Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR. Vydává MO ČR AVIS Rooseveltova Praha 6 IČO

Objektivem

V pražské mateřské škole v ulici Na Smetánce byl 12. března zahájen již jedenáctý ročník prodejní výstavy dětských výrobků organizované ve spolupráci s mezinárodním stonožkovým hnutím „Na vlastních nohou“. Její výtěžek mimo jiné poputuje do afghánské provincie Lógar a na opravu bazénu v psychiatrické léčebně v Opařanech. Během uplynulých let se organizátorům podařilo vybrat více než 50 tisíc korun. Letos rodiče jen za první den zakoupili dětské výrobky v hodnotě skoro šest tisíc korun. Přítomen byl také generál Josef Prokš, neboť pomoc dětem do Afghánistánu zprostředkuje právě česká armáda. Foto: Jan PROCHÁZKA

Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR

Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694 Šéfredaktor Ladislav Lenk Redakce Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Jazyková úprava Vlasta Kohoutová Grafická úprava Andrea Bělohlávková

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk ČTK Repro Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně Jiří Hokův Uzávěrka čísla 12. 3. 2008 Toto číslo vyšlo dne 31. 3. 2008

Kontakty Jiří Hokův tel.: 973 215 794 e-mail: [email protected] www.hokuv.com

Jaroslav Pajer tel.: 973 215 686 mobil: 724 033 412 e-mail: [email protected]

Pavel Lang tel.: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected]

Tomáš Soušek tel.: 973 215 527 e-mail: [email protected] www.afterburner.cz

Ladislav Lenk tel.: 973 215 931 mobil: 724 102 164 e-mail: [email protected]

Michal Zdobinský tel.: 973 215 572 mobil: 724 033 411 e-mail: [email protected]

Vladimír Marek tel.: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected]

Jan Zeman tel.: 973 215 935 e-mail: [email protected]

OPATŘENÍ šitá na míru Občan České republiky, který nepřetržitě alespoň po dobu 30 kalendářních dnů jako příslušník armády nebo policie konal službu v místě ozbrojeného konfliktu nebo službu v mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je ČR členem, je novodobým válečným veteránem. V současné době jich je v tuzemsku evidováno asi 13 tisíc.

„ Zákon 170/2002 Sb., o válečných veteránech, definuje, že novodobým válečným veteránem je občan ČR, který nepřetržitě alespoň po dobu 30 kalendářních dnů jako příslušník armády nebo policie konal službu v místě ozbrojeného konfliktu nebo službu v mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem.

Text: Pavel LANG s využitím www.army.cz Foto: Jan KOUBA a Miroslav ŠINDELÁŘ

„ Druhoválečným veteránem je občan ČR, který byl účastníkem národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a je nositelem osvědčení podle § 1 odst. 1 písm. d), e) nebo f) zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, ve znění pozdějších předpisů.

Ministerstvo obrany ČR připravuje koncepci, která zlepší péči o novodobé válečné veterány

„ V současné době je v ČR evidováno asi 13 tisíc novodobých válečných veteránů, z nichž je převážná část ve věku 25 až 45 let.

Ve čtvrtek 6. března 2008 se na Ministerstvu obrany České republiky konalo kolokvium k péči o novodobé válečné veterány. Jednání, jehož se zúčastnili zástupci sekce personální MO, sekce obranné politiky a strategie MO,

2

Společného operačního centra MO, Generálního štábu Armády České republiky, Ministerstva vnitra ČR a Sdružení válečných veteránů ČR, zahájil poradce ministryně obrany Viktor Meca. „Na tomto pracovním setkání chceme popsat současné postavení novodobých válečných veteránů a navrhnout způsoby, jak jejich život zkvalitnit. Musíme jasně definovat, co bude v gesci resortu obrany a čím mohou přispět jiné složky státu. Česká republika vysílá do zahraničních operací stovky profesionálů a tomu musí odpovídat adekvátní péče nejen o ně, ale i o jejich rodinné příslušníky,“ řekl na úvod V. Meca. Poté před účastníky kolokvia vystoupila ministryně obrany Vlasta Parkanová. Vzpomněla svoji nedávnou návštěvu

Spojených států a Kanady, a to v souvislosti s tím, že v Kanadě měla možnost navštívit tamní ministerstvo pro válečné veterány. „Získala jsem zde řadu poznatků, které by šly aplikovat i v našich podmínkách,“ konstatovala ministryně obrany a pokračovala: „Pozitivem je, že už můžeme navázat na zkušenosti. V tomto směru již byla realizována řada konkrétních opatření, jež si armádní senioři chválí. Právě toto jednání, respektive jeho závěry, by tak měly navázat na změny v oblasti péče o druhoválečné veterány, kde se řada novinek začala realizovat v roce 2007.“ Ministryně V. Parkanová připomněla, že po skončení kolokvia bude následovat práce komise, která jí do konce května letošního roku předloží ucelenou

Zvýšenou zdravotní péči přednostně poskytovat zdravotně postiženým v souvislosti s výkonem vojenské služby. U věkové skupiny nad 50 let přehodnotit možnost častějších pobytů s ozdravným programem a s finančním příspěvkem,“ uvedl L. Sornas a dodal: „V projektu terénních pracovníků navrhujeme zaměřit pozornost nejen na druhoválečné, ale i na novodobé válečné veterány a pozůstalé po vojácích, kteří se ze zahraniční mise nevrátili. Za zamyšlení stojí i takzvané kluby pro válečné veterány neboli centra jejich kulturního a společenského vyžití.“ V následující části kolokvia byli jeho účastníci seznámeni s politicko-vojenskými ambicemi ČR pro následující období, dále se zkušenostmi českých profesionálů v zahraničních misích a s možnostmi resortu obrany v péči o válečné veterány i jejich rodiny. Zástupkyně ředitelky odboru mimoresortní spolupráce sekce personální MO Yveta Hlásecká informovala, že v současné době je v tuzemsku evidováno asi 13 tisíc novodobých válečných veteránů, z nichž je převážná část ve věku 25 – 45 let. „Prudký nárůst osob odcházejících do důchodu očekáváme po roce 2018. Náš odhad počtu novodobých válečných veteránů, a to při zachování současného trendu vysílání

profesionálů do zahraničních misí, činí v letech 2022 – 24 asi čtyřiadvacet tisíc osob,“ dodala Y. Hlásecká a podotkla, že finanční náklady na péči o válečné veterány dosáhly za loňský rok výše 45,98 milionu Kč. O praktické zkušenosti z účasti České republiky v zahraničních misích se s účastníky pracovního jednání podělili podplukovník Petr Poledník a plukovník Jiří Neubauer. Zatímco pplk. Poledník hovořil o zkušenostech z péče o příslušníky 601. skupiny speciálních sil, vojenský policista plk. Neubauer se zaměřil na program podpory rodin vojáků, kteří jsou v misích, včetně operativní finanční výpomoci v krizových situacích. Plukovník Otto Záleský ze Společného operačního centra Ministerstva obrany ČR řekl, že od roku 1990 obsadili příslušníci Armády ČR 18 222 pozic v zahraničních operacích a dalších 800 pozic jako vojenští pozorovatelé. Po obecné rozpravě pokračovalo kolokvium odbornou částí. Se svými poznatky zde vystoupil například hlavní kaplan AČR, představitelé psychologické a zdravotnické služby i Ředitelství personální podpory. Také v jejím průběhu zazněla řada námětů, které projdou důkladnou analýzou a vyústí v návrh řešení, jak zlepšit péči o novodobé válečné veterány.

koncepci péče o novodobé válečné veterány. V ní budou mimo jiné specifikovány úkoly pro zainteresované organizační prvky Ministerstva obrany ČR. „V této souvislosti chci zdůraznit, že všichni váleční veteráni mají u resortu obrany zastání, když se dostanou do tíživé situace, bez ohledu na to, zda jsou v činné službě nebo mimo ni,“ uvedla. Slova ministryně obrany o nutnosti hledat řešení potvrdil první místopředseda Sdružení válečných veteránů ČR Ladislav Sornas, který na závěr svého vystoupení navrhl některá opatření zejména ve zdravotní a sociální oblasti. „Zvát novodobé válečné veterány mimo činnou službu na pravidelné preventivní prohlídky a při zahájení léčby jim částečně kompenzovat vynaložené prostředky. 3

EXTREMISMUS míří také do armády

„ Pojmem extremismus jsou označovány vyhraněné ideologické postoje, které vybočují z ústavních, zákonných norem, vyznačují se prvky netolerance a útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku.

Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV Kresby: Miroslav Mareš „Extremismus – manuál pro Policii ČR“

Naléhavé. Takto výstižně lze charakterizovat důvody, které vedly Vojenskou policii k uspořádání odborného semináře na téma „Extremismus v armádě“. Před resortním auditoriem vystoupili odborníci na problematiku soudobého extremismu, a to soudní znalec Miroslav Mareš a příslušníci Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Policie ČR podplukovníci J. Dreksler a V. Fiedler.

Vojenská policie chce adekvátně a uceleně reagovat na rizika vyplývající z přítomnosti extremistů v AČR „Není tajemstvím, že monitoringem projevů extremismu v armádě se výhradně zabývá Vojenské zpravodajství. Aktuální situace v této oblasti však vyžaduje také aktivní účast Vojenské policie,“ říká náčelník VP generálmajor Oldřich Kubát a pokračuje: „Vojenská policie se zabývá podněty, na jejichž základě lze předpokládat podezření ze spáchání protiprávních jednání. Projevů 4

extremismu je ve společnosti čím dál víc a resort obrany nelze v tomto směru považovat za výjimku. Postup složek VP musí adekvátně a uceleně reagovat na rizika vyplývající z přítomnosti extremistů v Armádě ČR.“ Podnětem k činorodosti VP se stal článek redaktora Jana G. zveřejněný koncem listopadu loňského roku. Na základě fotografie získané z veřejně

přístupného zdroje bylo zahájeno prověřování zveřejněných skutečností a zajišťovány materiály, podle nichž by bylo možno posoudit, zda došlo ke spáchání trestného činu podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1 trestního zákona. Nejprve byl ustanoven rtm. V. H., poté rtm. M. S. Postupem času k nim přibyli další vojáci z povolání,

„ Typologie extremismu: pravicový extremismus (popírá rovnost lidí, odmítá demokratický ústavní stát), levicový extremismus (zdůrazňováním rovnosti popírá svobodu lidí, odmítá demokratický ústavní stát), náboženský extremismus (popírá práva ostatních netolerantním vnucováním svého náboženství), etnický extremismus (menšinové nároky etnika vedou k intoleranci vůči ostatním) a eko-extremismus (omezuje demokracii a lidská práva netolerantní ochranou životního prostředí) kteří se účastnili akcí organizovaných extremistickými hnutími či organizacemi. Na konci prosince 2007 pak byla na teritoriální velitelství VP zaslána oznámení o aktivitách dalších třech profesionálů. Ve dvou případech byly zahájeny úkony trestního řízení. U většiny ostatních poznatků se nepodařilo prokázat úmyslné protiprávní jednání.

MONITORING EXTREMISTICKÉ SCÉNY

Charakterem svojí činnosti a s ohledem na zastávané názory je vojenská

služba pro příznivce extremistických hnutí a skupin velmi blízká, zejména vzhledem k organizovanosti a určitému řádu, který je vyžadován. Jde především o jejich snahy získat znalosti z výcviku v armádě, popřípadě zmapovat možnost opatření materiálu a zbraní pro svou činnost. Jaká konkrétní rizika vyplývají z přítomnosti extremistů v AČR? „Extremisté usilují o službu v AČR, neboť zde mohou získat výcvik potřebný pro vlastní boj, dále působit účelově na vojáky a mohou zde realizovat špionáž,“ upřesňuje M. Mareš. Projevy tohoto sociálně nežádoucího jevu mohou mít i mezinárodní dopad. Příslušníci Armády ČR jsou zapojeni do několika zahraničních operací a pozorovatelských misí. „Extremisté mohou projevovat a prosazovat svoje názory v zahraničí a dostat tím tyto mise do problémů se spojenci i s obyvateli území, kde se operace uskutečňují. I jednotlivé případy mohou přispět k diskreditaci AČR a tím ke znevěrohodnění státního systému,“ dodává expert na extremismus. Docent Mareš též poukazuje na nebezpečí spočívající v osobních militaristických a psychopatologických ambicích extremistů v ozbrojených silách. „Doufají v to, že přesvědčí vojáky k uskutečnění svých cílů,“ konstatuje. Příslušníci ÚOOZ provedli detailní monitoring extrémně pravicových organizací a skupin působících v České republice a podělili se s vojenskými policisty o praktické zkušenosti z dokumentování trestné činnosti související s extremismem. V jejich vystoupeních zazněly údaje, jež dokazovaly nárůst aktivit extremistů. „V roce 2007 proběhlo v České republice, podle informací ÚOOZ, dvacet osm veřejných demonstrací, pietních pochodů a shromáždění pravicových extremistů. V předchozím roce jich bylo šestnáct. Obdobný trend zaznamenáváme také v pořádání koncertů, organizovaných zejména neregistrovaným

hnutím Národní odpor. V loňském roce se jich v ČR uskutečnilo dvacet devět,“ konstatuje J. Dreksler.

PŘEDNÁŠKY O PREVENCI

O strategii extremismu, jeho vnějších znacích a projevech hovořil zástupce náčelníka oddělení obecné kriminality Hlavního velitelství Vojenské policie major Josef Antoš. „Příslušníkům VP je třeba poskytnout podkladové materiály, které využijí v rámci primární situační prevence realizované formou přednášek pro velitelské orgány na policejně zabezpečovaném teritoriu. Přednášky poslouží k seznámení velitelů, a to do stupně velitelů čet včetně, se situací na extremistické scéně v ČR a s možným vlivem extremistů na Armádu ČR,“ vysvětluje vojenský policista a odkrývá strategii extremismu: „Jedná se o veřejné získávání sympatií, násilné ovlivnění protivníků a stranickopolitické působení. Cílem je výjimečná pozornost veřejnosti, médií, mezinárodních institucí, státních a nestátních organizací a v neposlední řadě i to, že se stává politickým tématem.“ Zajímavým poznatkem je, že propojení extremismu do armády úzce souvisí s věkovou skladbou nejčastějších pachatelů. „V tomto ohledu lze hovořit především o mladých vojácích z povolání, konkrétně o příslušnících rotmistrovského a praporčického sboru, kteří nastoupili do armády v nedávné době,“ říká mjr. Antoš. Avšak vzhledem k tomu, že dochází k zasahování do práv a svobod člověka, je na kompetentních orgánech, aby každý projev extremismu posuzovaly individuálně a přesně v duchu trestního práva. Je třeba si uvědomit, že ve většině případů jde i o zásah do života mladých lidí a jejich způsobu obživy. Na druhou stranu nelze dopustit, aby se v armádě rozvíjely myšlenky, respektive jakékoliv projevy extremistů.

Ukázka symbolů používaných v současnosti extremisty na území ČR

Leben Rune

symbol triskele v různých variantách

příklad využití keltského kříže

Thorovo kladivo (Mjölnir)

možná podoba symbol Combat 18 Národního odporu

5

Černý den v Afghánistánu Pondělí 17. března 2008 se stalo pro vojáky speciální jednotky Vojenské policie (SOG) černým dnem. Při plnění úkolů mise v afghánské provincii Helmand totiž zahynul jeden z nich. Smrt českého elitního vojáka, praporčíka Milana Štěrby, po útoku sebevraha oznámil na mimořádné tiskové konferenci náčelník Generálního štábu Armády ČR generálporučík Vlastimil Picek. Text: Ladislav LENK a Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV a archiv SOG

„Příslušníci jednotky plnili plánovaný úkol v prostoru obce Gerešk, a to zabezpečení a ochranu týmu dánského CIMIC. Celá akce začala v devět hodin místního času. V 9.30 došlo asi sto padesát metrů od velitelství k napadení jednotky sebevražedným atentátníkem. Po incidentu dojela na místo skupina našeho hotovostního týmu a spolu

s britskou patrolou po obhlídce zjistila, že došlo k úmrtí jednoho českého a tří dánských vojáků společně s místním tlumočníkem. Dále došlo ke zranění dvou příslušníků české armády. Na místě byla poskytnuta okamžitě první pomoc a následně byli všichni převezeni na naši základnu,“ uvedl generálporučík Vlastimil Picek.

Jeden z vojáků Armády ČR, jehož zranění byla těžká, byl transportován do americké nemocnice Role 3 v Kandaháru. Dne 19. března v dopoledních hodinách jej přepravilo britské vojenské letadlo C-17 do České republiky. „Těžce zraněný příslušník jednotky ISAF – SOG je hospitalizován v Ústřední vojenské nemocnici Praha. Jeho zdravotní stav je vážný, ale stabilizovaný, a voják je i nadále udržován v umělém spánku,“ řekla v době uzávěrky tohoto článku tisková mluvčí ÚVN Praha Iva Ruskovská. „To, co se stalo, má svůj hluboký význam, přestože nás tato událost velmi bolí,“ uvedla 17. března ministryně obrany Vlasta Parkanová na tiskové konferenci po jednání vlády ČR. Podle ní je tragické úmrtí dalším důkazem statečnosti vojáků i toho, že boj s terorismem bohužel přináší i oběti na životech. Kondolenci rodině praporčíka Milana Štěrby zaslal i prezident České republiky Václav Klaus. Praví se v ní: „Vážená paní Štěrbová, s hlubokým zármutkem jsem přijal zprávu o tragické smrti Vašeho manžela, praporčíka Milana Štěrby, při plnění bojového úkolu v dalekém Afghánistánu. Dovolte mi, abych jako prezident a vrchní velitel ozbrojených sil Vám a Vaší rodině vyjádřil svou nejhlubší soustrast. Velmi si vážím všech, kteří si za své povolání zvolili čestnou, ale i nebezpečnou službu vojáka z povolání. Váš manžel prokázal svou účastí v řadě náročných zahraničních misí nejen osobní statečnost, ale i to, že slova jako vlastenectví, solidarita, čest a věrnost vojenské přísaze pro něj nebyla jen prázdné fráze.“ Pátek 21. března 2008, základna dopravního letectva Kbely. Dvacet minut po osmnácté hodině přistává letoun Airbus A-319CJ. Piloti rolují se strojem na vyhrazenou stojánku a zastavují motory. Na letištní plochu nastupuje jednotka Čestné stráže AČR a Posádková hudba Praha. Pietní akt s vojenskými poctami na počest zemřelého vojáka Armády České republiky začíná. Před katafalk potažený černým suknem přicházejí rodinní příslušníci a nejbližší

pozůstalí praporčíka Milana Štěrby, dále nejvyšší představitelé resortu obrany v čele s ministryní Vlastou Parkanovou a jejími náměstky, generalita Armády České republiky vedená náčelníkem GŠ AČR genpor. V. Pickem, poslanci Parlamentu ČR a další smuteční hosté. Na poslední cestě doprovázejí svého

spolupracovníka a kamaráda také příslušníci Vojenské policie. Nákladový prostor airbusu se otevírá a po dopravním pásu sjíždí rakev s ostatky zemřelého vojáka dekorována státní vlajkou České republiky. Trubač zatroubí třikrát signál „Pozor“. Za zvuků smutečního pochodu je rakev přenesena na katafalk. Se smutečním slovem vystupuje hlavní kaplan AČR podplukovník Jan Kozler, který předčítá úryvek z bible. Poté jsou vyhlášeny personální rozkazy, jimiž se praporčík Milan Štěrba vyznamenává nejvyšším vojenským resortním vyznamenáním, a to Záslužným křížem ministryně obrany České republiky I. stupně a povyšuje se do hodnosti poručíka in memoriam.

