VZNIK A VÝVOJ SNS MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNE FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studii

Ústrední knihovna FSS MU Brno

á

M II INI. INI MH II

Oc/tfM

4240737943

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNE FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studii

VZNIK A VÝVOJ SNS (Společenství nezávislých států)

Bakalářská práce

Hatamova Gulyalek

Vedoucí práce: PhDr. Petr Suchý, Ph.D. ÚČO: 55220 Obor: ME - PL Imatrikulační ročník: 2000

Brno, 2006

Poděkování Děkuji spolupracovníkům Rádia Svobodná Evropa, kteří byli ochotni mi věnovat svůj čas a tím přispěli k této práci.

Obsah 1. Úvod

4

2. Vývoj bývalých sovětských republik v rámci SSSR

6

3. Rozpad SSSR

10

3.1. Odtržení států od SSSR

13

4. SNS 1991-2001

•

18

4.1. Vznik SNS

18

4.2. Příčiny vzniku SNS

21

4.3. Struktura SNS

25

4.4. Vývoj SNS

28

5. Současný stav 6. Závěr

36 •

42

Použitá literatura a internetové zdroje

44

Seznam zkratek

46

3

1. Úvod

V teto své práci bych se chtěla zaměřit na vývoj vzájemných vztahů postsovětských republik v rámci Společnosti nezávislých státu (SNS).

1

Toto

integrační seskupení je důležitým faktorem mezistátních vztahů v postsovětském 2

prostoru , který přispívá k udržení historicky podmíněných vazeb mezi státy, které vznikly po rozpadu Svazu sovětských socialistických republik. Zejména se chci soustředit na zkoumání tendencí vývoje SNS, pozitivních a negativních faktorů ovlivňujících rozvoj vzájemných vztahů, záměrů a jejich realizace, priorit a rozporů. Toto téma jsem si vybrala proto, že postsovětský region je mně přirozeně blízký. Procesy, které se odehrávají na území bývalého Sovětského svazu, mě zajímají a do jisté míry ovlivňují. Turkmenistán - stát, ve kterém jsem se narodila je také součástí Společenství nezávislých států. I když postoj Turkmenistánu k integraci v rámci SNS je spíše skeptický, jeho vývoj je stále propojen s děním v ostatních státech Společenství. Ve své práci jsem vycházela z hypotézy, že navzdory předpovědím o brzkém zániku Společenství nezávislých států bude tato organizace i nadále fungovat. Domnívám se, že přestože úspěchy SNS v oblasti mezistátní integrace dnes nejsou nijak výrazné, tato organizace je stále důležitým faktorem ve vztazích mezi státy postsovětského regionu. Zaměřila jsem se zejména na historické předpoklady vzniku a vývoje SNS. Podle mého názoru sdílená historická zkušenost členských států SNS byla základním předpokladem vzniku této organizace a stále poskytuje možnost prohloubení vztahů mezi postsovětskými státy. Právě tuto hypotézu hodlám ve své práci prozkoumat. Při psaní této práce jsem měla jisté potíže při shánění potřebné literatury. Narazila jsem na nedostatek knižních zdrojů, proto jsem se obrátila ke článkům z odborných časopisů, z nichž jsem většinu nalezla na Internetu. Použila jsem i další internetové zdroje. Jako velmi užitečná se ukázala být oficiální stránka Společenství nezávislých států (http://cis.minsk.bv). Pro základní faktografické 1

Sodružestvo nezavisimých gosudarstv, dále ve výkladu pro zjednodušení budu používat zkratku SNS. Postsovětským prostorem nebo postsovětskými státy mám většinou na mysli 12 bývalých svzových republik S S S R , které jsou součástí S N S , pokud není uvedeno jinak. Pobaltí přirozeně nechávám stranou, protože nejeví žádný zájem o spolupráci se státy S N S a nepodílelo se na žádném projektů v jeho rámci.

2

4

údaje jsem sáhla po dvou učebnicích z dějin Ruska, z nichž jedna byla vypracována ruskými autory a druhá byla prácí českých autorů. Velmi užitečným zdrojem bylo rovněž Rádio Svoboda. Ráda bych využila příležitosti, abych ještě jednou poděkovala pracovníkům Rádia Svoboda, kteří se mnou podělili o svůj názor na vývoj SNS, což mi hodně pomohlo při psaní zejména páté kapitoly této práce. Svou práci jsem rozdělila do několika kapitol. Nejdříve stručně popíšu poslední roky existence Sovětského svazu, s důrazem na procesy rozpadu tohoto státního útvaru. Nejvíce pozornosti věnuji roku 1991, kdy došlo k samotnému zániku SSSR a vzniku nové formace na postosvétském prostoru - SNS. Samozřejmě v této práci nemohu obsáhnout všechny procesy, jejich příčiny a důsledky, které souvisí s disintegraci sovětského státu a vznikem zásadně nového typu vztahů mezi bývalými svazovými republikami. Není to cílem mé práce, a ani rozsah bakalářské práce mi to neumožňuje. Proto jsem se soustředila z mého hlediska na podstatné události a souvislosti. V další kapitole je těžištěm mého zájmu vývoj Společenství nezávislých států v prvních deseti letech po rozpadu SSSR. Zde proberu podmínky, ze kterých vznikalo SNS, jeho strukturu (v této části vycházím zejména ze základních dokumentů Společenství) a nejdůležitější směry vývoje integrace v jeho rámci. Poslední část se bude týkat současného stavu SNS. Tady se budu zabývat aktuálním děním ve Společenství, zejména změnami v průběhu roku 2005. Potom se pokusím o nastínění možností budoucího vývoje SNS z hlediska perspektivy prohloubení integrace členských států nebo naopak oslabení integračních procesů na postsovětském prostoru. V této kapitole uvádím názory expertů v této oblasti, abych ukázala rozmanitost pohledů na budoucnost SNS. Na konci této práce pak krátce shrnu všechny poznatky a závěry, ke kterým jsem dospěla při vypracování své bakalářské práce.

5

2. Vývoj bývalých sovětských států v rámci SSSR

V první kapitole své práci stručně nastíním postavení svazových republik v sovětském státě. Krátce popíšu vztah mezi svazovým centrem a jednotlivými republikami a rozložení mocí mezi centrem a periférii. Také se budu zabývat problémem rozporu mezi sovětskou vnitřní politikou a národními specifikami sovětských národů. Dnešní členské státy SNS téměř sedmdesát lét existovaly v rámci jednoho státního útvaru, kterým byl Sovětský svaz. V prosinci r.1922 první Sjezd sovětů přijal deklaraci o vytvoření nového státu - Svazu sovětských socialistických republik. Původně byl tvořen jen čtyřmi svazovými republikami -

3

RSFSR ,

4

Ukrajinská SSR, Běloruská SSR a Zakavkazskou federaci. Jako forma státního zřízení byla ustanovena federace suverénních republik. V roce 1925 k SSSR byly připojeny Uzbecká a Turkménska SSR, v roce 1929 Tadžická SSR, v roce 1936 pak Kazašská a Kyrgyzská SSR. V roce 1936 také došlo k rozpadu Zakavkazské federace na tři samostatné svazové republiky - Arménskou, Gruzínskou a Ázerbájdžánskou SSR. Počet republik tedy dosáhl k roku 1936 jedenácti. V roce 1940 znovu došlo k nárůstu počtu členů z důvodů rozšíření teritoria SSSR o pobaltské republiky. Rozšiřování sovětských hranic bylo ukončeno v roce 1945 připojením Jižního Sachalinu po porážce Japonska ve druhé světové válce. Sovětský svaz fakticky dosáhl obnovení původních hranic bývalého Ruského impéria s výjimkou Polska a Finska. Hranice a názvy svazových republik byly mnohokrát měněny a posouvány, zejména v oblasti Střední Asie. Nakonec se počet svazových republik ustálil na patnácti. Formálně Sovětský svaz byl volným sdružením nezávislých republik. V deklaraci o vytvoření SSSR se prohlašovaly principy dobrovolnosti sdružení, rovnoprávnosti republik a jejich právo na svobodné vystoupení ze svazu. Území 3

RSFSR - Ruská sovětská federatívni socialistická republika, sestávala z dílčích administrativních jednotek - autonomních republik a okruhů. Zakavkazská federace - sdružení sovětských republik Ázerbajdžánu, Arménie a Gruzie v letech 1922-1936. O d 12.března 1922 Federatívni S v a z Socialistických Sovětských Republik ( F S S S R ) , od 13.prosince 1922 Zakavkazská Socialistická Federatívni Sovětská Republika ( Z S F S R ) . O d 30. prosince 1922 součástí S S S R . O d r.1936 pak zakavkazské republiky v rámci S S S R . (http://enc.mail.ru - Vsemirnyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) 4

6

republik nemohlo být měněno bez jejich souhlasu, svazové republiky měly široké pravomocí v oblastech vnitřní politiky, justice, vzdělání, zdravotnictví a sociálního zabezpečení. Mezinárodní vztahy, zahraniční obchod, dopravní systém, poštovní a telegrafní spojení byly v kompetenci celosvazové správy. Ve skutečnosti byl však SSSR od počátku budován jako stát unitární, se silně centralizovanou moci. Klíčová rozhodnutí byly přijímány

centrálními

stranickými orgány, tyto rozhodnutí byla pak závazná pro všechny stranické organizace včetně republikových a tím pádem pro všechny republikové vlády. Ve svazových republikách přetrvávaly pouze prvky kulturně nacionálni autonomie. Komunistické strany jednotlivých svazových republik byly fakticky úplně podřízeny 5

rozhodnutím Ústředního výboru VKS(b) . Posilování centralizace Sovětského svazu bylo doprovázeno postupným zřeknutím se principu federace a omezováním práv svazových republik. Republiky fakticky ztratily právo na odtržení, na vytvoření národní armády apod. Moc komunistické strany se opírala zejména o centrální průmyslové oblasti, tzn. o RSFSR, ne o národní republiky. To vedlo k prohlášení ruského národa za „velkého bratra" jiných národů Sovětského svazu. Na základě tohoto hesla se probíhalo neustálé vměšování se centrální moci do záležitostí svazových republik. Všechna zásadní rozhodnutí vycházely z centra, z centra také směřovaly finance, technika a další zdroje. Svazové republiky byly zapojeny do procesů industrializace, kolektivizace, kulturní revoluce - průvodních jevů formování totalitního režimu. Při tom nebyly dostatečně zohledněny specifika mentality národů republik, jejich náboženských zvyků, tradiční formy hospodaření a života v republikách, klimatické podmínky. Přesto industrializace měla spoustu pozitivních důsledků. Byla vybudována nová průmyslová centra v republikách, zvýšila se úroveň gramotnosti obyvatelstva (rozvíjelo se i písemnictví v národních jazycích), došlo k rozvoji vzdělání, byly budovány školy, knihovny, divadla a muzea. Hospodářství republik bylo propojeno do jednoho celku železnicemi, silnicemi, vodním cestami. Těchto úspěchů bylo však dosaženo represivními metodami. Vedení v regionech bylo stále přísněji kontrolováno centrem, které potlačovalo jakékoliv projevy národní nezávislosti v republikách. V tisku se propagovalo „nezničitelné

5

VKS(b) - Všesvazová komunistická strana (bolševiků)

7

přátelství národů SSSR", převládlo úsilí o unifikaci ve všech oblastech života a vytvoření jediného „sovětského národa". Ke větší závislosti svazových republik na centru přispívalo také uspořádání sovětského hospodářství. Republiky, které měly na svém území naleziště nerostných surovin, neměly rozvinutý zpracovávající průmysl a byly nuceny posílat vytěžené suroviny do jiných republik, které na své území měly potřebné zpracovávající závody a fabriky, ale naopak byly chudé na nerostné suroviny. Tím se dosahovalo silné vzájemné závislosti mezi republikami a také republik na centru, které určovalo principy této směny. Ve snaze urychlit regionální rozvoj a zejména posílit centrální kontrolu komunistická strana podporovala přesídlení obyvatel, obvykle Rusů a poruštěných Ukrajinců a Bělorusů, do neruských republik. Oficiálně se prosazovala vedoucí úloha Rusů, jejich jazyka a kultury. Ruština byla úředním jazykem ve všech republikách, byla vzdělávacím jazykem a národní jazyky byly brány jako podřadné. Rusové obsazovali důležité posty v národních republikách. Svazové

republiky

byly

tedy

spravovány

z centra

prostřednictvím

ustáleného zvyku dosazovat do řídicích struktur republik zástupců centra, zpravidla ruské národnosti, což vyvolávalo odpor místních politických elit. Navzdory oficiálně propagovanému „přátelství národů SSSR", ve vztazích mezi jednotlivými národnostmi existovalo určité napětí. Od poloviny 60. let do druhé poloviny 80. let sílily negativní jevy ve všech sférách života společnosti. Projevovalo se to stagnaci ekonomiky, růstem opozičních nálad obyvatelstva, úpadkem autority SSSR na mezinárodní úrovni. V polovině 80. let nastala ekonomická, sociální a politická krize. V celé šíří se projevila neefektivita sovětského modelu hospodářství. Rapidně se snížilo tempo růstu průmyslové a zemědělské výroby, poklesla životní úroveň obyvatelstva, 6

zvýšila se míra korupce, rozvíjela se stínová ekonomika, narůstala sociální apatie. Následkem ekonomických rozporů v pobaltských republikách v 70. letech zintensivnilo úsilí o vystoupení ze Sovětského svazu, které dosáhlo svého vrcholu v 80. letech. I v jiných svazových republikách v 80. letech sílily požadavky po národním sebe u rčení, političtí představitelé republik usilovaly o větší nezávislost

6

Neregistrované statistikou podniky v oblasti průmyslu, obchodu atd.

