Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra občanského práva
Diplomová práce KOMPARACE ČESKÉHO A LITEVSKÉHO RODINNÉHO PRÁVA
Magdalena Petrů 2016
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Komparace českého a litevského rodinného práva“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
……………......... Magdalena Petrů
2
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Dr. Inze Kudinavičiūtė-Michailovienė z Mykolas Romeris University, vedoucí své práce Doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D., a JUDr. Bc. Jaromíru Tauchenovi, Ph.D., LL.M. Eur.Int., za odbornou pomoc poskytnutou při přípravě tohoto textu. Za projevenou podporu děkuji též své rodině a Veronice Doležalové, jakož i za pomoc se zpracováním ruskojazyčných podkladů. 3
Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá srovnáním právní úpravy institutů jednotlivých typů rodinného soužití a poměrů mezi rodiči a dětmi v České a Litevské republice. Obě právní úpravy jsou porovnány nejen vzájemně, ale také s Principy evropského rodinného práva. Diplomová práce je členěna na šest částí. V první části jsou vymezeny základní pojmy, druhá se zaměřuje na historický vývoj úpravy rodinného práva v obou zemích, ve třetí jsou obsaženy prameny rodinného práva. Čtvrtá část se zabývá právní úpravou manželství, registrovaného partnerství, nesezdaného soužití a poměrů mezi rodiči a dětmi v jednotlivých zemích de lege lata. Pátá část je věnována tendencím dalšího vývoje právní úpravy ve světle evropských standardů, šestá pak úvahám de lege ferenda.
Klíčová slova: rodinné právo, občanský zákoník, manželství, registrované partnerství, jiné formy soužití (nesezdané soužití), rodiče, děti, mateřství, otcovství, rodičovská odpovědnost, Model Family Code, Principy evropského rodinného práva, Česká republika, Litva
Abstract
This diploma thesis aims to compare the legal regulation of individual types of partnerships and relationships between parents and children in the Czech Republic and Lithuania. Both regulations are compared not only to each other but also to the Principles of European Family Law.
4
The diploma thesis consists of six parts. The first defines the basic concepts used throughout, the second concentrates on the historical development of family law in either country, the third contains the sources of family law. The fourth part is dedicated to the legal regulation of marriage, registered partnership, cohabitation and parent-children relationships in either country, de lege lata. The fifth section is devoted to the tendencies of further development of the law in light of European standards, the sixth to considerations de lege ferenda.
Key words: family law, Civil Code, marriage, registered partnership, civil partnership, cohabitation, parents, children, motherhood, fatherhood, parental responsibilities, Model Family Code, Principles of European Family Law, Czech Republic, Lithuania
5
Seznam zkratek
ABGB císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., /Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch/ Obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů (v textu též „obecný zákoník občanský“) CEFL Commission on European Family Law OZ
zákon č. 98/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
LOZ zákon č. VIII-1864 z 18. července 2000, Civilinis kodeksas /Civil Code of the Republic of Lithuania/, ve znění pozdějších předpisů Kodex 1926 Kodex zákonů o manželství, rodině a poručenství RSFSR č. 82 z 19.11.1926, ve znění pozdějších předpisů (Кодекс законов о браке, семье и опеке РСФСР) Kodex 1969 Kodex zákonů o manželství a rodině č. 4 z 30.07.1969, ve znění pozdějších předpisů (Кодекс законов о браке а семье РСФСР) PEFL nebo Principy
Principy evropského rodinného práva ve věcech rodičovské
odpovědnosti, publikované CEFL (Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities) Ústava 1937 Ústava RSFSR z 21.01.1937 (Конституция /основной закон/ РСФСР) ÚPD Úmluva o právech dítěte, publikovaná sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. (v textu též „Úmluva o právech dítěte“) ZOR zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (v textu též „zákon o rodině“) EÚLP Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovaná sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb, ve znění pozdějších předpisů RP
rodinné právo
Zákon o SPOD
zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších
předpisů ZoRP zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
6
Důvodová zpráva
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, v
konsolidovaném znění
7
Obsah ÚVOD .......................................................................................................................................10 Volba a aktuálnost tématu .........................................................................................................10 Stav bádání .............................................................................................................................12 Metody zpracování...................................................................................................................12 Cíl práce .................................................................................................................................13 1 VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ ........................................................................................13 1.1 Rodina ..............................................................................................................................13 1.2 Rodinné právo ....................................................................................................................15 1.3 Principy rodinného práva .....................................................................................................16 1.4 Dílčí závěr .........................................................................................................................19 2 HISTORICKÝ VÝVOJ RODINNÉHO PRÁVA V ČESKÉ A LITEVSKÉ REPUBLICE ..................20 2.1 Vývoj rodinného práva v České republice ..............................................................................20 2.1.1 Rodinné právo v první Československé republice .............................................................20 2.1.2 Rodinné právo za Protektorátu Čechy a Morava ...............................................................22 2.1.3 Rodinné právo po roce 1945 ..........................................................................................23 2.1.4 Rodinné právo po roce 1989 ..........................................................................................25 2.2 Vývoj rodinného práva v Litevské republice ..........................................................................26 2.2.1 Rodinné právo v první Litevské republice ........................................................................27 2.2.2 Rodinné právo v Litevské socialistické republice ..............................................................27 2.2.3 Rodinné právo po roce 1991 ..........................................................................................28 2.3 Dílčí závěr .........................................................................................................................30 3 PRAMENY RODINNÉHO PRÁVA .......................................................................................30 3.1 Obecné vymezení ............................................................................................................30 3.2 Mezinárodní předpisy ......................................................................................................31 3.3 Národní předpisy.............................................................................................................32 3.4 Dílčí závěr .....................................................................................................................34 4. PRÁVNÍ ÚPRAVA VYBRANÝCH KLÍČOVÝCH INSTITUTŮ RODINNÉHO PRÁVA DE LEGE LATA ........................................................................................................................................35 4.1 Zdůvodnění volby vybraných institutů rodinného práva...........................................................35 4.2 Formy rodinného soužití ......................................................................................................35 4.2.1 Právní úprava v České republice.....................................................................................35
8
4. 2. 2. Právní úprava v Litevské republice ..............................................................................41 4.2.3. Shrnutí, srovnání právních úprav ...................................................................................46 4.3 Rodiče a děti ......................................................................................................................47 4.3.1 Právní úprava v České republice.....................................................................................48 4.3.2 Právní úprava v Litevské republice .................................................................................51 4.3.3 Shrnutí, srovnání právních úprav ....................................................................................53 4.4 Dílčí závěr......................................................................................................................54 5. VYBRANÉ INSTITUTY ČESKÉHO A LITEVSKÉHO RODINNÉHO PRÁVA VE SVĚTLE EVROPSKÝCH STANDARDŮ ...................................................................................................55 5.1 Úvod do problematiky ........................................................................................................55 5.2 Principy práva EU a jejich srovnání s národními úpravami RP ................................................56 5.2.1 Princip upravující rozvod (a výživné mezi bývalými manžely) ...........................................57 5.2.2 Princip upravující rodičovskou odpovědnost ....................................................................58 5.3 Dílčí závěr .........................................................................................................................60 6. ÚVAHY DE LEGE FERENDA.................................................................................................60 ZÁVĚR ......................................................................................................................................63 Použité prameny a literatura..........................................................................................................65
9
ÚVOD
Volba a aktuálnost tématu Rodinné právo v České republice prošlo ve stále ještě nedávné době významnou změnou v podobě rekodifikace, jež nepochybně do určité míry přispěla k napravení neutěšeného právního stavu, který v oblasti rodinného práva panoval. Přesto je na místě setrvale podrobovat právní úpravu kritické analýze, a to zejména s ohledem na specifický charakter rodinného práva, které je ze všech odvětví snad nejvíce závislé na aktuálních poměrech ve společnosti a zároveň vyžaduje co nejcitlivější přístup zákonodárce k tvorbě norem. S ohledem na řečené aspiruje práce vytvořit prostor pro zamyšlení a zvážení jednak systému českého rodinného práva, jednak jeho vybraných institutů, ve světle konkrétní komparace se systémem a vybranými instituty litevského rodinného práva, a také některých evropských tendencí. Co se týče volby litevského rodinného práva jako předmětu srovnávání, mám za to, že je s českým rodinným právem rozumně srovnatelné1. V prvé řadě oba právní řády patří do rodiny kontinentálního práva. Česká i Litevská republika jsou evropské země a obě byly od konce druhé světové války součástí tzv. východního bloku, i když každý ze států jiným způsobem. Z hlediska vývoje státu prošly podobným procesem. Dá se tedy předpokládat, že ohledně společenských tlaků a potřeb, majících materiální vliv na formování rodinného práva, měly a mají mnoho společného. Vzhledem k příslušnosti k východnímu bloku navíc prošly obě země podobnou etapou vývoje rodinného práva, když v souladu s politizací došlo v zemích východního bloku k tzv. sovětizaci rodinného práva2, které bylo vyňato ze systému občanského práva a utvořilo samostatné odvětví. Po událostech roku 1989 a rozpadu SSSR pak nastoupily obě země cestu k postupné demokratizaci práva, která mimo jiné v obou zemích ve výsledku znamenala i opětovné začlenění norem rodinného práva do kodexů práva občanského. V roce 2004 pak jak Česká, tak Litevská republika vstoupily do Evropské unie, což pro obě země znamenalo jisté sblížení právní úpravy v důsledku zintenzivnění procesu harmonizace vnitrostátního práva s právem EU.
KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1996, s. 5. ISBN 80-7179-089-3. 2 Srov. CHAZOVA, A. O. Rodinné právo v bývalém Sovětském svazu: více odlišností nebo více společného? Právník, Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2009, roč. 2009, č. 8, s. 846-865. 1
10
Samotná komparace se bude odehrávat na úrovni tzv. mikrokomparatistiky, kdy se budu věnovat srovnávání jednotlivých institutů rodinného práva v obou právních úpravách. Půjde o bilaterální komparatistiku s cizím prvkem, tzn. o srovnávání právních institutů dvou různých států, a konečně o komparatistiku současnou, tedy o srovnávání právních jevů, které platí ve stejnou dobu.3 Litevské rodinné právo jsem si pro srovnání s rodinným právem ČR zvolila také proto, že jsem v rámci programu Erasmus strávila jednosemestrální studijní pobyt na právnické fakultě Univerzity Mykolase Romeria ve Vilniusu. Zde jsem měla možnost absolvovat semináře jak litevského občanského práva, tak i litevského rodinného práva. Rodinné právo zde přednášela přední odbornice na rodinné právo Litvy, prof. dr. Inga Kudinavičiūtė-Michailovienė. Ta mi následně velmi ochotně zaslala některé dokumenty, které slouží jako zdroje této diplomové práce a jsou v České republice těžko dostupné a nabídla mi také možnost případné konzultace v záležitostech litevského práva. Při zpracování práce budu vycházet ze znění zákonů (mezinárodních smluv, litevských i českých zákonů), informace budu získávat z odborné literatury české a zahraniční a využiji také elektronické zdroje. Všechny výchozí zdroje uvedu v seznamu použité literatury. V neposlední řadě budu čerpat z poznatků, které jsem získala na výše zmíněném zahraničním studijním pobytu. Diplomová práce je rozvržena do šesti kapitol, mimo ně obsahuje samozřejmě i úvod a závěr. Úvod je věnován představení tématu diplomové práce, zdůvodnění jeho volby, výběru metody zpracování a cíle práce, vč. pracovní hypotézy. V první kapitole se zaměřím na vymezení základních pojmů, které souvisí s tématem diplomové práce, tedy pojmy rodina a rodinné právo. Pokusím se představit principy rodinného práva tak, jak jsou chápány v zemích tzv. bývalého východního bloku po přijatých rekodifikacích rodinného práva, tedy po roce 1989. V další kapitole přistoupím k analýze vývoje rodinného práva v obou zemích, a to od roku 1918 do současné doby. Třetí kapitolu věnuji stručnému seznámení s prameny rodinného práva v České i Litevské republice. Jednou ze stěžejních kapitol bude srovnání vybraných institutů národních právních úprav de lege lata, tedy za Českou republiku zákon č. 98/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ) a za Litevskou republiku zákon č. VIII-1864 z 18. července 2000, Civilinis kodeksas /Civil
Srov. KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1996. ISBN 80-7179-089-3. 3
11
Code of the Republic of Lithuania/, v platném znění (dále jen LOZ) – tedy kapitola č. 4. V páté kapitole se pokusím vystihnout evropské standardy vztahující se k vybraným institutům a srovnám je s instituty uvedenými v národních právních úpravách. Šestá kapitola bude věnována mým úvahám de lege ferenda. Každá z kapitol je ukončena podkapitolou Dílčí závěr. Tyto podkapitoly využiji ke shrnutí dosažených poznatků v závěru práce, kde také potvrdím či vyvrátím svoji pracovní hypotézu. Pracovní hypotézou, kterou si tato práce klade za cíl potvrdit či vyvrátit, je, že s ohledem na výše zmíněnou geografickou, historickou, právně-historickou a do jisté míry i politickou podobnost obou států, si úprava rodinného práva v České a Litevské republice odpovídají historicky i de lege lata.
Stav bádání Z mých studií vyplývá, že ke srovnání českých a litevských reálií dochází jen velmi zřídka. V roce 2012 byla na fakultě sociálních studií Univerzity Karlovy obhájena bakalářská práce na téma „Komparace rodinných politik ČR a Litvy z genderového hlediska“4. Jak je z názvu patrné, tato práce se zabývala srovnáním genderových přístupů rodinných politik obou států a její závěry nebylo možné pro účely mé práce nijak využít. Komparace právních úprav těchto dvou zemí v minulosti nebyla prováděna. Zmínku o Litvě lze nalézt pouze v některých diplomových pracích v souvislosti s vysokou rozvodovostí5.
Metody zpracování Ke zpracování diplomové práce se jako nejvhodnější jeví normativní přístup, s využitím teoretických metod výzkumu. Za pomoci analyticko-deskriptivní metody provedu kritickou analýzu právní úpravy rodinného práva v České republice a Litevské republice v minulosti a současnosti, provedu interpretaci a komparaci vybraných institutů tohoto právního odvětví s TUHÁČKOVÁ, Pavla. Komparace rodinných politik České republiky a Litvy z genderového hlediska. Praha, 2012. Bakalářská práce. Karlova Univerzita, Fakulta sociálních věd, Institut sociologických studií. 41 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Eva Tušková. 5 K tomu např. DRÁPALOVÁ, Kristýna. Rozvod manželství ve srovnání se zahraniční právní úpravou. Olomouc, 2011. Diplomová práce. Univerzita Palackého, Právnická fakulta, 74 s. Vedoucí diplomové práce JUDr. Lenka Westphalová, Ph.D. 4
12
následnou formulací úvah o možném budoucím vývoji v harmonizaci vnitrostátních právních úprav s právem Evropských společenství.
Cíl práce Práce aspiruje provést deskripci, kritickou analýzu a následnou komparaci právních úprav rodinného práva v České a Litevské republice skrze rozbor vybraných klíčových institutů. Výsledkem bude teoretická studie obsahující vymezení shod a odlišností obou vnitrostátních právních úprav de lege lata a jejich následné konfrontování s vyvíjejícími se evropskými standardy rodinného práva. Součástí studie bude predikce předpokládaného vývoje přibližování rodinného práva v rámci Evropských společenství.
1 VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ
1.1 Rodina V souvislosti se změnami ve společnosti, posunu obecně uznávaných hodnot a s tím souvisejícími změnami mezilidských vztahů, ke kterým v Evropě v posledních desetiletích dochází, muselo nutně dojít i ke změně chápání pojmu rodina.6 Rostoucí počet tzv. jiných forem partnerských soužití (nesezdaná soužití, registrovaná partnerství) si vynutil mnohem širší vymezení rodiny, než představovala dřívější koncepce nukleární rodiny. Rodinu tak můžeme vymezit jako “životní společenství založené na manželství nebo obdobném lidském svazku”.7 Z takto širokého pojetí lze tedy dovodit, že její členové mají mezi sebou nejen citová, intimní pouta, ale za rodinu považujeme i osoby, které “žijí společným způsobem života, jsou si blízké, mnohdy spolu bydlí, vzájemně si pomáhají, další osobní či majetkové vazby”.8 Ke konceptu rodiny v evropském kontextu blíže např. GIARDINI, F. The Concept of “Legal Family” in Modern Legal Systems: a Comparative Approach [online] [cit. 9. 10. 2016]. Dostupné z: http://www.law2.byu.edu/isfl/saltlakeconference/papers/isflpdfs/Giardini.pdf; MARELLA, M. R. The NonSubversive Function of European Private Law: The Case of Harmonisation of Family Law. European Law Journal. 2006, vol. 12(1), s 78–105. 7 HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a Radovan DÁVID. Rodinné právo. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2015, str. 4. ISBN 978-80-7400-552-7. 8 HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a Radovan DÁVID. Rodinné právo. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2015, str. 4. ISBN 978-80-7400-552-7. 6
13
Co se týče legální definice pojmu rodina, tuto současný OZ neobsahuje, protože je vnímána jako přirozený jev. Rodina jako subjekt práv a povinností v našem právním systému nevystupuje. Subjekty práv jsou pouze její členové9. Práva a povinnosti tedy nenáleží rodině jako celku, ale jejím jednotlivým členům. Přesto však OZ v § 3, odst. 2 výslovně proklamuje ochranu rodiny, rodičovství a manželství. Zároveň v § 3, odst. 1 a § 81 potvrzuje přirozené subjektivní právo každého člověka na osobní život podle vlastní volby, tedy právo žít v souladu s osobními preferencemi. Problematice vymezení rodiny se věnoval i Ústavní soud, který ve svém nálezu sp. zn. II ÚS 568/06 konstatuje, že “ Rodina představuje společenství blízkých osob, mezi nimiž existují úzké vazby příbuzenské, psychosociální, emoční, ekonomické a další. Ačkoliv tedy v rovině sociální reality je pojem rodiny velmi proměnlivý (jak uvedeno shora sociální realita rodiny prochází postupnými změnami a pod jejich vlivem se stále znatelněji rozmělňuje i tradiční evropské pojetí rodiny a těmto proměnám nutně podléhá také právní regulace rodiny a rodinného života), nelze přesto přehlížet, že základem rodinných vazeb je tradičně právě biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny“.10 Obdobný přístup jako tvůrci OZ zvolil i litevský zákonodárce, když se rozhodl v LOZ zákonnou definici rodiny nepojmout. Přestože v procesu příprav zákona zněly hlasy pro poskytnutí této definice, takový nápad byl nakonec z čistě praktických důvodů zavržen. Podle profesora Valentina Mikelėnase, jednoho z předních litevských odborníků na občanské právo, si byli autoři zákona dobře vědomi toho, že by taková definice s největší pravděpodobností vedla k bouřlivým debatám, které by ve svém důsledku zdržely nebo možná i úplně znemožnily přijetí zákoníku.11, 12
Srov. Důvodová zpráva ze dne 3. 2. 2012 [online]. 2011 [cit. 19. 2. 2016]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf 10 Nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. II.ÚS 568/06. 11 SAGATYS, G. The concept of family in Lithuanian law. Jurisprudencija [online]. 2010, vol. 1 (119) s. 181 – 196 [cit. 10. 10. 2016]. Dostupné z: https://www3.mruni.eu/ojs/jurisprudence/article/view/1094 Srov. též s: MIKELĖNAS, V. Šeimos teisė [Family Law]. Vilnius: Justitia, 2009, s. 26. 12 Profesor Pranciškus S. Vitkevičius, odborník na římské právo a pedagog na právnické fakultě jedné z předních litevských univerzit, kupříkladu k pojetí rodiny v právu uvádí, že „Základ a počátek rodiny v obvyklém smyslu, kterou stát chrání a o kterou v první řadě pečuje, tvoří manželství“. K tomu blíže: VITKEVIČIUS, P. S. Šeimos narių turtiniai teisiniai santykiai. Vilnius: Justitia, 2006. 9
14
A tak, i když LOZ upravuje také nesezdané soužití, opírá se spíše než o pojem rodina o institut manželství.13 V obou právních řádech pak právě manželství zaujímá přední místo v rozsahu upravovaných vzájemných práv a povinností partnerů. Z výše uvedeného tak lze dovodit, že OZ a LOZ pracují s tezí, že z manželství – vedle vztahů pokrevní příbuznosti – rodina nejčastěji vzniká.14
1.2 Rodinné právo Autoři publikace „Rodinné právo“ vymezují rodinné právo v objektivním smyslu jako „soubor soukromoprávních norem, které upravují nejen osobní stav (civilní status) člověka v rodině, ale též osobní a majetkové závazky (...),a to zejména v manželství, a v partnerství lidí stejného pohlaví (...), mezi rodiči a dětmi(…)”.15 I když je rodinné právo v obou zemích zařazeno především do občanských zákoníků, pro které jako pro obecné předpisy soukromého práva platí zásada „je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno”, je osobní stav člověka (resp. jeho statusové poměry) upraven kogentními normami, které neumožňují odchýlení. Skutečnost, že jádrem rodinného práva jsou statusové poměry (osobní rodinný stav) každého jednotlivce, a tyto mají právní účinky vůči ostatním lidem, odůvodňuje použití
kogentních
právních
norem
v
soukromém
právu.
