Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Katedra finančního práva a národního hospodářství DIPLOMOVÁ PRÁCE. Hodnota podniku v krizi

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra finančního práva a národního hospodářství

DIPLOMOVÁ PRÁCE Hodnota podniku v krizi

Miroslav Bulva 2012

Čestné prohlášení: „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Hodnota podniku v krizi zpracoval sám. Veškeré použité prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ ……………………………………

Poděkování: Rád bych poděkoval Ing. Aleně Kopfové, vedoucí mé diplomové práce zejména za cenné rady a podněty, které mi pomohly ke zpracování tohoto tématu.

Obsah Úvod ........................................................................................................................ - 4 1

Ekonomika podniku .......................................................................................... - 6 1.1 1.1.1

1.2

2

3

Podnik........................................................................................................................... - 6 -

Rentabilita ..........................................................................................................- 12 -

Ekonomická krize ............................................................................................ - 16 2.1

Definice krize ......................................................................................................- 16 -

2.2

Krize v globální ekonomice 2007 – 2009 .............................................................- 16 -

2.3

Krize podniku - ukazatelé krize a její projevy ......................................................- 23 -

2.4

Chování podniku v krizi .......................................................................................- 26 -

Hodnota podniku v krizi .................................................................................. - 31 3.1 3.1.1 3.1.2 3.1.3 3.1.4

Stanovení hodnoty podniku v době krize ............................................................- 31 Metody založené na určení hodnoty vlastního kapitálu ................................................ - 33 Metody založené na oceňování výnosů podniku .......................................................... - 37 Metody založené na určení tržní hodnoty .................................................................... - 38 Komplexní analýza a další metody ............................................................................... - 39 -

3.2

Problém malých a středních podniků ..................................................................- 41 -

3.3

Chování podniku v krizi .......................................................................................- 44 -

3.3.1 3.3.2 3.3.3

3.4

4

Ekonomie, ekonomika podniku............................................................................ - 6 -

Strategická krize .......................................................................................................... - 44 Výsledková krize.......................................................................................................... - 45 Krize likvidity ............................................................................................................... - 45 -

Řešení krize .........................................................................................................- 47 -

Právní úprava oceňování podniku .................................................................. - 48 4.1 4.1.1 4.1.2 4.1.3

Právní rámec oceňování ......................................................................................- 48 Insolvenční zákon ........................................................................................................ - 49 Oceňování v prostředí českých soudů, oceňovací standardy......................................... - 50 Judikatura ................................................................................................................... - 53 -

4.2

Slovenská úprava ................................................................................................- 59 -

4.3

Srovnání české úpravy se slovenskou, možnosti inspirace ..................................- 60 -

4.3.1 4.3.2

Vyhláška o stanovení všeobecnej hodnoty majetku ..................................................... - 61 zákon o konkursu a restrukturalizaci ............................................................................ - 62 -

Závěr ...................................................................................................................... - 64 -

Resumé .................................................................................................................. - 67 Použité zdroje ........................................................................................................ - 69 Přílohy.................................................................................................................... - 74 Seznam zkratek ...................................................................................................... - 75 -

-1-

Úvod Hospodářská krize se stala v nedávné době jedním z nejčastěji diskutovaných témat. Stala se zásadním zlomem i pro podniky a měla významný vliv jak na jejich fungování, tak v některých případech i na samou existenci. Ve světle této události se ještě zvýraznila potřeba určení hodnoty podniku. Tématem mé diplomové práce je tedy právě hodnota podniku v krizi. Snažil jsem se na toto téma nahlížet nejen z klasického, tedy ekonomického úhlu pohledu, ale zabývat se i aspekty právními, zejména normami, jichž se tato problematika dotýká a judikatury. Onomu ekonomickému úhlu pohledu se v případě takového tématu samozřejmě vyhnout nelze, přesto není mým cílem jen popsat ekonomické ukazatele na rozpoznání krize a doplnit je grafy ziskovosti. Pokusím se spíše popsat příčiny existence tak výrazného množství metod, určených ke zjištění hodnoty podniku, prostor pro jejich uplatnění a míru, v jaké tyto metody užívají české soudy v praxi. Zároveň ale chci ve své práci popsat, že hodnota podniku není údaj, který je potřebný pouze v rámci konce podniku, na nějž dolehla krize, ale může posloužit i jako prostředek, díky kterému vede cesta z krize ven. Tato práce si klade za cíl popsat problémy se stanovením hodnoty podniku a výběrem nejvhodnější metody k tomu sloužící. Jedním z dalších cílů bude věnovat se tomu, co přinášejí tyto metody při přenosu do praxe, zejména při užití na půdě soudů. Základním problémem je tedy ona disproporcionalita mezi šíří metod hodnocení podniků z ekonomického hlediska zejména v teoretické rovině a následnými problémy v situaci, kdy mají být tyto metody promítnuty do praxe. Hojně zpracována je krize z pohledu ekonomického, ale méně již krize „právní“ ve smyslu problémů, plynoucích z určování hodnoty podniku soudem ve specifických situacích. Téma jsem si zvolil, protože je aktuální a v médiích často diskutované, ale spíše z pohledu ať již fyzických osob či jako v případě Spojených států z pohledu finančních institucí a nadnárodních gigantů. -4-

Čerpal jsem zejména z internetových zdrojů, neboť z důvodu aktuálnosti problému se monografická literatura objevuje pouze zřídka. Výhodou internetu je aktuálnost a rychlost reakce na dnešní dění, naopak nevýhodou může být nedůvěryhodnost často neznámých pramenů, ze kterých autor čerpal. Proto jsem se snažil ověřovat si takto získané informace z více zdrojů a u „nadčasovějších“ otázek (týkající se zejména samotných tradičnějších metod určování hodnoty podniku a chodu podniku) čerpat více právě z monografií. Některé teoretické otázky, vznesené zejména v 2. a 3. části práce, jsem konfrontoval se zákonnou úpravou a především pak s judikaturou. První a druhou část práce tvoří teoretická východiska, která řešený problém usazují do kontextu. V rámci těchto dvou částí jsem vznesl několik otázek, které se promítají různými způsoby do praxe. Na to jsem navázal v části třetí, která je jádrem práce. V ní rozebírám metody stanovování hodnoty podniku jak v rovině ekonomické, tak i rovině právní. Další problémy, jako je například problematika likvidace podniku, kontroly znaleckých posudků a metod v nich užívaných, konkrétních projevů globální krize na malé a střední podniky v České republice nebo promítání zákona o oceňování majetku do rozhodovací činnosti soudů, jsou zřejmé, nicméně jejich řešení by již zasahovalo nad rámec mé diplomové práce. Rozsah materie ke každé z metod určování hodnoty podniku by totiž dostačoval na celou diplomovou práci sám o sobě, stejně tak insolvenční řízení nabízí nepřeberné množství pramenů, vhodných k podrobnějšímu zpracování. Hlavní mou hypotézou je názor, že bohatě zpracované metody určování hodnoty podniku se v českém prostředí nedostatečně promítají do praxe, zejména pak do té právní. Z tohoto hlediska k problému přistupuji a komparativní metodou srovnávám teoretický rámec s tímto praktickým přenesením. Tento názor je i východiskem k hodnocení v závěru práce.

-5-

1. ČÁST 1

Ekonomika podniku

1.1 Ekonomie, ekonomika podniku Ekonomika1 je definována jako obor, zkoumající hospodaření určitého subjektu jako státu, organizace či jednotlivce. Věda, která zkoumá finanční chování těchto subjektů, se nazývá ekonomie. Veškeré tyto instituce (jako jsou podniky, banky, odbory…) jsou v jejím rámci redukovány na jednotlivce2. Obě dvě její části (tedy mikroekonomie i makroekonomie) jsou jak v literatuře, tak i v praxi výrazně oddělovány, přičemž základní předpoklad je takový, že makroekonomie vychází z jevů, založených na mikroekonomii. Její správné pochopení a analýza (včetně správného určení hodnoty podniku, kterou se tato práce z větší části zabývá) je tedy základním předpokladem pro makroekonomii. Makroekonomii ale zároveň nelze chápat pouze jako součet vlastností „malých jednotek“, protože celek má i takové vlastnosti, které se u těchto „malých jednotek“ neobjevují.

1.1.1 Podnik Podnik je seskupením výrobních činitelů (přírodní zdroje, práce, kapitál), vytvořený za určitým hospodářským účelem, vzniká na základě nutnosti či potřeby organizovat hospodářskou činnost na vyšší úrovni než je v moci jednotlivce, tedy ve chvíli kdy se zdá být takové „povýšení“ účelným 3. Obchodní zákoník jej definuje jako soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek k podnikání; k podniku náleží věci,

1

Ekonomika Slovník cizích slov *online+, 20-- *cit. 1. 3. 2012+, dostupný na WWW: 2

HOLMAN, R., Ekonomie 5. vyd. Praha: C H Beck, 2011, s. 1

3

SYNEK, M., Nauka o podniku: učební texty pro bakalářské studium 3. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1994, 383 s. ISBN 80-7079-892-0 -6-

práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomu účelu sloužit. 4 Je nutné se na něj z právního hlediska dívat jako na věc hromadnou - na jeho právní poměry se tak používají ustanovení o věcech v právním smyslu. Kromě takto strohých definicí lze ale nalézt i jiné, které jsou expresivnější. Podnik bývá popisován i jako „živoucí právní jednotka, sdružující lidi určité kultury a s určitými znalostmi…“5, tedy spíše jako jakýsi druh organismu, v čase se postupně vyvíjejícího. Podniků, respektive jejich druhů, samozřejmě existuje celá řada, stejně tak jako postupů na jejich roztřídění. Ve své práci budu pohlížet na podnik z obecnějšího hlediska a spíše vytipovávat to, co je pro ně společné. Pro tuto práci jej tedy budu chápat jako malý až střední výrobní podnik, pokud nebude uvedeno jinak. Dá se obecně říci, že podnik je určitým prostředkem, kdy podstoupením určitého rizika souvisejícího se vstupem do mikroekonomických vztahů dochází v ideálním případě ke generování zisků. Toto riziko je většinou tím větší, čím vyšší může být onen zisk. Analýza rizika je tedy jeden z klíčových faktorů v podnikání. Činnost podniku, riziko podnikání Jak bylo řečeno výše, v obecné rovině je činností každého podniku podstoupení určitého rizika, které by se následně mělo zohlednit v zisku. Snahou tak je minimalizovat toto riziko při udržení maximálního zisku, tedy správné vyvážení. K tomu je nutné přesně si definovat hrozby a vytvořit krizový scénář, který počítá i s krajní možností – restrukturalizací či zánikem podniku. I v tom se projevuje potřeba přesně znát hodnotu podniku jak za „současného stavu“, tedy teoreticky jako správně fungujícího celku v době „klidu“, tak i jeho hodnotu v případě problémů, které reálně hrozí.

4

§ 5 odst. 1) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

5

REFAIT, M. Oceňování podniků Paris: Presses Universitaires de France, 1994, přel. KELIŠ, J., str. 67 -7-

První z potřeb podniku, vedoucí k onomu správnému vyvážení tedy je definice hrozeb. Zásadním pojmem je riziko, které by se dalo definovat jako možnost vzniku ztráty6, přestože dřívější význam byl poněkud jiný. V 17. století byl vnímán jako úskalí, jemuž se mořeplavci snažili vyhnout, později jako odvaha k něčemu7. Taková událost, v případě, že nastane, negativně ovlivní chod podniku a jeho pozici na trhu. Rizik existuje celá řada, příkladem mohou být politická, platební, úvěrová, inflační, právní, manažerská či odbytová, přičemž některá jsou typická pouze pro některé části trhu, jiná platí obecně. V zájmu podniku je předem se snažit popsat negativní faktory, které jej mohou ohrozit a provést taková opatření, aby toto riziko minimalizoval. V takové chvíli je možné některá rizika eliminovat snadněji, u některých je to problematičtější. Jedním z nich je i možná změna právního řádu, ať již ve formě nových zákonů, tak i novel těch stávajících. O konkrétních projevech se zmiňuji v další části práce, při hodnocení tohoto rizika je nezbytné sledovat ne pouze stávající úpravu, ale i chystané změny. I v této oblasti platí, že každý podnik má čas na reakci, který je vyjádřen obdobím mezi platností a účinností normy, přičemž tyto normy jsou zpravidla medializované daleko dříve, než k samotné platnosti vůbec dojde. Následovat po takovémto rozboru by měl návrh protiopatření ke snížení hrozícího rizika. Riziku se firma může bránit buď pojištěním, byť pouze u některých rizik (typicky těch s vysokým dopadem a malou pravděpodobností) či redukcí rizika. V krajním případě může být takovou redukcí rizika i úplné upuštění od záměru, které může následovat například v případě, že se právní situace změní výrazně v neprospěch cíle podnikání. Něco podobného může nastat například v situaci, kdy subjekt účelově nakupuje a prodává ornou půdu s cílem změnit charakter pozemku a výhodně jej

6

Jedná se pouze o jednu možnost z celé řady dalších, blíže k tomu SMEJKAL, V.; RAIS, K. Řízení rizik 1. vyd. Praha: Grada publishing, 2003 7

SMEJKAL, V.; RAIS, K. Řízení rizik 1. vyd. Praha: Grada publishing, 2003, s. 78 -8-

zpeněžit, ale dojde ke změně zákona a podobný obchod přestane přinášet kýžený efekt ve formě zisku8. Podnik nemusí nutně investovat jen do předmětu svého podnikání, má oproti domácnostem větší možnosti. Může například využívat svých volných finančních prostředků a „umisťovat“ je například do cenných papírů či formou jiných investic jako je kapitálový trh. Mohou nakupovat například akcie, dluhopisy, což ovlivňuje jejich hodnotu a je nutno to zohlednit při jejím stanovení, jak rozeberu ve druhé části. Podniky totiž ve srovnání s domácnostmi disponují zpravidla větším kapitálem, čímž se jim otevírají právě tyto nadstandardní možnosti a cesty, které napomáhají snížit riziko podnikání tím, že v případě finančních problémů akcie a dluhopisy zhodnotí na trhu a získají potřebné finance. Terminované kontrakty se vyznačují značnou rizikovostí, je tedy nutné pečivě volit a sledovat vývoj na trzích. Zisky sice mohou být závratné, ale stejně tak ztráty. Podobně akcie přináší v dlouhodobém horizontu vyšší výnos, který je ale spojen s volatilitou jejich ceny. Doporučením je, že investor by neměl investovat jen do akcií jedné firmy či odvětví, ale svou investici co nejvíce diverzifikovat. Vhodným bývá také provádění pravidelných nákupů, což by mělo vést ke snížení rizika neúspěchu v momentě, kdy hodnota akcií začne náhle klesat. Jako ideální investiční horizont je považována doba mezi 5 a 10 lety. Pro analýzu a výběr akcií se užívají nejčastěji tyto tři varianty 9. ▪

Fundamentální akciová analýza zkoumá faktory ovlivňující ceny akcií a hledá podhodnocené akcie, zkoumá hospodářské cykly – fundamentální data.

▪

Technická akciová analýza slouží k prognózování krátkých období pomocí grafických metod.

8

Inspirací k tomuto příkladu mi byl návrh přílepku zákona o zabírání orné půdy v článku Poslanci navrhují přílepek, aby zabrání orné půdy a volné krajiny pro výstavbu průmyslových hal bylo zadarmo Deník obce*online+, 27. 9. 2011 9

Více v JINDRA, V., Analýza rizika jako klíčový faktor v podnikání In 2. mezinárodní slovensko-česká konference (sborník), Sociální, ekonomické, právní a bezpečnostní otázky současnosti [online], 23. – 24. 4. 2010 *cit. 1. 3. 2012+, 600 s., dostupný na WWW: -9-

▪

Teorie efektivních trhů předpokládá, že aktuálně obchodovaná cena je ta, kterou akcie má na trhu. Cena není ovlivňována hospodářskými cykly a je stanovována náhodně. Dluhopisy jsou buď vydávané veřejným sektorem (vláda, obce) nebo soukromým

sektorem děleným na dluhopisy firemní a bankovní. Většinou se emitentovi nedostávají volné finanční prostředky a je nucen si je formou dluhopisů zaopatřit. U firem je to situace, kdy jí banka nechce půjčit nebo to je pro ni z nějakého důvodu výhodné. Banky si tím zaopatřují chybějící kapitál na delší časový úsek. Stát tím může financovat deficit státního rozpočtu. V tomto případě se jedná o dobře zajištěnou a vyhledávanou investici. Obecně lze říci, že dluhopisy jsou vydávané na dobu od tří let výše. Při emisi dluhopisu je povinností emitenta vytvořit projekt, který popisuje investorům důležité informace pro jejich investiční rozhodnutí a může nám ukázat možná rizika s investicí spojená. Je zde také určeno, jakým způsobem bude vypočítáván výnos z naší investice. Likvidita u dluhopisů není vysoká, a když tak za cenu snížení výnosů z investice plynoucích“10. Podobnou možností jsou krátkodobé finanční instrumenty se splatností zpravidla do 12 měsíců. Vyznačují se vysokou likviditou, tj. je zde možnost předčasného prodeje, investor zde nepodstupuje vysoké riziko a tomu odpovídá nižší míra výnosu. Jedná se o obchody se státními pokladničními poukázkami, depozitními certifikáty (emitovanými pojišťovnami), investičními fondy apod. Typicky ale podniky svůj kapitál umisťují do svého rozvoje, tedy zejména do strojů, zařízení, nemovitostí, do rozvoje lidského kapitálu, výzkumu, pozemků ke své činnost atd. Snížit riziko ale lze i jinými cestami, než vhodnými investicemi „vně“ podniku. Některé možnosti jsem zmínil již u návrhu na protiopatření ke snížení hrozícího rizika. Ideálním je takové protiopatření, které eliminuje riziko v potřebné míře, ale za vynaložení „rozumných“ nákladů, tedy takových, které nepřevyšují samotné riziko. 10

JINDRA, V., Analýza rizika jako klíčový faktor v podnikání In 2. mezinárodní slovensko-česká konference (sborník), Sociální, ekonomické, právní a bezpečnostní otázky současnosti [online], 23. – 24. 4. 2010 *cit. 1. 3. 2012+, 600 s., dostupný na WWW: - 10 -

Může jím být například pojištění budov či bankovní záruka. Existují různé metody, jak riziko snížit, přičemž základní rozdělení je na dvě skupiny: Na ty, které eliminují příčiny vzniku rizika a ty, které snižují následky rizikových událostí. Metody zamezující příčinám vzniku rizika jsou přesun rizika, diverzifikace, prognózování nebo pojištění. Přesun rizika je postup, kdy uzavíráním kontraktů na nákup surovin, dlouhodobých obchodních smluv podmiňujících odběr vyrobeného zboží či přesunu vývoje i na spolupracující firmy zajišťujeme dlouhodobý příjem a zároveň snižujeme riziko tím, že se o něj „dělíme“ s dalšími subjekty. Podobně diverzifikací se rozkládá riziko na větší počet činností a dílů. Toto rozložení rizika proběhne nezbytně hned na začátku existence podniku, kdy podnikatel volí formu podnikání podle stupně odpovědnosti, jakou za podnik ponese jako fyzická osoba či veřejná obchodní společnost (v.o.s), komanditní společnost (k.s.), společnost s ručením omezeným (s.r.o.), akciová společnost (a.s.). Jinou variantou diverzifikace rizika je rozšíření výrobního programu, aby podnik nebyl odkázán na úspěch jediného výrobku nebo činnosti. Firma se musí také snažit hledat další „zákazníky“, aby se nedostala do problémů spolu s případnými problémy jediného odběratele. Zásadním prvkem je i prognózování. Pod tímto slovem si lze představit určité sledování trendů nebo jevů, které mají vliv na úspěch podniku. Mohou jimi být sezónní výkyvy, vlivy ostatních odvětví a podobně. Další možností snížení rizika je pojištění. Riziko je obvykle vymezeno v pojistných podmínkách daného druhu pojištění, bývá konstruováno na principu, kdy pojistné plnění je vypláceno ve výši nutné opravy nebo znovuzřízení pojištěného majetku, ať již poškozeného, zničeného či jinak znehodnoceného (může se jednat i například o krádež, kdy majetek není znehodnocen, ale pro podnik je v daný moment nepoužitelný). Odlišnou variantou pojištění je pojistka proti riziku, které způsobí svým chybným rozhodnutím manažeři, pokladníci v bance a podobně. V takovém případě není pojištěn majetek, ale ve smlouvě dále specifikované osoby a hrazena je škoda, způsobená jejich chybnou činností11.

