojich hlavne potrieb a pozerať aj na dobro ostatných, neviem. Aj klienti sú vlastne k tomu vedení, že majú nechať tie svoje potreby a vlastne keď sa zamerajú aj na druhých, tak tím sa liečia. Alebo pán farár stále hovorí akože bezdomovec je ten, ktorý vlastne je taký egoista a pozerá sa iba sám na sebe, a preto sa stal bezdomovcom.“.
4.1.2 Duchovní terapie Sociální práce v IKV je specifická tím, ţe se zaměřuje především na duchovní terapii, jeţ spočívá v tom, ţe se klienti povinně účastní mší svatých a růţenců, mají moţnost vyuţít svátost smíření, apod. SP č. 6 říká: „ide tu o tú duchovnú stránku“, a 30
IKV je vlastně tzv. „nemocnice duší“, jak upozorňuje SP č. 3. Jak říká také SP č. 7, cílem je změnit člověka (aby urovnal své rodinné, ekonomické vztahy, atd.) a „…isť na to všetko cez Boha, vlastne modliť sa, veriť, že Boh im odpustí tie hriechy, ktoré spáchali a vlastne tým isť ďalej, že im odpustí…“. SP č. 7 také poukazuje na význam duchovní terapie v IKV pro klienty, kteří tím mohou svěřit svůj ţivot Bohu a tak vlastně získat novou šanci pro změnu: „...proste tým, že ten režim je taký, že to nie je v každom zariadení, že každé ráno je svätá omša, je svätý ruženec, čiže proste už od včasného rána žijú, že s Bohom, s Ježišom, že už vlastne sú tak nastavený, že sa majú modliť, čiže veriť a proste, nechcem to povedať, že majú inú šancu, ale proste aby svoj život zverili do rúk Jemu...“.
4.2 Vliv víry sociálního pracovníka na průběh sociální práce v IKV U všech dotázaných sociálních pracovníků hraje jejich víra při práci s klienty důleţitou roli, a to v několika ohledech, coţ nyní popíšu.
4.2.1 Pomoc bližnímu jako projev milosrdné lásky Víra sociálního pracovníka výrazným způsobem ovlivňuje jeho zájem o pomoc klientovi a průběh práce s ním. Sociální pracovník křesťan pomáhá bliţnímu „z lásky k Bohu“ (SP č. 2), je to v podstatě „aj základ tej viery, že pomoc blížnemu svojmu, hej, takže ako podľa mňa to je ten základ, že si tu, že chceš mu pomôcť, hej, a robíš to, pretože... áno, že ti to hovorí viera v Boha, že je to správne, že je to dobré, a že nie že to robíš pre to, že budeš mať z toho nejaké výhody...“, jak říká SP č. 7. Pomoc bliţnímu jednoznačně z křesťanské víry vyplývá. Někteří pracovníci vnímají, ţe pomáhající můţe mít na základě víry moţná jiný pohled na toho potřebného člověka. To vyjadřuje SP č. 1, kdyţ říká, ţe díky náboţenství, víře „máte iný pohľad na to ako, keď by som povedala, že sa možno viacej vcítite do tých ľudí, alebo tak“. SP č. 4 se jako věřící snaţí spatřovat Boha v tom, komu pomáhá: „Snažím sa v nich vidieť Boha.“. Také SP č. 2 uvedla příklad, kdy přijímala novou klientku, která zřejmě přišla z ulice, byla zanedbaná, bylo obtíţné jí rozumět, měla i nějakou psychiatrickou diagnózu, a tato pracovnice sdělila, ţe přestoţe měla zpočátku obavy, zda ji do zařízení vůbec přijmout, ale postupně prý zaţívala pěkný pocit ve smyslu „čím horšie, tým lepšie“ (čím na tom je klient bídněji, tím lépe ve smyslu milosrdenství vůči tomu nejposlednějšímu člověku). „Postupne som zažívala takový nadprirodzený pocit…akože
