Čtení pro lidi Z ČESTIC, DOUBRAVICE, DOBRŠE, DRÁŽOVA, DŘEŠÍNA, DŘEŠÍNKA, HOŘEJŠIC, CHVALŠOVIC, KOBYLKY, KONOPICE, KRUŠLOVA, NAHOŘAN, NĚMČIC, NUZÍNA, PRKOŠÍNA, POČÁTEK, RADEŠOVA, STŘÍDKY A VACOVIC
Dvouměsíčník Kulturního spolku v Česticích září - říjen 2009
Němčice pro vás nakreslil p. Milan Kos
Cena 10,- Kč
Co je v Čtení, jinde není: Občasníček, Slovo starosty, 100 let školy v Němčicích, Zpráva z tábora, Čestický brambor, Dobrš – škola, Pošumavské setkání, Výročí Střelky, Pohádková kancelář, Když zazvoní Zvonek, Zastavení v pospěchu, O drakovi, který plival pecky, Karel Höger, Vzpomínky na srnskou pouť, Poustevník rohanovský,Vynálezce, Dějiny rodů Listování v občasníku: 1.7. Začínají letní prázdniny 2.7. Vedoucí a instruktoři odjíždí připravovat tábor Kolčava 5.7. Státní svátek – Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Pouť v Nahořanech. Na hřišti v Nahořanech se koná nohejbalový turnaj za účasti 12 družstev. 6.7. Státní svátek – Den upálení mistra Jana Husa 11.7. Pařmen Cup – nohejbalový turnaj v Česticích 28.7. I Čestice se dostaly do hledáčku poštovního lupiče a zaútočil ráno. Ovšem z naší pošty si díky duchapřítomnosti vedoucí paní Koldové nic neodnesl. 29.7. Další přepadená pošta – tentokráte ve Vráži u Písku. Je předpoklad, že jde o stejného zloděje, který zaútočil na poštu v Česticích. 6.8. 7.8. 8.8. 12.8. 19.8. 21.8. 22.8. 30.8.
Před 64 lety byla svržena atomová bomba na Hirošimu. Před 110 lety se narodil český herec Oldřich Nový. Šestý ročník noční hasičské soutěže v požárním sportu V roce 1881 vyhořelo téměř dokončené Národní divadlo v Praze. Zastupitelstvo městyse se sešlo na svém 20. zasedání Výbor členů MS Háj Čestice v salonku Lidového domu Haló haló ples na sále v Česticích Tradiční malá pouť v Česticích
Občasníček před sto lety: 1.9. Lékař Frederik Albert Look z New Yorku napsal článek do New York Heraldu, v němž uvedl, že dosáhl severního pólu již 21. ledna 1908 a že ho tedy objevil on. 2.9. Vzducholoď LZ 3 podnikla úspěšný zpáteční dálkový let z Berlína do Friedrichshafenu. Byla to již sedmá dálková cesta vzducholodi hraběte Ferdinanda Zeppelina. 4.–8.9. V Praze se sešel IX. sjezd Československé sociálně demokratické strany dělnické, jenž přijal teze k dalšímu vývoji Rakousko-Uherska. Byly dílem Bohumila Šmerala, který se stal vůdčí osobností ve straně. 15.9. Mnichovská cyklistická dráha Milbertshofen se stala nejrychlejší dráhou světa. Francouz Paul Guignard na ní vytvořil nový světový rekord v hodinové jízdě za vodičem, když dosáhl rychlosti 101,623 km. 18.9. K trestu odnětí svobody byly odsouzeny dvě anglické sufražetky, které házely kamení na železniční vagon, ve kterém cestoval ministerský předseda Asquith. 25.9. Francouzský řiditelný balon La Republique se zřítil z výšky 100 m u Villeneuve. 2.10.
V Číně byla otevřena první železniční trať vystavěná bez zahraniční pomoci. Dokončený úsek Peking – Kalgan je dlouhý 220 kilometrů. 5.10. V Záhřebu skončil proces, který byl sledován nejen v Rakousko-Uhersku, ale i v celé Evropě s velkou pozorností. Byli v něm souzeni srbochorvatští vlastenci, obžalovaní na základě pamfletu Finale, líčícího údajné poměry v srbském teroristickém hnutí. Přestože šlo o zjevnou provokaci, bylo 53 obžalovaných odsouzeno k 31 trestům vězení do 5 do 12 let. Obžalovaným nepomohlo ani rozhořčení světové veřejnosti ostře protestující proti zvůli rakousko-uherských soudů. 22.10. Francouzka Elise de Laroche vzlétla s dvouplošníkem Voisin jako první žena. Podařilo se jí uletět dráhu 300 m. Elise de Laroche také byla první ženou, která získala pilotní průkaz a licenci k létání.
Všechno se teď zeštíhluje, i od ČTENÍ signál tu je. Přišel jim prý pokyn shora – maj vyměnit redaktora! Vážení spoluobčané, přiblížil se konec prázdnin a s ním přicházejí tradiční čestické pouti, jak asi všichni víte, malá pouť bude v neděli 30.srpna a velká pouť v neděli 13. září. Mše svatá se bude konat u kaple Povýšení sv. kříže. V čestickém zámku bude připravena výstava kaktusů a amatérské fotografie, v neděli odpoledne na zámeckém nádvoří zahraje skupina pana Hartla k tanci a poslechu. V polovině srpna byla předána čistírna odpadních vod v Česticích a zahájen zkušební provoz, který bude trvat šest měsíců a po té následuje kolaudace stavby. V úterý 25. srpna jsme převzali do užívání nové dětské hřiště v Česticích, které nahradilo nevyhovující železné prolézačky ze sedmdesátých let minulého století. Nové hřiště má veškeré hygienické a bezpečnostní atesty a splňuje parametry evropské normy. Čestická farnost získala prostředky na opravu oratoře a na opravu omítek na kostele sv. Jana Křtitele v Česticích. Barevné provedení fasády bylo určeno pracovníky památkové péče, podle průzkumu, který byl proveden restaurátorem. V současné době probíhají práce na doplnění
dešťové kanalizace v Doubravici a na opravě okolí sochy sv. Jana Nepomuckého v Česticích hned po té bude následovat oprava kaple sv. Josefa u hřbitova v Česticích a oprava střechy hasičské zbrojnice v Nuzíně. Začátkem měsíce srpna pořádali místní hasiči již šestý ročník noční soutěže v požárním sportu. Tato soutěž se těší velké oblibě, dokazuje to vysoká účast družstev všech kategorií. Pořadatelsky byla soutěž připravena na jedničku, tak už mě zbývá jen popřát místním hasičům i trochu štěstí ve vlastní soutěži a tím i lepší umístění. Na začátku října bude proveden podzimní sběr nebezpečného velkoobjemového odpadu. V sobotu 3. října bude proveden svoz po všech místních částech a v neděli 4. října v Česticích a Radešově. Na tento svoz můžete přinést nepotřebné elektrozařízení, obaly od barev a laků, matrace, starý textil apod. Žádám občany, aby pokud možno suroviny, které jdou vytřídit, jako jsou plasty, kovy, sklo, odevzdávali na místa pro to určené a nenosili je na sběrný den, který je určen pro jiný odpad. Na závěr mě dovolte popřát vám hezký podzim a našim školákům, kteří zaplní 1. září školní lavice hodně úspěchů v novém školním roce. Milan Žejdl starosta
Chcete vědět, jaké bylo před sto lety učení? Stačí koupit jeden výtisk a kouknout se do ČTENÍ. 100 LET ŠKOLY v Němčicích Nová škola v Němčicích byla stavebně dokončena 20. září 1909 a ihned následující den pak zkolaudována. Vlastní vyučování bylo zahájeno až po 26. září 1909, kdy za účasti velkého počtu obecenstva nejen domácího, ale i ze širokého okolí je školní budova biskupským vikářem a farářem z Čestic p. Josefem Kohoutem vysvěcena. Součástí oslav byly i projevy přítomných církevních a školních hodnostářů, kteří svorně zdůrazňovali význam otevření školy a vzdělávání dítek. Nepřehlédnutelným bodem tehdejších oslav školy bylo i vysvěcení první hasičské stříkačky obce Němčice, která pro slavnostní obřad byla vystavena na školní zahradě. Hovoří-li se o stavbě školy, nelze přehlédnout skutečnost, že školní budova byla za maximálního využití místních zdrojů a řemeslníků vystavěna a dána k užívání cca za dobu jednoho roku. Při úrovni tehdejší stavební techniky jde z časového hlediska o výkon, který zaslouží i z dnešního pohledu obdiv a uznání Vzpomínáme-li dnes na stavbu školy a počátky školství v Němčicích, nelze nevyzdvihnout nezastupitelnou roli a úsilí prvního správce a učitele nové školy, p. Emanuela Hlinky, který se nejvýrazněji zapsal do stoleté historie němčického školství a života v obci vůbec. Byl to právě on, kdo zásadně ovlivnil výběr místa pro školu a urychlení procesu prosazení a technické přípravy stavby. Začal psát místní školní kroniku, z které vám po mém vystoupení přečtou výtah klienti němčické léčebny Sananim. Díky této kronice máme dnes přesné údaje o tehdejším dění. Pan učitel Hlinka byl zakladatelem ochotnického divadla v obci a tvůrcem kulisového vybavení včetně malované opony, která ještě dnes je ozdobou zde v naší kulturní místnosti, dříve školní třídě. Do nové školy tehdy nastoupilo 31 dívek a 27 hochů a Němčice měly cca 330 obyvatel. V roce 1932 p. učitel Hlinka z Němčic odchází a na post učitele nastupuje p. Lomický, který v roce 1933 rovněž odchází a střídá jej p. učitel Hanuš, který v r. 1935 končí a nastupuje Jan Kopřiva, který ještě téhož roku mění působiště a do Němčic přichází p. Václav Brůžek, který zde vyučuje i přes 2. světovou válku a končí až v r. 1946, kdy jej střídá poslední z řady němčických učitelů p. Bambas, dosud působící na škole v Dobrši. P. učitel Karel Bambas učí v Němčicích až do r. 1964, kdy zde byla škola uzavřena a učitel i s žáky začali chodit do Čestic. Dnes školní budova již neslouží ke vzdělávání dítek školou povinných, ale plní jiné pro obec prospěšné funkce a doufejme, že alespoň dalších 100 let bude dál ozdobou naší obce. Ke zpestření atmosféry v rámci volné zábavy vyhrával na harmoniku p. Michal Autský a na další nástroje někdejší absolventi němčické školy obecné z rodiny Šťastných O úryvky ze školní kroniky zahrnující léta 1904 – 1945 připomínající místní i vnější události, které měly vliv na dění ve škole a život v obci, střídavě čtené klienty Sananimu - jedním chlapcem a dívkou, byl mimořádný zájem.