11

Více v JINDRA, V., Analýza rizika jako klíčový faktor v podnikání in Sociální, ekonomické, právní a bezpečnostní otázky současnosti [online], 23. – 24. 4. 2010 [cit. 1. 3. 2012], 600 s., dostupný na WWW: - 11 -

Taková činnost dává smysl a svým způsobem je i nutná jak na začátku existence podniku, tak během jeho činnosti, tak i v době krize, kdy je uvažováno o způsobu „ukončení“. Například ve chvíli, kdy je koncipován reorganizační plán, lze na základě těchto poznatků rizik zjistit, že některé části podniku by mohly zůstat zachovány, neboť jsou méně ohroženy rizikem a dávají stále určitou záruku výnosnosti. Je nutné poznamenat, že posouzení a definování rizika při zvažování „nastartování projektu“ je nutnou, avšak nikoliv nejriskantnější částí. V tu chvíli je řešením v praxi přijetí adekvátních opatření ve smyslu přijetí jen takového rizika, které je k úspěchu projektu nezbytné. Daleko problematičtější se ale stává druhá polovina realizace projektu, která s sebou nese problém možné manažerské nezodpovědnosti. Mohou nastat nové okolnosti, které podnikatele či manažery lákají ke změně původního plánu a nové strategii „za běhu“. Ta bývá většinou i pod vlivem přehnaného optimismu, o kterém se více rozvádím v jiné části práce značně odvážnější, expanzivnější a tím i rizikovější než původně stanovená na základě pečlivé analýzy a zvažování. Obecně tedy platí, že s vysokými výnosy je spojeno i vysoké riziko a naopak. Rizika nikdy nevymizí, ale měli bychom s nimi umět žít a minimalizovat je samotné i jejich následky

1.2 Rentabilita Podnikatel se může po zvážení rizik nezřídka dostat do situace, kdy se rozhoduje o ukončení či neukončení určité činnosti. Platí však, že pokud chce úspěšně podnikat, nestačí pouze nedostat se do záporných hodnot. Důležitým termínem se v tuto chvíli stává rentabilita. Rentabilitou se rozumí výnosnost12. Je základním finančním ukazatelem, který určuje poměr mezi finančními prostředky, které podnikatel získá ze svých aktivit a mezi finančními prostředky, které na tyto aktivity dedikoval. „Smysluplná minimální hodnota je dána bezrizikovou úrokovou měrou (tj. výší úroků u státních dluhopisů), která je pro

12

ZIKMUND, M., Ukazatelé rentability Businessvize [online], 16. 3. 2010*cit. 5. 3. 2012+, dostupný na WWW:
danou měnu dostupná. V praxi je však žádoucí pro investici chtít rentabilitu v nejhorším případě takovou, která se rovná úrokové sazbě, kterou by vám na danou částku uloženou na danou dobu nabídl komerční bankovní subjekt v dané měně, při daném objemu financí na danou dobu.“13To znamená, že při předpokládané rentabilitě pod běžnou úrokovou sazbu kolem 5 % stojí za zvážení, zda se do podnikání vůbec pouštět, případně při existujícím podniku jak danou situaci řešit. Při vložení peněz do banky je vklad s určitou mírou jistoty pojištěný (a tedy na základě předchozích odstavců bezrizikový), kdežto podnikatelská aktivita s sebou vždy riziko nese. Ke zmíněným zhruba 5 % je tedy ještě nutné připočíst určitý „přídavek“, který lze nazvat třeba „prémií za riziko“ 14 . Čím vyšší ono riziko je, tím vyšší by tato prémie, potažmo rentabilita jako taková, měly být15. Podnik ale může být ekonomicky výhodný navzdory tomu, že sám o sobě je nerentabilní. Děje se tak nejčastěji v situaci, kdy jednotlivá nerentabilní aktivita je součástí většího celku. Paradoxně tak nastává situace, která trochu popírá logiku, protože několik malých ztrát může generovat velký zisk. Příkladem může být situace, kdy například strojírenský podnik si sám vyrábí určité součástky – výroba samotná je ztrátová, ale vyplácí se více než závislost na dodavateli jak z důvodu nezávislosti, tak i například díky technologickému pokroku podniku. Metod k poměřování rentability existuje opět celá řada (navíc vedle tradičních metod se užívají i metody lehce modifikované), nicméně společné mají některé ukazatele, ze kterých vycházejí. Těmito společnými prvky jsou EBIT a NOPAT. EBIT je termín vycházející z anglického Earning before interests and taxes16, znamenající zisk před úroky a zdaněním. Je to tedy součet výsledku hospodaření za dané účetní období, 1313

ZIKMUND, M., Ukazatelé rentability Businessvize [online], 16. 3. 2010*cit. 5. 3. 2012+, dostupný na WWW:
Tamtéž

15

Neboť krom rizika je třeba vidět i další investici ve formě například času a v lehce nadneseném významu i zdraví, neboť nervy má člověk jenom jedny. 16

Earnings before interest and tax Value based management [online], 2011 [cit. 3. 3. 2012], dostupný na WWW:

- 13 -

daně z příjmů z mimořádné činnosti a daně z příjmů za běžnou činnost a nákladových úroků. Vedle toho NOPAT, další výraz z angličtiny - Net operating profit after taxes17 se zjišťuje vynásobením EBIT×(1-0,19), kde 0,19 je vyjádřením sazby daně z příjmu právnických osob 19 %18. Problémem je, že EBIT je v českém prostředí obtížněji zjistitelný, neboť v českých účetních výkazech nebývá uváděn. Místo něho se u nás užívá nejčastěji výsledek hospodaření za účetní období. První metodou je rentabilita aktiv (ROA - Return on assets). „Rentabilita aktiv ukazuje, do jaké míry se daří společnosti z dostupných aktiv generovat zisk, případně jinou alternativní veličinu poměřující firemní výkonnost.“19 Výpočet pro ni je EBIT/aktiva, případně také NOPAT/aktiva, přičemž aktivy jsou myšleny všechny zdroje společnosti. Podle tohoto ukazatele nelze o podniku, zejména při vnějším pohledu, dělat přílišné soudy, neboť se neprojeví případné dofinancovávání podniku úvěry od majitele. Další užívanou metodou je rentabilita vlastního kapitálu (ROE - Return on equity). Oproti předchozí metodě tato staví do jmenovatele místo aktiv pouze vlastní kapitál podniku, typicky tedy vypadá jako ROE = EBIT/vlastní kapitál. Je vhodnější pro srovnání vlastního podniku s konkurenčním nebo obecně při pohledu „zvenčí“, neboť se zde už projeví více faktorů než u prvního jmenovaného a je tedy více vypovídající. Výrazně se ale tento ukazatel liší mezi obory, proto je nutné k případnému srovnávání vybrat vhodné podniky. Například u investičních společností s velkým „průtokem“ kapitálu se ROE pohybuje ve stovkách procent 20. Na jednotlivé části podniku se často užívá metoda měření rentability investic (ROI Return on investment). Jedná se o výsledek hospodaření za běžné období (tedy 17

NOPAT – Net operating profit after tax Value based management [online], 2011[cit. 3. 3. 2012], dostupný na WWW: 18

Ministerstvo financí, Sazba daně z příjmu právnických osob Euroekonom [online], 2011[cit. 12. 3. 2012+, dostupný na WWW: 19

ZIKMUND, M., Ukazatelé rentability Businessvize [online], 16. 3. 2010 *cit. 5. 3. 2012+, dostupný na WWW:
DAMODARAN, A., Price and Value to Book Ratio by Sector Stern[online], 1. 2010 [cit. 17. 3. 2012], dostupný na WWW: - 14 -

v podstatě výše příjmů z investice) dělený výší investice do podniku a určí nám tedy jaká je návratnost vložené investice. Pro zpětné hodnocení rentability se užívá poslední používaný ukazatel, a to ukazatel rentability investovaného kapitálu (ROIC - Return on invested capital). Je ze všech ukazatelů nejkomplikovanější, neboť se v něm projevuje snaha potlačit možnosti managementu podniku zmanipulovat rentabilitu jednoduchými triky. Užívá mimo jiné i cash flow a vypočítává se jako výsledek hospodaření za účetní období/celková aktiva bez krátkodobého finančního majetku a krátkodobých neúročených závazků.

- 15 -

2. ČÁST 2

Ekonomická krize

2.1 Definice krize Přestože ústředním tématem práce je krize podniku, nelze se úplně odtrhnout od ekonomické krize obecně. Ekonomická krize nastává, pokud je ekonomický růst po dobu čtyř čtvrtletí v recesi21 – alespoň tak je krize definována hospodářskou komorou a většina ekonomických publikací se s ní ztotožňuje. Zajímavé je, že recese samotná je definována jako „minimálně dvě čtvrtletí poklesu HDP za sebou“22, takže krize jsou vlastně dvě recese v jedné nepřerušené řadě. Podnik sám o sobě neexistuje v nějaké bublině, odcizený od svého okolí, ale naopak je s ním výrazně svázaný. Proto ještě než rozeberu trochu podrobněji další „zdroje“ krize, které mohou podnik výrazně negativně ovlivnit, ale jsou více závislé na subjektivní stránce jeho řízení (jako je například vhodný předmět činnosti, personální obsazení atd. - tedy to, co již bylo naznačeno v úvodní části, týkající se stanovení hodnoty podniku), zmíním více jeden objektivní „zdroj krize podniku“. Zdroj takový, který je z pohledu jednoho podniku daleko méně ovlivnitelný a hůře zvladatelný - je jím obecná krize v celé ekonomice, v krajním případě globálního charakteru.

2.2 Krize v globální ekonomice 2007 – 2009 Celosvětová ekonomická krize, která nastala přibližně v roce 2008, byla naznačena již minimálně o rok dříve několika důležitými indikátory. Tím určitě nejvýraznějším byla

21

Hospodářská komora, Aktualizovaný program podpory environmentálních technologií v České republice Komora [online], 26. 5. 2009 *cit. 3. 3. 2012+, dostupný na WWW: 22

KRÁLÍČEK, T., Evropa upadá do recese. Stáhla eurozónu, Itálii, Německo [online], 14. 11. 2008[cit. 1. 3. 2012+, dostupný na WWW: - 16 -

americká hypoteční krize v roce 2007, která postupně přerostla díky svému významu do krize světové. Už v červenci roku 2007 američtí investoři ztratili důvěru v hodnotu hypoték. Následovala snaha o napumpování peněz do finančních trhů ze strany institucí jako je Bank of England, Evropská Centrální Banka nebo Americká Centrální Banka - Fed (například zkáze nejvýznamnější pojišťovny AIG zabránil právě až Fed, který pojišťovně poskytl překlenovací úvěr 85 miliard USD, ale za cenu téměř zestátnění pojišťovny - stát získal 80 % akcií 23) což ale (jak už dnes víme) krizi nikterak nezastavilo. Ukazatelé ekonomické stability se sice poněkud uklidnili, ale pouze na přechodné období, aby 10. října 2008 dosáhly rekordních 4,65% 24. Důsledkem byl krach celé řady finančních institucí, neboť zákazníci nebyli schopni splácet hypotéku a banky následně nedokázaly ani prodat jejich nemovitosti z jednoduchého důvodu – nebylo komu. Krachovaly banky, pojišťovny i subjekty nabízející hypotéky. A přesně v tu chvíli se začala šířit panika po celém světě, z americké hypoteční krize se stala krize světová a hospodářská. Stala se první krizí s vlastnostmi, které běžně vídáme spíše u počítačových virů – nápaditost, blesková rychlost šíření, adaptabilita na různé podmínky.25 To je právě proti známé světové hospodářské krizi z let 1929 – 193426 obrovský rozdíl. V té době totiž v sobě slovo „světová“ skrývalo vyspělé státy. Navíc i její šíření po tomto „světě“ bylo daleko pomalejší, téměř se vyhnula například Sovětskému svazu, který měl už v té době výrazné separatistické tendence k západnímu světu. Stejně tak byl její vliv velmi malý na ekonomiky asijské či africké. Do oné „vyspělé Evropy“ přišla se všemi svými projevy (vysoká nezaměstnanost, nízká poptávka, krachy podniků a podobně) s přibližně dvouletým zpožděním, tedy až v roce 1931.

23

MORÁVEK, D., Hrozí světu největší hospodářská krize posledních sta let? Podnikatel [online], 18. 9. 2008 *cit. 5. 3. 2012+, dostupný na WWW: 24

Co je to finanční krize? *online+, Hospodářská krize, 2009 *cit. 5. 3. 2012+, dostupný na WWW: 25

KISLINGEROVÁ, E. Podnik v časech krize 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2010

26

Více v BUŘÍNSKÁ, B., Pohled do historie: jak začala velká hospodářská krize v roce 1929? [online], 23. 10. 2008 *cit. 6. 3. 2012+, dostupný na WWW: - 17 -

Indikátor, respektive příčina to ale nebyla jediná, tato krize nespadla jako blesk z čistého nebe po několika hypotékách. Naopak byla očekávána dlouhá léta. Problémem bylo, že očekávání byla stejně tak dlouhá léta nenaplněna a ostražitost klesala. Po každém projevu možné krize přišla jakási vlna, kdy odborné kruhy opět rozvířily diskusi o jejím příchodu, která ale stejně rychle ustala spolu se symptomy. Rizika tak byla čím dál více podceňována jak z pohledu jednotlivých států, potažmo vlád a centrálních bank, tak i z pohledu podniků. Že těchto „malých krizí“, které mohly sloužit jako varování, byla celá řada, dokládá i tento krátký výčet: ▪

Americká bankovní krize (1980 – 1995)27

▪

Chilská finanční krize (1981 – 1985)

▪

Latinskoamerická dluhová krize (1982 – 1989)

▪

Japonská finanční krize (1989 – 2004)

▪

Skandinávská bankovní krize (1988 – 1994)

▪

Krize evropského směnného mechanismu (1992 – 1993)

▪

„Tequilla“ mexická finanční krize (1994 – 1995)

▪

Krize české koruny (1997)

▪

Asijská finanční krize (1997 – 1998)

▪

Ruská finanční krize (1998)28

▪

Brazilská finanční krize (1998 – 1999)

▪

Turecká finanční krize (2000)

▪

Argentinská krize (2001 – 2002)29

▪

Islandská bankovní krize (2006) 30

▪

Americká hypoteční krize, která přerostla v krizi globální (2007 – 2010)

27

Mluví se o ní v literatuře jako jediné či jedné z mála, která byla „kontrolovaná“ a uměle vyvolaná jako pokus o snížení inflace prostřednictvím vyšších úrokových sazeb. Byla také jednou z mála krizí, kde zásah státu skutečně přinesl užitek. Viz Kohout Pavel, Finance po krizi 28

O této krizi se vědělo již roku 1997, tedy ještě před jejím vypuknutím, opět souvisela s měnou – v tomto případě nadhodnoceným rublem, viz Kohout, P Finance po krizi 29

Krize byla nastartována již počátkem 90. let v souvislosti s nadhodnocenou měnou, jako jedna z mála krizí byla správně predikována a odehrála se „programově“ podle předpovědí, viz Kohout Pavel, Finance po krizi 30

Na počátku této krize stálo to, že islandské banky přecenili možnosti úvěrové expanze, více na Pelt tightening: A country staggers back to its feet The Economist [online], 23. 7. 2009 [cit. 6. 3. 2012], dostupný na WWW: - 18 -

Všechny tyto krize spojuje, že ač se neodehrály v zaostalých zemích s nefunkčními ekonomickými nástroji a k jejich odhalování i řešení se používaly moderní metody a postupy, žádnou z nich se nepodařilo včas předpovědět. Opět se zde projevila důležitost psychologie, kdy se lavinovitě šíří panika. Krize jsou proto velmi obtížně předvídatelné, pokud vůbec. Moderní krize navíc – jak jsem zmínil na začátku II. Části – vypadají jinak než krize dřívější a s postupující globalizací a moderními technologiemi se rychleji přesouvají mezi jednotlivými zeměmi. Ve chvíli, kdy je jasné, že krize nastala, může být pozdě nejen pro jednu ekonomiku, ale často i pro několik dalších. Hezkým termínem, objevujícím se v této souvislosti je, že krize dnešní doby se přesunují „online“31, dokonce i mezi kontinenty. Zajímavý rovněž je přístup k přicházející krizi. Problém opět bývá stejný na straně států i jednotlivých podniků – totiž to, že i když si onen subjekt udělá správnou analýzu32, vyhodnotí přicházející krizi a začne se na ní připravovat, chystá se na tu minulou. Z důvodu, že nikdo přesně nezná charakter té nově přicházející i z důvodu, že v člověku je zakořeněno spíše opakovat vzorce chování (případně je inovovat), než přicházet s vlastními. O tomto problému mluví i Kislingerová: „Stalo se však přesně to, co se stává vojevůdcům a armádám – všichni se chystali na krizi minulou (přesněji možná na jednu z minulých krizí) a vlastnosti této nové nás překvapily, zaskočily a ve výsledku naprosto vyvedly z rovnováhy.“33 Významně se na ní podílela rovněž vysoká cena ropy v první polovině roku 2008, přiživována spekulativními obchody, slabým dolarem a rostoucí poptávkou Číny před olympiádou. Vývoj ceny ropy za barel mohl v tu dobu stejně dobře sloužit i jako ukazatel narůstající krize. Pokud je krize definována také obrovskými výkyvy a nervozitou trhu, splňovala ropa i tento požadavek. Dobře to dokládá její vývoj v roce 2008 a 2009, kdy se ze svého maxima 147 USD za barel (11. 7. 2008) zřítila během dvou měsíců o celou jednu třetinu, její pád

31

KISLINGEROVÁ, E. Podnik v časech krize 1.vyd. Praha: Grada publishing, 2010, str. 25

32

Analýza je zde míněna v obecném smyslu, tedy jako určité zhodnocení na základě vybraných ukazatelů

33

KISLINGEROVÁ, E. Podnik v časech krize 1.vyd. Praha: Grada publishing, 2010, str. 15 - 19 -

dál pokračoval a zarazila se až na začátku roku 2009, kdy dosáhla 41 USD za barel (19. 1. 2009)34. V tu dobu už se naplno hovořilo o tom, že od Velké hospodářské krize ze třicátých let 20. století svět nic podobného nepamatuje. Tento názor potvrzuje například i to, že z pěti největších amerických investičních bank zbyly dvě.35 Dokonce jsou stejné příčiny vzniku obou krizí – vysoké zadlužení a rozbujení spekulací. To vše se projevilo i v odhadu ekonomického růstu pro rok 2009, kdy mezinárodní měnový fond ve své prognóze z ledna 200936 uvedl, že globální ekonomický růst čeká v roce 2009 propad na 0,5 %, zatímco ještě v roce 2008, kdy byla krize ve svém rozpuku, dosahoval 3,4 %. Ještě v listopadu 2008, tedy o pouhé dva měsíce dříve činil odhad růstu pro rok 2009 2,2 %. V březnu 2009 přišel bankovní dům Goldman Sachs s ještě daleko pochmurnější vizí - podle něj měla světová ekonomika v roce 2009 klesnout o jedno procento. Jednalo by se o první propad globální ekonomiky od roku 1945 37. Na konci roku 2009 už bylo jasné, že světlo na konci tunelu se přibližuje, neboť i Mezinárodní měnový fond (MMF) změnil svou předpověď na rok 2010. Z původně předpokládaného minimálního růstu o 0,6 % ji upravil na celých 2,5 %. Učinil tak na základě důvěry v úspěch stimulačních balíčků, ale přesto zdůraznil, že finanční trhy stále stojí na poměrně vratkých nohou a situace se může rychle otočit. I proto doporučil vládám pokračovat ve svých stimulačních politikách. Dotace ve formě balíčků začaly v USA, kde vláda takto pomáhala přežít bankám a automobilkám. Druhá vlna

