Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Katedra trestního práva

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Katedra trestního práva

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Trestněprávní odpovědnost vyplývající z porušování autorského práva při práci s výpočetní technikou

Karel Vandělík Akademický rok 2007

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Trestněprávní odpovědnost vyplývající z porušování autorského práva při práci s výpočetní technikou zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

OBSAH

I.

ÚVOD

3

II.

VYSVĚTLENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ

5

1. Počítačová kriminalita

5

2. Warez

6

3. Hacking

7

4. Cracking

8

POČÍTAČOVÁ KIMINALITA PORUŠUJÍCÍ AUTORSKÁ PRÁVA

9

1. Nahlédnutí do historie

9

2. Současný stav ve světě

10

PRÁVNÍ ÚPRAVA

13

1. Česká republika

13

2. Zahraničí

21

3. Pohled de lege ferenda

23

POTÍRÁNÍ POČÍTAČOVÉ KRIMINALITY

25

1. Činnost Policie ČR

25

2. Činnost kolektivních správců

27

3. Názory z „druhé strany“

28

VI.

PREVENCE

32

VII.

VÝHLEDY DO BUDOUCNA

34

VIII.

RESUME

35

IX.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

37

III.

IV.

V.

2

I. ÚVOD

Dnešní věk bývá označován jako věk digitální. Na každém kroku jsme svědky nebývalého rozmachu informačních a digitálních technologií, ať už jde o fenomén světové sítě známé pod názvem Internet, nebo o oblast osobních počítačů, GPS, GSM, digitálních fotoaparátů a kamkordérů, v neposlední řadě pak rozvíjející se digitální televizi a rozhlas. Bez nadsázky je možno říci, že tyto technologie zasahují dnes všechny oblasti našeho života. S tím je však spojena i odvrácená strana těchto technologií – jejich zneužití jak jednotlivci, tak organizovanými skupinami, zločinné nevyjímaje. Z širokého záběru takových činností jsem si jako téma této práce vybral tu, která zřejmě nejvýrazněji zasahuje život každého z nás – velmi rozšířenou formu počítačové kriminality, tedy porušování autorských práv při práci na počítači a z toho vyplývající případnou trestněprávní odpovědnost. Jedním z důvodů, proč se tento druh trestné činnosti tak rozšířil, je jeho velká dostupnost a relativní jednoduchost. Také právní povědomí o tom, že běžný uživatel některými svými činnostmi naplňuje skutkovou podstatu určitého trestného činu, bylo v minulosti poměrně malé. Zatímco u jiných typů trestné činnosti je nutno fyzicky provést čin na konkrétním místě, počítačovou kriminalitu je možno provádět z „tepla domova“, s hrnekm kávy po ruce. S přístupem na Internet je pak možné provádět takovou činnost prakticky kdekoli na světě. S tím úzce souvisí potřeba specifické práce orgánů tuto trestnou činnost odhalujících. Ta začíná u nutnosti pochopení principu fungování moderních informačních a digitálních technologií. Z toho vyplývají vysoké nároky na znalosti jak z oboru výpočetní techniky, tak z práva. Největším zdrojem informací je pochopitelně Internet. Zde se nachází nepřeberné množství materiálů, které se zaobírají předmětným tématem, a to nejenom v publikovaných článcích, ale také na různých internetových diskuzních fórech. Většinou se však jedná o materiály cizojazyčné, rozsah těch česky psaných je výrazně menší. Z toho se odvíjí další nároky, a to na jazykovou vybavenost represivních orgánů. Problémem je v tomto případě ale také ověření relevance a pravdivosti takto získaných informací. Poměrně dobré informace lze ale získat i z tištěných médií, oproti malému počtu takto tematicky zaměřených knih především z nejrozšířenějších časopisů, jako jsou u nás Chip, PC World, Computer a specializovaný Hacking.

3

Duševní vlastnictví ovlivňuje celou společnost, na výsledcích kulturního a technického rozvoje závisí i úroveň vzdělávání a dalšího rozvoje společnosti jako celku.1

1

Holcová, I., Křesťanová, V., Voborník, M. Ochrana autorského práva. Olomouc, 2005, s. 5

4

II. VYSVĚTLENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ

1. Počítačová kriminalita Mezi běžně používané názvy pro tuto problematiku patří počítačová kriminalita, kriminalita informačních technologií, v tisku se lze setkat i s anglickými termíny cybercrime, IT crime a computer crime.2 Sem bývá často zahrnována i kriminalita v oblasti telekomunikací, neboť v současné době je páchána rovněž za využití počítačů; rozdíl mezi IT a telekomunikacemi se v moderním světě stírá, stačí vzpomenout rychlý rozvoj internetové telefonie v poslední době. Počítačovou kriminalitu je tedy možno chápat jako protiprávní jednání, které má souvislost s počítači. V rámci této definice rozlišujeme dvě kategorie počítačové kriminality: a) protiprávní jednání směřující proti počítači, kdy počítač sám je terčem útoku; jde o průniky do systémů zaměřené na krádež dat, zneužití osobních údajů, průmyslovou špionáž či bankovní podvody b) protiprávní jednání páchaná s využitím počítačů; počítač tedy slouží jako prostředek trestné činnosti, případně ji usnadňuje – právě zde je stěžejním způsobem protiprávního jednání porušování autorského práva Dalším možným dělením je kategorizace na trestné činy klasické, kdy počítač pouze usnadňuje její páchání (bankovní loupeže on-line) či je nástrojem protiprávního jednání (dětská pornografie), anebo se jedná o trestné činy zcela nové, podmíněné nástupem informačních technologií (hacking, cracking). Tato práce se zaměřuje na zcela jednoznačně nejrozšířenější formu páchání trestné činnosti s využitím výpočetní techniky – porušování autorských práv, kterého se v masovém měřítku dopouští značná část počítačově gramotného obyvatelstva. Tato skutečnost vyplývá z dostupnosti výpočetní techniky, dostupnosti potřebného softwarového vybavení, které je schopen používat bez hlubších znalostí téměř každý, a zejména z přechodu od analogových záznamů k digitálním – nosičům CD a DVD. Stranou tedy nechám takové formy trestné činnosti využívající výpočetní techniku, jako jsou carding (zneužívání platebních karet), různé podvody, padělání a penězokazectví, vydírání, sniffing (neoprávněné monitorování elektronické komunikace) a podobně.

2

Matějka, M. Počítačová kriminalita. Praha, Computer Press, 2002, s.3

5

2. Warez Warezem se rozumí nelegálně šířený software. Warez je problémem táhnoucím se již od počítačového pravěku. Na jedné straně pomyslných vah jsou často nemalé sumy vydávané za programové vybavení, na straně druhé lákavá možnost snadného kopírování softwaru. S vývojem výpočetní techniky se postupem času vyvíjely i metody softwarových pirátů, od kopírování her z kazety na kazetu v éře osmibitů, přes jednodušší a rychlejší kopírování disket, cédéček a DVD, a s rozvojem Internetu též stahování nelegálního obsahu z netu, ať již prostřednictvím FTP serverů, nebo různých p2p a obdobných sítí (BitTorrent). Nezanedbatelný je ale i přínos softwarových prostředků, např. rozšířený a oblíbený formát DivX či XviD u videa, nebo mp3 u audia, které jsou schopny zkomprimovat film či hudební nahrávku do takové velikosti, jež umožňuje jejich šíření po Internetu S vyhledáváním warezu na Internetu jsou spojena značná bezpečnostní rizika, neboť je nezřídka provázen škodlivým softwarem – viry, spyware apod., souhrnně označovaného jako malware. Autoři mnohých serverů se snaží zbavit odpovědnosti tím, že warez přímo nenabízejí na svých serverech, ale zprostředkovávají odkazy pro jeho stažení z jiných volně dostupných serverů. K šíření nabídek nelegálního softwaru je často využíván spam – nevyžádaná elektronická pošta, e-mail. Tímto způsobem je oslovováno co nejširší spektrum potenciálních zákazníků. Největším problémem je však prodej ilegálního softwaru na profesionální bázi, avšak za mnohem nižší ceny, než jaká je u originální aplikace. Sem je obvykle směrován zájem policie, neboť škody způsobené softwarovým firmám jsou zde nejvyšší. To však neznamená, že domácnosti nebo malé firmy užívající nelegální software mohou klidně spát. Jak již bylo zmíněno, s warezem je spojen fenomén malwaru. Již sama pirátská kopie může obsahovat škodlivý kód, případně jej obsahují tzv. cracky či keygeny – malé aplikace zprovozňující software s ukončenou zkušební dobou či generující sériová čísla. Například firma McAfee ve studii uveřejněné na jaře 2007 vypočítala, jak velká je pravděpodobnost, že při návštěvě určitých stránek hrozí zavirování. Podle této studie jsou ruské servery infikovány s pravděpodobností 4,5 %, u stránek z Rumunska nebo Samoy je to 5,6, respektive 5,8 %. Největší nebezpečí hrozí v doméně nejvyšší úrovně “.tk“. U webových stránek hostujících na pacifických ostrovech Tokelau představuje

6

toto riziko dokonce 10,1 %.3 Podstatný rozdíl samozřejmě spočívá také ve skutečnosti, že s pirátským softwarem není možné se dovolávat technické podpory v případě problémů s jeho provozem. Pokud budete volat výrobci nebo s ním jinak komunikovat, prakticky vždy musíte uvést nějaký důkaz toho, že jste legálním uživatelem.4 Řešením je pro mnohé poctivé uživatele používání zdarma šířených alternativ ke komerčním programům – buď jako freeware, tedy software k použití zdarma, jehož úpravy jsou však zakázány, nebo tzv. svobodný software (free software, obvykle pod licencí GNU/GPL), k němuž jsou k dispozici i zdrojové kódy a uživatelé si jej mohou libovolně upravovat. V některých případech je sice pravdou, že nedosahují kvalit komerčních aplikací, do jejichž vývoje jsou investovány nemalé prostředky, v mnohých případech však tomu tak není – příkladem může být velmi zdařilá distribuce kancelářského balíku OpenOffice.org, který zdatně konkuruje komerčnímu (a drahému) kancelářskému balíku Microsoft Office.