Pokud
by
totiž
stát
(potažmo zákonodárce) nezajistil ve věcech statusových pořádek, vzniklo by nebezpečí veřejné poruchy způsobilé ohrozit práva všech lidí. Proto by u statusových poměrů nemělo docházet ke změnám jinak, než v souladu se zákonem. Jde např. o změnu rodinného stavu (sňatek, uzavření registrovaného partnerství, rozvod) nebo změnu osobního stavu (určení a popření otcovství či
K pojetí rodiny v litevském právní řádu blíže např. MEILIUS, K.; JONAITIS, M. Alterations in family structure and parenthood concept affecting rights and interests of the child Jurisprudencija [online]. 2007, vol. 12 (102) s. 7 – 15 [cit. 10. 10. 2016]. Dostupné z: https://www3.mruni.eu/ojs/jurisprudence/article/view/2638/2443; KUBILIUS, A. Parama šeimai, teisė ir Konstitucija ir pinigai [online]. Dostupné z: http://politika.kubilius.lt/2007_10_01_archive.html; PAVILIONIENĖ, M. A.; VALIUKEVIČIUTĖ, O. Why some members of Parliament consider cohabitants to be lepers? [online]. Dostupné z: http://www3.lrs.lt/pls/inter/w5_show?p_r=4912&p_d=61992&p_k=1 14 K tomu např. JARAŠIŪNAS, E. Šeimos koncepcijos pagrindai 1992 m. Lietuvos Respublikos Konstitucijoje [online] [cit. 10. 10. 2016]. Dostupné z: http://www.lrkt.lt/APublikacijos_20071211a.html. 15 HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a Radovan DÁVID. Rodinné právo. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2015, str. 4. ISBN 978-80-7400-552-7. 13
15
mateřství, souhlas s osvojením dítěte), které v obou zemích lze provést pouze v souladu s platnými zákonnými normami. Občanské zákoníky Česka i Litvy vymezují také obsah pojmu rodičovská odpovědnost. Její “podstata a smysl (...) spočívá zejména v hodnotě rodičovství, a to ve spojení s hodnotou blaha dítěte”.16 Docentka Zdeňka Králíčková ve svém příspěvku do publikace Občanský zákoník: komentář, II. Rodinné právo (§ 655 – 975) uvádí, že „výkon rodičovské odpovědnosti je třeba vyložit
jako příkaz být si vědom řádného chování při zdůraznění dobrého rodičovství.“17 K institutu rodičovské odpovědnosti více viz kapitola 4.3. Určitou rozdílnost je možno pozorovat v právní úpravě ochrany práv a oprávněných zájmů dětí. V ČR je tato pojata jako veřejnoprávní (sociálně-právní) ochrana dětí a je upravena řadou veřejnoprávních norem, zejména zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, který - logicky, jako veřejnoprávní norma - stojí zcela mimo OZ. (učebnice str. 5) Naproti tomu v Litvě je ochrana opuštěných, zanedbávaných, týraných či jinak ohrožených dětí obsažena nejen ve zvláštním zákoně o Základech ochrany práv dítěte18 č. 33-807 z roku 1996 (Law on Fundamentals of Protection of the Rights of the Child of the Republic of Lithuania, Official Gazette, 1996, No. 33-807) ale také i přímo do LOZ, kapitoly XVIII,, čl. 3.2483.276, Účel a cíle opatrovnictví (kurately) dětí (The purpose and objectives of child guardianship /curatorship/).
1.3 Principy rodinného práva Právní principy chápeme jako zásady, jež jsou víceméně společné pro právo různých zemí, pokud se ovšem jedná o země se stejným typem právní kultury. Dalo by se tedy usoudit, že pro účely komparace v této práci postačí vycházet z předpokladu, že se jejich pojetí v obou zemích nebude příliš odlišovat.
HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a Radovan DÁVID. Rodinné právo. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2015, str. 6. ISBN 978-80-7400-552-7. 17 HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník: komentář, II. Rodinné právo (§ 655 – 975). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 877. 18 K postavení práv dítěte v litevském právním řádu blíže např. ŠIMONIS, M.; JANUŠKIENĖ, J. Vaikų teisės Lietuvos Respublikos teisės sistemoje.Teisės problemos. 2001, č. 4, str. 63. 16
16
V OZ je rodinnému právu věnována zejména část druhá (blíže viz kapitola 3.2.1 Systematika národních kodexů). Obecné principy, které jsou základem soukromého práva a jsou uplatňovány i v rodinném právu, najdeme však v první, obecné části OZ. Norma neuvádí jejich taxativní výčet, za všechny jmenujme např.:
princip autonomie vůle (vyplývající z ustanovení § 3, odst. 1 OZ), který se v RP projevuje např. v tom, že “každý může žít svůj rodinný život bez ohledu na zákonem privilegované manželství”19 nebo i možností zrušitelnosti manželství, jehož institut je deklarován jako trvalý svazek;
princip ochrany slabší strany (vyplývající z ustanovení § 3, odst. 2, písm. c) OZ), kterou může být nejen nezletilé dítě, ale i jeden z manželů);
princip “pacta sunt servanda” (uvedený v § 3, odst. 2, písm. d) OZ), který hraje významnou roli při uzavírání vzájemných smluv mezi účastníky rodinněprávních vztahů, ovšem” s výhradou podstatné změny poměrů (,..) stanovené ve prospěch nezletilého dítěte”20.21
Jako zásadní principy rodinného práva pak uvádím zejména: princip zvláštní zákonné ochrany rodiny, rodičovství a manželství (ustanovení § 3, odst. 2, písm. a) OZ)
princip ochrany rodinného života, vyplývající nejen z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ÚSLP.), ale také z ustanovení § 3, odst. 1 a § 81, odst. 1 OZ
princip solidarity, prolínající se celým rodinným právem (např. uspokojování potřeb rodiny - viz § 690 OZ a dále otázky, týkající se manželského majetkového práva, kterým se tato práce ale nezabývá)
a konečně princip nejlepšího zájmu dítěte a jeho blaha jako klíčový princip rodinného práva.
HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a Radovan DÁVID. Rodinné právo. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2015, str. 18. ISBN 978-80-7400-552-7. 20 HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a Radovan DÁVID. Rodinné právo. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2015, str. 20. ISBN 978-80-7400-552-7. 21 Blíže k zásadám v soukromém právu např. HURDÍK, Jan. Zásady soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 80-210-2001-6. 19
17
Kromě výše zmíněných obecných principů soukromého, resp. rodinného práva, existují také principy zvláštní, související s klíčovými instituty rodinného práva, jako např. princip dobrovolnosti uzavření manželství (viz § 656 odst. 1 OZ), princip zásady monogamie (srov. § 674 OZ) a rovnocennosti občanského a církevního sňatku (srov. §§ 657 a 658 OZ) nebo princip rozlučitelnosti manželství (srov. § 755 OZ). Z absence publikací či článků, které by se zabývaly principy litevského rodinného práva jako odvětví, lze soudit, že litevský zákonodárce (stejně jako tvůrci OZ) se rozhodl zakotvit tyto principy přímo v zákoně. Obecné zásady litevské úpravy soukromého práva jsou zakotveny v článku 1.1.2 LOZ (Principles of legal regulation of civil relationships). Ten v odstavci 1 výslovně uvádí, že „občanskoprávní vztahy musí být upraveny v souladu se zásadami rovnosti práv jejich subjektů, nedotknutelnosti majetku, smluvní volnosti, nevměšování do soukromých vztahů, právní jistoty, proporcionality a legitimního očekávání”.22 Dále je zdůrazněn zákaz zneužívání práva a nutnost dodržovat zásadu komplexní soudní ochrany občanských práv. Odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že „žádné z občanských práv nemůže být omezeno”, kdy výjimkou jsou případy stanovené právními předpisy nebo pokud se jedná o zákonné soudní rozhodnutí v případě, že vznikne jeho nutnost pro ochranu veřejného pořádku, dobrých mravů, zdraví a života lidí nebo majetku osob, jejich práv a zákonných zájmů. Výčet principů litevského rodinného práva uvádí LOZ v článku 3.3. (Principles of the legal regulation of family relationships).23 V odst. 1 v souvislosti se zákonnou úpravou manželství uvádí princip monogamie (srov. čl.3.16 LOZ), dobrovolnosti (srov. čl.3.13 LOZ) a rovnosti účastníků (srov. čl.3.26 LOZ). Princip ochrany nejlepšího zájmu dítěte a jeho blaha lze dovodit jak z ustanovení odst. 1, kde se hovoří o ochraně a zabezpečování práv a zájmů dítěte, tak z odst. 2, ve kterém je zmíněna ochrana nezletilých dětí před nežádoucím vlivem ostatních členů rodiny či jiných osob, případně
Článek 1.2 zákona č. VIII-1864 z 18. července 2000, Civilinis kodeksas /Civil Code of the Republic of Lithuania/, ve znění pozdějších předpisů. 23 V minulosti byly také u nás zásady rodinného práva zakotveny přímo v zákoně, a to v původním znění zákona č. 94/1963, o rodině, (ZOR), vyhlášeném 4.12.1963. Zásady v souladu s „morálkou socialistické společnosti(...)tedy ochrana manželství, mateřství, rodiny, zájmů všech dětí, jakož i zvýšená péče o rodiny s více dětmi“ byly obsahem článků I-VII zákona. Více např. HOLUB, Milan. Zákon o rodině a předpisy souvisící. 1. vyd. Praha: Orbis, 1977. 22
18
jiného obdobného faktoru (srov. Čl. 3.248-3.276 ). Z odst. 1 pak vyplývá také princip zvláštní zákonné ochrany rodiny, rodičovství (zde uvedeno mateřství) a manželství V závěru odst. 1 pak LOZ odkazuje na ostatní (obecné) principy soukromoprávní úpravy. Obsah principu solidarity naplňuje ustanovení čl. 3.27 LOZ upravující povinnost manželů vzájemně se podporovat (The duty of spouses to support each other). Jak je vidno, u obecných a rodinněprávních principů nepanují mezi právními úpravami obou států větší rozdíly. U manželství je zdůrazňována zásada dobrovolnosti a monogamie. Význam principu ochrany nejlepšího zájmu dítěte a jeho blaha, který je patrný jak z litevské tak i české právní úpravy, pramení z Úmluvy o právech dítěte (v ČR publikovaná sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.), kterou jsou oba státy vázány. Princip solidarity se v obou právních řádech projevuje zejména v neekvivalenci plnění, co se týče uspokojování potřeb rodiny (§ 690 OZ, článek 3.27 LOZ). Oba občanské zákoníky věnují velkou pozornost úpravě související s manželstvím a vzájemnými právy a povinnostmi manželů, z čehož je patrné, že značný význam je v RP obou zemí přikládán principu zvláštní zákonné ochrany manželství. Z dalších ustanovení OZ i LOZ pak vyplývá i ochrana rodiny a rodičovství (resp. podle litevského zákonodárce mateřství). Stejně tak je v obou zákonících zdůrazněn princip rovnosti manželů (srov. § 687, odst. 1 OZ a čl. 3.26 OZ). Princip ochrany slabší strany, který je v OZ přímo ukotven (blíže viz str. 17 – asi pod čáru), litevský právní řád přímo nezmiňuje, ale tento jednoznačně vyplývá zejména ze znění článků LOZ, týkajících se ochrany zájmu nezletilých dětí.
1.4 Dílčí závěr Jak české, tak litevské rodinné právo vychází z manželství jako základu rodiny spíše, než by si složitě konstruovalo definici rodiny a jejich právní řády tak žádnou definici rodiny neobsahují. Z této skutečnosti lze dovodit, že OZ i LOZ pracují s předpokladem, že je to právě manželstvím (vedle pokrevní příbuznosti), jak rodina nejčastěji vzniká. Státy jsou si podobné i ve formě přístupu, který k úpravě rodinného práva zaujaly. V obou zemích je RP zařazeno především do občanských zákoníků, přičemž soukromoprávní normy obsahují i kogentní normy, které upravují statusové poměry člověka; OZ i LOZ také oba obsahují 19
definici pojmu rodičovská odpovědnost. Naopak rozdíly lze nalézt v přístupu k právní úpravě ochrany práv a oprávněných zájmů dětí, které se v ČR věnuje řada veřejnoprávních norem, zatímco v Litvě jsou obsaženy i přímo v LOZ (a tak zařazeny mezi normy soukromoprávní). Pokud jde o principy, lze v obou systémech sledovat vysokou míru ekvivalence. Oba zdůrazňují zásady dobrovolnosti a monogamie, opírají se o principy solidarity a ochrany nejlepšího zájmu dítěte a jeho blaha. Oba občanské zákoníky také shodně přikládají velký význam principu zvláštní zákonné ochrany manželství a zdůrazňují princip rovnosti manželů. Mírná odlišnost je patrná v souvislosti s principem ochrany slabší strany, kdy OZ tuto zásadu výslovně zmiňuje, zatímco v LOZ přirozeně vyplývá ze znění (a výkladu) jednotlivých článků, týkajících se zejména ochrany zájmu nezletilých dětí.
2 HISTORICKÝ VÝVOJ RODINNÉHO PRÁVA V ČESKÉ A LITEVSKÉ REPUBLICE
Přestože tato práce v prvé řadě aspiruje srovnat dva právní řády (respektive jejich subsystémy) tak, jak platí v současné době, pro dokreslení celkového kontextu obou řádů a jejich východisek je dle mého názoru důležité alespoň stručně shrnout jejich historický vývoj. Tomuto se však budu věnovat pouze v období 20. a 21. století, neboť mám za to, že pro účely této studie by byl hlubší vhled do problematiky historického vývoje nejen nadbytečný, ale též by bránil účinnému srovnání vývoje obou úprav (vycházejíc z předpokladu, že historický vývoj právní úpravy je úzce navázán na historický vývoj státu, resp. určité země, domnívám se, že zcela odlišná historie území obou států před rokem 1918 je na překážku rozumné srovnatelnosti tak, jak ji definuje V. Knapp24).
2.1 Vývoj rodinného práva v České republice 2.1.1 Rodinné právo v první Československé republice Zlomový rok 1918 přinesl rozpad rakouské monarchie a vznik československého státu. Prvním zákonem československého státu z 28. října 1918, nazývaným recepční norma (Zákon č. Tj. takový vztah, který umožňuje srovnáváním dospět k určité úrovni abstrakce, tj. k rozumným obecným pojmům.(KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1996, s. 5. ISBN 80-7179-089-3.) 24
20
11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého), byly převzaty všechny právní předpisy z rakousko-uherské monarchie. Tedy pro historické české země i rakouský Obecný občanský zákoník z roku 1811 (císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch) v novelizované podobě25, který ve svém prvním díle obsahoval tehdejší úpravu manželského a rodinného práva. Co se týče vztahů mezi manžely, ABGB koncipoval manželství jako svazek dvou nerovnoprávných subjektů, kdy muž byl zákonnou hlavou rodiny a žena byla vůči němu v podřízeném postavení. Manželství, uzavírané výhradně církevní formou, pak mohlo zaniknout jedním ze tří způsobů: neplatností, smrtí jednoho z manželů nebo jeho prohlášením za mrtvého, a rozlukou. Ta však byla povolena pouze nekatolíkům. Výsadní postavení muže se projevovalo i ve druhé skupině vztahů, tj. mezi rodiči a dětmi. Zákoník rozlišoval jednak práva rodičovská, jež náležela oběma manželům, a jednak práva otcovská, náležející výhradně hlavě rodiny – otec mimo jiné rozhodoval o výchově dětí, spravoval jejich majetek, a rozhodoval o volbě povolání potomků. To se však týkalo pouze manželských dětí; vůči těm nemanželským měl otec pouze vyživovací povinnost. Zásadní změnu měl přinést návrh na reformu rodinného práva, podaný již 14. listopadu 1918, který do značné míry laicizoval pohled na manželství a stíral konfesijní ráz manželského práva.26 Přes veškeré snahy o jeho přijetí však byla nakonec vydána pouze manželská novela (zákon č. 320/1919 Sb., z. a n., kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství, běžně označovaný jako rozlukový zákon27), která zavedla fakultativnost církevního sňatku, zrušila některé manželské překážky, a jednotně formulovala důvody pro rozluku manželství.28 Manželské právo mělo být následně komplexně reformováno v rámci plánované revize Obecného zákoníku občanského, jejíž návrh byl připraven již v roce 1924.29 Po veřejné diskuzi
SCHELLE, K.; TAUCHEN, J. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2012, s. 18. ISBN 978-80-7418-146-7. 26 SCHELLE, Karel, Jaromír TAUCHEN a Renata VESELÁ. Rodinné kodexy. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2010, s. 13. ISBN 978-80-7418-082-8. 27 Srov. JÁNOŠÍKOVÁ, Petra, Vilém KNOLL a Alena RUNDOVÁ. Mezníky českých právních dějin. 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 137. ISBN 978-80-7380-251-6. 28 BARTOŠOVÁ, Michaela. Principy rodinného práva [online]. Brno, 2007 [cit. 24. 3. 2016]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Zdeňka Králíčková Dostupné z: http://is.muni.cz/th/76701/pravf_m/ 29 Srov. KAFKA, Bruno Alexander. Právo rodinné: návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku. Praha: Nákladem ministerstva spravedlnosti, 1924, 145 s. 25
21
nad návrhem byl tento, včetně důvodové zprávy, předán k tisku. Jeho osnova se stala základem pro vládní návrh občanského zákoníku předložený v roce 1937, který byl pro Poslaneckou sněmovnu publikován pod č. 844/1937.30 Z hlediska tématu mé diplomové práce je zajímavá jedna ze změn, které byly navrhovány, a to návrh na zavedení nového institutu mateřské moci nad dětmi. V důsledku událostí podzimu 1938 však k dokončení snah zákonodárce nakonec nedošlo.31
2.1.2 Rodinné právo za Protektorátu Čechy a Morava Obsazení českých zemí nacistickou armádou a následné zřízení Protektorátu Čechy a Morava mělo za následek zásadní změnu postavení všech občanů Protektorátu. Výnosem Vůdce a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava, (zveřejněném pod č. 75/1939 Sb. z. a n.), byli obyvatelé Protektorátu rozděleni do tří kategorií: němečtí říšští občané, Češi (protektorátní obyvatelstvo) a ostatní, takřka bezprávné obyvatelstvo (židé, cikáni). Na každou skupinu osob byly aplikovány jiné právní normy, kdy na německé státní příslušníky a státní příslušníky Protektorátu Čechy a Morava se vztahovaly zákony určené jejich státní příslušností. Třetí jmenovaná skupina osob pak byla pak zbavena většiny občanských práv. Je třeba poznamenat, že protektorátní, české právo, mělo tendenci přizpůsobit se německému říšskému právu. Rodinné právo v tomto období bylo mj. značně ovlivněno jedním z tzv. norimberských zákonů, Zákonem na ochranu německé krve a německé cti z 15.09.1935. Zásadní změny do manželského práva přineslo Nařízení o provedení a doplnění manželského zákona a o sjednocení mezinárodního práva rodinného z 25.10.1941. Jeho první část se týkala právní úpravy uzavírání manželství, druhá upravovala možnost přeměny rozvodu na rozluku. Třetí část nařízení zavedla na území Protektorátu platnost mezinárodního rodinného práva, obsahujícího řadu kolizních norem, které určovaly, jaký právní řád bude použit pro řešení
K tomu blíže: http://www.senat.cz/informace/z_historie/tisky/4vo/tisky/T0425_15.htm Srov. VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel, TAUCHEN, Jaromír a kol. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. I. díl. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 540-542. 30 31
22
rodinně právních otázek. Čtvrtá část upravovala soudní příslušnost v manželských věcech a pátá řešila otázku uznání cizích státních rozhodnutí v manželských věcech. Protektorátní rodinněprávní normy se zaměřovaly především na záležitosti sňatků a rozvodů. Úprava práv dětí nebyla v centru pozornosti zákonodárců, s výjimkou otázek určování a popírání otcovství a úpravu původu dítěte.32 Jak z výše uvedeného vyplývá, jedním z charakteristických znaků protektorátního rodinného práva byla jeho vázanost na národní příslušnost jednotlivých osob, a to zejména v oblasti manželského práva. Dalším společným jmenovatelem protektorátního a říšského práva byla faktická nemožnost svobodného výběru partnera.