34

Ropa Brent – graf vývoje ceny komodity – 1 rok – měna USD Kurzy [online], 6. 3. 2012 [cit. 6. 3. 2012], dostupný na WWW: 35

MORÁVEK, D., Hrozí světu největší hospodářská krize posledních sta let? Podnikatel [online], 18. 9. 2008 *cit. 5. 3. 2012+, dostupný na WWW: 36

MÁČALOVÁ, P., Důvěra v hospodářství EU spadla nejníže od roku 1985 Ihned [online], 29. 1. 2009 [cit. 6. 3. 2012+, dostupný na WWW: 37

Více v KISLINGEROVÁ, E. Podnik v časech krize 1.vyd. Praha: Grada publishing, 2010 - 20 -

poté přišla díky summitu G20 v Londýně schválením balíčku dotací v rozsahu 1,1 bilionu amerických dolarů. Konkrétně se jednalo o 38: ▪

500 mld. Mezinárodnímu Měnovému Fondu na pomoc problémovým ekonomikám,

▪

250 mld. na vzkříšení světového obchodu,

▪

250 mld. na fond Mezinárodního Měnového fondu, založený k poskytování půjček,

▪

100 mld. na pomoc mezinárodním bankám k půjčování chudým zemím. Zajímavé je, že oživení přitom bylo více taženo právě rozvojovými trhy, kdežto

rozvinuté země s krizí daleko více bojovali až do druhé poloviny roku 2010. Naplno se také projevila závislost celé eurozóny na německé ekonomice. Zpráva OECD z té doby (2010)39 poukazuje na pozitivní ukazatele, jako je růst v bankovním sektoru a transformaci většiny bank včetně zlepšení jejich portfolia půjček. Jmenuje také důležité zlepšení na trzích nemovitostí, tedy „zažehnání“ hlavní příčiny krize v USA. Opět je zde ale zdůrazněn již výše zmíněný fakt, že oživení je nerovnoměrné a dochází k němu hlavně na rozvojových trzích. Kromě toho se ve zprávě jako problém nadále ukazuje nezaměstnanost, která se drží v zemích OECD nadále vysoká. V souvislosti s nezaměstnaností by bylo naivní spoléhat na zvyšování spotřebitelské poptávky. Zajímavé na otázce vzniku krize a jejím šíření je i postavení států. Často se ukazuje, že neplatí zažité „keynesiánské vysvětlení vzniku krize jako důsledku volného trhu bez potřebné státní regulace a jiných vládních zásahů. Praví liberálové již dávno tvrdí, že období před krizí nebylo časem, v němž by i pravicové vlády prováděli opravdu liberální politiku, ale právě s příchodem rovného a všeobecného hlasovacího práva se celá politická ekonomie posunula k sociálnímu inženýrství jako k metodě dosažení znovuzvolení“40 Zásahy státu v takový okamžik nepomáhaly krizi zažehnat a naopak se 38

Řešení hospodářské krize Hospodářská krize*online+, 2009 *cit. 5. 3. 2012+, dostupný na WWW: 39

Zprac. ČÍŽKOVÁ, H., DOLEJŠÍ, B., MARTINEK, P., JANOUŠEK, P., MATOUŠOVÁ, I., Výroční zpráva Stálé mise ČR při OECD za rok 2010 OECD [online], 1. 2009 *cit. 6. 3. 2012+, dostupný na WWW: 40

KISLINGEROVÁ, E. Podnik v časech krize 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, str. 37 - 21 -

spíše podílely na její vážnosti. Platí zde, že trh sám má určitou samoregulaci a zásahy do něj situaci spíše zhoršují. Státy se snaží v rámci sociální politiky podporovat hospodářský růst výš, než je samotná ekonomika schopná vyprodukovat a ve chvíli, kdy vyvstane problém, snaží se opět do trhu zasahovat s cílem chránit domácí podniky před zahraniční konkurencí zaváděním různých překážek dovozu, přímými i nepřímými. V podobných chvílích nejspíše skutečně platí dnes již slavný citát, že „neléčená krize trvá týden, kdežto léčená sedm dní“.41 Tyto přibližně 3 roky (ještě dnes je těžké s definitivní platností říci konečné datum, neboť se v médiích stále ozývá názor, že krize není ani zdaleka u konce a s jejími následky se určitě budeme potýkat ještě léta) od roku 2007 tak velmi výrazně ovlivnily důvěru v nástroje hodnocení ekonomické stability jak podniků, tak i ekonomik celkově. Potvrdilo se, že vedle pečlivých matematických analýz, krátce rozebraných v první části práce je nutné připustit i výrazný vliv psychologie. Jak dokazuje mimo jiné i vývoj cen ropy42, řada výkyvů má důvod ani ne tak v pohybu objektivních ukazatelů, jako právě ve zkratkovitém jednání, vedeném chaotickým a impulsivním rozhodováním. A právě toto jednání je sice velmi obtížné předpovídat, nicméně do této chvíle se o to v rámci analýz podniků ani trhu nikdo ani výrazně nepokoušel.43 Tento vliv je výrazně viditelný zejména na akciových trzích, kde vývoj ekonomiky jako takové je v podstatě druhořadý a zásadnějším prvkem je případná panika investorů. Například mezi léty 1929 – 1932 pokleslo HDP československé ekonomiky o přibližně 20 %, což se projevilo na burze poklesem o 57,4 %. Mezi léty 2007 a 2009 HDP České republiky pokleslo pouze o cca 2 %, ale díky mediální panice, kterou následovala panika na akciových trzích index PX poklesl o celých 60,5 %44

41

Václav Klaus, tisková konference po setkání s prezidentem SR Ivanem Gašparovičem, více v Krize přestane sama, řekl Klaus Novinky [online], 9. 2. 2009 *cit. 17. 3. 2012+, dostupný na WWW: 42

Ropa Brent – graf vývoje ceny komodity – 1 rok – měna USD Kurzy [online], 6. 3. 2012 [cit. 6. 3. 2012], dostupný na WWW: 43

Toto mé tvrzení je samozřejmě obtížné konkrétně doložit, když tvrdím, že něco není. Při hledání různých metod hodnocení podniků a následně predikcí krize jsem ale ani v jednom případě nenarazil na to, že by se psychologickými prvky někdo výrazněji zabýval. 44

Viz KOHOUT, P. Finance po krizi 2. rozš. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010 - 22 -

2.3 Krize podniku - ukazatelé krize a její projevy Krize podniku v hospodářském smyslu slova je s krizí „makroekonomickou“ úzce spojena. Jedná se o určité období, ve kterém se rozhoduje o osudu podniku a tom, zda se navrátí do stavu běžného výkonu své činnosti, zda tato činnost bude muset být změněna či dokonce dojde k úplnému konci podniku. Pokud je na podnik vytvářen silný nátlak zvenčí, mizí zákazníci a podmínky se stávají obtížnějšími (jako právě v době globální hospodářské krize), třetí možnost se stává nebezpečně reálnou, neboť ta druhá nemusí nutně nabízet východisko. Zajímavým faktem ale určitě je, že i takový tlak okolí je zvládnutelný s včasnou reakcí a schopným managementem, nicméně k tomu v celé řadě případů nedochází a podnik se dostává do spirály problémů právě kvůli pozdní reakci.45 I z toho jasně vyplývá důležitost jak vlastního hodnocení podniku, tak sledování i zdánlivě nepodstatných změn trendů. Otázkou ovšem je, zda je možné přesně predikovat recesi či krizi pouze na základě údajů o hospodaření podniku. Je tedy nezbytné mít správné metody, na jejichž základě hodnotíme finanční situaci podniku a dále důkladně analyzovat vztah celku (tedy globální ekonomiky) a jeho součásti (podniku). I když recese vzniká na základě údajů přicházejících z analýz trhu, jedná se zejména o přesvědčení zákazníků či spotřebitelů. Samotnou krizi nezpůsobí ani tak překvapivý výkyv trhu, jako spíše následná panická reakce na něj. Globální ekonomická krize drtivě dopadla i na podnikovou sféru v každé ekonomice dnešního široce propojeného světa. U každého podniku je míra a způsob zasažení odlišný, ale některé prvky mohou být podobné. Krize se často projevuje na těchto oblastech: 46 V první řadě je to pokles zakázek. Zde se jasně projeví snížení poptávky jak po zboží, tak i po službách. Lidé jsou prostě v utrácení opatrnější, zejména u „nadstandardních“ služeb a zboží (ve smyslu věcí nikoliv nezbytných k relativně kvalitnímu životu). S tím souvisí i větší tlak na snižování prodejní ceny, což pro podnik znamená nižší ziskovost.

45

SMUTNÝ, P., Čas na restrukturalizaci vaší firmy? Ekonom.ihned.cz [online], 6. 1. 2009 [cit. 3. 3. 2012], dostupný na WWW: ISSN 1213-7693> 46

REMEŠ, D., Řízení výkonnosti podniku v době krize [online], 2009 *cit. 11. 3. 2012+, dostupný na WWW: - 23 -

Dále je to působení provozní páky. Problém nastává ihned po poklesu zakázek – plánován byl vyšší objem produkce a s tím nižší náklady na jeden výrobek. Taková změna může způsobit, že z dříve ziskového produktu se stane ztrátový, aniž by klesla jeho prodejní cena. Pokles zakázek s sebou nese také nižší využití kapacit, které byly koncipované na dosavadní – výraznější způsoby využití. Velikost kapitálu klesá pomaleji, což vede k poklesu jeho rentability a daný objem kapitálu najednou nemůže vytvořit adekvátní přínos. Právě v takovou chvíli se ukazuje přínos předem daných dlouhodobých smluv, zmiňovaných v první části práce – náklady na jeden výrobek se nemusí měnit tak drastickým způsobem, přestože určitý růst se dá očekávat i v takovém případě. Tuto myšlenku ale poněkud omezuje možné snížení cen vstupů, kterému by se kvůli dlouhodobým smlouvám zabránilo. Na tom je vidět, že podobná situace vyžaduje kvalitní management s citem pro správná rozhodnutí, která se neobrátí proti podniku. I takový management ale musí mít přesné informace, vycházející z dobře připravené a provedené analýzy. Pokles cen v době krize nastává pouze u některých komodit a je právě na vedení podniku, aby správně vyhodnotil, v jakém případě je výhodnější mít ceny zafixované dlouhodobou smlouvou a u jakých komodit si ponechat prostor pro okamžitou reakci. Dalším z projevů krize je pokles zisku a rentability. Opět je výrazně propojený s prvním bodem, tedy poklesem zakázek, krize má zásadní vliv na výnosy a náklady. Jak již bylo řečeno, krize snižuje výnosy, vedle toho náklady klesat mohou, ale také nemusí. A i v případě, že klesají, většinou neklesají dostatečně rychle, aby vynahradily ztrátu výnosů. Zisk tak klesá a to nezřídka až do bodu, kdy se podnik ocitne v červených číslech. Podobně provázané s poklesem zakázek je i cash flow, tedy tok peněz. Na pokles prodeje není možné zareagovat okamžitě a z toho plyne, že výsledky činnosti podniku se stávají nepohyblivými. Jedná se v první řadě o různé neprodané výrobky či stornované zakázky, kdy zákazník sám se následkem krize ocitl v problémech. Pokud nakonec k platbě dojde, stane se tak až po určité době a s každým takovým zpožděním

- 24 -

se zhoršuje plánování cash flow. Prodlužuje se splatnost pohledávek, což způsobuje ztrátu důvěry zvenčí, banky mají obavy z úvěrů a výsledkem jsou další finanční náklady. Z takové situace se snadno stává bludný kruh. Změna cash flow vede k dalšímu projevu, kterým je financování a zadluženost. Výše nastíněná situace vyžaduje pochopení od dalších zainteresovaných subjektů, určitou trpělivost ohledně plateb. Právě tu ale v období krize podniky i banky rychle ztrácejí společně s narůstající nervozitou a nedůvěrou. Pokud podnik příchod krize nepředpokládal, velmi pravděpodobně si nevytvořil dostatečné finanční rezervy a díky zpožděným platbám rychle přichází jeho vlastní platební neschopnost a bankrot. Situaci opět neulehčuje výše zmíněná nedůvěra bank v takové době, které se riziku samy brání snižováním úvěrů. Posledním projevem krize, který rozvedu, jsou náklady kapitálu. Opět v podstatě navazují na předchozí bod, kdy kvůli panice a strachu investovat narůstá cena cizího kapitálu i rizika. Navíc se komplikuje i cesta k tomuto kapitálu a rostoucí náklady na něj snižují možnosti tvorby hodnoty podniku. Zde je vidět, jaký vliv na chování bank ve smyslu ochoty půjček podnikům měla jednak hospodářská krize ve 30. letech a následně jí ovlivněná krize „současná“ 47. Při zmíněné první globální hospodářské krizi jen ve Spojených státech krachlo několik tisíc bank. Toto sloužilo jako „ponaučení“ pro vládu současnou, která bankovní domy v problémech zachraňovala i za cenu de facto znárodňování a za pomoci obrovských finančních injekcí. Pádu bank se tak podařilo až na výjimky zabránit, ale za cenu sražení likvidity z trhu. Pro podniky má tento fakt naprosto fatální následky. Půjčky přestanou dávat i malí poskytovatelé, tím spíš velcí a začínají se objevovat znaky jiné krize – té úvěrové. Výše úvěrů podnikům v době krize – tedy ve chvíli, kdy finance potřebovaly k jejímu překlenutí – stoupala pouze velmi pomalu. Například mezi dubnem 2008 a dubnem 2009 vzrostla výše úvěrů podnikům pouze o cca 50 miliard korun, k roku 2010 dokonce o 30 miliard poklesla 48. Přitom roku 1997, tedy v době krize koruny zmíněné 47

Zde nechám na posouzení každého, zda svět v krizi stále ještě zůstává či je zažehnána

48

Česká národní banka - 25 -

ve výčtu krizí objem úvěrů podnikům dokonce narůstal – během roku o 23 miliard korun a více než 60 miliard v zahraničních měnách, což bylo v době nebezpečné koruny logické. Podniky se tak ještě dnes dostávají do úvěrové pasti, kdy nemohou kvůli poklesu poptávky splácet úvěry již přijaté a s ohledem na nedůvěru bank a podobných finančních institucí na nový zdroj financí „zvenčí“ nedosáhnou tak snadno, jako v době relativního klidu. Z toho je zřejmé, že při řešení krize nelze brát nějaké výrazné poučení z krize minulé z let 1997 – 1998, kdy chování všech „zúčastněných“ bylo od dnešní situace úplně odlišné. Byla však jedinou krizí české ekonomiky v éře tržního hospodářství a jiná alternativa se nenabízí. Je proto nutné vyrovnávat se s nastalou krizí bez varianty stejných dřívějších postupů a tím více se zdůrazňuje nutnost pečlivého zvažování a analýzy jak vlastního podniku, tak jeho okolí. Znát co nejpřesněji hodnotu podniku je v takovou chvíli naprostou nutností ke stanovení následného postupu. Je také nutné přizpůsobit se nové situaci – téměř totální globalizaci a změnit už několikrát naznačený problém, totiž přestat se pečlivě připravovat na krizi minulou a začít s analýzou ke krizi nově nastalé či budoucí.

2.4 Chování podniku v krizi V takovou chvíli tedy může být tím rozhodujícím faktorem kvalitní analýza. Před samotným zkoumáním jednotlivého podniku je zajímavé podívat se na chyby ostatních a poučit se z nich. Sice i zde platí ono „Nevěřím žádné statistice, kterou jsem si sám nezfalšoval“, které do Churchillových úst vložil fašistický ministr propagandy 49, ale přesto dává jasný obrázek, kde se chyby chování podniků objevují nejčastěji. Jednou z možností, kterou lze využít především v posledních letech, je volné ekonomické prostředí v rámci Evropské unie. Díky tomu je pro jakýkoliv podnik možné vyhnout se riziku vysoké daňové sazby, která má samozřejmě zásadní vliv na zisky, a tím i možný úspěch a neúspěch podnikání. Umožňuje také do určité míry obejít

49

Winston Churchill AZcitáty [online], *cit. 15. 3. 2012+, dostupný na WWW: - 26 -

případné zmíněné řešení, ke kterému se často země uchylují při vypuknutí krize – daňové znevýhodnění cizích subjektů. Celá řada evropských zemí, které nedisponují vysoce rozvinutým sociálním systémem, tohoto faktu využívají a v podstatě za takto ušetřené prostředky umožňují užití nižších sazeb. Vzniká tak jakási daňová konkurence, neplánovaný produkt volného pohybu kapitálu a obchodu. Dá se očekávat, že toto bude v následujících letech pokračovat v nezměněné míře, protože rozvinuté země jen těžko mohou své nákladné sociální programy omezit. Dochází spíše k opačnému jevu a k rozšíření těchto programů už sáhly dokonce i Spojené státy, dříve vyhlášené svým téměř odporem k sociálnímu vyvažování. Obecně zajímavým jevem na krizi je, že se více týkala vyspělých zemí (což je opět určité pojítko k té první globální krizi z 30. let). Méně vyspělé země, které ale rychle rostou, byly poznamenány méně, týká se to například Indie nebo Číny. I to by mohlo být určitým vodítkem pro podniky, jak se s krizí vypořádat – totiž exportem. Pokud je domácí trh krizí ochromen, téměř s jistotou bude existovat trh jiný, který tolik zasažen není. V takovou chvíli je samozřejmě jakákoliv předchozí zkušenost s exportem, ideálně právě do cílové země značnou výhodou. Ne vždy je to samozřejmě i s ohledem na předmět podnikání možné, ale pokud neexistují překážky zásadního rázu a možnost exportu se otevírá, měl by jí podnik využít. To samozřejmě jde určitým způsobem proti v jiné části práce zdůrazňované opatrnosti a brzdění optimismu, nicméně i toto riziko může být sníženo kvalitní přípravou projektu, založenou na důkladné analýze jak podniku a jeho možností, tak i možností cílového trhu. Co se týče poučení z chyb ostatních, je možné odnést si poznatky ze zmíněných statistik, hodnotících analýzy dalších podniků či celých odvětví. Zajímavé je, že téměř všechny mají jednoho společného jmenovatele, a tím je přehnaný optimismus. Budoucí výsledky jsou „tradičně“ nadhodnocovány, křivky návratnosti jsou strmé a vše je pozitivní – až do chvíle, kdy se přestane dařit přenášení těchto analýz a řešení krize do praxe. Například v jednom z výzkumů50, do kterého bylo zahrnuto 197 velkých firem

