PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Právo a právní věda Katedra občanského práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Exekuce rozhodčího nálezu ve spotřebitelských věcech
ADAM KREJČÍ 2015/2016
Čestné prohlášení „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Exekuce rozhodčího nálezu ve spotřebitelských věcech zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
.................................................. Adam Krejčí
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu diplomové práce JUDr. Ing. Radovanu Dávidovi, Ph.D. za užitečné rady, odborné vedení a podnětnou diskusi. Dále tímto děkuji Mgr. Milanu Kvasnicovi za jeho věcné připomínky z advokátní praxe. Současně bych rád poděkoval členům své rodiny za jejich podporu a trpělivost po dobu studia.
Abstrakt Diplomová práce „Exekuce rozhodčího nálezu ve spotřebitelských věcech“ se zabývá analýzou tuzemského právního prostředí, zejména však soudní judikatury, a to v otázce platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelských věcech a následné vazby této problematiky na řízení exekuční. V této práci jsou rozebírány i praktické důsledky exekucí nicotných rozhodčích nálezů s ohledem na majetková práva účastníků takových právních vztahů. Velká pozornost je věnována aktuální soudní judikatuře, díky čemuž lze za použití analogie odhadovat budoucí vývoj rozhodovací praxe v této konkrétní problematice. Práce pak obsahuje vlastní poznatky a návrhy de lege ferenda. Klíčová slova rozhodčí doložka, rozhodčí nález, rozhodčí řízení, exekuce, zastavení exekuce, nicotný rozhodčí nález, přerušení exekuce, zrušení rozhodčího nálezu, pravomoc rozhodce, spotřebitel Abstract This thesis „Execution of arbitrator ruling in concumer cases“ deals with analysis of local legal system, especially court decisions, everything in legal validity problems of arbitration clause in consumer cases with relation to enforcement of arbitrator ruling. This thesis also analyzes practical consequences when is futile arbitrator ruling enforced with relation to property rights of its participants. Thesis is also focused on current court decisions and because of that is possible analogous calculate future progression of court decisions in this problem. Thesis contains personal findings and proposals de lege ferenda. Key words arbitration clause, arbitrator ruling, arbitration, execution, cessation of execution, futile arbitral award, interruption of execution, cancellation of the arbitral ruling, jurisdiction of the arbitrator, consumer
Obsah
Abstrakt ................................................................................................................... 4 Seznam použitých zkratek....................................................................................... 7 Úvod ........................................................................................................................ 9 1.
2.
Vývoj judikatury v otázce (ne)platnosti rozhodčích doložek ........................ 13 1.1
Období stálosti ........................................................................................ 13
1.2
První náznak změny ............................................................................... 15
1.3
První přelomové rozhodnutí ................................................................... 17
1.4
Sjednocení Velkým senátem NS ............................................................ 20
1.5
Novela ZRŘ ............................................................................................ 24
1.5.1
Nedůvěryhodnost rozhodců ............................................................ 24
1.5.2
Netransparentní průběh rozhodčího řízení ...................................... 26
1.5.3
Rozpor s komunitárním právem ...................................................... 27
1.5.4
Ostatní nedostatky ZRŘ .................................................................. 28
1.6
Rozhodčí doložka ve všeobecných smluvních podmínkách .................. 29
1.7
Fyzická osoba jako (ne)stálý rozhodčí soud ........................................... 31
1.8
Nemožnost spotřebitele podílet se na obsahu rozhodčí doložky ............ 33
1.9
Určení rozhodce žalobcem ..................................................................... 35
1.10
Neplatnost rozhodčí doložky jako celku ................................................ 36
1.11
Appointing authority .............................................................................. 37
1.12
Vlastní závěr, aneb návod jak správně sepsat rozhodčí doložku............ 39
1.12.1
Rozhodčí doložky uzavřené do novely ZRŘ ................................. 40
1.12.2
Rozhodčí doložky uzavřené po novele ZRŘ .................................. 40
Praktické problémy při exekuci rozhodčích nálezů ....................................... 43 2.1
Exekuce při neuzavření rozhodčí doložky ............................................. 44
2.2
Uplatnění námitky ne-pravomoci rozhodce ........................................... 45
2.3
Zastavení a přerušení exekuce rozhodčího nálezu ................................. 46
2.3.1 Exekuce nicotného rozhodčího nálezu ................................................. 47
5
2.3.2 Exekuce rozhodčího nálezu v případě významné nerovnováhy v neprospěch spotřebitele............................................................................... 49
3.
2.3.3
Dílčí závěr ....................................................................................... 50
2.3.4
Praktické důsledky dvojkolejné judikatury ..................................... 51
2.3.5
Dílčí závěr ....................................................................................... 58
Situace po zastavení či přerušení exekuce ..................................................... 60 3.1
Situace po přerušení exekuce dle § 35 ZRŘ ........................................... 60
3.2
Situace po zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. .............. 61
3.2.1
Náhrada nákladů právního zastoupení povinného .......................... 62
3.2.2
Promlčení hmotně-právního nároku věřitele ................................... 65
3.2.3
Dlužník se může stát věřitelem ....................................................... 72
3.3
4.
Zastavení ukončené exekuce .................................................................. 77
3.3.1
Poznatky z praxe ............................................................................. 79
3.3.2
Vlastní závěr.................................................................................... 81
Exkurs do zahraničí v kontextu legislativy EU ............................................. 82 4.1
Mostaza Claro......................................................................................... 82
4.2
Asturcom ................................................................................................ 84
Závěr ..................................................................................................................... 87 Použité zdroje a literatura...................................................................................... 91
6
Seznam použitých zkratek
ZRŘ
zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů
Novela ZRŘ
zákon č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích
nálezů,
ve
znění
pozdějších předpisů o.s.ř.
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
SOZ
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
NOZ
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
ObchZ
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Listina
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod
Rozhodčí soud při HKAK ČR
Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud České republiky
Ústavní soud
Ústavní soud České republiky
7
EU
Evropská unie
Směrnice Rady 93/13/EHS
Směrnice
Rady
č.
93/13/EHS
o
zneužívajících klauzulích ve spotřebitelských smlouvách
ESD
Soudní dvůr Evropské unie
8
Úvod Spotřebitelské úvěry jsou fenoménem dnešní doby. Lidé si jsou schopni v touze za lepšími zítřky půjčit téměř na cokoliv a takřka za jakýchkoli podmínek, přičemž následky si obvykle začnou uvědomovat až s první výzvou k zaplacení. Během posledních desíti let rozpůjčovaly úvěrové a leasingové společnosti spotřebitelům stovky miliard korun1. Mohlo by se zdát, že při obchodní činnosti s miliardovými obraty a armádou advokátů k dispozici, budou mít úvěrové a leasingové společnosti dokonalou smluvní agendu a nedají spotřebitelům žádnou možnost se svých závazků bezplatně a elegantně zbavit. S ohledem na judikaturu posledních let se ovšem zdá, že to v určitých případech právě díky pochybení úvěrových společností, zejména však jejich věhlasných advokátů, lze. Je všeobecně známo, že ve smlouvách sjednávajících spotřebitelský úvěr, byly s velkou oblibou používány rozhodčí doložky. Nic proti smyslu a účelu rozhodčího řízení, je to zákonem uznávaná alternativa k soudnímu řešení majetkových sporů, a to i ve spotřebitelských vztazích, byť svou tradici spatřuje zejména ve vztazích obchodněprávních2. Aby se však mohl případný spor projednat před rozhodci, namísto obecného soudu, je nutná existence platné rozhodčí doložky, která zakládá pravomoc daného rozhodce (resp. rozhodců) předmětný spor rozhodnout. A právě to je kámen úrazu. Obrovské množství rozhodčích doložek bylo ve spotřebitelských smlouvách sjednáno neplatně. Jelikož je právní povědomí drtivé většiny spotřebitelů doslova tristní, nejsou schopni tuto neplatnost rozpoznat a účinně se proti ní bránit. Rozhodčí nález je pak ze zákona způsobilým exekučním titulem. V praxi tedy nastala doslova alarmující situace, kdy na základě exekučních titulů, které neměly být nikdy
1
Statistiky České leasingové a finanční asociace. clfa.cz [online]. Česká leasingová a finanční asociace [cit. 15. 3. 2016]. 2 Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 15. 3. 2016], s. 9. Dále jen „Důvodová zpráva k 19/2012 Sb.“
9
vydány, probíhá obrovské kvantum exekucí3, v nichž je i nadále na dlužnících bezostyšně vymáháno, mnohdy i exekučním prodejem jejich střechy nad hlavou. Mnoho takových exekucí již bylo ukončeno vymožením, což je o to horší. Věřitelé tak prostřednictvím exekutorů dělají protizákonně ze spotřebitelů bezdomovce, přičemž státní aparát tomu jen nečinně přihlíží. V jakém právním státě to žijeme? Právě z výše uvedených důvodů jsem se rozhodl zabývat právní problematikou exekucí, které jsou vedeny na základě rozhodčích nálezů, jež neměly být nikdy vydány. Jedná se o zneužívání práva ku prospěchu pár vyvolených. Tato práce má tři dílčí cíle. Prvním z nich je analýza právního prostředí, zejména však soudní judikatury, týkajícího se problematiky rozhodčích doložek, na základě čehož bude zřejmé, jaké typy rozhodčích doložek ve spotřebitelských sporech jsou neplatné a proč. Díky tomuto bude zřejmé vodítko, jak aktuálně sjednat platnou rozhodčí doložku ve spotřebitelské smlouvě. Ač se může zdát takové shrnutí judikatury posledních pár let zbytečně zdlouhavé, jsem toho názoru, že je to nutností. Vývoj judikatury totiž nemá vliv pouze na dílčí závěr ohledně platnosti rozhodčích doložek, ale také na přiznávání nákladů v řízení o zastavení exekuce stejně jako nákladů exekučního řízení celého, to vše z pohledu procesního zavinění v době nařízení exekuce, resp. jejím následným prováděním. Druhým cílem je rozbor procesní situace, kdy je na základě nepřípustného rozhodčího nálezu vedena proti spotřebiteli exekuce. Na základě aktuální judikatury budou zjištěny možnosti obrany spotřebitele a jejich význam v praxi. Posledním cílem je rozbor majetkových vztahů, které existují mezi povinným a oprávněným po zastavení exekuce, kdy bude kladen důraz na to, jaké má spotřebitel možnosti domoci se neoprávněně exekučně vymoženého plnění. 3
Oficiální odhady neexistují, ale jelikož takové rozhodčí doložky byly (a mnohdy ještě jsou) používány největšími poskytovateli spotřebitelských úvěrů v ČR (Home Credit, Essox, SMART Capital, Profi Credit, Komerční banka, atd.), musí se jednat o opravdu obrovské číslo.
10
Pro většinu výše uvedených problémů neexistuje téměř žádná konkrétní zákonná úprava ani odborná literatura, což trable protiprávních exekucí jen umocňuje. Při plnění cílů této práce tedy vycházím hlavně ze soudní judikatury tuzemských soudů, která se však stále vyvíjí a dodnes není jisté, jaká rozhodnutí a v čí prospěch budou následovat. Dalším důležitým pramenem jsou komentované právní předpisy, které mi poskytují alespoň základní ideový náhled na předmětnou materii. Určité interpretační vodítko pak může poskytovat i judikatura ESD, která je však pro tyto účely velmi obecná a nekonkrétní, nicméně ji okrajově také zmíním, neboť pro všechny členské státy EU je závazná Směrnice Rady 93/13/EHS. Jelikož v podstatné většině této práce rozebírám hlavně jednotlivá soudní rozhodnutí a zákonná ustanovení, využívám zejména metodu analytickou. Následně pak analyticky získané dílčí poznatky dávám do souvislostí, z čehož tvořím jednotlivé dílčí závěry, tudíž používám také metodu syntézy. Své uplatnění zde našla i metoda historická, zabývám se totiž vývojem judikatury v otázce (ne)platnosti rozhodčích doložek, kdy soudy během krátké doby začaly rozhodovat doslova opačně. V menším měřítku pak používám i metodu analogie, kdy dřívější soudní rozhodnutí v obdobné věci aplikuji na zkoumanou problematiku. Na základě výše uvedených metod pak bude do problematiky exekucí rozhodčích nálezů ve spotřebitelských věcech vneseno více informací, díky nimž snad bude spotřebitelům vyjasněna nepřehledná situace ohledně přípustnosti rozhodčího nálezu jako exekučního titulu, možnosti zastavení takto prováděné exekuce a také vyjasnění majetkových vztahů mezi dlužníkem a věřitelem v případě, že bylo na spotřebiteli vymoženo nějaké plnění. Tato práce sestává z kapitol, podkapitol a oddílů, přičemž je strukturována tak, aby byl zřejmý chronologický judikaturní a legislativní vývoj v otázce (ne)platnosti rozhodčích doložek a následná vazba takových rozhodčích nálezů na řízení exekuční. Podstatná část práce je rovněž věnována následkům exekucí, které neměly být nikdy nařízeny a případnému majetkovému vyrovnání.
11
Okrajově je také zmíněna legislativa EU spolu s judikaturou ESD a její vliv na členské státy. Pro úplnost podotýkám, že problematika exekucí rozhodčích nálezů ve spotřebitelských sporech je velice obsáhlá a pojmout ji komplexně do jedné diplomové práce je nemožné. Jak již bylo uvedeno výše, cílem této práce je zejména rozpoznat, zda je proti spotřebiteli vedena exekuce na základě nepřípustného exekučního titulu - rozhodčího nálezu, a pokud ano, jaké existují možnosti obrany. Obecné zkoumání podstaty rozhodčího či exekučního řízení, stejně jako analýza odpovědnostních vztahů mezi věřitelem, rozhodcem, exekutorem a případně státem, či komparace s ostatními evropskými státy, pak nebylo předmětem této práce a překračovalo by to její (už tak dosti široký) rámec.
12
1.
Vývoj judikatury rozhodčích doložek
v otázce
(ne)platnosti
Ke znakům právního státu patří beze sporu princip právní jistoty, přičemž jedním z pilířů tohoto principu je předvídatelnost práva, z čehož plyne jednotné rozhodování soudů v obdobných otázkách. Kdo se spolehne na platné právo, nemá být zaskočen nějakým překvapivým a neočekávaným zvratem, v opačném případě se otevírá prostor pro libovůli rozhodujících orgánů a nerespektování demokratických zásad4. Oproti tomu nemůže být judikatura bez vývoje a je přijatelné, aby byla za určitých okolností (i při nezměněné právní úpravě) měněna, jedná se ovšem o jev nežádoucí5. Jak bylo naznačeno, judikatura dokáže být nevyzpytatelná. Stalo se tak i v případě posuzování platnosti rozhodčích doložek.
1.1 Období stálosti Do roku 2008 byla judikatura v otázce transparentnosti výběru rozhodců jednotná a s ohledem na důvěru v právní jistotu se pravděpodobně nedalo ani předpokládat, že dojde k nějaké razantní změně, byť by byla společensky potřebná. Téměř všechny nebankovní společnosti, ba dokonce i některé bankovní domy, měly ve svých úvěrových (resp. leasingových) smlouvách, či úvěrových podmínkách, rozhodčí doložku v tomto duchu: „Veškeré spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení jedním rozhodcem jmenovaným Správcem, kterého jmenuje a odvolává představenstvo Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. a jehož funkce je upravena v organizačním řádu Společnosti pro rozhodčí řízení a.s., ze Seznamu rozhodců vedeném Společností pro rozhodčí
4
ČECHOVÁ NÁPLAVKOVÁ, Jana. Krátce k principu právní jistoty ve světle aktuální judikatury. EPRAVO.cz [online]. Publikováno 23. 1. 2014 [cit. 2. 2. 2016]. 5 Nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10.
13
řízení, a.s. se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s.“6 Tento způsob nacházení spravedlnosti nikomu nevadil, v praxi nebyly výjimkou případy, kdy rozhodce přiznával věřiteli doslova lichevní úroky a smluvní pokuty, jaké by obecný soud nikdy neposvětil, exekuční soud se dále hmotně-právní stránkou rozhodčího nálezu jako exekučního titulu nezabýval a vydával usnesení o nařízení exekuce. Platnosti rozhodčí doložky z důvodu netransparentního určení rozhodce, resp. nesprávného mechanismu určení rozhodce, se zabýval Nejvyšší soud, kdy ještě 31. července 2008 ve svém Usnesení 32 Cdo 2282/2008 rozhodl takto: „Pokud se účastníci dohodli, že spory vzniklé z předmětné leasingové smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR a nikoli rozhodčím soudem ve smyslu ust. § 13 ZRŘ, není námitka žalobce, že mechanismus, jakým bude tento rozhodce či rozhodci vybráni, musí být sjednán výslovně a určitě za podmínky, že tento mechanismus musí být vytvořen stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 ZRŘ zákonem, případná, jelikož za situace, kdy jak shora uvedeno i jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve smyslu ust. § 13 ZRŘ mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí, se účastníci dohodli, že rozhodce, jenž bude rozhodovat jejich případné spory vyplývající z leasingové smlouvy, bude vybrán ze seznamu nikoli stálého rozhodčího soudu, jenž musí být jak správně odvolatel dovozuje - zřízen zákonem, nýbrž ze seznamu Asociace leasingových společností ČR. (…) Dovozuje-li žalobce nutnost dohody na jmenovitě určeném rozhodci, není jeho názor správný. Strany se mohou (nikoli musí) dohodnout na určení konkrétních jmen 6
rozhodců.
Nevýhodou
takové
rozhodčí
doložky
je
skutečnost,
Typické znění rozhodčí doložky.
14
že od uzavření této doložky do vzniku sporu může uplynout delší doba a nelze vyloučit, že na straně takto jmenovaného rozhodce dojde ke změně poměrů znemožňujících výkon funkce rozhodce. Proto dochází stejně jako v souzené věci ve smyslu ust. § 7 odst. 1 ZRŘ k určení mechanismu, jakým způsobem bude určitý rozhodce pro rozhodování v budoucnosti vzniklých sporů vybrán, přičemž závěr, zda se účastníci rozhodnou pro to, že jejich případné spory bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zapsaný v seznamu vedeného u stálých rozhodčích soudů či jiných soukromoprávních subjektů, je ponechán na dohodě stran.“7 Na tento problém měl ještě v roce 2008 stejný názor i Ústavní soud: „Ústavní soud po prostudování odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu porušení tohoto základního práva neshledal. Obecné soudy vyslovily nedostatek své pravomoci na základě kvalifikace a výkladu rozhodčí doložky jako soukromoprávního úkonu stěžovatele a leasingové společnosti, přičemž se neztotožnily s námitkami stěžovatele stran neurčitosti doložky. Ústavní soud neshledal na těchto závěrech jakýkoliv rozpor s kogentním zněním norem jednoduchého práva, který by dle ustálené judikatury Ústavního soudu případně mohl rovněž založit porušení základních práv.“8
1.2 První náznak změny Počátkem roku 2009 se začala situace měnit, začalo to na první pohled nevýznamným rozsudkem Nejvyššího soudu 9, kde bylo poukázáno, že je nutností, aby obecné soudy zkoumaly skutečnou vůli smluvních stran uzavřít rozhodčí smlouvu dle §19 ZRŘ. Což reálně znamená, že pokud si smluvní strany dohodly obsah rozhodčí smlouvy v souladu se zákonem, odkazem na v ní uvedená pravidla, je nutné zkoumat, zda projevy vůle účastníků skutečně směřovaly k dohodě o postupu, jakým má být rozhodčí řízení vedeno, včetně dohody o tom, 7
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008. Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08. 9 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007. 8
15
že bude v rozhodčím řízení rozhodnuto bez jednání. Nejvyšší soud uzavřel, že takovéto rozhodčí doložky jsou při nejmenším neurčité a v dalším řízení bude zapotřebí zkoumat projevy vůle účastníků rozhodčí smlouvy, týkající se vedení samotného rozhodčího řízení, a pokud by k projevení skuteční vůle účastníky nedošlo, čímž by nedošlo ani k uzavření předmětné rozhodčí smlouvy či doložky, byl by důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) a f) ZRŘ: „Jestliže byl v daném případě podle odvolacího soudu platně sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla (Jednací řád pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a.s.), pak se toto ujednání jeví přinejmenším jako neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů (§ 13 odst. 2 ZRŘ) nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku.“10 Nejvyšší soud tímto rozhodnutím signalizoval, že v problematice rozhodčích doložek dojde pravděpodobně k určitému odklonu od konstantní judikatury. Tím spíše, když se pozastavoval, že neexistují pravidla pro vydávání řádů rozhodců ad hoc, tak jak tomu je v případě stálých rozhodčích soudů – např. Rozhodčí soud při HKAK ČR, takže takové pravidlo může být ze strany tohoto rozhodce ad hoc či nestálého rozhodčího soudu libovolně měněno. Soud dále shledal, že ze samotného ustanovení předmětné rozhodčí doložky, že strany byly s Jednacím řádem nestálého rozhodčího soudu seznámeny, nemusí jasně vyplývat, že strany chtěly takovou vůli ohledně postupu, jakým má být rozhodčí řízení vedeno, skutečně projevit.
