Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra správní vědy, správního a finančního práva
Měnové reformy Diplomová práce
Bc. Kristýna Chalupecká 2008
Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma Měnové reformy zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených.
……………………..
PODĚKOVÁNÍ Chtěla bych v prvé řadě poděkovat svému vedoucímu diplomové práce, JUDr. Petru Mrkývkovi PhD., za cenné rady a podněty ke zpracování této práce. Také bych ráda poděkovala své rodině, především mamince, za trpělivost a podporu.
„CHERCHEZ LA MONNAIE“ Za vším hledej peníze Milton Friedman
Obsah
Úvod ................................................................................................................................................ 7 1.
Peníze .................................................................................................................................... 10 1.1. Obecná definice peněz ........................................................................................................ 10 1.1.1.
Výchozí teze .......................................................................................................... 10
1.1.2.
Pojetí peněz v tržní ekonomice.............................................................................. 11
1.1.3.
Pojetí peněz v centrálním plánovaní...................................................................... 12
1.2. Historický vývoj peněz ....................................................................................................... 12 1.2.1.
Počátky historického vývoje peněz a vznik mincí................................................. 12
1.2.2.
Papírové peníze ..................................................................................................... 13
1.2.3.
Systém zlatého standardu ...................................................................................... 14
1.3. Současná podoba peněz ...................................................................................................... 16 2.
Měna ..................................................................................................................................... 18 2.1. Pojem měny a její definice ................................................................................................. 18 2.2. Měnová suverenita a měnový statut ................................................................................... 19 2.3. Měnové právo a předmět právní regulace měny ................................................................ 21 2.4. Devizové právo ................................................................................................................... 23 2.5. Vymezení měny podle jejích jednotlivých znaků............................................................... 23 2.6. Centrální banka a měnová politika státu ............................................................................ 26 2.6.1.
3.
Česká národní banka jako orgán provádějící měnovou politiku ........................... 27
Měnové reformy................................................................................................................... 29 3.1. Pojem měnové sukcese, měnové a peněžní reformy .......................................................... 29 3.1.1.
Pojem peněžní reformy.......................................................................................... 30
3.1.2.
Pojem měnové reformy ......................................................................................... 30
3.2. Měnová kontinuita v rámci měnové sukcese...................................................................... 32 3.2.1.
Časový účinek měnové sukcese ............................................................................ 33
3.2.2.
Prostorová dimenze měnové sukcese .................................................................... 34
3.2.3.
Alternativní plnění ................................................................................................. 35
3.2.4.
Diskontinuita závazků ........................................................................................... 35
3.3. Denominace jako zvláštní typ měnové reformy ................................................................. 35 3.3.1.
Denominace provedená v Turecku ........................................................................ 36
4
Obsah
3.3.2. 4.
Denominace provedená v Bulharsku ..................................................................... 37
Měnové reformy 20. století na území Československa ..................................................... 39 4.1. Československá měnová reforma 1919 .............................................................................. 39 4.1.1.
Východiska reformy .............................................................................................. 39
4.1.2.
Průběh reformy ...................................................................................................... 40
4.1.3.
Bankovní úřad ministerstva financí jako orgán měnové politiky .......................... 41
4.1.4.
Výsledky Rašínovy reformy .................................................................................. 42
4.2. Měnové zásahy v Československu po uzavření Mnichovské dohody................................ 43 4.3. Měnová reforma 1945 ........................................................................................................ 44 4.3.1.
Příprava reformy .................................................................................................... 44
4.3.2.
Průběh reformy a její výchozí body ...................................................................... 46
4.3.3.
Výsledky reformního úsilí ..................................................................................... 48
4.4. Měnová reforma 1953 ........................................................................................................ 49 4.4.1.
Výchozí situace po roce 1948 ................................................................................ 49
4.4.2.
Příprava reformy a její základní body ................................................................... 50
4.4.3.
Průběh reformy ...................................................................................................... 52
4.4.4.
Mezinárodní dopad reformy .................................................................................. 54
4.4.5.
Výsledky provedené reformy ................................................................................ 54
4.5. Česko - slovenská měnová odluka v roce 1993.................................................................. 56
5.
4.5.1.
Příprava měnové odluky a její odlišná východiska ............................................... 56
4.5.2.
Rozhodnutí o odluce a její realizace ...................................................................... 58
4.5.3.
Dopady a následky měnové odluky ....................................................................... 60
Zavádění eura jako měnová reforma ................................................................................ 62 5.1. Počátky evropské měnové integrace................................................................................... 62 5.1.1.
Breton – woodský systém a poválečné měnové uspořádání ................................. 62
5.1.2.
Vznik a počátky evropské měnové integrace ....................................................... 63
5.2. Evropský měnový systém ................................................................................................... 65 5.3. Evropská měnová unie ....................................................................................................... 66 5.3.1.
Maastrichtská smlouva a vytváření evropské měnové unie .................................. 66
5.3.2.
Zavádění nové platební jednotky euro .................................................................. 69
5.4. Prameny evropského měnového práva ............................................................................... 71
5
Obsah
5.5. Přijímaní eura dalšími členskými státy EU ........................................................................ 74 5.5.1.
Systém kurzových mechanismů ERM II ............................................................... 74
5.5.2.
Systém kurzových mechanismů ERM II ............................................................... 75
5.5.3.
Scénáře při přijímání eura...................................................................................... 76
5.5.4.
Legislativní a organizační zabezpečení přijetí eura............................................... 77
5.6. Průběh euroreformy ve vybraných zemích eurozóny ........................................................ 77 5.6.1.
Přijetí eura na Slovinsku ........................................................................................ 77
5.6.2.
Přijímání eura na Slovensku .................................................................................. 78
5.7. Česká republika a přijetí eura ............................................................................................. 82 5.7.1.
Plnění Maastrichtských kritérií.............................................................................. 82
5.7.2.
Přijímání eura na národní úrovni ........................................................................... 82
5.7.3.
Národní koordinace při přijímaní eura .................................................................. 84
Závěr ............................................................................................................................................. 86 Resumé.......................................................................................................................................... 89 Seznam použitých zdrojů ............................................................................................................ 91 Seznam použitých publikací ...................................................................................................... 91 Seznam použitých článků .......................................................................................................... 92 Seznam internetových zdrojů .................................................................................................... 93 Seznam hlavních použitých předpisů ........................................................................................ 93
6
Úvod
ÚVOD Tématem mé diplomové práce je problematika měnových reforem. Peníze vždy byly, jsou a budou předmětem lidského zájmu. Jedná se o hybnou sílu celého hospodářství, tudíž je pochopitelné, že jakékoliv zásahy v této oblasti jsou vždy tématem velmi diskutovaným. Měnová reforma není však primárně problémem pouze právním a ekonomickým. Fakticky vzato je zásahem do právního řádu k sloužící k odlišné regulaci ekonomických činitelů, což následně ovlivňuje mnoho dalších sociálních, politických a jiných aspektů. Téma měnových reforem je v současnosti velmi živé, a to především díky evropské měnové integraci. Měnové reformy však mohou mít velmi rozličná východiska, podobu, intenzitu provedení a také velmi rozlišné následky. K obšírnějšímu vysvětlení tak komplikovaného fenomému, jakým dozajista měnové reformy jsou, by bylo potřeba mnohem rozsáhlejší publikace než mé diplomové práce. Pokud má být totiž záměrem uceleně rozebírat tuto problematiku, je potřeba podrobit zkoumání veškeré vztahy, které s sebou měnová regulace přináší. Cílem mé práce proto nebylo a ani nemohlo být pouhé vysvětlení pojmu měnových reforem a jejich popsání pomocí několika příkladů. Za úkol jsem si vzala přinést ve své práci ucelenější pohled na měnové reformy. Pomoci mi v tomto směru mělo především vymezení jednotlivých proměnných, které mají vliv na provádění měnových reforem, konfrontace a komparace pojmu a provádění měnových reforem a nakonec také popis vybraných měnových reforem s vymezením jejich jednotlivých specifik. Výchozím bodem, kterému věnuji první kapitolu, byl pro mě pojem peníze, jeho vymezení a odlišnosti z hlediska právního a ekonomického. Prostor věnuji také popisu forem peněz, jak současných, tak historických, a to zejména z hlediska dalšího návaznosti na další kapitoly. Druhou kapitolu jsem zasvětila pojmu měna. Jedná se o problematiku velmi obsáhlou, protože pojem měny je pochopitelně pro provádění měnových reforem klíčovým. Proto se snažím nejen popisovat relace mezi právním a ekonomickým vymezením měny, ale také se snažím včlenit ucelený pohled na měnu z hlediska právního. To zahrnuje jak pojem působení měny, měnovou suverenitu a jednotlivé aspekty měny, ale také orgány regulující měnu a měnovou politiku. Na základě takto stanovených právních kritérií jsem se poté pokusila
7
Úvod
vymezit jednotlivé prvky české koruny, čímž jsem se také snažila vytvořit určitou komparační platformu pro další kapitoly. Na základě takovéhoto obecného vymezení jsem poté mohla přistoupit ke kapitole třetí, která má sloužit k definování měnových reforem. Mým úkolem nebylo jen tento pojem nadefinovat, ale také porovnat jednotlivé přístupy a problémy provázející toto obecné určení. Jedním z mých úkolů, které jsem si vytyčila, bylo právě hledání jednotících faktorů charakteristických pro měnové reformy. Kromě samotného vymezení měnových reforem jsem se také pokusila o stručné vymezení právního následnictví, kde jsem se pokusila nastínit některé aspekty měnové sukcese, které mohou měnové reformy provázet. V závěru jsem se pokusila názornými příklady popsat a vymezit specifický druh měnových reforem, a to denominace. Ve čtvrté kapitole jsem se rozhodla popsat jednotlivé příklady měnových reforem na území bývalého Československa. Tato kapitola tedy zahrnuje československou měnovou odluku z roku 1919, poté reformy z roku 1945 a 1953 a nakonec měnovou sukcesi z roku 1993 po rozpadu federace. Mým prvořadým cílem bylo popsat podstatu těchto reforem, ovšem bez hlubší snahy o nějakou komparaci, protože se jedná reformy odlišné. Spíše jsem se zaměřila na vývojovou kontinuitu a celkové osvětlení výchozích bodů a důsledků, které tyto reformy přinášely. Pátá kapitola obsahuje okruh věnovaný evropské měnové integraci a přijímaní společné měny euro. Po určitém zaváhání jsem do této kapitoly rozhodla zařadit i integraci České republiky v rámci tohoto procesu, protože toto téma logicky navazuje na proces integrace jiných členských států. Mým úkolem bylo především vymezení základních bodů této integrace, určení východisek a potřebných reformních kroků k přijetí společné měny. Dále jsem chtěla popsat jednotlivá specifika při přijímání měny nově přistupujícími státy. Proto jsem do této kapitoly včlenila i pasáže popisující proces přijetí nebo přijímání eura vybranými státy. Na to jsem navázala přístoupením České republiky, kde jsem stručně vymezila jednotlivé kroky, které už ČR přijala, a především kroky, které bude muset podniknout k úspěšnému přijetí nové měny. Téma mojí práce proto v sobě zahrnuje velmé množství dílčích podúkolů a námětů na studium, které jsem se pokusila uceleně a srozumitelně podat v této práci. Cílem tedy není, jak by se mohlo zdát, pouhé vytvoření popisné statě. Práce by měla prolínat jak popisné pasáže, 8
Úvod
vymezující především jednotlivé příklady reforem, ale také části, ve kterých byl prostor ke komparaci a vytvoření a vyjádření vlastního pohledu na měnu a měnové reformy.
9
1. Peníze
1. PENÍZE 1.1. OBECNÁ DEFINICE PENĚZ 1.1.1. Výchozí teze Za peníze můžeme považovat jakékoliv aktivum, které je všeobecně přijímáno při placení za zboží a služby nebo při úhradě dluhů.1 Nelze pod tímto pojmem rozumět standardně jen mince a bankovky,2 nýbrž všechny výrobky, předměty a všeobecně věci, kterými se kdy platilo. Důležitým pojmovým znakem při této definici z hlediska podstaty peněz je totiž jejich akceptace. Na základě vývoje peněz se postupem determinovaly funkce, které měly peníze plnit, a to:3 a) prostředek směny – peníze by měly vstupovat do směny jako oboustranně akceptovatelné médium b) zúčtovací jednotka – prostřednictvím peněz můžeme vyjádřit cenu zboží, tedy svou vnitřní hodnotu, která je stanovitelná ke všem ostatním komoditám a je tak schopná i vytvořit poměr dvou na sobě nezávislých komodit c) uchovatel hodnoty Na základě teoretického a funkčního pojetí peněz se však můžeme velmi snadno dostat do rozporu, kdy pojetí funkční může značně zužovat to teoretické. Obecně se dá ale přiklánět k tomu, že i při nedokonalém plnění některých funkcí, kterými jsou peníze vymezeny, se pořád jedná o prostředek směny. Pokud tedy daná komodita plní funkci akceptovatelného směnného média, jedná se o peníze. S podobným vymezením peněz se lze setkat i z hlediska ekonomického, kdy můžeme za peníze považovat vysoce likvidní4 aktiva s nízkou mírou rizika.
1
Revenda, Z., Mandel, M. a kol. Peněžní ekonomie a bankovnictví. Praha: Management Press, 1999, s. 22 Ty mohou být definičně pojímány jako peníze v užším slova smyslu 3 Fuchs, K., Tuleja, P. Základy ekonomie. Brno: Masarykova univerzita 2005, 247 s. 4 Schopné výměny za jiné aktivum bez ztráty hodnoty nebo pouze s minimální ztrátou hodnoty 2
10
1. Peníze
1.1.2. Pojetí peněz v tržní ekonomice Jak odlišné může být pojetí peněz nám však ukazuje definice peněz prostřednictvím empirie, která v podstatě pouze poukazuje na to, že teoretické vymezení peněz už nijak nezohledňuje rozvoj peněz a úlohu, kterou v dnešní společnosti mají. V dnešní ekonomice představují peníze velmi důležitou proměnnou, která má vliv na hospodářský vývoj a přímo či nepřímo ovlivňuje mnoho jiných ukazatelů. Pro účely ekonomické by proto měla definice peněz obsahovat takové vymezení, které nejlépe předpovídá vývoj těch proměnných, jež by měly peníze vysvětlit.5 Poněkud krkolomně konstruovaná definice se snaží poukázat na to, že existují i hodnoty (např. termínované bankovní vklady charakteristické nižší mírou likvidity), které podle teoretické definice peněz nelze definovat jako peníze, nicméně i přesto se promítají do peněžních ekonomických veličin. Opakem pak mohou být peníze zcela odpovídající teoretickému vymezení, které jsou však pro měření těchto ekonomických veličin irelevantní (např. peníze zašité ve slamníku postavené mimo oběh). Empirická definice proto určuje pojem peněz podle tzv. měnových agregátů,6 na základě kterých můžeme konstruovat základní makroekonomické veličiny. Na základě této empirické definice můžeme také demonstrovat to, jak jsou peníze vnímány v hlediska ekonomického a jak z hlediska právního. Právo vnímá pojem peníze pouze jako platidlo, věc bez jakýchkoliv širších vazeb, pouze v souvislosti na základní funkce, které mají peníze plnit. Z hlediska ekonomického však v sobě peníze zahrnují širokou strukturu souvislostí, které právo zohledňuje až v návaznosti na platební jednotku konkrétního státu, měnu. Na základě toho bych se proto neztotožnila s teorií, že pojem peníze jsou kategorií ryze ekonomickou a měna pouze kategorií právní. Obě kategorie v sobě zahrnují jak právní, tak ekonomické aspekty. Taktéž je velmi polemický výrok, že peníze mohou fungovat pouze jako
5
Revenda Z., Mandel, M. a kol. Peněžní ekonomie a bankovnictví. Praha: Management Press, 1999, s. 26 Měnové agregáty jsou de facto skupiny peněžních prostředků v oběhu lišící se rozdílným stupněm likvidity. Na základě toho je pak určováno množství peněz v oběhu, které je podstatné pro řízení měnové politiky (regulace množství peněz v oběhu). Definice měnových agregátů se mohou v různých ekonomikách jemně lišit M1=oběživo vklady splatné na požádání M2=M1 úsporné vklady s krátkou výpovědní lhůtou M3=M2 dlouhodobé pohledávky vůči bankovnímu sektoru okamžitě převoditelné (cenné papíry znějící na řad) 6
11
1. Peníze
součást měny. Schůdnější je spíše tvrzení, že peníze vytváří měnu a naopak, měna vytváří peníze, i když jsou tyto reciproční vazby samozřejmě mnohem složitější. 1.1.3. Pojetí peněz v centrálním plánovaní Vzhledem k tomu, že záměrem mé práce je mj. popsat měnové reformy, které probíhaly v návaznosti na přechod k centrálně plánované ekonomice, nelze se vyhnout také tomuto poněkud odlišnému pojetí peněz. Peníze v centrálně plánované ekonomice sice zůstávají ve svých obvyklých formách, ale dochází k potlačování jejich základních funkcí. Peníze nejsou výsledkem nebo projevem tržních poměrů, peníze takzvaně „jdou“ za zbožím a jsou zatlačeny do pozadí materiálními procesy. Jejich funkcí je peněžní vyjádření centrálně určených hodnotových vztahů a zprostředkování směn zboží a služeb předurčených "hmotnými" proporcemi v centrálním národohospodářském
plánu,
umožnění
úvěru
podle
proporcí
centrálního
plánu,
zprostředkování mezinárodního platebního a úvěrového styku v rozsahu podle plánu při centrálně řízeném kurzu a uchování kupní síly. U takovýchto peněz pak logicky postrádá smysl jakákoliv kalkulace do ekonomických proměnných a dochází k deformaci trhu. Centrální řízení peněžního oběhu však vcelku spolehlivě mohlo skrýt problém efektivnosti hospodářských aktivit, rovnováhy ekonomiky, problémy hospodářského růstu, a to včetně projevů inflace. Peníze v centrálně plánových ekonomikách byly vytrženy ze svého původního účelového kontextu a jejich funkce se fakticky omezila pouze na prostředek směny.
1.2. HISTORICKÝ VÝVOJ PENĚZ 1.2.1. Počátky historického vývoje peněz a vznik mincí Vznik peněz je vázán na rozvoj směny a objevuje se až jejím určitém vývojovém stupni, kdy již barterový obchod7 nesplňoval potřeby tehdejší společnosti a byla zde potřeba prostředku nezávislého na druhu směňovaných komodit, platidla. Přestože se v různých kulturách objevily různé druhy platidel, především rozličné naturálie, jako nejpraktičtější se ukázaly být právě peníze.
7
Obchod v podobě směny zboží
12
1. Peníze
Na začátku svého vývoje se peníze opíraly o svůj komoditní charakter, tj. kupní síla peněz byla spojena s jejich vnitřní hodnotou. Tím se pochopitelně do popředí dostaly drahé kovy, tedy především zlato a stříbro (tzv. systém bimetalismu a monometalismu)8, a různé slitiny drahých kovů. Ty se užívaly v různých podobách, a vyvinuly se až do současné formy, které známe pod pojmem mince. Zezačátku se do oběhu dostávaly mince plnohodnotné, tj. jejichž nominální a vnitřní hodnota byla totožná. Postupem času však začalo docházet k emisi neplnohodnotných mincí, jejichž vnitřní a nominální hodnota se lišila, díky čemuž byla snížena i míra jejich akceptace. Proto bylo potřeba zaštítit takovéto peníze jinou garancí než vnitřní hodnotou, většinou garancí státní, a nadto zákonem stanovit povinnosti přijímat tento druh peněz jako platební jednotku, jinými slovy vypustit ji do oběhu nuceného. Na etablování mincí jako platebních prostředků bylo proto navázáno postupné vytváření a stanovování peněžních jednotek jako měřítka množství nebo hmotnosti drahého kovu. Vydávání tohoto platebního prostředku proto zároveň přinášelo určitou komplexní potřebu regulace, což znamenalo nejprve ingerenci státu v podobě zavádění mincovního regálu, což ovšem vedlo pouze k vytváření rozlišných peněžních soustav uvnitř jednotlivých států. Posléze proto přešla výroba mincí ke státnímu monopolu.9 Přejímání emisí mincí státem tak vedlo k utváření jednotného vnitřního peněžního systému, tedy k utváření měny. 1.2.2. Papírové peníze Mince s sebou však přinášely mnohé nevýhody, a to od možnosti znehodnocování (ať opotřebením nebo naopak záměrné devalvování panovníkem), až po vzrůstající nároky na skladování a těžbu dalšího kovu, proto bylo potřeba přistoupit k hledání jiných alternativ. Přestože byly papírové peníze používány už ve starověké Číně, začíná v souladu s potřebami trhu a jednotlivých států narůstat jejich vliv až v 17. století. Znamenaly tehdy definitivní přechod od koncepce metalistické ke koncepci nominalistické.10 Z hlediska odlišného charakteru účelu, který měly papírové peníze plnit, se vyprofilovaly dvě jejich základní formy, a to: 8
monometalismus – systém, kdy plní funkci peněz pouze jeden z kovů (zlatý nebo stříbrný monometalismus), v případě, že tuto funkci plní oba kovy, pak mluvíme o bimetalismu 9 což ovšem v prvopočátcích nebylo zapříčiněno jen snahou o stabilní státem garantovaný platební prostředek, nýbrž i jako nástroj k vytváření dalších prostředků na krytí státních potřeb. 10 Hodnota peněz už nebyla dána jejich vnitřní hodnotou a do popředí se dostalo pojetí peněz jako účetní jednotky, pouhého symbolu hodnoty
13
1. Peníze
A) Státovky, jako papírové peníze emitované státem ke krytí jeho potřeb. Vzhledem k tomu, že státovky nebyly kryty zlatem, bylo potřeba normativně regulovat jejich akceptaci, proto byl pro ně stanoven nucený kurz a byly vysílány do nuceného oběhu. Státovky tak představovaly dluhopisy emitovaný státem (centrální bankou), nesměnitelné za peněžní kov. Představovaly dluh státu, který měl být postupně splácen stahováním z oběhu. Pokud však docházelo k nekontrolované emisi bez dohledu instituce, která by řídila jejich množství v oběhu (většinou docházelo), pak byly takovéto peníze znehodnocovány a ztrácely jednu ze svých základních funkcí jako uchovatele hodnot. Důležitým faktem je, že rozdíl mezi bankovkami a státovkami pak existoval pouze v rovině právní, ekonomická podstata je stejná. Tento typ peněz však v průběhu dvacátého století prakticky zanikl.11 B) Bankovky, jako druhá forma papírových peněz, naproti tomu nahrazovaly drahý kov, byly s tímto drahým kovem pevně svázány a při platebním styku drahým kovům sekundovaly. Bankovky se původně vyvinuly z dlužních úpisů komerčních bank a byly volně směnitelné za zlato. Z právního hlediska se jednalo o vlastní vistasměnky vystavované bankéři splatné ve zlatě, případně v jiném drahém kovu. Mezi další znaky bankovek patřila jejich převoditelnost pouhou tradicí a bezúročnost. Přestože se bankovky řadily mezi neplnohodnotné peníze a jejichž podstata spočívala ve všeobecně uznávané garanci v systému směny, neztotožnila bych s myšlenkou některých autorů,12 že se jednalo o oběh nucený. Jednak z toho důvodu, že se etablovaly na tržním principu dobrovolné směny v rámci zjednodušení platebního styku, navíc byly vysoce likvidní, v tomto případě na požádání směnitelné za zlato. A právě oběh plnohodnotných zlatých mincí a volná směnitelnost bankovek za zlato položila základ systému zlatého standardu. 1.2.3. Systém zlatého standardu Jak jsem již výše popsala, systém zlatého standardu fungoval na principu fixního množství zlata vázaného na danou měnu, a proto jsou mezi sebou kurzy měn fixně svázané. Systém zlatého standardu, stejně jako emise všech plnohodnotných platidel, stavěl na fixním množství 11
V České republice po zrušení zákona č.41/1953 Sb., o peněžní reformě, v roce 1992 už vydávání státovek není ani právně možné 12 Pospíšil, Z., Hobza, V., Puchinger, Z. Finance a bankovnictví. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006, s. 9
14
1. Peníze
peněžních prostředků v oběhu (případně jen pozvolném zvyšování na základě získávání nových zdrojů bez možnosti samovolných intervencí), čímž se země mohla úspěšně bránit proti inflaci. Bývalý šéf Federálního rezervního systému Alan Greenspan se ve své tezi Zlato a ekonomická svoboda vyjádřil o systému zlatého standardu jako o ochránci vlastnických práv a zároveň dodal, že bez zlatého standardu není způsob, jak ochránit svoje úspory před zabavením prostřednictví inflace. Zlatý standard byl poprvé zaveden v Anglii po Napoleonských válkách na začátku 18. století a do konce 19. století jej přejala nejen většina Evropy, ale i Spojené Státy a některé asijské země.13 Rozvoj zlatého standardu zarazila až na první světová válka, konkrétně potřeba emise dalších peněz, čímž se roztočil inflační kolotoč. Přestože se některé státy pokoušely o návrat ke zlatému standardu i po první světové válce v rámci posílení měnové stability, započala éra definitivní demonetizace zlata14, jednak z důvodu nedostatku této komodity, pak také z důvodů ekonomických. Mezi válkami nejprve došlo k modifikaci zlatého standardu na standard zlatého slitku (kdy sice zůstala zachována směnitelnost bankovek za zlato, ale pouze za zlato uchovávané ve slitcích, což kladlo velké nároky na bonitu směňujícího) a posléze na standard zlaté devizy. Měny byly v tomto režimu vázány na jinou měnu volně směnitelnou za zlato, tedy na dolar. Toto uspořádání bylo výsledkem jednání konference z roku 1944 v Breton – Woods v rámci založení Mezinárodního měnového fondu jako organizace mezinárodní měnové spolupráce, mj. také k řízení úvěrových zdrojů pro tvorbu měnových rezerv jednotlivých členských států. Proces demonetizace byl fakticky završen počátkem 70. let, kdy byla zrušena směnitelnost amerického dolaru za zlato a v návaznosti na to došlo k zákazu stanovování zlatých obsahů národních měn v členských zemích Mezinárodního měnového fondu. Určitým pokusem, jak v současné době navázat na zlatý standard s ohledem na postupující recesi Spojených Států, je emise certifikátů volně směnitelných za zlato, označovaných jako soukromá měna Liberty Dollar.15
13
např. Japonsko nebo Indie rušení přímé vazby peněžních prostředků na zlato, či jiný drahý kov 15 jedná se o jakousi kvaziměnu volně směnitelnou za pevně stanovený obsah zlata se směnným kurzem k dolaru 1:1. 14
15
1. Peníze
1.3. SOUČASNÁ PODOBA PENĚZ Jak je z historie peněz patrné, emise peněžní masy může probíhat a také probíhala rozličnými způsoby, které si můžeme ilustrovat na tomto grafu: Neúvěrová (ražba plnohodnotných mincí) Rozpočtová úvěrová emise (emise státovek a pokladničních poukázek ministerstvem financí
Emise peněžní masy Úvěrová
Obchodně úvěrová Klasická (emise bankovek centrální bankou Bankovně úvěrová emise
Moderní (rozšiřováním úvěru poskytovaného ústřední bankou )
Z hlediska rozpoznávání dnešních peněz však může být čitelnější rozlišení peněz v těchto základních podobách, a to jako: A) Hotovostní peníze a) Mince -
běžně představující oběžné prostředky nižších nominálních hodnot
b) Bankovky -
tvořící oběžné prostředky vyšších nominálních hodnot
Dnešní hotovostní peníze se formou nejvíce přibližují bývalým státovkám, protože nejsou kryty zlatem ani žádnou jinou faktickou hodnotou, mají nucený oběh jako zákonem předepsaná platidla, a díky tomu jsou přijímány všeobecně v tržních transakcích. Nicméně na rozdíl od státovek výhradní emise hotovostních peněz připadá pouze centrálním bankám, které prostřednictvím změn měnové báze mohou aktivně provádět svoji nezávislou měnovou politiku. B) Bezhotovostní, neboli depozitní peníze Jedná se o bezhotovostní peníze vedené na účtech bank, které vznikly za účelem snížení transakčních nákladů oběhu a kvůli snížení požadavků na rozsah hotovostních prostředků. V současné době jsou to právě bezhotovostní peníze, které tvoří hlavní část celkové peněžní masy.
