Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva. Diplomová práce Střídavá péče ve světle judikatury Ústavního soudu

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva

Diplomová práce Střídavá péče ve světle judikatury Ústavního soudu

Adéla Hufová 2011/2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Střídavá péče ve světle judikatury Ústavního soudu zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Podpis:

2

Za cenné podněty a připomínky při zpracovávání této práce děkuji vedoucí své diplomové práce, doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D.

3

Obsah

Přehled zkratek ........................................................................................................................... 5 1

Úvod .................................................................................................................................... 6

2

Vymezení některých pojmů .............................................................................................. 10 2.1

Zájem dítěte ............................................................................................................... 10

2.2

Výchova vs. osobní péče............................................................................................ 11

2.3

Vyživovací povinnost rodičů k dítěti ve vazbě na střídavou péči ............................. 12

2.4

Osobní styk ................................................................................................................ 13

2.5

Právo na rodinný život ............................................................................................... 14

2.6

Právo dítěte vyjádřit se k záležitostem, které se jej týkají ......................................... 15

3

Vhodnost střídavé péče ..................................................................................................... 17 3.1

Neexistence zákonného modelu výchovy .................................................................. 18

3.2

Kritéria vhodnosti střídavé péče ................................................................................ 20

4

3.2.1

Absolutní kritéria vhodnosti ............................................................................... 21

3.2.2

Relativní kritéria vhodnosti ................................................................................ 25

Překážky střídavé péče ...................................................................................................... 27 4.1

Skutečné překážky ..................................................................................................... 27

4.2

Zdánlivé překážky ...................................................................................................... 29

5

Realizace střídavé péče ..................................................................................................... 33 5.1

Dohoda rodičů ............................................................................................................ 33

5.2

Nesouhlas jednoho rodiče .......................................................................................... 35

5.3

Nesouhlas obou rodičů ............................................................................................... 37

6

Model střídání ................................................................................................................... 39 6.1

Intervaly střídání a jejich stanovení ........................................................................... 39

6.2

Frekvence střídání v české a slovenské soudní praxi................................................. 40

7

Střídavá péče v novém občanském zákoníku a v evropském kontextu ............................ 43 7.1

Nový občanský zákoník a střídavá péče .................................................................... 43

7.2

Komise pro evropské rodinné právo .......................................................................... 46

7.3

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ......................................................... 47

8

Závěr.................................................................................................................................. 51

9

Resume .............................................................................................................................. 54

10

Použitá literatura a další informační zdroje ...................................................................... 56

4

Přehled zkratek

− ÚLP - Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod − ÚPD - Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte − EÚSD - Sdělení MZV č. 91/2005 Sb. m. s., o Evropské úmluvě o styku s dětmi − EÚVPD - Sdělení MZV č. 54/2001 Sb. m. s., o Evropské úmluvě o výkonu práv dětí − Ústava - Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky − LZPS - Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR − ZÚS - Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů − ZOR - Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů − OSŘ - Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů − ZSSP - Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů − NOZ - Nový občanský zákoník, aktuální verze viz www.senat.cz, senátní tisk č. 259, 8. funkční období1

1

K okamžiku dopracování této diplomové práce ještě nebyl nový občanský zákoník součástí Sbírky zákonů.

5

1

Úvod Střídavá péče ve světle judikatury Ústavního soudu je tématem, které svou povahou

spadá pod oblast rodinného práva, a ta si vždy zasluhuje zvláštní pozornost a také obezřetnost ze strany soudů. Veškeré rodinné otázky totiž spojuje jeden základní charakteristický rys, a totiž emocionálnost.2 Bohužel, emoce nezůstávají v rodinných vztazích stále stejně ideální jako na počátku, a právě proto, že pocit lásky se během let často změní v pocit nenávisti, je dobře, že i tuto citlivou oblast, tedy rodinné vztahy, reguluje právo. Ostatně rozvody jsou toho důkazem. Ještě bolestnější je však situace, kde se rozvádí rodiče nezletilého dítěte. Lze souhlasit s názorem, že „dítě nelze před rozvodem manželství jeho rodičů uchránit, ledaže by byl rozvod manželů s nezletilými dětmi přímo zakázán, což je však představa zcela nereálná. Je však možné, a především nezbytné, chránit dítě v souvislosti s rozvodem rodičů.“3 Prostředků ochrany dítěte v souvislosti s rozvodem je v současném zákonném pojetí, tedy po novele zákona o rodině v roce 1998,4 celá řada, např. oddělení rozvodového řízení od řízení ve věcech péče o nezletilé (srov. § 25 ZOR), vedení řízení ve věcech péče o nezletilé před soudem péče o nezletilé (srov. § 176 OSŘ), soulad veškerých opatření a rozhodnutí se zájmem dítěte, apod. Za určitý prostředek ochrany dítěte v rámci svěřování do péče lze chápat i možnost výběru mezi třemi typy porozvodové5 péče tak, aby výběr nejlépe odpovídal celé situaci a zájmu dítěte. Jedním z těchto typů porozvodové péče je i péče střídavá. Střídavá péče byla do našeho právního řádu vnesena novelou zákona o rodině v roce 1998. Ačkoliv se zdá, že od roku 1998 uplynula dostatečně dlouhá doba na to, aby byla střídavá péče náležitě objasněna a přijata širokou veřejností, je tento institut ještě dnes předmětem rozsáhlých diskuzí. Střídavá péče má v současnosti své zastánce i své kritiky. Kritici střídavé péče argumentují tím, že dítě potřebuje stálé prostředí a jeden domov, což střídavá péče nenabízí (pokud se ovšem nestřídají v pobytu u dítěte rodiče), naopak zahrnuje neustálé změny prostředí, které jsou pro dítě velmi stresující. Zastánci střídavé péče pak poukazují zejména na fakt, že střídavá péče umožňuje dítěti pravidelný a zásadně rovnoměrný kontakt s oběma rodiči i po rozvodu. Oba rodiče tak zůstávají nadále v životě dítěte a podílí se

2

K tomu srov. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 2. přeprac. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2001, s. 37-39. 3 HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy. 2. aktualizované vydání. Brno: Nakladatelství Computer Press, 2003, s. 45. 4 Srov. HOLUB, M., NOVÁ, H., HYKLOVÁ, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 8. aktualizované vydání podle stavu k 1. 9. 2007. Praha: Nakladatelství Linde, 2007, s. 64. 5 Ačkoliv ve své práci používám pojem porozvodová péče, neznamená to, že by se uvedené vztahovalo jen na svěřování dítěte do péče v souvislosti s rozvodem (srov. § 25 ZOR). Otázka svěření dítěte do péče vyvstává i v případě faktické odluky či rozchodu rodičů, jež nejsou manželi (srov. § 50 ZOR). Vzhledem k tomu tedy to, co platí pro porozvodovou péči, lze vztáhnout i na péči porozchodovou.

6

na jeho výchově. Střídavá péče také mění porozvodovou roli otce z návštěvníka a plátce výživného na plnohodnotného rodiče.6 Argumentů na obou stranách neustále přibývá. Nikdy jich však nebude dost, aby jedna strana přesvědčila tu druhou, poněvadž každá strana si za svým názorem pevně stojí, reprezentuje ho a šiří, a v posledních letech za účelem šíření „své pravdy“ zakládá i nejrůznější organizace a sdružení. Za kritiky střídavé péče lze uvést např. občanské sdružení Jeden domov,7 za příznivce pak např. sdružení Spravedlnost dětem8 nebo nevládní organizaci Children of Europe, o.p.s.9 Právě proto, že střídavá péče představuje tak kontroverzní pojem, rozhodla jsem se poznat uvedený institut blíže prostřednictvím této své práce, která, s ohledem na danou problematiku, jistě bude mít i své kritiky. Svou práci přitom zamýšlím zaměřit nejen na teorii o střídavé péči, ale především na rozhodovací praxi Ústavního soudu, jež se daného institutu dotýká. Ústavní soud10 je soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a jako takový není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ačkoliv se někteří stěžovatelé obrací na Ústavní soud jako na nejvyšší soudní instanci, jeho úkolem není přezkoumávat případy z věcného hlediska a rozhodnout o meritu věci, nýbrž chránit ústavnost a základní práva a svobody vyplývající z Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Ke své činnosti je Ústavní soud vybaven řadou pravomocí, mj. i pravomocí rozhodovat o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Konečná rozhodnutí Ústavního soudu pak mají značnou váhu. Přesto, že je český právní systém součástí kontinentálního typu právní kultury, který na rozdíl od angloamerického typu právní kultury neřadí mezi formální prameny práva soudní precedent, roste význam judikatury i u nás, a to hned z několika důvodů. Jednak je nemožné, aby zákon upravoval každou společenskou problematiku, a právě proto, že zákony nejsou dokonalé, je třeba respektovat judikaturu soudů, která zákon dotváří, a to buď tím, že v zákoně vyplní mezeru (chybějící právní úpravu) nebo tím, že poskytne výklad rozporného či nejasného zákonného ustanovení nebo pojmu. Judikatura má podstatný význam také proto, že Česká republika coby právní stát respektuje zásadu právní jistoty. Aby mohla být tato zásada dodržována, musí soudy rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem. Jednotlivá rozhodnutí soudů navíc nejsou psána právním jazykem zákona, ale jsou psána „lidštější“ formou, pro laika mnohem srozumitelnější formou než je forma zákona. Jelikož se laikové dostanou během svého života 6

Srov. ČERNÁ, M. Rozvod, otcové a děti. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Eurolex Bohemia, 2001, s. 40-41. Blíže viz Jeden domov [online]. [cit. 3. 12. 2011]. Dostupné z: http://www.jedendomov.cz. 8 Blíže viz Spravedlnost dětem [online]. [cit. 3. 12. 2011]. Dostupné z: http://www.iustin.cz/. 9 Blíže viz Children of Europe [online]. [cit. 3. 12. 2011]. Dostupné z: http://www.childrenofeurope.cz. 10 Blíže viz Ústavní soud ČR [online]. [cit. 3. 12. 2011]. Dostupné z: http://www.concourt.cz. 7

7

spíše do styku se soudním rozhodnutím než se zákony, je dán další důvod pro respektování judikatury soudů, na kterou laikové s důvěrou spoléhají a v určitých případech se na ustálenou judikaturu i odvolávají. Postupem doby se tak judikatura, zejména judikatura vyšších soudů, dočkala i u nás patřičného respektu, a stala se faktickým pramenem práva. Co se týče judikatury Ústavního soudu, je její podstatná váha potvrzena příslušným ustanovením Ústavy, které říká, že veškerá vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy), a tedy i pro samotný Ústavní soud, který je však svými rozhodnutími vázán nikoliv absolutně, ale podmíněně (srov. § 23 ZÚS). Ačkoliv se sám Ústavní soud výslovně nevyjádřil v tom smyslu, že jeho rozhodnutí jsou závaznými precedenty, je zřejmé, že se postupně přece jen vyvíjí jakýsi precedentní systém Ústavního soudu svého druhu, jelikož závaznost rozhodnutí Ústavního soudu jsou nezbytnou podmínkou pro efektivní činnost Ústavního soudu při ochraně ústavnosti.11 Pokud jde o rodinné právo coby nejcitlivější oblast regulovanou právem, tak „ústavní soud opakovaně judikoval, že v rodinně-právních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, jestli jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, resp. do výlučné výchovy jednoho z nich a jestli je takový postup v souladu se zájmem dítěte, jsou zásadně věcí obecných soudů“12 Z uvedeného by se tedy mohlo zdát, že extrémních případů bude jen pomálu a Ústavní soud tak bude o rodinněprávních věcech rozhodovat spíše sporadicky. Opak je však pravdou. Zejména pokud jde o problematiku svěřování dětí do střídavé péče, vynesl Ústavní soud již řadu důležitých, někdy dokonce převratných rozhodnutí. Za cíl své práce si tedy kladu postihnout a analyzovat ta vůbec nejvýznamnější rozhodnutí Ústavního soudu v oblasti střídavé péče. Tomuto cíli odpovídají i mnou zvolené metody, a totiž metoda analyticko-deskriptivní, metoda historická a ve vztahu ke Slovenské republice také metoda komparace. Celá má práce bude orientována od obecných témat k těm nejkonkrétnějším. Nejprve se budu zabývat otázkou postavení a zařazení střídavé péče coby jednoho z typů porozvodového uspořádání. Ještě před tím však vymezím některé pojmy, jež jsou pro danou problematiku velmi podstatné. Následně si položím otázku, zda je střídavá péče vhodná pro každého a za všech okolností, případně, zda existují přesně stanovená kritéria, která musí být zohledněna. V samotném jádru práce se budu věnovat snad nejdiskutabilnějšímu tématu v rámci střídavé

11

Srov. KÜHN, Z., BOBEK, M., POLČÁK, R. Judikatura a právní argumentace: Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Auditorium, 2006, s. 214-225. 12 Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. října 2011, sp. zn. I. ÚS 1653/10.

8

péči, a totiž otázce formy realizace střídavé péče. V zásadě proti sobě stojí dva názory, z nichž jeden uvádí jen jedinou formu realizace střídavé péče, a totiž dohodu rodičů na střídavé péči, a druhý názor pak vypovídá o možnosti realizovat střídavou péči buď na základě dohody rodičů, nebo na základě rozhodnutí soudu. V této části se tedy pokusím uvést, zda ten který názor má oporu v zákoně, jak se na danou problematiku formy realizace střídavé péče dívá Ústavní soud a nakonec, jaké stanovisko zastávám k danému tématu já osobně. I přesto, že střídavá péče není jenom o střídání pobytu dítěte, je to jeden z nejpodstatnějších rysů tohoto typu porozvodové péče, a právě proto se budu modelu střídání věnovat podrobněji. V tomto směru se zaměřím na zákonnou „úpravu“ intervalů střídání, na dosavadní praxi českých soudů, ale i na komparaci této české praxe se slovenskou soudní praxí. S ohledem na nový občanský zákoník neopomenu ani pojetí střídavé péče v právním textu tohoto nového kodexu.

9

2

Vymezení některých pojmů Nejprve se ve své práci zaměřím na vymezení některých pojmů, které s tematikou

střídavé péče úzce souvisí. Jedná se přitom o pojmy, které jsou v pramenech rodinného práva hojně používány, ale mnohdy nejsou nikde definovány. Aby byl postižen smysl těchto nedefinovaných pojmů, je třeba postupovat v souladu se zásadami soukromého práva a s ohledem na účel institutů rodinného práva.13 Dále je nutné vycházet z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a z judikatury českých soudů, která se také zabývá interpretací některých pojmů. Určitý názor na výklad nedefinovaných pojmů poskytuje i odborná literatura, kterou je proto taktéž nezbytné respektovat. 2.1

Zájem dítěte Zájem dítěte neboli blaho dítěte je institut, který v zákoně o rodině najdeme hned

v několika ustanovení. Samotný zákon o rodině (a ani žádný jiný český zákon) však neposkytuje výslovnou definici, která by obecně vymezila smysl tohoto institutu, a činí tak zcela záměrně. Zájem dítěte totiž může mít nejrůznější podobu a je zákonodárcem užíván v různých souvislostech.14 S pojmem zájmu dítěte se setkáváme také v Úmluvě o právech dítěte, která se uvedenému pojmu věnuje ve svém ustanovení čl. 3. Z tohoto ustanovení sice opět nevyčteme definici pojmu, avšak je zde obecně deklarováno, že zájem dítěte musí být prioritním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, uskutečňované veřejnými nebo soukromými orgány. Tedy i při rozhodování o svěření dítěte do střídavé péče (srov. § 26 odst. 4 ZOR). Význam čl. 3 ÚPD podtrhl i Ústavní soud, jenž uvedl, že jde o dominantní ustanovení Úmluvy o právech dítěte. Lze se tedy ztotožnit s konstatováním, že „zájem dítěte jako přední hledisko při jakékoli činnosti týkající se dětí ve svém čl. 3 reflektuje skutečnost, že jakkoli lze považovat za přirozené a žádoucí, aby dítě bylo vychováváno svými rodiči, nelze odhlédnout od toho, že i dítě samo je bytostí jedinečnou, nadanou nezadatelnými, nezcizitelnými, nepromlčitelnými a nezrušitelnými základními právy a svobodami, tedy bytostí, které by se mělo dostat při jejím vývinu toho nejlepšího, totiž toho, aby výše uvedené atributy nezůstaly prázdnými slovy.“15 Pokud jde o výklad pojmu zájmu dítěte v souvislosti s rozhodováním o svěření dítěte do střídavé péče, je určitým vodítkem ustanovení § 26 odst. 4 ZOR. To uvádí zájem dítěte jako klíčové kritérium při rozhodování o svěření dítěte do výchovy s tím, že tento zájem dítěte je

13

KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 75. 14 HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. Op. cit., s. 18-19. 15 Nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/2000.

