PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Právo a právní věda Katedra občanského práva
Diplomová práce
Darovací smlouva Lucie Kratěnová
2015/2016
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Darovací smlouva“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně dne ________________________________
2
Na tomto místě bych chtěla poděkovat prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc. za jeho odborné rady, vstřícnost a čas, který mi během tvorby této práce věnoval. Dále bych chtěla poděkovat své rodině za dávky optimismu a podporu během celého mého studia. Velký dík patří v neposlední řadě i mému příteli a kamarádům zkrátka za to, že jsou.
3
Anotace Diplomová práce je zaměřena především na systémovou analýzu darovací smlouvy upravené zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Součástí práce je nastínění historického vývoje darovací smlouvy, úvaha nad sociologickými aspekty darování a rozbor problematických institutů, které právní úprava darování přináší. Závěrečná část práce je věnována komparaci s francouzskou, německou a švýcarskou právní úpravou jakožto inspiračními zdroji současného občanskoprávního kodexu. Poslední kapitola poté zahrnuje několik úvah de lege ferenda. Klíčová slova darovací smlouva, dar, asynallagma, modality darování, odvolání daru
Abstract This master thesis is primarily focused on the systematic analysis of the contract of gift modified by Law no. 89/2012 Coll. One part of the thesis deals with the outline of the historical development of the contract of gift, sociological aspects of donation and analysis of the problematic institutes that the legislation brings. The final part of the thesis is devoted to a comparison of the Czech Civil Code with French, German and Swiss legislations. The final chapter includes several considerations de lege ferenda. Key words contract of gift, gift, asynallagma, modalities of donation, revocation of donation
4
OBSAH
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ............................................................................................ 7 ÚVOD 1
2
........................................................................................................................ 8
HISTORICKÉ KOŘENY DAROVACÍ SMLOUVY A JEJÍ PRÁVNÍ VÝVOJ ...............10 1.1
Římské právo...................................................................................................................... 10
1.2
Obecný zákoník občanský ............................................................................................. 11
1.3
Vládní návrh československého občanského zákoníku z roku 1937 .......... 14
1.4
Občanský zákoník z roku 1950 ................................................................................... 15
1.5
Občanský zákoník z roku 1964 ................................................................................... 17
DAROVACÍ SMLOUVA V ŠIRŠÍM KONTEXTU DLE SOUČASNÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY ......................................................................................................................21 2.1
Koncepční a systémová východiska závazkového práva ................................. 22
2.2
Právní úprava smluvních závazků ............................................................................. 23
2.3
Závazky synallagmatické a asynallagmatické....................................................... 26
3
SOCIOLOGICKÉ ASPEKTY DAROVÁNÍ ......................................................................30
4
CHARAKTERISTIKA DAROVACÍ SMLOUVY .............................................................33
5
4.1
Pojem a podstatné náležitosti ..................................................................................... 33
4.2
Subjekt, předmět a obsah .............................................................................................. 34
4.3
Forma .................................................................................................................................... 37
SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA DAROVACÍ SMLOUVY ............................................40 5.1
Vznik darovací smlouvy ................................................................................................. 40
5.2
Darovací smlouva konsenzuální a reálná ............................................................... 41
5.3
Darovací smlouva čistá a smíšená ............................................................................. 42
5.4
Modality darování ............................................................................................................ 42 5.4.1
Darování veškerého majetku ....................................................................... 42
5.4.2
Darování odměnné ........................................................................................... 44
5.4.3
Darování vzájemné ........................................................................................... 44
5.4.4
Darování podpory ............................................................................................. 45
5.4.5
Darování pro případ smrti ............................................................................ 46
5
5.5
5.6 6
5.4.6
Darování s příkazem ........................................................................................ 49
5.4.7
Ostatní modality darování ............................................................................. 50
Možnosti odvolání daru ................................................................................................. 51 5.5.1
Odvolání daru pro nevděk ............................................................................. 52
5.5.2
Odvolání daru pro nouzi ................................................................................ 56
Zánik darovací smlouvy ................................................................................................. 59
KOMPARACE ČESKÉ A ZAHRANIČNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY .......................................62 6.1
Porovnání s francouzskou právní úpravou............................................................ 62
6.2
Porovnání s německou právní úpravou .................................................................. 64
6.3
Porovnání se švýcarskou právní úpravou .............................................................. 66
7
ÚVAHY DE LEGE FERENDA ...........................................................................................68
8
ZÁVĚR
......................................................................................................................70
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ .............................................................................................72 Primární prameny ........................................................................................................................ 72 Sekundární prameny ................................................................................................................... 73 Soudní rozhodnutí ........................................................................................................................ 76 Elektronické prameny................................................................................................................. 78
6
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ABGB
Obecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch)
BGB
Německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch)
CC
Francouzský občanský zákoník (Code civil des Français)
Návrh 1937
Vládní návrh československého občanského zákoníku z roku 1937
OZ 1950
Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník
OZ 1964
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
OZ
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
ZGB
Švýcarský občanský zákoník (Schweizerische Zivilgesetzbuch)
ZGB-O
Švýcarský občanský zákoník: Obligační právo (Schweizerische Zivilgesetzbuch: Obligationenrecht)
7
ÚVOD Darovací smlouva se během dlouhé historie jejího právního vývoje stala pro svou relativní jednoduchost v praxi velmi oblíbenou a využívanou a vybudovala si tak neotřesitelnou pozici v oblasti závazkového práva napříč rozličnými občanskoprávními kodexy. S příchodem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, došlo k podstatnému rozšíření právní úpravy této problematiky oproti úpravě předešlé. Současná právní úprava přináší mnoho nových, respektive staronových možností, které lze zakomponovat do obsahu darovací smlouvy, na druhou stranu přináší i rozšíření možností, v rámci kterých lze již jednou poskytnutý dar odvolat. Cílem této diplomové práce je zpracování systémové analýzy darovací smlouvy a rozbor problematických institutů, které současná právní úprava darování přináší. Dílčími cíli jsou poté přiblížení historického vývoje institutu darovací smlouvy s důrazem na systémové zařazení, zhodnocení současné právní úpravy darování a zpracování širších souvislostí, na nichž je soudobý koncept soukromoprávních smluv budován. Posledním z dílčích cílů práce je komparatistika právní úpravy darovací smlouvy se srovnatelnými právními řády. Klíčovým východiskem pro zpracování této práce je právní úprava rekodifikovaného
tuzemského
občanského
zákoníku,
jehož
analýza
a porovnání s úpravou několika stěžejních historických a zahraničních občanskoprávních předpisů směřuje k potvrzení či vyvrácení hypotézy, zda byla úprava darovací smlouvy zefektivněna a zda se přiblížila evropským standardům. Práce zohledňuje i ustálenou judikaturu českých soudů, která podkládá uvedená teoretická východiska.
8
Text práce je členěn do sedmi kapitol. Úvodní kapitola se zaobírá historickým vývojem institutu darovací smlouvy a slouží jako základ, na němž jsou postaveny další analýzy a srovnání. Následující kapitola vymezuje širší koncepční a systémová východiska úpravy smluv, přičemž postupuje od stručného rozboru obecného závazkového práva přes závazky smluvní až k závazkům synallagmatickým a asynallagmatickým. Třetí kapitola je věnována sociologickým aspektům darování. Tato část práce svým obsahem přesahuje právní oblast, nicméně ji považuji za zajímavou z hlediska prolínání různých vědních oborů a rovněž důležitou pro komplexní zachycení zkoumané problematiky. Kapitola číslo čtyři se zabývá charakteristikou darovací smlouvy s dopadem na její podstatu, funkce a právní povahu. V rámci páté kapitoly, která je nejobsáhlejší a společně se čtvrtou kapitolou stěžejní, jsou podrobně rozebrány možnosti vzniku a zániku darovací smlouvy, stejně jako rozdíl mezi konsenzuální, reálnou, čistou a smíšenou darovací smlouvou. Zvláštní podkapitola je věnována přípustným modalitám darování, mezi něž je zařazeno i darování pro případ smrti, které se vlivem jeho předchozí nedovolenosti stalo hojně diskutovaným tématem. Zvláštní důraz je kladen také na dva typy institutů prolamujících zásadu pacta sunt servanda, kterými jsou odvolání daru pro nevděk a odvolání daru pro nouzi. Předposlední kapitola obsahuje komparatistiku úpravy darovací smlouvy se srovnatelnými právními řády, konkrétně s francouzským, německým a švýcarským. Na závěr jsou v rámci úvah de lege ferenda načrtnuty některé možnosti doplnění či změny současné právní úpravy. Další otázky a problémy spojené s darováním, například problematika darovacího slibu, jsou mi známé, avšak s ohledem na primární zaměření na systémovou analýzu darovací smlouvy bylo od těchto institutů odhlédnuto, neboť jejich řešení by překračovalo rámec této diplomové práce.
9
1
HISTORICKÉ KOŘENY DAROVACÍ SMLOUVY A JEJÍ PRÁVNÍ VÝVOJ
V úvodní kapitole této diplomové práce bude pojednáno o historickém vývoji právní úpravy darovací smlouvy, který bude dále sloužit jako podklad pro další analýzy a komparace se současnou soukromoprávní úpravou. S ohledem na cíle a rozsah práce budou v následujících kapitolách nastíněny nejvýznamnější milníky právních úprav darovací smlouvy, a to římskoprávní úprava, kodifikovaná právní úprava 19. století v podobě Obecného zákoníku občanského, vládní návrh československého občanského zákoníku z roku 1937, právní úprava zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku a právní úprava platná do konce roku 2013 jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 1.1 Římské právo Východiskem právní úpravy darovací smlouvy, jako i právní úpravy soukromého práva obecně, je nepochybně římské právo, na němž jsou postaveny
i
legislativní
základy
soudobých
právních
řádů
zemí
s kontinentálním právním systémem. V následujícím textu proto bude přiblížena římskoprávní úprava darovací smlouvy představující myšlenkový podklad její nynější právní úpravy v občanskoprávním kodexu. Co se týče darování jako právního vztahu obecně, nebylo toto až do pozdní doby císařské považováno za samostatné právní jednání, ale bylo na něj hleděno pouze jako na důvod převodu majetku, který byl vždy dvoustrannou smlouvou, neboť k úmyslu dárce bezplatně a dobrovolně rozmnožit majetek obdarovaného a zmenšit tím své vlastní jmění, musela na druhé straně náležet i ochota obdarovaného takový dar přijmout. Z tohoto konceptu darování jako právního vztahu založeného dvoustranným právním jednáním vychází naše právní úprava dodnes. Darování mohlo mít s ohledem
10
na způsob převodu majetku jak povahu reálnou, tak obligační.1 V porovnání s dnešní právní úpravou podléhalo darování rozsáhlejším omezením, neboť bylo považováno za nehospodárné nakládání s majetkem. Jako příklad takového omezení lze uvést redukovanou výši hodnoty předmětu daru, obecný zákaz darování mezi manžely2 či zákaz darování učiněného nedospělcem.3 Klasické římské právo nepovažovalo darovací smlouvu za zvláštní smluvní typ.4 Darovací smlouva se objevovala jako právní skutečnost ve formě ústního právního jednání, tzv. slibu darovacího. Darovací slib mohl být učiněn buď jako abstraktní formální kontrakt v podobě stipulace nebo jako kauzální neformální kontrakt s právem dovoleným účelem, resp. důvodem obligace. Formální darovací slib byl závazný, zakládal vznik obligačního právního vztahu darování a bylo jej možné napadnout žalobou. Bezforemný darovací slib nejprve spadal pod pactum, což byla neformální úmluva, která nebyla žalovatelná, ale představovala pouze procesní námitku. Později se v režimu justiniánského práva i tato úmluva stala žalovatelnou a začala se označovat jako pactum legitimum.5 1.2 Obecný zákoník občanský Obecný zákoník občanský (originálním názvem Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, dále jen „ABGB“) z roku 1811 byl jedním z nejvýznamnějších kodexů na našem území, kde s drobnými změnami platil až do doby, kdy ho
1 KINCL,
Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1 vyd. Praha: C. H. Beck, Porušení tohoto zákazu způsobovalo absolutní neplatnost právního jednání a zakládalo možnost žaloby z bezdůvodného obohacení. Blíže viz KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1 vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 140. 3 KINCL; URFUS; SKŘEJPEK, 1995, op. cit., s. 76. 4 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. vyd. Praha: Linde, 2008, s. 1878. 5 KINCL; URFUS; SKŘEJPEK, 1995, op. cit., s. 215. 2
11
nahradil občanský zákoník z roku 1950.6 Právní úprava darování byla v ABGB obsažena v oddíle o osobních právech k věcem a byla poměrně stručná, obsahovala pouze 19 paragrafů. Obecným ustanovením, z něhož lze dále vycházet, bylo ustanovení § 938, který uváděl: „Smlouva, jíž se věc jinému bezplatně přenechává, sluje darování.“. Toto ustanovení je však při bližším zkoumání z hlediska právní teorie vadné, neboť ztotožňuje právní vztah darování s právní skutečností jej zakládající, tj. darovací smlouvou.7 Samotná darovací smlouva byla dle ABGB řazena ke smlouvám o osobních právech majetkových. Smluvní projev vůle byl nezbytným předpokladem vzniku právního vztahu darování a byl hlavním rozlišovacím faktorem mezi darováním a pouhým společenským bezplatným poskytnutím. Ke vzniku darovací smlouvy jako takové byl dále třeba konsens, resp. souhlas obdarovaného s přijetím daru, v opačném případě bylo dárcovo jednání považováno za jednostrannou liberalitu. Povinnostní vztah smluvních stran nebyl vzájemný, což odkazovalo na charakteristický znak asynallagmatických smluv. Dle Komentáře Františka Roučka a Jaromíra Sedláčka však i přesto, že se obdarovaný smluvně k ničemu nezavázal, mohl být vůči dárci zavázán mravně.8 Předmětem darovací smlouvy mohla být dle výše citovaného § 938 „věc“, přičemž pojem věci byl v ABGB pojat velmi široce – rozuměly se jí jak věci, tak majetková práva i jiné majetkové hodnoty. Darovat bylo možné i věci budoucí, a to za předpokladu, že jimi dárce mohl již v okamžiku uzavření SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Občanské zákoníky. Kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing s.r.o., 2012, s. 16. 7 ELIÁŠ, 2008, op. cit., s. 1878. 8 ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý (§§ 859 až 1089). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1936, s. 406. 6
