PRÁVNÍ PRINCIPY. úvodní strana Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie. Vít Křížka. studentská vědecká odborná činnost

úvodní strana Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie

studentská vědecká odborná činnost

PRÁVNÍ PRINCIPY Vít Křížka 2009 / 2010

„Prohlašuji, že jsem tuto soutěžní práci na téma „Právní principy“ zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.“

-1-

„Inteligentní bytosti mohou mít zákony, které si samy vytvořily. Mají ale také takové, které si nikdy nevytvořily.“

Charles Louis de Montesquieu

„To, co bylo předem vyhlášeno a oznámeno, bude často jen velmi nedokonalou formulací principů, které lidé mohou lépe ctít ve svém jednání, než vyjádřit slovy.“

Friedrich August von Hayek

-2-

Obsah 1. ÚVOD .................................................................................................................................. 6

2. PRÁVNÍ PRINCIPY JAKO FENOMÉN ........................................................................ 7 2.1 Pojem princip ..................................................................................................................... 7 2.2 Pojem právní princip .......................................................................................................... 9 2.3 Další používané termíny..................................................................................................... 10 2.4 Právní principy a zásady..................................................................................................... 11 2.5 Studium právních principů ................................................................................................. 12 2.6 Shrnutí ................................................................................................................................ 13

3. PRÁVNÍ PRINCIPY V KONTEXTU TEORIE PRÁVA .............................................. 14 3.1 Právní principy a právní normy .......................................................................................... 14 3.1.1 Vztah právních norem a právních principů ............................................................ 14 3.1.2 Vztah obou teorií .................................................................................................... 16 3.1.3 Právní principy a jiné prvky normativního řádu .................................................... 16 3.2 Specifické rysy právních principů ...................................................................................... 17 3.2.1 Normativnost .......................................................................................................... 17 3.2.2 Závaznost, formální určitost a vynutitelnost .......................................................... 18 3.2.3 Obecnost ................................................................................................................. 19 3.2.4 Struktura právních principů .................................................................................... 20 3.2.5 Shrnutí .................................................................................................................... 21 3.3 Klasifikace právních principů ............................................................................................ 22 3.3.1 Systémové kritérium .............................................................................................. 22 3.3.2 Explicitní a implicitní právní principy ................................................................... 23 3.3.3 Tradiční a moderní právní principy ........................................................................ 24 3.3.4 Kondicionální a teleologické právní principy ........................................................ 24 3.4 Význam právních principů ................................................................................................. 25 3.4.1 Hodnotový význam ................................................................................................ 25 3.4.2 Normativní význam ................................................................................................ 26 3.4.3 Interpretační a aplikační význam ........................................................................... 26 3.4.4 Legislativní význam ............................................................................................... 28

-3-

3.4.5 Integrující význam .................................................................................................. 29 3.4.6 Pedagogický význam.............................................................................................. 30 3.5 Interpretace a aplikace práva .............................................................................................. 30 3.5.1 Správná subsumpce................................................................................................ 30 3.5.2 Správná interpretace............................................................................................... 31

4. PRÁVNÍ PRINCIPY V KONTEXTU PRÁVNÍ FILOZOFIE ...................................... 32 4.1 Teorie právních principů .................................................................................................... 32 4.1.1 Právní principy v přirozenoprávní teorii ................................................................ 33 4.1.2 Právní principy v pozitivněprávní teorii ................................................................ 33 4.2 Axiologické otázky právních principů ............................................................................... 34 4.2.1 Právní principy, svoboda a rovnost ........................................................................ 35 4.2.2 Právní principy a jistota ......................................................................................... 36 4.2.3 Právní principy a spravedlnost ............................................................................... 38 4.3 Právní axiomy .................................................................................................................... 38 4.3.1 Axiom normativního systému ................................................................................ 40 4.3.2 Axiom suverenity ................................................................................................... 41 4.3.3 Axiom svobody ...................................................................................................... 42 4.3.4 Axiom efektivity .................................................................................................... 43 4.3.5 Pojem kvaziprávo .................................................................................................. 43 4.4 Shrnutí ................................................................................................................................ 44

5. PRÁVNÍ PRINCIPY V KONTEXTU PRÁVNÍ SOCIOLOGIE .................................. 45 5.1 Historie právních principů .................................................................................................. 45 5.2 Dynamika právních principů .............................................................................................. 46 5.2.1 Vznik právních principů ........................................................................................ 46 5.2.2 Změna právních principů ....................................................................................... 48 5.2.3 Zánik právních principů ......................................................................................... 48 5.3 Moc, právo a právní principy ............................................................................................. 50 5.4 Efektivita práva .................................................................................................................. 50 5.5 Interakce práva s jinými normativními systémy ................................................................ 52 5.5.1 Vztah práva a morálky ........................................................................................... 52 5.6 Právní principy ve vztahu k pozitivnímu právu ................................................................. 53 5.6.1 Postavení právních principů v kontinentální právní kultuře .................................. 53 -4-

5.6.2 Postavení právních principů v českém právu ........................................................ 54 5.6.3 Shrnutí .................................................................................................................... 56

6. ZÁVĚR ................................................................................................................................ 57 6.1 Závěrečné shrnutí ............................................................................................................... 57 6.2 Námět na další studii .......................................................................................................... 57 6.3 Slovo na závěr .................................................................................................................... 57

7. POUŽITÉ PRAMENY ...................................................................................................... 58 7.1 Použitá literatura ................................................................................................................ 58 7.2 Použité právní předpisy a judikatura .................................................................................. 59 7.3 Použité elektronické prameny ............................................................................................ 59

-5-

Úvod Nejprve bych chtěl vysvětlit, proč jsem se rozhodl tuto práci na téma Právní principy vůbec napsat. Člověk by si do soutěže zřejmě měl vybrat téma, o kterém toho ví nejvíce a o kterém je schopen napsat něco zajímavého a především nového. Problematika právních principů je poměrně populární a opravdu mě velmi zaujala, ale přiznávám se, že před psaním této práce jsem o nich věděl poměrně málo. Doufal jsem 9+tedy, že se o nich něco sám dozvím a, že alespoň částečně proniknu do jejich tajů. Ze začátku jsem si pokládal poměrně konkrétní otázky, např. zda jsou právní principy pramenem práva, jak je možné je klasifikovat apod. Postupně jsem však dospěl, aniž bych to původně chtěl, k otázce: „Co je právo?“ Předmětem této práce tedy nejsou pouze právní principy, ale také sám pojem právo. Odpovědět na otázku „Co je právo?“ není vůbec jednoduché, nicméně to ani není cílem této práce. Cílem je spíše vzbudit diskuzi okolo právních principů. Snažil jsem se nastolit množství různých otázek. Pouze na některé jsem se však rozhodl odpovídat. Prvním problémem, na který jsem narazil, byla různá terminologie. Téměř každý teoretik chápe pod slovem princip něco jiného. Bylo tedy jasné, že nejdříve se musím vypořádat se základními pojmy jako princip, zásada atd. Učinil jsem tak ihned v první kapitole nazvané Právní principy jako fenomén, která je vlastně úvodem k dalším částem. Jelikož mi šlo o systematický pohled na vybranou problematiku, rozhodl jsem se, že práci rozdělím na tři hlavní části podle toho, ve kterém právní disciplíně se budu pohybovat. První část se věnuje právním principům v kontextu teorie práva, druhá z pohledu právní filozofie a konečně třetí z hlediska právní sociologie. V jejím závěru pak pouze nastiňuji problém vztahu principů a pozitivního platného práva. Práce je poměrně obsáhlá, neboť jsem se snažil o skutečně široký pohled. Nicméně nejde příliš do hloubky. Jak jsem již uvedl, mnohé otázky pouze naznačuji. Při psaní této práce jsem používal různé vědecké metody. Východiskem mi samozřejmě byly odborné knihy a články, které uvádím v závěru práce. Chtěl jsem ale také sám přispět svými vlastními úvahami, a proto jsem používal především metody čistě racionální, nejčastěji logickou dedukci a indukci. Dále jsem využíval analogii, neboť jsem právní principy často porovnával s podobnými fenomény – právními normami a právními obyčeji.

-6-

Právní principy jako fenomén 2.1 Pojem princip Každý si pod pojmem princip zřejmě něco představí. Jde však o pojem poměrně vágní, proto si jej pro účely této práce bude nutné přesněji vymezit. Pro začátek vyjdu z definice principu, kterou jsem našel na Wikipedii: „Princip (z lat. principium, počátek) je základní a obecně uznávané myšlenkové východisko, zásada, pravidlo, zákon, které se nedokazuje, ale z něhož lze odvozovat další důsledky pro jednání nebo poznání. Každá věda má své principy.“1 Je zřejmé, že pro účely práva je tato definice zcela nepoužitelná. Směšuje principy dokonce se zákony. Je možné souhlasit pouze s částí, že jde o základní a obecně uznávané východisko, které se nedokazuje. I o východisku však lze pochybovat, proto pojem princip zobecněme pouze na základní a obecně uznávané tvrzení, které se nedokazuje. V různých vědách se tvrzení, která se nedokazují, označují různě. Rozlišují se především axiomy a principy. Jaký je hlavní rozdíl? S termínem axiom se setkáváme především v matematice, která je celá vystavěná pouze na několika axiomech, které nejen, že se nedokazují, ale ani nemá smysl je dokazovat. Lze to přirovnat k pravidlům hry v šachy. Na pravidlech se lidé dohodnou a nemá cenu je dokazovat. Který hlupák by dokazoval, že kůň může táhnout pouze do tvaru písmena L? Žádný. Prostě to tak je! Stejně tak se vědci dohodnou na axiomech v rámci jedné vědy a vytvoří tak určitou strukturu, kterou dále zkoumají vědeckými metodami (racionálními nebo empirickými). Tento proces se označuje jako axiomatizace (stanovení axiomů). U principů je tomu rovněž tak. Nemá smysl je dokazovat. Kdybychom přijali princip Smlouvy se nemají dodržovat za pravdivý, mohli bychom na něm vystavět zcela jinou právní teorii. Je zřejmé, že podle našich měřítek by nebyla příliš dobrá a spravedlivá, ale zdůrazňuji ono „podle našich měřítek“. Termín axiom se používá v technických a přírodních vědách. Jemu ekvivalentní pojem princip pak ve vědách společenských, a tudíž i v právu. Nemluví se o axiomatizaci a ani nevytváříme žádnou logickou strukturu, ale stanovením principů vytváříme teorii, přičemž

1

Wikipedie

:

princip

[online].

2008

.

-7-

[cit.

2008-11-20].

Dostupný

z

WWW:

pravdivost teorie záleží pouze na metodách, pomocí kterých se od principů dostáváme k dalším soudům. Zastávám jednoznačné stanovisko, že volba principů záleží pouze na nás. Ve starověku a středověku zastávali lidé zcela jiné principy, a proto dospívali k jiným teoriím. Nelze říct, že jejich teorie byly zastaralé či špatné oproti těm moderním. Tyto teorie jsou špatné, pokud je hodnotíme v rámci našich současných principů. Ovšem pokud tyto teorie hodnotíme v rámci principů, na kterých byly vystavěny, lze je většinou považovat za korektní a správné. Dnes zastáváme mnoho různých principů. Historie ale ukazuje, že i dnešní moderní principy nevydrží navěky. Teorie právního státu tu nebude navěky, je zřejmé, že se objeví „nějaká lepší“, která bude více pasovat na principy nové, které teprve vzniknou.2 Podstatnou roli pro určení pravdivosti teorie hrají vědecké metody. Vlastně jde o jediný faktor. Lidé se dohodnou na určitých principech (je zcela jedno na jakých) a nyní, aby vystavěli vědecky správnou teorii, musí postupovat vědecky. Rozlišujeme dvě hlavní skupiny metod výzkumu:
empirické – pokus, pozorování,
racionální – dedukce, indukce a analogie. Stoprocentně korektní jsou však pouze metody racionální a to pouze dedukce a úplná indukce. Filozofové se již téměř shodli na tom, že empirické poznatky jsou vždy zkreslené a že naše smysly nedovedou postihnout svět takový, jaký skutečně je. Bohužel ale metody racionální vždy musí vyjít z poznatku empirického. Částečná indukce vede pouze k nejisté pravdě. Stejně jako analogie. Výjimečná věda je matematika. Matematika nám dává absolutní pravdy, protože využívá pouze dedukci (přímý důkaz, nepřímý důkaz, důkaz sporem) a úplnou indukci (matematická indukce). Matematika nestojí na žádných empiriích. Celá je vystavěna pouze na několika axiomech, ty již sice vychází z určitých empirických poznatků (lidé si prosti všimli, že X + Y = Y + X), ale matematika tuto empirii přijala jako axiom, čímž problém „absolutní pravdy“ vyřešila. Nicméně u práva (a vůbec společenských věd) je situace komplikovanější. Není ani tak obtížné najít principy, které přijmeme za pravdivé. Smlouvy se mají dodržovat – na tom se všichni shodnou. Problém nastává s vytvářením teorie. Užitím pouze dedukce a úplné indukce se nikam nedostáváme. Právo potřebuje použít také analogii, částečnou indukci a především metody empirické. Tyto metody ovšem nejsou zcela formální a nevedou k jistým 2

Vzniku nových principů, již ale pouze právních, se věnuji v kapitole 5.2.1.

-8-

stoprocentním pravdám. To je odpověď na otázku, proč přírodní vědy dávají lidem jen jeden jediný správný výsledek a vědy společenské hned několik. Toto zhruba vystihuje také citát dánského fyzika Nielse Bohra: „Jsou dva druhy pravdy: pravdy triviální, pro něž jsou opačné názory naprosto absurdní, a pravdy hluboké, které se poznají podle toho, že jejich protikladem je zase pravda.“ Nikdy se nepodaří vystavět absolutně korektní teorii práva. Zaprvé se principy mění a vyvíjí s pohledem lidstva na svět. Žádná teorie tak nemůže být věčná. A zadruhé nelze určit, zda použité neformální metody jsou stoprocentně správné. Je poměrně snadné přijmout a nalézt určité principy, ale velmi obtížné z nich vybudovat a přijmout správnou teorii. Načež tento problém se ještě prohlubuje. Teorie není k ničemu, pokud není aplikována v praxi. Ovšem přeměna teorie v praktickou činnost je opět ztrátová. Není možné aplikovat teorii zcela bez jediné chybičky. Naopak některé velmi dobré teorie mohou být zavrhnuty jenom proto, že byly špatně interpretovány a praktikovány.3 Cesta od stanovení principů až k praktickému využití je skutečná dlouhá a trnitá.

2.2 Pojem právní princip Pod pojmem princip tedy rozumím jakékoli tvrzení, které jsme přijali za pravdivé a na kterém stojí určitá teorie (např. náš právní řád4). Pro další účely této práce budou důležité již pouze právní principy – tedy principy v rámci právní vědy. Domnívám se, že je nesmírně důležité rozlišovat dva zásadně odlišné významy, které se pod pojmem právní princip skrývají:
právní princip jako východisko pro jurisprudenci,
právní princip jako východisko pro pozitivní právo. Právní princip jako východisko pro právní vědu je vlastně principem neboli axiomem, jak jsem jej popisoval výše. Z takových právních principů (axiomů) vychází nejen teorie práva, ale vůbec celá právní věda. Jde o principy, které jsme přijali za pravdivé, a na kterých stojí celá jurisprudence. Jde o základní nosné pilíře práva v tom nejobecnějším slova smyslu. Tyto právní principy studuje obecná filozofie. Právní věda je z povahy věci ani studovat a zkoumat nemůže, protože z nich sama vychází.

3

Ačkoli mě nenapadá vhodný příklad, věřím, že se tak v historii určitě již několikrát stalo.

4

V tomto kontextu je právní řád také teorií. Nejedná se pouze o klasické teorie jako např. přirozenoprávní

teorie, teorie živého práva atd., ale obecně o jakýkoli souhrn poznatků odvozených z principů.

-9-

Právní princip jako východisko pro pozitivní právo již je konkrétnější pojem. Termín princip se mi zdá nepřesný, ale je již vžitý. Nejde o princip ve smyslu axiomu v pravém slova smyslu, ale význam je velmi podobný. Jde spíše o vyjádření určité koncepce či určitého názoru obecnou zásadou. Na těchto zásadách pak stojí určitý konkrétní právní řád, konkrétní právní odvětví či konkrétní právní institut, ne však celá právní věda. Studiem právních principů v tomto smyslu se zabývají pak výhradně právníci nebo právní filozofové. Tato problematika již nespadá do obecné filozofie. V této práci se budu nadále věnovat především právním principům v užším smyslu. Pokud bych chtěl hovořit o právních principech v širším smyslu, budu užívat termín právní axiom. Těm se budu věnovat spíše okrajově v poznámkách a poté se k nim dostanu až v části věnované filozofii v kapitole 4.3.