8

na centru. V řadě svazových republik zesílil protiruský nacionalismus. V Pobaltí, Zakavkazsku, středoasijských republikách začalo postupné vytlačování Rusů a rusky mluvících z klíčových oblasti činnosti (prostřednictvím jazykových zákonů, zákonů o občanství a kádrové politiky). To

všechno

vytvořilo

předpoklady

pro

následující

politický

vývoj

v Sovětském svazu, který skončil rozpadem SSSR.

9

3. Rozpad SSSR

V této kapitole se budu zabývat určitými procesy, které probíhaly v SSSR v 80. letech a jejichž výsledkem se stalo zhroucení sovětského systémů. Větší pozornost věnují postojům svazových republik, jejich touze po nezávislosti, respektive jejich nezájmů o ní. Počátek nové a poslední etapy v dějinách SSSR, která dostala název 7

„perestrojka", byl spojen se jménem M.Gorbačova, který se v březnu 1985 stal 8

Generálním tajemníkem ÚV K S S S . Gorbačov si stanovil za cíl zastavení rozpadu systému „státního socialismu" a zabezpečení zájmů jeho vládnoucí elity. Snažil se v krátké době dosáhnout ekonomického vzestupu, překonat stagnační jevy, značně zlepšit životní úroveň obyvatelstva. Krizi se ale nepodařilo překonat, ekonomická situace se stále zhoršovala. Proto poprvé vyvstala otázka o nezbytnosti reformování politického systému Sovětského svazu. Bylo zřejmé, že bez obnovení politických struktur ekonomické reformy započaté v létě 1987 nepřivedou k žádoucím výsledkům. Změny

ve společensko-politické

oblasti začaly

uplatňováním

politiky

„glasnosti". Byla zrušena cenzura a povoleno vydávání nových časopisů. To vyvolalo prudký vzestup sociální aktivity obyvatel. Vznikly četná občanská sdružení podporující „perestrojku". Jedním z nejdůležitějších faktorů politického vývoje v Sovětském svazu byly

národnostní problémy. „Teritoriální rozčlenění států podle národnostního

principu pocházelo z porevolučních let, ale k modifikacím docházelo i později. V některých oblastech byla etnická topografie nesmírně spletitá. Totalitní režim chtěl staré rozpory a rozmíšky vyřešit jednou provždy; pouze je však zmrazil. Při gorbačovovském tání započaly nebezpečně komplikovat situaci nejen jednotlivým republikám, ale především moskevskému vedení."

9

7

Gorbačov, Michali Sergejevič (*1932) - sovětský státník a politik, 1978-1985 tajemník ÚV K S S S , později člen Politbyra ÚV K S S S , března 1985-srpen 1991 Generální tajemník ÚV K S S S , od března 1990 do prosince 1991 prezident S S S R . O d r.1991 prezident Mezinárodního fondu sociálně ekonomických a politických studii (Gorbačov-Fond). řhttp://enc.mail.ru - Vsemirnyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) ÚV K S S S - Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu Švankmajer, M . - Veber, V. - Sládek, Z . - Moulis, V. (1995): Dějiny R u s k a , 3.vydání, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, s.469 8

9

10

V souvislosti s politikou „glasnosti" se projevil uvědomění jednotlivých národů SSSR.

silný

růst

národního

V 80. letech vzniklo a rozvinulo svou

činnost více než 200 nacionalistických organizací a hnutí. Objevilo se velké množství různých periodik, ve kterých publikace měly ostře protiruský charakter. Centrum brzy ztratilo kontrolu nad situaci a nebylo schopno řešit vznikající problémy. Národnostní politika uplatňovaná sovětským vedením od počátku existence SSSR

zrodila četné rozpory ve vztazích mezi národy Sovětského svazu.

V podmínkách

„glasnosti" tyto rozpory

přerostly

do otevřených

konfliktů.

Ekonomická krize, která zasáhla celé hospodářství, znásobovala národnostní napětí. Neschopnost centrální vlády zvládnout ekonomické problémy vyvolávalo rostoucí nespokojenost ve svazových republikách. Tato nespokojenost pramenila z nedostačující pozornosti svazových vládních orgánů k potřebám republik a diktátem

centra

při

řešení

otázek

lokálního

charakteru.

Nespokojenost

obyvatelstva se projevila v demonstracích a mítincích v pobaltských republikách, Kazachstánu, Ukrajině, Bělorusku. Zvýšil se počet ozbrojených střetů v souvislosti s etnickými konflikty. Zároveň s nárůstem antikomunistických, antisovětských a protistátních sif začal aktivní proces demoralizace a rozpadu sily, která držela pohromadě politický systém a svazové státy - KSSS. Od roku 1989 Komunistická strana Sovětského svazu se začala štěpit podle nacionálních a ideových příznaků. Na konci roku 1988 Nej vyšší sovět SSSR přijal zákon o změně volebního systému. Volba poslanců sovětů se mělo nyní konat na alternativním základě. Volby s použitím nových volebních principů se konaly na jaře roku 1989. Členy vládních orgánů se stali zastánci pokračování radikálních reforem, včetně B.Jelcina, budoucího prezidenta RSFSR. V březnu 1990 byl zrušen článek 6 Ústavy SSSR o vedoucí úloze KSSS ve společnosti. To dalo podnět ke vzniku nových stran a hnutí, které podporovaly vytvoření demokratického státu, provedení ekonomických a politických reforem. Tyto nové strany a hnutí se staly hlasateli idejí státního oddělení svazových republik a jejich vystoupení ze Sovětského svazu. Vedení SSSR

nebylo

připraveno na řešení problémů, spojených s růstem separatistických tendencí ve svazových republikách. 11

Všechny tyto procesy, které se odehrávaly ve všech

republikách

Sovětského svazu, v kombinaci s bezmoci svazových vládních struktur při řešení lokálních problémů vedly k rozpadu SSSR. Rozsah této práce mi nedovoluje se hlouběji zabývat všemi jevy a procesy, které probíhali v Sovětském svazu v období předcházejícím rozpadu, ani to není účelem mé práce. Proto uvádím jen základní a podle mého mínění klíčové příčiny, události a jejich následky. V literatuře 90. let můžeme nalézt různé příčiny úpadku sovětské říše, mimo jiné; 1.

krize modelu sovětské společnosti, vůdcové kterého neuměli a nechtěli řešit národnostní problémy

2.

oslabení totalitního režimů, které položilo základ usilování národů SSSR o nezávislost

3.

nové vládní orgány svazových republik, které byly zformovány na základě výsledků voleb v letech 1989-1990, byly pevně přesvědčeny o nutnosti změn

4.

politická moc byla postupně přesouvána z centra do svazových republik

5.

nerozhodnost a nedůslednost M.Gorbačova při uskutečňování reforem a řešení národnostních problémů aj. Pád sovětského systému byl jednou z nevýznamnějších událostí 20.

století. Jednou z hlavních příčin rozpadu SSSR byly rozhodně národnostní otázky. Jelcinův životopisec J.Morrison říká, že národnostní politika „po roce 1989 ovládla všechno a stála se hrozbou pro samotnou existenci Sovětského svazu jako státu."

1 0

10

Švankmajer, M. - Veber, V. - Sládek, Z . Nakladatelství Lidové noviny, Praha, s.470

Moulis, V. (1995): Dějiny R u s k a , 3.vydáni,

12

3.1.

Odtržení států od SSSR

Politika „perestrojky" v SSSR vedla k aktivizaci národněosvobozeneckých hnutí

v svazových

republikách.

Oslabení

kontroly

centra

způsobilo

růst

nacionalismu a etnických nepokojů. Většinou se jednalo o konflikty mezi většinovým a menšinovým obyvatelstvem. Často taky šlo o protiruské výpady neruských nacionalistu.

11

Například už v prosinci roku 1986 v Kazachstánu propukly protiruské demonstrace. Demonstrace na podporu nezávislosti v Gruzii v dubnu 1989 byla rozehnána sovětskou armádou, která zabila 20 demonstrantů a stovky zranila. Mnohém krvavějším se stal konflikt v Náhorním Karabachu,

12

který propukl

v únoru 1988 a „zakrátko se změnil v téměř regulérní válku mezi Arménii a Azerbajdžanom".

13

Podobně se Abcházci a Osetinci v Gruzii postavili proti

pokusům omezit jejich autonomii. Konflikty se odehrávaly taky v Moldávii, na Ukrajině, ve Střední Asii. V roce 1990 ve volbách do parlamentů republik zvítězily hnutí, které měly v předvolebních programech požadavky provedení demokratických reforem a poskytnutí nezávislosti svým republikám. Například národy Zakavkazska, tj. Arméni, Gruzínci a Ázerbajdžánci, velice intenzivně prosazovaly své jazykové a kulturní zájmy v rámci SSSR. Po uvolnění poměrů stupňovaly požadavky v politické sféře, včetně požadavků na ekonomickou autonomii. V těchto zemích se rozvinul silný nacionalismus. Podobné procesy probíhaly také zejména 14

v Moldávii a na Ukrajině . Proces rozpadu odstartovaly Litva, Lotyšsko a Estonsko jednostranným prohlášením o sebeurčení a vyhlášením nezávislých národních států. Pokusy centrálního vedení o navrácení pobaltských států do „rodiny bratrských národů" silovými metodami byly neúspěšné. Pobaltí záhy následoval Azerbajdžan, pak i 1 1

Vykoukal, J . - Litera, B. - Tejchman, M., (2000): Východ - Vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku 1944-1989, Nakladatelství Libri, Praha, s. 670-671 Náhorní Karabach - historická oblast v Zakavkazsku. V roce 1932 na jeho území byla vytvořena Nahorno-Karabachská autonomní oblast v rámci Ázerbajdžánu. Většina obyvatelstva je arménské národnosti, což v roce 1988 stalo příčinou ostrého konfliktu mezi Arménii a Ázerbajdžánem. (http://enc.mail.ru - Vsemimyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) Vykoukal, J . - Litera, B. - Tejchman, M., (2000): Východ - Vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku 1944-1989, Nakladatelství Libri, Praha, s. 652 zde však především v západní části země, kde žije ukrajinské obyvatelstvo, na rozdíl od východní části s převahou ruského obyvatelstva (Durman, K. (1998): Útěk od praporů: Kreml a krize impéria 1964-1991, Karolinum, Praha, s. 674) 1 2

1 4

13

Moldávie. Deklarace o státní suverenitě postupně přijaly Nejvyšší sověty Ruské federace, Ukrajiny, Běloruska, kavkazských a středoasijských svazových republik. Tento proces, nazývaný „přehlídka suverenit", způsobil „válku zákonů". Prohlášení o státní suverenitě RSFSR obsahovalo článek o prioritě republikových zákonů před svazovými. Republikové politické elity získaly možnost požadovat rozšíření svých pravomoci v oblasti státní správy. To usnadnilo prohlášení suverenity republik a získání nezávislosti na centru. Role centrální vlády slábla, vedení republik naopak posilovalo vlastní politické pozice. Lavina prohlášení o suverenitě dostala do centra pozornosti otázku o další existenci Sovětského svazu jako jednotného státu. Vedení SSSR v čele s M.Gorbačovem bylo nuceno vyhlásit všesvazové referendum o osudu SSSR. Řešila se otázka zachování Sovětského svazu jako obnovené federace suverénních republik. 17. března 1991 referendum ukázalo, že 76,4% hlasujících se vyslovilo pro zachování Sovětského svazu. Referenda se zúčastnilo přes 80% oprávněného obyvatelstva. Nej větší podporu získal návrh na venkově a v středoasijských republikách, nejmenší ve velkých městech.

15

V referendu hlasoval jenom 9 svazových republik z 15 (pobaltské státy, Gruzie,

Arménie

a

Moldávie

referendum

bojkotovaly).

Zároveň

většina

obyvatelstva Ruska podpořilo návrh na vytvoření postu prezidenta RSFSR. 12. června 1991 proběhly první volby, ze kterých vzešel první prezident Ruska B.N.Jelcin.

16

23. dubna 1991 zástupci 9 republik SSSR podepsali společně se svazovým vedením „Prohlášení 9+1", ve kterém stanovili principy nové svazové smlouvy. V dubnu - květnu 1991 proběhla vyjednávání mezi Gorbačovem a představiteli devíti svazových republik o konečné podobě nové svazové smlouvy. Projekt smlouvy předpokládal vytvoření Svazu suverénních států jako demokratické federace rovnoprávních sovětských suverénních republik. Podle této smlouvy členské republiky nového federativního státu získávaly mnohem více pravomocí.

