PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA OBCHODNÍHO PRÁVA
DIPLOMOVÁ PRÁCE Všeobecné obchodní podmínky a obchodní podmínky pro stavby a dokumentaci staveb
Jméno autora:
Šárka Kleibrová
Akademický rok:
2006
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Všeobecné obchodní podmínky
a obchodní podmínky pro stavby a dokumentaci staveb zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.
Chtěla bych tímto poděkovat doc. JUDr. Karlu Markovi, CSc. za odbornou
pomoc při psaní této diplomové práce.
2
Obsah OBSAH................................................................................................................... 3 RESUMÉ ................................................................................................................ 5 1
2
PRÁVNÍ ÚPRAVA ZÁVAZKOVÝCH VZTAHŮ ............................................... 7 1.1
Historie ...................................................................................................................... 7
1.2
Prameny a pravidla obchodních závazkových vztahů .............................................. 8
1.3
Obchodní zvyklosti .................................................................................................. 11
1.4
Vykládací pravidla .................................................................................................. 13
1.5
Vztah k jiným právním předpisům ......................................................................... 14
1.6
Zvláštní úprava právního postavení nepodnikatelů – ochrana spotřebitele........... 15
1.7
Závěr........................................................................................................................ 15
ZÁKONNÁ ÚPRAVA OBCHODNÍCH ZÁVAZKOVÝCH VZTAHŮ V
INVESTIČNÍ VÝSTAVBĚ ..................................................................................... 17 2.1
Obchodní podmínky ................................................................................................ 17
2.2
Všeobecné obchodní podmínky ............................................................................... 19
2.3
Tuzemské obchodní podmínky................................................................................ 21
2.4
Mezinárodní obchodní podmínky ........................................................................... 21
2.2.1
2.4.1
Mezinárodní federace konzultačních inženýrů FIDIC........................................... 22
2.4.3
Aplikace obchodních podmínek FIDIC v tuzemsku ............................................. 24
2.4.2
2.5
3
Výhody a nevýhody ............................................................................................ 21
Dokumenty FIDIC .............................................................................................. 23
Závěr........................................................................................................................ 25
VŠEOBECNÉ OBCHODNÍ PODMÍNKY PRO STAVBY A DOKUMENTACI
STAVEB ............................................................................................................... 27 3
3.1
Obecná ustanovení................................................................................................... 27
3.1.1
Účastníci smlouvy............................................................................................... 27
3.1.3
Dokumentace ...................................................................................................... 31
3.1.2 3.1.4
3.2
3.2.1
Povinnosti objednatele ........................................................................................ 33
3.2.3
Platební podmínky .............................................................................................. 39
Povinnosti zhotovitele ......................................................................................... 34
3.2.4
Práva a povinnosti v souvislosti s předáním, převzetím a užíváním staveniště....... 41
3.2.6
Změny v průběhu provádění díla ......................................................................... 43
3.2.8
Způsoby uvedení technologického zařízení do trvalého provozu .......................... 47
3.2.5
3.2.7 3.2.9
Doba plnění díla................................................................................................. 42
Odevzdání a převzetí předmětu díla..................................................................... 45 Důsledky porušení závazků ................................................................................. 48
3.3
Obchodní podmínky pro dokumentaci staveb ........................................................ 54
3.4
Ustanovení společná a závěrečná ............................................................................ 58
3.5
Další ustanovení ve smlouvě .................................................................................... 60
3.6
Závěr........................................................................................................................ 61
PRÁVNÍ ÚPRAVA VE SPOLKOVÉ REPUBLICE NĚMECKO ..................... 63 4.1
5
Dozor.................................................................................................................. 33
Obchodní podmínky pro stavby.............................................................................. 33
3.2.2
4
Obecné pojmy..................................................................................................... 29
Závěr........................................................................................................................ 65
ZÁVĚR .......................................................................................................... 66
LITERATURA....................................................................................................... 69
4
Resumé
Valid legal regulations of commercial obligations in the Czech Republic
distinguish by prevailing direction of relevant provisions of Commercial Code, as well as
by conciseness and significant generality of legal provisions, which are focused only on defining of basic rights and duties of contracting parties. This is the most noticeable
difference from Economic Code which was composed reversely – contractual relationships in construction were regulated in detail, at the same time many operating regulations containing other concrete rights and duties were published.
On the other hand formation of concrete contract for work means highly
qualified activity consisting in formulation and negotiation of its content and claiming detailed knowledge of legal as well as technical regulations and praxis in this field.
Individual creation and formulation of all provisions of each contract is exigent both professionally and timely and often ineffective. That is the reason why professional public
is interested in evolving of more detailed recommended rules and instructions which would regulate commercial obligations between construction participants and which would mean
specific standardization and unification, this all in an effort to facilitate and simplify
contractual process. That is why certain “technical-legal” procedures started to be used. The most typical and in commercial obligations more and more used are commercial terms.
Their main advantage is that they speed up and facilitate contract conclusion by
in advance stated certain rights and duties of contracting parties. Then the contractors can
focus only on essential parts of the agreement which cannot be stipulated generally e. g.
purchase object determination, its quality, purchase price, time of performance etc. For similar transaction the parties formulate their attitudes to regularly repeating problems (e. g. transport, payment, insurance etc.). This leads to undemanding and uncomplicated conclusion of a contract with the result that uncontested rights and duties are involved in
commercial terms and contractual parties can deal with specification of other rights and duties in contract.
Besides positive features of standardized forms application it is necessary to
refer to some arguments against their using. It is often disputed that space for economical
stronger partner is opened to gain advantage against the second party. Further negative feature consists in the fact that commercial terms are often preprinted and are not a result
of negotiation between contractors (typical especially for adhesive terms). In the case of 5
weaker position in the market the contractual party often does not have possibility to implement its own drafts and if it wants to conclude a contract, it must accept proposer’s contractual terms.
The first and in practice the most used complex processing of commercial
obligations between construction participants is represented by General Commercial Terms
for Construction and Construction Documentation (GCT) prepared by Czech Company for
Construction Law. It is a methodological procedure, non binding recommended standard, contractual instrument facilitating contract preparation and conclusion.
Although their aim is to ease contractual process between parties, it is
necessary to mention that they do not contain all rights and duties between producer and client. That is why it is inevitable to insist on contract itself. Many obligations have to be
further concretized, discharge terms stipulated etc. because relevant provisions dealing
with contract for work in Commercial Code do not contain detailed directions and instruction for course of action in particular phases of contract preparation and realization. In fact GCT are methodological direction showing, which rights and duties should be included in contract and should not be omitted.
In recent years using of foreign terms is more and more often. This feature is
mainly caused by the fact that many large companies have foreign owners and that is the reason they require these terms.
While concluding contract for work the parties should be cautious to
implement all their claims to the contract. It is recommended to use not only experiences
from previous trades, but it is also useful to be inspired by practice of other subjects, help of attorney’s offices specialized in this branch is also beneficial. Insufficient preparation
can lead to unpleasant features such higher costs, problems in transport, performance, disputes etc.
For higher quality of contraction contracts it is recommended to use more
effectively that provisions in part three of Commercial Code which proved their usefulness
in practice, together with application of chosen parts of GCT, this all with regard to extent and technical demands of concrete construction.
6
1
Právní úprava závazkových vztahů
1.1
Historie
V 19. století se obchodní právo platné v Čechách a na Moravě vyvíjelo shodně
s právem platným v Rakousku a ostatních částech monarchie. V roce 1962 byl přijat Obecný zákoník obchodní (zákon č. 1/1863 ř. z.). Tento zákon se pak na základě tzv.
recepčního zákona1 stal součástí československého právního řádu. Zákon hovořil o
obchodnících (dnes podnikatelích), za které považoval všechny osoby, které svůj „obchod provozovaly po živnostensku“ (článek 4). V článku 271 a násl. pak upravoval obchodní
závazkové vztahy, v dřívější terminologii „obchody“. Za obchod se považovala „koupě nebo jinaké zjednávání zboží nebo jiných věcí movitých“, přičemž pod termín koupě spadala i smlouva o dílo. Pojem obchodní podmínky ani všeobecné obchodní podmínky
obecný zákoník obchodní neobsahoval, pouze v článku 279 hovořil o obyčejích a
zvyklostech, ale jen ve vztahu k hodnocení jednání smluvních stran („ohledně významu a účinku, jež mají jednání a opominutí, vzat budiž zřetel ku obyčejům a zvyklostem, jež
v obchodu platí“). Jednotlivá práva a povinnosti vyplývající z koupě (a tedy i smlouvy o dílo) byla pak stanovena v článku 337 a násl.
V roce 1964 byl přijat zákon č. 109/1964 Sb., Hospodářský zákoník (dále jen
hospodářský zákoník). Podle § 1 upravoval vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob, oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a
zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích. Hospodářské závazky pak byly upraveny
v části šesté a částech následujících, část osmá se týkala hospodářských závazků v investiční výstavbě a při dovozu a vývozu investičních celků, prací a výkonů. Hospodářský zákoník měl také svoji specifickou terminologii. Např. dnešní kupní smlouvě odpovídala
smlouva o dodávce výrobků, v souvislosti s investiční výstavbou se uzavíraly různé
smluvní typy např. smlouva o dodávce stavebních prací, smlouva o dodávce stavby, smlouva o dodávce montáže a celá řada dalších. Co se týká závazků obecně, byl
hospodářský zákoník koncipován na zcela opačném principu než dnešní úprava v obchodním zákoníku. Hospodářský zákoník neobsahoval pojem všeobecné obchodní
podmínky ani obchodní podmínky. Tento institut byl zcela nadbytečný, protože hospodářský zákoník přesně vymezoval všechna práva a povinnosti smluvních stran, a to 1
Zákon č. 11/1918 Sb.
7
velice komplexně a podrobně, buď přímo ve svých ustanoveních nebo v prováděcích
předpisech – např. vyhláška č. 5/1987 Sb., o dokumentaci staveb (zrušena v r. 1990 vyhláškou č. 43/1990 Sb.), vyhláška č. 44/1977 Sb., kterou se vydávají základní podmínky
strojírenských vyšších a některých dalších dodávek pro tuzemskou investiční výstavbu (zrušena v r. 1985 vyhláškou č. 13/1985 Sb.) a celá řada dalších.
V roce 1991 byl přijat nový zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,
s účinností od 1. 1. 1992, který byl mnohokrát novelizován. § 273 a 274 ale zůstaly po celou dobu beze změn.
Na obchodní zákoník pak navazuje celá řada dalších předpisů, z hlediska
obchodních závazkových vztahů vznikajících ve výstavbě nelze opomenout zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „stavební zákon“) obsahující právní normy týkající se veřejného stavebního práva,
včetně jeho prováděcích předpisů, např. vyhlášky č. 239/2004 Sb., kterou se stanoví podrobný obsah a rozsah zadávací dokumentace stavby, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášky č. 1323/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů aj. 1.2
Prameny a pravidla obchodních závazkových vztahů
Klíčovým pramenem obchodního práva je zákon č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“). Nelze ovšem
opomenout také zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“),
který je obecným předpisem obchodního práva jako základní soukromoprávní kodifikace2.
Tím je dána prioritní aplikace ustanovení obchodního zákoníku na obchodněprávní vztahy. Tzn. obecnou problematiku závazkových vztahů obsahuje občanský zákoník, obchodní zákoník pak obsahuje speciální úpravu pro obchodní závazky. a)
b) c)
2
Obchodní zákoník vymezuje v § 1 odst. 1 tři oblasti úpravy: postavení podnikatelů;
oblast obchodních závazkových vztahů (zejména část třetí obchodního zákoníku);
jiné vztahy související s podnikáním.
ELIÁŠ, K., BEJČEK, J., HAJN, P., JEŽEK, J. a kol.: Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 3. vyd. Praha: C. H. Beck. 2002, s. 54.
8
Důležitým datem z hlediska rozsahu působnosti obchodního zákoníku je 1. 1.
1992. Podle § 763 se totiž tímto zákonem řídí pouze právní vztahy, které vznikly po tomto datu. Právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992 a práva od nich odvozená pak podléhají
dosavadním předpisům, tedy hospodářskému zákoníku. Určujícím pro posouzení toho, zda se právní vztah řídí dosavadními předpisy či nikoliv, je okamžik vzniku tohoto vztahu, tedy zejména okamžik uzavření hospodářské smlouvy. V přechodném ustanovení § 763
odst. 1 obchodního zákoníku se neuvádí, že dosavadními předpisy se řídí např. jen vznik
těchto právních vztahů, jako je tomu v ustanovení § 868 občanského zákoníku, a proto je nutné vycházet z toho, že dosavadními předpisy se řídí vznik, změna i zánik těchto vztahů,
tedy zejména posouzení výkladu a platnosti právního úkonu, změn subjektů nebo obsahu závazků3.
Samozřejmě je nutné brát ohled na další část § 763, která stanovuje výjimku
pro smlouvy o běžném účtu, smlouvy o vkladovém účtu, smlouvy o uložení cenných papírů a jiných hodnot. Tyto smlouvy se řídí novým obchodním zákoníkem, i když k jejich uzavření došlo před tímto dnem.
Problematikou časové působnosti ve vztahu ke smlouvám a obchodním
podmínkám se zabýval i Vrchní soud. Z jeho judikatury vyplývá, že obchodní podmínky
jsou součástí smluvního ujednání. Ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku u smluv,
které se o účinnosti obchodního zákoníku řídí novou právní úpravou, nemění bez dalšího obsah těchto předtím uzavřených smluv a obchodní podmínky, na které tyto smlouvy odkazují, zůstávají nadále pro účastníky závazné4.
Tedy všechny vztahy definované v § 1 odst. 1 obchodního zákoníku se řídí
tímto předpisem. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle
obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník (§ 1
odst. 2 obchodního zákoníku). Určitá nepřesnost tohoto znění spočívá v tom, že existují právní vztahy spadající pod vymezení § 1 odst. 1 obchodního zákoníku, na které se použijí
právní předpisy náležející do jiných odvětví, než je občanské právo hmotné, např. v rámci
účetnictví společností má přímou návaznost zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, apod.
3 4
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 5 Cmo 55/1997
9
Je rovněž třeba uvědomit si skutečnost, že Česká republika je součástí
mezinárodního prostředí, a proto v souvislosti s klasifikací pramenů práva a vztahů mezi nimi je nutné zmínit, že pramenem práva je rovněž mezinárodní smlouva, která by ve výše naznačené hierarchii byla na prvním místě (čl. 10 ústavy a § 756 obchodního zákoníku).
Nelze opominout ani fakt, že Česká republika je součástí Evropských společenství, a proto s ohledem na pravidla obsažená ve Smlouvě o Evropských společenství komunitární právo se aplikuje přednostně před vnitrostátní úpravou.
Při určování struktury pramenů práva je tedy klíčové ustanovení § 1 odst. 2
obchodního zákoníku. Rovněž nelze pominout základní zásadu, podle které kogentní ustanovení mají přednost před dispozitivními. V obchodním zákoníku je jasné pravidlo pro určování toho, od kterého ustanovení se strany mohou odchýlit a od kterého nikoli, obsaženo v § 263. Ten upravuje tři okruhy takových případů: a)
strany se nemohou odchýlit od základních ustanovení v části třetí obchodního
b)
odstavec 1 tohoto paragrafu obsahuje taxativní výčet ustanovení která jsou
c)
rovněž se nemohou odchýlit od těch ustanovení, která předepisují povinnou
zákoníku;
vždy kogentní a strany si tedy nemohou sjednat odlišnou úpravu; písemnou formu právního úkonu.
Způsob stanovení kogentních ustanovení v obchodním zákoníku je zcela
odlišný od úpravy v zákoníku občanském, který v § 2 odst. 3 určuje, že „účastníci
občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit“. Z toho tedy lze dovodit, že účastníci si mohou
sjednat práva a povinnosti odlišně vždy, pokud z povahy konkrétního ustanovení nevyplývá opak. Z hlediska praktického může toto být někdy problematické.
Z výše uvedeného vyplývá, že § 1 odst. 2 představuje základní pravidlo pro
stanovení vztahů mezi jednotlivými prameny práva (samozřejmě s ohledem na základní principy upravující vztahy mezi jednotlivými prameny, které platí pro celý právní řád jako
takový – např. zásada, podle kterého je třeba přednostně použít předpis speciální před obecným, předpis pozdější před dřívějším apod.). Není však ustanovením jediným, celá
řada dalších paragrafů se nachází v části třetí upravující obchodní závazkové vztahy a při jejich zkoumání zjistíme, že pravidla pro určování vztahů mezi prameny jsou umístěna na různých místech obchodního zákoníku, což činí tuto problematiku značně nepřehlednou. 10
Důležitá je vazba na § 261. Odstavec 6 obsahuje hovoří o tom, že smlouvy,
které nejsou upraveny obchodním zákoníkem, ale jsou upraveny jako smluvní typ v zákoníku občanském, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu
v občanském zákoníku a zbytkově obchodním zákoníkem. Zvláštní režim je pak dán pro smlouvu pojistnou, která se řídí vždy občanským zákoníkem a zvláštními zákony (zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů).
Navazujícím na § 263 je § 264. Ten v odst. 1 stanoví, že „při určení práv a
povinností ze závazkového vztahu se přihlíží i k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně v příslušném obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo
se zákonem“. Podle odst. 2 „obchodní zvyklosti, ke kterým se má přihlížet podle smlouvy, se použijí před těmi ustanoveními tohoto zákona, která nemají donucující povahu“ (k obchodním zvyklostem viz. níže).
Ustanovení § 273 odst. 1 pak určuje, že „část obsahu smlouvy lze určit také
odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými
organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené“. Pak platí, že „odchylná ujednání ve smlouvě
mají přednost před zněním obchodních podmínek“.
Podle § 274 „použijí-li strany ve smlouvě některé z doložek upravených v
užívaných vykládacích pravidlech, má se za to, že strany zamýšlely dosáhnout touto doložkou právních účinků stanovených vykládacími pravidly, na něž se strany ve smlouvě
odvolaly, jinak vykládacími pravidly, která s přihlédnutím k povaze smlouvy se obvykle používají“ (k vykládacím pravidlům viz. níže)5. 1.3
Obchodní zvyklosti
Pojem obchodní zvyklost se objevuje v obchodním zákoníku již v ustanovení §
1 odst. 2, podle kterého „nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku ani podle předpisů práva občanského, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a
není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník“. Dále se pak s tímto pojmem setkáváme v § 264 odst. 1, kde se sice zákon nezmiňuje o obchodních zvyklostech jako takových, ale hovoří o zvyklostech zachovávaných obecně v určitém obchodním odvětví. Tento pojem je také možné nalézt v ustanovení § 264 odst. 2.
5
MAREK, K. Obchodněprávní smlouvy. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita. 2002, s. 17 – 27.
11
Obchodní zvyklost má povahu zavedené praxe, která se obvykle dodržuje,
nejde o pravidla závazná. Dá se hovořit o určitém zvykovém obchodním právu (ale o právo v klasickém slova smyslu se nejedná).
V souvislosti s tímto se naskýtá otázka, zda obchodní zvyklost je pramenem
práva. Aby mohlo být nějaké obyčejové pravidlo považováno za pravidlo právní, požaduje se, aby byly kumulativně splněny následující podmínky: a)
b)
v době, kdy se aplikuje, je obecně zachováváno odpradávna;
je obecně považováno za závazné (tzv. opinio iuris neboli přesvědčení o právní závaznosti).
S ohledem na tyto podmínky se domnívám, že obchodní zvyklost není možné
označit jako pramen práva, protože výše uvedená kritéria nesplňuje. Z tohoto důvodu je
třeba obchodní zvyklost rozlišovat od obchodního obyčeje. Obchodní obyčej je totiž pramenem práva vždy, obchodní zvyklosti nikoli, protože zde chybí dlouhodobost jejich neměnné aplikace a je rovněž sporné, zda jsou tato pravidla natolik ustálená, že je možné hovořit o vědomí jejich obecné závaznosti6.
Obchodní zvyklosti je třeba odlišovat od zvyklostí dodržovaných v obchodu a
podnikání, které však nemají normativní obsah. Jako příklad je možné uvést chování při uzavírání smlouvy, kdy významnější strana se podepíše na dokumentu vlevo. Ovšem kdyby toto nebylo dodrženo, nemá to žádné právní důsledky. Obchodní
zvyklosti
jsou
pravidla
chování,
jejichž
závaznost
plyne
z dobrovolné vůle smluvních stran. Proto se tyto zvyklosti považují za součást smluv. Pokud se obchodní zvyklosti stanou součástí smlouvy, stávají se smluvním ustanovením a
v takovém případě mají přednost před dispozitivními ustanoveními obchodního zákoníku (§ 264 odst. 2).
