PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ KATEDRA OBCHODNÍHO PRÁVA

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ KATEDRA OBCHODNÍHO PRÁVA

SMLOUVY BANKOVNÍCH SLUŽEB PETRA MATĚJKOVÁ 2004

Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma Smlouvy bankovních služeb zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených.

1

Chtěla bych poděkovat vedoucímu mé diplomové práce doc. JUDr. Karlu Markovi, CSc. a JUDr. Robertu Krčovi za cenné rady a připomínky při zpracování daného tématu.

2

1 ÚVOD Tématem mé diplomové práce jsou smlouvy bankovních služeb, které zahrnují smlouvy, v nichž obchodní zákoník určuje jako jednoho ze subjektů banku. Smlouvy bankovních služeb se mohou chápat v širším nebo v užším smyslu. Na doporučení vedoucího diplomové práce jsem se zaměřila na smlouvy bankovních služeb v užším smyslu, aby nebylo zadané téma zpracované příliš rozsáhle a málo podrobně. Pod tento pojem se řadí smlouva o otevření akreditivu, smlouva o inkasu, smlouva o bankovním uložení věci, smlouva o běžném účtu a smlouva o vkladovém účtu, jejichž rozborem se budu postupně věnovat. Nejdříve vysvětlím pojem samotných smluv bankovních služeb a jejich povahu. Protože smlouvy bankovních služeb v drtivé většině případů odkazují na obchodní podmínky, budu se věnovat také jim, zejména často se vyskytující praxí, kdy banka obchodní podmínky jednostranně změní. Tématem další kapitoly je související platební styk a institut finančního arbitra. Poté se budu zabývat platnou právní úpravou jednotlivých smluv a jejich případnými spornými ustanoveními. Do dílčích závěrů jednotlivých kapitol zahrnu také návrhy na možnou budoucí právní úpravu. Na závěr shrnu nejdůležitější body mé práce. Při zpracování mé diplomové práce budu čerpat z odborné literatury, odborného tisku, judikatury a z jiných dostupných materiálů, jako například z všeobecných obchodních podmínek nebo z webových stránek českých bank a poboček zahraničních bank působících na našem trhu. K objasnění a lepšímu pochopení některých problémů přispěje určitě i má osobní zkušenost s běžným účtem a smlouvou o inkasu. Cílem mé diplomové práce je provést rozbor ustanovení, které tuto oblast upravují, a zhodnotit, do jaké míry vyhovuje současným společenským potřebám. Práce se bude v jednotlivých kapitolách snažit poukázat na nedostatky právní úpravy a navrhnout jejich možná řešení.

3

2 SMLOUVY BANKOVNÍCH SLUŽEB 2.1 Smlouvy bankovních služeb Smlouvy bankovních služeb zahrnují smlouvy, v nichž obchodní zákoník určuje jako jednoho ze subjektů banku, a to jako účastníka poskytujícího službu. Tento pojem se dá chápat v užším i v širším smyslu. Pod smlouvy bankovních služeb v užším smyslu můžeme zařadit tyto pojmenované smlouvy podle obchodního zákoníku: smlouvu o otevření akreditivu, smlouvu o inkasu, smlouvu o bankovním uložení věci, smlouvu o běžném účtu a smlouvu o vkladovém účtu. V širším smyslu se těmito smlouvami rozumí všechny smlouvy, kde jedním ze subjektů může být banka nebo i jiný subjekt, pokud k tomu má oprávnění (§ 762 obchodního zákoníku - dále obch. zák.). To znamená, že kromě smluv v užším smyslu jsou pod tento pojem zahrnovány i bankovní záruka, smlouva o úvěru nebo nepojmenované smlouvy podle § 269 odst. 2 obch. zák. nebo podle § 51 občanského zákoníku. Smlouva o úvěru se od ostatních smluv bankovních služeb liší tím, že poskytovatelem této služby může být kterákoli fyzická i právnická osoba nejen banka nebo jiná oprávněná osoba. Zákon o bankách uvádí poskytování úvěrů jako jednu z hlavních forem činnosti bank a úvěry ve skutečnosti poskytují především banky. Banka je právnická osoba založená jako akciová společnost se sídlem v České republice, které bylo uděleno povolení k výkonu činnosti - tzv. bankovní licence. Zákon o bankách obsahuje demonstrativní výčet bankovních obchodů v §1, kde jsou vyjmenovány všechny dříve zmíněné smlouvy a některé další činnosti.

2.2 Obecná charakteristika smluv Smlouvy bankovních služeb jsou pojmenovanými smlouvami, z čehož vyplývá, že obchodní zákoník upravuje každou ze smluv jako jednotlivý speciální typ obchodního závazku. Ustanovení obchodního zákoníku upravující jednotlivé typy smluv se použijí, pokud bude „obsah smluv dohodnutý mezi stranami zahrnovat podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.“1

1

Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy, 4. vydání, Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2003, str. 258

4

Všechny smlouvy bankovních služeb jsou obchody typovými neboli nominálními. 2 To znamená, že smlouvy se vždy budou řídit třetí částí obchodního zákoníku bez ohledu na povahu účastníků. Vztahy, které vzniknou na základě těchto smluv, se budou řídit obchodním zákoníkem a nezáleží na tom, jestli je účastníkem podnikatel nebo soukromá osoba. Forma vyžadovaná u jednotlivých smluv bankovních služeb není stejná. Povinnost písemné formy zakotvuje zákon u třech smluv, jedná se o smlouvu o otevření akreditivu a dále pro smlouvu o běžném účtu a vkladovém účtu. Ostatní smlouvy mohou být uzavřeny i ústně nebo konkludentně, což se ale prakticky nevyskytuje, protože jedním z účastníků smlouvy je banka, která má své ustálené postupy a pravidla a jedním z těchto pravidel je úplná písemnost všech provedených úkonů v rámci zjednodušení důkazní situace v případě nastalého sporu. Až na několik výjimek jsou ustanovení smluv bankovních služeb dispozitivní, z čehož vyplývá, že účastníci smluvního vztahu se mohou od těchto ustanovení odchýlit nebo je částečně či úplně vyloučit a pokud tak učiní, vztah se řídí jejich vůlí a zákon zde slouží jen jako podpůrný prostředek pro otázky, které smluvní strany neupravily. Obecnou výjimku ze zásady dispozitivnosti představují základní ustanovení jednotlivých smluvních typů, která jsou kogentní, to znamená, že se od nich nelze odchýlit, ani je vyloučit. Totéž platí o ustanoveních, která předepisují povinnou písemnou formu právního úkonu. Další výjimkou jsou výslovně vyjmenovaná ustanovení jednotlivých smluv v § 263 odst. 1 obch. zák., kterými se budu podrobněji zabývat v jednotlivých kapitolách. Jak už jsem zmínila, smlouvy bankovních služeb jsou dispozitivní, což znamená, že se smluvní strany mohou dohodnout na jiném obsahu svého smluvního závazku, než předepisuje zákon. V praxi je stav takový, že banky nejsou ochotny diskutovat o podmínkách smlouvy, a proto banka nabídne potencionálnímu klientovi smlouvu a ten ji buď přijme jako celek bez jakýchkoli změn a výhrad nebo ji neuzavře vůbec. Takovým smlouvám se říká adhezní smlouvy. Banky mají předtištěné formuláře pro každý typ smlouvy a druhý případný účastník je úplně „vyloučen z možnosti podílet se

2

dříve nazývané absolutní obchody, viz dále Bejček, J.: Změny v typologii obchodních závazků,

Obchodní právo, číslo 3, str. 3

5

na dotváření kontraktu jinak než akceptací jednostranně určených podmínek.“3 Zákon v § 273 odst. 3 výslovně povoluje uzavřít smlouvu pomocí smluvních formulářů, které jsou užívané v obchodním styku. Výjimky se mohou vyskytnout v případech neobvyklých nebo zvláštních obchodních vztahů, hlavně když se jedná o velkou sumu peněz. Přestože banky díky dispozitivnosti smluv bankovních služeb mohou vyloučit ustanovení obchodního zákoníku chránící jejich klienty, musí použít ta ustanovení jiných právních předpisů, která mají chránit spotřebitele, pokud není podnikatelem. Obsah závazkového vztahu může být tedy rozdílný pro podnikatele a nepodnikatele. Vyplývá to z ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., které říká, že „ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.“ Postavení spotřebitele upravuje zejména občanský zákoník (dále obč. zák.) v části první hlavě páté nazvané spotřebitelské smlouvy, která ale z ochrany spotřebitele vylučuje použití ustanovení § 53 odst. 2 až 8 obč. zák. o pro smlouvy o finančních službách podle zvláštních zákonů. Myslím si, že smlouvy bankovních služeb mohu za finanční služby považovat a tudíž obchodní zákoník je oním zvláštním zákonem. Přestože je část ustanovení občanského zákoníku vyloučena, musí se banky při uzavírání smluv bankovních služeb řídit ostatními ustanoveními o spotřebitelských smlouvách. To znamená, že se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, dále se spotřebitel nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Smluvní ujednání spotřebitelských smluv nesmějí být v rozporu s požadavkem dobré víry, který by znamenal újmu spotřebitele způsobenou značnou nerovnováhou v právech a povinnostech stran. V občanském zákoníku jsou demonstrativním výčtem v § 56 odst. 3 uvedena některá nepřípustná ujednání, která například dovolují dodavateli (v našem případě bance) jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, nebo zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Sankcí za tato ujednání je relativní neplatnost. Smluvní strana, která není podnikatelem, odpovídá

3

Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 3. vydání, C.H.Beck,

Praha, 2003, str. 416

6

za porušení svých povinností podle občanského zákoníku a „je tak vyloučeno třeba použití objektivního principu vzniku odpovědnosti za škodu.“4

2.3 Všeobecné obchodní podmínky Všeobecné obchodní podmínky slouží k určování vzájemných práv a povinností smluvních stran, aniž by jejich obsah byl přímo obsahem uzavřené smlouvy. Většina smluv bankovních služeb odkazuje na všeobecné obchodní podmínky konkrétní banky na tzv. bankovní podmínky, kterými se řídí veškerý styk banky s klientem, zejména vedení účtů, zúčtování na těchto účtech a provádění platebního styku. Klientela a banky považují často všeobecné obchodní podmínky za závazný právní předpis, což je ovšem omyl, protože tyto bankovní podmínky se v ničem neliší od běžných obchodních podmínek jakékoli jiné smlouvy a i v tomto případě se jejich uplatnění řídí ustanovením § 273 odst.1 obch. zák. Z něho vyplývá, že se obchodními podmínkami budou smluvní strany řídit, pokud na ně ve smlouvě odkáží. Všeobecné obchodní podmínky jsou vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi. Na jiné obchodní podmínky mohou strany odkázat, pokud jsou stranám známé, nebo je ke smlouvě přiloží. Není tedy třeba zahrnout celý text obchodních podmínek přímo do smlouvy. Účastníci se mohou dohodnout, že ve své smlouvě odkáží jen na některé články obchodních podmínek, nikoli na obchodní podmínky jako celek. Pokud se stane, že si smlouva a všeobecné obchodní podmínky v některém ustanovení odporují, má přednost ujednání ve smlouvě. Banky často do svých všeobecných obchodních podmínek zahrnují i doslovné přepisy celých částí zákona. Takový postup má sloužit k tomu, aby klient neznalý zákona věděl, co jeho právní vztah ještě obsahuje, protože pokud by to ve všeobecných obchodních podmínkách nebylo uvedeno, klient by se o tom ve většině případů vůbec nedozvěděl a banky se tím opět chrání před případnými spory. Takové přejímání zákona by mělo být jen velmi kusé a doslovné. Někdy banky předpokládají, že postačí k uzavření smlouvy jen souhlas s jejich všeobecnými obchodními podmínkami. To není vyhovující, protože aby došlo k platnému uzavření smlouvy, musí smlouva obsahovat vymezení podstatných částí uvedených v základním ustanovení příslušného smluvního typu v obchodním zákoníku. Musí z ní být také patrné, že smluvní strany měly zájem na uzavření smlouvy, což musí 4

Bejček, J.: Změny v typologii obchodních závazků, Obchodní právo, 2003, číslo 3, str. 3

7

ztvrdit podpisem nejen klienta banky, ale také pracovníka banky, který je jejím oprávněným zástupcem. Všeobecné obchodní podmínky řádně včleněné jako součást smlouvy jsou dohodou stran a tudíž „měnit smlouvu jednostrannou změnou obchodních podmínek…není možné.“

5

V praxi se však děje naprosto běžně, že je změna

všeobecných obchodních podmínek klientovi pouze oznámena. Například Česká spořitelna oznamuje svým klientům změnu svých Všeobecných obchodních podmínek takto: „Dovolte, abychom Vás informovali o změně obchodních podmínek.“ Z toho má klient neznalý práva pocit, že jde pouze o běžnou pro něj nepodstatnou změnu, která se ho vlastně ani netýká. Navíc je toto oznámení součástí výpisu z účtu a bývá napsáno velmi drobným, netučným písmem na místě, kde banka běžně sděluje nebo upozorňuje na novou nabídku služeb, takže si toho klient ani nemusí všimnout. Pokud by klient s novými všeobecnými obchodními podmínkami nesouhlasil, měl by zřejmě jedinou možnost, a to ukončit svoje vztahy s bankou. Jakoukoli formu diskuse o nových všeobecných obchodních podmínkách by banka nepřipustila již z toho důvodu, že má velké množství klientů a kontaktovat každého z nich a ještě s ním o nových podmínkách jednat, by bylo nejen zdlouhavé, ale byla by to především pro banku obrovská zátěž a tudíž i finanční ztráta. Navíc by banka ztratila své výhodné postavení v následných právních vztazích. Proto

banky změnu všeobecných

obchodních podmínek řeší pouhým oznámením klientovi, i když je to v rozporu se zákonem, protože měnit závazkový vztah nelze bez souhlasu smluvních stran (§ 493 občanského zákoníku). Protože jsou všeobecné obchodní podmínky nedílnou součástí smlouvy, pokud dojde k jejich změně, jedná se zároveň o změnu smlouvy a k té by mohlo dojít pouze dvěma způsoby. Pokud by si smluvní strany nesjednaly, že jakékoli změny smlouvy nebo její dodatky budou písemné, vyplývá z § 272 odst. 2 obch. zák., že stačí, když tyto úkony budou provedeny ústně. Takže by muselo dojít alespoň k ústnímu souhlasu se změnou obchodních podmínek, nestačí konkludentní souhlas, což stanoví § 44 odst. 1 občanského zákoníku.6 V bankovním styku je však zavedenou praxí, že veškeré úkony probíhají písemně, a proto mají banky ve svých formulářových smlouvách zakotveny

5

Marek, K.: Ke smlouvě o běžném (sporožirovém účtu) – jednostranně měnit smlouvu nelze, Ekonom,

1996, číslo 7, str. 52 6

§ 44 odst. 1 občanského zákoníku: „Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu.“

8

pouze písemné změny smlouvy. Z tohoto důvodu by muselo dojít k písemnému odsouhlasení nových všeobecných obchodních podmínek klientem banky. Navíc obchodní zákoník vyžaduje pro některé smlouvy bankovních služeb písemnou formu, a proto může být jejich změna provedena zase jen písemně. Banky si velmi často ve svých všeobecných obchodních podmínkách vyhradí právo na jejich změnu. Například Československá obchodní banka (ČSOB) uvádí ve svých Všeobecných obchodních podmínkách, že je „oprávněna Všeobecné obchodní podmínky a obchodní podmínky pro jednotlivé produkty a služby aktualizovat.“ Tím se vyhýbá slovu změnit, ale podle mého názoru jsou tyto pojmy zaměnitelné, stejně jako v případě Komerční banky nebo Raiffeisenbank, které

používají pojem „průběžně

novelizovat.“ Komerční banka navíc dodává, že tato novelizace probíhá „v návaznosti na změnu právních norem s ohledem na obchodní cíle banky.“ Banky často uvádějí, že pokud se klient do určité doby po oznámení změny všeobecných obchodních podmínek nevyjádří, platí pro něj podmínky nové. Například Raiffeisenbank upravuje tuto situaci tak, že o změnách obchodních podmínek musí klienta informovat. Pokud ten neprojeví do třiceti dnů „výslovný nesouhlas a přijímá-li nadále služby poskytované bankou, stává se nové znění Všeobecných obchodních podmínek závazným pro uzavřený smluvní vztah jako změna jeho původně sjednaných podmínek.“ Stejně upravují tuto situaci i Všeobecné obchodní podmínky Komerční banky, která navíc ještě stanoví, že pokud klient vyjádří svůj nesouhlas a „nedohodne-li se s bankou jinak, je banka oprávněna vypovědět s okamžitou účinností kterýkoli novelizací dotčený smluvní vztah s klientem.“ Pokud by klient vyjádřil nesouhlas, banka by s ním s největší pravděpodobností vypověděla smlouvu. Názory na takové ustanovení smlouvy, které zakotvuje možnost jednostranné změny smlouvy bez odkazu na určité objektivní podmínky, se liší. Někteří autoři7 uvádí, že sankcí je relativní neplatnost podle § 267 odst. 1 obch. zák., který stanoví: „jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník.“ Jiní8 sice také uvádí jako následek

7

např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kolektiv: Obchodní zákoník. Komentář, 8. vydání, C.H.Beck,

Praha, 2003, str. 1314; Tomsa, M.: Smlouva o běžném účtu – ujednání o úrocích a o úplatách, Obchodní právo, 2003, číslo 12, str. 2 8

např. Žlebková, M.: Výklad ke smlouvám o běžném a vkladovém účtu, Věstník České národní banky,

2003, číslo 4

9

tohoto ujednání relativní neplatnost, ale opírají svá odůvodnění o jiná zákonná ustanovení. Tvrdí, že neplatnosti se mohou dovolávat jen ti klienti bank, kteří nejsou podnikatelé a tudíž požívají ochrany podle § 264 odst. 4 obch. zák. Pokud by banka ve své smlouvě obsahovala možnost jednostranné změny všeobecných obchodních podmínek, vztahoval by se na toto jednání banky § 56 občanského zákoníku, zejména odstavec 3 písmena g) a h). Podle nich jsou nepřípustná ujednání, která dovolují dodavateli (bance) jednostranně

změnit smluvní

podmínky bez věcného důvodu

sjednaného ve smlouvě nebo zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Takové ujednání by bylo podle § 55 odst. 2 platné, pokud by se klient nedovolal jeho neplatnosti. Pokud by klient při uzavírání smlouvy upozornil banku na tuto skutečnost, bylo by mu zřejmě řečeno, že může smlouvu uzavřít buď v daném znění včetně tohoto ustanovení, nebo se obrátit na jinou banku. Problémem však je, že u jiné banky bude smlouva nejspíše obsahovat stejné nebo podobné ustanovení, nebo bude banka alespoň provozovat stejnou praxi i bez takového ustanovení. Některé zdroje 9 jdou dále a tvrdí, že takové ustanovení smlouvy je v rozporu s dobrými mravy, a proto je absolutně neplatné. Následky jednostranného měnění všeobecných obchodních podmínek bankou se odborná literatura příliš nezabývá. Podle § 265 obch. zák. nepožívá výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, právní ochrany, „tj. uvedená práva nelze vymáhat, popř. je vykonávat právním úkonem (př. odstoupení od smlouvy).“ 10 Myslím si, že jednostranná změna obchodních podmínek nemůže být považována za poctivý obchodní styk. Představme si, že by k této situaci došlo při obchodních vztazích dvou rovnocenně ekonomicky silných smluvních stran. Nemám pochyb o tom, že kdyby jedna z nich jednoduše oznámila změnu obchodních podmínek své smluvní straně, aniž by to s ní předem projednala, a jednala by na základě těchto nových obchodních podmínek, které by byly pro druhou stranu nevýhodné, tato druhá strana by se cítila podvedená. Nepovažovala by zcela jistě jednání druhé strany za poctivé a pokud by nedošlo k vyřešení tohoto problému smírnou cestou, s největší pravděpodobností by jejich spor skončil u soudu. Skutečností je, že pokud by tyto strany

9

např. Žlebková, M.: Výklad ke smlouvám o běžném a vkladovém účtu, Věstník České národní banky,

2003, číslo 4 10

Vích, J.: Ceny podle obchodního zákoníku a dalších předpisů s ohledem na ochranu spotřebitele,

Obchodní právo, 2003, číslo 10, str. 8

10

byly ekonomicky přibližně stejně silné, druhá strana by si s největší pravděpodobností takové jednání nikdy nedovolila. A zde se opět ocitáme u problému vztahu „silné“ banky a „slabého“ klienta. Podle mého názoru, dokud nedojde k souhlasu klienta s novými obchodními podmínkami, měly by pro něj nadále platit obchodní podmínky, se kterými vyjádřil souhlas v uzavřené smlouvě.