16
1. Peníze
Základním rozdílem mezi hotovostními a bezhotovostními penězi je ten, že v současné době u hotovostních peněž zákon svěřuje monopol emise pouze centrální bance, kdežto bezhotovostní peníze mohou emitovat i banky komerční, a to na bázi běžného poskytování úvěrů (na principu tzv. multiplikace depozit).16 Samotná emise bezhotovostních peněz tedy legislativně vymezená není, zákon pouze definuje způsob, na základě kterého dochází k multiplikaci depozit (právo komerčních bank poskytovat úvěry je zakotveno v § 1 písm. b) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů) a poté tento proces zohledňuje.17
16 17
Revenda, Z. a kol. Centrální bankovnictví. Praha: Management Press, 1999, s. 41 viz zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů
17
2. Měna
2.
MĚNA 2.1. POJEM MĚNY A JEJÍ DEFINICE
Z hlediska zaměření celé práce je pro nás však podstatnější pojem měny, kterou už jsem vymezila velmi stručně v předchozí kapitole jakožto konkrétní druh peněz upravený právním řádem určitého státu, neboli také jakousi národní formu peněz. Z hlediska funkčně ekonomického navíc můžeme měnu blížeji vymezit jako kriteriální nástroj kvantifikace všech jevů a projevů probíhajících v národním hospodářství. Měna je prostředkem hospodářství.18 Z hlediska právního lze naopak měnu charakterizovat jako určitou soustavu peněz, jejichž vztah je dán určením názvu základní jednotky, jejích dílů a násobků, a které skutečně obíhají na určitém území a používají a které se používají při plnění závazků na tomto území. Podle všeobecně uznávaných právních zásad musí měna vykazovat následující znaky: •
Status měny jí musí být přiznán pomocí právních předpisů
•
Musí plnit funkci prostředku směny
•
Musí být všeobecným platebním prostředkem, tj. musí existoval možnost, aby byl používán širokým okruhem subjektů všech typů
Ve většině definic se o měně hovoří jako platebním prostředku navázaném na určité státní území, není to však nutným pravidlem. Mezi druhy měn, v některých případech pouze měn s nedokonalým právním vymezením, které mohou být emitovány bez návaznosti na státní zřízení, můžeme zařadit 1. Měna emitovaná soukromými institucemi - ve světě se vyskytují pouze ojedinělé případy takovýchto emisí a naopak ve většině zemí je privátní emise peněz zákonem zakázána. Výjimkou může být příklad Skotska nebo Severního Irska, kde jsou soukromé banky na základě povolení centrální bankovní instituce oprávněny emitovat své vlastní papírové, komoditně kryté peníze.19 2. Měna vytvořená mezinárodní organizací – v současnosti může posloužit příkladem SDR (Special Drawing Rights) vytvořená Mezinárodním měnovým fondem, jedná se však
18
Engliš, K. Malá finanční věda. Praha: Pražské akciové tiskárny, 1920, s. 48 v současné době se však jedná pouze o tři bankovní instituce, jejichž bankovky jsou vázány v pevném poměru 1:1 na britskou libru
19
18
2. Měna
pouze bezhotovostní účetní a měnovou jednotku, která slouží k provádění složitých mezinárodních transakcí, tudíž je zde vyloučen faktický oběh na určitém území20 3. Měna užívaná nebo vytvořená v rámci měnové unie – kdy státy obchodují své měny v pevně svázaném kurzu nebo v případě vyšší integrace žádný ze státu neemituje vlastní měnu a tuto pravomoc je delegována na společný nadnárodní orgán21 4. Měna clearingová, neboli měna určené k zúčtování platebního styku mezi státy, nicméně z hlediska právního postrádá clearingová měna všechny právní znaky měny, proto ji můžeme považovat za měnu pouze z hlediska ekonomického Z hlediska ekonomického se tedy můžeme někdy setkat s odlišováním měn pomocí odlišné kupní síly a odlišného kolísání cenové hladiny, zatímco z hlediska právního je pak měnová odlišnost spatřována v rozdílnosti právních úprav a v rozdílném působení svrchované moci.22 Z pohledu ekonomie lze však měnových odlišností najít mnohem více, odlišnosti lze v podstatě spatřovat ve všech ekonomických kritériích, které měnu vymezují. Z hlediska právního pak odlišnost měny lze skutečně spatřovat pomocí měnové suverenity a jejího měnového statutu.
2.2. MĚNOVÁ SUVERENITA A MĚNOVÝ STATUT Za jeden z projevů státní suverenity je v tradičním pojetí pokládána i suverenita měnová, tedy nezadatelný výkon práv nad měnou a měnovou politikou. Dnešní peníze se nazývají také jako "fiat money", což se dá interpretovat jako to, že peníze existují na základě rozhodnutí státu: "budiž peníze". Jsou tedy dány svrchovanou vůli státu, která je posléze etablována pomocí právního řádu, tedy měnového statutu. Měnový statut tedy můžeme charakterizovat jako právní řád, jímž se upravuje měnová jednotka, nad níž nositel měnového statutu vykonává měnovou suverenitu. Na vnitřní měnovou suverenitu státu můžeme nahlížet ze dvou pohledů, ze strany státu a ze strany občana. Měnová suverenita přináší státu, stejně jako občanu určitá práva a určité povinnosti. Stát na základě zákona emituje vlastní měnu jako výlučné platidlo na svém území, 20
především zde bývá často uváděn argument, že SDR je akceptována jen úzkým okruhem subjektů. Nicméně pokud vyjdeme z toho, že SDR akceptují všechny subjekty, které daný měnový statut zavazuje, pak lze považovat SDR za měnu 21 viz další kapitoly pojednávající o evropské měnové integraci 22 Grúň, L. Menové, bankové a devizové právo. Bratislava: Vydavatelské oddelenie právnickej fakulty UK, 1996, s. 12
19
2. Měna
díky kterému může prostřednictvím nezávislé instituce provádět svébytnou měnovou politiku. Na druhou stranu, pokud atrahuje svým občanům právo volně vytvářet vlastní prostředky směny, musí působit jako dostatečný garant a ochránce měny jako stabilního směnného prostředku. Občanům pak recipročně odpovídá povinnost výhradní akceptace tohoto platebního prostředku a právo požadovat od státu dostatečnou ochranu vlastnického práva hodnot přechovávaných pomocí měny, a to ústavní a právní. Otázkou však může být dostatečnost takového ochrany. Poměrně spekulativním je v tomto ohledu výrok německého Spolkového ústavního soudu, který prohlásil, že „stát ústavní ochranou vlastnického práva zaručuje volnost vlastníka disponovat se zbožím, čímž však zdaleka nezaručuje, že poptávka na trhu po tomto zboží bude stále ve stejné hodnotě.“23 Příznivci tohoto výroku se opírají především o to, že nositel měnové suverenity je v demokratickém státním zřízení odlišný od jeho poskytovatele. V tržním hospodářství je pochopitelné, že totožná cenová hodnota měny je neudržitelná. Nicméně formulací „zdaleka nezaručuje“ by se mohlo zdát, že ačkoliv stát cenovou stabilitu garantuje, tak se odpovědnosti za tuto garanci fakticky zříká. Toto pojetí by mohlo v krajním případě velmi lehce svádět až k tomu že v případě státního bankrotu by stát mohl v rámci měnové reformy připravit své občany naprosto legitimně o veškeré úspory (jak se tomu již mnohokrát v minulosti stalo). V rámci zásady nominalismu24 by byl i tento počin ze strany státu vykládán jako oprávněný a uznávaný. I z hlediska mezinárodního, které je vybudováno na zásadě lex monetae25, je totiž státu poskytnuta téměř neomezitelná měnová suverenita vyznačující se těmito základními pravidly: •
Každý stát je nadán měnovou suverenitou, včetně práva vytvořit a nahradit si svoji měnu
•
Suverénní práva každého státu nad vlastní měnou musí být uznávána všemi ostatními státy a jejich soudními a výkonnými orgány
•
Uznání suverénních práv jiného státu nad svojí měnou může být odepřeno toliko v případech, kdy je vykonáváno diskriminačním způsobem vůči státům jiným
Měnovou suverenitu, jakožto pojem spadající do kategorie právní, můžeme tedy popsat pomocí následujících tři základních prvků, a to: 23
Nález Spolkového ústavního soudu z 31. března 1998 č. 2 BvR 1877/97 a BvR 50/98. O které blíže pojednávám v další kapitole věnující se měnovým reformám 25 Tomášek, M. Pojetí zásady „lex monetae“ v právu ES. Evropské a mezinárodní právo, 1998, č. 3, s. 4 24
20
2. Měna
A. Vlastní měny a její právní regulace B. Vlastní měnová politiky C. Orgánu, který tuto měnovou politiku provádí, tedy nejtypičtěji centrální banku státu K těmto bodům by se dal ještě přiřadit bod čtvrtý, a to právě vlastní efektivně poskytovaná garance k ochraně této měny, protože bez ochrany měny poskytované státem jako nositelem této suverenity nemůže žádný z předchozích bodů obstát.
2.3. MĚNOVÉ PRÁVO A PŘEDMĚT PRÁVNÍ REGULACE MĚNY Je pochopitelné, že každá měna v rámci své regulace v právním řádu vytváří konzistentní okruh právních norem. Přestože měnové právo netvoří samostatné právní odvětví, jedná o určitou subkategorii práva finančního se společnými rysy a vlastním předmětem regulace. Vzhledem k tomu, že měnové právo však vždy stálo na pomezí práva a ekonomie, je poměrně náročné vymezit jej jako jiná právní odvětví. Některými autory je navíc v podstatě opodstatněně vytýkán nízký stupeň právních norem obecně regulujících měnové právo.26 České právo je ohledně regulace měnového systému poměrně skoupé. Ústava ČR se o české měně zmiňuje pouze v souvislosti s článkem 98, kde deleguje péči o cenovou stabilitu na centrální banku. Další regulace měnového práva samotná je často prováděna pomocí aktů ústřední banky nebo ministerstva financí bez explicitní zákonné úpravy. Naopak Slovensko ve své Ústavě pouze konstatuje působnost nezávislé centrální banky s možností vydávání závazných právních předpisů. S poměrně odvážným názorem, proč Slovensko nemá ve své Ústavě pojem měna zakotvený, se můžeme setkat v publikaci Menové, bankové a devizové právo,27 kde je tato absence vysvětlována jako pozůstatek měnové odluky provedené v roce 1993.28 Pokud si vezmeme za příklad jiné evropské země, pouze jen u některých můžeme objevit nějaké obsáhlejší ustanovení týkající se měny, měnového systému, resp. peněžní politiky, a to např. u ústavy švýcarské nebo polské.
26
Mrkývka, P. a kol. Finanční právo a finanční správa, 1. díl. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 165 Grúň, L.: Menové bankové a devizové právo. Bratislava: Vydavatelské oddelenie právnickej fakulty UK, 1996, s. 38 28 viz kapitola 4.6 Československá měnová odluka v roce 1993 27
21
2. Měna
Článek 99 švýcarské Ústavy naopak přímo zakotvuje peníze a měnu jako záležitost federace, upravuje podmínky emise peněz a ustanovuje Švýcarskou národní banku jako centrální banku s některými jejími pravidly činnosti. Článek 227 polské Ústavy jde ve svém vymezení ještě dál a kromě ustanovení Národní banky Polska jako zákonného emitenta polské měny a orgánu k řízení měnové politiky a možná až příliš podrobně stanovuje činnost emisní banky. Naopak až alibistické řešení nabízí Ústava Nizozemí, která ve svém článku 106 říká, že měnový systém jsou upravovány zákonodárnými akty Parlamentu. Srbská Ústava zase naopak pouze ustanovuje centrální banku bez jakéhokoliv odkazu na měnu a měnovou politiku. Vzhledem k tomu, že měnová suverenita v rámci suverenity státní je pojmem statickým, proto není důvod v zákonné úpravě razantní změny měnového systému v podobě měnových reforem vůbec předvídat. Naopak provádění měnové politiky a její dílčí úpravy jsou jevem blízce spjatým s ekonomikou státu, proto také velmi dynamickým, proto je jeho regulace pomocí operativních podzákonných aktů navýsost žádoucí. Nicméně z hlediska toho, jaké postavení měna zaujímá, by určitě ústavněprávní zakotvení zasloužila. Většinou se však své regulace dočkává až úrovni zákona. Ať už je však hierarchie právních norem regulujících měnu jakákoliv, vždy by měla zahrnovat veškeré vztahy, které měna vytváří, a to tedy především: 1. Peněžní jednotku daného státu a její dělení na jednotky nižšího řádu (pokud jsou) a formy platidel 2. Kompetence a pravidla emise oběhu 3. Hodnota peněžní jednotky a její případnou ekvivalenci k měnovému kovu, je – li zachována, případně nástroje k změně parity měny 4. Vztahy k jiným měnám, pravidla konvertibility (směnitelnosti) měny 5. Regulace oběhu hotových peněz a pravidla bezhotovostních obchodů 6. Nástroje k ochraně měny K právní regulaci měny se někdy řadí také pravidla a kompetence k provádění změn v měnovém systému (měnové reformy), nicméně tomuto bodu se hodlám věnovat až v další kapitole pomocí bližšího rozboru.
22
2. Měna
2.4. DEVIZOVÉ PRÁVO Pokud zde budeme probírat měnu, její prvky a regulaci, nelze nezmínit kromě měnového práva také právní kategorii s měnovým právem velmi blízko spjatou, a to právo devizové. Měnu jsme si vymezili ve zkratce jako národní formu peněz, nicméně vnitrostátní právo musí také regulovat vztahy k měnám zahraničním. Devizovým právem proto rozumíme soubor právních norem regulujících
provádění peněžních operací se zahraničím a disponování
zahraničními platebními prostředky, devizovými prostředky, jakož i s jinými hodnotami ve vztahu se zahraničím. Vnitrostátní právo si totiž nemůže vystačit s pouhým vymezením své měny, ale musí nějakým způsobem regulovat střet se zahraničními platebními hodnotami. Na rozdíl od pojmu peníze nezahrnuje měna peněžní prostředky, které mohou na určitém území rovněž obíhat, ale jsou vydávané (emitované) jinými centrálními bankami (jiné měny). Část měnu regulujících vztahů, především vztahy k jiným měnám nebo pravidla konvertibility měny, nespadají explicitně pod právo měnové, nýbrž pod právo devizové, i když z hlediska širšího nazírání na měnu bychom je tam zařadit mohli. Zahraniční zákonná hotovostní platidla jsou v právu označovaná jako valuty, bezhotovostní formu pak nazýváme jako devizy, tedy krátkodobé pohledávky znějící na cizí měnu a v cizině splatná. Základním pramenem devizového práva v ČR je zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů.
2.5. VYMEZENÍ MĚNY PODLE JEJÍCH JEDNOTLIVÝCH ZNAKŮ Na základě vymezení předmětu právní regulace můžeme měnu vymezit určitými znaky, které právo upravuje tak, aby došlo k pokrytí všech měnověprávních souvislostí vznikajících na základě vztahů ekonomických. Ke konkrétnímu popisu dobře poslouží příklad české koruny, jejíž současná právní regulace může posloužit ke komparaci v návaznosti na svůj jednak historický vývoj, ale také situaci pro futuro, o čemž pojednávám v dalších kapitolách. 1.)
Znaky obecně popisující měnu jako platidlo Při stanovení základních obecně vymezujících znaků lze vycházet ze zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Zákon o ČNB), kde
23
2. Měna
je v části čtvrté upravena Emise bankovek a mincí. V rámci mezinárodního platebního styku je jednotlivým měnám přidělován dle normy ISO také tzv. kód měny.
Česká koruna (Kč) - tvořena 100 haléři Kód měny CZK Mince Základní hotovostní druhy Bankovky 5 Kč 2 Kč Mince 1 Kč 50 haléřů 5 000 Kč Nominální struktura 2 000 Kč 1 000 Kč Bankovky 500 Kč 200 Kč 100 Kč 50 Kč Výlučnost měny jako zákonného platidla od 8.2. 1993 Zdroj: vlastní tvorba Název
2.)
Kdo a za jakých podmínek je oprávněn vydávat peníze, resp. platidla či znaky peněz, kdo je oprávněn stahovat je z oběhu a vytvářet a používat jejich zásoby Dle Zákona o ČNB je výhradním emitentem české měny Česká národní banka, jako nezávislá instituce, na niž byl zákonem delegovány pravomoc provádění nezávislé měnové politiky. ČNB je také správcem bankovek a mincí a rozhoduje o stahování jednotlivých nominálních hodnot bankovek a mincí z oběhu. Základem pro tuto činnost je právě zákon o ČNB, jednotlivé emise a ukončení platnosti pak upravují vyhlášky ČNB.
3.)
Hodnota peněžní jednotky a případnou její ekvivalenci k měnovému kovu, je – li ještě zachována Zlatý obsah bývalé Koruny československé byl zrušen v roce 1990, přičemž do té doby byl odvozen od zlatého obsahu sovětského rublu. Česká koruna v souladu s pravidly Mezinárodního měnového fondu nemá zlatý obsah stanoven.
4.)
Vztahy k jiným měnám, pravidla konvertibility a případně k systémům recentní měně předcházejícím 24
2. Měna
Česká měna se nyní nachází v režimu tzv. řízeného plovoucího kurzu, tzn. že kurz není nijak vázán, ale centrální banka může přistoupit k intervencím, což jí poskytuje větší prostor při řízení nezávislé měnové politiky. Do počátku roku byl 1996 kurs zafixován vůči koši dvou měn, a to německé marky a amerického dolaru. Poté byl prakticky uvolněn výrazným rozšířením fluktuačního pásma až k současnému floatingu. V souvislosti s řízením měnové politiky může centrální banka provádět měnová opatření, známé pod pojmem devalvace, což znamená snížení hodnoty domácí měnové jednotky vůči měnovým jednotkám zahraničním. Toto opatření se dá však používat pouze v případě řízených kurzů, u čistého floatingu, který je praktikován v současnosti u nás, může pomocí intervencí centrální banky docházet k pouhé apreciaci nebo depreciaci měny.29 Současný měnový kurz je tedy určován na devizových trzích v závislosti na poptávce a nabídce a denně vyhlašován ČNB. Tyto vyhlašované kurzy nejsou přímo obchodovatelné, ale slouží při stanovování směnných kurzů obchodních bank a pak také k účelům stanoveným dle zvláštních právních předpisů.30 5.)
Regulace oběhu hotových peněz (měnovou politiku) a pravidla bezhotovostních plateb Už na základě Ústavy, konkrétně článku 98, je stanovena povinnost ČNB zajišťovat měnovou stabilitu. Tato úloha ČNB je dále zakotvena v § 2 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů. K tomu má vyhrazeny různé ekonomické nástroje, z nichž jedním z nich je regulace oběhu hotových peněz. Pravidla bezhotovostních plateb jsou zakotvena především v zákoně č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech ve znění pozdějších předpisů (zákon o platebním styku). Pro zúčtování mezibankovního platebního styku provozuje ČNB jediný systém mezibankovního platebního styku v České republice, který zpracovává mezibankovní platby v českých korunách, a to systém CERTIS.31
29
Zhodnocování nebo znehodnocování na devizových trzích Např. k ohodnocování závazků a pohledávek dle zákona o účetnictví, v daňových a celních řízeních aj. 31 Czech Express Real Time Interbank Gross Settlement system 30
25
2. Měna
6.)
Ochrana měny Dle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen TZ), se trestá nejen padělání bankovek a mincí, ale trestné je také pozměňování a poškozování bankovek a mincí, případně používání jejich reprodukcí v tisku, televizi, reklamách apod. bez svolení ČNB. Úpravu správních deliktů při neoprávněném používání reprodukcí upravuje i sám zákon o ČNB. Kromě padělání a pozměňování peněz však TZ obsahuje v § 144 tematicky podobné ustanovení o ohrožování oběhu tuzemských peněz, kterým zákonodárce negativně nařizuje používání jediné měny, a to měny emitované státem. Vzhledem k tomu, že stát je garantem vlastní měny, musí také určitým způsobem chránit i preventivně. Vlastní bankovky opatřil určitými ochrannými prvky, které umožní rozpoznat originál a zároveň sníží pravděpodobnost falzifikace. Na bankovkách české koruny proto můžeme identifikovat následující ochranné prvky. Ochranné prvky bankovek české koruny Zřetelně viditelný při pohledu proti světlu, umístěný ve střední části širokého nepotištěného okraje a tvoří jej vždy portrét osobnosti vyobrazené na bankovce Proužek z umělé metalizované hmoty zapuštěný do papíru, který na Ochranný okénkový proužek lícní straně vystupuje vždy po 5 mm na povrch papíru
Vodoznak
Ochranná vlákna
Zapuštěná, okem viditelná vlákna oranžové barvy v délce 6 mm
Soutisková značka
proti světlu je vidět značka celá, z každé strany je viditelná pouze část
Opticky proměnlivá barva
je viditelný pouze ve výši očí při sklopení bankovky do vodorovné polohy proti zdroji světla a tvoří jej číslo označující nominální hodnotu bankovky segment vytištěný speciální tiskovou barvou, která mění svoje zabarvení podle úhlu dopadajícího světla
Iridescentní pruh
Umístěn na lícní straně bankovky blíže pravému okraji, při běžném pohledu se jeví jako průhledný
skrytý obrazec
Mikrotext
umístění u jednotlivých bankovek je individuální, slovně nebo číselně označuje nominální hodnotu bankovky Zdroj: ČNB
2.6. CENTRÁLNÍ BANKA A MĚNOVÁ POLITIKA STÁTU Jak jsem již uvedla ve své polemice ohledně definice právní odlišnosti měny, ze způsobu právní regulace můžeme spolehlivě stanovit míru působení státu v oblasti měny a měnové
26
2. Měna
politiky. Předmět právní regulace nám tedy ukazuje, jakým způsobem a konkrétně v jaké formě stát zasahuje a kolik působnosti deleguje na jiné, které orgány. Ryze žádoucí pro optimální měnovou politiku je situace, kdy stát vytváří příslušný právní rámec k regulaci měny a měnové politiky, ale sám ji neprovádí a tím odděluje měnovou politiku od fiskální. „Mezi rozpočtovou a měnovou politikou vzniká často rozpor v podobě dilematu - buď (ne) deficitní státní rozpočet nebo inflace.“32 Ve vyspělých ekonomikách se z toho důvodu vyvinula nezastupitelná úloha centrální banky, která nezávisle řídí měnovou politiku a stát jí k tomu na základě zákona svěřuje přiměřené prostředky. 33 Dříve to však byly právě centrální banky, které dle pokynů sloužily především k úvěrování schodků veřejného rozpočtu (většinou právě ve formě emise dalších peněz), což často vyvolávalo silné inflační tlaky. Teprve s dalším rozvojem hospodářství se formovaly další potřebné funkce centrálních bank a na základě empirických zkušeností z oblasti ekonomie se formovala jejich nezávislost.34 2.6.1. Česká národní banka jako orgán provádějící měnovou politiku V České republice plní funkci centrální banky Česká národní banka, jejíž zřízení vychází přímo z článku 98 Ústavy, kde je výslovně stanoveno, že ČNB je ústřední bankou státu. Je zde také zakotven hlavní cíl centrální banky, od kterého se odvíjí její další působení, a to péče o cenovou stabilitu. Pravomoci a nezávislé postavení ČNB pak rozvádí zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, který vymezuje cíle ČNB následovně a) pečuje o cenovou stabilitu , v souladu s tímto hlavním cílem, kterému jsou další aktivity podřízeny, pak: b) určuje měnovou politiku, c) vydává bankovky a mince – je jí tedy svěřena výhradní emisní funkce 32
Němeček, E. a kol. Úvod do studia finanční vědy a českého finančního práva. Praha: Praha, Karolinum, 2000, s. 54. Původní definice zněla sice nedeficitní rozpočet nebo inflace, ale autorka usoudila, že se jedná o pouhý překlep 33 Poměrně specifickým případem je v tomto ohledu Federální rezervní systém Spojených Států amerických 34 základním impulsem k tomu byla myšlenka Miltona Friedmana: „Inflace je výlučně peněžním fenoménem.“ Na základě toho je pochopitelné, že kdo ovládá množství peněz v oběhu, může do velké míry cílovat inflaci
27
2. Měna
d) řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank, poboček zahraničních bank a spořitelních a úvěrních družstev, pečuje o jejich plynulost a hospodárnost a podílí se na zajištění bezpečnosti, spolehlivosti a efektivnosti platebních systémů a na jejich rozvoji, e) vykonává dohled nad osobami působícími na finančním trhu, provádí analýzy vývoje finančního systému, pečuje o bezpečné fungování a rozvoj finančního trhu v České republice a přispívá ke stabilitě jejího finančního systému jako celku, f) provádí další činnosti dle tohoto zákona a dle zvláštních právních předpisů35 Nejvyšším orgánem ČNB, který řídí výše jmenované cíle, je Bankovní rada, sedmičlenný orgán v čele s guvernérem a dvěma viceguvernéry. Do činnosti ČNB lze zasahovat výhradně na základě zákona. ČNB pak sama jako ústřední správní orgán vydává nařízení, uveřejňovaná ve Sbírce zákonů, a opatření, uveřejňovaná ve Věstníku ČNB. Pro ČNB je tedy typická její nezávislost, která se projevuje ve formě a) personální nezávislosti – jsou zde omezené politické tlaky při odvolávání a jmenování členů bankovní rady. Právě jmenování guvernéra ČNB je jednou z nejvýznamnějších pravomocí prezidenta republiky. b) institucionální nezávislosti – kdy nelze přijímat ani požadovat žádné rady nebo pokyny od jakýchkoliv jiných subjektů c) funkční nezávislosti – spočívá v autonomii při formulování a dosahování svých cílů d) finanční nezávislosti – kdy je zde stanoven zákaz přímého financování veřejného sektoru. ČNB hospodaří dle vlastního rozpočtu schváleného bankovní radou. V rámci evropské integrace je tento požadavek nezávislosti vztažen na všechny členské centrální banky. Vysoká míra nezávislosti jde ruku v ruce také s vysokou transparentností, spočívající v pravidelném zveřejňování jednotlivých cílů ČNB a jejich dosahování. Důležitou povinností je vzájemné poskytování informací mezi vládou a ČNB o zásadách a opatřeních přijatých v rámci měnové a fiskální politiky. Měnová politika však zůstává výlučně v rukou ČNB.
