PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ Katedra občanského práva

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ Katedra občanského práva

Diplomová práce

Culpa in contrahendo Zbyněk Matula 2010/2011

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci na téma Culpa in contrahendo zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Kopřivnici 23. března 2011 Zbyněk Matula 1

Poděkování Je milou povinností autora poděkovat na tomto místě prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc. za vstřícné vedení práce a podnětné připomínky, jeţ přispěly k jejímu zkvalitnění. Poděkování patří také mým nejbliţším za podporu a porozumění (nejen) po celou dobu studia.

2

Obsah 1.

Seznam pouţívaných zkratek........................................................................................... 6

2.

Úvod ................................................................................................................................... 7

3.

Uvedení do problematiky ................................................................................................. 9

4.

3.1

Obecné vymezení ........................................................................................................ 9

3.2

Jheringova koncepce culpa in contrahendo .............................................................. 11

Culpa in contrahendo v německém právu ..................................................................... 14 4.1

Vymezení koncepce ................................................................................................... 14

4.2

Vývoj institutu ........................................................................................................... 15

4.3

Předsmluvní závazkový vztah .................................................................................. 17

4.4

Skutkové podstaty culpa in contrahendo ................................................................. 18

4.4.1

Porušení povinnosti nepůsobit škodu ................................................................. 18

4.4.2

Porušení informačních povinností ...................................................................... 19

4.4.2.1

Zamezení platnosti smlouvy .......................................................................... 20

4.4.2.2 Uzavření smlouvy v důsledku porušení informačních povinností ................. 21 4.4.3

5.

Ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu ............................... 22

4.5

Zavinění .................................................................................................................... 24

4.6

Následky porušení předsmluvní povinností .............................................................. 24

4.7

Promlčení .................................................................................................................. 27

4.8

Culpa in contrahendo a třetí osoby ........................................................................... 27

Culpa in contrahendo v rakouském právu .................................................................... 29 5.1


5.2

Vývoj institutu ........................................................................................................... 31

5.3

Předsmluvní závazkový vztah ................................................................................... 33

5.4

Skutkové podstaty culpa in contrahendo .................................................................. 34

5.4.1

Porušení povinnosti nepůsobit škodu ................................................................. 34 3

5.4.2 5.4.2.1

Porušení informačních povinností ...................................................................... 35 Zamezení platnosti smlouvy .......................................................................... 35

5.4.2.2 Uzavření smlouvy v důsledku porušení informačních povinností ................. 36 5.4.3

6.


5.5

Zavinění ..................................................................................................................... 37

5.6

Následky porušení předsmluvních povinností ........................................................... 38

5.7

Promlčení ................................................................................................................... 38

5.8


Culpa in contrahendo ve francouzském právu ............................................................. 40 6.1


6.2

Vývoj institutu ........................................................................................................... 42

6.3


6.3.1


6.3.2


6.3.2.1 Ochrana důvěrných informací ........................................................................ 45 6.3.2.2 Zamezení platnosti smlouvy ........................................................................... 46 6.3.2.3 Uzavření smlouvy v důsledku porušení informačních povinností ................. 46 6.3.3

7.


6.4

Zavinění ..................................................................................................................... 47

6.5


6.6

Promlčení ................................................................................................................... 48

6.7


Culpa in contrahendo v současných unifikačních projektech ..................................... 50 7.1

Dobrá víra jako základ culpa in contrahendo? .......................................................... 51

7.1.1


7.1.2

Ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu ............................... 54 4

7.2


8.

Shrnutí komparativní části ............................................................................................ 56

9.

Culpa in contrahendo v českém právu ........................................................................... 59 9.1

Současný stav ............................................................................................................ 59

9.2

Relevantní ustanovení občanského zákoníku ............................................................ 61

9.3

Relevantní ustanovení obchodního zákoníku ............................................................ 62

9.4

Vlastní koncepce culpa in contrahendo .................................................................... 63

9.5


9.5.1


9.5.2


9.5.2.1

Ochrana důvěrných informací..................................................................... 69

9.5.2.2

Zamezení platnosti smlouvy ......................................................................... 69

9.5.2.3

Uzavření smlouvy v důsledku porušení informačních povinností ................ 69

9.5.3


9.4

Zavinění ..................................................................................................................... 71

9.5


9.6

Promlčení ................................................................................................................... 73

9.7


10. Culpa in contrahendo v českém právu de lege ferenda................................................. 74 10.1

Porušení informačních povinností ............................................................................. 74

10.2

Ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu....................................... 75

10.3


10.4

Promlčení ................................................................................................................... 77

11. Závěr ................................................................................................................................ 78 12. Literatura......................................................................................................................... 81 13. Zusammenfassung........................................................................................................... 85 5

1.

SEZNAM POUŢÍVANÝCH ZKRATEK

ABGB

Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch

ALR

Allgeimeines Landrecht für die preußischen Staaten

BGB

Bürgerliches Gesetzbuch

BGH

Bundesgerichtshof

BGHZ

Entscheidungen des Bundesgerichtshofes in Zivilsachen

CEC

Code européen des Contrats

DFCR

Draft Common frame of Reference

EvBl

Evidenzblatt (rozhodnutí rakouských soudů publikovaná v Österreichische Juristenzeitung)

NOZ

návrh nového českého občanského zákoníku

NJW

Neue Juristische Wochenschrift

NS

Nejvyšší soud

ObchZ

obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb.)

OGH

Oberster Gerichtshof

OZ

občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.)

PECL

Principles of European Contract Law

R

Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek vydávaná Nejvyšším soudem ČR

RG

Reichsgericht

RGZ

Entscheidungen des Reichsgerichts

SZ

Entscheidungen des OGH in Zivilsachen

UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts ÚS

Ústavní soud

WGGB

Westgalizisches Gesetzbuch 6

2.

ÚVOD

Jak napovídá název práce, zabývá se následující text otázkou předsmluvní odpovědnosti. Ačkoli se počátek zájmu o tuto problematiku datuje do druhé poloviny 19. století, vývoj předsmluvní odpovědnosti neustává ani v současnosti. Zvláštní povaha rozebíraného institutu lavírující mezi právem a etickými standardy, souvislost s vůdčími zásadami soukromého práva, pnutí mezi svobodou a odpovědností, obsaţnost celého problému, napojení na další mohutná témata soukromoprávní regulace (zejm. ochrana spotřebitele, resp. ochrana slabší smluvní strany obecně) či nesporný ekonomický podtext činí z culpa in contrahendo bezesporu výzvu pro moderní soukromé právo. Charakter současné „informační“ společnosti a vzrůstající komplexnost vztahů přinášejí nezvratně do předsmluvního vyjednávání stále častěji poţadavek k vynaloţení vyššího úsilí a nákladů na straně jedné a potřebu tyto investice efektivně chránit na straně druhé. Rozumný kompromis by do této oblasti měla vnést právě citlivá koncepce předsmluvní odpovědnosti. Obtíţnost nalezení takového řešení naznačuje vývoj culpa in contrahendo prakticky v celé kontinentální Evropě, kdy specifický předmět regulace (předsmluvní fáze) a s jistou licencí „metaprávní“ charakter předsmluvní odpovědnosti komplikují i pouhou snahu o explicitní zachycení tohoto institutu v právní úpravě. Nejinak je tomu i v prostředí českého práva, jeţ prošlo ve stále ještě nedávné minulosti poměrně překotnou (obsahově a hodnotově nekonzistentní) genezí. Logickým vyústěním této situace je „neukotvenost“ rozebíraného institutu v českém prostředí (po teoretické i praktické stránce). Ambicí této práce je proto pokusit se zformulovat koncept culpa in contrahendo pouţitelný pro všechny typy soukromoprávních vztahů (tj. jak ve vztazích mezi profesionály, tak se spotřebiteli). Předkládaná práce se člení na dva myšlenkové celky. Cílem prvního z nich bude poukázat na vývoj culpa in contrahendo obecně (teze R. von Jheringa) a zároveň předestřít vývoj problematiky a její současné pojetí na pozadí vybraných právních řádů a unifikačních projektů. Pro komparaci byl zvolen právní řád německý a rakouský1, reprezentující (kvazi)kontraktní pojetí předsmluvní odpovědnosti jako jeden z významných směrů (následovaný více či méně např. v Řecku, Portugalsku či Nizozemí), protiváhu pak představuje právní řád francouzský2, zastávající (v zásadě opačný) deliktní koncept culpa in contrahendo. Komplexní a sjednocující pohled na traktovanou problematiku přinášejí projekty tzv. „spontánní unifikace“ (zde PECL, UNIDROIT principy3 a DFCR4). Při srovnání

1

Výběr byl k těmto právním řádům směřován také vzhledem k obsáhlosti tamější literatury a rozhodovací praxe týkající se culpa in contrahendo a také pro nesporná historická pojítka s českým prostředím. 2 Pasáţ o francouzské doktríně předsmluvní odpovědnosti nahrazuje původně zamýšlenou komparaci s culpa in contrahendo v mezinárodním obchodě (zejm. Vídeňská úmluva o mezinárodní koupi zboţí). Důvodem byla především blízkost francouzských závěrů současným judikaturním výstupům českého NS (jak bude naznačeno v příslušné kapitole). Máme za to, ţe zcela optimální by bylo zařazení také některého z právních řádů common law, jeţ jsou v hodnocení předsmluvní odpovědnosti spíše odmítavé (v důsledku nedostatku prostoru pro hlubší rozbor je na některé záměry alespoň odkázáno v poznámkovém aparátu). 3 Verze 2004.

7

jednotlivých úprav bude poukázáno jak na vývoj culpa in contrahendo, tak na současné pojetí institutu. Předkládaná práce se za účelem zřetelnější komparace snaţí sledovat jednotnou strukturní linii, případné odchylky jsou důsledkem odlišného pojetí culpa in contrahendo v jednotlivých doktrínách. Účelem druhého celku bude zodpovězení otázky, zda lze prezentované závěry přenést do českého prostředí. V této části bude také provedena kritická analýza současných závěrů domácí teorie a praxe a konstrukce vlastního pojetí celé problematiky.5 Závěrem bude stručně probrána a zhodnocena úprava předsmluvní odpovědnosti de lege ferenda v podobě připravované rekodifikace soukromého práva z pera prof. Eliáše a doc. Zuklínové.

4

V této práci vycházíme ze znění, jeţ bylo publikováno nakladatelstvím Sellier. Srov. VON BAR, CH., CLIVE, E., SCHULTE-NÖLKE, H. (eds). Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law. Draft Common Frame of Reference (DCFR). Outline Edition. Munich: Sellier, 2009, s. 177 a násl. 5 V této části se opíráme také o závěry obsaţené ve stati vedoucího této diplomové práce, jeţ nebyly dosud publikovány. Tyto myšlenky budou v předkládané práci pouţity s laskavým svolením jejich autora, a to s následující citací: HURDÍK, J. Culpa in contrahendo im tschechischen Zivilrecht de lege lata / de lege ferenda. Das Symposium: Das vorvertragliche Schuldverhältnis und seine Verletzung durch Verschulden beim Vertragsabschluss (culpa in contrahendo).

8

3.

UVEDENÍ DO PROBLEMATIKY

3.1

OBECNÉ VYMEZENÍ

Jiţ na úvod lze zmínit, ţe definice pojmu předsmluvní odpovědnosti (culpa in contrahendo)6 s sebou nese jistá úskalí. Volným překladem samotného termínu docházíme k závěru, ţe se jedná o zavinění při procesu uzavírání smlouvy. Takové konstatování je však příliš vágní na to, aby důsledně zodpovědělo otázku volající po obsahu zkoumaného institutu. Pokusíme se proto o důkladnější vymezení. Jak napovídá český ekvivalent, jedná se o odpovědnost, tedy o situaci, kdy je subjekt v důsledku porušení primární povinnosti zatíţen negativními právními důsledky.7 V rámci předestřeného proto můţeme rozebíraný institut definovat jako odpovědnost za porušení povinností, kterými jsou kontrahenti (případně i další subjekty)8 při negociaci9 vázáni. Domníváme se, ţe ani tato formulace zcela uspokojivou odpověď nepřináší, a to zejména z následujících důvodů: -

-

rámci kontinentální Evropy nenacházíme jednotné (teoretické) uchopení předsmluvní odpovědnosti (culpa in contrahendo bývá kvalifikována jako závazek ze smlouvy či kvazikontraktu, závazek z deliktu, případně závazek z jiné zavazovací skutečnosti)10, odhlédneme-li navíc od rezervovaného přístupu k předsmluvní odpovědnosti v rámci právních řádů common law11 (na této situaci nic nemění ani začlenění culpa in contrahendo do nařízení ŘÍM II)12; institut předsmluvní odpovědnosti je lokalizován do „šedé zóny“, spadající před uzavření smlouvy; právě vymezení časového prostoru, kdy kontrahentům vznikají určité povinnosti, se jeví jako nesnadné a obtíţně uchopitelné;

6

Ačkoli byl institut předsmluvní odpovědnosti v omezeném rozsahu znám jiţ před přelomovou prací Jheringa, je označení „culpa in contrahendo“ právě jeho zásluhou. Tento termín prošel obsahově rovněţ určitým vývojem a je dnes pouţíván pro širší okruh případů, neţ pro jaký byl uţíván samotným Jheringem (srov. dále). V této práci budou termíny „předsmluvní odpovědnost“ a „culpa in contrahendo“ dále pouţívány promiscue. 7 Tj. sekundární povinností, přijmeme-li koncepci pasivní odpovědnosti. 8 Viz kapitoly o předsmluvní odpovědnosti v Německu a Rakousku. V některých případech se navíc nedá o kontrahentech v pravém slova smyslu hovořit, německé či rakouské pojetí zahrnuje do sféry aplikace culpa in contrahendo i subjekty, které přinejlepším můţeme povaţovat za „hypotetické“ či „presumované“. 9 Záměrně volíme termín „negociace“ jako široký pojem zahrnující nejen klasickou kontraktaci sestávající ze sekvence oferty a akceptace, ale rovněţ i méně závazný obchodní kontakt, marketingové aktivity apod. Dále však nebude mezi „negociací“ a „kontraktací“ činěn rozdíl. 10 Kontraktní či kvazikontraktní kvalifikace je zastávána v Německu, Rakousku či Nizozemí, deliktní naopak např. ve Francii a Itálii, za institut sui generis je předsmluvní odpovědnost povaţována ve Švýcarsku. 11 I zde je míra rezistence vůči culpa in contrahendo různá (rozdíly zejm. Anglie a Austrálie). Obecně srov. CARTWRIGHT, J., HESSELINK, M. (eds.). Precontractual Liability in European Private Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2008. 12 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, ze dne ze dne 11. července 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). Jedná se tedy o kolizní úpravu neřešící hmotněprávní aspekt věci. Pro naše účely je podstatná deliktní kvalifikace culpa in contrahendo.

9

-

-

pestrost jevových forem předsmluvní odpovědnosti; předsmluvní odpovědnost zahrnuje dosti nesourodou skupinu „skutkových podstat“, která ztěţuje obecnější klasifikaci (porušení povinnosti nepůsobit škodu, porušení informačních povinností, ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu)13, uvedená různorodost se promítá i do funkcí, které culpa in contrahendo plní (ochrana oprávněné důvěry, investic, ochrana slabší smluvní strany atd.); institut předsmluvní odpovědnosti prošel a i nadále prochází určitým vývojem, nelze navíc hovořit o tom, ţe by míra tohoto vývoje byla v rámci evropských právních řádů srovnatelná.14

Culpa in contrahendo je tak ve svém nejširším pojetí značně diferencovaný a vnitřně ne zcela koherentní institut. Ucelenější náhled na samotný pojem předsmluvní odpovědnosti je proto moţné získat aţ v konfrontaci s následujícími kapitolami, kde budou dílčí aspekty problematiky blíţe popsány. I přes uvedené těţkosti s přesvědčivým definováním obsahu předsmluvní odpovědnosti, lze nicméně vypozorovat jisté pojítko v rámci (především) kontinentální Evropy, které prezentuje culpa in contrahendo ve světle jejího (snad nesporně) ekvitního jádra.15 I kdyţ se zdůvodnění právní existence v jednotlivých právních řádech liší, jsou ekvitní aspekty přesto při bliţší analýze patrné. Ostatně jiţ Jhering povaţoval předsmluvní odpovědnost za „právně-etický“ problém. K tomuto závěru se v předkládané práci, jak bude prezentováno dále, kloní i autor.16 Jak bylo zmíněno výše, prošel institut předsmluvní odpovědnosti poměrně bohatým vývojem. Ačkoli je „objev“ culpa in contrahendo připisován Jheringovi, dílčí aspekty této problematiky mají kořeny pravděpodobně jiţ v (klasickém) římském právu a později v učení přirozenoprávní školy.17 Lze také poukázat na projevy některých myšlenek doktríny předsmluvní odpovědnosti v kodifikacích pruského práva, resp. Západního Haliče.18 Uvedené pozitivněprávní zakotvení ovšem nemělo na rozšíření problematiky citelnější dopad, proto můţeme jako skutečně přelomovou hodnotit aţ práci Jheringa (viz níţe). Historicky první kodifikaci předsmluvní odpovědnosti v jejím moderním pojetí byla nesporně úprava v italském Codice civile z roku 1942 (§§ 1337-1338). Italský příklad poté 13

Jako součást předsmluvní odpovědnosti jsou v Německu a Rakousku pojímány i případy, které jsou ve většině ostatních zemí pokryty deliktním právem. Myšlenky předsmluvní odpovědnosti se navíc promítají i do značně specifických oblastí jako je odpovědnost za obsah prospektu cenného papíru či výběrová řízení. Dochází rovněţ k pronikání culpa in contrahendo do veřejného práva (veřejnoprávní smlouvy). 14 Srov. pozici předsmluvní odpovědnosti např. v Německu či Itálii (vysoký zájem teorie a praxe) a postavení culpa in contrahendo např. v České republice, kde se stále jedná o pomyslnou „Popelku“. 15 K tomu srov. ZIMMERMAN, R., WHITTAKER, S. (eds.). Good Faith in European Contract Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 26 a násl. 16 Na ekvitní rozměr předsmluvní odpovědnosti v české literatuře odkazuje např. Hrádek. K tomu srov. HRÁDEK, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2009, s. 17 a násl. 17 K tomu srov. FALK, U., MOHNHAUPT, H. Das Burgerliche Gesetzbuch und seine Richter: zur Reaktion der Rechtsprechung auf die Kodifikation des deutschen Privatrechts (1896-1914). Frankfurt am Main: V. Klostermann, 2000, s. 113 a násl. 18 Srov. pruský ALR I 5 § 284, resp. západohaličský III § 6 WGGB.

10

následoval např. řecký zákonodárce (§§ 197-198 řeckého občanského zákoníku). Explicitní úpravy se předsmluvní odpovědnost dočkala konečně v rámci reformy závazkového práva i v Německu (srov. § 311 odst. 2 a 3 BGB). Výslovné zakotvení se dnes nachází také v několika dalších zemích.19 Culpa in contrahendo neušla ani pozornosti „evropského“ zákonodárce, který předsmluvní odpovědnost zahrnul do unifikace kolizního práva mimosmluvních závazků (nařízení ŘÍM II). Značné pozornosti se těší také v projektech tzv. „spontánní“ unifikace (PECL, UNIDROIT, CEC, ACQUIS Principles, resp. DFCR). Nemenší prostor je tomuto institutu věnován rovněţ v komparativní literatuře.

3.2

JHERINGOVA KONCEPCE CULPA IN CONTRAHENDO

Jak bylo uvedeno výše, opravdový mezník ve vývoji culpa in contrahendo představovala aţ Jheringova práce (Culpa in contrahendo oder Schadenersatz bei nichtigen oder nicht zur Perfektion gelangten Verträgen z roku 1861). Závěry této práce jsou pro náš další výklad klíčové z následujících důvodů: (i) Jhering se při konstrukci vlastního pojetí předsmluvní odpovědnosti potýkal s obdobnými problémy, s jakými byla později konfrontována německá civilistika po přijetí BGB a (ii) některé Jheringovy myšlenky se přímo promítly do textu BGB. Na druhou stranu nelze Jheringův (byť nesporný) vliv na profilaci předmsluvní odpovědnosti přeceňovat. Dnešní pojetí se od původního dosti liší (Jhering sám omezil culpa in contrahendo pouze na smlouvy neplatné, resp. na smlouvy imperfektní).20 Impulsem pro Jheringa byla (tehdejší) nedostatečná ochrana účastníků při kontraktaci. Tuto skutečnost demonstroval např. na situaci, kdy došlo k objednávce zboţí, avšak místo poţadovaného mnoţství v librách bylo omylem objednáno zboţí v metrických centech. Po dodání zboţí došlo k jeho odmítnutí. Zároveň byla smlouva neplatná. Jhering si zde oprávněně kladl otázku, kdo ponese náklady pramenící z uvedeného omylu (např. náklady na přepravu).21 V této souvislosti je nutné podotknout, ţe Jhering při řešení vycházel především z (klasického) římského práva (a své myšlenky rozvíjel na konstrukci kupní smlouvy). Jelikoţ v předestřeném případě neexistovala platná smlouva (a nebylo tedy moţné aplikovat ţalobu z kontraktu), nabízelo se Jheringovi deliktní řešení. Actio legis Aquiliae se ovšem omezovala jen na sanaci určitých druhů škod (přičemţ zmíněné přepravní náklady pod

19

Např. Portugalsko, Polsko, Estonsko. Explicitní úprava zamýšlena v rámci rekodifikací soukromého práva v České republice či Maďarsku. Viz RANIERI, F. Europäisches Obligationenrecht. 2., erweiterte Auflage. Wien, New York: Springer, 2003, s. 204 a násl. 20 Později byly předsmluvní odpovědnosti přiznány účinky i v rámci platně uzavřené smlouvy. Koncepce culpa in contrahendo je také aplikována na situace patřící spíše do deliktního práva. Jheringovo pojetí navíc nekoresponduje s deliktním základem předsmluvní odpovědnosti např. ve Francii. K tomu srov. kapitolu 6 této práce. 21 PERCHTOLD, CH. Dissertation zum Thema culpa in contrahendo im italienischen Recht mit einer abschließenden Darstellung der österreichischen Rechtslage. 310 s. 1995. Dizertační práce. Karl-FranzensUniversität Graz. Vedoucí práce Johannes Michael Rainer. s. 10 a násl.

11

její rozsah nespadaly), actio doli zase vyţadovala úmysl22 (ani zde tak nebyly podmínky naplněny). Na první pohled tudíţ neexistoval optimální nástroj pro přiznání náhrady škody (tedy např. nákladů na přepravu). Tuto situaci vnímal Jhering jako krajně nespravedlivou (zde pramení jeho pojetí culpa in contrahendo jako právně-etického problému). Nastíněný problém se proto Jhering pokusil vyřešit za pomoci analogických případů v římském právu. Oporu pro další myšlenky našel v úpravě situací, kdy šlo o koupi res extra commercium, resp. o koupi neexistující pozůstalosti. Ačkoli i zde nedošlo k uzavření platné kupní smlouvy, přiznávalo římské právo v těchto situacích kupujícímu actio empti (tedy ţalobu z kontraktu). Tento paradox přivedl Jheringa k tomu, ţe ţaloba z kontraktu by měla být (obecně) aplikovatelná i v případech, kdy je smlouva neplatná (odmítal tedy izolované uplatnění kontraktních ţalob pouze v předestřených příkladech).23 Aplikace kontraktní ţaloby byla klíčová, jelikoţ umoţnila problém s náhradou škody vyřešit. Jhering se proto snaţil poukázat na podobnost se smlouvou, na v zásadě smluvní charakter nároku na náhradu škody pramenící z neplatné smlouvy. Došel zde k závěru, ţe neplatnost smlouvu nezbavuje jejích veškerých účinků (při neplatnosti vznikal nárok na náhradu škody či vrácení převzatého plnění). Své myšlenky v této linii dále rozvinul v tom smyslu, ţe započetím kontraktace její účastníci opouští sféru negativně formulovaných povinností („neškodit“) a jsou dále povinováni i k pozitivnímu konání (tedy např. k informování druhé strany o nezpůsobilosti předmětu koupě). Kontrahenti jsou navzájem vázáni dodrţování určité pečlivosti/dbalosti (diligentia). S citelnějším zatíţením kontrahentů spojoval Jhering také přísnější odpovědnost (pro zavinění při kontraktaci tak postačí nedbalost).24 Stručně shrnuto, Jhering se pokusil překlenout nedostatečnou deliktní ochranu pomocí konstrukce „smlouvě se podobajícího závazku“, aby tím umoţnil aplikaci kontraktní ţaloby25, jeţ stýkala kýţené řešení (tj. umoţnila náhradu příslušné škody26, zahrnovala zavinění i z 22

FALK, U., MOHNHAUPT, H. Das Burgerliche Gesetzbuch und seine Richter: zur Reaktion der Rechtsprechung auf die Kodifikation des deutschen Privatrechts (1896-1914). Frankfurt am Main: V. Klostermann, 2000, s. 114. 23 PERCHTOLD, CH. Dissertation zum Thema culpa in contrahendo im italienischen Recht mit einer abschließenden Darstellung der österreichischen Rechtslage. 310 s. 1995. Dizertační práce. Karl-FranzensUniversität Graz. Vedoucí práce Johannes Michael Rainer. s. 17-18. 24 PERCHTOLD, CH. Dissertation zum Thema culpa in contrahendo im italienischen Recht mit einer abschließenden Darstellung der österreichischen Rechtslage. 310 s. 1995. Dizertační práce. Karl-FranzensUniversität Graz. Vedoucí práce Johannes Michael Rainer. s. 31-33. 25 Kontraktní ţalobu z neplatné smlouvy povaţoval za ţalobu na náhradu škody. Jelikoţ se jednalo o institut odpovědnosti za škodu způsobenou při kontraktaci, byl Jhering nucen řešit i otázku zavinění. Jhering spojoval zavinění prodávajícího s jeho nevědomostí o nezpůsobilosti předmětu koupě (res extra commercium), tedy, ţe ačkoliv prodávající o nezpůsobilosti předmětu koupě musel vědět, kupní smlouvu (s nic netušící) druhou stranou přesto uzavřel. Jhering ovšem zavinění spojoval i s případy, kdy prodávající o zmíněné nezpůsobilosti nevěděl (ani nemohl vědět). Uvedené řešení zdůvodnil tím, ţe pokud se některá ze stran mýlí, má se mýlit na své náklady a nikoli náklady druhé strany. V této souvislosti se bylo Jheringovi vytýkáno, ţe svým extenzivním pojetím vytvořil jakousi „culpa-fikci“. Toto pojetí však bylo částečně reflektováno BGB (srov. § 122 BGB). K tomu srov. FALK, U., MOHNHAUPT, H. Das Burgerliche Gesetzbuch und seine Richter: zur Reaktion der Rechtsprechung auf die Kodifikation des deutschen Privatrechts (1896-1914). Frankfurt am Main: V. Klostermann, 2000, s. 123. 26 Jhering tendoval k náhradě tzv. negatives Interesse (zjednodušeně - poškozený měl být postaven do situace, v jaké by se nacházel, kdyby k vadné kontraktaci vůbec nedošlo). Blíţe k náhradě škody viz příslušné kapitoly této

12

nedbalosti). Jak je patrné, ţe Jhering vycházel při řešení z poměrně extenzivního pojetí aplikace norem smluvního práva na situace, kdy k uzavření samotné smlouvy ještě nedošlo (tyto situace povaţoval za provázané natolik, aby se na ně mohla pouţít stejná pravidla; v zásadě tak postavil vznikající smluvní závazek naroveň smluvnímu závazku jiţ vzniklému). Ačkoli je tedy zřejmé, ţe Jheringovy závěry byly poplatné specifické koncepci římského práva, lze při jistém zobecnění pozorovat jejich vliv na současné pojetí culpa in contrahendo v právních řádech kontinentální Evropy (obecně je myšlenka předsmluvní odpovědnosti akceptována ve všech srovnávaných právních řádech).

práce. K tomu srov. FALK, U., MOHNHAUPT, H. Das Burgerliche Gesetzbuch und seine Richter: zur Reaktion der Rechtsprechung auf die Kodifikation des deutschen Privatrechts (1896-1914). Frankfurt am Main: V. Klostermann, 2000, s. 116.

13

4.

CULPA IN CONTRAHENDO V NĚMECKÉM PRÁVU

4.1

VYMEZENÍ KONCEPCE

Před nastíněním dalšího vývoje, který předsmluvní odpovědnost v německé civilistice prodělala, povaţujeme za vhodné krátce osvětlit samotnou podstatu tohoto institutu. Culpa in contrahendo se jiţ relativně dlouho v Německu etablovala jako odpovědnost za porušení zvláštního závazkového vztahu vznikajícího (zejména) mezi kontrahenty při započetí obchodního kontaktu.27 Tento právní vztah teorie označuje jako „zákonný závazkový vztah“ (gesetzliches Schuldverhältnis), přičemţ mu bývá přisuzována (kvazi)smluvní povaha (vertragsähnliches Schuldverhältnis).28 Zde je zcela nezbytné zdůraznit, ţe toto pojetí je zapříčiněno určitými zvláštnostmi koncepce německého soukromého práva v pojetí BGB. Hlavním důvodem, který vede ke konstrukci tohoto zvláštního závazkového vztahu je bezesporu poměrně striktní rozlišování mezi smluvní a mimosluvní odpovědností.29 Jak se pokusíme naznačit, mezi oběma skupinami existují dosti výrazné rozdíly, především pak (i) co do chráněných hodnot (resp. rozsahu nahraditelné škody) a (ii) co do odpovědnosti za třetí osoby, s ohledem na to, zda provádějí činnost v rámci smluvního závazku (§ 278 BGB) či nikoli (§ 831 BGB).30 -

Ad (i) deliktní právo v BGB předně nedisponuje „klasickou“ generální klauzulí, jako je tomu např. ve Francii či v Rakousku. Jádro deliktního práva proto nalézáme v ustanoveních §§ 823 odst. 1 a 826 BGB. Na rozdíl od uvedených generálních klauzulí zde byla zvolena restriktivnější ochrana31 omezeného počtu tzv. absolutních práv32. Per se proto pod ochranu deliktního práva nespadá zvláštní kategorie majetkové škody (tzv. pure economic loss, bloßer Vermögensschaden), tedy, s jistým zjednodušením, škoda nezpůsobená na ţivotu, zdraví či na movitém nebo nemovitém majetku (jedná se např. o tzv. ušlou příleţitost, marně vynaloţené náklady apod.).33

27

Viz § 311 odst. 2 BGB. MUSIELAK, H., J. Grundkurs BGB. 2. Auflage. München: C.H.Beck, 1989, s. 221. 29 Srov. § 276 a násl. a § 823 a násl. BGB. 30 KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1491. 31 Ačkoli původní návrh BGB počítal s obecnější dikcí, zůstalo v konečném textu u opačného přístupu. Generální klauzule by dle tehdejších názorů přinesla nejistotu vyplývající z příliš širokého uchopení deliktního práva. Důvodem pro odluku od obecnější koncepce byla ovšem i tehdy panující německo-francouzská animozita zapříčiněná vzájemným konfliktem na konci 19. století. K tomu srov. VAN DAM, C. European Tort Law. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 66. 32 Zejm. ţivot, zdraví, tělesná integrita, svoboda a vlastnictví. 33 Srov. BUSSANI, M., PALMER, V., V. (eds.). Pure Economic Loss in Europe. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 6. Za určitých podmínek pokrývá tyto škody i deliktní právo (viz §§ 823 odst. 2, 826 BGB). 28

14

-

Naopak smluvní odpovědnost tuto kategorii škody v zásadě pokrývá. Jak tedy bylo naznačeno výše, očividně se nabízí paralela s důvody Jheringova pojetí.34 Ad (ii) BGB v rámci odpovědnosti za osoby vykonávající pro jiného činnost nevztahující se ke smlouvě (event. k jinému existujícímu závazku) sleduje římskoprávní koncepci culpa in eligendo (§ 831 BGB). Odpovědná osoba se proto můţe poměrně snadno vyvinit z odpovědnostního závazku poukazem na svůj řádný výběr „pomocné“ osoby. Naopak ustanovení § 278 BGB formuluje daleko přísnější odpovědnost za pomocné osoby a obdobnou moţnost exkulpace nenabízí. Praxe ukazuje, ţe zvolená koncepce není příliš šťastná, v důsledku čehoţ dochází k extenzivní aplikaci ustanovení § 278 BGB.35

Je tedy patrné, ţe smluvní část závazkového práva poskytuje svým adresátům širší ochranu, neţ je tomu obecně u norem práva deliktního. Tato skutečnost proto je a byla (podobně jako u Jheringa) impulzem pro extenzivní aplikaci norem kontraktního práva i na případy porušení povinností před uzavřením smlouvy. Závěrem této pasáţe doplňme, ţe, jak jsme naznačili v úvodu, předsmluvní odpovědnost je institutem s pestrým a širokým obsahem. Tento fakt brání jednoznačnému nalezení hodnotového základu společného všem formám culpa in contrahendo. Premisu stavící na ochraně zvláštní důvěry mezi kontrahenty povaţuje literatura za příliš vágní (ačkoli lze v obecné rovině tento náhled akceptovat). Jádro předsmluvní odpovědnosti je proto spíše spojeno s širší mnoţinou hodnot zahrnující např. vzájemnou loajalitu, ochranu vloţených investic, ochranu slabší strany (příp. ochranu spotřebitele) či respekt k zájmům ostatních.36

4.2

VÝVOJ INSTITUTU

Koncept předsmluvní odpovědnosti nebyl i přes značný ohlas Jheringovy práce zpočátku obecně přijímán. Judikatura byla před přijetím BGB zdrţenlivá, ačkoli se jiţ záhy po publikaci Jheringových závěrů objevují první soudní rozhodnutí zaloţená právě na tezi předsmluvní odpovědnosti. O obecné rozšíření se ovšem (prozatím) zdaleka nejednalo.37

34

Lze doplnit, ţe německé deliktní právo nachází své kořeny právě v římskoprávním pojetí a převzalo tak některé jeho „nedostatky“. RANIERI, F. Europäisches Obligationenrecht. 2., erweiterte Auflage. Wien, New York: Springer, 2003, s. 1409 a násl. 35 Tento přístup má v zásadě dva důvody. Přijetí striktnější odpovědnost je jednak odůvodněno předpokladem, ţe odpovědná osoba rozšiřuje prostřednictvím pomocných osob svůj „akční rádius“ a je tedy spravedlivé, aby byly z toho plynoucí výhody vyváţeny přísnější odpovědností. Druhý důvod má mnohem prozaičtější základ, a sice vyvození odpovědnosti u majetkově lépe situovaného subjektu. Viz JAUERNIG, O. et al. Bürgerliches Gesetzbuch. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 1987, s. 264 a násl. 36 KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1493-1494. 37 FALK, U., MOHNHAUPT, H. Das Burgerliche Gesetzbuch und seine Richter: zur Reaktion der Rechtsprechung auf die Kodifikation des deutschen Privatrechts (1896-1914). Frankfurt am Main: V. Klostermann, 2000, s. 119.

