Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra dějin státu a práva. Diplomová práce POLITICKÉ PROCESY Z 50. LET MINULÉHO STOLETÍ

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra dějin státu a práva

Diplomová práce POLITICKÉ PROCESY Z 50. LET MINULÉHO STOLETÍ Kateřina Palová 2007/2008

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Politické procesy z 50. let minulého století zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

1

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. JUDr. Ladislavovi Vojáčkovi, CSc. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce.

2

„Chtěl jsem s Tebou v malé chatě žít, chtěl jsem Tě mít rád, dnes však musím v cele na Pankráci, za vlast, život umírat. A proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás ostnatý drát. A proto jen, že jsem měl svou zem tak rád, dělí nás Sovětský svaz.“

Sloka z jedné z nejproslulejších písní muklů v padesátých letech.

1

Obsah Poděkování ....................................................................................................................................... 2 1

Radosta, P. Protikomunistický odboj. EGEM, 1993, str. 8.

3

Obsah ............................................................................................................................................... 3 Úvod ................................................................................................................................................. 5 I. HISTORICKÝ NÁSTIN.................................................................................................................. 6 I.1 Situace v Československu během a po II. světové válce .................................................. 6 I.2 Únor 1948 – nástup komunismu ....................................................................................... 8 I.3 Období po únoru 1948, doba politických procesů .......................................................... 10 Heliodor Píka ......................................................................................................................... 13 Číhošťský zázrak .................................................................................................................... 14 II. PRÁVNÍ PŘEDPISY .................................................................................................................. 15 II.1 Ústava 9. května .............................................................................................................. 16 II.2 Zákony ............................................................................................................................. 17 Zákon č. 231/1948 Sb., zákon na ochranu lidově demokratické republiky ............................ 18 Zákon č. 232/1948 Sb., zákon o Státním soudu ...................................................................... 19 Zákon č. 247/1948 Sb., zákon o táborech nucené práce ........................................................ 19 Zákon č. 319/1948 Sb., zákon o zlidovění soudnictví ............................................................. 20 II.3 Všeobecná deklarace lidských práv ................................................................................ 20 III. TI, KTEŘÍ ZDE VLÁDLI... ....................................................................................................... 22 III.1 Komunistická strana ........................................................................................................ 22 III.2 Sovětští poradci ............................................................................................................... 23 III.3 Ministerstvo spravedlnosti .............................................................................................. 24 III.4 Státní bezpečnost ............................................................................................................. 25 III.5 Bezpečnostní pětky ......................................................................................................... 27 IV. JUSTICE ................................................................................................................................... 28 IV.1 Stav justice v 50. letech minulého století......................................................................... 28 IV.2 Prokuratura ...................................................................................................................... 30 IV.3 Soudy ............................................................................................................................... 32 IV.4 Obžalovaní ...................................................................................................................... 35 IV.5 Obhajoba ......................................................................................................................... 36 TRESTNÍ ŘÍZENÍ ........................................................................................................................... 37 V.1 Trestný čin ....................................................................................................................... 37 V.2 Přípravné řízení ............................................................................................................... 38 Zatýkání .................................................................................................................................. 38 Vyšetřovací vazba................................................................................................................... 39 Vyšetřování ............................................................................................................................. 39 V.3 Hlavní líčení .................................................................................................................... 41 V.4 Důkazy ............................................................................................................................ 44 V.5 Svědci .............................................................................................................................. 45 V.6 Rozsudky ......................................................................................................................... 46 V.7 Tresty............................................................................................................................... 47 V.8 Výkon trestu .................................................................................................................... 48 V.9 Amnestie.......................................................................................................................... 49 VI. REVIZE PROCESŮ - náprava křivd ........................................................................................ 50 VI.1 Rehabilitace ..................................................................................................................... 50 VI.2 Jednotlivé vlny rehabilitací ............................................................................................. 51 První vlna ............................................................................................................................... 51 Druhá vlna.............................................................................................................................. 51 Třetí vlna ................................................................................................................................ 52 VI.3 Procesy s tehdejšími vyšetřovateli, prokurátory ............................................................. 54 4

VI.4 ... a stále spousta otazníků ............................................................................................... 55 Přílohy ............................................................................................................................................ 56 Příloha č. 1.................................................................................................................................. 56 Příloha č. 2.................................................................................................................................. 57 Příloha č. 3.................................................................................................................................. 58 Příloha č. 4.................................................................................................................................. 59 Příloha č. 5.................................................................................................................................. 60 Résumé ........................................................................................................................................... 61 Použité zdroje ................................................................................................................................. 63 Knižní díla .................................................................................................................................. 64 Sborníky ..................................................................................................................................... 65 Právní předpisy........................................................................................................................... 66 Soudní rozhodnutí ...................................................................................................................... 66 Elektronické publikace ............................................................................................................... 66

Úvod V padesátých letech minulého století položili komunisté spolu se Sovětským svazem naši zemi, právo a lid na lopatky. Bylo to období lží, nezákonností, teroru, vražd. O tom, jak se

5

povedlo komunistům zabít demokracii v naší zemi, zneužít justici a právo k dosažení svých cílů, jak po čase vítězství přišel čas pomsty, jak tato pomsta vypadala, pojednává tato práce. Roman Cílek ve své knize Čas triumfu, čas pomsty píše: „Pouze moudrý a vznešený vítěz se dokáže v okamžicích, kdy získá moc, obejít bez pomsty. Ti kteří triumfovali v únoru 1948 a měsících následujících, měli ke vznešenosti dál než ke hvězdám. Nemohlo to být tedy jinak: Po čase triumfu nadešel, musel zákonitě nadejít, čas pomsty.“2 Komunisté se mstili krutě, velmi krutě. V tomto smutném období naší nedávné minulosti docházelo k justičním vraždám, které nemají v naší historii obdoby. Politické procesy, při kterých byly stovky občanů popraveny, desetitisíce odsouzeny k doživotnímu či dlouholetému žaláři, vytvořila komunistická strana dle vzoru Sovětského svazu. Cílem této práce je podat stručný, ale výstižný obraz o politických procesech v 50. letech minulého století z pohledu právní úpravy a skutečného dění v dané době, včetně společenských příčin a následných hodnocení těchto procesů.

I. HISTORICKÝ NÁSTIN I.1

2

Situace v Československu během a po II. světové válce

Cílek, R. Čas triumfu, čas pomsty. Praha: Tempo, 1997, str. 7.

6

Komunisté a Sovětský svaz využili politickou situaci, která zde panovala během protektorátu a války. V roce 1943 (12. prosinec) uzavřel Eduard Beneš3 v Moskvě smlouvu se Stalinem o přátelství, vzájemné pomoci a spolupráci a zahájil jednání s komunisty týkající se poválečného uspořádání republiky. Již v době osvobození si pojistili orientaci naší poválečné politiky nedovolením Američanům osvobodit Prahu. Po válce byl oslavován Sovětský svaz jako náš zachránce. Nezapomněli nám připomenout, že právě Sovětský svaz je pro nás tím pravým spojencem, který nám pomůže dojít k socialismu – řádu, v němž nedochází k vykořisťování člověka. „KSČ vytěžila maximum z frustrace, způsobené mnichovskou kapitulací a léty okupace, z frustrace, jež se v květnu 1945 proměnila ve zběsilou pogromistickou nenávist. Tuto nenávist KSČ cílevědomě a promyšleně podporovala a kanalizovala ji potřebným směrem, její propaganda soustavně naznačovala spojení mezi nacisty a kolaboranty a nynějšími odpůrci strany.“4 V Ústavě 9. května nalezneme poděkování sovětům za jejich osvobození naší země. V této listině nalézáme zmínku o tzv. „Mnichovské zradě“, jako zradě buržoazie, při které nás západní spojenci nechali napospas Hitlerovi, jen aby se vyhnuli nevyhnutelné válce. Došlo tím k „zákeřnému přepadení našeho mírumilovného státu.“5 Zásluhy západních spojenců byly záměrně opomíjeny. „Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy.“6 Těmito slovy W. Churchill vystihl v březnu 1946 ve svém fultonském projevu světovou politickou situaci, jíž z počátku mnoho politiků nevěřilo. Bohužel se to stalo pravdou na více než dlouhých čtyřicet let. V květnu roku 1946 bylo zvoleno Národní shromáždění přímými volbami podle zásad poměrného zastoupení jako jednokomorový parlament. Po těchto volbách, ze kterých vyšla KSČ jako nejsilnější strana, obsadila KSČ nejvýznamnější ministerstva (vnitro, národní obranu, informace). 3

Eduard Beneš - druhý Československý prezident ( v letech 1935-1938 a 1945-1948), zemřel 7. června 1948. Hejl, V. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha, 1990, str. 47. 5 Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky, úvodní prohlášení. 6 Citováno podle: Esner, J.: Fultonský projev [citováno 17.2.2008]. Dostupný http://studena.valka.cz/fulton_1946.htm. 4

7

z:

Při nabídce USA k přistoupení Československa k Marshallovu plánu7 na obnovu poválečné Evropy byli nuceni čeští politici odmítnout. V červenci 1947 se Jan Masaryk8, účastnil jednání o tomto plánu se Stalinem9 v Moskvě. Masaryk po návratu prohlásil: „Jel jsem do Moskvy jako ministr zahraničí suverénního státu a vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“10 Marshallův plán naši politikové, pod nátlakem z Moskvy odmítli. E. Beneš již v roce 1945 požadoval po demokratických ministrech, aby se dohodli s komunisty. Komunistická strana bohužel vždy prosadila svou na úkor ústupků demokratických ministrů. Již na podzim 1947 se objevovaly zprávy o tom, že se KSČ chystá převzít moc v republice. Po únoru 1948 se vše radikálně změnilo.

I.2

Únor 1948 – nástup komunismu Událostí, kterou začala tzv. únorová vládní krize, bylo Dybalovo11 odvolání osmi

nekomunistických důstojníků Sboru národní bezpečnosti v Praze, načež dr. Petr Zenkl12 na

7

tzv. Marshallův plán - vletech 1948-1952 poskytly USA 13 miliard dolarů západní Evropě, Marshall byl oceněn Nobelovou cenou za mír. 8 Jan Masaryk – syn T.G.Masaryka, ministr zahraničních věcí v letech 1945-1948), zemřel za dosud nevyjasněných okolností ( teorie vraždy a sebevraždy) 10. března 1948 . 9 Josif Vissarionovič Džugašvili vlastním jménem, vládce Sovětského svazu v letech 1929-1953. 10 Citováno podle: Fajmon, H.: Česká republika a USA: země blízké nebo vzdálené [citováno 17.2.2008]. Dostupný z: http://www.cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=201&PHPSESSID=aada7f3%C5%9999c3d79919. 11 Dybal - pplk., zemský velitel SNB. 12 Petr Zenkl byl předsedou národně socialistické strany.

8

zasedání vlády požadoval po ministru vnitra Noskovi13 dne 13. února 1948 vysvětlení. Komunisté byli přehlasováni a vláda se usnesla, přijmout je zpět na funkce, které vykonávali před propuštěním. Nosek však toto usnesení nesplnil. Nekomunističtí ministři podali 20. února demisi (národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté) a 25. února se k nim přidali ještě další (sociální demokraté). 17. února obsadilo SNB pražský rozhlas. Prezident Eduard Beneš byl pod nátlakem komunistů a Sovětského svazu. Již v lednu Kreml Benešovi připomněl, že v roce 1935 schválil tajný protokol o spolupráci sovětské a československé výzvědné služby a později tajný protokol o postoupení Zakarpatí Sovětskému svazu, dále také to, že v roce 1938 dostal od SSSR 10 tisíc dolarů na přesídlení do Londýna. Pokud by Beneš vzdoroval, Moskva byla připravena tyto informace zveřejnit.14 Beneš nakonec tuto demisi přijal a Gottwald rekonstruoval vládu. Doplnil ji komunisty a loajálními ministry z řad nekomunistů. Toto byl konec demokratického Československa, do exilu odchází během jediného roku přibližně šedesát tisíc lidí, teror má zastrašit všechny, kteří nechtějí přijmout únorový diktát a vše s ním související. Únor 1948 byl vyvrcholením vývoje po boku SSSR od smlouvy 12.12.1943. Formální stránka února 1948, ve které část vlády podává demisi a předseda vládu doplňuje, probíhá ústavně, ale mimoústavní a protiústavní faktory hrají rozhodující roli. Těmito faktory byly: 1. milice („ozbrojená pěst dělnické třídy“) - komunistické vojenské útvary civilistů, které vznikly nezákonným způsobem a byly používány KSČ proti vnitřnímu nepříteli. Milice sehrály důležitou roli při organizaci manifestací, jako nástroj nátlaku na dělníky. Milicionáři byli dobře placeni (4000 Kčs měsíčně v průměru). Karel Kaplan uvádí, že milice měly k dispozici desetitisíce pušek, tisíce samopalů, dokonce desítky tanků,15 2. akční výbory, které dělají „čistky“ ve většině organizací (podnicích, úřadech, školách), 3. nátlak komunistů a Kremlu na prezidenta Eduarda Beneše, aby demisi přijal. Pražští studenti, kteří vyšli manifestovat na podporu demokratické vlády byli zadrženi Lidovými milicemi a policií. Následovalo zatýkání velké části z nich a vyloučení z vysokých škol. Přišlo na řadu budování totalitního politického systému, došlo k uzavření hranic ministerstvem vnitra.

13

Václav Nosek – ministr vnitra v letech 1945-1953. Pernes, J., Foitzik, J. Politické procesy v Československu po roce 1945 a „případ Slánský“. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference, pořádané ve dnech 14.-16. dubna 2003 v Praze. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2005, str. 100. 15 Kaplan, K. Nebezpečná bezpečnost. Státní bezpečnost 1948-1956. Brno: Doplněk, 1999, str. 54 14

9

Zatýkání Státní bezpečností začalo již před koncem únorové krize. Pravděpodobně prvními zatčenými byli národní socialisté Němeček a Teichmann (později odsouzeni). Budou následovat další zatčení především v justici, bezpečnosti a armádě.