Takováhle malotřídka, ta se vidí teď už zřídka. V okolí tu žádná není jak se dozvíš v našem ČTENÍ. K oživení vzpomínek na léta již dávno minulá přispěla jistě i malá výstavka starých dobových fotografií ze školních focení, či života obce. Velkému zájmu se těšilo i vystavení původní školní lavice z roku 1909. Krátké divadelní komické vystoupení klientů léčebny Sananim Němčice, kteří pro daný účel „Setkání“ hru připravili, přineslo příjemné zpestření oslav a ukázalo i na jednu z forem dlouholeté spolupráce obce a léčebny – díky za vystoupení. Vystoupení ženského pěveckého souboru „Baby“ (jak se samy nazývají) z Horního Poříčí na volné ploše u budovy školy bylo všemi přihlížejícími velmi pozitivně přijato. Živá doprovodná hudba, kvalitní ozvučení a sólová vystoupení doplňující sborový zpěv spolu s vhodným výběrem lidových písní byly přínosem ke zdaru oslav 100 let školy. Hovoříme-li dnes o úspěšném průběhu oslav stého výročí založení němčické školy obecné, nelze opomenout na fázi příprav, kdy je potřeba poděkovat všem občanům a příznivcům Němčic, kteří se podíleli na zajištění a organizaci našeho setkání. Zvláštní dík si zaslouží i místní ale i některé „přespolní“ ženy, které se čerstvě upečenými koláči a dalšími sladkostmi postaraly o část pohoštění všech účastníků. K příjemnému posezení u školy jistě přispělo i toho dne jak na objednávku pěkné počasí, kterého v letošním létě je poskrovnu. Jan Vastl- starosta obce Vzpomínka na 100 let založení školy v Němčicích Čím je člověk starší, vrací se ve vzpomínkách do dětských let. A to připomíná školní léta. 1. srpna kdo měl zájem, mohl se sejít a zavzpomínat na svá školní léta v Němčicích. Připomnělo se 100 let založení školy, dříve se chodilo do Jetišova. Je dobře, že má někdo v obci zájem od začátku fungování školy ze zápisků a školní kroniky připomenout pro budoucnost historii a minulost. Sešli se staří školáci, kteří se už dlouhá léta neviděli. Řada jich již nežije, ale jsou připomenuti na fotografiích. Přálo i počasí a tak na 1. srpna zůstane hezká vzpomínka. Díky všem mladším, kteří už jezdili do Čestic, kteří byli ochotni udělat pro starší vše, co taková vzpomínková sešlost vyžaduje. Díky všem Bývalá školačka M. Staňková
Další tábor na Kolčavě všichni zvládali jsme hravě. Jen vesmírní nepřátelé ČTENÍ sebrali nám celé. Zpráva z tábora Rok se sešel s rokem (školním) a to za poslední čtyři roky bývala pro několik vedoucích předzvěst nikoli začátku bezvadných prázdnin, ale hlavně dřiny a odříkání, která zažívají při stavbě táborové základny u potůčku Kolčava poblíž Strašic☺. Letošní stavění s několika přestávkami trvalo bezmála tři dny, ale děti se mohly i po velice vydatných bouřkách a srážkách těšit do postaveného a připraveného tábořiště. Letošní novinkou, která zkvalitnila komfort hygieny byly hlavně vojenské sprchy, jejichž důmyslným zapojením bylo letos více než snadné splnit hygienou požadovanou možnost každodenního umývání v teplé vodě. Samozřejmostí pak bylo postavené tee-pee, 35 stanů s pevnou podsadou a dva vojenské stany, které nám oba mohly začít říkat pane, protože jsou v našem vlastnictví. Došlo též k opravě střechy na kuchyni i jídelně, takže i ve větších deštích odpadaly problémy s houfováním dětí v té či oné nepromokající polovině jídelny atd. Jako tradičně letos „oddíl“ vyrazil na celé dva týdny za zábavou a dobrodružstvím. Oddíl v uvozovkách proto, že Střelku (její tábornickou sekci), navštěvovalo letos asi jen kolem 15 dětí, kdežto na tábor jich jelo standardně okolo 35. Slabé populační ročníky si bohužel vybraly daň i na nás, ale podobné problémy pozorujeme i v ostatních spřátelených oddílech. Nicméně dobré ohlasy na náš tábor se za hranice našeho rozkřikly oddílového působení a proto jsme vítali na táboře děti i ze vzdálenějších konců a ve větším počtu, než obvykle. Jak už to tak bývá zvykem, počasí v den odjezdu bylo nádherné, ale dle rčení první vlaštovka jaro nedělá, se nám na táboře sešlo docela dost plačtivých dní. Nicméně i počasí nakonec dovolilo, aby se se vší parádou mohla rozjet naše celotáborová hra. Po loňské plavbě celou řadou moří si letos přišli na své hlavně milovníci sci-fi, techniky a hlavně diváci seriálu nesoucí stejný název jak naše hra a to Hvězdná brána. Pro neznalce jen připomenu, že se jedná o vysoce technicky zdařilý počin vzdálených civilizací, který umožňuje meziplanetární transporty lidí, věcí atd. Ještě před jejím objevením se čtyři družiny přeměnily na čtyři vysoce proškolené týmy expertů, kteří ale nevěděli, s čím budou mít tu čest. Po jejím večerním objevení a transportu na planetu Alfa-site, která byla příštích 14 dní jejich domovskou základnou, se družiny (SG jednotky) dozvěděly o únosu jejich velících důstojníků. Za touto prašivou činností nestál nikdo jiný než rasa Goauldů, kteří se již několikrát pokusily planetu Zemi zotročit. Jako výkupné pak požadovali vzácný Nakadach – látku, která se ve velmi malém množství dá nalézt na planetách vzdálených galaxií. Úkol zněl jasně: cestovat po planetách a získat takové množství Nakadachu, které by mohlo Goauldům stačit jako výkupné za velitele SG jednotek. Získat ovšem takový Nakadach nebylo vůbec snadné a družiny plnily všechny možné i nemožné úkoly, aby této látky získaly co nejvíce. Týden utekl jako voda, odměrné válce s Nakadachem se plnily a v pátek večer mohlo dojít k výměně velitelů za Nakadach. To se také povedlo a tak i ti, kteří s námi na táboře byli pouze jeden týden, mohli mít radost z jejich přispění na této záchranné misi.