10

nutné respektovat s ohledem na další zákonná kritéria. Lze tedy říci, že to, jaká výchova je v zájmu dítěte, lze zodpovědět až zohledněním všech ostatních zákonných kritérií. V souvislosti s výchovou používá pojem zájmu dítěte i Úmluva o právech dítěte, a to ve svém ustanovení čl. 18 odst. 1. Konkrétně se v daném ustanovení uvádí, že primární a společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte nesou oba rodiče, přičemž základním smyslem jejich péče o dítě je zájem dítěte. Z uvedeného můžeme dovodit, že oba rodiče mají právo na péči o dítě (srov. čl. 32 odst. 4 LZPS) a stejně tak má dítě právo na péči obou svých rodičů. Jelikož má být smyslem výchovy zájem dítěte, lze nakonec dospět k závěru, že zájmem dítěte zásadně je, aby bylo v péči obou rodičů, a to vždy, tedy i po rozvodu. Stejný postoj zaujala i odborná literatura, jež uvádí, že „obecně je dán zájem dítěte na tom, aby rozvodem nepřicházelo o jednoho z rodičů.“16 Konečně, totožný názor zastává i Ústavní soud, který uvedl, že „zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady, mimo jiné uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem.“17 Netřeba dodávat, že zájem dítěte je velice důležitým institutem, který je při rozhodování o svěření do péče nezbytné vnímat jako institut klíčový, jenž nemůže být překonán jinými skutečnostmi.18 2.2

Výchova vs. osobní péče Dalšími nedefinovanými pojmy nacházejícími se v zákoně o rodině, jsou pojmy výchova

a péče o dítě. Zákonodárce tyto pojmy užívá bez bližšího vymezení, a co víc, uvedené pojmy zaměňuje, což činí právní úpravu nejasnou a v terminologii nepřesnou. Lapidární úpravu zákona však doplňuje odborná literatura, která tak alespoň do jisté míry pomáhá postihnout pravý smysl uvedených pojmů. Pokud jde o pojem výchovy, je třeba jej chápat jako výchovu v širším slova smyslu. Tuto výchovu mají oba rodiče a zůstává jim zachována i po rozvodu, jelikož jde o součást rodičovské zodpovědnosti, která se rozvodem nemění. Výchova v širším slova smyslu zahrnuje péči o nezletilé dítě spočívající zejména v péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (srov. § 31 odst. 1 ZOR). Zákon tedy v ustanovení § 31 odst. 1

16

HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3.vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s. 91. Nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09. 18 Např. není možné nadřazovat nad zájem dítěte již zažité modely rozhodování o porozvodové péči. K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03. 17

11

ZOR nepříliš šťastně používá pojem péče, kterou však nelze chápat tak, že by rodič byl povinen o dítě pečovat osobně.19 Naopak v ustanovení § 26, 45 a 50 ZOR zabývajících se svěřením do výchovy, nelze hovořit o výchově v širším slova smyslu. Zákonodárce měl namísto pojmu výchova použít raději pojem osobní péče, která je v této souvislosti mnohem přesnější. V rámci svěření do výchovy totiž soud rozhoduje o tom, s kým bude po rozvodu dítě skutečně žít ve společné domácnosti a kdo bude rozhodovat o jeho každodenních záležitostech. Osobní péčí o dítě tedy lze rozumět výchovu v užším slova smyslu.20 2.3

Vyživovací povinnost rodičů k dítěti ve vazbě na střídavou péči Zákon o rodině upravuje vyživovací povinnost rodičů k dítěti ve svých ustanoveních § 85

a n. ZOR. Jde však o obecnou úpravu, která nezohledňuje specifika střídavé péče ani společné péče. Zatímco u společné péče odborníci polemizují nad tím, zda je vůbec třeba rozhodovat o výživném,21 v rámci střídavé péče odborná literatura shodně uvádí, že lze a je nutné rozhodnout (nebo se dohodnout) o výši výživného každého z rodičů, a to i v případě, že by intervaly pobytu dítěte u rodičů byly totožné a majetkové poměry rodičů byly podobné.22 Ideální samozřejmě bude, pokud se rodiče na výši výživného sami dohodnou a zahrnou tak konkrétně stanovené částky výživného do vzájemné dohody o střídavé péči. Jestliže však bude o střídavé péči rozhodováno autoritativně, bude muset stanovit přesné částky výživného soud za zohlednění zákonných kritérií (srov. § 85 a n. ZOR).23 Soudním rozhodnutím je pak rodiči uložena povinnost platit výživné k rukám druhého rodiče v té době, kdy nemá dítě v osobní péči, tedy, kdy dítě právě pobývá u druhého rodiče. V rámci střídavé péče může nastat i situace, kdy bude vyměřena stejná výše vyživovací povinnosti oběma rodičům. V takovém případě je nutné podotknout, že ustanovení § 97 odst.

19

Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 111; HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. Op. cit., s. 197-198. 20 Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 111; KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 78. 21 K tomu např. HOLUB, M., NOVÁ, H., HYKLOVÁ, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. Op. cit., s. 65. 22 Srov. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 84; GREGOROVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. Výchova, výživa a státní sociální podpora. Právní rozhledy. 1999, č. 4, s. 169-172. 23 Ke způsobům výpočtu konkrétních částek výživného viz SCHÖN, M. Střídavá výchova a vyživovací povinnost rodičů. Právo a rodina. 2011, č. 9, s. 12-16.

12

3 ZOR zakazuje započtení vzájemných pohledávek rodičů na výživné, které je určeno nezletilému dítěti.24 2.4

Osobní styk Pojem osobní styk nacházíme v ustanovení § 26 odst. 4 ZOR coby kritérium při

rozhodování o svěření do péče. Uvedené ustanovení vyžaduje, aby byl respektován pravidelný osobní styk rodiče s dítětem. I když uvedený pojem není v zákoně definován, je možné jej za pomoci gramatického výkladu poměrně snadno vyložit. Spojení osobní styk lze vyjádřit jako kontakt nebo setkání rodiče s dítětem, které je provedeno osobně, tedy tváří v tvář. Co se týče pojetí osobního styku v mezinárodních úmluvách, Evropská úmluva o styku s dětmi definuje pojem „styk“, zatímco Úmluva o právech dítěte používá pojem „osobní kontakt“. Na první pohled je zřejmé, že pojetí styku bude širší než pojem osobní styk. Konkrétně se pojmem styk rozumí pobyt dítěte u rodiče, jakákoliv forma komunikace dítěte s rodičem a informování rodiče o dítěti nebo dítěte o rodiči (srov. čl. 2 písm. a) EÚSD). Tedy můžeme říct, že styk v sobě zahrnuje osobní styk. Úmluva o právech dítěte pak hovoří o právu dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmem dítěte (srov. čl. 9 odst. 3 ÚPD). Odborníci rozdělují styk do různých skupin dle různých kritérií. Jedna z klasifikací styku hovoří o dělení styku na styk přímý a nepřímý. Přímý styk neboli osobní styk rodiče s dítětem je základním předpokladem pro realizaci práva na rodinný život. Právě prostřednictvím osobního kontaktu jsou totiž vazby mezi rodičem a dítětem citově upevňovány a dále rozvíjeny. Význam osobního styku dále spočívá také v možnosti rodiče vykonávat skrze něj svá rodičovská práva.25 V rámci střídavé péče je osobní styk rodiče s dítětem realizován prostřednictvím dohodnutých nebo soudním rozhodnutím stanovených intervalů pobytu dítěte u rodiče. Nepřímý styk pak zahrnuje právo na informace a nikoliv osobní komunikaci mezi rodičem a dítětem. Taková nepřímá komunikace může probíhat v nejrůznější podobě např. ve formě dopisování, SMS zpráv, telefonických hovorů, e-mailů, chatu, apod.26

24

K tomu shodně viz KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 84; GREGOROVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. Výchova, výživa a státní sociální podpora. Op. cit., s. 169-172. 25 Srov. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 84. 26 K tomu blíže KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 84-92; KORNEL, M. Přímý a nepřímý styk rodiče s nezletilým dítětem. In Sborník z konference COFOLA – 2008 dostupný v elektronické verzi na www.law.muni.cz [cit. 9. 11. 2011], s. 1261-1269.

13

2.5

Právo na rodinný život Právo na respektování rodinného života je ústavně zakotvené právo, které je chráněno

nejen na vnitrostátní úrovni ale i na té mezinárodní (srov. čl. 32 LZPS, čl. 8 ÚLP). Opět jde o pojem, který náš právní řád používá v celé řadě svých ustanovení, avšak, ať už používá spojení rodinný život nebo právo na rodinný život, neposkytuje nikde žádnou legální definici. Určitý smysl těchto pojmů lze postihnout s pomocí odborné literatury, podle které jsou rodinným životem míněny vztahy partnerské, rodičovské, příbuzenské a vztahy náhradní rodinné výchovy.27 Podle judikatury Nejvyššího soudu pak spočívá právo na rodinný život „… v udržování a rozvíjení vzájemných citových, morálních a sociálních vazeb mezi nejbližšími osobami.“28 Právem na rodinný život však nelze rozumět jen rozvíjení vztahů současných, ale i možnost vytvářet a navazovat vztahy do budoucna.29 S ohledem na výše zmíněné je tedy zřejmé, že jakýkoliv typ porozvodové péče, tedy i střídavá péče, úzce souvisí s uvedeným právem na rodinný život. Se soudním rozhodnutím o svěření dítěte do péče zpravidla nebývají spokojeni oba rodiče a jeden z nich se pak obvykle domnívá, že bylo soudním rozhodnutím porušeno jeho základní právo na rodinný život. K tomu je však třeba poznamenat, že „zásah do práva je jedna věc a porušení základního práva je věc jiná; ne každý zásah do základního práva je současně jeho porušením.“30 Ústavní soud se pak s jednotlivými případy namítaných porušení práva na rodinný život vypořádává ve svých rozhodnutích a jeho judikatura tak poskytuje odpověď na otázku, co skutečně je a co není porušením práva na rodinný život. Výrazně mu v tom napomáhá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, kterou ve svých rozhodnutích Ústavní soud často cituje, především pokud jde o vymezení zásadních pojmů. V souvislosti s nařízením nebo naopak s odmítnutím střídavé péče je pak třeba zmínit následující stanoviska Ústavního soudu. Samotné nevyhovění návrhu jednoho rodiče na střídavou péči není porušením práva na rodinný život.31 Právo na rodinný život však není porušeno ani v případě opačném, kdy je střídavá péče nařízena, a to i přes nesouhlas jednoho z rodičů.32

27

HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. Op. cit., s. 12-15. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007. 29 K tomu srov. BUBELOVÁ, K. Porušení práva na rodinný život. Právní fórum. 2009, č. 7, s. 253-258. 30 Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. III. ÚS 438/05. 31 Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2006, sp. zn. IV. ÚS 617/06 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 419/11. 32 Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 2082/08. 28

14

2.6

Právo dítěte vyjádřit se k záležitostem, které se jej týkají Participační právo dítěte vyjádřit svůj názor k záležitostem, které se jej dotýkají, je

výslovně obsaženo v ustanovení čl. 12 ÚPD, čl. 3 EÚVPD, a také v ustanovení § 31 odst. 3 ZOR a § 100 odst. 4 OSŘ. Uvedené prameny práva sice neposkytují zcela totožnou právní úpravu, přesto lze ze všech dovodit stejný závěr, a totiž že, je-li dítě schopné formulovat vlastní názory, má právo být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech. Takovým řízením, je i rozhodování o svěření dítěte do péče. V rámci práva dítěte vyjádřit se ke všem záležitostem, má dítě právo na obdržení všech potřebných informací, které mu pomohou vytvořit si vlastní názor (srov. § 31 odst. 3 ZOR, čl. 3 písm. a) EÚVPD). Poskytnutí jen příslušných informací však není dostačující. Evropská úmluva o výkonu práv dětí dále soudu ukládá povinnost poskytnout dítěti i informace o možných důsledcích jednotlivých opatření a rozhodnutí, což umožní dítěti, aby si vytvořilo představu o tom, jaké dopady bude mít jeho názor či přání (srov. čl. 3 písm. c) EÚVPD).33 Své stanovisko pak dítě vyjádří přímo před soudem nebo ve výjimečných případech prostřednictvím zástupce, znaleckého posudku či příslušného orgánu (srov. § 100 odst. 4 OSŘ). I tito prostředníci jsou však povinni informovat dítě o možných důsledcích jeho přání a je-li názor dítěte např. v rozporu s jeho zájmem, je povinností prostředníka náležitě dítěti objasnit nereálnost jeho přání (srov. čl. 10 EÚVPD).34 Prioritní variantou zjišťování názoru dítěte je však jeho osobní slyšení před soudem, „pokud totiž názor nezletilého dítěte vnímá soudce vlastními smysly, eliminuje se riziko dezinterpretace názoru nezletilého dítěte třetí osobou (…), jsou tak dány větší garance objektivního posouzení názoru nezletilého dítěte. Současně je však třeba garantovat prostředí výslechu v co možná nejvyšší míře "příjemnosti" (snesitelnosti) pro nezletilé dítě. Je třeba, kupříkladu, vytvořit ze strany soudu poklidnou atmosféru.“35 To, že by mělo být pravidlem zjišťování názoru dítěte přímo před soudem, potvrzuje i nález Ústavního soudu, ve kterém Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu neprovedení osobního slyšení dítěte. Bylo řečeno, že„nešlo jen o opomenutí "přání" dítěte, nýbrž i o opominutí objektivně relevantního zdroje potřebných skutkových zjištění, jejž je výpověď nezletilé způsobilá představovat, s logickým následkem neúplnosti skutkového základu věci.“36 S oběma citovanými nálezy Ústavního soudu lze přitom plně souhlasit. Názoru dítěte musí být samozřejmě věnována určitá váha. Zatímco zákon o rodině v otázce hodnoty názoru dítěte mlčí, ustanovení § 100 odst. 4 in fine OSŘ uvádí, že soud 33

K tomu srov. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 75-76. Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 113. 35 Nález Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10. 36 Nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09. 34

15

k názoru dítěte přihlédne s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost. Obdobný význam přikládá názoru dítěte i Úmluva o právech dítěte, která stanovuje povinnost soudu věnovat názoru dítěte patřičnou pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (srov. čl. 12 odst. 1 ÚPD). Nejstručněji je důležitost názoru dítěte řešena v Evropské úmluvě o výkonu práv dětí, dle které má soud vzít názor dítěte náležitě v úvahu (srov. čl. 6 písm. c) EÚVPD). K otázce významu názoru dítěte, zaujal postoj také Ústavní soud, jenž uvedl, že „ … i když právo nezletilého svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho týkají, je jeho nepopiratelným právem umožňujícím, byť jen do určité míry, vyrovnat nerovné postavení např. ve vztahu k jeho rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi, přesto konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého přísluší dospělým, resp. v projednávané věci obecným soudům, které musí korigovat představy i názory nezletilého o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli.“37 Ústavní soud tedy nepochybně uznává důležitost stanoviska dítěte, ovšem za prioritní hledisko považuje zájem dítěte, kterému nemůže být nadřazeno ani vyslovené přání dítěte.

37

Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. února 2006, sp. zn. III. ÚS 707/04.

16

3

Vhodnost střídavé péče Střídavá péče je typem porozvodového uspořádání a spočívá v tom, že po určitý časový

úsek je dítě svěřeno do péče jednoho rodiče, a v dalším časovém úseku je svěřeno do péče druhého rodiče. Soud přitom vymezí práva a povinnosti obou rodičů.38 Střídavou péči však zákon o rodině neumožňuje vždy a za jakýchkoliv okolností. Ustanovení § 26 odst. 2 ZOR ukládá čtyři podmínky, které musí být splněny kumulativně, aby mohlo být dítě svěřeno do střídavé péče. Uvedené zákonné ustanovení vyžaduje, aby byli rodiče způsobilí dítě vychovávat, aby měli o výchovu dítěte zájem, dále aby byla střídavá péče v zájmu dítěte a aby tím byly lépe zajištěny jeho potřeby. Někteří oborníci však mají k ustanovení § 26 odst. 2 ZOR své výhrady. Tyto výhrady spočívají především v zařazení prvních dvou podmínek do uvedeného ustanovení. Předpoklad výchovné způsobilosti rodiče a předpoklad zájmu rodiče o výchovu dítěte jsou totiž obecnými předpoklady pro svěření do jakékoliv porozvodové péče a v podmínkách pro střídavou péči se tedy objevují zcela nadbytečně. Naopak podmínka zájmu dítěte je v uvedeném ustanovení naprosto oprávněně, ovšem měla by být podle odborníků zařazena nikoliv na třetím místě, ale již na místě prvním. Zájem dítěte je totiž stěžejní podmínkou střídavé péče, která nesmí být jen řešením problémů rodičů.39 Ostatně Ústavní soud sám uvedl, že „svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných.“40 Střídavá péče je relativně41 novým institutem, který byl do zákona o rodině včleněn tzv. velkou novelou v roce 1998, a to spolu s institutem společné péče.42 Se stávající individuální neboli výhradní péčí, tak zákon o rodině v současnosti nabízí tři možné typy porozvodové péče. Zákon však již dále nerozvádí, který typ péče je pro tu kterou porozvodovou situaci vhodný. Mlčení zákona je zde zcela na místě. Soud totiž musí k jednotlivým případům přistupovat individuálně a s ohledem na dítě i na specifika celého případu důkladně zvážit, zda je střídavá péče v dané situaci skutečně vhodná.43 Klíčové je samozřejmě dítě, o něm se

38

K tomu srov. HOLUB, M., NOVÁ, H., HYKLOVÁ, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. Op. cit., s. 64. 39 Srov. HRUŠÁKOVÁ, M., NOVÁK, T. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Bulletin advokacie. 1999, č. 3, s. 30-34. 40 Nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04. 41 Z judikatury je zřejmé, že soudy svěřovaly děti do střídavé péče ještě před účinností novely zákona o rodině. Své rozhodování odůvodňovaly gramatickým výkladem zákona o rodině, jenž možnost střídavé péče nevylučoval. Možnost střídání rodičů ve výchově dítěte dále umožňovala i Úmluva o právech dítěte. (K tomu viz GREGOROVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. Výchova, výživa a státní sociální podpora. Op. cit., s. 169-172; BUREŠOVÁ, E. Střídavá výchova dětí po rozvodu. Rodinné právo. 1999, č. 11, s. 3-6.) 42 HOLUB, M., NOVÁ, H., HYKLOVÁ, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. Op. cit., s. 63. 43 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03.