3. Hacking V dobách počítačového pravěku si programátoři pomáhali k odlaďování programů svépomocí, a to zásahy, které se označovaly anglickým termínem hacks, doslova záseky. Odtud vzniklo slovo hacker a hacking. Původní význam slova byl tedy pozitivní – šlo o to, přimět program pracovat co nejlépe, tedy o jejich analýzu a odhalení a odstranění chyb. Jedná se o druhou nejvýraznější oblast počítačové kriminality, a to hned po porušování autorských práv. Zatímco však u hackingu je patrná tendence ke zpřísňování postihu, u porušování autorských práv, které má masovou podobu a páchá je značná část počítačově gramotného obyvatelstva, se objevují stále častěji spíše úvahy o udržitelnosti současné právní úpravy. Hacking tedy znamená zjednodušeně řečeno průnik do systému jinou nežli standardní cestou, tedy obejití či prolomení (zde má vazbu na cracking) jeho bezpečnostní ochrany. Motivy jednání hackerů jsou různé – od snahy zjistit, jak systém funguje a odstranit jeho chyby, přes snahu o získání pozornosti a slávy v hackerské komunitě, až po snahu o poškození jiného či vlastní obohacení. Přitom se obvykle jedná o poměrně sofistikované postupy. Sdělovací prostředky sice milují útoky provedené

3 4

Hentschel, A. Software z šedé zóny. Chip, 2007, prosinec 2007, s. 72 Bitto, O. O kradení softwaru a počestnosti lidí. Computer, 2006, č. 3, s. 82

7

jakoby jediným stiskem tlačítka, zkušený útočník však může předtím, než provede reálný útok, strávit i měsíce pečlivou inventarizací systému.5 Obecně však stále platí, že mnohem větší nebezpečí než od anonymních hackerů z kyberprostoru hrozí od lidí uvnitř organizace, kteří mají oprávnění pohybovat se v systému, ať již zaměstnanců spolupracujících s konkurencí, nebo podvodníků obohacujících se obcházením systémů bank či jiných finančních institucí. Toto nebezpečí lze sice omezit vhodnou bezpečnostní politikou včetně několikaúrovňové kontroly, ale nelze je nikdy zcela vyloučit.

4. Cracking Pojem cracikng je úzce spojen s pojmy warez a hacking. Crackingem bývá označován soubor mnoha postupů, při kterých dochází k úpravám nebo zkoumání a pozorování funkcí, metod a principů programového kódu bez možnosti užití zdrojových kódů programovacího jazyka, v němž byl program vytvořen.6 Z pohledu této práce jde o takový zásah do programu, který umožní obejít jeho ochranu proti kopírování nebo neoprávněnému užití. Motivem jednání crackerů je obvykle umožnění rozšiřování nelegálních kopií softwaru či jeho užívání. K tomuto účelu jsou používány různé metody, k nesofistikovanějším patří tzv. reverzní inženýrství – zpětný překlad programu do určitého programovacího jazyka. Cracking však není využíván pouze k porušování autorských práv, ale také k prolomení bezpečnostních ochran systémů; motivem takové činnosti nemusí být nutně pouze zájem na nelegálním šíření software, ale také odhalení slabých míst ochran a jejich zdokonalování. Již zde bych chtěl zmínit skutečnost, že právní kvalifikace takového jednání spadá především pod § 152 trestního zákona, neboť provádění činnosti, která směřuje k obejití ochrany programu proti kopírování a neoprávněnému užití je na základě dohod WIPO z roku 1996, jimiž je Česká republika vázána, zakázáno. Podle okolností případu by v úvahu přicházelo i použití § 257a, poškození či zneužití záznamu na nosiči informací.

5

Scambray, J., McClure, S., Kurtz, G. Hacking bez tajemství. 2. vydání. Přeložili Petr Břehovský, Josef Pojsl, Radek Čevela. Praha, Computer Press, 2002 6 Zemánek, J. Cracking bez tajemství. Brno, Computer Press, 2002, s. 313

8

III. POČÍTAČOVÁ KRIMINALITA PORUŠUJÍCÍ AUTORSKÁ PRÁVA

1. Nahlédnutí do historie Důvody vzniku počítačové kriminality obecně vycházejí z vývoje samotných informačních technologií. Původně šlo o snahu tvůrců a uživatelů, tehdy poměrně úzkého okruhu lidí, o nalezení a odstranění chyb a optimalizace aplikací a síťových protokolů, později však s rozvojem sítě a zapojením většího počtu uživatelů začalo být pro některé z nich zajímavé dosažení dat druhých – ať již osobního charakteru, nebo za účelem vlastního obohacení. Pokud se jedná o porušování autorských práv, dříve se lišila situace v oblasti hudebních či filmových nahrávek a situace v oblasti software, neboť software podléhal přísnějšímu režimu autorskoprávní ochrany; například nebylo možno si vytvořit záložní kopii pro osobní potřebu bez souhlasu autora. Podle současné právní úpravy je však softwaru poskytována stejná ochrana jako jiným autorským dílům. V dobách počítačového pravěku nebylo porušování autorských práv ničím jednoduchým. Pořízení kopie gramofonové desky by vyžadovalo značné náklady, v podstatě postavení nové lisovny; to znamenalo, že institut kopie pro vlastní potřebu nebylo v autorském zákoně třeba vůbec upravovat, protože ji bylo velmi obtížné, v běžných podmínkách prakticky nemožné zhotovit. Změna nastala s příchodem analogových audio- a videokazet. Kopírování se stalo snadným, vhodná zařízení byla běžně dostupná a zhotovování kopií nevyžadovalo žádné zvláštní odborné znalosti. To ve svém důsledku vedlo k masovému porušování autorských práv a v právních systémech většiny zemí k zavedení již zmíněného institutu kopie pro vlastní potřebu. Jediným problémem, který byl spojen s kopírováním analogových záznamů, byla klesající kvalita záznamu, která se kopii od kopie dále zhoršovala. Tento problém byl odbourán nástupem digitálních technologií. Jakmile se CD vypalovací mechanika stala běžně dostupnou součástí osobního počítače, nastal další boom nelegálního i legálního kopírování. Kopie vytvořené pomocí digitální technologie jsou prakticky shodné s originálem a dalším kopírováním jejich kvalita neklesá. Na svou dobu mělo CD velkou kapacitu – 650 MB, není tedy divu, že se rychle rozšířilo nejprve jako nosič hudebních nahrávek (polovina 80. let), později také jako nosič dat (začátek 90. let).

9

V 80. letech se začalo stále více počítačů propojovat do sítí, čímž došlo ke vzniku předchůdce dnešního Internetu – systémů BBS; šlo o servery, obvykle s textovým rozhraním, na které se připojovalo přímou volbou čísla Rychlý nástup Internetu byl dalším impulsem pro masivní porušování autorských práv. Díky „síti sítí“ již není potřeba ani vypalovací mechanika, data putují často tisíce kilometrů z disku na disk. Padají hranice – co je v jedné zemi zakázáno, lze získat ze serverů v zemi jiné. Tato skutečnost značně ztěžuje prosazování zákonů. Z Internetu lze získat navíc prostředky k prolamování ochrany proti kopírování, jako jsou keygeny (generátory sériových čísel) nebo cracky (aplikace umožňující obejít ochranu). V České republice (resp. ČSSR) se koncem 80. let objevily první osmibitové počítače ať dovezené ze zahraničí (Atari, Sinclair, Commodore), či domácí provenience (IQ 151, PMD, Didaktik). To bylo impulzem pro vznik trhu s hrami a aplikacemi, které se kopírovaly z magnetofonové kazety na kazetu. Na nelegálním šíření se tehdy podílel i stát, a to prostřednictvím různých kroužků výpočetní techniky; koneckonců tehdejší legislativa v oblasti autorského práva s existencí osobních počítačů nepočítala. Rozšířen byl prodej nelegálních produktů především na různých burzách. Jak již bylo výše naznačeno, zlatá éra počítačového pirátství přichází v druhé polovině 90. let. Do prodeje se dostalo zařízení umožňující vypalování CD a jeho cena klesla natolik, že si ji mohl dovolit téměř každý uživatel počítače. Vznikají také vypalovací centra, kde je možno si nechat vypálit libovolná data na CD za mírný poplatek, aniž by se někdo příliš staral o legalitu takových dat.