2.4 Platební styk a finanční arbitr V bankovní praxi se po účinnosti zákona č.124/2002 Sb., o platebním styku setkáváme ještě s dalšími podmínkami, a to s obecnými podmínkami provádění převodů, jejichž existence je stanovena zmíněným zákonem. Je důležité zdůraznit, že tyto podmínky nejsou obchodními podmínkami podle § 273 obch. zák. Od všeobecných obchodních podmínek se tyto obecné podmínky liší především tím, že jsou specificky zaměřené na jednu oblast činnosti bank a ty mají povinnost o nich jasně a srozumitelně informovat písemnou formou ve svých provozních prostorách. Dalším rozdílem je to, že banka má navíc povinnost informovat o přesně daných skutečnostech, uvedených v § 7 zákona o platebním styku. Zákon o platebním styku zavedl dále obchodní podmínky pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků. Kvůli ochraně jejich držitelů vydává Česká národní banka ve svém Věstníku Vzorové obchodní podmínky, od kterých se banky, pobočky zahraničních bank a jiné osoby, které vydávají elektronické platební prostředky (tedy vydavatelé) mohou odchýlit. Na toto odchýlení musí výslovně upozornit a popsat, jaký je obsah odchylek od vzorových podmínek České národní banky. Tyto obchodní podmínky obsahují úpravu vzájemných práv a povinností vydavatelů

a

držitelů

při

vydávání

a

užívání elektronických

platebních

prostředků. Vydavatel musí informovat zájemce o svých obchodních podmínkách pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků v dostatečném předstihu před vydáním takového elektronického platebního prostředku. V souvislosti s úpravou platebního styku vznikl nový institut - tzv. finanční arbitr, který může rozhodovat spory v oblasti platebního styku, pokud je jinak dána příslušnost soudu. „Jedná se o zvláštní orgán pro tzv. mimosoudní vyrovnávání sporů.“11 Finanční arbitr je příslušný k rozhodování dvou typů sporů. Prvním z nich jsou 11

Finanční arbitr, www.finarbitr.cz

11

spory mezi poskytovateli služeb platebního styku (čili především banky) a jejich klienty při převodech do částky 50 000,- EUR, což je asi 1,5 milionů korun. Druhým typem jsou spory mezi vydavateli a držiteli elektronických platebních prostředků při jejich vydávání a užívání. Finanční arbitr byl ustanoven zákonem č. 229/2002 Sb. o finančním arbitrovi, a to v rámci harmonizace práva České republiky s právem Evropské unie, které požaduje možnost rychlého a efektivního vyřizování sporů mimosoudní cestou mezi klienty a převádějícími institucemi. Efektivnost práce finančního arbitra je však v současné době omezena nedostatečnou právní regulací. Banky totiž s ohledem na bankovní tajemství a povinnost mlčenlivosti odmítají poskytovat určité informace, protože zákon o bankách ve svém výčtu orgánů, vůči kterým banky nemusí dodržovat bankovní tajemství a povinnost mlčenlivosti, na finančního arbitra nepamatuje. Řízení před arbitrem se zahajuje na návrh klienta banky. Znamená to pro něj „rychlejší a hlavně levnější vyřízení jeho stížnosti, než kdyby musel uplatňovat svůj nárok u soudu,“ 12 protože řízení před arbitrem není zpoplatněno. Činnost finančního arbitra hradí Česká národní banka. Banky mají povinnost umožnit arbitrovi nahlédnout do jejích spisů a elektronických záznamů týkajících se vedeného sporu, předložit mu požadované dokumenty a na výzvu se dostavit nebo poskytnout vysvětlení. Finanční arbitr rozhoduje nálezem ve věci samé, který je soudně vykonatelný podle občanského soudního řádu. Pokud klient nebo banka nejsou s nálezem finančního arbitra spokojeni, mohou se poté obrátit na soud. Je však zřejmé, že soud těžko najde jiné důkazy, které by způsobily, že bude spor rozhodnut odlišně. Navíc je soudce „z odborného hlediska odkázán na specialisty, aniž by mohl použít svých znalostí této oblasti,“13 jako je tomu v případě finančního arbitra, který je sám odborníkem na tuto problematiku a navíc úzce spolupracuje s dalšími specialisty. V případě, že se některá ze stran obrátí na soud, není nález finančního arbitra vykonatelný. Ve své zprávě o činnosti od svého zahájení tedy od 1.1.2003 do 31.10.2003 se uvádí, že finanční arbitr řešil v této době 57 případů, z nichž ve třech už byl vydán nález ve věci samé. Rozhodnutí finančního arbitra by mohlo mít zprostředkované precedenční účinky. Tedy stejně jako judikatura je nález finančního arbitra závazný jen v konkrétním případě. Existuje zde ale předpoklad, že finanční arbitr bude ve stejném 12


13


12

případě rozhodovat stejně nebo přinejmenším podobně, což by mohlo mít vliv na činnost bank. Navíc ve zprávě o činnosti se uvádí i názvy bank, kterých se stížnosti týkaly, a jak banky na šetření a případný nález reagovaly. Žádná banka nemá zájem na tom, aby se veřejnost dozvěděla o jejích pochybeních, protože to znamená negativní ohlas, který odrazuje klienty. Z tohoto důvodu se banky většinou snaží s finančním arbitrem spolupracovat a nastalý spor co nejrychleji smírně vyřešit. Finanční arbitr informuje orgány vykonávající dohled nad bankami o zjištěných nedostatcích v jejich činnosti. Dokonce sám udělí pokutu ve výši deseti procent sporné částky (nejméně 10 000,- Kč), pokud na základě pravomocného nálezu došlo k porušení povinností daných zákonem o platebním styku. Dále může finanční arbitr uložit pokutu až 1 000 000,- Kč, a to i opakovaně, pokud banka při šetření určitého sporu nespolupracuje s finančním arbitrem. Ten může v rámci preventivní činnosti upozorňovat banky na vady v její činnosti, což se již několikrát stalo.

2.5 Shrnutí Mezi smlouvy bankovních služeb je možné zahrnout smlouvu o otevření akreditivu, smlouvu o inkasu, smlouvu o bankovním uložení věci a dvě smlouvy o účtech. Všechny jsou pojmenovanými smlouvami a zároveň typovými neboli nominálními obchody. I když zákon nevyžaduje pro všechny tyto smlouvy písemnou formu, ta se v bankovní praxi bude přesto vyskytovat téměř bez výjimky. Možná by bylo vhodné ustanovit povinnou písemnou formu pro všechny smlouvy bankovních služeb. Přestože jsou smlouvy bankovních služeb upraveny v obchodním zákoníku vcelku podrobně, v praxi bude spousta ustanovení doplněna, popřípadě vyloučena, protože skoro všechna ustanovení smluv bankovních služeb jsou dispozitivní povahy. Smluvní strany mají potřebu si své obchodní vztahy upravit mnohem podrobněji, než stanoví zákon. To je výhodné zejména proto, že banky mohou reagovat na potřeby svých klientů, aniž by musely čekat na změnu právní úpravy. Tento postup je v souladu se zásadou smluvní volnosti. Myslím si, že přílišná volnost by mohla být v rozporu s požadavkem právní jistoty. Podle mého názoru by bylo prospěšné zahrnout základní ustanovení jednotlivých smluv výslovně do výčtu kogentních ustanovení § 263 odst. 1, a to z důvodu zpřehlednění právní úpravy i pro osoby, které nemají právnické vzdělání a nejsou dostatečně obeznámeni se systematikou obchodního zákoníku. 13

Pro bankovní praxi je typické používání formulářových smluv a odkazování na všeobecné obchodní podmínky banky, které jsou zpravidla vytvořeny tak, aby měla banka ve vztahu výhodnější postavení než její klient. To umožňuje dispozitivní úprava smluv bankovních služeb, která je ale v tomto případě spíše nevýhodou. Banky při kontraktaci využívají své pozice ekonomicky silnějšího subjektu a nepřipustí žádné vyjednávání o obsahu smluv. Tím je klient svým způsobem diskriminován. Klient banky může tuto smlouvu, buď podepsat, nebo se obrátit na jinou banku, která ale nabízí v podstatě totéž, nebo má zase jiná „úskalí“. Tím je klient zcela vyloučen z možnosti podílet se na tvorbě obsahu smlouvy. Myslím si, že v tomto případě je narušen princip rovnosti stran a princip smluvní volnosti, protože všechny výhody stojí na straně banky. Proto se domnívám, že by bylo vhodné doplnit výčet kogentních ustanovení, (od kterých se nelze smluvně odchýlit,) zejména o ta, která slouží k ochraně klienta banky, tak aby se posílilo jeho postavení. Dalším řešením by mohlo být vytvoření vzorových všeobecných obchodních podmínek pro banky stejným způsobem jako Vzorové obchodní podmínky pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků podle zákona o platebním styku. Banky by se také od nich mohly odchýlit a uvést obsah odchylek. Tyto vzorové podmínky by mohla opět vytvořit Česká národní banka nebo popřípadě zákonodárce přímo formou zákona. Podle mého názoru je třeba v praxi změnit především přístup banky i klienta k uzavírání smluv bankovních služeb. Banky by neměly považovat své formulářové smlouvy a obchodní podmínky za jedinou možnou a konečnou podobu smlouvy. Je ovšem otázka, jak k tomu banky přinutit. Naproti tomu klient by si měl aspoň řádně pročíst smlouvu a obchodní podmínky před jejím podepsáním, aby věděl, k čemu se zavázal. Měl by věnovat pozornost zejména tomu, zda „poskytovaná služba plní funkce, které klient potřebuje, a zda je poskytována za podmínek, které je klient ochoten akceptovat a schopen splnit.“ 14 Je totiž velmi časté, že klient všechny předložené dokumenty jen podepíše, aniž by je četl, protože za prvé je jich velké množství, za druhé tomu většinou moc nerozumí a za třetí si je vědom toho, že pokud by s některým ustanovením smlouvy nebo obchodních podmínek nesouhlasil, banka by s ním smlouvu neuzavřela.

14

Čubová, N.: Platební vztahy v bankovní praxi, Právo a podnikání, 1992, číslo 4, str. 21

14

Banky někdy jednají, když ne přímo protizákonně, tak na hranici zákona (viz zmíněná jednostranná změna všeobecných obchodních podmínek ze strany banky) a klientovi nezbude v případě nesouhlasu nic jiného než, buď dát bance výpověď, nebo její jednání přetrpět, případně zahájit soudní nebo rozhodčí řízení. Banky totiž v poslední době předkládají klientům současně se smlouvou i rozhodčí smlouvu, aby se vyhnuly nežádoucí publicitě, která by nezbytně pramenila z veřejného soudního sporu. Novou možností, jak se bránit pochybení banky je obrátit se se svou stížností na finančního arbitra, který často nazývá také finanční ombudsman podle některých zahraničních právních úprav. Je ovšem nutné vyplnit mezeru v zákoně o bankách a tím umožnit finančnímu arbitrovi získat po bance požadované informace, i když jsou předmětem bankovního tajemství. Tím by bylo možné řešit spory týkající se některých převodů a elektronických platebních prostředků rychle a efektivně. Nakonec bych zdůraznila, že stejně jako na další činnosti bank se i na smlouvy bankovních služeb vztahuje povinnost banky zachovávat bankovní tajemství a na její zaměstnance a členy dozorčí rady povinnost mlčenlivosti. Banka nemá povinnost zachovávat bankovní tajemství pouze vůči osobám pověřeným bankovním dohledem a dále vůči soudům, orgánům činným v trestním řízení, správcům daně a některým dalším státním orgánům taxativně vymezených v § 38 zákona o bankách. Povinnost zachovávat bankovní tajemství je však omezena, pokud se klient dostane do prodlení s peněžitým plněním bance na dobu delší než 60 dnů nebo porušil jiné povinnosti. Potom může banka informovat ostatní banky, třetí osoby nebo i veřejnost o porušení smlouvy jejím klientem. Ten má v tomto případě možnost uzavřít s bankou dohodu o nápravě, na kterou však banka nemusí přistoupit. Navíc mají banky právo vzájemně se informovat „o bankovním spojení, identifikačních údajích o majitelích účtů a o záležitostech, které vypovídají o bonitě a důvěryhodnosti jejích klientů.“15 Česká národní banka vede pro tento účel tzv. Centrální registr úvěrů, ze kterého může poskytovat informace pouze v přímé souvislosti s konkrétním obchodním případem. U smluv bankovních služeb v užším smyslu bude použití této informační databáze možné pouze u smluv o běžném účtu uzavřených jako tzv. kontokorent (viz dále).

15

§ 38a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

15

3 SMLOUVA O OTEVŘENÍ AKREDITIVU 3.1 K pojmovým otázkám akreditivu Akreditiv je prostředek sloužící k řádnému fungování platebního styku v obchodních vztazích. Jedná se o jeden z nejefektivnějších institutů, který zajišťuje platby při obchodních transakcích. Akreditiv poskytuje téměř stoprocentní jistotu, že dodané zboží nebo služby budou prodávajícímu nebo jinému věřiteli řádně zaplaceny v požadovaném termínu a kupujícímu nebo jinému dlužníkovi zase jistotu, že druhá strana obdrží kupní cenu teprve až dostojí svým smluvním závazkům. Akreditiv tím zároveň přispívá k budování dobrých obchodních vztahů. Smlouva o otevření akreditivu se vyvinula z kupecké poukázky. Akreditiv (anglicky Letter of Credit, německy Kreditbrief) se dříve také nazýval úvěrní list, protože slouží i jako nástroj úvěrování. Jedná se o poukázku obsahující příkaz jedné nebo více bankám, aby vyplatila osobě uvedené v akreditivu určitou sumu peněz nebo provedla jiné určené plnění za podmínek stanovených ve smlouvě o otevření akreditivu. Právním důvodem vzniku akreditivu je smlouva o otevření akreditivu. Věcným důvodem vzniku akreditivu je určitý závazkový vztah mezi příkazcem a oprávněným, který je vyjádřen nejčastěji kupní smlouvou. Ta představuje podnět k otevření akreditivu. Je v ní velmi často uveden závazek kupujícího zřídit akreditiv. Tyto dva důvody je třeba rozlišovat, protože závazek banky z akreditivu je zcela nezávislý na právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným. Banky se v žádném případě „nezabývají ani nejsou vázány těmito smlouvami ani v případě, že jakékoliv odvolání na takovou smlouvu je obsaženo v akreditivu.“16 Ustanovení této smlouvy mají zásadně dispozitivní povahu. Výjimku tvoří pouze základní ustanovení a forma smlouvy. Základní ustanovení smlouvy o otevření akreditivu v obchodním zákoníku je kogentní povahy. Pokud bude konkrétní smlouva obsahovat zde vyjmenované podstatné části, použije se smluvní typ z obchodního zákoníku. Ve smlouvě o otevření akreditivu se banka zavazuje příkazci, že poskytne na základě jeho žádosti určité osobě - tedy oprávněnému - určité plnění (to vše na účet příkazce), pokud oprávněný splní podmínky stanovené ve smlouvě, a to do určité doby. Druhou podstatnou částí je závazek příkazce zaplatit bance úplatu. Jedná se o odměnu

16

Krč, R.: Soudní případy – smlouva o otevření akreditivu, Soudní rozhledy, 2002, číslo 1, str. 3

16

za poskytnuté služby, která může být nahrazena úvěrem sjednaným v rámci úvěrové smlouvy.

3.2 Použití Akreditiv se používá především v mezinárodním obchodě, protože zmenšuje riziko plynoucí ze vzájemné neznalosti stran, z pochybností o seriózní postup druhé strany nebo z obav o „hospodářskou nebo politickou nestabilitu v zemi smluvního partnera, která by mohla obchod ohrozit.“17 Ve vnitrostátním obchodě se teprve pomalu začíná ustalovat jako jeden z platebních dokumentů z obavy před platební neschopností obchodního partnera. Je to způsobeno zřejmě skutečností, že akreditiv není v naší zemi tradičně používán, protože tento institut byl upraven pouze v zákoníku mezinárodního obchodu a v hospodářském zákoníku o něm nebyla zmínka. Dalším důvodem je pravděpodobně ještě nutnost jednání s bankou a výše její úplaty. V domácím platebním styku si akreditiv našel své místo hlavně při převodech nemovitostí, kdy zaručuje kupujícímu dotčené nemovitosti, že pokud zaplatí určitou nemalou sumu peněz, bude jeho vlastnické právo zapsáno v katastru nemovitostí. A naopak prodávající má jistotu, že když dojde k vkladu nemovitosti do katastru nemovitostí a tudíž k převodu práva na kupujícího, obdrží své peníze za prodanou nemovitost.

3.3 Subjekty Vyskytují se zde tři subjekty, které musí být ve smlouvě přesně určeny: banka, příkazce, kterým je většinou kupující nebo odběratel, a oprávněný nebo také beneficient, kterým je zpravidla prodávající nebo dodavatel. (Pokud se jedná o osobní akreditiv, může být oprávněným také sám příkazce.) Otevření akreditivu a jeho uskutečnění je „možno charakterizovat jako proces, v němž vznikají tři různé, na sobě nezávislé, ale vzájemně se podmiňující, právní vztahy.“18 Prvním takovým vztahem je vztah příkazce a oprávněného jako věcný základ smlouvy o otevření akreditivu. Právně nemá tato smlouva na závazky banky žádný vliv. Obchodní zákoník to přímo zdůrazňuje v § 685, kde stanoví, že „závazek banky akreditivu je nezávislý na právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným.“ Znamená to, že pro banku je závazná uzavřená

17

Molnárová, G.: Dokumentární akreditiv, www.epravo.cz

18

Richter, J.: Zajištění plateb akreditivy, Právní rádce, 1993, číslo 10, str. 41

17

smlouva o otevření akreditivu a jakékoli námitky, které by kterákoli strana z prvotního kontraktu namítala, jsou pro ni nepodstatné. Druhým vztahem je vztah banky a příkazce, který vzniká uzavřením smlouvy o otevření akreditivu. Oprávněný není účastníkem této smlouvy. Jeho oprávnění vzniká teprve oznámením, že byl v jeho prospěch otevřen akreditiv a byly mu sděleny jeho podmínky. Takže banka a oprávněný tvoří poslední uvedený vztah. Za předpokladu, že banka použije ke splnění svého závazku ještě další banku, může přistoupit také tento mezibankovní vztah jako čtvrtý nezávislý vztah.