I.3

Období po únoru 1948, doba politických procesů Benešovým přijetím demise došlo k převzetí moci KSČ ve státě. Dne 7. června 1948

prezident Beneš abdikoval, krátce poté (3.9.1948) zemřel. Prezidentem se stal Klement Gottwald. Po únorových událostech (všesokolský slet 1948, demonstrace při pohřbu E. Beneše) požadovala

10

část komunistů, aby byli zatýkáni a souzeni političtí protivníci bez ohledu na míru jejich provinění. Hlavní pokyn k procesům přišel však ze Sovětského svazu. Čistky prováděné akčními výbory Národní fronty byly důkladné. Z armády odešla 1/3 důstojnického sboru, svá místa musela opustit polovina podnikových ředitelů, školy opustily tisíce studentů a propuštěno bylo 100 vysokoškolských profesorů a docentů. Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně byla zrušena vládním nařízením č. 81/1950 Sb. (viz. příloha č.1) z 27. června

1950.16

Došlo

k zřízení

tzv. právnických škol pracujících, které

po

několikaměsíčním školení opouštěli dělničtí, ideologicky čistí prokurátoři i soudci. V následujících letech přišlo 250-300 tisíc dělníků z výroby do administrativy, armády a bezpečnosti. Masová nezákonnost, která se v plné míře rozvinula v naší zemi po únorových událostech roku 1948, vyvrcholila politickými procesy.17 Cílem těchto procesů bylo zastrašení všech, kteří by se chtěli nově nastolenému režimu postavit na odpor. Nejvíce se obávali důstojníků, účastníků dřívějších odbojů a inteligence. Karel Kaplan o nich napsal: „1. sloužily k prosazení mocenského monopolu a k zajištění režimu; bylo zdánlivým paradoxem, že v zakladatelském období působily jako stabilizační faktor režimu, později však zcela opačně; 2. napomáhaly k prosazení záměrů moci a též sovětských velmocenských plánů, dokonce pro hlubokou a rychlou přestavbu všech společenských oblastí v letech 1948-1953 se stávaly politické procesy nezbytnými; 3. fungovaly jako způsob řešení trvalého napětí mezi společností, občany a mocenským monopolem, jako způsob likvidace skutečných i vymyšlených odpůrců režimu, kritiků oficiální politiky a též řešení sporů a konfliktů, které vznikaly v řadách nositelů a vykonavatelů moci; 4. měly ideologické poslání, poskytovaly ,důkazy' o správnosti oficiální politiky zahlazovaly skutečné příčiny neúspěchů, protiklady mezi vyhlašovanými proklamacemi, sliby a skutečností, a vydávaly je za dílo nepřátel socialismu, a nikoli oficiální politiky; 5. působily jako nejúčinnější zdroj psychózy strachu a vytvářely tíživou atmosféru podezřívání, politické hysterie, ,agentománie'.“18 Základ nezákonností a perzekuce se nalézal v oficiální politice: v usneseních ÚV KSČ a vlády, ve vnitřních více či méně důvěrných směrnicích komunistických orgánů a jejich aparátu, někdy i v zákonech.19

16

27. června 1950 byla popravena na nádvoří pankrácké věznice popravena JUDr. Milada Horáková. Francek, J. Zločin a trest v Českých dějinách. 2. vydání. Praha: Rybka Publishers, 2000, str. 398. 18 Citováno podle: Francek, J. Zločin a trest v Českých dějinách. 2. vydání. Praha: Rybka Publishers, 2000, str. 398. 19 Kaplan, K., Paleček, P. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno: Barrister & Principal, 2001, str. 25. 17

11

Mezi nejznámější zinscenované politické procesy z padesátých let, jejichž aktéři jsou zástupci jednotlivých, nejvíce komunisty pronásledovaných a perzekuovaných okruhů osob, patří: 1.

proces s generálem Heliodorem Píkou (vojáci),

2.

Číhošťský zázrak – farář Toufar (katolická církev),

3.

monstrproces s vedením záškodnického spiknutí Horáková a spol. (demokratické politické strany, aktivní odbojáři během protektorátu),

4.

proces s vedením tzv. protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským (proces s lidmi z vlastních řad).

12

Heliodor Píka Jednou z prvních obětí politických procesů se stal generál Heliodor Píka, který se narodil ve slezské Štítině 3. července 1897. Dne 5. května 1948 byl zatčen a obviněn z velezrady, ze spolupráce s anglickou zpravodajskou službou během války i po ní a ze sabotáže organizace našich jednotek v SSSR. K trestu smrti byl odsouzen Státním soudem v Praze dne 28. ledna 1948. Pikův obhájce – dr. Váhala - podal zmateční stížnost, která však byla zamítnuta, podobně dopadla žádost o milost. Nepomohla ani intervence ministra národní obrany Ludvíka Svobody, který tvrdil, že jej zná již dlouhou dobu a že se Píka nedopustil žádného ze zločinů, které se mu kladou za vinu. Generála převezli z pankrácké věznice na Bory, kde byl popraven 21. června 1949. Před popravou se dopisem rozloučil s rodinou. V dopise psal: „Netruchlete pro mne, svědomí mě nehryže... Pokud jde o můj ,zločin', který mám smýt krví, věřte, že v těchto tragických dnech nezatěžuji svědomí hříchem a lží, když Vám pravím, že jsem zcela nevinen a že se za mne nemusíte stydět. Vězte, že jsem obhajoval ze všech sil, všemi použitelnými prostředky a schůdnými cestami svůj národ, náš stát a jeho nezávislost, a že jsem se vystříhal vždy všeho, co by mohlo národu a státu uškodit. Ve válce jsem se snažil sjednotit veškeré úsilí všech proti hitlerismu, aby národ byl co nejrychleji osvobozen. Spojil jsem se se všemi, kteří nám v tomto úkolu pomáhali. Řešit věci vnitřní a stranické politiky jednak nepříslušelo vojáku, nýbrž národu doma, jednak nesměli jsme se tím oslabovat a rozpolcovat. Věřil jsem prezidentu republiky, plnil jsem rozkazy vlády a nadřízených – jako poctivý voják, jenž měl to štěstí svobodně bojovat za ujařmený národ. Dokumenty, svědkové a historici později jasně dokáží, že jsem pro urychlení spojeneckého vítězství přispěl měrou nemalou, že jsem udržoval víru v Sovětský svaz a jeho vítězství po celou válku a první dvě léta snad jediný vůbec, v době, kdy celý svět nevěřil a očekával zhroucení SSSR. Když moje předvídání se vždy v kritických dobách splnila, nabývali ve spojeneckém světě taktéž důvěry a účinně Sovětskému svazu pomáhali. Historie se nedá tak lehce zfalšovat...“20 Generálova rehabilitace, o kterou usiloval Pikův syn a dr. Váhala, se uskutečnila až v roce 1968, kdy byl Vyšším vojenským soudem v Příbrami zrušen rozsudek Státního soudu. Bylo konstatováno generálovo zproštění v plném rozsahu obžaloby bývalého státního prokurátora v Praze, důvod zproštění bylo neprokázání skutků, pro něž byl stíhán.21

20 21

Francek, J. Zločin a trest v Českých dějinách. 2. vydání. Praha: Rybka Publishers, 2000, str. 400. Rozsudkem Vyššího vojenského soudu v P. ze dne 13. 12. 1968, sp. zn. VVS T 3/68.

Číhošťský zázrak Důvodem k perzekuci katolické církve byla obava z možnosti církve stát se základnou protistátní činnosti. K. Gottwald přednesl v červnu na schůzi ÚV KSČ, že je třeba „odpoutat katolickou církev od Vatikánu. Dostat je tak daleko, aby se s Vatikánem rozešli a stali se národní církvi... Žádné nové spory rituální vést nechceme, ale pryč od Říma a směrem k národní církvi. To je ovšem úloha velmi těžká,... je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou tak, aby sloužila režimu.“22 Tento cíl se straně však nepodařilo uskutečnit a proto následovaly provokace a represivní opatření. Tzv. Číhošťský zázrak, který zinscenovala státní bezpečnost byl jedním z nejznámějších příkladů. Využito bylo vhodné polohy kostela Nanebevzetí Panny Marie v obci Číhošť, kde byl farářem Josef Toufar. V neděli 11. prosince 1949 došlo k pohnutí oltářního kříže během adventního kázání. To vidělo devatenáct lidí kromě faráře. Do Číhoště putují věřící, pracovníci ONV a StB. 28. ledna je Toufar zatčen a odvezen do Jihlavy. Další den je převezen do Valdic se speciálním vyšetřovacím oddělením. Josef Čech a Ladislav Mácha při výsleších se snažili mučením přimět kněze k přiznání manipulace s křížem. Přesolená polévka a následné zabránění pití, posazení faráře s mokrým ručníkem kolem hlavy k horkým kamnům, nespočet facek a kopanců, surové bití koženými důtkami - tím vším se snažili faráře zlomit. Nepodařilo se jim to. 23. února byl Toufar převezen do Číhoště k rekonstrukci. Byl zde natáčen dokumentární film. Toufar se tam však zhroutil a po převezení do sanatoria na následky poškození ledvin a vnitřnímu krvácení při výsleších zemřel dne 25. února 1950. Pohřben byl po rychlé pitvě 28. února 1950 do hromadného hrobu v Ďáblicích. Příbuzní se o tom dozvěděli oficiálně až počátkem šedesátých let. Jeho vyšetřovatel, bývalý důstojník StB Ladislav Mácha byl koncem roku 1998 odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 6 k pětiletému vězení za porušování pravomoci veřejného činitele a za ublížení na zdraví. Toufarův případ byl pouze začátkem tažení proti katolické církvi. Další proces, při kterém bylo devět církevních hodnostářů odsouzeno za usilování o zničení lidově demokratického zřízení, hospodářské a společenské soustavy, začal 27. listopadu 1950. Soud odsoudil Opaska23 k doživotí, ostatní obvinění byli odsouzeni k trestům odnětí svobody od deseti do pětadvaceti let. Přišli také o své jmění a navíc jim byly uloženy pokuty ve výši od 10 000 do 150 000 Kčs 22

Francek, J. Zločin a trest v Českých dějinách. 2. vydání. Praha: Rybka Publishers, 2000, str. 401. Jan Anastáz Opasek – opat (později arciopat) benediktinského kláštera v Břevnově (Praha), český katolický duchovní, básník a teolog, amnestován v roce 1960, rehabilitován v roce 1969, 1969–1990 žil v exilu, zemřel v roce 1999. 23

14

(Jarolímek24 zemřel krátce po procesu pravděpodobně na následky drastických výslechů). Při rehabilitačním řízení (1969) došlo ke zrušení původního rozsudku v plném rozsahu, neboť bylo prokázáno, že se žádného trestného činu nedopustili.25

Monstrproces s vedením záškodnického spiknutí Horáková a spol. Nejznámější monstrproces byl vytvořen ve spolupráci se sovětskými poradci. Komunistickou stranou byly organizovány podpisy rezolucí (několika tisíc) s požadavkem nejpřísnějších trestů, které stejně již byly předem připraveny. Skupina Milady Horákové byla obžalována vesměs z velezrady a z vyzvědačství. Horáková umírala na šibenici se slovy, která již dopovědět nestihla: „Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám, přeji vám to, přeji vám...“26 Poté bylo vykonstruováno 35 následných procesů, které měly ukázat šíři záškodnického spiknutí. Na lavici obžalovaných zasedlo 639 osob. Státním soudem bylo vyneseno 10 trestů smrti, 48 trestů těžkého žaláře na doživotí, součet dalších trestů ve vězení činil 7830 let.27

II. PRÁVNÍ PŘEDPISY

24

P. ThDr. Stanislav Bohuslav Jarolímek byl opatem strahovského kláštera. Francek, J. Zločin a trest v Českých dějinách. 2.vydání. Praha: Rybka Publishers, 2000, str. 402. 26 Tamtéž, str. 404. 27 Hejl, V. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha, 1999, str. 64. 25

15

II.1

Ústava 9. května V souladu

s teorií

právní

kontinuity

byla

po

skončení

2.

světové

války

v Československu obnovena platnost ústavy z roku 1920 (č. 121/1920 Sb.), doplněná a změněná ústavními dekrety a ústavními zákony (dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku). Přijetí nové ústavy bylo plánováno k 3. výročí osvobození Československa (9. května – dle toho její neoficiální název), toto však bylo zmařeno Benešovým nepodepsáním. Podepsána byla až po Benešově odstoupení (7. června 1948) předsedou vlády K. Gottwaldem, který byl do prezidentské funkce uveden 14. června 1948. Tento ústavní zákon č. 150/1948 Sb. byl účinný v době 9.6.1948-11.7.1960, nahrazoval demokratickou ústavu z roku 1920, v základních dvanácti článcích „zakotvil revoluční vymoženosti dělnické třídy,“28 mezi které patřilo hlavně tzv. socialistické vlastnictví a národní výbory jako nositelé a vykonavatelé státní moci. Ústava 9. května byla nahrazena Ústavou Československé socialistické republiky z roku 1960, ve které byl

článek o „vedoucí úloze

KSČ“29 ve společnosti. V ústavě 9. května nalézáme prvky kontinuity s ústavou z roku 1920 (v některých částech dokonce shodná formulace - například ustanovení o občanských právech a prezidentu republiky), avšak instituty v ní dostaly nový obsah. Občanská práva a svobody jí zaručené byly státní mocí porušovány, pošlapávány, dokonce omezovány až ke svému popření normami nižší právní síly (§ 7 ústavy 9. května zakotvující svobodu pohybu, v rámci které mohlo být právo vystěhovat se do ciziny omezeno jen na základě zákona, bylo § 40 zákona č. 231/1948 Sb. téměř znemožněno). Tato ústava byla jen jakousi „Potěmkinovou vesnicí“.30 V úvodním prohlášení stojí za povšimnutí slova: „... jsme pevně rozhodnuti vybudovat svůj osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu.“31 S odstupem času dnes již víme, jaká byla „pokojná cesta“. Hned v následujícím odstavci se píše o odhodlání „bránit všemi svými silami vymoženosti naší národní a demokratické revoluce proti

28

CD ROM encyklopedie UNIVERZUM A-Z, 2004. Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. 30 Vorel, J., Šimánková, A., Babka, L. Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl II. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2004, str.14. 31 Ústavní zákon č. 150/1948., Ústava Československé republiky. 29

16

veškerým snahám domácí i zahraniční reakce, jak jsme znovu před celým světem osvědčili svým vystoupením na obranu lidově demokratických řádů v únoru 1948.“ 32 Jediným zdrojem moci ve státě je dle ústavy výhradně lid. Všem občanům je zaručena svoboda osobnosti. Soudy mají být při svém rozhodování nezávislé a vázané pouze právním řádem. Základní práva a svobody jsou ústavou zaručeny, vyjma případů, kdy jsou zákonem omezeny. § 172 ústavy vyslovuje neplatnost zákonů, které budou vytvořeny a nebudou v souladu s ústavou, žádný orgán však nebyl ústavou pověřen kontrolou tohoto souladu (ústava nepočítala s Ústavním soudem). Ústava byla měněna a doplňována ústavními zákony (č. 47/1950 Sb., č. 64/1952 Sb., č. 81/1953 Sb., č. 12/1954 Sb., č. 26/1954 Sb., č. 33/1956 Sb. a č. 35/1960 Sb.), které přebíraly sovětské vzory (ústavní zákon č. 47/1950 Sb., o úpravách v organizaci veřejné správy – zrušil zřízení, změnu působnosti i zrušení ministerstev zákonem, nově bylo toto v kompetenci vlády, formou nařízení, ústavní zákon č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře – nově vymezil prokuraturu dle sovětského vzoru. Z úřadu veřejné žaloby se stal orgán střežící socialistickou zákonnost). Tato ústava byla obcházena, porušována a svévolně interpretována. Příkladem tohoto může být odbourání nezávislé justice a demokratických pravidel občanské společnosti, hrubé omezování občanských práv a svobod, degradace parlamentu na bezmocný prvek.

