CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Činnosti sociálního asistenta v charitním Domově Břevnov

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Činnosti sociálního asistenta v charitním Domově Břevnov Téma práce: Moţnosti sociální práce se seniory se zaměřením na práci v charitním pobytovém zařízení pro řeholní sestry

Lenka Hřebíková Vedoucí práce: Mgr. Hana Krylová, Ph.D.

Olomouc 2013

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně a všechny pouţité prameny a literaturu jsem uvedla v závěrečném seznamu. ………………………………. V Olomouci dne 15. dubna 2013

Jméno Příjmení

Děkuji Mgr. Hance Krylové, Ph.D. za velmi ochotné a podnětné vedení absolventské práce. Děkuji za čas, který mi v rámci konzultací věnovala i za vhled do různých moţností zpracování tématu.

OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................... 6 1 STÁŘÍ A STÁRNUTÍ .................................................................................................. 8 1.1 Změny v období stáří .............................................................................................. 8 1.1.1 Aspekty stárnutí a stáří .................................................................................... 9 1.2 Stáří v ţivotě řeholních sester seniorského věku .................................................. 11 1.2.1 Charakteristika způsobu života řeholních osob ............................................. 11 1.2.2 Poslání a forma života řeholních sester seniorského věku ............................ 12 2 SLUŢBY SOCIÁLNÍ PÉČE PRO SENIORY- ŘEHOLNÍ SESTRY................... 14 2.1 Pobytové sluţby pro seniory ................................................................................. 14 2.2 Domovy duchovních a řeholnic ............................................................................ 16 2.2.1 Cílová skupina a poslání Domova pro řeholní sestry.................................... 17 2.2.2 Způsob života obyvatel v Domově pro řeholní sestry .................................... 18 2.2.3 Spolupráce vedení Domova s představenou řeholního společenství ............. 19 3 SOCIÁLNÍ PRÁCE V POBYTOVÝCH ZAŘÍZENÍCH PRO SENIORY .......... 20 3.1 Formy sociální práce s klientem v pobytovém zařízení pro seniory .................... 20 3.2 Vybrané metody a techniky sociální práce se seniory v pobytovém zařízení ...... 21 3.2.1 Přístup orientovaný na klienta ....................................................................... 21 3.2.2 Logoterapie .................................................................................................... 22 3.2.3 Sociálně aktivizační činnosti.......................................................................... 23 3.3 Vybrané metody a techniky sociální práce se seniory s váţným zdravotním omezením .................................................................................................................... 24 3.3.1 Validace ......................................................................................................... 25 3.3.2 Preterapie a videotrénink .............................................................................. 26 3.3.3 Reminiscenční terapie .................................................................................... 26 3.3.4 Kognitivní rehabilitace .................................................................................. 27 4 ČINNOST SOCIÁLNÍHO ASISTENTA V DOMOVECH PRO ŘEHOLNÍ SESTRY ......................................................................................................................... 29 4.1 Sociální asistent v Domovech pro řeholní sestry .................................................. 29 4.1.1 Předpoklady pro výkon profese sociálního asistenta .................................... 29 4.1.2 Činnosti a úkoly sociálního asistenta ............................................................ 30 4.2 Náplň práce sociálního asistenta v charitním Domově Břevnov .......................... 31 5 VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ ........................................................................................... 34

5.1 Formulace cíle a metodologie výzkumného šetření ............................................. 34 5.2 Výběr respondentů ................................................................................................ 35 5.3 Analýza odpovědí respondentů ............................................................................. 37 5.4 Diskuze ................................................................................................................. 39 5.5 Závěry výzkumného šetření .................................................................................. 41 SOUHRN ....................................................................................................................... 43 SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ ............................................................................. 45 SEZNAM PŘÍLOH....................................................................................................... 48 Příloha č. 1: Záznam polostrukturovaného rozhovoru s respondenty ........................ 48

ÚVOD V absolventské práci se zaměřuji na pracovníky pracující s cílovou skupinou řeholních sester seniorek ţijících v Domovech pro řeholní sestry. Tato pobytová sluţba je poskytována starším řeholním sestrám a kněţím jiţ od 60. let minulého století. Původním záměrem vlády ČSSR pro zřízení této sluţby bylo vytvoření podmínek pro doţití starších řeholních sester a kněţí, kteří se po vystěhování z klášterů nebyli schopni zapojit do pracovního procesu stanoveného státem. S tímto opatřením byl zároveň vydán zákaz přijímání nových mladých sester a bratří. Od 90. let je tato sluţba poskytována nadále na základě dohody Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), Ministerstva financí (MF) a Ministerstva kultury (MK). Cílem absolventské práce je popsat moţnosti sociální práce v pobytových zařízeních pro seniory – řeholní sestry a zaměřit se na specifickou práci sociálních asistentů v charitních Domovech pro řeholní sestry. Pro popis činnosti sociálního asistenta a jeho hlavních úkolů vyuţiji vnitřních materiálů České katolické charity a jednotlivých příkladů vztahujících se na komunitní ţivot v charitním Domově Břevnov. Teoretický popis doplním o výzkumné šetření provedené v pěti Domovech pro řeholní sestry. Podrobněji se budu zabývat předpoklady pro výkon činnosti sociálního asistenta v charitním Domově Břevnov a jeho hlavními úkoly v tomto zařízení. V teoretické části této práce pouţiji pro získání informací metodu analýzy literárních zdrojů a metodu přímého pozorování. Z odborné literatury budu čerpat z děl autorů věnujících se této cílové skupině, jako je např.: Malíková, Kuzníková, Matoušek, Ondrušová, Rheinwaldová a další. Dále budu čerpat z církevních dokumentů a literatury charakterizující poslání a způsob ţivota řeholních sester a budu se opírat o informace České katolické charity a o materiály charitního Domova Břevnov. Přímé pozorování vychází z osobní zkušenosti s ţivotem v komunitě v charitním Domově Břevnov, kde jsem strávila jeden rok v rámci své řeholní formace. V rámci práce provedu výzkumné šetření se sociálními asistenty ve vybraných Domovech pro řeholní sestry. Cílem je popsat náplň práce sociálních asistentů v těchto zařízeních a získat tak ucelenější pohled na specifickou pozici sociálního asistenta v Domovech pro řeholní sestry. Pro výzkumné šetření pouţiji kvalitativní přístup a metodu polostrukturovaného rozhovoru.

6

V první kapitole se budu věnovat ţivotním změnám souvisejícím s obdobím stáří a s procesem stárnutí člověka. Pro pochopení proţívání stáří u řeholních sester seniorského věku charakterizuji nejprve způsob ţivota řeholních osob a poté se zaměřím na poslání a formu ţivota řeholních sester seniorského věku. Ve druhé kapitole se budu věnovat těm sluţbám sociální péče, které poskytují pobytové sluţby pro seniory. Jedná se především o Domovy pro seniory a v případě starších řeholních sester Domovy pro řeholní sestry. Zabývám se tím, komu je sociální pobytová sluţba Domovů pro řeholní sestry určena a jaké má poslání. Dále popisuji způsob ţivota obyvatel v těchto zařízeních a spolupráci mezi vedením Domova a představenou sester, protoţe sociální zařízení je umístěno přímo v budově kláštera. Ve třetí kapitole se budu věnovat formám a vybraným moţnostem sociální práce v pobytových zařízeních pro seniory. Popíši přístup orientovaný na klienta a logoterapii, přičemţ se zaměřím na ty techniky, které můţe sociální asistent vyuţít v přímé práci s klientem. Dále se budu zabývat sociálně aktivizačními činnostmi vhodnými pro práci v pobytových zařízeních pro seniory. Pro práci s klienty s váţným zdravotním omezením v pohybu nebo komunikaci jsem vybrala jako moţnou metodu sociální práce validaci, preterapii, reminiscenční terapii a kognitivní rehabilitaci. Ve čtvrté kapitole se budu zabývat činností sociálního asistenta v Domovech pro řeholní sestry. Nejprve se zaměřím na odbornou způsobilost pro výkon profese, tak jak ji stanovila Česká katolická charita, která je provozovatelem této sluţby. Poté se budu věnovat hlavním činnostem a úkolům sociálního asistenta na příkladu charitního Domova Břevnov. V páté kapitole pomocí výzkumného šetření ve vybraných Domovech pro řeholní sestry doplním teoretické zpracování tématu absolventské práce.

7

1 STÁŘÍ A STÁRNUTÍ Kaţdé ţivotní stadium má své vlastní, jedinečné poslání. Osobnost člověka se rozvíjí po celý jeho ţivot a stáří je vývojová etapa, která sebou nese řadu úkolů a moţností. Toto období je ovšem také provázeno mnoha změnami, které ovlivňují kvalitu ţivota starého člověka (Říčan, 2008, s. 276). V této kapitole se budu věnovat změnám souvisejícím se stárnutím člověka a jednotlivým aspektům, které období stárnutí provází. Protoţe se ve své práci zaměřuji na téma moţností sociální práce s cílovou skupinou seniorů – řeholních sester, budu se věnovat také základní charakteristice řeholního ţivota a dále poslání a způsobu ţivota řeholních sester seniorského věku.

1.1 Změny v období stáří Podle Světové zdravotnické organizace je „stařecký věk obdobím ţivota, kdy se poškození fyzických či psychických sil stává manifestní při srovnání s předešlými ţivotními obdobími“ (Kalvach, Zadák, Jirák, 2004, podle Haškovcová, 2010, s. 20). Malíková uvádí definici stáří, jejímţ autorem je Wievegh (1972, podle Malíková, 2011, s. 15). Ten definuje stáří jako „souhrn pochodů, především biofyzických, probíhajících v čase. Jde o biologickou zákonitost, jejíţ podstatou jsou postupné biofyzické změny v organismu. Nevratnost těchto změn způsobuje zánik organismu, smrt“. Stárnutí Wievegh rozlišuje na biologické, psychologické a sociální. Výsledným stavem stárnutí je vlastní stáří (tamtéţ, s. 15). V současné době se pro věkové rozdělení pouţívá nejčastěji následující členění: věk od 60 do 74 let se nazývá vyšším věkem neboli raným stářím, období od 75 let do 89 let, je označeno jako stařecký věk neboli vlastní stáří a věk od 90 let výše je povaţován za dlouhověkost (Haškovcová, 2010, s. 20). S obdobím stárnutí a stáří jsou často spojovány negativní představy a obavy. Lidé očekávají „problémy a omezení v důsledku ztráty soběstačnosti a sníţení mentálních funkcí. Obávají se omezení kontaktů s okolním prostředím a ztráty moţnosti seberealizace v těch oblastech, ve kterých se dosud angaţovali. Tyto obavy a negativní očekávání je pak vedou ke strachu z poníţení, ze ztráty lidské důstojnosti a ztráty respektu v období vlastní nesoběstačnosti“ (Malíková, 2011, s. 14). Malíková dále uvádí, ţe tyto obavy ale nejsou zcela opodstatněné, protoţe při fyziologickém průběhu

8

stárnutí a stáří nedochází vţdy k výše popsaným problémům. Závisí vţdycky na konkrétním průběhu stárnutí, které je provázeno různými změnami v organismu starého člověka (Malíková, 2011, s. 14).

1.1.1 Aspekty stárnutí a stáří Člověk je jednotou biologického, psychického a sociálního systému. Stárnutí a stáří se dotýká všech těchto sloţek, které se vzájemně ovlivňují. V organismu člověka nastává v průběhu stáří mnoho změn. Dochází k úbytku tělesných a duševních sil, ke zpomalování chemických procesů v organismu, stárnutí se projevuje fyziologickými změnami v jednotlivých tělesných orgánech. Postupně také vráskovatí pokoţka seniora, dochází k šedivění vlasů a k sniţování ostrosti smyslů. U starého člověka se projevuje větší náchylnost k různým nemocem (Hocman, 1985, s. 6). Základní, určující proměny probíhají v biologickém systému člověka. Fyzické změny doprovází změna vzhledu seniora. Úbytek svalové hmoty se projevuje celkovým úbytkem sil a jednotlivých schopností jedince. Změny činnosti smyslů a jejich degenerativní poškození sniţují jeho výkonnost a je potřeba větší přípravy, podpory a koncentrace na provádění jednotlivých činností. Další změny, které probíhají v organismu seniora, zvyšují potřebu odpočinku, poskytování podpory a pomoci (Malíková, 2011, s. 18-19). Dochází také k postupnému zhoršování jeho fyzického stavu a k nárůstu různých chorob, které jsou výrazem neschopnosti organismu optimalizovat nebo alespoň udrţovat jednotlivé funkční prvky v rovnováze a vyrovnávat se s vnějšími negativními stimuly. Zhoršování zdravotního stavu neprobíhá rovnoměrně, ale většinou se odehrává diferencovaně u jednotlivých orgánů a subsystémů podle genetické výbavy a individuální historie člověka (Haškovcová, 2010, s. 136-137). Přestoţe jsou psychologické aspekty stáří ovlivňovány fyzickými změnami v organismu seniora, lze hovořit zároveň o zachování relativní autonomie jeho psychických funkcí. Popis jednotlivých psychologických aspektů stárnutí je obtíţný, protoţe stárnutí organismu probíhá postupně a kaţdý člověk vnímá rozdílně okamţik, kdy si začíná uvědomovat, ţe je starý. Lze však konstatovat, ţe kdyţ člověk vstupuje do druhé poloviny svého ţivota, jeho dlouhé ţivotní perspektivy se mění na středně dlouhé a později krátké. Většina lidí si postupně zvyká na poměrně dlouhé období, kdy své