2.3 Další používané termíny Nejdříve bych se podíval na pojmy norma, pravidlo, zákon a věta. Mezi těmito pojmy nalézáme u většiny teoretiků rozdíl, který spočívá v noetice. Normy a pravidla obsahují lidská poznání zásadně v normativní formě. Stanovují „co má být“. Věty naopak formulují poznání do kauzální podoby. U termínu zákon musíme rozlišovat jeho dva významy. Zákony ve smyslu deskriptivním se vlastně kryjí s kauzálními větami. Jsou typické především pro exaktní vědy jako je např. fyzika nebo biologie. Tyto zákony popisují „co je“. Jako příklad lze uvést všem známý Archimédův zákon nebo Pythagorovu větu. Termín zákon se však běžně užívá také v právu. Zákonem v preskriptivním smyslu se rozumí obecně závazný normativní právní akt. Zákony ve smyslu deskriptivním nemohou být porušeny. Kdyby věci přestaly padat dolů, ale levitovaly by ve vzduchu, neznamená to, že došlo k porušení gravitačního zákona. Vědci by museli gravitační zákon přeformulovat tak, aby skutečně zákonem byl – aby popisoval náš svět. Naopak zákony v preskriptivním smyslu mohou být porušeny, aniž by ztratily status zákona. Trestní zákon je zákonem i tehdy, když jej někdo poruší. Zde je nutné poznamenat, že F. Weyr pak používal zcela jinou terminologii. Normu považoval za předmět poznání normativního, pravidlo pak kauzálního. Jeho názvosloví však v této práci používat nebudu.

Kromě pojmů norma, pravidlo a princip, kterým jsem se již věnoval, právní terminologie často používá také termíny imperativ, maxima a zásada – bohužel navíc často - 10 -

v různých významech. Pokud je v této práci budu užívat, pak omezeně a to v těchto významech: Imperativ je zvláštní podoba normy. Jde o normu v rozkazovacím způsobu. Vhodným příkladem může být známý Kantův kategorický imperativ: „Jednej vždy tak, aby se maxima tvé vůle mohla stát principem všeobecného zákonodárství.“ Maxima je mravní, nikoli právní, zásada, která vytyčuje často nedosažitelný cíl (ideál). Tyto pojmy nemají pro tuto práci příliš velký význam. Uvádím je zde spíše pro úplnost. Pojem zásada je však pro tuto práci důležitější, a proto se mu podrobněji věnuji v následující kapitole.

2.4 Právní principy a zásady Někteří právní teoretikové rozlišují dále pojmy právní princip a právní zásada. Existují teorie, které striktně vymezují rozdíly mezi oběma pojmy, ale i takové, které tvrdí, že jeden pojem plynule přechází v druhý. Nelze je tedy přesně rozlišit, jde spíše o otázku míry. Podle J. Harvánka právní princip představuje jakýsi základní bod, pilíř objektivního práva jako normativního systému. Jde o jakousi absolutní hodnotu, která je vnímána lidským společenstvím jako něco běžného, automatického, přítomného, přirozeného, odvoditelného snad i z obecné charakteristiky práva a jeho účelového poslání. Domnívá se, že takovým stabilním, vždy právo provázejícím pilířem, lze označit kantovské neměnné myšlenky přirozeného práva a to spravedlnost, svobodu a rovnost.5 To, co Harvánek, označuje jako princip, já osobně považuji za právní axiomy – tedy principy v širším smyslu, které tvoří základ celé právní vědy. Právní zásada pak určitým způsobem rozpracovává a konkretizuje princip, slouží jeho dosažení, naplnění. Je spojena obvykle s normativním, bližším a konkrétnějším obsahem.6 Jedná se vlastně o právní principy v užším slova smyslu. Jako příklad může posloužit princip volného hodnocení důkazů, zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí nebo zásada Vigilantibus iura scripta sunt (Práva náležejí bdělým). Pro principy (zásady) v tomto užším vymezení je typické, že jsou často vyjádřeny krátkou latinskou větou (viz kapitola 5.1), která se obvykle tváří jako kauzální zákon. Má tedy často deskriptivní formu. Teorie J. Harvánka je tedy zcela v souladu s mojí, v této práci předkládanou, teorií. Používám však odlišnou terminologii. Místo abych rozlišovat principy a zásady, rozlišuji 5

Dostálová, J., Havánek, J.: Právní principy, zásady a pravidla (právně-teoretická úvaha), str. 106 – 107

6

Tamtéž.

- 11 -

principy v užším a širším smyslu (axiomy). Je možné však mluvit i o zásadách v užším a širším smyslu. Termíny princip a zásada považuji za pojmy zcela totožné. Mezi zásadou legální licence nebo principem legální licence totiž nevidím žádný rozdíl.

názvosloví J. Harvánka

názvosloví užívané v této práci

právní princip

právní axiom7

právní zásada

právní princip = právní zásada8

Vůbec se domnívám, že zásadní problémy v oblasti právních principů jsou způsobeny používáním příliš mnoha různých a navíc zákeřně podobných terminologií. Současná teorie práva by se měla snažit najít kompromis a zavést pevné názvosloví, aby se výzkum v této oblasti mohl posunout dál. Zatím se totiž neustále točíme v kruhu pojmů, termínů a definicí. Pokud dnes chce právní filozof něco napsat o právních principech, musí nejdříve polovinu článku věnovat zavedení pojmů a vysvětlit, co tím principem vlastně vůbec myslí.

2.5 Studium právních principů Pro komplexní pochopení fenoménu právních principů je třeba využívat všechny základní i dílčí vědecké metody, které používá právní věda. Jurisprudence je složena ze tří základních složek: právní teorie, právní filozofie a sociologie práva. Pro souhrnné uchopení právních principů je nutné se na ně podívat z pohledu všech právních disciplín. Zde se blíže podívejme na ty tři nejzákladnější. Teorie práva je garantem vědeckosti práva. Analyzuje logickou strukturu práva. Na právní principy pohlíží jako na jeden z prvků normativního právního systému. Právní teorie se snaží popsat základní atributy právních principů, jejich funkci, rozlišit je podle různých kritérií a při tom všem postupuje značně systematicky. Pro výzkum právních principů se mi zdá vhodné použít metodu analogie, neboť právní principy se nápadně podobají jiným, více známým, fenoménům – právním normám nebo též právním obyčejům. Právní filozofie je garantem humanity práva. Reflektuje hodnotovou strukturu práva. Jelikož jsou právní principy základní stavební kameny pozitivního práva a vůbec celé

7

Tedy právní princip (zásada) v širším smyslu.

8

Tedy právní princip (zásada) v užším smyslu.

- 12 -

jurisprudence, zasahují velmi silně do obecných otázek o povaze, účelu a smyslu práva. Právní principy vyjadřují základní hodnoty, které právo ctí a chrání. Právní sociologie je garantem společenskosti práva. Zkoumá reálnou strukturu práva. Zde je velmi zajímavé všímat si, jak se mění skutečné společenské poměry na základě změn základních společenských hodnot, které jsou vyjádřeny právě v právních principech. Jestliže právní teorie zkoumá statiku právních principů, pak právní sociologii zajímá jejich dynamika. V britské a americké literatuře se rozlišuje analytická jurisprudence a etická jurisprudence. Etická jurisprudence je vlastně právní filozofií. Říká „jaké by právo mělo být“. Analytická jurisprudence má blíže k teorii práva, ale řeší i otázky právní sociologie. Odpovídá na otázku „jaké právo je“, přičemž rozdíl mezi právní teorií a sociologií je možné vymezit jako rozdíl mezi teorií a praxí. Právní teorie říká „jaké je právo teoreticky“, právní sociologie pak „jaké je právo fakticky“ neboli „jak působí ve společnosti“. K úplnému pochopení povahy právních principů by však pouze toto nestačilo. Jurisprudence zkoumá kromě práva v tom nejobecnějším smyslu, také právo pozitivní. Zde vyvstávají vůbec nejsložitější otázky, na které je třeba odpovědět. Jde o vztah přirozeného práva, pozitivního práva a právních principů. Jsou právní principy součástí pozitivního práva? Měly by být? Jsou pramenem práva? Na tyto otázky již je možno odpovědět vždy pouze v rámci určitého právního řádu. Ve své práci se pokusím analyzovat postavení právních principů pouze v našem českém právu (v kapitole 5.6.2).

2.6 Shrnutí Domnívám se, že je nutné rozlišovat: a) právní principy v širším smyslu (právní axiomy) – vychází z nich nejen teorie práva, ale vůbec celá právní věda; jde o principy, které jsme přijali za pravdivé; jde o základní nosné pilíře práva v tom nejobecnějším slova smyslu, b) právní principy v užším smyslu (právní principy, právní zásady) – vyjadřují určitou koncepci či určitý názor; na těchto zásadách pak stojí určitý konkrétní právní řád, konkrétní právní odvětví či konkrétní právní institut; právě těmto principům se věnuje tato práce.

- 13 -

Právní principy v kontextu TEORIE PRÁVA V této kapitole se budu věnovat:
vztahu právních principů a právních norem,
specifickým rysům právních principů,
klasifikaci právních principů,
funkci právních principů a
interpretaci a aplikaci práva pomocí právních principů.

3.1 Právní principy a právní normy Když se budeme právními principy zabývat, vypozoruje, že mají určité společné znaky s právními normami. Podstatné je však najít nikoli jejich znaky, ale především atributy, neboli takové vlastnosti, které právní principy činí právními principy. Hledáme odpověď na otázku „Co je přirozeností právních principů?“. Nalézt odpověď však není vůbec jednoduché. Pro začátek vyjděme z právních norem, které jsou právním principům blízké. Podívejme se tedy na vztah právních norem a principů a poté najděme jejich společné a odlišné znaky.

3.1.1 Vztah právních norem a právních principů Existují dva základní názory, které řeší vztah mezi právními normami a právními principy:
teorie kontrapozice – právní princip stojí v kontrapozici s právní normou; k tomuto názoru se přiklání např. J. Boguszak,
teorie podřazenosti – právní norma může mít podobu právního pravidla nebo právního principu; právní principy jsou tedy podmnožinou právních norem; jde o termín podřazený; k tomuto se přiklání O. Weinberger nebo R. Alexy. Obě teorie bych podrobněji rozebral v následujících podkapitolách. Podle mě se však jedná o zbytečný problém, který souvisí s různou terminologií.

- 14 -

Teorie kontrapozice Právní norma je státem vynutitelné obecné pravidlo chování. Podstatným znakem právní normy je její forma. Právní norma totiž musí mít formu pramene práva. Právní principy stojí v kontrapozici k právním normám. O jejich závaznosti a formě pak můžeme vést spory.

Normativní řád tedy tvoří:
deskriptivní prvky, které říkají „co má být“; patří sem jednak právní normy a na straně druhé právní principy,
deskriptivní prvky, jež neobsahují žádná pravidla chování, popisují pouze „co je“, jde o definice, legislativní zkratky, preambule9 a další.

Teorie podřazenosti Právní norma podle této teorie je obecné pravidlo chování. Právní normy poté rozlišujeme na právní pravidla a právní principy. Právní norma nemůže být v této teorii chápana jako státem vynutitelná a závazná, protože potom by principy, jež jsou vlastně zároveň normami, musely být též závazné a mít formu pramene práva, což je velmi sporné. Právní principy tvoří skupinu takových právních norem, které splňují určité definiční znaky. Těmto znakům se budu věnovat v kapitole 3.2. Zde uvedu pouze stručně, že jde např. o míru obecnosti. Existují závazné právní principy, ale i takové, které stát nezakotvuje v žádném formálním prameni práva, a nejsou tedy právně vynutitelné. Právní pravidla jsou pak ty právní normy, které nejsou právními principy. Právní pravidla jsou vždy závazná a státem vynutitelná.

Pokud se nyní podíváme na normativní řád, zjistíme, že jej tvoří:


právní normy jako prvky preskriptivní, které pak rozlišujeme na právní pravidla a

právní principy,


deskriptivní prvky, což jsou opět definice, legislativní zkratky, preambule10 a další.

9

I když někteří právní teoretikové se domnívají, že preambule mají normativní význam, a proto je možné

je zařadit mezi prvky preskriptivní. 10

I když někteří právní teoretikové se domnívají, že preambule mají normativní význam, a proto je možné

je zařadit mezi prvky preskriptivní.

- 15 -

3.1.2 Vztah obou teorií Domnívám se, že obě teorie vlastně dochází ke shodným závěrům. Každá ale používá jinou terminologii, jinak definuje základní pojmy a používá vlastní argumentaci. Zde předkládám tabulku, která porovnává názvosloví obou teorií:

teorie kontrapozice

teorie podřazenosti

preskriptivní prvek normativního řádu

právní norma

právní norma

právní pravidlo

právní princip

právní princip

V termínu, který nás nejvíce zajímá, tedy v pojmu právní princip, se obě teorie naštěstí shodují. V naší české právní kultuře je více vžité první názvosloví, a proto jej já sám budu dále používat.

3.1.3 Právní principy a jiné prvky normativního řádu Z výše uvedeného je patrné, že normativní řád netvoří pouze právní normy a právní zásady, ale též další prvky, které sice nemají normativní (preskritptivní) charakter, ale jsou nezbytné, protože bez nich by normativní řád nemohl řádně fungovat. Jedná se především o preambule a legální definice. Nejzajímavější je souvislost mezi právními principy a preambulemi. Právě v preambulích totiž často nalézáme obecné právní principy, což má určitý význam, neboť preambule jsou někdy považovány za součást právního předpisu a jsou tudíž závazné. Právní principy, v nich obsažené, se pak stávají též právně závaznými. Mimo preambule nalézáme právní principy také v úvodních obecných částech nejdůležitějších zákonů. Tak např. občanský zákoník obsahuje zásadu dispozitivnosti v jeho ustanovení § 2 odst. 3. Legální definice mají pro právní principy stejný význam jako pro právní normy. Definice nejsou normativními prvky, ale ve vazbě na právní normy či právní principy normativně působí.

- 16 -

3.2 Specifické rysy právních principů Nyní pojďme porovnávat znaky právních norem a právních principů. A. Gerloch uvádí, že přirozeností norem je jejich normativnost. Dále pak popisuje těchto pět specifických znaků, které normu činí právní normou: závaznost, formální určitost, obecnost, vynutitelnost a určitou strukturu.11 Podívejme se tedy na všechny tyto vlastnosti a pokusme se zjistit, zda některé z nich nejsou znaky nebo přímo atributy také právních principů. Celá tato kapitola vychází z názvosloví teorie kontrapozice. Pokud bychom užívali pojmosloví teorie podřazenosti, museli bychom v celé této kapitole pojem právní norma nahradit výrazem právní pravidlo. Normativnost, závaznost, formální určitost, obecnost, vynutitelnost a struktura by potom byly znaky právních pravidel, nikoli právních norem. Jedinou vlastností právních norem (tedy principů a pravidel dohromady) by byla samozřejmě pouze normativnost.

3.2.1 Normativnost Většina teoretiků se domnívá, že právní principy mají preskriptivní (normativní) charakter. O normativní povaze principu „nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci“ nelze pochybovat. Nicméně např. princip „zákon vyšší právní síly ruší zákon nižší právní síly“ se na první pohled může jevit jako tvrzení, které popisuje, jak se právo chová. Toto derogační pravidlo možná nepřikazuje, že ústavní zákon musí mít přednost před obyčejným zákonem, ale že tomu tak prostě přirozeně je. Možná tento princip prostě jenom popisuje „jaké právo je“. Objevuje se zde jakýsi deskriptivní prvek, který můžeme vypozorovat u více principů. Je možné tvrdit, že principy sice mohou být formulovány popisně (deskriptivně), ale jestliže z nich lze vyvodit nějaká pravidla, pak mají normativní charakter. K tomuto se já přikláním. Principy nemusí mít nutně normativní formu, ale obsah. Přesto bych se zde pokusil zformulovat i opačnou teorii (teorii deskripce), která bude vycházet z toho, že právní principy nemají normativní povahu. Argumentace by pak mohla vypadat takto: Jestliže by se zdálo, že z právního principu vzniká nějaké subjektivní právo nebo povinnost, pak jde o klam. Právo či povinnost totiž vznikají z právní normy, která z onoho principu vychází. 11

GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. opravené vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,

2007. 344 s.