II.2

Zákony Vina za procesy nespočívala pouze v samotných zákonech. Kdyby se postupovalo přesně

dle zákonů, nemohlo by k procesům dojít v takové míře, jak se tomu stalo. Justice byla zneužita 32

Ústavní zákon č. 150/1948., Ústava Československé republiky.

17

k vraždám, pomocí kterých se komunisté zbavovali těch, kterých se obávali. Žádný zákon nikdy nemůže vyloučit své překračování – byla to pouze otázka moci. Zákony nebyly dodržovány, jejich aplikace a výklad probíhaly s nepřiměřenou tvrdostí. Navíc byly nahrazovány politickými směrnicemi a rozhodováním komunistické strany.33 Soudce má být při svém rozhodování vázán dle ústavy 9. května nejen zákony, ale celým právním řádem. Vznikl zde chaos vyhlášek, směrnic a interních předpisů, jež se vzájemně překrývaly. Z počátku byly základem trestního práva nadále staré trestní přepisy, pocházející z období Rakouska-Uherska. V této oblasti práva byly navíc vydány předpisy zaměřené na ochranu nových poúnorových poměrů: •

zákon č. 231/1948 Sb., zákon na ochranu lidově demokratické republiky,

•

zákon č. 232/1948 Sb., zákon o Státním soudu,

•

zákon č. 247/1948 Sb., zákon o táborech nucených prací.

Charakter tohoto odvětví práva byl ovlivněn vnitřní i mezinárodní situací, což se odrazilo v jejich výrazně represivním charakteru. Při aplikaci justičních i správních orgánů docházelo k porušování socialistické zákonnosti a neúměrnému či nesprávnému postihu občanů. Zákony v poúnorové době byly přijímány v parlamentu jednomyslně. Toto zákonodárství vytvořilo podmínky k trestní represi, která byla využívána v oblasti politické persekuce. Podle usnesení vlády ze 14. července 1948 byly v rámci tzv. právnické dvouletky zahájeny práce na návrhu trestního zákona. 12. července 1950 schválilo Národní shromáždění osnovy čtyř trestněprávních předpisů: Trestního zákona (zákon č. 86/1950 Sb.), trestního řádu (zákon č. 87/1950 Sb.), trestního zákona správního (zákon č. 88/1950 Sb.) a trestního řádu správního (zákon č. 89/1950 Sb.). V oblasti trestního práva došlo ke sjednocení trestního práva civilního s trestním právem vojenským.

Zákon č. 231/1948 Sb., zákon na ochranu lidově demokratické republiky

33

Kaplan,K., Paleček, P. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno: Barrister & Principal, 2001, str. 20.

18

Tento zákon byl jednomyslně přijat 6.10.1948. Byla zde použita velmi nepřesná formulace skutkových podstat, čímž umožňovala extenzivní výklad, který umožňoval kvalifikovat jako skutek téměř jakékoliv jednání. Ve srovnání s předchozím zákonem č. 50/1923 Sb. v ní byly tresty mnohem přísnější. Trest smrti mohl být uložen v případě velezrady (§ 1), nyní již nebylo potřeba použití násilí, zločinu vyzvědačství (§ 5), zločinu vyzvědačství proti spojenci (§ 6), zločinu válečného škůdnictví (§ 10), zločinu válečné zrady (§ 11), zločinu útoku na život ústavních činitelů (§ 14) a zločinu tělesného poškození ústavních činitelů (§ 15/2) - v dřívějším předpise to bylo možné pouze v případě vojenské zrady (§ 6/2). Pouze v kvalifikované podstatě § 11 byl trest smrti alternativou k trestu doživotí. Zákon č. 231/1948 Sb. zná trestné činy proti státu, trestné činy proti vnější bezpečnosti státu, trestné činy proti vnitřní bezpečnosti státu, trestné činy proti mezinárodním vztahům. Novinkou byla skutková podstata § 40 - „zločin neoprávněného opuštění republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu.“ Tresty byly rozmanité - ztráta čestných práv občanských, ztráta státního občanství, přikázání do donucovací pracovny, zastavením tiskopisu.

Zákon č. 232/1948 Sb., zákon o Státním soudu Pro celé území Československé republiky byl zřízen zákonem č. 232/1948 Sb. Státní soud se sídlem v Praze. Státní soud byl určen k souzení trestných činů dle zákona na ochranu lidově demokratické republiky. K úkonům veřejné žaloby byla zřízena při Státním soudu Státní prokuratura.

Zákon č. 247/1948 Sb., zákon o táborech nucené práce Zákon č. 247/1948., o táborech nucené práce zavádí tábory nucených prací, o zařazení do nich rozhodují tříčlenné komise, jejichž členové jsou jmenováni krajskými národními výbory, je jedním z největších projevů porušování občanských práv a svobod (zbavování svobody bez

19

řádného rozsudku, vystěhovávání z bytů). Občané byli do těchto táborů posíláni bez soudního rozsudku pouze administrativní cestou.

Zákon č. 319/1948 Sb., zákon o zlidovění soudnictví Na úseku organizace soudnictví byl zákon č. 319/1948 Sb. prvním ze zákonů, které realizovaly zásady Ústavy 9. května. Tento zákon odstraňoval organizační složitost dřívějšího československého soudnictví a přizpůsoboval soudní organizaci krajskému zřízení, tak jak jej předpokládala Ústava 9. května. Později z jeho zkušeností a zásad vycházel trestní řád.

II.3

Všeobecná deklarace lidských práv Československá republika byla jako jeden ze zakladatelských členů OSN také signatářem

Všeobecné deklarace lidských práv podepsané v New Yorku dne 10.12.1948. Deklarace byla přijata ve formě rezoluce Valného shromáždění OSN, což znamená, že má charakter doporučení,

20

není tedy závazná. Její obsah začal být obecně uznávaným a nabyla závaznosti jako právní obyčej. Prohlašuje za základ svobody, spravedlnosti a míru ve světě uznání přirozené důstojnosti, rovných a nezcizitelných práv všech lidí. Vyhlašuje ve svých 30 článcích základní občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní práva. Zakotvuje rovnost všech lidí v důstojnosti a právech, zákaz diskriminace, právo na život, svobodu, osobní bezpečnost, zákaz držení v otroctví, mučení, nelidskému, ponižujícímu zacházení či trestu, rovnost před zákonem, právo na zákonnou ochranu, právo na účinnou ochranu vnitrostátních soudů, zákaz svévolného zatčení či vyhoštění, právo na řádný a veřejný výslech nezávislým a nestranným soudem, presumpci neviny, právo na obhajobu, zákaz retroaktivity v neprospěch obviněného, právo na svobodu pobytu a na volbu bydliště uvnitř určitého státu, právo svobodného opuštění země, i své vlastní, právo na státní příslušnost, a zákaz svévolného zbavení jí, právo vlastnit majetek a zákaz svévolného zbavení majetku, svoboda myšlení, svědomí, náboženství, právo na svobodu přesvědčení a projevu a rozšiřování informací, svobodu pokojného sdružování a shromažďování, všeobecné rovné hlasovací právo se svobodou hlasování, právo na práci a spravedlivou a uspokojivou odměnu za ni, právo na vzdělání. Výklad této deklarace nesmí směřovat k potlačování práv a svobod zaručených touto deklarací. Nejenže vývoj našeho právního řádu byl ve zjevném rozporu s touto deklarací, ale některé formy uplatňování práv a svobod jí zaručených byly v poúnorovém československém právním řádu považovány za trestný čin, př. uplatnění práva svobodného opuštění země zakotveného v článku 13/2 deklarace je v kontrastu s trestným činem neoprávněného opuštění republiky dle § 40 zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb.

21

III. TI, KTEŘÍ ZDE VLÁDLI... III.1 Komunistická strana Komunistická strana Československa byla založena 14.-16.5.1921 v Praze. V roce 1938 byla její činnost úředně zastavena, o rok později na Slovensku vznikla osamostatněná KSS, ale v roce 1945 se sloučily opět v KSČ, která byla vládní stranou. V parlamentních volbách 26.5.1946 získala největší počet hlasů. Ministerským předsedou se stal Klement Gottwald. 25.2.1948 převzala politickou moc ve státě a komunisté vybudovali totalitní politický systém, ve kterém byla veškerá moc soustředěna mezi nejvyšší funkcionáře KSČ, stojící mimo jakoukoli demokratickou kontrolu.34 Stranické příkazy byly v tomto období našich dějin povýšeny nad zákon. Nejvyšší funkcionáři komunistické strany ovládali po únoru 1948 armádu, bezpečnost, justici, školství, tisk, rozhlas, kulturu. „Konečným cílem bylo získání mocenského monopolu a tomuto cíli bylo podřízeno vše, naprosto vše.“35 Komunistický činitel Mráz na jaře 1948 ve veřejném projevu ve Fryštáku: „Nechť to slyší ti druzí! Teď se bude tančit v novém duchu a vás už k ničemu nepotřebujeme. Půjdete-li s námi, pochováme vás s muzikou a květinami, a když ne, budou vám muset stačit dva metry hlíny a pár lopat chlorového vápna.“36

34

Citováno podle: Vlček, T.: Komunistická strana Československa [citováno 17.2.2008]. Dostupný z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/s_ksc.php. 35 Hejl, V. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha, 1999, str. 43. 36 Cílek, R. Hrobaři iluzí aneb kdo nepůjde s námi: 1948-1953: výřez z obrazu bezpráví. Praha: Rodiče, 2003, str. 5.

22

III.2 Sovětští poradci Stalin poslal do Prahy 23. září 1948 na vynucenou žádost Gottwalda a Slánského, kteří se příjezdu poradců dlouho bránili, poradce Makarova a Lichačova, jejichž úkolem bylo pomoci s organizací velkých procesů. „Stalin mě poslal, abych organizoval procesy a já nemohu ztrácet čas. Přijel jsem do Československa nikoli proto, abych diskutoval, ale abych stínal hlavy. Utnu tisíce hlav, jinak setnou hlavu mně,“37 prohlásil generál Lichačov po svém příjezdu do Prahy. Poradci dohlíželi na vyšetřování i přípravu následných procesů. Konečným cílem bylo zinscenovat velký proces, který by předčil procesy v dalších socialistických státech. Poradci plnili své úkoly bezohledně. Dle jejich názoru byla československá bezpečnost měkká, jednala „v rukavičkách“.38 Přijeli sem s cílem najít československého Rajka.39 Poradců zde celkem působilo asi padesát. Vzbuzovali dojem zkušených a českoslovenští komunisté jim důvěřovali. Zavedli zde nové výslechové metody, fyzický a psychický nátlak doprovázený vyhrožováním, výslechové protokoly, učení výpovědí zpaměti a řadu dalších vymožeností skvěle fungujících v Sovětském svazu. Zejména se proslavili v procesu s Miladou Horákovou. Před nástupem L. Kopřivy do funkce ministra odcházejí z Československa Lichačov s Makarovem a za ne dlouho přichází další skupina poradců (Vladimír Bojarskij a jeho zástupce Boris Jesikov působili přímo u ministra, Smirnov, Galkin, Pětuchov, Alexej Besčasnov, Georgij Gromov, Grigorij Morozov a Ivan Černov). Tito poradci již používali metody zavedené Makarovem a Lichačovem. Ministr se také podřizoval rozhodnutím těchto poradců, samostatně nerozhodoval, podléhal radám poradců. U příslušníků StB vyvolávali pocity nedůvěry vůči kolegům i nadřízeným, často se obraceli přímo na poradce. Poradci se hlavně zasloužili o to, že hlavou dlouho hledaného spikleneckého centra se stal Rudolf Slánský (zřejmě pro jeho židovský původ). Poradci dohlíželi nad výběrem prokurátorů, soudců i svědků v tomto procesu. Ve skutečnosti zde neplnili roli poradců, ale byli vedoucími. Vedení KSČ nemělo žádný vliv na jejich činnost, pouze vykonávalo jejich příkazy.

37

Šnajder, B. Proces proti dvanácti miliónům. Praha: Delta, 1990. Tvorba uvádí; sv. 3. str. 136. Hejl, V. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha,1999, str. 63. 39 László Rajk – maďarský ministr zahraničních věcí, ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k trestu smrti. 38

23

III.3 Ministerstvo spravedlnosti V době politických procesů stál v čele tohoto ministerstva A. Čepička.40 Ministerstvo spravedlnosti soustředilo ve svých rukách v období kabinetní justice41 zásadní a nezákonný vliv na rozhodovací pravomoci soudů. Pokyny ministra spravedlnosti, kterému byl přímo podřízen státní prokurátor, se řídila celá prokuratura. 1. dubna 1949 zrušil nezákonně ministr spravedlnosti A. Čepička institut vyšetřujících soudců, kteří plnili dohled nad vyšetřováním a uvalovali vazbu. V říjnu 1949 dal ministr spravedlnosti soudcům a prokurátorům jasné směrnice: „Hlavní je to, co dostanete z ministerstva, zejména prokurátoři.“42 V trestním soudnictví měla prokuratura rozhodující postavení a hlavně jí nadřazené ministerstvo spravedlnosti, kterému byla prokuratura povinna předkládat zprávy o všech případech, které řešila. Prokurátor J. Vieska zastával stanovisko: „Ministerstvo spravedlnosti má a musí mít integraci v trestních věcech, má mít konečné slovo např. tam, kde soud dospěl k názoru, že chce vynést u čtyř obžalovaných rozsudek smrti a z hlediska politického to není únosné. Ministerstvo má říci, kolik trestů smrti je únosných.“43

40 Alexej Čepička - zeť Klementa Gottwalda, 1947–1948 ministr vnitřního obchodu, 1948–1950 ministr spravedlnosti, 1950–1956 ministr národní obrany. 41 V kabinetní justici rozhoduje o vině i trestu jiný orgán než soud. 42 Citováno podle: Kaplan, K., Paleček, P. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno: Barrister & Principal, 2001, str. 198. 43 Citováno podle: Kaplan, K., Paleček, P. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno: Barrister & Principal, 2001, str. 199.

