VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií. Psychika zdravotníků na záchranné sluţbě. Bakalářská práce

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií

Psychika zdravotníků na záchranné sluţbě Bakalářská práce

Autor práce: Taťána Měrtlová Vedoucí práce: Mgr. Jana Číhalová Jihlava 2011

Anotace Téma bakalářské práce jsem si vybrala uţ dříve, neboť mě zajímá uţ dlouhou dobu. Tato práce má popisovat psychiku záchranářů. To jak jejich zaměstnání působí na jejich psychiku, ale také jak se starají o své duševní zdraví. Bakalářská práce je rozdělená na dvě části. První část je teoretická a druhá část je praktická. V první části jsou obsaţeny teoretické poznatky o psychologii, psychice a péči o duševní zdraví. Praktická část je výzkumná a je zaměřena opět na psychiku záchranářů.

Annotation I chose this topic for my bachelor's thesis because it has been a subject area which has interested me for a long time. My thesis examines the psyche of rescue workers. The focus is on how their job affects their psyche and how they take care of their own mental health. The thesis is divided into two parts - one theoretical and the other practical. Part one consists of theoretical knowledge of psychology, psyche and mental health care. Part two consists of research and is focused again in the psyche of rescuers.

Klíčová slova: psychika záchranářů, stres, péče o duševní zdraví

Key words: psyche of rescue worker, stress, mental health care

Prohlašuji, ţe předloţená bakalářská práce je původní a zpracovala jsem ji samostatně. Prohlašuji, ţe citace pouţitých pramenů je úplná, ţe jsem v práci neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále téţ „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím uţitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byla jsem seznámena s tím, ţe na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, ţe VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o uţití mé bakalářské práce a prohlašuji, ţe s o u h l a s í m s případným uţitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědoma toho, ţe uţít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu vyuţití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne poţadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaloţených vysokou školou na vytvoření díla (aţ do jejich skutečné výše), z výdělku dosaţeného v souvislosti s uţitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne 17. 5. 2011

...................................................... Podpis

Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat paní Mgr. Janě Číhalové za laskavé vedení a cenné připomínky při zpracování této bakalářské práce. Dále děkuji všem záchranářům, kteří se podíleli na provedeném výzkumu. A v neposlední řadě mojí rodině, která mě podporovala po celou

dobu

studií

a

při

tvoření

této

práce.

OBSAH

ÚVOD ........................................................................................................................................ 7 TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................................. 9 1 Specifická práce záchranářů ................................................................................................ 9 1.1 Práce v terénu ................................................................................................................... 9 1.2 Práce pod tlakem .............................................................................................................. 9 2 Záchranář jako člověk, záchranář jako profesionál ........................................................ 11 2.1 Povinnosti a kompetence záchranáře ............................................................................. 11 2.2 Osobnost záchranáře ...................................................................................................... 13 2.3 Charakteristické rysy osobnosti záchranáře ................................................................... 14 3 Stres ...................................................................................................................................... 15 3.1 Fyziologie stresu ............................................................................................................ 15 3.2 Příčiny stresu .................................................................................................................. 16 3.3 Symptomy stresu ............................................................................................................ 16 3.4 Stres v ţivotě záchranářů a jeho působení na psychiku ................................................. 17 3.5 Syndrom vyhoření u záchranářů .................................................................................... 18 3.6 Prevence syndromu vyhoření ......................................................................................... 18 4 Péče o psychiku pro záchranáře ........................................................................................ 20 4.1 CISM (Critical Incident Stress Management) ................................................................ 20 4.2 Debrifing ........................................................................................................................ 20 5 Duševní hygiena v práci a životě zdravotníka .................................................................. 21 5.1 Fyzická a psychická náročnost výkonu zdravotnického povolání ................................. 21 5.2 Zdravotníci a závislosti .................................................................................................. 21 5.3 Techniky na vylepšení duševního zdraví ....................................................................... 22 5.3.1 Relaxační metody .................................................................................................... 22 5.3.2 Autogenní trénink .................................................................................................... 22 5.3.3 Progresivní svalové uvolnění .................................................................................. 23 5.3.4 Meditace .................................................................................................................. 23 5

PRAKTICKÁ ČÁST .............................................................................................................. 24 Cíle práce a hypotézy ............................................................................................................. 24 6 Vyhodnocení výsledků ........................................................................................................ 25 6.1 Vyhodnocení dotazníkového šetření .............................................................................. 26 7 Diskuze ................................................................................................................................. 39 ZÁVĚR .................................................................................................................................... 43 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 45 Seznam grafů .......................................................................................................................... 46 Seznam tabulek ....................................................................................................................... 46

6

ÚVOD Tato práce má být o psychice záchranářů. Výběr tématu nebyl náhodný, přispěla k tomu i praxe přímo na záchranné sluţbě. Vţdycky mě totiţ nějak fascinovala ta rychlost a hlavně potřebnost. Povolání zdravotníka je všeobecně, dle mého názoru smysluplné a skrývá v sobě hlubší význam, neţ se na první pohled můţe zdát. Záchranná sluţba se v moderním světě stala téměř nepostradatelnou v širokém smyslu slova. Záchranářů je zapotřebí denně. Protoţe ať uţ se jedná o úraz, či o bolest nebo kdyţ je nám špatně a nevíme co dál, pak nás často napadne, jestli by přeci jen nebylo lepší zavolat si sanitku. Oni mi pomůţou. A tak mě napadlo, ţe by bylo zajímavé zjistit, jak se asi cítí ti muţi v uniformách, kteří vědí, ţe pokaţdé kdyţ je někdo volá, tak potřebuje v tu chvíli pomoci, ale jinak o ně nestojí a nerad by je znova jen tak potkal? Záchranáři mají v očích široké veřejnosti nálepku ţelezných borců, kterým se nic zlého nemůţe přihodit, kteří jsou silní, stateční a všechno vydrţí. Do této role je stylizují i seriály, ve kterých jsou jejich hrdinové prakticky nesmrtelní a dokonalí. Tato pokřivená představa o záchranářích je nejen mylná, ale i nebezpečná a bohuţel hodně lidí jí věří. Záchranáři jsou totiţ úplně stejní jako všichni ostatní. I oni mají své problémy, které musí řešit, i je občas něco bolí a s něčím si neví rady. I oni jsou občas nemocní, naštvaní a rozhodně nejsou nesmrtelní. Ale přeci jenom všichni zdravotníci mají cosi, co je odlišuje od ostatních. Je to jako neviditelné znamení na čele. Kdyţ se totiţ někde, něco, někomu přihodí, tak se rychle hledá mezi publikem, které událost sleduje někdo, kdo pomůţe. Kdo nebude jen stát a koukat a jsou to zdravotníci, kdo to musí udělat, kdo musí jít příkladem, vědí, ţe musí pomoci, vzít na sebe to velké břemeno zodpovědnosti. Nejen za to co dělá, čili za sebe, ale hlavně a především přebírá zodpovědnost za toho, kterému v tu určitou chvíli pomáhá. A kdyţ má tu odvahu a pomůţe, pak je to nejen splnění svých povinností, ale i ukázka pochopení smyslu zodpovědnosti. A tak to vlastně mají záchranáři. Oni přebírají veškerá rizika zodpovědnosti za své pacienty. Stejné je to i v nemocnici, ale v sanitce a v terénu, je situace poněkud jiná. Kdyţ si totiţ jedou pro pacienta, tak ta tíţivost a závaţnost situace na ně doléhá jako první. Jsou to oni, kdo jsou svědky přímého dopadu kritických událostí. Záchranáři musí umět zachovat chladnou hlavu a dokázat svou profesionalitu po všech stránkách. To se týká i ukrytí pocitů a emocí, musí být prosti nějakého posuzování nebo odsuzování, protoţe to nejen ţe nepřináší uţitek, ale navíc to brzdí jejich práci. Záchranář musí umět pracovat se svými pocity i se svým niterným ţivotem tak, aby se pro druhé stal oporou a důvěryhodnou osobou, jinak mu

7

jeho pacienti nemůţou věřit a to je problém. Nebezpečí této práce je právě skrývání své vlastní identity před ostatními. Lidé si také myslí, ţe záchranáři denně jezdí k tomu nejhoršímu, ale to také není tak úplně pravda. Jistě často vidí utrpení druhých, ale nenechme se mýlit. Bohuţel velmi často se stává, ţe si lidé volají sanitku zcela zbytečně. Ne, ţe by to dotyční mysleli špatně, ale zpravidla jejich stav nevyţaduje rychlou zdravotnickou pomoc. I tato skutečnost sniţuje chuť záchranářů k pomoci, protoţe kdyţ neustále volají ti samí pacienti, s tím samým problémem, co se neustále dokola opakuje, tak je pak těţké být milý a vlídný a udrţet nervy pevně na uzdě. Další problém v povolání záchranáře je i stále častěji se opakující napadení posádky sanitky. I to ubírá záchranářům energii být pravým zachráncem. Vţdyť, kdo stojí o modřiny od zachraňovaného? Práce záchranáře je věru nelehká a také nevděčná. A proto ji hodnotím jako psychicky velmi náročnou. Nicméně i přes všechna negativa, co jsou zde uvedené, je to práce, která je alespoň v mých očích významná pro kaţdého z nás. Ten, kdo ji chce dělat, tak nemůţe čekat odměny ve formě hmotných darů či peněz. Protoţe odměnou je dobře a smysluplně vyuţitý ţivot pro pomoc druhým.

8

TEORETICKÁ ČÁST 1 Specifická práce záchranářů Na začátku celé práce je třeba si vysvětlit určité odlišnosti v práci záchranářů oproti ostatním zdravotníkům. A tím i lepší pochopení psychické náročnosti tohoto zaměstnání.