Na pozůstalé se s krátkou řečí obrací ministryně obrany V. Parkanová: „Jsem si vědoma toho, že zmírnit bolest rodiny poručíka Milana Štěrby je těžký úkol, v tuto chvíli téměř nemožný. Chci však říct, že jeho smrt nebyla marná. On se obětoval za nás všechny, za naše ideály i za náš bezpečný život. Na jeho hrdinství nikdy nezapomeneme, byť je pro nás m všechny tak zarmucující.“ v Vojenská hudba hraje státní hymnu České res publiky. Poté nosiči z čestp né n jednotky uchopí rakev a přenesou ji k přistavenému vozidlu pohřební n služby. Tragicky zemřelés mu m profesionálovi AČR je vzdávána poslední pocta. v Auto s jeho ostatky odjíždí A z areálu vojenského letiště Kbely. K „Postihla nás velice smutná událost,“ říká nás čelník Generálního štáč b Armády ČR. „Realitou bu v však je, že vojenští policisté z této jednotky speciálních operací působí ve velice rizikovém prostoru a denně plní nejsložitější bojové úkoly. Musíme věřit, že se nám podobné tragédie budou vyhýbat.“ Generálporučík Picek dále prohlásil, že příslušníci jednotky ISAF – SOG budou na jihu Afghánistánu plnit stanovené úkoly i nadále beze změn. „Žádné nové kroky, jež by měly mít vliv na bezpečnost našich vojáků v této operaci, nepřipravujeme. Stávající opatření jsou dle mého názoru efektivní a dostatečná. My je máme přijata a držíme se jich,“ konstatuje náčelník Generálního štábu AČR. Poslední rozloučení s poručíkem in memoriam Milanem Štěrbou se konalo ve čtvrtek 27. března ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. 7

Otravným látkám na stopě Příslušníci 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany z Liberce působí od počátku roku 2007 v afghánském Kábulu v misi ISAF. V současné době je tam nasazen již čtvrtý kontingent. Třináctičlenná jednotka, která se skládala z odběrového týmu, dekontaminačního týmu a chemické laboratoře, byla organizačně začleněna do české polní nemocnice dislokované na kábulském letišti. Odborně pak spadala přímo pod velitelství ISAF. Text: Vladimír MAREK Foto: archiv kontingentu 8

Jejím úkolem bylo prověřovat především na území hlavního města továrny továrny, sklady léků, nemocnice a další místa, kde by se mohly ukrývat průmyslové otravné látky, jako například čpavek, chlór a nejrůznější kyseliny. S ohledem na bezpečnostní situaci ve městě totiž nepřetržitě hrozilo, že by teroristé mohli vyhodit nádrže s chemikáliemi do vzduchu a jedovaté látky by pak zamořily okolí. „Zhruba osm set metrů od velitelství jsme našli zásoby amoniaku. Pokud by je někdo použil v okamžiku, kdy foukal správný vítr, způsobilo by to nemalé problémy,“ vysvětluje velitel kontingentu podplukovník Jaroslav Bartoš. Problematickými se staly i odběry vzorků v nemocnicích. V těch, které byly zřízeny a spravovány Afghánci, většinou vládl nepředstavitelný nepořádek. Chemikálie se zde skladovaly velice riskantním způsobem, často docházelo k jejich vzájemnému promíchání. Ještě závažnější odhalení učinili v Kábulu příslušníci prvního kontingentu

na jaře 2007. Přivolali je tehdy k několika ampulím s neznámou tekutinou. Laboratorní rozbory nakonec ukázaly, že se jedná o vzorky chemických bojových látek. Ty v osmdesátých letech minulého století sloužily k výcviku příslušníků Sovětské armády. Čeští chemici po celou dobu mise úzce spolupracovali s italskou protichemickou jednotkou, která byla podřízena velitelství oblasti hlavního města Kábul. Italové byli vybaveni šestikolovými obrněnými transportéry, a tak nám pomáhali se zajišťováním přesunů na místa odběrů. Za čtyři měsíce zkontrolovali čeští vojáci jednadvacet míst. „Od velitelství ISAF jsem dostal databázi, na základě které jsme připravili plán výjezdů. V Afghánistánu ale platí dvakrát více než jinde, že člověk míní a situace mění,“ upozorňuje podplukovník Bartoš. „Vzhledem ke zhoršené bezpečnostní situaci jsme museli plán neustále upravovat. Výjezdy se často odkládaly, stačilo, aby došlo v místech našeho přesunu například k nějakému incidentu. Zákaz výjezdů platil i v době, kdy se zvýšil výskyt improvizovaných výbušných systémů na silnicích. Při posledním odběru vzorků se nám stalo, že jsme projeli ulicí a necelou půlhodinu po nás to tam bouchlo.“ Liberečtí chemici měli za sebou zhruba měsíc mise, když u vchodu na základnu explodovalo vozidlo naložené výbušninami i se sebevražedným atentátníkem. Čeští vojáci měli v té době

právě po nástupu a seděli v objektu vzdáleném zhruba sto metrů od místa exploze. „Najednou se ozvala obrovská rána a prakticky současně přišla tlaková vlna. Všude byla spousta prachu, vymlátilo nám to všechna okna, spadlo obložení stropů,“ říká podplukovník Bartoš. „Nikomu se ale naštěstí nic nestalo. Také žádná panika nepropukla, všichni reagovali naprosto pragmaticky. Po informaci od dozorčího polní nemocnice jsme se přesunuli do krytu. Celou tu dobu jsme měli zbraně u sebe a byli připraveni na případný přepad.“ Především zpočátku mise museli čeští chemici překonat určitou psychologickou bariéru. Nevěděli totiž přesně, do čeho jdou, co se může stát. Přiznávají, že když vyjížděli za bránu základny, nikdo z nich si nebyl jist, zda se vrátí. Ani dekontaminační tým v Kábulu příliš nezahálel. Při každém výjezdu měl za úkol rozvinout zařízení na dekontaminaci osob, techniky a citlivých materiálů. Pokud by došlo při odběrech k nějaké kontaminaci, okamžitě by tým zasahoval. Stalo se tak ale pouze jednou, když byl odběrový tým nasazen na kábulských jatkách. Prostředí tam nebylo zrovna dvakrát bezpečné, vojáci se doslova brodili v krvi. Navíc tady našli velké zásoby čpavku, a to i přesto, že zdejší chladicí zařízení bylo již dlouhou dobu mimo provoz. Po návratu na základnu prošli vojáci celkovou očistou a dezinfekcí. Dekontaminační tým pomáhal i spojencům. Když na kábulském letišti přistál

nizozemský tankovací letoun, který krátce předtím proletěl hejnem ptáků, provedl jeho očistu. „Zbytky masa a krev byly prakticky všude, museli jsme letoun celkově dezinfikovat speciálním roztokem. Vystříkali jsme i motor a podvozkové šachty, existovalo totiž podezření, že by ptactvo mohlo být infikováno ptačí chřipkou,“ vzpomíná podplukovník Bartoš. „V místech konfliktů a nasazení spojeneckých jednotek se nepředpokládá výskyt zbraní hromadného ničení. Naším úkolem je spíše více zásahů menšího charakteru. Stačí tedy malá jednotka s laboratoří zaměřená na odběr vzorků a jejich rozbor,“ reaguje podplukovník Bartoš na skutečnost, že jeho tým tvoří pouhých třináct vojáků. Čeští chemici měli v Kábulu k dispozici vše, co potřebovali. Kromě již zmíněné špičkové chemické laboratoře to byl automobil chemický rozstřikovací ACHR 90, kontejnerový nakladač Klaus a dva pancéřované landrovery. Vojáci měli vlastní sklad materiálu a dokonce i bojové dávky stravy, s jejichž pomocí byli schopni přežít určité období. Přestože byli organizačně součástí kontingentu polní nemocnice, neztratili schopnost po určitou dobu působit naprosto samostatně. „Pokud by to situace vyžadovala, stačilo by doplnit jednotku kontraktátorem a jedním spojeneckým vozidlem, které by nás doprovázelo při výjezdech, a mohli bychom působit naprosto autonomně,“ upozorňuje na pružnost a nemalou efektivitu jednotky podplukovník Bartoš.

9

Z Heidelbergu do Kábulu Na velitelství ACC (Allied (Al Allied Alli liied ed L Land and Co an Comp Component mpon mp onen ent Co C Command) omm m an mm nd)) v německém Heidelbergu v současné době působí šestadvacet českých vojáků. Tento prvek je podřízen velitelství JFC v nizozemském Brunssumu, které je pověřeno řízením operace ISAF. Příslušníci heidelberského velitelství, stejně jako jejich kolegové z Brunssumu, proto musejí počítat s tím, že je během tříletého působení v Německu může čekat tříměsíční mise v Afghánistánu. Text: Jan ZEMAN Foto: archiv

PREMIÉROVÁ MISE

Třiadvacetiletý nadrotmistr Jakub Melicher přišel na velitelství v Heidelbergu v srpnu roku 2006 ze záchranného praporu v Bučovicích, kde zastával funkci staršího odmořovače v družstvu dekontaminace techniky. Nyní je na aliančním velitelství starším řidičem a v Afghánistánu, kde byl od února do května minulého roku, měl na starost kromě řízení vozidel také dispečink. „Vyskytla se možnost jet do Afghánistánu, a tak jsem se přihlásil,“ popisuje skromně prvotní impulz nadrotmistr Melicher. „Pokud by byla potřeba, jsem připraven tam vyrazit znovu.“ Pro tohoto mladíka to byla první zahraniční mise v jeho vojenské kariéře. Služba na druhém konci světa mu přinesla mnoho cenných zkušeností. Tři měsíce prožil přímo v Kábulu na základně KAIA, kde pracoval v pětičlenném týmu řidičů-dispečerů. „Tolik kilometrů jako v Afghánistánu jsem u útvaru v Bučovicích rozhodně nenajezdil,“ 10

podotýká nadrotmistr. Kromě řízení vozidla se střídal ve službě na dispečinku a sledoval výjezdy a pohyb ostatních vozidel. Každý, kdo odjížděl z kempu, zůstával v neustálém rádiovém kontaktu s dispečinkem. „Přibližně každou hodinu jsme dostávali aktuální informace o bezpečnostní situaci ve městě, takže jsme osádkám vozidel určovali trasu, po které mají jet,“ nastiňuje nám náplň práce dispečera. Přes Kábul měli vytypováno několik nejvýhodnějších tras, které používali podle aktuální potřeby. Se zhoršováním bezpečnostní situace ve městě a jeho okolí postupně klesal i počet výjezdů vozidel. „Dříve seděli moji kolegové v autě od rána do večera, ale teď už to takové není,“ říká Melicher. Všechno se už řeší jen britskými konvoji a na některá místa se kvůli bezpečnosti pouze létá vrtulníky. Počet výjezdů vozidel tak klesl na tři za den. „Jako řidič jsem v Kábulu žádnou ‚krizovku‘ naštěstí nezaznamenal. Horší je

ale jízda po městě, protože Afghánci nedodržují žádná silniční pravidla. Některá vozidla mají volant vlevo, některá vpravo, po silnicích se jezdí také po obou stranách, nejsou tam semafory a nikdo nerespektuje dopravní značky. Přesto jsem tam neviděl moc nehod,“ vypráví nadrotmistr. Po příchodu Jakuba Melichera měla multinárodní skupina pět členů, ale časem jejich počet klesl na dva. Na nedostatek práce si tak rozhodně stěžovat nemohli. Do služby chodili v sedm hodin ráno a končili v šest večer. Pokud byl nějaký výjezd časnější nebo šlo o noční jízdu, museli do služby dříve. Takových okamžiků prý ale nebylo mnoho.

potřebovali rychle někoho vystřídat, takže jsem neměl moc času na přípravu,“ přibližuje nám svoji první vojenskou misi jednatřicetiletý praporčík, který v České republice slouží na letišti v Náměšti nad Oslavou. Teď je již druhým rokem v Heidelbergu a na přelomu roku jel do Afghánistánu už podruhé, ale tentokrát na tři měsíce. Tomáš Peterka se na americké letecké základně v Kandaháru poddílel na jejím přechodu pod velení S Severoatlantické aliance. Přípravný tým zzabezpečoval ubytování vojákům, vyřizzoval jim vystavení průkazů ke vstupu a zajišťoval chod základny. „Mojí úlohou bbylo nachystat ubytování pro 190 vojáků. Byl jsem v kontaktu s místními firmami, jejichž zaměstnanci nám vyráběli podlážky do stanů,“ hovoří o své práci praporčík Peterka, který se za celou dobu nedostal mimo základnu. Jako „kontraktor“ jednal s šéfy firem nebo předáky, kteří uměli anglicky, ale s jejich afghánskými zaměstnanci hovořit nemohl. „Ti ale odváděli kvalitní práci, i když si myslím, že by mohli pracovat rychleji. Na všechno měli dost času. Hodinky nenosí nikdo z dělníků. Přicházeli do práce za rozednění a odcházeli při soumraku. Nevyžadovali ale žádné úlevy a pracovali podle potřeby každý den,“ hodnotí je Peterka.

POČÍTAČE V POUŠTI

Na letecké základně v Kandaháru působil od dubna do srpna také major Jan Jezl, který je v Heidelbergu druhým rokem na sekci G6 řešící všechny

záležitosti – od spojení až po počítačové sítě. Do Afghánistánu odjížděl s úkolem pomoc vybudovat počítačovou síť na novém velitelství NATO. Vzhledem k naléhavosti tohoto úkolu, na jehož splnění muselo stačit jen pět měsíců, byla funkce majora Jezla označena jako kriticky důležitá. Do Kandaháru přišel měsíc po zahájení výstavby sítí, takže celou délku svojí mise spojil s plněním tohoto úkolu. Budování počítačových sítí v takových podmínkách samozřejmě naráží na specifické obtíže, které vojáci v kasárnách nepoznají. V Afghánistánu je největším problémem široké rozmezí teplot a všudypřítomný prach, což počítačům rozhodně nesvědčí. Se servery nebyl problém, protože jsou umístěny ve speciálních kontejnerech s klimatizací a filtry, ale s běžnými počítači ano. Jejich životnost tak byla výrazně kratší než v jiných podmínkách. Obtíže jsou třeba s počítačovou myší. „Ten, kdo nám v Evropě objednával komponenty k počítačům, si asi myslel, že optická myš je komfort, a tak nám místo ní poslal myši s kuličkou. Jenže ty se v těchto podmínkách rychle zanášejí a k jejich bezchybnému fungování je nutné každodenní čištění. Optická myš v těchto podmínkách není komfort, ale nutnost,“ stěžuje si major Jezl. Další zradou bylo napětí v elektrických zásuvkách, které vycházelo

z amerických zvyklostí, a tak všude byly přípojky na 110 voltů. „Byl to jeden z problémů, který lidé v Evropě také snadno přehlédli. Nové počítače jsou dnes duální, takže je možné přepnout z napětí 220 V na 110 V, ale horší je to v případě tiskáren, u kterých to nejde,“ pokračuje. Složité bylo i samotné zásobování, protože jakákoliv porucha či chybějící komponent se musel objednávat v Evropě a dodací lhůty tak byly poměrně dlouhé. Některé potřebné doplňky bylo možné koupit v Afghánistánu. „Komponenty koupené v místě byly dokonce o něco méně poruchové než ty dodané z Evropy,“ říká s trochou nadsázky Jan Jezl. V tomto ohledu Afghánistán není nijak zaostalou zemí, protože zde není složité koupit nejen kabely, reproduktory, ale třeba pořídit i nový typ počítače Hewlett-Packard v originálním balení.

O PRACOVITOSTI AFGHÁNCŮ

Praporčík Tomáš Peterka strávil měsíc a půl v Kandaháru. „Odjel jsem v polovině loňského června a vrátil se na začátku srpna. O své misi jsem se dozvěděl měsíc dopředu, protože 11

„SAFky“ v akci

V sobotu 8. března 2008 o půl jedenácté dopoledne přistály na základně Shank tři vrtulníky Chinook, které přivezly vojáky třetí rotace PRT Lógar. S padesáti vojáky přiletěl velitel kontingentu plukovník Ivo Střecha, vedoucí civilní části Václav Pecha a dva civilní odborníci.

Text: podle por. Andrey LANGEROVÉ upravil Jaroslav PAJER Foto: por. Andrea LANGEROVÁ

Text a foto: kpt. Sabina INTROVIČOVÁ

Netrpěliví podnikatelé Zastupitelstvo provincie Lógar zorganizovalo za podpory koaličních vojsk oslavu MDŽ, které se zúčastnilo přibližně pět set žen Příslušníci 1. kontingentu AČR mise ISAF PRT Lógar opustili republiku ráno 6. března a v odpoledních hodinách téhož dne přistáli na základně Bagram severně od Kábulu. Dne 7. března se velitel kontingentu a vedoucí civilní části setkali na základně Bagram s velitelem Regionálního velitelství ISAF-východ (RC EAST) generálmajorem D. Rodriguezem. V rozhovoru oba hlavní představitelé kontingentu představili český PRT Lógar a ujistili velitele RC EAST o připravenosti k plnění úkolů v prostoru odpovědnosti. Generálmajor Rodriguez objasnil situaci v provincii Lógar. „Jsem velmi potěšen, že se Česká republika rozhodla převzít odpovědnost

12

za tuto provincii,“ řekl generálmajor na závěr návštěvy. Všichni noví příslušníci PRT Lógar se aktivně zapojili do činnosti na základně. Vojáci mobilního týmu se přidali k již probíhajícímu výcviku na amerických obrněných vozidlech Humwee, která budou sloužit k výjezdům do všech distriktů provincie Lógar. Ostatní se zapojili do práce svých skupin a pokračují v budování základny a přebírání operačního úkolu. Zástupci civilní části se 9. března zúčastnili setkání s místními podnikateli, které řídili američtí vojáci PRT Gardéz. Tématem jednání bylo nabídkové řízení na projekty pro provincii Lógar. Igor Klimeš, zástupce vedoucího civilní části PRT Lógar, představil český tým a ujistil nedočkavé podnikatele, že spolupráce bude nadále pokračovat. „Projekty, které navrhujete, musejí nejdříve projít schvalovacím procesem a teprve potom se rozhodne o výši příspěvků,“ vysvětlil Klimeš místním podnikatelům. Paní Najiba Sayed, ředitelka oddělení zabývající se problémy žen v provincii Lógar, zorganizovala za pomoci

českých vojáků skupiny CIMIC a amerických vojáků TF Diablo 8. března oslavu Mezinárodního dne žen. Pro shromáždění žen byla vybrána bývalá škola v prostorách americké základny Altimor nedaleko hlavního města provincie Pol-e’Alam. Na oslavu se dostavilo přibližně pět set žen z blízkého i vzdálenějšího okolí. Soňa, učitelka angličtiny, přijela až z Kábulu. „Slíbila jsem mamince, že jí tady trochu s oslavou pomůžu. Maminka si nacvičila s děvčaty z dívčí školy v Pol-e’Alam několik vystoupení a já mám za úkol rozdat ženám Lógarský magazín a letáčky o začátku školního roku.“ I Soňa učí v Kábulu dospělé studenty angličtinu. Sama se anglicky naučila v Pákistánu. V hlavním městě provincie Lógar by uvítali, kdyby na jejich zastupitelstvu vyučovala zaměstnance angličtinu ve dvouměsíčních kurzech. „ Znamenalo by to pro mě denní dojíždění z Kábulu a to mě od této nabídky odrazuje.“ Na otázku, zda nosí burku, odpověděla: „V Kábulu to není potřeba, ale abych mohla přijít sem do Lógaru, musela jsem si ji obléci. Vůbec na ni nejsem zvyklá, a tak mi chůze v ní dělala problémy.“

Jedním z dílčích úkolů českých jednotek zařazených v silách KFOR na území Kosova je monitorování provincionálních přechodů označených jako Gate 3 a Gate 4 a úseku administrativní hranice ABL (Administration Boundery Line) o délce více než sto kilometrů. Na obou přechodech se denně střídají příslušníci mechanizované roty Delta a záložní roty Foxtrot. Další činností 12. kontingentu AČR v KFOR jsou pravidelné patroly v okolí ABL včetně společných hlídek našich vojáků s příslušníky srbských ozbrojených sil SAF (Serbian Armed Forces). „Společné patroly se uskutečňují na základě Vojensko-technické dohody mezi silami KFOR a SJF (Serbian Joint Forces – Srbské spojené síly) zakotvené v rezoluci OSN číslo 1244 a z ní vyplývající dohody o Dočasných operačních postupech a Směrnice k výkonu činností na administrativní hranici,“ vysvětluje podplukovník Mojmír Jančík, který má tuto problematiku na starost na úrovni velitelství mnohonárodního úkolového uskupení Střed. „V nich jsou stanoveny jednotlivé úkoly v prostoru administrativní hranice a systém komunikace mezi KFOR a SJF. Hlavním cílem je zabránit jakémukoliv narušení vojenského charakteru z obou stran ABL, ale také udržovat a prohlubovat vzájemné kontakty a spolupráci.“ Na „SAFku“, jak naši vojáci společným patrolám říkají, jde většinou jedno české a jedno srbské družstvo. Patroly se konají několikrát do měsíce podle předem dohodnutého plánu. Obě skupiny se setkají v určeném výchozím bodě, odkud vyrážejí na trasy dlouhé přibližně čtyři až šest kilometrů. Během pochodu musejí projít několika kontrolními body. Z cílového místa, kde společná

hlídka končí, se Češi i Srbové vracejí zpět ke svým mateřským jednotkám. „Pokud to umožňuje terén, jdou Češi po kosovské straně hranice a Srbové po srbské. V opačném případě jdeme společně po jedné cestě, která kopíruje ABL,“ vysvětluje nadporučík Andrej Tomaščák, styčný důstojník pro SAF v rámci Delta roty. Ne všechny „SAFky“ jsou stejně náročné. Některá je delší, avšak vede relativně málo členitým terénem, jiná vede z kopce na kopec a je pro vojáky značně

Demonstrace u přechodů ze Srbska do Kosova, jimiž srbští občané reagují na jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova, jsou v poslední době událostmi, které soustřeďují pozornost veřejnosti i médií také na oblast střežení administrativní hranice mezi oběma územími.

namáhavá. Na patrolu většinou vyjíždí terénní vozidlo se šesti vojáky. Po příjezdu k výchozímu bodu dva z nich zůstávají v autě, kterým pak pokračují se zastávkami v kontrolních bodech až do cílového místa. Zbylí příslušníci hlídky absolvují trasu pěšky. Po celou dobu pochůzky udržují spojení jak s vozidlem, tak se základnou. Osádka vozidla je mimo jiné se základnou spojena pomocí navigačního systému. Vojáci díky němu přesně vědí, kde se nacházejí, a současně i základna má o jejich pozici spolehlivé údaje. 13

V Bagdádu kvůli bezpečnosti nikdy předem nevíte, kdy přijede autobus Život 4. kontingentu v sestavě MNF-I se po počátečním hektickém období dostává do „normálních“ a zaběhnutých kolejí. Funkce jsou převzaty a lidé plní běžné každodenní činnosti. Jedním z úkolů je i nezbytná inventarizace materiálu. Jelikož není celý kontingent dislokován na základně u jihoirácké Basry, je potřeba odjet do Bagdádu, kde dočasně působí příslušníci výcvikové mise NTM-I (NATO Training Mission – Iraq). Tři členové našeho 4. kontingentu se tedy vydávají na pracovní cestu, která ve zdejších podmínkách rozhodně není jednoduchá a bezpečná. Text a foto: prap. Zdeňka SKUPIEŇOVÁ a por. Zbyněk STUDENÝ, 4. kontingent AČR v MNF-I

Kolébkou civilizací trochu jinak Na letiště let etiš iště tě v B Basře asře as ře vyrážíme vyrážžíme e až za tm tmy, pprocházíme tmy roch ro chá ázím íme e rentgenem rent re ntge gene nem m a jdeme do čekárny, kde trávíme dvě hodiny. Autobusem jsme převezeni k letištní ploše, kde stojí nastartovaný hercules. Je zde takový hluk, že není slyšet vlastního slova. Po hodině a půl letu přistáváme na Mezinárodním letišti v Bagdádu (BIAP). Chvíli hledáme stanoviště, odkud jezdí obrněné autobusy, takzvané RHINO, které nás převezou do mezinárodní neboli zelené zóny. Kolona autobusů a obrněných hummerů opouští základnu letiště v Bagdádu a přes červenou zónu nás během 30 minut přiváží

14 1 4

na zastávku u v zelené zóně. V autobusu sedíme sedí se díme me vvšichni šich ši chni h i tak takk jjako ako ak k při přři le letu tu v lletadle, etad et tadle le ve vestě a přilbě. Jízda je dost rychlá. Žena sedící přede mnou se tiše modlí, v prstech jí probíhají monotónně korálky. Po krátkém čekání nás vyzvedává kolega působící v Bagdádu. Přijíždíme k paláci Republikánských gard, nyní sídlu velvyslanectví USA a dalších institucí.

