Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Právo a právní věda Katedra trestního práva DIPLOMOVÁ PRÁCE POŠKOZENÝ JAKO OBĚŤ NÁSILNÉHO TRESTNÉHO ČINU

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra trestního práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE POŠKOZENÝ JAKO OBĚŤ NÁSILNÉHO TRESTNÉHO ČINU

2011

Michaela Valoušková

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Poškozený jako oběť násilného trestného činu zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. -----------------------------------------

2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce doc. JUDr. Josefu Kuchtovi, CSc. za pomoc a odborné vedení při přípravě této práce. Velké díky patří mé rodině a přátelům, kteří mě podporovali při psaní diplomové práce i v průběhu celého mého studia.

3

OBSAH OBSAH ............................................................................................................................. 4 1. Úvod.............................................................................................................................. 6 2. Pojem poškozeného a oběti trestného činu ................................................................... 8 2.1 Poškozený ............................................................................................................... 8 2.2 Oběť trestného činu................................................................................................. 9 3. Viktimnost ................................................................................................................... 11 3.1 Viktimogenní faktory ............................................................................................ 11 3.2 Viktimogenní situace ............................................................................................ 11 4. Násilná trestná činnost ................................................................................................ 14 5. Viktimizace ................................................................................................................. 23 5.1 Fáze viktimizace ................................................................................................... 24 5.1.1 Primární viktimizace ...................................................................................... 24 5.1.2 Sekundární viktimizace .................................................................................. 24 5.1.3 Terciální viktimizace ...................................................................................... 26 5.2 Psychologické proţívání újmy .............................................................................. 26 5.3 Faktory ovlivňující dopady trestného činu na oběť .............................................. 28 5.4 Typologie obětí ..................................................................................................... 29 6. Pomoc obětem trestných činů ..................................................................................... 31 6.1 Laická pomoc ........................................................................................................ 31 6.2 Psychologická pomoc ........................................................................................... 33 6.3 Sociální pomoc ..................................................................................................... 35 7. Postavení oběti v trestním řízení ................................................................................. 37 7.1 Předsoudní stádium trestního řízení ...................................................................... 38 7.1.1 Soukromá ţaloba ............................................................................................ 41 7.2 Soudní stádium trestního řízení ............................................................................ 41 7.2.1 Právo na vzdání se procesních práv................................................................ 42 7.2.2 Právo na zmocněnce ....................................................................................... 42 7.2.3 Právo podílení se na soudním řízení ............................................................... 44 7.2.4 Práva poškozeného jako svědka v trestním řízení .......................................... 46 4

7.2.5 Nárok na náhradu škody ................................................................................. 50 7.2.6 Peněţitá pomoc obětem .................................................................................. 52 7.2.7 Odvolání proti výroku o náhradě škody ......................................................... 53 7.3 Odklony v trestním řízení ..................................................................................... 54 8. Závěr ........................................................................................................................... 56 RESUMÉ ........................................................................................................................ 58 POUŢITÁ LITERATURA .............................................................................................. 60

5

1. Úvod Stát se obětí trestného činu není nikterak sloţitá záleţitost. Stačí, kdyţ se člověk jednoduše vyskytne v nevhodnou dobu na nevhodném místě. To, co ale následuje posléze, je podstatně komplikovanější. Lidé, kteří se stali oběťmi, totiţ v drtivé většině případů netuší, jak se mají zachovat, co bude následovat, jak se v dané situaci vyrovnat sami se sebou. Důvodem této nevědomosti není nedostatek odborných materiálů, z nichţ by se široká veřejnost mohla dozvědět důleţité informace, ale spíše to, ţe si oběť předem nepřipustí, ţe by takové informace mohla někdy potřebovat. Nepřipustí si, ţe právě ona by se mohla obětí trestného činu stát. Snad je to projevem jakési psychické obrany jedince. Kdyby si totiţ riziko připustil, bylo by o mnoho sloţitější ţít ve společnosti, u níţ jiţ předem předvídá, ţe je pro něj nebezpečná. Ovšem kdyţ uţ k viktimizaci dojde, je oběť činem natolik zasaţena, ţe jiţ nenachází mentální kapacitu pro racionální zpracování veškerých informací, které jsou v této oblasti nabízeny. Je tedy důleţité, aby ve sloţitých ţivotních etapách poznamenaných trestným činem zde pro oběť byl někdo, kdo ji dokáţe tímto obdobím provézt tak, aby utrpěla co nejmenší moţnou újmu a následky trestného činu byly co nejvíce zmírněny. Můţe to být blízká osoba, nebo svou pomocnou ruku podá odborník. Právě z důvodu potřebné pomoci obětem trestných činů začaly asi v polovině minulého století vznikat dobrovolnické organizace, které dokázaly obětem odborně a efektivně pomoci. Ve své práci se chci zaměřit právě na pomoc obětem trestných činů. Aby moje práce odpovídala terminologii trestního zákoníku, jde o osobu poškozeného dle §43 Trestního řádu se specifickými vlastnostmi, vycházejícími z deliktu, a osobu pozůstalou po zemřelé oběti. Spleť zákonných ustanovení není jednoduchá a laik, který dosud neměl příliš důvodů se právními úpravami zabývat, pravděpodobně nebude schopen rozlišit, která ustanovení jsou pro něj důleţitá, a kterých je vhodné vyuţít. Oběť trestného činu je v situaci ještě komplikovanější, protoţe kognitivní vnímání je psychickou stránkou silně ovlivněno. Zde se nabízí prostor pro zásah státu, jím pověřeného nebo zcela nezávislého orgánu. Aby byla oběť schopná projít soudním řízením bez další zbytečné újmy, je potřebné zajistit průvodce, který jí poskytne potřebné informace o právech, která jsou oběti v rámci řízení k dispozici. Tak je jiţ naznačena jedna z oblastí, kterými se budu ve 6

své práci zabývat – tedy postavení oběti v trestním řízení. A to nejen v době od spáchání činu do vyhlášení rozsudku, ale i poté v odvolacím nebo částečně i vykonávacím řízení. Kromě formální právní pomoci týkající se trestního řízení zde existuje další oblast, která je pro osobu oběti potřebná. Psychická a psychologická pomoc. Oběť, která nikdy nepřišla do styku s násilnou kriminalitou, bývá často velmi zaskočena lidským jednáním, především šlo-li o projev brutálního násilí. Opět by zde měl přijít ke slovu „průvodce“, který doporučí nejlépe odborníka nebo odbornou organizaci. Ti mohou pomoci jak oběti, tak i jejímu okolí, které je v četných případech také silně zasaţeno spáchaným kriminálním deliktem. Abych ale představila svoji práci postupně, nejdříve se podívám na viktimologii jako vědu, tedy obecné poznatky o obětech, a pokusím se specifikovat násilné trestné činy. Posléze se zaměřím na praktickou pomoc, která je nebo by měla být poskytována těm, kteří se stali oběťmi násilného trestného činu. Pomoc bývá poskytována v několika sférách, jako jsou psychologická, sociální a právní. Závěrečnou část věnuji samostatně trestnímu řízení a postavení oběti trestného činu v rámci trestního řízení. Situace obětí je v době po spáchání trestného činu velice komplikovaná, a proto je třeba stále zkoumat a nacházet nové cesty a způsoby, jak těmto osobám pomoci. S vývojem společnosti dochází k rozšiřování moţností, ovšem nejen co se týče pomoci, bohuţel také co se týče poškozování. Zločinci jsou schopní vyuţívat nové a mnohdy horší metody ubliţování. Proto je viktimologie vědou dynamickou a nesmí dojít ke stagnaci výzkumu ani pomoci obětem. Věřím, ţe díky této práci se mi podaří ucelit poznatky o obětech a především moţnosti, jak obětem efektivně pomoci, abych tak vytvořila kvalitní základnu pro svoji budoucí plánovanou činnost v této oblasti.

7

2. Pojem poškozeného a oběti trestného činu Chceme-li se zabývat problematikou poškozeného a oběti trestného činu, je nutné vymezit specifika obou pojmů. Na první pohled by se totiţ mohlo zdát, ţe jde o termíny synonymní a snadno zaměnitelné. Ovšem trestní právo určuje poměrně výrazné hranice mezi institutem poškozeného a obětí trestného činu. Konkrétně řečeno, trestní zákoník ani trestní řád pojem „oběť“ vůbec nezná. Dalo by se tedy říci, ţe jde o výraz kriminologický, ještě blíţe viktimologický. Česká odborná literatura není ve výkladu zcela jednotná, dle jednoho názoru je pojem „oběť“ širší neţ pojem „poškozený“1, druhá strana zastává názor opačný2. Ve světle těchto názorů si myslím, ţe jde o dva různé pojmy, které stojí významově velmi blízko sebe a v určitých nemalých oblastech se i překrývají. Avšak v mnohých zásadních bodech upravují zcela jinou část dané problematiky.

2.1 Poškozený Pojem „poškozený“ spadá do terminologie trestního práva. Přesné vymezení obsahu tohoto právního výrazu najdeme v § 43 Trestního řádu. Poškozený je tedy ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Z této pozitivní definice vyplívá hned několik vlastností, kterými se poškozený vyznačuje. Především neomezuje osobu poškozeného pouze na osobu fyzickou, tudíţ je pod tento pojem zahrnuta i právnická osoba, případně stát. Samotná škoda pak musela vzniknout v příčinné souvislosti s trestným činem, za nějţ je obviněný stíhán.3 Ublíţením na zdraví se rozumí takový stav, kdy došlo k porušení normálních tělesných nebo psychických funkcí a důsledkem toho byl znesnadněn výkon obvyklých činností. Majetková škoda je pouze škoda skutečně vzniklá, jiţ je moţné vyjádřit v penězích. Morální škoda je institut, který je typický především pro určité vymezené trestné činy, například znásilnění. Není však moţné vyloučit ani ostatní trestné činy. 1

KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 156 2 NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. 3. vydání. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2008, s. 150 3 JELÍNEK, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 26. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, 2008, s. 435

8

Morálním poškozením jsou především ohroţeny děti a mládeţ, které v sobě teprve utvářejí vlastní osobnost. Snadno na jejich duševní vývoj můţe tedy zapůsobit jakýkoliv trestný čin.4 Pod termínem jiná škoda pak najdeme například škodu na právech dle § 181 Trestního zákoníku.5 Pro právní praxi je také důleţité ustanovení § 12/6 TŘ, kde je poškozený označen jako strana trestního řízení a tato osoba je označena za poškozeného i v případě, ţe mu byla škoda jiţ v plné výši uhrazena ze strany pachatele.6 Kromě pozitivního významu pojmu poškozený nabízí Trestní řád i negativní vymezení. Podle toho se za poškozeného nepovaţuje ten, kdo sice byl poškozen, ovšem škoda, která mu vznikla, není v příčinné souvislosti s trestným činem.

2.2 Oběť trestného činu Definice oběti se liší v závislosti na oboru, z jehoţ pohledu se na oběť díváme. Z hlediska právního najdeme definici v Zákoně o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestné činnosti. Ustanovení § 2 tohoto zákona povaţuje za oběť trestného činu nejen fyzickou osobu, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví, ale ve svém druhém odstavci přibírá pod rozsah této definice také osobu pozůstalou po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela. Osobou pozůstalou však není moţné nazvat kohokoliv. Zákon omezuje tento pojem poměrně úzce na osobu rodiče, manţela a dítěte zemřelého, jestliţe ţila v době smrti ve společné domácnosti se zemřelým, případně osobu, které zemřelý poskytoval výţivu nebo měl povinnost ji poskytovat. Z této zákonné definice je patrné, ţe označení za oběť trestného činu není závislé na věku, případně způsobilosti k právním úkonům. Jediné, co musí osoba oběti splňovat, je újma na zdraví, fyzickém či psychickém, způsobená skutkem nebo činností, která vykazuje znaky trestného činu dle zvláštní části Trestního zákoníku případně pokus o takový čin.7 Zemřela-li oběť, jsou pod pojem zahrnuty také osoby, které utrpěly psychickou nebo materiální újmu ztrátou osoby blízké nebo ţivitele. V tomto bodě se 4

BECSKY, S. et al. Kinder- und Jugendpolitik, Kinder- und Jugendhilfe in der Bundesrepublik Deutschland. Bonn: Nakladatelství IJAB, 2008. s. 21 5 FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo procesní. Ostrava: Nakladatelství KEY Publishing s.r.o., 2009. s. 31 6 JELÍNEK, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 26. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, 2008, s. 436 7 § 2/4 Zákona č. 209/1997 Sb. o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění pozdějších přepisů

9

setkáváme s určitými pochybnostmi odborníků, zda je nutné, aby se viktimologická věda zabývala právě těmito „druhotnými“ oběťmi. Za druhotnou oběť zde povaţujeme výše zmíněné osoby, které utrpěly psychickou nebo materiální újmu smrtí „primární“ oběti – jejich osoby blízké. Setkáváme se s dvěma pohledy na tuto otázku, které stojí proti sobě. Jednak je to pohled více sociálně zaměřený, tedy ţe osoby blízké utrpěly újmu, i kdyţ jen zprostředkovaně, a je nutné, aby se viktimologie zabývala i těmito osobami a pomoci druhotným obětem. Druhý pohled je spíše vědecký, podle nějţ se takzvané druhotné oběti nepodílely na průběhu trestného činu a se samotným trestným činem nemají nic společného. Pro odborné zkoumání působení konkrétního trestného činu na konkrétní oběť nemá takovéto široké pojetí pojmu význam, proto se v tomto pohledu odborníci přiklání k uţší definici oběti jako takové.8 Dle mého názoru je velmi důleţité, aby se viktimologie zabývala i druhotnými oběťmi. Pro vědu samotnou snad přenesená újma nemá tak zásadní význam. Ovšem za předpokladu, ţe věda se nedělá jen kvůli vědě jako takové, ale především kvůli lidem, kterým můţe pomoci, význam širšího pojetí rapidně vzrůstá. Psychická a majetková újma, kterou utrpěly osoby ztrátou ţivitele nebo osoby, ke které je poutal citový vztah, je natolik významná pro budoucí ţivot této oběti, ţe ji nelze opomíjet pouze z vědních důvodů. Osoba oběti byla dlouhá léta mimo zájem odborných kruhů. Snad proto, ţe oběť trestného činu nepůsobila na společnost nebezpečně, na rozdíl od pachatele. Aţ ve 20. a 30. letech 20. století se objevují důraznější snahy o zlepšení postavení obětí trestných činů.9 Tyto snahy vyústily na konci 40. let ve vznik viktimologie jako takřka samostatné (často je zahrnována pod kriminologii) vědní disciplíny. O její vznik se postaral především Hans von Hentig (1887 – 1974) svým dílem The criminal and his Victim, vydaném v roce 1948. Termín viktimologie však poprvé pouţil aţ o rok později americký psychiatr Frederic Wertham (1895 – 1981).

8

NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. 3. vydání. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2008, s. 139 9 ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 201

10

3. Viktimnost Viktimnost je pojem, pod nějţ viktimologie zařazuje pravděpodobnost skutečnosti, ţe se určitá osoba nebo skupina osob stane obětí trestného činu. Nutno podotknout, ţe v současné společnosti není nikdo absolutně vyloučen z potencionality zásahu trestným činem. Současná moderní společnost bohuţel nabízí rozsáhlé moţnosti páchání kriminality, coţ rozšiřuje i řady potencionálních obětí.

3.1 Viktimogenní faktory Odborná literatura10 hovoří o třech skupinách tzv. viktimogenních faktorů. Faktorů, které jsou specifické pro oběť a ovlivňují viktimnost určité osoby. Jsou to faktory sociální, osobnostní a behaviorální. Postavení ve společnosti, ať úzké, například rodina, či široké je sjednoceno pod pojmem sociálního faktoru. V rodině se nacházejí základy výchovy a tedy předpoklady pro budoucí styl ţivota kaţdého jednice. Důleţitá je výchova, případná patologie v rodině, ale i pořadí narození (nejstarší – nejmladší dítě). Co se pak týče širší společnosti, rozhodujícím bývá velmi často sociální vrstva, příslušnost k menšině nebo povolání osoby. Policisté jsou určitě častěji ohroţeni trestným činem neţ např. učitelé. Osobnostní faktor zahrnuje osobnostní vlastnosti kaţdého člověka, které někdy více, někdy méně předurčují osobu k tom, ţe se stane obětí. V této souvislosti nemůţeme mluvit obecně o všech trestných činech, ale pouze o určitých typech, jako jsou znásilnění nebo podvod. Zde je vysoce pravděpodobné, ţe si pachatel bude vybírat osobu, která je dle jeho zhodnocení neschopná klást větší odpor, neţ by byl schopen překonat, tedy osobu fyzicky slabou, nebo osobu nepřiměřeně důvěřivou. Posledním zmiňovaným faktorem je pak behaviorální, který vychází z rizikového chování jedince, které často spočívá v provokujícím jednání či vyhledávání lokalit, které jsou typické pro výskyt kriminality.