S ohledem na § 264 je třeba rozlišovat odvětvové obchodní zvyklosti a obecné
obchodní zvyklosti. Podle odst. 1 se přihlíží k obchodním zvyklostem obecně zachovávaným v příslušném obchodním odvětví. Takové obchodní zvyklosti se tudíž aplikují přímo, aniž by musely být sjednány ve smlouvě.
Smlouva může na určité obchodní zvyklosti přímo odkazovat nebo o nich nic
neuvádí. Jestliže smlouva na určité obchodní zvyklosti odkazuje, stávají se tyto obchodní zvyklosti součástí smlouvy a jako smluvní ujednání mají přednost před dispozitivními 6
MAREK, K. POKORNÁ, J. Obchodní zvyklosti – důležitý prvek regulace právních vztahů. Právní rádce, 1999, č. 2, s. 9 – 11.
12
ustanoveními zákona. Jestliže smlouva odkaz na obchodní zvyklosti neuvádí, nejsou
v daném vztahu přímo závazné, ale mají význam pro výklad smluvních ujednání. Tomuto odpovídá i § 264, podle kterého “při určení práv a povinností ze závazkového vztahu se přihlíží i k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně v příslušném obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem“.
Zvláštní úprava obchodních zvyklostí platí pro mezinárodní obchod (§ 730
obchodního zákoníku). Zásadně se uplatňují na konkrétní právní poměr tehdy, jestliže se na ně strany ve smlouvě výslovně odvolaly, anebo když z okolností případu vyplývá, že je
při navázání právního vztahu měly na mysli. U zvyklostí se tedy předpokládá, že jsou součástí volního projevu smluvních stran, třebaže nebyly do smlouvy výslovně zahrnuty7. 1.4
Vykládací pravidla
Jejich aplikace spočívá v tom, že do smlouvy je zahrnuta určitá doložka a ta je
pak interpretována v souladu s určitými vykládacími pravidly. Ve smlouvě je zpravidla
proveden odkaz na vykládací pravidla, která se mají použít. Ovšem zákon v § 274 dále
stanoví, že pokud vykládací pravidla nejsou ve smlouvě určena, musí být doložka interpretována podle pravidel, která se s přihlédnutím k povaze věci obvykle používají.
Z tohoto je tedy možné vyvodit, že vykládací pravidla mohou být aplikována v závislosti na jejich používání v praxi, i když na ně není ve smlouvě odkaz.
Nejvýznamnějšími pravidly v této oblasti jsou INCOTERMS (International
Commercial Terms), které jsou vypracovávány Mezinárodní obchodní komorou v Paříži (ICC – International Chamber of Comerce) a obsahují vymezení práv a povinností stran spojených s uskutečňováním dodávky zboží. Vzhledem k tomu, že u těchto pravidel jsou v
určitých časových intervalech prováděny kodifikační změny, zpravidla součástí odkazu ve
smlouvě bývá i přesné určení pravidel, kterými se bude výklad doložky řídit, a to uvedením roku vydání. Vzhledem ke smluvní volnosti stran je samozřejmě možné, aby
strany odkázaly na vykládací pravidla, která nejsou poslední verzí. Pokud takové určení chybí, má se za to, že strany chtějí být vázány zněním posledního vydání.
Jiným příkladem vykládacích pravidel jsou International Trade Terms
(standardní podmínky smluv o mezinárodní koupi zboží).
7
BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky 3. vyd. Praha: C. H. Beck. 2003, s. 49.
13
Samozřejmě stále platí, že přímé ustanovení ve smlouvě má přednost. Může
být učiněno jako celá speciální úprava dané otázky nebo uvedením doložky s doplněním určité odchylky od vykládacích pravidel. 1.5
Vztah k jiným právním předpisům
Ustanovení o všeobecných obchodních podmínkách obsažené v obchodním
zákoníku ovšem není jediné, které tuto problematiku upravuje. V jiných právních předpisech je možné nalézt paragrafy, které se o obchodních podmínkách také zmiňují –
v převážné míře stanovují další požadavky nebo konkretizují obchodní zákoník. Nejčastěji
se tak děje z důvodu ochrany spotřebitele jako slabší strany při uzavírání obchodních kontraktů.
O všeobecných obchodních podmínkách se zmiňuje např. zákon č. 480/2004
Sb., o některých službách informační společnosti, ve znění pozdějších předpisů, který ve
svém § 53a stanovuje, že „smlouva a všeobecné obchodní podmínky musí být spotřebiteli poskytnuty ve formě, která umožňuje archivaci a reprodukci“. Ustanovení totožného znění obsahuje i § 53 občanského zákoníku.
Problematiku obchodních podmínek upravuje také zákon č. 96/1993 Sb., o
stavebním spoření, ve znění pozdějších předpisů, který v § 7 ukládá stavebním spořitelnám povinnost všeobecné obchodní podmínky zpracovávat a vhodným způsobem je zveřejňovat.
Velice úzká je rovněž návaznost na pravidla hospodářské soutěže. § 3 odst. 2
písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, který zakazuje „dohody, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské
soutěže proto, že obsahují ujednání o přímém nebo nepřímém určení cen, popřípadě o jiných obchodních podmínkách“. Z toho tedy vyplývá, že dohody o jiných obchodních
podmínkách jsou zakázané a neplatné. Současně však zákon v § 6 odst. 1 stanoví, ve
kterých případech se obecný zákaz dohod nepoužije. Jsou to mj. ujednání o obchodních
podmínkách, která se stala předmětem horizontální dohody, pokud společný podíl účastníků takové dohody na relevantním trhu nepřesahuje 10 %, v případě vertikální
dohody je stanoven podíl 15 %. § 3 v odst. 4 ovšem obsahuje výjimku ze zákazu dohod spočívající v tom, že dohody o obchodních podmínkách jsou dovolené, pokud přispějí ke
zlepšení výroby nebo distribuce zboží nebo k podpoře technického či hospodářského
rozvoje a vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho plynoucích nebo pokud neumožní soutěžitelům vyloučit hospodářskou soutěž na podstatné části trhu zboží, 14
jehož dodávka nebo nákup je předmětem dohody – toto by ovšem podléhalo povolení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. 1.6
Zvláštní úprava právního postavení nepodnikatelů – ochrana spotřebitele
V obchodních vztazích se přihlíží k rozdílnému věcnému postavení podnikatele
a nepodnikatele v závazkových vztazích. Prosazuje se zde zásada ochrany slabší strany, za kterou se v obchodních závazkových vztazích považuje vždy nepodnikatel. Účelem a cílem je vyrovnat slabší postavení nepodnikatele. a)
Tato úprava (obsažená v § 262 odst. 4) se projevuje ve dvojím směru:
ve vztahu, jehož účastníkem je nepodnikatel, se použijí obecná ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských
smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, ale vždy pouze pokud je to ve prospěch b)
smluvní strany, která není podnikatelem;
smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinnosti z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
1.7
Závěr
Jak bylo uvedeno výše, obchodní závazkové vztahy jsou upraveny v části třetí
obchodního zákoníku. V názvu této části je uvedeno, že se jedná o ustanovení „některá“, proto je třeba si uvědomit, že další práva a povinnosti jsou uvedena v občanskoprávních
předpisech, zejména v občanském zákoníku. To však může být velmi matoucí, protože některé závazkové vztahy jsou upraveny duplicitně v obou základních soukromoprávních
kodexech. Při úvahách de lege ferenda by bylo vhodné zvážit odstranění tohoto nedostatku. Obchodní zákoník je koncipován na zcela opačném principu než dřívější
Hospodářský zákoník – výrazně preferuje zásadu smluvní volnosti, která se projevuje tím,
že strany se mohou ve smlouvě odchýlit od ustanovení této části zákona nebo její
jednotlivá ustanovení vyloučit z použití. Samozřejmě si nemohou ve smlouvě sjednat úpravu, jež by odporovala kogentním ustanovením. Je rovněž zřejmé, že současná úprava není ani zdaleka tak podrobná jako předchozí, v řadě otázek obchodní zákoník mlčí úplně.
Tento fakt na jedné straně smluvním partnerům umožňuje, aby si sjednali kontrakt
s ohledem na všechna specifika obchodu, na straně druhé je ovšem možné objevit i některé nevýhody takového uspořádání – např. řada podnikatelů se slabým majetkovým a 15
odborným zázemím a nízkou morální úrovní může obchodní sféru velmi negativně ovlivnit.
Kvalitní příprava kontraktu eliminuje vznik případných sporů, škod, nejasností
a dalších problémů. Podcenění především předsmluvní fáze může často vést k nepříjemným důsledkům. Ačkoliv právní úprava obchodních závazkových vztahů je
značně stručná, přesto ve svém souhrnu obsahuje téměř 500 paragrafů. Pro mnoho „neprávníků“ se může obchodní zákoník jevit jako velice nepřehledný a příliš rozsáhlý,
navíc je často novelizován, což může vést k podcenění kontraktačního procesu. Tyto subjekty pak často nahrazují důkladnou přípravu smlouvy různými použitím různých formulářů, vzorů nebo tiskopisů, často i pouhým opsáním dispozitivních ustanovení zákona. Takové prostředky je však vhodné použít pouze jako pomůcku pro individuální řešení případu. Oč menší úsilí budou věnovat přípravě kontraktu, o to větší problémy mohou v budoucnu nastat.
V každém případě je možné konstatovat, že dnešní pojetí obchodního zákoníku
klade na budoucí smluvní strany mnohem větší nároky při samotné smluvní činnosti než
kdy dříve. Je třeba zohlednit celou řadu nejen právních, ale např. i technických skutečností. Proto se při přípravě ke smluv stále častěji dostávají ke slovu kromě specializovaných právních kanceláří také odborníci ze sféry investiční výstavby, je výhodné vycházet i z publikovaných praktických poznatků.
16
2
Zákonná úprava obchodních závazkových vztahů v investiční výstavbě
Platná právní úprava obchodních závazkových vztahů v České republice je
charakterizována převažující dispozitivností příslušných ustanovení obchodního zákoníku,
jakož i stručností a značnou obecností zákonných ustanovení, které se soustřeďují jen na
vymezení základních práv a povinností smluvních stran. Tím se významně liší od Hospodářského zákoníku, který byl koncipován přesně opačně - smluvní vztahy ve
výstavbě byly upraveny velice podrobně, současně byla vydána řada prováděcích předpisů obsahující další konkretizaci práv a povinností.
Tato zásadní změna představuje pozitivní rys v tom, že smluvní strany si na
základě zásad smluvní volnosti mohou sjednat obsah smlouvy o dílo tak, jak to odpovídá
jejich potřebám. Na druhé straně však tvorba konkrétní smlouvy o dílo představuje při
formulování a sjednávání jejího obsahu náročnou a vysoce kvalifikovanou činnost
vyžadující podrobné znalosti právních i technických předpisů a praxi v tomto oboru. Přitom vytvářet a formulovat individuálně veškerá ustanovení každé smlouvy „případ od případu“ je pracné, odborně i časově náročné a často neefektivní. Proto ze strany odborné veřejnosti postupně roste zájem o zpracování podrobnějších doporučených pravidel a
návodů, kterými by se řídilo utváření závazkových vztahů mezi účastníky výstavby s
určitou mírou standardizace a unifikace, ve snaze usnadnit a zjednodušit kontraktační proces. Proto se v praxi začaly používat určité „technicko-právní“ postupy. Z nich
nejtypičtější a pro závazkové vztahy ve výstavbě stále více užívané jsou obchodní
podmínky. Jedná se o nezávazný doporučený obchodní standard, kontraktační pomůcku,
usnadňující přípravu a uzavírání smluv. 2.1
Obchodní podmínky
Ze zásady neformálnosti obchodních smluv vyplývá možnost určit vzájemná
práva a povinnosti projevem vůle stran, aby pro ně platila určitá pravidla, která nejsou formulována ve smlouvě, a to tím, že strany ve smlouvě projeví shodnou vůli se jimi řídit.
Smluvní strany na ně mohou odkázat a tak určit část obsahu smlouvy. Tato pravidla se
v teorii označují jako nepřímé smluvní ujednání. Je pro ně charakteristické to, že upravují práva a povinnosti mimo přímou smlouvu, ale jejich závaznost vyplývá pouze ze smlouvy. Nemají povahu právního předpisu, který platí nezávisle na vůli stran. Jejich závaznost vyplývá pro účastníky pouze ze smlouvy, tzn. jsou závazná inter partes. 17
Smluvní volnost stran se mj. projevuje tím, že obsah smlouvy může být určen
odvoláním se na jakákoli pravidla, pokud jejich obsah lze jednoznačně určit. Klíčová je
zde autonomie vůle stran, proto se domnívám, že se může jednat dokonce i o pravidla, která nejsou na obchodní smlouvy aplikovatelná nebo která ještě nenabyla nebo již pozbyla
platnosti nebo účinnosti. Jako příklad je možné uvést různé základní podmínky dodávky, které měly povahu prováděcích předpisů k hospodářskému zákoníku a byly spolu s ním
zrušeny. Ze zásady smluvní volnosti vyplývá, že strany se mohou těmito texty řídit i po jejich zrušení, pokud strany takovou vůli ve smlouvě projeví. Jejich použití však
v některých případech může být dost problematické, zejména proto, že se může dostat do rozporu s novou koncepcí obchodního zákoníku a především s jeho kogentními normami. V tomto případě také nemají povahu právních předpisů.
Strany mohou odkázat na určité obchodní podmínky jako na celek, nebo jen na
jejich část s možností vyloučit ve smlouvě o dílo platnost určitých bodů těchto podmínek nebo se od nich odchýlit.
Obchodní zákoník vychází ze smluvní suverenity účastníků, a proto mají podle
§ 263 obchodního zákoníku obchodní podmínky, jež jsou součástí smlouvy, přednost před dispozitivními ustanoveními zákona8.
V praxi se vyvinulo především užívání tzv. všeobecných obchodních
podmínek a vykládacích pravidel. Na to zákonodárce zareagoval tak, že upravil
v obchodním zákoníku jejich aplikaci. V souladu s § 273 obchodního zákoníku lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo jsou ke smlouvě přiložené.
Z jejich povahy vyplývá, že mají pouze subsidiární povahu ve vztahu
k přímému smluvnímu ujednání. To znamená, že pokud práva a povinnosti stran jsou určeny odlišným způsobem ve smlouvě a ve všeobecných obchodních podmínkách, má přednost smluvní úprava9.
Smlouva může v některých případech obsahovat odvolání jak na určité
všeobecné obchodní podmínky, tak i na vykládací pravidla. V zákoně není naznačen
způsob, jakým má být případný rozpor mezi nimi řešen. S ohledem na zásadu autonomie 8 9
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 1997, sp. zn. 5 Cmo 536/96.
BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky 3. vyd. Praha: C. H. Beck. 2003, s. 69
18
vůle je rozhodující výklad projevené vůle stran ve smlouvě. Vzhledem k tomu, že většinou
všeobecné obchodní podmínky obsahují širší úpravu, při aplikaci mají většinou přednost vykládací pravidla, která řeší užší právní problematiku (tzn. uplatní se zde přednost speciální úpravy před obecnou).
Podobný problém se může objevit také v souvislosti s interpretací. Vzniká
otázka, zda interpretační pravidla používaná ve smlouvě platí i pro nepřímé smluvní
ujednání. V zásadě je možné odpovědět kladně, ovšem vzhledem k širokému užívání
všeobecných obchodních podmínek vypracovaných zájmovými a odbornými organizacemi a vykládacích pravidel je třeba je vykládat především podle významu, který se jimi při jejich použití v praxi zpravidla přikládá. 2.2
Všeobecné obchodní podmínky
Bývají definovány jako pravidla, která určují práva a povinnosti smluvních
stran a která jsou pro ně závazná na základě jejich projevené shodné vůle se jimi řídit. Tato vůle bývá projevena tím, že strany se na určité všeobecné obchodní podmínky odvolají.
Tento odkaz je musí dostatečně určovat, tzn. musí být zcela jasné, které konkrétní podmínky se stávají součástí smlouvy, např. označení přesným názvem, uvedení
organizace, která je vydala, také jejich konkrétní číslo. Při nedostatečném určení by
vznikla pochybnost, jaký je jejich obsah. Pokud strany neuvedou, které vydání má být pro ně závazné, vyplyne zpravidla z interpretace smlouvy, že to má být vydání nejnovější.
Z hlediska závaznosti je možné rozdělit všeobecné obchodní podmínky do
několika kategorií10: a)
Všeobecné obchodní podmínky odborných nebo zájmových organizací
Jsou vypracovány odbornými a zájmovými organizacemi (např. hospodářskými
komorami) v zájmu usnadnění uzavírání smluv. K závaznosti těchto podmínek
stačí jejich dostatečné určení (uvedením jejich názvů a zpracovatele, popř. jejich číselným označením). Zákon předpokládá, že tyto podmínky jsou
stranám známé, a nevyžaduje, aby strana, která navrhuje jejich aplikaci, je b)
10
druhé straně předkládala.
Obchodní podmínky jedné smluvní strany
KOPÁČ, L.: Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. 1. vyd. Praha: Nakladatelství
PROSPEKTRUM. 1993, s. 117 – 121.
19
Jedná se o podmínky, které si sami vypracovali někteří podnikatelé, používají
je při uzavírání svých obchodních kontraktů a požadují, aby druhá strana jejich závaznost přijala ve smlouvě. Zákon vyžaduje, aby tyto podmínky byly oběma
stranám známé nebo k návrhu přiložené, tzn. nestačí jen projev souhlasu stran s jejich aplikací. Na rozdíl od předchozích obchodních podmínek se
nepředpokládá znalost těchto podmínek, rozhodná je jejich skutečná znalost. V praxi bývají vytištěny na rubu listiny použité pro uzavření smlouvy nebo c)
jsou k ní přiloženy.
Obchodní podmínky sjednané stranami
Jedná se tedy o podmínky, které si mezi sebou dohodnou smluvní strany – a je
lhostejné, zda tyto podmínky jsou vypracovány oběma stranami společně nebo pouze jednou. V tomto případě je však nutné, aby ke smlouvě bylo přiloženo znění těchto podmínek. Stále ovšem platí, že takové podmínky jsou nepřímým smluvním ujednáním, proto odchylný obsah jednotlivých kontraktů má přednost před obsahem smluvených obchodních podmínek.
adhezní. a)
Z hlediska smluvní svobody se obchodní podmínky dělí na vzorové a na tzv. Vzorové obchodní podmínky
Svým textem a uspořádáním představují pro smluvní strany skutečný návrh
podmínek, který se vytváří se záměrem zrychlit a zjednodušit uzavírání konkrétní smlouvy a svým obsahem směřují k vyváženému postavení b)
smluvních partnerů.
Adhezní obchodní podmínky
Jedná se o předem připravené smluvní formuláře používané často silnými podnikateli s pevnou tržní pozicí. V praxi se jedná o různé velké a vlivné
instituce a společnosti. Ti v zásadě nejsou ochotni diskutovat o obsahu smlouvy se zájemcem o uzavření obchodu s nimi, druhá strana je v pozici, kdy
nemůže vyjednávat, má pouze na výběr, zda na takto připravený návrh přistoupí či nikoliv. Při jejich začlenění do konkrétní smlouvy zpravidla převažuje vůle této ekonomicky silnější smluvní strany a ta tím takto snižuje
své obchodní riziko. Jedná se o určitou limitaci zásady autonomie vůle, která je v tomto případě omezena faktickým postavením účastníků. V případě, že by
takové všeobecné obchodní podmínky byly v rozporu se zásadami poctivého obchodníku styku, nepožívaly by v souladu s § 265 právní ochrany. 20
2.2.1
Výhody a nevýhody
Jejich hlavní výhodou je skutečnost, že urychlují a usnadňují uzavírání smluv,
a to tím, že určitá práva a povinnosti smluvních stran jsou předem stanovena a strany se
pak mohou soustředit pouze na podstatné části smlouvy, které nelze obecně vymezit, jako je například určení předmětu prodeje a vymezení jeho kvality, určení kupní ceny, doby
plnění apod. Strany si pro obchody stejného druhu zformulují svá stanoviska k pravidelně
se opakující problematice (např. přepravní, platební, pojišťovací a jiné otázky). To pak vede k časově nenáročnému a nekomplikovanému uzavření konkrétní smlouvy s tím, že
nesporná práva a povinnosti jsou zahrnuty v obchodních podmínkách a smluvní strany se tak mohou věnovat specifikaci dalších práv a povinností ve smlouvě11.
