Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra občanského práva
Diplomová práce
Péče o jmění dítěte Nikola Rapušáková
2015/2016
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Péče o jmění dítěte zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
....................................................... Nikola Rapušáková
2
Na tomto místě bych ráda upřímně poděkovala vedoucí své diplomové práce vážené paní doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D., za její odborné vedení, vstřícný přístup a cenné rady, které mi při psaní práce poskytla.
3
Anotace Cílem této diplomové práce je analyzovat právní úpravu péče o jmění dítěte v novém občanském zákoníku se zaměřením na nejvýznamnější změny oproti předchozí právní úpravě a moţné výkladové problémy. Zohledněn je i historický vývoj právní úpravy. Nová právní úprava je porovnávána s Principy evropského rodinného práva a Model Family Code. Stěţejní část práce se zabývá péčí o jmění dítěte rodiči, opatrovníkem pro správu jmění a poručníkem. Klíčová slova Jmění dítěte, rodičovská odpovědnost, péče řádného hospodáře, souhlas soudu k právním jednáním ve věcech jmění dítěte, stavební spoření dítěte, opatrovnictví pro správu jmění dítěte, poručenství, Principy evropského rodinného práva, Model Family Code. Abstract This diploma thesis aims to analyse legal regulation of Care for the Child’s Assets and Liabilities in the new Civil Code, focusing on the most significant changes in comparison with the previous legislation and some difficulties of interpretation. The historical development of legal regulation is also taken into consideration. The new regulation is compared with the Principles of European Family Law and Model Family Code. The key part of the thesis deals with administration of the child’s property by the parents, custodian for the administration of the child’s property and guardian. Key words Child’s assets and liabilities, parental responsibility, due care and diligence, court approval for juridical acts concerning the child’s property, children’s building savings, custodianship for the administration of the child’s property, guardianship, Principles of European Family Law, Model Family Code.
4
OBSAH Seznam pouţitých zkratek....................................................................................... 7 ÚVOD ..................................................................................................................... 8 1.
2.
3.
VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ ........................................................ 11 1.1
Dítě ......................................................................................................... 11
1.2
Zletilost a svéprávnost ............................................................................ 11
1.3
Majetek a jmění dítěte ............................................................................ 13
1.4
Osoby pečující o jmění dítěte ................................................................. 14
HISTORICKÝ VÝVOJ PRÁVNÍ ÚPRAVY PÉČE O JMĚNÍ DÍTĚTE ..... 17 2.1
Obecný zákoník občanský ...................................................................... 17
2.2
Zákon o právu rodinném z roku 1949 .................................................... 20
2.3
Zákon o rodině z roku 1963 ................................................................... 22
2.4
Velká novela zákona o rodině z roku 1998 ............................................ 22
ANALÝZA PRÁVNÍ ÚPRAVY DE LEGE LATA ..................................... 24 3.1
Péče rodičů o jmění dítěte ...................................................................... 24
3.1.1
Péče řádného hospodáře .................................................................. 25
3.1.2
Neshoda rodičů v podstatné věci..................................................... 26
3.1.3
Souhlas soudu k právnímu jednání ................................................. 26
3.1.4
Stavební spoření dítěte .................................................................... 30
3.1.5
Nakládání s příjmy z majetku dítěte ............................................... 34
3.1.6
Důsledky insolvenčního řízení ........................................................ 36
3.1.7
Odevzdání jmění dítěti .................................................................... 38
3.1.8
Náhrada nákladů.............................................................................. 39
3.1.9
Odměna za správu jmění ................................................................. 40
5
3.1.10 3.2
Porušení povinností při péči o jmění dítěte ..................................... 42
Péče o jmění dítěte opatrovníkem pro správu jmění .............................. 43
3.2.1
Důvody pro jmenování opatrovníka................................................ 43
3.2.2
Pravidla pro správu jmění majetkovým opatrovníkem ................... 44
3.2.3
Dozor soudu .................................................................................... 45
3.2.4
Náhrada nákladů a odměna opatrovníka ......................................... 46
3.3
Péče poručníka o jmění dítěte................................................................. 47
3.3.1
Důvody pro jmenování poručníka................................................... 47
3.3.2
Osoba poručníka.............................................................................. 47
3.3.3
Pravidla pro správu jmění dítěte poručníkem ................................. 48
3.3.4
Dozor soudu .................................................................................... 49
3.3.5
Zánik poručenství ............................................................................ 49
3.3.6
Souběh poručenství a opatrovnictví pro správu jmění dítěte .......... 50
4.
PROCESNÍ ASPEKTY ................................................................................ 52
5.
PRÁVNÍ
ÚPRAVA
PÉČE
O
JMĚNÍ
DÍTĚTE
VE
SVĚTLE
EVROPSKÝCH STANDARDŮ .......................................................................... 55
6.
5.1
Správa majetku dítěte podle Principů CEFL .......................................... 56
5.2
Správa majetku dítěte podle Model Family Code .................................. 59
ÚVAHY DE LEGE FERENDA ................................................................... 62
ZÁVĚR ................................................................................................................. 64 Seznam pouţitých pramenů .................................................................................. 66
6
Seznam použitých zkratek CEFL
Komise pro evropské rodinné právo
Listina
Listina základních práv a svobod, vyhlášená jako součást ústavního pořádku České republiky usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.
MFC
Model Family Code
ObčZ
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
ObčZ 1964
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
OSŘ
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
OZO
zákon č. 946/1811 Sb., obecný zákoník občanský
StavSp
zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších předpisů
ZOR
zákon č. 94/1963., o rodině, ve znění pozdějších předpisů
ZPR
zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, ve znění pozdějších předpisů
ZŘS
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních
ZSP
zákon č. 594/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
ZSPOD
zákon 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů
7
ÚVOD Úmluva o právech dítěte stanoví v čl. 3 klíčovou zásadu rodinného práva, a to, ţe zájem dítěte (v anglickém znění „the best interests of the child“) musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány. Zájem dítěte je i zájem majetkový. Bohuţel, majetková práva v rodině byla v naší společnosti v důsledku komunistické ideologie dlouhou dobu znevaţována a pojem „majetek dítěte“ se v našem právním řádu znovu objevil aţ tzv. velkou novelou zákona o rodině v roce 1998. Ani dnes si často rodiče existenci majetkových práv dětí neuvědomují a neodlišují majetek dítěte od svého. Proto je třeba důsledné právní úpravy, která bude chránit majetkové zájmy dítěte, které je vůči dospělým fakticky slabším subjektem a nemůţe v těchto záleţitostech ani samo právně jednat. Dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále téţ „občanský zákoník“ či „nový občanský zákoník“), kterým bylo rodinné právo znovu začleněno do práva občanského. To je dle mého názoru pozitivním krokem, neboť rodinné právo bylo po roce 1949 po vzoru sovětského modelu poněkud „uměle“ vyděleno do samostatného právního odvětví1 reprezentovaného zákonem o právu rodinném a od roku 1963 zákonem o rodině. K dílčí reformě rodinného práva2 a podstatným změnám koncepce ze šedesátých let došlo přijetím tzv. velké novely zákona o rodině; provedené zákonem č. 91/1998 Sb. Na tyto změny navazuje právní úprava v novém občanském zákoníku. Rodinné právo bylo v rámci rekodifikace vtěleno do části druhé nového soukromoprávního kodexu. Úpravě majetkových práv dítěte nový občanský zákoník věnuje značnou pozornost a navazuje tak na pozitivní změny započaté po roce 1989.
1
KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo ve světle evropských harmonizačních tendencí. Právník. 2012, roč. 151, č. 12, s. 1162. 2 Viz tamtéţ, s. 1161.
8
Téma péče o jmění dítěte je dle mého názoru velmi aktuální, a to vzhledem k rekodifikaci soukromého práva a podstatnému rozšíření právní úpravy, která dosud nebyla v literatuře ani v soudní praxi příliš analyzována a interpretována. Kromě toho je v současné době zejména problematika souhlasu soudu k právnímu jednání s majetkem dítěte široce diskutovaným tématem ve společnosti i v médiích. Cílem této práce je analyzovat platnou a účinnou právní úpravu péče o jmění dítěte, se zaměřením na nejvýznamnější změny oproti předchozí právní úpravě a moţné výkladové problémy. Novou právní úpravu budu porovnávat s Principy evropského rodinného práva a Model Family Code. V práci pouţiji zejména metodu analyticko-deskriptivní, dále metodu komparativní. Při zpracování práce budu vycházet zejména ze znění zákonů, dále z odborné kniţní a časopisecké literatury a judikatury. Pro přehled o rozhodování soudů ve věcech péče o jmění dítěte budu čerpat ze statických údajů Ministerstva spravedlnosti.3 Pro účely práce jsem si podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím také vyţádala několik konkrétních rozsudků opatrovnických soudů. Pro získání dalších praktických informací jsem se v listopadu 2015 účastnila konference pořádané Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, kde bylo diskutováno mnoho problémů z aktuální praxe rodinného práva, a měla jsem zde moţnost hovořit s některými odborníky na rodinné právo, coţ mi pomohlo získat náhled na dané téma. S ohledem na znovuzačlenění rodinného práva do práva občanského je třeba vnímat jednotlivé pojmy a instituty v kontextu celého občanského zákoníku. Proto nejprve vymezím některé pojmy, ze kterých budu v práci dále vycházet. Pro správné porozumění současné právní úpravě povaţuji za důleţité vzít v potaz i její historický vývoj. V práci se budu se zabývat právní úpravou péče o jmění dítěte za účinnosti Obecného zákoníku občanského, zákona o právu rodinném a zákona o rodině v původním znění a ve znění novely z roku 1998. 3
Statistika a výkaznictví Ministerstva spravedlnosti [online]. [cit. 7. 3. 2016]. Dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData/uvod.html
9
Těţištěm práce bude analýza právní úpravy v novém občanském zákoníku. Tuto část rozdělím dle subjektů, které jmění dítěte spravují. Nejprve se budu zabývat právní úpravou péče o jmění dítěte jeho rodiči. Analyzuji jednotlivá pravidla správy jmění, která rodičům stanoví občanský zákoník. V této kapitole chci potvrdit nebo vyvrátit tuto pracovní hypotézu: Právní úprava péče o jmění dítěte v novém občanském zákoníku posílila ochranu majetkových zájmů dítěte. Důkladněji se budu zabývat problematikou souhlasu soudu k právnímu jednání, týkajícímu se jmění dítěte, neboť jde o oblast mé práce, která je veřejností velmi diskutována a troufám si říct, ţe i nepochopena. V návaznosti na to se budu věnovat aktuální problematice stavebního spoření dítěte. Zaměřím se zejména na ukončení smlouvy o stavebním spoření rodiči a výběr prostředků z účtu stavebního spoření dítěte. V rámci této části se pokusím potvrdit, případně vyvrátit, tuto pracovní hypotézu: Nový občanský zákoník zavedl povinnost rodičů žádat k ukončení smlouvy o stavebním spoření dítěte o souhlas soudu. V následujících podkapitolách se budu věnovat péči o jmění dítěte opatrovníkem pro správu jmění a poručníkem. Zaměřím se zejména na rozdíly oproti pravidlům péče o jmění dítěte rodiči a řešit budu i souběh těchto funkcí. Čtvrtá kapitola se věnuje procesním pravidlům řízení ve věcech péče o jmění dítěte v rámci řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. V páté kapitole se budu zabývat otázkou harmonizace rodinného práva v Evropě a evropských standardů, zejména činností Komise pro evropské rodinné právo. V této kapitole rozeberu jednotlivé Principy evropského rodinného práva, týkající se správy majetku dítěte a porovnám je s úpravou v českém občanském zákoníku. Dále analyzuji pravidla správy jmění dítěte, která doporučuje modelový zákon, vytvořený jednou ze členek Komise – Model Family Code. Pravidla MFC taktéţ porovnám s naší právní úpravou. Na základě dosavadních zjištění chci potvrdit či vyvrátit tuto hypotézu: Právní úprava péče o jmění dítěte v ObčZ je v souladu s evropskými standardy, především Principy evropského rodinného práva a Model Family Code. Práci zakončí úvahy de lege ferenda.
10
1. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ Cílem této kapitoly je vymezit, kdo je dítětem ve smyslu právní úpravy péče o jmění dítěte; ve kterých záležitostech můţe dítě jednat samo, a kdy musí být zastoupeno; jaký je rozdíl mezi majetkem a jměním; a které osoby mohou o jmění dítěte pečovat a v rámci jakého institutu.
1.1 Dítě Na pojem dítě lze nahlíţet více způsoby. Zaprvé, dítětem je kaţdý potomek svých rodičů, a to bez ohledu na jeho zletilost či svéprávnost, coţ má význam např. ve vazbě na dědické právo.4 Zadruhé, dítětem je takový člověk, který se pro svůj nízký věk není schopen o sebe sám postarat.5 Občanský zákoník však pojem dítě pouţívá i ve smyslu nezletilé, plně nesvéprávné osoby (viz zejména § 865 a násl. ObčZ). I podle čl. 1 Úmluvy o právech dítěte se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.6 V tomto smyslu bude pojmu dítě pouţíváno i v této diplomové práci. Právní úprava péče o jmění dítěte se totiţ vztahuje pouze na nezletilé nesvéprávné děti, tedy ty, které nenabyly plné svéprávnosti před dosaţením 18 let přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manţelství.
1.2 Zletilost a svéprávnost Pojmy zletilost a plná svéprávnost je třeba důsledně rozlišovat, ačkoli zpravidla nastávají současně. Zletilost je záleţitostí věku, nabývá se jí dosaţením 18. roku věku (§ 30 odst. 1 ObčZ). S dosaţením 18 let spojují právní předpisy vznik
4
KRÁLÍČKOVÁ, Z. In: HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Rodinné právo. Praha: C. H. Beck, 2015. s. 33. 5 ZVÁNOVEC, V. Právní úprava svéprávnosti nezletilců v návrhu občanského zákoníku. Bulletin advokacie, 2011, č. 1-2, s. 53. 6 Podle nového občanského zákoníku jiţ nelze před dosaţením 18 let dosáhnout zletilosti, ale nezletilý můţe nabýt plné svéprávnosti – viz dále.
11
různých práv a povinností, např. vznik aktivního volebního práva či moţnost získání řidičského oprávnění. Svéprávnost znamená způsobilost právně jednat, tedy nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (§ 15 odst. 2 ObčZ). Plně svéprávným se člověk stane zásadně zletilostí. Nicméně svéprávnosti lze nabýt i před dovršením 18. let, a to uzavřením manţelství (§ 30 odst. 2 ObčZ) a nově také přiznáním svéprávnosti (§ 37 ObčZ). V této souvislosti je třeba uvést, ţe svéprávnost nabytá uzavřením manţelství jedinci zůstává, i pokud manţelství před dosaţením jeho zletilosti zanikne nebo je prohlášeno za neplatné. Nezletilým dětem, které nenabyly plné svéprávnosti způsoby výše uvedenými, náleţí svéprávnost částečná. Podle § 31 ObčZ platí vyvratitelná domněnka, ţe nezletilý je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Děti svéprávnost nabývají postupně, podle toho, jak se rozvíjí jejich psychická vyspělost.7 Jedná se o objektivní koncepci, připouštějící důkaz opaku, a tím i respektující individualitu kaţdého dítěte.8 Dalším pravidlem je, ţe nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, není nikdy způsobilý jednat samostatně v těch záleţitostech, k nimţ by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu (§ 36 ObčZ). Jestliţe dítě způsobilost k určitému právnímu jednání s ohledem na svou rozumovou a volní vyspělost nemá, jedná za něj jeho zákonný zástupce. Zákonným zástupcem dítěte je zpravidla rodič v rámci rodičovské odpovědnosti, případně poručník. Novinkou v našem právním řádu je, ţe zákonný zástupce můţe udělit nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti, k určitému právnímu jednání souhlas a nezletilý je pak schopen v mezích souhlasu sám právně jednat (§ 32 ObčZ). Souhlas musí být dán ve shodě se zvyklostmi soukromého ţivota a nesmí
7
DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013. s. 218. 8 Viz KRÁLÍČKOVÁ, Z. In: RADVANOVÁ, S. a kol. Rodina a dítě v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 27.
12
to být zákonem zvlášť zakázáno. Souhlas můţe být následně s účinky ex nunc vzat zpět.
1.3 Majetek a jmění dítěte Nový občanský zákoník přinesl do našeho právního řádu legální definici pojmů majetku a jmění. Přestoţe se jedná v teorii i praxi o běţně pouţívané termíny, povaţuji jejich zákonné vymezení za přínosné. Majetek tvoří dle § 495 ObčZ souhrn všeho, co osobě patří. Jedná se o všechna aktiva určité osoby, souhrn jejích majetkových práv kladné hodnoty.9 Zahrnuje věci hmotné i nehmotné, včetně pohledávek, lze tedy konstatovat, ţe majetkem mohou být všechny věci v právním smyslu. Toto pojetí majetku odpovídá i čl. 11 odst. 1 Listiny. Dítě můţe nabýt majetek z různých právních titulů, stejně jako jakýkoli jiný subjekt. Rozsáhlejšího majetku děti nabývají zejména dědictvím či darováním. Ke značnému majetku však mohou přijít i vlastním přičiněním. I dítě mladší 15 let můţe být sportovní nebo filmovou hvězdou a vydělávat velké mnoţství peněz.10 Jměním se rozumí souhrn majetku a dluhů určité osoby. Jde tedy o širší pojem neţ majetek. Oproti majetku zahrnuje navíc i pasiva, v terminologii občanského zákoníku dluhy. Obchodní zákoník11 definoval obchodní jmění v § 6 jako soubor veškerého majetku a závazků podnikatele. Vzhledem ke změně terminologie nové úpravy nezahrnuje jmění dle občanského zákoníku závazky, ale dluhy – dluh jako subjektivní právo dluţníka plnit je pouze jedním z prvků závazku. Na rozdíl od majetku můţe mít jmění i zápornou peněţní hodnotu.12
9
DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. Občanské právo hmotné. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013. s. 389. 10 Dítě mladší 15 let můţe vykonávat uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost za podmínek v § 121 – § 124 násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. 11 Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 12 LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1752.