24

III.4 Státní bezpečnost Státní bezpečnost byla tajnou politickou policií, která měla chránit lidově demokratickou republiku před vnitřními a vnějšími nepřáteli. Byla jedním z hlavních pilířů komunistického režimu. Vznikla v roce 1945 jako součást Sboru národní bezpečnosti (upravena zákonem č. 149/1947 a později zákonem č. 286/1948 Sb., o národní bezpečnosti). Řízena byla pouze ministrem vnitra. Tvořena byla těmito základními složkami: • rozvědka (vykonávala špionáž v nepřátelském zahraničí), • kontrarozvědka (bojovala proti vnějšímu a vnitřnímu nepříteli), • vojenská kontrarozvědka (bojovala proti zahraničním rozvědkám). Mezi metody používané StB během zinscenovaných politických procesů, které sama vytvářela, patřily provokace, únosy, vydírání, zastrašování, fyzický a psychický teror. Při vyšetřování používala brutální metody (viz. níže). Pohled Dvořákové na státní bezpečnost vypadá následovně: „StB a VB byly řízeny vedením KSČ a jejich řady tvořili mladí lidé, straně oddaní komunisté... V mnoha případech se o zatčení a o obsahu vyšetřovacích protokolů rozhodlo na nejvyšších stranických místech a o takových rozhodnutích se nepochybovalo.“44 Co se týče počtu zaměstnanců StB, jejich řady se začaly rychle rozrůstat po únoru 1948, v polovině padesátých let jich bylo více než 8.000. Současně zde probíhaly rozsáhlé politické čistky. Nejdříve přišli na řadu aktivní členové nekomunistických stran, jen v roce 1948 bylo takto propuštěno 3200 příslušníků. V následujících letech byli propouštěni ti, kteří sloužili již před nebo během války. Po vyhození z práce byli sledováni, mnoho jich bylo odvezeno do táborů nucených prací. Pro nováčky byly pořádány různé kurzy. V roce 1956 dle Kaplana „35,6% pracovníků ministerstva vnitra a bezpečnosti nemělo dokončené základní vzdělání.“45 Veliteli Státní bezpečnosti v nejkritičtějším období padesátých let byli Jindřich Veselý (1948-1950), Osvald Závodský (1950-1951), Jaroslav Hora (únor 1951- prosinec 1951). Při oblastní úřadovně StB v Praze vzniklo z iniciativy Slánského a Švába oddělení F v roce 1946, jež bylo tvořeno spolehlivými členy KSČ, časem se stalo zpravodajskou centrálou strany. Jeho hlavním cílem bylo očištění bezpečnostního aparátu od kolaborantů a získávání 44 45

Dvořáková, Z. Z letopisů třetího odboje. Praha: Hříbal, 1992, str. 57. Kaplan, K. Nebezpečná bezpečnost. Státní bezpečnost 1948-1956. Brno: Doplněk, 1999, str. 11.

25

informací o nekomunistickém odboji a výpovědi proti nekomunistickým politikům od zatčených členů Gestapa. Ve vojenském Obranném zpravodajství si KSČ vybudovala silnou pozici – jejím náčelníkem se stal v lednu 1945 Bedřich Reicin (nakonec oběšený v procesu se Slánským v 1952), v květnu téhož roku byl jmenován náčelníkem Hlavní zprávy Obranného zpravodajství (skládalo se z pěti oddělení - I. operativní - pátrací, II. studijní - vyhodnocovací, III. zabývající se prověrkami důstojnického sboru, IV. řídí personální záležitosti důstojníků a zaměstnanců OBZ, V. obrana proti průmyslové špionáži). Příslušníci bezpečnostního oddílu HSOBZ asistovali při zatýkání, domovních prohlídkách i eskortaci zatčených. OBZ byla v 1946 přejmenována na 5. oddělení hlavního štábu MNO – náčelníkem byl Reicin, později přejmenováno na Hlavní informační zprávu podléhající ministerstvu národní obrany a dále na Vojenskou kontrarozvědku (1952-3) podřízenou Státní bezpečnosti. Reicinovo 5. oddělení bylo nechvalně známé svými nelidskými výslechovými metodami, které prováděli v „domečku“(dále níže). 23. května 1950 vzniklo ministerstvo národní bezpečnosti s ministrem Ladislavem Kopřivou. Utvořením ministerstva se posílila pozice bezpečnosti i její vliv v politice. Ministerstvo bezpečnosti se sloučilo s ministerstvem vnitra 11. září 1953. V novém sloučeném ministerstvu měla bezpečnost výsadní postavení. Agenda ministerstva vnitra ji pouze doplňovala. Ministrem byl Rudolf Barák. Činnost Státní bezpečnosti byla ukončena 15. února 1990 (rozkazem ministra vnitra Richarda Sachra). StB při své činnosti soustavně porušovala právní předpisy, jejím cílem mělo být potírání trestné činnosti, které se naopak sama dopouštěla.

26

III.5 Bezpečnostní pětky Bezpečnostní pětky byly zavedeny jako neoficiální policejně - soudní orgán na základě usnesení bezpečnostní komise ÚV KSČ z 2. února 1949. Jejich úkolem byl boj proti třídnímu nepříteli. Působily na krajských výborech KSČ. Jejich členy byli krajský tajemník KSČ, krajský bezpečnostní tajemník, bezpečnostní referent krajského národního výboru, krajský velitel Státní bezpečnosti a krajský velitel Sboru národní bezpečnosti, později i krajský prokurátor. V roce 1950 došlo k jejich reorganizaci. Jejími členy se stali krajský tajemník KSČ, předseda krajského národního výboru, krajský velitel Sboru národní bezpečnosti, krajský bezpečnostní tajemník působil jako zapisovatel a krajský prokurátor byl zván pouze dle potřeby. Ústřední bezpečnostní pětky byly tvořeny generálním tajemníkem KSČ, vedoucím StB, vedoucím bezpečnostního oddělení ÚV KSČ, vedoucím kádrového odboru ÚV KSČ a ministrem spravedlnosti. Ústřední bezpečnostní pětka informovala o své činnosti prezidenta republiky a předsedu vlády, rozhodovala o zatýkání a trestání významných osob.46 Bezpečnostní pětky kontrolovaly práci, pomáhaly činnosti a řešily personální otázky bezpečnostních orgánů. Později byla jejich činnost rozšířena na projednávání zpráv prokuratury o zásadních otázkách justice a politické a bezpečnostní přípravy důležitých politických procesů. Určovaly místo a čas konání procesu, zajišťovaly účast diváků, propagační využití procesů, rozhodovaly o výši uložených trestů a následně hodnotily výsledky procesů. V příloze č. 3 této práce uvádím zápis ze schůze bezpečnostní pětky. Zanikly na konci roku 1951.

46

Dvořáková, Z. Z letopisů třetího odboje. Praha: Hříbal, 1992, str. 58.

27

IV. JUSTICE IV.1 Stav justice v 50. letech minulého století Československá justice se spolupodílela s politickými a mocenskými orgány státu na bezpráví, které bylo na občanech pácháno v poúnorovém období. Justice v demokratickém státě symbolizuje spravedlnost. V době politických procesů spravedlnost vymizela. Určující byla vůle lidu reprezentována komunistickou stranou. Nezávislé soudy a soudci byli nahrazováni uvědomělými komunisty, ochránci socialistické výstavby republiky. Někteří ze soudců byli vydíráni pro svoji minulost. Mnoho soudců, státních prokurátorů opustilo justici z morálních důvodů. Odhaduje se, že v poúnorových čistkách bylo nuceno justici opustit pětadvacet procent zaměstnanců. Právo se stalo nástrojem k budování socialismu. Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně byla po čistkách uzavřena, v Praze čistky ustáli jen čtyři profesoři práva. Zůstaly zde právnické fakulty v Praze a v Bratislavě. Novou zásadu, ovládající celou justici, pronesl ministr Karol Bacílek v roce 1952 na celostátní konferenci KSČ: „O tom, kdo je vinen a kdo nevinen, kde končí omyly či chyby a kde nastává trestní odpovědnost, rozhoduje strana za pomocí orgánů národní bezpečnosti.“47 Jinak řečeno strana a národní bezpečnost jsou pány nad všemi, soudní moc je jen loutkou, která vykoná vše, co si zamaneme. „Soudce musí soudit podle zákona s přihlédnutím k mínění lidu a stanoviskům vlády,“48 slova, kterými K. Gottwald v srpnu 1946 pronesl výklad soudcovské nezávislosti. V kabinetní justici, uplatňované v této době, o výroku o vině rozhoduje jiný orgán než soud již před nebo během procesu. Justičním orgánům je znemožněna kontrola nad vyšetřováním. Prokurátor zde byl nadřazen soudci a podřízen ministerstvu spravedlnosti. Došlo k výraznému oslabení práva obhajoby. V nezávislé justici rozhoduje o vině i výši trestu nezávislý soud. Zde se soudy měly řídit návrhy prokurátora za hlavního líčení, návrhy byly považovány za závazné pro senát. Časté byly před vynesením rozsudku porady na ministerstvu spravedlnosti, kterých se krom předsedy a

47 48

Cílek, R. Hrobaři iluzí aneb kdo nepůjde s námi: 1948-1953: výřez z obrazu bezpráví. Praha: Rodiče, 2003, str. 5. Hejl, V. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha, 1999, str. 25.

28

členů senátu zúčastňoval také prokurátor. Soudci byli během hlasování sledováni příslušníky Státní bezpečnosti. Nejtragičtějším obdobím československé justice bylo období inscenovaných politických procesů v letech 1948-1953, tedy v období po únorovém převratu.

29

IV.2 Prokuratura Politizaci justice, která nastala po únoru 1948, se nevyhnula ani veřejná žaloba. Nové prvky byly vneseny již zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví. Podle zákona č. 232/1948 Sb., byl státní prokurátor podřízen přímo ministru spravedlnosti. Pro veřejnou žalobu zavedly tyto zákony místo názvu státní zastupitelství označení prokuratura. Státní prokuratura (podzim 1948 až konec roku 1952), byla vytvořena zákonem č. 232/1948 Sb. pro řešení soudních případů podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky. Komunistická justice zavedla novinku - možnost vyšetřovatele stát se vyšetřujícím soudcem a poté prokurátorem (př. proces s generálem H. Píkou – plk. JUDr. K. Vaš). Citace prokurátora JUDr. Urválka v knize B. Šnajdera z procesu se Slánským: „Občané soudci! Ve jménu našich národů, proti jejichž svobodě a štěstí zločinci povstali, ve jménu míru, proti němuž se hanebně spikli, žádám pro všechny obžalované trest smrti. Nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování...“49 Trestní řád (zákon č. 87/1950 Sb.) ve svém druhém paragrafu zakotvoval úkoly prokurátora v trestním řízení. Těmito úkoly byly: péče o zachovávání zákonů lidově demokratické republiky, jejich používání v souladu se zájmy pracujícího lidu, konání přípravného řízení, dohlížení nad spravedlivým potrestáním pachatelů a dohled nad výkonem trestů jim uložených. Ústavní zákon č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře společně se zákonem č. 65/1952 Sb. vytvořil prokuraturu dle sovětského vzoru. Z úřadu veřejné žaloby v trestních věcech se prokuratura stala orgánem střežícím socialistickou zákonnost a zaměřujícím se také na sféru občanskoprávní. Institut vyšetřujících soudců byl zrušen. Náhrada za něj nebyla vytvořena. Prokuratuře příslušel soudní dozor, dle zákona vykonávala však hlavně prokurátorský dozor nad orgány přípravného řízení trestního. Ve skutečnosti však prokuratura nesměla do vyšetřování zasahovat až do podání trestního oznámení. Rozsah činnosti prokuratury na dohled nad místy, kde byla vykonávána vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení a ochranná výchova byl zaveden zákonem č. 65/1956 Sb., o prokuratuře. Generální prokurátor se tímto zákonem stal odpovědným vůči Národnímu shromáždění.

49

Šnajder, B. Proces proti dvanácti miliónům. Praha: Delta, 1990. Tvorba uvádí; sv. 3. str. 59.

30

Roman Cílek o roli prokuratury v politických procesech napsal: „Prokuratura byla střežena shora. Samotného prokurátora by nenechali mluvit s obviněným mezi čtyřma očima, vždy musel být přítomen někdo z Reicinova 5. oddělení. Činnost Státní prokuratury ovlivňovaly bezpečnostní pětky.“50 V ojedinělých případech se prokurátor postavil na odpor proti nezákonným praktikám každodenního života této doby.

50

Cílek, R. Hrobaři iluzí aneb kdo nepůjde s námi: 1948-1953: výřez z obrazu bezpráví. Praha: Rodiče, 2003, str. 102.