2.1.3 Rodinné právo po roce 1945 Ačkoli poválečné Československo navázalo v oblasti práva na první republiku, byla právní situace v oblasti rodinného práva značně neutěšená. Bylo třeba co nejdříve zahájit práce na předpise, který by jednak jednotně kodifikoval problematiku rodinného práva pro celé území Československa, a jednak reflektoval nejen politické poměry, ale i situaci nastolenou vydáním Ústavního zákona č. 150/1948 Sb., tedy Ústavy 9. května. Tato v prvé řadě vyžadovala, že „výklad a používání všech ostatních předpisů právního řádu buďtež v souladu s ústavou“33, čímž činila řadu předpisů z koncepčně podstatně odlišného předválečného právního řádu právně i fakticky nepoužitelnou.34 Ústava dále proklamovala stejné postavení mužů a žen v rodině i ve společnosti, postavila manželství, rodinu a mateřství pod ochranu státu a odstranila diskriminaci mezi manželskými a nemanželskými dětmi. V souvislosti s celkovým pojetím Ústavy bylo proto třeba nahradit starou úpravu obsaženou v Obecném občanském zákoníku úpravou novou, jež by tyto zásady respektovala.
Srov. Tauchen, Jaromír. Manželské právo za Protektorátu Čechy a Morava. In: ŠIDLOVSKÝ, Evermod Gejza, Václav VALEŠ a Jan POLESNÝ. Melior est aquisitio scientiae negotiatione argenti: pocta Prof. Ignácovi Antonínovi Hrdinovi, O. Praem. k šedesátým narozeninám. Praha: Královská kanonie premonstrátů na Strahově, 2013. ISBN 978-80-260-3820-7.; VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel, TAUCHEN, Jaromír a kol. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. I. díl. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 544-547. 33 § 171 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 3. 2016]. 34 SCHELLE, Karel, Jaromír TAUCHEN a Renata VESELÁ. Rodinné kodexy. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2010, s. 21. ISBN 978-80-7418-082-8. 32
23
V rámci tzv. právnické dvouletky již dne 1. ledna 1950 nabyl účinnosti zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Tento spočíval na následujících principech: obligatorním občanském sňatku, novém pojetí manželství a rodiny, důsledném zrovnoprávnění žen a hlubokém zájmu o dítě, který se projevoval již výše zmíněným zrovnoprávněním všech dětí bez ohledu na jejich původ, a také péčí o to, aby byla zajištěna výchova a výživa dítěte ze strany rodičů, přičemž rodičům se ukládalo, aby o dítě pečovali tak, aby nedocházelo k rozporům se zájmy společnosti.35 V duchu těchto tezí zákon odstranil zásadu nadřazenosti manžela jako hlavy rodiny a s ní související otcovskou moc, kterou nahradil nově pojatým institutem rodičovské moci, náležející ve stejné míře oběma rodičům dítěte bez ohledu na to, zda jsou manžely. V ustanovení § 53 byl uveden demonstrativní výčet práv a povinností, které byly součásti rodičovské moci. V souvislosti s rodičovskou mocí zákon zdůrazňoval, že má být vykonávána tak, jak to vyžaduje zájem dětí a prospěch společnosti; nastal zde tudíž zřetelný posun od autoritativního rozhodování o dětech k jejich pojetí jako rovnoprávných subjektů rodinného práva. Co se týče vztahů mezi manžely, zákon zcela nově konstruoval zánik manželství, k němuž mohlo dojít pouze rozvodem na základě zrušení manželství výrokem soudu, jestliže z důležitých důvodů nastal mezi manžely hluboký a trvalý rozvrat. Soud zjišťoval vinu na rozvodu (pokud oba manželé nepožádali o opak) a zároveň nebylo možné manželství rozvést bez souhlasu nevinného manžela (až do novely z roku 1955 - č. 61/1955 Sb., Zákonné opatření o změně předpisů o rozvodu).36 K majetkovým poměrům mezi manžely zákon vytvořil nový institut zákonného majetkového společenství, které tvořil veškerý majetek, jehož nabyl kterýkoliv z manželů za trvání manželství. Zákon také nově upravoval institut poručenství a opatrovnictví. Z hlediska příprav zákona není nezajímavé, že zákon, který silně vycházel ze sovětského pojetí rodinného práva37 a zároveň po sovětském vzoru vyčleňoval právní úpravu rodinného práva z práva občanského, vypracovala na základě smlouvy o právní pomoci s Polskem smíšená československo-polská komise tak, že ve výsledku kvůli rozdílným názorům obou stran obsahoval
VESELÁ, Renata a kol. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 89. 36 Srov. JÁNOŠÍKOVÁ, Petra, Vilém KNOLL a Alena RUNDOVÁ. Mezníky českých právních dějin. 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 169. ISBN 978-80-7380-251-6. 37 SCHELLE, Karel, Jaromír TAUCHEN a Renata VESELÁ. Rodinné kodexy. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2010, s. 22. ISBN 978-80-7418-082-8. 35
24
pouhých 90 paragrafů oproti původně očekávaným zhruba 250. Mnoho zásadních otázek tak bylo přenecháno k rozhodování soudům. Pravděpodobně proto došlo již v roce 1963 k rekodifikaci rodinného práva, jež vyústila novým Zákonem o rodině (publikovaným pod č. 94/1963 Sb.), který nabyl účinnosti k 1. dubnu 1964. ZOR bral především v úvahu novou ústavu z roku 1960 (zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky) a dále nově uplatňovaný princip „srozumitelnosti zákona pracujícímu lidu“. Zásadní změnou pak bylo, že právní úprava majetkových vztahů mezi manžely byla přesunuta do občanského zákoníku a institut zákonného společenství majetkového (srov. § 22 - § 29 z. č. 265/1949 Sb., o právu rodinném) byl přeměněn na bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Zákon i nadále zakotvoval obligatorní občanský sňatek; naopak co se týče rozvodu, přinesl změnu ve formě upuštění od formálního výroku o vině při rozvodu (ač se stále zkoumala příčina rozvodu). Ohledně vztahů mezi rodiči a dětmi, pojem rodičovské moci byl nahrazen termínem práva a povinnosti rodičů. Nadřazené postavení rodičů jako subjektů vůči dětem tak bylo definitivně eliminováno38. Do zákona dále přibyla právní úprava sociálně-právní ochrany mládeže, která byla až dosud oddělena. Krom toho byla rozšířena oprávnění národních výborů zasahovat do rodinných poměrů. Národní výbory mohly podle zákona zasahovat vždy, kdy to vyžadoval zájem společnosti, a to tak, že mohly napomínat nezletilého, jeho rodiče, a také občany, kteří by mohli narušovat řádnou výchovu nezletilého; nad nezletilým dále mohly stanovit dohled, případně mu uložit taková omezení, která by zabránila škodlivým vlivům na jeho výchovu.
2.1.4 Rodinné právo po roce 1989 Ačkoli byl ZOR již předtím několikrát novelizován, zejména v roce 1982, k výrazným změnám došlo až po roce 1990, kdy se začalo opět diskutovat o novelizaci rodinného práva. Novela z roku 1992 (z. č. 234/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje z. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění z. č. 132/1982 Sb.) začlenila do kodexu možnost církevního sňatku; v souvislosti s reformou rodinného práva pak byla novelizována i úprava majetkových vztahů mezi manžely v
Srov. HRUŠÁKOVÁ, Milana a Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ. České rodinné právo. 3., přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 211. ISBN 80-7239-192-5. 38
25
občanském zákoníku – bezpodílové spoluvlastnictví manželů nahradil institut společného jmění manželů jako zákonný majetkový režim.39 K podstatným změnám rodinného práva následně došlo v roce 1998 přijetím tzv. velké novely ZOR (z. č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje z. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů), která mimo jiné pozměnila právní úpravu rozvodu, když zakotvila tzv. nesporný rozvod a rozvod s tzv. tvrdostní klauzulí, znovu zavedla institut poručnictví, upravila správu jmění dítěte a zavedla institut rodičovské zodpovědnosti. Důležitým mezníkem pak bylo přijetí zákona o sociálně-právní ochraně dětí, kterým došlo k důslednému odlišení veřejnoprávních institutů od soukromoprávních.40 Pokud jde o změny v rodinném právu, nelze pominout ani kontroverzní zákon č. 422/2004 Sb. (kterým se mění z. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, z. č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a z. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů), který zakotvil porod s možností utajení totožnosti matky, a zákon o registrovaném partnerství z roku 2006 (z. č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů), jenž upravuje trvalé soužití dvou osob stejného pohlaví. Již od roku 2001 probíhající rekodifikační práce vyvrcholily přijetím tzv. nového občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb.). Ten ve své druhé části začleňuje rodinné právo zpět do občanského zákoníku, koncepčně však navazuje na předchozí právní úpravu. Z mnoha změn, které byly v OZ oproti původní platné zákonné úpravě proveden, stojí podle mého názoru za zmínku např. institut osvojení zletilého, který OZ do české úpravy navrací, a hmotněprávní úprava domácího násilí, která v soukromoprávní rovině doposud chyběla úplně.
2.2 Vývoj rodinného práva v Litevské republice
BARTOŠOVÁ, Michaela. Principy rodinného práva [online]. Brno, 2007 [cit. 24. 3. 2016]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Zdeňka Králíčková Dostupné z: http://is.muni.cz/th/76701/pravf_m/ 40 VOJÁČEK, Ladislav, Karel SCHELLE a Jaromír TAUCHEN. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 611. ISBN 978-80-210-6007-4. 39
26
2.2.1 Rodinné právo v první Litevské republice Poté, co Litva vyhlásila v roce 1918 nezávislost, zůstala i nadále v platnosti ustanovení rodinného práva Ruského Impéria, zavedená na území Litvy v roce 1840. Uzavřít sňatek bylo možné pouze církevní cestou, rozvod pak byl povolován církví a pouze za výjimečných okolností. Normy jednotně stanovovaly překážky pro uzavření manželství; to bylo pojato jako svazek dvou nerovnoprávných subjektů, kdy žena byla vůči muži v podřízeném postavení a měla zákonnou povinnost sdílet s ním domácnost. Minimální věk požadovaný pro uzavření manželství byl odlišně stanoven pro muže a pro ženy; co se týkalo majetkových poměrů mezi manžely, oběma byl v manželství zachován majetek separátně. Rozlišováno bylo mezi dětmi manželskými a nemanželskými, zejména v oblasti dědického práva. Přestože rychlý vývoj společnosti vystavoval zastaralé normy četné kritice, k legislativní změně kvůli zdlouhavým přípravným pracím nového zákoníku nakonec nedošlo. Ve společnosti se tak v odpověď na přetrvávající limitující úpravu rozvodu rozmohl zvyk ukončovat manželství de facto (bez jakékoli intervence církve) za účelem uzavření nového svazku de facto.
2.2.2 Rodinné právo v Litevské socialistické republice Poté, co se roku 1940 Litva stala rozhodnutím Nejvyšší rady SSSR součástí Sovětského svazu a změnila název na Litevskou socialistickou republiku, vstoupil na území Litvy v platnost Kodex zákonů o manželství, rodině a poručenství RSFSR č. 82 z 19.11. 1926, ve znění pozdějších předpisů (Кодекс законов о браке, семье и опеке РСФСР, dále jen Kodex 1926). Kodex byl v prvé řadě založen na principech úplné rodinněprávní rovnosti muže a ženy, a to ve shodě s Кonstitucí RSFSR z 21.1.1937, ve znění pozdějších předpisů (Конституция /основной закон/ РСФСР, dále jen Konstituce 1937), která v článku 126 udávala, že „ženě v SSSR udělují se rovná práva s mužem ve všech otázkách hospodářského, státního, kulturního a všeobecně politického života“.41 Kromě zrovnoprávnění muže a ženy v manželství přinesl zákoník celou řadu novinek: manželství bylo vyčleněno z jurisdikce církevních soudů, byl zaveden obligatorní občanský sňatek, nově byla sjednocena minimální věková hranice pro vstup do manželství a děti narozené “Женщине в РСФСР предоставляются равные права с мужчиной во всех областях хозяйственной, государственной, культурной и общественно - политической жизни.” Конституция РСФСР 1937 года, ст. 126. Srov. též s SVERDLOV, Grigorij Markovič. Mateřství, manželství, rodina v sovětském zákoně. Vyd. 1. Praha: Svaz přátel SSSR, 1945, s. 15. 41
27
mimo manželství byly zcela zrovnoprávněny s těmi narozenými v manželském svazku. Kodex 1926 již „nepracoval“ s restriktivním pojetím institutu rozvodu manželství, zrušil rozvod založený na vině a uzákonil rozvod na základě dohody. Ohledně majetkových vztahů manželů byl představen zákonný majetkový režim, který zcela nahradil dosavadní úpravu a neumožňoval odchylky ve formě smluvních ujednání. Novinkou bylo též uznání svazků de facto, tedy kohabitace bez nutnosti uzavřít oficiální manželství.42 Přestože byl Kodex zákonů o manželství, rodině a poručenství RSFSR pojat poměrně liberálně a progresivně, mnoho jeho ustanovení bylo v následujícím období zrušeno, a to zejména příkazem presidia Nejvyššího sovětu SSSR z 8. července 1944 (Указ Президиума Верховного Совета СССР от 8 июля 1944 г). Zvláště byla zrušena manželství de facto a rozvod byl učiněn velmi komplikovaným, přičemž podléhal striktní soudní moci.43 K určitému uvolnění došlo opět až přijetím nového Kodexu zákonů o manželství a rodině č. 4 z roku 1969, ve znění pozdějších předpisů (Кодекс законов о браке а семье, dále jen Kodex 1969). Byl zaveden institut zdánlivého manželství, zejména proto, že docházelo k častému uzavírání manželství „na oko“ za účelem získání trvalého pobytu v městech či přidělení obecního bytu.44 Úprava zákonného majetkového režimu manželů zůstala nezměněna.45 Uzákoněna však byla relativně striktně pojatá úprava vyživovací povinnosti, kdy výživné náleželo jednak manželu, kterému závažná překážka bránila ve výkonu zaměstnání, jednak těhotné ženě a ženě pečující o dítě do věku tří let. Kodex 1969 řešil také otázku trestní odpovědnosti v případě vyhýbání se povinnosti platit výživné na nezletilé dítě46. Další novinkou byl institut omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti.
2.2.3 Rodinné právo po roce 1991
42
Srov. PETRYLAITE, Vida. Family and Succession Law in Lithuania. Kluwer Law International, 2014, s. 18. CHAZOVA, A. O. Rodinné právo v bývalém Sovětském svazu: více odlišností nebo více společného? Právník, Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2009, roč. 2009, č. 8, s. 847. 44 Srov. PETRYLAITE, Vida. Family and Succession Law in Lithuania. Kluwer Law International, 2014, s. 18. 45 Srov. KESERAUSKAS, Šarūnas. Moving in the Same Direction? Presentation of Family Law Reforms in Lithuania. In: BAINHAM, Andrew. International Survey of Family Law, 2004 Ed. Bristol: Jordan Publishing Ltd. 2004, s. 323. 46 K tomu blíže např. SAGATYS, Gediminas. The pre-harmonization area: a comparison of Lithuanian , Latvian and Estonian child maintenance laws. In: BOELE-WOELKI,Katharina, MILES, Jo a Jens SCHERPE: The Future of Family Property in Europe; Intersentia: 2011, s. 456. ISBN 9789400000544. 43
28
Kodex 1969 zůstal v platnosti ještě deset let po znovuobnovení litevské státní nezávislosti, tj. do roku 2000. Rodinné právo však muselo být přizpůsobeno novým sociálním a hospodářským skutečnostem, vzniknuvším v reakci na významnou politickou změnu; bylo proto zjevné, že pouhá novelizace Kodexu 1969 nebude dostačující, a byly zahájeny práce na zcela nové právní úpravě. Ta po neúspěšném návrhu Manželského a rodinného zákoníku z roku 1996 vyvrcholila přijetím LOZ, jenž vešel v účinnost 1. července 2000. Litva se s ohledem na charakter rodinného práva rozhodla začlenit ho do občanského kodexu s tím, že problematika rodinného práva je vyčleněna ve třetí knize. Je tedy zajištěna dostatečná diferenciace od občanského práva jako takového, aniž by došlo k narušení integrálního pojetí celého zákoníku. Příprava LOZ byla ovlivněna několika faktory. V prvé řadě bylo třeba vzít v úvahu Ústavu Litevské republiky, přijatou v roce 1992, a její celkové směrování. Dále, mezi lety 1990 – 2000 ratifikovala Litva většinu nejdůležitějších mezinárodních pramenů rodinného práva: např. Úmluvu o právech dítěte, Evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a další. Na tyto mezinárodní dokumenty bylo proto při přípravě nového kodexu třeba brát zřetel. Konečně, litevský zákonodárce měl za vhodné obrátit se pro inspiraci k relevantním zákonům ze západní, východní i střední Evropy, a to jednak za účelem následovat současné evropské trendy v rodinném právu, a jednak z patrné politické potřeby zcela odmítnout původní sovětský model rodinného práva.47 Výsledek rozsáhlé rekodifikace litevského rodinného práva, kniha třetí LOZ, rozvádí ustanovení občanského práva, obsažená v dalších knihách LOZ, a určuje zvláštnosti aplikace jednotlivých institutů občanského práva na rodinné vztahy (podrobněji viz kapitola 3.2.1 Systematika národních kodexů). Nejvýznamnější změny proběhly v oblasti uzavírání manželství, separace a rozvodu manželství a zákonného majetkového režimu manželů. Zákon také představuje institut zasnoubení a stanovuje právní následky pro případ zrušení zasnoubení. Zákon dále převádí část úkonů dříve prováděných specifickými institucemi na soudy – rozvod za současného souhlasu obou manželů, osvojení dítěte a snížení minimální věkové hranice potřebné pro uzavření manželství.48 Za účelem ochrany zájmu dítěte a práv jednoho z manželů pak byl zaveden institut
47
Srov. PETRYLAITE, Vida. Family and Succession Law in Lithuania. Kluwer Law International, 2014, s. 18.; CHAZOVA, A. O. Rodinné právo v bývalém Sovětském svazu: více odlišností nebo více společného? Právník, Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2009, roč. 2009, č. 8. 48 Srov. PETRYLAITE, Vida. Family and Succession Law in Lithuania. Kluwer Law International, 2014, s. 18.