Odporná rasa odtáhla! Nebezpečí tu není. Já si dám nohy nahoru a budu si číst ČTENÍ. Druhý týden ale nezačal vůbec hezky. Goauldi opět vyvolali spor, jehož důsledkem už nemělo být pouhé zotročení naší rasy a planety, ale dokonce její celkové zničení. Jak se jednotky časem dozvěděly, jedinou šancí všech pozemšťanů bylo aktivovat obranný atmosférický štít MIREL. Jediná jeho nevýhoda byla v tom, že nikdo prozatím nevěděl, jak se aktivace provádí a koneckonců ani kde tuto technologii hledat. Jednotky SG si ovšem vedly skvěle a to že si nyní můžete číst tyto řádky je i jejich zásluha. Štít se jim podařilo nalézt a aktivovat, což ale nebylo vůbec jednoduché. Goauldi dělali, co mohli, aby to SG jednotkám překazili, ale nakonec dobro zvítězilo a tato odporná rasa snad jednou provždy odtáhla do intergalaktického smetí. Jejich prohru jste mohli 18.8. sledovat i Vy a to přibližně kolem půl desáté večer, kdy měla započít invaze goauldích lodí na planetu, ale díky obrannému štítu tyto lodě v atmosféře vybuchovaly. S deseti zničenými stroji Goauldi pochopili, že jejich naděje na invazi nemá smysl a od té doby jsme žádný podobný pokus o invazi nezaznamenali. Na jednotky SG potom čekala závěrečná párty, kde se jejich úspěch náležitě oslavil. Nezapomínali jsme samozřejmě ani na bodování jednotlivců, družin, úklidy, nabídkové práce i etapové hry. Mezitím zbyl čas i na výlety, z nichž jeden se uskutečnil na hrad Kašperk a díky vstřícnosti a ochotě Kuby Vilánka jsme si mohli užít i adrenalinové dobrodružství v lanovém centru na šumavském Zadově. Tak tábor po 14 dnech opět dospěl do svého konce. Děti se s rodiči vydaly k domovu, vedoucí si oddychli, že je další tábor bez vážnějšího zranění za nimi, ale v duchu (stejně jako děti, doufám), se těšili na příští rok na další porci zážitků a zábavy. Více fotek z tábora na www.strelkacestice.wz.cz Buf Blahopřejeme všem, kteří se v měsících září a říjnu dožívají významného životního jubilea a přejeme vše nejlepší, hodně zdraví, štěstí a spokojenosti do dalších let. paní Marie Profesová z Čestic p. Vlasta Hejtmánková z Prkošína paní Marie Hrušková z Doubravice paní Ludmila Havlíková ze Střídky paní Růžena Kusíková z Chvalšovic paní Marie Poleníková ze Dřešína pan Jiří Lenc z Čestic paní Marie Čtveráková z Krušlova paní Marie Radová z Čestic pan Václav Voldřich z Chvalšovic paní Amalie Harantová z Dřešínka paní Vlasta Hradecká z Čestic paní Růžena Hrušková z Němčic paní Miloslava Staňková z Němčic
80 let 82 let 85 let 70 let 87 let 55 let 82 let 85 let 60 let 88 let 83 let 60 let 84 let 81 let
paní Miloslava Švehlová z Čestic pan Jiří Vávra z Čestic paní Jiřina Hodoušková z Čestic pan Karel Kovář z Čestic pan Karel Kubát z Čestic pan Karel Matějka ze Dřešína pan Augustín Pavešic ze Střídky pan Václav Kaskoun z Čestic pan František Valenta z Čestic pan Miroslav Gojdič ze Dřešína paní Daniela Žipková z Čestic pan Karel Engl z Nahořan p. Jaroslava Roštárová z Nahořan
50 let 60 let 75 let 55 let 60 let 80 let 60 let 75 let 60 let 55 let 55 let 70 let 60 let
Jirku malé koťátko omrzelo zakrátko. Že prý pozor nedávalo a ČTENÍ mu roztrhalo. Mateřská láska Tato příhoda se stala letos o prázdninách mé kočce Edě a sousedovu psu Badymu. Jednoho krásného dne o prázdninách se Edě narodila tři koťátka. Srst měla krásně mourovatou po matce. Byla velmi hravá a roztomilá. Dva kocouři a kočička vyrůstali na terase v krabici od banánů. Jelikož jsme přestavovali zeď za domem, sousedův pes Bady se věčně toulal po naší zahradě. Jednou se vydal i na terasu, kde odpočívala kočka s koťaty. V Edě se probudila mateřská láska a svá koťata chtěla před Badym ochránit. Když zahlédla psa, který upřenýma očima pozoroval koťata, pomalu se zvedla. Naježila srst, zaprskala a vyrazila na ubohého psíka. Skočila po něm a svými ostrými drápy se mu zaryla do zad. Pes zavyl! Otočil se a úprkem s Edou na zádech se rozběhl domů. Mezitím se ho Eda pustila a šla si lehnout, jako by se nic nestalo. Od té doby má Bady z Edy respekt a k nám na zahradu se už neodvážil. Lenka Havlíčková, nyní – 8. třída Zvíře není žádný suchar aneb obětavý (rybí) otec Možná to vypadá, že ryby jsou bez citu, ale já mám doma akvárium a tuto domněnku vyvrací moje příhoda s obětavým rybím otcem. V akváriu mám mušli, do které se rád ještěr (tak já mu totiž říkám, protože vypadá jako ještěr) schovává. Uprostřed těchto prázdnin byl pořád v té mušli schovaný a koukal mu jen ocásek. Asi po čtrnácti dnech nebyl ten ocásek jeden, ale hned několik. Byly to ocásky malých ještírků. Za pár dní jsem si pořídil malou rybí porodničku a ještě ten den jsem začal ještírky do porodničky přendavat. Nevěděl jsem, jak je z mušle vyndat. Po několika minutách zápolení jsem na to přišel, začal jsem se vyklepávat rovnou do porodničky. Šlo to dost těžko, ale nakonec jsem je vyklepal všechny. V mušli byl schovaný i jejich otec - ještěr. Ten, když jsem vyklepnul posledního, skočil do porodničky za svými mladými. Mně nezbývalo nic jiného, než vzít síťku a začít ho lovit v té malé porodničce. Musel jsem se moc snažit, abych dostal otce od mladých. A to byl přímý důkaz toho, že ryba není žádný suchar a že rybí otec měl starost o svoje děti Matyáš Vávra, nyní – 8. třída Úvaha Cílem mé úvahy je zjištění, které zvířátko je veselé a proč? V mém výběru figurují tito zástupci: kráva, prase, lev a kočka. Zamyslím-li se nad tím, jestli je kráva veselá, napadá mě plno otázek. Nad jedním se zamyslím: „Je šťastná zavřená ve stodole nebo volně se pohybující na pastvě?“ Podle mého mínění je rozhodně šťastnější a veselejší na pastvě. Má čerstvou potravu, čerstvý vzduch a říká se, že zelená je pastva i pro oči. Další z faktorů, který mě navedl k tvrzení, že je kráva veselá, byla reklama z TV Nova – Veselá kráva. Položme si otázku: „Je prase veselé?“ Mnozí z vás odpoví: „Žije si jako prase v žitě!“ Můj názor je ale jiný. Prase se má sice jako „prase v žitě“, jenomže ho nečeká nic lepšího, než řeznický nůž.
