Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra financí a ekonomie. Bankovní obchody. Diplomová práce. Bc. Petr Daráš

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie

Bankovní obchody Diplomová práce

Autor:

Bc. Petr Daráš Finance

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Natália Štefanková, Ph.D.

2016

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze, dne

Bc. Petr Daráš

Poděkování Zde bych rád poděkoval paní JUDr. Natálii Štefankové, Ph.D., vedoucí mé diplomové práce, za odborné rady a cenné připomínky, které mi poskytla při vypracování této práce.

Anotace Cílem práce je uceleně a v logických souvislostech podat k tématu bankovních obchodů komplexní informace. Diplomová práce je zaměřena především na problematiku platné právní úpravy, která je spojena s vybranými druhy bankovních obchodů a rovněž je uvedena jejich systematizace i specifické vlastnosti. Práce je rozdělena do několika částí tak, aby od všeobecného vývoje dospěla ke konkrétním otázkám. Klíčová slova: smlouva o úvěru, bankovní obchody, právní úprava, zákon

Annotation The aim is to comprehensively and in a logical context to bring the topic of banking transactions comprehensive information. The thesis is focused on problems of current legislation, which is associated with selected banking transactions and also indicating their systematization and specific characteristics. The work is divided into several parts, so that the general trend reached on specific issues. Keywords: loan, bank transactions, legislation, law

Obsah Úvod .......................................................................................................................................... 8 Zvolené metody zpracování ................................................................................................... 10 1.

2.

Právní postavení bank v České republice ..................................................................... 11 1.1.

Právní postavení bank do roku 1989 ......................................................................... 11

1.2.

Právní postavení bank po roce 1989 ......................................................................... 13

1.3.

Právní postavení České národní banky...................................................................... 16

1.4.

Právní postavení obchodních bank ............................................................................ 17

Bankovní regulace a dohled v České republice ............................................................ 19 2.1.

Bankovní regulace a dohled po roce 1989 ................................................................. 20

2.2.

Bankovní licence a podmínky jejího udělení ............................................................. 21

2.3.

Pravidla obezřetného podnikání................................................................................. 22

2.3.1. Kapitálová přiměřenost .............................................................................................. 22 2.3.2. Pravidla likvidity........................................................................................................ 23 2.3.3. Úvěrová angažovanost ............................................................................................... 24 2.4.

Opatření proti nelegálním praktikám ......................................................................... 24

2.5.

Pojištění vkladů.......................................................................................................... 26

2.5.1. Legislativa pojištění vkladů v ČR .............................................................................. 27 2.6. 3.

Věřitel poslední instance ............................................................................................ 27

Bankovní obchody ........................................................................................................... 29 3.1.

Charakteristika bankovních obchodů ......................................................................... 29

3.1.1. Dualismus .................................................................................................................. 29 3.1.2. Nemateriální charakter ............................................................................................... 29 3.1.3. Vzájemná propojenost a podmíněnost....................................................................... 30 3.2.

Bankovní obchody a jejich systematizace ................................................................. 31 5

3.2.1. Systematizace z hlediska bilance banky .................................................................... 31 3.2.2. Systematizace z hlediska segmentace klientů ........................................................... 32 3.2.3. Systematizace z hlediska účelu použití ..................................................................... 32 3.2.4. Systematizace podle právního režimu ....................................................................... 33 4.

Úvěrové obchody bank ................................................................................................... 35 4.1

Úvěrové obchody a jejich struktura ........................................................................... 35

4.2.

Právní úprava úvěrových obchodů............................................................................. 38

4.3.

Peněžní úvěry ............................................................................................................. 39

4.3.1. Kontokorentní úvěr .................................................................................................... 40 4.3.2. Spotřebitelský úvěr .................................................................................................... 40 4.3.3. Hypoteční úvěr ........................................................................................................... 44 4.3.4. Eskontní úvěr ............................................................................................................. 49 4.4.

Závazkové úvěry a záruky ......................................................................................... 50

4.4.1. Akceptační úvěr ......................................................................................................... 50 4.4.2. Avalový úvěr.............................................................................................................. 52 4.4.3. Bankovní záruka ........................................................................................................ 53 5.

6.

Depozitní obchody bank ................................................................................................. 55 5.1.

Depozití obchody a jejich úročení ............................................................................. 55

5.2.

Depozitní obchody bank a jejich struktura ................................................................ 56

5.3.

Vklady na běžných účtech ......................................................................................... 56

5.4.

Vklady na vkladních knížkách ................................................................................... 58

5.5.

Jednorázový vklad ..................................................................................................... 58

5.6.

Akreditiv .................................................................................................................... 59

5.7.

Inkaso ......................................................................................................................... 60

Rizika bankovních obchodů ........................................................................................... 62 6.1.

Riziko likvidity .......................................................................................................... 63

6.2.

Operační riziko .......................................................................................................... 64 6

6.3.

Úvěrové riziko ........................................................................................................... 65

6.4.

Tržní riziko ................................................................................................................ 66

Závěr ........................................................................................................................................ 68 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 72 Seznam obrázků, tabulek, grafů ........................................................................................... 76

7

Úvod Toto téma je zaměřeno na problematiku bankovních obchodů různého druhu. Vzhledem k tomu, že se toto odvětví ekonomiky neustále rozvíjí, je pro pochopení této problematiky potřebné, abychom měli o daném tématu ucelenou a přehlednou práci. Tato práce by tak měla pomoci se v dané problematice rychleji zorientovat a získat tak komplexní obraz tohoto tématu. Bankovní obchody zasahují do života lidí prakticky neustále a na každodenní bázi. Ať už se jedná o poskytnutí úvěru nebo uložení prostředků na depozitním účtu, až na výjimky, je vždy na straně jedné věřitel a na straně druhé dlužník. Tato práce tak uvádí na straně věřitele velké bankovní domy a na straně dlužníků fyzické osoby nebo osoby právnické. Je však nutné zmínit, že osobu věřitele může představovat celá řada peněžních ústavů, jako jsou leasingové společnosti, spořitelní družstva a nebankovní instituce. V osobě dlužníka mimo fyzické osoby a právnické osoby můžeme dále zmínit fyzické osoby podnikatele a municipality, do kterých řadíme obce, města, kraje a svazky měst a obcí. Jednotlivé role se však podle typu bankovního obchodu a tedy i věřitelsko-dlužnického vztahu mohou změnit. Bankovní obchody lze dělit na tři skupiny. Banky v tomto směru používají název aktivní obchody, pod kterými můžeme nalézt především operace úvěrového typu, kdy banky poskytují celou řadu úvěrových bankovních obchodů s účelem dosahování zisku z úroků. Pasivní operace, které zahrnují především obchody depozitní, jsou druhou skupinou. Třetí skupinou jsou pak bankovní operace neutrální, někdy nazývané i mimo rozvahové, kdy banka nevystupuje ani na pozici věřitele ani na pozici dlužníka. Práce bude rozdělena do šesti hlavních kapitol tak, aby podala v logických souvislostech co nejvíce informací ohledně dané problematiky. Obsah práce je zaměřen tak, aby od všeobecného vývoje bankovního sektoru systematicky prošel všemi kapitolami až po konkrétní druhy bankovních obchodů, včetně jejich systematizace, specifických vlastností i rizik. První kapitola je zaměřena na právní postavení bank v České republice. Aby bylo možné vysvětlit současný právní stav a důvody, které k němu vedly, je třeba zmínit v krátkých souvislostech i jejich historický vývoj. Druhá kapitola je zaměřena především na oblast regulace a dohledu bankovního systému na území České republiky. Rovněž je zde zmíněna právní úprava, ze které tato regulace vychází a hlavní orgány, které jsou schopny takovou regulaci provádět.

8

Vlastnosti bankovních obchodů a jejich systematizace je obsažena v kapitole třetí této práce, především se jedná o systematizaci z hlediska bilance banky, segmentace klientů, účelu použití a podle právního režimu. Úvěrové obchody bank tvoří celou čtvrtou kapitolu. Po uvedení jejich struktury a právní úpravy je přistoupeno k první formě úvěrových obchodů, kterými jsou peněžní úvěry. V práci je pak uvedeno několik vybraných peněžních úvěrových obchodů. Druhou hlavní část této kapitoly pak tvoří úvěrové obchody závazkové. Práce obsahuje výčet několika vybraných závazkových úvěrů. Pátá kapriola je věnována depozitním bankovním obchodům, kdy je po krátkém představení tohoto typu operací z hlediska jejich úročení a struktury, přistoupeno k samotnému výčtu vybraných depozitních obchodů a jejich právní úpravě. Poslední kapitola je věnována rizikům, které z bankovních obchodů plynou. Především je zmíněno riziko likvidity, operační riziko, úvěrové riziko i tržní. Tato diplomová práce vychází z platné právní úpravy a z knižních publikací, které se danou tématikou zabývají. Rovněž bylo využito elektronicky veřejně dostupných zdrojů, které jsou součástí použité literatury této práce.

9

Zvolené metody zpracování Při vypracování této práce byla zvolena z pohledu teoreticko-metodologického metoda analytická, komparativní a dále syntéza. Po uvedení do problematiky bankovnictví a jeho vývoje včetně regulace a dohledu je přistoupeno ke konkrétním tématům, které se věnují samotným otázkám bankovních obchodů a jejich vybraným druhům. Z hlediska výkladu právních předpisů je uplatněna metoda hermeneutická.

10

1.

Právní postavení bank v České republice

Za banku, z hlediska jejích práv a povinností, můžeme považovat ten subjekt, který jednoduše přijímá vklady a dále poskytuje úvěry. Toto vysvětlení je opravdu velmi strohé a jednoduché, avšak jedná se o klíčovou aktivitu banky. Z této aktivity pak dále vychází legislativa, která tuto činnost reguluje a dohlíží na ni. Dohled a regulace jsou v tomto odvětví potřebné například z důvodu, že v převážné části zemí a jejich ekonomikách mají banky významné postavení. Banky jsou schopny efektivně alokovat finanční zdroje, udržovat optimální úroveň úspor a investic. Země, které mají bankovní sektor poddimenzovaný nebo mají nefungující kapitálový trh, obtížněji zvládají různé druhy finančních i hospodářských krizí.1

1.1. Právní postavení bank do roku 1989 Bankovnictví jako takové vzniklo v druhé polovině třináctého století v Itálii. Má tedy velice dlouhou tradici a prošlo značným vývojem. Tento vývoj a rozvoj bankovnictví byl zejména spojen s obchodem. Pro obchod bylo důležité, aby mince bylo možné použít i v jiných zemích a s tím se rozvíjeli dokumenty, které tuto směnu peněz umožnily. Zprvu se především jednalo o směnky, které umožňovaly platbu v dané zemi. Směnka byla kryta prostředky, které si obchodník u bankéře uložil a ten měl kontakty na bankéře v zahraničí, kteří směnku proplatili v dané měně. Za nejstarší banku je považována italská Banca Monte dei Paschi di Siena, která byla založena v roce 1472, a na jejím založení se podílely italské městské úřady. Fungovala stejně jako dnešní banky, a to jak z hlediska přijímání vkladů, tak rovněž poskytování úvěrů. Mimo to obchodovala i s výše uvedenými směnkami. Vývoj bankovnictví v Českých zemích se datuje od počátku 19. století. V Praze byla v roce 1824 založena Česká spořitelna. Na jejím založení se velkou měrou podílela i česká aristokracie. V dalších obdobích na našem území vyrostlo množství nových peněžních ústavů a bankovních domů. Pro příklad můžeme uvést Živnostenskou banku, která byla založena v roce 1868. Rovněž je třeba podotknout, že část těchto peněžních ústavů skončila, převážně 1

POLOUČEK, Stanislav. Bankovnictví. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 978-80-7400-491-9.

11

díky svému rizikovému chování, krachem. Značné změny v bankovním sektoru nastaly v roce 1873, kdy bylo toto odvětví ovlivněno burzovním krachem. Tento burzovní krach negativně dopadl na vídeňskou burzu a vzhledem k propojenosti habsburské monarchie a Prahy značně ovlivnil kapitálový a peněžní trh. Tuto krizi, vzhledem k její síle, přečkaly jen ústavy s dostatečným kapitálem. Zde by stálo za zmínku, že všechny banky, které byly založeny v letech 1873 až 1898, nebyly národnostně české banky. Z celé řady důvodů můžeme říci, že se vývoj českého bankovnictví oproti jiným evropským státům poměrně zpozdil. Značný posun přišel až na počátku 20. století, zejména v souvislostech se vznikem nového státu po první světové válce. Nový stát potřeboval poměrně rychle řešit situaci s novou měnou a hlavní změna, která v tomto období přišla, bylo zřízení centrální banky. Centrální banka byla zřízena zákonem č. 347/1920 Sb., jeho celý název je zákon ze dne 14. dubna 1920 o akciové bance cedulové.2 V zákoně byl stanoven název banky, který byl upraven §53 a zněl Národní banka Československá. Rovněž byla stanovena měna, kterou bude banka vydávat a to koruna československá. Výsadu vydávat bankovky měla Národní banka Československá ukotvenu ve výše zmiňovaném zákoně v §9. Tento zákon byl několikrát pozměněn, prvním doplňkovým a změnovým zákonem byl zákon č. 102/1925 Sb. Samotná banka svoji činnost zahájila až 1. dubna 1926. Vzhledem ke krizi, která proběhla na počátku třicátých let v Československé republice, bylo při velké hospodářské krizi, která začala v roce 1929, jen 114 akciových bank. Krize na český bankovní sektor nedopadla tak tvrdě jako u jiných sousedních zemí. V období před druhou světovou válkou měla hlavní postavení na trhu Živnobanka. Její úspěch byl založen na tom, že získala širokou škálu klientů mezi drobnými ale i velkými podnikateli. Její převážná angažovanost pak směřovala do oblasti zemědělství. V tuto předválečnou dobu byl jak peněžní tak kapitálový trh na dobré úrovni. Srovnatelný s trhy tržních ekonomik vyspělých zemí. Během doby okupace se bankovnictví přestalo vyvíjet, došlo k podstatnému snížení počtu bankovních ústavů a ty bankovní ústavy, které se udržely, přešly pod kontrolu německých vlastníků. Došlo i k zastavení činnosti menších peněžních institucí. Po druhé světové válce se však obnovení činnosti těchto bank nekonalo. Bankovní ústavy čelily tlaku na snižování jejich počtů. Vrchol tohoto dění nastal v roce 1945 předpisem č. 102/1945 Sb.,

2

Zákon ze dne 14. 4. 1920 o akciové bance cedulové. EPRAVO.CZ - Váš průvodce právem - Sbírka zákonů, judikatura, právo [online]. 2016 [cit. 2016-01-04]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/vyhledavaniaspi/?Id=1928

12

Dekret presidenta republiky o znárodnění akciových bank.3 Následně byl vydán zákon č. 38/1948 Sb. o Národní bance Československé. Základní ustanovení tohoto zákona uvádí, že správu měny provádí stát a to na celém jejím území a dále stanovuje, že jako jediná banka má právo vydávat bankovky, řídit v tuzemsku oběh platidel a dbát o to, aby plnily správně svou funkci ve státě.4 Všechny tyto kroky vedly k dokončení centralizace bankovního systému. Centralizace byla završena zákonem č. 31/1950 Sb. Tímto zákonem byla založena Státní banka Československá a došlo tedy ke zrušení Národní banky Československé. Tato změna byla zásadní z hlediska postavení banky. Došlo k tomu, že banka již nebyla ústřední měnovou institucí, vzhledem k jejímu propojení s vládou. Lze ji označit za takzvanou monobanku, což je „bankovní subjekt typický pro centrálně plánované hospodářství. Je zde sloučená funkce centrální banky (která vydává peníze a reguluje jejich množství v oběhu) a banky obchodní (která shromažďuje depozita a poskytuje úvěry klientům).“5 Vznikem této banky došlo k celkové likvidaci obchodních bank, rovněž byly zrušeny, mimo škodní a zdravotní pojišťovny, veškeré finanční nebankovní instituce. Tento stav trval až do roku 1969, během této doby byl připraven koncept, který by dal prostor pro obnovení centrální banky, avšak vzhledem k normalizaci byl ukončen. Naopak byl přijat zákon č. 144/1970 Sb. o Státní bance Československé, který prakticky zmrazil stav bankovní soustavy, která byla jednostupňová, na dvě desítky let.

1.2. Právní postavení bank po roce 1989 V roce 1990 vstoupily v platnost dva zákony a to zákon č. 130/1989 Sb., o Státní bance československé a dále pak zákon č. 158/1989 Sb., o bankách a spořitelnách. Oba dva tyto zákony měly účinnost od 1. 1. 1990 a byly základním kamenem pro to, aby mohl být vytvořen bankovní systém tak, jak to bylo běžné ve vyspělých ekonomikách západních zemí, kde fungovalo dvoustupňové bankovnictví. Další posun v bankovnictví přinesl zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, který bankovní sektor přiblížil systémům běžným ve světě. Posun byl převážně způsoben tím, že došlo ke vzniku univerzálních bank a dalších finančních institucí a dále k tomu, že byly snahy jednat s těmito institucemi v rámci legislativy i regulace. 3

Předpis č. 102/1945 Sb.: Dekret presidenta republiky o znárodnění akciových bank. Zákony pro lidi - Sbírka zákonů ČR v aktuálním konsolidovaném znění [online]. © 2010-2016 [cit. 2016-1-3]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1945-102 4 Předpis č. 38/1948 Sb.: Zákon o Národní bance Československé. Zákony pro lidi - Sbírka zákonů ČR v aktuálním konsolidovaném znění [online]. © 2010-2016 [cit. 2016-1-3]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1948-38/zneni-0 5 Monobanka. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2016-1-3]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Monobanka

13

Vzhledem k těmto změnám, které umožnily rozvoj bankovnictví, došlo k růstu počtu nových bank. Počátkem roku 1990 bylo v Československé federativní republice bank pouze pět, ale koncem roku 1991 stoupl počet bankovních institucí na dvacet čtyři a to dokonce i včetně bank zahraničních. Tento trend pokračoval až do konce roku 1993. Mezi lety 1993 a 1996 probíhala v oblasti růstu bankovních institucí stagnace. Tento stav byl způsoben především tím, že docházelo ze strany centrální banky k regulativním opatřením. Zejména se jednalo o zpřísnění požadavku na udělování licencí, respektive došlo ke zpřísnění požadavku na kapitál banky a dalších požadavků pro podnikání v oblasti bankovnictví. Vzhledem k regulaci po roce 1996 začalo docházet ke snižování počtů bankovních institucí. V letech 1998 až 2007 nedošlo k udělení žádné nové licence. Pro příklad můžeme uvést stav konce roku 2012, kdy bankovní soustava obsahovala 43 bankovních ústavů. V České republice pro založení nové banky musí vydat povolení Česká národní banka. Dále jsou přesně specifikované podmínky pro založení banky, které jsou ukotveny v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách. §1 tohoto zákona vymezuje základní požadavky na banku z hlediska právní úpravy. Musí se jednat o právnickou osobu a to akciovou společnost, která má sídlo na území České republiky, je povinna přijímat vklady od veřejnosti a dále poskytovat úvěry. Rovněž, jak již bylo zmíněno, je zde požadavek na licenci, kterou k činnosti banky vydává Česká národní banka. Banky mohou mimo zmiňované přijímání vkladů a poskytování úvěrů provozovat další činnost, avšak udělená licence musí banku k takové činnosti opravňovat. Pro příklad zde můžeme uvést služby jako je finanční pronájem, otvírání akreditivů, vydávání a správu platebních prostředků například platebních karet a cestovních šeků.6 Zpřísnění požadavků na tvorbu kapitálu je rovněž regulací vstupu do tohoto odvětví. Udělení licence je podmíněno minimální výši základního kapitálu, který musí být tvořen peněžitými vklady a je stanoven na 500 000 000 Kč. Původní požadavky, které byly kladeny na tvorbu základního kapitálu bank a vycházely ze zákona č. 158/1989 Sb. o bankách a spořitelnách, začínaly na hodnotě 73 000 000 Kč a tato výše byla postupem času navyšována a koncem roku 1994 byla na úrovni 300 000 000 Kč.7 Mimo tato regulativní opatření, která se zaměřovala na zvýšení kapitálu bankovních ústavů, docházelo k regulacím i v jiných oblastech. Hlavní požadavky České národní banky byly kladeny především na obezřetnost podnikání v tomto odvětví, na kapitálovou přiměřenost,

6

Předpis č. 21/1992 Sb., Zákon o bankách. Zákony pro lidi - Sbírka zákonů ČR v aktuálním konsolidovaném znění [online]. 2016 [cit. 2016-01-04]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-21 7 POLOUČEK, Stanislav. Bankovnictví. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 978-80-7400-491-9.