17

rozhoduje především. Ke každému dítěti je přitom nutné přistupovat jako k jedinečné bytosti, která se stále rozvíjí a nevhodný typ porozvodové péče by mohl na její budoucí vývoj zapůsobit velmi negativně. Souhlasím proto s myšlenkou, že „… střídavá péče nemusí být vhodná pro každé dítě. Jsou děti zvýšeně úzkostlivé, neurotické, kde střídavá péče přes dokonce dobrou vůli rodičů může napáchat nedozírné škody na psychice dítěte.“44 Soud si tedy musí při rozhodování počínat velmi zodpovědně a musí zohlednit celou řadu kritérií vhodnosti střídavé péče. Některá kritéria jsou výslovně uvedena v zákoně, jiná přinesla až soudní praxe. 3.1

Neexistence zákonného modelu výchovy Jak už jsem zmiňovala výše, zákon o rodině zahrnuje tři možné varianty porozvodové

péče. V žádném z ustanovení uvedeného zákona však nenajdeme vymezení vztahů mezi těmito jednotlivými typy. Je tomu tak proto, že žádná hierarchie typů porozvodového uspořádání vlastně neexistuje. Nelze totiž zobecnit způsob rozhodování o svěření dítěte do péče. Je to problematika natolik citlivá, že vyžaduje maximálně individuální posouzení. I když by se ze soudní praxe mohlo zdát, že nadřazeným typem porozvodové péče je péče výhradní, není možné tento typ automaticky upřednostňovat před ostatními typy. Jde pouze o zažitou praxi obecných soudů, které jsou stále přesvědčeny, že dítě patří matce a proto jej v 90 % případů svěřují do výhradní péče matky a otci upraví styk s dítětem. Nejsou to ale jen biologické důvody, které vedou k častějšímu svěřování dítěte do výhradní péče matky, ale významnou měrou přispěla k této převažující praxi soudů i sama společnost svým postojem, kterým „odsuzuje“ matky, jimž dítě nebylo svěřeno po rozvodu do péče.45 Zažitá praxe obecných soudů už by však neměla výrazně ovlivňovat rozhodování o porozvodovém výchovném prostředí dítěte. Ústavní soud totiž jasně vyjádřil názor, že „z ústavněprávního pohledu není možné nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi, které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte, který je definován v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Tyto modely, jakkoliv jsou v mnoha případech přínosné a použitelné, nemohou postihovat situaci každého jednotlivého nezletilého dítěte. Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními

44

HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy. Op. cit., s. 55. Srov. ČERNÁ, M. Rozvod, otcové a děti. Op. cit., s. 37-38; VESELÁ SAMKOVÁ, K. Trendy rozhodování soudů ve věcech svěření dětí do péče jednoho z rodičů. Právo a rodina. 2004, č. 3, s. 7-9; NOVÁK, T. Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Právo a rodina. 2010. č. 11, s. 15-18. 45

18

sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout.“46 Výše citovaný nález Ústavního soudu je řazen k vůbec nejdůležitějším rozhodnutím v oblasti rodinného práva, jelikož jej lze považovat za závazné potvrzení neexistence zákonného modelu výchovy. Opětovným citováním v odborných publikacích i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu význam uvedeného nálezu stále roste. Sám Ústavní soud své rozhodnutí znovu připomenul například v nálezu, ve kterém obecným soudům vytkl jejich rozhodování „podle určité šablony, která nerespektovala specifika případu.“47 Význam uvedeného postoje Ústavního soudu však nespočívá jen ve vyslovení neexistence zákonného modelu výchovy, ale jeho přínosem je i vyzdvižení důležitosti individuálního přístupu obecných soudů k jednotlivým případům svěřování dítěte do péče. Ačkoliv se soudy péče o nezletilé v minulosti setkávaly především s péčí výhradní, která nakonec mezi rodiči a dítětem byla zavedena, neznamená to, že takový stav byl pro všechny děti vyhovující. Naopak, každé dítě je jiné a nemusí mu vyhovovat typ péče, který se soudu jeví jako rozumný. O vhodnosti a přínosu zvoleného typu péče pro dítě se musí obecné soudy přesvědčit v každém jednotlivém případě, a to především respektováním osobnosti dítěte a specifik daného případu. Vzhledem k tomu, potvrdil Ústavní soud ve svém usnesení správnost postupu obecných soudů, jelikož „rozhodné skutkové závěry ohledně vhodnosti střídavé výchovy obou rodičů jsou věcné, logicky konzistentní a vycházejí z přiléhavých dílčích úsudků, přičemž adekvátně reagují nejen na aktuálně panující situaci mezi oběma rodiči a nezletilým, nýbrž věnují i patřičnou pozornost předpokládaným důsledkům zvolené úpravy výchovného prostředí.“48 Zmíněný postup obecných soudů před Ústavním soudem obstál, protože si soudy zcela správně položily nejdříve otázku, zda je střídavé péče v daném případě vhodná. Na tuto otázku si odpověděly prostřednictvím náležitého posouzení aktuálního stavu rodiny a všech okolností případu. Následně soudy zvolily typ porozvodové péče, který byl v dané situaci (s ohledem na získané informace) pro dítě nejpříznivější, a teprve poté se soudy zabývaly otázkou uskutečnění zvoleného typu péče s tím, že zvážily i jeho možné následky. Jednalo se tedy o příkladný postup obecných soudu, kterému neměl Ústavní soud co vytknout.

46

Nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03. Nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. II. ÚS 554/04. 48 Usnesení Ústavního soudu ze dne 2. září 2010, sp. zn. III. ÚS 1486/10. 47

19

3.2

Kritéria vhodnosti střídavé péče Obecné soudy jsou nyní v rámci rozhodování o svěření dítěte do péče postaveny do

nezávidění hodné pozice. Jsou totiž povinny přistupovat ke každému jednotlivému případu co možná nejvíce osobně, aby následně mohly zodpovědně rozhodnout o tom, zda je střídavá péče v tom kterém případě pro dítě vhodná. V tomto nelehkém rozhodování pomáhá obecným soudům řada kritérií, jejichž zohledněním mohou soudy spravedlivěji rozhodnout. Kritéria vhodnosti střídavé péče vznikala postupně a jejich základním zdrojem byla samozřejmě soudní praxe. Tzv. velkou novelou zákona o rodině v roce 1998 byla vnesena řada již užívaných kritérií do vlastního textu zákona, a nyní je najdeme v ustanovení § 26 odst. 4 a odst. 5 ZOR.49 Zákonný výčet kritérií však není taxativní. V současné době stále existují kritéria, jež jsou soudům v praxi užitečná, aniž by byla výslovně uvedena v zákoně. Taková hlediska jsou mnohdy od zákonných kritérií odvozena a představují jejich rozšířenou formu, jiná kritéria jsou však v soudní praxi respektována, aniž by je bylo možné ze zákona dovodit (např. věk dítěte).50 Není vyloučeno, že zákonná i fakticky užívána kritéria budou do budoucna přibývat, jelikož společnost se neustále vyvíjí a na společenské změny musí právo nutně reagovat. Za účelem soudního zohlednění všech kritérií vhodnosti střídavé péče, musí obecné soudy nejdříve zjistit potřebné informace. V rámci získávání nezbytných zjištění jsou však na soudy kladeny zvýšené nároky. Zatímco některé informace lze získat poměrně snadno na základě důkazů, např. citová orientace dítěte získaná na základě příslušného znaleckého posudku, jiné informace jsou spíše předmětem spekulativních úvah soudu, např. stabilita budoucího výchovného prostředí či schopnost rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem. Tyto informace jsou totiž o rodičích dítěte získávány v době jejich manželského rozvratu, jenž je doprovázen silnými negativními emocemi a nepřátelskými postoji. Jakékoliv informace dotýkající se spolupráce rozvádějících se manželů by nebyly objektivní, pokud by je soud zjišťoval ke dni rozhodování. Naopak pro zodpovězení otázky vhodnosti střídavé péče se jeví účelnějším posoudit schopnost kooperace rodičů v době dřívější, kdy jejich vztah ještě nebyl rozvrácen.51

49

Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 94. Srov. JONÁKOVÁ, I. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Právo a rodina. 2008, č. 4, s. 12-15. 51 Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 95. 50

20

Množství informací je však objektivní, i když je opatřeno v době rozhodování. S cílem získat potřebné informace, provádí soudní praxe řadu důkazů „zejména výslechem účastníků, znaleckým posudkem z oboru psychologie, stanovisky opatrovníka52 a dalšími.“53 Velká důkazní váha je pro svou odbornost kladena znaleckým posudkům z oboru psychologie a psychiatrie. Ty poskytují s využitím odborných metod kvalifikovaný obraz o rodičích a dítěti. Soudy tak důkazem znaleckých posudků poměrně lehce získají řadu potřebných informací, např. o citových vazbách dítěte k rodičům, sourozencům a dalším příbuzným, o výchovném stylu rodičů, ale i o důvěryhodnosti osob, které byly podrobeny výslechu. I když lze, vzhledem k odbornému vzdělání znalce, předpokládat, že znalecké posudky budou pro rozhodnutí soudu pravdivým a spolehlivým podkladem, setkává se praxe i s případy nedokonalých, nepodložených a nepřezkoumatelných psychologických posudků. Určitou potíž totiž představuje neexistence zákonné úpravy, která by vymezovala přesnou formu znaleckých posudků. V současnosti se tak znalci z oboru klinické psychologie řídí při zpracování posudku publikovanými díly odborníků. Znalecký posudek reflektující odbornou literaturu tak má určitou strukturu, uvádí výčet použitých metod (jichž je více, než jedna), obsahuje úvahu a interpretaci získaných poznatků, a může tak být jako celek soudem respektován.54 Ať už jsou informace vypovídající o kritériu vhodnosti střídavé péče získány jakýmkoliv důkazním prostředkem, soudy je v daném případě musí náležitě zhodnotit. Některá hlediska musí soud respektovat absolutně, tedy ve všech případech. Jiná kritéria, relativní, jsou soudem zohledněna právě s ohledem na jednotlivé případy, což znamená, že v jednom případě se určité kritérium může zdát soudu relevantní a pro zhodnocení vhodnosti střídavé péče důležité, v jiném případě je toto stejné kritérium nevýznamné. Opět je třeba vnímat jednotlivé případy velmi individuálně. 3.2.1

Absolutní kritéria vhodnosti

Mezi absolutní kritéria vhodnosti střídavé péče patří jednoznačně kritéria zákonná. Ta musí obecné soudy zohlednit při svém rozhodování vždy. Na první místo zákon staví kritérium zájmu dítěte,55 jenž však bylo dlouhodobě přijímáno soudy i bez výslovné zákonné úpravy. Uvedené kritérium totiž vyplývá ze samotné Úmluvy o právech dítěte, která zájem 52

Názor opatrovníka vyslovený ve stanovisku není rozhodujícím kritériem. Jeho názor je pouze zvažován s ohledem na další zjištěné okolnosti. K tomu srov. Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. II. ÚS 1278/10. 53 Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. července 2003, sp. zn. II. ÚS 357/02. 54 V podrobnostech viz NOVÁK, T. Nad soudními znaleckými posudky z oboru psychologie. Bulletin advokacie. 2000, č. 8, s. 45-55. 55 K tomu viz Podkapitola 2.1 Zájem dítěte.

21

dítěte pro jeho důležitost upravuje již v úvodních ustanoveních. Na umístění uvedeného kritéria v Úmluvě o právech dítěte reagoval i český zákonodárce a uvedl zájem dítěte jako absolutně první zákonné kritérium, což z něj činí v rámci soudního rozhodování kritérium prioritní. Stěžejní kritérium vhodnosti střídavé péče však musí obecné soudy správně uchopit. Určitý návod obecným soudům poskytuje Ústavního soud uvádějící, že „zájem dítěte je třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli tedy z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů.“56 Obecné soudy tedy zohlední zájem dítěte zcela korektně, pokud jej posoudí v kontextu s dalšími kritérii. Co se týče ostatních zákonných kritérií (osobnost dítěte, jeho vlohy, schopnosti a vývojové možnosti; životní poměry rodičů; citová orientace a zázemí dítěte; výchovné schopnosti a odpovědnost rodiče; stabilita budoucího výchovného prostředí; schopnost rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem; citové vazby dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné; hmotné zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů; kdo dosud, kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní), těžko lze mezi nimi vysledovat nějaký systém, z něhož by bylo patrné, které kritérium je svou povahou hlavní a které jen doplňkové.57 Soudy musí samozřejmě zohlednit všechna zákonná kritéria, ovšem jakou důležitost jednotlivým kritériím nakonec přiznají, závisí opět na specifikách daného případu. Pro posouzení vhodnosti střídavé péče je třeba vždy zohlednit kritérium citové orientace dítěte. Těžko bude střídavá péče vhodná tam, kde je dítě silně fixováno na jednoho z rodičů, bez kterého téměř nemůže žít. Stejně tak bude střídavá péče nepřijatelná u dítěte, jež jednoho rodiče zcela odmítá, např. proto, že o něj rodič nejevil zájem.58 Naopak v případech, kdy má dítě vypěstovaný kladný citový vztah k oběma rodičům, představuje střídavá péče příznivou volbu porozvodového uspořádání, jelikož dítě může své citové rodinné vazby dál rozvíjet a obohacovat jimi svůj život. Soud však nezkoumá jen citové vztahy mezi rodičem a dítětem, ale velkou roli hrají i citové vazby dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné. Obecné soudy tak správně zhodnotily „i vzájemné vztahy nezletilého P. k oběma rodičům a jeho citovou vázanost na stávající rodinné prostředí; v úvahu pak vzaly i to, že nezletilý vyrůstá (nyní) nejen se svojí matkou, ale i se svojí (polorodou) sestrou. Jejich logicky a pečlivě odůvodněnému skutkovému závěru, že stávající výchovné prostřední považují pro nezletilého za vhodné a že by naopak jeho změna nebyla v současné době v jeho zájmu, jakož i závěru, že 56

Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. III. ÚS 464/04. Srov. BAKALÁŘ, E. Kritéria pro posuzování kvality výchovných schopností rodičů. Rodinné právo. 1999, č. 10, s. 1-10. 58 K tomu viz KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 80. 57

22

totéž platí v současnosti i ve vztahu ke stěžovatelem navrhované péči střídavé, nelze z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout.“59 Dalším zákonným kritériem, jež je v rámci posuzování vhodnosti střídavé péče velmi podstatné, je kritérium výchovných schopností rodičů. Pro daný účel přitom nestačí pouhé zkonstatování, že rodič je schopen dítě vychovávat, nýbrž je potřeba hlubšího rozboru s pomocí znaleckého posudku. O vhodnosti střídavé péče mnoho vypoví způsob výchovy rodičů, kvalita výchovy, dopad výchovných metod na dítě, srovnání výchovných stylů rodičů aj. Příkladný znalecký posudek o výchovných schopnostech rodiče, by v prvé řadě měl podrobit zkoumání samotnou osobnost rodiče. To sice zákon výslovně neříká, ale chybějící zákonnou úpravu doplňují komentovaná kritéria odborníků, která jsou psychology-znalci a ostatními odborníky respektována.60 Posouzením osobnosti rodiče získá znalec cenné informace, např. zda je posuzovaná osoba kvalitním rodičem, jaké má hodnoty, zásady a mravní normy, jakou má úroveň vzdělání a inteligence, jaký je jeho postoj ke styku dítěte s druhým rodičem, a jaký životní vzor tak pro dítě vlastně představuje.61 Ideálním případem pro střídavou péči bude samozřejmě situace, kde mají oba rodiče zdravou osobnost a respektují právo dítěte na oba rodiče, přičemž jejich výchovné styly si vzájemně nijak zvlášť neodporují, příp. jsou schopni odstranit rozpory ve výchově dohodou. Případem, kde však výchovné schopnosti pro volbu střídavé péče neobstály, je například usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud potvrdil správnost postupu obecných soudů, které dítě svěřily do výhradní péče matky. K rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud dodal, že „relevantní pro ně zřejmě byl mimo jiné i fakt, že stěžovatel sám v průběhu řízení před obecnými soudy ustoupil od svého původního návrhu na svěření dětí do jeho výchovy a nově navrhoval jejich střídavou výchovu oběma rodiči, na což upozornil krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Stěžovatelova představa o vhodném způsobu výchovy jeho dětí nebyla tedy jasná a postupně se vyvíjela. Pozice matky naopak byla důsledná.“62

59

Usnesení Ústavního soudu ze dne 10.0 března 2011, sp. zn. III. ÚS 3489/10 „ … seznam kritérií prošel určitým vývojem. Prvně byl publikován v roce 1989 v Psychologii, následně pak v odborné publikaci Dětská klinická psychologie (ed.: Říčan, Vagnerová), vydané v Avicenu v roce 1991, dále v Bulletinu advokacie (9/1992), v metodickém materiálu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR pro sociální pracovníky „Nové pohledy na rozvodovou tematiku“ v roce 1993, v publikaci popularizující odborné poznatky „Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné“, vydané nakl. Lidové noviny v roce 1996. Již před první publikací byl seznam opakovaně posuzován, doplňován, modifikován a vyvažován skupinami psychologů, později i sociálními pracovníky, soudními znalci a opakovaně i soudci.“ (BAKALÁŘ, E. Kritéria pro posuzování kvality výchovných schopností rodičů. Op. cit., s. 1-10.) 61 Srov. BAKALÁŘ, E. Kritéria pro posuzování kvality výchovných schopností rodičů. Op. cit., s. 1-10; JONÁKOVÁ, I. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Op. cit., s. 12-15. 62 Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. července 2003, sp. zn. II. ÚS 357/02. 60

23

Hledisko stability budoucího výchovného prostředí patří k těm obtížněji posuzovaným kritériím. Potřebná zjištění totiž soud získává velmi nelehce. Přesto, alespoň určitý zlomek nezbytných informací soud získá na základě posouzení zachování kontinuity prostředí dítěte. I když se většina dětí poměrně rychle přizpůsobí novému prostředí, nemělo by v životě dítěte docházet k příliš častým a radikálním změnám. Opakované vytrhávání dítěte z prostředí školy nebo školky jistě nebude v zájmu dítěte. Pro schválení vhodnosti střídavé péče je tedy žádoucí, aby bydliště rodičů nebyla od sebe příliš vzdálena, a dítěti tak byla zachována určitá stálost prostředí, jež by mu umožňovala docházku do stejné školy, styk s dosavadním okruhem kamarádů, výkon stejných mimoškolních kulturních a sportovních aktivit, srovnatelný bytový standard, aj.63 Zákon o rodině uvádí obsáhlý výčet kritérií, jenž, jak už jsem zmiňovala výše, není taxativní, ale poskytuje jen přehled těch nejpodstatnějších kritérií. Řada odborníků se však pozastavuje nad tím, proč nebylo do vlastního textu zákona zahrnuto kritérium věku dítěte, jež je v soudní praxi široce zohledňováno.64 V současné praxi „obecné soudy přistupují k rozhodování o svěření dítěte do výchovy, zejména pokud je dítě útlého věku, diferencovaně…“,65 celkově však můžeme říct, že se střídavá péče nedoporučuje u dětí velmi útlého věku, u nichž je respektována silná vazba na matku. Realizace střídavé péče přichází do úvahy nejdříve u dětí předškolního věku, tj. u dětí, které již navštěvují mateřskou školu.66 Konečně, věk dítěte úzce souvisí i s jeho právem vyjádřit se k záležitosti, která se ho týká (srov. čl. 12 ÚPD a § 31 odst. 3 ZOR). Pokud je dítě natolik rozumově a citově vyspělé, že dokáže formulovat svůj názor na vhodnou porozvodovou výchovu, je v zájmu tohoto dítěte, aby soud rozhodl v souladu s jeho vysloveným přáním (pokud je ovšem realizovatelné). Důležitost tohoto kritéria potvrzuje i rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterém obecné soudy svěřily dítě do střídavé péče rodičů, a Ústavní soud jejich rozhodnutí potvrdil následujícími slovy: „Zejména je nutno zdůraznit, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práv nezletilé, neboť oba soudy ve svých rozhodnutích respektovaly především zájem nezletilé a vzhledem k jejímu věku rozhodly v souladu s jejím přáním, aby péče rodičů o ni byla rovnoměrně rozložena a byl jí umožněn častý kontakt s oběma rodiči, k nimž má stejnou citovou vazbu.“67 63

Srov. BAKALÁŘ, E. Kritéria pro posuzování kvality výchovných schopností rodičů. Op. cit., s. 1-10; JONÁKOVÁ, I. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Op. cit., s. 12-15. 64 Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 95; JONÁKOVÁ, I. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Op. cit., s. 12-15. 65 Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. III. ÚS 3422/10. 66 NOVÁK, T. Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Op. cit., s. 15-18. 67 Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 2082/08.