29
rodinného jmění, který odděluje část majetku, který rodina používá k uspokojování svých základních potřeb, od majetku ostatního, a poskytuje mu zvláštní ochranu. Co se týče porevoluční litevské rodinněprávní legislativy, za zmínku stojí ještě dva zákony: Zákon o základech ochrany práv dítěte z roku 1996, blíže viz kapitola 1.2. Rodinné právo), a Zákon o ochraně proti domácímu násilí č. XI-1425 z roku 2011 (Law on Protection against Domestic Violence, Official Gazette, 2011, No. XI-1425).
2.3 Dílčí závěr Přestože ve vývoji a historické úpravě jednotlivých institutů rodinného práva v obou zemích těžko budeme hledat přímou analogii, na nejobecnější úrovni lze říci, že vývoj obou států si byl v lecčems podobný. Ani jedné z republik se po získání nezávislosti nepodařilo zavčas přijmout novou právní normu a byly tak nuceny vycházet z modifikované úpravy Rakouské monarchie v případě České republiky, Ruského impéria v případě litevské. Do větší či menší míry násilná sovětizace rodinného práva pak v obou zemích sice nesporně přinesla liberalizaci a modernizaci nejen některých institutů, ale i celého pojetí rodinného práva (uzákonění zásady rovnosti dětí narozených z manželství i mimo ně a zásady rovnosti obou rodičů); v obou zemích se tak ovšem stalo na úkor právní kontinuity a přirozeného vývoje jednotlivých institutů. Přirozené nebylo ani vydělení práva rodinného z práva obecného, soudě dle toho, že se k zahrnutí problematiky rodinného práva do občanských kodexů obě země vrátily. Patrná je také v přístupu obou států nejen snaha vyrovnat se v rodinněprávní rovině s nově nastoleným hospodářským a sociálním systémem, ale i snaha určitým způsobem v právní úpravě navázat tam, kde byl přirozený vývoj narušen, jako např. v navrácení možnosti uzavřít církevní sňatek nebo uplatnění autonomie vůle v manželském majetkovém právu.
3 PRAMENY RODINNÉHO PRÁVA
3.1 Obecné vymezení V obou právních řádech je problematika rodinného práva upravována jak předpisy národními, tak předpisy evropskými a mezinárodními. Vzhledem k tomu, že jak Česká republika, 30
tak Litva, jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie a nachází se v kulturně ne nepodobném evropském prostoru, nejprve stručně shrnu mezinárodní dokumenty, kterými jsou vázány oba státy a následně se budu věnovat národním pramenům jednotlivých zemí. Vzhledem k hmotněprávnímu zaměření práce v současném přehledu zcela vynechám procesní předpisy.
3.2 Mezinárodní předpisy Z mezinárodních pramenů rodinného práva jsou patrně nejvýznamnější Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Radou Evropy přijatá v roce 1950, v České republice publikovaná
sdělením
federálního
ministerstva
zahraničních
věcí
České
a
Slovenské Federativní republiky č. 209/1992 Sb., v Litvě přijata podpisem ministra zahraničních věcí 14.05.1993, Protokol No. 1,4 a 7) a Úmluva o právech dítěte (OSN přijatá v roce 1989, v České republice publikována sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., Litva přijala podpisem ministra zahraničních věcí v roce 1992, Parlament LR ji schválil 14. 3. 1996, No I-1234), kterými jsou vázány oba státy. Z dalších mezinárodních úmluv, jimiž jsou oba státy vázány, je možné uvést například Úmluvu o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí z roku 1996 (publikovaná sdělením č. 141/2001 Sb. m. s., Litvou ratifikována 3. 7. 2003), Úmluvu o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení (v České republice přijata Parlamentem 15.10.1999, Litevským parlamentem
ratifikována
11.11.1997)
nebo
Úmluvu
o
občanskoprávních
aspektech
mezinárodních únosů dětí z roku 1980 (prezidentem ČR ratifikována 15.12.1997, přijata sdělením ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., v Litvě ratifikována Parlamentem 19.03.2002). Pro obě země jsou též závazné prameny Evropské unie, z nichž stojí za zmínku zejména Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, tj. nařízení Brusel IIbis a Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Jedná se o výčet spíše demonstrativní, neboť jak již bylo výše naznačeno, vázanost obou zemí mezinárodními dokumenty se vůči sobě navzájem vzhledem k podobnému historickému i
31
kulturnímu vývoji posledních desetiletí příliš neliší, a nemám proto za to, že by komparace v této konkrétní oblasti byla přínosná.
3.3 Národní předpisy 3.2.1 Systematika národních kodexů de lege lata OZ je rozdělen do pěti částí, kdy rodinné právo je obsaženo v druhé části. Druhá část je dále členěna do tří hlav, které se pak dělí na díly, oddíly a paragrafy. Hlava I (§ 655 - § 770) je věnována institutu manželství, Hlava II (§ 771 - § 927) příbuzenství a švagrovství a Hlava III (§ 928 - § 975) poručenství a jiným formám péče o dítě. Dělení se jeví jako velmi přehledné a praktické, podle názvů jednotlivých pasáží pak snadné pro orientaci i pro neprávníky. LOZ obsahuje šest knih, z nichž rodinnému právu je věnována kniha třetí, která je dále rozdělena na osm částí, a to část I (články 3.1 - 3.6) věnovaná obecným ustanovením (General provisions), část II (články 3.7 - 3.80) manželství (Marriage), část III (články 3.81 - 3.129) upravující majetkové vztahy mezi manžely (Rights and duties of the spouses in property), část IV (články 3.130 - 3.208) vzájemná práva a povinnosti rodičů a dětí (Mutual rights and duties of children and parents), část V (články 3.209 - 3.228) upravující osvojení (Adoption), část VI (články 3.229 - 3.237) práva a povinnosti dalších členů rodiny (Rights and duties of other members of the family), část VII (články 3.238 - 3.279) nazvaná Opatrovnictví a poručenství (Guardianship and curatorship) a konečně část VIII (články 3.280 - 3.314) Zápis matričních událostí (Registration of civil status acts). Ty se dělí na kapitoly, kapitoly na sekce a sekce konečně na články. Části, kapitoly i články jsou opatřeny názvy, zvyšujícími přehlednost a umožňujícími rychlou orientaci.
3.3.2 Česká republika Kromě Ústavy České republiky (ústavní zákon 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je základním pramenem českého rodinného práva Listina základních práv a svobod (uvozovací z. č. 23/1991 Sb.), zejména pak v ní obsažený článek 32. Ten stanovuje hlavní rámec ústavní ochrany rodičovství a rodiny a zakotvuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých. Článek 32 dále zaručuje zvláštní ochranu těhotným ženám, právo na pomoc rodičům, kteří pečují o děti, stanoví péči o děti 32
a jejich výchovu jako právo rodičů a naopak rodičovskou výchovu a péči jako právo dětí s tím, že práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Nakonec článek výslovně zdůrazňuje rovnost dětí narozených v manželství a mimo ně. Z Listiny pak konceptuálně vychází OZ, který obsahuje komplexní úpravu rodinného práva a soustředí se zejména na tři základní okruhy: poměry mezi manžely, mezi rodiči a dětmi a mezi dítětem a třetími osobami (tzv. náhradní rodinná výchova). Vedle OZ pak stojí zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů, který obsahuje zejména statusovou úpravu trvalého společenství dvou osob stejného pohlaví. Z hlediska zdrojů právní úpravy jsou dále významné i předpisy dalších právních odvětví, jako je zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.
3.3.3 Litva Obdobně jako je tomu u nás, v litevském rodinném právu je základním pramenem Ústava (přijatá občany Litevské republiky v referendu 25.10.1992, No. I-2622). Článek 38 Ústavy Litevské republiky zakotvuje rodinu jako základ společnosti a státu a zároveň stanovuje speciální ochranu a péči státu rodině, mateřství, otcovství a dětství. Článek 38 dále zdůrazňuje rovnost manželů a stanovuje, že manželství může být uzavřeno pouze za současného svobodného souhlasného vyjádření muže a ženy. Stát má podle něj povinnost vést evidenci manželství, narození a úmrtí a uznávat církevní sňatky. Článek nakonec vyjmenovává vybraná práva a povinnosti rodičů a dětí – rodiče mají právo a povinnost vychovávat své děti k tomu, aby byli čestní lidé a věrní občané a až do jejich zletilosti je podporovat. Povinností dětí je respektovat své rodiče, zajistit je ve stáří a zachovávat jejich odkaz.49 Následující článek pak zaručuje právo na pomoc státu rodinám, které vychovávají děti a pečují o ně.
The Law Supplementing the Constitution of the Republic of Lithuania with the Constitutional Act “On Membership of the Republic of Lithuania in the European Union” and Supplementing Article 150 of the Constitution of the Republic of Lithuania (No. IX-2343) of 13 July 2004, Valstybės žinios (Official Gazette), 2004, No. 111-4123 [online]. [cit. 10. 3. 2016] Dostupné z: http://www3.lrs.lt/home/Konstitucija/Constitution.htm 49
33
Nejobsáhlejší úpravu rodinného práva obsahuje litevský občanský zákoník (LOZ), který se problematice úpravy rodinněprávních vztahů věnuje ve své knize třetí. Tato čítá 313 článků, tedy číslo poměrně blízké počtu paragrafů v části o rodinném právu českého občanského zákoníku. Podobně jako v OZ ani zde nefunguje kniha třetí jako samostatný oddělený celek, ale jako integrální součást zákoníku. LOZ sám ve svém článku 3.2 Prameny rodinného práva (Sources of family law) obsahuje výčet pramenů rodinného práva – jednak zde odkazuje na Ústavu Litevské republiky, jednak ustavuje sám sebe jako zdroj; zmiňuje též mezinárodní dohody, jimiž je Litva vázána a další zákony vydané litevským parlamentem (např. Zákon o základech ochrany práv dítěte z roku 1996). Co se týče těchto dalších zákonů, LOZ na několika místech přímo odkazuje na speciální legislativu, která však do tohoto dne nebyla přijata – například zákon o umělém oplodnění (článek 3.154), zákon upravující kohabitaci (článek 3.229) nebo zákon upravující změnu pohlaví (článek 2.27).
3.4 Dílčí závěr Co se týče národních pramenů, lze tedy dovodit, že v jejich základním pojetí se obě země neliší. Jak pro Českou, tak pro Litevskou republiku představuje základní východisko úprava obsažená v národní Ústavě (resp. Listině základních práv a svobod) a komplexněji je poté problematika upravena v občanském zákoníku, jejž v menší míře doplňuje úprava speciální, případně úprava z jiných právních odvětví. Je však zajímavé, že pro litevského zákonodárce zřejmě nespadá do tematiky rodinného práva úprava trvalého společenství dvou osob stejného pohlaví, neboť tato nejen že v současné době neexistuje, ale ani s ní konceptuálně počítáno v kodexu není (na rozdíl od kohabitace jakožto trvalého společenství dvou osob výhradně opačného pohlaví, pro niž sice zatím speciální legislativa neexistuje, nicméně kodex s její existencí pracuje). Tento přístup je však typický pro všechny postsovětské země.50
Srov. CHAZOVA, A. O. Rodinné právo v bývalém Sovětském svazu: více odlišností nebo více společného? Právník, Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2009, roč. 2009, č. 8, s. 846-865. 50
34
4. PRÁVNÍ ÚPRAVA VYBRANÝCH KLÍČOVÝCH INSTITUTŮ RODINNÉHO PRÁVA DE LEGE LATA
4.1 Zdůvodnění volby vybraných institutů rodinného práva Jak již bylo naznačeno v úvodu, práce si klade za cíl porovnat oba systémy rodinného práva skrze rozbor vybraných institutů a jejich následnou vzájemnou konfrontaci. Hlavním důvodem výběru těchto institutů je jejich příslušnost do kategorie rodinněprávních statusových poměrů, dále byly vybrány také proto, že se podle mého názoru jedná o instituty z hlediska civilního práva nejfrekventovanější. Zároveň se jeví jako nežádoucí zahrnovat do práce analýzu institutů, při jejichž aplikaci figurují veřejnoprávní předpisy (např. institut náhradní rodinné péče či ústavní výchovy). Tato kapitola proto bude zaměřena na dvě oblasti rodinného práva, tedy právní úpravy jednotlivých forem partnerských soužití a vztahů mezi partnery v první části a právní úprava vztahů mezi rodiči a dětmi (mateřství, otcovství a rodičovské odpovědnosti) v části druhé. Konečně do procesu výběru a omezování zpracovávaného materiálu vstupuje i fakt, že při zařazení dalších oblastí rodinného práva by se tato práce stala příliš obsáhlou.
4.2 Formy rodinného soužití Pojmem „partneři“ pro účely této práce rozumím dvě osoby, jež spolu žijí a společně uhrazují své potřeby, a to bez ohledu na pohlaví těchto osob, či na to, zda spolu uzavřely zákonem uznávaný svazek. Toto vymezení odpovídá definici obsažené v publikaci I. Schwenzer a M. Dimpsey, Model Family Code (článek 1.1).51 Jako relevantní se tak jeví v prvé řadě institut manželství, dále pak registrované partnerství a nesezdané soužití.
4.2.1 Právní úprava v České republice 4.2.1.1. Manželství
51
Srov. SCHWENZER, Ingeborg H a Mariel DIMSEY. Model family code: from a global perspective. Antwerpen: Intersentia, 2006. ISBN 90-5095-590-8.
35
Manželství (§ 655 - § 770 OZ) je v české právní úpravě chápáno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonným způsobem, jehož hlavním (nikoliv však výlučným) účelem je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc (§ 655 OZ). Osoby, jež uzavřely manželství, jsou zákonem označovány jako manželé. Jako zavádějící se pak může jevit termín „snoubenci“, který je zákonem používán ve smyslu legislativní zkratky a označuje osoby mající úmysl vstoupit do manželství; nemá tedy žádnou vazbu na institut zasnoubení, který není v současné české právní úpravě zakotven. Manželství může uzavřít každý, nebrání-li mu v tom zákonná překážka. OZ obsahuje taxativní výčet těchto překážek a je jí zejména nezletilost či nesvéprávnost snoubence, dále pak omezená svéprávnost, jiné manželství, registrované partnerství či jiný obdobný svazek uzavřený v zahraničí, příbuzenství či existence poručenství, pěstounství či svěřenectví mezi osobami chtějícími uzavřít manželství (srov. § 672 § 676 OZ). Co se týče sňatečného věku, ten ve vazbě na zákonné překážky pro uzavření manželství úzce souvisí se svéprávností. Té se dosahuje dosažením zletilosti, tzn. 18 let nebo přiznáním svéprávnosti soudem a uzavřením manželství. Jak pro přiznání svéprávnosti, tak pro povolení uzavřít manželství stanoví zákon minimální věkovou hranici 16 let. Sňatečný věk je tak dán dovršením věku 18 let, resp. 16 let za předpokladu, že byla soudem nezletilému snoubenci buď přiznána svéprávnost, nebo povoleno uzavřít manželství (srov. § 672 OZ). Sňatečný věk i zákonné překážky manželství jsou přezkoumávány v rámci předoddavkového řízení, kdy snoubenci předkládají příslušnému matričnímu úřadu vyplněný Dotazník k uzavření manželství a předepsaný výčet dokladů (srov. § 664 a § 666 OZ). Manželství vzniká svobodným, obsahově shodným a úplným souhlasným projevem vůle snoubenců, že spolu vstupují do manželství, a to před příslušným oddávajícím (§ 659 OZ). Zákon dále ukládá snoubencům povinnost učinit další prohlášení, týkající se vzájemné znalosti zdravotního stavu snoubenců, neexistence známých překážek pro uzavření manželství a uvážení uspořádání budoucích majetkových poměrů; jejich neučinění či nepravdivost takových prohlášení však nemá – na rozdíl od absence souhlasného projevu vůle vstoupit do manželství – za následek neplatnost či zdánlivost manželství (srov. § 665, také § 660 a § 661 OZ). Z hlediska formy dává zákon snoubencům volbu mezi občanským sňatkem – uzavíraným před orgánem veřejné moci a v přítomnosti matrikáře – a církevním sňatkem, uzavíraným před orgánem církve nebo náboženské společnosti oprávněné k tomu podle zákona o církvích a náboženských společnostech (srov. § 658 OZ). 36
Uzavřením manželství nabývají manželé vzájemná práva a povinnosti s tím, že každému subjektivnímu právu jednoho odpovídá subjektivní povinnost druhého (§ 687 - § 753 OZ). Zákon vychází ze zásady rovnosti mezi manžely, tato zásada je však v určitých případech omezena ve prospěch zásady solidarity a ochrany slabší strany. Manželé jsou si především navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti. Tyto povinnosti jsou však podle mého názoru ve své abstraktnosti jen těžko přímo vynutitelné. Co se týče dalších povinností, těch už je obvykle možno se soudně domáhat. To se týká i vzájemné informační povinnosti manželů, kdy každý z nich je povinen sdělovat tomu druhému údaje o svých příjmech, stavu svého jmění i stávajících a uvažovaných pracovních, studijních a podobných činnostech. Manželé mají dále povinnost ohledu vůči sobě navzájem i nezletilým dětem co se týče pracovních a studijních, příp. podobných činností. Zákon ukládá každému z manželů přispívat na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná, a to s důrazem na to, že za plnění majetkové povahy se považuje i osobní péče o rodinu a její členy. V souvislosti s tím mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost, a to v takovém rozsahu, aby byla oběma zajištěna zásadně stejná hmotná a kulturní úroveň (§ 697 OZ). Co se týče majetku manželů nabytého v době po uzavření manželství, ten – až na výjimky uvedené v zákoně – spadá pod zákonný režim společného jmění manželů, založeného na zásadě nedílnosti, solidarity a ochrany slabšího manžela. Manželé se však mohou dohodnout jinak, a to jak před uzavřením manželství, tak i během trvání manželství (srov. § 708 OZ). Zvláštní ochrany pak požívá obvyklé vybavení rodinné domácnosti jakožto soubor movitých věcí, které slouží běžně nezbytným životním potřebám rodiny a jejích členů (srov. § 698 OZ). Zákon zde bez ohledu na vlastnictví věci, jež náleží k obvyklému vybavení rodinné domácnosti, vyžaduje souhlas obou manželů, má-li být s věcí nakládáno. Ohledně rozhodování o záležitostech rodiny klade zákon důraz na dohodu manželů; jestliže k ní nedojde, je možné na návrh jednoho z manželů nahradit souhlas druhého manžela rozhodnutím soudu. Záležitosti rodiny obstarávají manželé společně, nebo je obstarává jeden z nich; zákon zde opět přepokládá dohodu. Konečně, manželé se v běžných záležitostech vzájemně zastupují, a to aniž by bylo třeba plné moci. Manželství může zaniknout pouze z důvodů, které zákon stanoví (§ 754 - § 770 OZ). Rozlišuje se mezi zánikem z objektivních důvodů, tj. smrtí nebo prohlášením za mrtvého, a jeho 37