35
zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů
28
3. Měnové reformy
3.
MĚNOVÉ REFORMY 3.1. POJEM MĚNOVÉ SUKCESE, MĚNOVÉ A PENĚŽNÍ REFORMY
Jak už jsem předeslala v předchozí kapitole, měnové právo samo o sobě mělo regulovat kromě samotného měnového systému také pravidla a kompetence k provedení změn v měnovém systému, tedy k provádění měnových reforem. O pravdivosti této teze však můžeme velmi úspěšně spekulovat. Měnové reformy jsou povětšinou jevem nahodilým, kdy často provází i samotnou změnu státní suverenity, a zpravidla jsou také jevem nežádoucím. Měnová suverenita jako prvek suverenity státní je pojmem statickým, není proto důvod razantní změny měnového systému v podobě měnových reforem vůbec předvídat. Na druhou stranu je nutné namítnout, že vnitrostátní právo by mělo předvídat nežádoucí situace i v oblasti veřejnoprávní regulace, a proto by v rámci mimořádné potřeby určitou možnost radikálních zásahů do měnového systému, pokud se ukáže být nevyhovujícím. Obecný princip provádění měnových reforem vychází už z mezinárodněprávní zásady lex monetae, podle které je každý stát nadán měnovou suverenitou včetně práva nejen vytvořit si, ale také nahradit svoji měnu. S tím se váže pojem měnové sukcese, který zahrnuje nejen právní, ale i ekonomické kroky vedoucí k zániku původní měny a k jejímu nahrazení měnou novou. Pojem měnové sukcese v užším slova smyslu se však vztahuje pouze k faktickému opuštění jedné měny a jejímu nahrazení měnou novou, nikoliv změny hodnoty jedné jediné měny v důsledku měnové reformy (jako například československá měnová reforma 1953).36 Co jsou to peníze a co je to měna, jsem poměrně obšírně vysvětlila v předchozí kapitole, kde jsem se těmito pojmy zabývala. Pojem reformy je také poměrně známý, podle výkladového slovníku se jedná o změnu, nápravu, zlepšení nebo také přetvoření. Pokud tedy budeme vycházet z při tvorbě definice měnové nebo peněžní reformy z obecných významů těchto slov, můžeme ji takto velmi obecně popsat jako přestavbu určitého konkrétního druhu peněz, který je upraven právním řádem daného státu.
36
Tomášek, M. Významné české rozsudky o měnové sukcesi. Jurisprudence, 1999, č. 3, s. 2
29
3. Měnové reformy
3.1.1. Pojem peněžní reformy Hned zezačátku je nutné zdůraznit, že mezi termíny peněžní a měnová reforma je poměrně velký rozdíl vycházející právě z obecného chápání měny a peněz. Právní pojetí peněz vychází z pojetí peněz jako pouhého platidla, a z toho také vyplývá definice peněžní reformy, která spočívá v prosté výměně platidel nebo jejich druhů, případně jejich změně. Peněžní reforma může probíhat jednak jako část reformy měnové, nebo samostatně, kdy se většinou stát snaží výměnou nebo případnou změnou platidel dosáhnout větší míry ochrany před falzifikací. V České republice probíhají výměny platidel na základě vyhlášek emisní instituce, tedy České národní banky. Jedná se spíše o zásah technického rázu bez možných ekonomických dopadů, a proto se s pojmem peněžní reformy setkáváme zřídka, většinou pouze z důvodů neznalosti terminologie, nebo v okamžiku, kdy má být záměrným označením reformy jako peněžní kamuflována reforma měnová (viz případ československé měnové reformy v roce 1953). 3.1.2. Pojem měnové reformy Naopak pojem měny, jak už jsem předeslala, v sobě zahrnuje velmi obsáhlou strukturu ekonomických vztahů více či méně regulovaných právem, proto můžeme definovat měnovou reformu jako zásadní úpravu národního měnového systému, která zahrnuje název peněžní jednotky, její druhy a strukturu, vztah k cenným kovům, měřítko cen a s ním spojenou měnovou paritu a měnový kurz, jakož i pravidla emise a oběhu peněz, přičemž měnová reforma musí postihovat všechny tyto stránky měny nebo alespoň část z nich. Pro danou definici je klíčový především pojem zásadní úpravy měnového systému, neboť právě od toho se odvíjí posuzování, zda se o měnovou reformu jedná či nikoliv. Měnová reforma může být chápána v užším nebo v širším slova smyslu, v užším slova smyslu reforma zahrnuje pouze kroky vázané k úpravě měnového systému, kdežto z širšího hlediska pod chápání reforem spadají také odlišné kroky, které pomáhají dosažení reformního cíle (může se jednat jak o rozličná měnová opatření, tak o další kroky především hospodářské povahy).37
37
Typickým příkladem tohoto pojetí je v případě přijetí eura je pojem právní konvergence a kritérií právní konvergence (viz kapitola 5).
30
3. Měnové reformy
Dalším momentem podstatným pro vymezení reformy je její provázanost a pospolitost směřující koncepčně k jednomu cíli.38 Pokud se budeme pokoušet o definici měnové reformy z hlediska teleologického, pak se dostaneme k odlišným koncepčním liniím, a to: 1. Měnové reformě jako měnové nápravě, kdy se „mění celý peněžní systém státu poté, co došlo k takovému jeho rozvratu a k takovému propadu kupní síly peněžní jednotky, že nelze přejít k úspěšné nové měnové politice, aniž by se rozvrácený peněžní systém nenahradil novým, a to i za cenu úplného nebo jen částečného obětování.39 Mezi také reformy se řadí kupříkladu československé měnové reformy z roku 1945 a 1953. 2. Měnové reformě jako měnové odluce, kdy dochází k opuštění dosavadní měny a hlavně měnové politiky, která je spojena s měnovou politikou jiného státu. Dochází k ní zpravidla při rozpadu států se společným peněžním systémem a se společnou měnovou politikou. Měnová odluka v sobě však skrývá to specifikum, že sice může probíhat jako faktická měnová reforma, stejně jako československá reforma z roku 1919, ale také nemusí, tedy bez toho, aniž by se tím narušily výsledky dřívější společné měnové politiky, kdy můžeme jako příklad zmínit československou měnovou odluku z roku 1993. Měnovou odlukou se ale vždy vytvářejí podmínky pro vlastní měnovou politiku nového státu – samozřejmě ve spojení s novým označením peněz, resp. vůbec s výměnou peněz. Kromě definic, které se pokoušejí seriózně objasnit pojem měnových reforem, pak můžeme narazit v některých literaturách i na definice poměrně úsměvné, k nimž patří autoři publikace Peněžní ekonomie a bankovnictví, kteří na měnovou (přestože ji označují za peněžní) reformu nahlíží takto: „Státním bankrotům se moderněji říká peněžní reformy, které vždy největší ztráty přinášejí obyvatelstvu a mají často velmi destruktivní vliv na nejbližší ekonomický vývoj. V některých případech mohou vést až k totální ztrátě důvěry v domácí měnu a následnému útěku od peněz ke zboží nebo k rostoucímu – a často nelegálnímu – provádění transakcí v nějaké zahraniční měně.“ Pravdou samozřejmě je, že se dá velmi úspěšně spekulovat o případné úspěšnosti měnových reforem, faktem ovšem je to, že v některých případech se jedná o zákroky potřebné. 38
Pokud centrální banka rozhodne o stažení starých platidel a emisi nových a zároveň přistoupí k devalvaci měny, tak se nemůže jednat o měnovou reformu, protože tím koncepčně sleduje odlišné cíle 39 Vencovský, F. Naše měnové reformy. Finance a úvěr, 1993, č. 6, s. 143
31
3. Měnové reformy
Především po druhé světové válce, kdy většina se většina evropských zemí potýkala s neúnosnou inflací, se reformám připisovaly ozdravné účinky. Šlo totiž o nejjednodušší způsob, jak sjednotit znehodnocenou původní měnu, která se v oběhu mísila s různými okupačními penězi. Na druhou stranu, způsob, jakým byly některé měnové reformy provedeny,40 se rozhodně neslučoval s pojmem ozdravný, případně prospěšný.
3.2. MĚNOVÁ KONTINUITA V RÁMCI MĚNOVÉ SUKCESE Jak už jsem předeslala v předchozí kapitole, při provádění měnových reforem je nezbytné provedení určitých právních a ekonomických kroků vedoucích k zániku původní měny a k jejímu nahrazení měnou novou. Tyto kroky jsou někdy označovány za tzv. měnové nástupnictví (sukcesi). Přestože v užším slova smyslu je měnové nástupnictví pojímáno jen jako striktní přechod k odlišné měně, některé aspekty měnové sukcese se uplatní i u reforem, které tuto definici výslovně nenaplňují a dochází pouze k přetvoření měny stávající. Z hlediska zachování právní kontinuity se má především za to, že nová měna nesmí ovlivnit platnost právních nástrojů, kterými se rozumí právní předpisy, rozhodnutí soudů a správních orgánů, smlouvy, jednostranné právní akty, platební nástroje jiné než bankovky a mince a ostatní dokumenty a nástroje mající právní účinek. Prostorová působnost měnové sukcese je vymezena především pomocí již zmíněných zásad lex monetae. Účelem měnové sukcese je pak zejména zajištění kontinuity práva a závazků vyjádřených ve staré měně směrem k jejich splnitelnosti v měně nové. Ohledně měnové kontinuity a nové měny jako právního nástupce můžeme uvést tyto základní premisy 1) Za určitou měnu lze považovat jen měnu, která na území určitého státu obíhá, ve které se skutečně platí 2) Pravidla kontinuity závazků je výslovně vztažené jen k okamžiku změny měny a nelze je tedy vztáhnout na závazky, které vznikly nebo měly vzniknout až po tomto datu 3) Skutečnost, že ještě i po zavedení nové měny obíhají bankovky a mince měny původní, ať již zcela upravené kolkováním nebo zcela neupravené, nic nemění na předchozí zásadě 40
za exemplární příklad lze vzít československou měnovou reformu z roku 1953, o které pojednávám v další kapitole
32
3. Měnové reformy
Z právního hlediska musíme rozlišovat pojem kontinuity smluvních vztahů ve dvou rovinách, a to kontinuitu čistě monetární a kontinuitu ve smyslu závazkového práva. Kontinuita monetární znamená, že jakýkoliv odkaz ve smluvním dokumentu na původní měnu je bez dalšího nahrazen odkazem na novou měnu prostřednictvím přepočítacích koeficientů. Kontinuita ve smyslu závazkovém je postavena na principu nezměnitelnosti práv a povinností smluvních stran v případě nahrazení staré měny novou, a to i v případě, kdy se tímto změní poměry, za kterých smluvní strany smlouvu uzavíraly.41 Měnové aspekty smlouvy (definice měny, ve které má být plněno) se řídí právem státu, který tuto měnu vydal. Pokud se stát rozhodne svoji měnu redefinovat, naprostá většina ostatních právních řádů tuto novou definici bez dalšího akceptuje a aplikuje na veškeré smluvní vztahy, a to i v případě, že skutečná hodnota staré měny nebude odpovídat měně nástupnické. Tento princip bývá též označován jako princip nominalismu, který je uznáván naprostou většinou právních řádů na světě.42 Pokud tedy stát nehodlá při měnové reformě udržet soulad reálné hodnoty stávající a nástupnické měny, dojde k faktickému znehodnocení závazkových vztahů bez možnosti vyvázání se z tohoto vztahu s odvoláním na změnu podstatných okolností. Při provádění měnové sukcese je potřeba zohledňovat jak časový, tak prostorový aspekt celé transformace. 3.2.1. Časový účinek měnové sukcese Pro časový účinek měnové sukcese je především podstatné vymezení začátku působení nové měny, tzv. dies constituta. Tento den může být někdy i počátkem tzv. přechodného období, které lze definovat jako mezičas mezi začátkem zavádění nové peněžní jednotky a okamžikem, kdy obdrží nová měna statut zákonného platidla (v případě přechodu na euro je přechodné období vymezeno jako časový úsek, po který je nová měna pouze v oběhu bezhotovostním a v okamžikem zavedení hotovostního styku přechodné období končí). Kontinuita závazků proto na základě případného přechodného období probíhá ve dvou rovinách, a to v rovině samotného přechodného období, a posléze v druhé rovině působení jediné, nástupnické měny. Podobné řešení je sice praktické z hlediska zvýšení připravenosti na přechod k druhé měně, ale v hlediska měnového nástupnictví v rámci jednoho státu prakticky
41 42
Pavlasová, G. Právní aspekty měny euro. Právní rádce, 2000, č. 9, s. 2 Bohmová, J. EMU: Kontinuita smluvních vztahů. Ekonom, 1998, č. 18, s. 3
33
3. Měnové reformy
nepoužitelné. Jediným možným uplatněním pro podobné přechodné období je prakticky pouze v případě přechodu k měnové unii, tedy v případě první vlny zavádění eura. Dalším faktorem, který může vstupovat do časových relací měnové sukcese a přechodnému období podobný, je pojem duální cirkulace. Duální oběh je obdobím, kdy je možné platit oběma měnami, přičemž nová měna už má právní statut měnové jednotky a stará je postupně stahována z oběhu. Duální cirkulace může probíhat v rámci velmi krátkého časového úseku, nicméně může být klidně rozprostřena do delšího časového pásma (zpravidla je ovlivněno typem reformy). Duální cirkulace je také přechodné časové pásmo, po dobu kterého existují v oběhu dvě měny, liší se však okamžikem přechodu měnového statutu. Z hlediska časového je základním právním pravidlem pro plnění z pohledávek to, že jestliže nastanou změny v měně nebo platidlech po vzniku pohledávky, má se plnit v penězích platných v době plnění, a to dle poměru hodnoty uznaném vůči hodnotě, která byla v době vzniku závazku. Tento poměr je reprezentován určitým směnným kurzem a ten je pak ukotven právní normou. Toto základní pravidlo je v podstatě odrazem právního nominalismu a soudržnost, s jakou jsou určeny směnné kurzy, pak odráží faktickou garanci státu ohledně zachování majetkových hodnot. 3.2.2. Prostorová dimenze měnové sukcese Prostorová působnost se projevuje především v podobě místa plnění závazku.
Závislost
měnové sukcese na místu plnění a závislost místa plnění na měnové sukcesi jsou tak ovlivňovány prostorovou dimenzí měnové sukcese.43 Při měnové odluce je rozhodující, zda se místo plnění nachází v území nové měny nebo na jiném území. Obecnou premisu posuzování sporů vzešlých z takové situace vyjádřil ve svém rozsudku z roku 192344 Nejvyšší soud ČSR, kdy stanovil, že osud měny se prodávajícího nedotýká a ten má proto nárok na plnění v měně hodnotné, aby měl hospodářsky to, co by měl, kdyby mu bylo plněno podle smlouvy. Udanou cena ve smlouvě je proto pouze jakýmsi udáním účetní hodnoty prodávaného zboží. Dnes platný zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObchZ), řeší výslovně otázku místa plnění v § 732 odst. 2 tak, že pokud právní předpisy státu, na jehož území má dlužník sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště, nebo jiné rozhodné 43
Tomášek, M. Evropské měnové právo, Praha, C.H. Beck, 2004, s. 89 Rozsudek z 11. 12. 1923. Rv I 348/23,č. 324 Sb. n.s., viz Tomášek, M. Evropské měnové právo, Praha, C.H. Beck, 2004, s. 91
44
34
3. Měnové reformy
právní předpisy brání placení v měně, v níž byl peněžitý závazek sjednán, je dlužník povinen nahradit škodu, která věřiteli vznikla, v jiné měně. 3.2.3. Alternativní plnění V případě měnového nástupnictví mj. vyvstává otázka možnosti alternativního plnění. Pokud vyjdeme z premisy, že peníze se neuvádějí proto, aby se jimi označila určitá suma, ale nýbrž proto, aby jimi byla označena hodnota věci nebo hodnota určitého plnění, pak se nám otvírá možnost odlišného plnění. V českém právu je tato možnost ukotvena v alternativě facultas, tedy že předmět závazkového plnění je jediný, ale zatímco samotné plnění může být učiněno dvojím způsobem. Alternativní plnění je důležité především z hlediska absorpce šoků v případě měnového nástupnictví. Tato zásada našla značné uplatnění především v případě měnového nástupnictví eura, o kterém budu blíže pojednávat v následujících kapitolách. 3.2.4. Diskontinuita závazků Na základě výše provedeného výkladu je tedy jasné, že smluvně stanovené plnění v určité měně není dostatečným důvodem k zániku závazkových vztahů. V podstatě jediným případem takové diskontinuity je zánik hospodářského účelu závazku. Tento moment je představitelný v takovém případě, kdy je tímto hospodářským účelem závazku vyhnout se ztrátě nebo realizovat zisk odkazem na pohyby směnných kurzů mezi měnami v různých státech (derivátové smlouvy). Klasickým případem této možné diskontinuity jsou případy států, kde došlo při zavádění eura k navázání měn na pevný přepočítací koeficient. Vzhledem ke stanovení pevného poměru a ztrátě kurzového rizika tak opravdu dochází k zániku účelu závazku, ke kterému byl sjednán.
3.3. DENOMINACE JAKO ZVLÁŠTNÍ TYP MĚNOVÉ REFORMY I když jsem již uvedla základní kategorizaci reforem, pro reformy prováděné určitým specifickým způsobem mohou vznikat i určitá odlišná označení. Nejmarkantnějším případem je případ tzv. denominací.45
45
Výraz denominace se ve svém původním smyslu označuje jednotlivé hodnoty určité peněžní jednotky Anglická terminologie operuje s jednotným označením redenomination pro proces denominace i pro proces redenominace, který se v současné době nejčastěji používá v souvislosti s konverzí jednotlivých měn na euro
35
3. Měnové reformy
Denominací primárně rozumíme druh měnové reformy cestou snížení nominální hodnoty peněžních znaků okolkováním nebo výměnou za nové peníze, tedy v obecnějším pojetí změnu definice měnové jednotky společně s přepočtem všech hospodářských čísel ve stanoveném poměru (z hlediska všudypřítomné inflace je pochopitelné, že změna nikdy nepůjde směrem nahoru). Z uvedené definice vyplývá, že denominaci můžeme chápat ve dvou liniích, a to jednak jako odlišný způsob provedení měnové reformy, a jednak jako typ měnové reformy. Denominace je právě jedním z nejtypičtějších způsobů, jak lze řešit zejména problém znehodnocování měny. Přestože se jedná o reformu měnovou, ve velké většině případů se její provádění blíží prosté reformě peněžní, kdy většině případů dochází k prostému škrtání nul a všechny části peněžní masy jsou tak redukovány ve stejném poměru. Někdy je proto takový typ denominace označován za nominální nulifikaci. Nulifikace je v některých zdrojích46 uváděna také jako odlišný typ měnové reformy, která znamená prohlášení části nebo veškerého oběživa za neplatné. Už z této definice by se dalo spíše usuzovat, že se jedná pouze o způsob provedení jednoho z reformních kroků. Navíc je nutné podotknout, že v podstatě u všech reforem, u kterých nedojde k označení bankovek (např. okolkováním), je veškeré oběživo nebo jeho část stažena z oběhu a nahrazena novým. V případě reálné nulifikace je výměna řešena disparitní výměnou, u nominální pak paritní. Pojem nulifikace tak ve své podstatě vyjadřuje, jestli došlo k reálnému ožebračení obyvatelstva nebo pouze k nominálnímu. Denominace je tedy východiskem především pro státy, které v minulosti neúspěšně bojovaly s vysokou mírou inflace. Jako příklad zde hodlám blíže rozebrat denominace, které proběhly v Turecku a v Bulharsku. 3.3.1. Denominace provedená v Turecku Turecko přistoupilo k myšlence denominace až více než po 30 let trvající inflaci. Od sedmdesátých let postupovala inflace tak rychle, že byla potřeba tisknout skoro každé dva roky nové bankovky s vyšším nominále, takže v podstatě stále provádět měnové zásahy. Tento stav byl v podstatě tolerován až do začátku nového milénia, kdy byla tato situace vyhlášena tureckým prezidentem za národní ostudu a začaly se formovat první reálné kroky vedoucí
46
Bakeš, M. a kol. Finanční právo, Praha: C.H. Beck, 2006, s. 473
36
3. Měnové reformy
k reformě. Pro srovnání toho, jak rychle inflace postupovala a tím deformovala i mezinárodní měnové vztahy, uvádím tabulku směnných kurzů turecké liry v letech 1996 -2004 Směnný kurz amerického dolaru k turecké liře Rok
Kurz (USD:TRL)
1996 1:107 505 2000 1:669 967 2004 1:1 336 300 Vždy k 31. 12. daného roku – zdroj: www.tcmb.gov.tr
Přípravné akce začaly zhruba 11 měsíců před plánovaným termínem reformy a byly rozčleněny do čtyř základních kategorií, a to: A) Koordinační aktivity prováděné Řídícím výborem složeným ze zástupců centrální banky a vlády B) Legislativní práce v oblasti tvorby a úpravy právních předpisů C) Technické přípravy, a to jednak v oblasti chystaných platidel pro oblast hotovostního styku, tak příprava technického zázemí pro prováděný bezhotovostní platební styk D) Osvětová kampaň určená obyvatelstvu zahájena s několikaměsíčním předstihem K denominaci došlo na základě změny zákona o měnové jednotce Turecké republiky, který vstoupil v platnost 1. 1. 2005 a stanovoval novou tureckou liru jako měnovou jednotku nahrazující tureckou liru. Doba duální cirkulace obou měn byla zvolena na jeden rok, poté došlo ke stažení starých bankovek (nicméně byla ponechána lhůta deseti let pro možnou výměnu – do konce roku 2005 došlo ke stažení 91% starého oběživa). Na všechny transakce učiněné po skončení duální cirkulace bylo pohlíženo jako na transakce učiněné v nové měnové jednotce. V současné době byla centrální bankou Turecka oznámena změna zákona o měnové jednotce Turecké republiky, platná od 1. 1. 2009, bude turecká měna opět označována jako turecká lira a kuruş s vypuštěním přívlastku nový. 3.3.2. Denominace provedená v Bulharsku Na rozdíl od Turecka proběhly od konce druhé světové války v Bulharsky již tři denominace. Poslední z nich, na kterou se hodlám zaměřit, je sice denominace z roku 1999, nicméně první reformní kroky týkající se stabilizace inflací zdevastované ekonomiky začaly probíhat již o pár let dříve. 37
3. Měnové reformy
Po přechodu zpět k tržní ekonomice čelila bulharská měna silné inflaci, která v roce 1995 činila až 500%. Jako východisko se nakonec rozhodnutí o fixaci leva na německou marku učiněné v roce 1997, a to v poměru 1DM:1000BGL. Denominace samotná tak byla de facto pouze druhým, a to spíše korektivním krokem celé měnové reformy, která v Bulharsku v letech 1997 - 1999 proběhla. Právní rámec denominace byl ustaven na základě zákona o denominaci bulharského leva, schváleného Národním shromážděním 19. února 1999 s platností od 5. července 1999. Další podrobnosti výměny byly upraveny ve vyhlášce Bulharské národní banky o výměně starých bankovek a mincí za nové v souvislosti s denominací bulharského leva. Denominace spočívala v prosté výměně 1000 starých leva ku 1 novému leva. Samotná výměnná akce započala 5. července 1999, od kterého byl ustaven půlroční duální oběh nové a staré měny, kdy po skončení duální cirkulace bylo v oběhu přes 97 % nové měny. Ode dne účinnosti byla Bulharská národní banka povinna stanovovat směnný kurz k novému leva. Vzhledem k fixaci leva na marku to však fakticky znamenalo pouze posunování desetinné čárky ke kurzu 1DM:1BGN.47 Po nahrazení německé marky eurem přistoupilo Bulharsko k fixnímu směnnému kurzu 1,95583 BGN :1EUR, který zřejmě bude kopírovat až do přistoupení Bulharska k euru, plánovaném na 1. 1. 2012.
