MASARYKOVA UNIVERZITA. Život a dílo Jana Chlupa

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra speciální pedagogiky

Život a dílo Jana Chlupa

Diplomová práce

Brno 2015

Vedoucí práce: PhDr. Mgr. Dana Zámečníková, Ph.D.

Autor práce: Bc. Petra Ševčíková

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Mgr. Daně Zámečníkové, Ph.D. za odborné vedení mé práce, její cenné rady a trpělivost.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně dne 15. 2. 2015

-----------------------------Bc. Petra Ševčíková

Obsah Úvod ........................................................................................................................ 5 1 Teoretická východiska .......................................................................................... 7 1.1 Vznik a vývoj oboru somatopedie ............................................................................................... 7 1.2 Vývoj vztahu společnosti k jedincům s tělesným postižením .................................................. 11 1.3 Terminologická východiska ....................................................................................................... 15 1.4 Vývoj ústavní péče u nás ............................................................................................................ 20

2 Životopis, publikační a společenská činnost........................................................ 25 2.1 Život Jana Chlupa ...................................................................................................................... 26 2.2 Pedagogická a organizátorská činnost ...................................................................................... 29 2.3 Publikační činnost v oblasti výchovy a vzdělávání osob s tělesným postižením.................... 32 2.4 Publikační činnost v oblasti koncepce péče o děti a mládež s tělesným postižením.............. 36

3 Analýza vybraných pedagogických prací ........................................................... 41 3.1 Osud zmrzačelého dítěte ............................................................................................................ 41 3.2 O základních pojmech péče o mrzáčky .................................................................................... 44 3.3 Péče o vadné ................................................................................................................................ 47 3.4 Péče o mrzáčky Moravy a Slezska, její potřeba a nynější stav ............................................... 50

4 Odkaz Jana Chlupa ............................................................................................ 54 4.1 Vznik a vývoj Centra Kociánka ................................................................................................ 54 4.2 Komplexní rehabilitace v pojetí Jana Chlupa ......................................................................... 57 4.3 Koncepce péče o osoby s tělesným postižením ......................................................................... 60 4.4 Vzdělávání speciálních pedagogů, analýza odkazu Jana Chlupa v komparaci s dnešní dobou ................................................................................................................................................. 62

Závěr ..................................................................................................................... 67 Shrnutí .................................................................................................................. 68 Summary ............................................................................................................... 69 Použité zdroje ........................................................................................................ 70 Seznam příloh........................................................................................................ 77

Úvod „Ústav v Brně za ředitele Jana Chlupa se rychle vyvinul a stal se chloubou ústavní péče, kterou všichni hosté, přicházející z daleké ciziny, obdivovali pro její dokonalou komplexnost. Srovnáme-li tento ústav s tím co jsem viděl v cizině, je to jistě jeden z největších a nejlépe vybavených ústavů…“ (Frejka, B. 1959, s. 5). Tématem diplomové práce je „Život a dílo Jana Chlupa“. Z výše uvedené citace MUDr. Bedřicha Frejky, spolupracovníka Jana Chlupa, je patrné, že se jedná o významnou osobnost, která se velkou měrou podílela na budování ústavní péče a péče o osoby s tělesným postižením u nás. Jan Chlup se řadí mezi představitele oboru somatopedie, na jejímž rozvoji má jistě nemalou zásluhu. Svou usilovnou prací navázal na činnost Prof. MUDr. Rudolfa Jedličky a stal se propagátorem komplexního pojetí péče o jedince s tělesným postižením. Jan Chlup byl výtečným učitelem, vychovatelem, organizátorem, ale i průkopníkem nových výchovných metod. Cílem diplomové práce je analyzovat činnost a dílo Jana Chlupa, prvního ředitele ústavu pro tělesně postiženou mládež v Brně, dnes nám známého jako „Centrum Kociánka“. Diplomová práce je členěna do čtyř kapitol. V první kapitole jsou uvedena teoretická východiska. Stručně je zde vymezen vývoj oboru somatopedie a vztah společnosti k osobám s tělesným postižením, definován pojem postižení a tělesné postižení, specifikován pojem ucelená rehabilitace. Závěr kapitoly je věnován vývoji ústavní péče u nás. Druhá kapitola přibližuje životní cestu Jana Chlupa. Analyzuje jeho organizátorskou a pedagogickou činnost. Publikační činnost je dělena na výchovu a vzdělávání osob s tělesným postižením a koncepci péče o děti a mládež s tělesným postižením. Třetí kapitola se zabývá analýzou vybraných pedagogických prací Jana Chlupa – „Osud zmrzačelého dítěte“, „Péče o mrzáčky Moravy a Slezska, její potřeba a nynější stav“, „O základních pojmech péče o mrzáčky“, „Péče o vadné“. Poslední, čtvrtá kapitola shrnuje odkaz Jana Chlupa v oblasti ústavní péče, péče věnované jedincům se zdravotním postižením včetně profesního uplatnění. Seznamuje nás s pojetím ucelené rehabilitace dle Jana Chlupa a vyzdvihuje jeho význam pro speciální pedagogiku včetně přípravy budoucích speciálních pedagogů. 5

Diplomová práce má teoretický charakter, je zpracována monografickou procedurou s použitím techniky analýzy odborné literatury.

6

1 Teoretická východiska Metodologie

Diplomová práce má charakter teoretického výzkumu s použitím nástroje rešerše a analýzy pedagogických děl formou indukce a dedukce. „V teoretickém výzkumu je důraz kladen na logicko-analytické zdůvodňování (inferenci – vyvozování a vyplývání), příp. na historické zdůvodňování (prostřednictvím tzv. historického narativu opřeného o faktografii) …“ (Janíková, M., Vlčková, K. a kol. 2009, s. 12). J. Průcha (1995, s. 14) uvádí následující „Teoretický výzkum v pedagogice je takový způsob vědeckého zkoumání, který používá pouze teoretických metod a teoretických explanací.“ J. Hendl (2005) považuje práci s texty a dokumenty za jednu ze základních metod výzkumu, který v sobě nese výhodu teoretického porozumění.

1.1 Vznik a vývoj oboru somatopedie „Somatopedie (z řec. sóma = tělo, paidea = výchova) – vědní obor speciální pedagogiky defektologické, jehož předmětem je výchova a vzdělávání mládeže tělesně postižené, nemocné a zdravotně oslabené, jakož i dospělých osob takto postižených“ (Edelsberger, L. 2000, s. 326). M. Sovák (1980, s. 199) uvádí „hlavním znakem osob tělesně vadných je celkové nebo částečné omezení hybnosti.“ Péče a studium problematiky osob s tělesným postižením bylo významněji řešeno a dostalo pevnější základy až po vzniku prvních ústavů, které byly výhradně určeny pro osoby s tělesným postižením. Nejstarší ústav založil ve Švýcarsku O. Venel v roce 1780. Následovaly ústavy v Německu J. J. Heineho, a sice ve Würzburgu v roce 1812 a později v Caustattu (Popelář, B. 1954). Legislativně je poprvé péče o osoby s tělesným postižením ošetřena zákonem z roku 1601. Zákon byl přijat v Anglii a zajišťoval těmto lidem nejnutnější péči (Opatřilová, D. 2009). V našich zemích se tento obor začal vyvíjet počátkem 20. století a o edukaci těchto jedinců se starali učitelé bez speciálního pedagogického vzdělání. Tito průkopníci své zkušenosti nabývali na studijních pobytech v Německu či Rakousku při hospitacích v ústavech a školách pro 7