31
milosrdná láska voči tej paní.“ I tato pracovnice se tedy zřejmě snaţí vidět i v tom nejuboţejším člověku bliţního, kterému můţe prokázat milosrdenství jako Bohu samotnému. „Kresťan to robí z lásky k Bohu.“, uvádí také SP č. 2. Sociální pracovníci se snaţí přijímat všechny klienty, z hlediska rovného přístupu vůči nim, neboť kaţdý člověk má svou hodnotu, ať uţ se nachází i v jakékoli nouzi. To dosvědčuje SP č. 5: „proste sme sa tu naučili prijímať asi všetkých proste. (...) Každý má svoju hodnotu...“, a také SP č. 7: „Ja sa snažím ku každému človeku, ktorí tu príde, ku každej klientke správať rovnako, či príde napríklad, že smrdí, alebo tak, že príde z ulice, hej a proste je, no nepoužívala hygienu (...) nedosudzujem ju za to proste (...) A tak to akože chápem, jak je to miluj blížneho svojho neznamená, že každého budeš milovať až proste nejak uplne tak rovnako, hej nedá sa každého, ale proste je to človek, dostal sa do núdze a ja som tu preto, aby som mu pomohla, hej?“
4.2.2 Hodnoty a postoj k práci Víra působí při práci sociálních pracovníků s klienty tak, ţe ji konají ze srdce, jak říká SP č. 6: „to robíte srdcom, a ich vediete k tomu duchovnému životu, aby zmenili ten život.“ a důleţitější jsou pro ně osobní vztahy s klienty, neţ nějaké teoretické postupy při sociální práci - SP č. 2: „je to o vzťahoch, nie na vyšperkovaných teoriách sociálnej práce“. Většina sociálních pracovníků má k práci v IKV odlišný postoj neţ jaký je běţný u pracovníků v jiných zařízeních. V IKV tzv. „nehledí na hodinky“, pracují mnohdy přesčas a bez nároku na finanční odměnu za tuto sluţbu navíc. SP č. 2: „Tady sa pracuje nadoraz, všetko je tu pre nich urobené s láskou.“ SP č. 5 také dosvědčuje, ţe víra sociálního pracovníka v IKV jej posiluje k tomu, aby svou práci vykonával s opravdovým odhodláním, nejen mechanicky, a také ţe bez víry by tady snad ani pracovat člověk nemohl: „Keby človek dajme tomu prišiel tu, odrobil si svoje, odišiel, také niečo tu asi ani nehrozí. Takže človek je tu tak trošku tak spätý, a keby nemal tu vieru, tak asi tu nevydrží, neviem, tak si myslím ja. Že človek dáva asi viac možno, jak si myslí, že dokáže dať.“ SP č. 6 je v otázce času obětovaném klientům tak radikální, kdyţ říká, ţe v IKV se klientům věnuje sociální pracovník dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, ne pouze osm hodin a dost. Tato sociální pracovnice svá slova uvádí kaţdodenně ve skutky, je totiţ Inštitútu Krista Veľkňaza zasvěcená.
32
Jak vyplývá z tvrzení SP č. 1, sociální pracovník pracující v IKV tady neudělá kariéru: „ak by som chcela nejakú kariéru lebo neviem čo dosiahnuť, tak tuto by som tu nebola“, ani to není práce za peníze, podotýká SP č. 3.