3.4 Vznik smlouvy o otevření akreditivu, práva a povinnosti příkazce a banky, akreditivní listina K otevření akreditivu dojde uzavřením písemné smlouvy mezi bankou a příkazcem. Otázka písemnosti je kogentním znakem smlouvy, bez které by smlouva byla absolutně neplatná. Totéž platí o změně nebo zrušení akreditivu. Bance vznikají ze smlouvy tři závazky. Prvním je závazek banky vůči příkazci otevřít akreditiv. Druhým je „jednostranný závazek oznámit oprávněnému otevření akreditivu v jeho prospěch“ 19 a posledním je poskytnutí plnění oprávněnému, pokud splní stanovené podmínky. Oznámení o otevření akreditivu někdy v praxi následuje až po předběžném návěští (tzv. akreditivní preávis) doručeném oprávněnému, aby věděl, že pro něho bude v nejbližší době otevřen akreditiv. Předběžné návěští nenahrazuje oznámení, ale podle Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy „však zakládá závazek k otevření akreditivu.“ 20 Samotným oznámením o otevření akreditivu sděluje banka oprávněnému, že v jeho prospěch otevírá akreditiv a současně mu oznámí jeho obsah v tzv. akreditivní listině. Tu banka obvykle doručí v termínu stanoveném ve smlouvě, nebo poté, kdy jí k tomu dá příkazce jednostranný pokyn, pokud je to dohodnuto ve smlouvě. Obchodní zákoník podpůrně stanoví, že tak má banka učinit bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy. Okamžikem oznámení je akreditiv otevřen a tím vzniká závazek příkazce vůči bance. Až jejím oznámením, tedy vlastním doručením, vzniká vztah mezi bankou a oprávněným, jehož obsah je určen akreditivní listinou. Oprávněný

19


20

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kolektiv: Obchodní zákoník. Komentář, 8. vydání, C.H.Beck,

Praha, 2003, str. 1301

18

není otevřením akreditivu nijak povinován, (pokud to není obsahem jeho vztahu s příkazcem), znamená pouze jeho právo akreditiv využít. Akreditivní listina musí obsahovat určení plnění, dobu platnosti akreditivu a akreditivní podmínky. Plnění, ke kterému se banka vůči oprávněnému zavazuje, bude převážně ve formě určité peněžité částky. Akreditivní listina může stanovit, aby plnění bylo oprávněnému poskytnuto postupně. Někdy může mít jinou povahu, především akceptaci směnky, dále odkoupení směnky nebo obstarání akceptace směnky. Doba platnosti akreditivu vymezuje časový interval, od kdy do kdy musí oprávněný splnit stanovené podmínky, aby od banky obdržel plnění. Akreditivní podmínky sdělují oprávněnému, co musí splnit, aby mohl požadovat plnění po bance. Akreditivní listina není cenným papírem. Oznámení o otevření akreditivu může banka, která je účastníkem smlouvy, provést pomocí jiné banky (tzv. avizující banky), „která pak beneficientovi sděluje, že jiná banka pro něho akreditiv otevřela, a také zpravidla jako její zmocněnec podle akreditivu plní.“21 Oznamující banka odpovídá pouze za škodu, která byla způsobena nesprávností tohoto oznámení a této škody se nemůže nijak zprostit. Nesprávnost může spočívat v oznámení otevření akreditivu jinou bankou bez příslušného zmocnění, nebo pokud oznámí akreditiv s jiným obsahem, než bylo její povinností. Nevzniká jí závazek z akreditivu, pokud ho ovšem nepotvrdila. Má pouze povinnost ověřit si pravost akreditivu. Otevřením akreditivu vzniká závazek příkazci vůči bance, který spočívá v povinnosti zaplatit bance úplatu. Tato odměna bance za poskytnuté služby se většinou sjednává odkazem na sazebník konkrétní banky. Pokud by nebyla takto sjednána, poskytuje obchodní zákoník podpůrně řešení v podobě obvyklé úplaty v době uzavření smlouvy. Obvyklá úplata by se určovala průměrem sazebníků bank za stejnou službu.

3.5 Odvolatelnost a neodvolatelnost akreditivu Akreditivy lze dělit na odvolatelné a neodvolatelné. Obchodní zákoník presumuje

na

rozdíl

od

dříve

platného

zákoníku

mezinárodního

obchodu

neodvolatelnost. Akreditiv by byl odvolatelný pouze tehdy, pokud by to výslovně

21


Praha, 2003, str. 423

19

stanovila akreditivní listina. Neodvolatelný akreditiv nemůže banka měnit nebo rušit bez souhlasu příkazce a oprávněného a „jde-li o akreditiv potvrzený i další bankou, tak i bez souhlasu potvrzující banky.“22 Naproti tomu odvolatelný akreditiv může být bankou kdykoli jednostranně změněn nebo zrušen, ale za podmínky, že k tomu dojde dříve, než oprávněný splní podmínky stanovené v akreditivní listině. „Odvolatelné akreditivy se v praxi téměř nevyskytují“ 23 kvůli nižší jistotě, kterou poskytují. Proto zákonodárce zřejmě zvolil automatickou aplikaci neodvolatelného akreditivu. I Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy předpokládají neodvolatelnost akreditivu, pokud není ve smlouvě dohodnuto něco jiného. Pokud je neodvolatelný akreditiv z podnětu banky, která je jím vázána, potvrzen další bankou, vzniká oprávněnému nárok na plnění i vůči této bance, a to od okamžiku, kdy bylo oprávněnému toto potvrzení oznámeno. Obě banky jsou potom vůči oprávněnému zavázány společně a nerozdílně, což znamená, že oprávněný může požadovat plnění po kterékoli z těchto bank. Pokud potvrzující banka plnění poskytla, má nárok požadovat ho po bance, z jejíhož podnětu akreditiv potvrdila. Většinou oprávněný požaduje plnění po potvrzující bance, protože tato je obvykle v sídle oprávněného.

3.6 Dokumentární akreditiv Dokumentární akreditiv je speciálním typem akreditivu, který je přímo uveden v obchodním zákoníku. V obchodní praxi je dokumentární akreditiv nejčastěji používaným typem akreditivu. V tomto případě banka poskytuje oprávněnému plnění, pokud předloží dokumenty určené v akreditivní listině. Dokumentární akreditiv je velmi rozšířen v mezinárodním obchodě, kde se banky řídí mezinárodními obchodními zvyklostmi, které byly kodifikovány Mezinárodní obchodní komorou v Paříži poprvé v roce 1933, a to pod názvem Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy, které se používají v revidovaných verzích dosud. Poslední revize byla provedena k 1.1.1994. Jestliže smluvní strany chtějí, aby se jejich právní vztah přímo řídil těmito zvyklostmi, je vhodné (při vnitrostátním právním vztahu nezbytné), aby na ně ve smlouvě o otevření akreditivu odkázaly. Používá se poslední revidovaná verze. Pokud by účastníci smlouvy

22

Krč, R., Marek, K.: Smlouva o otevření akreditivu, Právní rádce, 2002, číslo 6, str. 361

23


20

měly zájem na tom, aby se jejich smlouva o otevření akreditivu řídila některou z předchozích verzí, musí to ve smlouvě výslovně stanovit. Realizace dokumentárního akreditivu, kdy jsou smluvní strany z rozdílných států, probíhá velmi podobně jako v tuzemském platebním styku. Osoba oprávněná z akreditivu je většinou vývozce a příkazce je dovozcem, který otevírá akreditiv. Jeho banka pak zpravidla požádá banku v sídle oprávněného o oznámení a potvrzení jejího akreditivu, kde po odeslání zboží oprávněný odevzdá dokumenty požadované akreditivní listinou a obdrží od potvrzující banky plnění a banka příkazce následně zašle plnění z účtu akreditivu. Oprávněný musí řádně a včas předložit bance dokumenty určené v akreditivní listině. „Těmito dokumenty jsou zejména listiny potvrzující odeslání zboží, osvědčující vlastnictví ke zboží, či potvrzující jeho kvalitu,“ 24 dále jimi mohou být dokumenty osvědčující množství zboží, doklady o původu věci, kupní smlouva opatřená rozhodnutím katastrálního úřadu o povolení vkladu nemovitosti, výpis z listu vlastnictví ověřený katastrálním úřadem, faktura, pojistka a jakékoli další dokumenty, které příkazce požaduje. Banka zkoumá pouze dokumenty stanovené v akreditivní listině, kde jsou určeny nejen požadované listiny, ale také jejich náležitosti. Oprávněný musí předložit bance všechny akreditivem požadované listiny. Nemá povinnost předkládat jakékoli jiné dokumenty, ani je po něm banka nesmí požadovat. Banka musí přezkoumat s odbornou péčí, zda jsou předložené dokumenty ve vzájemné souvislosti a jejich obsah musí zjevně odpovídat podmínkám stanoveným v akreditivní listině. „Zjevný soulad je určen mezinárodní standardní bankovní praxí, která se odráží v článcích Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy.“ 25 V praxi se vyvinula doktrína strict compliance, která stanoví přísný soulad dokumentů s akreditivními podmínkami a soulad dokumentů mezi sebou navzájem. Jako každé pravidlo má i toto výjimky. Je jím tzv. praxe de minis neboli nedůležitá variace, která znamená, že „odchylka od souladu dokumentů s akreditivními podmínkami je tak malá, že neovlivní celkový dojem souladu.“26 Další výjimkou jsou synonyma a termíny stejného významu, například různé chemické názvy pro stejnou

24

Molnárová, G.: Dokumentární akreditiv, www.epravo.cz

25


26


21

sloučeninu. Příkazce i oprávněný by měli vzít na vědomí, že bankovní zaměstnanci nemusí být v tomto směru vzděláni a mohlo by se stát, že odmítnou akreditiv proplatit. Odborná péče banky nezahrnuje zkoumání pravosti listin, nebo zjišťování jestli odpovídají skutečnosti (například zda je dokument v souladu se zbožím), nebo za jejich zfalšování, pokud není zjevné. Příkazce může očekávat, že banka proplatí určenou částku pouze tehdy, pokud dokumenty naprosto souhlasí s podmínkami uvedenými v akreditivní listině. To znamená, že jakýkoli rozdíl mezi předloženým dokumentem a podmínkami stanovenými v akreditivní listině musí být bezpodmínečně považován za jejich nesplnění a musí vést k neposkytnutí určeného plnění. Judikatura z první republiky uváděla jako nesplnění povinnosti i přijetí originálu požadovaného dokumentu místo jeho duplikátu. („Byla-li umluvena výplata akreditivu proti předložení duplikátů nákladních listů, nestačí předložení jejich originálu.“27) Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy umožňují přijmout jako originály i dokumenty, které jsou vystaveny rozmnožovacími, automatizovanými nebo počítačovými systémy, popřípadě průklepové kopie, pokud jsou označeny jako originály a jsou také podepsány, pokud je to požadováno. Mezinárodní bankovní praxe toto pravidlo příliš nerespektuje. Aby se banka vyhnula riziku případné odpovědnosti, raději při jakýchkoli nesrovnalostech odmítne dokumenty přijmout, i když toto odmítnutí není podloženo právními důvody. Andrle ve svém článku tvrdí, že „ podíl beneficientem prvně předložených dokumentů, které obsahují nesrovnalosti je okolo 80%,“28 což způsobuje pokles v oblibě dokumentárního akreditivu. Starší judikatura 29 uvádí, že se banka může

také dotázat příkazce, jestli

s vyplacením částky souhlasí, i když se dokument přesně neshoduje s podmínkami. Banka podle soudního rozhodnutí „měla odepříti výplatu nebo se dotázati o další pokyny poukazatele a podle nich se pak zaříditi.“30 Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy ve svém článku 14 zmiňují stejnou „praxi vystavujících bank, 27

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rc 3863 Rv I 1804/23 Vážný. 24, VI.a: 757, ASPI, evidenční číslo

6851 (jud) 28

Andrle, P.: Od UCP 500 až po ISBP, Dokumentární akreditiv a jeho vývoj v posledních deseti letech,

Bankovnictví, 2003, číslo 5, str. 10 29

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rc 12029 Rv II 370/31 Vážný. 32 XIV.b:1166, ASPI, evidenční

číslo 21623 (jud) 30

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rc 12029 Rv II 370/31 Vážný. 32 XIV.b:1166, ASPI, evidenční

číslo 21623 (jud)

22

kdy v případě, že předložené dokumenty obsahují nesrovnalosti, kontaktují příkazce, zda se zříká práva tyto nesrovnalosti namítat,“ 31 to znamená, jestli bude souhlasit s proplacením dokumentů, které neodpovídají akreditivním podmínkám. Banka musí ověřovat dokumenty s odbornou péčí, to znamená, že sama musí mít odborníky, kteří mají zvláštní odborné znalosti, pokud je jich třeba, anebo si je musí obstarat. Banka se nemůže zprostit své odpovědnosti za odbornou péči argumentem, že neměla dostatek odborných znalostí potřebných k posouzení souladu listiny a podmínek akreditivu. Pokud by banka plnění vyplatila, i když by se dokumenty s podmínkami akreditivu zjevně neshodovaly, došlo by tím k hrubému porušení jejích smluvních povinností a příkazce by měl nárok na náhradu škody vůči bance. Odpovědnosti za škodu způsobenou neodbornou péčí se nemůže banka zprostit. Pokud jsou tyto doklady řádně a včas předloženy bance, příkazce už nemůže nijak zabránit proplacení. Banka neručí za jakoukoli vadu zboží, což vyplývá z faktu, že závazek banky z akreditivu je nezávislý na právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným. Banka odpovídá za škodu, která je způsobena ztrátou, zničením nebo poškozením dokumentů převzatých od oprávněného, jakož i škodu vzniklou jako jejich důsledek, například „škodu vzniklou zaplacením smluvní pokuty nebo úroku z prodlení jako důsledku prodlení s poskytnutím plnění oprávněnému.“ 32 Této odpovědnosti se banka může zprostit, pokud ani při vynaložení odborné péče nemohla ztrátě, zničení nebo poškození dokumentů zabránit.

3.7 Jiné typy akreditivu Zákon stanoví v § 691, že ustanovení o dokumentárním akreditivu se přiměřeně použijí i na akreditivy, „podle nichž se lze domáhat plnění při splnění jiných podmínek než je předložení dokumentů.“ Takových druhů akreditivu existuje několik. Revolvingový (obnovující se) akreditiv se používá v případě, kdy strany mají vzájemný dlouhodobý obchodní vztah s opakovanými dodávkami. Má sloužit ke zjednodušení situace, protože příkazce nemusí uzavírat smlouvu s bankou na každou jednotlivou zakázku, ale uzavře jednu smlouvu, která se potom používá na všechny

31


Bankovnictví, 2003, číslo 5, str. 8 32

Štenglová, I. – Plíva, S. – Tomsa, M. a kolektiv: Obchodní zákoník. Komentář, 8. vydání, C.H.Beck,

Praha, 2003, str. 1305

23

následující opakující se dodávky. Vyčerpáním akreditivní částky tedy akreditiv „nezaniká, ale automaticky se obnovuje za stanovených podmínek.“ 33 Příkazce ve smlouvě o otevření akreditivu určí maximální možnou sumu peněz, kterou může oprávněný vyčerpat za určité časové období. Revolvingový akreditiv může být dále specifikován jako kumulativní, kdy se nedočerpaná částka z předchozího období převede do dalšího období, a nekumulativní, kdy tento převod není možný. Dalším typem je převoditelný akreditiv, který vystaví příkazce ve prospěch oprávněného, jenž ho převede, případně rozdělí na více dokumentárních akreditivů, které převede na další osoby. Při uzavírání smlouvy o otevření akreditivu musí být jasně stanoveno, že daný akreditiv je převoditelný. Je možné ho převést jen jednou a pouze se souhlasem banky. Používá se nejvíce v případech zprostředkování obchodů. V tomto případě bývá příkazcem kupující (nebo dodávající – záleží na konkrétním právním vztahu), oprávněným zprostředkovatel a druhým oprávněným, tedy osobou, na kterou byl akreditiv převeden, prodávající. Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy poskytují možnost, aby jméno původního příkazce bylo v akreditivu přímo zaměněno za jméno prvního oprávněného. Proto se využívá převoditelného akreditivu i v případech, kdy by pravděpodobně jedna ze stran neměla zájem na koupi nebo prodeji zboží, kdyby věděla, o koho se konkrétně jedná, ať už z důvodu původu druhé strany nebo

sporů

mezi

nimi.

Jméno

příkazce

se

v akreditivu

nahradí

jménem

zprostředkovatele a tudíž ani kupující ani prodávající nemají šanci dozvědět se identitu druhé strany. Tento typ akreditivu je běžný také tehdy, když příkazcem je kupující, prvním oprávněným je dodávající a druhými oprávněnými jsou subdodavatelé hlavního dodávajícího. Při převodech nemovitostí se používá realitní akreditiv. „Dokumentem vyžadovaným pod realitním akreditivem je kupní smlouva s vyznačením rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu nebo výpis z katastru nemovitostí“ 34 po provedeném vkladu, případně protokol o vyklizení dotčené nemovitosti. Osobní akreditiv nebo také cestovní akreditiv spočívá v tom, že oprávněný musí „předložit akreditiv a průkaz totožnosti“ 35 do stanovené doby platnosti a banka mu vyplatí určitou částku peněz. V praxi byl osobní akreditiv vytlačen cestovními šeky.

33

Redakce epravo: Akreditiv (§682 Obch.z) – výklad pojmu, www.epravo.cz

34


35


24

Pokud oprávněný potřebuje získat hotové peníze, může použít tzv. rembursní akreditiv, který „spočívá na povinnosti banky akceptovat směnku před dobou její splatnosti (tzv. eskont).“36 Permanentní akreditiv obsahuje závazek banky poskytnout oprávněnému plnění za stejných podmínek v různé době. Dalším typem akreditivu je akreditiv s červenou doložkou, který stanoví bance povinnost poskytnout oprávněnému částečné plnění ještě předtím, než předloží požadované dokumenty. To slouží vlastně jako poskytnutí zálohy k nákupu zboží nebo k zaplacení počátečních nákladů s výrobou zboží. Back to back akreditiv je platebním instrumentem sloužícím stejnému účelu jako převoditelný akreditiv, ale který obsahujíce dva akreditivy. Prvním akreditivem je tzv. Selling Credit, kde příkazcem je kupující a

oprávněným zprostředkovatel, a

druhým je tzv. Buying Credit, kdy příkazcem je zprostředkovatel (tedy oprávněný z prvního akreditivu) a oprávněným je výrobce. První akreditiv zaručuje vystavení druhého akreditivu. Tyto dva akreditivy jsou na sobě z pohledu banky nezávislé, proto má banka povinnost vyplatit plnění z druhého akreditivu, když jsou splněny všechny podmínky, i když není jisté, že dostane úhradu z prvního akreditivu. Obdobou back to back akreditivu je counter akreditiv, kdy vystavení druhého akreditivu není zajištěno prvním akreditivem, ale jinak. Pokud oprávněný nemá dostatečné informace o solventnosti banky, nebo je banka v rizikové oblasti, nebo jí prostě oprávněný nedůvěřuje, může použít tzv. krytý akreditiv, kdy „vystavující banka zašle avizující, případně potvrzující bance akreditiv a současně jí poukazuje částku akreditivu, která je touto bankou uložena na blokačním účtu,“ 37 ze kterého je vyplaceno plnění, pokud oprávněný splní podmínky obsažené v akreditivní listině. Ve Spojených státech amerických vznikl zvláštní typ akreditivu tzv. Standby akreditiv, který se používá místo bankovní záruky. Neplní proto svou obvyklou platební funkci, ale pouze funkci zajišťovací. Úhrada z tohoto akreditivu proběhne pouze za předpokladu, že příkazce nezaplatí svůj dluh a tak se bude oprávněný po předložení potřebných dokumentů hojit z akreditivu. Pro tento typ akreditivu se používají

36

Redakce epravo: Akreditiv (§682 Obch.z) – výklad pojmu, www.epravo.cz

37


25

Mezinárodní pravidla pro Standby akreditivy vydaná Mezinárodní obchodní komorou v Paříži.

3.8

Závěrečné poznámky Dnešní situace, kdy věřitel není schopen vymoci si zaplacení svého dluhu soudní

cestou v rozumné době, přispívá ke stále větší oblibě při používání akreditivu jako zajišťovacího a platebního instrumentu i ve vnitrostátním obchodním styku. Právní úprava smlouvy o otevření akreditivu je – jak již bylo řečeno –zásadně dispozitivní. To je podle mého názoru v tomto případě výhodné, protože pokud by byla smluvní úprava kogentní a příliš detailně vypracovaná, mohl by se tento instrument stát v praxi nepoužitelný. Pokud by totiž některé ustanovení smluvním stranám nevyhovovalo a nemohly by to kvůli jeho kogentní povaze vyloučit, zvolily by pravděpodobně jiný způsob zajištění a zaplacení svého závazku. Akreditiv je navíc používán převážně v mezinárodním obchodním styku, kde je běžnou praxí odkazovat na Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy, protože ty jsou podstatně podrobnější než obchodní zákoník, které určité otázky neupravuje. Nebylo by proto vhodné, aby česká právní úprava odporovala zvyklostem uplatňovaným a dodržovaným ostatními zeměmi. Podle mého názoru je současná právní úprava akreditivu vyhovující, protože odpovídá Jednotným zvyklostem a pravidlům pro dokumentární akreditivy, které byly vypracované Mezinárodní obchodní komorou v Paříži. Tato pravidla podrobně upravují práva, povinnosti a průběh akreditivu a řídí se jimi už léta většina akreditivních operací probíhajících v mezinárodním styku, a proto jsou prověřena praxí. I ve vnitrostátním obchodním styku se na ně velmi často odkazuje. Poslední verzí těchto pravidel (v roce 1993) byl změněn dlouho udržovaný princip, který stanovoval, že „pokud akreditiv neuvádí, zda je odvolatelný či neodvolatelný, pak je odvolatelný.“ 38 Nyní tedy platí, že v případě odkazu na tyto pravidla se presumuje neodvolatelnost akreditivu. Tím byl zároveň nevědomky odstraněn nesoulad s českým obchodním zákoníkem. Tato koncepce je vhodnější, protože odvolatelný akreditiv se v praxi používá jen zřídka.

