Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Právo. Katedra občanského práva. Diplomová práce VRÁCENÍ DARU. Vladimír Loutocký

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo Katedra občanského práva

Diplomová práce

VRÁCENÍ DARU

Vladimír Loutocký 2011/2012

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Vrácení daru zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

V Brně dne 25. října 2011

2

Na tomto místě bych chtěl poděkovat JUDr. Petru Lavickému, Ph.D., za cenné rady nejen při volbě tématu a za celkový přístup při zpracování této práce.

3

OBSAH 1 Úvod ........................................................................................................................................ 5 2 Pohled do historie .................................................................................................................. 7 2.1 Římské právo ............................................................................................................................... 7 2.2 Všeobecný občanský zákoník.................................................................................................... 8 2.3 Občanské zákoníky z let 1950 a 1964 .................................................................................... 11 3 Darování jako smluvní závazkový vztah ........................................................................... 12 3.1 Předpoklady vzniku a obsah právního vztahu ....................................................................... 12 3.2 Možnosti zániku darování ........................................................................................................ 18 4 Vrácení daru dle § 630 občanského zákoníku .................................................................. 21 4.1 Domáhání se vrácení daru ........................................................................................................ 21 4.2 Porušení dobrých mravů a jeho intenzita ............................................................................... 32 4.3 Vymezení pojmu rodina ........................................................................................................... 37 4.4 Způsob a rozsah vrácení ........................................................................................................... 42 4.5 Postup katastrálního úřadu při vrácení nemovitého daru ..................................................... 44 4.6 Zánik a promlčení práva ........................................................................................................... 46 4.7 Žaloba k soudu a související otázky ....................................................................................... 48 4.8 Zhodnocení současného právního stavu................................................................................. 51 5 Výhledy de lege ferenda ...................................................................................................... 54 5.1 Možné okruhy problémů .......................................................................................................... 54 5.2 Vládní návrh občanského zákoníku ........................................................................................ 55 6 Závěr ..................................................................................................................................... 57 7 Resumé.................................................................................................................................. 59 8 Seznam použitých pramenů................................................................................................ 61

4

1 Úvod Zvolené téma jsem si nevybral úplně náhodně, ale vedly mě k němu přinejmenším dva důvody. Především jde o téma, které se dotýká každodenní zkušenosti každého. Troufám si, jde čistě o můj osobní pohled na věc, říci, že dary a koupě, tedy z pohledu práva uzavírání darovacích a kupních smluv, budou nejčastěji zažívané životní situace většiny občanů, které jsou regulovány ustanoveními soukromého práva. V případě darování pak většinou jistě půjde o subjekty navzájem sobě blízké, tedy z pohledu mezilidských vztahů a jejich kvality je mj. otázka možnosti vrácení daru do majetkové sféry dárce značně důležitá. Druhým důvodem je samotná právní úprava možnosti vrácení daru na základě vůle dárce, která je více než kusá a proto taky velmi zajímavá. V platném českém právu je tento institut normován pouhou jednou větou v jediném paragrafu, předmětné ustanovení občanského zákoníku1 zní totiž takto:

§ 630 Dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

Již na první pohled je zřejmé, že jeho aplikace se v praxi musí potýkat s mnoha výkladovými problémy. Především, co to znamená „… se může domáhat …“? Názor laika by mohl být, že jde o zbytečné ustanovení, protože domáhat se může kdokoli čehokoli, otázka samozřejmě je, jak úspěšně. Na tento problém tedy bude nutné zaměřit pozornost. Dále, citované ustanovení obsahuje pojem rodina, který však není v současném českém právu legálně definován. Je ovšem možné, že je to nejen vhodný, ale i předem zamýšlený přístup zákonodárce, neboť v rozdílných časových obdobích může být naplněn rozdílným obsahem, aniž by bylo nutné zákonný text zbytečně novelizovat. Nicméně jde o další problém, který bude třeba analyzovat. A nakonec, ne však z hlediska svého významu, se bude nutné věnovat neurčitému právnímu pojmu dobré mravy, jeho možným projevům v praxi, stejně jako požadované intenzitě porušení dobrých mravů, aby mohlo k vrácení daru dojít. Samozřejmě že nejde o jediné problémy, které v souvislosti s aplikací § 630 občanského zákoníku mohou v praxi vyvstat. Jde např. o to, že předmět daru v mnoha situacích už nebude odpovídat stavu, ve kterém byl, když k darování došlo. Může být poškozen, mohou z něho vzejít přírůstky s nejistou právní budoucností, nebo může být i

1

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).

5

zničen či spotřebován. V takových případech je pak otázkou, co vlastně může a má být vráceno. S tím souvisí i otázky časové, od přesně jakého okamžiku a navíc po jakou dobu se dárce může vrácení daru domáhat, je např. možné chtít vrátit dar i po uplynutí několika desetiletí, i po smrti některé ze smluvních stran původní darovací smlouvy? V neposlední řadě jsou důležité i otázky procesní, kdy bude dárce nucen obrátit se s požadavkem ochrany svého práva k soudu, jestliže obdarovaný výzvu k vrácení daru dobrovolně nevyslyší. Jak je vidět, z kusé právní úpravy, z jediné věty obsažené v občanském zákoníku, může vzejít dost zajímavých právních problémů, nad kterými je možné, a vzhledem k naznačené důležitosti této právní úpravy i nutné se zamyslet a dojít k nějakému řešení, k nějakému výkladu zákona. To bude základem mé práce. Úprava vrácení daru v občanském zákoníku samozřejmě „nevisí“ ve vzduchoprázdnu. Je součástí darování i celého práva jako celku, když jednotlivé právní normy platí v daném právním řádu současně, jeho výklad tudíž musí být souladný s výkladem celé darovací smlouvy, stejně jako s obecnějšími ustanoveními českého soukromého práva. Proto budu menší část práce věnovat také těmto souvisejícím otázkám. Kromě toho možnost darování něčeho a tedy i požadavky na vrácení už darovaného jsou staré jako lidstvo samo, a protože se domnívám, že každá právní úprava vychází z určitých vztahů a představ, formovaných konkrétním dějinným vývojem, budu se snažit nejdříve přiblížit historii právní úpravy. Vyjdu ze základu naší právní kultury, římského práva, a poté se více zaměřím na moderní zákonná řešení této problematiky, která na našem území dříve platila. S vývojem právní úpravy navíc v tomto konkrétním případě souvisí osamostatnění slovenského práva po roce 1993. Bude proto zajímavé se průběžně dívat k sousedům na Slovensko, kteří vyšli ze stejného základu a u nichž v současné době formálně platí identický zákonný text, zda se jejich právní teorie a praxe po několika letech samostatného vývoje od české teorie a praxe neodchýlila. Myslím si, že byť i jen letmá srovnání se zahraničním pohledem na věc mohou být inspirativní k formulování vlastních závěrů. Také bude nutné, abych se zaměřil na již několik let připravovanou rekodifikaci soukromého práva a zjistil, zda v ní nejsou analyzované otázky nějakým přínosným způsobem vyřešeny. Na konci části věnované pouze vrácení daru podle ustanovení § 630 občanského zákoníku se proto pokusím shrnout a zhodnotit zjištěné poznatky pouze o této v současné době platné možnosti vrácení daru, abych pak je pak v úplném závěru práce zasadil do širších souvislostí a vyslovil vlastní komplexní názor.

6

2 Pohled do historie Základem především kontinentálního právního vývoje je nepochybně právo římské, které se vyvíjelo po několik staletí, poté upadlo v zapomnění, aby se od 11. století vrátilo a později ovlivnilo kodifikace soukromého práva. Na našem území šlo o všeobecný občanský zákoník z roku 1811, platný v pro tuto práci podstatné části až do konce roku 1950.2 Po něm následovaly v rychlém sledu a poznamenané ideologií doby hned dva občanské zákoníky, první byl tzv. „střední občanský zákoník“,3 neboť platil jen do roku 1964, kdy byl vystřídán novou úpravou, podstatně novelizovanou roku 1991 a díky tomu platnou i dnes. 2.1 Římské právo Až do doby císařské nebylo darování, jako lukrativní (bezplatné) přenechání majetku na základě vůle druhého obdarovat, samostatným právním jednáním, ale pouze kauzou (důvodem) převodu majetku. Obecně bylo zakázáno darování mezi manžely, kromě darů příležitostných nebo darů pro případ vdovectví či rozvodu, zajímavé též bylo, že děti i nedospělci (do 14 let věku u mužů, do 12 let u žen) mohli dar přijmout, nemohli ale sami něco vlastního darovat.4 Odvolání daru bylo vlastně upraveno až za císaře Justiniána, kdy bylo taxativně určeno několik důvodů, pro které mohl dárce dar odvolat. Šlo např. o hrubé urážky dárce, ohrožení jeho života nebo nesplnění závazné podmínky. Při darování totiž mohla být stanovena podmínka (modus), kterou obdarovaný musel po obdarování splnit, např. propustit otroka. Závaznou byla ale pouze tehdy, když sledovala jiný, než zájem obdarovaného, v takovém případě by šlo jen o dobrou radu. Pokud by obdarovaný závaznou podmínku nesplnil, mohl tedy dárce dar odvolat.5 Odvolání daru se nicméně vztahovalo jen na osobu dárce a obdarovaného, dar tak nemohli odvolávat dědici dárce a vracet ho nemuseli dědici obdarovaného. Kromě toho dary za záchranu života byly zcela neodvolatelné.6

2

Císařský patent č. 946/1811 ř. z., všeobecný zákoník občanský (dále jen „všeobecný občanský zákoník“). Zrušen byl sice k 1. lednu 1951, ale jeho úprava služební smlouvy (§ 1151 až 1164) zůstala platná až do 31. prosince 1965.

3

Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „střední občanský zákoník“).

4

KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 76 a 140.

5

tamtéž, s. 105.

6

tamtéž, s. 260-261.

7

2.2 Všeobecný občanský zákoník Darování upravoval všeobecný občanský zákoník ve svých ustanoveních § 938 až 956 a jeho úprava se nijak zásadně od té dnešní nelišila. Podstatnými znaky daru byla jeho bezplatnost a dobrovolnost (za dobrovolnost darování byl brán i motiv uznání nebo odměny obdarovaného za určité zásluhy), značný rozdíl byl ale v tom, že bylo možné darovat pro případ smrti, a to ve formě tzv. odkazu. Dárce se ale musel výslovně zřeknout možnost takový dar odvolat. Nedobrovolné vrácení daru zpravidla nepřicházelo v úvahu, zákon nicméně znal celkem šest zvláště upravených případů, kdy k tomu mohlo dojít. Těmito výjimkami bylo odvolání pro nouzi, nevděk, zkrácení povinné výživy, zkrácení nepominutelného dědice, zkrácení věřitelů nebo odvolání pro děti později narozené. Jiné důvody k platnému odvolání daru, s další výjimkou neuzavření manželství (viz dále), zákon nepřipouštěl. Domnívám se, že obecně vzato má takový přístup zákonodárce dvě strany. Kazuistická právní úprava může být výhodná pro občany i orgány aplikující právo, protože neponechává mnoho prostoru pro spory o tom, zda k platnému odvolání daru opravdu došlo, a tím do společenských vztahů přináší větší míru právní jistoty. Na druhou stranu taxativně uvedené důvody znemožňují postihnout úplně všechny uvažovatelné situace, za kterých by se dárce z hlediska obecného smyslu pro spravedlnost vrácení daru domáhat mohl. Toto řešení tedy může být sporné. Nicméně, jak byly citované důvody v zákonném textu konkretizovány? V některých případech mohl, a to je další specifikum této právní úpravy, dar odvolat dárce, v jiných mohla podobný úkon učinit i třetí osoba, která byla darováním krácena na svých právech (povinně dárcem vyživovaný, nepominutelný dědic dárce a věřitel dárce). Kromě toho nemuselo dojít přímo k vrácení daru, ale i k poskytnutí náhrady ve formě pravidelných úroků z jeho hodnoty. Tak tomu bylo tehdy, jestliže byl dárce povinen někoho vyživovat a poskytnutím daru obdarovanému se této povinnosti úmyslně vyhnul. Pak daná třetí osoba mohla požadovat, aby výživné poskytoval obdarovaný, a to do výše, do které tak už nemohl činit dárce. Vydání daru naopak mohl požadovat nepominutelný dědic, který byl darováním zůstavitele zkrácen na svém povinném dílu na pozůstalosti, obdarovaný nicméně mohl vrácení daru odvrátit zaplacením rozdílu. Pokud bylo obdarovaných více, povinnost k vrácení spočívala na obdarovaném nejpozději, teprve kdyby plnit nemohl, přecházela postupně na další obdarované, a jestliže byli někteří z nich obdarováni současně, ručili poměrně. Na tomto 8

místě je třeba říci, že úprava tohoto problému z právního řádu zcela nezmizela, i dnes je na podobné případy myšleno, a to v ustanovení § 484 občanského zákoníku. Zde je normováno tzv. započtení, které se při nabytí dědictví podle dědických podílů provede tomu dědici, který od zůstavitele za jeho života něco bezplatně obdržel, vyjma obvyklých darování, tedy od jeho ideálního dědického podílu se takový dar odečte. A platí to nejen pro dědění ze zákona, ale i ze závěti, pokud k tomu zůstavitel dal příkaz nebo pokud by byl obdarovaný dědic vůči dědici nepominutelnému neodůvodněně zvýhodněn. Tím je zamezeno obcházení institutů dědických podílů a nepominutelných dědiců, byť tyto z určitého úhlu pohledu mohou omezovat svobodnou vůli zůstavitele. Podle všeobecného občanského zákoníku mohl vydání daru požadovat také věřitel, který byl darováním úmyslně zkrácen na své pohledávce, což mohli uplatnit i ti z nich, jejichž pohledávky vznikly až po darování, ale jen tehdy, pokud obdarovaný o úmyslu dárce uzavřít závazek, kterému nebude moci díky darování dostát, věděl. Zákon dokonce hovořil o „lstivém srozumění“ mezi obdarovaným a dárcem. A i zde je možné zmínit, že dnešní právo obdobné situace řeší, konkrétně pomocí institutu tzv. odporovatelnosti, obsaženém v § 42a občanského zákoníku, který věřiteli umožňuje, aby soud určil, že jsou vůči němu úkony např. dárce právně neúčinné, jestliže jej na jeho vymahatelné pohledávce darováním zkrátil. Co se týče samotného dárce a jeho možností dar odvolat, tak jestliže se později dostal do takového stavu nouze, že neměl ani na nutnou výživu, byl obdarovaný, pokud sám nebyl v podobné situaci, povinen mu z hodnoty darované věci poskytovat pravidelné zákonné úroky. Podobně to platilo i tehdy, když se dárci později narodily děti a rodina se dostala do stavu nouze, pak zákonné úroky mohl požadovat jak dárce, tak jeho děti. Zde ovšem nemohlo dojít k přímému vrácení daru, to bylo možné až u skutečně obecnějšího a v praxi zřejmě nejčastějšího důvodu odvolání daru, kterým byl hrubý nevděk. Hrubý nevděk spočíval v tom, že obdarovaný se vůči dárci dopustil takového ublížení na těle, cti, svobodě nebo jmění, za které mohl být trestně stíhán. Z pozdější soudní praxe plyne, že postačovala jen možnost trestního postihu, nemuselo k ní skutečně dojít a pak danou otázku mohl civilní soud posuzovat samostatně.7 Je zřejmé, že takto koncipovaný důvod okruh možných životních situací, ve kterých bylo možné vrácení daru oprávněně požadovat, dostatečně rozšiřoval, takže uvedená nevýhoda přílišné kazuističnosti zákona byla podle mého názoru eliminována. Soudní rozhodnutí navíc potvrzují, že předmětné ustanovení § 948 7

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 1941, sp. zn. Rv I 926/41.

9

nebylo vždy vykládáno striktně, k odvolání daru nepostačovala jen možnost trestního stíhání, ale bylo naopak přihlíženo ke všem okolnostem daného případu i k celkovému účelu této právní úpravy. Tak např. v roce 1936 Nejvyšší soud rozhodl, že „nelze považovati za hrubý nevděk ve smyslu § 948 obč. zák., jestliže obdarovaný v rozčilení, jsa dárcem vyprovokován, pronese urážlivé výroky proti němu; jinak by dárce měl vždy možnost, když později lituje, že dar učinil, vyprovokováním obdarovaného dosíci odvolání daru, což by se příčilo duchu ustanovení § 948 obč. zák.“8 Už roku 1923 pak rozhodl, že hrubým nevděkem není cizoložství obdarovaného manžela, pokud se dárce cizoložství dopustil také.9 Podle doslovného znění zákona10 i podle judikatury11 přestal být obdarovaný vlastníkem věci okamžikem nevděku, stal se tedy jen držitelem darované věci a musel ji vrátit. Pokud by došlo k podání soudní žaloby, mohli se vrácení daru domáhat i dědicové dárce, a to i proti dědicům obdarovaného, ledaže dárce nevděk prominul, nebo z daru již nic nezbylo. Mezi manžely a snoubenci pak sice platila zvláštní úprava darování, obsažena byla v ustanoveních § 1246 a 1247, ta však jen odkazovala na úpravu obecnou a obsahovala pouze jeden zvláštní případ navíc, kdy mohl být dar odvolán. Bylo to možné tehdy, pokud snoubenec, případně i třetí osoba, darovala kvůli budoucímu uzavření manželství, ale k tomu bez zavinění dárce nakonec nedošlo. Muselo jít ovšem o skutečný slib sňatku, nikoli jen o jeho očekávání, byť odůvodněné.12 Snad je možné se zde ještě pro zajímavost zmínit o institutu tzv. jitřního daru, upraveného v § 1232, tedy daru, který muž slíbí dát manželce prvního jitra po uzavření manželství. Kapitán však uvádí, že po vzniku Československé republiky šlo už o pro svůj nádech obsolentní ustanovení.13 Jak je vidět, dnešní právní úprava se, kromě podmínky trestní stíhatelnosti, v podstatě drží jen důvodu nevděku obdarovaného. Ovšem, jak jsem uvedl shora, mnohé situace jsou řešeny prostřednictvím jiných právních institutů. 8

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 10. 1936, sp. zn. R I 835/36.

9

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 3. 1923, sp. zn. Rv II 373/22.

10

§ 949 všeobecného občanského zákoníku.

11

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 5. 1921, sp. zn. R II 213/21.

12

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 9. 11. 1926, sp. zn. Rv I 952/26.

13

KAPITÁN, Z. Darovací smlouva a problematika povahy vrácení daru. Časopis pro právní vědu a praxi. 1999, roč. VII, č. 1, s. 69.