15

S přijetím BGB je spojena dílčí pozitivizace Jheringových myšlenek, coţ je patrné zejm. na ustanoveních §§ 122, 179, 30738 BGB. Právě tato omezená recepce byla jednou z překáţek k vytvoření širšího konceptu. Místo něj nastoupila judikaturou formulovaná „culpa in contrahendo dle BGB“, tj. akceptovaná pouze v případech, kdy se opírala o výslovné ustanovení zákona.39 Tato skutečnost je pro nás zajímavá především proto, ţe následný vývoj se vydal zcela opačnou cestou, pomocí analogie a extenzivního výkladu uvedených ustanovení došlo ke zformulování obecnější formy předsmluvní odpovědnosti. V rámci první dekády účinnosti BGB proto soudy odkazovaly ţalobní návrhy zaloţené na culpa in contrahendo (mimo výslovný text zákona) k normám deliktního práva (kde byla moţnost aplikace značně omezená).40 Kontury současného pojetí získal institut předsmluvní odpovědnosti aţ s rozhodnutím RG z roku 191141, tzv. „Linoleumfall“. RG přiznal náhradu škody způsobenou pádem linolea na zákaznici ještě před uzavřením smlouvy. Podstatné pro další vývoj bylo, ţe soud na odpovědnost provozovatele obchodu za škodu způsobenou pádem linolea zaviněného jeho zaměstnancem aplikoval ustanovení § 278 BGB (vyţadujícího obecně existenci smluvního či jiného závazku) a nikoli § 831 BGB. RG zaloţil své rozhodnutí na tom, ţe v daném případě vznikl zvláštní závazkový vztah, podobající se závazku ze smlouvy a tedy umoţňující pouţití § 278 BGB.42 Tento závazkový vztah byl ovšem zaloţen na poměrně úzkém kontaktu mezi zaměstnanci obchodu a zákaznicí (k uzavření smlouvy nedošlo kvůli zranění). Tehdejší pojetí proto bylo mnohem restriktivnější, neţ je tomu v současné německé doktríně. Tento aspekt se záhy projevil v rozhodnutí RG43, tzv. „Ständerfall“, kdy bylo konstatováno, ţe pouhá návštěva obchodního domu zvláštní závazkový vztah nezakládá. Uvedený náhled byl později prolomen ve prospěch širší koncepce předsmluvního vztahu, kdyţ BGH44 kvalifikoval jako culpa in contrahendo situaci, kdy došlo ke zranění (pouze potenciálního) zákazníka obchodního domu v důsledku jeho uklouznutí na banánové slupce, aniţ by předtím došlo k zahájení kontraktace.

38

§ 307 BGB ve znění před reformou závazkového práva. FALK, U., MOHNHAUPT, H. Das Burgerliche Gesetzbuch und seine Richter: zur Reaktion der Rechtsprechung auf die Kodifikation des deutschen Privatrechts (1896-1914). Frankfurt am Main: V. Klostermann, 2000, s. 130. 40 Např. ukončení vyjednávání o smlouvě nevyvolává per se rozpor s dobrými mravy, proto nelze hovořit o obecné pouţitelnosti § 826 BGB. K tomu srov. FALK, U., MOHNHAUPT, H. Das Burgerliche Gesetzbuch und seine Richter: zur Reaktion der Rechtsprechung auf die Kodifikation des deutschen Privatrechts (1896-1914). Frankfurt am Main: V. Klostermann, 2000, s. 128-130. 41 RGZ 78, 239. 42 Toto rozhodnutí se odklonilo od dříve přijímaných teoretických konstrukcí, zaloţených na bázi zpětných účinků následně uzavřené smlouvy či presumované, mlčky uzavřené garance mezi účastníky vyjednávání o smlouvě. Viz FALK, U., MOHNHAUPT, H. Das Burgerliche Gesetzbuch und seine Richter: zur Reaktion der Rechtsprechung auf die Kodifikation des deutschen Privatrechts (1896-1914). Frankfurt am Main: V. Klostermann, 2000, s. 133. 43 RGZ 74, 124, 125. 44 NJW 1962, 31. 39

16

Zmíněný trend byl ještě umocněn dalším rozhodnutím BGH45, kdy došlo k přiznání náhrady škody, kterou utrpělo dítě doprovázející svou matku při nákupu v samoobsluze. Tím došlo k výraznému rozšíření oprávněných osob, neomezující se pouze na přímé účastníky kontraktace (v případě zraněného dítěte zároveň nešlo ani o potenciálního zákazníka). Milníkem ve vývoji předsmluvní odpovědnosti byla její kodifikace v rámci reformy závazkového práva v roce 2002. Jestliţe byly před touto reformou spatřovány základy institutu především ve shora uvedených ustanoveních BGB, analogii, v obyčejovém právu a zásadě dobré víry (§ 242 BGB)46, nachází se v současnosti úprava culpa in contrahendo v § 311 odst. 2 a 3 BGB. Cílem reformy bylo mj. inkorporovat do textu BGB jiţ zavedené a judikaturou cizelované instituty soukromého práva (culpa in contrahendo, Wegfall der Geschäftsgrundlage, problematika obchodních podmínek), aniţ by se došlo oproti dosavadnímu stavu k závaţnějším změnám. Výsledkem je ovšem pouze velmi obecná úprava, řada problémů zůstala bez explicitního řešení (mj. rozsah náhrady škody, konkurence culpa in contrahendo s jinými instituty). Proto je i nadále nutné vnímat tento institut v kontextu předcházejícího vývoje a dosavadní judikatury.47

4.3

PŘEDSMLUVNÍ ZÁVAZKOVÝ VZTAH

Jak je patrné z předcházejícího výkladku, klíčovou roli hraje v německém pojetí předsmluvní odpovědnosti kategorie zvláštního závazkového vztahu, jehoţ (kvazi)smluvní povaha umoţňuje aplikaci norem smluvního závazkového práva. Tento právní vztah vzniká dle ustanovení § 311 odst. 2 BGB (i) zahájením vyjednávání o smlouvě, (ii) iniciací smluvních vyjednávání a (iii) obdobnými obchodními kontakty. Pod pojmem zahájení vyjednávání o smlouvě si lze představit klasický kontraktační proces, v pořadí druhá kategorie zahrnuje např. předběţnou výměnu písemnou stanovisek či zkušební jízdu při výběru automobilu. Do poslední skupiny můţeme zařadit např. návštěvu obchodního domu.48 Ne zcela jasný je vzájemný vztah mezi uvedenými skupinami v rámci § 311 odst. 2 BGB. Dominantní postavení přisuzuje literatura iniciaci smluvních vyjednávání. Zahájení vyjednávání o smlouvě má být specifickým případem posledně jmenovaného (předpokládá uţší kontakt). Funkci „záchytné sítě“ pro případy, které nespadají pod dříve uvedené situace, plní poslední kategorie, tedy tzv. obdobné obchodní kontakty.49 45

BGHZ 66, 51. Zdůrazněme, ţe se jedná o kategorii dobré víry v objektivním smyslu, tj. o určitý standard jednání. Nebude-li dále uvedeno jinak, přisuzujeme v textu práce pojmu „dobrá víra“ právě tento obsah. 47 CARTWRIGHT, J., HESSELINK, M. (eds.). Precontractual Liability in European Private Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 34. 48 STAUDINGER BGB. J. von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz und Nebengesetzen, Die Datenbank, [citováno dne 15. února 2011], komentář k § 311 BGB. Dostupné z: http://beck-online.beck.de. 49 S ohledem na posledně uvedenou kategorii bývá (s odkazem na starší závěry) vyvozováno, ţe k zaloţení předsmluvního závazkového vztahu nestačí pouhý „sociální“ (společenský) kontakt. Srov. KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1495. 46

17

Společným rysem všech těchto kategorií je skutečnost, ţe v sobě skrývají potenciál pro své účastníky působit na chráněné zájmy druhé strany (tím zároveň je odůvodněna potřeba širší ochrany v rámci smluvní odpovědnosti).50 Subjekty předsmluvního vztahu jsou především kontrahenti, potenciální zákazníci, případně třetí osoby ve smyslu § 311 odst. 3 BGB (o této skupině bude pojednáno v samostatné kapitole). Toto široké pojetí účastníků činí v praxi určité potíţe. Z povahy věci (obchodní kontakt) by zde měla existovat alespoň určitá šance na uzavření smlouvy, coţ ovšem nemusí být vţdy jednoznačné (proto se hovoří o jakési presumované moţnosti k uzavření smlouvy). Na druhou stranu charakter závazku vylučuje osoby postrádající jakýkoli zájem ke kontraktaci (např. zloděj).51 Obsahem uvedeného předsmluvního vztahu jsou pouze vedlejší povinnosti52 (tzv. Nebenpflichten), zahrnující povinnost nepoškozovat cizí statky, informační či vysvětlovací povinnosti, logicky z něj ale nevzniká nárok na hlavní plnění (které by jinak bylo předmětem zamýšlené smlouvy). Jednotlivé povinnosti budou blíţe popsány v rámci výkladu skutkových podstat předsmluvní odpovědnosti. Předsmluvní závazkový vztah zaniká s uzavřením smlouvy či s ukončením obchodních kontaktů (vyskytují se ovšem i opačné názory, ţe tento vztah nadále koexistuje vedle závazku ze smlouvy). Jiţ vzniklé nároky však nejsou uzavřením smlouvy či ukončením obchodních kontaktů dotčeny.53

4.4

SKUTKOVÉ PODSTATY CULPA IN CONTRAHENDO

Doktrína klasifikuje porušení povinností z předsmluvního vztahu do určitých typových kategorií. Tato práce se přiklání k rozlišování tří základních skupin, a sice (i) porušení povinnosti nepůsobit škodu, (ii) porušení informačních povinností a (iii) ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu. 4.4.1 Porušení povinnosti nepůsobit škodu V rámci předsmluvní odpovědnosti představuje tato mnoţina případů velmi spefickou skupinu. Ostatně sama teorie připouští, ţe se v podstatě jedná o situace pokryté deliktním právem. Dochází tak k jakési „dvojkolejnosti“ právní úpravy, kdy jsou totoţné situace chráněny jak v rámci deliktní, tak smluvní odpovědnosti. Jak jsme prezentovali výše, pramení tato duplicita z pojetí deliktního práva v BGB. Ačkoli je tento stav předmětem kritiky, reforma závazkového práva se této oblasti nijak nedotkla.54

50

Explicitně viz § 311 odst. 2 bod 2 BGB. KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1495. 52 Viz § 241 odst. 2 BGB. 53 BASSENGE, P. et al. Palandt. Bürgerliches Gesetzbuch. 67., neubearbeite Auflage. München: C.H.Beck, 2008, s. 467. 54 S ohledem na evidentně „deliktní charakter“ těchto případů zde nebude výkladu věnován širší prostor. 51

18

Ochrana v těchto případech vychází z myšlenky, ţe zpřístupnění určitých prostor pro obchodní účely v sobě zahrnuje závazek k zajištění bezpečnosti ostatních.55 Konkrétní intenzita ochrany se odvíjí od okolností jednotlivých případů. Mezi chráněné hodnoty patří tělesná integrita a majetek (srov. § 823 odst. 1 BGB). Pro ilustraci lze odkázat jiţ zmiňované zranění způsobené pádem linolea či uklouznutím na banánové slupce. 4.4.2 Porušení informačních povinností V souvislosti s povinností kontrahentů vzájemně se informovat o podstatných skutečnostech týkajících se zamýšlené smlouvy se právem hovoří o „jádru“56 současného pojetí culpa in contrahendo (nejen v Německu). Tato problematika je navíc podpořena rozvojem spotřebitelského práva, kde hrají informační povinnosti významnou roli. Výchozím bodem pro další výklad je zodpovězení otázky, zda vůbec mezi kontrahenty vzájemná informační povinnost existuje. Obecná informační povinnost jako taková je v německé civilistice odmítána. Kaţdý je tak povinen zjišťovat relevantní informace především sám a nespoléhat pouze na skutečnosti sdělené druhou stranou. Povinnost k informování druhé strany o skutečnostech týkající se zamýšlené smlouvy se proto „aktivuje“ jen za určitých podmínek.57 V tomto smyslu se literatura i soudní praxe pokouší přinést určitá vodítka svědčící o povinnosti informovat druhou stranu. Existence a rozsah takové povinnosti závisí např. na druhu a povaze smlouvy (široký rozsah při dlouhodobých kontraktech a naopak ţádná či jen marginální informační povinnosti při spekulaci). Roli hraje také ekonomické postavení, přístup k informačním zdrojům či intelektuální převaha některé ze stran. Je-li informační asymetrie flagrantní, vzniká v takovém případě zpravidla povinnost sdělit klíčové informace i druhé straně (zejm. ve vztazích profesionálů se spotřebiteli).58 Pro stanovení této povinnosti je rovněţ důleţité, zda s příslušnými informacemi „povinná“ strana disponuje nebo je musí sama vyhledat. Významný hodnotícím kritériem je dále skutečnost, zda se na poţadované informace neznalá strana svého protějšku otázala.59 V takovém případě vzniká povinnost buď odpovědět pravdivě, anebo, v případě, ţe otázaná strana tyto informace sama nezná (event. nemá informace přesné a jednoznačné), odpověď odepřít.60

55

KOZIOL, H., RUMMEL, P. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band II. Besonderer Teil. 2., neubearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1984, s. 60 a násl. 56 Hovoří se dokonce o nové funkci předsmluvní odpovědnosti, tj. ochraně před „nechtěnými“ smlouvami, resp. před smlouvami s „nechtěným“ obsahem (viz dále). 57 KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1502. 58 KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1503. 59 KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1504. 60 Zákaz lhaní vyplývá z ustanovení § 123 BGB.

19

Informační povinnost vůči druhé straně se ovšem nesporně vztahuje pouze na skutečnosti podstatné, nevzniká proto povinnost informovat o veškerých okolnostech týkajících se moţného kontraktu. Konkrétněji se tato povinnost týká sdělování informací o platnosti smlouvy, resp. o okolnostech, které platnost smlouvy vylučují (otázky poţadované formy, zastoupení jednotlivých stran, potřebných povolení apod.).61 Obecně tato povinnost vyplývá z přesvědčení, ţe odporuje poţadavkům dobré víry (§ 242 BGB) ponechat druhou stranu v důvěře v platnost smlouvy.62 Do skupiny (povinně) sdělovaných informací spadají také skutečnosti o případných překáţkách naplnění účelu smlouvy a realizace smlouvy samotné.63 V rámci této skutkové podstaty vymezuje nauka dvě specifické podskupiny, které si zaslouţí samostatný výklad, a to (i) zamezení platnosti smlouvy (zamezení vzniku smlouvy) a (ii) uzavření smlouvy v důsledku porušení informačních povinností. 4.4.2.1

Zamezení platnosti smlouvy

Do této podskupiny můţeme zařadit případy, kdy v důsledku zaviněného porušení informační povinnosti jedné ze stran nedojde k platnému uzavření smlouvy, případně nedojde k uzavření smlouvy vůbec. Tak např. kontrahent A vzbudí v kontrahentu B přesvědčení, ţe smlouva vyhoví náleţitostem formy a bude platně uzavřena. Jelikoţ však ke splnění těchto poţadavků nedojde, uzavřená smlouva je neplatná (důsledky tohoto jednání prezentujeme v samostatné kapitole).64 Jiným příkladem můţe být situace, kdy jedna ze stran vzbudí u druhé důvěru v to, ţe platnosti smlouvy nestojí v cestě nutnost určitých povolení (příp. ţe příslušná povolení budou s jistotou získána). Ilustrativní je případ, kdy dojde uzavření pracovní smlouvy s cizincem, přičemţ zaměstnavatel převezme závazek k zajištění potřebných povolení. Jelikoţ tomuto závazku nedostojí, smlouva je opět neplatná. Společně pro oba uvedené případy lze spatřit porušení povinnosti informovat druhou stranu v tom, ţe důvěřující strana byla (zaviněně) ponechána v domnění, ţe je smlouva platná (tj. měla být včas informována o překáţkách platnosti).

61

Jedná se např. o stavební, devizová, pracovní povolení. K tomu srov. KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1505. 62 Jiţ Jhering vycházel z teze, ţe kontrahenti jsou povinni si navzájem sdělovat skutečnosti bránící platnosti smlouvy. 63 Judikatura řešila problematiku porušení informačních povinností v oblasti převodu nemovitosti. Jako příklad culpa in contrahendo můţe poslouţit zamlčení informace o šikanozních sousedech či předchozí pověsti domu (který slouţil jako hodinový hotel). Poskytování informací je středem zájmu také v souvislosti s pouţíváním obchodních podmínek a tvz. „překvapivých“ klauzulí. K tomu obecně srov. LOCHER, H. Das Recht der Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 2., neubearbeite Auflage. München: C.H.Beck´sche Verlagsbuchhandlung, 1990. 64 SCHWAB, D. Einführung in das Zivilrecht. 14., neubearbeitete Auflage. Heidelberg: C.F.Müller, 2000, s. 375.

20

Do této skupiny lze zařadit i další příklady, které se však vymykají autorem zvolené klasifikaci, konkrétně se závadné jednání nezakládá pouze na porušení informační povinnosti.65 4.4.2.2

Uzavření smlouvy v důsledku porušení informačních povinností

Na rozdíl od předešlé podskupiny se zde jedná o případy culpa in contrahendo při platně uzavřené smlouvě. Do této kategorie tak patří situace, kdy v důsledku poskytnutí klamavých, zavádějících, nedostatečných či jinak fraudulentních informací (resp. jsou relevantní informace zamlčeny) dojde k uzavření smlouvy, která nekoresponduje s původními záměry oklamané strany. Bez této informační diskrepance by k uzavření smlouvy nedošlo vůbec, event. s podstatně jiným obsahem. Explicitní řešení obsahuje ustanovení § 123 BGB, které umoţňuje poškozenému účastníku takovou smlouvu z důvodu lstivého oklamání či donucení napadnout (arglistige Täuschung, widerrechtliche Drohung). Nezbytným pro aplikaci § 123 BGB je ovšem úmysl protiprávně jednající strany. Úprava tudíţ nespostihuje případy nedbalostního porušení informačních povinností. Shrneme-li důsledky takového jednání, existuje „nechtěná“ smlouva na straně jedné a zpravidla určitá výhoda na straně druhé. Je evidentní, ţe aprobace takového stavu příliš neodpovídá ekvitním standardům soukromého práva. Proto nachází v těchto situacích uplatnění institut předsmluvní odpovědnosti (operující i s nedbalostí). Oklamaná strana se tak můţe vyvázat z „nechtěného“ závazku odstoupením od smlouvy, případně v existujícím závazku setrvat66 a poţadovat „korekci“ smlouvy67 (zde zůstaneme u stručného nastínění, příslušné nároky budou rozebrány v subkap. 4.6). Konkurence mezi nároky z § 123 BGB a culpa in contrahendo se v literatuře setkala s určitým odporem. Kritika především podotýká, ţe explicitní úprava zde vylučuje předsmluvní odpovědnost. Zmiňuje se také poţadavek úmyslu, jeţ zákon opakovaně v rámci postihu za neetické chování vyţaduje (§ 123, § 826 BGB, tzv. „Vorsatzdogma“). Rozpor je spatřován také v různém nastavení lhůt (jednoletá lhůta při § 124 BGB, resp. tříletá při § 195 BGB), kdy je smyslem relativně krátké lhůty pro napadení smlouvy ochrana právní jistoty.68

65

Lze si totiţ představit situaci, kdy oblátovi dojde oferta s akceptační lhůtou 9. dne daného měsíce. Jelikoţ je kontraktace v BGB postavena na teorii „doručení“, bude smlouva uzavřena, dojde-li akceptace v uvedené lhůtě navrhovateli. Příjemce odešle přijetí návrhu natolik včas, aby bylo doručeno v rámci akceptační lhůty. Poslední den lhůty se však na adrese navrhovatele nezdrţuje ţádná osoba, která by mohla akceptaci přijmout. Ta je nakonec doručena aţ následujícího dne. S ohledem na prošlou lhůtu není smlouva uzavřena. V posuzovaném případě bylo shledáno závadným obstrukční jednání oferenta, který zamezil včasnému doručení a tím i uzavření smlouvy. K tomu srov. HONDIUS, E. H. (ed.). Precontractual liability. Report to the XIIIth Congress International Academy of Comparative Law. Deventer, Boston: Kluwer Law and Taxation Publishers, 1991, s. 169 a násl. 66 BASSENGE, P. et al. Palandt. Bürgerliches Gesetzbuch. 67., neubearbeite Auflage. München: C.H.Beck, 2008, s. 472. 67 Např. zvýšení smluvní odměny či cenová kompenzace. 68 KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1509.

21

Ani judikatura zpočátku nezaujala jasné stanovisko, vysledovat lze rozhodnutí konkurenci potvrzující i vylučující. V současnosti soudní praxe nároky z culpa in contrahendo vedle nároků z § 123 BGB připouští, aplikaci však v důsledku zmíněné kritiky váţe na podmínku vzniku majetkové škody. V případě, kdy taková škoda nevznikne, zůstává oklamané straně pouze nárok z § 123 BGB. Ovšem ani toto stanovisko není zcela nesporné. Předně je namítáno, ţe culpa in contrahendo nepokrývá pouze škody na majetku či zdraví, nýbrţ garantuje také ochranu svobodě rozhodování, která je (byť i nedbalostním) fraudulentním jednáním zasaţena (tedy chrání stejné hodnoty jako ustanovení § 123 BGB). Samotné vymezení vzniku majetkové škody je navíc judikaturou chápáno poměrně široce, proto ani tato podmínka nepředstavuje nepřekonatelnou překáţku.69 „Třecí“ plochy existují i na dalších místech BGB. Obecně se institutu předsmluvní odpovědnosti přisuzuje subsidiární povaha, odpovědnost z culpa in contrahendo je tedy vyloučena v případě speciální (komplexní) zákonné úpravy. Tak je tomu především v otázce odpovědnosti za vady věci (§ 459 a násl. BGB). Aplikační přednost takové úpravy je ovšem za určitých okolností i v těchto případech prolomena ve prospěch culpa in contrahendo. Tak např. prodávající působí (nad rámec zákona) jako poradce kupujícího ohledně vlastností předmětu moţné koupě (pak je nutné vyvarovat se poskytování klamavých či jinak zavádějících informaci). Pouţití pravidel předsmluvní odpovědnosti pramení také z úzkého pojetí „vlastnosti věci“ ve smyslu § 459 odst. 1 BGB (za vlastnost se v uvedeném smyslu nepovaţuje např. stáří věci).70 Na komplexnější zhodnocení v této práci nenacházíme dostatečný prostor, spokojíme se zde proto na pouze s tímto stručným shrnutím. 4.4.3 Ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu Nadepsaná skutková podstata představuje pravděpodobně nejkontroverznější kategorii v rámci culpa in contrahendo. Odpovědnost za škodu je totiţ vyvozována z ukončení vyjednávání o smlouvě. Jiţ na první pohled je zřejmá kolize se stěţejní zásadou soukromého práva, smluvní svobodou (autonomií vůle). Také německá civilistika přijímá smluvní svobodu za výchozí bod. Kaţdý je tak oprávněn sledovat při kontraktaci především své vlastní zájmy a zpravidla bez omezení (tedy i bezdůvodně) vyjednávání ukončit. To platí také v případě, ţe druhá strana jiţ s výhledem na moţné uzavření smlouvy vynaloţila určité náklady. Obecně totiţ jedná na vlastní riziko, ţe tyto budou výdaje vynaloţeny zbytečně.71

69

Literatura také podotýká, ţe restitutio in integrum (zde ve formě odstoupení od smlouvy) je primární formou náhrady škody, aniţ by zde právní řád kladl judikaturou formulované poţadavky (§ 249 BGB). K tomu srov. BASSENGE, P. et al. Palandt. Bürgerliches Gesetzbuch. 67., neubearbeite Auflage. München: C.H.Beck, 2008, s. 472. 70 KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1512-1513. 71 STAUDINGER BGB. J. von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz und Nebengesetzen, Die Datenbank, [citováno dne 15. února 2011], komentář k § 311 BGB. Dostupné z: http://beck-online.beck.de.

22

Na druhou stranu z poţadavku dobré víry (§ 242 BGB) vyplývá povinnost k určité loajalitě a ohledu k zájmům ostatních účastníků kontraktace. Za určitých předpokladů tak můţe být i z ukončení vyjednávání o smlouvě vyvozována odpovědnost za škodu. Tato odpovědnost vzniká, jestliţe je (i) u druhé strany (zaviněně) vyvolána oprávněná důvěra v uzavření vyjednávané smlouvy a (ii) vyjednávání je bez legitimního důvodu (triftiger Grund) ukončeno. Zda je u kontrahenta vyvolána oprávněná důvěra v uzavření smlouvy, odvisí opět od okolností jednotlivého případu. Obecně záleţí na povaze zamýšlené smlouvy, předchozích vztazích a zvyklostech mezi kontrahenty, délce vyjednávání (je-li překročena obvyklá délka, víra ve zdárné uzavření smlouvy zpravidla klesá) či poměrech v cílovém odvětví. Oprávněnou důvěru nelze předpokládat zejména v případech, kdy účastníci sami deklarují nezávaznost svých jednání, případně si vyhradí moţnost za určitých okolností kontraktaci ukončit.72 Oprávněné přesvědčení o budoucím uzavření smlouvy tak vzniká především v situaci, kdy jsou jiţ podstatné náleţitosti zamýšlené smlouvy mezi stranami dohodnuty a nepanují o nich zásadní rozpory (nemusí však být vyjednány veškeré podmínky). Legitimní důvěra můţe být dále zaloţena, angaţují-li se účastníci ve věci uzavření smlouvy finančně, případně jiţ provádějí přípravy pro vlastní plnění.73 Co se týče legitimního důvodu k ukončení kontraktace, zastává teorie i praxe názor, ţe posuzování důvodnosti ukončení vyjednávání nesmí být zbytečně přísné.74 Opačný trend by totiţ v podstatě vedl k vytvoření určité generální kontraktační povinnosti, coţ je v podmínkách soukromého práva stěţí přijatelné. Jako oprávněný důvod k ukončení smluvních jednání proto postačí zpravidla i existence konkurenční nabídky. Stejně tak legitimuje účastníka k odstoupení od kontraktace změna výchozích podmínek (zhoršená realizovatelnost účelu smlouvy, sníţení bonity protistrany apod.). Také nastanou-li okolnosti umoţňující odstoupení od smlouvy, lze tyto důvody logicky aplikovat i na uzavření pouhého vyjednávání. Uvedené platí ve zvýšené míře pro smlouvy vyţadující k platnosti dosaţení určité formy. Dokud není smlouva v poţadované formě vyhotovena, nelze s jistotou usuzovat na její uzavření. Jak ovšem literatura trefně doplňuje, neznamená poţadavek formy akceptaci bezohledného jednání při kontraktaci. Přesto je v těchto případech vyţadován zpravidla úmysl, event. hrubá nedbalost (podmínky pro vyvození odpovědnosti jsou tedy oproti neformálním smlouvám přísnější).75

72

STAUDINGER BGB. J. von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz und Nebengesetzen, Die Datenbank, [citováno dne 15. února 2011], komentář k § 311 BGB. Dostupné z: http://beck-online.beck.de. 73 KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1530. 74 ZIMMERMAN, R., WHITTAKER, S. (eds.). Good Faith in European Contract Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 237. 75 KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1531.

23

4.5

ZAVINĚNÍ

Odpovědnost v rámci culpa in contrahendo je tradičně koncipována jako odpovědnost za zavinění (tj. odpovědnost subjektivní). Tento charakter nesporně lépe koresponduje s povahou celé problematiky, která se pohybuje na pomezí práva a etických standardů a zároveň nepřináší do kontraktace přílišnou rigiditu a nadbytečná omezení. Poţadavek zavinění vyplývá z ustanovení § 276 BGB (pro vznik odpovědnosti tedy postačí i nedbalost). Ačkoli se zdá být otázka zavinění jednoznačná, opak je pravdou. Rozdílné názory jsou v teorii zastávány právě při kvalifikaci náhlého ukončení smluvních vyjednávání. Objevují se stanoviska (dříve hájená i judikaturou), ţe odpovědnost u této skutkové podstaty vzniká bez ohledu na zavinění, a to analogicky k ustanovení § 122 BGB (které je koncipováno nezávisle na případném zavinění). Tento názor je v současné literatuře odmítán s odkazem na zmiňovaný § 276 BGB. V praxi je poţadavek na zavinění u této skupiny interpretován spíše jako „přičitatelnost“ určitého jednání (tj. musí dojít jak k přičitatelnému vyvolání důvěry druhé strany v uzavření smlouvy, tak k přičitatelnému ukončení kontraktace).76

4.6

NÁSLEDKY PORUŠENÍ PŘEDSMLUVNÍCH POVINNOSTÍ

Čelní místo v této kapitole zaujímá povinnost k náhradě vzniklé škody.77 Mezi její předpoklady patří (i) existence předsmluvního vztahu, (ii) porušení z něj plynoucích povinností, (iii) vznik škody, (iv) příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody a (v) zavinění. V souvislosti s náhradou škody pouţívá německá i rakouská literatura shodně pojem Interesse.78 Jedná se o označení nahraditelné škody, zahrnující v sobě jak škodu skutečnou, tak ušlý zisk. Tato škoda se vymezuje jako rozdíl mezi hypotetickým stavem majetku poškozeného v případě, ţe by ke škodní události nedošlo a skutečným stavem majetku poškozeného po takové události. Druh a rozsah škody do značné míry závisí na porušené povinnosti. V případě porušení povinnosti nepůsobit škodu se škoda hradí ve formě tzv. Integritätsinteresse (Erhaltungsinteresse), tj. škody způsobené na absolutních právech ve smyslu § 823 odst. 1 BGB. V těchto případech není škoda ţádným způsobem limitována a hradí se v celém rozsahu.79

76

KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1532. 77 Srov. §§ 249, 276, 280 BGB. 78 KOZIOL, H., BYDLINSKI, P., BOLLENBERGER, R. Kurzkommentar zum ABGB. 2., überarbeitete und erweiterte Auflage. Springer: Wien, New York, 2007, s. 1426. 79 KOZIOL, H., RUMMEL, P. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band II. Besonderer Teil. 2., neubearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1984, s. 74.