47
Označení měny se sice nezměnilo, ale změnil se tzv. kód měny z BGL na BGN
38
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
4.
MĚNOVÉ REFORMY 20. STOLETÍ NA ÚZEMÍ ČESKOSLOVENSKA 4.1. ČESKOSLOVENSKÁ MĚNOVÁ REFORMA 1919 4.1.1. Východiska reformy
Cílem první československé měnové reformy bylo vytvoření vlastní měny na území nového státu a tím odloučení od měnového oběhu na území bývalého Rakouska – Uherska. Měnová situace vypadala po první světové válce v bývalém Rakousku Uhersku dost tristně, a to především k vysoké inflaci a hospodářským problémům. Autorem slavné reformy se stal tehdejší ministr financí Alois Rašín. Ten při koncipování své velmi odvážné reformy vycházel z následujících potřeb •
Bylo nutné provést měnovou odluku od zemí bývalého Rakouska - Uherska
•
Na základě toho mělo dojít vytvoření nové československé měny s názvem koruna československá48
•
Nová československá měna se měla stát silnou měnou zlatého standardu k upevnění stability měny a posílení důvěry v ni vkládanou občany.49
•
Dalším nezanedbatelným aspektem reformy byla likvidace inflačních peněz vzniknuvších za první světové války a přesun zpět na úroveň cenové hladiny před první světovou válkou. Dosaženo tohoto cíle mělo být dle autora reformy zmenšením oběhu bankovek nuceným zadržením části oběhu, i těch, které mohly být vydány z účtů a pokladničních poukázek
•
Při tvorbě vlastní měny bylo potřeba provést náležitá systémová opatření a měly být vytvořeny orgány k zabezpečování měnové politiky – nejprve pomocí v rámci ministerstva financí a posléze prostřednictvím nezávislé cedulové banky
48
ve hře byly i názvy jako „československý frank“ nebo „Sokol“ Rašín na základě své měnové koncepce toužil vybudovat pevnou měnu, volně směnitelnou za zlato. V rámci shromažďování zlatých rezerv se postupovalo formou dobrovolných darů státu, vypsáním vlastní valutové půjčky a nabídkové povinnosti deviz a valut, zákazem vývozu zlata, stříbra aj. (upravené zákonem č. 143/1919 Sb.). Ačkoliv se tato myšlenka objevila i ke konci 20. let (např. opatřením Stálého Výboru Národního shromáždění, č. 166/1929 Sb., o konečné úpravě československé měny), k vytvoření zlatého standardu však nikdy nedošlo a československá koruna se stala měnou zlaté devizy. 49
39
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
Vzhledem k tomu, že vytvoření měny a stabilizace peněžních poměrů byl jedním z hlavních cílů nově vzniklé republiky, bylo ke koncipování a přípravě reformy ponecháno jen enormně málo času. Přitom ani technické a organizační zázemí neskýtalo mnoho prostoru k realizaci, Československo nemělo k dispozici tiskárnu na peníze a zatím ani nemělo žádný orgán speciálně pověřený zabezpečením měnových věcí (autorem reformy i doslovného zněná zákonů, na základě kterých byla reforma provedena, byl sám ministr Rašín). 4.1.2. Průběh reformy Přípravy na reformu vyvrcholily 25. února 1919, kdy byl na schůzi Národního shromáždění odsouhlasen konečný způsob, jakým bude reforma probíhat, tedy okolkováním peněž a soupisem majetku za účelem uložení majetkové daně. Po odsouhlasení reformy nabraly události rychlý spád. Vzhledem k tomu, že se jednalo o velmi náročnou a předem utajovanou operaci, byly ještě tu samou půlnoc po schválení reformy uzavřeny státní hranice, aby nedošlo k přesunu bankovek z ostatních zemí bývalého Rakouska – Uherska. Byla přerušena i veškerá mezinárodní doprava a k zajištění celé akce byla mobilizována armáda. Reforma samotná byla provedena velmi záhy, už 3. až 9. března 1919,50 tedy necelého půl roku po vzniku Československa a 14 dní po odsouhlasení způsobu měnové reformy, na základě zákona č. 84/1919 Sb., o zmocnění k okolkování bankovek a soupisu jmění pro majetkové dávky, a dále v nařízení ministra financí č. 86/1919 Sb., o okolkování bankovek vydaných Rakousko – Uherskou bankou. Opatření spočívalo v tom, že z předložené hotovosti, která byla měněna v poměru 1:1, se oběhu vrátila polovina, která byla zároveň okolkována. Zbytek byl zadržen a pokryt vydáním 1% nezcizitelných státních dluhopisů. Plně byly okolkovány pouze hotovosti státních pokladen a částky určené k výplatám mezd. Celkem bylo k okolkování předloženo 7,2 miliard korun, z toho se do oběhu vrátilo 4,7 miliard. Na základě této akce, jejíž náklady byly poté vyčísleny samotným Aloisem Rašínem na necelých 7 mil. Kč, bylo zadrženo 34 % oběživa. Je nutné uvést, že mince a bankovky nižších nominálních hodnot (1 a 2 korun ) zůstaly v oběhu beze změny, pouze rakousko – uherské bankovky v nominální hodnotě 10, 20, 50, 50
Na Slovensku reforma skončila až 12. března
40
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
100 a 1000 korun byly opatřeny kolkem, který činil 1% z nominální hodnoty bankovky. Jednalo se o kolky nalepovací, pouze na tisícikoruně byl kolek vytištěn. Na základě tohoto zákona také došlo k výše zmiňovanému soupisu movitého i nemovitého majetku, cenných papírů a vkladů, který se stal podkladem pro dávku z majetku, stanovenou pozdějším zákonem č. 309/1920 Sb., která měla být dalším, avšak posléze ne příliš vydařeným krokem Rašínovy reformní politiky k stabilizaci objemu oběživa. Dávka z majetku měla být totiž použita ke krytí státovkového dluhu a ke splacení jednoprocentních státních dluhopisů vydaných za bankovky zadržené v rámci kolkovací akce. Jednalo se o nápad velmi promyšlený, protože tak mělo dojít k pokrytí dluhu občanům bez zvyšování inflace, kdy by jim stát přerozděloval peníze vybrané majetkovou daní, nicméně namísto očekávaných 25 mld. Kčs se do roku vybralo pouze 6,3 mld. Kčs Měnová reforma oficiálně zakončena 10. dubna 1919 zákonem č. 187/1919 Sb., o úpravě oběhu a správy platidel a změnou zákona č. 84/1919 Sb., který ustanovoval korunu československou jako jedinou platnou měnu (do té doby se měnová jednotka jmenovala pořád Koruna se zkratkou K), přiřknul emisní monopol československé republice, upravoval vztahy vzniknuvší stažením poloviny oběživa a mj. ustanovil nový orgán pro řízení měnové politiky, Bankovní úřad ministerstva financí. 4.1.3. Bankovní úřad ministerstva financí jako orgán měnové politiky Už před vydáním tohoto zákona bylo jasné, že bude potřeba vypořádat poměry s bývalou Rakousko – Uherskou bankou a určit ústřední orgán k řízení měnové politiky nového Československa, proto byl Bankovní úřad ministerstva financí zřízen už na základě nařízení 119/1919 Sb., o úpravě poměru k Rakousko-Uherské bance, a to až do té doby, než bude zřízena standardní emisní banka. Pravomoci tohoto úřadu dále vymezovalo nařízení 246/1919 Sb., o organizaci Bankovního úřadu ministerstva financí a jeho státu. Nicméně vzhledem k důležitosti dané instituce byl vznik tohoto orgánu posléze zakotven i ve výše zmiňovaném zákoně č. 187/1919. Jak už jsem zmiňovala v předchozí kapitole, jednou z důležitých zásad provádění měnové politiky je její oddělenost od státu a oddělení od provádění politiky fiskální, což zřízením Bankovního úřadu bezpochyby porušeno bylo. V nařízení o organizaci Bankovního úřadu byly navíc svěřeny poměrně velké pravomoci samotnému ministru financí, který mohl vykonávat
41
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
pravomoci svěřené Bankovnímu úřadu sám nebo pomocí Bankovního výboru, jehož byl také členem.
Nutno však uvést, že byla zachována kontinuita měnové politiky v souladu
s měnovou reformou, což znamenalo, že všichni ministři působící v čele Bankovního úřadu i nadále zachovávali deflační politiku. Bankovní úřad při Ministerstvu financí zahájil svou činnost těsně po skončení měnové reformy, a to 11. března 1919 a přestože se mělo jednat o přechodně ustavený orgán, skončil svoji činnost až 31. března 1926. V roce 1920 byl sice k vytvoření centrální banky přijat zákon č. 347/1920 Sb., o akciové bance cedulové, který je však pro nás spíše zajímavý z toho důvodu, že z důvodu časté falzifikace ustanovoval výměnu původních okolkovaných bankovek za nově vydávané státovky, které se fakticky staly prvními československými penězi.51 Ty kolovaly v oběhu až do roku 1926, kdy začalo docházet k jejich postupnému stahování nově vzniklou Národní bankou československou, a to právě na základě zákona č. 102/1925 Sb., o zřízení Národní banky Československé. 4.1.4. Výsledky Rašínovy reformy V roce 1925 bylo upuštěno od koncepce deflační politiky a právě zákonem č. 102/1925 se stanovovala nová politika měnové stabilizace s jasným požadavkem ustálit kurz na úrovni posledních dvou let. Navíc byla tímto zákonem vyřešena problematika vazby československé koruny na zlato. Přestože Rašínova měnová reforma přinesla v prvních letech poměrně velkou nestabilitu, již v polovině dvacátých let se dostavily pozitivní výsledky. Snahou o zbudování silné měny (čemuž napomohla i Rašínova politika směřující ke zlatému standardu) přinesla silnou důvěru v československou korunu. Bylo tedy možné přejít k politice měnové a finanční stabilizace, což pomohlo k silné ekonomické konjunktuře, kterou přerušil až počátek třicátých let, kdy svět strhl Československo do hospodářské krize.
51
Hlinka, B. Atentáty na peníze, 1.vydání, Praha: Svoboda Praha, 1987, s. 21
42
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
4.2. MĚNOVÉ
ZÁSAHY
V
ČESKOSLOVENSKU
PO
UZAVŘENÍ
MNICHOVSKÉ
DOHODY
Další reforma, která zasáhla Československo, nebyla bohužel zapříčiněna samostatnou potřebou změny v oblasti měnové, nýbrž byla vyvolána imperativem Německé říše na vnucení vlastní hospodářské politiky a oslabení nezávislosti i v oblasti hospodářské a měnové. V žádné literatuře se nesetkáme s tím, že by bylo toto období označeno za reformní. Přesto je potřeba z hlediska měnové kontinuity tyto změny rozebrat a tím tak předeslat měnovou reformu, která následovala bezprostředně po válce. Československá měna se po světové hospodářské krizi se jen velmi těžko vracela do situace před hospodářskou krizí, navíc se podstatně změnila situace. Československo si jasně uvědomovalo hrozbu Říše, proto stoupaly náklady na zbrojení. Půjčka na obranu státu, vypsaná zákonem č. 142/1936 Sb. ze dne 29. května 1936, se setkala se s nebývalým úspěchem, neboť se za pět týdnů podařilo upsat dluhopisy v nominální hodnotě 3 564 mil. Kč. Česká měna se v tomto období potýkala s mnohými problémy, poněvadž bylo potřeba přistoupit dvakrát k devalvaci, tj. k snížení zlatého obsahu koruny, jednou v roce 1934 a poté v roce 1936.52 Osudovým přelomem pro Československo se stala konference v Mnichově 29. září 1938, kdy došlo k anexi rozsáhlých pohraničních území. Na základě toho pak došlo k vyhlášení autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi a nároky na zabrání území vzneslo i Polsko a Maďarsko. 10. října 1938 se pak zákonným platidlem na odtrženém sudetoněmecké území stala německá marka, to v kurzu 1DM: 8,33 Kč. Reální hodnota koruny se přitom pohybovala kolem 6 Kčs za jednu marku a v posledním předválečném roce se směňovala v relaci 1DM:7Kčs, proto lze tento počin vnímat jako jasnou snahu o znehodnocení měny. Dalším říjnovým nařízením, konkrétně z 31.10. 1938, pak byly Československé koruny
ze sudetoněmeckého území
definitivně staženy. V lednu 1939 pak začalo německými intervencemi docházet k dalším změnám konkrétně v označení měnové jednotky, a to z dosavadní koruny československé (Kčs na zpět na označení
52
Sejbal, J. Základy peněžního vývoje, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, s. 345
43
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
koruna (K) a také název centrální banky byl pozměněn, a to z Národní banky československé na Národní banku Česko-Slovenskou. Dalším likvidačním počinem byl požadavek Říšské banky na náhradu výše tohoto oběhu ve zlatě a devizách. Svůj požadavek odůvodňovala podílem sudetských Němců, kteří do československého hospodářství přispívali. Celkem bylo požadováno vyrovnání za 1 250,6 milionů Kč, které byly staženy v bankovkách, dále za 1 502,7 milionů Kč ve státovkách a drobných papírových penězích a 120,6 milionů Kč v mincích. Zástupci centrální banky a ministerstva financí německý nárok smetli ze stolu jako naprosto nesmyslný, nicméně posléze byli donuceni o celé věci jednat a část nároku přiznat. Dne 4. března 1939 byla podepsaná konečná dohoda a ještě před 14. březnem 1939, kdy došlo k okupaci, byla částka vyplacena. Československo tak definitivně přišlo o 481 milionů K ve zlatě a devizách. Ve zlatě bylo vyplaceno 465,8 milionů K, což představovalo zhruba 14,5 tun zlata (a představovalo zlaté krytí československých bankovek) a podíl na devizách v odhadovaných na 15,2 milionů K. Zlatá pozice Národní banky, pečlivě budovaná v posledních dvou dekádách, tak byla z hlediska mezinárodního obchodu citelně oslabena. Výnosem vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera ze dne 15. března 1939 (ve sbírce zákonů publikován jako nařízení č. 75/1939) došlo ke zřízení Protektorátu Čechy a Morava. V tomto dokumentu bylo v článku 10 stanoveno, že vedle říšské marky je zákonným platidlem také koruna, přičemž směnný kurz měla stanovit říšská vláda. To také udělala, a to kurzem 1 RM: 10 K, čímž korunu ještě více znehodnotila. Vzhledem k tomu, že v onom zmíněném výnosu byla v článku 11 zakotvena také možnost v rámci společné potřeby atrahovat československé správní obory, do konce března pak byla Národní banka česko-slovenská změněna na Národní banku pro Čechy a Moravu, která byla přímo podřízena Říšské bance v Berlíně. Do čela této bankovní instituce byl dosazen německý zmocněnec, čímž byla definitivně vyloučena jakákoliv svéprávná měnová politika.
4.3. MĚNOVÁ REFORMA 1945 4.3.1. Příprava reformy Československá měnová a hospodářská politika byla po vytvoření protektorátu rozvrácená. Na území bývalého Československa obíhalo hned šest měn, a to protektorátní koruny, německé
44
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
marky, slovenské koruny, polské zloté, maďarské pengo a poukázky československé východní armády. O postupující inflaci svědčil rozdíl mezi předválečném a poválečném množství jen samotných korun v oběhu. Samotná inflace se v porovnání mezi rokem 1937 a 1945 činila 1145 %. Vývoj oběživa a vkladů (v mld. Kč) Hotovostní oběživo
Vklady domácností
31.12.1937 8,3 85 31.12.1938 14,3 61,6 31.10.1945 123,5 208 Zdroj: Vencovský, F. a kol. Dějiny bankovnictví v Českých zemích, Praha: Bankovní institut, 1999, s. 243
Státní reprezentace ve Velké Británii tvořící československou exilovou vládu, díky které byla alespoň částečně, zachována politická a mezinárodněprávní kontinuita, si uvědomovala nutnost okamžité poválečné měnové reformy. V rámci exilové vlády působilo i ministerstvo financí v čele s Ladislavem Feierabendem, který při tomto ministerstvu nechal zřídit měnový a bankovní výbor, orgán v čele Janem Viktorem Mládkem, který měl tuto budoucí reformu připravovat. Přestože byla v roce 1941 Velká Británie stále atakována Německem, v českém ústředí se již začala připravovat měnová reforma. Prvním krokem bylo navázání spolupráce s britskou Currency commision a již v březnu 1942 byl dokončený plán
na tisk nových českých
státovek, který byl zadán třem anglickým tiskárnám.53 Na základě této objednávky bylo vyrobeno 376 milionů kusů státovek s celkovou nominální hodnotou 24,8 mld. Kč, které byly v dubnu 1943 uskladněny v podzemních trezorech v Bristolu, odkud byly v září 1945 přepraveny letecky do Prahy. Tvůrci nové měnové reformy se však nespokojili jen s holou přípravou měnového návrhu, ale začali také aktivně spolupracovat na přípravě poválečného uspořádání měnových poměrů. Na konferenci v Breton – Woods v červenci 1944 byla vyslána pětičlenná československá delegace, která ratifikovala přístup k Mezinárodnímu měnovému fondu a ke Světové bance. Jako problematický se ovšem začal profilovat fakt, že kromě londýnské exilové vlády vzniklo v roce 1942 exilové centrum v Moskvě, která se netajilo velmi odlišnou představou o politickém hospodářském uspořádání Československa po skončení války. Ke střetu těchto 53
Jednalo se o tytéž tiskárny, které se podílely na tvorbě českých bankovek před 2. světovou válkou
45
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
dvou polarizovaných skupin došlo až 4. dubna 1945 v Košicích, kde došlo k přijetí nové československé vlády a přijetí tzv. Košického vládního programu, jehož hlavní myšlenkou byl přechod k centrálnímu řízení. Byl to i jasný signál, kam se bude ubírat měnová politika, protože článek XII mj. proklamoval postavení peněžního a měnového systému pod státní vedení. Tím v podstatě padal i koncept reformy připravený londýnskou vládou a bylo potřeba vytvořit reformu novou. 4.3.2. Průběh reformy a její výchozí body Ještě před koncem války byl zřízen 12. 11. 1944 dekretem prezidenta republiky Československý měnový úřad, aby vykonával funkce emisní banky na osvobozeném území Dne 18. května 1945 pak dalším dekretem prezidenta republiky, č. 139/1945 Sb., skončila činnost Národní banky pro Čechy a Moravu a byla obnovena působnost Národní banky Československa. Dřívější bankovní radu nahradila dočasná správa v čele s Janem Nebesářem. Po převzetí centrální banky bylo možné začít podnikat konkrétnější kroky ve věci připravované reformy. Prvním reformním krokem byla likvidace cizích měn obíhajících na československém území a jejich nahrazení českými a slovenskými korunami na základě vytvoření dvou měnových oblastí. Kurz mezi těmito korunami byl stanoven 1:1 a placení z jedné do druhé měnové oblasti bylo prováděno na základě zvláštního zúčtovacího systému. Jednalo se však o přechodné stadium, kdy na základě provedení nové měnové reformy mělo dojít k opětovnému sjednocení měny. Jedním z nejkritizovanějších momentů poválečné reformy bývá její jednoznačná účelovost zaměřená především na likvidaci válečných inflačních peněz bez ohledu na potřebné zasazení do budoucí měnové politiky. Přestože reformu připravovala skupina, kde dostali vedoucí úlohu levicově orientovaní ekonomové, stále ještě nebylo jasné, jakým směrem se bude politická situace ubírat. Dekretem prezidenta republiky č. 91/1945 Sb., o obnovení nové československé měny, byla tedy nařízena nová měnová reforma, která od 1. 11. 1945 zaváděla opětovně československou korunu jako jedinou zákonnou měnu. Tento dekret byl posléze ještě doplněn vyhláškou ministra financí č. 95/1945 Sb., o nových platidlech čs měny a dekret prezidenta republiky č. 95/1945 Sb., o přihlášení vkladů a jiných peněžních pohledávek, jakož i životních pojištění a cenných papírů.
46
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
Reformní body, stanovené na základě tohoto dekretu, byly v některých ohledech poměrně ostré a ve zkratce stanovovaly následující •
Ustanovení nové jednotné měny koruny československé ve směnném poměru ke starým měnám v oběhu54
•
Do oběhu se takto dostaly exilové státovky doplněné nově vytištěné stokoruny a tisícikoruny,55 výměna hotovosti probíhala jen v omezené míře. Pro fyzické osoby byla na hlavu stanovena částka 500 Kčs, zatímco pro podniky bylo stanoveno zvláštní uvolňovací řízení, v rámci kterého jim byly vyměňovány peníze dle jejich hospodářských potřeb. Do oběhu se tímto způsobem dostaly nové peníze za 19 mld. Kčs, což byl oproti cca 123 mld. bývalých peněz kolujícím v oběhu velmi radikální řez. Nutno připomenout, že Rašínova reforma zredukovala oběživo „jen“ na polovinu, a přesto došlo k velkým ekonomickým výkyvům, kdežto nyní došlo k redukci na více než jednu pětinu
•
Hotovosti, u kterých nedošlo k výměně, bylo možné složit v peněžních ústavech, kde byly prohlášeny za vázané.56
•
Bylo nařízeno přihlásit všechny peněžní vklady a jiné peněžní pohledávky u peněžních ústavů, životní pojistky a cenné papíry. Došlo tak k sepsání těchto hodnot a taktéž jejich prohlášení za vázané. Tímto krokem byla zablokována veškerá možná inflační síla, přičemž byla blokována neobyčejné vysoká suma 258 mld. Kč.
•
Byly upraveny cenové poměry jednak zvýšením cenové hladiny, aby v celostátním průměru dosahovala přibližně trojnásobku předválečné úrovně, a zároveň k úpravě cenových poměrů mezi Českem a Slovenskem. Na základě toho došlo pochopitelně i k úpravě mzdových poměrů.
•
Došlo také k určení kurzu nové československé koruny. Propočet vycházel z poměru cenových relací v Československu a předních západních zemích57 Na základě toho byl stanoven pevný kurz k americkému dolaru 1 USD:50 Kčs. Tento kurz byl oznámen
54
V té době obíhala na území Československa koruna česká, koruna slovenská a koruna Z důvodu nedostatku mincí zůstaly i po reformě v oběhu protektorátní mince, mince první republiky a mince Slovenského státu. 56 což znamenalo, že s nimi byly vyloučeny veškeré dispozice, až na určité omezené transakce provedené do konce roku 1945 týkající se vyrovnávání závazků vzniknuvších do 1. 11. 1945 57 při propočtu byly brány v potaz cenové hladiny USA, Velké Británie, Švýcarska a Švédska 55
47
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
MMF a Světové bance a v tomto kurzu byly také prováděny transakce s cizinou. Ze směnného kurzu s dolarem byla následně odvozena vazba koruny na zlato. •
Následně byl ještě přijat v roce zákon o dávce z majetku a z přírůstku z majetku, který měl postihnout majetek získaný při silné inflaci za války
4.3.3. Výsledky reformního úsilí Vzhledem k tomu, že samotná koncepce reformy ani její následné řízení nebylo výsledkem svobodné ekonomické diskuze a vlastně ani na ní nebyl dán zájem. Dle stanoviska některých odborníků, např. profesora Engliše, byla poválečná situace řešena pouze jako problém měnový bez ohledu na důsledky finanční. Velmi rádoby úsměvným momentem reformy z roku 1945 je to, že ačkoliv jejím de facto jediným cílem bylo zastavení válečných inflačních tlaků, následnou politikou směřující k centralizaci a nedomyšleným postupem v oblasti řízení reformy
znovu podněcovala.
Především postup v oblasti vyplácený vázaných vkladů na základě zákona č. 141/1947 Sb., o Likvidačním fondu měnovém,
působil této nově etablované instituci značné problémy.
Nařízením ministra financí č. 143 a 144/1948 Sb., uveřejňujícím opatření Likvidačního fondu měnového, o vyrovnávání některých závazků převodem na vázaný vklad a o omezení uvolňování vázaných vkladů, došlo k zablokování čerpání vázaných vkladů podnikatelů pro účely výplaty mezd zaměstnancům a čerpání vkladů státních institucí, stejně jako převody mezi vázanými vklady, bylo možné pouze s předchozím souhlasem Likvidačního fondu. Tyto předpisy ovšem pouze látaly problémy vzniknuvší se svázáním těchto vkladů a bylo jen otázkou času, kdy bude potřeba přijít řešením definitivním. Tečkou za první vlnou centralizace peněžnictví byl zákon č. 31/1950 Sb., o Státní bance československé, který stanovoval reorganizaci centrální dle sovětského modelu v souladu s principem centrálního direktivního řízení ekonomiky. Státní banka československá proto převzala řízení úvěrů komerčních bank a jako jediná peněžní instituce byla oprávněná k provádění platebního styku s cizinou. Její přímá podřízenost Ministerstvu financí zakotvená přímo v tomto novém zákoně pak jasně předurčovala funkci centrální banky jako zdroje financování budoucího hospodářského vývoje.