1 5

Vykoukal, J . - Litera, B. - Tejchman, M., (2000): Východ - Vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku 1944-1989, Nakladatelství Libri, Praha, s. 680 Jelcin, Boris Nikolajevič (*1931) - ruský politik. V období 1968-88 působil v stranickém aparátu K S S S , v r.1989 s podporou demokratického hnutí zvolen poslancem S S S R , v r.1990 poslancem R S F S R . V roce 1991 se stal první prezidentem Ruské federace, v roce 1996 zvolen na druhé funkční období. 31 .prosince 1999 oznámil svou rezignaci na post prezidenta R F , svým nástupcem jmenoval V.V.Putina. Autor několik autobiografických knih. (http://enc.mail.ru Vsemirnyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) 1 6

14

Centrum se zřídícího orgánu měnil na orgán koordinující. Datum podepsání smlouvy bylo stanoveno na 20. srpna 1991. Zveřejnění projektu smlouvy prohloubilo rozkol ve společnosti. Stoupenci M.Gorbačova viděli v ní možnost snížení úrovně konfrontace a odvrácení hrozby občanské války. Demokratické hnutí předložilo návrh o dočasné smlouvě, která by trvala jeden rok, během tohoto období by se vypracovala pravidla formování nových orgánů vlády. Konzervativní síly ve vedení země usilovali o zmaření podepsání smlouvy, protože hodnotily ji jako kapitulaci centra před požadavky nacionálně-separatistických skupin v republikách. Několik dní před podepsáním svazové smlouvy se opozice pokusila ukončit politiku reforem a zastavit rozvrácení státu. V noci na 19. srpna, v době nepřítomnosti Gorbačova v Moskvě, byl vytvořen Státní výbor pro výjimečný stav,

17

který vyhlásil výjimečný stav v řadě

oblastí SSSR. Rovněž vyhlásil pozastavení činnosti opozičních stran, zákaz shromažďování a demonstrací, ustavili kontrolu nad sdělovacími prostředky. Výbor se pokusil podpořit své pravomoci vstupem armády do Moskvy. Avšak Výboru se nedostalo potřebné podpory obyvatelstva, v hlavním městě narazil na aktivní odpor demokratických sil. Puč nepodpořily ani svazové republiky, některé naopak se postavily proti, například Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán. B.N.Jelcin označil jednání Výboru za protiústavní převrat a vyzval obyvatele k podpoře legálně zvolené vlády. 22. srpna 1991 členové Výboru byly zatčeny. Tak zvaný „srpnový puč" skončil naprostým krachem. Po potlačení puče se Gorbačov vrátil do Moskvy, tyto události ho ale přivedly ke ztrátě vlivu a moci. Jeden z Jelcinových výnosu vydaných bez vědomí Gorbačova ukončil činnost KSSS. 23. srpna 1991 se stalo posledním dnem existence Komunistické strany jako vládnoucí státní struktury. Komunistická éra ruských dějin byla u konce. Události 19. - 21. srpna 1991 změnily celou zemi. „Perestrojka" se stala minulosti. Úsilí M.Gorbačova o obnovení práce po podepsání nové svazové smlouvy bylo bezúspěšné. Krátce po puči byla sovětskou vládou oficiálně uznána nezávislost Litvy, Lotyšska a Estonska, které už dříve jednostranně oznámily vystoupení ze

Gosudarstvennyj komitét po čerezvyčajnomu položeniju, GKČP

15

Sovětského svazu. Na konci srpna oznámila vytvoření nezávislého států Ukrajina a pak i další republiky. V prosinci 1991 v Bělověžské pušce se uskutečnila porada představitelů třech suverénních států - Ruska (B.Jelcin), Ukrajiny (LKravčuk) a Běloruska (S.Šuškevič). Podepsali tzv. „Bělověžské dohody", ve kterých 8. prosince oznámili ukončení platnosti svazové smlouvy z roku 1922 a ukončení činnosti státních 18

struktur bývalého Sovětského svazu. Zároveň bylo dosaženo dohody o vytvoření SNS - Společenství nezávislých států. SSSR přestal existovat. 21. prosinci téhož roku se k SNS Almatinskou smlouvou připojily dalších 8 bývalých republik SSSR Azerbajdžan,

Arménie,

Kazachstán,

Kyrgyzstán,

Moldávie,

Tádžikistán,

Turkmenistán a Uzbekistán. O čtyři dny později, 25. prosince 1991, prezident SSSR M.S.Gorbačov v souvislosti s ukončením existence SSSR rezignoval na svůj post. Svaz sovětských socialistických republik se rozpadl na patnáct nových nezávislých státu, jejichž postoj ke své nově nabyté samostatnosti byl značně diferenciovaný. Krátce to lze shrnout následovně. 1. Pobaltské republiky byly násilně připojeny k SSSR po druhé světové válce, nikdy se s Sovětským svazem neztotožňovaly, a proto získání nezávislosti vnímaly jako nápravu historické křivdy. 2. Státy zakavkazské oblasti, Gruzie, Arménie a Azerbajdžan, „patřily v posledních letech existence Sovětského svazu k těm státům, které nejvíce usilovali o dosažení nezávislosti",

19

k čemuž přispělo silné

nacionalistické cítění v těchto státech. 3. Naopak státy Střední Asie neměly zájem na rozpadu SSSR, vesměs podporovaly Gorbačovovy reformy, kromě toho tyto státy neměly žádnou historickou tradici suverénních států, proto nezávislost dostaly „jako nepříliš chtěný dar".

20

„Legitimita jejich kroků spočívala ve skutečnosti, že v roce 1922 tyto republiky vytvořily podpisem svazové smlouvy S S S R a měly tedy právo ho rozpustit" (Vykoukal, J . - Litera, B. - Tejchman, M., (2000): Východ - Vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku 1944-1989, Nakladatelství Libri, Praha, s.682) Litera, B. (et al.) (1998): Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů, Praha, s. 19 Litera, B. (et al.) (1998): Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů, Praha, s.22 1 9

2 0

16

4. Ze slovanských států bývalého SSSR aktivně o nezávislost usilovala pouze Ukrajina. Bělorusko naopak stálo o zachování sovětského státu a neprojevovalo zájem o odtržení. V Rusku situace byla komplikovanější, většina ruského obyvatelstva ztotožňovalo impérium se svým vlastním státem a preferovalo zachování Sovětského svazu. Jelcin se však na schůzce v Bělověžské pušce připojil k prezidentovi Ukrajiny Kravčukovoví a společně „zde přesvědčili předsedu Nejvyššího sovětu Běloruska, Stanislava ŠuŠkeviče, aby souhlasil s rozpuštěním Sovětského svazu a jeho nahrazením volným sdružením, SNS".

21

„Srpnový puč" se stal poslední kapkou, která učinila pád Sovětského svazu nevyhnutelným. Sedmdesát lét dlouhá epocha SSSR skončila, pro bývalé svazové republiky začala nová etapa dějin. Přestaly být součástí jednotného celku, teď

se musely vyrovnat s novými problémy a čelit novým výzvám jako

samostatné státy.

Vykoukal, J . - Litera, B. - Tejchman, M., (2000): Východ - Vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku 1944-1989, Nakladatelství Libri, Praha, s. 682

17

4. SNS 1991 -2001

Na následujících stránkách se pokusím o nastínění vývoje Společenství nezávislých států v prvních deseti letech existence. Nejdřív se bude věnovat vzniku samotné struktury SNS, pak tuto strukturu ve stručnosti popíšu. Pak přejdu k vývoji integračního úsilí v rámci SNS, uvedu nejdůležitější smlouvy a základní tendence vývoje SNS.

4.1. Vznik SNS

8. prosince 1991 v sídle běloruské vlády v přírodní rezervaci „Bělověžská pušča" byl vytvořen dokument, který radikálně změnil rozložení sil na politické mapě světa. Schůzka se konala z iniciativy prezidenta Ukrajiny L.M.Kravčuka

22

tajně od Gorbačova, který navrhl Jelcinovi se sejít s předsedou Nejvyššího sovětu Běloruska S.S.Šuškevičem,

23

aby společně rozhodly o osudu SSSR. Kravčuk

rovněž navrhl, aby se setkání konalo v Bělorusku z důvodu utajení. Oficiálním důvodem této schůze využitým jako zástěrka byla výměna ratifikačních listin smluv mezi Ruskem, Ukrajinou a Běloruskem. Výsledkem setkání představitelů těchto tři států se stala dohoda o zániku Sovětského svazu a vytvoření Společenství nezávislých států (tzv. Bělověžské dohody). Smlouvu o vytvoření SNS podepsali předseda

Nejvyššího

sovětu

Běloruské republiky Šuškevič, prezident Ruské federace Jelcin a prezident Ukrajiny Kravčuk. Tímto byla udělána tečka za dějinami SSSR a napsán první řádek dějin Společnosti nezávislých států. Smlouva byla označena za otevřenou pro přistoupení k ní dalších republik bývalého Sovětského svazu, a také dalších států, které sdílejí cíle a principy tohoto dokumentu. Země na opačném konci bývalého SSSR, Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Turkmenistán a Tádžikistán, projednávaly projekt o vytvoření konfederace středoasijských států jako odpověď na bělovéžskou smlouvu. 2 2

Kravčuk, Leonid Makarovíč (*1934) - prezident Ukrajinské republiky v letech 1991-1994. O d r.1960 působil v Komunistické straně Ukrajiny, od roku 1989 tajemník ÚV K S Ukrajiny, v letech 1990-1991 předseda Nejvyššího sovětu U S S R (Ukrajinské sovětské socialistické republiky). (http://enc.mail.ru - Vsemimyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) Šuškevič, S t a n i s l a v Stanislavovič (*1934) - běloruský politik a vědec. Profesor fyzikomatematických véd, od r.1986 prorektor Běloruské státní univerzity (BGU). V letech 1991-1994 předseda Nejvyššího sovětu Běloruska, (http://ru.wikipedia.orq)

18

Hrozilo, že by na postsovětském prostoru vznikly dvě společenství států slovanský a turkický. Nakonec ale vůdci Střední Asie na schůzce vAšchábádu podpořili pozici prezidenta Kazachstánu N.Nazarbajeva

24

a rozhodli nepřipustit

rozkol bývalého SSSR na evropskou a asijskou část. Projevili ochotu vstoupit do Společenství nezávislých států, byla však stanovena podmínka, že středoasijské republiky se připojí k SNS se statusem zakládajících, nikoli přidružených členů a budou mít rovná práva se signatáři Bělověžských dohod. Jako uznání zásluhy Nazarbajeva další schůze se konala v hlavním městě Kazachstánu Almaty. Zde 21. prosince 1991 byla podepsána Deklarace o vytvoření Společenství nezávislých států (tzv. Almatinská deklarace). Ke třem zakládajícím státům SNS (Rusku, Bělorusku a Ukrajině) se připojilo dalších osm států bývalého Sovětského svazu -

Azerbajdžan, Arménie,

Kazachstán,

Kyrgyzstán, Moldávie, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán. Pobaltské republiky a Gruzie podepsání odmítly, připojení Ázerbajdžánu a Moldávie se taky neobešlo bez problémů. Ačkoliv Azerbajdžan podepsal Almatinskou deklaraci v prosince 1991, k SNS se fakticky nepřipojil, protože ázerbájdžánský parlament v říjnu 1992 odmítl ratifikovat zakládající dokumenty a země v podstatě ze Společenství vystoupila. Avšak po svržení vlády nacionalisticky orientované Národní fronty Ázerbajdžánu 25

se k moci dostal Heidar Alijev, který následovně souhlasil s opětovný zapojením země do Společenství nezávislých států v září 1993. K podobným problémům došlo i v Moldávii, kde parlament rovněž odmítl ratifikovat připojení k SNS v srpnu 1993. K ratifikace došlo až v dubnu 1994 po parlamentních volbách. V případě obou těchto zemí svou roli nakonec sehrálo i Rusko, které vyvíjelo politický a ekonomický nátlak na vlády Ázerbajdžánu a Moldávie, aby se ke Společenství připojily. Stejně postupovalo i v případě Gruzie. V prosinci 1993 do Společenství nezávislých států jako poslední vstoupila Gruzie. Tato země odmítla připojení k SNS při jeho založení, hlavním důvodem 2 4

Nazarbajev, Nurslutan (*1940) - kazašský politik. Doktor ekonomických věd. O d r. 1969 působil v Komunistické straně Kazachstánu, vletech 1979-91 tajemník ÚV K S Kazachstánu, v letech 1990-91 člen Politbyra ÚV K S S S . V dubnu 1990 zvolen prezidentem Kazašské S S R , od prosince 1991 prezident suverénní republiky Kazachstán, (http://enc.mail.ru - Vsemimyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) Alijev, Heidar (1923-2003) - ázerbájdžánský politik. V l e t e c h 1969-82 tajemník ÚV K S Ázerbajdžánu, v l e t e c h 1982-87 člen Politbyra ÚV K S S S . O d června 1993 předseda Nejvyššího sovětu Ázerbajdžánu. O d října 1993 prezident Ázerbájdžánské republiky, funkci zastával až do své smrti v roce 2003. mttp://enc.mail.ru - Vsemirnyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) 2 5

19

byl „vypjatý nacionalismus tehdejšího prezidenta Z.Gamsachurdii".

Ten byl ale

27

v lednu 1992 svržen a jeho nástupcem se stal E.Ševarnadze. Následně v zemi propukla občanská válka, pod tímto tlakem musel v září 1993 požádat o přijetí Gruzie do SNS. Viděl v tom „poslední šancí, jak zabránit rozpadu země, uvolnit tlak Moskvy a získat naopak její podporu".

28

Vstupem Gruzie Společenství nezávislých států nabylo své konečné podoby. V lednu 1993 byla přijata Ústava SNS, která stanoví, že státy - členy SNS - jsou suverénní a rovnoprávní a jsou nezávislými subjekty mezinárodního práva. V roce 1994 byla Ústava SNS zaregistrována Sekretariátem OSN jako multilaterální mezinárodní dohoda.