10
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007.
16
1.3 První přelomové rozhodnutí Prvním opravdu přelomovým rozhodnutím ve věci rozhodčích doložek je Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009. sp. zn. 12 Cmo 496/2008, který direktivně rozhodl, že: „Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona.“11 Vrchní soud se tímto rozhodnutím odklonil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu12, když rozhodčí doložku odkazující výběr rozhodce na jednací řády a pravidla daného nestálého rozhodčího soudu (někdy také „arbitrážního centra“) dle § 13 ZRŘ, do té doby obecně považovanou za platnou, prohlásil za neplatnou pro obcházení zákona. Důvody pro vydání tohoto rozhodnutí spatřoval především v porušení zásady zakotvené v § 269 odst. 3 ObchZ, a sice určení obsahu závazku musí být objektivní a neodvislé od pozdější vůle některé ze smluvních stran, neboť má-li rozhodce určit žalobce ze seznamu rozhodců nějaké právnické osoby, jenž se vydává za rozhodčí soud, je zcela evidentní, že tento způsob určení závisí výhradně na věřiteli (obvykle úvěrová společnost), o materiální závislosti této rozhodující právnické osoby na straně sporu (věřiteli) nemluvě. Dalším z důvodů byl fakt, že soukromá společnost zřízená jako arbitrážní centrum či rozhodčí soud nemá oprávnění vydávat své statuty a řády, které upravují samotný způsob vedení rozhodčího řízení včetně pravidel 11
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009. sp. zn. 12 Cmo 496/2008. Tím myšleno zejména usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. Odo 135/2006. 12
17
o nákladech rozhodčího řízení a odměně rozhodců. Má-li však nějaká pravidla pro vedení rozhodčího řízení vydána (procesní pravidla pro řízení před rozhodcem, sazebníky poplatků, atd.), může je (i za předpokladu jejich platnosti) zajisté libovolně měnit, stejně jako seznam rozhodců. K vydávání těchto pravidel je však oprávněn pouze stálý rozhodčí soud dle § 13 ZRŘ, nikoli rozhodci ad hoc či soukromé rozhodčí společnosti. Podstatným důvodem je rovněž skutečnost, že v Pravidlech pro rozhodčí řízení, na něž odkazovala předmětná rozhodčí doložka, je uvedeno, že řízení před rozhodcem je písemné, čímž ovšem není dotčena možnost rozhodce nařídit jednání ústní. Dle §19 odst. 3 ZRŘ je však řízení před rozhodci ústní, nedohodnou-li se strany jinak. K vyloučení tak procesně významné podmínky, jako je možnost ústního jednání před rozhodcem, musí být v konkrétní rozhodčí doložce výslovné ujednání o tom, že se strany této možnosti vzdávají a jednání bude písemné. Možnost vyloučit ústní jednání před rozhodcem pouhým odkazem na určitá pravidla pro vedení rozhodčího řízení je přípustná, pouze pokud je odkazováno na pravidla (statut) stálého rozhodčího soudu zřízeného na základě zákona dle § 13 ZRŘ. V uvedeném případě tedy nebyl mezi účastníky dohodnut k řešení sporu ani rozhodce Ad Hoc, ani stálý rozhodčí soud dle § 13 ZRŘ. Předmětný nestálý rozhodčí soud tak kopíruje činnost stálého rozhodčího soudu, čímž dochází k obcházení §13 ZRŘ13. V lednu 2010 rozhodlo občanskoprávní a obchodněprávní kolegium Nejvyššího soudu České republiky o zařazení tohohle přelomového rozhodnutí do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod zn. R 45/2010 civ., přičemž dostalo publikační přednost před vlastním rozhodnutím Nejvyššího soudu 32 Cdo 2282/200814, které je diametrálně odlišné (viz výše). Názor na publikaci však nebyl jednotný, v odlišných stanoviscích bylo poukazováno především na to, že i soukromé subjekty, které nejsou stálými rozhodčími soudy ze zákona, mohou 13 14
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009. sp. zn. 12 Cmo 496/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008.
18
vést seznam rozhodců a vydávat pravidla pro účastníky jím vedeného rozhodčího řízení, přičemž pravidla pro určení rozhodců vydaná nestálým rozhodčím soudem, se mají považovat za dohodu o způsobu určení rozhodců obsaženou v rozhodčí doložce ve smyslu § 7 odst. 1 ZRŘ. Dále bylo vytýkáno, že na takto účastníky sjednané proceduře výběru rozhodce není nic závadného, neboť jde o projev smluvní autonomie při řešení případného sporu v rámci rozhodčího řízení. Taktéž bylo poukazováno, že souhlas s přijetím procesních pravidel, která se mají v případném sporu mezi účastníky aplikovat, přičemž jsou účastníkům dostupná v odkazovaném zdroji (tím bylo myšleno na webu nestálého rozhodčího soudu), nemůže zakládat žádné úvahy o obcházení zákona. V odlišném stanovisku bylo rovněž argumentováno, že Vrchní soud v Praze nezohlednil rozhodčí praxi, kdy obchodní společnosti běžně poskytují pro jednotlivé rozhodce ad hoc jakési servisní služby organizačně-technického charakteru, které rozhodci ad hoc využívají při výkonu své funkce, a že tyto obchodní společnosti též vedou seznamy těchto rozhodců, jakož i procesní řády (pravidla), to vše veřejně přístupné, na které účastníci v uzavíraných rozhodčích doložkách odkazují s tím, že z takto vedeného seznamu bude sjednaným způsobem v případě sporu určen daný rozhodce a že v předmětném rozhodčím řízení bude postupováno podle odkazovaných procesních pravidel15. Osoby uplatňující odlišná stanoviska se dále shodně ztotožnily s právními závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 a v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08 (viz výše), které jsou ve vztahu k tomuto publikovanému rozhodnutí doslova v protikladu, tedy strany si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců ve smyslu § 13 ZRŘ, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem. Dále bylo odkazováno na judikaturu z roku 2001, kde byl zastáván
15
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009. sp. zn. 12 Cmo 496/2008.
19
názor, že si strany mohou dohodou určit okruh rozhodců, způsob jejich jmenování stranami či postup, jímž mají rozhodci vést řízení, přičemž soukromé subjekty mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se řízení řídí16, tato judikatura je taktéž citována v komentáři17 k ZRŘ, avšak s poznámkou, že se jedná o první judikát tohoto druhu a novější judikatura řeší tuto problematiku podrobněji. I přes publikaci R 45/2010 civ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek byla judikatura v otázce platnosti rozhodčích doložek nejednotná, zejména soudy na okresní a krajské úrovni rozhodovaly stále v duchu dřívější judikatury, což odůvodňovaly nejednotností judikatury Nejvyššího soudu, nesouhlasem s přehnaně formalistickými požadavky na znění rozhodčí doložky – z čehož měl vzejít R 45/2010 civ., a v neposlední řadě usnesením sp. zn. II. ÚS 2682/08 považující takovou rozhodčí doložku za ústavně konformní. Vrcholem tohoto chaosu však bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 5 Cmo 284/2010-102 ze dne 11. ledna 2011 (tedy rok po publikaci R 45/2010 civ. ), v němž posuzoval platnost obsahově stejné rozhodčí doložky jako v 12 Cmo 496/2008, s výsledkem, že taková doložka platná je, což bylo odůvodněno právě výše uvedenými argumenty18.
1.4 Sjednocení Velkým senátem NS Výše popsaná judikaturní praxe byla samozřejmě neudržitelná. Jak už bylo naznačeno výše, princip právní jistoty je jednou z podmínek existování právního státu. Díky této právní nejistotě a nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí nebyl možný spoleh na platné právo, což s sebou zajisté nese ekonomická rizika. Tento 16
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cm 18/2001. 17 BĚLOHLÁVEK, A. J.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 469. 18 LISSE, Luděk; KOHOUT, Martin. Judikatorní kolotoč v rozhodčím řízení aneb tady pomůže jen legislativní změna. EPRAVO.cz [online]. Publikováno 6. 9. 2011 [cit. 4. 2. 2016].
20
stav
nemohl
existovat
dlouho,
řešení
situace
mělo
přinést
Usnesení
Velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010: „Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák.“19 Právě proto, že stále existovaly odlišnosti v posuzování dané problematiky (zejména rozpor mezi 32 Cdo 2312/2007 eventuálně R 45/2010 civ. a 32 Cdo 2282/2008), bylo dovolání, z něhož výše uvedené rozhodnutí vzešlo, postoupeno dle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Velký senát se tak přiklonil k právnímu názoru vyjádřeného v 32 Cdo 2312/2007 a R 45/2010 civ. a dále dodal, že pokud subjekt, který není zřízen na základě zákona jako stálý rozhodčí soud, vykonává činnosti spadající do působnosti stálých rozhodčích soudů dle § 13 ZRŘ, jedná se o zřejmý úmysl odporující zákonu. Taktéž vyvstávají pochybnosti, zda se skutečně jedná nestranné a nezávislé řešení sporů, a to díky materiální závislosti obchodní společnosti poskytující rozhodčí řízení na jedné straně sporu. Dále neobstojí ani případná námitka, že šlo o určení ad hoc rozhodce, neboť žádný takový nebyl v rozhodčí doložce uveden, ani nebyl stanoven zřetelný a zákonu odpovídající způsob, jak daného ad hoc rozhodce určit, odkaz na rozhodčí pravidla obchodní společnosti poskytující rozhodčí řízení nelze jako způsob určení ad hoc rozhodce akceptovat. Nadto se Nejvyšší soud vyjádřil, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu. Tímto rozhodnutím chtěl Nejvyšší soud vyjasnit nepřehlednou situaci v otázce platnosti rozhodčích doložek a pomoci tak právní jistotě, což se mu zajisté zdařilo. Vezme-li ovšem v úvahu v jakém množství byly takové rozhodčí 19
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
21
doložky uzavírány a kolik rozhodčích nálezů z takové rozhodčí doložky je aktuálně exekučním titulem, Nejvyšší soud tímto rozhodnutím otevřel pomyslnou „Pandořinu skříňku“. O primárním úmyslu Nejvyššího soudu celou situaci ohledně rozhodčích doložek uklidnit a přispět tak k právní jistotě svědčí i jeho vlastní tisková zpráva: „Vzhledem k tomu, že v rámci odborné veřejnosti, ovšem s dopady pro četná smluvní ujednání, vznikaly pochybnosti o právním názoru Nejvyššího soudu v rámci rozhodčích řízení (v otázce platnosti rozhodčích doložek), přijal velký senát Nejvyššího soudu sjednocující právní názor, který je totožný s názorem Vrchního soudu v Praze, jenž byl již dříve publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.“20 Tento judikaturní vývoj nakonec posvětil i Ústavní soud když ve svém rozhodnutí II. ÚS 3057/10 ze dne 5. 10. 2011 konstatoval, že samotné sjednání rozhodčí doložky sic považuje za projev smluvní volnosti, čímž není omezen přístup k soudu a není tak ani porušen čl. 36 Listiny, avšak je žádoucí, aby vzdání se práva na přezkoumání dané věci soudem bylo zcela svobodné, přípustné a jednoznačné, přičemž má být každá doložka zkoumána z hlediska přiměřenosti, ve vztazích spotřebitelských o to přísněji. Rozhodčí doložky odkazující na obchodní společnosti jako rozhodčí soudy nejen že těmto požadavkům odporují, ale také uvádí spotřebitele v omyl, neboť název obchodní společnosti je zavádějící, protože ve skutečnosti jde o soukromý subjekt zabývající se výlučně podnikatelskou činností v oblasti obchodu a služeb, nikoli o stálý rozhodčí soud zřízený na základě zákona. Následoval
Nález
Ústavního
soudu
sp.
zn.
II.ÚS
2164/10
ze dne 1. 11. 2011, kde bylo deklarováno, že ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, která jsou způsobilá autonomii vůle proporcionálně omezit. Rozhodčí doložky odkazující na nestálý rozhodčí soud tak 20
KNÖTIG, Petr. Sjednocující právní názor Nejvyššího soudu týkající se rozhodčího řízení. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, publikováno 12. 5. 2011 [cit. 8. 2. 2016].
22
naplňují znaky nepřiměřených podmínek, protože vyvolávají nerovnováhu mezi účastníky řízení a ve svém důsledku jsou způsobilé vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení, a to logicky slabší smluvní stranu: dlužníka. Procesní nerovnováha může dále spočívat také ve zbavení spotřebitele ochranných ustanovení o ochraně spotřebitele kupříkladu formou rozhodování na základě zásad spravedlnosti (equity). Dále bylo poukázáno, že elementárním požadavkem na platnost rozhodčí doložky ve spotřebitelském vztahu je transparentnost a jednoznačná pravidla pro určení rozhodce, což doložka, která odkazuje na různé jednací řády obchodních společností a stanovuje, že rozhodčí řízení se bude konat jen na základě písemných podkladů bez konání ústního jednání a spor bude rozhodnut podle zásad spravedlnosti (equity), jednoznačně nesplňuje. Rozhodčí řízení musí zkrátka spotřebiteli zajistit alespoň srovnatelná procesní práva jako při řízení před obecným soudem (ústnost, přímost jednání, odvolací instance). Takové rozhodčí doložky jsou dle Ústavního soudu nepřípustné, neboť by tím
docházelo
k
porušení
práva
na
spravedlivý
proces
ve
smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny. Obě rozhodnutí se týkaly vztahu ze spotřebitelské smlouvy, proto v nich byl uplatněn také vliv evropské směrnice Rady č. 93/13/ES, na jejímž základě byla ochrana spotřebitele do českého právního řádu transponována dle § 51a OZ. Zákonná úprava v §56 odst. 3 OZ sice nevymezuje rozhodčí doložku jako nepřípustné smluvní ujednání, avšak v čl. 3 ve spojení s přílohou č. 3 předmětné směrnice je přímo uvedeno, že požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, se považuje za nepřiměřenou podmínku, stejně jako podmínky, které nebyly sjednány individuálně. Uvedená směrnice sice nemá v českém právu horizontální účinek, avšak může posloužit jako interpretační vodítko pro další nepřípustná ujednání dle generální klauzule vyjádřené v §56 odst. 1 OZ21.
21
Nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II.ÚS 2164/10.
23
Nadto v tomto nálezu uvedl Ústavní soud jako obiter dictum, že předmětná rozhodčí doložka by byla neplatná, i kdyby se nejednalo o vztah ze spotřebitelské smlouvy, neboť nebyla splněna podmínka transparentního výběru rozhodce, který by měl spor rozhodovat, z čehož lze vyvodit absolutní neplatnost celé rozhodčí doložky.
1.5 Novela ZRŘ Na výše uvedené změny judikatury, stejně jako na ztrátu důvěry veřejnosti v rozhodčí řízení22, musela logicky zareagovat i legislativa, stalo se tak novelizací ZRŘ zákonem č. 19/2012 Sb. s účinností od 1. 4. 2012. Z důvodové zprávy k této novele vyplývá, že hlavním účelem rozhodčího řízení mělo být alternativní řešení obchodních sporů, tento účel byl splněn a v této oblasti funguje institut rozhodčího řízení bez problémů. Problémy se však vyskytovaly v oblasti spotřebitelských sporů, neboť rozhodčí řízení není primárně nastaveno k řešení sporů tohoto typu.
1.5.1 Nedůvěryhodnost rozhodců Co se týče spotřebitelských sporů, tak problémové oblasti byly tři. První z nich byla nedůvěryhodnost osoby rozhodce, tím spíše když rozhodčí řízení povětšinou bývá jednoinstanční a jeho výsledkem je vykonatelný rozhodčí nález. Do účinnosti této novely mohl být rozhodcem ve spotřebitelských sporech téměř kdokoli (postačovala pouze zletilost a způsobilost k právním úkonům), což důvěryhodnost zajisté nevzbuzuje, tím spíše, když jedna ze smluvních stran je slabší a potřebuje vyšší právní ochranu. Proto bylo zapotřebí, aby na rozhodce rozhodující spotřebitelské spory byly kladeny vyšší nároky, než na rozhodce 22
Důvodová zpráva k 19/2012 Sb., s. 11.
24
rozhodující spory obchodní, kde se předpokládá vyrovnanost smluvních stran. Nedůvěryhodnost
může
taktéž
vzbuzovat
skutečnost,
že
rozhodcem
ve spotřebitelských sporech obvykle bývá osoba, která je nějak spjata se silnější stranou sporu, obvykle úvěrovou společností. S tímto problémem si zákonodárce poradil rozšířením § 4 ZRŘ, kde přidal tyto pasáže: „(3) Podmínku bezúhonnosti podle odstavců 1 a 2 nesplňuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen za trestný čin, jestliže se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen. (4) Rozhodcem určeným rozhodčí doložkou pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv může být jen osoba, která je zapsána v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“).“23 Stát se tak stal určitým garantem důvěryhodnosti rozhodce, který může rozhodovat spory ze spotřebitelských smluv. Aby mohla být konkrétní osoba zapsána v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti, musí kromě bezúhonnosti splňovat také požadované vzdělání, a to vysokoškolské v oboru právo24. Významná byla rovněž konkretizace § 7 odst. 1 ZRŘ, kde byla výslovně povolena možnost určení rozhodce třetí osobou tzv. „appointing authority“, popřípadě způsobem uvedeným v pravidlech rozhodčího řízení: „(1) Rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.“25 Výslovné zavedení appointing authority tak mělo překonat výkladové problémy při posuzování transparentnosti způsobu určení rozhodců a zamezit tak absolutní neplatnosti rozhodčích doložek. 23
Důvodová zpráva k 19/2012 Sb., s. 3. Informace pro žadatele o zápis do seznamu rozhodců. portal.justice.cz [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR [cit. 18. 2. 2016]. 25 Důvodová zpráva k 19/2012 Sb., s. 3. 24
25
1.5.2 Netransparentní průběh rozhodčího řízení Druhým z problémů byl samotný průběh rozhodčího řízení, zejména jednoinstančnost rozhodčího řízení a nepřezkoumatelnost rozhodčího nálezu, pokud se na tom strany výslovně nedohodly v rozhodčí doložce dle §27 ZRŘ, což se praxi moc nevyužívalo26. Strany sporu tak neměly žádnou možnost obrátit se na soud, aby jejich spor věcně přezkoumal, čímž by rozhodčí řízení ztratilo své hlavní výhody: rychlost a relativně nízká cena. Zejména ve spotřebitelských sporech se tak otevíral prostor pro zvůli rozhodců poškodit slabší smluvní stranu, pro kterou byla další obrana při nejmenším těžko dosažitelná. Tento problém měl být vyřešen rozšířením § 31 ZRŘ, kde byla zavedena možnost věcného přezkumu nálezů vydaných ze spotřebitelského sporu. Soud tak v případě podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu bude zkoumat, zda byl předmětný rozhodčí nález vydán v rozporu s právními předpisy zajišťující ochranu spotřebitele, resp. v rozporu s dobrými mravy či veřejným pořádkem. Dále zde byla zavedena sankce za nedodržení informační povinnosti vůči spotřebiteli: „Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže: (…) g) rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, h) rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v § 3 odst. 5, popřípadě tyto informace jsou záměrně nebo v nezanedbatelném rozsahu neúplné, nepřesné nebo nepravdivé.“27
26 27
Důvodová zpráva k 19/2012 Sb., s. 24. Tamtéž, s. 4-5.