Vedle kladných stránek využívání standardizovaných forem je však nutné
poukázat i na některé argumenty proti jejich používání. Často se namítá, že se otvírá
prostor pro ekonomicky silnějšího partnera k získání výhody oproti druhé straně. Další negativní dopad spočívá v tom, že podmínky bývají často předtištěné a nejsou výsledkem
jednání mezi smluvními strany (typické především pro adhezní podmínky). V případě
slabšího postavení na trhu tak nemá strana často možnost prosadit své vlastní návrhy a pokud má zájem obchod uzavřít, musí přijmout smluvní podmínky navrhovatele. 2.3
Tuzemské obchodní podmínky
Ke zpracovávání a vydávání všeobecných obchodních podmínek dochází
prakticky až v posledních letech. Nejvýznamnější a nejpoužívanější jsou Všeobecné obchodní podmínky pro stavby a dokumentaci staveb, vypracované pro S.I.A. ČR - Radu
výstavby Českou společností pro stavební právo pod záštitou Ministerstva průmyslu a obchodu (první vydání v roce 2000, druhé, upravené vydání, doplněné o obsahy
dokumentace staveb vyšlo v roce 2003), dále např. Všeobecné obchodní podmínky pro
inženýrskou činnost ve výstavbě, vypracované pro S.I.A. ČR - Radu výstavby rovněž
Českou společností pro stavební právo pod záštitou Ministerstva průmyslu a obchodu, vydané v roce 2003. Zpracováváním obchodních podmínek se zabývají i jiné zájmové organizace činné ve výstavbě. 2.4
Mezinárodní obchodní podmínky
V zahraničí je používání všeobecných obchodních podmínek poměrně běžné a
dlouhodobé. Jsou vydávány a doporučovány různými mezinárodními organizacemi, 11
VÍCH, J. Aplikace obchodních podmínek podle nových předpisů. Právní rádce, 2004, č. 3, s. 22 – 23.
21
oborovými průmyslovými svazy a sdruženími, komisemi OSN apod. K významným zpracovatelům těchto mezinárodních standardů patří např.: a)
Komise OSN pro právo mezinárodního obchodu (UNCITRAL - United Nations Commission on International Trade Law), zřízená za účelem podpory
b)
harmonizace a unifikace práva mezinárodního obchodu;
Hospodářská komise OSN po Evropu (UN/ECE - United Nations Economic Commission for Europe)12.
Používání zahraničních podmínek nabývá v posledních letech na významu i
v České republice. Tento jev je způsobem především tím, že celá řada velkých podniků má zahraniční účast a tyto společnosti používání mezinárodních podmínek vyžadují. 2.4.1
Mezinárodní federace konzultačních inženýrů FIDIC
Pro oblast mezinárodní investiční výstavby nejpropracovanější je soustava
obchodních podmínek a dalších dokumentů vydávaných Mezinárodní federací konzultačních inženýrů, známou pod zkratkou FIDIC (Federation Internationale des
Ingénieurs – Conseils). Vydává řadu dokumentů které je možno rozdělit do následujících kategorií: a)
Kontrakty - sem patří celý soubor tzv. „duhových dokumentů“, které jsou v
podstatě obchodními podmínkami smluv na stavební práce a dodávky
(Contract Conditions – Red Book, Yellow Book, Orange Book, Silver Boor a b)
Green Book);
Smlouvy - v této kategorii jsou vzory smluv na poskytování služeb a to: - vzorová smlouva mezi klientem a konzultantem (White Book), - vzorová smlouva mezi konzultantem a sub-konzultantem a - vzorová smlouva o sdružení (Joint Venture);
c)
Doporučení - týkající se např. systémů řízení jakosti, problematiky pojištění a
odpovědnosti, certifikace, způsobu výběru konzultanta, ochrany životního
d) e)
12
prostředí, boji proti korupci atd.;
Postupy - postup při stanovení ceny díla, postup zadávání veřejné zakázky, možná sestava předkvalifikačních formulářů apod.;
Stanoviska - tzv. „position papers“ k aktuálním otázkám a problémům inženýrské praxe;
KOPÁČ, L.. Nepřímá ujednání v obchodních smlouvách. Právní rádce, 1993, č. 8, s. 11 – 13.
22
f)
Informace.
Ve stavební smluvní praxi mají největší význam dokumenty kategorie I a II, k
nimž existuje ještě řada vysvětlujících a doplňujících průvodců (Guides …). 2.4.2
Dokumenty FIDIC
Obchodní standardy vydávané FIDIC používají soustavy tzv. duhových
dokumentů - obchodních podmínek pro jednotlivé typy zajištění a zadání staveb a
způsobů dodávek, které jsou barevně odlišeny. a)
b)
Aktuální soubor těchto dokumentů lze rozdělit na tzv. old series – staré verze – vydání z let 1987 – 1997,
new series – nové verze – vydávané od roku 1999.
Nutno konstatovat, že platnost původních vydání (old series) příslušných
dokumentů FIDIC nebyla zrušena a že je tedy možno i nadále používat obě (původní i
nové) verze. Záleží na výběru nebo uvážení smluvních stran, podle které verze budou obchodní podmínky konkrétní smlouvy o dílo sestaveny. FIDIC však doporučuje používat novější a modernější verze dokumentů. a)
Nová verze dokumentů FIDIC obsahuje:
obchodní podmínky staveb, jejichž projektovou dokumentaci zajišťuje
objednatel – „Červená kniha“ (Conditions of Contract for Construction, For
Building and Engineering Works designed by the Employer – The Red Book).
Jsou aplikovatelné pro zakázky, kdy zhotovitel provádí dílo v souladu s
projektem, který zajišťuje objednatel. Ten také nese odpovědnost za
projektovou dokumentaci. Jedná se o nejčastější případy, kdy objednatel nejprve zajistí projektové řešení díla a teprve po vydání stavebního povolení b)
vyhlašuje výběrové řízení na zhotovení stavby;
obchodní podmínky pro dodávky a stavby, jejichž projektovou dokumentaci
zajišťuje zhotovitel – „Žlutá kniha“ (Conditions of Contract for Plant & Design-Build Designed by the Contractor – The Yellow Book). Používají se
pro typ zajišťování stavby tzv. způsobem „dodej a vyprojektuj-postav“, tj. pro případy, kdy na základě vyhlášených konkrétních požadavků objednatele
(základních parametrů) zhotovitel zajistí dodání stavby včetně vypracování a c)
dodání projektové dokumentace;
obchodní podmínky staveb na klíč – „Stříbrná kniha“ (Conditions of Contract for EPC Turnkey Projects – The Silver Book). Zhotovitel zajišťuje komplexní 23
přípravu a realizaci stavby jen podle vstupního záměru investora a přebírá d)
plnou odpovědnost za projekt, inženýrské práce a zhotovení stavby;
obchodní podmínky jednoduchých staveb – „Zelená kniha“ (The Short Form
of Contract - The Green Book). Jedná se o zjednodušené obchodní podmínky s
jednoduššími postupy při uzavření smlouvy i při realizaci projektu (zakázky). Jsou vhodné pro poměrně jednoduché stavby (bez větších resp. speciálních a další.
subdodávek);
Jednotlivé knihy pak obsahují v Přílohách řadu vzorových dokumentů a
formulářů – pro sestavení nabídky, smlouvy o dílo (tzv. souhrn smluvních dohod), formuláře záruk atd.
Při požití dokumentů FIDIC se uplatňuje princip existence dvou částí
obchodních podmínek: a)
všeobecné podmínky – obecně platné. Obsahují všeobecně použitelná
b)
zvláštní podmínky – zohledňují individuální podmínky realizace konkrétní
ustanovení pro příslušný typ zakázky;
stavby tak, aby odpovídaly relevantním okolnostem, povaze a specifikům pro
konkrétní dílo např. místním podmínkám, zákonům, místní měně, specifikům projektu apod.
Doporučená praxe je taková, že „Všeobecné podmínky“ se použijí bez úprav v
originálním znění, přičemž se změní, upraví nebo doplní ustanoveními „Zvláštních podmínek“ pro konkrétní stavbu či příslušný právní řád.
„Všeobecné podmínky“ a „Zvláštní podmínky“ konkrétní stavby tvoří spolu
„Obchodní podmínky“, které jsou součástí obsahu smlouvy o dílo. Jsou spolu propojeny stejným označením (číslováním) odpovídajících článků a odstavců s tím, že ustanovení „Zvláštních podmínek“ mají přednost před ustanoveními „Všeobecných podmínek“. 2.4.3
Aplikace obchodních podmínek FIDIC v tuzemsku
Z hlediska aplikace § 273 odst. 1 obchodního zákoníku lze na obchodní
podmínky FIDIC s přihlédnutím k jejich názvu („obchodní podmínky“) a ke skutečnosti, že byly vypracovány na mezinárodní úrovni (a nejsou pro tuzemské podnikatele všeobecně
známé), pohlížet jako na „jiné obchodní podmínky“. Vzhledem k tomu, že tyto obchodní podmínky nejsou v tuzemsku běžně známé, resp. běžně k dispozici, doporučuje se při jejich použití ke smlouvě příslušnou „knihu“ přiložit. 24
Zejména při vstupu zahraničního kapitálu je užívání mezinárodních
obchodních podmínek FIDIC stále častější a po přijetí ČR do EU se ještě rozšířilo. Použití
obchodních podmínek FIDIC je vyžadováno např. pro stavební projekty financované z prostředků Evropské unie (PHARE, ISPA, strukturální a kohezní fondy), stejně jako z půjček Evropské Investiční Banky.
Problémem podmínek FIDIC může být již jejich překlad, oficiální verze
anglického překladu do českého jazyka totiž neexistuje. Česká asociace konzultačních inženýrů (CACE) sice přeložila se souhlasem FIDIC do češtiny téměř všechny obchodní
podmínky, ale pro smluvní vztahy jsou však vždy rozhodující originální anglické verze. Navíc podle mého názoru tento překlad není příliš praktický vzhledem k tomu, že
terminologie používaná v obchodních podmínkách FIDIC se často liší od pojmů používaných v obchodním zákoníku. 2.5
Závěr
Přijetím nového obchodního zákoníku a zrušením Hospodářského zákoníku
včetně jeho prováděcích předpisů došlo ve výstavbě ke zcela nové situaci. V porovnání
s dřívějškem mají smluvní strany mnohem větší volnost při definování vzájemných vztahů, ale na druhou stranu zrušením celé řady vyhlášek, směrnic nebo metodických pokynů málo
návodů k jednání. Dnešní obchodní zákoník vůbec neřeší některé dílčí problémů a nechává
je smluvním partnerům. To může pro některé subjekty, především pro ty, které se v oblasti výstavby pohybují pouze krátce, být spojeno s nemalými obtížemi.
Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti, vykládací pravidla a jiné instituty
smluvním stranám výrazně pomáhají při sjednávání smlouvy. Obsahují přesnější vymezení
práv a povinností, které v obchodním zákoníku jsou upraveny jen obecně a neúplně, a tím
smluvním stranám usnadňují kontraktační proces. Bylo by časově, finančně i organizačně
velmi náročné zahrnout do každé jednotlivé smlouvy všechna práva a povinnosti. Pro smluvní strany je proto výhodné vypracovat dokument zahrnující nejčastěji se opakující
práva a povinnosti, ty přiložit ke kontraktu, a ve smlouvě samotné se věnovat jen klíčovým
problémům a formulovat práva a povinnosti, která jsou pro daný obchodní případ specifická.
Ale i při použití těchto pomůcek je třeba být obezřetný, podmínky důkladně
prostudovat a v případě, že některá ustanovení smluvním stranám nevyhovují, sjednat ve
smlouvě odlišnou úpravu, případně zcela vyloučit jejich aplikaci. Toto doporučení nabývá na významu především v případech, kdy podmínky předkládá jedna ze smluvních stran, 25
která je navíc jejich zpracovatelem. Takové obchodní podmínky bývají často koncipovány právě ve prospěch této strany.
Alternativou k obchodním podmínkám vypracovávaným českými subjekty jsou
mezinárodní všeobecné obchodní podmínky. Bývají často předkládány velkými
společnosti se zahraniční účastí, které jejich použití vyžadují. Jako argument pro jejich
aplikaci je možné uvést, že bývají často mnohem podrobnější a propracovanější než české VOP. Jejich nevýhodou však je, že často obsahují instituty, které české právo vůbec nezná, někdy mohou dokonce i odporovat obchodnímu zákoníku, rovněž bývají velmi rozsáhlé a
nepřehledné, a české subjekty s nimi nemají žádné zkušenosti. Z těchto důvodů bych proto příliš nedoporučovala přikládat je ke smlouvě. Ovšem mohou být pro smluvní strany významným zdrojem inspirace při zpracovávání vlastních obchodních podmínek a mohou poskytnout určitý návod, která práva a povinnosti by ve smlouvě neměla být opomenuta.
26
3
Všeobecné
obchodní
dokumentaci staveb
podmínky
pro
stavby
a
Všeobecné obchodní podmínky pro stavby a dokumentaci staveb (dále jen
„VOP“) připravila Česká společnost pro stavební právo ve spolupráci se S.I.A. ČR –
Radou výstavby, zájmovým sdružením nevládních organizací působícím ve stavebnictví,
inženýrství a architektuře, Českým svazem stavebních inženýrů a Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky. Jedná se o první a v praxi nejpoužívanější komplexní
zpracování závazkových vztahů mezi účastníky výstavby. V současné době existují dvě
vydání. První bylo připraveno roku 2000. V roce 2002 pak došlo ke zpřesnění některých formulací, k doplnění dalších práv a povinností a rozšíření o pět příloh vymezujících doporučený obsah jednotlivých druhů dokumentace staveb. 3.1
Obecná ustanovení
Článek 1 obsahuje úvodní ustanovení, jehož znění je totožné s § 273 odst. 1 a 2
obchodního zákoníku, tedy hovoří o možnosti smluvních stran určit část obsahu smlouvy o dílo odkazem na tyto obchodní podmínky s tím, že odchylná ujednání ve smlouvě mají
přednost před zněním těchto podmínek. Oddíl následující vymezuje působnost, a to jak pozitivně, tak negativně. Pozitivní určení je velice podobné jako v obchodním zákoníku, i
když neobsahuje přímo pojem smlouva o dílo. Ale zatímco obchodní zákoník hovoří o zhotovení, montáži, údržbě, opravě nebo úpravě věci, VOP rozlišují zvlášť stavby a její část(i) a zvlášť zpracování dokumentace. Tomuto rozlišování pak odpovídá i vnitřní
členění VOP, kdy část druhá obsahuje úpravu práv a povinnosti týkající se staveb jako
takových a část třetích pak úpravu vztahující se k dokumentaci staveb. Jedná se pouze o
určité zpřesnění a nikoli odlišnou definici smlouvy o dílo, protože interpretací § 536 odst. 2 obchodního zákoníku lze jednoznačně dospět k závěru, že zpracování dokumentace rovněž podlého tomuto smluvnímu typu.
Pokud by předmětem smlouvy o dílo bylo zpracování projektové dokumentace,
je vhodné upozornit, že Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků vydala rovněž
Všeobecné obchodní podmínky a vzory smluv pro zpracování projektové dokumentace a smluvní strany tedy mají možnost je ke své smlouvě přiložit. 3.1.1
Účastníci smlouvy
Článek 3 pak definuje účastníky smlouvy. Zhotovitel je fyzická nebo
právnická osoba, která je oprávněna k provádění stavebních a montážních prací jako 27
předmětu své činnosti podle zvláštních předpisů nebo k výkonu projektové činnosti podle zvláštních předpisů. Nejčastěji se jedná o stavební firmu podnikající v živnosti „Provádění staveb, jejich údržba a odstraňování“ ve smyslu § 44 stavebního zákona. Podle přílohy č. 2
k zákonu č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“) se jedná o živnost vázanou. V praxi se tato smluvní strana někdy
označuje také jako dodavatel stavby tzn. smluvní strana, která se druhé straně zavázala ke sjednanému plnění.
Na rozdíl od prvního vydání, které zcela pominulo osobu objednatele, druhé
vydání už tento pojem obsahuje, nicméně jej nedefinuje. Objednatele (investora) je možné charakterizovat jako takovou smluvní stranu, která na svůj účet a svým jménem objednala
plnění a investuje finanční prostředky do stavby. Ve vztahu ke správním řízením ve
výstavbě a dalším ustanovením stavebního zákona je objednatel označován jako stavebník.
Pokud jde o oblast obchodních vztahů, může být označen i jako zákazník, klient. Ve smluvních vztazích je potom adekvátním označením termín odběratel.
Vzhledem k soukromoprávní zásadě, podle které se právní úkony posuzují
podle obsahu, se domnívám, že není nutné, aby smluvní strany byly označeny jako
objednatel a zhotovitel, je možné je charakterizovat jinak, např. zadavatel, investor, stavebník apod., na druhé straně pak dodavatel, vyšší dodavatel apod. Nerozhoduje označení účastníků smlouvy, ale vymezení jejich práv a povinností.
Mimo označení subjektů sjednávané smlouvy, tj. zhotovitele a objednatele, je
praktické uvést i jejich statutární orgány a osoby, které jsou oprávněny ke sjednávání
možných smluvních dodatků. U složitějších staveb mohou být ve smlouvě uvedeny i další
osoby, např. zástupci pro věci technické, koordinátor, osoby odpovídající za bezpečnost práce na stavbě apod. Tyto osoby však obecně nejsou oprávněni sjednávat změny smluv
(techničtí zástupci však mohou být např. oprávněni dohodnout drobné změny projektu a v projektu je shodně vyznačit). Přesné vymezení jejich práv a povinností by mělo být obsaženo ve smlouvě.
Kromě přesné identifikace smluvních stran lze doporučit uvedení dalších
účastníků výstavby, alespoň základní řešení dodavatelského systému (tj. které subjekty a
jakým způsobem dodávají investorovi), kdo plní funkci generálního projektanta, generálního dodavatele technologické části stavby a generálního dodavatele stavební části stavby atd13. 13
MAREK, K. Obchodněprávní smlouvy. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita. 2002, s. 154 - 155.
28
3.1.2
Obecné pojmy
Tento oddíl definuje nejčastěji používané pojmy ve výstavbě, uvádí však pouze
některé z nich, výčet pojmů, jejichž obsah je dán obchodními zvyklostmi, je mnohem širší.
Samozřejmě stále platí autonomie vůle smluvních stran, tzn. smluvním stranám nic
nebrání, aby si ty pojmy, které nejsou kogentně stanoveny obchodním zákoníkem, definovaly (pro účely smlouvy) ve smlouvě. Pokud obsah použitých pojmů nebude
stanoven smlouvou, pak tam, kde se tento pojem vytvořil a kde jde o obchodní zvyklost, bude použita obchodní zvyklost. Rovněž je třeba zmínit, že se jedná o definice v souvislosti s investiční výstavbou, tzn. jiná právní odvětví si často tyto pojmy definují
samy a jiným způsobem (např. předpisy z oblasti evidence nemovitostí, občanský zákoník, stavební zákon aj.).
Článek 4 v odstavci 1 jedna definuje stavbu jako stavební dílo prováděné
zpravidla na staveništi jako souhrn stavebních prací, včetně dodávek technologického
zařízení a montáží. Za stavbu je současně považována také její část, přístavba, nástavba nebo stavební úprava (stavební zákon je označuje souhrnným názvem změny dokončených staveb). Jinou definici stavby je možné nalézt v § 139 stavebního zákona, podle kterého se
stavbou rozumí veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání. Stavební zákon pak dále rozlišuje stavby z hlediska časového na stavby dočasné a trvalé, dále hovoří o stavbách jednoduchých a drobných.
Stavební předpisy chápou pojem stavba dynamicky, tedy jako činnost směřující
k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Ale pro účely občanského práva je pojem stavba nutno vykládat staticky, tedy jako věc v právním smyslu14.
Stavba se dále člení podle různých hledisek. Ve stavební praxi ČR je obvyklé
členění staveb s použitím termínů, používaných a definovaných v dřívějších stavebních
předpisech z období centrálního řízení výstavby a v současné době již neplatných. Nejčastější je členění staveb na: a)
část stavby stavební – označení souboru stavebních prací a souvisejících
stavebních materiálů. Dále se člení na stavební objekty, což jsou prostorově
ucelené nebo alespoň technicky samostatné části stavby, které plní vymezenou b)
14
účelovou funkci;
část stavby technologická – označení souborů technologického zařízení
staveb včetně jeho montáže. Základní součástí této části stavby je provozní
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/1996.
29
soubor. Provozní soubor je funkčně propojený souhrn strojů a zařízení, který
slouží k zajištění samostatného (dílčího) procesu určeného projektovou dokumentací. Dále se dělí na provozní jednotky. Souhrn vzájemně funkčně
navazujících provozních souborů vykonávající úplný technologický proces je c)
pak označován jako provozní celek;
část stavby ucelená je zpravidla skupina stavebních objektů a provozních
souborů, které jako celek umožňují technicky a organizačně samostatný
provoz.
Jako soubor staveb VOP označují vzájemně provozně a ekonomicky
související stavby realizované na souvislém území. Jejich prostřednictvím se uskutečňuje dlouhodobá a rozsáhlá výstavba.
Staveniště je ve VOP definováno jako prostor pro stavbu, pro její realizaci a
pro zařízení staveniště. Jedná se tedy o místo určené k uskutečnění stavby nebo udržovacích prací
Zařízením staveniště se rozumí dočasné objekty a zařízení, které po dobu
provádění stavby slouží provozním a sociálním účelům účastníků smluvních vztahů. Z hlediska stavebního zákona jsou stavby zařízení staveniště jednoduchými stavbami.