2. Současný stav ve světě V současnosti je zaznamenán především značný nárůst obliby sítí p2p (peer to peer, tzn. rovný s rovným), tedy výměnných sítí. Na rozdíl od webových serverů , které např. shromažďují odkazy na warez na jednom místě, se jedná o decentralizované sítě; libovolný počítač zde nehraje pouze pasivní roli příjemce, ale zároveň vystupuje aktivně jako server, tedy poskytovatel obsahu. Tyto autonomní počítače spolu navzájem komunikují a vytvářejí společně distribuovaný systém. Přitom platí, že zpřístupněním dat ostatním uživatelům sítě je naplněno ustanovení o sdělování díla veřejnosti v § 18 autorského zákona. Vymahatelnost nároků plynoucích z porušení příslušných

10

autorskoprávních norem uživateli těchto sítí jsou však velkým problémem. Případné odhalení a postih některých z nich nemá na běh sítě prakticky žádný dopad. Jediným efektem tak bývá odstrašení uživatelů bohatě medializovanými kauzami. Mediálně velmi sledovanou kauzou se stal osud malého programu DeCSS, který sestrojil norský student Jon Johanson, aby mohl přehrávat filmy v DVD i na počítači s operačním systémem Linux.7 Na autora a některé šiřitele programu byla podána žaloba společností MPAA (filmová asociace USA), neboť kód chránící DVD byl filmovými společnostmi označen za obchodní tajemství. Po řadě protichůdných a často kontroverzních rozhodnutí v listopadu roku 2001 soud vyšší instance v odvolacím řízení zrušil rozhodnutí soudu nižšího stupně s tím, že bylo v rozporu s ústavou zaručenými lidskými právy, neboť za určitých okolností musí obchodní tajemství ustoupit svobodě projevu a právu na informace. Případ DeCSS opět poukázal na skutečnost, že vytvoření dokonalé technické ochrany proti kopírování je pouhý mýtus. Jinou problematiku otevřel případ Napster. Jednalo se o program p2p sítě, který umožňoval sdílení hudby v digitálním formátu. Původně byl vyvinut studentem Shawnem Fanningem jako systém pro výměnu hudebních nahrávek v úzkém okruhu hudebních fandů, v dobách své největší slávy však již byl rozšířen natolik, že byly v reálném čase sdíleny stovky terabajtů dat. Není divu, že koncem roku 1999 na něj byla podána americkou organizací nahrávacích společností RIAA žaloba. Ta ve svém důsledku znamenala značné omezení provozu systému, který byl posléze zakoupen firmou Bertelsmann, jejímž úmyslem bylo zprovoznit Napster na komerčním základě. Mezitím však došlo k rozšíření nových typů p2p sítí a k vývoji dalších, tentokrát decentralizovaných sítí, které není možno odpojit zablokováním jednoho nebo několika serverů. Jako již mnohokrát se ukázalo, že internetová komunita je daleko před represivními snahami vydavatelských společností hájících své zisky a preferujících klasické, tedy zaběhnuté způsoby prodeje svých produktů. Dalším velmi známým případem se stal případ Skljarov. Tento ruský kryptolog byl po svém vystoupení na konferenci DefCon v USA v červenci 2001 zatčen a uvězněn. Skljarov totiž v Rusku pracoval ve firmě ElcomSoft, která v souladu s ruskými zákony vyvíjela program, jenž umožňoval převádění elektronických knih z chráněného formátu Adobe e-Book na nechráněný formát pdf. Americký státní zástupce argumentoval tím, že jelikož byl tento software firmou nabízen na Internetu, mohl být 7

Matějka, M. Počítačová kriminalita. Praha, Computer Press, 2002, s. 36

11

zakoupen i občany USA, a proto se v případě jeho distribuce jedná o nelegální činnost. Zatčení však vyvolalo protesty programátorů z celého světa, kteří dokonce vyzývali k bojkotu firmy Adobe a k bojkotu konferencí pořádaných v USA. Firma Adobe, na jejíž popud byl Skljarov uvězněn, v reakci na tyto protesty prohlásila, že nemá na stíhání Skljarova žádný zájem. Kryptolog byl propuštěn na kauci, ale nesměl opustit území Spojených států, kde tak musel nedobrovolně strávit půl roku, než byla veškerá obvinění proti němu stažena. Případ má velký význam především proto, že pokud by byl postup amerických orgánů uznán za správný, nebyla by trestnost činu spáchaného na Internetu posuzována podle místa, kde je umístěn server poskytující nezákonný obsah, či kde se nacházel pachatel, ale podle toho, odkud k takovému obsahu přistupují uživatelé. Teoreticky by to potom mohlo vést k tomu, že by poskytovatel obsahu, o němž se nepřesvědčil, že je legální ve všech částech světa, mohl být někde žalován. Tím dojde k faktickému exportu právního řádu jedné země do světa bez součinnosti institucí oprávněných k tvorbě mezinárodního práva.8 S ohledem na stále zřetelněji se rýsující hrozbu internetové kriminality, včetně její nejrozšířenější formy, tedy porušování autorských práv, se objevují snahy vlád některých zemí dostat Internet pod kontrolu. Vlády některých zemí představily své vize systémů, které by umožňovaly monitorování přenosu dat nejen v konkrétních případech na základě soudního povolení, ale plošně. Vláda Nového Zélandu šla dokonce tak daleko, že hodlá na základě nového zákona sledovat data uživatelů uložená na pevných discích jejich počítačů, což jí má mj. umožnit zákaz používání šifrování nebo jiného prostředku znemožňujícího takové monitorování. Nad běžným občanem tak visí zcela reálná hrozba, že ve jménu legitimního boje proti počítačové kriminalitě může dojít k omezování občanských práv a svobod, a to až do té míry, kterou někteří autoři označují jako „informační totalitu“.

8


12

IV. PRÁVNÍ ÚPRAVA

1. Česká republika Český právní řád reagoval na nástup počítačové kriminality zařazením nových trestných činů do trestního zákona. Šlo např. o § 257a, poškození nebo zneužití záznamu na nosiči informací v roce 1991, § 178, neoprávněné nakládání s osobními údaji v roce 1993. Předmětem našeho zájmu v této bakalářské práci je však především § 152 tr. zákona, porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi, který vymezuje trestněprávní odpovědnost za porušení ustanovení autorského zákona: (1) Kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému

výkonu,

zvukovému

či

zvukově

obrazovému

záznamu,

rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty bude pachatel potrestán, a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 značný prospěch, nebo b) dopustí-li se takového činu ve značném rozsahu.9 Tento trestný čin je zařazen do hlavy druhé zvláštní části trestního zákona, tedy mezi trestné činy hospodářské, oddíl čtvrtý – trestné činy proti předpisům o nekalé soutěži, ochranných známkách, chráněných vzorech a vynálezech a proti autorskému právu, proti právům souvisejícím s právem autorským a proti právům k databázi. Jedná se o klasickou normu s blanketní dispozicí, obsahuje tedy právní pojmy upravené normami jiného právního odvětví. Z hlediska posuzování právních omylů jednání pachatele platí, že neznalost takové normy (tedy zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona) se posuzuje stejně jako neznalost normy trestní a pachatele proto nevyviňuje. Ve všech případech zákon vyžaduje úmyslné zavinění. Orgány činné v trestním řízení musí vždy rozhodnout, zda předmět, jehož ochrana je vyžadována, je autorským dílem

9

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů

13

ve smyslu autorského zákona, případně zda konkrétní jednání představuje užití díla podle autorského zákona. Základní skutková podstata a použité pojmy se posuzují podle příslušných ustanovení autorského zákona. Zásahem se pak rozumí jakékoli užití díla ve smyslu autorského zákona. Vždy je nutno hodnotit také oprávněnost takového zásahu, tedy zda se nejedná o dílo, ke kterému uplynula doba ochranných práv, zda se na dílo nevztahuje výjimka z ochrany (§ 3 autorského zákona), zda měl uživatel souhlas s užitím od autora a zda nedošlo k užití díla nad rámec tohoto souhlasu, zda zjištěné užití nespadá do kategorie volného užití díla ve smyslu § 30 autorského zákona či zda způsob a rozsah užití díla nespadal do kategorie bezúplatné zákonné licence. Za předpokladu naplnění zákonných znaků základní skutkové podstaty má smysl posuzovat, zda jsou naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty. Zde se nejedná o pojmy upravené autorským zákonem. U tohoto ustanovení představuje kvalifikovaná skutková podstata těžší následek. Získáním značného prospěchu se rozumí částka ve výši nejméně 500 000 Kč. Pokud jde o znak značného rozsahu, je třeba přihlédnout především k rozsahu a závažnosti jednání spočívajícím v neoprávněném nakládání s autorskými díly; o značný rozsah půjde tedy tam, kde se jedná o opakované dlouhotrvající jednání. Jak vyplývá z výše uvedených skutečností, pramenem právní úpravy počítačové kriminality v České republice je zákon, a to především trestní zákon. V případě § 152 stanoví zákon pouze trestnost činu porušení autorského práva, přičemž úpravu toho, co je porušením autorského práva ponechává na normách práva soukromého, zejména na autorském zákoně. U jiných trestných činů, které je možno zahrnout pod pojem počítačová kriminalita, je vymezení jejich skutkové podstaty upraveno přímo trestním zákonem (§ 257a, § 250, § 250c atd.). Zatímco v antipirátských kampaních bývá porušení autorského práva označeno jako trestný čin, je nutno rozlišovat míru společenské nebezpečnosti, neboť čin, jehož míra společenské nebezpečnosti je nepatrná, není trestným činem, i když vykazuje jeho znaky. Neoprávněné užití díla lze kvalifikovat jako přestupek, je tedy otázkou, zda občasné používání např. Adobe Photoshopu je ještě přestupkem, nebo již trestným činem. Skutkové podstaty trestných činů rozlišují možnost postihu pachatele podle výše způsobené škody či získaného prospěchu. Podle úpravy účinné od 1.1.2002 je hranicí trestného činu u dospělého pachatele částka 5 000 Kč, u mladistvého pak 25 000 Kč. Způsobení větší škody podmiňuje použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty,