3.2 Viktimogenní situace Kromě těchto faktorů hovoří odborníci i o zvláštních viktimogenních situacích, tedy časově a místně specifickém prostředí, v němţ se zvyšuje nebezpečí ohroţení trestným

10

ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 203

11

činem kterékoliv osoby. O takových zvláštních situacích se mluví především v souvislosti s velkoměsty, kde dokonce kriminologové vytvořili jakési pomyslné „viktimogenní zóny“, v nichţ je riziko viktimizace velmi vysoké. Obecně jsou shrnována specifika viktimogenních zón do těchto bodů11: 1. lokality umístěné v blízkosti levných bytů, v nichţ bydlí velké mnoţství svobodných, nezaměstnaných muţů nad 15 let – toto specifikum pravděpodobně vychází z výzkumů Alberta K. Cohena (*1918), který v 50. letech minulého století přichází s Teorií delikventní subkultury, podle níţ je kriminalita projevem sociální nerovnosti12 2. lokality, které jsou propojeny sítí veřejných dopravních prostředků – je tedy usnadněn přístup a zároveň je poskytována větší anonymita osob 3. nevznikly zde sousedské vztahy a vazby – coţ také nabízí více anonymní prostředí, které podporuje trestnou činnost 4. prostředí sociálně nepřehledné – souvisí s výše uvedeným, nejsou-li vybudovány sousedské vztahy, lidé se vzájemně neznají a je tak těţko určitelné, kdo je domácí a kdo cizí 5. v pravidelných intervalech jsou opouštěny – ve dne bytové lokality, v noci průmyslová, obchodní či administrativní centra Pouhým zkoumáním viktimnosti však nedokáţeme předem přesně určit, kdo se stane obětí a kdo se jí určitě nestane. Před a při procesu viktimizace dochází ke střetu mnoha faktorů a okolností, které dokáţou výsledek činu diametrálně změnit. Je-li například potencionální oběť schopná ubránit se útoku, nemusí se obětí vůbec stát. Nebo můţe dokonce v určitých případech svojí sebeobranou ublíţit útočníkovi natolik, ţe se postavení aktérů obrátí a útočník se stává obětí. Samozřejmě dochází i k případům, kdy svým chováním oběť dokonce zhorší svou jiţ tak dosti nebezpečnou situaci. Viktimnost je tedy určitým obecným odborným podkladem pro zkoumání postavení oběti před samotným trestným činem. Díky racionálnímu zhodnocení viktimnostních faktorů a předcházením potencionálně nebezpečným situacím by snad bylo moţné mírně sníţit riziko viktimizace, ovšem určitě nikterak plošně. Někdy totiţ vyšší potencialita stát se obětí nemá vůbec ţádný vliv na skutečně nastalou situaci. V jiných 11 12

ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 202 KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 85

12

případech zase viktimogenním situacím předcházet nelze, právě třeba z důvodu výkonu povolání nebo příslušnosti k rasové menšině.

13

4. Násilná trestná činnost V této práci se chci úţeji zaměřit na viktimizaci obětí násilné kriminality. Z tohoto důvodu je tedy nutné ujasnění pohledu na násilnou kriminalitu. V trestním zákoníku bohuţel nenajdeme definici pojmu „násilí“ ani přesnou kategorizaci „násilných trestných činů“ a dle judikatury násilí nelze vymezit určitou rigidní definicí, neboť je vždy nutno přihlédnout ke všem konkrétním okolnostem daného případu, včetně fyzických a dalších dispozic pachatele a poškozené osoby.13 Nezbývá nám tedy neţ nahlédnout do terminologie spolupracující vědní disciplíny – kriminologie. Kriminologická věda rozlišuje především pojmy násilí a agrese. Zatím ovšem nedošlo k přesnému vymezení významu a vztahu těchto pojmů. Různí autoři se staví k pojmům dle svého odborného zaměření, různí se také pohledy jednotlivých národních právních řádů, např. německý a anglosaský.14 Pro naše potřeby budeme vycházet z účelové rovnosti – totoţnosti těchto pojmů, jak je uváděno v publikaci praţské právní školy.15 Chceme-li tedy mluvit o násilí, budeme mluvit o „uplatňování síly k překonání odporu“, případně pouţití lsti, jak uvádí trestní zákoník v § 119. V souvislosti s trestnou činností jde o takovou trestnou činnost, „jejíž významnou charakteristikou je fyzické poškození či usmrcení konkrétní osoby (osob), event. přítomnost záměru takový následek způsobit“.16 Do této definice není zahrnuto psychické násilí a také násilná sexuální trestná činnost (např. znásilnění), která se řadí ke zvláštnímu oddílu trestné činnosti – sexuální trestné činy. Abychom byli konkrétnější, podívejme se na konkrétní skutkové podstaty, které jsou zařazeny pod pojem násilná trestná činnost. Ve výčtu budeme vycházet ze statistik a rozřazení, které pouţívá Ministerstvo vnitra ČR. Statistiky MV ČR uvádějí „vraţdu“ jako samostatnou kategorii, ovšem my ji do našeho seznamu zařadíme. Především z důvodu pohledu na oběti jako osoby pozůstalé po zemřelém a samozřejmě z důvodu, ţe jde o velice specifický a typický příklad násilné kriminality. Dále také připojíme násilí v sexuální oblasti, přestoţe v rámci statistik je uváděno v samostatné kategorii. 13

Usnesení Nejvyššího soudu č. 6 Tdo 1022/2002 ze dne 17. 4. 2003 KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 379 15 NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. 3. vydání. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2008, s. 283 16 KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 380 14

14

a) Vraţda Nový Trestní zákoník vymezuje trestnost vraţdy v § 140. Pod tuto skutkovou podstatu je zahrnována velká škála jednání, která jsou kriminologicky rozdělena do několika kategorií. Statistiky MV dělí vraţdy do skupin: loupeţné, sexuální, motivované osobními vztahy, na objednávku, novorozeného dítěte matkou a ostatní. Odborníci pak uvádějí i jiné kategorie, např. drogová vraţda, vraţda v konfliktu, ze msty, ze soucitu17 nebo vraţdy motivované zištností18. Pokud vycházíme ze zákonných definic, je vraţda úmyslné usmrcení jiného. Předmětem tohoto trestného činu je lidská osoba – ţivý člověk. Za ţivého člověka je povaţováno dítě, které přestalo být lidským plodem19 a dospělý člověk aţ do okamţiku smrti. K tomu je třeba také uvést zvláštní skutkovou podstatu v § 142, kdy pachatelem můţe být pouze ţena – matka, která v tzv. rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí své novorozené dítě. Stav rozrušení způsobeného porodem je třeba zjišťovat na základě znaleckého posudku. Časové vymezení doby těsně po porodu, kdy je moţné čin zařadit pod tento paragraf, není jasně dané. Běţně se hovoří o několika hodinách, ovšem existují také výjimečné případy, kdy tento stav trvá i několik dnů. b) Usmrcení lidského plodu Ať legální či nelegální potrat je patosociálním jevem. Ovšem ze zkušeností dřívějších let je zřejmé, ţe absolutní zákaz potratů přináší v současné společnosti fatální následky. Ty spočívají v improvizovaných neodborně prováděných potratech, jejichţ důsledkem je často těţké poškození zdraví ţeny, či dokonce její smrt. Z důvodu zabránění takto nebezpečných potratů vznikl v roce 1986 zákon o umělém přerušení těhotenství. Z tohoto zákona vychází i úprava v Trestním zákoníku, který uvádí hned čtyři skutkové podstaty vztahující se k usmrcení lidského plodu, tzv. trestné činy proti těhotenství ţeny. Jsou to: nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ţeny (§ 159), přerušení těhotenství se souhlasem těhotné (§ 160), pokud ovšem k přerušení dojde jinak, neţ způsobem uvedeným v zákoně o umělém přerušení těhotenství, dále pomoc těhotné ţeně k umělému přerušení těhotenství (§ 161) a svádění ţeny k přerušení těhotenství (§ 162). Předmětem tohoto druhu trestných činů je plod v průběhu celého 17

KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 389 18 NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. 3. vydání. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2008, s. 288 19 Viz. B 2/1986-26

15

těhotenství, tedy od početí do porodu. Výjimkou je pak samotná ţena, která své těhotenství sama přeruší nebo o pomoc poţádá jinou osobu. Ta není za takový čin trestně stíhatelná ani jako návodce nebo pomocník. c) Zabití Stejně jako vraţda je zabití definováno (§ 141) jako úmyslné usmrcení, ovšem s jistým specifikem. Tím jsou další okolnosti, které ovlivnily úmysl usmrtit jinou osobu. Tyto okolnosti pramení z momentálního psychického stavu pachatele. Zákoník uvádí silné rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo jednání pachatele jako důsledek předchozího zavrţeníhodného jednání poškozeného. d) Usmrcení z nedbalosti Usmrcení z nedbalosti se od vraţdy a zabití liší subjektivní stránkou činu. Pachatel nemá úmysl osobu usmrtit, ovšem svou nedbalostí ji způsobil. Zákon dále upravuje nedbalost, která vychází z porušení zvláštní povinnosti (odpovídající např. zaměstnání nebo funkci) nebo zákona. e) Opuštění dítěte nebo svěřené osoby Pouze osoba, která má zákonnou, veřejným orgánem stanovenou nebo smluvní (dohoda s osobou, která má jinak povinnost péče) povinnost pečovat o dítě či svěřenou osobu, se můţe stát pachatelem tohoto trestného činu. Poškozeným naopak můţe být osoba, která není schopna postarat se sama o sebe a nemůţe si opatřit pomoc. Jde především o malé děti, předškolního věku a dále o osoby starší, které z různých důvodů nejsou schopni poradit si v daných podmínkách. Důvody takovéto neschopnosti mohou pramenit například z nemoci, stáří, invalidity nebo opoţděného vývoje. Pachatel se trestného činu dopouští ve chvíli, kdy zanechává úmyslně osobu, o níţ má povinnost pečovat, svému osudu – přerušuje svoji péči. Opuštěné osobě tak vzniká nebezpečí újmy na zdraví nebo dokonce smrti. f) Únos I zde je nutno vycházet ze stanovené povinnosti péče o dítě. V případě, ţe je dítě (nebo jiná svěřená osoba) odejmuto z péče osob, které mají povinnost o ně pečovat, dochází ke splnění podmínek pro kvalifikaci trestného činu únosu dle § 200 Trestního zákona. V praxi dochází k případům, ţe unášená osoba (např. 16ti leté dítě) souhlasí s odchodem od rodičů. Zde není důleţitá vůle unášeného, ale pouze objektivní naplnění 16

skutkové podstaty. Trestné je i přesvědčování osoby k opuštění rodičů nebo osob povinných k péči. K jiné situaci však dochází v případě, ţe dítě fakticky ţije s jedním z rodičů a druhý rodič dítě z této péče odejme. Pokud soud dosud pravomocně nerozhodl, kterému rodiči se dítě svěřuje do péče, k únosu nedošlo. g) Loupeţ Pro loupeţ je typické, ţe dochází k ohroţení nebo narušení dvou chráněných zájmů. Těmi jsou osobní svoboda a vlastnictví. Ohroţením osobní svobody se loupeţ odlišuje od prostých majetkových trestných činů, vyznačuje se pouţitím násilí jako prostředku nátlaku na vůli poškozeného. Kdo tedy v úmyslu odcizit věc uţije násilí nebo pohrůţku násilí, dopouští se trestného činu loupeţe. K násilí nebo pohrůţce se pachatel uchyluje z důvodu kladeného nebo očekávaného odporu. Odpor sám o sobě podstatný není. Důleţité je násilí nebo také lest (dle § 119) s úmyslem odcizit, k odcizení samotnému pak jiţ vůbec nemusí dojít. K loupeţi nemusí samozřejmě docházet pouze na fyzických osobách, ale poškozenými bývají často například finanční instituce – banky, pošty atd. h) Násilí proti úřední osobě a orgánu veřejné moci U tohoto trestného činu se podíváme na opačný konec Trestního zákoníku. Ustanovení § 323 a 325 se zabývají násilím, kterým se pachatel snaţí působit na výkon veřejné moci. Jednak na orgán jako takový a jednak na konkrétní úřední osobu. Na orgán můţe být působeno především dvěma způsoby – fyzické ovlivňování osob nebo poškození majetku orgánu (např. budov). Osobní působení pak směřuje proti osobě nebo osobám státního orgánu (zaměstnanci) nebo proti jiným osobám jako jsou např. osoby blízké zaměstnancům. Zásadní je, aby násilí bylo pouţito k ovlivnění výkonu pravomoci orgánu. Obdobně je tomu i u pouţití násilí proti úřední osobě. Úřední osobou je ten, kdo zastává funkci uvedenou v § 127 TZ. i) Úmyslné ublíţení na zdraví Zákon rozlišuje dva stupně ublíţení na zdraví – těţkou újmu na zdraví a ublíţení na zdraví. O který stupeň se v daném případě jedná, musí stanovit znalec v oboru soudní lékařství. Ve stanovení se řídí § 122 TZ, v němţ zákon definuje, co je těţká újma na zdraví. O ublíţení na zdraví se v obecné rovině povaţuje porušení normálních tělesných

17

nebo duševních funkcí, které znesnadňuje běţný ţivot člověka nebo omezuje obvyklé činnosti. Nemusí zanechávat trvalé následky, ale zpravidla vyţaduje lékařskou pomoc. Nutno také poznamenat, ţe zhoršení fyzického nebo psychického stavu se posuzuje dle stavu před útokem nebo poškozením, ne tedy podle stavu úplného zdraví. j) Rvačka Pod tímto běţně uţívaným pojmem se v právní terminologii rozumí vzájemné napadání nejméně tří osob. Ty se vzájemně ohroţují na ţivotě a zdraví a střídají obranu s útokem. Podstatný je zde úmysl a to jak úmysl účastnit se rvačky, tak ohrozit jiného na ţivotě a zdraví. k) Násilí a vyhroţování proti skupině osob Trestný čin násilí a vyhroţování proti skupině osob bývá většinou motivovaný příslušností k určité menšině. Proto některé prameny hovoří o trestných činech z nenávisti.20 Násilné jednání se zde projevuje nejčastěji formou vyhroţování smrtí, ublíţením na zdraví nebo i majetkovou újmou. Zásadní je, zda je výhruţka schopná vyvolat důvodnou obavu, ţe pachatel splní to, co ve své výhruţce uvádí. l) Braní rukojmí Braní rukojmí spočívá ve výkonu faktické kontroly nad jinou osobou a uskutečňuje se omezením osobní svobody. Důvodem takového omezení je moţnost vydírání jiné osoby na základě výhruţky smrti nebo újmy na zdraví osoby, která je drţena jako rukojmí. m) Nebezpečné vyhroţování a pronásledování Nebezpečného vyhroţování se pachatel dopouští tím, ţe jinému vyhroţuje smrtí, ublíţením na zdraví nebo jinou těţkou újmou. Nebezpečné pronásledování pak můţeme chápat jako jakési rozšířené vyhroţování. Specifická je dlouhodobost a kromě výhruţek pokrývá také sledování, vyhledávání kontaktu jak fyzického tak např. telefonického, omezování běţného způsobu ţivota nebo zneuţití osobních údajů. K trestnému činu podle § 353 a 354 dochází, existuje-li důvodná obava splnění výhruţek a zároveň subjektivní stránka pachatele obsahuje úmysl tuto důvodnou obavu vzbudit. Před účinností nového Trestního zákoníku nebylo pronásledování samostatným trestným

20

HERCZEG, J. Trestné činy z nenávisti. Praha: ASPI, Wolters Kluver, 2007, s. 260

18

činem. Ovšem kvůli zvyšujícímu se počtu obětí a také opravdu vysoké nebezpečnosti pronásledování21 (tzv. stalkingu) se tato skutková podstata dostala do nového zákoníku jako samostatný trestný čin. n) Vydírání Je moţné říci, ţe jde o vyhroţování, jehoţ případné vykonání je odloţeno do doby, neţ se vydíraný rozhodne. Jde o násilné ovlivňování rozhodování jiné osoby. Můţe být prováděno i nepřímými prostředky jako je dopis, telefon nebo e-mail. U vydírání se v praxi setkáme nejen s výhruţkou fyzické újmy, ale také újmy jiného druhu. Můţeme zmínit například poškození cti nebo rozvrácení manţelství. o) Omezení a zbavení osobní svobody Svoboda pohybu a osobní svoboda je základním lidským právem, které můţe být omezeno jen ze zákonem stanovených důvodů, jako je například trest odnětí svobody. Dojde-li k omezení nebo zbavení osobní svobody z jiných neţ zákonných důvodů, jedná se o trestný čin dle § 170 a 171 TZ. Při omezení osobní svobody je poškozenému bráněno ve volném pohybu a také v samostatném rozhodování o svém pohybu. Můţe se projevovat i zákazem návštěv určitých míst bez oprávněného důvodu. Zbavení osobní svobody je těţší forma, při níţ se omezení svobody blíţí uvěznění. Osvobození je zde velice obtíţné, ne-li nemoţné. Zde si připomeňme např. případ Nataschi Kampuschové, které se podařilo uniknout po více neţ 8 letech věznění svým únoscem. p) Porušování domovní svobody Obydlí člověka je chráněno. Pod pojem obydlí judikatura řadí i příslušenství bytu nebo domu, jímţ můţe být půda, sklep, přilehlá zahrada. Stejně tak jako obydlí je chráněn i hotelový pokoj nebo rekreační chata. Personálně je pak tato ochrana určena nejen samotnému vlastníkovi, ale všem osobám, které mají právo uţívání – nájemníci atd. q) Neoprávněný zásah do práva domu, bytu nebo nebytového prostoru Zásah do práva domu nebo bytu je zařazen do skupiny majetkových trestných 21