1.1 Práce v terénu Práce v terénu je typická pro záchranáře. Co vlastně předchází výjezdu? Dispečeři, kteří přijímají výzvu na řídícím středisku, se rozhodují, koho na dané místo pošlou. Na závaţnější případy, které vyţadují odbornější péči, vysílá posádku RLP. RLP je zkratka rychlé lékařské pomoci. Je to posádka s řidičem, záchranářem a lékařem. K méně závaţnějším událostem posílá RZP. RZP je zkratka rychlé zdravotnické pomoci a tato výjezdová skupina je sloţena ze záchranáře a řidiče. Pokud je však situace skutečně vyhrocená, tak má k dispozici i vrtulník. LZS je zkratkou pro leteckou záchrannou sluţbu. Posádka je tvořena pilotem, záchranářem a lékařem. Poté co se rozhodne, předá výzvu záchranářům a ti vyráţí do terénu za nemocným. Zákon záchranářům ukládá povinnost, aby vyrazili na místo určení do tří minut od přijetí výzvy. A také musí splnit dojezdový čas 15 minut. I kdyţ záchranáři pracují v terénu, tak přeci jen nějaké to zázemí mají, a sice v podobě sanitky. Sanitka je vlastně malá mobilní nemocnice. V podstatě zde mají vše, co potřebují k první pomoci. Bohuţel zde nejdou udělat některé odbornější výkony, i kdyţ by to pacientův zdravotní stav vyţadoval. Právě v těchto chvílích se projeví, jestli jsou záchranáři schopni správného a také rychlého úsudku o pacientově stavu, stačí malé zaváhání a šance na přeţití nebo uzdravení se můţe znemoţnit či výrazně zkomplikovat. Práce v terénu vyţaduje i určitou fyzickou zdatnost, protoţe jste odkázáni jen sami na sebe. Častokrát musí záchranáři zasahovat v panelových domech bez výtahů a snášet pacienty z těch nejvyšších pater dolů, do sanitky. I vrtulník, ačkoliv má bezesporu více předností, je v jistém ohledu také nepraktický, nelze s ním přistát kdekoliv, a tak záchranáři musí k pacientovi doběhnout. Ve výjimečných případech i pár kilometrů.

1.2 Práce pod tlakem Práce pod tlakem je také specifická pro záchranáře. Výjezd do terénu na určitý časový limit je sám o sobě stresující faktor. Kdyţ se ho nepodaří splnit pak je problém na světě a záchranáři 9

si toto provinění musí obhájit u svých nadřízených. Prací pod tlakem je i fakt, ţe záchranáři také nemají na ošetření tolik času, pokud se jedná o závaţné případy, soupeří s časem v pacientův prospěch. Zejména kdyţ jde o resuscitaci, tam je potřeba veliká rychlost. (Hlavně musí být rychlá příprava pomůcek k resuscitaci, čím delší prodlení, tím horší je pacientova prognóza). Je tedy třeba, aby ho nejen v tom krátkém čase adekvátně ošetřili, ale také, aby ho v pořádku transportovali do nejbliţší nemocnice, kde je pro léčbu daleko více prostředků. Záchranáři také velmi často pracují s ,,publikem“. A to obzvlášť, kdyţ se někomu něco přihodí venku nebo v místě, kde je vysoká koncentrace lidí, bohuţel lidská zvědavost je neomezená, ale také mnohdy velmi nepříjemná, lidé mají sklony záchranářům radit, co a jak mají dělat, coţ můţe pochopitelně komplikovat jejich profesionální výkon. V poslední době, jsou záchranáři vystaveni také velkému tlaku i od samotných pacientů. Dnes uţ nebývá výjimkou, ţe záchranáři bývají napadeni od těch, co původně přijeli zachránit.

10

2 Záchranář jako člověk, záchranář jako profesionál Kdyţ se řekne záchranář, tak si pod tím lze představit v přeneseném významu poměrně širokou škálu osob. Jako záchranáři bývají označováni například i hasiči nebo vojáci, kteří pomáhají s vyprošťováním raněných při autonehodách, při povodních, při poţárech či jiných ţivelných katastrofách. A nejen oni, protoţe všichni, kdo někdy někomu pomohli, tak jsou pro ty dotyčné osoby zachráncemi či záchranářemi. Nicméně funkce opravdových zdravotnických záchranářů je přeci jen jiná, neţ je tomu u hasičů, vojáků či jiných náhodných zachránců. Pro lepší pochopení jejich nelehké situace pomůţe snad i přehled toho co musí ve svém povolání umět, nejen umět, ale i zodpovědně a správně aplikovat. Předtím, neţ záchranáři nastoupí do zaměstnání, tak absolvují buď vysokou školu obor zdravotnický záchranář, nebo vyšší odbornou školu. Další alternativou je získání zdravotnické specializace anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče, tento obor je spíše známý pod zkratkou ARIP a lze ho studovat i po střední zdravotnické škole. Nově lze studovat anesteziologii jako navazující magisterský obor. Zdravotní sestra či ošetřovatel (zdravotní bratr), který je takto pomaturitně či vysokoškolsky vzdělaný má rovnocenné kompetence jako vystudovaní zdravotničtí záchranáři. Lékař, který se rozhodne pracovat na záchranné sluţbě, by měl mít vystudované všeobecné lékařství. Jednotlivé záchranné sluţby si pak vybírají podle svého uváţení, jestli budou poţadovat i atestaci navíc. Například v oboru anesteziologie, chirurgie, pediatrie či interny. Zdravotnický záchranář je podřízený lékařům a musí plnit jeho ordinace. Nicméně v případě, ţe vyjíţdí k nemocnému posádka RZP, je záchranář samostatně pracující jednotkou a musí se sám adekvátně rozhodnout. Nicméně jeho kompetence nejsou neomezené. Musí dodrţovat určité postupy. Kdyţ to situace vyţaduje, tak se můţe telefonicky spojit s lékařem, který přebírá zodpovědnost za výkon, který záchranářovi doporučí. Po lepší představu jsou zde uvedeny povinnosti a kompetence záchranáře. V rámci terénní péče jsou jejich kompetence lehce rozšířenější neţ například u zdravotních sester.

2.1 Povinnosti a kompetence záchranáře Záchranář tedy odebírá anamnestická data od pacienta. Také musí umět zhodnotit stav vědomí dle GSC, (Glasgow coma scale) a sleduje pacienta v bezvědomí. Měří krevní tlak, tělesnou teplotu, glykémii, tepovou a dechovou frekvenci, sleduje pulzní oxymetrii a kapnometrii. Monitoruje a zároveň natáčí EKG, případně můţe i odeslat 12. svod záznamu na vyšší 11

pracoviště, které EKG vyhodnotí. Dané kompetence můţe lékař rozšířit (např. při výskytu hromadného neštěstí atd.). (Pokorný, 2004). Mezi terapeutické úkony, které provádí záchranář, patří: 

kanylace periférní ţíly,



aplikace intraoseálního vstupu (BIG nebo vrtaný) v případě krajní nouze (váţné ohroţení zdraví nebo ţivota) po telefonické konzultaci s lékařem prostřednictvím konferenčního hovoru přes tísňovou linku 155,



stavění krvácení,



ošetření povrchových krvácení, poranění, ošetření popálenin a omrzlin,



polohování pacienta,



podávání infuze,



imobilizace krční páteře límcem,



znehybnění zlomenin dlahováním,



pouţití vakuové matrace,



vedení spontánního porodu do příjezdu lékaře,



ošetření novorozence, resuscitace novorozence do příjezdu lékaře,



zajištění placenty po jejím spontánním porodu,



zajištění průchodnosti dýchacích cest polohováním hlavy, trojitý manévr, zavedení ústního vzduchovodu, úder mezi lopatky,



zavedení kombitubu u dospělého



zavedení laryngálního tubu u dětí v případě nouze (váţné ohroţení zdraví a ţivota) po telefonické konzultaci s lékařem prostřednictvím konferenčního hovoru přes tísňovou linku 155,



UPV (umělá plicní ventilace) s pomocí samorozpínacího vaku s přívodem kyslíku,



toaleta horních a dolních dýchacích cest odsátím,



O2- inhalační terapie u spontánně ventilujícího pacienta,



KPR (kardiopulmonální resuscitace) s uţitím kardiopumpy

Povolené medikace záchranáře: 

infuze 100 ml O,9% roztoku NaCl i.v., v indikovaných situacích,



při velkých krevních ztrátách 500 ml krystaloidů,



i.v. podání glukózy u naměřené hypoglykémie u pacientů v bezvědomí, 12



analgezie tramadolem v kapkách po ověření eventuální kontraindikace,



defibrilace doporučenými postupy a energií při komorové fibrilaci (pořídit strojový záznam srdeční akce před výbojem a záznam síly výboje),



podání paracetamolu 100 mg čípku a diazepamu 5 mg u dítěte do 6 let, 10 mg u dítěte nad 6 let v rektální formě u febrilního stavu a při febrilních křečích u dětí,



podání dávky léku, který má pacient ordinován pro akutní stav a který dosud neuţil, zejména při koronárních, astmatických a alergických příhodách,



medikace ordinované lékařem telefonicky, pokud je technicky zajištěno nahrávání hovoru; v případě krajní nouze (váţné ohroţení zdraví a ţivota) lze dispečink kontaktovat i vysílačkou.

Vyhláška MZ ČR 424/2004 Sb., Pokorný, 2004. Vnitřní směrnice ZZS kraje Vysočina. Kontrolou zavádění a dodržování tohoto předpisu je pověřen náměstek LPP. Kompetence lékaře jsou nadřazeny nad kompetence záchranáře. Ať uţ se jedná o ošetřovatelské úkony či volbu a podání medikace.