10

2.3 Občanské zákoníky z let 1950 a 1964 Střední občanský zákoník upravoval darování již prakticky stejně, jako je tomu dnes, nově byla jen výslovně zakotvena možnost darování nejen bezplatným přenecháním věci, ale též ve formě slibu, pokud jej obdarovaný přijal. V oblasti vrácení daru pak ve svém § 386 nově formuloval odvolání daru jako zrušení darovací smlouvy, ale jinak v podstatě navázal na ustanovení § 948 všeobecného občanského zákoníku, tedy na odvolání daru pro nevděk obdarovaného. A stanovil pro to podmínku úmyslného trestného činu, který musel obdarovaný spáchat proti dárci, jeho manželovi, dětem nebo rodičům. Je tedy zřejmé, že došlo k rozšíření situací, za kterých mohlo k vrácení daru dojít, protože všeobecný občanský zákoník trestné jednání obdarovaného omezoval jen na určité trestné činy (byť uvedené ublížení na těle, cti, svobodě nebo jmění pravděpodobně postihovalo značnou část trestné činnosti, které se obdarovaný vůči dárci mohl dopustit) a především spáchané jen vůči dárci. Na druhou stranu podle úpravy středního občanského zákoníku muselo jít o úmyslný trestný čin, z jednoznačného znění zákona tedy plyne, že obdarovaný ho nemohl spáchat jen z nedbalosti a také za něj musel být nejdříve pravomocně odsouzen. Z tohoto hlediska beru danou právní úpravu za přínosnou, alespoň tedy pro práva dárce, jen v tom, že by mohla naznačovat, jak pojímat jeho rodinu podle § 630 občanského zákoníku. Pokud bychom totiž v rámci historické metody výkladu práva vzali dějinný vývoj za relevantní, mohli bychom dojít k tomu, že se okruh osob, vůči nimž se obdarovaný musí dopustit nějakého zavrženíhodného jednání, aby dárce mohl požadovat vrácení daru, stále rozšiřuje. Od pouze osoby dárce, přes jeho manžela, děti a rodiče, až třeba i k osobám blízkým. Jsem si ale vědom, že takový, možná ahistorický, přístup může být sporný, kromě toho této otázce je věnována samostatná část práce. K současnému občanskému zákoníku ve znění do 1. ledna 199214 lze na tomto místě uvést snad jen to, že neobsahoval výslovnou úpravu právního úkonu dárce i možnost dar slíbit. Vrácením daru se není třeba podrobněji zabývat vůbec, neboť obsahoval ve svém § 409 prakticky stejnou formulaci, jako je tomu dnes. Pouze pojem dobré mravy byl tehdy formulován jako pravidla socialistického soužití, což bylo dáno dobou a lze se jistě oprávněně domnívat, že jeho obsah je stále ve stejném poměru ke společenským vztahům.

14

Občanský zákoník do nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník.

11

3 Darování jako smluvní závazkový vztah Darování je v českém právním řádu upraveno v § 628 až 630 občanského zákoníku. Jde o úpravu klasického dvoustranného závazkového vztahu, a o úpravu obecnou, proto se použije ve všech případech, včetně obchodněprávních závazkových vztahů (ačkoli zde se uplatní jistě jen ve výjimečných situacích).15 Díky rozsahu a záběru českého práva existují samozřejmě „darování“, která mají vlastní právní úpravu, ta jsou ale díky svému předmětu právní regulace natolik specifická, že se jimi ve své práci nebudu jakkoli zabývat. Zmíním pouze, že jde např. o darování tkání a orgánů lidského původu podle transplantačního zákona, který sice uvádí, že dárce musí předmětné části svého těla darovat bez jakýchkoli nároků vůči příjemci, tedy jde vlastně o dar v jeho klasickém slova smyslu, přesto aplikaci obecné úpravy darování kvůli předmětu „daru“ raději výslovně vylučuje.16 S obvyklým předmětem daru více souvisí, ale už poněkud mimo chápání obsahu darováním založeného právního vztahu jako dvoustranného, tzv. nadační dary, protože ty mohou být využity jen prostřednictvím té které nadace a jen v souladu s jejím účelem,17 nebo pořádání veřejných sbírek, které jsou organizovány za účelem financování určitého veřejně prospěšného účelu a především přispěvatelů je předem neurčitý počet.18 V další části práce se proto zaměřím jen shora zmíněnou právní úpravu občanského zákoníku. 3.1 Předpoklady vzniku a obsah právního vztahu Darovací smlouvou podle § 628 odst. 1 občanského zákoníku dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten tento dar nebo slib přijímá. Jde tedy o dvoustranný právní úkon o převodu vlastnického práva, který aby byl platný, musí být z obou stran učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně a tím, kdo má zachovanou způsobilost k právním úkonům a netrpí duševní poruchou, která by ho k uzavření darovací smlouvy učinila neschopným.19 Vnitřní pohnutka, motiv k uzavření darovací smlouvy nehraje 15

§ 1 odst. 2 a § 261 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“).

16

§ 28 odst. 2 a § 31 zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů.

17

§ 2 odst. 5 a § 21 odst. 1 a 3 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech), ve znění pozdějších předpisů. 18

§ 1 odst. 1 zákona č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách a o změně některých zákonů (zákon o veřejných sbírkách), ve znění pozdějších předpisů.

19

§ 37 odst. 1 a § 38 občanského zákoníku.

12

z hlediska práva žádnou roli, zásadní je vždy projev vůle navenek.20 V tomto platí, že pokud by měl být smlouvou zastřen právní úkon jiný, např. pokud by účastníci právního vztahu ve skutečnosti chtěli uzavřít smlouvu darovací a pouze ji navenek prezentovat jako smlouvu kupní, o darovací smlouvu by nešlo.21 Z existující judikatury lze uvést např. rozhodnutí Nejvyššího soudu roku 2002, kde bylo stanoveno, že „pokud účastníci uzavřeli simulovanou písemnou kupní smlouvu ohledně nemovitosti, kterou chtěli zastřít darování této nemovitosti, není disimulovaná darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně a z jejího znění není zřejmé, že šlo o darování.“22 Základními pojmovými znaky darovací smlouvy je její bezúplatnost a dobrovolnost. Nejvíce charakteristickou je pro ni samozřejmě její bezúplatnost, tedy že dárce nemůže za poskytnutý dar očekávat nějaké protiplnění majetkového charakteru. V tom také spočívá hlavní odlišnost darovací smlouvy od smlouvy kupní či směnné. Nevadí ale, pokud se obdarovaný zaváže k nějaké protislužbě nebo ke splnění jiné podmínky, ledaže by měla majetkovou hodnotu, protože to by bylo zcela v rozporu s obecným i právním chápáním daru. Z hlediska posouzení, zda jde či nejde o smlouvu úplatnou, je rozhodující okamžik jejího uzavření, tedy pokud byla uzavřena s dohodnutou cenou „daru“, jejíž zaplacení by později „dárce“ prominul, o darovací smlouvu by jít nemohlo.23 Druhým jejím zásadním rysem je tedy dobrovolnost uzavření. Jestliže by byl „dárce“ k poskytnutí něčeho právně povinen, např. v případě výživného, o darování by v žádném případě jít nemohlo. Stejné důsledky se také pojí se splněním tzv. naturálních obligací (promlčené pohledávky či pohledávky ze sázek a her), protože ačkoli v jejich případě jde o soudně nevymahatelnou, přesto ale o právem založenou povinnost plnit.24 Za dobrovolné se nicméně považují dary plněné z povinnosti pouze mravní nebo společenské, např. za záchranu života či darování k Vánocům,25 jehož neodůvodněné neplnění minimálně v kruhu rodinném

20

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 984/2006.

21

§ 41a odst. 2 občanského zákoníku.

22

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 101/2001.

23

ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd., Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1793. 24

§ 455 občanského zákoníku.

25

ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné 2. 5. aktualiz. vyd., Praha : Wolters Kluwer, 2009. s. 182.

13

je nemyslitelné, ale bráno pouze právním pohledem zcela dobrovolné. Ve věci naprosté dobrovolnosti uzavření darovací smlouvy nicméně náš právní řád zná dvě výjimky, první obsahuje insolvenční zákon, který znemožňuje odmítnout dar dlužníkovi po prohlášení konkurzu, pokud k tomu nedá souhlas insolvenční správce.26 A naopak zaměstnanci státu, územních samosprávných celků apod. mají zapovězeno dary přijímat, pokud by byly poskytovány v souvislosti s jejich zaměstnáním, kromě darů, které jim může poskytnout zaměstnavatel.27 Je zřejmé, že takováto výjimečná právní omezení jsou stanovena za účelem ochrany práv třetích osob, v případě dlužníka po prohlášení konkurzu jeho věřitelů, ve zmíněných zaměstnaneckých vztazích je to pak v zájmu celé veřejnosti, neboť dané ustanovení míří na minimalizaci korupce ve veřejné správě. Darovat lze pouze způsobilý předmět daru, kterým nejčastěji bude věc movitá nebo nemovitá, darovat však lze i spoluvlastnický podíl na takové věci, stejně jako subjektivní právo nebo jinou majetkovou hodnotu, tedy vše, co má nějaký majetkový význam. Nelze ale darovat věc neexistující, resp. slíbit nemožné darování, v takovém případě by nešlo o platnou darovací smlouvu.28 Není také možné darovat pouze součást věci ve smyslu § 120 občanského zákoníku, když není samostatným objektem práva, naopak se domnívám, že lze darovat jen její příslušenství a věc hlavní by tedy zůstala dárci, neboť jde o samostatné věci, které byly pouze jejich vlastníkem určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány, a darovací smlouvou jen na příslušenství se právě toto určení zruší. Jestliže by ale byla darována hlavní věc i příslušenstvím, je třeba pamatovat na to, že ve smlouvě je nutné tento fakt výslovně uvést a příslušenství dostatečně konkretizovat. Tento fakt plyne z již ustálené judikatury, kdy byl nakonec po jisté době nestálého výkladu a tudíž i praxe velkým senátem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu zaujat sjednocující názor, že neplatí zásada, podle které příslušenství vždy a bez dalšího sdílí osud věci hlavní.29 Na zajímavou a spornou otázku jsem narazil u postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku. Z klasického komentáře k občanskému zákoníku se lze dozvědět, že za darování ji považovat nelze, byť „mezi tím, kdo hodnoty 26

§ 246 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

27

§ 303 odst. 2 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). 28

§ 37 odst. 2 občanského zákoníku.

29


14

převádí, a tím, kdo je přijímá, jde v podstatě o právní vztah z darovací smlouvy.“30 To je z mého hlediska značně neurčitá formulace, které do věci nepřináší mnoho jasného. Naopak Mikeš za darování bere jak postoupení pohledávky, tak i převzetí dluhu podle ustanovení § 531 občanského zákoníku, jelikož jde o právo, jehož povaha to připouští a protože dochází k rozmnožení majetku obdarovaného.31 Podobný názor zastává i Grulich, který uvádí, že ačkoli je právní úprava postoupení pohledávky samostatná, lze ji uplatnit jako speciální případ darování vedle obecné úpravy darovací smlouvy podle ustanovení § 628 občanského zákoníku. Kromě toho toto ustanovení užívá pojem „něco“, z čehož plyne, že darovat lze cokoli, co může být předmětem občanskoprávních vztahů, tedy i pohledávka.32 S takovým názorem bych také opatrně souhlasil, darovací smlouva je dle mého názoru konkrétní formou, v jaké lze postoupení pohledávky provést. Stejně tak lze jistě pohledávku postoupit na základě kupní smlouvy. Nicméně tato otázka není hlavním předmětem mé práce. Co se týče stran darovací smlouvy (nikoli jen subjektů, protože může být jak pluralita dárců, tak i více obdarovaných), pak je zřejmé, že dárcem může být jen dosavadní vlastník daru, neboť podstatou smlouvy je převod vlastnického práva, kterým vládne pouze a jen on. V případě spoluvlastnictví může být darován, jak již výše zmíněno, spoluvlastnický podíl, přičemž se zde neuplatní institut předkupního práva podle ustanovení § 140 občanského zákoníku. V roce 2008 totiž Nejvyšší soud judikoval, že spoluvlastníkovi náleží při převodu podílu jiného spoluvlastníka předkupní právo jen tehdy, pokud dochází k úplatnému převodu, nikoli v případě bezplatného darování.33 U osoby dárce je nutné také zmínit obecný zákaz darování pro případ smrti (donatio mortis causa), tedy uzavření darovací smlouvy, která by byla realizována až v okamžiku smrti dárce.34 Z toho plyne, že darování může proběhnout jen mezi živými (donatio inter vivos). U strany obdarované mohou nastat dvě specifické situace, jednu z nich představuje darování manželům. Záleželo by totiž na tom, zda úmyslem bylo obdarovat jen jednoho

30

ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd., Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1793. 31

ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné 2. 5. aktualiz. vyd., Praha : Wolters Kluwer, 2009. s. 181-182. 32

GRULICH, T. Otázky darovací smlouvy. Právní rádce. 2005, č. 8, s. 14.

33


34


15

z nich, pak by šlo o jeho výlučné vlastnictví, ovšem při úmyslu obdarovat oba společně by se předmět daru nestal součástí jejich společného jmění, protože to zákon jednoznačně vylučuje,35 ale dostal by se do klasického podílového spoluvlastnictví obou. Zde je zapotřebí také uvést, že vlastnické právo obou manželů k věcem v jejich společném jmění je nedílné a vykonávají ho společně, proto je pojmově vyloučeno darování takových věcí mezi manžely navzájem. Druhá specifická situace je obdarování nezletilého (resp. obdobně osoby, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena), pro kterého nejen obecně, ale samozřejmě i v případě darování platí, že je způsobilý přijmout sám jen takový dar, který je přiměřený rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku.36 Vzhledem k použití kritéria věku se taková způsobilost posuzuje vždy objektivně. Soudní praxe zaujala stanovisko, že „nezletilý může svým projevem vůle přijmout dar, lze-li jej vzhledem k jeho věku považovat za způsobilého pochopit podstatu darovací smlouvy a znamená-li pro něj darování zároveň finanční prospěch, a to i vyšších hodnot. Oproti tomu rozumové a mravní vyspělosti nezletilého se svou povahou zpravidla již vymyká přijetí takového daru, které by vedlo k následným povinnostem či omezením tíživě dopadajícím do jeho osobních a majetkových poměrů, případně které by alespoň hrozilo budoucími obtížemi pro obdarovaného (např. darování předmětu obecně nebezpečného či ve špatném technickém stavu); dar by pak ve skutečnosti nebyl pro nezletilého jednoznačným majetkovým přínosem. V takovém případě nezletilý není způsobilý uzavřít platně darovací smlouvu a vyžaduje se, aby při tomto úkonu byl zastoupen.“37 K darování, tedy k uzavření darovací smlouvy v praxi zřejmě nejčastěji dochází reálným způsobem, tedy odevzdáním předmětu darování dárcem a jeho přijetím ze strany obdarovaného, přirozeně že s oboustrannou vůlí takovou smlouvu skutečně uzavřít. V zájmu zachování právní jistoty všech zúčastněných stran by se tak mělo stát výslovně či jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnost o provedeném právním úkonu, ale darování lze uskutečnit i „konkludentně, jestliže takový konkludentní způsob nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl subjekt projevit.“38 V těchto souvislostech je možné uvažovat i o pouze symbolickém převzetí movité věci, třeba jen převzetím jeho příslušenství (např. klíčů a 35

§ 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku.

36


37


38


16

dokladů od automobilu), které ale bude mít stejné následky i vůči věci hlavní, jestliže vůle obou stran v tomto bude shodná. Přirozeně bude vždy záležet „na okolnostech konkrétního případu, zejména na povaze darované věci, na situaci, v níž k darování došlo apod.“39 Pokud by tyto podmínky naplněny nebyly a nedošlo by tudíž zároveň s uzavřením darovací smlouvy k předání daru, byla uzavřena konsenzuálně, tedy jen ve formě slibu daru. A v takovém případě musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná, ovšem obdarovaný se tak jako tak stane vlastníkem až okamžikem převzetí věci, jestliže jde o věc movitou.40 Darování nemovitosti pak musí být provedeno písemně naprosto vždy41 a obdarovaný vlastnictví k předmětu daru nabude až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí, nicméně právní účinky nastanou na základě pravomocného rozhodnutí o vkladu už ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu.42 Obsahem právního vztahu, založeného darovací smlouvou, je ve smyslu ustanovení § 494 občanského zákoníku samozřejmě povinnost dárce předmět daru odevzdat obdarovanému a převést na něj vlastnictví, čemuž odpovídá právo obdarovaného dar požadovat, ale zároveň i jeho povinnost k převzetí poskytnout dostatečnou součinnost. Pokud není dohodnuto jinak a pokud nedojde k převzetí daru při uzavření smlouvy, musí obdarovaný jako věřitel dar převzít u dárce, dlužníka.43 Jestliže by dárce dar včas nepředal, nebo pokud by obdarovaný neposkytl dostatečnou součinnost, nastalo by u té které strany smlouvy prodlení. Následně by druhá strana mohla podat k soudu žalobu na plnění podle ustanovení § 80 písm. b) občanského soudního řádu,44 tedy na stanovení povinnosti dar poskytnout (či jej převzít, byť takovou variantu si asi lze jen těžko reálně představit, teoreticky ale možná je), která by byla později i exekučně vynutitelná, nebo i v jistém případě od smlouvy odstoupit (viz dále). Speciální povinností dárce je pak povinnost upozornit obdarovaného na případné vady daru, o kterých ví a které existují v době nabídky darování, později již tuto povinnost nemá.45

39


40


41


42

§ 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem“).

43


44

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“).

45


17

3.2 Možnosti zániku darování Poté, co byla stručně nastíněna darovací smlouva z hlediska její charakteristiky, předmětu daru, stran smlouvy, možných způsobů jejího uzavření a práv a povinností, které z právního vztahu jí založeného plynou, je možné obrátit pozornost na to, jakým způsobem může právní vztah darování zaniknout. Zvláštním případem je samozřejmě vrácení daru podle ustanovení § 630 občanského zákoníku, kterému je věnována tato práce a který je proto rozebrán v jiných kapitolách. Základním a v praxi určitě nejčastějším způsobem zániku závazkového právního vztahu může být formou jeho splnění podle ustanovení § 559 a násl. občanského zákoníku, tedy u právního vztahu založeného darovací smlouvou odevzdáním a přijetím daru. Zde ale v návaznosti na možnost dárce požadovat vrácení daru pro pozdější chování obdarovaného vznikají jisté komplikace. Např. Fiala uvádí, že jedním ze způsobů zániku darování jako právního vztahu je právě toto splnění, ale zároveň specifickým případem zániku je jeho zrušení dárcem podle § 630 občanského zákoníku.46 Znamená to tedy, že závazkový právní vztah nejdříve řádným předáním a převzetím daru zanikne a později při řádném uplatnění práva dárce dar odvolat „obživne“, ovšem jen pro okamžik nového zániku? Protože jde ale o přímou návaznost na vrácení daru na základě výzvy dárce, budu se tím, zda může tímto způsobem darovací závazkový vztah skutečně zaniknout, zabývat podrobněji až v další kapitole, konkrétně v její první části. Na tomto místě je nicméně možné se ještě pro zajímavost zmínit o teoretické možnosti dárce splnit závazek odevzdat dar prostřednictvím úřední úschovy podle ustanovení § 568, jestliže obdarovaný k řádnému splnění neposkytne dostatečnou součinnost. Tato tzv. soluční úschova se provádí, pokud jde o uschovatelný předmět daru, u místně příslušného okresního soudu, který ho může později obdarovanému vydat, jestliže o to požádá. Pokud tak však neučiní, po určité době dar připadne státu,47 nicméně už jeho složením u soudu dárce svůj závazek dar odevzdat splní. Darování může též zaniknout na základě rozvazovací podmínky, tedy pokud je darováno např. s podmínkou použití daru na určité účely (charita apod.) a obdarovaný dar využije zcela jinak. Tím by automaticky došlo ke zrušení darovací smlouvy a obdarovaný by

46

FIALA, J. et al. Občanské právo hmotné. 3. oprav. a dopl. vyd. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2002. s. 268-269. 47

§ 185a-185h a § 9 občanského soudního řádu.