13
Zákonodárce pouţitím termínu péče o jmění dítěte zdůrazňuje, ţe se nejedná pouze o péči, resp. správu majetku, ale i dluhů s majetkem spojených. S ohledem na výše uvedené platí, ţe správa jmění dítěte se týká toho majetku a těch dluhů, kde dítě není s ohledem na stupeň dosaţené svéprávnosti způsobilé jednat samo ve smyslu § 31 občanského zákoníku.
1.4 Osoby pečující o jmění dítěte O jmění dítěte pečují v prvé řadě rodiče dítěte. Péče o jmění dítěte patří do práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti. Rodičovská odpovědnost náleţí dle § 832 odst. 2 ObčZ také osvojitelům. Podle Principů evropského rodinného práva je rodičovská odpovědnost souhrnem práv a povinností rodičů, jejímţ cílem je zajištění blaha dítěte.13 Odpovědnost je zde třeba chápat prospektivně, směrem do budoucna, nikoli zpětně, za něco, co bylo spácháno14. Rodičovská odpovědnost vzniká všem rodičům ex lege narozením dítěte a zaniká nejpozději nabytím plné svéprávnosti dítěte. Práva a povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti náleţí oběma rodičům, bez ohledu na to, zda jsou manţelé nebo zda ţijí spolu či odděleně.15 Nelze se jich vzdát, ani je převést na jiné osoby. V případech, kdy jeden z rodičů rodičovskou odpovědnost nemá nebo ji nemůţe vykonávat, vykonává ji druhý z rodičů. Významnou změnou v novém občanském zákoníku je odlišení nositelství a výkonu rodičovské odpovědnosti. Nositelem rodičovské odpovědnosti je každý rodič, s jedinou výjimkou, a to pokud jí byl soudem zbaven (viz § 871 ObčZ). Na rozdíl od zákona o rodině nezáleţí ani na věku rodiče či případné duševní 13
Viz Principle 3:1: Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities [online]. Commission on European Family Law, © 2016 [cit. 2. 10. 2015]. Dostupné z: http://ceflonline.net/wp-content/uploads/Principles-PR-English.pdf 14 Ostatně toto pojetí je v souladu i s koncepcí nového občanského zákoníku, který na mnoha místech upustil od pouţití pojmu odpovědnost ve smyslu nepříznivého právního následku za porušení právní povinnosti. Občanský zákoník pouţívá pojmu odpovědnost velmi pomálu, oproti tomu, jak tomu bylo v zákoně č. 40/1964 Sb., např. jiţ nepouţívá spojení odpovědnost za škodu, ale závazky z deliktů, závazek k náhradě škody apod. 15 KRÁLÍČKOVÁ, Z. In: HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Rodinné právo. Praha: C. H. Beck, 2015. s. 187.
14
poruše.16 Nositelem rodičovské odpovědnosti je i nezletilý, plně nesvéprávný rodič i rodič omezený ve svéprávnosti. Nezletilému, plně nesvéprávnému rodiči, je ex lege pozastaven výkon rodičovské odpovědnosti, s výjimkou péče o dítě (§ 868 odst. 1 ObčZ). Nezletilý nesvéprávný rodič tedy není ani zákonným zástupcem dítěte.17 Výkon rodičovské odpovědnosti rodiče, jehoţ svéprávnost byla v této oblasti omezena, je ze zákona pozastaven v celém rozsahu. V tomto případě není ex lege stanovena ţádná výjimka18, soud však můţe rozhodnout o zachování práva péče o dítě a osobního styku s dítětem (§ 868 odst. 2 ObčZ). Rodičovská odpovědnost nebo její výkon mohou být omezeny i rozhodnutím soudu, pokud rodič nevykonává rodičovskou odpovědnost řádně a vyţaduje-li to zájem dítěte (§ 870 ObčZ) nebo můţe být výkon rodičovské odpovědnosti z objektivních důvodů soudem pozastaven (§ 869 ObčZ). Nejzávaţnějším zásahem soudu do práv rodičů je zbavení rodičovské odpovědnosti. Důvodem je zneuţívání rodičovské odpovědnosti nebo její závaţné zanedbávání19, případně spáchání trestného činu (viz § 871 ObčZ). Pokud zde není ţádný z rodičů, který by měl a vykonával rodičovskou odpovědnost, je „zákonným zástupcem“ dítěte soudem jmenovaný poručník (§ 928 a násl. ObčZ). Poručník není nositelem rodičovské odpovědnosti, má však vůči dítěti zásadně všechny povinnosti a práva jako rodič, tedy i dítě zastupuje a pečuje o jeho jmění. Další osobou, která z konkrétních důvodů můţe pečovat o jmění dítěte, je opatrovník pro správu jmění. Důvodem jeho jmenování je riziko ohroţení majetkových zájmů dítěte. Majetkový opatrovník můţe být zaprvé jmenován v
16
Podle § 34 odst. 2 ZOR náleţela rodičovská zodpovědnost ze zákona pouze rodiči s plnou způsobilostí k právním úkonům. 17 HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 865. 18 Viz KRÁLÍČKOVÁ, Z. In: HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Rodinné právo. Praha: C. H. Beck, 2015. s. 187. 19 Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3522/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3310/2011.
15
případě, ţe jsou rodiče v rozsahu péče o jmění v rodičovské odpovědnosti omezeni (§ 870 ObčZ), například z důvodu, ţe o jmění dítěte nepečují řádně. Opatrovník pro správu jmění dítěte můţe být jmenován i vedle rodičů. Bude tomu tak v případě, kdy rodiče jinak správu vykonávají řádně, ale tato je například „nad jejich síly“ nebo zde jsou společná majetková práva rodičů a dítěte (§ 905 odst. 1 ObčZ). V takovém případě soud nemusí v rozhodnutí o jmenování opatrovníka stanovit, ţe omezuje rodičovskou odpovědnost, neboť rodiče jsou v ní ex lege omezeni, a to v rozsahu povinností a práv opatrovníka pro správu jmění (§ 905 odst. 2 ObčZ). Pokud bylo dítě svěřeno do pěstounské péče, náleţí pěstounovi ze zákona právo rozhodovat o běţných záleţitostech dítěte, a v těchto běţných záleţitostech dítě také zastupovat a spravovat jeho jmění (§ 966 odst. 2 ObčZ). Pěstounovi tak podle občanského zákoníku výslovně náleţí správa jmění dítěte v rozsahu běţných záleţitostí20, jde však o pravomoc přiměřenou účelu pěstounské péče, kterou je v prvé řadě zajištění osobní péče o dítě.21 V podstatných záleţitostech při péči o jmění rozhodují a jednají nadále rodiče. Obdobně je tomu v případě svěření dítěte do péče jiné osoby, neboť podle § 955 ObčZ se na povinnosti a práva pečující osoby přiměřeně pouţijí ustanovení o pěstounství, pokud soud v rozsudku nevymezí pečující osobě jiná práva a povinnosti.
20
Zákon o rodině v § 45c hovořil pouze o právu pěstouna spravovat záležitosti dítěte; správa jmění dítěte nebyla v zákoně výslovně zmíněna. 21 ŠVESTKA J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014. s. 702.
16
2. HISTORICKÝ VÝVOJ PRÁVNÍ ÚPRAVY PÉČE O JMĚNÍ DÍTĚTE Cílem této kapitoly je zachytit, jak se vyvíjela a měnila právní úprava péče o jmění v kodexech, které platily na našem území. Blíţe se budu zabývat úpravou v Obecném občanském zákoníku, neboť ten obsahoval úplnou a kvalitní úpravu správy jmění nezletilého dítěte, a stal se inspirací i pro současnou právní úpravu.
2.1 Obecný zákoník občanský Stěţejním civilním kodexem vydaným na našem území byl Všeobecný zákoník občanský z roku 181122. Po vzniku samostatného československého státu se stal součástí našeho právního řádu na základě tzv. recepční normy (zákon č. 11/1918 Sb.), nazýván jako „československý obecný zákoník občanský“.23 Oblast rodinného práva upravoval jeho první díl, jenţ obsahoval tři oblasti, a to právo manţelské, právo rodičovské a poručenství a opatrovnictví. Obecný zákoník občanský stále vycházel z rozhodujícího postavení muţe v rodině a zakotvoval institut moci otcovské. Obsahem moci otcovské byla práva, která příslušela výlučně otci, nikoli matce.24 Jednalo se o zejména o zastupování dítěte, volbu povolání či správu jeho jmění (§ 147 a násl. OZO). Vzorem moci otcovské byla římská patria potestas, ačkoli na rozdíl od ní měl být účelem výkonu moci otcovské podle OZO zájem dítěte, nikoli zájmem otce.25
22
Zákoník byl s účinností od 1. ledna 1812 vyhlášen pro všechny země rakouského císařství, kromě Uher – viz SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 16. 23 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl prvý (§§ 1 až 284). Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998. 24 Tamtéţ, s. 764 25 Tamtéţ, s. 765.
17
Správa jmění nezletilého dítěte tedy příslušela v prvé řadě otci. Na rozdíl od římského práva dítě mohlo nabývat majetek do svého vlastnictví, jako kterákoli svéprávná osoba, nemohlo ho však samo spravovat.26 Zákon upravoval případy, kdy otec není správcem jmění dítěte. Otec mohl být vyloučen ze správy toho majetku, který dítě dostalo darem. Dárce ho mohl vyloučit dvojím způsobem – buď „negativním způsobem“, tedy ţe darování podmínil tím, ţe se otec nestane správcem tohoto majetku, nebo „způsobem kladným“, tedy ţe darování podmíní tím, ţe jej bude spravovat určitá třetí osoba.27 Otci dále nepříslušela správa majetku dítěte, pokud k tomu nebyl způsobilý (§ 149 OZO). Dle komentáře k OZO měl otec spravovat jmění tak, jako poručník.28 Účelem správy jmění dítěte byl zájem dítěte.29 Zákon poměrně přesně specifikoval, jakým způsobem má otec nakládat se jměním a jeho výnosy. Majetková podstata jmění dítěte zásadně nemohla být dotčena. Příjmy ze jmění měly být pouţity na výchovu dítěte. Pokud z těchto příjmů i poté něco zbylo, musel být přebytek uloţen a ročně vyúčtován (§ 150 OZO). Zákon se zabýval i nakládáním s výdělkem dítěte. Pokud dítě bylo mimo zaopatření rodičů, tedy ţilo mimo domácnost rodičů a ţivilo se samo30, mohlo volně disponovat se svým pracovním výdělkem. Pokud ţilo v zaopatření rodičů, volnou dispozici s výdělkem nemělo, tento patřil do majetku spravovaného otcem. Ve volném uţívání dítěte byly i předměty, odevzdané dítěti po dosaţení zletilosti k potřebě (§ 151 OZO). Pokud nebyl nezletilý v otcovské moci, byl mu ustanoven poručník. Mohlo se tak stát např. v důsledku smrti otce nebo z důvodu zániku otcovské moci,
26
VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., TAUCHEN, J. a kol. Vývoj soukromého práva na území Českých zemí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 516. 27 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl prvý (§§ 1 až 284). Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 770. 28 Viz tamtéţ, s. 771. 29 Tamtéţ, s. 773. 30 Viz tamtéţ, s. 777.
18
pokud otec pozbyl rozumu či byl prohlášen za marnotratníka. Úkolem poručníka bylo podle zákona zvláště o nezletilcovu osobu pečovati, zároveň však její jmění spravovati (§ 188 OZO). Poručník byl po otci primární osobou povolanou ke správě jmění nezletilého. Poručníků mohlo být jmenováno i více. Zajímavé je, ţe poručníkem se mohla stát i manţelská matka, které jinak nemohla být nositelem moci otcovské.31 Zákon obsahoval v hlavě čtvrté velmi podrobnou úpravu správy jmění dítěte poručníkem. Po převzetí správy měl poručník stanovenou povinnost např. odevzdat klenoty, drahocennosti a dluţní úpisy do soudní úschovy. Hotových peněz si mohl ponechat jen tolik, kolik bylo potřeba na vychování sirotka a k řádnému provozu hospodářství. Zbytek musel být pouţit v prvé řadě na zaplacení dluhů nebo k jiné uţitečné potřebě, případně úročně uloţen (§ 230 OZO). Movité věci, které neměly vyuţití a nebyly rodinnou památkou, musely být veřejně vydraţeny. Nemovité věci mohly být zcizeny zásadně jen v případě nouze nebo k patrnému prospěchu nezletilcovu se schválením poručenského soudu a zpravidla jen veřejnou draţbou. Na základě § 228 OZO měl poručník obecnou povinnost spravovat jmění s veškerou péčí řádného a pilného hospodáře. Dle komentáře k OZO nestačí péče, kterou je povinen zachovávat kaţdý rozumný člověk, ale měřítkem je poctivý a pilný hospodář – bonus et diligens pater familias.32 Poručník odpovídal za škodu, kterou zavinil při správě jmění nezletilého. Odpovědný byl však i za nedostatek schopností ke správě jmění, tu musel vţdy sdělit soudu.33 V podstatných věcech týkajících se majetku dítěte, které nepatřily k řádnému provozování hospodářství, potřeboval vţdy přivolení soudu. Výslovně bylo stanoveno, ţe poručník nemůţe bez přivolení soudu např. odmítnout dědictví
31
WESTPHALOVÁ, L. Poručenství a opatrovnictví nad nezletilými v historickém kontextu. In: Dny práva – 2008 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009 [cit. 12. 10. 2015]. 32 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl prvý (§§ 1 až 284). Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 989. 33 Tamtéţ, s. 989.
19
dítěte, ani je bezvýhradně přijmout, nemůţe zcizit spravované věci, uzavřít pachtovní smlouvu nebo postoupit pohledávku dítěte (§ 233 OZO). Poručník dále musel kaţdý rok podávat soudu podrobné vyúčtování ze správy jmění. Po nabytí zletilosti chráněnce mu poručník odevzdal jmění a podal soudu závěrečný účet. Zákon také upravoval odměnu poručníka. Pilným poručníkům mohla být jiţ za trvání správy přiznána soudem přiměřená roční odměna, která mohla být hrazena jen z uspořených příjmů. Její maximální výše byla stanovena zákonem. Pokud pro malé jmění nebylo moţné za rok mnoho uspořit, mohla být poručníkovi přiznána odměna jednorázově ke konci poručenství, pokud jmění zachoval v neztenčené míře nebo nezletilému zajistil slušné zaopatření. Výše odměny byla stanovena jako okolnostem přiměřená. Pokud spravoval jmění nezletilého opatrovník, jednalo se o tzv. opatrovnictví věcné.34 V těchto případech se zpravidla správa netýkala jmění jako celku, ale opatrovník byl nezletilému zřizován z konkrétních důvodů – např. pokud měl nemovitost v jiné provincii nebo jako opatrovník kolizní (§ 270 OZO), případně pokud dárce vyloučil otce ze správy darovaného jmění. 35 Pro pravidla správy jmění opatrovníkem platila na základě § 282 OZO přiměřeně pravidla stanovená pro poručníky.
2.2 Zákon o právu rodinném z roku 1949 1. ledna 1950 nabyl na našem území účinnosti zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Tento zákon mimo jiné oddělil rodinné právo od práva občanského, a tím dal vzniknout samostatnému právnímu odvětví rodinného práva. Zákonem o právu rodinném byla v našem právním řádu zrušena moc otcovská a s ohledem na zrovnoprávnění otce a matky byla nahrazena institutem 34
ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl prvý (§§ 1 až 284). Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, s. 919. 35 Naproti tomu „osobní“ opatrovnictví se uplatilo u osob s duševní poruchou, v tomto případě se správa zpravidla týkala jmění jako celku a opatrovník zde plnil obdobnou funkci jako poručník u nezletilého – viz tamtéţ, s. 919.
20
moci rodičovské. Obsah rodičovské moci byl vyjmenován demonstrativně v § 53 ZPR. Jednalo se tedy zejména o práva a povinnosti rodičů řídit jednání dětí, zastupovat děti a spravovat jejich majetek. Vykonávána měla být tak, jak to vyžaduje zájem dětí a prospěch společnosti. Správu majetku dítěte rodiči upravovala ustanovení §§ 58 – 60 ZPR. Taktéţ jako dnešní občanský zákoník stanovoval zákon o právu rodinném rodičům povinnost spravovat majetek dítěte s péčí řádného hospodáře. Schválení soudu vyţadovaly záleţitosti přesahující rámec běţného hospodaření. Dále byla řešena problematika pouţití výnosů ze jmění. Výnos ze jmění měl být pouţit nejprve k výţivě a výchově dítěte a jeho sourozenců. Zbylý výnos měl být uţit pro odůvodněné potřeby rodiny. Dítě tak v podstatě nemělo moţnost si z výnosu jmění něco uspořit, ale mělo právo pouze na zachování kmenového jmění. Do dosaţení zletilosti odevzdali rodiče dítěti spravovaný majetek. Pokud o to dítě poţádalo do jednoho roku od skončení správy, podali mu rodiče vyúčtování z kmenového jmění. Ze zákonných důvodů (smrt rodičů nebo zbavení rodičovské moci) ustanovoval soud dítěti poručníka, který pečoval o dítě a jeho majetek (§ 78 a násl ZPR). Právní úprava poručenství byla v ZPR o mnoho stručnější neţ v ABGB. Pro poručenství platila přiměřeně ustanovení o moci rodičovské. Záleţitosti, ke kterým potřeboval poručník souhlas soudu, byly vymezeny vágně jako všechny důležitější věci. Poručník měl povinnost podávat soudu účty ze správy majetku. Pokud byla správa spojena se značnou námahou, mohl soud poručíkovi na jeho ţádost přiznat přiměřenou roční odměnu, případně jednorázovou odměnu po skončení správy (§ 87 ZPR). Podle § 60 ZPR bylo moţné svěřit správu majetku dítěte také opatrovníkovi. Soud tak mohl učinit, pokud rodiče neplnili řádně povinnosti plynoucí z rodičovské moci ve vztahu ke jmění dítěte. Pravidla správy majetku dítěte opatrovníkem zákon nestanovil.