14

stanovení likvidity bank, stanovení pravidel pro úvěrovou angažovanost, stanovení pravidel pro krytí rizika, klasifikaci úvěrových pohledávek a rovněž byly stanoveny požadavky na zprávu o hospodaření bank a zveřejňování informací. Zákon o bankách, tedy zákon č. 21/1992 Sb., je účinný od 1. února 1992. Vzhledem k tomu, že byl již šedesátkrát novelizován8, je otázkou, zda je pro potřebu současného českého bankovního sektoru dostačující. V porovnání se světem a Evropskou unií dominují zákony o finančních službách (bankovních službách) a tedy zákon o bankách jako takový neznají. Zákon o bankách vymezuje banku jako právní subjekt a určuje licencované služby a produkty, jež může bankovní ústav poskytovat. Rovněž je v tomto zákoně upraven vznik banky, její činnost, zánik a určuje vztah směrem k České národní bance, tedy k centrální bance České republiky. Povinnosti a práva jsou tedy vázány pouze k tomuto subjektu. Tato koncepce zákona má nevýhodu směrem k nebankovním institucím, které rovněž mohou přijímat vklady, poskytovat úvěry a nabízet celou řadu produktů a služeb z oblasti bankovnictví. Tyto nebankovní instituce jsou pak mimo dohled a regulaci České národní banky. V zákoně je samozřejmě uvedeno, jaké činnosti jsou výhradně ve výkonu bank, ale je velmi obtížné zabránit tomu, aby nedocházelo k obcházení tohoto zákona například jiným názvem či změnou parametrů apod. Ve srovnání s jinými zeměmi, které používají zákony o bankovních službách nebo chceme-li finančních sužbách, mají přesně stanoveny a vymezeny služby a produkty, na které se pak vztahuje regulace a rovněž i dohled ze strany kontrolních institucí, ať se jedná o centrální banky nebo ministerstva financí. Rozdíl je i v udělování licencí, kdy je nejprve stanovena služba a produkt a teprve následně se ustanoví, za jakých podmínek a kdo bude oprávněn je nabízet. Je možné říci, že je bankovnictví poměrně vyspělé odvětví na globální úrovni. Toto odvětví je značně ovlivňováno vnějšími faktory, můžeme konstatovat, že čím je stát ekonomicky vyspělejší a politicky otevřenější, tím je toto ovlivnění výraznější. V rámci Evropské unie pak má podstatný vliv na formování bankovnictví jak politika, tak i legislativa Evropské unie. V současné době je však regulace Evropské unie v tomto sektoru vcelku volná a jsou požadavky na samotné členské státy, aby prováděly dohled a regulaci na své úrovni.

8

Předpis č. 21/1992 Sb., Zákon o bankách. Zákony pro lidi - Sbírka zákonů ČR v aktuálním konsolidovaném znění [online]. 2016 [cit. 2016-01-04]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-21/info

15

Česká republika ještě před vstupem do Evropské unie, přijala a následně transponovala do české legislativy většinu směrnic, které byly rozhodující. Jednou ze směrnic, která byla v rámci regulace přijata, byla směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES ze dne 20. března 2000, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu.9 Jak tato, tak i později novelizovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/23/ES ze dne 11. března 2008, sjednocují podmínky pro udělování licencí a rovněž umožnují, aby mohly být na území členských států zakládány volně pobočky finančních institucí. Je v nich rovněž zakotveno pojištění depozit. Směrnicí je také do bankovního dohledu zahrnuta zásada obezřetného dohledu, která je spojena s výměnou informací a různých druhů kontrolních mechanizmů. Rovněž jsou zde zavedeny auditorské povinnosti a výčet skutečností, na něž je třeba reagovat a spolupracovat s kontrolními, vyšetřovacími orgány, orgány daných zemí a Evropské unie. Významné a podstatné je porušení zákonů, dále pak podmínek pro udělování licencí, předpisů především správních a spolupráce při kontrolách, které jsou předepsané. Mimo výše uvedené směrnice se bankovnictví v rámci Evropské unie týká celá řada dalších směrnic. Pro příklad můžeme uvést směrnici 2005/60/ES, která si klade za cíl, předcházet zneužívání finančního systému k praní peněz a financování terorismu10

1.3. Právní postavení České národní banky Česká národní banka je centrální bankou českého státu. Její postavení je ukotveno přímo v ústavě České republiky a to přímo v hlavě 6, čl. 98, který stanoví, že Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu a do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona.11 Činnost centrální banky upravuje celá řada zákonů, kterými se Česká národní banka řídí při dosahování svých cílů a plnění úkolů. Především se jedná o zákon č. 6/1993 Sb., zákon české národní rady o České národní bance ze dne 17. 12. 1992. Činnost banky upravuje celá řada dalších zákonů, zde bychom vyjmenovali několik z nich. Jedná se například o zákony: č. 60/1993 Sb., zákon o oddělení měny, č. 15/1998 Sb. zákon o dohledu v oblasti kapitálového trhu a o změně a doplnění dalších zákonů, č. 442/2000 Sb. zákon, kterým se mění zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších 9

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES. EUR-Lex [online]. 2016 [cit. 2016-01-04]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32000L0012:CS:HTML 10 Praní peněz: předcházení zneužití finančního systému. EUR-Lex [online]. 2016 [cit. 2016-01-04]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=URISERV%3Al24016a 11 Ústava České republiky. Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-01-03]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html

16

předpisů, č. 41/2011 Sb. zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti se stanovením kapitálových požadavků a postupů dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy a obchodníky s cennými papíry, zákon č. 281/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu a celá řada doplňujících a pozměňujících předpisů. Rovněž je právní postavení České národní banky v rámci legislativy České republiky upraveno dohodou, která je uzavřena mezi Ministerstvem financí a Českou národní bankou. Tato dohoda se týká spolupráce při přípravě návrhů vnitrostátních právních předpisů vztahujících se na finanční trh a další předpisy, které upravují působnosti obou stran této dohody. Posledním pramenem, kterým se při plnění svých úkolů Česká národní banka řídí, je statut Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. Jedná se o právní východisko pro jednotnou měnovou politiku.12 Evropský systém centrálních bank se tak skládá z Evropské centrální banky a z centrálních bank členských států.

1.4. Právní postavení obchodních bank Obchodní banky jsou podnikatelské subjekty a podnikají jako takové za účelem dosažení zisku. Jejich právní postavení upravuje zákon č. 21/1992 Sb., zákon o bankách. Obchodní banka je tak na základě tohoto zákona právnickou osobou, konkrétně akciovou společností, která má na území České republiky sídlo. Banky musí splňovat určité požadavky dle tohoto zákona. Především se jedná o přijímání vkladů a poskytování úvěrů. Předpisem je dále upraveno, že vkladem se rozumí svěřené prostředky, které představují pro banku závazek vůči vkladateli. Úvěrem se pak rozumí jakákoliv forma dočasně poskytnutých peněžních prostředků. Jak již bylo zmíněno v kapitole týkající se vývoje bankovnictví, je pro činnost banky nutná licence, kterou uděluje Česká národní banka. Banka nesmí vykonávat jiné než povolené činnosti, které jsou obsaženy v poskytnuté licenci. Poskytnutí licence se pak vztahuje i na pobočky zahraničních bank. Mimo to, že Česká národní banka uděluje i tomuto subjektu licenci pro jeho podnikatelskou činnost, je navíc tento subjekt povinen doložit společně se žádostí o tuto licenci vyjádření orgánu bankovního dohledu země, kde má pobočka zahraniční banky sídlo. Jedná se o vyjádření o tom, že tento orgán bude nad pobočkou provádět bankovní dohled.

12

Postavení ČNB. Česká národní banka [online]. 2016 [cit. 2016-01-03]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/legislativa/postaveni_cnb/

17

V případech, kdy zahraniční bance byla v zemi jejího sídla, které je na území členského státu, licence poskytnuta a pokud tato banka dodržela postupy, které jsou stanoveny Evropským právem, může provádět činnost prostřednictvím svých poboček na území České republiky bez licence. Předpis dále upravuje požadavky na představenstvo obchodní banky, které musí být minimálně tříčlenné. Správní rada pak musí mít minimálně pět členů a jejím členem je i statutární ředitel. Ten však nesmí být předsedou správní rady. Banka je povinna zajistit, aby osoby, které jsou ve statutárním orgánu, byly dostatečně zkušené, odborně připravené a důvěryhodné. Tyto požadavky se týkají i osob ve správní radě a dozorčí radě. Obchodní banka musí rovněž odpovědně přistupovat k riziku a je tedy povinna mít nastavený řídící a kontrolní systém. Především se tato oblast týká zásad a postupů řízení, organizačního uspořádání s vymezenými funkcemi, postupů k zamezení možného střetu zájmů, řádných administrativních postupů, účetních postupů a systému odměňování osob. V rámci práce s rizikem se jedná o pravidla přístupu k riziku, zejména rizika vyplývající z vnějšího prostředí a dále pak riziko likvidity. Požadavky na účinné postupy rozpoznávání, měření, vyhodnocování, sledování a ohlašování rizika. Současně s předchozí větou je to pak přijetí různých opatření proto, aby docházelo k omezení případného rizika. K tomuto pak přispívá i vnitřní audit a dodržování právních povinností a povinností nastavených vnitřními předpisy banky, což je předmětem průběžné kontroly. Požadavek zákona je především na to, aby byl systém kontroly a řízení ucelený a účinný s ohledem na rozsah podnikatelské činnosti banky. Banka je při své činnosti povinna informovat ve svých prostorách v písemné podobě a v českém jazyce o tom, jaké jsou podmínky pro přijímání vkladů a poskytování úvěrů. Rovněž ve svých prostorách musí zveřejnit informace týkající se dalších nabízených obchodů a služeb. Tyto informace jsou rovněž povinny uveřejnit stejným způsobem pobočky zahraničních bank. Banky jsou rovněž vázány na zveřejňování dalších informací, které zákon uvádí. Jedná se především o výčet činností banky, její obrat, počty pracovníků, zisk nebo ztrátu před zdaněním, daň z příjmu právnických osob a případně získané veřejné podpory. Předchozí výčet se například uveřejňuje v příloze roční účetní závěrky. Banky a pobočky zahraničních bank jsou tedy povinny vést účetnictví podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Veškeré doklady o uskutečněných obchodech jsou pak uchovávány nejméně 10 let.

18

2. Bankovní regulace a dohled v České republice Bankovnictví bylo v minulosti a je i nadále značně regulovaným odvětvím. Regulace a dohled je především způsoben tím, že tento sektor finančního trhu má poměrně značný význam v rámci ekonomiky a má tedy i vliv na její stabilitu. Rovněž je přihlíženo i ke specifické činnosti bank a to především ke skutečnosti, že banky hospodaří s cizími zdroji. Lze tedy předpokládat, že pokud by nastala situace, kdy by došlo ke krachu banky, bude to mít nepochybně vliv i na ekonomiku celé země. Tato situace má pak dále například důsledky jako je zvýšení nedůvěry v bankovní sektor, což je spojeno s hromadným výběrem vkladů i u bank, které jsou prozatím solventní. Rovněž má negativní dopad na množství peněz v ekonomice, kdy snižuje jejich nabídku, což vede ke snížení výdajů domácností, snížení výroby podniků, následnému snížení důchodů a ke zvýšení nezaměstnanosti. Důvodů, které vedou k tomu, že regulace a dohled v bankovnictví je potřeba, je několik. V první řadě můžeme uvést asymetrické informace. Tento jev spočítá v tom, že drobní klienti, tedy vkladatelé, kteří si chtějí u banky uložit finanční prostředky, nemají tak rozsáhlé znalosti o bankovních produktech a službách a rovněž nemají informace k tomu, aby byli schopni posoudit riziko mezi různými bankovními ústavy. Banky mají rovněž ve svých portfoliích poskytnuté úvěry a pro drobného vkladatele je tedy velice obtížné posoudit toto úvěrové portfolio a jeho strukturu a vyhodnotit tak, jaká banka je dobrá a jaká není. Posouzení informací rovněž ztěžuje i bankovní tajemství, které je upraveno zákonem, jenž uvádí že „na všechny bankovní obchody, peněžní služby bank, včetně stavů na účtech a depozit, se vztahuje bankovní tajemství.“13 Z výše uvedeného tak vyplývá, že klienti bank musí dostat určitou ochranu. Asymetrické informace a negativní externality14 jsou uváděny jako hlavní argument pro to, aby byla ospravedlněna regulace v bankovním sektoru. Je nutno uvést, že v mnoha publikacích se objevují i argumenty proti bankovní regulaci. Tyto argumenty se převážně týkají morálního hazardu, který je spojen s tím, že pojištění bankovních vkladů vede k tomu, že banky provádí rizikovější operace.

13

Předpis č. 21/1992 Sb., Zákon o bankách. Zákony pro lidi - Sbírka zákonů ČR v aktuálním konsolidovaném znění [online]. 2016 [cit. 2016-01-04]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-21 14 Externalita. Business.center.cz [online]. 2016 [cit. 2016-01-10]. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pojmy/pojem.aspx?PojemID=905

19

2.1. Bankovní regulace a dohled po roce 1989 V současné době je v České republice regulace a dohled nad finančním sektorem svěřen do působnosti České národní banky. Určité kompetence byly však už svěřeny Státní bance Československé od 1. 1. 1990, kdy došlo k zavedení dvoustupňového bankovního systému. Rovněž proběhlo oddělení obchodní činnosti a emisní činnosti banky. Až předpis č. 6/1993 Sb., zákon České národní rady o České národní bance, zařadil banku, mezi jednu z nejvíce nezávislých bank světa. Českou národní banku řídí bankovní rada, která je nejvyšším orgánem řízení. Prezident republiky pak tuto radu jmenuje a to bez potřebného návrhu nebo souhlasu vlády České republiky. Ústavou, která banku vymezuje v hlavně šesté, dochází k úplnému oddělení monetární politiky od vládní moci. Česká národní banka, má v zásadě jedinou povinnost a jejím hlavním úkolem je pečování o cennou stabilitu země. Mimo to je rovněž odpovědná za provádění monetární politiky a je jí svěřen dohled nad finančním trhem, kam patří i bankovní systém. Jako u jiných vyspělých zemí je i Česká národní banka v oblasti monetární politiky poměrně samostatný subjekt. Obtíže, které nastaly v roce 1993, se dotýkaly několika bank, především se jednalo o Kreditní a průmyslovou banku. Vzhledem k nedostatkům v oblasti likvidity a kapitálové vybavenosti, byla zavedena nucená správa banky. Rovněž bylo na tomto případů poukázáno na negativní ovlivnění banky managementem a akcionáři.15 Na základě problémů, které v bankovním sektoru nastaly, došlo k novele zákona o bankách, konkrétně se jednalo o zákon č. 156/1994 Sb., zákon, kterým se mění a doplňuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, doplňuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Touto novelou zákona došlo k posílení pravomocí České národní banky v oblasti bankovního dohledu. Česká národní banka tak mohla například ukládat pokuty až do výše 50.000.000 Kč, rovněž mohla snížit jmění banky o částku, která odpovídá ztrátě po zaúčtování včetně rezervních a dalších fondů, avšak musí zde být předpoklad, že ztráta přesáhne 20% vlastního kapitálu. Česká národní banka také dle § 26 odstavce 1 může rovněž změnit bance povolení a některé její činnosti tak vyloučit nebo omezit. Tato novela zákona o bankách také umožňuje České národní bance, jako poslední

15

Rok 1993. Česká národní banka [online]. 2016 [cit. 2016-01-17]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/archiv/banky/publikace_op_prehled/p ublikace_op_prehled_1993.html

20

krok v případě zjištění hrubého nedostatku, odebrat bance bankovní licenci a v krajním případě zavést nucenou správu.

2.2. Bankovní licence a podmínky jejího udělení Aby mohla banka vykonávat svoji činnost, je nutné, aby získala pro svou činnost licenci. K vydání licence je mimo jiné nutná podmínka pro vykonávání bankovní činnosti. Regulace tohoto odvětví spojená s udělením licence je především z důvodu ochrany trhu, aby nemohlo dojít ke vstupu nekvalitních subjektů. Vzhledem k tomu, že je tento sektor značně specifický, nemusí mít dopad pouze na klienty banky, ale může se dotýkat například při úpadku banky celé ekonomiky. Možnost udělit bankoví licenci Českou národní bankou je tak stále jejím hlavním a nejúčinnějším nástrojem regulace bankovního sektoru. Podmínky, které je potřeba splnit pro udělení bankovní licence stanovuje předpis č. 21/1992 Sb., zákon o bankách v § 4. Jedná se například o následující podmínky: o Minimální výše základního kapitálu banky činí 500 000 000 Kč a minimálně v této výši musí být tvořen peněžitými vklady. o Průhledný a nezávadný původ základního kapitálu a dalších finančních zdrojů banky, jejich dostatečnost a vyhovující skladba. o Důvěryhodnost a odborná způsobilost osoby, které má být licence udělena. o Obchodní plán vycházející z navrhované strategie činnosti banky podložený reálnými ekonomickými kalkulacemi. o Technické a organizační předpoklady pro výkon navrhovaných činností banky, funkční řídicí a kontrolní systém banky. o Sídlo banky musí být na území České republiky. Další podmínky pro udělení bankovní licence jsou uvedeny ve výše uvedeném paragrafu a zákoně o bankách. Zákon rovněž stanovuje podmínky pro udělení licence zahraniční bance. Toto ujednání je pak obsaženo v § 5 tohoto zákona. Zahraniční banka, která hodlá na území České republiky zřídit pobočku zahraniční banky, musí České národní bance předložit žádost o udělení licence. Pro udělení licence pak musí zahraniční banka splňovat podmínky, které jsou v zákoně o bankách uvedeny v § 5 odst. 4. Především se jedná o podmínky ve vztahu k minimální výši základního kapitálu, její důvěryhodnost, technické a organizační předpoklady, odborná způsobilost a další důležité předpoklady pro její činnost.

21

2.3. Pravidla obezřetného podnikání Další oblast regulace jsou pravidla obezřetnosti. Bankám je v rámci těchto pravidel povinně stanoveno, aby dodržovaly zásady jako je úvěrová angažovanost, kapitálová přiměřenost, likvidita, podmínky pro nezajištěné devizové pozice, a omezení pro některé druhy aktiv. Česká národní banka je pak oprávněna vydávat konkrétní opatření, kterými se tyto zásady konkretizují. Není povoleno, aby banka uzavírala za zjevně nevýhodných podmínek různé druhy smluv a pokud by se tak stalo, jsou tyto smlouvy považovány za neplatné. Banka je rovněž povinna obezřetně postupovat při uzavírání obchodů tak, aby nebyli poškozeni její vkladatelé. Jedná se především o to, aby byla zajištěna návratnost jejich vkladů a aby tyto obchody neohrožovaly stabilitu banky.16 Tato pravidla obezřetnosti a jejich základy převážně vychází z doporučení Basilejského výboru pro bankovní dohled při Bance pro mezinárodní platby a rovněž vychází ze směrnic Evropského společenství. Obezřetné podnikání a jeho základní pravidla jsou rovněž upraveny v zákoně o bankách. 17

2.3.1.Kapitálová přiměřenost Z hlediska regulace bankovního sektoru je kapitálová přiměřenost hlavním nástrojem. Obecně ji můžeme charakterizovat takovým způsobem, že bankám stanovuje, jakou musí mít minimální výši svého kapitálu. Tato výše a její udržování je pak závislé na tom, jaký má banka objem svých obchodů a jaké z těchto obchodů plyne riziko. „Zvyšování podílu cizího kapitálu v relaci ke kapitálu vlastnímu (neboli snižování podílu vlastního kapitálu vzhledem k celkovým aktivům), popř. zvyšování objemu realizovaných obchodů při dané výši vlastního kapitálu, pramení ze snahy bank o dosahování vyšší rentability vloženého kapitálu. Pokud totiž banka provádí obchody, které jsou pro ni ziskové (pro rozvahové obchody to znamená, že výnosnost aktiv je vyšší než náklady na cizí zdroje, ze kterých jsou refinancovány), potom čím větší je objem takových obchodů, tím vyšší bude podíl zisku připadajícího na danou výši vlastního kapitálu, neboli poroste rentabilita vlastního kapitálu.“18 Tím, že dochází ke snižování vlastního kapitálu, který chce banka efektivně zhodnotit, však zároveň dochází i ke snížení schopnosti banky krýt případnou ztrátu. S rostoucím množstvím obchodů bance 16

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x. str. 190 17 Pravidla obezřetného podnikání. Česká národní banka [online]. 2016 [cit. 2016-01-17]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/vykon_dohledu/postaveni_dohledu/uverove_instituce/pravidla_obezr _podnikani.html 18 DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x, s. 201.