- 17 -

Teorii deskripci zde uvádím pouze pro ukázku, že i takto je možné na právní principy pohlížet. Nicméně s ní nesouhlasím. Právní principy jsou sice výsledkem vývoje právní vědy, jejíž poznatky potvrdila historická zkušenost, ale především jsou výsledkem mocenského rozhodnutí přihlásit se k takovým principům. Principy tedy slouží k normativnímu prosazení hodnot, a proto mají preskriptivní charakter již z povahy věci. Shrnu-li to, pak právní principy mají normativní charakter, patří do preskriptivních prvků normativního řádu, avšak může se u nich vyskytnout jakýsi „deskriptivní prvek“. Domnívám se, že právní principy jsou „méně normativní“ než právní normy. V normativnosti tedy nevidím onu hledanou přirozenost právních principů. Důvodem oné „menší míry normativnosti“ je také fakt, že právní principy jsou značně obecné, a proto je často nelze přímo aplikovat. Slouží spíše k argumentaci ve složitých případech.

Poznámka k právním axiomům: Právní axiomy již z povahy věci mají deskriptivní charakter, protože jde o běžné axiomy jako každé jiné. Jde o pouhé předpoklady, které nic nepřikazují ani nikoho neopravňují. Tyto předpoklady přijímáme za pravdivé, vycházíme z nich, aniž bychom jejich pravdivost ověřovali.

3.2.2 Závaznost, formální určitost a vynutitelnost Nejdříve bych chtěl upozornit na to, že všechny tyto vlastnosti spolu úzce souvisí. Řekneme-li, že je právní princip státem vynutitelný, pak je tudíž závazný a logicky musí mít formu pramene práva. Je zcela jedno, zda je zakotven v zákoně, precedentu nebo je součástí communis opinio doctorum, musí však jít o formální pramen práva. V našich podmínkách tedy formální určitost znamená, že právní princip je zakotven v nějakém právním předpisu nebo normativní právní smlouvě. Podle teorie kontrapozice jsou právní normy závazné vždy, zatímco právní principy jsou závazné jenom tehdy, mají-li formu pramene práva. Podle teorie podřazenosti pak právní normy nemusí být nutně závazné. Závazné jsou pouze právní pravidla. Právní principy pak rozlišujeme na ty, které nejsou závazné a ty, které mají formu pramene práva a závazné jsou. Lze tedy dojít ke společnému závěru (pro obě teorie), že závaznost, formální určitost a vynutitelnost nejsou definičními znaky právních principů. Právní princip činí právním principem něco zcela jiného. - 18 -

Blíže se problematikou závaznosti právních principů zabývám v kapitole 5.6. Již ale pouze v rámci českého práva. Otázka závaznosti totiž souvisí s postavením právních principů v právním řádu dané země. Přesně ji tedy lze zodpovědět vždy pouze v rámci daného právního řádu.

Poznámka k právním axiomům: Vést úvahy o závaznosti právních axiomů nemá smysl. Axiomy nedokazujeme. Jejich závaznost není možné nijak zpochybnit. Můžeme pouze zvolit jiné axiomy a vytvořit jinou právní vědu s jinou právní teorií.

3.2.3 Obecnost Jestliže řekneme, že právní normy mají obecný charakter, pak právní principy mají velmi obecný charakter. Co tím ale myslím? Principy svou „velkou“ obecností zasahují totiž nejen do právního řádu určitého státu, ale dokonce i do několika různých států (obvykle pak stejné právní kultury). Obecnost vyplývá již ze samotné podstaty principu. Nemá cenu pátrat po tom, proč jsou principy obecné. Tento fakt je třeba prostě přijmout. Vyšší obecnost pak způsobuje také vyšší důležitost, což je dimenze, kterou právní normy nemají. Právní normy se totiž mohou týkat i věcí relativně nedůležitých, které jsou důležité např. pouze v rámci určitého oboru. Právní normy tudíž nemusí být (v tomto smyslu) ani obecné. Právní norma může upravovat velice specifický předmět, např. výše poplatku za psa. Zde je třeba uvědomit si, že právní normy jsou samozřejmě také obecné, ale v jiném smyslu tohoto slova. Představa ustanovení, které by říkalo, že pan Novák bude za svého psa platit dvakrát více než ostatní, je zcela absurdní. Obecností právních norem totiž rozumíme fakt, že adresáti, práva, povinnosti a sankce jsou v právní normě upraveny nikoliv ad hoc, ale obecně. Důkladně tedy rozlišujme obecnost a obecnost. Právní normy i právní principy jsou obecné, ale každé jinak. Obecnost právních principů se projevuje také v tom, že je možné je realizovat různorodým způsobem, kdežto právní normy se vztahují k určitému konkrétnímu chování. I u právních principů můžeme rozlišit různou míru jejich obecnosti. Některé se týkají pouze určitého právního institutu, jiné právního odvětví či celého právního řádu, některé celých

- 19 -

právních kultur a nejdůležitější právní principy pak práva jako celku.12 Nenalezneme však principy, které by se dotýkaly pouze určitého konkrétního chování. To je totiž doménou právních norem.

Poznámka k právním axiomům: Jestliže řekneme, že právní principy mají velmi obecný charakter, pak právní axiomy mají extrémně obecný charakter. Tuto obecnost potom musíme opět chápat jako další dimenzi obecnosti. Jestliže obecnost právních norem přirovnáme k jednorozměrné přímce, pak obecnost právních principů tvoří dvourozměrnou rovinu a obecnost právních axiomů již trojrozměrný prostor.

3.2.4 Struktura právních principů Normativnost způsobuje, že každý právní princip lze přetransformovat pomocí deontické logiky do formulace, která nutně obsahuje výraz přikazuje se, dovoluje se nebo zakazuje se. Právní principy tedy lze vyjádřit stejně jako právní normy ve tvaru „je-li H, pak D, je-li H a není D, pak nastává S“. Pokud však tento vzorec (H-D-S) aplikujeme na pár známých principů, zjistíme, že je vlastně zbytečný. Obvykle musíme konstatovat, že hypotéza je často zcela otevřená, za čímž stojí obecnost právních principů, a sankce obvykle úplně chybí. Právní principy se tedy často odchylují od klasické struktury právních norem. Jsou blíže nepodmíněné a imperfektní, nicméně však můžeme říct, že mají strukturu kondicionální, neboť ve tvaru H-D-S je vyjádřit vlastně lze. Existují však i takové právní principy, které kondicionální strukturu nemají. Normativnost se totiž může projevit buď ve formě kondicionálu (jestliže – pak), ale také ve formě stanového cíle. Mluvíme pak o teleologických právních principech. Spojení teleologický princip se sice příliš neužívá, častěji se mluví o hodnotách nebo účelech. Dworkin je např. nazývá politikami a rozlišujeme tak politiky a principy. Ačkoli v této práci striktně rozlišuji právní axiomy a právní principy, je nutné říci, že i právní principy mají určitou axiomatickou povahu. „Jsou totiž nejtěsněji spjaty s metanormativními východisky normového souboru, tj. s jeho hodnotovými a teleologickými východisky. Ve srovnání s tradičními znaky axiomu popis znaků vymezujících právní

12

Tyto se nejvíce blíže právním axiomům a můžeme mít problém je přesně odlišit.

- 20 -

principy obsahuje jeden prvek navíc: skutečnost, že nejsou pouze obsahovým východiskem normotvorby, nýbrž také interpretačním východiskem jednoduchého práva.“13

Poznámka k právním axiomům: Rozebírat strukturu axiomů jde zřejmě nad rámec této práce. Axiomy mají zcela jinou strukturu než právní principy nebo právní normy. Podobají se spíše podmínkám, klauzulím, předpokladům či premisám. Rozhodně však nemají preskriptivní charakter jako právní principy, a proto mají i zcela jinou strukturu.

3.2.5 Shrnutí Právní principy mají stejně jako právní normy normativní charakter, odlišují se od nich pak mírou obecnosti a částečně svou strukturou.
Normativní charakter – Právní principy mají normativní charakter. Určují „co má být“. Lze je vyjádřit ve formě příkazu, zákazu nebo dovolení. Mohou z nich tedy vyplývat subjektivní práva a povinnosti.14
Obecnost – Jakýkoli princip je již z povahy věci obecný. Obecnost je základním kritériem pro odlišení právního principu od právní normy. Musíme si však pořádně uvědomit, co onou obecností vlastně rozumíme, neboť v určitém smyslu jsou obecné i právní normy. Obecnost má totiž jednak složku kvantitativní (míru obecnosti), ale i kvalitativní (jakousi dimenzi obecnosti).
Struktura – Právní principy mají buď kondicionální strukturu, jsou pak blíže nepodmíněné a imperfektní, nebo strukturu teleologickou a vyzdvihují určité hodnoty a cíle.

Zajímavé je také povšimnout si vztahu obecnosti a normativnosti (ve smyslu aplikovatelnosti). Vyšší míra a dimenze obecnosti způsobuje nižší míru normativnosti. Za obecností totiž vždy stojí nejasnosti, které způsobují problémy při aplikaci. Velmi obecné principy je obtížnější použít při rozhodování o právech a povinnostech, právní normy se k tomuto účelu hodí více. Toto dále prohlubuje princip Lex specialis derogat legi generali (Speciální norma má přednost před obecnou). Nicméně v obtížných případech nám právní normy odpověď nemusí poskytnout vůbec, a proto se musíme obrátit výš – k právním principům. 13

HOLLÄNDER, Pavel. Deficit Dworkinovy a Alexyho koncepce logického vymezování právních

principů. In BOGUSZAK, Jiří. Právní principy : kolokvium. 1. vyd. Pelhřimov : Vydavatelství 999, 1999. s. 17. 14

Z právních principů vyplývá také většina základních lidských práv a svobod.

- 21 -

Toto shrnuje následující tabulka. Vyplývá z ní, že obecnost a normativnost na sobě závisí nepřímo úměrně.

obecnost

normativnost

právní norma

nejnižší

nejvyšší

právní princip

střední

střední

právní axiom

nejvyšší

nejnižší

3.3 Klasifikace právních principů Právní zásady je možné členit různými způsoby. Základem je vždy zvolené kritérium, podle kterého budeme principy klasifikovat.

3.3.1 Systémové kritérium Toto kritérium rozlišuje principy podle toho, kde stojí v systému práva. Pojem systém práva pak musíme chápat zeširoka, nikoli pouze např. systém českého práva či anglosaského práva, a už vůbec ne pak jako systematiku, např. systematiku zákoníku práce. Celý problém souvisí s již několikrát zmiňovanou obecností právních principů. Právní principy se netýkají určitého relativně konkrétního chování, to je doména právních norem. Soubor právních norem ale vytváří určitý právní institut, což je první stupeň, kde se mohou právní principy začít objevovat. Domnívám se, že je možné rozlišit celkem pět takových stupňů:
I. stupeň – právní institut,
II. stupeň – právní odvětví,
III. stupeň – právní řád,
IV. stupeň – právní kultura,
V. stupeň – právo. I. stupeň tedy tvoří principy, které se týkají jednoho právního institutu. Podívejme se nyní blíže na II. stupeň. V určitém právním odvětví vždy existují určité zásady, které jej vlastně svým způsobem pomáhají utvářet. Principy stojí u samotného vzniku odvětví. Jde o jednu z funkcí principů, které se blíže věnuji v kapitole 3.4.5. Mimořádný význam mezi principy jednotlivých odvětví mají principy ústavního práva, neboť ty se již blíží (a často i - 22 -

shodují) s principy III. stupně, tedy principy, které prostupují celým právním řádem. Bylo vypozorováno, že právní řády různých zemí se podobají. Právě za těmito podobnosti stojí principy IV. stupně, pomocí kterých můžeme rozlišovat jednotlivé právní kultury. Nejvíce otázek zřejmě budou vyvolávat principy V. stupně. V této práci striktně rozlišuji právní principy a právní axiomy. Zde se naskýtá otázka, zda nejsou právní principy V. stupně vlastně právními axiomy. Odpovídám, že nikoli. Opět vychází z toho, že principy a axiomy mají jinou logickou povahu. Axiomy považujeme automaticky za pravdivé. Axiomy se samozřejmě týkají vždy celého práva, lépe řečeno celé právní vědy. Z toho ovšem nevyplývá, že by nemohly též existovat principy, které by se týkaly celého práva. Je však zřejmé, že se axiomům budou velmi podobat. Systémové kritérium nám pomáhá zejména při aplikaci a interpretaci, neboť každý princip lze aplikovat pouze na dané úrovni. Princip I. stupně, jež se týká např. institutu manželství, nelze samozřejmě použít na jiný rodinněprávní institut a nelze jej použít ani v jiném právním odvětví. Princip II. stupně však lze užít na všechny instituty daného odvětví, nezasahuje však do odvětví jiného, načež už vůbec ne do jiného právního řádu. Atd.

3.3.2 Explicitní a implicitní právní principy Nejprve chci upozornit na to, že toto rozlišení je vždy nutné chápat vzhledem k určitému platnému pozitivnímu právu. Explicitní principy jsou přímo obsaženy ve státem uznaném prameni práva. Jsou to vlastně „pozitivované ideje přirozeného práva. Jejich inkorporace do právních předpisů však neznamená, že ztrácejí svou původní nadpozitivní a předpozitvní povahu a možnost působení.“15 Od explicitních principů je třeba odlišit principy implicitní, které nejsou v pramenech práva přímo obsaženy, ale lze je z nich vyvodit. Zde již hraje silnou roli interpretace, o které se zmiňuji v kapitole 3.5. Dalšími principy jsou takové, které sice nejsou v platném právu obsaženy (ani explicitně ani implicitně), ale platné právo na ně odkazuje pomocí neurčitého právního pojmu. Jedná se např. o dobré mravy, ekvitu nebo obchodní zvyklosti. Pojem dobré mravy jistě

15

FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky 1 : Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4.

opravené a doplněné vyd. Brno : Doplněk, 2003. str. 196. Prof. Filip zde sice hovoří pouze o principech konstitucionalismu, domnívám se však, že je možné tuto myšlenku rozšířit na všechny principy obecně.

- 23 -

zahrnuje řadu principů. O nich ale nelze tvrdit, že jde o principy právní. Jde již o principy morální, které jsou sice právně relevantní, ale nikoli právní. Poslední skupinu tvoří principy, které nejsou v platném právu žádným způsobem obsaženy, ani na ně platné právo nikde neodkazuje. Mohou nám být známé, ale odmítáme je, nebo je vůbec neznáme.

3.3.3 Tradiční a moderní právní principy Mnoho právních principů je často vyjádřeno v krátké latinské formuli, což svědčí o tom, že právní principy se váží k tradici římského práva. Tyto principy můžeme označit za principy tradiční. Řada tradičních principů se však aktualizovala a přizpůsobila moderní společnosti. Někdy se dokonce nezměnilo znění latinské formule (tedy forma principu), nicméně se změnil její význam. Samozřejmě se též objevily principy zcela nové – moderní principy.

3.3.4 Kondicionální a teleologické právní principy Principy kondicionální mají klasickou kondicionální strukturu (H-D-S), o které jsem se již zmiňoval v kapitole 3.2.4. Pokud mluvím o principech teleologických, sám cítím, že se pohybuji na velmi tenkém ledě. Většina teoretiků totiž tvrdí, že vůbec nejde o principy, ale označují je jinak – nejčastěji jako hodnoty, účely nebo politiky. Myslím si však, že vše, co jsem doposud tvrdil o právních principech, obecně platí i pro hodnoty, účely či politiky. I tyto mají normativní charakter, vyšší míru a dimenzi obecnosti, také je lze různě klasifikovat atd. Samotnou kondicionální strukturu nepovažuji za atribut principu, proto připouštím i existenci principů teleologických. Toto rozlišení řadím sice až na konec kapitoly o klasifikaci, to ale neznamená, že je nejméně důležité, ba právě naopak. Mezi teleologickými a kondicionálními principy lze vypozorovat největší rozdíly v odlišné logické struktuře, což se pak značně projevuje při aplikaci a interpretaci.

