Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda
Katedra trestního práva
Diplomová práce
Spolupracující obviněný Martina Kolářová 2014/2015
Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Spolupracující obviněný zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţité literatury a zdrojů. …………………………. Martina Kolářová
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé práce doc. JUDr. Josefu Kuchtovi CSc. Za jeho cenné rady, ochotu a odborné vedení při psaní této diplomové práce. Rovněţ děkuji rodině a přátelům za jejich pomoc a podporu během celého studia.
Seznam použitých zkratek ESLP – Evropský soud pro lidská práva EÚLP – Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Listina – ústavní zákon č. 2/1993, Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů MSZ v Brně – Městské státní zastupitelství v Brně NS – Nejvyšší soud České republiky OČTŘ – orgány činné v trestním řízení PZTS – podmíněné zastavení trestního stíhání SO – spolupracující obviněný SOCPA – The serious Organized Crime and Police Act 2005 Tr. poriadok – zákon č. 301/2005 Z. z., trestný poriadok, ve znění pozdějších předpisů TŘ – zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů TZ – zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Ústava – ústavní zákon č. 1/1993, Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpis
4
Obsah
Seznam použitých zkratek ...................................................................................... 4 Úvod........................................................................................................................ 7 1 Spolupracující obviněný .................................................................................... 9 1.1 Spolupracující obviněný – pojem a účel, korunní svědek ............................. 9 1.2 Úprava spolupracujícího obviněného v českém trestním právu .................. 11 1.3 Korunní svědek v českém právním řádu ..................................................... 15 1.4 Spolupracující obviněný versus agent ......................................................... 18 2 Základní zásady ovlivněné institutem spolupracujícího obviněného .......... 21 2.1 Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností .................. 22 2.2 Zásada kontradiktornosti trestního řízení a rovnost zbraní ......................... 23 2.3 Zásada ústnosti a bezprostřednosti .............................................................. 24 2.4 Zásada presumce neviny.............................................................................. 25 2.5 Zásada legality ............................................................................................. 25 3 Přínosy a rizika................................................................................................. 26 4 Vlastní rozbor problematiky ........................................................................... 30 5 Některé zahraniční úpravy .............................................................................. 33 5.1 Slovensko .................................................................................................... 33 5.2 Velká Británie.............................................................................................. 36 6 Ostatní instituty s obdobným účinkem .......................................................... 38 6.1 Podmíněné zastavení trestního stíhání......................................................... 40 6.2 Narovnání .................................................................................................... 43 6.3 Podmíněné odloţení podání návrhu na potrestání ....................................... 45 6.4 Trestní příkaz ............................................................................................... 46 6.5 Dohoda o vině a trestu ................................................................................. 48 7 Případy, v nichž se institut spolupracujícího obviněného využil ................. 54 8 Závěr ................................................................................................................. 59
4
9 Resumé .............................................................................................................. 61 Seznam použitých pramenů a literatury ........................................................... 63 A. Knihy a sborníky .......................................................................................... 63 B. Odborné články ............................................................................................. 65 C. Právní předpisy ............................................................................................. 66 D. Legislativní materiály ................................................................................... 68 E. Elektronické prameny ................................................................................... 68 F. Judikatura ...................................................................................................... 70 G. Spisový materiál MSZ Brno ......................................................................... 71
5
Abstrakt Diplomová práce na téma Spolupracující obviněný se zabývá institutem spolupracujícího obviněného v úpravě českého trestního práva. Strukturu práce tvoří spolupracující obviněný jako pojem, jeho vliv na základní zásady a přínosy a rizika, která právní úprava přináší. Následuje charakteristika dalších institutů tzv. odklonů a srovnání spolupracujícího obviněného s některými zahraničními úpravami. Závěr práce je věnován případům, ve kterých se institut spolupracujícího obviněného uplatnil a jejich rozboru.
Klíčová slova Spolupracující obviněný, korunní svědek, přínosy a rizika, trestní řízení, beztrestnost, odklon, dohoda o vině a trestu.
Abstract Diploma thesis on the topic of the cooperating defendant cooperating Institute deals with the accused in the Czech criminal law. The structure of the thesis consists of cooperating accused as a concept, its influence on the basic principles and the benefits and risks that the legislation brings. The conclusion of the work is devoted to cases in which the Institute has applied and their cooperating accused analysis.
Key words Cooperating accused, principal witness, contribution and risk, criminal proceeding, impunity, diversions, agreement on guilt and punishment.
6
Úvod Diplomová práce se zabývá institutem trestního práva procesního – spolupracujícím obviněným, který byl zaveden teprve nedávno, a to v roce 2010. Domnívám se, ţe stále je však tématem aktuálním a diskutabilním, jelikoţ je řadou odborníků spíše odmítán a rovněţ vzhledem ke krátké době jeho moţné vyuţitelnosti a tomu, ţe jde o institut, který má být vyuţíván ve výjimečných případech nelze zatím jednoznačně rozhodnou, zda tento zákonný prostředek proti závaţné kriminalitě je vhodným a potřebným prostředkem pro české trestní právo. Hlavními cíli diplomové práce je vymezit pojem spolupracujícího obviněného v trestním právu a současně shrnout jaký je jeho význam a dále jej analyzovat a učinit výklad platné právní úpravy obsaţené v trestním řádu a trestním
zákoníku.
Upozornit
na
některá
rizika,
která
sebou
institut
spolupracujícího obviněného přináší a kvůli kterým je některými stále odmítán a pokusit se navrhnout alespoň částečné řešení těchto rizik. Dílčí cíle poté stručně shrnují historický původ korunního svědka, jako předchůdce našeho spolupracujícího obviněného, jeţ jej v modifikované podobě přejímá. V souvislosti s tím nastínit legislativní vývoj právní úpravy korunního svědka, který nakonec vyústil v přijetí spolupracujícího obviněného a poukázat na novodobé tendence k přijetí korunního svědka jako takového do českého právního řádu. Dále krátce srovnat tento institut s institutem agenta z pohledu jejich podobností. Dílčím cílem práce je rovněţ ukázat jak a do jaké míry institut spolupracujícího obviněného zasahuje do zásad trestního práva a trestního řízení, srovnat českou úpravu s vybranými zahraničními úpravami a představit instituty s obdobným účinkem, které představují, stejně jako spolupracující obviněný, pronikání oportunity do trestního řádu. V neposlední řadě má diplomová práce představit případy, v nichţ jiţ k uplatnění toho institutu došlo. Toto téma jsem si ke zpracování práce vybrala z důvodu, ţe dle mého názoru je tento institut, i kdyţ je povaţován za kupčení se spravedlností, jelikoţ ačkoli máme jednoznačné důkazy o vině, nemusí být pachatel nikterak soudem
7
potrestán, potřebný a přináší výsledky, kvůli kterým byl přijat. Nejedná se totiţ o jednostranné „odpuštění“ nýbrţ obviněný musí výměnou za tento benefit, jak vyplývá z názvu institutu, spolupracovat s OČTŘ za účelem odhalení závaţné kriminality a potrestání jejich pachatelů. Vzhledem k nedávnému zavedení institutu chybí ucelenější pohled spolupracujícího obviněného na naše trestní právo a tudíţ je diplomová práce zpracována
především
na
základě
poznatků
komentářové
literatury
a
uveřejněných odborných článků. Při zpracování textu práce byly vyuţity metody dedukce, indukce, analýzy a komparace. Diplomová práce je rozdělena do sedmi kapitol. První kapitola definuje spolupracujícího obviněného a korunního svědka a jeho právní úpravu, druhá se věnuje zásadám trestního práva ovlivněným institutem. Třetí má za úkolu nastínit nedokonalost právní úpravy. Čtvrtá kapitola přináší autorčin pohled na věc. V páté kapitole jsou obsaţeny zahraniční úpravy, šestá popisuje tzv. odklony a nesmím zapomenout na přehled některých případů, v nichţ se institut spolupracujícího obviněného uplatnil, který přináší kapitola sedmá diplomové práce.
8
1 Spolupracující obviněný 1.1 Spolupracující obviněný – pojem a účel, korunní svědek Právní řád České republiky obsahuje institut spolupracujícího obviněného, nikoli však zatím institut korunního svědka, který je historicky starší a byl bezpochyby vzorem pro zakotvení spolupracujícího obviněného do trestního řádu. Povaţuji tak za důleţité uvést z čeho se naše současná úprava vyvinula. Kořeny leţí v anglosaském právním systému – common law, v němţ je označen jako Queen´s Evidence nebo King´s Evidence. V Anglii je takto označován důkaz, o který se opírá obţaloba podávána „korunou“ neboli státem. Právnický slovník definuje korunního svědka „accomplice witness“ následovně „korunním svědkem je pachatel trestného činu, jemuž byl dán příslib, že nebude stíhán nebo bude mírněji potrestán, pokud svou výpovědí usvědčí jiné spolupachatele.“1 Pipek pak „korunním svědkem je osoba, která je podezřelá z účasti na podílu na trestné činnosti v některé z forem trestného činu a v trestním řízení vystupuje proti dalším osobám, které jsou podezřelé, že se na této trestné činnosti účastnily nebo podílely, a to jako hlavní svědek ve prospěch obžaloby, kterému je za to jako protihodnota v souladu se zákonem orgány činnými v trestním řízení ve veřejném zájmu, který spočívá v odhalení, dokázání a potrestání trestného činu a jeho pachatelů, garantována beztrestnost nebo pro něj příznivá moderace trestního postihu.“2 A taktéţ Musil3 k tomu dodává, ţe v širším smyslu lze korunním svědkem rozumět „spolupachatele trestného činu nebo účastníka na trestném činu, který uzavře s orgány činnými v trestním řízení dohodu o tom, ţe bude pravdivě vypovídat ve prospěch obţaloby a přispěje tak k odhalení nebo usvědčení jiného účastníka (spolupachatele), a který je za podání 1
HENDRYCH, D. a kolektiv. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 353. PIPEK, J. Několik poznámek k institutu korunního svědka. In: VÁLKOVÁ, Helena; STOČESOVÁ, Simona. Nad institutem korunního svědka. Sborník příspěvků z odborného semináře. Plzeň: Západočeská univerzita, 2003, s. 65. 3 MUSIL, JAN. Několik poznámek k institutu korunního svědka. In: VÁLKOVÁ, Helena; STOČESOVÁ, Simona. Nad institutem korunního svědka. Sborník příspěvků z odborného semináře. Plzeň: Západočeská univerzita, 2003, s. 69- 84. 2
9
takového svědectví honorován tím, ţe se mu poskytne privilegium nestíhatelnosti, beztrestnosti nebo zmírnění trestu nebo zmírnění výkonu trestu, eventuálně téţ zvláštní ochrana před pomstou.“ Pojmu korunní svědek je moţné rozumět především v původním významu jako zmíněný King´s Evidence, dále ve specifickém, přeneseném významu jako zákonný prostředek, kde hlavní účel spočívá v boji proti organizované kriminalitě a v neposlední řadě ve významu obecném jako svědek „crown witness“, svědčící ve prospěch obţaloby, který má zásadní význam na výsledek rozhodnutí soudu. V tomto obecném významu jej zmiňuje i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 11. 1999.4 Institutem obsahově podobnému korunnímu svědkovi je náš spolupracující obviněný obsaţený v ustanovení § 178a TŘ. Na zavedení institutu korunního svědka, rozuměj i spolupracujícího obviněného do právních řádů evropských států včetně České republiky mělo vliv několik mezinárodních dokumentů. Jedním z nejvýznamnějších5
dokumentů
je
Rezoluce
Rady
Evropské
unie
č.
497Y0111(01) ze dne 20. prosince 1996 o jednotlivcích, kteří spolupracují při soudním řízení v boji proti mezinárodně organizovanému zločinu. Rezoluce doporučuje členským státům přijmout vhodná opatření, jeţ budou motivovat jednotlivce, kteří se podílejí, jsou či byli členy organizovaných zločineckých organizací, aby spolupracovali při trestním řízení.6 A téţ Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu přijatá v Palermu v prosinci 2000. Součástí českého právního řádu je od 1. 1. 2010, kdy v souvislosti s přijetím nového trestního zákoníku, vstoupila v účinnost novela trestního řádu č. 41/2009
Sb.
Pro
praxi
to
znamenalo
zjednodušení
trestního
stíhání
organizovaného zločinu a současně téţ formu motivace ke spolupráci obviněného
4
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 95/99. Viz důvodová zpráva k návrhu zákona ze dne 6. května 2011. Dostupné online z: http://www.korupce.cz/assets/protikorupcni-strategie-vlady/na-leta-2011_2012/1b---duvodovazprava-k-navrhu-zakona-ze-dne-6--kvetna-2011---predlozeno-do-MPR.pdf [cit. 18. 2. 2015]. 6 Srov. COUFALOVÁ, B. Hmotněprávní instituty pro boj s organizovaným zločinem podle nového trestního zákoníku. Bulletin advokacie. 2009, č. 10, s. 85. Rovněţ STŘÍŢ, I.; POLÁK, P.; FENYK, J.; HÁJEK, R. Trestní zákoník a trestní řád průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 2. Díl. Praha: Linde, 2010, s. 571. 5
10
s OČTŘ. Z charakteristiky korunního svědka a spolupracujícího obviněného je zřejmé, ţe institut spolupracujícího obviněného je mírnější formou korunního svědka, kdy hlavní rozdíl shledávám ve výhodách, které je moţné obviněnému nabídnout. Přijetí institutu jako takového do českého trestního práva hodnotím jednoznačně pozitivně, ovšem společnost jej můţe hodnotit spíše negativně, ve smyslu ustupování pachatelům trestných činů nebo dokonce jako kupčení se spravedlností. Domnívám se však, ţe především z hlediska veřejného zájmu, můţe významně přispět k odhalování a prokazování organizované trestné činnosti, neboť v krajním případě můţe jít o jedinou moţnost k usvědčení těchto organizovaných skupin, jeţ páchají závaţnou kriminalitu. 1.2 Úprava spolupracujícího obviněného v českém trestním právu Legislativní rámec právní úpravy institutu spolupracujícího obviněného je vymezen především těmito právními předpisy: -
zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů;
-
zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů; a
-
zákonem č. 137//2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka, ve znění pozdějších předpisů.
V souvislosti s novelou č. 193/2012 Sb., účinnou od 1. 9. 2012 došlo, díky vloţení nového odstavce 2 do § 178a TŘ, k rozšíření uplatnění institutu SO tím, ţe nyní je moţné jej vyuţít na řízení o všech zločinech (před novelou byla moţná aplikace institutu jen v řízení o zvlášť závaţných zločinech) a současně byl touto novelou institut taktéţ zpřísněn. Pojem spolupracující obviněný je vymezen v trestním řádu jediným ustanovením, a to § 178a, jeho důsledky jsou však hmotněprávní povahy. Je tak otázkou zda jde o institut hmotněprávní či procesní. Přikláním se k názoru, ţe jde o procesní institut, jelikoţ nebude-li pachatel v obţalobě označen za spolupracujícího, těţko můţe dojít k účinkům vymezeným hmotným
právem.
„Účelem
daného
ustanovení
bylo
motivovat
členy
11
organizovaných zločineckých skupin ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení s cílem usnadnit vyšetřování tohoto druhu trestné činnosti, se kterou je často spojován závazek mlčenlivosti a tím pádem zpravidla nedostatek důkazů k usvědčení osob organizujících nebo řídících takovouto trestnou činnost.“7 SO tak napomáhá překonat dosti náročnou důkazní situaci v kauzách organizovaných skupin, či organizovaných zločineckých skupin. Dle platné právní úpravy § 178a TŘ můţe, ale taktéţ nemusí, pouze státní zástupce v řízení o zločinu označit v obţalobě obviněného za spolupracujícího jestliţe splní podmínky stanovené zákonem a státní zástupce to vzhledem k povaze trestného činu, k jehoţ objasnění se obviněný zavázal, povaţuje za potřebné. Pro přiznání statusu spolupracujícího obviněného vymezuje trestní řád8 tyto podmínky: a) oznámí státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny a zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech; zákon ale nestanovuje jakou formu má učiněný závazek SO mít. Ukládá pouze povinnost SO vypovídat tak, aby jeho výpověď byla v souladu s oznámenými skutečnostmi. Soudím tedy, ţe dle dikce zákona, je moţné připustit všechny formy podání podle § 59 odst. 1 TŘ, b) dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, doznání však musí být bez výhrad, úplné a dále musí být opřeno o další provedené důkazy ve věci. SO se doznává ke skutku, který spáchal, přičemţ důleţitá
7
Transparency international Česká republika. Analýza soudních rozhodnutí vydaných v letech 2010 až 2012 ve věcech úplatkářských trestných činů. Dostupné online z: http://www.transparency.cz/doc/Analýza_soudních_rozhodnutí_vydaných_v_letech_2010_aţ_201 2_ve_věcech_úplatkářských_trestných_činů.pdf [cit. 18. 2. 2015]. 8 § 178a odst. 1 trestního řádu.