48
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
4.4. MĚNOVÁ REFORMA 1953 4.4.1. Výchozí situace po roce 1948 Není ani nutné předesílat, že v případě reformy, která se odehrála v roce 1953, se jedná o mimořádně citlivé téma, poněvadž při jejím popisu se kromě problémů měnových a právních nelze do jisté míry vyhnout také aspektům politickým. Už od provedení reformy v roce 1945 bylo pouze otázkou času, kdy bude potřeba provést v měnové oblasti další změnu k zahlazení problémů, které se nepodařilo vyřešit první poválečnou reformou, a která upraví měnové poměry v souladu s centrálně plánovaným hospodářstvím Přestože došlo prezidentskými dekrety z roku 1945 v souladu s centralizací ke znárodnění pojišťoven a komerčních bank, po roce 1948 k likvidaci hospodářského sektoru a nakonec se z centrální banky stal nástroj k finančnímu zřízení nově budovaného totalitního státu, pořád byly patrné stopy demokratické platformy, na které poválečný měnový systém vznikl. Jak velmi hlasitě proklamoval sovětský ekonomický poradce, který v roce 1952 začal v Československé státní bance působit, Československo jako jediná země sovětského bloku neměla svou měnu svázanou s „nejpevnější měnou světa“ (kterou byl pochopitelně myšlen ruský rubl), nýbrž je napojená na Mezinárodní měnový fond, a tím i na americký dolar. V rozporu se socialistickými principy existovalo také obrovské množství vázaných vkladů visících de facto ve vzduchu, a to už od roku 1945. Největším postrčením k reformě se nakonec ukázala potřeba odstranění přídělového systému zavedeného už po vzniku protektorátu v roce 1939. Prve se uvažovalo o stažení lístků z oběhu bez zásahu do měnového systému, tato varianta byla však posléze zamítnuta, neboť zde také bylo vážné nebezpečí toho, že pokud budou zrušeny přídělové lístky, prudce vzroste na nenasyceném trhu poptávka po zboží, které bylo k dispozici pouze v omezené míře. Pokud by došlo pouze k přechodu na volný trh, třeba i rozestupovanému na několik fází, ekonomika by tento nápor neustála. Autoři reformního řešení proto vycházeli z toho, že pokud bude obyvatelstvo zbaveno při přechodu na novou měnu přebytečných úspor, nebudou mít ani za co zvýšeně nakupovat a k žádné nerovnováze mezi poptávkou na nabídkou nedojde.
49
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
4.4.2. Příprava reformy a její základní body Základním východiskem reformy se stala myšlenka, že nový systém nemohl převzít nic z minula, nemohl si nové řízení peněžního oběhu ničím z minula komplikovat. Přebíral sovětský model, jako čistý model. Minulost pro něj měla být tabula rasa.58 Stejnou cestou reforem postupovaly i ostatní země východního bloku. Měnové reformy ve východním bloku po 2. světové válce Země Rok Polsko 1945 1950 Maďarsko 1946 Bulharsko 1947 1952 Rumunsko 1947 1952 Albánie 1947 Čína 1955 KLDR 1947 1959 Zdroj: Vencovský, F. a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, Praha: Bankovní institut 1999
Definitivně se k tvorbě reformy přistoupilo v listopadu 1952, kdy se odštěpily přípravné práce na měnové reformě, které probíhaly mimo státní území v Polsku a podílela se na nich pouze úzká skupina lidí. Souběžně s tím se veřejně připravoval přechod od přídělového hospodářství. Vzhledem k tomu, že Československo nemělo dostatečné prostředky k výrobě takového množství peněz a navíc by byl stěží udržen tak vysoký stupeň utajení, požádala vláda dopisem ze 17. listopadu 1952 Sovětský svaz o pomoc. Na základě toho došlo k tajnému dojednání smlouvy z 5. prosince o výrobě nových peněz Československé republiky, a to papírových platidel v hodnotách 1, 3, 5, 10, 25, 50 a 100 Kč v celkovém množství 250 mil. kusů a mincí v hodnotách 1, 3, 5, 10, a 25 haléřů v celkovém množství 450 mil. kusů. Jestliže byla reforma z roku 1945 poměrně ostrým zásahem celé hospodářské politiky, pak se nedá rok 1953 popsat jinak než ožebračení obyvatelstva a státní poválečný bankrot skrytý za budování socialismu. Měnová reforma byla ustanovena na základě zákona č. 41/1953, o peněžní reformě a jeho prováděcích nařízení. Přestože byla zachován název i zkratka peněžní jednotky, došlo k následujícím radikálním změnám
58
Vencovský, F. Tři měnové reformy pro jednu generaci, Politika, 2003, č. 26, s. 125
50
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
1.
Jedinými zákonnými penězi na území Československa
budou od 1.června 1953
bankovky po 100, 50, 25 a 10 korunách, státovky po 5, 3 a 1 koruně a mince po 25, 10, 5, 3 a 1 haléři. 2.
Mělo dojít k výměně hotovostní platidel vydaných v roce 1945 a v dalších letech a to v poměru 1:5 a to u hotovostí do 300 starých Kčs (z čehož plynul zisk maximálně 60 nových Kčs) a zbytek peněz v poměru 1:50.59
3.
Měly být přepočítány také vklady obyvatelstva na knížkách ve Státní spořitelně či ve Státní bance československé:a to podle následující klíče60 Peníze uložené na více vkladních knížkách se samozřejmě sčítaly Přepočty vkladů občanů Vklad (ve starých Kčs) nad 5000 nad 10000 nad 20000 nad 50000
do 5000 do 10000 do 20000 do 50000
Přepočet poměr 5:1 (5 korun starých za 1 korunu novou) 1000 Kčs plus vklad nad 5000 starých Kčs v poměru 6,25:1 1800 Kčs plus vklad do 20000 starých Kčs v poměru 10:1 2800 Kčs plus vklad do 50000 starých Kčs v poměru 25:1 4000 Kčs plus vklad nad 50000 starých Kčs v poměru 30:1 Zdroj: vlastní
Výjimku tvořily vklady ze závodního a školního spoření měněné v poměru 5:1. Pojistky se krátily v poměru 20:1. 4.
Vázané vklady v celkové výši 80 mld. Kčs měly být anulovány, stejně jako všechny státní dluhopisy
5.
Mělo dojít k odstranění přídělového hospodářství potravinami a průmyslovým zbožím a tím pádem zaveden volný trh pro všechny druhy zboží se zavedením jednotných maloobchodních cen •
stávající volné ceny vázaných potravin - snížení v průměru o 31 %,
•
stávající volné ceny vázaného průmyslového zboží - snížení v průměru o 37 %
•
stávající volné ceny volně prodávaného zboží - snížení o 7 %
59
Limit pro výměnu byl zvýšen o 300 Kčs měněných v poměru 5:1 u příslušníků Lidových milicí a zavedením zvláštního výměnného poměru 3:1 u důstojníků – vojáků z povolání a u některých kategorií pracovníků bezpečnostního aparátu 60 jednalo se o všechny vklady s výjimkou vkladů učiněných po 15.5. 1953 (u vkladů učiněných v rozmezí 14 dní před reformou se postupovalo k přepočtu 1:50 na celou jistinu )
51
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
6.
Na základě výše uvedených výměn peněz měly být upraveny také výkupní ceny zemědělských výrobků a provedena úprava mezd a daňového zatížení důchodů
7.
Dojde k krytí československé koruny zlatem v poměru 1 Kč = 0,123426 g ryzího zlata61 a tím k připoutání k sovětskému rublu
v poměru 1:1,80 Kčs. Z určení kurzu k
„nejsilnější měně světa“ pak budou odvozeny kurzy k jiným měnám Přestože byl reformní zákon velmi důkladný i ve zdánlivých detailech, zcela opomíjel kontinuitu měnu v oblasti soukromoprávní regulace, především vypouštěl problematiku půjček a úvěrů mezi občany (možná také proto, že předchozí reformy vhledem ke své odlišné koncepci problém neřešit nemusely). Toto opomenutí mohlo vést a také zákonitě vedlo k dalším problémům. 4.4.3. Průběh reformy V roce 1953 byl pro reformu optimálním, protože se v té době již dostatečně stabilizovala poválečná situace a Československo už bylo napevno připoutáno ke komunistickému bloku. Pro obyvatele začaly být změny patrné již v lednu 1953, kdy vyhláška ministerstva vnitřního obchodu ze dne 13.1.1953 určovala, kdo má nárok kupovat na vázaném trhu potraviny a průmyslové zboží, tj. komu mohou být vydány odběrné poukázky a potravinové lístky. Ostatním (většinou se jednalo o vrstvu, která se neslučovala s principy režimu) nezbývalo nic jiného než kupovat potraviny na volném trhu za výrazně vyšší ceny (viz tabulka níže). Je možné, že by k reformě došlo i dříve, ale z neznámých důvodů pozdržen transport peněz určených k výměně, a to nejdříve z 5.dubna 1953 nejprve na 5.května a posléze až na 24. května 1953. Státovky, bankovky a mince byly po převzetí uskladněny ve vojenských skladech a Státní banka československá je obdržela 30. května 1953. I přes vysokou míru utajení samozřejmě zvěsti o chystané reformě pronikly na veřejnost. V polovině května se začala mezi lidmi šířit panika a nákupní horečka. Ministerstvo vnitřního obchodu proto zastavilo dodávky zboží do maloobchodní sítě a posléze vydalo zákaz veškerého prodeje volného zboží, což zvýšilo množství peněžních vkladů. Dva dny před oznámením reformy dochází k mobilizaci československé armády a Lidových milicí. Den nato pak vláda za řízení předsedy Viliama Širokého projednala provedení měnové 61
jednalo se však pouze o krytí fiktivní, protože zatímco měny navázané na dolar opravdu možnost na výměnu za zlato měly, Sovětský svaz tuto možnost nenabízel, protože tuto zlatou rezervu ani neměl
52
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
reformy a zrušení lístků na potravinářské a průmyslové zboží, opatření související s provedením reformy, schválení nových státních maloobchodních cen a opatření v oboru mezd, důchodů a některých sociálních dávek. Přestože ještě 36 hodin před jejím provedením prezident republiky Antonín Zápotocký oznámil, že koruna je pevná a takový krok jako provedení nové reformy nepřichází naprosto v úvahu, 1. června však k reformě opravdu došlo. Byla oznámena den předem, v neděli 31. května, úvodníkem Rudého práva nazvaný „Peněžní reforma a zrušení lístků - cesta k dalšímu rozvoji našeho hospodářství. Populisticky byla tato reforma nazývána peněžní, přestože se prokazatelně jednalo o reformu měnovou. Celá akce byla koordinována na základě vyhlášky ministra financí č. 43/1953 Sb., o vydání peněz vzoru 1953. Narychlo bylo zbudováno 7906 výměnných středisek, a to jak v bankách, spořitelnách, na poštách, ale i ve větších podnicích, úřadech, ústavech a kulturních zařízeních. Podkladem pro výměnu peněz měl být občanský průkaz a tzv. kmenový list, který sloužil pro příděl potravinových lístků a na němž byli zapsáni všichni příslušníci domácnosti. Výměnu starých peněz
byla povinna provést pouze jedna osoba
pro všechny členy domácnosti
najednou. Samotné provedení reformy samozřejmě také neproběhlo bez problémů, z nichž nejmenší byly problémy organizační. Kromě pozdních dodávek peněz a problémy s výměnou samozřejmě došlo i k velmi silným projevům nespokojenosti s vyhlášenou reformou. Mnoho lidí bylo doslova ožebračeno, přičemž při výměnách nebylo přistoupeno na žádné výjimky, a to ani z vážných sociálních důvodů.62 Největší vlna nespokojenosti se zvedla v Plzni, protože v návaznosti na chystanou reformu byly mzdy zaměstnancům vyplaceny dříve a díky tomu byly i ty znehodnoceny. K ostraze výměnných středisek proto nastoupily Lidové milice. Výměna peněz byla oficiálně ukončena 4. června 1953, kdy byla oficiálně uzavřena výměnná střediska.
62
Existují tisíce příběhů ožebračených lidí, jejichž celoživotní úspory se rozplynuly. Nejhůře zřejmě dopadli lidé, jejichž nemovitosti byly krátce před reformou za náhradu vyvlastněny a náhrada následně znehodnocena. Dalšími odstrašujícími příklady byly novomanželské půjčky, vyživovací příspěvky manželek vojáků vyplacené těsně před reformou, zrušené cenné papíry sirotků a invalidů.
53
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
4.4.4. Mezinárodní dopad reformy Kromě provedení reformy v Československu bylo také potřeba postarat se o mezinárodní aspekty celé akce. Československo bylo stále vázáno Dohodou o Mezinárodním měnovém fondu, publikovanou jako dohoda č. 68/1946 Sb., o Mezinárodním měnovém fondu, podle kterého je změna měnové parity členské země možná pouze po poradě s MMF. Vzhledem k tomu, že pro socialistický blok bylo členství Československa v podobné organizaci krajně nežádoucí, nebyl důvod brát závazky z takových mezinárodních smluv v potaz.63 Proto byl teprve 2. června 1953 zaslán do ústředí MMF ve Washingtonu telegram oznamující provedení reformy. I kdyby však k informování MMF došlo, stejně by změny nikdy schváleny nebyly. Kurz k americkému dolaru byl totiž zcela nevhodně nadhodnocen na 1USD:7,20 Kčs.64 Vzhledem k tomu, že do té doby byla koruna na základě předchozí reformy fixně navázána na dolar v poměru 1:50 a při současné reformě došlo k přepočtu 5:1, u cen a mezd, pak měl být zcela logicky stanoven směnný kurz na 1USD:10Kčs. Na základě tohoto pofiderního kroku musely být v budoucnu směnné kurzy hned několikrát upravovány pomocí složitých koeficientů. Nicméně samotný směnný kurz, stejně jako peníze, přestal plnit svoji tržní úlohu a byl omezen na pouhý koeficient přepočtu měn. Na základě provedené reformy a trvajícího bojkotu proto bylo k 31.12. 1954 definitivně rozhodnuto o ukončení našeho členství v MMF a IBRD a do roku 1961 došlo k vyrovnání všech našich závazků u těchto institucí. 4.4.5. Výsledky provedené reformy Vyhodnocení celé akce bylo zaznamenáno ve „Zprávě o peněžní reformě a jejím vyúčtování,“ která byla vytvořena v srpnu 1953. Ta přinesla o reformě následující závěry, a to že především„odstranila státní dluh vzniklý z hospodaření okupantů, i vázané vklady a pojistky. Nadto dokončila nyní dílo měnové reformy z r.1945, ale též vítězného února 1948. Odstranila též státní dluh, vzniklý po revoluci ze schodků rozpočtového hospodaření i důsledky uvolňování vázaných vkladů. Přinesla navíc státnímu hospodářství zisk.“65 63
Jakákoliv spolupráce ze strany Československa směrem k MMF v podstatě ustala už v roce 1950. O vystoupení z MMF se uvažovalo od roku 1949, členství se však údajně účelově drželo díky tomu, že tamější delegace mohla intervenovat proti režimu v Číně. 64 Směnný kurz k dolaru byl stanoven s ohledem na určení směnného kurzu k rublu 65 Jirásek, Z., Šůla, J. Velká peněžní loupež v Československu 1953 aneb 50:1, Praha: Svítání, 1992, s. 147
54
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
Při výměně bylo nahrazeno asi 37,5 miliardy starých Kč za 1,4 miliardy nových peněz a výměny se účastnilo na 12 miliónů občanů. Před přepočtem činily vklady 31 339 mil. starých Kčs, po přechodu na novou měnu 3549 mil. nových Kčs. Výše oběživa po reformě činila cca 3,4 mld. nových Kč, tedy méně než desetinu bývalé oběživa. Ztráty, které tak obyvatelé Československa utrpěli při reformě, se vyšplhaly k sumě 14 mld. nových Kč, což byla katastrofální bilance. Reforma měla však i jiné následky, protože v duchu režimu bylo také potřeba náležitě se vypořádat se zrádci. Toho samého roku začaly u vybraných osob prověrky a díky tomu bylo v souvislosti s peněžní reformou zatčeno několik set lidí, z nichž bylo kolem tří set odsouzeno. Další postihy, především pracovněprávní, se týkaly několika tisíc lidí. Přestože měnová reforma byla krokem dost velké hrůzy, jedním z mála pozitiv, které se jí dají připsat, je to, že na rozdíl od jiných východních zemí se naše země nepotýkala s další vlnou inflace a patřila k jedněm z nejstabilnějších v celé Evropě. Zajímavou pro nás může být ilustrace vývoje cen od období před druhou světovou válkou, která dostatečně ilustruje změnu cenové hladiny před a po reformě. Některé maloobchodní ceny před a po reformě Zboží
Množství
Chléb Rohlíky Hovězí zadní Máslo Rýže Cukr kostkový Káva Rum
Kg Kg Kg Kg Kg Kg Kg L
1952
Vázaný trh
Volný trh
VI. 53
8 16 2,8 37,7 56,6 8,3 48 200 25 80 450 44 40 300 28 15,7 140 14 … 1500 300 … 430 68 Pramen: Statistická ročenka ČSR 1958
1954
1955
2,6 6,6 25 42 19 11 240 57,6
2,6 6,6 25 42 16 11 240 57,6
Měnovou reformou přešlo Československo definitivně pod křídla Sovětského svazu a přechod k centrálně plánovaného hospodářství tím tak byl fakticky ukončen. Provedené změny nenechaly nikoho na pochybách, jaký druh státního zřízení byl vybudován, nicméně po neúspěšném odporu propadla většina obyvatelstva pasivitě, což v dalších letech napomohlo jen utužování komunismu.
55
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
4.5. ČESKO - SLOVENSKÁ MĚNOVÁ ODLUKA V ROCE 1993 4.5.1. Příprava měnové odluky a její odlišná východiska Zatím poslední reformou, která proběhla na českém území, byla měnová odluka z roku 1993. Zatímco o předchozích měnových reformách by se dalo jen stěží mluvit jako o povedených, porevoluční česko-slovenská odluka proběhla natolik úspěšně, že český scénář měnové odluky se stal součástí souboru doporučení Mezinárodního měnového fondu. Československá koruna se, na rozdíl od většiny měn východního bloku, nepotýkala s výraznějšími inflačními problémy, a evidentně se stala nejstabilnější měnou transformujících se ekonomik. Nutnost další reformy přicházela tentokrát v ruku v ruce s rozhodnutím o rozdělení Československa na dva samostatné státy. Vzhledem k propojenosti obou ekonomik nebylo jasné, jakým směrem se bude ubírat toto měnové odloučení. Zatímco v programovém prohlášení vlády ČR se v souvislosti s otázkami rozpočtové, měnové a cenové politiky mj. uvádělo: „Existence jednoho státu znamená existenci jedné měny na celém jeho území, jakož i jedné měnové politiky, prováděné jednou centrální bankou. Dodržení této zásady je i základním východiskem vlády ČR ke všem jednáním o státoprávním uspořádání,“ Slovenská vláda ve svém prohlášení naopak proklamovala: „Budeme iniciovat vytvoření národních bank a společného emisního centra s paritním zastoupením obou republik.“66 Zatímco Slovensko tedy prosazovalo (pro svou stranu výhodnější) koncept měnové unie, která byla pochopitelná i s ohledem na provázanost ekonomik a více se slučovala s všeobecnou evropskou integrační náladou, na základě ekonomických analýz však jednoznačně převládla česká varianta postupného oddělení měn s ohledem na ekonomické odlišnosti nově vznikajících států a především s ohledem na silnější českou ekonomiku Měnová odluka byla tedy realizována pomocí dvou kroků, a to:
66
•
ustavením emisních bank jako centrálních institucí (SBČS)
•
faktickým osamostatněním peněžních oběhů.
Prokop, L. Příprava a průběh měnové odluky v ČR v roce 1993, Praha: ČNB institut ekonomie, 1994, s. 8
56
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
Koncem roku 1992 byl Českou národní radou přijat zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, který také ustanovoval peněžní jednotku České republiky a pravidla pro vytváření měnové politiky. Na základě tohoto zákona byla rovněž jmenována sedmičlenná bankovní rada v čele s guvernérem Josefem Tošovským. Obdobně rovněž na Slovensku byla zřízená Národná banka Slovenska. Situace kolem faktického osamostatnění oběhů byla o něco komplikovanější a odpovídá nám na otázku, proč k oddělení měny nedošlo logicky již od 1. ledna 1993, kdy byl vyhlášena samostatnost České republiky. Přestože zde byly větší tendence k osamostatnění měny, nakonec došlo k uzavření Smlouvy mezi ČR a SR o měnovém uspořádání. Opírala se o existenci společné měny (koruny československé), pro její řízení byl ustaven tzv. Měnový výbor s paritním zastoupením obou následnických centrálních bank. Tento orgán vlastně přebíral hlavní funkce ústředních bank, neboť měl rozhodovat o emisi peněz, o rozsahu obchodů prováděných ústředními bankami republik, o pravidlech likvidity a kapitálového vybavení bank, o zásadních otázkách peněžního oběhu a platebního styku, o správě devizových rezerv a měl vyhlašovat měnový kurz. Motivem vzniku tohoto uspořádání bylo nekomplikovat měnovými otázkami již tak proces dělení federace. Jedním z hlavních problémů, pokud opomineme různé aspekty ekonomické, byl jeho rozhodovací mechanismus, který fakticky vylučoval přijetí většinového konsenzu v otázkách, kde měli zástupci republik odlišné názory. Vzhledem k tomu, že tento scénář se dal předvídat ihned po uzavření samotné dohody, k faktické přípravě oddělení měn se započalo již na konci roku 1992. K přípravě a realizaci byly ustaveny tedy rezortní komise, v čele těchto komisí pak stála ústřední řídící komise, která veškeré práce koordinovala.67 Činnost této komise byla zahájena již v listopadu 1992, kdy bylo patrné, jakým způsobem bude odluka probíhat, nicméně legislativní podklad jí byl dán až právě na základě zákona č. 60/1993 Sb., o oddělení měny ze dne 2. února 1993. Řízením odluky byl pověřen tehdejší viceguvernér nově ustavené ČNB Pavel Kysilka, který stál právě v čele ústřední řídící komise. Zajímavé je, že touto komisí nikdy nebyl zpracován samotný scénář odluky v podobě nějakého komplexního dokumentu a měnová odluka tak byla explicitně popsána pouze prostřednictvím legislativních norem vytvořených k zabezpečení realizace odluky. 67
Kysilka, P. Příprava a realizace měnové reformy, Finance a úvěr, 1993, č. 9, s. 404
57
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
Scénář měnové odluky v konečné fázi řešil zejména následující skutečnosti 1) Ustanovení české koruny (Kč) jako nové české měny 2) Stanovení kurzu federální měny k české měně 3) Časové vymezení výměny (určených) denominací 4) Určení pravidel výměny peněz pro tuzemce a na základě toho určení
odlišných
pravidel výměny peněz pro cizince 5) Určení pravidel pro dodatečné výměny peněz jednotlivým subjektům 6) Stanovení organizační struktury a organizačních postupů výměny peněz 7) Stanovení obsahu a časování informační kampaně Jako problematický se jevil zejména kurzový režim mezi oběma měnami. Bylo jasné, že nelze v žádném případě spoléhat na udržitelnost fixace kurzů 1:1 a naopak se hledalo východisko pomocí možného floatingu, který by mohl pomoci při hledání rovnovážného směnného kurzu. Nakonec byl přijat návrh tzv. clearingové unie na základě projektu vypracovaném ještě při Institutu ekonomie SBČS. Tato clearingová unie byla posléze vytvořena na základě Platební smlouvy mezi ČR a SR. Platební styk měl fungovat přes clearingový účet centrálních bank, a to dvojím způsobem: •
za obchody uzavřené před rokem 1993 se platilo českými a slovenskými korunami, a to v poměru 1:1 na základě ustanovení zvláštní zúčtovací jednotky – zúčtovací koruny
•
ceny pozdější byly přepočítávány podle kurzu měn ke clearingovému ECU
Součástí této Platební smlouvy byl také Protokol mezi ČR a SR o platebním vypořádání vzájemných pohledávek a závazků právnických a fyzických osob – podnikatelů vzniklých před 8. únorem 1993. Poslední ze smluv uzavřených mezi oběma zeměmi byla Smlouva mezi ČR s SR o používání peněžních prostředků v národních měnách v oblasti vzájemného cestovního ruchu 4.5.2. Rozhodnutí o odluce a její realizace Ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky stanovil jako den zániku federace a všech jejích institucí 1. leden 1993. K tomuto datu tedy zanikla také Státní banka československá a ústřední bankou české republiky se na základě nové Ústavy ČR stala Česká národní banka. Vzhledem k tomu, že byl velmi rychle opuštěný původní plán na společnou měnovou politiku na základě výše zmíněné Smlouvy o měnovém
58
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
uspořádání, bylo potřeba urychleně zrealizovat odluku. Přípravu urychlila také nedůvěra zahraničního kapitálu, který
následnických republik stahoval své vklady, a související
varovný stav devizových rezerv, jenž klesl na pouhých několik set milionů dolarů. Česká republika a Slovenská republika se tak octly na pokraji platební krize, o níž naštěstí neměla veřejnost tušení. Následkem toho došlo v druhé polovině ledna k ustanovení vládní skupiny, jejímž účelem bylo prodiskutovat a rozhodnout o nejzávažnějších skutečnostech, týkajících se realizační fáze měnové odluky. Vládní skupinu tvořili zástupci vlády, zástupci ČNB a generální ředitelé Komerční banky a České spořitelny. Vládní skupina se sešla pouze jedenkrát, a to 19. 1. 1993, kdy byly dojednány následující skutečnosti, a to: •
Rozhodnutí o odluce učinit až po definitivní dohodě se slovenskou stranou
•
Případnou odluku realizovat ve 4 výměnných dnech pro občany
•
Koordinovat se SR zamezení přesunu peněz přes společné hranice bezprostředně po oznámení odluky veřejnosti
•
Připravit clearingový platební styk se SR
Zákon č. 60/1192 Sb., o oddělení měny byl dne 2. února přijat parlamentem a v návaznosti na něj ještě toho samého dne akceptováno i
prováděcí
nařízení vlády č. 61/1993 Sb.,
k provedení zákona o oddělení měny. Ihned po schválení příslušné legislativy bylo rozhodnutí o provedení odluky oznámeno veřejnosti. Vzhledem k předmětné obavě ohledně spekulativní přelévání kapitálu došlo v období od 3. do 7. února k zastavení veškerého platebního styku. Po mnoha jednáních, jakým způsobem výměnu bankovek realizovat,68 byla nakonec ve dnech 8. - 12. února 1993 provedena výměna peněz okolkováním bankovek v nominálních hodnotách 100, 500 a 1000 (ty po provedení výměny vypuštěny do oběhu i s kolkem natištěným) a dodáním nové emise českých bankovek v nominální hodnotě 200 Kč. K provedení výměny bylo k dispozici 160 mil. kolků pro bankovky v celkové hodnotě 72 mld. Kč a první české bankovky v nominále 200 Kč v celkové hodnotě 5 mld. Kč. Výše maximální výměny byla zvolena 4000 Kč pro osoby starší 15 let a pro osoby mladší 15 let maximum
68
ve hře byla i emise nových českých bankovek, rozdělení bankovek mezi ČR a SR dle jejich národních motivů (tj. v ČR ponechat pouze bankovky o nominále 20, 100 a 1000 a zbývající ponechat v oběhu na Slovensku ), razítkování bankovek na frankotypech nebo případné tištění kolků přímo na bankovky
59
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
1000 Kč.69 Pro výměnu nadlimitních hotovostí byly zvoleny poštovní poukázky, poukázky ČNB a vkladové instrumenty České spořitelny a Poštovní banky. Většina občanů se však vyhnula těmto nadlimitním instrumentům předchozím uložením nadbytečných hotovostí u bank. Ve dnech odluky byl zřízen tzv. operativní štáb, který zajišťoval spojení mezi všemi řídícími pracovníky, organizaci transportů peněz a koordinaci a evidenci bezpečnostních funkcí. V dispozici pro výměnu bylo zhruba 4000 výměnných středisek. Po skončení celé výměnné akce pak 15. únoru 1993 ukončila svou činnost centrální řídící komise, kdy další práce probíhaly již v rámci běžné organizační struktury ČNB. Poslední ojedinělé výměnné akce pak probíhaly až do 9.8. 1993, kdy možné provést dodatečnou výměnu neokolkovaných bankovek. 4.5.3. Dopady a následky měnové odluky Celá akce proběhla velmi hladce, a tak děsivá očekávání ohledně vyhlášené měnové odluky, připomínající lidem likvidační scénář z roku 1953, ostře kontrastovala s realitou. V následném hodnocení DEMA pak hodnotilo více než 86% respondentů akci jako bezproblémovou. Velmi pozitivně byla celá akce hodnocena i experty MMF. Poslední do 9. srpna 1993 pak bylo možné provést dodatečnou výměnu neokolkovaných bankovek. Zhruba do čtyř měsíců po vyhlášení odluky byly do oběhu dány nové mince. První slovenská bankovka o hodnotě 50 Sk přišla do oběhu koncem srpna 1993. Jedinou vážnější nedořešenou měnovou otázkou se stala pohledávka české národní banky za Národní bankou Slovenska ve výši 26 mld. Kč z titulu rozdělení bilance bývalé SBČS a rozdělení federálního oběživa. Jako částečná záruka za tuto (auditory uznanou) pohledávku bylo dočasně v ČR zadržováno tzv. slovenské měnové zlato. Po uzavřené mezivládní dohodě byla pohledávka za symbolickou cenu 1 Kč převedena na vládu a 4,1 tuny zlata převedeny na Slovensko. Počáteční nastavený kurz mezi ČR a SR 1:1 se brzy ukázal jako neudržitelný, takže už v červnu 1993 musela slovenská centrální banka devalvovat o deset procent.