- 24 -

3.4 Význam právních principů Ještě předtím než se pustím do rozboru různých funkcí právních principů, je nutné si položit fundamentální otázku: „Mají právní principy vůbec nějaký význam? Nebylo by právo bez nich lepší?“ Právní principy zcela jistě nějaký význam mají, jinak by jim právní teorie nejspíš nevěnovala tolik pozornosti. Dobře to vysvětluje Dworkin na příkladu s pojmem zavinění. Právník pojem zavinění používá k tomu, aby ospravedlňoval nebo kritizoval právo. Nyní nastane situace, kdy nedbalý řidič srazí člověka. Způsobené zranění při nehodě sice je nepatrné, ale oběť trpí hemofilií, a proto zemře. Nyní je třeba řešit otázku, zda řidič zavinil smrt osoby. Právník ví, co znamená termín zavinit. Ví také, co o tomto případu říká platné právo, ale není si již jist, zda platné právo neodporuje něčemu vyššímu. Není si jist, jak pojem ve své argumentaci přesně použít. Právník tedy začne pojem zavinění zkoumat blíže. Začne jej analyzovat. A zde se dostávají ke slovu právní principy. Projevuje se jejich hodnotový a normativní význam. Tyto dvě funkce považuji za stěžejní. Veškeré ostatní s nimi buď nějak souvisí (aplikační, interpretační a legislativní funkce), nebo z nich přímo vychází (integrující a pedagogická funkce).

3.4.1 Hodnotový význam Hodnoty jsou představy o tom, co lidí považují za potřebné a žádoucí. Z toho je zřejmé, že lidé se je snaží různými způsoby chránit. Jedním z prostředků jejich ochrany je samozřejmě také právo, které tuto funkci naplňuje především pomocí právních principů. Jde o axiologickou funkci právních principů. Právní principy plní tuto funkci dvěma různými cestami:
principy kondicionální (hodnoty, účely, politiky) plní tuto funkci přímou cestou; právní princip přímo stanoví, že určitou hodnotu bude právo chránit; jde např. o známý princip Ius est ars boni et aequi (Právo je uměním dobrého a spravedlivého),
principy kondicionální chrání hodnoty nepřímou cestou, volí pouze určité prostředky; např. aplikace zásady Probati vincit praesumptionem (Důkaz vítězí nad domněnkou) zřejmě vede ke spravedlnosti, ačkoli to z ní výslovně nevyplývá. Je zajímavé si povšimnout, že veškeré hodnoty se projevují v těchto třech různých rovinách:


altruistická rovina – vztahy mezi lidmi navzájem,

- 25 -




asketická rovina – vztah člověka k živé i neživé přírodě,




religionistická rovina – vztah k jakékoli formě vyšší moci.

Právo nás nenutí být dobří a spravedliví pouze k sobě samým, našim přátelům a rodině, ale ke všem lidem, také k přírodě, k vesmíru, k Bohu atd. Moderní právo se však nejvíce zaměřuje na mezilidské vztahy, tedy rovinu altruistickou. Zbylé dvě roviny ale není možné zcela zanedbat, neboť asketická rovina se projevuje stále více např. v právu životního prostředí. Religionistická rovina patří sice spíše do sféry náboženských norem, projevuje se ale např. v právu církevním.

3.4.2 Normativní význam Tato funkce, ačkoli je zřejmá, bývá často opomíjena. Obvykle se uvádí pouze funkce aplikační a interpretační, nicméně tyto jsou již sekundárně odvozeny právě z funkce normativní. Aplikační a interpretační funkci od sebe není možné ani přesně oddělit. „Pomocí právních principů docházíme ke stanovení jednoznačných pravidel chování pro konkrétní nejasný případ. Právo totiž nemůže předvídat všechny možné situace. Principy jsou nositeli určitého významu, kterým je stanovena platnost nebo neplatnost určitého pravidla.“16 Normativní funkce se tedy projevuje jednak při aplikaci práva, kdy jsou právní principy významné především v obtížných kauzách a při překlenování mezer v právu, a též při interpretaci právních norem, např. při výkladu neurčitých právních pojmů. Snažím se sice aplikační a interpretační funkci odlišovat, ale není to zcela možné, neboť spolu úzce souvisí a prolínají se.

3.4.3 Aplikační a interpretační význam Již jsem uvedl v kapitole 3.2.5, že právní normy nám někdy kvůli jejich „konkrétnosti“ nedokážou poskytnout odpověď na hledanou otázku. V tomto okamžiku se právníci obracejí výš k obecnějším normám, až k právním principům. Právní principy tak pomáhají zejména při složitých kauzách – tzv. hard cases.

16

FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky 1 : Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4.

opravené a doplněné vyd. Brno : Doplněk, 2003, str. 193.

- 26 -

Může nastat dokonce situace, kdy nemůžeme najít žádnou právní normu, která by se vztahovala k danému problému. Vzniklou mezeru v právu potom můžeme zaplnit opět pomocí právních principů. Od těchto případů je třeba odlišit situace, kdy právní norma, vztahující se k problému, existuje a podává sice určitou odpověď, ale zřejmě nespravedlivou a absurdní. V tomto okamžiku nastupuje již interpretační funkce právních principů.

Hard cases Pojem hard case (obtížný případ aplikace práva) má svůj původ v anglosaských zemích. Protikladem k němu je pak easy case (jednoduchý případ). Těmto pojmům se věnuje Z. Kühn v publikaci Aplikace práva ve složitých případech. Hard case (obtížný případ) je zpravidla kauza mající za důsledek skutečný argumentační problém o správnosti výkladu práva, jenž nemůže být vyřešen odkazem na nějaké jednoznačné ustanovení. Jerzy Wróblewski rozlišuje různé případy, které způsobují tento argumentační problém:
sémantická nejasnost – nejasnost daná vlastnostmi právního jazyka,
systémová nejasnost – nejasnost vyplývající ze systémového zařazení normy,
funkcionální nejasnost – nejasnost vyplývající z výsledku, k němuž se dospěje a který může být pro interpreta nepřijatelný v tom, že je absurdní nebo nespravedlivý. Naopak easy case (jednoduchý případ) je takový případ, kdy je právo natolik jasné, že případ může být rozhodnut více či méně mechanickým způsobem.17 Právníci se obvykle setkávají s jednoduchými případy, kterých je naštěstí daleko více než kauz složitých. Případy složité tedy není možné rozhodnout na základě právních norem, proto je nutné se obrátit k jiným standardům.

Mezery v právu Lidé nejsou dokonalí, a proto nemohou stvořit dokonalé právo bez děr. Tomuto ideálu se můžeme pouze přiblížit. Vzniká zde ovšem problém, neboť po soudcích požadujeme, aby vždy rozhodli, jako kdyby právo dokonalé bylo. Z pohledu soudce tedy mezery v právu vlastně neexistují.

17

KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva ve složitých případech – k úloze právních principů v judikatuře. 1.

vyd. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002, str. 42-46.

- 27 -

Pojem mezera v právu je sám o sobě dosti problematický. Striktní právní jusnaturalisté jej dokonce považují za oxymóron, a proto mluví přesněji o mezerách v právním řádu. Další argument pro tvrzení, že mezery v právu (či právním řádu) vůbec neexistují, poskytuje zásada legální licence (co není zakázáno, je dovoleno).

Interpretace pomocí právních principů Jak jsem již uvedl výše, soudce někdy musí nepoužít právní normu, která na první pohled vypadá vhodně, ale musí si pomoci právními principy. Nejde tedy ani o mezeru v právu a dokonce nemusí jít ani o extrémně složitý případ, ačkoli tomu tak spíše bývá. Jde o situace, kdy by doslovný výklad vedl ke zřejmé absurdnosti, a tudíž nespravedlnosti. Právní normu je tehdy třeba vhodně interpretovat pomocí právních principů. Takový přístup sebou ale přináší různá rizika a problémy, kterým se věnuji v kapitole 3.5. K této problematice se již vyjádřil i český Ústavní soud, když judikoval, že „soud … není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.“18

3.4.4 Legislativní význam Jedná se o normotvornou funkci právních principů v legislativním procesu. Právní principy totiž vytvářejí východiska de lege ferenda, mohou zákonodárce inspirovat, ale častěji jej spíše omezují, neboť principy často stanovují mantinely, ve kterých se zákonodárce musí pohybovat a jež nesmí překročit. Zákonodárce omezují především principy ústavní, neboli takové, které jsou explicitně obsaženy v ústavních aktech. Zákonodárce je totiž vázán ústavou. Nicméně jej ovlivňují (zde již nelze říct omezují) též principy, které jsou v ústavách obsaženy pouze implicitně či dokonce takové, které nejsou obsaženy vůbec, ale zákonodárce se rozhodl je akceptovat. Mezi takové principy patří např. princip právní jistoty, ze kterého vyplývá zákaz retroaktivity, dále např. zásada dispozitivnosti pro oblast práva soukromého a jistě bychom našli spoustu dalších. O jejich taxativní výčet se pokusil L. L. Fuller, který tvrdil, že zákon musí být: 18

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96.

- 28 -


obecný (ve smyslu vztahující se na všechny dané případy, nikoli ad hoc),
zveřejněný (publikovaný),
prospektivní (nikoli retroaktivní),
srozumitelný (jasný),
důsledný (je nutné eliminovat rozpory mezi zákony),
stálý v čase (stabilní, ale schopný přizpůsobení),
smysluplný (používaný při správě společnosti, zákaz požadování nemožného).

3.4.5 Integrující význam Integrující funkce právních principů bývá často zeštíhlována pouze na jednotlivá právní odvětví. Mluví se často o odvětvotvorných kritériích. Mezi ně patří:
vnitřní soudržnost norem daného odvětví,
schopnost odvětví vytvořit si obecnou a zvláštní část (odvětví tedy musí mít systém),
schopnost utvořit si relativně ucelený katalog zásad (odvětví tedy musí mít právní principy). Někdy se uvádí další kritéria jako např. společenská akceptace, schopnost vstupovat právního odvětví do vztahu s jinými odvětvími, existence vlastní teorie odvětví atd. Podstatné však je, že odvětví je tvořeno spolu-souvisejícími právními normami, přičemž tyto normy musí vytvářet systém (musí mezi nimi existovat vzájemné vazby a vztahy). Tyto vztahy jsou vyjádřeny právě v právních principech. Právní principy tak vlastně napomáhají odvětví vytvořit. Zde se vrátím k systémovému členění principů, neboť s ním tato problematika značně souvisí. Pro připomenutí uvádím přehled jednotlivých stupňů právních principů:
I. stupeň – právní institut,
II. stupeň – právní odvětví,
III. stupeň – právní řád,
IV. stupeň – právní kultura,
V. stupeň – právo. Domnívám se totiž, že integrující funkci lze chápat šířeji. Lze také mluvit o „institutotvorných“ či „kulturnětvorných“ kritériích, ať tato slova vypadají jakkoli hrůzostrašně. Institut vzniká též sloučením několika norem. Stejně tak právní řád vzniká sloučením daných odvětví atd. Všechny tyto procesy, nikoli pouze vznik odvětví, pomáhají - 29 -

uskutečnit právní principy.19 Vždy totiž nejde pouze o obyčejné sloučení, ale vlastně o vytvoření systému.

3.4.6 Pedagogický význam Představa většiny lidí, že na právnických fakultách studenti memorují zákony nazpaměť paragraf po paragrafu, je děsivá. Naštěstí tomu tak není. Paragrafů je totiž vážně hodně. Právo však nejlépe student pozná ne přes úplná znění, ale skrze právní principy. Zákony se mění,20 ale principy většinou zůstávají. Ten, kdo je nezná, netuší o právu zcela nic. Je jen dobře, že většina dnešních právnických učebnic mnohdy začíná právě výčtem právních principů daného konkrétního odvětví. Principy hrají při vzdělávání a výchově budoucích právníků velmi důležitou roli.

3.5 Interpretace a aplikace práva Dvě podmínky správného posouzení případu (tj. správné aplikace) jsou: 1. správná subsumpce, tj. použití správné právní normy či principu a 2. správná interpretace této normy či tohoto principu. Přičemž u právních principů vzniká problém především v prvním kroku, zatímco u norem častěji až ve druhém.

3.5.1 Správná subsumpce Při výkladu právních norem nás zajímá spíše, jak danou normu vyložit – jak ji interpretovat. Čistě hypoteticky lze říct, že nemusíme vůbec přemýšlet, kdy danou normu můžeme nebo nemůžeme použít. To je totiž stanoveno přímo v její hypotéze. U právních principů často ale žádnou hypotézu vůbec nenalézáme. Na první pohled tak můžeme říct, že v daném případě lze aplikovat jakýkoli princip. Právní principy se však mohou přímo vylučovat. Vzniká tedy otázka, jaký princip nakonec použijeme „nejvíce“. Který zvítězí nad ostatními? Který ty ostatní převáží?

19

Vždy se však jedná o právní principy různých stupňů. Za odvětvotvorné principy tak lze vlastně

považovat jen právní principy II. stupně. 20

U nás to platí dvojnásob.

- 30 -

Hypotéza právní normy slouží k určení toho, kdy danou normu lze použít. Lze říci, že pro ideální právní řád platí, že mají-li dvě normy absolutně stejné hypotézy, tak musí mít i stejné dispozice a sankce. V případě, že kolize přesto nastane, užijí se derogační pravidla. Pro právní principy pak toto logicky neplatí. Namísto derogačních pravidel máme u právních principů zásadu proporcionality. Normy se aplikují, jak říká Dworkin, způsobem „všechno nebo nic“, zatímco principy se musí vzájemně porovnávat – vyvažovat. Na daný případ se tedy vztahuje více principů, nicméně nakonec musíme rozhodnout, který ty ostatní svou normativní silou převáží. To klade vysoké nároky především na soudce. Když soudce neví, jak případ rozhodnout, nemůže se prostě jenom podívat na nějaký právní princip a podle něj se přiklonit na tu nebo onu stranu. Záleží totiž na tom, na jaký princip by se soudce zrovna podíval. A zřejmě by se našel princip, který by nahrával jedné straně (třeba i té, která je v právu),21 ale i jiný (taky platný, logický a spravedlivý princip), který by se přikláněl k vítězství strany druhé (v našem případě strany, která v právu není). Z toho vyplývá, že soudcům samotné právní principy nepomáhají ani tak při samotném rozhodování sporu, jako spíše při odůvodňování jejich konečného rozhodnutí. Při rozhodování může soudci často pomoct systémové zařazení daného principu. Princip II. stupně, který je součástí rodinného práva, není možné aplikovat v pracovněprávním sporu, zatímco jakýkoli princip III. stupně je možné použít v obou těchto odvětvích. Z toho vyplývá, že čím vyššího stupně daný princip je, tím je situace komplikovanější. Opět tedy platí, že obecnější princip je obtížněji aplikovatelný.

3.5.2 Správná interpretace V určitém přirozeném charakteru právních principů vidím jednu velkou výhodu. Ryze pozitivní právo totiž může legitimovat i chování zcela nemorální a ve společnosti nechtěné (je to vidět např. na nacistickém právu). Právní principy však mohou takové legitimaci zabránit. Nevýhodou principů naopak je, že pomocí nich lze různě (často i svévolně) interpretovat právní normy i jiné právní principy. Právníkům se tak dává do ruky velmi silný nástroj, se kterým se musí naučit správně pracovat. Především pak soudci by měli vykládat právní principy spravedlivě. Slovem spravedlivě zde myslím především proporcionálně. Soudce musí sám zvážit (podle svého nejlepšího vědomí a svědomí), jak daný princip interpretuje. 21

Myslím tím spíše, že daná strana má pravdu. Bylo by tudíž spravedlivé, kdyby vyhrála, i kdyby

pozitivní právo říkalo něco jiného. Místo „v právu“ lze číst „v přirozeném právu“.