Viz např. článek: VISINGER, R. Jak postihovat stalking? Zamyšlení nad novou právní úpravou. In: Trestněprávní revue. 2010, c. 11, Dostupné z http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/art_6587/jak-postihovatstalking-zamysleni-nad-novou-pravni-upravou.aspx

19

činů, nejedná se tedy o zásah do soukromí, jak je tomu u předešlé skutkové podstaty, nýbrţ o zásah do svobodného uţívání vlastnictví. Poškozenému je bráněno ve výkonu vlastnického práva nad stavbou – nevztahuje se tedy na pozemky. Prakticky se takový zásah můţe uskutečnit například obsazením domu a nevpuštěním jeho majitele. r) Týrání svěřené osoby a osoby ţijící ve společném obydlí Týrání není definováno v zákoně, ovšem judikatura definici nabízí a je soudy v jejich rozhodnutích často vyuţívána22. Dle ustáleného právního pohledu jde o zlé nakládání s osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těţké příkoří23. Týrání můţe být fyzického i psychického rázu, není důleţité, zda osobě vznikly následky na těle nebo zdraví. Podstatným bodem je zde i trvalost. Od intenzity týrání se odvíjí i doba, po kterou musí k tomuto jednání docházet, aby bylo moţné skutek kvalifikovat jako trestný čin týrání. U skutkových podstat týrání svěřené osoby a osoby ţijící ve společném obydlí je rozlišujícím faktorem předmět útoku. V prvním případě se jedná o osobu, která je svěřena do péče pachatele. Důvodem svěření bývá neschopnost svěřené osoby postarat se sama o sebe, která nejčastěji pramení z věku, nemoci, invalidity nebo retardace. Pachatelem můţe být rodič nebo jiná osoba, která je zvlášť stanovená nebo jinak odpovědná za péči o svěřenou osobu. U osob ţijících ve společném obydlí se jedná o rozšíření předešlé skutkové podstaty na další osoby, u nichţ je specifické souţití s pachatelem v jednom obydlí, tedy kupříkladu i vysokoškolská kolej nebo ubytovna. Hlavním důvodem začlenění této skutkové podstaty se staly ovšem zkušenosti z praxe v oblasti domácího násilí, tedy týrání partnera. s) Omezování svobody vyznání Listina základních práv a svobod zaručuje svobodně vyznávat učení církve, anebo naopak se svobodně rozhodnout pro ţivot bez vyznání. Jestliţe někdo za pouţití fyzického nebo psychického násilí nebo hrozby nutí jiného, aby se účastnil nebo neúčastnil obřadů církve nebo vyznával její učení, dopouští se trestného činu. Ovšem tento zákaz omezování svobody vyznání se nevztahuje na církve a náboţenské společnosti, které nejsou státem uznány (dle přílohy k zákonu č. 3/2002 Sb. o církvích a náboţenských společnostech). 22

Např. Rozhodnutí Nejvyššího soudu 4 Tdo 8/2011 ze dne 27. 1. 2011 nebo 6 Tdo 452/2010 ze dne 27. 5. 2010 23 R 11/1984

20

t) Útisk O útisku hovoříme tehdy, snaţí-li se osoba působit na svobodné rozhodování jiné osoby. Existuje zde určitá souvislost se trestným činem vydírání, ovšem u útisku nefiguruje násilí nebo jeho pohrůţka, nýbrţ vyuţití stavu tísně nebo závislosti poškozeného. Stav tísně je popisován jako stav vyvolaný či způsobený nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti rozhodování, a jedná se stav přechodný. Závislostí se nazývá stav, v němţ se osoba nemůţe svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, ţe je v určitém smyslu odkázána na pachatele.24 u) Porušování svobodného sdruţování a shromaţďování Sankční parametry ochrany základního lidského práva na sdruţování a shromaţďování dodává v návaznosti na zákony o sdruţování a shromaţďování § 179 TZ. Trestní zákoník stanovuje sankce jako nejpřísnější opatření při zajišťování pokojného výkonu práva shromaţďovat se a sdruţovat se. Kdo tedy omezuje toto právo násilím nebo pohrůţkou nebo své jednání nepřizpůsobí pořádkovým opatřením svolavatele (při oznamovací povinnosti), dopouští se trestného činu. v) Násilí v sexuální oblasti Do této kategorie řadíme trestné činy dle § 185 a 186 TZ. Hovoříme o znásilnění, jehoţ objektem se můţe stát právo kteréhokoliv člověka na svobodný pohlavní ţivot. Neomezuje se tedy jako v dřívějších právních úpravách pouze na ţeny. Znásilněná osoba je donucena násilím nebo jeho pohrůţkou k pohlavnímu styku. Ke znásilnění můţe dojít i mezi manţely. U sexuálního nátlaku jde o jakousi mírnější formu znásilnění. Stejným způsobem jako u znásilnění se pachatel snaţí působit na svou oběť, tentokrát však jednání nespočívá v pohlavním styku, ale např. v sebeukájení nebo obnaţování.

w) Ostatní násilné trestné činy Ve společnosti samozřejmě dochází k bezpočtu dalších násilných trestných činů. Jsou rozlišovány od jiných způsobem provedení. V podmínkách našeho státu jsou ovšem co do četnosti ne tolik rozšířené, proto byly shrnuty pod jednu společnou

24

FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo hmotné, zvláštní část. Ostrava: Nakladatelství KEY Publishing s.r.o., 2009. s. 28

21

kategorii. Do této kategorie můţeme řadit například trestný čin ţhářství (§ 272), terorismus (§ 331), účast na sebevraţdě (§ 144) a další. Násilná kriminalita je velice specifickým jevem ve společnosti. Zvláště také z důvodu závaţných následků, které zanechává na svých obětech. V době od pádu komunismu došlo v České republice k velkému nárůstu násilné kriminality, především kolem let 1998 a 2004. Ovšem na druhou stranu potěšující a věřme, ţe úctyhodný pro české kriminalisty je fakt, ţe od té doby násilná kriminalita opět klesá. A nutno podotknout, ţe se v minulých dvou letech dostala i pod hranici posledních 20 let.

Graf č. 1: Vývoj násilné kriminality v letech 1990 - 2010 Vývoj násilné kriminality v letech 1990 - 2010 25000 22823

23223

23464

21712 19820

20000

18715

23555

23228 21996

21709

23579 22358 21684

20177 19171

18571

17812

19551 18073

17875 16887

15000

10000

5000

0 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010

Zdroj: statistiky Ministerstva vnitra25

25

Dostupné z: www.mvcr.cz

22

5. Viktimizace Pod pojmem viktimizace rozumíme proces, kdy se z jedince stává oběť trestného činu. Jde o proces samotného poškozování oběti a způsobování újmy. Spouštěcím mechanismem je trestný čin. Ovšem ve většině případů opravdu pouze spouštěcím, protoţe samotným trestným činem většinou viktimizace nekončí, ale čin je provázen velkou řádkou událostí, které často dále oběť zraňují. V procesu viktimizace se rozlišují samostatné fáze – primární, sekundární a někdy i terciální viktimizace. Pro osobu oběti je určitě důleţité, jak dlouhodobé následky bude viktimizace mít nebo jak je moţné následky eliminovat či napravit. To bývá také ovlivňujícím faktorem pro určení výše odškodnění, někdy také pro výši trestu pro pachatele. S termínem viktimizace velice úzce souvisí také pojem reviktimizace, tedy vlastně opakovaná viktimizace. O reviktimizaci se dlouho hovořilo jako o řídce se vyskytujícím jevu, někdy byla spíše označována jako špatná shoda náhodných okolností. Ovšem při bliţším pohledu na oběti se odborníci dopracovali k jinému závěru. Reviktimizace je poměrně častým jevem. Dokázat je to moţné také díky výzkumu, prováděnému v roce 2010 na brněnských základních školách u ţáků 8. a 9. tříd. Ţáci byli dotazováni na vlastní zkušenosti s kriminalitou – majetkovou, násilnou a sexuální. Z výsledků vyplynulo, ţe ve většině případů došlo právě k opakované viktimizaci.26 Podobné výzkumy vedly jiţ dříve odborníky z řad viktimologů ke zkoumání, zda existuje nějaký specifický faktor, který potencionální oběti predestinuje k útoku, resp. k dalším útokům. Výsledek zkoumání je překvapivý. Opravdu takový faktor existuje, je jím ovšem samotná viktimizace. To, ţe se osoba stala obětí trestného činu, by mohlo evokovat domněnku, ţe se takový jedinec bude v budoucnu vyhýbat viktimogenním situacím, a tak se vyvaruje i reviktimizace. Výzkumy však potvrzují opak. Oběti sice nevyhledávají nebezpečné situace, ale svým chováním „lákají“ pachatele k útoku. Kdyţ se totiţ podíváme na osobu, která má za sebou čerstvou zkušenost s kriminálním jednáním, bývá psychicky oslabená, zranitelná, coţ je velmi těţko skrývatelnou skutečností. A to je právě lákadlem pro případného pachatele. I samotní pachatelé tento fakt potvrzují ve svých výpovědích. Vybírají si oběti podle toho, zda budou schopni překonat případný odpor a obranu své vyhlédnuté oběti. Vzniká tak 26

CHROMÝ, Jakub. Dítě jako oběť ve světle poznatků z viktimlogického výzkumu. In: Časopis pro právní vědu a praxi. 2010, roč. 18, č. 3, s. 247 – 253

23

přímá úměra – čím větší trauma bylo jedním trestným činem oběti způsobeno, tím vyšší je pravděpodobnost opakované viktimizace. A úměrnost platí i u důsledků. S kaţdou další viktimizací roste riziko psychických obtíţí, ale naopak také klesá důvěra v policii, resp. orgány činné v trestním řízení a s tím spojená ochota trestný čin oznamovat.27

5.1 Fáze viktimizace 5.1.1 Primární viktimizace Primární viktimizace je souběh skutečností, které si většina veřejnosti představí pod pojmem „újma způsobená trestným činem“. Jde totiţ o poškození, které je přímo závislé na pachateli. Tedy to, co způsobil pachatel oběti při útoku. V literatuře jsou popisovány tzv. primární rány, které se nejčastěji vyskytují jako přímý důsledek trestného činu. Jsou to újmy fyzické, finanční a emocionální. Újmy fyzické či finanční jsou poměrně snadno představitelné. U fyzické újmy bude nutné rozlišit váţnost poškození zdraví, mimo jiné také z důvodu odškodnění nebo pro účely soudního rozhodnutí o výši trestu pro pachatele. Finanční újma můţe být přímá – tedy poškození nebo ztráta majetku, nebo nepřímá – ušlý zisk nebo náklady na léčení. U emocionální újmy však naráţíme na velice specifické problémy. Je totiţ velice těţké objektivně určit závaţnost takové rány. Kaţdý člověk proţívá újmu subjektivně specifickým způsobem. U někoho můţe vyvolat i relativně málo nebezpečný útok velké emocionální škody a naopak u jiného se velký zásah projeví v menší míře, nebo se projeví později. V praxi jsou časté případy, kdy po vloupání do bytu ztrácí oběť pocit bezpečí tam, kde je ho třeba očekávat nejvíce – ve vlastním obydlí.

5.1.2 Sekundární viktimizace Sekundární rány mají výlučně psychologický charakter. Neexistuje tedy jakýsi hmatatelný základ takové újmy, ovšem můţe se stát, ţe sekundární újma způsobí oběti větší zranění, neţ újma primární. Jsou dokonce známy případy, kdy dojde k sebevraţdě poté, co se rodina odvrátila od oběti. Jednání s osobou oběti je tedy velice důleţitým faktorem, který můţe mít vliv na celkové uzdravení a návrat do běţného ţivota. Budeme-li chtít vymezit potencionální „pachatele“ sekundární viktimizace, budeme hovořit zejména o rodině a sociální prostředí oběti, orgánech činných v trestním řízení a 27

ČÍRTKOVÁ, L., Forenzní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 138

24

někdy i o pachateli primární újmy. V této souvislosti je nutno zmínit, ţe pohled společnosti na trestný čin je vlastně dvojí. Jeden se snaţí kriminalitu raději přehlíţet, protoţe jde o něco negativního, na co nechceme myslet, natoţ pak si třeba i připustit, ţe by se to mohlo týkat nás. Druhý pohled je právě opačným extrémem, kdy především média skandalizují kriminální činy a líčí veškeré podrobnosti činu. Oba tyto pohledy mohou být pro oběť velice zraňující. První pohled – především v prostředí rodiny a blízkého okolí, kdy se lidé mohou od oběti odvrátit a raději s ní nekomunikovat. Důvodem můţe být to, ţe často ani neví, jakým způsobem by měli s obětí jednat, nebo ji povaţují určitým způsobem za stigmatizovanou nebo dokonce z části odpovědnou za zločin, který se jí stal. Opačný pól takového jednání se často vyskytuje v médiích, kdy jsou i intimní podrobnosti popisovány nešetrně a detailně, coţ často přináší oběti pocit studu a zneuctění. Orgány činné v trestním řízení přichází do kontaktu s obětí často úplně jako první. Je tedy nutné, aby byli velice dobře proškoleni, jak s takovou osobou jednat. V příručkách pro policisty najdeme základní poučku, kterou by měl mít kaţdý vyšetřující na paměti: „Oběť trestný čin nespáchala.“28 Podle toho by mělo tedy vypadat i jednání s takovou osobou – šetrné a nanejvýš citlivé. Kromě toho je ovšem také důleţité, aby byla oběť řádně informována o všem, co se bude v rámci trestního řízení dít. Podle průzkumů mezi oběťmi vybraných trestných činů je patrná vysoká míra nespokojenosti s činností vyšetřujících orgánů. Oběti uváděly důvody své spokojenosti či nespokojenosti s vyřízením případu policií, v tabulce najdeme procentuální podíl nespokojených. Tyto důvody mohou mít vliv na to, jak se později oběť vyrovná se skutečností spáchaného trestného činu. 29 Tabulka č. 1: Spokojenost obětí s vyřízením případu policí Neudělala toho dost Neprojevila zájem Nezajistila, nezadrţela pachatele Nenašla můj majetek Nedostatečně o případu informovala Nezacházeli se mnou slušně Dlouho do příjezdu Jiný důvod

Vloupání 48 44 68 40 20 16 32 8

28

Loupeţ 30,8 53,8 69,2 30,8 7,7 0,0 30,8 7,7

Napadení, vyhroţování 55,6 22,2 55,6 11,1 11,1 22,2 11,1 11,1

ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 203 VÁLKOVÁ, J. Výzkum obětí trestného činu v České republice. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1998, s. 45 29

25

I pachatel trestného činu můţe být v některých případech tím, kdo působí na sekundární viktimizaci. Dochází k tomu v případech, kdy například zastrašuje oběť, aby neoznamovala trestný čin. Jako sekundární rány proţívají oběti různé psychologické skutečnosti. Uvádí se, ţe nejčastější jsou pocity nespravedlnosti, nedůstojnosti a izolace. Pocit nespravedlnosti vychází nejčastěji z nedostatku informací, vleklého průběhu řízení nebo nízké výměry trestu pro pachatele. Kromě toho ale také z faktu, ţe pozornost policie je oběti věnována pouze v souvislosti s objasněním případu, avšak další pomoc si musí poškozený obstarat sám. Pocit nedůstojnosti bývá důsledkem necitlivě vedeného výslechu nebo nevhodných reakcí okolí, ať uţ blízkého nebo mediálního. Pocit izolace pak navazuje na nevhodné jednání blízkého okolí, kdy se dříve blízcí lidé distancují od kontaktu s obětí.30

5.1.3 Terciální viktimizace Jestliţe nastoupí, dojde k ní často aţ ve velkém odstupu od primární a sekundární viktimizace. V okamţiku, kdy je jiţ řízení ukončeno, došlo k nápravě, případně i odškodnění oběti. Ta však není schopná vyrovnat se s proţitou zkušeností a zásadně se mění její osobnost, pohled na svět, hodnoty. Takový jev se nazývá terciální viktimizace. Prakticky spočívá v neschopnosti navázat na svůj původní ţivot, mění ţivotní styl, nevrátí se do svého původního zaměstnání nebo přeruší kontakty s dřívějšími přáteli.