V palácových zahradách je vybudován „Palma Pa allma kkemp“, em mp““ kde kd de se ubytováváme. uby b to tová vává váme me Pro tmu si zatím neuvědomujeme, jak rozsáhlý je to komplex staveb, jen tušíme, kam až sahá. Se skupinou z NTM-I se setkáváme až v poledne při obědě. Jídelna v podání U. S. Army je něco zcela jiného, než na co jsme už zvyklí od britských kolegů z Basry. Výběr jídel pestřejší, množství obrovské. Po obědě si zběžně prohlížíme palác. Deskami z drahého kamene vykládané stěny, mozaikové dlažby s nekonečnými kombinacemi orientálních vzorů. V každém sále jiné motivy. Malby na stropech mohutností a barevností připomínají stropní

obrazy a fresky v evropských kostelech. kostelech Motivy jsou však jiné, v souladu s koránem žádná figurativní zpodobnění, jen rostlinné a přírodní náměty. V každém sále je dominantou obrovský a krásný lustr, po stranách doplněný jeho menšími variacemi, skvěle ho podtrhujícími. Ve vstupní hale člověku vyráží dech kazetový strop tvořený do rohů ustupujícími krychlemi. Zde strop připomíná krápníkovou jeskyni. Na několika místech jsou patrné odloupnuté kamenné desky, pod kterými vykukuje zeď budovy – šedý železobeton železobeton. Vyrážíme na prohlídku hlavního místa velení. JJedeme přes zelenou zónu asi 15 minu minut. Překvapující je šířka hlavních ulic. Je Jediné auto se tu ztrácí jako moři. Na obřích kruhových obkapka v mo žádná pravidla, snad jezdech nefungují nef jen přednost přednos většího a rychlejšího auta. Všudypřítomní jsou jak američtí, tak Všudypřítom iráčtí vojáci a policisté. V hlavním místě velení je patrná národnostní rozmanitost vojáků NATO. Provádíme kontrolu materiálu skupiny NTM-I a přejíždíme opět jiným autem kousek zpět, k pomníku neznámého vojína. Je to obrovská stavba na ploše s rozlohou fotbalového hřiště. Po široké obloukové rampě stoupáme nahoru v doprovodu iráckého vojáka. Dominantou památníku je krychlová skulptura zastřešená kopulí připomínající zátku raketového sila o průměru asi 20 metrů. Sestupujeme do podzemí, do bývalé slavnostní síně darů iráckého diktátora. Dnes je prázdná. Uchvacuje nás prostornost a mohutnost pomníku. Z jeho ochozů se otvírá pohled na celé město. Vedle vysokých, architektonicky zajímavých staveb se krčí zlomené, po zásahu střelami zčernalé budovy. Mezi nimi se jako šedý had táhnou desítky kilometrů betonové zdi místy doplněné obrannými valy.

Nastává večer. Dokončujeme fyzickou inventuru veškerého materiálu v prostoru ubytování a čeká nás stejně kvalitní vvečeře, jako byl oběd. Za jídelnou u bazzénu začíná večerní odpočinkový proggram pro vojáky, sestavený z karaoke, biliáru, kuželek a dalších her. Dopoledne druhého dne vyplňujeme krátkými procházkami v paláci a nejbližším okolí. Na oběd odjíždíme do paláce Saddámova syna, nyní kempu „Prosperity“. Cestou sledujeme budovu nové americké ambasády. Naproti ní jsou asi osmipatrové obytné budovy pro zaměstnance. Vše je opět obehnáno betonovou zdí a vstup je jako všude možný jen po důkladné prohlídce osob i vozidel. Palác Saddámova syna byl zasažen a poničen raketou, přesto jsme v úžasu nad jeho krásou a výstavností. Akvadukty v přilehlém parku jsou stále ještě udržovány v provozu. Architektura těchto staveb je opět okouzlující. V podvečer se vracíme zpět a vyrážíme pěšky na krátkou procházku. Třetí den pro nás přijíždějí auta z velvyslanectví České republiky. Nasedáme do nich a projíždíme přes bezpečnou zelenou zónu. Auta jsou opancéřovaná, příslušníci ochranky mají zbraně založené do průchodek v tónovaných sklech. Zanedlouho projíždíme posledním kontrolním stanovištěm u kempu „Prosperity“, vjíždíme na most a jsme v pověstné a obávané červené zóně. Celá jízda probíhá rychle, na křižovatkách je vidět výborná spolupráce obou řidičů ve vzájemném poskytování krytí. Vynucení si přednosti v jízdě vypadá z pohledu cestujícího poměrně snadně. Jsou tu spousty žen a dětí, na což nejsme na základně v Basře ani v Bagdádu v zelené zóně vůbec zvyklí. Vidíme právě ty lidi, kteří jsou oběťmi války a minulého režimu této země. Přijíždíme přes

řadu zátarasů k budově velvyslanectví. Zavírá se za námi brána, zastavujeme v průjezdu. Konečně s úlevou sundáváme balistickou ochranu. Jsme uvedeni do kanceláře mimořádného a zplnomocněného velvyslance České republiky v Irácké republice Petra Voznici. Představuje nám svůj tým. Po krátkém neformálním rozhovoru a podrobném nastínění situace v Iráku nás čeká oběd. Následuje prohlídka prostor velvyslanectví, ale záhy už musíme odjet, zbývá necelá hodina do setmění. Je důležité, aby nás ochranka bezpečně přepravila a její členové se sami s co nejmenším rizikem vrátili zpět. Při cestě je opět vidět skvělá souhra všech členů ochranky. Po večeři se loučíme s naší trojicí z mise NTM-I a ve 23.00 hodin se zapisujeme do seznamu pasažérů na stanici RHINO BUS. Nevíme, kdy pojede. Z bezpečnostních důvodů se čas neuvádí. Máme však štěstí a čekáme jen 1,5 hodiny. Za necelou hodinu sedíme v tranzitním stanu na letišti BIAP a uleháme ke spánku. Teprve ráno osobně zjišťujeme, jak „úžasně“ vypadá stanový tábor v podání U. S. Army. Připadáme si jako ve vybydleném, dávno opuštěném uprchlickém táboře. Desítky starých potrhaných stanů, které jsou uvnitř plesnivé od dlouhodobého intenzivního používání a prosakující dešťové vody. Během dne máme možnost hovořit s řadou lidí, kteří zde žijí, ať už s americkými vojáky či civilními zaměstnanci. Večer se přesouváme na nedaleké letiště, odkud odlétáme známým herculesem. Půl hodiny před půlnocí už čteme bilboard „WELCOME TO BASRAH“. Jsme „doma“. Hlavní dojem z celé cesty – i přes konflikty, kterými Irák prošel, nabízí tato země stále obrovské množství památek symbolizujících schopnosti mnoha lidských generací.

15

Sáhli si na dno svých sil Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Výcvik osmnáct až dvacet hodin denně, dvanáct dní za sebou. Ve dne, v noci, za jakýchkoliv podmínek. Čím horší počasí, tím lépe. Cílem kurzu je totiž vojáky unavit, vyvolat v nich stres a spánkovou deprivaci. I pod tímto tlakem musí velitelé družstev a čet zvládnout plnění bojových úkolů. Kurz Komando, který se konal 3. – 14. března v Boleticích, lze pro jeho náročnost srovnat s podobným výcvikem v zahraničí.

se v roce 2004 zúčastnil ve Spojených zúčas státech mnohem náročnějšího kurzu ná Rangers. Tím program dne zdaleka nevojáci ještě odcházejí končí. Vyčerpaní vojá docvičit náměty, které nezvládli, případně je čeká noční výcv výcvik. I ten je pochopitelně nutný, protož protože taktika vojáků ve dne se velmi liší od jejich postupů v noci. „Teprve potom se vracejí do ubytovacích prostor, kde hodinu čistí zbraně a materiál, než jdou jdo na několik hodin spát spát. Další dny je čeká totéž,“ dodává.

NÁROČNOST SE STUPŇUJE

Každý den až dvacet hodin přípravy, jejíž obsah je skutečně velmi pestrý. Jsou procvičovány činnosti, jako je plánování boje, operací a vydávání bojového rozkazu. Jde ale také o zvládnutí

– od teorie k praxi, od nejjednodušších úkolů k těm nejsložitějším a od pomalého provedení úkolu až k jeho zvládnutí v reálném čase. Kurz Komando se u jednotek brigády rychlého nasazení uskutečnil už v roce 2005. Tehdy se standardní přípravy účastnili vojáci z jednotek, avšak nyní byl určen pro 75 velitelů na nejnižších stupních. Velitel 4. brigády rychlého nasazení totiž stanovil, že by tento kurz měl absolvovat každý velitel družstva. Tato skutečnost se také promítla do obsahu výcviku, neboť důraz byl kladen na sjednocení postupů a předání nejnovějších poznatků ze zahraničních misí a kurzů těmto velitelům. „Stavíme různá bojová uskupení, kde dochází k promíchání jednotlivých jednotek brigády. Tento kurz by měl napomoct k tomu, aby vojáci byli

Ve Vojenském újezdu Boletice se konal unikátní dvanáctidenní kurz Komando určený pro velitele družstev 4. brigády rychlého nasazení Budíček v půl šesté ráno, příprava materiálu, snídaně a potom teoretická část výcviku, který je ten den na programu. Po deváté hodině se všichni vojáci přemisťují do terénu, kde na ně čeká praktická část kurzu. „Tak třeba dnes cvičíme činnost čety během přepadu,“ informuje nás poručík Robert Šiška, který je zástupcem velitele 1. roty chrudimského 43. výsadkového mechanizovaného praporu. Po dopolední části výcviku mají vojáci půl hodiny na odběr stravy. Potom se procvičuje buď nezvládnutá dopolední činnost nebo se trénují přesuny – plazení, chůze či běh. „Vojáci odsud odcházejí kolem 22. hodiny, ale pak ještě následuje přednáška. K tomu jim pustíme třeba klasickou hudbu, u které se dobře soustředí,“ pokračuje s trochou ironie poručík Šiška, který 16

samotných bojových postupů. Vojáci se cvičí ve formaci družstva za přesunu, jeho činnosti při kontaktu s protivníkem, průzkumu objektů, činnosti při léčce, vytváření léček, navádění dělostřelecké, minometné palby nebo letecké podpory. „Jedním z úkolů může být například zničení rebelů, kteří obsadili most a brání tím průjezdu humanitárního konvoje,“ doplňuje výčet velkého množství možných scénářů kapitán Jiří Líbal, který je zástupcem velitele kurzu. Všechny trénované postupy ale směřují k prověření schopnosti velitelů velet svým družstvům a četám v bojové činnosti. Celý kurz se řídí třemi základními principy, podle kterých se postupuje

schopni navzájem spolupracovat, ať jsou z jakéhokoliv našeho praporu,“ vysvětuje kapitán Líbal.

JDE O SJEDNOCENÍ POSTUPŮ

Účastníme se výcviku, při kterém se vojáci zaměřují na činnosti při nastřelení konvoje. Byť by se mohlo zdát, že jsou tyto postupy pro většinu vojáků již rutinou, opak je pravdou. Je to jeden z příkladů, proč je zapotřebí výcvik vojáků z různých jednotek sjednocovat. Vojáci cvičí vysedání z terénních vozidel Land Rover při nastřelení kolony nepřítelem, zaujetí kruhové ochrany a postup likvidace protivníka. Pro příslušníky

lehkého výsadkového mechanizovaného praporu, který je vybaven landrovery, je to běžná činnost, jenže příslušníci mechanizovaných jednotek to dělají z bojových vozidel pěchoty, protože landrovery nemají. Změny jsou i v samotné taktice. „Jsou zde vojáci ze 43. výsadkového mechanizovaného praporu, kteří v loňském roce absolvovali dvě rotace v Afghánistánu. Ostatním zde předávají to, co se naučili od předchozích skupin či během své mise,“ říká kapitán Líbal a pokračuje: „Mění se především prostředí, ve kterém se vojáci v misích pohybují. Nové jsou například výbušné nástrahy a vojáci se na to musejí připravit. Oproti dřívějším konvojům se změnila taktika. Před vojáky totiž nestojí regulérní armáda, ale jsou to povstalecké jednotky, které mají jinou taktiku a ta se neustále vyvíjí.“ Zjednodušeně řečeno, vojáci se musejí naučit předvídat nebezpečí, a to kdykoliv a kdekoliv. „V dnešní době už povstalci pozorují svoje léčky a vyhodnocují, jak na ně vojáci zareagují. Podle toho pak mění systém nástrah a na to zase musejí být naši vojáci připraveni. Například když nepřátelské skupiny po čase zjistí, že se jednotka při výbuchu bomby stáhne třeba o dvě stě metrů zpátky, tak nastraží primární nálož a do míst, kam se obvykle vojáci stahují, umístí sekundární nálož. Na to se musí reagovat,“ dává nám příklad kapitán Líbal, proč je nutné věnovat velkou pozornost také přípravě na konvoje.

DRUŽSTVO A PAK ČETA

Kurz Komando je dvouúrovňový. To znamená, že nejdřív jsou vojáci cvičeni ve velení družstvu a v jeho druhé části 17

četě „Jde četě. Jde nám o to to, aby si v každé fázi kterýkoli ze stážistů vyzkoušel jednu velitelskou funkci,“ upřesňuje kpt. Líbal. Po týdenní přípravě čeká vojáky dvoudenní komplexní zaměstnání, které obsahuje všechny prvky, jež nacvičovali v předchozích dnech. Vše začíná vysazením vojáků v prostoru. Provedou přepad objektu a nastraží léčku. V noci se přesunou na shromaždiště, kde dostanou rozkaz přemístit se do dalšího operačního prostoru. Během své činnosti nesmějí být prozrazeni. „Při jejich akci je kdykoliv mohou nastřelit jednotky rebelů, na což budou muset správně reagovat. Nevědí kdy, kde a jak k tomu dojde. I to je pro ně velká psychická zátěž,“ dodává kapitán. Každý z úspěšných absolventů kurzu dostane certifikát a jeho velitelé podrobnou hodnotící zprávu o zvládnutí celého kurzu. Vzhledem k náročnosti výcviku dokončí kurz přibližně jen 60 % jeho účastníků. Neúspěšní vojáci budou mít šanci to zkusit na podzim. Pokud by ani tehdy neuspěli, byla by jejich další kariéra v rukou velitele brigády.

KOMANDO JE VRCHOL VÝCVIKU

„Každá jednotka si odpovídá za výcvik svých vojáků. Můžeme říci, že kurz Komando je jedním z vrcholů, který se na této úrovni dá v Armádě České republiky realizovat,“ uvedla tisková mluvčí brigády nadporučice Lada Kovářová 18

k tomuto výcviku výcviku, který je specialitou 4. brigády rychlého nasazení. Inspiraci k jeho pořádání nalezli jeho organizátoři v zahraničních armádách. Velitelem kurzu byl velitel 3. výsadkové roty kapitán Lukáš Stejskal, jenž absolvoval ve Francii kurz Comando druhého stupně, ve Spojených státech U. S. Army Rangers School a ve Francouzské Guyaně se účastnil výcviku boje v rovníkovém pralese. „Snažíme se i v naší armádě pořádat podobné kurzy, jako je U. S. Army

Rangers School,“ připouští jeho účastník por. Robert Šiška. „Jenže ten rozdíl je nepopsatelný. Musíte si uvědomit, jaké logistické možnosti má americká armáda, a jak jsme na tom my,“ pokračuje. Odlišnost spočívá také v tom, že americký kurz Rangers trvá 62 dní nebo také podstatně déle, když se vám nedaří. Pokud jej americký voják nezvládne, má velkou kaňku na své kariéře a zpravidla nemůže postoupit nikam výš. „V Americe jsem si osvojil základní dovednosti, které jako velitel potřebuji – velet vojákům, ovládat je, využívat podřízené velitele, naučil jsem se bojovému plánování a navíc jsem si podstatně zlepšil anglický jazyk,“ hovoří poručík Šiška o svých zkušenostech z kurzu, který absolvoval před čtyřmi lety. Na našich vojácích ale oceňuje jejich fyzickou úroveň a především schopnost improvizovat, což je podle něho nesporná výhoda. „Často se to bere jako klad armády, ale zároveň se tím omlouvají nedostatky, které v ní jsou. V bojové situaci je to spíš výhoda. Naši vojáci umějí využívat selský rozum, nedrží se striktních nařízení a předpisů, ale pružně reagují na vzniklou situaci. Čeští vojáci jsou na rozdíl od Američanů schopni také chápat lidský rozměr vojenské služby a pomáhat svým kolegům, když už ztrácejí síly,“ uzavírá poručík Robert Šiška.

Profesor Roman Prymula má primát Ptala se: Mgr. Zdeňka DUBOVÁ Foto: Lenka HRDLIČKOVÁ

Děkan Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany plk. prof. MUDr. Roman Prymula, CSc., Ph.D., zasvětil svůj život především epidemiologii. Je autorem více než 300 odborných přednášek doma i v zahraničí, napsal 124 publikací, je členem mnoha tuzemských i zahraničních odborných společností a poradních orgánů a zastává řadu dalších funkcí. Postupně prošel všemi akademickými pozicemi od asistenta, vedoucího skupiny, zástupce vedoucího a vedoucího katedry, prorektora, rektora VLA JEP až po dnešní funkci děkana královéhradecké fakulty. Minulý rok byl jmenován profesorem. „ Na konto vašich pracovních úspěchů byl přičten nedávný objev vakcíny proti zánětu středního ucha. Považujete to za svůj největší úspěch? V dnešním globálním světě je vývoj nových léčiv a vakcín obzvlášť dílem velikých kolektivů a já jsem pouze svým dílem přispěl k vývoji vakcíny, která má však celosvětový dosah. Z hlediska dopadu na zahraniční i tuzemskou odbornou veřejnost je toto skutečně asi mým největším úspěchem.

