Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR. Vydává MO ČR AVIS Rooseveltova Praha 6 IČO

Objektivem

„Když Když jsem v devadesátých letech navštívila poprvé Kneset a izraelští kolegové mi děkovali za československou pomoc, vůbec jsem o tom nevěděla, protože to nás ve školách neučili. Jsem velmi ráda, že máme na co navazovat,“ prohlásila ministryně obrany Vlasta Parkanová při setkání se svým izraelským protějškem Ehudem Barakem, které se uskutečnilo při její návštěvě Izraele na přelomu března a dubna. Předmětem jednání byla mj. spolupráce v oblasti obrany, kdy izraelská strana ocenila kvality terénních nákladních automobilů Tatra, kterých má izraelská armáda několik set s různými typy nástaveb. Česká armáda zase plánuje zavedení kolových obrněných transportérů vyzbrojených kanonovými věžemi z produkce izraelské firmy Rafael. Ministryně zároveň projevila zájem o další prohlubování obranné spolupráce, zejména pak v oblasti přípravy a výcviku. Foto: Andrej ČÍRTEK

Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR

Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694 Šéfredaktor Ladislav Lenk Redakce Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Jazyková úprava Vlasta Kohoutová Grafická úprava Andrea Bělohlávková

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk ČTK Repro Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně Jiří Hokův Uzávěrka čísla 26. 3. 2008 Toto číslo vyšlo dne 14. 4. 2008

Kontakty Jiří Hokův tel.: 973 215 794 e-mail: [email protected] www.hokuv.com

Jaroslav Pajer tel.: 973 215 686 mobil: 724 033 412 e-mail: [email protected]

Pavel Lang tel.: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected]

Tomáš Soušek tel.: 973 215 527 e-mail: [email protected] www.afterburner.cz

Ladislav Lenk tel.: 973 215 931 mobil: 724 102 164 e-mail: [email protected]

Michal Zdobinský tel.: 973 215 572 mobil: 724 033 411 e-mail: [email protected]

Vladimír Marek tel.: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected]

Jan Zeman tel.: 973 215 935 e-mail: [email protected]

První kontingent AČR mise ISAF-PRT slavnostně zahájil svoji činnost 19. března 2008

Nechceme být mentory, ale partnery

dokumentaci a byla v souladu s vyhláškou afghánského ministerstva školství,“ říká stavební inženýr Jiří Šesták. „Byl jsem příjemně překvapen vysokou úrovní práce místních stavebních firem.“ Spolupráce s Afghánci je pro úspěch PRT klíčová. V nejbližších dnech se čeští experti pustí mimo jiné i do výstavby nové nemocnice v provinčním centru Pol-e’Alam či do budování malých chladíren, které místním mí lidem umožsklizené ovoce. Připravují ní uskladnit sklizen se také projekty v oblasti zdravotnictví dubnu se tým rozroste či bezpečnosti. V du oblastí. o české experty z dalších da

Připravil: Ladislav LENK s využitím www.army.cz Foto: kpt. Sabina INTROVIČOVÁ a npor. Tomáš TANDLER

Dne 19. března byla slavnostně zahájena činnost českého provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar na základně Shank nedaleko hlavního města provincie Pol-e’Alam. Slavnostního aktu, který byl spojen se vztyčením české vlajky na základně Shank, se zúčastnili zástupci Ministerstva obrany a Ministerstva zahraničních věcí České republiky, guvernér a další představitelé provinční vlády Lógaru. 2

„ Český provinční rekonstrukční tým (PRT) složený z 200 vojáků a 10 civilních odborníků pomáhá zajišťovat stabilní a bezpečné prostředí v podmínkách, které zatím neumožňují rozsáhlejší rekonstrukční činnost místních úřadů a mezinárodních institucí bez vojenské podpory.

První náměstek ministryně obrany Martin Barták během ceremoniálu uvedl: „Chtěli bychom navázat na tradice spolupráce s Afghánistánem ze 70. let 20. století, kdy zde mimo jiné působili čeští odborníci v oblasti průmyslu a geologického průzkumu. Sám jsem měl v České republice spolužáka z Afghánistánu.“ Náčelník Generálního štábu Armády České republiky generálporučík Vlastimil Picek poděkoval americkým vojákům z 82. výsadkové divize za pomoc při budování zázemí pro český rekonstrukční tým. Podle něj je bezpečnostní situace v provincii vcelku klidná. „Musí se ale počítat se vším,“ upozornil. Některá

území totiž koaliční jednotky nemají pod stálou kontrolou. „Česká republika přišla do Lógaru s tím, že tady chce být delší dobu,“ zdůraznil na místě přítomný politický ředitel MZV ČR Martin Povejšil. „Nechceme být mentory, ale partnery místní vlády,“ dodal. Český provinční rekonstrukční tým nyní bude ve spolupráci s regionální vládou připravovat projekty, které pomohou rozvoji provincie. Při tom Češi navážou na práci amerického PRT, od kterého některé projekty převzali. Jedním z nich je například dokončení dívčí školy v okrese Čarch. „Hrubá stavba je téměř hotová, my máme na starost to, aby odpovídala projektové

„ Civilní odborníci koordinují rozvojové a humanitární projekty, které vycházejí z priorit stanovených afghánskou vládou. Zaměřují se zejména na sociální a ekonomický rozvoj, bezpečnost, dobré vládnutí, posilování právního státu a lidská práva. „ Ve vojenské části PRT působí skupina civilně-vojenské spolupráce (CIMIC), která má za úkol ve spolupráci s civilními experty analyzovat situaci v terénu. Mezi její úkoly patří mj. zabezpečení logistiky, spolupráce s afghánskými bezpečnostními složkami a ochrana civilních expertů rekonstrukčního týmu při jejich práci. „ Civilní a vojenská část PRT jsou si rovnocenné. Velitelem 1. kontingentu AČR v ISAF-PRT Lógar je plukovník Ivo Střecha, vedoucím civilní části Václav Pecha. „ Lógar má velikost přibližně Pardubického kraje a žije v něm 350 000 obyvatel. Hlavním zdrojem jejich obživy je zemědělství, především pěstování zeleniny, ovoce, obilí a chov dobytka.

3

Audit je ve druhé fázi Text: Jan ZEMAN Ilustrace: archiv

V únoru se uzavřela první fáze auditu zaměřená na přípravu podmínek pro vlastní provedení auditu. Hlavní součástí této etapy byla především dvě školení zaměstnanců resortu k metodologii realizace auditu (19. a 26. 2. 2008), kterých se zúčastnilo 52 vybraných zaměstnanců Ministerstva obrany ČR a přímo podřízených útvarů a zařízení. O dalším pokračování komplexního auditu hovoříme s projektovým manažerem Ladislavem Kulcsárem z firmy Centire. „ Jak hodnotíte první fázi auditu a co nás čeká v dalším kroku? První etapu hodnotíme velmi pozitivně. V současnosti se nacházíme ve druhé fázi projektu, jejímž cílem je analýza a hodnocení současného stavu organizace. V této souvislosti se uskutečnilo celkem 77 pracovních jednání, během kterých jsme u jednotlivých útvarů mapovali situaci v procesní, organizační a informační oblasti, identifikovali jsme vykonávané činnosti a procesy. Zaznamenávali jsme také problémové oblasti, které lidem ztěžují práci a trápí auditované útvary. Jednání probíhala v období od 21. ledna do 17. března 2008 a v rámci tohoto procesu jsme navštívili všechny organizační útvary Ministerstva obrany ČR, Generálního štábu, vybraných přímo podřízených útvarů a zařízení, stejně jako operačně-taktických velitelství ve Staré Boleslavi, v Olomouci a Vojenskou ubytovací a stavební správu v Pardubicích. Touto cestou bych chtěl poděkovat všem zaměstnancům, 4

Zabýváme se všemi dotazy Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

se kterými jsme spolupracovali, za čas obětovaný práci na tomto projektu a za konstruktivní přístup. Vždy jsme se setkávali se vstřícností při technickém zabezpečení jednotlivých jednání stejně jako při poskytování potřebných dokumentů.

dotazníku předcházelo velmi intenzivní období ověřování aktualizovaného a doplněného procesního modelu resorttu, a to až do úrovně činností zze strany správce procesů. Na základě úspěšného dokončení verifikace byl vytvořen katalog činností resortu, jenž se stal nosným prvkem při realizaci vyplňování dotazníků. Současně s tím se konala školení k vyplňování dotazníku analýzy pracovních činností. Díky nim bylo vyškoleno více než 450 vybraných zaměstnanců resortu.

„ Nejdůležitější částí druhé fáze auditu je asi vyplňování dotazníku analýzy pracovních činností, která se dotkla většiny zaměstnanců resortu... Ano, skutečně považujeme vyplňování dotazníku analýzy pracovních činností za klíčovou událost této fáze z hlediska rozsahu spolupráce a důležitosti získaných informací. Zatímco v předchozím období probíhala v rámci komplexního auditu spolupráce pouze s vybranými pracovníky, do vyplňování dotazníku už byli zapojeni všichni zaměstnanci Ministerstva obrany ČR a přímo podřízených útvarů a zařízení podléhajících auditu. Právě přípravě

„ K čemu budou získané informace z dotazníků sloužit? Samotné vyplňování dotazníku probíhalo od 2. do 11. dubna 2008 a na jeho základě jsme získali data, která nám poskytují podrobný přehled o vykonávaných aktivitách a časových fondech zaměstnanců v roce 2007. Máme tak k dispozici cenné údaje, které budou jedním z důležitých podkladů pro objektivní analýzu současného stavu resortu, stejně jako pro vypracování návrhů a doporučení pro realizaci komplexních změn v rámci resortu. Od 7. do 9. dubna se též uskutečnil sběr dat pro potřeby informačního auditu, která doplní celkovou mozaiku našeho pohledu.

Odbor rozvoje organizace a managementu SOPS MO vytvořil v uplynulém období procesní model resortu, jehož údaje jsou průběžně validovány. Tento procesní model se měl stát základním informačním zdrojem při přípravě a realizaci komplexního auditu MO. Ředitel odboru František Lapáček nyní zastává i funkci výkonného ředitele projektového týmu auditu.

„ Naplnilo se vaše očekávání, stal se procesní model hlavním zdrojem informací? Jsem toho názoru, že se nám podařilo společně s ostatními organizačními útvary MO a PPOÚ MO vytvořit kvalitní podklad pro dodavatele auditu, který plně odráží aktuální popis současného stavu nastavení a průběhu procesů v resortní organizační struktuře. V této souvislosti bych chtěl znovu zdůraznit, že v rámci obdobných projektů je fáze mapování a popisu současného stavu organizace jednou z nejpracnějších a časově nejnáročnějších, neboť kvalita následných analýz a návrhů na zlepšení současného stavu je přímo úměrná kvalitě jejího provedení a získání validních informací. Jsem přesvědčen, že se nám napříč organizační strukturou MO podařilo takový podklad vytvořit, což dodavatel již několikrát potvrdil. Zůstává teď na něm, jak jej uchopí, rozpracuje, přizpůsobí a využije v rámci svého know-how.

„ V současné době probíhá druhá fáze auditu – analýza a zhodnocení současného stavu organizace, a tato etapa by měla skončit v polovině května. Jak hodnotíte dosavadní průběh komplexního auditu? Je třeba říci, že audit skutečně začíná nabírat na rozsahu i na rychlosti. Dodavatel, poněkud nadneseně řečeno, „dosáhl vrcholu hory a sestoupil do údolí“, kdy vedle zapojení vedoucích zaměstnanců došlo k aktivnímu zapojení do auditu i všech ostatních řadových pracovníků, jejichž role je při získávání objektivních informací cestou osobního „dotazníku“ nenahraditelná. Rovněž tak spolupráce v rámci projektového týmu doznává konkrétních rozměrů v podobě zahájení prací pracovními skupinami, zabývajícími se specifickými problémy procesního auditu, organizačního auditu a informačního auditu. Práce zatím probíhají v souladu s časovým harmonogramem obsaženým v „Manuálu projektu pro řízení auditu“. Úkoly na jednotlivé týdny, spolu s harmonogramem a vyhodnocením jejich plnění, jsou uváděny v „Operativním plánu realizace auditu“ tzv. OPRA, který je vydáván vedením projektu pravidelně každý pátek. Velmi pozitivně hodnotím dosavadní spolupráci všech auditovaných organizačních útvarů s auditory dodavatele, kterou lze charakterizovat jako vstřícnou, věcnou a vzájemně korektní. „ Při realizaci auditu je velký důraz kladen také na informovanost zaměstnanců a zpětnou vazbu. Kde mohou zájemci získat informace k probíhajícímu komplexnímu auditu? K zajištění informovanosti zaměstnanců byla na portále ŠIS vytvořena stránka

„Komplexní audit MO“, která slouží k poskytování prvotních základních informací o probíhajícím auditu. Na této stránce je umístěna zadávací dokumentace auditu spolu s aktuální verzí „Manuálu projektu pro řízení auditu“, který je vlastně kuchařkou či návodem, jak audit provést. Spolu s dalšími aktuálními informacemi jsou zde rovněž umístěny nejčastěji obdržené dotazy a odpovědi na dotazy. Zaměstnanci mohou své dotazy zasílat elektronicky cestou těchto stránek nebo anonymně, prostřednictvím schránek umístěných ve všech hlavních objektech MO v posádce Praha. Dodavatel má k dispozici rovněž vlastní „horkou“ linku. „ Čeho se dotazy nejčastěji týkají? Dotazy až dosud směřovaly nejčastěji k cíli auditu a jeho rozsahu, což se týkalo zejména otázek na konkrétní zapojení organizačních útvarů do auditu, zda je cílem auditu i snižování počtů zaměstnanců, jaká je předpokládaná doba trvání auditu, jak je audit řízen a jakým způsobem bude probíhat akceptace jeho výsledků. Protože většina těchto dotazů byla zaznamenána v době těsně před spuštěním nebo po spuštění auditu, udivuje nás, že „hlad“ po informacích není takový, jaký jsme očekávali. Předpokládám však, že tento stav se změní po zapojení všech pracovníků auditovaných útvarů do vyplňování osobních „dotazníků“. Všemi obdrženými dotazy se budeme vážně zabývat. 5

Vojenská strategie ČR bude aktualizována Text: Jaroslav PAJER

Nejen resort obrany prochází transformací. Změny se chystají i v oblasti politicko-vojenských dokumentů. Jedním z těch, které mají být v aktualizované formě předloženy ke schválení vládě do konce prvního pololetí, je Vojenská strategie České republiky. Jedná se o dokument, který obsahuje soubor základních principů zajišťování obrany naší země a zásady výstavby a použití ozbrojených sil České republiky. Vychází přitom z hodnocení stavu a předpokládaného vývoje bezpečnostní situace, z definovaných bezpečnostních zájmů republiky a z principů obranné politiky obsažených v Bezpečnostní strategii ČR z roku 2003. Současně rozpracovává základní principy Strategické koncepce NATO, Bezpečnostní strategie Evropské unie, případně dalších relevantních dokumentů. V nedávné minulosti byla Vojenská strategie přijata už několikrát – v letech 1999, 2002 a naposledy v roce 2004. Na otázky A reportu odpovídá zástupce ředitele sekce obranné politiky a strategie MO ČR Radomír Jahoda, který se na tvorbě tohoto zásadního dokumentu podílí. „ Proč se na aktualizovaném znění Vojenské strategie ČR začíná pracovat? Důvodem pro její aktualizaci je skutečnost, že dokument Transformace resortu Ministerstva obrany České republiky dává částečně odlišné zadání než Koncepce výstavby profesionální armády z roku 2003. Od doby, kdy byla poslední Vojenská strategie schválena, je spousta věcí překonaných. Byla ukončena první fáze reformy ozbrojených sil a bylo dosaženo počátečních operačních schopností. Armáda je plně profesionální. Vyplývá pro nás také více závazků vůči Evropské unie. A v roce 2006 byly na alianční 6

úrovni vypracovány Souhrnná politická směrnice a Ministerská směrnice NATO, jež kladou nové nároky na jednotlivé členské státy. „ Můžete některé z nich pro lepší představu zkonkretizovat? Hlavně to jsou nové politicko-vojenské ambice zformulované v současné Transformaci resortu MO. Ve stávající Vojenské strategii jsou tyto ambice poněkud odlišné. A další věc, která se musela vzít v úvahu, je, že ze Souhrnné politické směrnice NATO a také ze závěrů summitu Aliance v Istanbulu vyplývá požadavek na výstavbu sil k naplnění „istanbulských kritérií“ požadujících, aby 40 procent pozemních sil a sil určených pro jejich přímou podporu bylo strukturováno, připraveno a vybaveno pro nasazení v operacích, tzv. nasaditelné síly, a osm procent pozemních sil a sil určených pro jejich přímou podporu bylo plánováno k nasazení nebo nasazeno v operacích. Jejich naplnění ze strany MO ČR vyžaduje přehodnocení počtů osob, struktur a výdajů kapitoly MO tak, aby bylo možné posílit rozsah bojových jednotek a útvarů se současným omezováním substruktur resortu MO, které mají schopnosti působit pouze na území ČR. To jsou věci, na které by právě aktualizovaná Vojenská strategie měla reflektovat. „ Jaké instituce se na tvorbě tohoto dokumentu podílejí? Za splnění úkolu odpovídá první náměstek ministryně obrany Martin Barták,

„ Vojenská strategie obsahuje soubor základních principů zajišťování obrany naší země a zásady výstavby a použití ozbrojených sil České republiky. „ V minulosti byla přijata v letech 1999, 2002 a 2004. Nyní prochází aktualizací. „ Dokumenty, z nichž vychází: † Strategická koncepce NATO (1999) † Bezpečnostní strategie ČR (2003) † Bezpečnostní strategie Evropské unie (2003) † Souhrnná politická směrnice NATO (2006) † Ministerská směrnice NATO (2006) † Transformace resortu Ministerstva obrany České republiky (2007) v pracovním týmu jsou i zástupci určení všemi náměstky a náčelníkem GŠ AČR. „ Takže to je čistě záležitost resortu, do níž nejsou zapojeni, dejme tomu, představitelé české bezpečnostní komunity a podobně? S bezpečnostní komunitou již proběhlo jednání k Dlouhodobé vizi resortu MO, což je další dokument, na kterém v současné době pracujeme. Předpokládám, že určitě proběhnou i další podobná jednání. Ale ve vztahu k Vojenské strategii to nebylo. Rozhodně se však jedná o dokument, který půjde do meziresortního připomínkového řízení, pak na Bezpečnostní radu státu a nakonec ke schválení do vlády.

O krizovém řízení Text a foto: Pavel PAZDERA

Aktivity Univerzity obrany v Brně v oblasti krizového řízení jsou nepřehlédnutelné. Potvrzuje to mimo jiné i 2. mezinárodní kongres INTEROP-soft PROTEC, který se uskutečnil ve dnech 11. a 12. března v brněnském interhotelu Voroněž a který byl určen pro odborníky působící v bezpečnostních, obranných, hasičských, záchranářských, zdravotnických, humanitárních a vzdělávacích složkách a institucích všech resortů. Zatímco první ročník kongresu „Interoperabilita v krizovém řízení“ byl zaměřen na informační systémy a technologie podporující management ochrany obyvatelstva, cílem toho letošního byla podpora tvorby a definování racionálních uživatelských požadavků pro další rozvoj bezpečnostních systémů. Pracovního setkání se účastnilo přes osmdesát odborníků z České republiky, Chorvatska, Polska a Slovenska. Vlastní odborný program zahájil rektor-velitel Univerzity obrany brigádní generál Rudolf Urban, který mimo jiné hovořil o sílícím tlaku Evropské unie na zvyšování výkonnosti výzkumu a vývoje ve vztahu k celé oblasti bezpečnosti. „Výkonnost jako taková je podmiňována konkrétními výstupy realizovatelnými v praxi. V dokumentech, které se v současné době zpracovávají i na úrovni Rady pro výzkum a vývoj ČR, lze identifikovat poznatek o nízké efektivnosti využívaných prostředků na výzkum a vývoj v oblasti bezpečnosti. Řada analytických poznatků naznačuje, že mnohdy očekávaná produkce neodpovídá požadavkům a potřebám praxe,“ uvedl rektor UO.