22

rovněž roste i riziko. Zde nebudeme uvažovat, že banka je schopna investovat i do aktiv, které jsou bezrizikové. Vzhledem k tomu, že případná ztráta je přímo spojena s rizikem a výše vlastního kapitálu, která je určena právě na pokrytí ztrát se nemění, mohou tak tyto případné ztráty ohrožovat schopnosti banky plnit své závazky. Z pohledu klienta, tedy věřitele, se pak banka stává rizikovější. Banka se stává nesolventní v případě, kdy veškerá aktiva vyjádřená tržní hodnotou jsou nižší než závazky banky v tržních hodnotách. Požadavky na kapitálovou přiměřenost jsou tedy takové, aby banka měla vlastní kapitál ve výši, kdy situace dle předchozí věty nemůže nastat. Aby byly tyto situace minimalizovány, zasahuje do této oblasti rovněž regulace. Právní úprava, která do této oblasti regulace zasahuje, byla do evropského právního řádu zapracována směrnicemi Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14. června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu a dále pak směrnicemi Evropského parlamentu a Rady 2006/49/ES ze dne 14. června 2006 o kapitálové přiměřenosti investičních podniků a úvěrových institucí. Právní úprava pak vychází z doporučení Basilejského výboru pro bankovní dohled a dohody, který tento výbor přijal pod označením BASEL II. Do české legislativy byla nová evropská úprava zapracována zákonem č. 120/2007 Sb., zákon o změně některých zákonů v souvislosti se stanovením kapitálových požadavků na banky, spořitelní a úvěrní družstva, obchodníky s cennými papíry a na instituce elektronických peněz. S ohledem na vývoj bankovnictví a po zkušenostech, které má bankovní sektor z finanční krize v roce 2008 bylo zjevné, že BASEL II a principy v něm zahrnuté nejsou dostačující. Obcházení stanovených pravidel bankami, vyplácení vysokých bonusů manažerům a dividend akcionářům situaci ještě zhoršovalo. Proto byl Basilejský výbor pro bankovní dohled a regulaci nucen pravidla regulace upravit. Disciplinovanost bank, posílení bankovního systému, nová pravidla na vyplácení bonusů nebo dividend jsou zahrnuty v podobě BASEL III. Náběh BASEL III je rozvržen postupně mezi roky 2013 do roku 2019.19

2.3.2.Pravidla likvidity Tato pravidla rovněž patří do oblasti regulace. Česká národní banka však tento nástroj nepoužívá k ovlivnění obchodních bank. Je to jakýsi standard, který banky při své činnosti musí minimálně dodržovat. Toto pravidlo bankám předepisuje vztahy, které jsou pro ně závazné a jsou mezi určitými aktivy a pasivy. Rozhodující vztah mezi těmito položkami pak 19

Basel III. ManagementMania.com [online]. [cit. 2016-03-09]. Dostupné z: https://managementmania.com/cs/basel-iii

23

hraje hledisko doby jejich splatnosti. Z hlediska změny nebo zavedení takových pravidle na zajištění likvidity bank, má takový krok velmi značný dopad. Banka je tak povinna upravit strukturu své bilance, tedy snížit objemy určitých aktiv nebo naopak zvýšit objemy určitých zdrojů.20

2.3.3.Úvěrová angažovanost Tento bod stanovuje pravidla, která Česká národní banka předepisuje obchodním bankám v rámci poskytování úvěrů. Jedná se zejména o stanovení limitů, které banky mohou poskytovat svým klientům. Jde tedy o omezení poskytování úvěrů bankami. Především se jedná o omezení možnosti koncentrovat úvěrové portfolio k jednotlivých klientům bank nebo ke skupině klientů. Omezení se tak vztahuje na riziko portfolia, které plyne z koncentrace. Hlavní cíl pravidel úvěrové angažovanosti jsou limity pro maximální objemy úvěrů ve vztahu k jedinému klientovi nebo ke skupině klientů. Tím by se mělo dosáhnout omezení nadměrné koncentrace aktiv a tedy i teoretické ztráty v případě, že nebude klient nebo skupina klientů schopna své závazky vůči bance splnit.21

2.4. Opatření proti nelegálním praktikám Jak již uvádí název této kapitoly, jedná se zejména o praní špinavých peněž neboli výnosy z trestné činnosti. Bankovní sektor je pro takové transakce zneužitelný, a proto je potřeba legislativní úpravu, která má možnost toto odvětví i v tomto směru regulovat. Legislativa má hlavně pomoci v tom, aby bylo možné na základě zákonných prostředků tyto obchody a transakce odhalovat a aby zároveň takové konání co nejvíce ztížila, případně zcela znemožnila. „Legalizací výnosů se rozumí jednání sledující zakrytí nezákonného původu výnosu s cílem vzbudit zdání, že se jedná o příjem nabytý v souladu se zákonem. Uvedené jednání spočívá zejména: 1. v přeměně nebo v převodu majetku s vědomím, že tento majetek pochází z trestné činnosti, za účelem utajení nebo zastření nezákonného původu majetku nebo za účelem

20

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x, s. 183. 21 KAŠPAROVSKÁ, Vlasta. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 80-7179-381-7, s. 52.

24

napomáhání osobě, která se účastní páchání takové činnosti, proto, aby unikla právním důsledkům svého jednání, 2. v utajení nebo zastření skutečné povahy, zdroje, umístění, nakládání a pohybu majetku nebo změny práv vztahujících se k majetku s vědomím, že tento majetek pochází z trestné činnosti, 3. v nabytí, držbě, použití majetku nebo nakládání s ním s vědomím, že tento majetek pochází z trestné činnosti, 4. ve sdružování osob za účelem spáchání činu uvedených výše“22 Často se legalizace výnosů z trestné činnost označuje jako praní špinavých peněz. Zákonná úprava takového jednání je především obsažena v zákoně č. 253/2008 Sb., zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, který zpracovává příslušné předpisy Evropského společenství23, zároveň navazuje na přímo použitelné předpisy Evropského společenství24. Zákon přímo stanovuje, kdo je povinnou osobou. V případě že se jedná o úvěrovou instituci, je touto osobou myšlena banka nebo spořitelní a úvěrové družstvo. Pokud se nejedná o úvěrovou instituci, ale povinná osoba je finanční instituce, zákon pak uvádí výčet těchto osob. Zákonná úprava pak rovněž ukládá povinnost pro povinného, aby identifikoval klienta. Jedná se o identifikaci u všech obchodů převyšující částku 1000 EUR. Identifikace je prováděna vždy, pokud není zákonem stanoveno jinak. Identifikace je vyžadována bez ohledu na výše uvedený limit, pokud se jedná o případy vzniku obchodního vztahu, jedná se o podezřelý obchod, uzavření smlouvy o účtu, vkladu na vkladní knížce nebo vkladním listu, dále sjednání jiné formy vkladu, uzavření smlouvy o nájmu bezpečnostní schránky nebo smlouvy o úschově, uzavření smlouvy o životním pojištění, má-li klient právo jednostranně hradit další pojistné nad sjednaný rámec plateb jednorázového nebo běžně placeného pojistného, nákup nebo přijetí kulturních památek, předmětů kulturní hodnoty, použitého zboží nebo zboží bez

22

Praní špinavých peněz. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2016-1-17]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pran%C3%AD_%C5%A1pinav%C3%BDch_pen%C4%9Bz 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu. Směrnice Komise 2006/70/ES ze dne 1. srpna 2006, kterou se stanoví prováděcí opatření ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES, pokud se jedná o definici „politicky exponovaných osob“ a technická kritéria pro zjednodušené postupy hloubkové kontroly klienta a pro výjimku na základě finanční činnosti vykonávané příležitostně nebo ve velmi omezené míře. 24 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1889/2005 ze dne 26. října 2005 o kontrolách peněžní hotovosti vstupující do Společenství nebo je opouštějící. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1781/2006 ze dne 15. listopadu 2006 o informacích o plátci doprovázejících převody peněžních prostředků.

25

dokladu o jeho nabytí ke zprostředkování jejich prodeje anebo přijímání věcí do zástavy popřípadě výplatu zůstatku zrušeného vkladu z vkladní knížky na doručitele.

2.5. Pojištění vkladů Většina vyspělých zemí má zaveden systém a pravidla pro výplatu vkladů klientům v případě, že banka nebude moci dostát svým závazkům a stane se tedy pro klienty nesolventní. Tyto vklady jsou vypláceny z předem stanoveného fondu a ten pak poskytuje záruku této výplaty. Současné systémy pojištění vkladů mají svým účelem spíše zajistit ochranu menších klientů než velkých investorů. Ti mají více informací a tak při prvních náznacích, které mohou vyvolat nestabilitu banky, svoje finanční zdroje z banky vyvedou. Takový investor pak může stát u vzniku runu na banku. „Run na banku [ran na banku] je situace, kdy vkladatelé ztratí důvěru v banku, protože si myslí, že je nebo se brzy stane insolventní, a začnou hromadně vybírat svoje vklady. Run vyvolaný nesprávnými informacemi může vést k bankrotu i do té doby bezproblémové banky, protože banka s částečnými rezervami nikdy nemůže vyplatit všechny vklady.“25 Pojištění vkladů můžeme dělit na dva samostatné systémy. Jeden z těchto systému je povinný tzn., jedná se o povinné pojištění vkladů, kdy přímo ze zákona vyplývá pro dané instituce povinnost účastnit se na takovémto systému. Tento způsob pojištění vkladů má nespornou výhodu v tom, že je poměrně bezpečný a je tak ve většině státu obvyklejší. Druhým typem je pak systém dobrovolného pojištění vkladů, kdy je odpovědnost za fondy, které jsou tvořeny pro případné odškodnění klientů, ponechána na samotných bankách. Tento druh systému tedy nepodléhá takovému stupni regulace, ale na druhou stranu zvyšuje riziko u těch bank, které nejsou pojištěny. Pro banku má pojištění vkladů určité dopady, které jsou především ve zvýšení nákladů spojených s příspěvkem do fondu, rovněž jsou pro banku ty produkty, na které se pojištění vztahuje, méně rizikové (oproti nepojištěným produktům) a tak i jejich výnos může být nižší. Pojištění vkladů má nepochybně pozitivní efekt, nicméně tento systém vyvolává i určité nevýhody. Především se jedná o vznik takzvaného morálního hazardu. Tento jev nastává v případě, kdy se subjekt bude chovat jinak v případě, že bude podstupovat plné riziko a jeho chování bude jiné v případě, kdy toto riziko bude zmenšeno pojištěním. U banky to platí obdobě, klienti se budou v případě pojištěných produktů chovat méně obezřetně, budou

25

Run na banku. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2016-1-18]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Run_na_banku

26

prostředky vkládat na účty, které banky úročí vyššími úroky, avšak na druhé straně to banku nutí zvyšovat rentabilitu a tak investuje do aktiv, které jsou rizikovější.26

2.5.1.Legislativa pojištění vkladů v ČR Legislativní úpravu pojištění vkladů nalezneme především v zákoně o bankách, kde jsou ujednání o pojištění pohledávek z vkladů v části čtrnácté. Zákon zde přímo stanovuje, že pojištění pohledávek z vkladů zajišťuje Garanční systém. Banky a pobočky bank z jiných členských státu pak do fondu, který Garanční systém spravuje, přispívají. Právní úpravu, která je obsažena v zákoně č. 21/1992 Sb., zákoně o bankách pak doplnil zákon č. 156/1994 Sb., zákon, kterým se mění a doplňuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, doplňuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Celý výčet toho, co zákon považuje za pojištěné, pak nalezneme v zákoně o bankách v §41c. Výše pojištění je v současně době ve výši 100.000 EUR, tento limit byl z původně 50.000 EUR zvýšen směrnicí Evropského parlamentu a rady 2009/14/ES ze dne 11. března 2009, kterou se mění směrnice 94/19/ES o systémech pojištění vkladů, pokud jde o výši pojištění a lhůtu k výplatě. Tato směrnice byla do českého právního řádu transponovaná novelou zákona č. 156/2010 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Zákon o bankách dále stanovuje výši příspěvku do Fondu pojištění vkladů, který činil do 31. 12. 2015 příspěvek banky a pobočky banky z jiného než členského státu 0,04 % z průměru objemu pojištěných pohledávek z vkladů za příslušné kalendářní čtvrtletí. Spořitelní a úvěrní družstva pak do Fondu odváděly 0,08 % z průměru objemu pojištěných pohledávek z vkladů za příslušné kalendářní čtvrtletí. Stavební spořitelna odváděla 0,02 % rovněž za stejný časový úsek jako předchozí finanční instituce.

2.6. Věřitel poslední instance Vzhledem k tomu, že je bankovní sektor velmi specifické odvětví, které je součástí finančního systému každé vyspělé ekonomiky, má i na tuto ekonomiku značný vliv. Působení na ekonomiku zemí se děje různou alokací finanční zdrojů. Z toho pak plyne, že v případě, kdy bankovní systém selže, má toto negativní vliv na celou ekonomiku z pohledu jejího hospodářského růstu. I zde je tedy potřebné z hlediska regulace stanovit určitá pravidla, aby 26

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x, s. 456.

27

k takovým selháním nedocházelo. Jeden z nástrojů, které jsou ve vyspělých zemích používány, jsou tzv. věřitelé poslední instance. Tuto úlohu ve většině zemí představuje centrální banka. Centrální banka jako věřitel poslední instance je pak schopna zabránit úpadku banky, v případě, že se banka stane dočasně nelikvidní, ale je však solventní. Věřitel poslední instance tak ve většině případů těmto bankám poskytne na přechodné období finanční zdroje. Je nutné uvést, že poskytnutí finančních zdrojů nelikvidním bankám je zcela na věřiteli poslední instance. Není to jeho povinností a dočasnou likviditu zpravidla poskytuje jen tehdy, pokud by hrozilo systémové riziko. Je však otázkou, zda funkce tohoto systému určité banky neznevýhodňuje. Především se jedná o malé banky, kdy jejich úpadek pravděpodobně nezpůsobí krizi v bankovním systému. Často tak dochází k tomu, že pomoci se dostane pouze velkých bankám.27

27

POLOUČEK, Stanislav. Bankovnictví. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 978-80-7400-491-9, s. 307.

28

3. Bankovní obchody V této kapitole se budeme zabývat charakteristikou a systematizací bankovních obchodů. Vzhledem k tomu, že v rámci univerzálního bankovnictví dochází neustále k inovacím jednotlivých typů bankovních obchodů a k jejich modifikaci, je velmi obtížné přesně vystihnout jejich obecné parametry a charakter.

3.1. Charakteristika bankovních obchodů Vzhledem k tomu, že se bankovnictví řadí do sektoru služeb, je většina služeb poskytovaná bankovními ústavy svojí povahou nemateriální. Pro podstatu těchto služeb je tak rozhodující nemateriální část a materiální část je tedy vedlejší. Tyto služby banky mohou poskytovat svým klientům a to především za úplatu, jelikož se jedná o akciové společnosti, které podnikají za účelem dosahování zisku. Tyto služby, které banky svým klientům nabízejí, se uvádí jako produkty bank. Jednotlivé banky mohou mít bankovní produkty, které se od sebe můžou více čí méně odlišovat. Mají však některé rysy, které jsou pro všechny stejné.

3.1.1.Dualismus Dualismus můžeme vysvětlit obecně tak, že se jedná o spojení věcné a hodnotové stránky jednotlivých produktů. Pokud hovoříme o objemu finančních prostředků, jako jsou například objemy úvěrových obchodů nebo bankovních převodů, jedná se o hodnotovou stránku, která se měří vyjádřením peněžních jednotek. Naopak věcná stránka má takový charakter, kde působí faktory personální, technické a materiální. Vyjadřujeme zde tedy počty těchto úvěrových obchodů nebo počty bankovních převodů.

3.1.2.Nemateriální charakter Pokud uvádíme, že bankovní produkty mají nehmotný charakter, musíme zmínit tři zásadní vlastnosti. Jedná se o nemožnost jejich skladování. Banka se tedy nemůže zásobit těmito produkty dopředu. Tato skutečnost má poměrně velký význam do nákladů banky a to především fixních. Banka je nucena poměrně rychle reagovat na denní bázi na poptávku, kterou vytváří klienti. Musí tak stále udržovat své kapacitní možnosti.

29

Abstraktní vlastnosti nemateriálního charakteru bankovních produktů jsou především z oblasti marketingu a poradenství. Aby banka mohla své služby úspěšně nabízet, je nutné, aby tyto služby byly nějakou formou klientům banky představeny. Především se jedná o reklamu a propagaci těchto produktů. Nepochybně k úspěšnému prodeji patří i poradenská činnost, kterou banky mohou využívat prostřednictvím svých poboček nebo informačních center, které jsou většinou dostupné telefonicky nebo elektronicky. Na bankovním trhu je značná konkurence. Bankovní produkty se mezi sebou v řadě případů liší jen nepatrně a rozdíl je spíše v ceně těchto služeb. Z hlediska nehmotného charakteru těchto služeb je nemožnost tyto bankovní produkty patentovat. Nastává tak situace, kdy v případě zavedení nové služby, konkurence poměrně rychle reaguje a dokáže tak službu (bankovní produkt) napodobit.

3.1.3.Vzájemná propojenost a podmíněnost Tato charakteristika bankovních obchodů je zejména spojena s tím, že nemůže jeden bankovní produkt fungovat bez toho druhého. Pro lepší pochopení této charakteristické funkce můžeme uvést jednu z nejběžnějších forem bankovních služeb a to je zajištění bezhotovostních transakcí, tedy bezhotovostního platebního styku. Bezhotovostní převod je možný v případě, že existují účty, mezi kterými k transakci dojde. Tato vlastnost bankovních obchodů má rovněž i pozitivní dopad na klienta. Umožňuje nabídnout klientům výhodnější služby. Pokud zůstaneme u bezhotovostního platebního styku, můžeme jako lepší službu uvést trvalý příkaz, inkaso, SIPO nebo například různé druhy automatických čistících převodů, kdy například klient požaduje, aby se transakce automaticky uskutečnila v případě, že stav účtu dosáhne určité výše. Z pohledu banky má však vzájemná propojenost a podmíněnost dva významy. Banka na základě tohoto charakteristického rysu musí zvolit takovou strukturu produktů, které chce nabízet svým klientům, aby o ně z jejich strany byl zájem. I přesto, že atraktivita bankovního produktů může být značná, nemusí být o produkt ze strany klienta očekávaný zájem. Jako příklad můžeme uvést nejběžnější bankovní produkt, kterým je běžný účet. Pokud bude účet veden zdarma, ale nebude k němu nabízena platební karta, nevyvolá to ze strany klientů očekávanou míru zájmu. Druhým a neméně důležitým významem je možnost banky stanovit ceny svých služeb. Především se to týká situace, kdy v případě, že chceme využívat jeden produkt, je nutné 30

sjednat i související služby. Banka je v tomto případě ochotna cenu souvisejícího produktu nabídnout i poměrně levně nebo zdarma. Na následujícím příkladu si tuto situaci můžeme popsat. Klient požaduje poskytnutí hypotečního úvěru, banka v tomto případě vyžaduje, aby si klient u banky založil i běžný účet, který bude veden zdarma. Banka toto umožňuje s vidinou, že přivede na tento účet i platební styk klienta a případně další depozita. Rovněž může úrokovou sazbu hypotečního úvěru snížit s ohledem na to, že klient bude například u banky pojištěn.28 V případech, kdy jsou klientovi nabízeny související bankovní produkty, hovoříme o takzvaném cross-sellingu.29

3.2. Bankovní obchody a jejich systematizace Bankovních produktů je celá řada a jak již bylo uvedeno v předchozí podkapitole, dochází k jejich neustálému vývoji, inovacím a změnám jejich parametrů. Bankovní praxe a celá řada publikací uvádí jejich různé členění. Nejedná se přitom pouze o členění, které je potřeba pro správný výklad bankovních obchodů, ale členění má i dopad do praxe. Zejména je to z důvodů organizačních, kdy se určitým typem produktů zabývá pouze určitá oddělení, dále je to pak účetní členění a zasahuje sem i členění z oblasti regulace a dohledu. Pro účely této práce budeme vycházet z několika základních druhů členění bankovních obchodů.