- 31 -

Právní principy lze použít téměř při každé výkladové metodě. Někdy vede jejich použití k restriktivnímu výkladu, jindy naopak k extenzivnímu. Tou nejméně vhodnou je samozřejmě metoda jazyková. Při ní můžeme použít totiž pouze explicitních principů. Při systematickém výkladu využíváme poznatků o systému práva. Jak jsem již ale uvedl, systém má velmi úzkou spojitost s právními principy díky jejich integrující funkci (viz 3.4.5). Jestliže si toto uvědomíme, můžeme při argumentaci použít všechny principy odvětví či institutu, ve kterém se právě pohybujeme. Opět nám poslouží jejich systémové zařazení. Při systematickém výkladu můžeme také sledovat systematiku jednotlivých předpisů (části, hlavy, díly, oddíly atd.). Poté využíváme uvozovacích, obecných, společných, přechodných a závěrečných ustanovení. Právě v těchto částech zákonů často nalézáme implicitní i explicitní právní principy. Metoda teleologického výkladu se přímo sama vybízí k používání právních principů. Tato metoda usiluje o postižení smyslu a významu předpisu a jsou to právě právní principy, které vyjadřují obecné a zásadní cíle práva. Při této metodě si jinak použijí principy kondicionální (tzv. nepřímou cestou), a principy teleologické, které můžeme použít přímo. Tomuto rozlišení jsem se věnoval v kapitole 3.3.4. Při použití historické metody musíme sledovat vývoj právních principů. Je třeba se zabývat historickými okolnostmi, které vedly k jejich vzniku či zániku, ale i stavem společnosti v době, kdy se určité zásady aplikovaly. Znění právních principů často zůstává stejné, ale mnohdy se mění jejich význam. Mnoho klasických principů se modernizovalo a uzpůsobilo dnešním poměrům. Na toto je třeba pamatovat. Dynamice principů se blíže věnuji v kapitole 5.2. Nyní se chci ještě pozastavit u analogie, tedy výkladu na základě podobnosti. Rozlišujeme analogii legis a analogii iuris. Analogia legis spočívá v užití jiného právního předpisu na případ jím neupravený, ale obdobný. Lze ji použít vždy tehdy, když nás k tomu zákonodárce vyzve obraty „obdobně“, „přiměřeně“ apod. Pro tuto práci je zajímavější analogia iuris, což je v podstatě aplikace právních principů příslušného odvětví, tedy principů II. stupně. Není-li takovýchto principů, použijí se postupně právní principy stupňů vyšších.

- 32 -

Právní principy v kontextu PRÁVNÍ FILOZOFIE V této části práce se zabývám vztahem pozitivismu a jusnaturalismu k právním principům, dále pak též některými axiologickými otázkami a v závěru se zabývám problematikou právních axiomů. Pokouším se najít takové axiomy, které by nejpřesněji vymezili pojem práva. Původně jsem sice vůbec nechtěl předkládat nějakou definici pojmu právo, ale bohužel (nebo bohudík) jsem k tomu přirozeně nějak dospěl. Je velmi zajímavé, že každý právník se s otázkou „Co je právo?“ několikrát v životě musel setkat. Tato otázka, ač se jeví jako základní a primitivní, není totiž vlastně vůbec vyřešena. O tom, proč právníci neustále řeší tuto otázku, velmi dobře píše H. L. A. Hart v úvodu své knihy Pojem práva. V ostatních oborech se takový problém téměř nevyskytuje. Zoologové nedumají nad tím, co je to zoologie. Medici spíše léčí lidi, než aby polemizovali nad pojmem medicína. V právu tomu je ale jinak. Jde téměř o unikát mezi vědami. Dokonce ani filozofové, kteří jsou pověstí tím, že řeší silně nepraktické otázky, se tolik nepřou o definici filozofie samotné. Proč tedy právníci již stovky let řeší tento problém? Možná je to pouze tím, že jsou to prostě „právníci“. Jde o skupinu lidí, kteří se rádi tahají o slovíčka. Právníci jsou při své práci totiž nuceni argumentovat. Jde třeba o takovou „profesní degeneraci“. Možná by bylo lepší, kdyby právníci pomáhali lidem stejně tak, jako pomáhají medici, když léčí, a neřešili by zbytečné právně-filozofické otázky. Možná by začali být právníci ve společnosti více oblíbení. O právnících se přece vykládá tolik hnusných vtipů. A možná taky ne! Možná musíme vědět, co právo přesně znamená. Možná by se právo bez filozofických otázek zvrhlo a stalo by se nástrojem totalitní moci. Záměrně pořád dokola používám slůvko možná. Ponechávám totiž tento problém otevřený.

4.1 Teorie právních principů Právní principy jsou slučitelné s východisky a závěry právního pozitivismu, ale stejně tak i s východisky a závěry jusnaturalismu. Princip v jusnaturalismu však zřejmě znamená něco jiného než princip v juspozitivismu. V následujících kapitolách se pokusím vylíčit hlavní rozdíly.

- 33 -

4.1.1 Právní principy v přirozenoprávní teorii Přirozenoprávní koncepce předpokládá existenci jakéhosi práva nezávislého na politické vůli. Pozitivní právo potom nemá být s tímto přirozeným právem v rozporu. Velkým problémem v dějinách bylo a nejspíš vždy bude stanovit obsah přirozeného práva. Např. Hart mluvil

o

tzv.

„minimálním

obsahu

přirozeného

práva“.

Vycházel

z určitých

antropologických faktů. Z poznatku, že i ten nejslabší může zabít nejsilnějšího (např. ve spánku) vyvodil, že lidé mají potřebu zakázat násilí. Z toho pramení i potřeba určité rovnosti. Vidíme patrný vliv Hobbese. Nejvíce však diskuzi ohledně právních principů ovlivnil Dworkin, který tvrdil, že právo nelze pojímat jako uzavřený systém. Kromě právních norem jsou totiž součástí práva též právní principy. Dworkin tvrdí, že v právu vždy existuje jediné správné řešení, tedy jediná správná interpretace. Tuto interpretaci však chápe jako těžko dosažitelný ideál. Podle Dworkina existují dvě možnosti, jak vysvětlit chování soudců při aplikaci práva. Buď soudce rozhoduje podle právních norem a v případě, že neposkytují odpověď, tak rozhodne pouze podle svého vlastního uvážení. Nebo soudci rozhodují podle právních norem a právních principů, což je základ jeho teorie. Právní principy jsou standardy, které soudcům napomáhají při rozhodování. Mohou být čerpány z odborné literatury, ze zákonů, starých judikátů či jiných pramenů.22 Dworkin zkoumal rozdíly mezi normami a principy. Ve výsledcích, ke kterým dospěl, vidím jeho hlavní přínos. V dílčích ohledech kritizoval Dworkina německý teoretik R. Alexy, který na něj ale vlastně navázal, rozvinul jeho teorii a rozšířil ji do Evropy.

4.1.2 Právní principy v pozitivněprávní teorii Pozitivisté se často přou o to, zda určitý princip je či není právně závazný, tedy (v extrémním pojetí) zda vůbec existuje jako princip právní či neprávní. Otázkou však není, zda právní principy existují či nikoli. To víme. Existují. Otázku správně pokládá J. Prusák, když se ptá, zda principy jsou součástí platného práva anebo naopak, zda je platné právo určuje.23

22

Pramenům právních principů se věnuji v kapitole 5.2.1.

23

PRUSÁK, Jozef. Princípy v právnej teórii a právnej praxi. In BOGUSZAK, Jiří. Právní principy :

kolokvium. 1. vyd. Pelhřimov : Vydavatelství 999, 1999. s. 47.

- 34 -

Domnívám se, že Prusákova otázka souvisí s otázkou vzniku právních principů, které se věnuji v kapitole 5.2.1. Pramenem některých právních principů totiž skutečně je pozitivní právo. Takové právní principy vlastně extrahujeme z pozitivního práva pomocí zobecnění právních norem. Můžeme tedy říct, že platné právo skutečně některé principy určuje. Nicméně pramenem jiných principů mohou být životní zkušenosti, ekonomické poznatky nebo třeba morálka. Takové právní principy se ale mohou součástí platného práva stát. Každá pozitivněprávní teorie se musí s problematickým vztahem právních principů a pozitivního práva nějak vypořádat. Každý pozitivista se s tím vypořádává jinak, např. V. Knapp rozlišuje pět různých typů principů:
principy, na něž zákon odkazuje,
principy, jež zákon obsahuje,
principy, jež jsou akceptovány, ale zákon je neobsahuje,
principy, jež jsou známé, ale zákon je vylučuje,
principy neznámé. Pro pozitivisty má rozlišování právních principů, které jsou v platném právu (implicitně nebo explicitně) obsaženy a těch, které nikoli, velký význam. Podle některých totiž právní principy, které nejsou v platném právu nijak obsaženy, vůbec nemůžeme označovat za principy právní, ale pouze za principy např. morální, náboženské, ekonomické či jiné. Někteří pozitivisté se neuspokojí dokonce ani s implicitní formou a požadují explicitní vyjádření principů v právních předpisech. Principy pak mohou působit buď normativně (především ty explicitní), interpretačně (implicitní nebo ty, na něž zákon odkazuje) nebo nepůsobí vůbec (neobsažené nebo neznámé).

4.2 Axiologické otázky právních principů V této kapitole se hodlám věnovat axiologickým otázkám práva. Především se chci podívat na vztah právních principů a určitých (pro právo významných) hodnot. Jde o zásadní klíčové otázky právní filozofie, proto se zde pokusím pouze o jejich jemné načrtnutí. Za naprosto základní hodnoty, které právo ctí a ochraňuje, pokládám svobodu, rovnost, dobro, řád, jistotu a spravedlnost. Úplný výčet všech hodnot samozřejmě nelze uvést, těchto šest hodnot ale považuji za stěžejní. Někomu zde možná chybí morálka, která ale není

- 35 -

hodnotou. Jde o jiný normativní systém. Vztahu práva, právních principů a morálky se věnuji v kapitole 5.5.1. Blíže se budu věnovat pouze některým hodnotám, a sice svobodě, rovnosti, jistotě a spravedlnosti. To ale neznamená, že dobro není důležité. Smyslem práva jsou přece dobré lidské vztahy. Na tomto místě je také vhodné připomenout zásadu Ius est ars boni et aequi (Právo je uměním dobrého a spravedlivého). Stejně tak řád, který bývá často opomíjen, je velmi důležitou hodnotou. Norma přikazující jezdit vpravo totiž zřejmě nechrání svobodu, rovnost ani dobro. Není na ní ani nic zvláště spravedlivého. Jezdit vpravo není o nic lepší než jezdit vlevo. Tato norma však vnáší mezi lidi určitý pořádek, tedy řád. Z toho také vyplývá, že řád nepovažuji za synonymum k pojmu právo, jak někteří právní teoretikové uvádí. Řád je hodnotou stejně jako např. svoboda či spravedlnost.

4.2.1 Právní principy, svoboda a rovnost Moderní právo vždy zaručuje a ochraňuje svobodu. Toto lze také negativně vymezit takto: moderní právo nenarušuje svobodu, jelikož svobodu lze chápat jako určitou přirozenost, která existuje nezávisle na právu. Toto negativní vymezení zdůrazňuje, že lidé se přece rodí svobodní. Vhodnější se mi ale jeví pozitivní vymezení. Nestačilo by pouze, aby právo do svobody nezasahovalo a nenarušovalo ji. Právo musí svobodu ctít a ochraňovat ji před vlivy, které ji narušují. Zřejmě bude nutné vymezit přesněji pojem svoboda. Dworkin tvrdí, že právo na svobodu vůbec neexistuje. Existují podle něj pouze práva na určité konkrétní svobody, např. svoboda pohybu, svoboda náboženského vyznání apod. Tato práva jsou podle něj pak odvozena nikoli z nějakého obecného práva na svobodu, ale z práva na rovnost. Dworkin se zásadně staví proti myšlence, že individualismus je nepřítelem rovnosti. Dworkin rovnost a svobodu úzce spojuje. Svoboda podle Dworkina je tedy ideálem, který vzniká složením několika konkrétních dílčích svobod, přičemž samotný abstraktní pojem svoboda nemá žádný další význam ani žádnou novou dimenzi navíc. Jde pouze o souhrnný název pro několik, možná dokonce pro nekonečně mnoho, konkrétních subjektivních práv, která mají podobný charakter a jsou označována jako svobody. S Dworkinem v mnohém souhlasím. Individualismus rozhodně není nepřítelem rovnosti. Liberalismus přece neodsuzuje rovnost jako zlo. Rovnost i svoboda jsou ideály, které se nevylučují. Úzké spojení svobody a rovnosti ale vidím v něčem jiném než Dworkin.

- 36 -

Podle mě jde o ideály, které často stojí proti sobě a je třeba je aplikovat proporcionálně. Stejně tak jako principy, které svobodu či rovnost vymezují a zaručují.

4.2.2 Právní principy a jistota Právo i celá společnost se vyznačují určitou dynamikou. Lidé ale přesto žijí v určitých očekáváních a touží alespoň po minimální jistotě, že se jejich očekávání naplní. Ačkoli se to nemusí na první pohled zdát, nejistoty se zřejmě lidé bojí více než autonehod či bombardování. Jak píše Dworkin, „společnost koneckonců akceptovala řadu rozhodnutí, které činí život daleko riskantnějším, např. podpořit konkurenci v podnikání, připustit automobily a vést válku. Taková rozhodnutí značně zvyšují pravděpodobnost, že konkrétní lidé utrpí škodu.“24 Nicméně žádná společnost by dnes již nepřijala rizika plynoucí ze zrušení principu právní jistoty. Napětí mezi dynamikou práva a touhou lidí po jistotě se projevuje v tom, že na právo klademe určité požadavky. A. Gerloch uvádí, že je nutné naplnit tyto postuláty:
jistota, že bude tvořeno dobré právo,
jistota, že nikdo nebude bez zákonných důvodů omezen ve svých právech,
jistota, že bude šetřeno nabytých práv,
jistota, že se každý domůže svých práv,
jistota, že bude spravedlivě potrestán každý, kdo právo porušuje.25 Z toho vyplývá, že existuje více právních principů, které naplňují požadavek právní jistoty. Všechny jsou pak obsaženy v tzv. principu právní jistoty, který úzce souvisí s axiomem efektivnosti práva. Tomuto problému se blíže věnuji v kapitole 5.4. Právo je totiž právem jen tehdy, je-li alespoň minimálně efektivní. Princip právní jistoty je z toho hlediska velmi důležitý, neboť spolu s dalšími principy zajišťuje určitou míru efektivity.

24

DWORKIN, Ronald. Když se práva berou vážně. Z angl. orig. přel. Zdeněk Masopust. 1. vyd. Praha :

OIKOYMENH, 2001. s. 29. 25

GERLOCH, Aleš. Princip právní jistoty v soudobém právu. In BOGUSZAK, Jiří. Právní principy:

kolokvium. 1. vyd. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999. s. 77.

- 37 -

4.2.3 Právní principy a spravedlnost Filozofové podali mnoho různých definicí spravedlnosti. Musím však říct, že nejdůležitější se mi jeví staré Aristotelovo rozlišování vyrovnávací a distributivní spravedlnosti:
vyrovnávací spravedlnost spočívá v udržování rovnovážného stavu a v jeho obnovení, byl-li narušen, tedy v odčinění vzniklé nespravedlnosti; do takové spravedlnosti se nepromítají žádné sociální aspekty,
distributivní spravedlnost je založena na spravedlivém rozdělování určitých statků podle daného kritéria, tedy ne nutně tak, že všichni dostanou stejně, kritériem rozdělování může být společenské postavení, zásluhy, odůvodněnost potřeb, vykonaná práce atd. Spravedlnost bývá často zobrazována jako žena se zavázanýma očima. Toto odpovídá vyrovnávací spravedlnosti, neboť žena nevidí, kdo před ní stojí. Naopak distributivní spravedlnost nesmí být slepá. Musí vědět, kdo před ní stojí, aby věděla, co mu náleží. Se spravedlností souvisí mnoho různých právních principů. Nejznámější je Ulpianova zásada Honeste vivere, neminem laedere, suum cuique tribuere (Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co jeho jest). Neminem laedere souvisí s vyrovnávací spravedlností, zatímco suum cuique tribuere se spravedlností distributivní. H. L. A. Hart zdůrazňuje, že stejné případy se mají posuzovat stejně, rozdílné případy rozdílně. Z toho vyplývá, že je pro něho důležitá procesní stránka spravedlnosti. Se složitější teorií přišel J. Rawls. Podle něj je spravedlivé to, co vyhovuje těmto kritériím: 1. Každý má právo na stejnou soustavu práv a svobod, jakou lze zaručit pro všechny. 2. Společenské a ekonomické nerovnosti se musí tvořit tak, aby se dalo rozumně očekávat, že budou sloužit ve prospěch každému, tedy i těm nejméně zvýhodněným členům společnosti, a byly spojeny s postavením a úřady, které jsou přístupné každému.26

4.3 Právní axiomy Nyní se pokusím nastínit základní východiska jurisprudence tím, že vymezím několik určitých právních axiomů. Na tuto kapitolu je možné pohlížet také tak, že zde vlastně definuji pojem právo.

26

GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. opravené vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. s. 274.