2 6

Litera, B. (et al.) (1998): Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů, Praha, s.20 Ševardnadze, Eduard (*1928) - gruzinský politik. O d roku 1957 působil v Komunistické straně Gruzie, v letech 1965-72 ministr vnitra Gruzínske S S R . V letech 1985-90 člen Politbyra ÚV K S S S , v letech 1985-91 ministr zahraničních věcí S S S R . O d listopadu 1995 prezident Gruzie, vr.2000 znovu zvolen. V listopadu 2003 rezignoval po tzv. revoluci růží. (http://enc.mail.ru - Vsemirnyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) Litera, B. (et al.) (1998): Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů, Praha, s.20

2 7

2 8

20

4.2.

Příčiny vzniku SNS

Rozpad Sovětského svazu, jehož existence trvala téměř sedmdesát let, proběhl neuvěřitelnou rychlosti. Den před plánovaným podpisem nové svazové smlouvy se směr vývoje událostí radikálně změnil, pouhé čtyři měsíce poté byly podepsány Bělověžské dohody, které znamenaly úplný zánik SSSR. Srpnový puč fakticky znamenal odstavení Gorbačova od moci, která přešla k Borisů Jelcinovi. Avšak ani Jelcin, ani lidé v jeho okolí neměli jasnou představu o budoucnosti Sovětského svazu. I když aktivně vystupovali proti svazovému centru, nešlo o ideologický zápas, nýbrž především o zápas o moc. Po srpnovém puči už bylo zcela zřejmé, že centrum je velice slabý a už nepředstavuje žádnou hrozbu, proto Jelcin a jeho stoupenci změnili své stanovisko a pokusili se o zachování sovětského impéria.

Bylo však příliš pozdě a proces rozpadu

Sovětského svazu už nebylo možné obrátit.

29

Prohlášení o zániku Sovětského svazu podepsaly jenom tři svazové republiky, ostatní republiky „byly rychlým spadem události, které šly mimo jejich vliv,

značně

překvapeni".

30

Připojily

se proto

k nově vzniklému

útvaru,

Společenství nezávislých států. Svaz sovětských socialistických republik byl formálně k 31. prosinci 1991 prohlášením 11 bývalých republik SSSR (mimo zůstaly Pobaltské republiky a Gruzie) rozpuštěn. Sovětský svaz se rozpadl na 15 nových státních útvaru. Ačkoliv mnohé svazové republiky se aktivně dožadovaly nezávislosti, záhy se ukázalo, že nebyly na samostatnou existenci plně připraveny. Představitelé jednotlivých republik brzy pochopili, že překonat odkaz sedmdesáti let sovětské nadvlády bude velmi obtížné a že demokratická a ekonomická transformace bude velmi složitým a pomalým procesem. V této situaci hlavní a nejdůležitějším úkolem Společenství nezávislých států bylo omezit negativní důsledky rozpadu SSSR. Vzhledem k specifickému uspořádání sovětského hospodářství ekonomiky bývalých svazových republik byly silně provázány mezi sebou. Náhlé pretrhaní tradičních vazeb mezi jednotlivými republikami v důsledku dezintegrace sovětského hospodářství by vedlo k hluboké

2 9

Furman, D. (2005): O d Ruské říše do rozpadu S N S . Vykoukal, J . - Litera, B. - Tejchman, M., (2000): Východ - Vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku 1944-1989, Nakladatelství Libri, Praha, s.682

3 0

21

ekonomické krizi, proto bylo nutno nalézt novou formu uspořádání vzájemných vztahů. Nutnost spolupráce byla dána řadou faktorů, jako vysoká míra vzájemné závislosti, výrobní specializovanost republik, velice slabá orientace na vnější trhy (s výjimkou Ruska) a společné problémy spojené s přechodem na tržní model hospodářství.

31

Přestože ne všechny státy bývalého Sovětského svazu dříve projevovaly zájem o vytvoření samostatného státu, poté, co k získání nezávislosti došlo, už 32

byly rozhodnuty ji pevně bránit. Společenství nezávislých států se proto nemohlo stát základem pro nový jednotný státní útvar, ale jenom sdružením nástupnických států SSSR. Nově vzniklé státy toužily po uznání své nezávislosti se vším všudy. Političtí vůdci usilovaly o mezinárodní uznání svých států, což by upevnilo i jejich pozici směrem dovnitř.

Právě toto uznání

mohly získat

prostřednictvím

Společenství nezávislých států. Velice důležitou otázkou bylo stanovení státních hranic nových států. Rozpad

Sovětského

svazu

zanechal

katastrofický soubor teritoriálních sporů".

následnickým 33

státům

„potenciálně

Podle některých odhadu, ze 23

nových mezistátních hranic mezi nástupnickými státy SSSR jenom tři byly oproštěny od aktuálních nebo latentních sporů.

34

Podobné spory byly eliminovány

v rámci SNS tím, že byl přijat princip teritoriální integrity členských států. Administrativní

hranice sovětských

svazových

republik

byly

uznány

jako

nedotknutelné hranice nástupnických států. Toto rozhodnutí bylo odrazem pragmatického postoje členských států, protože jiný postup mohl přivést k chaosu a pokračování procesu rozpadu. Tento princip byl zakotven v Ústavě SNS a specifikován v dalších dokumentech této organizace. Jednou z hlavních zásluh Společenství nezávislých států se stalo to, že rozpad SSSR proběhl relativně v klidu a nestal se začátkem krvavého konfliktu, jakým skončilo například rozdělení Jugoslávie.

3

Sakwa, R. - Webber.M. (1999) The Commonwealth of Independent States, 1991-1998: Stagnation and Survival, Europe-Asia Studies, Vol.51, No.3 (May), s.384 Sakwa, R. - Webber.M. (1999) The Commonwealth of Independent States, 1991-1998: Stagnation and Survival, Europe-Asia Studies, Vol.51, No.3 (May), s.386 Sakwa, R. - Webber.M. (1999) The Commonwealth of Independent States, 1991-1998: Stagnation and Survival, Europe-Asia Studies, Vol.51, No.3 (May), s.386 C . Kennedy-Pipe, ' T h e CIS: Sources of Stability and Instability', in R. Cowen Karp (ed.), Central and Eastern Europe: The Challenge of Transition (Oxford, 1993), p. 259, citovano podle Sakwa, R. - Webber, M. (1999) The Commonwealth of Independent States, 1991-1998: Stagnation and Survival, Europe-Asia Studies, Vol.51, No.3 (May), s.386 3 2

3 3

3 4

22

SNS také mělo „zajistit rozdělení materiálního bohatství SSSR, včetně ozbrojených sil vybavených jaderními zbraněmi".

35

Zejména šlo o dědictví

sovětské armády, o strategické a taktické zbraně rozmístěné na území bývalých svazových republik. Nejdůležitější byla samozřejmě otázka jaderních zbraní. Po rozpadu SSSR strategické a taktické atomové zbraně byly rozmístěny ve čtyřech nástupnických státech - Rusku, Ukrajině, Kazachstánu a Bělorusku. To vyvolávalo značné problémy spojené s jejich řízením, kontrolou, šířením, ukládáním a bezpečnosti, a také

se

splněním

mezinárodních

závazků

odzbrojování. Největší podíl z dědictví SSSR

Sovětského

svazu

ohledně

převzalo Rusko, které bylo

označeno za hlavní nástupnický stát Sovětského svazu. Hned po rezignaci M. Gorbačova na post prezidenta Sovětského svazu velení jaderními zbraněmi přešlo do rukou B.Jelcina. V prosinci 1991 bylo dosaženo dohody o jaderních zbraních, všechny taktické jaderné zbraně měly být převezeny do Ruska před 1. červencem 1992. Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán se připojily ke Smlouvě o nešíření jaderních zbraní z roku 1968 jako nejaderné státy. Sovětské jaderné zbraně přešly pod úplnou kontrolu Ruské federace. Souběžně s rozpadem Sovětského svazu se zhroutil i systém obrany sovětských hranic. Společenství nezávislých států proto usilovalo o vytvoření společné obrany vnějších hranic pro zajištění základní bezpečnosti nových států. Nejvíc se rozvinul systém společné protivzdušné obrany (PVO). V rámci SNS se také řešila otázka odpovědnosti nástupnických států za závazky SSSR. Rusko jako hlavní nástupnický stát automatický nahradilo Sovětský svaz v mezinárodních organizacích, ale také převzala největší díl odpovědnosti za splnění mezinárodních závazků SSSR. Rozdělení odpovědnosti mezi nástupnické státy bylo stanoveno v memorandu SNS z července 1992 a dalších dokumentech. Z výše

uvedeného

plyne, že v době svého založení

Společenství

nezávislých států nebylo myšleno v první řadě jako integrační seskupení, nýbrž jako nástroj, který měl usnadnit přechod od jednotného státu k existenci samostatných národních republik. Jinými slovy, „tehdejší význam SNS spočíval

3 5

Litera, B. (et al.) (1998): Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů Praha, s.7

23

především v organizovaní .civilizovaného rozvodu'". tradiční

kontakty

mezi bývalými

svazovými

Bylo nezbytné uchovat

republikami, aby

nedošlo

k

ekonomickému a politickému zhroucení nových států. Tento cíl byl víceméně splněn, proto SNS mohlo obrátit svou pozornost na další vývoj a řešení dalších úkolů.

3 5

Litera, B. (et al.) (1998): Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů Praha, s.7

24

4.3.

Struktura SNS

Základními dokumenty Společenství nezávislých států jsou: •

Smlouva o vytvoření SNS z 8.12.1991

•

Protokol ke Smlouvě o vytvoření SNS z 21.12.1991

•

Almatinská deklarace z 21.12.1991

•

Rozhodnutí Rady hlav států SNS z 22.1.1993

•

Ústava SNS z 22.1.1993

První tři dokumenty tvoří jeden celek, protože řešily dvě otázky: zánik SSSR a vytvoření SNS. Smlouva o vytvoření SNS deklarovala zánik SSSR jako subjektu mezinárodního práva a vytvoření Společenství nezávislých států. Signatáři prohlašovali úsilí o rozvoj spolupráce v politické, ekonomické, sociální, kulturní a dalších oblastech. Protokol ke Smlouvě o vytvoření SNS je formálně součásti této smlouvy a doplňuje seznam členských států. Almatinská deklarace spolu se Smlouvou o vytvoření SNS upravuje otázky koordinace a oblastí spolupráce. 22.

ledna 1993 v Minsku hlavy členských států SNS vypracovali

Rozhodnutí o přijetí Ústavy SNS (Ústava je přitom přílohou tohoto rozhodnutí). V Ústavě jsou podrobněji rozvedeny základní směry politiky SNS jako mezistátní organizace a spolupráce členských států. V Rozhodnutí se píše, že se státysignatáři dobrovolně sdružují do Společenství nezávislých států na základě historických vazeb mezi svými národy a s cílem společným úsilím zajistit ekonomický a sociální rozvoj svých národů se rozhodly přijmout Ústavu SNS. Společenství nezávislých států tedy funguje na základě Ústavy, která byla přijata Radou hlav států 22. ledna 1993 v Minsku. Společenství se zakládá na 37

principu „suverénní rovnosti" všech členů. Členské státy SNS jsou samostatnými a rovnoprávními subjekty mezinárodního práva. Samotné Společenství není státem a nemá nadnárodní pravomoci. Do SNS může být přijat stát, který sdílí cíle a principy Společenství a který přijme závazky stanovené v Ústavě SNS, se souhlasem všech členských států. Je umožněno rovněž přistoupení k SNS států, které mají zájem se podílet jenom na některých oblastech jeho činnosti, se statusem přidružených členů.