děti s tělesným postižením. Léčebně-výchovná péče o osoby se zdravotním oslabením zaznamenává vývoj až po roce 1945, kdy začínají vznikat první dětské ozdravovny. První snahy o výchovu a vzdělávání jedinců s tělesným postižením lze však zaznamenat již například v roce 1889 v Praze, kde bylo založeno Vincentinum v Domě milosrdenství, ovšem stále ještě bez školy. Ta, jako první byla zřízena lékařem F. Hamzou v roce 1908 v Luži-Košumberku. Sloužila dětem s tuberkulózou. (Kábele, F. in Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992). Název somatopedie, stejně tak předmět a obsah tohoto oboru vymezil František Kábele a vypracoval k němu s kolektivem první učební text (Kábele, F., Kočí, J., Juda, J., Černý, O. 1964) (Vítková, M. 2006). Tento termín, užívaný od roku 1956 postupně nahrazuje v současné době pojem pedagogika osob s tělesným postižením (srov. Vítková, M. 2006, s. 12; Vítková, M. 2010, s. 179). Tuto změnu registrujeme, např. u srov. Hruška, J. 1995; Vítková, M. 1998; Vítková, M. 1999. V německy mluvících zemích se lze setkat s užitím více termínů. Jedná se o ortopedagogiku (Ortopädagogik), rehabilitační pedagogiku (Rehabilitationspädagogik) a pedagogiku tělesně postižených (Körperbehindertenpädagogik). V anglicky mluvících zemích se lze setkat s termínem edukace žáků s tělesným postižením (Education of Students with Fysical Disability) (Vítková, M. 2006, 1998). Cesta vývoje vědního a studijního oboru somatopedie byla započata v roce 1946 na Karlově univerzitě. Zde byl zřízen studijní obor pedopatologie, který byl v roce 1948 nahrazen pojmem defektologie a od roku 1963 speciální pedagogikou. Somatopedie tvoří spolu s psychopedií, logopedií, surdopedií a oftalmopedií vědní oblast speciální pedagogiky (srov. Kábele, F. in Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992; Vítková, M. 1998). Autorem koncepce rozdělení speciální pedagogiky na jednotlivé oblasti je M. Sovák (Slowík. J. 2007). Vědní obor somatopedie zahrnuje základy somatopedie, teorie výchovy, teorie vzdělávání osob s tělesným postižením a zdravotním znevýhodněním a organizaci škol. Další součástí jsou speciální metody, mezi které řadíme metody reedukační, kompenzační, psychorehabilitační a didaktické. V neposlední řadě ke každému oboru patří historie, v našem případě tedy historický vývoj péče o tělesně a zdravotně postižené (srov. Renotiérová, M. in Renotiérová, M., Ludíková, L a kol. 2006, s. 209; Opatřilová, D. 2012, s. 12; Opatřilová, D. 2009, s. 11). Nelze také opomenout prevenci, profesní přípravu a následné pracovní uplatnění a socializaci (srov. Opatřilová, D. 2012, s. 12; Opatřilová, D. 2009, s. 11). Somatopedie se tak dále zabývá velice podrobně 8

somatopedickou speciálněpedagogickou diagnostikou a společenskými důsledky, které jedincům přináší tělesné postižení a zdravotní znevýhodnění (Fialová, I., Opatřilová, D., Procházková, L. 2012). V průběhu let nedochází pouze ke změně pojmu charakterizujícího obor zabývajícího se osobami s tělesným postižením, ale i jejich vnímání. Dochází k upozadnění deficitu a do popředí se dostávají potřeby těchto jedinců včetně vhodně zvolené podpory (srov. Renotiérová, M. in Renotiérová, M., Ludíková, L 2006; Vítková, M. 2006; Opatřilová, D. 2007). Předmětem somatopedie jsou osoby s tělesným postižením a osoby se zdravotním znevýhodněním. Cílovou skupinu lidí se zdravotním znevýhodněním tvoří jedinci s dlouhodobým onemocněním a zdravotně oslabení. Do tělesného postižení zařazujeme obrny centrální a periferní, deformace, malformace a amputace. Edukací a profesní přípravou těchto osob se od raného věku až po dospělost zabývá právě somatopedie (srov. Opatřilová, D. 2012; Opatřilová, D. 2009; Opatřilová, D. 2007). V oblasti výchovy, vzdělávání a vyučování členíme obsah somatopedie podle stupně postižení, podle kombinace postižení, podle věku a podle vzdělávací instituce. Stupeň postižení rozlišujeme lehký, střední a těžký. Věk dělíme na raný, předškolní, školní, adolescenci, dospělost a stáří. Vzdělávací instituci mohou žáci navštěvovat běžného typu formou integrace či školy určené přímo pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami (Fialová, I., Opatřilová, D., Procházková, L. 2012). Vědní obor somatopedie sleduje následující cíle – vědecky zkoumat podmínky edukace, rozpracovat a ověřovat její obsahy, formy, prostředky a metody výchovně vzdělávací, didaktické, reedukační, kompenzační, psychorehabilitační a resocializační (srov. Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992; Vítková, M. 2006; Fialová, I., Opatřilová, D., Procházková, L. 2012). Pedagogika osob s tělesným postižením a zdravotním znevýhodněním je součástí speciální pedagogiky a úzce spolupracuje s dalšími obory speciální pedagogiky, např. s psychopedií, logopedií a oftalmopedií. Kromě této kooperace je nutno vycházet ze vzájemné spojitosti člověka s přírodním a společenským prostředím. Výchova, vzdělávání i socializace lidí je ovlivňována biologickými i sociálními činiteli, tudíž tyto procesy vyžadují spojování a používání poznatků přírodních i společenských věd a tedy i somatopedie využívá poznatky jiných oborů přírodních a společenských věd. Ze společenských věd somatopedie spolupracuje s pedagogikou a jejími 9

jednotlivými specializacemi (obecná pedagogika, didaktika, speciální pedagogika a její obory), s psychologií (obecná psychologie, vývojová psychologie, sociální psychologie, psychopatologie), filosofií a etikou, s právem a sociologií. Z medicínských oborů využívá poznatků ze somatologie, neurofyziologie, somatopatologie, neuropatologie, patofyziologie, pediatrie, ortopedie, neurologie, psychiatrie, kineziologie a ortopedické protetiky (srov. Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992; Fialová, I., Opatřilová, D., Procházková, L. 2012). Na vývoji oboru somatopedie v minulosti se kromě Jana Chlupa významně podíleli i Rudolf Jedlička, František Bakule, Augustin Bartoš a František Kábele Bartoňová, M., Vítková, M. 2007). Profesor MUDr. Rudolf Jedlička (1869-1926) se roku 1913 významně podílel na založení prvního českého ústavu pro tělesně postižené děti v Praze. Jedlička celý život prosazoval myšlenku dát handicapovaným dětem možnost odborného léčení a odborné výchovy a tím jim zajistit samostatný a plnohodnotný život (www.upmd.cz, online). František Bakule (1877-1957) byl ve své době něco jako enfant terrible (hrozné dítě) české pedagogiky. Stal se prvním ředitelem Jedličkova ústavu a využíval zásad volné výchovy. S dětmi se snažil aplikovat výchovu manuální prací. Po odchodu z Jedličkova ústavu tvoří společně s dětmi tzv. Bakulovo družinu. V roce 1917 vzniká z bývalých žáků Jedličkova ústavu Dětské výrobní družstvo. Vyráběli dětské hry, betlémy a figurky. Neměli trvalé bydliště a hodně cestovali po celé republice. Dočasně si dokonce vydělávali loutkovým divadlem. Bakule založil pěvecký sbor Bakulata, který se stal známým po celém světě. V roce 1921 zakládá v Praze Ústav pro výchovu životem a prací, který je ovšem roku 1937 pro finanční tíseň prodán v dražbě (Opatřilová, D. 2007). Augustin Bartoš (1888-1966) se stal roku 1920 ředitelem Jedličkova ústavu. Za jeho působení zaznamenal ústav největšího rozmachu. Bartoš prosazoval projektové vyučování, popsal způsoby náhradního psaní, vynalezl některé pracovní protézy, organizoval školy v přírodě. Mezi známá

díla

řadíme

„Automobil

vychovatelem“

a

„Neobvyklé

psaní“

(http://cs.wikipedia.org, online). František Kábele (1913-1998) se zabýval logopedií, somatopedií a komplexní rehabilitací. Celoživotní práci zasvětil dětem v Jedličkově ústavu (Opatřilová, D. 2009).

10

1.2 Vývoj vztahu společnosti k jedincům s tělesným postižením Vztah společnosti k osobám s tělesným postižením se vyvíjel současně s jejím vývojem a strukturou, s úrovní myšlení, stavu morálky a společenských norem (Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992). Jedinci s postižením existovali od počátku vývoje lidstva, stejně tak se vyvíjel i přístup a vztah společnosti k nim (Monatová, L. 1998). Tento vztah je v obecné rovině vnímán jako výraz tolerance k odlišnosti, respektování individuality, je výrazem vnitřní kvality člověka a celé společnosti (HadjMousová in Vágnerová, M., Moussová, H. Z., Štech, S. 2004). Adrian D. Ward konstatuje „Kvalita společnosti se může měřit podle způsobu, jak se stará o své nejzranitelnější a nejzávislejší členy“ (sec.cit. in Švarcová, I. 2011, s. 13). J. Michalík (2011, s. 43) dodává „Vztah společnosti ke zdravotně postiženým byl vždy „lakmusovým papírkem“, ukazujícím skutečné zaměření a vnitřní život daného společenství.“ Periodizaci přístupů společnosti k osobám s postižením podle jednotlivých historických období lze najít v odborné literatuře M. Kocurové (2002), M. Sováka (1980), J. Slowíka (2007), F. Kábele (1992). První přístup k jedincům s postižením spadá do období prvobytně pospolné společnosti, tedy do doby, kdy nebyly vytvořeny morální normy pro rozlišování dobra a zla. Jedinci byli hodnoceni dle své živatoschopnosti a prospěšnosti. Toto první období je nazýváno represivní a vyznačuje se dvěma způsoby vylučování osob s postižením ze společnosti. První formou je likvidace těchto jedinců. Likvidace probíhala různými způsoby. Ve starém Římě mohl otec usmrtit narozené defektní dítě, ve Spartě bylo vadné novorozeně odloženo v pohoří Taygetos a necháno napospas smrti, ostatní národy také likvidovali defektní jedince hozením do moře či řeky. V otrokářské společnost byli likvidováni jen jedinci s tělesným postižením. Výjimku tvořily děti otroků. Jednak představovaly určitý majetek, jednak docházelo k jejich pracovnímu uplatnění. Ještě v době středověku se setkáváme s likvidací pomocí upalování. Zákaz zabíjet děti s postižením platil v období starověku jen v Izraeli a v egyptských Thébách. U některých národů se objevují zárodky péče o jedince s postižením. Druhou formou je segregace jedinců s postižením. Tu využívaly zejména kočovné národy, které při přesunu s sebou tyto jedince odmítaly brát a ponechaly je na stávajícím místě (srov. Sovák, M. 1980, Kábele, F. 1992; Monatová, L. 1998; Opatřilová, D. 2009; Kudláčová, B. 2010). Represivní přístup k osobám s postižením vychází z řecké a římské výchovy, 11

