Kontakty. Vydává MO ČR Prezentační a informační centrum MO Rooseveltova Praha 6 IČO Šéfredaktor: Jaroslav Pajer

10

Vydává MO ČR – Prezentační a informační centrum MO Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Šéfredaktor: Jaroslav Pajer Redakce Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 686 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Foto na titulní straně: Jan Kouba V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje PIC MO, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563

„Obyčejné“ BS na PC . . . . .

2

Realismus a transparentnost . . . . . .

6

Devět měsíců na horké půdě . . . . . . . . 10

Tisk: TISKÁRNA K-TISK s.r.o. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254

16

Uzávěrka čísla: 5. 8. 2009 Toto číslo vyšlo dne: 24. 8. 2009

Výjezd s monitorovacím týmem . . 12 Po Pradědu Lysá hora . . . . 13 Ohlédnutí po pěti letech . . . . . . . . 14 Výcvik jako koníček . . . . . 16 Závazek anonymních odborníků . . . . . . . . . . 18

Kontakty

Stále více studentů

Jana Deckerová tel.: 973 215 549 mobil: 606 604 733 e-mail: [email protected]

. . . . . 20

Miny – historie a rozdělení . . . . . . . . . . 22 Rodinná pohoda a hanušovické pivo

Martin Koller tel.: 973 215 572 mobil.: 724 071 112 e-mail: [email protected]

18

Jan Kouba tel.: 973 215 664 mobil: 606 674 257

. . . . . 26

O krok vpředu . . . . . . . . 28 Na chvíli zapomenout . . . . 30 Nejen show . . . . . . . . . . 31

Pavel Lang tel.: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected]

Vycházejí Vojenské rozhledy . . . . . . 34 Příliš rychlé povstání

. . . . 36

Vladimír Marek tel.: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected]

Lípa z Kupkovy dílny

. . . . 38

Jaroslav Pajer tel.: 973 215 686 mobil: 724 033 412 e-mail: [email protected]

26

Vojenská zotavovna Hotel MĚŘÍN . . . . . . . . . 40 Město v dějinách a dějiny ve městě . . . . . . 42 A spoj . . . . . . . . . . . . . 48

REPORTÁŽ Piloti z náměšťské základny letectva mají na každý měsíc plánovány bojové střelby na pozemní cíle

co nejefektivněji využít. Mi-24/35 působí zpravidla v přízemních a malých výškách a L-39 spíše ve středních výškách. Den před letovou akcí, kdy se provádí plánování do tabulky letů, proběhnou dohovory, kdy a kdo v tom či onom okně bude cvičit,“ vysvětluje vedoucí letové směny.

„OBYČEJNÉ“ BS na PC

Areport 17/2009

Je pár minut po desáté hodině, když kapitán bitevního vrtulníku Mi-24/35 zvedne „0790“ do vzduchu. O chvíli později jej následují další tři stroje. Sotva zmizí za horizontem, tak ze vzletové a přistávací dráhy náměšťské základny startuje cvičný proudový letoun L-39ZA. Úkolem dnešního letového dne jsou bojové střelby (BS) na pozemní cíle (PC).

2

„Čtyřiadvacítky budou střílet ve Vojenském újezdu Libavá a devětatřicítky v Brdech. Připraveny máme čtyři stroje od každého typu,“

říká vedoucí letové směny major Michal Bartakovič a upřesňuje: „Osmihodinová směna je rozdělena do jednotlivých letových oken.

Letouny L-39 jich mají plánováno pět a vrtulníky Mi-24/35 čtyři. Kolik toho na střelnici ve skutečnosti odstřílíme a odházíme, záleží především na meteorologických podmínkách.“ Jinými slovy, špatné počasí může náměšťským pilotům pořádně zkomplikovat kontinuitu výcviku. Proč? Působení na leteckých střelnicích se totiž plánuje dlouho dopředu. „Dostaneme konkrétní dny na provedení bojových střeleb základny. Z důvodu značné vytíženosti vojenských újezdů je těžké termíny měnit. Nevyhovující meteorologická situace zapříčiní, že se naplánovaná cvičení neprovedou

a musejí se odsunout napříště,“ dodává mjr. Bartakovič a konstatuje, že ostré střelby bývají součástí výcviku zdejšího létajícího personálu každý měsíc. Nejeden čtenář si klade otázku, nakolik je v této souvislosti spletité řídit smíšený provoz letadel a vrtulníků? „Nejde o nic mimořádného. Při ostrých střelbách letouny, respektive vrtulníky jdou na střelnice a tam zhruba půldruhé hodiny působí. Jde tedy o jejich přílety a odlety ze základny. Při standardní letové akci je to o vzájemné koordinaci mezi letkami. Pracovních prostorů základna nemá mnoho, a tudíž se musí detailně naplánovat, jak je

Areport 17/2009

Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA

Munice na stojánce letadel Na stojánce „albatrosů“ je čilý ruch. Dominantní role mezi příslušníky technického personálu dnes patří specialistům odbornosti letecké výzbroje neboli zbrojířům. „Všechna čtyři éra jsou vyzbrojena kontejnery s kanonem GŠ-23 a v něm padesáti náboji,“ konstatuje

3

REPORTÁŽ

REPORTÁŽ

4

jak má být, a provedeme vlastní nabití. Všechno se zapisuje do deníku přípravy. Letoun poté předáme zpět technikovi,“ říká kpt. Dedera. Na další povídání už není čas. Na speciální stanoviště přijíždí L-39ZA, který před pár desítkami minut plnil úkol na letecké střelnici. Zbrojíři nejprve provedou kontrolu po střelbě, takzvanou zádržku. Vše je bez závad, proto pouštějí cvičný proudový letoun na stojánku. Tam bude doplněn palivem a opět vyzbrojen pro další let. O pár set metrů dál se odehrává téměř identická činnost. Z muničního skladu se přivážejí bedny s náboji a raketami, které si přebírají zbrojíři 221. vrtulníkové letky. „Dnešní střelby

jsou jak z čtyřhlavňového rotačního kulometu JakB 12,7 mm, tak z třiadvacetimilimetrového kanonu GŠ-23. Z raketových bloků UB-32 se budou střílet neřízené rakety S-5. Pro jednu misi na střelnici nabíjíme do pásu kulometu padesát nábojů, sto kusů jde pro dva kanony a dvacet neřízených raket do bloků,“ upřesňuje kapitán Petr Štěpnička. On i další specialisté letecké výzbroje berou ostré bojové střelby jako jisté zpestření svojí činnosti. Jejich měsíční periodicitu považují za akceptovatelnou. I když… „Ono se řekne, že ostré střelby jsou pouhé tři dny v měsíci. Avšak zasvěcení vědí, co všechno

se kolem nich točí. Přípravná fáze a činnost po střelbách nám zaberou de facto dva týdny intenzivní práce,“ dává nahlédnout do zákulisí profese kpt. Štěpnička. Oba důstojníci kladou veliký důraz na bezpečnost práce. „Veškerý létající, technický a zabezpečující personál prochází před bojovými střelbami několikerým poučením o bezpečnosti. Při dodržování stanovených pravidel není důvod k obavám. Spíše jde o patřičný respekt. To, že se čas od času mašina vrátí ze střelnice s nevystřelenou municí, je realita. Důvody mohou být jakékoliv. Máme však přesné instrukce, jak v takových případech postupovat,“ říkají shodně. Přezkoušení na střelnici Jaká je aktuální vycvičenost pilotů základny letectva v Náměšti nad

Oslavou v ničení pozemních cílů? „Tato činnost potřebuje dril, tudíž vyžaduje nepřetržitý výcvik. Na pilotech se okamžitě projeví každá delší pauza, a to tak, že se jim na střelnici nedostává potřebné sebejistoty. U letky se nám vcelku daří dodržovat posloupnost stanovených cvičení. Postupujeme od denních střeleb z horizontálního letu přes působení dvojice a roje vrtulníků až po noční střelby,“ říká velitel 221. vrtulníkové letky podplukovník Rudolf Straka a pochvaluje si v této souvislosti nemalý posun vpřed. „Několik nových operátorů a kapitánů vrtulníků jsme docvičili na denní střelby. Byť na střelnici Libavá nemáme možnost z důvodů bezpečnostních opatření provádět složitější manévry, jejich výcvik se nám podařilo dotáhnout do zdárného konce. Po této fázi s nimi můžeme bez obav přejít

na činnost ve skupině. To je bezpochyby krok vpřed,“ dodává. Také velitel prvního roje 222. výcvikové letky major Jaroslav Morochovič nemá důvod k pesimismu. „Úkoly střeleb na pozemní cíle se nám daří plnit i přes některé negativní faktory. Těmi největšími jsou nevyhovující počasí na střelnici nebo závady na letecké technice. Přesto se dostaneme na střelnici de facto každý měsíc. Důležité je, že nás v tomto ohledu nelimitují počty používané munice. Naše požadavky pro účely výcviku jsou zabezpečovány. Množství výzbroje je spočítáno rok dopředu, a když se jedna ‚střelnice‘ neuskuteční, tak ji využijeme v následném termínu ostrých střeleb,“ říká zkušený vojenský pilot. Bojové střelby však nejsou výlučně o mistrném zvládnutí techniky pilotáže. Úspěch, respektive neúspěch v BS

přímo ovlivňuje psychiku příslušníků létajícího personálu. U mladých letců ve výcviku to platí dvojnásob. „Na vlastní kůži se přesvědčí, že když dělají věci tak, jak se správně mají, zbraňové systémy efektivně fungují. Vidí, že to má svůj význam a není to v uvozovkách jenom létání pro něco,“ konstatuje mjr. Morochovič.

Areport 17/2009

Areport 17/2009

kapitán Tomáš Dedera a posléze upřesňuje, že pod křídly dvou L-39ZA jsou dále zavěšeny tříštivo-trhavé letecké pumy OFAB-100-110TU a dva albatrosy mají na závěsnících podvěšeny dva raketomety UB-16-57UMP se šestnácti kusy neřízených kumulativně-tříštivých raket typu S-5KO. Zbrojíři berou do rukou červené praporky a umísťují je před i za letounem. Od této chvíle jde o zakázanou zónu, do níž mohou vstoupit pouze oni. „Letouny musejí být natočeny do takzvaných bezpečnostních směrů, v nichž není pohyb personálu ani techniky. Teprve po provedení prací ostatními pozemními specialisty přicházíme k mašině my. Zkontrolujeme, zda je vše,

5

PŘEDSEDNICTVÍ EU S generálporučíkem Jaroslavem Kolkusem, vojenským představitelem České republiky pro NATO a EU, hovoříme o uplynulém půlroce českého předsednictví Radě EU

Text: Jan PROCHÁZKA a Pavel LANG Foto: Marie KŘÍŽOVÁ a Radko JANATA

Areport 17/2009

Česká republika v prvním pololetí letošního roku – tedy od 1. ledna do 30. června, poprvé v historii předsedala Radě Evropské unie. Hlavními prioritami českého předsednictví byly tři oblasti – ekonomika, energetická bezpečnost a Evropa bez bariér. Na plnění jednotlivých programů se podílela řada resortů, včetně Ministerstva obrany, které se v rámci předsednictví zaměřilo na tři klíčové oblasti. Za prvé na rozvoj obranných schopností, za druhé na spolupráci se strategickými partnery, zejména se Severoatlantickou aliancí, a za třetí na vojenské operace. Jak se resortu obrany dařilo plnit tyto vytyčené úkoly, jsme se zeptali generálporučíka Jaroslava Kolkuse – vojenského představitele České republiky pro NATO a EU.

6

„ Pane generále, šest měsíců českého předsednictví Radě Evropské unie je sice již minulostí, ale přesto, co pro vaše pracoviště tato mezinárodně významná etapa českého členství v EU znamenala? V každém případě to bylo veliké poznání jak pracovat v mezinárodním

prostředí, kdy se na prosazování jednotlivých priorit v rámci Evropské bezpečnostní obranné politiky podílel celý tým nejen vojenského úseku Stálého zastoupení (SZ) ČR v EU, ale také Stálé delegace při NATO. Naše práce byla prioritně zaměřena na tři klíčové oblasti, na rozvoj obranných schopností, na vojenské operace Evropské unie a v neposlední řadě také na partnerské

„ Hovoříte o toku informací, přeneseně řečeno o komunikaci. Jak se vám dařilo sladit civilní a vojenské aspekty předsednictví a hledat onen „společný jazyk“? O tom, že jsme tento proces společně zvládli a systém nastavili správně, svědčí výsledky českého předsednictví. Podařilo se zajistit všechny důležité úkoly a akce, zajistit všechna jednání řady komisí, podvýborů a výborů a prosazovat zde naše společné priority. Velice dobře se spolupracovalo s paní velvyslankyní Vicenovou, vedoucí SZ ČR při EU, s panem velvyslancem Šrámkem, vedoucím sekce PSC/COPS a jeho týmem, který nejvýznamnějším způsobem napomohl s realizací našich úkolů. Velice dobrá spolupráce byla také s týmy NGŠ AČR a jeho prvního zástupce a také s odborníky ze sekce obranné politiky a strategie MO. Za uplynulý půlrok jsme prakticky nenarazili na nějaký zvláštní krizový moment, který bychom nebyli schopni, v součinnosti s ostatními prvky, řešit. Hodnotíme-li oblast komunikace, pak je nezbytné se také zmínit o velmi dobré spolupráci

ve Vojenském výboru EU, zvláště s jeho předsedou generálem Henri Bentégeatem. Souhrn všech těchto aspektů znamenal, že jsme byli schopni připravit, rozplánovat, zkoordinovat a zorganizovat desítky schůzek a jednání, zpracovat a předložit k dalšímu projednávání do pracovních skupin desítky dokumentů. Největší tíha ležela na pracovní skupině pro dosahování vojenských schopností (EUMCWG/ HTF), kterou řídil podplukovník Imrich Luky. Jeho tým, ve složení pplk. Petr Pargáč, pplk. Zdeněk Petráš a nprap. Petr Solár, zvládl komplexně připravit a odřídit dvaasedmdesát jednání s vysoce pozitivními výsledky. „ S uměním komunikovat souvisí umění dosáhnout konsensu, bez kterého není cesta vpřed. Je to složité? Najít konsensus na jedné větě trvá někdy hodinu, leckdy i déle…

„ Pane generále, můžete být při hodnocení výsledků v jednotlivých oblastech konkrétnější? Samozřejmě. Na základě upravených příspěvků devíti členských zemí byl aktualizován Katalog sil (Force Catalogue 2007 – FC 07), který byl Vojenským výborem EU následně vydán pod názvem Force Catalogue 2009. V rámci procesu vyhodnocení těchto příspěvků se uskutečnila analýza dopadů na možné snížení definovaných nedostatků ve vojenských schopnostech Unie. V průběhu českého předsednictví skupina HTF dokončila pravidelnou šestiměsíční zprávu o stavu rozvoje vojenských schopností (Single Progress Report), jejíž závěry se staly podkladem pro Zprávu předsednické země o stavu rozvoje vojenských schopností EU. Skupina v rámci zpracování Studie interoperability v oblasti vojenských schopností

Areport 17/2009

REALISMUS a transparentnost

vztahy EU s dalšími mezinárodními organizacemi, tedy s NATO, OSN a Africkou unií. V tomto rámci jsme se pohybovali v průběhu celého předsednictví. K tomu, abychom mohli dosáhnout úspěchu, a jsem přesvědčen, že ve všech oblastech jsme dosáhli vysoce pozitivních výsledků, bylo potřebné nastínit a nastavit rámec toku informací nejenom s Generálním štábem AČR a Ministerstvem obrany, ale také s hlavními partnery na straně EU – příslušným ředitelstvím Generálního sekretariátu Rady, mezinárodním vojenským štábem EU (EUMS), předsedou Vojenského výboru EU a jeho kanceláří a v neposlední řadě se sekcí Politického a bezpečnostního výboru EU (PSC/COPS) na SZ.