Naši příští pisatelé na budoucnost hledí. ČTENÍ krásně vybarvené jen očima jedí. Určitě už jste už slyšeli, že lev je král zvířat. Když se zamyslím, tak je to pravda jenom napůl. Lev je králem zvířat, pokud je v divočině, kde může lovit, ochraňovat svá mláďata a dokazovat, že je skutečným králem. Jestliže lev žije v zajetí, jako jsou cirkusy a zoologické zahrady, jeho sebevědomí upadá a necítí se jako pravý král zvířat. Kočka! Poněvadž je kočka ve většině domácností mazlíček, přikláním se k tvrzení, že kočky jsou falešné. Pokud se o kočku staráte, krmíte ji, několikrát denně se s ní mazlíte, má teplý pelíšek a stůl, o který si může brousit své drápky, je spokojená. Jestliže kočce něco chybí, jednoduše změní majitele a uteče. Zamýšlím se z vlastní zkušenosti. Závěrem bych chtěla shrnout mé myšlenky a určit vítěze. Vítězem totiž není nikdo. Domnívám se, že veselé zvířátko ovlivňuje majitel. Veselé může být, pouze pokud mu dáme dostatek péče, vhodné prostředí a hlavně lásku. Toto se týká hlavně domácích mazlíčků. A říká se: „Láska prochází žaludkem.“ Vendula Kačmárová, bývalá žačka 9. třídy Čestický brambor 2009 S novým školním rokem začaly také přípravy na již XV. ročník literárně-výtvarné dětské soutěže Čestický brambor. Při posledním ročníku jsme udělali malý průzkum mezi účastníky a chtěli bychom udělat malé změny při vyhlašování výsledků této regionální soutěže. Letošní vyhlášení proběhne nikoli v pátek, ale ve čtvrtek, aby bylo možné prodloužit slavnostní den i na odpoledne. Bude jistě více času na přečtení nejlepších prací, na besedu se zajímavým hostem i na nějakou aktivitu či soutěž pro děti. Dále bychom chtěli v sále nechat výstavu otevřenou pro veřejnost, a to celý následující víkend. Je škoda, že tak pěkné práce dětí vidí a čte tak málo lidí. Některé literární práce sice otiskujeme ve Čtení (s paní Vlažnou je skvělá spolupráce, a tak v tom chceme pokračovat i v dalších letech), ale výtvarné práce vzniknou, jsou ohodnoceny a zmizí. A to je škoda. Pokud se nám to povede, chceme na vyhlášení pozvat i jiné školy s kulturním programem, problémem je omezená kapacita sálu. Pokud nám to technika dovolí, promítli bychom obrázky z loňského Bramboru, prezentace by mohla běžet i v době výstavy pro veřejnost. Téma na letošní rok je POHLED DO Poprvé BUDOUCNOSTI a já věřím, že díky dětské bujné Josef Křešnička fantazii se máme opravdu na co těšit. Vyhlášení výsledků bude 26. listopadu a celý následující Jdu klidně, vážně, opatrně. víkend, tj. 27.-29. 11. 2009 bude v sále otevřená Vidí mě děda – údivem trne. výstava dětských prací pro veřejnost. Vstup bude Diví se nebe, stromy, i domy, dobrovolný, otevírací hodiny jsou zatím v jednání, zveřejníme je v příštím Čtení. které hned tak něco neohromí. Zároveň bych chtěla touto cestou oslovit Jdu s maminkou, tatínek nás fotí. sponzory, kteří by byli ochotni věnovat drobné ceny Protivný Jirka odnaproti pro vítěze soutěže, aby se přihlásili paní ředitelce najednou ke mně patří. čestické školy. Budeme rádi za každý sebemenší Teď budeme jak dva bratři. dárek, který udělá dětem radost. Těšíme se na Na zádech nás stejné brašny tíží. zajímavé výtvory dětí i na vaši podporu a účast na Na oba svátečně ulice shlíží. výstavě dětských prací z literárně-výtvarné soutěže Už se nebudem prát do krve. Čestický brambor 2009. Jsme školáci – dnes poprvé. Za organizátory soutěže Jana Voldřichová
Nesvaluj na mě všechnu, že už máš zase kocovinu. Karel mi říkal před chvílí, že jste zas ČTENÍM opilí. Dobrš – škola má již 300 let Sobotní srpnové odpoledne s datem patnáctého se stalo v Dobrši příležitostí, jak připomenout 3 staletí od založení zdejší školy. 300 let je přece jen velký úsek historie, to jsou mnohé generace našich rodičů, prarodičů, praprarodičů, jimiž škola ovlivňovala je, jejich život a v důsledku tak Dobrš a kraj Podlesí jako takový. Ale nejen škola ovlivňovala dobršany, ale také oni ovlivňovali tvář školy, ba někdy měli přímo zásadní, rozhodující vliv na její existenci či neexistenci. Za ta dlouhá léta, desetiletí, by jistě všichni její žáci vytvořili hodně dlouhý špalír, učitelé jistě kratší, ale také nepřehlédnutelný. Škola sice končila v polovině šedesátých let minulého století jen snad s 10 nebo 13 žáky, ale v nejlepších dobách své existence bylo možné potkat na tehdy prašných dobršských cestách za vzděláním mířících až přes dvě stovky dětí nejednou, podobný počet chodil do tehdejších expozitur školy v okolních obcích. Místo u zvonice sv. Jana a Pavla nebylo zvoleno pro setkání náhodou. Někteří dříve narození si možná pamatují, jak zde ve svých školních letech trávívali se spolužáky, s učitelem či učitelkou školní odpoledne, předváděli rodičům i dalším pečlivě secvičená kulturní vystoupení, např. tzv. českou besedu. Důkazem toho mohou být i tři dodnes zachované fotografie, které můžete kromě jiných vidět v rámci malé výstavy s názvem „Když jsme do školy chodívali“ právě v bývalé dobršské škole a to do konce září. Všechny přítomné symbolicky přivítaly dobršské zvony. Úvod setkání byl věnován krátkému uvítání, vzpomínce na žáky a učitele a také zaznělo zdůraznění zásadního významu školní budovy pro obec Dobrš i sousední vesnice. Hned po té došlo na samotnou historii školy od roku 1709. Přes hodinu trvajícímu sledu zajímavých i snad někdy překvapivých až kuriózních informací, vypsaných z archivů a školních kronik, prezentovaných moderátorkou odpoledne Michaelou Ditrichovou, všichni se zájmem naslouchali. Jaké by to bylo ale školní setkání, jaká by to byla tradice, kdyby během slavnosti nezazněla kromě slov i hudba. A je příznačné, že tohoto úkolu se s ochotou ujali také učitelé, a sice Olga Bončková, ředitelka ZUŠ Stachy a již kolega učitel Jan Mareš. K tomu, aby odpoledne rychle a příjemně ubíhalo, přispěli svými zajímavými vystoupeními J. Bečvář z Přečína, který připomněl letošní další méně kulatá výročí zdejší historie a také dobršský rodák L.Rezek, který se soustředil hlavně na historii zvonice, u níž se všichni sešli. Ti, kteří vydrželi na místě i ve večerních hodinách, mohli shlédnout v autentickém venkovním prostředí film s názvem „Cesta pustým lesem“, jehož některé záběry byly natáčeny právě v Dobrši, především na místě u zvonice. Pořadatelé si vytkli za cíl, aby setkání se stalo upřímnou snahou o připomenutí toho, že Dobrš měla jako významná obec školu již přes 300 lety, že po dlouhá desetiletí byla tato vesnice díky této instituci v budově sídlící důležitou nositelkou vzdělanosti regionu, aby se stalo připomínkou toho, že o takovéto budově mohly mnohé okolní obce tehdy dlouhé roky jenom snít, že dlouhou musely čekat, než jim osud dopřál mít vlastní chloubu – vlastní školu. Do jaké míry se záměr pořadatelům zdařil, se neodvažuji sama posoudit. Jsem ale potěšena a považuji za pozitivní signál pro Dobrš do budoucnosti skutečnost, že k tomu, aby se kulturní odpoledne mohlo uskutečnit, přiložili společně ruku mnozí bez ohledu na to, odkud jsou, bez ohledu nato, jsou-li členy nějakého spolku.