26
1.5.3 Rozpor s komunitárním právem Třetím stěžejním problémem byl rozpor tohoto zákona s komunitárním právem v oblasti ochrany spotřebitele. Obecný režim ochrany spotřebitele vyžadován právem Evropské unie a proveden v § 55 a § 56 OZ dopadá také na rozhodčí doložky, když se jedná o smluvní vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem. Této problematiky se významně dotýká judikatura Soudního dvora EU vztahující se k povinnosti soudu posuzovat platnost rozhodčí smlouvy, např. rozhodnutí C-168/05 Mostaza Claro: „Povaha a význam veřejného zájmu, ze kterého vychází ochrana, kterou směrnice zajišťuje spotřebitelům, krom toho odůvodňují to, že vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter smluvní klauzule z úřední povinnosti, a tím tak vyrovnat nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem.“28 Dle §§ 15 a 33 ZRŘ musely strany sporu namítnout důvody neplatnosti rozhodčí doložky nejpozději před projednání věci samé rozhodčím řízení, z ustálené judikatury ESD (k tomu dále srov. rozhodnutí C-40/08 Asturcom29) však vyplývá, že je třeba zkoumat, zda je rozhodčí doložka nekalým smluvním ujednáním, ačkoliv tato skutečnost nebyla tvrzena spotřebitelem v průběhu rozhodčího řízení. Nekalost smluvního ujednání je třeba zkoumat i v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ba dokonce i v průběhu řízení o nařízení výkonu rozhodnutí, přičemž za nekalé ujednání rozhodčí doložky se považuje i samotná neplatnost rozhodčí doložky30. Tento rozpor s komunitárním právem měl být vyřešen vnesením výjimky pro spotřebitelské spory do §§ 15 a 33 ZRŘ, tedy spotřebitel může uplatnit 28
Rozsudek ESD ze dne 26. 10. 2006, ve věci C-168/05 Elisa Maria Mostaza Claro v. Centro Móvil Milenium SL ( 2006). 29 Rozsudek ESD ze dne 6. 10. 2009, ve věci C-40/08 Telecomunicaciones SL v. Cristina Rodriguez Nogueira (Asturcom ), (2009). 30 Důvodová zpráva k 19/2012 Sb., s. 24.
27
námitku neplatnosti rozhodčí doložky i později než před projednání věci samé rozhodčím řízení, konkrétně dle § 32 ZRŘ do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu. Dále novým ustanovením § 32 ZRŘ byla posílena pozice spotřebitele tím, že při podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu musí soud vždy ex offo přezkoumat, zda (mimo jiné) existují okolnosti pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neplatnosti samotné rozhodčí doložky, stejně jako okolnosti pro odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Novelizací § 35 ZRŘ byla spotřebiteli dána možnost domáhat se zastavení výkonu rozhodčího nálezu i po uplynutí tří měsíční lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, ovšem za předpokladu, že mimo důvody pro zrušení rozhodčího nálezu (např. neplatnost rozhodčí doložky), tento navíc neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu.
1.5.4 Ostatní nedostatky ZRŘ Mimo hlavní výše uvedené problémy, se úprava ZRŘ potýkala s řadou menším problémů, např. nízkými požadavky informovanost spotřebitele při uzavírání rozhodčí doložky či nejasnostmi v otázce soukromých arbitrážních center jako nestálých rozhodčích soudů. Tyto problémy se pokoušela vyřešit novela ZRŘ také, účelem novelizace ustanovení § 3 ZRŘ bylo zvýšení informovanosti spotřebitele např. požadavkem, aby rozhodčí doložka byla na samostatné listině (nikoli součást VOP, jak tomu bývalo do té doby), aby byly spotřebiteli vysvětleny důsledky uzavření rozhodčí doložky a aby rozhodčí doložka informace ohledně rozhodce a pravidel rozhodčího řízení. Otázka stálých rozhodčích soudů byla finálně vyřešena novým zněním § 13 ZRŘ: „(1) Stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze jiným zákonem nebo jen tehdy, pokud jejich zřízení jiný zákon výslovně připouští. (...)
28
(4) Nikdo není oprávněn používat při výkonu své činnosti takové označení, které vyvolává klamnou představu, že se jedná o stálý rozhodčí soud podle tohoto zákona, není-li k používání takového označení oprávněn podle jiného právního předpisu nebo mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu.“31 Čímž byl učiněn konec všem spekulacím ohledně soukromých arbitrážních center (pozn. ve znění před novelou bylo, že stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona, což se dle některých názorů dalo interpretovat tak, že mohou být zřízeny v mezích ZRŘ, navíc mnoho soukromých arbitrážních center svým názvem vzbuzovalo u spotřebitelů dojem, že se jedná o stálý rozhodčí soud dle § 13 ZRŘ, k tomu srov. II. ÚS 3057/1032 a Rozsudek KS v Olomouci č. j. 22 Cm 18/2001-90, ze dne 30. května 200133). Touto novelizací měly být vyřešeny výše uvedené problémy a zároveň měla být tomuto institutu navrácena důvěryhodnost široké veřejnosti při zachování další výhody rozhodčího řízení, a sice nízkých nákladů rozhodčího řízení – při vyloučení spotřebitelských sporů z pravomoci rozhodčího řízení by se tyto velmi prodražily.
1.6 Rozhodčí doložka podmínkách
ve
všeobecných
smluvních
Po výše uvedené razantní změně judikatury a nabytí účinnosti zákona č. 19/2012 Sb., se používání rozhodčích doložek jiných než k Rozhodčímu soudu při HKAK ČR dosti omezilo34. Vzhledem k podstatnému judikaturnímu obratu
31
§ 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II.ÚS 3057/10. 33 BĚLOHLÁVEK, A. J.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 469. 34 CELERÝN, Jakub. Přece jen jsou některé rozhodčí doložky k „soukromým“ rozhodcům platné. EPRAVO.cz [online]. Publikováno 23. 12. 2014 [cit. 18. 2. 2016]. 32
29
v relativně krátkém čase stále existovala právní nejistota ohledně rozhodčích doložek ve spotřebitelských vztazích obecně. Tuto nejistotu ještě podpořil Ústavní soud svým nálezem: I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, kde vycházejíce z předpokladu, že obchodní podmínky nelze uplatňovat neomezeně, přičemž pro to existují limity zejména ve spotřebitelských vztazích, konkrétně ustanovení § 56 SOZ postihující absolutní neplatnosti taková ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, rozhodl, že rozhodčí doložka, byť je sjednána platně (rozhodce určen transparentně), nemůže být součástí obchodních podmínek: „Z uvedeného plyne konečný závěr, který dopadá na věc stěžovatele, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob s ohledem na § 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, apod.).“35 Značná nerovnováha v rozporu s požadavkem dobré víry byla považována v naplnění materie ustanovení § 56 odst. 3 písm g) SOZ, neboť ujednání o smluvní pokutě nebo rozhodčí doložka v obchodních podmínkách zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Taktéž byla porušena zásada poctivosti – v praxi se projevující tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný36. Jinými slovy řečeno, obchodní podmínky jsou obvykle psány drobným, těžko čitelným písmem, proto vzbuzují dojem, že se jedná o věci nepodstatného charakteru. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách 35 36
Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I.ÚS 3512/11. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I.ÚS 3512/11.
30
mají dále sloužit zejména k tomu, aby obsahovaly ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, nikoli k tomu, aby v nich byly ukryty pro spotřebitele nevýhodná ujednání, která mají být z podstaty věci součástí smlouvy hlavní. Ústavní soud tak rozhodl v souladu s novelizací §3 odst. 3 ZRŘ účinnou od 1. 4. 2012
(„Sjednává-li
se
rozhodčí
smlouva
pro
řešení
sporů
ze spotřebitelských smluv, musí být sjednána samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní; jinak je neplatná.“37), nicméně tohle rozhodnutí se vztahovalo na právní vztah z roku 2008, tedy 4 roky před nabytím účinnosti výše uvedené novely. Na základě výše uvedeného lze tedy předpokládat, že rozhodčí doložky skryté drobným písmem v obchodních podmínkách, jsou neplatné, i když byly sjednány před účinností zmiňované novely ZRŘ.
1.7 Fyzická osoba jako (ne)stálý rozhodčí soud V praxi se rovněž vyskytovaly rozhodčí doložky, kdy rozhodce neměla určit právnická osoba vydávající se za stálý rozhodčí soud, ale měla jej určit fyzická osoba – obvykle advokát či rozhodce vedoucí seznam potenciálních rozhodců, a zároveň vydávající pravidla pro vedení případného rozhodčího řízení, doložky byly v tomto znění: „Smluvní strany se dohodly, že majetkové spory, vzniklé z této ÚS, ze smlouvy RÚ nebo v souvislosti s nimi, budou rozhodovány jediným rozhodcem. Jediný rozhodce bude určen JUDr. R. K., IČ: …….., advokátem se sídlem Brno, a to ze Seznamu rozhodců, vedeného JUDr. R. K., JUDr. R. K. je v Seznamu rozhodců též uveden a je tedy oprávněn rozhodcem určit sám sebe. Pro rozhodčí řízení vedené jediným rozhodcem budou závazná Rozhodčí pravidla a Poplatková pravidla, obě platná ke dni zahájení rozhodčího řízení. Rozhodčí pravidla, Poplatková pravidla a Seznam rozhodců jsou publikovány na internetové stránce 37
§ 3 odst. 5 zákona č. 216/1994 Sb.
31
www.iudicium.cz a současně jsou uloženy k nahlédnutí v sídle advokáta JUDr. R. K…“38 V problematice takového typu rozhodčích doložek bylo rozhodnuto Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 174/2014, ze dne 18. 3. 2014: „Neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na seznam rozhodců vedený a rozhodčí řád vydaný fyzickou osobou (rozhodcem), je (jako celek) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě takovéto absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc.“39 Nejvyšší soud při rozhodování tohoto případu vycházel z předchozí judikatury (tím myšleno R 45/201040 a 31 Cdo 1945/201041), z níž je zřejmé, že účastníci mají při sjednávání rozhodčí doložky dvě možnosti, buď se dohodnout na ad hoc rozhodci (rozhodcích), kterým musí být fyzická osoba přímo určená v rozhodčí doložce, či musí být v souladu s § 7 odst. 1 ZRŘ (po novele ZRŘ) uveden alespoň způsob určení tohoto ad hoc rozhodce (rozhodců), tento způsob určení rozhodce však nemůže záviset na vůli pouze jedné strany, neboť by to bylo v rozporu se zásadou zakotvenou v ustanovení § 269 odst. 3 obchodního zákoníku („Dohoda o určité části smlouvy může být nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany.“42), nebo určit stálý rozhodčí soud zřízen na základě zákona, v tomto případě by připadal v úvahu pouze Rozhodčí soud při HKAK ČR. Předmětná rozhodčí doložka ovšem přímo neurčuje osobu ad hoc rozhodce, ani zákonný způsob jejího určení, ani neurčuje stálý rozhodčí soud, 38
Typické znění rozhodčí doložky. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 40 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009. sp. zn. 12 Cmo 496/2008. 41 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 42 §269 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. 39
32
ale naopak svěřuje určení fyzické osobě, tedy subjektu, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a který tedy ani není povolán vydávat řád, podle něhož má rozhodčí řízení probíhat, ani vést seznam rozhodců, z něhož má být rozhodce vybrán. Rozdíl oproti judikatuře, z níž Nejvyšší soud vycházel, je tedy pouze v tom, že rozhodce byl určen odkazem na rozhodčí řád vydaný fyzickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, což způsobuje absolutní neplatnost předmětné rozhodčí doložky jako celku podle § 39 ObchZ43. Argumentace, že rozhodčí doložka je v části, v níž umožňovala JUDr. Kuchtovi určit rozhodcem sebe samého, platná, je tedy z výše uvedeného důvodu neplatnosti celé rozhodčí doložky jako celku nesprávná.
1.8 Nemožnost spotřebitele rozhodčí doložky
podílet
se
na
obsahu
Výjimkou nebyly ani případy, kdy rozhodčí doložka byla sjednána ve znění, které by bylo jinak platné, avšak spotřebiteli nebyla dána možnost při uzavírání této doložky ovlivnit její znění (tedy formulářová rozhodčí doložka), stejně jako znění smlouvy hlavní, díky čemuž docházelo k tomu, že spotřebitel vstupoval do smluvních vztahů pro něj velmi nepříznivých, kdy tento smluvní vztah býval například zajišťován blanksměnkou, obsahoval nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty či astronomické RPSN. Na tuto problematika zareagoval Nejvyšší soud dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014: „Nemá-li spotřebitel žádnou možnost v procesu uzavírání rozhodčí smlouvy či doložky podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace je postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele – pokud chce dosáhnout poskytnutí určité půjčky, resp. úvěru – pouze jediná možnost, a to zcela a bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy 43
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
33
(doložky) učiněný podnikatelem, tedy včetně podnikatelem určeného (určených) rozhodce (rozhodců), pak nelze mít za to, že za takové situace byly naplněny podmínky na ochranu spotřebitele. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli, zde i v otázce určení konkrétních jmen rozhodců, a to bez jakékoliv možnosti spotřebitele spolupodílet se na obsahu sjednání takové rozhodčí smlouvy či doložky. Co do důsledku by se tedy jednalo o stav obdobný (pro spotřebitele) nepřípustným formulářovým smlouvám. Soudy v těchto situacích proto musejí pečlivě posuzovat, zda takové rozhodčí doložky nejsou neplatné pro jednání příčící se dobrým mravům.“44 Nejvyšší soud tak dal najevo, že požadavkem platnosti rozhodčí doložky není jen to, aby samotné znění doložky bylo platné po textové stránce (transparentně určen rozhodce, apod.), ale je zde také požadavek, aby platnost doložky byla posuzována také v kontextu okolností, které k uzavření samotné doložky vedly, zejména zkoumat nakolik byl spotřebitel schopen ovlivnit znění předmětné rozhodčí doložky, přičemž na tomto závěru nemění nic ani fakt, že potřebitel rozhodčí doložku podepsal a s podmínkami smlouvy souhlasil. V opačném případě by totiž mohla nastat situace, kdy by byla poskytována ochrana takovým věřitelům, kteří vědomě poškozují práva svých dlužníků, například vnucováním formulářově předtištěných smluv způsobující slabší smluvní straně nepříznivé následky, a to smluvním ujednáním v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou v nepřiměřené výši za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši několikanásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy, přičemž taková ujednání jsou nepřijatelná, a proto jsou neplatná pro rozpor s dobrými mravy45.
44 45
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12.
34
1.9 Určení rozhodce žalobcem Dále byly poměrně hodně používány rozhodčí doložky, v níž je bez závazného pořadí uvedeno více v úvahu přicházejících rozhodců ad hoc s tím, že výběr náleží tomu, kdo podá rozhodčí žalobu. Taková rozhodčí doložka se mohla jevit jako neplatná z důvodu obcházení ustanovení zákona směřující k ochraně spotřebitele (§ 39, § 55 odst. 2, § 56 odst. 1 OZ), protože neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc ani konkrétní způsob jeho určení, nýbrž stanovovala, že rozhodce určí ta smluvní strana, která podá žalobu, což znamená, že výběr rozhodce byl svěřen do vůle pouze jedné ze smluvních stran. Otázku platnosti takové rozhodčí doložky zodpověděl dne 29. 9. 2014 Nejvyšší soud: „Lze uzavřít, že rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z osmi jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně, platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule.“46 Platnost takové rozhodčí doložky Nejvyšší soud odůvodnil tím, že se smluvní strany přímo v rozhodčí doložce jednoznačně (transparentně) dohodly na rozhodci (rozhodcích) způsobem vyhovujícím ustanovení § 7 odst. 1 ZRŘ. Rozhodci byli určeni konkrétně uvedením jmen, jejich výčet je stálý a po celou dobu trvání právního vztahu účastnic neměnný, na rozdíl od seznamu rozhodců vedeným obchodní korporací vydávající se za stálý rozhodčí soud. Skutečnost, že oprávněn rozhodnout majetkový spor bude ten z nich, který obdrží žalobu, nelze považovat za stanovení způsobu, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny (srov. § 7 odst. 1 ZRŘ.), podání žaloby je procesní úkon strany směřující k zahájení rozhodčího řízení u rozhodce, který byl jmenovitě určen. Mimo výše uvedené Nejvyšší soud dále konstatoval, že vyloučení přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci a vzdání se ústního jednání před rozhodci bez dalšího 46
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014.
35
(automaticky) nezpůsobuje neplatnost rozhodčí doložky, jejímž účastníkem je spotřebitel, neboť dvojinstančnost není obecným principem občanského soudního řízení, ani ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, dále požadavek dvojinstančnosti, stejně jako požadavek ústního jednání, nevyplývá ani z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva47. Jelikož se jedná o první rozhodnutí takového významu ve prospěch soukromých rozhodců, vymezil tímto Nejvyšší soud alespoň základní mantinely pro sjednávání rozhodčích doložek, co se způsobu určování rozhodců týče.
1.10 Neplatnost rozhodčí doložky jako celku O pár měsíců později (21. 1. 2015) vydal Nejvyšší soud další důležité rozhodnutí, tentokrát opět v neprospěch rozhodce, resp. věřitele.: „Netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne.“48 Tímto rozhodnutím v podstatě potvrdil tezi svého dřívějšího usnesení49, a to, že netransparentní určení jen některých rozhodců způsobuje neplatnost celé rozhodčí doložky jako celku, přičemž netransparentní způsob určení je i takový,
47
Tamtéž. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014. 49 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 48
36
když výběr rozhodce závisí pouze na vůli předem určené smluvní strany – typicky věřitele. K tomuto ještě okrajově podotýkám, že v obecné rovině se otázkou oddělitelnosti neplatné části právního úkonu od svého zbytku již v minulosti Nejvyšší soud zabýval a v této souvislosti bylo judikováno, že tam, „kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon.“50 Rozhodčí doložka se tedy musí posuzovat jako celek a není možné posuzovat platnost jejich dílčích částí odděleně.
1.11 Appointing authority Novelizací ZRŘ zákonem č. 19/2012 Sb. došlo k zavedení institutu appointing authority do českého prostředí, což znamená, že se strany dohodnou na třetí, nezávislé osobě, která místo nich a v důsledku jejich vůle určí rozhodce v případě sporu. Tento institut je celosvětově považován za standardní a jeho výslovné zakotvení v ZRŘ tak má vnést do českého právního prostředí právní jistotu v otázce transparentnosti určení rozhodců. Nezávislost a nestrannost třetí osoby pověřené určením osob rozhodce (rozhodců) se pak musí posuzovat dle stejných kritérií jako nezávislost a nestrannost rozhodců, přitom se může jednak o jakýkoliv typ závislosti, a to zejména materiální závislost (přímá nebo zprostředkovaná), stejně jako jakýkoliv zájem na výsledku projednávání sporu. Jestliže třetí subjekt pověřený jmenováním (určením) rozhodců, ať už se jedná
50
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2142/2011.
37
o osobu fyzickou nebo právnickou, není nezávislý, logicky to zpochybňuje nezávislost a nepodjatost samotného rozhodce (rozhodců)51. Výslovné zakotvení appointing authority do ZRŘ tak může vyvolávat dojem, že zákonodárce učinil legislativní změnu, kterou chtěl nově vzniklé rozhodčí doložky pověřující třetí osobu k určení rozhodce učinit platnými, byť dle výše uváděné judikatury (vztahující se ovšem na rozhodčí doložky sjednané před novelou ZRŘ) byly takové rozhodčí doložky absolutně neplatné pro obcházení zákona. Na tento problém ovšem zareagoval dne 28. 4. 2015 Nejvyšší soud usnesením 26 Cdo 3662/2014: „Protože zákon nestanoví pro tzv. appointing autority žádná omezení, lze uzavřít, že se může jednat jak o osoby fyzické, tak o osoby právnické. Nelze však považovat za nezávislé třetí osoby tzv. arbitrážní centra, což jsou obvykle právnické osoby, které nejsou stálými rozhodčími soudy, jež se zabývají organizováním rozhodčího řízení ad hoc, mají z této činnosti ekonomický prospěch a jako rozhodce jmenují opakovaně osoby, s nimiž mají dlouhodobé vztahy a poskytují jim při jejich rozhodovací činnosti servis. Obvykle jsou přitom navázány na podnikatele (jejich právní zástupce), kteří jim fakticky dávají práci tím, že do svých smluv začleňují rozhodčí doložky, v nichž pověřují rovněž opakovaně tuto právnickou osobu výběrem rozhodce. (…) Proto dovolací soud uzavřel, že je-li třetí osobou, která má podle rozhodčí smlouvy (doložky) vybrat rozhodce (§ 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.), právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, jež rozhodce jmenuje (již bez výslovného odkazu na interní dokumenty, ale podle stejných principů) z okruhu osob, s nimiž dlouhodobě spolupracuje, jejichž seznam i nadále vede a jejichž činnost organizačně a administrativně zajišťuje, nelze takto učiněný výběr rozhodce považovat za transparentní, což má za následek neplatnost rozhodčí doložky podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., 51
BĚLOHLÁVEK, A. J.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 371-378.
