CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Porovnání vymezení sociální práce s pracovní náplní pastoračního asistenta Téma práce: Porovnání vymezení sociální práce s pracovní náplní pastoračního asistenta
Radmila Andrýsková Vedoucí práce: ThLic. Jakub Doleţel, Th.D.
Olomouc 2013
„Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“
Děkuji vedoucímu práce ThLic. Jakubovi Doleţelovi Th. D. za ochotné vedení práce, za jeho vstřícnost a cenné rady. Děkuji své rodině a přátelům za podporu při psaní této absolventské práce.
Obsah: ÚVOD ..................................................................................................................... 7 1 Sociální práce ....................................................................................................... 9 1.1 Definice sociální práce .................................................................................. 9 1.2 Koncept sociální fungování ......................................................................... 11 1.3 Koncept ţivotní situace ............................................................................... 13 1.4 Paradigmata sociální práce .......................................................................... 13 1.1.1 Sociální práce jako terapeutická pomoc ............................................... 14 1.1.2 Sociální práce jako reforma společenského prostředí .......................... 14 1.1.3 Sociální práce jako sociálně právní pomoc .......................................... 15 1.1.4 Vztahy mezi paradigmaty ..................................................................... 15 1.5 Aktivity sociální práce................................................................................. 16 1.6 Cíl sociální práce ......................................................................................... 17 2
Pastorace ......................................................................................................... 19 2.1 Definice pastorační práce ............................................................................ 19 2.2 Prvky pastorační práce ................................................................................ 21 2.3 Cíl pastorační práce ..................................................................................... 22
3
Pastorační práce v sociální práci ..................................................................... 24 3.1 Vzájemný vztah pastorační a sociální práce................................................ 24 3.1.1 Sociální práce jako prostředek pastorační práce .................................. 25 3.1.2 Pastorační práce jako prostředek sociální práce ................................... 25 3.1.3 Pastorační a sociální práce vzájemně naplňují své cíle ........................ 25 3.2 Srovnání cílů a působení pastorační a sociální práce .................................. 26 3.3 Teorie jednání jako společný základ pastorace a teorie sociální práce ....... 27 3.4 Konvergence sociální práce a prastorace .................................................... 29 3.5 Posouzení pastorace z hlediska konceptu sociálního fungování ................. 30
4
Pastorace v Charitě ......................................................................................... 32 4.1 Pastorační pracovníci v Charitě ................................................................... 33 4.2 Kompetenční profil pastoračního asistenta ................................................. 34 4.3 Úkoly pastorační práce ................................................................................ 35 4.3.1 Podpora hodnot..................................................................................... 35 4.3.2 Víra vedoucí k lidskosti ........................................................................ 36 4.3.3 Vzdělávání a pastorační aktivity .......................................................... 36
4.4 Příklady dobré praxe pastorační práce v charitních organizacích ............... 37 4.4.1 Pastorace při uzavírání smlouvy s klientem ......................................... 37 4.4.2 Pravidelné návštěvy pastoračního asistenta v terénních sluţbách........ 37 4.4.3 Akce pro klienty terénních sluţeb ........................................................ 38 4.4.4 Pravidelné návštěvy v ambulantních nebo pobytových sluţbách ........ 38 4.4.5 Přijímání nových charitních zaměstnanců ............................................ 38 4.4.6 Akce pro zaměstnance .......................................................................... 39 5
Shody pracovní náplně s cíly sociální práce ................................................... 40 5.1 Základní pravidla pracovní náplně .............................................................. 40 5.2 Pastorační sluţba v rámci Charity ............................................................... 41 5.2.1 Přímá duchovní sluţba pro klienty ....................................................... 42 5.2.2 Duchovní péče o zaměstnance ............................................................. 42 5.2.2.1 Identifikace zaměstnanců s filozofií organizace ........................... 43 5.2.2.2 Rozvoj víry a rozvíjení smyslu pro duchovní hodnoty zaměstnanců .................................................................................................... 43 5.3 Další náplň činnosti ..................................................................................... 44
6
Rozdíly pracovní náplně s cíly sociální práce ................................................ 45 6.1 Základní pravidla ......................................................................................... 45 6.2 Pastorační sluţba v rámci Charity ............................................................... 45 6.2.1 Péče o vztahy a potřeby zaměstnanců .................................................. 45 6.2.2 Organizace charitní práce, spolupráce s dobrovolníky ........................ 46 5.3 Další náplň činnosti ..................................................................................... 46
ZÁVĚR ................................................................................................................... 48 Pouţitá literatura.................................................................................................... 50 Seznam pouţitých zkratek ..................................................................................... 53
ÚVOD Téma mé absolventské práce zní Porovnání vymezení sociální práce s pracovní náplní pastoračního asistenta. Cílem práce je posoudit náplň práce pastoračního asistenta charitních organizací v Olomoucké arcidiecézi optikou cílů sociální práce a zjistit shody a rozdíly. Pastorační asistenti působí v charitních organizacích Olomoucké arcidiecéze od roku 2009, jsou zaměstnanci Arcibiskupství olomouckého, jsou součástí pracovního týmu ředitele místní Charity, kterému jsou přímo podřízeni. Metodicky jsou řízeni prezidentem Arcidiecézní charity Olomouc P. Bohumírem Vitáskem. Pracovní náplň pastoračních asistentů se zpočátku jejich působení odlišovala, podle poţadavků jejich nadřízených, osobního zaměření pastoračních asistentů a potřeb, které v jednotlivých charitních organizacích objevovaly. V září 2010 byla vydána pracovní verze jednotné pracovní náplně pastoračních asistentů. V březnu 2011 byla pro pastorační asistenty prezidentem a ředitelem Arcidiecézní charity Olomouc vydána náplň práce na zkušební dobu jednoho roku. Tato pracovní náplň je platná dosud a zatím nedošlo k její revizi. Pro posouzení pracovní náplně pastoračního asistenta optikou sociální práce se v první kapitole své práce budu zabývat vydefinováním sociální práce za pomoci konceptu sociálního fungování a konceptu ţivotní situace a pokusím se vydefinovat cíl sociální práce. V druhé kapitole se budu zabývat pastorací, která jak jiţ z názvu této pracovní pozice vyplývá hlavní pracovní náplní pastoračního asistenta. Pomocí definicí pastorační práce, vymezení jejího rozsahu a charakteru působení se pokusím vydefinovat cíl pastorační práce. Následně provedu srovnáním cílů sociální a pastorační práce. Bude mě zajímat, co mají tyto dvě disciplíny společného. Při nalezení společného směřování a vztyčných bodů se budu zabývat tím, jak se mohou tyto disciplíny ovlivňovat či doplňovat. Pokusím se také o posouzení pastorační práce z hlediska konceptu sociálního fungování. Základní pravidla práce pastoračního asistenta jsou součástí předpisu Pracovní náplň pastoračního asistenta v Charitě, kterou vydali prezident a ředitel Arcidiecézní charity Olomouc. Pastorační asistent je součástí pracovního týmu ředitele Charity, spolupracuje s vedoucími, ostatními pracovníky i s dobrovolníky. Jeho úkolem je pastorační činnost v rámci Charity. 7
Mezi hlavní úkoly pastoračního asistenta patří podpora organizační filozofie charitní práce, přibliţovat zaměstnancům duchovní principy a hodnoty Charity uvedené v Kodexu
Charity
ČR,
naplňovat
duchovní
potřeby
klientů
a zaměstnanců,
spolupracovat s dobrovolnými spolupracovníky a s farnostmi děkanátu. Pokud chci zjistit rozdíly a shody, musím jednotlivé činnosti z popisu práce pastoračního asistenta, podrobit srovnání s cíli sociální práce. Výsledkem mého zkoumání by mělo být posouzení, nakolik se pastorační práce v charitních organizacích shoduje s cíli sociální práce a posouzení jaké kompetenční dovednosti by měl pastorační asistent mít, aby byl schopen tuto práci dobře vykonávat.
8
1 SOCIÁLNÍ PRÁCE Sociální práce jako obor reaguje na potřebu řešit společenské problémy. Pojetí sociální práce, její obsah, stejně jako formulace poslání a cílů sociální práce se liší v různých obdobích. Jsou tedy závislé na časovém, dobovém a prostorovém kontextu, na společenských a kulturních souvislostech. Sociální práce jako profesionální aktivita se vyvinula koncem 19. a v průběhu 20. století. Sociální pomoc do 19. století poskytovala potřebnému rodina, sousedi, obec, prostřednictvím chudinských zákonů, v pracovních domech a za pomoci církevní charity. Vlivem procesu vzniku moderní společnosti v době industrializace a urbanizace byla narušena účinnost tradičních podpůrných systémů. Lidé se masově stěhovali do měst, která na nárůst obyvatel nebyla připravena a byly zde problematické sociální i hygienické problémy. Společnost na to reagovala posílením významu vědeckého pojmenování společenských jevů a budováním nových společenských institucí pracovní domy, azylové domy, sirotčince a špitály. Základní formou sociální práce v těchto zařízeních byla intervence za pomoci vytvoření osobního kontaktu pomáhajícího a klienta s cílem jeho resocializace. V průběhu své existence sociální práce vyuţila mnoho teorií a konceptů a projevovaly se v ní dobové trendy obsazené i v jiných oborech. (Navrátil, 2001, s. 8 – 10) Dle Navrátila (1998) je strukturálně sociální práce definována těmito základními elementy: sociální problém, klient, sociální pracovník a sociální kontext.
1.1 Definice sociální práce V definicích sociální práce budu vycházet moderního západního pojetí sociální práce, které se vyvinulo v západoevropských zemích v průběhu 20. století. Mezinárodní federace sociálních pracovníků v roce 2000 definovala „sociální práci jako podporu sociální změny, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Sociální práce užívá teorii lidského chování a sociálních systémů, sociální práce zasahuje tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím. Pro sociální práci jsou klíčové principy lidských práv a společenské spravedlnosti. Sociální práce se ve svých různých formách zaměřuje na rozmanité, komplexní vztahy mezi lidmi a jejich prostředím. Jejím úkolem je umožnit všem lidem plně rozvinout své možnosti, obohatit jejich životy a předcházet selhání. Odborná sociální práce je zaměřena na zvládání obtíží a navození změny. 9
Sociální pracovníci jsou agenti změny ve společnosti a v životech osob, rodin a společenství, jimž slouží. Sociální práce je vzájemně provázaný systém hodnot, teorie a praxe.“ (http://socialnirevue.cz/item/definice-socialni-prace) Navrátil (2000) definuje sociální práci „jako umění, vědu a profesi, která pomáhá lidem řešit jejich osobní, skupinové (zvláště rodinné) a komunitní problémy. Metody sociální práce zahrnují individuální práci s klientem, skupinovou sociální práci a komunitní sociální práci. Sociální pracovníci se pomocí těchto metod snaží pomáhat klientům zajistit uspokojivé osobní, skupinové a komunitní vztahy.“ Sociální práce jako profese - sociální pracovník musí mít předepsané vzdělání, dodrţovat profesní etiku, existuje profesní komunita. Sociální práce je vědou, která disponuje patřičnými teoriemi, které vysvětlují vznik a řešení sociálních problémů. Sociální práce jako umění vyţaduje především porozumění pro potřeby klientů a schopnost jim pomáhat tak, aby zůstali na naší pomoci nezávislí. (Navrátil, 2000, s. 6 – 7) Matoušek ve Slovníku sociální práce pouţil následující definici: „Sociální práce je společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejímž cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů.“ Sociální práce se podle Matouška opírá o společenskou solidaritu, naplňování individuálního lidského potenciálu a vede k dosaţení nebo navrácení způsobilosti k sociálnímu uplatnění. (Matoušek 2003, s. 213) Havrdová (1999) definuje sociální práci ve dvou rovinách. V první rovině je sociální práce aplikovaná věda, zkoumající souvislosti mezi interpersonálními, skupinovými a společenskými procesy a moţnostmi jejich ovlivnění legislativními, organizačními, komunikačními a vztahovými prostředky, směřující ke zlepšení ţivotní pohody lidí. Sociální práce je v druhé rovině profesionální aktivitou, která vytváří podmínky pro rozvoj a lepší vyuţití zdrojů jednotlivce, skupin, komunit společnosti. Při sociální práci se vyuţívají prostředky analýzy a komunikace, profesionálním utvářením, nebo usnadňování vzájemné interakce realizací a změnou legislativních a společenských podmínek, s cílem ochránit a posílit znevýhodněné a ohroţené skupiny a jednotlivce ve společnosti. (Havrdová, 1999, s. 154) Navrátil, Musil (2000) poukazují, ţe specifika sociální práce jsou nejlépe pochopitelná pomocí konceptu sociálního fungování. „sociální práce se zabývá interakcí mezi způsobilosti klienta zvládat a tím, co od něj očekává prostředí. Cílem je podporovat sociální fungování klienta. “ (Navrátil, Musil, 2000, s. 118)
10
Malcom Payne definuje sociální práci jako „aktivitu, zaměřenou na zlepšení, obnovení sociálního fungování klienta a na tvorbu společenských podmínek příznivých pro tento cíl“ (Payne, 2006) (http://granty.vsers.cz/dokument/zaklady %20socialni% 20prace.pdf)
Asociace sociálních pracovníků v některých zemích také vyuţívají k vymezení termínu sociální práce koncept sociálního fungování. Americká národní asociace sociálních pracovníků definuje sociální práci jako aktivitu zaměřenou na pomáhání jednotlivcům, skupinám nebo komunitám zlepšit nebo obnovit jejich schopnost sociálního fungování a na tvorbu společenských podmínek příznivých pro sociální fungování. Nizozemská asociace sociálních pracovníků vidí funkci sociálního pracovníka v pomoci lidem, kteří se snaží řešit a zvládnout problémy ve fungování v interakcích se svým sociálním prostředím. Jde o zlepšení způsobu sociálního fungování, nebo vztahů mezi lidmi a jejich sociálním prostředím. (Navrátil, 2001, s. 12) Z předchozích
definic
vymezujících
sociální
práci
je
sociální
práce
charakterizována těmito činnostmi: 1. Pomoc klientům zvládat obtíţe a problémy a usilovat o navození sociální změny 2. Vytvářet klientům podmínky pro rozvoj vyuţití zdrojů 3. Podporovat zlepšení způsobu sociálního fungování, obnovit sociální fungování Podle Matouška (2001) se v současné době nejčastěji setkáváme s vymezením sociální práce, které je odvozeno z konceptu sociálního fungování. Také Navrátil (2001) označuje koncept sociálního fungování za klíč k pochopení profesionální sociální práce. Vzhledem k tomu, ţe je sociální práce často definována jako podpora sociálního fungování klienta, budu se termínu sociální fungování podrobněji věnovat v následující kapitole.