69
Nicméně
fakticky se ale jednalo o částku 2000 Kč, protože výměnu mohl provést jak otec, tak matka dítěte a z důvodů přílišné náročnosti byla opomíjena možná duplicita
60
4. Měnové reformy 20. století na územi Československa
katastrofické scénáře o postupné likvidaci slovenské ekonomiky se nikdy nenaplnily a v současné době se Slovensko předběhlo ČR i v evropské měnové integraci.
61
5. Zavádění eura jako měnová reforma
5.
ZAVÁDĚNÍ EURA JAKO MĚNOVÁ REFORMA
Zavádění společné evropské měny je v současné době největší evropskou, a zřejmě i celosvětovou měnovou reformou. V budoucnu by
mohl být konkurenčním projektem
obdobného druhu zavádění nové platební jednotky Amero, a to v rámci do budoucna předvídané Severoatlantické měnové unie (NAMU) zahrnující Spojené Státy, Kanadu a Mexiko.70 Přestože se v případě zavádění eura prokazatelně o měnovou reformu jedná, její charakter je poněkud specifický. Zavádění této nové platební jednotky je totiž výsledkem spolupráce v oblasti měnové integrace, která trvala téměř půl století. A stejně jako nemohlo etablování Evropské unie kopírovat založení státu, nemůže ani vznik a zavedení nové měny napodobovat zavedení měny na území určitého státu. Evropská unie, stejně jako její platební jednotka euro, vznikly na platformě postupného přejímání části státní suverenity ve prospěch tohoto nadnárodního zřízení. Není účelem práce popisovat vývoj a vznik Evropské unie, spíše se proto hodlám zaměřit na události v rámci ESH a posléze ES, které byly významné z hlediska procesu měnové integrace a tím se, byť nepřímo, na zavedení nové společné platební jednotky podílely.
5.1. POČÁTKY EVROPSKÉ MĚNOVÉ INTEGRACE 5.1.1. Breton – woodský systém a poválečné měnové uspořádání Přestože optimálnější podmínky k větší měnové integraci v Evropě začaly až ve 20. století, nelze nezmínit jisté integrační pokusy, které vznikaly již před 1. světovou válkou. K nejvýznamnějším patřila Latinská měnová unie, vytvořená z iniciativy Francie, a Skandinávská měnová unie, která dokonce vytvořila i vlastní měnovou jednotku, skandinávskou korunu. Na ztroskotání všech těchto iniciačních aktivit mělo podíl mnoho faktorů, k nimž patřil nejen odlišný hospodářský vývoj jednotlivých členů a nesourodá měnová politika, ale také dvě světové války, které posunuly většinu snah v oblasti mezinárodní měnové politiky opět na start.
70
Cohen, B North American Monetary Union: A United States Perspective, s. 1
62
5. Zavádění eura jako měnová reforma
Již ke konci druhé světové války začaly proto snahy o zbudování nového mezinárodního měnového uspořádání. Na budování jednoho z možných poválečných scénářů se podílela i československá delegace spolu Johnem Maynardem Keynesem, nicméně nakonec byl zvolen scénář odlišný, který byl posléze odsouhlasený na konferenci v Breton – woods (viz kapitola o systému zlatého standardu). Z celé koncepce bylo jasné, že primát v mezinárodním měnovém uspořádání budou hrát Spojené Státy jako jediná země fakticky nezasažená válkou. Členské země se na základě těchto dohod zavázaly k dodržování pevných měnových kurzů s maximální možnou odchylkou 1%, přičemž měnové parity měly být stanovovány ke zlatu, americkému dolaru nebo britské libře. Měnová politika přijatá na této konferenci byla na několik desítek let klíčovou i při snahách o integraci v rámci nově vznikajících hospodářských uskupení. Další z poválečných vlaštovek měnové spolupráce bylo založení Evropské platební unie z roku 1950 pro země Marshallova plánu. Tato organizace která představovala především clearingový mechanismus, kdy z hlediska salda směny byla daná země dlužníkem právě vůči celé unii, a také úvěrový mechanismus k financování dočasných nedostatků některých členů. Účelem tohoto uskupení bylo zjednodušení a zvýšení objemu výměn mezi svými členy. Evropská platební unie byla rozpuštěna k 27. prosinci 1958, protože k tomuto datu dosáhly hlavní evropské devizy statutu vzájemně konvertibilní měny na devizovém trhu a její pokračování bylo bezpředmětné. Na platformě EPU však byla podepsána členskými zeměmi Evropská měnová dohoda, která předpokládala stanovení směnného mechanismu s malou odchylkou kurzu dané měny od pevně stanoveného centrálního kurzu71 a založení Evropského měnového fondu, který pomáhat k dodržování takto dohodou stanovených kritérií. 5.1.2. Vznik a počátky evropské měnové integrace Klíčovým pro počátek evropské hospodářské integrace byla smlouva zakládající Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) ke koordinaci a postupné vytváření společného trhu s produkty uhelného a ocelářského průmyslu členských zemí, ke kterým patřila Francie, SRN, Belgie, Nizozemí, Lucemburska a Itálie. Dalším prohloubením spolupráce byla ratifikace tzv. Římské smlouvy, kterými bylo založeno Evropské hospodářské společenství (EHS) a
71
Na základě zpřísněných kritérií oproti Breton-woodskému systému, kdy byla možnost kolísání stanovena na 0,75% oproti dolaru a 1,5% mezi měnami navzájem
63
5. Zavádění eura jako měnová reforma
Evropské společenství atomové energie (EUROATOM). Základním cílem EHS bylo postupné sbližování hospodářské politiky členských států směřující k vytvoření společného trhu. Smlouva o EHS nastínila jakousi mlhavou podobu společného měnového systému a zároveň zakotvila institut Měnového výboru, složeného ze zástupců ministerstva financí a jednotlivých centrálních bank všech členských států, který byl určený ke sledování hospodářského, měnového a rozpočtového vývoje. Smlouva o EHS sice zmocňovala výbor k určitým opatřením v případě nepřiměřené devizové politiky některého ze členských států, nicméně činnost výboru se omezovala spíše na konzultační charakter. Potřeba dalšího sbližování měnové spolupráce se pochopitelně odvíjela na základě větší koordinace hospodářských politik. Bylo potřeba především koordinovat měnové politiky jednotlivých členských států a stabilizovat jejich kurzové výkyvy vůči sobě. Dané sbližování bylo v podstatě jakýmsi prohloubením aktivit určených Evropskou měnovou dohodou. Článek 105 Smlouvy o EHS doporučoval harmonizaci směnných kurzů mezi členskými zeměmi. Na základě toho byla navržena Marjolinovým memorandem opatření k fixaci směnných kurzů měn členských států a stanovení úzkého fluktuačního pásma pro tyto měny. Toto memorandum se sice plně nerealizovalo, nicméně na základě něj došlo rozhodnutím Rady z května 1964 k vytvoření Výboru guvernérů centrálních bank členských zemí EHS. První větší pokus o měnovou integraci přišel až v roce 1969 na základě tzv. Barrova plánu předneseného na zasedání Evropské rady téhož roku. Z podnětu tohoto zasedání pak byl vytvořen Wernerův výbor, který o dva roky později předložil na základě své činnosti Wernerovu zprávu o „Vytváření stádií hospodářské měnové unie.“ Tento dokument obsahoval velmi smělý plán na vytvoření hospodářské a měnové unie v horizontu deseti let, přičemž k úspěšné realizaci by muselo dojít k přenosu některých národních pravomocí na orgány ES. Základními znaky této unie měly být především vzájemně zafixované směnné kurzy členských států a jednotná měnová politika, řízená centrální měnovou institucí, která by řídila rozpočtovou politiku a byla podřízena Evropskému parlamentu. Na základě této zprávy členské státy odsouhlasily myšlenku měnové unie jako neoddiskutovatelného kroku další hospodářské integrace a ustanovení o měnové unii byla vtělena do Římské smlouvy. Jako reakce na Wernerovu zprávu však také došlo nařízením ES 907/73 Rady ES ze 3. dubna 1973 k založení Evropského fondu pro měnovou spolupráci (FECOM) vedeného guvernéry centrálních bank. K jeho hlavním působnostem patřilo právě snižování odchylek devizových
64
5. Zavádění eura jako měnová reforma
kurzů měn jednotlivých států. Dalším velmi důležitým aspektem bylo etablování první jednotky ESH, Evropské zúčtovací jednotky (EUA - European Unit od Accounting), kryté zlatým obsahem, která umožňovala přímou konverzi a srovnání jednotlivých měn.72 Jako komplikované se však ukázalo stanovení vzájemných směnných kurzů. Ty byly stále vázány na dolar, který se začínal dostávat do vážných problémů, které vyústily v roce 1970 ve zrušení směnitelnosti dolaru za zlato a k jeho následné devalvaci. Na to zareagovalo EHS na základě Basilejské dohody vytvořením fluktuačního pásma, tzv. hada v tunelu, kde možnost oscilace vůči dolaru rozšířila. Po krachu Breton - Woodského systému však tato koncepce zkrachovala a bylo nutné hledat jiná východiska.
5.2. EVROPSKÝ MĚNOVÝ SYSTÉM Vyústěním potřeby určité centralizace měnových vztahů bylo vytvoření Evropského měnového systému (EMS) jako výsledkem dohody mezi centrálními bankami členských států ES, která byla uzavřena dne 13. března 1979 na základě Rezoluce Evropské rady přijaté v Brémách dne 5. července 1978 o EMS a otázkách souvisejících. Evropský měnový systém se stal základem měnových vztahů mezi členskými státy až do roku 1998. Účelem EMS mělo být vytváření těsnější spolupráce v měnových otázkách za účelem vytvoření zóny měnové stability v Evropě. EMS byl tvořen 1) Evropskou měnovou jednotkou (European currency unit - ECU) ECU byla na základě EMS představena jako nástupce EUA na základě Nařízení ES 3180/78 Rady ES z 18. prosince vztahujícímu se k Evropskému měnovému systému. ECU však také nebyla měnou v právním slova smyslu, jednalo se pouze o měnový koš, ve kterém se nalézají měny členských států v určitém pevném poměru a podle nějž byla hodnota ECU počítána. Emitentem ECU byl právě FECOM. K 1. 11. 1993 bylo další rozšiřování měnového koše zastaveno a složení bylo zafixováno na hodnotách ze 21. 9. 1989. Tento krok byl právně stvrzen Nařízením ES 2280/94 Rady EU o konsolidaci stávající komunitární definice ECU v souvislosti se vstupem v platnost Smlouvy o EU. V koši tak nebyly započteny měny států, které do EU vstoupily později a naopak počítaly s měnami, které se nezapojily do ERM II. 2) Mechanismem směnných kurzů (Exchange rate mechanism – ERM) 72
Raymond, R. Sjednocení měny v Evropě, Praha: HZ Praha, 1995, s. 67
65
5. Zavádění eura jako měnová reforma
ERM stanovoval každé zúčastněné měně střední kurz vůči ECU a základě tohoto kurzu pak byly centrální banky nuceny udržovat kolísání svých měn v určitém oscilačním pásmu, které bylo nejprve stanoveno na 2,25% (s možností rozšíření na 6%), v případě nebezpečí výhřezu z tohoto fluktuačního pásma pak byly centrální banky nuceny provádět intervence na devizových trzích. Nicméně po opakovaných a dosti turbulentních obdobích ekonomik některých členských států byla tato fluktuace Bruselským kompromisem rozšířena na 15%.
5.3. EVROPSKÁ MĚNOVÁ UNIE 5.3.1. Maastrichtská smlouva a vytváření evropské měnové unie Integrace v rámci evropské měnové unie probíhala ve svých počátcích pouze na základě sekundárních pramenů práva. K průlomu došlo až v polovině 80. let, kdy už bylo jasné, kdy se ukázala taková úprava v rámci dalšího posilování měnové integrace jako nezbytná. V roce 1986 tak byla Smlouva o EHS doplněna Jednotným evropským aktem, jenž se stal základem pro rozvoj měnové unie, neboť do něj byly vneseny hlavní principy Brémské rezoluce, mj. existenci EMS a ECU. Jednotný evropský akt tedy nebyl faktickým posunem na poli měnové spolupráce, pouze tyto principy fakticky legitimizoval a stal se tak podkladem pro další integrační snahy. Dalším impulsem k těsnější spolupráci v rámci hospodářské a měnové unie přinesla tzv. Delorsova zpráva, jako Zpráva o hospodářské a měnové unii.73 Na rozdíl o Wernerova projektu se jednalo o mnohem odvážnější projekt, neboť zde byl požadavek jednotné měny zdůvodňován: •
Snahou demonstrovat neodvolatelný a nenávratný přechod k měnové unii
•
Úsporou transakčních nákladů souvisejících s konverzí národních měn
•
Snadnějším prováděním jednotné měnové politiky na nadnárodní úrovni
Zásadní kvalitativní posun v ekonomické integraci Evropy však představuje Smlouva o Evropské unii - tzv. Maastrichtská smlouva, účinná od roku 1993, která poprvé zavedla pojem Evropská unie jako organizace zastřešující dosavadní tři společenství (ES, ESUO a Euratom).
73
Marková, J. Mezinárodní měnová spolupráce, Praha: VŠE, 2006, s. 89
66
5. Zavádění eura jako měnová reforma
Na základě Maastrichtské smlouvy došlo k založení Jednotného vnitřního trhu, který je vystavěn na čtyřech základních svobodách, a to volném pohybu osob, služeb, zboží a kapitálu,74 což posunulo EU k užší formě hospodářské integrace. Smlouva o EU doplnila Smlouvu o založení Evropského společenství o nové úkoly integrace Evropy a v rámci budování JVT určila za cíl vytvořit Hospodářskou a měnovou unii (HMU) s jednotnou měnou pro členské státy, které splní nezbytné podmínky dané kritérií konvergence. Pod pojmem HMU je tedy třeba rozumět proces, při kterém dochází k harmonizaci hospodářských a měnových politik členských států EU včetně zavedení jednotné měny. Smlouva o založení EU stanovila, že projekt HMU bude rozložen do 3 etap, a to: 1. etapa – probíhající od 1. července 1990 do 31. prosinec 1993 Hlavním cílem této etapy bylo dovršení jednotného trhu v rámci zavedení volného pohybu kapitálu mezi členskými státy a podpora konvergence mezi státy, zejména v míře inflace, výše úrokových sazeb a kurzové stabilitě. Dále zavázala členské státy k posilování nezávislosti centrálních bank a k uplatnění opatření potřebných pro harmonizaci právních předpisů v oblasti postavení budoucí Evropské centrální banky (ECB) a její měnové politiky. 2. etapa – probíhající od 1. ledna 1994 až do 31. prosince 1998 Druhá etapa směřuje ke konvergenci hospodářských a měnových politik členských států (k zajištění cenové stability a zdravých veřejných financí). Členské státy podílející se na zavádění společné měny jsou povinny dodržovat následující ekonomická kritéria, známá jako Maastrichtská konvergenční kritéria, a to 1. Kritérium inflace •
Meziroční nárůst spotřebitelských cen nesmí překročit průměr tří nejstabilnějších zemí o více než 1,5 procenta
2. Veřejné finance – zahrnuje hned dvě oblasti •
Státní deficit nesmí být vyšší než 3 % HDP
•
celková zadluženost veřejných rozpočtů nesmí být vyšší než 60 % HDP
3. Stabilita směnných kurzů
74
tyto svobody jsou výslovně vyjmenovány v článku 18 Smlouvy o založení ES
67
5. Zavádění eura jako měnová reforma
•
výkyv směnného kurzu od centrální parity, stanovený v rámci EMS, musí být udržován alespoň po dva roky bez provedení devalvace vůči měně jakéhokoliv členského státu
4. Stabilita dlouhodobých úrokových sazeb •
úrokové výnosy z dlouhodobých vkladů a dluhopisů nesmí překročit průměr tří nejstabilnějších zemí o více než 2 procenta
V roce 1994 byl založen Evropský měnový institut (EMI), jako organizace zaštiťující vytvoření jednotné měnové politiky a připravující podmínky pro zavedení nové evropské měny, a to až do ustavení Evropské centrální banky (ECB). Název nové jednotky, euro (s podjednotkami eurocenty)75,včetně rámcového dvouetapového plánu pro jeho zavedení byl schválen na summitu EU v prosinci 1995 v Madridu. V dubnu 1997 byl následně této nově vznikající měně přidělen Mezinárodní organizací pro standardizaci vlastní kód měny - EUR. Dalším mezníkem hospodářské a potažmo měnové integrace je Pakt stability a růstu,76 který měl zakotvit preventivní a sankční právní nástroje hospodářské politiky, protože pro úspěšné řízení společné měnové politiky je potřebná také dostatečná hospodářská konvergence. Pakt stability a růstu měl zabezpečit zejména prevenci a sankce v oblasti dohodnutým rozpočtových deficitů, a tím zajištění rozpočtové disciplíny, a to v rámci předkládání Programů stability (pro země účastnící se měnové unie) a Programů konvergence (pro země dosud neintegrované do měnové unie). V květnu 1998 Evropská rada rozhodla, že stanovené konvergenční podmínky splnilo celkem 11 členských států. Současně s tímto rozhodnutím byl dán pokyn k počátku činnosti ECB, která k 1.červnu 1998 převzala závazky po EMI. Současně byl s EBC zřízen také Evropský systém centrálních bank (ESCB), a to Protokolem o Statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. ESBC se skládá z ECB a ze všech národních centrálních bank EU,77 a to bez ohledu, jestli zavedly euro. V souladu s Statutem a Smlouvu o ES pak ESCB vykonává tyto úkoly: •
vymezuje a provádí měnovou politiku Společenství
•
provádí devizové operace v souladu s článkem 111 této smlouvy
75
Existuje sedm eurobankovek: 500, 200, 100, 50, 20, 10, 5 eur a 8 euromincí v hodnotě: 2 eura, 1 euro a 50, 20, 10, 5, 2, 1 centů. 76 Tento Pakt se fakticky sestával z Rezoluce Evropské rady o Paktu stability a růstu, nařízení ES 1466/97 o posilování dohledu nad rozpočtovými pozicemi a o dohledu nad koordinacemi hospodářských politik, a Nařízení ES 1467/97 o urychlování a vyjasňování aplikace prostupů při nadměrném rozpočtovém schodku 77 za centrální banku Lucemburska je považován Institute monetaire de Luxembourgois
68
5. Zavádění eura jako měnová reforma
•
drží a spravuje oficiální devizové rezervy členských států
•
podporuje plynulé fungování platebních systémů
Kromě ESBC byl ještě paralelně zaveden tzv. Eurosystém, který se skládá z ECB a centrálních bank států, kde již funguje jako platební jednotka euro. Zatímco v rámci Eurosystému má EBC roli řídící, u ESCB pouze koordinační. Toto souběžné fungování bylo ustanoveno do té doby, dokud se nestanou všichni členové EU součástí eurozóny. 78 I pro země, které však nejsou součástí eurozóny, platí v současné době určité zásady, a to: 1. Zásada podpory obecných hospodářských politik v ES. Ode dne vstupu smlouvy o přistoupení ČR k EU v platnost podporuje ČNB, aniž by byl dotčen její hlavní cíl, obecné hospodářské politiky v ES se záměrem přispět k dosažení cílů ES. 2. Zásada podřízenosti právním aktům ECB. ČNB je při plnění úkolů vyplývajících z jejího začlenění do ESCB povinna postupovat v souladu s právními akty ECB. 3. Zásada závaznosti Statutu ESCB a ECB. ČNB je povinna dodržovat ustanovení statutu v rozsahu požadavků na členské státy EU, kde dosud nebylo zavedeno euro jako jejich národní měna. 3. etapa Vzhledem k tomu, že byla v rámci předchozích dvou etap vytvořená dostatečná platforma pro reálné vytvoření měnové unie, bylo možné v rámci integračních postoupit do dalšího bodu, a to k postupnému zavádění nové platební jednotky euro dle tzv. Madridského scénáře. 5.3.2. Zavádění nové platební jednotky euro V rámci předchozích dvou etap byla vytvořena jak nová dostatečně právně regulovaná platební jednotka, tak nezávislá instituce, které byl ponechán dostatečný prostor k provádění nezávislé měnové politiky, bylo možné tedy přistoupit k finální fází, a to samotnému zavedení nové měny a tím vytvoření eurozóny, a to ve dvou fázích A) od 1.1. 1999 do 31. 12. 2001 Od 1. ledna 1999 došlo k nahrazení ECU jako zúčtovací jednotky novou faktickou měnou v poměru 1:1 a tím k vytvoření eurozóny, složené z 11 zemí EU, a to Belgie, Finska, Francie, 78
označení pro integrační uskupení členských států Evropské unie, které zavedly euro a na jejichž území je zákonným platidlem měnová jednotka euro.
69
5. Zavádění eura jako měnová reforma
Irska, Itálie, Lucemburska, Nizozemí, Portugalska, Rakouska, SRN a Španělska, zatím však pouze v oblasti bezhotovostního platebního styku. Nastává tak tzv. přechodné období, kdy v hotovosti existuje jen národní měna, která má status zákonného platidla, bezhotovostní platební styk může probíhat jak v národní měně, tak i v eurech. Kurzy národních měn eurozóny tak byly definitivně zafixovány dle pevně stanovených přepočítacích koeficientů.79 Pro zabezpečení bezhotovostního platebního styku byl spuštěn nový zúčtovací systém TARGET (Trans-European Automated Real-time Gross settlement Express Transfer), prostřednictvím kterého se i v současné době uskutečňuje vypořádávání transakcí měnové politiky v euro. Přechod na společný zúčtovací systém umožnil v roce 2002 další progres ve společné měnové integraci, a to budování SEPA (Single payment european area), jako jednotného platebního prostoru v rámci měnové unie.80 Rovněž byla zahájena příprava na přecenění spotřebního zboží a služeb do eura . V řadě zemí je v rámci jedné cenové hladiny přechodně zavedeno ocenění cen a služeb jak v původní národní měně, tak i v euru. Kamenem úrazu se již v přechodném období pochopitelně stalo přepočítávání. To se mohlo uskutečňovat pouze na základě pevně stanovených přepočítávacích koeficientů při konverzi cen, kdy docházelo k převodu/přepočtu cen vyjádřených v národní měně na euro, při kterém nesmí být používán jiný než přepočítací koeficient. Ve veřejném sektoru došlo k zavedení eura velmi rychle. Veřejný dluh byl zúčastněnými státy převeden do eura a centrální banky začaly své operace provádět rovněž v eurech, což se dále přesunulo na komerční banky a ostatní finanční instituce. Zavádění eura v tržní oblasti bylo postaveno na principu „no compulsion - no prohibition“ a namísto předpisů se k zavádění eura využívalo jeho tržních výhod. Na druhou stranu však i v rámci přechodného období byla povinnost přijímat plnění v nové společné měně, byť zatím jen v bezhotovostní formě.