- 38 -

Pokud jakýkoli normativní systém bude splňovat axiomy, uvedené v této kapitole, je možné o něm tvrdit, že jde o právo. Z předchozí věty tedy vyplývá první požadavek – musí jít o normativní systém. Někteří na tento požadavek zapomínají, protože jej považují za jaksi samozřejmý. Důležitá není jenom samotná normativní povaha, ale též termín systém. Jde tedy o celek určitým způsobem uspořádaný. Hart tvrdí, že právní společnost od společnosti předprávní odlišují tzv. sekundární pravidla, která určují, jak mohou být primární pravidla, určující práva a povinnosti, vytvářena, měněna, rušena a jak se rozhoduje o jejich porušení. Právě tyto pravidla vytvářejí onen systém. V tomto s Hartem zcela souhlasím. Existenci sekundárních pravidel však považuji za podmínku nutnou, nikoli dostatečnou. Podívejme se např. na pravidla her, nejlépe na pravidla nějaké velmi složité hry.27 Zjistíme, že v pravidlech nacházíme také sekundární pravidla. Je nám však jasné, že pravidla nějaké deskové hry či sportu netvoří právo. K povaze normativního systému a sekundárním pravidlům je tudíž nutné dodat další podmínky. První takovou podmínkou je efektivita. Konec konců si to uvědomoval i Hart, když napsal, že „lidé se … musí obecně podřizovat těm pravidlům chování, jež jsou platná podle základních kritérií platnosti daného systému.“28 Aby právo bylo efektivní, musí dojít k jeho uznání. Tomu se věnuji v kapitole 5.4. Druhou podmínkou je existence právě jednoho suveréna. Tím se rozumí existence nejvyšší neomezené moci, která právo zajišťuje, jakož i jeho nezávislost a výlučnost. Otázka suverenity úzce souvisí se státem. Právo a stát někdy bývají dokonce považovány za synonyma. V moderní společnosti je totiž tímto suverénem obvykle stát. Někdy se mluví přímo o lidu. Nyní chci upozornit, že na právo nekladu požadavek souladu s morálkou či jiným normativním systémem. V kapitole 5.5.1 však ukazuji, že nemorální právo je neefektivní, nestabilní a samo zaniká. Právo navíc musí být hodnotově zaměřené, jelikož je výsledkem konfliktů zájmů ve společnosti. 27

Tomuto nejvíce vyhovují složité RPG hry. Pravidla těchto her jsou poměrně složitá – dokonce natolik

složitá, že v nich nacházíme všechny typy sekundárních pravidel, jak je uvádí Hart. Hlavní hráč (tzv. Gamemaster) tak vlastně ani nehraje jako ostatní hráči, nýbrž pouze vyhodnocuje hru a interpretuje pravidla. Nemusíme však zacházet tak daleko, postačí také většina kolektivních sportů, kde vystupuje postava rozhodčího jako soudce. 28

HART, Herbert Lionel Adolphus. Pojem práva. Z angl. orig. přel. Petr Fantys. Praha : PROSTOR,

2004. S. 122.

- 39 -

S myšlenkami, které jsem zde shrnul, přišly různé právně-filozofické směry. Obvykle nebývají nazývány axiomy, ale různě jinak. Pozitivisté přispěli k objasnění pojmu normativní systém. Austin upozornil na teorii suverenity. H. L. A. Hart na něj kriticky navázal a přišel s myšlenkou sekundárních pravidel. Přirozenoprávní teorie po celou dobu upozorňují na hodnoty, vztah s morálkou a v poslední době na základní lidská práva a svobody. Konečně sociologické právní směry začaly rozlišovat formální platné právo a právo reálně sociálně působící, což vedlo k otázkám o justifikaci a efektivitě práva. Na následujících stránkách se chci stručně věnovat těmto čtyřem právním axiomům:
axiom normativního systému,
axiom suverenity,
axiom svobody,
axiom efektivity. Ačkoli by se mohlo zdát, že jeden axiom na druhém závisí a pomáhá jej dotvářet, není to pravda. Každý axiom je možné chápat bez jakýchkoli souvislostí s ostatními. Axiomy navzájem na sebe nepůsobí a nijak se neovlivňují. Teprve propojením všech axiomů získáme určité paradigma. V rámci tohoto paradigmatu pak můžeme právo začít zkoumat, nikoli dřív. Jak jsem již uvedl, pomocí axiomů tedy pojem právo vlastně definujeme. Co tedy je právo?

4.3.1 Axiom normativního systému Tento požadavek, ačkoli se na něm téměř všichni shodnou, bývá často opomíjen. Právo je především normativní systém. Jde tedy nejen o soubor norem, ale především o takový soubor norem, který je určitým způsobem uspořádaný. Mezi normami a principy existují určité vztahy. Zde uvádím typické příklady těchto vztahů:
každá norma má určitou právní sílu, jsou mezi nimi tedy vztahy nadřazenosti a podřazenosti,
vztahy mezi normami jsou vymezeny derogačními pravidly, která řeší vztahy speciality a obecnosti, ale i časové vztahy (novější vs. starší norma),
vztahy mezi principy vymezuje jednak jejich systémové zařazení, ale především zásada proporcionality, jde tedy o vztahy důležitosti a přednosti,
rozlišujeme jednotlivá právní odvětví, mezi nimi může být např. vztah subsidiarity nebo delegace,
systém práva se pak nutně promítá též do systematiky právního řádu, kde se ale mohou objevit jisté odchylky, jde pak o ryze systematické vztahy. Atd. - 40 -

Co je ale základem těchto vztahů? Domnívám se, že absolutním prazákladem těchto vztahů jsou tzv. sekundární pravidla tak, jak je vymezuje Hart. V období, které Hart označuje jako předprávní, tyto vztahy neexistovaly. V takové době se nejspíš začaly objevovat otázky typu „Kdo může změnit toto pravidlo?“ nebo „Které z těchto pravidel mám uposlechnout, když jsou vlastně v rozporu?“. Tyto otázky nutně vedly ke vzniku pravidel nových – sekundárních. Zároveň však tyto otázky způsobily, že primární pravidla již netvořila pouze normativní souhrn, ale spolu se sekundárními pravidly vznikl normativní systém. Primární pravidla jsou tedy taková, která bez ohledu na vůli adresáta, ukládají povinnosti. Zatímco sekundární pravidla jsou ta, která udělují veřejnou nebo soukromou pravomoc. Hart je dále rozlišuje na:
pravidla uznání, která stanovují, jaké rysy musí principy a normy splňovat, aby se dalo posoudit, zda jsou platné a účinné,
pravidla změny, která zmocňují ke stanovení nových a zrušení starých pravidel,
pravidla soudního rozhodování, která udělují určitým subjektům (soudům) moc pro prosazení práva.

Z požadavku, že právní normy a principy musí tvořit systém, tedy vyplývá nutnost existence sekundárních pravidel.

4.3.2 Axiom suverenity Suverenita je absolutní a neomezená moc. Může znamenat jednak nejvyšší právní autoritu nebo nezpochybnitelnou politickou moc. Právě nejvyšší právní autorita nás nyní zajímá. Vztahem moci a práva se blíže věnuji v kapitole 5.3, zde chci spíše odpovědět na otázku, zda vždy musí existovat nejvyšší autorita, tedy právě jeden jediný suverén. Pokusím se odpovědět na základě následující příkladu. Představme si byt, kde bydlí studenti, kteří se rozhodnout sepsat svou vlastní ústavu, ve které se dohodou na určitých pravidlech přátelského spolubydlení. V ústavě si stanoví základní (sekundární) pravidla, na základě kterých potom budou přijímat nové bytové zákony. Vytvoří si tedy vlastní „bytové právo“. Je poměrně logické, že ho tak studenti označili. Jde ale skutečně o právo? Samozřejmě, že nikoli. V bytě nevzniklo nové právo. Bytová ústava totiž uznává český právní řád a zřejmě také nájemní smlouvu, díky které studenti byt obývají. Nejedná se tedy vůbec o ústavu v pravém slova smyslu, i přesto, že nese takový název, ale jde vlastně o soukromoprávní smlouvu, ve které se studenti dohodli na určitých pravidlech. Tato smlouva má sice zvláštní povahu. Soud by ji možná mohl považovat za pouhou hříčku, ale jelikož ji - 41 -

studenti mysleli skutečně vážně, měli by se domoci svých práv, z ní vyplývajících, u českých soudů. Nevytvořili tedy nový „bytový právní řád“, ale neustále se nachází v prostoru českého práva. V jejich bytu bychom stěží našli ničím neomezeného suveréna. Pokud označíme za právo určitý normativní systém, který ale je součástí normativního systému většího (tedy je mu podřazen), pak jsme chybovali. V rámci práva neexistuje žádné další právo, jde již o určité právní instituty či jednotlivá odvětví. Rodinné právo přece není právem, ale spíše právním odvětvím, přesto běžně užíváme termín rodinné právo, a nikoli rodinné právní odvětví. Termín právo se totiž běžně užívá i v těchto případech a není to nijak zvláštní. Studenti z našeho příkladu ho použili stejně tak.

4.3.3 Axiom svobody Někteří filozofové uvádí, že právo nemusí hodnoty spravedlnosti, rovnosti a svobody ctít a chránit, i přesto můžeme mluvit o právu, ač třeba o právu nespravedlivém. Objevují se též názory, že právo nemusí hodnoty přímo ctít, ale musí s nimi pracovat – právo musí být hodnotově orientované. Toto pozitivistické hledisko však není možné vykládat až do extrémů. Zde se pokusím vysvětlit, proč právo nemůže zcela omezit svobodu. Právo bez svobody totiž vůbec nemůže existovat. Kdyby právo svobodu zcela omezilo, zaniklo by totiž právo samo. Jde o princip jin a jang. Tato vlastnost spočívá v preskriptivním charakteru práva. Právo působí cíleně a záměrně na jednání lidí. Kdyby neexistovalo lidské jednání, neexistovalo by ani právo. Předpokladem lidského jednání však je určitý prostor svobody. Kdybychom totiž všichni byli roboti, kteří se chovají podle určitých předem daných algoritmů, nebylo by možné hovořit o právu. Bez svobody není práva. Nešlo by vlastně ani o normativní systém, ale pouze o deskriptivní systém, který popisuje chování robotů – co roboti dělají a co nikoli. Neříkali bychom, co dělat můžou a nemůžou. Pokud jim však dáme vůli a možnost volby, tedy svobodu, již se dostáváme z fiktivního popisného světa do světa skutečného – do světa právního. Tento axiom tedy tvrdí, že abychom mohli mluvit o právu, je třeba alespoň minimální svobody. Čím vyšší míra svobody, tím více je tento axiom naplněn a mluvíme o dokonalejším právním řádu. Všimněte si, že není třeba žádné rovnosti, ani spravedlnosti. Kdyby rovnost byla podmínkou pro právo nutnou, pak bychom zřejmě za právo nemohli označit ani právo římské nebo nacistické. Je však nutné říct, že spravedlivé právo je efektivnější, neboť je považováno za legitimní. - 42 -

4.3.4 Axiom efektivity Efektivita sice souvisí s legitimitou. Nelegitimní právo je totiž méně účinné. Pojmy je však nutné odlišovat, jelikož si lze představit právo, které je velmi efektivní např. kvůli přísným sankcím a tvrdému dohledu státních orgánů, ale které rozhodně není legitimní, jelikož jej nevytváří zákonodárný sbor, který vzešel z řádných demokratických voleb. Efektivita je pro právo podmínkou nutnou, zatímco legitimita nikoli. Právo musí být alespoň minimálně efektivní. Čím více je právo efektivní, tím je kvalitnější. Vyšší efektivity lze dosáhnout jednak silnější represí, ale především, což je účinnější, legitimitou. To znamená, že právo je právem jen tehdy, je-li efektivní. Čím je legitimita práva ve společnosti zajištěna, blíže vysvětluji v kapitole 5.4. Jde o tzv. věčné právní principy, které není možné nijak zrušit a které nikdy samy nezaniknou, aniž by nezaniklo právo samo. Efektivitu dále zvyšuje princip právní jistoty a též soulad práva s jinými normativními systémy.

4.3.5 Pojem kvaziprávo V předchozích kapitolách jsem uvedl několik příkladů systémů, které sice mají s právem něco společného, ale ve skutečnosti je za právo není možné považovat. Tyto systémy obvykle splňují pouze některé axiomy. Takové systémy označuji jako systémy kvaziprávní. Tváří se jako právo, ale ve skutečnosti jde o jiné normativní systémy, pravidla některých her či určité konkrétní právní instituty.29 Dokonce slůvko právo v termínu občanské právo má taky vlastně kvaziprávní význam. Nyní si dovolím ještě dvě velmi krátké glosy k mezinárodnímu a zvykovému právu. Někteří teoretici takto napadají mezinárodní právo. Nesplňuje totiž axiom suverenity, protože v mezinárodním právu není jeden suverén, ale hned několik. Nebo možná toho jediného suveréna zatím pouze neúspěšně hledáme. Takto lze také o zvykovém právu tvrdit, že jde pouze o kvaziprávo. Podle Harta např. ve zvykovém právu zcela chybí sekundární pravidla, např. pravidlo uznání. Já se ptám, jestli není možné tvrdit, že v tomto systému pravidlo uznání existuje, a sice zní velmi jednoduše: „Zvyk je právem“.

29

Např. ono „bytové právo“, zakotvené v bytové ústavě, vůbec není právem, ale poměrně složitou

obligací. Inominátní smlouvou, tedy onou bytovou ústavou, totiž studenti mezi sebou založili hned několik různých závazků ohledně chování v jejich bytě.

- 43 -

4.4 Shrnutí Na právní principy lze nahlížet z různých právně-filozofických směrů. Právní principy jsou však slučitelné se závěry právního pozitivismu, jusnaturalismu i s jinými koncepcemi. Právní principy prostě nelze zcela opomenout. Právní filozofii zajímají především vztahy mezi principy a jednotlivými hodnotami jako je např. rovnost, svoboda nebo spravedlnost. Na tyto axiologické otázky existují taktéž různé názory. Od právních principů je nutné odlišovat právní axiomy, které vlastně vymezují samotný pojem právo. Díky nim můžeme rozlišovat:
právo – normativní systém, ve kterém existuje absolutní suverén, který zajišťuje minimální míru svobody, přičemž tento systém musí být alespoň minimálně účinný (a to z jakéhokoli důvodu),
kvaziprávo – systém, který se právu velmi podobá, ale nesplňuje jednu nebo více z výše uvedených podmínek. Kvaziprávní systémy, kvůli jejich velké podobnosti se skutečným právem, bývají často také označovány jako právo. Někteří teoretikové takto smýšlejí i o mezinárodním a zvykovém právu.

- 44 -

Právní principy v kontextu PRÁVNÍ SOCIOLOGIE V úvodu jsem uvedl, že ve vztahu k právním principům lze právní teorii považovat za jejich statiku, přičemž jejich dynamiku zkoumá především právní sociologie. Přestože sem spadá řada dalších otázek, jako je vztah moci a práva, role principů při soudním rozhodování a další problémy, které jenom naznačím, chci se zaměřit především na dynamiku, tedy vznik, změnu a zánik právních principů. I z tohoto důvodu tuto kapitolu začínám exkurzem do historie. Do části věnované sociologii jsem zařadil též problematiku vztahu právních principů a pozitivního práva. Jde totiž o otázky konkrétního působení principů ve společnosti. Zabývat se však budu pouze českým prostředím.