50

Více v KISLINGEROVÁ, E. Podnik v časech krize 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2010 - 27 -

z celého světa51, se ukázalo, že oproti výkonnosti, obsažené ve strategických plánech se ta skutečná dostala v průměru pouze na 63 %. Jakoby tento samotný fakt nestačil, odhalí jej pravděpodobně pouze necelých 15 % podniků, protože právě tolik jich porovnává své analýzy se skutečnými dosaženými výsledky. Hodně to vypovídá o neprofesionálním vedení podniků, které se něčím jako analýzou zabývají pouze zřídka a nepřikládají ji potřebnou důležitost. Právě to ale při příchodu krize podnikům hromadně láme vaz. A pokud již k analýze podnik přikročí, je třeba vycházet z reálných předpokladů, nikoliv snů a přání manažerů, protože rozhodnutí vzešlá z takových podkladů jsou stejně špatná, jakoby podklady vůbec neexistovaly, případně ještě horší, neboť pod dojmem jistoty a světlé budoucnosti vyřadí poslední zbývající „kontrolku“ ostražitosti – opatrnost. Další studie, tentokrát ze Spojených států52, si dala za cíl úspěšnost nově vzniklých firem, fúzí a akvizicí. Zajímavým výsledkem s ohledem na onen optimismus je zejména fakt, že 80 % nově vzniklých podniků vůbec nedosáhlo analýzou předpokládaného podílu na trhu. Co se týče jiných ukazatelů, než je budoucí úspěšnost podniku a jeho postavení na trhu, tak například ze studie, zabývající se 44 chemickými závody ve vlastnictví amerických koncernů vyplynulo, že počáteční odhady nákladů na vybudování těchto chemiček počítaly v průměru s méně než poloviční částkou. A to se pořád studie týká podniků, kde se dá předpokládat management na té nejvyšší úrovni, se špičkovými prostředky k provedení metod, sloužících ke zjištění zmíněných nákladů. Ve stejné studii je také zmíněn fakt, že velká většina z nich se nedostala v době jednoho roku na 75 % projektované kapacity, přičemž čtvrtina z nich se nedostala dokonce ani na 50 % kapacitu53. Zajímavým projektem, dokládajícím bezbřehý optimismus a následný pád byl i vývoj letounu Eurofighter pro země Evropské unie. Už samotný vznik projektu je takovým 51

Jejich velikost dokumentují roční tržby každé z nich více než půl miliardy USD

52

KAHNEMAN, D., LOVALLO, D., Curbing optimism bias and strategic misrepresentation in planning: Reference class forecasting in practice [online], 18. 12. 2007 *cit. 12. 3. 2012+, dostupný na <WWW http://www.sbs.ox.ac.uk/centres/bt/Documents/Curbing%20Optimism%20Bias%20and%20Strategic%2 0Misrepresentation.pdf> 53

KISLINGEROVÁ, E. Podnik v časech krize 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2010 - 28 -

dokladem, neboť vycházel ze studie schopností stroje MIG – 29, který v ní byl ale značně přeceněn a byl daleko méně kvalitní, než odborníci v čele s vojenskými analytiky předpokládali. Ve chvíli, kdy se tento fakt po několika letech odkryl, již bylo z důvodu proinvestovaných peněz pozdě projekt stopnout a s náklady již v roce 1991 dosahujícími několika miliard USD se pokračovalo. Původní dohoda se týkala celkem 800 strojů – opět optimistický odhad, který se v reálu změnil přes 620 strojů v lednu 1998 (při podepsání kontraktu) až k 148 letadlům o několik měsíců později. Podobné to bylo i s náklady na projekt – ještě roku 1997 se předpokládaly investice kolem 20 miliard USD, ale výsledek překračuje 45 miliard.54 Problém optimismu v kombinaci se špatně odhadnutým rizikem se často projevuje ve chvíli, kdy podnik přivádí k životu nový projekt, znamenající změnu dosavadních metod a postupů v činnosti podniku. Mění se zažité pole působnosti podniku a tento projekt je tak nutně rizikovější než běžná činnost podniku. Ale právě toto riziko bývá nezřídka podceňováno, díky „optimistickému pohledu“ a určité radosti z něčeho nového55. Přestože tedy podniky podle studií hýří optimismem a velkými očekáváními, nejsou schopni důvody těchto očekávání správně prezentovat subjektům, mimo podnik. Mám tím na mysli zejména banky a s tím související problém půjček. Jak jsem již nastínil v předchozí kapitole, v době krize hospodářské zpravidla přichází i krize úvěrová a banky mají obavu financovat nové projekty. Podniky, které se do krize dostanou a jasně si určí cestu ven, například přes nový předmět podnikání či jen jeho lehkou modifikaci potřebují rychle zdroj financí zvenčí. Finance vyžaduje i běžný provoz a pokrytí případných ztrát v těžké době. Pokud ale nepředloží projekt dostatečně atraktivním způsobem (či atraktivitou nepřesvědčí v lepším případě ani projekt jako takový), nedosáhnou na investiční úvěry či záruky při průběžném financování podniku a dostávají se hlouběji do problémů. 54

KISLINGEROVÁ, E. Podnik v časech krize 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2010

55

Zde se jedná spíše o mou spekulaci, proč podniky, resp. manažeři tak často podlehnou optimismu a nechají se novými projekty unést. Jak jsem psal v jiné části práce, neexistuje příliš studií, zabývajících se psychologií analýz podniku. Sám jsem narazil v této oblasti pouze na kratičké vsuvky, zmiňující se o optimismu, ale nikoliv již o jeho příčinách. - 29 -

Právě v takové chvíli totiž přichází další problém, a to platební neochota, potažmo platební neschopnost. „V insolvenčním řízení se od počátku roku do konce prvního pololetí56 ocitlo 2455 společností a je předpoklad, že většina z nich dopadne do konkurzu. Podstatný je trend – tento počet je oproti stejné loňské době vyšší o tři čtvrtiny. Za posledních sledovaných dvanáct měsíců (od července 2008 do července 2009) zkrachovalo dohromady 1116 společností…“ 57. Něco takového se stává samozřejmě akutním problémem i pro justici, která musí tak obrovský nárůst konkurzů pojmout. Ze stejné práce ale vyplývá, že větší podniky toto riziko nesou lépe, což patrně souvisí s finančními rezervami. Krachy kvůli platební neschopnosti u takových společností jsou i v době krize spíše mimořádnou záležitostí. Ohroženy jsou daleko více slabá odvětví, což jsou ta s „nízkou přidanou hodnotou a zároveň s vysokým podílem lidské práce. Avšak bez ohledu na obor podnikání jsou pak zasaženy firmy, které pracují ve výrazné většině s cizími zdroji a mají nízký vlastní kapitál“58.

56

Jedná se o rok 2009

57

SMRČKA, L., Potenciál vývoje počtu insolvenčních podání v české ekonomice in SBORNÍK Nová teorie ekonomiky a managementu organizací a jejich adaptační procesy, PRAHA: Oeconomica, 2009 58

KISLINGEROVÁ, E. Podnik v časech krize 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, str. 197 - 30 -

3. ČÁST 3

Hodnota podniku v krizi

3.1 Stanovení hodnoty podniku v době krize V předchozích dvou částech jsem popsal prvky podniku, kterých se krize úzce dotkne a je nutné je v analýze zohlednit, průběh krize „v okolí“ podniku, tedy na trhu samotném a problémy, které s sebou krize do podniku přinese. Z těchto východisek je nyní možné dovozovat optimální postupy při stanovování hodnoty podniku, který se do oné krizové situace dostane. A právě až na základě výsledku tohoto hodnocení je možné stanovit optimální řešení krize. Za základní prvek při stanovování hodnoty podniku považuje většina odborníků (viz. např. Mařík59) strukturu nákladů. Tyto náklady je třeba rozčlenit dle jejich stupně tvorby hodnoty daného podniku. Důležité, ale číselně daleko obtížněji vyjádřitelné jsou i další faktory, jako jsou „orientace“, tedy určité cesty, kterými se chce firma vydat. Mohou jimi být například orientace na zákazníka (tedy určitý přístup k zákazníkovi), na technologii a s tím související inovace, na své zaměstnance a podobně. Tyto faktory se často projeví až v dlouhodobějším měřítku, ale v určité míře jsou nezbytné a je tedy potřeba je v analýze zohlednit. Hodnocení musí podstoupit i samotný management – i zde je nutné posoudit jeho kvality, obsazení jednotlivých funkcí, platné pracovní smlouvy a zejména potom motivaci, která může být aspektem rozhodujícím. Všechny zmíněné prvky je nutné zohlednit při učení – určení správné ceny podniku. Na jejich vyvážení a význam existuje řada názorů a z toho vyplývajících technik, které není možné obsáhnout všechny do jednoho krátkého textu, proto zde krátce rozeberu 59

DĚDIČ, J., MAŘÍK, M. Akvizice a oceňování podniků 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1992 - 31 -

pouze ty z mého pohledu nejlogičtější a alespoň v nezbytné míře komplexní. Na určování ceny podniku má samozřejmě významný vliv i účel, ke kterému by mělo sloužit. Podle Maříka „vedle tradičních podnětů k oceňování, jako jsou zdanění majetku při různých příležitostech a různé majetkové spory, se oceňování stává stále častějším prvkem hospodářské činnosti. Jako příklad lze uvést oceňování zástav v rámci poskytování úvěrů, oceňování nepeněžitých vkladů všeho druhu, oceňování podniků a akcií v rámci podnikových transformací atd“60. Podle prof. Bellingera 61 by se základní dva účely daly pojmenovat jako ocenění v závislosti na vůli vlastníka a nezávisle na této vůli. V prvním případě se takové oceňování uskutečňuje například v rámci koupě podniku, fúze více podniků, uvedení podniku na burzu a podobně – tedy v situacích, kdy sám vlastník podniku má na takovém ocenění zájem. Ve druhém případě se tak děje například z daňových důvodů, při poskytování úvěru, náhradě škody, rozvodu či vyvlastnění – tedy v situacích, kdy vlastník podstupuje oceňování podniku do jisté míry nedobrovolně a pod tlakem okolností, které ho k tomu nutí. Tento účel diferencuje i použité techniky, neboť v prvním případě je výběr technik na vlastníkovi a samotný výsledek slouží pro jeho potřeby, tudíž není tolik limitován, kdežto ve druhém případě je nutné použít techniky „oficiální“ (ve smyslu běžně užívané a uznávané), vázané na zákonné normy. Tyto dvě varianty mají tedy na techniku často zásadní vliv. Vlastník podniku má samozřejmě jiné důvody a cíle ocenění, než jeho případný nástupce. Má na jeho hodnotu před takovým ohodnocením značně subjektivně zabarvený názor, což je u další skupiny – zákazníků, dodavatelů, konkurence a podobně – ještě navíc ovlivněno například reklamou, objemem prodeje či třeba jen způsobem jednání představitele

60

MAŘÍK, M., Evropské oceňovací standardy a jejich význam pro oceňování podniku Acta Oeconomica Pragensia, 2004, č. 3, s. 59 61

BELLINGER, W.K., , The economic analysis of public policy b.m.: Taylor and Francis, 2007, p.12 - 32 -

podniku62. Všechny tyto faktory ale mohou být jen určitou „skořápkou“, která zakrývá to, co je uvnitř, samotnou náplň, jíž se snažíme odhalit. Faktory (jak bylo zmiňováno již v úvodu) se mohou projevovat jak v aktuální situaci (například struktura nákladů), tak i v dlouhodobějším měřítku. Je nutné důsledně posuzovat při pohledu do budoucnosti pravděpodobnost, s jakou se faktory projeví, neboť jsou daleko obtížněji vyjádřitelné, ale přesto mohou mít zásadní význam. Příkladem může být firma, která v danou chvíli posuzování tak, jak „stojí a leží“ zahrnuje pouze několik zaměstnanců a několik málo budov, nicméně kromě toho také značný potenciál ve znalosti technologií, kvalitě zaměstnanců a managementu a dá se předpokládat dynamický růst. V takovém případě je nutné posuzovat „další vývoj podniku, ale bez dosud neuskutečněných podstatných změn“63. Základních technik oceňování je – jak již bylo zmíněno – celá řada, rozdělit by se daly do tří skupin: ▪

Metody založené na určení hodnoty vlastního kapitálu

▪

Metody založené na oceňování výnosů podniku

▪

Metody založené na určení tržní hodnoty

3.1.1 Metody založené na určení hodnoty vlastního kapitálu Tato metoda spočívá na jednoduché úvaze, že hodnota celého podniku se rovná součtu hodnoty všech majetkových složek, ze které se odečtou dluhy a závazky podniku. Vychází se přitom z účetnictví, což oceňování velmi usnadňuje, ale do určité míry i zkresluje. Ocenění majetku v účetnictví totiž samozřejmě nemůže být úplně aktuální a přesné a neodpovídá přesné reálné hodnotě majetku v okamžiku hodnocení.

62

REFAIT, M. Oceňování podniků Paris: Presses Universitaires de France, 1994, přel. KELIŠ

63

DĚDIČ, J., MAŘÍK, M. Akvizice a oceňování podniků 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1992, str. 35 - 33 -

Je nutné reálné ocenění majetku, tedy takové, které „by odpovídalo aktuálním cenám, za něž by bylo možné tento majetek znovu pořídit. Pro tyto účely se používá výraz podstata (substance). Hodnota podstaty (něm. Substanzwert) znamená, kolik peněz by bylo třeba investovat, abychom pořídili majetek ve stejné výši.“ 64 Tento postup se stává téměř nutností, pokud je naší snahou zjistit kolik peněz je reálné získat při případné likvidaci podniku a rozprodání majetku. Ani tento postup však neřeší každou situaci – problémem může být například to, že pořídit určitou věc je značně nákladné a podstata je tedy vysoká, ale zároveň existuje jen minimální množství potencionálních zájemců a při reálném prodeji je prodejní cena z důvodu nedostatku zájmu daleko nižší. Majetkové složky, nutné k určení hodnoty podniku je možno rozdělit do tří základních skupin: ▪

Neoběžný majetek

▪

Oběžný majetek

▪

Nehmotný majetek

Do neoběžného majetku se typicky řadí zejména půda, pozemky, budovy a stavby. Užívá se obvyklá cena. Zjišťuje se analýzou trhu a srovnáváním cen při prodejích stejného či obdobného majetku, v tomto případě půdy, staveb, budov a podobně. Definována je poměrně přesně zákonem o oceňování majetku65, konkrétně v §266. Analýzou trhu lze tuto cenu odhadnout s poměrně velkou přesností nebo s malým rozptylem od průměrné hodnoty, ale závisí přitom dost významně na četnosti výskytu 64

DĚDIČ, J., MAŘÍK, M. Akvizice a oceňování podniků 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1992, str. 35 65

Zákon č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a o změně některých zákonů

66

„Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim.“ - 34 -

obdobných „předmětů“ na trhu. Je logické, že u těch speciálnějších bude přesnost klesat. Znalec může na základě analýzy trhu odhadnout buď tuto obvyklou cenu (pokud existuje potřebný trh), nebo se pokusit tržní hodnotu například nemovitostí odhadnout, pokud tam trh neexistuje. Nikdy ale nelze obvyklou cenu ani tržní hodnotu stanovit jako přesné číslo. Analýza trhu je postup jednodušší, avšak velmi často trh právě s potřebnými nemovitostmi v daném místě a čase neexistuje či jsou tržní ceny nezjistitelné. Pak je na místě pokus o odhad tržní hodnoty pomocí ekonomického hodnocení. 67 V případě pozemků pak existují navíc různé pomocné tabulky, zohledňující charakter a kvalitu půdy 68. Poslední typickou součástí neoběžného majetku jsou stroje a zařízení. Při stanovení ceny se vychází z nákladů na jejich případné znovupořízení, přičemž jejich hodnota by neměla být nižší, než možná prodejní cena. V rámci oceňování oběžného majetku jsou posuzovány v první řadě zásoby. Hodnota zásob je v účetnictví tlačena spíše dolů (platí tržní či pořizovací cena dle toho, která je nižší) dle zásady obchodnické opatrnosti. 69 U ocenění podniku ale toto není nutné a užívá se zpravidla cena pořizovací nehledě na cenu tržní, pouze se případně snižuje o např. hodnotu zásob nad množství potřebné, o nekvalitní zásoby a podobně. U výrobků je zohledňována navíc cena nákladů, za které lze zboží znovu pořídit či jejich aktuální možná prodejní cena. Další součástí oběžného majetku jsou pohledávky a cenné papíry. U pohledávek je problémem, že důležitá není jen částka, která je zřejmá, ale i splatnost a vymahatelnost. Je tedy nutné snížit hodnotu pohledávky, kde dlouhodobá a navíc se dá očekávat problém s vymáháním v plné výši, vliv má navíc i nepoměr v současné hodnotě vs. hodnota při zaplacení, kdy částka zůstává, ale reálná hodnota se mění. Ocenění u cenných papírů je snadné, pokud jsou obchodovány na burze, pak platí 67

Více KRATĚNA, J., Několik poznámek k obvyklé ceně a tržní hodnotě Komora soudních znalců ČR [online], [cit. 11. 3. 2012], dostupný na WWW: 68

§ 9 a násl. zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a o změně některých zákonů

69

DĚDIČ, J., MAŘÍK, M. Akvizice a oceňování podniků 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1992, str. 37 - 35 -

aktuální cena. V případě těch, které na burze obchodovány nejsou je rozhodující kromě nákladů na pořízení i podíl držitele na akciích podniku, který ovlivňuje možnost zasahovat do chodu společnosti70. Nejkomplikovanější (jak již bylo zmíněno) je ocenění nehmotného majetku. Náleží sem například patenty, technologie, management, personál, obchodní spojení, umístění a tak dále. V tomto případě žádný obecně užívaný a jediný možný postup při stanovení hodnoty neexistuje a je nutné přistupovat více individuálně, různé postupy kombinovat. Tyto části mají navíc zpravidla jednotlivě nižší hodnotu než v rámci podniku a i přesně stanovená hodnota jednotlivé části je značně pohyblivá, navíc i subjektivní. I pro takto obtížně hodnotitelné údaje metody existují71, jen nejsou natolik exaktní a pracují i s jinými údaji, než těmi v účetních uzávěrkách. Nutné je také nezapomínat, že v případě stanovení hodnoty podniku, který má být převzat či odkoupen se právě tato složka může výrazně proměnit „přelitím“ know-how, klientely či třeba pověsti72. Toto ocenění bývá největším nedostatkem analýzy, problémem je právě ona subjektivnost hodnocení. I zde se může výrazně projevovat přehnaný optimismus a „nadšení“, v této práci už několikrát zmíněné. Takové řazení samozřejmě není jediným možným. Řada ekonomů používá systematiku v některých prvcích odlišnou, nicméně základ zůstává. Dalším tradičním dělením bývá rozdělení na majetek hmotný (oběžný i neoběžný) 73, nehmotný a finanční. Přidává tedy volné finance podniku jako další prvek – součást majetku a pouze slučuje oběžný i neoběžný majetek do jedné kategorie.