Podle brigádního generála Rudolfa Urbana se nyní vede široká diskuse o dané problematice a ukazuje se, že se nakonec povede uplatnit principy procesního řízení a definovat rozhodující nositele a vlastníky procesů, kterým bude svěřena odpovědnost, ale i schopnost disponovat finančními prostředky k ovlivňování vývoje v jednotlivých oblastech bezpečnosti. Jak dále informoval, za rozhodující aktéry v oblasti vývoje a inovací je považováno Ministerstvo vnitra ČR na úseku bezpečnostního výzkumu a Ministerstvo obrany ČR na úseku obranného výzkumu. Specifickým poskytovatelem bude i Ministerstvo zemědělství ČR. „Důležité je, že celkový počet poskytovatelů prostředků na vědu, tj. i bezpečnostní vědu, se pravděpodobně z počtu dvaceti dvou sníží na devět. Tyto skutečnosti nás vedly k tomu, že dnešní setkání odborníků je podpořeno myšlenkou uživatelského uchopení požadavků interoperability,“ poznamenal generál. Po pěti úvodních přednáškách v plénu byla hlavní pozornost domácích

a zahraničních referujících věnována takovým tématům, jako je „Interoperabilita a NEC krizového řízení“, „Operace krizového, nouzového a vojenského managementu“, „Vzdělávání, věda a výzkum ve službách krizového managementu“, „Kybernetika ve službách protektologie“ a „Humanitární a sociální přístupy v mimořádných situacích“. V další sekci se účastníci odborného setkání zabývali zdravotnictvím, environmentálním managementem, logistikou a ekonomikou v mimořádných a krizových situacích. Byly představeny i některé novinky z oblasti predikce a řešení mimořádných událostí a komunikace v terénu. Například speciální vozidlový terminál VIPSYS, který umožňuje širokopásmový bezdrátový přenos postavený na nejmodernějších vysílacích technologiích mobilní televize typu DVB-H a DVB-SH a zpětných kanálech s komunikací GPRS a WiMax. Pro komunikaci s osobami byl vyvinut osobní lokalizační a komunikační modul VPW, který byl oceněn cenou Evropské kosmické agentury ESA. 7

Armáda má nové TATROVKY Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: Radko JANATA

Ve vojenském zásobovacím středisku v Novém Jičíně převzali 28. března zástupci AČR a sekce vyzbrojování MO od kopřivnické automobilky prvních devět kusů středních terénních nákladních automobilů Tatra T810 6 × 6. Tento krok následoval týden poté, co byly úspěšně završeny zkoušky ověřovací série. Do konce roku 2009 by mělo být zařazeno do výzbroje všech 556 zakoupených automobilů v celkem sedmi verzích.

Z uvedeného množství bude 536 kusů v provedení valník s plachtou pro dopradopra vu 16 osob na sklopných lavicích nebo až 4750 kg nákladu. Dalších 15 vozidel s dvojím ovládáním bude sloužit pro výcvik a přeškolování řidičů a od zmíněného základního provedení se liší hlavně instalací dvojích pedálů v kabině a absencí lavic v nákladovém prostoru. Kromě toho existuje valník se zvedacím záďovým čelem, valník s pancéřovanou kabinou, kontejnerový přepravník, skříňová karoserie a vozidlo s natahovacím zařízením (hákovým nakladačem). Od každého z pěti posledně jmenovaných provedení bude dodáno po jednom vozidle, protože se jedná o zaváděcí kusy příslušných modifikací, které prošly stejnými zkouškami i zavedením do výzbroje AČR jako základní valník. Jejich objednávání se uskuteční až na základě skutečných potřeb jednotlivých útvarů.

Protože dodávky sériových tatrovek nabraly zpoždění, zpoždění bude se kopřivnická automobilka podle svého finančního ředitele Igora Vlčka snažit tento skluz odstranit během dubna s tím, že tento měsíc dodá až 106 kusů. To samozřejmě přinese citelně vyšší nároky na příslušníky vojenského zásobovacího střediska v Novém Jičíně, kteří mají přebírání nových automobilů na starost. Původně se totiž počítalo se dvěma až třemi vozidly denně, v nejbližších měsících to ale bude každý den až devět kusů. Jak vlastně přebírání vozidel vypadá, ozřejmuje náčelník novojičínského vojenského zásobovacího střediska mjr. Ivan Masárech: „Musíme plně prověřit, zda výrobcem předávaná vozidla odpovídají kupní smlouvě.“ U každého vozidla se kontroluje výstroj včetně nářadí, prověřuje se jeho technický stav, veškerá dokumentace a certifikáty. Vozidla

se přijímají do účetní a finanční evidence armády, ve spolupráci s Vojenskou policií jsou přidělovány vojenské poznávací značky a vystavovávány technické průkazy i osvědčení. Vše probíhá bez zbytečného zdržení, takže by výdej nových automobilů jednotlivým útvarům mohl podle mjr. Masárecha začít v druhé polovině dubna. „Vojska už toto vozidlo toužebně očekávají,“ zhodnotil situaci náčelník štábu Velitelství sil podpory a výcviku plukovník Přemysl Škácha, protože tatrovky nové generace nahradí značně zastaralé automobily Praga V3S i některé ještě původně sovětské typy jako Zil-131 či GAZ 66. Stáří drtivé většiny zmíněných vozidel převyšuje 30 let, o morální i technické zastaralosti známých „vétřiesek“ či nehospodárnosti nebo neekologičnosti sovětských typů se není třeba ani příliš zmiňovat. Proto se pořízení středního terénního automobilu nové generace právem považuje za modernizační projekt s významnými dopady na operační schopnosti či rozvoj jednotlivých druhů sil české armády a zmíněný krok představuje podle ředitele sekce vyzbrojování MO Jiřího Staňka další z významných milníků v jejím přezbrojování přezbrojování. Do konce letošního roku se počítá s převzetím 331 kusů T810, zbytek bude dodán v roce 2009. Tím ale celý program v hodnotě 2,6 mld. korun jještě skončit

nemusí. Podle Jiřího Staňka existuje předpoklad, že by po roce 2009 mohla být pořízena další vozidla T810, která by nahradila „vétřiesky“ s účelovými nástavbami. Nová tatrovka se stane hlavním a jediným typem ve své kategorii. Tím, že současně nahradí několik druhů starších vozidel, se zjednoduší logistické zabezpečení i výcvik řidičů. Automobil nové generace přinese podstatné zvýšení akceschopnosti, mobility a operačních možností AČR jak na našem území, tak i v zahraničí. Doma bude zabezpečovat základní přepravní úkoly AČR již na stupni četa a rota, jeho unifikovaný podvozek poslouží pro

nesení nejrůznějších účelových a specializovaných nástaveb. Stane se ale i významným pomocníkem při řešení krizových situací, například při povodních či dalších živelních nebo průmyslových katastrofách velkého rozsahu. Nové vozidlo se zřejmě dočká nasazení i při aliančních nebo mírových operacích v zahraničí v nejrůznějších klimatických pásmech či v oblastech, kde by mohlo dojít k ozbrojenému střetu s protivníkem nebo znepřátelenými skupinami obyvatelstva. Proto je spodní část všech kabin chráněna pancířem a rovněž tak jsou všechny kabiny konstrukčně uzpůsobeny pro instalaci přídavné pancéřové ochrany.

Koncem března začaly dodávky nových středních terénních nákladních automobilů Tatra T810 pro českou armádu 8

9

Ocenění českého generála Text a foto: Pavel LANG

R Rakouská prestižní cena „PRO DEFENSIONE“ jje každoročně udělována osobnostem, k které se významným způsobem zasloužily o upevnění míru, rozvoj demokracie a lidských p práv. Poprvé v její jednadvacetileté historii jí b byl oceněn také voják ve výslužbě, a to český g generál Tomáš Sedláček. První náznaky, že by rakouskou cenu míru za rok 2007 obdržel generálporučík ve výslužbě Tomáš Sedláček, zazněly na lednovém mezinárodním setkání velitelů posádkových měst. Návrh generála Franze Reisznera, reprezentanta Vídně, se tehdy setkal se souhlasným stanoviskem. O dva měsíce později zve rakouská strana generála T. Sedláčka k slavnostnímu převzetí tohoto významného uznání. „Moje radost je dvojnásobná. Nejen kvůli prestižnímu ocenění, ale i proto, že opět zavítám do rodného města,“ říká devadesátiletý veterán a vzpomíná, že se ve Vídni v rodině rakousko-uherského důstojníka narodil a dvakrát zde trvale žil. Poprvé v roce 1911, když tady jeho otec absolvoval intendanční kurz, a podruhé před koncem války. „Z metropole tehdejšího Rakouska-Uherska jsme se potom odstěhovali do Toušeně, odkud pocházela maminka,“ dodává. 10

Další unikum souvisí s protifašistickou činností českého válečného veterána. Je totiž známo, že T. Sedláček bojoval jak na západní, tak i na východní frontě a ve Slovenském národním povstání. „Nejenže se v mojí osobě jedná o premiérové ocenění čs. vojáka rakouskou cenou míru, ale jsem i prvním bojovníkem z východní fronty, kterému se dostalo takto veliké pocty,“ konstatuje s potěšením. Letošní ceremoniál probíhá ve slavnostní atmosféře za účasti vrcholných vojenských a politických představitelů rakouských ozbrojených sil a města Vídně. Vlastnímu předávacímu aktu předchází odhalení památníku třem umučeným rakouským důstojníkům v dubnu 1945. Poté generálporučík v. v. Tomáš Sedláček přebírá z rukou vídeňského starosty cenu „PRO DEFENSIONE 2007.“

„ Generálporučík v. v. Tomáš Sedláček se narodil ve Vídni v rodině důstojníka. V rakouské metropoli i dvakrát trvale žil. „ Návrh na udělení rakouské prestižní ceny míru pro T. Sedláčka podal vídeňský velitel posádky generál Franz Reiszner. „ Generál Sedláček je mimo jiné také čestným příslušníkem Posádkového velitelství Praha.

Text: Mira TŘEBICKÁ Foto: Marie KŘÍŽOVÁ

V pátek 28. března bylo na Generálním štábu Armády České republiky slavnostně předáno Ředitelství personální podpory z podřízenosti sil podpory a výcviku AČR do podřízenosti náčelníka Generálního štábu AČR. Součástí slavnostního aktu bylo i vyhlášení personálních rozkazů ministryně obrany ČR.

Změny na GŠ AČR Změna v podřízenosti se uskuteční na základě nařízení k realizaci organizačních, mobilizačních a dislokačních změn v resortu Ministerstva obrany České republiky v roce 2008 ke dni 1. dubna 2008. Slavnostního předání se zúčastnil náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Vlastimil Picek, první zástupce náčelníka GŠ AČR generálporučík Jaroslav Kolkus, ředitel sekce rozvoje druhů sil-operační sekce MO brigádní generál Josef Bečvář, ředitelé sekcí a samostatných odborů GŠ, velitelé operačních velitelství a další zaměstnanci GŠ AČR. „Setkáváme se u příležitosti pro mne slavnostní, neboť přebírám do své podřízenosti útvar, o kterém jsem přesvědčen, že hraje a v budoucnu i bude hrát velmi významnou roli, neboť se stará o to nejcennější, co máme, a to o personál Armády České republiky,“ řekl generál Picek ve své úvodní řeči.

Součástí slavnostního aktu bylo vyhlášení personálních rozkazů ministryně obrany České republiky ze dne 26. března 2008. Do dispozice náčelníka Generálního štábu AČR se dnem 1. května 2008 určuje první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálporučík Jaroslav Kolkus. Na systemizované místo prvního zástupce náčelníka Generálního štábu AČR se dnem 1. května 2008 překládá a služebně zařazuje generálmajor Josef Prokš, zástupce náčelníka Generálního štábu-ředitel Společného operačního centra MO. Brigádní generál Josef Bečvář, ředitel sekce rozvoje druhů sil-operační sekce MO, se dnem 1. dubna 2008 překládá a současně služebně zařazuje na systemizované místo zástupce náčelníka GŠ-náčelníka štábu. Dnem 1. dubna 2008 se služebně zařazuje plukovník gšt. Aleš Opata,

zástupce ředitele sekce-ředitel operačního odboru sekce rozvoje druhů sil-operační sekce Ministerstva obrany ČR na systemizované místo ředitele sekce rozvoje druhů sil-operační sekce Ministerstva obrany ČR. Dnem 1. července 2008 se překládá do jiného místa výkonu služby a současně se služebně zařazuje brigádní generál František Malenínský, velitel sil podpory a výcviku, na systemizované místo ředitele Partnership Coordination Cell (PCC) v národním zastoupení České republiky v SHAPE, zahraničního pracoviště v Monsu v Belgii. Plukovník gšt. Jaroslav Kocián, náčelník sekce logistiky na velitelství Allied Joint Force Command (JFC HQ) v Brunssumu v Nizozemsku, se dnem 1. srpna 2008 překládá do jiného místa výkonu služby a současně služebně zařazuje na systemizované místo velitele sil podpory a výcviku Armády České republiky. 11

Chemici jsou také vojáci Text: Vladimír MAREK Foto: archiv kontingentu

Velitel kontingentu AČR pro afghánskou provincii Uruzgán major Miroslav Brázda má ve své kanceláři na zdi pověšený zarámovaný kodex vojáka Armády České republiky. A nejen to, čest, věrnost, odvaha pro něho nejsou jen prázdná slova, každý den se těmito zásadami také řídí. Sestavit mechanizovanou rotu pro misi v afghánské provincii Uruzgán prý nebyl příliš velký problém. Každý z praporů brigády má četu velení a bojového zabezpečení, třetí četa byla sestavena se zájemců s ryze chemickou odborností. Sedmdesát procent vojáků mechanizované roty má zkušenosti se zahraničními misemi. Většina z nich byla v letech 2002 a 2003 v misi Enduring Freedom v Kuvajtu a Iráku. Čeští vojáci budou působit ve prospěch nizozemské armády, která má v Uruzgánu svůj vlastní provinční rekonstrukční tým. Jako celek budeme zařazeni pod regionální velitelství Jih.

V afghánské provincii Uruzgán by měli od července působit příslušníci 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany Nejvíce ze všeho ho ale dokáže rozčílit, když někdo řekne, že naší armádě již docházejí vojáci do misí, a proto prý posílá do afghánské provincie Uruzgán chemiky. „Chemici jsou vojáci jako všichni ostatní. Vedle své chemické odbornosti musejí umět střílet a bojovat stejně dobře jako příslušníci 4. brigády rychlého nasazení či 7. mechanizované brigády,“ argumentuje major Brázda.

NABÍDKA NIZOZEMCŮ

Nizozemská vláda si již v loňském roce dala pro prodloužení mandátu pobytu svých vojáků v provincii Uruzgán podmínku snížení početních stavů. 12

Trvala rovněž na tom, aby se do mise v této oblasti zapojily i další členské země NATO. Na nabídku kromě České republiky reagovali Slováci, Maďaři a Francouzi. Vláda České republiky odsouhlasila pro tuto misi kontingent velikosti do osmdesáti lidí. Ve skutečnosti by ale koncem června letošního roku mělo odletět do Afghánistánu šedesát dva vojáků. Naším úkolem má být střežení nizozemské základny. Do jedné směny budeme potřebovat čtrnáct vojáků. Ve třech směnách tedy budeme rotovat tři čety po čtrnácti lidech. Kontingent bude dále tvořit velení, zabezpečení, vojenští policisté a zdravotnice.

STŘEŽENÍ ZÁKLADNY HADRIAN

Bezpečnostní situace v provinci Uruzgán není zrovna ideální. Jde totiž o oblast, která bezprostředně sousedí s nejrizikovějšími provinciemi Kandahár a Helmand. Nizozemští vojáci mají v této části Afghánistánu dvě základny. Na té větší – Terinkou – je soustředěno zhruba dvanáct set vojáků. Součástí základny je i téměř dva kilometry dlouhá hliněná přistávací dráha, která se musí kvůli velké prašnosti neustále kropit. Na menší základně – Hadrian – ležící poblíž města Dehravood je dislokováno asi tři sta vojáků, a právě tu bychom měli střežit. Byla vybudována na náhorní plošině v nadmořské výšce zhruba osmnácti set metrů. Obklopují ji několik tisíc metrů vysoké horské štíty. Není zde žádné letiště, ale pouze dva heliporty. O to složitější je zásobování této oblasti. Jednou týdně sem létá zásobovací vrtulník, a na něj by měli být odkázáni i čeští vojáci. Kromě samotné základny budou

Češi střežit ještě opěrný bod na blízkém kopci. Toto zodolněné předsunuté stanoviště zde bylo vybudováno z důvodu ochrany heliportu pro velkokapacitní vrtulníky CH-47 Chinook. Veškeré technické zabezpečení základny převezmou Češi od nizozemské armády. Přímo u vchodu jsou umístěny rentgenové systémy a perimetr základny hlídá soustava kamer a elektronického zajištění. „Budeme mít k dispozici rovněž rušičku signálu mobilních telefonů, která by nám měla zajistit, aby nedošlo k případnému elektronickému odpálení nálože. Prostě se na nezbytně nutnou dobu úplně vypne signál mobilních telefonů. Nizozemští vojáci jsou už ale na to zvyklí,“ vysvětluje major Brázda. „Využijeme i spojovací prostředky nizozemské armády. Bereme si s sebou pouze motoroly pro spojení mezi příslušníky českého kontingentu.“

PSI S NIMI NEPOJEDOU k

Liberečáci uvažovali nad tím, že by ochraně základny mohli využít

„ Kontingent složený z příslušníků 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany by v afghánské provinci Uruzgán měl mít na starost střežení nizozemské základny Hadrian. „ Vojáci si s sebou berou pouze standardní pěchotní výzbroj, velkorážní odstřelovačky Falcon a čtyři landrovery. „ Veškeré technické zabezpečení základny převezmou Češi od nizozemské armády. „ Do provincie Uruzgán se přesunou v druhé polovině června letošního roku. Operační úkol převezmou 1. července. V Afghánistánu by měli působit, pokud nedojde k nějaké změně, do konce roku.

i služební psy, pak ale od tohoto záměru upustili. Jednotka bude mít standardní výzbroj naší armády. Kromě samopalů a kulometů je součástí výzbroje chemiků velkorážní odstřelovačka ráže 12,7 mm Falcon a ráže 7,62 mm Dragunov. Granáty, granátomety „erpégéčka“ prý nejsou v tomto případě nutné. Dále budou vybaveni noktovizory Klára, mají také požadavek na zaměřovací optiku. S sebou si povezou rovněž kompletní balistickou ochranu a chrániče kolen a kotníků. Ty si ale museli vojáci v minulosti opatřit z vlastních prostředků. Ani nezbytná technika nebude příliš náročná na přepravu. Mělo by se jednat pouze o čtyři terénní landrovery. S největší pravděpodobností pancéřované. Téměř veškeré logistické zajištění bude mít na starost nizozemská strana. A to včetně stravy. Na základně Terinkou je nizozemská vojenská nemocnice na úrovni ROLE II+. Ta by měla poskytovat zdravotnické zajištění

i našim vojákům. „Podle standardů NATO je zdravotnické zajištění na úrovni ROLE I národní odpovědností, proto také s sebou vezeme jednu zdravotnici, která by měla tyto úkoly plnit,“ dodává major Brázda. V Liberci jsou již přípravy na misi v plném proudu. Major Brázda na přelomu listopadu a prosince loňského roku osobně navštívil provincii Uruzgán a přímo na místě zjistil, v jakém prostředí budou chemici působit a jaké úkoly je zde čekají. V současné době absolvují příslušníci kontingentu velitelskou přípravu ve Vyškově. A to až do velitele družstva. Po ní bude následovat další výcvik a příprava. „Máme domluveny kontakty jak se 601. skupinou speciálních sil, tak i s Útvarem speciálních operací Vojenské policie, jehož příslušníci působí v současné době v provincii Helmand. Obě tyto složky by nám měly předat potřebné informace a zkušenosti z Afghánistánu,“ říká major Miroslav Brázda. 13

Text: Tomáš SOUŠEK Foto: Jiří HOKŮV

Celkem šest týdnů působila v Kosovu záložní rota 12. kontingentu AČR v misi KFOR. Sto šestnáct jejích příslušníků tam bylo vysláno v souvislosti s vyhlášením nezávislosti této srbské provincie. Při následných nepokojích na hraničních přechodech se čeští vojáci několikrát ocitli tváří v tvář protestujícím demonstrantům, zapáleným pneumatikám a létajícím kamenům. Všichni se však vrátili do vlasti bez úhony. Poslední z nich přistáli na letišti v Přerově 18. března.