1.2 Koncept sociální fungování Koncept sociálního fungování se v teoriích sociální práce objevuje v 70. létech jako odpověď na hledání společného cíle teorií a postupů sociální práce. Tento koncept měl být společným základem pro teoretickou základnu sociální politiky. (Navrátil, Matoušek in Matoušek, 2013, str. 190) Za nejvýznamnější propagátorku konceptu sociálního fungování je povaţována Harriett Moulton Bartlett. Pojem sociální fungování označuje permanentní interakci mezi nároky sociálního prostředí a lidmi, kteří v něm ţijí. (Navrátil, 2001, s. 12-13) 11
Zvládání sociálního fungování si můţeme představit jako úsilí řešit situace, které vnímáme jako sociální úkoly, ţivotní situace a problémy ţivota, které jsou lidmi proţívány jako tlaky jejich sociálního prostředí. (Navrátil, Musil, 2000, s. 118) Longes (1995) popisuje sociální fungování jako „sociální pohodu, zvláště ve vztahu ke schopnosti jednotlivce zvládat rolová očekávání přidružená k jeho konkrétní roli a statusu.“ Existují typické role, které se v průběhu ţivotního cyklu člověka mění, sociální pracovník pomáhá klientovi porozumět poţadavkům nové role, akceptovat ji a začít ji aktivně naplňovat. (Longes 1995 podle Navrátil, 2001, s. 13) Carlton (1984) vymezuje sociální fungování jako „schopnost lidí provádět úkoly denního života a angažovat se ve vztazích k jiným lidem způsobem, který je uspokojivý pro ně samotné, tak pro druhé a odpovídá potřebám organizované komunity“ (Carlton 1984 podle Navrátil, Musil, 2000, s. 118-119) Sociální fungování je trvalá interakce lidí a prostředí, které na člověka klade poţadavky (očekávání, sociální role, sociální a kulturní normy), na které člověk musí reagovat. Pokud lidé poţadavky prostředí zvládají, systém je v rovnováze. Problém vzniká, při nedostatečném zvládání poţadavků, které rovnováhu rozkolísá. Někteří lidé si umí poradit a nastolí rovnováhu sami, jiní tuto schopnost nemají a problémovou situaci nezvládají. (Navrátil, Musil, 2000, s. 118) Sociální pracovník poskytuje pomoc, pokud lidé poţadavky prostředí dostatečně nezvládají. Předmět intervence můţe být problém na straně klienta, který nemá dostatek dovedností čí schopností ke zvládání situace nebo řešení problému. Na druhé straně můţe být nepřiměřená dimenze nároků sociálního prostředí, ve kterém klient o řešení svých problémů usiluje. (Navrátil, 2001, s. 12-13) Cílem intervence sociálního pracovníka je podpora sociálního fungování klienta tím, ţe mu pomáhá obnovit nebo udrţovat rovnováhu mezi více či méně dostatečnou kapacitou zvládání a kapacitě více či méně přiměřeným poţadavkům prostředí. (Navrátil, Matoušek in Matoušek, 2013, s. 227) Sociální pracovník, který vnímá sociální práci jako podporu sociálního fungování, se musí rozhodnout, které faktory sociálního fungování povaţuje za podstatné a zjistit individuálně u jednotlivého klienta či skupiny klientů, které faktory sociálního fungování (bariéry a předpoklady) hrají v jeho ţivotě rozhodující úlohu. (Matoušek, 2001, s. 186) Otázka výběru důleţitosti faktorů a odlišné pohledy na sociální fungování se odráţejí v paradigmatech sociální práce. Zastánci kaţdého paradigmatu povaţují za 12
podstatné jiné předpoklady a bariéry sociálního fungování. (Navrátil, Musil, 2000, s. 120)
1.3 Koncept životní situace Sociální pracovník vychází při práci s klientem z bodu, ve kterém se klient nachází – z klientovy konkrétní ţivotní situace, která je významně ovlivněna nároky prostředí. (Navrátil in Matoušek, 2013, str. 226) Konceptem ţivotní situace je souhrnně nazvána individuální konfigurace bariér a předpokladů sociálního fungování. (Navrátil, Musil, 2000, s. 120) Koncept ţivotní situace je tedy unikátní a jedinečný komplex okolností a faktorů v ţivotě klienta, kterým musí sociální pracovník nejprve porozumět, aby mohl vhodně reagovat při podpoře klienta. Ţivotní situace klienta je mnohorozměrná - má více dimenzí, které se různými způsoby podmiňují a řetězí. Klienti ve svém ţivotě mívají potíţe s uspokojením různorodých potřeb. (Musil, 2004, s. 126 – 127) Musil a Šrajer (2008) sumarizují koncept Bartlettové, kdyţ definují faktory ovlivňující ţivotní situaci: vlastnosti klienta, očekávání sociálního prostředí, podporu v sociálním prostředí, interakci mezi očekáváním sociálního prostředí a schopností klienta zvládat. (Musil, Šrajer podle Matoušek, 2013, str. 226) Ţivotní situace klienta spoluutvářejí systémy, které se promítají do jeho rolí – soustav očekávání, které pomáhají sociální pracovníci klientům efektivněji zvládnout. Termín ţivotní situace vymezuje vlastní předmět intervence sociálního pracovníka. Reflexe ţivotní situace klienta vede k volbě cílů a metod intervence, které vedou ke změně ţivotní situace, posílí jeho schopnost zvládat poţadavky prostředí a tím přispět k obnovení nebo udrţení sociálního fungování. (Navrátil, Musil, 2000, s. 120) Při výkonu sociální práce je moţno rozmanitě přistoupit k způsobu zvládání ţivotní situace klientem a k zachování, obnově nebo udrţení sociálního fungování. V průběhu 20. století vykrystalizovaly tři odlišné přístupy pojetí sociální práce - malá paradigmata. Volba paradigmatu předurčuje, čeho si bude sociální pracovník všímat v případě klientova ţivotní situace. (Navrátil, 2001, s. 14)
1.4 Paradigmata sociální práce Tři rozdílné přístupy k sociální práci, které se odlišují filozofickými východisky i praktickými důsledky nazval Malcolm Payne jako malá paradigmata. Následuje jejich 13
reflexe podle toho, co z paradigmat sociální práce plyne pro pojetí sociálního fungování a ţivotní situace klienta. (Navrátil, 2001, s. 14)
1.1.1 Sociální práce jako terapeutická pomoc Hlavní faktor sociálního fungování je duševní zdraví a pohoda člověka. Bariéra v ţivotním proţívání je intrapsychická. Sociální práce u tohoto paradigmatu je zaloţena na terapeutické činnosti, tedy psychoterapii ať uţ skupinové či individuální. V terapeutickém vztahu je kladen důraz komunikaci a vztah a interakce s druhými. Komunikace je prostředek sociální práce, jejíţ pomocí získají klienti více kontroly nad vlastními pocity a způsobem ţivota. (Navrátil, 2001, s. 14-15) Proces vzájemné interakce ovlivňuje všechny zúčastněné strany a je vnímán jako ţádoucí a obohacující. Prostředkem pomoci k obnově duševního zdraví a vnitřní rovnováhy je podpora rozvoje a uskutečnění osobnosti klienta. (Navrátil, Matoušek in Matoušek, 2013, s. 102-103) Cíl sociální práce terapeutické intervence, je pomoci zabezpečit jednotlivcům, skupinám i komunitám psychosociální pohodu. Klientův vnitřní stav ovlivňuje jeho schopnost vypořádat se s nároky prostředí. Řeší se otázka: Jak je zvládání ţivotní situace klientem omezováno jeho vlastními osobnostními deficity? Dochází zde tedy k redukci ţivotní situace na vnitřní stav osobnosti nebo psychiky klienta. Zvládání ţivotní situace je omezováno osobnostními deficity. (Navrátil, Musil, 2000, s. 121) Sociální pracovník vyuţívá nejvíce psychologické znalosti a terapeutický výcvik. Příkladem uplatnění tohoto pojetí sociální práce je Rogersův model terapie orientované na klienta. (Navrátil, 2001, s. 15)
1.1.2 Sociální práce jako reforma společenského prostředí V reformním paradigmatu se představa sociálního fungování pojí s vizí společenské rovnosti v různých dimenzích společenského ţivota například společenské třídy, gander, věkové skupiny. Bariérou v ţivotním proţívání jsou extrémní tlaky společnosti. (Matoušek, 2001, s. 187) Při rozboru ţivotní situace klienta hledáme, zda jeho osobní problémy nevycházejí z příslušnosti k sociálně a společensky znevýhodněné skupině. Rozhodující jsou poznatky o povaze a charakteru mocenské podřízenosti příslušné skupiny a způsobu jak tato podřízenost ovlivňuje ţivoty členů skupiny. (Navrátil, Musil, 2000, s. 122) 14
Sociální práce je zaměřena na zmocňování klientů, kteří usilují a podílejí se na tvorbě a změnách společenských institucí. Podpora spolupráce a kooperace v rámci určité společenské skupiny pomůţe utlačeným získat vliv nad vlastními ţivoty. Elity kaţdé společnosti, které akumulují a obnovují společenskou moc, vyuţívají zdroje ve svůj prospěch. Důsledkem je útlak jedněch druhými. Osobního nebo sociálního rozvoje nelze za nerovných společenských podmínek vůbec dotáhnout, rozvoji musí předcházet signifikantní společenská změna. (Navrátil, 2001, s. 15) Vzdělanostní zaměření sociálního pracovníka – politologie, sociální filozofie a sociologie. Příkladem pojetí sociální práce jsou marxistické radikální koncepty. (Navrátil, 2000, s. 12)
1.1.3 Sociální práce jako sociálně právní pomoc U poradenského paradigmatu sociální fungování závisí na schopnosti zvládat problémy a na dostupnosti odpovídajících informací a sluţeb. Bariérou v ţivotním proţívání je nedostatek informací, sluţeb a dovedností. (Matoušek, 2001, s. 188) Za podstatné rysy ţivotní situace klienta jsou povaţovány jeho neuspokojené potřeby, individuální omezení, které klientovi brání vyuţití existujících moţností uspokojení těchto potřeb. Také je posuzována míra schopnosti institucí ve společnosti na neuspokojené potřeby klienta a jeho potíţe ve styku s těmito institucemi vstřícně reagovat. (Navrátil in Matoušek, 2013, s. 103) Sociální práce řeší individuální potřeby a usiluje o zlepšení systému nabízených sociálních sluţeb. Sociální práce je součástí sociálních sluţeb. Pomoc klientům je realizovaná poskytováním informací, kvalifikovaným poradenstvím, zpřístupňováním zdrojů a mediací další pomoci a sluţeb. Současně jde také o změnu společnosti a jejích institucí, tak aby lépe naplňovaly potřeby občanů. Zdůrazňuje se také podpora osobního a komunitního růstu. V praxi jde malé individuální změny, které nevedou k větší sociální reformě. Příkladem můţe být úkolově orientovaný přístup práce s klientem a systémové teorie. Pracovník je zaměřen na kombinaci psychologie, sociologie a práva. (Navrátil, Musil, 2000, s. 123)
1.1.4 Vztahy mezi paradigmaty Kaţdý z přístupů k sociální práci charakterizuje představu o sociálním fungování, aktivity a cíle sociální práce svým vlastním způsobem. Těţištěm 15
terapeutického i reformního přístupu je změna a rozvoj. Terapeutický i poradenský přístup se soustřeďují na práci s individuem. Čehoţ vyplývá, ţe jednotlivé koncepce obsahují i části jiných koncepcí. (Navrátil, Musil 2000, s. 123) Výše uvedená paradigmata, i kdyţ mají některé body společné, se liší především v názoru na rozhodující faktory sociálního fungování klientů a v tom, ţe si přednostně všímají rozdílných rysů ţivotní situace klienta. (Navrátil 2001, s. 17) Mezi sociálními pracovníky v současné době narůstá zájem o eklektické vyuţití rozmanitých forem práce bez omezení v jejich paradigmatické odlišnosti. (Navrátil 2001, s. 17) Eklektický přístup se v praxi sociálních pracovníků stává běţným způsobem uplatňování teorie, při kterém vyuţívají při práci s klientem více teoretických modelů současně. (Matoušek 2001, s. 199)
1.5 Aktivity sociální práce Aktivity sociální práce jsou vlastně činnosti sociálních pracovníků, které vykonávají ve vztahu ke klientovi. Tyto aktivity jsou zaměřeny na sociální vztahy, na zlepšení sociálního fungování klientů. Aktivity směřující k odstranění problémů klienta probíhají na úrovni kurativní, kdy sociální pracovník odstraňuje faktory, které problém způsobily, nebo alespoň minimalizuje jejich důsledky a pomáhá klientovi zvládat okolnosti jeho ţivotní situace. Na rehabilitační úrovni se sociální pracovníci soustřeďují na poskytování pomoci, která usnadní klientovu adaptaci nové situaci. (Navrátil, 2001, s. 17-18) Aktivity podporující rozvoj potenciálu klienta mohou být rozvojové nebo vzdělávací. Rozvojové aktivity jsou zaměřeny na růst schopností (individuálních či skupinových) vstupovat do sociálních interakcí. Vzdělávací aktivity zajišťují veřejnou informovanost o specifikách problému a jejich řešení. (Navrátil, 2000, s. 7) Aktivity preventivního charakteru se zaměřují na prevenci, na včasné objevení, kontrolu a eliminaci faktorů, které mohou narušovat sociální fungování. Preventivní aktivity mohou být zacíleny na jednotlivé klienty, skupinu klientů nebo komunitu. (Navrátil, 2000, s. 8)
16
1.6 Cíl sociální práce Stanovení cíle sociální práce musí nezbytně vycházet z toho, jak autor sociální práci chápe a definuje. Vzhledem k odlišnostem v definování sociální práce u jednotlivých autorů, dochází také k odlišnostem v různých pojetích cílů sociální politiky. Jordán (1987) upozorňuje na dvě protichůdná pojetí sociální práce. Zatím co první pojetí povaţuje za hlavní cíl sociální pomoc klientům, druhé upřednostňuje sociální kontrolu, řešení a prevenci sociálních problémů. (Jordán 1987 podle Navrátil, 2001, s. 10) Havrdová (1999, s. 154) cíl sociální práce popisuje jako „ochranu a posílení zejména znevýhodněných a ohrožených skupin a jednotlivců ve společnosti“. Navrátil (2000) definuje cíl sociální práce „jako podporu sociálního fungování klienta v situaci, kde je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vyjádřena. Sociální práce se profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí (sociální fungování).“ (Navrátil, 2000, s. 7) Praktické cíle sociální práce jak je definovala Americká asociace sociálních pracovníků ( Zastrow podle Matoušek, 2008, s. 13-14): 1. Podpořit schopnost klienta řešit problém, adaptovat se na nároky a vyvíjet se. 2. Zprostředkovat klientovi kontakt s agenturami, které mu mohou poskytnout zdroje, služby a potřebné příležitosti. 3. Napomáhat tomu, aby systémy podpory klientů pracovaly humánně a efektivně (profesionální sociální pracovník může mít roli poskytovatele, organizátora služeb, supervizora, konzultanta a také roli obhájce klientových zájmů). 4. Rozvíjet a zlepšovat sociální politiku Pro vlastní definici cílů sociální práce vycházím z konceptu sociálního fungování a z paradigmat sociální práce. Hlavním cílem práce sociálního pracovníka je podpora klienta v jeho samostatném sociálním fungování. Dílčí cíle, jejichţ naplnění směřuje k hlavnímu cíli, jsou tyto: 1. zabezpečit klientovi psychosociální pohodu 2. podpořit sociálního fungování klienta a zajistit pomoc při překonávání potíţí sociálního fungování klienta 3. vést klienta ke zmocňování = získat vlivu nad svým vlastním ţivotem a zvládnout svoji ţivotní situaci 17
4. měnit sociální a společenské podmínky tak, aby chránily klienty před potíţemi v sociálním fungování 5. poskytovat klientovi sociální poradenství – informovat jej o moţnosti vyuţití zdrojů, zpřístupňovat a přibliţovat mu tyto zdroje, zkvalitňovat dostupnost a zlepšovat systém nabízených sociálních sluţeb Při sociální práci dochází ke vzniku určité kvality vztahu mezi pracovníkem a objektem sociální práce (klientem, uţivatelem, zákazníkem sluţby). Pro kvalitu tohoto vztahu je důleţitý respekt sociálního pracovníka ke klientově důstojnosti, uvědomování si hranic moci pracovníka a moci klienta, angaţovaností pracovníka na případu, vnímání a hodnocení klientových potřeb, klientova autonomie a zodpovědnost za sebe sama. U klientů sociálních sluţeb je přítomen tlak nepříznivé sociální situace doprovázený znalostí a mocenskou asymetrií mezi klientem a poskytovatelem sluţby. Klient můţe mít problémy s dostupností a s náklady spojené s vyuţíváním sluţby.