5.2 Psychologické proţívání újmy Proţívání újmy závisí na osobnostním zaloţení jedince. Obecně lze vymezit několik bodů, které se ve většině případů opakují a v odborných kruzích se ustálily jako součásti proţívání újmy. S psychickou újmou po trestném činu a vlastně po kaţdé traumatické události (např. nepředvídatelná smrt blízké osoby, přírodní katastrofa atd.) jsou spojeny především pocity stigmatizace a ztráty pocitu důvěry a autonomie.31 Zneuctěním a stigmatizací se míní pocit, ţe je s osobou ve srovnání s ostatními něco v nepořádku – buď je to důvod toho, ţe se jí něco stalo, nebo naopak důsledek. Pocit 30 31

ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 118 ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 120

26

důvěry v sebe sama a taky ve své okolí je vlastní a také potřebný pro kaţdou lidskou bytost. Traumatickou událostí je však tento pocit otřesen a člověk začíná vnímat svět okolo sebe jako nepřátelský, nepředvídatelný, nepochopitelný a často nedokáţe důvěřovat ani blízkým lidem, zvlášť pokud došlo k útoku právě ze strany někoho blízkého. Z pocitu důvěry plyne i pocit autonomie – tedy pocit vlastní sebedůvěry a schopnosti ovlivňovat věci a děje kolem sebe. Člověk si po proţitém traumatu připadá bezmocný, zmítaný v neovladatelném světě a neschopný cokoliv ovlivnit. Tyto pocity jsou zpravidla spojeny se začátkem proţívání a mohou trvat i několik měsíců. Závaţnější formou je pak tzv. Posttraumatická stresová porucha, která bývá často opoţděnou reakcí na proţitek a projevuje se poruchami chování, ale i fyziologickými reakcemi, jako jsou poruchy spánku, třes nebo nevolnost. Proţívání traumatické újmy má, stejně jako jiné události v ţivotě člověka, svou dynamiku. Nejčastěji jsou popisovány fáze šoku, hojení a zhojení.32 Fáze šoku je úzce spojena s kriminálním útokem. S odehranou situací oběť nepočítala, byla nepředvídatelná. Osoba je skutečností zaskočena, vyděšena. Její chování lze popsat jako tzv. „ztuhnutí úlekem“, po němţ následuje dezorganizace, která se projevuje zmateností. Osoba jedná chaoticky, není schopna racionálně přemýšlet a popírá to, co se právě stalo. Pro osoby, které se jako první setkávají po činu s obětí, bývá nápadné buď chování expresivní, nebo naopak kontrolované. Záleţí na vnitřním zaloţení jedince, který z těchto obranných mechanismů převáţí. Expresivní chování je na venek velmi nápadné, osoba dává výrazně najevo své emoce, které mohou být často i protichůdné. Osoba, která naopak dokáţe svoje emoce velmi dobře kontrolovat a nedává na sobě pocity příliš znát, bývá někdy podezřívána z netečnosti nebo dokonce ze smyšlení události. Ovšem oba tyto projevy jsou naprosto rovnocenné a nelze tedy podle okamţitých reakcí soudit pravdivost nebo odsuzovat osobu. Průběh a délka fáze hojení je závislá na osobnosti oběti, ale také na prostředí, němţ ţije a blízkých lidech. Ti mohou hojení výrazným způsobem ovlivnit, třeba jen správnými reakcemi na různé etapy hojící fáze. Pro tuto fázi je totiţ velice typické střídání nálad, resp. poloh zpracovávání proţitého traumatu. První poloha se vyznačuje silnými projevy emocí, jako jsou strach, zloba, smutek, pocit viny. V druhé poloze se jedinec uzavírá do sebe, nechce o události mluvit, snaţí se ji sám v sobě potlačit. Tato fáze bývá odlišná, u závaţných deliktů můţe trvat aţ rok.

32

ČÍRTOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 121

27

Fáze zhojení neboli konečná adaptace spočívá v „uzdravení“ jedince. Osoba ve své psychice zpracuje proţitek a zařadí jej do své osobní minulosti. Sama si stanoví způsob racionálního náhledu na událost, která postupně ztrácí emocionální náboj a stává se pouhou vzpomínkou. Oběť jiţ nevkládá veškeré emoce do navracení se k události, ale uvolňuje je pro nové proţity, pro další nový ţivot. 5.3 Faktory ovlivňující dopady trestného činu na oběť Uţ bylo naznačeno, ţe ne kaţdý člověk proţívá krizové situace a jejich následky stejným způsobem a se stejnou emocionální intenzitou. Existují ale predikované faktory, které pravidelně a zásadně ovlivňují, jaký průběh bude mít proţívání újmy u obětí. Za nejvýznamnější jsou povaţovány osobnostní zaloţení oběti, okolnosti trestného činu a reakce okolí. Osobnostní zaloţení oběti je předpokládaným ovlivňujícím činitelem. Z praxe však vyplynuly i poznatky, které by nemusely být očekávatelné. Osoby, které se projevují např. iluzí kontroly nebo deklarovaným cynismem, působí na okolí jako ti, které „nic nerozhází“. Ovšem psychika právě takových jedinců je kriminálním deliktem zasaţena ve velké míře a pro okolí (u iluze kontroly také pro sebe sama) je velice překvapující jejich výrazná emocionální reakce na krizi. Naopak pozitivně ovlivňující skutečnost spočívá v poučenosti oběti. Pokud oběť ví, jaké reakce můţe očekávat a také ví, ţe takové reakce jsou normální, dokáţe jednotlivými fázemi procházet plynuleji a bude schopna zvolit určitý postup při zpracovávání svých emocí (např. vyhledá v případě potřeby odbornou pomoc).33 Průběh kriminální události jako významný činitel dopadu újmy na psychiku jedince ovlivňuje osobní postavení oběti k proţitému traumatu. Nejčastější dopady jsou přičítány míře násilí, stupni poníţení, hodnocení vlastního chování oběti při činu a také chování ostatních (přihlíţejících).34 Míra násilí ani nemusí spočívat v útocích na osobu samotnou, často bývá více traumatizující, kdyţ je nucena přihlíţet násilí páchanému na druhých, někdy dokonce blízkých osobách. Kdyţ se hovoří o poníţení, nemůţeme opomenout negativní efekt napodobenin zbraní. Co se týče pachatele, bude rozhodující orgán posuzovat pouţití „nezbraně“ za polehčující okolnost. Ovšem pro oběť je zjištění, ţe byla vystavena vysoce traumatické zkušenosti za pouţití „hračky“, ţe se nechala 33

ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P. aj. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing a.s., 2007, s. 25 34 ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P. aj. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing a.s., 2007, s. 25

28

oklamat, velice poniţující. Pro její psychiku to můţe znamenat pocity studu nebo sebeobviňování. Podobné a mnohé další pocity vyvolává také pohled oběti na sebe sama v průběhu činu. Své chování při útoku můţe osoba např. vnímat jako naprosto pasivní, neodpovídající situaci a můţe ji posléze přivádět k pocitům vlastní neschopnosti, nedostatečnosti. Tyto postoje jsou typické pro tzv. pasivně reagující oběť. Reaguje absolutním ochromením a zcela se podřizuje pachateli, neklade odpor. Při tom je ovšem ochromen i mozek a později není osoba schopná popsat průběh události. Opačnou reakcí je agresivní oběť, která bez rozmyslu volí útok proti pachateli. Hrozí zde však velké nebezpečí, protoţe agresivní oběť nepřemýšlí o moţných rizicích, jedná spontánně. Posledním z nejčastějších typů reakcí na právě probíhající krizovou situaci je racionálně jednající oběť. Tento typ se projevuje chováním, jako by byla osoba na situaci připravena a věděla, co má dělat. Můţe se například promyšleně snaţit pachateli překazit čin nebo se pokusit o útěk do bezpečí. Kritickým se jeví také postoj blízkého okolí oběti po činu. Můţe totiţ výrazně napomoci ke zhojení ran nebo naopak ještě přitíţit sekundární viktimizací. Jde však o poměrně komplikovanou záleţitost, protoţe ve velké většině případů okolí oběti nemá ţádné nebo pouze mizivé zkušenosti s viktimizací. Nevědí, jak mohou oběti pomoci a vlastně ani jak se k ní chovat. Nejtypičtější, ovšem chybné, přístupy k oběti spočívají buď ve snaze chovat se k oběti, jakoby se nic nestalo, nebo povaţovat oběť za nemocného člověka, který potřebuje odpočinek, případně léky. Opak je však pravdou, stále častěji se potvrzují přístupy šetrné komunikace s obětí o proţitém traumatu a zapojení do aktivní činnosti. „Oběť totiţ nikdy zcela nezapomene na trestný čin a na návrat do všedního ţivota nemůţe pasivně čekat.“35

5.4 Typologie obětí Jako ve všech vědních oborech i viktimologie třídí subjekty a objekty svého zkoumání do jednotlivých kategorií. Jednou z moţných kategorizací je typologie obětí podle proţitého trestného činu. O jednotlivých trestných činech jsme se uţ zmiňovali, stejně jako typech reakcí na trestný čin. Proto se budeme věnovat jiné a zároveň nejznámější a nejrozšířenější typologii podle E. A. Fattaha. Na vzniku viktimizace se podílí i skutečnost, zda a jakou účast na spáchání trestného činu má samotná oběť. Za 35

ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 128

29

tímto účelem vznikla typologie obětí podle vztahu „oběť – pachatel“.

a) Zúčastňující se oběť Pachatel a oběť se vzájemně znají a oběť svým chováním působí na spáchání činu. Konkrétně u násilných trestných činů je tato interakce poměrně častým jevem. Pachatel se totiţ snaţí působit na vůli oběti, protoţe se snaţí dosáhnout určitého chování oběti, coţ je častější právě mezi navzájem známými osobami. b) Nezúčastňující se oběť Typickým příkladem můţe být například loupeţné přepadení na ulici nebo v bance, kde se útočníkovi jedná o finanční zisk a ohrozí tak osobu, s níţ se nikdy dříve osobně nesetkal. Oběť nemá moţnost ovlivnit jednání pachatele před samotným útokem. S útočníkem se nezná a nemůţe tedy vědět, co se od něj dá očekávat a jaké nebezpečí jí hrozí. c) Provokující oběť Uţ označení poukazuje na druh interakce. Hovoří se o oběti, která podcenila agresivitu a chování pachatele. Svým jednáním dosáhla výbušné reakce pachatele. Jako častý případ bychom mohli uvést domácí násilí, které končí smrtí nebo ublíţením na zdraví násilníka. Typicky ţena, která je často napadána svým partnerem, se jednou neovládne a partnerovi ublíţí nebo jej dokonce usmrtí. d) Latentní oběť Takovéto oběti splňují formálně všechny znaky viktimizace, jediným specifikem však zůstává její viktimizace utajená před okolím. Konkrétně můţeme uvést v současné době hojně zveřejňované případy týrání dětí. V letošním roce silně pobouřila mediálně rozšířená kauza osmiletého Dominika z Brna. Dominik byl týraný svými rodiči, avšak okolí o jeho viktimizaci nic netušilo nebo ji dokonce přehlíţelo do chvíle, kdy se díky zásahu ţidenické sociální pracovnice případ medializoval. e) Nepravá oběť Do pozice takovéto oběti se osoba dostává omylem. Ona obětí být neměla, útok byl namířen proti jiné osobě nebo dokonce věci. Někdy se do této kategorie řadí i oběť, která se domnívá, ţe se obětí stala, ale ve skutečnosti k trestnému činu nedošlo nebo nejsou splněny znaky odpovídající postavení oběti. Spadají sem i oběti, jejichţ viktimizace je smyšlená, vykonstruovaná. Nejčastějšími důvody pro falešnou viktimizaci bývají finanční prospěch, pomsta, touha získat pozornost nebo získání alibi pro určitou skutečnost (např. nechtěné těhotenství). 30

6. Pomoc obětem trestných činů Kdo nebyl v situaci druhého člověka, nemůţe posoudit, jak se cítí. U obětí trestného činu to platí dvojnásob. Kdo se do podobné situace nedostal, není ani v nejmenším oprávněn hodnotit nebo soudit, jak oběť reaguje, jak se chová nebo proč dělá to, co dělá. Zvládání reakcí na proţité trauma je sloţitý proces, který je dlouhodobý a často komplikovaný dalšími faktory jako jsou například sekundární nebo terciální viktimizace. Existuje-li moţná pomoc další osoby, ať je to osoba blízká nebo cizí, a podává-li taková osoba adekvátní pomoc, mohou být následky traumatického záţitku v mnohém zmírněny. Oběti mají různé potřeby, ne všechny si ale o pomoc dovedou říci (děti) nebo vůbec nevědí, ţe mají na nějakou pomoc nárok. Odborná literatura hovoří čtyřech typech pomoci, je to pomoc laická, psychologická, sociální a právní. Poslední z nich se věnujeme v samostatné kapitole.

6.1 Laická pomoc Ti nejbliţší, s nimiţ oběť ţije v jedné domácnosti, jimţ důvěřuje, mohou být zásadním činitelem v procesu uzdravování oběti. Jejich vliv je totiţ dlouhodobý a trvalý, neboť jsou často neustále v kontaktu s obětí. Tito lidé však v drtivé většině případů nemají zkušenosti s viktimizací a nevědí, jaká cesta je správná. Voli proto způsob, který je podle jejich názoru nejvhodnějším. Ten se však často neshoduje se skutečným, praxí ověřeným, správným řešením. Častými omyly laické veřejnosti jsou ignorace události a teorie o „nemoci“ oběti. První strategie se projevuje chováním, jakoby se nic nestalo, o činu se nehovoří a oběť se nabádá k zapomenutí. V druhé variantě jde o pohled na oběť jako na nemocnou osobu, která potřebuje klid na lůţku a odpočinek. Ani jeden z těchto způsobů však oběti nikterak neprospívá. Odborná literatura poskytuje návrhy, jakým způsobem je vhodné s obětí jednat, aby bylo uzdravování podporováno také ze strany nejbliţšího laického okolí oběti.36

36

ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P. aj. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing a.s., 2007, s. 127 – 130

31

a) Zpracování pocitu viny Ve velké většině případů postrádá skutečnost zasaţení oběti trestným činem logické vysvětlení. Přesto se v procesu vyrovnávání se s viktimizací oběť ptá: proč se to muselo stát zrovna mně, proč takovým způsobem, proč jsem nezasáhl(a), proč jsem přeţil(a) právě já a ne ten, na kom mi záleţelo? V těchto chvílích přichází pocit viny, sebeobviňování, výčitky. Na okolí je, aby oběť vyslechlo a nejlépe navrhlo alternativní pohledy na událost. Účelem je, aby bylo oběti upevněno vědomí, ţe ona trestný čin nespáchala a odpovědnost za něj nese pachatel. Oběť tak snáze najde cestu k upevnění své sebejistoty.

b) Normalizace následků viktimizace Po útoku můţe oběť proţívat psychické ale i fyzické stavy, které dosud nepoznala. Jsou to stavy, která jsou způsobeny krizovou situací a projevují se například poruchami spánku, podráţděnost, nutkavé vzpomínky na událost atd. Jde však o normální reakci na nenormální situaci. Kaţdý, kdo přijde s obětí do styku, by měl toto vést v patrnosti a také podle toho s obětí jednat. V neposlední řadě je také nutné, aby sama oběť věděla, ţe tyto stavy jsou zde běţné a není třeba se upadat do ještě většího stresu, protoţe se cítí nenormálně.

c) Obnova pocitu bezpečí a schopnosti důvěřovat Zdravý člověk se vyznačuje schopností sociálních kontaktů a přiměřené důvěře v sebe sama a také své okolí. Oběť trestného činu však tuto důvěru ztratila a ze strachu raději omezuje veškeré kontakty i s lidmi ze svého okolí. Pocit důvěry v ostatní lidi je třeba posilovat, coţ je také velkým úkolem pro blízké okolí.

d) Podpora vyjadřování emocí Čerstvě po činu není oběť většinou schopna vyjádřit své pocity, vţdy se rozpláče. Později je jiţ schopna své záţitky vylíčit a dokonce pro úspěšný průběh uzdravování je velmi nutné, aby došlo k ventilaci pocitů. Oběť se potřebuje vyplakat, vykřičet a potřebuje k tomu také někoho, kdo je ochoten si to vše vyslechnout. Ventilace je jednou ze základních podmínek zdravého zpracování traumatu. 32

e) Obnova víry ve vlastní schopnosti Viktimizací přichází oběť o pocit, ţe dokáţe svojí činností regulovat to, co se kolem ní děje. Připadá si neschopná. Veškerá její činnost je zbytečná, protoţe stejně nedokáţe nic ovlivnit. Takové pocity je dobré utlumovat tak, ţe je oběť zaměstnávána drobnými úkoly, které zvládne nebo chce zvládnout.

f) Podpora při řešení hlavních problémů oběti Se spácháním trestného činu a zahájením trestního stíhání vznikají pro oběť nové úkoly a povinnosti, které většinou dosud nepoznala. Příkladem můţe být podání trestního oznámení, podání svědectví, další dokazování (rekognice) nebo podávání ţádosti o náhradu škody. Viktimizací sníţená kognitivní schopnost a schopnost orientovat se v novém prostředí a nové situaci nabízí volný prostor pro pomoc okolí. Jde o poměrně praktickou pomoc při řešení vyvstalých problémů. Blízká osoba můţe oběť doprovázet k jednotlivým úkonům nebo jí vyhledávat potřebné informace.