24

Po zohlednění všech uvedených kritérií soud rozhodne, zda je střídavá péče v zájmu dítěte. Poté je třeba se zabývat možným uskutečněním střídavé péče v praxi. Výše uvedená kritéria je tedy třeba doplnit ještě o kritérium realizovatelnosti střídavé péče, jelikož toto hledisko může rozhodnutí soudu zcela změnit. Přestože by byla všechna ostatní zákonná i faktická kritéria splněna, tzn., rodiče by respektovali právo dítěte na oba rodiče, jejich výchovné předpoklady by znalec posoudil kladně, dítě by mělo stejný citový vztah k oběma rodičům, přálo by si střídavou péči, apod., nemuselo by k rozhodnutí o svěření dítěte do střídavé péče dojít z důvodu nerealizovatelnosti. Ta může spočívat např. v konfliktním postoji rodičů a s tím spojené nespolupráci ohledně střídavé péče. Nerealizovatelnost střídavé péče však může být dána i příliš velkou vzdáleností bydlišť rodičů. Těžko by totiž bylo v zájmu dítěte, aby se permanentně přesouvalo z jednoho konce České republiky na druhý, nebo dokonce z jednoho státu do státu druhého. Kritérium realizovatelnosti střídavé péče je tedy velmi vlivným kritériem, a toto nepřekoná ani přání dítěte. Ústavní soud ocenil váhu uvedeného kritéria, když uvedl, že „soud v řízení především posuzuje, zda je tento typ výchovy v zájmu dětí a zda je s ohledem na vztahy rodičů realizovatelný.“68 3.2.2

Relativní kritéria vhodnosti

Mezi relativní kritéria vhodnosti střídavé péče můžeme zařadit například kritérium faktického fungování střídavé péče. Pokud je střídavá péče již delší dobu realizována v praxi, má tato informace značný vliv na rozhodnutí soudu. Soud totiž může zhodnotit, jak střídavá péče reálně působí na konkrétní dítě. Snadno tak získá odpověď na otázku, zda střídavá péče dítěti vyhovuje a je tedy do budoucna i nadále vhodná, nebo zda je naopak pro dítě neúnosná a je třeba stávající typ péče změnit. V následně citovaném usnesení Ústavního soudu tedy odvolací soud správně zohlednil mimo jiné i skutečnost, že „v dané věci (…) bylo zjištěno, že praktikovaná půlroční střídavá péče pro nezletilého nebyla zcela vyhovující a vyšla najevo potřeba stabilního prostředí.“69 Význam kritéria faktického fungování střídavé péče samozřejmě nebude ve všech případech stejný. Opět bude jeho hodnota závislá na specifikách případu. V jiném usnesení Ústavního soudu bylo faktické fungování střídavé péče tím nejdůležitějším kritériem, jelikož bylo prokázáno, že „ … střídavá výchova nezletilých dětí fakticky fungovala od roku 2005. To považuje i Ústavní soud v souzené věci za nejpodstatnější. Není přitom rozhodující, proč na ni rodiče přistoupili.“70

68

Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 2082/08. Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. II. ÚS 1278/10. 70 Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 2412/07. 69

25

Relativním kritériem může být i nesouhlas jednoho rodiče se střídavou péčí. Ačkoliv je řada odborníků přesvědčena o tom, že oba rodiče musí se střídavou péčí souhlasit a soud tak jen schválí jejich dohodu,71 soudní praxe zastává opačný názor. Jelikož žádné ustanovení zákona o rodině nevyžaduje souhlas rodičů jako podmínku střídavé péče, smí soud rozhodnout o střídavé péči i autoritativně.72 Samozřejmě to, že jeden z rodičů střídavou péči zásadně odmítá, nesmí obecné soudy při svém rozhodování ignorovat. Naopak, soudy musí tuto skutečnost podrobit náležitému zkoumání s cílem zjistit příčinu nesouhlasu rodiče. Pro konečné rozhodnutí o svěření dítěte do střídavé péče je totiž podstatné, zda je nesouhlas rodiče odůvodněný či jen formální a obstrukční.73

71

Srov. např. HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy. Op. cit., s. 53; HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 92-93; NOVÁK, T. Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Op. cit., s. 15-18; HRUŠÁKOVÁ, M., NOVÁK, T. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Op. cit., s. 30-34. 72 Srov. zejména KORNEL, M. Dohody rodičů při rozvodu nebo separaci a nezletilé dítě. In Sborník z konference COFOLA - 2009 dostupný v elektronické verzi na www.law.muni.cz [cit. 24. 11. 2011], s. 10771085; KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 82. Z judikatury Ústavního soudu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 2412/07 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 2082/08. 73 K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09.

26

4

Překážky střídavé péče Není vyloučeno, že obecné soudy v rámci svého rozhodování narazí na určité překážky,

které jim budou bránit ve svěření dítěte do střídavé péče. Právě naopak. V praxi se překážky střídavé péče objevují poměrně často. V podstatě jde o kritéria vhodnosti střídavé péče, jejichž posouzením soud dospěl k závěru, že tato v daném případě neobstála a představují tak překážku svěření dítěte do střídavé péče. Samotnou existenci překážky však nemusí zjistit až soud, v řadě případů na ně poukazují už sami rodiče, a to zpravidla tehdy, když střídavou péči odmítají. Ať už jsou překážky namítány ze strany rodiče, opatrovníka, znalce nebo až soudu, vždy musí soud všechny zjištěné překážky řádně zhodnotit v souvislosti s okolnostmi daného případu. Z důvodu, že je ke každému případu nutné přistupovat individuálně,74 není možné překážky absolutizovat. Přesto, s pomocí bohaté judikatury, můžeme usoudit, co bude patrně v obdobných situacích skutečně bránit střídavé péči, a co nikoliv. Na následujících řádcích, tedy budu jednotlivé překážky střídavé péče vyvozovat z judikatury Ústavního soudu, přičemž ať už budu hovořit o překážkách skutečných nebo zdánlivých, není podřazení jednotlivých skutečností pod tyto kategorie absolutní a výčet překážek není úplný, nýbrž se budu zabývat jen vybranými překážkami střídavé péče. 4.1

Skutečné překážky Mezi skutečnosti, které opravdu brání střídavé péči, můžeme zařadit překážku

spočívající v negativním postoji rodičů neboli v přetrvávajícím konfliktu rodičů. Střídavá péče je typem výchovy po rozvodu, a mohlo by se zdát, že přetrvávající negativní emoce mezi rodiči nejsou pro budoucí porozvodové výchovné uspořádání až tak podstatné, protože rodina už přece nebude žít spolu ve společné domácnosti a rodiče nebudou dítě vychovávat současně ve stejnou dobu. Přesto se však rodiče, jež budou mít dítě ve střídavé péči, nevyhnou osobnímu střetávání a nutnosti komunikace v rámci řešení nejrůznějších záležitostí kolem dítěte. Pro psychiku dítěte by pak jistě nebylo vhodné, aby bylo při realizaci střídavé péče neustále vystaveno silným negativním vlivům a emocím. Pro realizaci střídavé péče je tedy podmínkou, aby rodiče překonali své pocity zklamání z rozvodu a nezapojovali dítě do svých problémů.75 Opačná situace, kde rodiče nebudou schopni v zájmu dítěte přemoci partnerský konflikt, vede k nemožnosti realizovat střídavou péči. To ostatně potvrdil i Ústavní soud, který se plně ztotožnil s postupem obecných soudů, jež argumentovaly v konkrétním případě 74

Srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03. K tomu srov. BUREŠOVÁ, E. Střídavá výchova dětí po rozvodu. Op. cit., s. 3-6. HRUŠÁKOVÁ, M., NOVÁK, T. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Op. cit., s. 30-34. 75

27

následovně: „… není jejich partnerský konflikt, jenž vedl k rozvodu manželství, zdaleka překonán a svěření dětí do střídavé výchovy by v daném případě způsobilo újmu zájmům dětí.“76 Současně je však třeba poznamenat, že soud nesmí zavrhnout střídavou péči jenom z důvodu existující konfliktní situace a nespolupráce rodičů. Je nutné, aby soud učinil tento stav předmětem dokazování a aby přezkoumal i možnost eventuální změny v postojích rodičů. Uvedené potvrzuje i názor Ústavního soudu: „Zájmem dítěte je nepochybně, aby bylo v péči toho z rodičů, který uznává roli a důležitost rodiče druhého v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem. V projednávaném případě obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost a nezjistily důvody, proč matka nezletilé není ochotna s otcem dítěte spolupracovat na společné střídavé výchově,…“77 Teprve za předpokladu, že byl negativní vztah rodičů podroben zkoumání s výsledkem vypovídajícím o nepřekonání partnerského konfliktu a nepředpokládané změně k lepšímu, je možné hovořit o překážce střídavé péče spočívající v konfliktním vztahu rodičů. Realizace střídavé péče nebude možná ani v situaci, kdy vztahy rodičů budou sice pozitivní, avšak jejich bydliště budou po rozvodu značně vzdálena. Příliš velká vzdálenost bydlišť rodičů tedy představuje další skutečnou překážku střídavé péče.78 I tady je však nutné posoudit uvedenou překážku v kontextu se skutkovým stavem daného případu. Ačkoliv budou faktická bydliště rodičů od sebe velmi vzdálena, existuje možnost, že dojde ke změně bydliště jednoho rodiče, např. právě v zájmu dítěte. Přezkoumání této možnosti je úkolem obecných soudů. Ty, podle Ústavního soudu, pochybily v konkrétním případě, kde možnost změny bydliště nevzaly v potaz. Ústavní soud k tomu uvedl následující: „ … pokud by mělo být pro odvolací soud překážkou pro vyhovění stěžovateli (ohledně návrhu na střídavou výchovu či na svěření dítěte do jeho výlučné výchovy) odlišné místo bydliště dítěte, bude na místě dotaz na stěžovatele, zda by se nerozhodl přestěhovat do aktuálního místa bydliště dítěte či zda se po dobu výchovy (v případě střídavé péče) nemůže zdržovat v místě bydliště dítěte. (…) Namístě bude i dotaz na matku, proč její nový partner nepřizpůsobil svůj pobyt jejímu synovi a nepřestěhoval se k nim, a zda neupřednostnila svůj partnerský zájem nad zájmem dítěte.“79 V rámci posuzování překážky v kontextu se skutkovým stavem případu, může soud narazit i na názor dítěte žít střídavě s oběma rodiči. Jestliže bude dítě trvat na svém přání být ve střídavé péči rodičů i přesto, že jsou bydliště rodičů navzájem značně vzdálena, a bude 76

Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. července 2003, sp. zn. II. ÚS 357/02. K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04: Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivany Janů nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09. 78 K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. II. ÚS 1278/10. 79 Nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10. 77

28

ochotno v zájmu pravidelného kontaktu s oběma rodiči navštěvovat dvě různé školy, mít dva okruhy kamarádů, apod., může být překážka střídavé péče překonána přáním dítěte. Soud však musí rozlišit, zda jde o přání dítěte mladšího věku, které si nedokáže důsledky svého přání představit, nebo zda jde o rozumově vyspělého jedince, který ví, co bude realizace jeho přání obnášet. S ohledem na přání dítěte bude také nutné přezkoumat, jak velká je skutečná vzdálenost mezi bydlišti rodičů a zda je tedy pro dítě únosná. Další překážkou střídavé péče je dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav dítěte, který vyžaduje stálé prostředí. Opakované stěhování a změny prostředí by v takovém případě byly na úkor zdravotního stavu dítěte, a tedy i na úkor zájmu dítěte. Zdravotní stav dítěte neumožňoval střídavou péči např. v usnesení Ústavního soudu, ve kterém překážka střídavé péče spočívala v hyperaktivitě a nepozornosti dítěte. Podle Ústavního soudu „nezletilý postrádal přiměřenou úroveň pozornosti, byl nadměrně aktivní a impulzivní (soudobá lékařská věda tyto projevy chování popsala jako "Attention Deficit Hyperactivity Disorders", (…) Vzhledem k tomu, že zmíněné chování nezletilého lze korigovat stabilním výchovným prostředím s pevným programem a rozvrhem, s vyváženým odpočinkem, byl svěřen do výlučné výchovy matce, přičemž otci byl stanoven styk…“.80 S ohledem na zdravotní stav dítěte nebyla střídavá péče možná ani v jiném usnesení Ústavního soudu, ve kterém Ústavní soud uvedl, že „lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že výchovné prostředí u matky nezletilých, která se doma může svým dětem plně věnovat a zajistit jim klidné a stabilní rodinné zázemí, je pro nezletilé vyhovující. To platí zejména v případě nezletilého R., který trpí vážným onemocněním.“81 4.2

Zdánlivé překážky Mezi zdánlivé překážky, které ve skutečnosti nejsou důvodem pro odmítnutí střídavé

péče, můžeme podle judikatury Ústavního soudu zařadit chybějící komunikaci mezi rodiči. To se může zdát překvapivé, jelikož ustanovení § 26 odst. 4 ZOR výslovně vyžaduje existenci schopnosti rodičů dohodnout se v otázkách výchovy dítěte. Jestliže mezi rodiči chybí schopnost základní komunikace (např. protože se při jakémkoliv kontaktu jen hádají a osočují), těžko se budou schopni dohodnout v otázkách výchovy dítěte.82 Na druhé straně, schopnost dohodnout se, je kritérium, které by podle některých odborníků mělo být posuzováno nikoliv k okamžiku rozhodování, ale naopak k době, kdy vzájemné vztahy rodičů

80

Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 709/11. Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. III. ÚS 722/11. 82 Srov. PRŮCHOVÁ, B., NOVÁK, T. Lze prosadit střídavou výchovu proti vůli jednoho z rodičů? Právo a rodina. 2003, č. 10, s. 9-11. 81

29

ještě nebyly vyhroceny.83 Klíčový názor k chybějící komunikaci mezi rodiči zaujal Ústavní soud ve svém významném nálezu, kde „ … odvolací soud postavil své rozhodnutí na premise, že absence kvalifikované komunikace mezi rodiči - tedy neexistence schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem - je (tedy vždy) překážkou střídavé výchovy. Takto pojatý názor však Ústavní soud shledává protiústavním, a to z více důvodů. Při platnosti uvedené premisy odvolacího soudu (o nemožnosti nařízení střídavé výchovy v případě neexistence kvalifikované komunikace mezi rodiči) by tedy k eliminaci střídavé výchovy postačilo pouze jednostranné, iracionální, svévolné, účelové odmítání kvalifikované komunikace rodiče, který má dítě ve své výlučné péči, s druhým rodičem.“84 Dle Ústavního soudu by tak rodiči výlučně vychovávající dítě v podstatě vznikl prostor pro zneužití svého základního práva vychovávat dítě (srov. čl. 32 odst. 4 LZPS) a druhému rodiči by vznikl pocit nespravedlnosti a bezmoci, což by vedlo ke vzniku nedůvěry v právní stát. Právní předpisy je však podle Ústavního soudu nutné vykládat tak, aby se zabránilo jejich zneužívání, „tedy, v tomto případě zvolit výklad přiznávající relevanci hledisku, zda a proč není rodič ochoten spolupracovat, komunikovat a na výchově participovat v zájmu dítěte s druhým rodičem.“85 Argumentace Ústavního soudu dále poukazuje na skutečnost, že kritérium schopnosti komunikace je pro zohlednění možnosti střídavé péče často zkoumáno jen u rodiče, jenž nemá dítě ve výlučné péči, zatímco u druhého rodiče je tato schopnost soudy opomíjena. Faktem však zůstává, že schopnost komunikace musí existovat u obou rodičů. Pokud však absenci kvalifikované komunikace nenapraví sami rodiče, je třeba autoritativního zásahu státu v zájmu dítěte. Na to navazuje další významný argument Ústavního soudu, a to, že „sledovaného cíle v podobě střídavé výchovy (a jejích pozitivních účinků pro blaho dítěte) lze dosáhnout za předpokladu náležité záruky kvalifikované komunikace mezi rodiči … “86 V souvislosti se zárukami kvalifikované komunikace mezi rodiči odkazuje Ústavní soud na ustanovení § 43 odst. 1 ZOR upravující opatření, která lze uložit v zájmu na řádné výchově dítěte. V úvahu by tedy přicházelo napomenutí rodiče coby nejmírnější výchovné opatření, nebo nařízení dohledu nad nezletilým.87 S využitím prostředků poskytnutých soudům zákonem o rodině, by se tak obecné soudy náležitě vypořádaly s překážkou chybějící kvalifikované komunikace mezi rodiči. Je samozřejmé, že „…eventuální rozhodnutí o 83

Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 95. Nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10. 85 Tamtéž. 86 Tamtéž. 87 "Jestliže se napomenutí míjí účinkem nebo jde o závažnější poruchy v chování nezletilého nebo jeho rodičů, může být nad nezletilým nařízen dohled.“ (HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 148.) 84