2.2 Osobnost záchranáře ,,Osobnost je definována jako dynamický zdroj chování, identity a jedinečnosti každé osoby. Výraz chování zahrnuje procesy myšlení, emoce, rozhodování, tělesné činnosti, sociální interakci atd “ (Victor R. Drapela, 2008). Většina záchranářů je osobností sama o sobě. Jedině psychicky silná osobnost můţe ustát tak vysoké nároky, jaké jsou na záchranáře kladeny. Výkon povolání záchranáře s sebou přináší vysoké nároky zejména na zodpovědnost a nutnost správného rozhodování. Záchranáři by měli být vybaveni i určitou psychologickou a komunikační dovedností. Důleţité je vlastnit i vysokou míru empatie. Schopnosti vcítit se do problémů druhých lidí. Empatie najde uplatnění napříč všemi zdravotnickými povoláními. Záchranáři musí umět jednat v kritických, krizových a vyhrocených situacích. Neustále čelí stresu a svoje emoce musí potlačovat na úkor svého vlastního duševního zdraví. Coţ je pochopitelně problém do budoucna, protoţe se to můţe negativně odrazit na psychickém zdraví jedince. (Lácha, 2008). Některé výjezdy bývají skutečně emocionálně vypjaté. Kupříkladu ošetřování dětí v kritických stavech, závaţné dopravní nehody či péče o své blízké v rámci jejich práce. 13

V takovýchto situacích je obtíţné zachovat klidnou hlavu a být stále profesionální. Více či méně se jim to alespoň na danou chvíli daří. Otázkou ovšem zůstává, jak dlouho dobu to vydrţí, aniţ by je to nehandicapovalo na jejich duševním zdraví? Záchranáři také cítí, ţe jsou naprosto nedostatečně ohodnoceni. Netýká se to pouze finanční stránky, která je i tak poměrně ţalostná, kdyţ pomyslíme na to, ţe denně nasazují svoje ţivoty pro

záchranu

druhých.

Jejich

nespokojenost

pramení

zejména

z nedostatečného

společenského pochopení a pozitivního hodnocení v rámci společnosti.

2.3 Charakteristické rysy osobnosti záchranáře Záchranáři podobně jako zdravotní sestry mají společné rysy ve struktuře osobnosti. Záchranáři vykazují schopnosti riskovat, bývají odolnější vůči zátěţi neţ ostatní jedinci, mívají potřebu řídit, neumějí a nebo obtíţně říkají NE, potřebují mít svou vlastní vnitřní motivaci, jsou pečliví, bývají to detailisté a touţí být adekvátně pozitivně ohodnoceni. (Lácha, 2008).

14

3 Stres Stres je slovo, které je v dnešním světě velmi často skloňováno v nejrůznějších souvislostech. Stresové situace na nás číhají na kaţdém rohu. A kaţdý člověk je vůči stresu jinak odolný, stejně tak kaţdý z nás povaţuje jinou situaci za stresovou. Pro někoho můţe být stres velmi nepříjemnou záleţitostí, která ho paralyzuje v běţných denních činnostech a znemoţňuje mu plnit různé potřeby, ale také to sociální role.

3.1 Fyziologie stresu O stresu se ví, ţe být ve stresu, znamená především být vystaven nejrůznějším formám tlaku, či tzv. být v tísni. Dále se stres vyznačuje tím, ţe je to nespecifická reakce organismu na vlivy, které představují určitou zátěţ. Za tyto vlivy je moţno označit mentální, traumatické, fyzikální, dále nějaké nepředvídatelné události také vnitřní konflikty, ale pozor i silná námaha můţe provokovat stres, dále hypoglykémie nebo-li sníţený obsah cukru v krvi a jiné. Stresová reakce se dělí na tři fáze: 1. Fáze poplachová- v této fázi se vyplaví katecholaminy a aktivuje se sympatoadrenální systém (SAS), dále se zvýší srdeční akce a také krevní tlak, začnou se rychleji štěpit tuky (lipolýza) a také cukry (glykolýza). A tělo se připravuje buď na útěk a nebo na boj. 2. Fáze adaptační- probíhá další aktivace systému- vyplaví se kortizol, který svým glukoneogenetickým a lipolytickým účinkem zajišťuje palivo pro metabolické reakce. 3. Fáze vyčerpání- kdyţ však stres trvá dlouho a nebo je narušené vyplavování kortizolu, tak se organismus vyčerpává natolik, ţe dojde k tomu, ţe organismus podléhá stresu, nastoupí šok aţ srdeční selhání. (Jirák a kol., 2005). Stres je pro lidské tělo de facto dobrá věc, ukazuje nám, ţe se uvnitř těla děje něco špatného ba dokonce nebezpečného, a proto by se to mělo zavčas řešit. Ovšem moderní člověk je natolik zahlcený prací a různými povinnostmi, které jsou mu přednější neţ vlastní zdraví, ţe se často stane, ţe nechá stres působit příliš dlouho a to se poté odrazí na jeho fyzické i psychické stránce.

3.2 Příčiny stresu Příčin stresu můţe být nezměrné mnoţství. Kaţdý člověk je jiný a tudíţ je i jinak odolný vůči stresu a psychické zátěţi. Podle toho se potom odvíjí, jak se člověk na stres bude adaptovat. Stres můţeme zjednodušeně rozdělit na stres pozitivní (eustres) a stres negativní (distres). Přičemţ pozitivní stres nás motivuje k lepším výkonům a můţeme ho proţívat například při sportu nebo při zábavě. Naopak distres je nepříjemný a kaţdý se mu snaţí vyhnout. Stres by nás těţko mohl překvapit, kdyby se v našem ţivotě nic nedělo a právě proto, ţe se děje, tak se stres dostává do popředí a trápí vysoké procento populace. Stres je důsledkem či odpovědí na určité činnosti či situaci, která klade vysoké poţadavky na osobnost, ať uţ jde o psychický nebo fyzický charakter. Stres je interakcí prostředí a jedince. Příčinou stresu jsou stresory. To jsou vlastně fyzické i psychické poţadavky prostředí, které posléze stres vyvolají. Mají různé formy, avšak společný jmenovatel, a sice ţe vytváří samotný stres či potencionální stres. Ovšem za předpokladu, ţe jedinec reaguje na stresory stresovou odpovědí. (Mayerová, 1997).

3.3 Symptomy stresu Člověk, který je vnímavý zpravidla velmi rychle pozná, ţe se uvnitř něj něco děje. Něco co zvládá, ale s velikým úsilím a také vypětím. Kdyţ stres trvá opravdu dlouho, tak se projeví natolik, ţe si i druzí mohou všimnout, ţe něco není v pořádku. Kaţdý z nás uţ někdy zaţil stres, proto níţe uvedené projevy stresu nejsou ţádnou novinkou a kaţdý se s nimi někdy setkal. Stres se můţe projevovat zvýšenou emocionalitou. Tj. ţe dotyčný můţe být zvýšeně plačtivý, smutný, nerozhodný, výbušný, uzavírá se do sebe. Nicméně i opak můţe být pravdou, někdo se je i veselý, jiný můţe být vzteklý, úzkostlivý a můţe trpět i depresí. Můţe se objevit i zvýšená podráţděnost, netrpělivost, náladovost, netypické citové výlevy, únava, zhoršená soustředěnost, roztrţitost, oslabení kognitivních funkcí (vnímání a hodnocení situace) a skutečně neadekvátní reakce, také agresivní projevy či braní na sebe ještě víc věcí na jednou a konečně není výjimkou, ţe časem stres vyústí v apatii. Toto jsou nejčasnější signály toho, ţe probíhá u takto postiţené osoby stresová situace. Mnoho lidí však má tendence popírat, ţe jsou ve stresu. A snaţí se to všemoţně maskovat. Stres se můţe projevit i pozdními komplikacemi. Nejčastěji se jedná o stresovou hypertenzi, protoţe ta zvyšuje výkonnost v boji nebo při útěku, dále stresová hyperfagie. To znamená, ţe 16

při působení stresu často potřebujeme větší mnoţství potravy. Dlouhodobé působení stresu patrně hraje i velkou roli při rozmnoţování, neboť brání početí díky sníţené sekreci luteinizačního a folikulostimulujícímu hormonu. (Jirák a kol., 2005)

3.4 Stres v životě záchranářů a jeho působení na psychiku Zdravotníci jako celek, ať uţ se jedná o lékaře, záchranáře či sestry, to nemají tak jednoduché jak se na první pohled můţe jevit. Očekává se od nich velmi mnoho, moţná aţ příliš mnoho, coţ můţe být i nad jejich síly. Práce zdravotníka je velmi zodpovědná. Zdravotníci mají v rukou ţivoty ostatních, pečují o člověka jako o celek. Psychickou a fyzickou sloţku člověka od sebe nelze oddělit. Byť se někdy zdá, ţe se jedná pouze o léčbu těla, ale to není tak docela pravda. Zdravotník zná mnoho a mnoho lidských příběhů i osudů. Ale ne vţdy se zdravotníci setkávají s milým a slušným jednáním ze strany pacientů. A to je samozřejmě problém nejen sestřiček, ale i záchranářů. Je velmi zajímavou skutečností, ţe byť záchranářství není zrovna nejbezpečnější povolání, tak je pro mladé lidi oborem velmi atraktivním. Jinými slovy mladí muţi či ţeny přistupují ke studiu s určitými ideály, ţe jsou to oni, kdo jsou novodobými hrdiny nadcházejících dní. Bohuţel skutečnost je poněkud jiná. Představy o tom, jak denně zachraňují mladé ţeny a muţe se brzy rozplývají, protoţe opak je pravdou. Většina výjezdů je totiţ ke starším lidem, agresivním pacientům v alkoholovém opojení, znečištěným bezdomovcům či lidem, kteří jsou nenapravitelní. A nebo ti, kdo s kaţdou bolístkou zvedají sluchátko a volají rychlou. A to pro mladé lidi ţádné dobrodruţství nepředstavuje. O to větší je pak zklamání, kdyţ přichází do praxe. Hlavně pro muţe je to velké zklamání, jejich sny a představy se nesplnily. (ANDRŠOVÁ, PhDr. Alena. Http://www.vzdelavanizdravotniku.cz [online]. 2010). Nabízí se otázka, jak to vlastně souvisí se stresem? Odpověď je v podstatě jednoduchá. Právě to, ţe nedochází k naplnění jejich představ, je stresuje. Stává se pro ně prací, která je nudná a neustále se opakující. Na záchrankách se střídá personál a obměňuje se za mladší. Další stresem, který trápí v dnešní době stále více a více záchranářů je násilí páchané na nich samých. Bohuţel je to čím dál častější. Většinou se jedná o ty, kteří jsou v podnapilém stavu a pořádně nevědí, co dělají. Nicméně to není omluva. Záchranáři bývají napadení nejen slovně, ale mnohdy i fyzicky. A pro koho nepředstavuje stres, ţe se bojí do práce, ke komu zase pojede a kdo mu zase ublíţí? Kdyţ se zamýšlíme dál nad tím, co je pro ně stresující, tak je to zcela jistě i to, ţe vidí tak často smrt. Ono umírání v nemocnici není sice o nic lehčí neţ 17