24

Obecnou formou náhrady škody v rámci culpa in contrahendo je tzv. negatives Interesse (Vertrauensinteresse).80 Smyslem této náhrady je situovat poškozeného do postavení, ve kterém by se (hypoteticky) nacházel, kdyby k porušení povinnosti z předsmluvního vztahu nedošlo. Poslední formou náhrady škody je tzv. positives Interesse (Erfülungsinteresse). Pomocí positives Interesse má být poškozený postaven do pozice, ve které by se (hypoteticky) nacházel, kdyby došlo k řádnému splnění závazku ze smlouvy. Logickým předpokladem je tedy existence platné smlouvy. Zcela výjimečně je náhrada pozitives Interesse akceptována i v případech, kdy taková smlouva chybí.81 Ve většině případů se tak hradí zpravidla negatives Interesse. Tato náhrada pokrývá zejm. marně vynaloţené náklady, např. cestovné, náklady na přípravu smlouvy, právní zastoupení, reţijní náklady (poštovné, hovorné), transportní náklady etc. V rámci negatives Interesse je hrazen také ušlý zisk či ušlá příleţitost. V případě ušlé příleţitosti prezentuje nauku myšlenku, ţe jedná-li se o obchod s běţně prodejným zboţím za obvyklou cenu, není nutné existenci náhradního obchodu dokazovat.82 Negatives Interesse jako obecná forma náhrady postihuje také případy ukončení předsmluvních vyjednávání (literatura zde připouští náhradu pouze těch výdajů, která byly vynaloţeny aţ po vyvolání oprávněné důvěry v moţné uzavření smlouvy). Sporným bodem je rozsah hrazené škody. Negatives Interesse obvykle svou výší positives Interesse nepřesahuje. V praxi ovšem mohou nastat i opačné případy. V literatuře se objevují jednak názory, které povaţují výši positives Interesse jako hranici, kterou nelze překročit. Oporou pro tato stanoviska je analogická aplikace ustanovení §§ 122 a 179 BGB, která takové omezení předvídají. Dále je argumentováno, ţe by poškozený neměl dostat více, neţ kolik by se mu dostalo z platné smlouvy.83 Objevují se ale i opačné názory, které tato omezení odmítají a navrhují náhradu škody v plném rozsahu.84 Náhrada positives Interesse se připouští v situacích, kdy k platnému uzavření smlouvy nedošlo pouze v důsledku porušení předsmluvních povinností. To můţe být případ shora nastíněného příkladu, kdy v důsledku nenaplnění poţadované formy nedojde ke vzniku platné smlouvy. Judikatura takový případ řešila v souvislosti s koupí pozemku. Poškozenému nebylo přisouzeno plnění ze smlouvy (de facto by se jednalo o degradaci formálních poţadavků), 80

KOZIOL, H. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band I. Allgemeiner Teil. 2., neubearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1980, s. 36 a násl. 81 KOZIOL, H. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band I. Allgemeiner Teil. 2., neubearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1980, s. 34 a násl. 82 STAUDINGER BGB. J. von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz und Nebengesetzen, Die Datenbank, [citováno dne 15. února 2011], komentář k § 311 BGB. Dostupné z: http://beck-online.beck.de. 83 STAUDINGER BGB. J. von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz und Nebengesetzen, Die Datenbank, [citováno dne 15. února 2011], komentář k § 311 BGB. Dostupné z: http://beck-online.beck.de. Připomeňme, ţe také Jheringova koncepce náhrady škody se opírala o tuto horní hranici. 84 BASSENGE, P. et al. Palandt. Bürgerliches Gesetzbuch. 67., neubearbeite Auflage. München: C.H.Beck, 2008, s. 472.

25

místo něj byla poškozenému přiznána peněţitá náhrada výdajů, které by musel vynaloţit k získání srovnatelného pozemku.85 Zvláštním případem je problematika náhrady škody v případech, kdy je smlouva uzavřena v důsledku fraudulentního jednání jedné ze stran. Poškozenému se v takové situaci nabízejí v zásadě dvě moţnosti, (i) jelikoţ ustanovením § 249 BGB předvídaná naturální restituce zahrnuje i odstoupení od smlouvy86, můţe se tímto způsobem ze svého závazku vyvázat a poţadovat náhradu vynaloţených nákladů, (ii) druhou moţností je v dosavadním závazku setrvat a poţadovat jeho „korekci“.87 Tak došlo-li v důsledku závadného jednání druhé strany ke sjednání vyšší ceny, neţ která by byla (nebýt závadného jednání) jinak sjednána, náleţí poškozenému rozdíl mezi hypoteticky sjednanou cenou a cenou sjednanou skutečně. Naopak, došlo-li za stejných okolností ke sjednání niţší odměny, můţe poškozený poţadovat její přiměřené zvýšení.88 Pro úplnost dodejme, ţe výše náhrady škody můţe být proporciálně sníţena v důsledku spoluzavinění poškozeného (§ 254 BGB). Dále, dochází-li v důsledku culpa in contrahendo k odstoupení od smlouvy, stíhá obě strany vzájemná restituční povinnost (jsou si tedy povinny vrátit vše, co na základě smlouvy nabyly). Odstupující účastník si také musí od výše poţadované škody odečíst uţitky pro něj plynoucí z uzavřené smlouvy, které mu v mezidobí vznikly.89 Ve stručnosti uzavřeme, ţe kromě náhrady škody mohou z porušení předsmluvních povinností vznikat také další nároky. Tak poruší-li dluţník své povinnosti z ustanovení § 241 odst. 2 BGB, můţe věřitel za podmínek stanovených § 280 BGB místo plnění ze smlouvy poţadovat náhradu škody, není-li pro něj jiţ takové plnění akceptovatelné (§ 282 BGB). Další nárok se týká synallagmatických smluv. Poruší-li dluţník v rámci takové smlouvy některou ze svých povinností dle § 241 odst. 2 BGB, můţe věřitel od smlouvy odstoupit, nelze-li na něm dodrţení smlouvou zaloţeného závazku spravedlivě poţadovat (§ 324 BGB). V obou případech je předpokladem pro takový postup existence platné smlouvy. Aplikace §§ 282 a 324 BGB v rámci culpa in contrahendo je myslitelné pouze v případech, kdy i přes porušení povinností z předsmluvního závazku došlo k uzavření smlouvy.90

85

KROPHOLLER, J. Studienkommentar BGB. 4., neubearbeitete und erweiterte Auflage. München: C.H.Beck, 2000, s. 151. 86 Avšak pouze v případě zamlčení či deformace klíčových informací. 87 BASSENGE, P. et al. Palandt. Bürgerliches Gesetzbuch. 67., neubearbeite Auflage. München: C.H.Beck, 2008, s. 472. 88 Praxe zde naráţí na obtíţně prokazatelný kauzální nexus mezi porušením povinnosti a vznikem škody (nabízí se otázka, jak měla vypadat „nedeformovaná“ smlouva). Svízelnou situaci se v těchto situacích doktrína pokouší vyřešit pomocí „domněnky příčinné souvislosti“. K tomu srov. KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1548. 89 KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s.1547. 90 KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1550.

26

4.7

PROMLČENÍ

Nároky z culpa in contrahendo se promlčují v obecné (tříleté) promlčecí lhůtě dle ustanovení §§ 195 a 199 BGB. Oproti právnímu stavu před reformou závazkového práva tak došlo k citelnému zkrácení této lhůty (před zmiňovanou reformou činila promlčecí lhůta dle § 195 BGB třicet let). Aplikaci kratších promlčecích lhůt dle §§ 438 a 634a BGB literatura odmítá s odkazem na zvláštní postavení úpravy odpovědnosti za vady (ve vztahu k předsmluvní odpovědnosti se jedná o lex specialis).91

4.8

CULPA IN CONTRAHENDO A TŘETÍ OSOBY

Specifické rysy deliktního práva v BGB se promítají rovněţ ve stanovení okruhu oprávněných a povinných osob z předsmluvního závazkového vztahu. Jak jiţ bylo naznačeno výše, prošla také tato otázka určitým vývojem, který vyústil aţ v kodifikaci judikaturních závěrů do ustanovení § 311 odst. 3 BGB. Dle něj vzniká předsmluvní vztah i mezi osobami, které samy nemusí být (potenciální) smluvní stranou. Příkladem jsou především takové třetí osoby, které ve zvláštní míře poţívají důvěry protistrany a v důsledku toho podstatně ovlivňují vyjednávání o smlouvě či její samotné uzavření. Skupinu „třetích osob“ můţeme rozdělit na osoby oprávněné a osoby povinné. Na straně oprávněné vystupují tzv. osoby doprovodné (Begleitpersonen), tj. partner či partnerka, děti apod., doprovázející (potenciálního) kontrahenta např. při návštěvě obchodního domu. Smyslem tohoto přístupu je rozšíření aplikace smluvní odpovědnosti i na tyto osoby (jinak poţívající jen ochranu poskytovanou deliktním právem, coţ můţe být zejm. z hlediska § 831 BGB nevýhodné). Tato koncepce úzce souvisí i se zvláštní konstrukcí „ochranných“ účinků smlouvy vůči třetím osobám (Vertrag mit Schutzwirkungen für Dritte).92 Také zde je cílem extenzivní aplikace úpravy smluvní odpovědnosti. Tak např. objedná-li vlastník domu jeho rekonstrukci, vztahují se pravidla smluvní odpovědnosti i na jeho rodinné příslušníky (coţ opět umoţňuje aplikaci § 278 BGB na zaměstnance zhotovitele také ve vztahu k příbuzným objednatele). Druhou skupinu tvoří osoby povinné. Zpravidla se zavinění „pomocných“ osob dle § 278 BGB přičítá subjektu, která tyto osoby pouţívá pro plnění svých závazků. Jak ovšem naznačuje dikce § 311 odst. 3 BGB, můţe za určitých okolností dojít k vlastní (smluvní) odpovědnosti těchto třetích osob (jinak odpovídají jen podle § 823 a násl. BGB). Tak je tomu ve zmiňovaných případech, kdy poţívají nadstandardní důvěry druhé strany. Taková důvěra můţe být vyvolána zvláštními znalostmi (např. znalci, poradci), pozicí třetí osoby v rámci některého z kontrahentů (disponuje širokými kompetencemi) či vztahem k druhé straně (např. v osobní rovině, tj. známý, přítel či rodinný příslušník apod.). Tato třetí osoba musí mít na kontraktaci vlastní ekonomický zájem přesahující pouhé úsilí o dosaţení odměny či provize. 91

STAUDINGER BGB. J. von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz und Nebengesetzen, Die Datenbank, [citováno dne 15. února 2011], komentář k § 311 BGB. Dostupné z: http://beck-online.beck.de. 92 MUSIELAK, H., J. Grundkurs BGB. 2. Auflage. München: C.H.Beck, 1989, s. 419 a násl.

27

Tyto předpoklady jsou naplněny např. u většinového (či jediného) společníka společnosti s ručením omezeným nebo u komanditisty široce angaţovaného na případné ztrátě společnosti.93

93

KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003, s. 1538 a násl.

28

5.

CULPA IN CONTRAHENDO V RAKOUSKÉM PRÁVU

Za zcela zásadní pro pojetí culpa in contrahendo v rakouské doktríně povaţujeme především následující skutečnosti, tj. (i) absenci explicitní úpravy předsmluvní odpovědnosti a (ii) velmi silný vliv německé koncepce tohoto institutu (ten je ovšem patrný i v mnoha dalších oblastech). Jak plyne z uvedeného, v klíčových bodech se logicky přístup k předsmluvní odpovědnosti v obou zemích shoduje, abychom se vyhnuli duplicitě výkladu, bude pozornost zaměřena především na určité odchylky od německého vzoru. S odkazem na předchozí text můţeme tedy za nejzřetelnější současný rozdíl povaţovat skutečnost, ţe přes obecné přijetí myšlenky předsmluvní odpovědnosti výslovná úprava v ABGB chybí. Právní stav v Rakousku se tak dá do značné míry přirovnat k situaci v Německu před reformou závazkového práva z roku 2002.94 Lze také zdůraznit, ţe německá konstrukce culpa in contrahendo byla rakouskou právní vědou přijata s jistou nadsázkou „en bloc“, tedy včetně poměrně komplikovaného lavírování mezi smluvní a deliktní odpovědností, bez dostatečného zohlednění vlastní právní úpravy (ABGB striktní rozlišování mezi smluvní a deliktní odpovědností nezná).95 Určitou roli při formování doktrinálních názorů sehrálo i jisté zpoţdění ve vývoji culpa in contrahendo (zhledem k německému sousedovi), kdy aţ do druhé poloviny dvacátého století unikal tento institut větší pozornosti odborné veřejnosti (viz dále).

5.1

VYMEZENÍ KONCEPCE

Podobně jako v Německu je klíčovou kategorií celé nauky o culpa in contrahendo předsmluvní závazkový vztah aktivovaný započetím obchodního kontaktu mezi potenciálními smluvními partnery. I zde bývá tento právní vztah srovnáván se smluvním závazkem a v důsledku jejich vzájemné podobnosti tedy charakterizován jako (kvazi)smluvní.96 Uvedené pojetí je vyvoláno obdobnými důvody jako v německé doktríně (tj. specifika deliktního práva), ačkoli je nutné podotknout, ţe objektivní potřeba rozšíření úpravy kontraktního práva na předsmluvní stádium není stejně intenzivní (v literatuře jsou menšinově zastávány názory koncipující culpa in contrahendo na základě deliktního práva).97 Příčiny pro (kvazi)smluvní konstrukci předsmluvní odpovědnosti v rakouské civilistice nalézáme především (i) v otázce rozsahu nahraditelné škody, (ii) v odlišném pojetí 94

Rovněţ je třeba podotknout, ţe přijetí ABGB časově předcházelo publikaci Jheringových tezí. Na rozdíl od německého BGB tudíţ nemohlo dojít ani k částečné (záměrné) inkorporaci jeho závěrů do textu ABGB. Culpa in contrahendo tak byla do ABGB „instalována“ pomocí analogické aplikace některých ustanovení aţ „ex post“. Na druhou stranu, Jhering se pro potvrzení svých tezí odvolával mj. i na text ABGB. Nadto vycházel ABGB (stejně jako Jhering) i z učení školy přirozeného práva. 95 HONDIUS, E. H. (ed.). Precontractual liability. Report to the XIIIth Congress International Academy of Comparative Law. Deventer, Boston: Kluwer Law and Taxation Publishers, 1991, s. 43. 96 KOZIOL, H., WELSER, R. Grundriß des bürgerlichen Rechts. Band I. Allgemeiner Teil und Schuldrecht. Zehnte, neu bearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1995, s. 204-205. 97 Viz Reischauer in RUMMEL, P. et al. Kommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 2000, s. 1662 a násl.

29

odpovědnosti za třetí osoby v rámci smluvní a deliktní odpovědnosti a (iii) ve specifické úpravě důkazního břemene (§§ 1296 a 1298 ABGB).98 -

-

-

Ad (i) ačkoli ABGB disponuje v rámci deliktního práva klasickou „generální“ klauzulí (§ 1295 ABGB), je chápání deliktního práva v Rakousku výrazně poznamenáno německým vlivem. Pod ochranu deliktního práva tak obecně (tedy stejně jako v Německu) nespadá tzv. „prostá ekonomická újma“ (pure economic loss). Uvedená skutečnost je poměrně překvapivá, jelikoţ dikce zmíněného ustanovení je koncipována zcela odlišně neţ § 823 BGB. V literatuře je tento paradox glosován příměrem o „francouzské fasádě“ a „německém obsahu“ ustanovení § 1295 ABGB.99 Restriktivní přístup je odůvodňován obavou před příliš širokým rozsahem deliktních norem (doslova „bezbřehostí“), který by mohl poslouţit jeho zneuţívání při soudním uplatňování nároků z náhrady škody. Rozpory jsou shledávány také v poţadavku příčinné souvislosti (prostá ekonomická újma je povaţována za škodu „nepřímou“).100 Naopak odpovědnost v rámci smluvního závazku pokrývá i tyto škody, coţ je odůvodňováno potřebou vyšší míry ochrany v těchto vztazích. Ad (ii) obdobně jako BGB rozlišuje i ABGB mezi odpovědností za třetí osoby v rámci smluvní (§ 1313a ABGB) a mimosmluvní (§ 1315 ABGB) odpovědnosti. Ustanovení § 1315 ABGB je koncipováno jako odpovědnost za zavinění při výběru pomocné osoby (Auswahlverschulden), odpovědná osoba se tak můţe z odpovědnostního závazku exkulpovat odkazem na zachování náleţité při takovém výběru. Naopak § 1313a ABGB srovnatelnou moţnost vyvinění odpovědné osobě nenabízí (stejně jako § 278 BGB, které při novelizaci ABGB poslouţilo tomuto ustanovení za vzor). Právě tyto diskrepance jsou patrně hlavním důvodem pro současné rakouské pojetí předsmluvní odpovědnosti.101 Ad (iii) ABGB při konstrukci důkazního břemene diferencuje mezi deliktními a smluvními závazky. V rámci deliktního práva přichází § 1296 ABGB s domněnkou, ţe v pochybnostech se škoda povaţuje za způsobenou bez zavinění, důkazní břemeno proto zatěţuje poškozeného. Opačnou konstrukci (§ 1298 ABGB) pak volí pro smluvní (resp. jiné existující) závazky, kdy důkazní břemeno leţí na straně toho, kdo tvrdí, ţe k porušení jeho závazku došlo bez zavinění, tj. na osobě škůdce.102

98

CARTWRIGHT, J., HESSELINK, M. (eds.). Precontractual Liability in European Private Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 22. 99 BUSSANI, M., PALMER, V., V. (eds.). Pure Economic Loss in Europe. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 153. 100 BUSSANI, M., PALMER, V., V. (eds.). Pure Economic Loss in Europe. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 153. 101 RUMMEL, P. et al. Kommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 2000, s. 1663. 102 KOZIOL, H., BYDLINSKI, P., BOLLENBERGER, R. Kurzkommentar zum ABGB. 2., überarbeitete und erweiterte Auflage. Springer: Wien, New York, 2007, s. 1445, 1448.

30

5.2

VÝVOJ INSTITUTU

Jak jsme úvodem zmínili, otázka předsmluvní odpovědnosti byla v Rakousku po dlouhou dobu zcela na okraji zájmu. Počátek odborné diskuze nad tématem culpa in contrahendo je spojen aţ s pracemi Gschnitzera, Frotze a později např. Welsera, Koziola či Posche. Zpočátku byla předsmluvní odpovědnost odůvodňována myšlenkou ochrany zvláštní důvěry mezi kontrahenty.103 Tento náhled ovšem nebyl dalším vývojem akceptován. Tak Frotz uvedenou myšlenku odmítal a sám přišel s tezí, ţe základem předsmluvní odpovědnosti není subjektivní důvěra potenciálních smluvních stran, nýbrţ objektivní kvalita jednání subjektů povinných vzájemně k dodrţování určitých „ochranných“ povinností. Frotz vycházel z toho, ţe tyto (předsmluvní) povinnosti jsou korelátem soukromoprávní dispoziční svobody (tj. je-li někdo oprávněn jednat, měl by zároveň nést i určitou odpovědnost).104 Na Frotze volně navázal Welser, který se pokusil zdůvodnit, proč jsou zmíněné „ochranné“ povinnosti korelátem dispoziční svobody. Při konstrukci své teze Welser vycházel z vyvaţování mezi ochranou dispoziční svobody (Handlungsfreiheit) a garancí právem chráněných statků (Güterschutz). V oblasti deliktního práva favorizuje podle Welsera právní řád svobodu jednání. Opačný náhled by dle jeho názoru vedl k dosti přísné a v důsledcích i značně široké (uferlos) odpovědnosti za škodu. Zato v rámci smluvního práva je nutné akceptovat vyšší míru ochrany (majetkových) zájmů jednotlivých účastníků (přičemţ cílem zvýšené ochrany je usnadnění soukromoprávního styku a nikoli jeho retardace).105 Dle Welsera tak hovoří pro konstituování určitých předsmluvních povinností myšlenka „ekonomie soukromoprávního styku“ (teze funkčního soukromoprávního styku). Welser tento koncept dále odůvodnil tím, ţe citelnější (právní) zatíţení (oproti čistě deliktnímu pojetí předsmluvní fáze) je pro účastníky akceptovatelné, jelikoţ účelem je ochrana jejich vlastních zájmů.106 Teoretické zdůvodnění107 otázky předsmluvní odpovědnosti v podání Welsera se tak od německého poněkud liší. Spojitosti s vývojem culpa in contrahendo v Německu jsou naopak patrné při komparaci zakotvení tohoto institutu před reformou závazkového práva. Stejně jako v současném ABGB se zde výslovná úprava nenacházela a východiskem bylo

103

FAISTENBERGER, CH., BARTA, H., ECCHER, B. Franz Gschnitzer Österreichisches Schuldrecht Algemeiner Teil. 2. Auflage. Wien, New York: Springer Verlag, 1985, s. 8. 104 PERCHTOLD, CH. Dissertation zum Thema culpa in contrahendo im italienischen Recht mit einer abschließenden Darstellung der österreichischen Rechtslage. 310 s. 1995. Dizertační práce. Karl-FranzensUniversität Graz. Vedoucí práce Johannes Michael Rainer. s. 258. 105 PERCHTOLD, CH. Dissertation zum Thema culpa in contrahendo im italienischen Recht mit einer abschließenden Darstellung der österreichischen Rechtslage. 310 s. 1995. Dizertační práce. Karl-FranzensUniversität Graz. Vedoucí práce Johannes Michael Rainer. s. 258-259. 106 KOZIOL, H., WELSER, R. Grundriß des bürgerlichen Rechts. Band I. Allgemeiner Teil und Schuldrecht. Zehnte, neu bearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1995, s. 205. 107 Kromě zmíněného povaţoval např. Ostheim za jeden z pramenů předsmluvní odpovědnosti zásadu zákazu venire contra factum proprium. K tomu srov. KOZIOL, H., RUMMEL, P. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band II. Besonderer Teil. 2., neubearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1984, s. 77.

31

(kromě ekvity v podobě § 242 BGB a obyčejového práva) především analogické rozšíření dílčích ustanovení obsahujících náznaky předsmluvní odpovědnosti. Inkorporace myšlenek culpa in contrahendo v ABGB je spatřována především v ustanoveních §§ 878, 874, 866 či 932 odst. 1. -

-

-

Základnu pro vyvození obecnějšího konceptu tvoří především § 878 věta třetí, jeţ stanoví, ţe kdo při uzavření smlouvy zná nebo musel znát (počáteční) nemoţnost plnění, je povinen druhé straně nahradit škodu, kterou v důsledku důvěry v platnost smlouvy utrpěla. Tak je tomu ovšem pouze za předpokladu, ţe poškozená strana o této nemoţnosti nevěděla ani vědět nemohla. Ustanovení § 874 ABGB předpovídá vznik povinnosti k náhradě škody v případě, dosáhne-li někdo uzavření smlouvy prostřednictvím lstivého oklamání či vyvoláním obavy. Podle § 932 odst. 1108 ABGB vzniká při převodu věci zciziteli odpovědnost za škodu, kterou nabyvatel utrpí v důsledku (zcizitelem zaviněné) neznalosti jejích vad. Zrušené ustanovení § 866 ABGB vyvozovalo odpovědnost za škodu v případech, kdy osoba bez dostatečné způsobilosti k právním úkonům předstírá, ţe je k uzavření smlouvy způsobilá.

Při bliţším náhledu na uvedená ustanovení je patrné, ţe se v zásadě jedná o ekvivalenty původní recepce culpa in contrahendo v BGB (tj. před reformou závazkového práva). Základ pro analogickou aplikaci je tak prakticky shodný s dřívějšími závěry německé nauky. Zřetelnou paralelu můţeme identifikovat i v soudní praxi. Také rakouská judikatura (byť s uvedeným časovým odstupem) kopírovala německou linii. Proto můţeme rovněţ hovořit o počátečním zdrţenlivém přístupu soudů k institutu předsmluvní odpovědnosti. Uvedené tvrzení ilustruje rozhodnutí rakouského OGH109, tzv. „Bäckerladenfall“, kdy ţalobkyně utrpěla zranění v důsledku uklouznutí na namrzlých schodech do pekárny. Před úrazem umyl tyto schody zaměstnanec provozovatele pekárny. OGH zde odmítl pouţít na odpovědnost za třetí osoby ustanovení § 1313a ABGB, jelikoţ podmínkou k jeho aplikaci je existence (smluvního) závazku. Tento přístup byl OGH přehodnotil v rozhodnutí EvBl 1979/22, kdy soud při aplikaci § 1313a ABGB vycházel z předpokladu, ţe se určité předsmluvní povinnosti (předsmluvní vztah) aktivují jiţ návštěvou obchodního domu se záměrem moţné koupě (Kaufabsicht).110 Obdobně OGH zpočátku nenacházel uplatnění culpa in contrahendo ani v případech náhlého ukončení vyjednávání o smlouvě. V rozhodnutí SZ 7/66, tzv. „Kaffeehausmusikerfall“, posoudil OGH situaci, kdy provozovatel kavárny nedodrţel svůj 108

V současnosti se tato úprava nachází v § 932a odst. 1 ABGB. EvBl 1958/19. 110 K tomu srov. KOZIOL, H., RUMMEL, P. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band II. Besonderer Teil. 2., neubearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1984, s. 74-75. 109

32

slib zaměstnat zde ţalobce jako hudebníka, za odporující dobrým mravům a poţadavku dobré víry, zatímco otázku existence předsmluvní odpovědnosti ponechal stranou. K uznání předsmluvní odpovědnosti v těchto případech došlo aţ v rozhodnutí OGH SZ 49/94, tzv. „Golddukatenfall“. Konkrétně se jednalo o zamýšlený prodej bungalovu. Při jednání o ceně informoval ţalobce druhou stranu o nutnosti prodeje svých zlatých mincí, aby získal příslušný obnos na koupi předmětného bungalovu. Ţalobce tyto mince skutečně prodal, ţalovaný si však mezitím prodej rozmyslel a vyjednávání ukončil. Ţalobce proto poţadoval škodu, která mu vznikla v důsledku změny kursu uvedených mincí. Ačkoli OGH v důsledku chybějící shody o podstatných náleţitostech smlouvy ţalobci nevyhověl, akceptoval obecně v těchto případech moţnou existenci culpa in contrahendo.111 Negativně se OGH stavěl také k otázce odpovědnosti za škodu vzniklé v důsledku nedbalostního uvedení v omyl, jelikoţ je ustanovení § 874 ABGB koncipováno na bázi úmyslu (SZ 36/22). I zde ovšem OGH svou předchozí judikaturu přehodnotil a uznal za dostačující i nedbalost (SZ 48/102).112

5.3

PŘEDSMLUVNÍ ZÁVAZKOVÝ VZTAH

Stavebním kamenem celé koncepce je po německém vzoru i v rakouské civilistice zvláštní závazkový vztah, který ukládá svým subjektům určité vzájemné povinnosti ještě před uzavřením smlouvy. Tento vztah vzniká navázáním obchodního kontaktu. Rozhodné je přitom adjektivum „obchodní“, jelikoţ naznačuje potencialitu vzniku smlouvy (a tedy i úzké pojítko se smlouvou) a zároveň z této kategorie vylučuje pouhý společenský (sociální) kontakt. Předsmluvní závazkový vztah vzniká nezávisle na vůli účastníků na základě zákona (§ 859 ABGB) a nezávisí na případném uzavření smlouvy.113 Jeho obsahem jsou povinnosti „ochranného“ charakteru (tj. povinnost nepůsobit škodu, informovat druhou stranu, vyjednávat o smlouvě v souladu s dobrou vírou apod.), nikoli však povinnost k plnění předmětu zamýšlené smlouvy. Předsmluvní povinnosti jsou ovšem odstupňovány v závislosti na intenzitě obchodního kontaktu.114 Uvedené můţeme prezentovat na případu, kdy pod hostem restaurace praskla lavice ještě předtím, neţ si stihl objednat (viz SZ 48/100). Ačkoli i tato situace spadá rozsah předsmluvní odpovědnosti, tenduje literatura k omezené aplikaci culpa in contrahendo.115

111

PERCHTOLD, CH. Dissertation zum Thema culpa in contrahendo im italienischen Recht mit einer abschließenden Darstellung der österreichischen Rechtslage. 310 s. 1995. Dizertační práce. Karl-FranzensUniversität Graz. Vedoucí práce Johannes Michael Rainer. s. 280. 112 KOZIOL, H., RUMMEL, P. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band II. Besonderer Teil. 2., neubearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1984, s. 75. 113 KOZIOL, H., WELSER, R. Grundriß des bürgerlichen Rechts. Band I. Allgemeiner Teil und Schuldrecht. Zehnte, neu bearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1995, s. 205. 114 MAYRHOFER, H. System des österreichischen allgemeinen Privatsrechts. Das Recht der Schuldverhälnisse. 3., vollkomemen neu bearbeitete und erweiterte Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1986, s. 226. 115 KOZIOL, H., RUMMEL, P. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band II. Besonderer Teil. 2., neubearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1984, s. 72.

33

V ostatním lze odkázat na závěry učiněné v korespondující kapitole o německém pojetí culpa in contrahendo (třetím osobám ve vztahu k předsmluvní odpovědnosti věnujeme zvláštní subkapitolu).

5.4


V důsledku podobnosti koncepcí culpa in contrahendo v Německu a Rakousku se v následujícím textu přidrţíme klasifikace porušení předsmluvních povinností do tří základních skupin, a to (i) porušení povinnosti nepůsobit škodu, (ii) porušení informačních povinností a (iii) ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu. 5.4.1 Porušení povinnosti nepůsobit škodu V souvislosti s touto skutkovou podstatou sleduje rakouská judikatura poměrně důsledně německý vzor, v dalším lze tudíţ odkázat na výklad v příslušné kapitole pojednávající o německém pojetí culpa in contrahendo. Stejně jako v sousedním Německu došlo po počáteční skepsi k „expanzi“ konceptu předsmluvní odpovědnosti do „vod“ deliktního práva. Zřejmým důvodem pro takové řešení je nevyhovující úprava odpovědnosti za třetí osoby, která se v § 1315 ABGB nevymanila z odkazu římského práva v podobě culpa in eligendo. Tímto se BGB a ABGB odlišují od úpravy v ostatních evropských zemích, které si zde zpravidla vystačí s normami deliktního práva (kupř. Francie). Této skutečnosti je si vědoma také odborná veřejnost. Proto můţeme registrovat určitou kritiku zvoleného přístupu. Jako příklad silně extenzivního pojetí předsmluvní odpovědnosti můţe poslouţit v literatuře kritizované rozhodnutí OGH (EvBl 1980/83), kdy šlo o posouzení zranění, které utrpěl turista při uklouznutí na přimrzlém chodníku v blízkosti restaurace. Jelikoţ OGH usoudil, ţe nebyly naplněny podmínky deliktní odpovědnosti, zkoumal za účelem případné aplikace odpovědnosti na bázi culpa in contrahendo, zda měl turista v úmyslu tuto restauraci navštívit (a tím zaloţit předsmluvní závazkový vztah a v konečném důsledku i z toho pramenící odpovědnost).116 Tyto případy jsou v někdy teorii trefně označovány jako „Warenhausfälle“. Avšak i judikatura si uvědomuje hranice této odpovědnosti, jak ostatně naznačil OGH v rozhodnutí (RZ 1982/50), tzv. „Weinbeerenfall“, kdy konstatoval, ţe poţadavky na předcházení vzniku škody nelze povaţovat za neomezené117 (konkrétně se zde jednalo o zranění způsobené uklouznutím na vinném hroznu leţícím na podlaze v supermarketu; OGH uznal, ţe v daném případě neexistovala povinnost k permanentní kontrole podlahy v tomto oddělení).

116

HONDIUS, E. H. (ed.). Precontractual liability. Report to the XIIIth Congress International Academy of Comparative Law. Deventer, Boston: Kluwer Law and Taxation Publishers, 1991, s. 49-51. 117 PERCHTOLD, CH. Dissertation zum Thema culpa in contrahendo im italienischen Recht mit einer abschließenden Darstellung der österreichischen Rechtslage. 310 s. 1995. Dizertační práce. Karl-FranzensUniversität Graz. Vedoucí práce Johannes Michael Rainer. s. 293.