5.1 Historie právních principů Právní principy provázejí dějiny práva zřejmě od počátků. Tradici principů nalézáme samozřejmě v právu římském. To také vysvětluje, proč většina principů bývá formulována jako krátká latinská poučka. Toto ale může mást, neboť spousta takových principů vznikla až později. Např. zásady Nullum crimen sine lege (Není zločinu bez zákona) nebo Nulla poena sine lege (Není trestu bez zákona) mají původ až v novověku. Jelikož římské právo bylo orientováno především na soukromou sféru, spatřují světlo světa nejdříve principy soukromoprávní. Principy veřejnoprávní se objevují až od konce 18. století s rozvojem konstitucionalismu. Pro středověk je charakteristický dualismus práva civilního a kanonického. Jelikož principy práva světského byly shrnuty v justiniánské kodifikaci, zvané Corpus iuris civilis, tak se rozvíjí především principy práva kanonického. Nejvíce jich nalezneme v tzv. Corpus iuris canonici, který vznikal jako jakýsi protějšek k justiniánské kodifikaci. Období racionalismu a osvícenství je také obdobím rozvoje přirozenoprávní koncepce. Novověk v principech vidí určitý přirozenoprávní prvek. V popředí zájmu jsou nyní přirozená lidská práva jako např. právo na život. Nicméně se objevují principy práva veřejného – principy konstitucionalismu. Stát začíná být vázán svým právem. Zároveň se musí opírat o suverenitu lidu. Objevuje se též dělba moci. Toto vše, myšlenky Hobbese, Locka, Rousseaua

- 45 -

a Montesquieua, se promítly též do Ústavy USA (1787) nebo francouzské Deklarace práv člověka a občana (1789). Na počátku 19. století se objevují velké kodifikace. S principy se nyní musí vypořádat takové zákoníky jako Code Civil (1804) nebo ABGB (1811). Rozvíjí se právní pozitivismus a principy začínají stát mimo právo. ABGB v ustanovení § 7 pomocí principů vlastně řeší mezery v právu. Principy se tedy užívají pouze jako podpůrný prostředek při zaplňování mezer pozitivního práva. To však neznamená, že by klesal jejich význam. Ačkoli se o nich Code civil vlastně ani nezmiňoval, v soudní praxi Francie hrály důležitou roli. V této době se rodí úvahy o soudcovském dotváření práva. Zájem o právní principy neupadá ani dnes. Řadu otázek položil a diskuzi rozpoutal především americký právní filozof R. Dworkin.

5.2 Dynamika právních principů Doposud jsem se zabýval pouze statikou právních principů. V souvislosti s tím, jak se mění společnost a poměry v ní, se ovšem mění také právní principy. To platí i naopak. Opovažuji se tvrdit, že rozvoj společnosti koreluje s rozvojem právních principů. Dochází ke zdokonalování stávajících principů, můžou se objevit některé nové, případně staré zaniknout. Naopak společenské krize a propady se do oblasti právních principů projeví negativně. Můžou se dokonce znovuobjevit principy, které byly překonány jako zastaralé.

5.2.1 Vznik právních principů Vznik právních principů je podobný vzniku právních obyčejů. Vznikají tedy spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem. Netvoří se cílevědomě. Toto potvrdil i náš Ústavní soud: „Typickým příkladem vymezitelnosti i nepsaných právních pravidel lidského chování je právo obyčejové. Pro vznik právního obyčeje je nutné obecné přesvědčení o potřebě dodržovat obecné pravidlo chování (opinio necessitatis) a dále jeho zachování po dlouho dobu (usus longaevus, resp. longa consuetudo).“ 30 Domnívám se ale, že Ústavní soud otázku vzniku právních principů velmi zjednodušil. Ano, skutečně mnohé principy vznikají stejně jako právní obyčeje, nicméně je zde mnoho dalších principů, které vděčí za svůj vznik nikoli obyčejům, ale zcela jiným pramenům.

30

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97.

- 46 -

Prameny právních principů Prameny právních principů se můžeme pokusit systematicky utřídit. Domnívám se, že je třeba rozlišovat především následující prameny:
Pozitivní právo – Některé principy se rodí přímo z pozitivního práva. Můžou v něm být explicitně vyjádřeny, ale vznikají též zobecněním určitých platných právních norem, které vykazují společné rysy – vlastně tedy implicitně daný princip obsahují. Právní teoretikové často říkají, že principy z platného práva extrahujeme, což je velmi výstižný pojem.
Judikatura – Jde zejména o přístup precedentního práva, na rozdíl od předchozího, který je typický pro kontinentální právo. Právní principy pak extrahujeme z rozhodnutí soudů, případně jiných orgánů aplikujících právo. Prusák říká, že „v souladu s platným právem právní principy konkretizuje, dotváří, rozvíjí a diferencuje judikatura, vycházející přitom z právní vědy, právní kultury, právních tradicí, právních doktrín, metod a výsledků výkladu a všeobecných představ o požadavcích morálky, spravedlnosti a slušnosti.“31 Sama judikatura tak hojně využívá i jiné prameny, proto nelze vždy jednoznačně určit, kterému prameni vděčí princip za svůj vznik. Obvykle se na tomto procesu podílí několik různých pramenů.
Doktrína – Jelikož se o právní principy zajímají nejen soudci, ale také akademici (právní teoretici, filozofové a další), je zřejmé, že i oni se mohou podílet na vzniku nového právního principu. V současných českých učebnicích práva často nalézáme v úvodních obecných částech výklad o principech daného odvětví. To je způsobeno jejich pedagogickým potencionálem (viz kapitola 3.4.6). Nicméně právě učebnice silně ovlivňují studenty práva, tedy budoucí advokáty, soudce a další právníky. Tito pak ovlivňují samotné právo a jeho principy.
Historie – Název historie není zcela přesný, neboť pod ním myslím životní zkušenosti obecně, ale také např. obyčeje a zvyky. Jde o veškeré (současné i minulé) chování právních subjektů. Pod tímto je možné si představit též Ehrlichovo živé právo. Osobně považuji tento pramen právních principů za nejdůležitější. Jedině lidé a jejich dějiny totiž určují, jak se právo bude dál vyvíjet.
Poznatky jiných věd – Na vzniku právních principů se velkou měrou podílí také ostatní společenské vědy. Jde zejména o politologii, ekonomii či sociologii. Nejde jen tyto vědy a jejich teoretické poznatky, ale též např. o současnou politiku, stav ekonomiky a další faktory, které je samozřejmě možné zahrnout též pod historii z předchozího odstavce.

31

PRUSÁK, Jozef. Princípy v právnej teórii a právnej praxi. In BOGUSZAK, Jiří. Právní principy :

kolokvium. 1. vyd. Pelhřimov : Vydavatelství 999, 1999. s. 47.

- 47 -


Jiné normativní systémy – Tento pramen není možné opomenout. Opět jej ale není možné chápat odděleně, neb principy jiných normativních systémů jsou též ovlivňovány historií, politikou či např. právem. Největší vliv na právo vždy měla morálka a též náboženské normy. Morálka bude vždy silně ovlivňovat právo. I kdyby pozitivisté zcela „zvítězili“ a přesvědčili všechny právníky o absolutním oddělení práva od morálky, nikdy se jim fakticky nepodaří právo od morálky osvobodit.

Proces vzniku právního principu Již jsem shrnul, odkud se právní principy berou. Stejně důležitou otázkou je však, jak vlastně vznikají. Proces jejich vzniku může být případ od případu odlišný, nicméně je možné vypozorovat následující fáze: 1. První fáze musí být spojena s existencí právního principu v daném konkrétním prameni. Jak jsem již ale uvedl, obvykle půjde o vícero různých pramenů, neboť tyto jsou vzájemně propojeny. 2. Ve druhé fázi vzniku již právní princip existuje ve formě de lege ferenda. Právníci začínají o daném principu uvažovat jako o principu ne ledajakém, ale právním. 3. Ve třetí fázi dochází k akceptaci daného principu širokou právní veřejností. V tomto okamžiku právní princip vlastně vzniká. 4. Poslední fáze je již vlastně nadstandardní. Jde o zakotvení principu do pramene práva. K této fázi dojít vůbec nemusí, neboť ne všechny právní principy jsou explicitně v platném právu obsaženy. Princip dokonce mohl být implicitně zakotven v platném právu již před první fázi, a pak nemá cenu o této čtvrté fázi ani hovořit.

5.2.2 Změna právních principů Tuto kapitolu zařazují spíše pro úplnost. Nemá cenu zde říkat nic nového, neboť právní principy se mění úplně stejným procesem, kterým vznikají. Proměna principu tedy není náhlá, ale plynulá a dlouhodobá. Některé jevy tyto změny mohou urychlit (např. války, revoluce či katastrofy).

5.2.3 Zánik právních principů Zánik právního principu probíhá za stejných okolností jako jeho vznik či změna. Zánik taktéž není náhlý, ale plynulý. Právní principy můžou zaniknout pouze touto přirozenou cestou.

- 48 -

V právní teorii se často uvažuje o zrušitelnosti principů a vedou se diskuse o nezrušitelných právních principech. V různých publikacích se můžeme dočíst, že existují takové principy, které lze označit za nezrušitelné. J. Boguszak tvrdí, že o nezrušitelnosti lze uvažovat pouze v mezích práva určitého typu, tj. má-li právo zůstat právem ve smyslu daného typu právní kultury. Já se však domnívám, že to není nutné a další úvahy můžeme vést pro právo obecně. Domnívám se, že všechny principy (jako velmi obecná pravidla vlastní určitému právu či jeho odvětví) jsou nezrušitelné již ze své podstaty. To však neznamená, že principy jsou věčné. Právní princip může přirozeně zaniknout, nikoli ale být zrušen.32 Téma nezrušitelných principů tedy považuji za uzavřené a k popřemýšlení bych otevřel nové téma věčných principů. Podle mě totiž existují takové principy, které nemůžou zaniknout, aniž by nezaniklo právo samo. K takovým principům patří například zásada Nemo ultra posse obligatur (K nemožnému není nikdo zavázán). „Představa o možnosti ukládání povinností, jejichž plnění je nemožné, ale které by byly právně závazné a sankcionované, je nepochybně absurdní.“33 Tudíž můžeme považovat zánik uvedeného principu za nemyslitelný. Podobné povahy je princip Lex retro non agit (Zákon nepůsobí zpětně) nebo Ignorare leges est lata culpa (Neznalost zákona neomlouvá), který je založen na prakticky nemožném předpokladu, že každý může a má znát pozitivní právo. Nepředstavitelný je také zánik principu Pacta sunt servanda (Smlouvy se mají dodržovat), jehož zánik by v podstatě znamenal zánik celého soukromého práva. Bez těchto věčných principů právo nemůže přece fungovat. Expresivně lze říct, že by nastal chaos. Právo by totiž ztratilo svou efektivitu. Kdyby se přece jenom zákonodárce pokusil zrušit nějaký věčný princip a kdyby se mu to podařilo, což je sice směšná představa, ale nikoli zas tak absurdní, tak by to vlastně znamenalo, že zákonodárce zrušil celé právo. Právo by se transformovalo v úplně jiný normativní systém. Stálo by na zcela jiných axiomech. Už bychom mu ani nemohli říkat právo.

32

Někdy sice, např. v době revoluce, může dojít k velmi rychlému zániku právního principu, že bychom

téměř mohli říct, že tento právní princip byl revolucionáři zrušen. Domnívám se však, že princip skutečně zanikl, a nikoli byl zrušen. Použiji-li termín G. Jellinka lze říct, že princip zaniká díky normativní síle skutečnosti. Onou skutečností je právě ona revoluce. 33

BOGUSZAK, Jiří. Právní principy, hodnoty, finalita. In BOGUSZAK, Jiří. Právní principy :

kolokvium. 1. vyd. Pelhřimov : Vydavatelství 999, 1999. s. 28.

- 49 -

Inteligentní a moudrý zákonodárce se chová spíše naopak a pokouší se právní principy chránit. Vznikají pak tzv. klauzule neměnnosti (imperativy nezměnitelnosti, formule věčnosti apod.). Příklad takového ustanovení nalézáme i v naší Ústavě. Jedná se o ustanovení čl. 9 odst. 2. Domnívám se, že takové ustanovení nemá téměř žádný právní smysl, nicméně však nezpůsobuje žádnou škodu. Jeho deklaratorní význam mu nemůžeme odepřít.

5.3 Moc, právo a právní principy Právo garantuje určitou míru svobody, o níž se ve společnosti svádí neustálý boj. Je to boj o svobodu, ale zároveň boj o právo. Obsah práva je tedy předmětem boje (politiky). Moc je jednak schopnost dosáhnout nějakého žádoucího výsledku nebo také vztah, tj. moc jako schopnost ovlivnit chování jiných. V běžné řeči tyto formy moci od sebe odlišujeme použitím správné přeložky. Mluvíme buď o „moci nad něčím / někým“ nebo o „moci k něčemu“. Dále se často rozlišuje tzv. tvrdá moc, která využívá tresty a odměny (někdy se hovoří o „vojenském biči“ a „ekonomickém cukru“), a měkká moc, jež je chápána jako schopnost ovlivňovat jiné přesvědčováním. Je zřejmé, že v našem boji o právo se využívají všechny druhy moci. Principy ale mnohdy moc různým způsobem spíše omezují, než dávají. Jistě stojí za povšimnutí, že principy ochraňují častěji děti,34 těhotné ženy, podřízené, zaměstnance atd., tedy vždy tu slabší stranu. Téměř nikdy nechrání toho, kdo je obecně vnímán jako silnější. Přesto i ti musí být právem chráněni. Ochranu silnějším a mocnějším poskytují spíše právní normy. Stejně tak povinnosti vymezují častěji právní normy než samotné právní principy. Toto je také, domnívám se, jedním z důvodů, proč jsou principy často spojovány spíše s přirozeným právem než právem pozitivním.

5.4 Efektivita a legitimita práva Aby právo bylo efektivní, musí dojít k jeho uznání. Lidé se právu z nějakého důvodu prostě podrobí. Otázkou zůstává, co k tomu lidi vede. Jednak to může být fyzická síla, donucení a násilí, tedy represe. Na straně druhé pak stojí legitimita, která se ukazuje jako značně účinnější. Nadále se budu zabývat pouze legitimitou práva, neboť ta souvisí s právními principy více. 34

Např. princip blaha dítěte.

- 50 -

Proces, během kterého se právo stává legitimním, se označuje jako tzv. justifikace – ospravedlnění. Jak lze tuto justifikaci provést? Lze použít jednak argumenty přirozenoprávní teorie, které jsou staršího původu, nebo argumenty novější, který vyplývají ze sociologického zdůvodnění. Jusnaturalisté tvrdí, že právo je nám dáno na základě přirozených skutečností, kterými mohou být boží záměr, přírodní zákony či jakékoli jiné vyšší principy, a proto se mu musíme podřídit. Právo je tu prostě z povahy věci. Právo však lze odůvodnit též společensky, a sice velmi jednoduše: právo je naším vlastním produktem. Sociologické zdůvodnění zdůrazňuje vývojový aspekt práva, chápe jej jako výsledek střetu sociálního konfliktu. Domnívám se, že sociologická teorie nemusí být nutně s teorií přirozenoprávní v konfliktu, pokud přijmeme fakt, že vývoj není shluk nahodilých událostí, ale řídí se určitými zákonitostmi. Aby k justifikaci práva vůbec mohlo dojít, musí v něm být zakotveny tzv. věčné právní principy. O tomto problému jsem se již zmínil v souvislosti se zrušením principů v kapitole 5.2.3. Pro připomenutí jde např. o zásadu Nemo ultra posse obligatur (K nemožnému není nikdo zavázán). Právo, které by nám přikazovalo levitovat, prostě nemůže existovat. Absolutně hloupé právo prostě nikdy nebude právem. Není náhoda, že tyto principy označuji za věčné. Bez nich totiž nedojde k justifikaci práva, právo nebude efektivní, a proto nebude naplněn axiom efektivity.35 Právo pak přestává být právem. Se zánikem věčných právních principů vždy tedy zaniká i právo samo. Existují však i další faktory, které výrazně podporují efektivitu práva. Jedním z nich je např. princip právní jistoty. Právu, které lidem přináší jistotu a stabilitu, se všichni podrobí mnohem raději než nějakému nejistému systému norem. Pokud je totiž určitý systém norem značně nejistý, lidé začnou uvažovat, zda má smysl se jím vůbec ještě řídit, neboť možná se již brzy celý zhroutí. Efektivitu práva dále zvyšuje soulad práva s jiným normativním systémem, čemuž se věnuji v následující kapitole 5.5. Právo, které ctí dobro a řád, což jsou spíše morální kategorie, má větší šanci se ve společnosti udržet než právo kruté a nespravedlivé.

35

Pro připomenutí: Axiom efektivity říká, že neefektivní právo vůbec není právem, ale kvaziprávem (viz

4.3.4).

- 51 -

5.5 Interakce práva s jinými normativními systémy Záměrně tuto kapitolu nenazývám pouze Právo a jiné normativní systémy, ale mluvím o interakci. Nechci zde řešit složitou otázku vztahu práva a morálky (či práva a jiného systému), ale spíše se podívat, jak se tyto systémy navzájem ovlivňují v obecné rovině. Mohou nastat tyto případy:
V případě shody práva a jiného normativního systému se zvyšuje efektivita obou systémů, oba systémy se stabilizují a zvyšuje se právní jistota.
V případě nesouladu dvou normativních systémů se snižuje efektivita obou systémů, v právní praxi i teorii se začnou objevovat úvahy de lege ferenda, které budou poukazovat na špatnou právní úpravu, jeden či oba systémy se začnou chovat dynamicky, což snižuje právní jistotu.
V případě, že oba systémy upravují odlišnou materii, pak na sebe nijak nepůsobí. Neinterference tedy způsobuje neinterakci.