38


Bankovnictví, 2003, číslo 5, str. 8

26

Akreditiv poskytuje výhody jak pro příkazce tak pro oprávněného. Oprávněnému vzniká z akreditivu pohledávka vůči bance, nikoli vůči příkazci. Pokud oprávněný přesně splní akreditivní podmínky, má jistotu zaplacení. Příkazce má šanci získat od příkazce kvůli zajištění platby výhodnější cenové podmínky z původní smlouvy. Velkou výhodou akreditivu je skutečnost, že nutí oprávněného, aby splnil akreditivní podmínky v předepsanou dobu a v požadované kvalitě. Nevýhodou akreditivu pro příkazce je vázanost peněžních prostředků v bance. Oprávněný zase musí „do puntíku přesně“ vyplnit příslušné dokumenty, aby měl jistotu, že banka neodmítne vyplatit požadovanou částku na základě nějaké závady. Další nevýhodou akreditivu je složitost a nákladnost transakce. Proto se nejspíše akreditiv v tuzemském obchodním styku nepoužívá tak často, jako v mezinárodním obchodním styku. Ačkoli je akreditiv vcelku složitou

a nákladnou záležitostí, je jedním

z nejjistějších způsobů, jak dosáhnout řádného a včasného zaplacení a na druhé straně i řádného a včasného plnění a tím předejít možným sporům, které by s největší pravděpodobností ukončily dobré partnerské vztahy.

27

4 SMLOUVA O INKASU 4.1 K pojmovým otázkám inkasa Smlouva o inkasu je především platebním prostředkem, i když někdy může inkaso podobně jako akreditiv plnit i funkci zajišťovací. Inkaso je v praxi hojně využíváno. Věcným základem této smlouvy jsou převážně kupní smlouvy, smlouvy zasílatelské nebo smlouvy o přepravě věci. Velké obchodní společnosti jako například pojišťovny, společnosti zabývající se provozováním telekomunikačních technologií, plynárenské podniky nebo energetické podniky využívají smluv o inkasu velmi často a to formou hromadných inkas pravidelných plateb. Smlouva o inkasu je speciálním druhem mandátní smlouvy. „Banka do tohoto vztahu vstupuje v podstatě jako mandatář příkazce, který obstarává plnění od dlužníka, neboť skutečností, která obvykle vede k uzavření této smlouvy, je smluvní vztah mezi příkazcem a dlužníkem.“ 39 Obchodní zákoník používá podpůrně mandátní smlouvu pro práva a povinnosti stran ze smlouvy o inkasu. Původně byla smlouva o inkasu upravena pouze v zákoníku mezinárodního obchodu jako bankovní inkaso a bankovní dokumentární inkaso, a to ještě velmi spoře. Přesto dnešní obchodní zákoník z jeho úpravy vychází. Smlouvou o inkasu se banka zavazuje obstarat pro příkazce přijetí plnění peněžité pohledávky od určitého dlužníka nebo obstarat jiný inkasní úkon. Tím je míněno například obstarání přijetí směnky, obstarání směnečného rukojemství tzv. avalu, vydání cenných papírů, předání šeku nebo vydání vlastní směnky. Pojem obstarání je literaturou definován jako „vyvíjení činnosti, která směřuje k tomu, aby dlužník poskytl plnění určité peněžité částky anebo aby určitá osoba uskutečnila inkasní právní úkon.“ 40 Z toho vyplývá, že banka sama nemá povinnost poskytnout plnění. Příkazce je povinen zaplatit bance odměnu za její služby ve formě úplaty. Všechna ustanovení této smlouvy mají dispozitivní povahu. Výjimku tvoří pouze základní ustanovení, které má kogentní povahu. Za předpokladu, že uzavřená smlouva obsahuje podstatné části uvedené v základním ustanovení smlouvy o inkasu,

39

Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. IV. díl, POLYGON, Praha, 2002, str. 3713

40


Praha, 2003, str. 1306

28

použije se tento smluvní typ z obchodního zákoníku. První podstatnou částí je závazek banky obstarat pro příkazce přijetí určité peněžité pohledávky nebo obstarat jiný inkasní úkon. Druhou podstatnou částí smlouvy je povinnost příkazce uvést určitého dlužníka, přesně označit pohledávku a její výši nebo jiný úkon požadovaný po bance. Co se týče formální stránky smlouvy o inkasu, stačí uzavření smlouvy ústně nebo dokonce konkludentně. V praxi někdy příkazce podává bance na jejím formuláři písemnou žádost o obstarání inkasa a banka přijímá konkludentně tento příkaz tím, že ho fakticky uskuteční.

4.2 Obstarání jinou bankou, dokumentární a hladké inkaso Smlouva o inkasu má dvě smluvní strany. Prvním ze subjektů je příkazce obracející se na banku, aby pro něj provedla inkaso, a druhým je banka, která provádí inkaso. Ta se může obrátit na jinou banku většinou na banku v místě bydliště či sídla dlužníka a potom se z první banky stává tzv. vysílající banka a z požádané banky tzv. inkasní banka. V případech, kdy je do procesu inkasa zapojena celá řada bank, se poslední bance říká banka předkládající. Česká právní úprava smlouvy o inkasu se částečně opírá o Jednotné zvyklosti pro inkasa, které byly kodifikovány Mezinárodní obchodní komorou v Paříži poprvé v roce 1956 a postupně revidovány - poslední verze je z roku 1995 - a které „ rozlišují dokumentární

inkaso (documentary collection) a tzv. nedokumentární či hladké

(clean collection).“41 Při realizaci hladkého inkasa se předkládají finanční dokumenty jako stvrzenky a směnky, kdežto u bankovního dokumentárního inkasa se předkládají i obchodní dokumenty, například faktury nebo nákladní listy. Jednotná pravidla pro inkasa „vyjadřují obchodní zvyklosti a mají podpůrnou platnost ve smyslu § 264 obch. zák. a § 730 obch. zák.“42 pro mezinárodní obchod. Pokud by na ně ovšem smluvní strany ve smlouvě odkázaly, staly by se pro ně závaznými a přednostně použitelnými před dispozitivními ustanoveními obchodního zákoníku. Vzhledem k jejich podrobné úpravě by použití obchodního zákoníku (kromě kogentního základního ustanovení) v podstatě vyloučily.

41

Ondrůšek, Č.: Smlouva o inkasu, Právní rádce, 1998, číslo 10, str. 11

42


Praha, 2003, str. 1306

29

4.3 Práva a povinnosti banky a příkazce, inkasní banka Poté, co je smlouva uzavřena, vyzve banka dlužníka, aby zaplatil dlužnou částku, nebo provedl úkon stanovený ve smlouvě o inkasu. Forma tohoto oznámení není stanovena, ale v bankovní praxi se opět použije písemnost požadavku. Pokud dlužník odmítne zaplatit pohledávku nebo provést daný inkasní úkon, musí o tom ihned banka podat příkazci zprávu. Tuto informační povinnost má banka také tehdy, když dlužník nevyvine jakoukoli aktivitu ke splnění, a to bez zbytečného odkladu po vyzvání. Banka není zavázána k jakémukoli upomínání nebo zjišťování finanční situace dlužníka, natož aby dluh vymáhala. Například u směnky se její majitel obrací na banku ne proto, aby mu ji vymohla, ale proto, že je to asi nejjednodušší způsob, jak úhradu směnky obstarat, zvlášť pokud se jedná o mezinárodní právní vztah. „Zabezpečení dostatku prostředků k zaplacení směnky na účtu dlužníka je starostí tohoto dlužníka.“43 Banka je vůči dlužníku jenom zmocněncem „majitele směnky pro úkon přijmutí úhrady směnky místo majitele v místě platebním.“44 Pokud se dlužník rozhodne směnku zaplatit, stává se inkasní banka jeho zmocněncem pro úkon placení. Dlužník jí směnečný peníz uhradí, nebo ji pověří, aby jej inkasovala z jeho účtu. Za to mu banka předá originál směnky, na které je bankou potvrzeno zaplacení. V případě, že by došlo pouze k částečné úhradě směnky, vydá mu banka pouze potvrzení o částečné úhradě směnky a směnku samu s vyznačením výše úhrady na rubové straně vrátí majiteli směnky. Banka musí postupovat při obstarávání inkasa s odbornou péčí a podle pokynů příkazce. Banka neodpovídá za neuskutečnění inkasa, ale pouze za „profesionalitu svého výkonu.“45 Stejně jako smlouva mandátní, která je v tomto případě podpůrná, je smlouva o inkasu smlouvou o úsilí, to znamená, že „riziko nesplnění závazku dlužníkem nese příkazce.“46 Jestliže by ale její neodborná péče způsobila neuskutečnění inkasa, potom by za způsobenou škodu odpovídala banka podle obecných ustanovení o náhradě škody (§373 a násl. a § 757 obch. zák).

43

Šídlová, L.: Inkaso směnek na čs. trhu, Profit rádce, 1992, číslo 31, str. 12

44

Šídlová, L.: Inkaso směnek na čs. trhu, Profit rádce, 1992, číslo 31, str. 12

45


Praha, 2003, str. 426 46


30

Pokud dlužník požadované peníze nebo cenné papíry bance vydá, je povinna předat je příkazci bez zbytečného odkladu. Z cenných papírů půjde hlavně o cizí směnku a pokud byla směnka protestována i protestní listinu, i když ta cenným papírem není. V případě, že dlužník splní svůj dluh pouze zčásti, musí banka odevzdat příkazci pouze toto přijaté plnění a za zbytek dluhu banka neodpovídá. Způsob předání peněžité částky nebo cenných papírů je obvykle specifikován ve smlouvě. Pokud tomu tak není, provede se předání podle běžných bankovních zvyklostí. To znamená, že banka peněžité plnění připíše na účet označený dlužníkem a cenné papíry budou předány v pobočce banky. Jestliže banka nesplní svou povinnost bez zbytečného odkladu od přijetí, nese odpovědnost za škodu tím způsobenou. Délka trvání této lhůty bude určována podle technicko-organizačních možností banky při převodu obdržených peněz nebo doručení cenných papírů příkazci. Banka nese odpovědnost také za škodu, která by byla vyvolána ztrátou, zničením nebo poškozením dokumentů, do kterých jsou vtělena práva z cenných papírů. Této odpovědnosti se může banka zprostit pouze tehdy, pokud tomu nebyla schopna zabránit ani při vynaložení odborné péče. Další důvody, pro které může být banka zproštěna odpovědnosti, jsou uvedeny v Jednotných pravidlech pro inkasa, takže pokud se strany rozhodnou na ně odkázat, bylo by užitečné, aby si toho byly vědomy. Ve smlouvě se lze dohodnout, že vysílající banka obstará inkaso prostřednictvím jiné banky - tzv. inkasní banky, kterou určí příkazce. Inkasní úkon potom inkasní banka uskutečňuje na účet a nebezpečí příkazce. Názory v odborné literatuře na případ, kdy příkazce neurčí inkasní banku a vysílající banka ji využije z vlastní vůle, (což může, pokud to smlouva nevylučuje), se liší. Ondrůšek ve svém článku 47 tvrdí,

že inkasní smlouva jako celek včetně

bankovního dokumentárního inkasa se podpůrně řídí ustanoveními obchodního zákoníku o mandátní smlouvě. Tudíž podle § 573 obch. zák. vysílající banka jako mandatář neodpovídá za porušení povinností inkasní banky (tedy osoby, s níž mandatář uzavřel smlouvu při zařizování záležitosti), pokud by se za ni ve smlouvě nezaručila. Stejnou úpravu mají i Jednotná pravidla pro inkasa.

47


31

Jinak48 se má za to, že i když je inkasní smlouva speciálním druhem mandátní smlouvy, použije se obecné ustanovení o závazcích (§ 331 obch. zák.), které stanoví: „plní-li dlužník svůj závazek pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by závazek plnil sám, nestanoví-li zákon jinak.“ Takže v našem případě, pokud by vysílající banka pověřila jinou banku, odpovídá za její porušení, jako by závazek plnila sama. Ustanovení § 573 obch. zák. by ovšem mohlo být oním „nestanoví-li zákon jinak“ a tedy speciálním ustanovením. Odůvodněním tohoto názoru by bylo užití systematického výkladu - i když dle mého ad absurdum - kdyby se podle § 699 obch. zák. řídilo jen bankovní dokumentární inkaso podpůrně smlouvou mandátní. Pak by v případě hladkého inkasa byla použita obecná odpovědnost (§ 331 obch. zák.) a na bankovní dokumentární inkaso ve stejném případě ustanovení § 573 o mandátní smlouvě. Ale jak už jsem řekla, je toto odůvodnění velmi chabé a podle mého nepoužitelné. Navíc z důvodové zprávy k návrhu obchodního zákoníku, i když není právně závazná, vyplývá, že zákonodárce zamýšlel učinit celou smlouvu o inkasu určitým druhem mandátní smlouvy, která na ni bude subsidiárně aplikovatelná. Domnívám se, že dalším argumentem pro odpovědnost vysílající banky za porušení povinností inkasní banky v případě, že ji určí banka, může být argument o opaku, ale ten nenasvědčuje principu právní jistoty. Je ovšem otázka nakolik se mají práva a povinnosti smlouvy o inkasu řídit mandátní smlouvou. Zákon to v § 699 stanoví jako „podpůrně“. Proto by tedy v konkrétním případě záleželo nejspíše na rozhodnutí soudu nebo rozhodců. Myslím si, že v tomto případě je správná interpretace zákona ve prospěch klienta, tak že vysílající banka odpovídá za svůj výběr inkasní banky a tedy i za její porušení povinností. Při náhradě škody klientovi by se potom hojila na inkasní bance. Existuje rozsudek Nejvyššího soudu, 49 který se sice netýká přímo smlouvy o inkasu, ale řeší odpovědnost banky za provedení platby při výběru jiné banky. Domnívám se, že by soud argumentoval v našem případě velmi podobně. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že banka odpovídá za to, že vybere k provedení platby vhodnou 48

např. Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. IV. díl, POLYGON, Praha, 2002, str. 3716;

Faldyna, F. a kol.: Obchodní zákoník s komentářem, 1. vydání, CODEX, Praha, 2000, str. 603; Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, Linde Praha, a. s., Praha, 1999, str. 501 nebo Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kolektiv: Obchodní zákoník. Komentář, 8. vydání, C.H.Beck, Praha, 2003, str. 1308 49

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, 29 Odo 690/2001, www.epravo.cz

32

banku a že musí vždy vzít v úvahu rizikové faktory, které se jí týkají. „Banka jako specializovaný obchodník, musí nést kvalifikovanou odpovědnost za úroveň a kvalitu bankovních služeb. Tuto profesionální odpovědnost není možno přesouvat na klienta.“50 Jednotná pravidla pro inkasa se podrobně zabývají inkasními vztahy mezi bankami, dokonce více než vztahem banky a příkazce, protože předpokládají na rozdíl od české právní úpravy složitější inkasní operace. Vysílající banka (tzv. remitting bank) „ve všech případech použije další banku“51 - banku inkasní (tzv. collecting bank). Další v řadě bank je předkládající banka (tzv. presenting bank), která předkládá dlužníkovi dokumenty a přebírá od něho plnění. Při inkasu vyplývajícího z mezinárodních obchodních vztahů bude tohoto řetězce bank pokaždé použito. Přestože základní ustanovení právní úpravy smlouvy o inkasu nestanoví povinnost příkazce zaplatit bance za její služby úplatu, vyplývá to z povahy věci, protože obstarání inkaso je předmětem podnikatelské činnosti bank, což výslovně stanoví i zákon o bankách v § 1 odst. 3 pís. g. Obchodní zákoník v § 696 navíc jasně stanoví, že příkazce je povinen zaplatit bance úplatu, i když jde o dispozitivní ustanovení. Obchodní zákoník užívá termín úplata, i když se „v bankovní terminologii používá spíše výrazu odměna.“52 Ta je ve většině případů určena smlouvou jako odkaz na sazebník konkrétní banky. I když nebude takto určena, příkazce zaplatí odměnu obvyklou v době uzavření smlouvy, která bývá stanovena průměrem výše úplat, za kterou stejnou službu poskytují jiné banky. Odměna banky bývá „přímo sražena z částky inkasované před jejím vyplacením příkazci.“ 53 Kromě toho má banka nárok na úhradu nutných a účelně vynaložených nákladů, pokud není ve smlouvě dohodnuto, že jsou už zahrnuty v úplatě, což se v praxi většinou děje. Stejně se postupuje i podle Jednotných pravidel o inkasu, která poskytují další možnosti jako požadovat úplatu a náklady po dlužníkovi (tzv. trasátovi) nebo si vyžádat odměnu předem apod. Je běžnou praxí, že i když nedojde k uspokojení příkazce, například když výstavce šeku odmítne požadovanou částku vyplatit, příkazce je povinen vysílající bance zaplatit úplatu. Banka si tuto úplatu většinou zajistí předem ve smlouvě o inkasu formou započtení na prostředky na účtu, který pro příkazce banka

50

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, 29 Odo 690/2001, www.epravo.cz

51

Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, Linde Praha, a. s., Praha, 1999, str. 499

52


53


33

vede. Pro případ, že příkazce nemá na účtu dostatek finančních prostředků, stanoví si banka právo započíst si úplatu i do debetu na účtu, ze kterého jí potom plynou sankční úroky.

4.4

Bankovní dokumentární inkaso Bankovní dokumentární inkaso je nejčastěji používanou formou inkasa, kde se

projevuje jeho zajišťovací funkce. Zavazuje se jím banka vydat třetí osobě dokumenty opravňující nakládat se zbožím nebo jiné doklady, bude-li při jejich vydání zaplacena určitá peněžní částka nebo proveden jiný inkasní úkon. Z této definice vyplývá, že jde vlastně o opačnou operaci než u dokumentárního akreditivu. Používanými dokumenty bývají nejběžněji doklady o předání zboží k dopravě, náložný list, námořní konosament, skladištní list, faktura a další. Lze rozlišovat bankovní dokumentární inkaso „s vydáním dokumentů proti zaplacení (D/P documents against payment) a s vydáním dokumentů proti akceptu směnky (D/A documenst against acceptance).“54 Tyto dokumenty (včetně těch obdržených při vyřizování inkasa) musí banka opatrovat s odbornou péčí. Pokud by došlo k jejich ztrátě, zničení nebo poškození, byla by za to banka odpovědná. Tato odpovědnost spočívá také v tom, že banka musí zamezit nežádoucím právním účinkům, které by nastaly, kdyby banka umožnila předčasné nakládání s dokumenty. Banka posuzuje, jestli předložené dokumenty jsou v souladu s těmi, které má podle smlouvy o inkasu předat třetí osobě, ale není povinna provádět kontrolu jejich souladu se skutečností. Jednotná pravidla pro inkasa opět uvádějí

celou

řadu

skutečností,

za

které

banka

v souvislosti

s bankovním

dokumentárním inkasem neodpovídá jako například zdržení dokumentů, jejich ztrátu při dopravě, zkomolení nebo chyby v překladu, pravost či účinnost dokumentů a další. Bankovní dokumentární inkaso je velmi často používáno v souvislosti s kupní smlouvou, zasílatelskou smlouvou a smlouvou o přepravě věci. V kupní smlouvě je někdy dohodnuto, že kupujícímu budou předány doklady opravňující nakládání se zbožím, až teprve po zaplacení kupní ceny a k tomu se využívá bankovní dokumentární inkaso. U zasílatelské smlouvy a u smlouvy o přepravě věci dokonce obchodní zákoník (§ 602 odst. 2, § 618 odst. 2) přímo předpokládá přiměřené použití bankovního dokumentárního inkasa. Pokud zasílatelská smlouva stanoví, že „před vydáním zásilky 54


34

nebo dokladu umožňujících nakládat se zásilkou zasílatel vybere určitou peněžní částku od příjemce či uskuteční jiný inkasní úkon,“55 použije se přiměřeně úprava o bankovním dokumentárním inkasu. U smlouvy o přepravě věci toto platí, pokud dopravce vybere od příjemce určitou peněžitou částku nebo uskuteční jiný inkasní úkon před vydáním zásilky.