31

IV.3 Soudy Po válce došlo k obnovení původní předválečné soudní organizace. K potrestání válečných zločinů byly zřízeny mimořádné lidové soudy a Národní soudy. Nadále samostatná vojenská justice zaznamenala v roce 1947 změnu – soustavu vojenských soudů tvořily Krajské vojenské soudy, vrchní vojenské soudy a Nejvyšší vojenský soud. Soudnictví byla ústavou 9. května zachována faktická nezávislost jako v roce 1920. Mimořádné lidové soudy a národní soudy byly zrušeny. Zachováno zůstalo soudnictví občanské, správní a vojenské. Soustava soudů byla třístupňová a kopírovala územněsprávní členění státu. Soudní řízení bylo zásadně dvojinstanční (místo původního trojinstančního). Na výkonu soudnictví se podíleli soudci z lidu ve všech instancích. Okresní soudy byly základním článkem. Rozhodovaly v prvním stupni o všech trestných činech, pokud nebyla dána pravomoc soudu Státního. Krajské soudy byly pouze soudy odvolacími. Své sídlo v Praze měl Nejvyšší soud, který rozhodoval v trestních věcech jen o stížnostech pro porušení zákona jež byly podávány proti pravomocným rozhodnutím generálním prokurátorem. Vojenské soudnictví prošlo také řadou změn. Vojenské soudy byly přejmenovány na nižší vojenský soud a vyšší vojenský soud. Roku 1948 byl také zákonem opět zřízen Státní soud, jež měl pravomoc stíhat trestné činy dle zákona č. 231/1948 Sb. Ústavní soud nebyl zřízen. Soudci z povolání byli jmenováni natrvalo. Porotní soudy byly zrušeny roku 1949. Účast laiků při rozhodování soudu byla novinkou, kterou přinesl trestní řád. Paragrafy 2, 6 a 8 bylo zakotveno rozhodování soudů v senátech. Senáty se dle zákona skládaly u okresního soudu z jednoho soudce z povolání a dvou soudců z lidu, u krajských soudů a Nejvyššího soudu ze dvou soudců z povolání a tří soudců z lidu. Zákon předepisoval rovnost soudců při rozhodování. Dle Alexeje Čepičky „nový typ Státních soudů umožňuje rychle a tvrdě potrestat každého viníka.“51 Zákonem č. 319/1948 Sb. o zlidovění soudnictví začal proces revize ústavy 9. května. Během dalších let docházelo k porušování základního a zásadního principu, na kterém je v demokratických

zemích

postaveno

soudnictví

–

k neopominutelným fatálním manipulacím.

51

Dvořáková, Z. Z letopisů třetího odboje. Praha: Hříbal, 1992, str. 63.

32

principu

nezávislosti

a

navíc

K nezávislosti soudů Dvořáková napsala: „Nezávislost soudů už dávno přestala existovat, soudy poslušně vykonávaly, co rozhodlo vedení KSČ. Všichni se buď ze strachu či zištnosti naučili respektovat skutečnost, v níž KSČ dala nekompromisně najevo: spravedlnost jsem já.“52 Instituce soudců z lidu byla zakotvena v ústavě 9. května. Zákonem č. 319/1948 Sb. o zlidovění soudnictví byly soudcům z lidu zaručeny stejné pravomoci jako soudcům z povolání. Pouze soudci z lidu zařazení k Nejvyššímu soudu museli být znalí práva (zákon o Státním soudu č. 232/1948 Sb.). Většina soudců z lidu absolvovala pouze právnickou školu pracujících, která jim však nemohla zajistit patřičné znalosti. Režim jim však přisuzoval důležitou roli. Jejich počet velmi rychle v justici narůstal, což vyvrcholilo počátkem roku 1950, kdy jich zde působilo 36 698. Profesní a třídní dělení soudců z lidu bylo hlídáno. Zákon č. 270/1948 Sb. o přísaze soudců požaduje po soudcích z lidu vykonání při nastoupení do úřadu této přísahy: „Přísahám na svou čest a svědomí, že budu věren Československé republice, jejímu lidově demokratickému zřízení, jejímu prezidentu a její vládě, že jsa vázán jen právním řádem lidové demokracie budu zachovávati zákony a nařízení Československé republiky a vykládati je v duchu ústavy i zásad lidově demokratického zřízení, že budu rozhodovati nestranně a podle svého nejlepšího přesvědčení, že od pilného a svědomitého plnění povinností soudcovského úřadu se ničím nedám odvrátiti a že budu přísně zachovávati úřední tajemství a při veškerém svém jednání budu míti vždy na zřeteli jen prospěch republiky a jejího lidu. Tak přísahám.“53 Následoval Ústavní zákon č. 64/1952 Sb. o soudech a prokuratuře, který byl provázen zákony č. 65/1952 Sb. a č. 66/1952 Sb. o organizaci soudů. Tyto zákony zřídily prokuraturu dle sovětského vzoru, ve které prokurátor vykonává „všeobecný dozor“ a „soudci jsou vázáni právním řádem“ (tzn. i druhotnými právními předpisy). Nejvyšší soud zde vystupoval jako zastřešující orgán veškerého soudnictví. Generálnímu prokurátorovi bylo přiděleno právo poradního hlasu na zasedáních vlády. Prokuratura se stala samostatným centrálním orgánem a vyčlenila se tak z pravomoci ministra spravedlnosti. Dle trestního řádu a v něm obsažené zásady materiální pravdy byly všechny orgány a zejména soudy v rozhodování povinny vycházet z úplně zjištěného stavu věcí. Skutečnost se však od této zásady poněkud lišila.

52 53

Dvořáková, Z. Z letopisů třetího odboje. Praha: Hříbal, 1992, str. 25. Zákon 270/1948 Sb., o přísaze soudců, §1.

33

Posílání rezolucí požadující tresty smrti či výjimečné tresty, tedy mající ovlivnit soud, bylo ukázkou úpadku úcty k zákonu. Lynčováním se snažili nahradit právo. Základními zásadami trestního soudnictví byly tyto zásady: zásada veřejnosti, ústnosti, přímosti, volného hodnocení důkazů, presumpce neviny a právo na obhajobu. Státní soud byl zrušen po roce 1952. Nejvyšší vojenský soud byl změněn na vojenské kolegium u Nejvyššího soudu. Soudci byli po těchto změnách voleni jen na určité období. Lidové soudy působily jako soudy první instance v méně závažných trestních věcech, o závažnějších věcech rozhodovaly v prvním stupni soudy krajské, které byly rovněž soudy odvolacími pro případy, kdy v prvním stupni rozhodovaly soudy lidové. Odvolací instancí proti rozhodnutí krajských soudů a vyšších vojenských soudů, které rozhodovaly v prvním stupni, byl Nejvyšší soud. Předseda Nejvyššího soudu a generální prokurátor byli oprávněni podat stížnosti pro porušení zákona, kterou poté projednával Nejvyšší soud.

34

IV.4 Obžalovaní Opět začínám nahlédnutím do trestního řádu platného v oné kritické době (1950 a léta následující). Presumpce neviny - dle níž se nedokázaná vina rovná prokázané nevině a dokud není pravomocným rozsudkem vyslovena vina, hledí se na toho, vůči němuž se řízení vede, jako by byl nevinen - byla jednou ze základních zásad tohoto předpisu. O jejím dodržování, přesněji raději nedodržování se přesvědčily desetitisíce politických vězňů. Kdo byli oni obžalovaní, kteří se stali terčem komunistického teroru? Byli to lidé, kterých se komunisté nejvíce báli. Báli se lidí, ke kterým by občané mohli vzhlížet - váleční hrdinové, kněží, lidé, kteří se nebáli bojovat proti nacistům – odbojáři... Nakonec začali hledat dle sovětského vzoru také ve svých řadách. Revoluce začala požírat své vlastní děti. Nejdříve, jako v každé revoluci, jsou popravováni protivníci, potom vlažní a nakonec se povraždí i revolucionáři. Vytváření spikleneckých center bylo pro potřeby komunistů dokonalé - umožnilo jim to kdykoli rozšířit seznam zatčených o další jména. Častý systém výslechů – tzv. „formulírovka“ – systém otázek, na které byla vyžadována pouze odpověď ano/ne. Dlouhodobé užívání této metody vede ke stírání hranic pravdy. Dalším způsob spočíval ve vytržení určitého jevu z historických souvislostí a jeho uvedení v nové situaci (př. protistranické = protistátní použito i pro období první republiky). Velmi často docházelo k potrestání rodinných příslušníků těchto osob, od zabavení majetku manželky až po věznění.

35

IV.5 Obhajoba Právo na obhajobu, které zajišťovalo obžalovanému právo vyjádřit se ke skutečnostem kladeným mu za vinu, zvolit si obhájce (resp. tento mu musel být v některých případech ustanoven), bylo zakotveno v trestním řádu. Ve skutečnosti však byla obhajoba v těchto procesech pouhou formalitou, jejíž argumenty, námitky neměly žádnou váhu, nikdo se jim nevěnoval, byly soudy ignorovány. Obhájci, kteří byli často ustanoveni ex offo, se o ustanovení dozvídali v některých případech jen půl hodiny před začátkem procesu (například dr. Havlík),54 neměli tudíž žádnou možnost se připravit na kvalitní obhajobu. V březnu 1950 Čepička v Národním shromáždění uvedl, že někteří advokáti stále „nechápou společenskou funkci právní pomoci, [...] jak pokročit od úzké obrany individuálních zájmů jednoho klienta k vyšším zájmům pracujícího lidu a našeho demokratického zřízení.“55 Zákon o Státním soudu stanovil, že obhájcem v řízení u Státního soudu může být pouze osoba zapsaná v seznamu sestaveném a vedeném u ministerstva spravedlnosti po dohodě s ministerstvem národní obrany. Advokacie jako svobodné povolání zanikla po únoru 1948. Poskytování právní pomoci bylo dle zákon č. 322/48 Sb., o advokacii veřejnou povinností advokátů. Advokátům bylo povoleno vykonávat advokacii jen v krajských sdruženích advokátů. Zákon č. 114/1951 Sb. dovršil vývoj advokacie v tomto ohledu. Počet advokátů byl komunisty snížen, v lednu 1950 bylo v Praze z advokacie vyřazeno pět set advokátů.56 Obžalovaným ve skutečnosti často nebylo umožněno setkat se s obhájcem na více než několik minut. Pro konání hlavního líčení stanovil trestní řád obviněnému minimální lhůtu od doručení předvolání a žaloby, avšak ani tato lhůta nebyla dodržována a obžalovaní ani jejich obhájci mnohdy nevěděli, z čeho jsou obžalováni, nemluvě o znemožnění přípravy obhajoby.

54

Šnajder, B. Proces proti dvanácti miliónům. Praha: Delta, 1990. Tvorba uvádí; sv. 3. str. 87. Hejl, V. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha, 1999, str. 210–211. 56 Tamtéž, str. 210. 55

36

TRESTNÍ ŘÍZENÍ V.1

Trestný čin Zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, znal trestné činy,

zločiny a přečiny, které nalezneme v jednotlivých hlavách: trestné činy proti státu (velezrada, sdružování proti státu, pobuřování proti republice, hanobení republiky), trestné činy proti vnější bezpečnosti státu (vyzvědačství, vyzvědačství proti spojenci, nedbalé uchovávání státního tajemství, ohrožení obrany republiky, válečné škůdnictví, válečná zrada, nedovolené zpravodajství, účast a nadržování při vojenském zločinu nebo přečinu), trestné činy proti vnitřní bezpečnosti státu (útoky na život ústavních činitelů, tělesné poškození ústavních činitelů, spolčení k útokům na ústavní činitele, násilí na ústavních činitelích, osobování si pravomocí ústavních činitelů, vzbouření, násilí na veřejných sborech, ublížení na cti prezidentu republiky, hanobení ústavních činitelů, podpora a propagace fašismu a podobných hnutí, popuzování, hanobení národa nebo rasy, zneužití úřadu duchovního nebo jiné podobné funkce, nedovolené ozbrojování, šíření poplašné zprávy, podněcování k trestnému činu a k neplnění zákonných povinností, schvalování trestného činu, nepřekážení nebo neoznámení trestného činu, sabotáž, ohrožování jednotného hospodářského plánu z nedbalosti) a trestné činy proti mezinárodním vztahům (prorada, neoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu, poškozování zájmu republiky v cizině, hanobení spojeneckého státu, podněcování k útočné válce). Nový trestní zákoník z roku 1950 znal pouze jeden druh deliktu – trestný čin. Tento právní předpis v deseti hlavách zvláštní části zakotvoval skutkové podstaty jednotlivých trestných činů. „Jejich dikce byla poměrně široká a formulace volné.“57 Z členění zvláštní části bylo patrné, že na prvém místě byly chráněny zájmy společnosti, státu a pracujícího lidu. Zájmy jednotlivců byly až na dalším místě. Součástí trestního zákona byla také zvláštní ustanovení o trestných činech vojenských, čímž byl zrušen speciální vojenský trestní zákoník. Pro trestní kodex byla typická zvýšená ochrana socialistických společenských vztahů.

57

Vlček, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006, str. 49.

37

Státním soud projednával v letech 1948–1952 případy téměř 27 000 osob obviněných pro protistátní trestnou činnost.

V.2

Přípravné řízení Pomocí trestního řízení měly být trestné činy náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle

zákona potrestáni. Pomáhat k dosažení tohoto účelu bylo trestním řádem staveno jako právo a povinnost každého občana. Řízení mělo dle litery zákona (trestní řád) probíhat rychle, bez zbytečných formálností a také být přehledné. Obhajoba v přípravném řízení neexistovala. Orgány činné v trestním řízení měly hodnotit důkazy dle vnitřního přesvědčení, tím bylo myšleno zejména dle světového názoru marxismu - leninismu. Zpětně se k této problematice vrátil senát Nejvyššího soudu v rozsudku 7 Tz 99/99, když konstatoval nezákonnost úmyslného falšování důkazů v průběhu přípravného řízení orgány činnými v trestním řízení: „Pokud orgány činné v trestním řízení v rámci v přípravného řízení, vedeny snahou dosáhnout odsouzení obviněného, úmyslně falšují důkazy, tak, aby dosáhly jeho odsouzení, musí si, vzhledem ke svému vzdělání a zařazení, uvědomovat nezákonnost takového postupu a toho, že výrok o vině a uložení trestu za této situace není aktem právním, tedy, že trest nebude vykonán za okolností vylučujících protiprávnost činu a jejich případné subjektivní přesvědčení o vině obviněného a případná snaha nezákonným postupem doplnit důkazy o jeho domnělé vině na této skutečnosti nic nemění.“58

Zatýkání Důvody k zatčení byly různorodé. Nejčastějšími důvody byly neprověřené zprávy agentů a informátorů nebo výpovědi, často vynucené u vězněných osob.59 Provokace značně rozšiřovaly počty zatčených. Souhlas prokurátora byl předpokladem k uvalení vazby, příslušníky StB to však nebylo dodržováno. Povinnost hlásit zatčení v letech 1948-1949 neexistovala, Kaplan uvádí, že v roce 1948 bylo StB zatčeno 12 081 osob v českých zemích a v roce 1949 dokonce 25 199 v ČSR.60

58

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.8.1999, sp. zn. 7 Tz 99/99. Kaplan, K. Nebezpečná bezpečnost. Státní bezpečnost 1948-1956. Brno: Doplněk, 1999, str. 133. 60 Tamtéž, str. 134. 59

38

Během domovních prohlídek zabavovali příslušníci StB písemnosti, ale také cenné předměty. O zabavených předmětech se zpočátku soupis neprováděl a často si je ponechávali účastníci domovních prohlídek.61

Vyšetřovací vazba Presumpce neviny zakotvená v platných předpisech byla ignorována. Do vazby bylo mnoho osob předáno pouze s lístkem, na kterém byly uvedeny jen jejich jména, generálie, avšak trestné činy, ze kterých byli podezřelí, chyběly. Justici bylo zakázáno kontrolovat správnost uvalení vazby již v roce 1949. Výjimkou nebylo, pokud vazba trvala jeden rok, i déle. Ta sloužila také jako forma nátlaku na svědky. Mezi metody používané k psychickém nátlaku na vyšetřované bylo jejich umístění do samovazby nebo nasazování konfidentů StB jako spoluvězňů, kteří podávali zprávy o vyšetřovaných.