18
2
PASTORACE V předchozí kapitole jsem se zabývala sociální prací. Ke srovnání definice, cíle,
vzájemného ovlivňování, působení, prolínání sociální a pastorační práce pokusím se v této kapitole o vydefinování pojmu pastorace. Pomocí definice tohoto pojmu se pokusím zjistit, jaké jsou její úkoly a jaké cíle si pastorační práce klade. Jak také z názvu pracovní pozice pastorační asistent vyplývá, měla by právě pastorce být hlavní a stěţejní částí pracovní náplně pastoračního asistenta. Pastorace jako péče o členy křesťanského společenství byla jiţ v prvotní církvi a při zřízení sluţby diakonů byly dány základy křesťanské sociální práce. Ve středověku byla pastorace chápána jako péče o duši. Zodpovědný za pastoraci církevních společenství byl biskup, který v jejím rámci také pečoval o chudé a potřebné. Od 12. století se této péče ujímají řeholní společenství. Po staletí mezi úkoly pastorace patřilo kázání, bohosluţby, dobré skutky a vţdy také péče o chudé a potřebné. (Krišťan in Matoušek, 2013, s. 149) Obecně pojem pastorace označuje soubor činností, jimiţ církev navenek i dovnitř realizuje své poslání. V posledních dvou stoletích se pastorace stala předmětem odborné reflexe, coţ souvisí se vznikem samostatného teologického oboru pastorální teologie. V průběhu vývoje se z disciplíny dávající návod jak uplatňovat náboţenský přístup pastorální teologie změnila v disciplínu, která promýšlela funkce církve ve světě. V současné době jde spíše o disciplínu, která si všímá současné situace člověka z hlediska vztahu k Bohu a nazývá se praktická teologie. Praktická teologie si všímá ţivotních situací člověka, jeţ teologicky promýšlí ve snaze mu pomoci, nabízí k této pomoci motivaci, poskytuje náměty k jednání a rozhodování. Ve středu zájmu je člověk ve své jednotě, úplnosti a ţivotní situaci. (Krišťan in Matoušek, 2013, s. 147 – 150)
2.1 Definice pastorační práce Pastorační působení církve dostalo po Druhém vatikánském koncilu nové impulzy, které je moţno charakterizovat úvodními slovy pastorální konstituce o církvi a dnešním světě Gaudium et Spes (Radost a naděje) : „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem i úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do otcova království jsou vedeni Duchem svatým a přijali zvěst o spáse, kterou 19
mají předložit všem. Proto také toto společenství cítí, že je opravdu spjato s lidstvem a jeho dějinami.“ (http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_counci/documents/vatii_const 19651207_gaudium-et-spes_cs.html) Dokument Radost a naděje z roku 1965 stále ovlivňuje současné pojetí katolické pastorační práce. V centru pastoračních úvah je člověk ve své jednotě, úplnosti a ţivotní situaci. Zdůrazněna je pak snaha pomoci trpícím a nemocným. (Krišťan in Matoušek, 2013, s. 150) Pastorační práci jako sluţbu církve chápe Pavel Ambros následovně: „Pastorace je služba církve, která vyrůstá z jejího základního tajemství („ta, jež patří Pánu“) a poslání („poslání všech lidí ke spáse“, je „poslaná Kristem k národům, aby z nich činila učedníky“) (Ambros, 2000, s. 36) Ambros také termín pastorace spojuje se svědectvím lásky: Základním postupem pastorace jsou potřeby druhých, přednostní rozhodnutí se pro potřebnější. Pastorační práci dneška charakterizuje objev konkrétní lásky v charitě. (Ambros, 2000, s. 38) Podle Aloise Křišťana pojem pastorace označuje soubor činností, jimiţ církev navenek i dovnitř realizuje své poslání. V evropském pojetí definuje pastoraci v úzkém smyslu slova „jako úsilí církve zaměřené především k duchovní dimenzi člověka“ v širším slova smyslu pak „jako soubor činností, jejichž cílem je podpora kvality života člověka ve všech jeho dimenzích (biologické, psychologické, sociální a spirituální). Tato podpora je zakotvena v křesťanském pojetí života - má svoji motivaci či východiska v evangeliu.“ (Křišťan in Martinek a kol., 2010, s. 21) Ve 21. století se prosazuje chápání pojmu pastorace v širším slova smyslu. (Krišťan in Matoušek, 2013, s. 150) Aleš Opatrný (2005) popisuje pastoraci v širším slova smyslu jako takové jednání s člověkem, při kterém respektujeme jeho jedinečnost, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho v jeho obtíţích a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho ţivotní situace na jeho dostupné úrovni víry s perspektivou jejího moţného rozvoje. (Opatrný 2005, s. 9) Další definice Aleše Opatrného zní (2001) „pastorace znamená zabývání se lidmi v konkrétních životních podmínkách, tedy v určité zemi, v určité dějinné situaci, v určitém historickém a kulturním kontextu. Jejím posláním je řešit konkrétní problémy konkrétních lidí ve světle a síle evangelia.“ (Opatrný 2001, s. 9) Ze všech výše uvedených definic vyplývá, ţe pastorace je sluţba církve zaměřená jak na lidi uvnitř i vně církve, jejím úkolem je podpora kvality ţivota člověka ve všech jeho dimenzích. (biologické, psychologické, sociální a spirituální) v jeho konkrétní 20
ţivotní situaci. Doprovázení člověka ke zvládnutí této situace na jeho úrovni víry ve světle evangelizace. Podpora má východiska a motivace v evangeliu a je zakotvena v křesťanském pojetí ţivota.
2.2 Prvky pastorační práce Počátkem druhé poloviny 20. století vlivem změn ve společnosti i v teologii se začíná klást větší důraz za spoluzodpovědnost všech křesťanů za ţivot církve, za pastorační jednání je kompetentní celé společenství věřících a všichni věřící mají aktivně spolupracovat na pastoraci. Předmětem zájmu se stává situace člověka s jeho radostmi a nadějemi, smutky a úzkostmi. (Krišťan in Matoušek, 2013, s. 150) Podstatu pastorační práce je potřeba hledat v tajemství a poslání církve. Katolická praktická teologie má základ v teorii konstitutivních prvků církve. Všichni křesťané ve by měli usilovat o naplnění těchto prvků svém ţivotě, aby svými ţivoty společně utvářeli církev. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 39) V encyklice Deus catitas est Benedikt XVI vyjadřuje niternou povahu církve v trojím úkolu: zvěstování Boţího slova (kérygma – martyria), slavení svátostí (leitúrgia) a sluţba lásky – caritas (diakonia). (Benedikt XVI, 2006, čl.25a) Úkoly církve se také vyjadřují čtveřicí konstitutivních prvků církve leiturgia, martyria, koinonia a diakonia. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 39- 40). Prvek leiturgia označuje bohosluţebné jednání, které vyjadřuje vztah Boha k člověku a člověka k Bohu. Patří zde slavení mše, svátosti a modlitba. Martyria je svědectví Bohu, jde o dosvědčování víry odpovídajícím jednáním v ţivotě, jednáním křesťanů dokazující víru v Boha. Koinónia- společenství, ve kterém je víra realizována ve vztahu k druhým lidem a současně sjednocení lidí, snaha o sjednocení křesťanů, odstranění nespravedlností rozdělujících lidi. Diakonia je sluţba lásky potřebným, jako praktická odpověď na utrpení a nespravedlnost ve světě, jejímţ hlavním cílem je jeho zmírnění. (Opatrný in Martinek a kol., 2010, s. 63 – 64) Diakonie je milosrdná láska spojená s láskou s Bohem, která se projevuje skutky. Jde o svědectví víry, kterým křesťané dosvědčující, ţe evangelium lze ţít v praktickém ţivotě. (ČBK, 2005, s. 3) Norbert Mette popisuje obsah diakonie pojmy materiální diakonie a diakonie slova. Materiální diakonie označuje přímou sociální, případně zdravotní pomoc, nebo odborné poradenství v obtíţných ţivotních situacích. Diakonie slova nazvaná také duchovní diakonie má člověku pomoci zvládnout obtíţnou ţivotní situaci pro duchovní 21
(spirituální) stránce, tak také jej uschopnit či zmocnit, aby byl schopen nést odpovědnost za vlastní ţivot, za vztah k Bohu, za vztah k ostatním lidem a k celému stvoření. (Matte podle Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 40-41) Diakonie není pouze sociální práce, která je vykonávaná církevní pomáhající organizací. Podstatou diakonie je zaujmutí místa po boku člověka v nouzi a obhajoba jeho zájmů a jeho lidské důstojnosti. Pastorace je uskutečňování těchto úkolů církve, zpravidla jsou v ní zastoupeny všechny sloţky, ale v různém poměru. Pastorací vstupuje církev do hloubek Boţího jednání ve všech oblastech lidského ţivota aţ do krajnosti, kde Bůh nechce jednat sám, ale spolu s člověkem. (Ambros, 2000, s. 36) Pastorace musí být postavena na znalosti problémů a očekávání lidí, na odpovídajících odpovědích vycházejících z evangelia. Dále je nutná znalost směru cesty, po níţ máme lidi doprovázet a metod, kterými realizuje své úkoly. (Opatrný, 2001)
2.3 Cíl pastorační práce Pavel Ambros (2000) označuje pastoraci za specifickou rovinu existence církve. Povaţuje ji za uskutečňování ekonomie spásy v církvi a skrze církev. Církev má schopnost a úkol pečovat o duši bliţního, jeho vztah k Bohu, jeho spásu a věčnost. Zároveň má i povinnost prostřednictvím pastorace starat se o všechny lidi. Povoláním k pastoraci je uschopnění a přijetí úkolů, z kterého vyplývá povinnost nasadit se pro spásu bliţních skrze lásku, která objímá zároveň Boha i člověka. Pastorací vstupuje církev do hloubek Boţího jednání ve všech oblastech lidského ţivota aţ do krajnosti, kde Bůh nechce jednat sám, ale spolu s člověkem. (Ambros, 2000, s. 36) Dle Aleše Opatrného cílem neboli posláním pastorace „je řešit konkrétní problémy konkrétních lidí ve světle a síle evangelia.“ (Opatrný, 2001, s. 9) Jaro Křivohlavý, rozlišuje cíle pastorální péče v uţším, ryze křesťanském pojetí je cílem pomáhat lidem, kteří se snaţí vidět svůj ţivot z pohledu křesťanské víry a podle tohoto pohledu realizovat svůj ţivot. Dát se vést Duchem svatým a pomáhat druhým, aby se také dali vést Duchem svatým, aby se ji mohl dotknout v jejich těţkostech, problémech, konfliktech, ţivotních krizích. Pomáhat druhým, aby byli zralejšími křesťany. (Křivohlavý 2000, s. 15-16)
22
V širším obecnějším pojetí je cílem pastorální péče pomáhat lidem v jejich ţivotních problémech, konfliktech poskytovat jim sociální oporu, pomoci jim k plnějšímu rozvoji a zrání. (Křivohlavý 2000, s. 15-16) Hlavním cílem pastorační práce je spása bliţních, péče o bliţního a jeho vztah k Bohu. Dílčí úkoly pastorace jsou: 1) pomoc bliţnímu, který se snaţí vidět svůj ţivot z pohledu křesťanské víry, 2) pomoc bliţnímu řešit jeho konkrétní problémy na jeho úrovni víry ve světle a síle evangelia 3) pomoc bliţnímu být zralejším křesťanem 4) doprovázení bliţního při identifikaci a snaze o naplňování vlastních duchovních potřeb V této kapitole jsem pomocí definicí pastorace navrhla vlastní cíl pastorace a vytýčila hlavní úkoly, které si pastorační působení klade. V další kapitole se budu zabývat specifikem pastorace v sociální práci, pokusím se najít jejich vzájemný vztah. Také srovnám cíle pastorace a sociální práce a podívám se na pastorační práci optikou sociálního fungování.