„ Mohl byste jednoduše popsat význam tohoto objevu? Akutní zánět středního ucha je nejčastěji se vyskytující nemocí dětí, kdy do věku dvou let onemocní 60 až 80 % celosvětové populace. Vakcína umožní snížit tuto hodnotu přibližně o třetinu a tento efekt má v celosvětovém měřítku obrovské zdravotní a ekonomické dopady. Zánět středního ucha vyvolává celá škála různých původců. My jsme prokázali, že tato vakcína je účinná nejen proti 11 typům pneumokoků, ale i proti všem hemofilům. „ Krátce po tomto významném objevu se objevily články i v zahraničním tisku. Zajímali se o něj novináři z prestižních médií, jako jsou Reuters, CNN, ARD a také naše Česká televize. Svědčí to o tom, že jde opravdu o světový úspěch… Bezprostředně po publikaci výsledku práce v prestižním časopise Lancet

převzala informaci přibližně stovka světových agentur, redakcí a televizních kanálů. Zpráva dokonce ovlivnila akcie dvou světových farmaceutických koncernů. Já jsem shodou okolností pobýval v době publikace v USA a při odletu jsem zprávu zachytil na CNN v odletové hale letiště. „ Které ze svých životních úspěchů považujete ještě za důležité? Přes veškeré pracovní vytížení nemohu zapomenout na rodinu. Mám dvě zdravé děti, a to je v dnešním hektickém světě deviza nejcennější. V odborné oblasti se v současné době věnuji zejména klinickému hodnocení vakcín proti pneumokokovým nákazám, rotavirům a celé řadě dalších. Získané výsledky se opakovaně daří publikovat v nejpřednějších světových časopisech. „ Máte nějaký univerzální recept, jak se stát úspěšným člověkem? Univerzální recept asi neexistuje. Vždy se uplatní celá řada individuálních aspektů a vlivů. Má-li se člověk prosadit v celosvětovém měřítku, musí mít kombinaci minimálně dvou základních předpokladů: určitou intelektuální kapacitu a výdrž, ovšem doprovázených také trochou štěstí. Pro někoho možná překvapivě je výdrž ještě důležitější než extrémně vysoký intelekt. Z vlastní zkušenosti znám několik lidí se špičkovými předpoklady, které o výsledný úspěch připravila nedostatečná snaha obětovat požitky běžného života. 19

VZOR pro ostatní Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Trvalá posádka vznikla v Jindřichově Hradci v roce 1860, kdy zde byl založen pěší pluk 75 a nezůstalo jen u této jednotky. Jak postupem času přibývalo vojáků, zvyšoval se počet kasáren. První budova Žižkových kasáren, v nichž nyní sídlí 153. záchranný prapor a v budoucnu jej vystřídá 44. lehký motorizovaný prapor, byla dostavěna v roce 1893 a určena pro zeměbranecký pluk. Do dnešní doby se dochovala v původní podobě, včetně věžičky s hodinami, pod kterými je letopočet dokončení stavby. V průběhu následujících let v kasárnách vyrostly další objekty, vytvářející dnes unikátní uzavřený areál. Ten v posledních letech prošel intenzivní rekonstrukcí a díky ní zcela splňuje náročné požadavky na zázemí vojáků v 21. století. Nejde o nějaký komfort, ale o pracovní prostředí, které zkvalitní jejich podmínky služby. 20

Žižkovy kasárny v Jindřichově Hradci nabízejí vojákům zázemí odpovídající 21. století

Jince, Bechyně, Žatec, Čáslav nebo Náměšť nad Oslavou. Posádky, o kterých se často hovoří v souvislosti s budováním moderních vojenských komplexů, poskytující vojákům vše potřebné. V Jindřichově Hradci jsme se ale přesvědčili o tom, že k dosažení stejného cíle není zapotřebí rozsáhlé výstavby, ale stačí postupná rekonstrukce areálu a nic na tom nemění fakt, že jeho nejstarší budova pochází už z roku 1893. Za posledních pět let bylo do Žižkových kasáren investováno přes 150 milionů korun. Nejprve došlo k renovaci podpůrných provozů, jako jsou dílny, park techniky, umývárny, a v loňském roce se uskutečnila rekonstrukce ubytovacích a služebních prostorů. Všechny budovy byly zatepleny, vyměněna veškerá okna a zásadní proměnu doznalo vytápění jednotlivých objektů. Každá budova získala vlastní plynovou kotelnu řízenou počítačem. Umožňuje to efektivní programování vytápění jednotlivých částí přesně podle aktuálních požadavků. Ve spojení se zateplením objektů to přináší obrovské finanční úspory. Původní projekt předpokládal finanční návratnost 10 – 12 let, avšak po posledním zdražení plynu se tento termín prodloužil přibližně na 15 let. „Ekonomické úspory zatím nemůžeme hodnotit, protože jsme zkušební provoz spustili teprve v listopadu minulého roku a na nějakou analýzu je zapotřebí alespoň půl roku. Nicméně vysoká úspornost je znát už od prvního okamžiku. Jako příklad mohu uvést svoji kancelář, ve které jsem během zimy nemusel otevřít kohout u topení,“ říká velitel

153. záchranného praporu podplukovník Stanislav Mrvka. Velitel praporu slouží v Jindřichově Hradci už 34 let a sledoval také celou rekonstrukci kasáren. „Dnes zde máme

„ Nejstarší budova jindřichohradeckých Žižkových kasáren pochází z roku 1893. „ V uplynulých pěti letech prošel tento areál rozsáhlou rekonstrukcí, do které bylo investováno kolem 150 milionů korun. „ Všechny budovy se dočkaly zateplení, nových oken a plynového vytápění řízeného počítačem. „ V současnosti v těchto kasárnách sídlí 153. záchranný prapor, který na podzim vystřídá 44. lehký motorizovaný prapor 4. brigády rychlého nasazení.

pro vojáky vytvořené nadstandardní podmínky jak z hlediska prostorového, tak i technického zabezpečení,“ dodává pplk. Mrvka. Právě tato skutečnost patřila k hlavním argumentům komise hodnotící perspektivnost posádek pro zachování tohoto areálu a rozhodnutí, že právě zde vznikne nový 44. lehký motorizovaný prapor 4. brigády rychlého nasazení. Motorizovaná jednotka bude mít o něco vyšší počty vojáků než záchranný útvar, ale kapacita kasáren je dostatečná. V minulosti sídlilo v budovách dokonce ještě více vojáků, než bude mít lehký motorizovaný prapor, a množství techniky budoucí jednotky bude třetinové oproti záchrannému praporu. „Jindřichohradecké Žižkovy kasárny mají celou řadu výhod. Nejde jen o velmi dobrý technický stav budov, zařízení, parků techniky a garážovacích prostorů, ale v jejich těsné blízkosti, hned přes silnici, je posádkové cvičiště. Má rozlohu 80 hektarů a patnáct kilometrů odtud je ještě střelnice. Jsou to tedy ideální podmínky, aby útvar, který zde bude dislokován, většinu výcviku odvedl v posádce a pouze na rozhodující přípravu odjížděl do vojenského újezdu,“ podotýká velitel. Během rekonstrukce se vytápění dočkaly také garáže, sklady i dílny a vojáci mají k dispozici také dostatek sprch, v nichž se mohou po návratu ze cvičení umýt. Renovací prošel kuchyňský blok, avšak vzhledem k její nákladnosti byla rozčleněna do několika fází. Nejprve přišla na řadu varna a pak zbytek kuchyně. Když nás podplukovník Mrvka opraveným blokem provází, je na něm znát, že je na něj a jeho personál náležitě hrdý: „Neprovozuje jej žádná civilní firma, ale vaříme si sami. Každý den máme na výběr tři jídla. Domnívám se, že je to výhodné, alespoň pro náš záchranný útvar. Naši kuchaři jsou tak pořád ve výcviku, a když vyjíždíme pryč, tak jedou s námi zabezpečovat jednotky. Máme zde tři občanské zaměstnance, kteří v takovém případě zůstávají v kasárnách a vaří pro zbytek vojáků.“

Kasárny nabízejí vojákům dobré zázemí i v jejich volném čase. Jsou zde tři posilovny, posádkový klub nebo dobře vybavená knihovna, ve které je k dispozici nejen dostatek knižních titulů, ale videokazety a DVD nosiče. Knihovnu vede zkušený učitel angličtiny, který zájemcům může pomoci s výukou cizího jazyka. Posádka má svoji ubytovnu, byť na druhé straně města, jež ale není moc využívána. Záchranný útvar byl vzhledem k držené pohotovosti naplňován teritoriálně, a tak je většina jeho příslušníků z okolí Jindřichova Hradce. V současnosti je dokončena první etapa výstavby zabezpečení kasáren a letos by měla být hotova druhá fáze. Celý areál je elektronicky střežen, včetně jeho jednotlivých pracovišť. Systém ostrahy v sobě zahrnuje sledování objektů kamerami, pohybovými nebo požárními čidly. „Každý příslušník základny má svoji čipovou kartu, která mu umožňuje vstup do areálu a do prostor, kam má oprávnění. Na tuto kartu si lidé mohou objednávat třeba obědy,“ podotýká velitel. I přes veškeré úsilí v posledních letech je v tomto areálu ještě co dodělávat. Kromě zmíněné druhé etapy zabezpečení čeká na opravu střecha na hlavní budově. Zatím do objektu nezatéká, přesto je již stav jeho zastřešení alarmující.

21

Program IMET NEKONČÍ! Již déle než patnáct let otevírá českým vojákům cestu ke vzdělání také grantový projekt Spojených států amerických Text: Jan ZEMAN Foto: Jana HIERSCHOVÁ IMET spadá pod grantové programy Security Assistance přidělované Ministerstvem zahraničních věcí USA, ale je spravován Ministerstvem obrany USA. „Kurzy ve Spojených státech jsou určeny pro příslušníky AČR

22

v poddůstojnických i důstojnických hodnostech, a některé jsou dokonce vhodné i pro civilní pracovníky resortu. Občanští zaměstnanci se většinou účastní kurzů zaměřených na plánování zdrojů, vojenských operací nebo boj s terorismem,“

V loňském roce bylo mezi 143 zemí světa rozděleno v rámci International Military Education and Training Program (IMET) celkem 89 milionů dolarů a podobné to bude i v letošním roce. Česká republika měla třetí největší rozpočet v Evropě, který dosáhl výše 1,8 milionu dolarů. Letos sice dojde k mírnému snížení finančního příspěvku, ale tato skutečnost by se neměla promítnout do nabídky kurzů nebo počtu jejich účastníků. říká koordinátorka programu IMET Jana Hierschová z Kanceláře pro obrannou spolupráci Velvyslanectví Spojených států amerických. Každoroční nabídka kurzů je skutečně velice obsáhlá a zahrnuje tisíce položek. Vzhledem k jejímu rozsahu ji nelze celou zveřejnit a navíc je neustále aktualizována. „Tato databáze je ale k dispozici vybraným pracovníkům Ředitelství personální podpory Ministerstva obrany ČR, takže u nich si mohou zájemci o studium zjistit, jaké jsou aktuální možnosti,“ pokračuje koordinátorka programu IMET. Nabídka kurzů je také zveřejňována ve Věstníku MO, takže vojáci by se služební cestou měli dozvědět o amerických institucích, kde si mohou rozšířit svoje vzdělání. Jana Hierschová jako další možnost připouští, že si sami vojáci mohou najít vhodný kurz, který se ani nemusí nacházet ve Věstníku MO, a Kancelář pro obrannou spolupráci jim ho pomůže se souhlasem Ředitelství personální podpory MO zprostředkovat. Čeští vojáci se účastnili aktivit v rámci programu IMET ještě před rozdělením Československa, ale největšího rozsahu program dosáhl až po roce 2000. Celkový počet českých účastníků různých kurzů v rámci programu IMET již překonal tisícovou hranici a někteří z vojáků vyjeli do zahraničí za peníze IMET i několikrát. Ani v současnosti zájem rozhodně neklesá. Například v loňském roce

„odbavila“ koordinátorka programu IMET stovku zaměstnanců resortu obrany. Osmdesát z nich studovalo přímo ve Spojených státech amerických a zbývající pětina vyjela do kurzů a seminářů pořádaných americkou stranou v různých státech Evropy – například v Německu, Itálii, Slovensku nebo Lotyšsku. „Program IMET také pokryl náklady na uspořádání semináře ,Právní aspekty mírových operací‘, který se konal loni v červnu v Táboře,“ dodává Jana Hierschová. Kromě programu IMET má Kancelář pro obrannou spolupráci v nabídce také kurzy v European Center for Security Studies George C. Marshalla v německém Garmisch-Partenkirchenu. Ročně to představuje zhruba 12 míst v kurzech a dalších zhruba šest míst na konferencích plně hrazených tímto centrem. Česká republika také příležitostně získává pozvání na obsazení kurzů financovaných v rámci dalšího grantového programu Counter Terrorism Fellowship. Finanční rozpočet má napjatý i americká strana, a tak jsou přidělené prostředky programu IMET oproti předchozím letům o něco nižší. „Rozhodně ale nejde o rušení kurzů či omezení účasti. Po vzájemné dohodě na tuto změnu reagovalo české ministerstvo obrany tím, že se bude na tomto programu více podílet a hradit ze svého rozpočtu svým studentům letenky. Až do minulého roku totiž měli cestu do kurzu a zpět placenou také z programu IMET,“ vysvětluje Jana Hierschová jedinou změnu. Existují sice fámy, že by mělo dojít k pozastavení programu IMET, ale ty se nezakládají na pravdě. V současné době probíhá plánování na rok 2009. Koncem dubna bude tento návrh předložen americké straně na plánovací konferenci a už se chystá i výhled na rok 2010, který je také v intencích předchozích let. Význam programu IMET tak zůstává i devět let od přistoupení České republiky k Severoatlantické smlouvě, jen se trochu změnilo spektrum kurzů, které se pro české vojáky do programu zařazují. „V posledních letech se program IMET zaměřuje na zajištění relevantního odborného vzdělání a výcviku, které by vojáci nejlépe využili v zahraničních misích,“ dodává Jana Hierschová.

Příklady kurzů a škol nabízených v rámci programu IMET „ Odborně zaměřené kurzy a školy U. S. Army: Warrior Leader Course (Hohenfels, Německo), Drill Sergeant Course (Fort Leonard Wood, Missouri), Sergeant Majors Academy (El Paso, Texas), Special Opearations Combat Medic (Ft. Bragg, Severní Karolína), International Special Forces Qualification (Ft. Bragg, Severní Karolína), Ranger, Pathfinder, Infantry Basic NCO, Infantry Officer Basic nebo Infantry Captain Career Course (Ft. Benning, Georgia), Medical Department Center and School (Ft. Sam Houston, Texas), Military Police School, Engineer School nebo Chemical School (Fort Leonard Wood, Missouri), Intelligence Center and School (Ft. Huachuca, Arizona) Command and General Staff College (Ft. Leavenworth, Kansas), Army War College (Carlisle Barracks, Pensylvánie), National Defense University (Ft. McNair, Washington D. C.) „ Odborně zaměřené kurzy a školy U. S. Air Force: Squadron Officer School, Air Command and Staff College, Air War College (Maxwell Air Force Base, Alabama), Joint Fires Center of Excellence (Spangdahlem, Německo), Defense Language Institute nebo Logistics Readiness Officer Course (Lackland AFB, Texas), Air Force Institute of Technology (Wright Patterson Air Force Base, Ohio) „ Odborně zaměřené kurzy a školy U. S. Marines: Advanced Communications Officer nebo Marine Officer Basic (Quantico, Virginie), Marine Corps Engineer School, U. S. Marines Drill Instructor School (Camp Lejeune, Severní Karolína) „ Odborně zaměřené kurzy a školy U. S. Navy: Explosive Ordnance School (Eglin AFB, Florida), Defense Institute of International Legal Studies (Newport, Rhode Island), Center for Civil Military Relations, International Defense Acquistion and Resource Management Institute, Defense Resource Management Institute, Naval Postgraduate School (Monterey, Kalifornie)

23

Přichází čas ZMĚN

„ Major Petr Král působí ve vojenském zdravotnictví od roku 1993, kdy vystudoval Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové. V současné době zastává post náčelníka léčebně-diagnostického oddělení a zástupce náčelníka posádkové ošetřovny Vyškov.

Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV a archiv mjr. P. Krále

Každý kontakt českého profesionála se zahraničím je cenný. Přitom nemusí jít o bojovou misi v rizikovém prostředí. V případě majora Petra Krále to byl kariérní kurz (Amedd Captains Career Course) ve Spojených státech. Jeho cílem je připravit důstojníky zdravotnické služby pro štábní práci ve strukturách NATO.

Petr P t Král K ál jje vojenským j ký lékařem lék ř již patnáct let. V roce 1993 ukončil studium královéhradecké Vojenské lékařské akademie. První praktické zkušenosti nabyl ve Vojenské nemocnici Brno. Získal dvě 24

„ Po absolvování kariérního kurzu (Amedd Captains Career Course) ve Spojených státech je připraven k vyslání do struktur NATO. „ Totožnou výuku v USA již absolvovalo několik důstojníků Armády ČR, například ředitel Ústřední vojenské nemocnice Praha plk. Štefan Brunclík nebo bývalý náčelník Vojenské zdravotnické služby plk. Roman Blanař.

Absolvování kariérního kurzu v USA znamená pro majora P. Krále počátek několika obratů

atestace, t t a to t ze všeobecného š b éh lékařství lék ř t í a z organizace a řízení vojenského zdravotnictví. Od roku 1996 je jeho pracovištěm posádková ošetřovna ve Vyškově. To se však zanedlouho změní. „Moji

představení zvážili, že nastal čas pro změnu. Od letošního července přecházím na odbor vojenského zdravotnictví MO do Prahy. Poté bych měl být vyslán do struktur Severoatlantické aliance. Kariérní kurz v USA mě na tuto změnu připravoval,“ říká major P. Král. Leckomu by takový profesní „pohyb“ vpřed udělal radost, ale P. Král se tváří spíše rozpačitě. „Obnáší to dvě komplikace. Jednak dojíždění za rodinou do Vyškova, ale i to, že opouštím praktickou medicínu. Po dvanácti letech v první linii, to znamená na posádkové ošetřovně, to nebude vůbec jednoduché. Zdejší zdravotnické zařízení má svoji specifiku, a tím i určité kouzlo. Probíhají zde nepřetržité rotace jak budoucích, tak stávajících profesionálů, kteří se ve Vyškově školí, učí nebo cvičí. K tomu připočtěte zdravotnické zabezpečení veškerého výcviku v prostoru Dědice. V reálu to znamená velký počet pacientů, které jako praktický lékař musíte takzvaně přefiltrovat. Jedná se o široké spektrum

medicínských vědomostí a praktických výkonů,“ vysvětluje vojenský lékař a dodává: „Člověk však musí být soudný. Armáda do mě v poslední době investovala nemalé prostředky a nyní jsem na tahu já. Je to moje povinnost.“

témat je velice pestré, od boje proti terorismu až po zdravotnické zabezpečení brigády,“ říká vojenský lékař a uvádí příklad: „Osobně mě oslovila problematika vedení neboli leadership. V tom smyslu, že každý jedinec musí podávat stoprocentní výkon, aby z toho prosperovala jeho jednotka. Nakolik bude zdárný výkon jednotlivce, natolik bude úspěšná skupina. Mimochodem, toto téma je v americké armádě nejenže velice populární, ale stalo se jednou z priorit její činnosti.“ Zakončení Amedd Captains Career Course reprezentuje velitelsko-štábní cvičení, při němž jsou studenti postaveni před nelehký úkol – organizovat zdravotnické zabezpečení brigády, respektive divize. „Získáte reálnou představu, jaké by to bylo doopravdy. Sladit součinnost jednotlivých organizačních celků tak, aby vše navazovalo na sebe, je tvrdou školou. Každé vaše rozhodnutí má klíčový charakter. Nemůžete selhat,“ dodává sebevědomě. Překvapivých skutečností zažil vojenský lékař z POš Vyškov ve Spojených státech několik. Vzpomínka na některé z nich vyvolává na jeho tváři úsměv. „Povinná fyzická příprava. Čtyřikrát týdně, a to od půl šesté ráno do sedmi hodin, se intenzivně běhalo a cvičilo. V rámci tělocviku nechyběly ani bojové sporty. Už vím, co je to aktivní sebeobrana,“ směje se Petr Král.

O chvíli později však zvážní. To když se mu vybaví, jak každé ráno a odpoledne vzdával čest americké vlajce. Byl účasten ceremoniálu, při němž mu zpočátku běhal mráz po zádech. „V tomto směru máme určité rezervy. U vojáků by se měl ještě více posilovat pocit hrdosti ke službě v Armádě ČR.“ Další pozitivum kurzu mjr. P. Král spatřuje v multinárodním prostředí. Každodenně se setkával s představiteli nejrůznějších armád světa. Jeho učební skupinu tvořilo devět Američanů a důstojník ze Saúdské Arábie. „Věci, které někteří považují za samozřejmé, mohou jiným připadat zvláštní. Začnete o tom více přemýšlet a posléze i brát ohledy na specifičnost toho či onoho národa. Abyste těmto lidem porozuměli, musíte s nimi umět komunikovat,“ argumentuje důstojník AČR. Nejen výukou ve Fort Sam Houstonu byl český vojenský lékař vytížen. Našly se i chvíle ryze nestudijní. Například setkání s šéfkou zdravotnické služby americké armády generálmajorkou Pollock nebo návštěva centra NASA (Národní vesmírná agentura) v Houstonu. „Organizátoři kurzu si zaslouží moje velké poděkování. Vše bylo na úrovni. Ubytováním a stravováním počínaje a vysokou kvalitou přednášejících konče. Věřím, že nabyté znalosti z kariérního kurzu v USA efektivně zrealizuji v praxi,“ říká na závěr major Petr Král.

SEDM MĚSÍCŮ V TEXASU

Kariérní kurz v americkém Texasu trvá bezmála sedm měsíců. Zpočátku čeká na majora Krále jazyková příprava v Lacklandu. „Dva měsíce studujete specializovanou angličtinu, která vám má pomoci zvládnout následný odborný kurz. Mám sice STANAG 3, ale zpočátku to s mojí komunikací nebylo ideální. Místní slang představuje potíž. Jde však o dočasný jev, kterému se postupem času přizpůsobíte,“ vzpomíná P. Král. Po jazykovém prologu postupuje do kariérního kurzu rozděleného do dvou fází. Z Lacklandu do Fort Sam Houstonu, kde se nachází školicí instituce pro příslušníky zdravotnické služby Spojených států. „Studium je rozčleněno do dílčích bloků. Na závěr každého student musí prokázat požadovanou úroveň znalostí, a to formou testu. Spektrum 25

Na první pohled nejsou vidět Text a foto: Jaroslav PAJER Ilustrace: http://www.iskr.acr/soc/

Společné operační centrum (SOC) MO ČR je většinou známé jako pracoviště, odkud se řídí české jednotky působící v zahraničních operacích. Centrum, konkrétně jeho odbor krizového řízení, však mimo jiné také řídí vyčleněné síly a prostředky armády působící na našem území v době mimořádných událostí a krizových situací nevojenského charakteru.