která měla světský charakter a byla zaměřena na hodnoty pravdy, dobra a krásy. To byl důvod, proč se tato společnost nevěnovala péči o jedince s postižením, neboť se domnívala, že u nich není možné tyto hodnoty rozvíjet (Kudláčová, B. 2010). Druhé období spadá do doby křesťanství, které přiznalo lidem s postižením právo na důstojný život (Lechta, V. 1994). Křesťanství hlásá lásku k bližnímu a z této ideje vzniká pro toto období charakteristická charitativní péče (Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992). Člověk je vnímán jako objekt milosrdenství, jehož znakem je ochranitelství i pomoc osobám s postižením (Slowík, J. 2007). Císař Konstantin (306-337) zakázal zabíjet jedince s postižením, přesto se jejich usmrcování praktikovalo nelegálně. (srov. Pipeková, J. 2006; Kudláčová, B. 2010). Dle některých náboženských představitelů bylo tělesné postižení jedince vnímáno jako boží trest a tudíž nebylo nutné o něho pečovat (Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992). Počet jedinců s postižením byl ve středověku značný v důsledku vrozeného postižení, ale i válek, nedostatečné výživy a zdravotnické péče. Ti pak žili v tlupách na okraji společnosti, živili se krádežemi, žebrotou a stávali se postrachem společnosti (srov. Vítková, M. 2006; Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992). Ačkoliv úroveň péče byla různá, nedošlo k odstranění všech nedostatků, znamená charitativní přístup společnosti k postiženým zásadní změnu k nim. Poprvé je zde i přes jeho skromnost zaznamenán hlubší zájem o postižené, kromě toho se v některých útulcích začínalo i s výchovou svěřenců s postižením (srov. Kábele, F. 1992; Opatřilová, D. 2009). V období feudalismu vznikaly první hospitaly, kláštery a azylová zařízení (Monatová, L. 1998). Ve třetím, humanistickém přístupu jsou velmi podrobně zkoumány tělesné struktury a funkce. Člověku s postižením se začíná dostávat specializované péče s ohledem na druh postižení (Slowík, J. 2007). Člověk se tak stal středem subjektivního světa poznání a byl vnímán jako myslící subjekt. Francouzský filosof, matematik a fyzik René Descartes (1596-1650) byl zastáncem tohoto myšlení a obrátil do té doby zastávaný názor „Jsem, tedy myslím“ na jeho známý výrok „Cogito, ergo sum“– Myslím, tedy jsem (Kudláčová, B. 2010). Renesanční názor se lišil od středověkého především „svým světským charakterem, svou humanistickou snahou o všestranný rozvoj člověka“ (Pipeková, J. 2006, s. 17). Humanismus představoval návrat k antické vzdělanosti. Tento pohled do minulosti znamenal v přítomnosti krok vpřed pro jedince s postižením, neboť se i jim mělo začít dostávat práva na vzdělávání v ústavech a 12

zařízeních (Vítková, M. 2006). Tyto myšlenky se objevují již v díle vynikajícího českého myslitele a pedagoga Jana Amose Komenského. Komenský už tehdy zaznamenal individuální rozdíly mezi dětmi, ale zároveň si byl vědom, že všem dětem je nutné věnovat plnou pozornost podle jejich zvláštností (srov. Pipeková, J. 2006; Opatřilová, D. 2009; Kábele, F. 1992). Z jeho myšlenek je patrné, že si nebyl vědom jenom nutnosti tyto lidi vzdělávat, ale i u nich zároveň uplatňovat speciálněpedagogické metody. „…od narození slepí vyspěli jen za pomoci sluchu ve znamenité hudebníky,……bezrucí se přece stali jen pomocí nohou obratnými písaři“ (sec. cit. Komenský, J. A. in Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992). J. Slowík (2007, s. 13) uvádí, že na osobnost člověka se začíná nahlížet více v komplexu její fyzické, psychické, duchovní a sociální složky. Edukace se vymaňuje z vlivu křesťanství a začíná mít světský charakter. Dochází k zakládání prvních ústavů a škol. Nový, pozitivní přístup k lidem s postižením měl i svá negativa. Nevýhodu této institucionalizované péče lze spatřovat v segregaci jedinců s postižením, speciální péče se zde vyvíjela v duálním systému po boku běžné edukace (Kudláčová, B. 2010). Pro období přelomu 19. a 20. století je charakteristický rehabilitační a preventivní přístup k jedincům s postižením. Tento přístup spočívá v propojování léčby s výchovou a vzděláváním (Slowík, J. 2007). Vzdělávání, stejně jako umění a kultura byly ovlivněny rozvojem vědy a techniky. Zároveň vznikají nové vědní obory, např. pedagogika (Kudláčová, B. 2010). V oblasti edukace se postupně opouští od všeobecného vzdělávání a do popředí se dostává odborné vzdělávání. Jednalo se o dlouhodobou a cílevědomou přípravu na povolání a společenskou integraci (Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992). Výchova a vzdělávání se stalo dostupné pro širší vrstvy, jejichž cílem byl užitečný člověk pro společnost. Primárním se tedy stalo hledisko užitečnosti (Kudláčová, B. 2010). Bohužel ten, kdo nebyl schopen se dostatečně rehabilitovat a být ku prospěchu společnosti, se stal objektem institucionalizované péče (Slowík, J. 2007). Typickým znakem druhé poloviny 19. století je tak vznik velkého množství speciálních škol a zařízení. Dochází k vědomému a cílenému segregování lidí s postižením (srov. Kudláčová, B. 2010; Slowík, J. 2007). Po druhé světové válce se kromě rehabilitační péče u jedinců s postižením začíná objevovat i péče preventivní (srov. Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992; Slowík, J. 2007). Preventivní péče vychází ze zásady, že postižení je lepší předcházet a zamezit jeho vzniku, než ho postupně a nákladně odstraňovat (srov. Slowík, J.; Vítková, M. 13

2006; Kábele, F., Kollárová, E., Kočí, J., Kracík, J. 1992). Trend segregace a separace lidí s postižením měl své negativní stránky, a tak nejdříve ve vyspělých zemích (ve druhé polovině 20. století), a následně i u nás (po roce 1989) se objevuje nový trend v přístupu k lidem s postižením – integrace (srov. Vítková, M. 2006; Slowík, J. 2007; Kudláčová, B. 2010). Integrační proces se vztahuje na předškolní, základní i střední vzdělávání (srov. Vítková, M. 2006; Slowík, J. 2007). Děti s postižením mohou navštěvovat běžné školy, mohou komunikovat a kooperovat s intaktními dětmi. Jde o systém, kde vedle sebe stále existuje duální systém vzdělávání a sice integrativní a segregovaná edukace (Kudláčová, B. 2010). V periodizaci přístupů k lidem s postižením nacházíme v literatuře J. Slowíka (2007) pátý, inkluzivní přístup. M. Scholz (2007, http://bidok.uibk.ac.at, online) upozorňuje, že v tomto inkluzivním přístupu jde o rozpuštění výše zmiňovaného duálního systému vzdělávání, tedy integrace a segregace. Inkluzivní přístup J. Slowík (2007) charakterizuje, jako přirozené začleňování lidí s postižením do běžné společnosti. Inkluzi lze vnímat jako přechod k rovnosti všech lidí (Kudláčová, B. 2010). T. Booth (2000) k tomu podotýká „Inkluze se týká komplexního rozvoje výchovného společenství a upřednostňování společenství před individualismem“ (sec. cit. in Kudláčová, B. 2010, s. 67). Dle A. Leonhardt a V. Lechty (2007) je inkluzivní pedagogika koncept 21. století, který je v teoretické rovině bezchybný, v praxi ho však doprovází nejedna překážka. Jedná se o finance, legislativu, ale i o myšlení některých lidí, kteří setrvávají u minulých přístupů. Podmínkou úspěchu bude „akceptování filozofie inkluzivní edukace v teorii i praxi“ (Lechta, V. 2010, s. 35). Stejně tak i B. Kudláčová (2010) dodává, že inkluzivní přístup má svá negativa i pozitiva a vnímá ho jako politický požadavek doby, neboť ta zakládá právo na rovnost příležitostí. Dle J. Slowíka (2007) v současné době lepší varianta soužití intaktní populace s lidmi s postižením neexistuje. On i V. Lechta (2010) předpokládá, že trend inkluzivního přístupu bude přetrvávat dlouhodobě, i s ohledem na 200 let trvající, tomuto trendu předcházející, institucionalizaci.