34

5.4.2 Porušení informačních povinností Informační povinnosti představují pravděpodobně nejvýznamnější kategorii předsmluvních povinností, přesto ani rakouská literatura nenalézá uspokojivou odpověď na otázku, za jakých podmínek povinnost informovat druhou stranu vlastně vzniká. Obecně je přijímáno, ţe kontrahenti jsou povinni informovat se vzájemně o překáţkách bránících platnosti uzavírané smlouvy či její realizaci. Stejně tak vzniká povinnost informovat druhou stranu, můţe-li takové jednání druhá strana s ohledem na zásadu poctivého styku očekávat.118 Platí také premisa, ţe není dovoleno uvádět opačnou stranu v omyl (ne)poskytnutím informací o podstatných skutečnostech týkajících se moţné smlouvy (viz § 874 ABGB).119 Konkrétní míra informačních povinností záleţí na povaze subjektů a charakteru uzavírané smlouvy. Toto pravidlo ilustruje literatura na příkladu kupní smlouvy mezi podnikateli. V takovém případě vzniká zvláštní informační povinnost v zásadě jen při dotazu druhé strany, případně, vystupuje-li prodávající v roli poradce (pak logicky eskaluje odpovědnost a zároveň důvěra v poskytnuté informace). Naproti tomu široce koncipovanou informační povinnost lze očekávat ve vztazích mezi (budoucími) účastníky společenské smlouvy.120 Informační povinnost se objevuje také u rizikových úkonů, jakými jsou např. sjednání bankovního úvěru či převzetí rukojemského závazku (aleatorní povaha si za určitých podmínek vyţaduje poučení méně zkušené strany).121 Nadále se v textu přidrţíme zvolené koncepce a vydělíme dvě specifické podskupiny, tj. (i) zamezení platnosti smlouvy (zamezení vzniku smlouvy) a (ii) uzavření smlouvy v důsledku porušení informačních povinností. 5.4.2.1


Pro nastínění si vypůjčíme shora uvedený případ neplatnosti pracovní smlouvy v důsledku nedostatku pracovního povolení. V konkrétním případě byl zaměstnanec zaměstnavatelem ujištěn, ţe obstará příslušná povolení. V důsledku pochybení zaměstnavatele však poţadovaná povolení získána nebyla. OGH (4 Ob 103/78) při posuzování případu vycházel z toho, ţe účastníkům plyne z ustanovení § 879 ABGB povinnost se vzájemně informovat o překáţkách platnosti smlouvy. Tuto povinnost zaměstnavatel v této situaci 118

Informační povinnost začíná tam, kde druhá strana nemůţe rozumně ohroţení svých zájmů předvídat. K tomu srov. PERCHTOLD, CH. Dissertation zum Thema culpa in contrahendo im italienischen Recht mit einer abschließenden Darstellung der österreichischen Rechtslage. 310 s. 1995. Dizertační práce. Karl-FranzensUniversität Graz. Vedoucí práce Johannes Michael Rainer. s. 291. 119 RUMMEL, P. et al. Kommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 2000, s. 1666. 120 RUMMEL, P. et al. Kommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 2000, s. 1667. 121 Blíţe srov. MATULA, Z., VLKOVIČ, P. K námitkám ručitele po smrti hlavního dluţníka. Časopis pro právní vědu a praxi, 2010, č. 3, s. 292.

35

porušil (a zamezil tak platnému uzavření smlouvy). Judikatura navíc vykládá § 879 ABGB v tom smyslu, ţe zavazuje účastníky nejen k informování protistrany o vzniklých překáţkách platnosti, ale také k jejich (je-li to moţné) promptnímu odstranění.122 5.4.2.2


Sedes materiae v otázce odpovědnosti za škodu způsobenou v případě lstivého oklamání nacházíme v ustanovení § 874 ABGB. Problematickým se ukázalo (podobně jako v Německu) řešení otázky, zda se reprobace uvádění v omyl vztahuje pouze na úmysl, či zda je na místě i nedbalostní odpovědnost. Pro negativní stanovisko lze argumentovat tím, ţe extenzivním výkladem se fakticky toto ustanovení obchází. Judikatura se ale nakonec přiklonila k rozšíření odpovědnosti i na nedbalost.123 Tento názor je prezentován i v současné komentářové literatuře.124 Uvedené stanovisko můţeme demonstrovat na rozhodnutí OGH (SZ 48/102), kdy byla náhrada škody z culpa in contrahendo přisouzena v případě dodávky zařízení pro lékařské diagnostické centrum. Ţalobce si při kontraktace vymínil jisté funkce tohoto zařízení, přičemţ byl ţalovaným (dodavatelem) o napnění těchto poţadavků ujištěn. Zařízení bylo dodáno, avšak neschopné přislíbených funkcí. Ţalobce proto od smlouvy odstoupil a poţadoval náhradu Vertrauensinteresse. Tato škoda byla ţalobci nakonec přiznána, ačkoli se zavinění zakládalo na pouhé nedbalosti. Obdobně jako v Německu se jedná o případ culpa in contrahendo při platné smlouvě, přičemţ se poškozenému nabízejí totoţné nároky, tj. (i) v rámci naturální restituce od smlouvy odstoupit (teorie vychází z myšlenky, ţe odstoupení navrací situaci v původní stav) a poţadovat případnou náhradu škody (např. zbytečně vynaloţené náklady) nebo (ii) smlouvu ponechat v platnosti a poţadovat její „korekturu“ (blíţe subkap. 5.6). 5.4.3 Ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu Smluvní svoboda je má v Rakousku neoddiskutovatelné postavení, proto jsou jakékoli výjimky vykládány restriktivně tak, aby nebyl její smysl a účel narušen. Je tedy pochopitelné, ţe tato „skutková podstata“ nebyla soudy bez dalšího okamţitě akceptována. Na druhou stranu sama judikatura identifikovala zřejmé hranice smluvní svobody, které tvoří mj. dobré mravy a dobrá víra (Treu und Glauben, viz shora). Principielně lze i v „posledním okamţiku“ předsmluvní vyjednávání ukončit, jelikoţ aţ do uzavření smlouvy jedná kaţdý zásadně na vlastní riziko (a vlastní náklady). Koncepce předsmluvní odpovědnosti proto nemůţe 122

HONDIUS, E. H. (ed.). Precontractual liability. Report to the XIIIth Congress International Academy of Comparative Law. Deventer, Boston: Kluwer Law and Taxation Publishers, 1991, s. 47. 123 Coţ je důleţité pro stanovení promlčecí lhůty. Pro napadení smlouvy v důsledku lstivého oklamání platí tříletá lhůta dle § 1487 ABGB, počínající uzavřením smlouvy. Pro napadení smlouvy v rámci předsmluvní odpovědnosti pak platí tříletá promlčecí lhůta dle § 1489 ABGB, běţící od okamţiku, kdy je poškozenému známa škoda i osoba škůdce. 124 RUMMEL, P. et al. Kommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 2000, s. 1679-1680.

36

konstruovat jakousi „předčasnou“ závaznost smluvních vyjednávání, srovnatelnou s účinky závazné oferty.125 Přesto vzniká za obdobných podmínek jako v německé civilistice odpovědnost za škodu způsobenou ukončením negociace bez legitimního důvodu. Předně se k zaloţení této odpovědnosti vyţaduje vyvolání oprávněné důvěry druhé strany v uzavření smlouvy. Takový stav dle literatury vzniká, jsou-li mezi kontrahenty dohodnuty essentialia negotii a ohledně obsahu smlouvy nepanují zásadní pochybnosti. Obdobně můţe být legitimní přesvědčení zaloţeno např. tehdy, poţaduje-li některá ze stran ještě před uzavřením smlouvy od svého protějšku kontrahované plnění či sama začne s finálními přípravami na realizaci závazku.126 V otázce legitimního ukončení kontraktace vychází rakouská nauka ze stejných premis jako německá. Odstoupit od vyjednávání bez moţného postihu tak lze za předpokladu existence lepší nabídky, okolností umoţňujících odstoupit od (budoucí) smlouvy či v důsledku ztíţení samotné realizace smluvního závazku. Kromě uvedeného plyne z konceptu předsmluvní odpovědnosti také povinnost v případě vědomí o bezvýslednosti kontraktace tuto okolnost druhé straně neprodleně sdělit a ve vyjednávání dále nepokračovat. Tento závěr vyslovil OGH v rozhodnutí SZ 52/90. Jednalo se o situaci, poškozený ţádal banku o poskytnutí úvěru. Tento úvěr byl poškozenému prokuristou banky přislíben s tím, ţe souhlas představenstva je pouhou formalitou (pravděpodobnost poskytnutí úvěru však byla ve skutečnosti mnohem niţší). Představenstvo oproti poškozenému prezentovaným předpokladům poskytnutí úvěru neschválilo a smlouva tudíţ uzavřena nebyla. OGH přiznal poškozenému náhradu škody v důsledku porušení povinnosti informovat jej o (velice pravděpodobné) nereálnosti uzavření smlouvy.

5.5

ZAVINĚNÍ

V otázce zavinění odkazujeme na obecné závěry v příslušné kapitolé o německém pojetí předsmluvní odpovědnosti. Pro ucelenost výkladu jen stručně doplníme, ţe dle převaţujícího názoru postačí k zaloţení odpovědnosti dle culpa in contrahendo i (lehká) nedbalost.127 Otázka míry zavinění je ovšem zásadní pro stanovení moţného rozsahu náhrady škody. Ušlý zisk je totiţ kompenzován pouze v případě úmyslu či hrubé nedbalosti (srov. §§ 1324 a 1331 ABGB).

125

KOZIOL, H., WELSER, R. Grundriß des bürgerlichen Rechts. Band I. Allgemeiner Teil und Schuldrecht. Zehnte, neu bearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1995, s. 207. 126 RUMMEL, P. et al. Kommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 2000, s. 1682. 127 Literatura naopak odmítá konstrukci objektivní odpovědnosti, vyvozovanou některými německými autory s odkazem na § 122 BGB. K tomu srov. KOZIOL, H., RUMMEL, P. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band II. Besonderer Teil. 2., neubearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1984, s. 76.

37

5.6


Také zde můţeme s ohledem na totoţné závěry německé doktríny přiměřeně odkázat na předchozí výklad (viz subkap. 4.6). Rakouská nauka rovněţ operuje s pojmem Interesse, coby označením rozsahu hrazené škody (Integritätsinteresse, negatives a positives Interesse). Za zmínku však stojí problematika případné limitace negatives Interesse výší (hypotetické) positives Interesse. Literatura vcelku konzistentně dochází k závěru, ţe výše positives Interesse skutečně představuje horní hranici pro náhradu škody. Nachází ovšem i případy, kdy dochází k prolomení tohoto limitu (např. při porušení „absolutních“ práv).128

5.7

PROMLČENÍ

Nároky plynoucí z culpa in contrahendo se promlčují v (subjektivní) tříleté lhůtě dle § 1489 ABGB, počínající v okamţiku, kdy je poškozenému známa škoda i osoba škůdce, ohraničená (objektivní) třicetiletou promlčecí lhůtou (§ 1489 ABGB in fine). Stanovení délky promlčení pro nároky z culpa in contrahendo tak nečiní v Rakousku ţádné zvláštní obtíţe.

5.8


Také v této otázce volí rakouská nauka řešení korespondující s německou koncepcí. Třetí osoby proto můţeme obdobně rozdělit na (i) osoby oprávněné129 (tj. především osoby doprovázející potenciálního kontrahenta, aniţ by se samy zapojovaly do negociace; shodně je uváděna souvislost s konstrukcí Vertrag mit Schutzwirkungen für Dritte) a (ii) osoby povinné. ABGB sleduje zásadu, ţe obecně nikdo není odpovědný za cizí jednání (§ 1313 ABGB). Uvedené pravidlo prolamuje v ustanovení § 1313a ABGB, které předvídá odpovědnost subjektu za třetí osoby (tzv. Erfüllungsgehilfe), které pouţije pro plnění svého (smluvního či jiného) závazku (přičemţ tato odpovědnost odpadá v případě excesu „pomocné“ osoby). Sama pomocná osoba odpovídá za škodu způsobenou při uvedené činnosti pouze deliktně (a to solidárně s osobou, pro kterou činnost vykonává).130 Tyto pomocné i jiné osoby, které nejsou přímou stranou vyjednávání, mohou být odpovědné za porušení předsmluvních povinností také v případě, sledují-li při své (nepřímé) účasti na negociaci vlastní hospodářský zájem nebo poţívají-li nadstandardní důvěry druhé strany (a mohou tedy citelně ovlivnit probíhající jednání). Za zvláštní případ culpa in contrahendo povaţovala teorie (Welser) také jednání zdánlivého (nezmocněného) zástupce (falsus procurator). Jelikoţ zdánlivý zástupce nedisponoval potřebným oprávněním jednat za zastoupeného, byla smlouva uzavřená jménem (domněle) zastoupeného neplatná. V důsledku dřívější neexistence výslovné úpravy (srov. 128

KOZIOL, H. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band I. Allgemeiner Teil. 2., neubearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1980, s. 38. 129 RUMMEL, P. et al. Kommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 2000, s. 1692. 130 KOZIOL, H., BYDLINSKI, P., BOLLENBERGER, R. Kurzkommentar zum ABGB. 2., überarbeitete und erweiterte Auflage. Springer: Wien, New York, 2007, s. 1488.

38

naopak § 179 BGB) konstruoval Welser povinnost zástupce zkoumat své oprávnění a jeho případné nedostatky druhému účastníku sdělit. V případě, ţe tyto skutečnosti úmyslně či v nedbalosti protistraně zatajil, stíhala jej povinnost k náhradě škody v podobě negatives Interesse.131 V současnosti jiţ ABGB obsahuje explicitní řešení problému (§ 1019 ABGB), navazující na uvedené myšlenky (důsledkem zdánlivého zastoupení je tak náhrada negatives Interesse omezená hranicí hypotetické positives Interesse).

131

PERCHTOLD, CH. Dissertation zum Thema culpa in contrahendo im italienischen Recht mit einer abschließenden Darstellung der österreichischen Rechtslage. 310 s. 1995. Dizertační práce. Karl-FranzensUniversität Graz. Vedoucí práce Johannes Michael Rainer. s. 288.

39

6. CULPA PRÁVU

IN

CONTRAHENDO

VE

FRANCOUZSKÉM

V úvodu práce jsme zmínili, ţe v rámci kontinentální Evropy nepanuje shoda v otázce teoretického pojetí institutu předsmluvní odpovědnosti. Uvedené tvrzení v této kapitole rozvedeme na příkladu francouzské koncepce culpa in contrahendo, kterou povaţujeme za vhodnou ke konfrontaci se závěry německé, resp. rakouské nauky. Jak se ale pokusíme naznačit, nepředstavuje rozdílné teoretické zdůvodnění zásadní překáţku pro nalezení určitých pojítek mezi srovnávanými doktrínami, v řadě případů totiţ dospívá francouzská civilistika ke srovnatelným výsledkům jako výše prezentované právní řády Německa a Rakouska. Současná francouzská teorie a praxe myšlenku předsmluvní odpovědnosti vcelku obecně akceptuje, stejně jako jinde v Evropě si ale tento institut prošel určitým vývojem, zejm. v otázce teoretického zdůvodnění, charakteru jednotlivých předsmluvních povinností či předpokladů pro případnou náhradu škody způsobenou jejich porušením. Jako klíčové pro francouzské pojetí culpa in contrahendo lze chápat tyto aspekty, (i) neexistenci výslovné úpravy předsmluvní odpovědnosti a (ii) velmi specifické postavení Code civil. Uvedené body spolu navíc do značné míry souvisí. Code civil je totiţ jiţ od napoleonských dob povaţován za „monument“ francouzského národa. Z této „úcty“ pramení patrná zdrţenlivost při realizaci jakýchkoli změn jeho textu, z velké části proto Code civil přetrval v jeho původní podobě. Evoluci společnosti a z toho plynoucí nové nároky na přávní řád samotný tak musela „zachytit“ především doktrína a judikatura, coţ je v této souvislosti mj. také případ problematiky předsmluvní odpovědnosti a kontraktace samotné (v obou případech totiţ výslovná úprava chybí).132

6.1

VYMEZENÍ KONCEPCE

Culpa in contrahendo je ve Francii koncipována na bázi deliktního práva133, a to konkrétně na čl. 1382 a 1383 Code civil. Francouzský model je ovlivněn jiţ zmíněnými tradicemi, které do značné míry „konzervují“ obsah Code civil v jeho původní podobě. Pro konstrukci předsmluvní odpovědnost je proto pouţívána úprava deliktního práva, která je díky své obecnosti dostatečně flexibilni (institut culpa in contrahendo sice výslovně neupravuje,

132

K tomu srov. VAN DAM, C. European Tort Law. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 42 a násl. Obdobný trend je patrný i v Rakousku, kde je materie občanského práva často novelizována zvláštními zákony mimo text ABGB. 133 Existuje-li ovšem mezi stranami předběţné ujednání (preliminary agreement), obsahující např. závazek vyjednávat o smlouvě, má nárok z porušení takové dohody smluvní povahu. Autor se však nedomnívá, ţe by se jednalo o předsmluvní odpovědnost v pravém slova smyslu, jelikoţ zde jsou povinnosti zaloţeny na určitém ujednání (byť více či méně vágním). K tomu srov. HONDIUS, E. H. (ed.). Precontractual liability. Report to the XIIIth Congress International Academy of Comparative Law. Deventer, Boston: Kluwer Law and Taxation Publishers, 1991, s. 153 a násl.

40

zároveň jej ani nevylučuje) a na rozdíl od Německa a Rakouska neimplikuje nutnost extenzivní aplikace kontraktního práva. Uvedený závěr můţeme konzistentně s předcházejícími kapitolami demonstrovat především na odlišném pojetí (i) vymezení hodnot chráněných deliktním právem (resp. rozsahu nahraditelné škody) a (ii) odpovědnosti za třetí („pomocné“) osoby. -

-

Ad (i) články 1382 a 1383 inkorporují do textu Code civil zásadu neminem laedere a představují tak klasickou generální klauzuli deliktního práva. Uvedená ustanovení předvídají širokou ochranu předem nijak nevymezeným zájmům, ostře tak kontrastují s koncepcí numerus clausus zastávanou v této otázce německým BGB (§ 823 odst. 1 BGB).134 Odlišnost obou pojetí se logicky promítá i do rozsahu nahraditelné škody. Zatímco BGB připouští náhradu prosté ekonomické újmy pouze omezeně v případech úmyslného amorálního jednání (§ 826 BGB) či porušení zvláštních „ochranných ustanovení“ (§ 823 odst. 2 BGB), Code civil obdobnou limitaci nezná a v zásadě připouští náhradu i těchto škod jiţ při nedbalosti (čl. 1383 Code civil). Stanovení rozsahu nahraditelné škody obecně je zde spíše otázkou příčinné souvislosti a prokazatelnosti takové škody, nikoli však apriorní restrikce.135 Ad (ii) odpovědnost za třetí osoby upravuje Code civil v ustanovení čl. 1384 alinea 5. Jsou-li pak naplněny obecné předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu u pomocné osoby (tj. zavinění, vznik škody a příčinná souvislost mezi předchozími body), je k náhradě této škody povinen subjekt, který pomocnou osobu pouţil k realizaci vlastních záleţitosti.136 Zároveň zde neexistuje moţnost exkulpace vycházející z culpa in eligendo (srov. § 831 BGB).

Francouzský Code civil tudíţ netrpí určitými „neduhy“, jako je tomu v Německu, resp. v Rakousku (kde je koncept předsmluvní odpovědnosti jednoznačně poplatný zvolené koncepci deliktního práva), které by posunovaly culpa in contrahendo nutně do oblasti kontraktního práva. Naopak, francouzská literatura argumentuje s ţeleznou logikou, ţe „neexistuje-li smlouva, pak nelze hovořit o smluvní odpovědnosti“. Bez nutnosti vytváření zvláštního předsmluvního vztahu si tak francouzská civilistika vystačí se zmiňovaným čl. 1382 Code civil, který má představovat určitý minimální standard chování. Ačkoli je obecně předsmluvní fáze rovněţ ve francouzské doktríně spojována s imanentním rizikem, které zatěţuje kaţdou

134

Je však zajímavé, ţe i přes velmi obecnou dikci bylo ustanovení čl. 1382 Code civil vykládáno do první poloviny 19. století obdobně jako § 823 BGB. BUSSANI, M., PALMER, V., V. (eds.). Pure Economic Loss in Europe. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 127. 135 BUSSANI, M., PALMER, V., V. (eds.). Pure Economic Loss in Europe. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 126 a násl. 136 Zároveň však musí jít o činnost v rámci svěřeného úkolu, excesy z něj vylučují odpovědnost dle čl. 1384 al. 5. K tomu srov. VAN DAM, C. European Tort Law. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 452-453.

41

stranu samostatně, vyplývají z uvedeného minimálního standardu chování určité povinnosti, které je nutné dodrţovat i v průběhu kontraktace.137 Hovoří se o tzv. „obligations de loyauté et de bonne foi“, tedy o závazku k jednání v souladu se zásadou dobré víry. Tento poţadavek je některými autory vyvozován z ustanovení čl. 1134 alinea 3 Code civil, předvídající plnění (smluvního) závazku v dobré víře. Jak je ovšem z dikce tohoto ustanovení patrné, vztahuje se výslovně pouze na plnění v rámci smluvního závazku, nikoli na problematiku kontraktace, coţ je důvod, proč je některými autory extenzivní výklad odmítán.138 V nauce se objevují i další teoretická zdůvodnění existence culpa in contrahendo. Bývá poukazováno, ţe mezi kontrahenty v určité fázi negociace můţe vznikat fiduciární vztah, legitimní očekávání některé ze stran (confiance légitime trompée). Je-li takový vztah porušen, lze uvaţovat o postihu na základě předsmluvní odpovědnosti.139 Další alternativou můţe být názor, spatřující základ culpa in contrahendo ve zneuţití práva. Tak např. kontrahent zneuţije svého práva vyjednávat o smlouvě a toto vyjednávání svobodně (a bez postihu) ukončit v případě, kdy se tato jednání nacházejí ve finální fázi a ukončení kontraktace se zároveň neopírá o legitimní důvod.140 Za zásadní zjištění pro další výklad povaţujeme skutečnost, ţe všechny uvedené přístupy v obecné rovině spojuje ekvitní základ zvolené argumentace.

6.2

VÝVOJ INSTITUTU

Jak jsme uvedli, převládají ve francouzské civilistice názory řadící culpa in contrahendo do oblasti deliktního práva. Avšak i ve Francii, zejména pod vlivem Jheringových myšlenek, zaznívaly i názory plédující pro smluvní povahu tohoto institutu.141 Nakonec však byly většinově odmítnuty s tím, ţe Jheringova koncepce je významně determinována specifiky římského práva, resp. jejich rezidui v německých a rakouských kodifikacích. Soudní rozhodnutí akceptující některé aspekty předsmluvní odpovědnosti identifikuje odborná literatura jiţ na konci 19. století. Odvolací soud v Paříţi roku 1883 posuzoval případ, kdy výrobce podpořil svého dealera k investicím do propagace jím produkovaného zboţí. Poté náhle ukončil další vyjednávání a otevřel si pobočku poblíţ sídla svého dřívějšího

137

GILIGER, P. Pre-contractual Liability in English and French Law. The Hague/London/New York: Kluwer Law International, 2002, s. 122. 138 ZIMMERMAN, R., WHITTAKER, S. (eds.). Good Faith in European Contract Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 35 a násl. 139 GILIGER, P. Pre-contractual Liability in English and French Law. The Hague/London/New York: Kluwer Law International, 2002, s. 130. 140 GILIGER, P. Pre-contractual Liability in English and French Law. The Hague/London/New York: Kluwer Law International, 2002, s. 131. 141 Bylo argumentováno např. tím, ţe kontrahenti nejsou navzájem zcela „cizí“, naopak mezi nimi existuje určitý (minimálně faktický) vztah. K tomu srov. CARTWRIGHT, J., HESSELINK, M. (eds.). Precontractual Liability in European Private Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 28.

42

dealera. V dané situaci povaţoval soud toto jednání za závadné ve smyslu čl. 1382 Code civil a přiznal náhradu škody.142 Za zmínku také stojí vývoj judikatury ohledně informačních povinností. Aţ do 60. let minulého století byly soudy v otázce existence této povinnosti poměrně skeptické. Navíc nebylo pouhé mlčení kvalifikováno jako podvod (dol) dle čl. 1116 Code civil. Zamlčení skutečností vztahujících se k uzavírané smlouvě se tak často obešlo bez postihu (francouzské pojetí se velmi blíţilo anglické doktríně Caveat emptor).143 Teprve následně došlo k širší profilaci informačních povinností, a to nejen na základě podvodu, ale i obecného deliktního práva.144 K obdobné genezi došlo v otázce náhlého ukončení vyjednávání o smlouvě. Počáteční rezistenci judikatury ohledně přiznání náhrady škody v těchto případech vystřídal o něco příznivější, avšak přesto zdrţenlivý postoj. Předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu zde byl „úmysl způsobit škodu“ (intention to harm).145 Teprve později akceptovala nauka koncept zaloţený na existenci legitimního důvodu k ukončení vyjednávání, v zásadě srovnatelný s německým modelem. Dokladem toho, ţe otázka předsmluvní odpovědnosti hraje ve Francii důleţitou úlohu je také skutečnost, ţe výslovná úprava culpa in contrahendo byla zahrnuta do rekodifikačních prací na Code civil. Konkrétně se jednalo o „Avant-project Catala“ z roku 2005146, resp. „Avant-projet de Réforme du droit des contrats“ z roku 2008.147

6.3


Na tomto místě bude záměrně za účelem zřetelnějšího srovnání jednotlivých koncepcí sledováno shodné dělení „skutkových podstat“ jako v předcházejících kapitolách o předsmluvní odpovědnosti v Německu a v Rakousku. Jedná se tedy o (i) porušení povinnosti nepůsobit škodu, (ii) porušení informačních povinností a (iii) ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu.

142

GILIGER, P. Pre-contractual Liability in English and French Law. The Hague/London/New York: Kluwer Law International, 2002, s. 122. 143 K tomu srov. LEGRAND, P. Pre-contractual disclosure and information: English and French law compared. Oxford Journal of Legal Studies, 1986, vol. 6, s. 322 a násl. 144 KRAMER, E. A. Der Irrtum beim Vertragsschluss. Zürich: Schulthess Polygraphischer Verlag, 1998, s. 135. 145 HONDIUS, E. H. (ed.). Precontractual liability. Report to the XIIIth Congress International Academy of Comparative Law. Deventer, Boston: Kluwer Law and Taxation Publishers, 1991, s. 150. 146 V zásadě se mělo jednat o kodifikaci judikaturních závěrů. Viz čl. 1104 tohoto návrhu, poţadující kontraktaci v souladu se zásadou dobré víry. Blíţe srov. CARTWRIGHT, J., VOGENAUR, S., WHITTAKER, S. (eds.). Reforming the French Law of Obligations. Comparative Reflections on the Avant-project de reforme du droit des obligations et de la prescription („the Avant-project Catala“). Oxford and Portland, Oregon: Hart Publishing, 2009, s. 35. 147 Viz čl. 20 tohoto návrhu. K tomu srov. RANIERI, F. Europäisches Obligationenrecht. 2., erweiterte Auflage. Wien, New York: Springer, 2003, s. 207.

43

6.3.1 Porušení povinnosti nepůsobit škodu Na úvod výkladu je nezbytné upozornit na to, ţe nahlíţeno optikou francouzského pojetí se v těchto případech o culpa in contrahendo nejedná. Taková kategorizace je v podstatě pouze německou a rakouskou „specialitou“.148 Účelem dalšího výkladu je proto především poukázat na vzájemnou odlišnost. Jak jiţ bylo shora prezentováno, nepotýká se Code civil s problematickou odpovědností za třetí osoby ani nijak a priori nelimituje nahraditelnou škodu, proto je tato skupina bez větších obtíţí pokryta deliktním právem.149 Francouzské právo rozeznává jednak smluvní povinnosti „ochranného“ charakteru (obligation de sécurité), jednak předvídá odpovědnost za jejich porušení i v rámci deliktního práva (čl. 1384 alinea 1 Code civil). Na rozdíl od německého a rakouského modelu však zapovídá jejich konkurenci, smluvní odpovědnost tak vylučuje odpovědnost deliktní a vice versa.150 Právní úpravu nacházíme ve zmíněném čl. 1384 alinea 1 Code civil, jeţ předvídá objektivní odpovědnost za škodu způsobenou movitými i nemovitými věcmi, které má odpovědná osoba v „péči“ (custodia).151 Pro ilustraci můţeme uvést situaci, kdy soud posuzoval zranění, které ţalobkyně utrpěla v důsledku uklouznutí na listu salátu, leţícím na podlaze supermarketu. Soud v tomto případě přiznal náhradu škody, jelikoţ provozovatele obchodu shledal povinným zajistit bezpečnost svých zákazníků, zahrnující mj. i péči o odpovídající stav podlahy.152 6.3.2 Porušení informačních povinností Základ pro konstrukci (předsmluvních) informačních povinností představují v Code civil především ustanovení regulující otázky omylu (čl. 1110), podvodu (čl. 1116) a po jistém vývoji také obecné deliktní právo (čl. 1382 a násl.). Jak jsme uvedli, nepovaţovala doktrína aţ do 60. let minulého století mlčení ohledně skutečností týkajících se smlouvy za formu podvodu. Tento postoj pramenil z liberální koncepce prostupující Code civil, kde bylo pojetí smluvního práva obecně determinováno myšlenkami volného trhu a laissez-faire. Kontrahenti tak měli při negociaci prosazovat především vlastní zájmy a nespoléhat na kooperaci druhé strany („self-reliance“ dogma). Tento koncept byl však v druhé polovině 20. století vystřídán

148

VON BAR, CH. The common European law of torts. Volume one, The core areas of tort law, its approximation in Europe, and its accommodation in the legal system. Oxford: Claredon Press, 1998, s. 497. 149 Smluvní konstrukce je jen obtíţně představitelná, a to nanejvýše ve formě konkludentně uzavřené smlouvy mezi potenciálním zákazníkem a odpovědnou osobou. K tomu srov. RANIERI, F. Europäisches Obligationenrecht. 2., erweiterte Auflage. Wien, New York: Springer, 2003, s. 1374. 150 RANIERI, F. Europäisches Obligationenrecht. 2., erweiterte Auflage. Wien, New York: Springer, 2003, s. 1371. 151 VAN DAM, C. European Tort Law. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 410. 152 K tomu srov. RANIERI, F. Europäisches Obligationenrecht. 2., erweiterte Auflage. Wien, New York: Springer, 2003, s. 1375.

