Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Podmíněné odsouzení v československém a českém trestním právu
Silvie Novotná 2008/2009
Prohlašuji,
že
jsem
diplomovou
práci
na
téma:
Podmíněné
odsouzení
v československém a českém trestním právu zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.
…………………………………………………
Obsah 1. Úvod ………………………………………….…………………………..…………………….. 3 2. Podstata, povaha a účel podmíněného odsouzení ….…………………. 5 3. Vývoj právní úpravy podmíněného odsouzení v československém a českém trestním právu ……………………………………………………………. 10 3.1. Období 1918 – 1950 …………………….….…………………………………. 11 3.2. Období 1950 – 1961 ……………………………………………………………. 17 3.3. Období 1961 – 1989 ……………………………………………………………. 21 3.4. Období 1989 – 2001 …………………………………………………………… 25 3.5. Dovětek k vývoji podmíněného odsouzení ………………………… 30 4. Analýza platné a účinné právní úpravy ………………………………....... 32 4.1. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů ……………………………………………….……………………………... 33 4.1.1. Předpoklady pro rozhodnutí o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody ……………………………………. 33 4.1.2. Zkušební doba, přiměřená omezení a přiměřené povinnosti ………………………………………………………………….. 38 4.1.3. Ukončení podmíněného odsouzení …………………………..… 45 4.1.4. Podmíněné odsouzení s dohledem ……………………….…... 50 4.2. Specifika podmíněného odsouzení u mladistvých dle zákona č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů …………………………………………….. 54 5. Podmíněné odsouzení v novém trestním zákoníku …………..…….. 61 6. Úvahy a náměty de lege ferenda ………………………………………..…….. 66 7. Závěr ………………………………………………………..………………………………….. 70 8. Použité prameny ………………………………………………………………………… 72 9. Summary …………………………………….………………………………………………. 78
2
1. Úvod Tato diplomová práce vznikala ve zvláštním, i když pro právo typickém období, a sice v průběhu schvalování vládního návrhu nového trestního zákoníku. Neustálé změny právních předpisů, a to ani ty zásadní, jistě nejsou v právním řádu obecně ničím neobvyklým, ba naopak. Rekodifikace trestního práva, jejímž hlavním pilířem je právě nový
trestní
zákoník,
je
však
významná
nejen
z pohledu
čistě
legislativního, jako nahrazení zastaralých a již nevyhovujících norem normami novými. Je také symbolem obnovy demokratického právního řádu po období vlády totalitního režimu, pro který bylo právě trestní právo mocným, ne-li nejmocnějším nástrojem sebeprosazení. Stávající trestní zákon 1 samozřejmě prošel za posledních dvacet let mnoha novelizacemi, které směřovaly k humanizaci trestního práva, jeho celková koncepce je však stále poznamenána dobou svého vzniku, je značně represivní a nevyhovuje moderním trendům tzv. restorativní 2 (obnovující) justice. Ta, jako protiklad justice retributivní (odplatné), chápe spáchaný trestný čin ne jako zlo, které musí dojít odplaty, ale jako sociální konflikt, který je třeba urovnat, jím způsobenou škodu odčinit a pachatele pokud možno napravit a převychovat. 3 Tomu odpovídá i systém trestních sankcí, v rámci kterého dostávají přednost tzv. tresty alternativní před nepodmíněným trestem odnětí svobody. Mezi alternativní tresty, kterými se rozumějí tresty nespojené s odnětím svobody, lze řadit i podmíněné odsouzení, které je tématem této diplomové práce. Tento tradiční institut trestního práva hmotného, prošel za dobu své existence v našem právním řádu poměrně značným vývojem. Zřejmě se však v průběhu této doby osvědčil, neboť přečkal i výrazné změny 1
zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále také jen „TZ“ Termín restorativní justice pochází z anglického slovesa to restore tj. obnovit, navrátit do původního stavu. 3 blíže srov. Válková, H., Sotolář, A. Restorativní justice – trestní politika pro 21. století? Trestní právo, 2000, č. 1, s. 4-11.
2
3
v přístupu k trestání a roli trestního práva vůbec, a to až do jeho současné úpravy v platném a účinném trestním zákoně. Tento jeho vývoj jistě není ještě ukončen, což mimo jiné potvrzují změny provedené v tomto institutu novým trestním zákoníkem účinným od ledna příštího roku. Cílem diplomové práce (samozřejmě s ohledem na její rozsah) bylo přinést pokus o ucelený přehled vývoje podmíněného odsouzení na našem území, a to od jeho zavedení do prvorepublikového právního řádu přes současnou podobu až po úpravu v novém trestním zákoníku. V rámci výkladu jsem se snažila poukázat na některé problémové oblasti jak teoretické, tak praktické povahy, zhodnotit zejména stávající a v budoucnu účinný právní stav a nakonec nabídnout několik úvah a námětů de lege ferenda. Základní vymezení pojmu podmíněného odsouzení, charakteristiku povahy a účelu tohoto institutu nabízí následující kapitola. Východiskem
pro
zpracování
tématu
této
diplomové
práce
a zároveň obsahem její třetí kapitoly je pokus o zmapování téměř devadesátiletého
vývoje
právní
úpravy
podmíněného
odsouzení
v československém a českém trestním právu. Stěžejní
kapitolou
je
však
kapitola
čtvrtá,
která
se
zabývá podrobnějším rozborem platné a (dosud) účinné úpravy tohoto institutu, a to i s ohledem na specifika podmíněného odsouzení u mladistvých. Vzhledem k tomu, že tato práce byla dokončena po schválení a publikaci nového trestního kodexu, ale před uplynutím jeho vacatio legis, je zhodnocení nové právní úpravy věnována samostatná kapitola. Na závěr jsem se pokusila nabídnout několik námětů a úvah de lege ferenda, které by mohly přispět k diskusi o účinnosti a dalším vývoji podmíněného odsouzení.
4
2. Podstata, povaha a účel podmíněného odsouzení Podstata podmíněného odsouzení spočívá v tom, že soud vynese odsuzující rozsudek a uloží trest odnětí svobody, avšak jeho výkon odloží (přesněji řečeno trest promine) pod podmínkou, že se odsouzený bude ve stanovené zkušební době řádně chovat a vyhoví uloženým podmínkám. 4 Hned na úvod je třeba říct, že podmíněné odsouzení není ze své podstaty spojeno pouze s trestem odnětí svobody (i když tomu tak je v platné právní úpravě 5), ale je také možný podmíněný odklad peněžitého trestu, což dovoloval například prvorepublikový zákon. 6 Je-li pachateli uložený trest podmíněně odložen, neznamená to, že je mu tím projevena dobrá vůle ze strany soudu, neboť podmíněné odsouzení je prostředkem, kterým má být docíleno stejného účinku, jako kdyby byl trest vykonán. Je tedy jakýmsi projevem důvěry soudu vůči pachateli, že je v jeho silách, aby se sám i bez výkonu trestu napravil a trestnou činnost neopakoval. Soud zde vychází z předpokladu, že samotné trestní řízení a vynesení odsuzujícího rozsudku, jakož i hrozba výkonem trestu odnětí svobody budou dostatečně naplňovat účel trestu. Takový závěr je však možno učinit pouze u pachatele méně závažného trestného činu, zejména prvopachatele, u kterého
jde
o
ojedinělé
vybočení
z jinak
řádného
způsobu
života.
Odsouzenému se tedy dává šance, aby dokázal, že prognóza soudu je správná, a v případě, že se ve stanovené zkušební době osvědčí, hledí se na něj jako by nebyl vůbec odsouzen. Podmíněné odsouzení tedy působí jako hrozba výkonem trestu odnětí svobody v případě nesplnění podmínek odkladu, čímž je pro méně narušeného pachatele dostatečnou motivací k nápravě a lze je tedy považovat za významný projev preventivní funkce trestního práva i zásady ekonomie trestní represe. 7 4
Púry, F. In Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář - I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 508; Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3. vydání. Praha : Linde Praha, 2008, s. 358; Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha : Aspi Publishing, 2007, s. 382 5 srov. § 58 odst. 1 TZ 6 blíže viz podkapitola 3.1. 7 Kalvodová V. Podmíněné odsouzení před novelou trestního zákona č. 253/1997 Sb. a po jejím přijetí. Trestní právo, 1998, č. 3, s. 2
5
Zatímco jednotlivé definice pojmu podmíněného odsouzení se od sebe příliš neodlišují, názory na povahu tohoto institutu se v trestněprávní nauce naopak různí. Někdy bývá považováno za zvláštní formu zproštění výkonu trestu nebo za zvláštní způsob vyměření trestu, jindy za odklad výkonu trestu, za zvláštní způsob výkonu trestu nebo za kvalifikovanou pohrůžku trestem ve smyslu ust. § 2 TZ. 8 Nejčastěji je však podmíněné odsouzení označováno za zvláštní druh trestu 9, to i ve starší české odborné literatuře. 10 Je tomu tak zřejmě proto, že je laiky tradičně vnímáno jako samostatná sankce („pachatel dostal podmínku“) a stejně k němu přistupuje i právní praxe. Pro tuto možnost hovoří i fakt, že samotným obsahem trestu podmíněného odsouzení je zejména pozitivní působení na pachatele, jeho převýchova a kontrola dodržování uložených podmínek, to vše v jeho přirozeném prostředí, což samo o sobě může být pachatelem subjektivně pociťováno jako přísný trest. Eventuální výkon trestu odnětí svobody zde pak hraje pouze roli jakési pojistky. Tomuto názoru však v platné právní úpravě odporuje nepřehlédnutelná skutečnost, a sice ta, že podmíněné odsouzení není zahrnuto do výčtu druhů trestů v ust. § 27 TZ, přestože jde o výčet taxativní. Někteří autoři 11 však tuto nesrovnalost nepovažují za překážku a poukazují na znění ust. § 24 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSM“), kde je podmíněné odsouzení uvedeno pod písm. g) jako samostatný druh trestního opatření. Má se za to, že toto ustanovení, které taxativně stanoví druhy trestních opatření ukládaných mladistvým a je tedy ustanovením analogickým k ust. § 27 TZ, by mělo spíše odpovídat převládajícímu názoru
8
Sotolář, A., Púry, F., Šámal, P. Alternativní řešení trestních věcí v praxi. Praha : C. H. Beck, 2000, s. 277 srov. např. Jelínek, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou a předpisy související. 25. vydání. Praha : Linde Praha, 2007, s. 358; dále Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 418; Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha : Aspi Publishing, 2007, s. 382 10 srov. Solnař, V. Tresty a ochranná opatření. Praha : Academia, 1979, s. 87-88 11 srov. Jelínek, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou a předpisy související. 25. vydání. Praha : Linde Praha, 2007, s. 358
9
6
právní nauky na povahu podmíněného odsouzení, neboť je obsaženo v relativně novém a moderním právním předpise. Jinou cestou se však vydal nový trestní zákoník, který podmíněné odsouzení výslovně označil za jednu z forem trestu odnětí svobody, čímž zřejmě vyřešil tuto spornou otázku a přiklonil se tak k jejímu druhému nejčastějšímu řešení. 12 Nejen povaha tohoto institutu, ale také samotný termín „podmíněné odsouzení“ budí rozpaky, i když jde spíše o problém teoretický, lingvistický a formálně logický, neboť v praxi jeho používání problémy nečiní. Jak již poznamenal Dr. Kallab při úvahách o vhodnosti zavedení podmíněného odsouzení do rakouského (potažmo českého) trestního práva, je třeba překládat termín z francouzské předlohy spíše jako „podmínečné odsouzení“, poněvadž tu není odsouzení podmíněno, nýbrž v odsouzení jest obsažena podmínka. 13 Ostatně takto byl také název přejat do slovenského trestního práva (srov. „podmienečné odsúdenie“). Ani alternativní název „podmíněný odklad výkonu trestu (odnětí svobody)“, kterému nelze upřít snahu o vystižení podstaty institutu, není nejšťastnější. Jak již bylo naznačeno výše, nejedná se tu o odklad výkonu trestu, ale de facto o jeho prominutí. Nejpříhodnějším by tedy, zdá se, byl termín „podmíněné prominutí trestu“, ten se však zpravidla užívá v souvislosti s podmíněným udělením milosti prezidentem republiky. Účelem podmíněného odsouzení je ochránit společnost před trestnou činností, zabránit pachateli, aby se jí dál dopouštěl, převychovat jej tak, aby vedl řádný život, a tím působit preventivně i na zbytek společnosti. Jde tedy o prostředek směřující k dosažení účelu trestu, tak jak je vymezen v § 23 odst. 1 TZ. Výhodou tohoto institutu oproti nepodmíněnému trestu odnětí svobody, se kterým se nejčastěji pojí, je však to, že podmíněné odsouzení významně naplňuje preventivní funkci trestního práva i zásadu ekonomie trestní represe,
12
srov. např. Sotolář, A., Púry, F., Šámal, P. Alternativní řešení trestních věcí v praxi. Praha : C. H. Beck, 2000, s. 276; Kalvodová, V. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 119 13 Kallab, J. Doporučuje se v Rakousku uvedení instituce podmínečného odsouzení? In Spisy II. sjezdu právnického, Praha, 1904, s. 1
7
neboť by mělo preventivně působit na chování odsouzeného a jeho nápravu, aniž by musela nastoupit represe v podobě výkonu trestu odnětí svobody. 14 V praxi je tedy podmíněné odsouzení častou alternativou zejména krátkodobých nepodmíněných trestů odnětí svobody (obvykle jsou jimi míněny tresty do tří měsíců, někdy však až do osmnácti měsíců). Jedním z důvodů je i to, že (nejen) český vězeňský systém momentálně prochází krizí způsobenou nárůstem počtu uvězněných osob, což s sebou samozřejmě nese také zvýšení nákladů na udržení jeho chodu. Dalším, neméně závažným, argumentem pro hledání alternativ k nepodmíněnému trestu odnětí svobody je i řada negativních důsledků, jež jsou spojeny s jeho výkonem. Uvěznění, a to i krátkodobé, vede ke zpřetrhání nejen negativních, ale i pozitivních sociálních vazeb, ke stigmatizaci odsouzeného a k přizpůsobení se pravidlům vězeňské kultury, což výrazně ztěžuje pozdější návrat do společnosti. Navíc se ukazuje, že právě krátkodobé nepodmíněné tresty odnětí svobody jsou z hlediska zabránění recidivě neúčinné, protože při jejich výkonu není účelné z časových důvodů zavádět resocializační programy, které by vyvažovaly striktnost trestu psychickou a sociální rehabilitací. Následkem je jen zatrpklost, neurotizace a posílení negativních stránek osobnosti. 15 Konečně krátkodobé uvěznění pozbývá i odstrašovací funkci, protože jak známo možné, budoucí zlo vždy se zdá větším, než zlo již přetrpěné. 16 Odsouzený tedy odchází z vězení nikoli napraven, ale spíše se všemi předpoklady pro návrat k páchání trestné činnosti. V tom případě se trest odnětí svobody míjí svým účinkem, jelikož nevychovává k vedení řádného života a dodržování právních norem. Takový trest je tudíž neefektivní z hlediska nápravy pachatele, a tím i z hlediska ekonomického. Vědomí všech nastíněných nevýhod nepodmíněného trestu vedlo postupně k hledání a prosazování alternativních sankcí, které by nahradily 14
Kalvodová, V. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 121 15 Mezník, J., Kalvodová, V., Kuchta, J. Základy penologie. Brno : Masarykova univerzita, 1995, s. 31 16 Kallab, J. Doporučuje se v Rakousku uvedení instituce podmínečného odsouzení? In Spisy II. sjezdu právnického, Praha, 1904, s. 20; blíže k problematice krátkodobých trestů odnětí svobody srov. např. Karabec, Z. Krátkodobé tresty – jeden z problémů českého vězeňství. Trestní právo, 2000, č. 4, s. 6-16
8
alespoň tresty ukládané za méně závažné prohřešky. Postupně se tyto alternativní sankce z roviny trestněprávní teorie začaly prosazovat i do zákonné úpravy a jejich úloha byla zvolna posilována. Dle stávající právní úpravy jsou dokonce alternativní tresty sankcemi „první volby“ při trestání méně
závažných
trestných
činů. 17
Výsostné
postavení
mezi
těmito
alternativními tresty pak zaujímá právě podmíněné odsouzení 18, které je z hlediska aplikační praxe dokonce trestem vůbec nejčastějším. 19
17
srov. ust. § 39 odst. 2 TZ Podmíněné odsouzení je řazeno spolu s trestem obecně prospěšných prací a peněžitým trestem k alternativním trestům v užším pojetí. Dále se také považuje za tzv. komunitní sankci, tj. sankci vykonávanou ve společenství a zahrnující v sobě psychosociální vedení a kontrolu pachatele. – srov. Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 237 19 V roce 2007 bylo podle statistických údajů Ministerstva spravedlnosti v České republice odsouzeno celkem 75 728 osob, z nichž bylo celkem 43 548 osobám uloženo podmíněné odsouzení jako hlavní trest, což činí 57,5 % odsouzených osob, zatímco nepodmíněný trest byl uložen 9 871 osobě (tj. 13 %), trest obecně prospěšných prací byl uložen 12 496 osobám (tj. 16,5 %), peněžitý trest byl uložen 4 558 osobám (tj. 6 %), trest zákazu činnosti byl uložen 971 osobě (tj. 1,3 %), jiný hlavní trest byl uložen 1 216 osobám (tj. 1,6 %) a upuštěno od potrestání bylo u 2 868 osob (tj. 3,8 %). Zahrnuta jsou i odpovídající trestní opatření uložená mladistvým. 18
9
3. Vývoj právní úpravy podmíněného odsouzení v československém a českém trestním právu Předtím než přejdeme k přehledu vývoje úpravy podmíněného odsouzení v našem právním řádu, je zajisté užitečné osvětlit, kde leží kořeny tohoto institutu. Myšlenka ušetřit pachatele zákonem stanoveného trestu, pokud existuje předpoklad, že taková sankce není v daném případě k nápravě pachatele třeba, došla poprvé naplnění v anglickém common law. Angličtí soudci již od roku 1842 využívali možnosti odložit vynesení rozsudku (resp. výroku o trestu) třeba na neurčito, byla-li předtím porotou uznána vina a poskytl-li obžalovaný záruku, že se na předvolání k vyslechnutí rozsudku dostaví. Pokud pachatel svým chováním dokázal, že čin, pro nějž byl odsouzen, byl pouze ojedinělým vybočením z jinak řádného způsobu života, které nemá v úmyslu opakovat, rozsudek vůbec nemusel být vynesen. Tato pravomoc pak byla poprvé uzákoněna v roce 1879, a to pro soustavu nejnižších soudů (Summary Jurisdiction Act). Ve stejném období se na americkém kontinentě začíná vyvíjet příbuzný institut, a sice předchůdce dnešní probace. 20 Za jejího zakladatele bývá považován bostonský obuvník John Augustus, který začal
z vlastní
iniciativy
kolem
roku
1841
skládat
soudu
kauce
za pachatele čekající na vynesení rozsudku, kterým zároveň poskytoval práci a další pomoc. Soudu poté podával zprávu o chování pachatele a žádal, aby soudce nepodmíněný trest neukládal. 21 Augustus byl tedy v podstatě prvním dobrovolným probačním úředníkem. Funkce prvních státních úředníků, kteří měli za úkol dohlížet na chování (zatím pouze mladistvých)
provinilců,
byly
zřízeny
zákonem
z roku
1869.