Vyšetřování Státní bezpečnost používala nezákonné prostředky již od přípravné fáze vyšetřování. Občané byli falešně obviňováni, specialitou bylo nahromaďování zločinů – velezrada, špionáž, atd. Vyšetřovací metody můžeme rozdělit na fyzické (vyšetřovaní jsou mláceni téměř čímkoli, co je po ruce, lámání žeber, drcení prstů, přerážení nosů, vybíjení zubů, vrážení špendlíků pod nehty, rozkopávání varlat) a psychické (nitrožilní podávání drogy scopolaminu – vyšetřovaný je po aplikaci ochoten přiznat se k čemukoliv, vystěhování rodinných příslušníků, nátlak na manžela/-ku, aby se rozvedli, vyhazování dětí ze středních a vysokých škol, nátlak na rodinu, aby se vyšetřovaného zřekla, atd.). Nechvalně známým místem, ve kterém se odehrávaly brutální výslechy, byl hradčanský domeček. Vyšetřování zde vedli příslušníci Oddělení Obranného Zpravodajství pod vedením Bedřicha Reicina, který vybral právě toto místo pro jeho nenápadnost. Malá budova mající pouze

61

Kaplan, K. Nebezpečná bezpečnost. Státní bezpečnost 1948-1956. Brno: Doplněk, 1999, str. 137.

39

přízemí a jedno patro v sobě ukrývala 30 samotek. Vchod do domečku je z Kapucínské ulice na Hradčanech (dnes tam najdeme pamětní desku). Vše, co se zde dělo s vyšetřovanými, směřovalo k fyzickému a psychickému zlomení vězně. Neexistovaly zde vycházky ani lékařské ošetření, pouze týrání. „Vše směřovalo k jedinému cíli: ve vyšetřovacím období člověka zlomit.“62 Tyranské modifikace průběhu vyšetřování shrnuje Petr Radosta ve své knize Protikomunistický odboj takto: „Lidé byli přiváděni k výslechům jako dobytek s pytlem na hlavě, byli poutáni řetězem na rukou i nohou, byli oslepováni žárovkami, byli honěni karabáčem, byli do umdlení mláceni, byly jim vyráženy zuby, oči, byla jim pálena kůže rozžhaveným železem, byla jim - po nasycení uzenými a nasolenými rybami a po umístění v silně vyhřáté místnosti – odepírána voda, byl jim násilím znemožňován spánek, lidé byli na dlouhé dny máčeni ve vaně napuštěné fekáliemi a močí tak, že jim vyčnívala jen hlava, byli šokováni elektřinou a byla jim dokonce drcena varlata...“63 Při Zenklově výslechu použili nahraný hlas jeho manželky, který pouštěli magnetofonem v druhé místnosti, poté, co z této druhé místnosti uslyšel výstřel, mu řekli, že je jeho manželka mrtvá a pokud bude dělat těžkosti, skončí podobně.

62 63

Dvořáková, Z. Z letopisů třetího odboje. Praha: Hříbal, 1992, str. 131. Radosta, P. Protikomunistický odboj. EGEM, 1993, str. 9.

40

V.3

Hlavní líčení Obžalováni byli na hlavní líčení připravováni tak, že byli nuceni učit se zpaměti předem

sestavené otázky a odpovědi. Výpovědi obviněných působily velmi nevěrohodně. Na ukázku uvádím citaci výpovědi R. Slánského během Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským: „... Nebudu ve svých výpovědích šetřit ani sebe, ani svoje spoluobviněné... Chci především přiznat svoji vinu na tom, že jako nepřítel uvnitř komunistické strany a lidově demokratického zřízení jsem organizoval protistátní centrum... Toto centrum, do kterého jsem soustředil mnoho kapitalistických a podvratných živlů, z nichž mnozí se v různých dobách stali agenty imperialistických rozvědek, francouzské, anglické a především americké, provádělo nepřátelskou činnost...“64 Nejednou se stalo, že řádně nepoučený soudce se zeptal na něco jiného než měl, dle předem připraveného „scénáře“, a obžalovaný odpovídal dál dle předem naučených odpovědí, takže odpověď na otázku nedávala smysl. Pro okamžik veřejného vystoupení byli obžalovaní dopováni blínovým halucinogenem (scopolamin chlorasa), takže několik hodin byli loutkami ochotnými se přiznat k jakémukoli obvinění a požádat i o zvýšení trestu nebo o samotný trest smrti. Pro ukázku opět citace R. Slánského: „... Vím, že rozsudek, jaký navrhuje státní prokurátor, bude rozsudek nanejvýš spravedlivý za všechny ty strašné zločiny, které jsem spáchal...“ 65 Den poté byl odsouzen k trestu smrti. Pokud by se obžalovaní pokusili upozornit na to, že jejich doznání bylo vynuceno, prokurátor by žalobu rozšířil o křivé obvinění veřejného činitele. Během připravených výpovědí se obžalovaní přiznávali ke všemu možnému, žádajíc pro sebe spravedlivé potrestání. Hlavní líčení mělo být dle právních zásad veřejné, ve výjimečných případech neveřejné. Komunisté z hlavního líčení však udělali něco, co lze přirovnat k divadlu. Na nejznámější proces s Miladou Horákovou byly organizovány závodové výlety s předem pečlivě vybíranými, prověřenými a stranicky věrnými. Ti měli dodat procesu tu správnou atmosféru - atmosféru krvelačného davu žádajícího si pro obviněné co nejvyšší tresty, tresty smrti. Scénář vypracovala Státní bezpečnost. 64 65

Utitz, B. Neuzavřená kapitola: politické procesy padesátých let. Praha: Lidové nakladatelství, 1990, str. 23. Tamtéž, str. 114.

41

Během procesů přicházely k soudům navíc tisíce rezolucí pracujícího lidu požadující spravedlivé potrestání třídních nepřátel, imperialistických zaprodanců. Takové ovlivňování soudu je v demokratickém zemi nepřípustné. Přísné potrestání požadoval prostřednictvím rezolucí také Svaz protifašistických bojovníků, Československý červený kříž a další. Dokonce dle sovětského vzoru se objevil i český Pavlík Morozov (Tomáš Frejka), požadující pro svého otce trest smrti: „Žádám pro svého otce nejtěžší trest – trest smrti. Vidím teprve teď, že tento tvor, kterého nelze nazvat člověkem, protože v sobě neměl ani kouska citu a lidské důstojnosti, byl mým největším a nejzavilejším nepřítelem...“66 Jeho otec byl popraven. Tomáš však nemohl být využíván jako vzor, protože již několik dní po popravě svého otce spáchal sebevraždu.

66 Šimůnek, Z: Justice: Stalinovou cestou na věčné časy? Nikoli soudruzi! [citováno 17.2.2008]. Dostupný z: http://www.rodice.wz.cz/Justice%20a%20Stalinova%20cesta.htm cituje: Jeřábek, Č. V zajetí stalinismu, Brno: Barrister & Principal, 2000.

42

43

V.4

Důkazy Důkazy? Vykonstruováno bylo vše. Po podání halucinogenů a učení řečí zpaměti přiznali

obžalovaní vše, požadovali vyšší tresty sami pro sebe. Dle Vyšinského teorie stačilo k odsouzení doznání. Získat doznání od obviněného bylo úkolem bezpečnosti. Jakými způsoby tohoto dosahovali, netřeba připomínat. Používány byly také nepodložené notoriety67 jako jediný důkaz zjištění subjektivní i objektivní stránky trestného činu. Důkazy mnohdy nebyly u soudu ani předkládány, dokonce je neviděli ani znalci, stačilo, když někdo tvrdil, že existují, mnohdy vůbec neexistovaly. Konfrontace byla pouhou formalitou, do protokolů bylo zapisováno to, co se jim hodilo. K problematice podvržených důkazů se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 7 T 99/99, kdy došel k závěru, že tímto jednáním mohla být naplněna skutková podstata trestného činu vraždy: „Význam tohoto podvrženého důkazu nelze podceňovat. Logicky vzato potvrzoval spolupráci gen. P. s britskou rozvědkou i po skončení války - v podmínkách nového poválečného uspořádání Evropy. Významně tak přispěl k tomu, že jednání gen. P. mohlo být v obžalobě přísněji kvalifikováno jako zločin, za který soud nemohl uložit jiný trest než trest smrti. Druhým významným momentem je, že s tímto vědomím měl obviněný připravit návrh obžaloby s právní kvalifikací připouštějící pouze tento trest a uložení absolutního trestu gen. P. i navrhnul... mohla být jednáním, které je popsáno ve sdělení a v opatření, kterým byl obviněný upozorněn na změnu právní kvalifikace, naplněna skutková podstata trestného činu vraždy.“68

67

Všeobecná známá skutečnost, kterou již není třeba dále zjišťovat, dokazovat. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.8.1999, sp. zn. 7 Tz 99/99., dle iniciál použitých v rozsudku lze dospět k závěru, že obviněným, který byl stíhán pro zločin zneužití moci úřední a služební, byl JUDr. Karel Vaš, který se tohoto dopustil na Heliodorovi Píkovi.

68

44

V.5

Svědci Svědek je osoba, která byla předvolána orgánem činným v trestním řízení, aby vypovídala

o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, které sama vnímala svými smysly. Svědek je nezastupitelný jinou osobou. Z výpovědi svědka mají důkazní význam jen skutečnosti jím sdělené, které sám svými smysly vnímal, a nikoli jeho úsudky, hodnocení skutečností a dohady. Politické procesy v 50. letech minulého století zcela pozměnily tento důležitý institut dokazování. Svědci v této době byli většinou pouze loutky „svědčící“ o něčem, co se hodilo Státní bezpečnosti. Svědky z doby politických procesů dnes můžeme zjednodušeně rozdělit do tří skupin. Za prvé to byli svědci, kteří byli v jiném procesu obžalovanými, za druhé to byli svědci, kteří byli ochotni dosvědčit cokoli a nakonec to byli lidé na svobodě, jejichž výpověď byla pečlivě připravována. Svědci často vypovídali o zcela reálných skutečnostech, avšak obsah jejich výpovědí byl překrucován a přizpůsobován potřebám StB. Za svědeckou výpověď bylo dokonce předkládáno písemné udání.69 Pokud se již výjimečně objevil svědek, který vypovídal ve prospěch obžalovaného, komunistický tisk jej napadal jako kolaboranta. Svědci byli ke svým výpovědím donucováni obdobně jak tomu bylo u vyšetřovaných. Příprava falešných svědectví byla velmi důležitá.

69

Hejl, V. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha, 1999, str. 201.

45

V.6

Rozsudky Rozsudky vyhlašované v tomto období byly nepřiměřeně přísné a kruté. Za bagatelní

jednání z dnešního pohledu byli posíláni odsouzení na smrt či dlouholeté žaláře. Rozsudky byly sepsány předem stranou a soudci byli jen loutkami, které je měly vyhlašovat. Zákon dával možnost odsouzenému odvolat se proti rozsudku k soudu vyššího stupně. Advokáti nedoporučovali svým klientům odvolávat se, neboť se tím vystavovali nebezpečí uložení vyšších trestů. Pokud však bylo odvolání proti rozsudku někdy někým podáno, v nepoměrně krátké době bylo zamítnuto a rozsudek potvrzen. Vyšetřovací svazky byly archivovány až do 1964 ministerstvem vnitra. Je znám případ, kdy byly spisy spáleny již dva měsíce po procesu70. Ti, kteří vytvářeli tyto procesy, si byli dobře vědomi toho, že by před demokratickou justicí neobstáli. Poslední naděje byly vkládány do žádostí o milost. Žádosti o milost posílali prezidentovi odsouzení, jejich právní zástupci i rodinní příslušníci. Nestávalo se, že by dlouhé dopisy plačících matek nad svými syny či manželek nad milovanými manžely obměkčily prezidentovo srdce. Z politických důvodů bylo v Československu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v letech 1948-1989 odsouzeno 205 486 osob.71

70 71

Hejl, V. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha, 1999, str. 309.

Ministerstvo vnitra a Policejní prezidium ČR: Prezentace Policie ČR [citováno 17.2.2008].

Dostupný z: http://www.mvcr.cz/policie/udv/popraveni/obeti/index.html.

46

V.7

Tresty Nové trestní předpisy – trestní zákon (č. 86/1950 Sb.) a trestní řád (č. 87/1950 Sb.)

přinesly několik změn. Trestní zákoník rozlišoval druhy trestů na tresty hlavní (trest smrti, odnětí svobody a nápravné opatření) a vedlejší (ztráta státního občanství, ztráta čestných práv občanských, vyloučení z vojska, ztráta vojenské hodnosti, propadnutí jmění, trest peněžitý, zákaz činnosti, vyhoštění, zákaz pobytu, uveřejnění rozsudku a propadnutí věcí). Vedlejší trest bylo možno uložit jen společně s trestem hlavním. V zákoníku nalezneme také okolnosti polehčující a přitěžující

(zejména

to,

že

pachatel

projevil

trestným

činem

nepřátelství

k lidově

demokratickému řádu, ohrozil trestným činem politické, vojenské nebo hospodářské zájmy republiky, porušil trestným činem zvláštní povinnost, zejména povinnost vyplývající z jeho odpovědného postavení, dopustil se různých trestných činů, atd.). Zákoník nově zavedl institut ochranného opatření vedle trestů, jehož smyslem byla preventivní ochrana společnosti před trestnými činy. Ochranná opatření (tj. ochranné léčení, ochranná výchova a zabrání věci) nebyly trestem, ale prostředkem výchovy a prevence. Nový trestní zákoník prohlašoval za účel trestu zneškodnění nepřátel pracujícího lidu, zabránění pachateli v dalším páchání trestných činů a vychovávat ho k tomu, aby dodržoval pravidla socialistického soužití a působit výchovně na ostatní členy společnosti. Prolínala se zde složka donucovací se složkou výchovně preventivní. Výkonem trestu dle litery zákona nesměla být porušována lidská důstojnost. Pokud jde o trestání mladistvých, u nich byl kladen zvláštní důraz na výchovný smysl trestu (toto bylo upraveno v samostatné části trestního zákoníku). Patnáctý rok věku byl hranicí trestní odpovědnosti. Tresty v politických procesech plnily spíše než funkci převýchovnou funkci likvidační. Mezi nejčastěji ukládané tresty pro politické vězně patřily tresty absolutní (Milada Horáková, Heliodor Píka, Miroslav Sýkora), odnětí svobody na velmi dlouhou nepřiměřenou dobu (Karel Kutlvašr, Jan Anastáz Opasek), ztráty vojenských hodností (Heliodor Píka, Karel Janoušek, Jan Syrový) a zabavení majetku (Jan Anastáz Opasek).