70

Více v DĚDIČ, J., MAŘÍK, M. Akvizice a oceňování podniků 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1992, str. 35 a násl. 71

REFAIT, M. Oceňování podniků Paris: Presses Universitaires de France, 1994, přel. KELIŠ, J., str. 8

72

REFAIT, M. Oceňování podniků Paris: Presses Universitaires de France, 1994, přel. KELIŠ, J., str. 68

73

HOLEČKOVÁ, J., Techniky a metody finanční analýzy BusinessInfo [online], 11. 6. 2009 [cit. 5. 3. 2012], dostupný na WWW: - 36 -

3.1.2 Metody založené na oceňování výnosů podniku V tomto případě se používají dvě základní metody, zpravidla doplňované o některé další. Tou první je metoda kapitalizace zisku. Tato metoda se na rozdíl od určování kapitálu opírá výrazněji o investice. Investice jsou v tomto případě vysvětlovány „platbou za zisky v budoucnosti“74. Užívána je častěji v případě zájmu na získání podílu nebo celé cizí společnosti a spočívá ve zvažování, zda výhodnější je koupě podniku či koupě pouze obligací. První případ je rizikovější, očekává se tedy vyšší zúročení. Ideálním postupem při stanovování hodnoty je kombinace ocenění minulých výsledků prostřednictvím průměrného zisku za minulá období a ocenění budoucích zisků. Druhá část je samozřejmě komplikovanější, vychází se ze zisků minulých, které jsou základem pro prognózu, do které se promítnou i další hodnoty jako stav trhu, inovace a podobně. Druhou metodou je metoda diskontovaného cash flow. Postup je podobný jako u kapitalizace zisku, jen onen zisk je vystřídán finančními toky. Základ je jednoduchý, cash flow je součtem zisku (nebo případné ztráty) a odpisů. Jedná se tedy o zpětný tok peněz. Ani toto však neřeší budoucí stav a naráží se zde stejně jako u první metody na problém s predikcí budoucnosti. Čím vzdálenější výhled se snažíme získat, tím jsou výsledky obecnější a nepřesnější, proto se zpravidla užívají dva „horizonty“. Jeden je krátkodobý, směřující cca tři až pět let do budoucnosti, což je optimální dobou, aby mohl být stále dostatečně přesný. Doplňuje se o druhý, směřující do vzdálenější budoucnosti. Ten na první pohled není nutný, neboť je vysoká pravděpodobnost nepřesnosti, ale až v něm se projeví výrazněji i obtížně hodnotitelné faktory, jako právě management, technologie a přístup k personálu. Třetí možností jsou pak korigované výnosové metody. Pro tyto metody obecně platí, že se snaží zahrnout do výnosového ocenění i první prvek, tedy ocenění majetkové. Dle Maříka je častou praxí v německy hovořících oblastech „metoda střední 74

DĚDIČ, J., MAŘÍK, M. Akvizice a oceňování podniků 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1992, str. 42 - 37 -

hodnoty“75. Spočívá v tom, že se sečte hodnota výnosová s hodnotou substanční a prostým vydělením dvěma dojdeme k výsledku, jakémusi kompromisu, který by měl obě metody dostatečně zahrnout. Podobná je i metoda kapitalizovaných nadzisků, kde hodnota firmy se rovná rozdílu mezi hodnotou výnosovou a substanční. 76

3.1.3 Metody založené na určení tržní hodnoty Definice této hodnoty je prostá, jedná se ve zkratce o odhad ceny, za kterou by bylo možné podnik reálně prodat77. Nejjednodušší je to ve chvíli, kdy podnik je akciovou společností, obchodovanou na burze. Stačí potom pouze z kursu akcií zjistit celkovou hodnotu. V opačném případě, kdy firma nemá běžně obchodované akcie, je třeba zjistit aktuální cenu srovnatelného podniku. Zde je zásadní dobře si stanovit srovnávací kritéria, tedy velikost podniku, lokaci, předmět podnikání a podobně. Pro srovnání platí typicky kupní ceny podniků, které splňují tato kritéria. Ke zpřesnění tohoto postupu slouží tzv. tržní faktor. Podle Maříka se jedná o „poměr mezi kupní cenou srovnatelných podniků a jejich ziskem“ 78. Opět se sečte prodejní cena podniků a vydělí jejich počtem, to stejné v případě zisku, pracuje se tedy s průměrnými hodnotami. Výsledkem je číslo, které uvádí to, kolikrát se roční zisk promítne do ceny podniku. Jak bylo již popsáno výše, metod je celá řada, nicméně spojují je stejná východiska. Tato východiska dle mého názoru dobře vyjadřuje M. Refait: „Metody oceňování spočívají na čtyřech základních principech, které mohou být používány buď na sobě nezávisle, nebo společně, a to s přihlédnutím k odvětvím a k disponibilním informacím: určení hodnoty aktiv tvořících majetek společnosti, důležitosti nehmotných výhod 75

DĚDIČ, J., MAŘÍK, M. Akvizice a oceňování podniků 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1992, str. 48 76

Substanční ocenění Trh firem *online+, 2011 *cit. 3. 3. 2012+, dostupný na WWW: 77

KRATĚNA, J., Několik poznámek k obvyklé ceně a tržní hodnotě Komora soudních znalců ČR *online+

78

DĚDIČ, J., MAŘÍK, M. Akvizice a oceňování podniků 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1992, str. 49 - 38 -

(goodwill), rentability investic a tržního porovnání s jinými firmami“79 Tyto principy jsou na předchozích stranách převedeny do konkrétní metody, kdy goodwill a hodnota aktiv se projeví u prvních technik oceňování, rentabilita investic u druhých technik a porovnání s jinými firmami u těch třetích.

3.1.4 Komplexní analýza a další metody Jak je vidět, metod existuje dostatek, přičemž každá má své výhody i svá úskalí a je třeba vždy nejprve správně zhodnotit, kterou použít k nejvíce vypovídajícímu výsledku. I teoreticky správný výsledek může být k ničemu v případě, že nám dá odpověď na úplně jinou otázku, než jsme položit chtěli. Výsledkem každé z těchto metod by měl být výstup ve formě hodnoty. Teprve ve chvíli, kdy tuto hodnotu porovnáme s hodnotami z minulých období, získáme představu o vývoji podniku. Vedle těchto metod hodnocení podniku existuje i další možnost, kterou je komplexní analýza. Výstup z ní je od metod poněkud odlišný, neboť jím není pouze matematický údaj, ale spíše jakési „jazykové“ zhodnocení ve smyslu popisu společnosti, případně predikce dalšího vývoje. Analýza má oproti těmto metodám nevýhodu v obtížném výkladu výsledku – výsledek metody je naprosto exaktní výstup, který snadno porovnáme například s konkurencí a výsledek je pozitivní či negativní. Analýza již potřebuje vyšší míru fundovanosti a zkušenosti. Určitým kompromisem mezi těmito metodami a analýzou jsou benchmarkingové metody80. Jejich podstata tkví v tom, že jednotlivé části podniku jsou obodovány na předem dané stupnici podobně jako známky ve škole, body se následně sečtou a výsledkem je podobně jako u předchozích metod číslo, které vyjadřuje potenciál podniku. K hlubšímu pochopení jednotlivých článků podniku a nalezení případných problémů je ale stejně jako v ostatních případech, kdy je výsledkem pouze číselný údaj třeba hlubší analýzy.

79

REFAIT, M. Oceňování podniků Paris: Presses Universitaires de France, 1994, přel. KELIŠ, J., str. 68 - 69

80

Více v VOLDÁNOVÁ, J., Benchmarking: moderní nástroj řízení in Veřejná správa č.13 - 39 -

Velmi zajímavý je také vliv poslední globální krize (2007 – 2010) na posouzení toho, co je krátkodobý a co dlouhodobý plán. Zvláště u metody diskontovaného cash flow (viz výše) byly tyto dva termíny důsledně oddělovány, za krátkodobý plán se považovala predikce i pět let dopředu. To samozřejmě z větší části stále platí a obecně je to nadále přijímáno (i s ohledem na „čerstvost“ krize), ale je otázkou, zda se v následujících letech právě v tomto neprojeví odlišný charakter poslední krize. Teoreticky je krátkodobý plán od dlouhodobého tak výrazně oddělen z jediného důvodu, tím je spolehlivost předpovědi. Odhady, prováděné v posledních letech ale ukázaly, že tří až pětileté odhady, prováděné stejnými metodami jako dlouhodobé nemají nijak závratně vyšší spolehlivost a přesnost. Ryska oddělení na základě spolehlivosti se poměrně výrazně posunula k jedno či dvouletým plánům, aby byl rozdíl spolehlivosti oproti dlouhodobým skutečně znatelným. Druhým možným řešením je zachovat výhled na cca čtyři nebo pět let, ale plánům přisuzovat vyšší rizikovou prémii a nižší výpovědní hodnotu než dosud. Významnou roli v tomto má ale i předmět činnosti podniku, spolehlivost predikcí se mezi odvětvími značně různí. 81 Krize navíc ukázala vrtkavost situace a rychlost změn. „Tradiční finanční plánování již není možné. Podniky musí přejít na dynamické plánování s využitím scénářů. Příznakem dynamického plánování je schopnost pružně reagovat na změny v okolí podniku. Z toho vyplývá pravidelná aktualizace. Z plánování nesmí být formální proces. Naopak reálný pohled na vývoj plánu.“82 Dalším zajímavým faktem je i to, že kdybychom do důsledku uplatnili některou z technik na určení hodnoty podniku a odhadu jeho perspektivy na všechny podniky v dané zemi, výsledkem by měla být celkem přesná analýza celého hospodářství podepřená i přesnou predikcí do budoucna. Mělo by totiž platit, že pokud znám každý prvek systému, všechny jeho vlastnosti a nadto znám i vše, co jej už nyní ovlivňuje a tedy jeho budoucí vývoj. To je ale čistě teoretická možnost, která předpokládá naprosto přesné vstupy, což je i s ohledem na velmi obtížné určování některých prvků 81

KISLINGEROVÁ, E., Podnik v časech krize 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, str. 109

82

REMEŠ, D., Řízení výkonnosti podniku v době krize [online], 2009*cit. 11. 3. 2012+, dostupný na WWW: - 40 -

(jak popisuji výše u jednotlivých metod) v reálu nemožné. A i kdyby něco takového možné bylo, stále se objevuje i názor, že by to na včasná varování před krizí jednotlivých částí trhu (včetně jednotlivých podniků) ani ekonomiky jako celku stejně nestačilo. Této teorii se říká mimo jiné „Efekt motýlích křídel“ a podle ní platí ono známé „hurikán ve střední Americe může být způsoben i pouhým mávnutím motýlích křídel v Evropě“83, v tomto případě že i drobná změna na úrovni jednoho či několika málo podniků může vyvolat chaos na trhu a zhroucení celého systému, tedy jinými slovy globální krizi. Něco takového by nebylo předvídatelné ani s těmi nejlepšími analýzami založenými na absolutně přesných vstupních datech a s dokonalým finálním výkladem výstupů. Navíc onu změnu na úrovni podniku samozřejmě může způsobit i jakýkoliv mimotržní aspekt, jímž může být například požár ropné plošiny, nehoda ve výrobním závodě a jiné. Takové události jsou sebelepší analýzou nepředvídatelné.

3.2 Problém malých a středních podniků „Ideální podmínky“, které už jsem několikrát zmínil, jsou navíc také spíše termínem z oblasti teorie. Samotná kvalita a množství vstupních dat se liší podnik od podniku a dá se s úspěchem předpokládat, že hlavně u malých a středních podniků bude problémem už tento první moment. Tyto podniky navíc nemají renomé silných firem a jejich postavení na trhu je daleko méně stabilní, tudíž i vývoj je dynamičtější, kolísavější a tím i obtížněji předvídatelný. Právě to je podle mého názoru častější příčina nepřesných výsledků a nesprávně určené hodnoty než použitá metoda. Statisticky i logicky prostě větší počet podniků bude malý než velký a u nich není vstupních dat nikdy takové množství a nejsou nikdy tak přesná jako u podniků velkých, přitom právě na těchto dvou faktech stojí bez výjimky všechny metody. Ty se snaží docházet k přesnějším výsledkům vyžadováním stále většího množství čím dál přesnějších dat, což sice opticky vede k úspěchu u velkých podniků, u malých to ale nic neřeší. Zjednodušeně se tak dá říct, že dnes je po desítkách let zpřesňování postupů určování hodnoty podniku daleko jednodušší toto zjistit u několikamiliardového molochu s rozpočtem, pohybujícím se v devítimístných částkách než u zelinářského krámku na 83

KISLINGEROVÁ, E., Podnik v časech krize 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, str. 109 - 41 -

rohu ulice. Situaci ještě více komplikuje současná doba, potažmo doznívající krize. Důvody proč tomu tak je jsem již rozvedl v jiné části práce a v případě zejména těch malých podniků je třeba poznamenat, že jich se ony důvody dotýkají ještě silněji. Z hlediska predikce budoucnosti se výnosová metoda u nich stává díky těmto aspektům téměř nepoužitelnou, respektive použitelnou pouze s velmi slabou důvěryhodností výsledků. Tato metoda speciálně vyžaduje ještě větší množství vstupních dat, což je u malých podniků, využívajících princip „core bussiness“, tedy omezené účetnictví, osekané na dřeň velkým problémem. Chybí zde zkrátka volné finance, neboť malou mírou přehánění každá koruna směřuje k jádru činnosti – předmětu podnikání. Celá finanční správa a účetnictví spočívá pouze v nutné daňové evidenci, plány do budoucna v podstatě neexistují nebo jsou pouze rámcové. V okamžiku, kdy nastane nějaký problém či projev počínající krize, podnik ovládne chaos a zmatky, neboť na takovou situaci neexistuje předem připravený postup řešení. Problémem je i schraňování starých dat pro možné srovnávání, které se ukazuje jako velmi užitečný nástroj. Přitom právě tato metoda je při stanovení hodnoty podniku v posledních několika dekádách využívána nejčastěji. Občas nedostatek dat na vstupu bývá nahrazen úpravou diskontní sazby a využita riziková přirážka, nicméně takové nahrazení nemá oporu ve skutečném fungování podniku, bývá velmi ovlivněno subjektivním názorem zpracovatele analýzy a dá se říct, že jsme opět na začátku – u toho, že taková data nemají dostatečnou přesnost a značně ovlivňují důvěryhodnost výsledku. Při druhé variantě, tedy specifické „osekané“ verzi této metody84 se nepředpokládá změna trendu směřování podniku ve chvíli, kdy stále vykazuje zisk a není zde tedy žádná snaha o nalezení případného budoucího problému. Podnik zkrátka funguje až do jistého bodu, kde krize vyvrcholí a aniž by na ní bylo jakkoliv upozorněno v předchozích výstupech z analýz, podnik se propadá do ztráty a často to pro něj znamená zrušení a poté zánik.

84

„Osekaná“ ve smyslu ochuzená o určité množství vstupních dat, využívající jen nabízený rozsah - 42 -

Už na jiných místech práce jsem psal o tom, že krizí nejmarkantněji trpí právě malé a střední podniky85. Právě toto je zřejmě tou hlavní příčinou vedle nedostatečné „zásoby peněz“, tedy finanční síly – nedostatečná připravenost a neexistence krizového scénáře, se kterým velké podniky běžně operují. Přitom pro ně by teoreticky měla být diverzita činnosti z důvodu malých objemů dostupnější cestou z krize než pro podniky velké. Určení hodnoty malých podniků tak bývá řešeno oproti těm velkým specifickým způsobem, což se mimo jiné ukazuje například i v judikatuře českých soudů, kdy je třeba zjistit tuto hodnotu co nejpřesněji z důvodů vypořádání majetku. Konkrétnějším příkladům se věnuji v poslední části práce, ale obecně se jedná o kompenzaci nedostatečného množství dat tím, že vedle běžnými metodami zjištěné hodnoty počítám i s hodnotou likvidační, stanovenou ke konci hodnoceného období. Čím více se zdá, že krize podnik zasáhla a ten zabředl do problémů, tím větší se poté přiznává likvidační hodnotě význam a na výsledné hodnotě se tato podílí. Výsledná hodnota je tak určitý průsečík mezi zmíněnými dvěma hodnotami (tou určenou na základě výnosové metody a tou likvidační) s tím, že podle odhadovaného ekonomického zdraví podniku či plánu do budoucna (bez ohledu na to, zda onen „plán“ je dobrovolný či nikoliv – pokračování podniku či jeho likvidace) se více blíží k té či oné. Přihlédnout v rámci zpřesnění výsledku je možné i k hodnotě substanční, tedy onomu součtu aktiv s následným odpočtem závazků, kde výhodou i nevýhodou zároveň je to, že ji tolik neovlivňuje odhad budoucího vývoje podniku a velmi často se tak blíží hodnotě likvidační. Konečný výběr metody je tedy vždy na odhadci a nelze určit, která z nich je obecně nejideálnější. Je nutné individuálně posoudit každý podnik zvlášť a zvážit jak množství a kvalitu vstupních dat, tak i predikci budoucího vývoje a pozici na trhu. Přednost by pak měla dostat ta metoda, která nejlépe odpovídá dané situaci s tím, že v případě zejména větších podniků, ale i těch menších s perspektivou a dostatečně vedeným účetnictvím by přednost měla mít metoda výnosová. 85

Viz část, týkající se platební neschopnosti jako jednoho z ukazatelů krize - 43 -

3.3 Chování podniku v krizi Pokud využijeme těchto postupů a zjistíme hodnotu podniku, dalším krokem je „spojit“ výsledek této analýzy s tím, co podnik ovlivňuje zvenčí, tedy případná obecná krize cílového trhu, potažmo hospodářská krize. To nám dá v součtu celkem jasnou představu o příčinách krize, tedy o tom, jak velký podíl na krizi má samotný podnik (a jeho řízení, postupy a podobně) a jak se na problémech podílí tlak okolí (konkurence či slabá ekonomika celkově). I to nepřímo ovlivňuje jeho hodnotu, neboť případné zjištění, že podnik se do problémů dostává vlastní vinou a nikoliv z objektivního tlaku okolí tuto hodnotu samozřejmě dále sráží. Rozdělit by se tyto příčiny daly do několika skupin86: ▪

strategická krize

▪

krize vyvolaná hospodářskými výsledky podniku

▪

krize likvidity

3.3.1 Strategická krize Tato krize je v jistém smyslu podobná následující, neboť i zde dochází k výraznému snížení výkonu podniku a tím i jeho výsledků. Způsobeno je to ale nikoliv kroky při chodu podniku v rámci realizace různých projektů (výroba, investice a podobně), ale již v době zakládání nového podniku, například špatným umístěním, nevhodným zvolením činnosti, nadhodnocením kapacit87, podceněním organizační struktury či závislostí na malém počtu zákazníků, produktů či dodavatelů. Podle Meluzína 88 existuje 5 základních principů. Jsou jimi variantnost, permanentnost, globální systémový přístup, tvůrčí a interdisciplinární přístup a vědomí práce s časem. Je tedy potřeba hned na začátku existence podniku (či v případě předmětu činnosti a povahy podniku ještě před vznikem) stanovit několik různých možných postupů a reagovat na vývoj a požadavky 86

MELUZÍN, T., MELUZÍN, V. Základy ekonomiky podniku 2. přeprac. vyd. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2007. 120 s. ISBN 978-80-214-3472-1 87

Opět projev, zmiňovaný již několikrát a potvrzující důvody kvalitní analýzy již na počátku každého projektu, oproštěné od přehnaného optimismu a rizika, založené na kvalitních vstupních datech a zpracované kvalitním a schopným managementem. 88

Více v MELUZÍN, T., MELUZÍN, V. Základy ekonomiky podniku 2.přeprac. vyd. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2007 - 44 -

cílového trhu, přizpůsobovat se okolnostem. Na základě vnitropodnikových analýz poté stále vyhodnocovat, jestli jsou v souladu s vybraným postupem, důležitá je pravidelnost. Globální krize ukázala, že i tři měsíce jsou relativně dlouhá doba, kdy může nastat zásadní obrat.

3.3.2 Výsledková krize Tento typ krize vyplývá ze špatného hospodářského vývoje podniku. Chyby tak leží spíše uvnitř podniku, což by mělo být výhodou, neboť jsou snáze napravitelné než při zásadních vlivech z okolí. Příčiny této krize jsou typicky malá konkurenceschopnosti výrobků, což může být způsobeno jak výrobkem samotným (ve smyslu jeho kvality, zařazení na trhu, toho jak obstojí „tváří v tvář“ výrobku konkurenčnímu…), tak i jeho cenou. U podniků jiného typu než ty orientované na produkci výrobků (například u investičních a podobně) může tento problém způsobit například špatně zacílená investice, opět jak směrem ven, tak jistým způsobem i dovnitř, tj. například do mezd či prémií.

3.3.3 Krize likvidity Na likviditu je možné se dívat jak z pohledu finanční analýzy, kdy se jedná o poměrový ukazatel (momentální schopnost uhradit splatné závazky 89), tak z pohledu podniku, kde je vnímána jako „schopnost firmy získat prostředky pro úhradu svých závazků přeměnou jednotlivých složek majetku do hotovostní formy před splatností závazků, krytých těmito složkami90“. V užším smyslu je míněna tzv. absolutní likvidita nebo-li likvidnost - schopnost různých aktiv přeměnit se rychle a bez větších ztrát v peníze a tím firmě posloužit k úhradě závazků, tedy v podstatě schopnost firmy dostát svým finančním závazkům91. Krizi likvidity lze definovat jako neschopnost podniku těmto svým závazkům dostát v předem dohodnutých lhůtách. Věřitelé logicky vyžadují likviditu co nejvyšší, na 89

Likvidita Akcie [online], 16. 4.