4.2.3 Osobní příklad víry a její růst V prostředí křesťansky zaměřené práce v IKV je pro sociální pracovníky víra důleţitá a má vliv na jejich práci také v tom ohledu, ţe by svou víru měli, dle svých slov, klientům adekvátně prezentovat. Jak říká SP č. 7: „keď je tu aj ten režim, že je nastavený, takže je svätá omša, ten svätý ruženec, musíš to vlastne nejak aj ty prezentovať, tu vieru, hej, takže podľa mňa je to dôležité, že by aj oni videli z teba, že sa obraciaš na Boha a tak.“. Podobně uvaţuje i SP č. 2 slovy, ţe zde člověk nemůţe před klienty něco hrát, oni to hned poznají, kdyţ pracovník není přirozený. Sociální pracovníci mají být pro klienty příkladem: „nie môžete niečo rozprávať a pak robiť niečo iné.“, jak zdůrazňuje také SP č. 6. SP č. 4 tvrdí, ţe se klientům snaţí vysvětlovat například věci ohledně křtu či biřmování, kdyţ se na to zeptají. Také si uvědomuje, ţe jim můţe odevzdávat své zkušenosti, pohled na víru, apod. SP č. 2 a SP č. 6 také upozornili na to, ţe sami mohou v IKV poznávat jaká je jejich víra a ţe se dokonce mohou od klientů hlubší víře inspirovat. SP č. 6: „Niekedy ja sa mam od nich čo učiť…napríklad keď ich vidím, že o pol jedenástej kľačí v kaplnke a modlí sa.“
4.3 Vliv IKV jako církevní organizace na průběh intervence Sociální pracovníci vnímají vliv IKV jako církevní organizace na průběh intervence v tom smyslu, ţe je zde zajištěna komplexní péče o člověka, přijímáni jsou v podstatě všichni klienti, kteří pomoc potřebují, dále, ţe pracovníci v IKV zachovávají vůči klientům partnerský nikoliv nadřazený postoj. Velký vliv má také pracovní terapie a „rodinné prostředí“ IKV. Největší vliv na průběh intervence má pak osobnost pana faráře Kuffy.
4.3.1 Komplexní péče o člověka Člověk, kterému se pomáhá v církevních organizacích, jako je i IKV, je zabezpečena péče komplexně. Potřebný člověk je chápán jako Boţí stvoření. To dokládá tvrzení SP č. 4, která říká, ţe je zde „komplexná starostlivosť o telo aj ducha. Neberie sa človek ako klient, ako číslo, ale ako človek. Ako Božie stvorenie.“ 33
4.3.2 Přijetí klientů jinde „odkopnutých“ SP č. 5 sděluje, ţe křesťanský charakter pomoci v IKV spočívá i v tom, ţe je zde v podstatě přijatý kaţdý člověk, který to potřebuje (a přistoupí na daná pravidla), bez ohledu na nějaké papíry, tabulky, apod.: „proste tu sa dajme tomu neprihliada na nejaké papiere, tabuľky a hlúposti. Kto potrebuje pomoc, ten je prijatý. Aj keď dajme tomu ešte na začiatku sa nevie, či sa mu bude dať pomôcť (smích) lebo ľudí je tu už toľko, že ehm, ale zatiaľ sa uživil tu každý. (...) nevyberá sa to podľa nejakých tabuliek, ale podľa tých potrieb, ktoré klienti majú.“. IKV se stává útočištěm dokonce pro ty lidi, které jiná zařízení z relevantních či irelevantních důvodů odmítají přijmout, pokračuje SP č. 5: „čo tu máme, koľko ľudí ktorí sem jednoducho nepatrí, alebo sú, majú psychické nejaké poruchy, a tak ďalej. No a, druhé zariadenia si dajme tomu vyberajú, má určitý dôchodok, hej, tak ho berieme, keď nemá dôchodok, posúvame preč. Takže asi tak, takže tu sa zachytávajú vlastne asi tí všetci, čo ich niekde odkopli možno.“ „Pán farár stále hovorí, že ja by som mohol kľudne odpočítať, dajme tomu len pre päťdesiatich, hej, päťdesiaty prvý a ďalší von. No a čo by bolo potom s tými ľuďmi, hej? Že tu majú aspoň aký taký domov proste. Majú proste kde byť, majú čo robiť, no majú možno čas aj potom premýšľať o sebe.“ (SP č. 5). Zdá se, ţe východiskem pro přijetí jakéhokoli člověka do IKV je láska k bliţnímu, soucit s trpícími (tak jak to vyplývá z křesťanské víry) a snaha nenechat ţádného potřebného bez pomoci.