12
darovací smlouvy in eventum disponovat. Platnost takového daru však byla z důvodu ochrany dárce přiznána jen do poloviny hodnoty nabytého jmění. Právně dovolenou možností bylo i darování práva na věci cizí. Na druhou stranu nebylo možné darovat takové věci, které nemohou trvale přejít do jmění obdarovaného.9 Ohledně formy darovací smlouvy platilo, že pokud došlo i ke skutečnému předání věci, mohla být libovolná a výsledkem poté byla tzv. soluční smlouva darovací. V právní praxi poté často vyvstávala otázka, kdy k onomu skutečnému předání věci dle tohoto druhu smlouvy muselo dojít a co je skutečným předáním věci vlastně myšleno. Odpověď lze najít v tehdejší judikatuře10, která dovodila, že skutečné odevzdání věci představovalo u solučních darovacích smluv podmínku, jejíž nesplnění způsobovalo
odklad
účinnosti
smlouvy,
tzn.,
pozdějším
skutečným
odevzdáním věci se darovací smlouva stala plně účinnou, přičemž právní teorie vykládala skutečné předání věci jako provedenou soluci darovacího závazku. V případě, že při uzavření darovací smlouvy zároveň nedošlo ke skutečnému předání věci a smluvní strany chtěly zajistit její právní vymahatelnost, bylo třeba formy notářského zápisu, kdy se poté jednalo o tzv. obligační smlouvu darovací.11 Perfektní darovací smlouvy podléhaly zásadě neodvolatelnosti daru s výjimkou odvolání daru pro nouzi, pro nevděk, pro zkrácení povinné výživy,
ROUČEK; SEDLÁČEK, 1936, op. cit., s. 405-407. Gl. U. N. F. 5426, 1511. In: ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý (§§ 859 až 1089.). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1936, s. 290, 292. 11 ROUČEK; SEDLÁČEK, op. cit., s. 423. 9
10
13
pro zkrácení povinného dílu dědice, pro zkrácení věřitele a pro dodatečné narození dítěte.12 V samém závěru právní úpravy darování v ABGB lze nalézt i specifický druh darovací smlouvy, a to darovací smlouvu na případ smrti13. Platnost této darovací smlouvy měla několik podmínek – předmět darovací smlouvy musel být obdarovanému odevzdán až po dárcově smrti, smlouva musela mít formu notářského zápisu a dárce se musel vzdát možnosti pozdějšího odvolání daru, přičemž toto muselo být rovněž ujednáno ve formě notářského zápisu.14 1.3 Vládní návrh československého občanského zákoníku z roku 1937 Po vzniku samostatného československého státu započaly práce na novém občanském zákoníku, který měl platit na jeho celém území. Podkladem k tvorbě tohoto právního textu byl ABGB, jehož ustanovení měla být upravena a modernizována. Pod vizí jednotný stát – jednotný právní řád a rovněž z důvodu předcházení kolizí mezi dosud platnými právními řády tak v roce 1937 vznikl vládní návrh československého občanského zákoníku (dále jen „Návrh 1937“), který však vlivem počínajícího světového konfliktu nestihl nikdy vejít v platnost. Darování je věnována celá hlava 26 Návrhu 1937, která je do té doby se svými 21 paragrafy nejobsáhlejší úpravou této právní oblasti. Pojem darování byl v § 787 definován následovně: „Jestliže někdo přenechá nebo slíbí věc bezplatně jiné osobě a ona to přijme, vznikne darování.“ Toto ustanovení plně odpovídalo zásadě stručnosti a názornosti, která měla poučit lépe, než
§§ 947-954 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s. § 956 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s. 14 ROUČEK; SEDLÁČEK, op. cit., s. 447-448. 12 13
14
dlouhé a detailní definice.15 V následujících ustanoveních pak bylo rovněž jako v ABGB připuštěno darování z uznalosti (meritorní modalita darování) či darování na odměnu (renumeratorní modalita darování). Právní úprava formy darovací smlouvy zůstala v zásadě rovněž shodná jako v ABGB. Ustanovení o odvolání daru doznala v Návrhu 1937 jistých změn. Dar bylo možné odvolat pro takovou nouzi, vlivem které se dárci nedostávalo prostředků k nutné výživě vlastní a těch, o jejichž výživu byl dle zákona povinen pečovat. Vydání daru se ovšem nebylo možné domáhat, pokud byl obdarovaný ve stejné nouzi, případně jej obdarovaný mohl odvrátit poskytnutím prostředků k dárcově výživě.16 Odvolání daru bylo dále možné pro zkrácení dílu povinného, pro hrubý nevděk, a zcela novým ustanovením bylo odvolání daru pro zrušení zasnoubení. Bylo-li zasnoubení zrušeno bez viny dárce, mohl se tento domáhat vrácení darů, které vzhledem k budoucímu manželství dal snoubencům, a to podle ustanovení o plnění bez právního důvodu.17 Darování pro případ smrti bylo v porovnání s ABGB poměrně liberalizováno, neboť darovací smlouva již nemusela mít bezpodmínečně podobu notářského zápisu. 1.4 Občanský zákoník z roku 1950 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ 1950“), známý také jako „střední kodex“, byl právním předpisem, jenž na našem území od počátku roku 1951 nahradil ABGB. Znění tohoto zákona značně podléhalo
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Národná rada Slovenskej republiky [online]. Národná rada Slovenskej republiky, © 2004– 2016 [cit. 24. 4. 2016]. 16 § 794 Vládního návrhu československého občanského zákoníku z roku 1937. 17 § 800 Vládního návrhu československého občanského zákoníku z roku 1937. 15
15
zásadám sovětského občanského práva18, avšak z důvodu urychlení kodifikačních prací obsahoval i některé pasáže inspirované Návrhem 1937. Právní úprava byla prostřednictvím OZ 1950 výrazně zjednodušena, což mnohdy vyvolalo právní nejistotu mezi účastníky právních vztahů. OZ 1950 byl zrušen novelou č. 509/1991 Sb., účinnou od 1. 1. 1992. Následující text této kapitoly je založen na původním znění OZ 1950. Úpravu darovací smlouvy lze v OZ 1950 nalézt v části druhé, hlavě devatenácté. Ustanovení § 383 OZ 1950 definuje darovací smlouvu takto: „Darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává anebo slibuje obdarovanému a ten dar nebo slib přijímá.“ Tato definice darovací smlouvy zůstala v téměř nezměněné podobně platná až do konce roku 2013. OZ 1950 obsahoval explicitní požadavek písemnosti u konsenzuálních darovacích smluv19 (tj. smluv, u kterých kontraktace a soluce nespadaly v jeden okamžik, podrobněji viz kapitola 5.2), jehož cílem bylo zejména čelit nerozvážným darovacím slibům a z toho plynoucím tíživým závazkům.20 OZ 1950 obsahoval i možnost zrušení darovací smlouvy, dle dnešního pojetí chápanou jako revokaci daru, která byla ze strany dárce možná v případě, že se obdarovaný dopustil úmyslného trestného činu proti dárci, jeho manželovi, dětem nebo rodičům.21 Zákonodárce při konstrukci tohoto ustanovení upustil od neurčitých právních pojmů a zakotvil přímo požadavek
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku z roku 1950. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Digitální repozitář [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, © 2016 [cit. 24. 6. 2016]. 19 § 384 zákona č. 141/1950 Sb. 20 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku z roku 1950. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Digitální repozitář [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, © 2016 [cit. 24. 6. 2016]. 21 § 386 zákona č. 141/1950 Sb. 18
16
spáchání trestného činu, pro jehož bližší vymezení bylo nutno nahlédnout do trestněprávních předpisů.22 Jedním z nejvýraznějších rozdílů je v porovnání s ABGB zakotvení absolutní neplatnosti darovací smlouvy pro případ smrti23, a to z důvodu zamezení nežádoucího zkracování zákonných dědiců. Ze stejného důvodu se nepřipouštělo ani uzavírání dědických smluv.24 1.5 Občanský zákoník z roku 1964 Pátou významnou úpravou darovací smlouvy je pro účely přiblížení jejího právního vývoje v rámci této práce právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ 1964“). OZ 1964 u nás platil téměř 50 let, kdy za tuto dobu prošel velkým množstvím novelizací, přičemž tou nejvýznamnější byla novelizace zákonem č. 509/1991 Sb. Tato kapitola vychází ze znění OZ 1964 účinného od 1. 1. 2013. Právní úprava darování byla v OZ 1964 systematicky zařazena do části závazkového práva a čítala pouhé 3 paragrafy. Darovací smlouva byla dle OZ 1964 právní skutečností, kterou vznikal právní vztah darování a na základě které dárce něco bezplatně přenechával nebo sliboval něco bezplatně přenechat obdarovanému a obdarovaný tento dar nebo slib daru přijímal.25 Opět zde tady stejně jako v předchozích právních úpravách figuroval pojmový
znak
dobrovolnosti
a
beúzplatnosti
a
rovněž
i konsens
obdarovaného, který z darovací smlouvy činil dvoustranné právní jednání26.
Obdobnou konstrukci obsahuje i švýcarský občanský zákoník. § 385 zákona č. 141/1950 Sb. 24 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku z roku 1950. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Digitální repozitář [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, © 2016 [cit. 24. 6. 2016]. 25 § 628 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. 26 Dle terminologie zákona č. 40/1964 Sb. se jednalo o dvoustranný právní úkon. 22 23
17
Předmětem
darovací
smlouvy
bylo
majetkové
plnění,
zákonným
ustanovením § 628 označeno v odst. 1 jako „něco“ a „dar“, v odst. 2 naproti tomu jako „věc“. Terminologická nejednotnost vznikla pravděpodobně smíšením různých vlivů, ze kterých tato právní úprava vycházela.27 Forma darovací smlouvy byla v případě reálných darovacích smluv ponechána na dohodě smluvních stran, naopak v případě konsensuálních darovacích smluv byla forma obligatorně písemná. Shodnou úpravu lze pozorovat i v OZ 1950 a jistou obdobu také v ABGB v podobě obligační smlouvy darovací, a to s tím rozdílem, že v OZ 1964 písemná forma smlouvy nevyžadovala podobu notářského zápisu. Písemná forma byla zákonem také vyžadována tehdy, byla-li předmětem smlouvy nemovitost, a to bez ohledu na to, podléhala-li zápisu do katastru nemovitostí či nikoliv. Věcně-právní účinky smlouvy poté v závislosti na nutnosti vkladu do katastru nemovitostí nastávaly buď tímto vkladem, či účinností darovací smlouvy.28 Darovací smlouva musela mít rovněž písemnou formu, pokud tak stanovovala zvláštní ustanovení, jak tomu bylo například u postoupení pohledávky, převzetí dluhu, prominutí dluhu či převodu obchodního podílu.29 Do darovacích smluv bylo možné začlenit též různá vedlejší ujednání či zvláštní doložky. Mezi nejběžnější vedlejší ujednání se v praxi řadily suspenzívní či rezolutivní podmínky, které se objevovaly jako součást obsahu smluv již v římském právu. Právem dovolenou možností bylo i začlenění účelového určení daru či příkaz obdarovanému, a to za předpokladu, že z výkonu tohoto příkazu neměl dárce přímý majetkový prospěch.30
ELIÁŠ, 2008, op. cit., s. 1879. Srov. § 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. 29 ELIÁŠ, 2008, op. cit., s. 1882. 30 ELIÁŠ, 2008, op. cit., s. 1882. 27 28
18
Darovací smlouva, podle níž mělo být plněno až po dárcově smrti, byla stejně jako v OZ 1950 z důvodu ochrany principů dědického práva sankcionována absolutní neplatností, neboť takovou smlouvou by mohlo docházet k obcházení kogentních norem dědického práva.31 OZ 1964 rovněž přinesl úpravu vad daru, které zákonodárce až dosud nevěnoval příliš pozornosti. Pokud obdarovaný nebyl při nabídce daru obeznámen s jeho vadami, o kterých dárce věděl, nabyl oprávnění takový dar vrátit. V kontextu darovací smlouvy jako závazkového smluvního vztahu pak vrácení daru de facto znamenalo právní jednání obdarovaného směřující k zániku závazku, které literatura označovala jako odstoupení od smlouvy32 (dle Ľuboša Fojtíka a Heleny Vošmíkové šlo o odstoupení sui genesis)33, případně jeho obdobu34, čímž docházelo ke zrušení smlouvy ex tunc. Původní vlastnické vztahy, změněné věcně-právními účinky darovací smlouvy, byly obecně navráceny v okamžiku doručení právního jednání obsahujícího požadavek vrácení daru obdarovanému.35 Mimo využití institutu vrácení daru bylo od darovací smlouvy možné odstoupit z důvodu prodlení jedné ze stran s plněním svých povinností z darovací smlouvy.36 Odstoupení od darovací smlouvy skrze obecný princip stanovený v § 49 OZ 1964, tj. odstoupení na základě uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, nebylo v zásadě možné, neboť sama povaha darovací smlouvy FIALA, Josef a kol. Meritum Občanské právo. 2. aktualizované a doplněné vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. s. 199. 32 BIČOVSKÝ Jaroslav; HOLUB Milan. Občanský zákoník a předpisy související. Svazek I. 3. podstatně přepracované a doplněné vyd., se zřetelem k novele (zákon č. 131/1982 Sb.). Praha: Panorama, 1984, s. 618. 33 FOJTÍK, Ľuboš; VOŠMÍKOVÁ, Helena. Odstoupení od darovací smlouvy a vrácení daru v českém právu. Portál Ela. 2010. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 30. 11. 2015]. 34 JEHLIČKA, Oldřich; ŠVESTKA, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 940. 35 PLECITÝ, Vladimír; KOCOUREK, Jiří. Občanský zákoník. 4. doplněné vyd. Praha: EUROUNION Praha, 2007, s. 476. 36 KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan. Občanské právo hmotné 2. 4. aktualizované a doplněné vyd. Praha: ASPI, 2006, s. 207. 31
19
znevýhodňuje
dárce,
kterému nenáleží
žádné
protiplnění.
Aplikace
ustanovení § 49 OZ 1964 by tedy s odkazem na nápadně nevýhodné podmínky v případě darovacích smluv postrádala smysl.37 Obdobně jako v předchozích právních předpisech podléhaly perfektní darovací smlouvy zásadě neodvolatelnosti daru se zákonem stanovenými výjimkami. Rozhodovací praxe soudů ale postupně tuto zásadu do jisté míry překonala, když uvedla, že „kromě zákonných předpokladů uvedených v ust. § 630 obč. zák. si účastníci mohou ujednat další podmínky, za nichž lze zrušit vztah z darovací smlouvy“.38 Možnosti následného zrušení obligace založené darovací smlouvou se tak díky judikatuře významně rozšířily, neboť dárce mohl dar odvolat jednak z důvodu chování obdarovaného vůči němu či jeho rodině hrubě porušujícího dobré mravy, ale i z různých důvodů stanovených přímo v darovací smlouvě ve formě vedlejšího ujednání.
37 38
Nález ÚS, sp. zn. I. ÚS 272/01. Usnesení NS ČR, sp. zn. 33 Odo 105/2001.
20
2
DAROVACÍ SMLOUVA V ŠIRŠÍM KONTEXTU DLE SOUČASNÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY
Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „OZ“) je výsledkem nutné potřeby soukromoprávní rekodifikace, která se u nás začala objevovat již po roce 1989. Po mnohých diskuzích a vědeckých zkoumáních vstoupilo v březnu 2012 v platnost znění nového soukromoprávního kodexu, které vycházelo z návrhu jeho hlavního autora, prof. Karla Eliáše. Přes mnohé praktické i výkladové nesnáze se stala mimořádně rozsáhlá materie OZ po dvouleté legisvakanční lhůtě dne 1. 1. 2014 účinnou. OZ svou úpravou navazuje na linii právního vývoje úpravy soukromého práva, kterou lze na našem území pozorovat až do přijetí občanského zákoníku z roku 1950. Moderní pojetí právní úpravy navazující na výše zmíněnou linii tak, jak je obsaženo v OZ, má za cíl přiblížit se standardům evropských kontinentálních konvencí, čemuž odpovídala i hlavní přístupová hlediska při tvorbě tohoto právního předpisu, kterými byla konvence, diskontinuita a integrace.39 Tato část práce bude svým obsahem zaměřena především na část čtvrtou OZ upravující relativní majetková práva. Pozornost bude věnována nejprve východiskům závazkového práva obecně, poté závazkům smluvním, a nakonec závazkům synallagmatickým a asynallagmatickým. Tato kapitola je do práce zařazena především z důvodu zachycení komplexního pohledu na právní problematiku darovací smlouvy, kdy je nezbytné nejprve vycházet ze širších souvislostí, na nichž je současný koncept smluv v soukromém právu budován.
Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, © 2013–2014 [cit. 11. 3. 2016]. s. 19. 39
21
2.1 Koncepční a systémová východiska závazkového práva Jak již bylo v úvodu do kapitoly nastíněno, primárním myšlenkovým východiskem nynějšího občanskoprávního kodexu, a potažmo i jeho závazkové části, je římské právo, jímž byl inspirován vývoj soukromoprávní úpravy až do padesátých let minulého století. OZ koncepčně vychází z ABGB, jehož systematika má vzor právě v římském právu, přičemž se zákonodárce při snaze modernějšího pojetí dále inspiroval též právními řády zemí, které ovlivňují obecnou kulturu vědy občanského práva, především Německa a Švýcarska. Do oblasti závazkového práva bylo rovněž promítnuto sekundární komunitární zákonodárství i inspirativní zásady evropského smluvního a deliktního práva.40 Hlavní koncepční změnou je v oblasti závazkového práva sjednocení právní úpravy, kdy došlo k odstranění duplicit obecného závazkového práva i jednotlivých smluvních typů. Současná právní úprava závazkových vztahů je tedy oproti úpravě v OZ 1964 jednotnější, je také méně rigidní a na mnoha místech překonává jeho kogentnost.41 OZ se tedy svou koncepcí vrací k monistickému pojetí soukromého práva a občanské právo je opět vnímáno jako všeobecné soukromé právo.42 Závazky jsou upraveny v části čtvrté věnované relativním majetkovým právům, která se dále člení na část obecnou a zvláštní. Struktura zvláštních ustanovení části čtvrté vychází z římskoprávního členění závazků, kdy hlavním kritériem jejich členění je právní skutečnost, na základě které
DVOŘÁK, Jan; ŠVESTKA, Jiří; ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanské právo hmotné. Díl první. Obecná část. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s 271. 41 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 5-6. 42 HURDÍK, Jan a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 27. 40
22
závazek vzniká, tj. smlouva, quasismlouva, delikt či quasidelikt.43 To se promítlo do změny systematiky závazků dle jejich vzniku, kdy závazky z právních jednání jsou oproti právní úpravě v OZ 1964 nově řazeny před závazky z deliktů, což lépe odpovídá právní logice věci. 2.2 Právní úprava smluvních závazků S přihlédnutím k účelům a cílům této práce bude nyní věnován prostor závazkům z právních jednání, a to závazkům smluvním, resp. kontraktním. Od závazků z protiprávních jednání bude z obsahových a systematických důvodů odhlédnuto. Pro další pojednání o smluvních závazcích je v první řadě vhodné uvést rozdíl mezi smlouvou a závazkem a jejich vzájemný vztah. Pojetí závazku (neboli obligace) v OZ vychází z tradiční definice, kterou lze nalézt v Justiniánských institucích, kde se uvádí: „Obligatio est iuris vinculum, quo necessitate adstringimur alicuius solvendae rei, secundum nostrae civitatis iura“.44 Dnes je pojem „závazek“ široce užíván pro dvoustranný právní vztah, kde na jedné straně vystupuje právo věřitele obdržet plnění od dlužníka, kterému dal svou důvěru a spoléhá na dlužníkovu vůli a schopnost plnit, a na druhé straně povinnost dlužníka takové plnění provést.45 Plnění má na základě závazkového vztahu vždy majetkovou povahu a spočívá buď v aktivní činnosti, tj. dare (dát) či facere (konat), nebo v pasivní činnosti, resp. nečinnosti, tj. omnittere (zdržet se) či pati (něco strpět).
HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2. 44 Závazek je právní pouto, které nás svou nevyhnutelností nutí, abychom v souladu s právem našeho státu poskytli někomu nějaké plnění. 45 ZIMMERMANN, Reinhard. The Law of Obligations: Roman Foundations of the Civilian Tradition. Oxford: Oxford University Press, 1996, s. 1. 43
23
Smlouva není v OZ výslovně definována, v § 1724 OZ lze ale najít určité vymezení, které uvádí, že jde o projev vůle stran zřídit mezi sebou závazek. Ustanovení § 1724 OZ tedy odkazuje na smlouvu jako na právní jednání alespoň dvou stran, jejichž vůle v něm vyjádřená směřuje ke vzniku vzájemného obligačního vztahu. OZ chápe pojem smluv ve dvou rovinách. První rovinou je klasické pojetí smlouvy jako právní skutečnosti s příslušnými právními následky. Druhou rovinou je pojetí smlouvy jako pravidla chování, kdy smlouva přestavuje soukromou normu stanovující právně závazná pravidla chování stran závazku navzájem a je tedy normou odvozenou z právního řádu.46 Na základě výše uvedeného lze tedy vzájemný vztah smlouvy a závazku vymezit následovně – smlouva je právní jednání zakládající závazek, naproti tomu závazek je právní následek smlouvy. Závazkem tedy rozumíme právní vztah mezi stranami smlouvy.47 Cílem závazku z právního jednání je regulace směny hodnot. OZ přinesl některé změny v logice řazení právních ustanovení týkajících se jak závazků, tak smluv. Z těchto změn lze například vyzdvihnout, že samotná ustanovení o smlouvách jsou systematicky nově zařazena do obecných ustanovení závazkového práva. Úpravu smluv lze nyní nalézt v § 1724 a násl. OZ, přičemž tato úprava je jakousi lex specialis k obecné úpravě právních jednání obsažené v § 545 a násl. OZ. Zákonodárce chtěl touto systematickou změnou nejspíše vyzvednout význam smluv pro obligační právo. Dle mého názoru není tento krok příliš zdařilým, neboť dochází k jisté dvojkolejnosti úpravy právních jednání, mimo to smlouvy mohou svým obsahem přesahovat oblast závazkového práva a jejich úprava v části čtvrté SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 6. ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, s. 7. 46 47
24
OZ může být z celkového pohledu poněkud nepřehledná. Z uvedených důvodů se proto spíše kloním k tradiční systematice OZ 1964, tedy k zařazení ustanovení o smlouvách za obecná ustanovení o právních jednáních. Při výkladu ustanovení o smluvních závazkových vztazích je nutno přihlížet k hlavní zásadě, na které OZ stojí, tj. k zásadě autonomie vůle stran. Nově je tedy právní jednání zakládající závazkové vztahy nutno vykládat spíše jako platné než jako neplatné.48 Uvedená koncepce je do značné míry inspirována okruhem evropské kontinentální právní kultury, která vychází ze zásady relativní neplatnosti, ponechávající na soukromé vůli dotčené osoby, zda se neplatnosti dovolá.49 Ve stejném duchu již několik let judikuje i Ústavní soud.50 S výše zmíněnou autonomií vůle stran souvisí i další zásady, na nichž je smluvní závazkové právo postaveno. Z nejvýznamnějších zásad lze zmínit zásadu smluvní volnosti upravenou v § 1725 OZ, na což logicky navazuje i zásada dispozitivnosti smluvního práva, kdy občanský zákoník v tomto ohledu slouží především jako zdroj inspirace, na základě něhož si smluvní strany mohou svá vzájemná práva a povinnosti sjednat odchylně od zákonné úpravy tak, jak jim více vyhovuje. Smluvní závazkové právo je rovněž ovládáno zásadou bezformálnosti, která smluvním stranám poskytuje svobodu volby formy smlouvy (se zákonem stanovenými výjimkami). Ze změn, kterými právní úprava smluv prošla, lze zmínit i významnou liberalizaci jejich obsahu, neboť OZ zohledňuje nadřazenost vůle nad obsahem, která je upravena ustanovením § 1726 OZ, a která umožňuje stranám platně uzavřít smlouvu i tehdy, nedošlo-li k dohodě o určité § 574 zákona č. 89/2012 Sb. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, © 2013–2014 [cit. 11. 3. 2016]. s. 11. 50 Např. Nález ÚS, sp. zn. I. ÚS 625/03. 48 49
25
náležitosti daného smluvního typu. Tato koncepce se někdy nazývá též jako domnělý konsensus, přičemž věta první výše zmíněného ustanovení odkazuje na skrytý disens, věta druhá naopak odkazuje na otevřený disens. Ustanovení § 1726 vychází z německého BGB, kde lze obdobnou úpravu nalézt v § 155. 51 Ke změně systematiky jednotlivých smluvních typů v rámci zvláštní části závazkového práva důvodová zpráva k OZ uvádí, že příbuzné nebo tematicky spjaté instituty nejsou řazeny dle hlediska významnosti, tj. od důležitých k méně důležitým, nýbrž dle hlediska složitosti a speciálnosti, tj. od jednodušších ke složitějším a od obecných k zvláštním.52 Systematika smluvních typů je ve výše uvedeném členění poměrně dogmatická a zcela abstrahuje od začlenění hlediska praktické hospodářské významnosti smluv53, přesto je v porovnání s předchozí úpravou považována za propracovanější, modernější a více uspořádanou. 2.3 Závazky synallagmatické a asynallagmatické S ohledem na skutečnost, že darovací smlouva je téměř bezvýhradně považována za předního představitele asynallagmatických závazků, je do této práce zařazena kapitola pojednávající právě o tomto typu závazků, jejich porovnání se závazky synallagmatickými a přiblížení jejich současné právní úpravy, a to včetně významných změn, ke kterým ve srovnání s předešlou úpravou došlo. Synallagmatické
závazky
jsou
závazky
obsahující
vzájemně
podmíněná plnění stran, přičemž účelem závazku jedné strany je dosáhnout ČECH, Petr; PELIKÁN, Robert. Smluvní a závazkové právo v novém občanském zákoníku. Základní přehled vybraných změn. Praha: Agentura Bova, 2013, s. 25. 52 Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, © 2013–2014 [cit. 11. 3. 2016]. s. 22. 53 HURDÍK, Jan; LAVICKÝ, Petr a kol. Změny soukromého práva v České republice a dalších evropských zemích. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 95. 51
26
protiplnění od strany druhé.54 Synallagmata jsou tedy oboustranně zavazující vztahy, které jsou založeny na principu směny ekonomických hodnot. V těchto vztazích jsou obě smluvní strany současně vzájemnými věřiteli i dlužníky.
V rámci
synallagmatických
závazků
dochází
k dělení
na
tzv. genetické synallagma, kdy je vzájemnost plnění dojednána v obsahu závazku, a na tzv. funkcionální synallagma, kdy podmíněnost plnění vyplývá z postupu
plnění
závazku
zákonitě.55
Za
typického
reprezentanta
synallagmatu je označována kupní smlouva. Asynallagmatické závazky jsou naproti tomu závazky vzájemně nepodmíněné, též jednostranně zavazující, tj. plnění poskytuje pouze jedna strana. Za typického reprezentanta asynallagmatu je označována darovací smlouva. Toto tvrzení dokládá i skutečnost, že se již v úvodu teorie k darovací smlouvě lze dočíst, že „darovací smlouva jakožto pojmenovaná smlouva představuje právní důvod vzniku asynallagmatického závazku, jehož podstata spočívá v dobrovolném a bezplatném poskytnutí daru…“56. Co se týče současné právní úpravy, OZ přinesl řadu změn, které se dotkly celkové koncepce závazků, jejich členění i systémového řazení. Zákonodárce nově na základě členění závazků na jednostranně zavazující a oboustranně zavazující uspořádal pořadí jejich právní úpravy v rámci části čtvrté,
čímž posílil systémovou pozici
některých typových smluv,
a to zejména zařazením smlouvy darovací na přední příčku.57
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit. s. 378. RABAN, Přemysl a kol. Občanské právo hmotné, Relativní majetková práva. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2013, s. 28. 56 ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit. s. 614. 57 HURDÍK, Jan. (A)synallagma a nový občanský zákoník. Časopis Všehrd [online]. Publikováno 22. 3. 2014 [cit. 1. 12. 2015]. 54 55
27
Synallagmatické a asynallagmatické závazky jsou nyní blíže provázány a je možno mezi nimi sledovat hlubší vztah. Jako konkrétní projev tohoto užšího propojení lze uvést několik příkladů. Nejvýraznějším příkladem je odvolání daru pro nevděk dle §§ 2072-2075 OZ, kdy je zde projev vděku zcela v rozporu se základním pojmovým znakem bezúplatnosti darování a lze jej chápat jako protiplnění za poskytnutý dar, což z darování de facto činí synallagmatický závazek (blíže viz kapitola 5.5.1). Dalším příkladem je předchozí vzájemné plnění obdarovaného u daru z uznání, vzhledem k zásluhám či jako zvláštní odměna dle § 2060 OZ, dary vzájemné dle § 2061 OZ či darování s příkazem dle § 2064 OZ, kde je požadavek splnění příkazu dárcem vázán na funkcionální synallagma.58 Vlivem výše uvedených prvků synallagmatu se lze o darování v některých studiích dočíst jako o závazku s vymezenými mezemi bezúplatnosti a úplatnosti. Stejně tak morální zavázanost obdarovaného, očekávání vstřícného chování či nepřímé očekávání vzájemného plnění, o čemž je blíže pojednáno v kapitole 3, jsou projevy nesoucí prvky synallagmatu a propojují tak na první pohled striktně oddělené oblasti jednostranných a oboustranných závazků a vedou k jejich vzájemnému prolínání. S ohledem na uvedené tak lze rozlišovat dva odlišné typy darování: první typ darování je spojen s očekáváním jistých výhod či přízně obdarovaného, naopak druhým typem je darování motivované čirým altruismem bez očekávání jakékoliv reciprocity.59
58 59
HURDÍK, 2014, op. cit. HURDÍK, 2014, op. cit.
28
Důsledné
oddělování
obou výše
zmíněných typů
závazků
je
tak
s přihlédnutím k závěrům současné právní vědy možno považovat za překonané, přesto princip daru i princip směny zůstávají ve svých paradigmatických základech stále stejné – dar je spojen s důvěrou a inkluzí, směna naopak se soutěží a exkluzí. Podstatným posunem je však skutečnost, že od chápání jednoduché směny jako základu soukromoprávních vztahů je pomalu upouštěno a do popředí se dostávají přístupy, které směřují k budování vztahů s vyšší mírou důvěry mezi subjekty.60
HURDÍK, Jan. Směna, nebo dar jako základ soukromoprávních vztahů? Časopis Všehrd [online]. Publikováno 1. 11. 2015 [cit. 24. 4. 2016]. 60
29
3
SOCIOLOGICKÉ ASPEKTY DAROVÁNÍ
Na darování je historicky nahlíženo jako na akt upevňující mezilidské vztahy, vyjadřující náklonnost či přátelství, prostřednictvím kterého dáváme druhým nezištně najevo, že si jich vážíme. Postupem času se ale s vývojem společenských vztahů začalo na darování hledět spíše jako na normu, jejíž splnění je očekávanou společenskou povinností, přičemž mnohdy je toto chápáno jako výraz morálky, zdvořilosti či slušného vychování. V současném pojetí darování tak lze ze sociologického hlediska sledovat silné pronikání některých synallagmatických prvků do tohoto vztahu. Charakter darování je dán společensko-ekonomickým uspořádáním společnosti, přičemž každá kultura má svá sociální pravidla, která se týkají darů. Darování má mnoho aspektů, mezi které lze řadit aspekt sociologický, ekonomický či psychologický. Při posuzování jednotlivých aspektů je nutno oprostit se od představy daru jako určitého hmotného statku a namísto toho posuzovat darování v širších souvislostech. Z ekonomického hlediska jsou dary jakousi ekonomickou transakcí, neboť člověk se chová ekonomicky a smyslem darování je pro něj maximalizace jeho užitku. V rámci této ekonomické teorie je zcela ohlédnuto od morálních hodnot či citů s darováním spojených. Z psychologického a sociálního pohledu dochází při darování ke vzniku vztahu mezi dárcem a obdarovaným, přičemž s darem je spojena i určitá reciprocita, která se v různých společnostech projevuje odlišně. Tato odlišnost je dána formálním pojetím daru. V naší společnosti je dar kombinací dobrovolnosti a závazku.61
HUBINKOVÁ, Zuzana a kol. Psychologie a sociologie ekonomického chování. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 162. 61
30
Sociologickým aspektům darování se blíže věnovaly některé americké studie. Americký psycholog a sociolog Barry Schwartz k výše uvedenému uvádí, že darování má socializační funkci a je jakýmsi komunikačním kanálem mezi dárcem a obdarovaným, neboť přijetí daru je ve skutečnosti akceptací dárcových představ, jaké jsou touhy a potřeby obdarovaného. Darování se ze sociologicko-psychologického hlediska řídí normou reciprocity neboli vzájemnosti, přičemž reciprocitu v žádném případě nelze chápat jako směnu. Do jaké míry je tato norma naplněna v určitém darovacím vztahu lze stanovit pomocí rámce distributivní spravedlnosti, které je dosaženo tehdy, když jsou sociální výhody plynoucí z obdržení daru proporcionální nákladům a investicím do takového daru vložených. Koncept distributivní spravedlnosti vede k některým zajímavým a ne zcela očividným závěrům o lidském chování během darovacího procesu. Tento princip nám říká, že pokud se dárci nedostane očekávané vzájemné odměny, bude se cítit nekomfortně. Pokud ale na druhou stranu obdarovaný odmění dárce více, než bylo očekáváno, bude mít dárce pocit, že je jeho odměna nezasloužená a mohou se u něj projevit dokonce i pocity studu. Distributivní spravedlnost je v kontextu darování o to více zajímavá, neboť zde není možné vyrovnání penězi (což je typickým znakem kupních vztahů). Toto vede k závěru, že každá výměna darů je charakteristická jakýmsi vzájemným „vyrovnáváním dluhu“, který se nikdy nedostane do rovnováhy. Pokračující „zůstatek dluhu“, který se střídavě objevuje ve prospěch jedné a následně druhé strany, tak zajišťuje, že vztah mezi účastníky darování pokračuje a vděk bude tak bude tvořit část pouta, které je bude spojovat.62 Americký sociolog Alvin Ward Gouldner uvedl, že výměnu darů považuje za výchozí mechanismus pro budování sociálních vztahů. SCHWARTZ, Barry. The Social Psychology of the Gift. American Journal of Sociology [online]. Publikováno 1967 [cit. 24. 4. 2016]. 62
31
Přetrvávající vztahy založené na vděku se neobjevují jen mezi živými, ale mohou rovněž spojovat také živé a mrtvé. Institucionalizovanou formou takového vztahu je například dědický vztah založený závětí. Závěť může obsahovat dědické výhody, které nemohou být opětovány, což generuje vnější „zadluženost“, a tím spojuje přítomnost a minulost. K vrácení výhody, kterou nám dar přinesl, jsme zavázáni eticky, činíme tak pod nátlakem, a to nikoliv sociálním či právním, nýbrž morálním. První dar je dle B. Schwarze vždy učiněn v plné spontánnosti, svobodně bez jakékoliv povinnosti, a to včetně povinnosti z vděčnosti. Lze tedy shrnout, že zatímco výměna darů téměř stejné hodnoty vzbuzuje mezi dárcem a obdarovaným pocit vděčnosti, který je spojuje ještě dlouho po učiněném darování, tak absence reciprocity vnese do darovacího vztahu prvek nepřátelství, který bude stejně vytrvalý. Čím vice koresponduje hodnota odevzdaného a vráceného daru, tím menší je sentimentální složka darovacího vztahu. K výše uvedenému je nutné poznamenat, že zmíněné důsledky absence či nedostatečné množství reciprocity v darovacích vztazích se neprojevují v intimním vztahu dárce a obdarovaného.63
63
SCHWARTZ, 1967, op. cit.