14

která přináší vyšší trestní sazbu. Tedy warezák, který prodal jednu kopii kancelářského softwaru za 15 000 Kč může být podle § 152 vyměřen trest odnětí svobody do dvou let, naproti tomu warezákovi, který prodal 10 kopií CAD programu a způsobil škodu 1 000 000 Kč může být vyměřen trest až na pět let. Smyslem změn, které přinesla poslední novela autorského zákona, tedy zák. č. 216/2006 Sb., byla především harmonizace českého autorského práva s právem Evropské unie, přizpůsobení platného autorského práva rychle se rozvíjející informační společnosti a upřesnění některých pojmů a právních institutů vzhledem ke zkušenostem s interpretací a aplikací dosud platného autorského zákona.10 Novela nepřinesla zásadní změny v podstatě autorského práva, avšak z hlediska zaměření této práce, tedy z hlediska uživatele výpočetní techniky a možných konfliktů jeho činnosti s autorským právem se o změny podstatné jedná. Novela z tohoto pohledu především rozšířila ochranu autora, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo, kdy mu k dosavadním právům, tedy práva na určení autorství, na zákaz ohrožení jeho práva, na informace o původu, o způsobu a rozsahu užití neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla, přibilo ještě právo na informace o ceně neoprávněně zhotovené rozmnoženiny a o osobách, které se neoprávněného užití díla účastní. Dále je nově definováno právo požadovat stažení rozmnoženin, zařízení, výroků, ale i materiálů a nástrojů použitých výlučně nebo převážně k nelegální výrobě rozmnoženin nebo napodobenin díla a právo autora domáhat se zákazu poskytovat službu, která je třetí stranou vyžadována k porušování jeho práva.11 Novela také dala autorům možnost domáhat se nejen skutečného ušlého zisku, ale i náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Z hlediska této práce je také významné upřesnění pojmu oprávněný uživatel počítačového programu, kterým je oprávněný nabyvatel rozmnoženiny počítačového programu, který má vlastnické či jiné právo k rozmnoženině, a to za účelem jejího využití, nikoli za účelem jejího převodu, dále je jím oprávněný nabyvatel licence nebo jiná osoba oprávněná užívat rozmnoženinu počítačového programu; taková osoba pak nezasahuje do autorského práva, jestliže rozmnožuje, překládá, zpracovává, upravuje či jinak mění počítačový program v souladu s jeho určením. V § 105 a následujících novely autorského zákona jsou upraveny přestupky a správní delikty. Přestupky

10 11

Šebelová, M. Autorské právo. Brno, Computer Press, 2006, s. 4 Šebelová, M. Autorské právo. Brno, Computer Press, 2006, s. 7

15

fyzických osob je možno trestat pokutou až do 150 000 Kč, a to v případech neoprávněného užití autorského díla, uměleckého výkonu, záznamu rozhlasového nebo televizního vysílání nebo databáze. Stejná výše pokut je v těchto případech nastavena také pro právnické či podnikající fyzické osoby, které se takto dopustily správního deliktu. Přestupky na úseku kultury (včetně porušení autorského práva) jsou upraveny v § 32 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Autorské právo je založeno na zásadě teritoriality, působnost zákona je tedy vztažena pouze na díla autorů a umělecké výkony výkonných umělců, kteří jsou státními příslušníky České republiky, ať byly vytvořeny či zveřejněny kdekoliv. V případě cizinců se užije tehdy, pokud tak stanoví mezinárodní předpisy, dílo bylo poprvé zveřejněno v České republice nebo jde o nositele práva s pobytem či sídlem v České republice. Pokud je tedy na území České republiky užito dílo zahraničního autora nebo jiného předmětu ochrany zahraničního nositele práv, pak s postupuje podle ustanovení autorského zákona. Pokud je takové dílo užito v zahraničí, postupuje se podle vnitrostátní úpravy dané země. Předmětem ochrany autorského práva obecně je dle § 2 odst. 1 dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam; v zákoně následuje příkladný výčet druhů děl. Z hlediska zaměření této práce pokládám ještě za důležité objasnění pojmu užití díla. Za užití díla je autorským právem považováno jednání, jímž se zprostředkuje smyslové vnímání díla, včetně rozmnožování; z toho vyplývá, že rovněž zpřístupnění díla prostřednictvím Internetu podléhá autorskému souhlasu. Rozlišuje se mezi užitím děl pro vlastní potřebu a užitím veřejným, o které se jedná vždy, je-li překročen rámec užití soukromého. Ke každému ze způsobů užití je zásadně vyžadován souhlas autora, popř. toho, kdo vykonává autorská práva k dílu (dědice či odvozeného nositele). Zákon zásadně ve svém ustanovení § 12 odst. 1 vyžaduje k udělení oprávnění k výkonu práva dílo užít (licence) jiné osobě formou smlouvy, a to smlouvy licenční (srov. § 46 a násl.) s tím, že bez takového oprávnění může jiná osoba dílo užít pouze v případech stanovených zákonem.12 Je třeba připomenout, že kupní a licenční smlouvy uzavírané mezi jedením subjektem – vydavatelskou firmou a anonymní masou koncových uživatelů jsou 12


16

typickými smlouvami adhezními.13 Jedná se o smlouvy, u kterých není žádný prostor pro vyjednávání o ceně a smluvních podmínkách pro adresáta (smlouvy označované „ber anebo nech ležet“). Tuto povahu má většina spotřebitelských smluv; v mnohých zemích je proto právně ošetřeno, aby se takové smlouvy nemohly odchýlit od zákonem stanovených podmínek v neprospěch spotřebitele. V případě licenčních smluv ovšem převažuje názor, že se na ně nevztahuje úprava spotřebitelských smluv. A nyní již ke konkrétním činnostem, které mohou vést ke vzniku trestněprávní odpovědnosti z důvodu porušení autorského práva. V první řadě je třeba se podívat již na samotné stažení jakýchkoli dat uživatelem z Internetu. Při stažení jakýchkoli dat z Internetu dojde k vytvoření jejich kopie, neboť originál zůstane na serveru. Taková kopie je pak rozmnoženinou ve smyslu § 13 autorského zákona, kde je za rozmnoženinu považována i elektronická kopie – stahování děl z Internetu je tedy jejich rozmnožováním. Rozmnožováním díla je jeho reprodukce jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě za účelem zpřístupňování díla prostřednictvím těchto rozmnoženin. Z toho by vyplývalo, že rozmnožování díla za jiným účelem než jeho zpřístupnění prostřednictvím rozmnoženin by nebylo užitím díla ve smyslu § 12, neboť zde uvedený výčet je taxativní a není možno jej rozšiřovat. Stahování dat z Internetu za účelem uložení na pevném disku by tedy nebylo aktem užití díla ve smyslu § 12, neboť nesplňuje zákonné podmínky stanovené v § 13 pro rozmnožování díla. Jiný institut užití díla uvedený v § 12 nepřichází v úvahu. Je zde ovšem ještě speciální ustanovení v § 30 autorského zákona, kde jsou obsaženy podmínky omezení autorského práva a kde se v odstavci 1 uvádí: „Za užití díla podle tohoto zákona se nepovažuje užití pro osobní potřebu; to neplatí pro zhotovení rozmnoženiny počítačového programu či elektronické databáze nebo rozmnoženiny či napodobeniny díla architektonického stavbou.“ Z toho je možné dovodit, že rozmnožení počítačového programu či elektronické databáze pro vlastní potřebu bez účelu zpřístupnění dalším osobám je užitím díla ve smyslu § 12 autorského zákona, nicméně jde o užití sui generis dle § 30 odst. 1 autorského zákona, nikoliv dle § 13 autorského zákona. V této souvislosti je však rovněž nutno zmínit ustanovení § 66 autorského zákona, podle kterého je možné rozmnožovat, překládat, zpracovávat, upravovat a zhotovovat si záložní rozmnoženinu počítačových programů, je-li to potřebné pro jejich užívání a není-li dohodnuto jinak. Ačkoli se tedy § 30 autorského zákona nevztahuje na počítačové programy, je obdobná zákonná licence 13


17

uvedena jako speciální zákonná licence v § 66 autorského zákona. Pokud jsou z volného užití vyloučeny mimo jiné elektronické databáze, bez ohledu na to, zda jsou soubornými díly (§ 2 odst. 2) či zda jde o „prostou databázi“, je otázkou, zda pod pojem elektronická databáze lze vztáhnout např. hudební CD, které by tak zřejmě nebylo možné kopírovat ani pro osobní potřebu fyzické osoby.14 Autorský zákon tedy umožňuje volné užití autorského díla fyzickou osobou pro její osobní potřebu. Osobní potřebou se rozumí soukromé užití, užití ve společenství rodiny či osob blízkých.15 Fyzické osobě je tedy umožněno zhotovit si pro osobní potřebu záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla. To znamená, že může stahovat z Internetu hudbu a filmy, vypalovat si kopie originálních CD a DVD, vždy však pouze pro osobní potřebu. Není možno toto činit pro třetí osoby, přičemž není rozhodné, zda by tak bylo konáno za úplatu či bezúplatně. Je také možné užít autorské dílo při předvádění zboží v obchodě. Za volná užití díla není třeba souhlasu autora a zaplacení odměny. Nejobvyklejšími případy jsou porušování autorských práv k počítačovým programům, hudebním nahrávkám a filmovým dílům. Na tyto oblasti se zaměřuje zejména zájem mladých lidí, porušování autorským práv se z jejich strany pak projevuje technickou vyspělostí a značným rozsahem, a to jak v četnosti, tak ve výši způsobených škod. Ochrana počítačových programů byla do českého právního řádu zavedena zákonem číslo 89/1990 Sb., kterým byl novelizován tehdy platný autorský zákon. Krom obecného vymezení rozsahu ochrany počítačového programu jakožto předmětu ochrany podle autorského zákona je tento rozsah specificky vymezen zejména ustanovením § 65 a § 66 autorského zákona. Je třeba zdůraznit, že mezi počítačové programy samozřejmě patří také počítačové hry, jejichž nelegální užívání je obzvláště rozšířeným fenoménem. Porušování autorských práv k počítačovým programům se obvykle označuje jako softwarové pirátství. Softwarové pirátství má několik podob. První z nich je užívání počítačových programů nad rozsah povolený zákonem nebo licenční smlouvou, a to buď ve formě nelegálního užívání pirátských kopií počítačových programů, anebo ve formě jakéhosi „nadužívání“, tedy například používání více instalací či kopií, než je povoleno licenční 14 15