Ústava S N S , Hlava I, článek 1

25

Rozlišují se také zakládající státy SNS a členské státy. V současné době status zakládajících členů mají jenom ty státy, které ratifikovaly Smlouvu o vytvoření S N S z 8. prosince 1991 a Protokol k této smlouvě z 21. prosince 1991 v době před přijetím Ústavy SNS, což jsou následující státy; Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán a Ukrajina (Azerbajdžan a Moldávie sice podepsaly Almatinskou deklaraci, ale neratifikovaly ji, proto jsou jen členskými státy, nikoli zakládajícími členy). Společenství nezávislých států slouží k rozvoji a upevnění přátelských vztahů, mezinárodního souladu, důvěry, vzájemného porozumění a spolupráce mezi státy. Členské státy Společenství budují vzájemné vztahy v souladu s principy respektování suverenity a nezávislosti, nedotknutelnosti státních hranic, teritoriální celistvosti států, nepoužití násilí nebo hrozby násilí, nevměšování se do vnitřních záležitostí, svrchovanosti mezinárodního práva v mezistátních vztazích, přihlédnutí k zájmům jednotlivých členských států a Společenství jako celku, rozvoje vzájemně výhodné ekonomické a technologické spolupráce, poctivého plnění závazků. Ústava SNS také upravuje kolektivní bezpečnost, vojensko-politickou spolupráci, odvrácení konfliktů a řešení sporů, spolupráci v ekonomické, sociální a právní oblastech. Součinnost států v rámci SNS se uskutečňuje prostřednictvím následujících koordinujících institucí: Rada hlav států, Rada předsedů vlád, Meziparlamentní 38

shromáždění, Výkonný výbor aj. Rada hlav států je nejvyšším orgánem Společenství, ve kterém jsou zastoupeny všechny členské státy. Rada projednává a řeší zásadní otázky související s činnosti členských států v oblastech jejich společných zájmů. Zasedání se koná dvakrát do roka, mimořádné zasedání Rady může být svoláno na návrh některého ze členských států. Rada předsedů vlád koordinuje spolupráci orgánů výkonné moci členských států v ekonomické, sociální a dalších oblastech společného zájmu. Zasedá čtyřikrát do roka, mimořádné zasedání Rady může být svoláno na návrh některého ze členských států.

dříve Výkonný sekretariát S N S a Mezistátní ekonomický výbor Ekonomického sdružení

26

Rozhodnutí Rad hlav států a předsedů vlád se přijímají jednomyslně na základě konsensu. Každý stát může oznámit svůj nezájem na nějaké otázce, což není překážkou pro přijetí rozhodnutí. Obě Rady mohou zasedat společně. V předsednictví obou Rad se střídají členské státy na základě principu rotace podle abecedního seznamu ruských názvů zemí. Při řešení otázek spolupráce v jednotlivých oblastech a vypracování doporučení pro Rady hlav států a předsedů vlád se svolávají porady zástupců odpovídajících státních orgánů (zpravidla se jedná o porady ministrů, například Rada ministrů zahraničních věcí, která koordinuje zahraniční politiku členských států) vůči nečlenům SNS. Meziparlamentní

shromáždění

se

skládá

z parlamentních

delegací,

uskutečňuje meziparlamentní konzultací, projednává otázky spolupráce v rámci Společenství, vypracovává návrhy, pro činnost národních parlamentů v oblasti spolupráci. Sídlem Meziparlamentního shromáždění je Sankt-Peterburg. SNS má řadu dalších specializovaných orgánů, které se zabývají činnosti Společenství v konkrétních oblastech spolupráce. Náklady na financování činnosti orgánů SNS se rozdělují mezi členské státy a jsou stanoveny v souladu se zvláštními dohodami o rozpočtu orgánů Společenství. Pracovním jazykem Společenství nezávislých států je ruština.

27

4.4. Vývoj 1991-2001

Prvotním úkolem Společenství nezávislých států bylo zajistit pokojný průběh rozpadu sovětského systému, proto v prvních letech značná část aktivit SNS byla zaměřena právě tímto směrem. Přesto od svého vzniku se Společenství věnovalo i dalším otázkám. Cílí vytvoření Společenství nezávislých států uvedenými v Ústavě SNS jsou: •

realizace

spolupráce v politické, ekonomické,

ekologické,

sociální,

kulturní a dalších oblastech; všestranný a vyrovnaný ekonomický a sociální vývoj členských států •

vytvoření společného ekonomického prostoru, mezistátní kooperace a integrace

•

zabezpečení základních lidských práv a svobod v souladu s obecně uznávanými principy a normy mezinárodního práva a dokumenty OBSE

•

spolupráce mezi členskými státy při zajišťování mezinárodního míru a bezpečnosti, realizace efektivních opatření pro odzbrojování a omezení výdajů

na vojenství,

likvidace jaderních

a jiných

druhů

zbraní

hromadného ničení •

podpora volného pohybu, komunikace a styků mezi občany členských států Společenství

•

vzájemná právní pomoc a spolupráce v jiných oblastech právních vztahů

•

mírové řešení sporů a konfliktů mezi státy SNS Společenství nezávislých států vyvíjelo značnou aktivitu ve snaze tyto cíle

naplnit. Výsledkem tohoto úsilí stalo velké množství podepsaných smluv a dohod. Ačkoliv obsahovaly velice ambiciózní projekty integrace členských států, jejich reálné dopady byly minimální. Podle mého názoru není účelné v této práci popisovat všechny smlouvy mezi členskými státy a všechny rozhodnutí Rady hlav států. Za dobu svého fungování SNS vyprodukovalo

nepřeberné

množství

různých

dokumentů,

koncepcí a deklarací. Většina z nich v podstatě nepřinesla žádné reálné výsledky. Proto v této kapitole se soustředím na základní tendence vývoje Společenství a zmíním jen některé ze smluv vzniklých v rámci SNS. Přehled základních smluv a projektů poskytuje následující tabulka:

28

PŘEHLED NEJDŮLEŽITÉJŠÍCH SMLUV A POHOD V RÁMCI SNS

V OBDOBÍ 1991

-2001

Smlouva

Datum

Signatáři

Dohoda o kolektivní

květen 1992

Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán, Uzbekistán, Ázerbajdžán, Gruzie,

bezpečnosti

Bělorusko Smlouva o Ekonomické unii

září 1993

Devět členských států, Gruzie a Turkmenistán přistoupily v prosinci 1993. Ukrajina s e připojila v dubnu 1994 se statusem přidruženého člena.

duben 1994

12 členských států

Dohoda o platební unii

říjen 1994

12 členských států

Konvence o právech menšin

říjen 1994

9 států, Turkmenistán a Uzbekistán odmítly,

Dohoda o zóně volného obchodu

Ázerbajdžán souhlasil jen podmínečně. Dohoda o celní unii

leden 1995

Rusko, Bělorusko a Kazachstán. V r.1996 s e připojil Kyrgyzstán, v r.1999 pak Tádžikistán

Dohoda o společné

únor 1995

Arménie, Bělorusko, Gruzie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán, Turkmenistán,

protivzdušné obrané

Uzbekistán, Ukrajina Konvence o lidských právech

květen 1995

Arménie, Gruzie, Kyrgyzstán, Tádžikistán

květen 1996

Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko

duben 1997

Rusko, Bělorusko

únor 1999

Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko

duben 1999

Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko,

a základních svobodách občanů Dohoda o prohloubení integrace v ekonomické a humanitní oblasti Smlouva o rusko-béloruské unii Smlouva o jednotném ekonomickém prostoru Prodloužení Smlouvy o kolektivní bezpečnosti na

Tádžikistán, Ázerbajdžán, Gruzie, Bělorusko

dalších pět let

(Uzbekistán vystoupil krátce před prodloužením)

Smlouva o založení

říjen 2000

Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko,

Eurasijského ekonomického

Tádžikistán. Ukrajina a Moldávie mají status

společenství

pozorovatelů.

29

Nejpodstatnějším rysem fungování SNS je jeho naprostá neefektivita. Účinek smluv je oslabován velkým počtem faktorů, které popíšu níže. Téměř jediným jednoznačným úspěchem SNS se prozatím stalo zajištění „civilizovaného rozvodu" po rozpadu SSSR. Tento svůj prvotní úkol splnilo perfektně. Rozchod bývalých sovětských republik proběhl víceméně klidně, bez větších konfliktů. SNS úspěšně

dostalo

transformovat

účelu, za kterým

bylo vytvořeno.

Následovaly

pokusy

SNS v platformu pro vzájemné vztahy a těsnou spolupráci

postsovětských států. Mělo se stát základnou pro následnou integraci těchto států, v této oblasti však SNS nefungovalo nijak efektivně. Největší pozornost byla přirozeně věnována ekonomické integraci, což bylo důsledkem specifického uspořádání sovětského hospodářství. Nejprve se však řešily otázky spojené s rozpadem SSSR, tedy zejména vojenské. Původně se předpokládalo zachování společných ozbrojených sil pod jednotným velením, ale už v průběhu roku 1992 některé státy začaly usilovat o vytvoření národních armád. Proto se od systému společné obrány rychle ustoupilo. Úloha Vrchního velitelství SNS, jehož činnost byla zakotvena v Ústavě SNS, byla nejdříve zredukována pouze na dozor nad jaderními zbraněmi a vytvoření mírových jednotek, nakonec v červnu 1993 bylo Vrchní velitelství úplně zrušeno. Projekt udržení společných ozbrojených sil byl definitivně zamítnut. Iniciativy a projekty S N S se důsledně vyhýbají vnitropolitickým otázkám členských států, což souvisí s jednou ze základních zásad Společenství respektování suverenity členských států. Několikrát byla sice zmíněna otázka lidských práv, ale celkově vzato bez zřejmých výsledků. V roce 1994 byla podepsána konvence o zajištění práv menšin, ke které se ale nepřipojily Turkmenistán a Uzbekistán

(Ukrajina a Azerbajdžan uplatnily četné výjimky).

Podobně dopadla i Konvence o lidských právech a základních svobodách, kterou 39

v květnu 1995 podepsalo pouze sedm států z dvanácti.

40

Nebyla úspěšná ani snaha o vytvoření účinné koordinace zahraniční politiky členských států. Projevovala se stále větší diversifikace postojů a priorit členských států v oblasti vnější politiky. Ačkoliv základní dokumenty SNS obsahuji zmínky o koordinaci zahraniční politiky členských států vůči nečlenům, ve

3 9

Azerbajdžan, Kazachstán, Turkmenistán, Uzbekistán a Ukrajina n a podepsání nepřistoupily Sakwa, R. - Webber.M. (1999) The Commonwealth of Independent States, 1991-1998: Stagnation and Survival, Europe-Asia Studies, Vol.51, No.3 (May), s.387

4 0

30

skutečnosti se ukázalo, že jen v malém množství případu se daří dosáhnout konsensu mezi státy SNS ohledně společného zahraničněpolitického kursu. Realizace integračního úsilí v rámci Společenství nezávislých států se potýkalo s problémy od samého počátku. Problémy pramenily jednak ze samotné struktury Společenství nezávislých států a jednak z postojů jednotlivých členských států. Hlavním zdrojem komplikací způsobených strukturou SNS byly jeho zakládající dokumenty.

Neshody mezi členskými státy ohledně podoby

Společenství způsobily, že základní dokumenty SNS mají velice vágní charakter a v podstatě nezavazují členské státy k žádným konkrétním krokům. To činilo naplnění cílů SNS velice obtížným, i proto, že samotné tyto cíle nejsou přesně definovány. Například ustanovení, že jedním z cílů je „vzájemná právní pomoc a spolupráce v jiných oblastech právních vztahů"

41

nepodává žádné konkrétní

informace o podobě této „právní pomoci", rovněž je nejasné o jaké „jiné oblasti" se jedná. V Ústavě SNS se vysloveně uvádí, že Společenství nemá nadnárodní pravomoci. Původně se předpokládalo, že budou vytvořeny nadnárodní orgány, které by dohlížely na realizaci integrace. Kvůli neochotě jednotlivých států, například Ukrajiny, přijmout jakoukoliv nadnárodní autoritu, se od tohoto záměru ustoupilo. I když ne všechny svazové republiky aktivně usilovaly o nezávislost, svou nově získanou suverenitu odhodlaně bránily. Jejich neochota postoupit byť jen část pravomoci nadnárodním orgánům je hlavním důvodem toho, že většina multilaterálních smluv v rámci SNS jsou především deklarativní a jejich reálné dopady

jsou

takřka

zanedbatelné.

Jako

ukázkový

případ

lze

uvést

Meziparlamentní shromáždění SNS. Hlavním jeho úkolem je standardizace legislativy členských států v oblastech integrace. Shromáždění je ale především konzultativní orgán a jeho rozhodnutí mají pouze charakter doporučení. V rámci existujících orgánů SNS, ze kterých je nejdůležitější Rada hlav států, přijetí rozhodnutí není snadným procesem. V souladu se základními dokumenty SNS rozhodnutí jsou přijímána na základě konsensu. Členské státy přitom mají řadu možnosti, jak se vyhnout účasti na konkrétním projektu, který podle jejich názorů neodpovídá jejich zájmům.

Ústava S N S , článek 2

31

Za prvé, členské státy mají možnost rozhodnout se pro neúčast na daném projektu, pokud na něm nemají zájem. Tento mechanismus sice umožňuje vyřešit rozpory mezi státy bez nutnosti uplatňovat právo veta, ale zároveň vede k velkým rozdílům mezi členskými státy co se týče míry účasti na společných projektech. Proto jen menšina dokumentů, které vznikly v rámci SNS, byly podepsány všemi dvanácti členskými státy.

42

Za druhé, mohou uplatnit četné výjimky, výhrady a poznámky ke smlouvě. Stát má možnost odmítnout či upravit určité články a ustanovení připravované smlouvy, které mu nevyhovují. Tento mechanismus byl používán velmi často po celou dobu existence S N S .