23
3
PASTORAČNÍ PRÁCE V SOCIÁLNÍ PRÁCI Pastorační práce není součástí kaţdé pomáhající činnosti, není obsaţena v kaţdé
sociální práci, ale objevuje se pouze u organizací odvozující svoji aktivitu z poslání církve. Pastorační péčí v sociální práci rozumíme tu sloţku starostlivosti o potřebného člověka, která se týká jeho samého, jeho osoby, která přesahuje odbornou praktickou pomoc ať v sociální nebo ve zdravotní oblasti a která blízce nebo vzdáleně souvisí buď s vírou potřebného, nebo s vírou pomáhajícího nebo konečně s vírou obou dvou. (Opatrný, 2005, s. 17) Sociální práci chápeme jako kvalifikovanou pomoc v nouzi, pokud k ní připojíme pastorační péči, pak doprovázíme člověka, kterému pomáháme k co nejlepšímu a lidsky důstojnému zvládnutí jeho ţivotní situace, při vyuţití víry pomáhajícího a případné víry klienta. Respektujeme člověka v jeho jedinečnosti a respektujeme jeho cestu víry, na níţ jej doprovázíme. Je potřeba vystihnout potřeby klienta a snaţit se o jejich naplnění způsobem, který je pravdivý a pro klienta přijatelný. Respektujeme při tom autenticitu a osobní originalitu kaţdého jednotlivce. (Opatrný, 2005, s. 19) Při propojení sociální a pastorační práce bereme člověka váţně v jeho celistvosti, potom nemůţeme od jeho ţivota oddělit ani jeho fyzickou či duševní nouzi (nemoc, handicap), ani jeho dimenzi víry. Ten kdo klienta pečuje a má na mysli pastorační dimenzi své péče, se především bude snaţit klientovi porozumět, bude se naţit pochopit, kudy a jak vedla jeho ţivotní cesta víry (či odmítání víry) a bude tuto skutečnost respektovat. Našim cílem je klient usilující o růst víry. Nesmíme jej však udělat podmínkou naší péče a nemůţeme jej vynucovat. Musíme přijmout, ţe sociální práce a pastorační péče znamená doprovázení toho, kdo má sice své moţnosti omezeny, ale kdo není ani zcela bezmocný uţ vůbec ne bezprávný. Je potřebný. (Opatrný, 2000, s. 10)
3.1 Vzájemný vztah pastorační a sociální práce Nad vzájemným vztahem a vzájemným ovlivňováním sociální práce a pastorace se ve svých pracích zabývá Alois Krišťan. Hledal, ve kterých rovinách se ovlivňují a jsou si vzájemně motivací. (Krišťan in Martinek a kol., 2010, s. 21-23):
24
3.1.1 Sociální práce jako prostředek pastorační práce Křesťané angaţující se v odborné sociální práci na základě zájmu a starosti o druhého člověka, která je vede k touze po kvalifikované pomoci. Z vnitřní povahy křesťanství patří k základním prvkům církve diakonie. Sociální práce je z tohoto úhlu prostředkem pastorační práce v diakonické rovině, odborným nástrojem umoţňujícím dosaţení pastoračních cílů. (Krišťan in Martinek a kol., 2010, s. 21-23) Pastorace je zdrojem, poskytuje motivaci, cíle i vnitřní ideové zakotvení, motivuje k angaţování v oblasti sociální práce. (Krišťan, Sociální práce 2008/4, s. 48) Sociální práce se z tohoto úhlu pohledu stává prostředkem pastorační práce, odborným nástrojem umoţňující dosaţení některých pastoračních cílů. (Krišťan in Matoušek, 2013, s. 150)
3.1.2 Pastorační práce jako prostředek sociální práce Cílem sociální práce je zlepšovat sociální fungování klientů a měnit společenské podmínky, tak aby chránily klienty před potíţemi v sociálním fungování. (Krišťan in Martinek a kol., 2010, s. 22) Sociální pracovník by měl vyhodnotit situaci klienta z hlediska disfunkce jeho sociálního fungování. Při znalosti nabídky sluţeb sociální práce jako koordinátor hledá sociální pracovník s klientem vhodné řešení, které by zlepšilo jeho sociální fungování. Sociální práce můţe k dosaţení těchto svých cílů, pokud je to vhodné, pouţít sluţeb pastoračního asistenta nebo duchovního. Pastorace je pak prostředek, který poskytuje teoretickou bázi pro pomoc k dosaţení cílů sociální práce. (Krišťan, Sociální práce, 2008/4, s. 49)
3.1.3 Pastorační a sociální práce vzájemně naplňují své cíle Člověka můţeme chápat komplexně jako biologickou, psychologickou, sociální a spirituální jednotu. Sociální práce se soustředí na sociální dimenzi, pastorace na spirituální dimenzi. Přes jednotu lidství jsou tyto disciplíny propojeny. Pastorace ukáţe klientovi smysl jeho ţivota v obtíţné situaci přes vztah k Bohu a on je díky tomuto uchopení schopen sociálně fungovat. Nebo naopak klient díky intervenci sociální práce se zapojí do sociálních vazeb a při tom rozvine svoji spirituální dimenzi. (Krišťan, Sociální práce, 2008/4, s. 49) Pastorační a sociální práce se tak vzájemně doplňují, ovlivňují vzájemně i své cíle aţ do té míry, ţe nerozlišíme, zda pastorace pomohla člověku v sociálním fungování, nebo práce sociálního pracovníka jej otevřela pro pastoraci. (Krišťan in Martinek a kol., 2010, s. 23) Pastorační a sociální práce jako disciplíny pomáhající si vzájemně naplňovat své cíle a slouţí člověku v jeho celistvosti. 25
3.2 Srovnání cílů a působení pastorační a sociální práce Sociální i pastorační práce obě působí na člověka – jednotlivce, případně skupinu lidí. Obě nesou označení pomáhající profese – jejich úkolem je pomoc v obtíţné ţivotní situaci. Zatím co, cílem sociální práce je pomoc člověku v jeho ţivotní situaci se zlepšením čí obnovou sociálního fungování, cílem pastorační práce je zlepšovat vztah člověka k Bohu a snaha o spasení člověka. Sociální i pastorační práce vnímají člověka jako svéprávnou bytost, jsou připraveny člověku v jeho ţivotní situaci pomoci, být nápomocni v řešení jeho problémů a naplňování jeho potřeb. Současně je zdůrazněna nutnost aktivního přístupu kaţdého jednotlivce a svobodná vůle člověka, jeho právo na sebeurčení a vlastní sebeaktualizaci. Sebeaktualizace je snaha o sebeuskutečňování, o rozvoj jedincových moţností a potenciálu, snaha o duchovní růst a rozvoj vztahu k ostatním lidem. Sociální i pastorační práce člověka podporují v důstojném zvládnutí jeho ţivotní situace, za současného respektu jeho jedinečnosti, respektu klientova způsobu řešení situace a akceptace volby klientovy ţivotní cesty. Sociální práce můţe fungovat bez pastorační práce, ale vzhledem k holistickému celostnímu pojetí člověka jako bytosti biopsychosocio – spirituální, teprve při spolupráci a společném působení obou těchto disciplín můţe dojít k naplnění všech potřeb klientů. Při dobře organizované kooperaci jsou schopny tyto disciplíny vzájemně pomáhat naplňovat své cíle a obohacovat se. Ze širokého spektra poskytovatelů sociálních sluţeb o propojení pastorační a sociální práce cíleně usilují poskytovatelé, které mají za zřizovatele církevní organizace. Sociální práce zaměřuje svoji pozornost zejména na podporu sociálního fungování klienta. Pastorační práce sleduje především otázku sebepřijetí, ke kterému je klient uschopňován Bohem prostřednictvím práce sociálního pracovníka. Člověk musí převzít odpovědnost za vztah k sobě samému (za svůj ţivot), k Bohu a druhým lidem i ke stvoření. Zvládá-li klient nároky, které na ně jejich prostředí klade a je-li případná nepřiměřenost nároků prostředí klienta správně usměrňována, můţe sociální pracovník s klientem začít pracovat na sebepřijetí. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 61) Sociální práce s klientem na zakázce je zaměřena přímo na něj a na jeho sociální fungování. Klient vstupuje do nových vztahů – v tomto pomáhajícím vztahu klient 26
získává zkušenosti. Pomáhající vztah je klient přijímán a zmocňován ke svépomoci a je lidskou podobou vztahu, který má k člověku Bůh. Zkušenosti v pomáhajícím vztahu dávají člověku zkušenost a učí se chápat, jak rozumět svou víru, jako vztah k Bohu. Klíčovým prvkem spojující sociální práci a práci pastorační je právě vztah mezi pomáhajícím a pomoc přijímajícím. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 61) Pastorační práce přijímá klienta s jeho právem na nedokonalost a slabost. Sociální práce si toto přijetí v takové míře nemůţe dovolit v tak velké míře jako práce pastorační. U sociální práce je nutná mobilizace vlastních sil klienta. Pastorace dává klientovi svědectví, ţe Bůh člověka miluje a přijímá i s jeho nedokonalostí a slabostí. Na základě tohoto přijetí je člověk zmocňován k tomu, aby byl subjektem, který přijímá odpovídající odpovědnost za svůj ţivot. Kaţdý člověk má své vlastní povolání, poslání a důstojnost, které se odvozují od stvoření člověka k Boţímu obrazu. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 61)
3.3 Teorie jednání jako společný základ pastorace a teorie sociální práce Společný teoretický základ mezi vědou o sociální práci a praktickou teologií je zakotven v teorii jednání. Úkolem vědy o sociální práci je získat vědecké poznatky o lidském chování a sociálních systémech. Na základě poznatků jsou formulovány závěry, jak podporovat sociální změnu, jak řešit problémy mezilidských vztahů. Teorie sociální práce postupuje od poznání reality k jednání, které je korigováno hodnotami. Sociální práci jako teorii jednání systematicky uchopila Silvie Strub Bernasconi. Sociální práce je odpovědí na sociální problémy. Sociální problémy jsou vţdy komplexním jevem a k jeho řešení je potřeba komplexní teorie sociální práce, která vzájemně spojuje více moţností přístupu. Systematickým propojením rozdílných forem vědění vzniká vědecky zdůvodnitelná teorie jednání. (Lehner in Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 35-36) Teorii jednání jako zásadní metodou jak pastorační praxe, tak i praktické teologie objevil Joseph Cardijn, který vyvinul model „vidět – posoudit – jednat“. V encyklice Mater et Magistra papeţe Jana XXIII, jsou výslovně tyto tři kroky doporučeny „Zásady sociálního učení je možno obvykle uskutečňovat v těchto třech krocích: Nejprve je třeba správně vidět skutečný stav věci, pak je třeba tento stav věci svědomitě posoudit na základě těchto zásad, konečně je třeba určit, co je možné a co se musí udělat, aby se 27
tradované normy uplatnily podle místa a doby. Tyto tři kroky je možno vyjádřit slovy: vidět – posoudit – jednat.“ (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 36-37) V prvním kroku vidět je potřeba nezaujatě vnímat ţivotní realitu člověka. Jde o nepředpojaté, bezpředsudečné a přesné vnímání ţivotních skutečností. Nejde zde o spolehnutí se na vlastní či cizí teorie o skutečnosti, ale o vytvoření vlastního obrazu o ţivotní skutečnosti. Tento obraz však nemá být pouhým poznáním skutečnosti, ale přikloněním se k lidskému ţivotu – i s jeho nedostatky a jeho zranitelností. Jde o akt víry, protoţe v tomto kroku mělo být vlastně člověku a lidem vycházeno vstříc tak, jak člověku a lidem vychází vstříc Bůh. Jde o analýzu lidské ţivotní reality. (M. Opatrný, 2009, s. 5) Druhý krok posoudit je zaměřen na porozumění, reflexi, srovnání a výklad získaných poznatků a zkušeností. Zkoumaná situace je porovnávána s jinými situacemi, se zkušenostmi, s teoretickými poznatky. V tomto kroku je velmi důleţitý společný rozhovor. Víra zde tedy nevystupuje jako instance, která posuzuje získané poznatky a zkušenosti, ale pomáhá rozpoznávat, nakolik je v ţivotní praxi zastřená nebo pošlapávaná lidská důstojnost. Víra tak vedla zejména k hledání příčin tohoto zatemnění a pošlapání lidské důstojnosti a také k hledání moţností, jak to změnit. (M. Opatrný, 2009, s. 6) Důvěra ve vlastní posouzení a výklad se zakládá ve víře v povolání a poslání člověka, které mu spolu s důstojností dává Bůh, takţe je člověk schopen toto své poslání a povolání pomocí posouzení a výkladu vlastních zkušeností a poznatků, hledat a nalézat. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 38) Ve třetím kroku jednat se projevuje cílová perspektiva metody: nejde o jen o poznání a vhled do ţivotní skutečnosti, ale především o její změnu. Na základě posouzení situace dojde k vypracování moţnosti a kroky jednání. Je důleţité si uvědomit, ţe jednající jednotlivci jsou součástí prostředí, v společenském systému. Změna kaţdodenního ţivota a společenských struktur se děje konkrétním jednáním, jehoţ horizontem je Bohem daná důstojnost člověka, coţ Cardijn vyjadřoval zcela profánně znějící větou, ţe kaţdodenní ţivot by měl být ţít velkoryseji a krásněji. (M. Opatrný, 2009, s. 6) Německý pastoralista Herbert Haslinger jednotlivé kroky teorie jednání popisuje: v kroku vidět jde o kritickou analýzu, s cílem odkrytí a změny chybného vývoje, jde se aţ základu příčin i v souvislostí se systemickými souvislostmi ve společnosti a církvi (M. Opatrný, 2009, s. 6) 28
ve druhém kroku posoudit následuje posouzení situace podle měřítek evangelia, argumentativní zdůvodnění kritérií obsaţených ve křesťanské víře; (M. Opatrný, 2009, s. 6) třetím kroku jednat jde o orientaci přes formulaci cílů, plánování jednotlivých kroků a informování zúčastněních o jejich roli k nové praxi nebo koncepci nové praxe, která odpovídá jak situačním poţadavkům a moţnostem tak i teologickým kritériím. (M. Opatrný, 2009, s. 6) Z popisu Cardijnova pojetí i z pojetí Haslingerova je patrné, ţe metoda se má týkat jak vědeckého bádání praktické teologie (více patrné u Haslingera) tak i pastorační práce. (Opatrný., 2009, s. 5-7) Teorie jednání, pro kterou jsou charakteristické tři kroky: vidět – posoudit – jednat a je stále povaţována za zásadní metodu jak pastorační praxe, tak i praktické teologie a jako metodický most mezi praktickou teologií a křesťanskou sociální naukou. V teorii sociální práce odpovídá kroku vidět – znalost předmětu a znalost vysvětlení sociálního problému – co a proč se děje. Kroku posoudit odpovídá v sociální práci znalost hodnot a kritérií – jakým způsobem by se situace mohla změnit. Kroku jednat odpovídá v sociální práci znalost postupu jak to změnit, v jakých krocích se změnou postupovat a znalost evaluace ve které jde o vyhodnocení změny na základě dosaţeného výsledku a vyhodnocení důsledků. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 38-39)