Chaloupková, H., Holý, P. Autorský zákon. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck, 2007, s. 46 Šebelová, M. Autorské právo. Brno, Computer Press, 2006, s. 60

18

smlouvou. Další podobou softwarového pirátství je neoprávněné pořizování kopií počítačových programů, a to buď formou padělání počítačových programů, tedy napodobováním originálních počítačových programů a jejich vydáváním za pravé, anebo formou výroby nelegálních kopií. Poměrně široce medializovanou podobou softwarového pirátství je také neoprávněné šíření kopií počítačových programů s počítači, kdy prodejci nových či repasovaných počítačů tyto nabízejí s nelegálně nainstalovanými počítačovými programy, zejména operačními systémy a kancelářskými balíky. V případě hudebních děl jsou tato dle ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona předmětem práva autorského, samostatně jsou pak chráněna práva výrobců zvukových záznamů jakožto práva související s právem autorským. Také zde je možno rozpoznat několik podob hudebního pirátství. Jedná se o prosté pirátství, tedy neautorizované duplikování původní nahrávky bez souhlasu držitele práv (často formou různých výběrů největších hitů), dále neautorizované nahrávky živých nebo rozhlasových vystoupení (tzv. bootlegy), dále klasické padělky snažící se co nejvíce napodobit originál, a v neposlední řadě internetové pirátství, kdy jsou nahrávky šířeny prostřednictvím celosvětové sítě Internet. U filmových děl je problematika porušování autorských práv poměrně široká, zahrnuje taková jednání, jako je nelegální projekce, pirátství ve videopůjčovnách, prodej padělků atp., nicméně nejrozšířenější podobou filmového pirátství je neoprávněná výroba kopií filmů na DVD a sdílení filmů po Internetu. Za neoprávněné zhotovování a distribuci DVD se označuje převádění filmů do digitálních formátů vhodných pro vypálení, vypalování takových záznamů a jejich následná distribuce. Technicky zdatní piráti jsou schopni upravit filmová díla z jejich původní podoby (např. z legálně získaného DVD) do podoby vhodné pro šíření, někdy jsou dokonce schopni např. anglický originál opatřit českými titulky, pokud tyto titulky nejsou součástí originální verze.16 Dalším zdrojem využívaným filmovými piráty jsou sdílené služby na Internetu, kdy je možno stáhnout i filmy, které doposud nebyly distribuovány a k nim stáhnout české titulky (např. na stránkách www.titulky.com). Ačkoli značná část pirátů vytváří kopie pro vlastní potřebu, lze se setkat i se zištnými motivy takového jednání. Tito pachatelé si obvykle protiprávnost svého jednání uvědomují, spoléhají se však na

16


19

to, že při značné rozšířenosti tohoto jevu je pravděpodobnost jejich odhalení a potrestání minimální. Při práci s výpočetní technikou je možno spáchat samozřejmě i další trestné činy, např v případě hackerského průniku do systému za účelem poškození jiného či vlastního obohacení se může jednat o trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a trestního zákona; bude-li ovšem cílem získání osobních údajů, může se jednat zároveň o trestný čin neoprávněné nakládání s osobními údaji podle § 178 trestního zákona, je-li cílem odcizení peněz z bankovního účtu, může se jednat o trestný čin krádeže podle § 247 trestního zákona a tak podobně. Tato jednání však nejsou předmětem zájmu této práce. Na závěr bych se chtěl zmínit ještě o problematice tzv. technické kopie. Při pohybu uživatele sítí Internet totiž bez jeho vědomí a vůle vznikají na pevném disku jeho počítače kopie některých navštívených webových stránek. Tyto kopie jsou vytvářeny prohlížečem (např. Microsoft Internet Explorer, Mozilla Firefox, Opera) a jejich účelem je urychlení přístupu k těm stránkám, které uživatel často navštěvuje, neboť jejich načtení z pevného disku je násobně rychlejší než z webového serveru. Zákonodárce si byl naštěstí této ošidnosti, která by mohla právním puristům při dozajista účelovém výkladu dát do ruky poměrně účinnou zbraň, vědom. Možná trochu nesystematicky v § 37 odst. 2 písm. a) v dílu 4 autorského zákona, který pojednává o omezení práva autorského, ustanovil, že do práva autorského nezasahuje ten, kdo: „...zhotoví při užití díla dočasnou nebo náhodnou rozmnoženinu díla v elektronické podobě, která nemá samostatný hospodářský význam, jejímž účelem je umožnit snadnější využití díla, a jejíž zhotovení je nedílnou a nezbytnou součástí technologického postupu zpřístupnění díla, včetně takové rozmnoženiny, která umožňuje účinné fungování přenosového systému.“17 Zákonná úprava zde bohužel zaostala za technologickým vývojem, protože toto ustanovení nepokrývá všechny oblasti, které by mělo, neboť se vztahuje pouze na právo autorské, nikoli však na práva související s právem autorským (práva výkonného umělce k jeho uměleckému výkonu, práva výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu, práva výrobce zvukově obrazového záznamu k jeho prvotnímu záznamu a práva rozhlasového a televizního vysílatele). To je s podivem už proto, že návrh Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES o

17

Čermák, J. Internet a autorské právo. Praha, Linde Praha, 2001, s. 47

20

harmonizaci některých aspektů práva autorského vztahuje ustanovení o technických kopiích na všechna tato práva.

2. Zahraničí Česká republika je vázána několika významnými mezinárodními smlouvami. Jedná se o Bernskou úmluvu o ochraně literárních a uměleckých děl z roku 1886, Všeobecnou úmluvu o právu autorském z roku 1952, Mezinárodní úmluvu o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a televizních a rozhlasových organizací, uzavřená v Římě v roce 1961 a Dohodou o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, uzavřenou v rámci Dohody o Světové obchodní organizaci (WTO). Krom těchto pro Českou republiku závazných smluv je třeba ještě zmínit další dvě významné smlouvy, které se odrazily v návrhu Směrnice o harmonizaci některých aspektů práva autorského a práv souvisejících v informační společnosti v rámci EU a amerického Digital Millenium Copyright Act. Jde o dokumenty Světové organizace duševního vlastnictví (World Intellectual Property Organization, WIPO), které byly přijaty na diplomatické konferenci v roce 1996 v Ženevě, a pro něž se používá název „internetové smlouvy“. Jedná se o Smlouvu WIPO o právu autorském (WIPO Copyright Treaty – WCT), a Smlouvu WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (WIPO Performance and Phonograms Treaty – WPPT), ke kterým Česká republika přistoupila v roce 2002. K mezinárodním pramenům autorského práva ČR patří také řada směrnic Evropského parlamentu a Rady Z hlediska tématu této práce je jistě zajímavé nahlédnutí do úpravy autorského práva v USA. Základní normou týkající se autorského práva a práv s ním souvisejících je zde Copyright Act of 1976, Title 17 of US Code, který byl od svého vzniku mnohokrát doplňován a měněn. Jako reakce na přijetí závěrů úmluvy WIPO (1996) o autorských právech a o právech výkonných umělců byl v roce 1998 Kongresem USA přijat tzv. Digital Millenium Copyright Act, který upřesnil podmínky ochrany autorských práv, a to především ve vztahu k Internetu a dalším moderním informačním a komunikačním technologiím, a který omezil uživatele duševního vlastnictví. Mimo zákon byl postaven např. cracking, což však zkomplikovalo práci bezpečnostních expertů a kryptologů. Zákon obsahuje řadu dalších rozporuplných momentů, např. každý z manželů by měl být držitelem licence na autorské dílo, uživatel si nesmí vytvořit kopii díla pro vlastní potřebu, je-li originální nosič opatřen jakoukoli ochranou 21

proti kopírování, byť účel této snahy není protizákonný. Na rozdíl od našeho autorského zákona US Copyright Act nerozlišuje mezi jednotlivými podobami vyjádření díla (hmotná a elektronická), a proto se právo na šíření díla může týkat i oblasti Internetu a digitálních přenosů. Je zřejmé, že tyto jednotlivé způsoby užití díla se často překrývají. I díky tomu se některá soudní rozhodnutí liší v otázce, které právo vlastně bylo porušeno. To ale nic nemění na tom, že zpřístupnění díla prostřednictvím Internetu je užitím díla ve smyslu § 106 US Copyright Act.18 Výklad některých amerických orgánů v oblasti teritoriality práva je navíc velmi problematický – v souvislosti s Internetem je subjektem práva kdokoli, kdo publikuje na Internetu obsah, ke kterému mohou mít přístup občané USA! Podle názoru mnohých odborníků se jedná o velmi nebezpečnou cestu, jak problém exteritoriality Internetu řešit, neboť tímto způsobem by se každý poskytovatel obsahu Internetu stal subjektem trestního práva všech zemí světa, včetně těch ovládaných různými formami diktatury. Této situaci by bylo možné zamezit pouze sjednocením „internetového práva“, které by zamezilo vzniku jakési kybertotality, omezující práva a svobody jednotlivců. Zajímavý je také přístup různých států k poskytování webového odkazu na stránku, která obsahuje chráněná díla, zveřejněná bez souhlasu autora, především software, hudbu a filmy. Příkladně rozhodnutí odvolacího soudu v Jönköpingu (Švédsko) z prosince 1999 ve věci sedmnáctiletého mladíka, žalovaného IFPI za to, že na svém webu poskytoval odkazy na soubory s hudebními nahrávkami, které se však nenacházely přímo na jeho stránkách, kdy soud rozhodl, že mladý Švéd porušil ustanovení článku 46 švédského autorského zákona, nicméně jeho jednání spadalo do výjimky uvedené v článku 47 téhož zákona. Rozsudek byl potvrzen v následujícím roce rozhodnutím vrchního švédského soudu. Naopak nizozemský soud v obdobné věci, konkrétně poskytování odkazu na stránky obsahující díla zakladatele scientologické církve R. L. Hubbarda, rozhodl, že došlo k porušení autorských majetkových práv této církve a poskytování odkazu na stránky s těmito dokumenty za porušující autorský zákon. V České republice se autorský zákon problematikou webových odkazů nezabývá, obecně tedy tato praktika není porušením autorského zákona.