Nedílnou součástí Společného operačního centra MO je odbor krizového řízení Proto nás zajímalo, nakolik se činnosti Společného operačního centra a tím pádem i jeho pracovníků v oblasti krizového řízení dotkne právě probíhající transformace armády, zejména záchranných praporů. „Záchranné prapory samozřejmě hrají v systému krizového řízení určitou roli, ale jejich změna ovlivní činnost SOCu jen dílčím způsobem,“ objasňuje generálmajor Josef Prokš, zástupce náčelníka Generálního štábu-ředitel Společného operačního centra MO. „Pro nás má totiž význam, jak velké síly a prostředky máme k dispozici. A jestli jsou vyčleňovány od záchranného praporu anebo ženijního či jiného útvaru, je nám v podstatě jedno. Pro nás se tedy 26

systém mění v tom, že budeme oslovovat jiné útvary než dosud.“

KAPACITY NEMIZÍ, ALE ROSTOU

Dlužno doplnit, že příslušníci oddělení stálých směn z odboru krizového řízení SOC dennodenně aktualizují přehled počtů osob a techniky, jež jsou v útvarech pro zásah v domácím prostředí k dispozici. „Známe nejenom počty lidí, ale i nosných druhů techniky, jako jsou vrtulníky na potenciální přepravu, nákladní vozidla a podobně, protože armáda neposkytuje ve prospěch obyvatelstva jen záchranné prapory, ale všechny kapacity, které tady

Společné operační centrum (SOC) MO ČR „ Ředitelem je ZNGŠ generálmajor Josef Prokš. „ Řídí nasazení sil a prostředků OS ČR v zahraničních operacích. „ Řídí nasazené síly a prostředky OS ČR na území republiky. „ Zabezpečuje činnost krizového štábu MO. „ Určení důstojníci připravují podklady pro výkon povinností NGA. jsou. Takže k ohrožení servisu a pomoci obyvatelstvu v žádném případě nedojde,“ doplňuje generál Prokš. Podle jeho slov se schopnosti armády v této oblasti dokonce zvýší. „Lidem

přece nezáleží, z jakého útvaru voják je, ale jak jim pomáhá. Síly, prostředky a technika, které jsou momentálně u záchranných praporů, zůstanou u vznikajících samostatných záchranných rot, u nových ženijních praporů a u některých dalších útvarů. Takže armáda tyto kapacity nesnižuje. A co se týká hlučínského záchranného praporu, tak ten se delimituje-předává hasičskému záchrannému sboru. I jeho síly a prostředky tedy zůstávají a nemizí. Navíc ve dvou posádkách vybudujeme dva motorizované prapory. To je dalších osm set lidí, kteří budou schopni se svou technikou pomáhat. Z toho plyne, že o snížení schopností armády zasáhnout při živelní pohromě či jakékoli jiné krizové situaci nemůže být řeč. Naopak. Ty možnosti nebo, chcete-li, kapacity se zvýší.“ Druhý krok reformy s sebou nese také změnu způsobu vyžadování sil a prostředků ve prospěch integrovaného záchranného systému (IZS). Doposud to mohly v určitých situacích činit oprávněné civilní orgány přímo u vojenských útvarů a zařízení. V krátké budoucnosti to bude možné výhradně jen cestou SOC a jednotky vyjedou až po rozhodnutí náčelníka Generálního štábu anebo jím pověřeného funkcionáře. Nebude se tím ale prodlužovat doba pro nasazení těchto sil? „To je častá otázka,“ pokračuje ředitel centra generál Prokš. „Dostupnost sil a prostředků ale problémem není. Existují tady přece základní složky integrovaného záchranného systému – hasiči, policie a zdravotnická služba, a ty jsou prvotně určeny k řešení akutních věcí. Armáda do záchranných akcí vstupuje, až když jsou síly IZS vyčerpány anebo situaci nejsou s to řešit vlastními prostředky. V tom případě ale nebezpečí z prodlení nehrozí. Statistika z loňského roku hovoří o tom, že se armáda záchranných akcí účastnila ani ne ve dvou desetinách procenta. A abychom jen

kvůli tomu drželi šest záchranných praporů, je podle mého neefektivní.“

DOBRÁ PŘÍPRAVA, PŮLKA ÚSPĚCHU

„Naše práce je vidět, až když někdo zavolá, že má v regionu ptačí chřipku,“ tvrdí s jistou nadsázkou ředitel odboru krizového řízení SOC MO plukovník Milan Marek. Pak se totiž prokáže, nakolik jsou krizové plány reálné a jak jeho podřízení své role zvládají. Je to nikdy nekončící proces. „Lidé se neustále připravují. Dokumentace, plánovací a řídící procesy se pořád zkvalitňují,“ vysvětluje. To koresponduje i s generálovým míněním, že práce SOCu v oblasti krizového řízení je dobrá, když vlastně není vidět. „Pokud se něco děje a všechno běží,

jak má, tak to znamená, že jsme dobře připraveni,“ konstatuje. „Pochopitelně musíme průběžně aktualizovat naše směrnice a verifikovat je podle toho, jak se mění struktura armády, požadavky na ni, možnosti IZS a podobně. Jsou to živé dokumenty.“ To však neznamená, že už není co vylepšovat. „Našemu rozvoji by mohla značně přispět softwarová podpora, která zatím není na takové úrovni, jak bychom si přáli,“ podotýká plk. Marek. Současně ale poznamenává, že si je

vědom obtíží v oblasti jejího finančního krytí. Jeho nadřízený však už v letošním roce předpokládá během plánovaných cvičení odzkoušet software, který by byl specialistům SOC při řízení krizových situací nápomocný. „A to nejenom dovnitř armády,“ uvádí generál Josef Prokš, „ale i v součinnosti s prvky IZS. Na základě toho, jak to dopadne, budeme postupovat dál.“

OJEDINĚLÁ KOMPETENCE

Při letmém nahlížení do „kuchyně“ příslušníků Společného operačního centra nesmíme přehlédnout jeden významný úkol. Jedná se o výkon povinností tzv. Národní vládní autority (NGA – National Governmental Authority). „To je v naší armádě veliké specifikum,“ navazuje plk. Marek. „Jedná se o plnění úkolů v rámci tak zvaného konceptu Renegade.“ Ochranu našeho vzdušného prostoru zajišťují prostředky začleněné do aliančního systému NATINADS. Pokud by se nad naším územím objevil letoun, který by po prověření odpovídal cíli typu Renegade (letadlo zneužité pro teroristický čin), tak NATO předává prostředky, naše dvě stíhačky JAS-39C GRIPEN, pod národní velení. V ten moment nastupuje tato autorita. V souladu s usnesením vlády číslo 1044 z roku 2001 a interními akty pro výkon funkce NGA jsou osobami, které mohou o použití zbraní proti letadlu jako nástroji teroristického útoku rozhodnout, ministryně obrany, náměstek ministryně obrany a náčelník Generálního štábu AČR. Vybraní důstojníci odboru krizového řízení SOC MO jsou těmi, kteří pro rozhodnutí NGA připravují podklady.

27

Jednotvárné i velmi pestré Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Malé srovnání zahraničních bojových dávek potravin 28

V mnichovském ženijním a tréninkovém centru (Euro NATO Training Engineer Centre – ENTEC) jsme se setkali se zajímavou expozicí, která je sondou do způsobu stravování příslušníků více než poloviny aliančních armád. Bojové dávky potravin zde představuje všech 15 národů, které se podílejí na činnosti tohoto centra v bavorské metropoli.

Pro vojáky je také důležitá velikost jednotlivých balíčků. Některé stravní dávky jsou uložené v neforemných hranatých papírových krabicích, které se jen těžko poddávají místu v torně. Například Američané je balí do pružného plastového vodotěsného obalu. Bezkonkurenčně největším je nizozemský produkt, který je balený ve velkém pytli, zabírajícím snad půlku batohu. Vojáci s ním pochopitelně nejsou moc spokojeni. Za zmínku stojí ještě papírový obal britské stravní dávky. Jsou na něm

Během společných cvičení či při zahraničních misích mohou být vojáci po nějaký čas odkázáni na alianční bojové dávky potravin. Z tohoto důvodu musí každá z nich splňovat nároky na přísun energie, vitaminů a minerálů. Tím ale veškerá podobnost končí. Vše ostatní se již odvíjí od gastronomických zvyklostí jednotlivých národů, vojenských zkušeností či potřeb různých druhů jednotek. Jiné požadavky mají ženisté nebo spojaři než třeba příslušníci speciálních jednotek, kteří jsou často odkázáni sami na sebe a na zásoby, jež si nesou s sebou. Obzvlášť v jejich případě je důležitá skladnost a hmotnost bojové dávky potravin. Liší se proto velikost balíčků, variace jídel, jejich energetická hodnota a velké rozdíly jsou také v pestrosti dalších doplňků, jako jsou různé sušenky, instantní nápoje, žvýkačky nebo bonbony. Některé stravní dávky jsou vyloženě chutné, úkolem jiných je spíše nasycení vojáků, aniž by přitom byly podrážděny jejich chuťové pohárky. Všechny stravní dávky splňují minimální nutriční hodnoty, ale některé ji záměrně významně překračují. „Nejenergetičtější jídlo dodávají Řekové a používá je také americká pobřežní služba. Jmenuje se Emergency Combat Ration a jeho energetická hodnota činí 10 000 kilojoulů. Skládá se ze 12 tyčinek slisovaného jídla o hmotnosti 38 gramů, přičemž každá z nich dodá tělu energii 837 kJ. Podle instrukcí na obalu by se tyčinka měla jíst po malých kouscích, které je nutné především dobře rozžvýkat,“ upozorňuje major Zdeněk Koza, který v ENTECu reprezentuje Armádu České republiky.

„ V minulosti tvořily český vojenský proviant například „konzervované dávky potravin“ (KDP), „nedotknutelné dávky potravin“ (DPP), „masové konzervy“ (MK), celozrnné suchary apod. Avšak tyto produkty nebyly zcela kompatibilní s podobnými prvky v NATO, neodpovídaly ani aktuálním potřebám české armády a nesplňovaly požadavky na přísun energie, vitaminů a minerálů během služby vojáků. „ V současné době je český vojenský proviant zajištěn pouze ve formě „bojových dávek potravin“ (BDP). Jejich testování se uskutečnilo během roku 2001 a v následujícím roce byly zavedeny do armády. Vojákům AČR jsou k dispozici dvě varianty bojových dávek potravin, ale už brzo by se mohli dočkat dalších dvou typů dávek. „ Bojová dávka potravin je určena k zajištění stravy jednotlivce na jeden den. Jednotlivé komponenty jsou baleny samostatně a uloženy v papírové krabici zatavené do fólie a barevně odlišené podle roku výroby. Rozměry BDP jsou 250 × 200 × 70 mm a celková váha činí 1600 gramů. Trvanlivost je garantována po dobu 24 měsíců.

nakresleny kružnice, které slouží k zakreslení obranné pozice jednotlivých vojáků. Kružnice jsou odstupňovány po 50 metrech a umožňují označení pozic v okolí až 250 metrů od vojáka. Tento tradiční systém slouží Britům ke zjednodušení předávání a přebírání strážní služby. Všechny stravní dávky dodané patnácti státy (Belgie, Kanada, Česko, Dánsko, Francie, Německo, Řecko, Nizozemsko, Norsko, Itálie, Portugalsko, Španělsko, Turecko, Velká Británie a USA) si můžete ohřát na přiloženém lihovém vařiči. Pouze Američané připojují jako další možnou alternativu unikátní ohřívač. Do přiloženého sáčku s chemickou sloučeninou nejprve nalijete přesně půl litru vody a důkladně protřepete. Sáček přiložíte k potravině, kterou vydávané teplo za několik minut dobře ohřeje. Jeho intenzita je dokonce tak velká, že dokáže přivést vodu až téměř k varu. Nevýhodou je, že produkuje nebezpečné zplodiny, a tak jej nelze použít v uzavřených prostorách. Další možností je ohřátí amerického pokrmu třeba na horkém motoru. Oproti českým vojákům si jejich zahraniční kolegové užijí bojových dávek potravin o něco víc. Třeba na cvičeních, která trvají do dvou týdnů a nevyplatí se tam vyvážet polní kuchyně, jsou příslušníci ozbrojených sil odkázáni na tento způsob stravování. V misích se těchto dávek využívá před postavením kuchyní nebo v případě jejich výluky. Při delším pobytu v poli určitě všichni vojáci ocení co největší počet variací jídel. Některé státy myslí i na jídlo pro muslimy nebo židy. Košer jídlo mají ve svých balíčcích Američané nebo

Nizozemci. „Součástí kanadského balíčku je dotazník, ve kterém vojáci uvádějí, jak byli s jídlem spokojeni,“ doplňuje ještě major Koza. Co do pestrosti jsou na tom nejlépe Američané, kteří ve svých M. R. E. (Meal Ready to Eat) mají možnost si vybrat z 24 různých jídel. V balíčcích s konzervovanou stravou nechybí ani grilovaný steak, vepřová kotleta s kostí, thajské kuře a několik druhů vegetariánských jídel. Jenže většina z našich vojáků, kteří byli na M. R. E. odkázáni několik týdnů, říká, že tato jídla nejsou nijak chuťově zajímavá. Jediným schůdným řešením je jejich dochucení velkým množstvím přibaleného tabasca. Pokud by existoval směnný trh, tak by nejcennější komoditou byly francouzské produkty, které by se daly vyměnit třeba za dvě americké. „Na cvičení jsem byl čtrnáct dní odkázán na francouzské stravní dávky a musím říci, že byly opravdu skvělé,“ potvrzuje mjr. Zbyněk Koza. Francouzští vojáci si mohou vybrat z šestnácti druhů jídel. „Je to hodně lehká strava. Samozřejmostí jsou ryby nebo kuřecí maso, doplněné různými omáčkami. Francouzské omáčky jsou skutečně velmi chutné. Součástí každého balení jsou také vynikající čokoládové keksy nebo pudinky a takovým zajímavým detailem jsou třeba přibalené ubrousky,“ dodává Koza. Na druhém konci pomyslného žebříčku oblíbenosti by skončila americká stravní dávka. Češi jsou v konkurenci stravních dávek vystavených v mnichovském výcvikovém centru spíše v té druhé polovině. V současnosti máme zavedené jen dva druhy dávek, přičemž v každé jsou dvě hlavní jídla. 29

Na vlastní kůži

Můj balíček americké bojové dávky potravin obsahuje jako hlavní jídlo „kuřecí prsa s těstovinami v tomatové omáčce“. Pokrm ohřívám pomocí polního chemického ohřívače. Postup je na sáčku popsán a doplněn ilustracemi. Za čtvrt hodiny je jídlo teplé. Porce, která celkově váží 227 gramů, mě nasytila a byla poměrně chutná. Balíček dále obsahuje chutný fíkový „Fig Bar“, což je 57gramová sušenka ze sladkého těsta s ovocnou náplní. Další sladkost představuje mrkvový „Carrot Pound Cake“, který vzhledem i chutí připomíná náš čerstvý měkký perník. Součástí je také „Wheat Snack Bread“. Jedná se o trvanlivé pšeničné pečivo podobné měkkému sucharu sladké chuti. Tento „chléb“ je z balíčku asi nejslabší potravinou. Mínil jsem si ho dát s přiloženým „sýrem se slaninou“, ovšem obě chuti se k sobě nehodí. Jinak byl sýr s příchutí slaniny vynikající. Připomíná naše uzené tavené sýry. V balíčku byl dále „hroznový nápoj“ v prášku modré barvy. Rozpouštěl se v asi 340 gramech (12 ounces; 1 ounce = 28,35 g) 30 minut odstáté vody. I přes jistou „chemickou“ příchuť je sladký nápoj dobrý a osvěžující. Další součástí balíčku jsou ingredience na přípravu rozpustné kávy, tedy sáčky s kávou, cukrem a sušenou smetanou. Nápoj o objemu zhruba jednoho šálku je také chutný. V mojí dávce je ještě sáček se solí, hygienicky zabalený ubrousek a lžíce z umělé hmoty.

Zkouším balíček M. R. E., který jako hlavní chod nabízí vegetariánské „tortelliny se sýrem“. Přiznám se, že jsem zprvu víc zvědavý na netradiční způsob ohřívání než na samotnou chuť jídla. Venku jsou tři stupně nad nulou, a tak se těším, jak se v těchto podmínkách chemický vařič osvědčí. Z kartonové krabičky vytahuji plastový balíček skrývající těstoviny, vsunuji jej do pytlíku, přidávám vodu až po vyznačenou rysku, vše ukládám zpět do původní krabičky a podkládám kamenem, abych zajistil doporučenou polohu. Dle instrukcí by měl ohřev trvat 10 až 15 minut v závislosti na okolní teplotě. Vzhledem k zimě nechávám vařič pracovat téměř dvacet minut. Po uplynutí této doby je papírová krabička sice teplá, ale jídlo uvnitř je jen vlažné. Těstovinám i omáčce chybí chuť a vůně. Nepomáhá ani přibalená jodovaná sůl a sezonní koření, složením podobné vegetě. Ital by takové těstoviny asi poslal nepříteli. V nouzi by se na tom určitě přežít dalo. Ochutnávání dalšího obsahu balíčku dopadlo lépe. Moučník „Spice Pound Cake“ připomínal český perník. Byl dobrý, ale hodně se drobil. Další balíček „Spiced Apples“ mi vyvolal vzpomínku na jablečný kompot, který dělala moje babička. Americká verze je ale o trochu hustší. Poslední dvě součásti s jídlem v sobě skrývaly sušenky a arašídové máslo. Dvě sušenky velikosti deset na deset centimetrů neměly žádnou chuť, ale to nebylo na škodu, protože tak umožňují různé kombinování. Ve spojení s arašídovým máslem vojákům jistě dodají potřebné množství energie. Co se týče chuti, tak to zrovna není moje gusto. V balíčku ještě nacházím dvě žvýkačky a čokoládové bonbony. Žízeň můžete zahnat dvěma instantními nápoji. Ledovým čajem a jablečným nápojem. Chutné, jen příprava toho druhého trvá trochu déle. Podle návodu totiž musíte vodu z nějakého důvodu nechat asi půlhodinu odstát, než do ní nasypete nápoj v prášku. Testovaný balíček kromě jídla, nápojů a koření obsahuje také lžíci, vlhčené ubrousky a ubrousek s univerzálním použitím v miniaturním balení. Postrádám údaj o datu výroby či délce trvanlivosti. Každé z jídel na svém obalu nese nějaké kódy z čísel a písmen, ale datum jsem z nich nevyčetl.

Jaroslav PAJER

Jan ZEMAN

V mnichovském Euro NATO Training Engineer Centre jsme dostali americké M. R. E. (Meal Ready to Eat) k vyzkoušení. V následujícím textu se vám pokusíme zprostředkovat naše poznatky z jejich testování.

30

5. 5. setkání setkání pyrotechniků pyrotechniků ss mezinárodní mezinárodní účastí účastí

INMEP 2008 VE DNECH 26. AŽ 30. KVĚTNA SE BUDE VE VÝCVIKOVÉM PROSTORU BOLETICE KONAT JIŽ 5. MEZINÁRODNÍ SETKÁNÍ PYROTECHNIKŮ INMEP 2008 (INTERNATIONAL MEETING OF PYROTECHNISTS). ÚČAST MJ. PŘISLÍBILI PŘÍSLUŠNÍCI ARMÁD NATO, NĚMECKÝCH POLICEJNÍCH SLOŽEK, FRANCOUZSKÉ CIVILNÍ OCHRANY A ODBORNÍCI NA CHEMICKOU MUNICI Z ORGANIZACE PRO KONTROLU A LIKVIDACI CHEMICKÝCH ZBRANÍ (OPCW) Z NIZOZEMSKÉHO HAAGU.

Cílem akce je: 0 setkání aktivně pracujících specialistů v oblasti EOD/IEDD a navázání osobních kontaktů, 0 prezentace pyrotechnické činnosti účastníků za uplynulý rok, 0 porovnání pracovních postupů a zkušeností jednotlivých národních složek, ať už příslušníků policie nebo ostatních ozbrojených sborů, které se touto problematikou zabývají, 0 seznámení s novými trendy, technologiemi a výrobky souvisejícími s činností EOD/IEDD.

V dopoledních hodinách se budou konat přednášky a prezentace účastníků, odpoledne pak převážně praktická zaměstnání s ukázkami výrobků a technologií, jako kupř. ochranných prostředků, nových trendů v oblasti výbušin apod. Komunikačními jazyky jsou čeština a angličtina. Ve čtvrtek 29. května odpoledne budou moci účastníci zhlédnout kolekci historické munice, kterou připraví pracovníci VHÚ Praha. Kontaktní osoba: Ivan Novotný, tel.: 973 307 749, [email protected] Tiskový mluvčí: Karel Ludvík, tel.: 973 325 345, 724 151 739

Přihlášky k účasti je nutné podat do konce dubna. 31

MEADS se rýsuje

Firma Lockheed Martin zodpovídá za multifunkční řídicí/naváděcí radiolokátor pracující v pásmu „X“ pro přesné navedení vlastních řízených střel na cíl, které jej budou ničit přímým zásahem. Radar opět využívá technologii elektronického vychylování paprsku v určitém

Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: MEADS

V prosinci roku 2007 program MEADS (Medium-range Extended Air Defense System) úspěšně absolvoval předběžné kontrolní zhodnocení dosavadního stavu. V rámci tohoto procesu se zákazníkovi demonstruje to, že základní konstrukce je ve stavu, který umožňuje započít detailní vývoj. Pokud i detailní vývoj úspěšně projde zhodnocením v roce 2009, otevře se cesta k zahájení letových zkoušek předběžně plánovaných na rok 2011. Práce na programu MEADS probíhají od 31. května 2005, kdy došlo k podpisu definitivní americko-německo-italské smlouvy o systému MEADS. Vývoj ale fakticky začal již koncem září 2004 za účasti americké a italské strany, protože se čekalo na souhlas německé vlády s účastí země na programu, který nakonec přišel 20. dubna 2005. Zmíněná událost také oficiálně zahájila 110 měsíců trvající vývojovou fázi, jež má hodnotu dvou miliard dolarů a 1,4 miliardy eur, přičemž zahrnuje přípravu jednotlivých prvků, jejich integraci a postavení jednoho kompletního systému pro zkoušky. Ze třech zmíněných zemí se na programu podílejí z 58 % Spojené státy, Německo přispívá 25 % a Itálie hradí zbylých 17 % vývojových nákladů. Ve společném podniku MEADS International zastupuje americkou 32

Vývoj euro-atlantického mobilního systému na ochranu bojiště proti balistickým raketám úspěšně pokračuje stranu společnost Lockheed Martin, Německo LFK a Itálii firma MBDA-Italia. Program koordinuje alianční organizace NAMEADSMA.