12
je totoţnost skutku, nikoli jeho právní kvalifikace, jak judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 1049/20119, a c) prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný. Ani pro toto prohlášení není trestním řádem stanovena ţádná forma. Jako nejideálnější způsob se mi jeví učinit toto prohlášení přímo do protokolu o výslechu takové osoby, který tato osoba na závěr podepisuje, čímţ stvrzuje, ţe podstatě institutu spolupracujícího obviněného rozumí a je srozuměn i se všemi důsledky z tohoto plynoucími. Rovněţ je třeba, aby státní zástupce přihlédl k trestnému činu, ke kterému se obviněný doznal, k jeho osobě a k okolnostem případu. Tím se zejména rozumí, zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehoţ objasnění se zavázal a jaké následky způsobil. Ze zákona vyplývá, ţe jde o demonstrativní výčet, státní zástupce tak můţe přihlíţet téţ i k jiným okolnostem. Například by měl ze spolupráce vyřadit ty obviněné, kteří byli „hlavou organizace“. Splní-li obviněný veškeré zákonné podmínky, získá status spolupracujícího a poté by měl být soudem za jeho „pomoc“ náleţitě honorován10. Benefit spočívá především v moţnosti uloţit spolupracujícímu obviněnému trest dle § 58 odst. 4 trestního zákoníku. Toto ustanovení, podle formulace „soud sníţí“, stanovuje soudu, aby uloţil spolupracujícímu trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, kterou TZ pro trestný čin stanoví. Přitom vezme rovněţ v úvahu povahu trestného činu, ke kterému se doznal v porovnání se zločinem spáchaným členy organizované skupiny či ve prospěch organizované zločinecké skupiny, k jehoţ objasnění přispěl, význam takového jeho jednání, osobu pachatele a opět i okolnosti případu. Zejména zda a jakým způsobem se 9
Teorie a praxe přitom nechápe totoţnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v ţalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemţ soud můţe a musí přihlíţet i k těm změnám skutkového stavu, k nimţ došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obţalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obţalobě přibýt, některé mohou odpadnout, sodu můţe upřesnit nepřesný popis obţaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku. Srov. R 6/1962, R 19/1964 nebo ÚS 21/2002-u. 10 ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2322.
13
podílel na takovém zločinu, k jehoţ objasnění se zavázal a jaké následky svým jednáním případně způsobil. Soud však není vázán ţádným omezením a nakonec uloţí trest pouze na základě svého uváţení. Nově je dokonce moţné postupovat podle § 46 odst. 2 trestního zákoníku, čili upustit od potrestání pachatele označeného jako spolupracující obviněný. K získání tohoto benefitu je třeba splnit přísnější podmínky, coţ vyplývá téţ z toho, ţe jsou mu nabízeny mnohem větší výhody neţ podle odst. 1 § 178a TŘ. Aby mohl vyuţít tohoto privilegia je zapotřebí, aby11: -
SO nespáchal trestný čin, který je závažnější než zločin, k jehož objasnění přispěl; závaţnost se posuzuje nejen jako typová, ale téţ jako konkrétní, přihlíţí se tak rovněţ k povaze vlastního trestného jednání, způsobu provedení činu, následku, míře zavinění a pohnutce12,
-
nepodílel se na spáchání zločinu, k jehož objasnění přispěl, jako organizátor či návodce; z podstaty věci je zřejmé, ţe je důleţité dbát na to, aby se nejednalo o některého z hlavních aktérů skupiny. „Není přijatelné, ať už z právních nebo politických důvodů, aby tzv. velké ryby získávaly od státní moci výhody nebo ochranu výměnou za to, že odhalí tzv. malé ryby.“13 Zdůrazňuje to téţ důvodová zpráva, jeţ uvádí, ţe status spolupracujícího v organizované
obviněného skupině
nebo
není
moţné
organizované
udělit
osobě,
zločinecké
která skupině
vykonávala roli řídící osoby; -
spáchaným zločinem obviněný nezpůsobil úmyslně těžkou újmu na zdraví, nebo smrt; a zároveň
-
absentují důvody pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 trestního zákoníku.
11
§ 178a odst. 2 trestního řádu. ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 2013, op. cit., s. 2322. 13 GAL´O, DUŠAN. Trestní postih výroby, šíření a jiného protiprávního nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Rigorózní práce. Masarykova univerzita. Právnická fakulta. Brno, 2014, s. 96. 12
14
1.3 Korunní svědek v českém právním řádu V České republice se záměr právně upravit institut tzv. korunního svědka setkal s odezvou aţ v návrhu, jenţ byl iniciován Ministerstvem vnitra ČR, a zpracovaném ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti ČR v roce 2002.14 K úvaze zavést jej do právního řádu přispělo jeho přijetí v sousedních státech, například v Maďarsku jiţ v roce 1994, Polsku v roce 1997. Na základě zmíněného návrhu mělo dojít k zavedení institutu dočasného přerušení trestního stíhání, zastavení trestního stíhání, ustanovení o řízení proti spolupracujícímu obviněnému a dočasné odloţení trestního stíhání v souvislosti s pachatelem trestného činu, který se rozhodl spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení15. Návrh předpokládal dvoufázový proces při udělování beztrestnosti. Nejdříve mělo jít o dočasné přerušení trestního stíhání a teprve poté, co obviněný splní podmínky stanovené zákonem, dojde k definitivnímu zastavení trestního stíhání. Tento postup měl zabezpečit, ţe obviněný splní své povinnosti – čili podá pravdivou a úplnou výpověď, jeţ je schopná podstatně přispět k objasnění trestného činu, k jehoţ objasnění se zavázal. Dále bylo jako podmínka16 stanoveno, ţe od právní moci rozhodnutí o přerušení, se obviněný nesmí dopustit opětovně úmyslného trestného činu, nesmí vyjít najevo ţádný trestný čin spáchaný obviněným neuvedený v prohlášení státnímu zástupci a v neposlední řadě vykonal další povinnosti stanovené mu v rozhodnutí o dočasném přerušení trestního stíhání. Současně měla tato úprava zaručit, ţe budou-li podmínky ze strany obviněného dodrţeny, budou mu výhody z toho plynoucí skutečně poskytnuty. K přijetí toho návrhu nedošlo, důvodem byla řada nedostatků navrhované úpravy.
14
Tento materiál byl 22. 11. 2002 předloţen k připomínkovému řízení pod č. j. OBP – 1697/CZ2002. 15 Souhrnně šlo o nový oddíl III. třetí části hlavy XX, nazvané Řízení proti pachateli v mimořádných případech (§ 306b – 306e trestního řádu). 16 Viz § 306c návrhu z roku 2002.
15
K dalšímu pokusu o zakotvení institutu korunního svědka došlo v roce 2004. Návrh vycházel z polské právní úpravy, kde funguje jiţ od roku 1997. Tento se však rovněţ neshledal s pochopením a přijat nebyl. Institut korunního svědka se dosud nestal součástí českého trestního práva. Došlo však k přijetí institutu spolupracujícího obviněného, který je jeho „modifikací“ – korunní svědek v uţším smyslu.17 Takto jej vnímá i Martin Pecina, který se při projednávání návrhu zákona, upravující institut korunního svědka vyjádřil takto18: „Podle originální definice představuje korunní svědek pachatele nebo spolupachatele trestného činu, nebo účastníka na trestném činu, který uzavře s orgány činnými v trestním řízení dohodu o tom, že bude pravdivě vypovídat ve prospěch obžaloby, a přispěje tak poskytnutím důkazně relevantních informací významným a rozhodným způsobem k odhalení trestného činu nebo k usvědčení pachatele, spolupachatele nebo účastníka, výměnou za státem udělené privilegium nestíhatelnosti, případně beztrestnosti ohledně vlastní spáchané trestné činnosti. Nejde tedy o pouhé snížení trestu, nýbrž o úplnou absenci tohoto trestu. Toto je podstatný rozdíl mezi institutem korunního svědka, který dnes předkládám, a institutem spolupracujícího obviněného, který již je v našem právním řádu obsažen. Tyto instituty jsou zaměřeny na jinou skupinu pachatelů a v žádném případě je nelze zaměňovat nebo dokonce argumentovat tím, že kodifikací spolupracujícího obviněného máme tento problém, to znamená problém korunního svědka, takříkajíc ze stolu a jednou provždy vyřešen. V žádném případě to tak není, a to ani v případě, že spolupracujícího obviněného posuneme až do úrovně, kdy mu bude zcela odpuštěn trest.“
17
Spolupracující obviněný je subsidiární institut ve vztahu ke korunnímu svědkovi, podmínky pro jeho přiznání jsou, jak je patrno měkčí. Viz MUSIL, JAN. Korunní svědek – ano či ne? Trestní právo. 2003, č. 4, s. 23. 18 Parlamentnilisty.cz. Pecina: Návrh na zřízení institutu korunního svědka. Řeč na 14. schůzi PS PČR dne 16. 3. 2011. Dostupné online z: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/politicivolicum/Pecina-Navrh-na-zrizeni-institutu-korunniho-svedka-191574. [cit. 4. 3. 2015].
16
K zakotvení zmíněné modifikace ve formě spolupracujícího obviněného došlo aţ v roce 201019 v souvislosti s rekodifikací trestního práva hmotného. Novela č. 41/2009 Sb., neobsahovala právní úpravu korunního svědka, nýbrţ pouze spolupracujícího obviněného, coţ se vzhledem k rozloţení politických sil ukázalo jako klíčové.20 Vloţením ustanovení § 178a do trestního řádu tak došlo ke stanovení podmínek, které musel obviněný splnit, aby mohl být státním zástupcem označen jako spolupracující a v souvislosti s tím nový trestní zákoník21 umoţnil tuto skutečnost zohlednit při ukládání trestu.22 Aktuální právní úpravu institutu spolupracujícího obviněného přinesla novela č. 193/2012 Sb., účinná od září 2012. Opět ovšem nepřinesla korunního svědka, nýbrţ alespoň změny týkající se spolupracujícího obviněného. Ten tak nově výrazně posílil právní jistotu pro obviněného a taktéţ jeho větší efektivitu. Stále nejde o případ, kdy by obviněný získal imunitu před obţalobou a nebylo by jej moţné trestně stíhat. Umoţňuje ale navrhnout spolupracujícímu, místo původního fakultativního, obligatorní sníţení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby (§ 58 odst. 4 TZ) a především dovoluje upuštění od potrestání osoby označené za spolupracující, tedy moţnost úplné beztrestnosti. Nyní se opět začíná uvaţovat o začlenění institutu korunního svědka do českého trestního práva. Má být novinkou připravované rekodifikace trestního řádu. Imunitu před obţalobou by mohl získat člověk, který státnímu zástupci oznámí skutečnosti, jeţ významně přispějí k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, nebo takový zločin pomohou odvrátit. Zároveň je podmínkou plné doznání, přičemţ nesmí být pochyb, ţe bylo učiněno svobodně, váţně a určitě. Svědek rovněţ musí vydat prospěch, který trestnou činností získal,
19
V období let 2004 – 2010 byly předloţeny ještě tři návrhy zákonů, počítající se zavedení institutu korunního svědka do trestního práva, ţádný z nich však nebyl přijat. 20 PÚRY, František. Některé změny v ukládání trestů podle nového trestního zákoníku. Trestněprávní revue. 2010, roč. 9, č. 1, s. 1-10. 21 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. 22 ŠČERBA, Filip. Dohoda o vině a trestu a další prostředky racionalizace trestní justice. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, s. 91.
17
a zavázat se k náhradě případně způsobené škody. Součástí mají být i omezující podmínky. Vyuţití institutu by nemělo být přípustné v případě, ţe: svědkova trestná činnost je závaţnější neţ odhalený trestný čin jiných osob; svědek je sám organizátorem či návodcem trestného činu; činem, uvedeným v doznání byla způsobena smrt nebo těţká újma na zdraví; jde o zvlášť nebezpečného recidivistu. Na toto upozorňoval uţ M. Růţička v roce 2003.23 Vyjádřil se, ţe zákon by měl vyloučit pouţití institutu korunního svědka, půjde-li o trestní stíhání pachatele zvlášť nebezpečného recidivisty. U takových osob je do budoucna změna chování velmi nepravděpodobná a tak není vhodné, aby převáţil zájem na objasnění věci nad zájmem na důsledném postihu těch osob, které se trestné činnosti dopouštějí jako zvlášť nebezpeční recidivisté. Za splnění těchto podmínek státní zástupce přeruší jeho trestní stíhání a po pravomocném odsouzení všech členů skupiny by bylo trestní stíhání korunního svědka teprve zastaveno.24 Na základě nastíněné úpravy se domnívám, ţe by institut korunního svědka mohl být konečně přijat. Obsahuje totiţ ustanovení o náhradě škody, která by musela být nahrazena poškozenému. Toto v dřívějších pokusech o jeho zakotvení chybělo a domnívám se, ţe šlo o jeden z hlavních důvodů jeho neustálého odmítání. 1.4 Spolupracující obviněný versus agent Za krátkou zmínku stojí téţ podobnost institutu spolupracujícího obviněného s agentem. Spolupracující obviněný, který je primárně určen k odhalování zločinů 23
Srov. RŮŢIČKA, M. Korunní svědek v České republice – ano, či ne? In: VÁLKOVÁ, Helena; STOČESOVÁ, Simona. Nad institutem korunního svědka. Sborník příspěvků z odborného semináře. Plzeň: Západočeská univerzita, 2003, s. 24. 24 ČESKÁ JUSTICE. Korunní svědek má být novinkou připravovaného trestního řádu. Dostupné online z: http://www.ceska-justice.cz/2014/04/korunni-svedek-ma-byt-novinkou-pripravovanehotrestniho-radu/. [cit. 5. 3. 2015].
18
spáchaných členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, se můţe na první pohled a do určité míry podobat institutu agenta, který je vymezen ustanovením § 158e TŘ. Avšak hlavní rozdíl spočívá v původu těchto osob. Zatímco spolupracující obviněný je zpravidla pachatelem trestného činu, působí uvnitř skupiny a podílí se tak na činnosti skupiny, kdy k jeho spolupráci s OČTŘ dochází aţ následně v trestním řízení. Tak agent naopak infiltruje do skupiny zvenčí jiţ s úmyslem usvědčit členy skupiny. Spolupracující obviněný je tak oproti agentovi, osobě, která je příslušníkem Policie České republiky nebo Generální inspekce bezpečnostních sborů, a který plní úkoly uloţené mu řídícím policejním orgánem, vystupující zpravidla se zastíráním skutečného účelu své činnosti – závadová osoba, kterou státní moc bere do svých sluţeb za účelem odhalení a rozvrácení cílové skupiny a postihu jejich členů. Za tuto „pomoc“ je poté této osobě zaručen jistý druh dobrodiní. Tento rozdíl vyplývá ze systematiky trestního řádu. Agent je upraven ve druhé části hlavy deváté – postup před zahájením trestního stíhání, kdeţto spolupracující obvinění je upraven sedmým oddílem (obţaloba) hlavy desáté, tedy zahájení trestního stíhání, další postup v něm a zkrácené přípravné řízení. Z tohoto vyplývá, výše uvedené, čili ţe agent má za cíl získat informace důleţité pro další vyšetřování a druhotně téţ důkazy, aby mohlo být zahájeno trestní stíhání. K tomu B. Huberová „Tato metoda, stejně jako při odposlechu v bytě, napomáhá spíše k rychlejšímu získávání informací důležitých pro další postup vyšetřování, než k zajišťování důkazů. Skrytí vyšetřovatelé mají získávat poznatky o obchodní činnosti, členech a vztazích ve zločinecké skupině nebo mezi jednotlivými členy. Infiltrace je všeobecně velmi nákladná a zpravidla i náročná
a
osoba
skrytého
vyšetřovatele
je
značně
ohrožena.“25
U
spolupracujícího obviněného trestní stíhání jiţ probíhá, ten však můţe výměnou za určité informace získat benefit ve formě niţšího aţ ţádného trestu. Působnost agenta je definována poměrně restriktivně. Pouţít jej je moţné jen u zvlášť 25
HUBEROVÁ, Barbara. Nové cesty v boji proti organizované kriminalitě. Kriminalistika. 1998, č. 1, s. 33.
19
závaţných zločinů a dalších, v zákoně taxativně vymezených trestných činů26, u kterých se předpokládá pouţití agenta jako velmi vhodné. Dalším rozdílem je téţ, ţe o pouţití agenta rozhoduje soudce vrchního soudu na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství27 – jde tedy o realizaci na vyšší úrovni a nezáleţí tak „pouze“ na úvaze dozorujícího státního zástupce jako je tomu u spolupracujícího obviněného. Oba instituty, jak agent, tak i spolupracující obviněný směřují ve svém důsledku ke stejnému cíli. Kaţdý má svá specifika a podmínky pro uplatnění a oba v sobě skrývají rizika, ţe jejich uplatnění v konkrétním případě nepovede ke kýţenému výsledku. Například se nenajde osoba, která by byla ochotna spolupracovat s OČTŘ či se agentovi nepodaří proniknout do struktur zločinecké skupiny apod. Z tohoto důvodu se domnívám, ţe oba instituty jsou potřebné a v některých případech mohou být jediným prostředkem jak dosáhnout odhalení a usvědčení těchto forem kriminality.