47

V.8

Výkon trestu Trestní zákoník (č. 86/1950 Sb.) ve svém druhém oddíle obsahoval ustanovení týkající se

výkonu trestu. § 29 upravoval výkon trestu smrti, jež se měl vykonávat oběšením, přičemž v době ohrožení vlasti mohl být vykonán zastřením. Alternativou byl trest odnětí svobody na doživotí nebo na patnáct až pětadvacet let, pokud by byl trest smrti nepřiměřeně přísný vzhledem k osobě pachatele nebo polehčujícím okolnostem. Výkon trestu odnětí svobody měl být vykonáván v trestních ústavech, soudních věznicích či pracovních útvarech, s použitím užitečné práce, jako prostředku k začlenění vězňů do řad pracujících po propuštění. Počátkem padesátých let došlo k vybudování 422 pracovních táborů a věznic, ve kterých bylo v dubnu 1950 uvězněno z politických důvodů v českých zemích 6 788 osob, o dva měsíce později to bylo už 11 026 osob.72 Na svých internetových stránkách ministerstvo vnitra uvádí tuto bilanci komunistického režimu v Československu v letech 1948-1989: z politických důvodů k nepodmíněnému trestu odnětí svobody bylo odsouzeno 205 486 osob, z politických důvodů bylo popraveno 248 osob (247 mužů a 1 žena), ve vězeňských zařízeních zemřelo asi 4 500 osob, při pokusech o překročení hranice na Západ zahynulo nejméně 282 lidí.73 Navíc do Táborů nucených prací bylo v letech 1948-1953 komisemi zařazeno 21 440 osob a v letech 1950-1954 prošlo Pomocnými technickými prapory a technickými prapory cca 60 000 osob,74 čímž se počet perzekuovaných osob zvyšuje.

72

Vlček, T.: Politické procesy v 50. letech v Československu [citováno 17.2.2008]. Dostupný z: http://www.totalita.cz/proc/proc.php. 73 Ministerstvo vnitra a Policejní prezidium ČR: Prezentace Policie ČR [citováno 17.2.2008]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/policie/udv/popraveni/obeti/index.html. 74 Tamtéž.

48

V.9

Amnestie Beztrestnost emigrantům při návratu do republiky slibovala první amnestie již v roce 75

1955.

Největší amnestie byla udělena prezidentem Novotným 9.5.1960 , týkala se 5601 osob, ve vězení zůstalo 2985 vězňů za tzv. protistátní činnost. Režim nechal vězňům zbytek trestu jako podmínku, čímž si je pojistil. V případě spáchání trestného činu by se jim zbytek trestu přičetl k novému odsouzení. V roce 1962 se opakovala podobná amnestie, bylo osvobozeno 2520, po ní docházelo k postupnému propuštění politických vězňů, což bylo ukončeno rokem 1968. V této době již byla většina politických vězňů z padesátých let propuštěna na svobodu. Poslední byla amnestie G. Husáka z 8. prosince 1989, která se týkala všech politických vězňů. Amnestií se však politickým vězňům život nevrátil v takové podobě, jako před zatčením. S obtížemi nalézali zaměstnání, neustále byli diskriminováni. Při propuštění podepisovali prohlášení, že se nezmíní o ničem z toho, co se s nimi dělo, jinak by byli vzati zpět.76 Navíc byli sledováni Státní bezpečností, a často byli také přesvědčování ke spolupráci.

75 Kaplan, K., Paleček, P. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno: Barrister & Principal, 2001, str. 218. 76 Dvořáková, Z. Z letopisů třetího odboje. Praha: Hříbal, 1992, str. 154.

49

VI. REVIZE PROCESŮ - náprava křivd VI.1 Rehabilitace Cílem rehabilitace je především návrat k zákonnosti. Odsouzení mají být zbaveni viny za nespáchané činy, tito lidé mají být začleněni do společenského života jako rovnoprávní občané a skuteční viníci za masové zločiny mají být potrestáni. Ústavní soud se vyjádřil k otázce aplikace rehabilitačních přepisů ve svém nálezu z března 1999: „Soudy musí brát při aplikaci restitučních a rehabilitačních předpisů v úvahu, že jde o speciální právní úpravu se všemi důsledky z toho plynoucími, tj. včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí vydané v době nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Jejich rozhodnutí musí posuzovat každý z těchto předpisů jako lex specialis, jehož smyslem je náprava křivd spáchaných v obdobích od 25. 2.1948 do 1. 1.1990. Pokud by tak neučinily, šlo by jen o formální hodnocení důkazů, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, že rehabilitace z let 1968-1969 byly provedeny jen povrchně a nevystihly pravou podstatu věci. Proto i zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, počítal s tím, že bude třeba přistoupit k nápravě v některých případech podle jeho vlastního znění.“77 K rehabilitacím politických vězňů odsouzených v padesátých letech minulého století došlo ve třech vlnách (viz níže). Rehabilitováno podle zákona 119/1990 Sb. bylo 207 697 osob (stav k 30.6.1996). Řádově několik set osob bylo rehabilitováno na přelomu 60. a 70. let.78

77

Nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. ÚS 246/98. Ministerstvo vnitra a Policejní prezidium ČR: Prezentace Policie ČR [citováno 17.2.2008]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/policie/udv/popraveni/obeti/index.html.

78

50

VI.2 Jednotlivé vlny rehabilitací První vlna

Po roce 1953 byly ustanoveny komise ÚV KSČ (Barák, Innemann, Švach a Litera), které měly přezkoumat některé politické procesy z let 1949–1952. Cílem revize Barákovy komise byly jen procesy s komunistickými funkcionáři.79 Proces proti Slánskému a spol. měla přezkoumat komise složená ze soudruhů Baráka, Hrušky, Bakuly, Innemanna a Mlejnka. Přestože byla zpráva vypracována na zadání ÚV KSČ, její pohled není úzce stranický a padesátá léta hodnotí jako krizi myšlení a destrukci práva. V roce 1955 učinil hlavní vyšetřovatel Doubek obsáhlé doznání v němž popsal přípravu a zákulisí procesů. Pravda o procesech byla v této době oficiálně zamlčována, jen nepatrná zmínka či náznak pochybnosti o nich byly trestány jako vyzrazení státního tajemství. Příslušnými komisemi bylo projednáno celkem 6978 žádostí o přezkoumání rozsudků, v 263 případech navrhly komise nové soudní řízení, 50 rozsudků bylo prohlášeno za neodůvodněné, v 263 případech byly vynesené rozsudky uznány za nepřiměřeně vysoké a 6715 obětem byla potvrzena správnost obvinění i rozsudků.80

Druhá vlna

Po XXII. sjezdu KSSS v roce 1962 byla zřejmá nemožnost dalšího hájení procesů z 50. let. Z tohoto podnětu byla ustavena komise, jejíž cílem bylo přezkoumání politických procesů proti vysokým komunistickým funkcionářům. Všichni z odsouzených v těchto procesech byli o rok později soudně rehabilitováni. Následkem tohoto došlo k otřesu autority všech členů vedení komunistické strany z první poloviny padesátých let. K. Bacílek, v době procesů ministr národní bezpečnosti, byl odvolán z funkce člena předsednictva ÚV KSČ a prvního tajemníka ÚV KSS. Ve funkci ho vystřídal Alexandr Dubček, během jehož vedení došlo v roce 1968 k dalším pokusům o rehabilitaci. Mezi rehabilitovanými byl i G. Husák společně s dalšími odsouzenými v procesu z roku 1954. Pillerova zpráva komise Ústředního výboru KSČ se 79 Kaplan,K., Paleček, P. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno: Barrister & Principal, 2001, str. 218. 80 Tamtéž, str. 218.

51

dopracovala nejblíže k odhalení pravdy, ta však nesměla být uveřejněna a vyšla pouze v zahraničí, kde byla přeložena do mnoha jazyků. Dle Rudého práva byly rehabilitace projevem odstraňování důsledků kultu osobnosti v životě komunistické strany Československa.81 Rehabilitace generála Heliodora Píky, o kterou usiloval Pikův syn a dr. Váhala, se uskutečnila až v roce 1968, kdy byl Vyšším vojenským soudem v Příbrami zrušen rozsudek Státního soudu.82 Bylo konstatováno generálovo zproštění obžaloby bývalého státního prokurátora v Praze v plném rozsahu, důvodem zproštění bylo neprokázání skutků, pro něž byl stíhán. V 60 až 70. letech minulého století bylo rehabilitováno pouze několik set osob. Během přezkumu procesu s Miladou Horákovou a spol. v roce 1968 došlo prezidium Nejvyššího soudu k závěru, že došlo k porušení zákona patnáctkrát, a to v jeho ustanoveních § 3, § 91, § 93, § 177 odst. 2, § 190, § 199, § 202, § 206, §258, § 270 odst. 5 trestního řádu z roku 1873, §30 odst. 3 zákona č. 232/1948 Sb. a § 75 odst. 1, § 76 zákona č. 319/1948 Sb.83

Třetí vlna

Rehabilitováno podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci bylo 207 697 osob (stav k 30. 6. 1996).84 Každé pravomocné odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášené v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, týkající se skutku spáchaného po 5. květnu 1945, pro trestný čin (zločin, přečin, přestupek) uvedený v § 2 odst. 1 písm. a) – f) zákona č. 119/1990 Sb. je ze zákona zrušeno a příslušný soud je povinen o něm rozhodnout podle § 2 odst. 2 citovaného zákona. S účinností od 1.8.1993, byl přijat zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. V úvodním ustanovení konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948-1989, zejména za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů. Dle něj byl politický režim v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, 81

Dvořáková, Z. Z letopisů třetího odboje. Praha: Hříbal, 1992, str. 218. Rozsudek Vyššího vojenského soudu v P. ze dne 13. 12. 1968, sp. zn. VVS T 3/68. 83 Ivanov, M. Justiční vražda aneb smrt Milady Horákové. Praha: Betty, 1991, str. 257, 258. 84 Ministerstvo vnitra a Policejní prezidium ČR: Prezentace Policie ČR [citováno 17.2.2008]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/policie/udv/popraveni/obeti/index.html. 82

52

nelegitimní a je zavrženíhodný. Potvrzuje systematické a trvalé porušování lidských práv, základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a prakticky tím postavil vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon. Komunistickou stranu Československa odsuzuje jako organizací zločinnou a zavrženíhodnou. Odpor občanů proti tomuto režimu posuzuje jako legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty. Velmi důležitým je § 5, ve kterém stanoví nezapočítání do promlčecí lhůty trestných činů dobu od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických nedemokratických důvodů nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. Vláda jím byla zmocněna k nápravě některých křivd, spáchaných na odpůrcích komunistického režimu a osobách postižených jeho perzekucemi, nařízením. V trestní věci Milady Horákové a spol. generální prokurátor dne 29. června 1990 zastavil trestní stíhání obviněných dle § 172 odst. 1 písm. a) trestního řádu z důvodu nepochybnosti o tom, že se nestaly skutky, pro které bylo trestní stíhání vedeno85.

85

Ivanov, M. Justiční vražda aneb smrt Milady Horákové. Praha: Betty, 1991, str. 294.

53

VI.3 Procesy s tehdejšími vyšetřovateli, prokurátory

Jednání soudců a prokurátorů, jenž byli jmenováni v jednotlivých politických procesech, mohlo být později kvalifikováno jako účastenství na trestném činu vraždy podle trestního zákona č. 86/1950 Sb. i následujících trestních zákoníků. Použití trestního zákona však musí být ve shodě se zásadou, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, pokud to je pro pachatele příznivější. V říjnu 2007 proběhl proces s posledním žijícím prokurátorem z procesu s Miladou Horákovou. Ludmila Brožová - Polednová, dle soudu spáchala vraždu ve spolupachatelství na více osobách, byla za účast na justiční vraždě čtyř lidí o k nepodmíněnému trestu osmi let vězení na osm let ve věznici s dozorem. Dle soudu existují písemné důkazy, potvrzující aktivní účast dělnické prokurátorky Polednové na přípravě procesu, od počátku musela vědět o tom, že jde o zmanipulovaný proces, přičemž postupovala v rozporu s tehdejšími platnými předpisy. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu výkon trestu pravděpodobně nikdy nenastoupí, rozhodnutí tak zůstane symbolickým průchod spravedlnosti po padesáti letech od doby, kdy k činům došlo. Brožová - Polednová se proti rozsudku odvolala. Vrchní soud rozsudek zrušil. Dospěl k závěru, že vražda Milady Horákové je promlčena. Osvobozující rozsudek je pravomocný. Vrchní státní zastupitelství se rozhodlo podat v této kauze mimořádný opravný prostředek – dovolání.

54

VI.4 ... a stále spousta otazníků Politické procesy za sebou i po šedesáti letech nechávají stále spoustu otazníků. V dnešní době se otázce politických procesů z 50. let minulého století věnuje Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu služby kriminální policie a vyšetřování. Jeho oddělení dokumentace (jeho působnost stanoví Pokyn ministra vnitra č. 5/2001 ze dne 15. ledna 2001) prověřuje oznámení a podněty, dohledává podklady pro trestné činy spáchané od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 související s protiprávností komunistického režimu pro rozhodné období od 1. ledna 1945 do 29. prosince 1989 a připravuje oficiální publikační výstupy ÚDV (sborníky SECURITAS IMPERII, SEŠITY ÚDV, edice Svědectví).86 Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu má při své činnosti legislativní oporu v zákoně č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu ze dne 9. července 1993. Další institucí, která se věnuje této problematice je Ústav pro soudobé dějiny, který je pracovištěm Akademie věd České republiky. Provádí základní výzkum českých a československých dějin po roce 1938 v mezinárodním kontextu, pořádá mezinárodní konference, specializovaná sympozia a workshopy. Stále mezi námi ještě žijí také oběti politických procesů z padesátých let minulého století. Nemají jizvy jen na těle po dlouhých výsleších. Mají nekonečně hluboké jizvy na duši, ve snech se jim vrací padesát let staré události, které jim stále nedopřejí klidný spánek. Těchto obětí jich není již mnoho (necelých 8000). Každým rokem je jich o několik méně. Těm, kteří žijí je kolem osmdesáti let a sdružují se v Konfederaci politických vězňů (nástupnický orgán Klubu politických vězňů K 231. 231 je číslo zákona, podle kterého byli odsuzováni na dlouhá léta k odnětí svobody, zákona na ochranu lidově demokratické republiky). Formou přednášek se snaží předat dalším generacím své zkušenosti s komunistickým režimem, vyprávějí své životní příběhy. Nejsou to příběhy veselé, jsou to příběhy, ze kterých Vám běhá mráz po zádech.