32
4
CHARAKTERISTIKA DAROVACÍ SMLOUVY
Čtvrtá kapitola je věnována charakteristice darovací smlouvy se zaměřením na její podstatné náležitosti, požadavky týkající se smluvních stran, předmětu a obsahu smlouvy a v neposlední řadě také zákonných požadavků na její formu. 4.1 Pojem a podstatné náležitosti Darovací smlouva představuje obligaci zavázané strany k bezúplatnému převedení určité majetkové hodnoty do majetku strany oprávněné. Jedná se o typizovaný translační kontrakt, který představuje právní titul převodu vlastnického práva k předmětu daru. Pojmovými znaky darování jsou bezúplatnost, dobrovolnost a předmět daru. Bezúplatnost
darovací
smlouvy
spočívá
v absenci
poskytnutí
majetkového ekvivalentu dárci. Bezúplatnost je rovněž hlavním rozlišovacím faktorem od smluv synallagmatických, zejména smlouvy kupní a směnné. Znaku bezúplatnosti neodporuje ani sjednání různých podmínek či příkazů, které jsou strany oprávněny do darovací smlouvy zahrnout. Obsahem příkazu či podmínky však nesmí být poskytnutí majetkové hodnoty dárci, neboť v tomto případě by již transfer daru nebyl bezúplatným.64 Uvedené potvrzuje i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který uvedl, že darování se závazkem
obdarovaného
k nemajetkové
protislužbě
není
v rozporu
s podstatnými náležitostmi darovací smlouvy.65 Pro rozlišení, zda jde o smlouvu bezúplatnou či úplatnou, je rozhodující projev vůle smluvních stran v okamžiku, kdy byla smlouva uzavřena.66
FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1194. 65 Usnesení NS ČR, sp. zn. 22 Cdo 2293/2011. 66 Rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007. 64
33
Dobrovolnost darovací smlouvy spočívá v absenci právní povinnosti dárce k jejímu uzavření67 a rovněž v absenci povinnosti obdarovaného k přijetí daru.68 V případě dobrovolného plnění ze strany dárce, avšak pouze v rámci společenské etiky či mravnosti, se o darování jedná pouze tehdy, je-li z projevů vůle stran zřejmý animus donandi, tj. úmysl se smluvně vázat. O předmětu daru, jakožto třetí podstatné náležitosti darovací smlouvy, bude blíže pojednáno v následující kapitole. 4.2 Subjekt, předmět a obsah Smluvními stranami darovací smlouvy jsou dárce a obdarovaný, přičemž na obou stranách může nastat pluralita subjektů, kterými mohou být jak osoby fyzické, tak osoby právnické i stát (vystupující v soukromoprávních vztazích jako právnická osoba)69. Na straně obdarovaného může vystupovat i nasciturus, a to za předpokladu, vyhovuje-li to jeho zájmům.70 Hlavní úloha dárce zůstává již od doby vzniku darovací smlouvy stále stejná, tj. bezplatně a dobrovolně rozmnožit majetek obdarovaného a zmenšit tím své vlastní jmění. Obdarovaný naproti tomu musí takovou nabídku pouze přijmout (a dodržovat morální normy). K uzavření darovací smlouvy je nutná dostatečná míra svéprávnosti. Subjekty jsou dostatečně svéprávné, uvědomují-li si v plném rozsahu kauzu bezúplatné transakce.
Srov. Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 355/93. V některých ustanoveních českého právního řádu je dobrovolnost přijetí daru prolomena, jedná se například o neplatnost právního jednání obsahujícího odmítnutí daru dlužníkem, na něhož je prohlášen konkurz, dle § 246 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů. 69 § 21 zákona č. 89/2012 Sb. 70 § 25 zákona č. 89/2012 Sb. 67 68
34
Problematiku omezené svéprávnosti ve vztahu k platnosti darování, resp. platnému uzavření darovací smlouvy, řeší zvláštní ustanovení o platnosti darování obsažené v ustanovení § 2066 OZ.
Dle uvedeného
ustanovení jsou fyzické osoby se soudním rozhodnutím omezujícím jejich svéprávnost oprávněny darovat či přijmout dar pouze malé hodnoty nebo dar vzhledem k okolnostem obvyklý. V obou případech, tj. jak u daru malé hodnoty, tak u daru vzhledem k okolnostem obvyklému, chybí jejich legální definice, což z nich činí neurčité právní pojmy. Hodnotu takového daru je pak třeba vždy posuzovat vzhledem k okolnostem, a to především s ohledem na přežitost, v rámci které k darování došlo, na majetkové poměry i celkovou životní úroveň dárce či obdarovaného.71 Osoby s částečnou svéprávností, tj. zejména nezletilí, mohou platně uzavřít darovací smlouvu, pouze je-li takové jednání přiměřené jejich rozumové a volní vyspělosti a jejich věku.72 Dle Nejvyššího soudu tak nezletilý „může svým projevem vůle přijmout dar, lze-li jej vzhledem k jeho věku považovat za způsobilého pochopit podstatu darovací smlouvy a znamená-li pro něj darování zároveň finanční prospěch, a to i vyšších hodnot“.73 V případě, kdy nezletilý vystupuje na straně dárce, je nutné zkoumat nejen jeho rozumovou a volní vyspělost, ale rovněž přihlédnout k povaze a zejména k hodnotě daru. Specifickým
případem
je
darovací
smlouva,
kdy
na
straně
obdarovaného vystupuje osoba, která provozuje zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, anebo osoba, která takové zařízení spravuje nebo je v něm zaměstnána. Byla-li darovací smlouva uzavřena v době, kdy byl dárce v péči takového zařízení, bude se tato smlouva
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit., s. 667. § 31 zákona č. 89/2012 Sb. 73 Rozsudek NS ČR, sp. zn. 25 Cdo 1005/99. 71 72
35
považovat za neplatnou.74 Smyslem tohoto ustanovení je ochrana dárce, kdy je kladen důraz zejména na dodržení podmínky dobrovolnosti, neboť v době pobytu ve zdravotnickém či sociálním zařízení může být dárcova vůle ovlivněna pocitem závislosti, úzkosti či obav o své zdraví. Neplatnost tohoto právního jednání je neplatností relativní, pokud však v rámci tohoto jednání dojde k rozporu se zákonem, dobrými mravy či veřejným pořádkem, může jej soud posoudit jako absolutně neplatné.75 Objektem darování, resp. předmětem darovací smlouvy, mohou být pouze věci nespadající pod res extra commercium. Zákon se po vzoru ABGB opět vrací k pojmu „věc“, kterou chápe velmi široce. Definice věci je obsažena v § 489 OZ, který uvádí, že věcí je „vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí“. Předmětem darovací smlouvy tedy mohou být např. věci hmotné, nehmotné, movité, nemovité či věci hromadné. Za předmět daru lze považovat mimo jiné plody a užitky věci, cenný papír, závod, obchodní podíl či spoluvlastnický podíl76. Podle Davida Elischera je možné darovat i zvířata či vlasy nebo podobné části lidského těla, přestože tyto nejsou podle ustanovení § 493 a § 494 OZ věcí.77 Darovat lze i budoucí majetek dárce, toto darování je ale limitováno maximálně polovinou hodnoty takového majetku (i zde lze sledovat silnou inspiraci dle ABGB). Předmětem darovací smlouvy naopak nemohou být součásti věci a dle zásady accessorium sequitur principale78 jím zpravidla nebývá ani příslušenství věci hlavní. Specifickým případem je darování pohledávek jako subjektivních práv. Darovací smlouva,
§ 2067 zákona č. 89/2012 Sb. ELISCHER, David. Darování provozovatelům zdravotnických nebo sociálních služeb – aneb omezení darovací autonomie. Rekodifikace & praxe. 2015, č. 3, s. 11-12. 76 Srov. Rozsudek NS ČR, sp. zn. 26 Cdo 2864/2000. 77 Darování zvířete jako smysly nadaného živého tvora je ale možné pouze v případě, nebude-li v rozporu s jeho povahou, nezpůsobí-li zvířeti nepřiměřené negativní důsledky a bude-li v zájmu zvířete. Srov. ELISCHER, David in ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, s. 622. 78 Příslušenství sleduje osud věci hlavní. 74 75
36
respektive smlouva o bezúplatném postoupení pohledávky, je právním důvodem cese, přičemž kauzou postoupení je causa donandi. Obsahem
darování,
jakožto
soukromoprávního
vztahu,
je
v objektivním pojetí soubor subjektivních práv a subjektivních povinností, v rámci subjektivního pojetí tohoto vztahu je jeho obsahem reálné chování subjektů.79 Pro lepší názornost na tomto místě uvádím demonstrativní výčet jednotlivých práv a povinností stran darovací smlouvy. Mezi povinnosti dárce lze řadit zejména povinnost odevzdat dar obdarovanému, převést vlastnické právo k daru či upozornit na vady daru. V případě splnění zákonných podmínek má dárce právo na odvolání daru pro nevděk, odvolání daru pro nouzi či právo požadovat splnění příkazu. Mezi povinnosti obdarovaného lze řadit splnění příkazu, byl-li tento součástí darovací smlouvy, za určitých okolností rovněž také vydání daru či zaplacení jeho obvyklé ceny. Právem obdarovaného je odmítnutí nabídky daru, dožadovat se vydání daru v případě prodlení dárce a v určitých případech i právo odstoupit od smlouvy a právo požadovat náhradu škody vzniklé v souvislosti s vadným darem či cizí věcí. 4.3 Forma Forma darovací smlouvy může být ústní nebo písemná. Přestože je současný občanský zákoník stavěn na zásadě bezformálnosti právních jednání80, existuje několik případů, kdy darovacím smlouvám předepisuje obligatorní písemnou formu.
79 80
HURDÍK, 2013, op. cit., s. 165. § 559 zákona č. 89/2012 Sb.
37
Písemná forma darovací smlouvy je vyžadována u věcí zapisovaných do veřejných seznamů, mezi něž řadíme nejen nemovitosti, ale i ochranné známky či podíly v korporacích. V tomto ohledu se jedná o významné rozšíření nutnosti písemné formy darovacích smluv oproti OZ 1964, který tak stanovoval pouze pro nemovité věci.81 Druhým případem je nutnost písemné formy u konsenzuálních darovacích smluv. Třetím a zároveň posledním případem je poté požadavek písemné formy jedné ze smluvních stran, tak jak uvádí ustanovení § 1758 OZ. Jak již bylo uvedeno výše, jedním z faktorů, který může určovat formu darovací smlouvy, je charakter předmětu daru. Při darování nemovitostí a movitostí nezapsaných ve veřejném seznamu dochází k
převodu
vlastnického práva dle § 1099 OZ okamžikem účinnosti darovací smlouvy. Toto ustanovení je ovšem dispozitivní, strany se od něj tedy mohou odchýlit a okamžik nabytí vlastnického práva smluvně modifikovat. V těchto případech lze využít jak reálné, tak konsenzuální podoby darovací smlouvy. U darovacích smluv na movitosti a nemovitosti zapsané ve veřejném seznamu je situace složitější. U těchto předmětů daru je reálná povaha darovací smlouvy vyloučena a vlastnické právo k nim se nabývá až zápisem do tohoto seznamu.82 Obdobný koncept lze sledovat již v ABGB, o kterém bylo pojednáno v kapitole 1.2. Darovací smlouvy na nemovitost mají nadto dle kogentních ustanovení § 560 OZ ve spojení s § 2057 OZ vždy písemnou povahu. Nedostatek zákonem stanovené či stranami ujednané formy darovací smlouvy je sankcionován její neplatností. Tento nedostatek ale může být v souladu se zásadou potius valeat actus quam pereat obsaženou v § 582 odst. 2 OZ smluvními stranami dodatečně odstraněn. Tato koncepce HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 5. 82 § 1105 zákona č. 89/2012 Sb. 81
38
navádí k závěru, že nejen porušení smluvních, ale i zákonných požadavků formy darovací smlouvy vede pouze k její relativní neplatnosti.83 K uvedenému lze ještě poznamenat, že přijetí daru z neplatné darovací smlouvy pro nedostatek formy není dle platné právní úpravy považováno za bezdůvodné obohacení, jak tomu bylo v úpravě předešlé.
ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Forma právních jednání. Právní prostor [online]. Publikováno 28. 7. 2015 [cit. 24. 4. 2016]. 83
39
5
SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA DAROVACÍ SMLOUVY
Pátá kapitola této práce je věnována přiblížení současné soukromoprávní úpravy darovací smlouvy, kdy bude postupně rozebrán její vznik, možné podoby, přípustné modality darování a na závěr bude věnován prostor možnostem odvolání daru a zániku darovací smlouvy. 5.1 Vznik darovací smlouvy Ke vzniku darovací smlouvy jakožto dvoustranného právního jednání je vyžadován projev vůle darovat (oferta) a souhlas obdarovaného s nabídkou daru (akceptace). Souhlas obdarovaného není dle našeho platného právního řádu možné presumovat.84 Podstatou požadavku souhlasu obdarovaného s darováním je především jeho ochrana před nežádoucím darem, a to zejména tehdy, je-li dar zatížen mnoha povinnostmi či vadami. Forma souhlasu může být jak výslovná, tak nevýslovná. Obdobná volnost formy projevu platí i pro dárcův úmysl darovat.85 Nejvyšší soud k tomu uvádí, že „projev vůle může být vyjádřen i jinak než slovy, konkludentně, jestliže takový konkludentní způsob nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl subjekt projevit. Vnitřní přesvědčení (úmysl) se zjišťuje skutečnostmi vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se navenek projevuje.“ 86 Z uvedeného plyne, že rozhodujícím je projev vůle navenek, vnitřní motiv dárce darovat je pro vznik darovací smlouvy nepodstatný.