4.3.3 Partnerský postoj ke klientovi V IKV se pracovníci snaţí zaujímat ke klientům partnerský, kamarádský postoj, ne se nad nimi vyvyšovat tím, ţe jsou vedoucí. To tvrdí SP č. 2: „i vedúce sú tu ako kamarátky tým dievčatám, nie toľko ako vedúce, že sú výš, mocnejšie, atd.“ Podobně uvaţuje i SP č. 7, která se snaţí nevyvyšovat se nad klienty, ačkoliv je vedoucí (v jedné ze sluţeb IKV), snaţí se mít s nimi kamarádský vztah, ale podotýká, ţe je třeba si udrţovat hranice: „nevyvyšovať sa nad nimi, ale zas určite je potrebné, čo je tu niekedy ťažko aj pri dievčatách tu udržať hranicu, lebo to oni tak zarovno, hej, tu nie jak nad nich, že si vedúca alebo čo, ale tak ťa berú, ale viac by som povedala, že kamarátsky ako tak, hej, ale že musia vedieť, že čo si môžu dovoliť a čo nie.“ I pan farář se snaţí být klientům přítelem ne velitelem, jak tvrdí SP č. 4: „snaží sa na donboskovský štýl, chce byť priateľom, nie ako niekto kto tu velí.
34
4.3.4 Pracovní terapie a forma rodiny SP č. 5 přirovnává IKV k určité formě rodiny, kde jednotliví členové spolupracují, aby se navzájem uţivili. To je dle jejího názoru také odlišnost od jiných církevních zařízení. Konstatuje tedy: „…hlavne aj tou pracovnou terapiou sa odlišujeme od ostatných. Neviem o tom, že by v daktorých zariadeniach ako taká bola pracovná terapia, tak taký by som povedala, že toto je ak keby dajme tomu forma rodiny, hej, že vlastne tých ich prácou sa vlastne uživia oni a potom aj tí ostatný, ktorí pracovať dajme tomu nemôžu, jak keď je to v rodine hej, že dajme tomu rodičia pracujú, aby uživili deti, potom už deti pracujú, aby uživili svojich rodičov, tak vlastne aj tí chlapi, hej, pracujú, aby sa dajme tomu uživili tí zdravotne postihnutí, hej, alebo matky s deťmi. Že ja by som povedala, že to je taký, taký proste kolobeh, pracovať niekto musí, aby sa uživil on sám aj tí ostatný, čo sú okolo neho.“ Rovněţ SP č. 2 poukazuje na specifikum IKV jako církevního zařízení v tom ohledu, ţe pan farář se zde snaţí poskytnout klientům jakýsi domov. Místo, kam se mohou kdykoliv vrátit, coţ také mnozí činí, přijedou se jen tak podívat. „Je im tu dobře, je to pre nich domov“.
4.3.5 Charisma pana faráře Obrovský význam IKV jako křesťanské pomáhající organizace spočívá, dle většiny respondentů, v osobnosti pana faráře Kuffy, který „na půdě“ katolické církve vykonává jiţ řadu let diakonickou sluţbu potřebným, neboli křesťanskou sociální práci. Vliv osobnosti P. Kuffy také odlišuje IKV od jiných (nejen) církevních zařízení. SP č. 4 to dokazuje slovy: „Žakovce sú uplne originálne. Originalita spočíva v pánovi farárovi, on je tu osobnosťou. Dáva tu toho ducha.“. SP č. 2 přitakává, kdyţ říká, ţe „každý chce rozprávať s pánom farárom. Vše je ovplyvnené jeho osobnosťou,…charismatem.“. A dále říká, ţe toto se nedá aplikovat na jiná zařízení, na to musí být charismatická osobnost.