3.2.1.Systematizace z hlediska bilance banky Zde bychom zmínili členění podle toho, jaký mají bankovní obchody odraz v bilanci banky. Toto členění rozeznává i bankovní praxe. Jedná se o členění na tři druhy obchodů. Aktivní obchody banky jsou ty, které mají své místo v rozvaze na straně aktiv. Banka při těchto obchodech vystupuje jako věřitel. Bance tedy vznikají pohledávky různého typu. Z podstaty zákona o bankách budou mít hlavní díl pohledávky za poskytnuté úvěry, což je i jedna z hlavních činností bank. Banka tyto úvěry poskytuje veřejnosti. Jedná se o úvěry jak pro fyzické osoby, právnické osoby, tak i pro fyzické osoby podnikatele. Dále k těmto pohledávkám můžeme zařadit i nákupy dluhových cenných papírů.

28

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x, s. 252. 29 Cross-selling. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2016 [cit. 2016-01-16]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Cross-selling

31

O pasivních obchodech hovoříme tehdy, pokud se v rozvaze uvádí na straně pasiv. Zde platí opak toho, co jsme uvedli u aktivních obchodů a to, že banka u tohoto typu obchodů vystupuje na straně dlužníka. Pro banku tedy tyto obchody znamenají určité závazky. S ohledem na výklad zákona o bankách se jedná primárně o závazky z přijímání vkladů od veřejnosti. Posledním druhem v rámci této systematizace jsou obchody neutrální, což jsou obchody, u kterých není banka ani na straně věřitele a ani na straně dlužníka. Takovéto obchody pak nejsou zaneseny do rozvahy banky a v rozvaze se tedy neuvádí. Obecně můžeme považovat za takové obchody ty, které představují pro banku určité budoucí závazky nebo pohledávky. Tyto operace pak jsou uváděny v podrozvaze. Pro příklad může jít o poskytování bankovních záruk nebo vystavování akreditivů.30

3.2.2.Systematizace z hlediska segmentace klientů S ohledem na různé nároky klientely se v bankovnictví setkáváme s dělením klientů do určitých skupin. U většiny bank se hovoří o takzvaném retailovém bankovnictví. Tento segment se vyznačuje tím, že se převážně jedná o drobné klienty banky. Specifickým je v tomto segmentu poměrně velký počet transakcí v relativně malých částkách. Další segment je uváděn jako corporate nebo wholesale. Tento segment je vyznačován individuálním přístupem a transakce mají mnohem větší objemy. Tento segment je však u části bank nedostupný z hlediska jeho náročnosti a specifičnosti na trhu.

3.2.3.Systematizace z hlediska účelu použití Mimo výše uvedené členění bankovních produktů je v poslední době, a to především s ohledem na tržní prostředí, řešena systematizace z hlediska toho, jakou funkci plní daný produkt pro klienty bank. Můžeme tak rozlišovat několik hlavních skupin. o Vzhledem k činnosti banky bude na prvním místě členění podle produktů depozitních neboli vkladových. Klienti mohou u banky uložit své dočasně volné finanční prostředky. o Poskytování úvěrů je další hlavní činností banky, a tak je finanční činnost v této oblasti rovněž samostatnou skupinou. Pro klienta jsou pak tyto bankovní obchody možností, jak získat potřebně finanční zdroje. Pokud budeme uvádět konkrétní produkty, bude se 30

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x, s. 255.

32

zejména jednat o různé typy bankovních úvěrů, bankovních záruk, kontokorentních úvěrů, kreditních účtu a karet a dalších finančních forem financování, které klientům poskytují na omezenou dobu finanční prostředky. o Nejrůznější formy úhrad a bezhotovostních převodů, včetně trvalých převodů, inkasních plateb, konverzí kurzů a zahraničních převodů, můžeme řadit do skupiny platebních produktů, které jsou klienty velmi často využívány. o Specifickou skupinou je pak investiční bankovnictví a jeho produkty. Jedná se o umožnění přístupu klienta na peněžní a kapitálové trhy, zprostředkování nákupů podílových listů, akcií a dluhopisů. Rovněž banky zajišťují pro své klienty například nákupy státních dluhopisů. Patří sem i správa investičních nástrojů a v neposlední řadě i poradenská činnost, která spadá také do služeb banky. o Na závěr této systematizace je třeba zmínit zpracování hotovosti bankami. Tyto produkty rovněž tvoří součást nabídky bank. Především se jedná o pokladní úsek, směnárenskou činnost a s tím spojené obchody. U pokladního úseku je to například výměna různých nominálů bankovek za jiný druh nebo výměna poškozených bankovek. Patří sem i vklady a výběry z účtů. Směnárenská činnost pak zajišťuje směny hotovosti mezi různými měnami.31

3.2.4.Systematizace podle právního režimu Z hlediska právního režimu před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku bylo možné členit bankovní obchody podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a dále pak podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Původně byla převážná část obchodů, které poskytovaly banky v režimu obchodního zákoníku. Z obchodního zákoníku pak vyplývalo, že jím byly upraveny smlouvy o úvěru, o akreditivu, inkasu, bankovní uložení věci, vkladové a běžné účty a dále pak bankovní záruky a závazky, které mohou z tohoto vztahu vzniknout. Úplatné smlouvy, které se týkaly cenných papírů a vztahy vzniklé z cestovních šeků, byly rovněž upraveny obchodním zákoníkem. Obchodním zákoníkem případně zákonem č. 591/1992 Sb., zákon České národní rady o cenných papírech, byly upraveny obchody, které jsou vymezeny v zákoně č. 21/1992 Sb., zákoně o bankách v § 1. Ustanovení, které obsahoval obchodní zákoník v § 262 v odstavci 4, pak bylo možné aplikovat na veškeré bankovní obchody. 31

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x, s. 257.

33

Právní úprava, která vstoupila v platnost s novým občanským zákoníkem, výše uvedené rozdělení zrušila a úpravu závazků koncentrovala do nového občanského zákoníku. Ten přímo neurčuje, že smluvní stranu u takového typu smluv musí představovat banka. „Vychází ze zásady, že banka je obchodní korporace podléhající zvláštní právní regulaci že postavení určité osoby jako smluvní strany by nemělo být závislé na její regulaci z hlediska veřejného práva, což je přístup obvyklý i u ostatních smluvních typů. Z této právní úpravy lze dovodit, že tzv. bankovní smlouvy může ze soukromě právního hlediska platně uzavřít na straně poskytovatele služby kdokoli. Současně však veřejnoprávní předpisy vyžadují, aby pro poskytování určitých služeb byla poskytovateli udělena příslušná bankovní licence v případě banky nebo povolení v případě spořitelního a úvěrního družstva (družstevní záložna). Pokud by někdo uzavíral bankovní smlouvy bez bankovní licence (povolení), bude se dopouštět jednání v rozporu s předpisy práva veřejného a může za to sankcionován. Smluvené smlouvy budou však platné.32

32

LIŠKA, Petr, Štefan ELEK a Karel MAREK. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 214 s. ISBN 978-80-7478-510-8.

34

4. Úvěrové obchody bank Úvěrové obchody jsou pro banku jedním z nejdůležitějších obchodů. Poskytování úvěrů je i definováno v zákoně o bankách jako jedna z hlavních činností banky. Pro banky, které jsou universální, je poskytování úvěrů v jejich bilanci na straně aktiv velmi důležitou položkou. Banky jsou tak schopny poskytováním úvěrů zvyšovat výnosnost svého vlastního kapitálu. Druhá stránka věci je pak riziko, které z takových obchodů pro banku plyne. Z hlediska této kapitoly budeme za úvěry považovat takové obchody, které umožní klientům poskytnutí dočasných finančních prostředků. Kapitola bude zaměřena na nejvýznamnější úvěrové obchody, které mají banky ve svých nabídkách. Rovněž bude věnována pozornost právní úpravě.

4.1. Úvěrové obchody a jejich struktura Vzhledem k množství nabízených úvěrů není z hlediska jejich zařazení a systematizace jednoduché je členit, avšak je možné podle určitých specifických hledisek bankovní úvěry zařadit. Pro přehlednost tedy nebudeme jmenovat konkrétní typy a druhy úvěrů, ale budeme je v této části řadit podle jejich hledisek. Jako jedno z prvních hledisek je členění podle příjemce úvěru. Jedná se o následující subjekty: o fyzické osoby o subjekty podnikatelské sféry o veřejná správa, municipality a stát Formy poskytnutí úvěru jsou pak dvě. Nejvíce využívaná je forma peněžních úvěrů, kdy jsou prostředky nejčastěji poskytnuty klientovi bezhotovostním převodem. Je však možné poskytnutí i v hotovosti, nejčastěji na pokladnách bank. Klient je pak povinen platit dohodnuté splátky s určeným úrokem po určitou dobu. Tyto obchody jsou zobrazeny v bilanci banky a tak ovlivňují její likviditu. Úvěry závazkové, do kterých patří i záruky, fungují na takovém principu, kdy banka ručí za klienta a je zavázána jeho závazek splnit, pokud tak on sám neučiní. Tyto obchody jsou podrozvahové a nemají tak přímo vliv na likviditu banky. I hledisko splatnosti úvěru lze samostatně členit. V oblasti bankovních úvěrových obchodů rozeznáváme tři základní lhůty splatnosti. Jedná se o úvěry, které jsou krátkodobé, splatnost 35

takových obchodů je do jednoho roku. Střednědobé obchody jsou se splatnostmi mezi jedním a pěti roky a poslední jsou obchody dlouhodobé, kde splatnost přesahuje dobu pěti let. Členění z hlediska účelu použití úvěru má několik forem. Účelů může být podle úvěrovaného klienta velké množství. Z hlediska četnosti výskytu se jedná o zejména tyto typy účelů: o Investiční úvěr řadíme do oblasti financování podnikatelů a společností. Tedy fyzických osob podnikatelů a právnických osob. Tyto úvěry jsou převážně poskytovány na profinancování investičních záměrů těchto klientů, zejména se u takového financování vyžaduje účelovost čerpání prostředků z úvěru na základě předkládaných faktur. Účelovost však nemusí být podmínka. Tyto úvěry jsou zejména střednědobého až dlouhodobého charakteru. o Provozní úvěry rovněž spadají do sféry podnikatelského financování, především se jedná o profinancování provozních potřeb, které vyplývají z podnikatelské činnosti klienta. Úvěr je především používán na nákup zásob nebo profinancování časového nesouladu, který nastává od vystavení faktury do doby její splatnosti. Jedná se tedy o financování pohledávek klienta. o Sanační úvěr není tak obvyklý, jedná se o typ financování, který se poskytuje podnikatelské klientele v případě, že se dostane do problémů a ohrožuje to její existenci. Z hlediska banky pak poskytnutí takového úvěru znamená, že vyhodnotila detailně veškeré rizikové ukazatele a dospěla k závěru, že poskytnutí takového úvěru je pro ni výhodnější než uvalení konkurzu na danou společnost. o Spotřebitelské úvěry jsou v oblasti soukromého financování zřejmě nejběžnějším typem. Jedná se o úvěry, které jsou poskytovány občanům a domácnostem na spotřebitelské zboží, které je určené předem a jeho charakter není podnikatelský. o Osobní úvěr pak rovněž banky poskytují občanům a domácnostem. Tyto úvěry pak nemají sjednaný účel, jsou tedy poskytovány neúčelově a objemově se pak jedná spíše o nižší částky. Systematizaci, která určuje způsob, jakým lze úvěry čerpat, dělíme na tyto tři druhy: o Jednorázově čerpané úvěry jsou v oblasti soukromého financování, vyjma hypotečních úvěru, zřejmě nejčastěji využívány. Finanční prostředky je klient povinen dle smlouvy, která ujednání o tom, jakým způsobem bude úvěr čerpán, zpravidla obsahuje, vyčerpat najednou. Čerpání může být provedeno účelově nebo neúčelově, dle podmínek obsažených v úvěrové smlouvě. 36

o Postupně čerpané úvěry jsou pak opakem jednorázově čerpaných úvěrů. Klient má možnost prostředky čerpat dle dohodnutého plánu nebo nejpozději do data konce čerpání uvedeného v úvěrové smlouvě. V rámci soukromého financování můžeme jako příklad uvést hypoteční úvěr, u kterého jsou prostředky čerpány postupně dle předkládaných faktur v případě, že se jedná o výstavbu nemovitosti. o Individuální čerpání dle potřeb klienta se pak vyskytuje převážně u úvěrových smluv, které jsou dlouhodobé nebo nejsou časově ohraničené.33 Další hledisko, se kterým se u různých druhů úvěrů můžeme setkat, je měna, ve které je úvěr poskytován. Pokud by byl úvěr poskytován v jiné než tuzemské měně, jednalo by se o takzvaný devizový úvěr. Členění pak lze uvádět dvojí a to: o Úvěr v domácí měně, kdy je poskytován a splácen v tuzemské měně. o Úvěr v cizí měně, který je poskytován a rovněž i splácen v určené zahraniční měně. Pokud je dohodnuto, lze provádět kombinace, je tak možné například úvěr poskytnout v jedné měně a jeho splácení pak může být prováděno v měně jiné. Je vhodné do systematizace zahrnout rovněž členění dle způsobu, jakým jsou úvěry úročeny. U takového členění lze uvést dvě hlavní skupiny a to: o Úvěry úročené fixně mají po celou svou dobu pevně stanovenou úrokovou sazbu. Taková sazba je tedy fixní, neměnná. o Úvěry úročené variabilně mají charakteristickou vlastnost a to je jejich pohyblivé úročení, tedy variabilní úročení. Takové úročení se v průběhu trvání úvěru mění dle podmínek, které byly sjednány. Sazba se mění dle referenční úrokové sazby, která byla předem dohodnuta. Taková referenční sazba může být některá ze sazeb centrální banky nebo se může jednat o referenční úrokovou sazbu z mezibankovního trhu. 34

33

REJNUŠ, Oldřich. Finanční trhy. 4., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2014. Partners. ISBN 978-80-2473671-6, s. 96. 34 REJNUŠ, Oldřich. Finanční trhy. 4., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2014. Partners. ISBN 978-80-2473671-6, s. 95.

37

U variabilně úročených úvěrů jsou tedy různé možnosti úročení, lze uvést tyto nejvíce používané: o „Úvěr s kontinuální vazbou úročení na referenční úrokovou sazbu: Takto úročené variabilní úvěry přizpůsobují bezprostředně výši svého úročení aktuálnímu vývoji referenční úrokové sazby. o Úvěry s určenými podmínkami přizpůsobování úročení referenční úrokové sazbě: Jde o variabilně úročené (tzv. revolvingové) úvěry, u nichž se výše úročení přizpůsobuje aktuální referenční úrokové sazbě v pravidelných intervalech a její upravená výše platí vždy pro příští období. o Úvěry s dočasnou fixací a pozdější změnou na variabilní úročení: jde o úvěry, které jsou po dohodnuté počáteční období úročeny fixně a po jeho uplynutí se přemění na úvěr s variabilním úročením.“35 Zajištěné úvěry mají určitá specifika, především se jedná o formy, jakými je možné takové úvěry zajistit. Těchto forem je celá řada. Nejběžnější je například u úvěrů na nemovitost zajištění kupovanou nemovitostí. Na druhé straně jsou pak úvěry nezajištěné, kdy banka žádné zajišťovací formy nevyžaduje.36

4.2. Právní úprava úvěrových obchodů „Před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, byla úprava většiny bankovních obchodů obsažena v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Pouze část bankovních obchodů byla předmětem zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a popřípadě i dalších zákonů. Od 1. 1. 2014 vstoupil v účinnost nový občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.), který sjednotil regulaci většiny soukromoprávních závazků. Nová právní úprava zdůrazňuje zásadu, že uplatňování soukromého práva je na uplatňování veřejného práva nezávislé. V duchu této zásady občanský zákoník neakcentuje postavení banky jako obligatorní smluvní strany příslušných obligací. Uvedená skutečnost však nic nemění na tom, že sjednávání určitých smluvních typů bude převážně předmětem podnikání bank.“37 Pokud budeme chtít označit jednotlivé strany takových smluv, budeme na

35

REJNUŠ, Oldřich. Finanční trhy. 4., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2014. Partners. ISBN 978-80-2473671-6, s. 95. 36 DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x, s. 511-512 37 LIŠKA, Petr, Štefan ELEK a Karel MAREK. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 214 s. ISBN 978-80-7478-510-8.

38

straně jedné hovořit o úvěrujícím, což je tedy ve většině případů banka, jelikož nakládá s největším objemem finančních prostředků a na straně druhé bude potom označen klient jako úvěrovaný. Tyto dvě strany jsou často označovány jako věřitel a dlužník, vzhledem k tomu, že do doby než je úvěr vyčerpán, je stále dlužníkem banka, je třeba tyto pojmy odlišit, po vyčerpání úvěru pak lze označit úvěrovaného za dlužníka, tedy v tomto případě to bude klient banky. Pro vznik úvěrového obchodu je třeba smlouvy o úvěru. Smlouva o úvěru vznikne v případě, kdy nastávají skutečnosti obsažené v § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy úvěrující se zavazuje, že poskytne úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peníze a to do určité částky. Naopak úvěrovaný se musí zavázat, že tyto peníze vrátí a zaplatí úroky. Ve smlouvě je pak samozřejmě možné sjednat další podmínky jako je splatnost, účel, lhůty pro vrácení peněžních prostředků, tyto je možné dále specifikovat.38 S ohledem na § 2397 je čerpání úvěru právem, což znamená, že úvěrovaný nemá povinnost sjednaný úvěr čerpat. Pokud nedojde k čerpání peněžních prostředky z úvěru, úvěrovaný neporušuje smluvní ujednání. Možnost uplatit právo na čerpání, tedy na poskytnutí peněz, je však ve lhůtě, která je určena ve smlouvě. Pokud by smlouva takovou lhůtu neobsahovala, může pak úvěrovaný toto právo využít do doby, dokud závazek z takové smlouvy trvá. Banka, která je v našem případě na straně úvěrujícího pak poskytne peníze úvěrovanému do doby, která je určena v žádosti úvěrovaného. Pokud by taková žádost lhůtu neobsahovala, poskytne úvěrující peníze bez zbytečného odkladu. Tato povinnost je v občanském zákoníku upravena v § 2398 odstavec 1.39 Jak již bylo uvedeno na začátku této kapitoly, občanský zákoník upravuje smlouvu o úvěru v několika základních ustanoveních. V následujících kapitolách budou dále uvedeny právní skutečnosti, které upravují například smlouvu o spotřebitelském úvěru nebo úvěr hypoteční. Část dané problematiky je tak obsažena v zákoně č. 145/2010 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů i ve směrnicích Evropského parlamentu a Rady. Daná problematika se mimo jiné rovněž dotýká zákona č. 190/2004 Sb., zákona o dluhopisech.

4.3. Peněžní úvěry Za tento typ úvěrů lze považovat veškeré úvěry, kdy banka klientovi poskytuje bezprostředně likvidní finanční prostředky. Dále jsou uvedeny významné typy peněžních úvěrů. 38

ELIÁŠ, Karel. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 358 s. ISBN 978-80-7478-493-4, s. 174-175. 39 Nový občanský zákoník 2014: rejstřík : redakční uzávěrka 26.3.2012. Ostrava: Sagit, 2012, 320 s. ÚZ, č. 900. ISBN 978-80-7208-920-8.