Vrátili se bez úhony Záložní rotu, rottu, označovanou jako „Foxtrot“, tvoří oříí v současnosti 116 příslušníků 71. mechanizovaného praporu z Hranic, kteří jsou rozděleni do čtyř mechanizovaných čet a jedné čety zabezpečení. Aktivována byla na základě žádosti velitele mnohonárodního úkolového uskupení Střed (MNTF-C) v Kosovu 2. února letošního roku. Již o čtyři dny později následoval letecký transport do kosovské Prištiny. I po příletu zůstala rota v přímé podřízenosti velitele MNTF-C, a tak si její příslušníci u našeho 12. kontingentu v Šajkovaci v prvních třech dnech pouze převzali materiál a techniku, která zde byla speciálně pro tento účel uložena. Šlo zejména o trojici bojových vozidel pěchoty BVP-2, jeden obrněný transportér OT-64 a několik terénních vozidel Land Rover a UAZ. Ubytování, stravování a další služby zajistila logistická základna švédské armády. „Naším prvním úkolem bylo seznámení s prostorem odpovědnosti, a proto jsme 14

během prvního týdne vyráželi na společné patroly se švédskými, slovenskými a britskými vojáky. Poté jsme byli připraveni jako záloha pro velitele mnohonárodního úkolového uskupení. Dvě čety byly vždy v pohotovosti s možností okamžitého výjezdu s tím, že další dvě čety je mohly velice rychle následovat,“ řekl po příletu velitel záložní roty kapitán Ivo Dvořák. Největší pozornost věnovali příslušníci záložní roty dvěma hraničním přechodům mezi Kosovem a Srbskem, kde se již od počátku očekávaly největší nepokoje. A skutečně k nim také nakonec došlo. Bezprostředně po vyhlášení kosovské nezávislosti se v okolí přechodů Gate 3 a Gate 4 začali shromažďovat srbští demonstranti, kteří tak projevovali nesouhlas s krokem Kosovců. „Zejména na Gate 4 se naši vojáci dostali doslova do první linie. Vše odstartovali srbští obyvatelé, kteří začali zapalovat pneumatiky. Když pak začali házet kamení, bylo povoláno zhruba pětatřicet našich příslušníků, kteří se jim se speciálními štíty

a dalším vybavením postavili do cesty,“ popisuje kapitán Dvořák. Teprve zde docenili vojáci důkladný a náročný výcvik, kterým prošli na našem území. Podle velitele záložní roty to byla právě intenzivní příprava, která umožnila bezpečné zvládání davu a díky níž se tak žádný z našich vojáků nedostal do žádné vyloženě krizové situace. Ani po návratu do vlasti ale práce příslušníkům záložní roty KFOR nekončí. I nadále zůstávají v pětidenní pohotovosti, a to až do 31. července letošního roku. Vzhledem k tomu, že situace v Kosovu není ani teď zdaleka ideální, nelze vyloučit, že se tam hraničtí vojáci podívají znovu. Také z toho důvodu bude rota nadále pravidelně cvičit. „Počítáme s týdenními cvičeními na Libavé minimálně jednou za měsíc, kde budeme znova opakovat a trénovat vše, co jsme se dosud naučili. Opět se soustředíme zejména na postupy při zvládání davu a také na hlídkovou činnost,“ dodal velitel záložní roty kapitán Ivo Dvořák.

Pardubičtí se předvedli v Brdech Cvičení, které řídil velitel oddílu major Jiří Kývala, bylo prověrkou připravenosti a sladěnosti a zároveň vyvrcholením výcviku 1. a 2. palebné baterie 152mm samohybných kanonových houfnic. Plnění jednotlivých palebných úkolů probíhalo z různých palebných postavení z jedné i druhé strany výcvikového prostoru, a to ve dne i v noci. Vojáci museli často překonávat únavu, fyzické vyčerpání a drsné podmínky brdského prostoru. I když samotné střelby komplikovala špatná viditelnost a husté sněžení, mohl velitel oddílu při vyhodnocení konstatovat, že stanovené úkoly byly splněny. Součástí vyvedení vojsk byla i vševojsková příprava, při níž dělostřelci zvládli výcvik v řízení bojových a kolových vozidel, speciální cvičení střeleb z ručních zbraní za pohybu, ženijní přípravu a ochranu proti zbraním hromadného ničení. Ve středu 26. března se cvičení zúčastnil nově nastupující zástupce velitele společných sil-velitel pozemních sil plukovník Miroslav Žižka, který společně s velitelem 13. dělostřelecké brigády plukovníkem Jánem Kožiakem zhlédl činnost 1. palebné baterie v palebném postavení v prostoru Sýkorky a následně

ostré bojové střelby. Na hlavním místě velení oddílu se plukovník Žižka zajímal o řízení palby s použitím automatizovaného systému řízení palby ASPRO a v prostoru pozorovatelny Hřebeny ho velitel baterie dělostřeleckého průzkumu seznámil s činností průzkumného družstva.

Text a foto: kpt. Michal ABRHÁM

Čtrnáctidenní vyvedení vojsk 131. smíšeného dělostřeleckého oddílu z Pardubic do výcvikového prostoru Brdy vyvrcholilo ve dnech 26. – 27. března taktickým cvičením dvou palebných baterií s bojovou ostrou střelbou.

Taktického cvičení 131. smdo v Brdech se plukovník Žižka zúčastnil po dopolední části programu, ve které mu plukovník Kožiak v krátkém dokladu představil 13. dělostřeleckou brigádu a hlavní úkoly, které brigáda plní. V diskusi s hlavními funkcionáři brigády se plukovník Žižka zajímal o výcvik, dělostřelecké zbraňové systémy a průzkumné prostředky, o nasazení vojáků v zahraničních misích a o novou výstavbu základny pozemních sil v Jincích. Dále chtěl budoucí velitel pozemních sil otevřeně slyšet, jaké problémy dělostřelce trápí. Ještě předtím, než odjel z posádky, si prohlédl jinecká kasárna, a to především nově zrekonstruované služební objekty 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu, parky vojenské techniky a posádková zařízení. 15

HLEDÁNÍ vertikálních limitů

Příslušníci 4. brigády rychlého nasazení prošli ve slovinských Julských Alpách extrémní zkouškou přesunů v horách po instrukčně-metodickém zaměstnání zb zbudujeme záhraby ve sněhu, ve který rých také přespíme. Vepředu postupují vo vojáci z 42. mechanizovaného praporu z Tábora pod velením podpraporčíka Jana Kocha. Postupně se střídají v čele kolony. Prošlapovat hluboký sníh totiž stojí hodně sil. Zatím ale jde všechno poměrně dobře. Na obloze se objevuje sluníčko, začíná nás ohřívat. Sundáváme

Špatnou zkušenost s tuleními pásy měl během únorového cvičení 4. brigády rychlého nasazení v Beskydech rotmistr Jan Průša. „Pásy je nezbytné udržovat v naprostém suchu. Ještě před samotným sušením je ale potřeba je přeložit na polovinu a obě strany s lepidlem přiložit na sebe. A právě to jsem neudělal. Lepidlo na pásech uschlo a já je ne a ne přilepit na lyže. Musel jsem stoupat

goretexové převleky. Někteří si necháváme pouze letní termotrika. Ze všeho nejhorší je totiž se propotit. Voda je naším největším nepřítelem. Až se později ochladí, všechno mokré začne namrzat. To se ostatně stává zanedlouho realitou. S přibývající nadmořskou výškou se výrazně ochlazuje. Sluníčko se ukrývá za mraky. Ostré tempo přesunu spojené s výrazným stoupáním nás zahřívá natolik, že necítíme ani potřebu navléci si zpět goretexové převleky. Horší je to ale s tzv. tuleními pásy. Ty se totiž během oteplení promočily a začínají namrzat. Tento kousek chlupaté kůže je přitom pro zimní pohyb v horách životně důležitý. Přilepujeme ho na lyže v každém stoupání. V opačném případě dřív než stačí člověk udělat s lyžemi jeden krok dopředu, sklouznou mu o dva dozadu.

celou černou sjezdovku na Lysou horu pouze v botách. Nahoře jsem byl úplně vyčerpaný.“ Jen s vypětím sil se udržuji ve skupině. Na lyže se nabaluje nejen led, ale i sníh. Zdá se mi, jako bych měl na každé noze desetikilogramovou kouli. Navzdory maximálnímu nasazení se dostáváme do časového skluzu. Od pátku do pondělí čtyři dny v kuse hustě sněžilo. V některých oblastech napadl téměř metr nového sněhu. Průchodnost horami je tedy mnohem obtížnější. Někdy kolem půl čtvrté se dostáváme na Planinu při jezeře, která leží v nadmořské výšce 1453 metrů. Instruktoři rozhodují, že první etapu zkrátíme a noc přečkáme právě zde. Po čtvrthodině vyčleněné na pozdní oběd začínáme na planině budovat záhraby.

Text a foto: Vladimír MAREK

Ve dnech 16. až 28. března 2008 se šedesát příslušníků 4. brigády rychlého nasazení účastnilo ve slovinských Julských Alpách cvičení Mountain I. Jednalo se především o odstřelovače a vojáky prvních rot všech tří praporů, které jsou od počátku letošního roku předurčeny pro boj v horách. Horský výcvik organizovali instruktoři Vojenské horské školy slovinské armády z Bohinjske Bele. Procvičovali se například přesuny v hlubokém sněhu na skialpinistickém vybavení, horolezecké disciplíny, sjezd na lyžích v těžce přístupném terénu a přežití v horách. Při výstupech mimo komunikace „padly“ i dva dvoutisícové vrcholy. Vojáci se učili také záchranářským disciplínám spojeným s vyhledáváním obětí zavalených lavinou. Vše, co se v průběhu cvičení naučili, bylo naprosto nezbytné pro závěrečný třídenní přesun v extrémně náročném horském terénu.

PÁSY NAD ZLATO

Necháváme za sebou Bohinjské jezero a pomalu stoupáme do hor. Sedíme na korbě úplně nového náklaďáku italské firmy IVECO a děkujeme za každý metr nadmořské výšky. „Tohle je úplně jiná jízda než v naší tatrovce, o tom by se mělo napsat,“ ozývá se za mnou. Iveco má kovové bočnice, které dokážou vojáky ochránit před střelbou z pěchotních zbraní. Zpevněná je i podlaha.

16

Na korbě je příjemné teplo, je totiž vytápěná. Podobně vybavená je prý i nová tatra, která by měla v armádě nahradit zastaralé pragovky. Alespoň to tvrdí jeden z vojáků, který se účastnil vojskových zkoušek. V každém případě se ale slovinské armádě v posledních letech podařilo velice dobře vybavit své vojáky. A to kompletní výstrojí goretexovým programem počínaje, přes nové samopaly, kulomety, terénní auta Steyer Puch až po náklaďáky. Naši kluci jen tiše závidí. Ze všeho nejvíc je štvou kulomety UK-59. Jsou prý zastaralé, naprosto nevyhovující. Navíc jejich lafetace na korbách landroverů činí střelbu proti pozemním cílům velice obtížnou. Úhel hlavně se spíše hodí na boj proti vzdušným cílům. Přitom by alespoň v počáteční fázi přezbrojení stačilo nakoupit několik stovek nových kulometů. Jsme v nějakých šesti stech metrech nadmořské výšky. Dál už to v hlubokém sněhu nejde. Sesedáme a nazouváme lyže. Před námi je více než tisíc metrů převýšení. Do odpoledne bychom měli dorazit na Planinu Viševnik, která je ve výšce 1625 metrů. Zde si

SNĚHOVÉ MĚSTEČKO U JEZERA

Společně s rotmistrem Ladislavem Suchým a štábními rotmistry Milanem Balzerem a Tomášem Růžičkou začínáme budovat záhrab. Ideální pro něj je navátý sníh ve svahu. Vysoká vrstva čerstvě navátého sněhu je ale příliš kyprá, sesýpá se, nedrží tvar. A tak je potřeba kopat mnohem hlouběji. Využíváme anomálie u blízkého přístřešku a velice rychle se dostáváme na dno více než dvoumetrového sněhového sloupce. Nyní zbývá již jen u zmrzlé země vyhloubit v pravém úhlu asi padesát centimetrů vysokou štolu, do které si lehneme. Vršek díry přikrýváme ponči, která vyztužujeme lyžařskými hůlkami a kusy sněhu. „Toho sněhu musíte přidat,“ komentuje naši práci jeden z instruktorů. „Poslouží vám jako výborná izolace a zvýší teplotu v záhrabu.“ Také ostatní se rozdělují do skupin po dvou, po třech. Někteří jedinci si budují svůj vlastní záhrab. Často se ale jedná jen o povrchovou záležitost, jakousi sněhovou zídku přikrytou celtou. Původně mělo budování záhrabů předcházet instrukčně-metodické zaměstnání. K tomu s ohledem na nedostatek času ale nedošlo. A tak instruktoři alespoň kontrolují sněhové příbytky a opravují nejzávažnější nedostatky. „Zřizování míst pro zimní přežití v horách se u nás dost podceňuje. Zabývá se tím poměrně málo kurzů. Jen málokdo ví, jak skutečně správně postavit zimní bivak, který dokáže udržet teplotu. Mnozí vojáci se spokojují pouze s jakousi ochranou před větrem,“ komentuje některé výtvory velitel chrudimské roty kapitán Miroslav Kružica. Začíná se pomalu smrákat. Velitelé určují hlídky, které mají nejen střežit sněhové městečko, ale zároveň také celou noc kontrolovat, aby nikdo nepřišel v záhrabu k nějaké újmě. Ustýlám si na karimatce a soukám se do spacáku. Tulení pásy mám přitom omotané kolem těla. 17

hodinku beru do spacáku. Stačí ale jen roztát. Strkat rozehřáté nohy do mokra není příliš příjemné. Pořád jsem ale na tom lépe než jeden z vojáků, který si uvařil dva litry čaje, nalil jej do camelbagu a ten si dal do spacáku. Čaj mu ale vytekl, takže celou noc se klepal v mokru.

LIKVIDUJEME MANKO

Možná trochu bláhově věřím, že se mi je podaří do rána vysušit. Kluci mají k dispozici „žáráky“, do kterých se ukládají i se spacími pytli. Jsou to goretexové vaky, které je chrání nejen před větrem, ale i před vodou. „Jako celou řadu dalšího materiálu jsme si je koupili za vlastní peníze. Dali jsme za ně od patnácti stovek do tří tisíc. Záleží na typu,“ vysvětluje Milan Balzer. Mí spolunocležníci si berou do spacáku na nohy i promočené vložky do skialpinistických bot a další věci, které chtějí vysušit. Na mou argumentaci, že s přibývající vlhkostí se výrazně snižují izolační vlastnosti spacáku, jen krčí rameny. Neexistuje prý jiná možnost. Představa, že do mokrých bot strčím poslední suché ponožky, mě ale děsí. Obzvlášť když si uvědomím, že jsem z bot před chvílí vylil dobře decilitr vody. Čeká nás dlouhá, mrazivá noc. Když jsme dorazili na planinu, bylo minus osm stupňů. V noci má teplota klesnout až na patnáct. Snažím se nedýchat do spacáku, abych zbytečně nezvyšoval vlhkost. Noc přečkávám poměrně v pohodě, bez úhony. Teplota v záhrabu se udržovala na nějakých třech až pěti stupních pod nulou, takže sníh netál a nepromáčel nám spacáky. Zjišťuji ale, že jsem udělal vekou chybu, promočené boty jsou zmrzlé na kost, nejdou nazout na nohy. A tak je alespoň na poslední 18

Snídáme. Dávám si zbytek vlažného čaje z termosky, housku a kousek sýra. Dostali jsme na cestu kaloricky velice hodnotnou bojovou dávku slovinské armády a nějaké další potraviny, ale velkou část toho jsem nechal z obav z nadměrného nákladu na základně. Připevněné kompletní bojové dávky na krosnách vojáků svědčí o tom, že každý volil jinou filozofii. Tulení pásy se podařilo poměrně slušně vysušit, a tak relativně odpočatí vyrážíme na cestu směrem do kopce. Stačí nám něco přes hodinku a likvidujeme včerejší manko. Dostáváme se na Planinu Viševnik v nadmořské výšce 1625 metrů. Večer máme již spát v horské boudě Na Komni, která je zhruba stejně vysoko. Problém ale je, že nikdo neví, jak je daleko. Vzdálenosti jsou v horách velice relativní. Začínám pomalu chápat, jak moc naivní jsou informace některých novinářů, že účastníci českého Winter Survivalu urazili v horách za dva dny padesát kilometrů. Už za chvíli budeme vděční, když zdoláme za hodinu

ve skutečně extrémním horském terénu třeba jen půl kilometru za hodinu. Instruktoři budou mít pro nás od tohoto okamžiku až do pozdního večera na otázku, jak je to ještě daleko, univerzální odpověď – půldruhé hodiny. V prudkých stržích ztrácíme drahocenně nabranou výšku. Takto extrémní klesání nám dělá ještě větší problémy než stoupání. „Naše hory nejsou tak strmé. Tady není problém udělat na několika kilometrech víc než tisíc metrů převýšení. V budoucnu budeme muset ze všeho nejvíce cvičit techniku prudkých sjezdů v hlubokém sněhu,“ komentuje situaci nadrotmistr Leon Stark. Velitel družstva táborských odstřelovačů podpraporčík Jan Koch souhlasí s tím, že terény jsou zde extrémně obtížné. „Proto by sem měli jezdit na výcvik lidé, kteří již mají určité lyžařské zkušenosti. Pro odstřelovače ale představuje prostředí hor cennou zkušenost. Je tady potřeba pracovat s jinými prvky. Střílí se buď shora dolů, anebo naopak nahoru do vrchů. Využívají se jiné úhly. Osobně mi to přijde jako ideální příprava pro nasazení v Afghánistánu, kde je podobně hornatý terén jako zde.“ V údolí se ozývá zlověstný šustot padající laviny. Není příliš velká, s podobnou se během přesunu setkáme ještě několikrát. Instruktor přesto gestikuluje, ať z tohoto místa co nejrychleji zmizíme. V horách člověk neví, co může následovat. Snažím se pokračovat co nejrychleji v cestě, ale příliš mi to nejde.

Vychutnávám si právě jeden z mnoha pádů. Rozdíly v lyžařské výkonnosti se totiž v náročném terénu srovnávají.

PŘÍLIŠ TĚŽKÉ KROSNY

Míjíme Černé jezero. Na oběd není čas, příliš bychom se zdrželi. Před námi je nejstrmější stoupání celé cesty. Vpřed postupujeme v této fázi jen velice pomalu. Na některých místech je potřeba ukotvit horolezecká lana. Bez nich by byl výstup nahoru prakticky nemožný. Pod vrcholem je navíc nezbytné obejít strmou skálu po úzké sněhové pěšince. „Je potřeba se co nejvíce přitlačit ke skále, sníh se tady sesouvá a padá dolů do údolí,“ předávají si vojáci v dlouhé koloně pokyn instruktora. To všechno samozřejmě zdržuje. Když se konečně dostáváme nahoru, čeká nás celá série sestupů a výstupů. Postupujeme totiž napříč hlubokými kaňony a údolími. Kvapem se blíží sedmá hodina večerní a s ní i tma. Všem je jasné, že většina z nás nedokáže dokončit přesun za světla. Navíc instruktorům se vepředu nedaří najít schůdnou cestu. A tak nezbývá nic jiného, než opět upevnit lano a strmou stěnu slanit s lyžemi v rukou. Od popruhů krosny mám rozedřená ramena. Připadá mi, že je čím dál těžší. To se mi prý ale jen nezdá. Když jsme včera ráno vyráželi od Bohinjského jezera, nesl každý z nás na zádech několik desítek kilogramů výstroje, jídla, vody a horolezeckého vybavení. Mnohé z těchto věcí se ale mezitím promáčely a váží o poznání víc. Nejhůře na tom jsou výsadkáři z Chrudimi, ti jsou totiž

podobně jako speciálové z Prostějova vybaveni stodesetilitrovou krosnou Bergen. „Okopírovat tuto legendární krosnu se našim výrobcům příliš nepovedlo. Použili na její výrobu nevhodné materiály. I prázdná je příliš těžká, váží téměř šest kilogramů. Když s ní ale jdete v dešti, tak se nacucá a váží klidně i třináct kilo,“ vysvětluje kapitán Kružica. Z posledních sil se hrabu na lyžích do vrchu, na kterém leží horská bouda Na Komni. Kupředu mě žene již jen vědomí, že pokud se tam nedostanu, budu muset přespat další noc venku. Všude kolem je již tma. Dole pode mnou se jako svatojánské mušky kmitají světla čelových lamp. Když se konečně dostávám ke dveřím boudy, potkávám kapitána Kružicu s několika instruktory. Ohřáli se uvnitř a nyní vyrážejí na pomoc ostatním.

v současné době peníze,“ upozorňuje kapitán Kružica Také velitel celé skupiny nadporučík David Vrchotický je s výcvikem spokojen. Něco podobného by u nás nebylo možné zorganizovat. „Očekával jsem, že zde bude více prostoru věnováno taktickým otázkám boje v horách. Právě tomu bychom se měli věnovat v budoucnu. Jinak jsem ale spokojen. Uplynulé dny prověřily nejen to, jak jsme zvládli techniku přesunu v náročném horském terénu, ale staly se i testem fyzické a psychické odolnosti. Jsem rád, že po fyzické stránce jsou na tom naši vojáci docela dobře. To ostatně potvrdili i slovinští instruktoři.“ Poslední den již „jen“ sestupujeme dolů do údolí o nějakých tisíc metrů níže a odevzdáváme materiál. Na rozdíl ode mne ale výcvik pro vojáky 4. brigády rychlého nasazení nekončí. Po krátkém odpočinku o víkendu je čeká další cvičení ve Vojenském újezdu Hradiště.