Tito
mladiství delikventi sice byli uznáni vinnými, ale výrok o trestu byl pod podmínkou jejich polepšení na stanovenou dobu odložen. Tento postup
20
Podstatou probace je konstruktivní metoda převýchovy a jiného pozitivního ovlivňování pachatele, založená na účelné kombinaci prvků kontroly, pomoci a poradenství. Blíže viz. kapitola 4. 21 Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 225
10
soudu byl nazýván „dání na zkoušku“ („on probation“) 22, odtud tedy zřejmě pochází dnešní termín „probace“. 23 Postupně se tato instituce rozšířila i na dospělé pachatele. Do podmínek evropského kontinentálního systému však nebylo možné převzít angloamerickou podobu podmíněného odsouzení bez provedení určitých změn. Zejména bylo nemyslitelné odkládat vynesení výroku o trestu a vázat je snad na splnění nějakých podmínek 24, když vina již byla dokázána. Proto byl v původní francouzské osnově trestního zákoníku z roku 1884 podmíněný odklad vynesení rozsudku nahrazen podmíněným odkladem výkonu uloženého trestu („sursis à l`exécution de la peine“). Nepřevzetí instituce dohledu probačního úředníka pak bylo odůvodněno tím, že ne pouze špatné chování, jakožto pojem zcela neurčitý, ale až teprve nové odsouzení může být příčinou nařízení výkonu trestu. Podmíněné odsouzení v naznačené podobě tedy bylo uzákoněno koncem 19. století ve Francii a v Belgii, odkud je přibližně do konce první světové války převzaly téměř všechny evropské státy. Jednou z výjimek bylo Rakousko-Uhersko, kde sice probíhaly odborné diskuse o vhodnosti zavedení tohoto pokrokového institutu, avšak k jeho vtělení do trestněprávních předpisů nikdy nedošlo. 25
3.1. Období 1918 – 1950 Po vzniku samostatné Československé republiky bylo potřeba nejprve vyřešit otázku, jaké právo bude na území nového státu platit. Takzvaná recepční norma (zákon č. 11/1918 Sb.) ve svém II. článku stanovila, že „Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony zůstávají
22
Kallab, J. Doporučuje se v Rakousku uvedení instituce podmínečného odsouzení? In Spisy II. sjezdu právnického, Praha, 1904, s. 3 23 etymologický základ je však v latinském slovese probare, tj. zkoušet 24 Odtud možná pochází nepřesný název „podmíněné odsouzení“. V našem dnešním právním řádu tomuto institutu odpovídá spíše podmíněné upuštění od potrestání s dohledem. 25 srov. Kallab, J. Doporučuje se v Rakousku uvedení instituce podmínečného odsouzení? In Spisy II. sjezdu právnického, Praha, 1904
11
prozatím v platnosti“. V oblasti trestního práva byl tedy recipován rakouský zákon č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích, a to pro území Čech a Moravy, a uherský trestní zákon z roku 1878 pro území Slovenska. Přestože mělo jít o stav přechodný, nakonec oba tyto předpisy zůstaly v platnosti až do roku 1950. Nepřehlednost
trestního
práva
vyplývající
z platnosti
dvou
odlišných trestních zákonů byla ještě posílena přijetím mnoha vedlejších předpisů, které upravovaly dílčí otázky. Jedním z nich byl i zákon ze dne 28. října 1919 č. 562 Sb., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění. Zavedení institutu podmíněného odsouzení, a to podle francouzského
vzoru,
znamenalo
bezesporu
značný
pokrok
v trestněprávním sankčním systému. Navíc zmíněný zákon představoval jednu z nejprogresivnějších úprav podmíněného odsouzení v Evropě, neboť byl přes svůj „kontinentální“ základ silně ovlivněn institutem probace. Zákon byl doplněn prováděcím nařízením č. 598/1919 Sb.. Dle citovaného zákona mohl soud rozhodnout o odkladu výkonu trestu
odnětí
svobody
nepřevyšujícího
jeden
rok
nebo
výkonu
peněžitého trestu, pokud měl z podstatných důvodů za to, že odsouzený povede řádný život a že tedy výkonu trestu není třeba. Zákon stanovil dvojí zkušební dobu, a to jeden rok až tři léta v případě peněžitého trestu a trestu odnětí svobody do šesti měsíců a dva roky až pět let v případě vyššího trestu odnětí svobody. Dále mohl soud podmíněně odsouzenému uložit omezení co do místa pobytu a způsobu života a za účelem řádného plnění těchto podmínek mu stanovit ochranný dozor, jehož výkon obstarával okresní soud v místě bydliště odsouzeného, a to prostřednictvím svého důvěrníka „ochranného dozorce“. Také mu měl zpravidla
uložit,
aby
podle
svých
sil
nahradil
škodu
a
poskytl
zadostiučinění. V případě, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil, nastávala automaticky fikce neodsouzení. Jestliže naopak nastala některá ze skutečností předpokládaných v § 6 cit. zák., tj. nejenom odsouzení pro další zločin, ale také např. oddal-li se
12
odsouzený nezřízenému pití nebo hráčství nebo vyšlo-li dodatečně najevo, že odklad povolen být neměl, nařídil soud výkon trestu. Bez zajímavosti jistě nejsou některé zvláštnosti této úpravy, které ji odlišují od dnešního stavu. Podmíněné odsouzení například bylo vyloučeno z důvodu recidivy odsouzeného, tedy „jestliže byl vinník již dříve odsouzen pro zločin na dobu delší tří měsíců nebo vůbec pro čin spáchaný z pohnutky nízké a nečestné“ (§ 2 odst. 1 cit. zák.). Toto omezení však nebylo absolutní, ale bylo časově ohraničeno (§2 odst. 2 cit. zák.). S povolením odkladu hlavního trestu se též automaticky odkládal
výkon
trestů
vedlejších
a
zabezpečovacích
opatření
a nenastávaly také právní následky, které trestní zákon nebo rozsudek spojoval s odsouzením, kromě výroku o náhradě nákladů trestního řízení. Neméně pozoruhodným momentem úpravy je také ochrana cti a bezúhonnosti odsouzeného navenek. Údaj o podmíněném odsouzení se totiž nezapisoval do záznamu trestů a zákon v § 9 cit. zák. přesně vymezoval, komu (resp. jakému úřadu) smí být zpráva o jeho uložení podána. Navíc čtvrtý odstavec tohoto ustanovení stanovil, že „ve lhůtě zkušebné je podmíněně odsouzený povinen vyjeviti své odsouzení pouze na otázku soudu“. Podmíněné odsouzení se dle důvodové zprávy a judikatury prohlašovalo za výjimečný institut, který neměl být užíván paušálně při odsouzení osob zachovalých, ale bylo úkolem soudu vždy pečlivě zvážit dosavadní způsob života pachatele a pohnutky jeho činu a zjistit, zda trestný
čin
netkví
v jeho
povaze.
Přes
tyto
instrukce
se
však
k podmíněnému odsouzení v soudní praxi sahalo velmi často. Jeho použití však bylo zcela vyloučeno při stíhání činů trestných dle zákona č. 50/1923 Sb., zákon na ochranu republiky a zákona č. 568/1919 Sb., o trestání válečné lichvy, ledaže by šlo o osobu mladší osmnácti let nebo o přečin nebo přestupek, při němž by veřejný zájem nevyžadoval výkon trestu. V souvislosti s výše zmíněnou otázkou povahy podmíněného odsouzení jistě není bez zajímavosti, že zákon č. 562/1919 Sb. zřejmě 13
nepovažoval tento institut za druh trestu, neboť odlišoval výrok o podmíněném odsouzení od výroku o trestu, i když mu přiznával podobné vlastnosti. Dokonce za určitých okolností nemusel být tento výrok obsažen ani v rozsudku a bylo možno jej pojmout do zvláštního usnesení. Novelou citovaného zákona č. 134/1924 Sb. došlo k mírnému zpřísnění úpravy v neprospěch odsouzeného, neboť byl rozšířen okruh důvodů, pro které je možno zasílat úřadům zprávy a spisy o uloženém podmíněném odsouzení, a to např. také na případy zadávání veřejných dodávek nebo udělování oprávnění k výkonu živnosti nebo povolání vyžadujících veřejné důvěry. V období první republiky došlo k několika pokusům o unifikaci rozdvojeného trestního práva. Prvním byl v roce 1921 tzv. Prozatímní návrh obecné části trestního zákona, který počítal i se zavedením zcela nových institutů v oblasti trestních sankcí. Z hlediska podmíněného odsouzení je však zajímavý až druhý unifikační pokus, který pod názvem Přípravná osnova trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového (jinak také „osnova profesorská“) uveřejnilo roku 1926 Ministerstvo spravedlnosti. Navrhovaná právní úprava odkladu výkonu trestu byla detailní. Obecnými předpoklady pro jeho povolení byly výjimečný ráz činu a důvodné očekávání, že se odsouzený napříště zdrží trestných činů i bez výkonu trestu. Vyloučen byl ve třech případech, a to pokud by se odklad trestu příčil důležitému veřejnému zájmu, byl-li uložen trest přísnější než žalář v délce šesti měsíců nebo vězení v délce jednoho roku nebo z důvodu recidivy, kterou se rozumělo pravomocné odsouzení buď za přečin k odnětí svobody nejméně na šest měsíců nebo za zločin nebo i předchozí podmíněné odsouzení, pokud se odsouzený neosvědčil.
Délka
zkušební
doby
se
lišila
v závislosti
na
druhu
spáchaného trestného činu - u přečinů činila jeden rok až pět let, u zločinů dva roky až pět let. Podobně jako podle zákona č. 562/1919 Sb. měl soud zpravidla uložit náhradu škody a zadostiučinění a stanovit po zkušební dobu ochranný dohled. Stejně tak mohl odsouzenému uložit 14
omezení a povinnosti, konkrétně např. zákaz pobytu v určitých místech, zákaz určitého zaměstnání, zákaz pobytu v hostinci, zákaz požívání alkoholických nápojů, povinnost se léčit apod. S odkladem výkonu trestu se automaticky odkládal také výkon vedlejších trestů a zabezpečovacích opatření s výjimkou zápovědi hostinců (která tedy mohla být nejen omezením v rámci zkušební doby, ale i vedlejším trestem). U peněžitého trestu a odkázání do ústavu pro choré vězně jejich odklad závisel na rozhodnutí soudu. Ani tento pokus o sjednocení trestního práva na celém území tehdejšího Československa však nebyl úspěšný. Na místo toho byla v
roce 1937 vypracována ještě tzv. „úřednická osnova“ trestního
zákona, která taktéž upravovala možnost podmíněného odsouzení s možností
opatření
ukládaných
na
zkušební
dobu
a
ochranným
dozorem. Avšak ani tato osnova přijata nebyla. Přestože pokusy o celkovou unifikaci trestního práva po celé meziválečné mladistvých
období
k žádnému
delikventů
byl
cíli
nevedly,
zaznamenán
pokrok.
v oblasti Vydáním
trestání zákona
č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží došlo ke sjednocení právních předpisů o trestání mládeže na celém území. Zákon, jež byl vůči ostatním předpisům trestního práva v postavení lex specialis, vymezoval mladistvé jako osoby, které v době spáchání činu dovršily čtrnáctý, ale nepřekročily osmnáctý rok svého věku. Hranice čtrnácti let však nebyla hranicí pevnou a za určitých okolností zákon připouštěl ukládat výchovná opatření i osobám mladším. Samotné podmíněné odsouzení (upravené v § 7 cit. zák.) se zásadně řídilo pravidly obecného práva, tedy zákonem č. 562/1919 Sb., avšak s několika odchylkami ve prospěch mladistvých. Zejména bylo přípustné i u trestů odnětí svobody delších než jeden rok, avšak nepřevyšujících
tři
roky.
To
podstatně
rozšiřovalo
použitelnost
podmíněného odkladu trestu, a to dokonce i na trestné činy nejtěžší, u kterých obecné trestní právo umožňovalo uložit dospělým pachatelům trest odnětí svobody na doživotí nebo trest smrti. Navíc mohlo být 15
podmíněné odsouzení vysloveno i dodatečně, tj. v době, kdy již bylo započato
s výkonem
okolnosti
soudu
rozhodoval.
Na
trestu
dříve rozdíl
odnětí
neznámé od
svobody, nebo
dospělých
pokud
neexistující pachatelů
byly
zjištěny
v době,
nebyla
kdy
recidiva
u mladistvých okolností vylučující možnost odkladu trestu. Ochranný dozor, který byl ukládán i dospělým odsouzeným, byl mládeži stanoven při podmíněném odsouzení obligatorně, leda že byla zároveň nařízena ochranná výchova, která jej nahrazovala, nebo šlo o čin nepatrného významu a bylo o náležitý dozor postaráno jinak. Ve zmiňovaném zákoně se také poprvé setkáváme s možností ponechat podmíněný odklad trestu v platnosti i přesto, že se odsouzený neosvědčil, existoval-li důvodný předpoklad, že se polepší, zejména s přihlédnutím k výjimečným okolnostem. Za tím účelem zákon připouštěl prodloužit zkušební dobu až o dva roky a nařídit ochranný dozor nebo ochrannou výchovu. V období protektorátu došlo k úplné likvidaci demokratického československého právního řádu a rozšiřování vlivu německého práva. Formálně sice zůstala zachována původní soustava československých soudů, avšak vedle ní fungoval i komplex soudů nacistických. Vytvořil se tak další dualismus trestního práva, tentokrát mezi autonomním československým a německým oktrojovaným právem, které platilo na území protektorátu zejména pro říšské státní příslušníky. Vydáním vládního nařízení č. 143/1942 Sb., jímž se protektorátní trestní právo přizpůsobuje právu říšskému, byla podstatně zdůrazněna represivní funkce trestního práva, neboť byly zpřísněny podmínky pro zmírnění trestu, podmíněné udělení milosti i podmíněné propuštění z trestu. Podmíněné odsouzení pro jakýkoli čin spáchaný po nabytí účinnosti tohoto nařízení osobou starší osmnácti let bylo vyloučeno. Nejčastěji ukládaným druhem trestu se stal trest smrti. Po skončení II. světové války byl na území bývalého protektorátu Čechy a Morava obnoven ústavním dekretem č. 11/1944 Úř. věst. právní pořádek a trestní právo se tak formálně vrátilo ke stavu existujícímu v období předválečném. 16
3.2. Období 1950 – 1961 Poválečná obnova prvorepublikového trestního práva nebyla zrovna stavem ideálním. Základem nadále zůstávaly dva téměř sto let staré
trestní
zákony,
pocházející
ještě
z doby
Rakouska-Uherska,
přičemž se oba kodexy v obecných ustanoveních podstatně lišily. Kromě toho platily jiné předpisy pro osoby civilní a jiné pro osoby vojenské. Proto bylo po politickém zvratu v únoru 1948 jedním z úkolů tzv. právnické dvouletky vypracovat mimo jiné návrh nového trestního zákona. Dne 12. července 1950 schválilo Národní shromáždění osnovu nového trestního zákona (zákon č. 86/1950 Sb.) a osnovy dalších tří trestněprávních předpisů (trestního řádu – zákon č. 87/1950 Sb., trestního zákona správního – zákon č. 88/1950 Sb. a trestního řádu správního – zákon č. 89/1950 Sb.), které zrušily oba zastaralé trestní kodexy včetně všech zvláštních zákonů a jako celek vytvořily základ nového socialistického trestního práva. Trestní zákon č. 86/1950 Sb., který nabyl účinnosti již 1. srpna 1950 (tedy po uplynutí pouze několikadenní legisvakační lhůty), konečně sjednocoval trestní právo hmotné na celém státním území, avšak jeho charakter byl značně represivní. Svědčí o tom již ustanovení § 17 cit. zák., dle kterého je účelem trestu „zneškodnit nepřátele pracujícího lidu, zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu,
aby
dodržoval
pravidla
socialistického
soužití
a
působit
výchovně na ostatní členy společnosti“. Systém sankcí vycházel z dualistické koncepce, neboť rozlišoval tresty a ochranná opatření. Tresty dále dělil na tresty hlavní a tresty vedlejší, které bylo možno uložit jen spolu s některým trestem hlavním. § 19 cit. zák. stanovil kritéria určení výměry trestu, a to konkrétně stupeň společenské nebezpečnosti činu, míra zavinění, osoba pachatele a možnost jeho nápravy a okolnosti přitěžující a polehčující uvedené v §§ 20 a 21 cit. zák.. Zákon také v § 36 upravoval moderační právo 17
soudu, čili právo snížit výměru ukládaného trestu pod dolní hranici trestní sazby uvedené pro jednotlivé trestné činy ve zvláštní části. Také úprava institutu podmíněného odsouzení (zařazená do hlavy čtvrté §§ 24 až 28 a § 61 cit. zák.) se dočkala podstatných změn. Předně je třeba říct, že podmíněný odklad trestu byl zcela vyloučen u některých trestných činů, a to přímo v jednotlivých ustanoveních zvláštní části. Jednalo se zejména o trestné činy proti republice a hospodářské trestné činy. V obecné úpravě podmíněného odsouzení dospělých pachatelů ust. § 24 cit. zák. stanovilo povinnost soudu odložit (arg. „soud odloží“) výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok, pokud byly kumulativně splněny dvě podmínky, a sice „nepříčilo-li se to důležitému obecnému zájmu a měl-li soud vzhledem k předchozímu životu pachatele důvodně za to, že pachatel i bez výkonu trestu povede řádný život pracujícího člověka“. Co je třeba rozumět pod pojmem „důležitý obecný zájem“, zákon nedefinoval, takže za něj mohlo být považováno leccos. Tím
pádem
i
rozhodnutí
o
povolení
odkladu
fakticky
zůstávalo
na uvážení soudu. Další použitý termín „řádný život pracujícího člověka“ odpovídal ideologickému zaměření celého trestního zákona a byl v souladu se současně zavedenou všeobecnou pracovní povinností. Podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody již nadále neznamenal automatické odložení výkonu trestů vedlejších, avšak bylo na rozhodnutí soudu, zda takový odklad povolí v případě peněžitého trestu, zákazu činnosti, vyhoštění nebo zákazu pobytu, a to třeba i jednotlivě. Zkušební
doba
byla
stanovena
jednotně
(již
bez
závislosti
na výměře odkládaného trestu) v rozmezí jednoho roku až tří let a počínala právní mocí rozsudku. Podobně jako v předchozí úpravě mohl soud odsouzenému uložit „přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život pracujícího“ a měl mu též zpravidla uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil (srov. ust. § 25 odst. 2 cit. zák.). Nejdůležitější změnou však bylo upuštění od instituce 18
ochranného dozoru, což spolu s úzkým chápáním přiměřených omezení v podstatě zbavilo podmíněné odsouzení svého obsahu a jediným prostředkem
nápravy
odsouzeného
tak
zůstala
hrozba
výkonem
odloženého trestu. Pokud vedl podmíněně odsouzený ve zkušební době řádný život pracujícího člověka a vyhověl uloženým podmínkám, soud vyslovil, že se odsouzený osvědčil. V opačném případě soud nařídil výkon trestu. Pokud však do jednoho roku od pravomocného rozhodnutí, kterým bylo vysloveno osvědčení, vyšly najevo skutečnosti opravňující k nařízení výkonu trestu, soud dodatečně rozhodl, že se trest vykoná (srov. ust. § 27 odst. 2 cit. zák.). Toto ustanovení tedy podlomilo princip právní jistoty, když výrazně zasáhlo do zásady nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí. Nerozhodl-li soud, a to ani dodatečně, že se trest vykoná, nastávala fikce neodsouzení, která měla v podstatě stejný účinek jako zahlazení odsouzení. Vedlejší tresty, nevykonané ještě v okamžiku vzniku fikce, však bylo nutno vykonat. Na pachatele se hledělo jako by nebyl odsouzen také tehdy, jestliže soud bez jeho viny nerozhodl o osvědčení nebo vykonání trestu do dvou let od uplynutí zkušební doby. Fikce neodsouzení v tomto případě nastávala ex lege uplynutím zmíněné lhůty. Trestním zákonem č. 86/1950 Sb. byl zrušen také pokrokový zákon č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží, a spolu s ním i zvláštní soudy pro mládež. Úprava trestání mladistvých pachatelů byla včleněna
do
samostatného
oddílu hlavy
čtvrté
trestního
zákona,
konkrétně do ustanovení §§ 56 a násl., která byla ve vztahu speciality vůči zbytku obecné části. Pojem „mladistvý“ zákon definoval jako osobu, která v době spáchání trestného činu dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok věku. Hranice trestní odpovědnosti se tedy posunula o rok výše a byla stanovena pevně. Zvláštní ustanovení také vyjadřovalo odlišný účel trestu u mládeže. Byla jím především výchova mladistvého delikventa v řádného pracujícího člověka, a to se zřetelem k jeho 19
osobním vlastnostem, k jeho rodinné výchově a k prostředí, z něhož pochází. Touto modifikací obecného ustanovení o účelu trestu měl být zdůrazněn výchovný účinek trestání, avšak v pozadí je cítit snaha o převýchovu mládeže z ideologicky nepřizpůsobivého prostředí. Také úprava podmíněného odsouzení byla pozměněna, a to ve prospěch mladistvého. § 61 odst. 1 cit. zák. podstatně rozšiřoval použitelnost
tohoto
institutu
oproti
obecné
úpravě
pro
dospělé
pachatele, neboť připouštěl podmíněně odložit tresty odnětí svobody v maximální délce až tří let, a to dokonce i tam, kde to zákon jinak vylučoval. Z původního předpisu o trestání mladistvých byla převzata možnost nenařídit výkon trestu a ponechat podmíněné odsouzení v platnosti vzhledem k výjimečným okolnostem. Jaké okolnosti mohou být považovány za výjimečné, zákon opět neupřesňuje. Tento postup však přicházel v úvahu, jen pokud mladistvý nedovršil v době, kdy zavdal příčinu k výkonu trestu, dvacátý rok svého věku. Ponechal-li soud podmíněné odsouzení v platnosti, mohl zároveň přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však více než o dvě léta. V souvislosti se změněnou politickou situací v roce 1956, byla provedena částečná reforma trestního práva hmotného. Rozsáhlou novelizací trestního zákona realizovanou zákonem č. 63/1956 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, byla dotčena i úprava podmíněného odsouzení. Zejména se rozšířila možnost podmíněného odkladu, a to ve dvou směrech. Jednak bylo možno napříště odložit trest odnětí svobody nepřevyšující dvě léta a navíc, díky zrušení výše zmiňovaných ustanovení ve zvláštní části, nebylo již jeho použití u některých trestných činů vyloučeno. Spolu se zvýšením hranice výměry trestu, který je ještě možno podmíněně odložit, byla prodloužena i zkušební doba, která pro trest v délce převyšující jeden rok nesměla činit méně jak dva roky a více než pět let. Pro tresty kratší než jeden rok ukládané dospělým a v případě mladistvých pachatelů platil původně stanovený rozsah zkušební doby, tedy jeden rok až tři léta.