18

Čermák, J. Internet a autorské právo. Praha, Linde Praha, 2001, s. 41

22

3. Pohled de lege ferenda Jak již bylo zmíněno, činnost represivních složek je ztížena skutečností, že pachatelem z jedné země může být spáchán trestný čin proti fyzické či právnické osobě v zemi jiné. Pachatelé jsou často znalostně výrazně před policií, přičemž nezřídka obratně využívají pomalého přizpůsobování práva, které reaguje na nově vzniklé problémy často se značným zpožděním. Zatímco v občanském právu je možno si vypomoci výkladem za použití analogie, takový postup je v oblasti trestního práva nepřípustný (v případě analogie k tíži pachatele). Pachateli těchto trestných činů nejsou nutně osoby s vazbami na kriminální podsvětí, ale zejména osoby stojící mimo zločinecké struktury – studenti, počítačoví odborníci, v případě porušování autorských práv prakticky běžný občan, který se páchání jiného typu trestné činnosti úzkostlivě vyhýbá. Zde se otevírá otázka, zda je vůbec represe efektivní cestou k potírání činů, které se značně odlišují od běžné kriminality, a dokonce jsou značnou částí veřejnosti schvalovány či alespoň nejsou vnímány v rozporu s běžným pojetím morálky. Efektivní právo by se mělo těšit všeobecnému konsensu. V rámci moderní demokracie panuje přesvědčení, že právo je vytvářeno volenými zástupci, a tedy z vůle lidu. Jestliže je tedy nějaká právní norma v rozporu s obecným přesvědčením, vyvolává nutně otázku její legitimity v obecné slova smyslu. Pokud navíc dochází k rozporu mezi tím, co je postihováno (porušování autorského práva obcházením účinné ochrany) a tím, co je vynucováno (platby poplatků za nosiče dat a kopírovací zařízení, bez ohledu na to, zda jsou použity k tvorbě kopií autorsky chráněných děl nebo k ukládání tvorby vlastní), jsou vyvolávány ve společnosti negativní reakce, které v tomto konkrétním případě vedly až ke stížnosti k ombudsmanovi (podle jeho závěru však nejsou poplatky za nosiče dat a kopírovací zařízení v rozporu s principy přiměřenosti nebo zákazu diskriminace). Odstranění těchto rozporů a stanovení jasných a průhledných, především však širokou veřejností akceptovatelných pravidel je úkol, který dle mého soudu před našimi zákonodárci stojí. Pro úplnost bych ještě zmínil, že jak již bylo uvedeno, v případě § 152 trestního zákona se jedná o právní normu s blanketní dispozicí, vymezení trestného činu je tedy vázáno nikoli pouze na změnu předmětné normy, ale též, a to především, na změny v právním předpise, na který se odvolává, tedy v zákoně č. 121/2000 Sb., autorském zákoně. To byl i případ poslední podstatné novelizace autorského zákona zákonem

23

č. 216/2006 Sb. Ačkoli znění § 152 trestního zákona zůstalo nezměněno, skutkovou podstatu trestného činu zde vymezeného například naplní ten, kdo vyrobí rozmnoženinu pro vlastní potřebu, přičemž obejde účinné technické prostředky ochrany práv podle autorského zákona (tedy např. prostředky zamezující kopírování datových nosičů). Pokud by tak jednal před účinností zákona č. 216/2006, trestného činu by se totožným jednáním nedopustil.

24

V. POTÍRÁNÍ POČÍTAČOVÉ KRIMINALITY

1. Činnost Policie ČR Rostoucí

rozšířenost,

komplikovanost

a

společenskou

nebezpečnost

počítačových zločinů nutí policejní sbory států celého světa adekvátně reagovat. Vznikají tak specializované týmy či dokonce větší organizační součásti policejních sborů, které se zaměřují na vyšetřování a potírání počítačové kriminality, včetně sledování nových trendů v této problematice – vzhledem k již zmíněnému překotnému vývoji se nejedná o nikterak snadný úkol. Více než jinde zde platí, že rozsáhlými znalostmi vybavený pachatel, který po sobě dokáže dobře zahladit stopy, zůstane nepotrestán, pokud nebude mít smůlu. Je totiž třeba mít na paměti, že s ohledem na překotný vývoj v oblasti informačních a digitálních technologií jsou dnes získané informace zítra zastaralé. Z toho vyplývá, že definice počítačové kriminality nelze brát za ustálenou, neboť se vyvíjí souběžně s tím, jak se vyvíjí oblast IT a následné reakce zákonodárných orgánů. Jedinou institucí, která se v rámci Policie České republiky systémově zabývá počítačovou kriminalitou, je oddělení informační kriminality při Policejním prezidiu Policie ČR. Problematika porušování autorských práv při práci s počítači je pak postihována především odděleními hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování jednotlivých okresních či krajských správ Policie ČR. Boj represivních orgánů s warezem se většinou omezuje na klasické prostředky. Ty vycházejí z předpokladu, že každý pachatel v kyberprostoru má fyzickou část své identity, sedí u konkrétního počítače, má sousedy, kamarády atp., kteří si mohou něčeho všimnout. K dopadení pachatelů je pak třeba použít informací získaných jak o jeho fyzické identitě, tak o jeho identitě virtuální. Takovými prostředky bylo možno bojovat ještě proti p2p sítím první generace, neboť se jednalo o centralizované sítě a k jejich odpojení stačilo odstavení jednoho či několika serverů, avšak u sítí druhé generace tomu tak již není. Ty jsou totiž přísně decentralizované a k odhalení pachatelů by tedy bylo zapotřebí filtrovat veškerá data protékající Internetem, což je mimo možnosti nejen policie, ale jakékoli jiné organizace na světě. Objevuje se však i jiná forma warezu. Jde o padělky, které jsou přesnými napodobeninami originálů a pro běžného uživatele prakticky k nerozeznání. Ty jsou pak nabízeny za shodné či o něco nižší ceny než originály a jsou uživateli nakupovány 25

v dobré víře, že jde o legální produkty. Takto profesionální piráti maximalizují své zisky, neboť jejich náklady jsou pouhým zlomkem oproti nákladům vydavatelských společností. V oblasti usvědčování pachatelů porušujících autorská práva je policie úspěšná především v případech, kdy pachatel nabízí warez prostřednictvím inzertních médií. Mnohem obtížnější je pak situace v případě šíření warezu po Internetu. V případě centralizovaných systémů (např. ftp serverů) je možné pachatele odhalit přes jejich provozovatele, avšak v případě decentralizovaných sítí (p2p) neexistuje centrální server, ale obrovský počet uživatelů z mnoha zemí světa, kteří navzájem sdílejí svá data. Zde jsou obvykle trestáni pouze jednotliví uživatelé, například na základě udání. Většina důkazů je potom získána domovní prohlídkou a následným softwarovým auditem, který prostřednictvím specializovaného softwaru prokáže přítomnost warezu na konkrétním počítači, často i v případě, že data již byla smazána. Takový postup však samozřejmě neohrozí fungování samotné p2p sítě. Navíc uživatelům netrvalo dlouho, aby se přizpůsobili stávajícím legislativním zábranám pro šíření warezu: stahovat se může cokoli, podmínkou nutnou a postačující je pouze sdílení „nezávadného“ obsahu v podobě freewaru, vlastní tvorby apod.19 Je třeba si připomenout, že důkazní břemeno leží vždy na orgánech činných v trestním řízení. Podezřelý není povinen dokazovat svoji nevinu, není tedy povinen ani prokazovat legalitu svého softwaru. Naopak podezřelému musí být prokázáno nejen to, že se dopustil jednání porušující autorská práva, ale vzhledem k dikci § 152 trestního zákona také to, že tak činil úmyslně. V českých podmínkách bývají odsuzováni především šiřitelé nelegálního softwaru a také ti, kteří používají nelegální software při své podnikatelské činnosti. Tresty padají obvykle podmíněné, často v kombinaci s peněžitým trestem či trestem propadnutí věci. Nejznámější kauzou v ČR je případ Mironet. Expandující firma byla obviňována, že na svých počítačích používá nelegální software. Dne 17. 5. 2000 byla provedena v prostorách firmy prohlídka jiných prostor, nebyly sice zajištěny důkazní prostředky, které by vedly k odsouzení konkrétních osob, avšak činnost firmy byla na dlouhou dobu paralyzována. I z tohoto důvodu se objevily spekulace, že za udáním

19

Bitto, O. Kde trhat zakázané ovoce. Computer, 2007, č. 7, s. 94

26

Mironetu stála firma Microsoft. Microsoft vyvíjel tlak na výrobce osobních počítačů, aby do nich instalovali výhradně operační systém Windows, což právě Mironet odmítal. V roce 2003 bylo trestní stíhání představitele Mironetu zastaveno, neboť se neprokázalo, že by spáchal trestný čin.