3.4 Konvergence sociální práce a pastorace První konvergencí je pochopení smyslu a významu – lidé svému jednání přikládají smysl a sociální práce se snaţí porozumět klientovu světu, jeho jednání, myšlení a významům, které klient své ţivotní situaci připisuje. V praktické teologii se v rámci lidské existence zaměřuje na procesy, do kterých člověk vkládá význam a vůli. Praktická teologie ani sociální práce nesmí prosazovat praktická řešení bez dotyčných subjektů nebo dokonce proti nim. Vţdy musí před organizací pastoračních programů nebo sociálních sluţeb předcházet šetření potřeb cílové skupiny. (Lechner, 2000, s. 198218) Druhou konvergencí je vazba teorie a praxe. V rámci sociální práce pomocí teorie pomáhá reflektovat praxi a porozumět specifickým podmínkám ţivota klientů. Teorie praxi interpretuje a výsledky její interpretace vedou ke korekci stávající praxe. Všední teorie lidského jednání je v souladu s vědeckou teorií. Praktická teologie je dnes chápána jako reflexe stávající praxe navrhující změny. (Lechner, 2000, s. 198-218) 29
Třetí konvergencí je člověk se sociálními vazbami. Obě se zabývají člověkem ve vztahu ke společnosti. V sociální práce je vztaţená k lidskému ţivotu v kontextu sociálních vazeb člověka – sociální prostředí, nároky společnosti na jednotlivce. Jde o zdvojenou perspektivu sociální práce má individuální i sociální aspekt. Praktická teologie reflektuje praxi celé církve i jednotlivce. Jde o záchranu lidské osoby i zdravý vývoj lidské společnosti. Měřítkem je důstojnost všech lidí bez rozdílu, která se projevuje rovností všech a sociální spravedlností. (Lechner, 2000, s. 198-218) Čtvrtá konvergence je orientace na subjekt. Sociální práce chápe člověka jako autora svého ţivotního projektu, zatímco dříve se orientovala na deficity klientova ţivota, dnes se orientuje na zdroje a zvýšení kompetence klienta. V praktické teologii má usilovat o to, aby člověk podle svého přesvědčení vědomě a svobodně jednal směrem k dobru. Lidé se stávají subjekty svého ţivota – církev je nechce zaopatřovat a ovládat. Podpora ke svépomoci – klient se sám chopí řešení své situace a podpora je mu poskytnuta v nejmenší nutné míře. (Lechner, 2000, s. 198-218) Pátá konvergence je opce ve prospěch znevýhodněných. Sociální práce se nemůţe vzdát solidarity se sociálně trpícími a znevýhodněnými. Sluţba chudým a potřebným je cílem tohoto povolání. Praktická teologie vidí v sociální pastoraci církev, která jde za lidmi do jejich prostředí, ţije s nimi v jejich problémech a dává se oslovit jejich bolestmi a strastmi. (Lechner, 2000, s. 198-218) Kompendium sociální nauky církve článek 182: „se zvláštní pozorností se má pohlížet na chudé, na ty, kteří se nacházejí na okraji společnosti, a především na osoby, jímž jejich životní podmínky neumožňují odpovídající osobní rozvoj. Zdůrazňuje se přednostní rozhodování ve prospěch chudých“ (KSN čl. 182)
3.5 Posouzení pastorace z hlediska konceptu sociálního fungování Jiří Strogan ve své diplomové práci na téma Sluţba pastoračního asistenta v Oblastní charitě došel k závěru, ţe sociální práce, sociální sluţba a pastorační sluţba se vzájemně doplňují a této kombinaci zlepšují kvalitu sluţby poskytované klientům. Z jeho výzkumu vyplývá, ţe hlavním úkolem pastoračního asistenta v Charitní organizaci je formovat hodnotovou orientaci zaměstnanců dle křesťanských zásad, přibliţovat zaměstnancům duchovní principy, které směřují k hodnotám uvedeným v Kodexu Charity ČR, odkrývání specifické charitní povahy a vlastní charitní filozofie. 30
Pastorační asistent také pomáhá sociálním pracovníkům a pracovníkům v sociálních sluţbách pečovat o uţivatele – snaţí se naplňovat jejich duchovní potřeby. Sluţba pastoračního asistenta je důleţitá pro spolupráci s farnostmi na území, kde Charita působí, coţ většinou kopíruje území děkanátu. (Strogan, 2012, s. 73) Role sociálního pracovníka je pomáhat klientům zlepšovat nebo obnovovat jejich sociální fungování. Zabývá se předpoklady fungování. Identifikuje překáţky a bariéry, které klientovo sociální fungování narušují. Očekávání směřující k zaměstnancům Charity ze strany zřizovatele je poskytování pomoci s výrazem evangelijní lásky. Role charitního pracovníka je na rozdíl od role pracovníka v sociálních sluţbách obohacena o roli hlasatele evangelia charity. Také je očekávána identifikace zaměstnanců s filozofií charity, s charitními principy a křesťanskými hodnotami. Úkolem pastoračního asistenta je, aby pracovníkům v charitních sociálních sluţbách pomáhal odstraňovat překáţky a bariéry, které brání tomu, aby tyto očekávání zřizovatele a klientů zaměstnanec naplňoval. Pastorační asistent se tak snaţí zajistit zaměstnancům sociální pohodu ve vztahu ke specifickému profilu charitní sociální práce. Pokud pastorační asistent pracuje na formací srdce charitních pracovníků, dochází k podpoře rozvoje jejich osobnosti. Práce pastoračního asistenta s klienty sociálních sluţeb je zpravidla zaměřena na hledání, identifikaci a naplňování duchovních potřeb klientů - hledání smyslu ţivota, hledání smyslu utrpení, potřeba odpuštění. Naplňování duchovních potřeb můţe být součástí sociální práce s klientem, cíle směřující k duchovním potřebám můţou být také cíli v individuálním plánování klientů Pastorační asistent i při práci s klienty pomáhá odstraňovat bariéry, které brání naplňování klientových duchovních potřeb a podporuje tím jeho sociální fungování. Z paradigmat
sociální
práce
pracuje
pastorační
asistent
zpravidla
dle
terapeutického paradigmatu. V jeho práci je důraz na vztah se zaměstnanci i klienty a nezbytná je také vysokou úroveň komunikačních dovedností. Pastorační péče spočívá v uschopnění lidí jako subjektů k péči o sebe sama, k uschopnění k zodpovědnosti za sebe sama. Pastorace má přispět k tomu, aby klient i pracovník podle svého přesvědčení vědomě a svobodně jednal a své jednání směřoval k dobru.
31
4 PASTORACE V CHARITĚ Těsnost vazby mezi zakládající církví a Charitou je úměrná míře identifikace pracovníků s hodnotami, kvůli kterým se organizace zřizují. V Charitě pracují lidé nevěřící či věřící jinak neţ křesťané, coţ je dáno hlavně tím, ţe není dost věřících na to, aby obstarali chod tak velké organizace. Problematika pastorace v Charitě tedy znamená, ţe pastorační práce v Charitě musí být pojímána tak, aby byla příspěvkem pro práci a poslání Charity. Pracovníci církevních organizací se mají vyznačovat pozorným srdcem, coţ neznamená nic jiného, neţ ţe mají do pomoci vkládat také svou lidskost. Pastorační práce s pracovníky v těchto organizacích, by měla přispět k zaměření na hodnotyna nichţ stojí a vznikly, i k jejich rozvoji a profilace na trhu se sociálními sluţbami. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 66-68) K pastoraci v Charitě musí patřit také vzdělávání pracovníků ve věci základů, na kterých Charita stojí a principů, kterými se řídí. Kořeny a základy charitní práce si musí ujasnit sami věřící a praktikující pracovníci. (M. Opatrný, Universum 1/XIX, 2009 s. 33) V charitní práci se musí brát ohledy jak na poskytovatele, tak na příjemce péče, respektovat a chránit jejich lidskou důstojnost a oprávněné zájmy. Tři hlavní prvky meziosobních vztahů jsou opravdová úcta k znevýhodněnému a závislému člověku, přirozená a taktní lidská blízkost a optimální distance vůči klientovi. (Opatrný, 2005, s. 67 - 68) V dokumentu České biskupské konference: Charitativní sluţba církve jsou uvedeny zásady pro pastorační práci s pracovníky Charity: Pracovníci (zaměstnanci i dobrovolníci) musí být trvale vzděláváni a formováni, aby mohli realizovat základní principy a cíle charitativní práce, aby se jejich služba lidem v nouzi stávala službou pro Krista v duchu evangelia. Také pracovníci, kteří nejsou zakořeněni v církvi, musí být zakotveni v křesťanských principech a lidských hodnotách. (ČBK, 2005, s. 10) Benedikt XVI v encyklice Deus caritas est mluví o formaci srdce a dává jí stejnou důleţitost jako má odborná kompetence zaměstnanců. Odborná kompetence je podmínkou nutnou, sama o osobě nestačí. Lidské bytosti potřebují víc, neţ technicky správně prováděnou péči, potřebují lidskost – pozorné srdce. Na pomáhajícího je kladen nárok věnovat klientovi pozornost, jak mu vnuká jeho srdce, tak aby zakoušel bohatství jeho lidskosti. Pozorné srdce je v charitních organizacích záměrně formováno. Formované srdce se projevuje tím, ţe láska k bliţnímu jiţ není uloţeným příkazem, ale
32
důsledkem, který vychází z víry pomáhajícího, která se stává činnou v lásce. (DCE, 2006, čl.31a) Doleţel (2004) definuje minimum identifikace spolupracovníka charitního zařízení ve třech fundamentálních prvcích poslání církve: Nést víru v dobro ţivota a člověka do situací, ve kterých došlo ke ztrátě smyslu ţivota, utrpení a ţivotní tragédii. Nést naději i do beznadějných situací. Ukazovat na perspektivu s širším rozpětím neţ čistě lidská naděje. Nést lásku do bezcitnosti a přijímat trpícího s laskavostí, i kdyţ jej ostatní odepsali a on sám se nedokáţe přijmout. (Doležel, 2004, s. 6) S výše popsanými prvky organizační filozofie se pracovníci charit identifikují na různém stupni. Úplným odmítnutím těchto prvků se pracovník vyloučí ze spoluúčasti na charitním poslání církve. (Doležel, 2004, s. 6)
4.1 Pastorační pracovníci v Charitě Pastoračními pracovníky v prostředí Charity jsou její prezidenti, k nim jsou v diecézích biskupy ustanovováni kněţí nebo jáhnové, ale zejména laici – pastorační asistenti a asistentky. V České republice jsou zřizovateli Charity místní církve, které ustanovují pastorační pracovníky k pastorační práci v Charitě. (M. Opatrný, 2010, s. 116) Pastorační asistent Charit v Olomoucké arcidiecézi je ve sluţebním poměru k Arcibiskupství Olomouckému a má částečný pracovní úvazek v Charitě, kde je součástí pracovního týmu ředitele místní Charity. Metodicky podléhá diecéznímu prezidentovi Charity. K jeho hlavním úkolům patří péče o duchovní rozměr příslušné Charity, spolupráce s farnostmi a práce s dobrovolníky Charity. Pastorační pracovníci mají podporovat vedoucí pracovníky ve směru řídit Charitu tak, aby docházelo k podpoře lidí a jejich hodnot a svědectví o Bohu. (ACO 2011/08) Kaţdá farnost má povinnost nejen zajistit bohosluţby a katecheze, ale i péči o potřebné. Kaţdá farnost potřebuje dobrovolníky, kteří mají přehled o nemocných a starých lidech, navštěvují je jménem místního společenství církve. Kde je potřeba profesionální pomoci, upozorní pracovníky Charity. Pastorační asistent Charity se jednou měsíčně setkává se zástupci dobrovolníků ze všech farností, aby se především vzájemně povzbudili a vyměnili si zkušenosti. Pastorační asistent je také většinou 33
koordinátorem Tříkrálové sbírky a má na starosti péči o koledníky, které je třeba nejen získat pro sbírku, ale taky je připravit, projevovat jim vděčnost a vychovávat z nich celoţivotní spolupracovníky charitního díla. (ACO 2011/08) Jiří Strogan ve své diplomové práci na téma Sluţba pastoračního asistenta v Oblastní charitě realizoval dotazníkové šetření mezi charitními zaměstnanci, kteří pracují na území Arcidiecézní charity Olomouc. Z činností vykonávaných pastoračním asistentem byla nejvýše hodnocena pomoc při duchovní péči o zaměstnance a uţivatele a odpovídá na jejich duchovní potřeby. Druhým úkolem je pomáhat zaměstnancům při přibliţování duchovních principů a další práce pastoračního asistenta je spolupráce s farnostmi děkanátu. (Strogan, 2012, s. 52-55) Nejvíce preferovaná pastorační sluţba je rozhovor s pracovníky, dobrovolníky a uţivateli Charity, organizování duchovních programům pro uţivatele i zaměstnance, přímluvná modlitba, přinášení svatého přijímáním uţivatelům a vedení společných modliteb za zaměstnance i uţivatele Charity. (Strogan, 2012, s. 56-59) Vzhledem k nastíněnému obsahu a rozsahu pracovní náplně pastoračního asistenta se budu v následující kapitole zabývat jeho kompetenčním profilem.
4.2 Kompetenční profil pastoračního asistenta Kompetenční profil pastoračního asistenta se bude lišit v závislosti na tom, jak je definována pastorační práce, kde je obsahové a praktické těţiště této práce a jaké je osobní charisma a vlastní vzdělání pastoračního asistenta. (Krišťan in Martinek a kol., 2010, s. 74-75) Pastorační asistent ustanovený k pastorační práci v Charitě by se měl orientovat zejména v teologických základech charitativní práce, společenském a sociálně politickém kontextu práce Charity, napětím mezi pojetím pomoci v systému sociálních sluţeb a z hlediska křesťanské diakonie, způsobu fungování Charity jako organizace a v základech sociální práce. (M. Opatrný, 2010, s. 116) Pastorační asistenti potřebují odbornou teologickou kompetenci, pak mohou vystupovat v rolích profesionálů víry, biblických expertů, zvěstovatelů víry, zprostředkovatelů spásy. Pastorační asistenti potřebují především osobní kompetenci, musí být stabilní osobnosti schopné vstupovat s ostatními lidmi do vztahů, tyto vztahy rozvíjet. Plní role je přednostně v doprovázení, spoluúčasti na ţivotě bliţních a přátel. 34
Pastorační asistenti potřebují duchovní kompetence. Jejich nejdůleţitější role je mystagogická role uvádění hledajících do zkušenosti s Boţími tajemstvími. Pokud je role pastoračních asistentů také v poradenství a řešení krizí pak potřebují také dodatečnou psychoterapeutickou kompetenci. Pastorační asistenti potřebují také sociální a sociálně-politickou kompetenci, pokud role pomocník v nouzi, intervent, kritik společenských nerovností. (Krišťan in Martinek a kol., 2010, s. 74-75) Na základě vlastního vzdělání, osobního charismatu, potřeby konkrétní angaţovanosti a moţnosti konkrétní pracovní pozice by si kaţdý pastorační asistent měl vytvořit vlastní pastorační koncept, aby jeho pastorační působení nebylo spíše nahodilé, aby si stanovili obsahové a praktické těţiště své práce.