86

Ministerstvo vnitra a Policejní prezidium ČR: Prezentace Policie ČR [citováno 17.2.2008]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/policie/udv/dok_tema/index.html..

55

Přílohy Příloha č. 1 Nařízení vlády č. 81/1950 Sb. rušící právnickou fakultu v Brně87

87

Ministerstvo vnitra a Policejní prezidium ČR: Sbírka zákonů republiky Československé

[citováno 17.2.2008]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/sbirka/1950/sb36-50.pdf.

56

Příloha č. 2 Stížnost M. Bočanové na použití násilí při vyšetřování ze dne 10.4.195888

88

Národní archiv: Stížnost M. Bočanové www.nacr.cz/sua/vystavy/horakova./galery.htm/.

57

[citováno

17.2.2007].

Dostupný

z

Příloha č. 3 Zápis ze schůze bezpečnostní pětky jihlavského kraje konané dne 19.7.1951 na krajském sekretariátě KSČ89

89

Růžička, D.: Bezpečnostní pětky .http://www.totalita.cz/vysvetlivky/petky_02.php.

[citováno

58

17.2.2008].

Dostupný

z

Příloha č. 4 Památník obětem totalitních režimů a vojáků padlých v 1. a 2. sv. válce, bojujících v zahraničních armádách a v čsl. legiích Opava, nám. Slezského odboje.90

"Uctěte památku obětí komunistické tyranie

z

let 1948-1989, těch, kteří byli za svůj odpor proti zvůli a násilí věznění zavražděni popraveni." Konfederace politických vězňů v Opavě 1994

90

Blažek, P.: Pomník obětem komunismu http://www.totalita.cz/pomnik/pomnik_opava_001.php.

59

[citováno

17.2.2008].

Dostupný

z

Příloha č. 5 Pomník obětem komunismu Praha 5 - Újezd91

"Oběti komunismu 1948-1989:

205

486 odsouzeno - 248 popraveno - 4 500 zemřelo ve věznicích -

327

zahynulo na hranicích - 170 938 občanů emigrovalo".

91

Blažek, P.: Pomník obětem komunismu http://www.totalita.cz/pomnik/pomnik_praha_001.php.

60

[citováno

17.2.2008].

Dostupný

z

Résumé After World War II the communists misused the ruling situation. The USSR was celebrated as our liberator and it was expectet to become the principal ally of the Czech Republic who would help to establish socialism – regime without exploatation of man. February 25, 1948 was the breaking point. On that day the communist party seized the power in the state thus beginning the totalitarian political system having the power in hands of the Communist Party of Czechoslovakia (KSČ) top leaders, out of democratic control. In this period of our history party orders were more valid than the law. Mass illegalities escalated after February 1948 and in Czechoslovakia were created conditions to stage political trials. The trials had one goal - to intimidate those who wanted to revolt. The trials served to the enforcement of the leadership of the communist party, were misused for the power intentions and the soviet great power plans as the most efficient source of both psychosis and fear. The political processes violated human rigts and liberties anchored in the constitution and laws. The World War II heroes, catholic churche, members of democratic parties and protectorate

revolt fighters were persecuted by communists above all, but not rarely the

communists pursued their own people. The Ninth – of – May (1948) Constitution, Act on protection of the people´s democratic republic No. 231/1948 Coll., State Court Act No. 232/1948 Coll., the People’s Justice Act No. 319/1948 Coll., the Forced Labour Camps Act No. 247/1948 Coll., the Penal Code No. 86/1950 Coll. and the Criminal Procedure Code No. 87/1950 Coll. were the most important laws adopted during the period of political processes. The laws were not kept but consciously breached and this happened the usual phenomenon of everyday life. The laws were applicated and interpreted with inadequate harshness and they were substituted by policical directives and decisions of the communist party. In the criminal justice the Ministry of Justice and subordinated Prosecution had the principal position. The Prosecution was obliged to submit to the ministry reports of all cases dealt with. The protection of people´s democratic republic from inner and outer enemies was secured by the secret political police – State Security. It was one of the principal pillars of communist regime. Provocations, kidnappings, blackmail, intimidation, psychical and physical terror were the main methods being used during stage political trials by State Security. 61

The most tragic period of Czechoslovak justice was the period of staged political processes in 1948–1953. The justice was misused for murders by which communists disposed of those they feared. The Czechoslovak justice, together with political bodies and governmental bodies of power, participated in injustice committed on citizens in the post -February period. Fairness, symbolized by justice in a democratic state, disappeared in the time of political processes. The will of people represented by the communist party was decisive. Judicial bodies were deprived of control over investigation. State attorney was superior to a judge and reported to the Ministry of Justice. The right of defense was significantly weakened. Defense in these processes was a pure formality. Preparation of defense was disabled and courts did not take its arguments into consideration. There was no independence of courts and the courts obediently executed decisions of the Communist Party of Czechoslovakia management. All learned to respect the fact that the KSČ showed that it is the justice, whether out of fear or greed. Judgements were prepared by the Party in advance and judges were mere puppets that declared them. Very often family relatives of there persons were punished as well, from property confiscation to imprisonment. Reasons for arresting were unverified reports from agents and informers or depositions, very often forced out from imprisoned persons. The state secret police agents did not respect consent of an attorney, which was essential for imprisonment. Being in custody for a year or more was not exceptional. The state secret police used illegal means already from the preparatory phase of investigation. Citizens were being falsely accused. The only objective of the investigating phase was to break the person. The accused were forced to memorize questions and answers prepared in advance, which were then presented during the main trial. Judgements declared in this period were inadequately strict and cruel. People were sent to death or long years of imprisonment for petty acts. Official doubts about legality of the processes appeared in the mid 1950´s , when also the first wave of rehabilitation took place. In these times committees, which were reviewing processes of 1949-1952, evaluated this period as the crisis of mind and destruction of law. The second revision took place after 1962. The third wawe of rehabilitation took place upon the fall of the communist regime in 1989 and rehabilitated 207 697 people. Here is the balance of the communist regime in Czechoslovakia during 1948–1989 period: 205 486 persons were commited to unconditional sentence of imprisonment from political

62

reasons, 248 persons (247 men and 1 woman) were executed from the same reasons, 4 500 persons died in prisons and 282 persons at least were killed while having crossed western border. The Act on illegality of the communist regime and resistance against it declared the political regime in Czechoslovakia from February 25, 1948 to November 17, 1989 to be criminal, non-legitimate and condemnable, confirmed systematic and permanent breach of human rights, rules of a democratic legal state, the international treaty and own laws, which placed the will and interests of the communist party and its representative above law. This Act declared the KSČ to be criminal and condemnable organization. Topic of political processes is being actual even sixty years after. Today, the Bureau of Dokumentation and Investigation of Communism Crimes as a part of Criminal Police and Investigation Service deals with the question of political processes from the Fifties.

Použité zdroje

63

Knižní díla 1. BARTOŠEK, K. Zpráva o putování v komunistických archivech: Praha-Paříž (1948-1968). 1. vydání. Praha: Paseka, 2000. ISBN 80-7185-282-1. 2. BURSÍK, T. Ztratily jsme mnoho času... Ale ne sebe! 1. vydání. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2006. ISBN 80-86621-25-1 3. CÍLEK, R. Čas triumfu, čas pomsty. 1. vydání. Třebíč: TEMPO, 1997. 4. CÍLEK, R. Hrobaři iluzí aneb kdo nepůjde s námi: 1948-1953: výřez z obrazu bezpráví. 1. vydání. Praha: RODIČE, 2003. ISBN 80-86695-28-X 5. CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a kolektiv. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: LINDE Praha, a.s., 2006. ISBN 80-7201-594-X 6. ČAPEK, M. Poražení vítězové: kapitoly z třetího odboje. 1. vydání. Praha: MLADÁ FRONTA, 2003 . ISBN 80-20410-58-9 7. DVOŘÁKOVÁ, Z. Z letopisů třetího odboje. 1. vydání. Praha: HŘÍBAL, 1992. ISBN 8090089-23-2 8. FRANCEK, J. Zločin a trest v Českých dějinách. 2. vydání. Praha: RYBKA PUBLISHERS, 2000. ISBN 80-86182-91-6 9. HEJL, V. Zpráva o organizovaném násilí. 1. vydání. Praha: UNIVERZUM PRAHA, 1990. ISBN 80-85207-01-X 10. IVANOV, M. Justiční vražda aneb smrt Milady Horákové. 1. vydání. Praha: BETTY, 1991. ISBN 80-90099-31-9 11. KAPLAN, K. Nebezpečná bezpečnost.Státní bezpečnost 1948-1956 1. vydání. Brno: DOPLNĚK, 1999. ISBN 80-7239-024-4 12. KAPLAN, K. Největší politický proces „M. Horáková a spol“. 1. vydání. Brno: DOPLNĚK, 1995. ISBN 80-85765-58-X 13. KAPLAN, K. StB o sobě – výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka. 2. vydání. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002. ISBN 80-902885-9-6 14. KAPLAN, K. Pravda o Československu 1945-48. 1. vydání (v Československu). Praha: PANORAMA, 1990. ISBN 80-7038-193-0 15. KAPLAN, K. Nekrvavá revoluce. 1. vydání v ČSFR. Praha: MLADÁ FRONTA, edice ARCHIV, 1993. ISBN 80-204-0145-8

64

16. KAPLAN, K., PALEČEK, P. Komunistický režim a politické procesy v Československu. 1. vydání. Brno: BARRISTER & PRINCIPAL, 2001. ISBN 80-85947-75-7 17. KOMÍNEK, M. I pod oblohou je peklo. 1. vydání. Toronto: NAŠE HLASY, 1971. 18. LONDON, A. K pramenům doznání- motáky z ruzyňské věznice z roku 1954. 1. vydání. Brno: DOPLNĚK, 1998. ISBN 80-7239-020-1 19. RADOSTA, P. Protikomunistický odboj (historický nástin). 1. vydání. EGEM, 1993. ISBN 80-85395-25-8 20. ŠNAJDER, B. Proces proti dvanácti miliónům. 1. vydání. Praha: DELTA, 1990. Tvorba uvádí; sv. 3. 21. UTITZ, B. Neuzavřená kapitola: Politické procesy padesátých let. 1. vydání. Praha: LIDOVÉ NAKLADATELSTVÍ, 1990. ISBN: 80-7022-091-0 22. VLČEK, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. vydání. Brno: MASARYKOVA UNIVERZITA, 2006. ISBN 80-210-4056-4 23. VOREL, J., ŠIMÁNKOVÁ, A. a kolektiv. Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl I. 1. vydání. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2003. ISBN 80-86621-03-0 24. VOREL, J., ŠIMÁNKOVÁ, A., BABKA, L. Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl II. 1. vydání. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2004. ISBN 80-86621-05-7 25. VOREL, J., ŠIMÁNKOVÁ, A., BABKA, L. Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl III. 1. vydání. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2004. ISBN 80-86621-06-5 26. Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Horáková a společníci. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1950 (DOKUMENTY)

Sborníky

65

27. PERNES, J. a FOITZIK, J. Politické procesy v Československu po roce 1945 a „případ Slánský“. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference, pořádané ve dnech 14.-16. dubna 2003 v Praze. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2005. ISBN 80-7285-053-9

Právní předpisy 28. Ústavní zákon č. 150/1948., Ústava Československé republiky 29. Zákon č. 231/1948 Sb., zákon na ochranu lidově demokratické republiky 30. Zákon č. 232/1948 Sb., zákon o Státním soudu 31. Zákon č. 247/1948 Sb., zákon o táborech nucené práce 32. Zákon 270/1948 Sb., zákon o přísaze soudců 33. Zákon č. 319/1948 Sb., zákon o zlidovění soudnictví 34. Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákoník 35. Zákon č. 87/1950 Sb., zákon o trestním řízení soudním 36. Zákon č. 119/1990 Sb., zákon o soudní rehabilitaci 37. Zákon č. 198/1993 Sb., zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu 38. Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 217/III.A, Všeobecná deklarace lidských práv

Soudní rozhodnutí 39. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 19991, sp. zn. ÚS 246/98 40. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.8.1999, sp. zn. 7 Tz 99/99 41. Rozsudek Vyššího vojenského soudu v P. ze dne 13.12.1968, sp. zn. VVS T 3/68

Elektronické publikace 42. Esner,

J.:

Fultonský

projev

[citováno

17.2.2008].

Dostupný

z:

http://studena.valka.cz/fulton_1946.htm 43. Fajmon, H.: Česká republika a USA: země blízké nebo vzdálené [citováno 17.2.2008]. Dostupný z: http://www.cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=201&PHPSESSID=aada7f3%C5%9999c3d79919

66

44. Šimůnek, Z.: Justice: Stalinovou cestou na věčné časy? Nikoli soudruzi! [citováno 17.2.2008]. Dostupný z: http://www.rodice.wz.cz/Justice%20a%20Stalinova%20cesta.htm 45. Ministerstvo vnitra a Policejní prezidium ČR: Prezentace Policie ČR [citováno 17.2.2008]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/policie/udv/popraveni/obeti/index.html 46. Ministerstvo vnitra a Policejní prezidium ČR: Prezentace Policie ČR [citováno 17.2.2008]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/policie/udv/dok_tema/index.html 47. Blažek,

P.:

Pomník

obětem

komunismu

[citováno

17.2.2008].

Dostupný

z

17.2.2007].

Dostupný

z

http://www.totalita.cz/pomnik/pomnik_praha_001.php 48. Národní

archiv:

Stížnost

M.

Bočanové

[citováno

http://www.nacr.cz/sua/vystavy/horakova./galery.htm

67