MEADS ZBLÍZKA

MEADS bude pozemní mobilní systém, který je navržený pro protivzdušnou obranu jak rozmístěných nebo postupujících vojenských jednotek, tak i pro územní obranu obytných center, klíčových průmyslových nebo energetických objektů. Poskytuje ochranu v rozsahu 360 ° proti taktickým balistickým protizemním raketám s dosahem do 1000 km, letounům, nejmodernějším střelám s plochou dráhou letu a bezpilotním prostředkům. MEADS je konstruován tak, aby se mohl přepravovat současně

s bojovými jednotkami a aby po dopravě na místo určení mohl bezprostředně zahájit operační provoz. Vzduchem jej bude možné převážet i letouny C-130 Hercules. Ve Spojených státech by měl MEADS postupně nahradit systémy Patriot, v Německu především komplety Improved Hawk, případně i část kompletů Patriot, a v Itálii zastaralé protiletadlové řízené střely Nike Hercules. Komplet se skládá ze šesti hlavních prvků: V pásmu UHF pracující přehledový radiolokátor má aktivní anténu s elektronickým skenováním paprsku, který snímá 90° sektor. Anténa se však může otáčet v plném rozsahu 360 ° rychlostí osm otáček za minutu. Hlavní podíl na vývoji tohoto zařízení má mít evropská část týmu (tzv. euroMEADS) tvořená zmíněnými německými a italskými firmami.

protože má „spojovat“ funkce spojeneckých systémů PVO.

NOVÁ VERZE ŘÍZENÉ STŘELY

Šestým prvkem celého systému bude samozřejmě řízená střela. MEADS bude využívat nejnovější verzzi řízené střely PAC-3 Palebné vozidlo má mít možnost prostřednictvím ((Patriot Advanced Cahákového nakladače měnit kontejner s osmi řízenými p pability-3), kterou vystřelami. vvinula a dnes sériovvě vyrábí společnost L Lockheed Martin. V polo lovině roku 2007 výrobcce slavnostně předal p pětistou vyrobenou ŘS a americké armádě a zmíněná zbraň je dodávána n sspojencům – například JJaponsku a loni je obdržželo i Nizozemsko. Řízená střela PAC-3 je 5,2 m dlouhá, má průměr těla 0,255 m a startovací hmotnost prostoru nebo anténa může rotovat rych315 kg. Po vypušlostí 15 či 30 ot/min. Třetí součástí je tění ji k předpov kontejneru umístěné taktické velitelské kládanému bodu řídicí a komunikační středisko. Palebné střetnutí s cílem vozidlo má patetizovanou raketnici s celřídí palubní inerkem osmi řízenými střelami. Pátou částí ciální jednotka. Ta je přebíjecí vozidlo s osmi raketnicemi dostane informace a manipulačním jeřábem. Každý ze zmío cíli těsně před něných prvků bude umístěn na podvozvypuštěním z vlastku středního kolového terénního nákladního radiolokátoního automobilu. Ukázka Předpokládá se, že baterii MEADS ru nebo z jiného přepravitelnosti bude tvořit jeden přehledový a jeden zdroje. Dráhu letípalebného řídicí/naváděcí radiolokátor (každý cí ŘS pak upřesvozidla letounem s vlastním mobilním zdrojem elektrické ňuje radiolokátor C-130 Hercules energie), dvě taktická řídicí střediska, pro řízení palby. šest palebných vozidel (každé s osmi Po přiblížení k cíli ŘS) a tři muniční/přebíjecí vozidla. se zapíná radioloJedna z hlavních odlišností MEADS kátor v přídi řízené střely, který má zajisoproti současným systémům protivzduštit přímý zásah. Pro manévrování a pro né obrany má spočívat v tzv. rozprorychlou korekci finální dráhy letu slouží střené architektuře a síťovém propojenejen klasická aerodynamická kormidla ní s dalšími senzory či systémy. Proto na zádi, ale i 180 miniaturních raketomůže fungovat zcela samostatně nebo vých motorků v přední části ŘS, které ve spolupráci s jinými systémy PVO vyvozují krátké tahové impulzy, jejichž (THAAD, Patriot), velitelskými středisvektor je kolmý na podélnou osu řízené ky či externími senzory, přijímat od nich střely. nebo jim naopak předávat informace Ničení cíle probíhá přímým zásaprostřednictvím několikanásobně jištěné hem, tedy kinetickou energií letící rakea rušení odolné komunikační soustavy. ty PAC-3, která má v okamžiku dopadu MEADS se má stát významným příspěvna cíl hmotnost cca 140 kg. Pro zvýkem při vytváření komplexního obranšení ničivého efektu při boji s letouny ného systému celé oblasti nebo bojiště, nebo střelami s plochou dráhou letu je

Snímek ze zkoušek řídicího/naváděcího radiolokátoru

k dispozici trhavina obklopená prstencem wolframových kuliček. Ačkoli se při zahájení vývoje systému MEADS v roce 2004 počítalo s řízenou střelou PAC-3, dnes se situace trochu

změnila. Firma Lockheed Martin intenzivně pracuje na vylepšené verzi PAC-3 MSE (Missile Segment Enhancement) s výkonnějším raketovým motorem a většími aerodynamickými plochami, která zajistí lepší obratnost a podstatně zvětší oblast účinného dosahu. A právě tato nejnovější modifikace se stane základní řízenou střelou systému MEADS. V polovině ledna 2008 totiž agentura NAMEADSMA uzavřela s firmou Lockheed Martin první kontrakt v hodnotě 66 milionů dolarů na práce spojené s integrací PAC-3 MSE do systému MEADS. 33

INFORMUJEME INFORMUJEME Ocenění za práci v aktivních zálohách O

Rozdávali humanitární pomoc

Americký expert přednášel v Brně Americký bezpečnostní expert Robert Bell, bývalý náměstek generálního tajemníka NATO pro obranné investice a poradce Billa Clintona, zavítal v pátek 7. března na akademickou půdu Univerzity obrany v Brně. Jeho návštěva, kterou organizoval Ústav strategických studií ve spolupráci s Ústavem operačně-taktických studií, začala oficiálním přijetím u rektora-velitele UO brigádního generála Rudolfa Urbana a pokračovala přednáškou pro účastníky probíhajícího kurzu vyšších důstojníků a zájemce z řad pracovníků univerzity. Ve svém vystoupení se Robert Bell zaměřil na předpokládané úkoly NATO v 21. století a roli členských zemí při vytváření bezpečnostní politiky této organizace. Detailněji se zabýval aktuálními otázkami souvisejícími s nadcházejícím summitem v Bukurešti, možnostmi rozšíření o nové členské státy a angažovaností Aliance v Afghánistánu. Pozornost věnoval rovněž některým méně známým aspektům budování americké i alianční protiraketové obrany v Evropě. Text a foto: Mgr. Zdeňka DUBOVÁ

Příslušníci tzv. styčného a monitorovacího týmu LMT (Liaison Monitoring Team) 12. kontingentu AČR v silách KFOR rozdali 3. března v součinnosti s pracovníky místní pobočky Charitas v kosovské obci Lluzane humanitární pomoc, jež z České republiky dorazila na místo v únoru. Jednalo se o oblečení a obuv pro děti i dospělé. Akce trvala od jedenácti do čtyř hodin odpoledne. Uskutečnila se díky 103. středisku CIMIC v Lipníku nad Bečvou, jehož vojáci tým LMT tvoří a které humanitární sbírku také uspořádalo. V obci Lluzane vzdálené asi tři kilometry od české vojenské základny Šajkovac sídlí kancelář organizace Charitas. Její pracovníci už nejpotřebnější rodiny v okolí, kterým se věci z humanitárních zásilek rozdělují, dobře znají. „Spolupracujeme s místní Charitas a využíváme jejího zažitého systému s rozdáváním pomoci, aby byla redistribuce co nejefektivnější,“ vysvětlil náčelník týmu LMT poručík Lukáš Kubíček. Text a foto: por. Andrea LANGEROVÁ

V Vzpomínka na kamaráda pilota Byť se tato letecká katastrofa na letišti Hořovice stala před dvaačtyřiceti roky, vzpomínka vz na kamaráda kapitána Josefa Matouška je stále živá. Společně s býva valými vojenskými piloty Zdeňkem Procházkou a Jaroslavem Krýdou jsme se proto roz rozhodli, že obnovíme již zašlou pamětní desku, která tuto tragédii z května 1966 při připomínala. Pomocnou ruku nám podal i místní občan Pavel Bařtipán, jenž výstavbu nového pomníčku financoval. Koncem února došlo na místě neštěstí k jeho slavno nostnímu odhalení. Nezasvěceným připomínáme, že kapitán J. Matoušek zahynul při letecko-taktickém cvičení tehdejšího 55. stíhacího letecké leteckého pluku Líně v letounu MiG-19S. Při přistání se stroj zhruba v padesáti metrech začal naklánět doprava. Přelétl práh dráhy a mířil přímo na jednu z nedalekých bytovek. Pilot na pokyny řídícího létání nereagoval. Vzápětí se však prudce vzepjal a dům na poslední chvíli minul. Záhy následoval tragický pád do pole. Pravděpodobnou příčinou katastrofy byla ztráta pilotova vědomí. Text: plk. gšt. v. v. Ing. Miloslav NEUBERG, foto: archiv

34

Dlouholetý příslušník aktivních záloh Miloslav Pštross byl 6. března jmenován vá do hodnosti nadporučíka. Slavnostní akt se uskutečnil v historické části Městského Mě úřadu Příbram v obřadní síni na Zámečku pod záštitou starosty města mě Příbrami Josefa Řiháka. Jmenování do vyšší důstojnické hodnosti nadporučík Pštross přijal z rukou ko zástupce ředitele Společného operačního centra MO brigádního generála ál Miroslava Mi l Bálinta, Báli t který kt ý mu jménem j é ministryně i i t obrany poděkoval za jeho práci odvedenou ve prospěch aktivních záloh. Zásluhy Miloslava Pštrosse při informování široké veřejnosti a propagaci dobrého jména AČR, a to nejen v rámci příbramského regionu, vyzdvihl společně se starostou města i velitel 13. dělostřelecké brigády plukovník Ján Kožiak. Nadporučík Pštross stál u zrodu 1. roty aktivních záloh ustanovené v roce 2000 v posádce Strašice a jako redaktor a kameraman v jedné osobě a v posledních letech i v pozici náčelníka skupiny vojenských novinářů GŠ se vždy snažil pravdivě a aktuálně informovat o činnosti aktivních záloh. Text a foto: kpt. Michal ABRHÁM

Čeští lékaři sklidili potlesk Hlavní zdravotnický poradce pro ISAF zorganizoval 6. března na hlavním velitelství ISAF v Kábulu 6. zdravotnickou konferenci ISAF. Jeho pozvání přijalo více než 30 lékařů a velitelů nemocnic ze všech pěti regionálních velitelství sil ISAF. Hlavní lékař 3. kontingentu AČR podplukovník Miroslav Ryska na konferenci prezentoval postup při záchraně norského pacienta, který byl těžce zraněn při lednovém útoku v hotelu Serena v Kábulu. Měl průstřel levé plíce a úraz vedl k devastujícímu poranění hrudníku s velkou ztrátou krve. Kritický stav pacienta dával velmi malou naději na přežití. „Podle standardního hodnocení ukazatelů byla jeho šance na přežití pět procent,“ říká podplukovník Miroslav Ryska. Rychle a úspěšně provedená operace a současné postupy intenzivní pooperační péče s využitím moderního přístrojového vybavení, kterým disponuje 6. polní nemocnice, zvýšily pacientovu šanci na přežití během dvou dnů na 80 procent. V tomto stavu pak byl transportován zpátky do vlasti. V současnosti rehabilituje v Oslu a na své zachránce nezapomněl. Poslal jim dopis, v němž vyjadřuje dík a obdiv za svoji záchranu. Přednáška se setkala s velkých ohlasem a čeští lékaři sklidili od účastníků konference hlasitý potlesk. Text: npor. Peter ČECHOVIČ, foto: plk. Božetěch JURENKA

Bez Posádkového velitelství Praha ani ránu... V pátek 7. března složil Václav Klaus svůj druhý slib prezidenta republiky. Na zabezpečení tohoto slavnostního aktu se podílelo také Posádkové velitelství Praha. Jeho příslušníci z jednotky Čestné stráže AČR pod velením kapitána Miroslava Lešky byli společně s Hradní stráží přítomni na třetím nádvoří Pražského hradu, kde prezident republiky vykonal vojenskou přehlídku. Nechyběly tu ani historické prapory, které přinesli vojáci Čestné stráže, jimž velel praporčík Karel Földeš. Krátce po podepsání prezidentského slibu zazněla Vladislavským sálem česká státní hymna. Z Lobkovické zahrady ji doprovodilo jedenadvacet dělostřeleckých salv. Příprava speciálních salvových děl začala už o den dřív. Členové obsluhy za řízení podplukovníka Jána Kotvase nejprve provedli jejich kontrolu a pak je přepravili na Petřín. Bezprostřední příprava děl k provedení salv skončila v den slibu kolem desáté hodiny. I když se obdobný slavnostní hromadný výstřel koná v Praze dvakrát do roka, 8. května a 28. října, nynější zájem médií o jeho provedení i historii tohoto aktu všechny účastníky překvapil. Text: npor. Karel KORTÁNEK, foto: archiv Posádkového velitelství Praha

35

Zájem o studium na UO roste

Zvládají i vševojskovou přípravu Déšť a silný vítr doprovázely příslušníky štábu 13. dělostřelecké brigády při plnění úkolů vojensko-odborné přípravy, kterou absolvovali 12. března společně s veliteli zabezpečujících jednotek ve výcvikovém prostoru Brdy. „Vedle své mateřské dělostřelecké odbornosti musejí být vojáci ze štábu brigády i z podřízených smíšených dělostřeleckých oddílů připraveni na zvládnutí stejných úkolů jako mechanizované jednotky,“ řekl v úvodu zaměstnání náčelník štábu podplukovník Jiří Roček. „Tato potřeba vychází ze stále větší angažovanosti dělostřelců na plnění úkolů v souvislosti s jejich nasazením v zahraničních misích,“ dodal podplukovník Roček. O aktuálnosti těchto slov se vojáci 13. dělostřelecké brigády přesvědčili již několikrát, a to v roce 2006 v Kosovu a v roce 2007 ve dvou kontingentech v Iráku. Ti, co již podobné mise v zahraničí absolvovali, se proto nyní snaží své zkušenosti předávat kolegům. To se potvrdilo i při této velitelské přípravě, proběhla na pěti specializovaných pracovištích pod vedením zkušených instruktorů. Štáb prošel v průběhu dne střeleckou, ženijní, topografickou i chemickou přípravou. Text a foto: kpt. Michal ABRHÁM

Tak jako většina vysokých škol v České republice, také Univerzita obrany v Brně uzavřela k poslednímu únorovému dni přijímání přihlášek ke studiu pro akademický rok 2008/09. Výjimku tvoří pouze doktorské studijní programy na Fakultě vojenského zdravotnictví, kde je termín prodloužen o jeden měsíc. Jaký je tedy zájem o studium na Univerzitě obrany? Má rostoucí tendenci? Ano, má. Zatímco v loňském roce se přihlásilo ke studiu na UO necelých 1500 studentů, letos si přihlášku podalo téměř dva tisíce uchazečů – přesně 1929. A to je nárůst téměř o celou jednu čtvrtinu! Pravdou je, že samotná UO se o to hodně přičinila – zlepšila informační kampaň v tisku, její příslušníci se rozjeli na střední školy propagovat univerzitu, škola dosáhla rozšíření nabídky pro civilní studenty, letos poprvé budou moci v navazujícím magisterském studiu na bakalářské bezprostředně pokračovat letošní absolventi vojenských studijních oborů. Každoroční zkušenost říká, že ne všichni, kteří si přihlášku ke studiu podali, se pak k přijímacím zkouškám dostaví. Nicméně zvýšené počty zájemců by mohly být důvodem k optimismu. To ostatně univerzita uvidí poměrně brzy. Výsledky by měly být známy již do konce dubna. Text: pplk. RNDr. Antonín MÜLLER, CSc., foto: Svatopluk KOUŘIL

T e Technické zázemí v Lógaru vybudováno V souvislosti s příjezdem 1. kontingentu PRT na základnu Shank ukončilo svoji sv činnost sedm specialistů 34. základny komunikačních a informačních sy systémů, kteří zde spolu se třemi příslušníky provinčního rekonstrukčního tým týmu téměř dva měsíce budovali komunikační a informační infrastrukturu pro český kontingent. Úkolem bylo vytvořit v české části základny datové a telefonní rozvody for formou strukturované kabeláže, satelitní připojení do CADS (celoarmádní da datové sítě) a internetu MO, pokrýt základnu sítí osobních rádiových stanic ap postavit samostatnou lokalitu štábního informačního systému. Příslušníci kontingentu tak mají na základně k dispozici plně funkční telefonní síť, datové připojení do informačních systémů AČR, jakou jsou FIS, ISL, ISSP nebo ŠIS, a mohou komunikovat se světem prostřednictvím internetu Ministerstva obrany ČR. Text: kpt. Tomáš MICHALČÍK, foto: npor. Tomáš TANDLER

36

INFORMUJEME INFORMUJEME Přilby, čáky, čepice Vojenský historický ústav Praha zahajuje bohatou letošní výstavní sezonu výstavou „Přilby, čáky, čepice“. Je tvořena exponáty ze sbírek VHÚ a prezentuje širokou škálu vojenských přileb, čák a čepic. Díky více než osmdesáti sbírkovým předmětům je možno na výstavě sledovat složitý vývoj přileb od nejstarších železných klobouků a šalířů z poloviny 15. století, přes pěchotní i jezdecké přilby z období třicetileté války, klobouky a čáky z napoleonských válek až po pěchotní přilby z konce 19. století, které byly součástí výstroje vojáků ještě v první světové válce. Výstava je rozdělena do dvou částí. První s podnázvem „Od šišáku po čáku“ mapující období od 15. do 19. století je k vidění od 14. března do 31. října v Prašné věži Mihulka na Pražském hradě. Na ni navazuje expozice s podnázvem „Od ocele po kevlar“, která je věnována vývoji vojenských pokrývek hlavy v průběhu 20. století. Tato část výstavy je přístupná od 21. března do 31. srpna v Armádním muzeu Žižkov. Text: Ladislav LENK, foto: VHÚ

III. ples jineckých kanonýrů

Stonožka odletěla do Lógaru V polovině března odcestoval na třídenní návštěvu českých jednotek rozmístěných v Afghánistánu náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Vlastimil Picek. Společně s ním odletěli nejen další členové delegace, ale na palubě letadla byl také „stonožkový“ dar pro děti ze škol v provincii Lógar. „Je úžasné, že můžeme opět ve spolupráci s českou armádou pomoct také dětem v afghánských školách,“ řekla při předávání daru prezidentka stonožkového hnutí „Na vlastních nohou“ paní Běla Gran Jensen a dodala: „Děti v českých školách vědí, v jak rizikové oblasti se tentokrát naši vojáci pohybují. Musím upřímně přiznat, bojíme se o ně. O to více jsme ale rádi, že je můžeme alespoň trochu podpořit v jejich úsilí při pomoci ve zdejších školách.“ Dar, který se ukrýval v objemné krabici, obsahoval dvacet volejbalových míčů, dvacet pumpiček a deset volejbalových sítí, protože tento sport patří k oblíbeným na místních školách. Generál Picek, jenž volejbalové sety převzal, předpokládá, že informace, kam dar „stonožkových“ dětí umístnit, dostane od příslušníků skupiny CIMIC, kteří mají situaci zmapovanou. Text a foto: Jan PROCHÁZKA

Sál Dělnického domu v Čenkově patřil 29. února již potřetí tradičnímu kanonýrskému plesu. Ve jménu slavných tradic jineckých dělostřelců ples zahájil a všechny přítomné přivítal náčelník Střediska obsluhy výcvikového zařízení Brdy podplukovník Emil Rybárik, který tuto významnou společenskou akci organizoval ve spolupráci s velitelem 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu podplukovníkem Janem Cífkou. Společné pozvání obou velitelů přijala řada hostů. Mezi ty nejvýznamnější patřil zástupce ředitele Společného operačního centra MO brigádní generál Miroslav Bálint, náčelník štábu 13. dělostřelecké brigády podplukovník Jiří Roček, starosta městyse Jince Josef Hála a starosta hostitelské obce Čenkov Jan Hauptman. Po úvodních oficialitách a přivítání hostů se rozjela dobrá zábava, ke které bezesporu přispěla cimbálová muzika vojenského uměleckého souboru Ondráš z Brna a hudební skupina MIX z Příbrami. Příjemnou atmosféru podpořilo i nádherně připravené občerstvení formou bufetu lahodící nejen oku, ale i žaludku. Veselá zábava panovala celou noc. Kanonýrský ples přispěl nejen k lepšímu vzájemnému poznání vojáků, občanských zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků z jinecké posádky, ale i k prohloubení dobrých vztahů v rámci regionu. Text a foto: kpt. Michal ABRHÁM

37

Dílčí úpravy a doplňky k samopalu Sa 58 by výrazně zvýšily jeho bojové možnosti

Osmapadesátka trochu jinak Text a foto: Jaroslav FIEDOR

Letos oslaví československý, dnes již legendární samopal Sa 58 své padesáté narozeniny. Hlavní konstruktér Jiří Čermák se bohužel tohoto výročí nedožil, na svou práci však může být právem hrdý. Sestrojil totiž zbraň, která se díky jednoduchosti a samozřejmě také spolehlivosti dokázala prosadit v naší armádě pět desetiletí. Navíc se domnívám, že nám ještě pár let bude sloužit. A tak je možná vhodnější spíš než nad vývojem či nákupem nové zbraně ze zahraničí uvažovat nad některými úpravami samopalu Sa 58 (vím, že se jedná o útočnou pušku, ale kdo ji tak nazývá?). Voják musí mít v současnosti především zbraň, kterou si rychle a účinně může uzpůsobit podle svých potřeb. Vybavení samopalu lištami weawer, jež jjsou dnes jjiž nutným ý standardem,, byy tedy mělo být samozřejmostí. Nezbytné je také osazení zbraně optickými kolimátorovými