7

PŘEDSEDNICTVÍ EU

PŘEDSEDNICTVÍ EU

Areport 17/2009

Předseda Vojenského výboru Evropské unie generál Henri Bentégeat v popředí vlevo

8

Unie v souladu se stanoveným harmonogramem dokončila dvě úvodní fáze tohoto procesu. V první byl vytvořen Seznam požadavků na interoperabilitu EU, který se dále transformoval do seznamu oblastí, v nichž byla identifikována současná absence interoperability. Na tyto oblasti byly v druhé fázi aplikovány definované stupně míry interoperability vedoucí ke stanovení úrovně operačního rizika ve vztahu k vedení vojenských operací. Na závěry druhé fáze naváže nynější švédské předsednictví, které bude dopracovávat třetí fázi při dokončení uvedené studie. V rámci zpracování zkušeností z procesu hlavních úkolů a cílů (HLG 2010) byly zahájeny aktualizace prostředků (Toolbox) a vytvoření základních podmínek ke sběru a analýze informací. Jedná se o vytvoření nového seznamu referenčních jednotek a definování požadovaných vojenských schopností. Tým podplukovníka Lukyho také zpracoval a předložil Vojenskému výboru EU doporučení k dalšímu rozpracování faktorů, majících vliv na zahájení nového procesu výstavby cílů EU. Na základě rozhodnutí výboru pak pokračovaly štábní a odborné rozhovory mezi expertními složkami a mezinárodním štábem NATO cestou neformálních jednání s experty NATO

„ Vojenské schopnosti jsou jistě pro vojáky to zásadní, ale co například oblast sblížení spolupráce mezi EU a NATO? Také zde bylo dosaženo pozitivních výsledků. Zásadní podíl na tom má ředitel SOPS MO Ivan Dvořák, který předsedal skupině NATO/ EU Capability Group. Byl nastolen systém efektivní výměny zkušeností a poznatků mezi EU a NATO, což určitě povede v budoucnosti k lepší spolupráci a společnému přístupu k řešení bezpečnostní a obranné politiky obou organizací. V této prioritě pokračují také Švédové, kteří hodlají dále prosazovat a rozpracovávat naše poznatky. Za našeho předsednictví také významně pokročila práce na již zmíněné tvorbě společného nástroje ke sběru a analýze informací v oblasti plánování vojenských schopností, který by odpovídal požadavkům obou organizací (IG Tool). Skupina EUMC schválila požadavky EU na rozvoj IG Tool jako základ pro další jednání na úrovni vojenských štábů EU a NATO. „ Zbývá nám třetí priorita – vojenské operace… V průběhu českého předsednictví probíhaly tři operace pod vlajkou Evropské unie. První byla operace v Čadu EUFOR Tchad/RCA, která byla k 15. březnu úspěšně ukončena a odpovědnost přešla na misi OSN MINURCAT. Byla to největší operace Evropské unie v posledních deseti letech. V současné době se zpracovávají získané zkušenosti. Další operací je Althea na území Bosny a Hercegoviny. Původně jsme předpokládali, že v průběhu našeho předsednictví dojde k transformaci této operace na neexekutivní, tréninkovou a výcvikovou misi. Tento záměr nebyl naplněn z důvodu současného politického a bezpečnostního prostředí v Bosně a Hercegovině a čeká se na politické rozhodnutí, které by

mělo být přijato koncem letošního roku. Pozitivní je, že při jednáních Rady NATO a Politického a bezpečnostního výboru EU velvyslanci obou organizací podpořili pokračování budoucí operace v rámci mechanismu „Berlín Plus“, což bylo jednou z našich priorit. Je připravený operační plán, který v případě politického rozhodnutí bude implementován. Třetí velice důležitou operací je mise EU NAVFOR Somalia ATALANTA v pobřežních vodách Somálska, jejímž cílem je boj proti pirátům, zabezpečení zásobování Somálska zbožím především ze světového potravinového programu a samozřejmě také vytváření bezpečného prostředí v této oblasti. Jednotky účastnící se této operace dosáhly na jaře plných operačních schopností a lze říci, že se podařilo částečně utlumit aktivity pirátů. Bylo rozhodnuto, že operace bude prodloužena o jeden rok, což určitě přispěje ke zvýšení bezpečnosti v těchto vodách. Můžeme tedy konstatovat, že i v této oblasti jsme naplnili cíle a úkoly českého předsednictví a lze předpokládat, že naši následníci, Švédové, budou v tomto procesu realizace operací pokračovat. Je nezbytné si uvědomit, že vojenské operace jsou řízeny vojenským štábem za dohledu vojenského výboru. Předsednictví vytváří podmínky k hladkému naplňování cílů a úkolů jednotlivých operací. „ Vojenské operace byly jednou z našich priorit. Jak je vnímáno, že zapojení České republiky a její armády do operací EU je v porovnání s operacemi NATO podstatně nižší? V každém případě je nezbytné zmínit, že jsme se do operací EU zapojili. Působili jsme jak v Bosně a Hercegovině, tak jsme měli své zastoupení v operaci EUFOR Tchad/ RCA. České předsednictví přineslo pro Armádu České republiky řadu nových informací a poznání a určitě v budoucnosti bude naše zapojení v operacích EU vyšší. To je předpoklad. „ Zmínil jste desítky jednání a stovky hodin strávených hledáním

konsensu. Byl váš tým na období předsednictví posílen? Je zřejmé, že v původním obsazení bychom úkoly spojené s řízením a vedením agendy souvisejícím s českým předsednictvím nezvládli. Byli jsme proto posíleni již v období příprav o tři pracovníky. Uplynulých šest měsíců bylo naplněno dennodenní prací, a to nejen během oficiální pracovní doby, ale mnohdy v pozdních večerních hodinách. Uskutečnila se řada výjezdních zasedání v různých zemích. Mnohá se konala v Česku. Bylo to náročné a dynamické období, kdy jsme byli pod drobnohledem šestadvaceti partnerů. Základními principy, které charakterizovaly náš přístup, byly realismus a transparentnost. „ Součástí jednacích „maratonů“ byla zcela určitě také vrtulníková iniciativa a spolupráce v rámci Evropské obranné agentury EDA. Byl i zde znát český vliv? Oblast, kterou zmiňujete, je především v gesci sekce obranné politiky a strategie MO a sekce vyzbrojování MO. V rámci Evropské obranné agentury se podařilo určitým způsobem dosáhnout lepší budoucí spolupráce mezi Vojenským výborem EU a EDA a širší informovanosti obou institucí. V rámci vrtulníkové iniciativy náš podíl spočíval v přípravě určitých doporučení, analýz a stanovisek. Vytvářeli jsme podmínky

pro to, aby vrtulníková iniciativa pokračovala. Jejím cílem je posílení schopností dopravních vrtulníků pro zvýšení udržitelnosti rozmístěných sil v operacích. V únoru letošního roku se v Praze uskutečnil mezinárodní seminář, který se zabýval touto problematikou. Česká republika převzala odpovědnost za vrtulníky řady Mi, které je nezbytné upravit a modernizovat. Prvním výsledkem má být nasazení českých vrtulníků v Afghánistánu. Realizace tohoto projektu je proces s výhledem několika let a je do něj zapojena řada dalších zemí. „ V průběhu českého předsednictví bylo také certifikováno česko-slovenské bojové uskupení ve prospěch EU (CZ/SK EU BG) a od 1. července je v pohotovosti k případnému nasazení. Jak tento proces korespondoval s ostatními úkoly? Byl to jeden z hlavních úkolů pro Armádu České republiky, ke kterému jsme se zavázali před několika lety. My jsme proto výjezdní zasedání Vojenského výboru Evropské unie uskutečnili v České republice právě v době certifikačního cvičení BG. Zde měli všichni členové výboru možnost se přesvědčit o dosažených schopnostech jednotky, o organizaci, nasazených prostředcích, o kvalitě velení a řízení, logistického, zdravotnického a dalšího zajištění. Zda bude, či nebude CZ/SK EU BG nasazeno, záleží

na bezpečnostní situaci ve specifických oblastech a samozřejmě na rozhodnutí všech sedmadvaceti členských zemích. Významné je, že schopnosti, které česká armáda budovala několik let, se případným nenasazením tohoto uskupení neztratí. Vojenská stránka, vojenský aspekt byly naplněny a jednotka absolvovala všechny fáze přípravy, všechny fáze výcviku a dosáhla předepsaných schopností, které je schopna plnit v určitém prostoru při dodržení aktivačních limitů. „ Dovolte poslední otázku. Jste představitelem České republiky v Severoatlantické alianci i Evropské unii. Je těžké být naším zástupcem v obou organizacích a nezvýhodňovat jednu či druhou? Já nedělám rozdíly, a ani to nelze, mezi NATO a EU. Zastupuji Českou republiku, její armádu a NGŠ AČR ve Vojenském výboru NATO a ve Vojenském výboru EU a prosazuji zájmy České republiky. Je to má každodenní práce s týmem lidí, kteří pracují v obou organizacích. Nevím, zda osobně pocítím, že skončilo české předsednictví v Radě EU a dojde k určitému ulehčení v této agendě. Spolupráce se všemi partnery byla velice dobrá a věřím, že i v následném období budou výsledky naší práce v souladu s požadavky náčelníka GŠ AČR a s prioritami NATO a EU.

Půlroční bilancování Předsednictví České republiky v Radě EU skončilo letošním posledním červnovým dnem. Do armádního rotního úkolového uskupení sil podpory (RÚU) byli zařazeni i specialisté z Vojenské policie. „Ve prospěch Ochranné služby Policie ČR jsme poskytli nejen řidiče, ale i svá operační vozidla jako doprovod s majákem v kolonách při přepravě delegací,“ říká kapitán Jan Čermák z Vojenské policie. Při návštěvě prezidenta USA Baracka Obamy se pyrotechnici podíleli na prohlídkách prostor hotelu Hilton, kde byl s doprovodem ubytován. Jejich práce pokračovala i v Kongresovém centru, dějišti většiny předsednických zasedání. K „neviditelným“ ochráncům patřili psovodi se speciálně cvičenými psy na výbušniny, kteří prověřovali prostory s několikahodinovým předstihem před samotným jednáním evropských špiček. Příslušníci oddělení ochrany letišť Velitelství ochranné služby VP odbavovali na ruzyňském letišti členy našich i zahraničních delegací. „Nejvíce policistů jsme nasadili v době neformálního zasedání ministrů obrany zemí EU v Praze,“ bilancuje kapitán Čermák. Text: Jana DECKEROVÁ, foto: archiv VP

Areport 17/2009

v této oblasti. Cílem těchto rozhovorů bylo řešit tvorbu společného nástroje ke sběru a analýze informací v oblasti plánování vojenských schopností.

9

Monitorovací mise EUMM v Gruzii postupně přináší výsledky – napomáhá stabilizaci a vytváření důvěry

Devět měsíců na horké půdě Text: Věra ČERNÁ Foto: archiv Jitky Hákové

Areport 17/2009

V souvislosti s loňským srpnovým konfliktem v Gruzii se Evropská unie zavázala k podpoře mírového řešení komplikované situace v zemi. Po ukončení mise UNOMIG, která od roku 1993 dohlížela na příměří mezi Gruzií a její odštěpeneckou oblastí Abcházií, je monitorovací mise Evropské unie, známá pod zkratkou EUMM, teď už jedinou zahraniční misí, která na stav v zemi dohlíží.

10

Konflikt mezi Gruzií a Abcházií má dlouhodobější charakter. Abcházie a Jižní Osetie usilují o odtržení od Gruzie již od počátku 90. let minulého století, kdy se začal rozpadat

tehdejší Sovětský svaz. V srpnu loňského roku separatistické snahy vyvrcholily. Proto inicioval francouzský prezident Sarkozy mírový plán, který mimo jiné obsahoval požadavek na okamžité složení zbraní a umožnění přístupu humanitární pomoci. Základem pro proces stabilizace se stala dohoda o šesti bodech uzavřená 12. srpna 2008 díky vyjednávacímu úsilí Evropské unie. Dne 15. září téhož roku začala v Gruzii operovat neozbrojená civilní pozorovatelská mise European Union Monitoring Mission (EUMM), jejíž členkou se stala také Jitka Háková, která v resortu Ministerstva obrany pracuje na oddělení mezinárodního práva. Na devět měsíců se jejím domovem stalo město Zugdidi, situované nedaleko abcházské administrativní hranice, přičemž hlavní velitelství, které zajišťuje spojení s EU, se nachází v Tbilisi. Rozhodnutí o zřízení mise EUMM a o jejím úplném nasazení dělily pouhé

dva týdny. „Začátky si vybavuji jako jednu velkou improvizaci. Nebyly dokončeny standardní operační postupy, složení týmů, spojení... To vše se řešilo za chodu. I přesto se nám, myslím, podařilo velmi rychle dosáhnout vysoké kvality práce,“ říká česká pozorovatelka, jež pracovala v pětičlenném týmu společně s Italy a Němci. Tým v Zugdidi jako jediný v EUMM monitoruje situaci na administrativní hranici s Abcházií. Ostatní týmy se soustředily poblíž Jižní Osetie. Práci si pozorovatelé v Zugdidi dělí do tří pilířů, pracovně zvaných „vojenský“, „policejní“ a „humanitární“. Jitka Háková, devětadvacetiletá absolventka právnické fakulty, se v rámci humanitárního týmu vedle dalších činností věnovala především problematice lidských práv, svobody pohybu a problematice uprchlíků, označovaných jako IDP – interně přesídlené osoby. Tito lidé nejsou uprchlíky v pravém slova smyslu, protože se přemisťovali

na území jednoho státu. Ale jejich situace je velmi komplikovaná, neboť stížnosti uprchlíků směřují hlavně na lhostejnost místních úřadů i na ignoranci ze strany institucí v Tbilisi. „Hodně kontaktů jsme navazovali s místními úřady, s ministerstvem pro ubytování a uprchlíky, úřadem ombudsmana, zástupci politických stran, s médii a nevládními organizacemi a samozřejmě přímo s místním obyvatelstvem. Zajímalo nás v podstatě všechno, od fungování právního a sociálního systému, přes probíhající humanitární projekty až po množství dřeva, které dostanou uprchlíci v zimě na topení. Zajímavé byly i návštěvy škol, nemocnic, kolektivních center a různých místních drobných podniků. Značnou část naší práce pak zaujímala otázka svobody pohybu přes administrativní hranici Gruzie – Abcházie,“ vysvětluje. Z pohledu Jitky Hákové, které v přímém styku s obyvatelstvem vedle angličtiny pomáhala znalost ruského jazyka, jsou lidé v Gruzii velmi komunikativní a pohostinní. Misi EUMM v zemi vítají. Přítomnost monitorů a skutečnost, že se Evropská unie zajímá o aktuální situaci, jim přidává na pocitu bezpečnosti a pomáhá posouvat některé věci správným směrem. Situace v Gruzii je ale často velmi složitá a napjatá. „Ještě než jsem se vrátila domů, zažili jsme poblíž abcházské hranice útok na naši patrolu, při kterém byl zabit řidič a zraněn lékař zdravotnického vozidla. Čtyři dny po této události se nám při výjezdu do hor zlomila náprava právě nedaleko místa útoku. Uvázli jsme tam na poměrně dlouhou dobu, a to kvůli neoperativní administrativě, jež předcházela vyslání záchranného vozidla,“ vzpomíná Jitka Háková. Původní datum ukončení mise EUMM k letošnímu 14. září bude pravděpodobně prodlouženo o rok. Její činnost, která napomáhá stabilizaci a vytváření důvěry v zemi, totiž postupně přináší výsledky, a to také díky úzké spolupráci s Organizací spojených národů a Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

Areport 17/2009

POZOROVATELÉ

11

MISE

VÝCVIK

Text a foto: mjr. Jana ZECHMEISTEROVÁ, tisková a informační důstojnice 15. kontingentu AČR v silách KFOR

Necelý kilometr od hranic se Srbskem leží vesnice čítající oficiálně tři malé usedlosti s celkem sedmi obyvateli. Srbská vesnice Sekirača není od české základny Šajkovac daleko, ale dobu přesunu měří český styčný monitorovací tým spíš na hodiny než na kilometry. Stoupání kamenitou cestou do kopců může trvat hodinu nebo i mnohem déle. Čas je však v těchto končinách relativní pojem.

Areport 17/2009

„Dobar dan, kako ste?“ zdraví čeští vojáci Filipa Petroviče a předávají mu potvrzení o přiznání invalidního důchodu. Přinese mu 45 eur měsíčně. Souboj s úřady trval téměř tři roky. Chvíle jako tato jsou tou pozitivní stránkou každodenní práce týmu pro civilně-vojenskou spolupráci, tzv. styčného monitorovacího týmu (Liaison Monitoring Team – LMT). Na Sekirače se žije velmi skromně. Atmosféra připomíná dávno zašlé časy „vesnické idyly“. U každé chalupy najdete domácí zvířectvo od slepic až po krávy u těch bohatších. Jedni s druhými žijí v tichém souladu a pomáhají si navzájem snášet dobré

12

i zlé. Každodenní život se ubírá v pomalém tempu vrcholícího léta. Sedíme ve stínu pod jabloní a posloucháme vyprávění Filipa o našich předchůdcích, bývalých velitelích kontingentů, které prošly Kosovem. Vzpomínky přinášejí mnoho jmen a situací, jedno však zůstává stejné. Čeští vojáci jsou na Sekirače symbolem porozumění a pomoci. Snadnější komunikace, která díky menší jazykové bariéře umožňuje v některých situacích vynechat osobu tlumočníka, přináší svoje ovoce v podobě důvěryhodnější atmosféry. Téměř osmdesátiletá matka Filipa Petroviče přináší na tácku tradiční

„kaficu“. Usmívá se, ale je vidět, že ji něco trápí. „Kako vy? Noga boli?“ ptá se jí jeden z příslušníků týmu. Po laické prohlídce zjišťuje, že tady bude třeba odborné ošetření. Takže si píše: návštěva doktora a léky. Sběr informací je jedním z nejdůležitějších poslání LMT. Vyslechnout, pohovořit, dát najevo pochopení a nakonec situaci střízlivě vyhodnotit. „Mala baba zomrela, bude bole,“ přidává Vilda Petrovičová novou informaci o včerejším úmrtí jedné z obyvatelek Sekirači. Je to zpráva pro tu část týmu, která je nyní na základně, aby si na druhý den naplánovala výjezd kvůli zajištění klidného průběhu pohřbu. Jsme přece jenom v srbské vesnici v Kosovu necelý kilometr od srbských hranic. A ta je mezi oběma zeměmi křehká stejně jako vztahy mezi křesťany a muslimy, stejně jako mezi klidem a skrytým napětím. Vracíme se z patroly na základnu Šajkovac s novými postřehy, poznatky a také s problémy k řešení. Nejsme tu od toho, abychom soudili, ale abychom naslouchali a pomáhali.