20
Podstatně
se
také
změnily
předpoklady
pro
rozhodnutí
o podmíněném odsouzení. Byl vypuštěn mlhavý pojem „důležitý obecný zájem“ a také již nebylo třeba předvídat, zda odsouzený v budoucnu povede „řádný život pracujícího člověka“. Místo toho musel mít soudce při zvažování odkladu trestu „vzhledem k předchozímu životu pachatele a k okolnostem případu důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu“, čímž byl prakticky ztotožněn účel podmíněného odsouzení (které nebylo považováno za druh trestu) s účelem trestu. Všechny uvedené změny výrazně přispěly k prohloubení zásady soudní individualizace trestu se zřetelem na osobu pachatele a okolnosti případu. Novela dále zavedla možnost zápočtu zkušební doby, po kterou podmíněně odsouzený vedl řádný život pracujícího člověka a vyhověl uloženým
podmínkám,
podmíněném
do
odsouzení
pro
zkušební tentýž
doby skutek
nově nebo
stanovené při
při
ukládání
dodatkového trestu 26. Poslední novinkou této novely byla úprava výkonu vedlejších trestů v souvislosti s rozhodnutím o osvědčení. § 27 trestního zákona byl doplněn tak, že pokud soud vyslovil, že se podmíněně odsouzený osvědčil, rozhodl zároveň, zda se vykoná zbytek neodpykaného trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu. Náhradní trest odnětí svobody za nedobytný peněžitý trest se v tomto případě už nevykonával.
3.3. Období 1961 – 1989 V roce 1960 byla přijata nová Ústava Československé socialistické republiky (zákon č. 100/1960 Sb.), na niž navazovala kodifikační vlna, v jejímž rámci došlo i na vydání zcela nového trestního zákona č. 140/1961 Sb. a zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), oba s účinností ode dne 1. ledna 1962. Tyto dva zákony se staly
26
V dnešní terminologii dodatkovému trestu odpovídá trest souhrnný.
21
základem trestního práva na další desítky let a zůstaly v platnosti přes řadu novelizací až do současnosti. Úvodní ustanovení trestního zákona stanovilo, že jeho účelem je „chránit společenské a státní zřízení ČSSR, socialistické vlastnictví, práva a oprávněné zájmy občanů a
vychovávat k řádnému plnění občanských
povinností a k zachovávání pravidel socialistického soužití“. Účelem trestu pak bylo dle ust. § 23 odst. 1 cit. zák. „chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti“. Zákonodárce vycházel z přesvědčení, že ve vyspělé socialistické společnosti má trest plnit podstatně jiné úkoly než v předchozím období. Zejména byl položen důraz na výchovné působení trestu, přičemž generální prevence mělo být dosaženo správným plněním úkolů prevence individuální. V téměř nezměněném znění vydrželo toto ustanovení až dodnes. Nově koncipován byl i systém trestů. Zákon zrušil dělení trestů na tresty hlavní a vedlejší a připouštěl, aby zásadně kterýkoli trest byl uložen samostatně nebo spolu s trestem jiným. Navíc byly do popředí postaveny tresty nespojené s odnětím svobody (mezi nimi i podmíněné odsouzení), což mělo být známkou demokratičnosti socialistického trestního
práva
a
socialistické
společnosti
vůbec.
V souvislosti
s celkovým zmírněním trestní represe došlo i ke snížení trestních sazeb ve zvláštní části zákona a úpravě moderačního práva v § 40 odst. 3 a § 32 odst. 2 cit. zák.. Podmíněné odsouzení bylo zařazeno do ustanovení §§ 58 až 60 cit. zák.. Soud měl dle ust. § 58 odst. 1 podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta, jestliže „a) vzhledem k osobě pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu, nebo
22
b) přijal záruku nabídnutou společenskou organizací za nápravu pachatele a jestliže vzhledem k výchovné síle kolektivu má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu.“ Zatímco předpoklad pro povolení odkladu trestu uvedený pod písm. a) se v lecčems podobá úpravě v předchozím trestním zákoně (až na absenci přihlížení k okolnostem případu), možnost daná písm. b) byla novinkou. Zainteresování společenských organizací do procesu převýchovy
pachatelů
trestných
výchovného
působení
trestů.
činů
Soud
mělo
však
přispět
neměl
ke
zlepšení
záruku
přijímat
automaticky, ale až po posouzení výchovných možností, které daný (většinou pracovní) kolektiv vůči pachateli může mít. Další podrobnosti spolupráce
se
společenskou
organizací
v případě
přijetí
záruky
upravoval trestní řád v §§ 3 až 6 a dále speciálně pro podmíněné odsouzení v ust. § 329 odst. 1. Záruka společenské organizace nebyla spjata jen s podmíněným odsouzením, ale bylo možné ji přijmout i při uložení trestu nápravného opatření, peněžitého trestu nebo při upuštění od potrestání. Soud měl tedy při rozhodování o povolení odkladu postupovat následovně
–
nejprve
stanoveným
způsobem
přihlédnout
k osobě
pachatele, a pokud by nebyly splněny podmínky odkladu podle písm. a), mohl
přijmout
záruku
nabídnutou
společenskou
organizací,
což
rozšiřovalo možnost uložení podmíněného odsouzení i na další případy. Navíc nic nevylučovalo přijmout záruku za nápravu pachatele jako pojistku i v případě, že byl odůvodněn odklad podle písm. a). Ve všech případech,
však
bylo
třeba,
aby
soud
došel
k
odůvodněnému
přesvědčení, že účelu trestu bude dosaženo. Pokud přicházel podmíněný odklad trestu v úvahu na základě splnění některé nebo obou výše uvedených podmínek, pak bylo povinností soudu jej povolit. Na
rozdíl
od
obou
předchozích
zákonů,
které
upravovaly
podmíněné odsouzení, neumožňoval nový trestní zákon odklad ostatních trestů uložených vedle trestu odnětí svobody, a to ani fakultativně.
23
Zkušební doba byla v § 59 cit. zák. sjednocena na rozmezí jednoho roku až pěti let bez ohledu na výměru odkládaného trestu. Ustanovení o zápočtu zkušební doby bylo v podstatě doslova převzato z předchozí úpravy, avšak tato možnost byla rozšířena i na zkušební dobu nově stanovenou při uložení úhrnného trestu. Taktéž ustanovení o možnosti uložení přiměřených omezení a náhradě škody bylo přejato do § 59 odst. 2 cit. zák. beze změn. Ke změnám ve prospěch odsouzeného došlo v úpravě rozhodování o jeho osvědčení. Zejména byl zrušen zvláštní případ obnovy řízení o osvědčení v neprospěch odsouzeného. Dále byla zkrácena lhůta potřebná pro vznik fikce o osvědčení, a to ze dvou let na jeden rok, což nepochybně
přispívalo
k
posílení
právní
jistoty
a
zvýhodňovalo
postavení odsouzeného. Na druhou stranu zákon (zřejmě pod vlivem judikatury) výslovně stanovil, že rozhodnutí o nařízení výkonu trestu je přípustné už v průběhu zkušební doby, tedy nikoli až po jejím uplynutí. Procesní stránka rozhodování o osvědčení byla upravena v § 330 trestního řádu. Umožňoval-li zákon podmíněně odložit výkon trestu jen na základě přijetí záruky společenské organizace, musel se také vypořádat se situací,
kdy
byla
tato
záruka
společenskou
organizací
odvolána.
V takovém případě soud přezkoumal chování odsouzeného v uplynulé části zkušební doby a na základě toho rozhodl buď o nařízení výkonu trestu, nebo ponechal podmíněné odsouzení v platnosti. Účast
společenských
organizací
na
nápravě
pachatelů
však
nemusela spočívat jen v poskytování záruk. Ustanovení § 329 odst. 2 trestního řádu dávalo předsedovi senátu právo požádat společenskou organizaci činnou na pracovišti odsouzeného nebo v jeho bydlišti o výchovné spolupůsobení i v případě, že byl odklad trestu povolen bez její záruky. K instituci
záruk
je
třeba
poznamenat,
že
byly
často
jen
prostředkem k tomu, aby pachatel unikl vyššímu trestu. Nezřídka docházelo
k jejich
uplatňování
u 24
pachatelů,
u
nichž
součinnost
společenské organizace neměla žádný výchovný význam, a i snaha samotné organizace o nápravu pachatele většinou zmizela po vynesení rozsudku. Postupně se tedy záruky staly jen formální záležitostí bez hlubšího obsahu. 27 Zvláštní ustanovení o trestání mládeže, včetně vymezení osoby mladistvé, nový trestní zákon v zásadě převzal z předchozí úpravy a zařadil je do samostatné hlavy sedmé obecné části (§§ 74 až 87). Co se týče podmíněného odsouzení, upravoval § 82 cit. zák. pouze zkrácení zkušební doby u mladistvých pachatelů oproti dospělým, a to na jeden rok až tři léta, a možnost ponechání podmíněného odsouzení v platnosti v nezměněné podobě. Celkově si však mladiství pohoršili, neboť pro ně ve zbytku platila obecná úprava obsažená v §§ 58 až 60 cit. zák., což znamenalo, že jim napříště mohl být podmíněně odložen jen trest ve výměře do dvou let (předtím až do tří let). Od novely trestního zákona č. 56/1965 Sb. záviselo rozhodnutí soudu, zda povolí za splnění všech předpokladů podmíněný odklad trestu, pouze na jeho vlastním uvážení, neboť v ust. § 58 odst. 1 byla zaměněna slova „soud podmíněně odloží“ za formulaci „soud může podmíněně odložit“. Dále měl být (pod vlivem judikatury Nejvyššího soudu ČSSR) opět brán zřetel k okolnostem případu při posuzování splnění
podmínek
odkladu.
Konečně
byl
novelou
doplněn
§
60
o odstavec pátý, podle kterého měl soud v případě nařízení výkonu trestu odnětí svobody zároveň rozhodnout o způsobu jeho výkonu, tj. o zařazení odsouzeného do příslušné nápravně-výchovné skupiny.
3.4. Období 1989 – 2001 Hluboké politické, ekonomické i společenské změny po pádu totalitního režimu v listopadu 1989 s sebou samozřejmě přinesly
27
srov. např. Solnař, V. a kol. Československé trestní právo. Svazek I. Obecná část. Praha : Orbis, 1969, s. 225; Dufek, M. Několik poznámek k problematice záruk společenských organizací za nápravu pachatele. Socialistická zákonnost, 1978, č. 3, s. 137-141
25
i nutnost podstatných zásahů do právního řádu. V rámci budování nového demokratického trestního práva byla s účinností od 1. července 1990 přijata tzv. velká novela trestního zákona č. 175/1990 Sb., kterou byly provedeny značné změny mimo jiné i v systému trestů. V duchu depenalizace a humanizace trestního práva byl zrušen trest smrti a nahrazen znovu zařazeným trestem odnětí svobody na doživotí. Byla též rozšířena možnost uložení jiného druhu trestu namísto trestu odnětí svobody, zejména trestu peněžitého. Zmiňovaná novela tak znamenala první
krok
na
cestě
k
odklonu
od
tradičního
systému
trestů
s dominantním postavením nepodmíněného trestu odnětí svobody. Zejména
zakotvila
možnost
použití
nepodmíněného
trestu
odnětí
svobody jen jako ultima ratio u trestných činů s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující jeden rok. 28 Podle novelizovaného § 39 odst. 2 bylo za tyto činy možné „uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu“. Výsledkem byl prudký nárůst ukládání podmíněného odsouzení v následujících letech 29, na kterém však měla podíl
i
skutečnost,
že
byl
výše
zmíněnou
novelou
zrušen
trest
nápravného opatření. 30 Shodně s doprovodnou novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. byla záruka „společenské organizace“ nahrazena zárukou „zájmového sdružení občanů“, resp. „toho, kdo záruku poskytl“. Navíc byla tato změna doplněna demonstrativním výčtem subjektů, které lze za zájmová sdružení dle trestního řádu považovat. Úloha zájmových sdružení však v oblasti institutu podmíněného odsouzení zůstala v podstatě stejně formální, jako tomu bylo u společenských organizací. 28
Kalvodová V. Podmíněné odsouzení před novelou trestního zákona č. 253/1997 Sb. a po jejím přijetí. Trestní právo, 1998, č. 3, s. 3 29 Podle statistických údajů Ministerstva spravedlnosti ČR v roce 1988 podíl podmíněného odsouzení na celkovém počtu odsouzení činil 27,6 %, v roce 1992 to bylo již 59, 4 % a v roce 1995 dokonce až 65 %. 30 Nápravné opatření mohlo být uloženo za určitých podmínek jako jakási alternativa trestu odnětí svobody a spočívalo v tom, že odsouzený byl povinen vykonávat práci za podmínek určených soudem, přičemž mu z odměny za tuto práci byly prováděny srážky ve prospěch státu. Lze je tedy v určitém smyslu považovat za předchůdce trestu obecně prospěšných prací, který z hlediska aplikační praxe významně konkuroval podmíněnému odsouzení.
26
Reakcí na zrušení všeobecné pracovní povinnosti bylo vypuštění formulace „(řádný život) pracujícího člověka“ v celém trestním zákoně i trestním řádu. Vedení řádného života již nebylo možno spojovat jen s dobrou pracovní morálkou, neboť řádným životem může žít i osoba bez trvalého pracovního poměru, která má jiné legální zdroje příjmů. K podstatným změnám v zákonné úpravě podmíněného odsouzení tedy nedošlo, avšak významný posun byl zaznamenán v rozhodovací praxi, a to v oblasti výkladu pojmu „přiměřených omezení“. Problémem přiměřených
omezení
totiž
byla
absence
úpravy
kontroly
jejich
dodržování. Ukládání zákazů a příkazů v souvislosti s podmíněným odkladem trestu se bez účinné kontroly jevilo zbytečným a efektivita podmíněného odsouzení ve vztahu k naplňování účelu trestu byla zpochybňována. 31 Průlomovým byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.5.1996, kterým jako soud odvolací uložil obžalovanému mladistvému trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Na základě § 59 odst. 2 trestního zákona mu dále uložil omezení spočívající v povinnosti podrobit se probačnímu dohledu. Dle odůvodnění rozsudku pod pojmem probační dohled nad odsouzeným ve zkušební době podmíněného odsouzení soud rozumí „určitou vyšší kvalifikovanější formu sledování chování podmíněně odsouzeného
obsahující
nejen
kontrolu,
ale
také
prvky
sociální,
psychologické a pedagogické pomoci a poradenství (…) přičemž cílem je snížit
rizika
dalšího
páchání
trestné
činnosti,
přispět
k začlenění
odsouzeného do společnosti, podporovat jeho schopnosti a motivovat jej k tomu, aby žil v souladu s normami společnosti, a bylo tak dosaženo účelu trestu, tedy převýchovy pachatele“. 32 Citované rozhodnutí vzápětí vyvolalo diskuse o přípustnosti takového postupu i o probaci jako
31
srov. např. Ščerba, F. Podmíněné odsouzení po novele č. 265/2001. Trestní právo, 2002, č. 2, s. 2-3, dále Novotný, O. Alternativy uvěznění (K problematice reformy trestněprávních sankcí v ČR), Právní praxe, 1993, č. 2, s. 68-70 32 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996 sp. zn. 7 To 169/96 citovaný v časopise Právní rozhledy, 1996, č. 10, s. 482-484
27
trestněprávním institutu. Zejména bylo poukazováno na to, že povinnost podrobit
se
probačnímu
dohledu
není
ve
zmiňovaném
rozsudku
dostatečně konkretizována. V soudní praxi se však brzy objevila další podobná rozhodnutí, která obsah probace určovala přesněji. 33 Odborné
diskuse o
možnostech zavedení
nepodmíněného trestu odnětí
svobody
různých alternativ
do našeho právního řádu
probíhaly prakticky celá devadesátá léta. Po vzoru západních zemí, kde se tyto alternativy již osvědčily, se náměty týkaly zejména trestu obecně prospěšných prací a právě probace, která měla mimo jiné přispět ke zvýšení účinnosti podmíněného odsouzení. Nezůstalo
však
jen
u
diskusí.