6.2 Psychologická pomoc Psychologická pomoc je poskytována především psychologickými odborníky a psychoterapeuty. Vedle toho jako subjekty psychologické pomocí mohou vystupovat také policisté, lékaři nebo jiní záchranáři, většinou v situaci těsně po činu. Psychologická pomoc obětem trestné činnosti se dělí na několik fází a v kaţdé z nich se odborníci zaměřují na určité oblasti a způsoby terapie.

a) Oběť v akutním stavu Jako akutní stav se označuje stav bezprostředně po útoku v rozmezí několika málo dnů. Oběť ztratila pevnou půdu pod nohama a většinou vůbec neví, jak v sobě urovnat to, co se stalo, a co si počít. V této fázi se uplatňují dva terapeutické kroky: psychologická první pomoc a terapie akutního traumatu. Psychologickou první pomoc poskytují přivolaní psychologové nebo policisté a další záchranní pracovníci těsně po činu. Hlavní zásadou a cílem v této fázi je navrátit 33

oběti ztracený pocit bezpečí a vnitřní i vnější jistotu. K celkové stabilizaci psychiky oběti pak pomáhají tři hlavní body: informace, intervence a identifikace rizikových osob. Informování oběti o veškerém dění je nejjednodušším projeven psychologické pomoci. Kdyţ oběť ví, co se teď děje a co se bude dít, je pro ni snadnější stabilizovat se v nové situaci. Intervence je pak prvním odborným zásahem a snahou o řízené sníţení stresu a celkové uklidnění oběti. Měla by mít svou pevnou strukturu a psycholog se zde snaţí o akceptaci oběti a jejího stavu ovšem v mezích jeho vedení. Musí respektovat individualitu osobnosti, ale zároveň určovat pevné body v komunikaci a usměrňovat tak oběť. Jde-li o situaci bezprostředně po činu, měl by se psycholog také dotázat na zabezpečení základních potřeb oběti, zda má kde být nebo zda nezůstane sama. Existují zvláštní psychologické techniky, jako „zastavení myšlenek“ nebo „TV-technika“, které pomohou obětem lépe zvládat velké nápory posttraumatického stresu. Identifikace rizikových osob především pomáhá samotných odborníkům v určení přístupu k jednotlivým osobám, které jeví specifické rysy, jako jsou reviktimizace, silná emoční reakce, dětské oběti nebo osoby, které kritickou situaci zavinily (např. dopravní nehoda).

b) Oběť ve stabilizovaném stavu Kdyţ pomine největší nápor stresu, doléhají na oběť skutečné následky krizové situace. Emocionální a psychické rány bývají bolestivější neţ ty fyzické, a proto často vyhledají odbornou pomoc. Odborníci z řad psychologů a psychoterapeutů jiţ vytvořili určité schéma a body, jeţ mohou pomoci při řešení těchto krizí. Jeden z prvních a asi nejdůleţitějších kroků, jímţ musí oběť projít, je nazýván „od oběti k survivorovi“. Naznačuje se tak, ţe oběť musí na svoji situaci nahlíţet z jiného úhlu neţ dosud. Tedy: „ať se stalo cokoliv, já přeţil, jsem tedy silný“. Ostatní kroky terapie se různými způsoby snaţí dosáhnout tohoto cíle. Je důleţité, aby se celá terapie koncentrovala právě na proţité trauma a pokoušela se eliminovat jeho zjevné následky. I zde se promítá snaha o obnovení pocitu kontroly nad sebou samým a vlastním ţivotem. Bohuţel vše je tzv. během na dlouhou trať, oběť musí být trpělivá. Není moţné čekat extrémní zlepšení po jednom sezení, ale terapie se zakládá na malých krůčcích.

34

c) Následná péče Následná péče zahrnuje jakékoliv další formy odborné pomoci obětem. Takovou činností se zabývají různé nestátní organizace. Jejich sluţby vyuţívají především osoby, které byly vyhodnoceny jako rizikové, tedy komplikované a dlouhodobé případy nebo osoby, které projevily samy zájem o následnou péči.

6.3 Sociální pomoc Pojem sociální pomoc v sobě skrývá společenské zajištění sluţeb, které jsou poskytovány obětem trestných činů. U nás tyto sluţby zajišťují státní orgány, dobrovolnické, církevní, charitativní, někdy i komerční organizace. K tomuto modelu vedla poměrně dlouhá cesta, odráţející také zahraniční vývoj. Inspirací pro vznik a mechanizmus pomáhajících organizací byla britská organizace Victim support, zaloţená v roce 1974, která poskytovala obětem psychickou podporu, informace o soudním řízení, pomáhala při uplatňování nároků na náhradu škody nebo je jinak finančně podporovala.37 V současnosti Victim support úzce spolupracuje s britskou policií, která jí poskytuje informace o potřebných osobách. V 70. letech také vzniká velký počet azylových domů na pomoc ţenám ohroţeným domácím násilím. V roce 1976 vzniká i v Německu organizace na pomoc obětem. Jde o dobrovolnou organizaci s názvem Weisser Ring. Tím se po pádu komunismu inspiruje i Česká republika a v roce 1991 vzniká Bílý kruh bezpečí, který se roku 1996 stává členem Evropského fóra sluţeb obětí. Evropské fórum vzniklo za účelem vzájemné výměny informací v oblasti sluţeb obětem. Bílý kruh bezpečí v současné době plní funkci prevenční, pomáhající, vzdělávací, ale zaměřuje se i na právní úpravy. Na návrh odborníků z Bílého kruhu bezpečí byl například do Trestního zákona v roce 2004 přidán § 215a (v novém Trestním zákoníku § 199) a vytvořena tak nová skutková podstata trestného činu týrání osoby ţijící ve společném obydlí, která slouţí jako ochrana před domácím násilím. V současné době vykonává svou činnost v Praze, Brně, Olomouci, Ostravě, Plzni, Pardubicích, Liberci a Českých Budějovicích. Obětem jsou k dispozici dobrovolníci z řad psychologů, lékařů, právníků, sociálních pracovníků i policistů. Kromě Bílého kruhu bezpečí vznikly v České republice i další organizace, které 37

KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 176

35

se většinou orientují na určitý druh trestné činnosti (např. DONA – nepřetrţitá telefonní linka na pomoc obětem domácího násilí) nebo na určitou skupinu osob (např. Fond ohroţených dětí nebo Nadační fond Filipa Venclíka na podporu pozůstalých po obětech násilných trestných činů). Zaloţení těchto organizací však nestačí, důleţité je, aby byly také dostupné pro ty, kteří je potřebují. Je tak úkolem pro orgány činné v trestním řízení, aby oběti o jejich moţnostech informovaly. To se často stává příznačným kamenem úrazu. Policisté a někdy ani státní zástupci nevědí, nebo jen neřeknou o moţnostech pomoci a v krizových situacích je oběť často odkázána sama na sebe. To dosvědčuje i dotazníkové šetření, které provedl Bílý kruh bezpečí.38 Z odpovědí respondentů (obětí, které vyuţily sluţeb BKB) vyplynulo, ţe informovanost obětí ze strany orgánů činných v trestním řízení a jejich jednání s oběťmi vůbec je velice neuspokojivá a nedostačující. Stále tedy zůstává velkým úkolem pro společnost, aby zlepšovala své sluţby poskytované obětem a účinněji jim pomáhala. Námětem de lege ferenda by v této oblasti mohla být povinná informovanost oběti ze strany orgánů činných v trestním řízení nejen dle § 46 Trestního řádu o právech v rámci trestního řízení, ale i o moţnostech kontaktovat organizace na pomoc obětem trestných činů.

38

ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P. aj. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing a.s., 2007, s. 144 – 149

36

7. Postavení oběti v trestním řízení

„Policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele.“39 Tak zní základní norma pro počátek běhu nazvaného trestní řízení. Ať se na situaci orgánů činných v trestním řízení podíváme sebeoptimističtěji, vţdy dojdeme k výsledku, ţe trestních stíhání násilných trestných činů zahájených čistě z vlastní iniciativy orgánů je minimální počet. Při racionálním pohledu, ale situace v této oblasti asi nemůţe být jiná. Většina trestných činů je tedy stíhána na základě trestního oznámení, které velmi často vychází právě od obětí nebo osob blízkých oběti. Osoba oběti nebo poškozeného tak získává nezaměnitelně významnou roli v trestním řízení. Vzhledem k terminologii Trestního řádu budeme hovořit v rámci trestního řízení nikoliv o oběti, ale převáţně o poškozeném. Svou úlohu plní také, co se týče trestního práva hmotného. Zmiňme například svolení oběti k činu jako institut, který v některých případech vylučuje protiprávnost – ke znásilnění nedojde, jestliţe s pohlavním stykem „oběť“ souhlasila. Na druhé straně existují trestné činy, jejichţ skutková podstata je naplněna, přestoţe oběť souhlasí, např. pohlavní zneuţívání nezletilých. Můţeme říci, ţe pro trestní proces je poškozený často hned za pachatelem nejdůleţitější osobou trestního řízení. Trestní řád jí poskytuje širokou paletu procesních práv. Nutno dodat, ţe tato procesní práva obětí jsou velice pozitivním posunem v trestní justici. V dobách minulých byla osoba oběti opomíjena nejen ve vědeckých kruzích (neexistence viktimologie), ale i v řízení před soudy a dalšími vyšetřujícími orgány. Poškozený býval dříve pouze určitým „nosičem“ důkazů o vině pachatele. Vyšetřující se na něj obraceli, jen pokud potřebovali zjistit informace o činu a případném podezřelém. Jinak byl poškozený naprosto nedůleţitý. V současnosti dochází k posunu role poškozeného. Ten nabývá práva, která mohou slouţit jak rozhodujícím orgánům (právo návrhů důkazů), tak oběti samotné (odškodnění). Bohuţel nutno přiznat, ţe ačkoliv se

39

§ 158/1 zákona č. 141/1961 Sb. Trestního řádu

37

postupně zvyšuje postavení poškozeného, stále je centrem pozornosti pachatel. Takovýto nepoměr dle mého názoru neodpovídá hodnotovým kritériím demokratické společnosti a je třeba, aby se postavení poškození stále zvyšovalo. Na práva obětí poukazuje také komunitární právo v Rámcovém rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení (2001/220/SVV). Rozhodnutí poukazuje především na nutnost komplexnosti sluţeb a pomoci obětem trestných činů. Pomoc se nesmí omezovat pouze na samotné trestní řízení, ale musí mu i předcházet a pokračovat i po jeho skončení. Zároveň se zabývá i profesionalitou pomáhajících a poradenských organizací a podporuje mediaci jako podpůrný prvek trestní justice. Celkově však především tvoří listinu základních práv oběti, jeţ má být implikována do jednotlivých zákonných úprav a následně uskutečňována v praxi. Oběť trestného činu je propojena s celým průběhem řízení. Pro větší přehlednost se na její postavení podíváme ve dvou fázích – předsoudním a soudním stádiu. Důleţitou součástí trestní justice se jeví také odklony v trestním řízení. 7.1 Předsoudní stádium trestního řízení Do stádia předsoudního řadíme postup před zahájením trestního stíhání, trestní stíhání a zkrácené přípravné řízení.40 Dojde-li k trestnému činu, má poškozený v zásadě dvě moţnosti, trestný čin ohlásit orgánu činnému v trestním řízení (tzn. policie nebo státní zástupce) nebo takový čin zamlčet a nechat jej bez právních důsledků. Je pravdou, ţe neoznamovaných trestných činů je značný počet a nikdo nedokáţe přesné číslo určit. Liší se dokonce četnost oznamování v jednotlivých státech nebo dle druhu deliktů. U násilných trestných činů se odhaduje procento oznámených útoků na 30 – 40%, u sexuálních deliktů dokonce ještě méně. Uvádí se poznatky, ţe čím závaţnější čin je, tím klesá tzv. dark figures, tedy skrytá kriminalita a trestné činy jsou více ohlašovány41. V odborných kruzích se ale spíše hovoří o důvodech neoznamování, kterými mohou být strach z pachatele a dalšího útoku, domnělá vlastní vina na činu, ale i nedůvěra ve vyšetřovací orgány a jejich schopnosti situaci vyřešit, pachatele dopadnout a odpovídajícím 40

FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo procesní. Ostrava: Nakladatelství KEY Publishing s.r.o., 2009. s. 103 41 VÁLKOVÁ, J. Výzkum obětí trestného činu v České republice. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1998, s. 4

38

způsobem potrestat. Vliv na oznamování trestných činů má i opakovaná viktimizace. Dle literatury s kaţdou další viktimizací klesá důvěra v policii a tak i ochota oznamovat trestný čin.42 Někdy k oznámení nedojde jednoduše proto, ţe se o vyřešení raději postarala oběť sama nebo její okolí. I tento důvod však často vychází právě z nedůvěry v justiční spravedlnost. Jak tomuto jevu zabránit nebo jej alespoň zmírnit, je velice sloţitá otázka. Projevem snahy o sníţení počtu neohlašovaných trestných činů můţe být medializace vyřešených případů a potrestaných pachatelů. Tento postup má zvýšit důvěru v orgány činné v trestním řízení v naději, ţe oběti budou častěji ochotny trestné činy ohlašovat. Kdyţ uţ k trestnímu oznámení dojde, následuje prověřování, zda byl skutečně spáchán trestný čin, opatřují se podklady a zajišťují se stopy. Účelem této fáze je na základě získaných informací rozhodnout, zda se bude pokračovat v trestní řízení či ne. V průběhu celého přípravného řízení má poškozený právo na podání ţádosti o odstranění průtahů v řízení nebo závad v postupu policejního orgánu. Toto právo vychází z § 157a Trestního řádu, který stanovuje podmínky podání takové ţádosti. Je-li ţádost vznášena proti postupu policejního orgánu, řeší ji státní zástupce. Jestliţe se v ţádosti poškozený domáhá nápravy na jednání ze strany státního zástupce, vyřízení se přesouvá na státního zástupce nejblíţe nadřízeného. Postavení oběti v této fázi představuje prostředek pro získávání důkazů. Zde však přichází do popředí také velice specifické právo poškozeného – souhlas s trestním stíháním. Ustanovení § 163 trestního řádu taxativně vyjmenovává skutkové podstaty, jichţ se projev souhlasu poškozeného týká. Přestoţe byla naplněna skutková podstata uvedených trestných činů, není moţné zahájit trestní stíhání proti pachateli nebo v něm pokračovat, jestliţe poškozený se stíháním výslovně nesouhlasí. Nezbytná je zde ovšem skutečnost vztahu mezi pachatelem a poškozeným. S odvoláním na § 100/2 TŘ je tento vztah omezen na příbuzenství v pokolení přímém, sourozence, osvojitele, osvojence, manţele, partnery, druhy a osoby, jejichţ újmu by poškozený povaţoval za újmu vlastní. Jinak řečeno jde o osobu blízkou dle § 125 Trestního zákoníku. Účelem této úpravy je především ochrana oběti před další újmou, která by byla způsobena psychickými důsledky trestního stíhání osoby blízké. Většinu lidí ovšem napadne moţné zneuţití takového oprávnění. Souhlas poškozeného musí být vyhotoven písemně a zaznamenán do protokolu a je také moţné jej odvolat, dokud se odvolací soud neodebere k závěrečné 42

ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 138

39

poradě. Takto odvolaný souhlas však uţ nelze vzít zpět (§ 163/2 TŘ). Důvodem tohoto omezení je zneuţívání a zbytečné zatěţování orgánů činných v trestním řízení. Zákon myslí také na oběti, které mohou být ještě sekundárně poškozeny nátlakem pachatele, aby svůj souhlas odvolali. Nabízí proto výčet případů, kdy souhlas potřebný není. Logicky není vyţadován souhlas v případě úmrtí oběti, zapříčiněného tímto trestným činem, dále pak u osob, které nemají plnou způsobilost k právním úkonům, osob s duševní chorobou nebo poruchou, dětí do 15 let a nakonec právě při ovlivnění oběti nátlakem. Za takových okolností se trestní řízení rozbíhá stejně jako v situaci, které nespadá pod § 163 TŘ. Při fázi vyšetřování je osoba poškozeného vyslýchána na pozici svědka trestného činu. Takţe její práva vychází z § 97 an. TŘ. Je to právo odepřít výpověď, zvláštní zacházení u osob mladších 15 let a svědečné, pokud byla oběť předvolána vyšetřovacím orgánem. Kromě toho můţe v předsoudním jednání také podávat návrhy na doplnění dokazování. Těmito právy se budeme blíţe zabývat ve fázi soudního stádia. Závěr předsoudního stádia je provázen podáním obţaloby. Podstatným právem poškozeného je zde informovanost, jak o přerušení trestního stíhání, tak o podání obţaloby. Především právo získávat informace o řízení je vyjádřením, ţe oběť není pouze nositelem důkazů, ale také osobou, které není upírána její individualita a má hodnotný osobní status v rámci trestního řízení. Informace, které by měly být poškozenému poskytnuty, se týkají především jejích procesních práv a následně samotného průběhu řízení.43 Vedle toho pak také by se měl poškozený dozvědět o moţnostech podpory ze strany sluţeb a organizací, které se pomocí obětem trestných činů zabývají, ať profesně nebo dobrovolně.44 Prakticky jsou tyto informace povinny podávat orgány činné v trestním řízení, jimţ tuto povinnost stanovuje § 46 Trestního řádu. Často bývají informace poskytovány formou letáků, broţur nebo odkazů na internetové stránky. Tato praxe je běţná v České republice45, stejně tak jako v zahraniční46. Dle judikatury je neposkytnutí informací poškozenému kvalifikováno jako vada řízení ovšem nepodstatná, kterou je moţné navíc poměrně snadno zhojit.47 43

ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P. aj. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing a.s., 2007, s. 157 44 čl. 4/1 Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie 2001/220/JHA o postavení oběti v trestním řízení 45 Např.: Průvodce oběti trestného činu – informační leták Probační a mediační sluţby České republiky 46 Např.: Internetové stránky www.opferhilfe-berlin.de, nebo Von einer Straftat betroffen und getroffen – informační leték organizace Kasseler Hilfe – organizace při Amtsgerichtu v Kasselu (Německo) s odkazem na: www.kasseler-hilfe.de 47 Rozhodnutí KS v Plzni č. 6 To 51/97 ze dne 3. 2. 1997

40

7.1.1 Soukromá ţaloba V úvodu je třeba předeslat, ţe nejde o právní institut de lege lata. Jedná se o navrhované posílení pozice poškozeného v rámci trestní justice, které by umoţnilo poškozenému podat samostatně ţalobu na pachatele bez potřebného zásahu státního zastupitelství. Návrh vychází z inspirace v zákonných úpravách v jiných státech, např. Polsko, Rakousko, Německo, Španělsko, Belgie nebo Maďarsko. Důvodem zamýšlené úpravy je větší moţnost dispozice se soudním řízením ze strany poškozeného. Kritizovaným jevem je opravdu malá šance poškozeného na dosaţení spravedlnosti v situaci, kdy státní zástupce nechce trestný čin stíhat. V případě zavedení soukromé ţaloby by její podání nebylo všeobecné, ale zaměřilo se pouze na skutkové podstaty zákonem zvláště vymezené. Jednalo by se o takové trestné činy, u nichţ převládá soukromý zájem poškozeného nad zájmem veřejnosti. Ve chvíli, kdy se ukáţe veřejný zájem převaţující, můţe státní zástupce ţalobu převzít. V zahraniční praxi obsahuje výčet trestných činů, při nichţ je moţná soukromá ţaloba, např. porušování domovní svobody, uráţka na cti, porušení listovního tajemství, ublíţení na zdraví, vyhroţování, úplatkářství nebo poškození cizí věci.48 Zavedení tohoto prostředku pro dosaţení spravedlnosti však není cela jednoznačně pozitivní. V určitých případech můţe usnadnit přístup poškozeného k soudu, ovšem právě proto vzniká obava ze zneuţívání této moţnosti a tedy zbytečného zahlcování soudu banalitami, které právě státní zastupitelství eliminuje. Jako omezující prostředek v zahraničních trestních řádech působí povinnost smírčího řízení mezi stranami, které předchází projednání před samosoudcem.49 Kromě toho se ovšem do nevýhodné pozice v trestním řízení dostávají i poškození. Stávají se totiţ ţalující stranou, coţ přenáší důkazní břemeno výhradně na ně samotné. Nutno podotknout, ţe unešení důkazního břemene nemusí být za určitých podmínek nikterak jednoduché.

7.2 Soudní stádium trestního řízení V okamţiku zahájení soudního stádia nabývá poškozený trestného činu další práva. Pokusíme-li se o kategorizaci těchto práv, budeme mluvit především o právech podílení se na soudním řízení, právo na zmocněnce, práva na náhradu škody a práva spojená s postavením svědka v trestním řízení. V neposlední řadě pak právo na vzdání 48 49

§ 374/1 StPO – trestní řád SRN GŘIVNA, T. Soukromá žaloba v trestním řízení, Dostupné z: http://iforum.cuni.cz/IFORUM-2540.html

41

se svých procesních práv, které samozřejmě můţe vyuţít i v předsoudním stádiu.

7.2.1 Právo na vzdání se procesních práv Můţe nastat mnoho situací, kdy bude chtít poškozený vyuţít tohoto práva, pro ilustraci můţeme uvést například tak silný zásah oběti trestným činem, ţe jiţ nemá zájem se jakkoliv podílet na řešení případu, ani ve prospěch sebe sama. Toto právo je vyuţito výslovným prohlášením poškozeného sděleným orgánu činnému v trestním řízení nebo prostým nevykonáváním práva. Dojde-li k výslovnému vzdání se práva má poškozený moţnost vzít toto prohlášení zpět a znovu vstoupit do výkonu svých práv, ovšem s ohledem na pokročilost trestního řízení. Musí však opět výslovně své rozhodnutí sdělit orgánu činnému v trestním řízení. Jedná se o poměrně nové ustanovení, jeţ upravila novela Trestního řádu k 1. 1. 2002.50

7.2.2 Právo na zmocněnce Vznikla-li spácháním činu pozice osoby poškozeného, není vţdy nezbytně nutné, aby ji vykonávala poškozený osobně. Můţe tak dojít hned k několika konkrétním situacím. V případě, ţe poškozená osoba zemře v důsledku trestného činu, který se v řízení posuzuje, nastupuje do pozice poškozeného pozůstalá osoba po zemřelém. Trestní řád sice neuvádí doslovné vyjádření této skutečnosti, ovšem vyjádření Nejvyššího státního zástupce toto stanovisko podporuje.51 Jiná situace nastane, ţije-li osoba poškozená, ale nemá plnou právní způsobilost. Způsobilost k právům a povinnostem osoba ještě nenabyla vzhledem ke svému nízkému věku nebo jí byla soudně omezena či zcela odebrána. Zde vystupuje zákonný zástupce. Jestliţe zákonný zástupce nemůţe vykonávat svá práva, s ohledem na faktickou nebo právní nemoţnost, je poškozenému ustanoven opatrovník. Právní nemoţnost výkonu je moţné spatřovat ve střetu zájmů. V případě, kdy je zákonný zástupce obviněn z trestného činu právě proti svému svěřenci, je vysoce ţádoucí, aby byla zástupcem stanovena jiná osoba. Často se soudní praxe setkává s rodiči, kteří týrají své dítě nebo je 50 51

JELÍNEK, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád, 26. vydání Praha: Linde Praha a.s., 2008, s. 435 Stanovisko nejvyššího státního zástupce: Vykls 1/2007

42

sexuálně zneuţívají. Je-li obviněn jeden z rodičů z trestného činu proti svému dítěti, nemůţe druhý rodič být v pozici zákonného zástupce a je nutné ustanovit opatrovníka.52 To ovšem neplatí, je-li obviněn např. druh matky. Zde můţe matka své dítě zastupovat.53 Kromě výše uvedených nezbytných zastoupení se můţe poškozený nechat zastupovat také dobrovolně. Nejčastěji bývají zástupci osoby s právnickým vzděláním, není to však podmínkou. Ten, kdo hodlá osobu poškozeného zastupovat, musí mít plnou způsobilost k právním úkonům a zároveň nesmí v daném řízení vystupovat jako svědek, tlumočník nebo znalec. Zmocněnec nabývá poměrně široká oprávnění (činit návrhy, podávat ţádosti a opravné prostředky, účastnit se úkonů), jejichţ výkonem má pomoci poškozenému k naplnění jeho práv. K samotné moţnosti přijetí zmocněnce se pojí i právo na zaţádání soudu o přidělení zmocněnce. Vychází se obdobně z § 33/2 o obhájci pro obviněného. Poškozený má právo na bezplatnou právní pomoc nebo se sníţenými náklady, prokáţe-li svoji nesolvenci. Podmínkou pro sníţení nákladů na zmocněnce pro poškozeného však je uplatnění nároku na náhradu škody. Soud také posuzuje nutnost přibrání zmocněnce. Jestliţe soud rozhodne o sníţených nákladech nebo bezplatné právní pomoci, náklady hradí ze zákona stát. Úhradu nákladů však můţe poškozený očekávat také v případě, ţe mu byl alespoň z části přiznán nárok na náhradu škody. S náhradou škody se totiţ pojí také výdaje k uplatnění nároku, tedy i přibrání zmocněnce (§ 154 TŘ). Poslední varianta zmocněnce poškozeného v trestním řízení je ryze účelová a praktická. Jde o společného zmocněnce v případě vysokého počtu poškozených. Příliš vysoký počet těch, kteří uplatňují svá práva, a jímţ je třeba např. doručovat atd., by mohl způsobit velké průtahy v řízení. Proto má soud moţnost nařídit poškozeným, aby zvolili své zástupce, kteří budou jejich práva vykonávat. Maximální počet vybraných zmocněnců je šest. Nedohodnou-li se poškození na zmocněnci (zmocněncích), rozhodne za ně soud s přihlédnutím k jejich zájmům. Právní úprava společného zmocněnce v současné podobě je poměrně nová, zachycena novelou z roku 2001. Touto novelou se uskutečnily pokusy o zjednodušení a urychlení procesu, které se určitě zásadním způsobem podařilo. Stále však zůstávají některé detaily, které jsou i díky této zákonné úpravě komplikovaně řešitelné v praxi. Zmiňme například neurčitost pojmu 52 53

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR: R 13/1987 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR: 4 Tz 78/98 ze dne 19. 8. 1998

43

„mimořádně vysoký počet“ (§ 44/2 TŘ) nebo komplikovaný výběr šesti zmocněnců soudcem v případech i stovek nebo tisíců poškozených.54

7.2.3 Právo podílení se na soudním řízení Hovoříme o právech poškozeného, jimiţ můţe zasáhnout a ovlivnit trestní řízení. Do této skupiny řadíme právo činit návrhy na doplnění dokazování, které můţe poškozený vyuţít uţ v průběhu přípravného řízení, při hlavním líčení i při veřejném zasedání. Poškozený má právo nahlíţet do spisů a činit z nich výpisy, právo zúčastnit se hlavního líčení nebo veřejného zasedání a před skončením hlavního líčení nebo veřejného zasedání se k věci vyjádřit.

a) Činit návrhy na doplnění dokazování Toto právo je v zákoně (§43/1 Trestního řádu) uváděno na prvním místě mezi právy poškozeného. Další úpravou se však zákon příliš nezaobírá a je spíše otázkou praxe, jakým způsobem umoţní poškozenému podílet se na doplnění dokazování. Obecně má poškozený právo důkazy vyhledat, zajistit a předloţit, včetně například znaleckého posudku.55 Pomocným ustanovením můţe být také § 215, jehoţ první odstavec umoţňuje poškozenému klást otázky osobě, která je vyslýchána. Další návrhy na provedení dokazování podle odstavce 2, však přísluší pouze státnímu zástupci, obţalovanému a jeho obhájci. b) Právo nahlíţet do spisů a činit si z nich výpisy Pro podporu principu veřejnosti je poměrně velkému počtu osob umoţněno nahlíţení do spisů. Do výčtu těchto osob patří taktéţ osoba poškozeného, které toto právo můţe umoţnit lepší přehled o řízení a také usnadnit rozhodování o dalším postupu v řízení. Poškozená osoba můţe do spisů nejen nahlíţet, ale také můţe na vlastní náklady pořizovat kopie nebo výpisy ze spisů. Ustanovení § 65 vymezuje toto právo také negativně. Konkrétně není poškozený, ale ani ostatní jinak oprávněné osoby, oprávněný nahlíţet do protokolu o hlasování a také protokolu osobních údajů svědka, 54 55

JELÍNEK, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád, 26. vydání Praha: Linde Praha a.s., 2008, s. 440 ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P. aj. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing a.s., 2007, s. 161

44

který je chráněn podle § 55/2.

Další výjimka se váţe k samostatné části řízení,

konkrétně k přípravnému řízení. Policejní orgán nebo státní zástupce můţe v této fázi odepřít nahlédnutí do spisu, je však nutné přezkoumat závaţnost důvodů pro také odepření práva. Závaţným důvodem pro odepření práva dle § 65/1 můţe být například nutnost vyslechnout svědka (poškozeného) v hlavním líčení a nahlédnutím do spisu by mohlo dojít k neţádoucímu ovlivnění jeho svědecké výpovědi. c) Právo zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání Být přítomen hlavním líčení můţe poškozenému získat pocit alespoň částečného zadostiučinění, v případě ţe dojede k odsuzujícímu rozsudku. Navíc má poškozený přehled o trestním řízení a můţe tak i lépe kontrolovat a upravovat výkon svých práv (např. na náhradu škody). S účastí na soudním řízení je samozřejmě velice úzce spojena povinnost soudu informovat poškozeného o konání hlavního líčení. Ustanovení § 198/2 vymezuje osoby, jeţ je nutné o konání hlavního líčení vyrozumět. Poškozený se pak dále informuje o uplatňování jeho nároku na náhradu škody v případě, ţe se nedostaví k hlavnímu líčení. Pokud je znám pobyt poškozeného, doručuje se mu také opis obţaloby, podle § 196/1 Trestního řádu. Obdobně se postupuje i v případě veřejného zasedání. Kolidující ustanovení o nevhodné přítomnosti svědků při předcházejícím výslechu (§ 209/1) a zároveň právo poškozeného na účast na celém hlavním líčení je v rozhodovací praxi řešena vhodným stanovením pořadí výslechu jednotlivých osob. Poškozený by měl být vyslechnut hned po obţalovaném, aby mohl být nadále přítomen následujícím úkonům.56 d) Právo vyjádřit se k věci před skončením hlavního líčení nebo veřejného zasedání Ve fázi závěru hlavního líčení dochází k závěrečným řečem účastníkům řízení. Ustanovení § 216/2 uvádí pořadí, v jakém jsou závěrečné řeči pronášeny. Toto pořadí je dodrţováno, i kdyţ se jednotliví účastníci vzdají svého práva na závěrečnou řeč. Dle tohoto seznamu hovoří poškozený jako druhý, hned po závěrečné řeči státního zástupce.

56

STŘÍŢ, Igor. Trestní zákoník a trestní řád: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. Praha: Linde, 2010, s. 622

45

7.2.4 Práva poškozeného jako svědka v trestním řízení Kromě postavení poškozeného dle trestního řádu zastává oběť trestného činu pravidelně i roli svědka v trestním řízení. Velice často nabývá dokonce statusu klíčového svědka trestného činu, protoţe je jedinou osobou, kromě pachatele, která ví, co se v době činu skutečně odehrálo. Stejně jako s ostatními osobami účastnými v trestním řízení jsou také s osobou svědka neoddělitelně spojena určitá práva. Svědkovi náleţí právo odepřít výpověď, právo na zvláštní zacházení, nedovršil-li svědek 15 let, právo na svědečné a v neposlední řadě velmi důleţité právo na ochranu svědků. a) Právo odepřít výpověď a zákaz výslechu Jedním z nejzásadnějších práv spojených s postavením svědka v trestním řízení je bezesporu právo na odepření výpovědi. Přestoţe svědek můţe být dokonce předveden před soud v případě, ţe se po řádném předvolání nedostaví, má právo samotnou výpověď odepřít. Ovšem pouze v situaci, kdy jsou splněny zákonné předpoklady, které stanovuje § 100 Trestního řádu. Odepřít svědeckou výpověď můţe osoba, která by svojí výpovědí způsobila trestní stíhání sobě nebo své osobě blízké. Osoba blízká je zde vymezena jako příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manţel, partner nebo druh, nebo osoba, jejíţ újmu by svědek, vyuţívající právo odepření výpovědi, pociťoval jako újmu vlastní. Toto právo však nemůţe vyuţít ten, kdo má oznamovací povinnost podle Trestního zákona. Trestný čin neoznámení trestného činu je pak upraven v § 368 Trestního zákona. Vyuţití takového práva je taktéţ podepřeno povinností soudu řádně svědka poučit a zjistit jeho vztah k projednávané věci a stranám řízení. Po poučení soudem se svědek musí výslovně vyjádřit, zda chce toto právo vyuţít či nikoliv. Pouze po takovém vyjádření bude výpověď hodnocena jako pouţitelný důkaz.57 V praxi můţe také docházet k situaci, kdy je výslech svědka zákonem zakázán. Podmínkami pro zákaz výslechu se zabývá § 99 Trestního řádu. Předmětem zákazu výslechu jsou utajované informace v zájmu České republiky, případně státem uloţená povinnost mlčenlivosti (např. § 21 zákona o advokacii nebo § 7/1 f zákona o svobodě náboţenského vyznání). V obou případech je moţné zproštění povinnosti mlčenlivosti, ovšem nemůţe tak učinit sám soud nebo orgán činný v trestním řízení, nýbrţ vţdy příslušný orgán.