44

daleko altruističtějším přístupem (welfare state, esprit de solidarité), coţ nutně vedlo k přehodnocení dosavadního pojetí smluvního práva i samotné kontraktace.153 Jak bylo v literatuře argumentováno, předchozí náhled byl akceptovatelný v 19. století, zdaleka však nevyhovoval odlišným poţadavkům spojených s rozvojem trhu a moderních technologií. Současná informační společnost klade mnohem vyšší nároky na kvalitu rozhodování, coţ je spojeno s hlavním účelem informačních povinností, tj. zajistit „informované rozhodnutí“.154 Judikatura tak opatrně akceptovala i jistou míru aktivních informačních povinností. Došlo-li k jejich porušení (tj. k zamlčení relevantních skutečností), povaţuje se takové jednání za postiţitelné jako podvod (dol par réticence). Kromě podvodu je moţné nedodrţení informačních povinností kvalifikovat také jako porušení smluvního závazku, zejm. záruky za skryté vady. Konečně můţe být i nedbalostní porušení informačních povinností chápáno jako zavinění ve smyslu čl. 1382 Code civil a umoţnit tak případně náhradu škody.155 Také ve Francii nevznikají informační povinnosti per se. Předně jsou takové povinnosti vyloučeny, můţe-li se dotčený kontrahent o relevantních skutečnostech informovat sám. Povinnost informovat druhou stranu tedy vzniká v případě, kdy (i) ve vztahu mezi kontrahenty panuje informační asymetrie (vyplývající zpravidla z jejich postavení), (ii) je zde zaloţena určitá závislost či legitimní důvěra méně zkušené strany v informace poskytované profesionálem a (iii) profesionál ví nebo musí vědět, ţe určité skutečnosti mohou výrazně ovlivnit rozhodnutí druhé strany o tom, zda smlouvu uzavře či nikoli.156 Porušení informačních povinností pro přehlednost srovnání klasifikujeme obdobně jako v předchozích kapitolách, tedy (i) ochrana důvěrných informací, (ii) zamezení platnosti smlouvy a (iii) uzavření smlouvy v důsledku porušení informačních povinností. 6.3.2.1

Ochrana důvěrných informací

Při kontraktaci vţdy dochází k určité výměně informací. Za jistých okolností můţe být nezbytné protistraně sdělit i takové informace, které mají pro kontrahenty zvláštní hodnotu (různé výrobní postupy, technologie, strategie apod.). Zde má informující strana oprávněný zájem na tom, ţe (nejen) v případě neúspěchu smluvních vyjednávání nebudou tyto informace druhou stranou dále šířeny či jinak vyuţívány (obzvláště pokud nejsou chráněny právem duševního vlastnictví). Takové zneuţití povaţuje odborná literatura za porušení povinnosti loajality a v důsledku tudíţ postiţitelné dle čl. 1382 Code civil.157 153

LEGRAND, P. Pre-contractual disclosure and information: English and French law compared. Oxford Journal of Legal Studies, 1986, vol. 6, s. 330 a násl. 154 GILIGER, P. Pre-contractual Liability in English and French Law. The Hague/London/New York: Kluwer Law International, 2002, s. 128. 155 HONDIUS, E. H. (ed.). Precontractual liability. Report to the XIIIth Congress International Academy of Comparative Law. Deventer, Boston: Kluwer Law and Taxation Publishers, 1991, s. 151. 156 LEGRAND, P. Pre-contractual disclosure and information: English and French law compared. Oxford Journal of Legal Studies, 1986, vol. 6, s. 338. 157 GILIGER, P. Pre-contractual Liability in English and French Law. The Hague/London/New York: Kluwer Law International, 2002, s. 126-127.

45

6.3.2.2


Komparativní literatura zabývající se předsmluvní odpovědností ukazuje, ţe jednotlivé právní řády často docházejí při řešení srovnatelných situací k obdobným závěrům. K ilustraci této skutečnosti na nadepsanou skutkovou podstatu si proto vypůjčíme modelový příklad, kdy je mezi kontrahenty uzavřena smlouva o koupi pozemku. Aby došlo k zamýšleným účinkům, je nutné tento převod v určité lhůtě registrovat, v opačném případě bude smlouva neplatná. Pokud o takovém poţadavku ví pouze jedna ze stran, je povinna tuto skutečnost oznámit i svému protějšku. Zamlčí-li tuto okolnost a smlouva se nestane platnou, vzniká zde odpovědnost za škodu dle čl. 1382 a násl. Code civil.158 6.3.2.3


Je-li důvodem uzavření smlouvy zaviněné porušení informačních povinností jedné ze stran, nabízí se poškozenému několik řešení nastalé situace. Jsou-li naplněny poţadavky čl. 1116 Code civil (podvod), můţe podvedená strana ţádat anulování smlouvy (a)nebo náhradu škody dle čl. 1382 Code civil. Tento poţadavek musí být prostřednictvím action en nelité relative uplatněn u soudu v pětileté lhůtě (čl. 1304 Code civil). Literatura zde poukazuje také na případy, kdy soud ponechal smlouvu v platnosti, a v rámci náhrady škody došlo k redukci sjednané ceny.159 Pokud závadné jednání nesplňuje kritéria podvodu (dol), můţe se poškozený domáhat nápravy také na základě čl. 1382 Code civil (jako restitutio in integrum můţe poţadovat anulování smlouvy). Tento nárok však není přípustný po uplynutí pětileté lhůty pro podání action en nelité relative.160 6.3.3 Ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu Rovněţ francouzská civilistika řeší napětí mezi smluvní svobodou na straně jedné a existencí odpovědnosti za kontraktaci na straně druhé. Primárně je také zde předsmluvní fáze spojena s jistou mírou rizika, které si nese kaţdý kontrahent sám. Je-li toto riziko předvídatelné, je kaţdý s odkazem na zásadu vigilantibus iura povinen případné újmě předcházet a připravit se na moţné negativní důsledky s tím spojené. Na druhou stranu lze akceptovat, ţe negociace můţe dospět do takového stádia, kdy vzniká legitimní důvěra v to, ţe riziko je v této fázi sdíleno oběma stranami.161 Nekonsistentní jednání ve formě náhlého

158

CARTWRIGHT, J., HESSELINK, M. (eds.). Precontractual Liability in European Private Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 317. 159 GRUNDMANN, S., SCHAUER, M. (eds.). The Architecture of European Codes and Contract Law. New York: Kluwer Law International, 2006, s. 42. 160 KRAMER, E. A. Der Irrtum beim Vertragsschluss. Zürich: Schulthess Polygraphischer Verlag, 1998, s. 135, 147. 161 GILIGER, P. Pre-contractual Liability in English and French Law. The Hague/London/New York: Kluwer Law International, 2002, s. 105.

46

ukončení probíhající kontraktace jiţ proto nelze hájit smluvní svobodou, která očividně nalézá v ekvitních povinnostech loajality a konsistence při vyjednávání své hranice.162 Judikatura si uvědomovala delikátnost této otázky a přistupovala k jejímu řešení s jistou rezervovaností. Tak Cour de cassation vymezil pro tuto skutkovou podstatu jako podmínku pro akceptaci culpa in contrahendo na základě čl. 1382 a násl. Code civil existenci úmyslu způsobit škodu, ačkoli uvedená ustanovení úmysl ke své aplikaci nevyţadují. Účelem této restrikce bylo zabránit „expanzi“ předsmluvní odpovědnosti na úkor svobody a jistoty soukromoprávního styku. V judikatuře Cour de cassation byla patrná také určitá nechuť k akceptování culpa in contrahendo v podnikatelských vztazích.163 Současná praxe nastíněný restriktivní postoj částečně opustila (nadále se jiţ existence zvláštního úmyslu nevyţaduje), předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu v těchto případech tedy je (i) pokročilá fáze kontraktace odůvodňující očekávání uzavření smlouvy a (ii) ukončení vyjednávání bez legitimního důvodu.164

6.4

ZAVINĚNÍ

Jelikoţ zavinění (faute) není v ustanovení čl. 1382 Code civil nijak definováno, pokouší se o jeho vymezení odborná literatura. Za zavinění se tak povaţuje v zásadě jakákoli odchylka od jednání, kterého by se dopustila racionální osoba nacházející se ve stejné situaci jako odpovědná osoba.165 Jak bylo uvedeno výše, nevyţaduje jiţ judikatura existenci zvláštního úmyslu způsobit škodu, k zaloţení odpovědnosti za škodu tak postačí i nedbalost (čl. 1383 Code civil).

6.5


Následkem porušení předsmluvních povinností je především vznik odpovědnosti za škodu, jsou-li naplněny tyto podmínky, tj. (i) zavinění, (ii) vznik škody a (iii) existence příčinné souvislosti mezi body (i) a (ii). V otázce zavinění můţeme odkázat na výklad učiněný výše.166 Také francouzská nauka vychází z teze, ţe poškozený by měl být prostřednictvím náhrady škody situován tak, jako by k porušení předsmluvních povinností nedošlo.167 Co se 162

CARTWRIGHT, J., VOGENAUR, S., WHITTAKER, S. (eds.). Reforming the French Law of Obligations. Comparative Reflections on the Avant-project de reforme du droit des obligations et de la prescription („the Avant-project Catala“). Oxford and Portland, Oregon: Hart Publishing, 2009, s. 38. 163 HONDIUS, E. H. (ed.). Precontractual liability. Report to the XIIIth Congress International Academy of Comparative Law. Deventer, Boston: Kluwer Law and Taxation Publishers, 1991, s. 150. 164 K tomu srov. CARTWRIGHT, J., HESSELINK, M. (eds.). Precontractual Liability in European Private Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 29. Uvedený koncept se v zásadě shoduje s německým a rakouským, lze proto odkázat na předchozí výklad v těchto kapitolách. 165 HONDIUS, E. H. (ed.). Precontractual liability. Report to the XIIIth Congress International Academy of Comparative Law. Deventer, Boston: Kluwer Law and Taxation Publishers, 1991, s. 150. 166 VAN DAM, C. European Tort Law. Oxford: Oxford University Press, 2006, s. 302. 167 CARTWRIGHT, J., VOGENAUR, S., WHITTAKER, S. (eds.). Reforming the French Law of Obligations. Comparative Reflections on the Avant-project de reforme du droit des obligations et de la prescription („the Avant-project Catala“). Oxford and Portland, Oregon: Hart Publishing, 2009, s. 42.

47

týče samotné škody, neodmítá Code civil a priori ani náhradu prosté ekonomické újmy. Limitaci náhrady škody proto představují spíše poţadavky přímosti a dostatečné prokazatelnosti takové škody. Tyto podmínky se týkají zejména problematiky „ušlé příleţitosti“. Škoda způsobená v důsledku zmařené příleţitosti tak bude nahrazena pouze za předpokladu, ţe ţalobce prokáţe rozumnou pravděpodobnost realizace takové příleţitosti.168 Doplňme, ţe literatura rozlišuje v zásadě čtyři kategorie škody169, a to (i) škodu zahrnující veškeré náklady poškozené strany spojené s přípravou smlouvy (tj. různé poplatky, transportní náklady, náklady na zpracování studií apod.)170, (ii) ztrátu příleţitosti171, (iii) zvláštní škodu utrpěnou na reputaci poškozeného172 a (iv) „zbytkovou“ kategorii, zahrnující ostatní vzniklé škody (např. škodu způsobenou zneuţitím důvěrných informací). Jiným následkem porušení předsmluvních povinností můţe být nárok na anulování smlouvy. V této otázce pak blíţe odkazujeme na předešlý výklad.

6.6

PROMLČENÍ

Nároky z náhrady škody se promlčují v třicetileté lhůtě dle čl. 2262 Code civil. Anulování smlouvy dle čl. 1116, případně dle čl. 1382 Code civil lze uplatnit v rámci pětileté lhůty předvídané čl. 1304 Code civil.

6.7


Francouzská doktrína tuto kategorii předsmluvní odpovědnosti nezná. Přesto v určitých situacích rozšiřuje ochranné účinky smlouvy také na třetí osoby. Literatura zmiňuje případ zranění malého dítěte vadně umístěnou konstrukcí v soukromé škole. Soud vyhověl ţalobě proti výrobci, dodavateli i škole. Zajímavá je skutečnost, ţe výrobce ani dodavatele nestíhala vůči dítěti tzv. custodia (čl. 1384 alinea 1 Code civil) ohledně této konstrukce, smluvní „ochranné“ povinnosti (obligation de sécurité) existovaly zase pouze mezi stranami

168

V této souvislosti bývá zmiňován případ, kdy manaţer obchodní společnosti nebyl v důsledku dopravní nehody schopen pokračovat v dalším vyjednávání o smlouvě. Ţalobě této společnosti na náhradu škody ve formě ušlé příleţitosti, kterou podala na viníka nehody, soud nevyhověl, jelikoţ povaţoval tuto škodu za daných okolností za příliš hypotetickou. K tomu srov. HONDIUS, E. H. (ed.). Precontractual liability. Report to the XIIIth Congress International Academy of Comparative Law. Deventer, Boston: Kluwer Law and Taxation Publishers, 1991, s. 149. 169 K tomu srov. CARTWRIGHT, J., HESSELINK, M. (eds.). Precontractual Liability in European Private Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 29 a násl. 170 V literatuře se objevuje i názor dělící tyto náklady do dvou skupin, (i) náklady, které vznikají kontrahentovi obecně při kaţdé srovnatelné negociaci a (ii) náklady, které vznikly pouze v souvislosti s konkrétní kontraktací; hrazeny by přitom měly být pouze náklady sub (ii). K tomu srov. CARTWRIGHT, J., HESSELINK, M. (eds.). Precontractual Liability in European Private Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 30. 171 Judikatura připouští za splnění shora uvedených podmínek jen kompenzaci škody vzniklé promeškáním „náhradního“ obchodu, nikoli náhradu uţitků ze smlouvy neuzavřené v důsledku porušení předsmluvních povinnosti mezi škůdcem a poškozeným. 172 Např. ztráta obchodního renomé poškozeného.

48

smlouvy. Protoţe však soud přiznal náhradu škody, došlo tím fakticky k rozšíření těchto povinností i na třetí osoby.173 Z konstrukce Code civil rovněţ nevyplývá potřeba aplikovat koncept culpa in contrahendo na důsledky jednání zdánlivého zástupce (falsus procurator). Zdánlivě zastoupený není ze zástupcem uzavřené smlouvy nijak zavázán (čl. 1998 alinea 2 Code civil), zároveň má oklamaný kontrahent moţnost vymáhat náhradu škody na zástupci podle čl. 1382 Code civil.174

173

VON BAR, CH. The common European law of torts. Volume one, The core areas of tort law, its approximation in Europe, and its accommodation in the legal system. Oxford: Claredon Press, 1998, s.. 501-502. 174 RANIERI, F. Europäisches Obligationenrecht. 2., erweiterte Auflage. Wien, New York: Springer, 2003, s. 530, 541.

49

7. CULPA IN CONTRAHENDO UNIFIKAČNÍCH PROJEKTECH

V

SOUČASNÝCH

V předchozích kapitolách bylo naším cílem načrtnout a přiblíţit vývoj institutu předsmluvní odpovědnosti v právních řádech Německa, Rakouska a Francie. Více či méně intenzivním vývojem si prošel tento institut také v dalších zemích (mj. Itálie, Nizozemí). Za určitý vrchol této geneze můţeme v současnosti povaţovat zachycení culpa in contrahendo v projektech tzv. „spontánní unifikace“. V této práci se pokusíme konfrontovat konstrukci předsmluvní odpovědnosti se třemi takovými projekty, a sice s Principy evropského smluvního práva (PECL), UNIDROIT principy (verze 2004) a Návrhem společného referenčního rámce (DFCR). Přestoţe se nejedná o závazné právní instrumenty, hrají v současné „evropské“ soukromoprávní doktríně významnou roli, stranou však nezůstává ani jejich praktické vyuţití (např. UNIDROIT principy jsou konstruovány především pro aplikaci v praxi). V čem tedy spočívá jejich hlavní význam? Předně jsou tato unifikační díla zaloţena na rozsáhlé komparaci vyspělých právních řádů s cílem nalézt optimální řešení pro dotčená témata. Z těchto projektů je tak patrná nejen snaha profilovat „společné jádro“ evropského smluvního práva, ale i tyto myšlenky dále rozvíjet k co moţná nejefektivnějším výsledkům.175 Na akademické půdě mohou představovat určité communis opinio doctorum. Zároveň mohou slouţit např. jako lex mercatoria.176 Tímto se však jejich funkce nevyčerpávají. Tyto projekty jsou v poslední době reflektovány také vnitrostátními soudy,177 které si jimi vypomáhají při interpretaci či vyplňování mezer domácího práva. V neposlední řadě představují také výraznou inspiraci pro zákonodárce178 (DFCR je uvaţován také jako výchozí bod pro „politický“ společný referenční rámec, tedy jako jeden z kroků k moţnému evropskému soukromoprávnímu zákoníku).179 Vzhledem k obsahové podobnosti těchto projektů (PECL a UNIDROIT), resp. k jejich provázanosti (PECL a DFCR)180, bude výklad prováděn společně ke všem uvedeným unifikacím, na případná odchylná řešení bude v textu upozorněno. Na závěr této pasáţe jen doplníme, ţe pozornost bude dále věnována z logických důvodů181 pouze dvěma skutkovým 175

BONELL, M., J. An International Restetament of Contract Law. The UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts. Third Edition. Ardsley, New York: Transnational Publishers, 2005, s. 47 a násl. 176 PECL a UNIDROIT principy. 177 V (zatím?) marginální míře i v české judikatuře. Srov. nález ÚS ČR ze dne 14.4.2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. 178 Coţ je případ i připravované rekodifikace českého soukromého práva, byť nikoli v rozsahu, který by autor povaţoval za dostatečný. Blíţe srov. např. BONELL, M., J. An International Restetament of Contract Law. The UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts. Third Edition. Ardsley, New York: Transnational Publishers, 2005, s. 268 a násl. 179 VON BAR, CH., CLIVE, E., SCHULTE-NÖLKE, H. (eds). Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law. Draft Common Frame of Reference (DCFR). Outline Edition. Munich: Sellier, 2009, s. 7. 180 Zejm. kniha II a III DFCR. 181 Jak bylo v předcházejících kapitolách vysvětleno, povinnost nepůsobit škodu je deliktního charakteru, proto není v PECL ani UNIDROIT principech upravena.

50

podstatám, tj. (i) porušení informačních povinností a (ii) ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu.

7.1

DOBRÁ VÍRA JAKO ZÁKLAD CULPA IN CONTRAHENDO?

Všechny zmiňované projekty se obsahově zakládají na zásadě dobré víry, která determinuje negociaci a předsmluvní fázi vůbec, formuje plnění existujících závazků a provází i jejich vynucení či zánik. O zásadní úloze dobré víry vypovídá i samotná systematika těchto projektů (srov. čl. 1:201 PECL, čl. 1.7 UNIDROIT principů182)183, tuto roli potvrzuje i doprovodná literatura.184 Úzkou spojitost culpa in contrahendo se zásadou dobré víry lze také vyvodit ze samotného textu příslušných ustanovení. Tak pravidla týkající se odpovědnosti za ukončení smluvních vyjednávání tuto odpovědnost navazují na rozpor s poţadavky dobré víry (srov. čl. 2:301 PECL, čl. 2.1.15 UNIDROIT principů, kniha II čl. 3:301 DFCR). Ekvitní základ culpa in contrahendo, jak tento institut pojímají zmíněné unifikace, je tedy zřejmý. Určitá akceptace altruismu je vůbec patrná zejm. z koncepce DFCR (mezi stavební kameny patří ochrana lidských práv, solidarity a sociální odpovědnosti, welfare).185 Obecněji můţeme v této souvislosti ostatně poukázat na polemiku ohledně míry poţadovaného altruismu. Jak totiţ literatura přiléhavě podotýká, absolutizace altruismu by v konečném důsledku negovala vlastní zájmy kaţdého účastníka186, proto je nutné hledat spíše určitý kompromis mezi protekcí altruismu (např. ochrana slabší smluvní strany, ochrana legitimního očekávání) a zásadou vigilantibus iura (potaţmo svobodou obecně). Tato skutečnost se pak promítá i do charakteru unifikačních projektů, které s ohledem na uvedené sledují i další myšlenky. Účastník soukromoprávního styku by tak měl být (v akceptovatelné míře) aktivní187, jednat racionálně188, předvídat negativní důsledky.189 Nelze ovšem přehlíţet ani ekonomické pozadí celé problematiky (kontraktační proces je principielně determinován ekonomickými faktory; mezi cíle DFCR patří také snaha o podporu efektivního vnitřního trhu), které patrně sehrává v rámci unifikačních tendencí dominantní úlohu.190 182

V případě UNIDROIT principů se jedná o dobrou víru v mezinárodním obchodě, toto ustanovení je navíc literaturou označováno jako „Magna charta“ mezinárodního obchodu. K tomu srov. BONELL, M., J. An International Restetament of Contract Law. The UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts. Third Edition. Ardsley, New York: Transnational Publishers, 2005, s. 128. 183 Tato ustanovení nadto zapovídají jakoukoli limitaci či vyloučení zásady dobré víry. 184 Např. LANDO, O., BEALE, H. Principles of European Contract Law. Parts I. and II. Combined and Revised. The Hague, London, Boston: Kluwer Law International, 2000, s. 113 a násl. 185 VON BAR, CH., CLIVE, E., SCHULTE-NÖLKE, H. (eds). Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law. Draft Common Frame of Reference (DCFR). Outline Edition. Munich: Sellier, 2009, s. 14-17. 186 K tomu srov. ZIMMERMAN, R., WHITTAKER, S. (eds.). Good Faith in European Contract Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 38. 187 Např. o tom, zda existuje povinnost informovat druhou stranu, rozhoduje mj. i skutečnost, zda má tato strana moţnost si relevantní informace obstarat sama (viz čl. 4:107 PECL). 188 čl. 1:302 PECL. 189 Pravidla o hardship se aplikují pouze za předpokladu, ţe změnu podmínek nemohli účastníci racionálně předvídat (viz čl. 6:111 PECL). 190 VON BAR, CH., CLIVE, E., SCHULTE-NÖLKE, H. (eds). Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law. Draft Common Frame of Reference (DCFR). Outline Edition. Munich: Sellier, 2009, s.

51

Stručně shrnuto, jednotlivé předsmluvní povinnosti v pojetí srovnávaných unifikací vyplývají z „generální“ povinnosti jednat v souladu s poţadavky dobré víry; unifikační projekty se tudíţ obejdou bez zvláštních konstrukcí předsmluvního závazkového vztahu, coţ je dle našeho názoru daleko elegantnější řešení. V tomto smyslu se nadto domníváme, ţe tato koncepce ve své podstatě sleduje kořeny culpa in contrahendo, tj. jeho právně-etickou povahu. 7.1.1 Porušení informačních povinností Srovnávané unifikační projekty reagují na jiţ nastíněný vývoj (předsmluvních) informačních povinností napříč jednotlivými právními řády, úpravě této otázky je proto věnována náleţitá pozornost. Je zřejmé, ţe jen dostatek relevantních informací vede k zamýšlenému kontraktu, naopak jejich nedostatek zpravidla implikuje výrazné diskrepance mezi očekáváním a realitou. Nejobsáhlejší katalog informačních povinností obsahuje DFCR, coţ je ovšem jednoznačně ovlivněno jeho pojetím, které je daleko širší neţ u PECL a UNIDROIT principů (tyto se zaměřují pouze na obecnou část smluvních závazků). Základní polohu i zde představuje vlastní úsilí subjektu vypátrat relevantní informace. Tato premisa však nemůţe platit absolutně. Zjevné limitace nastupují v podobě nestejného přístupu k potřebným informacím (způsobené např. ekonomickou či intelektuální pozicí daného subjektu). Určité vodítko ke konstrukci informačních povinností nalézáme v čl. 4:107 odst. 3 PECL. Toto ustanovení zmiňuje skutečnosti relevantní pro zjištění, zda ve zkoumané situaci vyţadují zásady dobré víry a poctivého styku informování druhé strany, a sice (i) zda některý ze subjektů disponuje zvláštními znalostmi, (ii) jaké výdaje vynaloţila informovaná strana k získání daných informací, (iii) zda si můţe v rozumné míře relevantní informace obstarat sama a (iv) význam poţadovaných informací.191 Všechny zkoumané projekty postihují fraudulentní jednání192 při kontraktaci. V souladu se současným trendem se tak můţe stát jak v aktivní (klamavě informuji), tak v pasivní formě (relevantní skutečnost zatajím). Fraudulentní jednání a jeho postih je ovšem zpravidla spojen se zaviněním v podobě úmyslu. Jak ale ukázal vývoj ve srovnávaných právních řádech, praxe si ţádá daleko širší ochranu před (ne)poskytnutím informací. Tento stav je zapříčiněn jednak tím, ţe ne vţdy dojde k porušení informační povinnosti úmyslně193 (přičemţ ale důsledky pro poškozenou stranu mohou být stejné). Dalším důvodem je skutečnost, ţe oklamaná strana nemůţe bezezbytku spoléhat ani na neplatnost smlouvy v důsledku moţného omylu (zpravidla je totiţ vyţadován omyl podstatný, coţ opět nemusí být pokaţdé splněno). Na tyto situace proto reaguje čl. 4:106 PECL, který i 17. Jak k tomu podotýká literatura, primárním cílem unifikace je odstranění překáţek rozvoje komunitárního obchodu. K tomu srov. HURDÍK, J., LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 66 a násl. 191 UNIDROIT principy v čl. 3.8 odkazují pouze na zásadu poctivého styku, srovnatelný výčet kritérií neobsahují. Naopak srov. obsahově takřka shodné ustanovení DFCR (kniha II 7:205). 192 Srov. čl. 4:107 PECL, čl. 3.8 UNIDROIT principů, kniha II 7:205 DFCR. 193 LANDO, O., BEALE, H. Principles of European Contract Law. Parts I. and II. Combined and Revised. The Hague, London, Boston: Kluwer Law International, 2000, s. 248 a násl.

52

za těchto podmínek připouští náhradu škody (avšak za předpokladu, ţe strana poskytující informace sama nemohla rozumně předpokládat jejich pravdivost).194 Zvláštní ochranu předvídají unifikační projekty u tzv. důvěrných informací.195 Kontraktace je obecně spojena s výměnou informací, přičemţ s těmito informacemi mohou strany naloţit v podstatě dle svého uváţení.196 Jinak je tomu ale v případě důvěrných informací (tato povaha můţe vyplynout z jejich explicitního označení nebo z kontextu), zde jsou povinny tyto informace dále nezveřejňovat ani je vyuţívat k realizaci vlastních zájmů (pod hrozbou případné odpovědnosti za škodu). Rozsáhlou úpravu informačních povinností v B2C (Business-to-Consumer) vztazích obsahuje DFCR. O vymezení určitého standardu jednání profesionála vůči spotřebiteli v předsmluvním stádiu se pokoušel čl. 2:102 ACQUIS Principles197, který předvídal profesionalitu a zvláštní péči, která mohla být spotřebitelem rozumně předpokládána. Ačkoli DFCR toto ustanovení nepřevzal, sleduje jeho text v zásadě totéţ ratio. Tak profesionál je povinen potřebiteli sdělit relevantní informace týkající se kontrahovaného zboţí a sluţeb, jeţ můţe spotřebitel198 rozumně předpokládat.199 Dále, v případě uţívání marketingových strategií při prodeji zboţí a sluţeb, nesmí být poskytované informace zavádějící (např. tehdy, vzbuzují-li v průměrném spotřebiteli představu, ţe se jedná o ucelený komplex veškerých informací potřebných k informovanému rozhodnutí).200 DFCR pamatuje také na situaci, kdy je spotřebitel při kontraktaci určitým způsobem znevýhodněn.201 V takových situacích tomu musí být uzpůsobena informační povinnost (jedná se např. o koupi zboţí na internetu, kdy spotřebitel nemá moţnost si zboţí fyzicky prohlédnout, o prodej mimo provozovnu apod.).202 Obdobně je tomu v případech komunikace na dálku probíhající v reálném čase.203 Myšlenka (funkčního) zajištění informovaného rozhodnutí spotřebitele je podpořena poţadavky na způsob sdělení potřebných skutečností. Informace musí být spotřebiteli sděleny ve srozumitelném jazyku, bez nadbytečných technických či odborných termínů.204 Mělo by se tedy jednat o v zásadě „uţivatelsky příjemnou“ formu sdělení (informace by tak neměly být jen sdělné a srozumitelné, ale měly by být takto seznatelné i vizuálně, tj. nemělo by se jednat 194

Stejnou myšlenku rozvíjí ustanovení knihy II čl. 7:204 DFCR. Srov. čl. 2.1.16 UNIDROIT principů, čl. 2:302 PECL, ustanovení knihy II čl. 3:302 DFCR. 196 LANDO, O., BEALE, H. Principles of European Contract Law. Parts I. and II. Combined and Revised. The Hague, London, Boston: Kluwer Law International, 2000, s. 194. 197 Jedná se o akademický projekt s cílem sestavit základy smluvního práva na jiţ existující úpravě ES/EU. ACQUIS Principles představují také jeden z inspiračních zdrojů DFCR. K tomu srov. např. SCHULZE, R. (ed.). Common Frame of Reference and Existing EC Contract Law. Munich: Sellier, 2008, s. 104 a násl. 198 DFCR pracuje s konceptem průměrného spotřebitele. 199 Kniha II čl. 3:101 DFCR. 200 Kniha II čl. 3:102 DFCR. 201 Kniha II čl. 3:103 DFCR. 202 SCHULTE-NÖLKE, H. et al. Principles of Existing EC Contract Law (Acquis Principles). Contract I. Precontractual Obligations, Conclusion of Contract, Unfair Terms. Munich: Sellier, 2007, s. 88-89. 203 Kniha II čl. 3:104 DFCR. 204 Kniha II čl. 3:106 DFCR. K tomu srov. SCHULTE-NÖLKE, H. et al. Principles of Existing EC Contract Law (Acquis Principles). Contract I. Pre-contractual Obligations, Conclusion of Contract, Unfair Terms. Munich: Sellier, 2007, s. 97. 195

53

např. o dlouhé a nepřehledné texty, struktura a systematika textu by měla být zřejmá a nikoli zavádějící či překvapivá). Pokud to vyţadují okolnosti, měly by být informace rovněţ zachyceny na trvanlivém médiu. Poţadavek transparentnosti kontraktace se promítá také ve formě informací poskytovaných o ceně a doplňkových poplatcích. Spotřebitel by totiţ měl jasně vědět, co je v ceně za zboţí nebo sluţby zahrnuto, případně jakým způsobem k cenové kalkulaci dojde.205 V neposlední řadě by spotřebiteli měla být zřejmá také identita dodavatele.206 7.1.2 Ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu Ani unifikační projekty nezapomínají v souvislosti s kontraktací zdůraznit primát smluvní svobody207, ponechávající účastníkům jednání volnost v rozhodnutí, zda smlouvu uzavřou či nikoli. Avšak i zde existuje nutnost konformity s poţadavky dobré víry. Kontrahenti se proto musejí vyvarovat klamání či nátlaku vůči druhé straně. Právní ochrany nepoţívá ani nekonzistentní jednání208, které vnáší do negociace nepatřičnou nejistotu. Odpovědnost za škodu proto můţe vyvolat209 (i) zahájení negociace v rozporu s dobrou vírou (zahájení smluvních vyjednávání, aniţ by zde existoval úmysl smlouvu uzavřít), (ii) pokračování ve vyjednávání v rozporu s dobrou vírou (pokračování v kontraktaci, ačkoli jiţ subjekt smlouvu uzavřít nechce) a (iii) ukončení vyjednávání o smlouvě v rozporu s dobrou vírou (tj. bez legitimního důvodu).210 Je tedy očividné, ţe se jedná o explicitní potvrzení závěrů, které byly prezentovány v předchozích kapitolách.

7.2


Následkem porušení předsmluvních povinností bývá zpravidla vznik odpovědnosti za škodu, případně také moţnost odstoupit od uzavřené smlouvy. Tuto linii sledují i námi rozebírané unifikační projekty. Tak dojde-li k porušení ochrany důvěrných informací, je rušitel předně povinen nahradit poškozenému utrpěnou škodu, zároveň je ale také povinen vydat veškerý uţitek, který ze závadného jednání měl.211 V případě uzavření smlouvy v důsledku omylu či oklamání můţe poškozená strana od smlouvy odstoupit. V takovém případě vzniká oběma stranám zaroveň restituční povinnost ohledně plnění a uţitků, které na základě uzavřené smlouvy obdrţely. Jak podotýká komentující literatura, aby byl poškozený navrácen do stavu před uzavřením smlouvy, je 205

Kniha II čl. 3:107 DFCR. Kniha II čl. 3:108 DFCR. K obdobným závěrům dospívá i např. rakouská literatura. Srov. RUMMEL, P. et al. Kommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 2000, s. 1667. 207 čl. 1.1 UNIDROIT principů, čl. 1:104 PECL a ustanovení khihy II čl. 1:102 DFCR. 208 Srov. čl. 1.8 UNIDROIT principů, kodifikující princip zákazu venire contra factum proprium. 209 Srov. čl. 2.1.15 UNIDROIT principů, čl. 2:301 PECL, ustanovení knihy II čl. 3:301 DFCR. 210 LANDO, O., BEALE, H. Principles of European Contract Law. Parts I. and II. Combined and Revised. The Hague, London, Boston: Kluwer Law International, 2000, s. 190. 211 Viz čl. 2.1.16 UNIDROIT principů, čl. 2:302 PECL, ustanovení knihy II čl. 3:302 DFCR. 206

54

nutné sanovat také škodu, která vznikla v důsledku závadného jednání. Dle okolností můţe být nahrazena rovněţ ztráta ze zmařené příleţitosti.212 Náhrada škody náleţí dále i tehdy, zůstane-li smlouva v platnosti (pokud poškozený od smlouvy neodstoupí nebo odstoupit nemůţe). Zde je ovšem náhrada škody omezena pouze na škodu, které poškozenému vznikla v důsledku omylu, oklamání či jiného poskytnutí nekorektních informací. Uvedené lze demonstrovat na situaci, kdy dojde ke koupi pozemku, přičemţ prodávající ujistí kupujícího, ţe pozemek není zatíţen právy třetích osob. Po uzavření smlouvy však kupující zjistí, ţe přes parcelu vede komunikace, přičemţ její odklonění bude stát 10.000 liber. Nahraditelná škoda se pak rovná právě této částce.213 Zvláštní úpravu obsahuje DFCR (kniha II čl. 3:109). Dojde-li i přes porušení informačních povinností dle knihy II kapitoly třetí DFCR k uzavření smlouvy, je dodavatel povinen plnit svůj závazek ze smlouvy s obsahem a v rozsahu, který by odpovídal legitimnímu očekávání spotřebitele v situaci, kdy k porušení informačních povinností nedošlo. Nároky spotřebitele se nadto řídí ustanoveními o porušení smluvního závazku.214 Bez ohledu na uzavření smlouvy spotřebiteli náleţí také náhrada škody, způsobené porušením informačních povinností (za předpokladu, ţe tato škoda není kompenzována dle ustanovení knihy II čl. 3:109 odst. 2 DFCR). Odpovědnost za škodu vzniká konečně také v případě náhlého ukončení vyjednávání o smlouvě. Náhrada škody by v takové situaci měla pokrýt výdaje na přípravu smlouvy (např. cestovní náklady), jiţ provedené práce, ale i ztrátu způsobenou zmařením jiné příleţitosti (tzv. ušlá příleţitost). Cílem kompenzace je i zde navrácení poškozené strany do pozice, ve které by se nacházela nebýt závadného jednání.215

212

Viz čl. 3.18 UNIDROIT principů, čl. 4:117 PECL, ustanovení knihy II čl. 7:214 DFCR. K tomu srov. LANDO, O., BEALE, H. Principles of European Contract Law. Parts I. and II. Combined and Revised. The Hague, London, Boston: Kluwer Law International, 2000, s. 281-282. 213 LANDO, O., BEALE, H. Principles of European Contract Law. Parts I. and II. Combined and Revised. The Hague, London, Boston: Kluwer Law International, 2000, s. 283. 214 Kniha III kapitola třetí DFCR. 215 Poškozený naopak nemůţe ţádat, aby byl situován do pozice, ve které by se nacházel, kdyby byla smlouva řádně plněna (čl. 9:502 PECL). K tomu srov. LANDO, O., BEALE, H. Principles of European Contract Law. Parts I. and II. Combined and Revised. The Hague, London, Boston: Kluwer Law International, 2000, s. 191.