Např. německý právní řád v § 516 odst. 2 BGB presumpci akceptace nabídky daru připouští. 85 ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit., s. 618. 86 Rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Odo 515/2001. 84
40
5.2 Darovací smlouva konsenzuální a reálná Darovací smlouva může být uzavřena jako konsenzuální či reálná. Oba tyto typy mohou být rovněž uzavřeny ve prospěch třetí osoby.87 Konsenzuální darovací smlouvy vznikají konsenzem smluvních stran, tj. ofertou a její akceptací. Pro určení okamžiku vzniku konsenzuální darovací smlouvy je podstatné, kdy projev vůle obdarovaného obsahující souhlas s přijetím daru došel do sféry dárce. U tohoto typu darovacích smluv nedochází k odevzdání věci zároveň s projevem vůle smluvních stran, nýbrž je věc odevzdána až následně po uzavření smlouvy. Konsenzuální darovací smlouvy mají dle § 2057 OZ bez ohledu na předmět daru kogentně stanovenu písemnou formu. Písemná forma má u tohoto typu smluv pomoci prokázat, že došlo k uzavření darovací smlouvy a nikoli pouhého darovacího slibu dle § 2056 OZ.88 Reálná darovací smlouva vyžaduje společně s ofertou a akceptací i reálné předání předmětu daru, přičemž „zda u reálného darování došlo při souhlasném projevu vůle i k předání věci, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a k povaze darované věci.“89 Odevzdání a převzetí věci (tradice) tedy může mít podobu jak klasickou, tj. předání „z ruky do ruky“, tak i podobu longa manu či brevi manu, což jsou instituty známé již z římského práva. Kontrastem k těmto historickým institutům je tradice
distanční,
která
se
začala
vyvíjet
především s rozmachem
internetových obchodů a zasílání předmětů daru prostřednictvím poštovních či kurýrních služeb. K akceptaci nabídky daru následně nedochází pouhým převzetím zásilky, nýbrž až jejím rozbalením a učiněním rozhodnutí
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit., s. 619. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 5. 89 Rozsudek NS ČR, sp. zn. 25 Cdo 1005/99. 87 88
41
obdarovaného o přijetí či nepřijetí daru.90 Nejvyšší soud ve výše citovaném judikátu současně objasňuje smysl předání věci u reálných darovacích smluv, kdy uvádí, že „požadavek odevzdání a převzetí věci směřuje především k tomu, aby obdarovanému byl zajištěn faktický převod věci do jeho přímé dispoziční sféry a aby byl zároveň jednoznačně vymezen okamžik převodu vlastnického práva“.91 5.3 Darovací smlouva čistá a smíšená Mimo již uvedeného rozdělení darovacích smluv uvádí Karel Eliáš též členění darovacích smluv na čisté a smíšené. Účelem čisté darovací smlouvy je bezúplatný převod celého předmětu smlouvy na dárce, přičemž toto označuje jako tzv. ryzí darování. Naopak smíšenou darovací smlouvou dochází k převodu předmětu smlouvy částečně bezúplatně a částečně za úplatu, zde jde o tzv. částečné darování.92 5.4 Modality darování Darovací smlouva může být doplněna o různá vedlejší ustanovení, doložky či podmínky. Současný občanský zákoník umožňuje uzavřít darovací smlouvu například pro darování veškerého majetku, podpory či s implikací příkazu. Právně dovolenou možností je i darování odměnné, darování vzájemné a po dlouhých letech je opět připuštěno i darování pro případ smrti. 5.4.1 Darování veškerého majetku „Dárce může darovat třeba i všechen svůj současný majetek.“ 93 Majetkem se přitom rozumí souhrn všeho, co osobě patří 94, přičemž majetek je považován Rozsudek NS ČR, sp. zn. 4 Cz 17/91. Rozsudek NS ČR, sp. zn. 25 Cdo 1005/99. 92 ELIÁŠ, 2008, op. cit., s. 1877. 93 § 2058 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. 94 § 495 zákona č. 89/2012 Sb. 90 91
42
za věc hromadnou95. V samotné darovací smlouvě je však nutné specifikovat, co dárce zamýšlí darovat, v opačném případě by mohly vzniknout komplikace s neurčitostí předmětu daru. Tuto vadu však mohou strany dle § 553 odst. 2 OZ dodatečným zpřesněním předmětu daru následně konvalidovat a darovací smlouva by se tak od počátku stala platnou. Současný občanský zákoník explicitně neupravuje možnost darovat například polovinu majetku dárce, v souladu se základní zásadou občanského práva „co není zakázáno, je dovoleno“ se však domnívám, že není právního důvodu, proč by takto dárce nemohl učinit. Dárce je oprávněn darovat i svůj budoucí majetek, a to za předpokladu, není-li darováno více, než činí polovina hodnoty tohoto majetku. Pojmem „budoucí majetek“ se pro účely darování rozumí takový majetek, který dárce nabude až po okamžiku uzavření darovací smlouvy. Limitace převodu vlastnického práva k budoucímu majetku prostřednictvím darovací smlouvy vychází z ABGB, kdy se za hlavní důvod tohoto omezení považuje ochrana dárce, neboť ten si nemůže být vždy jist, jakého rozsahu jeho budoucí majetek dosáhne. Pokud se dárce zaváže ve smlouvě nabýt do svého vlastnictví věc, kterou ještě nemá, může využít možnosti tuto věc platně darovat. 96 Platně darována tedy může být například věc, která v budoucnu teprve vznikne a stane se vlastnictvím dárce. Rozdíl mezi darováním budoucího majetku dle ustanovení § 2058 odst. 1 OZ a darováním věci, kterou se dárce zavázal v budoucnu teprve nabýt dle ustanovení § 2058 odst. 2 OZ, tkví v tom, že odstavec druhý bude aplikován v případech, kdy bude předmětem daru
95 96
§ 501 zákona č. 89/2012 Sb. § 2058 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.
43
předem známá konkrétní věc, naproti tomu odstavec první bude aplikován tehdy, pokud se bude jednat o budoucí předmět daru bez bližšího určení.97 5.4.2 Darování odměnné Význam institutu odměnného darování spočívá především v odlišení plnění u synallagmatických a asynallagmatických smluv a následném stanovení práv a povinností subjektů těchto vztahů.98 Prostřednictvím odměnného darování zákon umožňuje dárci poskytnout dar vzhledem k uznání, zásluhám nebo jako zvláštní odměnu, a to za předpokladu, neměl-li obdarovaný na takové plnění již dříve právo. Typickými příklady odměnného darování jsou dar za záchranu života, dar k promocím či dar za přínos vědě a výzkumu.99 Institutu odměnného darování využívá v několika svých ustanoveních i zákoník práce100.101 5.4.3 Darování vzájemné „Bylo-li ujednáno, že i dárce bude navzájem obdarován, jedná se o darování jen vzhledem k tomu, oč hodnota plnění jedné strany převyšuje hodnotu plnění druhé strany.“ 102 Za darování je tedy považována pouze ta část vztahu mezi dárcem a obdarovaným, v rámci které hodnota předmětu daru jedné ze stran převyšuje hodnotu předmětu daru strany druhé, ve zbývající části je vztah mezi subjekty posuzován jako koupě či směna. Reciprocita darování musí být sjednána již v souvislosti s prvním darováním, přičemž dárce může být obdarován i později. Jestliže strany již při realizaci prvního darování toto
HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 7. 98 Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, © 2013–2014 [cit. 12. 5. 2016]. s. 478. 99 ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit., s. 644. 100 Zákon č. 262/2006 Sb. 101 Např. § 224 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb. 102 § 2061 zákona č. 89/2012 Sb. 97
44
nesjednají, bude se jednat o dvě různé samostatné darovací smlouvy, které jsou na sobě nezávislé.103 S ohledem na skutečnost, že v českém právním řádu došlo ode dne 1. 1. 2014 ke zrušení darovací daně, musel zákonodárce institut vzájemného darování zohlednit i v daňových předpisech. Uzavíráním smluv obsahujících vzájemné darování namísto smluv kupních či směnných by docházelo k obcházení daňových norem.104 Dle zákona o daních z příjmů je proto vzájemné darování v celém rozsahu považováno za koupi či směnu, a to i vzhledem k tomu, oč hodnota plnění jedné strany převyšuje hodnotu plnění druhé strany.105 5.4.4 Darování podpory Ustanovení § 2062 OZ umožňuje dárci opakovaně poskytovat obdarovanému plnění v podobě podpory. Právo na podporu i povinnost k podpoře na dědice dárce a obdarovaného přechází, jen pokud to bylo výslovně ujednáno. Forma, druh i způsob zvolené podpory jsou plně v kompetenci smluvních stran. Darování podpory je často spojeno i s podmínkami, a to zejména rozvazovacími. Darování podpory je konsenzuální darovací smlouvou, která, jak již bylo uvedeno v kapitole 5.2, má v souladu s § 2057 OZ obligatorní písemnou formu. Darovací smlouva obsahující darování podpory je v jistém ohledu principiálně podobná smlouvě o důchodu dle § 2701 OZ. Mezi těmito dvěma smlouvami lze ale najít značné rozdíly. Smlouva o důchodu umožňuje pouze pravidelné a peněžité platby po dobu trvání života příjemce. Darovací smlouva je naproti tomu mnohem flexibilnější, neboť dar může být ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit., s. 646. BOHÁČ, Radim. Daňové právo a rekodifikace soukromého práva - Část IV. Právní prostor [online]. Publikováno 29. 4. 2014 [cit. 13. 5. 2016]. 105 § 21c odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. 103 104
45
i nepeněžitý, není vyžadována jeho pravidelnost, je umožněn přechod práva na dědice a v případě prodlení není zákonem stanovena sankce v podobě úroků z prodlení.106 5.4.5 Darování pro případ smrti Darování pro případ smrti je historickým institutem, který byl známý již v římském právu jako donatio mortis causa. Původně se ho využívalo v situacích, kdy se dárce ocitl v ohrožení jeho života a z tohoto důvodu bylo posléze také volně odvolatelné. V závislosti na situaci a účelu se konstrukce smlouvy různila. V případech, kdy darování obsahovalo rozvazovací podmínku, docházelo v okamžiku uzavření smlouvy k fiduciárnímu převodu vlastnického práva. Vedle práva na převzetí daru, které je s darovací smlouvou neodlučitelně spjato, tak obdarovanému vznikla i povinnost převést vlastnické právo k předmětu darovací smlouvy zpět na dárce, pokud tento životu nebezpečnou situaci, ve které se v době uzavření smlouvy ocital, přežil. Mimo konstrukce darování v případech ohrožení života se využívalo i darování
pro
případ
smrti
opatřené
odkládací
podmínkou,
kdy
k bezúplatnému převodu vlastnického práva došlo tehdy, pokud obdarovaný dárce přežil. Tato druhá konstrukce se časem stala poměrně oblíbenou a využívanou. Výhodami darování pro případ smrti s odkládací podmínkou byla možnost jeho jednostranného odvolání ze strany dárce, nezávislost na dědické posloupnosti a také to, že dárce nemusel mít testamentární způsobilost.107 Tento právní akt se pak možná i díky jeho oblíbenosti stal v rámci právní vědy předmětem sporů, zda je jedná o darování či odkaz. Odpověď lze najít v Justiniánském kodexu, který jej téměř ve všech ohledech
HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 10. 107 BĚHALOVÁ, Renata. Pořízení pro případ smrti. Praha, 2008. s. 28. Rigorózní práce. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jan DVOŘÁK. 106
46
posuzuje jako odkaz.108 Justiniásnké pojetí darování pro případ smrti se stalo inspiračním podkladem právních řádů platných i dnes. ABGB v ustanovení § 956 stanovuje, že „darování, k jehož splnění má dojíti teprve po smrti dárcově, platí jako odkaz, šetřilo-li se předepsaných formálností. Jen tehdy budiž pokládáno za smlouvu, když obdarovaný je přijal, dárce se výslovně zřekl oprávnění je odvolati a byla o tom doručena obdarovanému písemná listina.“ Toto ustanovení následně přejal i Návrh 1937 a současný OZ. OZ upravuje darování pro případ smrti v ustanovení § 2063 a na rozdíl od předchozích občanskoprávních kodexů z let 1950 a 1964 jej opět považuje za platné.109 Hlavním důvodem, proč bylo darování pro případ smrti v předešlých dvou občanskoprávních kodexech považováno za neplatné, byla hrozba obcházení norem dědického práva. Jediným způsobem, jak tohoto institutu využít a současně se vyhnout sankci absolutní neplatnosti smlouvy, bylo sjednání darování pro případ smrti s rezolutivní podmínkou, tj. když k darování došlo ještě za života dárce. Taková forma darování ale dle mého názoru inklinuje spíše ke „klasické“ formě darování a nikoli k modalitě pro případ smrti. Dikce ustanovení § 2063 OZ vychází z předpokladu, že smluvní vázanost mortis causa je zásadně nepřípustná, přičemž darování představuje společně s dědickou smlouvou dvě výjimky z této zásady.110 Jak již bylo naznačeno výše, darování pro případ smrti v sobě implikuje odkládací podmínku vázanou na skutečnost, že obdarovaný dárce přežije.
KRUEGER, Paul; MOMMSEN, Theodor; SCHOELL, Rudolf; KROLL, Wilhelm. Corpus iuris civilis. Berlín: Berolini apud Weidmannos, 1892, 850 s. 109 Srov. § 385 zákona č. 141/1950 Sb., § 628 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. 110 Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, © 2013–2014 [cit. 11. 5. 2016]. s. 478. 108
47
K platnosti darování pro případ smrti zákonodárce vyžaduje kumulativní splnění několika podmínek – obdarovaný musí dar přijmout111 a dárce se musí výslovně vzdát svého práva revokace daru, přičemž za výslovné právní jednání je zde považována písemná listina. Tato listina může být uzavřena současně s darovací smlouvou nebo kdykoliv později za života dárce, neboť účinky darování nastávají až okamžikem smrti dárce.112 Pokud nedojde ke splnění výše uvedených podmínek, případně pokud bude splněna pouze jedna z nich113, nastává dle zákona fikce, kdy se bude toto darování posuzovat jako odkaz.114 Obdarovaný poté nevystupuje v roli dědice, ale v roli odkazovníka (věřitele zůstavitelova dědice). K uvedenému je nutno poznamenat, že odkazovníkem může být pouze osoba způsobilá dědit.115 O dědickou způsobilost osoba přijde tehdy, jestliže se dopustí činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli a zůstavitel mu tento čin výslovně nepromine.116 V takovém případě pak obdarovaný, respektive odkazovník, nemá dostatečný specifický právní status vyžadovaný pro účast v tomto právním vztahu117, přičemž právní Forma přijetí není zákonem určena, její volba je tedy plně v dispozici obdarovaného. ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit., s. 653. 113 Dle ustanovení § 1594 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. se darování pro případ smrti posuzuje jako odkaz tehdy, pokud se dárce nevzdal práva dar odvolat. V porovnání s § 2063 zákona č. 89/2012 Sb. zde chybí požadavek dalších podmínek nutných k platnosti darování pro případ smrti, zejména výslovnost právního jednání a požadavek vydání listiny. Vyvstává tedy otázka, jak se bude posuzovat právní jednání, kdy se dárce vzdá svého práva odvolat dar například ústně, neboť tehdy by nešlo ani o darování pro případ smrti dle § 2063 OZ, ale ani o odkaz dle § 1594 OZ. D. Elischer k uvedenému uvádí, že ve světle zásady posuzování právního jednání spíše jako platného nežli jako neplatného lze užít výkladu, kdy ustanovení § 2063 OZ obsahující požadavek výslovného vzdání se práva revokace daru je lex specialis ve vztahu k § 1594 odst. OZ. V opačném případě by se dané jednání muselo posoudit jako neplatné darování pro případ smrti. Blíže viz ELISCHER, David in ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, s. 653. 114 § 2063 zákona č. 89/2012 Sb. 115 § 1594 zákona č. 89/2012 Sb. 116 § 1481 zákona č. 89/2012 Sb. 117 Srov. HURDÍK, Jan a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 105. 111 112
48
jednání zakládající uvedený vztah bude absolutně neplatným. Zákon pamatuje i na potenciální situaci, kdy by obdarovaný usmrtil dárce za účelem nabytí předmětu daru. Dle § 549 odst. 1 OZ se v těchto případech ke splnění podmínky nepřihlíží. Odkládací podmínka, která způsobuje, že dárce pozbývá vlastnické právo k předmětu daru až okamžikem své smrti, může v praxi působit několik problémů. Dárce by teoreticky mohl obejít neodvolatelnost tohoto typu darovací smlouvy tak, že po jejím uzavření převede vlastnické právo k předmětu daru na třetí osobu. V praxi se pak nabízí dvě možná řešení této situace – obdarovaný se bude moci domáhat náhrady újmy po dědicích dárce nebo se bude moci domáhat relativní neúčinnosti převodu vlastnického práva na třetí osobu.118 Darování pro případ smrti je z logiky věci konsenzuální darovací smlouvou, u které zákon vyžaduje písemnou formu.119 Na rozdíl od odkazu je darování pro případ smrti neodvolatelné, může být však zrušeno dohodou obou stran. Závěrem lze ještě dodat, že v česko-rakouské tradici je darování pro případ smrti chápáno jako pohledávka vůči pozůstalosti, odkaz je naproti tomu chápán jako pohledávka vůči dědicům.120 5.4.6 Darování s příkazem Pro darování s příkazem platí, že dárce je oprávněn požadovat splnění příkazu pouze tehdy, pokud již sám plnil.121 Obsah příkazu může být v rámci zákona cokoliv, například vykonání určité činnosti či poskytnutí majetkové hodnoty třetí osobě. Rozdíl mezi darováním s příkazem a smlouvou ve HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 13. 119 § 2057 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. 120 HORÁK, Ondřej; POP, Martin. Darování pro případ smrti a jeho zdanění. Bulletin advokacie [online]. Publikováno 1. 4. 2016 [cit. 11. 5. 2016]. 121 § 2064 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. 118
49
prospěch třetí osoby dle § 1767 OZ tkví především v tom, že u smlouvy ve prospěch třetí osoby má za určitých okolností právo požadovat dané plnění i třetí osoba, naproti tomu u darovací smlouvy obsahující příkaz se splnění příkazu může dožadovat pouze dárce, případně jeho dědicové. S ohledem na pojmový znak darovací smlouvy, kterým je bezúplatnost, není právně dovolen příkaz spočívající v poskytnutí majetkové hodnoty přímo dárci, neboť takové jednání by bylo posouzeno jako synallagmatický závazek vzniklý uzavřením jedné z úplatných smluv. Povinnost obdarovaného z příkazu je majetkovou povinností, která v případě smrti obdarovaného přechází na jeho dědice (toto lze smluvně vyloučit). Splnění příkazu ve veřejném zájmu jsou oprávněny požadovat také příslušné orgány veřejné moci nebo právnické osoby oprávněné takový zájem hájit, a to zejména v případech, kdy dědicové dárce nemají na splnění příkazu zájem nebo kdy se obdarovaný stane dárcovým dědicem a má sám nad sebou vykonávat dozor při plnění příkazu.122 Nesplnění příkazu nemá za následek zánik darovací smlouvy. 5.4.7 Ostatní modality darování Darovací smlouvu lze doplnit o různé vedlejší doložky, jejichž úprava podléhá obecným ustanovením občanského zákoníku. Tyto doložky mohou obsahovat účel, podmínku či časové omezení a představují tak další možnosti modalit darování. Kvalifikace jednotlivých doložek je důležitou především z hlediska určení práv a povinností stran darovací smlouvy, určení sankcí v případě jejich porušení, a rovněž ke zhodnocení významu příčin, které k nenaplnění doložek vedly.123
HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 14. 123 ELIÁŠ, 2008, op. cit., s. 1883. 122
50
Darovací smlouva může obsahovat účelové určení, v rámci kterého se obdarovaný zavazuje užít dar výhradně k účelu, který stanovil dárce. Příkladem takového účelového určení daru pak může být darování finančních prostředků určených ke koupi stanovené věci, čímž dochází k jejímu nepřímému darování. Účelové určení se v darovací smlouvě posuzuje jako důvod závazku dle § 1791 OZ, přičemž sankcí za jeho nedodržení je vydání daru zpět dárci dle ustanovení § 2991 OZ o bezdůvodném obohacení.124 Do darovací smlouvy lze včlenit rovněž suspenzívní a rezolutivní podmínky, jejichž obecnou právní úpravu lze nalézt v ustanoveních §§ 548-549 OZ. Právně dovolenou možností je i začlenění časové doložky. Darovací smlouva s doložkou času umožňuje dárci přenechat předmět daru obdarovanému jen po určitou dobu. V rámci této smlouvy dochází k dočasnému převodu vlastnického práva k předmětu daru na obdarovaného, čímž se tato modalita darování odlišuje od výpůjčky, v rámci které je vypůjčitel oprávněn věc pouze užívat a nestává se tedy její vlastníkem.125 5.5 Možnosti odvolání daru Historicky nebyla revokace daru uznávaná, neboť byla v rozporu s absolutně respektovanou zásadou o neodvolatelnosti daru. Postupem času se v právních řádech začaly objevovat výjimky z tohoto pravidla, které bylo v rámci zásad slušnosti a dobrých mravů možné respektovat. První zmínky o revokaci darování se objevily za císaře Justiniána, podrobnější úprava odvolání daru byla poté upravena v ABGB, který obsahoval hned několik důvodů, pro které bylo možné odvolání daru využít (jejich konkrétní výčet
124 125
ELIÁŠ, 2008, op. cit., s. 1882. § 2193 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.