4.4 Vliv křesťanské sociální práce v IKV na změnu života klientů Křesťanský charakter sociální práce v IKV můţe mít dle respondentů vliv na změnu v ţivotě klienta. Tento vliv zde spočívá v moţnosti započetí či rozvíjení duchovního ţivota, dále v prostředí, jeţ podporuje ochotu přijímat lásku a následně ji také dávat druhým. Křesťanské zaměření se na duchovní stránku můţe mít vliv na změnu i u nevěřícího klienta (např. uţ jen tím, ţe pasivně poslouchá kázání pana faráře).
35
4.4.1 Duchovní život a změna klienta SP č. 2 i SP č. 4 se domnívají, ţe změna klienta při křesťansky pojaté práci v IKV je moţná, předpokladem této změny je však změna vnitřní, duchovní. SP č. 4: „Oni sa musí zmeniť zvnútra, duchovne, nie len zvonku. Zvonku sa mení pre to, aby vyhoveli (predpisom, zákazom, atd.).“ SP č. 5 vysvětluje, ţe pokud klient pocítí, jaká jeho hodnota před Bohem, můţe to mít velký vliv na změnu jeho sebepojetí, zvláště v beznadějných situacích je význam tohoto vlivu patrný. „…lebo vlastne kresťanstvo furt dbá na hodnotu človeka, vlastne už keď on sám zistí, že jeho hodnota je proste u Boha taká aká je, tak má potom lepší vzťah k sebe a dajme tomu to mu pomôže, tak trošku sa naštartovať asi. (pomlka) Lebo veľakrát tu prichádzajú ľudia, ktorí si myslia, že už, už toto je koniec, už lepšie byť nemôže. Tak možno taký ten pohľad, keď zmení na seba, tak, že má vlastne tú hodnotu, každý človek má hodnotu, tak ho to naštartuje (...).“ Někteří klienti v IKV přijali na základě křesťansky zaměřené pomoci víru nebo naději, čímţ pak došlo k proměně jejich ţivota. To vyplývá z tvrzení SP č. 1: „Myslím, že niektorí tu aj našli vieru (...), že ako to vlastne zmenilo ich život, vlastne iný pohľad na život dostali tým, že dostala sa im viera.“ i SP č. 7: „niektorí dostali nádej, že môžu niečo zmeniť v svojom živote, že keď prehodnotia svoje myslenie, zmenia svoje správanie, že sa budú snažiť byť viac tolerantní a menej sebeckí...“
4.4.2 Láska jako předpoklad změny Láska, která se klientovi v IKV nabízí, se můţe stát hybnou silou pro změnu v jeho ţivotě. SP č. 2 říká o panu faráři: „tým, že to robí s láskou, tak ich to mení.“. A klienti to poznají, ţe jsou milováni, proto říkají „pán farár nás má rád“. „Všetko je tu o láske“ sděluje dále SP č. 2, proto podle ní skrze tuto lásku můţe klient dojít k poznání, ţe ne jiní jsou vinní. Dochází k poznání vlastních chyb, začíná se měnit. Důleţité je v první řadě umět vůbec lásku přijmout, podstatná změna pak nastává u klienta tehdy, kdyţ se naučí i dávat (jako bezdomovec byl naučený jen brát), vyjadřuje SP č. 6. Motivací k takové změně je zvláště příklad osoby, která miluje: „to všetko je asi zrejme príkladom, lebo keď vidia asi pána farára, tak, hlavne vlastne asi ten príklad rozhoduje tu.“ (SP č. 5). SP č. 5 pokračuje „...dakedy ho nenapadlo hej, druhému pomôcť a tu keď vidí, aj vidí aj príklad (...) tak potom samozrejme ako už samého od seba ho napadne, že tam treba robiť, toto urobiť možno.“. 36