4.3 Úkoly pastorační práce Pastorační práce musí být příspěvkem pro práci a poslání Charity, které vycházejí z hodnot lidského ţivota a lidské důstojnosti. Pastorační práce musí být podporou těchto hodnot u pracovníků organizace, protoţe mají svůj původ v Bohu a vedou k lidskosti. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 68)
4.3.1 Podpora hodnot Pro lidi, kteří se věnují sociální práci je zpravidla první hodnotou druhý člověk a jeho ţivot – zejména ţivot v osamění a poznamenaný utrpením. Tuto hodnotu lidství je třeba u zaměstnanců Charity přivádět k jejímu boţskému základu. Milovat druhého lidskou blíţeneckou láskou je moţné jedině proto, ţe nám láska byla darována Bohem, ţe jsme milováni Bohem. Pracovníky Charity je potřeba podporovat v tom, aby zůstali věrni lidskému ţivotu jako nejvyšší hodnotě a snaţili se ji hlouběji poznávat a rozvíjet. Pastorační práce s pracovníky Charity by měla napomáhat k tomu, aby pracovníci nacházeli díky své křesťanské víře ve své práci vţdy řešení plně lidská. (M. Opatrný, Universum 1/XIX, 2009, s. 33) Pastorační práce podporuje člověka, aby zůstal věrný hodnotám, které ve svém ţivotě poznal jako dobré a aby se snaţil tyto hodnoty celoţivotně hledat. Důraz je nutno klást také na lidskost víry, která ovlivňuje samotný výkon sociální práce. Zaměstnanci charity musí duchovní stránku své osobnosti poznat a pracovat s ní. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 71) 35
Pastorační práce se musí zabývat zájmem o hodnoty a názory pracovníků, protoţe pouze pokud se můţe pracovník k cílům a hodnotám organizace vyjadřovat, můţe je postupně přijmout za vlastní. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 71)
4.3.2 Víra vedoucí k lidskosti Pastorační pracovníci se nemohou povaţovat za arbitry pravdy, kteří budou posuzovat víru a morálku druhých a tak se chovat povýšenecky a přezíravě, aţ nespravedlivě. Lidskost víry se týká také pracovníků Charity, kteří se povaţují za křesťany, coţ musí ovlivňovat nejen jejich práci s klienty, ale také spolupráci s kolegy. Pastorační práce má napomáhat k nacházení plně lidských řešení ve své práci. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 68) Benedikt XVI to vyjádřil v Deus caritas est: „Křesťan ví, kdy je vhodná doba o Bohu mluvit a kdy je zase správné o Něm mlčet a nechat promlouvat pouze lásku. Křesťan ví, že Bůh je láska a že se zpřítomňuje právě v okamžicích, v nichž se nekoná nic jiného než láska. Úkolem charitativní organizací církve je, aby toto vědomí ve svých vlastních členech posilovaly, a to takovým způsobem, aby se svým jednáním i svým slovem, mlčením i příkladem stávali věrohodnými Kristovými svědky.“ (DCE, 2006, čl.31c)
4.3.3 Vzdělávání a pastorační aktivity K pastoraci patří vzdělávání pracovníků o základech charitní praxe, křesťanských kořenech a principech charitní praxe. Zásady, které jsou zásadním měřítkem hodnocení charitních sluţeb: důstojnost lidské osoby, společné dobro, solidarita, subsidiarita a kvalita. Hodnoty, které naplňuje charitní práce: pravda, svoboda, spravedlnost a láska. Pracovat s těmito tématy musí společně věřící
a praktikující pracovníci se
spolupracovníky z nekřesťanského prostředí. (Kodex Charity ČR, s. 7-10) Bohosluţby, pouti, duchovní obnovy jsou také součástí pastorační práce, pokud jsou organizovány pro klienty, pracovníky a dobrovolníky vedou k vytváření bliţších vazeb mezi nimi. (Opatrný, Lehner a kol., 2010, s. 69)
36
4.4 Příklady dobré praxe pastorační práce v charitních organizacích V této kapitole popíši několik příkladů dobré praxe práce pastoračních asistentů, tak jak jsem se s nimi setkala při své praxi a ze zkušeností ostatních pastoračních asistentů.
4.4.1 Pastorace při uzavírání smlouvy s klientem V terénních charitních sluţbách – například v Charitní pečovatelské sluţbě a Osobní asistenci dochází před uzavřením smlouvy s klientem k návštěvě sociálního pracovníka v klientově přirozeném sociálním prostředí. Při této návštěvě se provádí sociální šetření – sociální pracovník zjišťuje podmínky v klientově domácnosti, sjednává s ním konkrétní podmínky sluţby a definují si cíle spolupráce. Je moţné, aby sociální šetření se sociálním pracovníkem absolvoval také pastorační asistent. Je zde sociálním pracovníkem představen a jsou nabídnuty návštěvy pastoračního asistenta. Nepředpokládám, ţe jiţ při této první návštěvě klienta by byly identifikovány duchovní potřeby klienta, k tomu je potřeba navázat osobní vztah, ale je moţné domluvit návštěvy pastoračního asistenta, případně nabídnout účast na akcích pro klienty.
4.4.2 Pravidelné návštěvy pastoračního asistenta v terénních službách Při realizaci pravidelných návštěv u klientů v jejich domácím prostředí je vhodné mít vyhrazený pravidelný čas, který pastorační asistent věnuje návštěvám u klientů terénních sluţeb. Frekvence, délka návštěv by měla být dohodou mezi pastoračním asistentem a klientem, obsah těchto návštěv se měl odvíjet od přání klienta. Z vlastní praxe jsme se klientů Osobní asistence společně s vedoucí sluţby snaţily klientům, u kterých jsme identifikovaly duchovní potřeby související s jejich vírou zajistit pravidelné sluţby osobní asistentky, která by byla schopna jim s naplňováním duchovních potřeb pomoct v kaţdodenní sluţbě. Také nabízíme klientům pravidelné návštěvy kněze, případně jáhna či akolyty, který přináší eucharistii. Pastorační asistent by se neměl omezovat na návštěvy pouze u klientů, kteří se k víře hlásí. 37
4.4.3 Akce pro klienty terénních služeb Několikrát ročně nabízíme našim klientům, které charitní zaměstnanci navštěvují v jejich domovech společné výjezdové akce. Jde o pravidelné poutě klientů a zaměstnanců na poutní místa. Nabízíme klientům program v rámci kterého je i společné slavení mše svaté, ale klienti, kteří jsou doprovázeni svoji asistentkou si mohou vybrat, které části společného programu se chtějí zúčastnit. Několikrát ročně, pokud mají-li klienti zájem, je moţné jim zprostředkovat dovoz do kostela ke společnému slavení mše.
4.4.4 Pravidelné návštěvy v ambulantních nebo pobytových službách Při práci s klienty v ambulantních sluţbách se mi také osvědčila pravidelnost návštěv. V programu těchto sluţeb můţe mít pastorační asistent vyhrazený pravidelný čas na skupinovou aktivitu s klienty, ať uţ jde o povídání si se skupinou klientů, čtení knih, tématicky zaměřený program. Při těchto pravidelných návštěvách vzniká mezi klienty a pastoračním asistentem vztah a na společné aktivity zpravidla navazují individuální rozhovory s klienty. Podle charakteru sluţby, moţností a zájmu klientů je moţné také pro klienty ambulantních sluţeb organizovat výlety na poutní místa.
4.4.5 Přijímání nových charitních zaměstnanců Pastorační asistent má být účasten všech výběrových řízení, která v Charitě probíhají. Jiţ při výběrovém řízení seznamuje zájemce o práci s Charitou jako církevní organizací a zjišťuje, jsou-li zájemci o práci ztotoţněni s hodnotami a principy charitní praxe. V rámci zaškolování nového pracovníka v organizaci, by měl mít pastorační asistent s novým zaměstnancem minimálně jeden pohovor, ve kterém je zaměstnanci představen Kodex Charity Česká republika, jsou s ním podrobně probrány hodnoty a zásady charitní sluţby. Všichni noví charitní zaměstnanci absolvují do jednoho roku své činnosti v organizaci Adaptační kurz pro nové zaměstnance, který organizuje Arcidiecézní charita Olomouc.
38
4.4.6 Akce pro zaměstnance Všichni zaměstnanci Charity se mnohou zúčastnit akcí, které jsou pastoračním asistentem pořádány. Můţe jít o pravidelné modlitební skupinky, modlitby novén, duchovních hodiny s knězem, společné čtení z Bible a různé akce, které charita pořádá společně s farností – duchovní obnovy, adorace, kříţové cesty, adventní setkání, mše svaté obětované za klienty a zaměstnance Charity. V některých Charitách se zaměstnanci setkávají dvakrát ročně na výjezdních setkáních ve Stanovnici. Na programu můţe mimo klasických vzdělávacích seminářů být také mše svatá, program připravený knězem, nebo pastoračním asistentem, individuální pohovory s knězem. Mimo tyto organizované akce se snaţím být charitním pracovníkům i dobrovolníkům k dispozici k rozhovorům, které se týkají jejich pracovních či osobních problémů, otázek jejich cesty k Bohu, problémů jejich klientů
39
5
SHODY PRACOVNÍ NÁPLNĚ S CÍLY SOCIÁLNÍ PRÁCE V této kapitole podrobím dokument Pracovní náplň pastoračního asistenta (dále
v textu PA) v Charitě, vydaný prezidentem a ředitelem Arcidiecézní charity Olomouc (déle v textu ACHO) dne 16. 3. 2011 srovnání s cílem sociální práce. Přestoţe tento dokument byl vydán na zkušební dobu jednoho roku, nebyl zatím podroben revizi a aktualizován. Dokument Pracovní náplň PA v Charitě se skládá ze tří částí: Základní pravidla, Pastorační sluţba v rámci Charity a Další pracovní náplň. Pro vlastní definici cílů sociální práce jsem vycházela z konceptu sociálního fungování a z paradigmat sociální práce. V kapitole 1.6 jsem si stanovila hlavní cíl sociální práce, kterým je podpora klienta v jeho samostatném sociálním fungování. Dílčí cíle, jejichţ naplnění směřuje k hlavnímu cíli, jsou tyto: 1. zabezpečit klientovi psychosociální pohodu 2. podpořit sociálního fungování klienta a zajistit pomoc při překonávání potíţí sociálního fungování klienta 3. vést klienta ke zmocňování = získat vlivu nad svým vlastním ţivotem a zvládnout svoji ţivotní situaci 4. měnit sociální a společenské podmínky tak, aby chránily klienty před potíţemi v sociálním fungování 5. poskytovat klientovi sociální poradenství – informovat jej o moţnosti vyuţití zdrojů, zpřístupňovat a přibliţovat mu tyto zdroje, zkvalitňovat dostupnost a zlepšovat systém nabízených sociálních sluţeb Při zjišťování schody pracovní náplně budu jednotlivé body pracovní náplně posuzovat optikou dílčích cílů sociální práce, které jsem si sama stanovila. Za dostatečnou budu povaţovat shodu alespoň v jednom z pěti dílčích cílů.
5.1 Základní pravidla pracovní náplně Základních pravidel je celkem sedm (viz příloha č. 1), protoţe některá z nich na sebe vzájemně navazují, provedu jejich seskupení do pěti bodů. A)
1. Je přímo podřízen řediteli Charity. 2. Dbá pokynů a nařízení ředitele Charity, dodržování pracovní doby a pracovní náplně.
B)
3. Spolupracuje se všemi vedoucími a pracovníky Charity 40
C)
4. Jeho úkolem je pastorační činnost v rámci charity. 5. Vytváří vizi budoucí činnosti svého úseku a promítá ji do konkrétních dílčích opatření a cílů. Vychází přitom původu, poslání a cílů Charity.
D)
6. Je vázán profesionální mlčenlivostí.
E)
7. Zúčastňuje se vzdělávání v příbuzných oborech (kurzy komunikace, psychiatrie, psychologického minima)
Z hlediska cíle sociální práce, kterým je sociální fungování v souladu s dílčími cíly můţe přímo ovlivnit sociální fungování klientů pouze bod C, který je vykonávání pastorační činnosti a vize jeho budoucí rozvoje při respektování poslání a cílů. PA díky správné volbě směru pastorační činnosti, můţe být ovlivněno také sociální fungování klienta. Nepřímo mohou ovlivnit sociální fungování body B spolupráce s vedoucími a pracovníky a bod D dodrţování profesionální mlčenlivosti. Spolupráce zaměstnanců a vedoucích pracovníků s PA, můţe vést ke zlepšení jejich schopností práce s klientem, obzvlášť těch dovedností, které se týkají identifikací a naplňováním duchovních potřeb zaměstnanců. Pokud je PA zavázán k profesionální mlčenlivosti, zvyšuje tento fakt při jednání s klientem, klientovu psychosociální pohodu – dodrţování mlčenlivosti zvyšuje důvěru klienta při spolupráci. Mlčenlivost je v sociální práci vyţadována nejen u pracovníků v přímé péči, sociálních pracovníkům, vedoucích a pastoračních asistentů, ale jsou k ní vázáni také dobrovolníci a stáţisté.
5.2 Pastorační služba v rámci Charity Pracovní náplň PA v oblasti nazvané Pastorační sluţba v rámci Charity je nejobsáhlejší a obsahuje 14 bodů (viz příloha číslo 1), protoţe některé z bodů na sebe vzájemně navazují, nebo mají stejný cíl, provedu opět sdruţení jednotlivých bodů do skupin. Jako první kritérium se nabízí kritérium zaměření pastorační péče. Rozdělila jsem tedy úkoly pracovní náplně na přímou duchovní sluţbu pro klienty (skupina A), duchovní péči o zaměstnance (skupina B) a úkoly, které souvisí s fungováním organizace, které bych mohla nazvat také organizační úkoly (skupina C). Při tomto rozdělení jsem se rozhodla úkol číslo 2 z pracovní náplně PA rozdělit, protoţe kaţdá z jeho částí spadala do jiné skupiny úkolů.
41
Protoţe skupin B týkající se duchovní péče o zaměstnance byla nejpočetnější, provedla jsem její rozdělení na podskupiny, V první skupině B1 jsou úkoly PA související s identifikací zaměstnanců s filozofií organizace, s charitními principy. Pro zjednodušení se dá říci, ţe se jedná o činnosti PA, na kterých by měla být účast všech zaměstnanců povinná. Do skupiny B2 jsem zařadila úkoly PA, které souvisí s rozvíjením zaměstnanců v otázce smyslu pro duchovní hodnoty, růstů jejich víry a citlivosti k naplňování duchovních potřeb klienta. V skupině B3 jsou, které se týkají péče o vztahy a potřeby zaměstnanců. Také při tomto dělení pracovních úkolů opět došlo k rozdělení úkolu 3 a 4, protoţe kaţdá z jejich částí, patří, dle mého názoru, do jiné skupiny. Nyní uvedu pouze ty skupiny pracovních úkolů, u kterých předpokládám shodu s cíly sociální práce. Jde o skupiny úkolů A, B1 a B2.
5.2.1 Přímá duchovní služba pro klienty V této skupině, kterou jsem si označila A, byl ze skupiny Pastorační sluţba v rámci Charity zařazen tento úkol PA: 13) Nabízí a zprostředkovává duchovní službu pro uživatele služeb Charity: návštěvy a rozhovory, zprostředkování kontaktu na kněze, zprostředkování přijetí svátostí, zvláště v pobytových zařízeních, nabídka poutí atp. Domnívám se, ţe přímé poskytování duchovni sluţby klientům je v souladu s cíly sociální práce. Jde naplňování duchovních potřeb klientů, které vede k zajištění psychosociální pohody klienta a současně mu můţe pomoc při zvládání klientovy ţivotní situace. V tomto bodu pracovní náplně bych chtěla zdůraznit potřebu naplňování duchovních potřeb, které bývají nazývány také existencionální potřeby, u klientů, kteří jsou hledající, jinak věřící, nebo nevěřící. Také oni potřebují pomoc s naplňováním jejich existencionálních potřeb – ať uţ jde o potřebu odpuštění, potřebu smíření se s rodinou, smíření se s utrpením, hledání smyslu ţivota apod.