doma, ale přeci jenom nebývá tolik emotivní, jako kdyţ někdo umírá při resuscitaci a hledí na něj celá rodina a mají před očima, jak se záchranáři snaţí vtáhnout je zpět mezi ţivé a bohuţel ne vţdy se to podaří. Smrt je v jejich práci tichým avšak věrným společníkem. Jde ruku v ruce se všemi, kdo se podílí na profesionální zdravotnické péči.

3.5 Syndrom vyhoření u záchranářů Výše uvedené příčiny stresu úzce souvisí i v dnešní době s velmi diskutovaným syndromem vyhoření. Pomáhající profese se nevyhnou působení stresu, jak jiţ bylo několikrát řečeno. A právě proto jsou ve skutečném ohroţení. Negativní důsledky stresu se dříve nebo později podepisují na osobnosti kaţdého člověka, nejen zdravotnického pracovníka. Chronické emocionální přetěţování, které se záchranářům ani jiným zdravotníkům nevyhne, můţe být podnětem k tomu, aby vznikl tolik obávaný syndrom vyhoření. Záchranáři jsou syndromem vyhoření ohroţeni stejně jako všichni ostatní zdravotníci. ,,Vyhoření není výsledkem izolovaných traumatických zážitků, nýbrž se objevuje jako plíživé psychické vyčerpání, jako dlouhodobé působení stresujících podnětů. Důsledky se dostavují postupně. Počáteční entuziasmus pro práci, uspokojení z prvních úspěchů, nadšení ze seberealizace v povolání se postupně vytrácejí. Začíná se měnit profesionální chování člověka, vytrácí se zájem o klienty, pacienty či uživatele služeb, jejich stesky začínají být na obtíž, jsou odbývány ironickými poznámkami. Objevuje se podrážděnost, střídaná skleslostí, dostavuje se ztráta sebedůvěry a pocit vnitřní prázdnoty. “ (Tošnerovi, 2004). Syndrom vyhoření má celkem 3 fáze: 1. celkové emoční vyčerpání 2. vytvoření záporných pocitů ke svým spolupracovníkům, pacientům a také k sobě 3. absolutní nechuť ke všemu Záchranáři a všichni zdravotníci by měli pochopit jednu základní věc. A sice, ţe by neměli mít ideály změnit celý svět a vydávat se všem do krajnosti. Neklást na sebe nesplnitelné poţadavky a nesnaţit se za kaţdou cenu být ve všem perfektní. (Petr a Magda Škrlovi, 2003).

3.6 Prevence syndromu vyhoření Prevence tohoto syndromu je důleţitá, protoţe člověk se můţe vyhnout velmi závaţným duševním zdravotním problémům. Důleţité je mít nějaké cíle. Namířit svůj ţivot tak, aby měl 18

smysluplný směr. Dokázat si zhodnotit ţebříček hodnot. Umět rozlišovat podstatné věci od těch méně podstatných. A hlavně najít si takový koníček, který pomáhá odreagovat se a přijít na lepší myšlenky. ,,Druhým momentem v prevenci vyhoření je trvalý zájem o rovnováhu mezi tím, co nás zatěžuje (stresory), a tím, co nám dodává zdraví a sílu (salutory). O stresy a stresory (zatěžující okolnosti, události a zásahy) se starat nemusíme, ty nám dodává život sám. O to, co nám dává sílu a trvalou radost ze života, je však třeba usilovat. To nepřichází tak zcela samozřejmě.“ (Křivohlavý, Pečenková, 2004)

19

4 Péče o psychiku pro záchranáře Záchranáři, i přes vysokou psychickou náročnost svojí práce jsou v nevýhodě. V tom smyslu, ţe téměř ţádná záchranná sluţba v České republice nemá svého vlastního psychologa. Aţ na jednu výjimku. V Moravskoslezském kraji mají svého oficiálního psychologa. Je jím PhDr. Lukáš Humpl. Některé záchranné sluţby spolupracují s psychology alespoň externě. Velice často s psychology hasičských záchranných sborů či s Policií České republiky. V dnešní době se však zvedá vlna pomoci pro „duši” zdravotníka, zmáhanou vidinou nelehkých osudů nejrůznějších lidí. Ţádný člověk, který má sociální cítění, není k těmto osudům lhostejný a i přemýšlení nejen nad svým vlastním ţivotem, můţe být skutečně zatěţující faktor pro psychiku. A i to je třeba co nejvíc eliminovat, a proto dnes existuje tzv. CISM (Critical Incident Stress Management).

4.1 CISM (Critical Incident Stress Management) CISM je ucelený systém preventivních a intervenčních technik. Jeho cílem je udrţení a také zachování psychické rovnováhy profesionálů po velmi náročných zásazích. Jedná se o preventivní přípravu a také zajištění krizové intervence v určitých případech. Pod tímto pojmeme si lze představit určitou formu diskuze nebo porady. CISM by se neměl plést s psychologickou pomocí. Neboť je to pomoc z řad laiků. V rámci CISM systému se v těchto chvílích rozvíjí i školení tzv. peerů. Peer je člověk, který nabízí první psychickou pomoc, kdyţ se při zásahu stane nějaká nestandardní situace. Ostatní si s ním mohou promluvit. Jeho význam spočívá hlavně v tom, ţe naslouchá svým kolegům a je vázán mlčenlivostí. Peer se nemá vnucovat, pouze nabídnout svou pomoc. (Prezentace Šeblová, Čepická, 2010).

4.2 Debrifing Debrifing je moderní technikou, která slouţí ke sníţení či omezení působícího stresu. Je to metoda, která má být krátká, ale také účinná pro všechny zúčastněné. V podstatě se jedná o sezení určité skupiny lidí, kteří prošli nějakou dramatickou událostí a má jim pomoci, kdyţ se podělí o své zkušenosti s druhými lidmi. Na debrefingu se rozebere daná událost od začátku, vysvětlí se, proč byla pro někoho stresující. Toto sezení se uspořádá zejména, kdyţ se předpokládá, ţe prodiskutovaný problém a jeho řešení můţe mít přínos i pro další takto postiţené. Právě při debrefingu se uplatňuje funkce peera. (Lácha, 2008).

20

5 Duševní hygiena v práci a životě zdravotníka Následkům stresu, ale i syndromu vyhoření lze také velmi účinně předcházet správnou péčí o duševní zdraví. Zdraví má člověk jenom jedno, a proto je tak důleţité udrţovat ho ve správné kondici. Bohuţel lidé často zapomínají na to dušení zdraví, které je neméně podstatné pro celý ţivot a v oblasti pomáhajících profesí to platí dvojnásobně. Kaţdým rokem se zvyšuje počet těch, kteří vyhledají pomoc psychologa či psychiatra. A to proto, ţe dochází k narušení tělesné a zároveň duševní rovnováhy. Je to ale také dáno tím, ţe pracovní podmínky se kaţdým rokem mění, poţadavky a nároky na pracovníka jsou všeobecně větší, co se týče míry zodpovědnosti. V posledních letech je evidován větší počet ambulantních psychiatrických ošetření. Některé prameny však uvádějí, ţe to má za následek lepší informovanost i postoj k psychicky nemocným osobám. (Kříţ a kol., 2004).

5.1 Fyzická a psychická náročnost výkonu zdravotnického povolání Od zdravotníka se očekává, ţe mimo jiné zvládne také obsluhování moderní techniky, bude si umět poradit s administrativní prací, bude vhodně a příznivě ovlivňovat proţívání pacientů a ţe unese fyzickou náročnost své práce. To však zdaleka není všechno. Dále se předpokládá, ţe se umí vypořádat s pracovními, ale také rodinnými problémy, jeţ přináší nepřetrţitý provoz, kterému se většina zdravotníků nevyhne. Toto všechno nejsou zrovna jednoduché poţadavky na zdravotníky. Tady se ukazuje, ţe se jedná o vysoké nároky z hlediska osobních předpokladů pro práci, také styl práce, profesionální přípravu, určitý způsob ţivota a v neposlední řadě duševní stabilitu. Mají-li být všechny tyto předpoklady splněny, pak je velmi důleţité neustále obnovovat svoji duševní i tělesnou sílu a vynasnaţit se kompenzovat nadměrnou zátěţ. (Jobánková a kol., 1992).

5.2 Zdravotníci a závislosti Duševní zdraví zdravotníků a jeho správné fungování je naprosto nezbytné nejen pro pracovní, ale i osobní ţivot. Kaţdý zdravý a vyrovnaný jedinec se s touto myšlenkou shoduje, nicméně i v profesionálním ţivotě zdravotníků přichází chvíle, které se zdají být sloţité a obtíţně řešitelné. A proto se stávají obětí nejrůznějších forem závislostí. Závislosti jako je kouření či nadměrné pití kávy si nikdo nepřipouští jako extrémně škodlivé, ale opak je pravdou. Bohuţel zdravotníci mají sklony k závislostem na lécích. Příčina je jasná.