14

1.3 Terminologická východiska V psychologickém slovníku je termín postižení definován následovně …. „ jde o jakoukoli poruchu duševní nebo tělesnou, která může být dočasná, dlouhodobá nebo trvalá, která brání jedinci účinně se přizpůsobit běžným nárokům života“ (Hartl, P., Hartlová, H. 2000, s. 442). H. Bach (sec. cit. 1969, 531 in Procházková, L. 2009) a následně i Š. Vašek (2003, s. 33-36) rozdělují ve speciálně pedagogické teorii postižení na tři kategorie. Postižení, které má trvalý charakter a jedince postihuje v oblasti kognitivní, komunikační, motorické a emocionálně-volní. Narušení či poškození, jejichž působení není neměnné a dá se zvrátit. Posledním pojmem je ohrožení, které lze chápat jako nepříznivé působení rozličných faktorů ohrožujících vývoj jedince. Pojem postižení nemá v současné době u nás ani v zahraničí jednotnou terminologii a může být chápán v různém významu (Jankovský, J. 2006). V německé pedagogice pojem postižení zavedl Ulrich Bleidick (1983) a vnímá ho jako stav, který mění průběh výchovy, vyžaduje jiné koncepty a formy pedagogické podpory. P. Moor (1969) konstatoval, že v případě postižení je úkol výchovy těžší (sec. cit. in Bartoňová, M. 2005). Světová zdravotnická organizace (WHO, 1980 in srov. Opatřilová, D. 2009, s. 26; Procházková, L. 2009, s. 11; Opatřilová, D. 2007, s. 13) definuje samotné postižení jako „částečné nebo úplné omezení schopností vykonávat některou činnost nebo více činností, které je způsobeno poruchou nebo dysfunkcí orgánů.“ Zároveň v tomto roce přinesla Světová zdravotnická organizace (WHO) určité jednotné řešení obecného vymezení pojmu postižení. V mezinárodní klasifikaci poškození, omezení a postižení z roku 1980 (International Classification of Impairments, Disabilities and Handicaps, 1980) rozlišuje tři následující oblasti. Impairment (vada, poškození, německy Schädigung)

zahrnující

jakoukoliv

ztrátu

nebo

abnormálnost

psychologické,

fyziologické či anatomické struktury nebo funkce, nemoc se projeví morfologicky a funkčně na úrovni orgánu poruchou. Disability (omezení, znevýhodnění, německy Beeinträchtigung) součástí je jakékoliv omezení nebo ztráta schopností provádět činnosti způsobem, které se pro lidskou bytost považují za normální. Člověk nemůže vzhledem k poruše některou ze svých aktivit vykonávat, stává se disabilním. Handicap (postižení, německy Behinderung) je nevýhoda vyplývající pro daného jedince z jeho

15

vady. Ta omezuje naplnění role, která je pro jedince normální. Porucha i disabilita se projeví v procesu socializace. Výhodou této diferenciace lze spatřovat v oddělení tří dílčích procesů, nevýhodou je, že i nyní se pojem postižení používá jako osobní (srov. Pipeková, J. 2006; Procházková, L. 2009; Jankovský, J. 2006; Vítková, M. 2011; Vítková, M. 2012; Pipeková, J., Vítková, M. 2010). V roce 1998 zaznamenáváme změnu jednak v názvu klasifikace, jednak v jejím obsahu. Mezinárodní klasifikace nemocí byla nahrazena Mezinárodní klasifikací funkčních schopností, disability a zdraví (IC FDH) (Jankovský, J. 2006). ICF se dívá na pojem postižení jako na nadřazený pojem pro všechna omezení funkčnosti, poškození aktivity člověka, které jej omezují v sociální oblasti, v účasti na životě ve společnosti (Vítek, J., Vítková, M. 2007; Vítková, M. 2014). V nové, poslední klasifikaci z roku 2001 se objevují pojmy tělesné funkce, tělesné struktury, aktivita a participace a faktory prostředí (srov. Vítková, M. 2006; Bartoňová, M., Vítková, M. 2007; Vítková, M. 2014). Tělesné funkce jsou fyziologické funkce systémů těla, včetně funkce psychologické. Struktury těla zahrnují orgány, končetiny a jejich části. Poškození je omezení tělesné funkce nebo struktury. Aktivita je proces provádění nějakého jednání (akce) člověkem. Participace (účast) vyjadřuje zapojení člověka do životní situace. Participace (z latinského „participum“ – mít podíl, podílet se, účastnit se) je úzce svázána s otázkou práv osob s postižením a v novém dokumentu mezinárodní klasifikace funkčnosti (ICF) získala stěžejní roli. Empowerment (USA – vlastní sebeposílení) je uváděn ve spojitosti s dosahováním sebeurčení, popisuje podporu, pomocí níž poskytují postiženým jedincům ostatní lid ve snaze o dosažení sebeurčení (Procházková, L. 2009). Nový model je integrativní a počítá s větší účastí člověka s postižením ve společnosti. Neočekává jen přizpůsobování osob s postižením, nýbrž celkovou změnu sociálního prostředí, politiky a vztahu vůči lidem s postižením (Slowík, J. 2007). Jedná se o sociální model chápání pojmu postižení, který vyžaduje úplnou participaci osob s postižením do všech oblastí sociálního života, na rozdíl od medicínského modelu, který požaduje změnu chování dané osoby s postižením (Procházková, L. 2009). „Biopsycho-sociální přístup ICF integruje v sobě oba modely, koncept medicínský i sociální, umožňuje postižení chápat jako společensky podmíněné“ (Vítková, M. 2014, s. 29). V průběhu

vývoje

společnosti

zaznamenáváme

nejen

vývoj

vztahu

k lidem

s postižením, ale i vývoj samotného pojmu postižení. Tradiční pojetí chápe postižení jako kvalitu charakterizující jedince. „Jinak řečeno, „chyba“ je někde v něm, v samotném jedinci, neboť jeho výkony, schopnosti a rozličné funkce jsou v porovnání 16

s ostatními intaktními jedinci na nižší úrovni“ (Zaszkoliczky, P. 2010, s. 42). Oproti tomu, interakční model postižení nevnímá člověka jako osamělou, izolovanou bytost a postižení není individuální, na prostředí nezávislá kvalita. Člověk je stále v interakci s nějakým partnerem, společností, která hodnotí a určuje někoho jako postiženého člověka. Tento partner musí respektovat sociální a biografické determinanty interakčního partnera (Zaszkoliczky, P. 2010). Tělesné postižení je pojmem, který má také široké vymezení. Z pohledu speciální pedagogiky ho lze chápat jako projevující se problémy dočasnými nebo trvalými v motorických dispozicích člověka (Jankovský, J. 2006). Toto omezení pak následně působí na celý vývoj člověka (Vítková, M. 2006). L. Novosad (2011, s. 186) definuje tělesné postižení následně „je omezení hybnosti, až znemožnění pohybu a dysfunkce motorické koordinace v příčinné souvislosti s poškozením, vývojovou vadou či poruchou nosného a hybného aparátu, centrální nebo periferní poruchou inervace nebo amputací či deformací části motorického systému.“ Dále konstatuje, že tyto vady jsou patrné na první pohled a mají za následek částečnou až úplnou imobilitu. To potvrzuje i M. Sovák (1980, s. 199), který konstatuje, že společným znakem osob s tělesným postižením je celkové nebo částečné omezení hybnosti. L. Monatová (1996) rozděluje pohybové vady na vrozené i dědičné a vady získané. S termínem tělesné postižení souvisí i následující vymezení pojmů vada, omezení výkonu a postižení. Vada postihuje pohybový a podpůrný aparát, jiné orgánové systémy včetně deformace. Omezení a snížení výkonu se měří vzhledem k normální výkonnosti a dotýká se kvantitativního omezení a kvalitativní změny pohybového výkonu. Postižení trvale působí na kognitivní, emocionální a sociální výkony a ztíženou sociální interakci (srov. Vítková, M. 1998; 2006; Opatřilová, D. 2007; Opatřilová, D. 2009). Podle postižené části těla rozlišujeme skupinu obrn centrálních, periferních, deformace, malformace a amputace. Charakteristiky jednotlivých druhů tělesného postižení zmiňují M. Vítková (2006) a F. Kábele (1992). K oboru somatopedie, stejně tak i k J. Chlupovi neodmyslitelně patří pojem komplexní rehabilitace. Tělesné postižení nelimituje člověka pouze v každodenních činnostech, ale narušuje jeho přirozené sociální vazby a velice individuálně může negativně působit na vývoj celé osobnosti postiženého (Novosad, L. 2011). Proto i termín ucelená rehabilitace nelze vnímat jako výhradně zdravotnickou aktivitu, ale jako