18

musel dar vrátit.48 Daná podmínka samozřejmě musí být ve vztahu vůči dárci nemajetkového charakteru, neboť jinak by z důvodu nepřímé úplatnosti smlouvy o smlouvu darovací nešlo.49 Ostatní možnosti zániku právního vztahu darování je pak možné realizovat jen v případě, kdy k předání daru nedojde. Jsou z větší části upraveny v části osmé, hlavě první, oddílu šestém občanského zákoníku, upravujícím zánik závazků. Nelze ale uplatnit výpověď podle ustanovení § 582 a neuplatnění práva podle ustanovení § 583, tyto obecné způsoby zániku závazků u darování z povahy věci nepřichází do úvahy, když nejde o nepřetržitou nebo opakovanou činnost a když zákon pro realizaci darování nestanoví prekluzivní lhůtu. Také pokud by tato realizace nebyla omezena na určitou dobu v konkrétním případě dohodou dárce a obdarovaného, nezanikne právní vztah uplynutím doby podle ustanovení § 578. Nemožnost plnění podle ustanovení § 575 a násl. by mohla nastat jen tehdy, jestliže by se po uzavření darovací smlouvy dar stal nemožným, např. by zanikl a nešlo by o věc určenou druhově, když by byl nemožným už v době uzavření smlouvy, byla by taková smlouva neplatná (viz výše). Právní vztah darování také nezaniká smrtí dárce či obdarovaného podle ustanovení § 579, protože jejich závazky přechází na právní nástupce, ledaže v případě smrti obdarovaného byl dar výslovně omezen jen na jeho osobu. Naopak si lze představit zánik darování ve formě splynutí podle ustanovení § 584, v praxi zřejmě nejčastěji tehdy, pokud by např. závazek dát dar jako součást dědictví po dárci přešel na obdarovaného. V úvahu přichází teoreticky i narovnání podle ustanovení § 585 a násl., tedy ujasnění vzájemných práv a povinností dosavadního darování vznikem darování nového, nebo započtení podle ustanovení § 580 a násl., pokud by byl dárce zároveň obdarovaným a naopak. K zániku také může dojít na základě dohody, ovšem nikoli dohody o změně vzájemných práv a povinností v rámci dosavadního právního vztahu podle ustanovení § 516, ale dohodou normovanou ustanoveními § 570 a násl. Dárce a obdarovaný se po konsenzuálním uzavření darovací smlouvy mohou dohodnout, že tato smlouva bude nahrazena jinou smlouvou darovací, tedy na jiný předmět daru (pokud by šlo jen o jiný rozsah stále stejného daru, byla by to dohoda o změně práv a povinností a k zániku daného konkrétního právního vztahu by nedošlo), nebo i zcela jiným typem smlouvy, třeba smlouvou směnnou či kupní. Také je samozřejmě možné se písemně dohodnout, že obdarovaný se daru zcela vzdává.

48

§ 36 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku.

49


19

Specifickým případem zániku právního vztahu darování je odstoupení od darovací smlouvy, pro které platí, že buď je dovoleno přímo zákonem, nebo dohodnuto smluvními stranami, v každém případě je však od smlouvy možné odstoupit pouze do doby, než je darováno.50 Pokud tedy nebyla možnost odstoupení předem dohodnuta, zákon v zásadě poskytuje jen dvě možnosti, kdy k tomu může dojít. První případ je odstoupení obdarovaného kvůli prodlení dárce s odevzdáním daru i po přiměřené lhůtě, kterou mu stanoví.51 Vzhledem k tomu, že taková rezignace obdarovaného na přislíbený dar je na rozdíl od dohody o vzdání se daru pouze jednostranným právním úkonem, dá se předpokládat, že v praxi bude převažovat. Druhý případ odstoupení může hypoteticky nastat tehdy, pokud jedna ze stran, zřejmě tedy především dárce, smlouvu uzavře v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.52 Ovšem z judikatury plyne, že právě v případě darovací smlouvy by bylo takové odstoupení nebylo možné, např. Vrchní soud v Praze v roce 1993 rozhodl, že pokud je darovací smlouva smlouvou bezplatnou, ze které plynou majetkové výhody pouze obdarovanému, je pro dárce jednostranně nevýhodnou a tudíž její dobrovolnost a hospodářský účel vylučuje možnost, aby byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.53 Posledním zvláštním případem, o kterém se chci v této části zmínit, je možnost vrácení daru obdarovaným, pokud ho dárce neupozornil na vady daru.54 Tento případ tedy může nastat až po splnění (jsou zde tudíž stejné komplikace, jako u shora zmíněné možnosti vrácení daru na základě chování obdarovaného a budou proto rozebrány dále) a vztahuje se jen na vady, které zde byly v době nabídky daru, nikoli na případné pozdější. Právní zakotvení této úpravy je zřejmě odůvodněno tím, že kvůli bezúplatnosti darování dárce jinak za případné vady neodpovídá.55 Vrácení daru je jednostranný právní úkon a právo ho uplatnit jako majetkové právo podléhá obecné promlčení lhůtě tří let, přičemž ta začíná běžet od chvíle, kdy daná vada mohla být při zachování obvyklé pozornosti obdarovaným zjištěna.56

50

§ 48 a § 497 občanského zákoníku.

51


52


53

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1993, sp. zn. 7 Cdo 75/92.

54


55


56

FIALA, J. et al. Občanské právo hmotné. 3. oprav. a dopl. vyd. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2002. s. 268-269.

20

4 Vrácení daru dle § 630 občanského zákoníku Aby se dárce mohl platně domáhat vrácení poskytnutého daru, musí se nejdříve obdarovaný vůči němu nebo vůči členům jeho rodiny zachovat tak, že tím hrubě poruší dobré mravy. Už v úvodu práce jsem uvedl, že taková právní úprava vrácení daru je plná nejasností, takže bude nutné postupně osvětlit, jak se vlastně dárce může vrácení daru domáhat a jak musí obdarovaný porušit dobré mravy, stejně jako kdo jsou v tomto případě členové rodiny dárce. Kromě těchto základních otázek, přímo obsažených v předmětném ustanovení občanského zákoníku, je samozřejmě zapotřebí zodpovědět i další skutečnosti, které při vrácení daru vždy nastanou, nebo alespoň mohou nastat. Jde o rozsah a způsob vrácení daru, zejména jak se postupuje při vrácení daru nemovitého, kdy může dojít k promlčení práva dárce se daru domáhat a jak postupovat, jestliže bude nutné se obrátit k soudu, včetně případného vynucení soudního rozhodnutí. Kvůli zásadnosti pro celou věc bude potřeba nejvíce prostoru věnovat rozboru možnosti se vrácení daru domáhat. 4.1 Domáhání se vrácení daru Pokud ustanovení § 630 občanského zákoníku normuje, že „dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže…“, je sice zřejmé, že tak musí učinit aktivně svým právním úkonem, ale vzniká otázka, u koho se vrácení daru má domáhat. Přímo u obdarovaného? U soudu či někoho jiného? Nebo dokonce svépomocí? Vzhledem k tomu, že ustanovení § 6 občanského zákoníku umožňuje využít svépomoc pouze tehdy, když hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, což je u realizované darovací smlouvy pojmově vyloučeno, a protože podle ustanovení § 4 občanského zákoníku orgánem ochrany může být v případě domáhání se vrácení daru jen soud, zbývá tak pouze k rozhodnutí, zda se musí dárce svého práva domáhat nejdříve u obdarovaného, nebo rovnou u soudu. Obecný pojem domáhat se obsahuje občanský zákoník na více místech, přičemž nelze říci, že by to vždy znamenalo nutnost obrátit se s nějakým návrhem k soudu. Není nutné zde vyjmenovávat všechny takové případy, ale bude vhodné se pro ilustraci zmínit alespoň o některých. Je tomu tak samozřejmě v případě už zmíněné soudní pravomoci poskytovat ochranu porušeným nebo i jen ohrožením subjektivním právům, dále pak specificky při ochraně názvu právnické osoby,57 návrhu na určení neúčinnosti dlužníkových právních úkonů 57

§ 19b odst. 2 občanského zákoníku.

21

vůči věřiteli,58 nahrazení vůle uzavřít podle smlouvy o smlouvě budoucí předem dohodnutou smlouvu59 nebo předběžné uložení vhodných a přiměřených opatření k odvrácení hrozící škody.60 Jiná ustanovení ale umožňují možnost se něčeho domáhat jednoznačně i mimo soud, např. při porušení předkupního práva,61 lze to dovodit i z nemožnosti domáhat se u soudu tzv. naturálních obligací, jejichž splnění se tedy lze domáhat jinak.62 A podobný závěr plyne i z možnosti domáhat se zrušení smlouvy nebo přiměřené slevy, opravy či doplnění toho, co chybí, jestliže věc nelze pro její neodstranitelnou vadu používat dohodnutým způsobem.63 Je možné tedy uzavřít, že samotné slovo domáhat je obsahově neutrální, jeho použitím není předem dáno, že je nutné se obrátit s žalobou k soudu. Otázkou ovšem zůstává, zda to neplatí v konkrétním případě vrácení daru podle § 630 občanského zákoníku. V průběhu doby se při hledání odpovědi na ni v právní teorii utvořily v zásadě dva základní názorové proudy, jeden tvrdí, že k vrácení daru je nutné podat žalobu k soudu, přičemž vlastnictví dárce k předmětu daru se vytvoří nově a až konstitutivním, pravotvorným soudním rozhodnutím, jakýkoli jiný úkon dárce by k vrácení daru vést nemohl. Druhému postačuje výzva dárce obdarovanému, jednostranný právní úkon, který jakmile dojde do právní sféry obdarovaného, tedy jakmile ten se s takovou výzvou seznámí, způsobí obnovení vlastnického práva dárce k daru. Případné soudní rozhodnutí tento fakt pak již jen deklaratorně potvrdí. Známý komentář k občanskému zákoníku uvádí obě varianty, přesto se však díky jejich podání evidentně přiklání stranu druhého názorového proudu.64 Pro doplnění musím předem předeslat, že tak činí i relevantní judikatura, tu však nastíním později. Jak tedy obě strany argumentují?

58


59


60


61


62


63


64

ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd., Praha : C. H. Beck, 2009. s. 1800-1803.

22

V roce 2002 publikovali Mikeš a Švestka v odborném časopise Právní rozhledy podnětný článek,65 který následně vzbudil zaslouženou polemiku. Tvrdí, že pro úspěšné domáhání se vrácení daru musí být splněno celkem pět zákonných předpokladů: 1. existence darovací smlouvy mezi dárcem a obdarovaným ohledně předmětu darování, 2. chování obdarovaného, které lze objektivně kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, 3. toto hrubé porušení dobrých mravů musí směřovat vůči dárci nebo členům jeho rodiny a především 4. dárce se musí vrácení daru domáhat prostřednictvím žaloby k soudu a 5. soud musí vyhovět a vydat konstitutivní rozhodnutí, kterým na základě jeho právní moci vznikne vlastnické právo dárce k předmětu původního darování. Uvádějí sice stručně, že nejsou vyloučena ani mimosoudní řešení, tím však podle mě míří jen na možnost dohody obdarovaného a dárce o vzniku nového závazku, zřejmě nového darování, kde by původní obdarovaný byl dárcem a původní dárce obdarovaným, protože podle jejich názoru darováním původní právní vztah končí (viz dále). Nešlo by tedy jistě o vrácení daru podle ustanovení § 630 občanského zákoníku, když navíc pro jeho úspěšné uplatnění stanovují zmíněné nepřekročitelné podmínky a když výslovně tvrdí, že „kdyby tak dárce, ať již z jakéhokoliv důvodu neučinil a vrácení daru soudní cestou se nedomáhal, nepřicházela by možnost použití § 630 ObčZ v úvahu.“ Podle jejich názoru upuštění od soudního domáhání se vrácení daru znamená, že dárce obdarovanému jeho chování hrubě porušující dobré mravy odpouští, ačkoli pouze nepřímo, protože platné občanské právo takovou možnost, na rozdíl od úpravy dědické nezpůsobilosti,66 výslovně nezná. Pro tento výklad zákona používají konstrukci zániku právního vztahu mezi dárcem a obdarovaným, založeného darovací smlouvou, ke kterému dojde „konzumováním“ této smlouvy, tedy darováním (splněním, jak naznačeno v předchozí kapitole). Po odevzdání a přijetí daru podle jejich názoru již mezi stranami původní smlouvy žádný právní vztah není, dárce a obdarovaný už žádná vzájemná práva či povinnosti nemají. Z toho vyvozují, že obdarovaný může s předmětem darování libovolně nakládat, může jej prodat, zatížit věcným břemenem nebo i zničit, a naopak dárci se v případě pouhé výzvy k vrácení daru, která by 65

MIKEŠ, J.; ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, č. 4, s. 155159.

66


23

byla směřována vůči obdarovanému ať už přímo nebo prostřednictvím žaloby, vlastnické právo neobnovuje, vlastníkem se automaticky zpět nestává, tudíž nemůže bez patřičného soudního rozhodnutí s původním darem sám nakládat. Takto to prý chybně dovozuje soudní praxe, která má být dosud pod vlivem úpravy středního občanského zákoníku, kde bylo normováno, že dárce může tímto způsobem darovací smlouvu zrušit (viz výše partie věnovaná historii právní úpravy). Pokud by tomu tak mělo být, mohla by prý v případě nemovitého daru vzniknout nepřijatelná situace, kdy by byl v katastru nemovitostí stále jako vlastník zapsán obdarovaný, ale dárce by mohl danou nemovitost platně zcizit. Jejich náhled na ustanovení § 630 občanského zákoníku je proto exkluzivní, tvrdí, že zákonodárce zde zakotvil zvláštní skutkovou podstatu, v níž je „zcela výjimečně bývalému dárci a tudíž bývalému vlastníku daru, založeno zvláštní (speciální) právo domáhat se vrácení daru,“ a to vše vzhledem k tomu, že je nutno podpořit význam a respekt k dobrým mravům a posílit jejich úlohu ve společnosti. Vrácení daru tak dle jejich názoru nabývá povahu sankce za civilní delikt, o které, jak jsem z jejich článku vyvodil, neboť to výslovně neuvádějí, rozhoduje na základě návrhu „bývalého“ dárce soud. Domnívám se tedy, že, bráno jen v těchto souvislostech, má jejich pojetí poměrně blíže právu veřejnému, nežli soukromému. Po publikování daného článku se k názoru Mikeše a Švestky přihlásil Pecha,67 podle nějž se jejich závěry měly promítnout do rozhodovací praxe soudů, doposud se držící mnou shora uvedeného druhého názorového proudu, což se nakonec nestalo (viz dále), a stejně tak k nim mělo být přihlédnuto při přípravě nového občanského zákoníku (pokud jde jen o tuto otázku, věnuji se jí ve zvláštní kapitole). Kromě toho samozřejmě rozebral povahu nároku dárce na vrácení daru. Domnívá se, že z formulace ustanovení § 630 občanského zákoníku nelze v žádném případě vyvodit, by se dárce mohl domáhat zrušení smlouvy nebo že by jednostranným právním úkonem dárce, uplatněním jeho nároku, mohla darovací smlouva zaniknout. Relevantně však podle mne argumentuje jen tím, že ke spojení „domáhat se“ v předmětném ustanovení občanského zákoníku není připojeno „na obdarovaném“. Proto má prý dárce jedinou možnost, domáhat se vrácení daru u soudu. Ve zbytku své úvahy už bohužel pouze upřesňuje pojem konzumování smlouvy, ale jinak jen opakuje dříve prezentované postoje Mikeše a Švestky. Nemyslím si tedy, že by tento příspěvek debatu o právním charakteru výzvy dárce k vrácení daru někam podstatně posunul.

67

PECHA, R. K nároku na vrácení daru dle § 630 ObčZ. Právní rozhledy. 2002, č. 6, s. 284-285.

24

Nicméně už v roce 1999 publikoval své úvahy na toto téma Kapitán,68 který problém rozebírá z historického a také z jazykového hlediska, ovšem na zcela jiné úrovni. Ze sousloví vrácení daru přímo, bez dalších argumentů, ovšem podle mne správně usuzuje, že má jít o zpětný převod vlastnického práva, větší pozornost pak upírá k pojmu domáhat se. Podle něj označuje úsilí o něco, dožadování se nebo vyžadování něčeho, tedy z jazykového hlediska nikoli jednostranný právní úkon, který by sám o sobě mohl smlouvu zrušit. Z hlediska historické metody výkladu práva uznává, že dosavadní právní úpravy dárci umožňovaly jednostranným úkonem dar odvolat a darovací smlouvu zrušit, ale tento výklad prý nelze využívat libovolně. Má být využíván jen tehdy, pokud je nutné vyplnit mezeru v právu, která zde dříve nebyla, což není případ vrácení daru. Ten byl dříve upraven jinak než dnes a proto je se třeba spíše ptát, proč zákonodárce opětovně danou problematiku nenormoval podobně, pokud zamýšlel dosáhnout stejných účinků, dar odvolat a tím právní vztah darování zrušit? Ze všech těchto důvodů lze podle Kapitána ustanovení § 630 občanského zákoníku pro lepší přiblížení se jeho obsahu formulovat takto: „dárce má možnost požadovat zpětný převod vlastnického práva k předmětu darovací smlouvy.“ Jeho přístup je ale nakonec kompromisní, uvádí, že samotné domáhání se je jistě jednostranný projev vůle, ale cesta, jak se lze práva skutečně domoci může být trojí: buďto ho budeme chápat jako jednostranný právní úkon vedoucí k nabytí vlastnictví okamžikem doručení obdarovanému, nebo jako úkon, kterým se dárce domáhá a obdarovaný jej akceptuje, anebo jako úkon ve formě žaloby k soudu. V tomto třetím případě nicméně uvádí „podvariantu“ žaloby po neakceptaci domáhání se ze strany obdarovaného, podle mne tudíž dvě poslední možnosti splývají, zejména když domáhání se dárce a akceptace toho ze strany obdarovaného je nepochybně mimosoudní dohodou, jak ji již připustili i Mikeš se Švestkou. Kapitán tedy vposledku připouští, že právo se něčeho domáhat není ani v případě požadavku na vrácení daru myšleno pouze jako možnost a nutnost se obrátit s žalobou k soudu, osobně se k této variantě ale přiklání a odůvodňuje to zachováním větší právní jistoty všech zúčastněných subjektů. Pokud by totiž podle něj došlo k vrácení daru na základě jednostranného úkonu dárce, přestože by k hrubému porušení dobrých mravů ve skutečnosti nedošlo, obdarovaný by se sice prý mohl s určovací žalobou obrátit na soud, aby svá práva ochránil, ale preventivní funkce práva by tím utrpěla. Podle mne se v této úvaze

68

KAPITÁN, Z. Darovací smlouva a problematika povahy vrácení daru. Časopis pro právní vědu a praxi. 1999, roč. VII, č. 1, s. 68-77.