21

Mají přístup snadný přístup k lékům, a tak ve chvílích nepozornosti není problém si nějaký ten lék vzít. Některé studie prokázaly, ţe mladé sestry jsou závislé na kokainu nebo marihuaně a sluţebně starší sestry na sedativech nebo na alkoholu. (Petr a Magda Škrlovi, 2003). Duševní zdraví je velmi podstatnou sloţkou člověka, na kterou se zapomíná. Zapomínají na ní lidé mezi sebou, lékaři, ale i sestry a jiné pomáhající profese. Provázanost tělesného zdraví s duševním je záleţitost, která je naprosto zřejmá. Neboť je-li nemocné tělo, časem začne být nemocná i duše a naopak. Tato informace není ţádnou novinkou, a proto je důleţité si tuto skutečnost uvědomit a podle toho s ní nakládat. Upřímně se snaţit, aby naše vlastní duševní zdraví netrpělo. Zvláště pak se vyvarovat různým náhraţkám, rychlé pomoci při psychických problémech v podobě nejrůznějších medikamentů.

5.3 Techniky na vylepšení duševního zdraví Technik, jak zvládat psychické nároky, dnes existuje celá řada. Bohuţel málo se hovoří o prevenci, která je neméně podstatnou sloţkou pro udrţení duševní vitality. Jednou z moţností, jak se vyvarovat přímému působení stresu a stresových situací je i nácvik relaxačních metod. V knize od Vymětala (2010) jsou velmi pečlivě rozpracovány různé relaxační metody. Pro názornost jsou zde uvedeny ty nejčastější.

5.3.1 Relaxační metody Relaxační metody jsou komplexem postupů, které vychází z vzájemných spojení oblastí svalového napětí, také psychického napětí a funkčního stavu vegetativní nervové soustavy. Důleţité je si uvědomit jejich působení na psychofyziologické procesy s cílem dojít k uvolnění jinými slovy relaxace. Relaxace se děje prostřednictvím určitých nácviků. Jedním ze základních postupů je také autogenní trénink.

5.3.2 Autogenní trénink Ta forma tréninku je patrně nejrozšířenější. Vznikla uţ před II. světovou válkou a jejím autorem je neuropsychiatr J. H. Schultz. Podstatě jde o sérii cvičení zaměřujících se na soustředění se na určitou část těla a výsledkem má být pocit uvolnění.

22

5.3.3 Progresivní svalové uvolnění Jedná se také v podstatě o autogenní trénink, nicméně tento název uţívá zejména Amerika. Zaloţil ho Američan E. Jacobson. Od autogenního tréninku se liší především tím, ţe vyuţívá kontrastu, nejdříve navodí pocity velmi silného napětí u určitých svalových skupin, které se potom lépe relaxují.

5.3.4 Meditace Meditace je dnes velmi moderní slovo, nicméně má jiţ starší kořeny. Meditace jsou různá duševní, ale také fyzická cvičení, která vděčí za svůj původ východním učením. Velmi populární je dnes cvičení zvané jóga, které také pracuje s fyzickými a psychickými cvičeními. Meditace si dává za cíl, aby po jejím absolvování měl člověk pocit celkového uvolnění a také změny

vědomí,

ve

smyslu

proţitků

splýváním

s okolím.

23

PRAKTICKÁ ČÁST Cíle práce a hypotézy Na začátku své bakalářské práce jsem stanovila cíle a hypotézy to konkrétně tyto:  Cíle práce Zjistit jak záchranáři pečují o své duševní zdraví. Zjistit jak své povolání proţívají po emocionální stránce. Zjistit zda-li je práce záchranářů náročnější po psychické či fyzické stránce.  Hypotézy Hypotéza 1: Většina záchranářů vnímá svou práci jako fyzicky náročnější. Hypotéza 2: Většina záchranářů si myslí, ţe je jejich práce náročnější i po psychické stránce. Hypotéza 3: Více jak polovina záchranářů pečuje o své duševní zdraví.

24

6 Vyhodnocení výsledků V této části předkládám zjištěné výsledky, které z dotazníkového šetření vyplynuly, i kdyţ se netýkaly přímo hlavní části dotazníku. Jednalo se o otázky typu věk a délky praxe.

Graf 1 - Věková struktura dotazovaných respondentů

Z prvního grafu vyplývá, ţe na záchranných sluţbách pracují poměrně mladí lidé. Větší polovina je do 40 let. Se zvyšujícím se věkem klesá počet lidí, kteří pracují na ZS. Zřejmě rekordmanem je 71 lékař, který i přes důchodový věk, aktivně pracuje.

Graf 2 - Délka praxe respondentů na zdravotnické záchranné sluţbě

25

Z tohoto grafu můţeme přečíst, ţe délka praxe na ZS je nejčastěji okolo pěti aţ deseti let. O něco méně je délka praxe kolem 15 a 20 let, přes 20 let pracovalo na záchranné sluţbě minimum respondentů.

6.1 Vyhodnocení dotazníkového šetření Otázka č. 1: Myslíte si, že je práce na záchranné službě náročnější po psychické či fyzické stránce?

Graf 3 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z ČR na otázku č. 1

Graf 4 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z SR na otázku č. 1.

Z obou grafů jasně vyplývá, ţe záchranáři z Česka i ze Slovenska se shodují převáţně na moţnosti C. Tj., ţe je jejich práce vyváţená co se týče náročnosti, jak po psychické tak po fyzické stránce. V ČR si také poměrně vysoké procento myslí, ţe je jejich práce náročná 26

hlavně po psychické stránce. Čtvrtina respondentů ze Slovenska si myslí to samé. Pouze jeden respondent z ČR odpověděl, ţe se mu jeho práce zdá být těţší po fyzické stránce. Otázka č. 2: V čem si myslíte, že je konkrétně psychicky náročnější?

Graf 5 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z ČR na otázku č. 2.


Na druhou otázku měli odpovídat respondenti pouze v případě, ţe zatrhli v první otázce moţnost A. Kdyţ však odpověděli moţnost B a C, tak na druhou otázku neodpovídali a mohli přeskočit aţ na třetí otázku. Nejvíce z dotazovaných záchranářů odpovědělo, ţe se na jejich psychice negativně podepisují stresové a kritické situace. Naopak malé proceto respondentů je toho názoru, ţe je to špatná komunikace a agresivní chování pacientů. K odpovědi Jiné, mohli záchranáři doplnit svou vlastní odpověď, nejčastěji se v ní vyskytovala nespokojenost

27

se vztahy na pracovišti např. nekolegiální chování, ale také nespokojenost s platovým ohodnocením. Otázka č. 3: Myslíte si, že můžete zcela upřímně odpovědět na otázku, zda Vás vaše práce naplňuje?



Situace, která je patrná na grafu naznačuje, ţe na Slovensku je spokojenost se svou prací lehce vyšší, nicméně za to můţe menší počet respondentů. Naopak nikdo neodpověděl moţnost, ţe neví, zda ho jeho práce naplňuje. Zhruba okolo čtvrtiny dotazovaných má pocit, ţe je jejich práce nenaplňuje dostatečně.

28

Otázka č. 4: Jak se vypořádáváte se stresem a psychickým napětím?



Graf k 4. otázce nám ukazuje, ţe co se týče psychické odolnosti, tak je na tom ČR poněkud lépe neţ SR. Opět za to můţe nepatrně niţší počet respondentů, ale také skutečnost, ţe na Slovensku je víc responendetů, co tuto otázku nikterak neřeší. Naopak shodně po dvou respondentech v ČR i SR přiznává, ţe jim trvá dlouho, neţ se s psychicky náročnými situacemi vyrovnají.

29

Otázka č. 5: Nastala ve vaší práci situace, která Vás dlouho trápila na mohli jste se s ní srovnat?



Pátá otázka řeší problematiku konkrétních situací, které byly pro záchranáře psychicky náročné, většina dotazovaných se zřejmě nerada vrací k událostem, které se negativně podepisují na duševním zdraví, nicméně v ČR je patrné, ţe ani kritické situace jim nejsou cizí a obtíţně se s nimi vyrovnávají či na ně dlouho myslí. Nejčastější odpovědi byly tyto. Smrt dětí (a to především) dále smrt mladých lidí při těţkých autonehodách, některé neúspěšné resuscitace a jeden respondent uvedl, ţe to byla smrt kolegy při havárii sanitního vozu.

30

Otázka č. 6: Často se pohybujete na prahu života a smrti. Jak se Vy sami vyrovnáváte se smrtí?



V tomto grafu, lze pozorovat diametrální názorovou odlišnost mezi Českem a Slovenskem. Zatímco záchranáři na Slovensku jsou toho názoru, ţe někdy chce vyrovnání se smrtí opravdu čas, tak čeští záchranáři naopak berou smrt spíše jako přirozenou součást ţivota. Naopak téměř stejný počet respondentů z Česka i Slovenska se shodl na tom, ţe záchranář musí být se smrtí vyrovnaný dopředu, i přesto, ţe to není jednoduché.

31

Otázka č. 7: Víte na koho se obrátit v případě, že budete potřebovat pomoci Vy sami?



Graf k sedmé otázce napovídá, ţe záchranáři na Slovensku vědí, kde hledat odbornou pomoc a naopak v Česku spíše nevědí. Nicméně odpovědi procentuálně vyšly velmi těsně, takţe lze předpokládat, ţe většina se tím spíše nezabývá, třeba právě proto, ţe by pomoc nehledali.

32

Otázka č. 8: Využil/a byste někdy někdy pomoci psychologa?