5.2.2 Duchovní péče o zaměstnance Tato nejpočetnější skupina bodů pracovní náplně (označena B) byla rozdělena do dalších tří podskupin. Zde bylo pro mě nejtěţší rozhodnout, zda cíle, ke kterým ukazují úkoly, jsou ve shodě s cílem sociální práce, který je vnímán jako podporu sociálního fungování klienta. Domnívám se, ţe pokud je cílem pracovní činnosti rozvoj schopností 42
zaměstnance, schopnost identifikovat, rozumět a naplňovat duchovní potřeby klienta a pokud můţe dojít u zaměstnance zvýšení kvality vykonávání práce s klientem, pak je snadněji dosaţeno sociální fungování klienta. Proto všechny činnosti z pracovní náplně PA, které vedou k identifikaci zaměstnanců s charitními principy, k růstu víry zaměstnanců, nebo k rozvoji smyslu pro duchovní hodnoty zařazuji do skupiny činností, u kterých dochází ke shodě s cílem sociální práce.
5.2.2.1
Identifikace zaměstnanců s filozofií organizace
Do této skupiny B1 jsem zařadila body pracovní náplně, které vodou k identifikaci zaměstnanců s filozofií organizace, přibliţují zaměstnancům cíle, hodnoty, principy a zásady charitní organizace. Odváţím se říci, ţe vzhledem k důleţitosti těchto principů pro pochopení podstaty charitní práce, by se měli aktivit, jejichţ organizování vychází z těchto bodů povinně zúčastnit všichni zaměstnanci Charity. Jede o tyto body pracovní náplně: 2) Zúčastňuje se pravidelných porad vedení Charity a dalších setkání středisek i všech charitních pracovníků, má při nich modlitbu a duchovní slovo. 3) Poukazuje na význam charitního díla. 10) Dbá, aby etické a morální principy se uplatňovaly v každodenní praxi Charity; formuje hodnotovou orientaci pracovníků Charity. 11) Seznamuje s Kodexem Charity ČR všechny charitní pracovníky a pomáhá s jeho uváděním do praxe.
5.2.2.2
Rozvoj víry a rozvíjení smyslu pro duchovní hodnoty zaměstnanců
Do skupiny B2 jsem zařadila aktivity, které PA pro zaměstnance Charity organizuje, připravuje, zajišťuje a zprostředkovává. Jedná se o činnosti, které směřují k rozvoji víry, poznávání duchovních hodnot a duchovnímu růstu zaměstnanců. Pokud mají tyto aktivity přinášet jejich účastníkům uţitek, je potřeba, aby účast zaměstnanců byla dobrovolná. V rámci těchto aktivit také nejčastěji dochází k tomu, ţe zaměstnanci hledají odpovědi na otázky, které se týkají problémů souvisejících s prací s klientem. 1) Navrhuje a zajišťuje pastorační službu v Charitě (např. biblické hodiny, modlitby za zaměstnance i uživatele služeb; živý růženec zaměstnanců a dobrovolníků, rozhovory s pracovníky Charity atp.). 43
4) Pečuje o duchovní oblast svěřených osob (možnost setkání). 5) Zajišťuje duchovní přednášky (např. zaměřené na sebepoznání, komunikaci s druhými, přístup k nemocným a starým lidem, na otázky života a smrti). 6) Připravuje různé pobožnosti a společenství modlitby v průběhu církevního roku s připomínkou patronů a svatých. 7) Informuje a zprostředkovává účast na duchovních cvičeních, obnovách a poutích pro pracovníky a dobrovolníky Charity.
5.3 Další náplň činnosti Úkoly pastoračního asistenta obsaţené v této části pracovní náplně se neshodují s cílem sociální práce, jde zde o spolupráci Charity s církvemi. V souvislosti se sociálním fungováním klienta ve vztahu k místní církvi je úkolem PA zajistit klientovi kontakt na kněze (zajištění návštěvy kněze) a zprostředkování přijetí svátostí, zprostředkování návštěvy dobrovolníkem z řad farníků, případně pokud to zdravotní stav klienta dovolí organizace dovozu či doprovodu na mši svatou – tyto činnosti jsou uvedeny v kapitole 5.2.1 jako přímá duchovní sluţba pro klienty.
44
6
ROZDÍLY PRACOVNÍ NÁPLNĚ S CÍLY SOCIÁLNÍ PRÁCE V předchozí kapitole jsem se zaměřila na analýzu pracovní náplně a hledaní shod
s výše stanoveným cílem sociální práce. V této kapitole uvedu body pracovní náplně PA, u kterých jsem shodu s cíli pastorační práce nezaznamenala. Tyto body jsem nalezla v kaţdé skupině činností pracovní náplně. Jedná se o úkoly z pracovní náplně, které nesouvisí přímo s klientem. Jde o úkoly, které se týkají organizačních pokynů pro pastorační asistenty, spolupráce s farními společenstvími na území děkanátu, ve kterých Charita působí. Po delší úvaze jsem zde zařadila úkoly pracovní náplně, které se týkají zaměstnanců – jde o péči o vztahy a potřeby zaměstnanců.
6.1 Základní pravidla Ze základních pravidel nesplňují shodu se základním cílem sociální práce tyto dva body pracovní náplně pastoračního asistenta: A) Je přímo podřízen řediteli Charity. Dbá pokynů a nařízení ředitele Charity, dodržování pracovní doby a pracovní náplně. E) Zúčastňuje se vzdělávání v příbuzných oborech (kurzy komunikace, psychiatrie, psychologického minima) V bodě A) není vliv na sociální fungování klienta, řeší se zde organizační záleţitosti podřízenosti PA, které nesouvisí s cílem sociální práce. V bodě E) se řeší další doporučené vzdělání pro vzdělávání PA.
6.2 Pastorační služba v rámci Charity V kapitole 5.2 jsem rozdělila činnosti PA v oblasti Pastorační sluţby v rámci Charity do několika skupin a podskupin. Činnosti, které se dle mého názoru neshodují s cíly sociální práce jsou ve skupině B3, která obsahuje úkoly týkající se péče o vztahy a potřeby zaměstnanců. Také úkoly skupiny C týkající se organizace Charity se přímo nedotýkají cílů sociální práce, jde o úkoly související spíše s fungováním organizace.
6.2.1 Péče o vztahy a potřeby zaměstnanců V této skupině B3 jsem vyčlenila tyto úkoly z Pastorační sluţby v rámci Charity:
45
3) Komunikuje s charitními pracovníky a zajímá se o jejich potřeby, povzbuzuje pracovníky v jejich činnosti, účastní se programů středisek. 4) Pečuje společenskou oblast svěřených osob (např. možnost setkání a rekreace pro pracovníky Charity ve Stanovnici). 12) Usiluje o harmonické vztahy mezi pracovníky Charity. Domnívám se, ţe v péči o vztahy a potřeby zaměstnanců by se mohla najít vzdálená souvislost s cíly sociální práce. Avšak z pohledu sociálního fungování klienta sociálních sluţeb, by zaměstnanci měli být profesionály a disharmonii ve vztazích na pracovišti by klient při poskytování sluţby neměl pocítit. Jsem si však vědoma, ţe tato oblast působení PA leţí blízko pomyslné hranice shody se sociální prací. Pokud má zaměstnanec hovořit s PA o svých potřebách je nejprve nutné, aby PA získal důvěru zaměstnance a uměl s ním navázat vztah. Vzhledem k charakteru práce v sociálních sluţbách je potřebné, aby byli opečovávaní také zaměstnanci. Aby PA s nimi hovořil o jejich naplňování potřeb a předcházel tak syndromu vyhoření u zaměstnanců.
6.2.2 Organizace charitní práce, spolupráce s dobrovolníky Do skupiny, kterou jsem označila C, jsem zařadila tyto úkoly pracovní náplně PA 2) Zúčastňuje se pravidelných porad vedení Charity a dalších setkání středisek i všech charitních pracovníků, kde podává potřebné informace a návrhy. 8) Zúčastňuje se pohovorů s uchazeči o zaměstnání v Charitě. 9) Informuje pracovníky Charity o farních akcích. 14) Animuje a organizuje služby dobrovolníků, kteří v pobytových zařízeních vedou společné modlitby uživatelů služeb. V této skupině jsou úkoly pro pastoračního asistenta, které se týkají organizačních záleţitostí, jako je aktivní účast na poradách vedení i středisek, přijímání nových zaměstnanců a také organizace činnosti dobrovolníků. Tyto činnosti zajišťují chod organizace, nepodílí se však na zajištění sociálního fungování klienta.
5.3 Další náplň činnosti V tomto oddílu pracovní náplně PA jsou úkoly, které se týkají zásad spolupráce a hlavních úkolů, které má PA při spolupráci s farními společenstvími na území
46
děkanátu a s ostatními křesťanskými církvemi. Poslední bod pracovní náplně se týká účasti PA na pravidelných setkáváních s prezidentem ACHO. 1. Spolupracuje s farnostmi, kněžími, jáhny a katechety. Setkává se s kněžími v děkanátu. 2. Zajišťuje spolupráci a sepětí jednotlivých středisek Charity s farnostmi, ve kterých Charita působí. 3. Komunikuje a spolupracuje s pastoračními radami farností na území Charity, seznamuje s charitním dílem ve farnostech. 4. Je otevřen spolupráci s křesťanskými církvemi a organizacemi působícími na území Charity. 5. Účastní se na pravidelných setkáních pastoračních asistentů olomoucké arcidiecéze. Tyto úkoly pastoračního asistenta se neshodují s cílem sociální práce, jde zde o zajištění spolupráce Charity s místními církvemi.
47
ZÁVĚR Úkolem mé absolventské práce bylo posouzení pracovní náplně pastoračního asistenta v Olomoucké arcidiecézi, která byla vydána Arcidiecézní charitou Olomouc optikou cílů sociální práce. Obě pomáhající profese sociální i pastorační práce si kladou za cíl pomoc člověku v obtíţné ţivotní situaci. Cílem sociální práce je pomoc člověku v jeho ţivotní situaci se zlepšením čí obnovou sociálního fungování, cílem pastorační práce je zlepšovat vztah člověka k Bohu a snaha o spasení člověka. Sociální i pastorační práce člověka podporují v důstojném zvládnutí jeho ţivotní situace. Sociální práce můţe fungovat bez pastorační práce, ale teprve při spolupráci a společném působení obou těchto disciplín můţe dojít k naplnění všech potřeb klientů. Při dobře organizované kooperaci jsou schopny tyto disciplíny vzájemně pomáhat naplňovat své cíle a obohacovat se. Klíčovým prvkem spojující sociální práci a práci pastorační je právě vztah mezi pomáhajícím a pomoc přijímajícím. Pastorační práce přijímá klienta s jeho právem na nedokonalost a slabost (Bůh člověka miluje a přijímá i s jeho nedokonalostí a slabostí). Sociální práce si toto přijetí nemůţe dovolit v tak velké míře jako práce pastorační. U sociální práce je nutná mobilizace vlastních sil klienta. Role sociálního pracovníka je pomáhat klientům zlepšovat nebo obnovovat jejich sociální fungování. Úkolem pastoračního asistenta je, aby pracovníkům v charitních sociálních sluţbách pomáhal odstraňovat překáţky a bariéry ve vztahu ke specifickému profilu charitní sociální práce. Práce pastoračního asistenta s klienty sociálních sluţeb je zpravidla zaměřena na hledání, identifikaci a naplňování duchovních potřeb klientů hledání smyslu ţivota, hledání smyslu utrpení, potřeba odpuštění Pastorační asistent při práci s klienty pomáhá odstraňovat bariéry, které brání naplňování klientových duchovních potřeb a podporuje tím jeho sociální fungování. Pastorace má přispět k tomu, aby klient i pracovník podle svého přesvědčení vědomě a svobodně jednal a své jednání směřoval k dobru. Z paradigmat
sociální
práce
pracuje
pastorační
asistent
zpravidla
dle
terapeutického paradigmatu. V jeho práci je důraz na vztah se zaměstnanci i klienty a nezbytná je také vysokou úroveň komunikačních dovedností. Kompetenční profil pastoračního asistenta se bude lišit v závislosti na tom, jak je definována pastorační práce, kde je obsahové a praktické těţiště této práce a jaké je osobní charisma a vlastní vzdělání pastoračního asistenta. Pastorační asistent, který 48
vykonává svoji sluţbu v Charitě, se musí orientovat v teologických základech charitativní práce, společenském a sociálně politickém kontextu práce Charity, způsobu fungování Charity jako organizace a v základech sociální práce. Pracovní náplň PA v Charitě se skládá ze tří částí: Základní pravidla, Pastorační sluţba v rámci Charity a Další pracovní náplň. Pro vlastní definici cílů sociální práce jsem vycházela z konceptu sociálního fungování a z paradigmat sociální práce. V části Základní pravidla jsem shodu s cíly sociální práce zaznamenala ve spolupráci s vedoucími a pracovníky Charity, zacílení na pastorační činnost a její rozvoj v souladu s posláním a cíly a v zavázání mlčenlivostí. Rozdíly jsem konstatovala u stanovení podřízenosti řediteli Charity a doporučení oblastí vzdělávání. V rámci části Pastorační sluţba v rámci Charity jsem rozdělila pracovní náplň do skupin a podskupin. Shodu jsem zjistila u skupiny zabývající se duchovní sluţbou pro uţivatele Charity. U činností ve kterých se pastorační asistent věnuje duchovní péči o zaměstnance Charity, jsem konstatovala shodu u činností zabývajících se identifikací zaměstnanců s filozofií organizace a rozvojem víry a rozvíjením smyslu pro duchovní hodnoty zaměstnanců. Rozdíly jsem vyhodnotila u činností zabývajícími se péčí o vztahy a potřeby zaměstnanců. V oddílu Další náplň činnosti jsem zaznamenala rozdíly, protoţe se věnují specifiku charitní práce, kterou je spolupráce s farnostmi na území děkanátu ve kterém Charita působí. Z provedeného rozboru pracovní náplně pastoračního asistenta vyplývá, ţe se pastorace setkává s cíly sociální práce všude tam, kde je cílem pracovní činnosti pastoračního asistenta duchovní sluţba poskytovaná klientovi, nebo rozvoj schopností zaměstnance identifikovat, rozumět a naplňovat duchovní potřeby klienta. Pokud můţe dojít u zaměstnance zvýšení kvality vykonávání práce s klientem, pak je snadněji dosaţeno sociální fungování klienta. Proto všechny činnosti z pracovní náplně PA, které vedou k identifikaci zaměstnanců s charitními principy, k růstu víry zaměstnanců, nebo k rozvoji smyslu pro duchovní hodnoty zařazuji do skupiny činností, u kterých dochází ke shodě s cílem sociální práce.