Novelou
trestního
zákona
č. 152/1995 Sb. s účinností od 1. ledna 1996 byl rozšířen systém sankcí o trest obecně prospěšných prací a ke stejnému datu byla usnesením vlády č. 341/1994 zřízena také probační služba (resp. místa probačních úředníků) působící při okresních a krajských soudech. Významné změny do úpravy podmíněného odsouzení přinesla novela č. 253/1997 Sb. účinná ode dne 1. ledna 1998, která reagovala na kritiku bezobsažnosti přiměřených omezení a dlouholeté volání po probaci. Až do přijetí této novely nebyl pojem přiměřených omezení v zákoně nijak blíže vymezen a tak jeho konkretizaci přinášela jen judikatura, i když velmi bohatá. Nová úprava však zakotvila v ustanovení § 26 odst. 4 (týkajícím se podmíněného upuštění od potrestání) demonstrativní výčet těchto přiměřených omezení. V ust. § 59 odst. 2 pak
bylo
za
slova
„přiměřená
omezení“
doplněno
„a
přiměřené
povinnosti uvedené v § 26 odst. 4“. Rozšíření termínu o přiměřené povinnosti nebylo vzhledem k dosavadnímu výkladu pojmu přiměřených omezení potřeba, avšak takto logicky navazovalo na ust. § 26 odst. 4, na které tu bylo odkazováno. 34 Vzhledem k tomu, že tato omezení představují závažný zásah do práv a svobod odsouzeného, jejich demonstrativní výčet obsažený 33 34
Blíže k tomu Púry, F., Šámal, P. Nad jedním rozhodnutím o probaci. Trestní právo, 1997, č. 7-8, s. 2 – 8 Blíže k pojmu přiměřených omezení a přiměřených povinností v oddíle 4.1.2.
28
přímo
v zákoně
nepochybně
přispěl
k posílení
zásady
zákonnosti,
sjednocení soudní praxe a k prohloubení právní jistoty. Demonstrativní povaha výčtu pak respektuje zásadu účelnosti trestu, adekvátnosti trestu a s ní spojený princip soudní individualizace, neboť vytváří prostor pro uložení dalších omezení nad rámec zákonného výčtu. 35 Ještě zásadnější změnou, a to opět v pozitivním smyslu, ovšem bylo zavedení z dnešního pohledu už téměř samostatného institutu podmíněného odsouzení s dohledem. Ve zcela nových ustanoveních §§ 60a a 60b byly do trestního zákona poprvé zavedeny prvky probace. Dle
důvodové
zprávy
k citované
novele
se
probací
rozumí
„institucionalizovaný dohled nad chováním pachatele trestného činu, jakožto
jeden
ze
způsobů
zacházení
s pachateli,
při
kterém
je
kombinován aspekt penologický (trest, omezení) a sociální (dohled, pomoc)“. Úprava podmíněného odsouzení s dohledem však byla velmi kusá, neboť nijak nevyřešila, v čem konkrétně má probační dohled spočívat a kdo jej bude provádět. O jeho obsahu tak musel opět rozhodnout soud individuálně podle okolností případu. Konkretizaci výkonu probačního dohledu provedla následně novela trestního řádu č. 166/1998 Sb., která v novém § 330a odst. 1 trestního řádu stanovila, že „soud sleduje chování podmíněně odsouzeného a dodržování uložených přiměřených omezení a přiměřených povinností způsobem, k němuž jej opravňuje zákon“. Podle povahy věci měl soud žádat o spolupůsobení orgány veřejné správy, zájmová sdružení občanů a další orgány, instituce a osoby. Při samotném výkonu dohledu už nesměly být odsouzenému ukládány jiné povinnosti než ty, které vyplývají ze zákona nebo z rozsudku. Přestože úprava probačního dohledu stále nebyla dostačující, zákonný rámec výkonu dohledu byl uvedenými novelizacemi dán. Uvedení tohoto institutu do praxe si však žádalo také zákonnou úpravu instituce, která by dohled prováděla. Proto byl s účinností od 1. ledna 35
Kalvodová, V. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 122
29
2001 přijat zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě) (dále jen „ZPMS“). Základním cílem úpravy
bylo
vymezit
postavení
probačních
úředníků,
tedy
jejich
působnost a pravomoce, vymezit vztah Probační a mediační služby k orgánům činným v trestním řízení a orgánům sociálně-právní ochrany dětí a zakotvit kvalifikační požadavky na osoby provádějící probaci a mediaci. Vzhledem k širokému záběru činností, kterými se tato instituce zabývá, jsou kladeny značné nároky na osoby probačních úředníků i jejich asistentů, kteří mohou být pověřeni méně složitými úkoly. Bez Probační a mediační služby si však nelze představit realizaci nejen podmíněného odsouzení s dohledem, ale ani většiny ostatních alternativních sankcí. 36 Co se týče právní úpravy podmíněného odsouzení mladistvých v tomto období, ta zůstávala až do novely č. 265/2001 Sb. zcela beze změn. Uvedená novela zrušila zvláštní ustanovení o možnosti ponechání podmíněného odsouzení v platnosti a ponechala jen jedno ustanovení o zkrácené délce zkušební doby. V ostatním se podmíněný odklad trestu odnětí svobody u mládeže řídil obecnými ustanoveními.
3.5. Dovětek k vývoji podmíněného odsouzení Z právě
nastíněného
vývoje
institutu
podmíněného
odsouzení
v československém a českém trestním právu je patrné, že jeho podstata jako podmíněného odkladu výkonu trestu zůstala po celou dobu stejná. Samozřejmě že v průběhu času došlo k větším i menším odchylkám v charakteru tohoto institutu, ať už se jedná o druhy trestů, jež mohly být podmíněně odloženy
36
Blíže k probačnímu dohledu a úloze Probační a mediační služby při podmíněném odsouzení v oddíle 4.1.4.
30
(dříve i trest peněžitý), nebo o možnosti převýchovy pachatele v průběhu zkušební doby (nově zavedený probační dohled). Sledování proměn samotné zákonné úpravy podmíněného odsouzení, vytržené z širšího kontextu trestního práva v tom kterém období, však ještě nic nevypovídá
o
reálné
využitelnosti
a
tedy
významu
tohoto
institutu
v jednotlivých etapách jeho vývoje. K pochopení jeho úlohy je důležité vymezit okruh trestů (potažmo trestných činů), na které je možné jej aplikovat. Tento okruh se totiž může v jednotlivých časových zněních podstatně rozšiřovat nebo zužovat. Za tím účelem je třeba vždy posuzovat ve vzájemných souvislostech zejména tyto tři prvky: horní limit výměry trestu odnětí svobody, který je ještě možno
odložit,
stanovený
v úvodním
ustanovení
úpravy
podmíněného
odsouzení, dále rozpětí trestních sazeb za jednotlivé trestné činy, stanovené ve zvláštní části trestního zákona, a nakonec i případnou možnost mimořádného snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby. Naznačený postup však prakticky znamená zabývat se nejen novelami zasahujícími bezprostředně do ustanovení o podmíněném odsouzení, nýbrž veškerými změnami v uvedených třech prvcích, což je úkol bezesporu obtížnější. Nakonec je pochopitelně třeba vzít v úvahu i proměnlivý postoj praxe k ukládání této alternativy nepodmíněného trestu a tendence v ukládání trestů v jednotlivých obdobích vůbec.
31
4. Analýza platné a účinné právní úpravy Systematika pramenů trestního práva se na prahu nového tisíciletí dočkala významné změny. Po více než padesáti letech byla totiž problematika mladistvých předpisů,
trestní opět
tedy
odpovědnosti,
přesunuta
trestního
ze
trestání
dvou
zákona
a
a
trestního
základních trestního
stíhání
trestněprávních
řádu,
do
zákona
samostatného, který je vůči oběma obecným předpisům ve vztahu lex specialis. Stalo se tak přijetím zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) 37 účinného ode dne 1. ledna 2004. Zásadním nedostatkem, který byl vyčítán původní úpravě trestního postihu mladistvých, byla nedostatečná diferenciace jejich trestní odpovědnosti, nepřihlížející k jiným kořenům, povaze a projevům jimi spáchané trestné činnosti. Jak úprava hmotněprávní, tak procesní byla koncipována jen jako výjimka z úpravy obecné a zakotvena ve formě samostatných oddílů, čímž nebylo umožněno plně zohlednit specifika této skupiny pachatelů. Zejména bylo poukazováno na to, že mladiství vyžadují natolik odlišný přístup orgánů činných v trestním řízení, včetně maximálního využívání alternativních trestů a v zásadě obligatorního zapojení probačních úředníků, že by odpovídající právní úpravu nebylo možné do obecných trestněprávních norem začlenit. Proto byla po vzoru zahraničních
úprav
a
v souladu
s doporučením
Rady
Evropy
upřednostněna samostatná úprava trestního soudnictví pro mladistvé. 38 Následující rozbor a zhodnocení platné a účinné právní úpravy podmíněného odsouzení tedy vychází z obecných ustanovení trestního zákona, přičemž zvláštní úpravě v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže je věnována samostatná podkapitola.
37
dále také jen „ZSM“ Blíže viz Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), dostupná z: http://www.psp.cz 38
32
4.1. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů Platná a účinná právní úprava podmíněného odsouzení zůstává nedotčena od poslední novelizace provedené zákonem č. 265/2001 Sb. (tzv. velká novela trestního řádu) s účinností ode dne 1. ledna 2002. Zatímco do trestního řádu byly touto novelou zařazeny odklony v trestním řízení jakožto procesněprávní alternativy v systému trestního práva, její druhá část, pozměňující trestní zákon v oblasti ukládání trestů, měla za úkol rozšířit možnosti využití alternativ hmotněprávních. Toho bylo dosaženo zejména zpřísněním omezujících podmínek pro ukládání krátkodobých nepodmíněných trestů odnětí svobody. Ustanovení § 39 odst. 2 TZ napříště dovoluje uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen jako ultima ratio u všech trestných činů s horní hranicí trestní sazby nejvýše tři roky, což je o dva roky více než v předchozí úpravě. Následující
výklady
podmíněného
odsouzení
podmíněného
odkladu
jsou
věnovány
„prostého“,
výkonu
trestu
tj.
analýze bez
právní
dohledu.
s dohledem
jsou
úpravy Specifika
rozebrána
v samostatném oddíle 4.1.4.
4.1.1.
Předpoklady pro rozhodnutí o podmíněném odkladu
výkonu trestu odnětí svobody O podmíněném odsouzení soud zpravidla rozhoduje rozsudkem, ale lze je v případě odkladu trestu odnětí svobody v délce trvání do jednoho roku uložit i trestním příkazem. 39 V rámci dokazování v průběhu řízení mají být provedeny také důkazy vztahující se k výroku o trestu, tedy v případě rozhodování o podmíněném trestu je soud povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro jeho uložení.
39
srov. ust. § 314e odst. 2 pím. a) trestního řádu
33
Dle ustanovení § 58 odst. 1 TZ může soud rozhodnout, že se výkon jím
ukládaného
podmíněně
trestu
odloží,
odnětí
jestliže
svobody
vzhledem
nepřevyšujícího
k osobě
pachatele,
dva
roky
zejména
s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a vzhledem k okolnostem případu má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu. V citovaném ustanovení tedy nacházíme několik podmínek, jejichž kumulativní
splnění
je
předpokladem
pro
povolení
podmíněného
odkladu výkonu trestu. Předně může být podmíněně odložen pouze trest odnětí svobody, nikoli jiný druh trestu. Již z této formulace vyplývá, že na tresty vedlejší se povolený odklad nevztahuje, tato skutečnost je však ještě zdůrazněna v odstavci druhém. Tato konstrukce je vcelku logická, neboť pachatel zůstává na svobodě a nic mu tedy nebrání ve výkonu ostatních trestů. Mimo to se neodkládá ani účinnost ostatních výroků rozsudku, např. o uložení ochranného opatření nebo náhradě škody. Podmíněné odsouzení není vyloučeno při rozhodování o úhrnném, souhrnném nebo společném trestu. V případě souhrnného a společného trestu však musí být dodržena zásada absorpce, a proto nově ukládaný trest nesmí být mírnější než trest předchozí 40. Nelze tedy po dříve uloženém nepodmíněném trestu rozhodnout o podmíněném odkladu trestu. Vedle podmíněného odsouzení je v zásadě možné uložit jakýkoli druh trestu, s výjimkou trestu obecně prospěšných prací, neboť dle dikce § 45 odst. 2 TZ je tento vyloučen vedle trestu odnětí svobody (tedy i podmíněného) 41. Možnost povolení odkladu výkonu trestu je omezena na tresty odnětí svobody v maximální výměře dvou let z důvodu, aby bylo tohoto institutu užíváno jen u typově méně závažných trestných činů. Rozhodná je přitom soudně individualizovaná výměra trestu stanovená v rozsudku, 40 41
srov. ust. §§ 35 odst. 2 a 37a TZ srov. také rozhodnutí NS 3/2001 - T 74
34
nikoli rozpětí trestní sazby. Vezmeme-li v úvahu možnost mimořádného snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby dle § 40 TZ, rozšíří se tím okruh trestných činů, za něž je možné podmíněné odsouzení stanovit. Je však třeba dodržet omezení dané odstavcem čtvrtým, což znamená, že u trestných činů s dolní hranicí trestní sazby alespoň osm let je podmíněné odsouzení vyloučeno. Toto omezení však neplatí v případě využití moderačního práva soudu u pachatele ve stavu zmenšené příčetnosti dle ust. § 32 odst. 2 TZ. Teoreticky je tedy možné takovému pachateli podmíněně odložit trest odnětí svobody vyměřený za jakýkoli trestný čin. Klíčovou podmínkou je existence odůvodněného předpokladu, že účelu trestu (tak jak jej vymezuje § 23 odst. 1 TZ) bude dosaženo i bez nutnosti výkonu trestu odnětí svobody. Z tohoto hlediska je tedy nutné zabývat se otázkou, zda bude podmíněným odsouzením zajištěna ochrana
společnosti
prostřednictvím
naplnění
úkolů
represe, individuální prevence a prevence generální. represivní
funkce
podmíněného
odsouzení,
ta
je
individuální Co se týče velmi
často
zpochybňována, a to zejména laickou veřejností. Je to dáno zejména tím, že v případě podmíněného odkladu trestu se neuplatňuje ani tak individuální
zabraňující
k zamezení
opakování
preventivní
represe
represe trestné
ve
formě
(tedy
kladení
činnosti), stanovení
jako
fyzických spíše
překážek
individuální
přiměřených
omezení
a přiměřených povinností, které mají za úkol omezit příležitosti a podmínky pro další trestnou činnost. 42 Jak již bylo řečeno, je třeba posuzovat, zda bude účelu trestu dosaženo i z hlediska individuální a generální prevence. Individuální prevencí se v případě tohoto institutu rozumí jeho výchovné působení spočívající v povinnosti vést řádný život ve zkušební době. Na rozdíl od individuální preventivní represe má tedy pozitivní povahu, motivuje a
nezakazuje.
Také
generální
prevence
42
souvisí
s pochybnostmi
K oběma použitým pojmům blíže viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 405
35
společnosti o účinnosti podmíněného trestu. Jestliže totiž jiný trest působí na potencionálního pachatele odstrašujícím způsobem jako hrozba trestem, pak podmíněné odsouzení je vnímáno spíše jen jako „hrozba hrozbou trestu“, což nemusí mít dostatečný účinek. Jinak samozřejmě i trest podmíněný dává ostatním členům společnosti najevo, co je nežádoucím chováním z hlediska trestního práva a jaké má takové chování
důsledky.
Přes
uvedené
problémy
však
nelze
odmítnout podmíněné odsouzení a uložit nepodmíněný
paušálně trest jen
s odkazem na naplnění generální prevence, neboť i vhodně stanovený podmíněný trest plní tuto funkci. 43 Závěr soudu o tom, že podmíněné odsouzení bude naplňovat účel trestu, se musí opírat o zákonné důvody. Přihlíží se zejména k obecným zásadám pro stanovení druhu a výměry trestu uvedeným v § 31 a násl. TZ, ovšem zákon v § 58 odst. 1 zvláště zdůrazňuje osobu pachatele a okolnosti případu, čímž má být docíleno důsledné individualizace trestu. Obecně je podmíněné odsouzení vhodné zejména pro pachatele, jejichž
pobyt
na
svobodě
nebude
pro
ostatní
členy
společnosti
nebezpečný. Uplatní se tedy především u osob, u kterých je spáchání trestného
činu
pouhým
excesem
a
existuje
vysoká
míra
pravděpodobnosti, že i bez cizí pomoci povedou řádný život. Kritérium „s přihlédnutím k dosavadnímu životu“ je třeba chápat tak,
že
je
soudu
přikázáno
posuzovat
způsob
života
pachatele
v souvislosti se spáchaným trestným činem, a to za přiměřenou předcházející dobu, nejen bezprostředně před spácháním trestného činu. Osobou
pachatele
se
má
soud
zabývat
již
při
stanovení
nebezpečnosti činu pro společnost (srov. ust. § 3 odst. 4 TZ), proto zde můžeme použít podobných kritérií. Taková úvaha především znamená nutnost přihlížet k celému profilu pachatelovy osobnosti, zejména k jeho povahovému založení, k jeho charakterovým vlastnostem, k jeho 43
k tomu srov. rozhodnutí R 70/1957 a R 1/1961
36
sklonům a zálibám, k jeho vztahu k práci, k rodině ke společnosti a k jeho společenskému postavení. 44 Dále dle zákona je třeba brát zřetel také na prostředí, ve kterém pachatel žije a pracuje, neboť to má mimo jiné velký vliv na resocializaci odsouzeného. Přirozené prostředí, ve kterém pachatel při podmíněném trestu zůstává, totiž zpravidla ovlivňuje, ať už negativně nebo pozitivně, možnosti jeho nápravy. V případě existence silných pozitivních sociálních vazeb by jistě nebylo žádoucí je zpřetrhat uložením nepodmíněného trestu. Podmíněné odsouzení není z principu vyloučeno ani u recidivisty (s
výjimkou
zvláště
nebezpečného
recidivisty 45)
nebo
opětovného
pachatele, i když tyto případy asi nebudou časté. 46 V takové situaci je třeba zvažovat, jakého trestného činu se obžalovaný dopustil dříve a jakého nyní, zda jde o speciální, druhovou nebo jen obecnou recidivu, jaké na něj mělo vliv předchozí odsouzení a jaká je další prognóza jeho chování. 47 Význam může mít také skutečnost, že pachatel se trestného činu dopustil ve věku blízkém věku mladistvých a dále jeho chování v mezidobí mezi spácháním trestného činu a rozhodnutím o trestu. Při posuzování osoby pachatele podle výše uvedených hledisek hraje nezastupitelnou
úlohu
Probační
a
mediační
služba,
která
může
s obžalovaným spolupracovat již v průběhu trestního řízení. Okolnosti případu, na rozdíl od osoby pachatele, představují takové
skutečnosti,
které
se
nevztahují
přímo
k pachateli,
ale
charakterizují spáchaný trestný čin, jeho společenskou nebezpečnost a dopad na ostatní členy společnosti. Tyto okolnosti mají zpravidla vliv na
intenzitu
ochrany
společnosti
před
pachateli
trestných
činů
a na výchovné působení trestu na ostatní členy společnosti. 48 Konkrétně budou tyto okolnosti vyjádřeny zejména způsobem provedení činu, jeho 44
Sotolář, A., Púry, F., Šámal, P. Alternativní řešení trestních věcí v praxi. Praha : C. H. Beck, 2000, s. 279 srov. §§ 41 a 42 TZ 46 k tomu srov. např. rozhodnutí R 57/1990 47 k dalším kritériím při posuzování vhodnosti podmíněného odsouzení u recidivisty srov. rozhodnutí R 39/1965 48 k tomu blíže odůvodnění rozhodnutí R II/67 45
37
následky, mírou zavinění pachatele, jeho pohnutkou, ale také mírou rozmáhání
se
podobných
trestných
činů
a
odezvou
veřejnosti
na spáchaný čin. Okolností případu, která zřejmě zcela vylučuje podmíněný odklad výkonu trestu, je například spáchání trestného činu ve prospěch zločinného spolčení (§§ 43 a 44 TZ). Zatímco posuzování osoby pachatele má svůj význam zejména při zkoumání cílů individuální prevence, okolnosti případu hrají svou roli při hodnocení možností generální prevence. Obě dvě podmínky je však nutno vždy hodnotit ve vzájemné souvislosti, neboť mírné nedostatky u jedné z nich mohou být vyváženy významnějšími klady u druhé. Až
do
novely
č.