Na této otázce je patrné, ţe záchranáři zřejmě nepotřebují a ani neuvaţují o pomoci psychologa. Na Slovensku více jak polovina dotázaných věří, ţe si umí svoje problémy vyřešit sama a v Česku je to téměř třičtvrtě dotazáných respondentů. Naopak téměř stejný počet respondentů v ČR i SR by uvítalo, kdyby jim byla moţnost vyuţití psychologa nabídnuta. Další čvtrtina záchranářů ze Slovenska si není jistá, zda by tuto moţnost vyuţila. V Česku se s tímto názorem ztotoţňuje pouhých 12 % dotázaných záchranářů.

33

Otázka č. 9: Jste lidmi, kteří jsou na očích široké veřejnosti. Jak se pracuje pod drobnohldem přihlížejícího davu?



Devátá otázka řeší, zda-li je záchranářům nepříjemné, kdyţ je sleduje publikum. V podstatě čeští i slovenští záchranáři mají jasno, publikum jim téměř z 85 % nevadí. Necelých 15 % na obouch stranách vadí přítomnost ostatních přihlíţejících, protoţe jim mluví do toho co mají nebo nemají dělat. Naopak 1 respondentovi ze Slovenska a 2 z Česka se uţ stalo, ţe prosili diváky, aby odešly, protoţe jim to bylo z nějakého důvodu nepříjemné.

34

Otázka č. 10: Pomohla Vám v něčem vaše práce? Například, že si vážíte proto, co děláte svého vlastního života víc než ostatní?



V desáté otázce je unikátní procentuální shoda mezi Slovenskem a Českem. 76 % dotazovaných respondentů odpovědělo, ţe si váţí svého vlastního ţivota více, díky povolání, které vykonávají. 24 % respondentů si nemyslí, ţe by tato skutečnost přispěla k jejich pohledu na větší hodnotu ţivota.

35

Otázka č. 11: Zcela upřímně, jste hrdý na to co děláte?



Otázka č. 11 přinesla zajímavé výsledky. Záchranáři ze Slovenska si patrně víc váţí své práce a jsou na ní patřičně hrdí. Pouze 5 respondentů ze Slovenska nad tím nepřemýšlí. V Česku je většina záchranářů také hrdá na svoji práci, ale podstatně více je odpovědí respondentů, ţe nad tím, co dělají příliš nepřemýšlí.

36

Otázka č. 12: Pečujete o své duševní zdraví?



Ve 12. otázce lze sledovat, ţe v Česku se snaţí o větší péči o své duševní zdraví neţli je tomu na Slovensku. Dvanáctá otázka nabízí moţnost rozepsat se co záchranáři dělají proto, aby jejich duševní zdraví bylo v pořádku.

37

Pro přehlednost jsou v jednoduché tabulce uvedeny nejčastější odpovědi. Tabulka 1 - Nejčastější odpovědi respondentů na péči o jejich duševní zdraví.

Čas strávený s rodinou Sport (jóga, aerobic, posilování) Koníčky, relaxace, meditace Dovolená Odpočinek Otázka č. 13: Co Vám udělá radost? Tabulka 2 - Nejčastější odpovědi respondentů na to, co jim udělá radost.

Povedená resuscitace pacienta Pěkný den Dobrý film Hodně spánku Poděkování od pacienta

38

7 Diskuze Výzkumné šetření pro tuto bakalářskou práci bylo formou kvantitativního výzkumu za pomoci dotazníků. Dotazníky byly rozdány respondentům v Čechách a také na Slovensku. Výzkum byl zahájen počátkem prosince roku 2010, neboť cesta dotazníků na Slovensko a zpět byla obtíţnější. Následný sběr proběhl jiţ koncem února. A v půli března byly dotazníky vyhodnoceny. Účast ve výzkumu byla dobrovolná a zcela anonymní. Respondenti měli odpovědět na 13 otázek, některé otázky měly jiţ předem odpovědi, jiné byli na doplnění. Pro výzkum nebylo podstatné, zda se jedná o ţenu či muţe, ani jak dlouho uţ pracuje na záchranné sluţbě, ani zda-li se jedná o lékaře či záchranáře. Otázky byly zaměřeny na proţívání jejich povolání po psychické stránce. Dále jak zvládají stres a zda-li se snaţí pečovat o svou psychiku. Povolení o provedení výzkumu nebylo potřeba, neboť účast ve studii byla dobrovolná a týkala se pouze osobností záchranářů. Celkem bylo rozdáno 101 dotazníků. V České republice bylo rozdáno 56 dotazníků a na Slovensku 45 dotazníků. Návratnost dotazníků byla 100%, bohuţel však 7 dotazníků nešlo pro výzkum pouţít, neboť nebyly správně vyplněny. Výzkumný vzorek byl tvořen záchranáři pracující na záchranné sluţbě v kraji Vysočina, především v Jihlavě a Telči, a jak jiţ bylo řečeno také na Slovensku v Roţumberoku. Dobrovolně se zúčastnili i tři praţští záchranáři. Do studie nebyli zahrnuti dispečeři, neboť ti nejezdí na tzv. ostré výjezdy. První cíl práce byl zaměřen na péči o duševní zdraví, této problematiky se týkaly zejména dvě poslední otázky. Bylo poměrně velkým překvapením, ţe na Slovensku pečuje daleko méně záchranářů o své duševní zdraví. Zcela určitě však musíme brát v úvahu niţší počet respondentů. I tak je tato skutečnost lehce ohromující, neboť povolání záchranáře vyţaduje přinejmenším dobré duševní zdraví jedince. Proto bylo zaráţející, ţe téměř 30 % Slováků nepovaţuje za důleţité starat se o udrţení dobré psychické kondice. V tomto směru vyšli čeští záchranáři jako poněkud uvědomělejší. Na otázku: „Co jim udělá radost?“ odpovídalo hodně záchranářů dost podobně. V podstatě nejdůleţitější radosti v ţivotě měly společného jmenovatele, ať uţ se jednalo o Slováky či o Čechy, a tím byla rodina a jejich blízcí lidé. Právě rodina se často vyskytovala i v souvislosti s péčí o duševní zdraví. To svědčí o tom, ţe 39

dobré domácí či rodinné zázemí přináší uţitek i v jejich náročném povolání. Co se týče odpovědí k péči o duševní zdraví, tak častou odpovědí byly nejrůznější formy koníčků a zálib. Na základě těchto odpovědí předpokládám, ţe se záchranáři snaţí kompenzovat své psychické napětí celou řadou sportovních aktivit či odpočinkem. Tímto zjištěným faktem byla naplněna hypotéza (H3), ţe se o své duševní zdraví stará více neţ polovina všech dotázaných záchranářů. Druhým cílem této práce bylo zjistit, jak záchranáři proţívají svou práci po emocionální stránce, neboť emoce úzce souvisí s psychikou. Proto jsem tomuto tématu věnovala většinu otázek. Špatně zvládnuté emoce se časem negativně podepisují na psychické stránce člověka, především pak v roli záchranářů, kteří se v podstatě celý ţivot učí ovládat své pocity. Otázky byly zaměřeny zejména na profesionální zátíţení, se kterým blízce souvisí i smrt či stres, zda si uvědomují, jestli je jejich práce opravdu naplňuje, jestli jsou hrdí na to, co dělají a jestli by třeba oni sami někdy vyhledali či uvítali pomoc psychologa. Z provedeného výzkumu vyplynulo, ţe většina dotazovaných o tuto pomoc nestojí. Na tom se poměrně stejným počtem odpovědí shodli Češi i Slováci, a však mezi Slováky převaţovalo více respondentů, kteří by eventuelně pomoc psychologa uvítali. Zbytek neví, jak by se k této problematice postavil, neboť jim tu moţnost zatím nikdo nenabídl. Překvapila mě skutečnost, ţe většina respondentů neví na koho se obrátit v případě, ţe by oni sami potřebovali nějakou formu psychologické pomoci, kdyţ proţijí nepříjemnou událost. Z provedeného šetření byla záchranáři označena smrt malých dětí jako nejstresovější a dlouhodobě těţce zvládnutelná situace. Na této otázce se shodli všichni respondenti v Česku i na Slovensku. Názory na smrt se však u Slováků oproti Čechům rozcházejí. Slováci potřebují čas na to, aby se se smrtí srovnali, podle nich záleţí na okolnostech. Češi jsou v tomto ohledu poněkud pragmatičtější. Chápou křehkost ţivota, ale většina bere smrt jako nevyhnutelný koloběh. Takto odpověděla většina dotazovaných. Zbývající respondenti odpověděli, ţe vědí, ţe musí být vyrovnaní s přítomností smrti v jejich povolání. Na otázku jestli se v jejich profesionálním ţivotě událo něco s čím se neuměli dlouho srovnat, odpověděla většina jak v Čechách tak na Slovensku, ţe neudálo. Jeden respondent uvedl, ţe situace, se kterou se dlouho neuměl srovnat, byla smrt kolegy při havárii sanitky. V další otázce byl dotaz na to jestli záchranáře naplňuje to co dělají. Slovensko v tomto bodě výzkumu vyšlo jako nepatrně spokojenější se svou prací. Naopak více Čechů nebylo zas aţ tak spokojeno se svým zaměstnáním. Dalším bodem jednání byla otázka, jestli jsou hrdí na to co dělají a jestli si váţí svého ţivota více, hlavně kvůli tomu, ţe sami ţivoty jiných zachraňují. Na Slovensku přiznávají, ţe jsou na svou práci hrdější neţ 40