zrušením soudem. Manželství může též zaniknout změnou pohlaví jednoho z manželů.52 Co se týče zrušení manželství soudem, může jít v zásadě o dvě situace: jednak o zánik v důsledku prohlášení manželství za neplatné, jednak zrušení manželství rozvodem. Soud manželství prohlásí za neplatné zejména v případě, kdy dojde k uzavření manželství přes existenci zákonné překážky manželství; důvodem ale mohou být např. i vady v projevu vůle při uzavírání manželství. Manželství, které bylo soudem prohlášeno za neplatné, se považuje za neuzavřené (srov. § 680 § 686 OZ). Od prohlášení manželství za neplatné je pak nutno rozlišovat situaci, kdy manželství vůbec nevznikne a nevyvolává právní následky v důsledku velmi závažného porušení zákona, způsobilého narušit veřejný pořádek či dobré mravy. Oním závažným porušením zákon ustanovuje nesplnění takových náležitostí, na jejichž splnění je k tomu, aby manželství vzniklo, nutno bezvýhradně trvat, a to ve vztahu k projevu vůle o vstupu do manželství nebo ke sňatečnému obřadu, případně v souvislosti s ním. V takovém případě se jedná o manželství zdánlivé (srov. § 677 - § 679 OZ). Jediným důvodem rozvodu je tzv. kvalifikovaný rozvrat, tj. rozvrat hlubokého, trvalého a nenapravitelného charakteru, o němž nelze předpokládat, že odezní (§ 755 OZ). Tento je třeba dokazovat v případě, že se manželství rozvádí na návrh jednoho z manželů (§ 756 OZ). Pokud mezi manžely dojde v této záležitosti ke shodě, není nutné příčiny rozvodu zjišťovat – v tom případě se jedná o tzv. smluvený rozvod. Soud v takové situaci pouze zjišťuje shodná a skutečná tvrzení manželů, že mají zájem na zániku manželství, a naplnění formálních podmínek. Těmi je trvání manželství po dobu alespoň jednoho roku s tím, že manželé spolu již déle než šest měsíců nežijí (tzn. netvoří manželské společenství bez ohledu na to, zda vedou rodinnou domácnost), společně se dohodli na úpravě majetkových poměrů a bydlení, včetně případného výživného, a v případě, že jsou rodiči nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, se dohodli na úpravě poměrů tohoto dítěte po dobu po rozvodu a tato dohoda jim byla schválena soudem. Důležitou modifikací rozvodu představuje tvrdostní klauzule jakožto dočasná zábrana rozvodu manželství, která chrání především nezletilé dítě, ale v některých případech i druhého manžela, pokud by pro ně pro zvláštní okolnosti na jejich straně představovalo povolení rozvodu vznik nepřiměřené újmy (srov. § 757 OZ). V důsledku rozvodu pak dochází nejen ke zrušení manželství, ale i ke statusové
HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a Radovan DÁVID. Rodinné právo. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2015, s. 83. ISBN 978-80-7400-552-7. 52
38
změně obou manželů a vypořádání všech majetkových a bytových otázek (podrobně viz § 759 §770 OZ).53
4.2.1.2 Registrované partnerství Dalším typem partnerského soužití, který český právní řád upravuje, je registrované partnerství (zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ZoRP). Ze zákonné definice vyplývá, že se jedná o trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví, které vzniklo způsobem stanoveným zákonem (§ 1 ZoRP). Do registrovaného partnerství může vstoupit každý, komu to zákon nezakazuje (srov. § 4 ZoRP). Specifickým pro tento institut je požadavek české státní příslušnosti pro alespoň jednoho z partnerů; další zákonné překážky pro vznik registrovaného partnerství se příliš neliší od těch, jež zákon stanovuje pro manželství. Jsou jimi existence přímého příbuzenství mezi partnery, nezletilost partnera, omezená svéprávnost, nebo jiné manželství, registrované partnerství či jiný obdobný svazek uzavřený v zahraničí. Partnerský věk je zákonem pevně stanoven na 18 let. Registrované partnerství vzniká na základě úplného a svobodného souhlasného projevu vůle dvou osob stejného pohlaví, jež je učiněn před registrujícím matričním úřadem. Před prohlášením o vstupu do partnerství mají partneři povinnost uvést, že jim nejsou známy žádné okolnosti vylučující vstup do partnerství (srov. § 3 ZoRP). Vstupem do registrovaného partnerství vznikají oběma partnerům stejná vzájemná práva a povinnosti (srov. § 8 - § 13 ZoRP). U rozhodování o záležitostech partnerského soužití předpokládá zákon dohodu; nedojde-li k ní, může souhlas druhého partnera na návrh nahradit rozhodnutí soudu. Partneři vůči sobě mají vzájemnou vyživovací povinnost, a to v takovém rozsahu, aby jejich životní úroveň byla v zásadě stejná. Majetek nabytý po uzavření partnerství nabývá každý z partnerů do svého výlučného jmění – žádné majetkové společenství mezi nimi ze zákona nevzniká. Ohledně obstarávání běžných záležitostí partnerství, jednání jednoho z partnerů zavazuje oba společně a nerozdílně. Partneři jsou oprávněni se v běžných záležitostech zastupovat. Co se týče dalších vzájemných práva a povinností registrovaných partnerů, OZ v § 3020 zakotvuje
HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a Radovan DÁVID. Rodinné právo. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2015, s. 90. ISBN 978-80-7400-552-7. 53
39
pravidlo obdobného užití ustanovení o manželství a právech a povinnostech manželů, úprava obsažená v OZ se tak použije analogicky, vyjma ustanovení II. části OZ.54 Partnerství může – podobně jako manželství – zaniknout buď z objektivních důvodů, jimiž jsou smrt partnera a prohlášení partnera za mrtvého, změnou pohlaví jednoho z partnerů, nebo zrušením soudu. Soud rozhodne o zrušení partnerství na návrh jednoho z partnerů, pokud ten prokáže, že partnerský vztah již fakticky netrvá; jestliže se druhý partner k návrhu na zrušení partnerství připojí, soud nezkoumá příčiny rozvratu partnerství a jeho zjišťovací činnost se omezuje na přezkum toho, zda jsou tvrzení obou partnerů o úmyslu zrušit partnerství shodná a skutečná (srov. § 14 - § 17 ZoRP).55
4.2.1.3 Nesezdané soužití Nesezdané soužití jako typ společenství dvou osob (dále „druhů“), odlišný od manželství a registrovaného partnerství, kdy tyto osoby spolu žijí a společně uhrazují své potřeby, není v současné době českým právním řádem upraveno. Nesezdané soužití vzniká fakticky. Co se týče vzájemných práv a povinností druhů, tyto zákon neupravuje – kromě toho v praxi není obvyklý žádný typ inominátní smlouvy, jež by se touto problematikou zabývala. Tento fakt jde k tíži slabší strany, zejména ekonomicky závislé osobě, např. pečující o dítě útlého věku.56 Mezi druhy nevzniká žádné majetkové společenství; pokud by mělo mezi druhy dojít k zastoupení, je k tomuto třeba plné moci. Zákon však přiznává určitá práva neprovdané matce vůči otci dítěte, a to zejména nárok na výživu po dobu dvou let od narození dítěte a příspěvek na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem (srov. § 920 a 922 OZ).
HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a Radovan DÁVID. Rodinné právo. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2015, s. 110. ISBN 978-80-7400-552-7. 55 V září 2014 předložila skupina poslanců v čele s předsedkyní sněmovní Stálé komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny, novelu zákona o registrovaném partnerství (sněmovní tisk č. 320/0). Cílem novely je umožnit osvojení dítěte druhým partnerem v rámci registrovaného partnerství (§ 13 ZoRP); osvojení cizího dítěte z ústavní péče by nadále možné nebylo. Pro nedostatek hlasů nebylo opakovaně projednání novely zařazeno na program jednání schůze Poslanecké sněmovny a tato tak dosud neprošla ani druhým čtením. 56 HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ, Lenka WESTPHALOVÁ a Radovan DÁVID. Rodinné právo. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2015, s. 114. ISBN 978-80-7400-552-7. 54
40
K zániku nesezdaného soužití dochází fakticky, a to buď jednostranně – i proti vůli druhého druha – nebo dohodou.
4. 2. 2. Právní úprava v Litevské republice 4.2.2.1. Manželství Manželství je v litevském právním řádu upraveno jako dohoda mezi mužem a ženou vzniklá dle zákonem stanoveného postupu za účelem vytvoření právních rodinných vztahů. Muž a žena, kteří uzavřeli manželství zákonným způsobem, jsou považováni za manžele (srov. článek 3.7). Uzavření manželství může předcházet zasnoubení, jež není závazné ani vynutitelné, nicméně vyvolává právní následky – je-li zasnoubení zrušeno, mají obě strany povinnost si vrátit veškeré dary obdržené s ohledem na zamýšlený vstup do manželství. Osoba, jejímž úkonem bylo zasnoubení zrušeno, má navíc povinnost nahradit druhé straně škodu vzniklou v souvislosti s odvoláním zasnoubení a v případě, že zasnoubení bylo učiněno veřejně, též nemajetkovou újmu z toho vzniklou (srov. články 3.8-3.11). LOZ stanovuje tři hlavní překážky pro uzavření manželství. Jsou jimi stejné pohlaví snoubenců (viz čl. 3.12), porušení principu monogamie (viz čl. 3.16) a existence blízkého příbuzenství mezi snoubenci. Blízkým příbuzenstvím se kromě příbuzenství v přímé a nepřímé linii (též potomci sourozenců) rozumí též příbuzenský vztah založený poručenstvím, pěstounstvím či svěřenectvím (srov. čl. 3.17). Manželství též nemůže uzavřít osoba, jež byla soudem prohlášena za nesvéprávnou (srov. čl. 3.15). Sňatečný věk je stanoven na 18 let, na návrh osoby mladší 18 let, jež chce vstoupit do manželství, může však soud sňatečný věk snížit až o dva roky. 57 V případě, že je navrhovatelka těhotná, může být sňatečný věk snížen i o více než dva roky (srov. 3.14). V rámci předoddavkového řízení musí snoubenci vyplnit na příslušném matričnímu úřadě dotazník, ve kterém potvrdí, že naplnili veškeré zákonné požadavky k uzavření manželství (srov. čl. 3.18). Během vyplňování dotazníku je snoubencům doporučeno, aby se podrobili předmanželské zdravotní prohlídce – pokud se prohlídce nepodrobí, nemá to žádný vliv na uzavření manželství, avšak vyjde-li později najevo, že jeden ze snoubenců trpěl v době uzavření manželství pohlavní
K otázkám podmínek pro uzavření manželství blíže např. KUDINAVIČIUTĖ-MICHAILOVIENĖ, I. Marriage Conditions and their Realization. Monograph. Vilnius: Justitia, 2007, s. 38-39; KUDINAVIČIUTĖ, I. Nepilnamečių emancipacija: nuolatinis ar eksperimentinis statusas. Jurisprudencija. 2002, č. 31. s. 23. 57
41
chorobou nebo AIDS a druhý o tom nevěděl, je tento fakt důvodem k prohlášení manželství za neplatné (srov. čl. 3.21). Informace o podání dotazníku je následně zveřejněna, aby bylo osobám s oprávněným zájmem případně umožněno podat prohlášení o tom, že je jim známa nějaká zákonem stanovená překážka, která snoubencům brání v uzavření manželství (srov. čl. 3.19). O uzavřeném sňatku vydává matriční úřad oddací list (srov. čl. 3.23). LOZ umožňuje uzavřít manželství jak v civilní, tak v církevní formě. O sňatku uzavřeném v církevní formě však musí být notifikován příslušný matriční úřad (srov. čl. 3.24, 3.25). Uzavřením manželství vznikají manželům vzájemná práva a povinnosti, jichž se nemohou vzdát ani je nijak smluvně omezit (srov. čl. 3.26). Manželé jsou si rovni jak v právech a povinnostech vůči sobě navzájem, tak v právech a povinnostech vztahujících se k jejich společným dětem. Za závazky odpovídají společně a nerozdílně. Manželé jsou si v prvé řadě vzájemně povinni věrností a respektem; musí se vzájemně podporovat morálně i finančně a společně přispívat na běžné potřeby rodiny nebo druhého manžela s ohledem na jejich individuální možnosti. Pokud jeden z manželů není z objektivních důvodů schopen dostatečně přispívat na běžné potřeby rodiny, druhý manžel pak vykonává jeho povinnost v rámci svých možností (srov. čl. 3.27). Pokud se na výkonu svých povinností nebo práv neshodnou, má každý z manželů právo se obrátit na soud, aby o dané věci rozhodl (srov. čl. 3.33). Manželé mají dále povinnost vychovávat a pečovat o své nezletilé děti, starat se o jejich vzdělání a zdraví, zajišťovat jejich právo na osobní život a neporušitelnost jejich osobnosti a svobody, majetku, sociálních a ostatních práv, jež dětem náleží na základě vnitrostátního i mezinárodního práva (srov. čl. 3.30). Manželé se mohou vzájemně zastupovat a jednat jménem druhého manžela bez nutnosti existence plné moci (srov. čl. 3.32). Majetek nabytý manžely za trvání manželství spadá do zákonného režimu společného jmění manželů, manželé však mají možnost se od této úpravy kdykoli během manželství smluvně odchýlit. Speciální kategorii majetku poté představuje rodinné obydlí a veškerý movitý majetek určený k použití v domácnosti včetně užívacího práva k němu. Tomuto je zákonem přiznávána zvláštní ochrana a nemůže s ním být nakládáno bez souhlasu obou manželů58 (srov. čl. 3.35, 3.36). Při zániku manželství může pak soud přiřknout movitosti nebo nájemní právo k bytu
Srov. KESERAUSKAS, Šarūnas. Moving in the Same Direction? Presentation of Family Law Reforms in Lithuania. In: BAINHAM, Andrew. International Survey of Family Law, 2004 Ed. Bristol: Jordan Publishing Ltd. 2004, s. 326. 58
42
náležejícího do rodinného obydlí tomu z manželů, který bude mít v době po rozvodu svěřeny do péče nezletilé děti (srov. čl. 3.71). Manželství zaniká jedním z následujících způsobů: smrtí jednoho z manželů, prohlášením manžela za mrtvého, rozvodem, anebo prohlášením soudu za neplatné (srov. čl. 3.49). Soud prohlásí manželství za neplatné v případě, že došlo k uzavření manželství přes existenci zákonné překážky, a dále také pokud v okamžiku uzavření manželství nebyla vůle obou manželů vážná a svobodná. Důvodem pro prohlášení manželství za neplatné může být též situace, kdy byl jeden z manželů uveden v omyl ohledně zdravotního stavu nebo sexuální abnormality manžela, pokud by mu tyto bránily ve vytváření běžného rodinného života, případně ohledně spáchání zvlášť závažného zločinu druhým manželem (srov. čl. 3.37, 3.38). Co se týče rozvodu manželství, zákonná úprava rozlišuje tři situace: rozvod na základě vzájemné dohody manželů, rozvod na návrh jednoho z manželů a rozvod na základě viny jednoho z manželů59 (srov. čl. 3.49). Rozvodu může předcházet soudem schválená odluka jakožto dočasné řešení situace, kdy se společné soužití manželů stalo z určitých důvodů neúnosným nebo není ve prospěch zájmů nezletilých dětí (srov. čl. 3.73). Soud rozhodne o dočasném svěření nezletilých dětí do péče jednoho z manželů a výživném vůči nezletilým dětem, jakož i o úpravě majetku. (srov. čl. 3.76) Odlukou zaniká povinnost manželů sdílet společnou domácnost; ostatní práva i povinnosti však zůstávají zachovány (srov. čl. 3.77). Vrátí-li se manželé ke společnému soužití s úmyslem obnovit trvalé společenství, rozhodne soud na jejich návrh o ukončení odluky (srov. čl. 3.79). V opačném případě obvykle následuje rozvod – předchozí soudní úpravou poměrů mezi manžely, kteří nějakou dobu nesdíleli společnou domácnost, se však manželé vyvarují nebezpečí, že by jeden z nich podal návrh na rozvod manželství na základě viny druhého manžela. Rozvod na základě viny se totiž od ostatních forem rozvodu liší, zejména co se týče důsledků. Manžel, jehož vinou došlo k rozpadu manželství, ztrácí nárok na výživné a může též nést povinnost nahradit druhé straně nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku rozvodu. Kromě toho mu může být na návrh druhého manžela soudem uložena povinnost vrátit veškeré dary vyjma snubní prsten a uložen zákaz nadále používat příjmení, jež získal po svatbě (srov. čl. 3.69, 3.70). Vina manžela na nenávratném rozpadu manželství spočívá v porušení základních povinností manžela; takovým KUDINAVIČIUTĖ-MICHAILOVIENĖ, I. Legal Regulation of Divorce: Provisions, Integration Processes and Principles. Jurisprudencija [online]. 2007, č. 93 (3) s. 29 – 37 [cit. 8. 2. 2016]. Dostupné z: https://www3.mruni.eu/ojs/jurisprudence/article/view/2747/2551. 59
43
porušením rozumí litevský právní řád především spáchání úmyslného trestného činu, jež mělo za následek odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu trvající déle než jeden rok, a dále nevěru, násilné chování vůči druhému manželovi či jinému členu rodiny, a konečně také situaci, kdy jeden z manželů opustí rodinnou domácnost a po dobu delší jednoho roku nejeví zájem o obstarávání jejích potřeb (srov. čl. 3.60). V rámci jednání o rozvodu na základě viny jednoho z manželů má soud povinnost pokusit se manžely smířit a za tímto účelem může určit lhůtu, ve kterém se mají o smíření pokoušet (srov. čl. 3.64). Tato nesmí překročit dobu šesti měsíců; jednání soudu však bude obnoveno pouze na návrh alespoň jednoho z manželů. Rozhodnutím soudu jsou následně vypořádány veškeré otázky majetkového charakteru stejně jako svěření nezletilých dětí do péče na dobu po rozvodu a výše jejich výživného či případný nárok manžela na výživné (srov. čl. 3.59); manželství je pak rozvedeno ke dni, kdy rozsudek o rozvodu manželství nabude právní moci (srov. čl. 3.66). Manželství může být dále rozvedeno na základě vzájemné dohody manželů za předpokladu, že trvalo alespoň jeden rok, byla učiněna opatření ohledně následků rozvodu – zejména majetkové vypořádání a dohoda o výživném nezletilých dětí – a oba manželé disponují plnou svéprávností (srov. čl. 3.51). Soud manželství rozvede, pokud se prokáže, že došlo k nenávratnému rozvratu manželství; v rámci rozhodování o rozvodu schválí též dohodu manželů o vypořádání majetku a o výživném nezletilých dětí, případně jiné dohody upravujících poměry manželů po rozvodu (srov. čl. 3.53). Konečně, manželství může být rozvedeno na návrh jednoho z manželů, a to v případě, že je splněna alespoň jedna z následujících podmínek: manželé jsou od sebe odloučeni po dobu delší jednoho roku; po vzniku manželství byl jeden z manželů omezen na svéprávnosti; jeden z manželů byl soudně prohlášen za nezvěstného; jeden z manželů byl nepodmíněně odsouzen k trestu odnětí svobody po dobu trvající déle než jeden rok, a to pro neúmyslný trestný čin (srov. čl. 3.55). Pokud by však hrozilo, že by schválením rozvodu vznikla druhému manželu či nezletilému dítěti manželů neúměrná újma, soud rozvod neschválí. Zároveň má druhý manžel možnost prohlásit, že manželství bylo nenávratně rozvráceno vinou manžela, jenž podal návrh na rozvod – pokud soud nazná, že je toto prohlášení odůvodněné, bude rozvod schválen podle úpravy rozvodu na základě viny (srov. čl. 3.57).
4.2.2.2. Společné soužití osob stejného pohlaví
44
Dlouhodobé partnerské svazky osob téhož pohlaví nejsou v současné době v litevském právním řádě nijak upraveny. Přestože LOZ obsahuje dva instituty upravující dlouhodobé soužití dvou osob, manželství a nesezdané soužití, jejich využití je v obou případech výslovně limitováno na páry opačného pohlaví. Soužití dvou osob stejného pohlaví je tak sice fakticky možné – od roku 1993 již homosexualita není trestným činem – nicméně nemá žádnou oporu v zákoně. To jde samozřejmě na úkor slabšího z partnerů, zejména stará-li se o společnou domácnost a je-li na druhém partnerovi finančně závislý.