Starý hajný sedí v lese, na svačinu už se třese. Zbudou mu však oči k pláči. ČTENÍ si vzal místo sváči. Věřím, že ubíhající odpoledne bylo pro mnohé přítomné nejen neopakovatelným časem milých nebo překvapivých setkání i příležitostí pro oživení vzpomínek na školní léta. S potěšením jsem se setkala se svými bývalými žáky i spolužáky, ale rovněž se všemi dalšími. Jsem ráda, že čas setkání věnovala i starostka obce Dřešín ing. Šašková - vždyť z vesnic, patřící pod správu této obce, po desetiletí chodívali děti do dobršské školy. Bohužel čas si nenašel nikdo ze zastupitelů obce Drážov, kam patří nejen Dobrš, ale i osady Zálesí a Kváskovice, opět historicky díky škole spjaté s Dobrší. Na závěr svého příspěvku se svěřím s jedním: Váhala jsem, mám-li vůbec na setkání veřejně vystoupit. Nakonec jsem usoudila, že je to pro mne i snad určitá povinnost a vlastně lze dovodit, že kdo jiný by měl bývalé žáky, potomky dřívějších učitelů školy, ale i přátele Dobrše oslovit a přivítat, než žena, která této škole věnovala více jak 12 let kantorského života, učitelka někdy jedněmi možná milovaná nebo přinejmenším respektovaná, jindy a jinými také zatracovaná… - ale jedno je jisté - učitelka zatím a díky Bohu ještě žijící, ta stejná učitelka, s níž je hrou osudu určitým způsobem budova školy spjata i dnes. Všem bývalým žákům ze srdce přeji, aby pro ně nejen bývalá dobršská školní budova, ale i prostor ve stínu stromů u zvonice zůstaly nositeli symbolů myšlenek, spojených se vzděláním a kulturou v nejširším slova smyslu. Právem to jsou ona místa, která mohou ve svém srdci považovat za ta pravá proto, by je s Dobrší nadále spojovala a ne od ní oddělovala. Jarmila Kramlová
Pošumavské setkání a vzpomínání Do pošumavského kraje a na Šumavu se nyní nedostanu tak často, protože ze současného místa, kde pracuji a které se nachází v Českém lese, shlížím na Šumavu z té opačné, vzdálenější západní strany. Přesto však druhý srpnový víkend se mi to podařilo a vcelku náhodně mě osud „zavál“ na tradiční vacovskou pouť. To, že jsem potkával známé lidi ze Stašska a přilehlých částí Šumavy, bylo jaksi samozřejmostí, ale že jsem se setkal se skupinou němčických, bylo pro mě zvláštní, zajímavé, přesto milé. Od paní Staňkové, Rudy Bublíka, Jůnů…Pak jsem ještě sledoval, jestli potkám někoho dalšího. Leč již se tak nestalo. Přesto i tato krátká setkání a pár slov mě „vrátila“ vzpomínkami na moje němčické působení. O to víc, když setkání němčických rodáků a obyvatel, které se konalo o týden dříve, jsem se z pracovních důvodů nemohl zúčastnit. O tom, že se ale Šumava umí odměnit svými někdy již neopakovatelnými zážitky, jsem se přesvědčil druhý den ráno. Když jsem ze Zadova odjížděl brzy ráno na kole směr Kvilda, stihl jsem „dva východy slunce“. Ten první před šestou hodinou ranní na Zadově, když slunce jako ohnivá koule vycházelo právě za obzorem Vacova a kraje Podlesí a ten druhý již jako žlutý zářivý kotouč jsem zastihl o hodinu déle před Kvildou, slunce přecházel ovrchol sumavské hory Přilba. Zároveň ale mraky a stíny, které přes slunce přecházely, připomínaly kulisy a otevírající se oponu v divadle, kde slunce hraje hlavní roli. Pošumavský kraj a samotná Šumava stále dokáže překvapit a odměnit. Miroslav Zachariáš
Tak mě bylo třicet let. Vy se ptáte komu? Přece Střelce! A ve ČTENÍ vyšel článek k tomu. 30 let Střelky aneb setkání na Kolčavě Když mě poprvé v průběhu školního roku 2008/09 blesklo hlavou, že na podzim oslaví oddíl Střelka 30 let své činnosti, napadlo mě, že by nebylo špatné sejít se s bývalými členy na naší táborové základně Kolčava u Strašic, kterou kluci už několik let intenzivně budují. Jako prvnímu jsem to svěřila Mírovi Vávrovi, jednomu z těch prvních členů, a když řekl, že by to vůbec nebylo špatné, zase něco jiného než tradiční sraz v Lidovém domě, poradila jsem se ještě s Honzou Vilánkem, naším současným vedoucím. I Honza byl pro a tak jsme to společně přednesli na poradě vedení našeho oddílu. Rozhodlo se udělat setkání koncem prázdnin po skončení posledního běhu tábora a těsně před bouráním základny. Datum padlo na 15. srpen. Přípravné fáze se ujali Honza s Janou, prostudovali kroniky a udělali seznam všech členů, kteří v oddíle v průběhu 30 let alespoň jeden celý rok pracovali. Pozvánky vyrobil a rozepsal Jenda Pelíšek a těsně před prázdninami jsme je rozesílali. Abychom měli alespoň hrubou představu o účasti, zřídil Jakub Vilánek na našich stránkách přihlašovací seznam, který mohli všichni sledovat. Starší vedoucí pod vedením Honzy Vilánka se postarali o zdárný průběh celé akce od zajištění jídla a pití, přivezení a odvoz materiálu, stavbu slavnostního ohně i přípravu soutěží pro družiny. Mladší vyrobili fakule k zapalování ohně. Když v sobotu 15. srpna okolo poledne odjeli naši poslední nájemci, začali se na tábořiště zvolna sjíždět členové Střelky - současní i minulí. V jídelně pro ně byly připravené kroniky k zalistování a zavzpomínání na staré časy, na ohništi se již otáčelo prasátko naložené u Švehlů a v kuchyni bylo možné čepovat nápoje. Míra Vávra připravil krásné prkno, na které se všichni účastníci podepisovali a které bude po úpravě upevněné na základně na památku. Okolo 17 hodiny už bylo přítomno skoro 50 lidí, takže jsme začali se soutěžemi družin. Účastníci vytvořili čtyři družiny v našem oddíle nejdéle pracující - Plameňáky, Tuláky, Večernice a Amazonky - a každý se zařadil tam, kam kdysi chodil nebo prostě kam chtěl. A bylo úžasné sledovat dospělé - mámy a táty od rodin - i ty mladší sotva odrostlé oddílu, jak společně plní ešus vodou po lžících, běhají se svázanýma nohama ve trojici nebo staví stan a uzlují regatu. Nakonec družinové soutěžení vyhráli společně Plameňáci s Večernicemi. Ale to už se dodělávalo prasátko a bylo třeba ho konzumovat. V přátelské atmosféře uteklo odpoledne a s houstnoucí tmou zapálili pověření členové čtyřmi fakulemi slavnostní oheň. Po oddílové hymně jsem pohovořila o historii oddílu (ten den už poněkolikáté), dostala od vedoucích krásný dárek a potom už jsme dlouho do noci zpívali a vzpomínali. Kdo chtěl, mohl na základně přespat v táborových stanech. Někdo této možnosti využil, někteří ještě v noci odjížděli. Myslím, že mohu říci za všechny účastníky, že sraz se vydařil a jistě si na něj ještě zavzpomínáme. Děkuji všem, kteří se podíleli na jeho zajištění, hlavně Honzovi, ten měl na organizaci největší podíl. Z více než 300 pozvaných se nás nakonec sešlo šedesát a to je myslím v průběhu prázdnin a dovolených docela dost. K výročí Střelky ještě uspořádáme akci pro děti, která proběhne okolo termínu našeho založení - 1.října. Milena Maňhalová, vedoucí oddílu Střelka Pohádková kancelář v Česticích Od poloviny měsíce července mohou turisté navštívit v naší obci pohádkovou kancelář v restauraci Lidový dům Čestice. Zde jsou v prodeji suvenýry a upomínkové předměty pohádkového království, informační letáky a pohádkové noviny. Zájemci tady také na požádání obdrží do pohádkového pasu nebo vandrovní knížky, po jejich zakoupení pohádkové razítko s postavičkou poustevníka. V současné době máme razítko objednané. Plánujeme slavnostní otevření této kanceláře s bohatým programem a návštěvou pohádkového krále Zdeňka Trošky nebo kancléře pana Goetze. Termín upřesníme. Suvenýry je také možné koupit v kadeřnictví u paní Peleškové a na úřadu městyse Čestice. Více informací získají zájemci na www.cszcestice.wz.cz , informace o pohádkovém království na www.pohadkovekralovstvi.cz Za ČSŽ Čestice Jana Kubešová
Postižené děti „vpadly“ do našeho léčení. Že se s námi měly dobře dočtete se ve ČTENÍ Když zazvoní Zvonek ...
rád bych Vás pozdravil opět z němčické komunity. Chtěl bych se s Vámi podělit o něco, co u nás v komunitě proběhlo a zanechalo v nás nezapomenutelné zážitky a trvalé vzpomínky. Nedlouho předtím jsme se mezi sebou o nastávající akci bavili a vlastně nevěděli, co nás ty čtyři dny čeká a kdo to vůbec za námi přijede. Věděli jsme jen, že přijedou děti, které jsou nějak postižené a většinou nikoho nemají. Přišlo úterý a zavítaly k nám děti z dětského domova Zvonek Praha. Byli jsme všichni plni očekávaní. První okamžiky a chvíle byly dost silné. Přijelo jich pět a měly sebou tříčlenný doprovod. Nikdo jsme pořádně nevěděli, co to je Dawnův syndrom, autismus nebo jak vypadá týrané dítě s fetálním alkoholovým syndromem. A najednou byly tady a stály před námi. Byly to děti, které se tak už narodily a další osud jim taky zrovna nepřál. Nastalo naše seznámení a najednou nám děti připadaly krásné, úžasné, milé a velmi rychle přirostly k našim srdcím. Počáteční obavy z nás spadly a těšili jsme se na čtyři společné dny. Děti byly téměř stále s námi, při společném malování si nás rozebraly a obrázky, které jsme tady společně vytvořili, nám to vše dodnes připomínají. Musím říci, že Míšovi, Filípkovi, Tomáškovi, Terezce a Kačence zdejší klid a vzduch ohromně svědčily a bylo vidět, že jsou moc spokojení. Pěkně papali, spinkali a zdejší bazén jim taky udělal dobře. Procházka lesem byla pro některé náročná: takové dítko, když se na vás nalepí, tak už ho nesete celou cestu. V srdci možná celý život... Blížil se den, kdy jsme se s těmito krásnými dětmi měli loučit a moc se nám do toho nechtělo, protože jsme si je příliš zamilovali. Ale všichni ze Zvonku se zase museli vrátit domů. Myslím, že pro mnohé z nás to byl moc silný zážitek, na který nikdo nezapomene, a jsme vděčni komunitě, že nám dává možnost poznávat život i z jiné strany. Děkujeme. Tomáš Pecha
V nejbližších dnech bude ve dvoře knihovny ve Volyni nově otevřen
bufet „Volyňka“ Nabízí studenou a teplou kuchyni. Zajišťuje občerstvení na rauty, rodinné, firemní, sportovní a společenské akce. Majitelkou je p. Václava Kačmárová z Čestic. Kontakty: tel. 775 710 480 nebo
[email protected]
Kulturní spolek Čestice zve dříve i později narozené na předpouťovou Oldies party která se bude konat v pátek 11.9. v sále Lidového domu.