38
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Vůle stran vyjádřená v rozhodčí doložce nemůže být respektována, jelikož odporuje pravidlům spravedlivého procesu.“52 Výslovné zavedení appointing authority do ZRŘ tedy na soudní praxi zásadní vliv nemělo, neboť třetí osoba pověřená k určení rozhodce musí být na stranách sporů opravdu materiálně nezávislá, což při opakovaném pověřování jednou ze stran sporu splnit nelze. Nejvyšší soud se dále vyjádřil, že na uvedeném požadavku transparentnosti je třeba trvat i po zavedení institutu appointing authority ZRŘ nejen ve vztazích ze spotřebitelských smluv, ale i ve vztazích mezi podnikateli, neboť netransparentní určení rozhodce (rozhodců) má za následek neplatnost absolutní53.
1.12 Vlastní závěr, aneb návod jak správně sepsat rozhodčí doložku Ve výše uvedeném vývoji judikatury a legislativních změn lze tedy spatřovat návod, dle kterého posuzovat platnost v minulosti uzavřené rozhodčí doložky, stejně tak vodítko, jak v současné době sjednat platnou rozhodčí doložku, přičemž se zaměřím zejména na transparentnost určení rozhodců, neboť právě tento problém byl judikaturou nejvíce omílán. Obecně (mimo problematiku transparentnosti určení rozhodce) lze shrnout, že je-li rozhodčí doložka ve spotřebitelském vztahu, ať už byla uzavřena kdykoli, nesmí být součástí všeobecných obchodních podmínek, nesmí obsahovat ujednání zbavující spotřebitele jeho zákonné ochrany (např. rozhodování dle zásad spravedlnosti) a dále v procesu tvorby samotné doložky by měla být dána spotřebiteli možnost podílet se na její tvorbě. Poté se musí rozlišovat rozhodčí
52
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, uveřejněné pod číslem 101/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 53 Tamtéž.
39
doložky uzavřené před novelou ZRŘ (tedy do 31. 3. 2012) a doložky uzavřené po této novele (tedy po 1. 4. 2012).
1.12.1
Rozhodčí doložky uzavřené do novely ZRŘ V rozhodčích doložkách uzavřených do 31. 3. 2012 lze rozhodce určit
pouze dvěma způsoby. Prvním z nich je přímé určení ad hoc rozhodce, jinými slovy výslovně identifikovat rozhodce (nebo více rozhodců), který bude případný spor rozhodovat. Pokud je v takovém případě v rozhodčí doložce uvedeno rozhodců více, a až v případě sporu se vybere konkrétní rozhodce ze seznamu v doložce, nesmí tento výběr předem záviset pouze na jedné smluvní straně (např. věřiteli), ale může být ku příkladu uvedeno, že výběr rozhodce provede žalující strana (v okamžiku sjednávání rozhodčí doložky se neví, která strana je potenciální žalující), nebo že každá ze stran sporu si vybere jednoho rozhodce a tito se pak shodnou na výběru třetího rozhodce ze seznamu. Druhým způsobem určení rozhodce je odkaz na stálý rozhodčí soud dle § 13 ZRŘ, který může vydávat svá pravidla a řády, přičemž vede seznam rozhodců, z nichž bude na základě těchto pravidel a řádů vybrán rozhodce (resp. rozhodci) pro projednání daného sporu. Jediný stálý rozhodčí soud, který připadá v úvahu pro řešení spotřebitelských sporů tohoto typu je Rozhodčí soud při HKAK ČR. Všechny rozhodčí doložky uzavřené do 31. 3. 2012, které obsahují jiný způsob určení rozhodců než dva výše uvedené, jsou absolutně neplatné.
1.12.2
Rozhodčí doložky uzavřené po novele ZRŘ Od 1. 4. 2012 existuje, mimo dva výše uvedené, ještě třetí způsob určení
rozhodce, a to tzv. appointing authority, jinými slovy určení rozhodce (rozhodců) třetí nezávislou osobou určenou přímo v rozhodčí doložce (pozn. rozhodčí
40
doložky s appointing authority uzavřené do 31. 3. 2012 jsou absolutně neplatné). Třetí osoba však musí být nezávislá na stranách sporu, což není splněno v případě opakovaného ustanovování této třetí osoby do rozhodčích doložek jednou ze smluvních stran, na které je materiálně závislá. Závislost třetí osoby na jedné straně sporu pak odporuje pravidlům spravedlivého procesu, což má za následek absolutní neplatnost této rozhodčí doložky. Nabízí se tak další otázka, a to zda musí být potenciální rozhodci vyjmenování přímo v rozhodčí doložce, nebo stačí odkaz na seznam rozhodců organizace zajišťující jim administrativní a organizační služby, anebo potenciální rozhodci nemusí být vůbec konkretizování a stačí pouhé určení osoby pověřené výběrem rozhodce. Na tuto otázku nám zatím judikatura nedala jasnou odpověď, alespoň tedy ne na úrovni rozhodování Nejvyššího či Ústavního soudu. Jsou mi známá určitá rozhodnutí na krajské úrovni, která se přiklání spíše ke konkrétnímu vyjmenování potenciálních rozhodců: „Dle názoru odvolacího soudu by na základě takovéto rozhodčí smlouvy nemohla být založena pravomoc rozhodce ani v případě, kdy by smlouva byla uzavřena po 1. 4. 2012, tedy po novele zák. o rozhodčím řízení zákonem číslo 19/2012 Sb., kterou došlo ke změně mimo jiné i v ust. § 7 odst. 1, který byl doplněn tak, že rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4. I v tomto případě by bylo třeba, aby v rozhodčí smlouvě bylo mimo jiné vymezeno, z jakého okruhu konkrétních osob má být rozhodce (třetí osobou) jmenován. Rozhodčí doložku v předmětné věci tak bylo třeba mít za absolutně neplatnou dle ust. § 39 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění předpisů pozdějších, a to od samého počátku.“54 Lze tedy uzavřít, že při použití institutu appointing authority je nutné, mimo konkretizaci osoby pověřené k výběru rozhodce (rozhodců), jmenovitě
54
Usnesení Krajského soud v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 54Co 843/2015.
41
uvést také rozhodce, kteří pro rozhodnutí potenciálního sporu připadají v úvahu. V případě výběru rozhodce organizací, která jim zajišťuje administrativní a organizační služby (tzv. arbitrážní centrum), lze uvést jmenovitý seznam rozhodců do pravidel pro rozhodčí řízení, která musí být k rozhodčí doložce přiložena dle § 19 odst. 4 ZRŘ, v těchto situacích je ovšem velké riziko, že tato doložka bude shledána neplatnou z důvodu absence nezávislosti této organizace na stranách sporu (viz výše), proto je taková doložka dle mého názoru platná pouze na teoretické bázi – organizace by z této činnosti nesměla mít majetkový prospěch. Jediný případ, kdy při použití appointing authority nemusí být jmenovitý seznam konkrétních rozhodů, je situace, kdy třetí osoba má vybírat ze seznamu rozhodců při stálém rozhodčím soudu dle § 13 ZRŘ, přičemž postačí odkaz na tento seznam rozhodců. Stálé rozhodčí soudy totiž svá pravidla o řízení (tedy i seznam rozhodců) uveřejňují v Obchodním věstníku, a proto je seznam potenciálních rozhodců vždy dostupný v platném znění55. Dále u rozhodčích doložek uzavřených od 1. 4. 2012 je zapotřebí také dbát zvýšené ochrany spotřebitele zavedené novelou ZRŘ zákonem č. 19/2012 Sb., a to například umístěním rozhodčí doložky na samostatnou listinu, či informační povinnosti vůči spotřebiteli.
55
BĚLOHLÁVEK, A. J.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 379.
42
2.
Praktické problémy při exekuci rozhodčích nálezů Rozhodčí nález, pokud splňuje požadavky materiální a formální
vykonatelnosti, je dle § 40 odst. 1 písm. c) exekučním titulem. U rozhodčího nálezu, který vzešel z platné rozhodčí doložky a je formálně i materiálně vykonatelný, není zásadně možné na návrh povinného výkon rozhodnutí zastavit. Exekuční soud není oprávněn přezkoumávat meritorní správnost exekučního titulu a nepřihlíží ani k vadám nalézacího řízení56. Tím spíše, když měl povinný řadu procesních nástrojů v samotném rozhodčím řízení a v neposlední řadě ochranu zajišťující § 31 a § 35 ZRŘ. Jiná je ovšem situace, když je exekučním titulem rozhodčí nález, který byl vydán netransparentně určeným rozhodcem. Jinými slovy tento exekuční titul nikdy nevzniknul, neboť rozhodce nikdy neměl pravomoc předmětný spor rozhodnout. Takovýto rozhodčí nález lze dle aktuální judikatury57 označit za nicotný, jelikož mu lze upřít účinky pravomocného rozhodnutí právě z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky pro obcházení zákona. Návrh na nařízení exekuce na základě nicotného rozhodčího nálezu by měl být správně zamítnut. Exekuční soud totiž při věcném posuzování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zkoumá, zda exekuční titul - rozhodčí nález, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc58. V praxi tomu tak ovšem nebylo, exekuční soudy nařídily obrovský počet exekucí na základě nicotného rozhodčího nálezu. Teoreticky vzato by měla jít taková exekuce zastavit dle § 268 odst. 1, písm. h) o.s.ř.: „Výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže… výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.“ 56
SMOLÍK in SVOBODA, Karel; SMOLÍK, Petr; LEVÝ Jiří; ŠÍNOVÁ, Renáta a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 836. 57 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2860/2012. 58 LEVÝ in SVOBODA, Karel; SMOLÍK, Petr; LEVÝ Jiří; ŠÍNOVÁ, Renáta a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 880.
43
Dle uvedeného ustanovení se zastaví výkon rozhodnutí (exekuce) právě v takových případech, kde je exekuce nepřípustná mimo jiné pro vadu exekučního titulu, tím spíše pokud platný exekuční titul vůbec neexistuje – je nicotný. Právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce vykonávací řízení končí, přičemž pro zastavení exekuce je typické, že ukončuje provedení výkonu rozhodnutí dříve, než vymáhaná povinnost byla stanoveným způsobem skutečně nuceně vymožena (resp. dobrovolně splněna k rukám soudního exekutora), a také z jiných důvodů než proto, že by splnění vymáhané povinnosti bylo dosaženo úkony učiněnými při provedení výkonu rozhodnutí59.
2.1 Exekuce při neuzavření rozhodčí doložky Vodítkem pro posuzování návrhu na zastavení exekuce z důvodu absolutní neplatnosti exekučního titulu mohlo být usnesení NS 20 Cdo 3284/2008: „Není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl.“60 Jak již napovídá právní věta uvedeného rozhodnutí, toto se týkalo situace, když žádná rozhodčí doložka či smlouva uzavřena nebyla. Soud vycházel z ustálené praxe, kdy i ve stádiu nařízení exekuce se soud zabývá, zda byl exekuční titul vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc. Jestliže soud zjistí, že exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu pravomoc neměl, návrh na nařízení exekuce by měl správně zamítnout. Aby mohl být majetkový spor rozhodnut rozhodcem a tento rozhodčí nález byl způsobilým exekučním titulem, musí existovat rozhodčí doložka či smlouva dle § 2 ZRŘ. Pasivita jednoho účastníka v rozhodčím řízení (k rozhodčímu řízení se nedostavil, nenamítal 59
LEVÝ in SVOBODA, Karel; SMOLÍK, Petr; LEVÝ Jiří; ŠÍNOVÁ, Renáta a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 939. 60 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
44
neexistenci rozhodčí doložky, rozhodčí nález mu byl doručen) pak neznamená konkludentní podrobení se pravomoci rozhodce. Mimo jiné se soud vyjádřil, jak by se mělo postupovat v případě, kdy rozhodčí doložka uzavřena byla, avšak neplatně (je otázkou, zda tím byla myšlena i absolutní neplatnost z důvodu netransparentního určení rozhodce). V takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu61.
2.2 Uplatnění námitky ne-pravomoci rozhodce S možností zastavení exekuce rozhodčího nálezu z důvodu ne-pravomoci rozhodce pak souvisí ustanovení § 15 ZRŘ reflektující problematiku zkoumání pravomoci rozhodců a časové možnosti k podání námitky ne-pravomoci rozhodce. Do novely ZRŘ účinné od 1. 4. 2012 byly možnosti stran rozhodčího řízení podat námitku ne-pravomoci rozhodce poněkud omezené. Tuto námitku musely totiž vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé, i když se jednalo o spor ze spotřebitelské smlouvy. Po výše zmiňované novele se však dostalo lepší procesní obrany spotřebitelům, kteří tuto námitku mohou uplatnit kdykoli nejen během rozhodčího řízení, ale dokonce i v řízení o zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 ZRŘ či v řízení o zrušení výkonu rozhodčího nálezu dle § 35 ZRŘ. Touto problematikou se ostatně zabýval i Ústavní soud v nálezu IV.ÚS 2735/11: „Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom platí, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se
61
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 08 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
45
uskutečnil
podle
transparentních
ani výsledek takového rozhodování.“
pravidel,
nemůže
být
akceptovatelný
62
Čímž dal obecným soudům dosti zřetelné vodítko, jak posuzovat případné námitky k opožděnosti vyslovení absence pravomoci rozhodce případný spor rozhodnout. Pro úplnost připomínám, že tento nález ÚS se vztahuje ke skutkovému vztahu před novelou ZRŘ účinnou od 1. 4. 2012. Ústavní soud vycházel ze své rozhodovací praxe, a to že základní zásady řízení platí i v rozhodčím řízení a že právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodčí řízení v režimu ZRŘ. Jelikož rozhodčí řízení představuje odklon od civilního procesu, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu, musí být
respektován
požadavek na konkretizaci
a individualizaci výběru rozhodce. Je tedy vyloučeno, aby bylo rozhodnuto rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle netransparentních pravidel, a proto nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování63.
2.3 Zastavení a přerušení exekuce rozhodčího nálezu V praxi se často setkáváme s případy, kdy je exekuce přerušena dle § 35 ZRŘ, namísto toho by však pravděpodobně měla být zastavena dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Tato drobná rozdílnost má však v dalších vztazích mezi dlužníkem a věřitelem fatální důsledky.
62 63
Nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11. Tamtéž.
46
2.3.1 Exekuce nicotného rozhodčího nálezu Jasnou odpověď na problematiku vedení exekuce na základě nicotného rozhodčího nálezu pak přinesl v roce 2013 Nejvyšší soud v rozhodnutí 31 Cdo 958/2012: „Byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.“64 Nejvyšší soud se v uvedeném rozhodnutí zabýval zejména otázkou, zda rozhodce, který vydal rozhodčí nález na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, k tomu měl pravomoc, od toho se pak dále odvíjí posouzení, zda vydaný rozhodčí nález je způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu či nikoliv, a jestli je možné namístě exekuci pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Dle ustálené judikatury exekuční soud při nařízení exekuce zkoumá, zda byl exekuční titul vydán orgánem, jenž k tomu má pravomoc. Exekuční soud však dále není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, soud je vázán obsahem exekučního titulu a je povinen z něj vycházet. Nejvyšší soud pak rozhodl v souladu s právním názorem, že exekuci zastaví exekuční soud dle § 269 odst. 1 o. s. ř. i bez návrhu pokaždé, když existuje taková relevantní okolnost, kvůli které je provedení výkonu nepřípustné, když ani případná právní moc usnesení o nařízení exekuce nezhojí 64
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
47
vady exekučního titulu, pročež lze nařízenou exekuci zastavit také v případě, kdy exekuční
soud
zjistí
(i
dodatečně)
nedostatek
pravomoci
orgánu,
který exekuční titul vydal (např. nebyla-li založena pravomoc rozhodce kvůli absolutně neplatné rozhodčí doložce). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí rovněž odkázal na svou předchozí judikaturu65, dle které lze v exekuci vedené na základě rozhodčího
nálezu
vedle
zvláštních
důvodů
zastavení
exekuce
dle § 35 odst. 1 ZRŘ účinném do 31. 3. 2012 zastavit exekuci i z důvodů uvedených v § 268 o. s. ř. Tato úvaha pak vede k logickému závěru, že pokud vydal exekuční titul rozhodce, který k tomuto neměl oprávnění, nelze akceptovat ani výsledek takového rozhodování, z čehož vyplývá, že takový rozhodčí nález nemůže být ani způsobilým exekučním titulem, a proto lze takovou exekuci zastavit v každé její fázi66. Pro zajímavost dodávám, že Nejvyšší soud (opět) rozhodl v rozporu se svou vlastní nedávnou judikaturou (uvedenou výše), kdy ještě v roce 2010 v usnesení 20 Cdo 3284/2008 judikoval: „Jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně. V takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.“67 Za tři roky však Nejvyšší soud tento názor přehodnotil a vylepšil procesní postavení
dlužníků
tím,
že
mají
možnost
zastavit
exekuci
vzešlou
z absolutně neplatné rozhodčí doložky kdykoli, při podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu musí být totiž dodržena tříměsíční lhůta od doručení předmětného nálezu dle § 32 ZRŘ. Další možností je, že v usnesení
65
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2209/2011. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 67 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 66
48
20 Cdo 3284/200868 měl Nejvyšší soud na mysli neplatnost relativní, zatímco v usnesení 31 Cdo 958/201269 se myslí neplatnost absolutní.
2.3.2 Exekuce rozhodčího nálezu v případě nerovnováhy v neprospěch spotřebitele
významné
V roce 2014 bylo Nejvyšším soudem vydáno rozhodnutí 30 Cdo 3712/2012, které omezuje případy, kdy lze zkoumat rozhodčí nález i během exekučního řízení: „Proto ani v případě rozhodčích nálezů nepřísluší exekučnímu soudu přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.“70 Výše uvedené rozhodnutí přiléhá na případy, kdy byla rozhodčí doložka sjednána sice v platném znění, nicméně tato doložka (resp. smlouva hlavní) obsahovala
ujednání
a povinnostech
stran
způsobující v
významnou
neprospěch
nerovnováhu
spotřebitele.
Uvedené
v
právech rozhodnutí
pravděpodobně zahrnuje i případy, kdy spotřebitel neměl ani žádnou možnost znění jak smlouvy hlavní obsahující pro něj nevýhodná ujednání, tak rozhodčí doložky,
ovlivnit
(k
tomu
srov.
usnesení
Nejvyššího
soudu
ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014 a Nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, vše uváděné výše).
68
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 69 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 70 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012.
49
2.3.3 Dílčí závěr Závěrem lze tedy shrnout, že v případě, kdy je rozhodčí doložka exekučním titulem, musí se rozlišovat situace, kdy je tato rozhodčí doložka absolutně neplatná z důvodu netransparentního určení rozhodce, a situace kdy je rozhodčí doložka sice sjednána v platném znění, avšak tato doložka, nebo smlouva hlavní, obsahuje ujednání způsobující významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Je-li exekučním titulem rozhodčí nález vzešlý s rozhodčí doložky s netransparentním určením rozhodce, má exekuční soud zastavit takto nařízenou exekuci i bez návrhu (§ 269 odst. 1 o. s. ř.) neboť, se jedná o takovou relevantní okolnost, pro niž je provedení exekuce nepřípustné. Ani případná právní moc usnesení o nařízení exekuce nemůže konvalidovat vady, které by bránily provedení exekuce ještě před jejím nařízením. Nařízenou exekuci tedy lze zastavit, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal (zejména tehdy, nebyla-li uzavřena rozhodčí doložka). Jiná je ovšem situace ve druhém případě, tedy kdy je exekučním titulem rozhodčí nález na základě rozhodčí doložky v platném znění, avšak zastřešující spotřebitelský vztah ze smlouvy obsahující ujednání způsobující významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, či tato ujednání obsahuje samotná rozhodčí doložka a není to důvodem pro její absolutní neplatnost, v takovém případě se postupuje dle § 35 ZRŘ, kdy se podá návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, načež soud exekuci přeruší a uloží povinnému, nechť ve lhůtě třicíti dnů podá u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu.