Další účastníci výstavby jsou pak podzhotovitel a přímý zhotovitel objednatele.
Podzhotovitel (nebo také subdodavatel) je právnická nebo fyzická osoba, která podle
smlouvy se zhotovitelem – jenž je vůči ní v postavení objednatele – provádí práce,
dodávky a výkony, jimiž se podílí na předmětu smlouvy. Jednoduše řečeno je takto označován dodavatel dílčích dodávek, odlišný od zhotovitele. Přímý zhotovitel objednatele je pak osoba, s níž stavebník uzavřel smlouvu s předmětem jiným než
původní smlouva, avšak ve spojení s ní splňuje účel výstavby.
V souvislosti s investiční výstavbou se používá ještě celá řada dalších pojmů,
např. v souvislosti s dodavatelským systémem (např. generální dodávka, finální dodávka,
vyšší dodávka, generální dodavatel technologie, generální dodavatel stavební části, generální projektant, finální dodavatelé, kusoví dodavatelé a celá řada dalších). Definice těchto pojmů je možné nalézt ve slovnících nebo si je účastníci smlouvy mohou sami definovat pro účely smlouvy.
30
3.1.3
Dokumentace
Dokumentace stavby představuje souhrn dokladů, které se pro stavbu
zpracovávají. Tvoří ji celá řada dílčích dokumentů. VOP definují následující typy dokumentace: a)
studie (záměr) – je podkladem stavebníka pro rozhodnutí o zahájení přípravy
stavby, určuje záměr investora v předinvestiční fázi. V praxi je označována
např. jako investiční záměr, studie příležitosti, studie proveditelnosti apod.
Navazuje na přípravu zakázky a je určena k rozhodnutí investora o variantě b)
architektonického, technického a ekonomického řešení stavby; dokumentace
staveb
pro
vydání
rozhodnutí
o
umístění
stavby
(dokumentace pro územní rozhodnutí) – je stanovena vyhláškou č. 132/19987 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, ve znění
pozdějších předpisů. Tvoří ji územní plán velkého územního celku, územní plán obce a regulační plán. Obsahuje závazné a směrné části řešení. Na projednávání a schvalování územně plánovací dokumentace se nevztahují
obecné předpisy o správním řízení (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve c) d)
znění pozdějších předpisů);
dokumentace staveb pro vydání stavebního povolení – stavebník je připojuje k žádosti o stavební povolení;
dokumentace pro provedení stavby – dokumentace sloužící k definování
požadavků na konečné provedení stavby včetně všech detailních technických řešení, podrobného výkazu výměr a položkového rozpočtu (pokud je
e)
f)
objednán);
dokumentace pro výběr zhotovitele stavby (dokumentace pro zadání stavby)
– jde o návrhy řešení a podklady pro zadání stavby zhotoviteli stavby, pro
hledání vhodného zhotovitele;
realizační dokumentace (neboli projektová dokumentace) – jedná se o
dokumentaci stavby nebo její části zpracovávanou obvykle v odpovědnosti
zhotovitele stavby nebo její části. Její součástí je většinou plán organizace výstavby - dokument vyjadřující způsob a postup přípravy, provádění a
užívání stavby, podklad pro kontrolu průběhu výstavby. Jeho zpracování a
obsah byl v minulosti definován obecně závaznými předpisy. Může být na
smluvním základě zpracován ve všech úrovních dokumentace;. Obvykle obsahuje časový plán výstavby, technickou zprávu zahrnující organizaci prací 31
na staveništi v průběhu výstavby, údaje o zařízení staveniště, jeho rozmístění a podmínkách přípravy a užívání, výkresy s průjezdnými trasami, manipulačními g)
a skladovými plochami aj.;
výkresy skutečného provedení stavby – rozumí se jimi výkresy s vyznačením
změn a odchylek, ke kterým došlo během provádění stavby. Povinnost je vyhotovit je třeba stanovit ve smlouvě.
Přílohy k VOP pak zahrnují doporučené obsahy jednotlivých druhů
dokumentace stavby. Jejich obsah stanovuje také vyhláška č. 239/2004 Sb., kterou se stanoví podrobný obsah a rozsah zadávací dokumentace stavby, ve znění pozdějších předpisů.
V souvislosti s dokumentací stavby se objevuje také např. dokumentace
dodavatelská - dokumentace, kterou je dodavatel povinen dodat současně se svým
produktem na základě příslušných právních předpisů nebo na základě ujednání ve smlouvě.
Avšak tato není součástí dokumentace stavby. Dokumentace technická pak obvykle
obsahuje podrobný popis výrobku nebo zařízení, vymezení způsobu použití, odkaz na technické předpisy a technické normy, resp. stavební technická osvědčení. Tyto listiny pak
budou využity pro posuzování shody před uvedením výrobku nebo zařízení na trh. Prohlášení o shodě je písemný dokument vystavený výrobcem, dovozcem nebo
distributorem výrobku před jeho uvedením na trh, v němž je pro daný výrobek vysloven výrok, že výrobek je za vymezených podmínek bezpečný, je vhodný k určenému použití a stanoveným způsobem bylo provedeno posouzení shody výrobku s technickou
dokumentací a s požadavky technických předpisů. Základní technické požadavky na stavby definuje v podobě cílů příloha č. 1 Směrnice Rady 89/106/EHS z 21. 12. 1988 o
sbližování zákonů a dalších právních a správních předpisů členských států, týkajících se stavebních výrobků. Do českého právního řádu byly transponovány mj. nařízením vlády č.
163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky, ve
znění pozdějších předpisů (příloha č. 1), vyhláškou č. 137/1998 Sb., o obecných
technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů (§ 15 až 28), relevantním předpisem je také zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů.
Je vhodné ve smlouvě stanovit, která smluvní strana bude mít originály
dokumentů u sebe a určit povinnost uložit na stavbě kopie nejdůležitějších dokumentů
spolu s jejich výčtem. Je rovněž užitečné stanovit pravidla pro určení priority dokumentů. 32
Je to užitečné v případech, kdy v souvislosti s prováděním díla je uzavírána celá řada smluv a mohl by se mezi nimi objevit konflikt. 3.1.4
Dozor
VOP hovoří o technickém dozoru, který spočívá v právu objednatele
(nejčastěji jeho zástupce) kontrolovat provádění díla. Konkrétní povinnosti jsou obsaženy
v článku 21 VOP. V článku 6 odst. 2 je pak zmíněn tzv. autorský dozor. Jedná se o dozor
autorizované osoby – autora díla – nad postupem další přípravy, zpracováním
dokumentace i nad realizací stavby, to vše na základě samostatného smluvního vztahu. Výkon autorského dozoru upravuje článek 22 a také příloha č. 1 VOP.
V praxi se objevuje ještě třetí forma dozoru, tzv. odborný dozor. V tomto
případě se má na mysli dozor nad prováděním stavby jednoduché nebo drobné ve smyslu § 44 odst. 3 stavebního zákona, pokud tyto stavby provádí stavebník svépomocí.
Ve smlouvě je vhodné uvést osobu, která bude funkci dozoru vykonávat.
3.2
Obchodní podmínky pro stavby
3.2.1
Povinnosti objednatele
Objednatel je především povinen poskytovat zhotoviteli veškerou součinnost
potřebnou pro jeho plnění podle smlouvy, zejména včas a řádně předávat podklady, účastnit se jednání a kontrolních dnů a poskytnout všechny potřebné informace.
Rovněž je povinen sdělit zhotoviteli všechny skutečnosti, které vyjdou najevo
až po uzavření smlouvy a které by mohly negativně ovlivnit zhotovení díla, a v souladu
s těmito změnami pak změnit příslušná ustanovení smlouvy. Z hlediska prevence vzniku možných škod je užitečné ve smlouvě stanovit lhůtu pro oznámení, zde by asi byla
stanovena subjektivně a její počátek by běžel od okamžiku, kdy se objednatel o těchto
skutečnostech dověděl; je v zájmu zhotovitele, aby stanovil lhůtu pro uzavření dodatku, aby nedošlo ke zbytečnému zdržování v provádění díla, přičemž v této lhůtě by měl
možnost podrobně se seznámit s těmito skutečnostmi a zjistit, zda bude např. nutné změnit
projektovou dokumentaci stavby apod. Rovněž by měl zhotovitel v dodatku učinit
výhradu, že po dobu od oznámení po uzavření dodatku není v prodlení a o tento časový úsek se prodlouží termín dokončení stavby.
Je také stanovena povinnost objednatele hradit zhotoviteli včas jeho oprávněné
a řádně doložené finanční nároky vzniklé v důsledku plnění smlouvy, za podmínek v ní
uvedených a za podmínek uvedených v obchodních podmínkách. Z hlediska praktického 33
podle mého názoru toto ustanovení příliš velký význam nemá, protože se jedná o příliš
obecnou povinnost, mnohem důležitější jsou jednotlivé podmínky fakturace chráněné sankčními mechanismy.
Objednatel je dále povinen bez zbytečného odkladu seznámit zhotovitele s těmi
ustanoveními smluv uzavřených s jinými přímými zhotoviteli objednatele, která mohou
mít vliv na plnění zhotovitele. Toto oznamování je velice důležité z hlediska funkčnosti celého díla v případech, kdy jednotlivé části stavby jsou prováděny různými zhotoviteli. Lhůta bez zbytečného odkladu je opět příliš vágní, doporučuje se do smlouvy ji specifikovat přesněji.
Na toto ustanovení navazuje povinnost zhotovitele stanovená v článku 8 odst.
6, podle kterého je zhotovitel povinen poskytnout součinnost zhotovitelům dalších částí stavby.
Následující odstavec upravuje problematiku doručování. Podle něj všechna
sdělení objednatele určená zhotoviteli budou učiněna poštou, telegrafem, telexem, faxem,
elektronickou poštou nebo budou předána písemně v sídle zhotovitele (popř. na adresu jeho organizační složky) anebo budou sdělována prostřednictvím stavebního deníku. Podle
mého soudu je vhodné volit kombinaci písemné a elektronické formy, tedy takových prostředků, které na jedné straně zajistí rychlost sdělení, na druhé straně ovšem zůstává o tomto oznámení písemný záznam. Nejčastěji je oznamování prováděno telefonicky nebo emailem (s uvedením telefonního čísla nebo e-mailu) a současně pak písemně formou. Při
zvolení výše uvedeného postupu často bývá také stanovena povinnost oznámit případnou změnu sídla případně telefonu nebo e-mailu. Pokud je oznámení zapsáno do stavebního
deníku, většinou si objednatelé do smlouvy prosadí ustanovení, podle kterého objednatel musí na toto oznámení reagovat nejpozději ve lhůtě pěti pracovních dnů, jinak na oznámení je pohlíženo, jako by nebylo učiněno. Smyslem této formulace je, aby bez souhlasu objednatele nemohl zhotovitel provádět změny díla.
Pokud tato sdělení budou mít vliv na ustanovení smlouvy a dojde ke shodě
smluvních stran o úpravě jejich obsahu, stanovují VOP povinnost pro smluvní strany dohodnout takovou změnu smlouvy písemným dodatkem. 3.2.2
Povinnosti zhotovitele
Zhotovitel je povinen před uzavřením smlouvy doložit objednateli své
oprávnění podnikání a živnostenským oprávněním, případně také oprávnění k projektové a
inženýrské činnosti. Zhotovitel rovněž prokáže, že osoby, které budou za zhotovitele 34
vykonávat vybrané činnosti ve výstavbě, získaly k výkonu těchto činností oprávnění podle
příslušných zvláštních předpisů. Z hlediska objednatele je však výše uvedený výčet dokladů naprosto nedostačující. V případě rozsáhlejší výstavby, kdy pro výběr zhotovitele je vypisováno výběrové řízení, bývají požadavky na prokázání splnění kvalifikace stanoveny velmi přísně a předložení oprávnění podnikání je pouze jedním z mnoha
požadovaných dokladů. Uchazeč je povinen předložit celou řadu takových dokumentů, např. výpis z obchodního rejstříku či jiné evidence, prohlášení o tom, že není v likvidaci,
že v stanovené době (většinou v uplynulých třech letech) nebyl proti němu prohlášen
konkurz nebo konkurz nebyl zrušen pro nedostatek majetku, že nemá v evidenci daní
zachyceny daňové nedoplatky, že nebyl pravomocně odsouzen pro trestný čin nebo došlo k zahlazení odsouzení trestného činu, jehož skutková podstat souvisí s předmětem podnikání uchazeče (jde-li o fyzickou osobu; jde-li o uchazeče právnickou osobu, musí
tuto podmínku splňovat statutární orgán nebo každý člen statutárního orgánu, vedoucí organizační složky nebo statutárním orgánem pověřený zástupce), že nemá nedoplatek na pojistném a na penále na veřejné zdravotní pojištění nebo na pojistném a na penále na
sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, že nebyl v ve stanovené
době (nejčastěji v posledních třech letech) disciplinárně potrestán podle zvláštních předpisů upravujících výkon odborné činnosti apod. Tyto skutečnosti se prokazují čestným
prohlášením, výpisem z evidence Rejstříku trestů a potvrzením příslušného orgánu státní správy. Dle terminologie zadávacích dokumentací se jedná o tzv. základní kvalifikační kritéria. Velmi často bývají stanovena také další kvalifikační kritéria, kterými jsou finanční
a ekonomická způsobilost, technická způsobilost, zabezpečení jakosti, odborná
způsobilost, členství v profesní organizaci apod. Tyto skutečností se prokazují např. vyjádřením banky nebo jiného peněžního ústavu o schopnosti uchazeče plnit své finanční
závazky, předložením účetní závěrky, dokladem o pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu povolání, osvědčením o vzdělání a profesní kvalifikaci uchazeče, seznamem nejvýznamnějších stavebních prací obdobného charakteru provedených za stanovené období, přehledem provozních a technických zařízení, které má uchazeč k dispozici pro provedení prací, a celou řadou dalších dokumentů.
Zhotovitel se zavazuje provést dílo ve smluvené době jako celek anebo ve
smluvených částech, v souladu s realizační dokumentací. Zde se podle mého názoru jedná
o dalších příklad poněkud vágního ustanovení, které v podstatě neukládá žádnou konkrétní povinnost.
35
Při plnění smlouvy zhotovitel odpovídá za dodržování předpisů o technických
požadavcích na výrobky určení k provedení díla. Tyto požadavky na výstavbu a na výrobky jsou upraveny v celé řadě právních předpisů, většinou ve formě vládních vyhlášek (viz. výše).
S tím souvisí také požadavky na jakost díla. VOP tuto problematiku zcela
opomíjejí. Pouze podle článku 39 odst. 3 zhotovitel odpovídá za to, že dílo má vlastnosti odpovídající předmětu plnění smlouvy. Strany se sice často ve smlouvě snaží jakostní
požadavky částečně definovat, ale často právě tato ustanovení jsou slabým místem smlouvy z důvodu nekonkretizovaného vymezení požadavků objednatele na kvalitu
předmětu stavebního díla. Opakují se problematické formulace, jako např. závazek zhotovitel provést dílo „ve standardní kvalitě“, popřípadě „v souladu s platnými normami a
technickými podmínkami“. Obecně dnes totiž není soustava technických norem závazná. Přitom z mnoha zdrojů jsou dostupné přehledy technických norem a nic tedy nebání tomu,
aby v textu či v příloze smlouvy o dílo byly jmenovitě uveden příslušné normy jako kritéria jakosti a provedení. Porušení těchto norem zhotovitelem pak v reklamačním řízení opravňuje závěr o vadnosti stavebního díla. Pochopitelně je na místě připojit ve smlouvě i
závazek zhotovitele provést dílo v souladu s dokumentací, ověřenou ve stavebním řízení a
s podmínkami územního rozhodnutí a stavebního povolení. Samozřejmě obecně stále platí
§ 759 obchodního zákoníku, podle kterého jakost nesmí být sjednána v rozporu s příslušnými právními předpisy.
Po dobu zhotovování díla, tj. od převzetí staveniště až do předání díla
objednateli, nese zhotovitel nebezpečí škody na zhotovovaném, objednatelem nepřevzatém díle, kromě škod způsobených neodvratitelnou událostí. V souvislosti s tímto je podle
mého názoru možné interpretovat, že i vlastnické právo k dílu přechází na objednatele až převzetím.
Zhotovitel prokazuje, že po dobu provádění prací do zhotovení celého díla je
řádně pojištěn na pojistné částky, jejichž výše je dohodnuta ve smlouvě. Často jsou výše pojistných částek stanoveny už v zadávací dokumentaci výběrového řízení, a to minimální
hranicí. Toto ustanovení nabývá na významu především při provádění rozsáhlých staveb a investičních celků, kde případné škody mohou dosahovat obrovských částek. Ve smlouvě se může zhotovitel zavázat ke sjednání nerůznějších forem pojištění např. pojištění stavby
a vybavení, pojištění zaměstnanců, pojištění proti zranění osob a škodám na majetku, pojištění proti škodě způsobené při výkonu činnosti apod. 36
Zhotovitel může předat část díla ke zhotovení podzhotoviteli. V tomto případě
odpovídá zhotovitel za činnost podzhotovitele části díla vůči objednateli tak jako za činnost vlastní. Tímto ustanovením je zhotoviteli zabráněno, aby se prostřednictvím subdodavatelů zbavoval své odpovědnosti za provedení díla. Objevuje se zde i jiný aspekt – zhotovitel je odpovědný za to, že celé dílo bude funkční (tj. jde o předcházení situacím, kdy jednotlivé části díla budou provedeny celou řadou podzhotovitelů, avšak dílo jako celek nebude funkční). Rovněž se proto zhotoviteli doporučuje sjednat podmínky subdodávek (např. záruční) ve shodě s podmínkami kontraktu.
V tomto smyslu judikoval i Nejvyšší soud. Jako zaviněné porušení povinnosti
zakládající právo objednatele na zaplacení smluvní pokuty (jestliže účastníci smlouvy o dílo uzavřené dle obchodního zákoníku sjednali smluvní pokutu za zaviněné porušení
povinnosti) lze zhotoviteli přičítat i zaviněné porušení povinnosti jeho subdodavatelem.
Odůvodnil to následovně. Obchodní zákoník stanoví důsledky odpovědnosti za prodlení
dlužníka v §§ 366 – 369, která jsou (na rozdíl od ust. § 365) dispozitivními. Kromě toho obchodní zákoník umožňuje (§§ 300 – 302 ve vazbě na § 544 občanského zákoníku)
sjednat jako důsledek vzniku prodlení též smluvní pokutu. Povinnost platit v případě prodlení smluvní pokutu tedy není zákonným důsledkem prodlení, ale může být důsledkem případného zvláštního smluvního ujednání účastníků. Přitom obchodní zákoník na rozdíl
od zákoníku občanského stanoví podmínky vzniku povinnosti zaplatit sjednanou smluvní
pokutu přísněji, když vznik této povinnosti neváže na zavinění dlužníka, ale povinnost zaplatit stanoví v § 300 zcela objektivně, bez ohledu na zavinění. § 300 obchodního
zákoníku upravující objektivní povinnost platit smluvní pokutu je však ustanovením dispozitivním, proto nic nebrání tomu, aby si účastníci konkrétního obchodního vztahu sjednali podmínky zaplacení smluvní pokuty stejně jako v občanskoprávních vztazích, tj.
na principu zavinění. Z toho Nejvyšší soud dovozuje, že není-li výslovně sjednáno něco jiného, je zavinění subdodavatele při provádění díla bez dalšího třeba přičítat i zhotoviteli.
Podle názoru soudu účelem uvedeného ustanovení (§ 538) je chránit objednatele před tím, že odpovědnost jeho zhotovitele bude menší, jestliže bude provádět dílo pomocí
subdodavatelů, než bude-li je provádět sám, a že objednatel bude muset uplatňovat případná práva z odpovědnosti vůči subdodavatelům, vůči kterým není ve smluvním vztahu15.
15
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2001 (sp. zn. 29 Odo 50/2001) j
37
S ohledem na výše uvedené je podle mého soudu rovněž možné interpretovat,
že zhotovitel odpovídá nejen za jednání, ale i nečinnost subdodavatelů.
Pokud si smluvní strany nesjednají něco jiného, platí, že objednatel nemá právo
zasahovat do výběru subdodavatelů. V praxi ovšem často bývá v zadávacích podmínkách
stanovena povinnost předložit seznam subdodavatelů (případně připojit čestné prohlášení o
tom, že zhotovitel je schopen celou stavbu realizovat vlastními prostředky) a často si také vyhrazují možnost některé ze subdodavatelů vyřadit z důvodu nesplnění zadaných kvalifikačních kritérií – tímto způsobem si zadavatel zajistí, že případné subdodávky budou učiněny kvalifikovanými osobami.