38

mířidly pro přesnější střelbu. Ideálním řešením je mít ve výzbroji zavedenou zbraň s dostatkem doplňků, jež umožní rychlou úpravu na jinou verzi dle potřeb plněného úkolu bez toho, aby bylo jakkoli zasahováno do konstrukce. Po dlouhá desetiletí měl voják k dispozici pouze samopal v základní verzi se sklopnou či pevnou pažbou, jednotným popruhem a jedním palebným průměrem. Verze Pi, s obrovským a neskladným optickým ý ppřístrojem j ppro ppoužití v noci, představovala sice

na svou dobu mimořádný výrobek, ale v současné době již nestačí. Více než rok jsem se věnoval úpravám samopalu Sa 58. Snažil jsem se dokázat, že se i na dnešní dobu jedná o kvalitní zbraň. Úpravy jsem dělal tak, aby nijak nezasáhly do konstrukce samopalu. K jejich provedení by přitom měly stačit pouze ty pomůcky, které má každý voják jako součást standardního čistění zbraně. Když pominu montáž optiky pro odstřelovačskou verzi, podařilo se mi to dodržet. Výsledkem je univerzální samopal, který je schopen rychlé úpravy do modifikací, jež byly uvažovány při zkouškách systému LADA. Tedy klasická útočná puška, lehká podpůrná zbraň pěchoty (nazvěme ji třeba lehká kulometná verze) a lehká odstřelovací puška. Samopal jsem opatřil dvěma druhy plastových a velice odolných pažeb, včetně předpažbí umožňujícího montáž weawer lišt pro osazení dalších doplňků

„ Prototyp samopalu Sa-58 zkonstruoval tým odborníků pod vedením Jiřího Čermáka. „ Krátce po dokončení prototypu byl Jiří Čermák vyšetřován za údajnou sabotáž způsobenou tím, že napínací kliku umístil na pravou stranu. To je prý nepohodlné a snižuje to připravenost ke střelbě. Musel tedy vysvětlit, že v požadavcích byl hladký levý bok zbraně. „ Dokončení vývoje samopalu bylo málem ohroženo, když se po vystřelení zhruba tří tisíc ran jeden náboj samovolně vznítil, plášť zásobníku se vydul a vypadly jeho součásti se zbytkem nábojů. Naštěstí se ale ukázalo, že je pro střelbu dávkami nedostatečně upevněná slož v zápalce náboje.

a anatomicky tvarovanou pažbičkou, díky které dosáhneme lepšího držení zbraně. Odstřelovačská verze má integrovanou pažbičku do kompaktní pevné pažby s odnímatelnou lícnicí. Ústí zbraně je opatřeno výkonným kompenzátorem zdvihu se dvěma řadami kuželových trysek kombinovanými s úsťovou brzdou, která výrazně omezuje zdvih a zpětný ráz zbraně. Pro boj v zastavěných oblastech je absolutní nutností vybavení zbraně podvěsným granátometem. Taktika házení ručních granátů do oken je totiž dávno pryč. Zvolil jsem tedy ruský granátomet ráže 40 mm (standardní ráže NATO), jenž umožňuje střelbu až na vzdálenost 400 metrů. Pokud použijeme do granátometu hliníkovou vložnou hlaveň ráže 26,5 mm, získáme možnost střílet z podvěsu standardní signální municí a odpadá nošení signální pistole. Další otázkou je řešení palebného průměru. Upravil jsem proto zásobníky ruské výroby pro naši osmapadesátku. Konkrétně se jednalo o segmentový

čtyřicetiranný a bubnový pětasedmdesátiranný zásobník. Pro průzkumné jednotky jsem ještě zbraň opatřil tlumičem výstřelu a moderní ruskou optikou s boční násuvnou montáží PSO-3 vybavenou výklopnými krytkami Buttler Creek. Její starší verzi PSO-1 známe z pušky Dragunov. Tato optika však už má zvětšení 8 × 42, ale zachovává standardní osnovu s vypínatelným červeným nasvícením. Aby se vyloučilo odrážení nábojnic od tubusu objektivu, doplnil jsem optiku skluznou lištou. Pro kulometnou a odstřelovačskou verzi je nutno zbraň osadit kvalitní dvojnožkou. Zvolil jsem spolehlivý výrobek VersaPod, který používá americká armáda a umožňuje pohyb ve třech osách s jednoduchou a rychlou nezávislou aretací. Pro kulometnou verzi je zbraň vybavena pětištěrbinovým rozptylovačem plamene, který zamezuje oslňování střelce. Řada lidí tvrdí, že Sa 58 se nedá ani v nejmenším používat jako odstřelovačská puška, jelikož nemá dostatečně silnou a dlouhou hlaveň, chybí jí odpovídající stoupání drážek a není tomu uzpůsoben mechanizmus závěru. To je všechno pravda. Proti tomu mohu říci jediné, průměrný střelec se upraveným samopalem bezpečně trefí do jakékoli figury na vzdálenost zhruba pěti set metrů. Což si myslím, že je v případě zbraně pro přesné střelce mechanizo-

Činnost týmu vybaveného modernizovaným samopalem Sa 58 při plnění bojového úkolu by byla nejspíš následující. Průzkumník vyzbrojený zbraní s dvojnožkou, optikou a tlumičem pozoruje, nachází a tichým výstřelem likviduje nepřítele řekněme na 150 metrů. Jeho číslo dvě vystřelí na tuto vzdálenost z podvěsného granátometu dva granáty ráže 40 mm na blízké vozidlo nepřítele. Vloží hlaveň pro střelbu signálními náboji a vystřelí náboj smluvené barvy, označující zbytku družstva jejich ústup. To zpovzdálí kryje dvojici střelbou ze svých dvou zbraní vybavených bubnovými zásobníky na 75 ran s průbojně-zápalnou svíticí municí, která nepřítele „přibije“ k zemi a umožní tak bezpečné stažení předsunuté průzkumné hlídky. Tedy žádné dlouhé odstřelovačské pušky ani těžké kulomety vážící i s municí 25 kilogramů, ale jeden druh zbraně, na který má každý člen družstva doplňky dle svých potřeb. Smyslem tohoto článku je ukázat, co všechno nám ještě stará dobrá „osmapadesátka“ může nabídnout. Pokud to, co jsem zde napsal, mohlo vzniknout z domácích prostředků v dílně, zkusme si představit, jakou zbraň by mohla vytvořit dobře vybavená zbrojovka se svými konstruktéry. K padesátým narozeninám českého „kalacha“ by byla jakákoli snaha o modernizaci této zbraně tím nejlepším dárkem.

vaných jednotek dostatečné. Další modernizaci doznal bodák vycházející konstrukčně z nože UTON, který po úpravě lze používat jako bojový nůž. Vojáci jej s sebou nemusejí nosit v batohu jako nutné zlo, ale mají v něm ostrého, robustního a kvalitního pomocníka. Vybavení taktickým popruhem, svítilnou, spodním držadlem či laserem upevněným na bočních a spodních lištách je již jen okrajovou záležitostí. 39

Pomsta vydávaná za vlastizradu Text: Vladimír MAREK Foto: VÚA-VHA a VHÚ

V květnu 1948 ležel generál Heliodor Píka ve Vojenské nemocnici TGM v Praze-Střešovicích (dnes ÚVN Praha) a zotavoval se po operaci žlučníku. Když ho přišli zatknout lidé z obranného zpravodajství, byl přesvědčen, že se musí jednat o nějaký omyl a že se velice rychle všechno vysvětlí.

I

BOJOVNÍC ITĚ

OTAL T I T O R P

O devět měsíců později při neveřejném přelíčení v Praze četl předseda vojenského senátu plukovník Otakar Matoušek rozsudek: „Byl shledán vinným zločinem vojenské zrady a odsuzuje se k trestu smrti provazem.“ Až v tomto okamžiku začínalo generálu Píkovi docházet, že se jedná o tragickou, neúprosnou realitu doby, která byla odstartována únorem roku 1948. Anebo spíš ještě o několik let dříve. Vraťme se ale na začátek života tohoto mimořádného člověka, vojáka. Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v rodině štitínského koláře na Opavsku. Během cesty do kostela na křest malého Heliodora se prý strhla prudká bouře. Že by předzvěst až příliš dramatického života? V Čechách poněkud netradiční křestní jméno získal Píka podle řeckého biskupa. Bylo totiž 40

Generál Heliodor Píka si před popravou přál, aby národ zůstal sjednocen

Heliodor Píka sedící první zleva

kalendáři právě v den, kdy napsáno v kalendá se budoucí generál narodil. skromné majetkové poS ohledem na sk měry se mu dostalo jako jedinému ze šestí dětí příležitosti sstudovat na Českém matičním gymnáziu v Opavě. Měl prý talent na jazyky, zvládl z nejen němčinu, latinu a řečtinu, ale al později i francouzštinu, ruštinu a rumunštinu. rum Po uzavření českých škol na počátku po války pracoval v Novém Bydžově v lékárně jako aspirant farmacie. Přestože na gymnáziu absolvoval pouze šest rročníků, v roce 1915 vykonal válečnou m maturitu a jako jednoroční dobrovolník na narukoval k pluku č. 15 do Opavy. Po abso absolvování tříměsíční kadetní školy na ní působil jako instruktor. V červnu 1916 odjel s doplňovacím transportem na ruskou frontu. Zde příliš dlouho nepobyl, již v červenci 1916 přešel u městečka Berestečka do ruského zajetí. Od samého začátku usiloval o vstup do legií. Stal se příslušníkem 1. čs. střeleckého pluku. Koncem září 1917 měl možnost mezi prvními legionáři odjet přes Archangelsk do Francie. Po krátkém působení u 33. francouzského pěšího pluku byl v březnu 1918 přemístěn k 21. čs. střeleckému pluku francouzských legií. Na základě lékárnické praxe se stal velitelem zdravotnické čety. Se svým plukem prodělal těžké boje na alsaské frontě, v Champagni, na Aisně, u Teronu a v Ardenách. Za příkladnou bojovou činnost byl oceněn pochvalou velitele 53. francouzské divize generálem Guilleninem. V jeho kvalifikační listině se píše: „Na vlastní žádost působil při lékařské službě v první linii. Obzvlášť se vyznamenal horlivostí při ošetřování raněných, zcela opovrhuje nebezpečím.“ Heliodor Píka usiloval o přeřazení k nové zbrani, k letectvu. Přišel však konec války. Do vlasti se vrací v hodnosti poručíka v lednu 1919. Bojuje na Těšínsku a Slovensku. Již v listopadu 1919 je vyslán do Vojenské pěchotní školy v Saint Cyr u Paříže. Později si vojenské vzdělání rozšíří ještě studiem na Válečné škole v Praze a Vysoké škole válečné v Paříži. Ve třicátých letech působil jako čs. vojenský přidělenec v Bukurešti se současnou akreditací i pro Turecko. Kontakty, které získá v této době, se mu budou za války hodit.

Do zahraničí odchází přes Polsko a Rumunsko prakticky okamžitě po vytvoření protektorátu. Od dubna 1940 je pověřen přímo Edvardem Benešem organizovat zahraniční akce z Rumunska. Pod krycím názvem Dora zde vytváří předsunutou vojenskou odbočku zahraničního odboje. Osvobozuje československé Židy z koncentračního tábora u Černého moře, pomáhá odejít stovce českých zbrojních odborníků, kteří se původně měli vrátit do protektorátu, do zahraničí. Společně s Brity organizuje sabotáže dodávek pro Německo, především ale organizuje odchod našich vojáků tzv. balkánskou cestou do Francie. V říjnu 1940 se dostávají v Rumunsku k moci tzv. Železné gardy, Dora je v ohrožení, a tak nezbývá nic jiného, než přesunout její činnost do tureckého Istanbulu. Odsud navazuje Píka na příkaz londýnského vedení styky se SSSR. V dubnu 1941 se jeho mise přesunuje do Moskvy. Také zde se okamžitě pouští do práce. Je pověřen projednáním a schválením Vojenské úmluvy mezi vrchním velitelstvím SSSR a ČSR. Zapojuje se do budování našich jednotek a protifašistického odboje. A právě v této době bychom mohli hledat první příčiny jeho tragického konce. Dostává se totiž do sporu nejen s naším velvyslancem v Moskvě Zdeňkem Fierlingerem, ale i velitelem naší jednotky Ludvíkem Svobodou a především s mnohými komunisty. Do Československa se ze Sovětského svazu vrací až po válce. Stává se podnáčelníkem Hlavního štábu pro zvláštní účely. Na základě této funkce je v roce 1946 vyslán na mírovou konferenci do Paříže. Po jejím skončení se stává zástupcem náčelníka Hlavního štábu. Má na starost vojenské školství, vydávání služebních předpisů, přípravu mobilizačních plánů a částečně i výcvik. V té době se ale na jeho osobu již zaměřuje jeho úhlavní nepřítel, náčelník 5. oddělení Hlavního štábu Bedřich Reicin. Píka je sledován jeho podřízenými. Obranní zpravodajci intenzivně studují tzv. londýnský archiv, ve kterém proti němu hledají důkazy o jeho protikomunistické a protisovětské činnosti. V březnu 1948 Reicin připravoval akci, během které měl být generál uspán chloroformem, převezen do Rakouska a tam předán Rusům. Nakonec z ní ale sešlo. Namísto toho je zatčen.

JUDr. Karel Vaš, který v tomto případu figuroval nejen jako vyšetřovatel a prokurátor, ale zároveň také vypracoval obžalobu, vypovídal v roce 1953 o schůzce, kterou měl k tomuto procesu se sovětským poradcem a řídícím orgánem NKVD Michailem Makarovičem Chazanovem, následující: „Žádal mne, abych se případu plně věnoval, neboť jeho ústředí v Moskvě má eminentní zájem na tom, aby Píka byl odsouzen, aby se nemohl dostat na Západ, neboť zná hodně ze sovětských tajemství. Upozornil mne, že materiál na Píku bude slabý, a prosil mne, abych v této věci s ním všechno projednával.“ Tomu také odpovídal průběh vyšetřování. Generál si v motáku odeslaném tajně z věznice svému synovi stěžoval na to, že Vaš všechno co řekne, úmyslně převrací a dává tomu jiný výklad. Protokoly podepsal prý jen proto, aby se případ konečně již dostal před soud. Heliodor Píka totiž netušil, že ten bude stejně neobjektivní jako jeho vyšetřovatel. Poprava generála Heliodora Píky byla vykonána 21. června 1949 v šest hodin osm minut na nádvoří plzeňské věznice na Borech. Generálova slova na rozloučenou zněla: „Mým posledním přáním jest, aby národ zůstal sjednocen a aby každý bez rozdílu pracoval na sjednocení národa.“ 41

Text: Pavel LANG Foto: autor a archiv AR

Dvacet dva – to je aktuální počet občanských sdružení, s nimiž Ministerstvo obrany ČR úzce spolupracuje. Jejich početnost i zaměření jsou osobité. Jedno však společné mají, a to činnost, která je blízká ambicím resortu obrany.

Zástupci občanských sdružení při podpisu smlouvy o vzájemné podpoře projektu „Bojovníci proti totalitě pohledem dětí“

Podaná pomocná ruka Minimálně dvakrát za rok jednají pracovníci OMS SP MO s představiteli občanských sdružení, která spolupracují s resortem obrany.

Úvodem se sluší spřízněná občanská sdružení krátce představit, respektive rozčlenit. Nejjednodušším ukazatelem je, zda se nacházejí „pod křídly“ Asociace Vojáci společně či nikoliv. „Asociace Vojáci společně sdružuje dalších třináct organizací, a to Sdružení čs. zahraničních letců 1939 – 45, dále Sdružení čs. zahraničních letců-východ, 42

Svaz civilní ochrany ČR, Svaz letců ČR, Svaz PTP-VTNP, Svaz vojáků v záloze ČR, Svaz vojáků z povolání AČR, Unii armádních sportovních klubů ČR, Sdružení rehabilitovaných zaměstnanců AČR, Vojenskou sekci Konfederace politických vězňů, Vojenský klub myslivosti, Zpravodajskou brigádu a Asociaci záložních brigád,“ upřesňuje

Jaromír Mareček z odboru mimoresortní spolupráce sekce personální MO a pokračuje: „Kromě zmíněné asociace MO ČR úzce a dlouhodobě spolupracuje také s Českým svazem bojovníků za svobodu a Československou obcí legionářskou, jejichž členskou základnu tvoří převážně účastníci národního boje za osvobození, a Sdružením válečných veteránů ČR, tzv. novodobými válečnými veterány. Dále jsou to organizace Svazu důstojníků a praporčíků AČR, Vojenské sdružení rehabilitovaných a Společnost Ludvíka Svobody.“ Realitou je, že se počet spolupracujících organizací rok od roku mění. Jakým směrem? Občanských sdružení, která chtějí s resortem obrany kooperovat, neubývá. Naopak. Jako příklad lze uvést Českou a slovenskou obec dělostřeleckou nebo Klub vojenských výsadkových veteránů. „V roce 2006 spolupracovalo Ministerstvo obrany ČR s dvaceti občanskými sdruženími, letos již evidujeme součinnost s dvaadvaceti organizacemi,“ dodává J. Mareček. V této souvislosti je třeba poznamenat, že dveře na pražských Valech jsou otevřeny de facto pro každého.

Samozřejmě že v rámci zákonných norem. Hlavním kritériem je evidence občanského sdružení na Ministerstvu vnitra ČR a jeho činnost blízká úkolům a poslání resortu obrany. „Většinou nás kontaktují předsedové občanských sdružení. Informují se o možnostech, které jim může resort obrany poskytnout. Poté proběhnou jednání na úrovni ředitelky OMS SP MO, z nichž vzejde případný zájem o spolupráci. Následně si ověříme jejich zřizovací dokumenty a seznámíme se se stanovami dané organizace,“ doplňuje Jaromír Mareček. Odbor mimoresortní spolupráce SP MO poskytuje sdružením nezbytnou pomoc v jejich aktivitách. Formy spolupráce bývají rozličné. „Troufám si říci, že takzvaný servis poskytovaný občanským sdružením ze strany MO ČR je rok od roku lepší a tím významnou měrou přispíváme k důstojnému rázu jimi pořádaných akcí akcí. Velký podíl na tom má i Posádkové ve velitelství Praha, neboť v hlavním měst městě je organizováno nejvíce zvlášť význa významných a pietních akcí v roce,“ zdůraz zdůrazňuje zaměstnanec odboru mimoresortní spolupráce. S tím lze jenom souhlasit. Bez přítomnosti vojenské hudby, čestné jednotky a dalších profesionálů AČR si veřejnost už takovéto ceremoniály dokáže jen stěží představit. A je-li řeč o resortní podpoře výše zmíněných akcí, věřte, že se jich ročně uskuteční bezmála stovka. V rámci spolupráce jsou sdružením poskytovány místnosti pro jejich

schůzovou činnost, jakož i přeprava na akce, které jednotlivé organizace pořádají. Kromě materiálního a organizačního zabezpečení pietních aktů nelze nevzpomenout i náklady na pohoštění. „Ročně se v této souvislosti vydává okolo dvou set tisíc korun. Snažíme se vyjít

ve výše uvedených občanských sdruženích trvalý kontakt se současnou profesionální AČR a informovanost o dění v resortu obrany. „S nadsázkou řečeno, s armádou jsme stále spojeni pupeční šňůrou. Spolupracujeme s ní dobrovolně a rádi. Jsme přesvědčeni o tom,

Ředitelka odboru mimoresortní spolupráce SP MO Miroslava Kosáčková hovoří s představiteli Zpravodajské brigády a České a slovenské obce dělostřelecké.

vstříc co nejvíce organizacím, ale vyčleněný balík peněz není veliký. Přesto jsou představitelé občanských sdružení i za tuto skromnou výpomoc vděčni a velice si jí váží,“ říká J. Mareček. Více než armádní finanční injekci oceňuje zhruba 40 tisíc lidí organizovaných

Pracovník OMS SP MO Jaromír Mareček v diskusi s předsedkyní Českého svazu bojovníků za svobodu Andělou Dvořákovou

že jde o oboustranně prospěšnou činnost. Obzvlášť pro válečné veterány je to srdeční záležitost,“ konstatují někteří z nich. A ještě krátká zastávka u organizací, které sdružují účastníky národního boje za osvobození. Právě u nich je popularizace armády mezi veřejností a mladou generací především naprosto evidentní. Přes svůj vysoký věk a nejednu zdravotní komplikací si nenechají ujít jedinou příležitost, aby vyjádřili svoji solidárnost s resortem MO ČR. Váleční veteráni však nežijí pouze v České republice. Mnoho z nich po únoru 1948 emigrovalo. Početné komunity armádních seniorů s českými kořeny najdete ve Velké Británii, ve Spojených státech amerických, Kanadě, Francii, Izraeli, Novém Zélandě nebo Austrálii. Po roce 1989 navázalo ministerstvo obrany úzký kontakt s celou řadou z nich. Je potěšitelné, že také oni si vytvářejí svoje profesní sdružení v zahraničí. Jejich návštěvy v České republice, například u příležitosti Dne válečných veteránů, se již staly tradicí. 43

I slova mají svůj původ Text: Jaroslav PAJER Ilustrační kresby: publikace „Po bitevních polích jižních Čech“