51
byl již uveden v kapitole 1.2).126 Další vývoj právní úpravy odvolání daru doznal výrazných změn. Návrh 1937 sice ještě zachovává možnost odvolání daru pro nouzi, hrubý nevděk, zkrácení dílu povinného a také specifický případ možnosti odvolání daru po zrušení zasnoubení, kdežto OZ 1950 již obsahuje pouze jedinou možnost jak zvrátit dar již jednou realizovaný, a to prostřednictvím zrušení darovací smlouvy z důvodu spáchání úmyslného trestného činu obdarovaného vůči dárci či zákonem určenému okruhu osob coby dárcových příbuzných.127 Konstrukci, kdy se obdarovaný musí chovat adekvátně nejen k dárci, si zachoval i OZ 1964. Současný OZ při úpravě odvolání daru do jisté míry vychází z ABGB, ve svých ustanoveních však zachovává pouze možnost odvolání daru pro nouzi a pro nevděk. Institut odvolání daru je z jednoho úhlu pohledu porušením základní zásady soukromého práva, a to že dohody se mají dodržovat 128. Při bližším zkoumání je však s ohledem na esenciální znaky darování zařazení možnosti odvolání daru pro taxativně vymezené důvody vhodným řešením situací, které by jinak měly výrazně negativní sociální, psychologické či ekonomické dopady. 5.5.1 Odvolání daru pro nevděk Vývoj odvolání poskytnutého daru pro nevděk lze sledovat již od dob římského práva, kde existovaly tři důvody, pro které bylo možné toto učinit. Mezi důvody pro odvolání daru římské právo řadilo hrubou urážku dárce, ohrožení života a nesplnění podmínky při donatio sub modo.129 Právě hrubá urážka dárce by ve světle současné právní úpravy mohla být kvalifikována jako projev nevděku obdarovaného. ABGB institutu odvolání daru pro nevděk věnuje dvě ustanovení, a to § 948 a § 949. Koncepčně ABGB pracuje ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit., s. 674. § 386 zákona č. 141/1950 Sb. 128 Lat. „pacta sunt servanda“. 129 Darování pod podmínkou. 126 127
52
především s pojmem hrubého nevděku a s možností přechodu práva na dědice dárce i obdarovaného. OZ 1964 odvolání daru pro nevděk věnoval pouze jedno v praxi relativně problematické ustanovení § 630, kdy jako důvod vrácení daru zmiňoval chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy. Současný občanský zákoník se u odvolání daru pro nevděk koncepčně vrací k tradičnímu pojetí tohoto institutu a inspiračně vychází z ABGB, i když s některými výraznými změnami. Dle úpravy v ABGB, stejně jako dle úpravy současné, je chování obdarovaného posuzováno jen ve vztahu přímo k dárci, a nikoli i ke členům jeho rodiny.130 V reálném životě však mohou nastat situace, kdy chování obdarovaného vůči třetím osobám může vést k možnosti odvolat dar z důvodu faktického ublížení dárci samotnému (například zranění člověka dárci blízkému může dárce považovat za ublížení jemu samému).131 Na tuto možnost myslí i současná právní úprava a zakotvuje ji v § 2072 odst. 2 OZ. Z dikce ustanovení, která již v úvodu stanovuje podmínku „odůvodňují-li to okolnosti“ lze ale dovodit, že toto ustanovení smí být aplikováno pouze ve zcela výjimečných a odůvodnitelných případech. Hlavním rozdílem v porovnání s ABGB je upuštění od pojmu hrubý nevděk a namísto toho práce s formami zavinění a pojmem dobré mravy. Zákonodárce rovněž zpřísnil podmínky přechodu práva odvolat dar pro nevděk na dědice a určil dvě podmínky, za kterých k tomuto přechodu může dojít. Uvedenými podmínkami jsou zabránění obdarovaného dárci v odvolání daru a vis maior.132 Možnost dědiců využít tohoto práva je nadto časově limitována dobou jednoho roku od smrti dárce. Třetím významným rozdílem je také stanovení promlčecí lhůty, která byla dle § 1487 ABGB standardně tříletá, zatímco nyní je odvolání daru pro nevděk řídí speciální jednoletou Srov. § 630 zákona č. 40/1964 Sb. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 22. 132 § 2074 zákona č. 89/2012 Sb. 130 131
53
promlčecí lhůtou.133 O této promlčecí lhůtě bude blíženo pojednáno v dalším textu. Základním prvkem odvolání daru pro nevděk je „nevděk obdarovaného projevující se hrubým porušením dobrých mravů ze zlého úmyslu“.134 Nevděk lze tedy charakterizovat jako chování obdarovaného, které úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ublížilo dárci a současně se příčilo dobrým mravům. Dobré mravy lze přitom definovat jako souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad.135 Současně judikaturní praxe dovodila, že „úvaha, zda chování obdarovaného lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, odvisí vždy od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a má význam právě a jen pro projednávanou věc…“136 V případě odvolání daru pro nevděk se jedná o úplnou revokaci daru, částečná revokace na rozdíl od odvolání daru pro nouzi zde není možná. To znamená, že obdarovaný je povinen dárci vrátit celý dar, případně jeho plnou hodnotu. Revokace daru pro nevděk je také na rozdíl od revokace daru pro nouzi účinná i tehdy, pokud obdarovaný z daru již nic nemá137 (v toto případě dochází ke kompenzaci prostřednictvím jiných, kupříkladu peněžních prostředků). Výše uvedené potvrzuje i ustanovení § 2078 OZ. Dikce ustanovení § 2072 OZ obsahuje také možnost prominutí nevděku obdarovaného. Forma projevu vůle, jakou má dárce toto učinit, není zákonem stanovena,
může
být
tedy libovolná,
tj.
písemná,
ústní
či konkludentní. Projev vůle obsahující prominutí nevděku je neodvolatelný a nezměnitelný. § 2075 zákona č. 89/2012 Sb. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, © 2013–2014 [cit. 11. 3. 2016]. s. 480. 135 Usnesení ÚS, sp. zn. II. ÚS 249/97. 136 Rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Odo 936/2006. 137 ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit., s. 677. 133 134
54
Okamžik, kdy se obdarovaný dopustí nevděku vůči dárci, je skutečností, která vyvolává některé důležité hmotně-právní následky. Prvním následkem je změna vlastnického práva, respektive poctivé držby obdarovaného. Dle § 2073 OZ činí obdarovaného nevděk co do jeho osoby nepoctivým držitelem. Aplikace tohoto ustanovení přichází ex post, tj. až po skutečném odvolání daru, do té doby je poctivá držba obdarovaného zachována. Druhým následkem je počátek běhu objektivní promlčecí lhůty pro odvolání daru, která dle ustanovení § 2075 odst. 1 OZ činí jeden rok. Zákon pamatuje i na situaci, kdy se dárce o chování obdarovaného může dozvědět až později, z toho důvodu obsahuje i alternativní subjektivní promlčecí lhůtu, která má před objektivní lhůtou přednost. Dárce se současně může domáhat vrácení daru kdykoliv od uzavření darovací smlouvy, neboť délka doby mezi obdarováním a závadným chováním obdarovaného není nijak omezena.138 Odvolání daru pro nevděk obsahuje z hlediska právní teorie také jedno zajímavé specifikum. Přestože je darování asynallagmatickým závazkem,
odvolání
daru
pro
nevděk
obsahuje
některé
prvky
synallagmatického vztahu, jelikož dárce zde očekává, že za poskytnuté plnění mu přísluší protiplnění ve formě odpovídajícího chování obdarovaného, respektive jeho vděku.139 Toto protiplnění však není standardní součástí obsahu darovací smlouvy a nadto je i v rozporu s bezplatností jako pojmovou i obsahovou součástí smlouvy.140 Mezi společnými ustanoveními pro odvolání daru lze též nalézt normu, která říká, že vzdá-li se dárce při darování mezi živými práva odvolat dar pro nevděk či pro nouzi, k jeho jednání se nepřihlíží.141 Toto ustanovení zákona je kogentní právní normou odkazuje na institut zdánlivého právního Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Co 47/2008. FIALA; KINDL, 2009, op. cit., s. 1202. 140 HURDÍK, 2014, op. cit. 141 § 2076 zákona č. 89/2012 Sb. 138 139
55
jednání.142 Odvolání daru pro nevděk i pro nouzi je právem, nikoli povinností, tzn. k vyvolání účinků odvolání daru je potřeba projevu vůle dárce, účinky tedy nenastávají ex lege. Forma projevu vůle není zákonem určena, pro vyšší míru právní jistoty je však vhodné učinit tento projev písemně. 5.5.2 Odvolání daru pro nouzi Odvolání daru pro nouzi bylo obsaženo již v ABGB, kde ustanovení § 947 stanovovalo, že upadl-li dárce později v takovou nouzi, že by se mu nedostávalo na nutnou výživu, byl oprávněn po obdarovaném žádat zákonné úroky z darované částky, a to za předpokladu, že darovaná věc zde stále byla a že se obdarovaný nenacházel ve stejné, resp. srovnatelné nouzi jako dárce. Pokud bylo obdarovaných více, byl dříve obdarovaný zavázán pouze ve výši, ve které příspěvky později obdarovaných nestačily k nutné výživě dárce. OZ 1950 od institutu odvolání daru pro nouzi zcela upustil, neboť v souladu s ideologií tehdejšího režimu nebylo možné, aby se jakýkoli občan ocitl v nouzi popisované předchozím občanskoprávním předpisem. Odvolání daru pro nouzi se pak v českém právním řádu neobjevilo až do konce roku 2013. Dikce současné právní úpravy je tedy silně inspirována ABGB s tím rozdílem, že zákonodárce do ustanovení nově zahrnul i potřebu nutné výživy osoby, k níž je podle zákona dárce povinen a že v případě odvolání daru pro nouzi není obdarovaný povinen poskytovat dárci zákonné úroky z darované částky, nýbrž je povinen dar vydat zpět, zaplatit jeho obvyklou cenu, případě poskytnout to, co je k nutné výživě dárce potřeba. Vydání daru či zaplacení jeho obvyklé ceny je redukováno rozsahem, v jakém se dárci nedostává prostředků k uvedené výživě143, přičemž dar, resp. jeho hodnota, je maximem
ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Zdánlivé právní jednání. Právní prostor [online]. Publikováno 15. 7. 2015 [cit. 26. 4. 2016]. 143 §§ 2068 – 2069 zákona č. 89/2012 Sb. 142
56
plnění z titulu revokace.144 Obvyklá cena daru se určuje k datu darování, jelikož právě tuto hodnotu zamýšlel dárce obdarovanému přenechat, v jiném případě by odvolání daru mohlo vést ke spekulativnímu chování dárce. 145 Obdarovaný může své povinnosti dostát jednak jednorázovým plněním, ale i opakujícím se plněním po celou dobu trvání dárcovy nouze (například prostřednictvím splátek), a to ze jména u darů peněžité povahy. 146 Dle mého názoru je tato nová konstrukce ustanovení logičtější a vhodnější, neboť předchozí koncepce placení úroků je vhodná spíše pro synallagmatické závazky. Za vhodné a praktické považuji i zařazení ustanovení § 2071 OZ, které stanovuje, že právo odvolat dar nemá dárce, který si stav nouze přivodil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti. Pojem „nutná výživa“ není v OZ definován, nicméně při jeho výkladu se lze opřít o dříve užívanou interpretaci zákona o rodině147, která za nutnou výživu považovala nejomezenější rozsah výživného, v rámci kterého dochází k uspokojování všech odůvodněných potřeb oprávněného, a to pouze v jejich nutném rozsahu. Mezi odůvodněné potřeby pak lze řadit zajištění základních potravin nezbytných k přežití, základního ošacení a možnosti základního bydlení.148 Právo odvolat dar pro nouzi přísluší v zásadě pouze dárci. Uplatní-li však dárce toto právo ještě za svého života a obdarovaný nedostojí své povinnosti, přechází po smrti dárce tato pohledávka na dárcovy dědice. Druhou výjimkou je právo na plnění třetích osob, respektive osob, k nimž je dárce podle zákona povinen výživou. Tyto osoby mohou po obdarovaném
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit., s. 677. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 19. 146 ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit., s. 677. 147 Zákon č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 148 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 18. 144 145
57
subsidiárně požadovat plnění za stejných podmínek jako dárce. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit, aby nečinnost dárce s ohledem na jeho vyživovací povinnost neohrozila osoby, které je dárce ze zákona povinen vyživovat.149 Zákonodárce tak tímto krokem rozšířil okruh aktivně legitimovaných osob k podání žaloby na vydání daru. Předpokladem procesního úspěchu je prokázaná pasivita samotného dárce, v opačném případě by obdarovaný mohl využít důvodné námitky, která by vedla k zamítnutí žaloby.150 Odvolat dar dle ustanovení § 2068 a násl. OZ je možné pouze u reálné podoby darovací smlouvy. U konsenzuální darovací smlouvy se uplatní institut odepření daru spojený s odstoupením od smlouvy upravený ustanovením § 2059 OZ.151 Právo odvolat dar je právem majetkovým, které se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě tří let152 a počíná běžet dnem, kdy se dárce ocitl v nouzi153. K uvedenému je nutno uvést, že doba po uzavření darovací smlouvy, v rámci které může dárce upadnout do nouze, není nijak omezena. Ustanovení o odvolání daru pro nouzi je možné vztáhnout pouze na fyzické osoby, nelze jej extenzivně použít například k odvrácení insolvence právnické osoby.154 Závěrem lze shrnout, že ustanovení o možnosti odvolání daru pro nouzi představuje jakousi „pojistku“ pro dárce, že v případě nedostatku prostředků pro zabezpečení nutné výživy své či osob, k nimž je takovou výživou povinen, lze využít možnosti zpětně nabýt darovaný majetek a nebýt tak odkázán pouze na morální kvality a ctnost obdarovaného. Z opačného HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 20. 150 ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit., s. 681-682. 151 ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit., s. 676. 152 § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. 153 § 619 odst. 1 1 zákona č. 89/2012 Sb. 154 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 19. 149
58
pohledu zákon plně respektuje nabytí vlastnického práva k předmětu daru obdarovaným, tj. právo věc držet, užívat a libovolně s ní nakládat, což se projevuje zejména v možnosti zaplacení obvyklé ceny daru či poskytnutí prostředků k nutné výživě namísto vydání daru samotného. Institut odvolání daru pro nouzi je však až posledním možným řešením, které by mělo přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech. Dárcova nouze by měla být primárně řešena jinými soukromoprávními instituty, a to zejména vyživovací povinností mezi předky a potomky dle § 915 OZ. 5.6 Zánik darovací smlouvy Právní úpravu obecných způsobů zániku závazků lze nalézt v ustanoveních § 1908 a násl. OZ, která upravují zánik závazků splněním a dále v ustanoveních § 1981 a násl. OZ, která upravují jiné způsoby zániku závazků. S ohledem na charakter právního vztahu založeného darovací smlouvou lze však konstatovat, že zánik závazku splněním se u darování neuplatní.