17

interdisciplinární obor, jehož součástí je péče zdravotnická, sociálně právní, pedagogicko psychologická a pracovní (Jankovský, J. 2006). Rehabilitace (z lat. habilitas = schopnost) dle defektologického slovníku (2000, s. 300) znamená (znovu) uschopnění. Zdravotnická péče si klade za cíl nápravu orgánového poškození a návrat jeho funkčnosti. Pedagogická složka využívá metod reedukace a kompenzace a sociální oblast se zaměřuje na zařazení jedince do společnosti a pracovní schopnosti. Vedle rehabilitace patří do rámce ucelené rehabilitace i habilitace. Pokud jsme u rehabilitace mluvili o znovunabývání funkcí, zde máme na mysli „prvoutváření“ (Novosad, L. 2011). Prvoutváření se týká lidí s vrozeným či časně získaným postižením, u nichž ještě v průběhu vývoje nedošlo k nabytí určité funkce nebo schopnosti (srov. Vítková, M. 1998; Vítková, M. 2006; Jankovský, J. 2006;

Novosad, L. 2011). Standardní pravidla pro vyrovnávání

příležitostí pro zdravotně postižené děti, mládež a dospělé osoby“, která byla schválena Valným shromážděním OSN 28. října 1993, definují rehabilitaci následovně: „Rehabilitace je proces, jehož cílem je umožnit osobám se zdravotním postižením (s disabilitou), aby dosáhly a zachovaly si optimální fyzickou, smyslovou, intelektovou, psychickou a sociální úroveň funkcí a poskytnout jim prostředky pro změnu jejich života k dosažení vyšší úrovně nezávislosti. Rehabilitace může zahrnovat opatření pro zajištění a obnovu funkcí nebo opatření kompenzující ztrátu nebo absenci funkce nebo funkční omezení“ (www.mkf-cz., online). J. Jesenský (1995, s. 26) člení komprehenzivní (ucelenou) rehabilitaci na čtyři hlavní složky – rehabilitaci léčebnou, pracovní, sociální a pedagogickou. Léčebná rehabilitace se zaměřuje na odstranění postižení a funkčních poruch a eliminaci následků zdravotního postižení (srov. Jesenský, J. 1995; Jankovský, J. 2006; Votava, J. 2003; Novosad, L. 2011; Vítková, M. 2014a). S ohledem na danou tématiku – osoby s tělesným postižením do léčebné rehabilitace zařazujeme následující postupy – fyzikální terapie (masáže, elektroléčba, ultrazvuk, léčba teplem, vodoléčba), léčebná tělesná výchova (Vojtova metoda reflexní lokomoce, Bobath koncept, Kabatova metodika a další), ergoterapie, animoterapie (hipoterapie, canisterapie), další specifické terapie (arteterapie, muzikoterapie, psychoterapie) a další možné postupy související s léčebnými prostředky rehabilitace (Jankovský, J. 2006). Bližší specifikaci uváděných metod lze dohledat v publikacích M. Valenta, O. Müller (2009), D. Opatřilová (2013), O. Müller (2007), M. Krivošíková (2011). Sociální rehabilitace spadá pod MPSV do 18

služeb sociální prevence a je definována v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů následovně „Sociální rehabilitace je soubor specifických činností směřujících k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti osob, a to rozvojem jejich specifických schopností a dovedností, posilováním návyků a nácvikem výkonu běžných, pro samostatný život nezbytných činností alternativním způsobem

využívajícím

zachovaných

schopností,

potenciálů

a

kompetencí“

(www.uplnezneni.cz, online). V tomto právním předpisu najdeme i ostatní obsah základních činností u jednotlivých druhů sociálních služeb. Sociální prostředky rehabilitace jsou celoživotním procesem a uplatňují metodu reedukace, kompenzace a akceptace. Dostupnost těchto prostředků je zajišťována různými institucemi např. zdravotnickými zařízeními, školou, rodinou, nestátními neziskovými organizacemi a domovy pro osoby se zdravotním postižením (srov. Jankovský, J. 2006; Vítková, M. 2014a). Příkladem sociální rehabilitace je příspěvek na péči, který je určen pro zajištění materiální stránky péče o osoby s postižením, sociální poradenství, podporu samostatného bydlení, chráněné bydlení, pobytové služby, osobní asistenci, odlehčovací služby, ranou péči, sociálně aktivizační služby a mnohé další (srov. Jesenský, J., 1995; Valenta, M., Michalík, J., Lečbych, M., 2012; Votava, J. a kol, 2003; Z č. 108/2006 Sb.). Pracovní rehabilitace nemá za cíl jen pracovní přípravu, ale i uplatnění lidí s postižením v pracovní činnosti. Pracovní zařazení člověka je pokládáno za jednu ze základních potřeb a je tedy nutné ji uspokojovat. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, vymezuje pracovní rehabilitaci a podmínky

a

pravidla

zaměstnávání

osob

se

zdravotním

postižením

(www.zakonyprolidi.cz, online). K pracovní rehabilitaci lze zařadit rekvalifikace, zvýhodňování zaměstnavatelů, chráněná pracovní místa, sociálně terapeutické dílny, podporované zaměstnávání, osobní asistence na pracovišti, tranzitní program (srov. Jankovský, J. 2006; Procházková, L. 2011; Valenta, M., Müller, O. 2009; Procházková, L. 2009; Vítková, M. 2014a). Prostředky pedagogické rehabilitace se prolínají s prostředky léčebnými, sociálními a pracovními. Je poskytována osobám se získaným postižením i lidem se zdravotním postižením od narození. Užívají se u nich pedagogicko-psychologické prostředky, kterými usilujeme o obnovení normálního stavu. Speciální metody, postupy a prostředky, které respektují druh a stupeň postižení, spadají do speciální pedagogiky. Jejím hlavním cílem je optimální rozvoj osobnosti jedinců se zdravotním postižením. To jim následně ulehčí jejich sociální, pracovní a kulturní integraci. (Jankovský, J. 2006). „Pedagogická rehabilitace je proces, jehož 19

cílem je dosažení co nejvyšší úrovně vzdělání za pomoci speciálních pedagogických prostředků u osob se zdravotním postižením, kterým toto postižení znemožňuje dosáhnout příslušné úrovně vzdělání běžnými pedagogickými postupy a metodami, při respektování jejich individuálních potřeb, možnosti a společenské situace“ (Vítková, M. 2014a, s. 35). Pedagogická rehabilitace se zaměřuje na rozvíjení motoriky, komunikace, sebeobsluhy, socializaci, kognitivní funkce a rozvoj celé osobnosti (Vítková, M. 2014a). Optimální rozvoj osobnosti jedinců se zdravotním postižením usnadňuje jejich sociální, pracovní i kulturní integraci za využití pedagogicko-psychologických prostředků jakými jsou raná péče, školní edukace a profesní vzdělávání (Jankovský, J. 2006). Edukaci vnímáme jako permanentní celoživotní proces, přesto je pedagogická rehabilitace zvlášť významná v období dětství a dospívání (srov. Vítková, M. 2014a; Jankovský, J. 2006).

1.4 Vývoj ústavní péče u nás „Ústav je světem pro sebe, ostrov soběstačného řádu, v němž je život omezený a předvídatelný vůči okolnímu sociálnímu prostředí“ (Mühlpachr, P. 2004, s. 99). Stejně jako se vyvíjela společnost, vztah společnosti k osobám s postižením, chápání pojmu postižení, vyvíjela se i ústavní péče. V období prvobytně pospolné společnosti neexistovala žádná institucionální péče. Zdravotnická péče stavěla na magických ochranných symbolech a k léčbě byl využíván exorcismus (vyhánění zlé síly z lidí označených jako posedlé ďáblem) (Mühlpachr, P. 2004). Během období prvních civilizací přešlo lidové léčitelství na kněze a vzniká tak chrámové lékařství (Pipeková, J. 2006). V Řecku byly nejstaršími ústavními institucemi tzv. asklépia (Mühlpachr, P. 2004). Kombinovala se zde léčba přírodní a náboženská, v mnohém připomínající balneologickou léčbu (Pipeková, J. 2006). Zakládání útulků pro lidi s postižením se objevuje až s křesťanstvím, neboť toto období je charakteristické hlásáním lásky k bližnímu svému (Matoušek, O. 1995). Při křesťanských klášterech vznikaly tzv. hospitaly poskytující azylovou a nemocniční péči sociálně charitativního charakteru. Z agap a následně z diakonií se postupně vyvinula tzv. xenodochia, díky nimž došlo ke kvalitativní sociální změně v internační problematice středověku (srov. Pipeková, J. 2006; Mühlpachr, P. 2004; Valenta, M., Müller, O. 2009). První snahy státu postarat se chudé a nemocné se objevují v 15. st. za 20