50
2.3.4 Praktické důsledky dvojkolejné judikatury Výše popsaný závěr se však v praxi neuplatňuje absolutně. V případě zastavování exekucí vedených z titulu rozhodčích nálezů s netransparentně určeným rozhodcem exekuční soudy někdy postupují dle § 35 ZRŘ, namísto § 268 o.s.ř. odst. 1 písm. h). Příčinu tomu zavdal Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 104 VSPH 50/2014: „…je-li vydaný rozhodčí nález z nějakého důvodu vadný, je nutno jej odklidit cestou jeho zrušení, a to buď do tří měsíců od jeho doručení formou žaloby podanou dle § 31 a § 32 odst. 1 RozŘ, nebo stejnou žalobou podanou v rámci probíhajícího exekučního řízení v 30 denní lhůtě podle § 35 odst. 2 RozŘ.“71 Vrchní soud při tomto rozhodnutí vycházel z následující úvahy. Dle § 15 ZRŘ jsou rozhodci oprávněni zkoumat svou pravomoc a pokud dospějí k závěru, že dle předmětné rozhodčí doložky není jejich pravomoc založena, rozhodnou o tom usnesením, přičemž tato námitka musí být, s výjimkou spotřebitelských sporů (tam to lze i podstatně později, viz dále), vznesena nejpozději při prvním úkonu v řízení. § 31 ZRŘ pak obsahuje taxativní výčet důvodů, pro které soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, mezi tyto důvody patří mimo jiné i neplatnost rozhodčí doložky, tento návrh však musí být dle § 32 odst. 1 ZRŘ podán ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá. Pokud je na základě rozhodčího nálezu již vedena exekuce, má povinný možnost (i když nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem) bez ohledu na tří měsíční lhůtu v § 32 ZRŘ podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí dle § 35 ZRŘ i pro ty stejné důvody jako dle § 268 o.s.ř. (tzn. i pro absolutní neplatnost exekučního titulu), načež soud exekuční soud výkon
71
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 104 VSPH 50/2014.
51
rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby ve lhůtě třicíti dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu, a pokud tak povinný neučiní, pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu. Po zrušení rozhodčího nálezu soudem z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, se pak může na návrh některé ze stran pokračovat před tímto obecným soudem v jednání ve věci samé. Dle názoru Vrchního soudu v Praze se v případě návrhu povinného na zastavení exekuce musí aplikovat výše uvedený postup, neboť je to evidentní z vnitřní logiky ZRŘ. Tento názor údajně není ani v rozporu s právním názorem prezentovaným v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 7 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (citovaným výše), protože na procesní situaci posuzovanou Nejvyšším soudem ještě nedopadaly účinky ZRŘ po účinnosti novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb., jinými slovy tehdy ještě nebylo možné aplikovat
§
35
ZRŘ
zavedený
právě
zmiňovanou
novelou.
Postup
dle § 35 odst. 2 ZRŘ má být tedy užíván i v exekučních řízeních zahájených přede dnem 1. 4. 2012. Novela provedená zákonem č. 19/2012 Sb. totiž neobsahuje přechodné ustanovení k § 35 ZRŘ, proto by se mělo vyjít z obecně platné zásady, že nové procesní právo (jeho změny) platí ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy i pro řízení zahájená přede dnem nabytí jeho účinnosti s tím, že právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy, zůstávají zachovány (tzv. nepravá retroaktivita procesním norem). Dle této teorie tedy není rozhodné, kdy byla uzavřena rozhodčí doložka, kdy byl vydán rozhodčí nález či kdy bylo zahájeno exekuční řízení. Vrchní soud dále argumentoval, že by bylo absurdní, pokud by soud přerušil exekuci dle §35 ZRŘ a uložil povinnému podat do třicíti dnů návrh na zrušení rozhodčího nálezu, povinný by v této lhůtě své právo neuplatnil, a následně by i přes to všechno mohl exekuční soud i ex offo přihlédnout k neplatné rozhodčí doložce a tím pádem nezpůsobilému exekučnímu titulu, a z toho důvodu exekuci zastavit. Mimo to se Vrchní soud vyjádřil, že rozhodčí nález vydaný na základě neplatné či neexistující rozhodčí doložky nelze v případě majetkových sporů považovat za nicotný právní akt. Za nicotný by se naopak dal považovat například rozhodčí
52
nález, kterým bylo rozvedeno manželství, nesplňoval by totiž požadavek v § 2 ZRŘ, tedy nejednalo by se o majetkový spor, ve kterém by šlo uzavřít smír. Další stěžejní argument Vrchního soudu v Praze vycházel z úvahy, že v případě zastavení exekuce dle § 268 o.s.ř. odst. 1 písm. h) by pak věřitel musel podat žalobu k obecnému soudu, kde by hrozilo jednak promlčení jeho nároku, což by bylo zneužitím práva ze strany dlužníka a zároveň poškozením toho věřitelova (promlčením se budu zabývat v samostatné kapitole), postup přerušení exekuce dle § 35 ZRŘ je tak spravedlivý, protože dojde k přezkumu rozhodčího nálezu a jeho následnému zrušení v samostatně vedeném řízení o zrušení rozhodčího nálezu, kde je věřiteli znovu dána možnost vést s dlužníkem spor o zaplacení dluhu v rámci nezpochybnitelně spravedlivého a transparentního soudního řízení. Druhým rizikem by pak bylo zastavení řízení o věřitelově žalobě dle § 104 odst. 1 o.s.ř., pro překážku rei iudicatae, protože rozhodčí nález má dle § 27 ZRŘ účinky pravomocného rozhodnutí72. Výše uvedené rozhodnutí, dle něhož má exekuční soud povinnost v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 ZRŘ exekuční řízení přerušit a uložit povinnému, aby podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, má samozřejmě svá pro i proti. Mezi hlavní argumenty pro patří dále samotné znění § 35 odst. 2 ZRŘ „soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší“, což se dá interpretovat tak, že exekuční soud skutečně tuto povinnost má, pokud by totiž zákonodárce chtěl nechat na zvážení soudu, zda exekuci přeruší dle § 35 ZRŘ, nebo zastaví dle § 268 o.s.ř., bylo v příslušném ustanovení napsáno například, že soud !může! tuto exekuci přerušit. Dalším argumentem pro zavedení tohoto postupu je zohlednění ochrany právního postavení a legitimního očekávání věřitele. Pokud by došlo k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu v rámci exekučního řízení a následně bude rozhodnuto, že rozhodce nebyl ustanoven transparentním způsobem a rozhodčí
72
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 104 VSPH 50/2014.
53
nález bude zrušen, může věřitel v souladu s ustanovením § 34 ZRŘ následně podat návrh na pokračování v řízení před obecným soudem. Zohlednění ochrany právního postavení a legitimního očekávání však nebylo účelem novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb., jejím účelem bylo dle důvodové zprávy73 naopak posílení pozice spotřebitele, který je v naprosté většině případů dlužníkem, nikoli věřitelem. Argumentem pro by rovněž mohlo být, že pokud bude exekuce zastavena dle § 268 o.s.ř. z důvodu nepřípustnosti exekučního titulu, chybí v těchto případech ve vztahu k postavení věřitele jakákoliv právní úprava. Vzhledem k tomu, že exekuční soud ve svém rozhodnutí samostatně nerozhoduje o neplatnosti rozhodčího nálezu ani o jeho zrušení, neboť toto je obsaženo pouze v odůvodnění předmětného rozhodnutí, rozhodčí nález prakticky stále existuje a zakládá věřiteli nemožnost podat v téže věci novou žalobu, a to z důvodu rei iudicatae. Tímto může docházet k situaci, kdy původní exekuce sice byla zastavena, nicméně věřitel není oprávněn domoci se své pohledávky vůči dlužníku v rámci nového řízení, neboť mu sice chybí bezvadný vykonatelný exekuční titul, avšak neplatný rozhodčí nález mu současně znemožňuje jeho získání. V takovém případě by byl dlužník oproti věřiteli bezdůvodně zvýhodněn a věřiteli tak odejmuta možnost efektivní ochrany jeho práv74. Svou logiku má i argument, že právní úprava poskytuje spotřebiteli od 1. 4. 2012 širokou možnost přezkumu rozhodčího nálezu, aby v případě pochybnosti o platnosti rozhodčí doložky, bylo postupováno podle speciálních ustanovení zákona, tedy podle § 35 citovaného zákona, a nikoli dle obecných ustanovení občanského soudního řádu, v souladu se zásadou lex specialis derogat legi generali75.
73
Důvodová zpráva k 19/2012 Sb., s 12. Tato myšlenka byla převzata z neveřejného podání JUDr. Muzikáře. 75 Usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 4 Nc 2829/2006. 74
54
Výše uvedené argumenty znějící pro přerušení exekuce dle § 35 ZRŘ i v případě, kdy byl exekuční titul vydán rozhodcem, jehož pravomoc nebyla založena, jsou beze sporu v zájmu věřitelů, tedy hlavně nebankovních společností, půjčujících peníze za poměrně vysoký úrok. Níže shrnu argumenty, proč aplikovat ustanovení § 268 o.s.ř. odst. 1 písm. h) namísto § 35 ZRŘ, tedy zastavení exekuce, což je pro spotřebitele beze sporu výhodnější. Prvním argumentem může být, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 104 VSPH 50/2014 se týká incidenčního sporu, a proto na případy zastavování exekucí nepřiléhá. Je nutno podotknout, že insolvenční soud se k ustanovení §35 ZoRŘ vyjádřil v podstatě oklikou a nezávazně a to pouze za účelem odůvodnění, proč přihlášená pohledávka nebyla promlčena, když jako další z důvodů uvedl to, že samotná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Dalším
logickým
argumentem
může
být,
že
ustanovení
§ 35 ZRŘ se týká relativní neplatnosti a tyto důvody tak leží vedle důvodů pro zastavení exekuce dle § 268 o.s.ř., pro tento argument svědčí také judikatura Nejvyššího soudu: „V § 35 zákona o rozhodčím řízení jsou přitom uvedeny zvláštní důvody zastavení exekuce, které doplňují ustanovení § 268 o. s. ř.“76 „Z ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zákona o rozhodčím řízení vyplývá, že doplňuje ustanovení § 268 o. s. ř. o možnost zastavit řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) z důvodu, že strana, která musela mít zákonného zástupce, nebyla v rozhodčím řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno.77“ K tomuto závěru se přiklání i odborná literatura: „Je-li tedy návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí podán z obecných důvodů, postupuje se podle obecné právní úpravy obsažené v ust. § 268 a násl. OSŘ, zatímco u zvláštních důvodů podle § 35 odst. 1 písm. a) až c) RozŘ se výkon 76 77
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 638/2015. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1156/2013.
55
pouze přeruší a navrhovateli uloží, aby podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ.“78 Tím pádem se nemůže uplatnit ani zásada lex specialis derogat legi generali, neboť § 35 ZRŘ není vůči § 268 o.s.ř. speciální úpravou, ale pouze ji doplňuje. Co se týče údajné neexistence přechodných ustanovení k § 35 ZRŘ v novele provedené zákonem č. 19/2012 Sb., tak je třeba vycházet z bodu 2 článku II přechodných ustanovení předmětné novely, podle něhož se platnost rozhodčí smlouvy posuzuje podle zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy. To by mohlo znamenat, že má být posuzován nejen obsah sjednané rozhodčí doložky, ale i proces, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, tedy i to, zda bylo vydáno rozhodcem, který měl k tomu pravomoc. Jelikož je ustanovení § 35 ZRŘ ve vztahu k § 268 o.s.ř. pouze doplňujícím institutem, nejsou důvody pro odchylný postup při posuzování návrhu povinného na zastavení exekuce z důvodu nepřípustnosti exekučního titulu po 1. 4. 2012 v souvislosti s novelou zákona o rozhodčím řízení. Ustanovení § 35 ZRŘ tak dopadá i na veškerá exekuční řízení vedená po 31. 3. 2012 (když přechodná ustanovení pamatují jen na probíhající rozhodčí řízení), avšak novelou došlo k pouhému doplnění § 35 o nový odst. 1 písm. b), když možnost „odklizení“ rozhodčího nálezu formou žaloby byla dána již před tím ve čtyřech dalších případech, které byly zachovány. Novela pouze doplňuje obecnou úpravu zastavení exekuce podle 268 o.s.ř., tj. i § 268 odst. odst. 1 písm. h) o.s.ř.79. V souladu s tímto názorem rozhoduje také Nejvyšší soud, kdy například v usnesení 30 Cdo 3396/2014 ze dne 4. 3. 201580 odmítl dovolání v exekuční věci, kde se oprávněný domáhal přerušení exekuce dle § 35 ZRŘ namísto zastavení dle § 268 o.s.ř. (jak rozhodly obecné soudy), což oprávněný odůvodňoval tím, že exekuční soud zastavil exekuci dle obecného ustanovení o. s. ř., tedy v rozporu se zásadou lex specialis derogat legi generali. Jestliže exekuční soud výslovnou 78
BĚLOHLÁVEK, A. J.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1207. 79 Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Co 56/2016. 80 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3396/2014.
56
úpravu § 35 ZRŘ nerespektoval, porušil tím jak zásadu přednosti speciálního právního předpisu, tak i Ústavou a Listinou zakotvenou povinnost jednat pouze na základě zákonného zmocnění, v jeho mezích a stanoveným způsobem, která platí pro všechny orgány státní moci, včetně soudů. Oprávněný byl toho názoru, že exekuční soud je v případě naplnění podmínek § 35 odst. 1 ZRŘ povinen postupovat podle § 35 odst. 2 ZRŘ, tedy exekuci přerušit a povinnému uložit, aby podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Exekuční soud tak dle oprávněného nemůže ze své vlastní vůle aplikovat pouze podpůrně použitelné ustanovení o. s. ř., neboť by tím porušil ústavní limity své pravomoci a popřel základní právní zásadu přednosti speciálního právního předpisu před obecným, zakotvenou i v § 44 ZRŘ81. Nejvyšší soud však dovolání oprávněného odmítl s tím, že rozhodnutí obou instancí exekučního soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu82. V souvislosti s tímto rozhodnutím byla za oprávněného podána i ústavní stížnost, která však byla také odmítnuta83. Tímto postupem tak Nejvyšší i Ústavní soud dávají najevo svůj právní názor, že v případě nepřípustnosti exekučního titulu, lze exekuci zastavit kdykoli dle § 268 o.s.ř. Na otázku, zda rozhodčí nález vydaný v rozhodčím řízení, ač k jeho vydání neměl rozhodce pravomoc a tento rozhodčí nález nebyl zrušen v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, představuje překážku věci rozhodnuté pro soudní řízení o témže nároku, o němž bylo již rozhodováno daným rozhodčím nálezem přiléhá usnesení NS 23 Cdo 4460/2014: „Nejde proto o překážku věci rozhodnuté, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc.“84 81
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3396/2014. Tímto myšleno Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 83 Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/2015. 84 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014. 82
57
Přijetí závěru, že se jedná o věc rozsouzenou, by totiž znamenalo odepření přístupu ke spravedlnosti, neboť by věřiteli nebylo umožněno domáhat se v případě důvodnosti hmotněprávního nároku způsobilého exekučního titulu cestou civilního soudnictví85. Teorie o nutnosti aplikace ustanovení § 35 ZRŘ ve spotřebitelských věcech, byť existují skutečnosti pro její zastavení dle § 268 o.s.ř. odst. 1 písm. a), dále vede k absurdním závěrům, že pokud by povinný nebyl spotřebitelem, byla by exekuce (z důvodu netransparentně určeného rozhodce) jako nepřípustná zastavena dle § 268 o.s.ř., zatímco v momentě, kdy je povinný spotřebitelem, je soudem nucen zahájit řízení o zrušení nicotného rozhodčího nálezu86. Tato teorie je tak v rozporu nejen se všemi zásadami garantující zvýšenou ochranu spotřebitele, ale i proti zdravému rozumu. Novela zákona, která měla postavení spotřebitele v rozhodčím řízením zlepšit, přeci nemůže být zneužita k tomu, aby byla pozice spotřebitele o mnoho horší, než kdyby spotřebitelem nebyl. Při použití § 35 ZRŘ je totiž ukládána další řada povinností jako např. podat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu včetně úhrady soudního poplatku, nést důkazní břemeno, apod. Zatímco v případě zastavení exekuce dle § 268 o.s.ř. je povinný (obvykle spotřebitel) veškerých protiprávních závazků zbaven a je na věřiteli (obvykle podnikateli), aby podal novou žalobu k obecnému soudu, zaplatil soudní poplatek, nesl důkazní břemeno, atd.
2.3.5 Dílčí závěr Závěrem lze tedy konstatovat, že na základě výše uvedené judikatury a argumentace, by měla být exekuce, vedena na základě rozhodčího nálezu vydaného netransparentně určeným rozhodcem, zastavena na návrh povinného (nebo ex offo soudem) dle § 268 odst. 1 písm. h.) o.s.ř. Jak bylo ovšem uvedeno, 85 86
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014. Tato myšlenka byla převzata z neveřejného podání Mgr. Kvasnici.
58
některé soudy jsou stále toho názoru, že i v případě nicotného rozhodčího nálezu jako exekučního titulu, se má uplatnit postup přerušení exekuce dle § 35 ZRŘ. Tuto právní nejistotu (pro situaci kolem rozhodčích doložek snad typickou), však doufejme, v nejbližší době vyjasní vrcholné orgány soudní soustavy sjednocením této dvojkolejné judikatury. Naopak dle § 35 ZRŘ má být exekuce přerušována krom výčtu případů uvedených v § 35 ZRŘ, také v případě, kdy je rozhodčí doložka sjednána sice v platném znění, avšak tato doložka resp. smlouva hlavní, obsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. A podle názoru některých soudů také v případech nicotnosti rozhodčího nálezu z důvodu ne-pravomoci rozhodce, tento názor je však spíše menšinový a dle mého názoru také nelogický.
59
3.
Situace po zastavení či přerušení exekuce V případě, že je exekuce vedena na základě rozhodčího nálezu a tento
exekuční titul vykazuje vady, bude tato exekuce buďto přerušena dle § 35 ZRŘ, nebo zastavena dle § 268 o.s.ř. V předchozí kapitole je uvedeno, za jakých okolností by se mělo uplatnit přerušení exekuce, a za jakých její zastavení. V následujících řádcích se zaměřím na situace, které nastanou jak po přerušení exekuce dle § 35 ZRŘ, tak po zastavení dle § 268 o.s.ř.
3.1 Situace po přerušení exekuce dle § 35 ZRŘ V rozhodnutí o přerušení exekuce uloží exekuční soud povinnému, aby do třiceti dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Příslušným soudem se myslí obecný soud, v jehož obvodu byl rozhodčí nález vydán, a pokud byl rozhodčí nález vydán v zahraničí, je k projednání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu příslušný soud, který by byl jinak příslušný, kdyby nebylo rozhodčí doložky. Pokud není návrh na zrušení rozhodčího nálezu ve lhůtě podán, pokračuje se v exekuci, stejně jako v případě, kdy je návrh na zrušení rozhodčího nálezu pravomocně zamítnut. Může nastat také situace, kdy exekuce bude zastavena jen co do určité výše87. V případě, kdy je rozhodčí nález pro některou vadu zrušen soudem, hrozí věřiteli promlčení jeho nároku. Aby byly zachovány účinky podané rozhodčí žaloby (jejímž výsledkem byl zrušený rozhodčí nález) a tím i zamezeno promlčení nároku věřitele, musí věřitel dle § 16 ZRŘ podat znovu u soudu nebo u jiného příslušného orgánu žalobu nebo v případě, že se věci samé bude rozhodovat znovu před rozhodci, návrh na pokračování v rozhodčím řízení, to vše do třicíti dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu. 87
BĚLOHLÁVEK, A. J.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Prah: C. H. Beck, 2012, s. 1207.
60
Po zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem bude rozhodčí řízení před rozhodci pokračovat pouze k návrhu některé ze stran, rozhodci tedy nemůžou zahájit pokračování v řízení z vlastní vůle. Rozhodčí řízení je totiž řízení sporné, v němž se plně uplatní dispoziční zásada88. O věci samé pak bude rozhodováno příslušným orgánem a na základě jeho rozhodnutí pak bude v původní exekuci buďto pokračováno, nebo bude zcela zastavena dle § 268 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože rozhodnutí, které bylo podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno.
3.2 Situace po zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. V případech, kdy je exekuce zastavena dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (exekučním titulem byl rozhodčí nález s netransparentně určeným rozhodcem), je situace po zastavení o dost komplikovanější a dodnes není jasně vyřešena. Jelikož právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce se vykonávací řízení končí dříve, než vymáhaná povinnost byla stanoveným způsobem skutečně exekučně vymožena, a z jiných důvodů než proto, že by splnění vymáhané povinnosti bylo dosaženo úkony učiněnými v exekuci89, je zapotřebí, aby byly vyrovnány veškeré hmotně-právní závazky mezi dlužníkem a věřitelem. Pokud byla exekuce vedena na základě exekučního titulu, který byl od samého počátku nepřípustný, přičemž tato exekuce byla následně na návrh povinného zastavena právě z důvodu nepřípustnosti exekučního titulu, byl povinný beze sporu poškozen a může se tak dobírat svých práv.