30

střídavé výchově by přirozeně neznamenalo nemožnost budoucí změny; jestliže by se tato cesta, pokud jde o realizaci kvalifikované komunikace mezi rodiči, nejevila efektivní, bylo by možné po určité době (flexibilně) střídavou péči nahradit péčí výlučnou.“88 Sám Ústavní soud však podotkl, že navrhovaným postupem vznikne vysoký předpoklad pro zlepšení komunikace mezi rodiči, jelikož (jak už ostatně uvedl v daném případě i okresní soud) „právě mezi rodiči, kteří ne zcela dobře komunikují, je střídavá péče podnětem a motivací k tomu, aby se snažili spolu co nejvíce kooperovat, střídavá výchova nutí rodiče, který nebyl této formě nakloněn a na jehož straně chybí ochota, k tomu, aby své chování změnil.“89 Z postoje Ústavního soudu je možné dovodit, že chybějící komunikace mezi rodiči není vždy nezlomnou překážkou střídavé péči, naopak, tuto překážku lze v zájmu dítěte chytře odstranit s pomocí zákonných prostředků. Současně citovaný nález Ústavního soudu upozornil na to, že chybějící komunikace je zpravidla „argumentační zbraní“ rodiče, který střídavou péči odmítá a vyžaduje péči výlučnou. Takový rodič pak v „boji o dítě“ využívá absenci kvalifikované komunikace ve svůj prospěch a nedostatečnou komunikaci s druhým rodičem se nesnaží zlepšit. Aby se tedy zúžil prostor pro zneužívání práv a pro další manipulace rodiče vyžadujícího výlučnou péči, je třeba chybějící komunikaci vždy podrobit řádnému zkoumání a zacházet s ní jako s překážkou zdánlivou. Za překážku střídavé péče nelze považovat ani pracovní dobu rodiče. Samozřejmě, opět bude nutné respektovat okolnosti případu. Jinak bude řešena situace, kde rodič vykonává zaměstnání s flexibilní pracovní dobou, a jinak situace, kde je rodič vázán fixní pracovní dobou, event. pracovními směnami. Ústavní soud je však přesvědčen, že pracovní doba rodiče, nemůže být sama o sobě překážkou střídavé péči, jelikož „není možné, aby jeden z rodičů byl omezen na svých rodičovských právech pouze z důvodu výkonu povolání a s tím souvisejícím rozsahem a rozvrhem pracovní doby, …“90 Není možné hledat překážky střídavé péče úplně všude. Je nutné si uvědomit, že povolání rodiče a s tím související pracovní doba by existovala, i kdyby se rodiče nerozvedli, popř. i kdyby měl rodič dítě ve výlučné péči. Řada rodičů navíc vykonává zaměstnání, u něhož se musí podřídit zavedenému režimu pracovních směn. Odmítnutí střídavé péče z důvodu pracovní doby rodiče není řešením v zájmu dítěte. Naopak, s ohledem na pracovní dobu rodiče, se mnohdy jeví střídavá péče jako nejvhodnější typ porozvodového uspořádání. Rodiče si s ohledem na frekvenci střídání dítěte mohou určitým způsobem upravit svou pracovní dobu. V takovém případě se pak rodič

88

Nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10. Tamtéž. 90 Nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. II. ÚS 554/04. 89

31

může jeden týden intenzivně věnovat své roli rodiče (např. zvolí si ranní směnu, aby mohl odpoledne trávit čas s dítětem), a druhý týden se může více věnovat práci (např. zvolí si odpolední či noční směnu, nadpracuje si přesčasy, aj.). Ke zdánlivým překážkám dále patří již zmiňovaný formální nesouhlas jednoho rodiče se střídavou péčí. Nález Ústavní soudu zabývající se nesouhlasem jednoho rodiče významně zasáhl do rozhodovací praxe. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že neodůvodněný nesouhlas rodiče se střídavou péči nemůže střídavé péči ve skutečnosti bránit.91

91

Srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09.

32

5

Realizace střídavé péče Jestliže soudy po zohlednění všech potřebných kritérií vhodnosti střídavé péče a překážek

střídavé péče dospějí k závěru, že střídavá péče je pro konkrétní dítě vhodná, je možné přistoupit k její realizaci. Zákon o rodině umožňuje rodičům dítěte uzavřít dohodu o střídavé péči, která však ke své platnosti potřebuje schválení soudu (srov. § 26 odst. 3 ZOR). Jedním ze způsobů, jak přenést střídavou péči do praxe, je tedy vzájemná dohoda rodičů, která bude respektovat zájem dítěte. Zatímco pro některé odborníky je schválená dohoda rodičů jediným možným způsobem, jak realizovat střídavou péči,92 ze soudní praxe jasně vyplývá, že o střídavé péči může autoritativně rozhodnout také soud. Ten zahájí řízení i bez návrhu tam, kde rodiče vůbec dohodu neuzavřeli a také tam, kde dohoda rodičů nebyla schválena např. pro rozpor se zájmem dítěte. V současnosti tedy existuje tato „dvojkolejnost“,93 nutno však podotknout, že dohoda bývá mnohdy respektována více než autoritativní rozhodnutí soudu.94 5.1

Dohoda rodičů Dohoda rodičů je tím preferovanějším způsobem, jak střídavou péči uskutečnit. Proto se

jeví jako vhodné, aby soud učinil pro dosažení dohody rodičů vše, co mu zákon umožňuje. Podle ustanovení § 100 odst. 2, § 110 odst. 3, § 111 odst. 3 a § 273 odst. 2 písm. a) OSŘ může soud uložit rodičům povinnost účasti na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii, eventuálně může soud řízení přerušit za účelem této mediace.95 To, že je dohoda upřednostňována před soudním rozhodnutím, ostatně potvrzuje i sám Ústavní soud, jenž uvádí, že „svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů.“96 Dohoda rodičů však nepředstavuje jen pouhou domluvu na intervalech střídání, ale zahrnuje toho mnohem více. Jestliže se rodiče rozhodnou uzavřít dohodu o střídavé péči, musí ji důkladně propracovat a dohodnout se v ní na všech podstatných i běžných záležitostech týkajících se

92

Srov. např. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 92-93; NOVÁK, T. Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Op. cit., s. 15-18. 93 Srov. KORNEL, M. Dohody rodičů při rozvodu nebo separaci a nezletilé dítě. Op. cit., s. 1077-1085. 94 K tomu KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 82. 95 Tamtéž; KORNEL, M. Dohody rodičů při rozvodu nebo separaci a nezletilé dítě. Op. cit., s. 1077-1085. 96 Nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04.

33

dítěte. Čím podrobnější text dohody, tím menší riziko vzniku hádek a problémů ohledně výchovy dítěte. Jádrem dohody se obvykle pro rodiče jeví právě systém střídání, který stanoví, ve kterém časovém období bude dítě u jednoho rodiče a ve kterém období pak u rodiče druhého. Na tomto se rodiče zpravidla nezapomínají domluvit. Kromě tohoto jádra dohody se však rodiče musí dále dohodnout na tom, jak konkrétně se dítě bude stěhovat. Je třeba přesně stanovit, zda se bude dítě stěhovat se všemi věcmi, které pro období pobytu u rodiče bude potřebovat, např. i s kufrem plným oblečení pro celé stanovené období pobytu, nebo zda bude mít vše dvakrát a bude se stěhovat jen s minimem věcí, např. s batohem se školními potřebami. Rodiče se také musí dohodnout na tom, v jakém stavu se dítě bude vracet od jednoho rodiče k druhému, např. zda bude mít čisté nebo špinavé prádlo. Dále je vhodné do dohody písemně zakotvit, jestli se bude dítě stěhovat samo nebo si rodiče určí místo a čas vyzvednutí dítěte druhým rodičem.97 Dalším podstatným tématem, které by dohoda měla zahrnovat, je otázka financování potřeb dítěte. To vyžaduje mj. i stanovení konkrétní částky vyživovací povinnosti, kterou bude platit jeden rodič k rukám druhého rodiče vždy v době, kdy nebude mít dítě v osobní péči. Stanovená částka má z logiky věci sloužit k výživě dítěte a bylo by tedy nesmyslné, aby jeden rodič platil výživné k rukám druhého rodiče i v době, kdy má dítě sám v osobní péči. K tomu se shodně vyjádřil také Ústavní soud, jenž uvedl, že „ … povinnost rodiče platit výživné za dobu, kdy má dítě ve své péči, postrádá rozumné opodstatnění, neboť výživné je z povahy věci osobním právem dítěte, přičemž výživné na nezletilé dítě se stanoví zásadně tak, že se platí k rukám osoby, která dítě vychovává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5171/2007). Není tedy důvodu, aby výživné bylo placeno osobě, která dítě právě nevychovává. Obdobné lze ostatně dovodit i ze znění ustanovení § 85 odst. 3 zákona o rodině: "Při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje."“98 Dále je třeba domluvy rodičů na tom, kdo bude dítěti co platit. Shoda na tom, který rodič bude co financovat, se týká jak hmotných věcí, tak i nejrůznějších plateb. Rodiče by si měli ujasnit, kdo bude dítěti kupovat oblečení (popř. jaké, zda značkové nebo neznačkové), školní pomůcky, počítač, mobil, sportovní vybavení, aj., a dále by mělo být jasno také v tom, který rodič bude platit školné, školní výlety, mimoškolní aktivity, kredit na mobil, kdo bude dítěti vyplácet kapesné a v jaké výši atd.99

97

K tomu srov. HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy. Op. cit., s. 56. Usnesení Ústavního soudu ze dne 14. října 2008, sp. zn. IV. ÚS 1149/08. 99 Srov. HRUŠÁKOVÁ, M., NOVÁK, T. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Op. cit., s. 30-34. 98

34

Podstatným bodem dohody rodičů by mělo být i určení trvalého bydliště dítěte. I když má dítě v podstatě dvě bydliště, mezi kterými se přesouvá, je třeba vybrat jen jedno z těchto bydlišť, které bude oficiálně nahlášené jako jeho bydliště trvalé. Určení trvalého bydliště je přitom velmi významné, jelikož se na něj váží dávky státní sociální podpory (srov. § 7 zákona o státní sociální podpoře) a dále je údaj trvalého bydliště uváděn v občanském průkazu dítěte.100 Dohoda by měla řešit i zdánlivé drobnosti. Jistě nebude na škodu, pokud dohoda určí, který z rodičů si odepíše dítě z daní jako tzv. odpočitatelnou položku na dítě, který z rodičů bude pobírat přídavky na dítě, kterého lékaře bude dítě navštěvovat, aj.101 Čím více toho bude dohoda upřesňovat a určovat, tím lépe pro všechny zúčastněné. Poté, co spolu rodiče uzavřou dohodu, předkládají ji soudu, jelikož bez soudního schválení je dohoda neplatná.102 Soud má následně dvě možnosti, buď dohodu schválí, nebo neschválí. Ačkoliv je dohoda vhodnějším prostředkem pro střídavou péči, neznamená to, že by měl soud většinu předkládaných dohod automaticky schválit. Samozřejmě, pokud bude dohoda upravovat alespoň výše uvedené záležitosti, soud ji schválí za předpokladu, že bude v souladu se zájmem a potřebami dítěte. Naopak v situaci, kdy dohoda nebude upravovat např. výživné, soud dohodu neschválí. V literatuře je totiž zastáván názor, že není možné, aby soud jednu část dohody schválil a druhou část upravil sám. Soud tedy musí dohodu schválit jako celek, nemůže ji schválit s podmínkami či s dodatky.103 Je otázkou, zda tento názor již není ve skutečnosti překonán. 5.2

Nesouhlas jednoho rodiče Jak bylo řečeno výše, někteří odborníci zastávají názor, že střídavá péče je možná jen na

základě dohody rodičů, čili jen za předpokladu, že s touto formou péče oba rodiče souhlasí.104 K tomu však Ústavní soud konstatuje, že „sám zákon o rodině nestanoví podmínku, že by bylo třeba dohody rodičů proto, aby soud mohl rozhodnout o střídavé výchově nezletilých dětí. Soud v řízení posuzuje, zda je tento typ výchovy v zájmu dětí. Jsou-li oba rodiče způsobilí děti vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte (§ 26 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších 100

Srov. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 82; HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 93. 101 Srov. PRŮCHOVÁ, B., NOVÁK, T. Lze prosadit střídavou výchovu proti vůli jednoho z rodičů? Op. cit., s. 9-11. 102 K názoru na dohodu rodičů bez ingerence státní moci viz KORNEL, M. Dohody rodičů při rozvodu nebo separaci a nezletilé dítě. Op. cit., s. 1077-1085. 103 HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 93. 104 Srov. např. HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy. Op. cit., s. 53.

35

předpisů). Je samozřejmě lepší, aby se rodiče na takovém modelu výchovy dohodli, nezbytnou podmínkou to však vždy není.“105 Z postoje Ústavního soudu je tedy možné dovodit, že střídavá péče nemusí být vždy dohodnuta rodiči, ale může být nařízena i rozhodnutím soudu. Soudní praxe se v rámci rozhodování o svěření do střídavé péče setkává v celé řadě případů s negativním postojem rodiče ke střídavé péči. Jedná se o situace, kde jeden rodič střídavou péči navrhuje a druhý ji zásadně odmítá a požaduje svěření dítěte do své výlučné péče. Odborná literatura k problematice nesouhlasu jednoho rodiče uvádí, že i přes nesouhlas rodiče je vhodné střídavou péči nařídit tam, kde existuje předpoklad, že střídavá péče bude do budoucna fungovat nebo již dokonce byla v minulosti realizována a dítěti vyhovovala.106 Ústavní soud se pak k vyřčenému nesouhlasu jednoho rodiče vyjadřuje tak, že je nutné podrobit nesouhlas rodiče důkladnému zkoumání a zjistit, jaké důvody za nesouhlasným stanoviskem rodiče stojí. Uvedený názor zaujal Ústavní soud ve svém přelomovém nálezu, ve kterém se nachází mj. i následující argument: „Jakkoli střídavá výchova předpokládá ze strany rodičů především toleranci, společnou vůli a schopnost spolu komunikovat a spolupracovat (a zejména nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů), nesmí soud na způsob této výchovy rezignovat už tehdy, kdy jeden z rodičů s tímto způsobem výchovy pro forma nesouhlasí. Je-li pak takový nesouhlas čistě obstrukční, ničím neodůvodněný resp. postrádá-li ve vztahu k výchově dítěte relevanci, nemůže o něj soud opřít své rozhodnutí.“107 Ústavní soud se tedy nespokojil jen s tvrzeným nesouhlasem jednoho rodiče se střídavou péčí. Pokud by totiž samotný nesouhlas rodiče vedl pokaždé k odmítnutí střídavé péče, mohlo by tohoto způsobu být zneužíváno na úkor zájmu dítěte v rodičovském „boji o dítě“. Stejně jako bylo nutné individuálně posoudit vhodnost střídavé péče pro konkrétní dítě, tak stejně tak je potřeba podrobit hlubšímu zkoumání i nesouhlas rodiče. Obecné soudy tedy pochybily, pokud nezjišťovaly, proč jeden rodič se střídavou péčí nesouhlasí a „tím, že se obecné soudy dostatečných způsobem nezaměřily na dokazování, respektive připustily vliv pouhého tvrzení matky na rozhodnutí ve věci samé, aniž by jeho důvody jako takové byly podrobeny testu způsobilosti zasáhnout do zájmu dítěte, nemohly soudy ani zjistit, který z rodičů otevírá v zájmu dítěte větší výchovný prostor druhému rodiči.“108

105

Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 2412/07. Srov. např. PRŮCHOVÁ, B., NOVÁK, T. Lze prosadit střídavou výchovu proti vůli jednoho z rodičů? Op. cit., s. 9-11. 107 Nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09. 108 Tamtéž. 106

36

Nesouhlas rodiče není vždy podstatnou skutečností při rozhodování o svěření dítěte do střídavé péče. Jestliže se provedeným dokazováním prokáže, že tvrzený nesouhlas byl čistě formální a ničím nepodložený, pak tento jako takový nemůže střídavé péči bránit, jelikož není v dané věci relevantní. To dokládá i Ústavní soud, který uvádí, že„nesouhlas matky se střídavou péčí může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte. Soud nemusí takové dokazování provádět, je-li nesouhlas rodiče založen jen na zjevně iracionálním nebo nepřezkoumatelném důvodu.“109 K nesouhlasu rodiče, který se však po náležitém soudním zkoumání ukáže jako odůvodněný, je nutné přistupovat zcela odlišně. Pokud se prokáže, že nesouhlasné stanovisko rodiče je založeno na důvodech, které znemožňují střídavou péči v zájmu dítěte, je na místě střídavou péči odmítnout.110 Závěrem je třeba zdůraznit, že k nesouhlasu rodiče nelze vždy přistupovat jako k překážce střídavé péče, ale ani jako k absolutně irelevantní skutečnosti. Opět je na místě přistupovat k věci maximálně individuálně a podrobit každý nesouhlas rodiče náležitému zkoumání a dokazování. Jestliže je pak nesouhlas rodiče podložen vážnými důvody, neměl by soud střídavou péči nařizovat. Pokud však lze, s ohledem na charakter důvodů nesouhlasu, předpokládat možnou změnu do budoucna, bude ze strany soudu vhodné zvolit mírovou cestu a na základě mediace a rodinné terapie pozvolna odstranit nesouhlasné stanovisko rodiče. Následně by mohl být zvolen tzv. navykací režim, jenž spočívá v postupném rozšiřování intervalů střídání dítěte. Na začátku by mohl být styk dítěte s druhým rodičem stanoven např. na jednu hodinu denně na neutrální půdě, a postupem času by mohl být styk rozšířen třeba až na několik dní v týdnu v bydlišti rodiče. 5.3

Nesouhlas obou rodičů Nesouhlas jednoho rodiče coby nepřekonatelné překážky střídavé péče byl judikaturou

Ústavního soudu překonán. Stejně tak zodpověděla judikatura i otázku, zda lze střídavou péči nařídit bez výslovného souhlasu rodičů, a to např. v usnesení Ústavního soudu, ve kterém Ústavní soud potvrdil postup obecných soudů, když „krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z ustanovení § 26 odst. 2 zákona o rodině nevyplývá, že střídavá péče je možná jen v případě souhlasného stanoviska rodičů k takové úpravě rodičovské zodpovědnosti. (…) Za dané situace Ústavní soud neshledává, že by rozhodnutí soudů o

109 110

Tamtéž. K tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 419/11.