9

přicházející nedostatky kompenzuje změnou činnosti nebo pouţíváním různých podpůrných pomůcek (Haškovcová, 2010, s. 145). Psychické změny způsobují zhoršení paměti a vedou u seniorů k obtíţnějšímu osvojování si nových informací a vjemů. Mění se ţebříček ţivotních hodnot a potřeb starého člověka. V některých případech se mění také psychické nastavení jednice, můţe se začít prohlubovat nedůvěřivost, docházet ke sníţení jeho sebedůvěry nebo se naopak objevovat emoční labilita a změny ve vnímání. Mohou probíhat změny v psychickém stavu a v emočních projevech jedince (Malíková, 2011, s. 18-19). V tomto období si člověk často klade otázku po smyslu své existence. Podle Eriksona je v období stáří jeho podstatným úkolem dosáhnout integrity ve vlastním ţivotě. K tomu je nutné zpracování konfliktu mezi integritou a zoufalstvím. Vyřešení tohoto konfliktu můţe seniorovi pomoci přijmout celý svůj ţivot a akceptovat jeho smysl v té realitě, v jaké ho proţil (Franče, 2011). Potřeba nalézt ve stáří smysl svého ţivota a dojít vnitřní integrity souvisí se spirituálními potřebami kaţdého jedince. Sociální aspekty stáří jsou spojeny se změnou sociálních rolí, které v průběhu ţivota senior zastával. Podstatnou změnou je odchod do starobního důchodu, kdy člověk ze dne na den ztrácí svou profesní roli a důsledku toho se mění i jeho ekonomická situace. Mnoha lidem tato změna působí potíţe a musejí znovu hledat nové naplnění volného času a s tím související smysl ţivota. Některé sociální role ovšem v ţivotě seniora pokračují. Ať uţ jde o roli partnerskou, manţelskou, mateřskou nebo otcovskou, prarodičovskou nebo přátelskou. Tyto ţivotní role je třeba pěstovat a posilovat (Haškovcová, 2012, s. 154). Změněné podmínky v ţivotě seniora mohou vést k omezování sociálních kontaktů a ke sníţení moţností vykonávat různé oblíbené činnosti. Nefungující vztahy v rodině mohou vést k jeho sociální izolaci. Senior je v některých případech nucen změnit prostředí, ve kterém ţije, coţ vede často k nechtěné nebo nevyhovující změně ţivotního stylu, provázené ztrátou blízkých lidí (Malíková, 2011, s. 22). Na druhou stranu člověk má v tomto období největší zásobu ţivotních zkušeností, získal nadhled na společenským děním, zobecnil své společenské a politické zkušeností a vyhodnotil je pro svůj ţivot. Zároveň s věkem získává odstup od dění ve společnosti a má tak moţnost vnímat různé události v širším kontextu (Sak, Kolesárová, 2012, s. 21). Proces stárnutí je přirozenou součástí lidského ţivota a je třeba ho respektovat. V současnosti není cílem lidský ţivot pouze prodluţovat, ale i zvyšovat jeho kvalitu.

10

K tomu je potřeba vytvářet takové podmínky, které by umoţňovaly smysluplnou realizaci ţivota ve stáří (Haškovcová, 2010, s. 170) Pracovník, který pomáhá starým lidem, by měl věnovat pozornost všem aspektům stárnutí a potřebám, které z nich vyplývají. Tím bude jeho pomoc nejvíce účinná (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 35). Současné pojetí sociální péče zdůrazňuje posilování autonomie seniora a jeho integraci do společnosti (Sýkorová, Chytil, 2004, s. 78).

1.2 Stáří v ţivotě řeholních sester seniorského věku Jak se píše v dokumentu Vita Consecrata, zasvěcený ţivot se nachází v samém srdci církve a má rozhodující význam pro její poslání, protoţe je znamením vnitřní povahy křesťanského povolání (1996, s. 8). V této kapitole specifikuji způsob ţivota zasvěcených

osob

ţijících

v řeholních

společenstvích

a

budu

se

věnovat

charakteristickým prvkům jejich ţivota. Na závěr kapitoly se zaměřím na základní popis prostředí, ve kterém proţívají období stáří řeholní sestry seniorského věku.

1.2.1 Charakteristika způsobu ţivota řeholních osob Způsob ţivota řeholních osob je popsán v posynodální apoštolské adhortaci Vita Consecrata vydané Janem Pavlem II.: „Zasvěcený ţivot má svůj základ v Kristově příkladu a učení a pokračuje v dalších generacích skrze osoby zasvěcené sliby čistoty, chudoby a poslušnosti, v nichţ nabývají Jeţíšovy vlastnosti svou jedinečnou a stálou podobu, viditelnou ve světě“ (1996, s. 7). Nadčasové poslání zasvěcených osob spočívá v očekávání naplnění Boţího království jiţ působícího v dějinách, které bude završeno v nebi. To, co spojuje řeholní osoby a vytváří vzájemné společenství, je osobní zkušenost s Boţí láskou, která se dotkla jejich srdcí (tamtéţ, s. 7). Pro lepší pochopení způsobu ţivota řeholních osob je třeba specifikovat pojem řeholní sestra. Řeholní sestra je ţena, která se rozhodla svůj ţivot zasvětit Bohu. Cílem jejího ţivota je plné odevzdání se Bohu tak, aby se celým svým bytím stala nepřetrţitou bohopoctou v lásce. K zasvěcení dochází sloţením časných nebo věčných veřejných slibů a navenek se projevuje sesterským ţivotem ve společenství (Petrosillo, 1998, s. 181). Zasvěcené osoby „na znamení změny způsobu ţivota oblékají hábit“ (Řeholní ţivot v českých zemích, 1997, s. 311).

11

Řeholní sestry ţijí ve společenství, jejich hlavním posláním je následovat Krista podle evangelia a podle stanov vlastního institutu. Ta společenství, ve kterých jejich členové skládají prosté sliby, se nazývají kongregace (Petrosillo, 1998, s. 181). Jednotlivá řeholní společenství konkrétněji vyjadřují své apoštolské poslání ve vnitřních pravidlech společenství: „Jako křesťanky jsme povolány podílet se na vykupitelském díle Kristově a obracet sebe i jiné mocí evangelia od hříchu k Bohu. Máme odpovědnost ve víře a lásce hájit lidskou důstojnost a pracovat pro věc spravedlnosti“ (Konstituce Školských sester Třetího řeholního řádu svatého Františka, 2009, s. 27).

1.2.2 Poslání a forma ţivota řeholních sester seniorského věku V dokumentu Vita Consecrata se píše o hodnotě svědectví ţivota starších sester: „Jejich svědectví mnoho pomáhá církvi i vlastnímu institutu a jejich dílo zůstává plodné a zásluţné i tehdy, kdy kvůli věku a zdraví musí opustit své konkrétní činnosti. Jistě mohou ještě mnoho vydat ze své moudrosti a zkušenosti společenství, které jim dokáţe pozorně a ochotně naslouchat“ (1996, s. 53). Je mnoho způsobů, jak mohou starší osoby uskutečňovat své povolání: „ustavičná modlitba, trpělivé snášení své osobní situace, příprava pro sluţbu v roli duchovního vůdce a průvodce v modlitbě“ (tamtéţ, 1996, s. 54). Starší řeholní sestry proţívají období stáří převáţně ve větších komunitách, kde je potřebám starých sester uzpůsobeno vybavení domu i moţnost poskytnutí zdravotní péče. V denním řádu komunity a v plánu činnosti sester je pamatováno také na odpočinek, na moţnost vzájemného setkání a na smysluplné vyplnění jejich volného času. Jednotlivé sestry podle svých moţností pomáhají v rámci komunity a chodu domu. Mohou se také podílet na různých evangelizačních akcích, především v blízkém okolí, kde ţijí. Většinu času starší sestry ovšem věnují modlitbě, která je jejich hlavním osobním posláním. Období stárnutí a blíţící se smrti proţívají v blízkosti spolusester, jejichţ snahou je, aby starší sestry mohly doţít svůj ţivot v domácím prostředí. Jejich postoj ke stáří a k omezením s ním souvisejícím, vyjadřuje článek řehole společenství: „A za všechno, co se jim přihodí, ať děkují Stvořiteli, a ať si přejí být takoví, jaké je chce Pán mít, ať zdravé nebo nemocné“ (Řehole Školských sester Třetího řeholního řádu svatého Františka, 2009, s. 27). 12

Kláštery, ve kterých ţijí starší řeholní sestry, spolupracují s poskytovateli sluţeb sociální péče. Sestry jsou příjemci těch sociálních sluţeb, které jejich zdravotní stav vyţaduje. Tyto kláštery spravovány jako pobytová zařízení pro seniory a nazývají se Domovy pro řeholní sestry (Česká katolická charita, 2008). Jejich začlenění do sluţeb sociální péče popíšu více v následující kapitole.

13

2 SLUŢBY SOCIÁLNÍ PÉČE PRO SENIORYŘEHOLNÍ SESTRY Sluţby sociální péče jsou poskytovány lidem společensky znevýhodněným, s cílem zlepšit kvalitu jejich ţivota, případně je v maximální moţné míře do společnosti začlenit. Poskytované sociální sluţby proto zohledňují jak osobu uţivatele, tak jeho rodinu, skupiny, do nichţ patří, případně i zájmy širšího společenství (Matoušek a kol., 2011, s. 9). Sociální sluţby zahrnují sociální poradenství, sluţby sociální péče a sluţby sociální prevence. Jsou poskytovány jako sluţby pobytové, ambulantní a terénní, přičemţ pobytové sluţby jsou spojeny s ubytováním v zařízeních sociálních sluţeb. V rámci ambulantních sluţeb osoba dochází nebo je doprovázena do zařízení sociálních sluţeb. Terénní sluţby jsou sluţby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí (Zák. 108/2006, Sb., §32-33). Pro poskytování sociálních sluţeb se zřizují různé druhy zařízení sociální péče. Seniorům a zdravotně postiţeným občanům jsou určeny ústavy sociální péče, dále zařízení pečovatelské sluţby, denní stacionáře, jídelny pro důchodce a kluby důchodců (Králová, Ráţová, 2003, s. 14). Cílem sluţeb sociální péče je napomoci osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, umoţnit jim v nejvyšší moţné míře zapojit se do běţného ţivota společnosti, a pokud to vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení (Zák. 108/2006, Sb., §38). Prostřednictvím těchto sluţeb je seniorům poskytována pomoc při péči o vlastní osobu. Dále je jim nabídnuta pomoc při zprostředkování stravování nebo ubytování v sociálním nebo zdravotním zařízení. Pokud senior zůstává v domácím prostředí, je mu nabídnuta pomoc se zajištěním chodu domácnosti a v případě potřeby i moţnost ošetřování. Součástí sociálních sluţeb je i poskytnutí informací a zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a podle potřeby je nabízena i pomoc při prosazování práv a zájmů seniora (MPSV, 2012).

2.1 Pobytové sluţby pro seniory V rámci sluţeb sociální péče jsou nabízeny také pobytové sluţby. Těmi se rozumí „sluţby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních sluţeb“ (Zák. 108/2006 Sb., §33).

14

Klientům jsou sluţby poskytovány na základě společně vytvořeného individuálního plánu. Klient je aktivním spolutvůrcem jemu poskytované sociální sluţby a partnerem pečujících pracovníků. Je podporována vlastní aktivita klienta s cílem udrţení jeho soběstačnosti (Malíková, 2011, s. 33). Jak píše Matoušek, „v České republice existovaly do roku 2006 tyto typy rezidenčních sluţeb: domovy důchodců, domovy s pečovatelskou sluţbou a domovypenziony pro důchodce. Všechny tyto typy sluţeb nová legislativa zahrnuje do kategorie domov pro seniory“ (Matoušek a kol., 2011, s. 99). Pobytová zařízení jsou rozdělena podle specifických potřeb jednotlivých osob, například pro osoby se syndromem demence či s Alzheimerovou chorobou jsou zřízena pobytová zařízení se zvláštním reţimem (Malíková, 2011, s. 33). Domovy pro seniory poskytují „pobytové sluţby osobám, které mají sníţenou soběstačnost zejména z důvodu věku, jejichţ situace vyţaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby“ (Zák. 108/2006, § 49,1). Jedná se o dlouhodobou sluţbu, která je uţivateli poskytována za úplatu (MPSV, 2012). Uţivatel si hradí ubytování, stravu a péči poskytovanou ve sjednaném rozsahu (Pikola, Říha, 2010, s. 29). V těchto zařízeních jsou klientům poskytovány základní sluţby, jako je ubytování a strava, pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, nabídka sociálně terapeutických a aktivizačních činností a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a obstarávání osobních záleţitostí (Pikola, Říha, 2010, s. 29). Jednotlivé Domovy pro seniory mohou poskytovat i další činnosti v rámci svého zařízení. Jedná se především o rehabilitační ošetřování klientů, ergoterapii a nabídku duchovní péče klientům. V rámci sociální práce se seniory v pobytových zařízeních je třeba vzít v úvahu, ţe „nelze vést ostrou hranici mezi zdravotní péčí a sociální prací, k jejich prolínání dochází jak ve zdravotnických zařízeních, tak v sociálních sluţbách. Zhoršení zdravotního stavu s sebou obvykle nese potřebu sociálních sluţeb, proto je ţádoucí, aby byly oba typy sluţeb poskytovány souběţně (Matoušek a kol., 2005, s. 164). Pobytové sluţby poskytující pobytové sluţby pro seniory – řeholní sestry provozuje Česká katolická charita. Tento typ Domovů pro seniory se nazývá Domovy duchovních a řeholnic.