4.5 Závěrečné poznámky Hladké inkaso jakož i bankovní dokumentární inkaso jsou často užívanými smlouvami bankovních služeb, a to nejen při obchodních vztazích podnikatelů. Jsou využívány i běžnými spotřebiteli při platbě telefonu, nájemného bytu, vodného a stočného, plynu, koncesionářských poplatků za rozhlas a televizi a jiných. Bankovní dokumentární inkaso se používá častěji než inkaso hladké. Zákonodárce se při tvorbě smlouvy o inkasu dopustil terminologicky nejasného vyjádření, které může působit určité problémy. Jedná se o § 694 obch. zák., který v druhé větě stanoví, že „banka odpovídá za škodu způsobenou ztrátou, zničením nebo poškozením těchto dokumentů…,“ ačkoli v první větě zákon hovoří o peněžní částce nebo cenných papírech. Těmito dokumenty jsou pravděpodobně míněny cenné papíry. Přesto by mohlo dojít k záměně s pojmem dokumenty, který je použit u bankovního dokumentárního inkasa. Navrhovala bych proto, aby kvůli obsahové přesnosti byla slovo dokumenty nahrazeno popřípadě upřesněno. Dále bych navrhovala upřesnit a rozšířit úpravu § 695 obch. zák., který se týká obstarání inkasa prostřednictvím inkasní banky. Pokud tuto banku určí sám příkazce, je situace jasná – podle zákona se inkaso uskuteční na účet a nebezpečí příkazce. Pokud ale inkasní banku zvolí vysílající banka, nastává zde výkladový problém, kterému jsem se věnovala v kapitole 4.3. Podle názoru Ondrůška a Jednotných zvyklostí k inkasu, že vysílající banka neodpovídá za porušení povinností inkasní banky, pokud by se za ni nezaručila. Takováto situace, ač výkladově zcela v pořádku, nevyhovuje podle mého názoru z důvodu nedostatečné ochrany klienta banky. Druhý uvedený názor má za to, že se použije obecné ustanovení o závazcích § 331 obch. zák., takže by vysílající banka odpovídala za porušení povinností inkasní bankou. Tento názor vychází pravděpodobně z toho, že se mandátní smlouva v tomto případě nepoužije, protože zákon stanoví pouze její podpůrnost. 55


35

Je ovšem otázka, ke kterému názoru by se v konkrétním případě přiklonil soud nebo rozhodce. Proto si myslím, že by měl zákonodárce tuto otázku vyřešit a předejít tak možným sporům. Kromě uvedených problémů si myslím, že právní úprava o inkasu vyhovuje současným společenským potřebám. Podle mého k tomu přispívá hlavně skutečnost, že česká právní úprava vychází z Jednotných zvyklostí pro inkasa kodifikovaných Mezinárodní obchodní komorou v Paříži.

36

5 SMLOUVA O BANKOVNÍM ULOŽENÍ VĚCI 5.1 Spory ohledně použití této smlouvy a předmět uložení Původní název tohoto smluvního typu před novelou zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech zněl „smlouva o uložení cenných papírů nebo jiných hodnot“. Zmíněná novela upravila tuto problematiku samostatně v zákoně o cenných papírech a tím došlo k zúžení rozsahu úpravy v obchodním zákoníku. Název byl změněn na smlouvu o bankovním uložení věci a ta se nyní vztahuje na všechny věci kromě cenných papírů, které jsou upraveny kompletně v zákoně o cenných papírech. Odborná veřejnost se nyní pře o použitelnost smlouvy o bankovním uložení věci a není jednotná ani v názoru, jaké věci je banka oprávněna převzít. Podle smlouvy o bankovním uložení věci se banka zavazuje převzít určité věci kromě cenných papírů (tzv. předmět uložení), aby je uložila a spravovala, a uložitel se zavazuje zaplatit za to bance úplatu. Účastníky této smlouvy jsou tedy banka, která se zavázala převzít určité věci a uložitel, který si věc u banky uložil a který zaplatí bance úplatu. Od smlouvy o skladování se tato smlouva liší tím, že banka má povinnost věc nejen převzít a uložit, ale ji i spravovat. Právě správa věci je důvodem, proč některá odborná literatura56 uvádí, že se pod tuto smlouvu nebude vztahovat uložení věci do bezpečnostní schránky. „Při úschově by měla mít banka předmět ve své péči“57 a když je věc uložena a zamčena v bezpečnostní schránce, kam banka nemá přístup, nemůže se jednat o aktivní správu věci. O tu by se mohlo jednat v případě, že by byla věc uložena do společného trezoru a byla by zároveň vykonávána její správa. Dokonce nejvyšší státní zástupce ve svém výkladovém stanovisku pro postup orgánů činných v trestním řízení při získávání věcí z bezpečnostní schránky banky pronajaté klientovi banky tvrdí, že smlouvu o pronájmu bezpečnostní schránky v bance „je třeba považovat za nájemní smlouvu, na kterou se vztahují ustanovení § 663 a násl. obč. zák.“ Naproti tomu 56


Praha, 2003, str. 435; Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. IV. díl, POLYGON, Praha, 2002, str. 3719; Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, Linde Praha, a. s., Praha, 1999, str. 507; Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kolektiv: Obchodní zákoník. Komentář, 8. vydání, C.H.Beck, Praha, 2003, str. 1310 57


37

nesouhlasí s názorem, že uložení věci do společného trezoru v bance je smlouvou o uložení věci dle obchodního zákoníku, ale tvrdí, že se jedná o smlouvu o úschově věci podle § 747 a následujících občanského zákoníku. Jiné zdroje 58 nicméně uvádí, že banka vykonává tuto správu tím, že udržuje bezpečnost těchto schránek a tím pečuje o věci uložené uvnitř. V praxi ale banky v drtivé většině případů uzavírají smlouvu o nájmu bezpečnostní schránky kvůli nižší míře odpovědnosti. Tím je možné smlouvu o bankovním uložení věci použít jen výjimečně. „Mohlo by například jít o správu určitých dokumentů, které nemají povahu cenných papírů“59 a které je nutné předložit k realizaci jejich práva na výběr výhry (např. výherní listy) nebo splatného vkladu (např. depozitní listy). Právní úprava nevyžaduje pro smlouvu o bankovním uložení věci písemnou formu, ale jak jsem již zmínila obecně, bude přesto většinou použita kvůli přesnému určení věci a povinnostem stran. Smlouva o bankovním uložení věci má konsenzuální povahu, „neboť vzniká závazkem banky převzít věci k uložení a spravování, nikoli jejím faktickým převzetím.“60 Ustanovení smlouvy jsou až na výjimky dispozitivní. Kogentní je zase základní ustanovení a potom ustanovení § 707 obch. zák. o zástavním právu banky. Právní úprava smlouvy o bankovním uložení věci vyžaduje k uzavření smlouvy podle tohoto smluvního typu dvě podstatné části, a to závazek banky převzít určitou věc a závazek uložitele k zaplacení úplaty. Není nutné určení výše úplaty nebo způsob jejího určení, ale pouze dohoda o úplatnosti vztahu. Opět platí, že pokud nebude výše konkrétně sjednána, zaplatí klient banky obvyklou úplatu v době uzavření smlouvy. Předmětem uložení mohou být jen věci, které je banka schopna fakticky převzít k uložení a spravování. Z povahy věci jsou tedy vyloučeny nemovité věci nebo movité věci příliš velkých rozměrů, které není možné uložit do úložných prostor banky. Zákon přímo vylučuje cenné papíry. Nesporným předmětem uložení budou dokumenty

58

např. Kopáč, L.: Obchodní kontrakty II. díl, 1. vydání, PROSPEKTUM, Praha, 1994, str. 579; Faldyna,

F. a kol.: Obchodní zákoník s komentářem, 1. vydání, CODEX, Praha, 2000, str. 606 59


Praha, 2003, str. 1310 60


38

vyžadující aktivní správu banky jako výherní listy, kontrolní osvědčení, depozitní listy, talóny, losy a další.

5.2 Práva a povinnosti banky a uložitele Poté, co banka předmět uložení převezme, má povinnost jej uložit. Banka je povinna chránit předmět uložení před ztrátou, zničením, poškozením nebo znehodnocením a musí tak činit s odbornou péčí. Jedná se o objektivní odpovědnost se zvláštním liberačním důvodem. Za škodu na předmětu uložení banka neodpovídá, jen pokud ji nemohla ani při vynaložení odborné péče odvrátit, přičemž důkazní břemeno leží na bance. Závazek banky spravovat věci je v § 702 obch. zák. definován jako povinnost banky „s odbornou péčí učinit veškeré úkony, které jsou nutné k výkonu a zachování práv, jež uložiteli vyplývají z předmětu uložení.“ Odborná péče bude záviset na konkrétním předmětu uložení a právech, která z něj uložiteli vyplývají. Obecně zahrnuje odborná péče povinnost banky dodržet podmínky a lhůty pro příslušný výkon práva, aby měl uložitel z jeho věci zisk a nedošlo k promlčení jeho práv. Právě toto ustanovení obchodního zákoníku působí v odborných kruzích značné rozpaky, protože se vztahuje svou povahou spíše na cenné papíry. Přestože ty byly z právní úpravy výslovně vyloučeny, jejich správa tam zůstala. Proto bude toho ustanovení v praxi použitelné jen zřídka u výherních a depozitních listů a jim podobným, které nejsou cennými papíry. To, co banka přijala z uplatnění těchto práv, musí vydat uložiteli bez zbytečného odkladu. Většinou se tak stane převodem na účet nebo výplatou v hotovosti nebo jiným ve smlouvě dohodnutým způsobem. Protože banka jedná při uplatňování těchto práv v zastoupení uložitele, je ten povinen bance vystavit plnou moc. Uložitel musí také uhradit výlohy banky, které jí vzniknou v souvislosti s uplatňováním jeho práv. Z toho „vyplývá, že právo na náhradu výloh vzniká vedle práva na odměnu.“61 Těmito výlohami může být poštovné, cestovní náklady, telefonní poplatky a jiné. Protože je toto ustanovení dispozitivní, mohou se smluvní strany dohodnout, že výlohy budou součástí úplaty. Uložitel je oprávněn kdykoli požádat o vydání uložené věci nebo její části. Banka má povinnost umožnit opětovné uložení předmětu, pokud je smlouva o bankovním uložení věci stále platná, tedy pokud uložitel vyjádřil zájem na dalším trvání 61


39

smlouvy, nebo si nevyzvedl všechny věci a předmět zase po čase uloží. V opačném případě smlouva zaniká. Vyzvednutí věci a jeho opětovné uložení nemá vliv na výši úplaty bance. Pokud nemá banka předmět uložení u sebe, není možné, aby ho chránila a spravovala, proto nemá v tomto období žádnou odpovědnost. „Po zpětném uložení nese tuto odpovědnost opět banka.“62 Oběma stranám je dána možnost výpovědi s okamžitou účinností, což znamená, že k zániku smlouvy dojde doručením výpovědi druhé smluvní straně, za předpokladu, že si ve smlouvě nestanovily žádnou výpovědní dobu. Zánik smlouvy nastává také, když si uložitel vyzvedl celý předmět uložení nebo jeho poslední část a neprojevil vůli k dalšímu trvání smlouvy, což může učinit i mlčky například zaplacením úplaty na další období. Strany se mohou dohodnout i jinak, například smlouva může trvat i po vyzvednutí všech věcí apod. Zánik smlouvy ovšem může nastat i uplynutím sjednané doby. Po zániku smlouvy má banka povinnost vydat uložiteli předmět uložení, samozřejmě jen v případě, kdy nedošlo k zániku smlouvy vyzvednutím věci. Naproti tomu uložitel je povinen si svoji věc bez zbytečného odkladu převzít a nejpozději při tomto převzetí zaplatit odměnu, kterou bance dluží. Strany si pravděpodobně smluví konkrétní lhůtu, ve které má k vyzvednutí věci dojít. Jestliže některá ze stran nesplní svou povinnost, odpovídá za škodu způsobenou tímto prodlením. Ze zákona vzniká bance „k zajištění svých práv z této smlouvy zástavní právo k předmětu uložení, dokud se u nachází,“ 63 do doby než uložitel nezaplatí dlužnou úplatu. Vznik zástavního práva nelze stranami vyloučit, protože dané ustanovení je kogentního charakteru.

5.3 Závěrečné poznámky Z výše zmíněných problémů vyplývá, že právní úprava smlouvy o bankovním uložení věci je značně problematická a do budoucna je nutná její novelizace. Povinnost banky spravovat věc, která zůstala v obchodním zákoníku jako pozůstatek staré právní úpravy, je charakteristická právě pro cenné papíry. Ty však byly z předmětu uložení vyloučeny a tím se značně zužuje použitelnost smlouvy o bankovním uložení věci, protože ostatní možné předměty uložení většinou spravovat

62


63


40

nelze. I když ostatní o správě zmiňující se ustanovení mohou strany vyloučit s ohledem na jejich dispozitivnost, základní kogentní ustanovení vyloučit nelze. Pokud by tedy nebylo možné předmět uložení spravovat, nebyly by naplněny podstatné části smlouvy. Smlouva o bankovním uložení věci je tedy v současné době použitelná jen pro úzkou množinu věcí jako např. výherní listy, depozitní listy, kontrolní osvědčení, talóny nebo losy. Nejjednodušším řešením by z mého pohledu bylo prosté vypuštění povinnosti spravovat věc uložení ze základního ustanovení smlouvy o bankovním uložení věci a z § 702 odst. 1, kdy banka musí činit úkony nutné k výkonu a zachování práv. Tím by se podstatně rozšířila možnost použití tohoto smluvního typu. Dále by se touto změnou právní úpravy vyřešila sporná situace ohledně bezpečnostních schránek. Přesto se domnívám, že by bylo vhodné výslovně stanovit, že by se tato úprava vztahovala i na bezpečnostní schránky. Dnešní situace, kdy banky uzavírají smlouvu o nájmu bezpečnostní schránky podle občanského zákoníku, protože podle jejích ustanovení nejsou povinny předmět uložení spravovat, není příliš vyhovující. Jiným řešením, které navrhuje Pelikánová,64 by bylo tuto smlouvu nahradit smlouvou o pronájmu bezpečnostní schránky. Pokud zákonodárce nezmění současnou právní úpravu, měl by alespoň dokončit, co začal zmíněnou novelou o cenných papírech. Došlo zde zřejmě opomenutím k nesystematičnosti popřípadě zmatečnosti právní úpravy. Přestože byla smlouva o uložení cenných papírů a jiných hodnot přeměněna na smlouvu o bankovním uložení věci, (které zákon zapovídá mít jako předmět uložení cenné papíry,) v § 707 obch. zák. zůstalo zachováno zástavní právo banky ze „smlouvy o uložení cenných papírů nebo jiných hodnot“.

64


41

6 SMLOUVA O BĚŽNÉM ÚČTU 6.1 Použití a poslední změny právní úpravy Účelem smlouvy o běžném účtu je umožnit majiteli používat prostředky na jeho běžném účtu v bezhotovostním platebním styku. Na druhé straně banka dostává od majitele účtu k dispozici peněžní prostředky, které může používat při své podnikatelské činnosti. Zároveň musí včas a řádně plnit platební příkazy majitele účtu a k tomu musí mít stále dostatek likvidních prostředků. Proto je úrok „v praxi nižší než úrok z peněžních prostředků na vkladovém účtu, u nichž má banka … jistotu, že je může používat po určitý čas.“65 Od přijetí obchodního zákoníku uplynula už nějaká doba, přesto je nutné zdůraznit, že smlouvy o běžných účtech (i smlouvy o vkladových účtech) uzavřené před 1.1. 1992 se řídí obchodním zákoníkem, nikoli dosavadními předpisy jako platí zásadně u ostatních smluv. Smlouva o běžném účtu (stejně jako smlouva o vkladovém účtu) byla v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku novelizována, a to zákonem č. 125/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku, takže došlo k harmonizaci s právní úpravou Evropské unie. Právní úpravy této smlouvy byla rozšířena a došlo ke značnému zpřesnění, zejména oprávnění nakládat s účtem a s prostředky na účtu. Nová úprava je v porovnání s tou předcházející výhodnější pro banky než pro jejich klienty. Tato novela se vztahuje na smlouvy uzavřené od 1.1.2003. Z toho vyplývá, že vznik a nároky smluv uzavřených před účinností tohoto zákona se posuzují podle právní úpravy platné v době uzavření smlouvy a nároky vzniklé po 1.1.2003 podle nové právní úpravy. Změny smluv nebo obchodních podmínek musí být v souladu s kogentními ustanoveními novely.

6.2 Obligatorní a fakultativní části smlouvy, kontokorent Aby byla smlouva o běžném účtu platná, musí obsahovat pět podstatných částí, a to závazek banky zřídit od určité doby pro majitele účet, který musí být v určité měně, dále musí obsahovat závazek banky přijímat na zřízený účet vklady a platby a nakonec závazek banky uskutečňovat ze zřízeného účtu výplaty a platby. Pokud smlouva splňuje

65

Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, www.psp.cz

42

tyto náležitosti je lhostejné, jak bude účet nazván, jestli jako běžný či sporožirový, jak bývá v praxi často zvykem. I judikatura potvrdila, že sporožirový účet je druhem účtu běžného. Jako každá smlouva musí i tato přesně určit smluvní strany, zákon v § 709 odst. 1 stanoví, jakým způsobem musí banka majitele účtu označit. To je „důležité z hlediska ochrany majitele, aby jeho majetek spočívající v zůstatku účtu nebyl zneužit, jakož i z hlediska ochrany banky, aby se vyvarovala důsledku zneužití v podobě povinnosti k náhradě způsobené škody.“66 Cílem je také zabránit existenci anonymních účtů, které slouží převážně k praní špinavých peněz. Přestože je toto ustanovení dispozitivní, bance vyplývá povinnost identifikace ze zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů. Banka je povinna vždy identifikovat účastníky, pokud se jedná o uzavření smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu, nebo jestliže je při něm klient zastoupen jinou osobou na základě plné moci. Banka nesmí uzavřít smlouvu, pokud se účastníci odmítnou podrobit identifikaci. Tímto se stávají náležitosti identifikace obligatorní. Myslím si, že by bylo jednodušší a vhodnější, aby bylo toto ustanovení zařazeno do výčtu kogentních ustanovení. Zákon stanoví demonstrativní výčet fakultativních částí, které obsahují „tzv. základní podmínky služeb, které přinesla bankovní praxe“ 67 a jejichž úprava má odstranit možné spory mezi bankou a klientem způsobené tím, že určitá skutečnost není ve smlouvě upravena. Tyto náležitosti mohou být také předmětem všeobecných obchodních podmínek. Smlouva o běžném účtu by měla obsahovat také osoby oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu a způsob nakládání s nimi. To znamená, jakým způsobem dávají bance příkazy a v jaké formě a pod. Dále by měla smlouva zahrnovat buď konkrétní výši nebo způsob stanovení výše úrokové sazby, který musí vycházet „z objektivně zjistitelných skutečností, z objektivního kritéria, popř. kritérií tak, aby v rozhodné době mohla určit, jaký věcný obsah dané ustanovení má, jak kterákoli ze smluvních stran, tak i třetí osoba.“68 Těmito objektivními hledisky 66

Píšek, Z.: Majitel účtu běžného a účtu vkladového a osoby oprávněné disponovat se zůstatkem účtu,

Právní rádce, 1993, číslo 1, str. 41 67

Bělohlávek, A. J.: Nová právní úprava smlouvy o běžném účtu a smlouvy o vkladovém účtu, Daňová a

hospodářská kartotéka, 2003, číslo 14 a 15, str. 130 68

Tomsa, M.: Smlouva o běžném účtu – ujednání o úrocích a o úplatách, Obchodní právo, 2003, číslo 12,

str. 12

43

mohou být např. sazba vyhlašovaná ČNB, referenční sazby ČNB, sazba peněžního trhu apod., aby banka neurčovala, popřípadě neměnila jednostranně úrokové sazby podle svého uvážení bez ohledu na cokoli. Pokud toto smlouva nestanoví, neznamená to ještě, že nebudou placeny úroky vůbec. Aby se tak dělo, musela by smlouva obsahovat ujednání, že úroky nebudou placeny, jinak se platí ve výši obvyklé. Důležité je, aby se smlouva zmiňovala také o období splatnosti úroků, které banka platí ze zůstatku peněžních prostředků na účtu jeho majiteli. Ve vazbě na zákon o platebním styku musí banka oznamovat majiteli účtu přijaté vklady a platby, provedené výplaty a platby a výši zůstatku peněžních prostředků na účtu, a tudíž je prospěšné upravit ve smlouvě lhůty a formu tohoto oznámení. Nakonec by měla smlouva o běžném účtu obsahovat ještě výši (například odkazem na sazebník banky) nebo způsob stanovení výše úplaty a způsob, jakým tuto úplatu majitel

účtu

bance

zaplatí,

popřípadě

ujednání, že úplata

nebude

bankou

požadována. Pokud není výše úplaty ani způsob jejího stanovení sjednán, platí se úplata obvyklá. Úplata by měla vycházet „z průměru režijních nákladů na činnost banky při vedení účtu a poskytování jednotlivých druhů služeb s účtem spojených.“69 Většinou si banka ve smlouvě zajistí zaplacení své úplaty formou započtení na prostředky uložené na účtu. Smlouva o běžném účtu má konsensuální povahu, znamená to, že smlouva nevzniká složením peněz na účet, ale sepsáním smlouvy, čímž se liší od vkladové smlouvy z občanského zákoníku, která je smlouvou reálnou. Pro tuto smlouvu je stanovena písemná forma. Pokud by nebyla dodržena, byla by konkrétní smlouva absolutně neplatná. Smlouva o běžném účtu je zásadně dispozitivní až na výjimky, kterým se budu věnovat u jednotlivých ustanovení. Banka má povinnost provádět transakce na běžném účtu, jen pokud je na něm dostatek peněžních prostředků. Lze sjednat

tzv. kontokorent, který je vlastně

kombinací smlouvy o běžném účtu s úvěrovým účtem. Banky však ve většině případů sjednají smlouvu o běžném účtu a zároveň smlouvu o úvěru nazvanou například účet přečerpání (ČSOB). Kontokorent stanoví povinnost banky provést i platby, pro které není momentálně na účtu dostatečné množství prostředků. Takovouto úpravu obsahují

69

Tomsa, M.: Smlouva o běžném účtu – ujednání o úrocích a o úplatách, Obchodní právo, 2003, číslo 12,

str. 12

44

hlavně účty, jejichž cílovou skupinou jsou studenti. V případě, že by smlouva neupravovala práva a povinnosti stran, budou se řídit úpravou smlouvy o úvěru.