V BUDOUCNU VÍCE TAKTIKY

V boudě u rozpálených kachlových kamen a horkého čaje se nám rychle vrací nálada. Všem je jasné, že s ohledem na nově se rýsující úkoly naší armády bude právě výcvik boje v horách nabývat na významu. „Pokud bychom se takovému výcviku chtěli v budoucnu věnovat v širším měřítku, mělo by tomu odpovídat také vybavení vojáků. Dvacet kompletů skialpinistických lyží, které má v současné době náš prapor, je nedostatečných. Každý voják by měl mít své vlastní. To se týká i některého dalšího materiálu. Je ale otázka, zda jsou na to v naší armádě 19

Rozvoj učebně-výcvikové základny AČR

Za málo peněz hodně muziky Text: Jaroslav PAJER Foto: autor a Olga KARAFFOVÁ

Problémem každého historií ceněného vojevůdce bylo, jak s omezenými prostředky a silami splnit zadaný úkol. S obdobným dilematem se potýkali i účastníci konference zabývající se rozvojem a modernizací učebně-výcvikové základny naší armády. Jejich cílem nebylo zvítězit v boji, ale vymyslet, jak co nejefektivněji využívat výcviková zařízení k přípravě vojáků na současné operace.

Ve Vyškově proběhla II. konference k rozvoji a modernizaci učebně-výcvikové základny Konference, kterou organizovalo Ředitelství výcviku a doktrín, jež má učebně-výcvikovou základnu (UVZ) AČR ve své gesci, se konala 19. března ve Vyškově. Z jejího názvu vyplývá, že hlavním cílem jednání jak specialistů zevnitř armády, tak odborníků z českého obranného průmyslu bylo posoudit současný stav výcvikových zařízení ve vojenských prostorech a v návaznosti na snížení výdajů v resortu obrany zvážit možnosti jejich modernizace, zhodnotit rozvoj simulačních a trenažérových technologií a naznačit cesty k efektivnějšímu využívání všech těchto prostředků a zařízení včetně malých učebně-výcvikových základen v posádkách. A to vše 20

v souvislosti s novými trendy a potřebami výcviku jednotlivců, jednotek i štábů. „Smyslem jednání bylo vyměnit si zkušenosti a názory na projednávané téma, ale také přijít s myšlenkami, které by nás v této oblasti posunuly dál,“ říká plk. gšt. Jaromír Zůna, ředitel Ředitelství výcviku a doktrín (ŘeVD) Vyškov. „Učebně-výcviková základna se neustále rozvíjí. Každý rok se nějaká část vybuduje, něco se zmodernizuje, něco nového se zavede do praxe. Na konferenci byla uvedena celá řada příkladů – výcviková hala vzdušných sil, učebny pro přípravu specialistů vzdušných sil, srubový tábor, osádkové simulátory pro BVP-2. Nyní se připravují prostory pro umístění

trenažérů pro Tatru T810, což je novinka, která bude dokončena v letošním roce, a projekt Jeseník na vedení boje v zastavěném prostoru. Takže vývoj probíhá. Co se ukazuje jako problém, že se zvyšuje vnitřní dluh na infrastruktuře a zařízeních. Jednak jsou hodně vytížená a jednak jsou v provozu mnoho let. Jedná se o velmi drahé záležitosti, jako například o laserový soubojový cvičný systém MILES, a ve střednědobém plánu nejsou na jejich obměnu prostředky.“ To museli odborníci při svém jednání vzít jako fakt. „Jsou věci, které se mohou udělat v rámci běžných výdajů nebo naší běžné činnosti. Jsou ale oblasti, kde to bez peněz prostě nepůjde,“ glosuje

Nová zařízení: „ výcviková hala vzdušných sil „ učebny pro přípravu specialistů vzdušných sil „ srubový tábor CAMP „ osádkové simulátory pro BVP-2 Připravuje se: „ projekt Jeseník na vedení boje v zastavěném prostoru „ trenažéry pro Tatru T810 „Konference v tomto plukovník Zůna. „Ko vydefinovala ccelou řadu oblastí, smyslu vydefinovala ale není místem, kde se činí rozhodnutí. Na základě našeho jednání zpracujeme závěry a doporučení, jež zašleme na Generální štáb.“ Třeba v případě MILESu jsou možná dvě řešení. „Tato souprava je intenzivně používána tolik let, že jednotlivým komponentám dochází životnost,“ pokračuje ředitel ŘeVD. „Během dvou tří let se bude muset rozhodnout o jeho náhradě. Buď novou generací systému financovaného z fondu FMF (Financial Military Found, fond vlády USA určený pro nově se rozvíjející demokracie, resp. jejich armády – pozn. autora) anebo zakoupením českého výrobku, který je s MILESem kompatibilní.“ Kromě pěti vojenských výcvikových prostorů, výcvikových zařízení v posádce Vyškov a brněnského a vyškovského pracoviště Centra simulačních a trenažérových technologií existují malé učebně-výcvikové základny také v některých posádkách. I o nich se na konferenci hovořilo. „V podstatě bylo dohodnuto, že se budou muset využívat mnohem víc než v minulosti,“ popisuje plk. Jaromír Zůna. „Jak mimo jiné uvedl ve svém příspěvku podplukovník Antonín Genser z Velitelství společných sil, tyto UVZ se dají pro soudobé potřeby výcviku dobudovat pomocí jednoduchých a levných materiálů – lepenky, překližky, dřevotřísky, cihel, skruží a podobně. Ředitelství výcviku a doktrín bude v těchto případech působit ve prospěch velitelů útvarů

jako odborný orgán, který jim poskytne veškerou teoretickou a metodickou pomoc při výstavbě. Pomůže jim třeba zpracovat projekt, posudek, poradí, jak to mají vybudovat. Z běžných prostředků se upraví posádkové cvičiště tak, aby to vyhovovalo potřebám útvaru a vojáci tam mohli rozvíjet zejména své individuální schopnosti, připravovat se na asymetrické operace a procvičovat činnost malých jednotek. To je cesta, kterou prosazuje i velitel společných sil generál Halaška.“ Šéf vyškovského ředitelství však nabízí i další spolupráci: „Naše Centrum simulačních a trenažérových technologií má mobilní tým, který, když je systém MILES útvarem vyžádán v ročním plánu, tak k němu vyjede, pomůže vojákům se vystrojit a používat toto zařízení. Proběhne výcvik a naše obsluha provede jeho vyhodnocení. Takže ředitelství počítá i s takovouto součinností mezi simulačním centrem a útvary.“ Je zřejmé, že vybavení učebně-výcvikové základny se musí přizpůsobovat potřebám přípravy vojsk na soudobé úkoly. Příkladem jsou požadavky na vybudování střelnice umožňující střelbu do více směrů anebo střelbu z jedoucích vozidel všech typů. „V prvé řadě to vychází z požadavků velitele společných sil. Tedy jakým způsobem a v jakých oblastech žádá podporovat výcvik jednotek,“ objasňuje plk. Zůna. „Pokud jde o přípravu jednotlivce, personálu, za kterou odpovídá naše ředitelství, tak vycházíme z vlastních zkušeností, z potřeb vojsk, o kterých víme, a z koncepčních programů rozvoje vzdělávání, výcviku a výchovy. Vycházíme též z analýz, zkušeností a poznatků ze soudobých operací jak od našich jednotek působících v zahraničí, tak ostatních aliančních armád. Ke sběru těchto informací už máme nastavený systém.“ Na konferenci se v této souvislosti kromě jiného hovořilo také o zkušenostech, které si přinášejí naši vojáci, kteří absolvují přípravu ve výcvikovém prostoru Joint Multinational Readiness Center v německém Hohensfeldu. Mají tam postavenou „bojovou“ vesnici, v níž lze cvičit taktiku jednotky v zastavěném prostoru. „My o těchto možnostech poznatky máme,“ reaguje ředitel ŘeVD. „Samozřejmě i my podobné věci

cvičíme. Ale jen v rámci možností, které jsou k dispozici. Máme také budovu, ve které se dá cvičit, ale je to samozřejmě podstatně menší prostor. Pro nácvik horolezeckého pohybu, který může být pro vstup do budovy nutný, využíváme trenažér JAKUB, máme vybudovány různé překážkové dráhy včetně dráhy NATO a ohňové dráhy. Ovšem takový komplex, jako je v Hohensfeldu anebo v americkém Fort Beningu, to znamená celou zastavěnou oblast s veškerou technologickou podporou, si zatím nemůžeme dovolit. I když, jak jsem se už zmínil, připravujeme obdobný prostor zvaný Jeseník, který budujeme především vlastními silami a z finančních prostředků na běžné výdaje.“ Bylo toho hodně, čím se konference k rozvoji a modernizaci učebně-výcvikové základny Armády ČR zabývala. Proběhla tu i řada ukázek nejrůznějších zařízení, se kterými sem přijeli představitelé podniků a společností obranného průmyslu. Pořadatel, Ředitelství výcviku a doktrín, míní z této akce udělat tradici. „Rádi bychom, aby se konference stala pevnou součástí kalendáře odborných konferencí našeho resortu a aby se pořádala každý rok,“ uzavírá plk. gšt. Jaromír Zůna.

21

Jednotky aktivní zálohy projdou redukcí Text a foto: to: Jaroslav PAJER

Deseti profesionálům a jedenácti příslušníkům aktivní zálohy AČR předal 21. března v Praze první zástupce náčelníka Generálního štábu generálporučík Jaroslav Kolkus čestný odznak štábního kapitána Václava Morávka. Odznak jim udělil náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Vlastimil Picek za aktivní podíl při zabezpečování činnosti aktivní zálohy a za vzorné plnění povinností a výsledky u jednotek AZ. Stalo se tak u příležitosti připomínky hrdinné smrti Václava Morávka, člena odbojové skupiny Tři králové, který před šedesáti šesti lety padl v boji s gestapem v Praze na Prašném mostě. „Musím vám poděkovat za práci, kterou odvádíte při výcviku aktivních záloh a jeho organizaci,“ ocenil vojáky z povolání generál Kolkus. „A příslušníkům aktivní zálohy za to, že věnují hodně svého osobního času tomu, aby se připravili k možné obraně vlasti a aby byli schopni plnit úkoly při řešení krizových a jiných situací ve svých jednotkách.“ Připomněl rovněž, že vojáci v aktivní záloze jsou významnou součástí Armády České republiky a že ji svou činností napomáhají propojit s občanskou veřejností. 22

PRO EFEKTIVNĚJŠÍ VÝCVIK

Generál Kolkus se také zmínil o změnách, které armáda v oblasti aktivních záloh v následujícím období chystá.

„Už několik let se snažíme najít nejlepší metody a formy přípravy,“ zdůraznil. „Trochu jsme změnili obsah přípravy i jednotlivé postupy. Snížíme také počet

Jednotky aktivní zálohy ponechané po 1. říjnu 2008 Název jednotky mechanizovaná četa u 41. mpr Žatec . . . . . . . mechanizovaná četa u 72. mpr Přáslavice . . . . tanková rota u 73. tpr Přáslavice . . . . . . . . . záchranná četa u 154. zpr Rakovník . . . . . . . záchranná četa u 156. zpr Olomouc . . . . . . . . průzkumná četa u 102. pzpr Prostějov . . . . . . rota „Z“ u 601. skss Prostějov . . . . . . . . . . . skupina kaplanů u Posádkového velitelství Praha pěší rota u KVV hl. m. Praha . . . . . . . . . . . . pěší rota u KVV Praha . . . . . . . . . . . . . . . pěší rota u KVV Hradec Králové . . . . . . . . . . pěší rota u KVV Liberec . . . . . . . . . . . . . . pěší rota u KVV Ústí nad Labem . . . . . . . . . . pěší rota u KVV Karlovy Vary . . . . . . . . . . . pěší rota u KVV Plzeň . . . . . . . . . . . . . . . pěší rota u KVV České Budějovice . . . . . . . . pěší rota u KVV Jihlava . . . . . . . . . . . . . . pěší rota u KVV Pardubice . . . . . . . . . . . . . pěší rota u KVV Ostrava . . . . . . . . . . . . . . pěší rota u KVV Olomouc . . . . . . . . . . . . . pěší rota u KVV Zlín . . . . . . . . . . . . . . . . pěší rota u KVV Brno . . . . . . . . . . . . . . . . jednotka VP u Velitelství VP Tábor . . . . . . . . jednotka VP u Velitelství VP Stará Boleslav . . . jednotka VP u Velitelství VP Olomouc . . . . . . jednotek, aby příslušníci mohli efektivně cvičit při jejich vyšší naplněnosti.“ „Zůstává pětadvacet jednotek aktivních záloh. Zbývajících třiadvacet se k letošnímu prvnímu říjnu ruší,“ navázal na jeho slova Zdeněk Slovák, pracovník Kanceláře náčelníka Generálního štábu odpovědný za koordinaci AZ. „Je to proto, že jejich naplněnost byla tak malá, že záložníci v nich nebyli schopni utvořit obsluhy zařízení či osádky vojenské techniky, s nimiž měli cvičit.“ Dlužno dodat, že z počtu rušených 572 tabulkových míst bylo vojáky obsazeno pouze 14 funkcí. „Během března a dubna s nimi proběhnou pohovory, při nichž jim nabídneme místa u těch jednotek, které zůstávají,“ doplňuje Zdeněk Slovák. „Zatím mám takové zprávy, že nabídnutá místa přijímají a u aktivních záloh zůstávají.“ Průměrná naplněnost všech jednotek AZ, tedy i těch rušených, k letošnímu 1. březnu činila necelých 40 procent; v aktivní záloze k témuž datu působilo

Plánovaný počet míst . . . . . . . . . . 29 . . . . . . . . . . 27 . . . . . . . . . . 42 . . . . . . . . . . 23 . . . . . . . . . . 26 . . . . . . . . . . 25 . . . . . . . . . . 44 . . . . . . . . . . 7 . . . . . . . . . . 150 . . . . . . . . . . 150 . . . . . . . . . . 150 . . . . . . . . . . 150 . . . . . . . . . . 150 . . . . . . . . . . 150 . . . . . . . . . . 150 . . . . . . . . . . 150 . . . . . . . . . . 150 . . . . . . . . . . 150 . . . . . . . . . . 150 . . . . . . . . . . 150 . . . . . . . . . . 150 . . . . . . . . . . 150 . . . . . . . . . . 20 . . . . . . . . . . 20 . . . . . . . . . . 20

celkem 1134 osob. „Tím, že se sníží počty jednotek a tedy i neobsazená místa, bude naplněnost od října vyšší,“ počítá Zdeněk Slovák. „A co je velkým posunem,“ pochvaluje si dál, „že se nám za letošní leden a únor podařilo do aktivních záloh nabrat 35 nových vojáků. Uvidíme také, jestli nám nějaké lidi přitáhne třítýdenní náborová kampaň, kterou jsme spustili v březnu v Praze, kdy jsme měli na 82 místech vyvěšeny poutače.“

nyní chystají dvoudenní zaměstnání pro velitele pěších rot v konkrétních vojenských výcvikových prostorech, kde se bojové střelby budou konat. Děláme maximum pro to, aby kvalita letošních střeleb čet byla lepší než bojových střeleb družstev, které proběhly loni.“ „Bosky“ budou hlavním úkolem letošního roku i pro jednotky AZ, jež vznikly k loňskému 1. lednu. „To se týká především dvou mechanizovaných čet v Žatci a Přáslavicích,“ vysvětluje Zdeněk Slovák. „Avšak většina těchto příslušníků nebyla znáborovaná z civilu, ale přešla sem od pěších rot u KVV. Takže výcvik střelce ze samopalu či kulometu už prodělali dřív. V letošním roce je čekají bojové střelby družstev. To znamená, že vstoupili do druhého roku výcvikového cyklu, který mají záložáci tříletý.“ Jak naznačil generálporučík Jaroslav Kolkus, v dalším období se uvažuje i o změnách obsahu přípravy příslušníků v aktivní záloze. „Jde o to, abychom je cvičili především pro to, k čemu jsou předurčeni,“ říká Zdeněk Slovák. „A to je jejich použití za stavu ohrožení státu anebo k řešení krizových situací, jako jsou například živelní pohromy, ekologické havárie a podobně. Zároveň nám jde o to, aby byl jejich výcvik daleko kvalitnější a zajímavější.“ V tom má hrát mnohem větší roli velitelský sbor jednotek, který tvoří také záložníci. „Chceme tento sbor především naučit jednotkám velet a řídit výcvik,“ objasňuje Zdeněk Slovák. „Současně uvažuji o tom, že se změní formy a metody přípravy záložníků. Tyto novinky by se týkaly až jejich výcviku v příštím roce.“

„BOSKY“ – ÚKOL ČÍSLO JEDNA

A co v tomto roce příslušníky aktivní zálohy čeká? „Letos jsou tím nejdůležitějším úkolem jejich výcviku bojové střelby čet,“ pokračuje Zdeněk Slovák. „Budeme je provádět jak u pěších rot, tak u tankové roty a roty ,Z’ speciálních sil. Nedávno ve Vyškově připravili kurzy k přípravě a řízení bojových střeleb. Ředitelé krajských vojenských velitelství 23

Vytíženost výcvikového prostoru, legislativa a organizační opatření komplikují výcvik vrtulníkové letky

Návrat k nočním střelbám Text: Tomáš SOUŠEK Foto: Jiří HOKŮV

Letecká základna Přerov, 19. března letošního roku. Do právě padlé večerní tmy startuje dvojice bitevních vrtulníků Mi-24V. Tentokrát však nejde o běžný let, na křídelních závěsnících jsou umístěné raketové bloky naplněné ostrými neřízenými střelami. Munice nechybí ani v pohyblivém palubním kulometu. Osádky 231. letky bitevních vrtulníků odlétají nad VVP Libavá, aby zde po mnohaleté přestávce provedly noční vzdušné střelby. Ty jsou nedílnou součástí osnovy bojové přípravy, jíž se řídí všechny osádky vojenských letadel. Přesto se tento důležitý úkol, který představuje bezesporu jeden z vrcholů leteckého výcviku, u nás více než 15 let neplnil. Příčiny však kupodivu nenajdeme v nedostatečné vycvičenosti pilotů nebo ve špatném technickém stavu a vybavení vrtulníků, ale v právních normách a organizačních 24

opatřeních, které Armádu České republiky v rámci její transformace v předchopředcho zích letech postihly. Co se vlastně stalo? Až do roku 1993 se v noci standardně střílelo na letecké střelnice Malacky. Po rozdělení Československa ale zůstal tento prostor na Slovensku, zatímco u nás žádné vhodné místo nebylo. Nějakou dobu se sice ještě cvičilo ve VVP Jince, ale velice brzy se naše vojenské letectvo dostalo do situace, kdy nemělo žádnou střelnici certifikovanou speciálně pro vzdušné střelby. Samozřejmě že střílet se zcela nepřestalo, nicméně dlouhé roky se řešily legislativní problémy týkající se působení vzdušných sil na jiných než leteckých střelnicích. „Jedinou možností zůstalo využití takzvaných součinnostních střelnic, které jsou primárně určené pro taktický výcvik součinnosti různých druhů vojsk. Pro ostatní výcvik by ale správně měla existovat samostatná speciální letecké střelnice,“ říká major Rudolf Straka, inspektor vzdušné střelby 23. základny vrtulníkového letectva v Přerově. Je jasné, že jestliže nebyly a bohužel ani dnes stále nejsou vyřešené tyto základní otázky, nemohly se prioritně řešit ani noční střelby jako jeden z mnoha úkolů. Výcvik pilotů však komplikuje mnohem více faktorů. Jedním z nich je organizace činnosti ve vojenských výcvikových prostorech. Pro přerovské vrtulníkáře se jednoznačně nejvhodnější

ukázala Libavá, a to zejména díky své poloze. Využití kteréhokoliv jiného prostoru by bylo značně neefektivní a navíc by představovalo částečné vyvedení vojsk. Jenže Libavá je výhodná z mnoha důvodů i pro řadu jiných složek a útvarů armády, a tak jsou zdejší cvičiště využívána prakticky permanentně. Pro letce to znamená dlouho dopředu plánovat termíny střeleb. „Až dosud se uplatňoval postup, kdy si vždy na celý týden blokovaly prostor vzdušné síly a jednotlivé základny zde cvičily současně. Kvůli zjednodušení se ale nyní snažíme přejít na systém, kdy si bude střelnici každá základna domlouvat samostatně,“ dodává mjr. Straka. Potíže ale může působit i obyčejné počasí, které nikdy nelze stoprocentně předvídat. Často se tak stane, že právě kvůli počasí nemohou letci zamluvené prostory využít, na což pak poukazují například útvary pozemního vojska, kterým by počasí pochopitelně tolik nevadilo. Dalším důležitým faktorem, který ovlivnil organizaci vzdušných střeleb, se stalo snižování počtů osob přímo ve výcvikových prostorech. Tam, kde dříve byly dostatečně silné směny obsluhy, které dokázaly zabezpečit vše potřebné, často zůstalo jen několik lidí s omezenými možnostmi. Řadu souvisejících služeb, jako například přítomnost

pyrotechnika, si musely základny zajišťovat vlastními silami, na což ale nebyly připraveny. V případě nočních střeleb pak důležitou roli hrálo i množství přesčasové práce, kterou by už tak vytížený personál střelnic musel odvést. Když se pak k tomu přidaly stále probíhající diskuse o efektivitě nočního výcviku vzhledem k reálným možnostem použití nemodernizovaného vrtulníku Mi-24V v noci, noční střelby musely počkat. Vývoj v letectvu jde ale dál, a tak se po dlouhém období dostaly opět do plánu 231. letky bitevních vrtulníků. Ne snad proto, že by se všechny výše zmíněné problémy podařilo vyřešit, velká část z nich bohužel přetrvává, ale výcvik ve střelbě v noci se ukázal jako nutný. Jedním z hlavních důvodů je zahájení létání s využitím přístrojů nočního vidění NVG. „V současnosti s NVG létá zhruba čtvrtina osádek naší letky. Ruské noční brýle dodané s vrtulníky se ukázaly jako nevhodné, a proto používáme přístroje zapůjčené z Velké Británie. Zatím ještě neprovádíme s NVG bojový výcvik, ale časem k němu také dospějeme,“ vysvětluje velitel 231. letky podplukovník Ivan Pospíchal. Podmínkou pro zmiňovaný bojový výcvik s NVG je splnění dalších cvičení, mezi něž patří i noční vzdušné střelby. Použitelnost bitevních vrtulníků by se tak opět výrazně rozšířila.