55

8.

SHRNUTÍ KOMPARATIVNÍ ČÁSTI

Cílem předchozích kapitol bylo naznačit, ţe přes rozdílnou koncepci docházejí komparované právní řády (tj. Německo, Rakousko, Francie) v otázce culpa in contrahendo ke srovnatelným závěrům, jeţ jsou do značné míry recipovány v současných unifikačních projektech. Můţeme shrnout, ţe předmsluvní odpovědnost je napříč (kontinentání) Evropou konstruována na bázi (i) kvazikontraktu, (ii) deliktního práva, (iii) základních zásad soukromého práva, (iv) případně tvoří kategorii sui generis, nacházející se na rozmezí smluvního a deliktního práva. Při hodnocení je nutné uvědomit si, ţe koncepce předsmluvní odpovědnosti je v kaţdém ze srovnávaných právních řádů poplatná jeho specifikům (v Německu a Rakousku se jedná především o restriktivní pojetí deliktního práva, byť v případě ABGB je to do určité míry způsobeno spíše silným německým vlivem neţ zákonnou konstrukcí, ve Francii je model culpa in contrahendo produktem „konzervace“ Code civil).216 Ačkoli nemusí být důleţitost této otázky na první pohled zřejmá, je kategorizace culpa in contrahendo zcela zásadní pro správnou kvalifikaci za účelem nalezení rozhodného práva v oboru mezinárodního práva soukromého, obdobně je tomu při určení mezinárodní soudní příslušnosti. Vyhodnocení povahy tohoto institutu můţe být dále klíčové např. pro stanovení promlčecí doby, vymezení náhrady škody atd. Tato práce chápe předsmluvní odpovědnost jako právně-etický problém s výrazným ekvitním základem (jak dokládají rozebírané unifikační projekty). Akceptace myšlenek culpa in contrahendo je však imanentně spojena také s aplikovanou ekonomickou doktrínou (jak ukazuje např. vývoj ve Francii, kde liberální laissez faire vystřídal v 50. a 60. letech minulého století koncept welfare).217 Ekonomického podtextu si všímá také komparativní literatura, která varuje před nebezpečím příliš striktního pojetí předsmluvní odpovědnosti, které by mohlo vést rigidnosti kontraktace a retardaci ekonomiky vůbec.218 Řešení se proto nachází na poli kompromisu mezi nezávazností negociace a případné odpovědnosti za škodu, v tomto smyslu je tudíţ nutné zvolit ekonomicky kompatibilní model takové odpovědnosti219 (ostatně 216

Vývoj culpa in contrahendo, jak byl popsán v předcházejících kapitolách, pramenil také ze skutečnosti, ţe Code civil, ABGB i BGB byly koncipovány ve značně liberálním duchu, prosazujícím především svobodu jednotlivce (převaţovalo proto egoistické chápání kontraktace a závazkového práva obecně jakoţto hájení svých vlastních zájmů). Model akceptovatelný v podmínkách 19. století se vývojem ukázal jako (v moderní společnosti) nedostatečný a musel být proto přeformulován (směrem k výraznější akceptaci altruismu). 217 Akceptaci altruismu lze odůvodnit také ekonomicky. Literatura nabízí modelový příklad, kdy je chodec za bouřky sraţen padající větví přímo do vozovky přilehlé komunikace. Leţící chodec představuje za ranní špičky citelnou překáţku v provozu. Nabízejí se dvě řešení, (i) objet vzniklou „překáţku“, (ii) pomoci zraněnému chodci z vozovky. Na první pohled je objíţďka spojena s daleko menším úsilím, jelikoţ však překáţka v provozu trvá, postupují takto všichni řidiči. Prodlouţení trasy v konečném důsledku znamená (v globálním měřítku) vynaloţení daleko vyšších nákladů, neţ by tomu bylo při volbě moţnosti (ii). K tomu srov. KORTMANN, J. Altruism in Private Law. Liability for Nonfeasance and Negotiorum Gestio. Oxford, New York: Oxford University Press, 2005, s. 18 a násl. 218 K tomu srov. CARTWRIGHT, J., HESSELINK, M. (eds.). Precontractual Liability in European Private Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, s. 432. 219 Jak dokazují doktrinální závěry, je svoboda existenčně spjata s rovností subjektů. Bez garance rovnosti nelze o svobodě v jejím skutečném smyslu hovořit, flagrantní nerovnost můţe naopak vést cum grano salis k diktátu

56

rakouská literatura zdůvodňuje koncept culpa in contrahendo jako východisko pro funkční a ekonomický soukromoprávní styk).220 Předsmluvní odpovědnost byla demonstrována na třech „skutkových podstatách“, tj. (i) porušení povinnosti nepůsobit škodu, (ii) porušení informačních povinností a (iii) ukončení vyjednávání bez legitimního důvodu. První skupina bývá do rámce culpa in contrahendo zařazována pouze v důsledku specifické koncepce deliktního práva v některých státech. Zbylé dvě skupiny jsou výrazem právní ochrany transparentnosti, konzistence a předvídatelnosti jednání a tomu odpovídající legitimní důvěry. Jádro předsmluvních povinností v současnosti představují především povinnosti informační. Jak bylo výše naznačeno, neexistuje jednoznačná odpověď, za jakých okolností vzniká povinnost sdělit relevantní skutečnosti druhé straně. Obecná shoda panuje pouze v tom, ţe neexistuje „generální“ informační povinnost.221 Všechny komparované úpravy také reprobují úmyslné uvádění v omyl (fraud, dol, arglistige Täuschung), včetně frauduletního zamlčenípodstatných skutečností. 222 Přes počáteční zkoumání defektů vůle oklamané osoby (tj. problematika omylu a oklamání) se pozornost následně zaměřila na závadnost jednání škůdce (porušení informační povinnosti odporuje poţadavkům dobré víry). K posunu došlo také v otázce zavinění, kdy srovnávané úpravy akceptovaly nedbalostní koncepci. Ačkoli zaznamenáváme v problematice informačních povinností v rámci kontinentální Evropy určitou konvergenci (částečně i díky směrnicovému právu), nelze přehlíţet, ţe rozdíly zejména vůči zemím common law přetrvávají i nadále.223 jedné ze stran. K tomu srov. HURDÍK, J., LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 89 a násl. 220 Tradičně liberální ekonomické prostředí se promítá v odmítání konceptu předsmluvní odpovědnosti v rámci common law (zejm. Anglie), kde judikatura (Walford v. Miles) setrvává na široké smluvní svobodě, kdy poţadavek jednání v dobré víře je v rozporu s antagonistickým postavením kontrahentů, kteří hájí v prvé řadě své vlastní zájmy. K tomu srov. ZIMMERMAN, R., WHITTAKER, S. (eds.). Good Faith in European Contract Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 39 a násl. 221 Základní myšlenkou je dosaţení informovaného rozhodnutí. Literatura poukazuje na skutečnost, ţe pouze takové rozhodnutí můţe být pro jeho původce zcela závazné. Informační asymetrie můţe ostatně působit na efektivitu smlouvy (nedostatečně informované rozhodnutí je v rozporu se zájmy daného subjektu, jelikoţ zpravidla nedojde ke správné alokaci jeho prostředků; uzavřená smlouva tak nemůţe být zcela efektivní). Ke stejnému závěru lze dojít i pomocí ekonomického zdůvodnění. Kooperace můţe být efektivní tehdy, přináší-li ekonomický uţitek oběma stranám; právě k dosaţení takového výsledku lze dospět, spočívá-li spolupráce na svobodném a informovaném základě. Ostatně základní teze ekonomické analýzy práva, tj. ţe kontrahenti vţdy racionálně hledají optimální řešení pro uspokojení svých potřeb, můţe platit jen za předpokladu, ţe obě strany mají k dispozici relevantní informace. K tomu srov. GRUNDMANN, S., SCHAUER, M. (eds.). The Architecture of European Codes and Contract Law. New York: Kluwer Law International, 2006, s. 161 a násl. Dále také LEGRAND, P. Pre-contractual disclosure and information: English and French law compared. Oxford Journal of Legal Studies, 1986, vol. 6, s. 341 a násl. 222 Existuje bohatá literatura, pátrající po obecném modelu informačních povinností. Objevuje se např. názor, ţe informovaná strana nemusí relevantní skutečnosti sdělit svému protějšku v případě, kdy k získání těchto informací musela vynaloţit určité úsilí a náklady (ratio se blíţí účelu ochrany duševního vlastnictví; nové informace představují statky, ze kterých v konečném důsledku profituje celá společnost, právo by tak mělo podpořit úsilí po získávání nových informací v podobě privilegia jejich „objevitele“ v nakládání s nimi). K tomu srov. GRUNDMANN, S., SCHAUER, M. (eds.). The Architecture of European Codes and Contract Law. New York: Kluwer Law International, 2006, s. 90. 223 Zde lze poukázat např. na rozhodnutí Sykes v. Taylor-Rose. Zde se jednalo o koupi domu, kdy převodce i přes dotaz kupujícího (byť vágní, zda existují nějaké skutečnosti týkající se domu, které by měl kupující znát) zatajil, ţe byla v domě spáchána vraţda a po nějaký čas ukrýváno tělo oběti. Po tomto zjištění kupující dům

57

Zkoumané právní řády a unifikační projekty také akceptují moţný postih v případě ukončení kontraktace bez legitimního důvodu. Je tomu tak ovšem pouze v případě, ţe jednání se nacházejí ve velmi pokročilé fázi, coţ opravňuje kontrahenty k důvěře, ţe smlouva bude skutečně uzavřena. Všechny komparované právní řády však přistupují k této otázce do určité míry zdrţenlivě. Tento postoj je ale vzhledem k povaze problému pochopitelný, extenzivní pojetí by fakticky vedlo k těţko akceptovatelné kontraktační povinnosti. Konsenzus v zásadě panuje i v otázce rozsahu náhrady škody. Vůdčí ideou je navrácení poškozeného do pozice, v níţ by se nacházel, kdyby nedošlo k porušení některé z předsmluvních povinností (coţ odpovídá pojmu negatives Interesse, jak jej pouţívají německá a rakouská nauka).224 Jistou výjimku představuje nizozemský koncept, který za určitých podmínek přiznává poškozené straně nárok na pokračování v negociaci, včetně moţnosti vynucení uzavření smlouvy.225

prodal, avšak za cenu výrazně niţší, neţ za kterou dům sám koupil. Common law tak do určité míry setrvává na zásadě caveat emptor. Blíţe srov. GRUNDMANN, S., SCHAUER, M. (eds.). The Architecture of European Codes and Contract Law. New York: Kluwer Law International, 2006, s. 304 a násl. 224 I francouzská civilistika uzavírá, ţe náhrada škody nekompenzuje veškeré uţitky, které by poškozenému plynuly z uzavřené smlouvy. K tomu srov. HONDIUS, E. H. (ed.). Precontractual liability. Report to the XIIIth Congress International Academy of Comparative Law. Deventer, Boston: Kluwer Law and Taxation Publishers, 1991, s. 153. 225 CARTWRIGHT, J., VOGENAUR, S., WHITTAKER, S. (eds.). Reforming the French Law of Obligations. Comparative Reflections on the Avant-project de reforme du droit des obligations et de la prescription („the Avant-project Catala“). Oxford and Portland, Oregon: Hart Publishing, 2009, s. 39.

58

9.

CULPA IN CONTRAHENDO V ČESKÉM PRÁVU

Jak jsme jiţ předeslali, předchozí kapitoly poukázaly na principielní shodu napříč srovnávanými právními řády ohledně řešení situací, jeţ spadají pod pojem předsmluvní odpovědnosti. Tato skutečnost můţe být pro české prostředí určitou indicií. Vůbec trendem současné právní komparistiky je hledání „společného jádra“ (common core) soukromého práva226, přičemţ tento úkol si kladou i srovnávané unifikační projekty, byť jsou jejich ambice v této oblasti moţná ještě vyšší (cílem zde není jen kodifikace minimálního společného standardu). Otázkou pak zůstává, zda je culpa in contrahendo součástí takového společného jádra, resp. zda lze tento závěr vztáhnout i na české právní prostředí. Jiţ na tomto místě si dovolíme přiklonit se ke kladné odpovědi na poloţenou otázku. Zdůvodnění, proč tomu tak je, bude cílem této kapitoly. Z předcházejícího výkladu je patrné, ţe kaţdý právní řád ze srovnávaného „vzorku“ je do jisté míry „stigmatizován“ dědictvím společenského a právněpolitického kontextu, ve kterém se rozvíjel. Nejinak je tomu i v České republice. Jestliţe ve Francii, Rakousku i Německu platí civilní kodexy jiţ minimálně jedno století, v českém prostředí nelze o podobné kontinuitě227 hovořit ani s nadsázkou. V poměrně nedávné minulosti se v důsledku překotného společenského vývoje na našem území vystřídalo hned několik, na sebe v podstatě nenavazujících (komplexních) občanskoprávních úprav, nadto vycházejících z výrazně odlišných hodnotových soustav. Nelze se tak divit, ţe domácí civilistika co se týče šíře a hloubky záběru ve srovnání s vyspělými státy poněkud „pokulhává“. Uvedené závěry pak bezezbytku platí i pro probíraný institut culpa in contrahendo. Vzhledem k uvedenému zde můţeme vymezit několik základních problémů ovlivňujících (nejen) moţné řešení otázky předsmluvní odpovědnosti, a sice (i) imanentní příklon praxe k právnímu pozitivismu, (ii) dualita soukromého práva v podání koexistence občanského a obchodního zákoníku a z toho plynoucí (do značné míry zbytečná) úskalí a (iii) nedostatek zájmu teorie a praxe o předsmluvní odpovědnost, resp. nejednotnost a nedostatečnost dosavadních závěrů.

9.1

SOUČASNÝ STAV

Kromě nastíněných (obecných) problémů je pro pojetí culpa in contrahendo v českém právu příznačná především absence výslovné úpravy (reflexe předsmluvního stádia je pouze dílčí, jak bude níţe demonstrováno). Tato skutečnost se pak nutně odráţí v řešení problematiky předsmluvní odpovědnosti jako celku. Přesto můţeme vysledovat několik náhledů na otázku předsmluvní odpovědnosti228, které pro naše účely rozdělíme do následujících skupin, tj. (i) mimosmluvní koncepci culpa in contrahendo zastávanou (zatím sporadickou) judikaturou Nejvyššího soudu, (ii) 226

Edice The Common Core of European Private Law nakladatelství Cambridge University Press. Byť i zde je kontinuita vývoje relativní (viz např. nacistická éra v Německu). 228 Kromě uvedených se v českém prostředí vyskytují i názory odmítající předsmluvní odpovědnost. 227

59

kvazikontratní model inspirovaný německou a rakouskou doktrínou či (iii) řešení zaloţené na zásadách soukromého práva. -

-

-

Ad (i) judikaturní závěry229 spatřují základ úpravy předsmluvní odpovědnosti zejména v ustanoveních §§ 415 a 420 OZ. Nejvyšší soud ovšem konkrétně posuzoval jen jednu z moţných skutkových podstat culpa in contrahendo, a to ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu. V odůvodnění relevantních rozhodnutí zaznívají v podstatě obdobné argumenty, jeţ byly zmíněny jiţ v předchozích pasáţích. Případná odpovědnost tak vzniká, nachází-li se negociace ve vysokém stupni rozpracovanosti, existuje-li odůvodněné přesvědčení poškozeného kontrahenta v uzavření smlouvy a ukončení vyjednávání zároveň není podloţeno dostatečným důvodem. Jak podotýká literatura230, Nejvyšší soud bez důkladnější argumentace odmítl tezi o předsmluvním vztahu mezi kontrahenty a přijal řešení na čistě mimosmluvním základě. Spornou se můţe jevit také pasáţ rozhodnutí, kdy jsou za nahraditelnou škodu povaţovány pouze „neobvyklé“ náklady. Podrobněji se k těmto otázkám vyjádříme níţe. Ad (ii) aktuálně jediná česky psaná monografie231 na téma culpa in contrahendo se zřetelně kloní k závěrům německé a rakouské nauky. Jádrem této práce je tudíţ premisa o existenci zvláštního (kvazi)smluvního vztahu, jeţ se mezi kontrahenty aktivuje započetím obchodních kontaktů. Z tohoto vztahu pak plynou povinnosti vzájemně se informovat o podstatných skutečnostech týkající se budoucí smlouvy, zachovávat loajalitu vůči partnerovi či obecněji respektovat a nepoškozovat jeho zájmy. Uvedená práce chápe předsmluvní vztah jako zvláštní kvalitu, odlišující se intenzitou povinností od těch, jeţ vznikají subjektům pouze na základě deliktních norem. Domníváme se, ţe ačkoli lze s některými názory prezentovanými v této monografii souhlasit, není tato koncepce pro české právo příliš vhodná. Jak rozebereme dále, znaky determinující německé (rakouské) pojetí české právo totiţ nijak významně nevykazuje. Ad (iii) jako autora koncipující culpa in contrahendo v českém právu na základě zásad soukromého práva lze jmenovat zástupce brněnské civilistiky Hurdíka. V díle tohoto autora232 je akcentována zejména ochrana legitimního očekávání, tento prvek ostatně odráţí výše prezentované komparativní závěry. Ke konstrukci předsmluvní odpovědnosti na bázi základních zásad se přiklání i autor této práce (viz dále).

229

Srov. rozsudek NS ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007. 230 HRÁDEK, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2009, s. 112 a násl. 231 HRÁDEK, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2009. 232 HURDÍK, J. Culpa in contrahendo im tschechischen Zivilrecht de lege lata / de lege ferenda. Das Symposium: Das vorvertragliche Schuldverhältnis und seine Verletzung durch Verschulden beim Vertragsabschluss (culpa in contrahendo), dosud nepublikováno.

60

9.2

RELEVANTNÍ USTANOVENÍ OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU

Přes zmíněnou absenci explicitní úpravy233 nachází teorie i soudní praxe ustanovení, která některé myšlenky předsmluvní odpovědnosti přímo či implicitně obsahují. Níţe uvedený (nikoli vyčerpávající) výčet má slouţit k přiblíţení náhledu českého OZ na rozebíranou problematiku. Jak jsme zmínili, hledá judikatura jádro předsmluvní odpovědnosti v § 415 OZ. Uvedené ustanovení představuje generální („prevenční“) klauzuli, kodifikující zásadu neminem laedere. Šíře záběru a obecnost formulace pak takové řešení nevylučují, na druhou stranu ani explicitně nepotvrzují. Spolu s literaturou se domníváme, ţe takto široká ustanovení mohou plnit funkci „mostu“ mezi textem zákona a nepsanými zásadami.234 V tomto smyslu lze tedy naplnit § 415 OZ obsahem plynoucím ze základních zásad soukromého práva (ostatně parémie neminem laedere má zřejmý ekvitní základ, můţeme tudíţ hledat spojení se zásadami souvisejícími, zejm. s dobrou vírou). Toto ustanovení povaţuje ze základ českého modelu předsmluvní odpovědnosti vcelku jednohlasně i dostupná literatura.235 Pouţitelným se jeví rovněţ ustanovení § 424 OZ, předvídající odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním v rozporu s dobrými mravy. Aplikaci obdobného ustanovení ostatně připouští i německá a rakouská civilistika. Tak za jistých okolností nelze vyloučit kvalifikaci porušení informační povinnosti či ukončení vyjednávání o smlouvě jako odporující dobrým mravům. Navíc samotný institut je úzce navázán na ekvitní kořeny, v tomto smyslu se proto jeví aplikace ustanovení § 424 OZ jako logická. Judikatura i literatura se shodují také na ustanovení § 42 OZ, upravující odpovědnost za škodu v případě zaviněného způsobení neplatnosti právního úkonu. V této souvislosti není třeba s těmito názory obsáhleji polemizovat. Zmíněné ustanovení totiţ zřetelně reflektuje myšlenky hájené jiţ Jheringem, který usiloval o nalezení prostředku pro náhradu škody v případě způsobení neplatnosti smlouvy (ekvivalentem českého § 42 OZ je § 122 BGB, § 42 OZ je ale pro účely culpa in contrahendo vhodněji konstruován na principu zavinění). Předsmluvní fázi v rámci OZ postihuje také ustanovení § 43, kdy jsou účastníci při úpravě smluvních vztahů povinni předcházet moţným rozporům. Doktrína sice setrvale povaţuje toto ustanovení za lex imperfecta, objevovaly se však i odlišné názory.236 Domníváme se, ţe toto ustanovení nemusí nutně vyjadřovat pouhý „monolog zákonodárce“. Při tomto konstatování vycházíme z teze, ţe předpokladem pro zákonnou úpravu je určitý 233

Nelze ovšem předpokládat, ţe ačkoli se současný stav pobobá situaci v Rakousku či v Německu před reformou závazkového práva, přijme judikatura širší konstrukci culpa in contrahendo na bázi analogického pouţití zde uvedených dílčích norem (česká praxe je v otázce analogie obecně mnohem zdrţenlivější neţ její neměcky hovořící sousedé, za příklad můţe poslouţit obecný koncept clausula rebus sic stantibus, který je v Německu a Rakousku zachycen doktrínou Wegfall der Geschäftsgrundlage; citelnější reflexi změny podmínek naproti tomu české právo bez racionálních důvodů postrádá). 234 K tomu srov. MELZER, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 115. 235 Např. HRÁDEK, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2009. SALAČ, J. Culpa in contrahendo v českém právu? Právní rozhledy, 2002, č. 9. Dále také TOBEŠ, Z. Culpa in contrahendo. Právní rádce, 2007, č. 1. 236 Blíţe srov. HULMÁK, M. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 158-159.

61

záměr, účel, který úprava sleduje a jeţ ve svém textu (více či méně precizně) zachycuje. Neníli takový účel dán, neexistuje ani samotné pravidlo (cessante ratione legis, cessat lex ipsa).237 Má-li tedy být právní úprava funkční a smysluplná, musí převáţit takový výklad normy, který povede k její pouţitelnosti. Zastáváme proto názor, ţe § 43 OZ (i) kodifikuje dílčím způsobem zásadu prevence, (ii) představuje interpretační vodítko. Rovněţ komentářová literatura v této souvislosti zaznamenává posun při hodnocení povahy tohoto ustanovení.238 Ve spojitosti s ekvitním základem culpa in contrahendo nelze opomenout ani ustanovení § 3 odst. 1 OZ. Obdobně jako § 424 OZ představuje i toto ustanovení limit aprobace nemorálního jednání. Judikatura přisuzuje § 3 odst. 1 OZ funkci zápovědi excesivního výkonu práva. Nabízí se však otázka, zda je tento restriktivní pohled zcela na místě.239

9.3

RELEVANTNÍ USTANOVENÍ OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU

Judikatura i odborná literatura identifikují ustanovení vhodná pro modelaci culpa in contrahendo také v ObchZ. Těmto názorům si zde dovolíme částečně oponovat. Stejně jako OZ sankcionuje i ObchZ případné způsobení neplatnosti právního úkonu vznikem odpovědnosti za škodu (§ 268 ObchZ). Zmíněné ustanovení sice nesporně absorbuje myšlenky předsmluvní odpovědnosti, jak byly předestřeny v předchozích kapitolách, na rozdíl od § 42 OZ se zde ovšem uplatní objektivní koncepce odpovědnosti za škodu (§ 373 a násl. ObchZ), která není s institutem culpa in contrahendo zcela souladná (pro srovnání, ekvivalentní § 122 BGB rovněţ nevyţaduje zavinění). Tuto výtku lze vztáhnout také k ustanovení § 271 ObchZ240, upravující ochranu tzv. důvěrných informací. I zde se jinak jedná o konstrukci, která je jak ve srovnávaných právních řádech, tak v unifikačních projektech povaţována za projev předsmluvní odpovědnosti. Za relevantní povaţuje literatura také § 265 ObchZ, zavádějící do textu zákona korektiv poctivého obchodního styku. Stejně jako dobré mravy pojí poctivý obchodní styk s culpa in contrahendo společný ekvitní základ. Zásadu poctivého styku zmiňuje v souvislosti s předsmluvní odpovědností např. také rakouská literatura. Informační povinnost tak vzniká v případě, ţe druhá strana můţe sdělení určitých skutečností s ohledem na poctivý styk očekávat.

237

MELZER, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 158. 238 K tomu srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 372. 239 Viz např. rozsudek NS ČR ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99. Unifikační projekty i srovnávané právní řády vycházejí ze širšího pojetí, ekvitní standardy jsou pramenem povinností a jim korespondujících práv. Nepřekonatelným problémem nemusí být ani negativní formulace ustanovení. Zjevným příkladem můţe být § 242 BGB, které má i přes omezenou dikci velmi široké účinky. K tomu srov. ZIMMERMAN, R., WHITTAKER, S. (eds.). Good Faith in European Contract Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 18 a násl. 240 Uvedené ustanovení nerozlišuje mezi tím, zda v případě porušení povinnosti došlo k uzavření smlouvy či nikoli.

62

Na rozdíl od závěrů literatury241 nepovaţujeme ustanovení § 377 ObchZ za zákonný projev předsmluvní odpovědnosti. Uvedené ustanovení předvídá notifikační povinnost pouze za předpokladu existence závazkového vztahu242 (coţ v případě culpa in contrahendo není splněno). Informační povinnost nadto vyvozujeme z jiných pramenů.

9.4

VLASTNÍ KONCEPCE CULPA IN CONTRAHENDO

Tato práce čerpá z Jheringova pojetí culpa in contrahendo jako právně-etického problému. Domníváme se, ţe toto konstatování odkrývá pravou podstatu předsmluvní odpovědnosti. Na počátku svého bádání totiţ hledal Jhering uspokojivou odpověď na otázku, kdo ponese náklady způsobené omylem jedné ze stran. Závěry, ţe tehdejší právní prostředí nenabízelo dostatečný nástroj pro kompenzaci omylem poškozené strany, vnímal Jhering jako nespravedlivé a v důsledcích za disproporční (strana, jeţ se mýlí bez přičinění druhé strany, má sama nést důsledky plynoucí z případné neplatnosti, zatíţení naopak nesmí být přenášeno na účastníka, který na bezvadnost smlouvy legitimně spoléhal). Motivem pro konstrukci předsmluvní odpovědnost bylo úsilí tuto „nespravedlnost“ odstranit. Stejné pozadí lze odkrýt ve všech komparovaných úpravách. Přes rozdílné pojetí totiţ srovnávané doktríny přijaly existenci předsmluvní odpovědnosti právě s odkazem na poţadavky ekvity. Kořeny argumentace proto můţeme zformulovat do návětí: je nespravedlivé (…). Do závorky pak dosadíme příslušný kontext (je nespravedlivé těţit z legitimní důvěry druhé strany, ať jiţ ve formě závadného ne/poskytování relevantních informací či náhlého ukončení kontraktace etc.). Zřetelný ekvitní původ culpa in contrahendo zároveň ovšem činí tento institut obtíţně uchopitelným, jelikoţ se jako esenciální jeví nalezení hranice mezi právem a morálkou (ekvitou). Uvedený aspekt výstiţně glosuje Hurdík, který v této souvislosti pokládá (ovšem pouze formulačně) jednoduchou otázku, kde právo začíná a kde končí?243 Tyto úvahy potvrzuje kodifikační vývoj institutu. Historicky první zakotvení culpa in contrahendo v jeho současném pojetí obsahuje italský Codice civile, jehoţ čl. 1337 podmiňuje negociaci právě poţadavkem dobré víry. K témuţ výsledku dospívají také všechny srovnávané unifikační projekty. Domníváme se, ţe se jedná o zachycení původní (a zároveň i klíčové) myšlenky předsmluvní odpovědnosti jako právně-etického problému, či jinak řečeno, jako institutu zaloţeného na zásadě dobré víry (resp. ekvitě obecně). Obecným základem předsmluvní odpovědnosti je proto zásada dobré víry (a zásady s ní související)244 a nejinak

241

HRÁDEK, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2009, s. 164. 242 Na druhou stranu, přijmeme-li výklad v duchu ekvivalentního ustanovení připravované rekodifikace (§ 2763 NOZ), jeţ logičtěji operuje pouze s porušením právní povinnosti (kterou druhově blíţe nespecifikuje), lze povaţovat i toto ustanovení za výraz předsmluvní odpovědnosti. 243 HURDÍK, J. Culpa in contrahendo im tschechischen Zivilrecht de lege lata / de lege ferenda. Das Symposium: Das vorvertragliche Schuldverhältnis und seine Verletzung durch Verschulden beim Vertragsabschluss (culpa in contrahendo), dosud nepublikováno. 244 Zásada legitimního očekávání, transparentnosti, zákaz venire contra factum proprium.