39

4.3.1.Kontokorentní úvěr Tento typ obchodu patří jako celá další řada úvěrů do skupiny peněžních úvěrů. Kontokorentní úvěr je specifický v tom, že banka poskytuje klientovi úvěr v rámci jeho běžného účtu. Vzniká tak situace, kdy klient může přečerpat zůstatek svého účtu do mínusu tzv. do debetu. Klientovi je poskytnut určitý úvěrový rámec, který může případně čerpat. Tyto typy úvěru jsou především využívány na profinancování oběžného majetku, kdy dochází vzhledem k různým vlivům jako je sezónnost, splatnosti pohledávek apod., k potřebě překonat toto období. Vzhledem k tomu, že tento úvěr je možné čerpat prakticky kdykoli a opakovaně do výše poskytnutého úvěrového rámce, bývají tyto úvěry oproti jiným typům poměrně drahé. Jedná se především o úrokovou sazbu, která je s takovými typy úvěrů spojená. Banka musí držet klientovi tento úvěrový rámec a pro klienta je tak kdykoli k použití a nehraje zde roli, zda ho bude nebo nebude čerpat. Pro banku tak tyto prostředky představují kapitál, který by teoreticky mohla zhodnotit v jiných aktivech.40

4.3.2.Spotřebitelský úvěr Tento typ bankovních obchodů zaujímá v oblasti retailového bankovnictví významnou pozici. Spotřebitelské úvěry nabízejí prakticky veškeré bankovní instituce i instituce nebankovního charakteru. Pokud bychom tento typ úvěru porovnávali s jinými, vyznačuje se určitými rozdíly. Jako nejvýznamnější odlišnost od jiných druhů úvěrů můžeme považovat například to, že se jedná o úvěr ke krytí spotřebních výdajů. Úvěrovaný subjekt tak přímo neprodukuje finanční zdroje, které by sloužily ke splácení úvěru. Z předchozí věty je tak možné odvodit, že u spotřebitelského úvěru je posuzování subjektu, který je příjemcem takového úvěru, po rizikové stránce méně zásadní. Opakem mohou být podnikatelské úvěry, kdy je bankou posuzováno cash flow klienta, ze kterého se pak takový úvěr splácí. Další odlišností mohou být informace, které jsou bance klientem předkládány. Klient informace zpravidla uvede do žádosti o úvěr. Banka má v tomto případě ztíženou roli, neboť informace, které jsou v žádosti uvedeny lze jen těžko ověřit a i celkový rozsah informací má menší vypovídající hodnotu. Lze tedy uvést, že takové informace jsou méně kvalitní než u klientů z podnikatelské sféry. Banky jsou však schopny zásadní informace týkající se rizikovosti klienta posoudit z registrů. Důležitou roli zde hraje Bankovní registr klientských 40

ČERNOHORSKÝ, Jan a Petr TEPLÝ. Základy financí. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 304 s. ISBN 978-80-2473669-3, s. 230.

40

informací, Nebankovní registr klientských informací tzv. BRKI/NRKI a dále Sdružení na Ochranu Leasingu a Úvěrů Spotřebitelům tzv. SOLUS. Průměrný klient, který žádá o spotřebitelský úvěr, má obecně nižší schopnosti k posouzení veškerých podmínek, které jsou obsaženy v úvěrové smlouvě oproti subjektům podnikatelské sféry. Aby byly zachovány rovnocenné podmínky, mezi příjemcem úvěru a jeho poskytovatelem, bylo nutné vztahy mezi nimi určitým způsobem regulovat. Regulace je u spotřebitelského úvěru obsažena v zákoně č. 145/2010 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Spotřebitelské úvěry mají ve srovnání s úvěry z podnikatelské sféry nižší objemy. Pro banku to pak znamená, že náklady, které má banka s poskytnutím takového úvěru musí být v poměru s jeho velikostí. Je však důležité, aby se relativně nízké náklady neodrazily ve schopnosti banky provádět správná rozhodnutí o poskytnutí nebo zamítnutí takového úvěru. Je tedy potřeba, aby byl celý proces s poskytováním tohoto typu bankovních obchodů účelný a dostatečně přesný. Pro vyhodnocování, zda je klient dobrý nebo špatný existují interní metody posuzování tzv. scoringové metody, které mají za úkol správně vyhodnotit bonitu klienta.41 Původní právní úprava úvěru byla obsažena v občanském zákoníku a dále pak v zákoně č. 321/2001 Sb., zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. Platná právní úprava spotřebitelského úvěru je obecně obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, zde jsou v § 2395 - § 2400 uvedena základní ustanovení, které úvěr upravují. S ohledem na evropskou právní úpravu spotřebitelského úvěru byla zákonem č. 145/2010 Sb., zákonem o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů zapracována do právního řádu České republiky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Samotnou definici úvěru nalezneme v zákoně o spotřebitelském úvěru v § 1, kde je uvedeno, že spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Právní úprava je v základu zaměřena na ochranu klienta, vzhledem k tomu, že na trhu je celá řada institucí ať se jedná o bankovní sektor či nebankovní. Poskytování spotřebitelských

41

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x, s. 534-536.

41

úvěrů se řídí touto právní úpravou, avšak jsou zde výjimky. Celý výčet výjimek, na které se právní úprava nevztahuje, nalezneme v zákoně o spotřebitelském úvěru v § 2. Jedná například o následující výjimky: o úvěry, které slouží k nabytí vlastnického práva k nemovitosti, vypořádání vlastnických vztahů k nemovitosti nebo výstavba nemovitosti o poskytnutí úvěru bez úroku a jakékoli úplaty o úvěr sjednaný v podobě průběžného poskytování služby nebo dodávání zboží stejného druhu, za které spotřebitel může platit v průběhu jejich poskytování formou splátek o úvěry, které jsou poskytovány s celkovou výší nižší než 5000 Kč nebo vyšší než 1.880.000 Kč; částka 5000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období42 Z hlediska druhu rozeznáváme spotřebitelské úvěry, které jsou přímé nebo nepřímé. U přímých úvěrů vzniká smluvní vztah mezi klientem a bankou případně nebankovní společností, která se rovněž může zabývat poskytováním spotřebitelských úvěrů. U nepřímých úvěrů zpravidla obchodník, který prodává zboží nebo služby vystupuje v roli zprostředkovatele, mezi bankou a příjemcem takového úvěru. Další členění spotřebitelských úvěrů je možné dle způsobu, jakým jsou poskytovány. Nejčastější varianta je poskytnutí jednorázové, kdy je přesně stanovena výše úvěru, jeho splatnost a výše plátek. Po splacení takového úvěru vztah mezi příjemcem úvěru a poskytovatelem končí. Druhou variantou jsou pak úvěry revolvingového typu. Klient dostává určitý úvěrový rámec, do kterého může úvěr čerpat a to i opakovaně. Splácení je prováděno průběžně do termínů, které jsou uvedeny v úvěrové smlouvě. Úrok je placen ze skutečně vyčerpané částky za příslušné období. S těmito úvěry se můžeme setkat především ve formě kontokorentního úvěru nebo úvěrové karty, u které často bývá určena minimální měsíční splátka z vyčerpané částky. U těchto úvěrových karet pak existují takzvaná bezúročná období, která dávají 42

Předpis č. 145/2010 Sb., Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2016-03-09]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2010-145

42

možnost klientovi v případě, že splní podmínky spojené se splacením svého závazku, aby nehradil vyměřené úroky. Z pohledu účelu pak můžeme rozlišovat spotřebitelské úvěry, které jsou účelové, ve většině případů se jedná o úvěry, které jsou poskytovány přímo u obchodníka na konkrétně nakupované zboží. Neúčelové úvěry jsou pak přímo poskytovány bankou nebo nebankovní institucí a nevyžaduje se tedy jejich účelové použití. Jsou poskytovány jako bezhotovostní nebo hotovostní úvěry. Spotřebitelské úvěry jsou z větší části poskytovány bez zajištění. Banky tak nepožadují žádný zajišťovací prostředek, jedná se převážně o úvěry s nižším objemem. U zajištěných spotřebitelských úvěrů se nejčastěji jako zajišťovací prostředek využívá ručení třetí osoby. Ceny za poskytnutí tohoto typu úvěru nejsou nejnižší, zpravidla je to spojeno s rizikem, které pro banku tento typ obchodů znamená. Úroková sazba a další poplatky, které mohou, dopadnou na klienta, jsou tak základním faktorem, který stanovuje podmínky úvěru. Ochrana klienta spočívá především v tom, aby mohl relativně snadno posoudit výhodnost takového úvěru. Kladen je tedy zákonem důraz převážně na roční procentní sazbu nákladů, která je stanovena jako procentní podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel uhradit za období jednoho roku. Zákon pak dále obsahuje i vzorec jejího výpočtu. Dodržování povinností, které jsou stanoveny zákonem o spotřebitelském úvěru, vykonává Česká obchodní inspekce s výjimkou dozoru nad činností takových subjektů, u kterých dozor vykonává Česká národní banka. Sankce, které mohou tyto orgány dozoru uložit, pak upravuje § 20 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru. Právní úprava rovněž dává příjemci úvěru možnost, aby odstoupil od smlouvy a to do 14 dnů od uzavření smlouvy bez udání důvodu. Banky při poskytování úvěrů vyhodnocují vždy bonitu svých klientů, aby měly zajištěno řádné splácení poskytovaných úvěrů. Vzhledem k tomu, že na trhu existuje velké množství nebankovních subjektů, zákon ukládá povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet takový úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru § 9 ukládá povinnost věřiteli před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí schopnost příjemce úvěru splácet.

43

Především je toto ustanovení zaměřeno na ochranu spotřebitele před předlužením.43

4.3.3.Hypoteční úvěr Hypoteční úvěr můžeme zařadit mezi velmi známé a poměrně oblíbené bankovní obchody. Charakteristická vlastnost těchto úvěrových obchodů spočívá ve způsobu jejich zajištění, které je spojeno se zástavním právem k nemovitosti. Z hlediska daného zajištění vzniká pro banku menší rizikovost a tím vzniká prostor pro delší splatnost těchto úvěrů. Z hlediska historie začaly banky tyto typy obchodů poskytovat až po roce 1995 44, kdy proběhla právní úprava hypotečního bankovnictví. Základy hypotečního bankovnictví můžeme najít v zákoně č. 190/2004 Sb., zákon o dluhopisech. Hlavním důvodem je, že hypoteční bankovnictví vychází v základu z právní úpravy hypotečních zástavních listů, které jsou v tomto zákoně upraveny v hlavně III, nikoli z právní úpravy hypotečních úvěrů. Zde je tedy nutné rozlišovat hypoteční úvěry, které jsou refinancovány hypotečními zástavními listy a dále pak hypoteční úvěry refinancované jiným způsobem, pokud v takových případech lze tedy hovořit o hypotečním úvěru. Na tyto obchody by se pak nevztahoval zákon o dluhopisech, ale ustanovení smlouvy o úvěru dle nového občanského zákoníku. Z hlediska právní úpravy, která je obsažena v zákoně o dluhopisech v §28 odst. 3, lze za hypoteční úvěr považovat takový obchod, jehož splacení je včetně příslušenství zajištěno zástavním právem k nemovitosti. Taková nemovitost se pak musí nacházet na území členského státu Evropské unie. Úvěr se považuje za hypoteční úvěr dnem vzniku právních účinků zástavního práva. Z hlediska účelu použití takového úvěru dle platné právní úpravy pak z předchozích definic vyplývá, že je tento typ úvěru možné použít i na jiný účel než je financování bytových potřeb. Pro příklad je zde možné uvést účel vypořádání společného jmění manželů v případě rozvodového řízení. Pokud však není hypoteční úvěr refinancován ze zdrojů emise hypotečních zástavních listů, vztahuje se na něj stejná právní úprava jako na jiné druhy úvěrů, bude tedy upraven ustanoveními dle zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, o úvěru. U takového typu úvěru 43

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x, s. 541. 44 Předpis č. 84/1995 Sb.Zákon, kterým se mění a doplňuje zákon č. 530/1990 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů

44

musí být splněna podmínka zajištění. Tyto úvěry lze poskytovat všemi bankovními i nebankovními institucemi. Pokud jsou pohledávky z hypotečních úvěrů uplatněny ke krytí emitovaných zástavních listů, pak takové hypoteční úvěry musí splňovat zákonné podmínky45, jež se týkají jeho zajištění zástavním právem k nemovitosti dle zákona o dluhopisech. Hypoteční úvěr a jeho výše je zpravidla omezena. Na jeho maximální výši mají vliv dva základní faktory: o Jak již bylo uvedeno, hypoteční úvěr musí být zajištěn zástavním právem k nemovitosti a výše takového úvěru by pak neměla překročit cenu zástavy. Banka zpravidla požaduje, aby byla cena zastavené nemovitosti vyšší, než je výše poskytovaného hypotečního úvěru. Banka toho dosahuje tím, že poskytuje hypoteční úvěry maximálně do určité procentní výše ceny zastavené nemovitosti. Rovněž i stanovení ceny nemovitosti je bankou prováděno velmi konvenčně. Banka v tomto směru uvažuje tak, aby při případném prodeji takové nemovitosti na trhu, dosáhla výnosu, který by pokryl úhradu poskytnutého hypotečního úvěru včetně příslušenství. Některé banky v současnosti poskytují hypoteční úvěry i do výše 100% odhadní ceny zastavované nemovitosti. Ve zprávě o finanční stabilitě 2014/201546 pak Česká národní banka vydala doporučení, které se týká některých parametrů nově poskytovaných hypotečních úvěrů. Nejvýznamnější doporučení pak je v oblasti ukazatele LTV u nově poskytovaných úvěrů. Zkratka LTV pak znamená loan to value, v překladu částka k zapůjčení. Ukazatel vyjadřuje poměr hodnoty hypotečního úvěru k hodnotě nemovitosti, která je poskytována do zástavy. Jak již bylo uvedeno dříve, u hypotečních úvěrů, které slouží ke krytí pohledávek z emitovaných hypotečních zástavních listů, které jsou v oběhu, nesmí výše poskytnutých hypotečních úvěrů přesáhnout 70% ceny nemovitosti, která je poskytována do zástavy. o Druhým faktorem je výše zdrojů, které má klient k dispozici ke splácení. Z tohoto pohledu se jedná o příjmy klienta. U hypotečního úvěru je splácení stejné jako u jiných druhů úvěrů. Primárně se tak jedná o splátky úvěru z klientova příjmu v takové 45

Pro řádné krytí souhrnu závazků ze všech hypotečních zástavních listů v oběhu vydaných jedním emitentem mohou sloužit pouze ty jeho pohledávky z hypotečních úvěrů nebo jejich části, které plní podmínky § 28 odst. 3 a 4. Tyto pohledávky nebo jejich části nesmí ve svém souhrnu po dobu, kdy k takovému krytí slouží, převýšit 70 % zástavní hodnoty zastavených nemovitých věcí zajišťujících tyto pohledávky. Náhradní krytí souhrnu závazků ze všech hypotečních zástavních listů v oběhu vydaných jedním emitentem je možné pouze při splnění podmínek stanovených tímto zákonem. 46 Zpráva o finanční stabilitě 2014/2015. Česká národní banka [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/financni_stabilita/zpravy_fs/fs_2014-2015/index.html#2

45

výši, aby zde byl předpoklad řádného splácení hypotečního úvěru po celou dobu až do jeho splatnosti. Banky tento příjem zpravidla požadují doložit potvrzením přímo od zaměstnavatele, případně jiné dokumenty prokazující příjem klienta. Zde muže být například akceptován i výpis z běžného účtu. U fyzických osob podnikatelů je pak požadováno daňové přiznání. Z hlediska splatnosti hypotečního úvěru je rovněž potřeba brát zřetel na určité faktory, které mohou splatnost úvěru ovlivňovat. Především se jedná o schopnosti klienta, tedy příjemce úvěru, splácet po celou dobu až do splatnosti úvěru. Druhým faktorem je pak samotná životnost zastavované nemovitosti. Banky zpravidla na náklady klienta prověřují prostřednictvím odhadců fyzický stav nemovitosti a na základě takového posudku pak určují cenu nemovitosti. Obecně lze uvést, že délka hypotečního úvěru by neměla přesahovat životnost zastavované nemovitosti. V případě, že je hypoteční úvěr příjemci úvěru poskytnut, je nutné provést jeho čerpání. Z hlediska účelu rozlišujeme zpravidla čerpání jednorázové a čerpání postupné. Jednorázové čerpání se provádí tehdy, pokud předmět úvěru existuje. Většinou se jedná o koupi již existující nemovitosti, případně refinancování úvěru jinou bankou, nebo jiné účely, u kterých se jednorázové čerpání použije. Čerpání postupné je využíváno tehdy, pokud se jedná například o výstavbu nemovitosti nebo rekonstrukci nemovitosti a prostředky jsou uvolňovány postupně na základě předkládaných faktur za stavební práce. Pokud tato nemovitost slouží jako zástava k poskytnutému hypotečnímu úvěru, musí být zajištěno, že po celou dobu výstavby nebo rekonstrukce, nepřekročí zastavitelnou hodnotu dané nemovitosti. Pokud máme tedy hypoteční úvěr vyčerpán, dochází k jeho splácení. Stejně jako bylo čerpání rozděleno na dva způsoby i splácení lze členit na dva druhy. Splacení jednorázové může nastat v případech, kdy má příjemce úvěru k dispozici volné finanční prostředky a již nechce dále provádět splácení průběžné. Tímto ušetří úroky, které by za dobu do splatnosti úvěru bance uhradil. Jednorázové splacení rovněž nastává v nečekaných situacích jako je úmrtí klienta, kdy se hypoteční úvěr splácí z jeho životního pojištění nebo u případů, kdy dojde ke zničení nemovitosti a úvěr je tak doplacen z pojištění majetkového.

46

Častějším způsobem je však splácení průběžné, kdy je konstantní anuitní splátka prováděna pravidelně k určenému dni kalendářního měsíce. Tento způsob splácení je nejčastější. Klient si úrokovou sazbu fixuje na předem zvolené období a po tuto dobu má splátku neměnnou. Na konci takového období banka klientovi předkládá nabídku na fixaci pro další období a ve většině případů je v nabídce několik variant fixací. Následně se mění i výše anuitní splátky pro toto další období. Varianty progresivního a degresivního splácení nejsou vyloučeny, avšak tyto varianty splácení jsou spíše určeny pro hypoteční úvěry v podnikatelské sféře. Úroková sazba je vzhledem k tomu, že jsou hypoteční úvěry zajištěny zástavním právem k nemovitosti a riziko je tak nižší, velmi výhodná. Úroková sazba je rovněž snižována i v důsledku podpory státu. Sazbu lze u hypotečních úvěrů zvolit jako pevnou, která je po celou dobu splatnosti úvěru nebo jako pohyblivou, která závisí na vývoji tržních úrokových sazeb. V mnoha případech se používá i kombinace výše uvedených sazeb.47 Podpora od státu v oblasti hypotečních úvěrů spočívá především v možnosti fyzických osob odečíst si ze základu daně z příjmů takovou částku, v jaké výši byly zaplaceny v uplynulém zdaňovacím období úroky z úvěru ze stavebního spoření, z hypotečního úvěru nebo z jiného úvěru poskytnutého v souvislosti s těmito úvěry stavební spořitelnou nebo bankou a použitého na financování bytových potřeb. Podmínkou je, aby částka úroků, o kterou se snižuje základ daně v úhrnu u všech účastníků smluv o úvěrech žijících s poplatníkem ve společně hospodařící domácnosti, nepřekročila v uplynulém zdaňovacím období 300 000 Kč. Toto ustanovení je obsaženo v zákoně č. 586/1992 Sb., zákon České národní rady o daních z příjmů.

47

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x, s. 527-532.

47

Další forma státní podpory je pak příspěvek k úrokům. o „Podpora má formu úrokové dotace poskytované prostřednictvím jednotlivých příspěvků ke splátkám hypotečního úvěru. o Výše úrokové dotace se pohybuje od 1 do 4 procentních bodů v závislosti na průměrné výši úrokových sazeb, za které poskytly hypoteční banky nové úvěry se státní podporou v předešlém kalendářním roce. Klesne-li průměrná úroková sazba pod 5 %, je výše podpory pro nově uzavřené smlouvy nebo v tomto termínu přepočítávané smlouvy nulová. o Výše úrokové dotace platí vždy po dobu platnosti úrokové sazby sjednané mezi klientem a hypoteční bankou ve smlouvě o úvěru, maximálně však po dobu pěti let. Po uplynutí této doby bude výše úrokové dotace nově stanovena. o Úroková dotace bude poskytována po celou dobu splácení hypotečního úvěru, maximálně však po dobu deseti let. o Úroková dotace bude poskytována k hypotečnímu úvěru nebo jeho části, která v případě koupě bytu nepřekročí 800 tisíc Kč, a v případě rodinného domu s jedním bytem nepřekročí 1,5 mil. Kč. Část úvěru překračující tyto limity nebude dotována. o Základní podmínky pro poskytnutí podpory o Základní podmínky pro poskytnutí podpory vyplývají z ustanovení nařízení vlády č. 249/2002 Sb. ve znění nařízení vlády č. 32/2004 Sb. a mezi nejdůležitější patří o Žadatel o příspěvek k hypotečnímu úvěru (v případě manželů ani jeho partner) nesmí v roce podání žádosti dovršit věk 36 let. o Žadatel o příspěvek k hypotečnímu úvěru (v případě manželů ani jeho partner) nesmí v době podání žádosti mít ve vlastnictví ani ve spoluvlastnictví byt, bytový dům nebo rodinný dům vyjma bytu nebo rodinného domu s jedním bytem, na jehož koupi je podpora žádána. o Byt nebo rodinný dům s jedním bytem, na jehož koupi je žádána tato podpora, musí být starý nejméně dva roky a musí se nacházet na území ČR.