4.4.3 Člověk jako „nasávající houba“ Jak SP č. 4, SP č. 5, tak i SP č. 7 připomínají v souvislosti s otázkou vlivu křesťanského charakteru práce na změnu klienta povinnost účasti na bohosluţbě a skutečnost duchovní terapie vůbec. Ačkoliv zde klient třeba jen sedí a nic nedělá (či alespoň pasivně naslouchá), můţe jej přeci jen oslovit například nějaké slovo z kázání, apod. Uvádí to na příkladu, „že ľudia sú ako špongia, že už vlastne tým, že ich dáš do vody, tak už nasávajú. Že nemusia sa ani nijako snažiť, proste len počúvajú dajme tomu a sedia. Už, napríklad ty si nemusíš z toho zobrať toto, čo on chce, ale zoberieš si dajme tomu to, čo dajme tomu nesúvisí ani veľmi s tým, ale už keď pán farár povie“, tak to můţe nějakým způsobem mít na klienta vliv. Někteří sociální pracovníci však dodávají, ţe změna klienta závisí jen na něm samém. SP č. 7: „...Len musí človek chcieť, ako nič nejde na silu, keď nemá človek v sebe, ani tu človeka nezmeníš, keď človek sám nechce, hej, môže byť v hocijakom zariadení...musí človek sám k tomu ako nejak dôjsť, že začne veriť, a že bude mať tú vieru a bude sa snažiť meniť svoj život.“ „Ten duchovný život im napomáha…má to jako vplyv, ale záleží od jejich vnútra“ shrnuje moţnost vlivu křesťansky pojaté sociální práce na změnu v klientově ţivotě SP č. 6.
4.5 Rizika a nedostatky křesťansky pojaté sociální práce v IKV Co se týče rizik či nedostatků křesťanského charakteru sociální práce v IKV, vnímají dotázaní sociální pracovníci jako nedostatek především to, ţe je zde velké mnoţství klientů. To je zřejmě důsledek toho, ţe jako křesťané nechtějí nechat ţádného člověka bez pomoci. Jedna sociální pracovnice také vnímá jako riziko či spíše etické dilema některá pravidla křesťanského ţivota.
4.5.1 Velké množství klientů SP č. 5: „Rizika a nedostatky vlastne možno spočívajú v tom počte, hej, klientov tu, lebo dajme tomu nedá sa, nedá sa asi každému tak venovať, ako sa v druhých zariadeniach venujú.“ SP č. 1: „Čo u nás teraz, tak já si myslím, že ich je tu veľa. (...) By som povedala, viacej by sa im trebalo povenovať. Ich je veľa teraz, potrebujeme to viacej, a pozerám, že doba je taká, že neskutočne veľa nám ľudí pribúda.“.
37
SP č. 4: „dosť málo ich vedieme k samostatnosti. Je ich tu veľa, nedá sa im toľko věnovat…lepšie možno menej tých ľudí.“ Na základě výše uvedených slov sociálních pracovníků lze vydedukovat, ţe tedy vnímají velký počet klientů jako riziko (resp. nedostatek) práce v IKV. V důsledku toho se pak pracovníci nemohou věnovat klientům tolik, jak by si představovali.
4.5.2 Dilemata ohledně církevních předpisů SP č. 7 vnímá osobně jako dilema skutečnost, ţe naráţí při křesťansky zaměřené sociální práci na rozpory mezi církevními pravidly (ohledně manţelství, rozvodu, mimomanţelských vztahů, atd.) a představami či touhami klientů. V IKV „vlastne oni idú podľa cirkevných ustanovení, a keď že cirkev ustanovuje manželstvo, hej, a rozvod nie, tak preto tie vzťahy tu nemôžu byť, no. Len je to, napríklad pre mňa, ale pre iné klientky, že treba päťdesiatročným mužom alebo koľko, povedať, že nemôžeš s ňou byť, alebo tak, že. Oni to zas berú tiež z toho, že čo si prežili, ale na druhej strane sú tu a proste musia dodržiavať tieto zákony, ktoré sú tu, pravidla“.