15

2.2 Domovy duchovních a řeholnic Česká katolická charita je součástí celostátní organizace Charita Česká republika. Posláním Charity je sluţba milosrdné lásky církve lidem v tísni a sociální nouzi. Charita jako organizace pomáhá lidem podle jejich potřeby pomoci. Při práci se starými lidmi se soustřeďuje na chudé, opuštěné, nemocné, staré a zdravotně znevýhodněné seniory, kterým poskytuje svou pomoc (Bajer, 2010, s. 18). Domovy duchovních a řeholnic jsou „specifickou sluţbou, kterou stát poskytuje starším řeholním sestrám a kněţím. Sluţba se poskytuje na základě řešení závazku státu ke zmírnění následku křivd na řeholnicích a kněţích, které vznikly násilným přestěhováním sester a řeholníků v padesátých letech a zákazem přijímat nové mladší sestry a bratry do řádů“ (Česká katolická charita, 2008, podle Hřebíková, 2013, s. 7). Tímto násilným vystěhováním z klášterů byl na dlouho narušen přirozený ţivot řeholnic a řeholníků v klášterech. Sestry byly sestěhovány do tzv. internačních táborů a byly vyuţívány jako levné pracovní síly převáţně v obtíţných sociálních provozech pro péči o mentálně a tělesně postiţené, dále v průmyslu a zemědělství (Česká katolická charita, 2008, podle Hřebíková, 2013, s. 7). „Sestry postupně zestárly a některé řády a kongregace nejsou schopny se v plné míře o sestry postarat samy. Proto bylo vládou ČR tímto úkolem v šedesátých letech pověřeno ministerstvo kultury a Česká katolická charita. Dohodou MPSV, MF a MK bylo na počátku 90. let pověřeno financováním MPSV“ (Česká katolická charita, 2008, podle Hřebíková, 2013, s. 8). Domovy jsou od roku 2007 registrovány jako poskytovatelé sociálních sluţeb. Poskytují komplexní sluţby řeholnicím a duchovním. Poskytované sluţby jsou shodné se sluţbami poskytovanými v jiných pobytových zařízeních stejného zaměření. Díky těmto domovům mohou řeholní sestry zůstávat ve svých komunitách a přitom mají trvalou péči odpovídající jejich zdravotnímu stavu. „Důleţitým prvkem v péči je umoţnění realizace duchovního poslání obyvatel domovů“ (Česká katolická charita, 2008, podle Hřebíková, 2013, s. 8). „Proto je ve všech našich domovech velmi důleţitá kaple, aby obyvatelé mohli i nadále ţít plnohodnotným ţivotem modlitby, coţ je pro ně ve stáří podstatná forma realizace jejich ţivotního poslání“ (Česká katolická charita, 2008, podle Hřebíková, 2013, s. 8).

16

Česká katolická charita v rámci této sluţby spravuje v naší republice 16 Domovů duchovních a řeholnic, z nichţ 13 slouţí ţenským řeholním společenstvím a 3 domovy jsou určené pro muţské členy řeholních řádů a pro kněze z jednotlivých diecézí Římskokatolické církve (Česká katolická charita, 2008, podle Hřebíková, 2013, s. 8). Domovy poskytující sociální sluţby řeholním sestrám, se nazývají Domovy pro řeholní sestry.

2.2.1 Cílová skupina a poslání Domova pro řeholní sestry Domovy pro řeholní sestry jsou zřízeny pro ţenská řeholní společenství. V současné době ovšem ubývá počet řeholních sester, proto některé Domovy přijímají i obyvatele z řad civilních ţen, případně kněţí. Jednotlivé Domovy si podle nabízených sluţeb sami konkrétně specifikují své zaměření a poslání. Například Domov pro řeholní sestry v Kroměříţi se charakterizuje jako zařízení rodinného a církevního typu poskytující celoroční pobytové sluţby pro seniory, kteří vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu mají omezenou soběstačnost a potřebují podporu při zajištění svých fyzických, duševních, sociálních a duchovních potřeb. Jako své poslání a cíl činnosti Domov uvádí „umoţnit svým klientům proţít naplněné stáří, realizovat ţivot modlitby a svátostí a ţít komunitní způsob ţivota. Naše sluţba je určena především pro řeholní sestry, kněze a osoby, které chtějí ţít v církevním prostředí a respektují zaměření domova (Česká katolická charita, 2009a). Cílová skupina a poslání Domova Břevnov je vymezeno v Domácím řádu: „Posláním Domova je zajistit sestrám potřebnou péči odpovídající jejich zdravotnímu stavu, a přitom jim umoţnit ţít i nadále v prostředí jejich vlastní řeholní rodiny“ (2010, bod. 1.2). A dále: „Charitní Domov Břevnov je domovem zejména pro řeholní sestry Kongregace Školských sester sv. Františka, případně pro rodiče sester. Upřednostňuje proto komunitní (společný a rodinný) způsob ţivota, který odpovídá celoţivotnímu stylu jeho obyvatel a spirituálnímu zaměření ţivota řeholních sester“ (Pokyn č. 3. vedoucího CHD ke standardu č. 3, 2007, s. 1). Posláním Domova pro řeholní sestry v Opavě je „umoţnit starým a nemocným obyvatelům, zejména sestrám kongregace, ţít závěr svého ţivota v prostředí, které respektuje jejich celoţivotní zvyky a pomoci jim realizovat hlavní úkol člověka zde na zemi: svou prací, modlitbou a trpělivým snášením kříţů oslavovat Boha“ (Česká 17

katolická charita, 2009b). Tento Domov přijímá přednostně řeholní sestry vlastní kongregace, v případě, ţe Domov není sestrami plně obsazen, přijímá „řeholní sestry z jiných kongregací, dále kněze, kteří slouţili sestrám Kongregace, a osoby, které pracovaly pro Církev. Při další volné kapacitě můţe být přijat ten, kdo přijme za své specifické poslání a cíle domova. Přednostně jsou přijímány ţeny, protoţe CHD je součástí ţenského kláštera“ (Česká katolická charita, 2009b).

2.2.2 Způsob ţivota obyvatel v Domově pro řeholní sestry Prolínání komunitního ţivota sester s podmínkami pro poskytování sluţeb v sociálním zařízení, kde ţijí i obyvatelé jiných cílových skupin, vytváří specifické nároky na pracovníky, kteří se poskytují sluţby obyvatelům zařízení. Způsob ţivota řeholních sester – obyvatelek Domova vychází z podstaty ţivota zasvěcených osob a z konkrétních moţností jednotlivé sestry, které jsou ovlivněné jejím zdravotním stavem. Jak je stanoveno v Domácím řádu Domova Břevnov: „v Domovech je vyhrazeno mnoho času pro společnou modlitbu, bohosluţbu a jiný duchovní program a obyvatelé se jich účastní dle svých moţností a volby“ (bod 6.6, 2010, s. 5). Ve stručné charakteristice Domova Břevnov je zároveň uvedena základní zásada při poskytování sluţby obyvatelům Domova, která odráţí respekt k jeho individualitě: „Základní zásadou při poskytování sluţby je individuální přístup k obyvateli, dodrţování lidských práv a svobod obyvatel, respektování jejich lidské důstojnosti a přizpůsobování sluţby jejich potřebám. Poskytováním pomoci se snaţí působit na obyvatele aktivně a podporovat rozvoj jejich samostatnosti (Česká katolická charita, 2009c). Obyvatelé Domova mohou uskutečňovat své povolání ustavičnou modlitbou, trpělivým snášením své osobní situace, přípravou pro sluţbu duchovního vedení a průvodce v modlitbě. Kněţí mohou vykonávat funkci zpovědníka a slouţit druhým svátostmi (Vita Consecrata, 1996, s. 54). Fyzicky zdatné sestry mohou v rámci komunity vykonávat různé činnosti, věnovat se ručním pracím nebo pomoci na zahradě. Civilní obyvatelé nemusí dodrţovat pravidla závazná pro řeholní sestry, která se váţou na jejich povinnosti vůči řeholnímu společenství. Jedním z příkladů je moţnost civilních obyvatel po domluvě s vedením zařízení pobývat mimo areál Domova nebo přijímat návštěvy, řeholní sestry se v těchto záleţitostech domlouvají s představenou komunity (Domácí řád, bod 6.1, 2010, s. 5). Civilní obyvatelé jsou v rámci zařízení 18

vyzváni k respektování soukromých prostor vyhrazených pouze řeholním sestrám. Tento prostor se nazývá klauzura. V domě totiţ kromě řeholních sester – obyvatelek Domova bydlí také mladé sestry, z nichţ některé jsou v Domově zaměstnány na různých pracovních pozicích a jiné pracují mimo Domov v civilním zaměstnání (Pokyn č. 9 vedoucího CHD ke standardu č. 9, 2007, s. 3).

2.2.3 Spolupráce vedení Domova s představenou řeholního společenství Protoţe toto téma není dosud teoreticky zpracováno, pouţívám pro popis spolupráce mezi vedením Domova a představenou řeholního společenství písemný materiál charitního Domova Břevnov. Jejich vzájemná spolupráce se týká především společné domluvy ohledně přijetí nového obyvatele do zařízení, zvlášť pokud je přijímanou obyvatelkou řeholní sestra. Spolupráce mezi vedením sociálního zařízení a představenou sester je taktéţ vymezena v Domácím řádu charitního Domova Břevnov: „Obyvatelka – řeholní sestra nastupuje do Domova na základě svého souhlasu s návrhem provinciální představené na moţnost kvalitnější péče v charitním Domově ve srovnání s jejím dosavadním bydlištěm. Přichází do jí známého prostředí, kde jsou respektována a dodrţována pravidla, podle kterých celý ţivot ţila, daná Řeholí III. řádu sv. Františka a Konstitucemi Školských sester sv. Františka“ (2010, bod 2.1, s. 3). „Přemísťování obyvatel v rámci objektu Domova na doporučení sestry představené a vedoucí přímé péče schvaluje vedoucí Domova“ (tamtéţ, bod 3.1, s. 4). Druhou oblastí spolupráce vedení Domova a představené sester jsou stíţnosti klientů zařízení, ať uţ civilních nebo řeholních: „Stíţnosti, které má obyvatel na kvalitu sluţby poskytované Domovem nebo k chování či jednání pracovníků Domova, můţe podat ústně nebo písemně, sám nebo prostřednictvím zástupce, vedoucímu domova, místní představené nebo kterémukoli zaměstnanci, nebo anonymně do schránky u ošetřovny. Pravidla pro podávání a vyřizování stíţností jsou k dispozici u vedoucího domova, na sesterně, v refektáři a u schránky“ (Domovní řád, 2010, bod 12, s. 7).

19

3 SOCIÁLNÍ PRÁCE V POBYTOVÝCH ZAŘÍZENÍCH PRO SENIORY Sociální práce se starými lidmi usiluje především o zachování nebo zlepšení jednotlivých schopností seniora, jeho rozhodovacích kompetencí, kontroly nad děním a nad jeho soukromým (Kalvach, Onderková, 2006, s. 12). Zvláštní pozornost od pracovníků potřebují klienti s váţným zdravotním postiţením a nekomunikující klienti. Úkolem pracovníků je navázat s nimi kontakt a také schopnost rozpoznat jejich potřeby. Důleţité je vytvoření vztahu s klientem a navození pocitu bezpečí a jistoty. Pracovník bývá v mnoha případech jediným prostředníkem v kontaktu seniora s vnějším světem, skrze kterého můţe vyjádřit svoji vůli a svou touhu udrţet si kontrolu nad svým ţivotem (Matoušek a kol., 2005, s. 163).