2010

*cit.

17.

3.

2012+,

dostupný

na

WWW:

90

2010

*cit.

17.

3.

2012+,

dostupný

na

WWW:

Likvidita Akcie *online+, 16. 4. 91

Více tamtéž - 45 -

druhou stranu ale vysoká likvidita ukazuje, narušení provozního procesu podniku schraňováním zbytečně vysoké hotovosti, nejčastěji z cizích zdrojů (půjčky od finančních institucí). Platí tak, že vyšší likvidita snižuje výkonnost podniku. Tato krize mívá více příčin, nejčastěji pak buď narušování finanční rovnováhy schraňováním hotovosti či příliš rychlé tempo růstu podniku (opět financováním z cizích zdrojů). Ať již nastalá krize spadá do kterékoliv z těchto typů, vývoj v podniku je podobný. Nejprve přichází první symptomy krize. V tomto období se začínají projevovat potíže souladu mezi cíli podniku, jejich uplatňování a okolním prostředím. Tyto příznaky často managementu uniknou, neboť bývají bez hluboké analýzy očividné pouze z nižších úrovní, navíc často pouze ve specializovaných odděleních podniku. Projevem samozřejmě můžou být klesající příjmy a rostoucí náklady, ale v této fázi se jedná spíše o zlomky nebo jednotky procent a v praxi k podobným výkyvům dochází naprosto běžně, tudíž z nich nelze vyvozovat unáhlené závěry. Jak jsem již popsal o kapitolu výš, chaos a panika mohou být pro podnik daleko destruktivnější, než zachování chladné hlavy a pokračování v činnosti beze změn. Jde spíše o to být si těchto výkyvů vědom a mít na ně připravenou případnou reakci, pokud věci „vezmou rychlý spád“. Ve druhém stádiu přichází postup problému, zmíněného u stadia prvního. V tuto chvíli již je zaznamenatelný i na číslech z analýz a vedení podniku si jej může povšimnout. Řešitelnost problému již je ale komplikovanější a vyžaduje daleko větší zásah, než v případě podchycení ještě ve stadiu prvním. Po druhé fázi může, ale také nemusí nastat chronické stádium, kdy si podnik riziko krize již plně uvědomuje a pracuje na znovuzískání rovnováhy. Problémem tady už může být financování v případě, že podnik si nevytvořil dostatečné rezervy. Banky si jsou vědomy případného rizika v takovou chvíli a může již být obtížnější získat úvěr, tím spíše na do té chvíle problematicky fungující projekt. Krize již je zřejmá a ať již jí prochází pouze onen podnik či celý trh, banky jí zohledňují při stanovení výše úroků 92. Narůstá tlak na podnik a právě v této fázi si manažeři plně uvědomují výpadek zisku, zaznamenaný ve fázi první. Výsledkem je, že mohou nastat potíže s platební schopností.

92

Více v části práce, týkající se krize v obecné rovině - 46 -

Posledním stádiem je řešení krize. Tímto řešením je v ideálním případě opětovný návrat do rovnováhy podniku, v případě opačném jím ale může být i likvidace podniku. Návrat k rovnováze ale neznamená, že by od té chvíle měl podnik polevit v ostražitosti a odstoupit od nějaké formy „preventivních“ analýz. Jak se ukázalo již v minulosti (a ve druhé části práce jsem se toto pokusil i nějakým způsobem zdokumentovat), otázkou není ZDA krize přijde, ale KDY se vrátí, často v jiné podobě a s jinými projevy.

3.4 Řešení krize Likvidace podniku a jeho úplný zánik je samozřejmě možností krajní, na které většinou podnikatel nemá zájem, snahou je naopak ono ozdravení a znovunalezení rovnováhy. To vyžaduje (jak již bylo napsáno výše) vždy celou řadu kroků, které se mohou podnik od podniku velmi lišit. Přesně v takovou chvíli se rozhodujícím prvkem stává kvalita managementu, potažmo kvalita zdrojů, které má k dispozici. Pokud došlo k výrazným pochybením již v předešlých bodech (což je poměrně pravděpodobné s ohledem na to, že se podnik ocitl „na hraně“), je výchozí pozice podniku velmi obtížná. Se špatně zjištěnou hodnotou podniku a z ní vycházejících plánů na ozdravení se násobně zvyšuje pravděpodobnost, že likvidace se stane nevyhnutelnou. Opět se tak potvrzuje důležitost prevence ve smyslu přípravy různých alternativ vývoje podniku. U těch největších či z nějakého důvodu zásadních93 podniků je v takový moment ještě možný i vstup státu a záchrana, u menších a méně významných se ale s ničím podobným rozhodně kalkulovat nedá. Rozhodujícím prvkem v takové chvíli je často rychlost. Pokud je podnik nastalou situací „překvapen“ a nemá žádné alternativní postupy připravené, jeho pozici to nadále ztěžuje. Je nutné zacelit pomyslnou díru v lodi, což je možné nejsnáze přílivem finančních prostředků. Tento pokus o ozdravení se nazývá sanace.

93

Určení toho, co zahrnuje termín „zásadní“ je velmi obtížné a zhusta navázané i na faktory, které s ekonomikou nijak nesouvisí, často v tento moment rozhoduje spíše politika - 47 -

4. ČÁST 4

Právní úprava oceňování podniku

4.1 Právní rámec oceňování Zákonná úprava oceňování spočívá zejména na třech zákonech. Prvním z nich je obchodní zákoník94, druhým zákon o oceňování majetku95 a tím třetím, který tuto problematiku upravuje je relativně nový zákon o úpadku, který je ale mediálně daleko známější pod názvem „insolvenční zákon“96. Kromě těchto zákonných úprav existují i doporučení ve formě standardů, nicméně ty se samozřejmě odlišují svou nezávazností a oním pouze doporučujícím charakterem. V rámci obchodního zákoníku je klíčovou částí k oceňování „koupě a prodej podniku na základě smlouvy o prodeji podniku“97 dle § 476 a následujících. Částečně se dá v souvislosti s oceňováním hovořit i s § 69 a § 69c tohoto zákona, týkajícího se ocenění v souvislosti s fúzí nebo rozdělením obchodní společnosti. Zákon o oceňování majetku je podrobněji rozebírán v jiných částech mé práce a zejména v jejím závěru, samotnému oceňování podniku se věnuje pouze velmi okrajově. S ohledem na to, že právě ten by měl být jádrem oceňování podniků, právě tato úprava se mi jeví jako nejproblematičtější a vyžadující určité „dopracování“. Navazuje na něj vyhláška Ministerstva financí č. 456/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů („Oceňovací vyhláška“). Nejpropracovanějším zákonem je třetí z nich, zákon insolvenční. Nejspíše ne náhodou je on tím nejnovějším98.

94

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

95

Zákon č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a o změně některých zákonů

96

Zákon č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů

97

§ 476 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

98

Mám tím na mysli to, že zpravidla právě nové či nedávno výrazně novelizované normy lépe reflektují současný stav společnosti a samotného problému, k jehož řešení mají sloužit. - 48 -

4.1.1 Insolvenční zákon Tento zákon nabyl účinnosti ke dni 1. 1. 2008 jako zákon o úpadku a způsobech jeho řešení. Jak již jsem zmínil výše, daleko známější je pod názvem insolvenční zákon. Nahradil dřívější zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Zajímavé je, že dřív než byl zákon účinný, pod tlakem okolností byl dokonce třikrát novelizován. Poslední z těchto tří novel byl zákon 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb. a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím. Znám jako „technická novela“, publikován byl ve Sbírce zákonů 29. 11. 2007. Technická novela sama o sobě je složena ze dvou částí: První z nich je ona samotná novela insolvenčního zákona, druhou částí pak změnový zákon, který byl nutný k přizpůsobení právního řádu k užití insolvenčního zákona jako zákoník práce, trestní zákon, zákon směnečný a šekový, občanský soudní řád, obchodní zákoník, zákon o cenných papírech, zákon o veřejných zakázkách a celou spoustu dalších, v celkovém součtu více než sto právních předpisů. „Tak například pokud jde o zahájení insolvenčního řízení, které lze ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 insolvenčního zákona zahájit pouze na návrh. Zahájení insolvenčního řízení pak oznámí insolvenční soud vyhláškou, kterou zveřejní nejpozději do 2 hodin poté, kdy mu došel insolvenční návrh. Technickou novelou je zachování této dvouhodinové lhůty dočasně upraveno, a to tak, že do 31. 12. 2008 se tato lhůta považuje za zachovanou v případě, že insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu mimo rozvrženou pracovní dobu nebo v den pracovního klidu – když insolvenční soud zveřejní vyhlášku do 2 hodin po zahájení rozvržené pracovní doby.“99 Návrh na zahájení insolvenčního řízení byl změněn i v celé řadě dalších věcí jako například nutnost úředně ověřeného podpisu osoby, která jej podala a podobně. Důležitou změnou je mimo jiné i to, že je možnost na žádost fyzické osoby, která toto podání učinila, nezveřejňovat některé z osobních údajů této fyzické osoby, obsažené v podání, přestože jsou v

99

BARABÁŠ, I., PODDANÁ, J., Technická novela insolventního zákona Eprávo *online+, 29. 4.2008 [cit. 3. 3. 2012+, dostupný na WWW: - 49 -

insolvenčním rejstříku běžně přístupné100. Už podle toho, jak rychle tyto tři novely přišly, je pravděpodobné, že to nebyly změny poslední. Podobný vývoj byl vidět i u zákona prvního, který jsem zmínil, totiž zákona o konkurzu a vyrovnání. Je z toho patrné, o jak dynamickou oblast se jedná.

4.1.2 Oceňování v prostředí českých soudů, oceňovací standardy Jak konkrétně ukážu v další části práce, oceňování podniků pro účely soudu leží v České republice v rukách soudních znalců. Tito znalci jsou jmenováni soudy, případně ministrem spravedlnosti. „Na rozdíl od jiných oblastí znalecké činnosti není dosud v České republice (a nebyl ani dříve) vypracován jednotný systém jak zajistit kvalitu zpracovávaných ocenění. Tento systém by zahrnoval jednak odbornou přípravu znalců a odhadců, tj. odborníků zaměřených na oceňování majetku, a jednak obecně přijímané postupy oceňování, které by měly být při vypracování oceňovacích posudků dodržovány.“101 Kromě jediné obecné normy, kterou je zákon o oceňování majetku a na něj navazující vyhlášky neexistuje žádná další závazná úprava, týkající se přímo oceňování. Znalci tedy užívají metody na základě svého uvážení či se řídí určitými doporučeními znaleckých organizací, nicméně nic z toho není pro ně závazné. Platí pouze jakési standardy, jejichž naplňování ale záleží pouze na svědomí a znalostech konkrétního znalce, provádějícího ocenění. Mimo jiné i v souvislosti se vstupem do Evropské unie se začalo čím dál více hovořit o mezinárodních standardech, jež by bylo vhodné následovat a slaďovat u nás používané metody s těmi evropskými102. Již od 70. let „se pracuje i na Mezinárodních oceňovacích standardech. V 70. letech proto vznikla světová organizace znalců a odhadců (International Valuation Standards Committee), která vydává postupně upravované Mezinárodní oceňovací standardy (IVS

100

Blíže k tomu BARABÁŠ, I., PODDANÁ, J., Technická novela insolventního zákona Eprávo *online+, 29. 4.2008 *cit. 3. 3. 2012+, dostupný na WWW: 101

MAŘÍK, M., Evropské oceňovací standardy a jejich význam pro oceňování podniku Acta Oeconomica Pragensia, 2004, č. 3, s. 59 102

Ve smyslu metod, nejčastěji používaných v zemích EU - 50 -

– International Valuation Standards).“103 Problémem ale je, že i takto definované standardy jsou velmi obecné a sami o sobě jsou spíše výčtem možných metod, než návodem, který by vedl k uplatnění jedné konkrétní. Za důležitý přínos je možno považovat, že se tato organizace snaží alespoň o sjednocení terminologie. Přestože se zabývají spíše oceňováním nemovitostí, jsou přínosem i v rámci oceňování podniků. „Vznik světové organizace odhadců byl doprovázen vznikem obdobné organizace na úrovni Evropy, která se nazývá TEGoVA (The European Group of Valuers’ Associations). Tato organizace sdružuje národní znalecké asociace a vypracovává Evropské oceňovací standardy (EVS – European Valuation Standards). Evropské oceňovací standardy nabývají na významu pro české znalce a odhadce zejména v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie.“104 Tyto standardy jsou opět důležité zejména z důvodu definic zásadních pojmů a navíc i díky stanovením konkrétních požadavků na soudní znalce a odhadce. Opět se zde operuje s termíny „tržní hodnota“, jež je v prvním případě definovaná jako nejpravděpodobnější cena, „na které by se dohodli kupující a prodávající daného zboží nebo služby nabízené k prodeji. Hodnota představuje hypotetickou nebo teoretickou cenu, na které by se kupující a prodávající s největší pravděpodobností dohodli za dané zboží nebo službu. Hodnota tedy není skutečnost, ale odhad nejpravděpodobnější ceny, která bude zaplacena za zboží nebo službu nabízenou ke koupi v daném čase“105. Stejnou definici následně přebírají i Evropské oceňovací standardy a je jakousi obdobou termínu „běžná cena“ ze zákona o oceňování majetku106 či zákona o veřejných dražbách107. Vedle Standardů hodnoty pro oceňování podniku je nejdůležitější směrnicí EVA Směrnice 7 (Guidance 7), týkající se konkrétně oceňování podniku. I tak má ale dost 103

MAŘÍK, M., Evropské oceňovací standardy a jejich význam pro oceňování podniku Acta Oeconomica Pragensia, 2004, č. 3, s. 59 104

MAŘÍK, M., Evropské oceňovací standardy a jejich význam pro oceňování podniku Acta Oeconomica Pragensia, 2004, č. 3, s. 60 105

International Valuation Standards – úvod ke standardu 1 a 2, body 3.1 a 3.3

106

MAŘÍK, M., Evropské oceňovací standardy a jejich význam pro oceňování podniku Acta Oeconomica Pragensia, 2004, č. 3, s. 61 - 65 107

Zákon č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů - 51 -

obecný charakter a nezabývá se podrobně samotnými metodami oceňování. Vychází i ze zásady, že znalci je třeba ponechat dostatečnou volnost a vymezit pouze určitý rámec pro jeho činnost. Je tak o něco striktnější, než zákon o oceňování majetku, přesto ale znalcům ruce rozhodně žádným způsobem nesvazuje. ▪

„Směrnice klade značný důraz na dostatečnou kvalifikaci oceňovatelů. Mimo obecných kvalifikačních požadavků typu školního vzdělání je třeba zvláště zdůraznit požadavek na „znalosti sektoru a předmětu podnikání:“ Ocenění vyžaduje blízký styk s klientem a jeho profesionálními poradci a v určitých případech přístup ke komerčnímu poradenskému servisu pro zajištění toho, že oceňovatel má detailní znalosti a rozumí jak sektoru, tak předmětu podnikání. Zdůraznění tohoto bodu se zdá být nadbytečné, poněvadž uvedený požadavek je možno považovat za samozřejmost. Bohužel znalci v České republice si myslí opak.

▪

Směrnice rozlišuje jako cíl ocenění jednak hodnotu podniku (tj. hodnotu podniku jako celku, hodnotu brutto) a hodnotu kapitálovou (tedy ocenění na úrovni vlastního kapitálu). Například kapitálová hodnota je definována takto: „Hodnota podniku je odhadovaná částka, bez jakýchkoliv srážek za znehodnocení a amortizaci, která však zohledňuje všechen majetek a závazky, za kterou by byl k datu ocenění směněn emitovaný akciový kapitál mezi nespřízněným poptávajícím kupujícím a nabízejícím prodávajícím po odpovídající tržní transakci, při níž každá ze stran měla dostatek informací, jednala racionálně a bez nátlaku“. (GN 7.04). Toto rozlišení je v souladu s českou praxí.“108 Je pravděpodobné, že význam těchto standardů, potažmo směrnic bude narůstat a

české právní prostředí je začne reflektovat výraznějším způsobem než dosud, nejspíše cestou národních standardů oceňování. Otázkou je, zda takové řešení dostačuje a nebylo by vhodné povinnosti odhadců dále poněkud výrazněji specifikovat zákonem.

108

MAŘÍK, M., Evropské oceňovací standardy a jejich význam pro oceňování podniku Acta Oeconomica Pragensia, 2004, č. 3, s. 66 - 52 -

4.1.3 Judikatura V další části se zaměřím právě na to, jak se k oceňování staví soudy v určitých specifických situacích. Soud při oceňování podniku v těchto případech vychází zejména ze zákona o oceňování majetku, který se podniku věnuje v §24. Podle jeho prvního odstavce se oceňuje podnik součtem cen jednotlivých druhů majetků, zjištěných podle tohoto zákona sníženým o ceny závazků. Pamatováno je i na další situace, kdy zákon říká „Stanoví-li tak vyhláška, oceňuje se podnik výnosovým způsobem, popřípadě jeho kombinací s oceněním podle odstavce 1.“109 Ocenění podniku výnosovým způsobem zákon upravuje stejným způsobem, jako se používá běžně v ekonomické praxi a zjevně z ní tedy vychází. Výnosový způsob je ve třetím odstavci tohoto paragrafu popisován jako součet diskontovaných budoucích čistých ročních výnosů podniku, přičemž u výnosů a zjišťování jejich výše je odkázáno k vyhlášce. Zákon připouští i sjednání ceny a tato má potom přednost před oběma výše popsanými metodami v případě, že takováto cena je vyšší110. Situace popsaná výše, kdy se věřitelé shodnou na rozprodeji majetku podniku a dělí se výtěžek dražby, je z pohledu oceňování bezproblémová. Komplikací je spíše situace, kdy podnik svou činnost neukončuje a jeho faktický rozprodej není možný.111 Taková situace nastává například ve chvíli, kdy je nutné přesně určit finanční vyjádření podílu na podniku. Vybral jsem si dva příklady, kdy k takovému rozdělení pod tlakem okolností došlo. Oba spojuje to, že právě hodnota podniku, který se dostal do takovéto specifické krize, byla rozporována a řešit ji musel Nejvyšší soud. V prvním případě to bylo touto okolností vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM), ve druhém jí bylo vypořádání společného jmění manželu (SJM).