2. Činnost kolektivních správců Nejvýznamnějšími tzv. kolektivními správci v České republice jsou bezesporu OSA a BSA. Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (OSA) byl založen roku 1919. Je to občanské sdružení registrované u Ministerstva vnitra ČR. Jedná se o sdružení skladatelů, textařů, hudebních nakladatelů, dědiců autorských práv. OSA zastupuje autory a další nositele práv při udělování souhlasu (licence) k užití jejich děl a při vybírání autorských odměn za toto užití. Business Software Aliance (BSA), nazývána též Protipirátská unie, je zájmovým sdružením softwarových firem. Jako taková není tato organizace vybavena žádnými zvláštními pravomocemi a má tedy přístup pouze k veřejným informacím či k takovým údajům, které jí ostatní subjekty poskytnou dobrovolně. Přesto jsou kampaně vedené BSA poměrně agresivní – používá například slogan „Víme víc, než si myslíte“, známá je též její kampaň z roku 2001, kdy rozeslala několika tisícům firem videokazetu s fiktivním policejním zákrokem ve firmě, která používala nelegální software. K zásilce byl přiložen černý pytel, přičemž do stejného pytle policista na videozáznamu balil zabavenou výpočetní techniku. Řada takto „obdarovaných“ firem proti takovému způsobu vedení kampaně protestovala, se značnými výhradami se setkala také mezi odbornou veřejností. Stejné reakce vyvolala také webová stránka www.zatepla.cz, kde byli vyzýváni občané k udávání všech, kdo používají či šíří nelegální software. Stránka byla označena za jednání za hranicí etiky a po kritice byla přesměrována na oficiální stránku BSA, kde se však opět nachází odkaz na formulář pro „udavače“. Podle údajů zveřejněných touto organizací jsou firmy v České republice pokutovány za používání nelegálního software v průměru částkou 200.000 Kč. Mezi městy s největším množstvím pirátských programů je na prvním místě Praha s 25 %, následovaná Jihomoravským (13 %) a Ústeckým (12 %) krajem. Na tyto kraje připadá 27

polovina všech případů porušování autorského práva k softwaru a třetina způsobené škody. Jak vyplývá z údajů BSA, pokuty v Evropské unii za používání nelegálního software se vyšplhaly na v průměru 371.000 Kč. Česká republika tuto částku rychle dohání – autorský zákon totiž dovoluje poškozeným softwarovým firmám požadovat až dvojnásobek hodnoty nelegálně užívaného softwaru. Největší pokuta udělená z tohoto důvodu firmě v České republice byla 420.000 Kč. V České republice vykonávají kolektivní správu ještě např. občanské sdružení DILIA (divadelní a literární agentura) či Intergram (kolektivní správa práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů).

3. Názory z „druhé strany“ Podle mnohých názorů nadnárodní koncerny, tedy nahrávací, filmové a softwarové společnosti a vydavatelství omezují hospodářskou soutěž na trhu. Jedno autorské dílo totiž obvykle vydává pouze jeden vydavatel, trh s tímto dílem je tedy vlastně monopolem. Pokud přijmeme tezi, podle které jsou produkty podobného žánru vzájemnými substituty, pak by se tržní uspořádání dalo označit jako oligopol; existuje pouze několik společností, které s takovými produkty na trhu působí; případně monopolistická konkurence – mnoho firem na trhu, ovšem nabízející diferencované, tedy ne zcela zastupitelné produkty. Nikdo nezpochybňuje, že autor má být za svůj produkt odměněn, nemá-li dojít k poklesu autorské tvorby a tím i kulturní úrovně společnosti. Nejsou zpochybňovány ani další náklady, tedy na výrobu, distribuci, propagaci atp., rozebírána bývá spíše otázka adekvátnosti marží. Dle názoru mnohých je však současný systém autorského práva pro konečného uživatele nevýhodný. Nevýhodný však může být také pro autory, zvláště začínající, kteří jsou často nuceni uzavírat pro ně nevýhodné smlouvy s vydavatelskými společnostmi. Právě vydavatelské společnosti jsou potom těmi, kdo nejvíce profituje na současném stavu autorského práva. Často je kritizována cena programů, včetně her, a filmů či hudby – pokud by byly dostupnější, lidé by je nepřepalovali. Postoje vydavatelských společností tomu však neodpovídají – jsme svědky neustálého růstu cen, kterému však neodpovídá růst nákladů.

28

V protipirátské kampani se neustále zdůrazňuje, že zkopírování filmu je totéž jako krádež stejně hodnotné věci v obchodě. Toto přirovnání je však zpochybňováno faktem, že u nehmotných statků se nejedná o přerozdělení s nulovým součtem – co někomu přibude, musí být jinému odebráno. U duševního vlastnictví se takovým přístupem řídit nelze, jelikož jeho substrát funguje na zcela jiné úrovni. Absurdita výše zmíněné analogie se plně ukáže, pokud se zamyslíme nad tím, co by se stalo, kdyby bylo možné například rohlík v obchodě vlastními silami rozmnožit kopírováním. Pokud shrneme, jde tedy o to, že porušení autorského práva nemá na první pohled žádné hmatatelné důsledky, při kopírování nikde zdánlivě nic nechybí, což opět může vést k domněnce o tom, že taková činnost je plně v souladu s obecným pojetím morálky ve společnosti20. Problematické je vyčíslování škod, které způsobuje kopírování autorských děl. Vydavatelské společnosti obvykle vycházejí z toho, že každý, kdo si zkopíruje jejich produkt, by si ho jinak koupil; při vyčíslování škod tedy vycházejí z odhadovaného počtu uživateli zhotovených kopií. K dokonalé absurditě dovedla tyto výpočty společnost Microsoft, která počet pirátských kopií svého operačního systému Windows vyčíslila jako počet prodaných nových osobních počítačů minus počet prodaných licencí Windows; naprosto přitom opomněla skutečnost, že řada uživatelů využívá alternativní operační systémy a jiní mají operační systém zakoupený již z minulosti. Seriózně vyčíslit, kolik uživatelů pirátských kopií by si produkt skutečně koupilo, pokud by jej nemohli získat zkopírováním, nejspíše nedokáže nikdo. Často se objevuje názor, že používání pirátského software domácími uživateli softwarovým firmám pomáhá, neboť si uživatelé zvyknou tyto programy používat a tato skutečnost se posléze příznivě projeví na prodejích firemní klientele. Bez zajímavosti není úvaha, jak by se projevilo, pokud by byli uživatelé postaveni před výběr pouze ze dvou možností – buď koupě licence, nebo používání volně dostupné alternativy. V současnosti lze dobře pozorovat příklon části uživatelů k softwaru poskytovanému pod licencemi freeware či GNU/GPL, ať se již jedná o alternativní operační systémy na bázi Linuxu, nebo kancelářský balík OpenOffice.org, ale i jiný kvalitní volně dostupný software. Řada spotřebitelů poukazuje také na skutečnost, že se vydavatelské společnosti opakovaně pokoušejí brzdit technologický pokrok, neboť jej považují za zdroj možného 20


29

ohrožení svých zisků. Typickým příkladem je technologie DVD, kdy dohodou zúčastněných firem došlo k rozdělení světa na regiony, přičemž pro každý z nich je používáno jiného kódování DVD. Tento krok byl odůvodněn potřebou zamezit nežádoucímu šíření nahrávek do míst, kde mají být uvedeny později než v místech jiných. Dalším příkladem je postoj vydavatelů a distributorů k prodeji na Internetu – zatímco spotřebitelé jej považují za nejpohodlnější způsob získání předmětu jejich zájmu (hudby, filmu apod.), dotčenými firmami byl a do značné míry stále je Internet jako prostředek prodeje opomíjen. Kritizovány jsou rovněž poplatky za nenahrané nosiče. K tomu ombudsman předeslal, že ačkoli je českým právem používán termín „náhradní odměna“ (jako termín soukromoprávní), z pohledu ústavněprávního se jedná o daň či poplatek. Jedná se zde totiž o transfer majetkové hodnoty od konkrétní osoby, a to na základě požadavku veřejné moci, nikoli tedy za protiprávní jednání či na základě smlouvy. Není přitom rozhodné, že nedochází k přesunu finančních prostředků přímo na účty veřejnoprávních korporací subjektů, tedy např. státu či obce, jak je u daní či poplatků obvyklé. Řada uživatelů výpočetní techniky alespoň zčásti obeznámená s touto problematikou pak namítá, že za pořízení kopie vlastně zaplatili. Zaplatí ovšem i v případě, že nosič využijí k uložení vlastních dat – tedy odvádějí daň i z vlastní tvorby, aniž by byli členem některé organizace. Dále je namítáno, že vzhledem ke zpoplatnění hardwarových součástí počítače, tedy harddisku, operační paměti, vypalovací mechaniky, tiskárny apod. musí tuto daň platit v podstatě několikrát. Jedná se o často diskutovaný nedostatek legislativy – zákon zakazuje vyrobit si kopii pro vlastní potřebu, pokud by při tom byl uživatel nucen obejít či prolomit ochranu proti kopírování, avšak i tak je povinen platit paušální poplatky. Není potom divu, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti řada uživatelů nepovažuje kopírování ať již hudebních či filmových nosičů, nebo i softwaru, za nemorální, ale považují je spíše za reakci na predátorské chování některých vydavatelských firem a jejich cenovou politiku. Ve společnosti tak vzniká dojem, že autorské právo je zde především proto, aby chránilo zájmy vydavatelských společností, napomáhalo jim k astronomickým ziskům a diskriminovalo konečného spotřebitele. Tento dojem poslední novela autorského zákona spíše posílila – zatímco bylo postaveno mimo zákon obcházení účinných prostředků ochrany proti kopírování, tedy vytváření kopie byť pro vlastní potřebu z chráněných nosičů, kterých je dnes na trhu drtivá

30

většina, zároveň došlo k navýšení poplatků za nenahrané nosiče. I z tohoto rozporu potom vyplývá fakt, že zatímco u tzv. běžného zločinu je právní vědomí obyvatelstva nahlížet na takový skutek jako na čin nemorální dostatečné, v případě kopírování např. softwaru tato činnost za nemorální považována není – proč bych si kopii neudělal, když jsem kolektivním správcům zaplatil...