Zhotovitel je povinen ustanovit své zástupce pověřené odborným vedením
realizace stavby, jejichž jména zapíše při zahájení prací do stavebního deníku
(stavbyvedoucí). Sem je povinen zapsat i případnou změnu těchto osob s datem účinnosti. Je rovněž praktické sjednat povinnost vyvěsit na stavbě seznam všech osob, které mají přístup na staveniště – tím se zabrání vstupu osob „nepovolaných“.
V souvislosti s činností stavbyvedoucího si často objednatel do smlouvy
prosazuje ustanovení, ve kterém je přesně specifikována pravomoc správce stavby a rovněž jsou zde uvedeny případy, ve kterých stavbyvedoucí musí od objednatele získat zvláštní souhlas.
Zhotovitel upozorní objednatele bez zbytečného odkladu na jeho nevhodné
pokyny nebo na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele pro zhotovení díla. Do
doby obdržení nových pokynů, materiálů nebo podkladů přeruší provádění díla; o tuto dobu přerušení má nárok na prodloužení termínu dokončení díla. Domnívám se, že interpretací lze dovodit, že po tuto dobu také není v prodlení s plněním díla. Pokud by
objednatel stále trval na svých pokynech, doporučuje se, aby zhotovitel prokazatelným způsobem (např. zápisem ve stavebním deníku, nejlépe s akceptací objednatele resp. jeho zástupce ve formě jeho podpisu) učinil vyjádření, že pokyny zhotovitele nejsou vhodné a
mohou vést ke škodě, k vadám na díle apod. Tímto způsobem se podle mého názoru zcela vyviní.
Veškeré informace týkající se předmětu smlouvy jsou považovány za důvěrné
a nesmějí být sděleny nikomu kromě objednatele a – podle dohody s ním – též kromě
dalších povolaných osob, např. podzhotovitelů. Nesmí být použity k jiným účelům než k provádění díla podle smlouvy a projektové dokumentace. Jedná se o obchodní tajemství a podléhá tedy ochraně § 17 – 20 obchodního zákoníku. 38
Pokud zhotovitel při provádění stavby objeví nález s archeologickou nebo
geologickou hodnotou, okamžitě zastaví práce, které by mohly nález ohrozit a učiní náležitá opatření k zabránění znehodnocení nálezu nebo jeho odcizení. O nálezu
neprodleně uvědomí objednatele, v místě nálezu přeruší práce a spolu s objednatelem
zajistí další opatření u orgánů příslušných k provádění archeologického výzkumu. V případě nezbytného zastavení nebo přerušení prací není zhotovitel v prodlení s plněním
díla po dobu, po kterou bylo nutné práce přerušit a má nárok na náhradu odůvodněně vynaložených nákladů. Povinnost oznámit archeologické a podobné nálezy vyplývá ze zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (§ 23 a násl.)
a také ze stavebního zákona (§ 127). Formulace „zhotovitel spolu s objednatelem“ není
podle mě příliš vhodná, doporučovala bych přesně stanovit, která ze stran má povinnost archeologický nález oznámit – v tomto případě by to měl být spíše objednatel, protože se jedná o jeho pozemek. 3.2.3
Platební podmínky
Podle článku 9 je objednatel povinen prokázat zhotoviteli na jeho žádost, že má
zajištěny finanční prostředky k zaplacení díla. Tato skutečnost se prokazuje např. potvrzením banky o stavu finančních prostředků, smlouvou o úvěru či půjčce, bankovní zárukou apod.
V případě fakturace díla po částech je objednatel povinen zaplatit cenu na
základě těchto dílčích faktur. Pokud je fakturace sjednána po částech, většinou se ve
smlouvě objevuje formulace typu „bude uplatněna etapová fakturace dle dokončených stavebních objektů a provozních souborů“ s tím, že dílčí faktury budou hrazeny
objednatelem na základě zápisu o převzetí provedených prací a dodávek stvrzeného podpisem smluvních stran. Za datum uskutečnění zdanitelného plnění se pak považuje den převzetí dílčí části předmětu díla.
Objednatel je rovněž povinen hradit zhotoviteli zálohové faktury, pokud ovšem
jsou termíny záloh a jejich výše dohodnuty ve smlouvě.
Pokud se smluvní strany nedohodnou jinak, objednatel je povinen při podpisu
smlouvu uhradit zhotoviteli zálohu ve výši 10 % z díla. Tato záloha se pak vypořádá v konečné faktuře. Ačkoli mnoho objednatelů není často ochotno na tento závazek přistoupit, je třeba si uvědomit, že není možné po zhotoviteli žádat, aby dílo platil dlouhou dobu pouze ze svých finančních prostředků. Pro pojištění svého postavení by měl 39
objednatel ve smlouvě stanovit povinnost zhotovitele vydat písemné potvrzení o zaplacení této zálohy.
Pokud smlouva nestanoví něco jiného, objednatel se zavazuje zaplatit řádně
vystavenou fakturu se všemi náležitostmi ve lhůtě splatnosti patnácti dnů od doručení
faktury objednateli. Tato lhůta může být samozřejmě stranami sjednána odlišně, lhůta patnáct dnů je v souladu s obchodními zvyklostmi. Pro objednatele by bylo nevýhodné, kdyby datum splatnosti bylo stanoveno od vyhotovení faktury, protože její odeslání a
poštovní přeprava trvá určitou dobu a lhůta pro zaplacení sjednaná na 14 dní od vystavení faktury by mohla fakticky znamenat výrazně kratší dobu pro zaplacení.
Vystavená faktura musí mít náležitosti daňového dokladu. Tyto náležitosti jsou
vymezeny v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů. Pokud faktura nebude mít sjednané a stanovené náležitosti, je objednatel oprávněn ji vrátit k opravě. V tomto případě se přeruší běh lhůty splatnosti a nová lhůta splatnosti začne běžet doručením opravené nebo nově vystavené faktury.
Závazek je splněn okamžikem připsání celé fakturované částky na účet
zhotovitele. Toto ustanovení je v souladu s § 339 odst. 2 obchodního zákoníku.
Objednatel je oprávněn zadržet 2 % z celkové ceny díla a takto zadrženou
částku najednou anebo po částech uvolní zhotoviteli po odstranění zjištěných vad díla. Strany si mohou ve smlouvě sjednat i jinou výši zádržného.
Toto ustanovení plně koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu. Ten
stanovil, že převzal-li objednatel dílo i s vadami, platí pro objednatele dle ust § 564 obchodního zákoníku přiměřeně úprava pro kupní smlouvu (§§ 436 – 441), tj. obdobné
nároky, jaké má kupující při dodání vadného zboží. Dle § 439 odst. 1 obchodního zákoníku má objednatel právo nezaplatit příslušnou část ceny díla v rozsahu v úvahu přicházející
přiměřené slevy, pokud objednatel požadoval po zhotoviteli odstranění vad, a to do té doby, než budou vady odstraněny 16.
Zhotovitel je oprávněn v případě prodlení objednatele s úhradou faktury kromě
úroku z prodlení účtovat též dohodnutou smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně
z nezaplacené částky. V tomto ustanovení jsou za porušení jedné povinnosti stanoveny dvě sankce a naskýtá se otázka, zda není v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a zda tedy s ohledem na § 265 požívá právní ochrany.
16
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 373/1997.
40
Nevyplývá-li z dohody stran něco jiného, je součástí ceny i DPH a clo.
Dohodnutou cenu díla nelze, není-li stranami stanoveno něco jiného, zvyšovat o DPH17. 3.2.4
Práva a povinnosti v souvislosti s předáním, převzetím a užíváním staveniště
Článek 16 upravuje celou řadu povinnosti při předání a převzetí stanoviště.
Obchodní zvyklosti v souvislosti s tímto hovoří o tzv. stavební připravenosti. Jedná se o situaci, kdy staveniště je předáno ve stavu umožňujícím provádění stavebních prací.
V praxi v této souvislosti vzniká celá řada sporů. Jedná se o situace, kdy po
ukončení díla objednatel namítá, že např. okolní komunikace nebyly uvedeny do původního stavu. Proto se doporučuje, aby objednatel před předáním staveniště vyhotovil
foto nebo video dokumentaci a tím si ulehčí důkazní situaci v případě výše naznačených sporů. Tato možnost by ovšem měla být podle mého názoru stanovena ve smlouvě.
Podle odst. 2 tohoto článku zhotovitel není povinen převzít staveniště či jeho
část v případě, že mu nejpozději současně s předáním staveniště nebude předáno pravomocné stavební povolení. Toto ustanovení v poslední době pozbývá na významu, protože v případě větších investičních celků objednatelé obstarávají stavební povolení
v dostatečném předstihu před samotným započetím stavby, většinou ještě před výběrovým řízením, protože nechtějí riskovat situaci, kdy kvůli chybějícímu stavebnímu povolení dojde ke zpoždění zahájení díla.
Zhotoviteli je také stanovena celá řada povinnosti při provádění díla např.
provádět stavbu řádně a bezpečně, nadměrně neobtěžovat okolí hlukem, prachem, vibracemi, atd.
Následující oddíl stanovuje povinnosti smluvních stran při užívání staveniště.
Určuje, kdo má povinnost udržovat veřejných prostranství, obstarat a umístit dopravní značky (v souvislosti s tím je také stanovena povinnost komunikovat s Policií ČR),
zabezpečit ostrahu staveniště a jeho zařízení, kdo zajistí bezpečností, hygienická opatření, požární ochranu staveniště, kdo odstraní odpady, suti a nepotřebný materiál a zajistí jejich odvoz na skládku apod. Obecně platí, že staveniště smí být využíváno výhradně pro účely související s prováděním díla.
Článek 18 se týká bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, požární ochrany a
péče o životní prostředí. Obecně za bezpečnost a ochranu zdraví při práci odpovídá
zhotovitel. Tato jeho povinnost pro něj vyplývá i z právních předpisů (např. zákon č. 17
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002.
41
258/2000 o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 65/1965, zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a celá řada dalších).
Po celou dobu provádění díla musí být veden stavební deník. Jedná se o
dokument, který slouží k evidenci dokumentace stavby, všech dalších dokladů, dokumentů a dokumentace týkajících se stavby nebo výstavby a k dennímu zaznamenávání všech důležitých okolností, týkajících se stavby v průběhu výstavby. Vedení stavebního deníku
ukládá stavební zákon při realizaci staveb a jejich změn, jejichž stavebníkem nebo
zhotovitelem je právnická osoba, nebo fyzická osoba podnikající podle zvláštních předpisů. Při realizaci ostatních staveb a jejich změn musí být na stavbě, popř. na staveništi
veden alespoň jednoduchý záznam o stavbě. Vedení stavebního deníku a jednoduchého záznamu o stavbě je na základě stavebního zákona povinností zhotovitele stavby. Obsah a způsob vedení stavebního deníku není právními předpisy stanoven, ale VOP obsahují
poměrně podrobný výčet všech náležitostí, které musí obsahovat. Vedení jiných deníků, resp. denních záznamů pro interní potřebu firem je věcí jednotlivých účastníků výstavby.
Stavební deník musí být veden ode dne zahájení prací na staveništi až do dne
odstranění vad a nedodělků a splnění podmínek kolaudačního rozhodnutí. Musí být
archivován po dobude minimálně deseti let od právní moci kolaudačního rozhodnutí. VOP pak stanovují celou řadu dalších práv a povinností v souvislosti s jeho vedením. smlouvy 18.
Prostřednictvím stavebního deníku tak je možné prokázat např. ústní změnu
V průběhu provádí díla se také konají pravidelně kontrolní jednání (tzv.
kontrolní dny). Vychází z § 550 obchodního zákoníku, podle kterého je objednatel oprávněn kontrolovat provádění díla. Jejich účelem je zpravidla seznámení se se stavem
díla, dalším postupem prací a projednání dalších potřebných opatření. Z kontrolních jednání se pořizují zápisy s podpisy všech zúčastněných a závěry se zapisují do stavebního deníku. 3.2.5
Doba plnění díla
Základní povinnost zhotovitele v souvislosti s dobou plnění díla je provést dílo
v době sjednané ve smlouvě. Smlouva může rovněž stanovit, že dílo bude prováděno po částech, pak je zhotovitel povinen dodržet tyto termíny. V praxi je často ke smlouvě přiložen časový harmonogram prací. Pokud zhotovitel tyto termíny nedodrží, je v prodlení 18
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 29 Cdo 2206/98.
42
a toto je sankcionováno smluvní pokutou. Smluvní pokutu si strany sjednávají ve smlouvě,
pokud není stanovena, činí dle článku 20 odst. 1 0,05 % z ceny díla za každý den prodlení. Tato částka je v souladu s obchodními zvyklostmi. Změna v době plnění díla je dle VOP možná pouze na základě dohody stran formou písemného dodatku ke smlouvě.
Opět je zde vazba na případy nepředvídatelných událostí, tzv. vyšší moci, kdy
vyvstane nutnost změny rozsahu nebo způsobu provádění díla. V tomto případě není zhotovitel v prodlení a o dobu, po kterou zhotovitel nemohl pokračovat v provádění díla, se prodlužuje doba plnění.
Pokud si strany nesjednají něco jiného, samozřejmě platí příslušná ustanovení
obchodního zákoníku. Podle § 537 pokud ze smlouvy nebo z povahy díla nevyplývá něco jiného, může zhotovitel provést dílo ještě před sjednanou dobou. Objednatel je pak povinen
provedené dílo převzít. Doba plnění je zde tedy stanovena ve prospěch zhotovitele. Tím se
liší smlouva o dílo od kupní smlouvy, kde objednatel nemá povinnost převzít věc předčasně dodanou. 3.2.6
Změny v průběhu provádění díla
V praxi se jedná o tzv. vícepráce, případně méněpráce (ty jsou ale méně
obvyklé). V terminologii obchodního zákoníku se jedná o rozpočet, u kterého se nezaručuje jeho úplnost. Jsou to situace, kdy vyvstane potřeba provést další práce. Tyto požadavky jsou často poměrně problematické, zejména v případě požadavku víceprací ze strany zhotovitele, protože objednatelé nechtějí navyšovat konečnou cenu díla. Proto je
vhodné ve smlouvě přesně stanovit (a také se to v praxi děje, protože úprava ve VOP
týkající se víceprací je velmi stručná), jakým způsobem bude v těchto případech postupováno – doporučuje se stanovit povinnost uzavřít o takových změnách písemný
dodatek ke smlouvě současně s úpravou ceny díla, která je podpisem dodatku druhou smluvní stranou akceptována. Písemná forma těchto dodatků je předepsána v článku 27.
Požadavky ze strany objednatele musí být dle VOP prováděny písemnou
formou. Zpravidla se tak děje záznamem ve stavebním deníku. Proces uplatňování, projednávání a realizace požadavků objednatele je ve VOP označen jako změnové řízení.
Potřeba změn a dalších prací může vzniknout i na straně zhotovitele.
Samozřejmě při kontraktačním procesu je velice silný tlak investorů na to, aby taková situace nenastala. Brání se tím způsobem, že trvají na tom, aby ke smlouvě byl přiložen
přehled všech prací, které budou na stavbě prováděny, a do smlouvy bude zakomponována
formulace, že cena je stanovena jako konečná a v případě potřeby dalších víceprací tyto 43
nebudou objednatelem uhrazeny. V takových případech často zhotovitelé požadují přiměřenou změnu času plnění (článek 26) a určení, že po tuto dobu nejsou v prodlení s plněním (§ 365 odst. 1 obchodního zákoníku).
Změny v rozsahu plnění je nutné důsledně rozlišovat od změn ceny díla. Jedná
se o situace, kdy se nezvyšuje počet jednotek práce (to je předchozí případ), ale při stejném množství práce se zvyšuje cena za jednotku. Obchodní zákoník hovoří o tzv. nezávazném
rozpočtu. Pokud si smluvní strany nesjednají něco jiného, platí pro vypořádání §§ 547 a 549 obchodního zákoníku.
K výše uvedeným změnám musí v souladu s článkem 27 dojít jen změnou
smlouvy podle § 549 obchodního zákoníku (tedy pokud se strany dohodnou na omezení
rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit jen
cenu přiměřeně sníženou; pokud se dohodnou na rozšíření díla, je objednatel povinen
zaplatit cenu přiměřeně zvýšenou). Návrh na změnu musí být písemný a druhá strana je povinna se vyjádřit ve lhůtě deseti dnů poté, kdy návrh obdržela.
Pokud objednatel ovlivní průběh prací tím, že neplní svoje povinnosti
vyplývající ze smlouvy nebo z VOP, o dobu jeho prodlení se prodlužuje doba dokončení díla (článek 26 odst. 2, § 365 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku).
Článek 28 upravuje situaci, kdy nastane na rozestavěné stavě stav, který
znemožňuje další provádění prací (pro nepředvídatelné okolnosti u jedné ze smluvních stran nebo vlivem vnějších činitelů). Pak, pokud se shodnou smluvní strany po projednání
s projektantem a stavebním úřadem na tom, že takový tav lze v přiměřené době odstranit a
v díle pokračovat, uzavřou mezi sebou dohodu o dočasném zastavení stavby. Tento stav je označován jako sistace. V této dohodě pak stanoví všechna opatření pro ochranu díla, včetně rozvržení nákladů na opatření po dobu dočasného zastavení. Součástí dohody by
také mělo být, která z ustanovení smlouvy nebudou po dobu dočasného zastavení uplatňována, a rovněž je vhodné stanovit, že o tuto dobu se prodlužuje termín dokončení díla. VOP stanoví maximální lhůtu dočasného zastavení na šest měsíců, ale strany se
z důvodů hodných zřetele mohou dohodnout i na době delší. Pokud ani po této dohodnuté době nebude možné práce obnovit, může kterákoli ze stran odstoupit od smlouvy.
Toto ustanovení v podstatně podrobněji rozvádí § 552 obchodního zákoníku.
V souladu s tímto ustanovením platí, že pokud zhotovitel neporušil svoji povinnost zjistit před započetím provádění díla překážky, nemá žádná ze stran nárok na náhradu škody.
44
3.2.7
Odevzdání a převzetí předmětu díla
Zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a
předáním předmětu díla. Za žádné ukončení díle se považuje jeho provedení podle smlouvy, projektu a stavebního povolení a bez vad a nedodělků. A contrario dílo, které je
vadné, nelze ve smyslu § 554 odst. 1 považovat za dílo provedené (řádně ukončené), a to ani tehdy, když je objednatel převezme. Tento názor vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. března 200219. Stejný názor se objevil i v dalším rozhodnutí výše
uvedeného soudu20, kde soud uvedl, že zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli. Má-li dílo vady (zjevné nebo
skryté), není dílo řádně ukončeno, a to i v případě, že dílo bylo objednatelem převzato. Povinnost řádně provést dílo trvá i nadále, přičemž obsah závazku zhotovitele se mění tak, že odpovídá nárokům objednatele vzniklým z vadného plnění (§ 324 odst. 3 obchodního zákoníku) a závazek zaniká až uspokojením práva z vadného plnění.
Obchodní závazky je nutné plnit včas (v době sjednané ve smlouvě), řádně, tj.
bezvadně a na stanoveném místě. Pokud dílo vykazuje ojedinělé nebo drobné vady popř. nedodělky, objednatel není oprávněn odmítnout převzetí díla, pokud tyto nedodělky
nebrání řádnému užívání díla ani jeho užívání neztíží. Pokud došlo k převzetí díla,
nezaniká podle mého soudu závazek zhotovitele odstranit všechny vady a nedodělky, pouze původní nárok objednatele se mění na nárok z titulu odpovědnosti za vadné plnění.
Je-li dílo vadné, nárok na zaplacení ceny díla (není-li ve smlouvě sjednáno
něco jiného) je dle § 548 odst. 1 vázán na okamžik provedení díla, nikoliv na jeho faktické předání 21.
Prodlení s plněním povinnosti odstranit vady je pak dle VOP sankcionováno
smluvní pokutou ve výši 1 000,- Kč za každou vadu nebo skupinu a za každý den prodlení. Samozřejmě výše smluvní pokuty může výt ve smlouvě stanovena odlišně. S tím souvisí
institut zádržného popsaný výše, kdy objednatel může zadržet část ceny (dle VOP 2 %), dokud nebudou odstraněny všechny vady a nedodělky.
Předáním zhotovené věci k ní objednavatel nabývá vlastnické právo (jestliže je
do té doby měl zhotovitel), pokud přechod vlastnictví není vázáno na nějakou podmínku,
19 20 21
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2001-81.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. května 1999, sp. zn. 33 Cdo 894/98.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2001-81 a rozsudek téhož soudu
z 9. prosince 2002, sp. zn. 29 Odo 416/2001.
45
např. zaplacení ceny díla. Jestliže podle smlouvy má být řádné provedení díla prokázáno
povedením dohodnutých zkoušek (viz. dále), považuje se provedení díla za dokončené teprve když tyto zkoušky byly úspěšně provedeny. Výsledek zkoušek se zachytí v zápisu podepsaném oběma stranami. Od předání díla také začíná běžet záruční doba.