Je tedy vhodné a žádoucí, aby se právo s jinými normativními systémy co nejvíce shodovalo. Právo je pak stabilnější a (díky jistotě) efektivnější. To vlastně tvrdí i V. Cepl: „Podmínkou efektivního působení práva je též zvyšování harmonie a souladu různých normativních soustav (formálních i neformálních, oficiálních i nestátních), které se ve svém působení navzájem podporují. Právo má být spravedlivé, v tomto smyslu v souladu s převládající soustavou hodnot ve společnosti.“36

5.5.1 Vztah práva a morálky Právo a morálka – jak jsem uvedl již výše, jde o různé normativní systémy. Zde se musím přiklonit ke Kelsenovi a jeho striktnímu oddělení práva od morálky. Nicméně k tomu musím dodat, že vlastně žádné právo od morálky odděleno dlouhodobě být nemůže. Domnívám se totiž, že by mohlo existovat i právo, které by s morálkou nemělo absolutně nic společného. Pokud by se takové právo však s morálkou přímo rozcházelo, pak by podle výše uvedené teorie o interakci normativních systémů zřejmě nebylo příliš efektivní a zaniklo by. Efektivitu totiž považuji za podmínku pro právo nutnou. Jde o jeden z právních axiomů.37 Prakticky tedy právo, které by bylo zcela nemorální, nemůže dlouhodobě existovat. 36

CEPL, Vojtěch. Prameny práva - principy nebo zájmy? [online]. 2005 [cit. 2008-11-16]. Dostupný z

WWW: . 37

Neefektivní „právo“ není právem, ale pouze jakýmsi kvaziprávem.

- 52 -

5.6 Právní principy ve vztahu k pozitivnímu právu Nyní se konečně dostávám k problematickému vztahu pozitivního práva a právních principů. Ihned v úvodu jsem si položil otázku, zda principy jsou či nejsou pramenem práva. Tuto otázku jsem viděl v různých textech již několikrát, ale chci zdůraznit, že mi přijde stejně hloupá jako otázka „Jsou právní normy pramenem práva?“. Málokdo se takto přece zeptá. Právní principy ale stojí v právním řádu vlastně vedle norem – alespoň podle, v této práci přijaté, teorie kontrapozice (viz kapitola 3.1.1). Několikrát jsem se zmiňoval, že řešit tuto hloupě položenou otázku je možné pouze v rámci právního řádu dané země. Největší rozdíly nalezneme samozřejmě mezi jednotlivými právními kulturami. Co se týče práva mezinárodního, právní zásady v něm jsou obvykle považovány přímo za formální pramen práva. Říká to i článek 38 odst. 1 písm. c) Statutu mezinárodního soudního dvora, který zní „Dvůr, jehož úkolem je rozhodovati podle mezinárodního práva spory, které jsou mu předloženy, bere za podklad: … obecné zásady práva, uznané civilisovanými národy; …“.38

5.6.1 Postavení právních principů v kontinentální právní kultuře Jelikož se nyní chci zabývat pouze českým právem, je třeba se nejdříve podívat na prameny práva v kontinentální právní kultuře. Jsou jimi pouze obecně závazné normativní právní akty (právní předpisy) a normativní právní smlouvy (zejména kolektivní smlouvy). Právní principy tedy nejsou formálním pramenem práva (jako např. v právu mezinárodním), ale mají tu úžasnou schopnost vzít na sebe určitou formu a do pramenů práva se tak dostat. Právní principy explicitně obsažené v těchto pramenech tedy logicky lze považovat za právně závazné. Nejsou přímo pramenem práva, neboť tím zůstávají ony předpisy či smlouvy, ve kterých jsou tyto principy zakotveny. S principy obsaženými v pramenech práva pouze implicitně je to již složitější. K tomu, abychom určili, zda jsou právně závazné, musíme znát o právu daného státu další klíčové informace. Jde např. o základní interpretační pravidla či ustálenou judikaturu dané země. Netroufám si tedy podat odpověď obecně platnou pro celou kontinentální právní kulturu, ale přenáším tuto otázku do další kapitoly, kde se věnuji již pouze českému právu.

38

Wikisource: Statut Mezinárodního soudního dvora [online]. 2008 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z

WWW: .

- 53 -

Ostatní principy nejspíš nejsou v naší právní kultuře právně závazné vůbec, pokud na ně ovšem platné právo nikde neodkazuje. I zde bych je ale nenazýval přímo prameny práva.

5.6.2 Postavení právních principů v českém právu Nyní se podívejme na tuto problematiku podrobněji v právu českém. Dospěli jsme k závěru, že explicitní právní principy jsou v naší právní kultuře závazné, zatímco principy, které nejsou v žádném prameni práva obsaženy, ani na ně platné právo neodkazuje, nikoli. Tyto výsledky jsou platné i pro právo české. Problém, zda i implicitní principy jsou právně závazné, jsem ponechal otevřený, neboť je třeba jej řešit v rámci určitého právního řádu. Podívejme se na ně tedy blíže. Začal bych pohledem do historie, a sice konkrétně na všeobecný občanský zákoník. Poté bych se věnoval judikatuře Ústavního soudu a na závěr úvahám de lege ferenda.

ABGB Všeobecný občanský zákoník rakouský podle ustanovení § 7 právní principy zařazuje přímo mezi prameny práva, ale pouze praetem legem, tedy v případě, že neexistuje žádná jiná právní úprava. Stejně tak tomu je v německém Občanském zákoníku. Uvedené ustanovení zní: „Nelze-li právní případ rozhodnouti ani podle slov ani z přirozeného smyslu zákona, jest hleděti k podobným případům v zákonech zřejmě rozhodnutým, a k důvodům jiných, s tím příbuzných zákonů. Zůstane-li právní případ ještě pochybný, musí býti rozhodnut podle přirozených zásad právních, se zřetelem k okolnostem pečlivě shrnutým a zrale uváženým.“ U nás sice ABGB již více než 50 let neplatí, ale je zřejmé, že se jím inspirovali tvůrci návrhu nového občanského zákoníku.

Judikatura Ústavního soudu Ústavní soud judikoval, že Ústava „nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti.“39 Tento nález Ústavního soudu považuji v řešení otázky, zda principy jsou či nejsou pramenem práva, za klíčový. Stručně tedy popíšu, o co vlastně šlo. Prezident tvrdil, že byl 39

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97.

- 54 -

porušen čl. 50 Ústavy (prezidentovo právo suspenzívního veta). Uvedený zákon byl přijat 13. června 1997. Dne 28. června byl vrácen Poslanecké sněmovně, ale doručen jí byl až v nejbližší pracovní den, tj. 30. června. Prezident tvrdil, že tím byla porušena zásada, dle níž se počátek uvedené lhůty počítá dnem následujícím po dni postoupení zákona prezidentu republiky. Předseda Parlamentu takovou zvyklost neuznal. Ústavní soud nakonec rozhodl svou argumentací, kde využil právě právních principů, ve prospěch prezidenta. Ústavní soud tedy určil, že „v systému psaného práva má obecné právní pravidlo charakter samostatného pramene práva pouze praetem legem (čili, pokud psané právo nestanoví jinak).“40 Domnívám se ale, že i kdyby toto Ústavní soud výslovně nejudikoval, bylo by tomu stejně tak. Jde vlastně o zaplňování mezer v právním řádu a využívání právních principů při argumentaci, čemuž jsem se věnoval v kapitole 3.4.3. Z tohoto hlediska považuji tento nález pouze za deklaratorní.

Princip právního státu Postavení právních principů také silně omezuje princip právního státu. V právním státě je stát sám vázán svým právem. Zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, která je u nás zakotvena v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, přikazuje orgánům veřejné moci, aby postupovali pouze způsobem, který stanovuje zákon a pouze v jeho mezích. Kvůli tomuto omezení nemohou orgány veřejné moci v praxi uplatnit principy, které nemají základ v platném právu, nebo na ně platné právo nikde neodkazuje. Je zřejmé, že to všechno jsou činitele, které podstatným způsobem omezují státní moc. Je třeba si však uvědomit, že existence platného práva a především princip právního státu omezují vlastně i využívání právních principů. Náš právní řád je tak orientován spíše pozitivisticky.

Nový občanský zákoník V návrhu nového občanského zákoníku se objevilo ustanovení § 2 odst. 3, které zní „Soukromé právo vyvěrá také z dalších zásad, obecně uznaných za přirozené zásady právní“.

40

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97.

- 55 -

V důvodové zprávě se pak dočteme, že základní myšlenkou, z níž ustanovení vychází, je idea, že „zákon nepodložený velkými principy je stvořen jen k tomu, aby se překrucoval nebo vnucoval, a následkem toho jeho paragrafy stíhá osud ustanovení jen přechodných.“41 V důvodové zprávě se též zdůrazňuje, že „není v moci zákona kodifikovat všechny obecné právní zásady.“42 Občanský zákoník tak čelí případnému mylnému pojetí, že pouze explicitní právní principy jsou závazné. Domnívám se, že nová úprava vlastně nepřináší žádnou změnu, neboť soukromé právo zřejmě i nyní vyvěrá z přirozených právních zásad, jak vlastně judikoval i Ústavní soud. Na druhou stranu si myslím, že by nebylo na škodu mít takové ustanovení zakotveno přímo v občanském zákoníku. V současnosti je totiž, alespoň podle mého názoru, celá situace kolem právních principů trochu komplikovaná – a možná zbytečně.

5.6.3 Shrnutí Explicitní právní principy zřejmě jsou právně závazné. Jako příklad lze uvést zásadu dispozitivnosti v soukromém právu, která je zakotvena v ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Domnívám se, že i implicitní právní principy lze považovat za právně závazné, neboť jsme k nim dospěli interpretací platných právních předpisů. Obecně totiž platí, že právní předpisy se vykládají nejenom podle doslovného textu, ale též podle sledovaného účelu a smyslu. Toto potvrzuje také judikatura Ústavního soudu. Též návrh nového občanského zákoníku s tímto pojetím počítá. Je samozřejmé, že vždy budou bohužel vznikat otázky, zda daný výklad je či není správný, a tudíž, zda daný právní princip je či není implicitně v právním předpisu obsažen. Jde o problém spojený s interpretací, se kterým musíme počítat. Ostatní právní principy lze považovat za pramen práva pouze praetem legem, tedy pokud platné právo nestanoví jinak, nebo v případě, že na ně platné právo odkazuje. Toto opět potvrzuje judikatura Ústavního soudu.

41

Návrh zákona - Občanský zákoník [online]. 2008 [cit. 2009-02-24]. Dostupný z WWW:

. 42

Tamtéž.

- 56 -

Závěr 6.1 Závěrečné shrnutí Z mé práce vyplynulo, že principy nejsou plně v rukách zákonodárců a vladařů, ale vytváří je sám právní život. Jsou to svým způsobem zvláštní normy, které jsme si nikdy nevytvořili, ale přesto je tu máme. A je to dobře, neboť nám přináší spíše užitek než problémy. V rukách právníků jsou principy silným nástrojem. Kdo se je naučí ovládat, ten se stane v právním světě silnějším. Principy jsou spíše elementem samotného práva než zákona. To jim dává jakési přirozenoprávní kouzlo, nicméně ani pozitivisté principy nezatracují a pracují s nimi. Principy zde jsou, a tak je nelze ignorovat. Musíme je poznat co nejvíce.

6.2 Námět na další studii V této práci jsem se záměrně nezabýval konkrétními právními principy. Některé jsem uváděl pouze jako příklady. Na tuto práci je možné pohlížet jako na „obecnou část“ teorie právních principů. Určitě by ale bylo užitečné napsat také „část zvláštní“ a pokusit se vytvořit seznam právních principů, ačkoli to je úkol zřejmě nemožný. Poté by bylo možné se zabývat problematikou zakotvení jednotlivých principů v jednotlivých právních řádech a začít pokládat konkrétnější otázky de lege lata i de lege ferenda.

6.3 Slovo na závěr Cílem práce bylo položit některé otázky a vzbudit diskuzi. Zda se to povedlo, teď netuším. Přesto doufám, že tato práce nebyla prací sisyfovskou. Alespoň já osobně jsem se o právních principech leccos dozvěděl. Čeho si však cením více je fakt, že stojím opět na počátku. Nyní se přede mnou vynořila řada nových otázek a odpovědi na ně jsou zatím v nedohlednu. To mě nutí o principech znovu přemýšlet.

- 57 -

Použité prameny 7.1 Použitá literatura BÁRÁNY, Eduard. Právne princípy medzi prirodzeným a pozitívnym právom. In BOGUSZAK, Jiří. Právní principy: kolokvium. 1. vyd. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999. s. 53-60. BOGUSZAK, Jiří. Právní principy, hodnoty, finalita. In BOGUSZAK, Jiří. Právní principy: kolokvium. 1. vyd. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999. s. 23-36. ČAPEK, Jiří. Principy a konzistentnost právního myšlení (k problematice regulativní funkce práva). In BOGUSZAK, Jiří. Právní principy: kolokvium. 1. vyd. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999. s. 65-73. DOSTÁLOVÁ, Jana, HARVÁNEK, Jaromír. Právní principy, zásady a pravidla – právně-teoretická úvaha. In BOGUSZAK, Jiří. Právní principy: kolokvium. 1. vyd. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999. s. 105-108. DWORKIN, Ronald. Když se práva berou vážně. Z angl. orig. přel. Zdeněk Masopust. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2001. 456 s. Oikúmené. FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky 1 – Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. opravené a doplněné vyd. Brno: Doplněk, 2003. 556 s. Edice učebnic právnické fakulty MU v Brně; sv. 330. GERLOCH, Aleš. Princip právní jistoty v soudobém právu. In BOGUSZAK, Jiří. Právní principy: kolokvium. 1. vyd. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999. s. 75-90. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. opravené vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. 344 s. HART, Herbert Lionel Adolphus. Pojem práva. Z angl. orig. přel. Petr Fantys. Praha: PROSTOR, 2004. 312 s. HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 501 s. HEYWOOD, Andrew. Politologie. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 537 s. HOLLÄNDER, Pavel. Deficit Dworkinovy a Alexyho koncepce logického vymezování právních principů. In BOGUSZAK, Jiří. Právní principy: kolokvium. 1. vyd. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999. s. 7-21. HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 302 s. KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva ve složitých případech – k úloze právních principů v judikatuře. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 420 s.

- 58 -

PRUSÁK, Jozef. Princípy v právnej teórii a právnej praxi. In BOGUSZAK, Jiří. Právní principy: kolokvium. 1. vyd. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999. s. 43-52. RIGEL, Filip. Obecné zásady soukromého práva a jejich promítnutí v právním řádu ČR. [s.l.], 2005. 142 s. Vedoucí diplomové práce prof. JUDr. Ivo Telec, CSc. VEČEŘA, Miloš, et al. Sbírka příkladů z teorie práva. 1. vyd. Brno: ASPI, 2005. Působení práva ve společnosti. Hodnoty v právu. Právní principy, s. 342-383. VEČEŘA, Miloš. Právní principy a jejich funkce v právu. In BOGUSZAK, Jiří. Právní principy: kolokvium. 1. vyd. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999. s. 61-61. WINTR, Jan. Říše principů: Obecné a odvětvové principy současného českého práva. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006. 278 s.

7.2 Použité právní předpisy a judikatura Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (ABGB). Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97.

7.3 Použité elektronické prameny CEPL, Vojtěch. Prameny práva - principy nebo zájmy? [online]. 2005 [cit. 2008-1116]. Dostupný z WWW: . Návrh zákona – Občanský zákoník [online]. 2008 [cit. 2009-02-24]. Dostupný z WWW: . TELEC, Ivo. Právní principy a zásady soukromého práva [online]. 2007 [cit. 2008-1116]. Dostupný z WWW: . Wikipedie: princip [online]. 2008 [cit. 2008-11-20]. Dostupný z WWW: . Wikisource: Statut Mezinárodního soudního dvora [online]. 2008 [cit. 2009-03-01]. Dostupný z WWW: .

- 59 -