25

mýlí, protože pokud obdarovaný dar dárci dobrovolně nevydá, bude na dárci, aby se k soudu obrátil a tam obhájil, že skutečně k hrubému porušení dobrých mravů, stejně jako k řádné výzvě k vrácení daru došlo. To však nemění nic na tom, že by nebylo co na přednesených úvahách relevantního najít. Na příspěvek Mikeše a Švestky kromě Pechy reagoval také Grobelný,69 který jim vytkl, že vnáší problémy do oblasti, ve které již více jak čtyřicet let panuje shoda a i soudní praxe je stabilizovaná. Tím sice popírá tvrzení Mikeše, že od samého počátku účinnosti právní úpravy vrácení daru v občanském zákoníku v právní praxi vznikají nejasnosti a pochybnosti,70 nicméně k tomu nemám podrobnějších informací a ani rozřešení takové otázky není pro tuto práci podstatné. Grobelný poukázal rovněž na svůj dřívější článek z roku 1985,71 který se sice týkal úpravy obsažené v tehdejším ustanovení § 409 občanského zákoníku, ta však byla, jak výše uvedeno, prakticky totožná s dnešní, a proto se pokusím jeho názory na danou problematiku sumarizovat. Uznává, že zákonnými předpoklady pro vrácení daru podle ustanovení § 630 občanského zákoníku jsou první tři shora uvedené, odmítá však, že by bylo nutné podat žalobu k soudu a ten aby musel vydat konstitutivní rozhodnutí. Naopak, je podle něj potřeba jednostranný právní úkon dárce, kterým se bude na obdarovaném domáhat vrácení daru. K obnovení vlastnického práva dárce pak dojde doručením této výzvy obdarovanému a případné soudní rozhodnutí ve věci by bylo tedy jen povahy deklaratorní. Tento výklad zákona je tedy shrnutím mnou prezentovaného druhého názorového proudu, přičemž pro něj zároveň platí, že právní vztah mezi dárcem a obdarovaným i po realizaci darování nadále existuje a spočívá v tom, jak uvádí přímo Grobelný, že „obdarovaný se nemůže vůči dárci chovat „nemravně“ a bere na vědomí, že pokud by tak činil, stačí jednostranný úkon dárce a vlastnictví dárce k darované věci se obnoví s účinky ex nunc.“ Pro podporu tohoto tvrzení uvádí více argumentů, např. že nutnost podání žaloby k soudu by vyloučilo jakékoli mimosoudní jednání, přičemž má být logické, že v praxi se dárce nejdříve obrátí na obdarovaného, aby dar vrátil, a teprve poté se ho domáhá soudní cestou. To není sice úplně přesné, neboť takové řešení Mikeš se Švestkou připouštějí, ovšem 69

GROBELNÝ, P. K žalobě na vrácení daru. Právní rozhledy. 2002, č. 10, s. 502-505.

70

ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné 2. 5. aktualiz. vyd., Praha : Wolters Kluwer, 2009. s. 184. 71

GROBELNÝ, P. K problematice vrácení daru. Socialistická zákonnost. 1985, č. 8, s. 468-473.

26

je pravdou, že nikoli v rámci právního vztahu založeného darovací smlouvou. Dále by mohlo vzhledem k tomu, že výzva k vrácení daru se dostane do sféry obdarovaného až doručením žaloby, což provádí soud,72 vzniknout nebezpečí, že tento úkon soud nestihne provést během promlčecí lhůty anebo jestliže by před tím jeden z účastníků řízení zemřel. Může se také stát, že by se obdarovaný ještě před vydáním soudního rozhodnutí dostal do insolvenčního řízení, takže dar by se stal součástí konkurzní podstaty, případně, a to v praxi jistě není nepředstavitelná situace, dárcem by byl rodič a obdarovaným potomek, který by soudní řízení neustále prodlužoval se spekulací na brzké úmrtí dárce. Zkrátka výklad ustanovení § 630 občanského zákoníku ve směru nutnosti podat žalobu k soudu a vyčkat konstitutivního rozhodnutí soudu podle jeho názoru přináší mnoho praktických komplikací. Já se ovšem domnívám, že to není relevantní argumentace, když z pouhých komplikací, které jsou v podstatě jen hypotetické a především se mohou projevit až následně v praxi, vůbec neplyne určitý závěr o obsahu abstraktní právní normy. Může z nich plynout pouze to, že daná právní norma je nepraktická, „špatná“ a vhodná k novelizaci, nikoli to, že by měla být vykládána v zájmu vyhnutí se těmto komplikacím zcela jinak, než z ní plyne. Domnívám se proto, že uvedenou argumentaci lze využít jen k úvahám de lege ferenda. Grobelný se ovšem snaží i o jazykový výklad předmětného ustanovení a tvrdí, že ve stávajícím znění zákona je uvedeno pouze „dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže …“, nikoli např. „dárce se může domáhat vrácení daru podáním žaloby u soudu, jestliže …“. Tím se ovšem opět dostáváme k tomu, že stávající znění ustanovení § 630 občanského zákoníku je nejasné a pokud se zaměříme jen na pojem „domáhat se“, bude právní norma regulující vrácení daru nedostupná. Podle něj z toho přesto jasně plyne nemožnost ztotožňovat domáhání se daru se zrušením darovací smlouvy a zároveň nemožnost jasně dovodit nutnost podat žalobu k soudu. Vrácení daru tak má být specifickým institutem, který je realizován výzvou dárce obdarovanému. Ta může mít jakoukoli formu, i když jde o vrácení nemovitosti, zřejmě proto připouští, že může být obsažena také v žalobě, ale protože soud nevydává konstitutivní rozhodnutí, už doručením žaloby obdarovanému se dárci obnovuje jeho vlastnické právo k předmětu daru. Kromě Grobelného se k věci samozřejmě vyjádřilo vícero autorů, přičemž všichni se, až na zmíněného Mikeše, Švestku, Pechu a částečně Kapitána, ztotožňují s druhým názorovým proudem, jak jsem rozlišil na začátku této podkapitoly. Stejný názor prezentovala 72

§ 79 odst. 3 občanského soudního řádu.

27

už roku 1976 Doudová,73 která se také zaměřila na pojem domáhat se a míní, že tento pojem je možno chápat jak pro soudní, tak pro mimosoudní uplatnění práva. Dále jde např. o Vrchu,74 jenž navíc upozorňuje na nutnost dbát na všechny podstatné náležitosti výzvy dárce k vrácení daru a ukazuje to na pěkném příkladu, kdy otec osobně doručí do poštovní schránky písemnou výzvu svému synovi k vrácení daru, ale neuvede kterému, ani jaký dar, i když v domě žijí dva jeho synové a každému něco daroval. Pak je zřejmé, že nepůjde o platnou výzvu a k vrácení daru dojít nemohlo. Také Lužná75 z praktických důvodů doporučuje písemnou formu výzvy, aby v případném soudním sporu dárce unesl důkazní břemeno, že ji učinil a že měla všechny náležitosti. Již zmíněný Grulich podle mne správně uvádí, že jestliže dárcem může být nejen fyzická osoba, ale i osoba právnická, pak tato osoba musí mít, vzhledem k zásadě rovného postavení účastníků občanskoprávních vztahů,76 také právo na vrácení daru dle ustanovení § 630 občanského zákoníku, ačkoli se zde hovoří o členech rodiny dárce.77 K názorům Grobelného o existenci a obsahu právního vztahu mezi dárcem a obdarovaným i po darování, včetně uvedených problémů v praxi, pokud by tomu tak nebylo, se nakonec zcela připojili i Bruk78 nebo kolega Milić.79 Jestliže bychom se podívali na Slovensko, zjistíme, že i zde se vede dělící linie mezi zastánci nutnosti podat žalobu k soudu, který má konstitutivně o vrácení daru rozhodnout, a zastánci výzvy dárce vůči obdarovanému, kterou se dárci obnovuje vlastnické právo k předmětu daru. Tak Fekete jednoznačně soudí, že k vrácení daru je potřeba splnit dvě zákonné podmínky: chování obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které hrubě porušuje dobré mravy, a jednostranný právní úkon dárce. Uplatnění práva na vrácení daru pak probíhá ve dvou fázích, nejdříve dárce odvolává poskytnutý dar a poté, nebo už současně, žádá o jeho vrácení. Vlastnické právo obdarovaného k předmětu daru přitom zaniká řádným odvoláním daru, darovací smlouva se tedy ruší okamžikem doručení projevu vůle dárce do

73

DOUDOVÁ, M. K výkladu ustanovení § 409 obč. zák. Socialistická zákonnost. 1976, č. 3, s. 134-138.

74

VRCHA, P. Vrácení daru. Právní rádce. 1997, č. 12, s. 4-11.

75

LUŽNÁ, R. Vrácení daru. Zpravodaj českých právníků. 2008, č. 1, s. 49-54.

76


77


78

BRUK, D. Vrácení nemovitého daru. Právní rádce. 1996, č. 8, s. 7-8.

79

MILIĆ, D. Vrácení daru. 2004. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Josef Fiala. s. 12-14.

28

sféry vlivu obdarovaného.80 K tomuto pojetí se hlásí i Ficová81 nebo Drgonec, podle kterého obdarovaný vstupuje do právního vztahu s dárcem dobrovolně s tím, že dopředu ví, že se bude muset natrvalo chovat tak, aby nenaplnil zákonem stanovenou podmínku ke ztrátě svého vlastnictví k předmětu daru. Pokud by povinnost po obdržení daru dodržovat dobré mravy vůči dárci a členům jeho rodiny plnit nechtěl, dar přijmout nemusí. Takové de facto podmíněné vlastnictví obdarovaného je tedy nejen dobrovolné, ale podle Drgonce i legitimní právě kvůli dodržování dobrých mravů. Ztráta vlastnictví dárce je podle jeho pojetí také sankcí za porušení dobrých mravů, disponuje jí ale, na rozdíl od výše zmíněného názoru Mikeše a Švestky, pouze sám dárce.82 Z toho možno usoudit, že „sankcionování“ nedodržování dobrých mravů je zachováno i u zastánců druhého názorového proudu, přičemž je nepochybně bližší charakteru soukromého práva, nežli u názorového proudu prvého. První názorový proud pak reprezentují Berdisová s Mihályovou, které uvádějí, že alespoň v případě vrácení nemovitosti nemůže v zájmu zachování právní jistoty postačovat pouhý jednostranný právní úkon dárce, ale bude potřeba např. písemná dohoda dárce s obdarovaným, notářský zápis (notárska zápisnica) nebo „jiné úřední zjištění daných právních účinků.“83 Těžko ovšem říci, zda tím myslí soudní rozsudek, neboť tuto myšlenku nijak nerozvíjejí a ani neuvádí, jak postupovat, pokud by, což bude jistě více než častým jevem, obdarovaný s vrácením daru nesouhlasil. V této souvislosti nicméně nabízí řešení Adamov, tvrdí, že pokud nedojde mezi dárcem a obdarovaným k dohodě o zpětném převodu vlastnického práva, je možné, aby dárce podal žalobu k soudu, jenž výrokem svého rozhodnutí nahradí vůli obdarovaného k uzavření takové smlouvy.84 Tento výklad se mi jeví dokonale absurdním. Rozhodnutí soudu nahrazující vůli jedné ze smluvních stran je přeci možné jen v případě, kdy taková vůle zde byla, nebo byla alespoň přislíbena.85 Pokud je zřejmé, že zde nebyla a není, nemá soudní rozhodnutí ani co nahrazovat a na místě je zcela

80

FEKETE, I. Právo na vrátenie daru (úvahy de lege ferenda). Justičná revue. 2003, č. 4, s. 403 a 406.

81

FICOVÁ, S. K nadobudnutie vlastníckeho práva k nehnutelnosti v dôsledku vrátenia daru. Justičná revue. 2005, č. 2, s. 175.

82

DRGONEC, J. Právo darcu domáhať sa vrátenia daru. Justičná revue. 2009, č. 8-9, s. 990.

83

BERDISOVÁ, M.; MIHÁLYOVÁ, T. Vrátenie daru podľa § 630 Občianskeho zákonníka a listina spôsobilá na zápis vlastníckeho práva do katastra nehnuteľností. Justičná revue. 2002, č. 8-9, s. 953-954. 84

ADAMOV, N. Zrušenie darovania, odstúpenie od zmluvy a kataster nehnuteľností. Bulletin slovenskej advokácie. 2009, č. 6, s. 15. 85

§ 50a občanského zákoníku.

29

jiný typ žaloby, např. na plnění. Takové soudní rozhodnutí by podle mne znamenalo úplné popření smyslu práva jako bezrozporného normativního systému. Poněkud zvláštní se mi také jeví názor Karabinoše, podle něhož pokud by platila varianta, kdy se řádnou výzvou dárce vůči obdarovanému jeho vlastnické právo k předmětu daru obnovuje, pak v případě, kdy by např. k hrubému porušení dobrých mravů nedošlo, má svá práva obdarovaný chránit tím, že podá k soudu určovací žalobu, zda stále vlastnické právo má, či nikoli. Naléhavý právní zájem pro uplatnění tohoto typu žaloby pak shledává v tom, že obdarovaný je ve svém vlastnickém právu ohrožen neplatným právním úkonem dárce.86 Zde bych tedy asi odkázal na to, co jsem už uvedl výše u podobného názoru Kapitána. I po řádném uplatnění práva na vrácení daru dárcem totiž víceméně závisí jen na vůli obdarovaného, zda dar vydá či nikoli (o zvláštnostech vrácení nemovitého daru pojednávám ve zvláštní podkapitole). Pokud by tak učinil, nepochybně s vrácením souhlasí, pokud ne, je naopak na dárci, aby se obrátil na soud se žádostí o ochranu svého práva. Není dále nutné názory a argumenty všech zmíněných, ať už českých nebo slovenských autorů blíže přibližovat, neboť bych jen opakoval to, co jsem se snažil ukázat na polemice, která proběhla na stránkách Právních rozhledů v roce 2002. Na ní bylo podle mne dostatečně a podrobně osvětleno, že existují dva názorové proudy a jak se liší. Je snad proto již zřejmé, že ač může být argumentace z obou stran různá, základní spor, byť si to ne všichni musí uvědomovat, se vede o to, zda po darování, realizaci darovací smlouvy, nadále existuje právní vztah založený darovací smlouvou, nebo zda zaniká, či jak říkají Švestka s Mikešem, je „konzumován.“ Vše ostatní se pak, včetně samostatného problému vymezení rodiny dárce, kterému se věnuji ve zvláštní podkapitole, odvíjí od této základní skutečnosti. Zbývá nicméně uvést, který z těchto názorů se v praxi prosadil. Je naprosto zřejmé, že je to ten druhý. Už v roce 1996 Krajský soud v Brně rozhodl, že „využije-li dárce práva na vrácení daru podle § 630 občanského zákoníku, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Tímto okamžikem se obnovují původní právní vztahy.“87 Takové chápání vrácení daru pak Nejvyšší soud potvrdil např. roku 2000, kdy judikoval, že „právní vztah z darování zaniká na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě 86

KARABINOŠ, F. Vrátenie daru. Diplomová práce. Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta. Vedoucí práce Bronislava Pavelková. s. 14 a 57.

87

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 1996, sp. zn. 20 Co 72/95.

30

jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy.“88 Tohoto přístupu se drží i nadále a potvrdil jej ve více svých rozhodnutích.89 Navíc dle judikatury lze vrácení daru dárci usnadnit, tedy v darovací smlouvě stanovit další podmínky nad hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným, při jejichž naplnění, např. porušením povinnosti obdarovaného poskytovat dárci po určitou dobu dostatečnou péči, lze darování zrušit a dar požadovat zpět. Ovšemže již mimo klasickou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 630 občanského zákoníku.90 Co se týče samotné výzvy k vrácení daru, v praxi ji jistě dárce bude obvykle směřovat přímo obdarovanému. Protože ale z platné právní úpravy vrácení daru nelze dovodit, že by jako projev vůle dárce vůči obdarovanému musela předcházet žalobě k soudu, rozhodl např. Krajský soud v Ústí nad Labem, že ji lze do žaloby zahrnout. Její účinky pak nastanou v době, kdy bude obdarovanému doručena tato žaloba.91 Tuto judikaturu soudů nižších instancí ovšemže potvrdil i Nejvyšší soud a navíc pouze pro upřesnění dodal, že jako každý jiný právní úkon musí splňovat základní požadavky na ně kladené. Tedy musí obsahovat specifikaci dárce, obdarovaného, výslovnou výzvu k vrácení určitého daru a zároveň je třeba, aby v ní dárce přesně uvedl, v čem spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným. Jen taková výzva je způsobilá darovací smlouvu zrušit a obnovit vlastnické právo dárce k předmětu daru.92 Aby byla vyjasněna i situace rozporů na Slovensku, zmíním zde několik rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky. Z nich jasně plyne, že česká a slovenská judikatura šla stejnou cestou. Tak už roku 1997 rozhodl, že „k zániku darovacieho vzťahu podľa cit. ustanovenia dochádza na základe dvoch po sebe nasledujúcich právnych skutočnostiach: a) hrubého porušenia dobrých mravov správaním sa obdarovaného voči darcovi alebo členom jeho rodiny a b) jednostranného právneho úkonu darcu adresovaného obdarovanému.“93

88


89

Např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000.

90

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 19 Co 565/99.

91

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 10 Co 399/2000.

92


93

Rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 21. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdo 191/96.

31

Tento svůj postoj několikrát potvrdil94 a také rozhodl, že účinky výzvy dárce nastávají už v okamžiku, kdy je doručena obdarovanému, přičemž ji je též možno zahrnout až do žaloby k soudu.95 V souvislostech s touto podkapitolou nelze na závěr nezmínit relevantní judikaturu k některým specifickým případům vrácení daru. Důležité jistě je, že jestliže po platně učiněné výzvě obdarovanému dárce zemře, aniž by se ještě vrácení daru reálně domohl, např. v případě nemovitého daru, mohou jej nárokovat dárcovi dědici. Právo na vrácení daru je totiž sice osobním právem dárce, takže jeho smrtí zaniká, ale jeho vlastnické právo se obnovuje s účinky ex nunc už v okamžiku doručení výzvy obdarovanému.96 V tom vidím jednu z výhod přístupu druhého názorového proudu, byť samozřejmě „jen“ výhodu praktickou. Neméně důležité také je, že judikatura soudů vyjasnila postavení dárců – manželů ve vztahu k jejich společnému jmění. Pokud např. došlo k darování věci patřící do tohoto společného jmění, je k platně učiněné výzvě obdarovanému, aby dar vrátil, potřeba souhlasu obou. Jestliže by však vyzval jen jeden bez souhlasu druhého, šlo by pouze o relativně neplatný právní úkon, takže obdarovaný, případně nesouhlasící manžel, by se jeho neplatnosti musel aktivně dovolat.97 4.2 Porušení dobrých mravů a jeho intenzita Po této poněkud rozsáhlé, leč z mého pohledu nutné, neboť tvoří zásadní část mé práce, analýze pojmu domáhání se, je možné se stručněji věnovat dalším pojmovým znakům a souvisejícím okolnostem u vrácení daru. Prvním z nich je pojem dobré mravy a zejména intenzita jejich porušení, která je ustanovením § 630 občanského zákoníku požadována v „hrubém stupni“. Dobré mravy nejsou samozřejmě v právním řádu nijak definovány, byť se s nimi musí praxe často potýkat. Už obecná ustanovení občanského zákoníku stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy98 a právní úkon, který by se jim příčil, by byl absolutně neplatný.99 Podobně úmyslné jednání 94

Např. rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 5 Cdo 255/2007.