48

o Byt nebo rodinný dům s jedním bytem, při jehož koupi byla využita tato podpora, musí po dobu jejího poskytování sloužit k trvalému bydlení žadatele a musí být v jeho výlučném vlastnictví (popř. v případě manželství ve společném jmění).“48

Výše státní podpory 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0

První čerpání úvěru

Graf č. 1 – Výše státní podpory pro smlouvy o hypotečním úvěru, u kterých proběhlo první čerpání ve výše uvedených termínech (zdroj: vlastní tvorba dle informací Ministerstva pro místní rozvoj ČR)

4.3.4.Eskontní úvěr Eskontní úvěr patří do skupiny klasických směnečných úvěrů. Tento typ úvěru je krátkodobý a funguje na takovém principu, že banka odkupuje směnku před její splatností. Banka si za takovou operaci sráží úrok, tedy diskont, který je za dobu od odkupu, tedy eskontu do doby, kdy je směnka splatná. Banka má možnost tyto směnky držet ve svém portfoliu a v den splatnosti směnky je předložit k proplacení hlavnímu směnečnému dlužníkovi. Další možností, kterou banka má, je směnky dále odprodat na jiné subjekty. V tomto případě se pak jedná o reeskont směnky. Pokud banka směnku eskontuje, veškerá práva a povinnosti přechází na ni, jako na jejího majitele. Eskontní úvěr je bankou poskytován subjektu, který na ni směnku eskontoval.

48

Podpora hypoték pro mladé lidi na starší byty. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné z: http://www.mmr.cz/cs/Stavebni-rad-a-bytova-politika/Bytova-politika/Programy-Dotace/Podporahypotek/1-(1)

49

Výše takového úvěru je stanovena směnečnou částkou a splatnost úvěru pak splatností směnky. Banky však zpravidla odkupují směnky, které mají svoji splatnost do 1 roku a úvěry jsou tak dobou splatnosti krátkodobé. Úvěr je pak splacen v den, kdy je směnka splatná. Eskontní úvěr má obvykle revolvingový charakter. Banky neodkupují zpravidla od klienta jednu směnku, ale odkupují je průběžně do určitého úvěrového rámce, který jim banka umožnila na základě vyhodnocení bonity příjemce eskontního úvěru. Podle toho jak dochází jednotlivé splatnosti směnek, otevírá se prostor pro eskont směnek nových. Banky si rovněž ponechávají prostor v rámci takto otevřeného eskontního rámce, odmítnou eskont směnky a to i bez udání důvodu. Z pohledu rizikovosti takového bankovního obchodu je důležité správné vyhodnocení bonity klienta. Jako pozitivní můžeme uvést relativně snazší vymahatelnost z pohledu přísnosti směnečného práva, které je upraveno zákonem č. 191/1950 Sb., zákonem směnečným a šekovým.

4.4. Závazkové úvěry a záruky „Závazkové úvěry a záruky jsou takové produkty banky, ve kterých banka přímo při poskytnutí úvěru či záruky neposkytuje klientovi likvidní prostředky, ale v určité formě se za něj zaručuje, že provede sjednané plnění, pokud tak neučiní klient nebo pokud budou splněny jiné předem dohodnuté podmínky.“49

4.4.1.Akceptační úvěr Tento typ úvěru patří do skupiny úvěrů závazkových a je svázán se směnkou. Banka tedy neposkytuje klientovi finanční prostředky, ale zaručuje se za klienta, že v případě potřeby za tohoto klienta zaplatí jeho určitý závazek. Z hlediska právní úpravy jsou náležitosti přijetí směnky cizí upraveny zákonem č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, který upravuje tyto náležitosti jako i práva a závazky, které z něho vyplývají. Celková podstata takového úvěru pak spočívá v tom, že banka akceptuje, tedy příjme od svého klienta nebo klientem pověřené osoby na ni vystavenou směnku cizí s podmínkou, že klient je povinen složit finanční prostředky na pokrytí jeho závazku u banky, před datem splatnosti směnky. Vzhledem k tomu, že banka směnku akceptovala, stává se tak banka směnečným dlužníkem a její

49

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x, s. 542.

50

povinností je směnku v den, kdy nastal čas jejího plnění, proplatit. Takové proplacení bankou nastává i za předpokladu, že klient nesložil prostředky k pokrytí závazku. Vzhledem k tomu, že je směnka akceptována bankou, je tak pro obchodní partnery klienta, tedy dodavatele, jistější než kdyby byl závazek směnku zaplatit pouze na klientovi. Banka tak na sebe přebírá riziko, které vyplývá z neschopnosti klienta složit u banky finanční prostředky na pokrytí závazku. Z tohoto důvodu banka prověřuje důsledně svého klienta a vyhodnocuje jeho bonitu. V případech, kdy dojde k situaci, že klient u své banky prostředky na uhrazení závazku včas nesloží, dochází pak ke změně závazkového úvěru na úvěr peněžní. Vzhledem k tomu, že tyto typy závazkových úvěrů jsou především krátkodobého charakteru, v úvěrové smlouvě je přesně určen termín, kdy je klient, tedy příjemce akceptačního úvěru, povinen úvěr splatit, tedy složit finanční prostředky v bance. Tato skutečnost rovněž vychází z požadavků banky, které výhradně akceptují směnky, které mají splatnost stanovenu přesně. Z hlediska účelu použití takového úvěru se jedná především o situace, které vyplývají z dodavatelských a odběratelských vztahů. Banka v takovém případě akceptuje směnku, vydá ji svému klientovi, který je na straně odběratele. Tento klient pak za zboží, služby nebo materiál zaplatí svému dodavateli touto směnkou, která je bankou akceptovaná. V den splatnosti směnky pak dodavatel předkládá směnku k proplacení v akceptační bance. Zaplatit takovou směnkou je však možné i třetí osobě, nemusí se vždy jednat o obchodní styk. Další situace, kdy lze takový úvěr použít je pak prodání směnky ještě před datem její splatnosti tzv. eskontovat bance. Výnos z tohoto prodeje se pak použije k zaplacení prodávajícímu. V teoretické rovině je možné, aby byla směnka eskontována, tedy prodána, v kterékoli bance. Častějším případem je, že banka, která je eskontující je zároveň bankou akceptační. Dochází tak ke spojení dvou typů úvěrů a to úvěru akceptačního a eskontního. Z hlediska ceny za takový typ obchodu, si banka účtuje provizi. Akceptační provize se obvykle stanoví jako procentní sazba, která vychází ze směnečné sumy. V případech, kdy dojde k vlastnímu eskontu směnek, které banka akceptovala, je stanovena netto sazba z diskontní sazby a netto sazby. Tento typ úvěru je především využíván pro zahraniční obchody. Banka zvyšuje svému klientovi důvěryhodnost, zejména tím, že před poskytnutím takového typu úvěru vyhodnocuje

51

jeho bonitu. Pro prodávajícího to pak znamená větší jistotu, která může mít vliv i na ceny v rámci obchodního vztahu.50

4.4.2.Avalový úvěr S termínem avalový úvěr se můžeme setkat ve směnečném právu, především v zákoně č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, kde v oddílu čtvrtém je obsaženo ujednání o směnečném rukojmí, což je totéž jako aval chceme-li avalista. Taková osoba jako ručitel se pak za směnečného dlužníka zavazuje. Teorie západoevropského bankovnictví pak pojem avalový úvěr postupně rozšiřuje. Prakticky jsou pod tento název nahrnuty všechny formy záruk a ručení banky za své klienty. Bankovní záruky z tohoto objemu však tvoří tak významnou položku, že jsou samostatně vyčleněny. Užší pojetí pak avalové úvěry uvádí jako akcesorické51 ručení a směnečné avaly. Z hlediska využití a funkčnosti takového typu úvěru lze uvést, že je obdobné jako u úvěru akceptačního s výjimkou toho, že není nutné, aby byl nutně spojen se směnkou. Avalový úvěr se může zpravidla vyskytovat v těchto dvou formách: o Ve formě ručení, kdy se banka v pozici ručitele zavazuje, v případě, že klient tak neučiní sám, uhradit za něj určitý závazek. Je zde typická akcesorita, tedy to, že je záruční závazek banky těsně svázán s hlavním závazkem klienta. Ručení a jeho právní úprava není v některých zemích právně zakotvena. Ručení tak má pouze omezený význam a je především uplatňováno v rámci jednotlivých zemí. o Směnečným avalem se banka zaručuje, za závazek některého směnečného dlužníka a ručení banky je pak s touto osobou shodné. Na směnce se zpravidla uvádí doložka „jako rukojmí“ častěji pak „per aval“ případně jinou doložkou se stejným významem. Jako u akceptačního úvěru si zde banka za tento typ obchodu účtuje provizi, která je obvykle stanovena jako procentní sazba a to z částky, za níž banka ručí. Avalovou provizi pak může ovlivňovat mimo výše částky i splatnost nebo bonita klienta.

50

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x, s. 542-544. 51 Vztah akcesorické povahy přistupuje ke vztahu hlavnímu a na vztah hlavní je existenčně vázán. Předpokladem je tedy existence dvou právních vztahů: vztahu hlavního jako určujícího a vztahu akcesorického, který sleduje osudy vztahu hlavního.

52

4.4.3.Bankovní záruka Bankovní záruka je právně upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a to v §2029 jako finanční záruka. Úprava je do občanského zákoníku vložena z důvodu, že je možné, aby záruku poskytl i jiný subjekt než je banka. Tento paragraf nám rovněž uvádí případy, kdy je výstavcem banka, zahraniční banka nebo pokud se jedná o spořitelní a úvěrní družstvo. Pak se jedná o záruku bankovní. Pokud má dlužník zájem, aby byl jeho dluh zajištěn bankovní zárukou, pak s bankou uzavře smlouvu o vystavení bankovní záruky. V takové smlouvě si pak strany určí podmínky ručitelského závazku, který bude mít banka a případná další vzájemné povinnosti a práva. Podmínkou pro vznik ručitelského závazku z bankovní záruky je vystavení záruční listiny. Pro záruční listinu je vyžadována písemná forma. Podle § 2029 bankovní záruka vnikne prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo plní-li se jiné podmínky určené v záruční listině. Předložení určitých dokumentů je možné uvést jako příklad jiných podmínek určených v záruční listině. Při sjednání bankovní záruky vznikne závazek banky, který je v podstatě právně samostatný. Banka a její postavení je v roli ručitele závislé na tom, jak je právně ošetřeno v záruční listině. Její postavení může být výrazně odlišné od postavení běžného ručitele. U některých případů bankovních záruk, nemůže banka v postavení ručitele požadovat, aby byl vyzván věřitelem k plnění nejprve dlužník, nebo nemůže uplatnit námitky, jež by jinak mohl dlužník uplatit. Z předchozí věty tak vyplývá, že takový druh bankovní záruky představuje velmi dobrý způsob jak zajistit dluh. Banka je v takovém případě povinna plnit ze záruky bez námitek a na první vyzvání. Bankovní záruka umožňuje zajištění jak peněžitých tak nepeněžitých pohledávek. Jako u akceptačního úvěru lze uvést, že bankovní záruky jsou využívány v obchodním styku například při dodávce zboží nebo materiálu. Zde je nutné zmínit, že banka je finanční institucí a zavazuje se tedy pouze k peněžitému plnění. Není možné očekávat, že by například dodala výše uvedený materiál. Občanský zákoník tak v § 2030 stanoví, že při zajištění nepeněžité pohledávky se má za to, že je do výše určené záruční listinou zajištěna peněžitá pohledávka, která věřiteli přísluší při porušení zajištěné povinnosti plnit. V záruční listině je vymezena částka, kterou banka ručí. § 2034 odst. 2 stanoví, že pokud bankovní záruka zajišťuje splnění dluhu, nemá částečné plnění dluhu účinek na rozsah 53

bankovní záruky, pokud je výše nesplněného dluhu alespoň stejná jako výše částky, na kterou zní záruční listina. Pokud jsou podmínky v záruční listině splněny, banka musí splnit povinnost z bankovní záruky, pokud ji k tomu věřitel vyzve v písemné formě. Jestliže záruční listina podmiňuje plnění banky předložením určitého dokumentu, musí pak být předložen při výzvě nebo bez zbytečného odkladu po ní, ale vždy za trvání bankovní záruky. Jako příklad určitého dokumentu můžeme uvést neuhrazenou fakturu. Toto ujednání obsahuje v občanském zákoníku § 2035 odst. 1. § 2035 odst. 2 uvádí, že pokud záruční listina připouští, aby byly uplatněny námitky vůči věřiteli, nemůže banka v pozici výstavce uplatnit vůči věřiteli námitky, které by vůči němu byl oprávněn uplatnit dlužník, ale může pouze takové, které jsou stanoveny záruční listinou. Taková námitka pak může spočívat například v započtení pohledávky věřitele oproti pohledávce dlužníka nebo promlčení zajištěné pohledávky. Bankovní záruka a právo z jejího plnění může věřitel postoupit i na jinou osobu. Podmínka však je, že právo na plnění z takové záruky již bylo uplatněno. § 2036 pak stanoví, že pokud to záruční listina připouští, může věřitel postoupit i právo uplatnit bankovní záruku, pak se takovým postoupením převádí i právo na plnění z bankovní záruky. Z hlediska časového omezení lze dle § 2038 omezit bankovní záruku na určitou dobu. Tuto dobu je nutné stanovit v záruční listině. Pokud věřitel neuplatní své právo v době, která je v záruční listině určena, bankovní záruka zanikne. Právo na uplatnění bankovní záruky vzniká výzvou věřitele bance k plnění. Jestliže banka za dlužníka splní závazek, nahradí dlužník bance to, co plnil podle záruční listiny vystavené v souladu s uzavřenou smlouvou. Dlužník nemůže vůči bance uplatnit námitky, které by mohl uplatnit vůči věřiteli, neujednal-li s ním, že si výstavce vůči věřiteli uplatnění takových námitek vyhradí v záruční listině. Vzhledem k výše uvedenému je tedy možné uplatnit námitky takové, jež byly ve smlouvě o vystavení bankovní záruky určeny k uplatnění bankou vůči věřiteli. Banka jako výstavce pak vyzve dlužníka, aby bance nahradil plnění z bankovní záruky. V případě, že dlužník odmítne plnit, banka bude vymáhat pohledávku po dlužníkovi právní cestou. Vzhledem k rizikovosti takového obchodu banky důkladně prověřují bonitu klienta tedy osobu dlužníka.

54

5. Depozitní obchody bank Depozitní obchody bank jsou takové služby a produkty, kdy je banka zobrazuje v pasivech, a představují pro banku cizí zdroje. Jedná se především o vklady klientů, kdy banka vystupuje v roli dlužníka vůči těmto vkladatelům. Naopak klienti u těchto obchodů vystupují na straně věřitele. S depozitními produkty je ve většině případů spojené i zhodnocení. Vkladatele svoje prostředky bance na určitou dobu poskytují a očekávají, že za tuto dobu dostanou odměnu ve formě úroku. V této kapitole se budeme zabývat těmi nejvýznamnějšími obchody, které banky nabízejí.52

5.1. Depozitní obchody a jejich úročení Z pohledu klienta je úrok, který dostane za dobu, kdy má prostředky uloženy u banky výnosem. Banka pak za získané cizí zdroje, které takto získá, platí určitou cenu. „Úroková sazba potom vyjadřuje relativní míru úroku, to znamená podíl úroku na jistině (nominální částce).“53 Úroková sazba je vyjadřována procentuálně a většinou na roční bázi. Označení úrokové sazby v případě, že se jedná o roční úrok vychází z latiny kdy „per annum (zkratka p.a.) znamená ročně“54. Toto tedy udává, jaká bude výše úroku, která je vyjádřena procentuálně z jistiny v případě uložení vkladu po dobu jednoho roku. Možnosti, jak bude stanoven způsob úročení, jsou dvě. Jedna možnost je stanovení fixního úročení, kdy dochází k tomu, že je úroková sazba stanovena po celou dobu obchodu pevně a nelze ji měnit ani ze strany banky ani ze strany klienta. Pokud by k takové změně mělo dojít, bude tato změna vyžadovat změnu smlouvy. Pevné úročení můžeme rozdělit na takzvané konstantní, kdy je sazba po celou dobu neměnná, progresivní úročení má úrokovou sazbu rovněž stanovenu pevně dopředu, avšak dochází postupem času k jejímu zvyšování podle dohodnutých podmínek, poslední je degresivní, kdy je princip shodný s progresivním úročením, avšak v čase dochází ke snižování sazby dle předem dohodnutých podmínek. Druhým členěním podle stanovení způsobu je pohyblivé úročení. Zde nastává situace, kdy v průběhu obchodu dochází ke změnám úrokové sazby. Často je takový typ úročení vázán 52

ELIÁŠ, Karel. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 358 s. ISBN 978-80-7478-493-4, s. 177-178. 53 DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x, s. 409. 54 Annum. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2016-1-19]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Annum

55

určitou úrokovou referenční sazbou nebo na referenční sazbu, která má pravidelné přizpůsobování. Výše úročení se mění právě v závislosti na takové sazbě, pro příklad můžeme uvést fixing úrokových sazeb na mezibankovním trhu depozit – PRIBOR, ten se pak uvádí v termínech od jednoho dne až po dobu jednoho roku. Často je používán měsíční PRIBOR.55

5.2. Depozitní obchody bank a jejich struktura Banka se snaží depozitními produkty získávat úvěrové finanční zdroje od svých klientů a dosahuje toho celou řadou depozitních obchodů. Základní členění tak můžeme uvést do těchto tří forem: o „Příjem vkladů o Emise dluhových cenných papírů o Přijímání úvěrů“56 Pro potřeby této práce se budeme zabývat nejčastějším způsobem, který využívá běžný vkladatel a to je příjem vkladů od veřejnosti.

5.3. Vklady na běžných účtech Běžný účet a vklady na něj jsou nejběžnějšími depozitními bankovními obchody. Samotná podstata přijímání vkladů vyplývá přímo ze zákona o bankách a tyto účty jsou tak nejvíce frekventované z pohledu platebního styku mezi klienty a bankou. Je to především dáno tím, že vklady na těchto účtech je prakticky kdykoli možné vybrat a nakládání s těmito vklady tak není nikterak omezeno. Výhodou rovněž je, že vzhledem k tomu, že zde není omezena dispozice vkladatele, je možné k tomuto účtu založit internetové bankovnictví nebo třeba vydat platební kartu. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník už nerozlišuje, zda se jedná o smlouvu o běžném účtu nebo o účtu vkladovém. Vkladové účtu a smlouvy, kterými byly zakládány, byly pouze modifikací smluv k účtu běžnému. Právní úprava tak obecně upravuje pouze smlouvy o účtech, které klient a banka mohou využít jak pro účty běžné, tak i pro účty vkladové. Smlouvě o účtu věnuje občanský zákoník pouze několik paragrafů, jedná se spíše o stanovení základních pravidel, pokud by řešení neobsahoval zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku nebo pokud by nebylo tento zákon možné použít. Pro uzavření smlouvy 55

Fixing úrokových sazeb na mezibankovním trhu depozit - PRIBOR. Česká národní banka [online]. 2016 [cit. 2016-01-19]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/penezni_trh/pribor/denni.jsp 56 DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005, 681 s. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-x, s. 416.