49
POUŽITÁ LITERATURA Benedikt XVI. : Encyklika Deus caritas est. 1.vyd. Praha: Paulínky, 2006. ISBN 8086949-03-6 Katechismus katolické církve. 1.vyd. Praha: Zvon, 1995. ISBN 80-7113-132-6 Kompendium sociální nauky církve. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. ISBN 978-80-7195-014-1 ACO 2011/08 Acta curie archiepiscopalis Olomucensis Ambros, Pavel. Fundamentální pastorální teologie. 1. vydání Olomouc: Jiří Burget, 2000. ISNB 80-902798-2-1 Česká biskupská konference Charitativní sluţba církve. Pastorační péče o Charitu. 1. vyd. Praha: ČBK, 2005 Havrdová, Zuzana. Kompetence v praxi sociální práce, 1.vyd. Praha: OSMIUM, 1999. ISBN 80 – 90208 1-8-5 Kodex Charity Česká republika, 1. vyd. Olomouc: Arcidiecézní charita Olomouc, 2009. Křišťan Alois: Praktická teologie, pastorace a sociální práce – mezioborové souvislosti str. 16 – 25 in Martínek, Michael a kol. Praktická teologie pro sociální pracovníky. 2.vyd. Praha: Jabok 2010. ISBN 978-80-904137-6-4 Křišťan Alois: Pastorační koncept str. 72 – 77 in Martínek, Michael a kol. Praktická teologie pro sociální pracovníky. 2.vyd. Praha: Jabok 2010. ISBN 978-80-904137-6-4 Křišťan Alois: Praktická teologie, pastorace a sociální práce str. 147 – 150 in Matoušek, Oldřich a kol. Encyklopedie sociální práce, 1.vyd. Praha: Portál 2013. ISBN 978-80262-0366-7 Lehner, Markus. Sociální práce a praktická teologie. str. 35 – 46 in Opatrný, Michal. Lehner, Markus. Teorie a praxe charitativní práce. 1.vyd. České Budějovice: Scientia 2010, ISBN 978 -80-7394-214-4 Křivohlavý Jaro. Pastorální péče. 1. vyd. Praha: Oliva s. r.o., 2000 IBSN 80-85942-42-9 Matoušek, Oldřich. Slovník sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál s. r.o, 2003. ISBN 807178-549-0
50
Matoušek, Oldřich a kol. Metody a řízení sociální práce. 2. vyd. Praha: Portál s. r.o, 2008. ISBN 80-7367-502-8 Martínek, Michael a kol. Praktická teologie pro sociální pracovníky. 2.vyd. Praha: Jabok 2010. ISBN 978-80-904137-6-4 Musil, Libor. Ráda bych Vám pomohla, ale…dilema práce s klienty v organizacích. 1.vyd. Brno: Marek Zeman 2004. ISBN 80-903070-1-9 Navrátil, Pavel. Úvod do teorií a metod sociální práce. 1. vyd. Brno: Národní centrum pro rodinu, 2000, ISBN neoznačeno Navrátil, Pavel. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek Zeman, 2001, ISBN neoznačeno Navrátil, Pavel. Sociální práce jako sociální konstrukce. Sociologický časopis XXXXIV 1998 (1/1998), str. 37-50 Navrátil, Pavel. Sociální fungování a ţivotní situace. str. 226 – 231 in Matoušek, Oldřich a kol. Encyklopedie sociální práce, 1.vyd. Praha: Portál 2013. ISBN 978-80262-0366-7 Navrátil, Pavel. Terapeutický a poradenský přístup. str. 102 -103 in Matoušek, Oldřich a kol. Encyklopedie sociální práce, 1.vyd. Praha: Portál 2013. ISBN 978-80-262-0366-7 Navrátil, Pavel. Musil, Libor. Sociální práce s příslušníky menšinových skupin in Sborník prací fakulty sociálních studií Brno: Sociální studia, 2000, č. 5 str. 127-163 Lechner, Martin. Theologie in der Sozialen Arbeit: Begrundung und Konzeption einer Theologie an Fachhochschulen fur Soziale Arbeit. Munchen:Don Bosco, 2000 ISBN 37698-1213-1 Opatrný, Aleš. Pastorační péče v méně obvyklých situacích. Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství praţském, 2005. ISBN neuvedeno. Opatrný, Aleš. Pastorační péče v sociální práci. Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství praţském, 2000. ISBN neuvedeno. Opatrný Aleš. Pastorace v postmoderní společnosti. 1.vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. ISBN Opatrný, Michal. Charita jako místo evangelizace. 1. vyd. České Budějovice: Scientia 2010, ISBN 978 -80-7394-250-2 51
Opatrný, Michal: Pastorace věřících i nevěřících v Charitě v Universum 1/2009, s. 32 – 33 Opatrný, Michal: Pastorační práce u křesťanských poskytovatelů sociálních sluţeb str. 61-72 in Opatrný, Michal. Lehner, Markus. Teorie a praxe charitativní práce. 1.vyd. České Budějovice: Scientia 2010, ISBN 978 -80-7394-214-4 Opatrný, Michal: Sluţba potřebným – diakonie jako konstitutivní prvek praxe církve. str. 62- 71 in Martínek, Michael a kol. Praktická teologie pro sociální pracovníky. 2.vyd. Praha: Jabok 2010. Opatrrný, Michal: Přehled metod pastorační práce. 1.vyd. České Budějovice: Scientia 2009, ISBN 978 -80-7394-214-4 Pospíšil, Ctirad Václav. Teologie sluţby. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 978-80-7192-748-1 Strogan, Jiří. Sluţba pastoračního asistenta v Oblastní charitě. Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého, 2012 Křišťan, Alois. Propojení praktické teologie a sociální práce v Sociální práce 4/2008, s. 48 -49 ELEKTRONICKÉ ZDROJE Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě GAUDIUM ET SPES [citace 1. 9. 2013] dostupné na http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vatii_const_19651207_gaudium-et-spes_cs.html Definice sociální práce – český překlad definice sociální práce schváleno Mezinárodní federací sociálních pracovníků ze dne 11. 3. 2005 [citace 15. 7. 2013] dostupné na http://socialnirevue.cz/item/definice-socialni-prace Základy sociální práce Definice sociální práce Malcom Payne 2006 [citace 15. 7. 2013] dostupné na http://granty.vsers.cz/dokument/zaklady%20socialni%20prace.pdf Doleţel Jakub: Profil charity a identita jejich spolupracovníků – příspěvek do diskuze o duchovním (etickém) kodexu charitních pracovníků v Olomouci 20. září 2004 [citace 1. 9. 2013] dostupné na http://www.acho.charita.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=921:kole gium-pro-pastorani-asistenty&catid=149:rada-pro-pastoraci&Itemid=169 52
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ACO – Acta curie archiepiscopalis Olomucensis ACHO – Arcidiecézní charita Olomouc ČBK – Česká biskupská konference DCE – Deus caritas est Kodex Charity ČR – Kodex Charity Česká republika KSN - Kompendium sociální nauky církve PA – pastorační asistent .
53
Příloha číslo 1 Pracovní náplň pastoračního asistenta v Charitě Základní pravidla A 1. Je přímo podřízen řediteli Charity. 2. Dbá pokynů a nařízení ředitele Charity, dodrţování pracovní doby a pracovní náplně.
B 3. Spolupracuje se všemi vedoucími a pracovníky Charity
C 4. Jeho úkolem je pastorační činnost v rámci charity. 5. Vytváří vizi budoucí činnosti svého úseku a promítá ji do konkrétních dílčích opatření a cílů. Vychází přitom původu, poslání a cílů Charity.
D 6. Je vázán profesionální mlčenlivostí
E 7. Zúčastňuje se vzdělávání v příbuzných oborech (kurzy komunikace, psychiatrie, psychologického minima)
Pracovní služba v rámci Charity B2 1. Navrhuje a zajišťuje pastorační sluţbu v Charitě (např. biblické hodiny, modlitby za zaměstnance i uţivatele sluţeb; ţivý růţenec zaměstnanců a dobrovolníků, rozhovory s pracovníky Charity atp.). B1 2. Zúčastňuje se pravidelných porad vedení Charity a dalších setkání středisek i všech charitních pracovníků, kde podává potřebné informace a návrhy. Má při nich modlitbu a duchovní slovo. B2, B3 3. Komunikuje s charitními pracovníky a zajímá se o jejich potřeby, povzbuzuje pracovníky v jejich činnosti, poukazuje na význam charitního díla, účastní se programů středisek.
B2, B3 4. Pečuje o duchovní i společenskou oblast svěřených osob (např. moţnost setkání a rekreace pro pracovníky Charity ve Stanovnici). B2 5. Zajišťuje duchovní přednášky (např. zaměřené na sebepoznání, komunikaci s druhými, přístup k nemocným a starým lidem, na otázky ţivota a smrti). B2 6. Připravuje různé poboţnosti a společenství modlitby v průběhu církevního roku s připomínkou patronů a svatých. B2 7. Informuje a zprostředkovává účast na duchovních cvičeních, obnovách a poutích pro pracovníky a dobrovolníky Charity. C 8. Zúčastňuje se pohovorů s uchazeči o zaměstnání v Charitě. C 9. Informuje pracovníky Charity o farních akcích. B3 10. Dbá, aby etické a morální principy se uplatňovaly v kaţdodenní praxi Charity; formuje hodnotovou orientaci pracovníků Charity. B1 11. Seznamuje s Kodexem Charity ČR všechny charitní pracovníky a pomáhá s jeho uváděním do praxe. B3 12. Usiluje o harmonické vztahy mezi pracovníky Charity. A 13. Nabízí a zprostředkovává duchovní sluţbu pro uţivatele sluţeb Charity: návštěvy a rozhovory, zprostředkování kontaktu na kněze, zprostředkování přijetí svátostí, zvláště v pobytových zařízeních, nabídka poutí atp. C 14. Animuje a organizuje sluţby dobrovolníků, kteří v pobytových zařízení vedou společné modlitby uţivatelů sluţeb.
Další náplň činnosti 1. Spolupracuje s farnostmi, kněţími, jáhny a katechety. Setkává se s kněţími v děkanátu. 2. Zajišťuje spolupráci a sepětí jednotlivých středisek Charity s farnostmi, ve kterých Charita působí. 3. Komunikuje a spolupracuje s pastoračními radami farností na území Charity, seznamuje s charitním dílem ve farnostech. 4. Je otevřen spolupráci s křesťanskými církvemi a organizacemi působícími na území Charity. 5. Účastní se na pravidelných setkáních pastoračních asistentů olomoucké arcidiecéze.
Pracovní náplň pastoračního asistenta Charity (vydáno na zkušební dobu jednoho roku) Základní pravidla Je přímo podřízen řediteli Charity. Dbá pokynů a nařízení ředitele Charity, dodrţování pracovní doby a pracovní náplně. Spolupracuje však se všemi vedoucími a pracovníky Charity. Vytváří vizi budoucí činnosti svého úseku a promítá ji do konkrétních dílčích opatření a cílů. Vychází přitom původu, poslání a cílů Charity. Je vázán profesionální mlčenlivostí. Zúčastňuje se vzdělávání v příbuzných oborech (kurzy komunikace, psychiatrie a psychologického minima atp.). Pastorační služba v rámci Charity Navrhuje a zajišťuje přípravu pastorační službu v Charitě (např. biblické hodiny, modlitby za zaměstnance i uživatele služeb; živý růženec zaměstnanců a dobrovolníků, rozhovory s pracovníky Charity atp.). Zúčastňuje se pravidelných porad vedení Charity a dalších setkání středisek i všech charitních pracovníků, kde podává potřebné informace a návrhy. Má při nich modlitbu a duchovní slovo. Komunikuje s charitními pracovníky a zajímá se o jejich potřeby, povzbuzuje pracovníky v jejich činnosti, ukazuje na význam charitního díla, účastní se programů středisek. Pečuje o duchovní i společenskou oblast svěřených osob (např. moţnost setkání a rekreace pro pracovníky Charity ve Stanovnici). Zajišťuje duchovní přednášky (např. zaměřené na sebepoznání, komunikaci s druhými, přístup k nemocným a starým lidem, na otázky ţivota a smrti). Připravuje různé pobožnosti a společenství modlitby v průběhu církevního roku s připomínkou patronů a svatých. Informuje a zprostředkovává účast na duchovních cvičeních, obnovách a poutích pro pracovníky a dobrovolníky Charity. Zúčastňuje se pohovorů s uchazeči o zaměstnání v Charitě. Informuje pracovníky Charity o farních akcích. Dbá, aby etické a morální principy se uplatňovaly v každodenní praxi Charity; formuje hodnotovou orientaci pracovníků Charity.
Seznamuje s Kodexem Charity ČR všechny charitní pracovníky a pomáhá s jeho uvádění do praxe. Usiluje o harmonické vztahy mezi pracovníky Charity. Nabízí a zprostředkovává duchovní službu pro uživatele služeb Charity: návštěvy a rozhovory, zprostředkování kontaktu na kněze, zprostředkování přijetí svátostí, zvláště v pobytových zařízeních, nabídka poutí atp. Animuje a organizuje sluţby dobrovolníků, kteří v pobytových zařízeních vedou společné modlitby uţivatelů sluţeb. Další náplň činnosti Spolupracuje s farnostmi, kněţími, jáhny a katechety. Setkává se s kněţími v děkanátu. Zajišťuje spolupráci a sepětí jednotlivých středisek Charity s farnostmi, ve kterých Charita působí. Komunikuje a spolupracuje s pastoračními radami farností na území Charity, seznamuje s charitním dílem ve farnostech. Zajišťuje přípravu a zakončení Postní almuţny ve všech farnostech, které jsou na území Charity. Je otevřen spolupráci s křesťanskými církvemi a organizacemi působícími na území Charity. Účastní se na pravidelných setkáních pastoračních asistentů olomoucké arcidiecéze. Úryvek z encykliky Benedikta XVI. „Deus caritas est“ čl. 31c: „Láska je nezištná a neuplatňuje se proto, aby sloužila k dosažení nějakých jiných cílů. To však neznamená, že charitativní působení by mělo, abychom tak řekli, ponechávat stranou Boha a Ježíše Krista. Ve hře je stále celý člověk. Tím nejhlubším kořenem utrpení bývá často právě nepřítomnost Boha. Ten, kdo uplatňuje lásku (caritas) ve jménu církve, se nebude nikdy snažit o to, aby druhým vnucoval víru církve. Takový člověk totiž ví, že láska ve své čistotě a nezištnosti je tím nejlepším svědectvím vydávaným Bohu, v něhož věříme a jenž nás pohnul k tomu, abychom milovali. Křesťan ví, kdy je vhodná doba o Bohu mluvit a kdy je zase správné o Něm mlčet a nechat promlouvat pouze lásku. Křesťan ví, že Bůh je láska (srov. 1 Jan 4, 8) a že se zpřítomňuje právě v okamžicích, v nichž se nekoná nic jiného než láska. … Úkolem charitativních organizací církve je, aby právě toto vědomí ve svých vlastních členech posilovaly, a to takovým způsobem, aby se svým jednáním i svým slovem, mlčením i příkladem stávali věrohodnými Kristovými svědky.“ V Olomouci 16. 3. 2011
Prezident Arcidiecézní charity Olomouc
Ředitel Arcidiecézní charity Olomouc