Používáme je v běžné služební mluvě a vůbec nás nenapadne, proč znějí právě tak, jak znějí. Když jsme v A reportu č. 20/2007 přinesli první stať zabývající se historií pojmů označujících vojenské hodnosti, vyvolalo to u čtenářů příznivý ohlas. Proto dnes pokračujeme částí, která se zabývá zbraněmi. Dozvíte se v ní mimo jiné, že čeština neobohatila světovou terminologii jen Čapkovým »robotem«. Začněme tím nejobecnějším pojmem »výzbroj«. Je odvozen od výrazu „zbroj“. Staročeská slova sbrojě, zbrojě znamenala „houf, zástup“, ale i „zbroj, výzbroj“. Pravděpodobně pocházejí z praslovanského *brojь, jež patrně vzniklo od *briti

44

„holit, řezat“. A to má zase původ v indoevropském *bhrei*bhrei-, což je rozšíření kořene *bher- „bít, řezat; ostrý“. Od téhož kořene pochází i pojem »zbraň«. Staročeské bran, braň, zbraň znamenalo „zbraň, obrana, odpor“. Vše pochází od praslovanského *borniti, jež je odvozeno od *bornь, které vzniklo přidáním přípony -nь k praslovanskému *borti. A to má základ ve zmíněném indoevropském *bher-. Jednou z nejrozšířenějších zbraní je »pistole«. V literatuře je uváděno několik hypotéz vzniku tohoto slova. Nám nejbližší výklad tvrdí, že u původu tohoto pojmu stojí husité. Používali totiž jednu ruční zbraň s tenkou hlavní vydávající jasný, ostrý zvuk. Nazývali ji p písčala nebo píšťala. Toto slovo nejprve přešlo přes Slezsko do polštiny a odtud do ně němčiny. Pro Němce však původní znění bylo obtížně vyslovitelné, a tak si je pře přetvořili na pischol, pettstole a podobně dobně. V 16. století pojem pistole nacházíme ve Francii. Aby se v psaném tvaru odlišil od stejně znějícího názvu mince, začalo se slovo psát s nevyslovovaným -t pist pistolet. V třicetileté válce se už zdokonal konalená zbraň s pozměněným názvem vrátila přes němčinu zpět do Čech. Druhá verze uvádí, že »pistole« pochází z nnázvu italského města Pistóia, kde

tato zbraň spatřila světlo světa v roce Vettelliho. 1540 v manufaktuře Camillia Vettelliho Třetí hypotéza tvrdí, že slovo vzniklo ve středověké Francii, kde se tehdejší »pistole« nosila v pouzdru zavěšeném na hrušce koňského sedla, která se nazývala pistallo. Několikerý původ uvádí literatura i u pojmu »bambitka«, jenž značí „krátkou ruční zbraň“. Jednu možnost představuje obměna staršího výrazu banditka či panditka, jenž vznikl odvozením od bandita, častého uživatele této zbraně. Toto slovo pochází od banda z německého Bande, jež má základ ve francouzském bande, což původně znamenalo „vojenská družina“, později „loupeživá cháska vyhoštěnců“. Druhá alternativa naznačuje základ pojmu v italském slově bandito „postavený mimo zákon“, jež je původně příčestím trpným od bandire „postavit mimo zákon“, respektive dřívějšího bannire. To je odvozeno z germánského *banna-, ze kterého později vzniklo německé bannen „vyobcovat“ a starofrancouzské ban „klatba, veřejné vyhlášení“. Poměrně často vznikají obecná slova z vlastním jmen. Příkladem je »brovnink« „plochá automatická pistole“. Pochází z anglického browning, jež vzniklo kolem roku 1900 podle jména vynálezce tohoto typu ruční zbraně J. M. Browninga.

Jiným typem ruční střelné zbraně s otočným zásobníkem je »revolver«. Slovo pochází z americko-anglického revolver, jež je odvozeno od revolve „otáčet (se), kroužit“, které má základ v latinském revolvere. Zajímavý původ má »puška«. Ve staročeštině slovo označovalo „(válcovitou) nádobu, schránku“ a také „dělo“. Pojem pochází ze středohornoněmeckého bushe téhož významu a to ze středolatinského buxis „krabice“. Latinské pyxis stejného významu je odvozeno z řeckého pyxís „krabice (ze zimostrázu)“, jež vzniklo z pýxos „zimostráz“, z jehož dřeva se vyráběly bedny. Přenesení na dělo, respektive pušku, se nejpravděpodobněji událo v souvislosti s válcovitým tvarem hlavně. Zastarale se puška řekla »kvér«. To pochází z německého slova Gewehr, jež má základ v pojmu Wehr „ochrana, obrana, zbraň“ a je odvozeno od wehren „bránit“. Tento výraz souvisí s -vřít, jež pochází z indoevropského *uer- „zavřít, pokrýt, bránit, chránit“. Na kvér se zpředu připevňoval »bajonet« čili „bodák“. Slovo vzniklo přes německé Bajonett z francouzského bayonette podle přístavu Bayonne v jihozápadní Francii, kde se tyto bodáky prý začaly vyrábět. Jiná teorie totiž říká, že tuto zbraň poprvé použili Španělé v roce 1655 při útoku právě na město Bayonne. Pojem »bodák« je mnohem starší. Odvozuje se od slovesa bodati, bodnouti, které nahradilo staročeské bósti. To pochází z praslovanského *bosti, jehož základ odborníci vidí v indoevropském *bodti. Od něj se odvozuje též litevské bésti, badýti „píchat“, ale i latinské fodere

„boda „bodat, at, kopat“, německé Bettt a anglické bed d „„postel“, postel“, jimiž se původně označovalo „„vyhloubené místo“. Východiskem všeho je indoevropské *bhedh- „bodat, kopat kopat“. K b běžný ručním automatickým zbraním současnosti patří »samopal«. Jedná se o složeninu samo- „samočinný“ a -pal, jež má základ v praslovanském *paliti, od něhož je odvozeno dochované sloveso v staroslověnštině polěti „hořet“. Význam ve smyslu „střílet“ slovo získalo podle starého způsobu střelby, kdy se musel zapálit doutnák. Název druhé časté automatické zbraně »kulomet« vznikl podle ruského výrazu pulemjot. Jde o složeninu ze slov „koule“ a „metat“. Staročeský pojem kule, kúle je výpůjčkou ze středohornoněmeckého kūle (v nestažené podobě kugel(e), dnes Kugel). To vychází z indoevropského *geu- „ohýbat, klenout“. „Metat“ souvisí s pojmem mést. Ten pochází z praslovanského slova *mesti a to z *met-ti, jež má spolehlivé paralely jen v litevském mèsti „vrhat, házet“ a v lotyšském mest, metu téhož významu. České slovo »dělo« pochází ází z praslovanského *dělo, jež je shodným základem i pro výraz „dílo“. Praslovanské *dělo je odvozeno od *děti z indoevropského dhē- „klást, stavět“. Rozlišení délky pak odlišovalo oba významy. Původně pojem znamenal „stroj, (obléhací) nástroj“, posléze „těžkou střelnou zbraň“. „Dělo s kratší hlavní“ je označováno jako »houfnice«. Název ve staročeštině zněl haufnicě a do světa ho rozšířili opět husité. Původně se tak označoval

„válečný prak, jímž se houfně metalo kamení“. Z toho pak vznikl název pro „druh děla“. Do němčiny se toto slovo dostalo jako Haufenitz, kde bylo pozměněno na Haubnitze, respektive na Haubitze. Jeho přejetím do francouzštiny došlo k hláskové úpravě na obus. Odtud slovo přešlo do italštiny jako obice a z němčiny mj. také do ruštiny jako gaubica. Posledním dnešním pojmem, který si popíšeme, je »kanon«. Hovorově se tak označuje „dělo s dlouhou hlavní“. Do češtiny proniklo přes německé Kanone, to přes francouzské canon z italského cannone, což je odvozené jméno od canna „roura“. A to vychází z latinského canna „třtina, rákos, trubička“.

Poznámka: U *hvězdičkou označených slov neníí tvrzení rekonstruuje t í nijak ij k doloženo, d l ž k t j se pomocí historicko-srovnávací metody. Literatura a prameny: Český etymologický slovník (Jiří Rejzek), Tisíciletá a Otisky (Dušan Šlosar), Zákulisí slov, Zákulisí slov podruhé a Zákulisí slov do třetice (Michal Novotný), Etymologie IX. (Isidor ze Sevilly), Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (kolektiv), www.valka.cz/, http://www.sweb.cz/corpus/slovnik.htm, http://www.gymnaslo.cz/old/fyzika/etymslov. html, http://en.wikipedia.org/

45

Lešanské muzeum získalo raritu

KNIŽNÍ TIPY KN

Zabezpečení výstrojních náležitostí vojáků z povolání v případě nemoci či úrazu se od 1. března 2008 vrací do původního stavu

Text: Jaroslav PAJER Foto: por por. Pavel RIND

Koncem uplynulého roku se na železniční stanici v Týnci nad Sázavou odehrála nezvyklá podívaná. Za pomoci dvou autojeřábů se tu překládal z kolejí šestadvacetitunový vagon na kolový podvalník. Poté se souprava vydala na několikakilometrovou cestu do Vojenského technického muzea Lešany.

Jedná se o vůz, který část ze své bezmála stoleté historie sloužil armádním účelům. „Byl vyrobený vagonkou Lorraine a Co. v roce 1909 ve francouzském Lunéville pro společnost Východní dráhy,“ říká Petr Voženílek ze sdružení pro drážní dopravu a historii AJAX z Hradce Králové, jež exponát armádě prodalo. „K nám se velice pravděpodobně dostal zavlečením během první světové války.“ Další historická stopa vagonu se objevuje až ve druhé světové válce, kdy se stal součástí německého protileteckého vlaku jako radarový vůz. „Výstavbu těchto speciálních vlaků si objednala Luftwaffe, která potřebovala kromě stacionárních radarů rovněž pohyblivé, jež by jí umožňovaly přesné určení výšky a vzdálenosti blížících se vzdušných cílů,“ objasňuje kpt. Michal Burian z Vojenského historického ústavu Praha. Jejich základ obvykle tvořily dvě radarové soupravy Würzburg-Riese s radiolokátorem RZ-IV o dosahu až 70 km 46

a dvě radarové soupravy Freya s rádiovým zaměřovačem RZ-III s dosahem až 200 km. Celou soupravu tvořilo šestatřicet vagonů, v nichž měla osádka také technické zázemí, ubikace i vlastní protiletadlovou obranou. Vlak s „naším“ radarovým vozem byl po skončení druhé světové války nalezen v Ostroměři. Odtud souprava podle historika Pavla Minaříka nejprve přejela do Milovic a pak do Plzně, kde ve Škodových závodech proběhla její generální oprava. V roce 1949 vlak přešel do podřízenosti 1. leteckého operačního střediska Praha a sledoval československý vzdušný prostor ze stanoviště v Horažďovicích. „Značně opotřebovaný RZ-III byl ale schopen zachytit letoun na vzdálenost 50 km do výšky 3 km a RZ-IV do 30 km ve výšce 5 km, což výrazně zaostávalo za jejich původními parametry,“ popisuje ve své stati na www.vojenstvi.kvalitne.cz. „Radarový vlak byl v září 1952 přesunut na Slovensko a přešel do podřízenosti 3. leteckého operačního střediska v Hájníkách. Zde působil v oblasti Zvolena, Komárna a Bratislavy. K 1. 2. 1954 byl vlak pro technickou opotřebovanost zrušen.“ Petr Voženílek však předpokládá, že po demontáži radiolokátorů vagon převzalo železniční vojsko, u kterého prošel několika rekonstrukcemi. „První

je vestavba pancéřové kobky. Uprostřed vagonu jsou zvenku nanýtované tlusté plechy. Celý střední díl střechy nad touto kobkou se dá jeřábem sundat, takže tam bylo možné jako do nákladního vozu vkládat objemná těžká břemena. Myslíme si, ale nemáme to nijak potvrzené, že to mohlo sloužit třeba jako muniční vůz. Další přestavba proběhla patrně v průběhu padesátých až osmdesátých let. A to bylo vyříznutí části opancéřovaní z obou stran vagonu a dosazení posuvných dveří. Později, při třetí přestavbě, byly jedny boční dveře nahrazeny okny.“ Přesto, že je vnitřek vagonu značně zdevastován, označuje Michal Burian vagon za „zcela raritní, byť bohužel značně nekompletní historický artefakt“. Jeho koupě je součástí dlouhodobého záměru VHÚ sestavit alespoň část unikátního bojového prostředku. Ve sbírkách lešanského muzea se již z dřívějška nachází německý obrněný vagon a ústav usiluje o získání dalších, byť torzovitých, součástí vlaku. „Jednotlivé vagony budou postupně restaurovány a doplňovány o některé chybějící součásti vybavení. Předpokládáme, že první část vlaku bude návštěvníkům muzea prezentována v sezoně 2009. Avšak vzhledem k náročnosti projektu může dojít ke zdržení,“ připouští pracovník VHÚ.

INFORMUJEME

Jiříí Kovařík SOUMRAK RYTÍŘSTVA Vydavatelství Mladá fronta uzavřelo jednu ze svých několikasvazkových řad – Rytířské bitvy a osudy od spisovatele literatury faktu a historika Jiřího Kovaříka. Na pultech knihkupectví se totiž objevil poslední díl tetralogie „Soumrak rytířstva“. Jak z názvu vyplývá, kniha na tři sta dvaceti stranách vypráví o posledních rytířských střetech a osobnostech vrcholného středověku. Osm příběhů je vymezeno lety 1461 (bitva u Towtonu) a 1525 (bitva u Pávie). Jejich prostřednictvím čtenář pozná pozadí války růží v Anglii, stane se svědkem vzestupu i pádu králotvůrce Warwicka a blíže se seznámí s posledním bojem Richarda III., který nebyl tak krvelačný, jak ho vykresluje Shakespearovo drama. Ve třech po sobě jdoucích střetech u Grandsonu, Murtenu a Nancy se zájemci dočtou o konci burgundského vévody Karla Smělého. Do Francie je ještě zavede životní příběh Pierra Bayarda, rytíře bez bázně a hany. Poslední kapitola pojednává o bitvě u italské Pávie, která udělala definitivní tečku za rytířstvím. Po onom dni totiž proti sobě už nikdy rytíři v ocelové zbroji nevyjeli. Jejich éru ukončila neurozená pěchota vyzbrojená střelnými zbraněmi. V rozsáhlém čtyřsvazkovém projektu, který mapuje 460 let evropských dějin, se Jiřímu Kovaříkovi podařilo přiblížit období vzestupu i úpadku rytířství jako jednoho z fenoménů vojenství, ale i politiky, sociálního a ekonomického rozvrstvení středověké společnosti. A na závěr ještě dobrá zpráva pro ty, kteří by chtěli získat všechny díly tetralogie. Vydavatel se rozhodl pro dotisk už dříve vyšlých svazků. Poslední publikace stojí 229 Kč, cena ostatních dílů činí od 199 do 249 korun. Jaroslav PAJER

Dnem 1. ledna 2008 nabyl účinnosti zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, kterým mj. došlo k novelizaci zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Podle ní se s účinností od 1. ledna 2008 vojákům z povolání neposkytuje náhrada ve výši platu po dobu prvních tří kalendářních dnů jejich dočasné neschopnosti ke službě pro nemoc nebo úraz. Vzhledem k tomu, že vyhláška MO č. 266 /1999 Sb., o způsobu zabezpečování bezplatného stravování, výstrojních a přepravních náležitostí a o zabezpečování ubytování vojáků z povolání, váže zabezpečení vojenské výstroje na CELÝ kalendářní měsíc, ve kterém vojákovi náležel plat nebo náhrada ve výši platu anebo nemocenské, znamenalo neposkytnutí příslušné náhrady po dobu prvních tří dnů neschopnosti rovněž snížení výstrojních náležitostí (počtu výstrojních bodů). V případě počátku nemoci či úrazu na přelomu kalendářních měsíců to představovalo ztrátu dokonce dvou dvanáctin ročních výstrojních náležitostí. Proto zástupci sekce podpory MO iniciovali návrh změny vyhlášky 266/1999 Sb., kterou po meziresortním připomínkovém řízení a po projednání v Legislativní radě vlády ČR ministryně obrany koncem února podepsala. Od letošního 1. března tedy odstavec 1 v § 15 výše uvedené vyhlášky zní: „Vojenská výstroj do vlastnictví se zabezpečuje za každý celý kalendářní měsíc, po který měl voják nárok na plat nebo náhradu ve výši platu anebo nemocenské, a to zpětně. Nárok vojáka na zabezpečení vojenské výstroje vzniká i v případě, že do tohoto období spadají dny dočasné neschopnosti ke službě pro nemoc nebo úraz, kdy se vojákovi ze zákona náhrada ve výši platu neposkytuje. Vojenskou výstroj lze poskytnout jednorázově za kalendářní rok.“ Tím se tato oblast zabezpečení výstrojních náležitostí vojáků z povolání v případě nemoci či úrazu vrací do původního stavu. Jaroslav PAJER

47

spoj Bezplatná inzerce pro všechny příslušníky AČR! „ Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu: redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6-Dejvice, elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933. „ V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. „ Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.). „ Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

Volná místa „ Ředitel Ředitelství personální podpory MO vyhlašuje výběrové řízení na obsazení systemizovaného místa ve Vojenské nemocnici Olomouc – primář otorinolaryngologického oddělení. Požadavky: specializ. způsobilost, praxe v oboru, licence ČSK pro výkon ved. funkce Kvalifikač. předpokladem je VŠ lék. směru, zdrav. způsobilost a bezúhonnost (zák. č. 95/2004 Sb.), aktivní znalost sv. jazyka, BP na stupeň utajení DŮVĚRNÉ. Předpokládaný termín služeb. zařazení je květen 2008. Písemné přihlášky s profes. životopisem, ověřené doklady o vzdělání, absolv. praxi a přehledu publik. a přednášk. činnosti zašlete do 17. 4. 2008 na adresu: Vojenská nemocnice Olomouc, Sušilovo nám. 5, 771 11 Olomouc. Obálku označte „Výběrové řízení VN Olomouc“. „ Velitel VÚ 6165 Lipník nad Bečvou nabízí volné systemizované místo pro VZP: • náčelník ekonomické skupiny s možným nástupem k 1. 5. 2008: SH 62/63, PT 10, BP „D“, ČVO 950/83 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 2222 dle normy STANAG 6001. Kontakt: prap. Illíková Bohdana, alc. 428 210, 428 211 „ Ředitel Ústředního vojenského zdravotního ústavu v Praze 6 nabízí SM pro občanského zaměstnance – zdravotní laborant na oddělení hygieny práce se zaměřením na fyzikální faktory pracovního prostředí. Informace na tel.: 973 208 228

48

„ Velitel střediska KIS Morava (VÚ 3255 Olomouc) nabízí volné SM pro VZP na pracovišti ve Slavkově (u Lipníka nad Bečvou): • technik pracoviště údržby technologie Požadavky: SH 51, PT 09, BP „D“, ŘP „B“, SŠ vzdělání s maturitou v oboru silnoproud (popř. slaboproud), § 6 dle Vyhlášky 50/1978 Sb., průkaz strojníka EC (do 350 kwh). Kontakt: alc. 402 010, mob. 602 566 990

Různé „ Pozvánka na XI. mezinárodní prodejní výstavu sběratelů starých i moderních militarií. Burza se koná 12. dubna 2008 od 10 do 14 hod. v Praze 6-Dejvicích v menze ČVUT, roh Kolejní a Bechyňovy ul. (cca 200 m od metra „A“, stanice Dejvická). Tato specializovaná akce si získává stále větší oblibu jak ze strany vystavovatelů, tak i sběratelů ze zahraničí. Uskutečňuje se pouze 2× ročně a je jediná takového rozsahu v ČR (výzbroj, výstroj, technické vybavení, spojovací technika, optika, vyznamenání, insignie, chladné zbraně, literatura, aj.). Bližší informace na tel.: 604 717 897 nebo www.antiktrhy.cz

„ Hledám za sebe náhradu k VÚ 3072 České Budějovice za místo na Moravě (Olomouc, Přáslavice, Lipník) na funkci starší řidič-strojník ec., řidičský průkaz skupiny „C“ podmínkou. Tel.: 775 560 936 „ Hledám za sebe náhradu k VÚ 1923 Pardubice na funkci starší řidič-operátor, ŘP sk. „C“. Kontakt: 724 994 971 „ Pozvánka: Svaz vojáků z povolání Benešov a Sdružení válečných veteránů Středočeského kraje srdečně zve příznivce armády k 13. setkání bývalých příslušníků benešovských vojsk, které se koná dne 17. 5. 2008 od 17.00 hod. v restauraci Fontána hotelu Pošta v Benešově. Kontaktní osoba: prap. Radka Hykšová, alc. 210 436, mob. 602 124 291 „ Hledám za sebe náhradu k VÚ Stará Boleslav na funkci logista, hodnost prap., PT 09. Info: alc. 233 854 „ Hledám za sebe náhradu k VÚ 1923 Pardubice na funkci starší průzkumník DrRCHPz. Kontakt: 725 582 533 „ Koupím do sbírky různá vojenská resortní vyznamenání, medaile a odznaky, současné i staré. Tel.: 605 745 922 „ Hledám za sebe náhradu k VÚ 3771 Prostějov na funkci střelec-operátor. Podmínky: absolvovaný kurz střelce-operátora BVP1 a zdravotní klasifikace A-schopen jako výsadkář. PT 07, BP „V“ Tel.: 774 838 102 „ Hledám za sebe náhradu k VÚ 1824 Žatec na funkci st. řidič „C“. Tel.: 775 399 686, e-mail: [email protected]