26
§ 226; § 248 odst. 1 písm. e) a odst. 2 aţ 4; § 256; § 257; § 258; § 329; § 331; § 332 a § 333 trestního zákoníku. 27 § 158e odst. 4 trestního řádu.
20
2 Základní zásady ovlivněné institutem spolupracujícího obviněného Kaţdé právní odvětví je vystavěno na právních principech, jeţ determinují jednak koncepci právního řádu jako celku, a zároveň koncepci jeho jednotlivých odvětví. Co se týče samotných základních zásad trestního práva procesního, mají některé svůj původ jiţ v ústavní sféře, tedy v Ústavě a Listině základních práv a svobod, tím pádem také v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv. Tyto základní principy, určující ráz trestního procesu, jsou specifikovány jako základní zásady trestního řízení. „Základními zásadami trestního řízení rozumíme vůdčí právní ideje, jimž toto postavení přiznává zákon. V důsledku své povahy jsou základem, na kterém je vybudována organizace trestního řízení a úprava činnosti jeho orgánů.“28 Můţeme říci, ţe „všechny základní zásady našeho trestního řízení tvoří harmonickou, ucelenou soustavu, vnitřně jednotnou, zaměřenou na uskutečnění úkolů trestního řízení. Jako součást harmonické soustavy jsou jednotlivé základní zásady vzájemně skloubeny, vzájemně se doplňují a podporují. Porušení některé z nich v trestním řízení má vzápětí za následek i porušení jiných zásad.“29 K tomu Šámal „účinné zásady určují hranice jednání jednotlivých subjektů v trestním řízení a tam, kde je vedeno jednání známými zásadami, podstatně se zvyšuje míra právní jistoty strany v řízení.“30 Institut spolupracujícího obviněného je z hlediska trestního řízení „zásahem do zásady legality – povinnost státního zástupce stíhat všechny trestné činy, o nichţ se dozví – a tím pádem částečně téţ do zásady oficiality, jelikoţ jde o její konkretizaci pro etapu zahájení trestního řízení.“31 Protipólem k této zásadě je zásada oportunity. Tato naopak poskytuje státnímu zástupci moţnost, aby na základě svého uváţení a z důvodu vhodnosti, v konkrétním případě nestíhal 28
CÍSAŘOVÁ, D.; FENYK, J.; GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 4. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2006, s. 56. 29 Tamtéž, s. 57, 58. 30 ŠÁMAL, Pavel. Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. 1999, s. 46. 31 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 102.
21
pachatele, ačkoli pro to jsou splněny podmínky. Jde o specifikum, výjimku z principu legality. Stejně jako se postupem času mění společenské ideje a potřeby, je zapotřebí, aby i právo reagovalo na tyto změny. Tento proces se nevyhýbá ani trestnímu právu procesnímu, jako souboru právních norem upravujících trestní řízení a procesně právní vztahy při něm vznikající. „Stále častěji jsou tak do trestního řádu zaváděny případy oportunity, které modifikují zásady trestního řízení.“32 Jedním z důvodů je boj proti organizované kriminalitě. Dalším důvodem, který vede k přijetí řady institutů – tzv. odklonů (například: podmíněné zastavení trestního stíhání dle § 307 TŘ, narovnání dle § 309 TŘ, atd.), je snaha zrychlit a zefektivnit trestní řízení. Trestní řád tudíţ obsahuje početné výjimky z obecných zásad trestního řízení. Jednou z nich je právě institut spolupracujícího obviněného. Institut spolupracujícího obviněného je vybudován na střetu, kolizi protikladných zájmů. Můţeme říci, ţe je kompromisem mezi zájmem získat výpověď svědka, který sám spáchal nebo se podílel na spáchání trestného činu, ale za určitých podmínek, je ochoten tyto informace orgánům činným v trestním řízení poskytnout na straně jedné a zájmem společnosti na spravedlivém potrestání pachatele-svědka, který se rovněţ dopustil trestného činu, za něţ je stíhán, na straně druhé. Je zřejmé, ţe za dané situace můţe dojít k omezení či modifikaci základních zásad trestního řízení, tyto zásahy mají různou míru a některé ze zásad nejsou ovlivněny vůbec. 2.1 Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností Neboli zásada materiální pravdy, jak bývá taktéţ nazývána, je vyjádřena v § 2 odstavci 5 trestního řádu. Toto ustanovení stanoví, ţe orgány činné v trestním řízení musí postupovat tak, „aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němţ nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti 32
JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: Leges, 2013, s. 150.
22
přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu.“ Zde je patrná souvislost se zásadou vyhledávací a zásadou oficiality, tzn. odpovědnost OČTŘ za zjištění skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to bez návrhu – z úřední povinnosti. Z uvedeného vyplývá, ţe i v případě, kdy se osoba obviněná z trestného činu, za který je stíhána, k tomuto činu dozná, trvá i nadále povinnost OČTŘ zjišťovat, zda se učiněné doznání zakládá na pravdě a je podporováno okolnostmi případu a dalšími důkazy. Pokud by OČTŘ takovýto přezkum neprovedly a pouze se spokojily s doznáním, došlo by zcela nepochybně k porušení zásady materiální pravdy. To však není důsledkem institutu spolupracujícího obviněného, ale o pouhé zjednodušení práce na straně OČTŘ. 2.2 Zásada kontradiktornosti trestního řízení a rovnost zbraní Tyto zásady nalezneme v Úmluvě, v článku 6 odstavci 3 písmene d)33 a taktéţ v judikatuře ESLP. V českém právním řádu je tato zásada obsaţena v trestním řádu v § 2 odst. 5. Postavení stran v řízení před soudem je zásadně rovné, toto zakotvuje i Listina v článku 37 odst. 3.34 V případě uplatnění institutu spolupracujícího obviněného je však straně obţaloby dána moţnost získat důkazy i způsobem, který obhajoba k dispozici nemá. Státní zástupce tím pádem získává moţnost nabídnout jisté výhody osobě, případně osobám, které mohou poskytnout informace podporující obţalobu. Z tohoto důvodu je námitka o porušení rovnosti zbraní oprávněná. „Její ostří však zmírňuje právo obviněného na účast u výslechu již ve stádiu vyšetřování (§ 165 odst. 1 TŘ), spojené s právem klást vyslýchaným svědkům, i korunnímu – spolupracujícímu obviněnému, otázky. Totéž platí ve výraznější podobě i pro soudní stádia trestního řízení. Podle § 215 odst. 2 TŘ
33
Vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. 34 Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
23
může obžalovaný a jeho obhájce v hlavním líčení žádat, aby jim bylo umožněno provést důkaz, zejména výslech svědka, tzn. i korunního, …“35 Evropský soud pro lidská práva se zabýval souladem rovnosti zbraní a institutu korunního svědka (spolupracujícího obviněného). ESLP ve své judikatuře36 vyjádřil, ţe institut korunního svědka je v souladu s článkem 6 Úmluvy, ovšem za splnění podmínek: -
otevřený
přístup
státního
zástupce
k dohodě
se
spolupracujícím
obviněným a informování obviněných o jeho postavení, -
informovanost soudu o takové dohodě a dostatečné přezkoumání výpovědi spolupracujícího obviněného,
-
zaručení přístupu obhajoby k výslechu takového svědka, včetně moţnosti klást mu otázky,
-
podpoření tvrzení korunního svědka jinými důkazy. Jeho výpověď můţe být důleţitým, nikoli však jediným důkazem k odsouzení.
Viz téţ Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7Tdo 1315/2012. 2.3 Zásada ústnosti a bezprostřednosti Tato zásada není ovlivněna přímo, dokonce v některých případech nemusí být ovlivněna vůbec. Zde by mohlo dojít k porušení při vyuţití institutu tzv. utajovaného svědka, k čemuţ dochází z důvodu bezpečnosti takového svědka. Judikatura ESLP však porušení neshledává, je-li obviněnému umoţněn výkon jeho práva, klást takovému svědku otázky.
35
KRATOCHVÍL, V., Ústavní a mezinárodně smluvní aspekty institutu „korunního svědka“. In: VÁLKOVÁ, Helena; STOČESOVÁ, Simona. Nad institutem korunního svědka. Sborník příspěvků z odborného semináře. Plzeň: Západočeská univerzita, 2003, s. 38-39. 36 Viz téţ rozhodnutí ESLP ze dne 3. března 2009, ve věci Atanasov proti Bulharsku, č. stíţnosti 20309/02; rozhodnutí ESLP ze dne 27. ledna 2004, ve věci Verhoek proti Nizozemsku, č. stíţnosti 54445/00.
24
2.4 Zásada presumce neviny Vyjádřena je v článku 40 odst. 2 Listiny, vyplývá z ní zásada in dubio pro reo, tedy jsou-li pochybnosti v otázkách viny obviněného, je třeba rozhodnout v jeho prospěch. Dále o ní hovoří § 2 odst. 2 trestního řádu. Ve vztahu k institutu spolupracujícího obviněného jde o zásadu méně dotčenou. Spolupracující bývá řešen formou polehčujících okolností, mimořádného sníţení trestu odnětí svobody či relativně nově upuštěním od potrestání. Zásada je zachována, neboť stále musí proběhnout soudní řízení zakončené vyhlášením odsuzujícího rozsudku, aby mohl být obviněný povaţován za vinného, ačkoli lze předpokládat, ţe tento se ke své vině jiţ doznal, vzhledem k podmínkám, jeţ institut obsahuje. 2.5 Zásada legality O této zásadě jsem si jiţ zmínila v úvodu této kapitoly. Obsaţena je v § 2 odst. 3 TŘ, dále vyplývá téţ ze zákona o státním zastupitelství37 – jde o povinnost státního zástupce stíhat všechny trestné činy, o nichţ se dozví. Na druhou stranu je oprávněn nestíhat některé trestné činy či případně jejich trestní stíhaní zastavit na základě dohody s obviněným. V tomto je poté shledáváno porušení zásady legality. Současná právní úprava však přerušení, odloţení nebo dokonce zastavení trestního stíhání neumoţňuje, tudíţ k narušení zásady jako takové nedochází. S tímto problémem se potýkaly některé dřívější úpravy, které však nebyly přijaty. Mezi zásady naprosto neovlivněné institutem spolupracujícího obviněného jsou například zásada stíhání jen ze zákonných důvodů, zásada obţalovací, spolupráce OČTŘ se zájmovými sdruţeními občanů, zásada zajištění práva na obhajobu a rovněţ není nijak dotčena zásada poučovací – OČTŘ jsou povinny v průběhu celého procesu řádně a správně poučovat všechny osoby.
37
§ 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.
25
3 Přínosy a rizika Institut spolupracujícího obviněného je moţné označit za diskutabilní, někteří jej vítají jako přínos trestního práva, jiní jej naopak odmítají jako nevhodný aţ nepřípustný. Jisté je, ţe tento institut je součástí trestního práva jiţ pět let a za tuto dobu byl jiţ vyuţit v desítkách případů. Samozřejmě stejně jako kaţdý jiný institut sebou přináší různá a různě velká rizika. Na některá z těchto rizik se nyní zaměřím. Institut spolupracujícího obviněného je, jak jsem jiţ zmínila, fakultativní – o udělení statusu rozhoduje státní zástupce, avšak prvotní impuls by měl vzejít od obviněného. Ten má na výběr, můţe si připravit obhajobu, trvat na svém a doufat, ţe státní zástupce nebude mít dostatek relevantních důkazů pro jeho odsouzení. Nebo zvolí cestu opačnou, dozná se a opět bude doufat, ţe mu toto doznání přinese jistý druh dobrodiní. Tato nejistota je zapříčiněna tím, ţe zákon v tomto ohledu nedává obviněnému ţádnou jistotu, ţe mu bude status přiznán. Další nejistotu přináší neexistence moţnosti přezkoumat rozhodnutí státního zástupce o neudělení statusu. Zásadním omezujícím faktorem pouţitelnosti institutu je nejistota ohledně přiznání postavení spolupracujícího obviněného. Za prvé obviněný nezná úplnou důkazní situaci a není tak schopen sám uváţlivě zhodnotit, jestli informace, které poskytl, mají takovou vypovídající hodnotu, kterou stanovuje zákon. Na toto navazuje riziko toho, ţe „důkazní relevanci a další skutečnosti zejména k osobě obviněného vyhodnocuje a o přiznání tohoto výsadního postavení rozhoduje státní zástupce. Tedy osoba, která na obviněného podává obžalobu, a která je v řízení před soudem jednou ze stran a vlastně protistranou obviněného, nikoli tedy nezávislý soud.“38 Nepřiznáním statusu spolupracujícího obviněného v obţalobě tato moţnost končí. Soudu toto oprávnění nepřísluší, ovšem jeho rozhodnutí je poté závislé na udělení statusu. 38
SEIFERT, Filip. Úskalí institutu spolupracujícího obviněného. EPRAVO.CZ magazín. Dostupné online z: http://www.iustitia.cz/_dataPublic/photo/514d31a409d21049d9348a540096edb2/Seifert_Uskali% 20institutu%20spolupracujiciho%20obvineneho.pdf. [cit. 16. 3. 2015].
26
Není-li obviněný takto v obţalobě označen, hledí se na něj jako na „prostého“ obviněného, kterému můţe být přiznána pouze polehčující okolnost podle ustanovení § 41 písm. m) TZ. Zatímco při označení za spolupracujícího má soud povinnost podle § 39 odst. 1, 46 odst. 2 a 58 odst. 4 TZ vzít toto označení v potaz, coţ vyplývá z dikce zákona „soud upustí“, „soud sníží“. Dle mého názoru by bylo vhodné zakotvit do trestního řádu téţ oprávnění soudu, přiznat status spolupracujícího obviněného. Poté i v případě, ţe by státní zástupce vyhodnotil informace získané od obviněného jako nedostačující a postavení spolupracujícího nepřiznal a v řízení před soudem by se ukázalo, ţe přispění obviněného je velmi významné by tento status udělil soud i dodatečně a podle toho stanovil výši a druh trestu. Další moţností proč by bylo vhodné zakotvit pravomoc soudu k přiznání statusu, můţe být například stav důkazní nouze, která se projeví aţ v řízení před soudem. I soud by tak mohl motivovat obviněného k podání výpovědi usvědčující ostatní spoluobviněné. Zároveň by tím byl zajištěn i mechanismus kontroly a celý institut by „nestál“ na pouhém uváţení jedné osoby, která jak bylo zmíněno je navíc protistranou obviněného. Kontrolní mechanismus přiznávání statusu SO by mohl být taktéţ zajištěn tím, ţe by o přiznání statusu měl pravomoc rozhodovat například Nejvyšší státní zástupce. Ke sníţení motivace vypovídat přispívá i fakt, ţe obviněný – svědek, ačkoli spolupracuje a napomáhá tak OČTŘ k získání dalších důkazů, nemá záruku, ţe mu opravdu budou výhody z toho plynoucí poskytnuty. Tímto si pak sám můţe zhoršit svou pozici u soudu, jelikoţ informace jím poskytnuté mohou být pouţity proti němu. Vhodným řešením, toho problému, se mi jeví nemoţnost pouţití této výpovědi proti takové osobě, jako důkazu v hlavním líčení, coţ by bylo v souladu se zásadou nemo tenetur se ipsum accusare, která je mimo jiné obsaţena v čl. 40 odst. 4 Listiny. Další problematický bod, na který poukazuje většina kritiků institutu je věrohodnost respektive nevěrohodnost výpovědi takové osoby. Jde o osobu, jejíţ povahové vlastnosti a pověst nejsou dobré, velmi často se podílí na páchání závaţné trestné činnosti a nezanedbatelná je i její případná trestní minulost.