6.3 Nakládání s účtem a s peněžními prostředky na účtu Nakládáním s účtem se rozumí jeho zřízení, jakákoli změna (včetně výše úroků, nákladů na vedení účtu a podpisových vzorů), ukončení vedení účtu a nakládání se zůstatkem zrušeného účtu. Podle kogentního ustanovení § 709 odst. 3 obch. zák. může s účtem nakládat pouze jeho majitel nebo jiná osoba, kterou k tomu zmocní na základě zvláštní plné moci sepsané formou notářského zápisu, která výslovně opravňuje k nakládání s účtem. Tato forma plné moci má „chránit majitele účtu (ale i banku) před vysokým rizikem zneužití běžné plné moci.“ 70 Některé zdroje 71 přesto uvádí, že by stačilo jen ověření podpisů na plné moci. Majitelem účtu může být jak fyzická, tak právnická osoba, bez ohledu na to, jestli je nebo není podnikatelem. U osobních účtů může s účtem nakládat jeho majitel, popřípadě zákonný zástupce nezletilého nebo způsobilosti omezeného majitele. U podnikatelských účtů je osobou oprávněnou k nakládání s účtem vždy statutární orgán (popřípadě likvidátor nebo správce konkurzní podstaty a prokurista, pokud se jedná o provoz podniku) a další osoby zase na základě plné moci ve formě notářského zápisu. V případě, že je účet zřízen pro více osob, stávají se spolumajiteli tohoto účtu a každá z nich má postavení majitele účtu. Jsou oprávněni nakládat s ním společně, pokud se nedohodnou, že s ním bude nakládat jeden nebo více z nich. Zákon v § 709 odst. 4 presumuje, že podíl na zůstatku peněžních prostředků je u všech spolumajitelů stejný. Toto ustanovení je dispozitivní a „nic nebrání tomu, aby ve smlouvě s bankou bylo dohodnuto něco jiného, tedy jak to, že s účtem mohou nakládat např. společně dva z více spolumajitelů, nebo tak, že s účtem může nakládat každý z majitelů.“72 Některé banky však odmítají zřídit účet pro sdružení založené podle občanského zákoníku.

70

Žlebková, M.: Doprovodné novely k zákonů o platebním styku, Právní zpravodaj, 2002, číslo 9, str. 7

71


Praha, 2003, str. 429; Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy, 4. vydání, Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2003, str. 281 72

Tomsa, M.: Nová úprava dispozice s běžným účtem a s prostředky na běžném účtu, Obchodní právo,

2003, čísla 7 – 8, str. 55

45

Nakládat s peněžními prostředky mohou naproti tomu osoby, které jsou uvedené v podpisových vzorech předaných bance majitelem účtu nebo ve smlouvě samotné (jako například disponování s platební kartou). Jediným, kdo je dále oprávněn nakládat s prostředky na účtu je banka na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě občanského soudního řádu v případě výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky. Vrchní soud v Praze potvrdil, že „peněžní ústav není oprávněn provést platbu z běžného účtu na žádost třetí osoby bez pokynu nebo souhlasu majitele účtu s výjimkou případů výslovně stanovených zákonem.“

73

K dispozici s peněžními

prostředky se nepřipouští běžná plná moc. To by bylo možné jen za předpokladu, že je to ve smlouvě sjednáno. Stejně jako ustanovení o nakládání s účtem je i toto kogentní, a proto není možné ho ve smlouvě upravit jinak nebo ho vyloučit. Banka tedy provede pouze příkaz, který je podepsaný shodně s podpisovým vzorem. Dokonce i majitel musí být uveden v podpisových vzorech, protože by jinak nebyl oprávněn nakládat s prostředky na účtu. Ostatní osoby uvedené v podpisových vzorech jsou často manželé, zaměstnanci právnických osob a jakékoli jiné osoby, které si majitel účtu určí. Banky zkoumají písemné příkazy při dispozicích s prostředky na účtu „jen z hlediska souhlasu podpisu (podpisů) na příkaze k výplatě, převodu atd. s podpisem podle vzoru.“74 Pouze při fyzickém výběru nad 100 000,- Kč požadují banky prokázání totožnosti. 75 V praxi přesto někdy dojde k neoprávněnému vyplacení mnohdy velké sumy peněz, jako tomu bylo v kauze, kterou rozhodoval Vrchní soud v Praze v roce 2000,76 kdy se jednalo o částku 62 milionů korun vyplacenou na základě zfalšovaného podpisu majitele. Toto bylo prokázáno v trestním řízení. Banka přesto odmítla vyplatit neoprávněně převedenou částku jako náhradu škody, a to na základě ustanovení v uzavřené smlouvě o běžném účtu, které vylučovalo „odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku napodobení nebo padělání podpisu shodně s podpisovými vzory.“ 77 Soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud banka provede příkaz, který neobsahuje pravý podpis, jedná se vždy o porušení její povinnosti. Dále konstatoval, že toto ustanovení 73

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 9 Cmo 593/97, Právní praxe v podnikání, 1999, číslo 2, str. 19

74

Píšek, Z.: Majitel účtu běžného a účtu vkladového a osoby oprávněné disponovat se zůstatkem účtu,

Právní rádce, 1993, číslo 1, str. 41 75

Tato povinnost je zakotvena v § 37 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb. o bankách.

76

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, 9 Cmo 430/2000, Obchodní právo, 2001, číslo 4, str. 25

77

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, 9 Cmo 430/2000, Obchodní právo, 2001, číslo 4, str. 27

46

smlouvy je neplatné, protože

smluvní rozšíření liberačních důvodů nad rámec

stanovený obchodním zákoníkem v § 374 odst. 1 tj. prvky nepředvídatelnosti a nahodilosti by znamenalo vzdání se práva na náhradu škody ještě před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, a to obchodní zákoník v kogentním § 386 odst. 1 výslovně zakazuje. Poněkud jiný názor zastává ve své článku Bejček,78 který tvrdí, že „nebylo-li možné při běžném porovnání podpisu se vzorem zjistit odlišnosti výraznější než při běžném odchýlení každého jednotlivého podpisu od vzoru, stěží by bylo možno bance vyčítat nedostatek postupu lege artis.“ Je jasné, že k tak podrobnému zkoumání každého podpisu, jaké požaduje uvedené soudní rozhodnutí, by banka musela zaměstnávat odborníka na grafologii a navíc by každý provedení každého příkazu trvalo neúměrně dlouho. Majitel může ve smlouvě uvést další osoby, které budou mít oprávnění nakládat s prostředky na účtu. Velmi často se jedná o nakládání s peněžními prostředky na účtu prostřednictvím platební karty, telefonicky nebo elektronickou cestou, a to „buď s elektronickým ověřeným podpisem osoby nebo osob uvedených jmenovitě ve smlouvě, nebo opatřených namísto podpisu ve smlouvě stanoveným kódem.“79 Pokud banka předá majiteli účtu určitý kód k nakládání s prostředky na účtu, je jen na něm, komu ho poskytne. Banka tedy často ani nezná totožnost oprávněné osoby. To má však svá rizika. Pokud dojde k odcizení tohoto kódu, banka provede příkaz jako obvykle, protože nemá možnost zjistit, jestli osoba udílející příkaz je osobou oprávněnou. Totéž platí u platebních karet, které jsou dnes už „běžným příslušenstvím moderního bankovního účtu.“ 80 Klient dostává k ovládání své platební karty osobní identifikační číslo - tzv. PIN (personal identification number), které je povinen utajit před neoprávněnými osobami. Pokud tak neučiní, nese „důsledky spojené se zneužitím platební karty, ledaže by bylo spolehlivě prokázáno, že se na vzniku škody takto vzniklé zcela nebo zčásti podílí i ten, kdo platební kartu vydal.“81 78

Bejček, J.: Odpovědnost za pravost podpisu – poznámka k otázce odpovědnosti banky za škody

způsobené napodobením podpisu na příkazu k úhradě prostředků z běžného účtu, Právní praxe v podnikání, 1996, číslo 6, str. 8 79

Tomsa, M.: Nová úprava dispozice s běžným účtem a s prostředky na běžném účtu, Obchodní právo,

2003, čísla 7 - 8, str. 56 80

Vocel, J.: Moderní bankovní produkty, Daňová a hospodářská kartotéka, 2001, číslo 19, str. 115

81

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 5 Cmo 536/96, Právní rozhledy, 1998, číslo 7, str. 380

47

Příkazy k nakládání s prostředky na účtu mají obyčejně formu příkazu k úhradě, příkazu k inkasu, šeku nebo platební karty. Tyto příkazy se udělují buď jednorázově nebo trvale, které platí do doby, než je oprávněná osoba odvolá. Podávají se většinou písemně na formuláři nebo telegraficky, dálnopisem či elektronickými a telefonickými prostředky, které jsou „finančně stále více zvýhodňovány oproti klasickým operacím s papírovým médiem na přepážkách.“82 Telefonické a elektronické prostředky (hlavně internet) jsou v dnešní době velmi oblíbené, protože komunikace s bankovním kontem je podstatně rychlejší než fronta u přepážky. Takový způsob komunikace s bankovním kontem se nazývá přímé bankovnictví. Jeho hlavní výhodou je, že se běžný účet dá ovládat kdykoli a odkudkoli. Je možné zjistit stav účtu, kurz vybrané měny nebo přijetí očekávané částky, informovat se o změnách zůstatku na účtu, odeslat příkaz k úhradě nebo žádost o inkaso, aniž by se člověk musel fyzicky dostavit do banky. Přímé bankovnictví má řadu rychle se vyvíjejících forem, mezi které je možné zařadit PC bankovnictví, homebanking, phonebanking (telebanking), GSM banking, WAP banking a nakonec internetbanking. PC bankovnictví je „historicky nejstarší produkt přímého bankovnictví, který existoval ještě před nástupem internetu“83 a který funguje na principu přenosu pomocí telefonických linek. Používají ho především obchodní společnosti, které zasílají velké množství bankovních příkazů. Homebanking pracuje na stejném principu, jen je používáno domácnostmi. Nejrozšířenějším druhem přímého bankovnictví je phonebanking, tedy použití běžné telefonní sítě při operacích na účtu. GSM banking a WAP banking naproti tomu využívají mobilního telefonu. Banky stále častěji propagují internetbanking a zdůrazňují především úsporu času, možnost přístupu k účtu po celý rok 24 hodin denně a nulové nebo minimální poplatky, což je odůvodněno ušetřením provozních nákladů. Vocel ve svém článku dokonce tvrdí, že „banka, která by internetbanking nenabízela, jako kdyby nebyla.“84 Vzhledem k nedostatečnému zabezpečení plateb po internetu, je „tento způsob platby stále ještě riskantní.“

85

Vyvstává zde opět otázka odpovědnosti za škodu při

neoprávněných dispozicích, protože banka při tzv. distančních službách nemá žádnou možnost ověřit totožnost osoby disponující s peněžními prostředky na účtu. Naopak

82

Vocel, J.: Moderní bankovnictví, Daňová a hospodářská kartotéka, 2001, číslo 18, str. 109

83

Vocel, J.: Moderní bankovnictví, Daňová a hospodářská kartotéka, 2001, číslo 18, str. 111

84

Vocel, J.: Internetbanking v ofenzivě, Daňová a hospodářská kartotéka, 2003, číslo 21, str. 163

85

Vocel, J.: Platební karty současnosti, Daňová a hospodářská kartotéka, 2003, číslo 7 a 8, str. 47

48

klient zase nemá možnost dokázat, že s prostředky nedisponoval on nebo jiná oprávněná osoba. Proto zákon o platebním styku v § 18 a Vzorové obchodní podmínky ČNB obsahují „vyvratitelnou právní domněnku, že pokud držitel prohlásí, že danou transakci neprovedl, má se za to, že ji skutečně neprovedl, pokud vydavatel neprokáže něco jiného.“86 Taková konstrukce má chránit spotřebitele kvůli jeho slabšímu postavení.

6.4 Práva a povinnosti banky Základní povinností banky je přijímat vklady a platby nebo uskutečňovat výplaty nebo platby v měně, na kterou účet zní. Platby musí být provedeny v den určený majitelem účtu nebo oprávněnou osobou, popřípadě v den stanovený smlouvou. Pokud není den určený ani jedním tímto způsobem, musí banka odepsat peněžní prostředky nejpozději následující pracovní den po předání příkazu. Co se týče připsání peněžních prostředků na účet, odkazuje kogentní ustanovení obch. zák. na zákon o platebním styku, a to na § 8, který obsahuje lhůty u jednotlivých typů převodu. Obecně lze říci, že platí pravidlo připsání na účet nejpozději následující pracovní den po získání práva na jejich nakládání u převodů na území ČR a u přeshraničních převodů (tj. u převodů „mezi členskými státy Evropské unie a dalšími stáry tvořícími Evropský hospodářský prostor do výše protihodnoty 50 000 EUR“87) je stanovena lhůta 5 pracovních dnů. Stanovené lhůty mohou být prodlouženy z důvodů uvedených v zákoně o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti při tzv. podezřelých obchodech.88 Na základě „rozhodnutí soudu podle § 74 OSŘ89 o předběžném opatření, zakazující nakládat s prostředky na účtu, rozhodnutí soudu o prohlášení konkursu na majetek majitele účtu“ 90 podle zákona o konkursu a vyrovnání nemusí být lhůty dodrženy vůbec a příkaz nesmí být proveden. Všechny platby je banka povinna provádět řádně a včas, za předpokladu, že majitel účtu splnil zákonem a smlouvou stanovené požadavky, zejména se jedná o

86

Loebl, Z.: Odpovědnost držitelů platebních karet při platbách po Internetu, www.epravo.cz

87

Žlebková, M.: Doprovodné novely k zákonu o platebním styku, Právní zpravodaj, 2002, číslo 9, str. 8

88

§ 6 zákona č. 61/1996 Sb. o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a

doplnění souvisejících zákonů 89

§ 74 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

90


Praha, 2003, str. 1322

49

dostatek prostředků na účtu - pokud se nejedná o již zmíněný kontokorent – a předání potřebných podkladů k provedení požadované bankovní operace. Aby byl majitel účtu informován o probíhajících operacích na jeho účtu nejen z důvodu kontroly, stanoví zákon bance povinnost oznamovat pravidelně majiteli účtu výši zůstatku ve lhůtách, které si s ním dohodne ve smlouvě o běžném účtu. „Pokud nejsou tyto lhůty dohodnuty platí, že banka je povinna oznámit majiteli účtu po skončení kalendářního měsíce všechny přijaté vklady a platby a každou výplatu a provedenou platbu v tomto kalendářním měsíci.“91 Totéž musí banka učinit na konci každého kalendářního roku tzv. výpisem z účtu. Je v zájmu majitele účtu, aby si tyto výpisy vždy řádně zkontroloval a v případě nesrovnalostí se obrátil na svou pobočku banky, která prokáže provedení plateb, když o to majitel požádá. Z povahy věci vyplývá, že banka může prokázat jak odepsání tak i připsání na účet pouze v případě, že banka vede i účet příjemce, v ostatních případech může banka prokázat jen odepsání z účtu majitele. Pokud by majitel účtu přišel na případné vady teprve po určité době, mohlo by se stát, že by uplynuly reklamační lhůty, které mají banky zakotveny ve svých všeobecných obchodních podmínkách. Nebo by se na tuto situaci mohl vztahovat § 376 obch. zák., kdy by majitel neměl nárok na náhradu škody z důvodu nedostatku součinnosti. Majitel účtu má právo na úroky z peněžních prostředků uložených na svém běžném účtu. Výše úrokové sazby záleží na tom, jak se banka s majitelem účtu dohodne. Zákon kogentně stanoví úrokovou sazbu ve výši poloviny diskontní sazby stanovené Českou národní bankou jako podpůrný prostředek v případě, že si ji banka s klientem nijak nesjedná. Diskontní sazba představuje dolní mez krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu. Úroková sazba se obvykle stanoví jako roční. Úroky náležejí majiteli účtu ode dne, k němuž byly peněžní prostředky na jeho účet připsány, a to do dne, kdy byly odepsány nebo vyplaceny. Úroky jsou splatné koncem kalendářního měsíce a připisují se nejpozději do pěti pracovních dnů po jeho skončení. „Připsání úroků znamená, že připsané úroky… se stávají součástí zůstatku peněžních prostředků na účtu a jsou znovu úročeny.“92

91

Kincl, M.: Nová úprava smluv o účtech, Daňová a hospodářská kartotéka, 2003, číslo 2, str. 18

92


Praha, 2003, str. 1324

50

Smlouva zaniká - kromě obecných způsobů platících pro všechny smlouvy – výpovědí, a to buď klientem nebo bankou. Obch. zák. v § 715 stanoví, že majitel účtu i banka mohou smlouvu kdykoli vypovědět, majitel i když byla uzavřena na dobu určitou. Výpověď vyžaduje písemnou formu pod sankcí absolutní neplatnosti. Smlouva vypovězená majitelem účtu zaniká dnem doručení výpovědi bance. Pokud smlouvu vypovídá banka, smlouva o běžném účtu zaniká teprve ke konci kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, kdy byla smlouva doručena majiteli účtu. Zákon dává bance možnost „vypovědět smlouvu o běžném účtu s okamžitou účinností v případě, kdy majitel účtu podstatným způsobem porušil povinnosti ze smlouvy vyplývající.“ 93 Okamžitou účinností se rozumí den doručení výpovědi majiteli účtu jako doporučené zásilky na adresu uvedenou ve smlouvě. V případě, že majitel účtu odmítá převzít zásilku, nebo ji nebylo možné doručit („v praxi se banky s tímto problémem setkávají poměrně často“ 94 ), zakotvuje zákon tzv. fikci doručení, což znamená, že účinky doručení nastávají dnem, kdy držitel poštovní licence vrátil výpověď bance. Okamžikem doručení výpovědi nebo

fikcí doručení nesmí banka přijímat na účet

peněžité vklady a platby ve prospěch bývalého majitele. Zároveň není banka povinna plnit příkazy majitele účtu týkající se plateb z tohoto účtu. Naproti tomu musí provést platby uskutečněné prostřednictvím šeků a platebních karet za předpokladu, že byly použity do dne zániku smlouvy. Po zániku smlouvy musí banka neprodleně vypořádat pohledávky a závazky týkající se účtu a poté účet zrušit. Banka má právo započítat si své pohledávky, které má vůči majiteli účtu včetně pohledávky za úplatu spojenou s převodem zůstatku účtu na jiný účet nebo jeho uschováním, pokud majitel neposkytuje potřebnou součinnost s jeho vybráním nebo převedením. Majitel účtu má zase povinnost vrátit bance platební karty a tiskopisy šeků, které mu banka k jeho běžnému účtu vydala. Po tomto vypořádání banka účet zruší a převede zůstatek na jiný účet stejného majitele, pokud jí k tomu dá pokyn, nebo ho přímo vyplatí majiteli. Banka má povinnost oznámit majiteli, ke kterému dni byl jeho účet zrušen.