Darování
představuje
dlouhodobý
vztah
mezi
dárcem
a obdarovaným a předáním daru, respektive převedením vlastnického práva k předmětu daru, závazek mezi subjekty smlouvy nezaniká. Tuto teorii dokládá i právní úprava možnosti odvolání daru pro nevděk a pro nouzi, stejně jako možnost odstoupit od smlouvy dle § 2065 OZ. V případě, že by závazek vzniklý z darovací smlouvy zanikl již samotným převedením vlastnického práva k předmětu daru, nebylo by možné výše uvedená ustanovení aplikovat a jako taková by zcela postrádala smysl. K obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud, který judikoval, že za přípustný důvod zániku darovacího vztahu lze považovat i projev vůle dárce, prostřednictvím kterého se domáhá vrácení daru.155
155
Usnesení NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3001/2009.
59
Z ostatních způsobů zániku závazků lze u darování uplatnit zejména dohodu stran darovací smlouvy o zrušení závazku, prominutí dluhu, splynutí, následnou nemožnost plnění či odstoupení od smlouvy. Odstoupení od smlouvy podrobněji upravuje ustanovení § 2059 OZ, které stanovuje, že dárce může od smlouvy odstoupit v případě, kdy se po uzavření smlouvy okolnosti změnily do té míry, že by plnění podle smlouvy vážně ohrozilo dárcovu výživu nebo plnění dárcovy vyživovací povinnosti. Odstoupení od smlouvy je možné i ze strany obdarovaného, a to v případech, kdy dárce vědomě daroval cizí či vadnou věc a tyto okolnosti obdarovanému zatajil, respektive na ně obdarovaného neupozornil.156 Z okrajových možností zániku darovacího závazku by připadalo v úvahu ještě započtení, a to pouze v případě vzájemného darování, kdy by jedné straně vzniklo právo na uspokojení a současně povinnost plnit. Daná strana by si pak mohla započíst svou pohledávku proti pohledávce druhé strany, přičemž tímto započtením by se obě pohledávky zrušily v rozsahu, v jakém se vzájemně kryly.157 V úvahu by mohlo připadat ještě zaplacení odstupného dle § 1992 OZ, bylo-li tak mezi stranami ujednáno. Dostal-li se dárce do prodlení s odevzdáním daru, je obdarovaný oprávněn dožadovat se splnění dárcovy povinnosti, případně odstoupit od smlouvy dle ustanovení § 1977 OZ pro porušení smluvní povinnosti podstatným způsobem. V případě prodlení dárce s odevzdáním daru se uplatní ustanovení § 2057 odst. 2 OZ, které je lex specialis k obecným ustanovením o prodlení dlužníka a dle kterého není dárce povinen platit obdarovanému úrok z prodlení. Lze však předpokládat, že v praxi bude k aplikaci tohoto ustanovení v rámci darovacích vztahů docházet jen velmi
156 157
§ 2065 zákona č. 89/2012 Sb. § 1982 zákona č. 89/2012 Sb.
60
zřídka, neboť obdarovaný má z darovací smlouvy majetkový prospěch a odstoupení od smlouvy je pro něj v mnoha ohledech nevýhodným. Dalším důvodem zániku závazku může být i smrt dárce nebo obdarovaného. Právo na poskytnutí daru v rámci konsenzuální darovací smlouvy smrtí obdarovaného zásadně zaniká. Naopak povinnost poskytnout dar zaniká u konsenzuální podoby darovací smlouvy v případě smrti dárce pouze tehdy, pokud mohlo být plnění provedeno pouze jeho osobou.158 V rámci zásady smluvní volnosti si strany darovací smlouvy mohou sjednat i jiné důvody, v rámci kterých dojde k zániku závazku z darovací smlouvy, přičemž tyto důvody nesmí být v rozporu se zákonem, porušovat dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.159 Tento postup odsouhlasil i Nejvyšší soud, který judikoval, že strany darovací smlouvy jsou oprávněny ujednat si práva a povinnosti odchylně od zákona a stejně tak si mohou ujednat i další podmínky, v rámci kterých lze zrušit vztah z darovací smlouvy.160
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA, 2014, op. cit., s. 630. § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. 160 Usnesení NS ČR, sp. zn. 33 Odo 105/2001. 158 159
61
6
KOMPARACE ČESKÉ A ZAHRANIČNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY
Tato část práce se věnuje komparatistice české a zahraniční právní úpravy se zaměřením na úpravu a zakotvení darovací smlouvy. Pro porovnání byly vybrány tři inspirační zdroje současného občanského zákoníku, a to francouzský občanský zákoník (Code civil des Français, dále jen „CC“), německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen „BGB“) a švýcarský občanský zákoník (dále jen „ZGB“), zejména jeho část o obligacích (Schweizerische Zivilgesetzbuch: Obligationenrecht, dále jen „ZGB-O“). 6.1 Porovnání s francouzskou právní úpravou Základní definici darování mezi živými lze nalézt ve francouzském CC v ustanovení § 894, který uvádí, že se jedná o transakci, v rámci které se dárce
nyní
a
neodvolatelně
zbavuje
darované
věci
ve
prospěch
obdarovaného, který toto přijímá. Do okamžiku přijetí návrhu smlouvy obdarovaným je smlouva závazná pouze pro dárce, přičemž přijetí návrhu smlouvy obdarovaným může být provedeno kdykoli v průběhu života dárce. Forma přijetí není francouzským občanským zákoníkem stanovena, francouzské soudy však dovodily, že přijetí může mít ze strany obdarovaného jakoukoli podobu a je účinné i tehdy, je-li provedeno mlčky či nepřímo.161 Vzájemným
konsenzem
obou
smluvních
stran
dochází
k převodu
vlastnického práva k předmětu daru, a to bez potřeby dalšího proslovu stran.162 K učinění platného darování musí být smluvní strany „zdravé mysli“ a současně nemohou být zbaveny svéprávnosti.163 CC rovněž v ustanovení § 903 výslovně zakazuje učinit či přijmout dar osobou mladší šestnáct let, HYLAND, Richard. Gifts: A Study in Comparative Law. Oxford: Oxford University Press, 2009, s. 485. 162 § 938 CC 163 §§901-902 CC 161
62
která současně nebyla emancipována (za nezletilého může přijmout dar jeho opatrovník164). Obdarovaným může být i dosud nenarozené dítě, darovací smlouva se poté stane účinnou pouze v případě, že se toto dítě narodí živé.165 Dle francouzského práva je možné darovat pouze stávající majetek dárce. Darovací smlouva obsahující předmět daru, jež má dárce teprve nabýt, je dle § 943 CC neplatná. Neplatná je rovněž darovací smlouva uzavřená pod podmínkou úhrady dárcových dluhů.166 Dar je dle CC až na několik výjimek neodvolatelný. Dar může být odvolán pouze pro nesplnění podmínek uvedených v darovací smlouvě, pro nevděk a v důsledku nepředvídatelného narození dětí.167 Odvolání daru pro nevděk může být učiněno pouze v několika případech, a to tehdy, kdy se obdarovaný pokusil o čin směřující proti životu dárce, kdy se obdarovaný vůči dárci choval krutě, dopustil se vůči němu závažného trestného činu či jej hrubě urazil a posledním případem je odmítnutí vyživovací povinnosti k dárci. Odvolání daru pro nesplnění podmínek smlouvy a pro nevděk nelze učinit ex offo. Dárce může dar odvolat do jednoho roku ode dne, kdy obdarovaný dárci ublížil, či do jednoho roku ode dne, kdy nevděk obdarovaného mohl být dárci znám.168 Obdobné ustanovení lze sledovat i v § 2075 OZ. Zajímavým ustanovením je pak § 959 CC, který stanovuje, že svatební dary nemohou být z důvodu nevděku odvolány.
§ 935 CC § 906 CC 166 § 945 CC 167 § 953 CC 168 §§ 955-957 CC 164 165
63
6.2 Porovnání s německou právní úpravou Dle německého BGB darování představuje plnění, v rámci kterého jedna strana ze svého majetku obohacuje druhou stranu, přičemž se obě strany shodly na tom, že toto plnění je poskytováno bezúplatně.169 Na dikci tohoto ustanovení dále navazuje § 517 BGB, který uvádí, že darováním není zřeknutí se práva, odmítnutí nabytí majetku ve prospěch třetí osoby či odmítnutí dědictví, neboť zde nedochází ke zmenšení majetku potenciálního dárce. Za darování dále rovněž jako v české právní úpravě nelze považovat bezplatnou úschovu či pomoc, neboť zde hlavním účelem není bezplatný převod vlastnického práva. Výrazným rozdílem oproti české úpravě je presumpce akceptace nabídky daru uvedená v § 516 BGB. Toto ustanovení říká, že dárce stanoví přiměřenou lhůtu pro přijetí nabídky daru a není-li nabídka daru v této lhůtě odmítnuta, má se za to, že byla obdarovaným přijata. Jestliže obdarovaný dar dodatečně odmítne, má dárce právo požadovat vrácení toho, co již bylo poskytnuto, a to na základě norem o bezdůvodném obohacení. Co se týče formy darovací smlouvy, ta je u darování nemovitostí stanovena jako obligatorně písemná ve formě notářského zápisu.170 To platí i pro případ darovacího slibu, konkrétně pro projev dárce darovat, projev obdarovaného nutnosti této formy nepoléhá.171 Osoby do sedmi let věku nemohou dle BGB platně darovat či přijmout dar, neboť jsou pro tyto situace nezpůsobilé právně jednat. Osoby od sedmi do osmnácti let věku disponují omezenou způsobilostí a k jednáním, která
§ 516 BGB § 311b BGB 171 § 518 BGB 169 170
64
jsou pro ně výhodná, nepotřebují souhlas zákonného zástupce.172 Za takové jednání lze obecně považovat prostou formu darování. BGB neuvádí přesné určení toho, co by mělo být předmětem daru, obsahuje pouze několik omezení autonomie vůle stran, mezi které řadí zákaz darování budoucího majetku173 či zákaz darování majetku nabytého budoucím dědictvím po ještě stále žijící osobě174. Německý občanský zákoník obsahuje téměř shodnou úpravu darování podpory a darování s příkazem jako současná úprava tuzemská.175 BGB zná i několik důvodů pro odvolání daru, a to odvolání daru pro nevděk, pro nouzi a pro nesplnění podmínek uvedených v darovací smlouvě.176 Odvolání daru pro nevděk je dle BGB založeno na hrubém nevděku obdarovaného, jehož chování vůči dárci či jeho příbuzným bylo vysoce nemorální.177 Rozdíl oproti českému ustanovení § 2072 OZ tkví v tom, že německá norma vyžaduje hrubý nevděk, byť způsobený i opomenutím, naproti tomu norma česká pracuje s prostým pojmem nevděku, zato ve formě zavinění. Ustanovení § 528 BGB pojednávající o odvolání daru pro nouzi je výrazně podobné ustanovení § 2068 OZ, z čehož lze dovodit, že právě tato zákonná dikce byla stejně jako dikce ustanovení o odvolání daru pro nevděk hlavním inspiračním zdrojem českého zákonodárce. Tuzemská právní úprava však na rozdíl od BGB u odvolání daru pro nouzi vypustila časový limit deseti let od okamžiku poskytnutí daru, ve kterém se lze práva odvolání daru domáhat a rovněž pojem přiměřené výživy nahradila pojmem výživy nutné, čímž byly podmínky pro odvolání daru pro nouzi zásadně zpřísněny.
§§ 104, 106, 107 BGB § 134, § 138 BGB 174 § 311b BGB 175 §§ 520, 525 BGB; §§ 2062, 2064 OZ 176 §§ 527, 528, 530 BGB 177 § 530 BGB 172 173
65
6.3 Porovnání se švýcarskou právní úpravou Švýcarská právní úprava v části o obligacích darování definuje jako plnění, kdy jedna osoba ze svého majetku obohacuje druhou osobu, a to za podmínky absence odpovídajícího protiplnění. V uvedeném ustanovení, stejně jako v úpravě francouzské, chybí na rozdíl od současné české právní úpravy výslovné uvedení pojmového znaku bezúplatnosti. Tento znak dovozuje na základě požadavku absence odpovídajícího protiplnění až švýcarská odborná literatura. Plnění z mravní povinnosti či zavázanosti není švýcarským právem považováno za darování. Darováním stejně jako v německém BGB není ani zřeknutí se práva či odmítnutí dědictví.178 Darování je dle švýcarského práva omezeno limity manželského majetkového práva a dědického práva. 179 Darovací slib vyžaduje dle švýcarského práva písemnou formu, darovací smlouva na nemovitost či věcné právo k ní musí být nejen písemná, ale je nutné pořídit ji ve formě veřejné listiny.180 Dle
úvodních
ustanovení
švýcarského
občanského
zákoníku,
konkrétně dle § 16 ZGB, mohou platně darovat osoby plně svéprávné, tj. osoby, které dosáhly věku osmnácti let a které jsou současně schopny jednat racionálně. Přijmout dar mohou dle § 19 ZGB i osoby s částečnou svéprávností schopné racionálního jednání, a to i bez souhlasu zákonného zástupce,
pokud
se
jedná
o
bezúplatné
nabytí
nějaké
výhody
(resp. bezúplatné nabytí majetku) či o nepodstatné záležitosti každodenního života. Ustanovení § 19 ZGB nelze aplikovat na případy darování pod podmínkou.