43

Za třetí, ani podepsání smlouvy neznamenalo, že vejde v platnost. Velká část přijatých smluv a dohod musela projít ratifikaci v národních parlamentech, což často provázely značné komplikace. Ne vždy byly dodržovány povinné právní postupy, bez kterých podepsané dokumenty nemají mezinárodněprávní moc a nerealizují se. Toto se týká především ratifikací národními parlamenty a schválení vládami vyjednaných smluv a dohod. Proces ratifikace a potvrzení smluv se protahuje na několik měsíců, případně roků. Většina členských států nemá žádný zákonem stanovený termín pro převedení mezinárodních smluv do domácího 44

zákonodárství, což znamená, že proces ratifikace může teoreticky trvat věčně. Ale i po vyřízení všech nutných vnitrostátních postupů a vstoupení dohod a smluv v platnost často nedochází k praktické realizaci, protože státy otálejí s provedením konkrétních kroků směřujících k naplnění jejich mezinárodněprávních závazků. Z toho plyne další problém při realizaci konkrétních rozhodnutí, a tím je nemožnost vymáhání přijatých závazků. SNS postrádá jakékoliv nástroje, pomocí kterých by mohlo státy donutit plnit své závazky vyplývající z podepsaných smluv. Povinností, které členským státům ukládají přijaté v rámci SNS smlouvy, fakticky nejsou právně vynutitelné. Proto některé státy SNS soustavně neplní své závazky, 4 2

R.Sakwa ve svém článku uvádí, že z 886 dokumentů přijatých Radou hlav států a Radou předsedů vlád S N S v období do března 1998 pouze 130 jich bylo podepsáno všemi 12 státy (Sakwa, R. - Webber, M. (1999) The Commonwealth of Independent States, 1991-1998: Stagnation and Survival, Europe-Asia Studies, Vol.51, No.3 (May), s.390) Použití tohoto mechanismu občas vedlo k přímo absurdním výsledkům, příkladem může sloužit běloruská poznámka ke Smlouvě o vytvoření Mezistátního ekonomické výboru ("MEV") ke článku 3.1. ("Sídlem M E V je Moskva"), která zněla „Sídlem M E V je Minsk". (Dragneva, Rilka (2004) Is "Soft" Beautiful? Another Perspective on Law, Institutions, and Integration in the C I S . fíeview of Central & East European Law, Vol. 29, No. 3, s.293) Dragneva, Rilka (2004) Is "Soft" Beautiful? Another Perspective on Law, Institutions, and Integration in the C I S . Review of Central & East European Law, V o l . 29, No. 3, s.291

4 3

4 4

32

pod kterými se podepsaly. Takový přístup znemožňuje efektivní uplatnění kroků, směřujících k integraci. Za dobu existence SNS jeho členy byla vypracována podrobná normativně-právní báze pro integraci ve mnoha oblastech, např. v oblasti politiky, ekonomiky, vojenství, bezpečnosti, vnější politiky apod. Většina smluv a dohod se však částečně anebo vůbec nedodržuje. Struktury SNS jsou rovněž oslabovány soustavnou neúčastí některých členských

států

na jejich zasedáních

a

schůzích.

Například

na

práci

Meziparlamentního shromáždění se vůbec nepodílejí Turkmenistán, Uzbekistán a Ukrajina. Azerbajdžan, Turkmenistán, Ukrajina a Moldávie se drží stranou od orgánů vojenské spolupráce SNS. Existují další četné příklady ignorování práce některých orgánů ze strany části členských států. Nejčastěji se to týká následujících států: Turkmenistán, Gruzie, Azerbajdžan, Ukrajina, Moldávie a Uzbekistán.

45

Dalším vážným problémem SNS je diverzifikace postojů členských států. Státy SNS nezaujímají jednotný postoj k tomu, jakým směrem by se mělo Společenství vyvíjet. Neexistuje shoda ohledně cílů, obsahu a formy organizace. To značně komplikuje dosažení konsensu při rozhodování o podstatních otázkách. Proto podstatná část smluv v rámci SNS má spíše obecnou povahu deklarací o záměrech, které jsou přijatelné pro co největší počet členských států. Takové dokumenty jsou „spíše na proklamativní úrovni a ... nevytvářejí jasně definovanou a pevnou integrační strukturu."

46

Podobné deklarativní dokumenty musely pak být doplňovány dílčími upřesňujícími dohodami, které obsahují konkrétní postupy a opatření. Například Smlouva o založení Ekonomické unie z roku 1993 přepokládala vytvoření společného ekonomického prostoru svolným pohybem zboží, služeb, pracovní síly a kapitálu; sladění celních, daňových, cenových a dalších národních politik a další opatření směřující k prohloubení vzájemných ekonomických vztahů, do budoucna se počítalo i s případným zřízením měnové unie. V následujících dvou letech byla doplněna dalšími dohodami. První z nich v dubnu 1994 byla dohoda o zóně volného obchodu, pak v říjnu 1994 bylo dohodnuto vytvoření platební unie. V lednu

1995 byla vytvořena

celní

unie

mezi

Ruskem,

Běloruskem

a

4 5

Sakwa, R. - Webber.M. (1999) The Commonwealth of Independent States, 1991-1998: Stagnation and Survival, Europe-Asia Studies, Vol.51, No.3 (May), s.389 Litera, B. (et al.) (1998): Vzájemné vztahy postsovétských republik, Ústav mezinárodních vztahů, Praha, s.44

4 6

33

Kazachstánem. Kyrgyzstán se připojil v březnu 1996, Tádžikistán pak v roce 1999. Další státy neprojevily zájem o tuto formu integrace. V říjnu r.2000 celní unie těchto pěti států byla přeměněna na Eurasijské ekonomické společenství (EurAsES), ke kterému se jako pozorovatelé přidaly také Ukrajina, Moldávie a Arménie. Některé státy v této situaci pak uplatňovaly zcela nelogický a nedůsledný přístup. Například, Turkmenistán se podílel na většině obecných deklarací, ale odmítal přijmout dílčí kroky směřující k jejich naplnění. Naopak Ukrajina se často zdržela podepsání smlouvy obsahující základní principy, ale pak se podílela na realizaci konkrétních opatření.

47

Rozvoj spolupráce v rámci SNS brzdí rovněž stále převládající tendence k bilaterální spolupráci. formou

Podle Ústavy SNS, bilaterální vztahy jsou přípustnou

realizace spolupráce v rámci SNS. To ale prohlubuje

směřování

k vícerychlostní integraci a formování regionálních bloků v SNS. Některé státy jasně dávají najevo upřednostňování právě bilaterálních smluv před multilaterální spolupráci v SNS. Je to zcela zřetelné v případě Turkmenistánu, do jisté míry to platí i pro Ukrajinu, Gruzii, Azerbajdžan, Moldávii. Nej větší podíl bilaterálních vazeb přirozené připadá na Rusko, které má podepsané smlouvy o přátelství a spolupráci se všemi členskými státy SNS. A právě spolupráce založená na bilaterálním základě se ukázala být nejefektivnější. To platí například pro oblast vojenské spolupráce, která spočívá na bilaterálních dohodách s těžištěm v Moskvě.

48

Zvláštním případem bilaterální spolupráce je rusko-běloruské vztahy. Rusko a Bělorusko dosáhly největší míry integrace v rámci celého Společenství, dokonce se dohodly na vytvoření společného státu, zatím jenom na papíře smlouva byla podepsána v prosinci 1999. Přesto realizace konkrétních opatření postupuje pomalu, v současné době se vedou vyjednávání o zavedení společné měny. Stále zřetelněji se projevuje tendence k vícerychlostní integraci. Jak již bylo řečeno, jen malý počet smluv byly podepsány všemi členskými státy Společenství. Tvrdé jádro SNS tvoří v zásadě Rusko, Bělorusko, Kazachstán a Kyrgyzstán, 4 7

Dragneva, Rilka (2004) Is "Soft" Beautiful? Another Perspective on Law, Institutions, and Integration in the CIS. Review of Central & East European Law, Vol. 29, No. 3, s.288 Sakwa, R. - Webber.M. (1999) The Commonwealth of Independent States, 1991-1998: Stagnation and Survival, Europe-Asia Studies, Vol.51, No.3 (May), s. 390

4 8

34

které se podílely na převážné většině projektů. Ve vzájemných vztazích tzv. „integrační čtyřky" lze dokonce pozorovat jistý pozitivní vývoj v realizaci integrace. Naopak Ukrajina, Turkmenistán a Uzbekistán většinou o integraci velký zájem neprojevuji. Některé členské státy SNS vytvořily další seskupení mimo jeho rámec, např. Středoasijské ekonomické společenství, jehož členy jsou Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán a Rusko v něm má status pozorovatele. Dalším příkladem muže být GUUAM, která spojovala Gruzii, Ukrajinu, Uzbekistán, Azerbajdžan a Moldávii. Oba tato seskupení se orientovala na regionální ekonomickou spolupráci. Tyto tři tendence - bilaterální, regionální a více rychlostní spolupráce - silně oslabuji efektivitu SNS jako celku. Za dobu své existence SNS nedokázalo zajistit uskutečnění integrace v postsovětských státech. Přestože na papíře bylo vytvořeno mnoho ambiciózních projektů spolupráce, ve skutečnosti ale jejich realizace vázla. Zatím význam Společenství upadal, spíše přežívalo než se rozvíjelo. Většina společných projektů se vůbec neuskutečnilo, např. vytvoření měnové unie nebo zachování společné armády. Projevuje se značná diverzifikace postojů a vztahů mezi členskými státy. Státy pečlivě střeží svou nedávno získanou nezávislost a nejsou ochotny postoupit část svých pravomocí nadnárodním orgánům. I v případech, kdy je spolupráce považována za prospěšnou, státy SNS část dávají přednost regionální nebo bilaterální spolupráci. Důsledně se vyhýbají vytvoření direktivního politického centra. Polarizace názorových proudů mezi členskými státy silně oslabuje Společenství jako celek. Přesto ale nevedla k jeho zániku. Přes zjevnou neefektivitu Společenství nezávislých států jako integračního seskupení, nelze jednoznačně říct, že selhalo. To, že stále přežívá, znamená že to není naprosto bezvýznamná organizace. Přes své četné nedostatky poskytuje členským státům příznivé prostředí pro vývoj, o čemž bude řeč v další kapitole.

35

5.

Současný stav SNS

Stručně se současný stav Společenství nezávislých států dá shrnout následovně. Přes četné problémy a nedostatky ve fungování SNS, tato organizace stále existuje. Často opakované předpovědí o zániku SNS se nenaplnily a stále pokračuje ve své činnosti. Každoročně se konají summity hlav států SNS, schůze předsedů vlád a dalších orgánů. Deklarované postoje členských států k SNS se značně liší.

Největší

podpora SNS pochází ze strany Ruska, Běloruska a Kazachstánu. Celkem pozitivní postoj ke spolupráci v jeho rámci zaujímají také státy Střední Asie s výjimkou

Turkmenistánu.

Tradičně

skeptické

jsou

Ukrajina,

Gruzie

a

Azerbajdžan. Ale i přes často negativní vyjádření představitelů těchto skeptických států, jejich zástupci se i nadále účastní summitů a schůzek a

podílí se na

činnosti SNS. Naprosto ojedinělé postavení v rámci SNS zaujímá Rusko, jak v politické, tak i v ekonomické sféře. Ruská federace Společenství jednoznačně dominuje. To je dalším z problémových faktorů ve vztazích mezi postsovětskými státy. Většina z nich se logicky obává následků převahy Ruska a vnímá mnohé integrační iniciativy v rámci SNS jako snahu Ruska o posílení svého vlivu v regionu. V zásadě to odpovídá postoji samotného

Ruska,

který je vyjádřen tzv.

9

Kozyrevovou* doktrínou „blízkého zahraničí". Tato doktrína označila bývalé sovětské republiky za sféru životních zájmů Ruska. Součástí této koncepce byla ochrana práv ruských menšin v postsovétských státech. Nedůvěra ve vzájemných vztazích je další překážkou pro efektivní fungování SNS. V září 2003 na summitu v Jáltě prezidenti čtyř členských států SNS podepsali Dohodu o jednotném ekonomickém prostoru a Koncept jednotného ekonomického prostoru.

Projektu se účastní Rusko, Ukrajina, Bělorusko a

Kazachstán. Jednotný ekonomický prostor (JEP) předpokládá vytvoření podmínek pro volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly. Projekt také zahrnuje sladění zahraničně obchodní, daňové, finanční politiky. Očekává se, že v plné míře by JEP měl začít fungovat za 5 až 7 let. Do té doby bude třeba podepsat 93 mezistátní smlouvy. Na summitu hlav států SNS v Astaně (Kazachstán) v září

Kozyrev, Andrej Vladimirovič - ministr zahraničních věcí v Jelcinově vládě v letech 1990-96

36

2004 bylo určeno 29 dokumentů, které měly být podepsány v první řadě. Termín pro podepsání těchto 29 smluv byl stanoven na prosinec 2005. Budoucnost tohoto projektu je zatím nejistá. Jednoznačně ho podporuji Rusko, Bělorusko a Kazachstán, státy „tvrdého jádra" SNS, naopak Ukrajina se vyznačuje váhavým přístupem. J E P je zatím poslední větší projekt, který vznikl v rámci SNS, a brzy se ukáže, zda bude úspěšný nebo zda dopadne jako předchozí projekty integrace mezi státy SNS. Velice důležitou události pro vývoj SNS se stal summit hlav členských států 50

v Kazani 26. srpna 2005. Představitelé 12 států Společenství rozhodli o budoucí 51

reformě SNS. Oznámil to ruský prezident Vladimír Putin na tiskové konferenci po skončení schůzky hlav států SNS. Nutnost reformování a zefektivnění fungování orgánů SNS byla centrální otázkou summitu. Členské státy SNS se shodli, že je třeba najít nový model integrace, který by odpovídal jak celkovým zájmům Společenství, tak i zájmům jednotlivých členských států. Jak uvedl V.Putin, fungování SNS „je založeno na zastaralých formách a metodách".

52

Budoucí

reformu SNS podpořily i tradičně skeptické státy jako Ukrajina nebo Gruzie. Překvapení Nijazov.