Specifika nočních vzdušných střeleb „ Minimální výška letu i střelby je 150 metrů nad terénem oproti 100 metrům ve dne. „ Zpravidla klidnější noční vítr způsobuje menší orografické turbulence, čímž pomáhá pilotovi lépe udržet stanovený režim letu a následně lépe dodržet parametry střelby. Cvičná střelba je tak statisticky přesnější. „ Cíle jsou však dostatečně osvětlené a tím i snadno identifikovatelné vzhledem k tomu, že jde o výcvik, a také vrtulníky mají v noci omezené možnosti manévrování. „ Oproti denním střelbám se v noci zatím necvičí taktické prvky, jako například překonávání protivzdušné obrany protivníka. S využitím NVG však bude možné provádět i tento výcvik.

25

Hlídkoví psi staroboleslavského velitelství Vojenské policie absolvují náročné roční přezkoušení Omyl! „Nejde nám o jednorázovou prezentaci. Výkonnost psů je sledována průběžně během celého roku, a to jak hlavními psovody zásobovacích základen, tak i pracovníky skupiny kynologie na staroboleslavském velitelství Vojenské policie a dalšími odpovědnými orgány. Paralelně s tím probíhá zdravotní péče o pejsky a jejich logistické zabezpečení. Ustájením v zateplené boudě počínaje a podestýlkou na zimu konče,“ říká R. Hartman a připomíná, že stravní dávka čtyřnohého přítele činí 46 korun denně.

Pachatel neměl šanci Text a foto: Pavel LANG

Zásobovací základna ve východních Čechách, čtvrtek odpoledne. Doposud klidná pochůzka praporčíka Stanislava Doležala ve střeženém objektu nečekaně končí. Přede dveřmi jedné z budov stojí neznámá osoba. „Stůj, Vojenská policie,“ zazní rázný povel. Narušitel sebou trhne a vzápětí se rozběhne k lesu. „Stůj, nebo použiju psa,“ varuje strážný. Mladík nereaguje a peláší dál. „Bodie, drž,“ křikne psovod a pouští psa z vodítka. Za pár vteřin je belgický ovčák pevně zakousnutý do rukávu figuranta. 26

Tato podívaná se opakuje několi několikrát, a to proto, že je jednou z disciplín výročního hodnocení služebních psů. „Kategorie hlídkových psů je přezkušována ze zadržení s protiútokem, dále hladkého zadržení, průzkumu terénu, vypracování stopy a ze základní poslušnosti. Děje se tak každý rok, konkrétně od února do června,“ upřesňuje nadpraporčík Radomír Hartman, náčelník skupiny kynologie na Velitelství Vojenské policie ve Staré Boleslavi a dodává: „Do naší působnosti spadá dvacet čtyři hlídkových psů a deset takzvaných specialistů na vyhledávání drog, výbušnin a zbraní. Hodnocením musí bez výjimky projít každý. Výsledky nám nastaví pravdivé zrcadlo, jak na tom pejsek doopravdy je. Přesně poznáme, jak s ním psovod během roku pracoval.“ Splnil, respektive nesplnil. Neobstát při ročním přezkoušení znamená problém, a to jak pro pejska, tak i pro jeho pána. Následuje podání „pomocné“ ruky (např. dvoutýdenní kondiční kurz), a když ani poté dvojice neuspěje, přijdou sankce. V lepším případě finanční, v tom krajním přeřazení na jinou funkci.

VÝKONNOST PSŮ ROSTE

Ne každý „pejskař“ pejskař“ může dělat psovoda u Vojenské policie. Leckdo může nabýt dojmu, že prokázání vrcholné formy jedenkrát za rok při výročním hodnocení není až tak složité.

„ V rámci Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav slouží dvacet čtyři hlídkových psů, jejichž úkolem je ostraha zásobovacích základen AČR. Převažují němečtí a belgičtí ovčáci. „ Služební psi procházejí výročním hodnocením, které probíhá každoročně od února do června. V disciplínách týkajících se vypracování stopy, zadržení a průzkumu terénu musejí získat minimálně 70 procent bodů, v základní poslušnosti minimálně 60 procent bodů.

Kontrolní zadržení figuranta probíhá hladce. Během krátké chvilky je po všem. Němečtí a belgičtí ovčáci Vojenské policie mají vždy navrch. Nerozhodí je ani výstřel z pistole. Následuje další prověření, a to zadržení prchajícího pachatele neboli tzv. hladké zadržení. A jelikož si při něm může pejsek kousnout kamkoliv, je třeba obléci figuranta do ochranného „ringo“ obleku. Ještě pomyslnou zbraň do rukou a jde se na to. „Pachatel reaguje agresivně a je zřejmé, že hodlá během útěku použít i zbraň,“ uvádí nás do děje zkušený psovod z týnišťské základny nadrotmistr Martin Vlček. „Zásah psa musí být velice razantní. Nesmí ani na chvíli zaváhat, natož přibrzdit. Tady se projevuje jeho skutečná osobnost i to, jaký je srdcař. Rovněž se ukáže, nakolik je vyrovnaný. Během krátké chvíle musí přejít ze vzruchu do fáze zklidnění neboli útlumu a reagovat na další povely psovoda.“ Snuki, Laci, Aron, Ben a Rex figuranty nikterak nešetří. Není případ, že by pomyslného pachatele nezpacifikovali. Odměnou jim je pochvala od svého pána. Předběžné hodnocení způsobilosti psů vyznívá pozitivně. „Posoudím-li úroveň vycvičenosti hlídkových psů v rámci velitelství VP Stará Boleslav, tak mohu

konstatovat, že se rok od roku zvyšuje. Důvodů je několik, ale ty stěžejní spočívají v tom, že si prostřednictvím výkupů vybíráme nejlepší psy, a dále v rostoucí profesionalitě psovodů,“ říká kapitán Martin Diheneščik, zástupce náčelníka oddělení zabezpečení základen Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav a jako důkaz vyjmenovává řadu prestižních soutěží, při nichž staroboleslavští vojenští policisté stáli na stupních vítězů. V následném rozhovoru s kpt. Diheneščikem zaznívá ještě jeden faktor, který je diametrálně jiný oproti rokům minulým. Jde o vzájemný vztah psovoda a pejska. „Chceme, aby jejich kontinuita nebyla narušena. Mezi službami jsou časové prodlevy, které je třeba efektivně využít. Proto povolujeme, při splnění daných podmínek, ustájení služebního psa v bydlišti psovoda. Skutečnost, že se svým čtyřnohým kamarádům věnují nepřetržitě, včetně výcviku, vede k nárůstu kvality,“ konstatuje.

v rohu místnosti pod bedlivým dozorem služebního psa. Při předběžné prohlídce však na vojenského policistu zaútočí. Neúspěšně. Steel mu dává pořádně do těla. Delikvent je v poutech eskortován k výslechu.

Praporčík Stanislav Doležal s belgickým ovčákem Bodiem.

ZÁKROK VE SKLEPĚ

Formy výcviku služebních psů AČR mívají nejrůznější podobu. Psovodi střežící zásobovací základny si pochvalují společnou přípravu s Městskou policií Jaroměř, a to především v bývalých josefovských kasárnách. Proč? „Jde o specifické prostředí, které na zásobovacích základnách nemáme. Můžeme zde cvičit vyhledávání osob v místnostech, ve sklepech nebo vstupy do budov. Dostaneme se do jiných prostorů, než které jsou v posádce k dispozici. Jde o oboustranně výhodnou spolupráci,“ říká prap. S. Doležal. To už se k jednomu z opuštěných objektů blíží psovod M. Vlček s belgickým ovčákem Steelem. Vylomené dveře a řinkot skla svědčí o přítomnosti narušitele v budově. „Vojenská policie, opusťte úkryt, nebo použiju psa,“ zazní výzva. Po chvíli ticha Steel vtrhne dovnitř. Záhy se ozve jeho štěkot. Pachatel se krčí

V opuštěných josefovských kasárnách se cvičí vyhledávání osob v místnostech a ve sklepech.

Společný výcvik s Městskou policií Jaroměř lze hodnotit jako oboustranně prospěšný.

27

do civilu. Konečná čísla to ale nejsou, protože si to ti lidé ještě mohou rozmýšlet. Nicméně v současnosti je situace taková, že 13 až 15 lidí odejde do civilu, k 44. lehkému motorizovanému praporu by mohlo přejít 156 lidí a k ostatním složkám armády do 40 lidí. To ale mluvíme o vojácích. Horší je situace u občanských zaměstnanců. Ze stávajících 77 občanů zde zůstanou dva až čtyři civilní pracovníci. Konečný počet závisí na tom, jak dopadne návrh na změnu tabulek. Z toho tedy vyplývá, že budeme muset propustit téměř sto lidí, což je na místní podmínky poměrně vysoký počet osob, které pošleme na úřad práce. Naštěstí máme dobrou spolupráci s městem, což dokládá třeba to, že sem dnes přijede ředitelka

Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Ve druhé polovině minulého roku padlo definitivní rozhodnutí o tom, že 153. záchranný prapor letos přestane existovat. V Žižkových kasárnách v Jindřichově Hradci jej vystřídá nová jednotka 4. brigády rychlého nasazení, v jejíchž řadách najdou uplatnění i bývalí záchranáři. O této transformaci hovoříme s velitelem 153. záchranného praporu pplk. Stanislavem Mrvkou.

informace čekali ještě dřív, než jsme byli schopni je s nimi seznámit. OMDZ bylo vyhlášeno až v listopadu, ale lidé tu žili tři nebo čtyři měsíce v určité nejistotě. Nechtěli jsme jim poskytovat nějaké domněnky, dokud jsme sami neměli jasno. Když se to podařilo rozjet, tak jsme začali s lidmi dělat předběžné pohovory. Dnes už každý člověk u 153. záchranného praporu ví, jestli bude sloužit u 44. lehkého mechanizovaného praporu, nebo u 151. ženijního praporu. Velitel ženijní záchranné brigády nám vyšel vstříc a u bechyňského praporu máme zablokováno tolik míst, kolik budeme potřebovat. Do Bechyně to odsud není daleko. Kdo měl zájem, už má v kapse personální pohovor na takovou

Budoucnost bez otazníků Jindřichohradecké kasárny á obsadí b dí 44. 44 lehký l hký motorizovaný t i ý prapor 4. brigády rychlého nasazení „ Na začátku dubna zde vzniklo organizační jádro 44. lehkého motorizovaného praporu. Jak se vám s tímto prvkem spolupracuje? Velitel, zástupce a několik funkcionářů tohoto organizačního jádra přišli z jiných útvarů, ale většinu lidí jsme tam delegovali z našeho praporu. Na předpokládané

funkce jsme museli navrhnout lidi tak, aby nebyl omezen postupný proces rušení tohoto útvaru. Jednalo se tedy o hledání rozumných kompromisů a domnívám se, že se nám to podařilo dobře personálně nastavit. Organizační prvek je postaven, jsou provedeny pohovory s lidmi a připravujeme pro ně samostatnou budovu,

kde by měli mít po dobu příštího půlroku vhodné podmínky pro práci. Počítáme s tím, že průnik mezi starým a novým organizačním prvkem bude postupný. Lidé budou k organizačnímu prvku přecházet postupně podle toho, jak se bude předávat technika a materiál záchranného praporu. K 30. září by mělo být všechno od 153. záchranného praporu přemístěno. Zabezpečovací jednotky, jako je rota logistiky či velitelská rota, se nebudou příliš měnit. Záchranné roty ale musíme z personálního i materiálního hlediska zcela zrušit. „ Už máte nějakou představu o tom, kolik lidí chce přejít k novému bojovému útvaru? Víme, kolik lidí bude chtít přejít k 44. lehkému motorizovanému praporu, k jiné složce armády nebo odejít

28

úřadu práce, aby lidi poučila, jak mají postupovat a co je čeká. Děláme všechno pro to, abychom našim lidem pomohli, ale není to jednoduché. „ Váš přístup k propouštěným lidem je značně nestandardní... Je to otázka vztahů v posádce. Máme tu skutečně velmi dobré vztahy s městem a různými institucemi. Snáz se mi vyjednává i proto, že v posádce sloužím od roku 1974 a tři roky jsem dělal náčelníka Územní vojenské správy, takže tu mám potřebné kontakty. Nemůžu ale zabezpečit zaměstnání všem. To prostě nejde. „ Takže informací k další perspektivě posádky máte dost? Myslím si, že ano a v současnosti nevidím v této oblasti žádný problém. Největší potíž spočívala v tom, že lidé

a takovou funkci. Jsou zde samozřejmě lidé, kteří už nechtějí z nějakého důvodu sloužit v armádě a odejdou do civilu. „ 153. záchranný prapor a 44. lehký motorizovaný prapor jsou značně odlišné jednotky, především v nárocích na personál. Jaká byla ochota lidí přejít od záchranné jednotky k bojovému útvaru? Nejsou to ještě oficiální pohovory, ale jen předběžné, kdy bylo zájemcům nabídnuto místo a oni řekli, zda ho budou chtít, nebo ne. Ještě mají čas si to rozmyslet. V těch číslech je určitá statistická chyba, možná až deset procent. Jde ale o něco jiného. Spousta vojáků si vyhodnocuje, jaké mají další možnosti v armádě. Těch variant a volných míst tolik není. Jejich rozhodování je ovlivněno také tím, jestli mají hypotéky, rodinný dům, děti,

zda je manželka nezaměstnaná a každý si to různě kalkuluje. Není to ale o tom, že by pohovory probíhaly tak, abychom jim říkali: potřebujeme, abyste sloužil u 44. lehkého motorizovaného praporu. Nikoho jsme nepřesvědčovali, ta doba je pryč. Ptali jsme se, zda chtějí sloužit u tohoto nového útvaru a nabídli jim funkci. Každý si to musí promyslet sám. „ Půjde ale o náročnější službu, mnohem intenzivnější výcvik, častější nasazení v zahraničních misích... Padesát procent našich vojáků bylo v zahraniční misi s jednotkami 4. brigády rychlého nasazení nebo 7. mechanizované brigády. Mají zkušenosti z různých druhů činností. Dovedou si představit, co je čeká. Někteří možná budou překvapeni, to já nedokážu posoudit, ale nevidím v tom takový problém. „ Takže vyšší intenzita výcviku, která je u 4. brigády rychlého nasazení, nevzbuzuje v lidech obavy? Určitá nejistota existuje. Je tu spousta lidí, kteří sem kdysi přešli od 4. brigády rychlého nasazení, ale jsou zde pochopitelně i ti, kteří takovou zkušenost nemají a nebyli ani v misi, takže si to nedovedou představit. Pohybují se v určité nejistotě a očekávání. Naštěstí má nově vytvářený útvar dostatek času na to, aby vznikl a secvičil se. Na to má čas až do roku 2010. Nepředpokládá se, že by tato jednotka do té doby byla vyslána do mise. Myslím si, že to bude normální proces a lidé se budou na základě zkušeností rozhodovat o prodloužení svých závazků či žádat o přemístění. To je běžný život. 29

Alianční miliardy V souvislosti s budováním vojenských objektů a zařízení se poměrně často mluví o tom, že na ně přispěla Severoatlantická aliance. V nedávné době jsme podobně informovali například u příležitosti předání nového hangáru v Náměšti nad Oslavou či zrekonstruovaného bunkru ve Staré Boleslavi. Ovšem nejen výstavba jako taková, ale i samotné čerpání peněz z rozpočtu NATO představuje velice složitý a náročný proces.

Text: Tomáš SOUŠEK Foto: autor a Jiří HOKŮV

Program bezpečnostních investic přesně charakterizuje základní principy NATO Využití aliančních finančních prostředků v České republice má na starost zhruba dvacítka odborníků ze sekce vyzbrojování MO, konkrétně pak z odboru infrastruktury a NSIP. Zkratka NSIP označuje NATO Security Investment Programme neboli program bezpečnostních investic NATO. Od roku 1999, kdy se ČR stala členskou zemí Severoatlantické aliance, bylo v rámci tohoto programu na našem území vybudováno množství staveb a zavedena řada systémů.

CO JE NSIP?

Počátky historie programu NSIP sahají až do doby vzniku NATO, tedy do padesátých let minulého století. Zakládající členské země Aliance totiž jako jednu z prvních priorit řešily potřebu společné obranné infrastruktury. Státy však disponovaly různými rozpočty, a ne 30

každý si mohl hned na začátku dovolit investice, které často dosahovaly miliardových hodnot. Proto vznikl společný fond, do něhož začali všichni pravidelně přispívat s tím, že z vybraných prostředků se bude hradit výstavba společné infrastruktury. Program NSIP, i když se původně jmenoval trochu jinak, tak již více než půlstoletí přesně vystihuje základní myšlenky Severoatlantické smlouvy – solidaritu, vzájemnou pomoc a zejména společnou obranu. Česká republika se k programu připojila současně s přistoupením k Severoatlantické smlouvě v březnu 1999. Samozřejmě i pro nás to znamenalo začít přispívat do společného rozpočtu. Na druhou stranu ale NSIP umožnil investovat do vojenských objektů v době, kdy by si to samotná armáda nemohla dovolit. Příkladem může být například výstavba leteckých základen v Čáslavi a v Náměšti nad Oslavou.

Program NSIP v současnosti hospodaří s ročním rozpočtem převyšujícím částku 640 milionů eur. Česká republika se na této sumě podílí zhruba 160 miliony korun. Princip přerozdělování peněz spočívá v tom, že z programu je hrazena výstavba nad rámec oprávněných požadavků a potřeb jednotlivých armád. Jinými slovy – Aliance platí rozdíl mezi společnou potřebou a potřebou konkrétního člena. Příkladem může být nedávno dokončený hangár údržby na letecké základně v Náměšti. Bylo zřejmé, že byl nutný i pro české vzdušné síly, nicméně NATO požadovalo také určitou kapacitu vnitřních stání, kterou by mohlo v případě potřeby využít i pro jiné spojenecké jednotky. Kvůli tomu se musel postavit hangár přibližně o třetinu větší. A právě tuto třetinu hradil program NSIP. Zatímco dříve se naprostá většina finančních prostředků investovala do nemovité infrastruktury, v poslední době

se praxe výrazně mění. Prioritou jsou operace NATO, pro něž je potřeba zajistit informační a komunikační technologie, logistickou podporu a bojové zabezpečení. Základní jednotkou v programu NSIP je takzvaný Capability Package (CP), což je soubor požadavků na obranyschopnost, včetně souhrnu požadavků NATO na finanční, materiální a lidské zdroje potřebné ke splnění úkolu. Oddělení řízení programů NSIP odboru infrastruktury a NSIP SV MO v současnosti pracuje na čtyřech CP. Prvním je CP 2A0022 neboli výstavba infrastruktury pro přijetí reakčních sil NATO. Program přijatý v roce 1999 má celkem 30 konkrétních projektů vztahujících se zejména k leteckým základnám a skladům pohonných hmot. Od tohoto roku je realizován také CP 5A0044, který představuje výstavbu páteřních radarů tvořenou šesti projekty jak na vybudování radarových věží, tak i na dodávku samotné radarové technologie. V roce 2000 byl pro Českou republiku schválen CP 5A0035 skládající se z celkem osmi projektů a zaměřený na integraci do systému protivzdušné obrany NATINADS. Poslední Capability Package, CP 5A0109, byl schválen v roce 2005 a týká se zapojení České republiky do nového systému velení a řízení vzdušných sil NATO. Severoatlantická aliance v této době realizuje téměř stovku dalších programů ve většině členských zemí.