Přejímací řízení je podrobně upraveno v článku 31 VOP. Zhotovitel má
povinnost písemně smluveným způsobem objednateli oznámit předem den a hodinu, kdy
bude dílo připraveno k odevzdání a navrhnout místo a čas konání přejímacího řízení, to ve
lhůtě nejpozději patnáct dnů předem. Pokud se objednatel bez závažných důvodů nedostaví na zahájení přijímacího řízení, ačkoliv mu bylo včas doručeno výše uvedené oznámení, je
povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z ceny díla (pokud není ve smlouvě stanovena jiná výše). Smluvní strany jsou pak povinny připravit k přejímacímu řízení veškeré potřebné doklady (jejich demonstrativní výčet je uveden v článku 31 odst. 4 a 5).
Jak bylo výše uvedeno, k předání díla dochází na základě přejímacího řízení a
o tomto řízení se sepisuje zápis o odevzdání a převzetí (předávací protokol). VOP v článku 32 stanovuje seznam náležitostí, které by v zápisu měly být obsaženy. Smluvní strany si ve smlouvě mohou dohodnout i jiné náležitosti.
Pokud se strany písemně dohodnou, může být předmětem odevzdání a převzetí
i samostatná část předmětu díla, kterou lze předčasně užívat. V této dohodě pak smluvní
strany stanoví i podmínky tohoto předčasného užívání ve vztahu k ostatním, dosud
nepřevzatým částem předmětu díla. Zde je ale nutné upozornit na vazbu na stavební zákon, kdy podle § 83 předčasné užívání stavby musí být povoleno stavebním úřadem a navíc
musí být splněny stanovené podmínky, tzn. předčasné užívání nesmí ohrozit bezpečnost a zdraví osob a nemá podstatný vliv na uživatelnost stavby. Zhotovitel neodpovídá za vady
vzniklé opotřebením nebo poškozením, které by na předmětu díla bez předčasného užívání nevznikly (článek 33 VOP).
Bez výše uvedené dohody objednatel ani přímí zhotovitelé nejsou oprávnění
předmět díla před jeho převzetím užívat, v opačném případě by se jednalo o neoprávněné
užívání. Pokud by při neoprávněném užívání vznikly na díla vady opotřebení nebo poškození, zhotovitel za ně neodpovídá. Po dobu neoprávněného užívání objednatelem a po dobu nutnou k obnovení prací na díle není zhotovitel v prodlení s plněním díla.
Pokud objednatel dílo neoprávněně užívá, je zhotovitel je oprávněn odstoupit
od smlouvy, ale pouze za podmínky, že písemně upozorní objednatele na neoprávněné užívání a na to, že od smlouvy odstoupí, pokud objednatel v přiměřené lhůtě neukončí neoprávněné užívání, a že objednatel neoprávněné užívání neukončí. Zhotovitel však 46
nemůže od smlouvy odstoupit dříve než po uplynutí tří měsíců od počátku neoprávněného užívání. Pokud od smlouvy neodstoupí, ačkoliv objednatele písemně upozornil, má právo
vyúčtovat smluvní pokutu, která je dle VOP stanovena ve výši 0,05 % z hodnoty díla
neoprávněně užívaného, a to za každý započatý týden neoprávněného užívání. Ve smlouvě mže být tato smluvní pokuta samozřejmě stanovena odlišně.
Dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání lze
užívat pouze na základě kolaudačního rozhodnutí (§ 76 odst. 1 stavebního zákona). Zhotovitel podle § 78 odst. 1 není účastníkem kolaudačního řízení, ale pokud jej stavební úřad přizve, je zhotovitel povinen zúčastnit se tohoto řízení. V souvislosti s kolaudačním
řízením je zhotoviteli uložena celá řada povinností – především povinnost písemně sdělit na žádost objednatele pro účel zpracování návrhu stavebnímu úřadu na zahájení
kolaudačního řízení předpokládaný termín dokončení stavby, termín vyklizení staveniště a
provedení úprav okolí stavby, poskytnout objednateli potřebné doklady a údaje pro řízení. Naopak objednatel je povinen zaslat zhotoviteli ověřenou kopii kolaudačního rozhodnutí,
pokud jsou v něm stanoveny povinnosti zhotoviteli, nebo pokud z jejich povahy vyplývá, že za jejich splnění zhotovitel odpovídá. 3.2.8
Způsoby uvedení technologického zařízení do trvalého provozu
Zkoušky technologického zařízení stavby jsou zkoušky, které umožňují jejich
dodavateli dodaná zařízení po montáži na staveništi seřídit, ověřit a vyzkoušet. Mohou sloužit pouze vnitřní potřebě dodavatele před jejich předáním a převzetím odběratelem
anebo mohou být smluvně sjednanou podmínkou předání a převzetí. V obou případech vyžadují zkoušky také součinnost odběratele. Existují různé druhy zkoušek, od technicky
jednoduchých až po složité. Mezi zkoušky se obvykle zahrnují stanovené zkoušky, individuální zkoušky, komplexní vyzkoušení, zkušební provoz a garanční zkoušky, přičemž VOP upravují pouze poslední tři typy.
Stanovené zkoušky jsou zkoušky stanovené právními předpisy, technickými
normami či zkoušky dohodnuté. Ověřuje se jimi kvalita stroje, zařízení nebo montáže.
Individuálními zkouškami se rozumí vyzkoušení stroje, zařízení nebo
technického systému v rozsahu nutném pro prověření jeho úplnosti a jeho základních
funkcí a současně ověření řádného provedení montáže, obvykle bez provozního zatížení, popř. jen ověření řádného provedení montáže.
Komplexní vyzkoušení je obvyklé označení dohodnutých zkoušek pro
dodávku souboru strojů a zařízení (technických systémů), tvořících samostatný funkční 47
celek, tj. pro vyšší dodávku na úrovni provozní jednotky, provozního souboru, dílčího
provozního celku nebo provozního celku.. Zkouška prokazuje, že dodávka je kvalitní a je
schopna buď zkušebního provozu (pokud je sjednán), anebo běžného provozu. Komplexní vyzkoušení je zpravidla podmínkou pro předání a převzetí vyšší dodávky mimo případy, kdy součástí vyšší dodávky je zkušební provoz.
Zkušební provoz navazuje na komplexní vyzkoušení. Prověřuje se jím, zda
soubor strojů a zařízení tvořící samostatný funkční celek bude za předpokládaných
provozních podmínek schopen užívání v kvalitě a způsobem stanoveným v dokumentaci projektu.
Garanční zkoušky souvisejí s odpovědností za kvalitu díla Touto zkouškou. se
rozumí smluvně sjednaná doba provozu (často zkušebního provozu), výslovně za zkoušku
prohlášená, při které zařízení musí bez jiných než běžných udržovacích zásahů pracovat bezvadně a v jejímž průběhu dodavatel prokazuje, že zařízení dosahuje ve smlouvě výslovně sjednaných hodnot jakostně technických ukazatelů. V podstatě se prokazují
zaručené tzv. výkonové vlastnosti (parametry) dodávky. Zpravidla se tyto zkoušky provádějí na převzatém zařízení v záruční době, resp. ve sjednané záruční lhůtě, zpravidla v závěrečné fázi zkušebního provozu. O výsledku zkoušek se sepisuje zápis 22.
Ještě před zahájením přejímacích zkoušek je vhodné, aby zhotovitel předložil
objednateli dokumentaci skutečného provedení stavby a příručky provozu a údržby, aby zkoušky mohly být provedeny podle této dokumentace. 3.2.9
Důsledky porušení závazků
Dílo má vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému
v projektové dokumentaci nebo ve smlouvě23, popř. má takové vlastnosti, které nejsou
vlastnostmi obvyklými. Dílo má nedodělky, jestliže provedení díla není zcela dokončeno
podle projektové dokumentace nebo smlouvy nebo neodpovídá zvyklostem v provedení konkrétního díla.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. prosince 2003 (sp. zn. 32 Odo
230/2003) jasně stanovil, že rozlišování mezi vadami a nedodělky ve smyslu nedokončení
díla je z pohledu podmínek odpovědnosti za vady bez právního významu. I ve vztahu k vadám spočívajícím v nedokončení díla je nutno aplikovat, pokud jdeš o práva
22 23
MAREK, K. Obchodněprávní smlouvy. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita. 2002, s. 152.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 1997, sp. zn. III Odon 20/96.
48
objednatele, příslušná ustanovení obchodního zákoníku o odpovědnosti za vady včetně § 440 odst. 2.
Zhotovitel odpovídá zejména za to, že dílo má vlastnosti odpovídající
předmětu plnění smlouvy. Objednatel si může ve smlouvě vymínit některé vlastnosti, které dílo bude mít.
Ze zákona odpovídá zhotovitel za vady, které má dílo v době jeho předání a
které jsou uvedeny v zápisu o odevzdání a převzetí, popřípadě v příloze k zápisu (jedná se
o tzv. vady zjevné). Zápis o předání a převzetí ve většině případů také obsahuje termíny
pro odstranění těchto vad a popis skutečného odstranění těchto vad.
Zhotovitel dále odpovídá ze zákona za vady, vzniklé po předání a převzetí díla,
jestliže je způsobil porušením svých povinností. Důkazní břemeno zde leží na straně
objednatele. Zhotovitel odpovídá také za vady, které mělo dílo v době předání a převzetí, ale které se projevily až po převzetí (tzv. vady skryté).
Pokud není stanoveno ve smlouvě něco jiného, zhotovitel odpovídá za vady
plnění realizovaných na základě smlouvy o dílo pro stavby po dobu pěti let, přičemž
objednatel musí tyto vady oznámit bezodkladně, nejpozději do konce této lhůty. Tato doba
počíná běžet ode dne převzetí předmětu díla. Toto ustanovení plně koresponduje s ust. § 562 odst. 2 obchodního zákoníku.
Obchodní zákoník neumožňuje, aby objednatel bez dohody se zhotovitelem
sám odstranil nebo nechal odstranit vady díla. Takový postup je možný, jen pokud je
takový způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady sjednán ve smlouvě24 anebo pokud objednatel uplatnil právu na slevu z ceny anebo pokud odstoupil od smlouvy 25. Pokud objednatel sám opravil vady, aniž by je zhotoviteli oznámil (§ 562), nemůže důvodně odmítat zaplacení ceny díla s tím, že nebylo provedeno řádně26.
Podle jiného judikátu Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2004 (sp. zn. 29 Odo
1067/2003) podmínkou vzniku práv z odpovědnosti za vady díla je předání díla
objednateli. Domáhá-li se objednatel po zhotoviteli toho, aby ještě před předáním díla
odstranil vady vzniklé jeho vadným prováděním a aby nadále dílo prováděl řádně (§ 550), nejde o nárok z odpovědnosti za vady ve smyslu § 564.
24 25
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 29 Cdo 2206/98 a rozhodnutí téhož soudu ze
dne 16. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002. 26
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2000, sp. zn. 2 Cmo 242/99.
49
Co se týká záruky, podle obchodního zákoníku nevzniká záruka ze zákona,
smluvní strany si ji musí dohodnout. Dohodnou-li smluvní strany poskytnutí záruky a ve
smlouvě není záruční doba uvedena, činí tato doba pět let (článek 41 odst. 1 VOP). Smluvní strany dohodou určí, co se ze záruky vyjímá, případně pro které plnění je
stanovena záruční doba jiná (jedná se nejčastěji o situace, kdy výrobce poskytuje na svoje
zařízení jinou, často delší záruční dobu). Záruční doba počíná běžet dnem podpisu zápisu o odevzdání a převzetí.
Záruční doba neběží po dobu, po kterou objednatel nemůže předmět díla užívat
pro vady, za které zhotovitel odpovídá.
Zhotovitel odpovídá ze záruky, pokud je tak ve smlouvě výslovně písemně
dohodnuto, za vady zjištěné jak při převzetí, tak i po celou záruční dobu.
Za vady díla, na které se vztahuje záruka, odpovídá zhotovitel v rozsahu ve
smlouvě uvedené záruky. Pokud rozsah záruky není písemně uveden, platí, že zhotovitel
odpovídá za to, že předmět díla bude po celou záruční dobu, která musí být uvedena ve smlouvě, způsobilý ke smluvenému, popř. k obvyklému účelu, k němuž je určen anebo, že si zachová po celou záruční dobu smluvené, popř. obvyklé vlastnosti.
Zhotovitel však neodpovídá ze záruky za vady, které byly po odevzdání a
převzetí předmětu díla způsobeny objednatelem, třetími osobami či neodvratitelnými událostmi.
Zhotovitel neodpovídá za vady díla, jestliže tyto vady byly způsobeny použitím
věcí předaných mu ke zpracování objednatelem v případě, že zhotovitel ani při vynaložení
odborné péče nevhodnost těchto věcí nemohl zjistit nebo na ně objednatele písemně upozornil a objednatel na jejich použití trval, což zhotoviteli písemně oznámil. Zhotovitel rovněž neodpovídá za vady způsobené dodržením nevhodných pokynů, popřípadě
nesprávné projektové dokumentace, dodaných mu objednatelem, jestliže zhotovitel na
nevhodnost těchto pokynů písemně upozornil a objednatel na jejich dodržení písemně trval nebo jestliže zhotovitel tuto nevhodnost nemohl zjistit obvyklým pracovním postupem a při vynaložení odborné péče. Zhotovitel se tím chrání před situacemi, kdy objednatel trvá
na vykonání určitých prací nebo použití jím určených materiálů a to i přes upozornění zhotovitele, že v takovém případě dílo nebude fungovat správně a mohou se objevit vady
nebo vzniknout škoda. Stejný názor vyslovil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31.
50
července 200027, podle kterého zhotovitel odpovídá za vady, které vznikly v důsledku vad
projektové dokumentace, které nechal zhotovit objednatel.
Zhotovitel neodpovídá za vady vzniklé při předčasném nebo neoprávněném
užívání. Dle znění VOP zhotovitel neodpovídá za žádné vady, ani za ty, jejich vznik nebo s předčasným nebo neoprávněným užíváním nemá nic společného a byly způsobeny zhotovitelem. Pro objednatele by proto bylo výhodnější, kdyby do smlouvy přidal
formulaci, podle které zhotovitel odpovídá za vady vzniklé při předčasném nebo neoprávněném užívání, které vznikly v důsledku porušení povinnosti zhotovitele. Tím by výše uvedené ustanovení VOP bylo negováno.
Drobné odchylky od projektové dokumentace, které nemění přijaté řešení ani
nezvyšují cenu prací, nejsou vadami, jestliže byly dohodnuty alespoň souhlasným zápisem
ve stavebním deníku. Tyto odchylky je zhotovitel povinen vyznačit v projektové dokumentaci.
Pokud objednatel zjistí, že dílo má vady, má podle VOP tato práva
z odpovědnosti za vady: a)
b)
právo na bezplatné odstranění vady (nedodělku), nebo;
právo na přiměřenou slevu z ceny.
Domnívám se, že spojka nebo vede k jasnému výkladu, že objednatel má právo
volby uvedených nároků. Zvolené právo však musí uvést v reklamaci vad; pokud je
neuvede, nemá právo na odstoupení od smlouvy. Pokud objednatel v reklamaci neuvede žádné požadované právo, platí, že požaduje bezplatné odstranění vady. Až do okamžiku,
než zhotovitel začne odstraňovat vady, může své právo změnit na právo na přiměřenou slevu z ceny.
Pokud není řádně provedena volba nároku z odpovědnosti za vady, právo
z odpovědnosti za vady nezaniká28.
Jiný rozsudek Nejvyššího soudu29 hovoří o tom, že při vadách díla platí dle ust.
§ 564 přiměřeně § 439. Objednatel není proto povinen do doby odstranění vad platit část ceny díla odpovídající jeho nároku na slevu, jestliže vady nebyly odstraněny. Do doby odstranění vad díla proto nemůže být objednatel v prodlení se zaplacením té části ceny díla, která odpovídá jeho případnému nároku na slevu z důvodu těchto vad díla. 27 28 29
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2000, sp. zn. 29 Cdo 51/2000.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 29 Cdo 2206/98.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. května 1999, sp. zn. 33 Cdo 894/98.
51
Objednatel však není oprávněn požadovat provedení náhradního díla, jestliže
předmět díla vzhledem k jeho povaze nelze vrátit nebo předat zhotoviteli (§ 564 obchodního zákoníku).
Lhůta pro oznámení vad díla přitom začíná běžet od předání stavby jako
předmětu díla, nikoli od kolaudace30.
Pokud objednatel reklamoval u zhotovitele vady, které brání užívání díla k jeho
účelu, může kromě výše uvedených práv také odstoupit od smlouvy. Toto odstoupení musí být písemné a musí být prokazatelně doručeno zhotoviteli.
Při odstoupení od smlouvy, kdy předmět díla nelze vrátit nebo předat
zhotoviteli, řeší se vzájemné vyrovnání způsobem dle § 544 odst. 1 obchodního zákoníku.
Při odstraňování vad je objednatel povinen zhotoviteli poskytnout veškerou
součinnost, především umožnit mu přístup do přístup nebo místností, pokud je to nezbytné pro řádné odstranění vad. Pokud toto neučiní, je povinen zaplatit skutečné náklady, které zhotoviteli vznikly v souvislosti s tím, že nemohl opravu provést. Zhotovitel může bezplatně odstranit vadu
a)
provedením opravy, popř. dodáním náhradních výrobků nebo zařízení;
b)
odstraněním nedodělků, popř. dodáním chybějících výrobků nebo jejich
c)
odstraněním právních vad;
d)
součástek;
novým bezvadným plněním.
Zhotovitel je povinen odstranit vady
ve lhůtě písemně dohodnuté
s objednatelem, nejčastěji jsou tyto lhůty stanoveny v protokolu o předání a převzetí. Po dobu odstraňování vad neběží záruční doba.
Zhotovitel, který neodstranil vady v dohodnutých termínech, je povinen
zaplatit objednateli smluvní pokutu ve výši 1 000,- za každý den prodlení a za každý
nesplněný termín dohodnutý k odstranění (pokud smlouva nestanoví něco jiného). Smluvní
pokutu platí zhotovitel až do dne, kdy vady odstraní a objednatel mu tuto skutečnost písemně potvrdí.
Uspokojení,
kterého
lze
dosáhnout
uplatněním
některého
z nároků
z odpovědnosti za vady, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu (článek 44 odst. 1).
30
Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. července 2000, s p. zn. 29 Cdo 51/2000.
52
Vztah uplatnění smluvní pokuty a náhrady škody upravuje odst. 2 tohoto
článku, podle kterého nároky z odpovědnosti vad se nedotýkají nároku na zaplacení
smluvní pokuty za prodlení s odstraněním vad. Ale smluvní řešení může být samozřejmě jiné.
Obecně institut smluvní pokuty je velice zajímavý, a rovněž judikatura je
v tomto směru velice bohatá. Např. v praxi často smluvní strany používají pojem penále.
Jedná se ale o termín hospodářského zákoníku, současný obchodní zákoník jej neobsahuje.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 15. listopadu 2000 (sp. zn. 29 Cdo 2735/99) stanovil, že není-li z jednání účastníků smlouvy o dílo jasné, zda pod pojmem penále, má-li
být takto sankciováno prodlení s placením peněžitého závazku, rozuměli sjednání smluvní
pokuty nebo úroku z prodlení, je nutné sporné ujednání posoudit dle § 35 odst. 2 občanského zákoníku. a § 266 odst 1 obchodního zákoníku.
Podle jiných rozhodnutí stejného soudu31 ustanovení § 544 a 545 občanského
zákoníku nevylučují možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku. Sjednání výše smluvní pokuty či způsobu jejího určení je věcí dohody účastníků.
Ale proto nutné sjednání smluvní pokuty procentní částkou za každý den či měsíc, rok prodlení – tedy stejným způsobem jako v případě úroků z prodlení.
Co se týká odpovědnosti za škodu, je úprava ve VOP velice stručná. Podle
článku 44 odst. 3 není dotčeno právo objednatele na náhradu škody, která vzešla z vadného plnění. Ostatní práva a povinnosti v souvislosti s odpovědností za škodu se tedy řídí příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku (§§ 379 – 381). Ta jsou dispozitivní a strany si mohou ujednat znění odchylné, které má před nimi přednost.
Významným rozsudkem z oblasti náhrady škody je rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 31. ledna 1996 (sp. zn. II OOdon 15/96). Soud v odůvodnění uvedl, že škoda
je majetková újma vyjádřitelná v penězích, která se projevuje buď jako skutečná újma nebo ušlý zisk. Obě tyto formy jsou v podstatě rovnocenné a existence jedné z nich není
dle platného práva podmínkou pro uplatnění druhé formy. Z platného práva tedy nelze dovodit, že podmínkou vzniku odpovědnosti za škody ve formě ušlého zisku by byl též
vznik skutečné škody. Proto pokud je prokázána existence požadavků pro vznik
odpovědnosti za škodu, včetně formy škody ve formě ušlého zisku, nelze nárok zamítnout s poukazem na skutečnost, že nevznikla skutečná škoda. V případě, že bude oprávněnou 31
Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98 a ze dne 26. května 1999, sp.
zn. 29 Cdo 969/99.