Po Pradědu Lysá hora Text: npor. Radek HAMPL Foto: npor. Jan KOMÍNEK

Po loňském úspěchu stokilometrového pochodu z Hranic na jesenický Praděd čekala příslušníky druhé mechanizované roty 71. mechanizovaného praporu další výzva. Letošní pochod naplánoval zastupující velitel roty nadporučík Jan Komínek přes beskydské hory až na jejich nejvyšší vrchol, Lysou horu. Vojáci absolvovali celou túru pěšky, v taktické ústroji, s přilbami, batohy a samozřejmě se zbraněmi.

mimo boj“, kdy vojáci za dodržení všech taktických zásad, včetně strážního zajištění, přenocovali ve stanech. Pěší pochod odstartoval v úterý 21. července v 8 hodin ráno z kasáren a vedl směrem na Hustopeče, obchvatem Valašského Meziříčí do obce Zašová, odkud dále pokračoval přes Zubří do Rožnova pod Radhoštěm, kde se přenocovalo. Následující den vojáci zamířili přes Dolní a Prostřední Bečvu na Pustevny, ze kterých sešli do chatové oblasti Maralův kopec a dál do Čeladné, kde opět nocovali. Poslední den došli přes vrchol Smrček do obce Ostravice, kde začala

Trasa byla letos sice kratší než vloni, zato o mnoho náročnější. V Beskydech museli všichni několikrát vystoupit na vrcholy s nadmořskou výškou kolem 1000 metrů, pak se vrátit do nížiny a opět vystoupat na vrchol. Vojákům dal zabrat i terén – cesta převážně vedla po asfaltových silnicích a tvrdý povrch způsoboval mnohem více otlaků a puchýřů. Rota byla v pohybu průměrně 12 až 14 hodin denně. Večer následovalo takzvané „rozmístění

Areport A rre ep e po ort or rrtt 1 17 17/2009 7//2 /20 2 20 00 09 9

VÝJEZD s monitorovacím TÝMEM

závěrečná etapa výstupu na Lysou horu a následný sestup. Vojáci ušli celkově 98 kilometrů. Ne všichni z šedesáti devíti startujících však dorazili do cíle. Ti, kteří z nezkušenosti podcenili pravidelné ošetřování nohou a volbu obuvi, museli výcvik přerušit. Našli se ale i tací, kteří si sice chodidla „zničili“, ale přesto dokázali zatnout zuby a pokračovat s jednotkou dál. Jedním z nich byl i kulometník rotný Petr Klimovič. Obtížnost pochodu znásobilo také středeční a čtvrteční horké počasí. To samozřejmě všichni znatelně pocítili a nebylo výjimkou, že voják cestou vypil i deset litrů vody. Den výstupu na Lysou horu byl dokonce nejteplejším dnem v roce. Teplota se pohybovala kolem 35 °C. A jak z názvu hory vyplývá, její vrchol je lysý a přesun probíhal v žáru přímého poledního a odpoledního slunce. I přesto však závěrečný výstup absolvovali všichni a k nejvyššímu bodu došla 2. mechanizovaná rota v týmovém duchu najednou.

13 1 3

VÝCVIK hodin. Po splnění předepsaného náletu hodin a vyhodnocení techniky pilotáže se rozhodne o jejich dalším výcviku. Ten spočívá buď v minimálně 200 letových hodinách na cvičném proudovém Aero L-39C Albatros nebo ve 100 letových hodinách na vrtulnících Mi-2 a poté na Mi-17 a na turbovrtulovém stroji L-410. Cílem více než sto padesáti zaměstnanců Centra leteckého výcviku je připravit pro Armádu ČR vycvičené piloty, kteří budou následně pokračovat v bojovém výcviku na leteckých základnách vzdušných sil AČR.

Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA

Areport 17/2009

Před pěti roky povolila vláda České republiky nákup leteckého výcviku pro Armádu ČR. V březnu 2004 bylo zřízeno na letišti v Pardubicích Centrum leteckého výcviku (CLV) jako nová součást LOM Praha, s. p. O pár dnů později CLV zahájilo praktický základní výcvik s pilotními elévy.

14

Dříve než se ohlédneme za uplynulými pěti roky konání CLV, připomínáme základní fakta. Prováděný letecký výcvik „kopíruje“ armádní

„Fakta jsou průkazná – celkový nálet přes 25 000 hodin bez letecké nehody a 50 až 90 vycvičených, respektive přeškolených pilotů ročně,“ říká ředitel CLV Pardubice Miroslav Brož

osnovy, přičemž je v několika směrech vylepšený. Adepti letecké profese převážně z brněnské UO (AČR je pro CLV hlavním zákazníkem – pozn. red.) nejprve absolvují, po účelových přípravách, dva seznamovací lety se svými instruktory. Poté se krok za krokem neboli cvičení po cvičení prokousávají k plnému zvládnutí stroje. Tím prvním je vrtulový dvoumístný cvičný letoun pro základní a testovací výcvik Zlín Z-142 C-AF, na kterém posluchači nalétají čtyřicet pět až padesát letových

pilotáže nebo o bojovém použití, ale i o srdíčku,“ konstatuje a poukazuje na „luxus“, který leteckým začátečníkům CLV poskytuje: „Tady se může soustředit jen a jen na sebe, na svůj pilotní výcvik. Nikde jinde by si takto veliký nálet za dva roky neudělali.“ Počítačový boom a digitalizace současnosti začínajícím pilotům nedává náskok před jejich staršími kolegy. „To nastane až při vyšších typech letecké techniky. Začátky jsou pro každého shodné. Kniplování na L-39 je stejné jako před dvaceti roky,“ konstatuje A. Karmazin. Zájem o piloty ve výslužbě S očividným potěšením se za uplynulými pěti roky ohlíží ředitel pardubického Centra leteckého výcviku Miroslav Brož. „Za dobu existence CLV bylo odlétáno více než pětačtyřicet tisíc letů. Bez jediné letecké nehody,“ zdůrazňuje. Člověk nemusí být pamětníkem, aby si vzpomněl na vzrušené debaty laické a odborné veřejnosti okolo zrodu „céelvéčka“. Kam dotáhli jeho zaměstnanci pomyslnou káru dnes? „Ukázalo se, že to byl krok správným směrem. CLV Pardubice prokázalo svoji funkčnost a Armádě ČR nabízí efektivní řešení. Nejen pro dnešní časy, ale i pro budoucnost. Reakce z okolních států nám to potvrzují. Případná rezignace AČR na výcvik vojenských pilotů v tuzemských podmínkách

bude spojena s abnormálně vysokými finančními částkami a ne vždy optimálním výsledkem,“ říká ředitel a dodává, že tento způsob, kromě jiného, resortu obrany šetří nemalé peníze. „To je neoddiskutovatelný fakt, který mohu kdykoliv doložit.“ Pardubické Centrum leteckého výcviku spojuje i nadále svoji budoucnost především s mistrovstvím a zkušenostmi bývalých vojenských pilotů. „V letadlovém parku máme dvacet sedm strojů. Činíme kroky, abychom je postupně modernizovali, respektive nahradili novými letadly. Po vytvoření vhodného legislativního prostředí uvažujeme také s výcvikem zahraniční klientely,“ dává nahlédnout do plánů CLV Pardubice Miroslav Brož.

Areport 17/2009

OHLÉDNUTÍ po pěti letech

Vyznání leteckých elévů „Způsob výcviku mi vyhovuje. Cvičení navazují na sebe a jejich náročnost postupně roste. Přijde mi to plynulé a efektivní,“ říká podporučík Jan Tvrdík, jenž má za sebou zhruba polovinu náletu na proudové „devětatřicítce“. Vloni na Univerzitě obrany dostudoval pilotní specializaci, nyní létá dvěstěhodinovou osnovu v pracovních prostorech CLV, aby následně nastoupil k základně letectva v Náměšti nad Oslavou. „V současné době začínáme s úkoly bojového použití. Konkrétně s údery na pozemní a vzdušné cíle. Chci létat u armády, musím to zvládnout,“ dodává mladý pilot. „Veliké pozitivum je pro nás to, že našimi učiteli pozemního výcviku a instruktory létání jsou bývalí vojáci s bohatými zkušenostmi. Například mezi piloty-instruktory jsou dlouholetí členové předváděcího týmu Armády ČR, takzvaného display teamu,“ doplňuje podporučík Radek Žalud. „Oceňuji, že nás tady nikdo nevodí za ruku. Třebas po pár nácvicích jsme šli na létání ve skupině. Po přistání jsme se shodli, že nám to dalo pořádně zabrat, ale podstatné je, že jsme to zvládli. Je dobré procházet intenzivní letovou zátěží. Výjimkou nejsou ani čtyři náročné lety za sebou.“ Instruktor pro výcvik na letounu L-39 Albatros Antonín Karmazin se srovnání leteckých generací nebrání. „Jsou stejní, jako jsme byli my. Létání vás musí chytit, jinak byste do éra nesedali. Není to jenom o technice

15

V ÝCVIK jako koníček VÝCVIK Text: Vladimír MAREK Foto: Jan KOUBA

Areport 17/2009

Skupina Commandos, která působí při Univerzitě obrany v Brně, má v Armádě České republiky čím dál větší prestiž. Svědčí o tom mimo jiné i to, že v první polovině letošního roku se její příslušníci podíleli na vytvoření opozičních sil dvou velkých cvičení Collective Shield a Fourlog.

16

Commandos vznikli v polovině devadesátých let minulého století jako dobrovolné uskupení pro studenty

Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově. Šlo o to dát studentům, kteří mají zájem o vojenské „řemeslo“, něco navíc. Snažit se pro ně vymýšlet nové, netradiční formy výcviku, které tehdy nebyly součástí oficiálních osnov. „V současné době má skupina Commandos zhruba pětadvacet členů,“ vysvětluje podplukovník Zdeněk Flasar, který je od roku 1995 jejím vedoucím. „Jedná se o posluchače prvního až třetího ročníku bakalářského studia Univerzity obrany, kteří se rekrutují především z takzvaných bojových odborností, jako je průzkumný, dělostřelecký a mechanizátorský směr. Dva členy jsme získali dokonce z Fakulty vojenských technologií.

Z Fakulty vojenského zdravotnictví zatím nemáme nikoho, přičemž o člověka se zdravotnickým zaměřením bychom měli zájem. Právě medicínské dovednosti jsou významnou součástí našich aktivit.“ To ale neznamená, že se členem skupiny může stát kdokoliv. Případný zájemce musí splňovat určité předpoklady. Každý rok se koná výběrové řízení. To poslední se uskutečnilo před několika týdny, úspěšně jím prošli jen tři zájemci. Kromě fyzické zátěže musejí uchazeči absolvovat například psychologické testy a kolektivní disciplíny, které mají prověřit jejich týmového ducha. „Nejedná se o tak náročné výběrové řízení, jako má například 601. skupina speciálních sil. Ti si

totiž vybírají již z hotových vojáků, v našem případě se jedná o studenty prvního ročníku. I tak je to ale poměrně náročná prověrka,“ upozorňuje Zdeněk Flasar. „Letos byla tato výběrová akce výjimečná i tím, že se jí účastnili příslušníci hradecké roty aktivních záloh. Začali jsme v pátek dopoledne a již v noci na sobotu záložáci odstoupili. Prostě nebyli na takovouto akci dostatečně připraveni. Museli jsme pro ně narychlo zorganizovat náhradní taktické náměty.“ Commandos organizují maximálně jednu větší přípravu měsíčně. Soustřeďují je především do víkendů, takže s uvolňováním studentů nejsou žádné problémy. Menší akce připravují i v týdnu, například v noci. Výuka skončí kolem čtvrté odpoledne a o hodinu později už jsou všichni v zasedací místnosti katedry taktiky, kde je čeká například školení zaměřené na teorii velení. Když studenti začínají usínat únavou, vyběhnou ven. Výcvik

zaměřený na fyzickou zátěž slouží k tomu, aby se probrali. Zaměstnání končí ráno v šest a v osm jsou všichni na výuce. Po nějakých šesti sedmi hodinách toho mají plné zuby. Účastní se ale dobrovolně a s určitým pocitem uspokojení. Mají možnost vyzkoušet si, co vydrží. Akce největšího rozsahu pak představují velká cvičení. Posledním takovým zaměstnáním Cammandos bylo cvičení Battle Group Collective Shield. „Vytvořit ve výcvikovém prostoru Hradiště opoziční síly mělo za úkol celkem sedmdesát vojáků, z toho dvacet našich studentů. Byli jsme v uvozovkách nasmlouváni právě proto, že kluci mají renomé. Jsou schopni působit i v náročných podmínkách, které se podobají výcviku přežití. Zde je nezbytná určitá dávka sebezapření,“ připomíná pplk. Flasar. V současné době končí své aktivity ve skupině dva hlavní instruktoři z třetího ročníku. Právě na nich je vidět,

jakým způsobem se za tu dobu díky aktivitám v Commandos zdokonalili především v oblasti velení. Proto se také vedoucí skupiny snaží do různých funkcí zařazovat i posluchače prvních ročníků. Jde o to, aby se co nejvíce otrkali a vyzkoušeli si praktické velení. Právě řízení týmu je něco, na co při standardní výuce ve škole nezbývá příliš mnoho prostoru a co jim pak u útvaru často chybí. V Commandos platí zásada, že se učí jeden od druhého. Pokud se někteří z posluchačů specializují na určitou oblast, předávají automaticky zkušenosti ostatním. Do jednotlivých zaměstnání je snaha co nejvíce zakomponovat poznatky ze zajímavých zahraničních kurzů a výcviku. Jako příklad je možné uvést kurz Rangers v USA, případně přežití v pralese organizované cizineckou legií ve Francouzské Guyaně. Stále složitější je zajistit akce po materiální stránce. Není jednoduché sehnat potřebné zbraně, techniku, munici, imitační materiál a další nezbytné prostředky. Commandos je totiž složkou, která čerpá něco nad běžný standard. Většina zaměstnání se navíc odehrává o víkendech. „Problém je v tom, že pokud si v sobotu či v neděli vyžádáme vojenskou techniku, její řidiči musejí za to dostat náhradní volno. A to samozřejmě komplikuje provoz v týdnu, při běžném výcviku,“ uzavírá podplukovník Flasar.

Areport 17/2009

VÝCVIK

17

CHEMICKÉ VOJSKO Text a foto: Vladimír MAREK

Chemické vojsko oslaví v září letošního roku devadesát let své existence. Při této příležitosti jsme požádali náčelníka chemického vojska plukovníka Karla Huleju o rozhovor.

Areport 17/2009

„ Co pro vás toto výročí znamená? Je to určitý závazek. Těch devadesát let je především o lidech. Mnozí z chemiků se stali známými a významnými. Daleko víc však bylo těch anonymních, kteří se podíleli, každý na svém místě, na poli vědy, výzkumu a vývoje, na plnění úkolů chemického zabezpečení a ochrany vojsk. Bez jejich práce bychom nemohli rozvíjet schopnosti stávajícího chemického vojska, kterých bylo v posledních letech využito a nadále je využíváno jak v mnoha zahraničních operacích, tak i na národní úrovni. A to v souvislosti s integrovaným záchranným systémem.

18

„ Před lety byly stanoveny oblasti, na které se bude specializovat AČR. Jednou z nich bylo i chemické vojsko. Platí tato priorita i nadále? Zatím se tento úkol snažíme plnit, i když samozřejmě v omezeném zdrojovém rámci. O to více se soustřeďujeme na kvalitu. V loňském roce se naši chemici podíleli například na poradenské činnosti při summitu jihoamerických států v peruánské Limě. V Kábulu máme laboratoř, která se ve spolupráci s Ústředním zdravotnickým ústavem

ZÁVAZEK anonymních odborníků

čtyři sta chemiků do Kuvajtu a Iráku, se už nevrátí? To záleží na tom, na základě jakých informací budou vojenští odborníci vyhodnocovat konkrétní situaci. Moderní technologie umožňují přístup ke zbraním hromadného ničení i lidem s relativně nepříliš vysokou úrovní vzdělání. I ti jsou schopni je vyrobit a v omezené míře použít. Proto musíme neustále monitorovat situaci. Právě z toho důvodu máme zájem, aby v každém kontingentu byl nějaký náš odborník. Na něm pak záleží, jak si vyhodnotí potenciální ohrožení přímo v prostoru operace a jaká navrhne opatření. „ Zmínil jste, že se musíte pohybovat v omezeném zdrojovém rámci. Co pro vás bezprostředně znamená krácení vojenského rozpočtu? Dotkne se vašich plánů na rozšíření monitorovacího střediska v Hostivicích? Monitorovací středisko v Hostivicích se personálně rozšiřovat nebude. Úkoly z nás ale nikdo nesejme. Podobně jako další armádní složky nás to samozřejmě částečně omezí. Některé projekty jsme museli odsunout za horizont let 2015 až 2016. V současné době máme finanční prostředky na to, abychom mohli dokončit projekty k ochraně a monitorování radiační situace na území České republiky. Armádní radiační monitorovací síť bude zautomatizovaná, v příštím roce by měla být předána do užívání. „ S jakými dalšími modernizačními projekty počítáte? Od tradičního výrobce ze Zubří bychom měli dostat nové ochranné

zabývá identifikací nejrůznějších látek. Její výsledky dostávám každý týden na stůl a musím říci, že jsou velice zajímavé.

„ Charakter zahraničních misí se přece jen mění. Mají stále více spíš policejní zaměření. Znamená to, že doby, kdy jste vyslali tři sta

obleky OPCH 05. Takže i spolupráce s domácím obranným průmyslem pokračuje. Dokončujeme rovněž nákupy souprav pro chemické pozorovatele. To je důležitý prostředek určený pro ochranu vojsk. U brigád totiž pracují družstva radiačního a chemického průzkumu. Ta mají za úkol zajistit místa velení a monitorovat radiační a chemickou situaci v prostoru posádek a dislokačních míst. Na každé rotě máme jako druhou odbornost chemického pozorovatele. Ten zajišťuje monitorování radiační a chemické situace u malých, mobilních jednotek. Dokončujeme rovněž nákup vozidel ACHR 90 již v modernizovaných verzích. Rádi bychom se zaměřili na strategickou surovinu, vodu. Jejich součástí by tedy měla být úpravna vody. Výrazně totiž narostly operace humanitárního charakteru. V prostorách našeho předpokládaného působení je přitom právě vody velký nedostatek. Tento nový projekt bychom v budoucnu rádi realizovali ve spolupráci s logistickou, zdravotní službou a s CIMIC.