u nás v Česku. Češi a Slováci se procentuálně shodli na tom, ţe díky svému povolání si váţí svého ţivota daleko více, neţ kdyby záchranářemi nebyli. Další zjišťovací část dotazníku jsem zaměřila na psychickou a fyzickou stránku. První hypotéza měla za úkol prověřit zda záchranáři povaţují svoji práci za fyzicky náročnou. Ta se ovšem nepotvrdila, neboť pouze jeden respondent odpověděl, ţe svou práci vnímá jako fyzicky náročnější. Většina respondentů se shodla na to, ţe je to práce, která je vyváţená co se týče náročnosti po psychické i fyzické stránce. Necelá čtvrtina viděla práci na záchranné sluţbě jako pouze psychicky náročnější. Ti potom odpovídali na otázku, čím je konkrétně psychicky náročnější. Nejčastější odpovědí bylo, ţe stresové a kritické situace. Menší procento vidělo problémy v agresivním chování pacientů či v problémech při komunikaci s pacientem. Na moţnost jiné se vyskytla odpověď jako nekolegiální chování či problémy na pracovišti. V tomto směru však nebylo potřeba zacházet do detailů, protoţe problémy v kolektivu by neměly zasahovat do kvality poskytované péče, i kdyţ se to zcela jistě můţe negativně odrazit na psychickém zdraví záchranářů, pokud problémy trvají dlouho. Ještě před tím, neţ jsem práci začala psát, tak jsem si na internetových stránkách našla kontakty na odpovědné vedoucí pracovníky záchranných sluţeb. Pomocí e-mailů jsem se snaţila zjistit, jestli se vůbec o psychiku záchranářů někde starají nebo nějakým jiným způsobem zajímají. A jestli záchranáři při nástupu do zaměstnání podstupují psychologické testy. Všichni představitelé jednotlivých krajů přiznali, ţe svého vlastního psychologa nemají. Pouze externě spolupracují s psychology od hasičů nebo policistů. Aţ na tu jednu výjimku v Moravskoslezském kraji. Tam mají přímo svého psychologa. Ţádný zákon totiţ nestanovuje nařízení, ţe by záchranné sluţby měly mít své vlastní interní psychology, snad proto se o tuto moţnost aţ tolik nezajímají. Jak jiţ bylo uvedeno v teoretické části této práce, tak náhraţkou psychologa mohou být právě oni zmiňovaní peeři, kteří by se měli podílet na psychické podpoře svým spoluzaměstnanců. Peer se nemá svým kolegům vnucovat, má pouze učinit nabídku pomoci. Je ale na samtoných záchranářích jakou formu pomoci si zvolí, jestli si budou chtít promluvit, nebo jim bude stačit, ţe je někdo z pracovního týmu vyslechne. Ovšem nabízí se otázka do jaké míry jsou záchranáři ochotni probírat se svými kolegy stresové situace. Většina záchranářů jsou totiţ vesměs muţi a ti jen velmi neradi odkrývají před druhými své city, emoce či problémy, aby v očích jiných muţů nebyli povaţováni za slabochy. Ostatně v samotném výzkumu většina přiznala, ţe si své problémy řeší sami. Tato skutečnost by je mohla brzdit v řešení poststresových situacích. Moţným řešením by byl psycholog, který by pravidelně prováděl různé formy debrefingu či diskuzí, aby se zamezilo 41

přímému dopadu kritických situací na psychiku záchranářů. Forma debrifingu je velmi populární i na západě a tímto způsobem řeší i konflikty na pracovišti. Jistě by nebylo na škodu něco podobného zavést nejen u záchranné sluţby, ale i do všech zdravotnických zařízeních. Dalším návrhem jak podpořit psychiku je zcela jistě dopřát záchranářům nějakou jinou formu relaxace, dle mého názoru samotný psycholog nestačí. Je třeba zregenerovat nejen duši, ale i tělo. Řešením by byly i příspěvky na relaxační pobyty. A to nejen dle svého vlastního výběru, ale i moţnost zavedení soutředění z hlediska praktických nácviků péče o duševní zdraví. O duševním zdraví se hodně mluví, ale málo se pro něj dělá. Velkou pomocí by bylo i delší čerpání dovolené, jenţe to je vzhledem k omezenému počtu personálu představa poněkud vzdálená realitě. Dalším mým návrhem je i myšlenka lepšího proškolení laické veřejnosti, aby sanitku volala opravdu v krajních situacích, protoţe některé výjezdy jsou k lidem, jejichţ stav není natolik závaţný, aby se nedal vyřešit i jinak, neţ přivoláním sanitky, která v ten samý okamţik můţe být potřeba na jiném místě, kde nastalá situace rychlou zdravotnickou pomoc opravdu potřebuje.

42

ZÁVĚR Kaţdé povolání je nějakým způsobem náročné a je třeba umět rozlišit po jaké stránce je náročnější. Uţ na základní škole jsme se učili, ţe ten, kdo pracuje fyzicky má zvolit pasivní odpočinek. Například četbu či nějaké fyzicky nenáročné koníčky. Naopak ten, kdo pracuje duševně by měl mít aktivní odpočinek, aby tělo bylo v haromonii. Doporučuje se pěstovat nejrůzněší formy sportovních aktivit. Jakou to má souvislost s naším tématem? Kdyţ se vrátíme zpět k tématu, tak vidíme, ţe záchranáři mají skutečně vyváţené povolání. Musí pracovat jak fyzicky, tak duševně. A hlavně naprosto přesně a rychle. A to vyţaduje pekelné soustředění. Jak jiţ bylo několikrát řečeno předmětem této výzkumné práce byl průzkum psychiky záchranářů. Podařilo se naplnit cíle, ale také zjistit zajímavé skutečnosti. Práce záchranářů je velmi psychicky náročná. Stejně jako je kaţdý člověk jiný, tak i kaţdý záchranář je jiný. V tom smyslu, jak se vyrovnává se stresem, napětím a psychickým tlakem, který je spojený s touto profesí. Došla jsem k závěru, ţe bohuţel se aţ tolik na psychiku záchranářů nehledí. Nicméně je správné, ţe se situace postupně vylepšuje, takţe do budoucna se moţná leccos změní a to v pozitivním smyslu. Tato práce mi přinesla zajímavé poznatky a ráda bych je předala i dále. Uvaţovala jsem, ţe by bylo dobré spojit se s vedením záchranných sluţeb, kde výzkum probíhal a ukázat jim překvapující výsledky, aby také popřemýšleli nad psychickým zdravím svých pracovníků. A co by se s tím eventuelně mohlo udělat. Nějaké řešení směrem kupředu. Nemyslím si však, ţe by se stav, který je nyní, pohnul směrem kupředu hned. Určitě to bude vyţadovat více času, spolupráce a hlavně chtění, aby se něco změnilo. Bohuţel si myslím, ţe v boření limitů se narazí i na předsudky a neochotu z řad samotných záchranářů. Třeba, ţe se jim nebude chtít podniknout něco pro své zdraví, protoţe je zcela jistě pohodlnější, kdyţ vše běţí podle starého zajetého řádu. Ale to je škoda. Ţádnému pracovišti neuškodí, kdyţ by došlo i k ozdravení vztahů záchranářů mezi sebou. Jsem si jista, ţe dobré kolegiální zázemí se odrazí i na kvalitě práce. Pořád jsem přemýšlela co všechno napsat do závěru, tak aby bylo shrnuto to nejdůleţitější z celé práce a aby i laický čtenář pochopil o čem vlastně práce je a pak mi došlo, ţe nejlepší ze všech postupů, jak problém osvětlit pro kaţdého čtenáře, je přidat vlastní zkušenost, která je mnohdy cennější, neţ lecjaká teoretická kniha. Těsně před dokončením bakalářské práce jsem měla moţnost být na praxi na záchranné sluţbě. Byl to první úterní výjezd. Důvod proč jsme vyjíţděli byl muţ v bezvědomí. Začala jsem mít strach, protoţe jsem věděla co to můţe znamenat. Zástava dechu, kolaps oběhového 43

systému a pak samozřejmě moţnost resuscitace pacienta. Nicméně stále jsem věřila, ţe to třeba tak nebude, protoţe hodně lidí, co je v bezvědomí dýchá samo a oţivování není potřeba. Dojeli jsme na místo, černé myšlenky, které se mi během cesty honily hlavou, se bohuţel naplnily. Zatím nejsem člověk znalý těchto situací, a tak jsem se upřímně, mírně řečeno vyděsila. Bylo jasné, ţe i kdyţ se knihy, vyučující a celý učební proces snaţí vysvětlit, co a jak máte dělat, tak realita není kniha a má k ní velmi daleko. Ţivot sám jako by psal učebnice. Najednou jsem si připadala jako u zkoušky, stojíte tam a i kdyţ teoreticky víte co byste měli dělat, pak se najednou začnete třást, nejste schopni jediného slova, protoţe všechno, co vás doposud naučili, bylo v reálu úplně jinak, nehledělo se na hygienu nebo na to co se nemá. Jediným cílem bylo pomoci, jak jen to bude moţné. Bojovat do posledních sil, do poslední chvíle, do posledního dechu. Po chvíli pocitu, ţe na takové situace nejsem připravená a ţe to asi těţko zvlánu, mě zpět do situace vtáhl řidič sanitky. Nekřičel, jen řekl co mám všechno udělat, nabídl v hektickém shonu událostí klid a já jsem pochopila, ţe jinak pacietovi nepomohu, neţ klidem a soustředěním se na perfektně odvedenou práci. Ač jsme se snaţili ze všech sil, tak resuscitace bohuţel nepřinesla úspěch, pacient při převozu zemřel. Byl to smutek nad ztrátou člověka, kterého jsem ani neznala. Nebylo to poprvé, co jsem viděla člověka zemřít, ale chytne vás to za srdce pokaţdé, obzvášť, kdyţ je okolo rodina a věří vám, ţe to dokáţete, ţe jim jejich blízkého člověka zachráníte, ţe s nimi bude tak jako dřív. Jsou ale v ţivotě záchranářů okamţiky, které jsou těţké, ale oni sami se s nimi musí srovnat. Nikdo jim totiţ nepomůţe, musí to udělat sami. Musí, protoţe jinak nemůţou fungovat dál. A ţe resuscitace byla neúspěšná? Bohuţel ţivot takový je a s tím se někdy nedá nic dělat. A jak někteří záchranáři odpovídali ve výzkumu, tak ţivot i smrt je skutečně nevyhnutelný koloběh. Záchranáři udělali vše co bylo v jejich silách, nikdo jim nemůţe nic vyčítat. Oni sami vědí, ţe kaţdý výjezd, kaţdé nastoupení do sanitky, neznamená úspěch, ale někdy také neúspěch, bezmoc a strach, ale od toho tu jsou. Věřte, ţe kdyţ můţou, tak pomůţou. Je to smysluplná práce velmi náročná na psychiku, ale jim jako by to nevadilo, a tak znovu a znovu nastupují do vozu, pouštějí sirénu a vydávají se do terénu. Moţná přijedou i k vám a všechna tíha okamţiku spočine na jejich bedrech, ale nebojte se oni to vydrţí, vţdyť jsou to záchranáři!