93




51

6.5 Balíčky služeb, bankovní menu Smlouva o běžném účtu je bezesporu nejpoužívanější smlouvou bankovních služeb. Dnes už existuje jen velmi málo lidí, kteří by neměli alespoň jeden účet u některé z bank. Například i většina zaměstnavatelů vyplácí svým zaměstnancům jejich výplaty formou převodu na účet, a proto požaduje od všech svých zaměstnanců, aby měli zřízený běžný účet. Ani podnikání se už neobejde bez bankovních účtů. Běžnou praxí je vlastnit několik účtů u různých bank, podle toho, jaké služby nabízí banka společně s běžným účtem. Protože „banky hledají stále nové a nové cesty, jak zaujmout stávající a zejména nové zákazníky,“95 nabízejí často k běžnému účtu řadu doprovodných výhod a možností v rámci tzv. balíčků

služeb,

bankovních

menu

či produktových balíčků,

prostřednictvím kterých nabízí „klientům komplex produktů a služeb, které jim umožní postarat se o jejich finance.“ 96 Banka poskytuje klientovi kromě obvyklých služeb spojených s běžným účtem například možnost záporného zůstatku na účtu, může si zakládat různé termínované vklady nebo spořící účty, popřípadě si zjišťovat telefonicky nebo přes internet stav účtu apod. Každá banka nabízí svým klientům jiný obsah těchto balíčků, proto by si měl budoucí majitel účtu pečlivě rozmyslet, kterou banku - respektive její běžný účet - si zvolí. Musí zvážit, jestli opravdu všechny tyto služby potřebuje, protože jinak bude platit za něco, co nakonec nevyužívá, protože „v podstatě jedinou věcí, která je stále ještě zdarma, je placení kartou u obchodníků.“97 Existuje zde ale trend k opouštění praxe poskytování těchto balíčků služeb. Například eBanka se snaží přitáhnout klienty-podnikatele tím, že k nim přistupuje individuálně a tvoří tyto „balíčky“ jim na míru, a tudíž klient neplatí za služby bankovního menu, které nepoužívá. Banky se snaží donutit klienty „do banky pro peníze nechodit a využívat alternativní

kanály

(výběr

z bankomatu,

placení

kartou,

užívání

přímého

bankovnictví).“98 Tím snížit nejen své provozní náklady ale také fronty u přepážek a

95

Vocel, J.: Bankovní účty pro podnikatele, Daňová a hospodářská kartotéka, 2003, číslo 16, str. 113

96

Vocel, J.: Moderní bankovní produkty, Daňová a hospodářská kartotéka, 2001, číslo 19, str. 117

97


98


52

v důsledku toho i počet nespokojených zákazníků ztrácejících spoustu svého času čekáním ve frontě.

6.6 Závěrečné poznámky Bankovní trh nabízí řadu různých běžných účtů často spojených s dalšími službami, je proto jen na klientovi, aby dobře uvážil, který účet u které banky si zvolí. V dnešní době je stále oblíbenější disponovat s peněžními prostředky na běžném účtu některou z forem dálkového přístupu. Ke sporům vzniklým z přímého bankovnictví je příslušný i finanční arbitr. V rámci usnadnění orientace v právní úpravě smlouvy o běžném účtu bych navrhovala, aby dispozitivní ustanovení § 709 odst. 1 obch. zák., které stanoví bance povinnost identifikovat majitele účtu, bylo zařazeno do výčtu kogentních ustanovení. Jak už jsem zmínila, tato povinnost banky vyplývá ze zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Bylo by proto přehlednější, kdyby bylo toto zařazeno mezi kogentní. Zákon stanoví v § 709 odst. 3 pro nakládání s běžným účtem jinými osobami než je majitel účtu povinnost sepsání zvláštní plné moci ve formě notářského zápisu. Možná by bylo vhodné stanovit pouze povinnost ověřit podpisy na plné moci.99 Značně by se tím situace zjednodušila a urychlila. Z důvodů, které jsem zmínila u smluv bankovních služeb obecně, si myslím, že by bylo prospěšné zahrnout některá z dosud dispozitivních ustanovení do výčtu kogentních ustanovení § 263 odst. 1 obch. zák. Jsou to ta, která slouží k ochraně klienta banky jako například § 712 odst. 2 obch. zák. ohledně povinnosti banky prokázat majiteli účtu provedení plateb nebo § 715 odst. 1 obch. zák. stanovící možnost výpovědi majitelem účtu. Dalším takovým ustanovením by mohl být § 713 odst. 1 obch. zák., která se týkají povinnosti banky odepsat peněžní prostředky z účtu ve stanovených lhůtách. Povinnost připsat peněžní prostředky v určitých lhůtách je již kogentně stanovena, proto by bylo dobré, učinit tak i s opačnou operací. Myslím si, že by mohla být zákonem

99


Praha, 2003, str. 429; Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy, 4. vydání, Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2003, str. 281

53

určena pevná lhůta k odepsání prostředků z účtu, protože jak jsem již řekla, možnost vyjednávání s bankou, kterou zákon v tomto ustanovení umožňuje, je velmi omezena. Dále bych navrhovala, aby zákon podrobněji upravil otázku úplaty banky zejména poplatků. V poslední době je diskutovanou otázkou poplatek za zrušení účtu. Protože banky se začaly předhánět ve svých nabídkách, aby přilákaly co nejvíce nových klientů, došlo k tomu, že některé banky zaznamenaly značný „odliv“ klientů. Místo aby zareagovaly stejně jako na jiných trzích, kde vládne konkurenční boj a zlepšily svou nabídku výrobků – tedy běžných účtů – a tím si své klienty udržely, reagovaly přesně opačně a zavedly poplatek za zrušení účtu. Ten v dnešní době dosahuje u některých bank až 400,- Kč. Je zvláštní, že zrušení účtu je jen inverzní operací ke zřízení účtu, a za to si banky žádný poplatek neúčtují a přitom mají vlastně úplně stejné náklady. Dalším novým trendem v oblasti poplatků je zavádění nových poplatků. Banky si začaly účtovat poplatky, které předtím neúčtovaly. To znamená, že klient odsouhlasil určitý obsah smlouvy, který odkazoval na sazebník banky. Je v pořádku, pokud banka sjednané poplatky zvýší kvůli nárůstu jejích provozních nákladů na základě objektivních kritérií. Ale pokud se týká poplatků, které banka zavedla teprve po sjednání smlouvy s klientem a které si banky začala na základě smlouvy odebírat z účtu, aniž by klient nové poplatky odsouhlasil, se podle mého názoru jedná o změnu obsahu smlouvy bez souhlasu druhé strany. Domnívám se proto, že by bylo vhodné upravit tuto otázku, aby se předešlo případným sporům. V praxi bych doporučovala, aby obchodníci věnovali zvýšenou pozornost podpisům při platbách platební kartou. Z činnosti finančního arbitra vyplývá, že nejčastější stížností je uspokojení pohledávky za bankou způsobené přijetím odcizené platební karty. Banka poté samozřejmě požaduje škodu na obchodníkovi, který porušil povinnost, aby se podpis na účtence shodoval s podpisem oprávněného na platební kartě. Z vlastní zkušenosti vím, že někteří obchodníci potvrzují přijetí karty dokonce ještě předtím, než vůbec měly možnost vidět můj podpis, natož aby mohly posoudit jeho shodu s podpisem na platební kartě. Obchodník by měl více využívat svého oprávnění požadovat prokázání totožnosti nebo znovupodepsání účtenky.

54

7 SMLOUVA O VKLADOVÉM ÚČTU 7.1 Účel a odlišnost od běžného účtu Na rozdíl od běžného účtu, který má sloužit k platebním účelům klienta, je hlavním účelem vkladového účtu dlouhodobé ukládání a zhodnocování úspor klienta. Ten přenechává bance své peněžní prostředky k finančnímu využití převážně na dobu stanovenou ve smlouvě. „S přihlédnutím k tomu jsou sjednané úroky ze zůstatku vkladového účtu v praxi značně vyšší než úroky ze zůstatku běžného účtu.“100 Platí, že na čím delší dobu přenechá majitel účtu peněžní prostředky bance, tím vyšší úrok bývá, protože banka může s těmito penězi déle obchodovat. Někdy se smlouva o vkladovém účtu nazývá depozitní smlouvou, a to „zvláště tehdy, kdy je předmětem vkladu vysoká suma a majitelem účtu je jiná banka.“101 Vzhledem k obsahové podobnosti ke smlouvě o běžném účtu používá obchodní zákoník konstrukci odkazu na ustanovení běžného účtu v případě, že samostatná úprava smlouvy o vkladovém účtu něco neupravuje. Přiměřeně se tedy použije hlavně „povinnost označit majitele účtu, zásady nakládání s účtem a s peněžními prostředky na účtu a vypořádání zrušeného účtu.“102

7.2 Práva a povinnosti smluvních stran Podle základního ustanovení smlouvy o vkladovém účtu se banka zavazuje zřídit pro jeho majitele od určité doby v určité měně účet a platit z peněžních prostředků na účtu úroky. Naproti tomu se majitel účtu zavazuje vložit na účet peněžní prostředky a přenechat jejich využití bance na dobu určitou nebo neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou. Pokud si to banka s klientem dohodne, je možné uzavřít tzv. revolvingový vklad, to znamená opakovaně prodloužit dobu, na kterou byl vkladový účet uzavřen. Kromě podstatných částí může smlouva obsahovat ještě určení

osob

oprávněných disponovat s peněžními prostředky na účtu, otázky týkající se úrokové sazby a splatnosti úroků a dále lhůty k poskytování výpisů z účtu. Další pravidelnou

100

Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, www.psp.cz

101

Krč, R., Marek, K.: Smlouva o otevření akreditivu, Právní rádce, 2002, číslo 6, str. 5

102


55

součástí smlouvy bývá ujednání ohledně nakládání s prostředky na účtu před uplynutím doby určené ve smlouvě na dobu určitou (tzv. termínované smlouvy) nebo před uplynutím výpovědní lhůty u smluv na dobu neurčitou. Zde zákon poskytuje smluvním stranám dvě možnosti. Smluvní strany se mohou ve smlouvě výslovně dohodnout na tzv. absolutně pevném termínu vkladu, což znamená, že majitel není vůbec oprávněn nakládat s peněžními prostředky na účtu, například je předčasně vybrat nebo převést na jiný účet. Pokud toto neučiní, potom i v případě, že se o tom smlouva vůbec nezmiňuje, bude vklad uzavřen jako tzv. relativně pevný, kdy majitel může předčasně disponovat s vkladem případně s jeho částí (u smlouvy na dobu neurčitou). Pro majitele účtu toto není výhodné, protože když nakládá se svým vkladem před uplynutím zmíněných lhůt, znamená to pro něj finanční ztrátu v podobě ztráty nároku na úroky. Ve smlouvě lze dohodnout, že úroky nezaniknou, pouze se sníží způsobem, který smlouva stanoví. To se podle § 717 obch. zák. týká pouze úroků z částky, u níž nebyla dodržena výpovědní lhůta, protože majitel vkladového účtu na dobu neurčitou může vypovědět i jen část vkladu. Smlouva o vkladovém účtu je zásadně dispozitivní kromě základního ustanovení, požadavku písemné formy a zásady úročení. „Úročení vkladu je jedním z pojmových znaků smlouvy o vkladovém účtu, a není proto možno úročení vkladů smlouvou vyloučit.“ 103 Pokud smlouva nestanoví výši nebo způsob určení úroků například odkazem na interní předpis banky, použije se ustanovení obch. zák. § 718 odst. 1, kdy úroková sazby činí polovinu lombardní sazby stanovené Českou národní bankou ke dni, k němuž se úroky připisují k zůstatku peněžních prostředků na účtu. Lombardní sazba představuje horní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu. „Lombardní úvěr je přitom takový bankovní úvěr, jehož splacení je zajišťováno zástavním právem k cenným papírům.“104 Zákon dále stanoví splatnost úroků pro případ, že by tuto otázku smlouva neupravovala. Rozděluje situaci splatnosti úroků z peněžních prostředků uložených na dobu kratší jednoho roku a delší jednoho roku. V prvním případě jsou „úroky splatné po uplynutí lhůty, po kterou jsou peněžní prostředky na účtu vázány, nebo po účinnosti

103




56

výpovědi.“ 105 Pokud byla smlouva sjednána na dobu neurčitou, jsou úroky splatné nejpozději koncem každého kalendářního roku. Ve druhém případě, kdy jsou peníze uloženy na dobu delší než jeden rok, musí banka úroky vyplatit po uplynutí kalendářního roku, za předpokladu, že o to majitel účtu požádá. Poslední odstavec § 718 obch. zák. požaduje, aby úroky z peněžních prostředků na účtu náležely majiteli účtu ode dne, k němuž byly peněžní prostředky připsány, do dne, kdy byly odepsány nebo vyplaceny. Po zániku smlouvy nebo pokud majitel předčasně naložil s prostředky na účtu, je banka povinna vyplatit nebo převést na účet uvolněné peněžní prostředky na základě pokynů majitele účtu, bez nich jen v případě, že to stanoví smlouva.

7.3 Závěrečné poznámky Hlavním účelem smlouvy o vkladovém účtu je zhodnocení peněžních prostředků majitele účtu tak, že je uloží dlouhodobě v bance. Banka může tyto finanční prostředky po stanovenou dobu užívat a za to platí majiteli účtu úroky. Vkladový účet může být uzavřen na dobu určitou i neurčitou. Co se týče tohoto smluvního typu, domnívám se, že by bylo vhodné odstranit rozpor s úpravou občanského zákoníku, který upravuje otázku vkladů v § 778 a násl. Občanský zákoník stanoví jako jednoho z povinných subjektů peněžní ústav čili banku, takže by bylo namístě, aby tento právní vztah upravovat obchodní zákoník stejně jako ostatní smlouvy, kde jedním ze subjektů je banka. Navrhovala bych, aby zákonodárce upravil otázku možné úplaty banky přímo ve smlouvě o vkladovém účtu. Na rozdíl od běžného účtu neobsahuje smlouva o vkladovém účtu výslovnou úpravu úplaty banky, a proto se Komentář k obch. zák. z nakladatelství C.H.Beck 106 zabývá otázkou, jestli má banka vůbec nárok na úplatu nebo nikoli. V § 719a obch. zák. se stanoví přiměřené použití smlouvy o běžném účtu. Z toho by vyplývalo, že i u smlouvy o vkladovém účtu by měla banka nárok na úplatu, ale nelze „přehlížet, že použití má být přiměřené povaze smlouvy o běžném účtu.“107 Je proto možné, že zákonodárce mínil ponechat banku zásadně bez zvláštní úplaty, nebo 105

Kincl, M.: Nová úprava smluv o účtech, Daňová a hospodářská kartotéka, 2003, číslo 2, str. 20

106


Praha, 2003, str. 1328 107


Praha, 2003, str. 1328

57

přiznat bance úplatu, jen když si to smluvní strany sjednají, protože banka má zisk už z dlouhodobějšího finančního využití vkladu. Vzhledem k dispozitivnosti úpravy bude opět záležet spíše na dohodě stran, jestli a v jaké výši bude mít banka právo na úplatu. Ve skutečnosti jsem nenalezla v nabídkách bank žádnou smlouvu o vkladovém účtu, která by obsahovala úplatu za vedení vkladového účtu.

58

8 ZÁVĚR Závěrem mé diplomové práce na téma smlouvy bankovních služeb bych shrnula její základní body. Chtěla bych poukázat na některé výhody, nevýhody a praktické využití jednotlivých smluv bankovních služeb a uvést své vlastní názory na to, jak by mohla vypadat budoucí právní úprava. Mezi smlouvy bankovních služeb je možné zahrnout smlouvu o otevření akreditivu, smlouvu o inkasu, smlouvu o bankovním uložení věci, smlouvu o běžném účtu a smlouvu o vkladovém účtu. Všechny jsou pojmenovanými smlouvami obchodního zákoníku a zároveň typovými neboli nominálními obchody, což znamená, že právní vztahy vzniklé na jejich základě se vždy budou řídit obchodním zákoníkem. Zákon sice u smlouvy o inkasu a smlouvy o bankovním uložení věci nevyžaduje (na rozdíl od ostatních smluv bankovních služeb) písemnou formu, v praxi bude ve většině případů stejně použita. Protože většina ustanovení smluv bankovních služeb je v obchodním zákoníku upravena dispozitivně, bude ve skutečnosti spousta ustanovení doplněna, pozměněna, někdy i vyloučena. V bankovním sektoru je obvyklé používat formulářové smlouvy a odkazovat na všeobecné obchodní podmínky bank. Problémem je skutečnost, že všeobecné obchodní podmínky bank jsou často konstruovány se zaměřením na práva banky a povinnosti klienta. To je umožněno dispozitivní úpravou smluv bankovních služeb. Banka totiž při uzavírání smluv využívají své zvýhodněné pozice a nedovolí klientovi nijak se podílet na tvorbě obsahu smlouvy. Klient banky má jen dvě možnosti, buď smlouvu přijme ve formě dané bankou, nebo nikoli. Domnívám se, že jedním řešením tohoto problému by mohlo být vytvoření vzorových všeobecných obchodních podmínek pro banky stejným způsobem jako Vzorové obchodní podmínky pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků podle zákona o platebním styku. Dalším problémem je praxe bank provést změnu všeobecných obchodních podmínek a klientovi to pouze oznámit. Důležité je upozornit na nový institut českého práva - finančního arbitra, který je zvláštním orgánem pro mimosoudní vyrovnávání sporů v oblasti platebního styku. Aby jeho práce byla dostatečně efektivní, je nutná změna zákona o bankách, která by mu poskytla oprávnění požadovat po bankách informace a skutečnosti chráněné bankovním tajemstvím a povinností mlčenlivosti. V současné době projednává Poslanecká sněmovna vládní návrh zákona, který má přinést rozšíření kompetencí finančního arbitra. „Konkrétně se jedná o možnost řešení sporů při dodržování lhůt v platebním 59

styku v souvislosti s užitím tzv. inkasní formy placení (tzn. platba z podnětu příjemce),“108 což současný zákon neumožňuje. Navíc by měl arbitr podle této novely možnost řešit i spory vzniklé z opravného zúčtování bank dané zákonem o bankách. Myslím si, že nejen nálezy finančního arbitra, ale i jeho preventivní a informační činnost mají již dnes podstatný vliv na činnost bank. Domnívám se, že je nutné změnit v praxi přístup banky i klienta ke kontraktaci smluv bankovních služeb. Banky by měly přestat považovat své formulářové smlouvy a všeobecné obchodní podmínky za konečnou podobu smlouvy a nebránit se případně s klientem o některých otázkách jednat. Nedovedu si však představit situaci, která by k tomu banky donutila. Naproti tomu klient by měl věnovat pozornost smlouvě i všeobecným obchodním podmínkám a obojí si předem řádně prostudovat. To je v praxi dost obtížné, protože banka poskytne bez problémů své všeobecné obchodní podmínky, ale konkrétní znění smlouvy případnému klientovi předem neposkytne s odůvodněním, že jde o bankovní tajemství. Takže klient dostane do ruky formulář smlouvy teprve v okamžiku, kdy si ji přeje uzavřít. Jedinou radou klientovi je všechny dokumenty si přečíst a pokud by se mu některé ustanovení nezamlouvalo, raději smlouvu nepodepisovat. První smlouvou bankovních služeb, kterou jsem se zabývala byla smlouva o otevření akreditivu. Akreditiv je prostředek sloužící k zajištění platby při obchodních transakcích. Z mnoha uvedených typů akreditivu je nejpoužívanější dokumentární akreditiv, kdy banka poskytuje plnění na základě předložených dokumentů, které byly specifikovány v akreditivní listině. Akreditiv se používá především v mezinárodním obchodním styku, kde se často stává, že smluvní strany neznají vzájemnou platební schopnost ani spolehlivost. Mezinárodní obchodní komora v Paříži vypracovala pro akreditiv vypracovány Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy. Obsahují podrobnou úpravu práv, povinností i průběhu dokumentárního akreditivu, a proto je na ně nezřídka odkazováno i při vnitrostátních transakcích. Ve vnitrostátním obchodě se akreditiv používá zejména při převodech nemovitostí. Současná právní úprava smlouvy o otevření akreditivu odpovídá těmto pravidlům a tudíž i mezinárodní situaci. Akreditiv jako každý právní institut má své výhody a nevýhody. Výhodou je jistota oprávněného, že pokud splní dané akreditivní podmínky, dostane zaplaceno. 108


60

Příkazce zase obdrží požadované dokumenty, ať už jsou pro něj důležité dokumenty samotné, nebo to, co prokazují. Nevýhodou je skutečnost, že se smluvní strany primární smlouvy musí obrátit na banku a zaplatit za její služby. Příkazce má do doby než je akreditiv vyplacen, vázány své peněžní prostředky v bance a oprávněný musí zase absolvovat byrokraticky přesné vyplňování příslušných dokladů. Jak vyplývá z uvedeného, je akreditiv složitou a nákladnou záležitostí. Záleží jen na příkazci a oprávněném, jestli jistota zaplacení a obdržení zboží či dokumentů nad tímto převáží. Smlouva o inkasu je především platebním prostředkem, kdy se banka zavazuje obstarat pro příkazce přijetí plnění od určitého dlužníka nebo obstarat jiný inkasní úkon jako

přijetí směnky, předání šeku apod. Smlouva o inkasu se vyskytuje ve dvou

formách, a to jako hladké inkaso nebo bankovní dokumentární inkaso, které je více využívané. Co se týče mých návrhů de lege ferenda, doporučovala bych upřesnit slovo dokumenty použitý v § 694 obch. zák., aby nedocházelo k záměně se stejným pojmem v bankovním dokumentárním inkasu, který má zde ale odlišnou náplň. Dále bych navrhovala rozšířit úpravu § 695 obch. zák. týkajícího se obstarání inkasa prostřednictvím inkasní banky. V případě, že inkasní banku určí vysílající banka, vznikají dohady ohledně její případné odpovědnosti, které jsem podrobně rozebrala v kapitole 4.3. Proto by měl zákonodárce přesně stanovit, kdy je vysílající banka odpovědná za porušení povinností inkasní banky. Proto bych doporučovala smluvním stranám přesně tuto otázku ve smlouvě o inkasu upravit. Právní úprava smlouvy o inkasu (stejně jako smlouva o otevření akreditivu) vychází z pravidel kodifikovaných Mezinárodní obchodní komorou v Paříži - tzv. Jednotných zvyklostí pro inkasa. Odborná veřejnost se pře o použití smlouvy o bankovním uložení věci například s ohledem na bezpečnostní schránky, a proto je do budoucna nutné upřesnění nebo koncepční změna právní úpravy této smlouvy. Současná právní úprava by se vztahovala jen na ty předměty uložení, které vyžadují správu, a to jsou – kromě cenných papírů, které jsou vyloučeny – jen např. výherní listy, depozitní listy, kontrolní osvědčení, talóny nebo losy. Takže použitelnost tohoto smluvního typu je dnes velmi malá. Myslím si, že nejjednodušším řešením by bylo vypuštění povinnosti banky spravovat věc uložení. Tím by došlo ke značnému rozšíření použitelnosti smlouvy 61

bankovních služeb. Vyřešilo by to také spornou otázku

bezpečnostních schránek.