57

FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo procesní. Ostrava: Nakladatelství KEY Publishing s.r.o., 2009. s. 81

46

b) Právo na zvláštní zacházení pro svědka mladšího 15 let Osoba mladší 15 let je zvláště citlivá na jakékoliv nestandartní situace, kriminální chování nevyjímaje. Z tohoto důvodu je nezbytné děti chránit před stykem s kriminalitou. Kdyţ uţ ale dojde k zasaţení dítětem trestným činem, je úkolem orgánů činných v trestním řízení, aby se postaraly o co nejmenší moţné další poškození psychiky dítěte, samozřejmě v souladu s potřebami vyšetřování a objasňování zločinu. Trestní řád upravuje zvláštní podmínky pro výslech svědků mladších 15 let v § 102. Hlavní zvláštností takového úkonu je povinné přibrání pedagoga nebo osoby s obdobnou specializací. Při výběru pedagogického odborníka je zohledňován věk a stupeň duševního vývoje vyslýchaného a samozřejmě účel výslechu, tedy i druh trestné činnosti, kvůli níţ je vedeno trestní řízení. Jeho přítomnost má podle zákona přispět k řádnému vedení výslechu, můţe dopomoci ke srozumitelnosti a také by měla garantovat dodrţování všech práv vyslýchaného dítěte. Vyslýchající musí vyhovět návrhu takto přibrané osoby v případě jejího doporučení odloţení nebo přerušení výslechu z důvodu zohlednění psychického stavu vyslýchaného. Jedinou výjimkou je hrozící nebezpečí z prodlení. Stejné právo mají i rodiče dítěte, byli-li přibráni. Ti mohou být u výslechu přítomni, avšak ne vţdy je to ţádoucí. Proto má vyslýchající orgán právo nepovolit jejich účast. Zde se především zohledňuje druh spáchaného trestného činu, zvláště typické jsou případy sexuálního násilí na dětech. Přítomnost rodičů však nenahrazuje povinnou přítomnost pedagogického odborníka.58 Kromě přítomnosti dalších osob při výslechu jsou zvláštní podmínky stanoveny také pro výslech samotný. Ten má být předem dobře promyšlen, popřípadě konzultován s pedagogicko-psychologickými odborníky a následně prováděn tak, aby nebylo nutné jej provádět znovu. Při samotném hlavním líčení pak postačuje přečtení protokolu o výslechu bez nutnosti souhlasu státního zástupce nebo poškozeného podle § 211/1 a 2. Ustanovení vychází z Úmluvy o právech dítěte59, která je v českém právním řádu realizována právě § 102/2. Účelem tohoto ustanovení je zamezení zbytečně obnovované traumatizaci dítěte. Striktní zákaz opakovaného výslechu není stanoven, ovšem jeví se jako nevhodný. V praxi dochází ke střetům práv vycházejících z tohoto ustanovení. Problematický je střet práva obţalovaného klást vyslýchaným otázky a „pouhé“ čtení

58 59

Rozhodnutí R 17/1982, s. 119 a 120 Úmluva o právech dítěte, publikovaná pod č. 104/1991

47

protokolu o výslechu svědka u hlavního líčení. Judikatura60 však vychází z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu61, která zdůrazňují posouzení převaţujícího společenského zájmu. Ten je v daném případě na straně ochrany dítěte a jeho psychického vývoje. Osoba, která byla k výslechu přibrána, má právo se také vyjádřit k výslechu a zápisu o něm provedeném. Jde o odborné stanovisko k průběhu výslechu, popřípadě i způsobu, jakým vyslýchaná osoba odpovídala. Kromě toho se stává běţnou praxí jak v zahraničí, tak v České republice, ţe výslech dítěte probíhá neformálněji. Existují zvláštní místnosti pro výslech dětí vybavené hračkami (např. panenky uţívané k demonstraci situace při vyšetřování sexuálního zneuţívání), oblečení vyslýchajících je běţné (bez policejních uniforem) a také rozhovor je méně formální. U dětí nízkého věku je třeba přizpůsobit i poučení o právech stavu jejich duševního vývoje. Samozřejmě dítě není poučováno o trestních následcích křivé výpovědi, neboť jeho trestnost nevzniká. c) Svědečné Kompenzace nutných výdajů svědka je prováděna institutem svědečného. Svědečné zahrnuje náhradu cestovních nákladů a prokázaný ušlý zisk. Pokud svůj nárok svědek, v našem případě poškozený, neuplatní do tří dnů od svého výslechu, nemůţe mu být svědečné vyplaceno. O této lhůtě musí být ovšem svědek vyrozuměn. Výši této kompenzace určuje orgán, který osobu předvolal, v řízení před soudem je to předseda senátu nebo samosoudce. d) Ochrana svědků Zvláště s nejtěţšími trestnými činy je neodmyslitelně spojeno nebezpečí, jemuţ jsou vystaveni svědkové vypovídající proti zločincům, kteří neváhají spáchat další násilný trestný čin. Často oprávněně mají oběti strach svědčit a podat pravdivou výpověď právě z obavy odplaty na sobě nebo svých blízkých. Někdy dokonce obavy přichází i ve fázi před výslechem, kdy se nebezpečný zločinec můţe snaţit „zbavit se“ nepohodlného svědka. Jedním z hlavních úkolů svěřených Policii ČR je právě ochrana osob (§ 50 zákona o Policii ČR). Zákon však bliţší údaje o poskytování ochrany obětem, resp. svědkům nenabízí. Praktičtější stránka právní úpravy se tak rozbíhá do 60 61

Např. Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 3 TDO 966/2009 ze dne 26. 8. 2009 Např. Nález pléna Ústavního soudu publikovaný pod č. 214/1994 Sb. ze dne 12. 10. 1994

48

dvou kolejí, z nichţ jedna vede do Trestního řádu a druhá do zvláštního zákona č. 137/2001 Sb. o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením. da) Úprava ochrany oběti (svědka) v trestním řádu Důleţitou součástí ochrany oběti je jeho informovanost, zejména pak co se týče pobytu osoby pachatele. Poměrně novým ustanovením § 44a, které bylo do Trestního řádu vloţeno v roce 2004, odpovídá zákonodárce na potřeby společnosti vyplývající ze zkušeností a praxe. Důvodová zpráva k zákonu, kterým se ustanovení včleňuje, hovoří o nezanedbatelném počtu situací, kdy se pachatel vrací k oběti, aby se pomstil.62 Z tohoto důvodu je nutné, aby byla oběť informována v případech, kdy pachatel změní místo zajištěného pobytu (vazba, výkon trestu odnětí svobody, výkon ochranného léčení, zabezpečovací detence), ať uţ rozhodnutím o propuštění nebo útěkem. Oběť pak můţe podle toho přizpůsobit své jednání. Informace dle výše uvedeného nejsou podávány kaţdé oběti obecně, ale pouze té, která podá zvláštní ţádost u soudu nebo ještě v přípravném řízení u státního zástupce. Ve fázi výkonu rozhodnutí pak předseda senátu předává příslušné věznici informaci o podání zvláštní ţádosti dle § 44a. Věznice je pak povinna poškozeného informovat, došlo-li k propuštění nebo útěku pachatele, nejpozději jeden den po události (§ 321/5 T.ř.). Jestliţe okolnosti nasvědčují tomu, ţe poškozenému nebo osobě blízké hrozí nebezpečí v souvislosti s podáním svědectví, a zároveň není moţné zajistit ochranu jiným způsobem, jsou provedena opatření k utajení jeho totoţnosti a podoby. Oběť musí být poučena o moţnosti podat ţádost o utajení. V případě, ţe policejní orgán nezjistí závaţný důvod pro utajení totoţnosti oběti, předloţí věc k posouzení státnímu zástupci. Nehrozí-li prodlení, vyčká s provedením výslechu do vyjádření státního zástupce. Jestliţe je nebezpečí prodlení, probíhají úkony, jakoby byl svědek v utajení. Utajení se projevuje především v sepisování protokolu dle § 55/2. Do protokolu o výslechu se nezapisují údaje o vyslýchané osobě a tyto údaje se vedou odděleně od trestního spisu. Nahlíţet do nich mohou pouze orgány činné v trestním řízení. Oběť si při podepisování protokolu vymyslí jméno, pod nímţ je ve spisu veden. V průběhu řízení mohou důvody utajení pominout. Utajení je zrušeno orgánem, který v dané fázi vede řízení. Zvláštní spis o totoţnosti svědka se připojí k trestnímu spisu. Ochrana poškozeného – svědka v průběhu samotného hlavního líčení je 62

STŘÍŢ, Igor. Trestní zákoník a trestní řád: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. Praha: Linde, 2010, s. 147

49

ponechána velkou měrou na posouzení předsedy senátu. Ochrana v této fázi se vztahuje zvláště na utajení osoby svědka a na předcházení lţivé výpovědi z důvodu strachu před pachatelem. Obě situace řeší § 209. Při obavách o pravdivost výpovědi oběti z důvodu strachu vypovídat před pachatelem je soud oprávněn i vykázat obţalovaného z jednací síně. Po skončení výpovědi jej přivolá zpět a musí být s výpovědí obeznámen. Při utajení totoţnosti svědka probíhá jeho výslech v oddělené místnosti za pouţití technických prostředků je umoţněn přenos do jednací síně.63 Samotné utajení totoţnosti a vzhledu často není dostačující, protoţe k identifikaci stačí i hlasový projev.64 Soudní síně by měly disponovat i přístrojem k modulaci hlasu, který upraví hlas do takové podoby, aby jiţ identifikace nebyla moţná. db) Zákon o zvláštní ochraně svědka Nejsou-li dostatečná opatření podle Trestního řádu, vstupuje do úvah pouţití zvláštního zákona č. 137/2001 o zvláštní ochraně svědka. Tím je zajišťována dlouhodobá ochrana svědků, znalců a osob jim blízkých. Provádění této ochrany je v kompetenci Policie ČR, případně Vězeňské sluţby ČR. Prostředky, jimiţ je ochrana podle tohoto zákona poskytována, jsou osobní ochrana, přestěhování chráněné osoby včetně příslušníků její domácnosti a pomoc chráněné osobě za účelem jejího sociálního začlenění v novém prostředí, zastírání skutečné totoţnosti chráněné osoby a prověřování dodrţování podmínek poskytování zvláštní ochrany a pomoci.65 Podmínkou pro zvláštní ochranu je souhlas chráněné osoby s ochranou a způsobem jejího provádění. Souhlas následuje po podání podrobných informací o způsobu a podmínkách ochrany chráněné osobě. Dále musí být návrh na zvláštní ochranu schválen ministrem vnitra. Náklady, které vzniknou při provádění zvláštní ochrany, nese stát. Samozřejmá je také mezinárodní spolupráce na základě mezinárodních smluv, jak uvádí zákon ve svém § 21. Tak je umoţněn také přesun bydliště oběti do jiného státu, jestliţe není moţné jiné řešení.

7.2.5 Nárok na náhradu škody Jestliţe utrpí oběť násilného trestného činu škodu, bývá taková škoda jak 63

STŘÍŢ, Igor. Trestní zákoník a trestní řád: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. Praha: Linde, 2010, s. 623 64 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. 5 Tdo 810/2003 ze dne 23. 9. 2003 65 § 3/1 zákona č. 137/2001 Sb. o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením

50

majetkové ale častěji spíše fyzické a psychické povahy. Jak tedy můţe v takových situacích pomoci finanční náhrada? Vzhledem k tomu, ţe jsou do náhrady škody zahrnovány i náklady na léčení66 nebo náklady na pohřeb a výţivu pozůstalých67 můţe být obětem výrazně nápomocná v době, kdy se vyrovnávají s dopady trestného činu. Náhrada škody jim můţe usnadnit finanční otázku, kterou by jinak bylo komplikované řešit, například v souvislosti s úmrtím ţivitele rodiny. V rámci trestního řízení existuje moţnost adhezního řízení, které se řídí trestním řádem. Není však zahajováno obligatorně při kaţdém trestním řízení, nýbrţ pouze na návrh poškozeného. Takový návrh musí být učiněn nejpozději před zahájením dokazování. V ustanoveních trestního řádu o průběhu trestního řízení je dokonce doslovně zakotvena povinnost soudce dotázat se poškozeného, zda navrhuje uloţení povinnosti obţalovanému k náhradě škody, tedy návrh zahájení adhezního řízení. Pokud v této chvíli poškozený nenavrhne náhradu škody a nenavrhl ji ani dříve, např. ve spisu, ztrácí právo ji v trestním řízení poţadovat. Procesní lhůta podání návrhu neumoţňuje prodlouţení ani v případě nesplnění povinnosti soudu informovat poškozeného o konání hlavního líčení a jednání o jeho nároku na náhradu škody (dle § 198/2 T.ř.)68. Samozřejmě tím ale neztrácí ostatní práva vyplývající z pozice poškozeného. Uplatnit právo na náhradu škody má takový poškozený, jemuţ vznikla v přímé souvislosti s projednávaným trestným činem majetková škoda. Tedy škoda, kterou je moţné vyjádřit v penězích. Nejde však jen o přímé poškození jeho vlastnictví, ale i ušlý zisk, léčebné náklady a další. Je to taková škoda, kterou lze odčinit nebo zmírnit buď jejím uvedením v původní stav, nebo peněţitou náhradou.69 Jestliţe uplatní nárok na náhradu škody osoba, jíţ takové právo nepřísluší, rozhodne soud usnesením, ţe osobu k hlavnímu líčení s poţadavkem na náhradu škody nepřipouští. To ovšem není překáţkou pro uplatnění nároku například v občanském soudním řízení. Návrh, kterým se poškozený domáhá náhrady škody v adhezním řízení, musí obsahovat přesné určení osoby, vůči níţ je návrh uplatňován, důvod jejího uplatnění a výši poţadované náhrady. Částka musí být přesně vyčíslena, případně jasně uveden způsob vyčíslení, např. bodové ohodnocení odškodnění bolesti nebo ztíţení společenského uplatnění. Není však postačující, uvede-li poškozený, ţe bude částka 66

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. R 47/1962 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tz 36/1981 68 Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni č. R 6/2001 69 STŘÍŢ, Igor. Trestní zákoník a trestní řád: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. Praha: Linde, 2010, s. 138 67

51

stanovena znalcem.70 Částku však můţe poškozený v průběhu hlavního líčení měnit aţ do chvíle, kdy se soud odebere k závěrečné poradě.71 V návrhu by měl být přesně označen také poškozený z důvodu moţné následné vykonatelnosti, jak uvádí úprava o rozsudku. Kolize však vzniká, jde-li o utajovaného svědka podle § 55/2 trestního řádu. De lege ferenda by měla být tato kolize řešena například úpravou § 228/2 T.ř. Úprava by mohla znít: „Výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody musí přesně označovat osobu oprávněného, jde-li o utajovaného svědka dle § 55/2, je svědek označen smyšleným jménem uvedeným v protokolu dle § 55/2.“ V samotném průběhu adhezního řízení má poškozený právo na dokazování, co se týče škody a její výše. Je-li odůvodněná obava, ţe by mohl obţalovaný mařit náhradu škody, např. prodáním nebo darováním svého majetku, můţe být jeho majetek zajištěn a obţalovaný tak nemůţe majetkem disponovat. Celkovou úpravu zajištění majetku obţalovaného najdeme v zákoně č. 279/2003 Sb. o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. V rozsudku o vině obţalovaného stanoví soud povinnost k náhradě škody poškozenému, byly-li splněny všechny zákonné podmínky. Výrok o náhradě škody musí obsahovat přesné určení oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. Pokud nebyla poškozenému přiznána celá částka, je-li nutné další dokazování nebo byl obţalovaný zproštěn obţaloby, odkáţe soud poškozeného na občanskoprávní řízení.

7.2.6 Peněţitá pomoc obětem Peněţitá pomoc obětem je poskytována obětem trestné činnosti jednorázově státem podle zákona č. 209/1997 Sb. Pomoc slouţí k překlenutí zhoršené sociální situace oběti, jíţ můţe být přímá oběť trestného činu, které vznikla škoda na zdraví nebo osoba pozůstalá po zemřelém. Podmínkou pro poskytnutí je existence trestného činu a poškození ve vzájemné přímé souvislosti. Není uţ důleţité, jako v případě adhezního řízení, zda byl pachatel odsouzen či nikoliv, například z důvodu zproštění obţaloby pro nepříčetnost. Pomoc se naopak neposkytne osobě spoluobviněné, osobě, která nedala souhlas s trestním stíháním pachatele podle § 163 Trestního řádu, neposkytla orgánům činným v trestním řízení dostatečnou součinnost a osobě, jejíţ bodové hodnocení bolestného nedosáhlo 100 bodů72. Pokud nebyla oběti škoda plně 70

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. 49/2003-I STŘÍŢ, Igor. Trestní zákoník a trestní řád: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. Praha: Linde, 2010, s. 139 72 Podle Vyhlášky č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztíţení společenského uplatnění 71

52

uhrazena, poskytují se jednorázové částky u zranění 25 000 Kč a pozůstalým 150 000 Kč. Ovšem i zde existuje omezení, celková pomoc včetně náhrady škody nesmí přesáhnout u zranění 150 000 Kč a pomoc pozůstalým 450 tis. Kč a k dalšímu krácení dochází, je-li pozůstalých více neţ tři. Oběť můţe také prokázat, ţe škoda, která jí vznikla, byla mnohem vyšší a Ministerstvo pak můţe rozhodnout o opětovném vyplacení. K poskytování pomoci obětem trestné činnosti je příslušné Ministerstvo spravedlnosti ČR. O podmínkách poskytování pomoci státem by podle zákona měly oběť informovat orgány činné v trestním řízení. Ţádosti se podávají k Ministerstvu spravedlnosti. Oběť zde uvede svoje jméno a příjmení, datum narození, rodné číslo a bydliště. Dále musí přiloţit dokumenty týkající se spáchaného trestného činu a důvodů podání ţádosti. Konkrétně je to poslední rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení nebo obdobný doklad o trestním řízení, údaje o vzniklé škodě, svých majetkových poměrech a další doklady, které mohou podpořit nebo dosvědčit uváděné skutečnosti. Kromě toho by měl také uvést počet osob, které mají právo ţádat pomoc státu v souvislosti se stejným trestným činem, je-li mu taková informace známa. Právní vztahy se pak řídí Občanským zákoníkem. Ţádost musí být podána do jednoho roku, kdy se oběť dozvěděla o způsobené škodě. Do doby 5 let od poskytnutí peněţité pomoci musí oběť odvést částku, kterou obdrţela jako náhradu škody na účet Ministerstva, a to aţ do výše poskytnuté pomoci. Coţ v praxi znamená, ţe pokud oběť uspěje v adhezním řízení nebo v občanskoprávním sporu o náhradu škody, musí pomoc poskytnutou státem vrátit. Na ţádost oběti se můţe Ministerstvo vrácení vzdát, nejčastěji při zhodnocení sociální situace oběti. Další moţnou finanční pomocí můţe pro oběť být pojistné – ţivotní, zdravotní, úrazové nebo pojištění odpovědnosti za škody uzavřené pachatelem nebo pomoc nadací, sbírek atd.