21
2.3 Zákon o rodině z roku 1963 Dne 1. 1. 1964 nabyl v Československu účinnosti zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. Jiţ z textu zákona je znát silný náboj komunistické ideologie. Mnohé tradiční právní instituty byly vulgarizovány, a následně zcela zlikvidovány.36 Došlo např. ke zrušení institutu majetkového opatrovníka. Dalším počinem tohoto zákona bylo i zrušení pojmu poručník a jeho nahrazení pojmem opatrovník, coţ následně přineslo potíţe zejména v mezinárodním styku.37 Důvodem měl být původ slova poručník, neboť „v socialistické společnosti se nikomu neporoučí“.38 Šlo však o nepochopení pojmu, neboť u poručenství jde o to „poroučet někoho do péče, případně ručit za svěřenou osobu“.39 Pojem rodičovské moci byl nahrazen rodičovskými právy a povinnostmi. Majetkové vztahy v rodině byly naprosto bagatelizovány a pojem majetek, případně jmění dítěte v zákoně zcela chyběl. Zákon hovoří v § 36 pouze o „spravování záleţitostí dítěte.“ Zejména chyběla jakákoli pravidla nakládání s majetkem nezletilého, a to jak pro rodiče, tak pro poručníka (resp. opatrovníka). Za účinnosti zákona o rodině v původním znění tak byla ochrana majetkových práv dítěte opuštěna a do zákona se dostala aţ jeho velkou novelou v roce 1998.
2.4 Velká novela zákona o rodině z roku 1998 Pro ochranu majetkových zájmů dětí byla zásadní výše zmiňovaná velká novela zákona o rodině, provedená zákonem č. 91/1998 Sb., neboť dosavadní právní úprava v této oblasti byla zcela nedostatečná a zastaralá.40 Aţ touto novelou byla výslovně zakotvena povinnost rodičů spravovat jmění dítěte. Novela 36
KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 27. 37 HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1186. 38 WESTPHALOVÁ, L. Poručenství a opatrovnictví nad nezletilými v historickém kontextu. In: Dny práva – 2008 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009 [cit. 18. 10. 2015]. 39 Tamtéţ, [cit. 18. 10. 2015]. 40 Srov. např. NOVÁ, H. Ochrana majetku nezletilých osob. Právní rádce, 1997, č. 6, s. 8 – 12.
22
zavedla pojem rodičovská zodpovědnost, který nahradil dosavadní rodičovská práva a povinnosti. Do rodičovské zodpovědnosti náleţela i správa jmění dítěte. Novela vtělila do zákona o rodině § 37a a § 37b, které se týkaly přímo pravidel správy jmění dítěte rodiči a opatrovníkem pro správu jmění. Nelze přehlédnout, ţe zákonodárce vycházel z úpravy v zákoně o právu rodinném. Na rozdíl od ZPR se jiţ úprava vztahuje na správu jmění dítěte, nikoli jen majetku.41 Velkou novelou zákona o rodině byl také do českého rodinného práva navrácen pojem poručenství a znovu zaveden byl i institut majetkového opatrovníka. Rodičům byla stanovena povinnost pečovat o jmění dítěte s péčí řádného hospodáře. Dále zákon stručně upravoval pravidla pouţití výnosů z majetku dítěte, resp. majetkové podstaty pro výţivu dítěte a potřeby rodiny. V § 37a odst. 3 ZOR stanovil vyúčtovací povinnost rodičů v případě, ţe o to dítě do jednoho roku po ukončení správy poţádá. I v případě, ţe dítě o podání vyúčtování nepoţádalo, zůstala mu zachována práva z odpovědnosti za škodu a bezdůvodného obohacení, pokud rodiče jmění nespravovali řádně.42 Ustanovení § 37b ZOR normovalo pravidla správy jmění dítěte majetkovým opatrovníkem. Ten měl být soudem ustanoven v odůvodněných případech, kdy by majetkové zájmy dítěte mohly být ohroženy.
41
HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. et al. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 980. 42 HRUŠÁKOVÁ, M. Správa jmění dítěte. Rodinné právo, 1999, č. 5, s. 12.
23
3. ANALÝZA PRÁVNÍ ÚPRAVY DE LEGE LATA Stěţejní částí mé práce je analýza platné a účinné právní úpravy péče o jmění dítěte v občanském zákoníku. V rámci této kapitoly se zaměřím na změny a některé výkladové problémy, které nová právní úprava přinesla. Právní úprava péče o jmění dítěte byla v občanském zákoníku značně prohloubena a precizována. Je také mnohem rozsáhlejší, ale i poměrně roztříštěná. V předchozí úpravě se této problematice věnovaly především § 37a § 37b ZOR. Nyní ji najdeme na několika místech části druhé občanského zákoníku podle toho, zda se jedná o péči o jmění rodiči (§ 896 – § 904 ObčZ), opatrovníkem pro správu jmění (§ 905 a § 948 – § 952 ObčZ) nebo poručníkem (§ 928 a násl. ObčZ). Musíme vzít v potaz i obecná ustanovení o správě cizího majetku (§ 1400 a násl. ObčZ) a také obecná ustanovení o zastoupení (§ 436 a násl. ObčZ).
3.1 Péče rodičů o jmění dítěte Jak vyplývá jiţ z výše uvedeného, o majetek dítěte pečují v prvé řadě rodiče dítěte v rámci rodičovské odpovědnosti. Zákonodárce pouţil pro povinnost a právo rodičů vzhledem ke jmění dítěte pojmu péče, namísto předchozího označení správa. Správa je základní součástí péče o jmění dítěte. Pouţité slovo péče je však podle mého názoru širší a dobře odráţí smysl tohoto institutu a svým názvem také koresponduje i se základním principem nakládání s majetkem a dluhy dítěte, a to s péčí řádného hospodáře. V literatuře se lze dočíst rozdílné názory na otázku, zda při správě jmění dítěte jde o prostou správu dle § 1405 a násl. ObčZ, nebo zda rodičům náleţí plná správa ve smyslu § 1409 a násl. ObčZ. M. Zuklínová je toho názoru, ţe rodičům náleţí plná správa jmění dítěte, neboť „jde i o rozmnoţování majetkové podstaty, netoliko o její zachování“.43 Naopak Z. Králíčková v učebnici rodinného práva
43
ZUKLÍNOVÁ, M. Komentář k § 896 ObčZ. In: ŠVESTKA J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 518.
24
uvádí, ţe jde o prostou správu cizího majetku.44 Osobně jsem toho názoru, ţe jde o správu prostou. Důvodová správa sice hovoří o tom, ţe peníze mají nést zisk, nicméně z celé úpravy péče o jmění dítěte rodiči je patrné, ţe hlavním účelem je zde zachování majetku dítěte a nikoli jeho rozmnoţení. De lege ferenda lze uvaţovat o zakotvení povinnosti rodičů usilovat ve vhodných případech i o rozmnoţení spravovaného majetku
3.1.1 Péče řádného hospodáře Obecnou povinností, která prostupuje i všechna další pravidla v souvislosti s péčí o jmění dítěte, je povinnost rodičů spravovat jmění dítěte jako řádní hospodáři. Výraz řádný hospodář je neurčitým právním pojmem. Výhodou oproti konkrétnímu vymezení je, ţe takto můţe postihnout všemoţné situace, které mohou v praxi nastat. Význam pojmu péče řádného hospodáře dle mého názoru odpovídá anglickému termínu „due care and diligence“, který je pouţit v dokumentech Komise pro evropské rodinné právo45. Řádný hospodář spravuje jmění pečlivě, svědomitě a odpovědně, v nejlepším zájmu dítěte, přičemţ nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika a má potřebné znalosti pro řádný výkon správy. Pokud takové odborné znalosti nemá, měl by uzavřít smlouvu s osobou, která tyto znalosti má (§ 894 ObčZ). Mohlo by jít např. o smlouvu o správě nemovitosti (jednalo by se pak o příkazní smlouvu dle § 2430 ObčZ). Případně můţe sám navrhnout jmenování majetkového opatrovníka. Novou povinností, kterou zákon rodičům stanoví, je bezpečné nakládání s peněţními prostředky, o kterých lze předpokládat, ţe nebudou zapotřebí k úhradě výdajů souvisejících s majetkem dítěte. Podle důvodové zprávy k ObčZ se tímto rozumí zejména uloţení peněz do banky nebo i jiná bezpečná investice.46 Dle
44
KRÁLÍČKOVÁ, Z. In: HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Rodinné právo. Praha: C. H. Beck, 2015. s. 194. 45 Viz Principle 3:22: Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities [online]. Commission on European Family Law, © 2016 [cit. 4. 11. 2015]. Dostupné z: http://ceflonline.net/wp-content/uploads/Principles-PR-English.pdf 46 Důvodová zpráva k §§ 896 a 897 občanského zákoníku. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 11. 2015].
25
mého názoru je toto ustanovení přínosnou změnou, která významně přispívá k ochraně peněz dítěte, a v našem právním řádu dosud chyběla. Uvaţovala bych i o rozvedení tohoto ustanovení do podrobnější úpravy ukládání peněz a bliţší zákonnou specifikaci onoho bezpečného nakládání. Při právním jednání, které se týká jednotlivé součásti jmění dítěte, vystupují rodiče jako zástupci dítěte. V případě potencionálního střetu zájmů mezi rodičem a dítětem, případě mezi dítětem a jeho sourozenci, nemůţe rodič dítě zastoupit a bude nutné pro toto právní jednání jmenovat dítěti kolizního opatrovníka. Pokud budou naplněny podmínky v § 905 ObčZ, bude jmenován opatrovník pro správu jmění dítěte.
3.1.2 Neshoda rodičů v podstatné věci Předpokládá se, ţe rodiče vykonávají rodičovskou odpovědnost, tedy i plnění povinností a práv vyplývajících z péče o jmění dítěte, ve vzájemné shodě. Zákon stanoví, ţe pokud se rodiče nedohodnou o podstatných věcech při péči o jmění dítěte, rozhodne na návrh rodiče soud. Navrhovatelem bude zpravidla ten z rodičů, který s jednáním nesouhlasí.47 Co se týče jednání vůči třetím osobám, není třeba, aby rodiče jednali vţdy společně. Pokud jedná v záleţitosti dítěte jeden z rodičů sám vůči třetí osobě, platí podle § 876 odst. 3 ObčZ vyvratitelná domněnka, ţe jedná se souhlasem druhého rodiče, za podmínky, ţe třetí osoba je v dobré víře. Pokud tedy bude třetí osoba v dobré víře, bude i přes nesouhlas druhého rodiče z tohoto právního jednání zavázána tato osoba i dítě.
3.1.3 Souhlas soudu k právnímu jednání Jednou z významných změn, kterou přinesl občanský zákoník, je nová úprava právních jednání, týkajících se jmění dítěte, ke kterým rodiče potřebují souhlas soudu. Jedná se o veřejně nejvíce diskutované téma v oblasti péče o jmění dítěte a
47
HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. et al. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 983.
26
také soudy v této věci řeší kaţdoročně nejvíce případů. Nová právní úprava stojí v porovnání s předchozím právním stavem na opačné koncepci, kdy dle § 898 ObčZ je souhlasu soudu obecně potřeba vždy, aţ na zákonné výjimky, zatímco podle § 28 ObčZ 1964 bylo schválení soudu třeba v případě, kdy se nejednalo o běžnou záležitost.48 Nyní platí, ţe ať se právní jednání týká existujícího či budoucího jmění dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují k němu rodiče obecně souhlas soudu. Souhlasu soudu není třeba, jedná-li o běžné záležitosti nebo o záleţitosti sice výjimečné, ale týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty. Dle dosavadní judikatury se za běţnou záleţitost zpravidla povaţovaly pravidelné platby a příjmy jako např. placení pojistného, daní, přijímání výtěţku z majetku, jako nájemné, úroky, dividendy apod.49 Co je pro kterého člověka zanedbatelnou majetkovou hodnotou, to se můţe velmi lišit vzhledem k jeho majetkovým poměrům. Interpretace bude především úkolem soudů. Soud udělí souhlas k právnímu jednání pouze tehdy, bude-li toto jednání v zájmu zastupovaného dítěte.50 Na rozdíl od předchozí úpravy nový občanský zákoník v § 898 odst. 2 výslovně stanovuje určitá právní jednání, pro která je souhlas soudu potřeba vţdy, bez ohledu na jejich běţnost či majetkovou hodnotu. Rodiče tak vţdy potřebují souhlas soudu k právnímu jednání, kterým dítě nabývá nemovitou věc nebo její část a kterým s ní nakládá, kterým se zatěžuje majetek jako celek nebo jeho nikoli nepodstatná část, kterými dítě nabývá dar, dědictví nebo odkaz nikoli zanedbatelné majetkové hodnoty nebo takový dar, dědictví nebo odkaz odmítá nebo takový dar nebo dar představující nikoli nepodstatnou část jeho majetku poskytuje. Souhlasu je dále třeba k uzavření smlouvy zavazující k opětovnému dlouhodobému plnění, smlouvy úvěrové nebo obdobné a smlouvy týkající se 48
Na koncepci § 28 ObčZ 1964 navazuje v novém občanském zákoníku ustanovení § 461 odst. 1 jako obecné pravidlo pro správu jmění zákonným zástupcem nebo opatrovníkem. 49 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. Cdo 1506/2006. 50 HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. et al. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 989.
27
bydlení, zejména nájmu. V této souvislosti je třeba zmínit i § 36 ObčZ, neboť toto jsou situace, ve kterých nebude moci nezletilý nikdy jednat samostatně, ani v případě, kdy bude k danému jednání dostatečně rozumově a volně vyspělý. Nutnost schválení většiny těchto právních jednání byla jiţ za předchozí úpravy dovozována právní teorií a judikaturou51. Judikatura např. jiţ dříve dovodila, ţe uzavření darovací smlouvy nezletilým ohledně nemovitosti, byť v postavení obdarovaného, podléhá schválení soudem, neboť takový dar má podstatný dopad do majetkové sféry dítěte.52 S vlastnictvím takového předmětu daru bývá totiţ spojena celá řada právních vztahů soukromoprávní povahy (např. spojených s údrţbou nemovitosti) i povahy veřejnoprávní (např. daně a poplatky).53 Co se týče darování, povaţuji za velmi pozitivní krok zařazení poskytování daru z majetku dítěte mezi obligatorně soudem schvalovaná jednání. Poskytovat dary z majetku dítěte je v mnoha evropských zemích zcela zakázáno.54 Významnou změnou v této oblasti je zpřísnění absence souhlasu soudu z neplatnosti na zdánlivost. Ustanovení § 898 odst. 3 stanoví, ţe k právnímu jednání, k němuţ schází potřebný souhlas soudu, se nepřihlíţí. Jedná se o právní jednání zdánlivé (§ 551 a násl. ObčZ). Problematickou můţe být otázka okamţiku udělení souhlasu. Právní úprava účinná do 31. 12. 2013 v této souvislosti jednotně pouţívala pojem schválení soudu, a to jak v rovině hmotně-právní (§ 28 ObčZ), tak i procesní. Ustanovení § 179 OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. stanovilo, ţe je-li k platnosti právního úkonu, který byl učiněn za nezletilého, třeba schválení soudu, soud jej schválí, jestliže to je v zájmu nezletilého. Z formulace „byl učiněn“ vyplývá, ţe se
51
Např. dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2912/2008 je za neběţné majetkové záleţitosti povaţováno: „uzavření dědické dohody, odmítnutí dědictví a dovolání se neplatnosti závěti za nezletilého, nabytí či převod motorového vozidla (nikoli běţného jednostopého), nemovité věci, popř. jejího podílu nezletilým, uznávací prohlášení a postoupení pohledávky učiněná za nezletilého, prodej akcií v majetku nezletilého a nakládání se stavebním spořením nezletilého“. 52 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011. 53 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011. 54 Např. ve Švýcarsku, Německu, Nizozemsku – viz BOELE-WOELKI, K. a kol. Principles of European family law regarding parental responsibilities. Antwerpen: Intersentia, 2007, s. 148.