3.1 Formy sociální práce s klientem v pobytovém zařízení pro seniory Sociální práce se starým člověkem zahrnuje nejen individuální práci s klientem, ale také práci s rodinou a komunitou. Usiluje také o pomoc pečujícím rodinným příslušníkům a o zapojení klienta do komunitních sluţeb, které mu mohou pomoci realizovat se v aktivitách, které ho zajímají nebo jsou pro něj přínosné (Matoušek a kol., 1995, s. 164). Individuální práce s klientem má v sociální práci nezastupitelné místo. Začíná prvním kontaktem pracovníka s klientem, který slouţí k získání informací důleţitých pro společné vytváření plánu sociální péče (Kuzníková, 2011, s. 65). Setkání probíhá především prostřednictvím rozhovoru, přičemţ „základní komunikační dovedností pracovníka je aktivní naslouchání, které je povaţováno za nejdůleţitější prvek rozhovoru“ (Malíková, 2011, s. 224). „Staří lidé mají velkou potřebu vyprávět svůj ţivotní příběh, hodnotit a vyrovnávat se s tím, co jim ţivot přinesl, vypovídat se ze svých trápení, řešit své problémy, a to i tehdy, jsou-li omezeni ve svých moţnostech komunikovat“ (Matoušek a kol., 2005, s. 170). Klient, který se adaptuje na nové prostředí, vyţaduje zvýšenou pozornost pracovníků pobytového zařízení. Spolu s příchodem seniora do zařízení se vytváří individuální plán, který je důleţitý pro úspěšné zvládnutí adaptačního období. Plán stanoví nejzávaţnější kroky klienta a postupné kroky, které mohou pomoci zlepšit jeho aktuální stav nebo alespoň zlepšit kvalitu jeho ţivota. Jedná se především o naplánování

20

rehabilitační a ošetřovatelské péče, o kontrolu medikace a výţivy seniora a o vytvoření příleţitostí k aktivitnímu vyplnění volného času. V individuálním plánu je také prostor pro zachycení přání klienta, které jsou ze strany pobytového zařízení realizovatelné. Kaţdý plán má stanovený časový horizont pro splnění úkolů a také obsahuje úkoly pro jednotlivé členy týmu. „Plán umoţňuje pravidelné hodnocení stavu a změn v potřebách klienta a nové stanovení konkrétního cíle, přičemţ hlavní osobou při sestavování individuálního plánu je klient“ (Matoušek a kol., 2005, s. 182). Sociální práce s rodinou by měla probíhat od okamţiku přijetí klienta do zařízení. Pro zdravotnický tým je rodina klienta neocenitelným zdrojem informací o zdravotním stavu svého blízkého. Sociální pracovník by měl být schopen identifikovat ochotu a schopnost rodin poskytovat seniorovi potřebnou pozornost a péči (Matoušek a kol., 2005, s. 168). Sociální práce s komunitou zahrnuje především „spoluúčast na sociálním plánování a na rozvoji komplexní sítě sociálních sluţeb, včetně její dostatečné návaznosti na zdravotnické sluţby. Zahrnuje také celkovou péči o kvalitu ţivota a podporu zdraví starších lidí ţijících v komunitě“ (Matoušek a kol., 1995, s. 172). Komunitní programy mohou obsahovat nabídku dobrovolnických i placených činností v oblasti sluţeb, kultury, ale také v oblasti sportu a vzdělávání. Staří lidé v nich mohou najít své pracovní i volnočasové uplatnění. Přínosné a důleţité jsou také mezigenerační aktivity (tamtéţ, s. 175).

3.2 Vybrané metody a techniky sociální práce se seniory v pobytovém zařízení Pro systematickou práci s klientem je moţné vyuţít také některé terapeutické přístupy v sociální práci, které jsou vhodné pro cílovou skupinu seniorů. Z těchto přístupů jsou poté vybírány vhodné techniky pro práci s klientem. V odborné literatuře jsou nejčastěji jmenovány přístup orientovaný na klienta, logoterapie a sociálně aktivizačních činnosti.

3.2.1 Přístup orientovaný na klienta Autorem přístupu orientovaného na klienta je Carl Rogers, který jej definuje takto: „Na klienta zaměřený směr je stále se rozvíjející forma mezilidského vztahu, která podporuje růst a změnu“ (Nykl, 2004, s. 19). Tento přístup staví své těţiště více na 21

proces vytváření vztahu mezi terapeutem a klientem neţ na problém nebo na vnitřní konflikty klienta (Nykl, 2004, s. 19). Vhodné uplatnění má tento přístup v situacích, které klient vnímá jako bezvýchodné, neřešitelné a které mnohdy skutečně nemají řešení. Můţe se jednat o potřebu klienta vyrovnat se ve svém ţivotě s obtíţnou situací, například s adaptací na nové prostředí, s informací o závaţném onemocnění, s úmrtím partnera nebo například s neurovnanými vztahy v rodině. Můţe ale jít i o potřebu pracovat se situacemi, kdy si klient problém neuvědomuje, nevnímá ho nebo ho nechce přijmout za vlastní, takţe zodpovědnost za problém nebo konfliktní jednání přenechává druhým. Ve spolupráci s pracovníkem, který vyuţívá jednotlivých prvků tohoto přístupu, se postupně učí být za své jednání zodpovědný. Pracovník můţe přístup orientovaný na klienta vyuţít také při řešení svízelných situací s klienty, kteří do nového prostředí byli umístěni nedobrovolně, dále při práci s agresivními klienty a s klienty se zhoršenou schopností komunikace (Kuzníková, 2011, s. 67). Pracovník z přístupu orientovaného na klienta můţe vyuţít především ty prvky, které se týkají nedirektivního rozhovoru s klientem. Dále můţe vyuţít techniky aktivního naslouchání, postoj kongruence, opravdovosti, akceptace a bezpodmínečného přijetí klienta a empatického vcítění se do klientovy situace (Kuzníková, 2011, s. 67).

3.2.2 Logoterapie Zakladatelem logoterapie byl Viktor Frankl. „Je zaměřena na odhalení a obnovení smyslu ţivota a na orientaci na hodnoty, které posilují vůli k ţivotu a pomáhají reintegrovat osobnost člověka. Poskytuje útěchu v situacích nezměnitelného utrpení“ (Ondrušová, 2011, s. 67). Zabývá se tématy utrpení, viny, umírání a vyrovnání se smrtí. Logoterapie usiluje o to, aby klient dosáhl sebepřesaţení, sebeodstupu, svobody a odpovědnosti (tamtéţ, s. 75). Jak říká Frankl: „musíme se učit, ţe naprosto nezáleţí na tom, co my ještě očekáváme od ţivota, jako spíše na tom, co ţivot očekává od nás“ (Frankl, 1996, s. 74). Pracovník vede klienta k objevování individuálních moţností znovunalezení smyslu a škály hodnot, které by mu pomohli navrátit smysl ţivota. Podporuje ho v realizaci cílů a v odpovědnosti za plnění kaţdodenních úkolů. Těmito činnostmi pracovník přesouvá zaměření člověka na sebe a otvírá ho sebepřesaţným hodnotám (Ondrušová, 2011, 67). 22

Při sociální práci s klientem pracovník při společném rozhovoru hledá to dobré, co senior v ţivotě proţil. Navracení se k pěkným a hodnotným chvílím v ţivotě seniora je důleţité zvláště v momentech, kdy se opakovaně vrací ke ztrátám ve svém ţivotě nebo se vyrovnává se strastiplnou přítomností. Tato technika rozhovoru se nazývá optimismem minulosti. Dalším prvkem podpory je podpora realizování tvůrčích a proţitkových hodnot u klienta v pokročilém stáří. Tuto podporu lze realizovat různými formami ergoterapie, které by napomohly k posílení sebeobsluhy, k naplnění volného času seniora a slouţili by i jako zdroj potěšení a k pocitu jeho uţitečnosti (Ondrušová, 2011, s. 103)

3.2.3 Sociálně aktivizační činnosti Sociálně aktivizační činnosti vytváří základní nabídku úkonů a činností, jejichţ cílem je dosaţení smysluplné aktivizace seniorů. Jsou upraveny Zákonem o sociálních sluţbách (108/2006, § 66 Sb.). Mohou být realizovány ambulantně, v rámci pobytové sluţby, případně formou terénní sluţby poskytované osobám v důchodovém věku nebo osobám se zdravotním postiţením, které jsou ohroţené sociálním vyloučením (Gulová, 2011, s. 68). Obsahují tyto základní činnosti a úkony: „zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí“ (Gulová, 2011, s. 69). Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím zahrnuje „různé zájmové, vzdělávací a volnočasové aktivity“ (Gulová, 2011, s. 69). V rámci poskytovaných sluţeb Matoušek vyjmenovává především tyto aktivity: různě zaměřené programy rozvíjející aktivitu a seberealizaci seniorů, další moţnou aktivizační činností je pořádání kulturních akcí a společenských akcí a jiných činností vedoucích ke zprostředkování kontaktu se společenským prostředím. Patří sem také různé vzdělávací programy (Matoušek a kol., 2005, s. 180). Sociálně terapeutické činnosti jsou „socioterapeutické činnosti, které vedou k rozvoji nebo udrţení osobních a sociálních schopností a dovedností a zároveň podporují sociální začlenění osob“ (Gulová, 2011, s. 67). Mezi ně Matoušek zahrnuje psychosociální pomoc seniorům, socioterapii, různé arteterapeutické činnosti, preterapii, validaci a reminiscenční terapii, různé formy trénování paměti a jiné speciální techniky práce s klientem. Jde o důleţitou součást péče o klienty, zvlášť o klienty s demencí a při

23

práci se seniory upoutanými na lůţko, s těţkým postiţením a s omezením v pohybu nebo v komunikaci. Sociálně terapeutické činnosti jsou zaměřeny především na silné stránky jednotlivce. Pracovník se je snaţí podporovat a při různých formách činností vyuţívat. Jednotlivé činnosti mají za cíl sniţovat úzkost, depresi a frustraci ze zdravotních a sociálních situací, ve kterých se starý člověk nachází. Stáří samo o sobě totiţ není nemoc, proto se pracovníci snaţí nepřistupovat ke starým lidem jako k nemocným a nejednat tak s nimi (Rheinwaldová, 1999, s. 13). Některá pobytová zařízení se při vytváření sociálně terapeutických programů zaměřují spíše na zabavení obyvatel, v jiných zařízeních dávají přednost výhradně terapeutickým akcím. Program by měl obsahovat vyváţeně obě sloţky, protoţe „jedině takové aktivity, které uspokojují plně potřeby obyvatel, jsou účinné a vyhledávané. Program musí dávat obyvatelům zařízení příleţitost uplatňovat všechny své schopnosti“ (Rheinwaldová, 1999, s. 13). Programy mají být uzpůsobené tak, aby se jich mohli účastnit jak obyvatelé vyţadující minimální péči, tak i obyvatelé s výrazně omezenou funkčností organismu (tamtéţ, s. 13). Pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí zahrnuje „pomoc klientovi při komunikaci vedoucí k uplatňování práv a oprávněných zájmů a pomoc při vyřizování běţných záleţitostí“ (Gulová, 2011, s. 67). Matoušek uvádí tyto formy poskytovaných sociálních sluţeb pro obyvatele pobytových zařízení. Jde především o vedení korespondence, zajištění nákupů a návštěvy u lékaře a v případě, ţe jsou klienti předáni do péče nemocnice, tak také návštěvy v nemocničním zařízení (Matoušek a spol., 2005, s. 180).

3.3 Vybrané metody a techniky sociální práce se seniory s váţným zdravotním omezením V této kapitole se budu věnovat vybraným metodám sociální práce, které lze vyuţít při práci se seniory upoutanými na lůţko, s váţným omezením v pohybu nebo v komunikaci. Důleţitými prvky sociální práce s touto cílovou skupinou je schopnost empatie a vytvoření atmosféry důvěry pro navázání kontaktu s klientem. Činnost a komunikace ze strany klienta se můţe zdát nepřítomná, ale pokud člověk vnímá

24

podněty a je schopen na ně reagovat, tak je komunikace a činnost z jeho strany přítomna (Matoušek a kol., 1995, s. 184).

3.3.1 Validace O rozšíření metody validace v péči o seniory se zaslouţila americká sociální pracovnice Naomi Failová. Jde o přístup „vycházející z humanistické psychologie, který se opírá o toleranci, vcítění a empatické naslouchání. Validace se uplatní zvláště v práci se seniory s poruchami kognitivních funkcí, především s demencí (Matoušek a kol., 1995, s. 185). „Podstata validační terapie vychází z teorie, ţe kaţdé chování osoby s demencí má svou příčinu v nevyřešených a nezpracovaných emočních proţitcích a situacích z minulosti. Základním principem validační terapie je umět správně hodnotit vzdálené emocionální příčiny a přijmout je, coţ znamená uznání osobnosti nemocného s demencí“ (Malíková, 2011, s. 240). Sociální pracovník se můţe u těchto klientů setkávat se zvláštnostmi v jejich chování a jeho úkolem je vzít tyto projevy váţně, hledat jejich příčiny a zdroje v minulosti klienta, v jeho vnitřních pocitech, které proţívá a nemůţe je vyjádřit. V praktické sociální práci s klientem validace znamená dávat hodnotu kaţdému projevu člověka, respektovat ho v jeho původních společenských rolích, komunikovat s člověkem o tématu, které on otevřel a nevnucovat mu témata jiná. Podstatná část práce je snaha pracovníka orientovat se v klientově světě, to znamená přijmout jeho čas, záţitky, emoce a prostředí. Důleţité je také pracovníkovo potvrzování klienta, vzít na vědomí jeho city jako pravé a pravdivé, dokázat přijmout momentální emoci či myšlenku, kterou klient projeví, sledovat ji a rozvíjet a provázet tak člověka mlhou zapomnění. Mezi základní validační techniky v rozhovoru s klientem jsou empatické naslouchání, zrcadlení, kladení otázek, blízkost a dotek (Matoušek a kol., 1995, s. 186). Rheinwaldová popisuje cíle validace jako pomoc vyřešit klientovi problémy s minulostí a pomoci jim vyrovnat se ţivotem. Důleţité je sníţení stresu, který je způsoben ţivotními ztrátami a tím dosáhnout větší spokojenosti v ţivotě seniora, který by mu navrátil pocit vlastní hodnoty (1999, s. 42).