„ Daří se vám naplňovat vaše představy v případě vyškovského mezinárodního Centra ochrany proti zbraním hromadného ničení? V současné době dokončujeme výstavbu simulačního centra zaměřeného na ochranu proti zbraním hromadného ničení. Jedná se o jakýsi strategický stupeň. Časem bychom chtěli propojit jednotlivá Centres of Excellence tak, abychom mohli modelovat situace, vytvářet scénáře událostí a incidentů a podílet se i na výcviku vojsk. Právě na základě toho bychom mohli formulovat podklady pro strategické velitelství v Norfolku. „ Jak moc složité je získat pro toto pracoviště certifikaci NATO? V současné době má toto pracoviště statut mezinárodní organizace. To znamená, že se na jeho financování podílejí jednotlivé zainteresované země. Jeho budoucnost bude záviset na tom, co vyprodukuje a jakým způsobem se bude transformovat celá Severoatlantická aliance. Stále ale platí, že v NATO v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení sehráváme jednu z hlavních rolí.

Areport 17/2009

CHEMICKÉ VOJSKO

19

UNIVERZITA OBRANY

Areport 17/2009

Text a foto: Věra ČERNÁ

20

Historie Univerzity obrany Brno je poměrně krátká, ale škole se podařilo získat velmi dobrý kredit jak mezi studenty, tak mezi civilními společnostmi, které její absolventy zaměstnávají. V neposlední řadě ale i v resortu obrany, kde většina posluchačů po ukončení vysokoškolské přípravy pokračuje ve vojenské kariéře. Proto každým rokem stoupá zájem uchazečů umístit se na některé ze tří fakult této vojenské alma mater.

V současné době je již uzavřeno přijímací řízení pro akademický rok 2009/2010. Z 2114 podaných přihlášek se přijímacích zkoušek zúčastnilo 1848 uchazečů a přijato bylo 1005 studentů, z nichž 717 jsou budoucí posluchači vojenských oborů. „Někteří k nám však nenastoupí, protože se například ucházeli o studium na více vysokých školách. Ze zkušenosti minulých let odhaduji, že jich bude zhruba 75 až 80 procent,“ uvádí Rudolf Urban, rektor a velitel Univerzity obrany Brno (UNOB). Univerzita, nabízející studium na Fakultě ekonomiky a managementu, Fakultě vojenských technologií (obě sídlí v Brně) a Fakultě vojenského zdravotnictví se sídlem v Hradci Králové, zaznamenala letos překročení hranice dvou tisíc podaných přihlášek.

Rektor Urban k tomu říká: „Na Fakultě ekonomiky a managementu se nejvíc uchazečů hlásilo na obory ekonomika řízení lidských zdrojů a ochrana obyvatelstva. Na Fakultě vojenských technologií byl již tradičně značný zájem o obory komunikační a informační systémy, letový provoz, zbraně a munice a vojenská geografie a meteorologie. Z nabízených lékařských studijních oborů byl největší zájem o vojenské všeobecné lékařství. Pro další existenci školy, jako instituce připravující vojenské profesionály, je významný i zvýšený zájem o vojenské bakalářské studium. Zde byl nárůst téměř čtyřicetiprocentní.“ Přijímací řízení na školu plně odpovídá požadavkům vyplývajícím z vysokoškolského zákona. Vedle odborných schopností (např. matematika a fyzika)

vzdělávacích aktivit v rámci rekvalifikace vojáků odcházejících z armády. Pro vysokoškoláky půjde o kurz pedagogiky a psychologie, pro středoškoláky o kurz mistr odborného výcviku. „V rámci celoživotního

vzdělávání a odborných kurzů chceme docílit jejich akreditace u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a tím vytvořit vojákům lepší společenské zhodnocení jejich vojensko-profesionální přípravy.“

V rámci slavnostního aktu bylo 31. července na Univerzitě obrany Brno vyřazeno 135 absolventů vojenského prezenčního bakalářského studia. Celkově v akademickém roce 2008/2009 ukončilo univerzitu 250 studentů bakalářského, magisterského a doktorského studijního programu.

Úspěch ve vzduchu Na vrtulníkové základně Luftwafe v německém Holzdorfu se ve dnech 13. až 24. července konal již 14. ročník vojenské mezinárodní soutěže v bezmotorovém létání. Vůbec poprvé v historii se zde v silné konkurenci 80 posádek ze sedmi zemí prezentovali i zástupci AČR. A nevedli si špatně. Na 37. příčce se ve své kategorii umístil npor. Tomáš Mezera (startovní číslo C8) s kluzákem VSO-10C, nejméně výkonným strojem, jaký byl na start zařazen. O pět stupínků výše skončil npor. Michal Malý (startovní číslo MM) s kluzákem ASW-15. Nejlépe z našich si vedl kpt. Josef Sedláček s kluzákem Cirrus (startovní číslo P2), jenž si pátým místem zároveň vybojoval speciální cenu – stříbrný talíř s věnováním německého ministra obrany za nejlepší umístění ze zahraničních účastníků. Armáda ČR i naše republika se tak v SRN prezentovala jako země, se kterou se v tomto sportu musí počítat. Další informace o soutěži lze získat na webu http://www.imgc.de/. Text a foto: kpt. Josef SEDLÁČEK

Areport 17/2009

Stále více STUDENTŮ

musí uchazeč prokázat pokročilé znalosti anglického jazyka, což vytváří možnost dosahovat u absolventů velmi dobré komunikativní úrovně. Trvalou součástí přijímacího řízení na vojenské obory je přezkoušení z tělesné zdatnosti adeptů. Od roku 2007 se mohou posluchači účastnit studia některých předmětů, např. matematiky, fyziky nebo ekonomie, v angličtině. „Na obou brněnských fakultách je o tento způsob poměrně velký zájem. V tomto akademickém roce ho zvolilo přes čtyřicet studentů. Výuka probíhá souběžně s výukou v češtině, takže když se někdo rozhodne v průběhu semestru přejít zpět do ,české‘ skupiny, může, avšak tato možnost je využívána minimálně,“ doplňuje Rudolf Urban. Na zájmu o studium vojenských oborů se neodrazila ani skutečnost, že resort obrany nyní snižuje stavy vojenských profesionálů. Všichni absolventi mají po ukončení školy velmi dobrou pozici kdekoliv na trhu práce. Navíc posluchači UNOB jsou během studia zvyklí na poměrně přísnou morálku a jsou vedeni k disciplíně, což se v praxi také velmi kladně hodnotí. Podle rektora se univerzita chce do budoucna zaměřit i na nabídku

21

OHROŽENÍ V MISÍCH

OHROŽENÍ V MISÍCH

Text a foto: Martin KOLLER Ilustrace: archiv autora, britské a německé služební předpisy a publikace The History of Landmines

Miny a různé nástražné či dálkově iniciované výbušné systémy tvoří v současnosti hlavní ohrožení našich vojáků v misích. Podle oficiálních odhadů je v 62 zemích položeno kolem 60 milionů protipěchotních a 40 milionů protitankových min. Nelze se divit, že roste důležitost specialistů tvořících týmy EOD.

Areport 17/2009

– historie a rozdělení

22

Miny jsou neoddělitelně spjaty především s obdobím moderních válek, avšak mají podstatně hlubší historické kořeny. Vzhledem k tomu, že mohou fungovat autonomně bez lidské obsluhy, lze je označit za první předchůdce vojenských robotických systémů. Původní význam min a minování byl zcela jiný než v současnosti. Jednalo se o hornické tunelové práce, známé v angličtině jako „mining“. Jejich původ mizí ve starověku. Podkopy se používaly při dobývání mohutných fortifikací měst a hradů. Poprvé údajně použili tento způsob boje Asyřané za krále Aššurnasirpala II. roku 850 před naším letopočtem. Šlo o časově náročnou a nebezpečnou záležitost. Najatí nebo násilím donucení horníci vykopali

Ilustrace dřevěné protitankové miny z první světové války

chodby pod určenou délkou základů hradby a opatřili je výdřevou. Hradba namísto základů stála na staticky nestabilním podloží. Poté byla výdřeva zapálena a hradba se sesula. Později byly do tunelů umísťovány sudy s černým střelným prachem, což zvyšovalo pravděpodobnost destrukce opevnění.

Kresba znázorňující princip fugasu

Miny a fugasy Prachovou nálož údajně poprvé použil k ničení hradeb Domenico di Matteo z Florencie při obléhání Pisy roku 1403. Nový způsob použití prachových náloží v zemi definoval koncem sedmnáctého století známý francouzský maršál Sébastien Le Prestre de Vauban, budovatel koncepčně nových druhů pevností. Miny rozděloval do čtyř skupin. Pokud byly použity v podkopu hlubším než tři metry, nazýval je miny. V menší hloubce nesly označení fugasy neboli tzv. kontaktní miny používané proti pěchotě a jezdectvu v poli. V tomto případě se jedná

Princip užití miny iniciované pozorovatelem z období první světové války

o první improvizovaný výbušný systém a rovněž přímého předchůdce některých druhů současných protipěchotních a protitankových min. Byl to první krok k přechodu min od útočných k obranným úkolům, konkrétně k omezení možnosti pohybu a manévru protivníka. Fugasy jsou poprvé písemně doloženy na Sicílii roku 1530. Do jámy vykopané šikmo do země nebo svahu směrem k nepříteli se vložila nálož a pokryla vrstvou kamenů, které mohly být shora maskovány zeminou nebo drny. Iniciaci střelného prachu zajišťoval doutnák, stopina nebo kolečkový, později křesadlový zámek spuštěný tahem za provázek. Při deflagraci prachu sloužila jáma jako krátká dělová hlaveň. Vymrštěné kameny působily jako kartáčový výstřel. Pokud úkolem náloží bylo zničení nepřátelského podkopu, označoval je de Vauban jako camouflet (kaverny). Při použití 2500 a více kilogramů prachu k ničení fortifikace používal označení globes de compression (tlakové koule).

Střelný prach dodávali příslušníci řemeslnických cechů, prachaři a sanytrníci. Teprve v sedmnáctém století byly zřízeny první státní manufaktury na výrobu střelného prachu. Po zavedení stálých armád nahradily horníky jednotky minérů formované poprvé roku 1673 ve Francii. Z nich dalším vývojem vznikli současní ženisté. Jako zajímavost lze uvést, že podkopy plněné trhavinou našly uplatnění při prolamování fortifikací v obou světových válkách a dokonce i ve Vietnamu roku 1954 při obléhání francouzské základny Dien Bien Phu. Podkopy a fugasy oblíbené palestinskými ozbrojenými skupinami se nedávno objevily v Afghánistánu. Technologie pro moderní války K zásadním změnám došlo v devatenáctém a na počátku dvacátého století. Především byly vynalezeny účinnější trhaviny s vyšší detonační rychlostí ve srovnání s deflagrací

Areport 17/2009

MINY

Stránka z časopisu Harpers Weekly dokladující použití min za občanské války v USA

23

OHROŽENÍ V MISÍCH

rozsáhlejšímu použití pozemních min proti vojákům v poli a technice. Především vojáci Konfederace nasadili několik typů pozemních min, z nichž nejznámější je Subterra Shell, kulová kovová mina s nášlapnou perkusní

Počátek minového století Ve dvacátém století došlo k obrovskému rozšíření počtu nasazených min a zároveň k výraznému pokroku z hlediska výrobních technologií. V průběhu první světové války byly používány vesměs improvizované protipěchotní miny ze dřeva plněné standardními trhavinovými bloky a osazené různými druhy rozněcovačů. Dále fugasy iniciované na dálku elektricky pozorovatelem jako u námořnictva či novými rozněcovači, zpočátku upravenými třecími zapalovači tahem za nástražný drát či lanko a nakonec tlakem – našlápnutím na zprvu elektrický kontakt, později mechanický a pyrotechnický rozněcovač. Objevily se však i technologické zajímavosti, např. rakouský ruční a puškový granát, který mohl být používán také jako nášlapná mina. První protitankové miny začali vyrábět Němci r. 1916 jako Flachmine 17. Jednalo se o dřevěnou bednu naplněnou necelými čtyřmi kilogramy trhaviny, určené k přetržení tankového pásu. Do konce války jich vyrobili tři miliony. Jako improvizované zakopané protitankové miny rovněž posloužily dělostřelecké granáty větší ráže.

Německá S. Mi. 35 s tlakovým rozněcovačem S. Mi. Z. 35

Japonský ruční granát Type 91 používaný také jako střepinová mina

Kovová talířová mina T. Mi. 35 vycházející z T. Mi. 29, avšak používající jeden rozněcovač T. Mi. Z. 35 uprostřed horní plochy místo tří po jejím obvodu

Areport 17/2009

Obrázek použití improvizované protitankové miny vyrobené z dělostřeleckého granátu

24

černého střelného prachu, konkrétně nitrocelulosa (1845), dynamit (1866), kyselina pikrová (1871) a trinitrotoluen (1902). Nový způsob iniciace umožnily zápalky (1802) používané pro vojenské perkusní zbraně od poloviny devatenáctého století (1845 Maynard, 1866 Berdan, 1869 Boxer) jako předchůdci rozbušek (1860). Jejich konstrukci umožnil vynález třaskavin, konkrétně třaskavé rtuti (1799), a později azidu olova (1835). Jako těsnící materiál a izolace elektrických vodičů byl použit přírodní kaučuk. Již počátkem dvacátého století probíhala v řadě zemí výroba tvarově a rozměrově normalizovaných náloží trhaviny o různé hmotnosti, opatřených otvory se šroubením pro rozněcovadla. Pro jejich označení se používal rovněž výraz trhavinové bloky. Některé byly v plechových obalech, ale u většiny zajišťoval ochranu povrchu papír napuštěný parafinem. Trhaviny odolné vůči vlhku a vodotěsné iniciátory zjednodušily výrobu min kladených v terénu. Za občanské války v USA v letech 1861 až 1865 došlo také k prvnímu

(jako střežené miny) bývají přivedeny k výbuchu.“

V Rusku vyvinuli první protipěchotní střepinovou minu umísťovanou nad zemí. Byla připevněna ke kmenům stromů nebo křovinám a iniciaci rozněcovače zajišťovaly nástražné dráty. V posledních dvou letech války vyráběli Britové i Němci chemické miny plněné yperitem. Jejich výroba pokračovala i v meziválečném období. Došlo rovněž k prvnímu nasazení skákavých šrapnelových min, které explodují nad terénem. První údajně vyrobila firma Aasen. Základ tvořily plechové schránky nebo dělostřelecké granáty. Byly umístěny ve výmetnicích nebo jen v otvorech v zemi a pod nimi výmetná nálož. Po její iniciaci došlo k vymrštění granátu, který však byl spojen s výmetnicí nebo zemí řetězem či drátem o délce kolem jednoho metru, zajišťujícím iniciaci zapalovače granátu. V uvedené výšce mají střepiny (u šrapnelu kuličky) nejvyšší účinek proti živé síle. V některých zemích jsou tyto miny označovány jako uvázané (bounding) nebo skákavé (spring, skaczace). První teoretický návrh takových min publikoval ve spise Nouvelle Fortification již roku 1706 nizozemský ženista Menno van Ceohoorn. Nazýval je „Boitte a Grenade“, tedy fugasové granáty, avšak k jejich praktickému použití více než 200 let

iniciací. Poprvé posloužily jako protipěchotní miny zakopané dělostřelecké granáty s jednoduchými nárazovými zapalovači. Při obraně ostrova James u Charlestonu roku 1864 byly použity miny naplněné hořlavinou jako pravzor chemických a zápalných min. Údajně došlo rovněž ke dvěma nasazením min proti vlakům, což lze považovat za předobraz protitankových min. V roce 1888 objevil Američan Charles E. Munroe kumulativní efekt, který má zásadní význam z hlediska prorážení pancířů. Nepříjemným reliktem devatenáctého století jsou rozdíly v odborné terminologii. Za občanské války v USA bylo pro pozemní minu obvykle používáno označení torpédo, což je v současnosti jednoznačně námořní bojový prostředek. V Rusku naopak zavedli pro námořní torpédo název mina, takže ruský torpédoborec je „minonosec“, což může vést k záměně s minonoskou nebo minolovkou. Ostatně ještě v československém služebním předpise T-I-5 Trhaviny a jejich používání z roku 1922 je uváděno označení pozemní torpéda, přičemž z následující definice je patrná možnost záměny obou pojmů. Zní: „Pozemní torpéda jsou malé nálože, uložené v mělkých jamách, které buď nepřítelem (jako kontaktní miny) nebo pozorovatelem

nedošlo. Miny všeobecně sloužily k zesilování protipěchotních zátarasů z ostnatého drátu, které poprvé použili Britové za búrské války v letech 1899 až 1902. Cílem bylo zpomalení nebo zastavení útoku pěchoty a její vystavení kulometné a dělostřelecké palbě v nekrytém terénu. Až v období mezi světovými válkami se v Německu objevily první protitankové a protipěchotní miny tvořené kovovým obalem naplněným trhavinou a osazeným tahovým rozněcovačem. Kvalitativní skok představovala německá skákavá šrapnelová Springmine S. Mi. 35. Její koncepce vydržela dodnes. Standardní způsob kladení byl ručně zakopáváním do země, většinou v noci. Německého původu je rovněž první moderní tzv. talířová protitanková mina Tellermine T. Mi. 29, ze které vycházely modernější typy T. Mi. 35, T. Mi. 42 a T. Mi. 43. Ve všech případech se staly základem úspěchu nové typy rozněcovačů, konkrétně tlakové P. X. 32 a D. Z. 35, T. Mi. Z. 35 a tahové Z. Z. 35 a S. Mi. Z. 35, jež se staly vzory pro mnoho zahraničních konstrukcí. Čísla v jejich označení udávají rok zavedení do výzbroje. Rozněcovače protitankových min byly konstruovány tak, aby nedošlo k jejich iniciaci tlakem odpovídajícím hmotnosti člověka, protože byly určeny k ničení hodnotnějších cílů. Využití kumulativního jevu vedlo v SSSR ke konstrukci protitankové miny Calisty, která odpalovala na cíl násadkový granát s kumulativní hlavicí vycházející z munice používané ruskými násadkovými minomety za první světové války. Japonská armáda zavedla roku 1931 do výzbroje atypický víceúčelový ruční granát Type 91 používaný také jako náboj do granátometu Type 89, případně střepinová protipěchotní mina. Je známý pod jménem Kiska, což je zkomolené znění oficiálního označení v japonštině Kyuichi-shiki Teryudan. V příštím čísle se budeme zabývat minami druhé světové války, vodními minami, změnami v taktice z hlediska nasazení min a vývojovými tendencemi uvedeného období.