Prodám stěně kokršpaněla – fenku, 10ti týdenní, čistá, bez PP, očkovaná, s očkovacím průkazem. Informace na tel. 607782086
Že je v naší rychlé době důležité zastavení napsala nám jedna paní. Vy to teď přečtěte v ČTENÍ Zastavení v pospěchu V dnešní uspěchané době, až příliš náročné na moderní dobovou techniku, je dobré se zastavit a zavzpomínat do minulosti. Nikdo nevíme, co bude zítra, ale to přece nikdo nevěděl v žádné době a přece se zachovala historie v každé akci a ze vzpomínkových zápisků byla minulost doložena. Díky všem, kteří se věnovali době minulé, a díky nim se může porovnávat v současnosti rozdíl v žití všech lidí. V každé době záleží na charakteru člověka. Co věcí vymyšleno pro dobro lidí, chytrými lidmi, je zneužito ke zkáze druhých lidí a za tím je třeba zase jen člověk a někdy jedinec. Záleží na povaze a charakteru. Jak tu dnešní svobodu mnozí lidé využívají ve svůj prospěch a zneužívají ke zkáze druhých lidí, kteří poctivě pracovali. Člověk, který vidí jen sebe, nebere na druhé ohled a starší člověk je ubožák i když je zdravý. Všechno je v lidech. Svádí se všechno na dobu, ale tu dobu dělají zase jen lidé. Kdyby si víc všeho vážili, co příroda dá a cenili si více práce druhých, nebylo by tolik nedobrých skutků. Využiji svobodu a napíši svůj názor. Nikomu tím neublížím a určitě nebude jen můj. M. Staňková, Němčice (redakčně neupraveno) Věrné doklady
Všechno může shořet, voda vzít, vítr odvát, ale vzpomínka je nejvěrnější doklad. Všechno se mění: doba, počasí a hlavně lidé. Dříve lidé měli k sobě blíž. Spíše potřebovali jeden druhého. Dnes je všechno jinak. Že by jeden druhého potřeboval, na to už každý dávno zapomněl. Byly také půjčky a člověk poctivý se snažil vyrovnat. Dnes se dítě narodí a už má plno dluhu. Člověk, který se celý život poctivě snažil skromně žít, má to samé. Nemají to mladí také jednoduché. Hlavně ti pracovití a poctiví. Zákony spíše podporují ten negativní protějšek poctivosti. Starý člověk je rád, že už je starý, ale má někdy pocit, že státu překáží. Snad nebudu za svou úvahu zavřená. Ale tam by snad o mě bylo dobře postaráno jako o ty, kteří tam již jsou a kterým se tam tolik líbí a nemusí se o nic starat. Pro staré lidi se už nic nevyplatí udělat, hlavně je třeba rozšířit a zmodernizovat věznice. Starý člověk ze zákona žití odejde a udělá místo druhému. Ale mladí se něčím zabývat musí, když nemají co dělat a práci a pohodlí také chtějí. Tak proč měnit zákony? Spíše je podpořit. (redakčně neupraveno) M. Staňková, Němčice
Prodej zelí – krouhanka i hlávky v Česticích 10.10.2009 v 8,00 hodin Objednávky u p. Kubeše tel. 383 396 221 nebo 602 199 111
19.9.2008 zve obec Dřešín od 16,00 hodin na „Podvečer u lípy“ se zpěvem a literaturou v dřešínských chalupách.
Zelená je jarní, červená zas letní, ale ani žlutá naše ČTENÍ nesní. O drakovi, který plival pecky
Jiří Kolář
V strašínské jeskyni žil kdysi drak. Nikdo nevěděl, kolik má hlav, ale poněvadž vystrkoval vždycky jen jednu, soudilo se, že tři. A teď se někdo zeptá jaká je v tom logika mít tři hlavy, kdy byla vždycky vidět jen jedna. Docela jednoduché. To bylo tak. Na jaře vystrkoval drak hlavu zelenou., v létě červenou a na podzim žlutou. Byly to jakési jeho mimikry, jak se barvila okolní příroda. V zimě nevystrkoval hlavu žádnou, to spal zase až do jara. Ten drak vydával podivné zvuky. Nikdo nevěděl, co jsou to za zvuky ani jak je pojmenovat. Tak poslali pro pana Marka z Nezdic, který byl kapelníkem u cirkusu Krone až v Brémách a měl velmi jemný muzikantský sluch. Ten jim ty dračí zvuky přeložil jako něco, co připomínalo slabiky raba – raba - chol – chol-. Samozřejmě s náležitým dračím přízvukem. Tak tomu drakovi začali říkat Rabachol. Rabachol byl drak mírumilovný a rozhodně nepatřil mezi draky, jejichž zažívací trakt je zařízen na spanilé panny a mládence. Rabachol byl drak vegetarián. Jeho útrobám prospívala nejlépe jarní zelenina, v létě pak třešně nebo jablka sláďata, na podzim měl nejradši švestky a podzimní jablka, při čemž dával přednost šlechtěným odrůdám. Sotva se Rabachol na jaře probudil z dlouhého zimního spánku a vystrčil z jeskyně zelenou hlavu, lidé z Nezdic, Strašeně a Rozsed mu začali nosit první jarní zeleninu ze svých zahrad a políček. Většinou to byl jarní salát, ředkev nebo pórek, Později k nim přibyly ještě kedlubny a mrkev. Kdyže nasytil, zalezl a byl od něho nějaký čas pokoj. Hned jak nastalo léto, objevila se jeho červená hlava a začala se dožadovat potravy. Lidé ho nakrmili třešněmi (nejradši měl srdcovky), celé nůše jich spolykal, pecky pak vyplivoval a ty létaly až za ždánovský vrch. Po třešních to byla letní jablka zvaná žitňáky, na kterých si také pochutnával. Pak zase zalezl a odpočíval. Ledva začalo listí žloutnout, drak vystrčil žlutou hlavu a lidé ho začali krmit podzimními jablky a šťavnatými švestkami. Z jablek šel nejvíc na odbyt Princ Albert a ze švestek nejvíc odrůda velkých bosňaček. Těch si nacpal do huby plný košík a pecky zase vyplivoval až za Javorník a lidé v Bošicích se divili, odkud to létá. S příchodem zimy drak zas zalezl do jeskyně a spal dlouhým zimním spánkem až do jara. Pak se všechno opakovalo. Lidé si svého draka Rabachola považovali, pečovali o něj a vzorně ho krmili. Drak si skutečně nemohl stěžovat na nezájem. Strašínská jeskyně se brzy stala místem návštěvy zvědavců a turistů z blízka i z dáli, nechyběli ani zahraniční návštěvníci. Vznikl tak čilý turistický ruch, z čehož měly prospěch i místní obce. Za prohlídku draka se začaly vybírat poplatky, u jeskyně stála pokladna, stánky s občerstvením a jiné atrakce. Návštěvníci si předpláceli ubytování v okolních vsích. Z toho samozřejmě plynul místnímu lidu mnohý užitek. Jenomže všechno má svůj začátek i konec. Jednou zjara se drak u vchodu do jeskyně už neobjevil a lidé na něj čekali marně. Pár odvážlivců se vypravilo do jeskyně, ale po drakovi ani památky. Od té doby se už neobjevil, turistický ruch utichl a obecní úřady i lidé z okolí přišli o zdroje příjmů. Není vyloučeno, že Rabachol se stáhl do hloubi jeskyně, tam spí nebo odpočívá a čeká na vhodnou příležitost, aby mohl opět vystrčit jednu ze svých hlav, neboť je velmi zvědavý. Proto, milý návštěvníku strašínské jeskyně, buď při své návštěvě obezřelý. Třeba to budeš právě ty, komu se draka podaří vyburcovat z dřímoty.