88
KŘIVÁČKOVÁ, Jana; PODRAZIL, Petr. Řešení procesní situace po zrušení rozhodčího nálezu. Právní rozhledy [online]. Publikováno v srpnu 2013, s. 284, [cit. 1. 3. 2016]. 89 LEVÝ in SVOBODA, Karel; SMOLÍK, Petr; LEVÝ Jiří; ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Občanský soudní řád: Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 939
61
3.2.1 Náhrada nákladů právního zastoupení povinného Jestliže se povinný nechal v předmětné exekuční věci zastoupit advokátem a tento za něj podal návrh na zastavení exekuce, přičemž exekuce byla úspěšně zastavena, náleží mu náhrada nákladů právního zastoupení v exekučním řízení. Podle § 89 ex. ř. dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Je sice pravdou, že oprávněný mohl pokládat rozhodčí doložku za platnou, když tuto pokládal za platnou i exekuční soud, který exekuci na návrh oprávněného nařídil. Otázkou rovněž je, zda je spravedlivé, aby byla povinným přiznána náhrada nákladů v exekučním řízení za situace, kdy je zřejmé, že si řádně neplnili své závazky a procesní obranu uplatnili až s odstupem času a ve skutečnosti způsobili zahájení exekučního řízení. Na základě výše uvedeného by se tak dalo uvažovat o aplikaci § 150 o.s.ř., dle něhož nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné90. Na druhou stranu si oprávněný měl být vědom toho, že exekuční titul je neplatný, a to minimálně od ledna 2010, kdy občanskoprávní a obchodněprávní kolegium Nejvyššího soudu České republiky rozhodlo o zařazení Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008 do tzv. zelené sbírky, když uvedenému rozhodnutí dalo při konfrontaci s vlastním usnesením ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2282/200891 „publikační“ přednost, čímž došlo k odklonu od tehdejší Nejvyššího soudu České republiky, resp. k jejímu obratu92. Oprávněný tak měl sám aktivně navrhnout zastavení exekuce minimálně po lednu 2010, a pokud tak neučinil, pokračoval ve výkonu rozhodnutí bezdůvodně a povinnému (obvykle klient nebankovní společnosti
90
Usnesení soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka ze dne 18. 9. 2015, sp. zn. 101 EX 14290/12. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008. 92 LISSE, Luděk; KOHOUT, Martin. Judikatorní kolotoč v rozhodčím řízení aneb tady pomůže jen legislativní změna. EPRAVO.cz [online]. Publikováno 6. 9. 2011 [cit. 5. 3. 2016]. 91
62
s tristním právním povědomím) tak nezbývá, než vyhledat právní pomoc a zastavení exekuce navrhnout. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, a v té souvislosti je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významnými hledisky aplikace § 150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další93. Soudní praxe dává za pravdu spíše povinným, kdy jim jsou přiznávány veškeré účelně vynaložené náklady k zastavení exekuce, protože procesní zavinění shledávají na straně oprávněných: „O takovém zavinění lze obecně řečeno uvažovat všude tam, kde oprávněný nezachoval při podání návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) nebo při jeho provádění potřebnou míru pečlivosti, a kde proto přistoupil k vymáhání splnění povinnosti cestou výkonu bezdůvodně, popřípadě kdy ve výkonu bezdůvodně pokračoval. Jestliže se oprávněný dopustil procesního zavinění, má povinný právo aby mu oprávněný nahradil všechny náklady účelně vynaložené v průběhu exekučního řízení, které by mu nevznikly, kdyby oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti.“94 Při zastavení exekuce tedy soud, případně soudní exekutor, rozhoduje o náhradě nákladů řízení s ohledem na procesní zavinění účastníků exekučního řízení na jeho zastavení. Oprávněnému tak lze procesní zavinění na zastavení exekuce přičítat i tehdy, když při podání návrhu na nařízení exekuce nebo při jejím provádění nezachoval potřebnou míru pečlivosti a přistoupil bezdůvodně k vymáhání splněné povinnosti nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračoval, například když exekuční titul nikdy nedisponoval materiální ani formální 93
BÍLÝ in SVOBODA, Karel; SMOLÍK, Petr; LEVÝ Jiří; ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Občanský soudní řád: Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 513-515. 94 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4081/2013.
63
vykonatelnosti, neboť byl vydán rozhodcem, který k tomu nikdy neměl příslušnou pravomoc95. Procesní zavinění oprávněného je o to zřetelnější, že o neoprávněnosti exekuce, kterou vede, podstatnou dobu věděl. Na základě výše uvedeného názoru pak vydal Nejvyšší soud usnesení 21 Cdo 402/2014 s právní větou: „Došlo-li k zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí), protože titul pro exekuci (výkon rozhodnutí) od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce (výkonu rozhodnutí) oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce (výkon rozhodnutí) navrhl.“96 Proti výše uvedenému rozhodnutí byla následně podána ústavní stížnost, která však byla odmítnuta s odůvodněním: „Lze ostatně poznamenat, že - jak i stěžovatelka sama ve své stížnosti uznala určité náznaky, že ke změně judikatury může dojít, se objevily v rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze již v roce 2009. Důvěra stěžovatelky v "ustálenost" judikatury tedy nemohla být absolutní. Jinými slovy, v době, kdy stěžovatelka podala návrh na nařízení exekuce, bylo představitelné, že by ke změně právního názoru dojít mohlo. (…) Ze shora popsané posloupnosti událostí totiž vyplývá, že stěžovatelka postupovala v souladu s tehdy aktuální judikaturou obecných soudů a že od ní nebylo možno oprávněně očekávat (bez ohledu na skutečnosti zmíněné v předchozím odstavci) "jasnozřivost" v otázce změny této judikatury. Ani to však není způsobilé zvrátit shora vyložené závěry Ústavního soudu týkající se intertemporálního působení
95
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, uveřejněné pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 96 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, uveřejněné pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
64
změny judikatury, podle nichž tato změna působí retrospektivně, tj. aplikuje se "zpětně" i v řízeních zahájených před touto změnou.“97
3.2.2 Promlčení hmotně-právního nároku věřitele Náklady právního zastoupení povinného při zastavení exekuce z důvodu nepřípustnosti exekučního titulu jsou již judikaturou vyřešeny. Právní vakuum se ovšem nachází v otázce právních vztahů povinného a oprávněného po právní moci usnesení o zastavení exekuce. Výkon rozhodnutí je totiž ukončen, ale materiální závazek povinného vůči oprávněnému stále trvá, protože smlouva hlavní byla uzavřena platně, zatímco neplatná byla pouze její část, a to rozhodčí doložka s netransparentním určením rozhodce, respektive byla-li absolutně neplatná celá smlouva, měl povinný vrátit poskytnuté plnění. Věřitel tak má možnost podat žalobu k obecnému soudu, aby byla jeho pohledávka uhrazena. Pokud tak učiní do 3 (resp. 498) let od splatnosti pohledávky, tedy učiní tak v promlčecí lhůtě, obecný soud pravděpodobně rozhodne v jeho prospěch, věřitel bude mít nový nezpochybnitelný exekuční titul a může znovu navrhnout nařízení exekuce, v čemž mu bude zajisté vyhověno. Velký problém ovšem nastává v momentě, kdy věřitel podá žalobu k civilnímu soudu až po uplynutí standardní promlčecí lhůty. Je tedy stále nevyřešenou otázkou, zda promlčecí lhůta přestala běžet (stavěla se) i tehdy, jestliže věřitel zahájil rozhodčí řízení o splnění svého majetkového nároku na základě neplatné (neexistující) rozhodčí doložky. Existují soudní rozhodnutí, zejména z incidenčních sporů, které se kloní k teorii, že podáním rozhodčí žaloby na základě neplatné rozhodčí doložky se běh promlčecí lhůty staví. Takto rozhodl např. Vrchní soud v Praze ve výše citovaném rozsudku ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 104 VSPH 50/2014, ten ovšem vycházel 97 98
Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/14. Záleží, zda byl závazkový vztah v režimu občanského zákoníku, či obchodního zákoníku.
65
z přinejmenším velice sporného názoru, že exekuce vedená na základě nepřípustného exekučního titulu se má přerušit dle § 35 ZRŘ a nikoli zastavit dle § 268 o.s.ř., a jelikož pak může věřitel do 30 dnů podat návrh na pokračování v řízení, jeho hmotně-právní nárok se nepromlčuje, protože běh promlčecí lhůty se stavěl podáním rozhodčí žaloby, byť o předmětném sporu neměl nikdy rozhodovat rozhodce, přičemž takto vydaný rozhodčí nález má dle Vrchního soudu v Praze účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Dále bylo argumentováno § 112 SOZ, tedy „uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení.“99 V odůvodnění se však soud vůbec nevypořádal s tím, že ustanovení § 112 SOZ aplikovat nelze, protože podání rozhodčí žaloby k rozhodci, který k tomu nemá a ani nikdy neměl pravomoc, nemůže být z logiky věci uplatnění práva u příslušného orgánu, tím spíše, když jsou exekuce vedené na základě takových rozhodčích nálezů zastavovány právě z důvodu absence pravomoci rozhodce předmětnou věc rozhodnout100. Jestliže rozhodce k vydání rozhodčího nálezu neměl pravomoc, tím spíše nemohl mít ani příslušnost. Mnoho závazkových vztahů, byť jsou spotřebitelské, pak byly uzavírány v režimu ObchZ, hlavně z důvodu čtyřleté promlčecí lhůty, úprava ObchZ pak obsahuje obdobnou úpravu k § 112 SOZ, a to § 403 odst. 1 ObchZ: „Promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení…101“ (v předmětném rozhodnutí se jedná o vztah v rámci ObchZ), znění a smysl tohoto ustanovení je přitom zcela evidentní, stejně jako neplatnost předmětných
rozhodčích
doložek.
Vrchní
soud
se
tímto ustanovením
(§ 403 odst. 1 ObchZ) vypořádal tak, že jej neaplikoval, protože ZRŘ vychází z jiné koncepce a vešel v účinnost až po účinnost ObchZ, proto jsou-li tyto 99
§112 zákona č. 40/1964 Sb. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 07 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 101 §403 zákona č. 513/1991 Sb. 100
66
předpisy v rozporu, uplatní se zásada Lex posteriori derogat priori102. Jak již bylo jednou uvedeno, Vrchní soud vycházel z velmi sporného názoru, že exekuce vedená na základě nepřípustného exekučního titulu se má přerušit dle § 35 ZRŘ a nikoli zastavit dle § 268 o.s.ř., proto spatřoval rozpor s § 403 odst. 1 ObchZ, dle něhož měly být nároky věřitele promlčeny (o neplatnosti rozhodčí doložky totiž nemůže být pochyb), zatímco dle tohoto kontroverzního rozhodnutí103 se nárok věřitele nepromlčuje, neboť dle § 34 ZRŘ může věřitel do 30 dnů podat návrh na pokračování v řízení a jeho hmotně-právní nárok se dle § 16 ZRŘ nepromlčuje, jedná se totiž stále o to stejné rozhodčí řízení (případně soudní řízení na rozhodčí řízení navazující dle § 34 odst. 1 ZRŘ). Vrchní soud v Praze je v posuzování této otázky poněkud schizofrenní, protože v předchozím rozsudku ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 102 VSPH 371/2013 rozhodl, že promlčeno je, přitom se jednalo o skutkově totožný problém: „Z ust. § 403 odst. 1 ObchZ plyne, že promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. Z toho je nutno výkladem a contrario dovodit, že ke stavění promlčecí doby uplatněním práva nedochází, pokud věřitel zahájí rozhodčí řízení na základě neplatné rozhodčí smlouvy (jako v tomto případě).104“ Přistoupíme-li tedy k závěru, že promlčecí doba uběhla, byť je tento problém velkou neznámou a jak je vidno, obecné soudy si v tomto rozhodují dle libosti, je namístě otázka, zda dlužníkova námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. V této otázce je soudní praxe taktéž nejednotná, kdy například Vrchní soud v Praze v nám už známém rozhodnutí105, stejně jako v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. 104 VSPH 158/2014 rozhodne, že i kdyby ke stavení promlčecí lhůty nedošlo, stejně je dlužníkova námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy (pozn. aut.: jedná se o rozhodnutí 102
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 104 VSPH 50/2014. Tamtéž. 104 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 102 VSPH 371/2013. 105 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 104 VSPH 50/2014. 103
67
téhož senátu Vrchního soudu v Praze, tento senát byl ze 2/3 personálně stejný a časová mezera mezi rozhodnutími není ani měsíc): „Odvolací soud i s ohledem na uvedený nález Ústavního soudu poukazuje na to, že i kdyby byla skutečně dílčí pohledávka č. 1 promlčená (s tímto názorem se odvolací soud z výše uvedených důvodů neztotožňuje), věřitel její promlčení nezavinil, podal včas rozhodčí žalobu a nemohl předvídat změnu judikatury. Jak též plyne z nálezu Ústavního soudu, věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva, způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. Odvolací soud zastává názor, že v opačném případě by se jednalo o porušení principů právního státu, zejména zásady právní jistoty. Z uvedených důvodů považuje odvolací soud za správný názor soudu prvního stupně, že ani nelze shledat předmětnou pohledávku nikoliv po právu z důvodu promlčení, a to pro rozpor takové námitky s dobrými mravy.“106 Některé obecné soudy jsou dokonce toho názoru, že vznesení námitky promlčení je zneužitím práva ze strany dlužníka: „Soud však dospěl k závěru, že uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 3 obč. zák. V dané věci nastala situace, kdy uplatnění námitky promlčení je projevem zneužití práva na úkor žalovaného, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Žalovaný podal včas rozhodčí žalobu, na základě které byl vydán rozhodčí nález a posléze zahájeno exekuční řízení, a nemohl předvídat změnu judikatury. Žalovaný tedy aktivně hájil svá práva. Navíc ke změně judikatury došlo v důsledku sjednocujícího stanoviska rozhodnutím Nejvyššího soudu dne 11. 5. 2011, tedy před vydáním rozhodčího nálezu a zahájení exekučního řízení na majetek dlužníka. Soud tak posoudil námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy dle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. a
106
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. 104 VSPH 158/2014.
68
pohledávka žalovaného tak byla přihlášena po právu. Z výše uvedeného důvodu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.“107 Ve výše uvedených rozhodnutích však soudci naprosto ignorují fakt, že to nebyl dlužník, kdo vložil neplatnou rozhodčí doložku do úvěrové či leasingové smlouvy, a pak ji vnutil druhé smluvní straně. V žádném případě to nebyl dlužník, kdo by chtěl mít ve smlouvě hlavní rozhodčí doložku, na základě níž bude rozhodovat na věřiteli materiálně závislý rozhodce. Určitě to tedy není dlužník, kdo má podíl na tom, že se věřitel (obvykle miliardová společnost se solidním právním zázemím) při snaze o vymáhání své pohledávky obrátil na rozhodce, který k tomu neměl pravomoc, obecné soudy tak naprosto ignorují starořímskou zásadu vigilantibus iura scripta sunt. V rozporu s dobrými mravy by snad bylo, pokud by se promlčení dovolával ten, kdo si včlenění neplatné rozhodčí doložky do smlouvy hlavní prosadil – tedy věřitel108. Soudy taktéž opomíjejí fakt, že věřitel měl vědět o neplatnosti exekučního titulu minimálně od ledna 2010, kdy občanskoprávní a obchodněprávní kolegium Nejvyššího soudu České republiky rozhodlo o zařazení Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008 do tzv. zelené sbírky, když uvedenému
rozhodnutí
dalo
při
konfrontaci
s
vlastním
usnesením
ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2282/2008109 „publikační“ přednost, čímž došlo k odklonu od tehdejší Nejvyššího soudu České republiky, resp. k jejímu obratu110. Věřitelé tak měli v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt zastavit své vadné exekuce a poté podat žaloby k obecným soudům, pokud by i v tomto případě byly některé nároky promlčeny, byl by rozpor dlužníkovy námitky promlčení s dobrými mravy zajisté reálnější, než je tomu nyní, více než 6 let poté, co tak měli věřitelé v rámci procesní opatrnosti učinit.
107
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 37 ICm 1434/2014. ČERVINKA, Martin. Odvolání žalobce, sp. zn. 60 ICm 113/2013. isir.justice.cz [online]. Insolvenční rejstřík, publikováno 2. 9. 2013 [cit. 12. 3. 2016]. 109 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008. 110 LISSE, Luděk; KOHOUT, Martin. Judikatorní kolotoč v rozhodčím řízení aneb tady pomůže jen legislativní změna. EPRAVO.cz [online]. Publikováno 6. 9. 2011 [cit. 12. 3. 2016]. 108
69
Rozpor
dlužníkovy
námitky
s dobrými
mravy
však
neobstojí
ani v kontextu s judikaturou Nejvyššího ani Ústavního soudu, jedná se totiž o tak zásadní zásah do principu právní jistoty, že k promlčení nebude přihlíženo pouze výjimečně v opravdu mimořádných situacích, nikoli generálně: „Prolomení principu právní jistoty, jakým by bylo odepření práva uplatnit námitku promlčení, proto v dané věci nemůže být odůvodněno ani požadavkem na výkon práv v souladu s dobrými mravy. Jestliže odvolací soud námitce promlčení vyhověl, aniž ji za tohoto stavu shledal v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., nelze mu vytýkat, že se námitkou žalobců nezabýval ani že rozhodl nesprávně.“111 „Není pochyb o tom, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“112 V soudní praxi jsou běžná i rozhodnutí, kdy soudy berou v úvahu, kdo promlčení pohledávky svým jednáním zavinil optikou zásady vigilantibus iura scripta sunt, a v takových případech rozhodují, že dlužníkova námitka není v rozporu s dobrými mravy a proto je promlčeno: „Kromě toho nelze přehlédnout, že úvěrová smlouva, jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky obsahující neplatnou rozhodčí doložku (dle níž žalobce zahájil rozhodčí řízení, jímž nedošlo ke stavění promlčecí doby), byla uzavřena adhezním způsobem tak, že žalobce předložila dlužnici návrh hotového textu smlouvy, který mohla dlužnice buď přijmout, nebo odmítnout. Za těchto okolností nelze dospět k závěru, že by žalobce marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a že by byl 111
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 112 Nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04.
70
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“113 „Ze shora uvedeného přehledu judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že již v květnu 2009 bylo zřejmé, že otázka platnosti sjednané rozhodčí doložky je minimálně sporná, na jisto byl tento závěr postaven v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. května 2011. Žalobce tak byl se skutečností, že jím (jeho právním předchůdcem) sjednaná rozhodčí doložka je absolutně neplatná, seznámen před marným uplynutím promlčecí lhůty podle obchodního zákoníku (ta uplynula 1. února 2012). Měl tedy možnost v období od 11. května 2011 do 1. února 2012 uplatnit nárok z předmětné úvěrové smlouvy u soudu. Za této situace nelze shledat vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy.“114 Závěrem lze říct, že problematika promlčení není dodnes jasně vyřešena ani z pohledu stavení promlčecích lhůt, ani v otázce dobrých mravů, byť obecná vodítka poskytují starší rozhodnutí Nejvyššího115 a Ústavního soudu116 (citovaná výše), dle kterých lze s dostatečně rozumnou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že promlčeno bude. Nic ovšem není jisté, judikatura je nejednotná a výjimkou nejsou případy, kdy odlišné senáty téhož soudu rozhodují v této otázce protichůdně, například výše uváděná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze117. Za takové situace, v této doslova právní nejistotě, je více než žádoucí, aby Nejvyšší soud vydal sjednocující stanovisko, stejně jako tomu bylo například v roce 2010 v případě rozhodnutí R 45/2010 civ.
113
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 9. 5. 2014, sp. zn. 48 ICm 1489/2012. 114 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 86 ICm 1427/2015. 115 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 116 Nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04. 117 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 102 VSPH 371/2013 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 104 VSPH 50/2014.
71
3.2.3 Dlužník se může stát věřitelem Další „tabula rasa“ je otázka, zda plnění, které bylo v takové neoprávněné exekuci vymoženo, může dlužník požadovat zpět, a pokud ano, tak v jakém rozsahu a z jakého titulu. Vymožené plnění je přitom zapotřebí rozlišovat na tři části, a to na tu část, kterou byla uhrazena jistina s úroky a případnými smluvními pokutami, na část použitou k náhradě nákladů oprávněného v rozhodčím a exekučním řízení, a dále na část, kterou byly uhrazeny náklady exekutora. Při posuzování tohoto vztahu mezi dlužníkem a věřitelem se musí vzít v úvahu skutečnost, že mezi těmito skutečně vznikl hmotně-právní závazkový vztah, dle kterého bylo dlužníku poskytnuto plnění, a ten jej měl dle smlouvy vrátit. Neplatně uzavřená rozhodčí doložka nic nemění na tom, že smlouva hlavní (která není z jiných důvodů neplatná) zastřešující prvotní závazek je zásadně platná. Nelze tedy zpochybnit, že dlužník měl věřiteli dle uzavřené smlouvy poskytnuté plnění vrátit. Jelikož byla naprostá většina smluv obsahujících absolutně neplatnou rozhodčí doložku uzavřena před 1. 1. 2014, je zapotřebí aplikovat přechodná ustanovení NOZ. Dle § 3028 odst. 3 NOZ se řídí právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, dosavadními právními předpisy. Na téměř všechny vztahy mezi dlužníky a věřiteli po zastavení takové exekuce tak dopadá právní úprava SOZ (v době účinnosti NOZ se neplatné rozhodčí doložky téměř nepoužívají).