PROCES NE ZROVNA JEDNODUCHÝ

„Za vznikem každého Capability Package stojí konkrétní požadavky vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě a následné rozhodnutí Severoatlantické rady nebo Výboru pro obranné plánování. Tímto způsobem bylo například stanoveno, že je nutné mít na našem území dvě letecké základny schopné v případě potřeby přijmout spojenecké jednotky,“ říká podplukovník Radek Ernest, ředitel CP 2A0022. Na otázku, zda si Aliance přímo určila, že chce využít Čáslav a Náměšť nad Oslavou, se dozvídáme, že nikoliv. „Vždy jde o společné

rozhodnutí spojeneckých a domácích expertů. Ještě před schválením každého CP se stanoví společná komise, která porovnává dostupnou kapacitu s kapacitou požadovanou. Vyrovnání rozdílu je pak hlavním cílem Capability Package,“ vysvětluje vedoucí oddělení řízení programů NSIP Eduard Vild. Důležitou otázkou je samozřejmě od počátku způsob financování. V naprosté většině případů totiž program NSIP nehradí veškeré náklady. Proto je nutné mít již na počátku realizace každého CP vyčleněné i dostatečné domácí zdroje. Jak již bylo řečeno, podíl na financování se určuje pro každý projekt v závislosti na předpokládaném využití budovaných objektů a zařízení. NATO například požadovalo instalaci záchytných lan na vzletových a přistávacích drahách. Pro naše letectvo jsou však zcela zbytečné, jelikož žádný český vojenský letoun není vybaven přistávacím hákem. Proto tento konkrétní projekt uhradila Aliance v plné výši. Na druhou stranu ani NATO miliony jen tak nerozhazuje, spíše naopak. Ve snaze maximálně ušetřit je možné v rámci NSIP hradit jen nezbytně nutné prostředky, které zajistí splnění požadavků. „Projevuje se zde určitá nepružnost, kdy NATO často odmítá akceptovat modernější technologie a systémy. Příkladem mohou být sklady PHM. Zatímco česká strana požaduje moderní, elektricky ovládané uzavírací ventily, Aliance hodlá proplatit pouze

31

Soubory schopností (Capability Packages) schválené pro Českou republiku v rámci NSIP 1. Výstavba infrastruktury pro přijetí reakčních sil NATO (CP 2A0022) Počet projektů: 30 Celkové náklady: 3,697 mld. Kč Prostředky ČR: 1,648 mld. Kč Prostředky NATO: 2,049 mld. Kč 2. Zapojení ČR do NATINADS (CP 5A0035) Počet projektů: 8 Celkové náklady: 1,464 mld. Kč Prostředky ČR: 1,008 mld. Kč Prostředky NATO: 456 mil. Kč 3. Výstavba páteřních radarů (CP 5A0044) Počet projektů: 6 Celkové náklady: 1,088 mld. Kč Prostředky ČR: 84 mil. Kč Prostředky NATO: 1,004 mld. Kč 4. Zapojení vzdušných sil AČR do systému velení a řízení vzdušných sil NATO – ACCS (CP 5A0109) Počet projektů: 8 Celkové náklady: 1,259 mld. Kč Prostředky ČR: 740 mil. Kč Prostředky NATO: 519 mil. Kč

ventily mechanické mechanické, ovládané ručně ručně,““ dodává ředitel CP 5A0109 Miloš Němec. Stanovení podílu financování je tak vždy otázkou dlouhých a složitých jednání. Než však může dojít ke konkrétní výstavbě, je třeba udělat ještě několik důležitých kroků. Jedním z nich je vypracování předprojektové dokumentace, podle které celý projekt posléze autorizuje infrastrukturní výbor NATO. Mimo jiné je zde již uveden také způsob výběru dodavatele. Náklady na každý jednotlivý projekt se určují ve třech úrovních. Jde o výdaje na státní administrativu, dále na inženýrskou a projektovou činnost a nakonec na samotnou realizaci projektu. Pochopitelně je přesně stanoven

věcný rozsah a termíny jednotlivých fází projektu. Po posouzení a schválení předprojektové dokumentace vzniká takzvaný „D“ dokument, který funguje jako podrobný doklad pro realizaci projektu. Ačkoliv příjemce aliančních peněz má relativně volnou ruku při realizaci schválených projektů, pravidelně musí dokládat, jak s prostředky nakládá. Jednou ročně je proto nutné vypracovat zprávu ISR (Implementation Status Report), v níž je hodnocen aktuální stav projektu. Dvakrát ročně pak armáda předkládá finanční zprávu SAFR (Semi-anual Financial Report), která slouží jako základní prostředek k plánování a vyžadování finančních prostředků NATO. Na závěr každý projekt prochází finančním auditem, při němž je pracovníky z velitelství NATO kontrolována oprávněnost veškerých výdajů z aliančních fondů, včetně způsobu provedeného výběrového řízení, obsahu smlouvy a náležitostí jednotlivých faktur.

DODAVATELÉ JEN Z ČLENSKÝCH ZEMÍ

Po schvalovacím procesu a vypracování projektové dokumentace nastává další, neméně důležitá fáze řízení Capability Package. Je totiž nutné vybrat dodavatele na realizaci jednotlivých projektů. „Existují tři možné způsoby výběru dodavatele. Tím základním je mezinárodní soutěž, která se řídí aliančními procedurami. Mohou se jí například

32

zúčastnit pouze ty země, které přispívají do společné pokladny na konkrétní CP,“ říká jeden z ředitelů Miloš Němec. Další možností je národní výběrové řízení. Zde se však české zákony dostávaly do střetu s normami NATO. „Jelikož jsme se stali součástí Evropské unie, může se podle našich zákonů zapojit do výběrového řízení uchazeč z kterékoliv země Unie. Alianční předpisy však dovolují čerpat prostředky z NATO jen dodavatelům z členských států,“ vysvětluje vedoucí oddělení řízení programů NSIP Eduard Vild. Tento postoj Severoatlantické aliance je však pochopitelný – když už se v některých zemích zrovna neinvestuje, tak ať se alespoň jejich firmy mohou na realizaci tohoto programu podílet jako dodavatelé. Pro Českou republiku to však znamenalo udělat určité právní úpravy a vyjmout vojenské projekty hrazené Aliancí ze zákona o veřejných zakázkách. Další možností výběru dodavatele je smlouva BOA (Basic Ordering Agreement). Alianční agentura NC3A vlastní rozsáhlou databázi firem, které již mají jakési předběžné smlouvy s NATO a které garantují poskytnutí určitých služeb či materiálu, jako například výpočetní techniky a podobně. V případě poptávky po některé z těchto služeb se pak mohou již napřímo oslovovat firmy z databáze. V určitých situacích existuje možnost zadání celého projektu jedinému dodavateli. Samozřejmě že způsoby výběru dodavatele lze

v rámci projektů také kombinovat, ale tento postup musí být již dopředu odsouhlasen orgány NATO. Výběr konkrétního dodavatele se již neschvaluje, ale pouze se Alianci oznamuje. Při samotné realizaci se však provádí pravidelné kontroly, které sledují dodržování věcného rozsahu, časového plánu a samozřejmě také čerpání finančních prostředků podle „D“ dokumentu. „Na konci realizace musíme ještě zpracovat podklady pro závěrečnou akceptaci, v nichž porovnáváme skutečný dosažený stav s podmínkami určenými na začátku. Pak se na místo dostaví společná komise složená jak z našich lidí, tak ze zástupců mezinárodního

štábu a strategického velitelství. Pokud shledá, že bylo dosaženo požadované kapacity, je tato zařazena do databáze Severoatlantické aliance,“ popisuje pplk. Radek Ernest. Tímto okamžikem může Aliance nově vytvořenou kapacitu využívat podle svých potřeb. Pochopitelně existuje i možnost vyjmutí zařízení z inventáře NATO. Mohlo by k němu dojít v podstatě ze dvou důvodů – buď pomine potřeba strategického velitele na využití dané kapacity nebo stát, na jehož území zařízení stojí, zjistí, že není nadále schopen zabezpečit jeho provoz. Důsledky druhého kroku mohou být různé, v závislosti na době, ve které by byl učiněn. Každá infrastruktura budovaná v rámci NSIP má totiž stanovenou svoji životnost, zpravidla 20 let. Pokud by armáda požádala o vyjmutí zařízení z inventáře po této době, nebyl by to asi žádný problém. V případě, že by však padlo rozhodnutí opustit zařízení postavené z prostředků NATO, lze očekávat, že by bylo nutné vracet jejich poměrnou část. Česká strana má do budoucna pochopitelný zájem o další finance z NATO. Program bezpečnostních investic však není bezednou kasičkou, z níž by bylo možné hradit každý projekt. Navíc v poslední době se stále více peněz investuje do zahraničních operací a do nových členských zemí. Na druhou stranu již teď lze říci, že bez NSIP by Česká republika jen obtížně splnila některé konkrétní požadavky Aliance. 33

Medaile NATO za službu v silách ISAF

Velitel společných sil ocenil jinecké profesionály Velitel společných sil generálmajor Jiří Halaška přijel 21. března do posádky Jince, aby ocenil tři vojáky 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu za mimořádně profesionální výkon, kterým zabránili vysoké škodě na majetku Armády České republiky. Podpraporčík Radek Viktora a rotný Petr Černý přijali z rukou generála Halašky peněžitou odměnu a medaili. Za nepřítomného rotmistra Josefa Zrostlíka ocenění převzal velitel oddílu podplukovník Jan Cífka. Velitel společných sil v krátkém proslovu k nastoupeným vojákům vyzdvihl jejich schopnost úspěšně řešit nenadálé složité situace. Jmenovaní totiž společně s dalšími příslušníky 132. smdo přepravovali 4. března tohoto roku na podvalníku samohybnou kanonovou houfnici z Jinců do opravárenského závodu v Jaroměři. Po sedmé hodině ranní na 30. kilometru dálnice D 11 se z podvalníku začalo kouřit a vzápětí praskly dvě zadní pneumatiky. „Okamžitě jsem zastavil na pravé straně dálnice a společně s dalšími kolegy jsme celý převoz označili, aby nedošlo k nehodě,“ řekl nám k tomu řidič tahače podpraporčík Viktora. „Rychle jsme vzali ruční hasičáky z tahačů, ale v tu chvíli začal podvalník hořet plamenem. Vzhledem k tomu, že jsme oheň nemohli zvládnout a začalo hořet i pod naloženou houfnicí, rotmistr Zrostlík ji zprovoznil a pomalu sjel dolů,“ pokračoval Viktora. „Pak jsme podvalník odpojili od tahače a s technikou odjeli do bezpečné vzdálenosti. Až do příjezdu profesionálních hasičů, jsme požár hasili,“ dodal Radek Viktora. Kpt. Michal ABRHÁM

Podpis memoranda o porozumění Česká armáda může být hrdá na renomé svých vojenských expertů v oblasti ochrany proti chemickým, biologickým a radiačním zbraním. A právě představitelé dvou významných armádních pracovišť pro oblast OPZHN podepsali 25. března v Brně memorandum o porozumění. Za účelem zabezpečení podmínek pro nastolení prostředí spolupráce mezi vyškovským Centrem ochrany proti zbraním hromadného ničení – Centre of Excellence a brněnskou Univerzitou obrany podepsali ředitel centra plukovník gšt. Zdeněk Čížek a rektor-velitel univerzity brigádní generál Rudolf Urban zmíněné memorandum. Hlavním univerzitním subjektem, který bude spolupracovat s unikátním centrem ve Vyškově, bude Ústav ochrany proti zbraním hromadného ničení UO. Na základě vzájemné dohody bude spolupráce probíhat v oblastech výměny vědeckopedagogických pracovníků, výuky a výcviku, výměny studijních a výcvikových materiálů, organizace krátkodobých výcvikových kurzů, sympozií a při pomoci v rámci vědecko-výzkumné a expertizní činnosti. Text a foto: Pavel PAZDERA

Slavnostní nástup ve Staré Boleslavi V pátek 21. března se na nádvoří Jaselských kasáren ve Staré Boleslavi konal slavnostní nástup u příležitosti předání a převzetí funkce velitele 26. brigády velení, řízení a průzkumu. Slavnostního nástupu se zúčastnili velitel společných sil generálmajor Jiří Halaška, velitel vzdušných sil generálmajor Ladislav Minařík, zástupce velitele sil podpory a výcviku brigádní generál Radoslav Rotrekl a další funkcionáři útvarů posádky. Po představení hlavních funkcionářů byl podpisy stvrzen zápis o předání a převzetí funkce. Pak následovalo hlášení předávajícího velitele plukovníka gšt. Bedřicha Vaculíka a přebírajícího velitele plukovníka Zdeňka Postulky. Na závěr celého ceremoniálu poděkoval velitel společných sil plukovníku Bedřichu Vaculíkovi za příkladné manažerské vedení, aktivní podíl na výsledku hodnocení STARTASSESS 2007 a za kvalitní plnění úkolů v rámci NATINADS. Text: kpt. Pavla RATAJOVÁ, foto: Alexandra VÍŠKOVÁ

34

V neděli 23. března se na základně ISAF na mezinárodním letišti v Kábulu (KAIA) uskutečnil slavnostní akt udělování medailí NATO za služb bu v silách ISAF. Slavnostní ceremoniál řídil zástupce velitele KAIA podplukkovník Roy Treter, medaile vojáci přebírali z rukou velitele KAIA plukovníka M Mike De Conincka. Spolu s českými profesionály se slavnostního aktu zúččastnili francouzští vojáci a dva turečtí civilní zaměstnanci ISAF. Velitel KAIA plukovník Mike De Coninck poděkoval všem vojákům za pln nění úkolů v nelehkých podmínkách v Afghánistánu. „Děkuji mnohokrát zza dobře odvedenou práci a přeji mnoho úspěchů po návratu do České rrepubliky,“ prohlásil česky na závěr své řeči. Poté dekoroval všechny nasstoupené vojáky medailí NATO za službu v misi na území Afghánistánu. Text: Peter ČECHOVIČ, foto: prap. Anton KAVICKÝ

Ředitelství výcviku a doktrín přešlo pod společné síly Velitel společných sil generálmajor Jiří Halaška a velitel sil podpory a výcviku brigádní generál František Malenínský podepsali 27. března závěrečný předávací protokol o převedení Ředitelství výcviku a doktrín Krále Jana Lucemburského (ŘeVD) do podřízenosti velitele společných sil. Ředitelství výcviku a doktrín ve Vyškově bude i nadále plnit svoje úkoly v rámci resortu obrany. Ze širokého výčtu aktivit, které vyjadřují rozsah a hloubku činností u ŘeVD, lze uvést působnost Správy doktrín. Ta například zajišťuje implementaci aliančních postupů a standardů do základních dokumentů AČR, odpovídá za přípravu personálu k výkonu funkcí ve strukturách NATO a EU (CONAMS), získala akreditaci pro organizaci kurzu pro civilní zaměstnance NATO před vysláním k výkonu funkcí v zahraničních misích nebo připravuje velitele, štáby a jednotky před výjezdem do misí NATO, OSN či EU. K dalším aktivitám patří společný česko-britský projekt BMATT CZ, organizující kurzy pro příslušníky armád zemí střední a východní Evropy v rámci programů PfP, MAP a Středomořského dialogu. Na významu získávají také kurzy přípravy do misí nebo k plnění úkolů v krizových oblastech ve světě. Součástí Ředitelství výcviku a doktrín je také Vojenská akademie, jejíž odbor přípravy do operací pořádá odborné stáže pro velitele, štáby a specialisty před každou rotací sil AČR ve vojenských misích, v misích OSN nebo před jejich začleněním na funkce ve strukturách NATO a EU. Mjr. Pavel KOČVARA

Setkání expertů Již šestý rok hraje Česká republika klíčovou roli v jedné z prioritních oblastí rozvoje schopností Severoatlantické aliance i Evropské unie – ochraně proti zbraním hromadného ničení (OPZHN). V roce 2002 na pražském summitu přijalo NATO pět specifických iniciativ ke zlepšení schopností ochrany proti zbraním hromadného ničení. Význam těchto iniciativ byl potvrzen i na summitech v Istanbulu v roce 2004 a v Rize v roce 2006. V jejich implementaci hraje ČR významnou úlohu, což potvrdilo i pozvání spolupředsedat v letech 2006 – 2007 Vyšší obranné skupině NATO pro otázky šíření zbraní hromadného ničení. Pro stanovení strategie dalšího postupu se 20. března na sekci obranné politiky a strategie MO uskutečnilo jednání k problematice oblasti OPZHN za účasti expertů jak domácích, tak i našich odborníků působících v zahraničí. Vlastní jednání se zaměřilo na diskusi o prioritách, které budou rozvíjeny v budoucnu. Jde zejména o oblasti týkající se strategie NATO v oblasti OPZHN a na ni navazující aktualizace Strategie OPZHN resortu MO, koncept „Reachback“, úlohy Centra ochrany proti zbraním hromadného ničení, rozvoj bilaterálních vztahů a spolupráce s partnerskými zeměmi. Text: Kateřina BOLESLAVOVÁ, foto: Eva ZÍTKOVÁ

35

Rakety nad zasněženým Hradištěm

Strakonická brigáda postiženým dětem Stalo se již tradicí, že posádkový ples pořádaný velitelem 25. protiletadlové raketové brigády ve Strakonicích plukovníkem gšt. Josefem Slavíkem neslouží jen k pobavení hostů. Je totiž také místem k uspořádání dražby dortu, jejíž výtěžek je společně s obnosem z finanční sbírky konané mezi příslušníky posádky věnován potřebným. Stalo se tak ve středu 19. března, kdy velitel brigády společně s ředitelem firmy ALES Jiřím Hauptem slavnostně předali peněžité dary ve výši dvacet a třicet tisíc korun Mateřské škole a Základní škole speciální ve Strakonicích. Symbolické šeky převzala ředitelka obou zařízení Eva Vácová. „Velice děkuji panu inženýru Hauptovi a především veliteli posádky plukovníku Slavíkovi, neboť to není poprvé, co vojáci vypomohli speciálním školám. Díky nim si mohla školka dovolit vybavení, jež podpoří integraci tělesně či duševně postižených osob do naší společnosti. Letos peníze poslouží k nákupu kompenzačních pomůcek, k platbě návštěv dětí v ozdravných solných jeskyních, k jejich rehabilitačnímu pobytu u moře v Itálii a k hipoterapii či canisterapii, které jsou dětem velice prospěšné a které bychom si normálně dovolit nemohli.“ Text: por. Martina DIENOVÁ, foto: mjr. Ivo KREJČÍ

Příslušníci 252. protiletadlového raketového oddílu ze Strakonic zakončili 26. března dvoutýdenní výcvik ve vojenském prostoru Hradiště zápočtovými bojovými střelbami s výtečným hodnocením. Pod vedením velitele oddílu podplukovníka Jozefa Vejdělka tu střílely obsluhy samohybných protiletadlových raketových kompletů krátkého dosahu S-10MD a přenosných kompletů S-2M. „I přes velmi nepříznivé klimatické podmínky prokázali střelci-operátoři a velitelé družstev vysokou profesionální připravenost, nasazení i odborné znalosti,“ ohodnotil na závěr práci svých lidí. „Jsem velice rád, že jsem přijel a měl možnost udělat si obrázek o tom, jakým způsobem je vaše technika schopna působit za těchto podmínek. Vidím, že i přes nepřízeň počasí dokážou vojáci velmi dobře splnit úkol,“ připojil se k ocenění náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Vlastimil Picek, který bojové střelby zhlédl společně s ředitelem sekce rozvoje druhů sil-operační sekce MO brigádním generálem Josefem Bečvářem a velitelem vzdušných sil generálmajorem Ladislavem Minaříkem. Text: por. Martina DIENOVÁ, foto: Jan KOUBA

V Brdech hřměly dělostřelecké salvy Ve dnech 18. – 20. března se ve Vojenském újezdu Brdy uskutečnil nácvik střelby a řízení palby s bojovou ostrou střelbou 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu. Námětem hlavní části cvičení bylo splnění úkolů palebné podpory brigádního úkolového uskupení v obraně v operaci na vynucení míru. Celý nácvik řídil velitel 13. dělostřelecké brigády plukovník Ján Kožiak. Na výpočet prvků pro střelbu a na plnění jednotlivých palebných úkolů dohlíželi zkušení vojskoví a palební rozhodčí z Univerzity obrany v Brně, Vojenské akademie ve Vyškově i z Velitelství společných sil. I přes husté sněžení, špatnou viditelnost a silný vítr mohl na závěr cvičení plukovník Kožiak konstatovat, že stanovené cíle a úkoly byly splněny. Text a foto: kpt. Michal ABRHÁM

36

V Brně promovali noví doktoři Ve čtvrtek 27. března odpoledne proběhla v aule Univerzity obrany v Brně slavnostní promoce absolventů doktorských studijních programů Fakulty ekonomiky a managementu a Fakulty vojenských technologií. Slavnostní slib složilo a diplom převzalo celkem dvacet tři důstojníků a civilních odborníků, mezi nimiž byly dvě ženy. Nejdříve byli promováni tři studenti Fakulty ekonomiky a managementu UO v doktorských studijních programech „Ekonomika a management“, „Ochrana vojsk a obyvatelstva“ a ve studijním oboru „Teorie řízení a využití institucí působících v součinnosti s AČR“. Ve druhé části promovalo dvacet nových doktorů Fakulty vojenských technologií UO v programech „Vojenská technika elektrotechnická“, „Vojenská technika strojní“, „Vojenské stavby“, „Letecká a raketová technika“ a „Teorie obrany státu“. Text a foto: Mgr. Zdeňka DUBOVÁ

Jinečtí si vykopali zlato

Diváci viděli líté fotbalové souboje S maximální bojovností, nasazením, ale i dobrou náladou se prezentovala mužstva zásobovacích středisek ze Štěpánova u Olomouce, Ústí nad Orlicí, Nového Jičína, Rančířova a hostů z Těchonína na přeboru velitele základny opravovaného materiálu v sálové kopané, který se konal ve dnech 19. a 20. března v Jihlavě. K vidění byla vyrovnaná a bojovná utkání se spoustou gólů i krásných akcí. Vítězem už čtvrtého ročníku tohoto turnaje se nakonec stalo mužstvo pořádajícího Zásobovacího střediska Rančířov před mužstvy ze Štěpánova a z Ústí nad Orlicí. Text a foto: Ing. Mgr. Gustav CABÚK

Ve dnech 27. až 29. února se ve Sportovním centru v Žižkových kasárnách v Olomouci konal již tradiční Přebor společných sil v sálové kopané. Letošní ročník byl v počtu družstev a hráčů rekordní. Klání se zúčastnilo celkem 170 fotbalistů, kteří v 17 družstvech reprezentovali jednotlivé brigády a útvary. Týmy byly rozděleny do čtyř skupin, z nichž přes boje ve skupinách postoupila družstva na prvních dvou místech do čtvrtfinále. Pak následovala utkání v semifinále a střetnutí o umístění. Do finále se probojovala družstva reprezentující 15. žzb Bechyně a 13. db Jince. O třetí místo se pak utkaly kolektivy pod hlavičkou 7. mb Hranice a 25. plrb Strakonice. Přeborníkem společných sil v sálové kopané se pro rok 2008 stalo družstvo z Jinců, druhou příčku obsadil tým z Bechyně a třetí skončili fotbalisté z Hranic. Nejlepším hráčem přeboru byl vyhodnocen rtm. Pavel Horák z 23. zVrL Přerov, nejlepším střelcem s deseti vstřelenými brankami npor. Martin Vácha z jineckého družstva a nejlepším brankářem rtm. Roman Bernkopf, který chránil branku Bechyňských. Text: kpt. Tomáš MIK, foto: prap. Luděk PETROVSKÝ

37

Kuncův memoriál 2008 Text: Pavel LANG Foto: autor a archiv ÚVN Praha

Ve dnech 20. a 21. března 2008 se v Praze konalo již tradiční odborné setkání neurochirurgů – Kuncův memoriál. Na padesát odborníků vyslechlo pětatřicet přednášek na téma adenomy hypofýzy, neuralgie trigeminu a funkční neurochirurgie a seznámilo se s některými novinkami zdravotnické techniky a farmacie.