265/2001
Sb.
bylo
dalším,
alternativně
stanoveným, předpokladem rozhodnutí o podmíněném odsouzení přijetí záruky za nápravu pachatele. 49 Zmíněná novelizace trestního řádu a trestního zákona však podstatným způsobem změnila rozsah a význam účasti zájmových sdružení občanů v trestním řízení a nadále již nepočítá s jejich součinností při rozhodování o použití nejen podmíněného odsouzení, ale také dalších hmotněprávních institutů. Uvedená změna vychází z již zmíněných zkušeností, podle kterých byly záruky mnohdy nabízeny a přijímány jen formálně a nebyly vždy motivovány zájmem o skutečné výchovné působení na pachatele. Výchovného spolupůsobení zájmových sdružení občanů však lze i nadále využít ve vykonávacím řízení (po právní moci rozsudku). 50
4.1.2.
Zkušební doba, přiměřená omezení a přiměřené povinnosti Základní obsahovou náplní výkonu podmíněného odsouzení je
povinnost
vést
řádný
život
v průběhu
stanovené
zkušební
doby
a vyhovět uloženým podmínkám. Zkušební doba podmíněného odsouzení slouží zejména k tomu, aby se prokázalo, zda byla prognóza soudu
49 50
srov. kap. 3. blíže viz následující oddíl
38
správná a lze tedy dosáhnout účelu trestu i bez nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Přípustná délka zkušební doby je v ust. § 59 odst. 1 TZ stanovena v rozmezí jednoho roku až pěti let, přičemž její běh počíná právní mocí rozsudku (resp. právní mocí výroku o trestu). Zkušební doba se počítá podle ust. § 89 odst. 15 TZ a zpravidla se určuje v celých měsících. Při stanovení její konkrétní délky soud přihlíží zejména k obecným zásadám pro ukládání trestů vymezeným v § 31 odst. 1 TZ a dále k výměře podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Stanovení délky zkušební doby je obligatorní součástí výroku o trestu (srov. § 122 odst. 1 TZ). Po právní moci rozsudku již nelze zkušební dobu dodatečně prodloužit (s výjimkou ponechání podmíněného odsouzení v platnosti dle § 60 odst. 1 písm. b) TZ 51), ani ji zkrátit a rozhodnout o osvědčení ještě před jejím uplynutím, a to ani tehdy, pokud by soud dospěl k názoru, že účelu trestu již bylo dosaženo. Na rozdíl od jiných lhůt v právním řádu, nelze zkušební dobu přerušit ani stavit a je tedy lhůtou nepřetržitou. Možnost započítání zkušební doby upravená v ust. § 59 odst. 3 TZ je vlastně zvláštním případem započítání trestu dle § 38 TZ. Doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, se obligatorně započítává do zkušební doby stanovené novým rozsudkem. Toto nové rozhodnutí přichází v úvahu, jen pokud: −
bylo dřívější pravomocné rozhodnutí zcela nebo zčásti zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku a jde o podmíněné odsouzení pro týž skutek, nebo
−
bylo dřívější pravomocné rozhodnutí zcela nebo zčásti zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku a jde o podmíněné odsouzení k úhrnnému trestu pro týž skutek a jiný skutek spáchaný s ním v souběhu, nebo
51
blíže viz oddíl 4.1.3.
39
−
jde o podmíněné odsouzení k souhrnnému trestu pro týž skutek a jiný skutek spáchaný s ním v souběhu, nebo
−
jde o podmíněné odsouzení ke společnému trestu za pokračování v trestném činu (i když tato možnost v citovaném ustanovení výslovně uvedena není).
Je-li novým rozhodnutím ukládán souhrnný trest, pak je zápočet zkušební
doby
možný
jen
v případě,
pokud
ohledně
předchozího
podmíněného odsouzení ještě nenastala fikce neodsouzení (srov. ust. § 35 odst. 3 TZ). U ostatních třech případů je naopak zápočet přípustný i po uplynutí zkušební doby a osvědčení se odsouzeného. Hlavní
a
obligatorní
rezolutivní
podmínkou
podmíněného
odsouzení je vedení řádného života ve zkušební době. Jestliže však nelze (vzhledem k povaze trestného činu nebo osobě pachatele) předpokládat, že
samotná
pohrůžka
výkonem
trestu
odnětí
svobody
přinutí
odsouzeného vést řádný život, může soud uložit fakultativní přiměřená omezení a přiměřené povinnosti (srov. ust. § 59 odst. 2 TZ). Samotný pojem přiměřeného omezení, resp. povinnosti v zákoně definován není. Lze jej vymezit jako zásahy do svobody jednání a chování pachatele ve zkušební době, které jej mají vést k vedení řádného života. 52 Dle judikatury 53 mají přiměřená omezení směřovat k tomu, aby byly u pachatele odstraněny kriminogenní faktory, tedy k tomu, aby se podmíněně odsouzený zbavil návyků, které byly příčinou nebo podmínkou trestného činu, popř. aby taková jednání omezil. Konkrétní přiměřená omezení a povinnosti mohou mít povahu zákazů určitého chování (tj. povinnost zdržet se chování) nebo i příkazů k pozitivnímu chování (tj. povinnost něco vykonat). Jak již bylo řečeno, novelou č. 253/1997 Sb. bylo citované ustanovení doplněno o odkaz na demonstrativní výčet uvedený v ust. § 26 odst. 4 TZ. Podle stávající
52
Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 420 53 srov. rozhodnutí R II/67
40
úpravy tedy může soud podmíněně odsouzenému uložit jako přiměřená omezení a přiměřené povinnosti „zejména a) podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace, b) podrobit
se
vhodnému
programu
sociálního
výcviku
a převýchovy, c) podrobit se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle tohoto zákona, d) podrobit se vhodným programům psychologického poradenství, e) zdržet
se
návštěv
nevhodného
prostředí,
sportovních,
kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami, f) zdržet se hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek“. Zatímco možnosti pod písm. e) a f) mají povahu zákazů, možnosti uvedené pod písm. a) až d) jsou ve formě příkazů podrobit se určitému programu. Předpokladem splnění posledně jmenovaných omezení je však dostatečně široká nabídka různých výcvikových kurzů, léčebných programů, programů psychologického poradenství atd. 54 Povinnost zdržet se návštěv sportovních, kulturních a jiných akcí byla do písm. e) cit. ust. vložena novelou trestního zákona č. 343/2006 Sb. jako reakce na vzrůstající počet případů fotbalového výtržnictví a trestných činů spáchaných v souvislosti s činností extremistických uskupení. 55 Tato novelizace sice vzhledem k demonstrativnosti výčtu nebyla nutná, ovšem v rámci posílení zásady zákonnosti a právní jistoty je jistě užitečná. Soud
může
samozřejmě
podmíněně
odsouzenému
dle
individuálního případu uložit i jiná, výše neuvedená, přiměřená omezení a
povinnosti.
Jsou
jimi
například
zákaz
nadměrného
požívání
alkoholických nápojů nebo aplikace omamných látek nebo příkaz řádně plnit vyživovací povinnost. Vždy je však třeba mít na paměti, aby bylo 54
Při zajišťování těchto programů spolupracuje Probační a mediační služba také s různými občanskými sdruženími a charitativními organizacemi. 55 V novém trestním zákoníku s účinností od 1. ledna 2010 je zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce koncipován také jako samostatný trest, a to až v délce deseti let.
41
ukládané přiměřené omezení formulováno určitě a aby bylo snadno kontrolovatelné
probačním
úředníkem.
V tomto
ohledu
existují
pochybnosti o účinnosti zákazu hazardních her nebo nadměrného požívání alkoholických nápojů, neboť je jistě nad síly probačního úředníka pachatele soustavně kontrolovat. Požadavek přiměřenosti těchto omezení a povinností se uplatňuje v několika směrech. Především musí být přiměřená k jejich zákonnému účelu, tj. vedení řádného života, a nelze jimi sledovat dosažení jiného účelu. Není tedy přípustné jimi nahrazovat obsah jiného druhu trestu, např. uložit podmíněně odsouzenému zákaz řízení nebo výkon obecně prospěšných
prací.
samostatného
Otázkou
institutu
je,
zda
je
možno
podmíněného odsouzení
i
po
zavedení
s dohledem
uložit
v rámci přiměřených povinností povinnost podrobit se probačnímu dohledu. Dále by měla přiměřená omezení a povinnosti odpovídat též účelu podmíněného odsouzení, kterým je převýchova pachatele na svobodě bez jeho izolace. Nelze tedy uložit taková omezení, která by přesahovala rámec podmíněného odkladu výkonu trestu a byla v rozporu s jeho režimem (např. povinnost neopouštět po stanovenou dobu bydliště). V neposlední řadě je také třeba ukládat zákazy a příkazy, které mají nějakou souvislost s povahou spáchaného trestného činu a odpovídají úrovni společenské nebezpečnosti tohoto činu. Není-li splněna tato podmínka, není soud oprávněn přiměřené omezení uložit, ani kdyby jinak vedlo k určité převýchově odsouzeného. Posledním požadavkem je samozřejmě přiměřenost omezení k možnostem nápravy a osobním poměrům pachatele. Nejsou-li
dodrženy
výše
uvedené
podmínky
určitosti,
kontrolovatelnosti a přiměřenosti přiměřených omezení a povinností, nelze od nich očekávat odpovídající výchovné působení. Přiměřená omezení a přiměřené povinnosti je možno stanovit na celou zkušební dobu nebo jen na její část, a to vždy ve výroku rozsudku, nikoli až v jeho odůvodnění, neboť jen výrok je po právní moci 42
rozsudku vykonatelný. V případě uložení jednorázové podmínky je však přípustné přenechat určení konkrétního termínu jejího splnění až do řízení vykonávacího. Již zmíněné pochybnosti o efektivitě institutu podmíněného odsouzení by mohly být zmírněny, pokud by soudy využívaly institutu přiměřených omezení častěji a pečlivěji, neboť právě to může významně přispět k zvýšení účinnosti podmíněného odsouzení. V ust.
§
59
odst.
2
TZ
je
kromě
přiměřených
omezení
a přiměřených povinností zvlášť zdůrazněno oprávnění soudu uložit odsouzenému, aby podle svých nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dle dikce citovaného ustanovení (použitý výraz „zpravidla“ ), nemusí být tato povinnost uložena vždy (např. nepřichází v úvahu, jestliže škoda již byla uhrazena). Pachatel je také povinen škodu nahradit „podle svých sil“, to znamená v době a ve výši jak to jeho majetkové poměry dovolí. V této souvislosti je zajímavé, že dle trestněprávní nauky 56 lze za nevyhovění podmínkám odkladu považovat i situaci, kdy odsouzený nahradí škodu až ke konci zkušební doby, přestože jeho majetkové poměry to umožňovaly již dříve. Uložení této povinnosti nebrání ani současné rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody podle § 228 trestního řádu, které má jinou funkci. Povinnost k náhradě škody dle § 59 odst. 2 TZ má totiž především výchovný účel a nesleduje tedy v první řadě uspokojení nároku poškozeného. Odlišností mezi těmito dvěma výroky je více, zejména uložení povinnosti dle § 59 odst. 2 TZ není exekučním titulem a proto tento výrok ani nemusí obsahovat výši škody a označení poškozeného.
Jeho
další
funkcí
je
určité
posílení
postavení
poškozeného, neboť na rozdíl od postupu dle § 228 trestního řádu je možné jej vyslovit, i když poškozený svůj nárok v trestním řízení neuplatnil nebo o něm bylo rozhodnuto v jiném řízení.
56
Púry F. In Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář - I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 531
43
Již zmiňovanou novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. byla podstatně změněna také právní úprava kontroly odsouzeného v průběhu zkušební doby. V souvislosti se zřízením Probační a mediační služby, byly pravomoce soudu v této oblasti přeneseny rovněž na probační úředníky. V praxi to znamená, že kontrola plnění uložených podmínek může
být
vykonávána
buď
předsedou
senátu
(resp.
pověřeným
pracovníkem soudu), nebo probačním úředníkem. V prvním případě soud zkoumá chování odsouzeného v pravidelných intervalech, nejméně však jedenkrát za šest měsíců, přičemž tento způsob kontroly je vhodný zejména u pachatelů, kteří jinak vedou řádný život, a jestliže jsou jim uložená omezení jednoduše kontrolovatelná a nevyžadují například osobní styk s odsouzeným. V případě kontroly prováděné probačním úředníkem je tento povinen v předepsaných lhůtách předkládat soudu zprávy o chování odsouzeného. Výkon kontroly však nelze chápat zúženě jen jako kontrolu dodržování uložených omezení, ale musí sledovat i další chování odsouzeného, které ve svém celku charakterizuje „řádný život“ podle §§ 59 a 60 TZ. Jak již bylo řečeno, uvedená novelizace podstatně zasáhla také do právní úpravy účasti zájmových sdružení občanů v trestním řízení, a to zejména zrušením jejich záruky jako jednoho z předpokladů rozhodnutí o podmíněném odsouzení. Přesto však, v souladu se zásadou vyjádřenou v ust. § 2 odst. 7 trestního řádu, spolupracují orgány činné v trestním řízení se zájmovými sdruženími občanů alespoň v řízení vykonávacím. Tato zájmová sdružení (kterými se rozumějí subjekty taxativně stanovené v § 3 odst. 1 trestního řádu) mohou spolupůsobit při převýchově podmíněně odsouzeného, a to zejména tím, že nabídnou převzetí záruky za jeho nápravu (srov. ust. § 6 odst. 1 písm b) trestního řádu).
Pokud však zájmové sdružení tuto záruku převezme, pak je
povinno působit na odsouzeného, aby žil řádným životem, a za tím účelem přijmout potřebná opatření. Jaká konkrétní opatření by měla být přijata, zákon bohužel neupřesňuje. Záruka je soudem přijata ve formě opatření dle § 315 odst. 3 trestního řádu, kterým předseda senátu žádá 44
zájmové sdružení občanů o výchovné spolupůsobení. Toto vyplývá ze znění ust. § 329 odst. 3 trestního řádu, i když použitá formulace (dle které na nabídku zájmového sdružení reaguje soud žádostí) je poněkud nešťastná. Při zvažování, zda nabídku záruky přijmout, je třeba vzít v úvahu povahu trestné činnosti, míru narušení odsouzeného, délku zkušební doby a zejména reálnou možnost určitého zájmového sdružení občanů pozitivně odsouzeného ovlivňovat. 57
4.1.3.
Ukončení podmíněného odsouzení Ukončením
výkonu
podmíněného
odsouzení
se
rozumí
buď
osvědčení se pachatele, nebo nařízení výkonu odloženého trestu odnětí svobody. Soud dle ust. § 60 odst. 1 TZ vysloví, že se podmíněně odsouzený osvědčil, jestliže byly splněny oba předpoklady pro takové rozhodnutí, tj. pachatel vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám. Toto rozhodnutí je soud oprávněn učinit až po uplynutí zkušební doby, nikoli v jejím průběhu, neboť by se tím zkracovala zkušební doba už jednou stanovená pravomocným rozsudkem. Před rozhodnutím o osvědčení je soud povinen zkoumat chování odsouzeného po celou zkušební dobu, avšak jen po tuto dobu, tedy nikoliv za období před právní mocí odsuzujícího rozsudku 58. Dle ustálené judikatury 59 odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, jestliže dodržoval právní řád a další základní normy občanské společnosti, plnil své povinnosti vůči státu, rodině, zaměstnavateli, a zejména se nedopouštěl trestných činů, přestupků či jiných deliktů. Za určitých okolností však nemusí být překážkou rozhodnutí o osvědčení
57
Král, V. In Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář – II díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 2374 srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.7.2003, sp. zn. 4 Tz 108/2003 59 srov. např. rozhodnutí R 11/1968 II, R 56/1973 nebo R 19/1976 58
45
ani spáchání dalšího trestného činu 60, zejména pokud jde o nedbalostní trestný čin menší závažnosti. Z uvedeného vyplývá, že by se soud měl zabývat všemi aspekty pachatelova života a nečinit rozhodnutí paušálně jen na základě zkoumání recidivy. Co se týče podmínek uložených na zkušební dobu, hodnotí se jednak dodržování přiměřených omezení a povinností a pak také splnění případné povinnosti k náhradě škody. Jestliže byla zjištěna ojedinělá nebo méně významná porušení přiměřených omezení a přiměřených povinností, může je soud nebo probační úředník řešit domluvou, a nemusí být tedy překážkou vyslovení osvědčení. Za určitých okolností nevadí ani skutečnost, že způsobená škoda nebyla zcela nahrazena. Jsou to například situace, kdy majetkové poměry odsouzeného po celou zkušební dobu nedovolovaly zcela nahradit škodu, nebo neposkytl dostatečnou součinnost poškozený. Pokud již soud jednou rozhodl, že se podmíněně odsouzený osvědčil, není již možno dodatečně nařídit výkon trestu odnětí svobody, a to ani kdyby vyšly později najevo skutečnosti odůvodňující změnu rozhodnutí. Podobně jako rozhodnutí o povolení odkladu výkonu trestu ani rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil, nemá vliv na výkon jiných trestů uložených vedle podmíněného trestu a ostatních výroků rozsudku (např. o ochranném opatření). Jestliže nerozhodl
(a
soud
do
to
ani
jednoho
roku
nepravomocně)
od
uplynutí o
zkušební
osvědčení
doby
podmíněně
odsouzeného a ani o nařízení výkonu trestu, nastává ex lege uplynutím této lhůty fikce osvědčení. Podmínkou vzniku fikce však je, že odsouzený neměl na tomto prodlení soudu vinu. Fikce nastat nemůže zejména v případě, jestliže se podmíněně odsouzený ve zkušební době dopustil dalšího trestného činu a nové trestní řízení není ve výše uvedené lhůtě pravomocně skončeno. Není však jeho vinou, jestliže toto nové trestní
60
Dle judikatury dokonce nelze mechanicky učinit rozhodnutí, že se podmíněně odložený trest vykoná, jestliže stát nezajistil výkon uloženého dohledu a s ním souvisejících opatření – srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 7 To 387/2001
46
řízení není včas ukončeno z důvodu nepřiměřených průtahů, ledaže by je odsouzený sám způsobil. 61 V případě, že fikce zaviněním odsouzeného nenastane, je osvědčení možné už jen vydáním rozhodnutí o osvědčení, protože žádnou další lhůtu ke vzniku fikce zákon neposkytuje. Zákonným důsledkem osvědčení, ať už na základě rozhodnutí nebo fikce, je vznik fikce neodsouzení. Jestliže se tedy podmíněně odsouzený osvědčil, nebo se má za to, že se osvědčil, hledí se na něj jako by nebyl vůbec odsouzen. Tato fikce je tedy zvláštním případem zahlazení odsouzení ze zákona, které se navenek projeví tím, že podmíněné odsouzení není nadále uváděno ve výpisu z rejstříku trestů. Fikce neodsouzení nastává dnem právní moci rozhodnutí o osvědčení nebo zároveň se vznikem fikce osvědčení. Novelou č. 265/2001 Sb. byla do ust. § 60 odst. 1 věta druhá TZ začleněna možnost ponechat vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu. Tato změna byla provedena za účelem odstranění tvrdosti zákona a zmírnění trestní represe, neboť reaguje na případy praxe, kdy odsouzený sice zavdá příčinu k nařízení výkonu trestu, ale ta není tak závažná, aby nemohla být odstraněna zpřísněním podmíněného trestu. Nelze tedy jen ponechat podmíněné odsouzení v platnosti bez dalšího, ale je povinností soudu trest zostřit alespoň jedním ze tří způsobů, a to buď uložením dohledu podle §§ 26a a 26b TZ, nebo
prodloužením
zkušební
doby,
nebo
stanovením
(dalších)
přiměřených omezení a povinností. Prodloužení zkušební doby musí být přiměřené zjištěným nedostatkům a ne delší než dvě léta, přičemž nesmí být překročena horní hranice zkušební doby stanovená v § 59 odst. 1 TZ, která činí 5 let. Zpřísněním podmíněného trestu je odsouzenému dáno najevo, že porušení podmínek odkladu je sankcionováno, současně je mu však poskytnuta poslední možnost vyhnout se výkonu trestu odnětí
61
srov. rozhodnutí R 26/2002
47
svobody. 62 Dle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR 63 lze rozhodnutí
o
ponechání
podmíněného
odsouzení
v platnosti
se současným prodloužením zkušební doby učinit i po uplynutí původní zkušební doby, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy její běh skončil. Na obě části zkušební doby je pak třeba pohlížet jako na jeden celek. Možnost ponechání podmíněného odsouzení v platnosti není v trestním zákoně úplnou novinkou. Již dávno byl podobný postup upraven ve zvláštních ustanoveních pro mladistvé, zatímco u dospělých přicházel
v úvahu
v souvislosti
s odvoláním
záruky
za
nápravu
pachatele 64. Tam, kde je to na místě, by však soud neměl za žádných okolností váhat, zda nařídí výkon odloženého trestu, neboť pohrůžky trestem, které nejsou nikdy uskutečněny, podrývají autoritu soudu a zeslabují účinnost
podmíněných
trestů
obecně.