Pokud exekutor vymohl plnění, část z tohoto plnění byla použita na úhradu jistiny, úroků a smluvních pokut. Takto vymožené plnění, byť bylo vymoženo protiprávní exekucí, podle všeho není bezdůvodným obohacením, neboť hmotněprávní nárok stále trvá. I když k tomuto konkrétnímu problému neexistuje žádná
72
konkrétní judikatura, lze tento závěr vyvodit z odborné literatury. Plnění z neoprávněné a následně zastavené exekuce se může jevit jako bezdůvodné obohacení věřitele, neboť bylo plněno z neplatného právního úkonu, což se dle § 451 odst. 2 SOZ jako bezdůvodné obohacení kvalifikuje. Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno, v našem případě akorát zrušeno nebylo, protože od samého počátku nemělo mít žádné právní účinky. Domáhá-li se pak vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu exekučním soudem, závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno, resp. bylo od počátku absolutně neplatné – plnil povinnost, kterou skutečně dle uzavřené smlouvy měl, či nikoliv. Tuto otázku pak řeší soud jako předběžnou. Zrušením (a zřejmě i nicotností) rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu (v tomto případě v jinak platné úvěrové smlouvě), tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala118. Pro tento závěr svědčí také judikatura Nejvyššího soudu: „…není rozhodující, zda plnění bylo poskytnuto dobrovolně a přijato na základě pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, které bylo později v dovolacím řízení zrušeno, či na základě jeho výkonu nebo nařízené exekuce; podstatné je obecně to, že žalovaná pohledávka byla plně uspokojena a dluh (pokud existoval) zanikl plněním.“119
Tu část plnění, která byla použita na náklady oprávněného v rozhodčím řízení a v exekučním řízení, lze s největší pravděpodobností za bezdůvodné obohacení označit, neboť titulem pro plnění na tyto náklady byl nicotný rozhodčí nález. Tímto je naplněna kvalifikace § 451 odst. 2 SOZ. Nebyl-li vůbec důvod 118
ŠKÁROVÁ in ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník: Komentář. 2. vydání, Praha 2009, C. H. Beck, s. 1332. 119 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007.
73
k plnění od samého počátku, jako je tomu v případě nivotného rozhodčího nálezu, je bezdůvodným obohacením veškeré takto přijaté plnění již v okamžiku jeho přijetí120. Že je prospěch získaný na základě rozhodčí doložky pro obcházení zákona neplatné, je zřejmé i judikatury: „Jako prospěch získaný plněním z neplatných právních úkonů lze uvést plnění na základě kupních smluv neplatných zejména ve smyslu ustanovení § 39 o. z.“121 Po skončení exekuce má původní dlužník pravděpodobně možnost domáhat se na věřiteli plnění, které bylo použito na úhradu jeho nákladů v rozhodčím a exekučním řízení, a to dle příslušných ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení v rámci samostatného soudního řízení.
Čeho se však může povinný domáhat již v exekučním řízení, je vymožené plnění, které bylo použito na náklady exekuce. Podle § 271 o.s.ř. totiž může exekuční soud uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil. Pokud oprávněný zavinil zastavení výkonu rozhodnutí (například vymáhal na základě nepřípustného exekučního titulu), má povinný vůči oprávněnému právo nejen na náklady řízení o zastavení exekuce, ale i na vrácení vymoženého plnění na úhradu nákladů exekuce, exekuční soud totiž může zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu a uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady exekuce již zaplatil122. Tohoto názoru je ostatně i Nejvyšší soud: „Došlo-li k zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí), protože titul pro exekuci (výkon rozhodnutí) od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce (výkonu
120
ŠKÁROVÁ in ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník: Komentář. 2. vydání, Praha 2009, C. H. Beck, s. 1331. 121 Rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74. 122 LEVÝ in SVOBODA, Karel; SMOLÍK, Petr; LEVÝ Jiří; ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Občanský soudní řád: Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 959.
74
rozhodnutí) oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce (výkon rozhodnutí) navrhl.“123 Pokud nebude soudnímu exekutorovi uloženo vrátit povinnému plnění vymožené na náklady exekuce v rámci rozhodnutí o zastavení exekuce, má povinný možnost domáhat se tohoto nároku soudní cestou, soudního exekutor totiž není ve vztahu k přiznané odměně za provedení exekuce v postavení orgánu veřejné moci: „Ústavní soud na tomto místě opakuje, že soudní exekutor není ve vztahu ke své přiznané odměně v postavení orgánu veřejné moci, ale vystupuje jako účastník řízení, kterého lze soudním rozhodnutím zavázat povinností, aby povinnému vrátil, co mu na nákladech exekuce již zaplatil. Rozhodnutí o výši odměny exekutora, které nevychází z reálné výše exekuovaného plnění, poškozuje majetkovou sféru povinného a porušuje je práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 Listiny.“124 K možnosti zažalovat soudního exekutora pro vydání bezdůvodného obohacení se vyjádřil Ústavní soud také: „K tomu lze jednak dodat, že při výkonu rozhodnutí jistě může nastat situace, kdy dojde k "dobrovolnému" uhrazení vymáhané částky povinným a současně k jejímu vymožení soudem či soudním exekutorem, přičemž Ústavní soud nespatřuje nic závadného v právním názoru, že se v takovém případě jedná o bezdůvodné obohacení, jehož vrácení se povinný může domáhat, a to i soudní cestou.“125
Závěrem lze tedy říct, že dlužník nemá právní nárok na to plnění, které mu bylo exekučně zabaveno a bylo použito na úhradu jistiny, úroků a případných smluvních pokut, neboť na takové plnění měl věřitel nárok dle hmotného práva. Oproti tomu je dlužník oprávněn požadovat zpět náklady oprávněného
123
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, uveřejněné pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 124 Nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/14. 125 Nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. III. ÚS 2492/09.
75
v rozhodčím a exekučním řízení a náklady exekuce, neboť se jedná o bezdůvodné obohacení, protože bylo plněno na základě neplatného právního úkonu, resp. bez právního důvodu. Mohou však existovat i názory, že nárok povinného není bezdůvodným obohacením, ale nárok na náhradu škody, kterou mu způsobil rozhodce svým nezákonným rozhodnutím a proto je za tuto škody zodpovědný, tomuto názoru svědčí zejména rozhodnutí Ústavního soudu: „Pokud jde o poukaz na možnost domáhat se náhrady škody, který je obsažen v napadeném usnesení, nelze jej vykládat jako přiznání pochybení soudního exekutora, nýbrž jen jako určitou obecnou úvahu o tom, že stěžovatelce může zaplacením nákladů exekuce vzniknout škoda, jež byla zapříčiněna nezákonností příslušného exekučního titulu, v konkrétním případě rozhodčího nálezu. Odkaz na předmětnou část nálezu sp. zn. II. ÚS 594/10 není přesný, neboť případná existence důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu soudem nezakládá odpovědnost státu za škodu. Rozhodčí soud, resp. rozhodce totiž nejsou státními orgány nebo úředními osobami ve smyslu § 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a případný nárok na náhradu škody vůči nim se tak bude řídit obecnou občanskoprávní úpravou.“126 Výše uvedené rozhodnutí se ale spíše přilehá na případy, kdy je rozhodce k rozhodnutí sporu sice pravomocný, avšak rozhodne nezákonně a poškodí tím určitou stranu, čímž jí způsobí škodu. Proto lze předpokládat, že k úhradě těchto nákladů povinným budou zavázáni oprávnění, kteří však pravděpodobně budou mít možnost domáhat se takto vzniklé škody po státu, neboť to byly právě exekuční soudy, kdo takovéto exekuce nařizoval, přičemž oprávnění mohli žít v omylu, že když tuto exekuci posvětil sám exekuční soud, určitě musí být v pořádku:
126
Usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. IV. ÚS 710/12.
76
„Jestliže ovšem stěžovatelka, když podávala návrh na nařízení exekuce, jednala v omylu vyvolaném zmíněným pochybením městského soudu, pak nelze ani po ní spravedlivě požadovat, aby sporné náklady řízení nesla ona. Svých práv se však dle názoru Ústavního soudu stěžovatelka může domáhat nikoliv v rámci exekučního řízení, ale postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Tentýž závěr lze vztáhnout rovněž na otázku náhrady nákladů exekuce, její výše ovšem z důvodu kasace výroku III napadeného usnesení v této chvíli není známa.“127
3.3 Zastavení ukončené exekuce Mnoho exekucí, které byly vedeny na základě nepřípustného nicotného rozhodčího nálezu již bylo ukončeno vymožením. Jaké má tedy povinný možnosti, když taková nelegitimní exekuce již proběhla? Dle judikatury Nejvyššího soudu platí, že momentální existence exekuce je zvláštní podmínkou pro řízení o návrhu na její zastavení. Jestliže však exekuce zanikla (např. vymožením), k řízení o návrhu na její zastavení již nejsou podmínky, a toto řízení musí být zastaveno128.
Dle této judikatury by tak povinní ukončením
exekuce ztratili možnost domáhat se rozhodnutí o jejím zastavení. Ač se může na první pohled jevit, že možnost domáhat se rozhodnutí o zastavení exekuce ex post bude výrokem akademickým a pro praxi nevýznamných, opak je pravdou, neboť takové rozhodnutí má podstatný význam pro účely zpětného vymáhání potenciálního bezdůvodného obohacení129.
127
Nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 2218/10. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3856/2012. 129 MALIŠ, Daniel. Lze exekuce zastavovat „s křížkem po funuse“?. EPRAVO.cz [online]. Publikováno 7. 10. 2014 [cit. 13. 3. 2016]. 128
77
Existuje však i judikatura doslova protichůdná, kdy Nejvyšší soud rozhodl, že exekuční soud musí zastavit nařízenou exekuci i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy, jestliže se exekuční titul nestal
vykonatelným,
tedy
existoval-li
důvod
pro
zastavení
dle § 268 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to s odůvodněním, že „provedení exekuce podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce
pozbyl,
představuje
neoprávněný
zásah
do
majetkových
práv
povinného.“130 Jestliže Nejvyšší soud spatřuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného v případě exekuce vedené na základě titulu, který zde nikdy nebyl, mělo by se dle tohoto rozhodnutí analogicky rozhodovat i v případech, kdy byla exekuce vedena na základě nepřípustného exekučního titulu – rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem, který k tomuto neměl pravomoc. Zastavit exekuci ex post dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (což je mimo jiné i případ zastavení exekuce vedené na základě nicotného rozhodčího nálezu) dle nedávné judikatury Nejvyššího soudu lze taktéž: „Je-li exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy Jinak řečeno, provedení exekuce nebrání věcnému rozhodnutí o takovém návrhu povinného.“131 Výše citované rozhodnutí se sice vztahuje na případ, kdy povinný namítá, že oprávněný nemá na vymáhané plnění dle hmotného práva nárok, nicméně Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí vyjádřil dostatečně obecně, aby se dalo předpokládat, že provedení exekuce nebrání tomu, aby bylo o návrhu povinného 130
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, uveřejněné pod číslem 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 131 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, uveřejněné pod číslem 62/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
78
na její zastavení z důvodu nepřípustnosti exekučního titulu věcně rozhodnuto i ex post. V tomto kontextu nedávno rozhodl i Ústavní soud, vycházejíce ze závěru, že návrh na zastavení exekuce může být pokládán za procedurální zneužití práva, když jde o takové okolnosti, pro které je provedení exekuce způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je exekuce (jakožto procesní institut) založena, přičemž takové
zneužití
práva
je
důvod
pro
zastavení
exekuce
dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., i když už byla provedena: „Ústavní soud podotýká, že si je vědom, že předmětné exekuční řízení skončilo vymožením pohledávky, nicméně dle jeho názoru tato okolnost nebrání tomu, aby bylo o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce nově rozhodnuto, a to v souladu s právním názorem vyjádřeným v tomto nálezu, jež by měl nalézt svůj odraz též v rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení.“132
3.3.1 Poznatky z praxe K možnosti zastavení ukončené exekuce, která byla vedena na základě nicotného rozhodčího nálezu, zatím neexistuje rozhodnutí ani Nejvyššího ani Ústavního soudu, které by tuto problematiku vyřešilo a sjednotilo tak protichůdnou judikaturu krajských soudů. Zatímco například Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, je toho názoru, že jestliže se povinný v průběhu exekuce nebránil (např. odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce či návrhem na zastavení exekuce), nemá mu být poskytnuta možnost přezkoumávat transparentnost určeného rozhodce i poté, co již byla exekuce ukončena: „Odvolací soud je toho názoru, že takovémuto jednání nelze přiznat právní ochranu, neboť připuštěním možnosti zabývat se ve skončeném řízení otázkou transparentnosti výběru rozhodce, jež vydal exekuční titul, by byla zcela pošlapána jakákoli právní jistota účastníků exekučního řízení. Jiná by byla 132
Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14.
79
situace, kdyby tak, jak nyní argumentuje povinný, argumentoval ještě v průběhu řízení exekučního.“133 Naproti tomu, Krajský soud v Ostravě je při posuzování obdobných případů zcela opačného názoru: „Takto zvolený postup je nesprávný vzhledem k tomu, že povinná podala návrh na zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., o kterém je nutno rozhodnout i za situace, kdy pohledávka byla v předmětné věci již vymožena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.3.2014, sp.zn. 21 Cdo 3266/2013). Právní názor, podle něhož existence nařízené a trvající exekuce je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na její zastavení, se pak v projednávané věci se zřetelem k povinnou uplatněnému důvodu pro zastavení exekuce neuplatní.“134
133 134
Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 22. 6. 2015, č.j. 54 Co 343/2015. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 10Co 1030/2015.
80
3.3.2 Vlastní závěr Nezbývá tedy než opět konstatovat, že nám judikatura na tuto problematiku prozatím závaznou odpověď nedala. Na základě výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které znějí ve prospěch zastavování exekucí ex post, se dá za použití analogie odhadnout, že soudní judikatura směřuje k přijetí závěru, že ex post lze zastavit i exekuci, která probíhala na základě nicotného rozhodčího nálezu.
81
4.
Exkurs do zahraničí v kontextu legislativy EU Pro všechny státy EU je v problematice rozhodčích doložek ve
spotřebitelských sporech směrodatná Směrnice Rady 93/13/EHS, dle které může být za nepřiměřenou podmínku ve spotřebitelské smlouvě (tedy by členský stát měl zajistit její odstranění) považováno také zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů. Pro rozhodování soudů členských států má tedy zásadní význam rozhodovací praxe ESD.
4.1 Mostaza Claro Mezi stěžejní rozhodnutí ESD patří rozsudek Mostaza Claro, který je klíčový při otázkách souvisejících s přezkumem zneužívajícího charakteru rozhodčí doložky. Jedná se o případ ze Španělska, kdy paní Claro jako spotřebitel uzavřela se společností Móvil účastnickou smlouvu k telefonní lince a součástí této smlouvy byla i rozhodčí doložka podřizující veškeré spory z předmětné smlouvy určité asociaci pro rozhodčí řízení (dále také „rozhodce“). Jelikož paní Claro nedodržela smluvní podmínky, zahájila společnost Móvil u rozhodce rozhodčí řízení, načež rozhodce paní Móvil vyzval, nechť se do 10 dnů vyjádři, zda rozhodčí řízení odmítá, a pokud ano, ať upřesní své požadavky na případné civilní řízení. E. M. Paní Claro předložila argumenty k věci samé, avšak nezpochybnila rozhodčí řízení ani nenamítala neplatnost rozhodčí doložky, poté byl spor rozhodnut v její neprospěch. Po vydání tohoto rozhodčího nálezu jej paní Móvil napadla před civilním soudem, když tvrdila, že zneužívající charakter rozhodčí doložky způsobuje neplatnost rozhodčí dohody. Stejně jako do všech členských států, byla i do Španělské právní úpravy provedena Směrnice Rady 93/13/EHS, což se dotklo zejména zákona č. 26/1984
82
o ochraně spotřebitelů a uživatelů (Ley General 26/1984 para la Defensa de los Consumidores y Usuarios) ze dne 19. července 1984 (BOE č. 176 ze dne 24. července 1984, dále jen „zákon 26/1984“). Provedení výše uvedené směrnice pak rozšířilo zákon 26/1984 o čl. 10 odst. 1: „Všechna ustanovení, která nebyla individuálně sjednána, jsou považována za zneužívající klauzule, jestliže v rozporu s požadavkem dobré víry způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. V každém případě jsou za zneužívající klauzule považována ustanovení uvedená v prvním dodatečném ustanovení tohoto zákona“ Tento zákon pak podstatě přebírá seznam klauzulí, které mohou být prohlášeny za zneužívající, připojený ke směrnici Rady 93/13/EHS, za zneužívající ustanovení je pak dle bodu 26 dodatečného ustanovení zákona č. 26/1984 považováno: „Předkládání sporu rozhodčímu orgánu jinému než rozhodčímu orgánu pro spotřební spory, ledaže by se jednalo o rozhodčí orgány zřízené legislativními předpisy v určitém odvětví nebo ve zvláštním případě.“ Španělský soud pak vznesl předběžnou otázku ESD, a to zda je možné, aby soud zrušil rozhodčí nález, aniž by byla námitka neplatnosti rozhodčí doložky vznesena v průběhu rozhodčího řízení. ESD vycházel z myšlenky vyjádřené ve směrnici Rady 93/13/EHS, tedy „že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah. Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám.“135 ESD na tuto otázku odpověděl, že obecný soud, ke kterému byl podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu, musí přezkoumat 135
Rozsudek ESD ze dne 26. 10. 2006, ve věci C-168/05 Elisa Maria Mostaza Claro v. Centro Móvil Milenium SL (2006).
83
zneužívající charakter rozhodčí doložky ex offo, tzn. i v případech, kdy nebyla vznesena námitka její neplatnosti.
4.2 Asturcom Druhým stěžejním rozhodnutím ESD je rozsudek Asturcom136, předběžnou otázku ESD položil opět španělský obecný soud, a to zda je možné vykládat směrnici Rady 93/13/EHS v tom smyslu, že soud pověřený výkonem rozhodnutí je povinen i bez návrhu posoudit zneužívající povahu rozhodčí doložky, tedy zda je možné prolomit překážku res iudicata137. Mezi společností Asturcom a paní Nogueira byla uzavřena smlouva o mobilních telekomunikačních službách a součástí této smlouvy byla i rozhodčí doložka podřizující veškeré spory z předmětné smlouvy určité asociaci pro rozhodčí řízení (dále také „rozhodce“). Jelikož paní Nogueira nedodržela smluvní podmínky, podala proti ní společnost Asturcom návrh na zahájení rozhodčího řízení k rozhodci. Výsledkem tohoto sporu byl pravomocný rozhodčí nález ve prospěch společnosti Asturcom, která následně podala návrh na výkon rozhodčího nálezu. Soud, který měl být pověřen výkonem rozhodnutí, však ve svém předkládacím rozhodnutí konstatoval, že rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě má nepřiměřenou povahu. ESD při posuzování této otázky opět vycházel z myšlenky, že spotřebitel a poskytovatel nejsou v rovném postavení, zejména co do úrovně informovanosti a vyjednávací pozice, přičemž tato nerovnost může být narovnána pouze vnějším zásahem. S ohledem na tuto nerovnost pak nejsou takové nepřiměřené podmínky dle čl. 6 odst. 1 směrnice pro spotřebitele závazné.
136
Rozsudek ESD ze dne 6. 10. 2009, ve věci C-40/08 Telecomunicaciones SL v. Cristina Rodriguez Nogueira (Asturcom ), (2009). 137 HLEDÍK, Martin. Novela zákona o rozhodčím řízení a její význam pro právní praxi [online]. Brno, 2013. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta [cit. 15. 3. 2016], s. 70.