95


96

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2148/2007.

97


98


99


32

proti dobrým mravům způsobuje odpovědnost za škodu100 a jejich užití lze nalézt i na jiných místech občanského zákoníku, mj. u určení doby plnění soudem101 či v oblasti dědictví, převážně také s ingerencí soudu.102 Vzhledem k absenci jejich legální definice, což je vzhledem k jejich spíše morálnímu než právnímu charakteru logické, bude nutné se obrátit na publikované názory právní teorie a zejména pak na judikaturu, protože v ní se jistě nejvíce obráží aplikace dobrých mravů v praxi. Co se týče už citovaných autorů, shledal jsem, že větších sporů u nich není, když sami přejímají závěry soudů. Postačí tedy v této oblasti zmínit jen to podstatné. Na inspirativní názor jsem narazil u Grulicha, který se věnuje srovnání dobrých mravů se zásadami poctivého obchodního styku, zavedenými obchodním zákoníkem. Podle něj jsou jen zvláštní kategorií dobrých mravů, která se jako tzv. „podnikatelská morálka“ uplatňuje v obchodních závazkových vztazích, jelikož to odpovídá zvláštní povaze vztahů mezi podnikateli, daných zejména existencí podnikatelského rizika a předpokladem vyšší míry odbornosti a informovanosti. Domnívá se proto, že hrubé porušení zásad poctivého obchodního styku také může založit právo dárce – podnikatele domáhat se vrácení daru.103 Protože obchodní zákoník těmto zásadám dává v zásadě stejné postavení, jako je tomu u dobrých mravů v občanském zákoníku,104 nemohu s ním nesouhlasit a vidím v tom jediné specifikum, které může vrácení daru mezi podnikateli formálně odlišovat od vrácení daru obecně. Z ostatních teoretických názorů bych chtěl ještě přiblížit pojetí Nykodýma, kterého jsem navíc zatím necitoval. Jeho článek na téma vrácení daru105 je sice z roku 1976, takže v něm používá pojem pravidla socialistického soužití, ale jak jsem uvedl shora, svým ideologickým pojmenováním odpovídá ideologické době, obsahem se jistě nijak zvláště od obsahu dnešních dobrých mravů neliší. Kromě toho analýzu vztahu těchto morálně-právních

100


101


102

§ 469a odst. 1 písm. a), § 471 odst. 1 a § 482 odst. 2 občanského zákoníku.

103

GRULICH, T. Otázky darovací smlouvy. Právní rádce. 2005, č. 8, s. 15-16.

104

§ 265 obchodního zákoníku.

105

NYKODÝM, J. Vrácení daru dle - 409 o. z. Bulletin advokacie. 1976, č. 10-12, s. 9-17.

33

pravidel k možnostem vrácení daru provedl Nykodým poměrně komplexně a další autoři, včetně soudní praxe, jeho závěry prakticky přejali, takže jsou podle mne stále použitelné. Zamýšlí se především nad tím, zda hrubé porušení pravidel socialistického soužití neznamená, že musí dojít ke spáchání trestného činu, čemuž by napovídalo historické srovnání s předešlými právními úpravami (viz pojednání o všeobecném občanském zákoníku i středním občanském zákoníku výše) a zároveň srovnání s právní úpravou dědické nezpůsobilosti, která nastupuje v případě spáchání úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům.106 Dochází však k závěru, že tomu tak není, protože kdyby tomu zákonodárce chtěl, výslovně by tuto podmínku do zákona uvedl, stejně jako tomu bylo ve zmíněných dřívějších právních úpravách vrácení daru a jako tomu právě u dědické nezpůsobilosti je. Přesto je třeba vztah hrubého porušení těchto pravidel a trestných činů vyjasnit a Nykodým proto soudí, že zatímco nedbalostní trestné činy mohou být důvodem k vrácení daru pouze výjimečně (např. v případě nedbalostního zanedbání povinné výživy), u úmyslných trestných činů tomu tak bude pravidlem. Ne však vždy, lze si kupř. představit úmyslný trestný čin, který byl ze strany dárce vyprovokován. Podle mne jde o správný výklad zákona, podpořený navíc již starší judikaturou.107 Podle něj je tedy obsah pojmu hrubého porušení pravidel socialistického soužití pouze ve vztahu k trestným činům zužující, když dříve podle středního občanského zákoníku stačil jakýkoli úmyslný trestný čin bez dalšího, ale naopak obecně má charakter rozšiřující, neboť nepochybně k hrubému porušení pravidel socialistického soužití stačí i čin, který skutkovou podstatu žádného trestného činu nenaplní. Nykodým závěrem povahu těchto pravidel posuzuje jako přesahující rámec právních norem a zasahující do oblasti společenské morálky, protože na právní vztah dárce a obdarovaného klade společenská morálka určité požadavky, např. vděčnost a slušné chování, takže „v jistém smyslu zde zákon sankcionuje morální normy, které takto vlastně povyšuje na normy právně vynutitelné“. Definováním a vymezováním vztahu dobrých mravů vůči klasickým právním normám se samozřejmě věnují v rámci své běžné rozhodovací činnosti i soudy. Za již klasickou je možno považovat definici Krajského soudu v Brně z roku 1993: „Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních norem společnosti, z nichž některé jsou

106


107

Viz již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 10. 1936, sp. zn. R I 835/36.

34

trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti, jiné spolu se společností podléhají vývoji,“108 kterou za svou převzal i Nejvyšší soud.109 Také Ústavní soud se přirozeně dobrým mravům věnoval v řadě svých rozhodnutí, podobné pojetí lze nalézt v usnesení z roku 1998, kde judikuje, že „… lze vycházet obecně z toho, že "dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.“110 Z toho plyne, že výklad dobrých mravů je, a má to tak být, proměnlivý, stejně jako je proměnlivá společnost, tudíž plně svěřen do pravomoci soudní moci. Ve vztahu k obecným možnostem vrácení daru podle ustanovení § 630 občanského zákoníku bych pak jako zásadní uvedl dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z prvního, již výše zmíněného, plyne, že hrubým porušením dobrých mravů není jakékoli nevhodné chování obdarovaného či pouhý nevděk, ale pouze takové, které lze takto vzhledem ke všem okolnostem a především objektivně, nikoli jen na základě subjektivního názoru dárce kvalifikovat. Porušení dobrých mravů musí být přitom buď značné intenzity, nebo soustavné. Bude tím tak obvykle, nikoli však vždy, fyzické násilí, hrubé urážky nebo neposkytnutí potřebné pomoci apod. Dárce ovšem nemůže uplatňovat chování obdarovaného, které zde bylo ještě před darováním, o kterém věděl, a přesto dar poskytl.111 Druhý judikát pak v souladu se shora prezentovanými závěry Nykodýma uvádí, že jakkoli musí vždy jít o hrubé, tudíž intenzivní porušení dobrých mravů, nemusí v konkrétním případě dosáhnout takového stupně závažnosti, aby u obdarovaného založilo trestněprávní nebo dokonce i jen správněprávní odpovědnost.112 Uvedené závěry se podle mne stala standardem, když jsou dále přejímaná, naposled je přijal za své i Ústavní soud a prohlásil je dokonce za notorietu.113 108


109

Např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1208/2006. 110

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97.

111


112


113

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 3362/10.

35

Vzhledem k mému shora uvedenému názoru, že k výkladu dobrých mravů jsou povolány soudy, je proto beru pro tuto práci za definitivní. Zvláště pak tehdy, když podobnou judikaturu lze shledat i u slovenských sousedů. V už zmíněném rozhodnutí slovenského Nejvyššího soudu z roku 1997 je možné nalézt kromě vyjádření o obsahu dobrých mravů jako o všeobecně platných morálních normách, které má vždy v konkrétním případě posuzovat soudce, také autoritativní posouzení možností jejich hrubého porušení. Podle soudu, podobně jako v české judikatuře, tím není jakékoli nevhodné chování obdarovaného nebo jen jeho nevděčnost, ale pouze porušení značné intenzity či soustavné, případně neposkytnutí potřebné pomoci, ke které je obdarovaný povinen.114 V dalších rozhodnutích se slovenský Nejvyšší soud této judikatury drží, pouze např. zpřesnil, že je třeba vycházet z principu vzájemnosti, tedy že za hrubé porušení dobrých mravů nelze považovat chování obdarovaného, které odpovídá chování dárce, ledaže by bylo ve zřejmém nepoměru.115 Jestliže se vrátíme k české judikatuře, uvidíme, že se v těchto záležitostech neliší. Tak hrubým porušením dobrých mravů není takové chování obdarovaného, které by bylo výsledkem vzájemných neshod, tedy když by se na jejich vzniku podílel i dárce,116 nebo kdyby se obdarovaný dožadoval splnění smluvních povinností, ke kterým se dárce dobrovolně zavázal.117 Snad je možné se v těchto souvislostech zmínit i o tom, ačkoli to podle mne jasně plyne ze zákona, že domáhat se vrácení daru není možné tehdy, když se nevhodně chová kdokoli jiný, než obdarovaný, byť by měl na tuto osobu nějaký vliv, např. když by šlo o členy jeho rodiny.118 A pouze na závěr této podkapitoly bych chtěl, snad pro zajímavost, uvést poněkud zvláštní názor už citovaného Drgonce, který uvedenou judikaturu považuje za příčinu toho, že se z vrácení daru stalo de facto nevymahatelné právo, přičemž „úlohu lídra v koncepcii marenia dostupnosti práva“ měl převzít český Nejvyšší soud, jehož mají slovenské obecné soudy následovat. Problém má spočívat v tom, že soudy prý podmínku hrubého porušení dobrých mravů vykládají příliš restriktivně. Dle Drgonce takovým porušením dobrých mravů

114


115


116


117

Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1472/08.

118


36

může za jistých okolností být už samotné přijetí daru obdarovaným, dokonce i když nijak aktivně na dárce v tomto směru nepůsobil.119 Uvedené ponechávám bez komentáře. 4.3 Vymezení pojmu rodina Jak jsem již zmínil, český právní řád pojem rodina nijak legálně nedefinuje. Např. ve zvláštní části trestního zákoníku120 existuje hlava IV., která je nazvána „Trestné činy proti rodině a dětem“, ovšem takovou definici bychom v ní, stejně jako v celém zákoníku, hledali marně. Existuje sice zvláštní zákon o rodině,121 ale ani ten tak nečiní. Pokud bychom se zaměřili na jeho celkový obsah, zjistíme, že upravuje především vztahy mezi manžely a vztahy rodičů a dětí. Jsou tedy rodinou jen manželé a jejich děti? Zdá se, že tento závěr z pohledu zákona o rodině potvrzují i jeho jednotlivá ustanovení, zvláště pak hned § 1, který ve svém druhém odstavci uvádí, že hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí. Což je poměrně závažné ustanovení, neboť jinde zmínku o vzniku institutu rodiny nenalezneme. Kromě toho budoucí manželé musí zvážit hmotné zajištění budoucí rodiny a po jejím založení o ni pečují a rozhodují společně.122 Také úprava práv a povinností dítěte je na takový výklad pojmu rodina navázána, když má povinnost přispívat na úhradu jejích společných potřeb, jestliže má vlastní příjem či majetek.123 A nakonec takto vymezená rodina platí i v případě náhradní rodinné péče.124 Na druhou stranu současné znění zákona o rodině umožňuje i širší výklad. Ustanovení § 27 odst. 4 normuje, že vyžaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, může soud upravit styk dítěte i s prarodiči a se sourozenci. Což ovšem nemusí znamenat, že uvedené „poměry v rodině“ zahrnují i tyto prarodiče a sourozence. Nicméně třeba matriční zákon výslovně, byť jen pro účely tohoto zákona, za členy rodiny považuje manžele, rodiče, děti, prarodiče, vnuky a pravnuky.125 Ovšem další zákony, a zase jen pro své účely, mají výčty rodinných příslušníků odlišné. Pro potřeby této práce bude postačovat uvést jako poslední, nejvíce se 119

DRGONEC, J. Právo darcu domáhať sa vrátenia daru. Justičná revue. 2009, č. 8-9, s. 997-1002.

120

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).

121

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“).

122

§ 6 odst. 1, § 9 odst. 3, § 19 odst. 1, § 20 a § 21 odst. 2 zákona o rodině.

123

§ 31 odst. 4 a § 37a odst. 2 zákona o rodině.

124

§ 45c odst. 3, § 72 odst. 1 a § 73 odst. 2 zákona o rodině.

125

§ 8 odst. 10 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů.

37

soukromým právem související, příklad zákoník práce, který pro účely poskytování náhrad jízdních výdajů při cestách ze zahraničí za rodinou umožňuje postavit na roveň člena zaměstnancovy rodiny dokonce každou fyzickou osobu, která s ním žije ve smyslu ustanovení § 115 občanského zákoníku ve společné domácnosti.126 V tomto případě tedy může být rodina tvořena všemi, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Z toho je možné usoudit, že rodina je vymezena vždy rozdílně pro účely té které právní úpravy a proto bude opět potřeba zjistit, jaký náhled je v případě vrácení daru podle ustanovení § 630 občanského zákoníku zastáván v právní teorii a praxi. Komentář k občanskému zákoníku uvádí, že za členy rodiny dárce je sice třeba považovat především jeho manžela, rodiče a děti, ale zpravidla také další příbuzné v řadě přímé a sourozence. Dokonce podle konkrétních okolností a ve výjimečných, bohužel ale jinak nespecifikovaných případech i další osoby v poměru rodinném nebo podobném, pokud by dárce jejich újmu důvodně pociťoval jako újmu vlastní. Jde tedy vlastně o vymezení osoby blízké podle ustanovení § 116 občanského zákoníku, komentář ovšem upřesňuje, že vymezení členů rodiny dárce je užší, evidentně vzhledem k oněm výjimečným případům.127 K takovému vymezení, z mého hlediska ovšem poněkud neurčitému, se hlásí i Bruk128 nebo Holub129 (ten zároveň při chybné citaci zákonného ustanovení, když ve svém článku neustále operuje s § 629 občanského zákoníku), ale ani oni neprovádí žádnou analýzu, pouze konstatují. Jestliže se zaměříme na hlavní reprezentanty obou výše rozlišených názorových proudů, zjistíme, že se k určení a výčtu členů rodiny dárce stavějí odlišně, hlubší argumentace v tomto směru nicméně chybí oběma. Např. Grobelný soudí, že do rodiny dárce ve smyslu ustanovení § 630 občanského zákoníku nepatří jen manžel, předci a potomci, případně sourozenci, ale také i ty osoby, které s dárcem žijí ve společné domácnosti a jejichž újmu by dárce pociťoval jako újmu vlastní. Dochází tak prolnutí zmíněné osoby blízké s členy domácnosti podle ustanovení § 115 občanského zákoníku. Důvod pro to vidí v analogickém použití ustanovení o dědění ze zákona, kde osoby žijící se zůstavitelem nejméně jeden rok ve společné domácnosti dědí ve stejné skupině, jako manžel a rodiče zůstavitele. Proč by ale 126

§ 187 zákoníku práce.

127

ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd., Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1802. 128

BRUK, D. Vrácení nemovitého daru. Právní rádce. 1996, č. 8, s. 7.

129

HOLUB, O. Kdy lze vymáhat vrácení daru, např. mezi rodiči a dětmi? Rodinné právo: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 1999, č. 12, s. 21.

38

takový analogický výklad zákona měl být právě u pojmu rodina při vrácení daru na místě, blíže neupřesňuje. Doudová pak prostě jen sděluje, že rodinu nelze chápat jako rodinu založenou manželstvím, že je třeba přihlédnout k ustanovení § 116 občanského zákoníku, takže její členy opět ztotožňuje s osobu blízkou.130 Mikeš se Švestkou v souladu se svým pojetím celého institutu vrácení daru podle ustanovení § 630 občanského zákoníku jako naprosto výjimečného vykládají, dle vlastních vyjádření, nejen komplexně vrácení daru, ale i jeho jednotlivé pojmy, jako je pojem domáhat se či pojem rodina značně restriktivně. Jako členy rodiny dárce tedy chápou pouze manžela, děti a rodiče.131 Tohoto vymezení se drží i Pecha, který naštěstí alespoň částečně validně argumentuje v tom smyslu, že je třeba vyjít ze založení rodiny podle zákona o rodině. Členy rodiny dárce proto mají být jeho manžel a děti, zároveň ale i jeho rodiče, neboť dárce je zároveň součástí rodiny svých rodičů.132 Na jakési komplexní shrnutí, bohužel nikoli ve smyslu informační prospěšnosti, jsem narazil u kolegy Miliće. Nejdříve uvádí, že členy rodiny nejsou jen manžel, předci a potomci, případně i sourozenci, ale vlastně všichni, kteří s dárcem fakticky žijí ve společné domácnosti a jejichž újmu by dárce pociťoval jako újmu vlastní, tedy např. druh či družka. Podle něj jde vlastně o analogické použití ustanovení § 116 občanského zákoníku, ihned poté ale upřesňuje, že člen rodiny je pojmem užším. Následně se obrací k ustanovením normujícím vznik rodiny v zákoně o rodině, aby čtenáře znejistil svou pochybností o možnosti považovat za člena rodiny dárce i jinou osobu v podobném poměru. Poté rezolutně prohlásí, že v žádném případě nelze za takové členy považovat osoby vymezené jako blízké ve smyslu ustanovení § 116 občanského zákoníku, nakonec ovšem vysloví finální domněnku, že členy rodiny dárce jsou manžel, děti, rodiče, popř. další příbuzní v řadě přímé a sourozenci, stejně jako i další osoby, jejichž újmu by dárce pociťoval jako újmu vlastní.133 Jak je vidět, právní teorie není ve vymezení rodiny dárce jednotná, bohužel se ale z mého úhlu pohledu ani nedostává nějakých významnějších a relevantních argumentů. Naštěstí soudní praxe se danou otázkou vyrovnala. 130

DOUDOVÁ, M. K výkladu ustanovení § 409 obč. zák. Socialistická zákonnost. 1976, č. 3, s. 136.

131


132

PECHA, R. K nároku na vrácení daru dle § 630 ObčZ. Právní rozhledy. 2002, č. 6, s. 284.

133

MILIĆ, D. Vrácení daru. 2004. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Josef Fiala. s. 23-25.