44

Seznam použité literatury ANDRŠOVÁ, Alena. Http://www.vzdelavanizdravotniku.cz [online]. 2010 [cit. 2011-04-16]. Http://www.vzdelavanizdravotniku.cz/userfiles/Trocha%20psychologie%20pro%20 zachranare.pdf. Dostupné z WWW: . DRAPELA, Victor J. Přehled teorií osobnosti. Praha : Portál, 2008. 174 s. ISBN 80-7178766-3. JIRÁK, Zdeněk, et al. Fyziologie pro bakalářské studium na ZSF OU. Ostrava : Ostravská univerzita v Ostravě, 2005. 248 s. ISBN 80-7368-092-0. JOBÁNKOVÁ, Marta, et al. Vybrané problémy psychologie zdravotnické činnosti. Brno : Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1992. 215 s. ISBN 80-7013-127-6. KŘIVOHLAVÝ, Jaro; PEČENKOVÁ, Jaroslava. Duševní hygiena zdravotní sestry. Praha : Grada, 2004. 78 s. ISBN 80-247-0784-5. KŘÍŢ, Jaroslav, et al. Zdravotní stav populace Jak jsme na tom se zdravím?. Praha : Státní zdravotní ústav, 2004. 136 s. ISBN 80-7071-247-3. LÁCHA, Pavel. Posttraumatický stresový syndrom (PTSD) u záchranářů [online]. České Budějovice : Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2008. 93 s. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Dostupné z WWW: . MAYEROVÁ, Marie. Stres, motivace a výkonnost. Praha : Grada, 1997. 130 s. ISBN 80-7169-425-8. POKORNÝ, Jiří. Urgentní medicína. Praha : Galén, 2004. 547 s. ISBN 80-7262-259-5. ŠEBLOVÁ, Jana; ČEPICKÁ, Blanka: Individuální a skupinové intervence v prostředí ZZS a role koordinátora CISM. . Hradec Králové. 2010. 21. s. (prezentace). ŠKRLA, Petr; ŠKRLOVÁ, Magda. Kreativní ošetřovatelský management. Praha : AdventOrion, 2003. 279 s. ISBN 80-7172-841. TOŠNEROVÁ, Tamara; TOŠNER, Jiří . Burn out syndrom : Syndrom vyhoření. In . Pracovní sešit pro účastníky kurzu. Praha : Hestia, 2002. s. 16. VYMĚTAL, Jan. Úvod do psychoterapie. Praha : Grada, 2010. 287 s. ISBN 978-80-2472667-0.

45

Seznam grafů Graf 1 - Věková struktura dotazovaných respondentů ............................................................. 25 Graf 2 - Délka praxe respondentů na zdravotnické záchranné sluţbě ..................................... 25 Graf 3 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z ČR na otázku č. 1 ............................... 26 Graf 4 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z SR na otázku č. 1. .............................. 26 Graf 5 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z ČR na otázku č. 2. .............................. 27 Graf 6 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z SR na otázku č. 2. .............................. 27 Graf 7 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z ČR na otázku č. 3. .............................. 28 Graf 8 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z SR na otázku č. 3. .............................. 28 Graf 9 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z ČR na otázku č. 4. .............................. 29 Graf 10 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z SR na otázku č. 4. ............................ 29 Graf 11 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z ČR na otázku č. 5. ............................ 30 Graf 12 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z SR na otázku č. 5. ............................ 30 Graf 13 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z ČR na otázku č. 6. ............................ 31 Graf 14 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z SR na otázku č. 6. ............................ 31 Graf 15 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z ČR na otázku č. 7. ............................ 32 Graf 16 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z SR na otázku č. 7. ............................ 32 Graf 17 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z ČR na otázku č. 8. ............................ 33 Graf 18 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z SR na otázku č. 8. ............................ 33 Graf 19 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z ČR na otázku č. 9. ............................ 34 Graf 20 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z SR na otázku č. 9. ............................ 34 Graf 21 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z ČR na otázku č. 10. .......................... 35 Graf 22 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z SR na otázku č. 10. .......................... 35 Graf 23 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z ČR na otázku č. 11. .......................... 36 Graf 24 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z SR na otázku č. 11. .......................... 36 Graf 25 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z ČR na otázku č. 12. .......................... 37 Graf 26 - Grafické znázornění odpovědí respondentů z SR na otázku č. 12. .......................... 37

Seznam tabulek Tabulka 1 - Nejčastější odpovědi respondentů na péči o jejich duševní zdraví. ...................... 38 Tabulka 2 - Nejčastější odpovědi respondentů na to, co jim udělá radost. .............................. 38

46

6 Seznam použitých zkratek ARIP - anesteziologie, resuscitace, intezivní péče atd. - a tak dále CISM - Critical Incident Stress Management ČR - Česká republika EKG - elektrokardiograf GSC - Glasgow coma scale i.v. - do ţíly KPR - kardioplumonální resuscitace LZS - letecká záchranná sluţba NaCl - natrium chloratum např. - například RLP - rychlá lékařská pomoc RZP - rychlá zdravotnická pomoc SR - Slovenská republika tj. - to je tzn. - to znamená O2 - kyslík UPV - umělá plicní ventilace ZZS - zdravotnická záchranná sluţba SR - Slovenská republika

47

7 Přílohy Dotazník k bakalářské práci Dobrý den, jmenuji se Taťána Měrtlová a jsem studentkou Vysoké školy Polytechnické v Jihlavě, obor Všeobecná sestra. Chtěla bych Vás poprosit o pravdivé vyplnění následujícího dotazníku pro účely výzkumu v mé bakalářské práci zaměřené na téma: Psychika zdravotníků na záchranné službě. Tento dotazník je zcela anonymní. Váš věk?..... Jak dlouho pracujete u záchranné služby? 1. Myslíte si, že je vaše práce náročnější spíš fyzicky nebo psychicky?* A, spíš psychicky B, spíš fyzicky C, je to vyváţené (*Jestliţe jste odpověděli moţnost A, odpovězte, prosím, na 2. otázku. Kdyţ odpovíte moţnost B, a C, přeskočte, prosím, na 3. otázku.) 2. V čem si myslíte, že je konkrétně psychicky náročnější? A, stresové a kritické situace B, problémy s komunikací mezi Vámi a pacientem C, agresivní chování pacientů D, jiné………………………………………………………………………………………………… 3. Myslíte si, že můžete zcela upřímně odpovědět na otázku, zda Vás vaše práce naplňuje? A, ano naplňuje B, ne, tak jak bych si představoval/a C, nevím 4. Jak se vypořádáváte se stresem a psychickým napětím? A, dobře, myslím, ţe jsem psychicky odolný/á B, špatně, dlouho mi to trvá C, nevím, neřeším to

48

5. Nastala ve vaší práci situace, která Vás dlouho trápila a nemohli jste se s ní srovnat? A, ano popř. čeho se týkala? ………………………………………………………………………………………. B, ne 6. Často se pohybujete na prahu života a smrti. Jak se Vy sami vyrovnáváte se smrtí? A, někdy to chce čas, záleţí na tom, za jakých okolností se to stalo a koho se jednalo B, někdy je smrt pro pacienta vysvobození, musí se to brát jako přirozený koloběh, který je nevyhnutelný C, kaţdý z nás musí být se smrtí smířený, i přesto, ţe to není jednoduché

7. Víte na koho se obrátit v případě, že budete potřebovat pomoci Vy sami? A, ano, vím, v práci máme „svého psychologa” B, ne, nevím

8. Využil/a byste někdy pomoci psychologa? A, ano, a rád/a kdyby tu ta moţnost byla B, ne, není důvod, dokáţu si svoje problémy vyřešit sám/sama C, nevím, nikdo mi to zatím nenabídl

9. Jste lidmi, kteří jsou na očích široké veřejnosti. Jak se pracuje pod drobnohledem přihlížejícího davu? A, nevadí mi to, zvykl/a jsem si na to

49

B, vadí mi to, protoţe nás sledují a snaţí se nám do práce mluvit C, často je to natolik nepříjemné, ţe prosíme lidi, aby odešli

10. Pomohla Vám v něčem vaše práce? Například že si vážíte proto, co děláte vlastního života víc než ostatní? A, ano, ţivot má svou cenu B, ne, je to povolání jako kaţdé jiné

11. Zcela upřímně, jste hrdý/á na to co děláte? A, ano, velmi si toho váţím B, ne, nepřemýšlím o tom 12. Pečujete o své duševní zdraví? A, ano – jak?........................................................................................................................................... B, ne 13. Co Vám udělá radost?

Děkuji za Vámi věnovaný čas k vyplnění dotazníku.

50

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií. Psychika zdravotníků na záchranné sluţbě. Bakalářská práce

Recommend Documents