Areport 17/2009

OHROŽENÍ V MISÍCH

25

VETERÁNI

VETERÁNI

Veterán 2. světové války a zřejmě nejstarší Čech Josef Flandera oslavil v červnu úctyhodné 107. narozeniny. K velkému zástupu gratulantů se připojili zástupci Krajského vojenského velitelství v Olomouci a Československé obce legionářské. Josef Flandera se narodil ve Volyni, která je dnes součástí severozápadní Ukrajiny. Jeho rodina tam měla mlýn. Dnes je ale doma v Habarticích nebo u své vnučky v nedalekých Hanušovicích. „Za druhé světové války jsem narukoval do armády. Brigáda generála Svobody se přemístila v roce 1943 k nám do Volyně, kde žilo na 45 tisíc Čechů. Každý, kdo měl méně než padesát, šel bojovat.

Areport 17/2009

RODINNÁ POHODA a hanušovické pivo

26

Zanechal jsem tam ženu a dceru a nevěděl jsem, jestli je ještě někdy uvidím,“ říká Josef Flandera. Z války si přinesl několik zranění a přímo od Ludvíka Svobody dostal pět vyznamenání. „Do Prahy jsem ale nedošel. Už jsem dál nemohl. Strašně mě bolely nohy. Zůstal jsem proto na Moravě,“ vzpomíná válečný veterán na svůj příchod na Šumpersko. Rodiče Josefa Flandery z Československa původně pocházeli, takže se vlastně vrátil do země svých předků. Když se v roce 1947 natrvalo usadil v jesenických kopcích, přišla za ním i jeho žena s dcerou. Další dcera se narodila už po válce v Československu. „V životě je nejdůležitější zdraví a rodina.

Celý život jsem pracoval v zemědělství, takže o práci jsem nikdy nouzi neměl,“ konstatuje oslavenec. Jeho věk ale nemůžeme přičítat zdravé stravě. „Mám rád místní hanušovické pivo, rád si dám uzené i tu slivovičku. Vody bych se nenapil,“ prozrazuje s úsměvem tajemství své dlouhověkosti. „Chutná mu všechno, ale musí to mít upravené, jak je zvyklý. I v nemocnici přimhouřili oko, když jsme mu nosili ,jeho‘ pivo,“ dodává vnučka Dana Nohelová. Na jaře letošního roku si zlomil ruku a nohu. Zranění si léčil ve Fakultní nemocnici v Olomouci. „V penzionu pro válečné veterány na olomouckém Hradisku pro něj měli na doléčení místo, ale o tom nechtěl ani slyšet,“ říkají manželé Jaruška a Milan Kouřilovi, kteří pracují jako terénní pracovníci pro válečné veterány při Krajském vojenském velitelství v Olomouci. „Pan Flandera je jedním z osmdesáti dvou veteránů, o které v našem regionu pečujeme. Pomáháme jim vyplnit různé žádosti, zjišťujeme, na co mají nárok a komunikujeme za ně s úřady, lékaři nebo třeba i se sousedy. Stali jsme se součástí rodin a pracovní doba pro nás neplatí. Pan Flandera je báječný a vždycky se na něj moc těšíme. Svojí vitalitou a životním elánem nás na oplátku dokáže nabít na hodně

dlouho,“ říká Jaruška Kouřilová. Návštěva měla slavnostnější ráz i díky zástupcům Československé obce legionářské z Olomouce. Její předseda plukovník v. v. Milan Žuffa-Kunčo předal Josefu Flanderovi „Pamětní medaili III. stupně Čs. obce legionářské v uznání zásluh o obnovu a šíření legionářských tradic“. V doprovodu byli i dva mladí legionářští nadšenci Tomáš Labounek a Lukáš Coufal v dobových uniformách východního sboru generála Svobody. „Když za těmito lidmi přijdeme s výstrojí, tak hned pookřejí. Vrátí se jim vzpomínky a chtějí, abychom za nimi zase přišli,“ svěřuje se Tomáš. „Vždycky nastražím uši, když se tito hrdinové dají do vzpomínání. Zajímám se o naši válečnou historii a od nich

to mohu mít z první ruky,“ dodává Lukáš. Za KVV Olomouc přijel k vyznamenání pogratulovat kapitán Jaroslav Pácl.

Oslava už po devadesáté Krajské vojenské velitelství v Českých Budějovicích eviduje padesát sedm veteránů 2. světové války. „Mnohdy jsou mezi nimi i ti, kteří už žádné rodinné zázemí nemají. Za každý zájem a návštěvu jsou moc vděčni,“ říká Eliška Bočková, terénní pracovnice na Táborsku. Mezi ně patří i Vasil Hajdur, který v červenci oslavil 90. narozeniny. Byl členem 1. čs. samostatného praporu v Buzuluku a působil v něm až do skončení 2. světové války. V průběhu války i po osvobození obdržel řadu vyznamenání. Při této příležitosti mu popřáli ředitel KVV plk. Vladimír Pešek a předseda Čs. obce legionářské Jihočeského kraje pplk. v. v. Milan Čajdík. „Jsem rád, že na mě armáda nezapomněla. Vždy, když potřebuji, mohu se na ni kdykoli obrátit,“ pochvaluje si péči oslavenec. „Návštěva u pana Hajdura je vždy zajímavá. Dovede tak poutavě vyprávět o svých válečných zážitcích, že člověk zapomene, jak utíká čas,“ dodává s úsměvem Eliška Bočková, která mezi gratulanty nesměla chybět. Text a foto: pplk. v. v. Milan ČAJDÍK

Areport 17/2009

Text a foto: Jana DECKEROVÁ

27

VETERINÁRNÍ SLUŽBA

VETERINÁRNÍ SLUŽBA

O krok vpředu Text a foto: plk. Jaroslav HONEGR

Areport 17/2009

Politika bezpečnosti potravin je dnes rozhodujícím úkolem všech veterinárních služeb států Evropské unie. To souvisí se státním veterinárním dozorem nad potravinovým řetězcem ve všech fázích zemědělské produkce, potravinářské výroby i distribuce potravin. Garantem bezpečnosti potravin v resortu Ministerstva obrany ČR je Ústřední vojenský veterinární ústav v Hlučíně.

28

Cílem politiky bezpečnosti potravin je zdravotně nezávadná a kvalitní potravina jako základ správné výživy. Pro ověřování zdravotní nezávadnosti i kvality potravin je v Armádě České republiky jediná akreditovaná laboratoř, která je součástí Ústředního vojenského veterinárního ústavu (ÚVVÚ) v Hlučíně. Tato laboratoř je již od roku 1997 pracovištěm s certifikátem Českého institutu pro akreditaci, o. p. s., s číslem 1183. Do letošního roku byla akreditována pro mikrobiologické vyšetřování a chemické rozbory potravin, krmiv a pitných vod. Součástí této laboratoře je i Antibiotické centrum zabývající se stanovením efektivní farmakoterapie a omezením růstu odolnosti mikroorganismů k antibiotikům. Každoročně tato laboratoř prochází kontrolou dodržování zásad správné laboratorní praxe, kterou provádí Český institut pro akreditaci. Je to

První akreditované trichineloskopické laboratoře v naší republice má Ústřední vojenský veterinární ústav v Hlučíně

Trichinella spiralis, česky svalovce stočeného. Tento úkol byl přijat Veterinárním výborem Evropské unie v minulém roce pro všechny laboratoře, jež toto vyšetření provádějí. To byl pro laboratoř ÚVVÚ zcela nový a velmi rozsáhlý úkol. Na jeho zvládnutí měl její management asi půl roku. Ale již vloni bylo nutno tento proces naplánovat a v dostatečném předstihu o tom informovat akreditační orgány. A současně zahájit práce na doplnění a změnách v Příručce kvality, Metrologickém řádu a v dalších dokumentech, jež se ke správné praxi parazitologických laboratoří vážou. Bylo rozhodnuto, že nebude akreditováno každé laboratorní pracoviště samostatně, ale všechna budou zastřešena laboratoří ÚVVÚ v Hlučíně. Tak se nám podařilo zjednodušit složitý proces a rovněž snížit jeho finanční náročnost. Na přelomu letošního června a července byl tento úkol úspěšně završen. Pět parazitologických laboratoří Ústředního vojenského veterinárního ústavu, které vyšetření masa černé zvěře na přítomnost Trichinella spiralis provádějí, bylo akreditováno pro tento úkon. Jsou první a zatím jediné v České republice. Nutno podotknout, že akreditace laboratoře znamená, že její pracovní postupy byly převedeny na vyšší

standard. Ten zajistí mnohem vyšší úroveň správné laboratorní praxe, standardní protokoly jsou poskytovány v předem stanovené podobě ke všem kusům vyšetřené černé zvěře, což následně vede k jistotě, že zdraví spotřebitelů nemůže být konzumací jejího masa ohroženo. Lví podíl na dosažení toho, že vojenská veterinární služba má první akreditované pracoviště pro parazitologické vyšetření masa černé zvěře, mělo vedení laboratoře, především její vedoucí mjr. František Harcek, manažer kvality kpt. René Gilar a také například kpt. Josef Machatý z laboratoře v Brdech. Co je Trichinella spiralis? Jde o mikroskopického parazita způsobujícího nebezpečné onemocnění, které může skončit i smrtí. Nachází se ve formě opouzdřených cyst v mase divočáků, hlodavců, ale i v mase volně žijících masožravců a vzácněji též v kosterní svalovině domácích psů a koček. Člověk se nakazí po požití nedostatečně tepelně opracovaného masa černé zvěře, jež se mohla infikovat například pozřením těla uhynulého hlodavce. V tenkém střevě se z nakaženého masa vylíhnou mikroskopické larvy. Ty nakladou množství živých larviček, které se okamžitě provrtají střevní stěnou, a pak putují tělem, až se usadí

Opouzdřená larva Trichinella spiralis mezi svalovými vlákny

ve svalech hojně zásobených kyslíkem, jako jsou bránice, jazyk či mezižeberní svaly. Zde vyvolávají silný zánět, jenž může připomínat revmatickou horečku. To v případě menšího množství pozřených parazitů. V případě silného zasažení nastane smrt způsobená uvolňováním toxinu z larev, které se opouzdřují ve svalech. V kosterní svalovině takovéto larvičky přežívají 25 až 40 let a dále již hostiteli neškodí.

velmi náročný proces, který nelze chápat jako kampaňovitou záležitost, tak jak jsme my, vojáci, často zvyklí před kontrolou. S akreditací souvisí spousta obsáhlých dokumentů, které je nutno udržovat v dokonale aktuální verzi po celý rok. Jen pro upřesnění: základní dokument – Příručka kvality – má cca 150 stran, Metrologický řád 36 stran a s nimi související dokumentace obnáší celkem 54 dokumentů o několika stech stranách. V rámci politiky bezpečnosti potravin nově vyvstala potřeba akreditovat parazitologické laboratoře ÚVVÚ, které vyšetřují maso černé zvěře – divočáků ulovených na území všech vojenských výcvikových prostorů – na přítomnost nebezpečného parazita

29

POVODNĚ 2009

Na chvíli ZAPOMENOUT

poskytl dětem bezplatnou přepravu lanovkami, Horská služba pro ně připravila besedu a exkurzi ve svém středisku. Díky Lanové dráze Sněžka a 1. Bobové, s. r. o., se všichni mohli po celou dobu pobytu zdarma vyvézt lanovkou nebo si zajezdit na letní bobové dráze. „U nás v areálu se jim

Text: Jana DECKEROVÁ Foto: Jiří HOKŮV a Olga HALADOVÁ

Koncem července skončil na Novojičínsku téměř měsíc trvající stav nebezpečí. Ten byl hejtmanem Moravskoslezského kraje vyhlášen 25. června v půl čtvrté ráno po bleskové povodni, která zatopila během chvíle několik obcí v regionu.

30

kromě ubytování a stravování kompletní program jako pro naše resortní dětské letní tábory. Chtěli jsme, aby na chvíli zapomněly na prožitou hrůzu. Když jsme je po příjezdu viděli, zaměřili jsme jejich pobyt hlavně na relaxaci. Bylo na nich vidět, že adrenalinu si užily až moc,“ říká ředitel zotavovny Martin Vojtěch. Do pomoci se solidárně zapojily i místní firmy. Ski areál Špindlerův Mlýn

nejvíce líbil bazén s vířivkou a s chutí si zahrály kuželky. Navštívily Zoo ve Dvoře Králové, lanovkou vyjely na Medvědín a Pláně a předposlední den pobytu absolvovaly výlet do Pece pod Sněžkou s výjezdem lanovkou na Sněžku,“ pokračuje ve výčtu aktivit Martin Vojtěch. Zpestřením pro ně byla beseda s naší nejlepší oštěpařkou. „Děti mě překvapily svou bezprostředností. Z dotazů bylo znát, že se o atletiku zajímají a že o ní mají přehled. Tleskaly a vyzařovalo z nich nadšení. Na oplátku jsem je zpovídala i já, jak se jim tu líbí, kde všude už byly a co všechno viděly a zažily,“ vzpomíná Barbora Špotáková. Bedřichovští vyblokovali téměř do konce srpna celou jednu budovu pro potřeby obyvatel obcí postižených povodněmi. „Poslední červencový týden začaly přijíždět i rodiny, které povodeň připravila o střechu nad hlavou. Když tu byly děti samotné, tak těm nejmenším se začalo brzy stýskat. Proto jsme i původní čtrnáctidenní turnus zkrátili na desetidenní,“ doplňuje Martin Vojtěch.

Text a foto: Martin KOLLER

Ve světě probíhá každoročně řada akcí, které se zabývají prezentací vojenské historie i současnosti pro širokou veřejnost. Největší z nich je obecně známá jako Beltring.

„Král“ Beltringu Rex Cadman

SHOW V jihoanglickém hrabství Kent se již více než dvacet let každoročně sjíždějí v červenci tisíce přátel vojenství z celého světa. Objevují se jednotlivci i skupiny z Evropy, Asie, amerického kontinentu, ale také např. z Japonska nebo Nového Zélandu. Akce nese oficiální název War and Peace Show, ale účastníci i návštěvníci ji znají především podle názvu místa konání, vycházejícího ze staré pověsti. Ta praví, že v kraji údajně žil rytíř vydatně porušující šesté boží přikázání, který si na opasek (belt) navlékal prsteny (ring) žen, se kterými si užil. Více není známo, ale

takto zdůvodňují místní obyvatelé název Beltring. Na chmelnici War and Peace Show se koná na bývalé chmelnici, známé jako Hop (chmel) Farm (farma). Původní účel farmy dokumentují typické anglické sušárny chmele se špičatými vysokými střechami a větráky. Rozlehlé prostory umožňují pořádání velkých akcí všeho druhu, nejlépe spojených s přírodou a regionem. Nalézá se zde rovněž regionální zemědělské muzeum. Hop Farm je známým kulturním, společenským a sportovním centrem. Uvedené skutečnosti si všimli bratři Cadmanové, kteří zde v osmdesátých letech minulého století uspořádali první War and Peace Show. Chlapácký Rex Cadman se zabývá organizací týdenní akce dodnes. Průběžně se stal

Areport 17/2009

Areport 17/2009

Symbolem letošních povodní a nejvíce zasaženou obcí se stal Jeseník nad Odrou. Okruh lidí, které neštěstí zasáhlo, byl obrovský. Přímo postižených je sto deset domů z celkových tří set. Po dohodě s ředitelem Vojenských lázeňských a rekreačních zařízení (VLRZ) plukovníkem Václavem Janouškem nabídl ministr obrany Martin Barták bezprostředně po neštěstí starostovi obce Tomáši Machýčkovi pobyt pro děti s doprovodem z nejvíce postižených rodin ve Vojenské zotavovně Bedřichov. „Pro čtyřicet devět dětí ve věku od pěti do sedmnácti let jsme připravili

Nejen

31

PŘEDSTAVUJEME

tradičním a uznávaným, byť nekorunovaným králem Beltringu. Finanční výtěžek směruje především na podporu ústavu pro mentálně postiženou mládež, který Cadmanové vedou. Zhruba v polovině devadesátých let minulého století přijeli na Beltring první čeští návštěvníci. V současnosti

Malá část nabídky znehodnocené munice v jednom ze stánků

militárního charakteru. Výhodně lze nakoupit současnou výstroj a uniformy, vybavení pro pobyt v přírodě nové i použité, což využívá řada našich obchodníků, neboť jsou tu ceny obvykle přátelštější než v Česku. K dostání je rovněž obrovský sortiment jak chladných, tak demilitarizovaných střelných ručních a podpůrných pěchotních zbraní. Každá zbraň je vybavena oficiálním certifikátem o znehodnocení v souladu s britskými zákony. Prodejci jsou korektní a porušení zákona formou ilegálního prodeje funkční výzbroje je prakticky vyloučeno.