37

střídavé péči o nezletilou, byť mu nepředcházel souhlas obou rodičů, bylo v rozporu se zákonem či dokonce mohlo být považováno za neústavní.“111 Otázkou však zůstává, zda mohou obecné soudy autoritativně rozhodnout o střídavé péči i v situaci, kdy s ní oba rodiče vysloví nesouhlas. S ohledem na klíčové kritérium zájmu dítěte, se na první pohled jeví nařízení střídavé péče proti vůli obou rodičů jako nevhodné. Nesouhlasné postoje rodičů totiž mohou vést k tomu, že zarputilí rodiče nebudou ochotni spolupracovat v otázkách výchovy, a v konečném důsledku tak nebude střídavé péče přínosem, ale jen trpěným zlem. Osobně se však domnívám, že by mohla nastat situace, kde bude střídavé péče účelná a v zájmu dítěte, i když s ní rodiče vyjádří nesouhlas. Jedná se o situaci, ve které bude střídavou péči vyžadovat samo dítě, tedy půjde o jeho přání bydlet střídavě s matkou i s otcem. Samozřejmě, i zde je třeba zvážit veškeré okolnosti případu (zejména rozumovou vyspělost dítěte, které projevilo dané přání). Pokud však, kromě nesouhlasu rodičů, nebude střídavé péči nic bránit, mohla by střídavá péče být pro všechny zúčastněné nakonec přínosem. Mnohdy totiž nesouhlas rodičů pramení z nejrůznějších předsudků a mýtů o střídavé péči,112 které se však mohou vytratit, jakmile si rodiče střídavou péči v reálu vyzkouší. Nejprve by však bylo vhodné nařídit mediaci či rodinnou terapii za účelem odstranění negativních postojů rodičů ke střídavé péči. Následnou realizací střídavé péče by si pak všichni zúčastnění mohli ověřit, zda je střídavá péče pro všechny přijatelná a přínosná.

111 112

Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 2082/08. K tomu blíže viz NOVÁK, T. Mýty o střídavé péči o dítě po rozvodu. Právo a rodina. 2010, č. 6, s. 12-14.

38

6

Model střídání Ať už se rodiče na střídavé péči dohodnou nebo o ní rozhodne soud, vždy musí dohoda či

výrok rozhodnutí zahrnovat mj. jeden podstatný bod, a totiž stanovení přesné délky střídání. Bohužel, „ze zákona nevyplývá, v jakých časových intervalech by se měla střídavá péče realizovat.“113 Jelikož zákon mlčí, je na místě přistupovat k určování intervalů střídání individuálně s ohledem na veškeré okolnosti případu. Odborná literatura pak poskytuje alespoň základní přehled kritérií, která mají na určení frekvence střídání značný vliv. Určitý význam má však i dosavadní judikatura, která uvádí, jaká délka střídání je v praxi stanovena pro ty které případy. 6.1

Intervaly střídání a jejich stanovení Při každém rozhodování o záležitostech dítěte, tedy i v rámci určování intervalů střídání,

je třeba neustále respektovat zájem dítěte (srov. čl. 3 ÚPD). I stanovené intervaly střídání tedy musí být vždy v souladu se zájmem dítěte. Jak ale intervaly vhodně stanovit, když zákon v této otázce mlčí? Odborníci zastávají názor, že délka pobytu u rodičů by měla být závislá především na věku dítěte a vzdálenosti bydlišť rodičů.114 Jedná se o základní kritéria, která výrazně ovlivní stanovení intervalů střídavá péče. Pokud se bude střídavá péče realizovat u dítěte útlého věku, bude jistě na místě uskutečňovat ji v kratších a častějších intervalech, naopak u dítěte staršího věku už přichází do úvahy i střídání pobytu po měsíci či ještě delším časovém úseku. Zatímco kritérium věku chrání při určování intervalů střídání osobnost dítěte a její vývoj, kritérium vzdálenosti bydlišť rodičů zabraňuje ve stanovení neúnosných intervalů střídání. V zájmu dítěte totiž nebude, aby neustále „pendlovalo“ mezi dvěma značně vzdálenými bydlišti. Věk dítěte a vzdálenost bydlišť rodičů však nejsou jedinými kritérií ovlivňujícími frekvenci střídání. Stanovené intervaly musí také zohledňovat školní docházku dítěte a jeho mimoškolní aktivity. Jestliže by dítě mělo např. delší vyučování či více kroužků v období, ve kterém je v osobní péči otce, mohlo by se otci jevit jako nespravedlivé, že má dítě vlastní program právě v době, kdy může otec jako rodič trávit s dítětem čas a realizovat výchovu. Dále by stanovené intervaly střídání měly reflektovat i samotnou osobnost dítěte, jeho citovou vazbu k rodičům, apod.115 Pokud by bylo zjištěno, že má dítě citově bližší vztah s matkou, bylo by vhodné stanovit intervaly střídání nerovnoměrně, a to tak, aby bylo dítě např. dva týdny

113

HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 93. Srov. např. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. Op. cit., s. 129; JONÁKOVÁ, I. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Op. cit., s. 12-15. 115 Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 93. 114

39

s matkou coby preferovaným rodičem a jeden týden s otcem. Poměr střídání by tak byl nastaven 2-1. I když se nerovnoměrné střídání jeví jako nespravedlivé vůči tomu z rodičů, který má dítě v kratším časovém úseku, odborná literatura a ani soudní praxe nemá s nevyváženým střídáním problém. To potvrzuje i Ústavní soud, jenž uvedl, že „skutečnost, že soudy nenařídily střídavou výchovu rovnoměrně mezi oba rodiče a nevyhověly přání stěžovatele mít pro výchovu nezletilého stejný prostor jako matka, nepředstavuje v projednávané věci porušení práva dítěte na péči rodičů podle čl. 7 odst. 1 této Úmluvy.“116 Stanovené intervaly tedy nemusí být vždy rovnoměrné. Podstatné je, aby co nejlépe odpovídaly konkrétnímu dítěti. Proto je třeba zohlednit veškerá specifika případu, nejen výše uvedená kritéria, ale také individuální potřeby dítěte, jeho přání, pracovní dobu rodičů apod.117 Dohodnuté nebo stanovené intervaly střídání musí být následně v dohodě či výroku rozsudku přesně vymezeny. Aby bylo jednoznačné, kdy mají rodiče dítě v osobní péči, vymezují se intervaly pomocí dnů, týdnů či měsíců. Jestliže nelze stanovenou frekvenci střídání takto vymezit, nezbývá než pracovat s přesnými daty. Není výjimku, že se intervaly střídání stanoví odlišně pro období školního roku a odlišně pro období prázdnin. V takové situaci se může stát, že vymezené intervaly ve výroku rozsudku nebudou pokrývat všechny dny v kalendářním roce a vzniknou tak mezery, ve kterých dítě nebude svěřeno do osobní péče ani jednomu z rodičů. K takové neúplnosti výroku rozsudku se však Ústavní soud vyjádřil následovně: „ … rodičovská zodpovědnost není založena vrchnostenským soudním rozhodnutím, ale představuje souhrn práv a povinností rodičů při výchově jejich dítěte. Tato práva a povinnosti svědčí zásadně oběma rodičům, kteří nemohou zůstat nečinní tam, kde zájem dítěte vyžaduje, aby rodič konal.“118 Mezery v úpravě intervalů střídání tedy nejsou nutně důvodem pro soudní napadení neúplného rozhodnutí, nýbrž jde o prostor, který musí vyplnit sami rodiče. Je tedy na místě, aby se rodiče sami dohodli na tom, kdo bude mít dítě v osobní péči v soudem neupravených dnech. 6.2

Frekvence střídání v české a slovenské soudní praxi V české soudní praxi se osvědčil model střídání po měsíci.119 Měsíční interval nezatěžuje

dítě častým stěhováním a je vhodný také z dalších důvodů. Má-li rodina nárok na dávky státní sociální podpory, jsou tyto vypláceny měsíčně. Měsíční střídání navíc nečiní problém ve

116

Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. IV. ÚS 2248/10. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 82. 118 Usnesení Ústavního soudu ze dne 23. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 1156/10. 119 Srov. např. Usnesení Ústavního soudu ze dne 14. října 2008, sp. zn. IV. ÚS 1149/08. 117

40

stanovení výživného. Přesto, měsíční střídání není pro každé dítě vždy optimálním řešením. Zejména pro děti útlého věku je interval měsíce velmi dlouhou dobou, a příhodnější by pro ně bylo stanovit kratší období střídání pobytu.120 Poměrně časté je v praxi i střídání v týdenních periodách.121 Za předpokladu, že je střídání pobytu dítěte u rodičů rovnoměrné, tedy 1-1, pracuje dohoda či soudní rozhodnut s pojmy sudého a lichého týdne s tím, že je určeno, kdy lhůta střídání začíná. S takto označenými časovými úseky pak v praxi nevznikají problémy a rodiče mají jasno, ve kterém období je dítě v jejich osobní péči. Určité komplikace však nastávají u dvoutýdenních intervalů, které nelze v dohodě či výroku rozsudku vždy přesně vymezit. Obtíže způsobují především pojmy „první polovina měsíce“ a „druhá polovina měsíce“, jelikož tyto nezahrnují celé týdny a stěhování dítěte uprostřed týdne není zrovna ideální. Vhodnější je tedy pracovat opět s pojmy sudého a lichého týdne nebo vymezit období střídání přesnými daty.122 Ačkoliv výše uvedené intervaly v praxi převažují, není vyloučeno, aby se účastníci střídavé péče dohodli i na intervalech kratších než týden nebo naopak delších než měsíc. Opět je však nutné dbát na soulad intervalů se zájmem dítěte. Kratší intervaly než jeden týden mohou být vyhovující např. u dítěte nízkého věku, pokud jsou bydliště rodičů poměrně blízko a nezatěžují tak dítě velkým stěhováním.123 Co se týče intervalů delších než jeden měsíc, oborníci upozorňují, že zejména u dětí mladšího věku je třeba k tak dlouhým intervalům střídání přistupovat s velkou ostražitostí.124 Slovenská právní úprava umožňuje realizaci střídavé péče za splnění obdobných podmínek, jaké stanovuje náš zákon o rodině. Zatímco u nás byla střídavé péče právně zakotvena v roce 1998, na Slovensku byl institut střídavé péče (striedavej starostlivosti) zanesen do právního pořádku poněkud později, a to až s účinností k 1. 7. 2010.125 Přesto přišla slovenská soudní praxe s takovým modelem střídání, který není v České republice příliš častý. Jedná se o střídání 2-2-3-2-2-3, kde uvedená čísla vyjadřují počet dní, ve kterých je dítě v osobní péči rodiče. V časovém úseku dvou týdnů je tak dítě v osobní péči jednoho rodiče vždy v pondělí a v úterý, pak v pátek, sobotu a v neděli prvního týdne a ve středu a ve čtvrtek druhého týdne. Druhý rodič se o dítě stará ve středu a ve čtvrtek prvního týdne a v pondělí, úterý, pátek, sobotu a neděli druhého týdne. Význam tohoto modelu střídání spočívá 120

HOLUB, M., NOVÁ, H., HYKLOVÁ, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. Op. cit., s. 64; HRUŠÁKOVÁ, M., NOVÁK, T. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Op. cit., s. 30-34. 121 Srov. např. Usnesení Ústavního soudu ze dne 23. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 1156/10. 122 HOLUB, M., NOVÁ, H., HYKLOVÁ, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. Op. cit., s. 64. 123 Tamtéž. 124 HRUŠÁKOVÁ, M., NOVÁK, T. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Op. cit., s. 30-34. 125 Střídavá péče byla do slovenského zákona č. 36/2005, zákona o rodine, zavedena novelou č. 217/2010.

41

především v plynulém přechodu dítěte z jedné domácnosti do druhé a ve spravedlivém rozdělení osobní péče mezi oba rodiče. Uvedený způsob střídání navíc zachovává ucelené víkendy, takže je rodičům poskytnut dostatečný prostor pro trávení volného času s dítětem. Stejně tak je však rodičům i dítěti umožněno zažívat spolu běžný každodenní život, ve kterém chodí rodiče do práce a dítě do školy. Tento model střídání se na Slovensku osvědčil především v případech, kdy bydliště rodičů nejsou navzájem příliš vzdálena.126 S ohledem na fungování uvedeného střídání na Slovensku, je možné vnímat takové intervaly střídání jako inspiraci pro české soudy.

126

PAVELKOVÁ, B. Zákon o rodine. Komentár. 1.vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2011, s. 111-112.

42

7

Střídavá péče v novém občanském zákoníku a v evropském kontextu Střídavá péče je v současnosti neustálým předmětem diskuzí, a tak není vyloučeno, že

stávající úprava střídavé péče bude do budoucna změněna. Názorů na střídavou péči existuje celá řada, a určité změny v právní úpravě přináší už nový občanský zákoník, který prošel řadou vývojových etap.127 Nový občanský zákoník je připravován řadou odborníků už zhruba 10 let. Cílem dlouhých příprav je vytvořit rozsáhlý kodex, jenž bude reagovat na změny českého soukromého práva a standardy evropského soukromého práva. Základními třemi okruhy, které nový občanský zákoník upravuje, jsou rodina, vlastnictví a smlouvy. Dnem, kdy se rozsáhlý kodex stane účinným, tak budou zrušeny některé dosavadní zákony, jež kodex svou úpravou nahradí.128 Pokud jde o rodinné právo, obsahuje nový kodex oproti dosavadní úpravě nemálo změn. Mimo jiné se změny dotknou i právního textu v oblasti svěřování dítěte do střídavé péče. Nový občanský zákoník reflektuje i evropské standardy. Ačkoliv se myšlenka vytvoření určitých standardů v oblasti rodinného práva jevila a někomu dodnes stále jeví jako nemyslitelná, zasáhla nakonec harmonizace i tuto právní oblast. Zdráhání sjednotit rodinněprávní úpravu jednotlivých členských zemí je pochopitelné. Je to totiž právě rodinné právo, které odráží historii, kulturu, náboženství a morálku společnosti státu více než kterékoliv jiné právní odvětví. A vzhledem k tomu, že uvedené hodnoty jsou v evropských zemích velmi odlišné, neexistoval po dlouhou dobu záměr harmonizovat rodinné právo. Idea vytvořit evropské rodinné právo vznikla, až když to bylo opravdu nutné, tedy až s rostoucí potřebou řešit problémy volného pohybu osob a usazování.129 7.1

Nový občanský zákoník a střídavá péče Nový občanský zákoník byl v lednu roku 2012 schválen senátem a v únoru roku 2012 byl

podepsán prezidentem České republiky. V rámci příprav již podepsaného kodexu proběhla v minulosti 2 připomínková řízení, a to jak ze strany nezávislých expertů, tak ze strany veřejnosti. Pomocí připomínek zaujala řada odborníků i laiků nejrůznější postoje ke střídavé péče a její úpravě. Někteří vnímají střídavou péči stále jako formu péče, na které se rodiče musí výslovně dohodnout, a autoritativní rozhodnutí v jakémkoliv případě není na místě, 127

K aktuální verzi občanského zákoníku viz Senat. cz. Nový občanský zákoník, senátní tisk č. 259, 8. funkční období [online]. [cit. 9. 2. 2012]. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/historie?ke_dni=09.02.2012&O=8&action=detail&value=3044. 128 Justice.cz. Nový občanský zákoník [online]. [cit. 9. 2. 2012]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/obecne-o-zakoniku.html. 129 K tomu srov. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Harmonizace a unifikace rodinného práva v Evropě. Právo a rodina. 2003, č. 2, s. 1-2.

43

jelikož není v zájmu dítěte.130 Podle tohoto názoru by tedy ke střídavé péči mělo být přistupováno jen tehdy, kde to účastníci sami chtějí a úloha soudu by měla být omezena jen na posouzení podmínek a kritérií střídavé péče za účelem schválení dohody. Existují však i takové představy, dle kterých by dohoda rodičů měla obstát i bez soudního schválení, jelikož ingerence státní moci zde není na místě.131 Judikatura Ústavního soudu se však jasně vyjádřila, že dohoda není podmínkou střídavé péče a v úvahu tedy přichází i autoritativní rozhodnutí.132 V rámci připomínkového řízení se k návrhu nového občanského zákoníku vyjádřila i nezisková organizace Children of Europe o.p.s., která zastává názor, že střídavá péče nejlépe zajišťuje právo dítěte na oba rodiče a dosavadní platná právní úprava by měla být změněna tak, aby byla střídavá péče ustanovena jako absolutně prvotní způsob úpravy porozvodové péče.133 Z výše uvedeného je patrné, jak odlišné názory na střídavou péči panují. Je velmi těžké posoudit, který názor je správný. Co se týče konkrétních změn v oblasti střídavé péče, je třeba nejprve zmínit jednu formální ale velmi pozitivní změnu, a sice že nový občanský zákoník reaguje na pojmovou nepřesnost a lapidárnost stávající právní úpravy a „používá“ v právním textu výstižnou terminologii, především zde správně nehovoří o střídavé výchově ale o střídavé péči.134 Přesnost právního textu nového občanského zákoníku je však patrná celkově, nejen z jednotlivých pojmů, ale i z upořádání textu, jehož cílem je nevzbudit žádné pochyby o tom kterém ustanovení. Co se týče právní úpravy realizace střídavé péče, současný zákon o rodině umožňuje střídavou péči na základě schválené dohody rodičů nebo na základě rozhodnutí soudu. Text zákona výslovně uvádí, že rozhodnutí soudu může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti vyžaduje schválení soudu (srov. § 26 odst. 3 ZOR). Uvedenou dvojkolejnost zachovává i nový občanský zákoník. Nadále tedy bude rodičům dítěte umožněno, aby se na střídavé péči dohodli, a stejně tak bude zachována i možnost soudu rozhodnout o střídavé péči autoritativně. Právní text je však formulován poněkud odlišně. Dle nového občanského zákoníku soud před rozhodnutím o rozvodu manželství rodičů dítěte určí, jak bude každý z rodičů napříště pečovat o dítě. Soud však může rozhodnout také tak, že schválí dohodu rodičů, ledaže je zřejmé, že ta není v souladu se zájmem dítěte (srov. § 906 NOZ).