Pan Höger měl velké přání, nebo spíše plán, aby o něm byl do ČTENÍ článek jednou dán
KAREL HÖGER (17. 6. 1909 – 4. 5. 1977) herec V červnu jsme vzpomněli 100. výročí narození předního českého herce Karla Högra. Narodil se jako třinácté a nejmladší dítě v rodině topiče z cihelny v Brně-Králově Poli. Se svými sourozenci hrával loutková i činoherní představení a v osmi letech se stal členem brněnského souboru Bratrství. Protože jeho maminka nepovažovala herecké povolání a divadlo za solidní existenci, absolvoval Karel Höger v roce 1928 učitelský ústav a přijal první místo v Lomnici u Tišnova. Zanedlouho poté byl ovšem odveden na vojnu, během které pokračoval v započatém studiu na brněnské konzervatoři. Když nemohl dlouho sehnat učitelské místo ve svém rodném okrese, dostal talentovaný herec v roce 1932 od Zemského divadla v Brně nabídku na stálé angažmá a během následujících osmi let zde vytvořil na 120 rolí. V roce 1940 se přestěhoval do Prahy, kde získal angažmá v Národním divadle. Svou filmovou kariéru zahájil několika roličkami v instruktážních filmech, které v té doby vznikaly ve zlínském filmovém studiu. Již v roce 1941 se ale objevil po boku Lídy Baarové ve filmu Za tichých nocí. Hrával především vážné a tragické postavy a mezi jeho nejvýznamnějšími rolemi můžeme jmenovat např. ing. Prokopa z Vávrova filmového přepisu Čapkova Krakatitu, českého malíře Mikoláše Alše ze stejnojmenného filmu či hudebního skladatele Bedřicha Smetanu, kterého ztvárnil v dalším Krškově životopisném snímku Z mého života. Mezi jeho dalšími rolemi bychom mohli zmínit vyšetřovatele Tůmu z detektivní trilogie režiséra Vladimíra Čecha (105% alibi, Kde alibi nestačí a Alibi na vodě). Přestože prý miloval komediální žánr, režiséři veseloher k němu nebyli příliš štědří a jednu z mála komediálních rolí ztvárnil na sklonku své filmové kariéry v muzikálu Noc na Karlštejně, kde si zahrál arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Řadu rolí vytvořil rovněž na televizní obrazovce (Byl jednou jeden dům, Lístek do památníku, Romeo a Julie na konci listopadu). Jeho poslední rolí se měla stát role primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města. Když ale byla natočena převážná část exteriérů do prvních třinácti dílů seriálu, Karel Höger zemřel. Jeho role musela být přeobsazena Ladislavem Chudíkem a příslušné pasáže byly natočeny znovu. Dva dny před svou smrtí podal výpověď z angažmá v Národním divadle na protest proti vynucenému odchodu své herecké kolegyně Vlasty Fabiánové. (převzato z internetu)
Jeskyňku u prameniště navštívíme někdy příště Teď vzpomínám na Srní když čtu článek ve ČTENÍ
Vzpomínky na srnskou pouť.
V sobotu 15. srpna a v neděli 16. srpna 2009 se uskutečnila tradiční pouť v Srní na Šumavě. Naše rodina se rozhodla pro její návštěvu v sobotu, protože jsme se chtěli zúčastnit i mše u Hauswaldské kaple a prohlédnout si její krásné okolí. Mše se koná v současné době každým rokem v polovině srpna. Tradice Hauswaldské kaple, vystavěné nad Vchynicko – Tetovským plavebním kanálem, vznikla na základě mnoha legend a pověstí o zázracích, vztahujících se k tomuto nádhernému zákoutí pod Kostelním vrchem. Kaple byla zasvěcena Panně Marii Lurdské a přicházeli do ní poutníci z celé Šumavy. V roce 1958 však byla kaple odstřelena vojáky. Tímto aktem téměř na půl století zanikla tradice a věhlas tohoto šumavského místa, nazývaného též „Šumavské Lurdy“. Navrátit život poutnímu místu se podařilo až v roce 2005. Byl obnoven prostor Hauswaldské kaple pro návštěvníky Šumavy a rekonstruovány základy kaple. Pramen oné zázračné vody je uchován v malé jeskyňce poblíž bývalého prameniště. Na místo, kam přicházeli lidé, je voda přivedena v dřevěných korytech na 60 valounech, představujících rozprostřený růženec. Ukončení tohoto růžence představují skleněné dlaně, do nichž vtéká ona zázračná voda. Ke kapli, vzdálené 3 km od Srní je možno dojít pěšky nebo dojet na kole. V den pouti přibyla také možnost nechat se dopravit místními hasiči v mikrobusech. Mše začala v 10 hodin za krásného počasí a veliké účasti poutníků, jak z české, tak i bavorské strany Šumavy. Mši doprovázela přenádherná hudba a zpěv v podání lesnické kapely z Klatov. Od kaple byl překrásný pohled na šumavskou přírodu, celý prostor dýchal energií a naplňoval přítomné vzácným klidem. Po ukončení mše jsme si prošli zážitkovou trasu, která je vyznačena za Hauswaldskou kaplí kolem Kostelního vrchu s vybranými citáty od spisovatele Karla Klostermanna. Potom jsme se vrátili zpět do Srní, kde byl pro širokou veřejnost připraven bohatý kulturní program. Děti i dospělé bavil kouzelník svým uměním. Poutníci mohli také shlédnout několik divadelních představení nebo si poslechnout dobrou šumavskou muziku, stranou nezůstaly ani běžné pouťové atrakce. Velice spokojeni jsme se domů vrátili až večer s přáním navštívit tato kouzelná místa i v příštím roce. V Hořejšicích 23.8.2009
Kovárnová Marie
Šumava Karla Klostermanna V Českých Budějovicích máte možnost navštívit výstavu věnovanou Karlu Klostermannovi a Šumavě. Výstava je umístěna v budově Jihočeského muzea, byla instalována v roce 2008 a pro nebývalý zájem návštěvníků je prodloužena do konce září 2009. Určitě stojí za shlédnutí, nudit se nebudou ani malé děti...Navíc je vstupné zdarma, a tak Vám nic nebrání se do muzea podívat... Šašková Zdeňka
Rohanovský poustevník prý se modlí v lese. Jedna paní tam chodívá, vždy mu ČTENÍ nese.