4.2.2.3. Nesezdané soužití Co se týče zákonné úpravy soužití osob, jež spolu žijí a společně uhrazují své potřeby, aniž by uzavřely manželství, panuje v litevském právním řadu velice specifická situace. Občanský zákoník, jenž vstoupil v účinnost v roce 2000, totiž presumuje existenci speciálního zákona o nesezdaném soužití, přičemž sám některé prvky tohoto institutu upravuje – účinnost jeho ustanovení o nesezdaném soužití je však vázána na přijetí tohoto speciálního zákona, kterému však nic příliš nenasvědčuje.60 Platná, avšak neúčinná ustanovení občanského zákoníku týkající se nesezdaného soužití upravují společné jmění druha a družky. To zahrnuje společně získané a užívané obydlí druha a družky, užívací a další práva ke společnému obydlí, nemovitosti související se společným obydlím druha a družky a nábytek, případně další obvyklé vybavení domácnosti, jež je druhem a družkou společně užívané vyjma movitosti sloužící osobní potřebě druha a družky (srov. čl. 3.230). Druh ani družka nemohou s majetkem ve společném jmění disponovat bez písemného souhlasu druhé strany (srov. čl. 3.233). K rozdělení společného jmění pak může dojít dvěma způsoby – buď na základě dohody ve formě notářského zápisu, nebo rozhodnutím soudu. Ten jej rozdělí na dva odpovídající díly; je-li to však s ohledem na zájmy nezletilých dětí, dobu trvání soužití, věk, zdravotní stav, finanční situaci nebo jinou důležitou okolnost rozumné a Návrh zákona o úpravě nesezdaného soužití (Law on Partnership) byl sice v roce 2004 předložen k přijetí, nicméně vzhledem k nepodloženosti některých jeho ustanovení a všeobecným nedostatkům návrhu k jeho přijetí nedošlo. Návrh zákona je dostupný na internetových stránkách litevského parlamentu: http://www.lrs.lt/. Blíže k problematice např. KUDINAVIČIUTĖ-MICHAILOVIENĖ, I. Unmarried cohabitation: theoretical and practical aspects. In: The seventh year as European Union member states: Economics, Politics, Law. Proceedings of the international conference, 6-7 May 2011. Riga, 2011, 376 s.; NEMAIKŠTYTĖ, E.; POŠKUTĖ, M. Law on partnership – which way Lithuania choose? Law News, 2006, roč. 4, str. 2 - 5.; KUDINAVIČIUTĖMICHAILOVIENĖ, I. Problems of the Legal Regulation of the Persons Not Legally Married but Living Together. Jurisprudencija [online]. 2008, č. 106 (4) s. 27 – 35 [cit. 8. 2. 2016]. Dostupné z: https://www3.mruni.eu/ojs/jurisprudence/article/view/2592/3681. 60
45
spravedlivé, může se od tohoto principu odchýlit a přidělit jednomu z druhů větší část majetku. Ze stejných důvodů může soud jednomu z druhů přidělit k užívání též společné obydlí, a to i za předpokladu, že se před začátkem společného života druha a družky nacházelo ve výlučném vlastnictví druhé strany (srov. čl. 3.234).
4.2.3. Shrnutí, srovnání právních úprav Jak se dalo očekávat, oba právní řády koncipují institut manželství podobným způsobem. Téměř identicky jsou upraveny zákonné překážky manželství, LOZ však navíc zakazuje uzavřít manželství dalším osobám v nepřímé příbuzenské linii (potomci sourozenců). Z hlediska práva lze tento rozdíl jen těžko hodnotit jako pozitivní či negativní; mám za to, že v tomto případě se jedná o čistou diskreci zákonodárce plynoucí z rozdílného pohledu na to, co je v konkrétním státě považováno za morální či nemorální. Co se jeví zajímavějším, je možnost litevského právního řádu snížit soudně sňatečný věk i o více než dva roky v případě, že je žadatelka těhotná – věková hranice, od které mohou mít osoby legálně pohlavní styk je totiž v Litevské republice stanovena na šestnáct let. Ačkoli se nejedná o přímé porušení žádného mezinárodního závazku, v našich právních podmínkách by se dalo nepochybně argumentovat, že uzavření takového sňatku konstituuje rozpor s dobrými mravy a narušuje veřejný pořádek.61 U vzniku manželství kladou oba právní řády odpovídající důraz na svobodu a úplnost projevu vůle; podobně jsou též upraveny následky případných nedostatků projevu vůle. Práva a povinnosti mají manželé v obou státech srovnatelná; obě země mají též podobně pojatou úpravu společného jmění manželů a specifický režim pro majetek, jež slouží k uspokojování základních potřeb rodiny. Výrazné rozdíly však nalezneme v úpravě rozvodu manželství; zatímco OZ pracuje pouze s jediným rozvodovým důvodem, kvalifikovaným rozvratem manželství, litevský zákonodárce se k němu navíc přidává princip viny. Tento není českému právnímu řádu historicky zcela neznámý, právní úprava od něj však již upustila. Zvláštní institut pak v litevské úpravě představuje odluka, avšak vzhledem k tomu, že má význam pouze ve spojitosti s rozvodem na základě viny, nemá v české právní úpravě představitelný ekvivalent a nemůže tak sloužit pro účely srovnání ani případné inspirace. Poněkud specificky se také jeví možnost soudu určit v rozvodovém řízení lhůtu, ve kterém se mají manželé pokoušet o smíření – dalo by se předpokládat, že veškeré pokusy o smíření budou v diskreci 61
Srov. § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
46
manželů a bude kladen větší důraz na autonomii jejich vůle. V souvislosti se zánikem manželství se v obou úpravách vyskytuje ještě jedna podstatná odlišnost, a tou je zánik manželství změnou pohlaví. LOZ oproti OZ tento způsob zániku manželství nezná, a to přesto, že sám obsahuje odkaz na zvláštní zákon, jenž má změnu pohlaví upravovat. Možnou inspiraci však představuje litevská zákonná úprava zásnub, přestože ve své podstatě nezakotvuje nic, co by v OZ v obecné rovině neřešila ustanovení o darovací smlouvě a náhradě škody. Naprostá absence zákonné úpravy trvalého společenství dvou osob stejného pohlaví je v současnosti v evropských poměrech poměrně neobvyklá. Je však typická pro státy bývalého Sovětského svazu.62 Je zřejmé, že v tomto ohledu má český zákonodárce před tím litevským značný „náskok“ za situace, kdy proti komplexní úpravě včetně vzájemných práv a povinností stavíme pouhou možnost fakticky vytvořit a sdílet společnou domácnost. Naopak souhrnná právní úprava nesezdaného soužití jako institutu sloužícího potřebám párů, které z různých důvodů nechtějí či nemohou uzavřít manželství se zdá být krokem dobrým směrem. Za stěžejní lze v této oblasti považovat zákonné uspořádání majetkových poměrů; úprava obsažená v LOZ, ač v současné době neúčinná, zjevně směřuje k poměrně efektivní ochraně slabšího z druhů. I v litevské právní úpravě je patrná inspirace Doporučeními Výboru ministrů Rady Evropy, zejména v oblasti ochrany slabší strany. Jedná se např. o Doporučení č. (78)37 Výboru ministrů Rady Evropy o rovnosti manželů v občanském právu, Doporučení č. (89)1 Výboru ministrů Rady Evropy týkající se příspěvků po rozvodu, Doporučení č. 3/1988 Výboru ministrů Rady Evropy, o platnosti smluv mezi osobami žijícími spolu jako nesezdané dvojice a jejich závětních dispozic aj. Závěrem lze shrnout, že česká zákonná úprava vztahů mezi partnery se oproti té litevské jeví ve většině ohledů jako modernější a progresivnější.
4.3 Rodiče a děti
Srov. CHAZOVA, A. O. Rodinné právo v bývalém Sovětském svazu: více odlišností nebo více společného? Právník, Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2009, roč. 2009, č. 8, s. 846-865. 62
47
V následující kapitole se budu zabývat srovnáním patrně nejvýznamnější části rodinného práva – poměrů mezi rodiči a dětmi, a to nejprve z hlediska statusových otázek (mateřství, otcovství) a následně z hlediska institutu rodičovské odpovědnosti.
4.3.1 Právní úprava v České republice 4.3.1.1 Mateřství Právní vztah mezi matkou a dítětem vzniká na základě jediné právní skutečnosti, kterou je narození dítěte. OZ stručně stanoví, že matkou dítěte je žena, jež ho porodila (§ 775 OZ).63 Právní úprava je kogentní a nelze se od ní odchýlit; je tedy přirozené, že smlouvy o náhradním mateřství nemají v českém právním řádu místo. Každé dítě je třeba záhy po narození registrovat. Dle matričního zákona (zákon č. 301/2000 Sb., zákon o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) činí lhůta pro oznámení narození dítěte matričnímu úřadu za účelem registrace tři pracovní dny od narození – k jejímu provedení je povinen především poskytovatel zdravotních služeb, v jehož zařízení byl porod proveden. Došlo-li k porodu mimo zdravotnické zařízení, je k oznámení povinen jeden z rodičů, případně zákonný zástupce dítěte či soudem ustanovený opatrovník. Ve vazbě na OZ je pak v případě, že k narození dítěte došlo mimo zdravotnické zařízení a matce dítěte nebyly ani následně poskytnuty zdravotní služby, třeba předložit doklady potřebné k prokázání skutečnosti, že matkou dítěte je žena, která tvrdí, že je porodila. V případech, kdy je mateřství zpochybňováno či není určeno, je možno existenci právního vztahu mezi matkou a dítětem určit soudně (viz § 426 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů). .
Zde je třeba zmínit i možnost tzv. utajeného porodu, který je upraven v § 37 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů. Umožňuje ženě, která nemají manžela, kterému by svědčila domněnka otcovství, pokud o to písemně požádají, utajení její osoby v souvislosti s porodem dítěte. Utajení osoby matky však nemá vliv na její statusový poměr k dítěti, neboť mateřství vzniká okamžikem porodu a o případných změnách ve statusovém poměru musí rozhodnout soud. K tomu blíže např. HRUŠÁKOVÁ, Milana, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ a Lenka WESTPHALOVÁ. Rodinné právo. Vyd. 1. V Praze: C. H. Beck, 2015, s. 129. ISBN 9788074005527. 63
48
4.3.1.2 Otcovství Právní úprava určení otcovství (viz § 776 - § 793 OZ) je založena na třech právních domněnkách, jež jsou vyvratitelné a zároveň vzájemně výlučné, přičemž při jejich uplatňování je třeba respektovat zákonem určené pořadí. První domněnka vychází z existence manželství – za otce dítěte je považován manžel matky, narodilo-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne poté, kdy manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, případně poté, co byl manžel matky prohlášen za nezvěstného. V případě, že se dítě narodí ženě, jež se za běhu ochranné lhůty znovu provdala, však přísluší domněnka otcovství pozdějšímu manželu. Zápis otce do matriky se pak provádí přímo ze zákona, tedy není třeba soudního rozhodnutí. Manžel může své otcovství popřít v rámci prekluzivní šestiměsíční lhůty, počínající dnem, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce; nejpozději však do šesti let od narození dítěte (srov. §§ 776-778 a §§ 785, 786 OZ). Druhá domněnka spočívá v souhlasném prohlášení matky dítěte a muže, jež otcovství k dítěti uznává. Uplatní se v případě, kdy se dítě narodí neprovdané matce, případně uplynula lhůta podle domněnky první. Zákon dále připouští situaci, kdy je otcovství založeno souhlasným prohlášením matky dítěte, otce zapsaného do matriky na základě první domněnky a muže, jež své otcovství k dítěti uznává – tímto dochází ke konverzi první domněnky ve druhou a otcem dítěte se stane muž, jež své otcovství uznává. K tomuto však může dojít pouze před soudem a při současném naplnění podmínek, blíže specifikovaných zákonem.
V ostatních případech lze souhlasné
prohlášení učinit buď před soudem, nebo před matričním úřadem. Popřít druhou domněnku může jak otec, tak matka (srov. § 789, § 791 OZ, a to v rámci prekluzivní šestiměsíční lhůty ode dne, kdy bylo otcovství určeno – avšak pouze za předpokladu, že je vyloučeno, aby muž, jež své otcovství k dítěti uznal, byl biologickým otcem dítěte (srov. § 779 OZ). Třetí domněnka otcovství je vždy určována v rámci soudního řízení (srov. § 783 OZ). Za otce se podle ní považuje muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto šedesát a více než tři sta dní, ledaže jeho otcovství vylučují závažné okolnosti. Navrhnout, aby soud určil otcovství podle třetí domněnky, může pak matka, dítě i domnělý otec.
49
Dojde-li k určení otcovství na základě třetí domněnky, zakládá rozsudek překážku věci rozsouzené a otcovství takto určené již nelze popřít.64
4.3.1.3 Rodičovská odpovědnost Pojem rodičovská odpovědnost v sobě zahrnuje klíčová práva a povinnosti rodičů, která spočívají v péči o dítě zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění (srov. § 858 OZ). Tato definice odpovídá definici rodičovské odpovědnosti tak, jak ji uvádí Komise pro evropské
rodinné
právo
(blíže
viz
kapitola
5.2.2
Princip
upravující
rodičovskou
odpovědnost) Rodičovská odpovědnost vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti (§ 856 OZ). Náleží ve stejné míře oběma rodičům. Rodičovskou odpovědnost má každý rodič, ledaže jí byl soudem zbaven. (srov. § 865 OZ) Zákon však zároveň upravuje její pozastavení ex lege z důvodu nezralosti či duševní poruchy rodiče (srov. § 868 OZ).65 OZ zakotvuje několik možností, kterými může být do rodičovské odpovědnosti autoritativně zasaženo (srov. §§ 868 - 874 OZ). Jejich využití je vždy na úvaze soudu. Prvním z nich je pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, a to v případech, kdy rodiči brání ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná okolnost; rodič však nadále zůstává nositelem rodičovské
Pro úplnost dodejme, že oproti původní úpravě v ZOR byla v OZ vypuštěna možnost zásahu nejvyššího státního zástupce do statusových poměrů mezi rodičem a dítětem. Zákonodárce v OZ tuto variantu nahradil oprávněním soudu, který může u návrhu na popření otcovství po uplynutí popěrné lhůty její zmeškání prominout (srov. § 792 OZ) a také zahájit řízení i ex offo (srov. § 793 OZ). K zahájení řízení ex offo je nutné naplnit čtyři podmínky, které jsou s použitím tohoto ustanovení OZ spojeny. Soud má možnost zahájit řízení pouze v případě, že otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, otec dítěte takto určený nemůže být jeho otcem, vyžaduje to zřejmý zájem dítěte a zároveň mají být popřením naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva. Blíže k problematice např. SVOBODA, Karel a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: komentář. Vyd. 1. V Praze: C. H. Beck, 2015, s. 789. ISBN 9788074002977.; ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, ISBN 9788072089222, s. 345. nebo LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975), 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2014, ISBN 978-80-7400-503-9, s. 596. 65 Z ustanovení OZ lze dovodit, že jestliže člověk není plně svéprávný, nemůže zcela zajistit záležitosti jiného. Zákonodárce proto rozlišuje mezi nositelem rodičovské odpovědnosti a tím, kdo rodičovskou odpovědnost vykonává. Nositelem rodičovských práv a povinností je tak i rodič, který není plně svéprávný ať již z důvodu nedostatku věku či protože mu svéprávnost byla soudem omezena. Od nositelství RO je třeba odlišit výkon RO, který obsahuje jednotlivá práva a povinnosti (srov. §§ 880 - 903 OZ). Nositel RO však není vždy oprávněn vykonávat všechny aspekty RO (např. nezl. rodič je oprávněn vykonávat pouze péči o dítě, zatímco pro výkon ostatních částí RO musí být dítěti nezl. rodiče ustanoven opatrovník). 64
50
odpovědnosti. Nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, případně omezí její výkon – s ohledem na zájmy dítěte však soud vždy posoudí, zda je nezbytné omezit právo rodiče osobně se stýkat s dítětem. Krajní řešení pak představuje zbavení rodičovské odpovědnosti, ke které soud přistoupí v případě, že rodič zneužívá svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává.
4.3.2 Právní úprava v Litevské republice 4.3.2.1 Mateřství Matkou dítěte je žena, jež tak byla zapsána do evidence matričního úřadu, a to na základě listiny vydané zdravotnickým zařízením, ve kterém byl proveden porod; jestliže k porodu došlo mimo zdravotnické zařízení, vydá tuto listinu zdravotnické zařízení, ve kterém byla provedena poporodní prohlídka matky a dítěte. V případě, že poporodní prohlídka nebyla provedena, je listina vydána poradním výborem sestaveným z lékařů, jehož činnost je podrobněji definována veřejnoprávním předpisem. Pokud není mateřství určeno, nebo je-li zpochybňováno, matka dítěte může být určena soudním rozhodnutím, a to na návrh ženy, jež tvrdí, že je matkou dítěte, a dále na návrh dospělého dítěte, otce, zákonného zástupce, opatrovníka či státní instituce zabývající se ochranou práv dětí (srov. čl. 3.139)
4.3.2.2 Otcovství Při určování otcovství vychází litevská právní úprava ze tří domněnek. Všechny jsou vyvratitelné a při jejich uplatnění je třeba respektovat zákonné pořadí. První z domněnek je založena na existenci manželství. Narodí-li se dítě vdané ženě, je za otce považován manžel matky bez ohledu na to, zda bylo dítě počato před uzavřením manželství či po něm. Za otce je považován manžel, resp. bývalý manžel matky i v případě, že se dítě narodí do třístého dne poté, co manželství zaniklo, bylo odloučeno či prohlášeno za neplatné – pokud se však matka během této lhůty znovu provdá, bude za otce považován manžel pozdější. Zákon následně upravuje speciální situaci, která umožňuje konverzi první domněnky v druhou; narodí-li se dítě rozvedené ženě v době do 300 dní 51
od rozvodu a je-li biologickým otcem jiný muž než bývalý manžel matky, mohou se tyto tři osoby obrátit se společným návrhem na soud, aby za otce určil tohoto muže. Druhá domněnka se uplatní v případě, že se dítě nenarodí do manželství. Jestliže dítě nemá v rodném listu zapsaného otce, je za otce považován muž, jenž své otcovství k dítěti dobrovolně uzná skrze proceduru předepsanou zákonem. Ta spočívá v souhlasném prohlášení putativního otce a matky, učiněném před matričním úřadem. Není-li z nějakého důvodu možné, aby se matka k souhlasnému prohlášení připojila, může být putativní otec zapsán do rodného listu dítěte jen s přivolením soudu (srov. čl. 3.140). Podle poslední domněnky je otcem dítěte muž, jenž je zplodil. Otcovství se určuje před soudem, přičemž návrh je legitimován podat především muž, který se považuje za otce dítěte. V případě, že je otec dítěte po smrti, případně odmítá své otcovství uznat, může návrh podat matka dítěte nebo dítě samotné, pokud dosáhlo zletilosti – v opačném případě je legitimován také zákonný zástupce dítěte, nebo jeho opatrovník, státní instituce, která se zabývá ochranou práv dětí anebo pozůstalí potomci dítěte, k němuž má být otcovství určeno. Základ pro určení otcovství představují vědecké důkazy, zejména genetické testy – odmítne-li se jim putativní otec podrobit, vezme soud v úvahu ostatní podstatné okolnosti; odmítnutí putativního otce podrobit se genetickým testům však může být považováno za důkaz, že mezi ním a dítětem příbuzenský vztah existuje. Rozhodnutí vydané soudem zakládá překážku věci rozsouzené – otcovství takto určené už proto nemůže být popíráno (srov. čl. 3.149). Mateřství i otcovství může být popíráno pouze před soudem, a to pouze tehdy, je-li vyloučeno, aby dotyčný byl biologickým rodičem dítěte. Návrh na popření otcovství nebo mateřství může podat ten, kdo je v rodném list označen za otce nebo za matku, případně ten, kdo se za otce či matku dítěte považuje. Další osoby, jimž přísluší aktivní legitimace, jsou rodiče či zákonní zástupci nezletilého, jenž je v rodném listě dítěte uveden jako jeho otec, a dále dítě samotné, pokud dosáhlo zletilosti (srov. čl. 3.151). Prekluzivní doba pro popření je u všech domněnek stejná, a to jeden rok od okamžiku, kdy se dotyčná osoba dozvěděla o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že informace uvedené v rodném listě dítěte jsou pravdivé (srov. čl. 3.152).