Jestliže
odsouzený
nevedl
ve zkušební době řádný život a/nebo nevyhověl uloženým podmínkám a tyto nedostatky jsou natolik vážné, že nepřichází v úvahu ani ponechání podmíněného odsouzení v platnosti se současným zostřením trestu, je soud nucen nařídit výkon trestu odnětí svobody. Soud tedy musí (sám nebo prostřednictvím probačního úředníka) sledovat chování odsouzeného již v průběhu zkušební doby a rozhodnout o nařízení výkonu trestu ihned po té, co zjistí, že k tomu odsouzený zavdal příčinu, a
nikoli
vyčkávat
až
do
uplynutí
zkušební
doby.
Z uvedeného
(a z podstaty institutu podmíněného odsouzení vůbec) vyplývá, že na rozdíl od rozhodnutí o osvědčení, lze ukončit podmíněné odsouzení nařízením výkonu trestu již ve zkušební době. V závislosti na chování odsouzeného tedy může být absolvovaná zkušební doba natolik krátká, že se podmíněné odsouzení nebude příliš odlišovat od situace, kdy by byl uložen rovnou trest nepodmíněný. Takový „neúspěch“ podmíněného 62
Kalvodová, V. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 126 63 rozhodnutí R 22/2004 64 srov. příslušné pasáže kap. 3
48
trestu je však často důkazem toho, že soud nevěnoval patřičnou pozornost zhodnocení předpokladů pro jeho povolení a postupoval při ukládání trestu neuváženě. V případě, že soud nařídí výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu, tj. zařadí odsouzeného do některého ze čtyř typů věznic uvedených v § 39a TZ, a to podle stavu v době vydání odsuzujícího rozsudku. Je třeba zdůraznit, že důvody, které vedly k nařízení výkonu trestu, nemají vliv na stanovení konkrétního typu věznice dle odstavce druhého cit. ust., ale lze k nim přihlédnout v souladu se zněním odstavce třetího cit. ust. Po právní moci tohoto rozhodnutí následuje postup shodný s postupem v případě odsouzení k nepodmíněnému trestu (srov. § 321 a násl. trestního řádu). Při rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, či zda jsou tu důvody k nařízení výkonu trestu, je soud povinen zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro toto rozhodnutí. 65 Zákon blíže neupřesňuje jaké důkazy si má soud za tímto účelem obstarat, z povahy věci to však zřejmě bude zejména opis z trestního rejstříku, zprávy o chování odsouzeného z místa bydliště (tj. například záznamy o spáchaných přestupcích), popřípadě i zprávy z pracoviště a vyjádření zájmového sdružení občanů, a byla-li uložena povinnost k náhradě škody, pak také informace, zda ji odsouzený nahradil nebo jaké kroky k náhradě podniknul. Vydání rozhodnutí musí předcházet také dokazování, v rámci kterého je třeba zjišťovat, zda nebyl výrok o trestu zrušen nebo nebyl trest prominut amnestií, nebo zda nedošlo k takové změně trestního zákona, že spáchaný čin již není trestným činem. V těchto situacích již totiž nepřichází v úvahu rozhodnutí o osvědčení ani o nařízení výkonu trestu. Všechna výše uvedená rozhodnutí jsou vydávána ve veřejném zasedání ve formě usnesení dle § 119 odst. 1 trestního řádu a je proti 65
srov. ust. § 2 odst. 5 trestního řádu a nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2001 sp. zn. IV. ÚS 130/01, publikovaný pod č. 89, ve sv. 22 Sb. nál. a usn. ÚS ČR
49
nim přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Rozhodnutí o osvědčení může se souhlasem státního zástupce učinit též předseda senátu, proti tomuto rozhodnutí se však stížnost nepřipouští. Konečně je třeba říct, že i v případě vzniku fikce o osvědčení, jistě není na závadu, aby tato skutečnost
byla
pro
posílení
právní
jistoty
potvrzena
ještě
deklaratorním rozhodnutím soudu.
4.1.4.
Podmíněné odsouzení s dohledem Institut podmíněného odsouzení s dohledem byl, jak již bylo
řečeno, začleněn do našeho právního řádu novelou trestního zákona č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. ledna 1998. Tím došlo k zavedení prvků probace do českého trestního práva. 66 Probaci můžeme chápat buď v právním (užším) smyslu jako rozhodnutí soudu, kterým se nad pachatelem
zůstávajícím
na
svobodě
stanoví
dohled
probačního
úředníka a povinnost podrobit se určitým podmínkám, nebo ve smyslu širším
jako
celý
systém
funkcí
a
služeb
zajišťovaných
Probační
a mediační službou. 67 Přestože se běžně v praxi pojmy „probace“ a „(probační) dohled“ zaměňují, jejich obsah není zcela totožný. Probační dohled je součástí probace a je chápán jako sociální práce s pachatelem, která v sobě spojuje kontrolu, péči a pomoc směřující k jeho převýchově a vedení řádného života. Právní úprava podmíněného odkladu výkonu trestu s dohledem, obsažená v §§ 60a a 60b TZ je v zásadě shodná s úpravou podmíněného odsouzení prostého, na kterou také odkazuje. Citovaná ustanovení se tedy zabývají pouze několika málo odchylkami od úpravy rozebrané v předchozích
oddílech.
Rozdíly
mezi
66
podmíněným
odsouzením
Je třeba připomenout, že už před touto novelou bylo dle judikatury možné uložit probační dohled jako přiměřené omezení podle § 59 odst. 2 TZ – viz podkapitola 3.4. 67 srov. Nezkusil, J. K některým stránkám institutu probace. In Sborník prací z trestního práva k sedmdesátým narozeninám prof. dr. Vladimíra Solnaře. Praha : Univerzita Karlova, 1969, s. 44; přehled různých definic pojmu probace – viz Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 227-228
50
„prostým“ a podmíněným odsouzením s dohledem spočívají zejména v předpokladech pro jejich uložení. Podmíněný
odklad
výkonu
trestu
s dohledem
je
na
místě
u pachatelů méně závažných trestných činů, kteří potřebují kontrolu, podporu a pomoc, aby se naučili vést takový způsob života, který není v rozporu se zákonem. Je tedy, na rozdíl od prostého podmíněného odsouzení, vhodný i pro osoby, které nevedly před spácháním trestného činu zcela spořádaný život, a tudíž existují obavy, zda by bez účinného dohledu byl vůbec naplněn účel trestu. Rozšířen je i okruh trestů, za které je možno podmíněný trest s dohledem uložit. Tato varianta totiž dovoluje odložit i trest odnětí svobody v délce převyšující dvě léta, ne však delší než tři roky. Při zohlednění moderačního práva soudu dle § 40 TZ tedy není podmíněné odsouzení s dohledem vyloučeno ani u trestných činů s dolní hranicí trestní sazby pod dvanáct let. Rozpětí zkušební doby u podmíněného odsouzení s dohledem je stanoveno shodně se zněním ust. § 59 odst. 1 TZ, tj. jeden rok až pět let (srov. ust. § 60a odst. 2 TZ). Zkušební doba však v případě stanovení dohledu plní ještě jednu funkci, a sice slouží k výchovnému působení na pachatele prostřednictvím výkonu probačního programu (viz dále). Vyslovení dohledu nad odsouzeným je nejenom dalším zákonným předpokladem pro rozhodnutí o této variantě podmíněného trestu, ale je také obligatorní náležitostí rozsudku dle ust. § 122 odst. 1 trestního řádu. Novelou trestního zákona č. 265/2001 Sb. byl již existující pojem dohledu konečně naplněn zákonným obsahem. Stalo se tak zařazením dvou nových ustanovení (§§ 26a a 26b TZ), která definují dohled jako „pravidelný osobní kontakt pachatele s úředníkem Probační a mediační služby, spolupráce při vytváření a realizaci probačního programu ve zkušební době a kontrola dodržování podmínek uložených pachateli soudem nebo vyplývajících ze zákona“. Definici probačního programu již
51
zákon nenabízí 68, avšak obecně se jím rozumí souhrn léčebných a výchovných postupů orientovaných na změnu životních postojů odsouzeného a na odstraňování rizikových faktorů v jeho chování. 69 V rámci probačního dohledu probační úředník určí způsob plnění stanovených povinností a způsob kontroly jejich dodržování, přičemž však sám nemůže uložit odsouzenému další omezení (srov. ust. § 330a odst se
1
trestního
stanovenými
řádu).
Není
přiměřenými
také
možné
omezeními
a
zaměňovat povinnostmi,
dohled i
když
samozřejmě není vyloučeno jejich uložení vedle probačního dohledu. Dále je třeba, aby dohled plnil obě funkce uvedené v ust. § 26a odst. 2 TZ. Jeho účelem by tedy neměla být jen prostá kontrola chování odsouzeného, ale též pozitivní ovlivnění a motivace k řešení aktuální životní situace (např. nezaměstnanosti). Dohled probačního úředníka by měl také na pachatele působit tak, aby si uvědomil nepřípustnost svého kriminálního jednání a naučil se žít v souladu se společenskými normami.
Předpokladem
dosažení
účelu
dohledu
je
obstarání
si potřebných podkladů k posouzení osoby pachatele a jeho sociálního zázemí. Jestliže má totiž probační úředník s odsouzeným navázat odpovídající vztah, musí se s ním a s prostředím, ve kterém žije, důkladně seznámit. Odsouzenému jsou zákonem stanoveny povinnosti při výkonu dohledu. Ust. § 26b odst. 1 TZ uvádí (taxativně) povinnost spolupracovat s probačním úředníkem, dostavovat se k němu v určených lhůtách, informovat jej o stanovených okolnostech a umožnit mu vstup do obydlí. Posledně
uvedená
povinnost
je
však
značně
diskutabilní,
neboť
významně zasahuje do základního lidského práva na nedotknutelnost obydlí daného čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Výkon probačního
68
Pojem probačního programu je vymezen v § 17 ZSM, avšak tento zákon jej používá v poněkud jiném smyslu. 69 Jelínek, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou a předpisy související. 25. vydání. Praha : Linde Praha, 2007, s. 363
52
dohledu totiž není podřaditelný pod žádnou z výjimek z tohoto zákazu uvedených v odstavci třetím citovaného článku. 70 Dohled je
nedílně spojen se
zkušební
dobou podmíněného
odsouzení, musí být tedy vykonáván v celém jejím průběhu. Otázkou je, zda tento požadavek, zejména u delší zkušební doby, není příliš přísný, a zda má vůbec dlouhodobý dohled nějaké výraznější výsledky. Co se týče procesní úpravy výkonu dohledu, na rozdíl od prostého podmíněného odsouzení není na uvážení soudu, zda svěří výkon kontroly probačnímu úředníkovi, neboť je tento postup obligatorní (srov. ust. § 330a odst. 1 trestního řádu). Probační úředník sleduje chování odsouzeného a dodržování uložených omezení způsobem stanoveným zvláštním zákonem, čímž jsou myšlena zejména již zmíněná ust. §§ 26a a 26b TZ a také úprava činnosti Probační a mediační služby v § 4 ZPMS. V ostatním se právní úprava podmíněného odsouzení s dohledem prakticky
shoduje
s úpravou
podmíněného
odsouzení
prostého.
V souvislosti s ukončením podmíněného trestu s dohledem je však za nevyhovění uloženým podmínkám považováno i odmítnutí podrobit se dohledu, zaviněné neplnění povinností vyplývajících z dohledu nebo jiné
maření
stanovených
jeho
výkonu. 71 O
přiměřených
porušení
omezení
je
podmínek probační
dohledu
úředník
nebo
povinen
informovat soud neprodleně, a nikoli až ve svých pravidelných zprávách, tak aby mohl být případně včas nařízen výkon trestu odnětí svobody. Na méně závažné nedostatky však může probační úředník odsouzeného pouze upozornit a poučit ho, že v případě opakování prohřešků o tom bude informovat soud. Před účinností novely č. 265/2001 Sb. obsahovalo ust. § 60b TZ postup v případě odvolání záruky zájmového sdružení občanů. Po této novelizaci
má
citované
ustanovení
už
jen
legislativně-technickou
povahu, neboť odkazuje na obdobné použití úpravy podmíněného
70
srov. Ščerba, F. Podmíněné odsouzení po novele č. 265/2001. Trestní právo, 2002, č. 2, s. 3-4 Púry, F. In Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář - I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 545-546 71
53
odsouzení prostého, a to v otázkách vztahu podmíněného odkladu výkonu
trestu
k dalším
trestům
uloženým
vedle
něho,
možnosti
ponechání podmíněného odsouzení v platnosti a zápočtu zkušební doby. Zákon však výslovně neřeší započtení zkušební doby v situaci, kdy po prostém podmíněném odsouzení následuje podmíněné odsouzení s dohledem (postupem dle § 60 odst. 1 písm. a) TZ). Dle ustáleného výkladu 72 se má však za to, že i v tomto případě je vzájemný zápočet zkušební doby možný, neboť tomu nebrání žádné zákonné omezení. Zbývající část zkušební doby po započtení by ale měla být dostatečně dlouhá na to, aby byl vůbec naplněn účel dohledu. Z právě uvedeného mimo jiné vyplývá, že podmíněné odsouzení s dohledem lze uložit nejen výrokem odsuzujícího rozsudku, ale také rozhodnutím o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti spolu se současným stanovením dohledu.
4.2. Specifika podmíněného odsouzení u mladistvých dle zákona č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů Dle důvodové zprávy k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže bylo jeho přijetí motivováno mimo jiné snahou do něj zakomponovat východiska restorativní justice. Toto pojetí trestního práva se více než na minulost, tedy na spáchaný trestný čin, zaměřuje na budoucnost mladistvého
a
poskytuje
mu
příležitost
osobně
se
podílet
na znovuobnovení konfliktem dotčených mezilidských vztahů. Z tohoto důvodu byla ve zmiňovaném zákoně posílena úloha alternativních trestů, mezi které se řadí i podmíněné odsouzení. Navíc úspěšnost a efektivnost těchto sankcí je u mladistvých pravděpodobně vyšší než u dospělých pachatelů. Nový zákon o trestním soudnictví nad mládeží převzal vymezení mladistvého z původní úpravy v trestním zákoně. Mladistvým se tedy 72
tamtéž, s. 549
54
rozumí
„ten,
kdo
v době
spáchání
provinění
dovršil
patnáctý
a nepřekročil osmnáctý rok svého věku“ (srov. ust. § 2 písm. d) ZSM). Jak již bylo řečeno, tento zákon je vůči obecným trestněprávním předpisům ve vztahu speciality (srov. ust. § 1 odst. 3 ZSM), upravuje tedy jen odchylky odůvodněné zvláštní povahou skupiny mladistvých pachatelů. Přesto je tato úprava komplexnější, než tomu bývalo dosud, neboť je pozornost věnována také obecným otázkám. Odlišně je vymezen už účel zákona, ve kterém je kladen důraz na preventivní funkci trestního práva. Účelem opatření (která zahrnují opatření výchovná, ochranná a trestní) je především vytvoření podmínek pro zdravý rozvoj mladistvého, jeho ochrana před škodlivými vlivy a prevence další trestné činnosti (srov. § 9 odst. 1 ZSM). V návaznosti na zásadu pomocné úlohy trestní represe pak zákon stanoví, že „trestní opatření lze použít pouze tehdy, jestliže zvláštní způsoby řízení a opatření (…) by zřejmě nevedly k dosažení účelu tohoto zákona“ (srov. § 3 odst. 2 ZSM), přičemž v rámci nich
je
třeba
nepochybně
dát
přednost
opatřením
nespojeným
s odnětím svobody. Opět se tu tedy, stejně jako v trestním zákoně, objevuje požadavek využívat nepodmíněného trestu odnětí svobody jen jako ultima ratio. Dle znění ust. § 24 odst. 1 ZSM je podmíněné odsouzení, neboli odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu, samostatným druhem trestního opatření. O povaze institutu podmíněného odsouzení pojednávala již kapitola 2., v souvislosti s tím je však zajímavé poukázat na skutečnost, že citované ustanovení uvádí pod písm. h) jako samostatný druh trestního opatření i podmíněné odsouzení s dohledem, přestože jde v podstatě jen o jinou variantu téhož institutu. Samotná úprava podmíněného odsouzení v § 33 ZSM je poměrně kusá. Co se týče předpokladů pro rozhodnutí o podmíněném trestu, uplatní se obecný odkaz na úpravu v trestním zákoně. Jediným rozdílem tedy je okruh provinění, za které lze podmíněný trest stanovit. Mladistvým se totiž dle ust. § 31 odst. 1 ZSM snižují trestní sazby stanovené ve zvláštní části trestního zákona na polovinu, přičemž však 55
horní hranice nesmí převyšovat pět let a dolní hranice jeden rok. 73 V praxi tak je ve většině případů splněn zákonný předpoklad pro podmíněné odsouzení (tj. uložení trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě, resp. tři léta), a to dokonce bez nutnosti použít moderační právo soudu dle § 32 ZSM. Odlišně
od
úpravy
v trestním
zákoně
je
stanoveno
rozpětí
zkušební doby, a sice na jeden rok až tři léta. Horní hranice zkušební doby však není nepřekročitelná (viz dále). Ustanovení § 59 odst. 3 TZ o zápočtu zkušební doby se použije i pro vzájemný zápočet zkušební doby stanovené podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže na straně jedné a podle trestního zákona na straně druhé. Přiměřená omezení a přiměřené povinnosti jsou v úpravě pro mladistvé nahrazeny výchovnými opatřeními. Ta jsou upravena v §§ 15 až 20 ZSM a zahrnují dohled probačního úředníka, výkon probačního programu, uložení výchovných povinností nebo výchovných omezení a napomenutí s výstrahou. Zatímco první čtyři možnosti lze uložit na dobu trvání zkušební doby, posledně jmenované výchovné opatření se realizuje formou jednorázového úkonu. Některá z nich mají podobný obsah jako přiměřená omezení a přiměřené povinnosti dle trestního zákona (srov. zejména výchovné povinnosti a výchovná omezení), i když se může podle šířky výčtu zdát, že zákon o soudnictví ve věcech mládeže nabízí větší výběr než analogické ustanovení v trestním zákoně. Je však třeba
připomenout,
že
v obou
předpisech
jde
o
výčet
pouze
demonstrativní. Na druhou stranu pro výchovná opatření zdá se neplatí zásada přiměřenosti tak, jak byla vymezena výše, konkrétně zákaz jimi nahrazovat jiné druhy trestů (resp. opatření), neboť v § 18 odst. 1 ZSM pod písm. c) nacházíme například povinnost ne nepodobnou výkonu obecně prospěšných prací. Toto výchovné opatření má mít zřejmě charakter společenské restituce. 74 73
To neplatí v některých případech provinění, za které trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložit výjimečný trest (srov. § 31 odst. 3 ZSM). 74 Blíže k pojmu společenské restituce srov. Inciardi, J. A. Trestní spravedlnost. Přeložil Vladimír Drábek. Praha : Victoria Publishing, 1994, s. 677
56
Zákon
v zásadě
nepožaduje
pro
případ
uložení
výchovných
opatření při podmíněném odsouzení souhlas mladistvého, jedinou výjimkou je požadavek souhlasu s probačním programem. Takový postup se zdá být na první pohled paradoxním, uvážíme-li, že je probační program ukládán jako součást trestu, z jiného úhlu pohledu je však vhodné se stanoviskem mladistvého provinilce zabývat. Při jeho zásadně odmítavém postoji k určitému druhu výchovného opatření totiž nelze očekávat, že by užití tohoto opatření mohlo splnit předpokládaný účel. K samotným
probačním
programům
je
třeba
říct,
že
jsou
považovány za intenzivnější zásah do života mladistvého, než je tomu u ostatních výchovných opatření, a měly by tedy být určeny především pro hlouběji narušené mladistvé se značnými problémy v různých oblastech života, kteří zpravidla páchají závažnější trestnou činnost. 75 Rozhodnutí
soudu
pro
mládež
o
uložení
povinnosti
podrobit
se
probačnímu programu musí obsahovat přesnou specifikaci, o jaký probační program ze seznamu vedeného Ministerstvem spravedlnosti ČR 76 se jedná a na jak dlouhou dobu je tato povinnost ukládána. 77 Výchovná opatření lze samozřejmě ukládat samostatně nebo v libovolných kombinacích, vždy záleží na konkrétním případu a osobě mladistvého, které z nich bude schopno naplnit zákonný účel. Vždy však tato opatření umožňují individuální přístup k mladistvému pachateli, a to případně s jeho souhlasem už v průběhu trestního stíhání před vynesením rozsudku. Povinnost k náhradě škody, která by byla obdobou povinnosti stanovené dle § 59 odst. 2 TZ, může soud pro mládež uložit buď jako výchovnou povinnost (srov. ust. § 18 odst. 1 písm. e) ZSM), nebo v rámci uloženého probačního programu (srov. ust. § 17 odst. 3 ZSM).