27
Věrohodnost je relativní pojem, vztahuje se k tomu, co člověk hovoří. Hodnověrnost se pak vztahuje k osobě hovořícího a souvisí se statusem osoby a je širší.39 Dle Blackova právnického slovníku je věrohodnost „vlastnost svědka, která činí jeho svědectví hodnotným nebo přesvědčivým“40. Při hodnocení věrohodnosti je důleţité porovnávat jeho výpověď s dalšími důkazy. Především proto, aby obviněný nevyuţil statusu k jakémusi vyřizování účtů pachatelů závaţné kriminality (odstranění konkurence, odvedení pozornosti od vlastní trestné činnosti, apod.). Podporují-li další dostupné důkazy svědkovu výpověď, není jediný důvod povaţovat jeho výpověď za nevěrohodnou. Jediný kdo je oprávněn k posouzení důkazů a jejich souladu se skutečností je soud, ten postupuje v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů41. Není proto stanoveno, „jaké mnoţství důkazů musí být provedeno k prokázání potřebných skutečností a nejsou předem upravena kritéria pravdivosti jednotlivých důkazů, ani jak má být hodnocena důkazní síla určitého důkazu.“42 Na základě uvedeného se však nedomnívám se, ţe by měla být jeho výpověď a priori povaţována za nevěrohodnou. Je však třeba vţdy vzít v úvahu jeho motivaci, další faktory a všechny ostatní důkazy. Za nezbytné povaţuji velmi obezřetný přístup ke svědkově (spolupracující obviněný) výpovědi. Nejen věrohodnost a motivace spolupracujícího obviněného bývá kritizována. Nabízí se i otázka, komu přiznat status spolupracujícího, je-li obviněných, kteří se rozhodli doznat a vyuţít tento institut více. Tento problém je posílen ještě v případě, ţe se výpovědi těchto „svědků“ rozchází. Nabízí se tak řešení v podobě „kdo dřív přijde“ a status by tak mohl být přiznán osobě, která se, místo zatvrzelého mlčení nebo zapírání, rozhodla vyloţit „karty na stůl“ a pomoci OČTŘ k odhalení a potrestání organizované skupiny. Toto však dle mého názoru 39
KUBÍK, O. Investigatívna psychológia. 1. vydání. Bratislava: Eurokódex, 2012, str. 124. BLACK, H.; C., NOLAN; J. R. NOLAN-HALEY. Blackův právnický slovník. I. díl, 6. vydání, Victoria Publishing, 1993. 41 Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení zaloţeného na pečlivém uváţení všech okolností případu jednotlivě a i v jejich souhrnu. Viz. § 2 odst. 6 trestního řádu. 42 JELÍNEK, J. a kolektiv. 2013, op. cit., s. 164. 40
28
není správným řešením takové situace a dále si myslím, ţe přiznání statusu spolupracujícího obviněného více osobám v jednom řízení není vhodné ani efektivní. Institut má být, vzhledem k jeho povaze, vyuţíván zcela výjimečně, především v situacích důkazní nouze. Taktéţ nelze opomenout fakt, ţe není nijak upraveno ani to, ţe osoba, která můţe být spolupracujícím obviněným, jím můţe být hned několikrát, tedy status můţe být udělen i osobě, která je recidivistou, případně zvlášť nebezpečným recidivistou. V takovém případě, povaţuji moţnost udělit status spolupracujícího za naprosto zcestný a jeho udělení není moţné obhájit veřejným zájmem. Není moţné, aby převáţil zájem na objasnění věci nad trestním postihem osob – zvlášť nebezpečných recidivistů. Proto se domnívám, ţe toto omezení „jednou a dost“ by mělo být výslovně zakotveno v trestním řádu. Poslední sporný bod, o kterém bych se chtěla zmínit je otázka potrestání SO. Od roku 2012 je moţné za splnění podmínek dokonce neuloţit ţádný trest SO. Je tak nutné vyřešit jestli takové „nastavení“ je správné, nebo by přece jen měl být vţdy nějaký trest uloţen. Trestní zákoník v § 52 obsahuje celou řadu alternativních trestů, a ačkoli nejsem kritikem neuloţení ţádného trestu, musím se přiklonit k názoru, ţe alespoň nějaký trest by měl být vţdy uloţen.
29
4 Vlastní rozbor problematiky Prostředkem racionalizace trestní justice v České republice je dlouho diskutovaný institut spolupracujícího obviněného, který má rovněţ podporovat zvýšení efektivity justice, jako je zkrácení trestního řízení a zjednodušení náročnosti celého řízení, především v oblasti dokazování. Spolupracující obviněný má slouţit především při odhalování organizovaného zločinu, který je „způsobilý nejen destabilizovat a rozkládat základní politické, ekonomické i společenské instituce, ale i bezprostředně ohroţovat občany.“43 Pouţití standardních postupů a prostředků trestního práva je v těchto případech přinejmenším velmi náročné, neli v některých případech nemoţné. Proto role spolupracujícího obviněného či v jiných zemích korunního svědka můţe být klíčovou aţ nezastupitelnou, aby OČTŘ byly vůbec schopny takovou trestnou činnost odhalit a objasnit. Je zřejmé, ţe se zde dostává do střetu povinnost ctít základní občanská práva a svobody s poţadavky na vytvoření moţností účinnějšího postupu vůči organizovanému zločinu.44 Vytvořit takovou rovnováhu je dynamický proces, o nalezení společenského konsenzu o tom, co je nutné a přijatelné.45 Je proto důleţité odpovědět na otázku: Jaký zájem jednotlivce lze obětovat v zájmu odhalení organizovaného
zločinu?
S přihlédnutím
ke
stále
častějšímu
prorůstání
organizovaného zločinu do politických struktur a státního aparátu, coţ je hrozbou pro demokratický právní stát a uspořádání společnosti je nezbytné připustit v přijatelné míře zásah státu do těchto práv jednotlivců, neboť organizovaný zločin porušuje lidská práva a můţe tak docházet k jejich mnohem závaţnějšímu porušení. Pachatelé, kteří páchají, tzv. vyšší formu kriminality si velmi dobře uvědomují nebezpečí hrozící jim usvědčením a tak neváhají pouţít nátlak, 43
TROJÁČEK, Jiří. Právní úprava institutu „korunního svědka“ z pohledu Policie České republiky. In: VÁLKOVÁ, Helena; STOČESOVÁ, Simona. Nad institutem korunního svědka. Sborník příspěvků z odborného semináře. Plzeň: Západočeská univerzita, 2003 s. 7. 44 Tamtéž, str. 7. 45 SCHEINOST, M. Organizovaná kriminalita z pohledu kriminologie a trestního práva. Sborník studií k problematice organizované kriminality. 1. vyd. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1996, s. 4.
30
zastrašování či dokonce i fyzickou likvidaci svědků. Vantuch k tomu uvádí: „Z praxe je i v České republice známo více případů, kdy svědkové trestných činů, zejména pak organizovaného zločinu, nejednou předstírají ztrátu paměti, křivě vypovídají, nebo pod nátlakem jiných osob mění své výpovědi. To výrazně komplikuje, a nejednou i znemožňuje trestní postih pachatelů nejzávažnějších trestných činů páchaných jednotlivci i zločinnými spolčeními. Již od roku 1990 se ukazuje, že svědkové organizovaného zločinu i jiných závažných trestných činů jsou ochotni účinně napomáhat orgánům činným v trestním řízení jen v případě, že je garantována bezpečnost jim samotným i osobám jim blízkým.“46 Z tohoto pohledu povaţuji zakotvení institutu za přínosné a pozitivní. Je samozřejmostí, ţe vše záleţí na podmínkách, které budou stanoveny a formě benefitů, kterými osoba podstupující toto riziko, bude motivována. Institut spolupracujícího obviněného je zacílen především na organizovaný zločin, a jak jsem jiţ uvedla, dle důvodové zprávy nemá být vyuţíván u osob, které stojí v čele těchto skupin, čili na organizátory a návodce trestné činnosti. Znamená to tedy, ţe organizátorem je osoba, která páchá trestnou činnost, nutí ostatní „přátele“, jak další osoby před soudem často označuje, aby pro ni spáchaly trestný čin, a za tyto sluţby jim dává určitý podíl ze zisku? Nebo je osobou organizátora ten, který přistoupí na prvotní impuls spáchat určitý trestný čin od jiné osoby a pro tuto osobu celou „akci“ sám naplánuje, provede a v konečné fázi stejně dostane jen malý podíl ze zisku? Přiznání statusu spolupracujícího obviněného je tak silně vázáno na vyhodnocení otázky, zdali je osoba hlavou organizované skupiny nebo je jen velmi šikovným „poskokem“, který dokáţe kde co zařídit a mohl by tak být povaţován za organizátora. Povaţuji za nutné, aby OČTŘ nebraly tuto otázku na lehkou váhu a věnovaly jí značnou pozornost, neboť i odpověď na tuto otázku můţe sehrát v celém řízení klíčovou roli. SO můţe být jak osoba, která je členem organizované skupiny tzv. insider, tak osoba, která je trestně stíhána za jiný, svůj trestný čin avšak má informace o 46
VANTUCH, Pavel. Nový zákon o ochraně svědka a dalších osob a boj s organizovaným zločinem. Právní rozhledy, 2001, č. 8, s. 360.
31
trestné činnosti organizované skupiny, které je nebo můţe být ochotna OČTŘ poskytnout. V současné době je status SO přiznáván jen těch věcech, ve kterých je přímo zainteresován. Druhá varianta SO vyuţívána není, a to z důvodu, ţe dle naší procesní úpravy hrozí riziko, ţe trestní věc takového obviněného skončí dřív neţ ta, v níţ se zavázal ke spolupráci. V takovém případě je SO honorován tím, ţe je mu vyměřen niţší, moţná i ţádný trest a poté jej jiţ nic nenutí, aby dodrţel závazek díky, kterému mu byl uloţen zmíněný niţší trest. Tímto se uplatňování institut SO značně zuţuje. Osobně povaţuji institut spolupracujícího obviněného za velmi významný a přínosný nástroj pro boj proti organizované kriminalitě, jelikoţ zrovna tyto osoby, kterým je přiznán status SO, mají důleţité informace o vztazích osob zapojených do zločineckých struktur, o jejich funkcích ve skupině, o rozdělení úloh konkrétních členů a především o páchané trestné činnosti. Celou kapitolu si dovolím zakončit příspěvkem kpt. Jiřího Trojáčka47 „vždy považujme organizovaný zločin za silného protivníka, snažme se mu porozumět a znát jeho silné a slabé stránky, nikdy ho nepodceňujme a buďme kdykoli připraveni čelit mu s největší možnou důsledností. Nikdy nedovolme, aby nad námi zvítězil!“
47
TROJÁČEK, 2003, op. cit., s 12.
32
5 Některé zahraniční úpravy 5.1 Slovensko Slovenské trestní zákonodárství upravuje institut spolupracujícího obviněného jiţ od roku 2003, kdy došlo k výraznějšímu posunu v oblasti procesního zacházení s osobami, jeţ se jistou měrou podílely na objasňování určitého druhu trestné činnosti ve spojení se zločineckými skupinami. Tuto novinku zavedla novela trestného poriadku č. 457/2003 Z. z., s účinností od 1. 12. 2003. Díky této novele tak bylo moţné nejen dle § 162a tr. poriadku dočasně odloţit vznesení obvinění vůči osobě, jeţ se významně podílela na objasnění korupce, trestného činu zaloţení, zosnování a podpora zločinecké a teroristické skupiny nebo zvlášť závaţného úmyslného trestného činu spáchaného organizovanou skupinou, zločineckou skupinou nebo teroristickou skupinou, anebo na zajištění pachatele takového trestného činu, ale téţ u těchto taxativně vymezených trestných činů mohl prokurátor zastavit trestní stíhání podle ustanovení § 172 odst. 3 tr. poriadku či přerušit trestní stíhání podle § 173 odst. 2 tr. poriadku. U všech těchto ustanovení však bylo stanoveno omezení spočívající v nemoţnosti jejich pouţití vůči osobě, která byla organizátorem nebo návodcem trestného činu, na jehoţ objasnění se podílí. Tento stav trval do roku 2005, kdy došlo k rekodifikaci trestního práva. Po rekodifikaci byl institut spolupracující osoby zachován, avšak byl změněn. Zákonem č. 301/2005 Z. z. došlo ke komplexnější úpravě spolupracujícího obviněného. Slovenský zákonodárce zvolil jinou legislativní konstrukci. Rozdíl spočívá v tom, ţe označení za spolupracujícího má vliv především na průběh trestního řízení, které je proti němu vedeno, nikoli pouze na moţnosti ukládání druhu a výměry trestu, jako je tomu v České republice. Konkrétně to znamená, ţe ustanovení § 218 tr. poriadku umoţňuje prokurátorovi rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání SO. Kumulativně musí být splněny podmínky:
33
obviněný se významnou měrou podílel na objasnění korupce, trestného činu zaloţení, zosnování a podpora zločinecké skupiny, trestného činu zaloţení, zosnování a podpora teroristické skupiny nebo zločinu spáchaného organizovanou skupinou, zločineckou skupinou nebo teroristickou skupinou či na zjištění nebo usvědčení pachatele tohoto trestného činu; zájem společnosti na objasnění výše některého výše uvedeného trestného činu převyšuje zájem státu na trestním stíhání obviněného; trestní stíhání nelze podmíněně zastavit vůči osobě, která působila jako organizátor, návodce nebo dokonce objednatel trestného činu.48 V souvislosti s tímto se rovněţ stanovuje zkušební doba, která je však pro SO dvojnásobná oproti zkušební době stanovené pro prosté zastavení trestního stíhání podle § 216 tr. poriadku. Její rozmezí tak činí 2 – 10 let a po její dobu je povinností obviněného pouze i nadále spolupracovat na objasnění výše uvedených trestných činů. Taktéţ je to konsens, formální dohoda mezi pachatelem a státem, podle které získává pachatel, výměnou za poskytnutí relevantních informací, které povedou k objasnění taxativně vyjmenovaných trestných činů či ke zjištění a usvědčeni jejich pachatelů, benefit, na který by jinak neměl nárok. Prokurátor ale nemusí rozhodnout o podmíněném zastavení stíhání, obviněný nemá na status spolupracující osoby právní nárok, jde o fakultativní rozhodnutí. Výhodou oproti české právní úpravě je, ţe trestní stíhání můţe být podmíněně zastaveno i soudem ve stádiu řízení před soudem.
48
Citace § 218 odst. 1 tr. poriadku: Prokurátor môţe podmienečne zastaviť trestné stíhanie obvineného, ktorý sa významnou mierou podieľal na objasnení korupcie, trestného činu zaloţenia, zosnovania a podporovania zločineckej skupiny, trestného činu zaloţenia, zosnovania a podporovania teroristickej skupiny alebo zločinu spáchaného organizovanou skupinou, zločineckou skupinou alebo teroristickou skupinou, alebo na zistení alebo usvedčení páchateľa tohto trestného činu a záujem spoločnosti na objasnení takého trestného činu prevyšuje záujem na trestnom stíhaní obvineného pre taký trestný čin alebo pre iný trestný čin; podmienečne zastaviť trestné stíhanie sa nesmie voči organizátorovi, návodcovi alebo objednávateľovi trestného činu, na ktorého objasnení sa podieľal.
34
Slovenská právní úprava ovšem nikterak dále nevymezuje omezení, které by se týkalo trestných činů SO. Jediné omezení spočívá v nemoţnosti přiznat status SO organizátorovi, návodci či objednateli trestného činu. Tudíţ trestná činnost spáchaná SO můţe mít nejspíše i formu té nejzávaţnější kriminality. Nasnadě je tedy otázka, zdali i v takovém případě převyšuje zájem společnosti na objasnění určitého druhu kriminality nad zájmem státu na stíhání této osoby. Podobná otázka vyvstává rovněţ i ohledně povinností, které musí SO plnit v rámci stanovené zkušební doby, aby mohlo dojít k tzv. osvědčení. Jeho povinností je pouze i nadále spolupracovat na objasnění trestné činnosti, nikoli uţ například vést řádný ţivot, nahradit škodu, apod. Bude-li tedy i nadále, ve zkušební době, páchat trestnou činnost zřejmě to nebude mít vliv na jeho osvědčení se. Splní-li SO ve zkušební době zákonné podmínky, pak prokurátor rozhodne o jeho osvědčení. Takto můţe rozhodnout aţ po uplynutí celé zkušební doby, nikoli v průběhu. Coţ rovněţ skrývá své úskalí, neboť nikdo předem přesně neví, jak dlouho můţe trestní stíhání věci, kde se SO podílí na jejím objasnění, trvat. Můţe tak dojít k situaci, kdy věc je pravomocně skončena, ale SO stále běţí zkušební doba.49 Další moţností je aplikace ustanovení § 228 odst. 3 tr. poriadku – přerušení trestního stíhání. Jeho aplikace je moţná pokud probíhá trestní stíhání a jsou splněny podmínky dané zákonem. Jde o rozhodnutí předběţné povahy a mělo by trvat maximálně po dobu 2 let50. V okamţiku, kdy pominou důvody pro přerušení, pokračuje se v trestním stíhání obviněného. A v neposlední řadě je moţné ještě uplatnění institutu zastavení trestního stíhání podle § 215 odst. 3 tr. poriadku51. Pro jeho uplatnění platí stejné podmínky 49
ŠČERBA, Filip. Dohoda o vině a trestu a další prostředky racionalizace trestní justice. 1. vyd. Praha: Leges, 2012, s. 100. 50 POLÁK, Peter. Svedok v trestnom konaní. 2011, s. 256 – 257. 51 Citace § 215 odst. 3 tr. poriadku: Prokurátor môţe zastaviť trestné stíhanie proti obvinenému, ktorý sa významnou mierou podieľal na objasnení korupcie, trestného činu zaloţenia, zosnovania a podporovania zločineckej skupiny, trestného činu zaloţenia, zosnovania a podporovania teroristickej skupiny alebo zločinu spáchaného organizovanou skupinou, zločineckou skupinou alebo teroristickou skupinou alebo na zistení alebo usvedčení páchateľa tohto trestného činu a záujem spoločnosti na objasnení takého trestného činu prevyšuje záujem na trestnom stíhaní tohto
35
jako pro podmíněné zastavení trestního stíhání s jediným rozdílem spočívajícím ve zkušební době, která zde není. Zastavení trestního stíhání je definitivní.52 5.2 Velká Británie Ve Spojeném království je institut korunního svědka zaloţen na formě dohody označované jako institut Imunnity from prosecution – imunita před obţalobou. Tento institut obsahuje rovněţ i právo USA. Zakládá se na dohodě mezi pachatelem trestného činu a státním zástupcem, ţe bude-li spolupracovat při vyšetřování nebo podá svědectví proti jiným osobám v řízení před soudem, můţe mu být výměnou za tyto informace přislíbena imunita před obţalobou „an immunity notice“, nepouţití určitých důkazů „a restricted use undertaking“ nebo dohoda o spolupráci výměnou za uloţení niţšího trestu „a witness assistance agreement“. Některá z těchto forem imunity můţe být poskytnuta za podmínky, ţe osoba poskytne úplné a pravdivé informace, případně je ještě podpoří o důkazy a pomůţe tak v procesu proti jiné osobě a současně nemůţe být garantována pro budoucí obvinění, nýbrţ pouze v souvislosti s jiţ spáchaným činem. Zákonná úprava těchto dohod je obsaţena v The Serious Organized Crime and Police Act z roku 2005 (dále jen „SOCPA“) v paragrafech „sections“ 71 aţ 7553. Section 71 SOCPA je formou dohody spočívající v příslibu státního zástupce o tom, ţe spolupracující osobě bude poskytnuta imunita před obţalobou a nebude tak moţné zahájit proti ní trestní řízení. Státní zástupce ji udělí, povaţuje-li nabídnutí takového dobrodiní za vhodné pro dosaţení účelu vyšetřování a obţaloby. Této osobě poté vydá dokument, jakési písemné „potvrzení“ o imunitě „immunity notice“, kterým je jí zajištěno, ţe dodrţí-li obvineného pre taký trestný čin alebo pre iný trestný čin; zastaviť trestné stíhanie nie je moţné voči organizátorovi, návodcovi alebo objednávateľovi trestného činu, na ktorého objasnení sa podieľal. 52 Vzniká zde překáţka věci rozhodnuté. 53 The Crown Prosecution Service: Queen's Evidence - Immunities, Undertakings and Agreements under the Serious Organised Crime and Police Act 2005. Dostupne online z: http://www.cps.gov.uk/legal/p_to_r/queen_s_evidence__immunities_undertakings_and_agreements_under_the_serious_organised_crime_and_police_act _2005/#a14. [cit. 13. 3. 2015].