39

Nejdříve bych chtěl opět a stručně pro srovnání s dále následujícím jedním českým judikátem uvést rozsudek slovenského Nejvyššího soudu z roku 1997, ve kterém jsou za členy rodiny dárce považováni především manžel, rodiče, děti a zpravidla také sourozenci i další příbuzní v řadě přímé. Tedy všichni pokrevní potomci i předci. Podle konkrétních okolností a ve výjimečných případech i další osoby v poměru rodinném nebo podobném, pokud by dárce jejich újmu důvodně pociťoval jako újmu vlastní. 134 Je vidět, že jde vlastně o doslovné znění českého komentáře občanského zákoníku, včetně upřesnění, že pojem člen rodiny dárce je vůči pojmu osoba blízká užší. Takové vymezení ovšem, jak jsem shora naznačil, sice může být relevantní, bohužel podle mne postrádá přesvědčivé odůvodnění. Dále si bez dalšího zbytečného komentáře dovolím citovat rozsáhlejší část odůvodnění jednoho rozhodnutí českého Nejvyššího soudu z roku 2003, na které jsem narazil a ve kterém je podle mne celá problematika výborně shrnuta. Tudíž není třeba cokoli dodávat: „Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění, o který se opíral odvolací soud i dovolatelka, nedefinuje pojem rodiny, přestože se odvolací soud i dovolatelka na tento zákon ve své argumentaci odvolávali, byť prvý v negativním a druhá v pozitivním smyslu, a nevymezuje okruh osob, které lze za členy rodiny považovat. Zákon o rodině pouze upravuje vzájemné vztahy mezi rodiči a dětmi, mezi manžely, mezi osvojenci a osvojiteli, postavení poručníka jako zástupce nezletilého, určuje vyživovací povinnost, atd. Vedle § 1 odst. 2, v němž je pojem rodiny použit v souvislosti s vymezením účelu manželství, používá zákon o rodině tento termín ještě v dalších souvislostech, většinou se však týká pouze vztahu rodičů a dětí, event. manželů (např. při vymezení vztahů mezi manžely - „hmotné zajištění rodiny po uzavření manželství“, „uspokojování potřeb rodiny“ nebo při vymezení rodičovské odpovědnosti - „úhrada společných potřeb rodiny“, atd.). Přitom ještě obecný zákoník občanský z roku 1811, který u nás platil do poloviny minulého století, stavěl pojem prarodiče do centra rodinněprávních vztahů ve své definici pojmu rodiny. Naproti tomu v zákoně o rodině č. 94/1963 Sb. v jeho původním znění tento pojem vůbec nenalezneme. Osoba prarodiče nepochybně nemohla být z rodinného práva eliminována, ale je zde uváděna jen zakrytě a byla velmi podstatně oslabena. (Tato úprava vycházela ze sociologických závěrů z poloviny minulého století, podle kterých se rodina přetvořila na tzv. základní, nukleární rodinu, složenou pouze z rodičů a malého počtu dětí, takže dřívější širší rodina patří minulosti.) Pojem prarodiče se do rodinného práva vrací 134


40

novelou zákona o rodině č. 91/1998 Sb., kterou doznalo právní postavení prarodiče po 1. srpnu 1998 určitého posílení. Novela výslovně hovoří o prarodičích v § 27 odst. 4, podle kterého může soud upravit styk dítěte s prarodiči a sourozenci, vyžaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině. Při uvedené úpravě zákona o rodině je proto nezbytné vycházet z nejbližší úpravy obdobné pojmu rodina, a to z § 116 ObčZ, který vymezuje pojem osoby blízké. Podle tohoto ustanovení je osobou blízkou příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Je nutno vyjít z textu zákona, v němž zákonodárce na prvém místě mezi osobami blízkými uvedl příbuzné v řadě přímé, kterými jsou nejen rodiče a děti, ale také prarodiče a jejich vnuci, event. i pravnuci. Uvedenou preferenci příbuzných v řadě přímé akceptuje i trestní zákon, který obdobným způsobem vymezuje osoby blízké v § 89 odst. 8, podle něhož se osobami blízkými rozumí nejprve příbuzní v řadě přímé a teprve potom další osoby. Taktéž trestní řád staví příbuzné v řadě přímé na prvé místo, když ve svém § 100 odst. 1 dává právo odepřít výpověď „svědkům, kteří jsou příbuznými obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh“; stejným subjektům, pokud jsou v postavení poškozeného, přísluší podle § 163a odst. 1 trestního řádu u vymezených trestných činů dispoziční právo se zahájením (i pokračováním) trestního stíhání příbuzného v řadě přímé, který může být stíhán pouze na základě souhlasu poškozeného. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že příbuzní v řadě přímé zaujímají v našem právním řádu postavení osob nejbližších, a požívají tak evidentně výsadnějšího právního postavení mezi osobami blízkými; Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že vztah příbuzných v řadě přímé je nutno zahrnovat do pojmu rodina ve smyslu § 630 ObčZ. Nelze však přisvědčit názoru dovolatelky, že vymezení obsahu pojmu „člen rodiny“ podle § 630 ObčZ a pojmu „osoba blízká“ podle § 116 ObčZ je totožný. Zásadně je třeba vycházet z toho, že vymezení v § 630 ObčZ je užší. Právní vztah z darování tedy zaniká i v případě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči příbuzným dárce v řadě přímé.“135

135


41

4.4 Způsob a rozsah vrácení Ustanovení § 630 občanského zákoníku sice stanoví, že dárce se může domáhat vrácení daru, nyní bez ohledu na to, jakým způsobem, nestanoví ale vůbec, jakého daru, pokud se svého práva domůže. Ačkoli by se mohlo na první pohled zdát, že nejde o zásadní problém, v praxi nepochybně nastanou komplikace tehdy, když např. obdarovaný už předmět daru nemá, protože jej zničil, spotřeboval nebo zcizil. Další komplikace mohou přinést užitky, vzešlé z daru v době, kdy jeho vlastníkem byl obdarovaný. Může je dárce také chtít, nebo patří obdarovanému? Je to evidentně jeden z nedostatků posuzované právní úpravy, který je ovšem právě důvodů nalezení nějakého řešení při vrácení daru v praxi nutno překonat, jistě za pomoci analogie. Domnívám se, že na místě je aplikovat ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení,136 protože obsah tohoto právního institutu je podle mne na situaci vrácení daru nejpřiléhavější, když obdarovaný je od hrubého porušení dobrých mravů, případně až od doručení výzvy dárce k vrácení daru, vždy však až do nuceného vrácení daru v situaci obdobné bezdůvodně obohacenému. Za pravdu mi dává jak právní teorie, tak praxe. Analogické využití tohoto právního institutu připouštějí či přímo aplikují zastánci obou názorových proudů, někteří z nich se liší jen v otázce existence dobré víry obdarovaného, jak dále rozeberu. V oblasti právní praxe je důležitým judikátem rozsudek Nejvyššího soudu z roku 2005, ve kterém byla řešena situace, kdy obdarovaný zcizil dar poté, co obdržel řádnou výzvu dárce k vrácení daru. Podle soudu šlo jednoznačně o neplatný právní úkon, protože vlastnické právo dárce se obnovilo okamžikem doručení výzvy. Nicméně protože obdarovaný, který jediný má povinnost dar vrátit, tak učinit nemůže, a protože zároveň získal na úkor dárce bezplatně určitou majetkovou hodnotu, musí vrátit ji ve formě peněžitého ekvivalentu podle zásad o bezdůvodném obohacení. Opačný výklad by podle Nejvyššího soudu vedl k tomu, že obdarovaný by se po zcizení předmětu daru mohl k dárci či členům jeho rodiny klidně chovat způsobem hrubě odporujícím dobrým mravům, aniž by mu hrozilo, že bude muset dar vrátit.137 Situace není tudíž poměrně jednoduchá jen ve chvíli, kdy obdarovaný předmět daru stále má, neboť lze analogicky aplikovat ustanovení § 458 odst. 1 občanského zákoníku. Jdeli o věc individuálně určenou, musí vrátit ji, včetně všech změn (např. zástavního práva či

136

§ 451-459 občanského zákoníku.

137


42

věcného břemene, které na nemovitém daru nechal zřídit obdarovaný), půjde-li o věc určenou druhově, např. peníze, může vrátit stejné množství těchto věcí, jak bylo původně darováno. Nebude-li to ale možné, např. proto, že darem bylo provedení nějaké práce zdarma, protože individuálně určená věc byla zničena či zcizena, nebo dokonce tehdy, pokud věci druhově určené již budou nedostupné (kupř. se už nevyrábějí a jejich opatření je velmi ztížené), bude nutné poskytnout adekvátní finanční náhradu. Otázkou je, k jakému datu určit onen finanční ekvivalent. Grobelný přesně uvádí, že hodnota věci se časem mění, navíc u různých věcí různě. Např. došlo-li by k darování obrazu či automobilu, po několika letech může mít obraz cenu vyšší, kdežto u automobilu tomu bude opačně. Domnívá se nicméně, že je třeba vycházet z ceny věci v době vrácení daru.138 Jeho závěr mi přijde logický, bez ohledu na to, komu je to v tom kterém případě ku prospěchu, vzhledem k tomu, že důvodem k vrácení daru je hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným a aktivní domáhání se vrácení dárce. Pokud by k některé z těchto skutečností nedošlo, nedošlo by ani k vrácení daru, čili toto jsou ty rozhodné okamžiky, kromě toho to víceméně odpovídá situaci, kdy je vracena věc individuálně určená s běžným opotřebením. Osobně bych pak vycházel přesně z toho data, kdy došlo k úplnému naplnění hrubého porušení dobrých mravů, neboť to podle mne nejvíce odpovídá institutu bezdůvodného obohacení, jehož právních norem je třeba analogicky použít. Zvláštní situace nastává tehdy, když připustíme, že je možné darovat pohledávku (viz výše) a dárce ji bude požadovat zpět v okamžiku, kdy již zanikla. Grulichovo stanovisko zní, že pokud zanikla splněním, obdarovaný musí jednoduše vydat veškeré získané plnění. Jestliže však zanikla jiným způsobem, např. započtením nebo prominutím dluhu, měl by obdarovaný poskytnout finanční náhradu v původní výši dané pohledávky.139 Jak jsem naznačil výše, v teorii nepanuje shoda ohledně užitků z daru, které vzniknou během doby, kdy je předmět daru vlastnictvím obdarovaného. Z analogicky aplikovaného ustanovení § 458 odst. 2 občanského zákoníku plyne, že užitky musí být vydány tehdy, pokud obdarovaný nebyl v dobré víře. A zde je spor o to, od kdy v dobré víře není. Mikeš se Švestkou uvádějí, že je tomu tak od okamžiku, kdy obdarovaný svým hrubým chováním poruší dobré mravy.140 Zvláštní je, že tento názor zastávají i někteří představitelé shora 138

GROBELNÝ, P. K problematice vrácení daru. Socialistická zákonnost. 1985, č. 8, s. 472.

139


140


43

prezentovaného druhého názorového proudu, např. Vrcha141 nebo Bruk,142 na Slovensku pak Fekete.143 Grobelný přitom přesvědčivě argumentuje, že pokud by platilo, že se dárce stane vlastníkem daru až na základě konstitutivního rozhodnutí soudu, pak je obdarovaný do té doby vlastníkem věci a i když se k dárci nechová mravně, nemůže o svém vlastnictví nebýt v dobré víře. Bezdůvodné obohacení z jeho strany a tedy možnost dárce požadovat kromě předmětu daru i užitky z něj vzešlé by tudíž mohlo nastat nejdříve právní mocí daného soudního rozhodnutí. Naopak v případě řešení, které zastává on, tedy že vlastnictví dárce se obnovuje prostřednictvím platné výzvy, obdarovaný přestane být v dobré víře okamžikem dojití tohoto právního úkonu dárce do jeho právní sféry. Do té doby je vlastníkem a navíc jeho nevhodné chování mu dárce může prominout. Grobelný se proto domnívá, že dárce může požadovat navíc i užitky až od okamžiku, kdy obdarovaného vyzve k vrácení daru.144 Netradiční spor, o kterém se pro zajímavost chci v těchto souvislostech ještě zmínit, řešil Krajský soud v Ostravě v roce 1979, jehož předmětem bylo vydání daru – vkladní knížky, kterou dárkyně založila jménem nezletilé obdarované jako její zákonná zástupkyně, ale později, už v době její zletilosti, ji odmítla vydat, když uplatnila právo na vrácení daru pro hrubé porušení mravů za strany obdarované. Soud rozhodl, že vkladní knížka je pouze potvrzením o jednotlivých vkladech, patřící tomu, kdo je v právním vztahu s příslušným peněžním ústavem. Což byla v tomto případě obdarovaná. Pokud je tedy možno něco vrátit, jsou to jen ony peněžité vklady, neboť ty byly předmětem darování.145 4.5 Postup katastrálního úřadu při vrácení nemovitého daru Specifické vrácení daru nastává u nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí. Je totiž zřejmé, že pokud byl při darování nemovitosti proveden v tomto katastru vklad vlastnického práva ve prospěch obdarovaného, při vrácení daru musí také dojít ke změně těchto skutečností. Nepůjde však již o vklad, ale o tzv. záznam,146 přičemž je nerozhodné, zda 141

VRCHA, P. Vrácení daru. Právní rádce. 1997, č. 12, s. 7.

142


143

FEKETE, I. Právo na vrátenie daru (úvahy de lege ferenda). Justičná revue. 2003, č. 4, s. 407.

144

GROBELNÝ, P. K žalobě na vrácení daru. Právní rozhledy. 2002, č. 10, s. 504-505.

145

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 1979, sp. zn. 13 Co 678/79.

146

§ 7 odst. 1 zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

44

bude podkladem v případě zastánců prvého názorového proudu konstitutivní rozhodnutí soudu, nebo v případě přívrženců druhého názorového proudu platně učiněná výzva, tedy jestliže by ke změně vlastnictví došlo na základě zákona, když zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem požaduje provedení záznamu v obou případech.

U konstitutivního soudního rozhodnutí nevznikají ve vztahu ke katastru nemovitostí žádné komplikace, a Grobelný se domnívá, že možná právě tento fakt vedl Mikeše se Švestkou k vytvoření uvedené právní konstrukce,147 ale pokud k obnovení vlastnického práva dárce skutečně dochází prostřednictvím výzvy obdarovanému, je otázkou, jak tuto skutečnost u katastrálního úřadu prokázat. Listina obsahující takovou výzvu, natož pouhé prohlášení dárce, že ji učinil, postačovat nemůže, protože katastrální úřad zde není od toho, aby posuzoval, zda se obdarovaný vůči dárci či členům jeho rodiny skutečně zachoval tak, že tím hrubě porušil dobré mravy.148 K tomu je povolán soud, jehož roli katastrální úřad nemůže nahrazovat. Bruk uvádí, že v praxi obvykle vyžadují za účelem osvědčení platného vrácení nemovitého daru notářský zápis, ve kterém dárce prohlašuje, že se domáhá vrácení daru a obdarovaný, že daný dar vrací. Jinak dárce odkazují na vyřešení sporu k soudu.149 Přestože se domnívám, že takový postup katastrální zákon jednoznačně umožňuje,150 v praxi asi bude sepsání notářského zápisu mezi dárcem a obdarovaným poté, co obdarovaný vůči dárci nebo členům jeho rodiny hrubě porušil dobré mravy a měl by kvůli tomu přijít o vlastnictví nemovitosti, jen stěží představitelné. Dárci tudíž tak jako tak nezbude, než se obrátit s žalobou k soudu. Je tedy vidět, že ať už jde o první nebo druhý názorový proud, vrácení nemovitého daru prakticky vždy vede k soudu. Ovšemže druhý názorový proud vyžaduje k obnovení vlastnického práva dárce k předmětu daru výzvu vůči obdarovanému, může tedy nastat situace, že obdarovaný v období od obdržení výzvy do zápisu vlastnického práva dárce v katastru nemovitostí dar zcizí, ale i takové riziko lze minimalizovat. Především, jak jsem uvedl již výše, výzva může být obsažena až v samotné žalobě, a navíc po jejím podání lze zároveň nechat zapsat do katastru nemovitostí tzv. poznámku o probíhajícím soudním 147

GROBELNÝ, P. K žalobě na vrácení daru. Právní rozhledy. 2002, č. 10, s. 503.

148

BAREŠOVÁ, E.; Baudyš, P. Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Komentář. 4. vyd., Praha : C. H. Beck, 2007, s. 540.

149


150

§ 5 odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů.

45

sporu.151 Ta sice nemůže obdarovanému v nakládání s nemovitostí, o níž se spor vede, zamezit, ale její informativní charakter může mnohé zájemce o koupi odradit. 4.6 Zánik a promlčení práva U vrácení daru je třeba rozlišovat dvě rozdílná práva dárce, právo domáhat se vrácení daru a právo na vydání předmětu daru. Obě mohou být přirozeně uplatněna současně, ale vydání může chtít pouze tehdy, pokud se vrácení daru domáhal platně. Obecně se uznává, a plyne to podle mne přímo i ze znění ustanovení § 630 občanského zákoníku, že právo domáhat se vrácení daru je osobním právem dárce, tudíž jeho smrtí zaniká. Nicméně pokud se ještě za svého života platně vrácení daru domáhal, přejde právo na vydání daru na jeho dědice.152 Grobelný se navíc domnívá, že po dojití výzvy k vrácení daru obdarovaný přestává být v dobré víře, takže nemůže předmět daru vydržet.153 Jinou otázkou je samozřejmě promlčení práva. Promlčení je právním institutem, který způsobí, že po marném uplynutí promlčecí doby, kterou zákon stanoví, se právo stane tzv. naturální obligací. Existuje sice nadále, ale jen v oslabené podobě, neboť je zbaveno nároku, takže povinný subjekt může dobrovolně plnit, soud ho ale při uplatnění námitky promlčení nemůže přiznat.154 Platí to pak i v případě vrácení daru, přičemž díky nedostatku zvláštní úpravy běží obecná promlčecí lhůta 3 let, a to od doby, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (actio nata).155 Nejen Mikeš a Švestka jednoznačně soudí, že vykonat právo, tzn. domáhat se vrácení daru, lze poprvé od doby, kdy obdarovaný hrubě porušil dobré mravy.156 Určení okamžiku, od kterého dárci běží promlčecí lhůta k uplatnění práva na vrácení daru je tedy poměrně jednoduché, jestliže obdarovaný hrubě poruší dobré mravy jen jednou, ovšem pokud tak učiní vícekrát, je otázka, které jeho chování je to rozhodné, první porušení, nebo naopak až to poslední? Na poměrně inspirativní určení počátku promlčecí lhůty v těchto případech jsem

151

§ 9 odst. 1 písm. b) zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

152

ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd., Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1802. 153

GROBELNÝ, P. K problematice vrácení daru. Socialistická zákonnost. 1985, č. 8, s. 470.