28
soudním schválením se počítalo spíše dodatečně, tedy např. aţ po uzavření dané smlouvy. Podle judikatury bylo moţné schválení právního úkonu za nezletilého jak předem, tak i následně.55 V praxi docházelo v drtivé většině případů ke schválení právních úkonů aţ dodatečně.56 Současný občanský zákoník v § 898 hovoří o nutnosti souhlasu soudu k právnímu jednání. Navíc právní jednání rodičů bez tohoto souhlasu je zdánlivé, tedy neexistuje. Z toho bychom mohli dovodit, ţe souhlas by měl být udělen spíše jiţ před samotným jednáním.57 U vyţádaných rozsudků opatrovnických soudů jsem se převáţně setkala s tím, ţe soudy postupovaly v těchto řízeních stejným způsobem a schvalovaly právní jednání nezletilého (např. kupní smlouvu) dodatečně, stejně jako doposud. Podle dosavadní soudní praxe platilo, ţe pokud dítě dovrší zletilosti, můţe samo vyslovit souhlas s právním jednáním, které za něj učinili jeho rodiče v době jeho nezletilosti.58 Zdánlivé jednání však konvalidovat nemůţe, je tedy otázkou, zda toto bude moţné i dnes. Mohli bychom uvaţovat o analogické aplikaci § 553 odst. 2 ObčZ59, ten se však týká vyjasnění projevu vůle, coţ není tento případ. Podle mého názoru by přesto moţnost perfekce právního jednání samotným dítětem měla být přípustná, a to zejména s ohledem na účel institutu soudního schvalování právních jednání za nezletilé. V tomto případě se ztotoţňuji s argumentací Nejvyššího soudu ve výše citovaném rozhodnutí, ţe smyslem souhlasu soudu k právnímu jednání je chránit zájmy nezletilého, který není schopen sám právně jednat. Pokud jiţ taková osoba zletilosti, resp. svéprávnosti nabude a můţe sama právně jednat, není třeba ji dále chránit.60
55
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011. PAVLÍČEK, T. Některé aspekty péče o jmění dítěte dle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2014, č. 15-16, s. 541. 57 Viz k tomu LIPAVSKÝ, M., HORNÍČKOVÁ, E. Souhlas či schválení soudu u právního jednání za nezletilého? Epravo.cz [online]. Epravo.cz, publikováno 3. 9. 2014. [cit. 16. 11. 2015]. 58 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011. 59 Tento názor zastává např. O. Šmíd – viz ŠMÍD, O. Komentář k § 898 ObčZ. In: HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. et al. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 990. 60 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011. 56
29
3.1.4 Stavební spoření dítěte V médiích je aktuálně často rozebírána problematika stavebního spoření nezletilých dětí, zejména otázka dispozice s prostředky na tomto účtu. Stavební spoření bylo na český trh zavedeno zákonem č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření. Vzhledem k výhodným státním příspěvkům se u nás stalo nejoblíbenějším druhem spoření. Přestoţe má počet smluv o stavebním spoření dlouhodobě klesající tendenci, stále je jich v České republice uzavřeno přes 3,5 milionu61. Přibliţně 700 000 z nich tvoří smlouvy nezletilých dětí. Stavební spoření vzniká uzavřením smlouvy o stavebním spoření mezi stavební spořitelnou a účastníkem stavebního spoření.62 Za dítě uzavírá smlouvu rodič jako zákonný zástupce. Stranou smlouvy je tedy samo dítě, a jemu z ní také vznikají práva a povinnosti. Uzavření smlouvy o stavebním spoření se na základě § 5 odst. 12 zákona o stavebním spoření povaţuje za běžnou záležitost při správě jmění, pro kterou nepotřebuje zákonný zástupce souhlas soudu. Ve smlouvě se účastník stavebního spoření zavazuje zejména ukládat u stavební spořitelny peněţní částky ve smluvené výši (§ 5 odst. 1 StavSp). Jednotlivé vklady hradí za dítě zpravidla rodiče z vlastních finančních zdrojů. K otázce právní podstaty a vlastnictví prostředků uloţených na stavebním spoření judikatura dovodila, ţe právní jednání, kterým jsou nezletilému dítěti poukázány peníze na jeho účet u stavební spořitelny, je darovací smlouvou63. Prostředky uloţené na stavebním spoření jsou tedy majetkem dítěte, přesněji řečeno jeho pohledávkou za příslušnou stavební spořitelnou. K tomu se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3429/2008 tak, ţe „připsáním finanční částky ve prospěch spořicího účtu nezletilého se v podobě pohledávky za spořitelnou stává tato částka majetkem nezletilého, jež mají rodiče nezletilého
61
Asociace českých stavebních spořitelen: Vývoj statistik [online]. AČSS, © 2014 [cit. 14. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.acss.cz/cz/novinari-a-odbornici/vyvoj-statistik/ 62 LUŢNÁ, R. Stavební spoření a nezletilí. Rodinné právo. 1999, č. 9. s. 15. 63 Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3429/2008.
30
spravovat s péčí řádného hospodáře“. Problémem je, ţe velká část rodičů neakceptuje, ţe peníze na účtu stavebního spoření jsou majetkem dítěte. V praxi je často pouţíván pojem stavební spoření „na dítě“, coţ svědčí o tom, ţe rodiče povaţují stavební spoření dítěte jen jako způsob získání dalšího příspěvku státní podpory pro sebe či pro potřeby rodiny. V této souvislosti se nabízí otázka, zda je dítě způsobilé tento dar přijmout, případně zda ho můţou za něj přijmout rodiče, i kdyţ ho sami darovali. Podle judikatury Nejvyššího soudu je nezletilý způsobilý sám přijmout dar, pokud je vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti schopen pochopit podstatu darovací smlouvy a znamená-li pro něj darování finanční prospěch, a to i vyšších hodnot.64 V opačném případě je třeba, aby dar za dítě přijal jeho zákonný zástupce. Ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, ţe rodiče v daném právním vztahu vystupují nejen jako dárci, ale i zákonní zástupci, kteří jsou zásadně oprávněni za dítě tento dar přijmout.65 Problém v uţití této judikatury za současného právního stavu můţe být v tom, ţe § 898 odst. 2 ObčZ řadí přijmutí daru nikoli zanedbatelné hodnoty mezi záleţitosti, které vţdy vyţadují souhlasu soudu. Zároveň jde dle § 36 ObčZ o záleţitost, v níţ ani nezletilý nemůţe nikdy jednat sám. Podle mého názoru však i dnes musíme dojít k závěru, ţe darování finančního obnosu dítěti je v zásadě vţdy v jeho zájmu a souhlas soudu k tomuto jednání by postrádal jakýkoli smysl. Jiná situace však nastává v případě, kdyţ rodiče chtějí smlouvu ukončit a vyplatit z ní peníze.66 Jedná se totiţ o právní jednání, ke kterému je třeba souhlasu soudu podle § 898 odst. 1 ObčZ. Na internetu nalezneme mnoho článků o tom, ţe nový občanský zákoník přinesl zásadní změnu pro stavební spoření nezletilých dětí. To je následováno velkou kritikou zákona veřejností. Pro příklad uvádím citaci z článku na stránkách iDNES.cz: „Spoříte-li dítěti ve stavebním spoření, vybrat peníze už není tak snadné. Musím vám to povolit opatrovnický soud. Jsou 64
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/1999. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3429/2008. 66 Uzavřením smlouvy o úvěru ze stavebního spoření se v této práci zabývat nebudu, neboť jde o záleţitost, která bezpochyby podléhá souhlasu soudu podle § 898 odst. 2 písm. d) ObčZ. 65
31
to totiž peníze dítěte a nikoliv toho, kdo mu spoří. Tuto novinku přinesl nový občanský zákoník.“67 Před účinností nového občanského zákoníku se na tuto problematiku vztahoval § 28 ObčZ 1964, který stanovil: Jestliže jsou zákonní zástupci povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu. A ukončení smlouvy o stavebním spoření, na základě kterého dochází k vyplacení peněz na účtu dítěte, bezpochyby nešlo povaţovat za běţnou záleţitost při správě majetku ve smyslu výše uvedeného ustanovení. Tento závěr potvrzuje i judikatura.68 Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, ţe v důsledku předčasného ukončení stavebního spoření by nepochybně byla zmenšena majetková bilance nezletilého dítěte, a jedná se o právní úkon (resp. právní jednání), týkající se nikoli běţné záleţitosti při nakládání s majetkem nezletilého, k němuţ je třeba schválení soudu podle § 28 ObčZ 1964.69 Podle nového občanského zákoníku se na tyto záleţitosti vztahuje § 898 odst. 1. Toto ustanovení nestanoví ţádnou „novou“ povinnost ve vztahu k ukončení smlouvy o stavebním spoření dítěte. Půjdeme-li do důsledků, můţeme dokonce dojít k závěru, ustanovení § 898 odst. 1 ObčZ se vztahuje na mírně menší okruh právních jednání, neţ § 28 ObčZ 1964. Souhlas soudu totiţ nově nevyţadují výjimečné záleţitosti zanedbatelné majetkové hodnoty, zatímco předchozí úprava poţadovala schválení všech neběţných záleţitostí, přičemţ hodnota právního jednání nebyla z hlediska zákona relevantní.70 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, ţe ukončení smlouvy o stavebním spoření a výplata prostředků bylo jiţ za předchozí úpravy povaţováno za neběţnou záleţitost, která podléhá schválení soudu podle § 28 ObčZ 1964 a 67
SOVOVÁ, E. Vybrat peníze ze stavebního spoření uţ dnes umoţňují jen soudy. iDNES.cz [online]. MAFRA, publikováno 31. 1. 2015. [cit. 12. 12. 2015]. 68 Viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 33 Cdo 2912/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 424/2011. 69 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2912/2008. 70 Viz k tomu PAVLÍČEK, T. Některé aspekty péče o jmění dítěte dle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2014, č. 15-16, s. 539.
32
stavební spořitelny měly toto schválení poţadovat. Nicméně v praxi v drtivé většině případů stavební spořitelny soudní schválení nevyţadovaly a ke zrušení stavebního spoření dítěte stačil zpravidla souhlas obou rodičů s notářsky ověřenými podpisy.71 Za toto však nelze „vinit“ nový občanský zákoník. Fakt, ţe toto ustanovení bylo často v praxi přehlíţeno, mohl souviset s odvětvovou samostatností rodinného práva a s tím, ţe péče o jmění dítěte byla upravena v zákoně o rodině, zatímco problematika schvalování právních jednání byla obecně upravena v občanském zákoníku. Je však s podivem, pokud stavební spořitelny jako profesionální podnikatelské subjekty s jistě špičkovou právní podporou toto nevěděly. Dne 22. března 2016 podepsal prezident novelu zákona o stavebním spoření, která přidává ukončení smlouvy o stavebním spoření nezletilých dětí po uplynutí šestileté lhůty podle § 12 odst. 2 písm. a) StavSp mezi běžné záležitosti při správě jmění dítěte, u kterých zákonný zástupce nemusí ţádat o souhlas soudu. Podmínkou je, ţe s ukončením smlouvy souhlasí všichni zákonní zástupci nezletilého účastníka, jinak se souhlas soudu vyţaduje.72 Je nepochybné, ţe tato změna povede ke sníţení počtu soudních řízení. Na druhé straně však nepřispěje k ochraně majetku dětí. Já osobně nejsem zastáncem toho, aby musela být všechna právní jednání rodičů se jměním dítěte schvalovaná soudem. Je však zcela zásadní, aby si rodiče uvědomili, ţe takto naspořené peníze patří dětem, a oni je mají povinnost spravovat jako řádní hospodáři podle pravidel v § 896 a násl. ObčZ. Pokud rodiče chtějí získat státní příspěvky ze stavebního spoření pro sebe, nemohou k tomu vyuţívat dítě jako prostředek. Závěrem tedy shrnuji, ţe nový občanský zákoník nezavedl povinnost schvalovat ukončení smlouvy stavebním spoření dítěte soudem, neboť tato
71
ŠPERKOVÁ, K. Dispozice s prostředky na stavební spoření pro nezletilé dítě jen se souhlasem opatrovnického soudu? Epravo.cz [online]. Epravo.cz, publikováno 21. 10. 2014. [cit. 20. 12. 2015]. 72 Viz novela zákona o stavebním spoření: schválený text tisku č. 425 [cit. 22. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=7&ct=425&ct1=0&v=PZ&pn=4&pt=1
33
povinnost zde existovala jiţ před jeho účinností. Tuto změnu fakticky zavedly samy stavební spořitelny, které začaly od 1. 1. 2014 souhlasu soudu poţadovat.
3.1.5 Nakládání s příjmy z majetku dítěte Tento oddíl se týká pouze majetku dítěte, nikoli jeho jmění jako celku. Zákon stanoví pravidlo, ţe co získají rodiče použitím majetku dítěte, nabývá dítě. (§ 899 ObčZ). Rodiče tedy nemají poţívací právo k majetku dítěte.73 Pouze v zákonem stanovených případech lze zisk z majetku pouţít k výţivě rodičů či sourozenců dítěte, coţ bude rozebráno dále. Získáním se zde myslí i ztráta.74 To vyplývá i ze skutečnosti, ţe při právních jednáních, která se týkají jmění dítěte, vystupují rodiče na základě § 896 odst. 2 ObčZ jako zástupci dítěte. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§ 436 odst. 1 ObčZ). Jiţ z toho tedy logicky vyplývá, ţe veškeré přírůstky majetku i případná ztráta musejí vznikat přímo dítěti. To samozřejmě nezbavuje rodiče povinnosti nahradit dítěti škodu v případě porušení péče řádného hospodáře. Avšak i pokud člověk postupuje s náleţitou péčí, nelze se vţdy při spravování majetku vyhnout ztrátě. Nebylo by spravedlivé, poţadovat po rodičích nést trţní rizika, spojená např. se spravováním akcií dítěte. Pokud je dítě například vlastníkem nemovitosti, mohou z jeho majetku plynout značné příjmy. Příjmy se rozumí např. nájemné, úroky, dividendy, tedy příjmy rozšiřující majetek dítěte nad rámec majetkové podstaty.75 Jak s nimi mohou rodiče nakládat, stanoví § 900 odst. 1 ObčZ. Příjmy z majetku dítěte musí rodiče pouţít nejprve ke správě majetku jako celku. To, co zbude po odečtení nákladů na správu, zákon označuje jako zisk, který má být primárně pouţit k výživě dítěte. Je-li toho třeba, mohou rodiče poté pouţít zbývající zisk z majetku dítěte jako jeho příspěvek na vlastní výţivu rodičů 73
ŠVESTKA J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 526. 74 Důvodová zpráva k § 899 občanského zákoníku. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 12. 2015]. 75 HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. et al. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 993
34
a výţivu nezletilého sourozence dítěte, pokud s dítětem ţijí v rodinné domácnosti (§ 37a ZOR hovořil jen o pouţití pro potřeby rodiny). Pouţití zisku pro potřeby rodičů a sourozenců je vyloučené, pokud existuje důleţitý důvod, pro který je nezbytné zachovat tento zisk pro dítě na dobu po nabytí svéprávnosti. Dle důvodové zprávy je takovým důvodem např. invalidita dítěte.76 Pokud půjde o pouţití zisku vyšší neţ zanedbatelné majetkové hodnoty, bude pro tato právní jednání třeba souhlasu soudu podle § 898 ObčZ. O. Šmíd v komentáři k § 900 ObčZ uvádí, ţe v důsledku tohoto ustanovení vzniká dítěti vyţivovací povinnost vůči sourozencům. 77 Jsem toho názoru, ţe zde nelze hovořit o novém druhu výţivného. Jedná se o vyrovnávání nepřiměřených rozdílů mezi ţivotní úrovní dvou nezletilých, kteří spolu ţijí v jedné domácnosti, nikoli o plnění vyţivovací povinnosti. Je zřejmé, ţe extrémní majetková disproporce mezi sourozenci, kteří spolu bydlí a vyrůstají, není vhodná ani s ohledem na výchovu dítěte. To, ţe zákon neupravuje vyţivovací povinnost vůči sourozenci, vyplývá i z dalších ustanovení ObčZ (§ 910 ObčZ). Vyšší ochrany neţ příjmy (resp. zisk) z majetku dítěte poţívá majetková podstata. Ustanovení § 900 odst. 2 uvádí, ţe majetek dítěte mohou rodiče se souhlasem soudu použít k výživě vlastní a sourozence dítěte jen tehdy, jestliže by bez zavinění osob, které mají vyživovací povinnost k dítěti, vznikl výrazný nepoměr mezi poměry dítěte a poměry povinných osob. Nepoměr nesmí být zaviněn osobami, které mají vyţivovací povinnost (např. rodiče by se vzdali bez váţného důvodu výhodného zaměstnání).78 K dotčení majetkové podstaty by tak mělo dojít v zásadě výjimečně a vţdy jen se souhlasem soudu. Dle mého názoru je toto moţno povaţovat lex specialis k § 898 ObčZ, neboť z něj přímo vyplývá, ţe souhlasu soudu je v tomto případě třeba v kaţdém případě, bez ohledu na majetkovou hodnotu. Není však zcela logické, ţe předpokladem k pouţití majetku 76
Důvodová zpráva k § 900 občanského zákoníku. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 12. 2015]. 77 ŠMÍD, O. Komentář k § 900 ObčZ. In: HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. et al. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 994. 78 SVOBODA, K. Rodičovství, osvojení a výživné dětí po rekodifikaci soukromého práva. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, s. 179.