Organizační tým představuje návštěvníkům exotický T-34/85.

Informace Hodnota War and Peace Show není pouze v možnosti výhodně nakoupit či prodat. Toho si povšimli příslušníci řady armád států NATO, takže na Beltringu se objevují v civilu jak oficiální skupiny, tak řada nadšenců,

nebo dělostřelecké přístroje pamatující devatenácté století. Obdobná je situace v oboru munice a pyrotechniky. Příslušníci ýmů EOD armádních a policejních týmů zde získávají cenný materiál, iál, který pomáhá v rukou profesionálůů zachraňovat lidské životy. Stejně jako v případě zbraní se jedná o munici znehodnocenou, částečně ve formě školních řezů. Rovněž pracovníci vojenských muzeí, ale také soukromých specializovaných sbírek, podporovaných v některých státech NATO z vládních zdrojů, jsou častými návštěvníky a vyhledávanými partnery. Obzvláště cenná a zajímavá technika se na Beltringu mnohdy objevuje pouze jednou a poté směřuje do soukromých sbírek. Na své si rovněž přijdou fotografové a publicisté. Přehlédnout nelze tištěné informační materiály. Mezi stovkami stánků je

výstroje, odznaků, přileb a chladných zbraní, které v některých případech vydávají za originály.

několik specializovaných na militární literaturu všeho druhu. Je tu možné získat jak historické unikáty, tak nejnovější produkci z celého světa včetně služebních předpisů. Prodávaný materiál je většinou originální. Avšak obchodníci z východní Evropy přinesli módu vysoce přesných, avšak levnějších replik uniforem

Show Přes zajímavost a nepopiratelnou odbornou úroveň je War and Peace Show velkou zábavní akcí. Davy nadšenců sledují především dění v aréně velikosti fotbalového hřiště. Tam se bez delších přestávek prohánějí skupiny vozidel. Každý rok je věnován některé značce, např. Harley-Davidson, Jeep, Champ atd. Letos to byl Land Rover. Skupina takových vozidel se v průběhu akce prezentuje opakovaně. Dále probíhají ukázky kolové i pásové techniky z určitých období nebo regionů. Třešničkou na dortu jsou dynamické ukázky bojových situací. Tradičně se střetávají Němci a Američané za druhé světové války nebo Američané s vietnamskými partyzány. Letos se prezentoval hasičský sbor jedné ze základen vojenského letectva. Ukázky jsou velmi realistické, nešetří se municí a pyrotechnikou. V mezičasech probíhají např. bitvy modelů obrněné techniky nebo organizátoři pořádají různé soutěže. Obecně lze konstatovat, že War and Peace Show je zajímavou možností pro každého, kdo se zajímá o vojenství a chce neformální cestou získat nové kontakty, materiál a informace.

Areport 17/2009

je jich každoročně až několik set. Z celkového počtu tisíců účastníků a desetitisíců návštěvníků však tvoří pouze příslovečnou kapku. Vždyť jen z vojenské techniky sem dorazí rok co rok více než 3000 motocyklů, automobilů, obrněných vozidel, děl a tanků ze všech období historie moderních válek.

32

Zábava a obchod Na Beltring se sjíždí opravdu rozmanitá společnost. Účastníci obvykle dorazí se svojí technikou a bydlí v karavanech nebo stanech, někteří i na korbách historických náklaďáků. Část z nich se jede pochlubit novinkami a setkat s přáteli, případně navázat nové kontakty nebo něco koupit. Nepřehlédnutelnou skupinu tvoří týmy vojenských muzeí a různých klubů, které mají doslova samostatné tábory. V nich se účastníci pohybují v odpovídajících uniformách, parkuje tam dobová technika a jsou vytvářena rozmanitá dioramata. Probíhá budování okopů a opevnění. Prezentace je realističtější než v řadě historických filmů. Za nejlepší tábory lze označit britský,

Okop z britského tábora

americký a německý z období druhé světové války, americký z období války ve Vietnamu, britský zabývající se operací Pouštní bouře a izraelský. Nelze opominout pořadatelský tým, jehož součástí jsou také vojáci v činné službě, kteří tak tráví část svojí dovolené. Obvykle nosí červená trička se znakem akce a nápisem OFFICIAL.

Vzácný obojživelný tank Valentine DD

Tuto základní výstroj okořeňují různými barety a klobouky, případně kilty. Organizují a komentují především prezentaci vozidel a techniky. Další přijíždějí za obchodem a mají zde stánky nebo celé prodejní plochy. V převážné většině pocházejí z Anglie a Evropy, včetně východní. Koupit a prodat lze prakticky jakékoli zboží

kteří se vojenstvím a bezpečností zabývají i mimo službu. Především je možno nakoupit méně známé zbraně, mnohdy doslova rarity. Například vzácný samopal Vigneron, jehož fotografii jsme zveřejnili v čísle 12, pochází rovněž z Beltringu. Vyskytují se i jiné zajímavosti, jako např. letecký ruční kompas z první světové války

Houfnice umístěná v americkém táboře

Areport 17/2009

PŘEDSTAVUJEME

33

PUBLIKACE

Vycházejí Vojenské rozhledy

Areport 17/2009

Text: Jaroslav FURMÁNEK

34

V prázdninový čas, uprostřed léta, vyšlo již třetí číslo časopisu vojensko-teoretického časopisu Vojenské rozhledy. Ke čtenářům se dostalo přibližně v době návštěvy amerického prezidenta Baracka Obamy v Rusku, a tak si mohli porovnat výsledky moskevských jednání se závěry úvodního příspěvku Vojenských rozhledů „Úvaha nad Obamovou bezpečnostní politikou“ od Antonína Raška. V Moskvě bylo uzavřeno osm dohod, z nichž nejdůležitější je smlouva, která nahradí dohodu START-1. Splněna byla zejména část Obamova prezidentského programu týkající se snižování počtu jaderných hlavic. Autor ve svém článku mj. vysvětluje, proč jsou právě redukce počtů jaderných hlavic a raketových nosičů pro Ameriku nutné. Obecně řečeno, na úspěchu zahraniční politiky Spojených států je v podstatně závislý další světový vývoj. Aktuálně jde o důraz položený na diplomatická jednání před tzv. preemptivní politikou. Domů, zpět ze světa mezinárodní politiky, nás vede příspěvek kpt. Davida Řeháka a Moniky Grasseové „Vymezení souvislostí jako součást procesu řízení rizik u organizací ústřední státní správy“. Jednou z funkcí státní správy je totiž také proces řízení rizika, které musejí příslušné orgány včas rozpoznat, posoudit a následně zvládnout a tak předejít možným nežádoucím dopadům. Rizika mohou být u organizací státní správy řízena ve dvou výkonnostních úrovních. Na úrovni strategické, kde

jsou rizika řízena u strategických cílů organizace, a na úrovni provozní, kde jsou rizika řízena u cílů procesů, projektů nebo akcí. Autoři uvádějí a podrobně rozepisují metodologii, která napomáhá analýze a definování rizik. V případě, že byla zvolena úroveň strategická, jde o kategorii tzv. aktiv strategické úrovně, přičemž jako aktiva této úrovně lze chápat organizací definované strategické cíle. Pro jejich členění můžeme využít metodu balanced scorecard (BSC). V případě resortu obrany je možné BSC rozšířit o další perspektivu, jakých operačních schopností jednotlivých druhů ozbrojených sil chceme dosáhnout. Klasické vojenské hrozby, jež byly charakteristické pro minulá století, jsou na ústupu. Na scénu vstupují nové hrozby, které již nepatří pouze do resortu armády. Takovými jsou především hrozby antropogenní – překvapivé teroristické útoky, podvratná činnost extrémních složek společnosti, sabotáže a jiné nežádoucí aktivity. Článek plk. Miroslava Šuhaje a Oldřicha Horáka „Nová role zpravodajství“ ukazuje, že zpravodajský systém, služby, agentury a struktury musejí mít svůj jasný cíl a účel, musejí mít schopnosti získávat a zpracovávat informace a k tomu mít rovněž patřičné nástroje. Chceme-li zvyšovat kvality zpravodajského systému a tak snižovat pravděpodobnost nenadálých a překvapivých

by při zajištění stejné úrovně kvalifikačních předpokladů umožnily pružné doplňování a přípravu důstojníků. Příslušné systémové souvislosti, jež ve svém důsledku vedly k revolučním změnám v systému přípravy nižších důstojníků, objasňuje článek pplk. Bohuslava Pernici a plk. gšt. Jaromíra Zůny „Dnes už jiná armáda: změny v systému přípravy nižších důstojníků“. Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a koncepce mobilizace ozbrojených sil České republiky ve své původní i redukované podobě počítají i s transformací hodnostní struktury ozbrojených sil. Pravděpodobně dojde ke změně zařazení jednotlivých hodností v systému standardizace hodnostních struktur NATO. Studie je doplněna příslušnými tabulkami a grafem, ukazujícím deficit v doplňování OS ČR nižšími důstojníky v letech 2004–2009. „Je vytvoření zóny bez zbraní hromadného ničení na Blízkém východě reálné?“ Tuto otázku si klade ve svém článku Miroslav Tůma. Podle názorů mezinárodních expertů na kontrolu zbrojení a odzbrojení by odpověď mohla být v zásadě kladná, ale... Slůvkem „ale“ se myslí nezbytnost splnění velmi důležitých podmínek. Obvykle se předpokládá, že řešení daného problému existuje pouze v rámci celkového mírového urovnání vztahů Izraele se všemi arabskými sousedy a Íránem, jehož základním

Czech ch Mil ilit ita tar y Reviieew

útoků ohrožujících bezpečnost státu a obyvatelstva, je třeba především dbát o systematické vzdělávání a speciální přípravu zpravodajského personálu a pohlížet na něj jako na hlavní cestu efektivity. Autoři proto rozebírají problémy, které souvisejí s prevencí překvapivých útoků, a v závěru naznačují cesty řešení zejména v oblasti přípravy zpravodajských analytiků. Zdrojem doplňování hodnostního sboru nižších důstojníků byly v České republice vysoké vojenské školy, od roku 2004 pak Univerzita obrany. V důsledku změn vyvolaných přechodem k plně profesionálním ozbrojeným silám se zvyšuje tlak na posílení tradičních modelů přípravy a doplňování důstojnického sboru o formy, které

předpokladem bude vytvoření nezávislého palestinského státu. Z hlavních světových aktérů by tento vývoj mohly pozitivně ovlivnit poskytnutím nutných bezpečnostních záruk všem účastníkům tohoto procesu především USA, EU a Ruská federace. Vytváření bezjaderných zón v různých regionech, zatím převážně na jižní polokouli a pokrývajících přibližně 110 zemí, je podle autora důležitým opatřením pro geografické omezení šíření jaderných zbraní. Přispívá rovněž ke splnění dvojího obecného cíle, tj. dosáhnout celosvětového nešíření ZHN a jaderného odzbrojení. Pozitivním impulzem k dosažení pokroku v této otázce bude nesporně případné úspěšné konání a závěry Hodnotící konference smlouvy o nešíření jaderných zbraní v roce 2010. Vzhledem k současné debatě o vybudování amerického systému protiraketové obrany nabízí jednání o omezení jaderných zbraní a především protiraketových systémů v letech 1969–1972 možnost nalezení přínosných poznatků, které bude možné teoreticky přenést i do současnosti. Tuto tematiku rozebírá krátká studie Jana Ludvíka „ABM a SALT I: Bezpečnostní dilema, kooperace a racionální volba“. SALT totiž nemůžeme chápat jako čistě odzbrojovací jednání, spíše jde o systém kontroly zbrojení. Prozatímní dohoda, jež stanovila limity pro ofenzivní strategické zbraně, nenutila ani jednu stranu k zásadním omezením již existujících systémů. Celá koncepce SALT, tak jak byla v Moskvě podepsána v r. 1972 americkým prezidentem Nixonem a sovětským generálním tajemníkem Brežněvem, je jednoznačně založena na principu vzájemně zaručeného zničení (MAD). V situaci, kdy obě strany disponují schopností druhého úderu, postrádá jaderná válka racionalitu. Na příkladu jednání SALT je možné ukázat, že realistickou tradici a racionální volbu můžeme dobře spojit i s fenoménem kooperace za předpokladu, že tato kooperace slouží ke sledování národních zájmů jednotlivých aktérů. Vojenské rozhledy přinášejí pravidelně medailonky příslušníků

armády, kteří bojovali za nezávislost své vlasti, byli za svou činnost vyznamenáváni, nicméně to je ani jejich rodiny neuchránilo před pozdější perzekucí. Toto číslo přináší portrét legionáře a příslušníka domácího odboje za druhé světové války z pera historika Zdeňka Vališe „Generálmajor in memoriam Bohumil Borecký“ (1891–1954), který byl v r. 1949 nezákonně zatčen, sovětskými orgány deportován do věznice v Rakousku a odtud pak do Sovětského svazu, kde byl rozhodnutím vojenského tribunálu v březnu 1950 odsouzen k „pobytu v nápravně pracovním táboře na 25 let“. To se pro téměř šedesátiletého muže rovnalo smrti, zvláště když byl přemístěn do zvláštního tábora v Tajšetu na východní Sibiři, kde také zemřel.

Z dalšího obsahu „ Jaroslav Kulíšek – Operační prostředí prostoru nasazení BG EU „ Pplk. Bohuslav Pernica – Pokladní plnění výdajové části státního rozpočtu – kapitola Ministerstvo obrany v letech 2004 až 2007 „ PhDr. Antonín Rašek – Rostoucí role Číny a Indie v prognóze světové bezpečnosti (Prognostické scénáře) „ Ludmila Koláčková, Eva Složilová a Dana Zerzánová – Průběžné hodnocení výsledků studentů UO v anglickém jazyce „ Eva Staňková a Alena Müllerová – Cesty k integraci jazykového a obsahového vzdělávání ve vojenském vysokém školství „ Kpt. Petra Vráblíková – Výuka dovednosti „poslech s porozuměním“ při studiu cizích jazyků „ Kapitoly o bezpečnosti (Informativní recenze)

Areport 17/2009

PUBLIKACE

35

VÝROČÍ

Příliš rychlé POVSTÁNÍ Text: Vladimír MAREK Foto: VÚA-VHA

Areport 17/2009

Slovenské národní povstání bylo nejrozsáhlejší ozbrojenou vzpourou proti nacistické moci nejen ve střední Evropě. Téměř dva měsíce se tisíce slovenských povstaleckých vojáků, partyzánů a příslušníků 2. čs. samostatné paradesantní brigády úspěšně bránily německé, především zbraňové přesile.