84
„Vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, ze kterého vychází ochrana, kterou směrnice 93/13 zajišťuje spotřebitelům, je tak třeba konstatovat, že její článek 6 musí být považován za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem, které soud musí nebo může uplatnit i bez návrhu. Z toho plyne, že v rozsahu, v němž vnitrostátní soud, k němuž byl podán návrh na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu, musí podle vnitrostátních procesních pravidel posoudit i bez návrhu rozpor rozhodčí doložky s vnitrostátními kogentními pravidly, musí rovněž i bez návrhu posoudit nepřiměřenost této doložky s ohledem na článek 6 uvedené směrnice, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu.“138 Z toho tedy vyplývá, že pokud soud pověřený k provedení výkonu rozhodčího nálezu dojde k závěru, že rozhodčí doložka, na základě které byl rozhodčí nález vydán, „je zneužívajícího charakteru, je povinen z toho vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z této situace plynou a zajistit tak, aby toto ujednání nebylo pro spotřebitele závazné,“139 dle mého názoru například takový výkon rozhodnutí nenařídit. Co se týče španělské legislativy, tak mimo výše uváděný zákon 26/1984 stojí za zmínku také zákon 60/2003 o rozhodčím řízení (Ley 60/2003 de Arbitraje) ze dne 23. prosince 2003 (BOE č. 309 ze dne 26. prosince 2003, dále jen „zákon 60/2003“), zejména Článek 22: 1.
Rozhodci jsou oprávněni rozhodovat o své pravomoci i o námitkách, které se vztahují k existenci nebo platnosti rozhodčí dohody, nebo o jiných námitkách, jež brání rozhodování ve věci samé. V tomto ohledu se rozhodčí dohoda, která je součástí smlouvy, považuje za samostatnou dohodu nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy. Rozhodnutí
138
Rozsudek ESD ze dne 6. 10. 2009, ve věci C-40/08 Telecomunicaciones SL v. Cristina Rodriguez Nogueira (Asturcom ), (2009). 139 HLEDÍK, Martin. Novela zákona o rozhodčím řízení a její význam pro právní praxi [online]. Brno, 2013. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta [cit. 15. 3. 2016], s. 71.
85
rozhodců o neplatnosti smlouvy samo o sobě neznamená neplatnost rozhodčí dohody. 2.
Námitky, na něž se vztahuje předchozí odstavec, je třeba vznést nejpozději v okamžiku podání žalobní odpovědi. Jejich vznesení nebrání určení ani účast na jmenování rozhodců. Námitku překročení pravomoci rozhodců je třeba vznést neprodleně v okamžiku, kdy v průběhu rozhodčího řízení dojde k projednávání otázky, která překračuje pravomoc rozhodců. ESD pak v rozhodnutí Asturcom konstatoval, že právě z výše citovaného
ustanovení (čl. 22 zákona 60/2003) vyplývá, že tento zákon rozhodcům nedává možnost uplatňovat bez návrhu neplatnost nepřiměřených rozhodčích doložek. ESD tím dle mého názoru myslel neplatnost relativní, protože pokud jsou rozhodci dle výše citovaného ustanovení oprávnění rozhodovat o své pravomoci, dle mého mínění z toho vyplývá, že jsou oprávnění zkoumat i platnost rozhodčí doložky, protože pokud je rozhodčí doložka absolutně neplatná (např. je natolik nepřiměřená, že se příčí dobrým mravům), logicky nemůže být založena ani pravomoc rozhodce. Výše uvedené ustanovení je obdobou § 15 ZRŘ, které si je se španělskou alternativou svým zněním i smyslem velice podobné. V českém prostředí může rozhodce zkoumat platnost rozhodčí doložky i bez návrhu, v případě neplatnosti takové rozhodčí doložky má dle § 15 odst. ZRŘ možnost (aby se vyhnul riziku uplatňování náhrady škody, tak spíše povinnost) rozhodnout usnesením, že jeho pravomoc není dána.
86
Závěr Tato práce měla tři dílčí cíle. Prvním z nich byla analýza právního prostředí rozhodčích doložek, díky čemuž bylo zjištěno, jaké typy rozhodčích doložek jsou neplatné a proč. Stejně tak bylo poskytnuto vodítko, jak aktuálně sjednat platnou rozhodčí doložku ve spotřebitelské smlouvě. Druhým cílem byl rozbor procesní situace, kdy na základě nepřípustného rozhodčího nálezu byla vedena proti spotřebiteli exekuce, díky čemuž byly zjištěny možnosti obrany spotřebitele a jejich význam v praxi. Posledním cílem byl rozbor majetkových vztahů, které existují mezi povinným a oprávněným po zastavení exekuce. Dle mého názoru se mi v této práci zdařilo všech výše uvedených cílů dosáhnout. Po rozsáhlé analýze soudních rozhodnutí v oblasti platnosti rozhodčích doložek jsem zhodnotil, jaké rozhodčí doložky jsou neplatné a proč tomu tak je, přičemž jsem vzal v úvahu i časovou proměnu požadavků na platnost rozhodčích doložek zapříčiněnou novelou ZRŘ. Současně jsem tak poskytl návod, jak aktuálně ve spotřebitelském vztahu sjednat platnou rozhodčí doložku. Tohoto cíle se mi povedlo dosáhnout především díky analýze soudních rozhodnutí nedávných let. Tato analýza taktéž ilustruje, jak nevyzpytatelná může soudní praxe být. V problematice rozhodčích doložek jsme totiž byli svědky diametrálního judikaturního obratu během pár let, což je pro soudní praxi velmi krátká doba. Na základě rozboru procesní situace, kdy je proti povinnému vedena exekuce na základě nepřípustného exekučního titulu, byly zjištěny možnosti obrany spotřebitele. Spotřebitel má tedy dvě možnosti, které se odvíjejí od typu rozhodčí doložky. Jestliže je rozhodčí doložka absolutně neplatná z důvodu netransparentního určení rozhodce, má možnost domáhat se zastavení exekuce, neboť rozhodčí nález je jako exekuční titul nicotný a hledí se na něj jako by neexistoval. Tvrdit to však nelze s absolutní jistotou, neboť se stále najdou soudní rozhodnutí, která se kloní spíše k přerušení exekuce a následné možnosti podat
87
žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, což je druhá možnost. Tato druhá možnost se aplikuje ve všech ostatních případech neplatnosti (resp. jiné vady) rozhodčího nálezu, tedy v těch případech, kdy byla pravomoc rozhodce založena. Analýzou soudních rozhodnutí bylo zjištěno, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je toho názoru, že exekuce nicotného rozhodčího nálezu by se měla zastavit (i ex offo), nikoli přerušit, soudy nižších instancí však tento názor nerespektují a rozhodují si dle libosti. Stejně tak bylo následnou syntézou dílčích poznatků zjištěno, že pro spotřebitele je výhodnější situace, kdy je jeho exekuce zastavena. V tom případě totiž nemusí podávat žalobu o zrušení rozhodčího nálezu a existuje vysoká šance, že je nárok věřitele již promlčen. Zároveň bylo zjištěno, že v případě exekuce nicotného rozhodčího nálezu má povinný nárok na náhradu nákladů právního zastoupení, neboť procesní zavinění je spatřováno na straně oprávněného, protože vědomě navrhnul exekuci na základě nicotného nálezu. A pokud tuto exekuci navrhl dávněji, měl minimálně od ledna 2011 vědět, že je výkon rozhodnutí veden na základě nicotného exekučního titulu. V tom případě měl sám takovou exekuci zastavit. Dochází tak poměrně ironickým situacím, kdy dlužník má vůči věřiteli hmotně-právní závazek, avšak věřitel musí dlužníkovi platit náklady právního zastoupení za řízení o zastavení exekuce. Po rozboru majetkových vztahů, které existují mezi povinným a oprávněným po zastavení exekuce byly zjištěny skutečně kontroverzní, mnohdy až absurdní závěry. Jelikož zákonná úprava na takovou procesní situaci nepamatuje, vycházel jsem zejména ze soudní judikatury, která je ovšem mnohdy protichůdná.
Prvním
z těchto
závěrů
je
existence
poměrně
vysoké
pravděpodobnosti, že v případě zastavení exekuce po třech či čtyřech letech od splatnosti věřitelovy pohledávky za dlužníkem, je tato pohledávka promlčena. Přijetí takového závěru by bezesporu znamenalo určité narušení právní jistoty, nicméně je to především vina věřitelů, kteří z vlastního kalkulu podsouvali dlužníkům rozhodčí doložky, nemluvě o tom, že minimálně od roku 2011 o nicotnosti takových rozhodčích nálezů museli vědět a nečinili proti tomu žádná opatření. Dalším velice zajímavým závěrem je skutečnost, že pokud exekutor
88
na povinném vymohl plnění, ze kterého byly uspokojeny krom jistiny, úroků a smluvních pokut i další položky, například náklady oprávněného rozhodčím a exekučním řízení a náklady exekuce, může povinný takové plnění požadovat zpět. A to z titulu bezdůvodného obohacení, pro vznik takových nákladů totiž (krom nicotného rozhodčího nálezu) neexistuje žádný právní titul. V praxi tak může docházet k úsměvným situacím, kdy po zastavení exekuce může původní povinný žalovat soudního exekutora o plnění vymožené na náklady exekuce a oprávněného o plnění vymožené na jeho náklady v rozhodčím a exekučním řízení. To ovšem ještě není vše. Za použití analogie jsem dospěl k závěru, že zastavit lze i exekuci, která již byla ukončena vymožením. Po rozhodnutí o takovém zastavení exekuce ex post by měl mít povinný nárok nejen na náklady řízení o zastavení této exekuce, ale s vysokou pravděpodobností může po oprávněném a po exekutorovi požadovat zpět i plnění vymožené na náklady oprávněného a náklady exekučního řízení. Zní to poněkud absurdně, ale na základě provedené analýzy soudních rozhodnutí mám za to, že je tento scénář velice pravděpodobný. Některé soudy nižších instancí tak ostatně již rozhodují. Přínosem této práce je vyjasnění nepřehledné situace ohledně požadavků na platnost rozhodčích doložek ve spotřebitelských vztazích a s tím související otázka přípustnosti rozhodčího nálezu jako exekučního titulu. Dále je spotřebiteli poskytnuto
velice
příznivé
východisko
v situaci,
kdy
proti
němu
je
(nebo v minulosti byla) vedena exekuce na základě nicotného rozhodčího nálezu. Přínosem této práce je i návod, jak se může spotřebitel, který byl v takové exekuci povinným, legálně zbavit svých závazků vůči věřiteli, případně po původním věřiteli vymožené plnění zpět. Co se týče návrhu de lege ferenda pro zefektivnění právní úpravy a posílení ochrany spotřebitele, existuje jedno řešení, které by tuto situaci efektivně narovnalo jednou pro vždy. Jak už bylo řečeno, exekuční soudy by měly ex offo zastavovat exekuce vedené na základě nicotných rozhodčích nálezů. V praxi je ovšem situace taková, že návrh na zastavení exekuce musí podat
89
povinný a až následně je o něm rozhodnuto. Stačilo by, aby exekuční soudy věděly, které exekuce jsou vedeny na základě nicotného rozhodčího nálezu, což je ovšem problém, neboť rozhodčí spisy jsou většinou uloženy u jiného soudu než exekučního a rozhodčí doložka obvykle nebývá součástí exekučního spisu. Tuto situaci by mohlo vyřešit Ministerstvo spravedlnosti, které si zajisté může vyžádat informace o tom, které exekuce jsou (a byly) vedeny neoprávněně a šly by zastavit ex offo, a poté je předat jednotlivým exekučním soudům, které už tyto exekuce na základě informací poskytnuté Ministerstvem spravedlnosti ex offo zastaví, a to i ex post. Spotřebitelům by tak byla zároveň dána možnost domáhat se neoprávněně vymoženého plnění zpět, bezesporu totiž došlo k zásahu do jejich majetkových práv. Takové řešení je sice administrativně náročné, ale narovnalo by to právní prostředí, které bylo pokřivené mimo jiné i samotnou justicí, neboť to byly právě exekuční soudy, kdo nařizoval exekuce na základě rozhodčího nálezu, k jehož vydání neměl rozhodce pravomoc. Dalším návrhem de lege ferenda může být absolutní zákaz rozhodčího řízení ve spotřebitelských věcech. Tato restrikce by ovšem znamenala ještě větší zahlcení soustavy obecných soudů, což by mohl být problém. Na druhou stranu institut rozhodčího řízení je pro spotřebitele díky novele ZRŘ o mnoho příznivější, takže by takový zákaz byl možná zbytečný. Spotřebitelům jsou totiž po této novele dány poměrně široké možnosti obrany. Hlavním problémem tak není aktuální podoba ZRŘ a aktuální zneužívání institutu rozhodčího řízení, ale jakési dozvuky takového zneužívání v minulosti. Těmito dozvuky myslím právě obrovské kvantum protiprávních exekucí, přičemž řešení této situace jsem navrhoval již výše.
90
Použité zdroje a literatura Monografie KASÍKOVÁ, KUČERA, PLÁŠIL a kol.: Exekuční řád. Komentář, III. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 939 s. ISBN 978-80-7400-476-6 SVOBODA, Karel; SMOLÍK, Petr; LEVÝ Jiří; ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Občanský soudní řád: Komentář [online]. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ BĚLOHLÁVEK, A. J.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář [online]. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník: Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck 2009, Dostupné z: http://www.beck-online.cz/
Články a příspěvky ČECHOVÁ NÁPLAVKOVÁ, Jana. Krátce k principu právní jistoty ve světle aktuální [cit.
judikatury. 2.
2.
EPRAVO.cz 2016].
[online].
ISSN
Publikováno
1213-189X.
23.
1.
2014
Dostupné
z:
http://www.epravo.cz/top/clanky/kratce-k-principu-pravni-jistoty-ve-svetleaktualni-judikatury-93342.html
91
LISSE, Luděk; KOHOUT, Martin. Judikatorní kolotoč v rozhodčím řízení aneb tady pomůže jen legislativní změna. EPRAVO.cz [online]. Publikováno 6. 9. 2011 [cit. 4. 2. 2016]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/judikatorni-kolotoc-v-rozhodcim-rizeni-anebtady-pomuze-jen-legislativni-zmena-76838.html CELERÝN, Jakub. Přece jen jsou některé rozhodčí doložky k „soukromým“ rozhodcům platné. EPRAVO.cz [online]. Publikováno 23. 12. 2014 [cit. 18. 2. 2016]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/prece-jen-jsou-nektere-rozhodci-dolozky-ksoukromym-rozhodcum-platne-96517.html MALIŠ, Daniel. Lze exekuce zastavovat „s křížkem po funuse“?. EPRAVO.cz [online]. Publikováno 7. 10. 2014 [cit. 13. 3. 2016]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/lze-exekuce-zastavovat-s-krizkem-po-funuse95609.html KVASNICA, Milan. Kdy je rozhodčí nález nicotným aktem?. LEXFORUM.cz [online]. Publikováno 3. 12. 2015 [cit. 10. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.lexforum.cz/566 KVASNICA, Milan. Promlčení nároku přiznaného rozhodčím nálezem dle neplatné rozhodčí smlouvy. LEXFORUM.cz [online]. Publikováno 12. 10. 2014 [cit. 18. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.lexforum.cz/510 KVASNICA, Milan. NS: rozhodčí doložka může být v rozporu s dobrými mravy. LEXFORUM.cz [online]. Publikováno 22. 8. 2014 [cit. 18. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.lexforum.cz/502
92
KŘIVÁČKOVÁ, Jana; PODRAZIL, Petr. Řešení procesní situace po zrušení rozhodčího nálezu. Právní rozhledy [online]. Publikováno v srpnu 2013, s. 284, [cit. 1. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/ HLEDÍK, Martin. Novela zákona o rozhodčím řízení a její význam pro právní praxi [online]. Brno, 2013 [cit. 15. 3. 2016]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/125255/pravf_r/Rigorozni_prace_M_Hledik.pdf
Soudní rozhodnutí Nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 2. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 2. 2016]. Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 2. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 2. 2016]. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009. sp. zn. 12 Cmo 496/2008. LEXFORUM.cz [online]. [cit. 4. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.lexforum.cz/222 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 2. 2016].
93
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 2. 2016]. Nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II.ÚS 2164/10. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 6. 2. 2016]. Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II.ÚS 3057/10. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 2. 2016]. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I.ÚS 3512/11. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 2. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 8. 2. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 2. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 2. 2016]. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 2. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 2. 2016].
94
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 2. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2142/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, uveřejněné pod číslem 101/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 19. 2. 2016]. Usnesení Krajského soud v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 54Co 843/2015. Dostupné ve spise sp. zn. 54Co 843/2015 vedeném u Krajského soud v Brně, pobočky v Jihlavě. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2860/2012. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 19. 2. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 22. 2. 2016]. Nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 22. 2. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 22. 2. 2016].
95
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2209/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 2. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 2. 2016]. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 104 VSPH 50/2014. isir.justice.cz [online]. Insolvenční rejstřík [cit. 24. 2. 2016]. Dostupné z: https://isir.justice.cz/isir/doc/dokument.PDF?id=14883734 Usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 4 Nc 2829/2006. Dostupné ve spise sp. zn. 4 Nc 2829/2006 vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 638/2015. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 2. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1156/2013. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 2. 2016]. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Co 56/2016. Dostupné ve spise sp. zn. 4 Nc 2829/2006 vedeném u Krajského soudu v Praze. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3396/2014. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 2. 2016]. Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/2015. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2016].
96
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2016]. Usnesení soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 18. 9. 2015, sp. zn. 101 EX 14290/12. Dostupné ve spise sp. zn. 101 EX 14290/12 vedeného Mgr. Danielem Vlčkem, Exekutorský úřad Praha 7. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4081/2013. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 2. 2016]. Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/14. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 3. 2016]. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 102 VSPH 371/2013. isir.justice.cz [online]. Insolvenční rejstřík [cit. 2. 3. 2016]. Dostupné z: https://isir.justice.cz/isir/doc/dokument.PDF?id=10696803 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. 104 VSPH 158/2014. isir.justice.cz [online]. Insolvenční rejstřík [cit. 2. 3. 2016]. Dostupné z: https://isir.justice.cz/isir/doc/dokument.PDF?id=14850460 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 37 ICm 1434/2014. Informační systém Salvia Kraken, Milan Kvasnica [online]. [cit. 3. 3. 2016]. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/37ICm1434/2014 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 3. 2016].
97
Nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 3. 2016]. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 9. 5. 2014, sp. zn. 48 ICm 1489/2012. Informační systém Salvia Kraken, Milan Kvasnica [online]. [cit. 5. 3. 2016]. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/48ICm1489/2012 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 86 ICm 1427/2015. Informační systém Salvia Kraken, Milan Kvasnica [online]. [cit. 5. 3. 2016]. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/86ICm1427/2015 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 6. 3. 2016]. Nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 6. 3. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 3. 2016]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 8. 3. 2016]. Nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/14. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 3. 2016].
98
Nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. III. ÚS 2492/09. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 3. 2016]. Usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. IV. ÚS 710/12. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 3. 2016]. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 2218/10. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 3. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3856/2012. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 3. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, uveřejněné pod číslem 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2016]. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, uveřejněné pod číslem 62/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2016]. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2016]. Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 54 Co 343/2015. Dostupné ve spise sp. zn. 54 Co 343/2015 vedeném Krajským soudem v Brně, pobočkou v Jihlavě. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 10Co 1030/2015. Dostupné ve spise sp. zn. 10Co 1030/2015 vedeném Krajským soudem v Ostravě.
99
Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006. Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL. Věc C - 168/05. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 14. 3. 2016]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1434380649038&uri=CELEX:62005CJ0168 Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 2009. Asturcom Telecomunicaciones SL proti Cristina Rodríguez Nogueira. Věc C - 40/08. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 15. 3. 2016]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legalcontent/CS/TXT/?qid=1434385520916&uri=CELEX:62008CJ0040
Právní předpisy Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 2. 2016]. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 2. 2013]. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 2. 2016]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 2. 2016].
100
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 2. 2016]. Zákon č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
In:
ASPI
[právní
informační
systém].
Wolters
Kluwer
ČR
[cit. 12. 2. 2016].
Ostatní KNÖTIG, Petr. Sjednocující právní názor Nejvyššího soudu týkající se rozhodčího řízení. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, publikováno 12. 5. 2011 [cit. 8. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/0/327385E202860CCBC1257 88E00491270?openDocument Informace pro žadatele o zápis do seznamu rozhodců. portal.justice.cz [online]. Ministerstvo
spravedlnosti
ČR
[cit.
18.
2.
2016].
Dostupné
z:
http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=5866&d=322233 ČERVINKA, Martin. Odvolání žalobce, sp. zn. 60 ICm 113/2013. isir.justice.cz [online]. Insolvenční rejstřík, publikováno 2. 9. 2013 [cit. 12. 3. 2016]. Dostupné z: https://isir.justice.cz/isir/doc/dokument.PDF?id=8522956
101
Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
[online].
Poslanecká
sněmovna
Parlamentu
České
republiky
[cit. 15. 3. 2016].
102