35
dítěte je zde rozdíl mezi poměry dítěte a poměry povinných osob a nikoli mezi poměry dítěte a poměry těch osob, k jejichž výživě má být majetek použit. Sourozenec není osobou povinnou nikdy a ani rodič nemusí vţdy být. V této souvislosti se nabízí otázka vztahu zisku z majetku dítěte a vyţivovací povinnosti rodičů. Vyţivovací povinnost není součástí rodičovské odpovědnosti a není vázána na zletilost či svéprávnost dítěte, ale v prvé řadě na schopnost dítěte samo se ţivit (§ 911 ObčZ). Podle § 912 má dítě právo na výţivné, i když má vlastní majetek, ale zisk z majetku spolu s příjmem z výdělečné činnosti nestačí k jeho výživě. Lze tak mít za to, ţe pokud má dítě dostatečný zisk z vlastního majetku, který pokryje všechny jeho odůvodněné potřeby, právo na výţivné nemá.79 Musíme vzít však v úvahu i ustanovení § 915 ObčZ, podle kterého má být zásadně ţivotní úroveň dítěte shodná s ţivotní úrovní rodičů. Pokud ţivotní úroveň rodiče bude vysoká, má dítě právo, aby se na ní podílelo, a vyţivovací povinnost rodičů nezanikne ani v případě, kdy dítě má dostatečný zisk ze svého majetku.80 Je vţdy třeba posuzovat konkrétní okolnosti daného případu. Pokud má dítě jakkoli rozsáhlý majetek, který však nenese zisk, nemá to vliv na vyţivovací povinnost rodičů k dítěti.
3.1.6 Důsledky insolvenčního řízení Občanský zákoník přinesl do českého rodinného práva nové ustanovení, týkající se ochrany majetku dítěte v případě prohlášení úpadku na majetek rodiče. Tato úprava vychází z předpokladu, ţe o osobě, která se nedokáţe řádně postarat o své záleţitosti, nelze předpokládat, ţe je schopna postarat se o majetkové záleţitosti někoho jiného, natoţ dítěte, které je třeba zvláště chránit.81 Podle prvního odstavce ustanovení § 901 ObčZ prohlášením úpadku na majetek rodiče zaniká jeho právo a povinnost pečovat o jmění dítěte. Pokud má 79
HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1056 80 LUŢNÁ, R.: Pouţitelnost majetku nezletilého pro jeho potřeby a pro potřeby rodiny. Právo a rodina. 2015, č. 6, s. 19. 81 Důvodová zpráva k § 901 občanského zákoníku. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 25. 11. 2015].
36
dítě druhého rodiče, je péče o jmění dítěte svěřena v plném rozsahu jemu. Není-li tu druhý rodič, soud jmenuje i bez návrhu opatrovníka pro správu jmění. Toto ustanovení je dle mého názoru formulované chybně. Zaprvé, úpadek se dle insolvenčního zákona nikoli „prohlašuje na majetek“ dluţníka, ale „zjišťuje se“ vzhledem k osobě dluţníka a o úpadku se vydá rozhodnutí. Úpadek je dle § 4 odst. 1 insolvenčního zákona moţné řešit konkursem, reorganizací, oddluţením, případně zvláštními způsoby řešení úpadku, např. nepatrným konkursem. U fyzické osoby přichází v úvahu zejména oddluţení a konkurs. Dle textu zákona se ztráta povinnosti a práva péče o jmění dítěte vztahuje na všechny způsoby řešení úpadku rodiče. Je však zřejmé, ţe zákonodárce směřoval toto ustanovení na případy konkursu, nikoli oddluţení. Tento závěr podporuje i formulace § 901 odst. 2 ObčZ, která u moţnosti obnovení péče o jmění dítěte hovoří pouze o konkursu a jasně to vyplývá i z důvodové zprávy k § 901 ObčZ. V odborné literatuře je toto ustanovení interpretováno většinou dle úmyslu zákonodárce82, někteří autoři však nesprávnost tohoto ustanovení nedovozují83. Za účelem zjištění, jak je postupováno v praxi, jsem se obrátila na Komerční banku a Československou obchodní banku s dotazem, jak postupují v případě oddluţení rodičů nezletilého dítěte, které má u jejich banky účet. Zástupci obou bank mi odpověděli obdobným způsobem, a to, ţe rodičům v úpadku neumoţňují disponovat s účtem dítěte a s prostředky na tomto účtu. Je tedy zřejmé, ţe banky postupují dle textu zákona a i rodičům v oddluţení zamezí přístup k účtu jejich dítěte, čímţ rodiče de facto přijdou o moţnost vykonávat správu tohoto jmění dítěte. Dle mého názoru toto není ţádoucí stav. Mohlo by dojít k situaci, ţe by tato právní úprava demotivovala rodiče od řešení svých finančních problémů 82
Viz např. ŠMÍD, O. Komentář k § 901 ObčZ. In: HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. et al. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 997 nebo KRÁLÍČKOVÁ, Z. In: HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Rodinné právo. Praha: C. H. Beck, 2015. s. 196. 83 Viz ZUKLÍNOVÁ, M. Komentář k § 901 ObčZ. In: ŠVESTKA J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 530.
37
oddluţením, které je však pro dluţníka většinou vhodnějším řešením úpadku.84 Rodiče z obavy z omezení svých rodičovských práv a povinností nepodají návrh na povolení oddluţení plněním splátkového kalendáře a nakonec skončí v konkursu, který bude mít i pro rodinu zpravidla závaţnější důsledky. Soud můţe na návrh rodiče, případně opatrovníka pro správu jmění, toto omezení rodičovské odpovědnosti zrušit, nejdříve však po uplynutí tří let od právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu. Obnovení povinnosti a práva pečovat o jmění dítěte nesmí být v rozporu se zájmy dítěte. Jak je to v případě, kdyţ rodič splnil oddluţení, zákon neřeší. Pokud by mělo právo a povinnost pečovat o jmění dítěte rodičům zaniknout i rozhodnutím o povolení oddluţení, museli bychom dle mého názoru dovodit per analogiam stejné právo navrhnout zrušení tohoto omezení i v případě splnění oddluţení. Dle mého názoru není zakotvení tříleté lhůty od zrušení konkursu opodstatněné. I podle Principů CEFL smí příslušný orgán obnovit rodičovskou odpovědnost, pokud zanikly okolnosti, které vedly k jejímu omezení85. Proto zde nevidím opodstatněný důvod stanovení lhůty k moţnosti obnovení rodičovské odpovědnosti. Nechala bych na uváţení soudu, zda obnovení práva a povinnosti rodičů pečovat o jmění dítěte, je v zájmu dítěte. Vláda dne 12. 10. 2015 schválila návrh novely občanského zákoníku, která zahrnuje i změnu § 901 odst. 1, kdy slovo úpadek nahrazuje slovem konkurs. Tato změna je z hlediska právní jistoty velmi potřebná a dle mého názoru i věcně správná.
3.1.7 Odevzdání jmění dítěti Nabytím
plné
svéprávnosti
dítěte
dochází
k zániku
rodičovské
odpovědnosti. Tímto dnem zaniká rodičům povinnost a právo pečovat o jmění
84
Srov. PSUTKA, J. In: RADVANOVÁ, S. a kol. Rodina a dítě v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 95. 85 Principle 3:34: Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities [online]. Commission on European Family Law, © 2016 [cit. 27. 11. 2015]. Dostupné z: http://ceflonline.net/wp-content/uploads/Principles-PR-English.pdf
38
dítěte, a zároveň jim vzniká na základě § 902 odst. 1 ObčZ povinnost odevzdat dítěte spravované jmění. Jak jiţ bylo uvedeno výše, plně svéprávným se dotyčný stane zásadně dovršením osmnáctého roku věku, svéprávnost lze však nabýt i před dosaţením zletilosti, a to uzavřením manţelství nebo přiznáním svéprávnosti. Rodiče dítěti především předají součásti jeho majetku, popřípadě na ně převedou jejich správu. Způsob odevzdání záleţí pochopitelně na druhu spravované věci. Movité věci budou dítěti fakticky předány, u nemovitých bude převedena jejich správa, u pohledávek a dluhů půjde taktéţ pouze o převedení správy.86 Rodiče jsou povinni podat dítěti vyúčtování ze správy jmění, pokud o to dítě poţádá. Vyúčtování má být dle zákona podáno bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy dítě nabylo plné svéprávnosti. Lhůta pro podání vyúčtování není vázána na skončení správy, jako tomu bylo v § 37a ZOR, ale na nabytí svéprávnosti dítěte.87 Jestliţe tedy správa jmění rodičům skončí jinak, neţ nabytím svéprávnosti dítěte, např. omezením rodičovské odpovědnosti soudem (§ 870 ObčZ), případně ex lege prohlášením úpadku (resp. konkursu), nemůţe nyní ţádat vyúčtování jménem nezletilého dítěte opatrovník nebo poručník, ale aţ samo dítě po dosaţení plné svéprávnosti. Vzhledem k tomu, ţe je tato povinnost rodičů podmíněna ţádostí dítěte, je otázkou, zda si je tohoto práva dotyčný vědom a zda jej ze svého popudu uplatní. Podle mého názoru tomu tak často nebude a podání vyúčtování nebude v praxi obvyklou záleţitostí.
3.1.8 Náhrada nákladů Mezi změny v nové právní úpravě patří i úprava náhrady nákladů vzniklých při správě jmění dítěte. Ustanovení § 902 odst. 2 ObčZ stanoví, ţe pokud vznikly rodičům při správě jmění dítěte nebo v souvislosti s ní náklady, mohou požadovat jejich náhradu. Náhrada nákladů tedy nenastupuje bez dalšího (jako je tomu např. u majetkového opatrovníka), neboť rodiče musí toto právo 86
HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1000. 87 Tamtéţ, s. 1000.
39
uplatit. Dle důvodové zprávy se budou rodičům nahrazovat nejen náklady nezbytné, ale i náklady vhodné, případně i náhodně vzniklé.88 Právo na úhradu nutných výdajů bylo v § 37b odst. 7 ZOR výslovně přiznáno majetkovému opatrovníkovi, obdobné právo rodičů však v našem právním řádu dosud zakotveno nebylo. I rodičům však mohou vznikat při správě jmění dítěte značné náklady a nelze obhájit důvod, proč by jim náhrada účelně vynaloţených nákladů neměla být přiznána. Naopak si myslím, ţe by to mělo podpořit řádné spravování jmění dítěte. De lege ferenda lze uvaţovat o stanovení kritéria účelnosti těchto nákladů. Vyjádření v důvodové zprávě, ţe nemůţe jít o náklady „vysloveně nadbytečné, nepotřebné, zkrášlující jen ze subjektivního pohledu rodičů“, není dle mého názoru dostatečnou ochranou majetku dítěte proti uplatňování zbytečných či přemrštěných nákladů, v extrémním případě moţno i vyšších, neţ je hodnota předávaného jmění. Ze zařazení tohoto ustanovení lze dovodit, ţe právo na náhradu nákladů mohou rodiče uplatnit aţ po odevzdání jmění dítěti. Od tohoto okamţiku také běţí rodičům tříletá promlčecí lhůta k uplatnění jejich práva.
3.1.9 Odměna za správu jmění Významnou změnou v nové právní úpravě je moţnost rodičů ţádat odměnu za správu jmění dítěte (§ 903 ObčZ). Toto právo bylo v předchozí úpravě přiznáno majetkovému opatrovníkovi i poručníkovi, nikoli však rodičům. Na rozdíl od úpravy odměňování opatrovníka v § 37b odst. 7 ZOR je v novém občanském zákoníku určen okamţik, ke kterému lze odměnu ţádat. Nabízí se zde otázka, zda je tato cesta správná, neboť odměna za vykonávání rodičovských práv a povinností jde poněkud proti smyslu rodičovské odpovědnosti. Pro vznik práva na odměnu rodičů musí být splněny zákonem stanovené podmínky. První podmínkou je řádný výkon správy rodiči. Půjde zejména o to, 88
Důvodová zpráva k §§ 902 aţ 904 občanského zákoníku. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. [cit. 7. 1. 2015].
40
zda rodiče plně dostáli své povinnosti spravovat jmění dítěte s péčí řádného hospodáře.89 Dalším nezbytným předpokladem je značná obtížnost této správy, zejména pro rozsáhlost či rozmanitost majetkového souboru. Odměnu mohou rodiče poţadovat pouze tehdy, umožňuje-li to výnos jmění. Odměna za správu tedy nesmí být vyšší neţ výnosy spravovaného jmění. Pokud jmění neponese ţádný nebo malý výnos, nemohou rodiče poţadovat odměnu, třebaţe správu vykonávali řádně a byla značně obtíţná. Odměna musí být dle zákona přiměřená. V porovnání s dřívější úpravou odměny opatrovníka a poručníka, nemusí být podle občanského zákoníku odměna rodičům přiznána rozhodnutím soudu. Výše i forma odměny by měla záleţet v prvé řadě na dohodě rodičů s jejich dítětem. Odměna bude v praxi ve většině případů jistě poskytována v penězích. Zákon však formu neurčuje, a lze tedy poskytnout i odměnu nepeněţitou. Podle mého názoru by tato úprava mohla být v konečném důsledku pro dítě přínosem, neboť tento způsob určení odměny by měl motivovat rodiče k tomu, aby jmění řádně spravovali a snaţili se o další rozmnoţení jeho majetku. V době ţádosti o odměnu navíc jiţ bude dítě plně svéprávné a bude jiţ moci samo chránit své majetkové zájmy. Odměna za správu můţe být rodičům přiznána soudním rozhodnutím jiţ během trvání správy jmění. Podmínky jsou zde obdobné – podle § 903 odst. 2 ObčZ musí být z okolností zřejmé, že je správa značně obtížná a rodiče ji vykonávají řádně. V tomto případě se odměna přiznává soudním rozhodnutím, a to vţdy jen na návrh rodičů. V tomto případě bohuţel zákon nestanoví, ţe odměna má být poskytnuta z výnosů jmění. S ohledem na smysl a účel tohoto ustanovení lze však analogicky podle odstavce 1 dovodit, ţe ani v tomto případě by nemělo dojít ke zkrácení majetkové podstaty dítěte. Odměna můţe být poskytována ročně, případně podle uváţení soudu i s jiným časovým určením.
89
HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1002.
41
3.1.10 Porušení povinností při péči o jmění dítěte Jak jiţ bylo zmíněno výše, rodiče mají povinnost pečovat o jmění dítěte jako řádní hospodáři. Pokud nejednají s péčí řádného hospodáře, nahradí dítěti vzniklou škodu společně a nerozdílně. Jedná o solidární odpovědnost k náhradě a dítě se tak dostává do pozice věřitele a rodiče jsou jeho solidárními dluţníky dle § 1872 a násl. ObčZ. Dítě tedy můţe poţadovat náhradu škody v plné výši na kaţdém z rodičů. Uplatnění tohoto práva není vázáno na zletilost dítěte, ani na jinou právní skutečnost. Toto právo můţe dítě, popř. jeho opatrovník či poručník, uplatnit kdykoli od vzniku škody. Na odpovědnosti rodičů také nic nemění okolnost, ţe jiţ dítěti jmění předali a ono je převzalo (§ 904 ObčZ). Podle § 646 ObčZ mezi zastoupeným a zákonným zástupcem neběţí promlčecí lhůty, dokud tento vztah trvá. Z toho dovozuji, ţe promlčecí lhůta k uplatnění práva k náhradě škody začne běţet aţ dnem, kdy dítě nabude plné svéprávnosti. Porušování povinností při spravování jmění dítěte můţe mít nově dopad i do práva dědického. Zcela novým následkem zneuţívání práv a povinností při péči o jmění dítěte nebo zaviněného zanedbávání jejich výkonu můţe být totiţ relativní dědická nezpůsobilost rodiče.90 Podle § 1482 odst. 2 ObčZ platí, ţe pokud byl rodič zbaven rodičovské odpovědnosti proto, že ji či její výkon zneužíval nebo že výkon rodičovské odpovědnosti z vlastní viny závažným způsobem zanedbával, je vyloučen z dědického práva po dítěti podle zákonné dědické posloupnosti. Přitom nejde jen o případy, kdy dítě zemře před dosaţením zletilosti, ale dědická nezpůsobilost je zde trvalá.91 Jedná se o kogentní pravidlo, a pokud tedy rodič bude zbaven rodičovské odpovědnosti z těchto důvodů, přichází pro něj v úvahu jedině dědění ze závěti nebo na základě dědické smlouvy.
90
PSUTKA, J. In: RADVANOVÁ, S. a kol. Rodina a dítě v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 99. 91 Tamtéţ, s. 99.
42
3.2 Péče o jmění dítěte opatrovníkem pro správu jmění Právo a povinnost pečovat o jmění dítěte přísluší v prvé řadě jeho rodičům v rámci rodičovské odpovědnosti. V určitých případech je však třeba z důvodu ochrany majetkových zájmů dítěte svěřit správu jmění, popřípadě její část, jiné osobě. K tomu slouţí institut opatrovníka pro správu jmění. Institut majetkového opatrovníka byl do našeho právního řádu znovu zaveden velkou novelou zákona o rodině v roce 1998.
3.2.1 Důvody pro jmenování opatrovníka Ustanovení § 905 odst. 1 ObčZ stanoví, ţe soud jmenuje i bez návrhu opatrovníka pro správu jmění dítěte, jestliže by zájmy dítěte mohly být ohroženy, zejména jsouli tu společná majetková práva rodičů a dítěte nebo dítěte a jeho sourozence. Důvodem pro jmenování majetkového opatrovníka je tedy ohroţení zájmů dítěte. Přitom k ohroţení nemusí reálně dojít. Ze zákona vyplývá, ţe pro nutnost jmenování majetkového opatrovníka postačí riziko ohroţení zájmů. V případě existence jakýchkoli společných majetkových práv dítěte a rodičů nebo dítěte a jeho sourozenců je riziko ohroţení zájmů dáno vţdy. Rodiče pak nemohou dítě zastupovat a je nutno jmenovat opatrovníka pro správu jmění. Společným majetkovým právem je například spoluvlastnictví, případně dědění, pokud rodiče a dítě budou spoludědici nějakého zůstavitele.92 V této souvislosti bych zmínila, ţe zákon o rodině otázku společných majetkových práv nikde výslovně nezmiňoval. Podle předchozí úpravy by tato situace byla nejspíše posouzena jako střet zájmů (případně riziko střetu zájmů) mezi rodičem a dítětem podle § 37 odst. 1 ZOR a základě toho by došlo k ustanovení kolizního opatrovníka. Nový občanský zákoník tak fakticky pro některé případy nahradil kolizního opatrovníka opatrovníkem pro správu jmění dítěte.93 92
ŠVESTKA J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 539. 93 PAVLÍČEK, T. Některé aspekty péče o jmění dítěte dle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2014, č. 15-16, s. 542.