154


155


156


46

narazil u Nykodýma, který si vypomáhá teorií trestního práva. Nejde samozřejmě o analogickou aplikaci trestněprávních norem, ale spíše jen o ilustraci úvah, na základě kterých počátek promlčení u jednotlivých možných případů stanovuje. Tak v případě více „útoků“, které nemají jednotící záměr, by podle něj šlo o „opakování“, kdy každé hrubé porušení dobrých mravů by zakládalo samostatný důvod pro vrácení daru, tedy promlčení by se počítalo pro každý z nich zvlášť. Jestliže by ale obdarovaný dobré mravy porušoval soustavně s cílem např. různými pomluvami ztížit společenské postavení dárce, bylo by možné brát do úvahy „pokračování“, takže promlčecí lhůta by začala běžet až od okamžiku, kdy obdarovaný s hrubým porušováním přestane. Stejné řešení by se nabízelo u takového hrubého porušení dobrých mravů, které by mělo charakter „trvající“, nešlo by o více porušení, pouze o jediné, ale spočívající v udržování určitého stavu. Kromě toho je v praxi navíc představitelné, že se obdarovaný dopustí porušení dobrých mravů vícekrát, jednotný záměr by chyběl a navíc by jednotlivá porušení samy o sobě nenaplnily intenzitu hrubého porušení, jak požaduje zákon. Nicméně ve svém souhrnu již ano, např. jednu prostou urážku dárce za takové porušení asi považovat nelze, vícekrát jej urazit by už požadovanou intenzitu naplnit mohlo. A pak by v souladu s koncepcí „hromadného deliktu“ začala promlčecí lhůta běžet od okamžiku tohoto naplnění.157 Podobné vidění této problematiky má i soudní praxe, např. v roce 2010 Nejvyšší soud rozhodl, že „promlčecí doba bude běžet odlišně v situaci, kdy k hrubému porušení dobrých mravů, zakládajícímu právo na vrácení daru, došlo jediným jednáním obdarovaného dosahujícím značné intenzity (např. fyzickým napadením) a jinak tomu bude v případě soustavného (opakovaného) porušování dobrých mravů.“158 Téhož roku pak doplnil, že „podle § 101 obč. zák. běží promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé podáním návrhu (žaloby) u soudu, což v případě jediného intenzivně dobré mravy narušujícího jednání obdarovaného znamená, že začne běžet ode dne následujícího po dni, v němž k tomuto závadnému chování došlo. Dochází-li k jednání obdarovaného dosahujícího intenzity hrubého porušení dobrých mravů v delším časovém období, je pro závěr o důvodech pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze již jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy.“159

157

NYKODÝM, J. Vrácení daru dle - 409 o. z. Bulletin advokacie. 1976, č. 10-12, s. 15-17.

158


159


47

4.7 Žaloba k soudu a související otázky Pokud obdarovaný výzvě k vrácení daru dobrovolně nevyhoví, nezbyde, než aby dárce podal žalobu k soudu. V případě zastánců prvního názorového proudu tak dokonce musí učinit vždy, protože teprve právní mocí rozhodnutí soudu opět nabyde vlastnické právo k předmětu daru. Výzva obdarovanému k vrácení daru je tedy obsažena až v žalobě a jakékoliv jiné výzvy předtím proto podle této koncepce nemají žádný právní význam. Podle Mikeše a Švestky160 dárce nepodává žalobu jako vlastník daru, nejde tudíž o žalobu vlastnickou, ale jako subjekt nadaný ustanovením § 630 občanského zákoníku zvláštním právem na vrácení daru. Z procesního hlediska má jít o samostatný druh žaloby, které neodpovídá ani žaloba na plnění, ani žaloba na určení právního vztahu. Musím uznat, že teoreticky takový druh žaloby možný je, neboť občanský soudní řád ve svém ustanovení § 80 pouze příkladmo vypočítává za druhy žalob žalobu statusovou, na plnění a určovací. Tomu má dle nich také odpovídat petit žaloby, stejně jako konstitutivní výrok soudu. Navrhují, aby v petitu zněl výrok požadovaného soudního rozhodnutí např. takto: „Žalovaný je povinen vrátit do vlastnictví žalobce …“ nebo „Žalobci se přikazuje do vlastnictví …“, případně u vrácení nemovitých darů „Žalovaný je povinen strpět zápis vlastnického práva žalobce …“. Pecha se pak spíše přiklání k výroku: „Žalobci se přikazuje do vlastnictví …“, s tím, že dalším výrokem bude rozhodnuto o vyklizení nemovitosti či o vydání věci movité.161 Pechovo stanovisko podporuje i Grobelný, ovšem s tou výhradou, že by petit žaloby mohl být takto formulován jen tehdy, pokud by se vlastnické právo dárce neobnovovalo výzvou obdarovanému, ale nově by vzniklo až díky pravotvornému soudnímu rozhodnutí. Vede ho k tomu poznatek, že všechny Mikešem a Švestkou shora uvedené možné výroky rozhodnutí soudu by byly ve vztahu k držení nemovitosti nevykonatelné, resp. znění výroku ukládající povinnost strpět zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ano, ale bez následně stanovené další povinnosti ji vyklidit by se nedostala do držení dárce. Sám je ovšem zastáncem druhé koncepce vrácení daru, takže doporučuje klasickou reivindikační žalobu, u nemovitých darů formulovanou jako žalobu na vyklizení,162 z procesního hlediska tedy žalobu

160


161

PECHA, R. K nároku na vrácení daru dle § 630 ObčZ. Právní rozhledy. 2002, č. 6, s. 285.

162


48

na plnění. V případě, že vyklizovat nemovitost není možné, protože ji obdarovaný nijak neužívá, mělo by dle něj jít o žalobu na určení právního vztahu.163 Jak jsem už zmínil shora, soudní praxe se jednoznačně postavila na stranu druhého názorového proudu, podle něhož se dárci obnovuje vlastnictví doručením výzvy k vrácení daru obdarovanému, takže tomu odpovídá i judikatura v procesních otázkách. Co se týče určovací žaloby, je třeba doložit naléhavý právní zájem, jinak ji soud zamítne.164 Vzhledem k tomu připadá do úvahy zásadně jen žaloba na plnění, protože takový naléhavý právní zájem je možno nalézt pouze v některých případech vrácení nemovitých darů. Např. Doudová se domnívá, že by byl dán tehdy, jestliže by dárce nemovitost vyklidit nechtěl, souhlasil by s tím, že ji obdarovaný bude i nadále užívat, ovšem potřeboval by mít kvůli zápisu v katastru nemovitostí najisto postaveno, kdo je jejím vlastníkem.165 Pozdější soudní praxe jí ale za pravdu nedává, podle rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích z roku 1991 je třeba u vrácení nemovitých darů zásadně žalovat na jejich vyklizení,166 Krajský soud v Brně pak v už citovaném rozhodnutí z roku 1996 určovací žalobu připustil, v souladu s Grobelného závěry, jen tehdy, pokud by žalovaná strana danou nemovitost již vyklidila.167 Jiným případem, kdy by bylo možné podat žalobu na určení právního vztahu místo žaloby na vyklizení, by byl ten, pokud by šlo pouze o ideální podíl na daném nemovitém daru. Nejvyšší soud totiž vcelku logicky dovodil, že „z titulu vlastnictví ideálního podílu není možné požadovat vyklizení celé nemovitosti a vyklizení ideálního podílu možné není, protože tento díl určen není“.168 Pokud se týká dalších druhů možných žalob o vrácení daru, než byly zatím uvedeny, tak podle mne už v zásadě jiné nepřichází do úvahy. Obskurní Adamovovu žalobu na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o zpětném převodu vlastnictví zde již analyzovat není nutné, neboť byla zmíněna v první podkapitole výše.

163


164

§ 80 písm. c) občanského soudního řádu.

165

DOUDOVÁ, M. K výkladu ustanovení § 409 obč. zák. Socialistická zákonnost. 1976, č. 3, s. 168.

166

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 1991, sp. zn. 5 Co 1095/91.

167


168


49

K samotnému soudnímu procesu postačí pak poznamenat, že dárci bude třeba prokázat zejména dvě skutečnosti: především existenci samotné darovací smlouvy a pak to, že se obdarovaný k němu či vůči členům jeho rodiny skutečně zachoval tak, že tím hrubě porušil dobré mravy. Jak již výše uvedeno, darovací smlouva musí být uzavřena písemně vždy jen tehdy, pokud jde o nemovitost nebo pokud zároveň nedojde k předání a převzetí předmětu daru, v ostatních případech tedy může být uzavřena i ústně, případně konkludentně. Ovšem v takovém případě se bude její platné uzavření prokazovat zřejmě jen těžko, když pouze výslech účastníků řízení nebo svědků nemůže dárci úspěch už v této základní podmínce vrácení daru vždy zaručit, i kdyby byl jakkoli v právu. Pokud pak jde o hrubé porušení dobrých mravů, pak jsem už v příslušné podkapitole uvedl, že výklad obsahu tohoto pojmu, stejně jako posouzení, zda k jejich porušení opravdu došlo a v jaké případně intenzitě, je sice plně v kompetenci soudu, ale protože je to vždy závislé na konkrétních okolnostech daného případu, nějaké zobecnění nelze v rámci této práce očekávat. K podobným závěrům ostatně pro soudní praxi dospěl i Nejvyšší soud,169 ačkoli podle dřívějšího rozhodnutí Ústavního soudu takové sjednocování soudního rozhodování je nutné právě od Nejvyššího soudu očekávat.170 Je ovšem otázkou, kolik rozsudků by muselo padnout, aby se na poli hrubého porušení dobrých mravů podle ustanovení § 630 občanského zákoníku mohlo v určitém společenském kontextu mluvit o nějaké stabilní judikatuře. Osobně si to vzhledem k rozmanitostem života nedokážu vůbec představit. Na závěr této podkapitoly bude nutné ještě rozebrat případy nuceného výkonu již získaného soudního rozhodnutí, kterým bylo dárci vyhověno, ať už konstitutivním nebo jen deklaratorním výrokem, a které obdarovaný odmítl respektovat a dar nevrátil. Aby právo nebylo v takových případech bezzubé, existuje tzv. vykonávací řízení, které právě na proběhlé řízení nalézací navazuje. Dárce tedy bude muset podat další procesní návrh, přičemž si může vybrat mezi dvěma způsoby výkonu, první realizují soudy v řízení podle části šesté občanského soudního řádu,171 druhý soudní exekutoři (přes zavádějící název jde o samostatné právnické povolání) podle zvláštního exekučního řádu.172

169


170

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05.

171

§ 251-351a občanského soudního řádu.

172

Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“).

50

Příslušným k soudnímu výkonu rozhodnutí bude vždy okresní soud, v jehož obvodu bude nejčastěji bydlet nebo se zdržovat obdarovaný, anebo se zde bude nacházet nemovitý dar.173 Dárce si při podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí bude muset vybrat, jakým způsobem má být výkon proveden, přičemž u vrácení peněžitého daru přichází do úvahy srážky ze mzdy obdarovaného, přikázání pohledávky, příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu, prodej movitých i nemovitých věcí obdarovaného nebo dokonce prodej podniku. U ostatních darů pak jistě nejčastěji odebrání věci, případně vyklizení, provedení prací a výkonů či teoreticky asi i ukládání pokut.174 Exekuce, které provádějí soudní exekutoři, jsou ve své realizaci velmi podobné,175 základní rozdíly pro dárce spočívají zejména v tom, že si může vybrat libovolného soudního exekutora a že nenavrhuje způsob provedení exekuce. Ten určí vzhledem k povaze daru, jež má být vrácen, soudní exekutor sám.176 Je ale poněkud zvláštní, že pokud by si po nařízení exekuce dárce zvoleného soudního exekutora rozmyslel, např. proto, že jeho činnost by dle jeho soudu k vrácení daru ihned nevedla, změna na jiného by mohla nastat jen z důvodů jiných, zvláštního zřetele hodných.177 4.8 Zhodnocení současného právního stavu Vrácení daru podle ustanovení § 630 občanského zákoníku je zvláštní skutkovou podstatou, kterou se dárce může domáhat vrácení daru poté, co obdarovaný dar přijal, ale zároveň se pak vůči dárci nebo členům jeho rodiny zachoval tak, že tím hrubě porušil dobré mravy. Jde nepochybně o velmi speciální možnost vrácení daru, neboť kromě vrácení podle další zvláštní skutkové podstaty obsažené v ustanovení § 629 občanského zákoníku, tedy vrácení obdarovaným z důvodu, že jej dárce neupozornil na vady věci, může k něčemu podobnému dojít již prakticky jen při nesplnění v darovací smlouvě zvláště dohodnuté rozvazovací podmínky. Přitom z dosud uvedeného lze shrnout, že výklad předmětného ustanovení není v teorii jednotný. Existují zde dva názorové proudy, které mají na věc zásadně odlišné pohledy a podstatou jejich odlišnosti je podle mne vztah k právnímu vztahu mezi dárcem a obdarovaným po realizaci darovací smlouvy.

173

§ 9 a § 252 občanského soudního řádu.

174

§ 258 odst. 1 a 2, § 261 odst. 1 a § 351 občanského soudního řádu.

175

§ 52 odst. 1 a § 58-73 exekučního řádu.

176

§ 28 a § 47 odst. 1 exekučního řádu.

177

§ 44b exekučního řádu.

51

První z nich, pravděpodobně z důvodů komplikací při vrácení nemovitého daru, soudí, že zaniká splněním, tudíž bývalý dárce musí podat proti bývalému obdarovanému zvláštní druh žaloby k soudu, který musí vydat konstitutivní rozhodnutí, aby tomuto bývalému dárci vlastnické právo k předmětu daru nově vzniklo. Druhý proud má naopak za to, že vztah trvá, splněním tedy zaniknout nemůže, a proto je domáhání se vrácení daru jednostranným právním úkonem dárce, který jakmile se dostane do právní sféry obdarovaného, automaticky způsobí obnovení dárcova vlastnického práva. Případné soudní rozhodnutí může tuto skutečnost už jen potvrdit. Z takto nastíněných základních premis pak vyplývají, zejména v oblasti procesní při podání žaloby k soudu a formulaci jejího petitu, jejich další rozpory. Naštěstí se v jiných věcech, jako je analogická aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení při samotném vracení daru nebo výklad hrubého porušení dobrých mravů, shodují, takže je možné odkázat na předchozí podkapitoly. Také je důležité zopakovat, že judikatura dala za pravdu druhému názorovému proudu, tedy v praxi problémy nevznikají. Který z uvedených názorových proudů je mi bližší a jaké důvody mě k tomu vedou, uvádím až v samém závěru této práce, na tomto místě bych chtěl již jen vyhodnotit spornou otázku, kdo může být ve smyslu ustanovení § 630 občanského zákoníku považován za člena rodiny. Teorie osciluje od velmi striktního vymezení pouze manžela, dětí a rodičů, až po prakticky ztotožnění s osobou blízkou. V praxi se ukázal být podstatným mnou obsáhle citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 134/2003, který k manželovi, dětem a rodičům připojil navíc ještě všechny další příbuzné v řadě přímé. Já bych si však dovolil nabídnout ještě další řešení, opírající se svou podstatou pouze o platné právo. V podstatě bych navázal na daný judikát, když je podle mne shora uvedených ustanovení různých právních úprav zřejmé, že každá z nich rodinu a její členy vymezuje pro své účely jinak. Proto je při výkladu ustanovení § 630 občanského zákoníku nutné se přidržet jen těch právních norem, které s tímto ustanovením nejvíce souvisí. Bohužel občanský soudní řád se o rodině zmiňuje jen letmo zejména v souvislosti s výkonem rozhodnutí178 a občanský zákoník, mimo rozebíranou úpravu vrácení daru, ji používá pouze při vypořádání společného jmění manželů,179 z čehož by mohlo plynout vymezení rodiny pouze ve smyslu rodičů a jejich dětí. Takový výklad však podle mne není úplně namístě, a to díky tomu, že navíc v ustanovení § 116 obsahuje úpravu institutu tzv. osoby blízké, kde jsou vypočteni příbuzní v 178

§ 266 odst. 1 a § 322 odst. 1 občanského soudního řádu.

179

§ 149 odst. 3 a § 150 odst. 4 občanského zákoníku.

52

řadě přímé, sourozenci, manžel, partner, a kromě nich i „jiné osoby v poměru rodinném nebo podobném“. Z toho podle mne prostým jazykovým výkladem jasně plyne, že v poměru rodinném mohou být i jiné osoby, než v předchozí větě výslovně vyjmenované. Zároveň z toho ovšem také vyplývá, že pojem osoby blízké je širší než pojem rodina, neboť kromě členů takto vymezené rodiny jí mohou být i osoby v poměru pouze podobném rodinnému. Které další osoby v poměru rodinném to ale mohou být? Je nutné se obrátit k právní úpravě, jež oblast rodinněprávních vztahů upravuje, tedy k zákonu o rodině. A ten kromě postavení manžela, dětí, rodičů, sourozenců a prarodičů, tedy těch subjektů, které jsou už výslovně obsaženy v ustanovení § 116 občanského zákoníku, upravuje navíc i osvojení, pěstounství, poručnictví a opatrovnictví. Z nich pak lze v těchto souvislostech brát vážně pouze vztahy založené osvojením, protože mezi osvojitelem a osvojencem vzniká poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský, a když osvojením zanikají dosavadní práva a povinnosti mezi osvojencem a „původní rodinou“.180 Alespoň obdobné rodinné vztahy u pěstouna, poručníka, natož opatrovníka nenajdeme. Díky tomuto výkladu občanského zákoníku a zákona o rodině mi pak jasně plyne, že za člena rodiny lze v případě vrácení daru považovat: •

manžela či partnera,

•

každého příbuzného v řadě přímé (dítě, rodič, vnuk, prarodič atd.),

•

sourozence a

•

všechny, kteří jsou v tomto postavení díky osvojení. Tento závěr, učiněný na základě jazykového a systematického výkladu platného práva

lze navíc podpořit historickým výkladem, jak jsem ho již uvedl v kapitole věnované dřívějším právním úpravám. Na druhou stranu nemůže být pouze více než podpůrný, sám o sobě by rozhodně neobstál. Stejně tak je zřejmé, že by vzhledem ke společenské situaci bylo více než záhodno zapojit např. osoby v poměru druhovském, taková úvaha ale může sloužit jen de lege ferenda, neboť pojem rodina nelze rozšiřovat nad rámec zákona.

180

§ 63 odst. 1 a § 72 odst. 1 zákona o rodině.

53

5 Výhledy de lege ferenda Občanský zákoník je dílo z roku 1964, doby zcela jiných přístupů k soukromému právu, než je tomu dnes. Kromě toho po novelizaci z roku 1991 doznala jeho struktura značných změn a vypadá proto tak, jak vypadá. Jistě nelze čekat, že základní kodex soukromého práva v takovém stavu přečká další desetiletí. Ačkoli je pravdou, že už od začátku devadesátých let minulého století se tu s větší, tu s menší intenzitou připravuje zásadní rekodifikace a zatím se k žádnému konkrétnímu výsledku nedospělo. Ovšem až do poslední doby, v okamžiku zpracování této práce už totiž parlament začal projednávat osnovu nového občanského zákoníku. V této kapitole z ní vycházím, jde o návrh zákona, který byl vládou předložen Poslanecké sněmovně dne 25. 5. 2011 a veden je zde jako tisk č. 362.181 Bude jistě více než vhodné, ať už osud této osnovy bude jakýkoli, zamyslet se nad tím, jaké okruhy problémů, spojené s vrácením daru, by bylo vhodné do budoucna legislativně řešit a zároveň zhodnotit, zda uvedená osnova tak činí, případně co sama přináší v této oblasti nového. 5.1 Možné okruhy problémů Prvním zásadním problémem, které by bylo záhodno vyjasnit, je upřesnění, zda po realizaci darovací smlouvy právní vztah jí založený stále existuje či nikoli a tedy zda může dárce dar svým jednostranným právním úkonem odvolat, jak tomu bylo již ve všeobecném občanském zákoníku, případně darovací smlouvu zrušit, jak normoval střední občanský zákoník, anebo zda musí podat zvláštní žalobu k soudu, který o vrácení daru konstitutivně rozhodne. Z dosavadního znění ustanovení § 630 občanského zákoníku totiž tato skutečnost jednoznačně neplyne, jak bylo výše rozebráno. Pokud by měla platit právní koncepce prvého názorového proudu, mělo by být např. uvedeno, že „dárce se může u soudu domáhat vrácení daru, jestliže …“, v případě druhé koncepce asi nejlépe, jak např. navrhuje Grobelný,182 že „dárce může dar odvolat, jestliže …“. Domnívám se, že takové či podobné upřesnění by mělo být základem jakýchkoli budoucích změn, protože tím budou odstraněny i další výkladové problémy, především v oblasti procesní.