109

§ 24/2 zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a o změně některých zákonů

110

Podle zákona se pak rozdíl mezi sjednanou cenou a cenou zjištěnou považuje za cenu dobré pověsti podniku. 111

Rozprodej majetku je z pohledu oceňování „ideální“ situací hlavně z toho důvodu, že nedává prostor ke spekulacím, hodnotou podniku se jednoduše stává součet částek, za které se majetek podniku rozprodal ať již v dražbě či mimo ni. - 53 -

V prvním případě soud uložil žalovanému zaplatit z ceny podniku, určené částkou 1.444.000,- Kč, celkem 822.000,- Kč. Odvolací soud toto dál specifikoval a doplnil určení částky o znalecký posudek k ceně podniku žalovaného ke dni zániku BSM účastníků. Znalec použil metodu ocenění výnosovým způsobem, kterou považoval soud za správnou pro danou věc.112 Do částky, kterou měl žalovaný zaplatit, soud na základě posudku znalce zahrnul i 200 000,- Kč pohledávku a 100 000,- Kč vypořádací podíl žalobkyně. Toto řešení se nelíbilo žalobci, reagoval na něj dovoláním, a proto se věc dostala k rukám Nejvyššího soudu. Žalobce mimo jiné zpochybnil výnosový způsob výpočtu hodnoty podniku, který použil znalec, neboť podle jeho názoru nezobrazuje správně hmotnou složku podnikání a nelze z něho zjistit výši investic z BSM do jeho podniku.113 Metodiku výnosové hodnoty podniku navíc zpochybnil i tím, že podle jeho názoru lze tento postup použít při vypořádání zaniklého SJM, ale nikoliv při vypořádání zaniklého BSM, do kterého podnik účastníka nepatří. Přihlížet je podle něj možné pouze k investicím z BSM do podniku jednoho z účastníků. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda metodika výnosové hodnoty podniku je aplikovatelná i na předmět tohoto řízení. V podstatě tak napadá „univerzální“ používání výnosové metody v rámci soudních řízení. Pravdou je, že u drtivé většiny judikatury, kdy znalec zjišťuje hodnotu podniku, se uchyluje právě k této metodě, přestože z uvedeného v práci výše je zřejmé, že výnosová metoda není jedinou možnou a v řadě případů ani vhodnou. Dovolací soud došel k názoru, že podnikající manžel musí „nahradit do BSM takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla je cena jeho podniku (pokud nebyl vytvořen i

112

Žalovaný znemožnil ocenění podniku jiným způsobem, neboť odmítal poskytnout soudu potřebné údaje, tudíž je otázkou, zda by znalec v jiném případě postupoval jinak. 113

Na hodnotě jeho podniku, stanovené soudním znalcem neměly podíl žádné investice z BSM - 54 -

vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela)“.114 Jedná se tak o určitou modifikovanou metodu určení ceny, která nesouvisí tak úzce s výnosy. Přesto ale původně použitou výnosovou metodu nijak nezatratil, neboť v další části svého rozhodnutí deklaroval, že „je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije; soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit.“115 Ale v situaci, kdy účastníci zpochybní tento znalecký posudek, je na soudu, aby rozhodl o vypracování případného posudku revizního116. „Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku“117 Je škoda, že k otázce, zda lze v dané věci použít výnosovou metodu soud uvedl pouze tolik, že se jedná o odbornou otázku z oboru oceňování majetku, nikoliv otázku právní, tudíž není možné ji v dovolacím řízení řešit. Dalším bodem, který trochu komplikuje závěry, je nedostatek součinnosti žalovaného se znalcem, což použitou metodu pravděpodobně mohlo ovlivnit. Ve druhém případě se jednalo o vypořádání společného jmění manželů. Soud potřeboval znát přesnou hodnotu podniku kvůli zachování rovných podílů na celkovém jmění. V původním rozhodnutí okresní soud věc posoudil tak, že žalobci přiřkl podnik a vůz, žalované nespecifikované movité věci a rovného podílu dosáhl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání částku 43 288,- Kč. Toto ale krajský soud zrušil a rozdělení přehodnotil tak, že na základě obvyklé ceny movitých věcí stanovil částku 79 445,- Kč, z toho žalobci přikázal věci v hodnotě 53 520,- Kč a žalované v hodnotě 25 925,- Kč. Žalobci navíc přikázal do vlastnictví podnik v obvyklé ceně ve výši

114

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007

115

Tamtéž

116

Blíže k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007

117

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 - 55 -

477 000,- Kč118, zjištěné ze znaleckého posudku. Je tedy patrné, že krajský soud, respektive znalec ve svém posudku použil k určení hodnoty podniku metodu, vycházející z ceny obvyklé.119 Krajský soud došel k odlišnému skutkovému závěru ohledně zjištění hodnoty podniku žalovaného ve výši 477 000,- Kč. Tu soud prvního stupně učinil ze znaleckého posudku zpracovaného ke dni zániku manželství a v současných cenách za použití metodiky kapitalizace zisku při započtení rukodělných prací, které žalobce provozoval. Odvolací soud souhlasil s námitkou žalobce, že závěry znaleckého posudku jsou v tomto případě nepoužitelné. Shodli se tak v názoru, že takto určená hodnota je nereálná a neodpovídající charakteru podnikání žalobce. Ten svůj názor podložili údaji poskytnutými znalcem při odvolacím jednání a obsahem samotného znaleckého posudku. Znalec v něm uvedl, že pro nedostatek vstupních informací nelze provést tržní ocenění hodnoty podniku. Nereálné je i použití účetní hodnoty, když k datu zániku SJM nebyla provedena mimořádná uzávěrka, která je pro tuto metodu základním předpokladem. Odvolacího soud tak vycházel při své úvaze o výši hodnoty podniku z postupu podle občanského soudního řádu120, tedy částky, kterou účastníci původně učinili nespornou. Tou bylo oněch 60 000,- Kč121. V tomto případě je dobré připomenout, jak se na podobnou problematiku dívá EVA Směrnice. V části 38 konkrétně uvádí, že „Oceňovatel musí stanovit reprezentativní úroveň takového příjmu, který je udržitelný v budoucnosti a to bude obvykle čistý roční příjem nebo příjem z provozní činnosti po zdanění. Podstatnou skutečností je, že se nejedná o účetní hodnoty získané z výkazu zisků a ztrát, ale jsou to hodnoty, které byly upraveny, aby odrážely ekonomicky běžné a reprodukovatelné budoucí příjmy. Úpravy

118

Resp. ve výši 476 850,- Kč po odečtení částky 150,- Kč za dvě palandy

119

Více v části práce, týkající se posuzování hodnoty malých a středních podniků

120

§ 136 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád

121

Osobně tento postup nepovažuji za správný, neboť ve zmíněném zákoně se předpokládá, že nesporná částka je částkou konečnou, kdežto tuto obě strany považovaly za částku výchozí, nikoliv hodnotu celého podniku - 56 -

musí eliminovat dopad přechodných, neopakovatelných nebo náhodných vlivů na příjmy a výdaje.“122 Žalovaná

celkem

přirozeně

s tímto

postupem,

kdy

došlo

k evidentnímu

podhodnocení podniku, nesouhlasila a požadovala vypracování znaleckého posudku o ceně podniku žalobce. Odmítla názor odvolacího soudu, že první posudek (tedy závěr znalce o hodnotě podniku, zjištěné metodou kapitalizace zisku) je nereálný, neboť znalec dle jejího názoru použitou metodu výpočtu obvyklé ceny zcela jasně vysvětlil jako jedinou přípustnou. Proto považuje znalecký posudek za použitelný a odvolací soud měl tudíž vycházet buď z částky 477 000,- Kč, již použil soud prvního stupně (na základě zmíněné metody kapitalizace zisku) nebo ze znalcem stanovené reálné hodnoty podniku ve výši 183 000,- Kč, nikoliv však z částky 60 000,- Kč. V tomto znaleckém posudku znalec uvedl, že majetek podniku žalobce měl účetní hodnotu 44 766,- Kč s tím, že „znalec nemůže zjistit, zda tento majetek měl finanční vyjádření stejné i k hodnocenému datu a stejně nemůže zjistit, byl-li majetek uznán de iure, byl-li také ve firmě de facto, v jakém stavu, a proto nemůže být provedeno tržní ocenění podniku“123. S ohledem na nemožnost zjistit kompletní údaje o majetku vedeném v účetnictví tedy použil pro ocenění podniku údaje vyplývající z ceny peněz metodou kapitalizace zisku. Nepoužití tržní metody odůvodnil tím, že „nebyl zjištěn v čase obdobný nebo stejný podnikatelský subjekt, zobchodovaný v této době za průkazně zjištěnou cenu na území Západočeského kraje, metoda porovnávací jako jedna z metod tržního oceňování podniku je z tohoto ocenění vyloučena“. Na závěr dodal, že sám považuje za nejpřesnější částku 183 000,- Kč. Metoda, kterou se k této částce dopracoval, by se dala označit za „modifikovanou metodu kapitalizace zisku“124. Připustil, že se nemůže jednoznačně vyjádřit k tomu, zda by bylo reálné, aby mohl být podnik prodán za částku 477 000,- Kč, v daném ohledu by záleželo na poptávce, proto jako reálnou hodnotu 122

Guidance 7.38, více v MAŘÍK, M., Evropské oceňovací standardy a jejich význam pro oceňování podniku Acta Oeconomica Pragensia, 2004, č. 3, s. 68 123

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010

124

Základem tohoto postupu byla znalci částka 477 000,- Kč, vypočítaná metodou kapitalizace zisku při zohlednění obou živností vykonávaných žalobcem. Při nezahrnutí vlivu rukodělných prací pak došel právě k částce 183 000,- Kč - 57 -

podniku stanovil právě částku 183 000,- Kč. Dále pak uvedl, že tato cena není cenou obvyklou, protože pro stanovení obvyklé ceny neměl k dispozici podklady125. Taková metoda ale rozhodně nespadá do metod běžně užívaných a dalo by se říci, že se jedná o snahu přizpůsobit metodu částce, kterou znalec citem považuje za optimální. Pro takový postup sice je prostor (volná úvaha), ale podle ustálené judikatury je na místě až po zjištění skutečností, které umožňují porovnat srovnatelné (obdobné) případy v daném místě a čase a musí být podložen logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným úsudkem soudu. Nemůže být projevem libovolné (tedy nijak nepodložené) úvahy znalce či soudu.126 Podkladem pro volnou úvahu odvolacího soudu o výši hodnoty ceny podniku nemůže být pouze fakt, že na počátku řízení se účastníci shodli na částce 60 000,- Kč již z toho důvodu, že se tak stalo na jeho počátku (2001), zatímco cenu podniku žalobce bylo nutno stanovit k okamžiku rozhodování odvolacího soudu (2009)127.

Z obou rozsudků je patrné, že široká škála podniků s rozdílným charakterem jak činnosti, tak „velikosti“ ve smyslu obratu vyžaduje také různé metody zjišťování hodnoty podniku. Tento fakt je dále komplikován situací, ve které je hodnota zjišťována, tudíž je na místě říci, že univerzální postup neexistuje. Zůstává hlavně na znalcích, aby v rámci rozhodovací činnosti soudu zpracovávali své posudky tak, aby z nich byla jasně patrná vhodnost právě té metody, kterou užili. Zákon dává navíc soudům možnost změnit názor znalce, obsažený ve znaleckém posudku, pokud s danou metodou nesouhlasí a využít možnosti jak revizního znaleckého posudku, tak případné volné úvahy. V EVA směrnici 7 se v části 16 říká „pokud je ocenění odvozeno z tržních faktů a očekávaných výnosů jiných subjektů průmyslového odvětví, je výsledkem tržní hodnota podniku. Pokud je ocenění založeno na subjektivních kritériích a požadavcích investora, 125

Zmíněný chybějící podnik pro srovnání

126

Blíže v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007

127

Blíže k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010 - 58 -

bude výsledkem „subjektivní“ hodnota podniku“128. S tím se nedá než souhlasit a ukazuje to i na nedostatek české právní úpravy, tedy možnost určité „svévole“ soudních znalců a jejich nedostatečné omezení, kdy si metody a postupy určují sami na základě svého uvážení. Problémem toto určitě je, což dokazuje i Nejvyšší soud, který tuto problematiku řešil ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2009 a došel k závěru, že znalec se „nesmí omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru“ 129

. To je pro znalce určitý limit, nicméně dle mého názoru limit nedostatečný a stále

záleží spíše na tom, jak znalec umí svou metodu určení hodnoty podniku soudu „nabídnout“.

4.2

Slovenská úprava

Pokud se vývoj zákonů v oblasti hodnocení podniků v krizi popisuje jako překotný a plný novinek, pak na Slovensku je situace z tohoto pohledu ještě dramatičtější. Slovenskou obdobou českého zákona o oceňování majetku je Vyhláška č. 492/2004 Z.z., o stanovení všeobecnej hodnoty majetku130. Dalším zásadním zákonem a jakousi obdobou českého insolvenčního zákona 131je zákon o konkursu a restrukturalizaci a o změně a doplnění některých zákonů132. Tento zákon usiluje především o to, aby se insolvenční právo přizpůsobilo novým vývojovým trendům, jedná se tak o jakousi velkou modernizaci původního zákona. Ten obsahoval z dnešního pohledu celou řadu nedostatků a bylo třeba nových řešení a přístupů. „Jako příklad lze uvést stanovení časových či jinak termínovaných intervalů a lhůt v konkursním řízení v jednotlivých paragrafových zněních. Z diskuse vyplynulo, jak zranitelná jsou tato časová vymezení nejen pro práci soudů, tedy konkursních soudců, 128

Guidance 7.16, více v MAŘÍK, M., Evropské oceňovací standardy a jejich význam pro oceňování podniku Acta Oeconomica Pragensia, 2004, č. 3, s. 66 - 67 129

Blíže v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2009, sp..zn. 22 Cdo 1810/2009

130

Vyhláška č. 492/2004 Z.z., o stanovení všeobecnej hodnoty majetku, ve znění pozdějších předpisů

131

Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení

132

Zákon č. 7/2005 Zz., o konkursu a restrukturalizaci a o změně a doplnění některých zákonů - 59 -

ale především správců. Každé prodloužení stanoveného termínu je nutno projednat a zdůvodnit samozřejmě předem, jinak jsou aktéři vystaveni případné sankci. Původním smyslem tohoto opatření bylo zajistit urychlený postup celého konkursního řízení, ale opak se stává pravdou.“133 V zákoně o konkursu a restrukturalizaci a o změně a doplnění některých zákonů do konkursního řízení vstoupilo výrazně Ministerstvo spravedlnosti SR. O jaký rozsah ve skutečnosti jde, říká výčet zplnomocňujících ustanovení v § 204 zákona č. 7/2005 Zz. Například je to záležitost podrobností o obsahových náležitostech seznamu majetku a seznamu závazků dlužníka (úpadce), výše přídavku na úhradu odměny předběžného správce, výše přídavku na úhradu nákladu konkursu a výši nákladu rozhodujícího pro posouzení, zda je možno konkursní řízení zastavit pro nedostatek majetku, podrobností o výši, druhu a způsobu určení odměny a úhradě výdajů předběžného správce, správce v konkursu či při řízení o oddlužení, vzorů tiskopisů pro podávání přihlášek a souhrnné přehledy, podrobností o obsahových náležitostech soupisu, evidence o pohledávkách proti podstatě a jejich přiřazování a rozpočítávání mezi soupisové složky majetku a tak dále.

4.3 Srovnání české úpravy se slovenskou, možnosti inspirace V této části srovnám míru komplexnosti úprav dané problematiky v českém a slovenském právním řádu, a to právě na zmíněných zákonech. Zásadní vliv na určování hodnoty podniku má spíše první, tedy vyhláška č. 492/2004 Z.z., o stanovení všeobecnej hodnoty majetku, ale na řešení insolvence je zase možné lépe dokládat provázanost českého a slovenského práva. Z této provázanosti je podle mého názoru možné dovozovat, že v případě jisté inspirace by nemělo být nikterak problematické zavést podobné či stejné instituty i v právu českém. Mám tím konkrétně na mysli obsáhlejší regulaci práce soudních znalců a odhadců.

133

ŽÍTEK, K., Jak u našich sousedů? Konkursní noviny *online+, vyd. č. 6, 22. 3. 2006 *cit. 13. 3. 2012+, dostupný na WWW:

- 60 -

4.3.1 Vyhláška o stanovení všeobecnej hodnoty majetku Pokud se pokusíme srovnat první zmíněný zákon, tedy zákon o oceňování majetku, a ten porovnat se slovenskou vyhláškou o stanovení všeobecnej hodnoty majetku, vyplývají okamžitě jasné rozdíly. Tím, který považuji i s ohledem na svou práci za nejvýznamnější, je část slovenské vyhlášky, která upravuje metody a postupy stanovení hodnoty majetku znalcem. Ta je totiž daleko konkrétnější a určuje slovenským znalcům přesný návod na ocenění podniku. Podobně jako zmíněné standardy upravuje terminologii a dává tak práci soudních znalců a odhadců jasnější rámec než úprava česká. Vyhláška zachází dokonce tak daleko, že přináší vlastní metodu výpočtu hodnoty podniku – Podnikatelskou metodu134. Jedná se o obrovský rozdíl, neboť v české úpravě není dokonce ani preferována některá z metod běžně užívaných a je skutečně pouze na znalci, kterou zvolí a zda ji modifikuje sám vhodně k dané situaci. Slovenské řešení velmi podobné situace, s jakou se potýkají české soudy, dává zajímavou možnost prohlédnout si možné důsledky určitého „přitvrzení“ zákona o oceňování majetku a jeho větší konkretizaci v části určování hodnoty podniku. Podnikatelská metoda vychází z podnikatelského záměru, předloženého navrhovatelem. Z něho musí být zřejmý vývoj podniku po majetkové, finanční, nákladové a výnosové stránce tak, aby bylo možné předvídat postavení podniku na trhu přibližně na 5 let dopředu 135. Stanovuje dokonce i přesné vzorce výpočtu hodnoty touto metodou a nenechává tak prostor k modifikacím na základě uvážení soudního znalce. Tato metoda ale není jedinou možnou podle tohoto zákona a podle situace může soudní znalec na Slovensku volit i z metod dalších na základě § 3, jmenovitě136:

134

▪

majetkovou metodou,

▪

podnikatelskou metodou,

▪

kombinovanou metodou,

▪

likvidační metodou,

▪

porovnávací metodou.

§ 3 vyhlášky č. 492/2004 Z.z., o stanovení všeobecnej hodnoty majetku, ve znění pozdějších předpisů

135

Príloha č. 16 vyhlášky č. 492/2004 Z.z., o stanovení všeobecnej hodnoty majetku, ve znění pozdějších předpisů 136

§ 3 vyhlášky č. 492/2004 Z.z., o stanovení všeobecnej hodnoty majetku, ve znění pozdějších předpisů - 61 -

Slovenský právní řád se tedy ekonomické stránce oceňování věnuje podstatně více než český a obsahuje daleko komplexnější úpravu ocenění podniku.

4.3.2 zákon o konkursu a restrukturalizaci Jak bylo zmíněno výše, slovenský zákon o konkursu a restrukturalizaci byl zásadně obměněn oproti starému zákonu zejména v oblasti vymezení termínů a lhůt. Ohledně této změny stále panují jisté obavy, neboť vytváří nový tlak na soudce, respektive celý soudní aparát. V souvislosti s tím vznikají další nepředpokládané problémy jako nezastupitelnost v případě nepřítomnosti, případná nemoc, nedoručení pošty, nespolupráce úpadce či třetích osob, liknavost práce věřitelského výboru, možná ztrátu určité části spisu a podobně. Všechny tyto situace se stávají daleko větším problémem. Obdobná situace panuje i v české verzi tohoto zákona. Je jím zákon o úpadku a způsobech jeho řešení. „Provedeme-li výpis pro srovnání těch paragrafů, kde se obecně hovoří o závazných lhůtách v obou zákonech, potom z této statistiky vyplývá, že ve slovenském konkursním zákoně č. 7/2005 Zz. je celkem 57 paragrafů se „závaznými lhůtami“ z 208 paragrafů, v českém zákoně jde o celkem 81 paragrafů se „závaznými lhůtami“ z 418 paragrafů.“137 Jak český zákon o úpadku a způsobech jeho řešení, tak i slovenský zákon o konkursu a restrukturalizaci mají kořeny ve společném zákoně, kterým byl zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Ten pochází z 11. 7. 1991, kdy se na něm usneslo Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky. Tento fakt tak dál dokládá, že i když se od té doby změnila celá řada věcí a vývoj situace u nás a na Slovensku se v určitých ohledech lišil, oba zákony jsou si v celé řadě míst velmi blízké. Pokud do obou zákonů nahlédneme, odlišně koncipována jsou zejména jednotlivá řízení. Co se týče zmocňujících ustanovení, tak v české verzi insolvenčního zákona Ministerstvo spravedlnosti ČR stanoví vyhláškou například „náležitosti výzvy k podávání přihlášek pohledávek, seznamu přihlášených pohledávek, formuláře přihlášek pohledávek, pravidla pro jejich úschovu a nahlížení do nich, náležitosti hlasovacích lístků, náležitosti 137

ŽÍTEK, K., Jak u našich sousedů? Konkursní noviny *online+, vyd. č. 6, 22. 3. 2006 [cit. 13. 3. 2012], dostupný na WWW: - 62 -

písemného podání, kterým se popírá pohledávka v reorganizaci, náležitosti zprávy o reorganizačním plánu a formuláře návrhu na povolení oddlužení, náležitosti seznamu insolvenčních správců a údajů do něj zapisovaných, způsob jeho členění a vedení a podmínky zápisu do seznamu insolvenčních správců a vyškrtnutí z něj, způsob určení odměny a některých hotových výdajů insolvenčního správce, jejich nejvyšší přípustnou výši a podmínky a rozsah hrazení odměny a hotových výdajů státem“, formuláře elektronických podání a podobně. 138 I z tohoto seznamu je při jeho srovnání s tím předchozím jasné, že obě úpravy vychází z podobného prostředí a musí řešit stejné podobné problémy. Rozdíly tak existují, na druhou stranu je zřejmé vzájemné ovlivňování a přejímání věcí, které se osvědčily. Dle mého názoru by bylo vhodné, aby se podobným způsobem prolnuly i úpravy oceňování a konkrétnějších rozměrů než nyní nabyla i úprava česká.