43
Další důvody, pro které zájmy dítěte mohou být ohroţeny, jsou různé. Literatura je nejčastěji rozděluje na objektivní a subjektivní.94 Mezi objektivní důvody patří značná rozsáhlost jmění (dítě například zdědí zavedený podnik nebo má samo značné příjmy z umělecké nebo reklamní činnosti). Dalším důvodem je, ţe rodiče nemají pro řádnou péči o jmění dítěte dostatečné odborné znalosti. V této situaci mohou rodiče jako řádní hospodáři navrhnout jmenování opatrovníka i sami, pokud jiţ neuzavřeli smlouvu s jinou osobou s odbornými znalostmi (§ 894 ObčZ). Subjektivními důvody spočívají v tom, ţe rodiče péči o jmění nevykonávají řádně, pouţívají jmění pro svoji potřebu apod.95 V tomto případě by současně mělo dojít k omezení rodičovské odpovědnosti podle § 870 ObčZ (viz podkapitola 1.4). Novým důvodem pro jmenování majetkového opatrovníka je úpadek rodiče (§ 901 ObčZ). O této problematice jiţ bylo v této práci výše pojednáno. Občanský zákoník na rozdíl od zákona o rodině výslovně nestanoví poţadavky na osobu majetkového opatrovníka, bude proto třeba pouţít přiměřeně ustanovení o výběru osoby poručníka.96 Na rozdíl od předchozí úpravy musí být opatrovník pro správu jmění dítěte jmenován rozsudkem.
3.2.2 Pravidla pro správu jmění majetkovým opatrovníkem Základní pravidla správy určí opatrovníkovi soud. Jednou z věcí, kterou soud vymezí v rozhodnutí o jmenování opatrovníkem pro správu jmění, je rozsah jmění, které bude opatrovník spravovat. Opatrovník tedy nemusí spravovat jmění dítěte jako celek. Dle důvodové zprávy můţe být jmenován třeba jen pro správu
94
Viz např. ŠVESTKA J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 660. 95 HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1227. 96 Tamtéţ, s. 1222.
44
jedné součásti majetku (obytného domu) nebo zvláštního druhu několika součástí majetku (např. zemědělsky obhospodařované nemovité věci.).97 Dále soud v rozhodnutí zpravidla určí, jakým způsobem má s jednotlivými částmi jmění nakládat, popřípadě jaký způsob nakládání se mu zakazuje (§ 948 ObčZ). Toto ustanovení je určitým vodítkem pro soud, aby v konkrétním případě stanovil opatrovníkovi vhodná pravidla správy. Soud můţe např. určit, které věci mají být prodány a jakým způsobem se získanými penězi naloţit, případně který majetek být prodán nemůţe (např. rodinné šperky).98 Zvláštní pozornost by soud dle důvodové zprávy měl věnovat způsobu výkonu práv k cenným papírům a finančním prostředkům nebo i práv z duševního vlastnictví.99 Zákon stanoví majetkovému opatrovníkovi, stejně jako rodičům, povinnost postupovat při výkonu své funkce s péčí řádného hospodáře. Dále je výslovně stanoveno, ţe nesmí podstupovat nepřiměřená rizika (§ 949 ObčZ).
3.2.3 Dozor soudu Na rozdíl od rodičů podléhá opatrovník pro správu jmění ve své funkci stálému dozoru soudu a odpovídá mu za řádné plnění své funkce. Dozorová funkce soudu je realizována především prostřednictvím zpráv a účtů ze správy jmění, které opatrovník soudu musí pravidelně předkládat.100 Zprávy musí opatrovník předkládat v intervalu určené soudem, minimálně jednou za rok. Sledováním výkonu opatrovnické funkce soudem se zabýval ve své judikatuře i Ústavní soud101.
97
Důvodová zpráva k § 948 občanského zákoníku. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 1. 2016]. 98 ŠVESTKA J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 662. 99 Důvodová zpráva k § 948 občanského zákoníku. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 1. 2016]. 100 SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015. 1054 s. 929. 101 V nálezu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11 Ústavní soud uvedl, ţe „pokud opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení, ustanoví soud, odpovídá za to, ţe opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení“.
45
Pro právní jednání opatrovníka platí obdobně ustanovení o správě jmění dítěte rodiči. Významné bude zejména pro určení právních jednání, ke kterým je třeba souhlasu soudu, tedy § 898 ObčZ. O těchto pravidlech jiţ bylo v této práci pojednáno. Soud však můţe určit i další právní jednání opatrovníka, která musejí být schválena soudem (§ 950 odst. 2).
3.2.4 Náhrada nákladů a odměna opatrovníka Oproti zákonu o rodině se v občanském zákoníku změnila úprava práva na náhradu nákladů a odměny majetkového opatrovníka. Nově si totiţ podle § 951 ObčZ můţe potřebné náklady souvisící se správou jmění dítěte bez dalšího odečíst z výnosu jmění. Pokud výnos k pokrytí nákladů nestačí, můţe soud rozhodnout, ţe náklady budou uhrazeny z majetkové podstaty. Opatrovníkovi nenáleţí pouze náhrada nutných výdajů, jak tomu bylo podle ZOR, ale má právo na úhradu nákladů potřebných. Dále má opatrovník právo na přiměřenou odměnu z výnosu jmění dítěte. Odměnu si můţe na rozdíl od rodičů také sám odečíst z výnosu jmění. Výši odměny a dobu, za kterou má být stanovena, určí soud. Vodítkem pro stanovení odměny je povaha výnosu jmění a také zcela jistě jeho výše. Vázanost odměny primárně na výnos jmění má za cíl motivovat opatrovníka k co moţná nejvýhodnějšímu způsobu správy jmění pro dítě.102 Na rozdíl od zákona o rodině však nemusí být odměna poskytnuta jen z výnosu jmění. Z ustanovení § 951 ObčZ vyplývá, ţe soud můţe rozhodnout, ţe odměna bude opatrovníkovi přiznána i z majetku. Stejně jako rodič má opatrovník právo přiznání odměny jiţ během trvání správy jmění, pokud je zřejmé, ţe je správa značně obtíţná.
102
PSUTKA, J. In: RADVANOVÁ, S. a kol. Rodina a dítě v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015. 213 s. 98.
46
3.3 Péče poručníka o jmění dítěte Institut poručenství je tradičním právním institutem, který existoval jiţ v římském právu.103 Důleţitým obsahem jeho funkce byla vţdy i správa jmění poručence. Zákon o rodině z roku 1963 bez racionálních důvodů pojem poručník zrušil a smísil oba instituty pod pojem opatrovníka. Znovu byl pojem poručenství zaveden do našeho právního řádu aţ velkou novelou zákona o rodině z roku 1998.
3.3.1 Důvody pro jmenování poručníka Důvodem pro jmenování poručníka je, pokud zde není ţádný z rodičů, který má a vykonává vůči svému dítěti rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu (§ 928 odst. 1 ObčZ). Rodiče nemají rodičovskou odpovědnost vůbec v případě, ţe jí byli soudem zbaven (§ 871 ObčZ), pokud zemřeli, nebo nejsou známi.104 Dále nutnost jmenování poručníka nastane, pokud byl rodičům výkon rodičovské odpovědnosti v celém rozsahu pozastaven (§ 868, § 869 ObčZ).105 Poručníka soud jmenuje v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé podle § 466 a násl. ZŘS, zahájeném z úřední povinnosti. Poručník je zákonným zástupcem dítěte, který má vůči dítěti zásadně všechny povinnosti a práva jako rodič. Poručník tedy má zásadně tedy i povinnost a právo pečovat o jmění dítěte.
3.3.2 Osoba poručníka Poručníkem by měla být jmenována vhodná fyzická osoba. Soud by měl do funkce poručníka jmenovat v prvé řadě toho, koho naznačili rodiče, není-li to v rozporu se zájmy dítěte. Zákon o rodině hovořil o doporučení. Formulace v § 931 ObčZ se vrací k § 80 ZPR. Lze si představit mnoho moţností, jakým způsobem je moţné osobu poručníka naznačit, a rozhodně nemusí jít o
103
Římské právo znalo dva druhy poručenství, a to poručenství nad nedospělci (tutela impuberum) a poručenství nad ţenami (tutela milierum). 104 HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1187. 105 Viz k tomu podkapitola 1.4 této práce.
47
formalizovaný projev vůle.106 Důleţitým úkolem soudu v řízení o jmenování poručníka je zjišťování, zda někoho rodiče takto naznačili a zda je jmenování této osoby v souladu se zájmy dítěte.107 Soud by také měl při výběru osoby poručník věnovat patřičnou pozornost názoru dítěte (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, § 867 ObčZ). Dalšími předpoklady pro jmenování fyzické osoby poručníkem jsou podle § 932 odst. 1 plná svéprávnost a dále takový způsob ţivota, který zaručuje řádný výkon funkce poručníka. Převzetí funkce poručníka je dobrovolné a kaţdý ho můţe odmítnout. V případě, ţe se taková vhodná fyzická osoba nenajde, jmenuje soud do funkce poručníka orgán sociálně-právní ochrany dětí (§ 930 odst. 3 ObčZ). Do doby, neţ soud jmenuje poručníkem některou z výše zmíněných osob nebo dokud se tento neujme funkce, vykonává funkci poručníka ex lege orgán sociálně-právní ochrany dětí. Jedná se o tzv. veřejné poručenství (§ 929 ObčZ).
3.3.3 Pravidla pro správu jmění dítěte poručníkem Pro poručníka, který pečuje o jmění dítěte, se obdobně pouţití ustanovení, týkající se opatrovníka pro správu jmění, s výjimkou těch případů, kdy je přímo v ustanoveních o poručenství stanoveno jinak. To znamená, ţe soud by měl poručíkovi v rozhodnutí o jmenování podobně jako opatrovníkovi určit, jakým způsobem má se jměním nakládat, případně jaký způsob nakládání mu zakazuje (§ 948 ObčZ). Poručník má stejně jako opatrovník povinnost postupovat při výkonu své funkce s péčí řádného hospodáře, a zároveň nesmí podstupovat nepřiměřená rizika (§ 949 ObčZ). Podle úpravy pro majetkového opatrovníka se bude postupovat i ve věcech nákladů správy a odměny za správu (viz předchozí kapitola).
106
Blíţe k tomu důvodová zpráva k § 901 občanského zákoníku In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 2. 2016]. 107 SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015. 1054 s. 928.
48
3.3.4 Dozor soudu Co se týče dozorové funkce soudu a s tím související povinnosti předkládat účty ze správy jmění, uplatní se u poručenství speciální úprava v § 933 a § 934 odst. 2 ObčZ. Poručník odpovídá soudu za řádné plnění své funkce a podléhá jeho stálému dozoru. Má povinnost pravidelně předkládat účty ze správy jmění dítěte, a to minimálně jednou za rok, jestliţe soud neurčí období kratší. Na rozdíl od majetkového opatrovníka však můţe být poručník na základě § 964 odst. 2 povinnosti podávat podrobné vyúčtování spravovaného jmění zproštěn, pokud výnosy majetku nepřesahují pravděpodobné náklady na zachování majetku a na výchovu a výţivu dítěte.108 Po svém jmenování do funkce má poručník povinnost do 90 dnů předloţit soudu soupis jmění dítěte. Tuto lhůtu můţe soud prodlouţit, maximálně však o 60 dnů. Pro právní jednání poručníka se taktéţ uplatní ustanovení o tom, jak vykonávají správu rodiče. Poručník tedy bude vţdy potřebovat souhlas soudu k právním jednáním, týkajícím se majetku dítěte podle § 898 ObčZ.
3.3.5 Zánik poručenství Poručenství můţe zaniknout ze zákona, nebo rozhodnutím soudu. V prvním případě je tomu tehdy, pokud alespoň jeden z rodičů nabude rodičovskou odpovědnost nebo schopnost ji vykonávat nebo pokud je dítě osvojeno (§ 935 odst. 1 ObčZ). Nejpozději poručenství zanikne nabytím plné svéprávnosti dítěte. Dalším důvodem je smrt poručence či poručníka. Soud můţe rozhodnout o zproštění funkce poručníka na jeho návrh, případně pokud se stane pro výkon funkce nezpůsobilým. Soudem odvolán bude ten poručník, který porušuje své poručenské povinnosti. Po skončení funkce je poručník povinen odevzdat soudu vše, co měl z důvodu své funkce u sebe a předloţit soudu závěrečnou zprávu o výkonu poručenské funkce (§ 938 ObčZ). Zákon stanoví pro tuto povinnost lhůtu bez 108
ŠVESTKA J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 651.
49
zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců od skončení výkonu funkce. Součástí závěrečné zprávy je i závěrečný účet ze správy jmění dítěte. Závěrečný účet by měl zaznamenávat stav poručencova jmění ke dni, kdy se poručník správy ujal, a ke dni, kdy výkon jeho funkce skončil.109 Na rozdíl od rodičů má poručník vyúčtovací povinnost stanovenou obligatorně a plní ji vůči soudu, nikoli vůči poručenci. Pokud poručník nevykonával svou funkci s péčí řádného hospodáře, bude povinen k náhradě škody obdobně jako rodiče.
3.3.6 Souběh poručenství a opatrovnictví pro správu jmění dítěte Za účinnosti zákona o rodině nepanovala v odborné literatuře shoda v tom, zda můţe být dítěti ustanoven zároveň poručník i opatrovník pro správu jmění.110 Nový občanský zákoník přinesl na tuto otázku v § 941 odst. 1 jasnou odpověď, souběh poručenství a opatrovnictví pro správu jmění dítěte nyní moţný je. Za podmínky, ţe poručník o dítě osobně pečuje a správa jmění je značně obtíţná, můţe poručník na základě § 941 ObčZ navrhnout soudu, aby jmenoval pro správu jmění dítěte opatrovníka. Jde tedy zejména o situace, kdy poručník není z objektivních důvodů schopen o jmění řádně pečovat. Vzájemné povinnosti poručníka a opatrovníka pro správu jmění vymezí soud. Nelze nezmínit, ţe právě správa jmění nezletilého byla tradičně klíčovou součástí poručnické funkce, takţe tato úprava poněkud neodpovídá funkci institutu poručníka v historickém kontextu. Z dikce zákona je jasné, ţe tato kumulace funkcí bude moţná jen u fyzické osoby, nikoli OSPOD. Ustanovení směřuje na situace, kdy poručníkem je někdo, kdo o dítě osobně pečuje a ke komu má dítě pozitivní vztah (např. prarodič), který však nemá potřebné odborné znalosti ke správě všech součástí jmění dítěte (např.
109
ŠVESTKA J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 645. 110 Viz HADERKA, J. Poručenství a opatrovnictví od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb. Právní praxe, 1999, č. 1, s. 46 a WESTPHALOVÁ, L. Poručenství a opatrovnictví nad nezletilými v historickém kontextu. In: Dny práva – 2008 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009 [cit. 5. 2. 2016].
50
cenných papírů, obchodního závodu).111 Podle mého názoru je v těchto případech skutečně v zájmu dítěte, aby byl zákonným zástupcem dítěte tento příbuzný, který je jinak schopen funkci poručníka řádně dostát, neţ hledat s nejistým výsledkem jinou osobou, která bude mít potřebné znalosti. V tomto případě by samozřejmě přicházelo v úvahu např. svěření dítěte tomuto prarodiči do pěstounské péče. Lze však souhlasit s názorem L. Westphalové, ţe „opatrovník pro správu jmění je pomocný, ochranný institut a pokud můţe stát vedle rodičů, není důvod, aby nemohl být ustanoven vedle poručníka.“112
111
ŠVESTKA J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 649. 112 WESTPHALOVÁ, L. Poručenství a opatrovnictví nad nezletilými v historickém kontextu. In: Dny práva – 2008 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009 [cit. 5. 2. 2016].