130

Srov. např. HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy. Op. cit., s. 53. K tomu viz KORNEL, M. Dohody rodičů při rozvodu nebo separaci a nezletilé dítě. Op. cit., s. 1077-1085. 132 Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 2412/07. 133 Children of Europe [online]. [cit. 24. 11. 2011]. Dostupné z: http://www.childrenofeurope.cz. 134 K tomu viz Podkapitola 2.2 Výchova vs. osobní péče. 131

44

Zásadní změna se dotkla úpravy zákonných podmínek pro uskutečnění střídavé péče. Zatímco zákon o rodině vyžaduje kumulativní splnění čtyř podmínek, a sice podmínku výchovné způsobilosti rodičů, zájmu rodičů o výchovu dítěte, souladu střídavé péče se zájmem dítěte a zajištění potřeb dítěte (srov. § 26 odst. 2 ZOR), nový občanský zákoník stanovuje jedinou podmínku, a totiž, že střídavá péče musí být potřebná v zájmu dítěte (srov. § 907 odst. 1 NOZ). Nový kodex se tak do budoucna zbaví některých stávajících podmínek střídavé péče, které jsou v současnosti odborníky kritizovány pro nadbytečnost. Podmínka výchovné způsobilosti rodiče dítěte a zájem rodičů vychovávat dítě musí být totiž obecně splněna pro realizaci jakékoliv porozvodové péče, ne jen té střídavé.135 Zato klíčová podmínka střídavé péči, tedy zájem dítěte, oprávněně zaujme v novém kodexu první místo. Zatímco zákon o rodině uvádí podmínku souladu péče se zájmem dítěte v pořadí vyčtených podmínek až na třetím místě, právní text nového občanského zákoníku reflektuje významnost zájmu dítěte a uvádí jej jako zásadní podmínku střídavé péče. Důležitost zájmu dítěte podtrhuje také tím, že jej opakovaně v právním textu připomíná (srov. § 906 odst. 1, § 906 odst. 2, § 907 odst. 1, § 907 odst. 2 NOZ). Avšak stejně jako zákon o rodině, ani nový občanský zákoník pojem zájmu dítěte nedefinuje. Patrné jsou v novém občanském zákoníku i změny ve stanovení kritérií vhodnosti střídavé péče. Tato kritéria se do značné míry rozšiřují. Ke stávajícím kritériím, jež představují především pohled do minulosti (např. osobnost dítěte, životní poměry rodičů, citová orientace dítěte, citové vazby dítěte k příbuzným nebo dosavadní péče o dítě), se totiž přidávají i faktory budoucí jako je např. hledisko, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje dítěte (srov. § 26 odst. 4, 5 ZOR a § 907 odst. 2 NOZ). Zatímco dosavadní úprava výslovně nestanovuje, zda je ke střídavé péči nutný souhlas obou rodičů, nový občanský zákoník se s touto otázkou vypořádává. Dosavadní úprava vede některé odborníky k závěru, že souhlas rodiče se střídavou péčí je nutný, i když není výslovně zakotven v zákoně. Uvedený závěr odborníci odůvodňují ustanovením § 26 odst. 2 ZOR, které stanovuje mj. i podmínku zájmu rodičů o výchovu dítěte. Podle odborníků je touto podmínkou v rámci střídavé péče vyžadován souhlas rodičů s danou formou péče.136 S tímto názorem se však soudní praxe neztotožnila. Dle judikatury Ústavního soudu nemusí být

135

Srov. např. HRUŠÁKOVÁ, M., NOVÁK, T. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Op. cit., s. 30-34; HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy. Op. cit., s. 53. 136 K tomu srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 92.

45

souhlas rodičů výslovně dán,137 ovšem vyslovený nesouhlas rodiče musí být vždy podroben náležitému zkoumání za účelem odhalení důvodů nesouhlasu.138 Judikatura Ústavního soudu se tedy do určité míry vypořádává s chybějící úpravou zákona o rodině. Pokud jde o text nového občanského zákoníku, ten sice výslovně neuvádí, že souhlas rodičů se střídavou péčí není nutný, ovšem implicitně to lze dovodit, jelikož právní text nového kodexu výslovně uvádí, že má-li být dítě svěřeno do společné péče rodičů, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili (srov. § 907 odst. 1 NOZ). Z mlčení zákona je tedy zřejmé, že ke střídavé péči není souhlas rodičů nutný. Pokud by zákonodárce vyžadoval souhlas rodičů i ke střídavé péči, vnesl by tento požadavek do právního textu kodexu, avšak ten zakotvuje jen podmínku souhlasu se společnou péčí. Je však na místě poznamenat, že v návrhu občanského zákoníku z roku 2007 byla původně podmíněna souhlasem rodičů jak společná, tak i střídavá péče.139 Na základě připomínkového řízení, byl však návrh zákona pozměněn a dopracován, a v lednu roku 2009 byl vládě předložen návrh, který již nestanovoval podmínku souhlasu rodičů se střídavou péčí.140 7.2

Komise pro evropské rodinné právo Komise pro evropské rodinné právo (Commission on European Family Law, dále jen

„CEFL“) byla založena v roce 2001 za účelem harmonizace a následné unifikace rodinného práva v Evropě.141 S ohledem na rozdílné kultury a historie jednotlivých zemí bylo téma harmonizace a unifikace v rodinném právu po dlouhou dobu jen utopií. Až s ideou vytvoření nového Evropského občanského zákoníku přišla i myšlenka sjednocení rodinně-právních úprav v Evropě. Potřeba realizovat tuto myšlenku byla podpořena i existencí problémů v souvislosti s volným pohybem a usazováním v členských státech Evropské unie. Bylo nutné odstranit překážky, které bránily evropským občanům ve výkonu jejich práv jen proto, že žili v různých zemích Evropy, nebo proto, že se během svého života přestěhovali z jednoho státu do druhého.142 V současnosti zájem o harmonizaci a unifikaci rodinného práva v Evropě roste, což se projevuje i v činnosti CEFL. Ta za účelem harmonizace rodinného práva provádí srovnávací výzkumy, vypracovává komparatistické studie a koná vědecké konference. Hlavním přínosem 137

Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 2082/08. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09. 139 K verzi návrhu občanského zákoníku z roku 2007 viz Justice.cz. Nový občanský zákoník [online]. [cit. 9. 2. 2012]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html. 140 Justice.cz. Nový občanský zákoník [online]. [cit. 9. 2. 2012]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/obecne-o-zakoniku.html. 141 CEFL [online]. [cit. 23. 11. 2011]. Dostupné z: http://www2.law.uu.nl/priv/cefl/. 142 K tomu srov. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Harmonizace a unifikace rodinného práva v Evropě. Op. cit., s. 1-2. 138

46

CEFL je pak vytvoření principů evropského rodinného práva.143 Tyto principy vznikly jako výsledky právní vědy a představují jakýsi model či inspiraci pro národní i mezinárodní zákonodárce v oblasti úpravy jednotlivých institutů. Respektováním uvedených principů v zákonodárné činnosti bude docházet k postupnému sbližování a sjednocování rodinněprávních úprav evropských zemí.144 V souvislosti s rodinným právem je v evropském kontextu nutné zmínit i dílo s názvem Model Family Code (dále jen „MFC“),145 které má však mnohem obecnější podobu, než principy CEFL a není tedy vhodný k harmonizaci rodinného práva. Přesto určitý přínos má. MFC je zcela nezávislým dílem, které zahrnuje novátorské přístupy k rodinně-právním vztahům a používá i novou terminologii. Toto dílo lze tedy vnímat jako nástroj modernizace rodinného práva.146 Za další prostředek harmonizace rodinného práva je možné považovat i evropské standardy, které je však obtížné definovat. Zjednodušeně lze říci, že jde o všeobecně uznávané hodnoty, jež sdílí všechny demokratické státy. Jedná se např. o všeobecné hodnoty lidské důstojnosti, svobody, rovnosti a solidarity, o úctu k rodinnému životu člověka, o nejvyšší blaho dítěte včetně jeho práva na pravidelný kontakt s oběma rodiči, aj.147 „Česká republika v zásadě nestojí mimo evropské standardy, a to zejména díky politickému vlivu Rady Evropy a právnímu vlivu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Žel, nelze nevnímat jistou rezervovanost až lhostejnost, jde-li o Principy vypracované Komisí pro evropské rodinné právo (CEFL).“148 Posléze však byla tato rezervovanost překonána v oblasti rodičovské zodpovědnosti. 7.3

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) má za úkol dohlížet na dodržování

jednotlivých ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jejích

143

K tomu viz BOELE-WOELKI, K., FERRAND, F., GONZÁLEZ-BEILFUSS, C., JÄNTERÄ-JAREBORG, M., LOWE, N., PINTENS, W. Principles of European Family Law Regarding Divorce and Maintenance Between Former Spouses.Antwerp - Oxford: Intersentia, 2004; BOELE-WOELKI, K., FERRAND, F., GONZÁLEZ-BEILFUSS, C., JÄNTERÄ-JAREBORG, M., LOWE, N., PINTENS, W. Principles of European Family Law Regarding Parenal Responsibilities. Antwerp - Oxford: Intersentia, 2007. 144 Srov. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 44-45. 145 SCHWENZER, I. Model Family Code – From a global perspective. Antwerp – Oxford: Intersentia, 2006. 146 Blíže viz KUBÁT, O. Evropské standardy rodinného práva - utopie nebo realita? [online]. [cit. 24. 11. 2011]. 63 s. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Zdeňka Králíčková. Dostupné z www: http://is.muni.cz/th/107793/pravf_m. 147 K tomu viz KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 45-46. 148 KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 47.

47

protokolů.149 Mimo jiné tedy ESLP dohlíží i na dodržování ustanovení čl. 8 ÚLP, jež zakotvuje právo každého na respektování rodinného a soukromého života. V rodinně právní oblasti již ESLP vydal nemálo významných rozhodnutí. Tato pak náš Ústavní soud vysoce respektuje, a to mj. také tím, že na některé rozsudky ESLP odkazuje nebo jejich části dokonce cituje v odůvodněních svých rozhodnutí.150 Ústavní soud se tak v široké míře ztotožňuje s postoji a názory ESLP. Velmi často pak Ústavní soud cituje především z těch rozsudků, ve kterých ESLP vymezil zásadní pojmy rodinného práva. Jedná se např. o definici rodinného života,151 povinnosti respektovat rodinný život,152 aj. Právo na rodinný život je hodno ochrany na mezinárodní úrovni a každý má právo, aby toto jeho právo nebylo nikým porušeno. O případném porušení, které může spočívat v řadě důvodů, pak rozhoduje štrasburský ESLP. V posledních letech se přitom ESLP setkal s celou vlnou otcovských stížností,153 v nichž otcové namítali porušení jejich práva na rodinný život z jednoho totožného důvodu, a totiž nelidského postupu vnitrostátních soudů péče o nezletilé při rozhodování o svěření dítěte do porozvodové péče.154 Porušení práva na rodinný život otcové spatřovali především ve dvou aspektech. Jednak, dle nich, české soudy neučinily dostatečná opatření pro zajištění práva dítěte na oba rodiče. K této námitce ESLP vyslovil, že „základním cílem článku 8 je sice ochrana jednotlivce před svévolnými zásahy orgánů veřejné moci, toto ustanovení však smluvnímu státu neukládá jen povinnost zdržet se takových zásahů: tento spíše negativní závazek může být doplněn o pozitivní závazky, jež jsou pevně spjaty s účinným respektováním soukromého či rodinného života.(…) Z článku 8 tak vyplývá právo rodiče na to, aby byla přijata opatření, která mu umožní styk se svým dítětem, i povinnost vnitrostátních orgánů taková opatření přijmout. Dle Soudu je třeba na tyto zásady

149

Blíže o ESLP viz European Court of Human Rights [online]. [cit. 26. 11. 2011]. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/echr/. 150 Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10 nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2007, sp. zn. II. ÚS 568/06. 151 „Evropský soud se k pojmu "rodinný život" vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (viz např. Znamenskaja proti Rusku, 2005 a tam uvedená rozhodnutí in Soudní judikatura - Přehled rozsudků ESLP, č. 4/2005). Uvedl, že pojem "rodinný život" v čl. 8 předpokládá existenci "rodinných vazeb" mezi partnery, ať již manželských či nemanželských; dítě partnerům narozené je ipso jure součástí tohoto partnerského vztahu od okamžiku svého narození a již jen touto skutečností.“ (Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. IV. ÚS 770/07) 152 „Přitom podle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z povinnosti respektovat rodinný život vyplývá, že jakmile je prokázána existence rodinného vztahu, musí stát v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a musí přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (např. rozsudek ve věci Kutzner proti SRN, odst. 61).“ (Nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2007, sp. zn. II. ÚS 568/06) 153 Např. rozsudek ESLP ze dne 4. dubna 2006, č. 8153/04, Maršálek vs. ČR; rozsudek ESLP ze dne 18. července 2006, č. 26141/03, Fiala vs. ČR; rozsudek ESLP ze dne 9. ledna 2007, č. 26634/03, Kříž vs. ČR; rozsudek ESLP ze dne 9. ledna 2007, č. 27726/03, Mezl vs. ČR. 154 Tuto iniciativu otců podporuje i sdružení Spravedlnost dětem. K tomu viz Spravedlnost dětem [online]. [cit. 26. 11. 2011]. Dostupné z: http://www.iustin.cz/.

48

nahlížet tak, že se uplatní též v případě sporů mezi rodiči ohledně styku s dítěte.“155 Za druhé pak stěžovatelé namítali, že soudy rozhodovaly věc, která vyžadovala co nejrychlejší vyřízení, nepřiměřeně dlouho. Pokud jde o délku řízení, ESLP uvádí, že „ … přiměřenost délky řízení je třeba hodnotit podle okolností případu a s ohledem na kritéria vyplývající z jeho judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů jakož i význam sporu pro dotyčné osoby. Případy týkající se péče o děti je tedy nezbytně nutné projednávat ve vší rychlosti. (…) Soud konečně připomíná, že smluvním státům přísluší uspořádat své soudní systémy tak, aby soudy mohly zaručit každému právo na vydání konečného rozhodnutí ve sporech o jeho občanských právech nebo závazcích v přiměřené lhůtě.“156 Ukázalo se, že po náležitém posouzení namítaných porušení, bylo řadě stížností vyhověno a ESLP rozhodl o porušení stěžovatelova práva na rodinný život. Vytrvalost otců v „v boji“ o to, aby dítěti zůstali i po rozvodu oba rodiče, tak přinesla kýžený výsledek. K porušení čl. 8 ÚLP došlo i v případě Macready vs. ČR,157 kde české soudy opětovně pochybily tím, že nedostály svým pozitivním závazkům spočívajícím v zajištění práva stěžovatele na styk s dítětem, čímž mu neumožnily realizovat jeho právo na rodinný život, a dále v rozporu s Úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen „Haagská úmluva“)158 rozhodovaly o navrácení „uneseného“ dítěte nepřiměřeně dlouho, v tomto případě více než 20 měsíců. Na místě je třeba podotknout, že v daném případě se jednalo o rodinu, která žila ve Spojených státech amerických, a s ohledem na návrh na rozvod manželství nařídil americký soud společnou výchovu nezletilého, tedy joint custody. Pojem joint custody však v tomto případě není možné vnímat jako společnou péči tak, jak ji upravuje náš zákon o rodině. Naopak, s ohledem na výrok soudního rozhodnutí o společné výchově nezletilého, dle kterého měl být nezletilý u stěžovatele vždy ve středu a o víkendu a u matky po zbytek času, je možné joint custody ztotožnit s naší střídavou péčí, nebo lépe, s naší společnou rodičovskou zodpovědností. Tato přitom nebyla realizována, jelikož matka dítě „unesla“ do ČR, kde zahájila u vnitrostátního soudu řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti na dobu před rozvodem a po něm, přičemž žádala o svěření dítěte do své péče. České soudy pak v rozporu s čl. 16 Haagské úmluvy rozhodovaly o výkonu rodičovské zodpovědnosti, aniž by nejprve skončily řízení o navrácení dítěte. V průběhu řízení pak dále soudy nesplnily své pozitivní povinnosti, a i když stěžovateli umožnily vykonávat na základě předběžných 155

Rozsudek ESLP ze dne 18. července 2006, č. 26141/03, § 94, Fiala vs. ČR. Rozsudek ESLP ze dne 4. dubna 2006, č. 8153/04, § 49, Maršálek vs. ČR. 157 Rozsudek ESLP ze dne 22. dubna 2010, č. č. 4824/06 a 15512/08, Macready vs. ČR. 158 Účelem Haagské úmluvy je zajistit okamžité navrácení dítěte do jeho obvyklého životního prostředí a zajistit dodržování práva na péči a na styk tak, jak existovalo před jeho přemístěním (srov. čl. 11 Haagské úmluvy). 156

49

opatření styk s dítětem na území ČR, dále už stěžovateli nezajistily, aby toto právo mohl úspěšně realizovat, jelikož neskoncovaly s obstrukcemi ze strany matky žádným donucovacím opatřením ani zásahem sociálních služeb. Osobní styk otce s dítětem, který je základním předpokladem pro realizaci rodinného života tak nebyl zaručen, což spolu s nepřiměřenou délkou rozhodování soudů tvořilo hlavní důvod pro vyslovení porušení čl. 8 ÚLP. Z judikatury ESLP v oblasti svěřování dítěte do výchovy je zřejmý stále rostoucí zájem otců o výchovu dítěte, jež samozřejmě zahrnuje i pravidelný osobní styk. Už to, že se otcové dětí rozhodli aktivně bojovat za svá práva na mezinárodní úrovni je pozitivním jevem. Ještě pozitivnější pak je, že jim ESLP v odůvodněných případech dal zapravdu a rozhodl o porušení jejich základních práv. Lze jen doufat, že tak jako respektuje rozhodnutí ESLP český Ústavní soud, budou jednotlivá rozhodnutí ESLP o svěřování dětí do péče respektovat i vnitrostátní obecné soudy, zejména pak soudy péče o nezletilé, a budou se jimi do budoucna řídit.