36

Diskuse o tom, proč povstání nebylo dotaženo do vítězného konce, se vedou prakticky od okamžiku, kdy německé jednotky vstoupily do Banské Bystrice. Nejvýraznějším oslabením povstaleckých vojsk bylo samozřejmě selhání dvou východoslovenských divizí generála Augustina Malára, které měly zajistit přechod sovětských posil přes karpatské průsmyky. K odzbrojení větší části těchto vojáků německými jednotkami došlo 1. a 2. září 1944. Nesporným problémem bylo i to, že povstání propuklo předčasně. Velitel povstalecké armády generál Ján Golián původně počítal s tím, že k němu dojde o několik měsíců později. Podle jedné z verzí ho prý plánoval až na leden 1945, tedy na období velké ofenzivy Rudé armády. V té době by již byly na východní frontě soustředěny potřebné jednotky a zbraňové systémy. Také vzdálenost mezi povstalci a Rudou armádou by byla mnohem kratší. Někteří slovenští generálové na klíčových postech by se v případě takovéhoto časového odstupu zřejmě rozhodovali jinak. Pro Němce by

Před pětašedesáti lety bylo v Banské Bystrici vyhlášeno Slovenské národní povstání

naopak bylo mnohem obtížnější útočit v zimních měsících v převážně horském terénu na povstalecké území. Vojenské ústředí ale muselo reagovat na to, že německé jednotky začaly obsazovat slovenské území. Jako důvod, proč k tomu došlo, se uvádějí především příliš rozsáhlé aktivity partyzánů koncem léta 1944 a likvidace německé vojenské mise vracející se z Rumunska na nádvoří martinských kasáren. Zvyšující se intenzita partyzánských útoků musela být pro Němce jednoznačným indikátorem, ještě významnější roli ale zřejmě sehrál vývoj vojenské a politické situace ve střední a jihovýchodní Evropě. Necelý

týden předtím, než německé jednotky překročily slovenské hranice, udělal Berlín neblahou zkušenost se svým dosavadním rumunským spojencem. Bukurešť se přidala na stranu Spojenců a Rudá armáda se rázem ocitla před Debrecínem. Likvidace německé mise vracející se z Rumunska nemohla mít vůbec žádný vliv na rozhodnutí Berlína. Připomeňme si, k čemu v těch osudových hodinách došlo. Večer 27. srpna 1944 přišla na železniční správu v Turčianskom sv. Martine zpráva ze Zvolena, že se blíží rychlík R 17 z Bukurešti do Berlína, jehož součástí je i vagon s vojenskou

misí podplukovníka Otta z Rumunska. Celkem se jednalo o dvacet osm lidí. Velitel pluku útočné vozby z Martina podplukovník Emil Perko se chtěl držet pokynů, podle kterých neměli vojáci a partyzáni v době, kdy vrcholily přípravy na povstání, provokovat Němce neuváženými akcemi. Velitel partyzánské brigády z nedaleké Sklabině nadporučík Peter Veličko však měl poněkud jiný názor. Mise byla nakonec zadržena a pod záminkou zajištění její bezpečnosti převezena do martinských kasáren. Ráno prý dostane snídani v důstojnické jídelně a hned po ní odcestuje z Turčianského sv. Martina speciálně vypraveným rychlíkem. V okamžiku, kdy se Němci chystali k odpočinku, se ale v kasárnách horečně jednalo o tom, jak s nimi naložit. Podplukovníku Perkovi bylo jasné, že otevřená akce proti této skupině by nejspíš odhalila povstání v armádě a vedla k předčasným opatřením. A tak nakonec souhlasil s variantou, že nad ránem přijdou do kasáren partyzáni a celá událost bude maskována jako jejich přepad. Němci měli být zajati a transportováni k výslechu do Kyjeva. Podplukovník Otto však nikomu nedůvěřoval, nechal rozestavět vlastní zesílené, silně vyzbrojené stráže. Za této situace měli být Němci odzbrojeni až ráno, v okamžiku, kdy se vydají na cestu k nádraží. Úkolem

byla pověřena skupina vojáků jakoby náhodně cvičících na nádvoří kasáren. Jako poslední vyšel ráno v sedm hodin z budovy podplukovník Otto. Reakce Němců na zvolání slovenských vojáků: „Hände hoch!“, kteří je mezitím obklíčili, však byla rozpačitá. Zatímco někteří zvedali ruce nad hlavu,

jiní sahali po samopalech. A tak zaskočení Slováci začali střílet. Krveprolití už v tomto okamžiku nebylo vyhnutí. Jen jedinému německému vojákovi se podařilo probojovat až ke vchodu, kde byl během zápasu se strážným zastřelen. Ostatní zůstali ležet na nádvoří kasáren. Přímo na místě zahynulo dvacet Němců včetně jedné ženy. V té samé době, tedy v pondělí ráno 28. srpna 1944, navštívil Tisa v Bratislavě německý vyslanec Ludin. Přišel z pověření říšského ministra zahraničních věcí požádat o souhlas k obsazení Slovenska německou armádou. Z toho je zřejmé, že o celé záležitosti muselo být rozhodnuto ještě před martinským incidentem. Nehledě na to, že informace o něm, a to ještě velice nepřesné, se dostaly do Berlína až o několik dní později. Hned následující den, 29. srpna 1944, překročila německá armáda slovenské hranice. V osm hodin večer vyhlásil velitel vojenského ústředí Ján Golián prostřednictvím vysílače v Banské Bystrici Slovenské národní povstání.

Areport 17/2009

VÝROČÍ

37

FALERISTIKA

LÍPA z Kupkovy dílny

Areport 17/2009

Text: Vladimír MAREK Foto: Pavel ŠIMŮNEK a Radko JANATA

38

Původní třístupňová série resortních Záslužných křížů ministra obrany České republiky zřízená rozkazem MO z prosince 1996 byla v loňském roce rozšířena o Kříž obrany státu ministra obrany ČR a Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany ČR. Základní údaje o nich jsme přinesli v A reportu č. 3 z letošního roku, nyní je rozšiřujeme o další informace.

Čs. válečný kříž 1918 (ze sbírek VHÚ Praha)

„S potřebou doplnit tuto řadu přišlo vedení resortu. Vyznamenání Kříž obrany státu MO ČR a Zlatá lípa MO ČR navazují na faleristickou tradici první republiky, čs. odboje let 1939 až 1945 a poválečného období do roku 1948,“ vysvětluje Pavel Šimůnek z Vojenského historického ústavu Praha. „Patří sem například Čs. válečný kříž 1918, Čs. válečný kříž 1939 a řada dalších vyznamenání prvního a druhého odboje.“ Zajímavá je především geneze výtvarného návrhu Zlaté lípy MO ČR. Jejím autorem je totiž jeden z nejvýznamnějších českých výtvarníků 20. století František Kupka. Tento spoluzakladatel moderního abstraktního malířství (patřil k významným představitelům pařížské moderny) se narodil v září 1871 v rodině notářského úředníka v Opočně. Již jako dítě vynikal mimořádným uměleckým talentem. Po absolvování řemeslnické školy

v Paříži. V letech 1915–1918 vytváří desítky výtvarných prací pro propagaci našeho zahraničního odboje. Postupně získává hodnost kapitána a je vyznamenán Řádem důstojníka čestné legie. „Vycházeli jsme z originálu jeho návrhu dochovaného ve sbírkách Vojenského historického ústavu, který vznikl kolem roku 1918, kdy byl František Kupka příslušníkem 21. střeleckého pluku čs. legií. Jedná se o součást ojedinělého systematického souboru návrhů nové československé státní a vojenské symboliky. Ta zahrnovala nejen řády a vyznamenání, ale i stejnokroje a jejich součásti,“ upozorňuje Pavel Šimůnek. „Výtvarný prvek čtyř navzájem se protínajících kruhů je pro Kupkovy návrhy charakteristický. Byl jím použit i v případě nejvýznamnějšího vojenského vyznamenání 1. odboje Čs. válečného kříže 1918. Vzhledem ke kvalitě návrhu a celkovému zdobnému, téměř šperkařskému provedení,

Původní Kupkův návrh Zlaté lípy (ze sbírek VHÚ Praha)

v Jaroměři a pražské Výtvarné akademie se přes Vídeň dostává jako stipendista do Paříže. Během studií se živí malováním plakátů a dokonce i výukou náboženství. V roce 1914 odchází

dobrovolně na frontu. V létě 1915 onemocní a z válečného lazaretu se již do zákopů nevrací. O to více se však zapojuje do činnosti čs. zahraničního odboje jako předseda České kolonie

b návrh Zlaté lípy s největší pravbyl d děpodobností Kupkou zamýšlen jako ř medaile.“ řádová Současná výtvarná podoba Kříže obrany státu MO ČR vyšla z předlohy o zzpracované ve Vojenském historickkém ústavu. „V tomto případě jsme tvarově prolnuli a kombinovali dvě t z nejvýznamnějších vyznamenání prvního a druhého československého p odboje. A to Čs. válečný kříž 1939, o což c je vlastně ta část, která je na vyznamenání nejvíce patrná,“ vysvětluje z Pavel Šimůnek. „Věnec, kterým je P kříž k podložen, vychází z Čs. revoluční medaile z roku 1918. A třeba stužka m Kříže obrany státu odkazuje ve své K středové části na motiv stužky Čs. vás lečného kříže 1939. Obklopuje ho l

však převážně ,tradiční‘ zelená barva se zlatými pruhy.“ „Obě tato vyznamenání pro nás představovala velice zajímavou práci. Zlatá lípa ministra obrany České republiky pak obzvlášť. Dělat medaili z kresby je samo o sobě úžasná věc. A to už vůbec nehovořím o tom, že jejím autorem byl František Kupka,“ vzpomíná Dana Plíchalová z firmy Znak Malá Skála, která zakázku zajišťovala. „Celé to byla poměrně náročná záležitost. Naši rytci si přišli na své. Ani výroba nebyla zrovna jednoduchá. Medaile je zhotovená z tombaku zdobeného kyselým zlatem. Dělali jsme ji z několika dílů, které se pak dávaly dohromady, což nebylo právě jednoduché. Výsledek však stojí za to.“

Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republiky

Kříž obrany brany státu ministra obrany České republiky

Areport 17/2009

FALERISTIKA

39

VLRZ

VLRZ

Hotel MĚŘÍN Text a foto: Václav KUPILÍK Mapa: VGMÚř Dobruška

Areport 17/2009

Představujeme vojenská lázeňská a rekreační zařízení

40

Adresa a spojení: VZ Měřín, Jablonná nad Vltavou, 257 44 Netvořice, tel.: 317 791 134, (973) 222 111, fax: 317 791 320, e-mail: [email protected] www.volareza.cz

turecké a Kneippovy lázně, solnou jeskyni a floating (tj. relaxační lázeň v solném roztoku). VZ Měřín také disponuje víceúčelovou krytou sportovní halou pro tenis, volejbal, nohejbal a squash, její součástí je i moderní posilovna. Pro účely sportovního a relaxačního vyžití je využívána čtyřdráhová bowlingová hala s občerstvením. V letním období jsou k dispozici venkovní tenisové a volejbalové kurty, půjčovna loděk, sportovních potřeb a horských kol. Nově byly vybudovány další dva venkovní tenisové kurty s antukovým povrchem. Celkem je možné si zahrát na pěti venkovních tenisových kurtech.

V areálu si lze pronajmout nově zrekonstruovanou letní restauraci „Mořská panna“ s terasou s výhledem na hotelový komplex a na Vltavu. Hosté najdou příjemné posezení také v „Country saloonu“ s letní zahrádkou a v hotelové kavárně „U Staré řeky“. UBYTOVÁNÍ V budově hotelového typu je poskytováno ubytování ve dvou a třílůžkových pokojích s balkonem. Na pokoje lze přidat přistýlku. V případě pobytu rodin s dětmi se dají některé dvoulůžkové pokoje propojit. STRAVOVÁNÍ Strava se nabízí formou jednoduchého bufetu, což znamená,

DOPRAVA Pro dopravu do zotavovny doporučujeme využít vlastní motorové vozidlo. Zotavovna má asi 100 metrů od hotelu odstavnou plochu. Před případným využitím jiného způsobu dopravy je vhodné se předem telefonicky informovat v hotelové recepci na aktuální odjezdy vlaků a autobusů. Poslední železniční zastávka je Benešov u Prahy, odkud odjíždí autobus do Měřína. Z Prahy 5 odjíždí autobus přímo do Měřína nebo do nedaleké obce Jablonná. DOMÁCÍ REKREACE Pobyty jsou vhodné i pro rodiny s malými dětmi a pro důchodce. Zařízení doporučujeme milovníkům vodních sportů, tenisu, cykloturistiky

a pěší turistiky. Pro sportovně-relaxační vyžití je k dispozici bowlingová herna.

že si klient může vybrat z několika druhů jídel včetně salátů. Uvedený způsob stravování hotelovým hostům vyhovuje. Oceňují zejména kvalitu, pestrost a množství jídla stejně jako časovou nenáročnost tohoto typu stravování.

PREVENTIVNÍ REHABILITACE Ve VZ Měřín se organizují PR I s tělovýchovným programem. Hlavní náplní programů je tenis, squash, volejbal a nohejbal, vodní sporty, cykloturistika, pěší turistika a další. V rámci PR I s řízeným tělovýchovným programem je organizován jeden turnus se zaměřením na kondiční a rekondiční program. Tato rehabilitace je určena pro vojáky, kteří neuspějí ve výročním přezkoušení z tělesné zdatnosti. Dále je organizován i turnus se zaměřením na zdokonalení v tenisu a míčových hrách.

Areport 17/2009

Vojenská Vojenská zotavovna zotavovna

Areál vojenské zotavovny se rozkládá v krásném prostředí na pravém břehu Slapské přehrady, přibližně 60 kilometrů jižně od Prahy. Slapská přehrada má od jara do podzimu poměrně teplou vodu, a proto jsou zde ideální podmínky pro koupání, vodní sporty, rybaření a turistiku. V průběhu celého roku a bez ohledu na počasí mohou klienti využívat bohaté sportovní a relaxační zázemí hotelu, včetně wellness služeb. V hotelu je k dispozici krytý vyhřívaný pětadvacetimetrový bazén s vodními atrakcemi, vířivkou a toboganem, dále tělocvična, sauna, klasické i vodní masáže, solárium, fitness, whirlpool a kino. Od roku 2008 je zde v provozu moderní balneoprovoz, kde mohou hosté využít kromě jiného

41

PO ČESKU VOJENSKÉM

PO ČESKU VOJENSKÉM

Text: Josef GAJDA Foto: Jiří HOKŮV a archiv 153. žpr

Areport 17/2009

Trpělivé archeologické kutání v Olomouci-Neředíně přineslo na sklonku roku 2001 unikátní, nečekaný výsledek: Na území dnešní Římské a Slovanské ulice (názvy skutečně trefné) rozbily ve 2. století našeho letopočtu svůj stan římské legie. Identifikace tábora nadchla laiky i odborníky. Severněji postavené římské ležení nikdo nezná.

42

Fanoušci vojenské historie se znovu opájeli renesančním mýtem, zda přece jenom nezaložil Olomouc velký Iulius Caesar a není-li název Olomutium opravdu nějakou odvozeninou od latinského Iuliomontium, tedy Juliova Hora? Bohužel, nezaložil a není. Markomanské války, v nichž legie Marka Aurelia pronásledovaly germánské kmeny až na Moravu, se odehrávaly víc než dvě stě let po galských a jiných taženích slavného Caesara. Smiřme se s tím, že pátrání po tom, z čeho je odvozen původní název města, stále nemá konce. Existuje totiž i jiná, také potěšující domněnka. Podle některých jazykovědců vznikla druhá část „-mouc“ ze staročeského „múc“, tedy „hlučet“, inspirovaná hlasitým tokem Moravy. Ale pozor, v případě první, dosud nevysvětlené části názvu se mnozí přiklánějí k pikantní hypotéze. Praslovanské „ol“ totiž znamenalo „pivo“. Chtělo by se říci, že to našim uším zní lahodně, ale jak dát dohromady hlučení a pivo, to už ponechme čtenářově fantazii. V současnosti má hanácká metropole, páté největší město České republiky, kolem 110 000 obyvatel.

Spíše než pivem je slavná – kromě jiného – vodou. Jako jediná aglomerace s více než sto tisíci obyvateli má totiž dostatečné zásoby vody z podzemních zdrojů. Olomouc je populární mnoha průmyslovými podniky, historickými architektonickými skvosty, Palackého univerzitou, hodnotami materiálními i duchovními. Není možné na tomto místě všechny její poklady vyjmenovat. Stačí, vzpomeneme-li alespoň pravidelnou zahrádkářskou mezinárodní výstavu Flora Olomouc, kterou každoročně navštěvuje kolem 80 tisíc návštěvníků, nebo více než čtyřicetiletou tradici mezinárodního festivalu dokumentárních filmů a videoprogramů Academia film Olomouc. Na seznámení s rozsáhlou, bohatou historií města ležícího v úrodné krajině Hornomoravského úvalu nám ani desítka dovolených nestačí. Ale nemusíme znát hned všechno. Prehistorický pahorek se třemi vrcholy, později pojmenovanými podle kostelů – Michelský, Petrský a Václavský, byl osídlen už před tisíci lety. Ale jaký pahorek a jaképak vrcholy? Historické jádro obce objímané dvěma rameny Moravy leží pouhých 219 metrů nad mořem. Olomouc,

německy Olmütz, polsky Ołomuniec, latinsky Eburum nebo Olomucium, hanácky Olomóc nebo Holomóc, leží na úrodné křižovatce obchodních cest do Uher, Polska a Itálie. Město vyrostlo z řemeslnicko-kupeckých osad v podhradí. V době Velkomoravské říše patřilo k jejím nejvýznamnějším sídlům, v době přemyslovského státu už bylo moravskou rezidencí českých panovníků. Jako první se tu usadil moravský údělný kníže Břetislav I. Tenhle vladař má mimochodem na svědomí historickou skutečnost, s níž se mnozí Moravané dodnes těžce smiřují. V roce 1055 rozdělil dobytou moravskou zemi mezi své syny tak, že měl napříště vždy ten nejstarší z rodu nárok na ústřední pražský trůn. Nikoho z nich tak ani nenapadlo Moravu odtrhnout, každý z dědiců čekal na příležitost, kdy s centrálním stolcem ovládne vše. Morava zůstávala provincií, územím bez vlastního hlavního města, a tak to zůstalo, říká ve svých pracích historik Dušan Třeštík. Význam Olomouce zvýšilo založení biskupství v roce 1063 a později i kapituly, která získala právo biskupa volit. Královským městem se stala už někdy před rokem 1246, přesné datum bohužel neznáme, protože zakládající listina se nedochovala. Z roku 1267 však pochází nejstarší známý otisk městské pečeti. Od školních let víme o „černém“ 4. srpnu roku 1306, kdy byl v sídle zdejšího kapitulního děkana zavražděn král Václav III., jehož smrtí

vymřel po meči rod Přemyslovců. S nástupem Lucemburků město získalo renomé největšího moravského obchodního centra, právo vybudovat druhou tržnici a razit vlastní mince, což je jedno z nejstarších dochovaných městských mincovních privilegií na Moravě. V roce 1314 byla v privilegiu krále Jana Lucemburského Olomouc dokonce jmenována jako „první na Moravě“. O tom, že stála na straně římskokatolické církve a vždycky s ní „držela basu“, svědčí skutečnost, že už v červenci 1415 zde byli dva zastánci Husova učení veřejně upáleni. O rok později to kostnický koncil ocenil děkovným listem zaslaným olomoucké městské radě. V 16. století zde žilo více než dvacet významných šlechtických rodů. Zásluhou jezuitského řádu a jeho příznivce biskupa Viléma Prusinovského tu v roce 1573 vznikla jezuitská akademie, po Karlově univerzitě druhá nejstarší v našich zemích. Získala významný kredit nejen mezi učenci rakouskými, německými a polskými, ale i mezi autoritami ve Skandinávii a východní Evropě. Po „revolučních aktivitách“ v roce 1848 se ocitla v nemilosti a dekretem z roku 1860 byla zrušena. Jako Univerzita Palackého je v plném rozsahu obnovena až v roce 1946. Císař Rudolf II., milovník umění a věd, dával udělováním knížecích titulů olomouckým biskupům světské šlechtě najevo, kdo má na Moravě

Areport 17/2009

Město v dějinách a dějiny ve městě

43

44

po panovníkovi nejvyšší postavení. Olomouc byla v Rudolfově době svými osmi tisíci obyvateli a 1200 domy druhým největším městem na našem území. Nikdo ji nemohl pominout ani obejít. Byla však samozřejmě dobývána a bohužel také dobyta. V roce 1642, kdy třicetiletá válka vstupovala do své závěrečné, krvavé fáze, neubránila se obléhání vojáků generála Torstensona a zůstala ve švédských osidlech ještě dva roky po vestfálském míru. Nad troskami značné části města zpustošené cizími vojsky uvažovali dokonce jeho představitelé o možnosti celkové demolice. Nakonec k ní nedošlo a díky biskupu Karlu II. z Lichtenštejna vstalo město z popela a nadechlo se k novému stavebnímu rozvoji. Horlivý katolík Ferdinand III., císař Svaté říše římské, jeden z mála Habsburků profesionálně ovládající vojenské řemeslo, dospěl v roce 1655 k rozhodnutí, že se Olomouc musí stát pevností. Nové technické prvky a zbraně si vyžádaly změny ve vojenské strategii i ve vedení války. Místo přímých střetnutí v poli dalo baroko přednost válce pevnostní a z toho, jak si při dobývání města počínali Švédové, se císař hodlal poučit. Locatella de Locatelli, první velitel olomouckého opevnění, se zpočátku

PO ČESKU VOJENSKÉM

řídil směrnicemi zkušeného maršála Raduita de Souches, muže, který před švédskými vojsky ubránil Brno. Realizaci projektu odstartoval stavbou pětiúhelníkových bastionů rozmístěných po obvodu města. V dalších desetiletích se přikročilo k jejich zdokonalování. Bohužel, finance a trestuhodná liknavost byly proti. Pruský král Fridrich II. obsadil v roce 1741 ve válce o habsburské dědictví Slezsko a rychlým pochodem si dal k Vánocům ještě jeden dárek – nepřipravenou Olomouc. Marie Terezie oplakala Horní i Dolní Slezsko (s výjimkou části knížectví opavského a krnovského) a Olomouc se stala pohraničním městem říše.