52
4.3.2.3 Rodičovská odpovědnost Podobně jako v České republice je i v Litvě většina podstatných práv a povinností rodičů vůči dětem zahrnuta pod pojem rodičovské odpovědnosti. Rodiče mají právo a povinnost řádně zajišťovat výchovu a vzdělání svých dětí, pečovat o jejich zdraví a s ohledem na jejich fyzický i psychický stav vytvářet příznivé podmínky pro jejich úplný a harmonický rozvoj tak, aby je připravili pro nezávislý život ve společnosti (srov. čl. 3.155). V rámci rodičovské odpovědnosti dále rodiče rozhodují o místě bydliště svých dětí, zastupují je a spravují jejich majetek. Stranou pak stojí právo dítěte na osobní styk s rodiči a svými příbuznými (srov. čl. 3.161). Oba rodiče disponují rodičovskou odpovědností ve stejné míře (srov. čl. 3.156); co do rozsahu zákon výslovně zakazuje rozlišování mezi dětmi narozenými v manželství a ostatními (srov. čl. 3.161). Nesvéprávní nezletilí rodiče jsou ve výkonu své rodičovské odpovědnosti ze zákona omezeni, zůstává jim však právo sdílet se svým dítětem společnou domácnost (srov. čl. 3.158). Rodičovská odpovědnost ve všech případech zaniká okamžikem, kdy dítě nabude svéprávnosti (srov. čl. 3.160). Pokud rodič řádně nevykonává své povinnosti ve vztahu k výchově dítěte, zneužívá svoji rodičovskou odpovědnost k tomu, aby se svým dítětem krutě zacházel, nebo na ně negativně působí svým nemorálním chováním, může soud jeho rodičovskou odpovědnost omezit, případně ho jí zcela zbavit – a to buď dočasně, nebo trvale. Rodičům je však zachováno právo na osobní kontakt s dítětem, kromě případů, kdy je to v rozporu se zájmy dítěte (srov. čl. 3.180).
4.3.3 Shrnutí, srovnání právních úprav Co se týče východisek úpravy institutu mateřství, oba právní řády jsou si poměrně blízké. Jak český, tak litevský LOZ úzce propojuje vznik mateřství s problematikou matrik; avšak zatímco v litevské právní úpravě plní matrika pouze úlohu evidenční a samotné vydávání rodných listů probíhá v rámci činnosti zdravotnických zařízení, v České republice spadají pod působnost matrik obě tyto činnosti. Zásadní rozdíl pak spočívá v právní skutečnosti, s níž je spojován vznik vztahu mezi matkou a jejím dítětem – zatímco OZ váže vznik mateřství na právní událost narození, ten litevský jej spojuje teprve s vydáním rodného listu.
53
První a druhá domněnka otcovství je v obou právních úpravách pojata téměř shodně – jediný rozdíl spočívá v určení lhůty, ve které lze popírat otcovství, kdy LOZ oproti českému stanovuje delší subjektivní lhůtu. Naopak objektivní lhůtu litevský zákonodárce nezakotvuje vůbec, což by se minimálně z hlediska ochrany citových a sociálních vazeb dítěte mohlo jevit jako problematické. V pojetí třetí domněnky otcovství se právní řády rozcházejí; OZ ji zakládá na souloži v rozhodné době, litevský kodex preferuje určení muže, který dítě zplodil, na základě vědeckých podkladů. Tento přístup se rozhodně jeví jako pokročilejší, přestože ve svých důsledcích bude pravděpodobně výrazně nákladnější. Zákonná úprava rodičovské odpovědnosti je v obou zákonících téměř identická. Co do rozsahu i obsahu rodičovské odpovědnosti se obě úpravy shodují, podobně jsou pojaty i možnosti autoritativních zásahů do jejího působení; větších rozdílů nenalezneme ani co se týče jejího vzniku a zániku.
4.4 Dílčí závěr V zákonné úpravě manželství, jeho vzniku a vzájemných práv a povinností manželů si OZ a LOZ do vysoké míry odpovídají. Zásadní odlišnosti však lze pozorovat v pasážích týkajících se rozvodu manželství, kde LOZ definuje řadu institutů, které OZ nezná, jako např. odluku, která souvisí s opět pro LOZ specifickým rozvodem na základě viny. Pouze v LOZ je také stanovena minimální délka odloučení v případě sporného rozvodu, a to konkrétně na 1 rok. Česká úprava pak, na rozdíl od litevské, upravuje soužití dvou osob stejného pohlaví, na druhé straně pak LOZ obsahuje souhrnnou úpravu nesezdaného soužití, již v OZ nenalezneme. Co se týče východisek úpravy institutu mateřství, oba právní řády jsou si poměrně blízké a oba úzce propojují vznik mateřství s problematikou matrik. V obou právních úpravách je téměř shodně pojata první a druhá domněnka otcovství, avšak u třetí nacházíme zásadní rozdíl, kterou OZ zakládá na souloži v rozhodné době, zatímco LOZ preferuje určení muže, který dítě zplodil, na základě vědeckých podkladů.66
Zde je na místě zmínit, že v České Republice se v soudní praxi také využívají testy DNA, a to jak k určení, tak i k popření otcovství. 66
54
Zákonná úprava rodičovské odpovědnosti je v obou zákonících téměř identická. Odpovídá si co do rozsahu i obsahu pojmu, minimální rozdíly sledujeme pojetí možností autoritativních zásahů do jejího působení, podobný je i přístup k jejímu vzniku a zániku. LOZ však, na rozdíl od české úpravy, vyžaduje, aby bylo během rozvodového řízení určeno bydliště nezletilého dítěte. Závěrem lze shrnout, že česká zákonná úprava vztahů mezi partnery se oproti té litevské jeví ve většině ohledů jako modernější a progresivnější.
5. VYBRANÉ INSTITUTY ČESKÉHO A LITEVSKÉHO RODINNÉHO PRÁVA VE SVĚTLE EVROPSKÝCH STANDARDŮ
5.1 Úvod do problematiky Harmonizací práva rozumíme proces sbližování právních řádů v rámci určitého regionu (příp. mezinárodní organizace), jehož smyslem je překonání rozdílů mezi právními úpravami v oblastech, kde je žádoucí pokud možno shodná právní úprava, ale je obtížné dosáhnout v ní úplné jednoty.67 68 Harmonizací rodinného práva v Evropě se zabývá Komise pro evropské rodinné právo (Commission on European Family Law, dále jen CEFL). CEFL byla založena v roce 2001 a je tvořena 26 evropskými odborníky z oblasti rodinného práva z různých zemí69; Českou republiku v ní zastupuje profesorka Milana Hrušáková, Litevskou republiku pak doktorka Inga Kudinavičiūtė-Michailovienė. CEFL formuluje tzv. Principy evropského rodinného práva (The Principles of European Family Law, PEFL), a to na základě podkladů získaných z evropských států. PEFL představují modelové normy, které nabízí zejména národním zákonodárcům obecná doporučení způsobů, jak
MAĎAR, Zdeněk a kol. Slovník českého práva. I. díl. A-O, rozš. a přeprac. vyd. Praha: Linde Praha - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2002, s. 460. 68 K problematice harmonizace rodinného práva v Evropě blíže např. ANTOKOLSKAIA, Masha. Harmonisation of family law in Europe: a historical perspective: a tale of two millennia. Antwerpen: Intersentia, 2006. ISBN 90-5095576-2. 69 CEFL: History. [online]. [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: http://ceflonline.net/history/. 67
55
modernizovat a harmonizovat rodinné právo v Evropě. Z toho je zřejmé, že pro zákonodárce nejsou principy závazné70. Za pozitiva jejich tvůrci považují především obecnost, jednoduchost a nadčasovost.71 Každé vytvořené sadě PEFL předchází preambule, která je úvodem do hlavního textu. Samotná sada se pak skládá ze tří částí, které nelze oddělit: vlastní ustanovení principu, srovnávací přehled (vycházející ze zpráv jednotlivých zemí) a komentář, který vysvětluje výběr principu a také obsahuje zhodnocení, zda byla nalezena shodná společná podstata (Common Core) či zda CEFL přikročil k formulaci vlastního optimálního řešení (Better Law). Dále je princip doplněn o přehled mezinárodních a evropských nástrojů, které se ke konkrétní tematice vážou. Po dokončení práce na každé sadě jsou PEFL publikovány jednak na webových stránkách CEFL, a jednak formou tištěných publikací. 72 Do současné doby byly vytvořeny a zveřejněny tři sady Principů, a to ve věci rozvodu a vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely, ve věci rodičovské odpovědnosti a konečně ve věci majetkových vztahů mezi manžely.73 Jedna z členek CEFL Ingeborg Schwenzer ve spolupráci s odbornicí na mezinárodní arbitráž Mariel Dimsey vytvořily “Model Family Code” jako určitý vzor pro právní úpravy rodinného práva, jejichž využitím mohou národní zákonodárci přispět k harmonizaci evropského RP. Oproti PEFL je Model Family Code inspirován nejen evropskými, ale i mimoevropskými právními řády (např. Kanady, Austrálie nebo Nového Zélandu).74
5.2 Principy práva EU a jejich srovnání s národními úpravami RP Ze tří dosud zveřejněných sad principů CEFL se dvě dotýkají tématu, kterému se tato práce věnuje. První z nich, týkající se rozvodu a výživného manžely, se dotýká pouze jedné z forem 70
BOELE-WOELKI, K. a kol. Principles of European family law regarding divorce and maintenance between former spouses. Antwerp: Intersentia, 2004, xii, s. 3. ISBN 905095426x. 71 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo ve světle evropských harmonizačních tendencí. Právník, Praha: Ústav státu a práva ČR, v. v. i., 2012, roč. 151, č. 12, s. 1169. ISSN 0231-6625. 72 BOELE – WOELKI, Katharina. The Principles of European family law : Its aims and prospects. Utrecht law review [online]. 2005, vol. 1, iss. 2., s. 26-31. [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.utrechtlawreview.org/index.php/ulr/article/viewFile/13/13 73 CEFL: Principles [online]. [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: http://ceflonline.net/principles/. 74 SCHWENZER, Ingeborg H a Mariel DIMSEY. Model family code: from a global perspective. Antwerpen: Intersentia, 2006, s. 257. ISBN 90-5095-590-8.
56
společného soužití, srovnáním jejichž právní úpravy se tento text zabývá. Druhý princip, věnovaný rodičovské odpovědnosti, také zcela nepokrývá problematiku, která je obsažena v této práci. Proto se následující kapitola bude věnovat pouze relevantním pasážím jednotlivých principů. Z informací o 5. konferenci CEFL, uskutečněné v srpnu 2013, lze vyvodit, že dalšími tématy ke zpracování budou právní úpravy neformálních soužití (resp. úprava poměrů bývalých partnerů po skončení vztahu) a problematika sociálního, biologického a právního otcovství.75
5.2.1 Princip upravující rozvod (a výživné mezi bývalými manžely) Princip je rozdělen do dvou částí, z nichž první se zabývá rozvodem a druhá úpravou výživného mezi bývalými manžely. Pro účel této práce bude využito pouze první část Principu. Tato zahrnuje tři kapitoly, a to: I. Obecné zásady, II. Rozvod vzájemnou dohodou a konečně III. Rozvod bez souhlasu jednoho z manželů. Ustanovení obecných zásad (1:1-1:3) stanoví, že právo by mělo rozvod vždy umožňovat a neměla by být vyžadována žádná minimální lhůta pro trvání manželství, které může být rozvedeno. Rozvod by měl být regulován právem a samotný akt rozvodu by měl proběhnout před příslušným orgánem, který může být buď soudní nebo správní. V obou srovnávaných právních úpravách jsou tyto principy respektovány, s výjimkou minimální lhůty trvání manželství v případ nesporného rozvodu, kdy v ČR i v Litvě zákonodárce stanovil tuto lhůtu nejméně na 1 rok (blíže viz kap. 4.2.1.1 a 4.2.2.1). Rozvod vzájemnou dohodou (1:4-1:7) je založen na autonomii vůle manželů. Vzájemnou dohodou se rozumí souhlas obou manželů ke zrušení manželství. Princip pak uvádí tzv. dobu na rozmyšlenou, která má být ochranným prvkem určeným především k ochraně nezletilých dětí, příp. jednoho z manželů (slabší strany). Popisuje formu a obsah předpokládané dohody, tj. úpravu rodičovské odpovědnosti, výživné na dítě, rozdělení majetku a výživné mezi manžely. Princip zde, narozdíl od ustanovení § 755 OZ a článku 3.532 LOZ, nepracuje s objektivní skutečností hlubokého, trvalého a nenapravitelného rozvratu, ale staví pouze na výše zmíněné autonomii vůle. Oba zákoníky v souladu s Principem vyžadují dohodu o “následcích” rozvodu, kdy LOZ ve článku 3.3.533 v souvislosti s úpravou rodičovské odpovědnosti vyžaduje konkrétně dohodu na budoucím
75
Blíže viz CEFL: Conferences [online]. [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: http://ceflonline.net/conferences/
57
bydlišti dítěte a účasti rodičů na jeho dalším vzdělávání, zatímco § 757 odst. 1 písm. b) OZ hovoří o “úpravě poměrů” nezletilého dítěte. Vždy musí být kladen důraz na nejlepší zájem dítěte. Rozvod bez souhlasu jednoho z manželů je obsahem článků 1:8-1:10 Principu. Je doporučena minimální délka faktického odloučení, a to v délce 1 roku. Zatímco litevský zákonodárce se přidržel doporučení CEFL a jako podmínku nesporného rozvodu stanovil odloučení po dobu jednoho roku (článek 3.551 LOZ), autoři OZ ponechali stanovení potřebné doby odloučení manželů v rukou soudů. Určena je tak pouze její maximální délka - 3 roky (§ 755 odst. 2 písm. b) OZ). OZ obsahuje také tzv. tvrdostní klauzuli, která umožňuje manželství rozvést i bez faktického odloučení v případě, že je navrhovatel vystaven mimořádnému strádání (např. je obětí domácího násilí). Požadavky na úpravu následků tohoto typu rozvodu v podstatě kopírují požadavky rozvodu dohodou. Za zamyšlení do budoucna a příp. začlenění do OZ podle mého názoru stojí otázka úpravy místa bydliště nezletilého dítěte po rozvodu rodičů, kterou CEFL doporučuje a LOZ již obsahuje. Více viz kap. 6. Blíže ke srovnání institutu rozvodu v kapitole 4.2.3.
5.2.2 Princip upravující rodičovskou odpovědnost Princip sám je, vyjma preambuli, rozdělen na osm kapitol: I. Definice, II. Práva dítěte, III. Rodičovská odpovědnost rodičů a třetích osob, IV. Výkon rodičovské odpovědnosti, V. Obsah rodičovské odpovědnosti, VI. Ukončení rodičovské odpovědnosti, VII. Zbavení a obnova rodičovské odpovědnosti, VIII. Postupy. Kapitole VIII., která se zabývá procesními postupy, se práce nebude věnovat, protože zaměřením nespadá do vytčeného rozsahu. Kapitola definice Principu (3:1-3:2) vyjmenovává práva a povinnosti, která se rozumí pod pojmem rodičovská odpovědnost. Jedná se konkrétně o osobní péči, ochranu a vzdělávání, udržování osobních vztahů, určení bydliště, správu majetku a právní zastoupení dítěte. Podobně je rodičovská odpovědnost definována i v OZ (§ 858), zatímco v LOZ definice chybí. Osobní rodičovská práva a povinnosti jsou nicméně v rozsahu odpovídajícímu CEFL vyjmenována a podrobně rozebrána v části III, článcích 3.165-3.172.
58
Lze tedy uvést, že jak CEFL (3:3-3:7), tak i obě srovnávané právní úpravy zdůrazňují zájem dítěte a jeho práva (srov. např. § 875 OZ, článek 3.161-3.164 LOZ). Princip (3:8) definuje rodiče jako osoby, kterým je přiznáno právní rodičovství. Konstatuje, že na rodičovskou odpovědnost by nemělo mít vliv právní ani faktické odloučení rodičů (3:10). Obdobná zásada není v OZ ani LOZ není výslovně uvedena, ale přímo vyplývá z jejich pojetí. Nositelem rodičovské odpovědnosti může být jakákoliv osoba, které svědčí práva a povinnosti uvedené v Principu 3:1. Může jít buď o rodiče (srov. Princip 3:8) nebo jinou osobu, které svědčí rodičovská odpovědnost samostatně nebo společně s rodičem (3:2). Podrobnosti k výkonu rodičovské odpovědnosti jsou obsaženy v Principech 3:11-3:18. Nejdůležitější rozhodnutí týkající se dítěte, jako jsou jeho vzdělání, místo bydliště, léčba nebo správa majetku by měla být přijímána společně (srov. § 875 OZ a čl. 3.168 LOZ); v případě běžných záležitostí pak může rozhodnout jeden z rodičů, ale je povinen druhého rodiče co nejdříve informovat (srov. § 875 OZ a § 876 a čl. 3.169 a 3.170 LOZ). Právo na informace přiznává Princip 3:29 rodiči, který nežije s dítětem ve společné domácnosti a tuto úpravu přijal i OZ v § 907 a v čl. 3.1705 LOZ). Pokud se rodiče na výkonu rodičovské odpovědnosti nedohodnou, rozhodne příslušný orgán (Princip 3:14), v ČR i Litvě vždy soud (srov. např. § 877, § 891 OZ a další a články 3.165 nebo 3.168 LOZ). Obsah rodičovské odpovědnosti charakterizuje Princip jako poskytování náležité péče, ochrany a vzdělání (3:19). Důležitou součástí je stanovení místa bydliště (3:20), příp. jeho změna (3:21). Dále je řešena otázka udržování osobního styku s dítětem (3:25) a správa jeho majetku (3:22). Při srovnání české a litevské úpravy (srov. § 875 - § 905, resp. až § 909 OZ a články 3:168 - 3.175 LOZ) s evropskými standardy je i zde zřejmá snaha národních zákonodárců přiblížit se evropským standardům. Ukončení rodičovské odpovědnosti je možné ze strany dítěte zletilostí, vstupem do manželství či registrovaného partnerství, adopcí nebo smrtí (3:30). V OZ je tato otázka upravena v § 858 (“rodičovská odpovědnost (…) zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti”) a v LOZ článkem 3.160, který uvádí, že rodiče pozbývají rodičovské odpovědnosti, jakmile dítě nabude zletilosti nebo plné svéprávnosti. Tyto formulace zhruba odpovídají uvedeným Principům.
59
K částečnému nebo úplnému zbavení rodičovské odpovědnosti příslušným orgánem by mělo být přistoupeno, pokud chování jejího nositele představuje riziko pro dítě či jmění dítěte (3:32). OZ (srov. § 871) i LOZ (srov. článek 3.180) k této problematice přistupují shodně. 76
5.3 Dílčí závěr Jak OZ, tak LOZ respektují obecné zásady uvedené v Principu upravujícím rozvod, pouze s tou výjimkou (která však sama se vyskytuje shodně v obou zákonících), že oba stanovují minimální lhůtu trvání manželství. Rozvod vzájemnou dohodou je podle Principu založen na autonomii vůle manželů a postačuje k němu tak souhlasné vyjádření obou stran. Od tohoto pojetí se přístup OZ i LOZ odlišuje, když pracuje s otázkou hlubokého, trvalého a nenapravitelného rozvratu (přestože samotné lokální úpravy si opět do značné míry odpovídají). Ve shodě s Principem pak oba zákoníky požadují řešení situace po rozvodu, přičemž zdůrazňují sledování nejlepšího zájmu dítěte. Pro rozvod bez souhlasu jednoho z partnerů stanovuje Princip minimální délku odluky na jeden rok, která se shodně objevuje v LOZ. OZ naopak žádnou minimální délku odluky nedefinuje, obsahuje však navíc tzv. tvrdostní klauzuli, která umožňuje za speciálních podmínek manželství rozvést i bez faktického odloučení. Princip upravující rodičovskou odpovědnost mimo jiné charakterizuje její obsah, uvádí způsoby jejího ukončení a definuje osobu rodiče. V odpovídajících pasážích OZ i LOZ lze pozorovat nejen vysokou míru shody mezi oběma zákoníky, ale i zřejmou snahu přiblížit se evropským standardům: úpravy v obou zemích PEFL sledují těsněji či volněji, nikdy však se zásadně neodlišují.