63

by tomu mělo být také v českém právu. I přes poněkud „turbulentní“ vývoj totiţ nelze českému právu upřít reflexi ekvitních standardů (zejm. dobré mravy, poctivý obchodní styk). Zdrojem předsmluvních povinností, jak byly vykresleny v předchozích kapitolách, je tedy zásada dobré víry245, přičemţ při jejich porušení můţe dojít ke vzniku odpovědnosti za škodu dle § 420 OZ. Zvolené řešení má ovšem svá úskalí. Jak jsme zmínili v úvodu, inklinuje stále česká teorie i praxe do značné míry k právnímu pozitivismu, tj. v daném případě k odmítání nepsaných pramenů práva, a tedy i základních zásad. Ale i tento náhled se pozvolna mění, úsilí v tomto směru můţeme připisovat zejména judikatuře Ústavního soudu ČR.246 Rovněţ současná právněteoretická literatura tenduje k závěru, ţe právo je nutné chápat jako „otevřený systém“, nikoli jej redukovat pouze na více či méně koherentní mnoţinu právních předpisů.247 Naznačený trend je navíc zřejmý ve všech komparovaných právních řádech. V této práci proto operujeme s právními principy jako prameny práva, způsobilými k zakládání práv a povinností. Specifickým pro české prostředí můţe být také samotné pojetí zásady dobré víry. Vymezení pojmu „dobrá víra“ se totiţ v české civilistice oproti srovnávaným úpravám značně liší. Komparativní literatura rozeznává dobrou víru v objektivním smyslu, kdy se jedná o standard jednání, a ve smyslu subjektivním, který označuje určitý stav mysli.248 Česká doktrína naopak definuje dobrou víru jako zásadně nezaviněnou nevědomost o právních nedostatcích určitého právního stavu249 (tedy srovnatelně s dobrou vírou v subjektivním smyslu v komparovaných úpravách). S ohledem na ekvitní obsah dobré víry (v objektivním smyslu) lze ovšem pnutí v otázce jazykového úzu vcelku uspokojivě překlenout. Pojmu dobré víry totiţ v českém prostředí cum grano salis odpovídají dobré mravy.250 V této práci se neztotoţňujeme s koncepcí culpa in contrahendo vystavěnou na existenci zvláštního předsmluvního vztahu. Lze sice přisvědčit tvrzení, ţe kontrahenti jsou ve vzájemně uzším kontaktu a intenzita povinností tedy v zásadě eskaluje. Avšak tento fakt per se neodůvodňuje akceptaci předsmluvního vztahu. Nelze totiţ zapomínat, ţe německé a rakouské pojetí, vyuţívající tento model, je silně determinováno specifickou úpravou deliktního práva, jeţ účastníkům v některých situacích neposkytuje dostatečnou ochranu. Uvedené konstatování ovšem neplatí ve srovnatelném měřítku i pro českou úpravu (není proto nutné přejímat závěry německé a rakouské civilistiky en bloc). 245

Jak připouští i česká literatura. Srov. HRÁDEK, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2009, s. 110. 246 Srov. nález ÚS ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl.ÚS 33/97. 247 K tomu srov. TRYZNA, J. Právní principy a právní argumentace. K vlivu právních principů na právní argumentaci při aplikaci práva. Praha: Auditorium, 2010, s. 55 a násl. Dále např. HURDÍK, J., LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 15 a násl. 248 ZIMMERMAN, R., WHITTAKER, S. (eds.). Good Faith in European Contract Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 30. 249 HURDÍK, J., FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 94. Situaci poněkud komplikuje i fakt, ţe obrat „objektivní dobrá víra“ se pouţívá v souvislosti s oprávněnou drţbou jako předpokladem pro vydrţení (§ 130 odst. 1 OZ). 250 HURDÍK, J., LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 124. Pojem dobré víry, jak je chápán komparovanými řády, však není pro české právo úplnou novinkou (pojítko představuje např. směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách). Dále bude pojem „dobrá víra“ pouţíván jako standard jednání (tj. v objektivním smyslu).

64

Tak OZ ani ObchZ nerozlišují mezi smluvní a mimosluvní odpovědností. Odlišně od BGB a ABGB jsou pojímány také pro německý, resp. rakouský přístup klíčové otázky (i) rozsahu deliktně chráněných hodnot (resp. nahraditelné škody), (ii) odpovědnosti za třetí osoby. -

-

Ad (i) podobně jako např. ve Francii zákonodárce neomezuje rozsah nahraditelné škody prostřednictvím taxativně vymezeného okruhu chráněných hodnot. Dle ustanovení § 442 odst. 1 OZ se tak hradí skutečná škoda i ušlý zisk (a to nezávisle na sobě). Definici pojmu škoda OZ neobsahuje, vymezení je proto přenecháno doktríně a soudní praxi. Otázkou zůstává pozice „prosté ekonomické újmy“ (pure economic loss), tento termín totiţ české právo nezná (rovněţ doktrinální uchopení je sporadické), zároveň jej ale nevylučuje. Lze přisvědčit názorům251, ţe náhrada této škody je v domácím prostředí spojena spíše s poţadavkem dostatečného kauzálního nexu, neţ s apriorním vyloučením pro některé typy vztahů (coţ je příklad právě Německa a Rakouska). Ad (ii) OZ nerozlišuje odpovědnost za třetí osoby pro účely smluvní a mimosluvní odpovědnosti a nepředvídá ani exkulpaci plynoucí z culpa in eligendo. Dle § 420 odst. 2 OZ se tak škoda přičítá právnické či fyzické osobě, byla-li způsobena při jejich činnosti „pomocnými“ osobami, které k této činnosti pouţili (výjimkou je exces pomocné osoby z rámce jí svěřené činnosti, pak nastupuje její vlastní odpovědnost za škodu).

Uvedené srovnání můţe naznačit, ţe mnohem silnější pojítka lze vysledovat vůči francouzské doktríně. K tomuto závěru nás vede v klíčových bodech (pro culpa in contrahendo) srovnatelná právní úprava (široce koncipovaná generální deliktní klauzule, odpovědnost za třetí osoby) i tamější judikaturní praxe, jeţ zakládá předsmluvní odpovědnost na mimosmluvním základě (tedy obdobně jako uvedená rozhodnutí českého NS). Přesto se dle našeho názoru jedná o zastírání pravé podstaty problému, i francouzský model totiţ vychází ze zásady dobré víry252, jeţ povaţujeme v této práci za kruciální. Domníváme se proto, ţe je vhodnější přidrţet se této teze. Jako obecný koncept proto nabízíme následující řešení. Ustanovení § 420 odst. 1 OZ operuje při zaloţení odpovědnosti za škodu se zaviněným porušením právní povinnosti. Obrat právní povinnost je nutné interpretovat v souladu s předestřeným vnímáním práva jako otevřeného systému, tedy ţe se jedná konkrétně nejenom o povinnosti plynoucí (i) ze zákona či jiného právního předpisu, (ii) ze smluvního závazku (jeţ inter partes plní roli „zákona“), ale také (iii) z jiného pramene práva (tj. ze základních zásad, jimţ přisuzujeme normativní charakter). 251

TICHÝ, L. in BUSSANI, M. (ed.). European Tort Law. Eastern and Western Perspectives. Berne: Stämpfli Publishers Ltd., 2007, s. 317 a násl. 252 K tomu srov. GILIGER, P. Pre-contractual Liability in English and French Law. The Hague/London/New York: Kluwer Law International, 2002, s. 130.

65

Dle našeho názoru tak § 420 OZ (formulačně ani obsahově) neklade překáţky pro zaloţení culpa in contrahendo na zásadě dobré víry. Jak jsme nastínili výše, lze ostatně i § 415 OZ vnímat jako derivát této zásady (nepoţadavek neškodit druhému je nesporně ekvitní), toto ustanovení proto vnímáme jako určitou (byť dosti vágní) pozitivizaci našeho stanoviska. Shodně s německou doktrínou se lokalizujeme vznik předsmluvních povinností k okamţiku započetí obchodních kontaktů253, nepovaţujeme však za nutné převzít i zbylou koncepci předsmluvního závazkového vztahu. Prezentovaný koncept povaţujeme za obecně aplikovatelný pro všechny typy soukromoprávních vztahů (tj. v občanskoprávních i obchodněprávních vztazích, resp. s ohledem na § 262 odst. 4 ObchZ vhodněji v B2C a B2B vztazích). Odhlédneme-li totiţ od §§ 268 a 271 ObchZ, pramení podstata culpa in contrahendo z obecných základů soukromého práva (tj. z práva občanského). Tento závěr je v podmínkách českého práva evidentní, zaměříme-li pozornost na rozdíly v odpovědnosti za škodu v občanském (subjektivní) a v obchodním právu (objektivní). Koncepce objektivní odpovědnosti je pro institut předsmluvní odpovědnosti nevhodná. Rozdíly mezi jednotlivými druhy vztahů proto vnímáme spíše v rovině intenzity případných předsmluvních povinností a sktriknosti při posuzování jejich dodrţování254 (pro B2B vztahy lze přijmout liberálnější pojetí, zřetelněji akcentující prosazování vlastních zájmů kaţdé ze stran). Jak ukazují komparované úpravy, není ani absence explicitní regulace nepřekonatelným problémem. Na druhou stranu nelze opomíjet poţadavek seznatelnosti práva obecně, jeţ můţe být částečně „nepsanou“ podobou úpravy culpa in contrahendo do jisté míry dotčen. Avšak ani tento aspekt nelze absolutizovat, institut předsmluvní odpovědnosti zde vykreslujeme jako obtíţně uchopitelný, coţ se projevuje v jeho případné kodifikaci. Totiţ všechna srovnávaná explicitní ustanovení vykazují vyšší míru obecnosti, přiliš podrobná úprava není v důsledku mnohotvárnosti culpa in contrahendo vhodná ani dostatečně moţná.

9.5


Pro zřetelnější komparaci bude i zde shodně jako v celém textu práce sledována naznačená klasifikace „skutkových podstat“ předsmluvní odpovědnosti, tj. (i) porušení povinnosti nepůsobit škodu, (ii) porušení informačních povinností a (iii) ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu.

253

Máme za to, ţe předsmluvní stádium se neomezuje na pouhé učinění návrhu smlouvy či výzvy k podávání návrhů (invitatio ad offerendum). Jedná se spíše o širokou kategorii pojímající také nejrůznější marketingové aktivity. K tomu srov. SCHULTE-NÖLKE, H. et al. Principles of Existing EC Contract Law (Acquis Principles). Contract I. Pre-contractual Obligations, Conclusion of Contract, Unfair Terms. Munich: Sellier, 2007, s. 66. 254 Jak ukazuje např. francouzská praxe, jeţ je při aplikaci předsmluvní odpovědnosti v podnikatelských vztazích velmi opatrná. K tomu srov. HONDIUS, E. H. (ed.). Precontractual liability. Report to the XIIIth Congress International Academy of Comparative Law. Deventer, Boston: Kluwer Law and Taxation Publishers, 1991, s. 150.

66

9.5.1 Porušení povinnosti nepůsobit škodu Úvodem je zapotřebí podotknout, ţe české právo na rozdíl od právních řádů Německa a Rakouska objektivně nevykazuje potřebu po zařazení této skutkové podstaty pod rámec předsmluvní odpovědnosti. Obdobně jako např. francouzská doktrína si vystačí s aplikací deliktních norem, proto se dle našeho názoru o culpa in contrahendo nejedná (coţ si ostatně uvědomuje i současná německá nauka). Obecným základem pro vyvození odpovědnosti v situacích, kdy dojde ke zranění (jiné škodě) v důsledku nedostatku prevence, je nesporně ustanovení § 415 OZ. Dle judikatury255 tak je např. subjekt uţívající pozemek povinen dostatečně označit či zabezpečit nebezpečná místa, provést nezbytná opatření k zamezení vzniku škodu pádem stromu apod. Z ustanovení § 415 OZ lze také za určitých podmínek vyvodit (pro účely srovnání) i odpovědnost za kluzký či jinak potenciálně nebezpečný stav podlahy v nákupním centru, a to bez konstrukce zvláštního závazkového vztahu (oproti BGB, resp. ABGB upravuje český OZ odpovědnost za třetí osoby daleko vhodněji, odpadá tak hlavní důvod modelace předsmluvního vztahu v těchto případech). 9.5.2 Porušení informačních povinností Úpravu informačních povinností v českém právním řádu lze hodnotit jako dílčí a roztříštěnou. Široké spektrum těchto povinností je v souvislosti s ochranou spotřebitele inkorporováno v OZ (např. distanční smlouvy, podomní obchod, time-sharing apod.). Povinnost informovat druhou stranu předvídá také celá řada speciálních předpisů256 (zákon o ochraně spotřebitele, zákon o pojistné smlouvě, zákon o platebním styku etc.). Vyčerpávající rozbor však není účelem této práce, za podstatnější povaţujeme vymezení obecných předpokladů vzniku informační povinnosti. Obecnější úpravu české právo (coţ je s ohledem na obtíţné vymezení poměrně logické) postrádá. Určité voditko lze stejně jako v komparovaných právních řádech spatřit v regulaci otázky omylu (ustanovení § 49a OZ257 tak zapovídá mj. úmyslné uvádění druhé strany v omyl). Jak ukázal vývoj v této oblasti, problematika informačních povinností je mnohem širší. Také v rámci českého práva lze vycházet z premisy, ţe „generální“ povinnost 255

Např. R 36/1988, rozsudek NS ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 766/2000 či ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000. 256 Blíţe srov. HRÁDEK, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2009, s. 166 a násl. 257 Ustanovení § 49a OZ je dle našeho názoru konformní s dříve uvedenými závěry ohledně informačních povinností; § 49a OZ respektuje jistotu soukromoprávního styku a zásadu favor contractus, kdyţ připouští dovolání se relativní neplatnosti pouze v případě podstatného omylu, resp. v případě úmyslného fraudulentního jednání. Zároveň se neomezuje pouze na úmysl, poškozená strana se můţe dovolat neplatnosti (a také náhrady škody dle § 42 OZ) i v případě, kdy škůdce vyvolá (podstatný) omyl i nedbalostně (§ 49a OZ nespojuje vyvolání takového omylu pouze s určitou formou zavinění, lze se tedy domnívat, ţe postačí i nedbalost; nadto lze vycházet z toho, ţe kdyby tomu bylo jinak, byl by tento poţadavek do textu vtělen, viz § 49a OZ věta druhá). Celé ustanovení § 49a OZ lze tedy chápat tak, ţe implicitně upravuje povinnost informovat druhou stranu o překáţkách platnosti smlouvy (jeţ § 42 OZ sankcionuje případnou odpovědností za škodu).

67

informovat druhou stranu neexistuje, kaţdý se proto musí o relevantních skutečnostech informovat především sám. Tento základní předpoklad ovšem modifikuje realita výrazné informační asymetrie, jeţ zamezuje absolutizaci zmíněné výchozí teze. Poţadavky současné informační společnosti a narůstající komplexita obchodování vůbec proto činí z otázky informační povinnosti zásadní téma pro moderní soukromé právo. Ačkoli se ztotoţňujeme s tím, ţe abstraktní vymezení informační povinnosti je obtíţné, ne-li nemoţné, lze se o něj s tímto vědomím pokusit. Máme za to, ţe zdařilé shrnutí představuje čl. 4:107 odst. 3 PECL, je tedy moţné se jej ve výkladu přidrţet.258 Dle tohoto ustanovení je pro vznik případné povinnosti informovat druhou stranu relevantní (i) zda některý ze subjektů disponuje zvláštními znalostmi, (ii) jaké výdaje vynaloţila informovaná strana k získání daných informací, (iii) zda si můţe v rozumné míře relevantní informace obstarat sama a (iv) význam poţadovaných informací. Můţeme doplnit také další aspekty. Významnou roli hraje povaha subjektů. Profesionál tak bývá zatíţen informačními povinnostmi zpravidla citelněji neţ spotřebitel. Generalizace ovšem přináší určité zkreslení, prvně uvedený závěr relativizuje skutečnost, ţe nikoli kaţdý spotřebitel je informačně „podvyţivený“, stejně tak existují i mezi profesionály značné rozdíly.259 Význam má také charakter zamýšlené smlouvy (spekulace, dlouhodobý závazek), způsob kontraktace (distanční, osobní), volba komunikačních prostředků (např. automatický systém) či prostředí, ve kterém je smlouva uzavírána (kontraktace mimo provozovnu). K porušení informační povinnosti můţe dojít jak uvedením nepravdivých či zavádějících skutečností, tak jejich zamlčením. V otázce zavinění pak postačí i nedbalost. Nelze opomenout ani ekonomický podtext této problematiky.260 V souvislosti s informačními povinnostmi je nutné zdůraznit, ţe institutu culpa in contrahendo bývá přisuzována subsidiární povaha. Lex specialis vůči předsmluvní odpovědnosti představuje dle literatury (stejně je tomu i např. v Německu) záruka a odpovědnost za vady, kdy je prodávající povinen informovat kupujícího o vadách předmětu koupě (§§ 596, 616 OZ, § 424 ObchZ).261 V následujícím textu vydělíme z této skutkové podstaty tři dílčí skupiny, tj. (i) ochrana důvěrných informací, (ii) zamezení platnosti smlouvy a (iii) uzavření smlouvy v důsledku porušení informačních povinností.

258

Za vhodné jej povaţuje také literatura. Srov. GILIGER, P. Regulating Contracting Behaviour: The Duty to Disclose in English and French Law. European Review of Private Law, 2005, vol. 5, s. 639-640. 259 GILIGER, P. Regulating Contracting Behaviour: The Duty to Disclose in English and French Law. European Review of Private Law, 2005, vol. 5, s. 633. 260 Cílem těchto povinností je zajistit podmínky pro „informované rozhodnutí“. Spotřebitelé vybavení dostatečnými informacemi utrácejí své úspory mnohem racionálněji, přičemţ tato skutečnost vede v globálním měřítku k optimálnější alokaci zdrojů ve společnosti. K tomu srov. LEGRAND, P. Pre-contractual disclosure and information: English and French law compared. Oxford Journal of Legal Studies, 1986, vol. 6, s. 344-345. 261 Blíţe srov. HRÁDEK, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2009, s. 179.

68

9.5.2.1

Ochrana důvěrných informací

Ochranu důvěrných informací výslovně předvídá § 271 ObchZ. Dikce tohoto ustanovení operuje s tím, ţe informace musí být za důvěrné označeny, coţ povaţujeme ve srovnání s korespondující úpravou v unifikačních projektech (např. čl. 2: 302 PECL) za zbytečně restriktivní. Účelnější variantou je vykládat § 271 ObchZ v tom smyslu, ţe zvláštní (důvěrná) povaha informací můţe vyplynout i z kontextu. Komentářová literatura připouští analogickou aplikaci této úpravy také v občanskoprávních vztazích (zde se ovšem bude odpovědnost za škodu řídit §§ 420 a násl. OZ).262 9.5.2.2


Jak jiţ bylo naznačeno v korespondujících kapitolách této práce, můţe vést porušení povinnosti informovat druhou stranu mj. k neplatnosti zamýšlené smlouvy. Tento závěr lze vztáhnout také na české právo, coţ se pokusíme demonstrovat na modelových příkladech. Tak např. kontrahent A je podílovým spoluvlastníkem movité věci263 a nabízí ke koupi svůj podíl kontrahentu B. Při vyjednávání je B ujištěn, ţe A učinil veškeré kroky pro to, aby byla koupě platná. Ve skutečnosti však A opomněl notifikovat za účelem moţného uplatnění zákonného předkupního práva (§ 140 OZ) spoluvlastníka C. Jakmile se C dozví o převodu, napadne smlouvu uzavřenou mezi A a B a ta se stává neplatnou ex tunc. Stejně jako ve srovnávaných úpravách vzniká i zde kontrahentu B nárok z culpa in contrahendo vůči A. Dalším případem můţe být prodej movité kulturní památky. Vlastník A ji nabízí zájemci B, aniţ by jej informoval o její povaze. Následně dojde k uzavření smlouvy bez toho, ţe by A nabídl tuto památku nejprve ministerstvu kultury (§ 13 odst. 1 zák. č. 20/1987 Sb.). Smlouva je poté napadena ministerstvem a opět se stává neplatnou. I v tomto případě vzniká zájemci B vůči A nárok z předsmluvní odpovědnosti. 9.5.2.3


Culpa in contrahendo zahrnuje i situace, kdy v důsledku porušení informačních povinností dojde k uzavření smlouvy.264 Tento závěr potvrzují všechny komparované úpravy, v souladu s literaturou se domníváme, ţe stejně by tomu mělo být také v českém právu. Pro opačný závěr neshledáváme racionální argumenty, mnohdy je naopak pro poškozenou stranu výhodnější variantou setrvání ve sjednaném závazku a místo odstoupení od smlouvy

262

ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 358. 263 Movitou věc volíme za účelem jednoznačnějšího řešení. Modelový příklad by mohl mít stejné řešení i v případě nemovitosti; domníváme se, ţe publicita katastru per se nevylučuje předsmluvní odpovědnost, konkrétní výsledek by ovšem záleţel na individuálních okolnostech. 264 Kromě srovnávaných právních úprav dle odkázat také na čl. 1440 italského Codice civile. Blíţe srov. GRUNDMANN, S., SCHAUER, M. (eds.). The Architecture of European Codes and Contract Law. New York: Kluwer Law International, 2006, s. 283 a násl.

69

(dovolání se relativní neplatnosti) poţadovat náhradu škody.265 Tuto argumentaci si můţeme přiblíţit na modelovém příkladu. Nadšený sběratel obrazů A má zájem o starý obraz ve vlastnictví B. Při vyjednávání B úmyslně uvede A v omyl ohledně ceny předmětného obrazu, na místo skutečné ceny ve výši 10.000,- Kč tak zaplatí A za obraz 100.000,- Kč. Po čase vyjde tato skutečnost najevo, sběrateli A se však obraz líbí natolik, ţe dovolání se relativní neplatnosti dle § 40a OZ pro něj nepřipadá v úvahu. Můţe však poţadovat náhradu škody v rozsahu diference mezi reálnou cenou a částkou, kterou skutečně zaplatil. 9.5.3 Ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu Nadepsanou situaci zachytil ve své judikatuře i český NS.266 Při hodnocení závěrů soudu lze konstatovat, ţe se věcně vcelku přidrţel konstrukce této skutkové podstaty, jak je prezentována ve srovnávaných úpravách. Odpovědnost za škodu tak s odkazem na §§ 415 a 420 OZ vzniká, jsou-li naplněny tyto předpoklady: (i) vyjednávání o smlouvě se nachází v pokročilém stádiu, (ii) poškozená strana legitimně očekává uzavření této smlouvy a (iii) vyjednávání je ukončeno bez pádného důvodu. Judikatura byla částečně podrobena kritice ze strany odborné veřejnosti, mj. kvůli problematické aplikaci § 415 OZ267, dále pro absenci vymezení pojmu „legitimní důvod“ k ukončení vyjednávání a kvůli specifickému pojetí rozsahu nahraditelné škody (viz níţe).268 Za podstatné ovšem shledáváme, ţe se soud ve věci nevyslovil pro aplikaci zásady dobré víry, jeţ povaţujeme za meritum celého problému. V ostatním lze vycházet ze závěrů komparovaných úprav, tj. ţe v konkrétním případě lze usuzovat na oprávněnou důvěru v uzavření smlouvy, je-li vyjednáno „jádro“ smluvní úpravy (essentialia negotii),269 dále lze odkázat na výklad ohledně legitimního důvodu pro ukončení negociace (ztíţení realizace smlouvy, změna poměrů na trhu, v zásadě i lepší konkurenční nabídka apod.). Odpovědnost za škodu při kontraktaci vzniká také ale v dalších případech zmiňovaných komparativní literaturou, tj. (i) zahájení negociace v rozporu s dobrou vírou (zahájení smluvních vyjednávání, aniţ by zde existoval úmysl smlouvu uzavřít) nebo (ii)

265

Srov. LEGRAND, P. Pre-contractual disclosure and information: English and French law compared. Oxford Journal of Legal Studies, 1986, vol. 6, s. 345. 266 Viz rozsudek NS ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007. 267 Hulmák poukazuje na skutečnost, ţe kontrahenti mají právo negociaci ukončit, výkon tohoto práva tudíţ vylučuje případnou protiprávnost ukončení negociace. Zde si dovolíme podotknout, ţe je nezbytné rozlišovat formální a materiální stránku realizace práva. Zatímco formálně se můţe výkon práva jevit v pořádku, materiálně tomu tak být nemusí (např. spekulativní ukončení negociace; obecněji lze argumentovat tím, ţe v souladu s právní jistotou nelze připustit aprobaci vysoce nekonzistentního jednání). Tento aspekt s odkazem na zneuţití práva či rozpor s dobrými mravy zmiňuje i uvedený autor. K tomu srov. HULMÁK, M. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2008, s. 161. 268 Viz BONČKOVÁ, H. Zpráva z 3. odborného sympozia organizovaného NS ČR: Náhrada škody a s ní související otázky v judikatuře Nejvyššího soudu. Bulletin advokacie, 2009, č. 9, s. 7-8. 269 Tento předpoklad můţeme v zásadě chápat jako jakési „objektivizované“ přesvědčení o budoucím uzavření smlouvy.

70

pokračování ve vyjednávání v rozporu s dobrou vírou (pokračování v kontraktaci, ačkoli subjekt jiţ uzavřít smlouvu nechce).

9.4

ZAVINĚNÍ

Jak jsme uvedli výše, povaţujeme s ohledem na specifický charakter culpa in contrahendo naráţející na primát smluvní svobody za obecně pouţitelný model subjektivní odpovědnosti. Obecná úprava (§ 420 OZ) se neomezuje je na některé formy zavinění, postačí tak i nedbalost (uvedené ustanovení nadto nevědomou nedbalost presumuje). Úmysl je naopak vyţadován v případě § 424 OZ.

9.5


Mezi klasické následky porušení předsmluvních povinností patří vznik odpovědnosti za škodu270 a moţnost vyvázat se ze smluvního vztahu (např. odstoupení od smlouvy, dovolání se její neplatnosti). Totéţ platí také pro české prostředí. V otázce odpovědnosti za škodu je nutné nejprve určit, zda se jedná o reţim občanského či obchodního zákoníku. Jak jsme jiţ uvedli, pramení předsmluvní povinnosti obecně z občanského zákoníku.271 Tato skutečnost hraje klíčovou roli při určení příslušného reţimu mezi podnikateli, dojde-li tedy mezi nimi k porušení některé z předsmluvních povinností, aplikují se v otázce odpovědnosti za škodu ustanovení §§ 420 a násl. OZ (nebyla totiţ porušena povinnost ani z obchodněprávního závazkového vztahu, ani povinnost plynoucí z obchodního zákoníku), tedy nikoli jen předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu, ale také ustanovení související (rozsah náhrady škody, její případná soudní moderace apod.).272 Poněkud problematické273 je v tomto směru ovšem porušení §§ 268, 271 ObchZ, tj. povinností ukládaných přímo ObchZ. De lege lata totiţ nastupuje objektivní odpovědnost za škodu dle tohoto kodexu, jeţ není institutu culpa in contrahendo pojmově blízká ani vhodná. Další významnou otázkou je stanovení rozsahu nahraditelné škody. Oba soukromoprávní kodexy předvídají náhradu skutečné škody, tak ušlého zisku (§442 OZ, § 379 ObchZ). Obecně je moţné vycházet z premisy, ţe poškozený by měl být prostřednictvím náhrady škody navrácen do situace, v níţ by se nacházel, kdyby nedošlo k porušení některé z

270

Výklad se zaměří pouze na specifika náhrady škody při culpa in contrahendo, obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu zde řešeny nebudou. 271 Je-li porušena povinnost z obchodního závazkového vztahu (§ 373 ObchZ), případně povinnost ukládaná obchodním zákoníkem (§ 757 ObchZ), aplikuje se obchodněprávní úprava odpovědnosti za škodu (výjimky předvídá § 262 odst. 4 ObchZ). V případě porušení povinností vyplývajících z občanského zákoníku (kam v důsledku charakteru OZ jako obecného pramene soukromého práva řadíme i povinnosti zaloţené na zásadě dobré víry) se pouţije úprava odpovědnosti za škodu dle OZ. K tomu srov. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 1106 a násl. 272 Opačně Hrádek in HRÁDEK, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2009, s. 156. 273 Srov. HRÁDEK, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2009, s. 156.

71

předsmluvních povinností (tedy ekvivalentně k pojmu negatives Interesse, jak jej pouţívají německá a rakouská nauka).274 Restriktivní pozici zaujal Nejvyšší soud při posuzování ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu, kdy omezil náhradu škody pouze na „neobvyklé“ náklady. V souladu s literaturou lze s touto limitací polemizovat (nabízí se argument, zda je vhodné omezit rozsah nahraditelné škody pouze kritériem „obvyklosti“ vynaloţených nákladů). Na druhou stranu je tento trend vcelku pochopitelný, culpa in contrahendo má slouţit jako „štít“, nikoli jako „meč“. Uvedená restrikce tak sleduje myšlenku ochrany smluvní svobody (extenzivní praxe v problematice náhrady škody můţe implikovat vyšší rigiditu a opatrnost v kontraktaci, tj. citelně omezit vyjednávací svobodu). Ostatně o určitou limitaci se snaţí i srovnávané právní řády. Tak německá doktrína přiznává náhradu nákladů vynaloţených aţ od okamţiku zaloţení oprávněné důvěry v uzavření smlouvy, část nauky předvídá také strop v podobě výše hypotetické positives Interesse (stejně je tomu v Rakousku). Také ve francouzské teorii se objevují názory, ţe náhrada škody obsahuje toliko neobvyklé, nadstandardní náklady (viz výše). Omezení výše náhrady škody povaţujeme v obecné rovině za vhodné, lze se proto přiklonit k závěru, ţe poškozený by neměl dostat více, neţ kolik by se mu dostalo z platné smlouvy (tuto limitaci vztahujeme na všechny skutkové podstaty culpa in contrahendo).275 Pokusme se vymezit náhradu škody také v ostatních skutkových podstatách. Tak dojde-li k porušení ochrany důvěrných informací, je škůdce povinen nahradit poškozenému utrpěnou škodu, zároveň je ale také povinen vydat veškerý uţitek, který ze závadného jednání měl.276 V případě uzavření smlouvy v důsledku porušení informačních povinností (omyl, oklamání) se můţe poškozený účastník dovolat relativní neplatnosti smlouvy. V souladu § 42 OZ mu náleţí škoda, kterou vyvolalo závadné jednání škůdce (poškozený by měl být navrácen do stavu před uzavřením smlouvy). Náhrada škody ovšem náleţí i tehdy, zůstane-li smlouva v platnosti (poškozený se relativní neplatnosti nedovolá).277 Náhradu škody v těchto případech můţe představovat např. rozdíl mezi cenou, jeţ by byla vyjednána při běţném chodu událostí a cenou, která byla deformována porušením informačních povinností (viz předešlé korespondující kapitoly).278

274

Reprezentativně čl. 4:117 odst. 1 PECL. Tak je tomu např. v Rakousku, Francii, část doktríny tento postoj zastává i v Německu, konečně z něj vychází také PECL či návrh NOZ (§ 1588 odst. 2). K tomu srov. LANDO, O., BEALE, H. Principles of European Contract Law. Parts I. and II. Combined and Revised. The Hague, London, Boston: Kluwer Law International, 2000, s. 282. 276 Zde se jedná o bezdůvodné obohacení z nepoctivých zdrojů dle § 451 odst. 2 OZ in fine. 277 Toto stanovisko lze podpořit také tím (kromě výše uvedených závěrů komparativní části), ţe umoţňuje-li úprava v případě porušení informačních povinností dovolat se neplatnosti smlouvy a poţadovat náhradu škody, tím spíše by měla umoţnit poškozenému ve sjednaném závazku setrvat a poţadovat pouze náhradu škody. 278 Lze odkázat na závěry německé praxe, která naráţí na obtíţně prokazatelný kauzální nexus mezi porušením povinnosti a vznikem škody (nabízí se otázka, jak měla vypadat „nedeformovaná“ smlouva). Tuto situaci se snaţí překlenout pomocí „domněnky příčinné souvislosti“. Je otázkou, zda by o obdobném instrumentariu neměla uvaţovat také česká praxe. 275

72

Při neplatnosti smlouvy v důsledku porušení informačních povinností a v situaci, kdy dojde k náhlému ukončení kontraktace můţe poškozený ţádat také náhradu škody ve formě ušlé příleţitosti (k tomuto závěru se přiklánějí všechny srovnávané úpravy, nenalézáme důvod pro opačný závěr v českém právu).279

9.6

PROMLČENÍ

Úpravu promlčení nároků z culpa in contrahendo v občanskoprávních vztazích nalezneme v ustanovení § 106 OZ, které předvídá subjektivní lhůtu dvou let běţící ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o osobě škůdce (§ 106 odst. 1 OZ), limitovanou zároveň objektivní lhůtou tří (resp. při úmyslně způsobené škodě deseti) let plynoucí ode dne, kdy došlo k události, z níţ škoda vznikla (§ 106 odst. 3 OZ). Touto úpravou se řídí promlčení nároků z předsmluvní odpovědnosti také v případě, kdy mezi podnikateli dojde k porušení mimozávazkové povinnosti neupravené v ObchZ (typicky § 415 OZ).280 Naopak obchodněprávní úpravě281 promlčení podléhají nároky na náhradu škody z porušení § 268 ObchZ (dle § 394 odst. 3 ObchZ běţí promlčecí lhůta ode dne, kdy se stal právní úkon neplatným) a § 271 ObchZ (dle § 398 ObchZ běţí promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o osobě škůdce, končí pak nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti).