75
Sotolář, A. K probačnímu programu v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 12, s. 373 a násl. 76 Aktuální přehled akreditovaných probačních programů viz http://www.justice.cz. 77 Šámal, P., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 233
57
Pro způsob ukončení podmíněného odsouzení u mladistvých platí přiměřeně ust. § 60 TZ ovšem se dvěma odchylkami. První se týká zvláštní úpravy ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, v rámci kterého může soud pro mládež zostřit trestní opatření dodatečným stanovením dohledu nebo přiměřeným prodloužením zkušební doby nebo uložením (dalších) výchovných opatření. Prodloužit zkušební dobu lze maximálně o dvě léta, přičemž je možné (na rozdíl od úpravy v trestním zákoně) překročit horní hranici rozpětí zkušební doby stanovenou pro mladistvé v § 33 odst. 1 ZSM. Celková zkušební doba však nesmí být delší než pět let, tedy shodně jako u dospělých pachatelů. Možnost ponechání podmíněného odsouzení v platnosti také zřejmě nelze v případě mladistvých považovat za výjimečnou (srov. dikci ust. § 33 odst. 2 ZSM a analogického ustanovení v trestním zákoně). Druhou
odchylkou
vztahující
se
k ukončení
podmíněného
odsouzení je fakt, že nařídí-li soud pro mládež výkon podmíněně odloženého trestního opatření odnětí svobody, už současně nerozhoduje o způsobu jeho výkonu. Trestní opatření odnětí svobody se totiž ze zákona vykonává ve věznici pro mladistvé. 78 Co se týče podmíněného odsouzení s dohledem u mladistvých, platí
vše,
co
bylo
uvedeno
výše.
Vymezení
dohledu,
jeho
účel
a povinnosti mladistvého při výkonu dohledu stanoví § 16 ZSM až na drobné odchylky téměř shodně s obecnou úpravou. Zařazení dohledu probačního úředníka mezi výchovná opatření vyvolává otázku, zda je možné uložit místo podmíněného odsouzení s dohledem podmíněné odsouzení prosté spolu s výchovným opatřením ve formě dohledu. V praxi by se však od sebe obě varianty zřejmě nelišily. Větším problémem je to, že zákon o soudnictví ve věcech mládeže poněkud zmatečně používá pro probační program (ve smyslu trestního zákona) termín „program výkonu dohledu“ a naopak termín „probační program“ pro označení druhu výchovného opatření (srov. ust. § 80 odst. 3 ZSM 78
srov. ust. § 76 ZSM a příslušná ustanovení zákona č. 169/1999 Sb., zákon o výkonu trestu odnětí svobody a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
58
a § 17 ZSM). Výkon probačního dohledu je dále konkretizován v §§ 75 a 80 ZSM a obecně se dá říci, že tato úprava je podrobnější než v obecných předpisech. Z povahy zákona o soudnictví ve věcech mládeže jako zvláštního předpisu vyplývá také přednost ust. 80 odst. 4 ZSM před obdobným ustanovením zákona o Probační a mediační službě. Dle citovaného
ustanovení
může
probační
úředník
v případě
méně
závažného porušení stanovených podmínek a výchovných opatření udělit mladistvému výstrahu, avšak nejvýše dvakrát ročně. V řízení ve věcech mladistvých se postupuje podle příslušných ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže se subsidiárním použitím trestního řádu. Zcela na závěr je třeba upozornit na to, že zákonem o soudnictví ve věcech mládeže se do platného právního řádu vrátil institut podmíněného odsouzení k peněžitému trestu, a to ve formě peněžitého opatření s podmíněným odkladem jeho výkonu. Předpoklady pro jeho uložení
jsou
odsouzení
v podstatě
k trestu
shodné
odnětí
s úpravou
svobody
prostého
v trestním
podmíněného
zákoně
ve
znění
do účinnosti novely č. 265/2001 Sb.. Jednou z možností je tedy přijetí záruky za nápravu mladistvého. Maximální přípustná délka zkušební doby činí tři léta, zákon však neomezuje rozhodování soudu pro mládež stanovením její dolní hranice. Z ust. § 29 odst. 2 ZSM dále vyplývá, že v případě peněžitého opatření s podmíněným odkladem výkonu není vyloučena
ani
možnost
uložení
dohledu
jako
jednoho
z
druhů
výchovných opatření. Také úprava způsobů ukončení tohoto trestního opatření odpovídá úpravě podmíněného odsouzení v trestním zákoně před přijetím novely č. 265/2001 Sb.. Možnost ponechat podmíněné odložení
výkonu
peněžitého
opatření
v platnosti
je
tedy
vázána
na odvolání poskytnuté záruky, nikoli na porušení podmínek odkladu. V případě nařízení výkonu peněžitého opatření soud pro mládež zároveň rozhodne o náhradním trestním opatření odnětí svobody (při tom postupuje dle úpravy peněžitého opatření „nepodmíněného“ v § 27 odst. 3 ZSM). Obdobně se z této úpravy použije také ustanovení § 27 59
odst. 4 ZSM, které umožňuje, aby mladistvý místo zaplacení stanovené částky nebo jejího zbytku vykonal obecně prospěšnou činnost v rámci probačního programu pro tento účel zřízeného.
60
5. Podmíněné odsouzení v novém trestním zákoníku 79 Východiskem nové kodifikace trestního práva hmotného je dle důvodové zprávy především přesvědčení, že ochrany demokratického státního a společenského zřízení a ochrany práv a svobod jednotlivců je třeba dosahovat v první řadě mimotrestními prostředky. Nový trestní zákoník tedy zdůrazňuje pomocnou (subsidiární) úlohu trestního práva a nutnost vhodného vyvažování prevence a represe. Jedním z jeho cílů je změna celkové filosofie ukládání sankcí, kdy je třeba především upravit jejich hierarchii, v rámci níž by byl trest odnětí svobody chápán jako ultima ratio a byl by kladen důraz na individuální přístup k řešení trestních věcí předpokládající širokou možnost využití alternativních sankcí k zajištění pozitivní motivace pachatele. Oproti stávající úpravě je proto v ust. § 38 odst. 2 nového trestního zákoníku zakotvena zásada, že tam, kde postačí uložení sankce méně intenzivní, nesmí být uložena trestní sankce intenzivnější. Zároveň je však převzato ze stávající úpravy omezení pro uložení nepodmíněného trestu za trestné činy s horní hrozbou nepřevyšující tři léta (srov. ust. § 55 odst. 2 nového TZ). Také nová kategorizace trestných činů na přečiny a zločiny 80 rozšiřuje prostor pro uplatnění alternativ a diferenciaci trestních sankcí. Zejména
u
přečinů
budou
převažovat
alternativní
řešení,
včetně
širokého uplatnění prostředků probace a mediace. 81 Zásadní změnou v nové právní úpravě je absence ustanovení, které by vyjadřovalo účel trestních sankcí (trestů a ochranných opatření). Místo toho trestní zákoník formuluje obecné zásady trestání, které jsou promítnuty do jednotlivých ustanovení o trestních sankcích. Tyto obecné zásady pro ukládání trestních sankcí nejsou v zákoně 79
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále také jen „nový TZ“ Nový trestní zákoník dělí trestné činy na přečiny, tj. nedbalostní trestné činy a úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejvýše pět let, a zločiny, které zahrnují zbývající trestné činy. 81 Fryšták, M., Žatecká, E. Princip restorativní justice v novém trestním zákoníku. In Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Dny veřejného práva“. Brno : Masarykova univerzita, 2007, s. 655 80
61
definovány, ale můžeme jejich demonstrativní výčet nalézt v důvodové zprávě k návrhu trestního zákoníku. Dle této důvodové zprávy budou tyto obecné zásady na rozdíl od proklamativního účelu trestu přímo aplikovatelné na konkrétní případ. Účel trestních sankcí pak má vyplývat i z celkového pojetí trestního zákoníku. Systém trestů je doplněn o další alternativní trest, a sice trest domácího vězení (§ 60 nového TZ), který navazuje na úpravu tohoto institutu obsaženou v zákoně č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích. Další alternativní sankce (jako např. víkendové tresty odnětí svobody) zatím nová úprava neobsahuje s ohledem na vytíženost Probační a mediační služby, která nepochybně ještě vzroste právě v souvislosti s kontrolou odsouzených v domácím vězení. Jak již bylo naznačeno v kapitole 2. této práce, jsou obě varianty podmíněného odsouzení v novém trestním zákoníku výslovně označeny za formy trestu odnětí svobody (srov. ust. § 52 odst. 2 písm. b) a c) nového TZ). Pokud jde o samotnou úpravu podmíněného odsouzení (§§ 81 až 87 nového TZ), ta se až na několik odchylek (viz dále) shoduje se stávající úpravou. V prvé řadě je třeba uznat, že nová úprava je oproti té současné uspořádána mnohem přehledněji, což však platí pro celý nový předpis. I přes snahu o celkovou logickou strukturu citovaných ustanovení však nelze přehlédnout poněkud zmatečné užívání výrazů pro označení tohoto institutu. To, že je v nadpise celého oddílu uvedeno „podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody“ a v názvech jednotlivých paragrafů pak „podmíněný odklad výkonu trestu (s dohledem)“ není na závadu, ba naopak tato skutečnost přispívá k přehlednosti úpravy. Problematickým se však jeví znění ust. § 87 nového TZ, podle kterého se na určité otázky „podmíněného odkladu výkonu trestu“ (chybí slova „s dohledem“) užije obdobně ustanovení o „podmíněném odsouzení“, což však legislativně-technicky vzato lze chápat jako odkaz na celý tento oddíl, což jistě nebylo úmyslem zákonodárce. Jeho záměrem zjevně bylo odkázat na obdobné použití ustanovení o „podmíněném odkladu výkonu trestu“,
což
ostatně
odpovídá 62
konstrukci
tohoto
ustanovení
ve stávajícím trestním zákoně. Podobně nedůsledně používá uvedenou terminologii i již zmíněné ust. § 52 odst. 2 písm. b) a c) nového TZ. Co se týče předpokladů pro rozhodnutí o podmíněném trestu (ust. § 81 odst. 1 nového TZ), zde došlo k podstatné změně. Nový trestní zákoník sjednocuje nejvyšší přípustnou výměru odkládaného trestu odnětí svobody u obou variant na tři léta. Dle důvodové zprávy totiž rozdílné stanovení tohoto předpokladu ve stávající úpravě vede k tomu, že je v praxi ukládáno podmíněné odsouzení s dohledem i zcela nerizikovým prvopachatelům, kterým však z různých příčin nemohl být uložen trest odnětí svobody nepřevyšující dvě léta. V těchto případech je pak výkon dohledu zcela formální záležitostí a nadbytečně zatěžuje už tak vytíženou Probační a mediační službu. Dále bylo v citovaném ustanovení nahrazeno „dosažení účelu trestu“, jakožto cíl podmíněného odsouzení, „působením na pachatele, aby vedl řádný život“. Tato změna souvisí s již zmíněným odstraněním termínu účelu trestu z celého trestního zákoníku a jeho nahrazením obecnými zásadami pro ukládání trestů. Změny se dotkly též výčtu přiměřených omezení a přiměřených povinností, který je v nové úpravě zařazen do ust. § 48 odst. 4 (opět v rámci úpravy podmíněného upuštění od potrestání s dohledem). Toto ustanovení bylo rozšířeno o následující přiměřená omezení a povinnosti: „f)
zdržet
se
neoprávněných
zásahů
do
práv
nebo
právem
chráněných zájmů jiných osob, h) zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek, i)
uhradit dlužné výživné nebo jinou dlužnou částku,
j)
veřejně se osobně omluvit poškozenému, nebo
k) poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění“. Smyslem zákonnosti
a
této
novelizace
je
právní
jistoty,
neboť
demonstrativní.
63
opět se
spíše i
prohloubení
nadále
jedná
zásady o
výčet
Pozitivní
změnou
v nové
úpravě
podmíněného
odsouzení
je
zařazení ustanovení obdobného ust. § 26 odst. 5 stávajícího TZ o zvláštním zacházení s pachatelem ve věku blízkém věku mladistvých (srov. ust. §§ 82 odst. 3 a 85 odst. 3 nového TZ). Absence tohoto ustanovení (resp. absence výslovného odkazu na ust. § 26 odst. 5 TZ) v současné úpravě podmíněného odsouzení je poněkud nelogická, protože nic nebrání jeho využití i při uložení podmíněného trestu. Pokud jde o zápočet zkušební doby, byla tato možnost novým trestním zákoníkem výslovně uznána i při rozhodování o uložení společného trestu za pokračování v trestném činu, nicméně v praxi již bylo příslušné ustanovení takto interpretováno. 82 Nejvíce
změn
prodělala
úprava
podmíněného
odsouzení
s dohledem. Hned v úvodním ustanovení se dozvídáme, že tato varianta podmíněného odkladu výkonu trestu přichází v úvahu pouze „je-li třeba zvýšeně sledovat a kontrolovat chování pachatele a poskytnout mu potřebnou péči a pomoc ve zkušební době“. Dle důvodové zprávy byla tato změna provedena s ohledem na zvýšenou rizikovost některých pachatelů,
spočívající
zejména
v jejich
osobních
vlastnostech,
v nedostatečném sociálním a rodinném zázemí, jakož i v dalších rizikových faktorech, jako je např. podléhání vlivu party, zneužívání návykových látek nebo dlouhodobá nezaměstnanost. Na výkon dohledu se použijí obdobně ust. §§ 49 až 51 nového TZ. V těchto ustanoveních je podstatně přesněji než v účinné právní úpravě vymezen
pojem
a
obsah
dohledu.
Zejména
je
termín
„probační
program“, který jak již bylo řečeno, používá v jiném smyslu zákon o soudnictví ve věcech mládeže (srov. ust. § 17 ZSM), nahrazen výstižnějším pojmem „probační plán dohledu“. V zákoně o soudnictví ve věcech mládeže však tomuto pojmu odpovídá bohužel opět odlišný termín „program výkonu dohledu“.
82
Srov. Púry, F. In Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář - I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 522
64
Povinnosti
pachatele
v rámci
dohledu
jsou
rozšířeny
pouze
o povinnost informovat probačního úředníka mimo jiné o zdrojích obživy. Povinnosti probačního úředníka se doplňují o možnost (danou již však ust. § 7 odst. 3 ZPMS), aby při méně závažném porušení stanovených
podmínek
jen
upozornil
podmíněně
odsouzeného
na zjištěné nedostatky a poučil jej, že v případě opakování nebo závažnějšího porušení bude informovat předsedu senátu. Dále se upřesňuje způsob výkonu dohledu probačním úředníkem a stanoví se povinnost probační plán pravidelně aktualizovat. Zajímavostí je, že dle důvodové zprávy je třeba dohled pojímat nejen jako pomoc odsouzenému, ale také jako účinnou kontrolu nad jeho chováním. V předchozích obdobích byl naopak důraz kladen právě na rozvoj prvků pomoci a poradenství v rámci dohledu. Oproti stávající úpravě není možnost ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti řešena odkazem na obdobné použití ustanovení o podmíněném odsouzení prostém, ale zařazením analogické úpravy do § 86 odst. 1 nového TZ. Jelikož totiž není možno podmíněné odsouzení s dohledem zostřit uložením dohledu, bylo písm. a) cit. ust. nahrazeno možností „stanovit nad odsouzeným další povinnosti v rámci uloženého dohledu“. Nakonec je třeba zdůraznit, že dle ust. § 53 odst. 1 nového TZ nelze trest odnětí svobody (v souladu se zněním ust. § 52 odst. 2 nového TZ ani ve formě podmíněného trestu) uložit vedle domácího vězení a obecně prospěšných prací.