Přesto bych navrhovala, aby zákonodárce výslovně upravil, kterým smluvním typem se mají bezpečnostní schránky řídit. Nakonec bych upozornila na opomenutí zákonodárce v § 707 obch. zák., kde po poslední novele zůstalo zapomenuto zástavní právo banky ze „smlouvy o uložení cenných papírů nebo jiných hodnot“. Nakonec jsem se zabývala dvěma smlouvami o účtech. Smlouva o běžném účtu má umožnit majiteli používat prostředky na jeho běžném účtu v bezhotovostním platebním styku a bance poskytnout peněžní prostředky, které může používat při své podnikatelské činnosti. Banky nabízejí řadu různých účtů často ve spojení s dalšími službami, a proto musí klient před uzavřením smlouvy důkladně zvážit, jaký účet u jaké banky si zvolí. Myslím si, že by bylo prospěšné, kdyby dispozitivní ustanovení § 709 odst. 1 obch. zák., které stanoví bance povinnost identifikovat majitele účtu, bylo zařazeno do výčtu kogentních ustanovení. Tato povinnost vyplývá bance ze zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, ale napomohlo by to k ucelenosti a přehlednosti právní úpravy smlouvy o běžném účtu. Jak tvrdí někteří autoři, 109 zákonodárce by mohl zvážit, jestli stanovená povinnost sepsat plnou moc ve formě notářského zápisu (§ 709 odst. 3 obch. zák.) není příliš přísná. Dále bych navrhovala, aby byla v zákoně podrobněji upravena otázka úplaty banky zejména poplatků. Reaguji na praxi bank týkající se poplatku za zrušení účtu a zavádění nových poplatků neodsouhlasených klientem. (viz kapitola 6.6) V praxi bych doporučovala, aby obchodníci věnovali zvýšenou pozornost podpisům při platbách platební kartou. Obchodník by měl v případě i jen drobné neshody v podpisech požadovat prokázání totožnosti nebo znovupodepsání účtenky. Na rozdíl od běžného účtu je hlavním účelem smlouvy o vkladovém účtu zhodnocení peněžních prostředků, které jsou majitelem účtu dlouhodobě uloženy v bance, která mu na ně poskytuje vyšší úrokovou sazbu než u běžného účtu, protože je může po určitou dobu relativně neomezeně využívat pro své podnikání. Vkladový účet

109

Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 3. vydání,

C.H.Beck, Praha, 2003, str. 429; Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy, 4. vydání, Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2003, str. 281

62

může být uzavřen na dobu určitou i neurčitou, kdy musí být předem stanovena délka výpovědní lhůty. Z důvodu odstranění rozporů v právní úpravě a z důvodu ochrany spotřebitele by možná bylo vhodné odstranit dvojnost úpravy obchodního zákoníku upravujícího smlouvu o vkladovém účtu s úpravou občanského zákoníku, který upravuje otázku vkladů. Protože se pro právní úpravu smlouvy o vkladovém účtu použije přiměřeně smlouva o běžném účtu, vznikají určité interpretační problémy jako například otázka možné úplaty banky. Tyto otázky by měl zákonodárce při příští novelizaci tohoto smluvního typu eliminovat. Nakonec bych jen dodala, že podle mého názoru je právní úprava smluv bankovních služeb dnes už na dobré úrovni, k čemuž určitě přispěla i její harmonizace s právní úpravou Evropské unie provedené zákonem č. 125/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku.

63

9 SUMMARY This thesis relates to business contracts in banking system, namely letter of credit, contract of collection, contract of bank deposit and then two contracts of accounts – current and depository. I would like to stress some advantages, disadvantages and usage of these contracts and mention my own opinions for future legal regulations. All the mentioned contracts comply with the Czech Commercial Code though contracting parties can avoid most provisions of the law except of those defined as cogent rules. This is convenient for banks because their bargaining position is more profitable than their opponents. I find out that the position of contracting parties in the banking system does not often reflect the equal position requested by the law. The banks sometimes abuse their stronger position in the contractual relationships and try to change the contractual terms unilaterally without the agreement of the client and thus violate a law. To sum it up, I would like to stress that client should properly read the contract which he is to accept so that he reduces a disadvantage being the weaker party to contract. I would like to draw attention to a new institute of the Czech law, so called Ombudsman for the Credit Institutions. This is a professional authority dealing with extrajudicial conciliation in the system of payment. In my opinion, Ombudsman for the Credit Institutions is going to have high influence on functioning of the banking system. The Commercial Code requires three of the contracts (letter of credit and contracts of accounts) to be written. However, also the others will generally occur in a written form and therefore all the changes made either in stipulations or banking conditions have to be written. I dealt with a letter of credit as the first contract occurring in banking sector. Letters of credit serve the purpose of security agreement to a payment originating from purchase agreement, contract of carriage, and others. The most exercised type of letters of credit is a documentary credit where a bank provides performance of duties on the basis of produced documents required by an advisory note of letter of credit. The letter of credit is used mainly in an international trade because contracting parties do not know each others solvency or reliability. The International Chamber of Commerce (ICC) elaborated so called Uniform Customs and Practices for Documentary Credits (UCP). The ICC revises them each ten years. The last version comes from 1993 64

and it has got number 500. The UCP 500 contents detailed regulation of rights, obligations and course of documentary credit. This is the reason why contracting parties of the documentary credit often refer to it also in domestic trade where the letter of credit is used mainly at conveyance real estates. Actual Czech legal regulations correspond to the UCP 500 and thus as well situation at the international banking system. A contract of collection is mainly means of payment used very often not only in business relations of enterprisers but also among common consumers at their everyday payments. A bank commits to provide acceptance of debtor’s performance or to provide other act, for example acceptance of a bill, delivery of a check, and so on. The contract of collection has got two forms – clean and documentary which is used more often. The Czech legal regulation of the contract of collection is derived from the Uniform Rules for Collections codified by ICC. I would recommend specifying of the term “documents” in the article 694 of the Commercial Code because it can cause confusion with the same word but different meaning in the regulation of the documentary collection. Then I would advise to enrich the article 695 of the Commercial Code dealing with provision of the collection through collecting bank. There are arguments about the liability when a collecting bank is selected by a remitting bank (Chapter 4.3). Therefore it would be convenient to define who is liable to damages explicitly to avoid eventual law-suits. Even the experts dealing with the Czech commercial law argue about the usage of contracts of bank deposit, and claim necessity of either specification or amendment to the legal regulation. Present legal regulation relates to a close range of objects that need to be administered except of stocks and bonds. Therefore this type of contract can be used very rarely. I think that the easiest solution to this problem would be to omit the bank’s obligation to administer the deposits. This would increase the usage of the contract of bank deposit. Then I would recommend regulating safe deposit boxes. Eventually I considered two account contracts. A contract of current account should enable his owner to use his money in a clearing and on the other hand bank could use account money in its business activities. Banks offer wide range of accounts often combined with other services therefore the client should consider its choice carefully. 65

I think it would be useful to make cogent the article 709 subparagraph 1 of the Commercial Code constituting the bank’s obligation to identify the owner of the account. Then I recommend modification of the question of payment for the bank mainly its fees. (The reasons for my suggestions are analyzed in Chapter 6.6) Unlike the latter, a contract of depository account should assess returns on the account by higher interest because the bank can trade on it in the long term. Banking system offers range of variety accounts and therefore a client should consider carefully what kind of account he selects. Because the Czech Civil Code also regulates some kind of deposits it would be helpful to unite it somehow with the one in the Commercial Code. Another problem rises from the fact that the legal regulation of the contract of current account is used appropriately also for the contract of depository account when something is not regulated there. For instance it is the question of possible bank’s payment for the contract of depository account. So it would be convenient to solve this in the next amendment of this contract type. In my view, the legal regulations of these contracts in the banking system are at a suitable level now. This is caused also by harmonization with the law of European Union.

66

10 SEZNAM

POUŽITÉ

LITERATURY,

SOUDNÍCH

ROZHODNUTÍ A JINÝCH PRAMENŮ Andrle, P.: Od UCP 500 až po ISBP, Dokumentární akreditiv a jeho vývoj v posledních deseti letech, Bankovnictví, 2003, číslo 5 Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 3. vydání, C.H.Beck, Praha, 2003 Bejček, J.: Odpovědnost za pravost podpisu – poznámka k otázce odpovědnosti banky za škody způsobené napodobením podpisu na příkazu k úhradě prostředků z běžného účtu, Právní praxe v podnikání, 1996, číslo 6 Bejček, J.: Změny v typologii obchodních závazků, Obchodní právo, 2003, číslo 3 Bělohlávek, A. J.: Nová právní úprava smlouvy o běžném účtu a smlouvy o vkladovém účtu, Daňová a hospodářská kartotéka, 2003, číslo 14 a 15 Bělohlávek, A. J.: Úprava platebního styku dle předpisů EU a v české legislativě, Daňová a hospodářská kartotéka, 2001, číslo 23 Čubová, N.: Platební vztahy v bankovní praxi, Právo a podnikání, 1992, číslo 4 Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. IV. díl, POLYGON, Praha, 2002 Eliáš, K.: obchodní zákoník. Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900, 3. vydání, Linde Praha s.r.o., Praha, 1999 Faldyna, F. a kol.: Obchodní zákoník s komentářem, 1. vydání, CODEX, Praha, 2000 Fojtácková, Z.: Harmonizační vlivy v zahraničním platebním styku, Bankovnictví, 2003, číslo 4 Jirkůvová, M., Marek, K., Tomíčková, S.: Banky, bankovní služby, burza, IURIDICA BRUNENSIS, s. r. o., Brno, 1995 Juřík, P.: Bankovní platební karty u nás zdomácněly, Top finance – speciál měsíčníku Bankovnictví a týdeníku Ekonom, 2003 Kincl, M.: Nová úprava smluv o účtech, Daňová a hospodářská kartotéka, 2003, číslo 2 Kopáč, L.: Obchodní kontrakty II. díl, 1. vydání, PROSPEKTUM, Praha, 1994 Krč, R., Marek, K.: Smlouva o otevření akreditivu, Právní rádce, 2002, číslo 6 Krč, R.: Soudní případy – smlouva o otevření akreditivu, Soudní rozhledy, 2002, číslo 1 Loebl, Z.: Odpovědnost držitelů platebních karet při platbách po Internetu, www.epravo.cz

67

Marek, K.: Ke smlouvě o běžném (sporožirovém účtu) – jednostranně měnit smlouvu nelze, Ekonom, 1996, číslo 7 Marek, K.: Nová úprava smlouvy o vkladovém účtu, Právní zpravodaj, 2003, číslo 1 Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy, 4. vydání, Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2003 Marek, K.: Smlouva o běžném účtu. Smlouva o vkladovém účtu. Daně a právo v praxi, 2003, číslo 9 Marek, K.: Smlouvy bankovních služeb, Časopis pro právní vědu a praxi, 1994, číslo 3 Marek, K.: Smlouvy bankovních služeb, Právní rádce, 2003, číslo 9 Marek, K.: Smlouvy bankovních služeb, Právo a podnikání, 2002, číslo 6 Marek, K.: Smlouvy o účtech, Právní rádce, 2002, číslo 10 Mates, P.: Zjišťování a prokazování totožnosti, Daňová a hospodářská kartotéka, 2003, číslo 22 Molnárová G.: Dokumentární akreditiv, www.epravo.cz Ondrůšek, Č.: Smlouva o inkasu, Právní rádce, 1998, číslo 10 Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, Linde Praha, a. s., Praha, 1999 Pelikánová, I. a kol.: Obchodní právo, II.díl, 2. vydání, CODEX Bohemia, s.r.o., Praha, 1998 Píšek, Z.: Majitel účtu běžného a účtu vkladového a osoby oprávněné disponovat se zůstatkem účtu, Právní rádce, 1993, číslo 1 Redakce epravo: Akreditiv (§682 Obch.z) – výklad pojmu, www.epravo.cz Redakce epravo (jav): Odpovědnost banky za provedení platby, www.epravo.cz Richter, J.: Zajištění plateb akreditivy, Právní rádce, 1993, číslo 10 Šídlová, L.: Inkaso směnek na čs. trhu, Profit rádce, 1992, číslo 31 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kolektiv: Obchodní zákoník. Komentář, 8. vydání, C.H.Beck, Praha, 2003 Tomsa, M.: Nová úprava dispozice s běžným účtem a s prostředky na běžném účtu, Obchodní právo, 2003, čísla 7 – 8 Tomsa, M.: Smlouva o běžném účtu – ujednání o úrocích a o úplatách, Obchodní právo, 2003, číslo 12 Vích, J.: Ceny podle obchodního zákoníku a dalších předpisů s ohledem na ochranu spotřebitele, Obchodní právo, 2003, číslo 10 Vocel, J.: Bankovní účty pro podnikatele, Daňová a hospodářská kartotéka, 2003, číslo 16 68

Vocel, J.: E-business – elektronické obchodování a využití informačních technologií, Daňová a hospodářská kartotéka, 2001, číslo 10 Vocel, J.: Internetbanking v ofenzivě, Daňová a hospodářská kartotéka, 2003, číslo 21 Vocel, J.: Moderní bankovnictví, Daňová a hospodářská kartotéka, 2001, číslo 18 Vocel, J.: Moderní bankovní produkty, Daňová a hospodářská kartotéka, 2001, číslo 19 Vocel, J.: Platební karty současnosti, Daňová a hospodářská kartotéka, 2003, číslo 7 a 8 Žlebková, M.: Doprovodné novely k zákonu o platebním styku, Právní zpravodaj, 2002, číslo 9 Žlebková, M.: Výklad ke smlouvám o běžném a vkladovém účtu, Věstník České národní banky, 2003, číslo 4 Žlebková, M.: Zákon o platebním styku součástí právního řádu České republiky, Právní zpravodaj, 2002, číslo 5 Soudní rozhodnutí a další prameny: Česká národní banka, www.cnb.cz Česká spořitelna, a.s., www.csas.cz Československá obchodní banka, a.s., www.csob.cz Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, www.psp.cz eBanka, www.ebanka.cz Finanční arbitr, www.finarbitr.cz Komerční banka, a.s., www.kb.cz Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Rc 3863 Rv I 1804/23 Vážný. 24, VI.a: 757, ASPI, evidenční číslo 6851 (jud) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Rc 12029 Rv II 370/31 Vážný. 32 XIV.b:1166, ASPI, evidenční číslo 21623 (jud) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, 20don 76/97, Soudní judikatura,1998, číslo 1 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, 29 Odo 690/2001, www.epravo.cz Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, 9 Cmo 408/99-37, Obchodní právo, 2001, číslo 10 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, 9 Cmo 430/2000, Obchodní právo, 2001, číslo 4 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, 9 Cmo 593/97, Právní praxe v podnikání, 1999, číslo 2 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 5, Cmo 536/96, Právní rozhledy, 1998, číslo 7 Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, www.psp.cz 69

Výkladové stanovisko nejvyššího státního zástupce č. 14/2001 k postupu orgánů činných v trestním řízení při získávání věcí z bezpečnostní schránky banky pronajaté klientovi banky Živnostenská banka, a.s., www.zivnobanka.cz

70

OBSAH 1

ÚVOD .................................................................................................................. 3

2

SMLOUVY BANKOVNÍCH SLUŽEB.................................................................. 4

3

2.1

Smlouvy bankovních služeb .................................................................... 4

2.2

Obecná charakteristika smluv .................................................................. 4

2.3

Všeobecné obchodní podmínky ............................................................... 7

2.4

Platební styk a finanční arbitr ................................................................ 11

2.5

Shrnutí ................................................................................................ 13

SMLOUVA O OTEVŘENÍ AKREDITIVU ......................................................... 16 3.1

K pojmovým otázkám akreditivu ........................................................... 16

3.2

Použití................................................................................................. 17

3.3

Subjekty .............................................................................................. 17

3.4

Vznik smlouvy o otevření akreditivu, práva a povinnosti příkazce a banky,

akreditivní listina ............................................................................................ 18

4

5

6

3.5

Odvolatelnost a neodvolatelnost akreditivu ............................................. 19

3.6

Dokumentární akreditiv ........................................................................ 20

3.7

Jiné typy akreditivu .............................................................................. 23

3.8

Závěrečné poznámky ............................................................................ 26

SMLOUVA O INKASU ...................................................................................... 28 4.1

K pojmovým otázkám inkasa................................................................. 28

4.2

Obstarání jinou bankou, dokumentární a hladké inkaso ............................ 29

4.3

Práva a povinnosti banky a příkazce, inkasní banka ................................. 30

4.4

Bankovní dokumentární inkaso.............................................................. 34

4.5


SMLOUVA O BANKOVNÍM ULOŽENÍ VĚCI.................................................. 37 5.1

Spory ohledně použití této smlouvy a předmět uložení ............................. 37

5.2

Práva a povinnosti banky a uložitele....................................................... 39

5.3


SMLOUVA O BĚŽNÉM ÚČTU.......................................................................... 42 6.1

Použití a poslední změny právní úpravy.................................................. 42

6.2

Obligatorní a fakultativní části smlouvy, kontokorent............................... 42

6.3

Nakládání s účtem a s peněžními prostředky na účtu ................................ 45

6.4

Práva a povinnosti banky ...................................................................... 49

71

6.5

Balíčky služeb, bankovní menu............................................................. 52

6.6


SMLOUVA O VKLADOVÉM ÚČTU ................................................................. 55

7

7.1

Účel a odlišnost od běžného účtu ........................................................... 55

7.2

Práva a povinnosti smluvních stran ........................................................ 55

7.3


8

ZÁVĚR .............................................................................................................. 59

9

SUMMARY........................................................................................................ 64

10

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY, SOUDNÍCH ROZHODNUTÍ A

JINÝCH PRAMENŮ ................................................................................................. 67

72

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ KATEDRA OBCHODNÍHO PRÁVA

Recommend Documents