31

VI. PREVENCE

Přínos prevence v boji s počítačovou kriminalitou je zcela nezastupitelný, už proto, že působení represe je díky mnoha těžkostem při vyšetřování počítačových zločinů velmi často omezené. Prevenci lze dále rozdělit na psychologickou a technologickou.21 Psychologická prevence je souborem takových opatření, která napomáhají vytváření povědomí o nemorálnosti a společenské nepřijatelnosti činů, které jsou právem zakázány a sankcionovány. V této oblasti jsou aktivní zejména softwarové firmy a jejich zájmová sdružení (např. BSA), avšak některé způsoby vedení takových kampaní jsou přinejmenším problematické. O kampaních BSA jsem se již zmínil dříve, za zmínku ovšem stojí i kampaň Mezinárodní federace fonografického průmyslu IFPI s názvem „Kopírování zabíjí hudbu“. Kampaň byla provázena vydáním takzvaně nevypálitelných CD, jejichž ochrana (jako ostatně doposud každá) byla zanedlouho prolomena či obejita. Vzhledem k těmto skutečnostem bývají takové kampaně vysmívány a zpochybňovány. Přesto se jejich tvůrci dopouštějí stále stejných chyb – jejich tvrzení se často zakládá na polopravdách či dokonce vyslovených lžích. Taková tvrzení však uživatelé pirátských kopií rychle jako mystifikaci odhalí a tato zjištění medializují, čímž přispějí k jinému efektu kampaně než bylo původně zamýšleno. Technologická prevence je založena v první řadě na zabezpečení. Jde v podstatě o neustálý souboj tvůrců ochran a jejich prolamovačů. Postupem doby se přitom ukázalo, že dokonalá ochrana v oblasti výpočetní techniky neexistuje. Vydavatelé se proto snaží doplnit technickou ochranu proti kopírování zákonnými omezeními, která zakáží uživatelům prolamovat či obcházet byť i nedokonalou ochranu. Úspěch takových snah však není valný – je-li možno danou ochranu dříve či později prolomit, jsou takové postupy uživateli využívány. Většina odborné veřejnosti se shoduje v tom, že jedinou cestou, jak nelegální kopírování omezit, je nabídnout uživatelům natolik atraktivní produkty z hlediska jejich užitné hodnoty a ceny, že se nelegální kopírování nebude vyplácet. Právní vědomí obyvatelstva se poměrně masivní osvětovou kampaní stále zlepšuje, nicméně dopady na úroveň pirátství nejsou takové, jak bylo očekáváno.

21


32

Mnohem lepší je situace v oblasti firemní, neboť ten je z hlediska používání nelegálního software snáze kontrolovatelný. Dopady v oblasti domácností jsou mnohem menší; ačkoli se právní povědomí i zde zlepšuje, nelegální software se zde používá i nadále. Důvodem jsou krom jiného menší kupní síla v ČR ve srovnání s vyspělými zeměmi, snadnost kopírování a dostupnost a také malá pravděpodobnost postihu. V neposlední řadě pak nesmíme zapomínat na pocit falešného bezpečí, který je vytvářen všemožnými programy pro zabezpečení privátních dat – máme pocit, že když je něco chráněno při zápisu „hvězdičkami“ nebo je blokováno pro zaslání pomocí internetového formuláře, je to v bezpečí.22 Tato představa je samozřejmě realitě na hony vzdálená – hackeři jsou vždy o krok napřed; je tedy nutno úzkostlivě dbát veškerých doporučení odborníků na bezpečnost IT.

22

Malina, P. Jak se kradou bankovní hesla. PC World, leden 2007, s. 106

33

VII. VÝHLEDY DO BUDOUCNA

Nepřehlédnutelným

trendem

současné

počítačové

kriminality

je

její

profesionalizace. Motivem jednání pachatelů již není pokoření bezpečnostních systémů a ochran a získání uznání v kyberkomunitě. Hlavním motivem se v současnosti stalo získání majetkového prospěchu. Svou šanci v této oblasti tak začíná cítit organizovaný zločin, což samozřejmě bude klást vzrůstající nároky na činnost policie. V oblasti porušování autorských práv je patrná výrazná tendence, která bývá označována výstižně jako posun od copyrightu ke copyleftu.23 Jde o to, že je de lege ferenda zpochybňováno samo autorské právo a jeho instituty, jakožto přežité, vytvářející nerovné vztahy na trhu ve prospěch vydavatelských společností. Díky moderním technologiím dochází k masovému porušování autorských práv všude ve světě. Na druhé straně není možné po autorech požadovat, aby poskytovali svá díla k volnému užití bez odpovídající kompenzace. Problém je především v tom, že značná část finančního toku mezi autorem a koncovým uživatelem končí v kapsách prostředníků, tedy vydavatelských či distribučních společností, které mají z celého procesu nejvyšší zisky. Tyto společnosti jsou copyleftem ohroženy nejvíce a reagují zvýšeným tlakem na zpřísnění právní úpravy v oblasti duševního vlastnictví. To samozřejmě vyvolává negativní ohlasy ve veřejnosti, která naopak tlačí na změnu právní úpravy směrem k rozšíření institutu volného užití autorského díla, bezúplatných zákonných licencí apod. Současný legislativní vývoj jde ale opačným směrem, což spolu s tlakem vydavatelských společností na zvyšování cen vede k ještě větší míře nelegálního kopírování. Je evidentní, že současná situace je z dlouhodobého hlediska neudržitelná. Systém je třeba nastavit tak, aby byla autorům poskytnuta spravedlivá kompenzace z užití jejich děl a zároveň je třeba odstranit kritizované jevy (vysoké ceny způsobené postoji vydavatelů a distributorů, nerovné smluvní podmínky atd.).

23


34

VIII. RESUME The work deals the aspects of penal and legal responsibility arising from some activities during computer work that nowadays as much as possible interferes with our everyday life. The attention from this point of view is also payed to phenomenon of a worldwide net – to the Internet. The work defines a computer criminality and explains briefly the basic terms which are necessary to know for understanding problems, especially hacking, cracking and warez. These terms are closely connected with the activity called software piracy. Then the work is concentrating on computer criminality breaking the Author´s Law. After looking to history when the eight-bites computers were extended there was increasing the problem of breaking the Author´s Law. The work evaluates a condition at this field nowadays when an intensive entrance of digital technologies such an action makes easy and says the following. It is a mass business that is useful to pay according attention to it. The work outlines deciding courts´ practise and its development in the different parts of world on concrete cases. The work in its other part deals analysis of legal amendment breaking the Author´s Law in the Czech Republic. It is especially intent on the most frequent form – during a computer work, inclusive of gathering together or shering dates using the net – the Internet. It takes into parts paragraph 152 of the Penal Law that these mentioned problems modifies following relevant enactments of the Author´s Law - number 121/2000 digest, in an actual treatise, inclusive of the last novelette – number 216/2006 digest. The particular forms of a computer piracy breaking the Author´s Law are discussed there, especially its breaking according to computer programmes, musical recordings and film works. The work also deals a look to amendment discussed problems abroad, especially in the United States of America. The next part of the work deals combating computer criminality breaking the Author´s Law by the state repressive units, it means by the Police of the Czech Republic. It also makes a mention of activities of the greatest, so called collective managers. Their main task is just the enforcement of the authors´ interests and the protection of their author´s laws. The space is also dedicated to the objections from „the second side“ of an imaginary barricade, so to the most frequent objections of not only persons breaking the Author´s Law using a computer, but of a professional public, too.

35

The last part of the work deals the possibilities of a preventive influence on contemporary and potential criminals and the accounts of views in this field into the future.

36

IX. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Šebelová, M. Autorské právo. Brno, Computer Press, 2006, s. 196 Matějka, M. Počítačová kriminalita. Praha, Computer Press, 2002, s. 106 Holcová I., Křesťanová, V., Voborník, M.

Ochrana autorského práva. Olomouc,

Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, s. 59 Čermák, J. Internet a autorské právo. Praha, Linde Praha, 2001, s. 195 Zemánek, J. Cracking bez tajemství. Praha, Computer Press, 2002, s. 313 Scambray J., McClure S., Kurtz G. Hacking bez tajemství. 2. vydání. Přeložili Petr Břehovský, Josef Pojsl, Radek Čevela. Praha, Computer Press, 2002, s. 625 Chaloupková, H., Holý, P. Autorský zákon. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck, 2007, s. 640 Bitto, O. O kradení softwaru a počestnosti lidí. Computer, 2006, č. 3, s. 90 Bitto, O. Kde trhat zakázané ovoce. Computer, 2007, č. 7, s. 94 Hentschel, A. Software z šedé zóny. Chip, prosinec 2007, s. 72 Malina, P. Jak se kradou bankovní hesla. PC World, leden 2007, s. 106 Zákon číslo 140/1961 Sb., trestní zákon Zákon číslo 121/2000 Sb., autorský zákon

37

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Katedra trestního práva

Recommend Documents