vlády Ferdinanda I. (srov. Pipeková, J. 2006; www.rozhlas.cz, online). Povinnost obce starat se o tyto občany, ukládalo přijetí domovského práva z roku 1552. Obec se tak stala vedle církve dalším zřizovatelem ústavů pro asociály (srov. Matoušek, O. 1995; Mühlpachr, P. 2004). Teprve 17. století se stává obdobím vzniku velkých internačních budov. Ty už nebyly pod nadvládnou církve, ale spadaly pod měšťanstvo a královskou moc (Mühlpachr, P. 2004). A právě v 17. století, přesně v roce 1601 byl v Anglii zákon, který umožnil vznik charitativních zařízení o zmrzačelé. Nejstarší ústav však pochází až z roku 1851. Ve Švýcarsku se první nemocnice, která se výhradně věnovala léčení osob s tělesným postižením, dočkali v roce 1770. V Německu byl v roce 1816 založen léčebný ústav ortopedický. Zároveň zde vznikají i specializované ústavy pro výcvik zmrzačelých v povolání. Významným zakladatelem státní péče o osoby s tělesným postižením v Německu byl K. Biesalski (Kraus, J., Šandera, O. 1975). Za vlády Eduarda Taafeho roku 1888 dochází přijetím zákonů k významné sociální reformě a převzetí velké části sociálních záležitostí státem. Tato reforma dala základy dnešního sociálního systému (www.rozhlas.cz, online). 19. století se stává stoletím specializace ústavních zařízení a začíná se užívat názvů – nemocnice, trestnice, polepšovna, starobinec. Na konce 19. století a počátkem 20. století se ústavy začínají orientovat na potřeby klientů. Nevýhodou těchto ústavů byla separace osob s postižením od intaktní společnosti, ale i rodiny. Po roce 1989 dochází ke změně ideologie a vztah s rodinou je u lidí umístěných v domovech pro osoby se zdravotním postižením podporován (Mühlpachr, P. 2004). Instituce pro osoby s tělesným postižením začaly u nás vznikat nejpozději s ohledem na ostatní zařízení specializujících se na jiné druhy postižení (Monatová, L. 1996). Ještě před vznikem prvního ústavu pro děti s tělesným postižením, vznikaly v Čechách léčebné ústavy. V roce 1832 založil Vincent Priessnitz léčebný ústav v Jeseníku a vyvinul zde moderní způsob vodoléčby (Monatová, L. 1996). V roce 1901 zakládá český lékař František Hamza malé sanatorium v Košumberku u Luže. Léčebna byla založena pro děti s tuberkulózou a postupně se stala jednou z největších léčeben ve střední Evropě. Pro děti s tuberkulózou pak dále vznikla další zařízení. V roce 1905 v Žamberku pod názvem Albertinum a v roce 1910 ve Cvikově (Monatová, L. 1996). Dle zachovaných a známých pramenů byl prvním ústavem pro tělesně a zdravotně postiženou mládež i dospělé Dům milosrdenství Vincentinum založený 21

roku 1889 spolkem sv. Vincenta (sv. Vincenc de Paul – zakladatel moderní charity a péče o chudé) (Kábele, F., Kollárová, E., Kracík, J. 1992). 1. dubna roku 1913 byl Spolkem pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků otevřen Jedličkův ústav pro tělesně postižené děti (Monatová, L. 1996). Předsedou spolku byl tehdy prof. MUDr. Rudolf Jedlička, kterému se podařilo nastartovat rychlý rozvoj nového pedagogickéhozdravotně-sociálního zařízení (www.jus.cz, online). Během dvaceti let se ústav rozrostl na tři budovy. K původní stavbě přibyla ústavní škola a ortopedická léčebna s operačními sály a 40 lůžky. Věhlas ústavu za první republiky zvyšovaly i výrobky cvičných dílen. V provozu bylo strojní truhlářství, krejčovství, zahradnictví, výroba ručně vázaných koberců, vyšívání praporů a stuh, šití prádla a čtyři ortopedické dílny pro výrobu protetických pomůcek (http://zdravi.e15.cz, online). Ve škole se vyučovaly všeobecně vzdělávací předměty, jazyky, psaní na stroji a účetnictví. Vzdělávání dětí probíhalo po první světové válce ve dvou, později ve třech třídách asi po dvaceti dětech. Škola byla organizována jako soukromá a žáci proto museli skládat zkoušky na veřejné škole. Po zestátnění ústavu se i škola stala školou státní. V roce 1951 byla zřízena mateřská škola, v roce 1953 jsou otevřeny i třídy druhého stupně ZŠ, v roce 1954 je zřízena jedna třída zvláštní školy, později se oddělení zvláštní školy rozrostlo na tři třídy (www.jus.cz, online). Prvním ředitelem byl František Bakule, který u žáků s tělesným postižením uplatňoval princip „volné školy“ (Kábele, F., Kollárová, E., Kracík, J. 1992). Po jeho odchodu z ústavu se stal ředitelem Augustin Bartoš, jenž provedl reorganizaci celého zařízení. K ústavu se připojila opět nová stavba, kde byly nainstalovány mechanicko-terapeutické přístroje pro léčebnou tělesnou výchovu a zřízen bazén pro cvičení ve vodě. Dále byla k dispozici knihovna, skleník se zahradnictvím a hřiště, a v původní staré budově byl zřízen internát pro dospělé zřízence (Kábele, F., Kollárová, E., Kracík, J. 1992). Dnes Jedličkův ústav a školy využívají čtyři kamenné budovy; dvě z nich slouží jako internátní domovy pro žáky a studenty, jedna byla přestavěna na budovu školní a byl přistavěn rehabilitační bazén (http://zdravi.e15.cz, online). Koncepci současné činnosti Jedličkova ústavu uvádíme v příloze č. 1. V roce 1919 byl po vzoru Jedličkova ústavu v Praze otevřen Ústav pro tělesně postiženou mládež v Brně – Králově Poli. Blíže se mu budeme věnovat ve čtvrté kapitole diplomové práce.

22

Odbor pro péči o děti i dospělé zmrzačelé, rachitické a skrofulózní v Plzni otevřel roku 1921 Ústav pro tělesně postiženou mládež v Plzni (Kábele, F., Kollárová, E., Kracík, J. 1992). Tento Masarykův ústav pro zmrzačelé byl předchůdcem současného Domova pro osoby se zdravotním postižením ve Zbůchu u Plzně. Ten zahájil svou činnost 4. 9. 1969. Zařízení se zaměřovalo na péči o děti a mládež s kombinovanými vadami - jako jediné v České republice.

Plnilo své

charitativní a výchovné poslání. V zařízení byla pouze zvláštní škola, internát a léčebná rehabilitace (www.centrumzbuch.cz, online). V letech 1934-1969 byla ředitelkou školy tělesně postižená Milada Kopáčková, která se zasloužila o rozvoj školy i ústavu (Kábele, F., Kollárová, E., Kracík, J. 1992). V současné době má domov kapacitu 130 lůžek a od roku 2013 se nazývá Centrum pobytových a terénních sociálních služeb Zbůch. V roce 2011 bylo akreditováno profesní vzdělávání v sedmi vzdělávacích programech (Úpravy a opravy oděvů, Údržba veřejné zeleně, Vazačské práce, Výroba jednoduchých dekorativních keramických předmětů, Výroba dekorativních předmětů z pedigu, Šička interiérového vybavení, Provádění manipulačních prací se zbožím ve skladu a mimo Domova poskytuje chráněné bydlení včetně individuálního, denní stacionář a odborné sociální poradenství (www.centrumzbuch.cz, online). V Hrabyni, 24. září 1973 byl slavnostně otevřen rehabilitační ústav pro dospělé osoby s tělesným postižením a stal se nejmodernějším ústavem sociální péče pro tělesně postižené občany z celého Československa. V dnešním Rehabilitačním centru, též někdy nazývaném Zeleným údolím, nalezneme vedle Domova také Rehabilitační ústav Hrabyně, bezbariérové byty doplněné restaurací, internetovou kavárnou, obchodem, cukrárnou, prodejnou květin, víceúčelovým sálem, ordinací lékařů, lékárnou, poštou, servisy vozíků pro invalidy, kadeřnictvím i Duchovním centrem sv. Kláry. V areálu nacházejí lidé s tělesným postižením rovněž možnost pracovního uplatnění (www.usphrabyne.cz, online). Ústavní péče se v České republice začala intenzivně řešit až po roce 1989. Do té doby se v ústavech neuplatňovala lidská práva pro osoby s postižením a to zejména zdraví, bezpečnost, sociální jistota, výchova a vzdělávání, zaměstnávání a pracovní příležitosti a další (Mühlpachr, P. 2004). Ústavy byly plně obsazeny a docházelo tak ke zbudování nových, velkokapacitních ústavů (Pipeková, J. 2006). Po roce 1989 se v souvislosti s ústavní péčí začíná mluvit o integraci, humanizaci a normalizaci

23

(Švarcová, I. 2000). Oblast sociální péče se zaměřuje na zlepšení kvality komplexní péče (Pipeková, J. 2006). Prvním krokem řešící komplexnost poskytované kvality sociálních služeb bylo vydání tzv. „Standardů“ v roce 2002. Standardy kvality sociálních služeb doporučované MPSV od roku 2002 se staly právním předpisem závazným od 1. 1. 2007. Znění kritérií Standardů je obsahem přílohy č. 2 vyhlášky MPSV č. 505/2006 Sb., prováděcího předpisu k zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění (www.mpsv.cz, online).