53

naopak

přichystal

prezident

Turkmenistánu

Saparmurat

Na summitu v Kazani oznámil, že se jeho země vzdává statutu

zakládajícího člena SNS a nadále zůstane pouze přidruženým členem. Nijazov 54

přitom poukázal na status Turkmenistánu jako neutrálního státu, což se údajně neslučuje se členstvím v SNS. Vystoupení Turkmenistánu ze Společenství bylo logickým pokračováním politiky Nijazova vůči SNS. Prezident Turkmenistánu nikdy nepatřil k aktivním členům Společenství, summitů se účastnil velice zřídka a podepsal jen některé společné dokumenty.

Kazaň - hlavní město republiky Tatarstán, která je jedním ze subjektů Rusko federace Putin, Vladimír Vladimirovlč (*1952) - druhý prezident Ruské federace. V letech 1975-90 pracoval v orgánech státní bezpečnosti, od r.1990 působil na magistrátu Sankt-Peterburgu. O d března 1997 pracoval v Úřadu prezidenta R F . V letech 1998-99 ředitel Federální služby bezpečnosti (FSB). O d srpna 1999 předseda vlády R F . 26.března 2000 zvolen prezidentem R F , v roce 2004 pak zvolen na druhé funkční období, které vyprší v březnu 2008 (http://enc.mail.ru Vsemimyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) V.Putin, 26.8.2005 (citováno dle http://bbcrussian.com) Nijazov, Saparmurat (*1940) - prezident republiky Turkmenistán. O d roku 1970 působil v Komunistické straně Turkmenistánu, v letech 1990-91 člen Politbyra ÚV K S S S . O d roku 1990 v čele Turkménske S S R . V červnu 1992 zvolen prezidentem Turkmenistánu. V roce 1999 prohlášen doživotním prezidentem, má v zemi téměř neomezenou moc. Tento status byl Turkmenistánu přiznán O S N v roce 1995

5 1

5 2

5 3

5 4

37

Ruský prezident V.Putin nicméně prohlásil, že vystoupení Turkmenistánu není důvodem k tomu, aby se mluvilo o začátku rozpadu S N S .

55

Turkmenistán

projevil zájem i nadále spolupracovat s postsovětskými státy jako přidružený člen SNS. Je nutné rovněž přihlédnout ke vnitropolitické situaci v Turkmenistánu, kde Nijazov má téměř absolutní moc. Proto vystoupení země z SNS je v podstatě osobním

rozhodnutím

prezidenta

Nijazova

a

neodráží

skutečné

zájmy

Turkmenistánu jako státu. Na

summitu bylo také dohodnuto

pokračování spolupráce v rámci

Jednotného ekonomického prostoru. Probíraly se taky otázky týkající se boje s terorismem, nelegální migrace, spolupráce ve vojenské sféře, pohraniční politiky, řešení krizových situací, humanitární spolupráce apod. Summit v Kazani se stal dalším ze summitů SNS, který se měl stát podle předpovědí politologů začátkem úplného rozpadu Společenství. Tyto předpovědí se však opět nenaplnily. Naopak členské státy projevily vůli pokračovat ve spolupráci a dohodly se na zefektivnění fungování struktur SNS. Ale když za předchozích 14 let existence SNS se ukázalo být naprosto neefektivní organizaci, proč tedy představitelé členských států se vyslovili pro jeho zachování? Proč se stále účastní summitů a schůzi, podepisují další smlouvy a diskutují o budoucí podobě SNS? Co jím tedy členství v SNS přináší? Existuje tady několik hledisek. Za prvé, jsou to faktory politické. Rusko, jako dominantní země v regionu, usiluje o zachování svého výsadného postavení budováním pevnější vztahů s postsovětskými státy. Většina z nich je ve větší nebo menší míře na Rusku závislá a proto se snaží o udržení dobrých vztahů s RF. Zároveň prostřednictvím SNS se pokouší o omezení moci Ruska na základě včleněných do Ústavy SNS principů respektování státní suverenity a nevměšování se do vnitřních záležitosti. Ačkoli týto principy nejsou vždy dodržovány, přesto poskytují jistou záruku nezávislosti pro státy Společenství. Zvláštním faktorem je také specifické osobní vztahy mezi hlavami států SNS.

Na postsovětském

prostoru existuje tradice systematických osobních styků hlav států, tzv. „vstreči 56

57

běz galstukov" . Taková setkání hrají v SNS větší roli než například v Evropě , umožňují diskrétně a efektivně vyřešit některé problémy ve vzájemných vztazích.

převzato z on-line novin Vzgljad (http://www.vzglvad.rU/politics/2005/8/28/5074.html) doslovně přeloženo "setkání bez kravaf, výraz užívaný zejména médii pro označení setkání nejvyšších představitelů států v neformálním prostředí

5 6

38

Za druhé, jistou roli hrají ekonomické faktory. Ze sovětského období přetrvává navzájem se doplňující průmysl v jednotlivých republikách, který poskytuje široké možnosti pro vzájemnou spolupráci. Pohybu zboží na trzích států SNS napomáhá jednotný typ dopravní infrastruktury, rovněž vytvořený v době existence SSSR, například jednotný formát železničních tratí, jednotné typy dopravních prostředků apod. Významným faktorem je také migrace pracovní síly v rámci SNS. Podle oficiálních statistik v roce 2003 počet občanů států Společenství, kteří se přestěhovali za práci do jiného státu SNS, dosahoval 500 tisíc lidí, počet nelegálních pracovníků toto číslo značně převyšoval (skutečný 58

počet není možné přesně odhadnout) . Neméně významné jsou i faktory kulturní. Sdílená historická zkušenost a jistá nostalgie po společném státě podmiňuje pozitivní vztah značného počtu obyvatel států SNS k rozvoji vzájemných vztahů s dalšími postsovětskými státy. Neznamená to, že by toužili po obnovení Sovětského svazu, většina preferuje existenci samostatných národních republik, ale přesto nechtějí přetrhat všechny vazby na ostatní státy v postsovětskóm prostoru. Důležitou roli tady hraje rozšířenost ruského jazyka, který je mateřským nebo druhým rodným jazykem pro většinu obyvatel bývalého Sovětského svazu. Ruština jako

dorozumívací

prostředek na celém postsovětském prostoru umožňuje kulturní výměnu mezi státy SNS a rovněž extrémně usnadňuje migraci za práci a vzděláním. Kulturní vztahy byly jedním z témat na summitu v Kazani, na kterém byla podepsána Dohoda o humanitní spolupráci. Obsahuje ustanovení o spolupráci v oblasti kultury a vzdělání, vědy a umění, sportu. Dokument podpořily 11 ze 12 členských států, s výjimkou Turkmenistánu. Rok 2006 byl prohlášen rokem Společenství nezávislých států, plán na tento rok obsahuje řadu společných kulturně-vzdělávacích a informativních projektů, jako jsou výstavy, divadelní a hudební festivaly, filmové přehlídky a koncerty.

59

Společenství nezávislých států tedy přes četné negativní posudky stále nezaniklo a má jistý pozitivní přínos pro členské státy. Pokračuje ve své činnosti a vytváří nové projekty spolupráce.

Názory odborníků na budoucnost SNS

5 7

Malašenko, A.: Budoucnost S N S (článek v on-line novinách Nézavisimaja gazeta http://www.nq.ru/courier/2005-09-12/9 cis.html) Pastukhov.B. (2004): The CIS: Overlapping Integration Setups. International Affairs: A Russian Journal of World Politics, Diplomacy & International Relations, Vol. 50, No.2, s. 111 podle informací Nězavisimoj gazety (http://www.nq.ru/cis/2005-09-08/5 snq.html) 5 8

5 9

39

pokrývají široké spektrum možností, od brzkého zániku po úspěšné rozvíjení integrace. Zeptala jsem se expertů Rádia Svoboda na postsovětský region, jaká budoucnost čeká Společenství. Dostalo se mi velice rozmanitých odpovědí.

Jeremy Branstein

„Dějiny SNS jsou od počátku dějinami dobrých úmyslů a stovek

(expert na SNS)

smluv, které ale nikdy neznamenaly víc než kus papíru. Pochybují, že se tato organizace stane opravdu efektivním nástrojem pro spolupráci. Nejspíše nejefektivněji se spolupráce bude realizovat v rámci regionálních nebo bilaterálních vztahů."

Yedige Magauina

„Je třeba si připomenout, že i OSN mělo spoustu skeptiků.

(Kazachstán)

Navzdory rozporům společné zájmy převažuji. Samotný fakt, že SNS existuje už půldruhé desítky let o mnohém vypovídá. Existuje tady vůle ke spolupráci a integraci".

Hrair Tamrazian

„SNS bylo vytvořeno pro bezbolestný přechod. Pomohlo Rusku

(Arménie)

zachovat jeho vliv v postsovětském prostoru. Pak se stalo diskusním klubem pro hlavy postsovětských států. V současnosti SNS ztratilo svůj význam, i pro Arménii."

Olga Buriak

„Pro Ukrajinu je SNS ekonomicky a politicky nevýhodné. Ukrajina

(Ukrajina)

už dávno prohlásila svým cílem členství v Evropské unii, což by bylo v rozporu se členství v organizaci, jako je SNS".

Leonid Zaiko

„Nemyslím si, že SNS přetrvá. SNS se bude měnit, zvnějška a

(Bělorusko)

zevnitř, a může být nahrazeno jiným společenstvím"

Kenan Aliyev

„Myslím si, že pro Azerbajdžan je výhodné zůstat v rámci SNS,

(Azerbajdžan)

protože to umožňuji Ázerbajdžáncům se volně pohybovat na území států SNS. Velký počet Ázerbajdžánců pracuje v Rusku nebo Ukrajině. Azerbajdžan by měl spolupracovat v ekonomické sféře v rámci SNS."

Všichni odborníci přes značné názorové rozdíly se shodují v tom, že v současné podobě SNS nemůže fungovat efektivně. Aby se Společenství stalo doopravdy výkonnou organizaci, která bude schopna zajistit reálnou integraci

40

jejích Členů, musí projít určitými změnami. Chybí však jasná představa, jaké přesně reformy by měly být uskutečněny a jaká by měla být budoucí podoba SNS. Jeden z rozšířených názorů je, že se SNS stane pouhým diskusním klubem prezidentů členských států, jako „svérázný druh světského života pro první osoby 60

postsovětských republik a jejich okolí" . Dalším častým přístupem je přesvědčení 61

o brzkém zániku SNS v důsledku neefektivnosti této organizace . Tento názor se objevil záhy po vzniku samotného SNS a od té doby je trvalé opakován. Po summitu v Kazani se znovu vynořila otázka reformování SNS pro dosažení větší efektivity. I zastánci reforem se rozcházejí v názoru na to, jaké reformy a v jakém rozsahu by měly byt provedeny. Není jasné, zda by SNS mělo být transformováno na funkční integrační seskupení po vzoru např. Evropské unie, anebo by se mělo omezit

na

koordinaci

spolupráce

jen

v několika

oblastech,

např.

boj

s organizovaným zločinem a terorismem, spolupráci v oblasti vzdělání, vědy a kultury, v oblasti dopravy a migrační politice. Budoucnost Společenství nezávislých států tedy zůstává nejistá. Přesto však vyhlídky nejsou pesimistické. Slovy Michaila Saakašviliho, prezidenta Gruzie, „SNS alespoň má přítomnost. Pokud prezidenti vytvoří mechanismus pro 62

řešení vznikajících otázek, bude mít i budoucnost" .

A.Malasenko, 13.04.2005 (http://www.carneqie.ru/ru/pubs/media/72419.htm) viz napf. Kubicek, Paul (1999): End of the Line for the Commonwealth of Independent States. Problems of Post-Communism, Vol. 46, No. 2, s. 15-25 citovano die on-line novin Vzgljad (http://www.vz.rU/politics/2005/8/28/5074.html)

6 1

6 2

41

6. Závěr

Z výše uvedeného vyplývá, že podle mého názoru je předčasné mluvit o zániku SNS. Společenství nezávislých států ještě nevyčerpalo svůj potenciál a stále má širokou škálu možností pro rozvoj spolupráce mezi státy postsovětského prostoru.

Po provedení určitých reforem se může stát úspěšným integračním

seskupením nebo alespoň účinnou formou kooperace v určitých oblastech činnosti členských států. Vycházela jsem z předpokladu, že existence Společenství nezávislých států je založena primárně na historických předpokladech. Sdílená historická zkušenost členských států SNS stále podmiňuje jejich setrvání v rámci jednoho mezistátního útvaru. Domnívám se, že právě kulturně-historické pouto je nejsilnější, protože další vazby mezi postsovětskými státy by zřejmě nebyly schopny

udržet

Společenství

pohromadě.

spolupráce v rámci SNS není dostatečně

Ani ekonomická,

ani

politická

účinná, aby zajistila přetrvání

Společenství. Při zkoumání SNS jsem zjistila, že Společenství jako organizace je naprosto neefektivní při realizaci svých cílů.

Nemá účinné mechanismy pro

prosazení těchto cílů v praxi. Ačkoliv má řadu orgánů, které mají za úkol zajišťovat chod integrace a spolupráce, ve skutečnosti nejsou vybaveny potřebnými pravomocemi. Rozhodnutí přijímána v rámci SNS ve většině případů mají pouze charakter doporučení a nejsou právně vymahatelné. Problémem je rovněž skeptický přístup některých členských států, jejich neochota včas ratifikovat a uplatnit dohodnuté opatření. To jsou hlavní překážky pro efektivní integraci mezi členskými státy. Proto většina projektů vypracovaných v rámci SNS od roku 1991 zůstala na papíře a nikdy nevešla v platnost. Přestože Společenství nezávislých států jako integrační seskupení nemá téměř žádný praktický význam, je stále důležitým faktorem mezistátních vztahů v postsovětském prostoru. Stálo se místem pro výměnu názoru a pro diskusi o společných záležitostech, jako je například boj proti terorismu nebo pracovní migrace. Toto seskupení spojuje 12 z 15 bývalých sovětských republik (s výjimkou Pobaltí) a udržuje tradiční vazby mezi postsovětskými státy, které se vytvořily v době jejich koexistence ve společném státním útvaru v rámci SSSR.