56

o účtu vyžaduje zákon několik náležitostí. Ten, kdo vede účet, se na základě smlouvy o účtu zavazuje, zřídit od určité doby a v určité měně účet pro jeho majitele. Rovněž se zavazuje, že umožní vklad hotovosti na takový účet anebo výběr hotovosti včetně převodů peněz z tohoto účtu i na něj. Pokud by smlouva tyto náležitosti podle § 2662 neobsahovala, nejednalo by se o smlouvu o běžném účtu. § 2663 pak uvádí, že takový účet je možné sjednat i pro více osob a každá z těchto osob má v tomto případě postavení majitele tohoto účtu. Pokud by bylo klienty banky otevření takového účtu vyžadováno, banka může odmítnout, neboť na zřízení účtu pro více osob není právní nárok. Pokud přesto byl takový účet založen, mohou s ním nakládat všechny osoby pouze společně, jedná se například o zrušení účtu. Odlišné je pak nakládání s penězi na účtu, zde může platit, že s nimi může disponovat každý samostatně. § 2663 rovněž stanovuje vyvratitelnou právní domněnku, že podíly všech osob u takto zřízeného účtu jsou stejné, avšak je možné, aby každý z majitelů prokázal, jaký podíl mu náleží. Jak již bylo řečeno v úvodu této kapitoly, vklady na běžném účtu jsou bez omezení dispozice, avšak mohou nastat výjimky, kdy tomu určité skutečnosti mohou zabránit. Jedná se především o případy exekucí nebo zablokování účtu orgány činnými v trestním řízení. S penězi na účtu primárně nakládá majitel takového účtu, je ale možné, aby umožnil nakládání i další osobě. Taková osoba je pak zmocněnec, kterému je na základě zmocnění stanovena dispozice s účtem. Tato dispozice může být různě omezena a rovněž i kdykoli zrušena. § 2664 dále stanovuje, že pokud není ve zmocnění opak, smrtí zmocnitele nezaniká. Tato situace muže mít dopad pro dědice. Pokud bude u účtu po smrti zmocnitele zmocnění a zmocněnec tak bude dále s účtem nakládat, může dědic po potvrzení dědictví požadovat náhradu. Především se jedná o situaci, kdy je na účtu méně prostředků než ke dni úmrtí zůstavitele. Z hlediska úročení běžného účtu není stanoveno žádné minimum ani maximu. Vzhledem k tomu, že s běžným účtem je možné disponovat bez omezení, jsou proto bankou u těchto účtů ve většině případů stanoveny minimální nebo žádné úrokové sazby.57 Zákon upravuje jak založení běžného účtu, tak i jeho zrušení. To je pak upraveno v občanském zákoníku v § 2668. Běžné i vkladové účty mohou zanikat buď výpovědí jedné ze stran anebo dohodou obou stran. Ten, kdo vede účet, tedy banka, je pak povinen vypořádat

57

ELIÁŠ, Karel. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 358 s. ISBN 978-80-7478-493-4, s. 168-169.

57

bez zbytečného odkladu pohledávky a dluhy, které se týkají tohoto účtu, po tomto vypořádání účet zrušit a zůstatek peněz vyplatit majiteli účtu.58

5.4. Vklady na vkladních knížkách V minulosti byla vkladní knížka velice oblíbená, její obliba spočívala mimo jiné v tom, že bylo možné využívat vkladní knížky na doručitele, což znamenalo, že každý, kdo vkladní knížku předložil, mohl uplatit své právo na uložené peněžní prostředky. Rovněž převod práva na jinou osobu byl velmi jednoduchý, stačilo k tomu pouhé předání vkladní knížky. Současná regulace takové vkladní knížky nezná. Pro vkladní knížku je vždy potřeba ověřit totožnost osoby a tak jsou dnes vydávány pouze vkladní knížky, které zní na jméno. Právní úprava vkladní knížky je rovněž obsažena v občanském zákoníku, ale pravidel na úpravu vkladní knížky zde moc nenajdeme. Jedná se pouze o čtyři paragrafy. Vkladní knížka má v současné době odlišnou podobu a veškeré změny vkladu jsou evidovány. Jedná se tak o speciální účet. Způsob provádění záznamů a nakládání s penězi je hlavním rozdílem od běžných účtů. Podle § 2676 odstavce 2 se uvádí, že výše peněz na účtu odpovídá záznamům ve vkladní knížce. § 2677 omezuje nakládání s vkladní knížkou, respektive s peněžními prostředky na tomto speciálním účtu. Je nutné, aby s penězi nakládal majitel vkladní knížky a pokud vkladní knížka nebude předložena, nelze pak s penězi na účtu nakládat. Vzhledem k tomu, že se jedná o speciální účet, není možné na něm provádět platební styk a tak slouží pouze pro hotovostní vklady a výběry, neumožňuje tedy provádění bezhotovostních transakcí. Zákon pak dále myslí na situace, které mohou nastat při ztrátě nebo zničení vkladní knížky. Majitel může při takové situaci požádat výstavce o novou vkladní knížku, která pak nahrazuje tu původní. Pokud by nastala situace, že majitel vkladní knížky nebude po dobu dvaceti let nakládat s penězi na tomto účtu ani ji nepředloží pro doplnění záznamů, závazek bude uplynutím této doby zrušen a majitel má právo na peněžní zůstatek včetně úroku.59

5.5. Jednorázový vklad Naproti smlouvě o běžném účtu je na opačné straně smlouva o jednorázovém vkladu. Oproti běžnému účtu na účtu pro jednorázový vklad nedochází prakticky k žádným změnám, to znamená, že výše vkladu je stále stejná. Nedochází tak ani k výběrům z takového vkladu. Aby 58

Nový občanský zákoník 2014: rejstřík : redakční uzávěrka 26.3.2012. Ostrava: Sagit, 2012, 320 s. ÚZ, č. 900. ISBN 978-80-7208-920-8. 59 Nový občanský zákoník 2014: rejstřík : redakční uzávěrka 26.3.2012. Ostrava: Sagit, 2012, 320 s. ÚZ, č. 900. ISBN 978-80-7208-920-8.

58

se jednalo o smlouvu o jednorázovém vkladu, musí být splněno ustanovení občanského zákoníku v § 2680, kdy se vkladatel musí zavázat poskytnout příjemci vkladu pevný jednorázový vklad v určité výši a na druhé straně se příjemce takového vkladu zavazuje, že tento vklad přijme. Rovněž se příjemce vkladu zavazuje, že jej vrátí po zániku závazku zpět vkladateli a zaplatí mu úrok. Vzhledem k tomu, že jsou takové vklady přesně určeny a pro banku představují v pasivech cizí zdroje, mohou je pak banky použít ke zvýšení rentability například pro úvěrové obchody. Pro tyto smlouvy není vyžadována písemná forma a tak může být uzavřena konkludentním jednáním popřípadě ústně. Vkladní list, který upravuje § 2681, je pak rovněž jednorázový vklad, kdy banka vkladním listem potvrdí převzetí vkladu na určitou dobu a ve výši, která je na nákladním listu uvedena. S takovým vkladním listem není spojeno žádné právo, jedná se pouze o potvrzení.60

5.6. Akreditiv Právní úpravu akreditivu nalezneme v zákoně č. 89/2012 Sb., tedy v občanském zákoníku. Původně byl však akreditiv právně upraven v obchodním zákoníku, tedy dnes již zrušeném zákoně č. 513/1991 Sb. Přechod právní úpravy však nedošel skoro žádné změny a i nadále si tak akreditiv uchovává svou funkci. Tato funkce pak spočívá v tom, aby bylo možné řádně zabezpečit uhrazení kupní ceny mezi kupujícím a prodávajícím, kteří jsou z různých států. Potřeba zabezpečit takové obchody pak plyne z toho, že je poměrně riskantní platit za ještě nedodané zboží nebo na druhé straně odesílat zboží v situaci, kdy za něj není zaplaceno. Akreditiv pak umožňuje takové obchody zabezpečit dvěma funkcemi. Jednak se jedná o funkci platební a za druhé zajišťovací. Reálně to pak funguje na takovém principu, že kupující s bankou uzavře smlouvu o akreditivu a na základě této smlouvy je banka vázána, že odpovídající částka kupní ceny bude vyplacena prodávajícímu. Ovšem vyplacení kupní ceny prodávajícímu je provedeno až tehdy, pokud prodávající splní určité podmínky, které smlouva o akreditivu obsahuje. Kontrolu podmínek a samotnou platbu pak zajišťuje banka svým jménem, ale na účet kupujícího. Banka tedy v tomto vztahu vystupuje jako prostředník a vzhledem ke svému postavení i jako určitý garant. Bezpečnost pak vyplývá z toho, že prodávající má jistotu, že pokud budou splněny podmínky, které jsou v akreditivu uvedeny, bude bankou kupní cena zaplacena a pro kupujícího je naopak bezpečnost v tom, že banka zaplatí kupní cenu až v případě, kdy jsou tyto podmínky splněny. O tom, že byl otevřen akreditiv, musí banka oznámit v písemné formě. Je nutné, aby byl v takovém dokumentu 60

ELIÁŠ, Karel. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 358 s. ISBN 978-80-7478-493-4, s. 171.

59

obsah akreditivu. Občanský zákoník nepožaduje však listinou formu, je možné tedy takové oznámení učinit i elektronicky. Základní ustanovení k akreditivu nalezneme tedy v občanském zákoníků v § 2682 - § 2686. Dokumentární akreditiv, který je zřejmě nejvyužívanější formou upravuje § 2690 – 2692. Jak již napovídá název, je pro splnění podmínek takového akreditivu nutné bance předložit požadované dokumenty. S ohledem na § 2684, kde zákon uvádí, že závazek výstavce akreditivu vůči oprávněnému vzniká vystavením akreditivu a tento závazek je tak nezávislý na závazku mezi výstavcem akreditivu a příkazcem a i na závazku mezi příkazcem a oprávněným, můžeme odvodit, že zmiňovaná nezávislost spočívá ve splnění podmínek oprávněným, do doby než oprávněný splní podmínky, které vznikají s vystavením akreditivu, nemá právo na plnění z takového akreditivu. Podmínky, které jsou uvedeny v kupní smlouvě, nejsou pro výstavce akreditivu rozhodující. Ve většině případů budou kopírovat podmínky akreditivu, ale rozhodující jsou pak pro výstavce akreditivu a případné zaplacení kupní ceny právě podmínky, které obsahuje akreditiv i pokud by se od kupní smlouvy lišily. Pokud akreditiv neurčí jinak, jeho změny nebo zrušení výstavcem je možné pouze tehdy, pokud k tomu dá souhlas oprávněný a příkazce. Zde se tedy zvyšuje i bezpečnost v tom, že pokud by banka jako výstavce vystavila akreditiv, který je neodvolatelný, musela by v případě jeho zrušení nebo jeho změně informovat i prodávajícího na straně oprávněného. Jestliže však akreditiv ve svém obsahu má uvedeno, že je odvolatelný, je to pro oprávněného vyšší riziko. Prodávající to může řešit například formou požadavku na zálohu. Odvolání akreditivu je však možné pouze do doby, než jsou splněny podmínky v něm obsažené. Z hlediska praxe jsou pak častěji využívány akreditivy, které jsou neodvolatelné a jsou tedy nejbezpečnější.61

5.7. Inkaso Podstata zákonné úpravy, uvedené v § 2694 občanského zákoníku je, aby banka pro příkazce zajistila přijetí peněžních prostředků od třetí osoby nebo provedla jiný inkasní úkon. Takové zajištění neprovádí banka bez příkazu. Příkazce se dle výše uvedeného paragrafu zavazuje bance zaplatit odměnu. Odstavec 2 pak myslí na případy, kdy není odměna ujednána. V takové situaci zaplatí příkazce odměnu, která je obvyklá v době, kdy byla smlouva uzavřena. Banka dle § 2695 vyzve třetí osobu k tomu, aby provedla inkasní úkon. Pokud tato 61

ELIÁŠ, Karel. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 358 s. ISBN 978-80-7478-493-4, s. 172.

60

osoba odmítne inkasní úkon provést, banka o tomto informuje příkazce a to bez zbytečného odkladu. Pokud by nastala situace, že třetí osoba odmítne plnit, banka nemá povinnost soudní cestou vymáhat takové plnění. To co banka při inkasu přijala, vydá příkazci bez zbytečného odkladu. Občanský zákoník pak uvádí i inkaso dokumentární, které je právně upraveno v § 2699. Spočívá v tom, že banka se vůči příkazci zaváže vydat dokumenty třetí osobě, ale pouze za určenou peněžní částku nebo provést jiný inkasní úkon. Rovněž i u dokumentárního inkasa je povinen příkazce obstaravateli zaplatit odměnu. Pokud dojde k poškození, ztrátě nebo zničení dokumentů v době, kdy je má banka u sebe, nahradí banka příkazci škodu, která tím byla způsobena. Pokud by nemohla banka škodu odvrátit i při vynaložení odborné péče, předchozí věta neplatí.62

62

Nový občanský zákoník 2014: rejstřík : redakční uzávěrka 26.3.2012. Ostrava: Sagit, 2012, 320 s. ÚZ, č. 900. ISBN 978-80-7208-920-8.

61

6. Rizika bankovních obchodů V obecné rovině můžeme za riziko považovat nebezpečí, že může vzniknout určitá škoda, ztráta, poškození nebo zničení. I bankovní obchody se vyznačují určitou mírou rizikovosti. Při vyhodnocení jaké riziko z bankovních obchodů může plynout, lze vycházet z výnosů, kdy je zapotřebí posuzovat stabilitu a strukturu těchto bankovních výnosů. Rovněž se riziko dotýká transparentnosti. Musí být posuzováno, jak je banka otevřená směrem ke klientům, k orgánům dohledu a regulace a s tím souvisejícím zveřejňováním informací. Právě orgány a instituce regulace a dohledu při jejich činnosti, která spočívá ve vydávání opatření a nařízení, které jsou pak následně zapracovávány do interních předpisů jednotlivých bank, vede k dalšímu posuzování rizik v rámci dodržování takových předpisů. Banka při své činnosti však musí posuzovat i celou řadu dalších rizik, které mohou ohrozit její likviditu, solventnost, důvěryhodnost, což se může projevit negativně v jejím zisku a v krajním případě může vést i ke krachu banky. Klasifikací rizik je celá řada. Detailně budeme hovořit pouze o těch nejvýznamnějších, které jsou pro banku životně důležité.63 Než bude přistoupeno k samotnému výčtu rizik, je rovněž nutné zmínit důležitý aspekt, který hraje v bankovním odvětví významnou roli. Tento aspekt dále může různou vahou ovlivňovat jednotlivé bankovní rizika. Bankovní tajemství se podle zákona o bankách vztahuje na veškeré obchody bank a to včetně peněžní služby, stavů na účtech a depozitech. Zákon tak bankám zakazuje, aby podávali jakékoli informace, které spadají do bankovního tajemství. Takový zákaz může být prolomen tím, že dá k poskytnutí informací souhlas sám klient banky. V případech, kdy by klient souhlas nedal, je podle zákona o bankách možno za určitých okolností informace podat i bez souhlasu klienta, avšak jen na písemné vyžádání. Jedná se především o žádost soudu pro účely občanského soudního řízení, orgánu činného v trestním řízení za podmínek, které stanoví zvláštní zákon, správcům daně za podmínek podle daňového řádu, žádost soudního exekutora pověřeného provedením exekuce podle zvláštního zákona, Ministerstva financí za podmínek, které stanoví zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, finančnímu arbitrovi rozhodujícímu ve sporu podle zvláštního právního předpisu a například zpravodajské služby. Celý výčet pak obsahuje zákon o bankách v § 38 odst. 2-11, § 38a a § 38b. Zákon o bankách pak v § 39 ukládá, aby pracovníci banky, členové statutárního orgánu banky, členové správní 63

POLOUČEK, Stanislav. Bankovnictví. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 978-80-7400-491-9, s. 147.

62

rady banky a členové dozorčí rady banky byli povinni zachovávat mlčenlivost ve služebních věcech dotýkajících se zájmů banky a jejích klientů. Banky pak mají interními předpisy upraveno zachovávání mlčenlivosti v jiných záležitostech než jen oblast, která je upravena zákonem a spadá do bankovního tajemství. Především se jedná o povinnosti mlčenlivosti při plnění svých pracovních úkolů, metodických informací, interních předpisů, výši odměňování apod. Banky jsou podle zákona o bankách v § 37 odst. 2, dále povinny pro účely bankovních obchodů zjišťovat a zpracovávat údaje o osobách včetně rodného čísla, pokud bylo přiděleno, vyjma citlivých údajů o fyzických osobách, potřebné k tomu, aby bylo možné bankovní obchod uskutečnit bez nepřiměřených právních a věcných rizik pro banku. Údaje musí být přiměřené právním a věcným rizikům bankovního obchodu se subjektem údajů a relevantní pro posouzení těchto rizik. Porušením povinnosti dodržet bankovní tajemství rovněž není sdělení údajů o klientovi a jeho obchodech při podání trestního oznámení nebo při plnění oznamovací povinnosti podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nebo podle zákona o provádění mezinárodních sankcí. Banka tedy podle zákona o bankách může zpracovávat osobní údaje a to v takovém rozsahu, který je bankovním obchodům přiměřený a to i bez souhlasu daného subjektu.64 Banky ve snaze riziko snížit investují do řízení rizik nemalé částky, především se jedná o zabezpečení bankovních aplikací, samotných systémů banky a například právě i zabezpečení mlčenlivosti. V následujících podkapitolách jsou uvedeny ty nejvýznamnější rizika banky.

6.1. Riziko likvidity „Riziko likvidity představuje situaci, kdy banka nebude mít dostatek volných finančních prostředků k pokrytí svých splatných závazků.“65 Taková situace může bance nastat zejména tehdy, když mají pasiva kratší splatnost než aktiva. Pokud tedy banka nemá likviditu na dostatečné úrovni, je nucena aktiva prodávat pod tržní cenou a realizuje tak ztrátu. Z hlediska požadavků na činnost banky, jsou požadavky na udržení likvidity jednou z nejvýznamnějších podmínek. Je tedy požadováno, aby byla banka schopna zajišťovat svou platební schopnost a 64

LIŠKA, Petr, Štefan ELEK a Karel MAREK. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014. ISBN 978-80-7478-510-8. 65 KAŠPAROVSKÁ, Vlasta. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, xix, 339 s. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 80-7179-381-7, s. 129.

63

to nejen v tuzemské měně ale i v měnách cizích. Pro banku je tedy důležité, aby byla schopna dostát svým závazkům, které jsou splatné v každé chvíli, tedy aby byla v každé chvíli likvidní. Prostřednictvím pravidel likvidity centrální banka provádí svoji regulaci. Jak jsme již uvedli v předchozích kapitolách, banka se snaží o dosahování vyššího zisku, zde ovšem může nastat problém. Jestliže by banka disponovala pouze aktivy, které jsou rychle likvidní, znamenalo by to, že by banka nebyla riziku likvidity vystavena. Využívání pouze rychle likvidních aktiv sebou nese zásadní problém, kterým je nízký výnos. Zde nastává rozpor v tom, o co se banka snaží, a to je zvyšování výnosnosti. Je tedy nutné, aby byly bankou stanoveny meze, kdy při dodržování stanovené likvidity dosahovala dlouhodobě kladného zisku.66 Věstník České národní banky pak ve svém vydání ze dne 16. února 2004 obsahuje scénář pro bankovní instituce v oblasti řízení likvidity. Především se jedná o sestavení předpokládaného vývoje struktury a objemu aktiv, pasiv a podrozvahových položek. Případně se může jednat i o další důležité předpoklady pro sestavení scénáře banky na řízení likvidity. Scénář dále obsahuje několik bodů, které by banka do svého scénáře měla zapracovat. Věstník rovněž obsahuje informace pro sestavení pohotovostního plánu na řízení likvidity v případech, kdy dojde k mimořádně krizovým okolnostem. Česká národní banka je oprávněna, pokud se jedná o odůvodněné případy, požadovat po bance dodržování takových ukazatelů, aby byla zabezpečena likvidita.67

6.2. Operační riziko Pokud hovoříme o operačním riziku, můžeme se někdy setkat i s označením strategické riziko, které vzniká následkem rozhodnutí banky obchodního směru nebo riziko reputační, které je většinou spojeno s poškozením dobrého jména banky. Operační riziko by bylo možné formulovat dle opatření České národní banky č. 2 ze dne 3. února 2004 k vnitřnímu řídícímu a kontrolnímu systému banky, kde se výslovně uvádí, že operačním rizikem je riziko ztráty banky vlivem nedostatků či selhání vnitřních procesů, lidského faktoru nebo systémů, dále riziko ztráty banky vlivem vnějších událostí, včetně rizika ztráty banky v důsledku porušení nebo nenaplnění právní normy.