Během druhé etapy výstavby se proměnila ve vodní pevnost. Systém stavidel umožňoval naplnit vodou z řeky Moravy nejen hradní příkopy, ale i celé vodní plochy v severním a západním předpolí. Všechny usedlosti v blízkosti hradeb musely být přestěhovány. Ještě dnes si můžeme projít místa, kterými bylo možné do města vstoupit. Hradská brána stávala v prostoru hotelu Palác, od západu vjížděli návštěvníci do města tzv. Zelenou branou a od jihu Kateřinskou, umístěnou v prostoru dnešní tržnice. Blažejská brána byla zrušena, pěším sloužila v té době brána Litovelská a tzv. Michalský výpad ústící dnes do Bezručových sadů. Na se-

budovaných na přelomu 18. a 19. století si vyžádala drastické zásahy do středověkého a barokního urbanismu uzavřeného sídla. Za své vzalo několik klášterů a kostelů. V roce 1850 poctil olomoucké pevnostní staveniště svou návštěvou císař František Josef I. s ruským carem Mikulášem. O nevyhnutelné válce Rakouska s Pruskem, v níž budou Prušáci utlučeni čepicemi, se v druhé polovině šedesátých let devatenáctého století hovořilo v každé české hospodě. Po napoleonských válkách se však svalnaté Prusko cítilo předurčeno k tomu, aby ohněm a železem, jak pravil kancléř Bismarck, sjednotilo všechny německy mluvící země pod svou

pracovaly na uvedení města do stavu bojové pohotovosti. Statut obleženého města vyhlásilo pevnostní velitelství 16. července. Ale příležitost prokázat znovu svou užitečnost už opevnění nedostalo. Po jednáních v Mikulově a tzv. Pražském míru vstoupilo poslední červencový den v platnost příměří. S jedenácti kasárenskými budovami ve svých ulicích a věncem dvaceti pevnůstek v předpolí zůstala Olomouc říšskou hraniční pevností. Zbytečnou. Po Vídni a Pešti nejoblíbenější posádkové město nabízelo sice vojákům veškerý komfort – posezení v hostincích, divadlo, tančírny, kasino – postupem času bylo však zřejmé, že přežitá bastionová pevnost brání

sboru (1957 až 1958), silničního sboru (1966 až 1969), Vojenské velitelství Střed (1993 až 1994), Velitelství 2. armádního sboru (1994 až 1997), Velitelství pozemního vojska (1997) a Velitelství pozemních sil. Součástí pestré olomoucké posádky byly nejen tankové, dělostřelecké, protiletadlové, letecké a logistické útvary, ale i pěší, motostřelecké či automobilní jednotky. Do roku 1993 pracovali v některých vojenských objektech i příslušníci vojenské justice a vojenského školství. Od okupace země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se ve městě nacházely rovněž útvary Střední skupiny sovětských vojsk. Po „třiadvacetileté dočasnosti“ opustilo hanáckou

verní straně zůstala pro povozy a pěší zachována vedlejší brána Rohelská. Na začátku sedmileté, třetí slezské války byla pevnost dokončena. Zkušenost je dobrá škola, ale školné je někdy příliš vysoké, říká české přísloví. Tolik úsilí a tolik prostředků a přitom jenom jednou jedenkrát, v roce 1758, prokázalo opevnění své kvality a opodstatnění. To když město dokázalo zastavit postup pruských vojsk Fridricha II. Císařovna Marie Terezie ponechala v roce 1762 Olomouci titul královského hlavního města a katolická církev povýšila v roce 1777 biskupství na arcibiskupství. Ale „olomoucká pevnost“ začala očividně zastarávat a vadit. Stavba vojenských objektů

nadvládou. O nějakém Německém spolku federativního typu, po němž toužilo Rakousko, nechtěl Bismarck ani slyšet. V dubnu roku 1866 začalo Rakousko mobilizovat. V Olomouci se soustředily početné útvary. Vojsku byly uvolněny školní budovy, v kostelech, křížových chodbách klášterů a ve sklepích arcibiskupské rezidence byly uskladňovány zásoby potravin. Krvavá řež u Hradce Králové 3. července téhož roku, v níž Rakušané a Sasové ztratili 44 300 mužů, zatímco Prusové 9170, učinila z olomoucké pevnosti strategicky významný bod. Ustupovat nebylo kam. Rakouské útvary v síle 15 000 mužů usilovně

dalšímu rozvoji hradbami spoutaného města. Dne 7. března 1887 se císař konečně rozhodl statut pevnostního města zrušit. V roce 1880 sloužilo v olomoucké posádce 4656 vojáků, o padesát let později už jich bylo 10 000. S historií města je od rakouského císařství až po současnost vždy spjata přítomnost významných vojenských velitelství. Od roku 1919 sídlilo v Olomouci velitelství 7. pěší divize, které v roce 1935 doplnilo velitelství IV. sboru. Také po druhé světové válce byly kasárenské objekty plně využity. Ve městě působilo velitelství 6. sboru (1945 až 1947), tankového sboru (1947 až 1950), 4. střeleckého

metropoli téměř pět tisíc příslušníků sovětské armády. Dlouhá léta má v Olomouci trvalé bydliště armádní archiv. Je zde dislokován 153. ženijní prapor a samostatná záchranná rota. Více než dvousetletou tradici tu má kvalitní zdravotnická péče, již každodenně prokazuje zdravotnický personál a lékaři vojenské nemocnice sídlící v někdejším premonstrátském klášteře Hradisko, připomínajícím madridský Escorial. A jsme-li u výčtu zdejších současných vojenských institucí, nesmíme zapomenout na Velitelství společných sil, jemuž jsou podřízeny pozemní a vzdušné síly, útvary podpůrného kompletu a také VV-VA Vyškov.

Areport 17/2009

Areport 17/2009

PO ČESKU VOJENSKÉM

45

RUBRIKA

601. skupina speciálních sil Generála Moravce v Prostějově vyhlašuje výběrové řízení pro zájemce o službu u této elitní jednotky AČR Rok se sešel s rokem a je tu již další ročník běžeckých závodů – půlmaratonu jednotlivců a štafetového půlmaratonu, který se uskuteční 22. září 2009 u 141. zásobovacího praporu v Pardubicích. Věříme, že se setkáme v hojném počtu, při krásném počasí, a vítězi se staneme všichni.

Letos opět něco nového  Po loňské značné účasti v závodě na in-line bruslích jsme trasu prodloužili na 10 000 m.  Vše je opět bez časových limitů, startovného a jde opravdu jen o to vyzkoušet si zvítězit nad sebou samým.  Připravíme pro vás občerstvení a drobné ceny, jako tomu bylo v předešlých ročnících.

Přihlášení    

Přihlášku je možno volně stáhnout z http://armadnibehy.txt.cz a bude součástí zvacího e-mailu. Propozice včetně přihlášek jsou rozesílány na vojenské útvary AČR. Svoji přihlášku pošlete do 14. září na fax (973) 242 705. Pro zájemce o ubytování nabízíme tyto kontaktní telefony:  Dukla – tel. (973) 245 958,  Lázně Bohdaneč – tel. (973) 244 580

Průběh závodu    

zahájení prezentace v 7 hod. v klubu útvaru start in-line bruslení v 9 hod. start půlmaratonu a štafetového půlmaratonu v 10 hod. vyhlášení vítězů od 13 hod.

Traťový rekord drží nrtm. František Zouhar ze 132. smdo Jince časem 1:13:43. Kontakt – telefonní čísla: (973) 242 467, (973) 242 256, mobil: 739 903 682

Kdy? 14. září 2009

Kde? Letecká kasárna Prostějov

Je určeno pro dvě skupiny uchazečů: kategorii A: zájemci o službu u bojových jednotek (7 dnů) kategorii B: zájemci o službu u ostatních součástí skupiny (2 dny) Řízení se skládá ze dvou částí: základního výběru (pro kategorii A i B) a výběrovéhoo týdne (pouze pro kategorii A) Vstupní podmínky: „ minimálně dva roky aktivní služby u útvarů a zařízení AČR nebo absolvent tříleté vojenské školy (ve zvláštních případech může být odpuštěno) „ zdravotní klasifikace A „ čistý rejstřík trestů „ úplné středoškolské vzdělání s maturitou (výjimky pouze u zabezpečovací jednotky) „ pokud možno bezpečnostní prověrka požadovaná na danou funkci Ubytování je zabezpečeno v prostoru kasáren bez možnosti opuštění ubytovacího prostoru. Nutnost zabezpečení si stravy na první dva dny výběrového řízení. Zájemci o výběrové řízení, kontaktujte oddělení personalistiky 601. skupiny speciálních sil nejpozději do 31. srpna na tel.: (973) 411 595 (411 593) nebo 725 705 125 Více informací o útvaru a výběrovém řízení na internetových stránkách www.601skss.cz

Máš odvahu vyzkoušet své schopnosti?

46

Čekáme Tě! Motto: Vy se starejte běhat, my se postaráme o vás!

Areport 17/2009

Areport 17/2009

Akci pořádá 141. zásobovací prapor Pardubice – organizační tým Armádních běhů Letiště ve spolupráci s Prague International Marathon.

47

A SPOJ BEZPLATNÁ INZERCE pro všechny příslušníky AČR! „ Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo na intranetovou adresu: [email protected]. „ V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. „ Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.). „ Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát.

Volná místa

„ Ředitel VZ 8731 Praha nabízí volné systemizované místo pro VZP: y starší důstojník skupiny bezpečnosti informačních systémů: hodnost npor. (por.), vzdělání Bc., BP „PT“ (minimálně „D“ a splnění podmínek pro získání), AJ dle normy STANAG 6001 – 1111 (je možno doplnit), PT 11 Předpokladem k zařazení je orientace v informačních technologiích a problematice bezpečnosti KIS. Výhodou praktické zkušenosti se správou LAN a web serveru (PHP, MySQL, Apache server), ŘP sk. B. Kontakt: mjr. Ing. Jan Jezl, alc. 216 826 ([email protected]), mjr. Ing. Martin Trpík, alc. 211 381 ([email protected]), o. z. Soňa Červená, alc. 216 806 ([email protected]), fax 211 301 „ Máte jazykové schopnosti, analytické myšlení, vzdělání a zájem o práci v oblasti elektroniky? Ředitel Měřičského ústavu Litoměřice vám nabízí volná systemizovaná místa: y starších důstojníků – SH 63/64 (npor./kpt.), kvalifikační předpoklad 12/13, BP „T“, (dle zařazení s výhledem souhlasu k vyžádání PT), STANAG AJ 2222, PT 11 y operátorů a techniků-specialistů – SH 51/52 (pprap./prap.), kvalifikační předpoklad 10, BP „T“ (dle zařazení s výhledem souhlasu k vyžádání PT), STANAG AJ 1111, PT 8 y npor. a nprap. místa v oblasti finančního a ekonomického zabezpečení Kontaktní adresa: www.mericsky-ustav.cz. Bližší informace na alc. 288 745, 288 746, 288 747 „ Ředitel Armádního sportovního centra DUKLA v Praze 6 nabízí dvě volná systemizovaná místa pro VZP: y Zástupce ředitele odboru zdravotnického zabezpečení-vedoucí léčebně diagnostického oddělení Požadavky: – hodnost major – kapitán – VŠ – MUDr., praktický lékař pro dospělé, atestace ze všeobecného praktického lékařství, popř. tělovýchovného lékařství V případě zájmu civilní osoby nutná aktivace do služebního poměru vojáka z povolání, minimální doba od ukončení vysokoškolského vzdělání v šestiletém magisterském studijním programu pět let a nástup do základního výcviku ve Vyškově k termínu 1. 10. 2009 y Vedoucí rehabilitačního oddělení Požadavky: – hodnost major – kapitán – VŠ – MUDr., atestace z rehabilitační a fyzikální medicíny Bližší informace: Květoslava Gurecká, alc. 203 877, nebo mjr. MUDr. Bořivoj Gronych, alc. 203 825 (881)

Areport 17/2009

Různé

48

„ Vyměním atraktivní místo s možností kariérního růstu v PT 9, hodnost pprap.-nprap., nutná znalost AJ, ve Vyškově, za jakékoliv místo i v nižší hodnosti a PT v Olomouci, s možností uplatnění VŘP sk. B a ŘP sk. C, kynologie apod. Rodinné důvody. Tel.: 739 844 933 „ Koupím do sbírky různé odznaky a vyznamenání, nášivky, domovenky, kapsové odznaky, modely a řezy zbraní, bodáky a přilby, příručky, předpisy, doklady a literaturu k uvedeným věcem. Vše současné i staré. Tel.: 777 074 592 nebo [email protected] „ Vyměním zelenou zimní bundu 2000 vel. 182/104-108A za modrou stejné velikosti, popř. prodám. Tel.: 776 732 323

PODĚKOVÁNÍ Děkuji všem příslušníkům VÚ 3255 Olomouc, kteří mi jakýmkoliv způsobem obětavě pomohli zmírnit následky katastrofální povodně v Bernarticích nad Odrou, jež nás postihla koncem června letošního roku. Ing. Antonín Bayer

nabízí zaměstnancům resortu MO, vojákům z povolání i občanským zaměstnancům, jejichž majetek byl poškozen či zničen při letošních povodních, poskytnutí speciálního neúčelového úvěru ve výši 50 tisíc Kč s nadstandardně výhodnou úrokovou sazbou 5,9 % p. a., dobou splatnosti tři roky s možností odložení zahájení splátek jistiny úvěru o jeden rok. V individuálních případech je možné poskytnout úvěr i na delší časové období, případně i ve větší výši včetně prodloužení doby splatnosti. Bližší informace poskytnou pracovníci centrály VDZ • Vladimír Kotlář – tel.: 233 323 749, mob.: 739 459 026 • Jitka Wachtlová – tel.: 233 323 749, mob.: 605 285 461 • Jana Kozáková – tel.: 233 310 833 nebo pracovnice našich poboček: • pobočka Brno, Štefánikova 53a, Brno, tel.: (973) 445 280, e-mail: [email protected] • pobočka Čáslav, letiště Čáslav-Chotusice, tel.: (973) 375 831, e-mail: [email protected] • pobočka Jince, Zborovská 2, Jince, tel.: (973) 370 515, e-mail: [email protected] • pobočka Olomouc, třída 1. máje č. 1, Olomouc, tel.: (973) 406 836, e-mail: [email protected] • pobočka Praha-Dejvice, Čs. Armády 22, tel.: 233 310 834, e-mail: [email protected] • pobočka Praha-Valy, Tychonova 1, tel.: (973) 200 880, e-mail: [email protected] • pobočka Přerov-Bochoř, letiště Bochoř, tel.: (973) 421 560, e-mail: [email protected] • pobočka Stará Boleslav, Mladoboleslavská 1292, Stará Boleslav, tel.: (973) 231 970, e-mail: [email protected] • pobočka Tábor, kasárna P. Holého, ul. Kyjevská, Tábor, tel.: (973) 301 175, e-mail: [email protected] • pobočka Vyškov, kasárna Vyškov-Dědice, tel.: (973) 451 744, e-mail: [email protected]