138

Blíže k tomu ŽÍTEK, K., Jak u našich sousedů? Konkursní noviny *online+, vyd. č. 6, 22. 3. 2006 [cit. 13. 3. 2012+, dostupný na WWW: - 63 -

Závěr Problematika vlivu krize na podnik, potažmo určování jeho hodnoty je stále živá a v doznívající krizi se v podstatě teprve nyní začíná projevovat určitý odklon od pohledu na globální krizi jako celek a příklon ke zpracování jejích následků. Je otázkou, zda se toto nějak projeví v podnikové praxi, potažmo praxi českých soudů při určování hodnoty podniku. Minimálně se ale ukázalo, že je vhodné přehodnotit pohled na určování hodnoty nehmotné části podniku, jeho perspektivy. Globální krize přinesla jasné vystřízlivění a prokázala, jak moc vedení podniků podlehlo přehnanému optimismu. Optimismus jako takový nebyl problémem v soudní praxi (alespoň ne v míře, v jaké se projevoval při vnitropodnikových analýzách), ale ukazuje se problém jiný, který krize pouze více odhalila. Obtížnost určení hodnoty nehmotné části podniku ještě zdůrazňuje potřebu zjistit přesně hodnotu části druhé. Právě v takovou chvíli se odhaluje neustálená praxe soudů, potažmo soudních znalců. Metody určování hodnoty jsou jimi užívány často spíše na základě citu a zkušenosti těchto znalců než na situaci, ve které se předmětný podnik nachází. Zdánlivě ideálním řešením by mohla být zákonná úprava, určující konkrétní metody a popisující situaci, kdy budou tyto metody užity. Problémem ale je šíře možných situací. Částečně se o takovou regulaci snaží insolvenční zákon v situaci, kdy se podnik dostal do objektivních hospodářských problémů, případně zákon o oceňování majetku v situaci, kdy se o určení hodnoty podniku snaží soud. Zejména druhý zákon ale problematiku podniků řeší značně okrajově a ponechává nezvykle velkou míru uvážení v rukou soudních znalců. Přestože existuje řada specifických situací, které není reálné postihnout zákonem v plné šíři, bylo by pravděpodobně vhodné upravit alespoň běžnější z nich konkrétnějšími ustanoveními. Že přílišná volnost použití metod způsobuje problémy v soudní praxi, dokazuje i judikatura, kde špatně určená hodnota podniku (resp. - 64 -

nesouhlas s ní) je poměrně častou příčinou vleklosti řízení a nutnosti dalších znaleckých posudků. Při případných změnách jak zákona o insolvenci, tak zákona o oceňování nicméně jen těžko poslouží jako inspirativní zdroj slovenská úprava. Na ní se totiž výrazně projevuje, že vychází ze stejných pramenů a prostředí jako úprava česká a obě se ve svém „záběru“ (či v určitých ohledech spíše nezáběru) v podstatě shodují a překrývají. Hypotézou bylo, že ekonomické modely určování hodnoty podniku se těžko přenášejí do následné podnikové i soudní praxe. Z práce vyplývá, že v podnikové praxi se tyto modely sice uplatňují ve velké šíři, nicméně jsou deformovány přehnanými očekáváními vedení podniku. V případě soudní praxe se objevuje jiný problém, a to jejich téměř nahodilé užívání znalci, neomezovanými normami. Modely jsou sice uplatňovány v podobné šíři jako ve sféře podnikové, ale znalci každou jednotlivou metodu užívají na základě vlastního přesvědčení o její vhodnosti a nikoliv na základě vhodnosti skutečné, ve světle nastalé situace. V rámci této práce jsem si kladl za cíl nastínit postupy určování ceny hodnoty podniků, jejich průnik do praxe a poukázat na nedostatky při tomto procesu. Za základní nedostatek tedy považuji zejména právě chybějící komplexní právní úpravu, jež by zajišťovala a zároveň zavedla i kontrolu zpracovávaných ocenění. Vhodným řešením by mohla být rozsáhlá novela zákona o oceňování majetku, která by se rozsáhlejším způsobem věnovala metodám určování hodnoty podniku. Inspirací by pro ni mohly být i v mé práci zmíněné standardy a EVA směrnice, vhodně doplněné specifiky českého prostředí. Domnívám se, že právě v České republice je nutné stanovit „mantinely“, mezi kterými se pohybují soudní znalci, poněkud úžeji. K této úvaze mě mimo jiné vede i obecně vyšší hladina korupce v České republice v kontrastu s volností metod a tím i vlivem znaleckých posudků. Přesněji definovanými situacemi, ve kterých je vhodné užít přesně danou metodu výpočtu, by bylo možné zabránit celé řadě pochybných znaleckých posudků a zároveň i určitým způsobem zamezit roztříštěnosti užívaných metod. V tuto chvíli je totiž u soudů běžnou praxí, že různí znalci přicházejí s naprosto odlišnými výsledky hodnoty u téhož podniku v témže momentě. Řešení není

- 65 -

daleko, stačí se jen podívat na zmíněné standardy či slovenskou úpravu metod oceňování v rámci vyhlášky o stanovení všeobecnej hodnoty majetku. Takové tendence se u nás sice projevují, ale zatím spíše ve směru neformálních doporučení než pevného ukotvení na zákonné úrovni. Zda s názorem, že v této oblasti existuje určitá mezera a prostor na doplnění zůstanu sám, ukáže až budoucnost.

- 66 -

Resumé Recent financial crisis and following severe economic downturn brought new challanges for companies and entreprenuers all over the wolrd, sometimes even threatening their very existence. In its wake, the case for reliable method for company valuation became as compelling as ever. This thesis focuses on company valuation in crisis environment. My aim was to complement the traditional economics-based approach to this issue with insights from legal point of view, in particular rules and case law. Obviously, one cannot leave economic consideations out of the discussion altogether. Therefore, I will review the main existing methods of valuation, their individual pros and cons and their appropriateness for use in judicial practice. However, emphasis will be also put on company valuation as a means for a distressed company to find its way out of its difficult situation as opposed to the usual use in valuation of the firm after its demise. The chief goal of the thesis is to comprehensively describe and discuss issues involved in company valuation, its respective methods and their possible caveats when used in judicial practice. The essential problem is the inbalance between the wide range of the theoretical methods and problems with their application to practice. While there is a plethora of economic theories of company valuation, considerably less attention have been paid to their application in specifi legal cases. I have picked this topic because it currently receives a lot of attention in media and as well as in legal profession. The main source of information was the internet as the field evolves rapidly and formal publications fail to cacht up-to-date developments. I am well aware of the issues of credibility of such, sometimes poorly-established, sources and thus I did my best to verify as much material as possible with different sources and when the situation allowed, to use well-established references. In the second and third part of the thesis. I am well aware of many related issues which I had to omit because they

- 67 -

were beyond the scope of this thesis. These include, inter alia,

liquidation of

enterprises, broader review of expert opinions and methods used in them, specific implications of global crisis for small- and medium-sized enterprises in the Czech Republic. My core hypothesis is that well-researched methods of company valuation are not sufficiently incorporated into the legal practice. The hypothesis is investigated by the means

of

comparison

of

theoretical

- 68 -

background

to

legal

practice.

Použité zdroje Monografické publikace BELLINGER, W.K., The economic analysis of public policy b.m.: Taylor and Francis, 2007, 436 s. ISBN 04-157727-7-x COPELAND, T., KOLLER, T., MURRIN, J. Valuation b.m.: McKinsey and Company, 1991, přel. BLAHOUTOVÁ, H., 360s. ISBN 80-85605-41-4 DĚDIČ, J., MAŘÍK, M. Akvizice a oceňování podniků 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1992, 82 s. ISBN 80-7079-938-2 HOLMAN, R., Ekonomie 5. vyd. Praha: C H Beck, 2011, 692s. ISBN 978-80-7400-006-5 KISLINGEROVÁ, E. Podnik v časech krize 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, 208s. ISBN 97880-247-3136-0 KOHOUT, P. Finance po krizi 2.rozš. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, 266s. ISBN 978-80-2473583-2 MELUZÍN, T., MELUZÍN, V. Základy ekonomiky podniku 2.přeprac. vyd. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2007, 120 s. ISBN 978-80-214-3472-1 REFAIT, M. Oceňování podniků Paris: Presses Universitaires de France, 1994, přel. KELIŠ, J., 128s. ISBN 80-901918-6-x RAIS, R. Specifika krizového managementu 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2007, 92 s. ISBN 978-80-87071-11-3 SMEJKAL, V.; RAIS, K. Řízení rizik 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2003, 270 s. ISBN 80-2470198-7 SMRČKA, L., Potenciál vývoje počtu insolvenčních podání v české ekonomice in Nová teorie ekonomiky a managementu organizací a jejich adaptační procesy, Praha: Oeconomica, 2009, 8 str. ISBN 978-80-245-1571-7 SYNEK, M., Nauka o podniku: učební texty pro bakalářské studium 3. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1994, 383 s. ISBN 80-7079-892-0

Články MAŘÍK, M., Evropské oceňovací standardy a jejich význam pro oceňování podniku Acta Oeconomica Pragensia, 2004, č. 3

- 69 -

VOLDÁNOVÁ, J., Benchmarking: moderní nástroj řízení in Veřejná správa, 2008, č. 13

Elektronické zdroje BARABÁŠ, I., PODDANÁ, J., Technická novela insolventního zákona Eprávo *online+, 29. 4.2008 *cit. 3. 3. 2012+, dostupný na WWW: BUŘÍNSKÁ, B., Pohled do historie: jak začala velká hospodářská krize v roce 1929? Idnes *online+, 23. 10. 2008 *cit. 6. 3. 2012+, dostupný na WWW: CUPALOVÁ, M., Vyhlídky ekonomického vývoje po krizi a reakce zemí EU in Sociální, ekonomické, právní a bezpečnostní otázky současnosti [online], 23. – 24. 4. 2010 [cit. 1. 3. 2012+, 600 s., dostupný na WWW: Co je to finanční krize? Hospodářská krize*online+, 2009 *cit. 5. 3. 2012+, dostupný na WWW: DAMODARAN, A., Price and Value to Book Ratio by Sector Stern[online], 1. 2010 [cit. 17. 3. 2012+, dostupný na WWW: Earnings before interest and tax Value based management [online], 2011 [cit. 3. 3. 2012], dostupný na WWW: Ekonomika Slovník cizích slov *online+, 20-- [cit. 1. 3. 2012+, dostupný na WWW: FÁZSY, A., Copak je krize věčná? Česká pozice*online+, 8. 8. 2011 *cit. 5. 3. 2012+, dostupný na WWW: HOLEČKOVÁ, J., Techniky a metody finanční analýzy BusinessInfo [online], 11. 6. 2009 [cit. 5. 3. 2012+, dostupný na WWW: Hospodářská komora, Aktualizovaný program podpory environmentálních technologií v České republice Komora [online], 26. 5. 2009 [cit. 3. 3. 2012], dostupný na WWW:

- 70 -

JINDRA, V., Analýza rizika jako klíčový faktor v podnikání in Sociální, ekonomické, právní a bezpečnostní otázky současnosti [online], 23. – 24. 4. 2010 *cit. 1. 3. 2012+, 600 s., dostupný na WWW: REMEŠ, D., Řízení výkonnosti podniku v době krize *online+, 2009 *cit. 11. 3. 2012+, dostupný na WWW: KAHNEMAN, D., LOVALLO, D., Curbing optimism bias and strategic misrepresentation in planning: Reference class forecasting in practice [online], 18. 12. 2007 [cit. 12. 3. 2012], dostupný na <WWW http://www.sbs.ox.ac.uk/centres/bt/Documents/Curbing%20Optimism%20Bias%20and%20Str ategic%20Misrepresentation.pdf> KRÁLÍČEK, T., Do Česka míří recese. Na konci roku ještě ekonomika rostla Byznys.iHNed *online+, 13. 2. 2009 *cit. 3. 3. 2012+, dostupný na WWW: KRÁLÍČEK, T., Evropa upadá do recese. Stáhla eurozónu, Itálii, Německo [online], 14. 11. 2008 *cit. 1. 3. 2012+, dostupný na WWW: KRATĚNA, J., Několik poznámek k obvyklé ceně a tržní hodnotě Komora soudních znalců ČR *online+, dostupný na WWW: Krize přestane sama, řekl Klaus Novinky [online], 9. 2. 2009 [cit. 17. 3. 2012+, dostupný na WWW: Likvidita Akcie *online+, 16. 4. 2010 *cit. 17. 3. 2012+, dostupný na WWW: MÁČALOVÁ, P., Důvěra v hospodářství EU spadla nejníže od roku 1985 Ihned [online], 29. 1. 2009 *cit. 6. 3. 2012+, dostupný na WWW: Ministerstvo financí, Sazba daně z příjmu právnických osob Euroekonom [online], 2011 [cit. 12. 3. 2012+, dostupný na WWW: MORÁVEK, D., Hrozí světu největší hospodářská krize posledních sta let? Podnikatel [online], 18. 9. 2008 *cit. 5. 3. 2012+, dostupný na WWW: NOPAT – Net operating profit after tax Value based management [online], 2011 [cit. 3. 3. 2012+, dostupný na WWW: PÁLINKÁS, Z., RANIČ, R., Změna slovenského insolvenčního práva, významná pro české věřitele: zlepšení pozice věřitele při podávání insolvenčních návrhů Eprávo*online+, 2012 *cit. 15. 3.

- 71 -

2012+, dostupný na WWW: Poslanci navrhují přílepek, aby zabrání orné půdy a volné krajiny pro výstavbu průmyslových hal bylo zadarmo Deník obce*online+, 27. 9. 2011 *cit. 11. 3. 2012+, dostupný na WWW: Ropa Brent – graf vývoje ceny komodity – 1 rok – měna USD Kurzy [online], 6. 3. 2012 [cit. 6. 3. 2012+, dostupný na WWW: Řešení hospodářské krize Hospodářská krize*online+, 2009 *cit. 5. 3. 2012+, dostupný na WWW: SMUTNÝ, P., Čas na restrukturalizaci vaší firmy? Ekonom.iHNed [online], 6. 1. 2009, [cit. 3. 3. 2012+, dostupný na WWW: ISSN 1213-7693> Substanční ocenění Trh firem *online+, 2011 *cit. 3. 3. 2012+, dostupný na WWW: Winston Churchill AZcitáty *online+, *cit. 15. 3. 2012+, dostupný na WWW: ZIKMUND, M., Ukazatelé rentability Businessvize [online], 16. 3. 2010 [cit. 5. 3. 2012], dostupný na WWW: ŽÍTEK, K., Jak u našich sousedů? Konkursní noviny *online+, vyd. č. 6, 22. 3. 2006 *cit. 13. 3. 2012+, dostupný na WWW:

Předpisy Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

- 72 -

Zákon č. 563/1991 Sb. o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku a o změně některých zákonů Zákon č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 125/2008 Sb. o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů9/1963 Sb., občanský soudní řád Vyhláška č. 492/2004 Z.z., o stanovení všeobecnej hodnoty majetku, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška Ministerstva financí č. 456/2008 Sb., oceňovací vyhláška, ve znění pozdějších předpisů

Soudní rozhodnutí Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/1999 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp..zn. 22 Cdo 1810/2009 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010

- 73 -

Přílohy Příloha č. 1 - tabulka růstu HDP v zemích EU (v %) Země

2007

2008

2009

2010

2011

Belgie

2,9

1,0

-2,9

0,6

1,5

Bulharsko

6,2

6,0

-5,9

-1,1

-3,1

Česká republika

6,1

2,5

-4,8

0,8

2,3

Dánsko

1,6

-1,2

-4,5

1,5

1,8

Německo

2,5

1,3

-5,0

1,2

1,7

Estonsko

7,2

-3,6

-13,7

-0,1

4,2

Irsko

6,0

-3,0

-7,5

-1,4

2,6

Řecko

4,5

2,0

-1,1

-0,3

0,7

Španělsko

3,6

0,9

-3,7

-0,8

1,0

Francie

2,3

0,4

-2,2

1,2

1,5

Itálie

1,6

-1,0

-4,7

0,7

1,4

Kypr

4,4

3,7

-0,7

0,1

1,3

Lotyšsko

10,0

-4,6

-18,0

-4,0

2,0

Litva

9,8

2,8

-18,1

-3,9

2,5

Lucembursko

6,5

0,0

-3,6

1,1

1,8

Maďarsko

1,0

0,6

-6,5

-0,5

3,1

Malta

3,7

2,1

-2,2

0,7

1,6

Nizozemí

3,6

2,0

-4,5

0,3

1,6

Rakousko

3,5

2,0

-3,7

1,1

1,5

Polsko

6,8

5,0

1,2

1,8

3,6

Portugalsko

1,9

0,0

-2,9

0,3

1,0

Rumunsko

6,3

6,2

-8,0

0,5

2,6

Slovinsko

6,8

3,5

-7,4

1,3

2,0

Slovensko

10,4

6,4

-5,8

1,9

2,6

Finsko

4,2

1,0

-6,9

0,9

1,6

Švédsko

2,6

-0,2

-4,6

1,4

2,1

Velká Británie

2,6

0,6

-4,6

0,9

1,9

Zdroj: CUPALOVÁ, M., Vyhlídky ekonomického vývoje po krizi a reakce zemí EU ve sborníku Sociální, ekonomické, právní a bezpečnostní otázky současnosti

- 74 -

Seznam zkratek v.o.s.

veřejná obchodní společnost

k.s.

komanditní společnost

s.r.o.

společnost s ručením omezeným

EBIT

zisk před úroky a zdaněním, z angl. Earnings before interests and taxes

NOPAT zisk po zdanění, z angl. Net operating profit after taxes ROA

rentabilita aktiv, z angl. Return on assets

ROE

rentabilita vlastního kapitálu, z angl. Return on equity

ROI

rentabilita investic, z angl. Return on investment

ROIC

rentabilita investovaného kapitálu, z angl. Return on invested capital

Fed

Americká centrální banka, z angl. Federal Reserve System

USD

Americký dolar, z angl. United States dollar

MMF

Mezinárodní měnový fond

G20

Skupina největších ekonomik světa (19 států a Jednotný vnitřní trh Evropské unie)

OECD

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, z angl. Organisation for Economic Co-operation and Development

HDP

hrubý domácí produkt

BSM

bezpodílové spoluvlastnictví manželů

SJM

společné jmění manželů

IVS

Mezinárodní oceňovací standardy, z angl. International Valuation Standards

TEGoVA

světová organizace odhadců, z angl. The European Group of Valuers’ Associations

EVS

Evropské oceňovací standardy, z angl. European Valuation Standards

- 75 -