181

Sněmovní tisk č. 362/0 : vládní návrh na vydání zákona občanský zákoník [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, vydáno 25. 5. 2011 [cit. 20-10-2011]. Dostupné z: (dále jen „návrh občanského zákoníku“). 182


54

Dále by stálo za úvahu se rozhodnout, zda by v zájmu právní jistoty nebylo výhodné výslovně uvést, že se na vrácení daru, ovšem v kontextu současné právní úpravy, analogicky aplikují ustanovení o bezdůvodném obohacení. Případně zakotvit zvláštní úpravu vrácení daru. Kromě toho by měly být, pokud nebude v jiné části právního řádu závazně definována rodina, taxativně vyjmenovány subjekty, vůči nimž nevhodné chování obdarovaného založí právo dárce na vrácení daru, jako tomu bylo u středního občanského zákoníku. Bylo by to nepochybně také v zájmu právní jistoty a v praxi by již nevznikaly pochybnosti o tom, kdo ještě je a kdo už není součástí rodiny dárce. Naopak by podle mne nemuselo dojít ke změně hypotézy dosavadní právní normy, neboť hrubé porušení dobrých mravů je díky množství různých životních situací asi nejvhodnějším řešením a výklad je tak jako tak svěřen soudům. Na inspirativní úvahu de lege ferenda jsem narazil u Feketeho, který správně upozorňuje na ten fakt, že pokud by obdarovaný zavraždil dárce, tak vzhledem k charakteru práva na vrácení daru jako práva osobního, které smrtí dárce zaniká, by zde nebyl nikdo, kdo by se mohl vrácení domáhat. Fekete poukazuje na německou a polskou právní úpravu, jež umožňuje domáhání se daru dědicům dárce, pokud obdarovaný způsobil jeho smrt úmyslně. Stejná zásada pak platila i v uherském obyčejovém právu (platném na území Slovenska až do roku 1950).183 O tomto nedostatku platné právní úpravy se zmiňují i Mikeš se Švestkou,184 navrhují navíc výslovně upravit postavení třetích osob. Podle dnešní úpravy se totiž vrací individuálně určený předmět daru se všemi změnami, které na něm po dobu darování vznikly a které jej zcela neznehodnocují, což u např. u nemovitého daru, na kterém obdarovaný zřídil zástavní právo či věcné břemeno, znamená, že se dárce a tyto třetí osoby dostávají do ne zcela vyjasněného právního vztahu. 5.2 Vládní návrh občanského zákoníku U předestřeného návrhu občanského zákoníku je potřeba se nejdříve zmínit o tom, že opětovně počítá s darováním pro případ smrti, a to prostřednictvím tzv. odkazu. Za něj se pak považuje i darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, tedy darování, které je sice učiněno mezi živými, ale realizuje se až po smrti dárce, ledaže se dárce výslovně vzdá práva dar odvolat.185

183

FEKETE, I. Právo na vrátenie daru (úvahy de lege ferenda). Justičná revue. 2003, č. 4, s. 407.

184


185

§ 1584 a § 2039 návrhu občanského zákoníku.

55

Všeobecný občanský zákoník definoval rodinu, a to tak, že se jí rozuměli rodiče se všemi svými potomky,186 v návrhu občanského zákoníku takovou definici nenajdeme, což je podle mne škoda. Nicméně v oblasti vrácení daru to nikterak nevadí, když s tímto pojmem se zde už nepracuje. Návrh zavádí dvě skutkové podstaty vrácení daru, dosavadní vrácení pojmenovává jako „odvolání daru pro nevděk“ a ve srovnání s všeobecným občanským zákoníkem opětovně zavádí „odvolání daru pro nouzi“. Pro nouzi je možné odvolat dar tehdy, když dárce neúmyslně upadne do takové nouze, že nemá ani na nutnou výživu svou, nebo osob, které vyživovat musí. Tyto vyživované osoby mají podobné právo, ale obdarovaný se vrácení daru může zprostit tím, že bude danou výživu hradit a dar vracet už nemusí vůbec, pokud je sám v podobné situaci. Nevděk pak spočívá v takovém chování obdarovaného vůči dárci, v odůvodněných případech i vůči osobám jemu blízkým, kterým úmyslně nebo z hrubé nedbalosti zjevně porušuje dobré mravy. Dárce může takové chování odpustit, ale nikdy se nemůže (při darováních mezi živými) práva dar odvolat předem vzdát. Výslovně je též stanoveno, že obdarovaný musí vydat celý dar, není-li to možné, pak zaplatit jeho obvyklou cenu. Pokud by ale nešlo o odvolání daru pro nevděk dárcem a obdarovaný by dar zcizil, pak by měl vydat jen své zbývající obohacení z daru vzniklé. Právo na odvolání daru se promlčuje ve lhůtě jednoho roku od ublížení či od doby, kdy se o tom dárce dozvěděl, případně ve lhůtě jednoho roku od smrti dárce, protože právo dar odvolat přechází na jeho dědice, jestliže v odvolání daru zabránil dárci obdarovaný, např. shora zmiňovanou vraždou dárce, nebo vyšší moc, tudíž náhoda, kterou nemohl ovlivnit.187 Je tedy zřejmé, že prakticky všechny shora nastíněné problémy návrh nějakým způsobem řeší, z mého pohledu velmi vhodně. Z uvedeného je navíc zcela zřejmé, že návrh občanského zákoníku se vrací k možnosti dar odvolat, tedy právní vztah mezi dárcem a obdarovaným i po darování stále existuje a jeho obsahem je minimálně závazek slušného chování vůči dárci i vůči osobám, které jsou v postavení osob jemu blízkých. Není proto nutné podávat zvláštní žalobu k soudu, je jen nutné obdarovanému doručit oznámení o odvolání daru, a pokud žaloba podána bude, soud může svým rozhodnutím pouze předchozí odvolání daru deklaratorně potvrdit.

186

§ 40 věta první všeobecného občanského zákoníku.

187

§ 2044-2054 návrhu občanského zákoníku.

56

6 Závěr V předložené práci jsem se zaobíral vrácením daru, tak jak je normován ustanovením § 630 občanského zákoníku. Vzhledem ke značně kusé právní úpravě bylo nutné tento institut zasadit do širších souvislostí. Proto jsem se nejdříve zabýval historií právní úpravy, od letmé zmínky o římském právu, přes významnější rozebrání příslušných partií všeobecného občanského zákoníku, včetně dobové judikatury, až k opět stručnějšímu pojednání o vrácení daru ve středním občanském zákoníku i v původním znění občanského zákoníku, který platí dnes. Poté jsem se zaměřil na darování jako celek, kdy jsem v pro tuto práci dostatečném rozsahu, opět včetně citací relevantní judikatury, popsal uzavírání darovací smlouvy a obsah právního vztahu darování, který je jí založen. Také jsem se snažil zjistit, jakými způsoby, kromě vrácení daru, může být darovací smlouva zrušena. Po tomto uvedení do problematiky jsem již hlavní část práce věnoval právě vrácení daru pro chování obdarovaného, kterým hrubě porušuje dobré mravy. Postupně jsem rozebral jednotlivé sporné momenty, jež z citované kusé právní úpravy plynou. Největší část přirozeně zabírá analýza neurčitého pojmu „domáhání se“, dostatečného prostoru se ale podle mne dostalo i hrubému porušení dobrých mravů, vymezení pojmu rodina, způsobu a rozsahu vrácení, včetně specifického vrácení nemovitého daru, který je zapsán v katastru nemovitostí, otázce, kdy a jak může právo na vrácení daru zaniknout nebo se promlčet, a nakonec i procesním otázkám spojeným s podáním žaloby k soudu a případným vymáháním soudem přiznaného práva. V závěru jen této části práce jsem zjištěné informace stručně sumarizoval a nastínil, jaký je podle mne skutečný obsah zmíněného pojmu rodina. K závěru celé práce jsem pak již jen letmo nastínil, kde by asi pro budoucnost bylo nejvíce potřeba zásahu zákonodárce, a na konkrétním návrhu občanského zákoníku pak ukázal, že k tomu skutečně může dojít a pravděpodobně jakým způsobem bude vrácení daru normováno v budoucnu. Provedenou analýzu jsem se snažil podpořit dostupnou literaturou a judikaturou, právní předpisy jsou pak vždy citovány podle stavu zpracování této práce. Také jsem průběžně porovnával se situací na Slovensku, kde platí formálně stejný text zákona, z čehož vzešlo zjištění, že se potýkají se stejnými problémy a že i jejich výsledky jsou stejné, jako v případě českých autorů a soudů. Jak už jsem dříve slíbil, na úplný závěr bych chtěl zde ještě rozebrat, který názorový proud je mi bližší. První se snaží vrácení daru ukázat jako velmi zvláštní a exklusivní právní úpravu, která bývalému dárci dává právo domáhat se podáním žaloby k soudu vrácení daru, pokud se bývalý obdarovaný zachoval tak, že hrubě porušil dobré mravy. Hlavní reprezentanti této koncepce pojímají vrácení daru jako svého druhu sankci za civilní delikt, o kterém 57

v zájmu společnosti rozhoduje soud. Podle druhého proudu je vrácení daru obvyklým jednostranným právním úkonem dárce, který v okamžiku dojití obdarovanému darovací smlouvu zruší. Je to sice opět sankce za hrubé porušení dobrých mravů, o níž v případě nerespektování ze strany obdarovaného rozhoduje opět soud, ale již jen deklaratorně, protože jí plně disponuje pouze dárce. V tomto smyslu je podstatě soukromého práva bližší druhé pojetí, na druhou stranu je třeba uznat, že porušení dobrých mravů je nutno posuzovat objektivně, nespočívá v subjektivních pocitech dárce, takže to by mohlo naopak napovídat, že pravdě bližší bude pojetí první, kde právo tvoří soud. Z pohledu pouze teleologického výkladu práva jsme tudíž ve slepé uličce, zmínění autoři se samozřejmě zaměřují hlavně na jazykovou stránku věci. Bohužel berou do úvahy jen izolovaný pojem „domáhání se“ a tak jedni z absence uvedení, na kom se lze domáhat, a druzí zase z absence výslovného určení, že domáhat se je třeba podáním žaloby k soudu, dovozují to, o čemž jsou už dávno přesvědčeni z jiných důvodů. Podstatou problému, jak jsem snad dokázal už výše, je pouze a jen to, zda po darování darovací smlouva končí splněním, nebo zda právní vztah trvá dále. Lze se přitom domnívat, že obě koncepce jsou relevantní, neexistuje žádný silný důvod, nebudeme-li brát v úvahu judikaturu, jednu z nich naprosto odmítnout. Já se ale domnívám, že pokud se nezaměříme na izolované pojmy, pokud budeme vrácení daru brát komplexně, můžeme dát přednost té druhé. Ustanovení § 630 přece celé zní takto: „Dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.“ Z toho, že existuje dárce, že existuje obdarovaný a nakonec z toho, že existuje i dar, je možné dovodit, že stále existuje právní vztah darování. Potom je zřejmé, že tento právní vztah, jehož obsahem není pro obdarovaného jen dobrovolné přijetí daru, ale i dobrovolné přijetí závazku chovat se slušně, nekončí prostým darováním, ale nejdříve až vrácením daru. A je možné opět podpůrně využít historického srovnání – vždy tomu tak bylo. Pokud bude přijat citovaný návrh občanského zákoníku, problém bude úplně vyřešen, neboť připravovaná právní úprava už o svém obsahu nemůže nikoho nechat na pochybách. Dárce podle ní jednoznačně dar odvolává, darovací smlouvu tudíž svým úkonem ruší. Jestliže k tomu ale nedojde, nic zvláštního se v oblasti vrácení daru nestane, neboť právní praxe se jednoznačně přiklonila k té variantě výkladu zákona, k jaké jsem se nakonec v této práci přidal i já.

58

7 Resumé Diploma thesis „Return of Donation“ deals with legislation which is contained in provision of § 630 of Act No. 40/1964 Sb., Civil Code. So when and how a donator may want the gift back, if the donee acts to him or to members of his family so bad, that it grossly violated good morals. Because it is a very brief legislation, it is set in a broader context. First the thesis describes history of similar legislation, in the first place Roman law, then consideration appeal of the gift in the Civil Code of 1811 is stressed, including judicial decisions of that time, and finally the abolition of the contract in the Civil Code of 1950 and briefly return of the gift in the original version of the current Civil Code of 1964 is mentioned. The second chapter follows with analysis of the legal institution of donation, from how and who can sign this type of contract, through the mutual rights and obligations of the donator and donee, ending with how it can be canceled. There are cited some important judicial decisions that relate to this matter too. The main part of thesis is dedicated to the donator´s request of returning the gift, in case that the donee has it in his possession but grossly violated good morals against the donator or members of his family. Gradually these unclear terms: „to demand“, „good manners“ and „family“ are approximated. The question is if it is necessary to bring an action to the court, or it is enough just ask donee to return the gift. What is the required intensity of violation of good manners and who is in this context a member of the family? Then there is analyzed how the gift can be returned; what the gift, which can be returned, really is; what to do, when the gift is a real estate registered at Land Registry; when the right to return the gift perishes; when it is a subject of limitation; how to sue and how the judicial decision can be enforced, when the donee didn´t respect it. At the end of main part of the thesis there is a short summary and personal opinion about who can really be a member of the donator's family is expressed. In the thesis there are many views of legal scholars and important judicial decisions. Throughout the analysis results of the Czech legal theory and practice are compared with the results of the Slovak theory and practice. Finally it implies that in the Slovak Republic is not only the same piece of legislation, but also the problems here are the same.

59

In legal theory there are two trends of opinions. The first says that the donator may claim a return of the gift only by action to the court. Another appeal has no legal effect. The court then makes a decision that newly creates former donator´s ownership to the gift. The second trend says that a common appeal to the donee is enough. When the donee received it, donator’s property rights will be restored. If there is an action appeal can be contained in it. The court decision does not create a right, it only confirms that the donator is the owner of the gift. Individual authors give different arguments, but the thesis shows that the essence of the dispute is whether a legal relationship continues after the donation, or it expires. If it expires, the possibility of returning the gift is exceptional right of the former donator, which must be decided by the court. If a legal relationship continues appeal is enough. Legal practice as judicial decisions have shown that it respects only the second trend of opinions mentioned above. Simple ask for return of the gift is really enough, and if somebody must sue, the court decides only whether the conditions for return were fulfilled and if the donator called correctly. Before opinion of the thesis´s author is performed, the return of the gift under current Civil Code and appeal a gift under the Civil Code, which is prepared and is currently being debated in the Czech parliament, are compared. At the end it is concluded that both views are important, on the other hand it is explained, why the second trend was put across in practice. Author is convinced that the legal relationship between the donator and donee is not only about a donation, but also about moral behavior. This conclusion was applied in history and will always pay in the future.

60

8 Seznam použitých pramenů

Právní předpisy Císařský patent č. 946/1811 ř. z., všeobecný zákoník občanský Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech), ve znění pozdějších předpisů Zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách a o změně některých zákonů (zákon o veřejných sbírkách), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Literatura ADAMOV, N. Zrušenie darovania, odstúpenie od zmluvy a kataster nehnuteľností. Bulletin slovenskej advokácie. 2009, č. 6 BAREŠOVÁ, E.; Baudyš, P. Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Komentář. 4. vyd., Praha : C. H. Beck, 2007

61

BERDISOVÁ, M.; MIHÁLYOVÁ, T. Vrátenie daru podľa § 630 Občianskeho zákonníka a listina spôsobilá na zápis vlastníckeho práva do katastra nehnuteľností. Justičná revue. 2002, č. 8-9 BRUK, D. Vrácení nemovitého daru. Právní rádce. 1996, č. 8 DOUDOVÁ, M. K výkladu ustanovení § 409 obč. zák. Socialistická zákonnost. 1976, č. 3 DRGONEC, J. Právo darcu domáhať sa vrátenia daru. Justičná revue. 2009, č. 8-9 FEKETE, I. Právo na vrátenie daru (úvahy de lege ferenda). Justičná revue. 2003, č. 4 FIALA, J. et al. Občanské právo hmotné. 3. oprav. a dopl. vyd. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2002 FICOVÁ, S. K nadobudnutie vlastníckeho práva k nehnutelnosti v dôsledku vrátenia daru. Justičná revue. 2005, č. 2 GROBELNÝ, P. K problematice vrácení daru. Socialistická zákonnost. 1985, č. 8 GROBELNÝ, P. K žalobě na vrácení daru. Právní rozhledy. 2002, č. 10 GRULICH, T. Otázky darovací smlouvy. Právní rádce. 2005, č. 8 HOLUB, O. Kdy lze vymáhat vrácení daru, např. mezi rodiči a dětmi? Rodinné právo: rodina, manželství, děti a mládež, dědictví. 1999, č. 12 KAPITÁN, Z. Darovací smlouva a problematika povahy vrácení daru. Časopis pro právní vědu a praxi. 1999, roč. VII, č. 1 KARABINOŠ, F. Vrátenie daru. Diplomová práce. Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta. Vedoucí práce Bronislava Pavelková KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995 LUŽNÁ, R. Vrácení daru. Zpravodaj českých právníků. 2008, č. 1 MIKEŠ, J.; ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, č. 4 MILIĆ, D. Vrácení daru. 2004. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Josef Fiala NYKODÝM, J. Vrácení daru dle - 409 o. z. Bulletin advokacie. 1976, č. 10-12 PECHA, R. K nároku na vrácení daru dle § 630 ObčZ. Právní rozhledy. 2002, č. 6 ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné 2. 5. aktualiz. vyd., Praha : Wolters Kluwer, 2009 ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd., Praha : C. H. Beck, 2009 VRCHA, P. Vrácení daru. Právní rádce. 1997, č. 12

62

Judikatura Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 5. 1921, sp. zn. R II 213/21 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 3. 1923, sp. zn. Rv II 373/22 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 9. 11. 1926, sp. zn. Rv I 952/26 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 10. 1936, sp. zn. R I 835/36 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 1941, sp. zn. Rv I 926/41 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 1979, sp. zn. 13 Co 678/79 Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 1991, sp. zn. 5 Co 1095/91 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 1993, sp. zn. 15 Co 137/93 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1993, sp. zn. 7 Cdo 75/92 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 1996, sp. zn. 20 Co 72/95 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96 Rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 21. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdo 191/96 Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96 Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 10 Co 399/2000 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 19 Co 565/99 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/99 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2731/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 101/2001 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004

63

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2148/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 98/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 5 Cdo 255/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 2 Cdo 108/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 984/2006 Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1472/08 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2408/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1208/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1209/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 4 Cdo 253/2009 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5363/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2435/2010 Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 3362/10

Ostatní Sněmovní tisk č. 362/0 : vládní návrh na vydání zákona občanský zákoník

64

Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Právo. Katedra občanského práva. Diplomová práce VRÁCENÍ DARU. Vladimír Loutocký

Recommend Documents