66

KAŠPAROVSKÁ, Vlasta. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, xix, 339 s. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 80-7179-381-7, s. 130. 67 Věstník ČNB. Česká národní banka [online]. 2004 [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/legislativa/vestnik/2004/download/v_2004_03_10204 510.pdf

64

V posledních letech je na operační riziko kladen větší důraz. Jedná se zejména o rizika spojená s rychlým vývojem telekomunikačních prostředků. Banky jsou vzhledem k tomuto rychlému vývoji nuceny komunikovat ve větší míře elektronicky a je tedy nutné, aby byly zdokonalovány interní bankovní systémy. Rovněž je kladen větší důraz i na elektronické zabezpečení bank. Především se to týká operací, které klienti provádí přes internetové bankovnictví, telefonní a mobilní bankovnictví. Tyto operace snižují na jednu stranu chybu lidského faktoru, ale v případě selhání mohou mít závažné důsledky. Operační riziko rovněž vzniká v případech, kdy jsou určité transakce náročné na zpracování a pro banku je tak levnější smluvně svěřit zajištění takových operací jiné společnosti. Zde hovoříme o takzvaném outsourcingu. Do operačního rizika můžeme zařadit i události s řídkým výskytem, avšak na operační riziko mohou mít zásadní dopad. Legislativní úprava, která je obsažena v opatření České národní banky č. 2 ze dne 3. února 2004 k vnitřnímu řídícímu a kontrolnímu systému banky, obsahuje několik zásadních požadavku na to, jakým způsobem by se mělo operační riziko řídit. Příloha 3 tohoto opatření uvádí čtyři konkrétní požadavky. Jedná se o systém řízení operačního rizika, identifikace, vyhodnocování a sledování operačního rizika, omezování operačního rizika, kontinuita provozu a pohotovostní plánování.

6.3. Úvěrové riziko Z hlediska rizik můžeme úvěrové riziko zařadit mezi nejvýznamnější a nejdůležitější rizika, rovněž je toto riziko svou povahou nejstarší. Jedná se převážně o takové riziko, kdy vzniká nejistota z toho, zda klient, tedy dlužník, dostojí svým závazkům a dluh splatí včas v celé výši. Vzhledem k tomu, že toto riziko patří mezi nejstarší rizika z oblasti bankovnictví, je poměrně známé, avšak vzhledem k tomu, že se bankovní systém s ohledem na vývoj finančních trhů neustále vyvíjí, dochází i ke změnám jednotlivých bankovních obchodů. Mimo bankovní úvěrové obchody, které jsou poměrně známé a banky se snaží klienty lákat různou úpravou parametrů, se oblast úvěrových rizik týká i obchodů na kapitálových trzích. Týká se rozvahových i podrozvahových obchodů, jako jsou například bankovní záruky. Pojem úvěrového rizika nám přináší stejně jako u operačního rizika opatření České národní banky č. 2 ze dne 3. února 2004 k vnitřnímu řídícímu a kontrolnímu systému banky. Zde je tento pojem upraven přímo § 2 b), a uvádí, že úvěrovým rizikem je riziko ztráty banky vyplývající ze selhání smluvní strany tím, že nedostojí svým závazkům podle podmínek smlouvy na základě, které se banka stala věřitelem smluvní strany. 65

Úvěrovému riziku se v bankovní sféře nelze zcela vyhnout, banka se snaží dosahovat určitého zisku, a pokud takový zisk chce dosahovat, je nutné, aby riziko v určité míře podstoupila. Úvěrové riziko můžeme rozdělit na vnitřní a vnější. Vnitřní úvěrové riziko je závislé především na vlastním rozhodnutí banky například komu bude banka poskytovat úvěry. Vnější riziko jde pak zcela mimo rozhodování banky, je závislé například na ekonomické a politické situaci.68

6.4. Tržní riziko Riziko ztráty, které může nastat v důsledku změny sazeb a kurzů na finančním trhu se nazývá tržní riziko. Do této oblasti tedy spadá úrokové riziko, měnové riziko, akciové riziko a jiná rizika, která jsou spojena s pohybem cen, které jsou na finančních trzích. Rizika dle předchozí věty podléhají v bankách řízení a jsou sledována. Legislativa pak klade podrobnější požadavky na to, jakým způsobem má být tržní riziko řízeno.69 Legislativní úpravu poskytuje vyhláška č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry ve znění vyhlášky č. 282/2008 Sb., vyhlášky č. 380/2010 Sb., vyhlášky č. 89/2011 Sb. a vyhlášky č. 187/2012 Sb. Jedná se o úpravu řízení v oblasti systému měření a sledování tržního rizika, stanovení limitů pro řízení tržního rizika a stresového testování tržního rizika.70 Stresové testování podává přehled o řízení rizik portfolia banky a toto portfolio je vystaveno možným situacím, které jsou však extrémní. Vrcholový management je povinen tyto testy průběžně využívat při řízení banky a jsou tak nedílnou součástí jejího řízení. Tyto testy by pak měly být v pravidelných periodách předkládány rovněž k náhledu představenstvu banky. Česká národní banka pak vyžaduje, aby ji byly informace o výsledcích stresovém testování předkládány především ve třech oblastech. Jedná se o scénáře, které vyžadují simulaci, ty které simulaci nevyžadují a poslední jsou scénáře, které jsou specifické z hlediska daných vlastností portfolia banky. Česká národní banka dále vyžaduje, aby výsledky, které vznikly na základě stresových testů, byly brány v úvahu při stanovení limitů a postupů tak, aby případné ztráty, které mohou banky utrpět v případě náhlých negativních změn, převážně s ohledem na

68

KAŠPAROVSKÁ, Vlasta. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006, xix, 339 s. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 80-7179-381-7, s. 74. 69 POLOUČEK, Stanislav. Bankovnictví. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 978-80-7400-491-9, s. 163. 70 VYHLÁŠKA. Česká národní banka [online]. 2016 [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/legislativa/vyhlasky/vyhlaska_123_2007_uz_k_2012_07_01.pdf

66

tržní podmínky nevedly u banky k platební neschopnosti nebo aby nedošlo ke snížení kapitálové přiměřenosti pod úroveň, která je stanovena orgánem regulace. Stresové testování tak musí být realizováno bankou v pravidelných periodách a to minimálně jednou za tři měsíce. Vedení banky, které je odpovědno za řízení rizik, pak musí výsledky o stresovém testování v těchto pravidelných intervalech obdržet.71

71

POLOUČEK, Stanislav. Bankovnictví. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 80-7179-462-7, s. 327.

67

Závěr Cílem této diplomové práce bylo mimo jiné přiblížit problematiku bankovních obchodů jak z pohledu jejich systematizace, platné právní úpravy tak i dozoru a regulace. Jednalo se především o právní úpravu, která je zakotvena v českém právním řádu a okrajově byly uvedeny i regulace v jiných členských státech. Rovněž bylo pojednáno o začlenění evropské legislativy do českého právního řádu zejména na základě přijatých směrnic Evropského parlamentu a Rady, dohod Basilejského výboru pro bankovní dohled a dalších orgánů, které se na regulaci a dozoru v bankovním systému podílí. Vzhledem k tomu, že se problematika dozoru, regulace a práva v oblasti bankovního sektoru neustále vyvíjí, zákony jsou často novelizovány a dochází k nově uzavíraným mezinárodním dohodám, neexistuje tak ucelený materiál, který by podával v logických souvislostech přehled o daném tématu. Aby byl možný vznik bankovních obchodů, je rovněž potřeba, aby fungoval stabilní bankovní systém. Toto specifické odvětví se stále rozvíjí a je odvětím, na které působí globalizace. Finanční trhy jsou vzájemně propojeny a vliv jednotlivých ekonomik na bankovní systémy je stále znatelnější. Příkladem pak mohou být finanční krize, které ovlivňují dění na kapitálových trzích po celém světe. Banky jsou na jedné straně silou, která umožňuje pohyb peněz v ekonomice a alokuje tak tyto prostředky různým subjektům. Na straně druhé se jedná o podnikatelský subjekt, který je zřízen dle zákona o bankách jako akciová společnost. Banka je dle tohoto zákona povinna přijímat vklady od veřejnosti a poskytovat úvěry. Mimo tento účel činnosti může banka vykonávat další činnosti stanovené tímto zákonem. V České republice existuje dvoustupňový bankovní systém. Aby byl systém funkční, je třeba centrální banky, v našem případě České národní banky, která je bankou bank a rozhoduje o udělování licencí pro obchodní banky. Jako hlavní cíl České národní banky je péče o cenovou stabilitu, mimo tento hlavní cíl pak jako jediná banka v České republice vydává bankovky a mince, tedy emituje hotovostní peníze. Bankovní obchody tvoří hlavní zisk obchodních bank. Není rozhodující, zda se jedná o obchody úvěrové nebo depozitní, banky v tomto směru pomáhají klientům k uspokojování jejich potřeb. Potřeby pak mohou být ve formě zprostředkovaní platebního styku, shromažďování a zhodnocování volných peněžních prostředků, úvěrová činnost nebo zprostředkování obchodů na peněžních a kapitálových trzích.

68

Všechny tyto obchody mají tři základní rysy, kterými je nemateriální charakter, chceme-li nehmotný, kdy bankovní obchody nelze skladovat ani patentovat. Dále dualismus bankovních obchodů, což znamená spojení jejich hodnotové a věcné stránky jako je finanční objem úvěrů nebo vkladů s počtem jednotlivých produktů. Posledním rysem je pak vzájemná propojenost a podmíněnost, což může být vysvětleno tak, že jeden bankovní obchod nemůže fungovat bez druhého. Platební kartu tedy nelze využívat bez běžného účtu. Bankovní obchody se těmito specifickými rysy odlišují od jiných druhů obchodů. Z hlediska dělení bankovních obchodů lze za nejčastěji využívané označit dělení dle odrazu bankovních obchodů v bilanci banky, dle právního režimu, klientského segmentu i podle funkce, kterou mají obchody pro klienta banky. Toto rozdělení je veřejností nejvíce využíváno. Můžeme je členit na bankovní obchody úvěrové, depozitní, platební, obchody, které jsou poskytovány v rámci investičního bankovnictví a rovněž sem patří pokladní a směnárenské bankovní obchody. Pro banku jsou z hlediska důležitosti nejvýznamnější úvěrové bankovní obchody. Obecně můžeme hovořit o tom, že se jedná o finanční prostředky, které banka dočasně poskytuje příjemci úvěru a jejím hlavním cílem je tak dosažení zisku z úroku, který za takový obchod získává. Tento typ obchodů je pro banku stěžejní z důvodu poměru na celkovém zisku banky. Vybrané úvěrové obchody jsou v této práci rozděleny na peněžní a závazkové. Byly zvoleny nejběžnější úvěrové obchody bank. V rámci peněžních úvěrů se jedná o hypoteční úvěr a dále pak o spotřebitelský úvěr, kterým bylo v práci věnováno v rámci peněžních úvěrů nejvíce prostoru. Rovněž mimo jiné byla pozornost věnována aktuální právní úpravě, podle které se tyto obchody řídí. Jako zástupci závazkových bankovních úvěrů jsou pak uvedeny akceptační a avalový úvěr a rovněž je věnována pozornost bankovní záruce. U depozitních bankovních obchodů jsou pak pro potřeby této práce uvedeny obchody, které vyplývají z hlavní činnosti banky, a to je příjem vkladů od veřejnosti. Zdroje, které banka takto získá, jsou použity na financování úvěrových obchodů banky. V této části jsou tak uvedeny vklady na běžných účtech, vkladních knížkách a je zde zmíněn i dokumentární akreditiv. Vzhledem k tomu, že je banka podnikatelský subjekt i její cíl, tak jako u jiných podnikatelských subjektů, je dosahování zisku. V rámci podnikání banky dochází k tomu, že jsou banky vystaveny různým druhům rizik. S ohledem na to, že jedna z hlavních činností 69

banky je poskytování úvěrů, největší podíl rizika tak plyne u poskytovaných obchodů z úvěrového rizika. Podnikatelskou činnost banky však neohrožuje pouze úvěrové riziko, ale i další rizika jako je operační, tržní, obchodní a riziko likvidity. V současné době však vznikají i další rizika, která jsou spojena s vývojem technologií, elektronické komunikace, reputační rizika a celá řada dalších rizik, které mohou mít na podnikatelskou činnost banky vliv. Pokud jsou uvedena rizika, která mohou ovlivňovat činnost banky, je potřeba, aby byla i její činnost určitým způsobem regulována a byl nad ní prováděn dohled. Taková regulace a dohled dává předpoklad pro účinné řízení rizik a slouží pro vyloučení negativních dopadů. Jedná se o preventivní činnosti, které jsou bankovním dohledem kontrolovány a v případě, že jsou porušeny, ukládá orgán dohledu kroky k nápravě. Regulace a dohled tvoří velké množství podmínek. V základu se pak jedná o samotný vstup do bankovnictví, který spočívá v udělení licence Českou národní bankou, dále pak dle zákona o bankách jejich základní povinnosti, rovněž je zákonem upraveno povinné pojištění vkladů a také lze uvést věřitele poslední instance, kdy v této roli opět vystupuje Česká národní banka. Při zpracovávání této práce mne nejvíce zaujala spojitost regulace a dohledu v bankovním sektoru a jejího vlivu na snížení a omezení rizik bankovních obchodů. Počátky regulace můžeme najít již při bankovní reformě v roce 1990, kdy byly přijaty dva zákony a to zákon č. 130/1989 Sb., o Státní bance československé a dále pak zákon č. 158/1989 Sb., o bankách a spořitelnách, na základě kterých se začaly utvářet první kroky bankovního dohledu. V následujících letech pak byl především kladen důraz na metodickou, kontrolní a analytickou činnost. Obtíže nastaly v roce 1993, kdy se ukázalo jako hlavní riziko tehdejších problémů, negativní ovlivňování bank z řad akcionářů a managementu bank. Reakcí na tehdejší vývoj byla novela zákona o bankách, která posílila pravomoci České národní banky, a rovněž začalo fungovat pojištění pohledávek z vkladů. Významným milníkem pak byla v oblasti regulace úvěrových institucí dohoda Basel II, tedy následovník první Basilejské dohody, která reagovala na zvyšující se globalizaci finančních trhů, vzniku nových nástrojů a také byla reakcí na oblast měření a řízení rizik. Vzhledem k obsahu této práce je zřejmé, že díky specifickému odvětví, kdy má bankovní sektor vliv na ekonomiky jednotlivých zemí a je zde i výrazná asymetrie informací včetně vysokého rizika nelegálních praktik, je regulace nutná. Dle mého názoru je v současné době v České republice dosaženo takové rovnováhy mezi regulací bankovního sektoru a riziky, které z tohoto odvětví mohou plynout na takové úrovni, kdy banky mají ještě dostatek 70

volnosti pro svoji podnikatelskou činnost a dosahují ziskovosti. Regulace sebou mimo pozitivní vlivy nese i negativa a to ve formě zvýšených nákladů pro banky, a proto je nutné při zavádění nových regulací vyhodnotit jejich dopady do oblasti bankovního sektoru a celé ekonomiky.

71

Seznam použité literatury Monografie: 

ČERNOHORSKÝ, Jan a Petr TEPLÝ. Základy financí. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3669-3.



DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005. Vysokoškolská učebnice (Linde). ISBN 80-7201-515-X.



ELIÁŠ, Karel. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014. ISBN 978-80-7478-493-4.



KAŠPAROVSKÁ, Vlasta. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 80-7179-381-7.



LIŠKA, Petr, Štefan ELEK a Karel MAREK. Bankovní obchody. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014. ISBN 978-80-7478-510-8.



Nový občanský zákoník 2014: rejstřík : redakční uzávěrka 26.3.2012. Ostrava: Sagit, 2012. ÚZ, č. 900. ISBN 978-80-7208-920-8.



POLOUČEK, Stanislav. Bankovnictví. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 80-7179-462-7.



POLOUČEK, Stanislav. Bankovnictví. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 978-80-7400-491-9.



REJNUŠ, Oldřich. Finanční trhy. 4., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2014. Partners. ISBN 978-80-247-3671-6.

Zákon: 

Praní peněz: předcházení zneužití finančního systému. EUR-Lex [online]. 2016 [cit. 2016-01-04].

Dostupné

z:

content/CS/TXT/?uri=URISERV%3Al24016a 72

http://eur-lex.europa.eu/legal-



Předpis č. 102/1945 Sb.: Dekret presidenta republiky o znárodnění akciových bank. Zákony pro lidi - Sbírka zákonů ČR v aktuálním konsolidovaném znění [online]. © 2010-2016 [cit. 2016-1-3]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1945-102



Předpis č. 145/2010 Sb., Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Zákony

pro

lidi

[online].

[cit.

2016-03-09].

Dostupné

z:

http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2010-145 

Předpis č. 21/1992 Sb., Zákon o bankách. Zákony pro lidi - Sbírka zákonů ČR v aktuálním konsolidovaném znění [online]. 2016 [cit. 2016-01-04]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-21



Předpis č. 21/1992 Sb., Zákon o bankách. Zákony pro lidi - Sbírka zákonů ČR v aktuálním konsolidovaném znění [online]. 2016 [cit. 2016-01-04]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-21/info



Předpis č. 21/1992 Sb., Zákon o bankách. Zákony pro lidi - Sbírka zákonů ČR v aktuálním konsolidovaném znění [online]. 2016 [cit. 2016-01-04]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-21



Předpis č. 38/1948 Sb.: Zákon o Národní bance Československé. Zákony pro lidi Sbírka zákonů ČR v aktuálním konsolidovaném znění [online]. © 2010-2016 [cit. 2016-1-3]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1948-38/zneni-0



Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES. EUR-Lex [online]. 2016 [cit. 2016-01-04].

Dostupné

z:

http://eur-

lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32000L0012:CS:HTML 

Ústava České republiky. Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [online]. 2016 [cit. 2016-01-03]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html



Zákon ze dne 14. 4. 1920 o akciové bance cedulové. EPRAVO.CZ - Váš průvodce právem - Sbírka zákonů, judikatura, právo [online]. 2016 [cit. 2016-01-04]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/vyhledavani-aspi/?Id=1928

73

Elektronické dokumenty: 

Annum. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2016-1-19]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Annum



Basel III. ManagementMania.com [online]. [cit. 2016-03-09]. Dostupné z: https://managementmania.com/cs/basel-iii



Cross-selling. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 2016 [cit. 2016-01-16]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Cross-selling



Externalita. Business.center.cz [online]. 2016 [cit. 2016-01-10]. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pojmy/pojem.aspx?PojemID=905



Fixing úrokových sazeb na mezibankovním trhu depozit - PRIBOR. Česká národní banka

[online].

2016

[cit.

2016-01-19].

Dostupné

z:

https://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/penezni_trh/pribor/denni.jsp 

Monobanka. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2016-1-3]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Monobanka



Podpora hypoték pro mladé lidi na starší byty. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné z: http://www.mmr.cz/cs/Stavebni-rad-a-bytovapolitika/Bytova-politika/Programy-Dotace/Podpora-hypotek/1-(1)



Postavení ČNB. Česká národní banka [online]. 2016 [cit. 2016-01-03]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/legislativa/postaveni_cnb/



Praní špinavých peněz. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2016-1-17]. Dostupné

z:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pran%C3%AD_%C5%A1pinav%C3%BDch_pen%C4% 9Bz 

Pravidla obezřetného podnikání. Česká národní banka [online]. 2016 [cit. 2016-0117].

Dostupné

z:

https://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/vykon_dohledu/postaveni_dohledu/uverov e_instituce/pravidla_obezr_podnikani.html 74



Rok 1993. Česká národní banka [online]. 2016 [cit. 2016-01-17]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/archiv/bank y/publikace_op_prehled/publikace_op_prehled_1993.html



Run na banku. Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2016-1-18]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Run_na_banku



Věstník ČNB. Česká národní banka [online]. 2004 [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: https://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/legislativa/vestnik/2004/do wnload/v_2004_03_10204510.pdf



VYHLÁŠKA. Česká národní banka [online]. 2016 [cit. 2016-01-18]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/legislativa/vyhlasky/vyhlaska_123_2007_uz_k_2012_07_01.pdf



Zpráva o finanční stabilitě 2014/2015. Česká národní banka [online]. [cit. 2016-0308].

Dostupné

z:

http://www.cnb.cz/cs/financni_stabilita/zpravy_fs/fs_2014-

2015/index.html#2

75

Seznam grafů 

Graf č. 1 – Výše státní podpory pro smlouvy o hypotečním úvěru, u kterých proběhlo první čerpání ve výše uvedených termínech (zdroj: vlastní tvorba dle informací Ministerstva pro místní rozvoj ČR)

76