Z Čestic Jiří Doubravický V zamřížované zahrádce uprostřed návsi pod zeleným baldachýnem žilnatých kmenů se choulí sv. Jan Nepomucký Tíže kamenného krucifixu v jeho rukou ho naklání k zemi Z blízkého zámku vane chlad metrových zdí Vybledlý erb s kaprem se koupe v poledním slunci Sluneční hodiny neslyšně bijí sluneční čas Ze staré pošty se ozývá hlas pana přednosty: Praha do hovorny! Pan Kotoun s tužkou za uchem vyšel před krám vyhlížet zákazníky Kostel Stětí sv. Jana Křtitele vdechuje vůni hřbitova hrobů tisknoucích se k sobě s oddaností věčně mlčenlivých milenců Kaple Kalvárie shlíží shůry na sluncem rozpálené střechy za praskání borových šišek s poustevnou za zády Večerní náves ožila hospodským šramlem Zvlněný věnec návrší a remízků okrášlený chudobou až k obzoru zaplňuje své nikdy neskončené otáčivé jeviště Poustevník rohanovský Vojenský vysloužilec se vracel domů do Prachatic. Vyšel z lesa, když tu naproti němu jede pohřební vůz. Je blízko domova, a tak se děsí, neboť široko daleko není žádný hřbitov. To už se u něj černé spřežení zastavilo, rakev se otvírá a objevuje se obličej mrtvého. Bože, vždyť je to jeho kamarád! V poslední bitvě byl smrtelně zraněn a prosil tehdy svého přítele, aby jej dorazil, neboť strašlivě trpěl. A on to učinil. Tu jeho vzpomínky přehlušil dutý hlas mrtvého: „Proč si mne poslechl a probodl mé srdce? Hodinu bych ještě trpěl a pak bych se věčně radoval. Takhle se však musím věčně soužit a bloudit šumavskými lesy. Modli se za mne po zbytek života a tady máš peníze na zádušní mši!“ Mrtvý domluvil a vše zmizelo. Otřesený veterán se nemohl probrat, ale jakýsi záblesk mu udeřil do očí. V trávě se třpytily tři dukáty. Sebral je a vydal se dál. Doma jeho první kroky vedly na faru a za jeden peníz objednal u faráře mši za duši zemřelého přítele. Za dva zbylé dukáty si postavil skromnou poustevnu právě v těch místech, kde se mu zjevil mrtvý druh. Tam se modlil, žil z lesních plodů i toho, co mu přinášeli lidé z blízkého Rohanova. Zdeněk Fibich (z knihy Prácheňský poklad) Kniha je k dostání na úřadu městyse
Tak mi Michal tuhle řek jak použít dřevoměk. Cílem jeho snažení je proniknout do ČTENÍ. Vynálezce (pokračování)
Josef Křešnička
„To koukáte, co?“ řekla čarodějnice. „Jó, holenkové, s Elvírou nejsou žerty. Teď abych se vypravila domů. Ale ne sama. Tebe si vezmu s sebou,“ ukázala na pana Vendu Brabce. „Na tebe mám pifku a tak z tebe udělám svého sluhu. Chceš být kocourem nebo výrem?“ „Ani tím, ani tím,“ řekl pan Venda Brabec, ale nebylo mu to nic platné. Čarodějnice vytáhla z kapsáře klubíčko, z toho se sama odmotala nit a bleskově ovinula pana Vendu, takže ve chvíli vypadal jako obrovská motýlí kukla. Potom si Elvíra vybrala z hromady dřeváků dva, které jí přesně padly, a zavelela: „Letíme!“ Pan proměněný Venda se vznesl a vypadal jako šišatá vzducholoď. Pod ním se na nitce houpala čarodějná bába a plandáním sukní řídila vzducholoď směrem k hlubokému, černému lesu. Než se Michal s Markétou vzpamatovali, byla z pana Vendy a z Elvíry na nebi jenom dvojtečka – a i ta se brzy ztratila. „No páni,“ vydechl Michal, „tohle nesmíme nechat jen tak. Musíme pana Vendu vysvobodit.“ „To musíme,“ souhlasila Markéta, „ale víš ty, kde je hluboký, černý les? A ještě je tady chudák pan Kája.“ „To není žádný chudák,“ řekl Michal, „vždyť má v kapse dřevoměk.“ Tak Markéta vzala lahvičku a kápla tři kapky na pana Káju. Ten se rozhýbal a rovnou řekl: „No, sláva! Hlava už mě nebolí. Kdepak, není nad léčivé bylinky!“ „Ale pan Venda si to odskákal,“ řekla Markéta. „Co odskákal? Jak odskákal?“ divil se pan Kája Perlík. „Tak honem na lokomotivu.“ Zavelel Michal. „Stoupněte si k řízení a nebojte se. Já budu brzdit, kdyby něco.“ Nasedli a lokomotiva se rozjela. Na to, že pan Kája řídil lokomotivu poprvé v životě, jeli docela dobře. Už byli pomalu za Zdíkovce, když z dílničky vyběhl pan Pižla a rozhořčeně zvolal: „No tohle! Chybí mi tady dva dřeváky, jeden pravý a jeden levý. To jsou dneska lidi! Ale počkejte, já dám vyhlásit celostátní pátrání a to si potom něco užijete!“ Ale posádka lokomotivy už ho neslyšela. VII. Vynálezce pan Venda Brabec byl zajat čarodějnicí Elvírou a unesen do hlubokého černého lesa. Na dřevěné lokomotivě, která nepotřebuje koleje, jeli ho vysvobodit pan Kája Petrlík, Michal a Markéta. A nebyla to snadná cesta. Hluboký, černý les byl samá nástraha. Lokomotivě ležely v cestě vyvrácené stromy, chvílemi se musela prodírat hustým mlázím, jindy zase hrabat ze zrádných mokřin, ale jela spolehlivě. Tak se dostali až na mýtinu, kde stála Elvířina chaloupka na kuří nožce. Pan Venda Brabec v podobě vzducholodi, pořád ještě omotaný nitěmi z kouzelného klubíčka, plul a pohupoval se nad komínem chaloupky jako šedivý mráček. Elvíru nebylo nikde vidět. „Tady – tady je to,“ řekl pan Kája Perlík a zastavil lokomotivu. „Já vyskočím a pana Vendu odvážu. Nit, na které se vznáší, je přivázaná ke kuří nožce,“ řekl Michal. „Buď opatrný,“ napomínala ho Markéta, „víš dobře, co Elvíra umí.“ „Snad abych tam šel já,“ řekl pan Kája Perlík. „Kdyby Elvíra vylezla, dám se s ní jednoduše do řeči. Poděkuji za vyléčení a tak. To je pěkně nenápadné, ne? Já se znám i s jejím netopýrem, panem Jindřichem. Řeknu vám, to je velice chytré zvířátko.“ „Ale pane Kája!“ pohoršila se Markéta, „přece byste se s tou čarodějnicí nebavil! Pana Vendu musíme osvobodit potichoučku, nebo je všechno v háji!“
Dokud mně zdraví ještě slouží, chce se podívat za velkou louži. Mají tam všechno! Ale kdež! ČTENÍ tam nikde nenajdeš. Dějiny rodů (pokračování)
Josef Vichr
František Xaver Chanovský František Xaver Chanovský se narodil roku 1791. Byl nejstarším synem Jana Karla Vincence Chanovského. Roku 1809 jako 48-ti letý jinoch vstoupil do císařského vojska jako praporečník pluku Zetvicova. V bitvě u Asperu 22.5.1809 pro něj vojenské působení skončilo. Druhý den, kdy se bitva blížila ke konci, ve večerních hodinách oddíl praporečníků pluku těžce odrážel nepřátelskou střelbu a útoky kyrysníků. Jedna kule zasáhla Chanovského levou ruku. Plně si pamatoval, že v prvém okamžiku nic neviděl, až krev a prudká bolest ho upozornila na bezvládně visící ruku. Byl odvezen do Gerasdorfu, kde mu ruka byla amputována. Druhý den byl s ostatním raněnými převezen do Wolkersdorfu, kde měl císař František halvní stan. Zánět si vyžádal amputaci celé ruky. Amputace byl přítomen osobní císařův lékař, svobodný pán ze Sttiftů a osobní ranhojič. Po šesti nedělích byl Chanovský odvezen na selském voze nejdříve do Brna a po třech dnech v noci až do Prahy. Odtud se po uzdravení odebral do Němčic ke svému otci. Po úplném uzdravení se věnoval vědám. Stal se profesorem zeměpisu a dějepisu na vojenské akademii ve vídeňském Novém městě a později ředitele polytechnického ústavu v Praze. Po ukončení pedagogické činnosti již žil jen v Němčicích. Jeho knihovna čítala mnoho tisíc svazků knih a naplňovala dva zámecké pokoje. V roce 1834 nechal v Němčicích postavit myslivnu. 25.4.1855 postavil nový pivovar s bytem pro sládka. Starý pivovar stával při vjezdu do panského dvora. Roku 1840 patřívalo k němčickému panství 10 vesnic, 5 dvorů, 3 ovčíny a 2 lesní revíry. Po roce 1850 velkostatek vedl ředitel a měl k ruce pojezdného hospodáře, zahradníka, revírníka a lihovarníka. Změny roku 1848 a správní reforma roku 1850 se dotkly i němčického panství. V režii panství byly ponechány dvory Němčice a Kraselov. Po roce 1850 byl zmodernizován lihovar a před rokem 1877 byla v bývalém pivovaru zřízena výroba šindele. V roce 1849 předa František Xaver Chanovský celé panství na 12 let do užívání dosavadnímu hospodářskému řediteli Janu Štěrbovi a František Xaver si ponechal jen lesy. V roce 1850 náležely k němčickému panství vesnice Hodějov, Hoslovice, Němčice, Kraselov, Krušlov, Kváskovice, Víska a Zahorčice. Je zajímavé, že největší vesnicí této doby s počtem chalup i obyvatel byly Hoslovice. Statky Němčice a Kraselov patřily jednomu rodu. V zemských deskách byly zapsány odděleně až do roku 1831. Jejich spojení bylo nařízeno dekretem z 28.9.1832 v jeden celek a nazvány panstvím v Němčicích. Chanovští si vydržovali kněze jako zámeckého kaplana. V roce 1934 byl v němčickém panství jako zámecký kaplan Josef Šmidinger, strakonický kněz. Šmidingerovo působení v Němčicích bylo patrně příčinou vzniku básně, kterou napsal jeho přítel, strakonický vlastenec Jan Vladislav Pánek pro Františka Xavera Chanovského 3.12.1936. Knihovna a starožitnosti byly předány národnímu muzeu v ceně 60 tisíc zlatých. Roku 1856 přijel za Františkem Xaverem i budějovický biskup Jan Valerian Jirsík. (redakce neručí za správnost názvů – pouze opisováno)
Čtení pro lidi – dvouměsíčník Kulturního spolku pro Čestice a okolí Rediguje Jana Vlažná, Čestice 169 Neprošlo jazykovou úpravou Uzávěrka vždy 20. den sudého měsíce září - říjen 2009 Cena 10,- Kč Sazba a tisk: ČZ Strakonice a.s. Registrační známka: EČ EMKČR 12994 IČO: 47255846