V Ústřední vojenské nemocnici Praha diskutovali přední neurochirurgové na oblíbená témata akademika Zdeňka Kunce, jehož sté výročí narození si letos připomínáme Kuncův memoriál 2008, za účasti předních neurochirurgů i přímých potomků a spolupracovníků akademika Zdeňka Kunce, zahájil ředitel ÚVN Praha plukovník Štefan Brunclík, který připomněl, že právě v pražských Střešovicích

má tento obor slavnou tradici. Přítomné informoval také o tom, že od února letošního roku Ústřední vojenská nemocnice disponuje unikátním multifunkčním operačním sálem s magnetickou rezonancí pro zákroky v oblasti neurochirurgie.

Dvoudenního sympozia neurochirurgů se zúčastnili ředitel ÚVN Praha plukovník Štefan Brunclík, přednosta neurochirurgické kliniky plukovník Vladimír Beneš a nejmladší syn akademika Kunce MUDr. Zdeněk Kunc.

38

Letošní Kuncův memoriál byl úzce spojen se 100. výročím narození akademika Zdeňka Kunce. Připomeňme, že Zdeněk Kunc se narodil 16. března 1908 v Praze. Jeho otec byl důstojníkem, syn proto vystudoval na vojenské stipendium a po promoci v roce 1932 nastoupil do armády. Svoji chirurgickou dráhu začínal v roce 1934 jako sekundář na chirurgickém oddělení Vojenské nemocnice v Josefově. O tři roky později odchází jako vojenský chirurg na specializační kurz na kliniku profesora A. Jiráska. V době 2. světové války přechází Zdeněk Kunc do Ústavu plastické chirurgie ve Vinohradské nemocnici. Jeho zájmy a činnost v tomto období jsou velice široké, a to od traumatologie přes břišní a hrudní chirurgii až po plastickou chirurgii. Jako vysoce erudovaný chirurg nastupuje v roce 1945 zpět do armády a buduje za velmi obtížných podmínek chirurgické oddělení tehdejší Vojenské

nemocnice v Plzni. O tři roky později je povolán do nynější Ústřední vojenské nemocnice Praha. Z tamního chirurgického oddělení vytváří moderní ústav klinické úrovně. V roce 1950 se habilituje disertačním spisem „Lumboischiadický syndrom“ (výhřez ploténky), který dodnes zůstává základním dílem v tomto odvětví. Od začátku svého působení v ÚVN Praha systematicky vytváří podmínky pro vznik moderní neurochirurgické jednotky. Prakticky jako první v republice začíná budovat koncepci neurochirurgie jako samostatného oboru. Jeho velké úsilí, životní elán a vysoká odbornost byly korunovány úspěchem v roce 1956, kdy v „úvéence“ vzniká první specializované neurochirurgické pracoviště. Vědecká práce akademika Kunce je neobyčejně široká. Jako vojenský chirurg vypracoval koncepci specializované pomoci pro neurochirurgicky zraněné vojáky, jako první u nás se soustavně věnoval ošetření poranění míchy a jeho práce v této oblasti jsou základní. Premiérově v tehdejší ČSSR operoval krční a hrudní výhřezy plotének a zavedl přední přístupovou cestu ke krční páteři. Ve věku 77 let Zdeněk Kunc náhle umírá na infarkt myokardu. „Není nutné opakovat, co Kunc pro českou, ale i světovou neurochirurgii znamená. Od roku 1948, kdy přišel

„ Pod záštitou České neurochirurgické společnosti, 1. lékařské fakulty UK, Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a ředitele Ústřední vojenské nemocnice Praha se uskutečnil další ročník Kuncova memoriálu. „ Letošní odborné sympozium předních neurochirurgů připomnělo 100. výročí narození generálmajora akademika Zdeňka Kunce. „ Memoriálu se zúčastnili také tři synové a nejbližší spolupracovníci akademika Kunce. S „Kuncovou přednáškou“ vystoupil nejmladší syn MUDr. Zdeněk Kunc.

Generálmajor akademik Zdeněk Kunc

do střešovické vojenské nemocnice, byl po více než třicet let jedním z jejích hlavních protagonistů. I jeho zásluhou se nemocnice v šedesátých letech stala zcela ojediněle kvalitním zdravotnickým zařízením. Z této prestiže dodnes těžíme a dodnes je naším hlavním úkolem dostát tomuto dědictví,“ konstatuje plukovník Vladimír Beneš, přednosta neurochirurgické kliniky ÚVN Praha. Je nabíledni, že pro letošní memoriál byla zvolena témata Kuncovi blízká. „Především adenomy hypofýzy a jejich léčba. Další velkou Kuncovou láskou byla neuralgie trigeminu. Jeho oblíbenou operaci traktotomii dnes již nikdo nedělá, přesto bez zmínky Kuncových anatomických prací nemůže u nás vyjít žádná publikace s touto tematikou. K tomuto okruhu jsme přidali ještě funkční a stereotaktickou neurochirurgii. A konečně čtvrtou sekcí memoriálu jsou varia,“ dodává plk. V. Beneš. Za velké pozornosti auditoria předstupuje před mikrofon nejmladší syn generálmajora Zdeňka Kunce MUDr. Zdeněk Kunc, aby přednesl takzvanou „Kuncovu přednášku“ (v sále jsou přítomni ještě další dva synové akademika Kunce). Dříve než přistoupí k odbornému výkladu na téma „Operace meziobratlových plotének z pohledu rehabilitačního lékaře“, zavzpomíná na svého otce nejen jako na člověka, který žil svým posláním neurochirurga, ale také v mnoha nevšedních momentech přiblíží jeho obyčejný rodinný život. Vzpomínku na něj zakončí jeho životním krédem. „Vášnivá aktivita v práci i v celém životě přináší pocit největšího uspokojení a prodlouží život i mládí. Touha po klidu je

touha po smrti,“ reprodukuje svého otce Zdeněk Kunc. Po zahajovacím ceremoniálu, při němž je předána cena výboru České neurochirurgické společnosti docentu Jiřímu Náhlovskému, následuje blok přednášek. Úvodem se hovoří o diferenciální diagnostice nádorů sedla. Poslední odbornou přednáškou je vertebroplastika a její role v léčbě patologických lézí obratlového těla, kterou si pro svoje kolegy připravili lékaři z Pardubic.

39

Plamen emeritního profesora

Armádní sportovci afghánským dětem Text a foto: Jan PROCHÁZKA

Text a foto: Mgr. Zdeňka DUBOVÁ

V úterý 18. března předali zástupci Armádního sportovního centra Dukla, Unie armádních sportovních klubů České republiky a Tělovýchovné jednoty Dukla Praha prezidentce stonožkového hnutí „Na vlastních nohou“ výtěžek dobrovolné sbírky určené na pomoc Afghánistánu.

Emeritní profesor Univerzity obrany v Brně Lubomír Popelínský pokřtil 26. března v knihkupectví Dobrovský BETA svou novou knihu „PLAMEN – zrození českého leteckého kanonu“. Je v pořadí již jeho dvanáctou a pojednává o vývoji dvouhlavňového automatického kanonu ZPL-20 pro český lehký bitevní letoun L-159A ALCA. Autor na své autogramiádě ocenil pomoc katedry zbraní a munice UO, bez jejíž podpory by dílo nevzniklo. „ Mohl byste více přiblížit vaši novou knihu? Je o zbraních vojenských letounů z poslední doby. Zachytil jsem v ní historii vývoje malorážového automatického kanonu pro letoun L-159, umístěného v podvěsném kontejneru pod trupem nebo křídly tohoto lehkého bojového letounu. Píši v ní o všech možných zkouškách i o vývoji kanonu až po jeho zavedení do výzbroje letectva Armády ČR v roce 2004. Víte, šlo mi o to, že nám sice ze zahraničí podobná technika byla nabízena, ale pro tak lehký letoun byla absolutně nevhodná. „ A o čem bude ta třináctá? Bude plná příběhů o zbraních a slavných konstruktérech a také bude podávat svědectví o tom, na čem se pracovalo a pracuje v oblasti zbraní v Československu a nyní v České republice. „ Váš záběr je skutečně široký. Doposud jste vydal dvanáct knížek, napsal jste dvě vysokoškolské učebnice a přes třicet titulů vysokoškolských skript, publikoval kolem 130 článků v odborných časopisech, byl jste spolutvůrcem technického naučného slovníku, 40

dvou historických studií pro Národní muzeum, jste spoluautorem i autorem řady vývojových projektů zbraní a 17 vynálezů. Čeho si v tom možná nekompletním výčtu ceníte nejvíce? Mou největší pýchou je konstrukce vložné zbraně vz. 85 ráže 14,5 mm. Pracoval jsem na tom několik let a byla to poslední československá zbraň zavedená do výzbroje armády. Vyvážela se také do zahraničí, například do Tuniska či bývalé NDR. „ Cítíte se jako úspěšný člověk? Já si myslím, že nejsem neúspěšný. Na druhé straně, jakmile by se člověk začal cítit úspěšným, začal by polevovat, a to já zatím nemám v úmyslu. Jsem rád, když se něco povede, například má poslední knížka či zdárné absolvování přednášky. Dostalo se mi také té cti, že jsem byl vyznamenán Záslužným křížem ministra obrany ČR, a to při příležitosti 50. výročí založení Vojenské akademie v Brně. Před čtyřmi lety jsem obdržel čestný doktorát (dr. h. c.), čehož si nesmírně považuji. Na brněnské vysoké vojenské škole jich bylo uděleno jen pět, čtvrtý obdržel měsíc přede mnou prezident Václav Klaus.

„ Plukovník ve výslužbě Lubomír Popelínský byl v době normalizace v sedmdesátých letech minulého století propuštěn z armády, v roce 1991 byl rehabilitován a o tři roky později jmenován profesorem. Dne 16. dubna mu bylo sedmasedmdesát let. „ Známý konstruktér zbraní prof. Ing. Lubomír Popelínský, DrSc., dr. h. c., v současné době vypomáhá na katedře zbraní a munice Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany, kde ještě přede dvěma lety pracoval jako pedagog. „ Pravidelně přednáší základy konstrukce zbraní na Univerzitě Pardubice. Je odpovědným redaktorem odborného časopisu Advances in Military Technology vycházejícího na Univerzitě obrany v angličtině a aktivně se věnuje publikační činnosti.

Dobrovolná finanční sbírka mezi armádními sportovci, která byla vyhlášena na základě jednání zástupců stonožkového hnutí s představiteli ASC Dukla, se setkala s nebývalým ohlasem a podporou. „Vyhlášení sbírky bylo určitou výzvou, určitým impulzem k zamyšlení se nad možností, jak pomoci mladým lidem, především pak dětem, v Afghánistánu, konkrétně

v provincii Lógar Lógar,““ řekl před předáním finančního daru ředitel ASC Dukla plukovník Jaroslav Priščák a dodal: „Jsme si vědomi, že náš příspěvek je spíše symbolická pomoc dětem ve školách v Afghánistánu, ale doufáme, že jim možnost sportovního vyžití přinese alespoň pár chvil radosti.“ Skromnost je typická vlastnost vrcholových sportovců, ale 11 200 korun, které

vybrali, je jasným důka důkapracovníci Dukly vybrali zem, že sportovci jsou schopni skvělých výkonů i na „poli“ ryze lidském. A na co peníze stonožka použije? Odpověď je zřejmá – peníze od sportovců půjdou na nákup sportovních potřeb pro děti v afghánských školách. Peníze však nebyly jediným darem, který Běla Gran Jensen převzala. Do sbírky přispěli i členové Tělovýchovné jednoty Dukla Praha. Její předseda Jiří Šimice předal paní Běle sportovní oblečení – dresy, teplákové soupravy a trička – v celkové hodnotě téměř deseti tisíc korun. Ani tím ještě štědrost armádních sportovců nekončila. Svým dílem ke zlepšení života dětí v provincii Lógar chtějí přispět i zástupci Unie armádních sportovních klubů České republiky. Výkonný místopředseda Arnošt Šulc předal prezidentce stonožkového hnutí pět fotbalových míčů v hodnotě 5950 korun. Sečteme-li pak výtěžek ze čtrnáctidenní sbírky mezi armádními sportovci, jehož hodnota dosáhla téměř dvaceti sedmi tisíc korun, pak musíme sportovně přiznat, že výkon je to skvělý a zaslouží si náš obdiv. 41

Text a foto: Pavel LANG

„Svým zájmem o období totality i moje privátní nesnáze mě děti velice mile překvapily,“ říká bývalý „pétépák“ Jiří Guth-Jarkovský

Projekt „Bojovníci proti totalitě pohledem dětí“ se dostává do cílové roviny. Žáci pětatřiceti základních škol a gymnázií z celé České republiky již zpracovávají rozhlasové a televizní reportáže o osudech válečných veteránů, politických vězňů a příslušníků pomocných technických praporů (PTP). Dokumentární boom provází celá řada zajímavostí. A report vám přiblíží jednu z nich.

Patnáctiminutový životní příběh Osobnost Jiřího Gutha-Jarkovského (1861 1861 – 1943) je všeobecně známa. Zakládající člen Mezinárodního olympijského výboru, zakladatel a první předseda Českého, poté Československého olympijského výboru, blízký spolupracovník barona Pierre de Coubertina. Už méně se ví, že je po této sportovní legendě pojmenována základní škola a gymnázium v Truhlářské ulici v Praze 1. A co je takřka neznámou? V souvislosti s projektem „Bojovníci proti totalitě pohledem dětí“ se na veřejnost dostává zajímavá informace, a to, že vnuk Jiřího Gutha-Jarkovského, nesoucí stejné jméno a příjmení, je bývalým příslušníkem pomocných technických praporů (PTP). „Ano, je to pravda. V PTP jsem sloužil v letech 1951 až 1953, nejprve na letišti v Přerově a následně ve Znojmě, Slavičíně a v Brně,“ upřesňuje osmdesátiletý „pétépák“. 42

Jiří Guth-Jarkovský hovoří s učitelkou Helenou Sisrovou.

„ Do „nultého“ ročníku projektu „Bojovníci proti totalitě pohledem dětí“ se přihlásilo 35 základních škol a gymnázií z celé České republiky. „ Do konce dubna musejí natáčecí týmy odevzdat svoje příspěvky, a to patnáctiminutové rozhlasové reportáže nebo televizní dokumenty zachycující životní osudy válečných veteránů, politických vězňů a příslušníků pomocných technických praporů z období totality. „ Nejlepší dokumenty budou slavnostně vyhlášeny dne 17. června 2008 v Památníku Vojna u Příbrami. Skutečnost, že v Praze žije vnuk Jiřího Gutha-Jarkovského, vzbuzuje na škole v Truhlářské zájem. Jeho u á s é uulici c značný a bližší poznání se stává kolektivním přáním jak studentů, tak ppedagogů. Životní „pétépáka“ z období příběh bývalého „pét totality je pro všechny natolik zajímavý, rozhodnuže posléze padá jednomyslné jedno projektu „Bojovníci proti tí: přihláška do projekt totalitě pohledem dětí“ a natočení audio, respektive videodokumentu videodokum o tomto neobyčejném muži. „Cíl projektu považujeme považu za vynikající,“ říká učitelka Helena Helen Sisrová a uvádí příklad související s její osobou: „Pravdu o padesátých letech mi vypráví babička. Dozvídám se informace, které si v žádné učebnici dějepisu nepřečtu. Jsem ráda, že tento nápad oslovil i studenty. Je důležité, aby slyšeli autentické příběhy z období totality. Je to pro ně zážitek, který si budou dlouho pamatovat. Velká škoda, že tato myšlenka nepřišla do škol mnohem dříve.“ Žáci ze Základní školy a Gymnázia v pražské Truhlářské ulici, konkrétně z 8. A, natáčejí dokumenty o dvou protitotalitních bojovnících, a to o bývalém příslušníkovi PTP Jiřím Guthovi-Jarkovském a o veteránovi 2. světové války Janu Perlovi. Z tohoto důvodu „stavějí“ dva natáčecí týmy. Jeden tvoří výhradně děvčata a druhý je tzv. smíšený. „Do natáčení je zapojeno jedenadvacet

žáků. Na jeden post, ať je to například kameraman, zvukař, střihač či scenárista, máme dva lidi. Tu těžší polovinu práce představuje střih. Na škole nemáme žáky s obdobnou praxí ani speciální počítačový program. Není jednoduché vše sladit a zhotovit dokument, který bude splňovat daná kritéria. Navíc to chce i hodně času. Jakékoliv natáčení během výuky znamená velký zásah do rozvrhu hodin,“ konstatuje H. Sisrová. Mravenčí a trpělivá práce mladých dokumentaristů přináší výsledek. O každém protitotalitním bojovníkovi je natočeno zhruba dvě stě minut záznamu. „Natáčení s panem Guthem-Jarkovským bylo nesmírně zajímavé. Navštívili jsme ho dvakrát v bytě a vždy nám vyšel maximálně vstříc. Jeho životní příběh nás zaujal. Všichni věříme, že se nám videodokument povede a bude mít vypovídající hodnotu. O padesátých letech jsem nic nevěděla. Kdybychom se toto období učili podrobně ve škole, takový zájem by to u mě určitě nevyvolalo. Osobní prožitek je daleko silnější,“ říká produkční Šárka Urbanová. Také její spolužák Antonín Komárek, před kamerou jeho týmu seděl druhoválečný veterán Jan Perl, má z natáčení dobrý pocit: „Byla to skvělá práce. Nyní to musíme sestřihat a vyšperkovat. Jinými slovy, proložit obraz a vyprávění válečného veterána se souvisejícími scénami. Zkušenosti s tím nemáme, ale nebojíme se toho,“ dodává produkční školního týmu A. Komárek. „Pétépák“ Jiří Guth-Jarkovský má jen slova chvály: „Je obdivuhodné, s jakou vervou se do natáčení pustili. Na vojně se tomu s nadsázkou říká, že to doslova žerou. Jsem rád, že si mě vybrali do projektu a pokud mi to zdraví dovolí, budu jim nápomocen i nadále. Na rozdíl od naší generace mají jednu velikou výhodu. Oni mohou ještě osobně hovořit s přímými účastníky těch časů. My jsme naše hrdiny, a to legionáře z roku 1918, znali pouze z vyprávění. Pro mě je příjemné zjištění, že se současná mladá generace zajímá o pravdu z padesátých a následných totalitních let. Teď už můžu v klidu umřít,“ směje se bývalý příslušník pomocných technických praporů. Spokojenost s dosavadním průběhem projektu „Bojovníci proti totalitě pohledem dětí“ dává najevo i poradce