4.6 Využitelnost křesťansky pojaté sociální práce v IKV pro jiná zařízení Otázku ohledně vyuţitelnosti křesťanského charakteru sociální práce v IKV jsem se rozhodla zařadit proto, abych zjistila, zda sociální pracovníci vnímají její praktickou vyuţitelnost například i pro jiná zařízení, pro ostatní sociální pracovníky. Obrovskou roli při chápání křesťanského charakteru sociální práce v IKV hraje osobnost pana faráře. Z toho důvodu je takřka nemoţné aplikovat křesťanský charakter sociální práce realizovaný v IKV i na jiná zařízení. Osobnost P. Kuffy je stěţejní při porozumění fungování a existence IKV vůbec. Sociální pracovníci se však zřejmě mohou osobností a dílem křesťansky zaměřené sociální práce v podání P. Kuffy inspirovat ve své praxi. To vyplývá i z odpovědí respondentů. Jedná se o vyuţití modliteb (eventuelně svátostí), pracovní terapie, či třeba výměnných pobytů.
4.6.1 Modlitby Dle SP č. 7 lze vyuţít například modlitbu růţence jako jeden z prvků duchovní terapie uplatňované v IKV: „napríklad ten ruženec by mohol byť, napríklad o dvanástej na obed, hej, že to je také, že to by mohli tak zaviesť aby vlastne ten človek, je proste v práci a na ten obed si vlastne tak vypustí to všetko z hlavy hej, a že sa pomodlí, že si spomenie napríklad na toho Boha“. 38
4.6.2 Pracovní terapie Organizace poskytující sluţby sociální práce či i sociální pracovníci samotní se mohou inspirovat pro svou sociální práci také formou pracovní terapie na níţ IKV staví. SP č. 2 vyjadřuje, ţe „dajú sa využiť tie spôsoby práce, v prvom rade pracovná terapia.“. SP č. 4 se domnívá stejně tak, ţe jiná zařízení si mohou z IKV vzít příklad pracovní terapie, čímţ se mohou stát částečně soběstační, kdyţ jsou klienti zapojeni do chodu zařízení (například jako kuchaři, uklízečky, ošetřovatelé, zedníci, atd.).
4.6.3 Výměnný pobyt Jak uvaţují SP č. 6 a SP č. 7, lze se inspirovat prací v IKV například prostřednictvím toho, ţe sem sociální pracovníci z jiných zařízení přijedou na výměnný pobyt či druţbu. Dle SP č. 6 mohou sociální pracovníci přijít do IKV na výměnný pobyt a učit se specifickým způsobům práce s klienty, přístupu vůči nim, atd. SP č. 7 taktéţ přemýšlí o moţnosti „nejaké, jak družba bola dakedy, tak také výmenné ako návštevy a tak vlastne porovnávať si tie ako aké sú systémy.“
39
Závěr Cílem této absolventské práce bylo zjistit, jak ovlivňuje křesťanský charakter sociální práce způsob práce s klientem v Inštitútu Krista Veľkňaza. Naplnit tento cíl jsem se pokusila provedením kvalitativního výzkumu v dané organizaci. Sociální práce má v křesťanské lásce k bliţnímu své kořeny. V současnosti se zdůrazňuje, ţe jedním z konstitutivních prvků církve je i diakonie, tedy sluţba lásky vůči bliţnímu. Tato skutečnost motivuje mnohé sociální pracovníky křesťany k uplatňování této sluţby v praktické pomoci těm, kdo se nachází v největší nouzi. Tak je tomu i v případě Inštitútu Krista Veľkňaza. Vliv křesťanského charakteru sociální práce realizované v této organizaci je výrazný. Spočívá především v tom, ţe kromě obvyklého cíle sociální práce, jímţ je začlenění člověka do společnosti, klade IKV důraz také na vnitřní, duchovní stránku tohoto člověka. To můţe mít pozitivní vliv na změnu jeho ţivota. Výsledky výzkumu uvedené v kapitole interpretace dat přináší mnoho dalších zajímavých podnětů a inspirací. Nejzajímavější jsou podle mého názoru především výsledky, které ukazují, ţe v IKV jako organizaci nabízející křesťansky motivovanou pomoc hraje primární úlohu nezištná, obětavá láska, která je uplatňována vůči kaţdému, i tomu nejbídnějšímu, člověku. Nejvýraznější skutečnost vlivu křesťanského charakteru sociální práce spočívá především v osobnosti faráře Kuffy, který potřebným lidem obětoval svůj ţivot. Téma se mi nepodařilo detailně zpracovat z důvodu omezeného rozsahu práce, domnívám se však, ţe přesto práce přináší zajímavé výsledky. Návrhem pro další bádání v této problematice by mohla být realizace kvalitativního výzkumu provedená také s klienty dané organizace. Bylo by zajímavé zjistit, zda klienti, kteří procházejí terapií v Inštitútu Krista Veľkňaza vnímají vliv křesťansky zaměřené sociální práce v této organizaci podobně jako sociální pracovníci.