65
6. Úvahy a náměty de lege ferenda Přestože byly některé nedostatky úpravy podmíněného odsouzení odstraněny přijetím nového trestního zákoníku, jistě je vždy co zlepšovat. Nabízené úvahy a náměty de lege ferenda se však týkají ani ne
tak
zákonné
úpravy
jako
spíše
celkové
filozofie
ukládání
alternativních sankcí a zejména praktické stránky výkonu dohledu. Předně vyvstává otázka, zda není podmíněný trest ukládán příliš často 83. Přestože s účinností od 1. ledna 1996 přibyl do systému trestních sankcí trest obecně prospěšných prací, který „ukrojil“ z úhrnu uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody, peněžitých trestů, ale i z úhrnu podmíněných odsouzení 84, zůstává posledně jmenovaný institut stále nejčastěji ukládaným trestem. Tato skutečnost je dána zřejmě tím, že podmíněné odsouzení, na rozdíl od ostatních alternativních sankcí, je sankcí univerzálně použitelnou na různé skupiny a typy pachatelů. Zatímco například předpokladem pro uložení obecně prospěšných prací je dobrý zdravotní stav odsouzeného (proto jsou ukládány zejména mladším pachatelům) a předpokladem pro uložení peněžitého trestu dobytnost pohledávky,
u podmíněného odsouzení
žádné
podobné
omezení ve vztahu k osobní charakteristice pachatele neexistuje. Navíc díky
již
vcelku
propracovanému
systému
přiměřených
omezení
a přiměřených povinností a možnosti stanovení dohledu lze tento trest každému odsouzenému takzvaně „ušít na míru“, čímž podmíněné odsouzení umožňuje vůbec nejširší uplatnění principu soudcovské individualizace trestu ze všech alternativních sankcí. S tím souvisí otázka, zda by mělo být použití podmíněného trestu prakticky neomezené, tzn. přípustné až na malé výjimky u všech trestů odnětí svobody bez omezení daného jejich výměrou, tak jako tomu je 83
Srov. statistiku v pozn. 19) Dle statistických údajů Ministerstva spravedlnosti ČR v roce 1995 z celkového počtu odsouzení činil podíl nepodmíněných trestů odnětí svobody 22,8 %, podíl podmíněného odsouzení 65 % a podíl peněžitého trestu 9,1 %. V roce 2002 byl už podíl nepodmíněných trestů odnětí svobody jen 14,8 %, podmíněného odsouzení 53,7 % a peněžitého trestu 5,4 %, přičemž trest obecně prospěšných prací činil 20,6 % z celkového počtu odsouzení v tomto roce. 84
66
v některých zahraničních úpravách. 85 Spíše však lze souhlasit s názorem, že je správné u trestů za některé závažné trestné činy použití podmíněného trestu zcela vyloučit. Přes nesporný přínos této alternativní sankce se ovšem nedá říct, že čím více uložených podmíněných trestů, tím lépe, neboť postavení tohoto institutu v systému alternativních sankcí by mělo odpovídat postavení nepodmíněného trestu odnětí svobody vůči ostatním druhům trestů. Podmíněné odsouzení by tedy mělo být v rámci alternativ jakousi poslední ze
možností,
skutečnosti,
ultima
že
ratio.
podmíněné
Tento
názor
odsouzení
vychází
nejcitelněji
zejména ze
všech
alternativních trestů zasahuje do života odsouzeného, proto by mělo přicházet v úvahu až tehdy, pokud by použití ostatních alternativních trestů zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu. Navíc při neustálém upřednostňování podmíněného trestu by ztratila smysl nejen snaha o
zavádění
nových
alternativních
sankcí,
ale
byla
by
ohrožena
i existence těch již osvědčených. Nežádoucí je také paušální používání podmíněného odkladu výkonu trestu jen proto, aby bylo učiněno za dost zásadě humanizace trestního práva, neboť uložený trest musí předně plnit svůj účel, jinak ztrácí opodstatnění. To je však spíše otázkou pochopení a správného využívání tohoto institutu, což je samozřejmě obecný požadavek pro ukládání trestů, jež je kladen i stávající úpravou. Další podmíněně
úvahy
se
týkají
odsouzenými.
zejména
Rozsah
a
problematiky intenzita
dohledu
výkonu
nad
dohledu
v konkrétním případě by měly být nepochybně stanoveny soudem, neboť probační úředník sám nemůže stanovit podmínky dohledu. Soud by však měl mít zákonem danou volnost v tom, na jak dlouho dohled stanovit, tedy bez závislosti na délce zkušební doby. Zejména v případě, kdy je stanovena delší zkušební doba (např. více jak tři léta), není nutné, aby
85
Nezkusil, J. K některým stránkám institutu probace. In Sborník prací z trestního práva k sedmdesátým narozeninám prof. dr. Vladimíra Solnaře. Praha : Univerzita Karlova, 1969, s. 57
67
probační úředník dohlížel stejně intenzivně na chování pachatele po
celou
tuto
zkušební
dobu.
Ba
naopak
by
bylo
prospěšnější
a výchovnější, kdyby byl například po třech letech dohled ukončen a odsouzený by ve zbývající části zkušební doby (stále ještě pod hrozbou výkonu podmíněně odloženého trestu) musel svým chováním prokázat, že stanovený dohled měl pozitivní vliv na změnu způsobu jeho života, a že tedy dohled splnil svůj účel. Velkým problémem výkonu dohledu z hlediska praxe je stále ještě nedostatečný počet kvalifikovaných probačních úředníků. Částečným řešením této situace by mohlo být větší zapojení veřejnosti, resp. jednotlivých dobrovolníků, do péče o podmíněně odsouzené. 86 Zejména u mladistvých pachatelů by účast dobrovolníků (spočívající například v jakémsi suplování běžných kamarádských vztahů) mohla být přínosem. I přes veškerou snahu probačního úředníka navázat s odsouzeným bližší vztah totiž mezi nimi nelze nikdy zcela odstranit bariéru, která má základ v jejich nevyrovnaném postavení. V očích mladistvého je probační úředník stále jen prodlouženou rukou justice, ke které kolikrát mladý delikvent ani nemá patřičný respekt. Naopak vztahy dobrovolníků k odsouzeným tímto stigmatem netrpí, jsou méně formální, a proto pro odsouzeného
méně
odstrašující.
Účelem
zapojení
dobrovolníků
do výkonu dohledu by bylo zejména smysluplné využití volného času mladistvého odsouzeného a navázání víceméně přirozených pozitivních sociálních vazeb, i když na poněkud umělém základě. Zejména v případě mladistvých, kteří se dopustili trestného činu pod vlivem nějaké party a často ani neudržují bližší vztahy s jinými, „spořádanějšími“, vrstevníky, může být vytvoření pozitivního vztahu s dobrovolníkem prvním krokem ke změně způsobu jejich života. Zapojení dobrovolníků by tedy mohlo 86
Ostatně i o Probační a mediační službě bylo uvažováno jako o službě dobrovolnické. Touto formou je probace realizována například v Nizozemsku. K tomu srov. např. Mezník, J., Kalvodová, V., Kuchta, J. Základy penologie. Brno : Masarykova univerzita, 1995, s. 65; Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 234; dále srov. Důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona č. 253/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dostupná z: http://www.psp.cz
68
alespoň do jisté míry ulehčit břemenu probačních úředníků, kteří by tak měli více času věnovat se případům, které vyžadují nejen pouhou podporu, ale celkově intenzivnější přístup školeného profesionála. Samozřejmě
další
otázkou
je
stanovení
určitých
požadavků
(poměrně přísných), které by měly osoby vykonávající dobrovolnickou činnost splňovat. Nepochybně by to byla bezúhonnost a celková důvěryhodnost takové osoby, komunikační předpoklady a v případě dobrovolníků pracujících s mladistvými pachateli též přiměřený věk. Také následující problematika se týká výkonu podmíněného trestu u mladistvých pachatelů. Přestože definice probačního programu v ust. § 17 ZSM je poměrně široká, „pravých“ probačních programů, které odpovídají základní myšlence a účelu tohoto institutu, je v České republice zatím realizováno málo. Navíc ne všechny probační programy jsou realizovány ve všech okresech, a poněvadž není možné, aby mladistvý dojížděl příliš daleko, musí soud pro mládež nebo státní zástupce
vybírat
jen
z omezené
nabídky
probačních
programů
probíhajících na území okresu, kde má mladistvý bydliště. 87 Má-li tedy systém probačních programů plnit svoji funkci, je třeba, aby těchto programů
přibývalo.
Příčinou
nedostatečné
nabídky
kvalitních
probačních programů, stejně tak jako překážkou většího zapojení dobrovolníků do péče o podmíněně odsouzené, je však zejména otázka financování těchto projektů.
87
Hrušáková, M. K probačním programům dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže a první poznatky s jejich realizací v České republice. Trestněprávní revue, 2008, č. 2, s. 37
69
7. Závěr Problematika podmíněného odsouzení a alternativ v trestním právu vůbec je stále aktuální. Tyto otázky souvisejí s celoevropským trendem
prosazování
prvků
restorativní
justice
do
moderních
trestněprávních úprav. Podmíněné odsouzení, které, jak bylo naznačeno, hraje v systému alternativních sankcí klíčovou úlohu, je projevem nápravného chápání trestu. Je postaveno na přesvědčení, že účelu trestu může být dosaženo lépe, nebude-li pachatel trestného činu izolován ve věznici, ale bude-li ponechán ve svém přirozeném prostředí, přičemž mu budou uložena taková opatření, aby se naučil vést řádný život a trestnou činnost neopakoval. V průběhu sledování vývoje institutu podmíněného odsouzení jsme byli svědky jeho několika proměn, někdy i zásadních. Zejména docházelo k postupnému rozšiřování okruhu trestů, které je možno podmíněně odložit, a tím i k rozšiřování okruhu trestných činů, za které je podmíněný trest možno stanovit. Tím bylo podmíněné odsouzení zpřístupněno prakticky většině pachatelů. Tento fakt se odrazil také v aplikační praxi, když se z podmíněného odkladu výkonu trestu, původně koncipovaného jako výjimečný institut, postupem času stal nejčastěji ukládaný druh trestu vůbec. Za
nejvýznamnější
změnu
však
lze
považovat
zavedení
podmíněného odsouzení s dohledem, které bylo součástí širší novelizace přinášející prvky probace do českého trestního práva. S poskytnutím možnosti stanovit nad odsouzeným dohled získal institut podmíněného odsouzení nový rozměr. K přednostem podmíněného odsouzení patří zejména vyloučení negativních vlivů uvěznění a celkově humánnější přístup k pachateli trestného činu. Nezanedbatelná je i jeho menší nákladnost oproti výkonu trestu odnětí svobody.
70
Na druhou stranu se ozývají pochybnosti o jeho účinnosti. Zejména laická veřejnost považuje podmíněný trest za příliš mírnou sankci, která u ní navíc nevzbuzuje pocit ochrany před trestnou činností. Dle názoru trestněprávní nauky však problém tohoto institutu nespočívá ani tak v otázce, zda je podmíněné odsouzení jakožto alternativní sankce účinné, jako spíše v otázce jeho správné aplikace, tedy pouze ve vhodných případech. Některé nedostatky právní úpravy podmíněného odsouzení byly napraveny novým trestním zákoníkem, který celkově směřuje k většímu uplatnění
principů
restorativní
justice
a
upřednostňuje
použití
alternativních sankcí. Ne všechny aspekty této poměrně propracované zákonné úpravy se však dočkaly svého odpovídajícího uplatnění v praxi. V tuto chvíli se tedy zdá, že největší překážky efektivního fungování tohoto institutu nespočívají v jeho zákonném zakotvení v právním řádu, nýbrž v praktických problémech jeho realizace.
71
8. Použité prameny Komentáře, učebnice
Glogar, R. a kol. Trestní zákon. Komentář. Praha : Orbis, 1958
Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 3. vydání. Praha : Linde Praha, 2008
Jelínek, J. a kol. Trestní zákon a trestní řád s poznámkami a judikaturou a předpisy související. 25. vydání. Praha : Linde Praha, 2007
Kallab, J. Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské. (Část obecná i zvláštní). Praha : Melantrich, 1935
Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002
Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C. H. Beck, 2005
Matys, K. a kol. Trestní zákon. Komentář. Praha : Orbis, 1975
Mezník, J., Kalvodová, V., Kuchta, J. Základy penologie. Brno : Masarykova univerzita, 1995
Novotný, F., Růžička, M. Trestní kodexy - trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář). 2. vydání. Praha : EUROUNION, 2002
Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha : Aspi Publishing, 2007
Solnař, V. a kol. Československé trestní právo. Svazek I. Obecná část. Praha : Orbis, 1969
Solnař, V. Tresty a ochranná opatření. Praha : Academia, 1979
Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář – I díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005
Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář – II díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005 72
Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář - I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004
Šámal, P., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007
Vybíral, B. a kol. Dodatková skripta k učebnici Československé trestní právo z r. 1959 (stručný rozbor nového trestního zákona z r. 1961). Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1962
Monografie
Inciardi, J. A. Trestní spravedlnost. Přeložil Vladimír Drábek. Praha : Victoria Publishing, 1994
Kalvodová, V. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. Brno : Masarykova univerzita, 2002
Lata, J. Účel a smysl trestu. Praha : LexisNexis CZ, 2007
Sotolář, A., Púry, F., Šámal, P. Alternativní řešení trestních věcí v praxi. Praha : C. H. Beck, 2000
Vlček, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2006
Vůjtěch, J. a kol. Účinky transformace trestního zákonodárství na stav kriminality a zvyšování efektivnosti justice ve vztahu k bezpečnosti občanů ČR v horizontu roku 2000. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001
Zezulová, J. Trestní zákonodárství nad mládeží. Brno : Masarykova univerzita, 1997
Sborníky a články
Dufek, M. Několik poznámek k problematice záruk společenských organizací za nápravu pachatele. Socialistická zákonnost, 1978, č. 3, s. 137-141
73
Fryšták, M., Žatecká, E. Princip restorativní justice v novém trestním zákoníku. In Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Dny veřejného práva“. Brno : Masarykova univerzita, 2007, s. 649-660. Dostupný z http://www.law.muni.cz
Hrušáková, M. K probačním programům dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže a první poznatky s jejich realizací v České republice. Trestněprávní revue, 2008, č. 2, s. 37-40
Kallab, J. Doporučuje se v Rakousku uvedení instituce podmínečného odsouzení? In Spisy II. sjezdu právnického, Praha, 1904
Kalvodová V. Podmíněné odsouzení před novelou trestního zákona č. 253/1997 Sb. a po jejím přijetí. Trestní právo, 1998, č. 3, s. 2-5
Karabec, Z. Krátkodobé tresty – jeden z problémů českého vězeňství. Trestní právo, 2000, č. 4, s. 6-16
Nezkusil, J. K některým stránkám institutu probace. In Sborník prací z trestního práva k sedmdesátým narozeninám prof. dr. Vladimíra Solnaře. Praha : Univerzita Karlova, 1969
Novotný, O. Alternativy uvěznění (K problematice reformy trestněprávních sankcí v ČR), Právní praxe, 1993, č. 2, s. 68-70
Púry, F., Šámal, P. Nad jedním rozhodnutím o probaci. Trestní právo, 1997, č. 7-8, s. 2-8
Rizman, S., Sotolář, A., Šámal, P. K problematice alternativních trestů. Trestní právo, 1997, č. 7-8, příloha, s. I – XII
Tresty bez odňatia slobody. Zborník materiálov zo zasadnutia sekcie trestného práva pri Právnickom ústave Ministerstva spravodlivosti. Bratislava : Právnický ústav Ministerstva spravedlivosti SSR, 1977
Sotolář, A. K probačnímu programu v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 12, s. 68-70
74
Ščerba, F. Podmíněné odsouzení po novele č. 265/2001. Trestní právo, 2002, č. 2, s. 2-4
Válková, H., Sotolář, A. Restorativní justice – trestní politika pro 21. století? Trestní právo, 2000, č. 1, s. 4-11.
Judikatura
Fenyk, J., Illková, P. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu zákonu - výňatky z hmotněprávních rozhodnutí a stanovisek 1918-1995. Praha : C.H.Beck, 1995
R 70/1957, R 1/1961, R 39/1965, R II/1967, R 11/1968 II, R 56/1973, R 19/1976 Sb., R 57/1990, NS 1/2001 - T 74, R 26/2002, R 22/2004
nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2001 sp. zn. IV. ÚS 130/01, publikovaný pod č. 89, ve sv. 22 Sb. nál. a usn. ÚS ČR
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 7 To 387/2001
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.7.2003, sp. zn. 4 Tz 108/2003
Právní předpisy
zákon č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích
zákon č. 562/1919 Sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění, ve znění pozdějších předpisů
nařízení vlády č. 598/1919 Sb. z. a n., jímž se provádí zákon o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění
zákon č. 48/1931 Sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeží
vládní nařízení č. 143/1942 Sb., jímž se protektorátní trestní právo přizpůsobuje právu říšskému
zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů
75
zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
Ostatní
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 253/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dostupná z: http://www.psp.cz
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), dostupná z: http://www.psp.cz
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), dostupná z: http://www.psp.cz 76
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dostupná z: http://www.psp.cz
Statistická ročenka kriminality 2008. Praha : Ministerstvo spravedlnosti ČR, dostupná z: http://www.justice.cz
77
8. Summary In this thesis, I tried to describe the institute of the suspended sentence, its position and its development in the Czechoslovak and Czech criminal law. The suspended sentence is a vital alternative to the sentence sanctions.
of It
imprisonment is
an
as
a
important
part
of
the
instrument
system
to
exert
of the
educational influence on perpetrators of less serious crimes. Its principle is that the court finds a violation of law by a
person,
who
is
guilty,
and
declares
the
sentence
of
imprisonment, but the execution of this penalty is suspended for a certain time (so-called trial period). A convict must behave well during this period and fulfil the conditions laid down in a judgement. If he succeeds, he shall be deemed to have never been convicted and sentenced. Such
punishment
was
first
introduced
into
the
Czechoslovak criminal law in 1919 by the special act No. 562/1919 Coll. During the Second World War the legislation of the suspended sentence was replaced by German criminal law that used harsh and inadequate punishment. After the war, the application of the 1919 Act was renewed. In 1950 Parliament adopted the new Criminal Code, but the legal adjustment of the suspended sentence had not changed much. The
next
Criminal
Code,
adopted
in
1961,
brought
several changes into legislation of this institute. The penalty of imprisonment which could be suspended could not exceed two years and trial period was limited to one year to five years. For more than thirty following years, this Criminal Code
was
changed
by
many
amendments,
but
the
legal
adjustment of the suspended sentence remained the same until 1997. This year it was for the first time that originally 78
anglo-american
institution
Czech
law.
This
amendment
suspended
sentence
with
surveillance.
performed
by
criminal
employees
of
of
probation
the
appeared
introduced The
Probation
in
the
so-called
monitoring and
is
Mediation
Service, who look after the convicts and help them to live a proper life and fulfil the conditions. Other
important
aspects
of
this
institute
have
not
changed until today, when the suspended sentence represents the most common penalty at all. Thesis
also deals with the assessment of the legislation
of this institute in the new Penal Code, which was recently approved by Parliament and becomes effective on the 1st January
2010.
arranging
New
criminal
codification
brings
new
philosophy
of
sanctions
based
on
principle
of
depenalization and humanization of criminal law and provides a wide scope of application of alternative punishment. This thought is derived conceptually from the principles of socalled
restorative
framework
for
justice,
which
considering
offers
criminal
an
alternative
behaviour.
It
is
understood as an effort to rehabilitate from a criminal act through an interrupted or endangered system of protected values and social relationship. Legislation of the suspended sentence itself in the new Penal Code, however, differs little from the previous version. In the end, I attempted to define negative elements of legislation
or
summarize
my
implementation perceptions,
of the
suspended sentence,
suggestions
proposals de lege ferenda.
79
and
give
my
own