25

3.3.2 Preterapie a videotrénink Preterapie je přístup umoţňující navázání kontaktu a vztahu s lidmi, kteří obtíţně komunikují nebo nemohou komunikovat vůbec. Jde o metodu vycházející z humanistické psychologie a jejím autorem je G. Prouty, který byl přímý ţák C. Rogerse. Východiskem preterapie je důsledné uplatňování přístupu orientovaného na klienta. Terapeut se snaţí trpělivě navázat kontakt s těmito klienty tím, ţe reagují na jejich nejjemnější iniciativy v komunikaci. Posilují tak u klienta kontakt s realitou, se sebou samým a kontakt s druhou osobou. Kontakt s klientem je více propracován a prohlubován neţ u validace, snaţí se vytvořit prostor, aby klient mohl vyjádřit svoji vnitřně proţívanou zkušenost. Preterapie totiţ vychází z předpokladu, ţe „člověk, který si můţe uvědomovat svůj vnitřní svět, můţe lépe zvládat stres a můţe si uchovat autonomii a kontrolu“ (Matoušek a kol., 1995, s. 186-187). Techniky, které preterapie vyuţívá při uskutečňování empatického kontaktu, jsou kontaktní reflexe rozdělené do pěti druhů. Jde o situační reflexe, kdy terapeut pozorně sleduje situaci, ve které se klient právě nachází. Dále obličejové reflexe, kdy sleduje výraz jeho tváře, tělové reflexe, kdy sleduje drţení těla klienta, které je v mnoha případech nepřirozené a nadměrně strnulé. Slovní reproduktivní reflexi terapeut pouţívá v případě, ţe se klient vyjadřuje útrţkovitě, nesouvisle, spíše ojedinělými slovy nebo nelogickými větami. Zopakované reflexe jsou opakované reakce, projevy a chování klienta, ve kterých pracovník zaregistroval odezvu ze strany klienta (Malíková, 2011, s. 248). Další vyuţitelná metoda při práci se starými lidmi s problémy v komunikaci, je videotrénink interakcí. Při vyuţití této metody je komunikace pečovatele s klientem snímána kamerou. Záznam je poté vyuţíván k detailní analýze komunikace pečovatele při práci s klientem a získaný náhled má vést k posilování komunikačních dovedností pracovníka pro účinnější navázání konktaktu s klientem a pro lepší spolupráci s ním (Matoušek a kol., 2005, s. 187).

3.3.3 Reminiscenční terapie Reminiscence je „technika záměrného vyvolávání a vedení vzpomínek klienta a podporování jejich rozvoje“ (Malíková, 2011, s. 238). Vyuţívá se především v sociální práci u osob s demencí, ale je velmi dobře vyuţitelná a prospěšná i k podpoře 26

aktivizace osob imobilních, dlouhodobě leţících a nesoběstačných. „Reminiscenční terapie je efektivní a přínosná především u klientů, kteří mají ještě zachované některé kognitivní funkce a jsou schopni si alespoň částečně vybavit svoji minulost a své záţitky (tamtéţ, s. 239). Vyuţití vzpomínek v práci se seniory rozšířila v Evropě Angličanka Pam Schweizer, která vytvořila reminiscenční komunitní centrum v Londýně. „Při pouţití reminiscence podporujeme u klienta vzpomínání na všechny jeho důleţité ţivotní události, jako je rodinný ţivot, manţelství, výchova dětí, vykonávaná práce, zájmy, koníčky nebo kontakty s přáteli“ (Malíková, 2011, s. 239). Pomocným prostředkem při terapii jsou staré fotografie, alba, staré časopisy, osobní předměty klienta, které symbolizují některou událost jeho ţivota. Klienti mohou mít tyto věci ve vzpomínkových krabicích, ze kterých je pracovník nechá vybrat libovolný předmět a nechá ho hovořit o všech vzpomínkách, které s daným předmětem souvisí. Pracovník během vyprávění „aktivně naslouchá, projevuje empatii a podporuje klienta v dalším vyprávění i přes to, ţe klient opakuje vţdy stejný popis události či situace“ (tamtéţ, s. 239). Dalšími moţnosti práce s klientem v rámci reminiscence je společné vytvoření knihy života. Uţ samo spoluvytváření knihy ţivota pomáhá adaptaci klienta na nové prostředí a slouţí k propojení předchozího ţivota s ţivotem v zařízení. Je důleţitým prvkem v zachování kontinuity ţivota klienta a jeho osobní identity. Alternativami vytvoření vzpomínkové krabice nebo knihy ţivota je mapa života a knihy životního příběhu (Janečková, Vacková, 2010, s. 120).

3.3.4 Kognitivní rehabilitace Kognitivní funkce jsou poznávací funkce člověka a patří mezi základní funkce našeho mozku. Umoţňují nám „poznávat okolní svět, plánovat naše jednání a vstupovat do interakcí s druhými lidmi. Pokud jsou tyto funkce oslabeny, ať jiţ vlivem stáří, úrazu centrálního nervového systému nebo psychické nemoci, ztrácí se tím i kus našeho svébytného já (Klucká, Volfová, 2009, s. 13). Kognitivní rehabilitace je metodou behaviorální terapie, kterou lze úspěšně uplatnit u těch seniorů, u nichţ došlo vlivem stáří a zdravotních komplikací k poškození kognitivních funkcí. Věnuje se pomocí tréninku procvičování kognitivních funkcí a usiluje o napravení poškozených funkcí. Zaměřuje se na procvičování senzomotoriky 27

a koordinace u klienta, dále na orientaci, pozornost, paměť, motivaci a exekutivní funkce. Ty pomáhají starému člověku tvořit a plánovat svůj ţivot, integrují všechny funkce, jako je plánování, schopnost organizovat, vést, stanovovat si realistické cíle i kroky k jeho dosaţení. Jejich správná funkčnost je nutná pro zahájení činnosti a pro koordinaci všech těchto sloţek tak, aby člověk mohl svůj cíl naplnit (Klucká, Volfová, 2009, s. 19-20). Při pouţití kognitivní rehabilitace pracovník usiluje o zlepšení úrovně jednotlivých dovedností seniora, především procvičuje hrubou a jemnou motoriku klienta, chůzi, soběstačnost v základní obsluze a snaţí se rozvíjet ty činnosti, které by mu pomohli smysluplně vyplnit volný čas. (Pidrman, 2007, s. 93). Konkrétními technikami vyuţívanými při práci s klientem jsou například techniky pojmenování předmětů, hry s písmeny a čísly, zapamatování si, řazení barevných tvarů nebo hra s říkadly. Pracovník by si na práci s klienty měl vyhradit dostatek času a nespěchat, za jakýkoliv výsledek by je měl pochválit a jen minimálně by měl klienta opravovat. Pro klienty samotné je velikou pomocí i čas, který jim pracovník v rámci kognitivní rehabilitace věnuje (Pidrman, 2007, s. 95). Chceme-li zhodnotit kvalitu sociální péče o klienty v pobytových zařízeních pro seniory, základním ukazatelem kvalitní péče je jejich spokojenost a relativně dobré zdraví. Cílem sociální práce se seniory je udrţení jejich aktivity, schopnosti se o sebe postarat a jejich zapojení do společenského ţivota v rámci moţností daného sociálního zařízení (Matoušek a kol., 2005, s. 189).

28

4 ČINNOST SOCIÁLNÍHO ASISTENTA V DOMOVECH PRO ŘEHOLNÍ SESTRY V této kapitole vymezuji pracovní pozici sociálního asistenta v charitním Domově pro řeholní sestry. Nejprve specifikuji poţadavky na vzdělání a odbornou způsobilost sociálního asistenta podle Zákona 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách a poté se zabývám činnostmi a úkoly obsaţenými v náplní práce sociálního asistenta tak, jak je stanovuje Česká katolická charita.

4.1 Sociální asistent v Domovech pro řeholní sestry Sociální asistent v Domovech pro řeholní sestry zastává pracovní pozici, na níţ je poţadována odborná kvalifikace pro pracovníky v sociálních sluţbách. Tato funkce je zřízena Českou katolickou charitou pro tento typ sociálních zařízení a jejím cílem je umoţnit řeholním sestrám, aby mohly být svým starším spolusestrám nablízku i v rámci poskytování péče v sociálním zařízení. Některá řeholní společenství obsazují tuto pracovní pozici představenou řeholní komunity. Při zpracování této kapitoly vycházím z vnitřních materiálů charitního Domova Břevnov a z přímého pozorování, protoţe jsem byla jeden rok členkou řeholní komunity tohoto zařízení.

4.1.1 Předpoklady pro výkon profese sociálního asistenta Sociální asistent pracuje jako pomáhající pracovník v přímé péči o klienty pobytového zařízení. Z toho vyplývá, ţe musí splňovat nejen kritérium odborného vzdělání, ale musí mít i určité osobnostní dispozice, které mu umoţní vykonávat tuto činnost kvalitně a s dlouhodobým efektem. Některé organizace doporučují sestavit pracovní profil pro kaţdou pracovní pozici v organizaci. Ten zahrnuje kvalifikační poţadavky, osobnostní předpoklady, poţadované znalosti a dovednosti a pracovní náplň pracovníka (Kubínová, 2010, s. 178). Kvalifikační poţadavky kladené na sociálního asistenta odpovídají poţadavkům na pracovní pozici pracovníka v sociálních sluţbách, tak jak jsou specifikovány v Zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách (Kubínová, 2010, s. 178). Česká

29

katolická charita, která je provozovatelem Domovů pro řeholní sestry, poţaduje toto minimální vzdělání na pozici sociálního asistenta: „základní vzdělání + akreditovaný kvalifikační kurz dle zákona č. 108/2006 Sb.“ (Pracovní náplň sociálního asistenta, Katalog funkcí - sm. 5/200: skupina 3, 2010, s. 1). Osobnostní předpoklady zahrnují ţádoucí vlastnosti pracovníka. Mezi základní předpoklady pro výkon profese patří bezúhonnost podle § 79 Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Mezi další poţadované osobnostní předpoklady lze zařadit například

vlastnosti

pro

týmovou

spolupráci,

schopnost

empatie,

pozornost

k poţadavkům klienta, určitá flexibilita a psychická stabilita pracovníka (Kubínová, 2010, s. 178). Předpokládá se, ţe pracovník je způsobilý k právním úkonům a je pro práci ze zdravotního hlediska způsobilý. Je zároveň odpovědný za další profesní i osobnostní růst a podléhá povinnosti dalšího vzdělání v rozsahu Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách (Malíková, 2011, s. 86). Mezi další znalosti a dovednosti stanovené zaměstnavatelem můţe patřit například práce na počítači, řidičský průkaz, jazykové znalosti. Tyto znalosti a dovednosti odpovídají potřebám jednotlivých sociálních zařízení s přihlédnutím na konkrétní pracovní náplň pracovníka (Kubínová, 2010, s. 178). Pracovní náplň je výpisem konkrétních činností vázaných na dané pracovní místo. Jednotlivé činnosti blíţe vymezuje a konkretizuje a určuje tak rámec sjednaného druhu práce. Má za cíl specifikovat škálu povinností pracovníka a rozsah jeho odpovědnosti za vykonanou činnost. Do pracovní náplně je vhodné uvést i vymezení řídící působnosti a vzájemné zastupitelnosti v případě absence pracovníka na daném pracovním místě (Kubínová, 2010, s. 178).

4.1.2 Činnosti a úkoly sociálního asistenta Sociální asistent pracuje na pozici pracovníka v sociálních sluţbách, proto jsou jeho činnosti a úkoly shodné s činnostmi a úkoly pracovníka v sociálních sluţbách. V rámci provozu Domova je podřízen vedoucí sociálního zařízení, vedoucí úseku přímé péče nebo sociálnímu pracovníkovi, který je Českou katolickou charitou ustanoven jako zastřešující pracovník pro všechny Domovy pro řeholní sestry. Sociální pracovník má na starosti především dohled nad správností metodické části práce sociálního asistenta (Pracovní náplň sociálního asistenta, Katalog funkcí - sm. 5/200: skupina 3, 2010, s. 1).

30

Činnosti sociálního asistenta se skládají především ze sociálně terapeutických a aktivizačních činností, které v rámci přímé péče provádí společně s dalšími pracovníky sociálního zařízení. Ti se v jednotlivých činnostech vzájemně doplňují tak, aby klienta co nejvíce podporovali a aktivizovali. Cílem sociálně terapeutických a aktivizačních činností je udrţení či zlepšení zdravotního i psychického stavu klienta a jeho maximální zapojení do kontaktu se společností. Při práci s klientem je pouţívána řada propracovaných postupů, od poskytování psychické podpory, přes pomoc při jednotlivých úkonech aţ po pouţití doplňkových metod a prostředků pomoci (Malíková, 2011, s. 121-122). Úkoly sociálního asistenta jako pracovníka v sociálních sluţbách v pobytovém zařízení pro seniory jsou vyjmenovány v Zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách (§116, 1a). Podrobně jsou rozpracovány ve vyhlášce č. 505/2006 Sb. v §15. Mezi základní činnosti při poskytování sociálních sluţeb v domovech pro seniory patří především poskytnutí ubytování, včetně zajištění úklidu, praní a drobných oprav loţního a osobního prádla a ošacení klienta. Dalšími úkoly pracovníka v sociálních sluţbách je zajištění celodenní stravy pro klienta minimálně v rozsahu tří hlavních jídel a pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu. Jedná se asistenci při oblékání a svlékání klienta, při jeho přesunu na lůţko nebo vozík, pomoc při vstávání, uléhání a při změně polohy na lůţku. Dále pomáhá při podávání jídla a pití a při prostorové orientaci. V některých případech klient potřebuje doprovod při pohybu ve vnitřním i vnějším prostoru zařízení, při vykonávání osobní hygieny a při pouţití toalety. Široké spektrum pomoci můţe pracovník v sociálních sluţbách uplatnit při zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, při zařizování kontaktu s lékaři a úřady a také při pomoci při obnovení nebo upevnění kontaktu s rodinou.