40
Seznam bibliografie Benedikt XVI. (2012). Deus caritas est. Praha: Paulínky. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. (2004). Ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost. Definice křesťanské sociální práce. (2008). Sociální práce/Sociálna práca, č. 4, s. 56 – 57. Disman, M. (2005). Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. Doleţel, J. (2010). Co dělá sociální práci křesťanskou?. In Opatrný, M., Lehner, M., Teorie a praxe charitativní práce. (s. 24 – 27). České Budějovice: Scientia. Gorylová, T. (2011). Netradiční formy práce s lidmi bez domova se zaměřením na komunitní péči poskytovanou Inštitútem Krista Veľkňaza. (bakalářská práce). Olomouc: Univerzita Palackého. Hartl, P. (1997). Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha: Slon. Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. IKV
(nedatováno).
História.
Dostupné
15.
4.
2013
z
http://www.ikv.sk/historia.phtml?id5=7548 IKV
(nedatováno).
DBM.
Dostupné
15.
4.
2013
z
Dostupné
15.
4.
2013
z
Dostupné
15.
4.
2013
z
4.
2013
z
http://www.ikv.sk/dbm.phtml?id3=37078 IKV
(nedatováno).
DBSJ.
http://www.ikv.sk/dbsj.phtml?id3=37075 IKV
(nedatováno).
DMM.
http://www.ikv.sk/dmm.phtml?id3=37079 IKV
(nedatováno).
DNSPM.
Dostupné
15.
http://www.ikv.sk/dnspm.phtml?id3=37076 Kinkor, M. (2003). Komunitní práce. In Matoušek, O., a kol., (Eds.), Metody a řízení sociální práce (s. 253 – 270). Praha: Portál. Kolařík, P. (2008). Identita sociálních služeb poskytovaných katolickou církví. Sociální práce/Sociálna práca, č. 4, (s. 75 – 84).
41
Martišová, M. (2006). V Žakovciach nachádzajú zmysel bývalí bezdomovci. Sociální práce/Sociálna práca, č. 4, (s. 7 - 11). Matoušek, O., Šustová, J. (2012). Náboţenství a společenská solidarita. In Matoušek, O., a kol., (Eds.), Základy sociální práce (s. 13 - 45). Praha: Portál. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing. Navrátil, P. (2001). Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman. Navrátil, P., Musil, L. (2000). Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. In Sborník prací Fakulty sociálních studií brněnské univerzity. Sociální studia (s. 105 141). Brno: Fakulta sociálních studií. Opatrný, M. (2008). Sluţba potřebným – diakonie jako konstitutivní prvek církve. In Martinek, M., a kol. (Eds.), Praktická teologie pro sociální pracovníky. (s. 62 – 71). Jabok. Opatrný, M. (2010). Charitativní práce: interakce sociální práce a diakonie. In Opatrný, M., Lehner, M., a kol. Teorie a praxe charitativní práce. (s. 39 – 46). České Budějovice: Scientia.
42
Seznam použitých zkratek DBM – Dům Boţího milosrdenství DBSJ – Dům Boţského Srdce Jeţíšova DCE – Deus caritas est DMM – Dům Marie Magdalény DNSPM – Dům Neposkvrněného Srdce Panny Marie IKV – Inštitút Krista Veľkňaza
43