36
podmínky obsaţené v dokumentu, nebude trestně stíhána za ty trestné činy, které jsou uvedeny v „immunity notice“. V opačném případě o imunitu přijde. Další moţnou variantu definuje Section 72 SOCPA jako „restricted use undertaking“ – nepouţitelnost určitých důkazů. Podstata dohody tkví v tom, ţe výměnou za spolupráci s úřady je svědkovi zaručeno, ţe informace jím poskytnuté nebudou proti němu pouţity v trestním řízení. Stále však můţe být souzen na základě důkazů získaných z jiných zdrojů. Třetím typem dohody je witness assistance agreement dle Sec. 73 SOCPA. Jde o dohodu, která se asi nejvíce podobá českému spolupracujícímu obviněnému. S obviněným je uzavírána dohoda zakládající se na doznání obviněného k trestnému činu, který spáchal a jeho souhlasu, ţe výměnou za niţší trest bude spolupracovat a poskytne informace při vyšetřování trestných činů spáchaných jinými osobami. V takovém případě musí soudce ve veřejném zasedání sdělit obviněnému i výši trestu, který by mu byl uloţen, pokud by se nerozhodl spolupracovat. Existuje i moţnost zpětně navýšit trest na jeho původní výši při porušení podmínek dohody nebo trest ještě více sníţit, ovšem naopak za předpokladu, ţe obviněný spolupracoval více, neţ na něm bylo poţadováno.
37
6 Ostatní instituty s obdobným účinkem Hovořím-li o institutech s obdobným účinkem, mám na mysli stále častější případy oportunity zaváděné do trestního řádu. Tyto případy bývají označovány jako tzv. odklony v trestním řízení. Ale co je vlastně oním odklonem myšleno? Vymezit tento pojem je značně problematické, jelikoţ jeho legální definice neexistuje. J. Jelínek k tomu uvádí, „neexistuje dokonce ani jednotná, vědecky přesná definice odklonu a ani není přesně teoreticky vymezen koncept odklonu. Samotný pojem odklonu je mnohovýznamový.“54 Odklon tedy můţeme vymezit jako alternativu standardního trestního řízení. Nejvyšší státní zastupitelství na svých webových stránkách definuje odklon následovně „jde o zvláštní způsob trestního řízení, alternativní ve vztahu ke standardnímu projednání věci v hlavním líčení, v rámci nichž je možné trestní věc vyřídit v procesněprávním smyslu stejně plnohodnotně jako ve standardním trestním řízení. Zpravidla se neuplatní stádium soudního projednání trestní věci.“55 Odklon je projevem racionalizace trestní justice, zároveň usnadňuje činnost soudů a v neposlední řadě napomáhá vyvarovat se stigmatizaci56 pachatele vyplývající z průběhu trestního řízení a odsuzujícího rozsudku. „Na tomto místě tedy bude pojem odklonu v trestním řízení chápán v užším smyslu, tj. jako opatření, které vychází z principů restorativní justice a jehož aplikace je spojena jednak s okamžitým či podmíněným upuštěním od trestního stíhání, ale také s určitou formou výchovného působení na osobu, vůči níž je vedeno trestní řízení a vůči níž je odklon uplatňován.“57 Zavedení
54
JELÍNEK, J. a kolektiv. 2013, op. cit., s. 740. Viz Nejvyšší státní zastupitelství ČR – průběh řízení v trestních věcech – odklony v trestním řízení. Dostupné online z http://www.nsz.cz/index.php/cs/prubeh-rizeni-v-trestnich-a-netrestnichvecech/odklony-v-trestnim-izeni [cit. 11. 2. 2015]. 56 Zvláštní případ sociálního předsudku vůči určitým osobám, jimţ jsou pak díky tomu připisovány různé negativní vlastnosti. Téţ apriorní negativní hodnocení. Viz. Velký naučný slovník. Praha: DIDEROT, 1999, s. 1398. 57 ŠČERBA, F. Odklon jako sankční opatření. iPrávník. Dostupné online z: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/trestni-pravo/art_5781/odklon-jako-sankcni-opatreni.aspx [cit. 11. 2. 2015]. Článek byl rovněţ publikován v časopise Trestně právní revue. č. 2 z roku 2009. K tomu srov. SUCHÝ, O. Odklon v trestním řízení. Právník. 1991, č. 3, s. 248-255; NEZKUSIL, J. Odklon v trestním řízení. Karlovarská právní revue. 2005, č. 2, s. 30-59. 55
38
alternativních forem trestání do různých forem odklonů do trestního řízení je jednou z podmínek k tomu, aby stát byl schopen vypořádat se s nárůstem kriminality. Očekává se od nich téţ markantnější efektivita při řešení některých typů zločinnosti. Především se tím myslí dosaţení lepšího převýchovného účelu na pachatele, posílení pozice poškozeného a u narovnání taktéţ odstranění konfliktního stavu a dosaţení faktického a okamţitého odškodnění pro poškozeného v trestním řízení. Dle Suchého „odklon znamená alternativu trestního řízení před soudem, kdy se upřednostňuje neformální vyřízení trestní věci mimosoudním procesem. A klasifikuje 3 typy odklonů: -
První typ spočívá v upuštění od trestního stíhání bez spojení s dalšími podmínkami, které by bylo třeba splnit. Dochází tak ke konečnému vyřízení věci bez dalších následků pro pachatele. Je charakteristický tendencí spojit odklon s mimosoudním narovnáním – tzv. prostý odklon.
-
Odklon se společenskou intervencí, který zahrnuje případy nestíhání, po němţ přichází na řadu jistý druh společenské intervence, například povinnost podrobit se léčení, projednání před komisí, atd. Při pouţít tohoto typu dochází k přeměně ze sféry odpovědnosti trestní do oblasti např. morální či společenské.
-
Podmíněné zastavení trestního stíhání – zde však trestní odpovědnost pachatele nezaniká, pouze se pozastavuje po tzv. zkušební dobu, která se stanoví, a ve které musí pachatel prokázat, ţe je schopen vést řádný ţivot. Jeho motivací zde je, ţe dojde k obnovení jeho trestního stíhání, pokud nevyhoví zákonem stanoveným podmínkám.“58
Česká právní úprava označuje jako odklon institut: podmíněného zastavení trestního stíhání (§ 307 TŘ) narovnání (§ 309 TŘ) podmíněné upuštění od podání návrhu na potrestání (§ 179g TŘ) řízení o schválení dohody o vině a trestu (§175a TŘ) 58
SUCHÝ, O. Odklon v trestním řízení. Právník, 1991, č. 3, s. 248-255.
39
trestní příkaz (§ 314e TŘ) 6.1 Podmíněné zastavení trestního stíhání Institut podmíněného zastavení trestního stíhání zavedla do trestního řádu novela č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 199459 a nalezneme jej v ustanovení § 307 a 308 TŘ. Jeho smyslem je zjednodušit práci OČTŘ60 v těch případech, kdy lze účelu dosáhnout i jednodušším způsobem. Je prostředkem k urovnání konfliktního stavu mezi poškozeným (obětí) a pachatelem činu. Účel tkví v dočasném zastavení trestního stíhání, které se po určité době, za předpokladu splnění dalších podmínek, přemění na definitivní zastavení trestního stíhání. Upřednostňuje se tu zájem vyřešit konflikt mezi poškozeným a pachatelem před represivní sloţkou postihu, avšak za zachování účelu trestního řízení a výchovného působení. Podmíněně zastavit trestní stíhání můţe soud a v přípravném řízení státní zástupce. Předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání jsou61: a) řízení o přečinu, b) se souhlasem obviněného62 se zastavením trestního stíhání, c) obviněný se k činu doznal63,
59
STŘÍŢ, I.; POLÁK, P.; FENYK, J.; HÁJEK, R. Trestní zákoník a trestní řád. Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. Díl II. Praha: Linde, 2010, s. 836. 60 Viz důvodová zpráva k návrhu novely trestního řádu č. 292/1993 Sb. Dostupná z: http://www.psp.cz. 61 JELÍNEK, J. a kolektiv. 2013, op. cit., s. 754. 62 Souhlas musí být učiněn způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti, coţ znamená, ţe musí být jednoznačný, výslovný, naopak nemůţe být ničím podmiňován, a z povahy jeho jednoznačnosti také vyplývá, ţe nemůţe být odvolán a poté znovu udělen. Viz. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 1. 7. 2003, sp. zn. 4 Tz 84/2003. 63 Za doznání ve smyslu § 307 odst. 1 písm. a) TŘ lze povaţovat i výpověď obviněného, ve které dozná skutečnosti umoţňující závěr o tom, ţe se trestného činu dopustil, aniţ by výslovně uvedl, ţe se cítí vinen určitým činem. Ve věcech, kdy připadá v úvahu zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) TZ, je moţno za doznání povaţovat i výpověď, ve které obviněný neuvádí některé podstatné okolnosti významné pro posouzení činu, neboť je právě pro svou nepozornost, v níţ lze spatřovat nedbalost, nepostřehl, ale připouští, ţe tyto okolnosti nastaly, a nevznáší ţádné výhrady vůči své trestní odpovědnosti.
40
d) obviněný nahradil škodu, která byla činem způsobena, nebo o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná opatření k její náhradě či vydal bezdůvodné obohacení získané činem, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, popř. učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání, e) vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu ţivotu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí povaţovat za dostačující. Ustanovení § 307 TŘ bylo s účinností od 1. 9. 2012 rozšířeno o nový odstavec. Nově je moţné vyuţít dvě varianty podmíněného zastavení trestního stíhání, zaloţené na tom, ţe: obviněný se zaváţe, ţe se během zkušební doby zdrţí64 určité činnosti, v souvislosti s níţ se přečinu dopustil [§ 307 odst. 2 písm. a)] nebo obviněný sloţí na účet soudu či v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněţitou částku určenou státu na peněţitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu – do 31. 7. 2013 to byl zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů; v současnosti je tímto předpisem zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů – a tato částka není zřejmě nepřiměřená závaţnosti přečinu [§ 307 odst. 2 písm. b)], a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu ţivotu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí povaţovat za dostačující. V rozhodnutí o PZTS, které má formu usnesení, se stanoví zkušební doba na 6 měsíců aţ 2 roky, případně aţ na 5 let, je-li postupováno dle odst. 2, která počíná běţet právní mocí tohoto rozhodnutí. Dále se v něm uloţí, aby obviněný, který s poškozeným uzavřel dohodu o způsobu náhrady škody nebo o vydání bezdůvodného obohacení toto ve zkušební době splnil (§ 307 odst. 3 a 4 TŘ). Téţ mu ve zkušební době lze uloţit, aby dodrţoval přiměřená omezení a povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný ţivot (§ 307 odst. 6 TŘ).
64
Jde o procesní protějšek k hmotněprávnímu zákazu činnosti. Srov. ustanovení § 73 TZ.
41
Rozhodnutí dle ustanovení § 307 odst. 2 musí obsahovat výši peněţité částky určené státu na peněţitou pomoc obětem trestné činnosti nebo určení činností, kterých je obviněný povinen se zdrţet v průběhu zkušební doby. „Jestliţe se obviněný zaváţe zdrţet se během zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání řízení motorových vozidel, musí být poučen o povinnosti odevzdat řidičský průkaz podle zvláštního právního předpisu65 a o tom, ţe právní mocí rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání pozbude řidičské oprávnění.“66 PZTS neopomíná ani moţnost bránit se opravným prostředkem. Tímto je stíţnost, která má odkladný účinek a jeţ můţe podat obviněný, poškozený a státní zástupce – rozhodne-li o PZTS soud. PZTS má podobu mezitímního rozhodnutí, jelikoţ nemá charakter a účinky odsuzujícího rozsudku a zároveň nejde ani o definitivní zastavení trestního stíhání. Tyto účinky nastávají aţ kdyţ soud či v přípravném řízení státní zástupce rozhodne, ţe se obviněný ve zkušební době osvědčil, tedy vedl řádný ţivot, splnil povinnost nahradit způsobenou škodu, vydat bezdůvodné obohacení nebo jinou povinnost, k jejímuţ splnění se zavázal a vyhověl dalším uloţeným omezením. Jinak rozhodne, ţe se neosvědčil a ţe se v trestním stíhání pokračuje. Ustanovení § 308 odst. 1 TŘ umoţňuje však i výjimku, kterou zavedla novela trestního řádu č. 193/2012 Sb. s účinností od 1. 9. 2012, kdy vzhledem k okolnostem případu a osobě obviněného můţe soud či státní zástupce ponechat PZTS v platnosti a prodlouţit zkušební dobu aţ o jeden rok. Tato však nesmí překročit pět let. „Právní mocí rozhodnutí o tom, že se obviněný osvědčil, nebo uplynutím jednoho roku od konce zkušební doby, aniž rozhodnutí o tom, zda se obviněný osvědčil, bylo učiněno, nastávají účinky zastavení trestního stíhání; vzniká překážka rei iudicatae [§ 11 odst. 1 písm. f) – nepřípustnost nového trestního stíhání obviněného pro skutek, pro který bylo trestní stíhání pravomocně zastaveno]. 65
§ 94a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). 66 § 307 odst. 5 trestního řádu. K tomu rovněţ ZEMAN, P. a kol. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Zkrácené formy trestního řízení – možnosti a limity. 1. vydání. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2013, s. 54.