9.7


Domníváme se, ţe tuto kategorii předsmluvní odpovědnosti české právo nezná a zároveň zde neexistují ani důvody pro její konstrukci (v Německé či Rakouské doktríně je zastávána zejm. proto, aby se „doprovázející“ osoby mohly dovolat odpovědnosti škůdce za třetí osoby bez moţnosti exkulpace z culpa in eligendo). Česká úprava odpovědnosti za třetí osoby přičítá jejich závadné jednání subjektům, pro které vykonávaly pověřenou činnost, resp. při excesu počítá s jejich vlastní odpovědností. Spolu s odbornou literaturou proto nepovaţujeme vytváření zvláštní kategorie osob odpovědných z culpa in contrahendo za nutné.282

279

Za předpokadu prokázání rozumné pravděpodobnosti realizace této příleţitosti (je totiţ nutné zohlednit praktické obtíţe spojené s dokazováním ušlé příleţitosti). 280 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 1119-1120. 281 Obecná promlčecí doba zde činí čtyři roky (§ 396 ObchZ). 282 HRÁDEK, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2009, s. 183. Doktrínu culpa in contrahendo není nutné aplikovat ani v případech jednání zdánlivého zmocněnce (falsus procurator), na které české právo s ohledem na ochranu důvěry postiţených osob reaguje dostatečně (srov. § 33 odst. 2 OZ).

73

10. CULPA IN CONTRAHENDO V ČESKÉM PRÁVU DE LEGE FERENDA V této kapitole se pokusíme stručně nastínit roli culpa in contrahendo v připravované rekodifikaci soukromého práva prof. Eliáše a doc. Zuklínové. Nejvýraznějším rozdílem oproti současnému stavu je skutečnost, ţe institutu předsmluvní odpovědnosti zde se dostává explicitní úpravy. Jak bude vyvozeno níţe, lze navrhovanou úpravu vnímat jako „deklaratorní“ potvrzení dříve učiněných závěrů, kodifikace culpa in contrahendo tudíţ dle našeho názoru nic nemění na skutečném základu tohoto institutu, tj. zásadě dobré víry (vzhledem ke specifickému a variabilnímu charakteru předsmluvní odpovědnosti nelze dosáhnout zcela vyčerpávající úpravy). Jako pozitivní můţeme hodnotit tento posun spíše (i) z důvodu přetrvávající rezervovanosti praxe k zásadám jako pramenům práva, (ii) jako potvrzení důleţitosti problematiky. Vzorem pro regulaci této otázky byl projekt CEC.283 Bohuţel pro navrhovanou úpravu se jej autoři nedrţeli zcela striktně, coţ můţe vyvolávat určité nejasnosti (viz níţe). Obecně máme za to, ţe rekodifikační práce se v některých oblastech vrací k méně šťastným řešením, coţ námi probíranou tématiku spíše komplikuje. V dalším textu rozlišíme dvě skutkové podstaty culpa in contrahendo (tj. porušení informačních povinností, ukončení vyjednávání o smlouvě bez legitimního důvodu) a krátce rozebereme otázky náhrady škody a promlčení.

10.1 PORUŠENÍ INFORMAČNÍCH POVINNOSTÍ Obecnější úpravu informačních povinností obsahuje NOZ ve svém ustanovení § 1587 odst. 2, které předvídá vzájemnou povinnost kontrahentů sdělovat si všechny skutkové a právní okolnosti, o kterých ví nebo musí vědět tak, aby se kaţdá ze stran mohla přesvědčit o moţnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl kaţdé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.284 Toto ustanovení čerpá z čl. 7 CEC, bohuţel nepřebírá celý text a opomíjí tak důleţitou pasáţ o náhradě škody.285 Uvedený článek rozlišuje při náhradě škody způsobené porušením informačních povinností mezi situací, kdy (i) smlouva uzavřena není nebo je neplatná a kdy (ii) účastníci smlouvu uzavřou (a to buď platně anebo ji v platnosti ponechají). V prvním 283

Tento unifikační projekt vychází primárně z italského Codice civile (autoři projektu povaţují italské soukromé právo za dobrou syntézu německého a francouzského vzoru a tudíţ za vhodné pro „panevropskou“ unifikační kontrukci) a soukromé kodifikace common law, tzv. „McGregor contract code“. Ambicí projektu je vytvoření modelového zákoníku akceptovatelného napříč evropskými státy. Blíţe srov. TWIGG-FLENER, CH. The Europeanisation of Contract Law. Current controversies in law. London, New York: Routledge-Cavendish, 2008, s. 15-16. 284 Coţ v podstatě koresponduje se dříve prezentovanými závěry komparovaných úprav. Povaţovali bychom v této souvislosti za vhodné, kdyby zákonodárce do textu pojal i určité obecné (interpretační) vodítko ke stanovení informační povinnosti (srov. čl. 4:107 odst. 3 PECL). 285 Důvodová zpráva se k nastíněnému problému nijak nevyjadřuje. Srov. Důvodová zpráva k NOZ, [citováno dne 5. března 2011], s. 386. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html.

74

případě náleţí poškozenému škoda do výše částky, jeţ odpovídá nákladům vynaloţeným vzhledem k moţnému uzavření smlouvy a ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. V druhém případě se jedná o culpa in contrahendo při platné smlouvě, kdy má poškozený nárok na vrácení vynaloţené částky nebo náhradu škody, kterou na základě spravedlivého uváţení určí soud (tj. např. rozdíl mezi cenou, jeţ by byla vyjednána při běţném chodu událostí a cenou, která byla deformována v důsledku porušení informačních povinností). Implicitní úpravu informačních povinností obsahuje také regulace omylu (§§ 530 – 532 NOZ), jeţ obsahově navazuje na ustanovení § 49a OZ, lze proto odkázat na předešlý výklad. Konečně problematiku ochrany tzv. důvěrných informací upravuje ustanovení § 1589 odst. 2 NOZ. Uvedené ustanovení sice reflektuje skutečnost, ţe „důvěrná“ povaha získaných skutečností můţe vyplynout také z kontextu (formulačně se tedy neomezuje na informace označené za důvěrné), celková dikce je ovšem poněkud matoucí, kdyţ § 1589 odst. 2 NOZ in fine normuje: „Poruší-li tuto povinnost [tj. povinnost k ochraně důvěrných informací] a obohatí-li se tím, vydá druhé straně to, oč se obohatila“. Zákonodárce jako by předvídal pouze případnou moţnost bezdůvodného obohacení (uvedené formulačně nekoresponduje s ekvivalentním čl. 8 odst. 2 CEC, jeţ výslovně počítá jak s náhradou škody, tak s vydáním bezdůvodného obohacení). Ačkoli nepovaţujeme tento nedostatek za zásadní (nesporně lze překlenout teleologickým výkladem)286, je vadná formulace v této souvislosti zbytečná.

10.2 UKONČENÍ VYJEDNÁVÁNÍ O SMLOUVĚ BEZ LEGITIMNÍHO DŮVODU Sedes materiae nalezneme v ustanoveních §§ 1587 odst. 1 a 1588 NOZ. Úprava explicitně podtrhuje zásadní primát smluvní svobody, jeţ přisuzuje institutu culpa in contrahendo povahu výjimky (takto je předsmluvní odpovědnost i s ohledem na fungování trhu chápána ve všech srovnávaných úpravách). Regulace postihuje situace (i) zahájení kontraktace bez úmyslu smlouvu uzavřít, (ii) pokračování v negociaci bez úmyslu smlouvu uzavřít a (iii) ukončení vyjednávání bez legitimního důvodu; dostatečně tak přijímá současné pojetí této skutkové podstaty (srov. výše). Na rozdíl od předlohy v CEC (čl. 6) však tato úprava formulačně vypouští vazbu na poţadavky dobré víry, čímţ do značné míry zastírá skutečnou povahu předsmluvní odpovědnosti287 (domníváme se ovšem, ţe tato skutečnost dobrou víru ţádným způsobem „nediskvalifikuje“).

286

Ke stejnému závěru dochází i důvodová práva. K srov. Důvodová zpráva k NOZ, [citováno dne 5. března 2011], s. 386. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html. 287 Blíţe srov. předchozí kapitolu.

75

10.3 NÁSLEDKY PORUŠENÍ PŘEDSMLUVNÍCH POVINNOSTÍ Domníváme se, ţe i v rámci NOZ implikuje porušení předsmluvních povinností v zásadě (i) odpovědnost za škodu a (ii) moţnost vyvázat se ze smlouvou zaloţeného závazku. V obecné rovině ovšem přináší připravovaná úprava určitá úskalí. Na rozdíl od současného stavu rozlišuje mezi smluvní a mimosmluvní odpovědností (srov. §§ 2771 a 2774 NOZ).288 Tato skutečnost je klíčová pro určení reţimu odpovědnosti při culpa in contrahendo, jelikoţ rekodifikace otázku teoretického začlenění předsmluvní odpovědnosti nijak neřeší. Lze se domnívat (a s ohledem na charakter institutu je tato varianta i nesporně vhodnější), ţe předsmluvní povinnosti vyplývají přímo ze zákona (a nikoli ze zvláštního předsmluvního závazkového vztahu), tj. jedná se o odpovědnost mimosmluvní (zaloţenou na zavinění). Poněkud nestandardně přejímá NOZ v ustanovení § 2771 koncepci deliktního práva zaloţenou na ochraně apriorně vymezených hodnot (obdobně jako německý § 823 BGB). Jak bylo předestřeno v předchozích kapitolách, toto pojetí přináší německé (rakouské) civilistice značné problémy, jeţ byly částečně překlenuty extenzivní aplikací norem smluvní odpovědnosti.289 Je tedy s podivem, proč se tato konstrukce přenáší do českého prostředí, přestoţe je i v německé doktríně (odkud pramení inspirace) povaţována za slabinu deliktního práva. Jak jsme jiţ konstatovali výše, nedostatkem NOZ je nepřesná inkorporace závěrů CEC, z níţ úprava culpa in contrahendo čerpá inspiraci, navrhovaná regulace tak nepůsobí zcela konzistentním dojmem. Patrné je to v ustanovení § 1588 odst. 2 NOZ, které patrně předvídá úpravu náhrady škody pouze pro ukončení kontraktace bez legitimního důvodu290 (resp. pro zahájení či pokračování v kontraktaci bez úmyslu smlouvu uzavřít). Limitaci nahraditelné škody ztrátou z neuzavřené smlouvy v obdobných případech povaţujeme obecně za racionální, spolu s literaturou je ovšem moţné poukázat na případné obtíţe se stanovením hranice nahraditelné škody v konkrétním případě.291 Náhrada škody způsobené porušením informačních povinností je řešena pouze částečně. Uvede-li škůdce druhou stranu v omyl (zatajením či deformování informací týkající se uzavírané smlouvy), můţe se poškozená strana dovolat neplatnosti smlouvy a poţadovat náhradu škody (§ 526 odst. 2 NOZ). Na rozdíl od CEC však komplexnější úprava chybí. Dovolíme si tvrdit, ţe převzetí úpravy z CEC bez části týkající se otázky náhrady škody není logické, neboť na sebe tyto partie obsahově navazují. V této souvislosti proto navrhujeme 288

Mimosluvní odpovědnost je zaloţena na zavinění (přičemţ nedbalost se presumuje), smluvní odpovědnost zavinění nevyţaduje (korektivem je zde předvídatelnost). Blíţe srov. Důvodová zpráva k NOZ, [citováno dne 5. března 2011], s. 514 a násl. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html. 289 Obavy tvůrců BGB, ţe generální klauzule deliktního práva bude mít za následek „lavinový efekt“ v podobě naduţívání ţalobního oprávnění k náhradě škody úspěšně vyvrací francouzská praxe, která tyto důsledky nijak nepotvrzuje. K tomu srov. BUSSANI, M., PALMER, V., V. (eds.). Pure Economic Loss in Europe. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 120 a násl. 290 Tj. opačně neţ vzorový CEC, jeţ upravuje otázku náhrady škody také pro porušení informačních povinností (čl. 7 odst. 2 CEC). 291 HRÁDEK, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2009, s. 198.

76

interpretovat pasáţ NOZ týkající se předsmluvní odpovědnosti v duchu čl. 7 CEC (tedy včetně úpravy týkající se náhrady škody), jeţ nadto potvrzuje závěry přijímané všemi komparovanými úpravami (lze zopakovat také argument, ţe umoţňuje-li úprava v případě porušení informačních povinností dovolat se neplatnosti smlouvy a poţadovat náhradu škody, tím spíše by měla umoţnit poškozenému ve sjednaném závazku setrvat a poţadovat jen náhradu škody). V otázce náhrady škody při porušení ochrany důvěrných informací odkazujeme na výklad shora.

10.4 PROMLČENÍ Nároky z culpa in contrahendo se dle § 573 NOZ promlčují v tříleté lhůtě (subjektivní) ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za deset let (objektivní lhůta).292 V případě úmyslně způsobené škody se promlčí právo na její náhradu za patnáct let.

292

Uvedené ustanovení není formulačně příliš důsledné. Na rozdíl od současné ekvivalentní úpravy (§ 106 odst. 2 OZ, § 398 ObchZ), jeţ počátek objektivní lhůty fixuje ke dni porušení povinnosti, navrhovaná úprava v této otázce mlčí.

77

11. ZÁVĚR V úvodu jsme vymezili jako cíl této práce nalezení obecného konceptu culpa in contrahendo aplikovatelného (s logickými korekturami) pro všechny typy soukromoprávních vztahů. Komparace v předkládané práci měla demonstrovat zásadní skutečnost, tj. ţe myšlenka předsmluvní odpovědnosti je v obecné rovině akceptována všemi komparovanými úpravami, které, byť s odlišným instrumentáriem (často zásadně determinovaném specifiky konkrétního právního řádu), dospívají k obdobným (kompatibilním) výstupům. Vlastní řešení je proto určitým derivátem závěrů společných pro všechny srovnávané úpravy. Stavíme na zde tezi, ţe prvotní základ culpa in contrahendo představuje zásada dobré víry, jak ostatně explicitně přiznávají moderní unifikační projekty a jak lze odkrýt v námi zkoumaných právních řádech. Stejné postavení této zásadě proto přiznáváme také v českém právu, přestoţe se zde potýkáme se (i) zřetelným sklony praxe k pozitivismu, (ii) dualitou soukromého práva v podobě „komplexních“ úprav občanského a obchodního zákoníku a (iii) nerozvinutostí diskuze nad institutem předsmluvní odpovědnosti, tak v určité míře soukromého práva obecně. Klíčovým je naznačené pnutí se zásadou svobody, jeţ zaujímá v hierarchii hodnot soukromého práva bez diskuse čelní místo. Jak se ovšem snaţíme poukázat, její bezvýjimečná protekce by vedla ke karikování soukromoprávního styku a jeho redukci na „diktát“ silnějšího. Nelze totiţ zapomínat, ţe jakkoli je tato zásada významná, její traktovaná exkluzivita je do značné míry ovlivněna poměry epochy „rozkvětu“ soukromého práva v 18. a 19. století, tedy poměry značně odlišnými od situace současnosti. Literatura proto s ironickou nadsázkou hovoří o „mýtu“ smluvní svobody. Jak přesvědčivě naznačují doktrinální závěry, je nutné svobodu konfrontovat předně s poţadavkem rovnosti.293 Dále se v této práci kloníme k závěru, ţe culpa in contrahendo nepředstavuje destrukci smluvní svobody, nýbrţ má slouţit k jejímu zachování294 (ke konstrukci funkčního soukromoprávního styku).295 Cílem je tudíţ dosaţení rozumného kompromisu mezi svobodou a odpovědností (lze připomenout, ţe právo je imanentně přikloněno k aktivnímu, racionálně jednajícímu subjektu, jeţ tedy nesmí bezvýhradně spoléhat na asistenci ostatních). Důleţitou roli hraje také ekonomický aspekt celé problematiky. Vývoj institutu totiţ ukazuje, ţe míra jeho akceptace závisí také na aplikované ekonomické doktríně. Právní řády v zemích s příklonem k liberálnímu proudu se k předsmluvní odpovědnosti staví spíše odmítavě a setrvávají konzistentně (nikoli ovšem bezvýhradně) na primátu smluvní svobody (bez širší moţnosti vzniku odpovědnosti za závadnou kontraktaci), naopak právní řády zemí se sociálněji laděným ekonomickým modelem přijímají myšlenky culpa in contrahendo daleko intenzivněji. 293

HURDÍK, J., LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 89. Restrikce smluvní svobody má slouţit jejímu vlastnímu (nedeformovanému) zachování. K tomu srov. LEGRAND, P. Pre-contractual disclosure and information: English and French law compared. Oxford Journal of Legal Studies, 1986, vol. 6, s. 341. 295 Viz pasáţ o rakouském pojetí culpa in contrahendo. 294

78

Velmi obecně můţeme problematiku zformulovat do jednoduché otázky, nakolik vystupují kontrahenti jako „spoluhráči“ a nakolik je nutné je vnímat jako „protihráče“? Jinak řečeno, do jaké míry právo aprobuje a vyţaduje altruistické jednání?296 Poloţená otázka jen podtrhuje obtíţnost uchopení culpa in contrahendo, jeţ si vynucuje flexibilní řešení.297 Domníváme se, ţe tento poţadavek splňuje námi nabízená koncepce zásady dobré víry jako základu předsmluvní odpovědnosti, jeţ se opírá o následující teze, (i) chápání práva jako otevřeného systému, přiznávající základním zásadám postavení pramene práva, (ii) reflexe culpa in contrahendo jako právně-etického problému, geneticky a funkčně spojeného s ekvitními standardy, jejichţ juristickým výrazem je právě zásada dobré víry a (iii) výklad ustanovení § 420 OZ ve smyslu předcházejících tezí. Jak jsme jiţ poznamenali, obtíţe činí v českém prostředí právě dualita soukromého práva, jeţ komplikuje přijetí obecného řešení (v tomto smyslu patří mezi problematické pasáţe především odlišná konstrukce odpovědnosti za škodu v OZ/ObchZ a dále zbytečně duplicitní úprava promlčení). Je tedy patrné, ţe nesdílíme závěry prezentované v aktuálně jediné monografii zabývající se komplexněji předsmluvní odpovědností v českém právu298, tedy, ţe východiskem pro model culpa in contrahendo je zvláštní předsmluvní závazkový vztah, přibliţující chápání tohoto institutu ke smlouvě. Ačkoli je určitá paralela se smluvním závazkem vcelku pochopitelná, je nezbytné vnímat prvotní důvody této konstrukce, kterými byly a jsou nedostatky deliktního práva299 (a dříve také nezávaznost oferty). Tato práce se snaţí poukázat na skutečnost, ţe české právo tyto predispozice pro kvazikontraktní pojetí culpa in contrahendo nevykazuje a není tedy nutné přejímat závěry německé (rakouské) civilistiky en bloc. V této souvislosti povaţujeme (byť dosud hlouběji nepropracované) judikaturní řešení za poměrně funkční, bohuţel však neodrývající skutečné jádro předsmluvní odpovědnosti (coţ je důsledkem zejm. zmiňovaného příklonu k právnímu pozitivismu a relativní „novosti“ pojmu dobrá víra, jak je prezentován v této práci). Určitým posunem můţe být přijetí rekodifikace soukromého práva v podobě nového občanského zákoníku, který i s ohledem na vytýkané nedostatky povaţujeme za principielně konformní s aktuálním vývojem v této oblasti. Je ovšem nutné zdůraznit, ţe případná kodifikace probíraného institutu zásadně nemění charakteristiku culpa in contrahendo, která i nadále pramení ze zásady dobré víry (zamýšlená explicitní úprava tak v podstatě jen deklaruje obecně platné závěry v této oblasti).

296

K tomu obecně srov. KORTMANN, J. Altruism in Private Law. Liability for Nonfeasance and Negotiorum Gestio. Oxford, New York: Oxford University Press, 2005. 297 Jak demonstruje vývoj institutu, původně se jednalo zejm. o judikaturní konstrukci (zajišťující tedy jistou flexibilitu), patrné je to ostatně také v současných explicitních úpravách (společným jmenovatelem je jejich značná obecnost). 298 HRÁDEK, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2009. 299 Jak dokazuje v zásadě opačné pojetí ve Francii (byť naproti tomu determinované snahou o zachování textu Code civil).

79

Závěrem tedy shrnujeme, ţe české právo myšlenku předsmluvní odpovědnosti do jisté míry reflektuje a nepochybně i přes naznačené obtíţe nabízí oporu pro konstrukci funkčního konceptu culpa in contrahendo.300

300

Zásadním se jeví zjištění, ţe české právo postihuje srovnatelnou škálu závadného jednání odehrávající se v předsmluvní fázi, jako ostatní zde komparované úpravy (srov. pasáţ o jednotlivých skutkových podstatách v českém právu).

80

12. LITERATURA Česká literatura BONČKOVÁ, H. Zpráva z 3. odborného sympozia organizovaného NS ČR: Náhrada škody a s ní související otázky v judikatuře Nejvyššího soudu. Bulletin advokacie, 2009, č. 9. HULMÁK, M. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2008. HURDÍK, J., FIALA, J., HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2006. HURDÍK, J., LAVICKÝ, P. Systém zásad soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2010. HRÁDEK, J. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Vydání první. Praha: Auditorium, 2009. MATULA, Z., VLKOVIČ, P. K námitkám ručitele po smrti hlavního dluţníka. Časopis pro právní vědu a praxi, 2010, č. 3. MELZER, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. SALAČ, J. Culpa in contrahendo v českém právu? Právní rozhledy, 2002, č. 9. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. A KOL. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2008. TOBEŠ, Z. Culpa in contrahendo. Právní rádce, 2007. TRYZNA, J. Právní principy a právní argumentace. K vlivu právních principů na právní argumentaci při aplikaci práva. Praha: Auditorium, 2010. Zahraniční literatura BASSENGE, P. et al. Palandt. Bürgerliches Gesetzbuch. 67., neubearbeite Auflage. München: C.H.Beck, 2008. BONELL, M., J. An International Restetament of Contract Law. The UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts. Third Edition. Ardsley, New York: Transnational Publishers, 2005. BUSSANI, M., PALMER, V., V. (eds.). Cambridge University Press, 2003.

Pure Economic Loss in Europe. Cambridge: 81

BUSSANI, M. (ed.). European Tort Law. Eastern and Western Perspectives. Berne: Stämpfli Publishers Ltd., 2007. CARTWRIGHT, J., HESSELINK, M. (eds.). Precontractual Liability in European Private Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2008. CARTWRIGHT, J., VOGENAUR, S., WHITTAKER, S. (eds.). Reforming the French Law of Obligations. Comparative Reflections on the Avant-project de reforme du droit des obligations et de la prescription („the Avant-project Catala“). Oxford and Portland, Oregon: Hart Publishing, 2009. FAISTENBERGER, CH., BARTA, H., ECCHER, B. Franz Gschnitzer Österreichisches Schuldrecht Algemeiner Teil. 2. Auflage. Wien, New York: Springer Verlag, 1985. FALK, U., MOHNHAUPT, H. Das Burgerliche Gesetzbuch und seine Richter: zur Reaktion der Rechtsprechung auf die Kodifikation des deutschen Privatrechts (1896-1914). Frankfurt am Main: V. Klostermann, 2000. GILIGER, P. Pre-contractual Liability in English and French Law. The Hague/London/New York: Kluwer Law International, 2002. GILIGER, P. Regulating Contracting Behaviour: The Duty to Disclose in English and French Law. European Review of Private Law, 2005, vol. 5. GRUNDMANN, S., SCHAUER, M. (eds.). The Architecture of European Codes and Contract Law. New York: Kluwer Law International, 2006. HARTKAMP, A., HESSELINK, M., HONDIUS, E., JOUSTRA, C., DU PERRON, E. (eds.) Towards a European Civil Code. Second Revised an Expanded Edition. The Hague/London/Boston: Kluwer Law International, 1998. HONDIUS, E. H. (ed.). Precontractual liability. Report to the XIIIth Congress International Academy of Comparative Law. Deventer, Boston: Kluwer Law and Taxation Publishers, 1991. HURDÍK, J. Culpa in contrahendo im tschechischen Zivilrecht de lege lata / de lege ferenda. Das Symposium: Das vorvertragliche Schuldverhältnis und seine Verletzung durch Verschulden beim Vertragsabschluss (culpa in contrahendo), dosud nepublikováno. JAUERNIG, O. et al. Bürgerliches Gesetzbuch. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 1987. KOZIOL, H. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band I. Allgemeiner Teil. 2., neubearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1980. KOZIOL, H., RUMMEL, P. Österreichisches Haftpflichtrecht. Band II. Besonderer Teil. 2., neubearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1984.

82

KOZIOL, H., WELSER, R. Grundriß des bürgerlichen Rechts. Band I. Allgemeiner Teil und Schuldrecht. Zehnte, neu bearbeitete Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1995. KOZIOL, H., BYDLINSKI, P., Bollenberger, R. Kurzkommentar zum ABGB. 2., überarbeitete und erweiterte Auflage. Springer: Wien, New York, 2007. KORTMANN, J. Altruism in Private Law. Liability for Nonfeasance and Negotiorum Gestio. Oxford, New York: Oxford University Press, 2005. KRAMER, E. A. Der Irrtum beim Vertragsschluss. Zürich: Schulthess Polygraphischer Verlag, 1998. KROPHOLLER, J. Studienkommentar BGB. 4., neubearbeitete und erweiterte Auflage. München: C.H.Beck, 2000. KRÜGER, W. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht Allgemeiner Teil. 4. Auflage. München: C.H.Beck, 2003. LANDO, O., BEALE, H. Principles of European Contract Law. Parts I. and II. Combined and Revised. The Hague, London, Boston: Kluwer Law International, 2000. LEGRAND, P. Pre-contractual disclosure and information: English and French law compared. Oxford Journal of Legal Studies, 1986, vol. 6. LOCHER, H. Das Recht der Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 2., neubearbeite Auflage. München: C.H.Beck´sche Verlagsbuchhandlung, 1990. MAYRHOFER, H. System des österreichischen allgemeinen Privatsrechts. Das Recht der Schuldverhälnisse. 3., vollkomemen neu bearbeitete und erweiterte Auflage. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 1986. MUSIELAK, H., J. Grundkurs BGB. 2. Auflage. München: C.H.Beck, 1989. PERCHTOLD, CH. Dissertation zum Thema culpa in contrahendo im italienischen Recht mit einer abschließenden Darstellung der österreichischen Rechtslage. 310 s. 1995. Dizertační práce. Karl-Franzens-Universität Graz. Vedoucí práce Johannes Michael Rainer. RANIERI, F. Europäisches Obligationenrecht. 2., erweiterte Auflage. Wien, New York: Springer, 2003. RUMMEL, P. et al. Kommentar zum Allgemeinen Bürgerlichen Gesetzbuch. 1. Band. Wien: Mansche Verlags – und Universitätsbuchhandlung, 2000. SCHULTE-NÖLKE, H. et al. Principles of Existing EC Contract Law (Acquis Principles). Contract I. Pre-contractual Obligations, Conclusion of Contract, Unfair Terms. Munich: Sellier, 2007.

83

SCHULZE, R. (ed.). Common Frame of Reference and Existing EC Contract Law. Munich: Sellier, 2008. SCHWAB, D. Einführung in das Zivilrecht. 14., neubearbeitete Auflage. Heidelberg: C.F.Müller, 2000. VAN DAM, C. European Tort Law. Oxford: Oxford University Press, 2006. VON BAR, CH. The common European law of torts. Volume one, The core areas of tort law, its approximation in Europe, and its accommodation in the legal system. Oxford: Claredon Press, 1998. VON BAR, CH., CLIVE, E., SCHULTE-NÖLKE, H. (eds). Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law. Draft Common Frame of Reference (DCFR). Outline Edition. Munich: Sellier, 2009. TWIGG-FLENER, CH. The Europeanisation of Contract Law. Current controversies in law. London, New York: Routledge-Cavendish, 2008. ZIMMERMAN, R., WHITTAKER, S. (eds.). Good Faith in European Contract Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. Elektronické zdroje STAUDINGER BGB. J. von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz und Nebengesetzen, Die Datenbank, [citováno dne 15. února 2011], komentář k § 311 BGB. Dostupné z: http://beck-online.beck.de. Důvodová zpráva k NOZ, [citováno dne 5. http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html.

84

března

2011].

Dostupné

z:

13. ZUSAMMENFASSUNG Diese Arbeit behandelt das Thema culpa in contrahendo (Verschulden beim Vertragsabschluss). Der präsentierte Text gliedert sich in zwei Teile, und zwar (i) der rechtsvergleichende Teil, (ii) die Beschsreibung und Analyse des Rechtsintitutes culpa in contrahendo im tschechischen Zivilrecht aus dem theoretischen und praktischen Sicht (sowohl de lege lata, als auch de lege ferenda). Zunächts bezeichnet Autor die Entwicklung des Institutes. Die erste ernstlichere Aufmerksamkeit über culpa in contrahendo verbindet man mit der Arbeit „Culpa in contrahendo oder Schadenersatz bei nichtigen oder nicht zur Perfektion gelangten Verträgen“ (1861) aus der Feder Rudolf von Jhering. Seine These prägen das Konzept vom Verschulden beim Vertragsabschluss noch im Gegenwart. Die Gedanken über culpa in contrahendo als „rechts-etisches“ Problem betrachtet Autor im Sinne des echten Grundes vom diesen Rechtsinstitut. In dieser Arbeit vergleichen wir die Auffassung culpa in contrahendo in den Rechtsordnungen Deutschlands, im Österreich und im Frankreich, weiter prüfen wir in diesem Zusammenhang auch die sog. Unifikationsprojekte (PECL, UNIDROIT, DFCR). Die deutsche, bzw. österreichische Doktrin qualifiziert culpa in contrahendo als Haftung fűr die (schuldhafte) Verletzung der Pflichten, die aus dem besonderem gesetzlichen (vorvertraglichen) Schuldverhälnis entstehen. Der Begriff des gesetzlichen Schuldverhälnisses űberhaupt repräsentiert die Schlűsselkomponente der deutschen (österreichischen) Auffassung. Diese Gedanke dagegen grundsätzlich leht die frazösische Lehre ab. Dortige Konstruktion von culpa in contrahendo basiert (fast) rein auf den Normen des Deliktsrechts. Die Unifikationsprojekte anknűpfen diesel Institut an Anforerungen Treu und Glauben. Das wichtigste Fazit der rechtsvergleichenden Partie ist, dass (trotz unterschiedliche theoretische Begründung) finden wir den gemeinsamen Kern von culpa in contrahendo, und zwar gerade im Prinzip Treu und Glauben (Good faith). Die erwähnte Affassung vertreten wir auch in den Bedingungen des tschechischen Zivilrechts. Zugleich muss man dazu ergänzen, dass tschechisches Recht sich mit bestimmten Problemen beschäftigt, in concreto (i) Rechtspositivismus, (ii) Dualität des Zivilirechts (im Sinne der Koexistenz vom ZGB und HGB) und (iii) ständig niedrige Aumerksamkeit der Lehre und Praxis über culpa in contrahendo. Als die grundsätzliche Tatsache muss man bemerken, dass gegewärtig weder ZGB noch HGB eine ausdrückliche Regelung culpa in contrahendo beinhaltet (es gibt nur partielle Rechtsnormen, die die Gedanken von culpa in contrahendo umfassen). Trotz erwähnte Nachteile nehmen wir die Existenz von culpa in contrahendo auch im tschechischen Zivilrecht an. Autor selbst konstruiert das Konzept dieses Institutes auf Basis vom Grundsatz Treu und Glauben, freilich ohne Gedanke des gesetzlichen Schuldverhältnis (diese Konstruktion wurde von der Lehre vor allem aus dem Grund der Schwäche vom Deliktsrecht in BGB, bzw. in ABGB erfunden). Nach unserer Meinung bestehen die vorvertraglichen Pflichten aus Treu un Glauben, und zwar zum Zeitpunkt von der Aufnahme 85

des geschäftlichen Kontakts. Als Rechtsfolgen von Verletzung diesen Pflichten leiten wir den Schadenersatz und die Anfechtung des Vertrags ein. Im diesen Zusammenhang muss man bemerken, dass die Dualität des Zivilrechts wesentliche Schwierigkeiten im Bereich von Schadenersatz wirkt (ZGB basierend auf subjektive und HGB auf objektive Konzeption der Schadenhaftung). Ähnliche Probleme finden wir auch in der Frage von Verjährung der Ansprüche aus culpa in contrahendo. Die gewisse Verbesserung bringt die Rekodifikation vom Zivilrecht, das wir im letzten Kapitel beschreiben. Zu den Vorteilen dieser Neukodifizierung gehört vor allem die ausdrückliche Regelung des Problems (siehe §§ 1587-1589 Enwurf des ZGB). Zum Schluß resümieren wir, dass auch die im Gegenwart geltende Rechtsregelung die ausreichende Stütze zum Zwecke der Konstruktion culpa in contrahendo bietet.

86

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ Katedra občanského práva

Recommend Documents