4.2 Náplň práce sociálního asistenta v charitním Domově Břevnov Pracovní náplň sociálního asistenta zahrnuje oblast přímé práce s klientem a také administrativní složku práce. Při plnění pracovních povinností je povinen dodrţovat pokyny vedoucích pracovníků zařízení, přičemţ přímým nadřízeným je vedoucí úseku přímé péče nebo sociální pracovník České katolické charity. Práce sociálního asistenta probíhá ve směnném provozu podle rozpisu sluţeb (Pracovní náplň sociálního asistenta, Katalog funkcí - sm. 5/2000: skupina 3, bod 1, 2010, s. 1).

31

Mezi hlavní činnosti sociálního asistenta lze zařadit asistenci a pomoc při přijímání a propuštění obyvatel Domova, dále udrţování a podpora kontaktu s příbuznými, rodinou a přáteli přijatého klienta do zařízení. Za tímto účelem můţe sociální asistent navštěvovat rodiny obyvatel Domova. Pomáhá také obnovovat a upevňovat kontakt s přirozeným sociálním prostředím klienta (Pracovní náplň sociálního asistenta, Katalog funkcí - sm. 5/2000: skupina 3, bod 2a-2c, 2010, s. 2). Sociální asistent pomáhá obyvatelům při vyřizování jejich úředních nebo soukromých záleţitostí. V případě přání klienta je z jejich pověření zastupuje při úředních jednáních, zprostředkovává sociální, právní a jinou pomoc obyvatelům a pomáhá jim v uplatňování jejich práv a oprávněných zájmů. Podle potřeby klienta spolupracuje se zdravotními orgány a v případě hospitalizace obyvatele jej pravidelně v nemocnici navštěvuje. V případě, ţe je obyvatel částečně nebo úplně zbaven svéprávnosti, vyřizuje jejich záleţitosti vůči úřadům a jiným institucím. V tomto případě můţe přijmout i funkci opatrovníka (Pracovní náplň sociálního asistenta, Katalog funkcí - sm. 5/2000: skupina 3, bod 2d, 2010, s. 2). Sociální asistent v rámci administrativní části práce vede osobní dokumentaci obyvatel a zajišťuje jejich důchodovou agendu, včetně výplaty přeplatků a zbytků z důchodů. Klienti si u něj mohou uschovat cenné věci a hotovost. Ve spolupráci s vedoucí zdravotní péče vyúčtovává poplatky za léky a vyřizuje ţádosti o příspěvek na péči, na kompenzační pomůcky. Zajišťuje také sepisování závětí obyvatel a při úmrtí obyvatele projednání otázky pozůstalostního řízení. Vzhledem k dennímu provozu zařízení se podílí na poskytování informací obyvatelům zařízení a podílí se na vypracování denního reţimu obyvatel. Je součástí geriatrického týmu v Domově (Pracovní náplň sociálního asistenta, Katalog funkcí - sm. 5/2000: skupina 3, bod 2e, 2010, s. 3). V rámci zajišťování činností pro aktivizaci obyvatel pomáhá při zpracování jejich individuálních osobních plánů, při sociálně terapeutických činnostech, zaměřených především na pomoc při nácviku a upevňování motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností. Provádí taktéţ pohybovou aktivizaci obyvatel. Usiluje o uplatnění klientů v pracovní a zájmové činnosti, rozvíjí moţnosti kulturního a společenského ţivota obyvatel, dbá na oslavu svátků a narozenin a jiných význačných událostí jednotlivých obyvatel, včetně oslav vánoc a velikonoc. Dbá na smysluplné vyplnění volného času obyvatel s cílem do těchto aktivit zapojovat nejen soběstačné obyvatele, ale i obyvatel závislých na pomoci a podpoře druhých. Součástí 32

volnočasových aktivit je i moţnost zapůjčení knih a zajištění denního tisku pro obyvatele zařízení (Pracovní náplň sociálního asistenta, Katalog funkcí - sm. 5/2000: skupina 3, bod 2f, 2010, s. 3).

33

5 VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ Výzkumným šetřením navazuji na teoretické vymezení pozice sociálního asistenta v charitních Domovech pro řeholní sestry a na popis činnosti sociálního asistenta v charitním Domově Břevnov. V jednotlivých Domovech ovlivňuje práci sociálního asistenta nejen odlišná kapacita zařízení, ale také různost cílových skupin, kterým je sluţba poskytována. Pomocí výzkumného šetření popisuji činnost sociálních asistentů ve vybraných Domovech pro řeholní sestry (Jeřábek, 1993, s. 52).

5.1 Formulace cíle a metodologie výzkumného šetření Cílem výzkumného šetření je získat pomocí kvalitativního přístupu konkrétní popis činnosti sociálních asistentů ve vybraných Domovech pro řeholní sestry. Pro získání potřebných informací jsem formulovala následující výzkumnou otázku, kterou jsem při jednotlivých rozhovorech kladla všem respondentům: 1. Jaká je náplň práce sociálního asistenta ve vašem charitním Domově pro řeholní sestry? Pro získání kvalitativních dat jsem pouţila metodu polostrukturovaného rozhovoru, dalším zdrojem bylo studium dostupných materiálů o vybraných Domovech pro řeholní sestry (Jeřábek, 1993, s. 52). Organizaci šetření jsem rozdělila do několika fází. V přípravné fázi jsem získala základní informace o velikosti a činnosti jednotlivých Domovů pro řeholní sestry. Vybraným respondentům jsem představila cíl výzkumného šetření a způsob jeho provedení. Druhá fáze výzkumného šetření proběhla v listopadu 2012, kdy jsem se setkala s jednotlivými respondenty k uskutečnění domluveného rozhovoru. Třetí fáze tvoří jádro rozhovoru, ve kterém jsem respondentovi poloţila předem připravenou otázku. Rozhovor jsem moderovala tak, aby probíhal plynule v přátelské a důvěrné atmosféře. Ve čtvrté fázi jsem rozhovor postupně ukončila, přičemţ jsem se snaţila, aby respondent neodcházel s pocitem, ţe byl pro mne důleţitý pouze jako zdroj dat (Miovský, 2006, s. 163-169). Pro zpracování dat jsem si rozhovory se svolením jednotlivých respondentů nahrála na diktafon. Zvukový záznam umoţňuje přesnější zpracování získaných dat. Výhodou zvukového záznamu je uchování dynamiky a atmosféry při rozhovoru

34

(Miovský, 2006, s. 205). Při zpracování nahraného textu jsem zvukový materiál převedla pomocí transkripce z netextové do textové podoby a tak jsem si materiál připravila pro analýzu výsledků šetření (Miovský, 2006, s. 205). Poté jsem pokračovala v kódování dat pomocí techniky barvení textu. Přiřadila jednu barvu k jednotlivým činnostem a úkolům sociálního asistenta a barevně jsem označovala shodné činnosti a úkoly v odpovědích respondentů (Miovský, 2006, s 210). Kvalitativní analýzu výsledků výzkumu jsem provedla pomocí deskriptivního přístupu, který je zaloţen na předpokladu, ţe procesy utřídění, klasifikace a deskripce jsou samy o sobě analytickým postupem a hlubší analýza kvalitativních dat jdoucí za tyto fáze je příliš spekulativní“ (Miovský, 2006, s. 220). Deskriptivní přístup tvoří první stupeň analytické práce a měl by předcházet jakékoliv interpretaci (tamtéţ, s. 220). Pro podrobnější zpracování jsem pouţila metodu vytváření trsů. Tato metoda slouţí k seskupení a konceptualizaci určitých výroků do skupin. Skutečnosti by měly vznikat na základě vzájemného překryvu (podobnosti) mezi identifikovanými jednotkami. Při zpracování dat jsem sledovala opakující se prvky. Poté jsem danému opakujícímu se tématu přiřadila obecný název, který by jej charakterizoval (Miovský, 2006, s. 221-222).

5.2 Výběr respondentů Pro výběr respondentů jsem pouţila metodu záměrného výběru. Prvním kritériem výběru byla místní dostupnost jednotlivých Domovů. Vybrala jsem pět Domovů pro řeholní sestry a oslovila jsem jejich sociální asistenty. Ochota zapojit se do výzkumného šetření byla druhým kritériem výběru. (Miovský, 2006, s. 135). Pro rozhovor jsem vybrala pět respondentů – řeholních sester na pozici sociálního asistenta (viz Tab. 2, s. 35 a Tab. 3, s. 36) Pro výzkumné šetření jsem oslovila stejné respondenty jako pro kvalitativní výzkum uskutečněný v bakalářské práci. Protoţe jsou fakta o jednotlivých respondentech i Domovech stejná, budu se v této kapitole odkazovat na svou bakalářskou práci.

35

Tab. 2: Informace o výzkumném vzorku (Hřebíková, 2013, s. 32). Respondent

1.

2.

3.

4.

5.

Věk respondenta

39

60

48

33

35

Bc.

Bc.*

Dosaţené vzdělání Počet let na pozici sociálního asistenta Souběţně pozice představené sester

Mgr.* + kurz

Mgr.

Mgr.* + kurz

3

25

6

5

5

ano

ano

ano

ne

ne

pozn: Bc./Mgr. = ukončené bakalářské/magisterské vzdělání v oboru sociální práce Mgr.* = ukončené magisterské vzdělání v jiném studijním oboru Bc.* = bakalářské vzdělání na CMTF a VOŠ Caritas bude ukončeno 2013 kurz = kreditovaný kurz pro pracovníky v sociálních sluţbách dle Zák. 108/2006 Sb.

Věková struktura respondentů se pohybuje u čtyř z nich v rozmezí od 30 do 45 let, jeden respondent dosahoval 60 let věku (Hřebíková, 2013, s. 32). Délka pracovních zkušeností jednotlivých respondentů byla velmi rozdílná. Tři z nich pracovaly na této pozici v rozmezí 3 aţ 6 let, čtvrtý 9 let a pátý 25 let (Hřebíková, 2013, s. 32). Propojení pracovní pozice s pozicí představené sester se vyskytlo u třech respondentů. Jeden respondent v pozici představené sester, zastává funkci sociálního asistenta 3 roky, druhý 9 let a třetí 25 let (Hřebíková, 2013, s. 33). Vzdělání respondentů odpovídá poţadavkům na vzdělání pracovníků v sociálních sluţbách, které jsou specifikovány v Zákoně o sociálních sluţbách (108/2006 Sb., §116, 1a). Jeden respondent má ukončené magisterské vzdělání v oboru sociální práce, jeden má ukončené bakalářské vzdělání v oboru sociální práce a jeden jej dokončuje. Další dva respondenti mají absolvované magisterské vzdělání v jiném oboru a akreditovaný kurz pro pracovníky v sociálních sluţbách (Hřebíková, 2012, s. 33).

36

Tab. 2: Informace o cílových skupinách v rámci zařízení (Hřebíková, 2012, s. 33). Respondent

Počet obyvatel

Cílové skupiny v rámci zařízení

Domova

1.

33

2.

17

3.

40

4.

70

5.

30

31 řeholních sester a 2 civilní obyvatelky z řad rodičů a přátel sester 11 řeholních sester a 6 ţen z řad civilních obyvatel 39 řeholních sester a 1 civilní obyvatelka z řad přátel sester 47 řeholních sester, 3 řeholní sestry z jiné kongregace, 12 ţen z řad civilních obyvatel a 8 kněţí 30 řeholních sester

Kapacita jednotlivých Domovů se pohybuje v rozmezí 40 aţ 70 obyvatel. Tři z nich začaly v minimální míře přijímat i civilní obyvatele. Čtvrtý Domov přijímá ve větší míře civilní ţeny, řeholní sestry jiných řádů a staré kněze. Pátý Domov se zatím věnuje výlučně péči o sestry vlastního řeholního společenství (Hřebíková, 2012, s. 33).