42
Pokračovat v trestním stíhání obviněného pro týž skutek je možné jen v případě zrušení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání v řízení o dovolání (§ 265a TŘ), o stížnosti pro porušení zákona (§ 266 a násl. TŘ) nebo v řízení o obnově (§ 277 a násl. TŘ).“67 PZTS by se, dle mého názoru, dalo téţ uplatnit v souvislosti s institutem spolupracujícího obviněného. Myslím si, ţe by zakotvení této moţnosti přineslo rozšíření aplikace SO i na případy, ve kterých zatím není status SO poskytován, jak bylo zmíněno v kapitole čtvrté, a to především z důvodu, ţe u těchto případů nelze zajistit dodrţení závazku SO. PZTS by tak, v takových případech, bylo právě onou hrozbou, jeţ by visela nad SO dokud by bylo třeba. PZTS u SO je jiţ vyuţíváno například na Slovensku. 6.2 Narovnání Tento institut trestního řízení byl zaveden novelou č. 152/1995 Sb. s účinností od 1. 9. 1995 a je zakotven v ustanoveních § 309 – § 314 TŘ. „Narovnání je koncipováno tak, aby se dalo uplatnit v případech, kdy je vedle veřejného zájmu trestným činem výrazněji dotčena soukromá sféra.“68 V takových případech nemá stát markantní zájem na trestním postihu pachatele. Spíše se dá říci, ţe zde jde o „spor“ mezi obětí a pachatelem trestného činu.69 Z uvedeného vyplývá, ţe jde vlastně o jakousi „dohodu mezi obviněným a poškozeným, která vyţaduje schválení (soudu či v přípravném řízení státního zástupce) s procesními důsledky zastavení trestního stíhání.“70
67
JELÍNEK, J. a kolektiv. 2013, op. cit., s. 757. ROZUM, J.; KOTULAN, P.; HÁKOVÁ, L.; NEČADA, V. DIBLÍKOVÁ, S. Ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody a jeho alternativ. In: Vybrané problémy sankční politiky. Praha: IKSP, 2005, s. 46. 69 Viz důvodová zpráva k zákonu č. 152/1995 Sb. Dostupná z: http://www.psp.cz. 70 CÍSAŘOVÁ, D.; FENYK, J.; GŘIVNA, T. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: ASPI, 2008, s. 694. Nebo JELÍNEK, J. a kolektiv. Trestní právo procesní. 3 vydání. Praha: Leges, 2013, s. 758. 68
43
Podmínky schválení narovnání jsou uvedeny v ustanovení § 309 odst. 1 TŘ. Musí být splněny kumulativně a jsou jimi71: v řízení o přečinu můţe se souhlasem obviněného a poškozeného soud a v přípravném řízení státní zástupce72 rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání, jestliţe obviněný a) prohlásí, ţe spáchal skutek73, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, ţe jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, váţně a určitě, b) uhradí poškozenému škodu způsobenou přečinem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou přečinem, c) vydá bezdůvodné obohacení získané přečinem nebo učiní jiná vhodná opatření k jeho vydání, a d) sloţí na účet soudu nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněţitou částku určenou státu na peněţitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závaţnosti přečinu, a povaţuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závaţnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl přečinem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům. Rozhodnutí má stejně jako podmíněné zastavení trestního stíhání formu usnesení s moţností stíţnosti, jeţ má odkladný účinek (§ 309 odst. 2 TŘ). Před rozhodnutím o schválení narovnání sodu a v přípravném řízení státní zástupce vyslechne obviněného a poškozeného, zejména ke způsobu a okolnostem uzavření dohody o narovnání, zda dohoda o narovnání mezi nimi byla učiněna dobrovolně
71
Srov. ZEMAN, P. a kol. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Zkrácené formy trestního řízení – možnosti a limity. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2013, s. 57. 72 Původně rozhodoval i v přípravném řízení o schválení narovnání soudce, a to na návrh státního zástupce. Aţ novela č. 265/2001 Sb. svěřila toto oprávnění, pro přípravné řízení, státnímu zástupci s účinností od 1. 1. 2002. 73 Podmínka prohlášení obviněného, ţe spáchal skutek, pro který je stíhán neznamená totéţ co doznání. Můţe se stát, ţe narovnání nebude z jiného důvodu schváleno. Potom k takovému prohlášení obviněného, které bylo učiněno právě ve vztahu k narovnání, nelze v dalším průběhu trestního řízení přihlíţet jako k důkazu. Srov. FRYŠTÁK, M. a kolektiv. Trestní právo procesní. 3. aktualizované vydání. Ostrava: KEY Publishing, 2012, s. 150.
44
a zda souhlasí se schválením narovnání. Obviněného vyslechne také k tomu, zda rozumí obsahu obvinění a zda si je vědom důsledků schválení narovnání. Součástí výslechu musí být i prohlášení, ţe spáchal skutek, pro který je stíhán. Před výslechem je třeba obviněného i poškozeného poučit o jejich právech a o podstatě institutu narovnání. Náleţitostmi rozhodnutí o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání jsou popis skutku, jehoţ se narovnání týká, jeho právní posouzení, obsah narovnání zahrnující výši uhrazené škody nebo škody, k jejíţ úhradě byly provedeny potřebné úkony, rozsah bezdůvodného obohacení, který byl vydán nebo k jehoţ vydání byly provedeny potřebné úkony, případně způsob jiného odčinění újmy vzniklé přečinem, peněţitou částku určenou státu na peněţitou pomoc obětem trestné činnosti, a výrok o zastavení trestního stíhání pro skutek, ve kterém je spatřován přečin, jehoţ se narovnání týká (§ 311 TŘ). „Svým obsahem narovnání v podstatě nahrazuje výrok o trestu. Proto rozhodnutí o schválení narovnání je podle zvláštního právního předpisu evidováno jako skutečnost pro trestní řízení významná, resp. podle § 2 odst. 1 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, vede tento rejstřík vedle osob soudy v trestním řízení pravomocně odsouzených také „evidenci jiných významných skutečností“ pro trestní řízení.“74 Narovnání je v praxi institutem, který není téměř vyuţíván a ani jeho aplikace u spolupracujícího obviněného se mi nejeví příliš vhodná. Dle mého názoru se tyto dva instituty úplně míjejí. 6.3 Podmíněné odložení podání návrhu na potrestání Od 1. 7. 2004 můţe pouze státní zástupce ve zkráceném přípravném řízení rozhodnout o podmíněném odloţení podání návrhu na potrestání. Je obdobou podmíněného zastavení trestního stíhání zavedenou novelou č. 283/2004 Sb., a zakotvenou v ustanovení § 179g – 179h TŘ. „Podmíněné odložení podání návrhu na potrestání je mezitímním rozhodnutím sui generis, neboť trestní stíhání 74
JELÍNEK, J. a kolektiv. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2011, s. 973.
45
v případě takového rozhodnutí není vůbec zahájeno.“75 Je jistým způsobem varování, kterého se podezřelému dostává dříve, neţ bude jeho případ předán soudu k trestnímu stíhání v případě, ţe se nepoučí, nevyhoví uloţeným podmínkám či se znovu dopustí protiprávního jednání76. Tento institut prošel řadou novelizací a celý proces zatím završila novela č. 193/2012 Sb. s účinností od 1. 9. 2012, kdy došlo ke sblíţení obou úprav do té míry, ţe v současné době se liší jen prvky, které vyplývají ze specifik podmíněného odloţení podání návrhu na potrestání jako postupu vyuţitelného pouze ve zkráceném přípravném řízení.77 Jde o: a) postup v případě, kdy se podezřelý ve zkušební době neosvědčí, státní zástupce pak pokračuje v zkráceném přípravném řízení, zpravidla podá návrh na potrestání, ale i jiná rozhodnutí, b) účinky pravomocného rozhodnutí o tom, ţe se podezřelý osvědčil – nejde o účinky zastavení trestního stíhání, neboť v případě zkráceného řízení se trestní stíhání proti této osobě a pro týţ skutek nelze zahájit [§ 11a písm. b) TŘ], c) skutečnost, ţe veškerá rozhodnutí činí státní zástupce, neboť se tento postup uplatní pouze ve zkráceném přípravném řízení. Jiţ byla zmíněna podobnost obou institutů § 307 a 179g TŘ, kterou potvrdilo i nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5Tdo 859/2012 ze dne 5. 9. 2012. 6.4 Trestní příkaz Řízení před samosoudcem „není klasickým odklonem, nejde tedy o mimosoudní vyřízení trestní věci, ale bezesporu je taktéţ jistou alternativou vůči
75
ŠÁMAL, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. Díl I. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 1410. 76 Viz důvodová zpráva k zákonu č. 283/2004 Sb. Dostupná z: http://www.psp.cz. 77 ZEMAN, P. a kolektiv, op. cit., s. 57.
46
klasickému vyřízení věci před soudem podle trestního řádu.“78 Uţ z názvu samotného je zřejmé, ţe rozhoduje jediný soudce namísto tradičního tříčlenného soudního senátu. A zásadně koná trestní řízení o trestných činech, na něţ TZ stanoví trest odnětí svobody, jehoţ horní hranice nepřevyšuje pět let79, avšak tato podmínka neplatí bezvýjimečně. Zvláště významnou odchylkou od obecného způsobu trestního řízení je ustanovení § 314e, které zakotvuje moţnost samosoudce věc meritorně rozhodnout, ačkoli nedošlo k jejímu projednání v hlavním líčení, a to vydáním trestního příkazu. Trestní příkaz je moţné definovat jako „prostředek sloužící ke zjednodušení a urychlení trestního řízení ve věcech skutkově i právně méně složitých, kde účelu trestního řízení může být dosaženo i bez provedení formálního hlavního líčení.“80 Soud rozhoduje pouze na základě spisového materiálu, který dostává spolu s podaným návrhem na potrestání či obţalobou od státního zástupce. Takto můţe učinit jen, jsou-li pro takový postup splněny podmínky – skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy81. Nejde však o povinnost, tento způsob vyřízení věci je pouze fakultativní a závisí tedy na úvaze soudce, zda rozhodnutí trestím příkazem je v konkrétním případě schopné zajistit splnění účelu a úloh trestního řízení jako celku. V trestním příkazu můţe samosoudce uloţit jen taxativně vymezené druhy trestů a jen v určité výměře (§ 314e odst. 2 TŘ). Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu. „Při použití trestního příkazu se neuplatní některé základní zásady trestního řízení, zejména zásada obžalovací, zásada bezprostřednosti a ústnosti, zásada veřejnosti a taktéž je oslabeno právo obviněného na obhajobu.“82 Toto je však moţné povaţovat za nepodstatné, jelikoţ díky moţnosti podat odpor proti trestnímu příkazu je právo 78
ŢATECKÁ, Eva. Trestní právo hmotné a procesní – zvláštní část: multimediální učební text. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2014, s. 136. 79 Srov. § 314a trestního řádu. 80 KUCHTA, J.; VÁLKOVÁ, H. a kolektiv. Základy kriminologie a trestí politiky. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 250. 81 § 314e odst. 1 trestního řádu. 82 JELÍNEK, J. a kolektiv. 2011, op. cit., s. 979.
47
obhajoby i obţaloby domáhat se projednání věci v řádném procesu před soudem zachováno. Navíc odpor je třeba pouze podat, není třeba jej nikterak odůvodňovat a jeho uplatněním se trestní příkaz ze zákona ruší a samosoudce je povinen nařídit hlavní líčení. Během mé praxe na Městském státním zastupitelství v Brně jsem se přesvědčila, stejně jako vyplývá ze statistik Ministerstva spravedlnosti ČR, ţe trestní příkaz je hojně vyuţívaným institutem, který šetří čas a práci nejen soudci, ale taktéţ obviněnému a dalším subjektům trestního řízení coţ v době zahlcení justice je jistě přínosem. Na rozdíl od ostatních druhů odklonů, kde je třeba souhlasu obviněného případně téţ poškozeného se zjednodušeným postupem, se domnívám, ţe ani zde takový souhlas nechybí, pouze se přesouvá do jiné fáze a má konkludentní podobu, která spočívá v akceptaci trestního příkazu. Tím je zachováno jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z článku 6 odst. 1 Úmluvy. Celý závěr je moţné opřít o římskoprávní zásadu Vigilantibus iura scripta sunt (právo náleţí bdělým). Vzhledem k tomu, ţe trestní příkaz je institutem vyuţitelným pouze pro přečiny, je zřejmé ţe jeho aplikace pro SO není moţná. 6.5 Dohoda o vině a trestu Dohoda o vině a trestu je zatím nejnovějším projevem racionalizace trestního práva procesního. K jejímu zakotvení došlo teprve relativně nedávno, a to zákonem č. 193/2012 Sb., s účinností od 1. 9. 2012. Tato novela zavedla celou řadu novinek v oblasti tzv. odklonů v trestním řízení, o kterých jiţ bylo pojednáno výše. „Hlavní motivací83 pro zavedení dohody o vině a trestu byla snaha zajistit obviněnému v plném rozsahu právo na rychlý a spravedlivý proces. Mělo by dojít ke zkrácení doby, která uběhne mezi spácháním a projednáním trestného činu v trestním řízení, kdy jsou poškozený a obviněný vystaveni nejistotě výsledku řízení. Očekává se zjednodušení, zefektivnění a zrychlení řízení a nesmíme 83
Viz důvodová zpráva k zákonu č. 193/2012 Sb. Dostupná z: http://www.korupce.cz/assets/protikorupcni-strategie-vlady/na-leta-2011_2012/1b---duvodovazprava-k-navrhu-zakona-ze-dne-6--kvetna-2011---predlozeno-do-MPR.pdf rovněţ z: http://www.psp.cz
48
zapomínat ani na finanční úspory.“84 Další výhodou je téţ ochrana oběti před stresem, kterému by byla opětovně vystavována při veřejném projednávání detailů trestného činu. Dohoda o vině a trestu má kořeny v anglosaském systému práva, kde bývá označena jako plea bargaining a postupně se rozšiřuje i do zemí s kontinentálním systémem práva. České právo neobsahuje legální definici pojmu dohoda o vině a trestu. Kaţdý autor85 si tak vytvořil vlastní „definici“ na základě zákonných znaků.86 Jelínek například vymezuje dohodu jako „postup, při kterém se obviněný, který musí být zastoupen advokátem87, poškozený a státní zástupce dohodnou na návrhu dohody o vině a trestu, kterou však musí schválit a vyhlásit soud odsuzujícím rozsudkem.“88 Naproti tomu internetové stránky Nejvyššího státního zastupitelství ČR89 charakterizují dohodu coby „moţnost státního zástupce sjednat s obviněným v rámci přípravného řízení dohodu, v níţ je obsaţeno jak prohlášení obviněného, ţe čin spáchal, tak i navrţen trest, resp. ochranné opatření. Tuto dohodu musí následně schválit či neschválit ve veřejném zasedání soud aniţ by musel provádět dokazování v hlavním líčení. Tento typ řízení není moţné pouţít na zvlášť závaţné zločiny.“ Jednoduše jde o konsenzus mezi státním zástupce a obviněným. Kdy obviněný dozná svoji vinu a státní zástupce navrhne niţší, avšak pro něj ještě akceptovatelný trest. Tuto dohodu pak musí schválit soud. Dohodu nelze sjednat v řízení o zvlášť závaţném zločinu, v řízení proti uprchlému (§ 175a odst. 8 TŘ) a v řízení ve věcech mladistvých (§ 63 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe)90. Sjednat dohodu o 84
KURSOVÁ, Jana. Dohoda o vině a trestu v českém trestním právu a její problematické momenty. Dny práva – 2012 – Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 1. Dostupné online z: https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2012/files/trestnepravnialternativy/KursovaJana.pdf 85 Např. JELÍNEK, J. Dohoda o vině a trestu – novinka v českém právu. Právní rádce. 2012, roč. 20, č. 8, s. 46-51. 86 § 175a a násl. trestního řádu. 87 Sjednání dohody je jedním z případů nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. d) TŘ, kdy obviněný musí mít obhájce uţ v přípravném řízení. 88 JELÍNEK, J. a kolektiv. 2013, op. cit., s. 769. 89 Viz Nejvyšší státní zastupitelství ČR – Glosář nejdůležitějších pojmů. Dostupné online z: http://www.nsz.cz/index.php/cs/vyklad-pojm-slovnik [cit. 16. 2. 2015]. 90 Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonů.
49
vině a trestu tak lze jen u trestných činů, jejichţ horní hranice nepřevyšuje osm let. Dohodu o vině a trestu lze rozčlenit na dvě řízení. První probíhá neformálně mezi státním zástupcem a obviněným, kdy se postupuje podle § 175a a násl. TŘ. Podmínkami pro takový postup však je, ţe výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, ţe se stal skutek, ţe tento skutek je trestným činem a ţe jej spáchal obviněný. Další podmínkou je prohlášení obviněného, ţe spáchal skutek, pro který je stíhán a z výsledků přípravného řízení a ostatních důkazů nejsou důvodné pochybnosti o pravdivosti takového prohlášení. Poškozený má právo se zúčastnit sjednávání dohody a poté i následného veřejného zasedání o schválení a má právo se vyjádřit. OČTŘ musí poškozeného poučit, ţe jde o trestný čin, u něhoţ je moţné uzavřít dohodu. Státní zástupce je povinen o době a místu sjednání dohody mimo obviněného a obhájce rovněţ vyrozumět poškozeného a zároveň jej upozornit na moţnost uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, která mu vznikla trestným činem nejpozději při prvním jednání o dohodě o vině a trestu. Poškozený se svých procesních práv ovšem můţe vzdát. „Dohodu lze sjednat i bez poškozeného, nedostaví-li se k jednání ač byl řádně vyrozuměn o jeho konání nebo se nedostaví k jednání a nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy jiţ uplatnil či naopak prohlásí, ţe jej uplatňovat nebude.“91 Předtím neţ dojde ke sjednání samotné dohody, sepíše státní zástupce s obviněným za účasti obhájce záznam, v němţ poučí obviněného o důsledcích uzavření takové dohody. Především, ţe se „tímto postupem obviněný vzdává svého práva na projednání věci v hlavním líčení a v zásadě také práva podat odvolání proti rozsudku, kterým soud schválí dohodu o vině a trestu.“92 A v jakých případech je jeho právo na odvolání zachováno. Potom přistoupí ke sjednání samotné dohody, jeţ musí obsahovat93 označení státního zástupce, 91
§ 175a odst. 5 trestního řádu. Viz téţ: epravo.cz. Dohoda o vině a trestu. Dostupné online z: http://www.epravo.cz/top/clanky/dohoda-o-vine-a-trestu-85854.html. [cit. 17. 2. 2015]. 92 JELÍNEK, J. a kolektiv. 2013, op. cit., s. 769. 93 Srov. § 175 odst. 6 trestního řádu.