§ 239 ZGB-O § 240 ZGB-O 180 § 243 ZGB-O 178 179
66
Odvolání již poskytnutého daru je dle ZGB možné tehdy, kdy obdarovaný nesplnil podmínku uvedenou v darovací smlouvě, kdy se dopustil závažného trestného činu vůči dárci nebo osobě jemu blízké a posledním případem je hrubé zanedbávání povinností vyplývajících z norem rodinného práva vůči dárci či osobě jemu blízké.181 Odvolat dar pro nevděk lze dle ZGB pro druhý a třetí výše uvedený důvod. Právo odvolat dar je promlčeno po jednom roce ode dne, kdy se dárce o důvodech pro odvolání daru dozvěděl. 182 Možnost odvolání daru pro nouzi švýcarský ZGB nezná.
181 182
§ 249 ZGB-O § 251 ZGB-O
67
7
ÚVAHY DE LEGE FERENDA
Sedmá kapitola se pro ucelenost problematiky věnuje několika úvahám o tom, jak by právní úprava darování mohla do budoucna vypadat a kde je spatřován potenciál pro její zlepšení. Chápání daru i podstatné znaky darovací smlouvy jsou napříč všemi sledovanými právními řády obdobné. Přesto lze v zahraničních právních řádech nalézt mnohá ustanovení, která mají svá opodstatnění, v praxi jsou využívána a mohla by se stát inspirací pro nadcházející novely současného znění českého občanského zákoníku. V případě možnosti darování veškerého majetku by bylo vhodné zakomponovat část ustanovení obsahující vyšší míru ochrany dárce, například povinnost dárce ponechat si majetek nezbytný k živobytí, ať již prostřednictvím práva vlastnického či jen práva užívacího. V tomto případě se ochrana dárce jeví jako opodstatněné omezení autonomie vůle smluvních stran. Zmíněnou úvahu lze podpořit i skutečností, že obdobné ustanovení můžeme nalézt v několika evropských právních řádech183, přičemž se jeví jako poměrně praktické. U darování pro případ smrti by bylo vhodné zvážit zpřísnění formy darovací smlouvy. Prostá písemná forma smlouvy může po smrti dárce vyvolat pochybnosti o její platnosti či může způsobit vyšší míru svévolného nakládání s majetkem dárce na úkor dědiců. Forma veřejné listiny by výše uvedené situace eliminovala a po smrti dárce by v jistém smyslu ulehčila proces vydání majetkových hodnot obdarovanému (odpadla by nutnost zkoumat platnost či pravost listiny).
183
Např. ve španělské právní úpravě
68
Za užitečnou považuji i časovou limitaci u odvolání daru pro nouzi, tak jak je obsažena v německém BGB. Současné pojetí odvolání daru pro nouzi dle českého práva staví obdarovaného do nepřiměřeně nevýhodné pozice, neboť ten je nucen po celý život dárce setrvat v nejistotě, zda bude muset vynaložit určitý peněžní (případně jiný) obnos k výživě dárce či nikoliv. Lze přitom předpokládat, že tento stav bude mnohdy trvat po desítky let. Mám za to, že případnou potřebnost časového omezení možnosti uplatnění práva odvolat dar pro nouzi ukáže nejlépe praxe, lze však předpokládat, že bude v některé z novel zákonodárcem zakotvena.
69
8
ZÁVĚR
Darovací smlouva je nezastupitelným institutem svého druhu, který stále nabývá na významnosti. Tuto skutečnost reflektoval i zákonodárce při tvorbě nového občanskoprávního kodexu, když tento institut zařadil na první příčku u závazků z právních jednání. Úprava darovací smlouvy, respektive darování obecně, byla opětovně rozšířena a je více podrobná. Cílem této práce bylo zpracovat systémovou analýzu darovací smlouvy dle současné tuzemské občanskoprávní úpravy a provést rozbor problematických institutů, které tato úprava přináší. K naplnění cílů práce byla využita zejména metoda systémové analýzy a metoda systémově strukturní. V některých částech práce byla využita rovněž metoda srovnávací systémové analýzy. V první kapitole byl přiblížen historický vývoj darovací smlouvy. Zdrojem informací pro zpracování této části práce byly zejména někdejší právní předpisy, komentáře a odborná literatura. S ohledem na rozsah a účel práce byla zpracována analýza pouze nejvýznamnějších právních kodexů poskytující rámcový přehled o dřívějších formách a náležitostech darovací smlouvy, která se stala podkladem pro další komparace. V následujících částech práce bylo mimo právních předpisů využito zejména aktuálních komentářů, odborných článků a studií, jejichž teorie byla na několika místech podložena také ustálenou judikaturou. S proběhnutou rekodifikací občanského zákoníku byly dárcům i obdarovaným otevřeny nové možnosti modifikací darovací smlouvy, které byly předchozí úpravou zapovězeny či které úpravu zcela postrádaly. V budoucnu lze očekávat zejména rozvoj institutu darování pro případ smrti, který byl hojně využíván v minulosti a je využíván i v zahraničí, kde je již řadu let tamějšími právními předpisy považován za platný. S darováním pro
70
případ smrti je spojeno několik nejasností, například důsledky převodu vlastnického práva k předmětu daru na třetí osobu v době po uzavření darovací smlouvy. Lze uzavřít, že současná právní úprava darování pro případ smrti vyvolá podstatnou změnu v rozhodovací praxi soudů a bude zajímavé sledovat, jakým směrem se judikatura bude ubírat. S ohledem na skutečnost, že podstatné náležitosti darovací smlouvy jsou již po staletí neměnné, je budoucí radikální změna právní úpravy vysoce nepravděpodobná. Ze závěrů, které vyplynuly z provedené komparace s vybranými zahraničními právními řády, je zjevné, že se záměr zákonodárce přiblížit se evropským standardům v oblasti darování poměrně vydařil. Právní úprava darovací smlouvy byla významně zefektivněna, vyzdvihnout lze zejména možnost dárcových dědiců odvolat dar pro nevděk či zrušení povinnosti dárce platit úroky z prodlení. Navzdory zefektivnění právní úpravy lze stále u některých ustanovení sledovat prostor pro jejich zlepšení, a to například zvýšení míry ochrany dárce v případě darování veškerého majetku. Dalším slabým místem, které je spojeno s řadou výkladových obtíží, je interpretace zjevného porušení dobrých mravů u odvolání daru pro nevděk, stejně jako interpretace nutné výživy u odvolání daru pro nouzi. Jelikož se zákonodárce po vzoru německé úpravy přiklonil k formě výše uvedených obecných pojmů postihujících rozličné životní situace, a nikoli k taxativnímu výčtu skutkových podstat184, bude se s těmito výkladovými nejasnostmi muset vypořádat až sama judikaturní praxe. Závěrem lze shrnout, že současná právní úprava darovací smlouvy navracející se k tradičním hodnotám je bezesporu velkým krokem vpřed, jenž má potenciál pozitivně ovlivnit nejen právní, ale i sociální vztahy a je přínosem pro odbornou i laickou veřejnost.
184
Takový výčet obsahuje například švýcarský občanský zákoník.
71
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Primární prameny Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (ABGB). In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 30. 11. 2015]. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 24. 6. 2016]. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 30. 11. 2015]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 30. 11. 2015]. Zákon č. 586/1992 Sb., zákon o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 13. 5. 2016]. Zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 15. 5. 2016]. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 12. 5. 2016].
72
Sekundární prameny BIČOVSKÝ Jaroslav; HOLUB Milan. Občanský zákoník a předpisy související. Svazek I. 3. podstatně přepracované a doplněné vyd., se zřetelem k novele (zákon č. 131/1982 Sb.). Praha: Panorama, 1984, 839 s. BĚHALOVÁ, Renata. Pořízení pro případ smrti. Praha, 2008. 122 s. Rigorózní práce. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jan DVOŘÁK. ČECH, Petr; PELIKÁN, Robert. Smluvní a závazkové právo v novém občanském zákoníku. Základní přehled vybraných změn. Praha: Agentura Bova, 2013, 51 s. DVOŘÁK, Jan; ŠVESTKA, Jiří; ZUKLÍNOVÁ , Michaela a kol. Občanské právo hmotné. Díl první. Obecná část. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 429 s. ISBN 978-80-7478-326-5. ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. vyd. Praha: Linde, 2008, 2639 s. ISBN 978-80-7201-687-7. ELISCHER, David. Darování provozovatelům zdravotnických nebo sociálních služeb – aneb omezení darovací autonomie. Rekodifikace & praxe. 2015, č. 3, s. 11-12. ISSN 1805-6822. FIALA, Josef a kol. Meritum Občanské právo. 2. aktualizované a doplněné vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. 1000 s. ISBN 978-80-7357-948-7. FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. 788 s. ISBN 978-807-3573-959. FOJTÍK, Ľuboš; VOŠMÍKOVÁ, Helena. Odstoupení od darovací smlouvy a vrácení daru v českém právu. Portál Ela. 2010. In: CODEXIS ACADEMIA [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 30. 11. 2015].
73
HUBINKOVÁ, Zuzana a kol. Psychologie a sociologie ekonomického chování. Praha: Grada Publishing, 2008, 208 s. ISBN 978-80-247-1593-3. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, 1335 s. ISBN 97880-7400-535-0. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 97880-7400-287-8. HURDÍK, Jan a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, 308 s. ISBN: 978-80-7380-377-3. HURDÍK, Jan; LAVICKÝ, Petr a kol. Změny soukromého práva v České republice a dalších evropských zemích. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014, 124 s. ISBN 978-80-210-7602-0. HYLAND, Richard. Gifts: A Study in Comparative Law. Oxford: Oxford University Press, 2009, 707 s. ISBN 978-0-19-534336-6. JEHLIČKA, Oldřich; ŠVESTKA, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, 1416 s. ISBN 80-7179-881-9. KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, 386 s. ISBN 80-7179-031-1. KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan. Občanské právo hmotné 2. 4. aktualizované a doplněné vyd. Praha: ASPI, 2006, 612 s. ISBN 80-7357131-5.
74
KRUEGER, Paul; MOMMSEN, Theodor; SCHOELL, Rudolf; KROLL, Wilhelm. Corpus iuris civilis. Berlín: Berolini apud Weidmannos, 1892, 850 s. PLECITÝ, Vladimír; KOCOUREK, Jiří. Občanský zákoník. 4. doplněné vyd. Praha: EUROUNION Praha, 2007, 740 s. ISBN 80-7317-059-0. RABAN, Přemysl a kol. Občanské právo hmotné, Relativní majetková práva. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2013, 476 s. ISBN 97880-87713-10-5. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý (§§ 859 až 1089.). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1936, 866 s. SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, 323 s. ISBN 978-80-7357-519-9. SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Občanské zákoníky. Kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing s.r.o., 2012, 1020 s. ISBN 978-80-7418-146-7. ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1700 s. ISBN 978-80-7478-638-9. ZIMMERMANN, Reinhard. The Law of Obligations: Roman Foundations of the Civilian Tradition. Oxford: Oxford University Press, 1996, 1241 s. ISBN 0-19876426-X.
75
Soudní rozhodnutí Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 1998 [cit. 27. 4. 2016]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=53621&pos=2&cnt=5&ty p=result Nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 272/01. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2004 [cit. 5. 11. 2015]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=38147&pos=1&cnt=4&ty p=result Nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, © 2005 [cit. 5. 11. 2015]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=18291&pos=1&cnt=2&ty p=result Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1991, sp. zn. 4 Cz 17/91. Nejvyšší soud, © 1991 [cit. 24. 4. 2016]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2864/2000. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2001 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/D764E431995D3 D5CC1257A4E0065AAAE?openDocument&Highlight=0, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Odo 105/2001. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2001 [cit. 30. 10. 2015]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/2AFFC0065A496 EBAC1257A4E0064E65F?openDocument&Highlight=0,
76
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/99. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2001 [cit. 24. 4. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/480ADD5DFA9B7 2EDC1257A4E006A89CD?openDocument&Highlight=0, Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2002 [cit. 24. 4. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/F83D6E26CF546 60DC1257A4E00699841?openDocument&Highlight=0, Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2006 [cit. 27. 4. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/67BB8C0674DBE A29C1257A4E0065905B?openDocument&Highlight=0, Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2009 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/1025AF84B3830 FCBC1257A4E0068AD22?openDocument&Highlight=0, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3001/2009. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2009 [cit. 14. 5. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/D626C968FAE35 6FAC1257A4E00659401?openDocument&Highlight=0, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2293/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2013 [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z: http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/6A971086B5120 29DC1257B04004CA5F7?openDocument&Highlight=0,
77
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1994, sp. zn. 3 Cdo 355/93. Vrchní soud v Praze, © 1994 [cit. 15. 5. 2016]. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 19 Co 47/2008. Salvia [online]. Krajský soud v Hradci Králové, © 2008 [cit. 28. 4. 2016]. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/KSVYCHK19Co47/2008 Elektronické prameny BOHÁČ, Radim. Daňové právo a rekodifikace soukromého práva - Část IV. Právní prostor [online]. Publikováno 29. 4. 2014 [cit. 13. 5. 2016]. ISSN 23364114.
Dostupné
z:
http://www.pravniprostor.cz/clanky/financni-
pravo/danove-pravo-a-rekodifikace-soukromeho-prava-cast-iv Bundesgesetz
betreffend
Zivilgesetzbuches
(Fünfter
Eidgenossenschaft:
Der
die
Ergänzung
Teil:
des
Obligationenrecht).
Bundesrat
[online].
Schweizerischen Schweizerische Schweizerische
Eidgenossenschaft: Der Bundesrat, © 2016 [cit. 12. 6. 2016]. Dostupné z: http://www.admin.ch/opc/de/classified-compilation/19110009/index.html Bürgerliches Gesetzbuch (BGB). Bundesministerium der Justiz und für Verbraucherschutz Verbraucherschutz,
[online]. ©
Bundesministerium
2016
[cit.
12.
6.
der 2016].
Justiz
und
für
Dostupné
z:
https://www.gesetze-im-internet.de/bundesrecht/bgb/gesamt.pdf Civil Code. République française: Legifrance [online]. République française, © 2016 [cit. 13. 6. 2016]. Dostupné z: https://www.legifrance.gouv.fr/content/download/1950/13681/version/3 /file/Code_22.pdf
78
Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, © 2013– 2014 [cit. 11. 3. 2016]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZkonsolidovana-verze.pdf Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku z roku 1950. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Digitální repozitář [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, © 2016 [cit. 24. 6. 2016]. Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0509_07.htm Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Národná rada Slovenskej republiky [online]. Národná rada Slovenskej republiky, © 2004–2016 [cit. 24. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.nrsr.sk/dl/Browser/Document?documentId=74160 HORÁK, Ondřej; POP, Martin. Darování pro případ smrti a jeho zdanění. Bulletin advokacie [online]. Publikováno 1. 4. 2016 [cit. 11. 5. 2016]. ISSN 1805-8280. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/darovani-propripad-smrti-a-jeho-zdaneni HURDÍK, Jan. (A)synallagma a nový občanský zákoník. Časopis Všehrd [online]. Publikováno 22. 3. 2014 [cit. 1. 12. 2015]. ISSN 1801-3678. Dostupné
z:
http://casopis.vsehrd.cz/2014/03/asynallagma-a-novy-
obcansky-zakonik/ HURDÍK, Jan. Směna, nebo dar jako základ soukromoprávních vztahů? Časopis Všehrd [online]. Publikováno 1. 11. 2015 [cit. 24. 4. 2016]. ISSN 18013678. Dostupné z: http://casopis.vsehrd.cz/2015/11/smena-nebo-dar-jakozaklad-soukromopravnich-vztahu/
79
SCHWARTZ, Barry. The Social Psychology of the Gift. American Journal of Sociology [online]. Publikováno 1967 [cit. 24. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2776124?seq=1#page_scan_tab_contents Schweizerisches Zivilgesetzbuch. Schweizerische Eidgenossenschaft: Der Bundesrat [online]. Schweizerische Eidgenossenschaft: Der Bundesrat, © 2016 [cit. 12. 6. 2016]. Dostupné z: http://www.admin.ch/opc/de/classified-compilation/19070042/index.html ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Forma právních jednání. Právní prostor [online]. Publikováno 28. 7. 2015 [cit. 24. 4. 2016]. ISSN 2336-4114. Dostupné z: http://www.pravniprostor.cz/clanky/rekodifikace/vyklad-pravnich-jednanii ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Zdánlivé právní jednání. Právní prostor [online]. Publikováno 15. 7. 2015 [cit. 26. 4. 2016]. ISSN 2336-4114. Dostupné z: http://www.pravniprostor.cz/clanky/rekodifikace/zdanlive-pravni-jednani
80