53
stranou požadováno zaplacení ušlého zisku, stanovení jeho výše není libovolné, musí být zjištěno tak, aby byla zjištěna pravděpodobná výše blížící se dle běžného uvažování jistotě.
V souvislosti s tím vzniká otázka, zda je možné limitovat náhradu škody.
Domnívám se, že sjednání limitu rozsahu náhrady škody je podle obchodního zákoníku možné. Ustanovení kogentního § 386 obchodního zákoníku sice určuje, že nároku na
náhradu škoda se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, ale toto se týká případů, kdy je sjednáno úplné vyloučení práva na náhradu škody.
Jiným důsledkem porušení závazku může být odstoupení od smlouvy. VOP
vymezují situace, za kterých strany mohou od smlouvy od stoupit. Tím samozřejmě nejsou dotčena příslušná ustanovení v obchodním zákoníku.
Je vhodné upozornit, že v případě, že jednou ze smluvních stran je
nepodnikatel, požívá ochrany dle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, tedy nese odpovědnost za porušení povinností podle občanského zákoníku. 3.3
Obchodní podmínky pro dokumentaci staveb
Jedná se o podmínky, které vymezují práva a povinnosti smluvních stran
v případě, kdy předmětem smlouvy je zhotovení dokumentace. Při zhotovování
dokumentace je povinen zhotovitel řídit se zadávacími podklady objednatele – ty jsou tvořeny především zadáním pro studii, předchozími stupni dokumentaci a dalšími specifickými podmínkami objednatele.
Minimální rozsah dokumentace je vymezen stavebním zákonem, resp. jeho
prováděcí vyhláškou (vyhláška č. 239/2004 Sb., kterou se stanoví podrobný obsah a rozsah zadávací dokumentace stavby, ve znění pozdějších předpisů) a také musí obsahovat všechny náležitosti a požadavky objednatele stanovené ve smlouvě.
Ve smlouvě rovněž smluvní strany dohodnou způsob zpracování předmětu díla
(nejčastěji se jedná o zhotovení projektu v elektronické podobě), druh nosiče, na kterém
bude předmět díla zachycen (může se jednat o tištěnou formu, disketu, CD-ROM apod. nebo kombinaci těchto způsobů) a počet vyhotovení dokumentace. V praxi se většinou vyhotovuje 6 ks + 4 paré pro výběrové řízení. Není-li počet vyhotovení ve smlouvě
sjednán, je dle VOP v ceně za dílo zahrnuto šest vyhotovení. Objednatel pak může žádat dodání dalšího vyhotovení předmětu díla, je ovšem povinen uhradit cenu dle dohodnutého ceníku.
Součástí smlouvy může být také ujednání, podle kterého zhotovitel v rámci
svých povinností zajistí také projednání navrženého řešení (jedná se o komunikaci s orgány 54
státní správy, především se stavebním úřadem a s dotčenými orgány státní správy podle stavebního zákona, správci sítí, budoucími uživateli stavby, správci komunikací, vlastníky sousedních pozemků apod.). V tomto případě je zhotovitel povinen případné připomínky vzešlé z těchto jednání zapracovat do dokumentace.
Podle článku 47 odst. 6 VOP je zhotovitel povinen na výzvu objednatele
uzavřít s ním samostatnou smlouvu na výkon autorského dozoru. Obsah a rozsah autorského dozoru stanovuje příloha č. 1 k VOP. V případě, že zhotovitel je členem České
komory autorizovaných inženýrů a techniků, je rozsah jeho práv a povinností dán také vnitřními předpisy komory a dalšími metodickými pomůckami, které komora vydává.
Doba plnění díla může být stanovena najednou nebo po částech. Strany mohou
ve smlouvě dohodnout, že objednateli bude předložen k odsouhlasení harmonogram postupu prací. Pokud pro jeho předložení není dohodnuta lhůta, činí dle VOP 21 dní ode dne uzavření smlouvy.
Je zcela v rámci smluvní volnosti stran, jaký způsob stanovení ceny díla si
zvolí. Pokud ovšem požaduje objednatel doložit cenu kalkulací obsahující předpokládaný počet hodin a hodinové sazby, je zhotovitel povinen mu vyhovět. Pokud smlouva
ustanovení o způsobu stanovení ceny neobsahuje, dle VOP platí, že cena bude stanovena jako smluvně sjednaná sazba za hodinu (v Kč) vynásobená skutečným počtem hodin, a
jako smluvně sjednaná sazba za kilometr (v Kč) vynásobená skutečným počtem ujetých kilometrů.
Smluvní strany mohou ve smlouvě sjednat, že dohodnutá cena neobsahuje
některé náklady zhotovitele (např. správní poplatky, poplatky za mapy apod.). Tyto nezbytně vynaložené náklady uhradí objednatel ve skutečné zhotovitelem doložené výši.
Platební podmínky v případě zhotovení dokumentace jsou velice podobné jako
při zhotovování stavby. Odlišnost platí v případě autorského dozoru, který se fakturuje čtvrtletně, pokud není stanoveno jinak.
Pokud není smluveno něco jiného, v případě, že doba provádění díla připadne
na víc let, valorizuje se sjednaná cena v závislosti na úředně vyhlašovaném meziročním
indexu růstu cen. Samozřejmě pro objednatele je výhodnější do smlouvy stanovit, že cena díla je stanovená jako cena pevná bez inflačních doložek.
Objednatel je povinen předat zhotoviteli bezplatně všechny podklady a
informace potřebné k provedení díla, na výzvu zhotovitele pak další vyjádření, stanoviska a jiné informace, jejichž potřeba vznikne v průběhu zpracování díla. Pokud ovšem ze smlouvy vyplývá, že zhotovitel je povinen opatřit si je sám, předchozí ustanovení neplatí. 55
V průběhu zpracování díla jsou smluvním stranám stanoveny různé povinnosti.
Zhotovitel je povinen informovat objednatele o postupu prací na zhotovování
dokumentace, je povinen za účelem koordinace postupu prací svolávat jednání (ve lhůtě stanovené ve smlouvě, jinak ve lhůtě nejméně pěti pracovních dnů předem; v závažných případech může být tato lhůta zkrácena). Objednatel je pak povinen umožnit zhotoviteli
přístup do míst, jejichž prohlídka je nezbytná k provedení díla, je povinen účastnit se jednání svolaných zhotovitelem apod.
Smluvní strany si mohou ve smlouvě rovněž sjednat povinnost předat
zpracovanou dokumentaci v konceptu objednateli k vyjádření. Účelem je, aby objednatel
mohl uplatnit své připomínky. V případě nevhodné povahy těchto pokynů je zhotovitel
povinen na to objednatele upozornit. Zhotovitel pak neodpovídá za vady dokumentace, které byly způsobeny použitím podkladů převzatých od objednatele a zhotovitel nemohl zjistit jejich nevhodnost, nebo když na jejich nevhodnost objednatele upozornil a ten na použití podkladů nebo plnění jeho pokynů písemně trval. Pokud by vyjádření a připomínky
objednatele byly takové povahy, že by měnily rozsah závazků, jsou smluvní strany povinny uzavřít písemné dodatky ke smlouvě. Zde je třeba dohodnout především změnu předmětu díla, doby plnění a ceny za dílo. Tento postup se týká i situací, kdy změna
závazků je způsobena jinými okolnostmi, např. změnou právních předpisů, z důvodů nepředvídatelných překážek neležících na straně zhotovitele, z rozhodnutí soudů apod.
Důležitým bodem smlouvy je ochrana důvěrných informací. Při zpracovávání
dokumentace díla totiž často zhotovitel přichází do styku s celou řadou údajů, která mají
povahu obchodního tajemství. Proto dle VOP veškeré informace týkající se předmětu díla,
s nimiž bude zhotovitel přicházet v průběhu provádění díla do styku, jsou důvěrné (pokud ve smlouvě není sjednáno něco jiného). Z jejich povahy tedy vyplývá, že nesmějí být sdělovány třetím osobám (pouze se souhlasem objednatele) a nesmějí být použity k jiným účelům než k provádění díla.
Smluvní strany si také často ve smlouvě sjednávají povinnost uzavřít pojistnou
smlouvu, která musí krýt rizika odpovědnosti za škodu vzniklou jinému v souvislosti s činností zhotovitele. Ve smlouvě o dílo pak bývá stanovena minimální pojistná částka.
Dílo se předává podle smlouvy v sídle objednatele, přitom má objednatel
povinnost pověřit oprávněnou osobu k převzetí díla. Pokud objednatel tuto součinnost neposkytne, má zhotovitel právo plnit do podatelny objednatele nebo na jiné místo určené k přijímání písemností objednatelem. Pokud není možný ani tento způsob, může zhotovitel 56
plnit předáním prvnímu veřejnému dopravci, toto pak musí zhotovitel objednateli oznámit písemně a bez zbytečného odkladu.
Úprava odpovědnosti za vady je rovněž velice podobná ustanovením v části o
obchodních podmínkách pro stavby. Na rozdíl od staveb je ale objednatel povinen předmět díla prohlédnout nebo zajistit jeho prohlídku co nejdříve po předání předmětu díla. U
složitější dokumentace mohou strany sjednat ve smlouvě přiměřenou lhůtu. Liší se také nároky, které má objednatel právo požadovat. Jedná se o: a)
bezplatné odstranění vad dodáním nového bezvadného plnění, dodáním
b)
bezplatné odstranění právních vad díla;
c)
chybějící části dokumentace, provedením opravy dokumentace;
přiměřenou sleva z ceny.
Zhotovitel je povinen vady odstranit bez zbytečného odkladu, nejpozději ve
lhůtě sjednané smluvními stranami. Konstrukce lhůty je zde podobná jako u staveb, tzn. je
stanovena povinnost uplatnit vady bez zbytečného odkladu, avšak zatímco u staveb
obchodní zákoník v § 562 odst. 2 stanovuje maximální objektivní lhůtu do pěti let od předání stavby, u dokumentace je to ve sjednané lhůtě.
Pokud reklamované vady znamenají podstatné porušení smlouvy, může
objednatel také odstoupit od smlouvy. Oznámení o odstoupení pak musí mít písemnou formu.
Důležité je ustanovení článku 57 odst. 10. Podle něj pokud zhotovitel
neodstraní vady ve sjednané lhůtě, a není-li sjednána, ve lhůtě přiměřené, má objednatel právo zadat odstranění vad jinému subjektu nebo je odstranit sám, a to na náklad zhotovitele. Ten jej pak povinen oprávněně vynaložené náklady na takto odstraněné vady
objednateli uhradit. Jedná se o zcela opačnou konstrukci, protože u staveb takový postup možný není – objednatel nemůže vady odstranit sám nebo prostřednictvím jiného subjektu.
V případě prodlení zhotovitele se splněním závazků je objednatel oprávněn
požadovat smluvní pokutu. Pokud není její výše nebo způsob určení stanoven ve smlouvě, dle VOP činí za prodlení se splněním díla 0,05 % z ceny díla za každý den prodlení, za
neodstranění vad v dohodnutých termínech 1 000,- Kč za každý den prodlení a za každou jednotlivou vadu díla, v případě nesplnění jiných závazků 1 000,- Kč za každý den
prodlení. Je vhodné přizpůsobit ve smlouvě především absolutní částky ceně díla, protože při zpracovávání rozsáhlých a složitých děl nemusí být částka 1 000,- Kč odpovídající.
Dle VOP je zhotovitel oprávněn přerušit provádění díla, pokud objednatel
neposkytl včas a řádně součinnost, je v prodlením s plněním svých finančních závazků 57
anebo pokud nastanou okolnosti vylučující zhotovitelovu odpovědnost. Po dobu trvání
těchto okolností není zhotovitel v prodlení a prodlužuje se lhůta sjednaná pro dokončení díla.
Ve smlouvě je rovněž vhodné vyřešit autorská práva a další práva vyplývající
z duševního vlastnictví, a to s ohledem na zákon č. 121/2001 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. 3.4
Ustanovení společná a závěrečná
Článek 61 poměrně podrobně upravuje problematiku okolností vylučujících
odpovědnost, tzv. vyšší moc. Okolnost vylučující odpovědnost je označení pro neodvratitelnou událost, pro mimořádné okolnosti znemožňující splnění povinnosti ze
závazkového vztahu, které nastaly po jeho vzniku. Za okolnosti vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její
povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala. Je to jeden z tzv. liberačních důvodů, tzn. důvodů zprošťujících povinnou stranu odpovědnosti za vzniklou škodu. Účinky vylučující odpovědnost jsou omezeny pouze na dobu, dokud trvá překážka, s níž jsou tyto účinky spojeny.
Podle článku 61 VOP v případě, že jsou dány okolnosti vylučující
odpovědnost, neodpovídá smluvní strana, která by jinak byla stranou povinnou, za následky vzniklé v důsledku těchto okolností cestou náhrady škody ani jiným způsobem.
VOP dále obsahují taxativní výčet takových případů. Reakcí na současné
mezinárodní dění bylo zařazení teroristických útoků do tohoto výčtu. Za zmínku rovněž
stojí, že za okolnost vylučující odpovědnost se považuje rozhodnutí státních orgánů, ale pouze ta, která se týkají opatření v zájmu obrany a bezpečnosti státu, ochrany zdraví
obyvatelstva anebo způsobují právní nemožnost plnění smlouvy, tedy ne např. situace, kdy stavební úřad nevydá stavební povolení ve lhůtě stanovené správním řádem a to vede ke zpoždění stavby a ke vzniku škody.
Pokud nastane okolnost vylučující odpovědnost a tato ztíží nebo jinak ovlivní
plnění díla, jsou podle odst. 3 článku 61 smluvní strany povinny přistoupit na odpovídající
změnu předmětu díla, ceny a doby plnění. Pokud tato dohoda není uzavřena do jednoho
měsíce od dovolání se okolností vylučujících odpovědnost, má strana, která se těchto okolností dovolala, právo odstoupit od smlouvy.
58
Článek 32 upravuje problematiku řešení sporů. Podle něj jakýkoliv spor má
být řešen přednostně společným ujednáním s cílem dosáhnout smírného řešení. Pokud tato cesta nebude úspěšná, strany spor písemně postoupí k řešení statutárním orgánům
smluvních stran, pokud se spor nevyřeší ani tehdy, jsou strany povinny dohodnout osobu (osoby), které spor bude řešit jako rozhodce (rozhodci).
Smírné řešení sporů stále nabývá na významu. Dnes strany stále častěji
využívají tzv. alternativní způsoby řešení sporů např. ve formě mediace nebo konciliace, které je možné charakterizovat jako smírné cesty řešení či hledání řešení sporu za aktivní
účasti třetí strany – mediátora nebo konciliátora. Řešení sporů touto cestou přináší řadu výhod, např. je spojeno s nižšími náklady oproti rozhodčímu nebo soudnímu řízení, v rámci tohoto řízení není nutné zachovávat žádné formality ani lhůty, které obvykle celý soudní proces prodlužují, je zde větší šance na zachování důvěry mezi obchodními
partnery, protože mentalita stran v rámci tohoto řízení je zcela jiná než u řízení soudního či
rozhodčího (účelem je nastolení atmosféry hledání kompromisů, nikoli taktika „vyhrát – prohrát“), řešení nemusí být v souladu s pávem, ale vždy je v souladu se zájmy stran, apod. Rizikem je ovšem skutečnost, že navzdory jednáním, která jsou vedena, běží veškeré lhůty důležité z právního pohledu (např. promlčecí, prekluzivní)32.
Pokud nebude nalezen kompromis formou smíru, VOP předpokládají, že pak
bude spor písemně postoupen k řešení statutárním orgánům smluvních stran. Pokud se spor nevyřeší ani tehdy, jsou strany povinny dohodnout osobu (osoby), které spor bude řešit jako rozhodce. Je vhodné do smlouvy stanovit přesný způsob, jakým bude rozhodce
(rozhodci) určen, aby v případě vzniku sporu se strany mohly zabývat pouze jeho
podstatou a nikoli procedurálním otázkám. Jako příklad je možné uvést postup, podle
kterého každá ze stran si zvolí jednoho rozhodce a tito pak vyberou třetího. Je nutné
podotknout, že rozhodci nemusejí být právníci, mohou to být i ekonomové nebo odborníci v jiné oblasti (např. pokud se jedná o technický problém). Velmi důležité je stanovit, podle jakých pravidel budou rozhodovat. V žádném případě se nedoporučuje, aby rozhodci
rozhodovali podle ekvity neboli zásad spravedlnosti, takové rozhodování je velice
nepředvídatelné. Nejčastěji strany stanoví, že bude rozhodováno podle rozhodčího řádu některého ze stálých rozhodčích soudů, případně si samy stanoví procedurální pravidla (toto se v praxi příliš často nevyskytuje). 32
ROZEHNALOVÁ, N . Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 1. vyd. Praha:
ASPI Publishing, s.r.o. 2002, s. 13 – 14.
59
I rozhodčí řízení má celou řadu výhod, mezi které patří např. nižší náklady
oproti řízení soudnímu, jednodušší procesní pravidla, neveřejnost řízení apod. Negativní
stránka spočívá v tom, že strany podléhají jurisdikci rozhodčího soudu zcela dobrovolně, rozhodci nemají donucovací pravomoci a průběh řízení tak může být negativně ovlivněn neochotou stran spolupracovat33.
Pokud se strany nedohodnou na osobě rozhodce, bude spor předložen
Rozhodčímu soudu Hospodářské a Agrární komory České republiky k rozhodnutí podle Rozhodčího řádu tohoto soudu.
Právním předpisem upravujícím rozhodčí řízení v České republice je zákon č .
216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.
Vztah pravomoci obecného soudu a rozhodců pak řeší §106 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého „jakmile soud k
námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají“. 3.5
Další ustanovení ve smlouvě
Je třeba si uvědomit, že VOP neobsahují úplný výčet všech práv a povinností.
Existuje celá řada ustanovení, které je třeba ve smlouvě dále sjednat. Jako příklad je možné
uvést ujednání o formě smlouvy. Podle § 272 odst. 1 obchodního zákoníku totiž „smlouva
vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v zákoně nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla
uzavřena v písemné formě“. Podle odst. 2 téhož paragrafu „obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně“. V opačném případy tedy dodatky písemně být uzavírány nemusí. Proto je vhodné tuto povinnost stanovit.
Problematikou formy obchodních smluv se zabýval i Nejvyšší soud. Ve svém
rozhodnutí ze dne 28. srpna 2001 (sp. zn. 29 Odo 14/2001) stanovil, že není-li předepsána nebo některým z účastníků požadována písemná forma smlouvy, není vyloučeno, aby ji
33
ROZEHNALOVÁ, N . Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 1. vyd. Praha:
ASPI Publishing, s.r.o. 2002, s. 40 – 43.
60
účastníci uzavřeli zčásti písemně a zčásti ústně. Po hodnocení jednání účastníka je
rozhodující jejich vůle při uzavírání smlouvy. To, že účastníci písemně uzavřené smlouvy o dílo výslovně neprohlásili, že její součástí je i listina připojená ke smlouvě, v níž je
vymezen předmět díla, nezpůsobuje neplatnost smlouvy, jestliže se účastníci ústně dohodli, že předmětem smlouvy je dílo vymezené v této listině.
Podle jiného rozsudku stejného soudu34 z toho, že smluvní strana předloží
návrh smlouvy písemně, nelze bez dalšího usuzovat, že projevila vůli uzavřít smlouvu v písemné formě. 3.6
Závěr
Všeobecným obchodním podmínkám vypracovaným Českou společností pro
stavební právo bývá často vytýkáno, že s ohledem na jejich zpracovatele jsou koncipovány
ve prospěch zhotovitelů. Tento argument ovšem podle mého názoru neobstojí. Smluvní
strany mají možnost do smlouvy sjednat odlišná ustanovení od těchto podmínek a tak tuto nerovnováhu zmírnit či úplně odstranit.
Oblast obchodních vztahů ve výstavbě je charakterizována smluvní volností
stran. V praxi se někdy objevují názory, podle kterých se o žádnou autonomii vůle nejedná, protože převážná většina zhotovitelů je vybírána na základě výběrového řízení. V zadávací
dokumentaci je pak uvedena celá řada náležitostí a podmínek, které musí být splněny, zadavatelé nejsou ochotni vyjednávat o jejich změně (především termínu dodání a ceně), a
právě tímto je smluvní volnost stran limitována. Podle mého soudu tento názor není tak zcela přesný. Především zhotovitel má možnost se vůbec rozhodnout, zda se výběrového řízení zúčastní – již to je jedním z projevů autonomie vůle. A navíc zadávací dokumentace nikdy nezahrnuje komplexní výčet ustanovení, které se pak stávají součástí smlouvy – většinou obsahuje jen nejdůležitější informace např. předmět plnění, doba plnění, doklady,
kterými uchazeč prokazuje splnění kvalifikace, platební podmínky, případně další dílčí práva a povinnosti. Ostatní ujednání obsažená ve smlouvě už pak bývají výsledkem vyjednávání stran.