50
obviněného případně téţ poškozeného, datum čas a místo jejího sepsání, popis skutku, tak aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, prohlášení obviněného, ţe spáchal skutek, který je předmětem sjednávání dohody, dohodnutý druh, výměru a způsob výkonu trestu, rozsah a způsob náhrady škody či nemajetkové újmy, ochranné opatření, bylo-li dohodnuto a v neposlední řadě podpis státního zástupce, obviněného a obhájce, případně poškozeného. Vyhotovením návrhu dohody o vině a trestu pak končí přípravné řízení. Druhé řízení spočívá ve schválení dohody soudem, a je nezbytným krokem k platnosti dohody. Upraveno je ustanovením § 314o a násl. TŘ. Návrh na schválení dohody o vině a trestu přezkoumá předseda senátu a podle jeho obsahu a obsahu spisu buď a) nařídí veřejné zasedání k rozhodnutí o návrhu na schválení dohody o vině a trestu; b) rozhodne o odmítnutí návrhu na schválení dohody pro závaţné procesní vady; c) nařídí předběţné projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu. Jakmile usnesení o odmítnutí návrhu na schválení dohody nabyde právní moci, vrací se věc zpět do přípravného řízení a k původnímu prohlášení obviněného o spáchání skutku pak nelze přihlíţet ani jako k důkazu. Po zahájení veřejného zasedání státní zástupce přednese návrh na schválení dohody o vině a trestu, poté předseda senátu vyzve obviněného, aby se k návrhu vyjádřil, a dotáţe se, zda rozumí sjednané dohodě, zda učinil prohlášení o skutku dobrovolně a bez nátlaku a jestli mu jsou známy všechny důsledky sjednání takové dohody. V tomto řízení před soudem se dokazování neprovádí, všechny tyto aspekty jsou vtěleny do prohlášení o spáchání skutku, ovšem pokud to soud povaţuje za potřebné, můţe obviněného vyslechnout a opatřit si jiná vysvětlení. Soud můţe o dohodě o vině a trestu rozhodnout následujícími způsoby: dohodu odsuzujícím rozsudkem schválí (§ 314r odst. 4 TŘ); z důvodu její nepřiměřenosti či nesprávnosti ji neschválí a v takovém případě se věc vrací do přípravného řízení
51
(§ 314r odst. 2 TŘ). Proti tomuto usnesení je přípustná stíţnost s odkladným účinkem.; anebo oznámí obviněnému a státnímu zástupci své výhrady ke sjednané dohodě a tito na základě výhrad mohou navrhnout nové znění dohody. V takovém případě dochází k odročení veřejného zasedání (§ 314r odst. 3 TŘ). Během výkonu praxe na MSZ v Brně jsem se se sjednáváním dohody o vině a trestu setkávala poměrně často. Například šlo o trestné činy nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy v prvním odstavci (§ 283 TZ), a týrání osoby ţijící ve společném obydlí (§ 199 TZ). Ve všech případech došlo ke schválení dohody soudem. Samozřejmostí je, ţe kaţdý institut má své příznivce i odpůrce.94 Dle mého názoru je však dohoda o vině a trestu velmi zdařilou moţností jak ulehčit soudům i OČTŘ práci. Zajímavou otázkou můţe být vyuţití institutu dohody o vině a trestu u spolupracujícího obviněného. Jiţ jsem se zmínila, ve kterých případech je moţnost sjednání dohody vyloučena (zvlášť závaţný zločin, řízení proti uprchlému a v řízení ve věcech mladistvých). Vzhledem k zákonným podmínkám stanoveným pro dohodu, která jak vyplývá z uvedeného, je omezena pouze úvahou státního zástupce zda se rozhodne jít touto cestou a navrhne ji obviněnému a dále tím, ţe je její moţné sjednání limitováno na trestný čin, jehoţ horní hranice nepřevyšuje osm let, usuzuji, ţe by bylo moţné dohodu uplatnit i u spolupracujícího obviněného s omezením pouţití pouze na řízení o zločinech. Dohoda o vině a trestu by obviněnému zajistila větší právní jistotu ohledně stanovení niţšího trestu neţ je tomu v § 178a TŘ, neboť jde o konsens a obviněný by dopředu věděl na jaký trest je státní zástupce ochoten přistoupit výměnou za poskytnuté informace. Riziko nejistoty sebou přináší schválení takové dohody soudem, kdy by mohlo dojít k situaci, ţe soud odmítne na dohodu přistoupit a neschválí ji. V souvislosti s tím, je však třeba vyřešit další otázku, a to jakým způsobem by bylo v takovém případě zajištěno dodrţení závazků spolupracující osoby. Toto by bylo moţné zajistit tím, ţe dojde k uzavření dohody o vině a 94
MUSIL, Jan. Dohody o vině a trestu jako forma konsenzuálního trestního řízení. Kriminalistika. 2008, č. 1, s. 3 - 22.
52
trestu, a s jejím předloţením soudu ke schválení by se posečkalo aţ do doby, kdy bude organizovaná skupina odsouzena. Z časového hlediska se mi toto řešení jeví jako velmi nepraktické.
53
7 Případy, v nichž se institut spolupracujícího obviněného využil Institut spolupracujícího obviněného v České republice má relativně krátkou historii. Jeho uplatnění je moţné jiţ 5 let a za tuto dobu byl, podle analýzy Nejvyššího státního zastupitelství, vyuţit u 43 případů.95 Nejvyšší soud se například tímto zabýval v usnesení sp. zn. 5 Tdo 280/201296 ze dne 13. 6. 2012. Šlo o případ, ve kterém se institut korunního svědka vyuţil při usvědčování pachatelů drogové kriminality. Obviněný (dovolatel) figuroval v organizované skupině několika národností, jejíţ působnost byla na území Nizozemského království, Rakouska, Polska a České republiky. Skupina organizovala přepravu kokainu z Nizozemí do České republiky a jeho následný prodej na území ČR a Polska. Za pomoci kurýrů z Nizozemí opatřoval obviněný kokain, který nadále přechovával a byl za to dle ustanovení § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) TZ odsouzen. Status korunního svědka byl udělen osobě S. A. v Polsku. Nejvyšší soud ČR v tomto neshledal ţádné důvody, které by činily výpověď korunního svědka nevěrohodnou a ve své argumentaci odkázal na judikaturu ESLP, ze které vyplývá, ţe vyuţití korunních svědků samo o sobě nezakládá nespravedlnost trestního procesu podle čl. 6 EÚLP. Porušení čl. 6 EÚLP je podle ESLP a NS vţdy závislé na konkrétních okolnostech v konkrétních případech. S aplikací institutu spolupracujícího obviněného jsem se přímo setkala během praxe na MSZ v Brně97. Šlo o pachatele, který figuroval v organizované skupině, která byla zaměřena především na majetkovou trestnou činnost všeho druhu (osobní a nákladová vozidla, jízdní kola, stavební nářadí, apod.). On sám byl obţalován ze zločinu krádeţe dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. a), c) trestního zákoníku spáchané formou pokračování dle § 116 TZ a formou spolupachatelství dle § 23 TZ a dále za přečin poškození cizí věci podle § 228 95
Viz analýza Nejvyššího státního zastupitelství ČR. Dostupné online z: http://nsz.cz. [cit. 11. 3. 2015]. 96 Viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 280/2012. 97 Spis MSZ Brno, sp. zn. 3ZT 127/2013.
54
odst. 1 TZ spáchané formou spolupachatelství. Tento obviněný původně odmítal vypovídat, jelikoţ mu to radili jeho obhájci, kteří mu byli ustanoveni. Aţ poslední ustanovená obhájkyně sehrála v tomto případě klíčovou roli, jelikoţ svému klientovi vysvětlila, ţe mu jeho mlčení, naopak škodí. Proto se rozhodl u výslechu vedeného státním zástupcem po poučení, které je, dle mého soudu, jasné a srozumitelné, tudíţ i pachatelé trestné činnosti, kteří často mají nízké nebo ţádné vzdělání jsou schopni mu porozumět, a které zní: „Dle ustanovení § 178a odst. 1 trestního řádu Vás poučuji, že Vás v tomto řízení o zločinu může státní zástupce v obžalobě označit za spolupracujícího obviněného, jestliže mu oznámíte skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny a zavážete se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech, doznáte se k činu, pro který jste stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že Vaše doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě a prohlásíte, že souhlasíte s tím, abyste byl označen jako spolupracující obviněný. Za spolupracujícího obviněného budete označen za splnění shora uvedených podmínek v případě, že státní zástupce bude takové Vaše označení považovat za potřebné vzhledem k povaze trestného činu, k jehož objasnění jste se zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému ve Vašem doznání, k Vaší osobě a okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem jste se podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění jste se zavázal a jaké následky jste svým jednáním způsobil. Dle ustanovení § 178a odst. 3 trestního řádu Vás poučuji, že pokud budete označen, jako spolupracující obviněný jste povinen setrvat na svém doznání a dodržet své závazky uvedené v § 178a odst. 1 TŘ. Pokud v přípravném řízení nebo v řízení před soudem své závazky porušíte, nebudete nadále za spolupracujícího obviněného považován. Dále Vás ve smyslu ustanovení § 178a odst. 2 TŘ poučuji o tom, že pokud budete za spolupracujícího obviněného označen a nespáchal jste trestný čin, který je závažnější než zločin, k jehož objasnění jste přispěl, jestliže
55
jste se nepodílel jako organizátor nebo návodce na spáchání zločinu, k jehož objasnění jste přispěl pokud jste jím nezpůsobil úmyslně těžkou újmu na zdraví nebo smrt a pokud nejsou důvody pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, může státní zástupce v obžalobě navrhnout upuštění od potrestání, pokud to považuje za nezbytné s ohledem na všechny okolnosti, zejména vzhledem k povaze trestného činu uvedeného ve Vašem doznání v porovnání s trestným činem, k jehož objasnění jste se zavázal, k míře v jaké můžete jako spolupracující obviněný přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, k významu vaší výpovědi pro dané trestní řízení s ohledem na shromážděné důkazy, k Vaší osobě a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem jste se podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění jste se zavázal a jaké následky jste svým jednáním způsobil. Dle ustanovení § 58 odst. 4 trestního zákoníku soud sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby také pachateli označenému jako spolupracující obviněný, jsou-li splněny podmínky stanovené v § 178a odst. 1 TŘ a podal-li spolupracující obviněný jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny; přitom vezme v úvahu povahu trestného činu uvedeného v jeho doznání v porovnání se zločinem spáchaným členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, k jehož objasnění přispěl, dále význam takového jeho jednání, osobou pachatele a okolností případu, zejména zda a jakým způsobem se podílel na takovém zločinu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním případně způsobil. Omezením stanoveným v odst. 3 přitom není vázán.“98 spolupracovat a velmi podrobně
98
popsal
trestné
činy
spáchané
„hlavou“
této
skupiny,
která
Viz Spisový materiál MSZ Brno.
56
v samostatném řízení, tento konkrétní skutek odmítala doznat. Doznal jen ty skutky kladené mu za vinu obţalobou, jejichţ hodnota nebyla tak vysoká, zde se jednalo o krádeţ jízdních kol a příslušenství v hodnotě asi 3 000 000 Kč. Na konci tohoto výslechu bylo do protokolu uvedeno, ţe se obviněný zavazuje tuto výpověď uvést i v průběhu soudních hlavních líčení a ţádá, aby byl označen za spolupracujícího obviněného. Státní zástupce na to uvádí, ţe jako spolupracující obviněný označen bude. Čímţ byl státním zástupcem obviněnému garantován status spolupracujícího obviněného a tím rovněţ posílena jeho právní jistota. Obviněný poté svůj závazek dodrţel a opět velmi podrobně a v souladu se získanými důkazy vypovídal před soudem. Díky jeho výpovědi byl pachatel – „hlava organizace“ v samostatně projednávané věci uznán vinným a odsouzen k desetiletému trestu odnětí svobody a téţ náhradu škody podle § 228 odst. 1 TŘ. Spolupracující obviněný byl rovněţ uznán vinným dle obţaloby a byl mu uloţen trest odnětí svobody ve výměře dva a půl roku, čili na samé spodní hranici trestní sazby. Soud v odůvodnění rozsudku uvedl, ţe významným způsobem napomohl objasnit trestný čin, ovšem na tomto činu se sám podstatnou měrou podílel a proto, není moţné uloţit trest pod dolní hranicí trestní sazby. Jelikoţ jsem měla moţnost sledovat vývoj případu po celou jeho dobu. Domnívám se, ţe zde byl status spolupracujícího obviněného přiznán oprávněně a mohu se ztotoţnit i s rozhodnutím soudu, neuloţit trest pod dolní hranici trestní sazby. A na tomto základě, kdy jsme měla takříkajíc moţnost „osahat“ si tento institut a ačkoli si uvědomuji jisté mezery právní úpravy, přesto jej povaţuji za významný a nepostradatelný v našem trestním právu. Jiţ se objevil i případ, v němţ soud neuloţil spolupracujícímu obviněnému fakticky ţádný trest. Šlo o případ cizince albánské národnosti, který pomohl usvědčit hned dvě organizované mezinárodní skupiny padělatelů dokladů. Soudce
57
mu za odměnu odpustil jakékoli potrestání, s výjimkou propadnutí věcí, které obviněný na padělání pouţíval. Hrozilo mu přitom více neţ deset let.99 Tohoto institutu bylo vyuţito rovněţ v kauzách, jako je tzv. Švábův gang, tzv. lihové mafie Radka Březiny či v kauze Oleo Chemical. V současné době je tento status udělen Ivaně Salačové, která je spoluobviněnou v silně mediálně sledované kauze Davida Ratha. Tato se rozhodla spolupracovat s OČTŘ a pomohla tak rozkrýt korupci100 a za její pomoc ji státní zástupce navrhuje pouze tříletý podmíněný trest, původně ji však hrozil trest aţ desetiletý. Nejvyšší trest, osm aţ devět let, chce pro manţele Kateřinu a Petra Kottovy, kteří jsou podle státního zástupce organizátory korupce. Davidu Rathovi hrozí aţ dvanáct let odnětí svobody. Hlavní líčení však bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno aţ na 7. dubna101.
99
VACULÍK, Radim. Spolupracující obviněný poprvé nedostal u soudu žádný trest. Novinky.cz. 19. prosince 2014. Dostupné online z: http://www.novinky.cz/krimi/356923-spolupracujiciobvineny-poprve-nedostal-u-soudu-trest.html. [cit. 11. 3. 2015]. 100 Je vůbec první v ČR, u koho policie a ţalobci tento status vyuţili při vyšetřování korupce. 101 Lidovky.cz. Kauza Rath. Nejsem zrádkyně, řekla s pláčem klíčová svědkyně. 10. března 2015. Dostupné online z: http://www.lidovky.cz/kauza-rath-salacova-kott-pancova-soud-rozsudek-frj/zpravy-domov.aspx?c=A150310_093918_ln_domov_mpr. [cit. 11. 3. 2015].
58
8 Závěr Cílem mé diplomové práce bylo především zasvětit čtenáře do problematiky institutu spolupracujícího obviněného, který je obsaţen v trestním řádu a přinést mu pokud moţno ucelený pohled na tento institut. Dále upozornit na některá rizika, která jsou s aplikací SO spojená a stávají se tak předmětem kritiky. Většina z nich spočívá zejména v nedokonalosti právní úpravy. Problematika SO byla shrnuta v kapitole první, kde byl tento nestandardní institut trestního práva procesního, jako nový jev, představující zavádění oportunity do trestního procesu přiblíţen. Teoreticky byla popsána jeho účinná právní úprava s podrobně popsaným rozborem zákonných podmínek pro aplikaci, následuje její legislativní vývoj, který jelikoţ jde o institut pocházející z anglosaské právní oblasti, byl poněkud zdlouhavý. Nato kapitola porovnává SO s institutem agenta, který je rovněţ institutem zavedeným k odhalování organizovaného zločinu, jelikoţ tradiční metody při odhalování takto závaţné kriminality selhávají a stávají se neúčinnými. Druhá kapitola se zabývá základními zásadami, kterými je trestní právo ovládáno a které jsou právě institutem SO ovlivněny, respektive modifikovány. Nejmarkantněji je ovlivněna zásada legality, kdy hlavním důvodem pro akceptaci takové modifikace je hlavně boj proti organizované kriminalitě a rovněţ snaha o zefektivnění a zrychlení trestního řízení. Představuje kompromis mezi zájmem na výpovědi svědka – „polepšeného obviněného“ a informacemi, které je ochoten poskytnout OČTŘ a zároveň na potrestání takové osoby. Ovlivněných zásad je poměrně hodně, ovšem dle mého názoru není ţádná z nich ovlivněna v tak podstatné míře, která by nebyla přiměřená a ospravedlnitelná vzhledem k účelu pro který byly modifikovány. Ve třetí kapitole jsou rozebrána rizika, která povaţuji za ta nepodstatnější. Těmi jsou zejména právní nejistota SO, ţe takto označen bude, jelikoţ je celý tento proces svěřen osobě, která je protistranou obviněného a nemusí mít zájem na jeho spolupráci, případně má zájem na spolupráci, ale poté jiţ nemá zájem tuto
59
osobu označit za spolupracující. Tento fakt můţe vést ke sníţení motivace obviněného spolupracovat. K dalším řadím věrohodnost SO, která můţe být sporná a můţe být těţké rozlišit, zda osoba vypovídá pravdu či nepravdu a usiluje tak o přiznání statusu, pouze proto, aby dosáhla sníţení trestu. Opomenout nelze ani riziko, které přináší situace, kdy v jedné věci je více osob, kteří jsou ochotni spolupracovat a stojí o udělení statusu SO a taktéţ situace, kdy je moţné neudělit ţádný trest, ačkoli by bylo vhodné uloţit alespoň nějaký trest. Trestní zákoník obsahuje řadu trestů alternativních, které by se daly vyuţít. Další rozbor institutu z hlediska mého pohledu obsahuje čtvrtá kapitola práce. Následuje nastínění úpravy našich slovenských sousedů, kteří institut SO pouţívají jiţ od roku 2003 a úpravy z oblasti anglosaského práva – tedy úpravu Velké Británie, aby si čtenář mohl udělat vlastní závěr jak institut SO funguje v jiných zemích, kterou přináší pátá kapitola. Následuje kapitola věnovaná tzv. odklonům. Jedná se o prostředek racionalizace trestního řízení a téţ restorativní justice. Tyto instituty přináší výhody, jako uspokojení poškozených, nevystavení pachatelů stigmatizaci, podstatnou výhodou je sníţení finanční a časové náročnosti. Kapitola obsahuje jednotlivé druhy odklonů a podmínky, za kterých je moţné je v České republice aplikovat. Poslední kapitola je věnována případům, ve kterých jiţ došlo k uplatnění institutu SO.