50

8

Závěr V úvodu své diplomové práce jsem si stanovila za cíl vyhledat a zanalyzovat ta vůbec

nejdůležitější rozhodnutí Ústavního soudu v oblasti střídavé péče. Nejprve musím přiznat, že jsem byla velmi překvapena množstvím existujících rozhodnutí Ústavního soudu na téma střídavé péče. Jde vskutku o oblast velmi citlivou a plnou emocí, kde je třeba rozhodnout ze strany soudů velmi prozíravě. Avšak právě s ohledem na složitost jednotlivých případů, není soud péče o nezletilé mnohdy v lehké situaci. Pokud rodiče zahájí „boj o dítě“, je skutečně nemožné vzhledem k emotivním vazbám, rozhodnout tak, aby byli „spokojeni“ všichni. Rodiče, jako soupeři, navíc využívají ve svém „boji“ veškeré „zbraně“, které jim zákon nabízí. Soudní řízení se proto protahuje a soudce se musí vypořádat se všemi skutečnostmi, překážkami a důkazy, a snažit se rozhodnout co nejspravedlivěji. Snad právě proto, že „boj o dítě“ je mnohem silnější než jakýkoliv jiný soudní spor, nekončí mnohdy daná věc hned rozhodnutím soudu péče o nezletilé. Rodiče nevzdávají svou představu o porozvodovém výchovném uspořádání a využívají všech dostupných právních nástrojů k ochraně, čímž se případ často dostane až před Ústavní soud. Ten se snaží přistupovat k individuálním případům maximálně obezřetně a zodpovědně. Jeho rozhodnutí na mě působí velmi autoritativně a chovám k nim velký respekt. Je však velmi těžké posoudit, která rozhodnutí Ústavního soudu týkající se střídavé péče, jsou ta nejvýznamnější. Všechna rozhodnutí Ústavního soudu totiž měla v dané oblasti přínos a vyjasnila řadu nesrovnalostí, ať už spočívajících v chybějící právní úpravě nebo jen sporném ustanovení. Pokud bych však měla uvést jen některá rozhodnutí Ústavního soudu, jež měla v dané oblasti neocenitelný přínos a klíčový význam, byly by to následující nálezy Ústavního soudu. Nejdříve bych rozhodně vyzdvihla nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03, který se však netýká jen střídavé péče, ale obecně celé oblasti svěřování dítěte do péče. Významnost tohoto rozhodnutí spočívá v tom, že zde Ústavní soud vyslovil neexistenci zákonného modelu výchovy dítěte, a tedy potřebu posuzovat jednotlivé případy maximálně individuálně s ohledem na osobnost dítěte a specifika případu. Právě nezbytnost individuálního přístupu soudů považuji za úplný základ soudního rozhodování v oblasti svěřování dítěte do péče. Dále bych podtrhla význam nálezu ze dne 23. února 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09, který byl pro oblast střídavé péče velmi převratným rozhodnutím, jež ukončilo spekulace oborníků o tom, zda nesouhlas rodiče vždy představuje překážku střídavé péče. Ústavní soud zde poskytl obecným soudům návod, jak se s vysloveným nesouhlasem rodiče správně vypořádat. A totiž tak, že jej soudy musí učinit předmětem dokazování, aby zjistily, zda jde o souhlas odůvodněný, který by mohl střídavé péči bránit, nebo zda jde o souhlas čistě formální a obstrukční, který jako takový nemůže být 51

skutečnou překážkou střídavé péče. Překvapujícím a převratným rozhodnutím Ústavního soudu byl také nález ze dne 18. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10, kde Ústavní soud poukázal na to, jak správně uchopit kritérium komunikace mezi rodiči. Dle Ústavního soudu zdaleka nestačí konstatovat ze strany obecných soudů jen neexistenci komunikace mezi rodiči a tím zcela odmítnout možnost střídavé péče, jelikož to by byla výhodná „argumentační zbraň“ pro rodiče, kteří vyžadují dítě do výlučné péče. V případech chybějící komunikace mezi rodiči je podle Ústavního soudu nutné zkoumat důvody této chybějící komunikace mezi rodiči. Je s podivem, kolik energie vloží rodiče do „boje o dítě“ před soudem, ale ke vzájemné komunikaci ohledně výchovy dítěte údajně nemají dostatečnou sílu. Uvedená rozhodnutí Ústavního soudu měla podle mě klíčový význam, přesto však nelze opomenout důležitost i ostatních rozhodnutí Ústavního soudu, které prostupují celou mou prací. Již v úvodu jsem zmínila, že střídavá péče představuje kontroverzní pojem. To se potvrdilo i po zpracování celé mé práce. Nejenže na střídavou péči panují různé názory, ale i terminologie v oblasti střídavé je nepřesná a v různých zemích nestejná. Výše jsem uvedla americký pojem joint custody, který v doslovném překladu znamená společná péče, avšak s ohledem na výrok rozhodnutí, který pracuje s intervaly pobytu dítěte u jednotlivých rodičů, je zřejmé, že pojem joint custody můžeme ztotožnit spíše s naší střídavou péčí. Odlišná označení pro pojem střídavé péče tak v praxi přináší řadu problémů, zejména ve vazbě na cizinu. S ohledem na rozličnou zahraniční terminologii se pak pro správné pochopení stanovené péče jeví vhodnějším řídit se nikoliv samotným pojmem, nýbrž výrokem rozhodnutí o svěření dítěte do péče. I formulace výroků rozhodnutí jednotlivých zemí se však různí, jelikož celková terminologie rodinného práva není sjednocena. České soudy například uvádí do výroku rozhodnutí, že dítě se pro dobu po rozvodu svěřuje do výlučné péče matky. Tím samozřejmě otec neztrácí nárok na výchovu v širším slova smyslu, jež zahrnuje i osobní styk s dítětem, poněvadž soud rozhodl o formě porozvodové osobní péče o dítě. Ve vazbě na cizinu by však takové rozhodnutí mohlo způsobit problémy, jelikož ve svém výroku neupravuje styk dítěte s otcem a ne všechny země uvažují o porozvodové výchově jako o osobní péči. V samotném závěru mé práce bych ráda uvedla svůj názor na střídavou péči coby porozvodové výchovné uspořádání. Jak už jsem zmínila výše, je pro každé soudní rozhodování o porozvodové péči absolutně nezbytné přistupovat k věci individuálně. Nemohu tedy říct, že je střídavá péče vždy tím nejlepším porozvodovým řešením, protože každé dítě ji vnímá jinak a ne v každé situaci je střídavá péče pro dítě přínosem. Obecně však mohu říct, že potenciál tohoto typu porozvodové péče je obrovský jak pro rodiče, tak pro dítě, a plně se 52

tedy ztotožňuji s nálezy Ústavního soudu, jež poskytují obecným soudům návod, jak správně zohlednit veškerá kritéria a překážky střídavé péče tak, aby se skutečně přesvědčily, zda střídavá péče je či není pro danou situaci a dítě vhodná. Je skutečně na místě, aby tato zkoumání a dokazování týkající se vhodnosti střídavé péče prováděly soudy péče o nezletilé, jelikož rodiče, mnohdy plni předsudků a vzájemných negativní emocí, nevidí střídavou péči v objektivním světle. Naopak, rodiče jsou mnohdy tvrdohlavě přesvědčeni o tom, že právě jejich návrh na porozvodovou péči, kterým je zpravidla návrh na jejich výlučnou péči o dítě, je tím nejideálnějším řešením. Střídavá péče je pak pod tlakem společenských předsudků zarputile odmítána a výlučná péče je z důvodu zažité praxe upřednostňována. Na tomto místě bych však chtěla podotknout, že právě výlučná péče mnohdy způsobuje tzv. syndrom odcizeného či zavrženého rodiče,159 avšak pravděpodobnost vzniku tohoto syndromu u střídavé péče je minimální. Za největší klad střídavé péče však bezpochyby považuji zachování práva dítěte na oba rodiče. Zatímco výlučná péče činí rodičem jen toho, kdo o dítě skutečně pečuje a druhého rodiče staví do pozice návštěvníka dítěte, střídavá péče umožňuje dítěti prožívat každodenní záležitosti střídavě s oběma rodiči, kteří se tak plnohodnotně podílí na výchově dítěte. A co víc je v zájmu dítěte, než právě život s oběma rodiči.

159

„Jde o vznik určitého odcizení jakožto výsledku nedobrých vztahů mezi rodiči a přenesení postoje jednoho nebo obou z nich na sféru vztahů a citových vazeb dítěte. Příčina může být dána jak na straně rodičů, tak i na straně dítěte. Rodiče mohou dítěti podávat (vědomě i nevědomě) negativně zkreslené informace, popř. informace reálné, ale vybrané jednostranně negativně, mohou před dítětem dávat najevo negativní postoje k druhému rodiči, mohou bránit návštěvám, a to nikoliv pouze tím, že styk neumožní, ale i tím, že pro dobu předpokládaného styku dítěti nabídnou jiný, pro dítě atraktivní program, mohou bránit dítěti ve styku s širší rodinou druhého rodiče, atp. Negativní vliv má též vytváření určité „koalice ohrožených, ublížených, opuštěných“. Tak se děti dostávají do pro ně nelehké situace, kdy na jedné straně mohou volit kontakt s oběma rodiči se všemi shora negativními vlivy, na straně druhé klid u jednoho z nich.“ (HOLUB, M., NOVÁ, H., HYKLOVÁ, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. Op. cit., s. 83)

53

9

Resume As a subject of my thesis I chose the alternate care because it is very topical and

controversial theme in the Czech Republic. Although the alternate care is a part of applicable law since 1998, the general public has not accepted it yet. The alternate care is still very questionable topic, there are many of its critics and protagonists. The main argument of critics says that the alternate care does not give constant home for a child but, conversely, the child has to move frequently what can be very stressful. Protagonists of alternate care argue that both parents can take care of their child alternately and that there is a regular and uniform child´s contact with parents. The reason why so many court cases are becoming extreme and the Constitutional Court is finally dealing with them is the fact that the opinions of alternate care are so different. The Constitutional Court creates very authoritative and significant decisions. The aim of my thesis is to know its most important decisions of the alternate care. Although I thought there are not so many decisions of the alternate care, the opposite is true. I define some of the most important terms which concern the alternate care at the beginning of my thesis. Then, I deal with the area of suitability of the alternate care and the area of barriers of the alternate care. There are many decisions of the Constitutional Court which fix these areas therefore I gave a space to these decisions in my thesis. As an essential part of my thesis I consider the realization of the alternate care. There are decisions which solve this most questionable topic. The Constitutional Court says that a parents´ agreement on the alternate care is not the only form of the realization. It is possible that the general court decides about the alternate care itself. The Constitutional Court also figures out the problem of a parent´s disagreement with the alternate care and its decision becomes an epoch-making decision. The intervals of alternation represent the typical sign of the alternate care, therefore, I write about that as well. However, there are no rules for determine intervals in particular cases, so I deal with the ideas of theorists and the practice of general courts in my thesis and I also include some decisions of the Constitutional Court concerning the intervals of alternation. I also handle with a legal text of a new civil code which I consider more accurate in a terminology. The terminology in the area of alternate care is very different in the world so I write about that a little. I also mention some decisions of the European Court of Human Rights.

54

I summarize my findings and I highlight three decisions of the Constitutional Court which are, from my point of view, the most important decisions of the alternate care at the end of my thesis. I consider the decision No II. ÚS 363/03 as a key decision in the area of child custody because the Constitutional Court determines there the right way how general courts have to deal with each case. There must be an individual approach of general courts to single cases according the Constitutional Court because each child is unique entity so general courts have to consider the personality of the child and the specifics of the case before it decide. Another important decision is the decision No III. ÚS 1206/09 where the Constitutional Court finally solves the situation when one parent disagrees with the alternate care. There is said that not every disagreement is relevant for the court. The general court has to examine the expressed disagreement with the alternate care to discover reasons of such a disagreement. If there is only formal and obstructive disagreement, it is not relevant for refusal of the alternate care. Finally, I consider the decision No I. ÚS 266/10 as the third important decision of the alternate care because the law requires the existence of communication between parents for the alternate care but the Constitutional Court says that the absence of communication does not necessarily lead to the refusal of the alternate care. General courts have to examine reasons why parents do not communicate with each other and find if there is an assumption of improvement in communication. Of course, there are many other decisions of the alternate care in my thesis and these decisions are important as well, because they always answer such questions which are not regulated by law clearly.

55

10 Použitá literatura a další informační zdroje

Právní předpisy − Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod − Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte − Sdělení MZV č. 34/1998 Sb. m. s., o Úmluvě o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí − Sdělení MZV č. 54/2001 Sb. m. s., o Evropské úmluvě o výkonu práv dětí − Sdělení MZV č. 91/2005 Sb. m. s., o Evropské úmluvě o styku s dětmi − Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky − Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR − Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů − Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů − Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů − Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů − Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů − Nový občanský zákoník, aktuální verze viz www.senat.cz, senátní tisk č. 259, 8. funkční období

Monografie − ČERNÁ, M. Rozvod, otcové a děti. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Eurolex Bohemia, 2001. − HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy. 2. aktualizované vydání. Brno: Nakladatelství Computer Press, 2003. − KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. − SCHWENZER, I. Model Family Code – From a global perspective. Antwerp – Oxford: Intersentia, 2006.

56

Sborníky − BOELE-WOELKI, K., FERRAND, F., GONZÁLEZ-BEILFUSS, C., JÄNTERÄJAREBORG, M., LOWE, N., PINTENS, W. Principles of European Family Law Regarding Divorce and Maintenance Between Former Spouses.Antwerp - Oxford: Intersentia, 2004. − BOELE-WOELKI, K., FERRAND, F., GONZÁLEZ-BEILFUSS, C., JÄNTERÄJAREBORG, M., LOWE, N., PINTENS, W. Principles of European Family Law Regarding Parenal Responsibilities. Antwerp - Oxford: Intersentia, 2007. − KÜHN, Z., BOBEK, M., POLČÁK, R. Judikatura a právní argumentace: Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Auditorium, 2006, s. 214-225. − MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Grada, 2002.

Statě a studie − BAKALÁŘ, E. Kritéria pro posuzování kvality výchovných schopností rodičů. Rodinné právo. 1999, č. 10, s. 1-10. − BUBELOVÁ, K. Porušení práva na rodinný život. Právní fórum. 2009, č. 7, s. 253258. − BUREŠOVÁ, E. Střídavá výchova dětí po rozvodu. Rodinné právo. 1999, č. 11, s. 36. − GREGOROVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. Výchova, výživa a státní sociální podpora. Právní rozhledy. 1999, č. 4, s. 169-172. − HRUŠÁKOVÁ, M., NOVÁK, T. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Bulletin advokacie. 1999, č. 3, s. 30-34. − JONÁKOVÁ, I. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Právo a rodina. 2008, č. 4, s. 12-15. − KORNEL, M. Dohody rodičů při rozvodu nebo separaci a nezletilé dítě. In Sborník z konference COFOLA - 2009 dostupný v elektronické verzi na www.law.muni.cz (citace z 2. 11. 2011), s. 1077-1085. − KORNEL, M. Kritéria pro rozhodování o výchově nezletilého dítěte. Právní fórum. 2009, č. 7, s. 281-284.

57

− KORNEL, M. Kam kráčíš vyživovací povinnosti rodičů k nezletilým dětem? Právní rozhledy. 2011, č. 3, s. 82-87. − KORNEL, M. Přímý a nepřímý styk rodiče s nezletilým dítětem. In Sborník z konference COFOLA – 2008 dostupný v elektronické verzi na www.law.muni.cz (citace z 9. 11. 2011), s. 1261-1269. − KOVÁŘOVÁ, D. Nevinní otcové, nevinné matky? Právo a rodina. 2005, č. 7, s. 1-2. − KRÁLÍČKOVÁ, Z. Harmonizace a unifikace rodinného práva v Evropě. Právo a rodina. 2003, č. 2, s. 1-2. − NOVÁ, H. Nezletilé dítě ve střídavé péči. Právní rádce. 1995, č. 5, s. 10-11. − NOVÁK, T. Je dítě schopno pravdivě odpovědět na otázku, u kterého z rodičů by po rozvodu chtělo žít? Právo a rodina. 2004, č. 7, s. 15-16. − NOVÁK, T. Mýty o střídavé péči o dítě po rozvodu. Právo a rodina. 2010, č. 6, s. 1214. − NOVÁK, T. Nad soudními znaleckými posudky z oboru psychologie. Bulletin advokacie. 2000, č. 8, s. 45-55. − NOVÁK, T. Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Právo a rodina. 2010. č. 11, s. 15-18. − PRŮCHOVÁ, B., NOVÁK, T. Lze prosadit střídavou výchovu proti vůli jednoho z rodičů? Právo a rodina. 2003, č. 10, s. 9-11. − SCHÖN, M. Střídavá výchova a vyživovací povinnost rodičů. Právo a rodina. 2011, č. 9, s. 12-16. − VARVAŘOVSKÝ, P. Posouzení zájmu dítěte z ústavněprávního hlediska. Právní fórum. 2010, č. 4, s. 193-194. − VARVAŘOVSKÝ, P. Právo dítěte na slyšení před soudem. Právní fórum. 2010, č. 10, s. 524-525. − VESELÁ SAMKOVÁ, K. Trendy rozhodování soudů ve věcech svěření dětí do péče jednoho z rodičů. Právo a rodina. 2004, č. 3, s. 7-9.

Komentáře − HOLUB, M., NOVÁ, H., HYKLOVÁ, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 8. aktualizované vydání podle stavu k 1. 9. 2007. Praha: Nakladatelství Linde, 2007.

58

− HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3.vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005. − PAVELKOVÁ, B. Zákon o rodine. Komentár. 1.vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2011.

Učebnice − HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 2. přeprac. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2001.

Diplomové práce − KUBÁT, O. Evropské standardy rodinného práva - utopie nebo realita? [online]. [cit. 24. 11. 2011]. 63 s. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta.

Vedoucí

práce

Zdeňka

Králíčková.

Dostupné

z

www:

http://is.muni.cz/th/107793/pravf_m.

Judikatura − Rozsudek ESLP ze dne 4. dubna 2006, č. 8153/04, Maršálek vs. ČR − Rozsudek ESLP ze dne 18. července 2006, č. 26141/03, Fiala vs. ČR − Rozsudek ESLP ze dne 9. ledna 2007, č. 26634/03, Kříž vs. ČR − Rozsudek ESLP ze dne 9. ledna 2007, č. 27726/03, Mezl vs. ČR − Rozsudek ESLP ze dne 22. dubna 2010, č. č. 4824/06 a 15512/08, Macready vs. ČR. − Nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09 − Nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 266/10 − Nález Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10 − Nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03 − Nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04 − Nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. II. ÚS 554/04 − Nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/2000 − Nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09 − Nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2007, sp. zn. II. ÚS 568/06 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 2412/07 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. února 2006, sp. zn. III. ÚS 707/04 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 419/11 59

− Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 709/11 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. července 2003, sp. zn. II. ÚS 357/02 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 2082/08 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2010, sp. zn. II. ÚS 1278/10 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 2. září 2010, sp. zn. III. ÚS 1486/10 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. IV. ÚS 2248/10 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. III. ÚS 464/04 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. října 2011, sp. zn. I. ÚS 1653/10 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. III. ÚS 722/11 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 10.0 března 2011, sp. zn. III. ÚS 3489/10 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. III. ÚS 3422/10 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. III. ÚS 438/05 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2006, sp. zn. IV. ÚS 617/06 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 14. října 2008, sp. zn. IV. ÚS 1149/08 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 23. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 1156/10 − Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. IV. ÚS 770/07 − Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007 Internetové zdroje − www.stridavka.cz − www.law.uu.nl/priv/cefl − www.senat.cz − www.justice.cz − www.childrenofeurope.cz − www.iustin.cz − www.echr.coe.int/ − www.concourt.cz − www.jedendomov.cz

60