6. ÚVAHY DE LEGE FERENDA Ze srovnání právní úpravy rozvodu manželství v obou zemích, kterými se zabývaly kapitoly 4.2.1.1 a 4.2.2.1 a následně pak jejich porovnání s PEFL v kapitole 5.2.1 je patrné, že oba
K problematice blíže viz úplné znění LOZ na internetových stránkách Parlamentu Litevské republiky, dostupné na adrese http://www3.lrs.lt/pls/inter3/dokpaieska.showdoc_l?p_id=245495; příp. BOELE-WOELKI, Katarina a kol. Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities. Antwerpen: Intersentia. 2007, s. 24-33. 76
60
právní předpisy, jak OZ tak i LOZ, vykazují značnou podobnost a oba jsou zjevně inspirovány evropskými standardy. Přesto však lze vydělit dva problémy, nad kterými by bylo podle mého názoru vhodné se v budoucnu blíže zamyslet. Litevský zákonodárce stanovuje, v souladu s PEFL, u sporného rozvodu minimální délku odloučení manželů na 1 rok, zatímco v OZ minimální délka odloučení určena není a stanovení její přiměřenosti je tak ponecháno na úvaze soudu. Zákoník se v tomto případě omezuje na uvedení maximální hranice doby odloučení, tj. 3 roky. Do budoucna by podle mého názoru bylo přínosné, aby tato otázka byla znovu otevřena, když její upřesnění považovali za žádoucí i autoři Důvodové zprávy k OZ.77 Vysokou míru shody nalezneme také v otázce obsahu rodičovské odpovědnosti (kapitoly 4.3.1.3 a 4.3.2.3, resp. 5.2.2). Na rozdíl od Principů CEFL a litevské právní úpravy však není v OZ pro případ rozvodu rodičů zakotvena nutnost určení budoucího místa bydliště nezletilého dítěte. Faktické místo bydliště dítěte tak po rozvodu rodičů vyplyne z toho, komu je dítě svěřeno do péče. Mohlo by se zdát, že určení trvalého místa bydliště je pouze administrativní záležitostí, která nemá na život dítěte, potažmo pečujícího rodiče, žádný významný vliv. V souvislosti s tzv. optimalizací školství, v rámci které dochází k rušení mateřských a základních škol, se však jeví stále větším problémem umístění dítěte do vybrané školy. Přednost v každé škole mají děti ze spádové oblasti, která je určena právě trvalým bydlištěm dítěte. Z praxe je mi známo, že se zvyšuje počet rodičů, kteří společné děti využívají k nátlaku na partnera, s nímž mají nevyřešené neshody, často právě opakovaným přehlašováním adresy trvalého bydliště dítěte. Přestože jsem si vědoma, že ne všechny neshody mezi rodiči (bývalými partnery) je vhodné řešit rozhodnutím soudu, mám za to, že pokud by místo bydliště dítěte bylo součástí výroku rozsudku o úpravě rodičovské odpovědnosti, předešlo by se celé řadě komplikací, které ve svém důsledku mohou mít negativní vliv na nezletilé dítě. Za úvahu by do budoucnost jistě stála komplexní vnitrostátní úprava nesezdaného soužití, která v českém právním řádu zatím zcela chybí. Nepovažuji však za šťastné případné následování právě cesty, kterou se zde vydal litevský zákonodárce. Přestože je v LOZ upravena nejdůležitější
Nový občanský zákoník : Důvodová zpráva [online]. s. 187. [cit. 15.03.2016]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf 77
61
oblast této problematiky, tj. majetkový aspekt, účinnost těchto opatření je vázána na existenci speciálního zákona, s jehož přijetím však litevský zákonodárce od roku 2001 váhá.
62
ZÁVĚR Tato práce si v úvodu stanovila za cíl za pomoci kritické analýzy a skrze interpretaci a komparaci vybraných právních institutů potvrdit či vyvrátit hypotézu, že česká a litevská úprava rodinného práva si odpovídá historicky i de lege lata. Použité metody zkoumání se jeví jako vhodné pro dosažení vytčeného cíle a s jejich pomocí bylo zjištěno následující:
Jak české, tak litevské rodinné právo vychází z manželství jako základu rodiny spíše, než by si složitě konstruovalo definici rodiny a jejich právní řády tak žádnou definici rodiny neobsahují.
V obou zemích je RP zařazeno především do občanských zákoníků, přičemž soukromoprávní normy jsou doplněny kogentními normami, které upravují statusové poměry člověka; OZ i LOZ také oba obsahují definici pojmu rodičovská odpovědnost.
Je možno pozorovat rozdíly v přístupu k právní úpravě ochrany práv a oprávněných zájmů dětí, které se v ČR věnuje řada veřejnoprávních norem, zatímco v Litvě jsou obsaženy i přímo v LOZ (a tak zařazeny mezi normy soukromoprávní).
Pokud jde o principy, lze v obou systémech sledovat vysokou míru ekvivalence. Oba zdůrazňují zásady dobrovolnosti a monogamie, opírají se o principy solidarity a ochrany nejlepšího zájmu dítěte a jeho blaha. Oba občanské zákoníky také shodně přikládají velký význam principu zvláštní zákonné ochrany manželství.
Lze nalézt odlišnosti v přístupu k účastníkům manželských soužití,
kde
OZ
se
řídí
principem ochrany slabší strany, zatímco LOZ výslovně deklaruje princip rovnosti manželů.
Z historického hlediska lze na nejobecnější úrovni říci, že vývoj obou států si byl v lecčems podobný, přestože ve vývoji a historické úpravě jednotlivých institutů RP v obou zemích těžko budeme hledat přímou analogii.
V základním pojetí národních pramenů se obě země neliší. Jak pro Českou, tak pro Litevskou republiku představuje základní východisko úprava obsažená v národní Ústavě (resp. Listině základních práv a svobod) a komplexněji je poté problematika upravena v
63
občanském zákoníku, jejž v menší míře doplňuje úprava speciální, případně úprava z jiných právních odvětví.
V zákonné úpravě manželství, jeho vzniku a vzájemných práv a povinností manželů si OZ a LOZ do vysoké míry odpovídají.
Pozorujeme zásadní odlišnosti v pasážích týkajících se rozvodu manželství, kde LOZ definuje řadu institutů, které OZ nezná, jako např. odluku, která souvisí s opět pro LOZ specifickým rozvodem na základě viny. Pouze v LOZ je také stanovena minimální délka odloučení v případě sporného rozvodu, a to konkrétně na 1 rok.
Česká úprava, na rozdíl od litevské, upravuje soužití dvou osob stejného pohlaví, na druhé straně pak LOZ obsahuje souhrnnou úpravu nesezdaného soužití, již v OZ nenalezneme.
Co se týče východisek úpravy institutu mateřství, oba právní řády jsou si poměrně blízké a oba úzce propojují vznik mateřství s problematikou matrik.
V obou právních úpravách je téměř shodně pojata první a druhá domněnka otcovství, avšak u třetí nacházíme zásadní rozdíl, kterou OZ zakládá na souloži v rozhodné době, zatímco LOZ preferuje určení muže, který dítě zplodil, na základě vědeckých podkladů.
Zákonná úprava rodičovské odpovědnosti je v obou zákonících téměř identická. Odpovídá si co do rozsahu i obsahu pojmu, minimální rozdíly sledujeme pojetí možností autoritativních zásahů do jejího působení, podobný je i přístup k jejímu vzniku a zániku. LOZ však, na rozdíl od české úpravy, vyžaduje, aby bylo během rozvodového řízení určeno bydliště nezletilého dítěte.
Uvedené dokládá, že hypotéza byla potvrzena v části týkající se právní úpravy v obou zemích de lege lata. Srovnání historie právních úprav se práce nevěnuje, nevznikl tedy žádný výzkum ani data a nelze vyvodit závěry; z toho plyne, že se k této části hypotézy nelze vyjádřit. Z výzkumu dále vyplynulo, že přestože se o rodinném právu hovoří jako o oblasti nejméně vhodné k harmonizaci či unifikaci,78 je takové sbližování možné a již probíhá; to lze pozorovat nejen v touto prací doložené vzájemné podobnosti obou právních úprav, ale i jejich, také zde vyhodnocené, blízkosti s Principy CEFL.
Srov. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo ve světle evropských harmonizačních tendencí. Právník, Praha: Ústav státu a práva ČR, v. v. i., 2012, roč. 151, č. 12, s. 1163. ISSN 0231-6625. 78
64
Použité prameny a literatura Knihy, sborníky, časopisy ANTOKOLSKAIA, Masha. Harmonisation of family law in Europe: a historical perspective: a tale of two millennia. Antwerpen: Intersentia, 2006. ISBN 90-5095-576-2. BARTOŠOVÁ, Michaela. Principy rodinného práva [online]. Brno, 2007 [cit. 24. 3. 2016]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Zdeňka Králíčková Dostupné z: http://is.muni.cz/th/76701/pravf_m/ BOELE-WOELKI, Katarina a kol. Principles of European family law regarding divorce and maintenance between former spouses. Antwerp: Intersentia, 2004, s. 3. ISBN 905095426x. BOELE-WOELKI, Katarina a kol. Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities. Antwerpen: Intersentia. 2007, s. 24-33. BOELE-WOELKI, Katarina. The Principles of European family law : Its aims and prospects. Utrecht law review [online]. 2005, vol. 1, iss. 2., s. 26-31. [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.utrechtlawreview.org/index.php/ulr/article/viewFile/13/13 DRÁPALOVÁ, Kristýna. Rozvod manželství ve srovnání se zahraniční právní úpravou. Olomouc, 2011. Diplomová práce. Univerzita Palackého, Právnická fakulta, 74 s. Vedoucí diplomové práce JUDr. Lenka Westphalová, Ph.D. ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. ISBN 9788072089222 GIARDINI, Federica. The Concept of “Legal Family”. In: Modern Legal Systems: a Comparative Approach [online]. [cit. 9. 10. 2016] Dostupné z: http://www.law2.byu.edu/isfl/saltlakeconference/papers/isflpdfs/Giardini.pdf HOLUB, Milan. Zákon o rodině a předpisy souvisící. 1. vyd. Praha: Orbis, 1977. HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník: komentář, II. Rodinné právo (§ 655 – 975). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014. ISBN 978-80-7400-503-9. HRUŠÁKOVÁ, Milana a Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ. České rodinné právo. 3., přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 80-7239-192-5. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a Radovan DÁVID. Rodinné právo. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-552-7. HURDÍK, Jan. Zásady soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 80-210-2001-6. CHAZOVA, A. O. Rodinné právo v bývalém Sovětském svazu: více odlišností nebo více společného? Právník, Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2009, roč. 2009, č. 8, s. 846865. JÁNOŠÍKOVÁ, Petra, Vilém KNOLL a Alena RUNDOVÁ. Mezníky českých právních dějin. 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-251-6. JARAŠIŪNAS, Egidijus. Šeimos koncepcijos pagrindai 1992 m. Lietuvos Respublikos Konstitucijoje [online] [cit. 10. 10. 2016]. Dostupné z: http://www.lrkt.lt/APublikacijos_20071211a.html.
65
KAFKA, Bruno Alexander (ed.). Právo rodinné: návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku. V Praze: Nákladem ministerstva spravedlnosti, 1924. KESERAUSKAS, Šarūnas. Moving in the Same Direction? Presentation of Family Law Reforms in Lithuania. In: BAINHAM, Andrew. International Survey of Family Law, 2004 Ed. Bristol: Jordan Publishing Ltd. 2004, s. 315-338. KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1996. ISBN 80-7179-089-3. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. České rodinné právo ve světle evropských harmonizačních tendencí. Právník, Praha: Ústav státu a práva ČR, v. v. i., 2012, roč. 151, č. 12, s. 11611184. ISSN 0231-6625. KUBILIUS, Andrius. Parama šeimai, teisė ir Konstitucija ir pinigai [online]. [cit. 14. 3. 2016] Dostupné z: http://politika.kubilius.lt/2007_10_01_archive.html. KUDINAVIČIUTĖ-MICHAILOVIENĖ, Inga. Legal Regulation of Divorce: Provisions, Integration Processes and Principles. Jurisprudencija [online]. 2007, č. 93 (3) s. 29 – 37 [cit. 8. 2. 2016]. Dostupné z: https://www3.mruni.eu/ojs/jurisprudence/article/view/2747/2551. KUDINAVIČIUTĖ-MICHAILOVIENĖ, Inga. Marriage Conditions and their Realization. Monograph. Vilnius: Justitia, 2007, s. 38-39; KUDINAVIČIUTĖ, I. Nepilnamečių emancipacija: nuolatinis ar eksperimentinis statusas. Jurisprudencija. 2002, č. 31. s. 23. KUDINAVIČIUTĖ-MICHAILOVIENĖ, Inga. Problems of the Legal Regulation of the Persons Not Legally Married but Living Together. Jurisprudencija [online]. 2008, č. 106 (4) s. 27 – 35 [cit. 8. 2. 2016]. Dostupné z: https://www3.mruni.eu/ojs/jurisprudence/article/view/2592/3681. KUDINAVIČIUTĖ-MICHAILOVIENĖ, Inga. Unmarried cohabitation: theoretical and practical aspects. In: The seventh year as European Union member states: Economics, Politics, Law. Proceedings of the international conference, 6-7 May 2011. Riga, 2011, s. 271-281. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975), 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2014, ISBN 978-80-7400-503-9. MAĎAR, Zdeněk a kol. Slovník českého práva. I. díl. A-O, rozš. a přeprac. vyd. Praha: Linde Praha - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2002. MARELLA, Maria Rosaria. The Non-Subversive Function of European Private Law: The Case of Harmonisation of Family Law. European Law Journal. 2006, vol. 12(1), s 78– 105. MEILIUS, Kazimieras.; JONAITIS, Marius. Alterations in family structure and parenthood concept affecting rights and interests of the child Jurisprudencija [online]. 2007, vol. 12 (102) s. 7 – 15 [cit. 10. 10. 2016]. Dostupné z: https://www3.mruni.eu/ojs/jurisprudence/article/view/2638/2443 MIKELĖNAS, Valentinas. Šeimos teisė [Family Law]. Vilnius: Justitia, 2009. 66
NEMAIKŠTYTĖ, Eglė; POŠKUTĖ, Miglė. Law on partnership – which way Lithuania choose? Law News, 2006, roč. 4, str. 2 – 5. PAVILIONIENĖ, Marija Aušrinė; VALIUKEVIČIUTĖ, Onutė. Why some members of Parliament consider cohabitants to be lepers? [online]. Dostupné z: http://www3.lrs.lt/pls/inter/w5_show?p_r=4912&p_d=61992&p_k=1 PETRYLAITĖ, Vida. Family and Succession Law in Lithuania. Kluwer Law International, 2014. SAGATYS, Gediminas. The concept of family in Lithuanian law. Jurisprudencija [online]. 2010, vol. 1 (119) s. 181 – 196 [cit. 10. 10. 2016]. Dostupné z: https://www3.mruni.eu/ojs/jurisprudence/article/view/1094 SAGATYS, Gediminas. The pre-harmonization area: a comparison of Lithuanian , Latvian and Estonian child maintenance laws. In: BOELE-WOELKI,Katharina, MILES, Jo a Jens SCHERPE: The Future of Family Property in Europe; Intersentia: 2011, s. 456. ISBN 9789400000544. SCHELLE, Karel, Jaromír TAUCHEN a Renata VESELÁ. Rodinné kodexy. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2010. ISBN 978-80-7418-082-8. SCHELLE, Karel a Jaromír TAUCHEN. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2012. ISBN 978-80-7418-146-7. SCHWENZER, Ingeborg H a Mariel DIMSEY. Model family code: from a global perspective. Antwerpen: Intersentia, 2006. ISBN 90-5095-590-8. SVERDLOV, Grigorij Markovič. Mateřství, manželství, rodina v sovětském zákoně. Vyd. 1. Praha: Svaz přátel SSSR, 1945. SVOBODA, Karel a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: komentář. Vyd. 1. V Praze: C. H. Beck, 2015. ISBN 9788074002977. ŠIMONIS, Mindaugas.; JANUŠKIENĖ, Janina. Vaikų teisės Lietuvos Respublikos teisės sistemoje.Teisės problemos. 2001, č. 4. Tauchen, Jaromír. Manželské právo za Protektorátu Čechy a Morava. In: ŠIDLOVSKÝ, Evermod Gejza, Václav VALEŠ a Jan POLESNÝ. Melior est aquisitio scientiae negotiatione argenti: pocta Prof. Ignácovi Antonínovi Hrdinovi, O. Praem. k šedesátým narozeninám. Praha: Královská kanonie premonstrátů na Strahově, 2013. ISBN 978-80260-3820-7.; VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel, TAUCHEN, Jaromír a kol. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. I. díl. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 544-547. TUHÁČKOVÁ, Pavla. Komparace rodinných politik České republiky a Litvy z genderového hlediska. Praha, 2012. Bakalářská práce. Karlova Univerzita, Fakulta sociálních věd, Institut sociologických studií. Vedoucí diplomové práce Mgr. Eva Tušková. VESELÁ, R. a kol. Rodina a rodinné právo – historie, současnost a perspektivy. 2. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. ISBN 80-86432-93-9. VITKEVIČIUS, Pranciškus Stanislavas. Šeimos narių turtiniai teisiniai santykiai. Vilnius: Justitia, 2006. 67
VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel, TAUCHEN, Jaromír a kol. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. I. díl. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. ISBN 978-80-210-6005-0.
Právní předpisy Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2016]. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb, o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2016]. Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 3. 2016]. Zákon č. 46/1811 Sb.z.s., obecný zákoník občanský, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1.1.1925. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2016]. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2016]. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2016]. Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2016]. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2016]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2016]. Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2016]. Zákon č. VIII-1864 z 18. července 2000, Civilinis kodeksas /Civil Code of the Republic of Lithuania/, ve znění pozdějších předpisů.
Soudní rozhodnutí Nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 568/06 [online]. [cit. 15. 3. 2016]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=53507&pos=2&cnt=3&typ=result Další prameny 68
CEFL: Conferences [online]. [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: http://ceflonline.net/conferences/ CEFL: History. [online]. [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: http://ceflonline.net/history/. CEFL: Principles [online]. [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: http://ceflonline.net/principles/. Kodex zákonů o manželství a rodině č. 4 z 30.07.1969, ve znění pozdějších předpisů (Кодекс законов о браке а семье РСФСР) [online]. [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: http://pravo.levonevsky.org/baza/soviet/sssr5142.htm Kodex zákonů o manželství, rodině a poručenství RSFSR č. 82 z 19.11.1926, ve znění pozdějších předpisů (Кодекс законов о браке, семье и опеке РСФСР) [online]. [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.lawrussia.ru/texts/legal_861/doc861a657x504.htm Nový občanský zákoník : Důvodová zpráva [online]. [cit. 15.03.2016]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf Ústava RSFSR z 21.01.1937 (Конституция /основной закон/ РСФСР) [online]. [cit. 17. 3. 2016]. Dostupné z: http://base.garant.ru/185481/
69
Bibliografický záznam PETRŮ Magdalena. Komparace českého a litevského rodinného práva. Brno, 2016. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. 70 s. Vedoucí diplomové práce doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D.
70