60
9 Resumé The aim of my thesis was to devote the reader into the issue of a cooperating witness, which is part of the Code of Criminal Procedure, and bring him a comprehensive view of this institute. Furthermore, highlight some of the risks that are associated with the application of CA and become the subject of criticism. Most of them consist mainly in the imperfection of the law. The issue of the CA was summarized in the first chapter, where was approached this non-standard institute of the criminal procedural law, as a new phenomenon, representing the opportunity for introduction to the criminal justice process. It is effective legislation with detailed analysis of the legal conditions for the application has been described too, followed by its legislative history, which description was lengthy, due to its origin as an institution of the Anglo-Saxon legal field. Next chapter compares CA institute and agent or an accomplice witness institute, as another established Institute for Combating Organized Crime, as traditional methods in the tackling of such a serious crime is failing and it becomes ineffective. The second chapter looks into the basic principles ruling of criminal law and being affected or modified by the CW institute. The principle of legality seems to be mostly influenced by this, main reason for the acceptance of such modifications is mainly the fight against organized crime, as well as efforts to streamline and speed up the trial. This represents a compromise between the interest on the testimony of a witness - "reformed accused" and the information that is willing to provide law enforcement authorities and also to punish such persons. There are quite a lot of influenced policies, but in my opinion, none of them is affected in such a significant extent that would not be reasonable and justifiable in relation to the purpose for which they have been modified. The third chapter analyzes the risks that I consider as the substantial. These are mainly the legal uncertainty of CW, it will be labeled as such, since this whole process is entrusted to the person who is the counterparty to the accused,
61
and may not be interested in a partnership, or is interested in the partnership, but then no longer interested in this person described as cooperating. This can lead to accuser’s reduction of the motivation to cooperate. The next fact is the credibility of the CW, which can be controversial, and may be difficult to distinguish whether a person speaks the truth or false proposal aims to confer the status simply to achieve a reduction in sentence. Not forgetting the risk posed by the situation, there are more people in one cause who are willing to cooperate and stand for the status of CW, and also situations where it is possible to impose no punishment, although it would be appropriate to impose at least some. The Criminal Code contains a number of alternative punishments that could be used. Further analysis of the institute from my point of view is included in the fourth chapter. It is followed by an outline to our Slovakian neighbors who uses the CW institute since 2003 and an Anglo-Saxon law adjustments- the Great Britain adaptation, for the viewer to make their own conclusion about CW Institute in other countries, is described in the fifth chapter. The last chapter is devoted to cases in which a CW institute had been applied.
62
Seznam použitých pramenů a literatury A. Knihy a sborníky BLACK, Henry Campbell, NOLAN, Joseph R., NOLAN-HALEY, Jacqueline M. Blackův právnický slovník. 2. svazek. 6. vyd. Z amerického originálu Black’s Law Dictionary přeloţil BAKEŠ, Vladimír a kol. Praha: Victoria Publishing, 1993. 1472 s. ISBN 80-85605-23-6. CÍSAŘOVÁ, D.; FENYK, J.; GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 4. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2006, 871 s. ISBN 9788072015948. CÍSAŘOVÁ, Dagmar; FENYK Jaroslav; GŘIVNA Tomáš. Trestní právo procesní. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, 822 s. ISBN 978-80-7357-348-5. FRYŠTÁK, Marek. Trestní právo procesní. 3., aktualiz. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012, 275 s. ISBN 978-80-7418-160-3. HENDRYCH, Dušan. Právnický slovník. 3., podstatně rozš. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 1459 s. Beckovy odborné slovníky. ISBN 978-80-7400-059-1. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád: s poznámkami a judikaturou: zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o výkonu vazby, zákon o výkonu trestu odnětí svobody, advokátní tarif. 2. aktualiz. vyd. podle stavu k 1. 12. 2011. Praha: Leges, 2011, 1280 s. Glosátor. ISBN 9788087212998. JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 3. aktualiz. a dopl. vyd. podle stavu k 1. 4. 2013 včetně změn vyplývajících ze zákona č. 45/2013 Sb. Praha: Leges, 2013, 864 s. Student (Leges). ISBN 9788087576441. KUBÍK, Ondrej. Investigatívna psychológia. 1. vyd. Bratislava: Eurokódex, 2012, 372 s. ISBN 978-80-89447-75-6.
63
KUCHTA, Josef; VÁLKOVÁ Helena. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005, 546 s. ISBN 80-7179-813-4. POLÁK, Peter. Svedok v trestnom konaní. Ţilina: Eurokódex, 2011, 296 s. ISBN 978-80-89447-49-7. ROZUM, Jan; KOTULAN, Petr; HÁKOVÁ, Lucie; NEČADA, Václav; DIBLÍKOVÁ, Simona. Ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody a jeho alternativ. In: Vybrané problémy sankční politiky. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2005, 198 s. Studie (Institut pro kriminologii a sociální prevenci). ISBN 80-7338-042-0. SCHEINOST, Miroslav. Organizovaná kriminalita z pohledu kriminologie a trestního práva. Sborník studií k problematice organizované kriminality. 1. vyd. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1996, 160 s. ISBN 80-8600807-x. STŘÍŢ, I.; POLÁK, P.; FENYK, J.; HÁJEK, R. Trestní zákoník a trestní řád: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 2. díl. Praha: Linde, 2010, 1184 s. ISBN 978-80-7201-808-6. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo procesní. 4., přeprac. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 1009 s. C. H. Beck. ISBN 978-80-7400-496-4. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád: komentář. 5., dopl. a přeprac. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005, 1432 s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 8071794058. ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1899 – 3730 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400465-0. ŠÁMAL, Pavel. Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. 1. vyd. Praha: ASPI, 1999 dotisk, 403 s. ISBN 80-85963892.
64
ŠČERBA, Filip. Dohoda o vině a trestu a další prostředky racionalizace trestní justice. 1. vydání. Praha: Leges, 2012, 128 s. ISBN 978-80-87576-30-4. VÁLKOVÁ, Helena; STOČESOVÁ, Simona. Nad institutem korunního svědka. Sborník příspěvků z odborného semináře: 6. února 2003 v Plzni. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 2003, 93 s. ISBN 80-7082-982-6. Velký slovník naučný. Vyd. 1. Editor Jitka Benešová. Praha: Diderot, 1999, 8431679 s. Encyklopedie Diderot. ISBN 80-902723-1-2. ZEMAN, Petr. Zkrácené formy trestního řízení - možnosti a limity. 1. vyd. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2013, 185 s. Studie (Institut pro kriminologii a sociální prevenci). ISBN 978-80-7338-133-2. ŢATECKÁ, Eva. Trestní právo hmotné a procesní - zvláštní část: multimediální učební text. 2., dopl. a přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014, 151 s. ISBN 9788021072886. B. Odborné články COUFALOVÁ, Bronislava. Hmotněprávní instituty pro boj s organizovaným zločinem podle nového trestního zákoníku. Bulletin advokacie. 2009, č. 10, s. 8285. ISSN 210-6348. HUBEROVÁ, Barbara. Nové cesty v boji proti organizované kriminalitě. Kriminalistika. 1998, č. 1, s. 32-34. Bez ISSN. JELÍNEK, Jiří. Dohoda o vině a trestu – novinka v českém právu. Právní rádce. 2012, roč. 20, č. 8, s. 46-51. ISSN 1324-7965. MUSIL, Jan. Dohody o vině a trestu jako forma konsenzuálního trestního řízení. Kriminalistika. 2008, č. 1, s. 3 - 22. ISSN 1275-3761.
65
MUSIL, Jan. Korunní svědek – ano či ne? Trestní právo. 2003, roč. 8, č. 4, s. 2124. ISSN 1211-2860. NEZKUSIL, Jiří. Odklon v trestním řízení. Karlovarská právní revue. 2005, č. 2, s. 30-59. ISSN 1801-2193. PÚRY, František. Některé změny v ukládání trestů podle nového trestního zákoníku. Trestněprávní revue. 2010, roč. 9, č. 1, s. 1-10. ISSN 1213-5313. SUCHÝ, Oldřich. Odklon v trestním řízení. Právník. 1991, č. 3, s. 248. ISSN 0231-6625. VANTUCH, Pavel. Nový zákon o ochraně svědka a dalších osob a boj s organizovaným zločinem. Právní rozhledy. 2001, roč. 9, č. 8, s. 359-370. ISSN 1210-6410. C. Právní předpisy Rezoluce Rady EU č. 497Y0111(01) z 20. prosince 1996 o jednotlivcích, kteří spolupracují při soudním řízení v boji proti mezinárodně organizovanému zločinu. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění pozdějších protokolů. Vyhlášena pod č. 209/1992 Sb. Dostupná z: http://www.echr.coe.int/Documents/Convention_CES.pdf Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 22. 1. 2015]. Zákon č. 137//2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Woters Kluwer ČR [cit. 10. 2. 2015]. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 2. 2015].
66
Zákon č. 193/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 2. 2015]. Zákon č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 2. 2014]. Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 3. 2015]. Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 24. 2. 2015]. Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 27. 2. 2015]. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 2. 2015]. Právní předpisy Slovenské republiky Zákon č. 141/1961 Z. z, o trestnom konaní súdnom (trestný poriadok), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2015]. Zákon č. 140/1961 Z. z., trestný zákon, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2015]. Zákon č. 301/2005 Z. z., trestný poriadok, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 3. 2015].
67
Jiné právní předpisy The Serious Organized Crime and Police Act 2005 ze 7. 4. 2005 Dostupne online z: http://www.cps.gov.uk/legal/p_to_r/queen_s_evidence__immunities_undertakings_and_agreements_under_the_serious_organised_crime _and_police_act_2005/#a14. [cit. 13. 3. 2015]. D. Legislativní materiály Důvodová zpráva k návrhu zákona ze dne 6. května 2011. Dostupné online z: http://www.korupce.cz/assets/protikorupcni-strategie-vlady/na-leta2011_2012/1b---duvodova-zprava-k-navrhu-zakona-ze-dne-6--kvetna-2011--predlozeno-do-MPR.pdf [cit. 18. 2. 2015]. Důvodová zpráva k zákonu č. 152/1995 Sb. Dostupná z: http://www.psp.cz. [cit. 22. 2. 2015]. Důvodová zpráva k zákonu č. 283/2004 Sb. Dostupná z: http://www.psp.cz. [cit. 15. 2. 2015]. Důvodová zpráva Vlády ČR k zákonu č. 193/2012 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ze dne 27. 9. 2011. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=89986 E. Elektronické prameny Analýza Nejvyššího státního zastupitelství ČR. Dostupné online z: http://nsz.cz. [cit. 11. 3. 2015]. ČESKÁ JUSTICE. Korunní svědek má být novinkou připravovaného trestního řádu. Dostupné online z: http://www.ceska-justice.cz/2014/04/korunni-svedekma-byt-novinkou-pripravovaneho-trestniho-radu/. [cit. 5. 3. 2015].
68
epravo.cz. Dohoda o vině a trestu. Dostupné online z: http://www.epravo.cz/top/clanky/dohoda-o-vine-a-trestu-85854.html. [cit. 17. 2. 2015]. GAL´O, DUŠAN. Trestní postih výroby, šíření a jiného protiprávního nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Rigorózní práce. Masarykova univerzita. Právnická fakulta. Brno, 2014, s. 96. Dostupné online z: https://is.muni.cz/auth/th/210430/pravf_r/Trestni_postih_vyroby__sireni_a_jineho _protipravniho_nakladani_s_omamnymi_a_psychotropnimi_latkami_a_s_jedy.pd f [cit. 1. 3. 2015]. KURSOVÁ, Jana. Dohoda o vině a trestu v českém trestním právu a její problematické momenty. Dny práva – 2012 – Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 1. Dostupné online z: https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2012/files/trestnepravnialternativy/ KursovaJana.pdf Lidovky.cz. Kauza Rath. Nejsem zrádkyně, řekla s pláčem klíčová svědkyně. 10. března 2015. Dostupné online z: http://www.lidovky.cz/kauza-rath-salacova-kottpancova-soud-rozsudek-frj-/zpravydomov.aspx?c=A150310_093918_ln_domov_mpr. [cit. 11. 3. 2015]. Nejvyšší státní zastupitelství ČR – Glosář nejdůležitějších pojmů. Dostupné online z: http://www.nsz.cz/index.php/cs/vyklad-pojm-slovnik [cit. 16. 2. 2015]. Nejvyšší státní zastupitelství ČR – průběh řízení v trestních věcech – odklony v trestním řízení. Dostupné online z http://www.nsz.cz/index.php/cs/prubehrizeni-v-trestnich-a-netrestnich-vecech/odklony-v-trestnim-izeni [cit. 11. 2. 2015]. Parlamentnilisty.cz. Pecina: Návrh na zřízení institutu korunního svědka. Řeč na 14. schůzi PS PČR dne 16. 3. 2011. Dostupné online z:
69
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/politici-volicum/Pecina-Navrh-na-zrizeniinstitutu-korunniho-svedka-191574. [cit. 4. 3. 2015]. SEIFERT, Filip. Úskalí institutu spolupracujícího obviněného. EPRAVO.CZ magazín. Dostupné online z: http://www.iustitia.cz/_dataPublic/photo/514d31a409d21049d9348a540096edb2/ Seifert_Uskali%20institutu%20spolupracujiciho%20obvineneho.pdf. [cit. 16. 3. 2015]. ŠČERBA, F. Odklon jako sankční opatření. iPrávník. Dostupné online z: http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/trestni-pravo/art_5781/odklon-jako-sankcniopatreni.aspx [cit. 11. 2. 2015]. Transparency international Česká republika. Analýza soudních rozhodnutí vydaných v letech 2010 až 2012 ve věcech úplatkářských trestných činů. Dostupné online z: http://www.transparency.cz/doc/Analýza_soudních_rozhodnutí_vydaných_v_lete ch_2010_aţ_2012_ve_věcech_úplatkářských_trestných_činů.pdf [cit. 18. 2. 2015]. VACULÍK, Radim. Spolupracující obviněný poprvé nedostal u soudu žádný trest. Novinky.cz. 19. prosince 2014. Dostupné online z: http://www.novinky.cz/krimi/356923-spolupracujici-obvineny-poprve-nedostal-usoudu-trest.html. [cit. 11. 3. 2015]. F. Judikatura Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 280/2012. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 11. 3. 2015]. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 95/99. In: NALUS Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu [online]. [cit. 19. 2. 2014]. Dostupné z: http://nalus.usoud.cz/Search/Results.aspx.
70
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 1. 7. 2003 sp. zn. 4 Tz 84/2003. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 2. 2015]. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 23. 11. 2011 sp. zn. 3 Tdo 1049/2011. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 17. 2. 2015]. Usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. 7Tdo 1315/2012. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 1. 3. 2015]. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. ledna 2004. Verhoek proti Nizozemsku. In: HUDOC – European Court of Human Rights Database [online]. [cit. 26. 2. 2015]. Dostupný z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{"languageisocode":["BUL" ],"documentcollectionid2":["GRANDCHAMBER","CHAMBER"]} Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. Března 2009. Atanasov proti Bulharsku. In: HUDOC – European Court of Human Rights Database [online]. [cit. 26. 2. 2015]. Dostupný z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{"documentcollectionid2": G. Spisový materiál MSZ Brno Spis MSZ Brno, sp. zn. 3ZT 127/2013
71