5.3 Analýza odpovědí respondentů Provedeme-li analýzu odpovědí respondentů z hlediska popisu jejich činnosti, můţeme pracovní činnost sociálních asistentů rozdělit na oblast přímé práce s klientem a na administrativní část náplně práce. Přímá práce s klientem tvoří podstatnou část pracovní náplně sociálního asistenta. Čtyři respondenti ve svých odpovědích hned na začátku uvádějí, ţe ve své činnosti kladou důraz především na přímou práci s klienty. Jeden respondent srovnává svou činnost s činností v běţných pobytových zařízeních, kdy popisuje: „V civilních domovech je tato pozice víc formální, administrativní. Co mám zkušenost, tak sociální asistenti tam více vyřizují administrativní záležitosti ohledně vyplácení důchodů, fakultativních služeb. U nás je to samozřejmě určitá složka práce, ale zvětší části je zde více práce s klienty, ať už po stránce formální, individuálního plánování, což je taky jeden ze standardů, který musíme naplňovat, ale pak je to spíše takové duchovní doprovázení klientů v té jejich situaci. Vesměs jde o situace, kdy k nám přijde kněz nebo civilní obyvatel v okamžiku,

37

kdy už není schopný zvládat svojí zdravotní situaci a většinou je ten přechod pro něj velmi těžký. Takže tu roli vidím pro ně v podpoře a pomoci mu zvládnout tu situaci, a pak ho tím životem provázet tak, aby u nás mohl být ještě něco platný. Aby měl pocit vlastní užitečnosti, platnosti, aby ten život i tady u nás byl pro něho smysluplný“ (Příloha 1, s. 48). V podrobnější analýze odpovědí zjišťujeme, ţe všichni respondenti uvádějí na prvním místě čas na osobní setkání se sestrami. Odlišuje se popis, jakým charakterizují strávený čas s obyvateli zařízení, mezi které započítáváme i obyvatele z řad civilních ţen a v jednom případě kněţí. Respondent 3 uvádí: „Ze své pozice jsem především k dispozici sestrám, aby si popovídaly, zařizuji jejich záležitosti, naslouchám jim, snažím se být s nimi maximum času. Připravuji individuální plány, kontroluji jejich plnění a dělám s pracovníky podle potřeb úpravy plánů. Když je potřeba, jezdím se sestrami k lékaři, snažím se vyplnit jejich volný čas. Usilujeme o to, aby sestry mohly většinu věcí dělat společně se zdravými sestrami, aby se co nejvíce zapojovaly do programu sester“ (Příloha 1, s. 47-48). Dva respondenti uvádějí mezi svou činnost rozhovory s obyvateli, v nich se snaţí být sestrám k dispozici, aby si popovídaly: „V rámci své pracovní náplně vedu rozhovory se sestrami, starám se o ně, tak jako všude jinde každá představená“ (Příloha 1, s. 47). Jeden respondent zároveň zmiňuje svou snahu o naslouchání při rozhovoru s obyvateli Domova. Čtyři respondenti uvádějí jako svou další činnost vyplnění volného času obyvatel, kdy usilují o koordinaci jejich volného času, o zajištění prostoru pro setkání. Respondenti tuto činnost chápou jako snahu být s obyvateli Domova, vytvářet jim prostředí domova, vyjít obyvatelům vstříc v tom, co zrovna potřebují: „Mezi činnosti bych uvedla především přímou práci s klienty, snaha být s nimi, vytvářet jim prostředí domova, trávit s nimi jejich volný čas, zajímat se o ně“ (Příloha 1, s. 47). Jeden respondent zmiňuje, ţe v rámci setkávání s klienty jde i o určité duchovní doprovázení klientů v jejich ţivotní situaci, jehoţ cílem je podpořit nově přijaté obyvatele Domova a pomoci jim najít po přestěhování do zařízení nový smysl ţivota. Tři respondenti uvádějí jako podstatnou sloţku své činnosti pomoc při zařizování záležitostí obyvatel a dále doprovod k lékaři. Jeden respondent svou činnost nazval jako sluţbu, kdy obyvatele, zvlášť řeholní sestry, podporuje úplně ve všem: „Služba sociálního asistenta v našem zařízení je specifická tím, že tu máme nejenom řeholní sestřičky, ale i civilní. Tak asi zvlášť pro ty sestry je to služba, kdy je v podstatě 38

podporuju úplně ve všem. Ať se to týká vztahů k ostatním spolusestrám, vztahů k úřadům, vztahům k civilním obyvatelkám, kteří tady bydlí nebo k zaměstnancům, kteří jsou tady taky všichni civilní. Tak asi tady v těchto oblastech. Jde o to, že já pro ty sestry musím mít vždycky čas, i pro ty civilní, prostě pro toho, kdokoliv přijde. Takže to si myslím, že je asi pro ně nejdůležitější, že vědí, že kdykoliv přijdou, buďto to vyřešíme okamžitě nebo se domluvíme na nejkratším možném termínu, kdy to budeme řešit. To mi přijde takový nejdůležitější“ (Příloha 1, s. 47). A další respondent uvádí: „Pracuji s řeholními sestrami v rámci osobních setkání, vyřizování kontaktů s lékaři“ (Příloha 1, s. 48). Administrativní práce sociálního asistenta je také součástí jeho pracovní náplně. Všichni respondenti zmiňují administrativní sloţku své činnosti, přičemţ jmenují především činnosti související s individuálními plány klientů. Jedná se o tvorbu, vedení a kontrolu plnění individuálních plánů: „Připravuji individuální plány, kontroluji jejich plnění a dělám s pracovníky podle potřeb úpravy plánů“ (Příloha 1, s. 47-48). Dále všichni jmenují vedení dokumentace a administrativy s ní spojené a zařizování návštěv u lékaře: „Zařizuji různé lékaře a doprovázím k nim sestry“ (Příloha 1, s. 47). Dva respondenti pak jmenují v rámci činnosti kontakt s úřady a vyřizování podkladů pro vyplácení důchodů, příspěvků na péči a pro platbu fakultativních služeb. Jeden respondent se podílí na sociálním šetření u řeholních sester, obyvatelek Domova: „Sociální asistent v našem domově má na starosti individuální plánování a metodiku s tím související, administrativní záležitosti týkající se příspěvků na péči, důchodů klientů.“ A stejný respondent pokračuje: „Dále vedu sociální šetření se sestrami, aktualizuji individuální plány podle jejich potřeby“ (Příloha 1, s. 48).

5.4 Diskuze Sociální asistent v charitních Domovech pro řeholní sestry má zcela specifické postavení v rámci sociální práce. Jedná se o pozici zřízenou pro konkrétní typ zařízení a nesetkáme se s ní v této formě v ţádné jiné sociální sluţbě. Charakteristickým rysem je úzké propojení pracovní pozice sociálního asistenta s ţivotem řeholního společenství. Tato pozice je obsazována buď představenou sester, nebo řeholní sestrou s příslušným odborným vzděláním. Pokud je sociální asistent

39

zároveň představenou sester, jsou očekávání a poţadavky starších řeholních sester na sociálního asistenta více propojeny také s její pozicí v rámci řeholního společenství. Poţadavky na kvalifikaci sociálního asistenta stanovila Česká katolická charita tak, aby je mohly splnit všechny řeholní sestry, které budou tuto pozici zastávat. Vzhledem ke specifické cílové skupině a k časové omezenosti poskytování této sociální sluţby, umoţnil provozovatel sluţby sestrám zastávat tuto pozicí s kvalifikací pracovníka v sociálních sluţbách. Po odborné stránce sluţbu sociálního asistenta zastřešuje sociální asistent ustanovený pro všechny Domovy pro řeholní sestry. Jeho úkolem je především dbát na metodickou správnost poskytování sluţby. Sluţbu sociálního asistenta nelze tak snadno srovnávat s činností sociálního pracovníka v jiných pobytových zařízeních pro seniory, protoţe jeho náplň práce nezahrnuje všechny činnosti, které sociální asistent běţně vykonává. Pozice sociálního asistenta ale není zcela totoţná ani s pozicí asistenta v sociálních sluţbách, který nemá všechny kompetence sociálního asistenta. Toto je také důvod, proč je v odborné literatuře těţké najít dostatek potřebných informací pro zpracování tohoto tématu. Bylo by zajímavé, kdyby byla provedena podrobnější analýza této pracovní pozice jako moţnost pro rozšíření stávající pracovních pozic v sociální práci. Vzhledem k jejich pestrosti by se jistě tento mezistupeň mezi pracovníkem v sociálních sluţbách a sociálním pracovníkem uplatnil. Náplň

práce

sociálního

asistenta

zahrnuje

přímou

práci

s klientem

a administrativní část práce. Z výzkumného šetření vyplývá, ţe není zásadní rozdíl mezi činností sociálních asistentů v jednotlivých Domovech pro řeholní sestry, spíše se projevuje odlišný přístup sociálního asistenta k jednotlivým skupinám klientů, kteří mají své specifické potřeby. Mnoţství vykonávané činnosti závisí na počtu obyvatel jednotlivých Domovů a také na jejich aktuálním zdravotním stavu. V rámci bakalářské práce jsem uskutečnila výzkum týkající se zátěţových faktorů při práci sociálních asistentů v charitních Domovech pro řeholní sestry a oslovení respondenti v odpovědích na prvním místě uváděli zátěţ plynoucí z mnoţství administrativy a z očekávání klientů, ţe bude sociální asistent stále dostupný pro potřeby obyvatel zařízení (Hřebíková, 2013, s. 35-36). Z výzkumného šetření vyplývá, ţe sociální asistent má pro obyvatele zařízení důleţitou roli při zprostředkování kontaktu mezi obyvatelem zařízení a vnějším světem. Tím, ţe je mu nablízko ať uţ v rámci doprovodu do zdravotnických zařízení nebo při vyřizování úředních záleţitostí a při zprostředkování kontaktu s rodinou, stává se často 40

důvěrníkem klienta při řešení těţkých situací, jako je například sdělení váţné diagnózy nebo nepříznivého vývoje nemoci. Tyto situace mohou být pro sociálního asistenta psychicky vyčerpávající a podpora v rámci pracovního kolektivu i formou supervizních setkání má své nezastupitelné místo. Pokud se jednotlivá zařízení budou do budoucna otevírat i jiným cílovým skupinám, budou muset splňovat podmínky pro provoz Domovů pro seniory. Pozice sociálního asistenta bude přetransformována na pozici sociálního pracovníka, čímţ se změní kvalifikační poţadavky na obsazení této pracovní pozice. V současné době jednotlivá řeholní společenství zvaţují, zda budou v poskytování této sluţby pokračovat i poté, kdy sestry z jejich vlastního společenství nepokryjí kapacitu vzniklého sociálního zařízení. V tomto jejich zvaţování bude mít velkou váhu hlavní činnost řeholního společenství, kterou vykonává jiţ od svého zaloţení a ve které vidí sestry své konkrétní poslání.

5.5 Závěry výzkumného šetření Závěry výzkumného šetření se skládají ze zjištěných poznatků o pracovní náplni sociálních asistentů. V ní je prostor vyhrazený pro přímou práci s klientem a pro související administrativní úkony. Přímá práce s klientem je základní činností sociálního asistenta a zahrnuje především čas pro setkání s jednotlivými obyvateli zařízení. Sociální asistent během nich vede rozhovory s klienty i aktivně a empaticky naslouchá jejich vyprávěním. V případě zájmu klienta se můţe setkání dotýkat i duchovních otázek a získat tak určitou formu duchovního doprovázení, které by bylo pomocí při hledání nového smyslu života ve stáří. Sociální asistenti spolupracují při vytváření různých volnočasových a sociálně aktivizačních činností, které by klientům pomohli smysluplně vyplnit jejich volný čas a zároveň podpořili jejich schopnost sebeobsluhy a autonomie. Nedílnou součástí jejich pracovní náplně je doprovod klienta do zdravotnického zařízení a návštěvy po dobu jejich hospitalizace. Sociální asistent klientovi také pomáhá při vyřizování jeho osobních záležitostí a doprovází ho na úřady, v případě, ţe klient je imobilní, zajišťuje kontakt se zástupcem veřejnoprávní instituce, který by klienta navštívil přímo v sociálním zařízení.

41

Administrativní činnosti sociálního asistenta souvisí s přímou péčí o klienta. Buď ji dokumentují, nebo doplňují. Jedná se především o tvorbu a průběžnou kontrolu naplňování individuálních plánů. Sociální asistent zařizuje návštěvy u lékaře. Další sloţkou práce je kontakt s úřady podle potřeby klienta a vyřizování podkladů pro vyplácení důchodů, příspěvků na péči a pro platbu fakultativních služeb. Sociální asistent se podílí také na sociálním šetření u obyvatel Domova.