O bývalém příslušníkovi PTP natočili žáci zhruba dvě stě minut záznamu.

ministryně obrany David Čermák. „Moje osobní poznatky ze škol jsou veskrze pozitivní. Besedy s válečnými veterány, politickými vězni a příslušníky PTP na školách a gymnáziích vzbudily u žáků a studentů zájem. Protitotalitní bojovníci jim popsali pravdu padesátých let a svoje následné obtíže, které na vlastní kůži prožívali prakticky celý život. Děti o hrůzách totalitního režimu doposud neslyšely. Nyní byly konfrontovány s realitou. Byl to pro ně silný emocionální zážitek,“ říká David Čermák. Kromě výše uvedeného poukazuje D. Čermák na další skutečnost. „Zpracované audio, respektive videodokumenty o protitotalitních bojovnících zůstanou zachovány i dalším generacím. Řady přímých účastníků národního boje za osvobození jsou rok od roku řidší. Nelze dopustit, aby jejich životní příběhy byly zapomenuty. Musíme se poučit z odvahy lidí, kteří v té době žili. Organizátoři projektu se nesmírně těší na zpracované dokumenty. Žáci a studenti ukážou svůj osobitý pohled na období, kterým nebyli zasaženi. Jejich bezprostřední reakce bude přínosná a navíc se dostane prostřednictvím signatářů projektu Českého rozhlasu a České televize do povědomí široké veřejnosti,“ dodává poradce ministryně obrany. 43

Zpravodajcem proti nesvobodě Text: Vladimír MAREK Foto: VÚA-VHA a VHÚ

BOJOVNÍCI

PROTI TOTAL ITĚ

Jeden z nejaktivnějších účastníků druhého a třetího odboje Josef Robotka byl popraven v roce 1952 v Praze na Pankráci Cesta Rudolfa Boleslava přes státní hranici z Německa do Československa tenkrát končila v Brně. „Byl jsem z toho poněkud nervózní, v moravské metropoli jsem měl spoustu známých a bývalých spolužáků z vysoké školy. Měl jsem obavu, že mne někdo pozná,“ vzpomínal po letech. Když přišel za podplukovníkem Josefem Robotkou, se kterým se znal z válečné odbojové organizace „Rada tří“, starý zpravodajec ho zaskočil svou chladnokrevností: „U mne nezůstaneme. Pod svícnem bývá tma. Půjdeme se projít po Brně a přitom si všechno povíme.“ Těžko dnes říci, jako moc bylo toto rozhodnutí riskantní. V každém případě ale Boleslav na brněnských ulicích potkával známé z vysoké školy. „Co tady děláš? Slyšeli jsme, žes utekl za kopečky?“ – „To je nesmysl. Museli jste se přeslechnout,“ snažil se odpovídat mladík suverénně. I tato druhá cesta Rudolfa Boleslava přes Šumavu ale nakonec dopadla 44

dobře. Robotka souhlasil se spoluprací. Převzal seznam otázek z vojenské, hospodářské a politické oblasti, na které měl zajistit odpovědi. Vše zatím vycházelo přesně podle plánu. Poprvé navštívil Robotku Boleslavův strýc podplukovník Alois Šeda krátce po únoru 1948. Bylo to setkání starých kamarádů. Šeda se zajímal o situaci a zkušenosti ze Sovětského svazu. Robotka se totiž v lednu předčasně vrátil ze studia na Vyšší akademii Generálního štábu K. J. Vorošilova v Moskvě. Šeda

se ale také dotazoval, jaké jsou možnosti přechodu státní hranice na Znojemsku, kde právě Robotka sloužil. O tři měsíce později jej Šeda navštívil znovu. Řekl mu otevřeně, že odchází do zahraničí a pro případ, že by se tak rozhodl i on, nechal mu telefonní spojení na lidi, kteří mu pomohou. Alois Šeda skutečně během několika dnů z Československa zmizel. Usadil se v německém Frankfurtu nad Mohanem, kde společně s bratrem Ferdinandem, bratranci a dalšími

„ Po zastřelení generála Vojtěcha Borise Luži protektorátními četníky v roce 1944 přebírá Josef Robotka velení nad vojenskými složkami odbojové organizace „Rada tří“. „ V roce 1952 je Josef Robotka odsouzen k trestu smrti za to, že se netajil nepřátelstvím vůči novému zřízení a že shromaždoval důležité informace, které pak prostřednictvím svého přítele podplukovníka Šedy předával americké zpravodajské službě CIC.

příbuznými a známými založil rezidenturu zpravodajské služby pracující proti komunistickému Československu. „Strýc Alois Šeda mne vyzvedl z uprchlického tábora v Bad Orbu v Hesensku 22. května 1948,“ vzpomínal jeho synovec Rudolf Boleslav. „Tehdy založil skupinu. Jedním z prvních úkolů bylo zakreslovat do mapy Československa posádky, zaznamenávat jejich stavy, výzbroj a další informace, které si pamatovali.“ Josef Robotka sloužil v československé armádě od roku 1925. Tehdy byl po ukončení reálky a absolvování maturity přijat na Vojenskou akademii v Hranicích. Později sloužil u hraničářského praporu 3 a pěšího pluku 39 v Bratislavě. V roce 1935 začal studovat na Vysoké škole válečné v Praze. Po jejím ukončení v dubnu 1938 se stal přednostou výcvikové skupiny 4. oddělení štábu VI. sboru v Košicích. Z východního Slovenska byl po maďarském záboru v listopadu 1938 evakuován do Spišské

Nové Vsi, kde sloužil až do německé okupace. Podle hodnocení nadřízených byl ustáleného charakteru, velmi přesný a spolehlivý, upřímný a uzavřené povahy, přímý a ukázněný, společensky vyhraněný. Měl prý výtečnou paměť a reprezentativní vystupování. Po vytvoření protektorátu a rozpuštění armády působí Robotka nejdříve na okresním úřadě v Tišnově, pracuje jako úředník městské spořitelny v Brně a jako dělník lesního úřadu v Náměšti nad Oslavou. Toto zaměstnání ale bylo jen fiktivní, představovalo krytí pro jeho odbojovou činnost. Již na podzim roku 1939 se totiž aktivně zapojil do ilegální vojenské organizace „Obrana národa“ v Brně. V roce 1942 navázal spojení se štábním kapitánem Steinerem-Veselým a působil ve vojenské odbojové organizaci „Rada tří“. Stal se členem štábu a později vojenským zmocněncem celé organizace. Organizuje partyzánskou činnost, pomáhá skupinám vysazeným nad protektorátem a shromažďuje důležité informace. Od 17. září 1944 až do konce druhé světové války již trvale žije v ilegalitě. Po zastřelení generála Vojtěcha Borise Luži protektorátními četníky přebírá velení nad vojenskými složkami „Rady tří“. Po válce sloužil Robotka na velitelství 3. oblasti v Brně. Stal se rovněž vedoucím představitelem Svazu národní revoluce na Moravě. Když se mu ale nepodařilo přesvědčit předsedu svazu profesora J. Grňu, aby ze svého okolí odstranil některé prospěcháře, kteří odbojovou činnost během války pouze předstírali a poškozovali tak organizaci, ještě před únorem 1948 z tohoto sdružení vystoupil. Jak jsme již zmínili, ze studií v SSSR byl Josef Robotka předčasně odvolán v lednu 1948 a převelen na místo přednosty 4. oddělení velitelství 2. oblasti v Táboře. Ihned po únoru 1948 byl přemístěn na funkci velitele praporu pěšího pluku ve Znojmě. Již v létě je mu však udělena zdravotní dovolená a koncem roku je definitivně zproštěn činné

vojenské služby. Dne 25. července 1949 je Josef Robotka zatčen a obviněn z velezrady a vyzvědačství. V obsáhlém spisu mu bylo kladeno za vinu, že se netajil nepřátelstvím vůči novému zřízení a že shromaždoval důležité informace, které pak prostřednictvím svého přítele podplukovníka Šedy předával americké zpravodajské službě CIC. Zprávy do zahraničí odesílal prý prostřednictvím své známé Vlasty Nováčkové, která je psala tajným písmem a odesílala poštou. Celý proces byl značně zmanipulovaný. Josef Robotka si ještě podává žádost o milost. Té se však z Kanceláře prezidenta republiky dostává záporného doporučení. „Robotka byl ústřední postavou dílčí protistátní organizace na území ČSR, udržoval čilý a dlouhotrvající styk se zrádnou emigrací, fungující ve zpravodajských službách nepřátelské cizí moci, vybudoval na území ČSR rozvětvenou síť pomocníků jako sběratelů nejrůznějších státních tajemství…,“ píše se ve vyjádření I. odboru KPR. Dne 12. listopadu 1952 v pět hodin čtyřicet minut ráno byl Josef Robotka v Praze na Pankráci popraven. Rozloučení s tímto významným vojákem se konalo bez obřadu pouze za přítomnosti manželky o dva týdny později v krematoriu v Praze-Strašnicích. Robotka byl plně rehabilitován až po osmatřiceti letech, v roce 1990. O rok později jej prezident republiky jmenuje in memoriam do hodnosti generálmajora. V roce 1997 je mu propůjčen Řád bílého lva. 45

Nové přírůstky

RECENZE MIDO Film Brno, spol. s r. o. Helfertova 13, 613 00 Brno www.midofilm.cz ee-mail: [email protected] te +420 543 330 934 tel:

v Ústřední odborné knihovně MO ČR Legenda „ Pokud je signatura (uvedena na prvním řádku záznamu) zakončena písmenem P, je kniha určena pouze k prezenčnímu studiu ve studovně. „ Pro zájemce o tyto materiály uvádíme kontakt, kde je možné je studovat nebo zapůjčit: Agentura vojenských informací a služeb (AVIS) Ústřední odborná knihovna MO ČR Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Tel.: 973 215 546, fax: 973 215 917

D 298 P JANE’S AMPHIBIOUS AND SPECIAL FORCES 2008. Issue 19. (Obojživelné a speciální síly světa. Ročenka Jane’s 2008.) Coulsdon, Jane’s Information Group Ltd., Sentinel House 2008. 46 + 814 s. F 20 862 GUTHRIE, Charles – QUINLAN, Michael JUST WAR. The Just War Tradition: Ethics in Modern Warfare. (Tradice spravedlivé války: etika v moderním boji.) London, Bloomsbury 2007. 51 s. G 5830 KOHLHOFF, Jörg VOM KRIEG GEGEN TERRORISMUS. Im Spiegel der Lehre des Generals Carl von Clausewitz. (Válka proti terorismu v zrcadle Clausewitzovy teorie.) Neckermarkt, Edition nove 2007. 386 s. F 20 860 P ECHEVARRIA II, Antulio J. CLAUSEWITZ AND CONTEMPORARY WAR. (Clausewitzova kniha o válce.) New York, Oxford University Press 2007. 210 s.

F 20 857 P THE U.S. ARMY / MARINE CORPS COUNTERINSURGENCY FIELD MANUAL. (Americký polní manuál protipovstaleckého boje.) Chicago, The University of Chicago Press 2007. 419 s. E 6574 P ROSTKER, Bernard I WANT YOU! THE EVOLUTION OF THE ALL-VOLUNTEER FORCE. (Tebe potřebujeme! Historie profesionalizace americké armády.) Santa Monika, CA, RAND Corporation 2006. 800 s. F 20 855 P KNIGHTS, Michael CRADLE OF CONFLICT: IRAQ AND THE BIRTH OF THE MODERN U.S. MILITARY. (Irák a zrod moderní americké armády: 15tiletá historie konfliktu.) Annapolis, MD, Naval Institute Press 2005. 462 s. F 20 853 PERDEW, Kelly TAKE COMMAND: 10 LEADERSHIP PRINCIPLES I LEARNED IN THE MILITARY AND PUT TO WORK FOR DONALD TRUMP. (Převezmi velení. 10 zásad vůdcovství, jimž jsem se naučil v armádě a uplatnil v byznysu.) Washington, DC, Regnery Publishing 2006. 211 s.

E 5988 P JADĚRNYJ ORUŽEJNYJ KOMPLEKS. Tom 14. Jaděrnyj oružejnyj kompleks. Enciklopedija „XXI vek. Oružije i těchnologii Rossii“. (Jaderný zbrojní komplex. Encyklopedie „21. století. Zbraně a technologie Ruska“. Díl 14.) Moskva, Izdatělskij dom Oružije i těchnologii 2007. 671 s. F 20 859 P FORMEN DES KRIEGES. VON DER ANTIKE BIS ZUR GEGENWART. Von der Antike bis zur Gegenwart. (Podoby války od antiky dodnes.) Padeborn, Ferdinand Schöningh 2007. 522 s. F 20 843 A NEPOZDVIHNE MEČ... Odpírání vojenské služby v Československu 1948 – 1989. Praha, Academia 2007. 339 s. F 20 848 P KUTÍLKOVÁ, Dagmar VOJENSKÉ ODÍVÁNÍ. Praha, Lidové noviny 2008. 303 s.

F 20 861 P HERBERG-ROTHE, Andreas CLAUSEWITZ’S PUZZLE. The Political Theory of War. (Clausewitz a politická teorie války.) New York, Oxford UniversityPress 2007. 194 s.

F 20 854 BOOT, Max WAR MADE NEW: TECHNOLOGY, WARFARE, AND THE COURSE OF HISTORY 1500 TO TODAY. (Válka v novém hávu. Technologie, vedení boje a běh historie od roku 1500 do našich dnů.) New York, Gotham Books 2006. 624 s.

F 20 850 P STILWELL, Alexander PŘÍRUČKA SPECIÁLNÍCH JEDNOTEK: PSYCHICKÁ A FYZICKÁ ODOLNOST. Cesta tělesnou i duševní dokonalostí. Přel. z angl. Praha, Naše vojsko 2007. 192 s.

F 20 858 NAUMANN, Klaus GENERALE IN DER DEMOKRATIE. (Generálové v demokracii. Generační studie elity Bundeswehru.) Hamburg, Hamburger Edition 2007. 382 s.

F 20 687 P OFICIALNYJE VOINSKIJE SIMBOLY ROSSII. Tom 2. Znaki rozličija vojennoslužaščich i vedomstvennyje znaki otličija. (Ruské oficiální vojenské symboly.) Moskva, Ministerstvo oborony RF 2007. 422 s.

D 363 P ENCYKLOPEDIE ZBRANÍ. Přes 1000 vojenských, sportovních a historických zbraní z celého světa. Přel. z angl. Praha, Naše vojsko 2007. 304 s.

46

Osmihodinový mihodinový soubor tří amerických dokumentárních DVD přináší u nás dosud nebývale kompletní pohled na tichomořskou „část“ druhé světové války. Nejprve se poměrně obsáhle věnuje předzvěstem tohoto konfliktu na východě po první světové válce, kdy se rozlehlé prostory Tichého oceánu staly výchozím bodem pro nový střet, válku mezi izolacionistickými Spojenými státy a císařským Japonskem hladovějícím po surovinách pro svůj překotně se rozvíjející průmysl. Jeho první obětí se stalo Mandžusko a po něm Čína. Japonská expanze v této oblasti znamenala kolizi se zájmy USA a nejistý mír skončil 7. prosince 1941 nečekaným a drtivým útokem Japonska na americký přístav v Pearl Harbor na havajském ostrově Oahu. Americká armáda tehdy kromě životů 2400 svých vojáků ztratila také sedm poškozených anebo potopených lodí a polovinu všech letadel na ostrově. Válka se stala nevyhnutelnou. Následovaly téměř čtyři roky bojů v Pacifiku, kdy se Japonsko proti vůli USA snažilo rozšířit svou nadvládu po celé Asii – japonská okupace Filipín, bitva o Midway, vylodění americké námořní pěchoty na Guadalcanalu a Iwo Jimě, závěrečné boje o Okinawu, shození atomových bomb

na Hirošimu a Nagasaki a konečně bezpodmínečná kapitulace Japonska. Všechny tyto klíčové okamžiky z tichomořských bojišť nyní znovu ožívají v dokumentu „Pearl Harbor – válka v Pacifiku“ především díky rozsáhlým dokumentárním materiálům a autentickým výpovědím účastníků bojů na obou stranách. Syrovou skutečnost rámují a uvádějí do vzájemných souvislostí názory historiků odkrývajících pozadí těchto doslova dějinných událostí. Tvůrci se přitom nevyhýbají ani spekulativním tématům a snaží se nalézt odpovědi například na otázky, zda skutečně muselo dojít k tragédii v Pearl Harbor, zda jí nešlo zabránit anebo alespoň zmírnit její rozsah. Stačilo přece málo – neignorovat určité náznaky a informace. Anebo byly ignorovány záměrně? V dějinách však neexistuje žádné kdyby. Tuto jejich část charakterizuje totální válka v těch nejtěžších podmínkách, hrdinství a sebeobětování amerických „mariňáků“ v rozhodujících bitvách v Tichomoří i fanatismus jejich japonských protivníků. Trojice DVD pod názvem „Pearl Harbor – válka v Pacifiku“ se stala jejich důstojnou a poutavou kronikou, nyní dostupnou i českému divákovi. -JL-

Z REDAKČNÍ POŠTY Metodický seminář Ústavu jazykové přípravy Ústav jazykové přípravy uspořádal 27. března seminář pro učitele jazyků v Armádě ČR. Seminář, který připravilo oddělení metodiky a testování AJ, se věnoval problematice testování jazyků dle STANAG 6001 a aplikaci didaktických přístupů ve výuce. Pozvání na akci přijali učitelé jazyků z Centra jazykové přípravy UO, BIS Praha, ŠVS MO Komorní Hrádek, VSŠ a VOŠ MO Moravská Třebová a z vojenských útvarů v Žatci, Olomouci, Litoměřicích a Praze. Metodický seminář zahájil plk. Ladislav Chaloupský, ředitel ÚJP, který účastníky informoval o závěrech jednání metodické rady dne 20. 3. 2008. Následoval příspěvek Julie Mezera věnovaný hodnocení dovednosti mluvení. Týkal se formátu ústní zkoušky a požadavků na SLP 1, 2 a 3 dle STANAG 6001.

Následovaly praktické ukázky ústních zkoušek z videozáznamu pořízeného v Budapešti. Účastníci diskutovali jednotlivá kritéria a hodnotili výkony studentů. Odpolední část programu byla věnována kritériím pro hodnocení dovednosti psaní. Ladislava Mlčochová účastníkům přiblížila formát testu psaní na SLP 2 a 3 a seznámila učitele s požadavky na jazykové dovednosti. V následném workshopu učitelé diskutovali a aplikovali hodnotící kritéria na vzorových pracích. Přednášející lektorky ve svých příspěvcích dále nastínily základní metodické přístupy ve výuce jazyků, uvedly mnohé tipy pro výuku a praktické rady pro přípravu studentů ke zkoušce, které vycházejí z jejich zkušeností zkoušejících ÚJP. Mgr. Ladislava MLČOCHOVÁ 47

601. skupina speciálních sil Generála Moravce v Prostějově

DUM SPIRO SPERO

vyhlašuje výběrové řízení pro zájemce o službu u této elitní jednotky AČR.

Kdy? 12. května 2008 Kde? Letecká kasárna Prostějov Je určeno pro dvě skupiny uchazečů: Kategorie A: zájemci o službu u bojových jednotek (7 dnů) Kategorie B: zájemci o službu u ostatních součástí skupiny (2 dny)

Skládá se ze dvou částí: základního výběru (pro kategorii A i B) a výběrového týdne (pouze pro kategorii A).

Ubytování je zabezpečeno v prostoru kasáren bez možnosti opuštění ubytovacího prostoru. Nutnost zabezpečení si stravy na první dva dny výběrového řízení. Následující termín výběrového řízení: 15. – 21. 9. 2008

Vstupní podmínky: h minimálně 2 roky aktivní služby u útvarů a zařízení AČR nebo absolvent tříleté vojenské školy (ve zvláštních případech může být odpuštěno) h zdravotní klasifikace A h čistý rejstřík trestů h úplné středoškolské vzdělání s maturitou (výjimky pouze u zabezpečovací jednotky) h pokud možno bezpečnostní prověrka požadovaná na danou funkci

Zájemci o výběrové řízení, kontaktujte oddělení personalistiky 601. skupiny speciálních sil nejpozději do 30. dubna 2008 na tel.: (973) 411 549 (411 593) nebo 724 692 676 (725 705 125)

Máš odvahu vyzkoušet své schopnosti? Čekáme Tě!

Více informací o útvaru a výběrovém řízení na internetových stránkách www.601skss.cz