Jak bylo uvedeno výše, VOP neobsahují komplexní úpravu práv a povinností,
celou řadu dalších ustanovení je třeba zakomponovat do smlouvy. Odpůrci VOP by mohli
namítat, že pokud VOP neobsahují úplný výčet práv a povinností, tak jsou vlastně
zbytečné a strany si mohou sjednat úpravu zcela odlišnou, třeba i opačnou, protože jim to 34
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 1998 (sp. zn. 2 Odon 76/97)
61
tak bude lépe vyhovovat. Domnívám se, že tento názor není správný. I kdyby si smluvní
strany sjednaly v kontraktu své vztahy zcela jinak než ve VOP (což je samozřejmě extrém
a v praxi téměř vyloučeno), stále platí, že VOP minimálně představují určitou kontraktační pomůcku, upozornění, která práva a povinnosti by neměla být v žádném případně opomenuta – a jak si strany tyto vztahy upraví, je pak zcela na nich.
62
4
Právní úprava ve Spolkové republice Německo
V německé stavební praxi se může investor nebo dodavatel rozhodovat mezi
smlouvou na základě podmínek BGB (Bürgerliches Gesetzbuch) – občanského zákoníku nebo podmínek VOB (Verdingungsordnung für Bauleistungen) – Zadávacího řádu staveb.
Ústředním právním předpisem v Německé spolkové republice je občanský
zákoník. Obsahuje úpravu občanských i obchodních vztahů. Obecná ustanovení týkající se závazků jsou upravena v § 542 – 853, smlouva o dílo resp. stavební smlouva
(Werkvertrag) pak v § 631 a násl. O všeobecných obchodních podmínkách hovoří § 305,
který upravuje možnost připojit je ke smlouvě. Podle definice obsažené v tomto ustanovení se za všeobecné obchodní podmínky považují předem formulované smluvní podmínky,
které se vztahují na velké množství kontraktů a které jedna smluvní strana (uživatel)
předkládá druhé při uzavírání smlouvy. Přitom je naprosto bezvýznamné, zda tato ustanovení jsou obsažena ve zvláštním dokumentu, který není součástí smlouvy, nebo zda
jsou ke smluvní listině připojeny, jaký mají obsah, v jakém typu písma jsou vyhotoveny a
rovněž nezáleží, jakou formu kontrakt má. Nelze hovořit o existenci všeobecných obchodních podmínek, pokud takové podmínky jsou mezi stranami vyjednány pouze ad hoc.
Všeobecné obchodní podmínky se stávají součástí smlouvy, když uživatel při
uzavření smlouvy a)
druhou stranu výslovně na tyto podmínky odkáže, a pokud výslovné
upozornění by s ohledem na druh uzavření nebylo kvůli nepřiměřeným obtížím
možné, provede odkaz na podmínky viditelným vyvěšením na místě, kde je b)
kontrakt uzavírán; a
druhé straně umožní se s obsahem těchto podmínek seznámit,
a když je druhá strana srozuměna s platností těchto podmínek.
Pro některé druhy právních úkonů si mohou smluvní strany dopředu dohodnout
použití určitých všeobecných obchodních podmínek, ovšem při respektování podmínek obsažených v předchozím článku.
Konkrétní obsah všeobecných obchodních podmínek pak reguluje zákon o
všeobecných obchodních podmínkách z roku 1976, ve znění pozdějších předpisů (Gesetz zur Regelung des Rechts der Allgemeinen Geschäftsbedingungen).
Podmínky podle BGB se dnes v Německu užívá především pro práce malého
rozsahu, výstavbu bytů, rodinných domů apod. Pro větší investiční výstavbu nejsou 63
vhodné, protože pro stavební praxi nebyly speciálně vytvořeny (na rozdíl od VOB) a je nutné je dále upravovat a doplňovat.
V praxi se častěji využívají podmínky VOB. Smluvní strany se na jejich
použití mohou, ale nemusí dohodnout. Skládají se ze tří částí: a)
b)
c)
všeobecné
podmínky
pro
zadávání
stavebních
prací
(Allgemeine
Bestimungen für Vergabe von Bauleistungen) – obsahují průběh smluvních ujednání;
obecné smluvní podmínky pro provádění stavebních prací (Allgemeine Vertragsbedingungen für die Ausführung von Bauleistungen) – týkají se nařízení a podmínky provádění prací;
obecné technické předpisy stavebních prací (Allgemeine technischen Vorschriften für Bauleistungen) – obsahují nejdůležitější německé normy.
Přestože jsou podmínky VOB v mnoha ustanoveních značně podrobné,
v otázkách definování termínů není výklad některých článků vůbec jednoznačný. Např. je
možné nalézt několik různých vymezení pro lhůty: dle § 3 slovní spojení v pravý čas
(rechtzeitig), v § 4, 5 a dalších pak spojení odpovídající lhůta (angemessene Frist) nebo v § 5 a 6 pojem neprodleně (unverzüglich). Vyjasnění uvedených ustanovení ve smlouvě je z hlediska praxe žádoucí, protože se tak předchází vzniku případných sporů.
Je rovněž zajímavé, že ve smluvní praxi podmínek VOB se rozlišují závazky
hlavní a vedlejší. Mezi hlavní závazky dodavatele patří povinnost provést dílo ve
stanoveném termínu a s vlastnostmi, jež odpovídají požadavkům investora. Úhrada za provedené práce je hlavním závazkem objednatele. Mezi vedlejší povinnosti dodavatele náleží především oznamovací povinnost a povinnost koordinovat vlastní práce.
Odlišný oproti české praxi je postup podle podmínek VOB v rámci zadávacího
řízení. Zadávací řízení jsou ukončena protokolem ze zadávacího řízení, který je někdy mylně interpretován jako smlouva, ale o smlouvu se nejedná. Hlavním cílem protokolu je
zaznamenat všechny odchylky a především individuální ujednání mezi investorem a
dodavatelem, které se odlišují od smluvní praxe podmínek VOB. Většinou je připraven
předem, v některých případech jej dodavatel obdrží jako součást zadávací dokumentace. Z hlediska platnosti dalších smluvních podkladů je protokol vždy nadřazen ostatním
podkladům a přílohám smlouvy. Jeho text se v průběhu jednání již obvykle neprojednává a
64
od uchazeče se očekává, že jej podepíše bez připomínek. Dodavatel tak má pouze minimální prostor pro vyjednávání 35.
Pokud bychom se zabývali otázkou vyváženosti smluv na základě podmínek
VOB, je možné konstatovat, že výhody a případné nedostatky smluv pro obě smluvní
strany jsou prakticky stejné. Tento názor sdílí i celá řada zahraničních investorů. I přesto by smluvní strany měly být velice opatrné a obchodní podmínky důsledně prostudovat, aby smlouva neodporovala obchodnímu zákoníku. 4.1
Závěr
V souvislosti s růstem zahraničních investic roste i rozsah smluv, které jsou
uzavírány se zahraničními partnery. Ti často předkládají i zahraniční smluvní podmínky, se
kterými ovšem české společnosti nemají žádné zkušenosti. Výsledkem bývají zdlouhavá smluvní jednání. V takových případech je vhodné navázat spolupráci s některými českými
právními kancelářemi, které se výkladem dodacích podmínek VOB zabývají. V mnoha případech totiž ani překlad smlouvy do českého jazyka, bez podrobného vysvětlení
smluvních podmínek a obsahu jednotlivých ustanovení smlouvy dodavateli nepomůže, neboť mu chybí především vazba mezi jednotlivými ustanoveními podmínek VOB a výklad jejich skutečného obsahu v denní stavební praxi.
35
OLERÍNY, M. Řízení stavebních projektu. Ceny a smlouvy v zahraniční praxi. 1. vyd. Praha: C. H. Beck.
2002, s. 120 – 123.
65
5
Závěr
Obchodní zákoník s převážnou dispozitivností ustanovení upravujících
obchodní závazkové vztahy dává smluvním stranám možnost odchýlit se od těchto ustanovení a sjednat si úpravu odlišnou, s ohledem na specifika daného kontraktu. To na druhé straně samozřejmě vede k mnohem větším nárokům na přípravu takové smlouvy.
Zohlednění všech zvláštností daného vztahu, stanovení všech relevantních práv a povinností, to všechno představuje časově, organizačně a finančně náročnou činnost.
Tyto skutečnosti vedly v praxi k tomu, že subjekty používají pro usnadnění
kontraktační fáze celou řadu různých pomůcek. Jedná se o obchodní podmínky, vykládací
pravidla, různé vzory, formuláře apod. Tento postup představuje významné zjednodušení kontraktačního procesu, kdy strany se nemusejí zabývat pravidelně se opakujícími vztahy, ale mohou se soustředit na specifika daného obchodu, která pak zohlední ve smlouvě.
Jednou z takových pomůcek jsou i obchodní podmínky. Představují určitou
kontraktační pomůcku usnadňující přípravu a uzavírání smluv. Strany si je buď
vypracovávají samy, nebo používají podmínky vypracované jinými organizacemi.
V oblasti výstavby jsou nejpoužívanější Všeobecné obchodní podmínky pro stavby a dokumentaci staveb vypracované Českou společností pro stavební právo. Upravují všechny
relevantní práva a povinnosti vznikající ze smlouvy o dílo jako nejčastějšího právního prostředku realizace staveb. Smluvní strany, které vyjádří vůli se těmito podmínkami řídit,
si mohou práva a povinnosti sjednat odchylně od těchto podmínek případně aplikaci některých ustanovení zcela vyloučit.
Ačkoliv si Všeobecné obchodní podmínky pro stavby a dokumentaci staveb
kladou za cíl usnadnit kontraktační proces mezi stranami, přece jen je nutné říci, že
v žádném případě neobsahují úpravu všech práv a povinnosti mezi zhotovitelem a objednatelem. O to víc je třeba klást na důraz na vlastní smlouvu. Celou řadu povinností je
třeba ve smlouvě dále konkretizovat, stanovit lhůty pro splnění povinností apod., protože příslušná ustanovení smlouvy o dílo obsažená v obchodním zákoníku neposkytuje
podrobnější návody a instrukce pro postupy v jednotlivých fázích přípravy i realizace výstavby. VOP v podstatě představují určitý metodický návod, která práva a povinnosti by
měla být do smlouvy zakomponována a neměla by být opomenuta. S ohledem na výše uvedené lze jejich použití v praxi doporučit.
V dnešní době se stále častěji uzavírají smlouvy podle zahraničních, případně
mezinárodních podmínek. Jejich aplikace může být spojena také s některými specifickými 66
obtížemi, především tyto podmínky obsahují celou řadu institutů, které český právní řád vůbec nezná, některá práva a povinnosti mohou být dokonce v rozporu s obchodním
zákoníkem. Jejich neznalost staví české partnery do velmi nevýhodného postavení. V těchto případech je vhodné těmto subjektům doporučit, aby se pokusili případná rizika
eliminovat, např. spoluprací s některými právními společnostmi, které se výkladem takových obchodních podmínek zabývají, a jsou schopni definovat případná rizika vyplývající z aplikace těchto podmínek.
Převážná úprava práv a povinnosti vyplývajících z obchodních závazkových
vztahů je upravena v části třetí obchodního zákoníku. Další práva a povinnosti je však
třeba hledat také v občanském zákoníku. Určení toho, která úprava má být použita přednostně, a celková orientace v právních předpisech, které procházejí neustálými novelizacemi, mohou být pro smluvní strany někdy příliš složité. Ačkoliv úprava
obchodních závazkových vztahů v obchodním zákoníku je velmi kusá, i přesto se jedná o rozsahově náročnou materii, což může smluvní partnery odradit od kvalitnější přípravy smlouvy a zároveň to snižuje jejich respekt k právu.
S tím souvisí i jiná skutečnost. Nakolik je efektivní právní předpis, který je
měněn v průměru čtyřikrát ročně? Novelizace sice mohou napravit nedostatky právní
úpravy, ale jejich působení nemusí být vždy jen pozitivní. Pro českou legislativu je
typické, že objevení dílčího nedostatku vede často k volání po okamžité změně. Takový
postup je však problematický, protože v relativně krátkém období chceme tento nedostatek odstranit, ovšem bez komplexního posouzení. Pak adresáti právní normy nejsou schopni
sledovat všechny změny. Navíc dochází k mnoha negativním jevům. Jako příklad je možné
uvést tzv. zprostředkovaně kogentní ustanovení. Jedná se o situaci, kdy dispozitivní
ustanovení odkazuje na kogentní (např. § 554 odst. 5 hovoří o přechodu vlastnického práva k dílu s tím, že §§ 444, 445, 446, 455 až 459 a 461 platí obdobně). Pak nastává problém, zda je možné vyloučit použití těchto kogentních ustanovení. Pro vyloučení je možné uvést
argument, podle kterého je § 554 dispozitivní ustanovení, a tedy je možné se od něj
odchýlit. Pro opačný postup hovoří fakt, že § 444 a další jsou kogentní, a jsou tedy kogentní i při obdobném použití. Z hlediska opatrnosti bych doporučovala raději druhý uvedený postup.
Příprava kontraktů bývá některými subjekty podceňována. Praxe však ukazuje,
že takový přístup může v budoucnu pro smluvní strany znamenat celou řadu problémů např. při provádění díla, při realizaci odpovědnosti za vady, při uplatňování záruky, může vést ke zvýšeným nákladům apod. Ukazuje se, že kvalitní předsmluvní fáze často snižuje 67
riziko vzniku budoucích sporů a nejasností, a že tedy zvýšené náklady na přípravu smlouvy
představují mnohonásobně menší investici než případné odstraňování škod způsobených v důsledku nekvalitního kontraktu.
Smlouvy k zabezpečení dodávek průmyslových investičních celků se typicky
vyznačují velkou složitostí, a to jak z hlediska technického, tak zejména v právních
vztazích mezi smluvními stranami. Závazky, ke kterým přistupují dodavatelské subjekty na základě těchto kontraktů, se zpravidla vztahují na relativně dlouhý časový úsek a jsou
obvykle finančně velmi náročné. Proto je vhodné při přípravě takových smluv postupovat velice obezřetně a kvalifikovaně. Z přípravy těchto smluv totiž vyplývá celá řada
specifických podmínek a ty by měly být smluvními stranami řešeny pokud možno komplexně v ustanoveních daného kontraktu.
Při sjednávání smlouvy o dílo je třeba, aby strany byly velice obezřetné,
zakomponovaly do ní opravdu všechny své požadavky, doporučuje se využít nejen svých zkušeností z předchozích kontraktů, ale nechat se inspirovat i praxí jiných subjektů, určitě
se vyplatí i pomoc specializovaných právních kanceláří orientovaných na tuto oblast. Přílišná zbrklost, neopatrnost a nedostatečná příprava smlouvy může vést k nepříjemným problémům.
Cestu k dosažení vyšší kvality smluv, souvisejících s výstavbou, lze nejspíše
hledat v kvalifikovanějším využívání těch ustanovení třetí části obchodního zákoníku,
které se v praxi osvědčují, spolu s uplatňováním vybraných částí Všeobecných obchodních
podmínek pro stavby a dokumentaci staveb, a to se zřetelem k druhu, rozsahu a technické náročnosti konkrétní stavby.
68
Literatura TELEC, I. Právní přehled veřejně účelných spolků. Právo a podnikání, 1997, č. 11, s. 13 – 14.
KOPÁČ, L.: Obchodní kontrakty. Obecná úprava obchodních smluv. 1. vyd. Praha: Nakladatelství PROSPEKTRUM. 1993. ISBN 80-85431-75-0.
BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky 3. vyd. Praha: C. H. Beck. 2003. ISBN 80-7179-746-4
ELIÁŠ, K., BEJČEK, J., HAJN, P., JEŽEK, J. a kol.: Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 3. vyd. Praha: C. H. Beck. 2002. ISBN 80-7179-357-4
SERAFIN, P., VESELÝ, V. Obchodní podmínky FIDIC [online]. [cit. 26. února 2006]. Dostupné na internetu:
.
KOPÁČ, L.. Nepřímá ujednání v obchodních smlouvách. Právní rádce, 1993, č. 8, s. 11 – 13
Kolektiv autorů. Obchodní právo. 1. vyd. Praha: ASPI, a.s. 2005. ISBN 80-86395-90-1.
VÍCH, J. Aplikace obchodních podmínek podle nových předpisů. Právní rádce, 2004, č. 3,
s. 22 – 27.
MAREK, K. Obchodněprávní smlouvy. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita. 2002. ISBN
80-210-2861-0.
Autor neuveden. FIDIC – univerzální smlouva nebo nutné zlo? [online]. [cit. 26. února
2006]. Dostupné na internetu: .
KOLEKTIV AUTORŮ. Všeobecné obchodní podmínky a obchodní podmínky pro stavby a
dokumentaci staveb. 1. vyd. Praha: ABF, a.s., Nakladatelství ARCH. 2000. ISBN 80-
86165-33-7.
FALDYNA, F., ROZEHNALOVÁ, N., BEJČEK, J., POKORNÁ, J. Obchodní zákoník
s komentářem. 2. díl. 1. vyd. Praha: Codex. 2000. ISBN 80-86395-03-0.
KOLEKTIV AUTORŮ. Všeobecné obchodní podmínky a obchodní podmínky pro stavby a
dokumentaci staveb. 2. vyd. Praha: ABF, a.s., Nakladatelství ARCH. 2003. ISBN 80-
86165-69-8.
FALDYNA, F., HUŠEK, J. Slovník obchodní judikatury. Díl první. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ORAC. 2003. ISBN 80-86199-83-5.
FALDYNA, F., HUŠEK, J. Slovník obchodní judikatury. Díl druhý. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ORAC. 2003. ISBN 80-86199-91-6.
69
HÁBA, J., JANAS, T., ŠVANCAROVÁ, Š. Slovník definic a výklad některých vybraných
pojmů stavebního práva. Díl 1. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ARCH. 2003. ISBN 8086165-76-0.
HÁBA, J., JANAS, T., ŠVANCAROVÁ, Š. Slovník definic a výklad některých vybraných
pojmů stavebního práva. Díl 2. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ARCH. 2003. ISBN 8086165-79-5.
ČÁP, M., SAKAŘ, B., HEGENBART, M. Slovník stavebního práva. 1. vyd. Praha: SEPROM, nakladatelství pro právo a správuu, spol. s r.o. 1994. ISBN 80-901648-0-3.
MATĚJKA, V. Slovník pojmů ve výstavbě. 1. vyd. Praha: Informační centrum České
komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. 2000. ISBN 80-8636408-9.
DĚDIČ, J. Obchodní zákoník: komentář. Díl IV. 1. vyd. Praha: Polygon. 2002. ISBN 80-
72730-71-1.
ŠTENGLOVÁ, I. Přehled judikatury ve věcech obchodních závazkových vztahů. 2. vyd. Praha: ASPI, a.s. 2005. ISBN 80-7357-108-0.
ELIÁŠ, K. Obchodní zákoník: praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900. 4. vyd. Praha: Linde. 2004. ISBN 80-72014-75-7.
OLERÍNY, M. Řízení stavebních projektu. Claimový management. 1. vyd. Praha: C. H.
Beck. 2005. ISBN 80-7179-888-6.
OLERÍNY, M. Řízení stavebních projektu. Ceny a smlouvy v zahraniční praxi. 1. vyd.
Praha: C. H. Beck. 2002. ISBN 80-7179-665-4.
MAREK, K. POKORNÁ, J. Obchodní zvyklosti – důležitý prvek regulace právních vztahů. Právní rádce, 1999, č. 2, s. 9 – 11.
ZIKMUND, V. Obchodní závazkové vztahy ve výstavbě – právní úprava a realita. Bulletin
Stavební právo. 2004, č. 3, s. 51 – 53
ŠTENGLOVÁ, I., Obchodní zákoník: komentář. 10. vyd. Praha: C. H. Beck. 2005. ISBN
80-71793-46-9.
VÍCH, J. Dodávky průmyslových staveb – řešení sporů [online]. [cit. 8. března 2006].
Dostupné na internetu: .
VÍCH, J. Sjednávání cen průmyslových investičních celků [online]. [cit. 20. února 2006]. Dostupné
na
internetu:
.
70
VÍCH, J. K problematice uzavírání kontraktů na vybudování průmyslových celků. Právní
rádce, 1999, č. 7, s. 25 – 26.
ROZEHNALOVÁ, N . Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 1. vyd. Praha: ASPI Publishing, s.r.o. 2002. ISBN 80-86395-41-3.
71