51
4. PROCESNÍ ASPEKTY V rámci rekodifikace soukromého práva bylo na novou hmotně-právní úpravu třeba navázat také příslušnou úpravou procesní. Harmonizace hmotného a procesního práva vyústila v oddělení sporného a nesporného soudnictví do dvou samostatných právních předpisů.113 S účinností od 1. 1. 2014 se stal novým základním pramenem nesporného soudnictví zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Subsidiárním předpisem k zákonu o zvláštních řízeních soudních je občanský soudní řád (§ 1 odst. 2 ZŘS). Ve věcech péče o jmění dítěte rozhoduje soud v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé podle § 466 a násl. ZŘS. Některá procesní pravidla pro tato řízení nalezneme i v mezinárodních smlouvách, jimiţ je Česká republika vázána. Jako nejdůleţitější bych zmínila čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 a násl. Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.114 V souvislosti s participačními právy dítěte zásadní zejména čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, který garantuje kaţdému dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo svobodně se vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. V návaznosti na to občanský zákoník formuluje domněnku, ţe o dítěti starším 12 let se má za to, ţe je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Soud názoru dítěte musí věnovat patřičnou pozornost (§ 867 odst. 2 ObčZ). Řízení ve věcech péče o jmění dítěte mohou být zahájena jen na návrh zákonného zástupce115. Věcně příslušným je podle § 3 ZŘS okresní soud. Místně příslušným je obecný soud nezletilého dítěte, tedy soud, v jehoţ obvodu má dítě na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících
113
ŠÍNOVÁ, R., KŘIVÁČKOVÁ, J. Civilní proces. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 8. SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015. 1054 s. 923. 115 Je tomu tak na rozdíl od většiny ostatních řízení ve věcech péče o nezletilé, která mohou být zahájena i bez návrhu. 114
52
skutečností, své bydliště. Tato řízení jsou na základě § 11 odst. 1 ZSP osvobozena od soudních poplatků. Dítě musí být v řízení povinně zastoupeno kolizním opatrovníkem, kterého jmenuje soud pro dané řízení. Soud jmenuje dítěti opatrovníka bez ohledu na to, zda zde hrozí kolize zájmů nebo zda jiţ dítě má hmotně-právního opatrovníka (např. majetkového).116 Procesním opatrovníkem je zpravidla orgán sociálněprávní ochrany dětí. Tuto funkci dle § 17 písm. a) ZSPO vykonává obecní úřad obce s rozšířenou působností. Místní příslušnost úřadu se podle § 61 odst. 1 tohoto zákona řídí místem trvalého pobytu dítěte. Z čl. 10 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí vyplývá opatrovníkovi povinnost poskytovat dítěti, které chápe situaci, příslušné informace, objasňovat mu důsledky toho, kdyţ by jeho názoru bylo vyhověno a moţné důsledky jakéhokoliv jednání učiněného zástupcem a také zjišťovat názory dítěte a zprostředkovat je soudu. Ve věci samé soud rozhoduje rozsudkem. Zákon stanoví povinnost soudu rozhodovat s největším urychlením. Obecně vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny právo kaţdého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.117 Priorita rychlosti opatrovnických řízení však plyne z toho, ţe běh času můţe mít nenapravitelné důsledky na nezletilé dítě (na jeho další vývoj, vztah k rodičům apod.). Povinnost rychlého projednání věci v řízení, které se týká dětí, vyplývá i z mezinárodních smluv, např. z čl. 7 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí. Zákon však nestanoví ţádnou sankci pro případ, ţe soudy tuto povinnost nedodrţí.118 Účastníci se tak v případě průtahů v řízení mohou obrátit na Ústavní soud, který ve své judikatuře zásadu rychlosti v řízeních o péči o dítě zdůrazňuje119, případně na Evropský soud pro lidská práva. Faktor času však v řízeních o péči o jmění dítěte nehraje tak důleţitou roli, jako je tomu u jiných řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. 116
SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015. 1054 s. 941. 117 Tamtéţ, s. 951. 118 ŠÍNOVÁ, R., KŘIVÁČKOVÁ, J. Civilní proces. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 235. 119 Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13.
53
Konkrétně soudy ve věcech péče o jmění dítěte rozhodují, pokud se rodiče nedohodnou o podstatných věcech při péči o jmění dítěte (§ 897 ObčZ). Okresní soudy za rok 2015 vydaly celkem 429 rozsudků o podstatných náleţitostech při péči o jmění.120 Kaţdoročně nejvíce řízení se týká rozhodování o souhlasu k právnímu jednání dítěte podle § 898 ObčZ. Soudy za rok 2015 rozhodovaly v této věci téměř 8000 případů.121 Nejčetnější délka řízení ode dne nápadu do právní moci rozhodnutí
byla
2-3
měsíce.122
Meziročně
počet
rozhodovaných
věcí
několikanásobně vzrostl.123 Sníţení počtu soudních řízení v těchto věcech lze do budoucna očekávat v důsledku přijetí novely zákona o stavebním spoření (viz výše). Dále mohou soudy ve věcech péče o jmění dítěte rozhodovat o souhlasu s pouţitím majetku dítěte pro výţivu rodičů a sourozenců. To se však v praxi zatím děje minimálně (v roce 2015 tento souhlas okresní soudy udělily pouze v jednom případě)124. Úloha soudu ve věcech péče o jmění dítěte dále spočívá v rozhodování o odměně za správu podle § 903 odst. 2 ObčZ.
120
Statistika a výkaznictví Ministerstva spravedlnosti: Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v opatrovnických věcech – počet věcí [online]. [cit. 11. 3. 2016]. 121 Tamtéţ [cit. 11. 3. 2016]. 122 Statistika a výkaznictví Ministerstva spravedlnosti: Přehled o délce soudního řízení ode dne nápadu do dne právní moci podle předmětu a výsledku. [online]. [cit. 11. 3. 2016]. 123 Za rok 2014 okresní soudy udělily souhlas k právním jednáním, týkajícím se jmění dítěte „pouze“ ve 2063 případech. 124 Statistika a výkaznictví Ministerstva spravedlnosti: Přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v opatrovnických věcech – počet věcí [online]. [cit. 11. 3. 2016].
54
5. PRÁVNÍ ÚPRAVA PÉČE O JMĚNÍ DÍTĚTE VE SVĚTLE EVROPSKÝCH STANDARDŮ Rodinné právo je povaţováno za nejvíce spjaté s národní kulturou, náboţenstvím, tradicemi dané země, a z těchto důvodů bývá označováno za nejméně vhodné pro harmonizaci.125 Právní úpravy rodinného práva jednotlivých zemí se v důsledku historického vývoje mnohdy podstatně liší.126 Proto se nabízí otázka, zda můţeme vůbec hovořit o nějakých evropských standardech. Nicméně, k postupnému sbliţování národních úprav v evropských zemích fakticky dochází.127 Podíl na tom mají aktivity Rady Evropy a ke spontánní harmonizaci evropského rodinného práva přispívá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, zejména ve vazbě na čl. 8 EÚLP.128 Tímto způsobem dochází ke spontánnímu vytváření určitých zásad, na kterých by mělo stát evropské rodinné právo.129 Pro harmonizaci rodinného práva v Evropě má stále větší význam i věda rodinného práva.130 Právě za účelem harmonizace rodinného práva v Evropě byla v roce 2001 zaloţena Komise pro evropské rodinné právo (Commission on European Family Law). CEFL se skládá z Organizačního výboru a Skupiny expertů a působí v ní odborníci na rodinné právo z mnoha evropských zemí.131 CEFL provádí v jednotlivých evropských zemích komparativní výzkum ve vybraných oblastech rodinného práva.132 Tímto způsobem nalézá „common core“, tedy určitý základ, který je společný národním právním úpravám evropských
125
KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo ve světle evropských harmonizačních tendencí. Právník. 2012, roč. 151, č. 12, s. 1163. 126 Tamtéţ, s 1164. 127 Viz KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 42. 128 KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo ve světle evropských harmonizačních tendencí. Právník. 2012, roč. 151, č. 12, s. 1162. 129 KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 43. 130 Tamtéţ, s. 43. 131 Viz Commission on European Family Law: Experts [online]. Commission on European Family Law, © 2016 [cit. 8. 2. 2016]. 132 BOELE-WOELKI, K. Common Core and Better Law in European Family Law. Antwerpen: Intersentia, 2005, s. 17.
55
zemí.133 Na základě toho CEFL vypracovává Principy evropského rodinného práva pro danou oblast. U některých Principů však nevychází z common core, ale uplatní metodu „better law“, tedy upřednostní jiné, lepší řešení některé z evropských právních úprav.134 Principy nejsou závazné, mají slouţit národním zákonodárcům jako referenční rámec a moţný zdroj inspirace pro modernizaci rodinného práva v dané oblasti.135
5.1 Správa majetku dítěte podle Principů CEFL Jednou z hlavní oblastí zájmu Komise pro evropského rodinné právo je i rodičovská odpovědnost. Jako v pořadí druhý soubor principů CEFL vypracovala Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities (dále jen „Principy“). Pro tuto práci jsou stěţejní Principy 3:22 a 3:23, zabývající se přímo správou majetku dítěte v rámci rodičovské odpovědnosti. V této kapitole se budu dále zabývat těmito konkrétními pravidly Principů a jejich výkladem a porovnám je s právní úpravou v českém občanském zákoníku. Na základě Principu 3:22 náleţí správa majetku dítěte nositelům rodičovské odpovědnosti. Ti jsou povinni majetek spravovat s náleţitou péčí a svědomitostí („due care and diligence“), za účelem zachování a pokud moţno také navýšení hodnoty majetku. Tato povinnost odpovídá péči řádného hospodáře v našem právním řádu. Principy i komentář k nim však výslovně počítají také s tím, ţe v rámci této povinnost by rodiče měli navyšovat hodnotu majetku dítěte a peněţní prostředky vhodně investovat.136 Dle mého názoru se v tomto ohledu Principy přibliţují spíše plné správě cizího majetku (§ 1409 a násl. ObčZ). Český zákonodárce byl v této otázce konzervativnější, z právní úpravy vyplývá, ţe
133
Commission on European family Law: History [online]. Commission on European Family Law, © 2016 [cit. 11. 2. 2016]. 134 BOELE-WOELKI, K. Common Core and Better Law in European Family Law. Antwerpen: Intersentia, 2005, s. 32. 135 Tamtéţ, s. 5. 136 BOELE-WOELKI, K. et al. Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities. Antwerpen: Intersentia, 2007, s. 150.
56
rodičům náleţí spíše správa prostá (1405 a násl. ObčZ), jak jiţ bylo rozebráno výše. Občanský zákoník na rozdíl od předchozí české úpravy alespoň stanoví, ţe s penězi dítěte má být bezpečně nakládáno a důvodová zpráva zmiňuje, ţe peníze mají nést zisk. O moţnosti navyšování hodnoty jiného majetku neţli peněz se jiţ zákon ani důvodová zpráva nezmiňuje. Tuto povinnost bychom mohli dovozovat z obecné povinnosti péče řádného hospodáře. Nicméně by podle mého názoru bylo moţné i do našeho práva zakotvit, ţe správa majetku dítěte má být výnosná, jak je tomu i v některých jiných evropských zemích.137 Z komparativních výzkumů CEFL také vyplývá, ţe mnoho evropských zemí má detailně stanovena pravidla investování peněz dítěte.138 Něco takového v našem právním řádu postrádám. Jediným pravidlem v tomto směru je výše zmíněné bezpečné nakládání podle § 896 odst. 1 ObčZ. Další ustanovení Principu 3:22 se týká poskytování darů z majetku dítěte. Podle Principů by rodiče neměli za dítě ţádný dar poskytnout, ledaţe by se jednalo o morální povinnost. V mnoha evropských zemích je darování z majetku dítěte zcela zakázáno.139 V této souvislosti povaţuji za velmi pozitivní krok, ţe nový občanský zákoník zařadil darování do výslovně vyjmenovaných neběţných záleţitostí v § 898 odst. 2. Nicméně český právní řád darování z majetku dítěte nezakazuje. Jde o právní jednání, které podléhá souhlasu soudu, pokud nepůjde o dar představující nepodstatnou část majetku dítěte. Třetí ustanovení tohoto principu se vztahuje na nakládání s příjmy z majetku dítěte. Podle Principu 3:22 odst. 3 mohou být příjmy z majetku dítěte, které nejsou pouţity k řádné správě majetku nebo k výţivě a výchově dítěte, je-li toho třeba, pouţity pro potřeby rodiny. Bliţší vymezení i otázka, kdo bude rodinou ve smyslu tohoto ustanovení, má být ponecháno na národních
137
Např. v Německu a Řecku – viz BOELE-WOELKI, K. et al. Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities. Antwerpen: Intersentia, 2007, s. 148 138 BOELE-WOELKI, K. et al. Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities. Antwerpen: Intersentia, 2007, s. 148 139 Tamtéţ, s. 148.
57
úpravách.140 Ohledně této problematiky naše právní úprava v § 900 odst. 1 ObčZ zcela koresponduje s Principy. Jako rodinu náš zákon označuje rodiče a nezletilého sourozence, pokud ţijí s dítětem ve společné domácnosti. Kromě toho naše právní úprava umoţňuje i pouţití majetkové podstaty k výţivě rodiče či sourozence, ale vţdy jen se souhlasem soudu a za splnění dalších podmínek (§ 900 odst. 2 ObčZ). Princip 3:23 se upravuje určitá omezení rodičů při správě majetku dítěte. První pravidlo zní, ţe nositelé rodičovské odpovědnosti nemohou spravovat majetek, který dítě nabude dědictvím nebo darem, pokud je zůstavitel nebo dárce vyloučil z jeho správy. Dnes je obdobné pravidlo standardní ve většině právních řádů evropských zemí.141 Český občanský zákoník nově stanoví pravidlo s podobnými účinky v obecných ustanoveních o zastoupení. Podle ustanovení § 461 odst. 2 ObčZ platí, ţe dar, dědictví nebo odkaz určené pro zastoupeného s podmínkou, že jej bude spravovat třetí osoba, jsou ze správy jmění zastoupeného vyloučeny. Z toho vyplývá, ţe český právní řád neumoţňuje dárci či zůstaviteli, aby rodiče ze správy daru nebo dědictví dítěte výslovně vyloučili, mají však právo ustanovit ke správě majetku dítěte (nabytého dědictvím, odkazem nebo darem) zvláštního správce142. Tímto de facto dojde k vyloučení rodičů (případně i poručníka nebo opatrovníka) ze správy tohoto majetku, jako podle Principu 3:23. Jedná se v podstatě o způsob „kladného vyloučení“ rodičů ze správy, jako to umoţňoval OZO (viz str. 18 této práce). Rodiče však podle § 461 odst. 2 ObčZ mohou přijetí takového daru odmítnout. K odmítnutí je vţdy třeba souhlasu soudu. Dále mají být rodiče vyloučeni ze správy těch příjmů dítěte, které si samo vydělá, ledaţe dítě nedosahuje dostatečného věku vyspělosti, aby o něm mohlo rozhodovat samo. Česká právní úprava se nakládáním s vlastním výdělkem dítěte 140
BOELE-WOELKI, K. et al. Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities. Antwerpen: Intersentia, 2007, s. 151. 141 Tamtéţ, s. 152. 142 Viz ŠVESTKA J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1109.
58
výslovně nezabývá. To souvisí s tím, ţe náš zákonodárce nestanoví ţádné konkrétní věkové hranice pro určení stupně svéprávnosti nezletilého, jak tomu bylo historicky143, coţ dle některých autorů vede k oslabení právní jistoty.144 Svéprávnosti se podle českého práva nabývá postupně s ohledem na rozumovou a volní vyspělost dítěte (viz podkapitola 1.2). Lze mít za to, ţe nezletilý dovršil 15 let, a můţe se mimo jiné i sám zavázat k výkonu závislé práce, bude i podle českého práva zásadně způsobilý i ke správě příjmů z této činnosti. Nicméně s ohledem na § 36 ObčZ bude moci své příjmy pouze v reţimu běţných záleţitostí, případně záleţitostech zanedbatelné majetkové hodnoty, v ostatních případech bude potřebovat souhlas soudu. Pokud si dítě vydělá peníze v mladším věku (z výkonu umělecké, kulturní, reklamní nebo sportovní činnosti), bude jeho způsobilost ke správě tohoto majetku posuzována individuálně. Třetí omezující pravidlo se týká právních jednání s majetkem dítěte. V případě, ţe určitá transakce můţe mít pro dítě významné finanční důsledky, je nezbytné, aby byla schválena příslušným orgánem. Odrazem toho principu je § 898 ObčZ.
5.2 Správa majetku dítěte podle Model Family Code Model Family Code je dílem jedné ze členek Skupiny expertů CEFL, profesorky Ingeborg Schwenzer. Dle autorky má být chápan jako doplňková práce k Principům CEFL.145 Jde o modelový zákon s širokou oblastí úpravy, který řeší otázky manţelství i nesezdaného souţití („partnerships“) a vztahů mezi rodiči a dětmi, jako jádra kaţdého národního rodinného práva. Obsahuje ustanovení velmi obecného charakteru, je rámcem, který má být rozvinut aţ národními
143
Blíţe k tomu FRINTA, O. Pojetí svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 1-2, s. 58 – 66. 144 Viz ZVÁNOVEC, V. Právní úprava svéprávnosti nezletilců v návrhu občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 1-2. s. 53 – 57. 145 SCHWENZER, I. Model Family Code: From a Global Perspective. Antwerpen: Intersentia, 2006, s. 5.
59
zákonodárci.146 MFC je zpracován globálně, tedy nikoli jen z evropské perspektivy, inspiruje se i v právním řádu mimoevropských zemí.147 Správy majetku dítěte se týká článek 3.33. MFC ji také řadí pod institut rodičovské odpovědnosti. Dle komentáře autorky se zde bez dalšího rozumí, ţe tato povinnost a právo musí být vykonáváno v nejlepším zájmu dítěte.148 Nositelé rodičovské odpovědnosti jednají s péčí řádného hospodáře a spravují majetek dítěte tak, aby se nezmenšila jeho hodnota, ale pokud moţno se zvýšila. Mají také povinnost ochránit dítě, aby nevstupovalo do dospělosti zadluţené.149 Článek 3.33 odst. 2 stanoví, ţe dítě, které dosáhne 15 let má právo samo spravovat příjmy, které si samo vydělá. Jak je tomu se správou vlastních příjmů dítěte v našem právním řádu, jsem jiţ rozebírala v předchozí kapitole. Komentář k MFC pamatuje i na případy, kdy dítě je například filmovou hvězdou a vydělává takové mnoţství peněz, ţe i v tomto případě je třeba i pro jeho nakládání s majetkem schválení příslušného orgánu.150 V této souvislosti je zajímavé, ţe MFC v čl. 3:3 doporučuje výslovné stanovení určitých věkových hranic, které mají mít význam pro posuzování názoru dítěte a jeho způsobilosti samostatně jednat. Dítě starší 5 let musí být vyslechnuto ve všech záleţitostech, které se ho týkají. U dítěte staršího 12 let nesmí být proti jeho vůli podávány ţádné ţaloby, ani přijímána ţádná rozhodnutí. Nad 15 let má pak právo samostatně se rozhodovat ve všech záleţitostech čistě osobní povahy (např. ohledně lékařské péče). Poslední pravidlo v tomto článku se týká podobně jako v Principech významných finančních transakcí, které by měly podléhat schválení příslušného orgánu. Podle výzkumů MFC ve všech právních řádech, kde nositelům rodičovské odpovědnosti náleţí právo a povinnost spravovat majetek dítěte, není jejich 146
SCHWENZER, I. Model Family Code: From a Global Perspective. Antwerpen: Intersentia, 2006, s. 6. 147 Kanady, Austrálie a Nového Zélandu. 148 SCHWENZER, I. Model Family Code: From a Global Perspective. Antwerpen: Intersentia, 2006, s. 152. 149 Tamtéţ, 153. 150 Tamtéţ, s. 153.