42

SOUHRN V absolventské práci jsem se zaměřila na popis moţností sociální práce v pobytových zařízeních pro seniory – řeholní sestry. Jedná se o specifickou cílovou skupinu seniorů vyuţívajících sluţeb sociální péče poskytovaných Českou katolickou charitou. Tato forma sociální péče je poskytována od 60. let minulého století. V době komunistického reţimu měly sestry zákaz přijímat dorost do svých řádů a stát chtěl umoţnit jednotlivým řeholním společenstvím postupně doţít v podmínkách státem kontrolovaného sociálního zařízení. Po pádu komunismu v roce 1989 je tato sluţba řeholním společenstvím poskytována i nadále jako forma odškodnění řeholních společenství za proţité útrapy v době komunistického reţimu a umoţňuje tak starým sestrám doţít v důstojných podmínkách svého řeholního společenství. Na začátku práce jsem charakterizovala ţivotní období stáří a změny související s procesem stárnutí. Protoţe se věnují cílové skupině seniorů – řeholních sester, charakterizovala jsem způsob jejich ţivota, který ţijí jako osoby zasvěcené Bohu sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. Konkrétněji jsem se věnovala poslání a způsobu ţivota starších sester ţijících ve větších komunitách v řeholním domě, který je zároveň i sociálním zařízením. Proces stárnutí provází změna sociálního statutu seniora. Poté, co ukončil zaměstnanecký poměr, mění také způsob proţívání volného času. Narůstající zdravotní omezení i potřeba sociálního kontaktu vyţadují pomoc a podporu sluţeb sociální péče. V rámci práce jsem se zabývala pobytovými sluţbami pro seniory a podrobněji jsem popsala pobytovou sluţbu Domovů pro řeholní sestry, která je určena pro řeholní sestry seniorského věku. V následující části práce jsem se věnovala formám sociální práce v pobytovém zařízení pro seniory. Na individuální úrovni jsem kladla důraz především na rozhovor pracovníka s klientem, jeho aktivní naslouchání vyprávění klienta a na připravenost pomoci mu při vyřizování osobních záleţitostí. Zabývala jsem se tvorbou a naplňováním individuálních plánů, které zachycují přání a potřeby klienta. Sociální práce v rámci zařízení můţe probíhat i se zapojením rodiny klienta, která je neocenitelným zdrojem informací o jeho ţivotě a o jeho zdravotním stavu. Okrajově jsem zmínila i moţnost sociální práce s komunitou, kdy komunitní programy mohou obsahovat různé dobrovolnické i placené činnosti v oblasti sluţeb, kultury, sportu i vzdělávání. Do sociálně aktivizačních činností jsou zapojováni všichni obyvatelé 43

zařízení. Z terapeutických přístupů jsem vybrala ty, které lze aplikovat na práci se seniory v těchto zařízeních. Popsala jsem přístup orientovaný na klienta a logoterapii a věnovala jsem se těm technikám, které lze při práci se seniory pouţít. U klientů s váţným zdravotním omezením v pohybu nebo komunikaci jsem se zaměřila na metodu validace, preterapii a reminiscenční terapii. Podstatnou částí sociální práce je zde navázání vztahu a vedení komunikace s klientem a také práce se vzpomínkami. Protoţe se v této práci věnuji činnosti sociálního asistenta v charitním Domově Břevnov, vymezuji pozici sociálního asistenta, která je Českou katolickou charitou ustanovena pro tento typ zařízení. Kvalifikačními poţadavky na pracovníka odpovídají pozici pracovníka v sociálních sluţbách. Sociální asistent jako pomáhající pracovník tráví většinu času v přímém kontaktu s obyvateli Domova. Věnovala jsem se proto také osobnostním předpokladům a dalšími znalostem a dovednostem, které jsou pro výkon této profese potřebné. Po studiu vnitřních materiálů Domova Břevnov a na základě přímého pozorování jsem se zabývala hlavními činnostmi a úkoly sociálního asistenta. Teoretické informace jsem rozšířila o provedené výzkumné šetření, které jsem provedla v charitním Domově Břevnov a ve čtyřech dalších Domovech pro řeholní sestry. Cílem výzkumného šetření bylo pomocí polostrukturovaného rozhovoru s vybranými sociálními asistenty podrobněji popsat jejich činnost v jednotlivých zařízeních. Výsledky výzkumného šetření jsem zpracovala v diskuzi a shrnula v závěru tohoto šetření. Přínosem absolventské práce, ve které jsem se věnovala popisu moţností sociální práce se seniory v charitním pobytovém zařízení pro řeholní sestry, můţe být doplnění informací o způsobu sociální práce v těchto zařízeních, protoţe v teoretické literatuře není toto téma zatím zpracováno.

44

SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ Bajer, P. (2010). Činnost Charity je zárukou důvěryhodné filantropie a veřejné prospěšnosti. Sociální práce/Sociální práca 2/2010, s. 18-20. Česká

katolická

charita

(2008):

Úvodem

[on-line].

Dostupné

17.10.2012

z www.ckch.cz. Česká katolická charita (2009a): Domov sv. Kříţe Kroměříţ [on-line]. Dostupné 26.3.2013 na www.ckch.cz/domov-sv-krize-kromeriz Česká katolická charita (2009b): Charitní Domov Opava [on-line]. Dostupné 26.3.2013 na www.ckch.cz/charitni-domov-opava Česká katolická charita (2009c): Charitní Domov Břevnov [on-line]. Dostupné 26.3.2013 na www.ckch.cz/charitni-domov-brevnov Domácí řád charitní Domov Břevnov, (2010). Vnitřní směrnice charitní Domov Břevnov, Praha. FRANČE, V. (2011): Osm věků člověka [online]. Dostupné 13.42. 2013 na www.ografologii.blogspot.com/2011/03/erik-erikson-osm-veku-cloveka Frankl, V. (1996). …A přesto říci životu ano, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Gulová, L. (2011). Sociální práce pro pedagogické obory, Praha: Grada Publishing. Haškovcová, H. (2010). Fenomén stáří, Praha: Havlíček Brain Team. Haškovcová, H. (2012). Sociální gerontologie, Praha: Galén. Hocman, G. (1985). Stárnutí, Praha: Avicentrum, Zdravotnické nakladatelství. Hřebíková, L. (2013). Bakalářská práce: Zátěžové faktory při práci se seniory v charitním zařízení pro řeholní sestry a možnosti duševní hygieny. Olomouc: CMTF. Janečková, H., Vacková, M. (2010). Reminiscence, Praha: Portál. Jeřábek, H. (1993). Úvod do sociologického výzkumu, Praha: Katedra sociologie fakulty sociálních věd University Karlovy Kalvach, Z., Onderková, A. (2006). Stáří – pojetí geriatrického pacienta a jeho problémů v ošetřovatelské praxi, Praha: Galén. Klucká, J., Volfová, P. (2009). Kognitivní trénink v praxi, Praha: Grada Publishing. Konstituce Školských sester Třetího řeholního řádu svatého Františka, (2009), Řím: Insituto Pio XI. Králová, J., Ráţová, E. (2003). Zařízení sociální péče pro seniory a zdravotně postižené občany, Ostrava: nakladatelství ANAG. 45

Kubínová, A. (2010). Personální a organizační zajištění sociální sluţby in Pečovatelská sluţba v České republice, Kolektiv autorů, 2010, Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních sluţeb. Kuzníková, I. a kol. (2011). Sociální práce ve zdravotnictví, Praha: Grada Publishing. Malíková, E. (2011). Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních, Praha: Grada Publishing. Matoušek, O. a kol. (1995). Základy sociální práce, Praha: Portál. Matoušek, O. a kol. (2011). Sociální služby, Praha: Portál. Matoušek, O., Koláčková, J., Kodymová, P. (2005). Sociální práce v praxi, Praha: Portál. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu, Praha: Grada Publishing. MPSV (2012): Sociální sluţby – způsoby pomoci [on-line]. Dostupné 16.10.2012 z http://www.mpsv.cz/cs/9. Nykl, L. (2004). Pozvání do Rogersovské psychologie, Brno: Brarrister a Principal. Ondrušová, J. (2011). Stáří a smysl života, Praha: Universita Karlova. Petrosillo, P. (1998). Křesťanství od A do Z, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Pidrman, V. (2007). Demence, Praha: Grada Publishing. Pichaud, C., Thareauová, I. (1998). Soužití se staršími lidmi, Praha: Portál. Pikola, P., Říha, M. (2010). Služby sociální péče v domovech pro seniory, Praha: Námořní akademie České republiky, s.r.o. Pokyn č. 9 vedoucího CHD ke standardu č. 9 ze dne 1.11.2007. (2007). Interní dokument charitní Domov Břevnov, Praha: ČKCH. Pracovní náplň sociálního asistenta, Katalog funkcí - sm. 5/2000: skupina 3, Česká katolická charita. (2010). Interní dokument charitní Domov Břevnov, Praha: ČKCH. Rheinwaldová, E. (1999). Novodobá péče o seniory, Praha: Grada Publishing. Řehole Školských sester Třetího řeholního řádu svatého Františka, (2009), Řím: Insituto Pio XI. Řeholní život v českých zemích. (1997). Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Říčan, P. (2008). Psychologie, příručka pro studenty, Praha: Portál. Sak, P., Kolesárová, K. (2012). Sociologie stáří a seniorů, Praha: Grada Publishing. Vita Consecrata, Posynodální apoštolská adhortace Jana Pavla II. O zasvěceném životě a jeho poslání v církvi a ve světě. (1996). Praha: Zvon. 46

Vyhláška k zákonu o sociálních službách. Vyhláška č.v505/2006 Sb. v účinném znění ke dni 15.11.2006 Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb. v účinném znění ke dni 14.3.2006.

47

SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Záznam polostrukturovaného rozhovoru s respondenty Výzkumná otázka zněla: Jaká je náplň práce sociálního asistenta ve vašem charitním Domově pro řeholní sestry? Přepis získaných odpovědí: Respondent 1: „Mně to zaměstnání bylo nabídnuto právě proto, že jsem byla představená sester. V rámci své pracovní náplně vedu rozhovory se sestrami, starám se o ně, tak jako všude jinde každá představená. Zařizuji různé lékaře a doprovázím k nim sestry. Spolupracuji na vytváření individuálních plánů a pak je konzultuji se sestřičkami. Když vznikne příležitost na pracovišti, snažíme se také scházet se zaměstnanci, děláme různé akce. Myslím, že máme mezi sebou dobré vztahy. Jako sociální asistent a zároveň představená domu se snažím být sestrám blízko a vyjít jim vstříc v tom, co zrovna potřebují.“ Respondent 2: „Služba sociálního asistenta v našem zařízení je specifická tím, že tu máme nejenom řeholní sestřičky, ale i civilní. Tak asi zvlášť pro ty sestry je to služba, kdy je v podstatě podporuju úplně ve všem. Ať se to týká vztahů k ostatním spolusestrám, vztahů k úřadům, vztahům k civilním obyvatelkám, kteří tady bydlí nebo k zaměstnancům, kteří jsou tady taky všichni civilní. Tak asi tady v těchto oblastech. Jde o to, že já pro ty sestry musím mít vždycky čas, i pro ty civilní, prostě pro toho, kdokoliv přijde. Takže to si myslím, že je asi pro ně nejdůležitější, že vědí, že kdykoliv přijdou, buďto to vyřešíme okamžitě nebo se domluvíme na nejkratším možném termínu, kdy to budeme řešit. To mi přijde takový nejdůležitější. Zase naopak z mé strany vnímám negativní, že přeci jenom to zabírá dost času a někdy to těžko stíhám skloubit ostatní práci s tou prací se sestrami. A mezi činnosti bych uvedla především přímou práci s klienty, snaha být s nimi, vytvářet jim prostředí domova, trávit s nimi jejich volný čas, zajímat se o ně, ale je to i vedení dokumentace, administrativa, vedení individuálních plánů, zařizování lékařů a všeho, co se kolem nich děje.“ Respondent 3: „Ve své práci kladu důraz na přímou práci se sestrami, které jsou obyvatelkami zařízení. Bohužel mi dost času zabere různé zařizování a administrativa, takže nemám dostatek času být ve větší míře přímo u sester. Ze své pozice jsem především k dispozici sestrám, aby si popovídaly, zařizuji jejich záležitosti, naslouchám

48

jim, snažím se být s nimi maximum času. Připravuji individuální plány, kontroluji jejich plnění a dělám s pracovníky podle potřeb úpravy plánů. Když je potřeba, jezdím se sestrami k lékaři, snažím se vyplnit jejich volný čas. Usilujeme o to, aby sestry mohly většinu věcí dělat společně se zdravými sestrami, aby se co nejvíce zapojovaly do programu sester.“ Respondent 4 nejprve vysvětluje situaci z pohledu České katolické charity, se kterou úzce spolupracuje: „Většinou sociálního asistenta dělá představená komunity, protože v řeholních společenstvích nejsou sestry, které by měly vystudovanou sociální práci, takže byla myšlenka Charity, že nebudou dlouhodobě hledat někoho, kdo by tuto funkci v jednotlivých domovech plnil. Na centrále je potom vystudovaný sociální pracovník, který má na starosti zpracování metodiky v jednotlivých Domovech. Poté představuje svou sluţbu sociálního asistenta: „Náš dům je oproti ostatním charitním domovům specifický tím, že tu máme 3 cílové skupiny klientů. Největší část tvoří naše řádové sestry, a ještě 3 sestry jiného řádu. Pak tu máme 8 kněží a 12 civilních žen. Kapacita domu je velká a našich starých sester už nemáme tolik. Takže jsme byly z ekonomických důvodů nuceny část prostor využít civilními obyvateli, protože naše prostory jsou příliš velké. V civilních domovech je tato pozice víc formální, administrativní. Co mám zkušenost, tak sociální asistenti tam více vyřizují administrativní záležitosti ohledně vyplácení důchodů, fakultativních služeb. U nás je to samozřejmě určitá složka práce, ale zvětší části je zde více práce s klienty, ať už po stránce formální, individuálního plánování, což je taky jeden ze standardů, který musíme naplňovat, ale pak je to spíše takové duchovní doprovázení klientů v té jejich situaci. Vesměs jde o situace, že k nám přijde kněz nebo civilní obyvatel v okamžiku, kdy už není schopný zvládat svojí zdravotní situaci a většinou ten přechod je pro něj velmi těžký. Takže tu roli vidím pro ně v podpoře a pomoci mu zvládnout tu situaci, a pak ho tím životem provázet tak, aby u nás mohl být ještě něco platný. Aby měl pocit vlastní užitečnosti, platnosti, aby ten život i tady u nás byl pro něho smysluplný.“ Respondent 5: „Sociální asistent v našem domově má na starosti individuální plánování a metodiku s tím související, administrativní záleţitosti týkající se příspěvků na péči, důchodů klientů. Pracuji s řeholními sestrami v rámci osobních setkání, vyřizování kontaktů s lékaři. Sleduji zároveň dění v ostatních zařízeních, protoţe se nám hlásí i obyvatelé, kteří nejsou naší cílovou skupinou. Dále vedu sociální šetření se sestrami, aktualizuji individuální plány podle jejich potřeby. Koordinuji volný čas, posezení sester. Podle potřeby jezdím se sestrami i k lékaři, kdyţ je to zapotřebí.“ 49