79
Nevratný a neměnný kurz stanovený Radou EU v souladu se Smlouvou o založení ES, kterým se přepočítávají částky v národní měně na částky v eurech. Je stanoven na 6 platných číslic ve formátu 1 € = xxxxxx jednotek národní měny. Všechny národní hodnoty se mohou přepočítávat pouze na základě tohoto přepočítacího koeficientu a není možné použít kurz jiný. 80 Hlavní myšlenkou SEPA je umožnění bezhotovostních plateb v rámci měnové unie na principu jednotných účtů, kdy jsou všechny platby prováděny jako domácí bez jakýchkoliv omezení
70
5. Zavádění eura jako měnová reforma
Závěr přechodného období je ve znamení příprav na přechod do finální fázi, k hotovostnímu euru. Rozsáhlá informační kampaň je spuštěna již počátkem roku 2001. Na konci roku pak dochází k převedení veškerých nominálních údajů na eurové. B) od 1.1. 2002 až doposud Od 1. 1. 2002 pak dochází k fyzickému zavedení bankovek a mincí v euro a současně s tímto datem přistupuje do eurozóny dvanáctý stát, Řecko. Staré národní měny jsou bezplatně vyměňovány za euro prostřednictvím komerčních bank v národních centrálních bankách v období duální cirkulace, která skončila ve všech členských státech nejpozději 28. února 2002. Do oběhu tak bylo uvedeno na 15 mld. bankovek euro v celkové hodnotě 642 mld. eur a téměř 50 mld. mincí eur a eurocentů v celkové hodnotě 16 mld. eur. Všechny ekonomické transakce a nové kontrakty jsou uzavírány a realizovány pouze v euro a veškeré platební prostředky jsou taktéž konvertovány. Euro tak v zemích eurozóny přebírá statut zákonného platidla.
5.4. PRAMENY EVROPSKÉHO MĚNOVÉHO PRÁVA Pramenem měnového práva je vždy měnový statut, neboli právní řád, jímž se upravuje měnová jednotka a nad níž nositel měnového statutu vykonává měnovou suverenitu.81 Měnovým statutem Evropských společenství je komunitární právo, na které přešlo delegací jednotlivými státy. Na základě toho právo ES tedy upravuje i zavedení nové měnové jednotky, eura. 1. Primární prameny Základním pramenem přijetí eura je Smlouva o Evropském společenství ve smyslu změn na základě Amsterodamské smlouvy účinné od 1. května 1999 a na základě smlouvy z Nice účinné od 1. února 2003 ve své hlavě VII, Hospodářská a měnová politika. Nedílnou součástí Smlouvy o ES jsou její dodatkové protokoly, především Dodatkový protokol o určitých ustanoveních týkajících se Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Dodatkový protokol o určitých ustanoveních týkajících se Dánska. Zatímco
81
Tomášek, M. Právní základy Evropské měnové unie, 1. vydání, Praha, C.H. Beck, 2004, s. 11
71
5. Zavádění eura jako měnová reforma
Velká Británie si vymínila, že zůstane vně měnové unie na principu opting-out,82 Dánsko si stanovilo, že svůj postoj vyjádří do zahájení třetí etapy.83 Dalším důležitým protokolem je Protokol o kritériích konvergence, který vymezuje výše zmíněná Maastrichtská kritéria konvergence. 2. Sekundární prameny V článku 123 odst. 3 byla Radě EU uložena další opatření nezbytná pro rychlé zavádění jednotné měny členských států, proto bylo nutné tato opatření specifikovat na základě sekundárních pramenů práva, nařízení. K základním nařízením v oblasti společné měnové politiky patří: •
nařízení Rady č. 1103/97/ES ze dne 17. června 1997 o některých ustanoveních týkajících se zavedení eura, ve znění nařízení Rady č. 2595/2000/ES ze dne 27. listopadu 2000
•
nařízení Rady č. 974/98/ES ze dne 3. května 1998 o zavedení eura, ve znění nařízení Rady č. 2596/2000/ES ze dne 27. listopadu 2000, nařízení Rady č. 2169/2005/ES ze dne 21. prosince 2005 a nařízení Rady č. 1647/2006/ES ze dne 7. listopadu 2006
•
nařízení Rady č. 2866/98/ES ze dne 31. prosince 1998 o přepočítacích koeficientech mezi eurem a měnami členských států přijímajících euro, ve znění nařízení Rady č. 1478/2000/ES ze dne 19. června 2000 a nařízení Rady č. 1086/2006/ES ze dne 11. července 2006
Vzhledem k tomu, že nařízení jsou přímo účinná a vykonatelná, není potřeba jejich dalším implementace do národních právních předpisů. Tato nařízení tedy tvoří součást „evropského měnového statutu,“ jejichž prostorový účinek se liší právě kvůli tomu, že euro nezavedly všechny členské státy, nýbrž jen některé, což bylo potřeba nějakým způsobem zohlednit. V této souvislosti je proto nutné zmínit, že zatímco nařízení ES 1103/97 se týká pouze těch států, které jsou součástí měnové unie, nařízení ES 974/98 se vztahuje na všechny členské státy. Zásada přímé použitelnosti a přímého účinku je zde vyřešena na základě výjimky, kterou obecně ustanovuje článek 122 Smlouvy o ES. Nařízení ES 974/98 je někdy označován za měnový statut v užším slova smyslu, protože konstatuje samotný fakt nástupnictví. 82
Neúčastnění se jedná se o velmi významný příklad principu flexibility, která dovoluje vytvářet užší skupině států intenzivnější integraci a členské státy, které si nepřejí se této politiky účastnit, mohou zůstat vně této integrace, zároveň ji ale nesmějí blokovat
83
72
5. Zavádění eura jako měnová reforma
Naopak nařízení ES 1103/97 je považováno za měnový statut v širším slova smyslu, protože jeho podstatou je záruka, že na celém území EU i mimo země eurozóny dojde k zavedení eura, a má zaručit jistotu kontinuity práv a závazků znějící na jednotlivé měny po přeměně těchto měn na euro. Přestože břemeno vytvoření legislativního rámce nové měny přešlo na ES, byla potřeba spolupráce i s jednotlivými členskými státy při harmonizaci jednotlivých právních úprav. Proto nerozeznáváme jen ekonomická přístupová
kritéria jako jediná, protože do úplné
konvergence bylo potřeba zahrnout i kritéria právní. Právními kritérii konvergence rozumíme nýbrž legislativní oporu pro plnění konvergenčních kritérií, a to konkrétně: •
Splnění právních podmínek dle tzv. maastrichtských kritérií
•
Dosažení plné liberalizace volného pohybu kapitálu
•
Náležité fungování liberalizovaného volného pohybu finančních služeb
•
Odbourání překážek volného pohybu v ostatních základních svobodách
•
Zajištění institucionálního rámce pro nezávislost centrální banky
Od právních kritérií konvergence je však potřeba odlišit právní konvergenci jako takovou, která zahrnuje proces úprav legislativy členských států EU, tak aby byla v souladu se Smlouvou a se Statutem pro účely •
integrace národních centrálních bank do Evropského systému centrálních bank a
•
zavedení eura a začlenění národních centrálních bank do Eurosystému84
V souladu s tímto můžeme tedy kritéria konvergence chápat jako legislativní rámec pro splnění přijetí do měnové unie, právní konvergence pak zabezpečuje institut samotného přijetí. Zajímavé je ovšem to, že kromě úprav jednotlivých legislativ došlo v některých státech i k vytvoření vlastních prováděcích předpisů k přijetí eura, což může být v rozporu s použitelností směrnice. Z judikatury Evropského soudního dvora85 však vyplývá, že v případě konkretizace obecných ustanovení je možný přenos do národních legislativ, pokud nedojde k zastření právního původu předpisu, což bylo nepochybně zkonstatováno i u jednotlivých národních předpisů k zavedení eura.
84
Ta část centrálních bank v rámci ESCB, kde již bylo zavedeno euro např. Rozhodnutí Evropského soudního dvora v právní věci Variola, S. p. A. v Administrazione delle finance dello Stato z 10.10. 1973, SbSD 1973, viz Tomášek, M. Evropské měnové právo, Praha: C.H. Beck, 2004, s. 76
85
73
5. Zavádění eura jako měnová reforma
5.5. PŘIJÍMANÍ EURA DALŠÍMI ČLENSKÝMI STÁTY EU 5.5.1. Systém kurzových mechanismů ERM II V rámci první fáze zavedení eura došlo k vytvoření tzv. eurozóny, kam dnes patří celkem 15 zemí. Kromě zemí, které euro přijaly v první vlně, pak přijalo euro k 1. lednu 2007 Slovinsko, a k 1. lednu 2008 Malta a Kypr. V již zmiňovaném nařízení ES 1103/97 je zakotven předpoklad, že má dojít k přijetí eura všemi státy EU, není zde ovšem stanovená podstatná věc, a to termín přijetí, který je zčásti ponechán vůli státu, a jednak jeho schopnosti plnit zadaná konvergenční kritéria. S poměrně svérázným řešením přístupu k přijetí eura přišlo Švédsko, které díky této kličce našlo cestu, jak se vyhnout přijetí eura bez sjednávání výjimky (Švédsko si nesplněním podmínky slučitelnosti statutu centrální banky s právem ES a neochotou občanů přistoupit k přijetí eura fakticky zablokovalo cestu do eurozóny. Pro vlnu nově zemí přistoupivších v roce 2004 je v tomto ohledu důležité ustanovení čl. 4 Aktu o podmínkách přistoupení k EU, který tvoří nedílnou součást Smlouvy o přistoupení k EU podepsané 16. dubna 2003 v Aténách. Podle toho se totiž nově přistupující země účastní Hospodářské a měnové unie jako země s dočasnou výjimkou pro zavedení eura. Jednotlivé země zvolily tempo integrace odlišným způsobem, přičemž bylo nutné uzpůsobit termíny přijetí především zvládání jednotlivých konvergenčních kritérií. Očekávaná data vstupu do eurozóny Země
Původní termín
Nový termín
ČR
2010
2012
SR
2009
2009
Polsko
2012
Maďarsko
2016
Litva
2006
Slovinsko
2007
2007
Kypr
2008
2008
Malta
2008
2008
Estonsko
2007
2010
Lotyšsko
2007
2010
Zdroj: www.zavedenieura.cz
Pokud si tedy shrneme základní kritéria, každá přistupující země musí před svým vstupem do eurozóny
74
5. Zavádění eura jako měnová reforma
•
Absolvovat minimálně dva roky ve fluktuačním pásmu proti centrální paritě – kurzovém mechanismu ERM II
•
Splnění všech kritérií Maastrichtské konvergence
•
Vybrat vhodný přístupový scénář přijetí eura
•
Tento přístup legislativně a organizačně zabezpečit
5.5.2. Systém kurzových mechanismů ERM II Předstupeň integrace v eurozóně, od kterého se samotný přístup odvíjí, je účast v kurzovém mechanismu ERM II, zřízeném Rezolucí Evropské Rady v Amsterdamu 16. června 1997. Nový kurzový mechanismus navazuje na čl. 121 Smlouvy o založení ES a na její Protokol o kritériích konvergence. Důvod pro zřízení byl prostý. Poté, co první vlna přistupujících států opustila ERM I, postrádal původní systém smysl, protože odpadl měnový koš ECU a měny byly fixovány na euro. Bylo však potřeba vytvořit nový, který by byl přípravou pro ekonomiku dané země na fungování v měnové unii. ERM II představuje mechanismus fixních směnných kurzů, ve kterém se musí měna každé země usilující o vstup do eurozóny účastnit minimálně 2 roky před hodnocením konvergence. Měny členských států EU mimo euro oblast jsou zde vázány na euro se standardním fluktuačním pásmem +/- 15%. Podmínkou vstupu je účast v Dohodě centrálních bank. Účast v ERM II je dobrovolná a měla by být zakončena vypracováním konvergenční zprávy o plnění jednotlivých Maastrichtských kritérií, která by vyústila do rozhodnutí Rady o zrušení výjimky pro zavedení eura. Postup evropských institucí při přijímání nového člena eurozóny (podle článků 121 – 123 Smlouvy o ES •
ECS a Komise vypracují konvergenční zprávu, která hodnotí plnění maastrichtských kritérií. Konvergenční zpráva se vypracuje na žádost země nebo každé dva roky.
•
Komise navrhne Radě, aby zrušila členskému státu výjimku a přijala ho za člena eurozóny.
•
Rada prokonzultuje návrh Komise s Evropským parlamentem
•
Rada ve složení hlav států nebo vlád prodiskutuje návrh Komise
•
Rada (ve složení ministrů financí) rozhodne kvalifikovanou většinou o zrušení výjimky (po schválení Ústavy tak bude moct Rada rozhodnout jen po doporučení
75
5. Zavádění eura jako měnová reforma
přijatém kvalifikovanou většinou členů eurozóny – na rozhodnutí budou mít tyto země 6 měsíců) •
Rada, na návrh Komise a po konzultaci s ECS, rozhodne o konverzním kurzu (národní měny na euro). Rada rozhoduje jednomyslně, ve složení členů eurozóny a vstupujícího státu
•
Rada změní a doplní některá ustanovení nařízení ES 1103/97 a nařízení ES 974/98
V současné době jsou součástí ERM II Dánsko, Estonsko, Litvy, Lotyšsko a Slovensko, u nichž se očekává přijetí eura od 1.1. 2009. 5.5.3. Scénáře při přijímání eura Jak jsem již předeslala výše, v rámci přístupu si země musí zvolit také způsob, na základě jakého dojde k akceptaci eura. Z faktického hlediska se sice jedná o organizační prvek přijetí eura, nicméně natolik klíčový (ustanovuje samotný rámec přijetí), že jsem považovala za nutné ho vyčlenit samostatně. Přistupující země si tedy může zvolit z následujících scénářů •
„madridský scénář“
Tento dvoufázový scénář byl užit prvními zeměmi přistupujícími k euru, jednak z důvodu potřeby přizpůsobení se na novou měnu, jednak z důvodu dosavadní neexistence hotovostní podoby eura. Tento scénář se však pro další přistupující země nepředpokládá. •
„big bang“
Při přechodu na euro pomocí scénáře „velkého třesku“ dochází k přijetí a nahrazení národní měny v hotovostní i bezhotovostní formě současně. Poté je na určité přechodné období stanovena duální cirkulace, kdy dochází k výměně starých platidel a po jejím ukončení se euro stává jediným zákonným platidlem. Jedná se sice o metodu náročnější na koordinaci a přípravu, na druhou stranu se však přistupující země vyhne mnoha komplikacím při faktickém užívání dvou měn. •
„phasing-out“
Tento scénář je v podstatě modifikací „velkého třesku,“ tj. dochází k okamžitému přijetí hotovostního a bezhotovostního eura, ale po určitou dobu od jeho zavedení (max. však po dobu jednoho roku) je možné používat vybrané právní nástroje znějící na národní měnu (jde tedy o dílčí výjimku z obecné zásady, že po zavedení hotovostního eura nelze používat národní měnové jednotky v nových právních nástrojích). K tomuto scénáři však většina
76
5. Zavádění eura jako měnová reforma
přistupujících zemí zaujala odmítavý postoj z důvodu jeho nejasné koncepce, která by nakonec mohla vést k větším komplikacím než při přijetí eura při „velkém třesku.“ 5.5.4. Legislativní a organizační zabezpečení přijetí eura V rámci přijetí eura musí pochopitelně přistupující země zabezpečit přijetí eura jak po stránce právní, tak po stránce organizační. O průběhu hlavních legislativních aktivit, které by měly proběhnout v rámci přijetí eura, jsem již pojednávala v předchozí kapitole, země tedy musí jednak splnit právní kritéria konvergence (legislativní zabezpečení splnění přístupových kritérií), na základě kterých může dojít k zabezpečování faktického přijetí eura. Zabezpečení přijetí eura však nespočívá jen v přijetí vhodných předpisů, jedná se především o velmi náročnou činnost z hlediska koordinace a zabezpečení. Přistupující země proto většinou volí cestu ustanovení přístupových komisí (většinou složených ze zástupců centrálních bank a ministerstva financí) ke koordinaci a řízení přijetí eura. Tyto komise pak v počátečních fázích připravují vhodné zabezpečení přístupu a pravidelně reportují zprávy o pokroku v procesu přijetí, později pak koordinují a řídí samotnou akci přijetí. Z hlediska organizačního se jedná tedy o nesmírně náročnou záležitosti, přičemž jednotlivé kroky, které musí země uskutečnit, bude jednodušší popsat právě na příkladech přistoupivších a přistupujících států.
5.6. PRŮBĚH EUROREFORMY
VE VYBRANÝCH ZEMÍCH EUROZÓNY
5.6.1. Přijetí eura na Slovinsku Slovinsko jsem si vybrala především z toho důvodu, že ačkoliv se jedná o zemi, která vstoupila do EU až k 1. květnu 2004 spolu s Českou republikou, tak už více než rok patří do eurozóny.
Slovinsko už určité zkušenosti s měnovou unií mělo, a to v rámci bývalé
Jugoslávie. Slovinsko nasadilo při vstupu do eurozóny neuvěřitelně ostré tempo a překvapivě se mu také podařil tento plán dodržet (o rozhodnutí přijetí eura rozhodla vláda v roce 2001). Pro Slovince to však byl poměrně logický a vhodný krok vzhledem k blízkosti zemí eurozóny, navíc se sama potýkají s vysokým stupněm inflace Již dva měsíce po vstupu do EU, 28. června 2004, tedy Slovinsko vstoupilo ERM II. K 1. 1. 2007 byl kurz slovinského tolaru pevně zafixován k euru a Slovinsko pomocí scénáře Velkého
77
5. Zavádění eura jako měnová reforma
třesku přijalo euro. Bylo určeno pásmo dvoutýdenní duální cirkulace, přičemž možnost výměny staré měny byla občanům ponechána až do roku 2016 Slovinsko v rámci legislativního procesu připravilo pouze stručný obecný zákon o zavedení eura s tím, že odkazy na národní měnu ve zvláštních právních předpisech se považují za odkazy na euro v souladu s výše uvedeným nařízením 974/98/ES a technická novelizace těchto předpisů je předpokládána v budoucnu, prakticky u příležitosti jiných věcných novelizací těchto předpisů. Příklad Slovinska je však zajímavý především z hlediska přístupu samotného státu k přijetí měny, už z hlediska konfrontace s euroskeptickou Českou republikou. Namísto opatrného přístupu byla zvolena poměrně rezolutní cesta, kdy stát již při plnění maastrichtských kritérií zasáhl výrazným způsobem do regulovaných cen a díky tomu se mu podařilo uhasit poměrně vysokou inflaci. Dalším radikálním krokem byla masivní informační kampaň, která stála přes dva miliony eur. Investice se v tomto směru vyplatila, protože "Celý proces zná, nebo to o sobě alespoň tvrdí, 90 % obyvatel, 96 % je s implementací jednotné měny spokojeno. Obyvatelé jsou navíc přesvědčeni, že mají velmi dobrý přístup ke všem informacím a že jim vláda ani centrální banka nic netají," uvedla šéfka zastoupení Evropské komise ve Slovinsku Mihela Zupančič.86 Příklad Slovinska je sice hodnocen velmi pochvalně, nicméně v podmínkách jiným členských zemí, především České republiky, fakticky neaplikovatelný, především (avšak ne pouze) z důvodu nemožnosti provádění tak silných státních zásahů v oblasti ekonomiky. 5.6.2. Přijímání eura na Slovensku Přestože po rozdělení Československé federativní republiky v roce 1993 existovaly důvodné pochybnosti o možné svébytnosti slovenské ekonomiky a vlastní měnové politiky, krizové scénáře se nenaplnily a v současné době Slovensko předstihlo ČR i oblasti evropské měnové integrace. Přestože obě země vstoupily do EU ve stejnou dobu, Slovensko je jako země účastnící se kurzového mechanismu ERM II připravena v blízkém časovém horizontu vstoupit do eurozóny. Slovensko je pro nás zajímavé také z toho důvodu, že pochopitelně podobným způsobem bude k přijetí eura zřejmě přistupovat i Česká republika.
86
Hrstková, J. Slovinsko: Euro v roce jedna, Ekonom, 2007, č. 5, str. 2
78
5. Zavádění eura jako měnová reforma
Plánovaný přístup Slovenska je nejlépe čitelný na následujícím schématu, které bylo vytyčeno no základě Národného plánu zavedenie eura. Proces zavedení eura na Slovensku 1. etapa – po vstup do ERM II 2005
Splnění přístupových kritérií pro vstup do ERM II
2. etapa – od vstupu do ERM II až do rozhodnutí o vstupu SR do eurozóny 28.11.2005
Vstup do ERM II
Do května 2008
Konvergenční zprávy Komisi a ECB
Květen – červenec 2008
Hodnotící procedury v evropských institucích
červenec 2008
Rozhodnutí Rady o zrušení výjimky
červenec 2008
Stanovení konverzního kurzu SKK/EUR Radou EU
3. etapa – od rozhodnutí o vstupu SR do eurozóny až do vstupu do eurozóny Červenec – prosinec 2008
Zabezpečení potřebného množství eurových bankovek a ražba mincí pro hotovostní oběh v SR
září – prosinec 2008
Předzásobení komerčních bank eurovými bankovkami a mincemi
prosinec 2008
Zásobení maloobchodního sektoru eurovými bankovkami a mincemi
Červenec 2008 - prosinec 2009
Povinné duální zobrazování cen – všechny maloobchodní ceny, výplatní pásky, výplatní šeky a pod. budou povinně uváděny v korunách i v eurech
Do 31. prosince 2008
Konverze bankomatů, automatů a jiných zařízení fungujících na mince nebo bankovky
4. etapa – po vstupu do eurozóny
1. leden 2009
Zavedení eura současně do hotovostního i bezhotovostního 87 oběhu (v rámci přístupu do platebního systému TARGET II) bez přechodného období tzv. Velkým třeskem („Big-Bang Scenario“). Koruna se stane částkovou jednotkou eura v konverzním kurzu stanoveným Radou EU.
Do 16. ledna 2009
Duální oběh
Od 17. ledna 2009
Pokračovaní výměny korunového oběživa za eurové bankovky a mince v komerčních bankách a NBS.
Do 31. prosince 2009
Povinné duální zobrazování cen
Do července 2010
Doporučené duální zobrazování cen
Zdroj: www.nbs.sk
Národný plán zavedenie eura je dokument, vypracovaný na základě usnesení slovenské vlády, který vytyčuje kroky potřebné realizovat pro úspěšné a bezproblémové přijetí eura.88 Předchůdcem tohoto plánu byl dokument Strategia prijatia eura na Slovensku a její
87
od 19.11. 2007 byl spuštěn nový společný platební systém TARGET II V rámci tohoto plánu již byly provedeny Národnou bankou Slovenska dvě aktualizace a poslední je plánována na konec června 2008.
88
79
5. Zavádění eura jako měnová reforma
Konkrétizacia, dokumenty vypracované ještě přes vstupem země do EU konstatující prospěšnost přijetí společné měny a obecné principy jejího přijetí. Jako ústřední řídící a koordinační orgán pro zavedení eura na Slovensku byl zřízen Národný koordinačný výbor. V rámci zlepšení spolupráce v ERM pak ustavila slovenská vláda zplnomocněnce vlády SR pro zavedení eura. Legislativní potřeby zavedení eura jsou řešeny v rámci třístupňové soustavy (na rozdíl od připravované dvoustupňové koncepce ČR). 1. skupina
- tvořena zákonem č. 659/2007 Zb., o zavedení meny euro v Slovenskej
republike a o zmene a doplnení niektorých zákonic z 27. listopadu 2007, tzv. Generální zákon a dalším předpisy předloženými v rámci tohoto zákona (např. zákon o centrální bance, zákon o bankách, devizový zákon) Generální zákon obsahuje především: •
Generální ustanovení o přechodu slovenské měny na euro
•
Způsob přepočtu
•
Pravidla zaokrouhlování
•
Pravidla duálního zobrazování cen
•
Zplnomocňovaní ustanovení
Kontrolu a dohledu, mj. v oblasti monitoringu cen a v oblasti duálního zobrazování cen 2. skupina – skupina zákonů, které je potřeba novelizovat před dnem zavedení eura – jedná o zákony, na které bude mít zavedení eura mimořádný dopad nebo které jsou potřebné pro zabezpečení právní jistoty a hladkého přechodu na euro. 3. skupina – obsahuje údaje v národní měně nebo jiné ustanovení, kterých se dotkne zavedení eura. Na tyto zákony budou odkazovat ustanovení Generálního zákona, proto bude jejich novelizace postupná po zavedení eura v okamžiku, kdy bude i jiný právní důvod jejich novelizace. V současné době stojí Slovenská republika před vstupem do další etapy, ve které by mělo dojít na základě konvergenční zprávy ke zrušení výjimky o přijetí eura. Slovenská ekonomika se v rámci ERM II vyvíjí úspěšně, v loňském roce dokonce centrální parita slovenské koruny v rámci systému ERM II revalvovala a byla stanovená nová centrální parita. Dle poslední hodnotící zprávy z února 2008 Slovensko plní všechna maastrichtská kritéria vyjma veřejného
80
5. Zavádění eura jako měnová reforma
deficitu navýšeného vlivem důchodové reformy. Nic však zatím nenasvědčuje tomu, že by k přijetí eura na začátku dalšího roku dojít nemělo.