42

Sedmdesát let soužití v jednom státě položily společný kulturní základ, který sdílí většina obyvatel států SNS. Sovětský svaz po sobě zanechal dědictví v podobě společného jazyka, tradic, vzdělání, světonázoru, které dodnes podmiňuji zvláštní vztahy mezi postsovétskými státy a vytvářejí pocit sounáležitosti. Jsou to právě kulturně-historické vazby, které umožňují samotnou existenci Společenství. SNS vzniklo současně se zánikem SSSR v prosinci 1991 právě s cílem nepřipustit rozpad těchto tradičních vazeb po rozpadu společného státu. Tento cíl je dodnes důvodem existence SNS. Společenství nezávislých států a zejména jeho vývoj do budoucna představuje zajímavý námět pro zkoumání. Bude zajímavé sledovat, jakým směrem se bude vyvíjet a k čemu nakonec dospěje. Teprve budoucnost ukáže, zda kulturně-historické vazby budou dostačující k přetrvání SNS.

43

POUŽITÁ LITERATURA A INTERNETOVÉ ZDROJE

Neperiodická literatura > Durman, K. (1998): Útěk od praporů: Kreml a krize impéria 1964-1991, Karolinum, Praha > Litera, B. (et al.) (1998): Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů, Praha >

OpnoB,

A. - TeoprueB, B. - reoprueea, H . - CnBOXMHa, T. (1999): Mcrropun

Pocenu, ripocneicr, MocxBa > Švankmajer, M. - Veber, V. - Sládek, Z. - Moulis, V. (1995): Dějiny Ruska, 3.vydání, Nakladatelství Lidové noviny, Praha > Vykoukal, J . - Litera, B. - Tejchman, M., (2000): Východ - Vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku 1944-1989, Nakladatelství Libri, Praha

Periodická literatura > Dragneva, Rilka (2004): Is "Soft" Beautiful? Another Perspective on Law, Institutions, and Integration in the CIS. Review of Central & East European Law, Vol. 29, No. 3, s. 279-324 > Kubicek, Paul (1999): End of the Line for the Commonwealth of Independent States. Problems of Post-Communism, Vol. 46, No. 2, s. 15-25 > Pastukhov,

B.

(2004):

The CIS: Overlapping

Integration Setups,

International Affairs: A Russian Journal of World Politics, Diplomacy & International Relations, Vol. 50 No.2, s. 106-111 > Sakwa, R. - Webber.M. (1999): The Commonwealth of Independent States, 1991-1998: Stagnation and Survival. Europe-Asia Studies, Vol.51, No.3 (May), s.379-414

Dokumenty > Almatinská deklarace > Smlouva o vytvoření SNS > Ústava SNS

44

Internetové zdroje ^ www.cis.minsk.bv (Oficiální stránky Společenství nezávislých států) > http://enc.mail.ru (On-line encyklopedie portálu mail.ru) > http://rferl.org (Rádio Free Europe / Rádio Liberty) > http://ru.wikipedia.org/ (On-line encyklopedie Wikipedia, ruská verze) > http://www.polit.ru/lectures/2005/10/05/furman.html (Furman, D. (2005): Od Ruské říše do rozpadu SNS. Zápis přednášky z 29.září 2005 v rámci projektů veřejných přednášek Polit.ru) > http://www.vzglvad.ru (On-line noviny Vzgljad) > www.carneoie.ru (Moskevské centrum Carnegie) > www.nq.ru (On-line noviny Nězavisimaja gazeta)

45

Seznam zkratek

KGB - Komitét gosudarstvennoj bezopasnosti (Výbor státní bezpečnosti) KSSS - Komunistická strana Sovětského svazu RSFSR - Ruská sovětská federatívni socialistická republika SNS - Společenství nezávislých států SSR - Sovětská socialistická republika SSSR - Svaz sovětských socialistický republik VKS(b) - Všesvazová komunistická strana (bolševiků)

M A S A R Y K O V A UNIVERZITA V BRNE

FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Posudek vedoucího práce na bakalářskou práci Hatamove Gulyalek „Vznik a vývoj SNS (Společenství nezávislých států)."

Bakalářská

práce Gulyalek Hatamové je

pokusem o zmapování a

zhodnocení integračního procesu v post-sovětském prostoru a faktorů, jež tento proces ve větší či menší míře ovlivňovaly. Pozornost je věnována i dosavadním výsledkům činnosti tohoto seskupení. Práce přijatelným způsobem zpracovává zkoumanou problematiku. Přestože působí spíše popisným dojmem, některé pasáže přesto obsahují alespoň náznak pokusů o analýzu. Za nejzávažnější slabinu práce považuji skutečnost, že ačkoliv autorka téma zpracovala z důvodu osobních vazeb k Turkmenistánu a post-sovětskému prostoru vůbec, ve velmi malé míře čerpá z ruských zdrojů. Ani počet použitých textů v anglickém jazyce neodpovídá standardům bakalářské práce. Kostru práce tak tvoří zejména dvě výrazná a kvalitní díla české provenience, Durmanův útěk od praporů a Východ autorů Vykoukala, Litery a Tejchmana. Autorka zejména v závěrečné fázi prací na textu citelně zintenzívnila konzultace s vedoucím práce. V tomto ohledu ovšem řadu jeho doporučení (od vyjmutí zcela zbytečných poznámek po uvedení alespoň stručné zmínky o Lisabonském protokolu) nereflektovala dostatečně. Přes veškeré výhrady považuji práci za natolik způsobilou, aby mohla být vzata jako základ obhajoby. Navrhuji hodnocení „dobře."

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ. FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDII. Joltova 10, «02 0 0 Brno tel,: +420 549 49 6 8 6 0 « fax: 4 4 2 0 5 4 9 4 9 1113 • www, fs5.munl.cz Bankovní spojeni: KB Brno-mésto, asto ú f t u : 8 5 6 3 « 2 1 / 0 1 0 0 • IČ: 00216224 • DIČ: CZ00216224

M A S A R Y K O V A UNIVERZITA V

BRNĚ

FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ A EVROPSKÝCH STUDIÍ

Oponentský posudek na bakalářskou práci Gulyalek Hatamove „Vznik a vývoj Společenství nezávislých států"

Bakalářská práce s názvem „Vznik a vývoj SNS" studentky Gulyalek Hatamove si klade poměrně ambiciózní cíl - zachytit v rámci necelých padesáti stran textu vznik a vývoj Společenství nezávislých států. Jak píše v úvodu, v němž je nastíněna pracovní hypotéza, pokouší se mapovat vzájemné vztahy postsovětských republik, které později vstoupily do smluvního rámce SNS, a to od sklonku existence SSSR až do současnosti. Hlavní výzkumná otázka, kterou si klade, přitom zní, do jaké míry prokázal SNS během čtrnácti let od rozpadu SSSR svoji životaschopnost a smysluplnost jako nadstátní útvar svého druhu i možný nový rámec vzájemných vztahů zemí v postsovětském prostoru. Způsob, jakým se autorka s tímto tématem vyrovnává není přitom bez problémů, a to ani po stránce formálně-strukturální, ani po stránce obsahové. Téma vzniku a vývoje SNS od rozpadu SSSR po současnost je poměrně široké. Vzhledem k tomu je práce velmi málo strukturována. Například analýza desetileté periody let 1991-2001 je rozpracována ve formě pouhých čtyř podkapitol. Důraz je v práci kladen na vznik samotného útvaru a analýzu či deskripci jeho struktury, právního a institucionálního rámce jeho fungování (kapitola 4.3 Struktura SNS). Hlubší tematické členění postrádám zejména v kapitole 4.4 (Vývoj SNS), kde bylo možné zdůraznit jednotlivé roviny pokusů o vzájemnou spolupráci a integračních vztahů (rovina ekonomická, bezpečnostní, rovina politické spolupráce). Velký tematický rozsah je zřejmě i příčinou toho, proč některé klíčové události v etapě 1991-2001 jsou v práci více méně pouze nastíněny. Jedná se o problém vojensko-strategické dimenze vzájemné spolupráce a význam Deklarace zAlma-Aty či o otázku, do jaké míry přispěla existence SNS k multilaterálnímu řešení otázky postsovětského jaderného dědictví, anebo zda šlo spíše o výsledek americko-ruské diplomacie. Malý rozsah a široký obsah práce neumožňuje ani detailnější postižení klíčové role Ruska jako specifického integračního faktoru v oblasti, ať již po stránce politické či ekonomické. Jen velmi krátce je zmíněna otázka užších integračních vztahů a jejich významu pro fungování SNS v praxi - těch existujících (ruskoběloruské soustátí) i těch jen plánovaných, které často nejsou zmíněny vůbec (ruská snaha o užší ekonomickou integraci s Ukrajinou či Kazachstánem, která měla vést po vzoru E U až k vytvoření společného hospodářského prostoru). Málo pozornosti je věnováno strategickému významu surovinových zdrojů v oblasti jako faktoru, který může integrační snahy na jednu stranu obohacovat, na druhou stranu umožňuje jejich držitelům relativní nezávislost či upřednostňování bilaterálních vztahů před multilaterálními. Toto vyhýbání se podrobnostem lze z prostorových důvodů pochopit v části věnované vývoji SNS, autorka se konec konců zabývá osudem tohoto útvaru, nikoli vzájemnými vztahy jeho členů, i když v úvodu píše opak. Snaží se držet schématu soustředění na SNS jako entitu a efektivitu jeho nástrojů, což je z metodologického hlediska dobře, i když tím rezignovala na postižení nuancí a odlišností ve vývoji (i vnitřním) jednotlivých součástí SNS, které ovšem určovaly také jejich zahraniční politiku a vztah k samotnému SNS. Faktografickou stručnost až povrchnost ovšem nelze již tak dobře akceptovat v části věnované vzniku SNS a rozpadu SSSR, nota bene, nese-li práce takový název, jaký má. Vedle obsahových nedostatků má práce jisté slabiny i v oblasti metodologické. Již samotná formulace klíčové hypotézy („navzdory předpovědím o brzkém zániku SNS bude tato organizace M A S A R Y K O V A UNIVERZITA V BRNĚ, FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ, Joštova 10 602 00 Brno tel.; +420 549 491 911 • fax: +420 549 491 920 • www.fss.muni.cz • www.mves cz Bankovní spojení: KB Brno-město, č.ú.: 85636621/0100 • IČ: 00216224 • DIČ: CZ0O216224

í nadále fungovat") je diskutabilní. Také další práce s n í je poněkud nevyvážená. Analýza některých klíčových vývojových bodů spolupráce v rámci SNS v části 4.4 je použita spíše k podpoře domněnky o neefektivitě fungování mechanismů politické i jiné spolupráce v SNS. Závěr ovšem pod vlivem aktuálních událostí roku 2005 předpovídá zachování SNS a obhajuje smysluplnost jeho existence na základě kulturního a historického kontextu, který jeho součásti spojuje, což je poněkud sporné tvrzení vzhledem k roli politických, ekonomických, bezpečnostních a geostrategických zájmů v oblasti. Je tedy SNS pouze spolkem k uchování tradic? Z hlediska formálních nedostatků práce lze vedle již zmíněných problémů struktury třeba upozornit ještě na dva: použité zdroje a poznámkový aparát. Autorka používá poměrně málo knižních a periodických zdrojů, hlavními prameny jsou přitom Durmanův Útěk od praporů, Dějiny Ruska Švankmajera a kol., Vykoukalova, Teichmannova a Literova kniha Východ či Istorija Rossii jako jediný knižní ruskojazyčný zdroj. Mezi prameny chybí tituly, které by se hlouběji zabývaly obdobím rozpadu SSSR a vzniku SNS (např. kniha polského historika a politologa Marciniaka Rozgrabione impérium aj.). Ocenit lze práci s internetovými prameny v ruské verzi a především skutečnost, že autorka zařadila jako zdroj vyjádření několika pracovníků Rádia Svobodná Evropa pocházejících z různých zemí SNS, což není příliš časté. I když s výsledky rozhovorů bohužel dále analyticky nepracuje. Poslední připomínka týkající se poznámkového aparátu upozorňuje na zařazené encyklopedické „medailony" některých osob, o nichž se v práci hovoří. Opis hesla elektronické encyklopedie může mít pro čtenáře informační hodnotu, v rámci bakalářské prace jde však o diskutabilní metodu. Bakalářská práce studentky Gulyalek Hatamove se věnuje tématu, které nem v odborné literatuře, s níž se setkáváme v českých podmínkách, častým předmětem zkoumání. Autorčino zpracování ovšem vykazuje některé nedostatky, jež nelze pominout, a to především po stránce metodologické (struktura a práce s hypotézou, od nichž se odvíjí i obsahové charakteristiky práce) a po stránce formální (především využité zdroje). Z výše uvedených důvodů navrhuji hodnotit práci stupněm dobře.

V Brně 10. ledna 2006

Mgr. Petra Kuchyňková