7.2.7 Odvolání proti výroku o náhradě škody Jednou z osob, která je oprávněná podat odvolání proti rozhodnutí soudu je také poškozený. Vzhledem tomu, ţe poškozený není oprávněn podat soukromou ţalobu, není v jeho kompetenci ani podat odvolání z jiného důvodu, neţ co se týče výroku o náhradě škody. Na odvolání má stejně jako ostatní oprávněné osoby 8 dnů od doručení opisu rozsudku a podává se u soudu, jehoţ rozhodnutí je napadáno. Odvolání můţe 53

poškozený podat v případě, ţe nesouhlasí s výší přiznané částky nebo ţe výrok o přiznání náhrady škody nebyl vůbec učiněn. Z odvolání musí být zřejmé, jaký výrok a z jakého důvodu je napadán. Tedy jaké vady a chyby jsou soudu vytýkány.

7.3 Odklony v trestním řízení Poměrně novým institutem v trestním procesu jsou odklony, které byly zákonem zakotveny v letech 1993 a 1995. Odklony mohou být vyuţívány pouze u přečinů a posouzení vyuţití je nutné provádět vţdy ad hoc. Důvodem jejich zavedení je snaha o rychlejší vyřízení věci a také moţné otupení sporu mezi pachatelem a obětí. Podmínkou je vţdy náhrada škody nebo alespoň dohoda o ní.73

a) Podmíněné zastavení trestního stíhání Prvním typem odklonu je podmíněné zastavení trestního stíhání, které se zakládá na zkušební době, během níţ má obviněný moţnost dokázat, ţe vede řádný ţivot, a nahradit způsobenou škodu. Poté je vydáno rozhodnutí soudu, ve fázi přípravného řízení státního zastupitelství, ţe se pachatel osvědčil. Takové rozhodnutí má účinky zastavení trestního stíhání. V případě, ţe se obviněný neosvědčí, trestní řízení pokračuje. Před nastoupením zkušební doby však musí být splněny dvě podmínky. Obviněný se musí k činu doznat a nahradit škodu nebo se dohodnout s poškozeným o její náhradě.

b) Narovnání Druhou variantou odklonu je narovnání. Jedná se o dohodu mezi obviněným a poškozeným, v níţ se na základě prohlášení pachatele o spáchání přečinu dohodnou o výši náhrady škody a peněţní částce, která je určena k obecně prospěšným účelům. Soud, příp. státní zástupce v přípravném řízení, tuto dohodu schválí poté, co obviněného i poškozeného poučí o významu a podstatě narovnání a oba vyslechne, především co se týče dobrovolnosti úkonu. Obecně prospěšnými účely jsou zde myšleny obce a jiné právnické osoby v České republice, které se věnují např. rozvoji vědy, vzdělání, zdravotnictví, péči o mládeţ atd. Nejméně polovina z této částky však musí být povinně určena státu a na peněţitou pomoc obětem trestné činnosti podle zákona č. 209/1997 Sb. 73

NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. 3. vydání. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2008, s. 164

54

c) Mediace Podstata mediace vychází z teorie, ţe trestný čin je konfliktem mezi dvěma jednotlivci nikoliv mezi pachatelem a státem. Jedná se o určitou řízenou domluvu mezi pachatelem a obětí. Pachatel je veden k odpovědnosti a náhradě škody, oběť pomáhá při objasňování činu. Vychází tedy z výrazné participace pachatele i poškozeného na řízení.74 V současné době je mediátorstvím pověřena Probační a Mediační sluţba zřízená zákonem č. 257/2000 Sb. z roku 2000. Mediátoři působí jako prostředníci mezi poškozeným a pachatelem a snaţí se usnadnit jejich dohodu na společném řešení. Je otázkou, v jakých případech je vhodné mediaci vyuţívat. Myslím si, ţe u určitých trestných činů, jako jsou nedbalostní delikty nebo méně závaţné delikty je vyuţití velice pozitivním jevem. Stejně tak je tomu u prvopachatelů a mladistvých. Svůj smysl naopak ztrácí u recidivistů a závaţných trestných činů.

74

KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 180

55

8. Závěr Po poměrně dlouhodobém vývoji situace nemůţeme říci, ţe by se česká laická i odborná veřejnost nezabývala problematikou obětí trestného činu. V právní oblasti je moţné bez větších obtíţí porovnávat zákonnou úpravu postavení oběti v trestním řízení s úpravami zahraničními a pravděpodobně dospějeme k názoru, ţe česká úprava zásadním způsobem nezaostává. Při tomto pohledu se můţe zdát, ţe situace obětí v České republice je uspokojivá. Zůstaneme-li u teorie a právního řádu, skutečně tomu tak bude. Ovšem praxe je otázkou druhou. V rámci trestního řízení je oběť (resp. poškozený) stále povaţován spíše za důkazní prostředek neţ za osobu, která má skutečně nárok na zvláštní práva, zacházení a ochranu. Z šetření, které prováděla organizace Bílý kruh bezpečí75, jasně plyne, ţe praktický výkon pomoci obětem trestné činnosti silně zaostává za teorií a bohuţel nikoliv výjimečně dochází k sekundární viktimizaci obětí ze strany orgánů činných v trestním řízení. Nelze říci, ţe by policisté a státní zastupitelé nedodrţovali zákon. Jde o způsob, jak jednají, jak jsou vyškolení k těmto krizovým situacím, jak citlivě dokáţou zacházet s osobou, která je stiţena silně traumatizujícím záţitkem. Zde nacházíme volné pole pro další zlepšování systému ochrany a pomoci obětem. Jak uţ bylo zmíněno, ten kdo v situaci oběti nebyl, nedokáţe si představit, co oběť proţívá. Podle toho by měly jednat orgány činné v trestním řízení a také ostatní osoby přicházející s oběťmi do styku. Za kaţdou osobou oběti násilného trestného činu je třeba vidět skutečnou osobnost, jíţ bylo ublíţeno, byla zraněna – fyzicky a především psychicky. Často jí nezáleţí tolik na tom, zda se bude moci zúčastnit hlavního líčení nebo vyšetřovacího pokusu, ale na tom, aby prostě přeţila a dokázala po tomhle všem jít dál. Na společnosti je, aby právě tady zasáhla a pomohla. V rámci ochrany a pomoci obětem trestné činnosti asi ani není moţné dojít do cíle. Společnost se stále vyvíjí, stejně jako trestná činnost. Vzhledem k nečekanosti útoků nemůţe být nikdo předem připraven na to, co se stane a také jak on sám zareaguje. Jde tedy o příznačný běh na dlouhou trať, který vyţaduje mnoho vyškolených lidí ochotných pomáhat těm, které postihla krizová situace v podobě násilného trestného činu. Pozitivně však můţeme hodnotit nové snahy různých jiţ zkušených organizací, či nově vznikajících. S vývojem společnosti se snaţí rozvíjet různé druhy pomoci – 75

ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P. aj. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing a.s., 2007, s. 144 – 149

56

krizové linky, poradenská centra. Ano, jsou to malé kroky, ale uprostřed takto velké, zásadní, ale také citlivé a choulostivé otázky není moţné postupovat kroky velkými. Cílem práce bylo ucelení poznatků o obětech násilných trestných činů a také moţností pomoci a podpory. Pro mě osobně psaní této práce znamenalo podívat se na různé ţivotní situace z blízka pohledem zákona, ale také pohledem pomáhající osoby a zčásti i samotné oběti. To se pro mě a věřím, ţe i pro můj budoucí ţivot, stalo velkým přínosem.

57

RESUMÉ Es ist keine komplizierte Sache, das Opfer einer Gewaltstraftat zu werden. Es genügt zur falschen Zeit am falschen Ort zu sein. Aber die Straftatsfolgen hinterlassen beim Opfer ein ganzes Leben lang Spuren. In meiner Diplomarbeit „Der Verletzte als ein Opfer von Gewaltstraftaten“ habe ich die Problematik des Straftatopfers aus Sicht der Viktimologie, der Opferrechte und der Opferhilfe betrachtet. Weil das Strafgesetzbuch den Begriff „das Straftatopfer“ nicht definiert, sondern mit dem Begriff „Verletzter“ arbeitet, war es notwendig, zuerst beide Begriffe abzugrenzen. Verletzter ist derjenige, dem infolge der Straftat ein Schaden (der Schaden an der Gesundheit, Vermögens-, Moral- oder Sonderschaden) entstanden ist. Das Opfer ist eine natürliche Person, die infolge der Straftat ein Schaden an der Gesundheit entstand oder die die Hinterbliebene eines verstorbenen Opfers ist. Die viktimologische Ansicht über das Opfer bietet viele typische Spezifiken an. Viktimisation, also ein Beschädigungsprozess, endet nicht mit der Straftat, sondern fängt damit an. Die Straftat ist eine sog. Primärviktimisation, es folgen aber auch Sekundär- und Tertiärviktimisation nach, die noch schwerere Folge haben können. In meiner Diplomarbeit beschäftige ich mich mit der viktimologischen Sicht auf das Opfer und versuche den psychologischen Zustand des Opfers zu verstehen. Die Entwicklung der Viktimologiewissenschaft stammt aus einer Art der Opferhilfe. Solche Hilfe kann von mehreren Seiten angeboten werden – psychologisch, soziologisch oder juristisch. Für die Laienöffentlichkeit ist auch die Hilfe sehr wichtig, die die Opferumgebung gewährleisten kann. Nahestehende Personen wollen meistens dem Opfer helfen, sie wissen aber nicht, wie sie es machen sollen. Dann kommt auch oft die Sekundärbeschädigung. Nahestehende können dem Opfer psychische Unterstützung gewährleisten, sie können ihm zuhören oder andere praktische Hilfe anbieten. Die psychologische Hilfe führen Spezialisten in einigen Phasen durch: im Akutstand, im Stabilisierungszustand und als Folgehilfe. Mit jeder Phase ist eine bestimmte Behandlungsweise verbunden, jedoch versuchen die Spezialisten immer dem Opfer sein Normalleben zurückzugeben. Im Rahmen der Sozialhilfe werden den Opfern Dienste durch Staats- oder Nichtstaatsorganisationen angeboten. Historisch handelt es sich um einen ziemlich jungen Bereich, dessen Entwicklung in der Entstehung der Organisation „Weisser Ring der Sicherheit“ mündet. Ausserdem gibt es in der Tschechischen 58

Republik viele Sonderorganisationen, die auf bestimmte Gruppen (Frauen, Kinder) oder auf bestimmte Straftaten (häusliche Gewalt, Kindesmissbrauch) spezialisiert sind. Der Hauptteil der Arbeit beschäftigt sich mit der Stellung des Opfers im Strafverfahren. Ein Gewaltstraftatsopfer kann sich psychisch nur schwer mit der entstehenden Situation abfinden. Gleichzeitig ist es noch gezwungen an dem Strafverfahren teilzunehmen. Im Labyrinth der Gesetze und Regelungen ist es nicht einfach sich zu orientieren. Für die Verständlichkeit habe ich mich mit den Opferrechten in zwei Phasen beschäftigt – Vorgerichts- und Gerichtsstadium. Im Vorgerichtsstadium kann das Opfer die Straftat anzeigen, dann wird es zu einem Träger des Beweises und in bestimmten Fällen muss es eine Zustimmungserklärung für die Strafverfolgung abgeben.

In

der

Tschechischen

Rechtsordnung

finden

wir

bis

jetzt

kein

Privatklageinstitut. In der Gerichtphase steht dem Opfer eine grosse Palette des Rechts zur Verfügung – Ermächtigungsrecht, Teilnehmungsrecht, Berufungsrecht. Sehr wichtige Rechte sind mit der Stellung des Zeugens und dem Schadenersatz verbunden. Zum Schluss muss man sagen, dass, obwohl die Tschechische Gesetzregelung mit ausländischen Rechtsordnungen vergleichbar ist, die Praxis immer zurückbleibt. Es gibt noch viel zu tun, damit den Opfern der entsprechende Schutz und Pflege gewährleistet werden können.

59

POUŢITÁ LITERATURA Kniţní díla:  BECSKY, S. et al. Kinder- und Jugendpolitik, Kinder- und Jugendhilfe in der Bundesrepublik Deutschland. Bonn: Nakladatelství IJAB, 2008.  CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. ASPI, Praha 2008.  ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004.  ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006.  ČÍRTKOVÁ, L., VITOUŠOVÁ, P. aj. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing a.s., 2007.  FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo hmotné, zvláštní část. Ostrava: Nakladatelství KEY Publishing s.r.o., 2009.  FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo procesní. Ostrava: Nakladatelství KEY Publishing s.r.o., 2009.  HERCZEG, J. Trestné činy z nenávisti. Praha: ASPI, Wolters Kluver, 2007.  JELÍNEK, J. Poškozený v českém trestním řízení. Praha: Karolinum, 1998.  JELÍNEK, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 26. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, 2008.  KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2005.  NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J. a kol. Kriminologie. 3. vydání. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2008.  STŘÍŢ, Igor. Trestní zákoník a trestní řád: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. Praha: Linde, 2010.  VÁLKOVÁ, J. Výzkum obětí trestného činu v České republice. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1998.  VESECKÁ, R., CHROMÝ, J. Kriminalita, veřejnost a média. Problémy, o nichž se příliš (ne)mluví. Praha : Linde, 2009.

60

Články:  Gřivna, T. Soukromá žaloba v trestním řízení, Dostupné z: http://iforum.cuni.cz/IFORUM-2540.html  CHROMÝ, Jakub. Dítě jako oběť ve světle poznatků z viktimlogického výzkumu. In: Časopis pro právní vědu a praxi. 2010, roč. 18, č. 3  Ostendorf, Heribert. Der Missbrauch von Opfern zum Zwecke der Strafverschärfung, In: Praxis der Rechtspsychologie, 18. Jahrgang, Heft 1, Oktober 2008  Visinger, Radek. Jak postihovat stalking? Zamyšlení nad novou právní úpravou. In: Trestněprávní revue. 2010, c. 11, Dostupné z http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/art_6587/jak-postihovat-stalking-zamysleninad-novou-pravni-upravou.aspx České právní předpisy:  Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.  Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů.  Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon (starý), ve znění pozdějších předpisů.  Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon (nový), ve znění pozdějších předpisů.  Zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, ve znění pozdějších předpisů.  Zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační sluţbě, ve znění pozdějších předpisů.  Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.  Vyhláška č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztíţení společenského uplatnění. Mezinárodní a zahraniční dokumenty:  Charta obětí, stanovení práv obětí trestného činu, Institut pro kriminologii a sociální prevenci 1998  Charta obětí trestných činů, Přehled úrovně sluţeb určených obětem trestných činů, Institut pro kriminologii a sociální prevenci 1998

61

 Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie 2001/220/JHA o postavení oběti v trestním řízení  Strafprozessordnung (Trestní řád Spolkové republiky Německo)  Úmluva o právech dítěte, publikovaná pod č. 104/1991 Judikatura:  Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. R 47/1962  Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 5 Tz 36/1981  Rozhodnutí č. R 17/1982  Rozhodnutí č. R 11/1984  Rozhodnutí č. B 2/1986-26  Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. R 13/1987  Nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, publikovaný pod č. 214/1994 Sb.  Rozhodnutí KS v Plzni ze dne 3. 2. 1997, sp. zn. 6 To 51/97  Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 4 Tz 78/98  Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni č. R 6/2001  Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002  Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 49/2003-I  Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 810/2003  Stanovisko nejvyššího státního zástupce: Vykls 1/2007  Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 3 TDO 966/2009  Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 452/2010  Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 8/2011 Internetové zdroje:  www.mvcr.cz  www.bkb.cz  www.pmscr.cz  www.opferhilfe-berlin.de  www.kasseler-hilfe.de  www.justice.cz  www.pomocobetem.cz  www.spkcz.cz 62