60
pravomoc neomezená. Některé národní úpravy vylučují z pravomoci rodičů určité typy transakcí, které jsou povaţovány za příliš riskantní, například všechny transakce týkající se nemovitostí.151 Jiné národní úpravy stanoví omezení na základě finanční částky dotčené transakce. Jako příklad autorka uvádí vyloučení všech transakcí nad 10 000 EUR.152 V tomto ohledu náš zákon poskytuje majetku dítě vyšší stupeň ochrany, neţ doporučuje MFC.
151
SCHWENZER, I. Model family Code: From a Global Perspective. Antwerpen: Intersentia, 2006, s. 153. 152 Tamtéţ, s. 153.
61
6. ÚVAHY DE LEGE FERENDA Právní úpravu péče o jmění dítěte v novém občanském zákoníku hodnotím velmi pozitivně. Lze jednoznačně vidět snahu zákonodárce o posílení ochrany majetkových zájmů dítěte. Na základě analyzování české právní úpravy a její srovnání s Principy evropského rodinného práva a Model Family Code jsem se zamýšlela nad některými návrhy de lefe ferenda. Dle mého názoru by bylo vhodné, aby naše právní úprava věnovala více pozornosti nakládání rodičů s peněţními prostředky dítěte. Ustanovení § 896 odst. 1 ObčZ nově zakotvilo povinnost bezpečného nakládání s peněţními prostředky, coţ povaţuji za přínosné, neboť podobné pravidlo dosud v našem právním řádu zcela chybělo. Podle mého názoru by však toto ustanovení mělo být dále rozvedeno. Mělo by být výslovně stanoveno, ţe peníze dítěte mají nést zisk. Speciální právní předpis by mohl určit konkrétní instituce, do kterých mohou být peněţní prostředky dětí ukládány. De lege ferenda lze uvaţovat i o vymezení určitých pravidel bezpečného investování peněz (investice do státních dluhopisů, zlatých mincí ČNB apod.). Co se týče nakládání s ostatním majetkem dítěte, navrhovala bych stanovit, ţe majetek má být především zachován, ale pokud možno i rozmnožen. Nemovitosti by zásadně měly být pronajaty a movité věci, které by do zletilosti dítěte výrazně ztratily na hodnotě (např. automobil), by měly být prodány (např. pokud k nim dítě nebude mít vztah a neprojeví ani přání si věc ponechat). I Principy a MFC výslovně počítají s tím, ţe majetek dítěte má být nejen zachován, ale i ve vhodných případech i rozmnoţen (viz předchozí kapitola). V rámci podkapitoly, týkající se důsledků insolvence rodičů na správu jmění dítěte, jsem došla k závěru, ţe by se omezení rodičovské odpovědnosti mělo vztahovat pouze na případy konkursu, nikoli oddluţení. V rámci této problematiky bych navrhovala zrušení tříleté lhůty od zrušení konkursu k moţnosti obnovení rodičovské odpovědnosti. Omezení rodičovské odpovědnosti je podstatným zásahem do vztahů mezi rodiči a dětmi, a i podle Principů CEFL
62
můţe být omezení rodičovské odpovědnosti zrušeno, jakmile zaniknou okolnosti, které vedly k jejímu omezení. Pokud má soud z úřední povinnosti ustanovit opatrovníka pro správu jmění dítěte, bylo by dále vhodné stanovit informační povinnost insolvenčního soudu vůči soudu opatrovnickému. Co se týče oblasti soudního schvalování právních jednání, bylo by dle mého názoru vhodné vyjasnit právní následky souhlasu uděleného ex post (tedy aţ následně po právním jednání). Zpřísnění důsledků absence souhlasu soudu z neplatnosti na zdánlivost můţe přinést v praxi výkladové problémy. Z hlediska právní jistoty by bylo zřejmě nejvhodnější stanovení určité lhůty, do kdy musí být návrh na udělení souhlasu podán. De lege ferenda lze dále uvaţovat o zakotvení moţnosti nahrazení souhlasu soudu vyslovením souhlasu samotným dítětem, které dosáhne plné svéprávnosti. Dále bych navrhovala aţ na výjimečné případy zákaz poskytování darů z majetku dítěte rodiči, neboť tato moţnost není dle mého názoru zásadně v zájmu dítěte. Jde o standardní úpravu evropských právních řádů a doporučují ji také i Principy CEFL.
63
ZÁVĚR Cílem mé práce bylo analyzovat platnou a účinnou právní úpravu péče o jmění dítěte s důrazem na nejvýznamnější změny, které nová právní úprava přinesla a moţné výkladové problémy. Obecně povaţuji právní úpravu péče o jmění dítěte v novém občanském zákoníku za přínosnou. Z provedené analýzy vyplývá, ţe nová právní úprava péče o jmění dítěte posílila ochranu majetkových zájmů dítěte. Za nejpozitivnější změny povaţuji zejména stanovení povinnosti bezpečného nakládání s peněţními prostředky dítěte, výslovné stanovení právních jednání, ke kterým je vţdy třeba souhlasu soudu a také upřesnění pravidel pro pouţití příjmů z majetku dítěte. Významnou změnou směřující k ochraně majetkových zájmů dítěte je i § 901 ObčZ, na základě něhoţ dochází v případě úpadku rodičů ex lege k omezení rodičovské odpovědnosti v rozsahu péče o jmění a také zpřísnění důsledků absence souhlasu soudu k právnímu jednání dítěte z neplatnosti na zdánlivost. Oproti předchozímu právnímu stavu je nová právní úprava péče o jmění dítěte značně prohloubena a precizována. Za pozitivní krok povaţuji také rozšíření právní úpravy a její systematické zařazení do občanského zákoníku (to se týká zejména problematiky souhlasu soudu k právnímu jednání rodičů s majetkem dítěte, která nebyla za předchozí úpravy zakotvena přímo v zákoně o rodině, ale obecně pro všechny zákonné zástupce v občanském zákoníku). Právní úprava opatrovnictví pro správu jmění a poručenství naproti tomu doznala jen menších změn. Jedná se zejména o úpravu práva na náhradu nákladů a odměny opatrovníka, potaţmo i poručníka. Významná je dále výslovná moţnost souběţného jmenování poručníka a majetkového opatrovníka. Největším úskalím nové právní úpravy péče o jmění dítěte je dle mého názoru § 901 ObčZ, tedy problematika důsledků insolvenčního řízení rodičů pro správu jmění dítěte. Ač jde o zřejmou chybu zákonodárce, který měl v úmyslu směřovat toho ustanovení pouze na případy konkursu, nikoli úpadku, není toto ustanovení ani v odborné literatuře vykládáno jednotně. V praxi se projevilo
64
odepřením přístupu rodičů v oddluţení k účtům jejich nezletilých dětí. Změna tohoto ustanovení by měla být součástí první novely občanského zákoníku. V práci jsem se podrobněji zabývala problematikou vlastnictví prostředků na účtu stavebního spoření dítěte a ukončení smlouvy o stavebním spoření dítěte a vyplacení peněz ze stavebního spoření, neboť jde o aktuální téma v oblasti péče o jmění dítěte. V rámci této kapitoly jsem došla k závěru, ţe nový občanský zákoník nezavedl povinnost rodičů žádat soud o souhlas k ukončení smlouvy o stavebním spoření dítěte. Tato povinnost existovala jiţ před účinností nového občanského zákoníku, neboť i za předchozí úpravy šlo o nikoli běţnou záleţitost při správě jmění dítěte ve smyslu § 28 ObčZ 1964. Stavební spořitelny však tento souhlas před 1. 1. 2014 nevyţadovaly, ač tuto povinnost dle mého názoru měly. Na základě srovnání české právní úpravy s Principy CEFL a Model Family Code lze konstatovat, ţe právní úprava péče o jmění dítěte v novém občanském zákoníku se přiblížila evropským standardům. Nicméně, česká právní úprava není rozhodně s Principy ani s MFC zcela shodná a zákonodárce plně nevyuţil všechna pravidla doporučovaná v těchto dokumentech. Nový občanský zákoník například výslovně zařadil poskytnutí daru z majetku dítěte mezi jednání, která vyţadují souhlas soudu (ačkoli toto jednání na rozdíl od Principů a mnoha jiných evropských zemí přímo nezakazuje). Co se týče pouţití příjmů z majetku dítěte, je česká právní úprava zcela v souladu s Principy. Na rozdíl od Principů a MFC se občanský zákoník například přímo nezabývá správou vlastního výdělku dítěte. V případě právních jednání, týkajících se jmění dítěte, poskytuje nový občanský zákoník dětem vyšší stupeň ochrany, neţ doporučují Principy i Model Family Code.
65
Seznam použitých pramenů Odborná literatura BOELE-WOELKI, K. a kol. Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities. Antwerpen: Intersentia, 2007, 331 s. ISBN 978-905095-645-1. BOELE-WOELKI, K. Common Core and Better Law in European Family Law. Antwerpen: Intersentia, 2005, 372 s. ISBN 90-5095-475-8. DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. Občanské právo hmotné. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013. 429 s. ISBN 978-80-7478-325-8. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, 1349 s. ISBN 978-80-7400503-9. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 191 s. ISBN 978-80-210-5053-2. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: Praha: C. H. Beck, 2014, 2380 s. ISBN 978-80-7400-529-9. POLIŠENSKÁ, P. Přehled judikatury ve věcech vztahů mezi rodiči a dětmi (s přihlédnutím k novému občanskému zákoníku). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013, 428 s. ISBN 978-80-7478-046-6. RADVANOVÁ, S. a kol. Rodina a dítě v novém občanském zákoníku. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, 213 s. ISBN 978-80-7400-578-7. ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl prvý (§§ 1 až 284). Reprint původního vydání. Praha: CODEX Bohemia, 1998, 1192 s. ISBN 80-85963-61-2. SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012, 1019 s. ISBN 978-80-7418-146-7. SCHWENZER, I. Model Family Code: From a Global Perspective. Antwerpen: Intersentia, 2006, 257 s. ISBN 90-5095-590-8.
66
SVOBODA, K. Rodičovství, osvojení a výživné dětí po rekodifikaci soukromého práva. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 243 s. ISBN 978-80-7478-512-2. SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, 1054 s. ISBN 978-80-7400297-7. ŠÍNOVÁ, R., KŘIVÁČKOVÁ, J. Civilní proces. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, 349 s. ISBN 978-80-7400-594-7. ŠVESTKA J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 1667 s. ISBN 978-80-7478-370-8. ŠVESTKA J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 752 s. ISBN 978-80-7478-457-6. VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., TAUCHEN, J. a kol. Vývoj soukromého práva na území Českých zemí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 615 s. ISBN 978-80-2106-006-7. Odborné články FRINTA, O. Pojetí svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 1-2, s. 58 – 66. HADERKA, J. Poručenství a opatrovnictví od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb. Právní praxe, 1999, č. 1, s. 40 – 47. HRUŠÁKOVÁ, M. Správa jmění dítěte. Rodinné právo, 1999, č. 5, s. 11 – 13. KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo ve světle evropských harmonizačních tendencí. Právník. 2012, roč. 151, č. 12, s. 1161 –1184. LUŢNÁ, R.: Pouţitelnost majetku nezletilého pro jeho potřeby a pro potřeby rodiny. Právo a rodina. 2015, č. 6, s. 18 – 20. LUŢNÁ, R. Stavební spoření a nezletilí. Rodinné právo. 1999, č. 9. s. 15 – 19. NOVÁ, H. Ochrana majetku nezletilých osob. Právní rádce, 1997, č. 6. s. 8 –12. PAVLÍČEK, T. Některé aspekty péče o jmění dítěte dle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2014, č. 15-16, s. 538 – 542.
67
ZVÁNOVEC, V. Právní úprava svéprávnosti nezletilců v návrhu občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 1-2, s. 53 – 57. Elektronické zdroje LIPAVSKÝ, J., HORNÍČKOVÁ, E. Souhlas či schválení soudu u právního jednání za nezletilého? Epravo.cz [online]. Epravo.cz, publikováno 3. 9. 2014. [cit. 16. 11. 2015]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/souhlas-ci-schvaleni-soudu-u-pravniho-jednaniza-nezletileho-95022.html SOVOVÁ, E. Vybrat peníze ze stavebního spoření uţ dnes umoţňují jen soudy. iDNES.cz [online]. MAFRA, publikováno 31. 1. 2015. [cit. 12. 12. 2015]. Dostupné z: http://finance.idnes.cz/stavebni-sporeni-pro-deti-a-vypoved-dbi/stavebni-sporeni.aspx?c=A150128_162715_stavebni-sporeni_sov ŠPERKOVÁ, K. Dispozice s prostředky na stavební spoření pro nezletilé dítě jen se souhlasem opatrovnického soudu? Epravo.cz [online]. Epravo.cz, publikováno 21. 10. 2014. [cit. 20. 12. 2015]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/dispozice-s-prostredky-na-stavebni-sporeni-pronezletile-dite-jen-se-souhlasem-opatrovnickeho-soudu-95743.html WESTPHALOVÁ, L. Poručenství a opatrovnictví nad nezletilými v historickém kontextu. In: Dny práva – 2008 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2009 [cit. 18. 10. 2015]. ISBN 978-80-210-4990-1. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/sblizovani/W estphalova_Lenka.pdf Asociace českých stavebních spořitelen: Vývoj statistik [online]. AČSS © 2014 [cit. 14. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.acss.cz/cz/novinari-a-odbornici/vyvojstatistik/ Commission on European family Law: History [online]. Commission on European Family Law, © 2016 [cit. 11. 2. 2016]. Dostupné z: http://ceflonline.net/history/ Commission on European family Law: Experts [online]. Commission on European Family Law, © 2016 [cit. 8. 2. 2016]. Dostupné z: http://ceflonline.net/experts/ Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities [online]. Commission on European Family Law, © 2016 [cit. 2. 10. 2015]. Dostupné z: http://ceflonline.net/wp-content/uploads/Principles-PR-English.pdf Statistika a výkaznictví Ministerstva spravedlnosti [online]. [cit. 11. 3. 2016]. Dostupné z: http://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-statistickych-listu.html
68
Soudní rozhodnutí Nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11. NALUS [online]. Ústavní soud, © 2006 [cit. 28. 1. 2016]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=77099&pos=1&cnt=1&typ=res ult Nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13. NALUS [online]. Ústavní soud, © 2006 [cit. 23. 2. 2016]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=84187&pos=1&cnt=1&typ=res ult Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/1999. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 19. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/480ADD5DFA9B7 2EDC1257A4E006A89CD?openDocument&Highlight=0 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1506/2006. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 16. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/02D4017576A745 26C1257A4E0064C98C?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3522/2009. In: POLIŠENSKÁ, P. Přehled judikatury ve věcech vztahů mezi rodiči a dětmi (s přihlédnutím k novému občanskému zákoníku). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013. s. 202. ISBN 978-80-7478-046-6. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3429/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 11. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/B2F38DEB934FA 3F6C1257A4E006953F1?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2912/2008. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 16. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/7276F7843FC3CA F9C1257A4E00679CCE?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 16. 11. 2015]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/A885F61ED95260 31C1257A4E00692A32?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3310/2011. In: POLIŠENSKÁ, P. Přehled judikatury ve věcech vztahů mezi rodiči a dětmi (s
69
přihlédnutím k novému občanskému zákoníku). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013. s. 213. ISBN 978-80-7478-046-6. Právní předpisy Úmluva o právech dítěte, vyhlášená sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. [cit. 7. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.osn.cz/wp-content/uploads/2015/03/umluva-o-pravech-ditete.pdf Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášená sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. [cit. 7. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/Documents/Convention_CES.pdf Evropská Úmluva o výkonu práv dětí, vyhlášená sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb. m. s. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 3. 2016]. Listina základních práv a svobod, vyhlášená jako součást ústavního pořádku České republiky usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 3. 2016]. Zákon č. 946/1811 Sb., obecný zákoník občanský. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 10. 2015]. Zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 10. 2015]. Zákon č. 94/1963., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 3. 2016]. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 3. 2016]. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In. ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 3. 2016]. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 30. 9. 2015]. Zákon č. 594/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 3. 2016].
70
Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 3. 2016]. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 3. 2016]. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 11. 2015]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů: Česká republika. Praha: Ministerstvo vnitra, 2012, částka 33, s. 1026–1365. Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. In: Sbírka zákonů: Česká republika. Praha: Ministerstvo vnitra, 2013, částka 112, s. 3186–3256. Důvodová zpráva Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 3. 2016].
71