Významné změny do oblasti

sociální péče přinesl zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (Švarcová, I. 2011). Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) se v návaznosti na koncepční řešení kvality sociálních služeb věnuje podpoře procesu transformace, deinstitucionalizace a humanizace služeb sociální péče. Hlavní priority procesu transformace pobytových zařízení sociálních služeb jsou vyjádřeny v dokumentu „Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné druhy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti“, který byl přijat dne 21. února 2007 usnesením

vlády

České

republiky

č. 127,

plné

znění

dokumentu

na

http://www.rezidencnipece.cz/dokumenty_ke_stazeni/archiv/Koncepce.pdf. Na tento pilotní projekt, který byl ukončen v roce 2013, navázal projekt Transformace sociálních služeb a jeho ukončení je naplánováno na srpen 2015. Bližší informace lze nalézt na stránkách http://trass.cz/TrassDefault.aspx?rid=52337&app=Article&grp=Content&mod=Content Portal&sta=ArticleDetail&pst=ArticleDetail&p1=OID_INT_8879&p2=Header_BOOL _True&p3=VPath_STRING_&acode=84367616. Do projektu jsou zapojeny i výše zmiňované Centrum Kociánka, Centrum sociálních služeb Hrabyně a Centrum pobytových a terénních sociálních služeb Zbůch. Trojice těchto center je zřizována MPSV, kterému mají sloužit jako metodická, experimentální a odborná pracoviště pro účely praktického ověřování jejich metodické a legislativní činnosti, dále jako vzdělávací zařízení. Tyto centra mají být vzorová, odborná, metodická a poradenská pro ostatní subjekty v sociálních službách. Zároveň mají poskytovat pobytová a diagnostická zařízení (Vítková, M. 2006).

24

Shrnutí Somatopedie je vědní obor speciální pedagogiky, který se zabývá osobami se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním. Její vývoj, stejně jako vývoj přístupů k lidem s postižením, vnímání samotného pojmu postižení a vývoj ústavní péče se v průběhu staletí měnil a vyvíjel ruku v ruce s vývojem společnosti. Z osobností, které se významně podíleli na budování somatopedie lze jmenovat prof. MUDr. Rudolfa Jedličku, Augustina Bartoše a Jana Chlupa. V přístupech k lidem s postižením jsme se přenesli přes období represe, charity, rehabilitace až po dnešní integraci či inkluzi. Ústavní péče zaznamenala rozvoj zejména po roce 1989. Významným krokem v této oblasti bylo přijetí zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů. V současné době se Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) v návaznosti na koncepční řešení kvality sociálních služeb věnuje podpoře procesu transformace, deinstitucionalizace a humanizace služeb sociální péče.

25

2 Životopis, publikační a společenská činnost

2.1 Život Jana Chlupa Jan Chlup se narodil v Boskovicích u Brna dne 22. 11. 1889 do rodiny chudého obuvníka, v níž žil s dalšími dvanácti sourozenci. Absolvoval základní a měšťanskou školu a pod vlivem nepříznivé finanční situace jeho rodiny byl nucen začít podnikat. Prvotní přání stát se lesníkem či zahradníkem ustoupilo do pozadí, neboť jako chlapec velmi rád četl. Obsah knih se snažil zapamatovat k pozdějšímu použití. Tento jeho pozitivní a vřelý vztah ke knihám byl motivací pro Chlupovu matku. Ta si přála, aby se z jejího syna stal učitel. Jan uposlechl rady matky a jeho životní cesta dostala nový směr (srov. Hronová, M. 1993; 1998; Renotierová, M. 2003; 2007). Jan Chlup se tedy vydal studovat do Brna. V učitelském ústavu v Brně zažil dobré i špatné časy. Negativně hodnotil zdejší učitele, kteří byli izolováni od studentů díky školním předpisům. Jan během studií vypomáhal v hostinci svého otce, což byla velká příležitost poznat spoustu různých lidí. Tato setkání následně ovlivňovala Chlupův pohled na svět. Ten se účastnil českého národního kulturního života. Za účast na demonstracích za všeobecné hlasovací právo byl ještě v období školních let napomínán i spolu s dalšími. Jan se dále angažoval v Národní jednotě na brněnském předměstí Vídeňka a hrál zde často divadlo. Zároveň zde přednášel své verše. Své první odbojové verše napsal v době politických nepokojů na Balkáně (srov. Hronová, M. 1993; 1998; Renotierová, M.

2003). „….mezi kolegy byl známý svou potřebou

vyjadřovat silné sociální cítění a politické postoje“ (Renotierová, M 2003, s. 22). Poznávání zkušeností hospodářsky i sociálně chudých lidí a jejich vztahů ho následně formovalo pro školní i společenskou práci (Hronová, M. 1993). Jeho veřejný život pokračoval i po absolvování studia v roce 1909. V tomto roce se stal výpomocným učitelem v Boskovicích a zároveň se za využití svého všestranného charakteru podílel na všech kulturních akcích města. V Sokole zastával různé funkce od cvičitele žáků, jednatele Jednoty, činitele stavebního družstva, redaktora Věštníku, jednatele rozsáhlé školské expozice na výstavě v Boskovicích, režiséra ochotnického divadla až po pořadatele školních akademií a zábav (srov. Hronová, M. 1993; 1998; Renotierová, M. 2003). Při učitelské činnosti si doplňoval 26

své vzdělání studiem českého jazyka, dějepisu a zeměpisu. Bohužel první světová válka mu zabránila v úspěšném ukončení těchto předmětů státní zkouškou. Za války, nejdříve jako poddůstojník, později už jako důstojník, působil na různých frontách, kde se osvědčil v kritických situacích. Za svou statečnost byl i několikrát vyznamenán. Na sklonku války se oženil se ženou, Paulou Morávkovou, se stejnými názory a zájmy (srov. Hronová, M. 1993; 1998; Renotierová, M. 2003). Společně měli syna a dceru, jež vyrůstala v ústavním kolektivu. Paula Chlupová se v ústavu věnovala tělesné a hudební výchově dívek a ústavnímu hospodaření (srov. Hronová, M. 1993; 1998). Krátce po válce dostal Jan Chlup nabídku od přednosty městského úřadu pro péči o mládež v Brně Otakara Jokla na spolupráci týkající se vybudování ústavu pro mládež s tělesným postižením. Jan nabídku přijal a dne 4. 8. 1919 byl na schůzi Zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáků na Moravě jmenován ředitelem „Ústavu pro děti zmrzačelé“ v Brně-Králově Poli (srov. Hronová, M. 1993; 1998; Renotierová, M. 2003). V ústavu pracoval více než dvacet let. Zastával funkci ředitele, vychovatele, organizátora a průkopníka nových metod výchovné práce. Chlupova činnost byla inspirována pobyty v zahraničí, ale i úzkou spoluprací s prof. MUDr. Rudolfem Jedličkou, Františkem Bakule a Augustinem Bartošem. Ústav se jeho zásluhou stále rozrůstal o další budovy a pavilony. Byla zde zbudována školní třída při nemocničním oddělení. U pedagogických a rehabilitačních pracovníků vedl Chlup kurz na téma „Výcvik ochablých a náhradních údů“, s důrazem na komplexní rehabilitaci. Jan Chlup rovněž rozpracoval program na výstavbu školy v přírodě v Březejci. Ten byl však realizován až po roce 1945 (Renotierová, M. 2003). Od roku 1952 do roku 1954 se zde konaly letní ozdravné pobyty pro děti z Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež Brno-Kociánka. Od května 1954 byl provoz celoroční s 6 týdenními cykly (www.dsbrezejc.cz, online). Jan si i přes své pracovní vytížení stále zvyšoval svou odbornost a praktické zkušenosti získával při zahraničních návštěvách v ústavech pro tělesně postiženou mládež. Stejné nároky měl i na své spolupracovníky (Renotierová, M. 2003). Zkušenosti, které získal při pobytu např. v Dánsku, Německu, Sovětském svazu, Polsku či Rakousku publikoval v letech 1928-1938 (srov. Hronová, M. 1993; 1998). Zkušenosti získal i s evidencí dětí s tělesným postižením dle německé metody Dr. Biessalského. Tu se pokusil zrealizovat v českých podmínkách. Pomocí této metody a jeho iniciativy i umu bylo na Moravě evidováno 3 264 dětí s tělesným postižením. Těmto dětem vybudoval poradnu, ve které byly děti diagnostikovány, byla 27