81
5. Zavádění eura jako měnová reforma
5.7. ČESKÁ REPUBLIKA A PŘIJETÍ EURA Zavedení eura není cíl sám o sobě – reformy jsou prospěšné pro rozvoj ekonomiky.89 Ačkoliv některé země přistupující ve společném bloku jsou již součástí eurosystému, ČR v současné době stojí stále na začátku, a to i přes určité kroky prováděné směrem k přijetí společné měny. Přístup občanů ČR je poměrně vlažný, pro zavedení eura bylo v loňském roce méně než polovina.90 Před Českou republikou leží stále tři etapy přijetí eura, přičemž stále není jistý termín přistoupení na společnou měnu. Poslední hodnotící zpráva připravenosti ČR na vstup do EU, vypracovaná ve spolupráci Ministerstva financí a ČNB jasně stanovuje, že ani pro rok 2008 neusilovala o vstup do mechanismu ERM II a nestanovovala termín přijetí eura. 5.7.1. Plnění Maastrichtských kritérií V rámci 1. etapy trvající až do vstupu do ERM II probíhají první přípravy změn spojených se zavedením eura a země by měla absolvovat přístupovou proceduru do systému směnných kurzů ERM II s orgány Evropské unie. Vstupem do ERM II pak začíná minimálně dvouletá 2. etapa trvající až po rozhodnutí o přijetí ČR do eurozóny. První dvě etapy, které musí Česká republika přijímání eura absolvovat, jsou především ve znamení plnění Maastrichtských kritérií a jejich následného vyhodnocení evropskými orgány. V národním měřítku zatím probíhají pouze přípravné práce a první vlna informačních kampaní. 5.7.2. Přijímání eura na národní úrovni Po rozhodnutí Rady EU o zrušení výjimky pro zavedení eura (a stanovením přepočítacího koeficientu) do dne vstupu do eurozóny začíná 3. etapa, která znamená především přenos aktivit na úroveň národní. Kromě přechodu na euro bude paralelně probíhat i zapojení ČR do SEPA
89
Tomšík, V. Zavedení eura – činnosti a úkoly ČNB, Prezentace pro rozpočtový výbor PS, 2007, s. 25 Sekundární analýza k tématu zavedení eura, MF, [citované 1.3. 2008], dostupná z : http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xbcr/euro/Sekundarni_analyza_EURO_pdf.pdf 90
82
5. Zavádění eura jako měnová reforma
V rámci úpravy legislativy je předvídáno zejména vytvoření Obecného zákona o zavedení eura, který bude obsahovat zejména nejzávažnější právní aspekty zavedení eura v ČR Kromě obecné úpravy eura v Obecném zákoně bude potřeba vytvořit nový zákon o ČNB. Tyto zákony budou součásti tzv. 1. skupiny předpisů které nabudou účinnosti nejpozději dnem zavedení eura s tím, že některá jejich ustanovení nabudou účinnosti dříve (v cca půlročním předstihem) s ohledem na povahu práv a povinností v nich ukládaných. V rámci této skupiny budou zařazeny i předpisy o duálním oceňování, pokud se nestanou součástí Obecného zákona. 2. skupina předpisů pak bude tvořena jejichž ustanovení nelze překlenout Obecným zákonem nebo přímo použitelnými předpisy EU, a to s ohledem na právní jistotu a na praktické dopady. Do této skupiny budou zařazeny např. daňové zákony, právní předpisy v oblasti účetnictví, sociálního zabezpečení a veřejného zdravotního pojištění a další právní předpisy, které určí jednotlivé resorty. Kromě vytváření potřebné legislativy přináší nutnost završení technické přípravy země na vstup do eurozóny, což znamená především •
zabezpečit potřebné množství eurových bankovek a ražbu mincí pro hotovostní oběh
•
předzásobit ČNB a komerční banky eurovým oběživem (tzv. frontloading)
•
zásobit maloobchod eurovým oběživem v rámci sekundárního předzásobení (tzv. subfrontloading)
•
aplikovat pravidla o povinném duálním označování cen
•
zajistit přípravu konverze bankomatů a automatů a jiných zařízení fungujících na mince nebo bankovky
•
nová pravidla a zabezpečení pro bezhotovostní platební styk
•
prohloubit komunikaci s důrazem na ochranu spotřebitele
4. etapa, na základě které pak dochází k přijetí nové měny by pak měla především •
aplikovat pravidla o duální cirkulaci a zajistit stahování národní měny z oběhu a její výměnu za euro
•
po uplynutí období duální cirkulace koruny a eura pokračovat ve výměně národního oběživa za euro v centrální bance a v komerčních bankách
•
zajistit dodržování pravidel pro povinné období duálního označování cen
83
5. Zavádění eura jako měnová reforma
•
sledovat vývoj cenové hladiny a aplikovat pravidla proti zneužívání zavedení eura k navyšování cen
•
pokračovat v komunikaci a vysvětlování změn plynoucích ze zavedení eura
Přechod na euro v ČR se tedy bude řídit zejména dle následujících pravidel91 A) Způsob přechodu na euro- prováděn podle scénáře Velkého třesku B) Doba trvání duální cirkulace – pravděpodobně stanovena na 2 týdny C) Zajištění kontinuity právních nástrojů (zavedení eura v ČR neovlivní platnost smluv a jiných právních nástrojů D) Použití přepočítacího koeficientu: Všechny korunové hodnoty se budou přepočítávat na eura pouze na základě přepočítacího koeficientu stanoveného Radou EU ve zvláštním nařízení. E) Zaokrouhlování: Peněžní částky, které byly stanoveny v korunách, ale mají být zaplaceny v eurech, se zaokrouhlí na dvě desetinná místa, tj. nejbližší eurocent. F) Princip nepoškození občana: Zavedení eura nesmí poškodit občany a spotřebitele. Poplatky občanů a daně se zaokrouhlí směrem dolů, vratky daní a platby státu občanům se zaokrouhlí směrem nahoru. G) Předcházení zvýšení cen a subjektivně vnímané inflaci H) Minimalizace nákladů: Náklady, které při přípravě na zavedení eura vzniknou jednotlivým subjektům, si každý subjekt – veřejný i soukromý – pokryje sám. Stát poskytne jasné a včasné informace a doporučení s cílem minimalizace těchto nákladů. I) Věcná a finanční odpovědnost: Každý subjekt bude odpovědný za svou organizační přípravu přechodu na euro a to včetně přizpůsobení informačních a jiných systémů, za které je odpovědný nebo které spravuje. Vzniklé náklady nebudou kompenzovány z veřejných zdrojů. 5.7.3. Národní koordinace při přijímaní eura Řízení a koordinací přijetí eura na národní úrovni byla pověřena Národní koordinační skupina zavedení eura, která zahájila svoji činnost 20. února 2006. V oblasti koordinační skupiny se do činnosti zapojuje především Ministerstvo financí a Česká národní banka 91
Klvačová, E. Zavedení eura v ČR, [citováno 29.3. 2008], dostupná z: http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xbcr/euro/Klvacova_Eva_VSE_pdf.pdf
84
5. Zavádění eura jako měnová reforma
Strukturu a orgány vytvořené k plnění jednotlivých úkolů můžeme popsat následovně
Vláda ČR
Národní koordinátor zavedení eura
Národní koordinační skupina pro zavedení eura Ministerstvo financí (předseda) ČNB (místopředseda) Ministerstvo průmyslu a obchodu (místopředseda) Ministerstvo spravedlnosti Ministerstvo informatiky Ministerstvo zahraničních věcí Úřad místopředsedy vlády pro evropské záležitosti
Organizační výbor NKS (MF ČR, koordinace, organizace, administrace činnosti NKS a PS
Pracovní skupina pro finanční sektor
Pracovní skupina pro nefinanční sektor a ochranu spotřebitele
Pracovní skupina pro veřejné finance a veřejnou správu
Pracovní skupina pro legislativu
Pracovní skupina pro informatiku a statistiku
Gestor ČNB
Gestor MPO
Gestor MF
Gestor MSpr
Gestor MInf
Pracovní skupina pro komunikaci
Spolupráce MF a ČNB
Do současné doby NKS zatím zpracovala 2 základní dokumenty, které upravují budoucí zavedení eura v ČR. Jedná se o: •
Scénář přechodu ČR na euro (usnesení vlády ČR č. 1200 z 25.10. 2006), na jehož základě byla vládou ČR schválena strategie jednorázového zavedení eura (tzv. scénář Big Bang)
•
Národní plán zavedení eura (usnesení vlády ČR č. 353 z 11. dubna 2007), který obsahuje souhrn základních principů při přechodu na euro s vymezením hlavních úkolů pro jednotlivé sektory české ekonomiky
NKS při své činnosti vydává pravidelné zprávy o postupu při přípravných pracích a přijímání eura.
85
Závěr
ZÁVĚR Problematika měnových reforem je problémem obsáhlým, nicméně z hlediska zkoumání nesmírně zajímavým, a to jak z pohledu ekonomie, tak práva.
Toto téma pro mě
představovalo nesmírnou výzvu, avšak zároveň také náročný úkol. Ačkoliv se jedná o problematiku velmi často diskutovanou, v současné době především v souvislosti se zaváděním nové evropské měny, pojem měnových reforem jakoby neexistoval. Ucelená koncepce pohledu na měnové reformy je ve většině prací zaměřených na toto téma jednoduše opomíjena, snad možná proto, že jejich základním rysem je nahodilost, odvíjející se od stávajících hospodářských a měnových potřeb. Ekonomie popisuje měnové reformy pouze z hlediska jejich jednotlivých průvodních ekonomických jevů. Z hlediska práva pak měnová reforma představuje soubor legislativních úprav potřebných pro vykonání této reformy. Právo provádět změny ve svém měnovém systému vychází již z mezinárodní zásady lex monetae, která k tomu stát výslovně legitimuje. Avšak otázkou je, do jaké míry je provádění takových reforem žádoucí. K měnovým úpravám se zpravidla přistupuje ve dvou okamžicích, a to v případě určitých ekonomických obtíží nebo naléhavých potřeb, které může pomoci překlenout úprava měny, nebo v případě zásahů do státní suverenity, což se samozřejmě odráží i v suverenitě měnové. Zvláštním případem je současné přijímání měny euro, které vygenerovalo potřebu měnové reformy v potřeby hospodářské integrace, v rámci které pak došlo k delegaci části suverenity (i v oblasti měnové) na nadnárodní uskupení. V mé práci jsem se pokusila uceleně popsat jednak velmi obsáhlou problematiku peněz a měny a jejich vztahů, jakožto výchozích činitelů měnových reforem, a jednak pojem měnových reforem samotných. Problematika peněz a měny je tématem velmi citlivým a poměrně komplikovaným na zachycení, především v rámci jejích interakcí v oblasti ekonomické a právní. Ekonomie jakožto věda založená na fenoménu peněz peníze zkoumá a popisuje jejich vzájemné vztahy s ostatními ekonomickými činiteli. Právo chápe peníze jen z hlediska předmětového a vymezuje je prostřednictvím měny, tedy v rámci svého měnového statutu. Chápání, že peníze jsou kategorií ekonomickou, a měna kategorií právní, je proto značně zjednodušené a nemusí vést vždy ke správným závěrům. Pojem měny z hlediska právního v sobě zahrnuje mnoho vztahových aspektů vytvářených ekonomickými procesy a
rozhodně není jednoduché vytvořit patřičný okruh její právní 86
Závěr
regulace. Měna sice bývá v některých zdrojích prezentována jako národní forma peněz, nicméně se mimo národní měny můžeme setkat i měnovými uniemi, zúčtovacími měnami, měnami mezirodních organizací a dokonce měnami emitovanými soukromými institucemi. Měnová suverenita je pojímána jako jeden ze základních aspektů suverenity státní, avšak z hlediska ústavního je této svébytnosti věnovaná jen kusá pozornost, ze které ji lze někdy jen velmi stěží odvozovat. V Ústavě ČR se můžeme opřít pouze o ustanovení čl 98, podle kterého je péče o cenovou stabilitu svěřena do rukou České národní banky. ČNB jakožto nezávislý orgán pečuje o měnu a vytváří měnovou politiku. I v ostatních evropských Ústavách se většinou setkáme pouze s úpravou měny v návaznosti na ustavenovení týkající se centrálních bank. Což ovšem neznamená, že by se tyto jednotlivé státy měnové suverenity touto nedostatečnou právní úpravou zříkaly. Dle mého názoru se jedná i o částečný úmysl, protože
ačkoliv je v zájmu každého
mocenského uskupení disponovat vlastní měnou, je taktéž v jeho vlastním zájmu vyhnout se zvýšené garanci za ni, přestože se de facto jedná o majetkovou hodnotu. Takto si v podstatě stát nechává otevřený manévrovací prostor právě z důvodu provádění možných měnových úprav. Ty mohou být někdy velmi formální, jindy velmi drastické, v závislosti na tom, jakého cíle má být touto úpravou dosaženo. I přes určité jednotící znaky mohou měnové reformy nabývat nejrůznějších podob, proto je velmi ošidné je popisovat prostřednictvím ucelené definice. Ve své práci jsem se snažila o konfrontaci a souhrn jednotlivých názorů na pojem a obsah měnových reforem, včetně vyjádření vlastního stanoviska a vlastního pohledu na to, co by měl obsahovat pojem měnové reformy. K tomu jsem došla především na základě analýzy jednotlivých typů měnových reforem, které jsem se snažila prezentovat ve své práci. Podkladem mi proto byly nejen příklady denominací, ale především reformy probíhající v bývalém Československu. Speciálním příkladem, dnes velmi diskutovaným, pak je zavádění eura. Cíle měnových refomem neformují jen vnitrostátní poměry, ale také poměrně silným způsobem i mezinárodní sféra a celková mezinárodní nálada. Zatímco po druhé světové válce byla velká tendence k provádění ozdravných měnových reforem v rámci posílení jednotlivých měn, dnešní společnost inklinuje k měnově integračním reformám. Důkazem toho není jen Evropská unie s eurem a severoamerický kontinent a jeho myšlenky na zavedení společné měny amero, ale také další nečlenské země přistupující k euru a jiné vytvářené měnové unie.
87
Závěr
Měnová integrace v rámci EU bývá často prezentována v duchu trvalého integračního řešení a k tomu směřují i právní úpravy jednotlivých států. Náhledem ekonoma a historika se však nabízí poněkud euroskeptická myšlenka, že všechny doposud provedené měnové reformy byly řešením pouze na určitou omezenou dobu a že zavedení eura fenomén měnových reforem rozhodně nevymýtí. Cílem mé práce bylo popsat problematiku měny, měnových reforem a jejích jednotlivých příkladů, což bych považovala za úkol splněný. V práci se prolínají jak pasáže poměrně popisné, tak části, kde jsem vyčlenila prostor k spekulaci nad jednotlivými problémy a aspekty měny a reforem. Jak jsem již naznačila v úvodu, jedná o téma velmi rozsáhlé, a proto zde bohužel nebyl prostor k většímu rozvedení některých problémů, které by si dozajista zasloužily mnohem větší pozornost. Dle zadání by se sice mohlo zdát, že jedná o téma velmi nekonzistentní, rozhodně tomu tak ale není, ba právě naopak. Přestože jsem z logického a čtenářsky pochopitelnějšího hlediska práci strukturovala od výchozích problémových okruhů měnových reforem, přes jejich popis, až k představení vybraných reforem, tvorba práce probíhala poněkud odlišně. Především studium a komparace jednotlivých reforem mě totiž stále nutily rozvíjet obecné teze týkající se měny a měnových úprav, takže nakonec z poměrně strohých popisných kapitol vzniklo vcelku obsáhlé pojednání, tvořící nejdůležitější část celé práce. Zpracování tohoto tématu bylo pro mě velkým přínosem (a jak doufám, mohlo by poskytnout i určité vědomostní obohacení případným čtenářům), a to především díky možnosti uceleného právní a ekonomického nazírání na měnu, měnovou regulaci a problematiku měnových reforem, což mi bude jistě nápomocné při dalším studiu.
88
Resumé
RESUMÉ The theme of my master thesis is focused on Monetary reforms. Even thought the term of monetary reform is not quite used, we can daily observe changes in intenational monetary systems. This topic is concerned with terms as money and currency because monetary reform is defined as government policy reform focused on changes in monetary policy and currency regulation. A majority of people doesn´t know what is monetary reform based on. But for example in Czech republic every adult was confronted with at least one basical change of czech monetary system. And probably the best known reform that is going on throught all the Europe is estabilishment of European monetary union and implementation of new european currency - Euro. The main goal of my thesis was mainly to explain, survey and evaluate monetary reforms, their structure, aspects and consequences. But it was not possible to put sharp focus on monetary reform and forget about relative problems that are highly connected to doing monetary reform. The first step in my work was to define money respecting two necessary views, ecomical and legal. Money seems to be the well – known term because we use it daily but it is not so easy to feature all monetary aspects. I described money in their historical way and their current structure. Every monetary sovereignity presumes creation of independent money - that´s the basis of system which creates currency. It´s hard to set precise relationship between currency and money. Some theories define money as economical entity and currency as legal entity but I have different opinion. This thesis just simplifies their relationship and that can lead us to incorrenct way of definining terms derived from curercy and money. Currency is entity in monetary system regulated by national law. Currency consists of very defficult relations explained by economics and described by law. In my work the propriate describtion of currency is founding platform for formulating thesis about monetary reforms. We can find many variations of monetary reform that means a lot of different views to monetary reforms. It´s hard to set up conditions to estabilish correct definition of monetary reform. Czech terminology also distinguishes between monetary reforms in sense of changing banknotes and coins and monetary reform in sense of changing all currency regulation which is not familiar to English terminology. In addition changes or elimination of banknotes often
89
Resumé
take part of monetary refoms. Some special types of monetary reforms, redenominations also deal with changes in money circulation and they are very usual way how to fight with high inflation. It was also very essential to explain the aspect of monetary succesion in connection with monetary reforms because it´t the most sensible point of monetary system changeovers. All changes in law system has to calculate with legal continuity, so it is necessary not to underestimate all aspects of changeovers. But the simpliest way how to explain all problems and consequences of monetary reforms is throught the examples. I chose two mainstreams of introducing practical examples of monetary refoms. The first includes all reforms in former Czechoslovakia that means two monetary separation - in case of estabilishing Czechoslovakia, and 74 years later, in case of estabilishing Czech republic, and two monetary reforms in 1945 and in 1953 with vaste structural changes in monetary system according to principles of communism. Last part of my thesis was sacrified to the most discussed monetary topic – implementation of new european currency. The estabilishment of European monetary union is long lasting process with political and economic background. One european currency should have been the way how to improve economic integration and provide higher standard of international monetary stability. What I found the most interesting was to compare different way of accepting euro and different approach of EU countries. These days Czech republic also deals with implementation of euro, but it still hesitates when to join. From economic point of view now it´s probably to stay outside of eurozone. These days we can see two interesting economic phenomena, a strong appreciation of czech crown and also lagre increase of inflation. These two aspects are not very suitable for criteria of convergency set up by Maastrich agreement. But Czech republic is bounded by european law and its rules for obligate implementation of euro, so anyway we should expect new monetary reform in few years My thesis should primary present the analysis of monetary refoms, their background and related problems and in addition it shows throught chosen examples.
90
Seznam použitých zdrojů
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ SEZNAM POUŽITÝCH PUBLIKACÍ 1.
BAKEŠ, M. a kol.: Finanční právo, 4. vydání, Praha: C.H. Beck 2006, 741 s., ISBN 807179-431-7
2.
BALDWIN, R. WYPLOSZ, C.: Ekonomie evropské integrace, 1. vydání, Praha: Grada publishing 2008, 480 s. , ISBN 978-80-247-1807-1
3.
FUCHS,K., TULEJA P.: Základy ekonomie, 2. upravené vydání, Brno: Masarykova univerzita 2005, 347 s., ISBN 80-86119-94-7
4.
GRÚŇ, L: Menové, bankové a devizové právo, 1. vydání, Bratislava: Vydavatelské oddelenie právnickej fakulty UK 1996, 297 s., ISBN 80-7160-083-0
5.
HELÍSEK, M.: Měnové krize (empirie a teorie), 1. vydání, Praha: Professional Publishing 2004, 180 s., ISBN 80-86419-82-7
6.
HLINKA, B: Atentáty na peníze, 1.vydání, Praha: Svoboda Praha 1987, 319 s., ISBN 25-040-87
7.
JÍLEK, J.: Peníze a měnová politika, 1. vydání, Praha: Grada publishing 2004, 744 s., ISBN 80-247-0769-1
8.
JIRÁSEK, Z., ŠŮLA, J.: Velká peněžní loupež v Československu 1993 aneb 50:1, 1. vydání: Praha, Svítání 1992,
9.
MARKOVÁ, J: Mezinárodní měnová spolupráce, 1. vydání, Praha: VŠE 2006, 267 s., ISBN 80-245-1053-7
10. MRKÝVKA, P. a kol.: Finanční právo a finanční správa, 1. vydání, Brno: Masarykova univerzita 2004, 396 s., ISBN 80-210-3578-1 11. NĚMEČEK, E.:Mezinárodní měnový systém, 1. vydání: Praha, Karolinum 2000, 247 s., ISBN 80-861-9182-1 12. POSPÍŠIL, R., HOBZA, V., PUCHINGER, Z.: Finance a bankovnictví, 1.vydání Olomouc: Univerzita Palackého 2006, 78 s., ISBN 80-244-1297-7 13. PROKOP, L.: Příprava a průběh měnové odluky v ČR v roce 1993, 1. vydání, Praha: ČNB institut ekonomie 1994, 104 s. 14. RAŠÍN, A.: Můj finanční plán, 1. vydání, Praha: Pražské akciové tiskárny 1920, 208 s.
91
Seznam použitých zdrojů
15. RAYMOND, R: Sjednocení měny v Evropě, 1. vydání, Praha: HZ Praha 1995, 143 s., ISBN 80-901918-2-7 16. REVENDA, Z.: Centrální bankovnictví, 1. vydání, Praha: Management Press 1999, 741 s., ISBN 80-85943-89-1 17. REVENDA, Z., MANDEL, M. a kol.: Peněžní ekonomie a bankovnictví, 2. vydání, Praha: Management Press 1999, 620 s. ISBN 80-85943-49-2 18. SAMUELSON, P., NORDHAUS, W.: Ekonomie, 1. vydání, Praha: nakladatelství Svoboda 1991, 1011 s., ISBN 80-205-0192-4 19. SEAR, S.: Jak se vyrovnat s důsledky zavedení jednotné evropské měny, 1. vydání, Praha: Management Press 1999, 142 s., ISBN 80-85943-86-7 20. SEJBAL, J.: Základy peněžního vývoje, 1. vydání, Brno: Masarykova univerzita v Brně 1997, 420 s., ISBN 80-210-1734-1 21. TOMÁŠEK, M.: Evropské měnové právo, 1. vydání, Praha: C.H. Beck 2004, 145 s., ISBN 80-7179-860-6 22. TOMÁŠEK, M.: Právní nástupnictví měny euro, 1. vydání, Praha: Linde Praha 2000, 269 s., ISBN 80-7201-205-3 23. TOMÁŠEK, M.: Právní základy Evropské měnové unie, 1. vydání, Praha: C.H. Beck 2004, 145 s., ISBN 80-7179-860-6 24. VENCOVSKÝ, F. a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1. vydání, Praha: Bankovní institut 1999, 594 s., ISBN 80-7265-030-0 25. VENCOVSKÝ, F.: Vzestupy a propady československé koruny, 1. vydání, Praha: Grada Publishing 2003, 223 s., ISBN 80-245-0497-9
SEZNAM POUŽITÝCH ČLÁNKŮ 1.
COHEN, B: North American Monetary Union: A United States Perspective
2.
BOHMOVÁ, J.: EMU: Kontinuita smluvních vztahů, Ekonom č. 18/1998
3.
HRSTKOVÁ, J.: Slovinsko: Euro v roce jedna, Ekonom č. 5/2007
4.
KYSILKA, P.: Příprava a realizace měnové odluky, Finance a úvěr č. 9/1993
5.
PAVLASOVÁ, G: Právní aspekty měny euro, Právní rádce č. 9/2000
6.
Sborník textů.: Euro dříve, nebo později?, 1. vydání, Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku 2007, 85 s., ISBN 80-86547-63-9
92
Seznam použitých zdrojů
7.
Sborník textů: Měnová politika a příchod eura, 1. vydání, Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 105 s., ISBN 80-86547-08-6
8.
TOMÁŠEK, M.: Kontinuita a diskontinuita plnění závazků v souvislosti se zavedením nové měny euro, Právník č. 6/1999,
9.
TOMÁŠEK, M.: Pojetí zásady „lex monetae“ v právu ES, Evropské a mezinárodní právo č. 3/1998.
10. TOMÁŠEK, M: Významné české rozsudky o měnové sukcesi, Jurisprudence č. 3/1999 11. VENCOVSKÝ, F.: Naše měnové reformy, Finance a úvěr, č. 6/1993 12. VENCOVSKÝ, F.: Tři měnové reformy pro jednu generaci, Politika č. 26/2003
SEZNAM INTERNETOVÝCH ZDROJŮ92 1.
www.bankofengland.co.uk
2.
www.banque-france.fr
3.
www.bnb.bg
4.
www.bsi.si
5.
www.cnb.cz
6.
www.ecb.int
7.
www.escb.int
8.
www.euroskop.cz
9.
www.mfcr.cz
10. www.nbs.sk 11. www.servat.unibe.ch/icl/ 12. www.tcmb.gov.tr 13. www.zavedenieura.cz
SEZNAM HLAVNÍCH POUŽITÝCH PŘEDPISŮ 1.
Dekret prezidenta republiky č. 91/1945 Sb., o obnovení nové československé měny
2.
Nařízení Rady č. 1103/97/ES, o některých ustanoveních týkajících se zavedení eura, ve znění nařízení Rady č. 2595/2000/ES
92
z důvodu velkého rozsahu materiálů užitých stránek uvádím pouze obecné webové adresy zdrojů, ze kterých jsem čerpala
93
Seznam použitých zdrojů
3.
Nařízení Rady č. 974/98/ES, o zavedení eura, ve znění nařízení Rady č. 2596/2000/ES ze dne 27. listopadu 2000, nařízení Rady č. 2169/2005/ES a nařízení Rady č. 1647/2006/ES
4.
Nařízení Rady č. 2866/98/ES, o přepočítacích koeficientech mezi eurem a měnami členských států přijímajících euro, ve znění nařízení Rady č. 1478/2000/ES a nařízení Rady č. 1086/2006/ES
5.
Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů
6.
Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů
7.
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů
8.
Zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů.
9.
Zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech, ve znění pozdějších předpisů (zákon o platebním styku)
10. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 11. Zákon č. 84/1919 Sb., o zmocnění k okolkování bankovek a soupisu jmění pro majetkové dávky 12. Zákon č. 187/1919 Sb., o úpravě oběhu a správy platidel 13. Zákon č. 102/1925 Sb., o zřízení Národní banky Československé. 14. Zákon č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě 15. Zákon č. 60/1993 Sb., o oddělení měny
94