jim navržena individuální péče uceleného charakteru a současně došlo k podchycení těch, u kterých byla vhodná ústavní péče (Renotierová, M. 2003). Dne 9. 12. 1937 byl jmenován členem brněnské zkušební komise pro zkoušky z péče o tělesně vadné. Společně s ním byl jmenován i prof. MUDr. Bedřich Frejka (1928–1932 byl šéflékařem Ústavu pro tělesně vadné v Brně-Králově Poli), se kterým se v červnu 1937 zúčastnil Mezinárodního kongresu péče o zmrzačelé v Budapešti (Hronová, M. 1993). V roce 1938 byl Jan Chlup jmenován členem mezinárodního výboru pro ústavy při výboru mezinárodního svazu péče o zmrzačelé (The International Society for Crippled Childern) v Elyriu v USA. Jan Chlup pořádal propagační výstavy a zasloužil se o natočení filmu, jehož námětem byla problematika osob s tělesným postižením. Na žádost brněnské Zemské péče od prosince 1945 do května 1946 vybudoval první domov v Brně pro jugoslávský učňovský dorost. Zároveň bylo jeho úkolem pro národní jugoslávský průmysl vychovat 3 tisíce odborných pracovníků. V květnu a v červnu roku 1948 pracoval Jan jako odborný expert ministerstva sociální péče v Bělehradu na plánech pro vybudování státní péče o invalidní děti v Jugoslávii (srov. Hronová, M. 1993; 1998). Po návratu z Jugoslávie zastával funkci odborného referenta na Ministerstvu práce a sociálních věcí a vypracoval několik návrhů na potřebné úpravy v ústavech pro osoby s tělesným postižením. V roce 1947 Chlup předložil návrh zákona o organizaci péče tělesně postiženou mládež a ten byl následně přijat a schválen (Renotierová, M. 2003). Dále se podílel na budování Domova zmrzačelých v Habrovanech a již zmiňovaném rekreačním středisku v Březejci (srov. Hronová, M. 1993; 1998). Kromě této funkce a funkce ředitele zastával Jan Chlup během svého života funkci tajemníka Zemského spolku pro péči o zmrzačelé na Moravě a ve Slezsku, organizačního referenta Svazu české péče o zmrzačelé v Praze. Byl členem ústavního výboru České zemské péče o mládež v Brně a později byl členem výboru Národní ústřední sociální a zdravotní péče v Praze (Renotierová, M. 2003). Na vlastní žádost odchází Jan Chlup v březnu roku 1950 do důchodu. V témže roce nastupuje do Moravské ústředny pro lidovou a uměleckou výrobu v Brně. Pracuje zde jako vedoucí kulturního oddělení a jako organizační referent. V roce 1956 začíná vést výstavbu cyklistického stadionu na výstavišti v Brně. V té době zastává funkci

28

předsedy stavebního odboru a je i členem Tělovýchovné jednoty Favorit (Hronová, M. 1993). Dne 4. srpna 1968 podlehl Jan Chlup dlouhodobé nemoci v Zemské nemocnici v Brně (srov. Hronová, M. 1993; 1998).

2.2 Pedagogická a organizátorská činnost Pedagogickou činnost zahájil Jan Chlup v národní škole v Boskovicích. Vzhledem ke svým špatným zkušenostem s pedagogickou prací svých učitelů se snažil o vybudování naprosto odlišného vztahu se svými žáky. Stejnou pedagogickou práci propagoval i po zahájení činnosti v ústavu v Brně. Na začátku byly v ústavu jen dvě třídy. Jednu z nich vedl Jan Chlup a druhou pak učitel A. Weber (Hronová, M. 1993; 1998). V té době bylo vzdělávání žáků brněnského ústavu vedeno spíše intuitivně. Jádro problému spatřoval Chlup v opožděném vzdělávání, jehož příčinu viděl v nedostatku možnosti pohybu dětí s tělesným postižením a následně tak v omezeném množství podnětů a poznatků z okolního světa (Renotierová, M. 2003). Ve třicátých letech tak byla založena nemocniční třída a Chlup se snažil, aby tělesné postižení nemělo negativní vliv na celý vývoj osobnosti jeho žáků. Tam, kde už nějaké psychické odchylky vznikly, se snažil o jejich rehabilitaci (Hronová, M. 1993). Později, po získání určitých zkušeností a nabytí určité praxe se měnila i jeho školní práce. Jan Chlup vycházel z výsledků psychologických vyšetření dětí, jejichž cílem byla podrobná znalost individuálního fyzického a psychického stavu, úrovně rozumových a dorozumívacích schopností každého žáka. Jako nezbytné shledával Chlup rozvoj motorických dovedností v průběhu celého edukačního procesu (Renotierová, M. 2003). Výsledky psychologického vyšetření zaznamenávali on i jeho spolupracovníci do osobních listů žáků. V listu byly uváděny osobní údaje o žákovi, dále pak záznamy o duševních vlastnostech dítěte. Jeho psychické tempo, pozornost, paměť, emoce, řeč, myšlení, povahové vlastnosti, vůle, vztah k práci a ke kolektivu, výsledky inteligenčního testu. Součástí bylo také portfolio jeho prací z pravopisu, slohu a matematiky. Vzdělávání dětí mělo být vždy dle jejich individuálních schopností (Hronová, M. 1993). Na základě fyzických a psychických schopností dětí, jejich zvýšené unavitelnosti, oslabení pozornosti a soustředěnosti musela být upravena i 29

didaktická práce ve škole. Pro děti se sníženou mentální schopností byly zajištěny „oddělení pro slabomyslné“. Zde se účastnily speciálně upraveného vyučování (Renotierová, M. 2003). Výchova v ústavu měla také různorodý charakter. Děti měly vytvořenou svou vlastní samosprávu, která se účastnila ranních porad se správci a vychovateli internátu a podílela se i na řešení výchovných problémů. V dětské samosprávě se děti učily zacházet s hodnotami, na jejichž vytvoření se podílely ony samy vlastní prací. V dětském domově a v domově mládeže byly k motivaci dětí pořádány výchovné soutěže (Renotierová, M. 2003). Výchovu považoval za nedílnou součást komplexní rehabilitace, která má směřovat k zařazení jedinců s tělesným postižením do společnosti. Při výchově se je tedy snažil naučit nahradit svou sníženou výkonnost charakterovými a mravními přednostmi a vhodnou volbou profesní přípravy jim zajistit možnost vykonávat povolání, která je následně uživí (Hronová, M. 1993). Co se týče profesní přípravy, vybudoval Jan Chlup celou řadu pracovních dílen – obuvnická, košíkářská, kartáčnická, bandažistická, soustružnická, řezbářská, krejčovská, knihařská, stolařská, dámské krejčovství, šití prádla, pletení na stroji, tkaní koberců, dílna na drobné ženské práce, tkalcovství a domácí nauky pro dívky (Renotierová, M. 2003). Proto, aby se žáci lépe socializovali do společnosti, přišel Jan Chlup s myšlenkou umístění dítěte do vesnických či řemeslnických rodin. Rodina dostávala od ústavu příspěvek na jídlo, dále ústav tak odpovídal za výchovný dozor nad dítětem. Základní princip výchovy, který Jan Chlup zdůrazňoval, viděl ve výchově životem a prací v kolektivu (Renotierová, M. 2003). K výchově i ke vzdělávání ve škole a v ústavu Jan Chlup píše „Na základě principu vlastní aktivity žákovy, samočinnosti, hledání a tvoření snaží se tato škola rozvíjeti všechny jeho kladné duševní funkce a uschopniti ho tak k samotnému řešení životních otázek: proto hledá úzký styk s mnohotvárným životem ústavním, který i škole podává četné problémy k řešení“ (Chlup, J. 1927, s. 6). Učitelský sbor společně s Janem Chlupem se podílel na konečné úpravě osnov a na organizaci školního řádu. Chlup řídil nejen své svěřence, ale i zaměstnance. Prosazoval, aby byli dobře informováni o cílech a metodách výchovné práce u každého jednotlivce. S pravidelností pro ně pořádal a organizoval přednášky a kulturní programy. Založil divadelní kroužek, pěvecký a hudební orchestr (srov. Hronová, M. 1993; 1998). S nabýváním zkušeností a s vlastním osobnostním vývojem se Jan Chlup v pedagogické práci přesunul z nadšených začátků do období, pro které je 30

charakteristická jeho účelná organizace a vědecká práce. Do popředí jeho zájmů a dle něho jako neodkladnou nutností a potřebou se stala přípravná třída. Jan Chlup požadoval její zřízení zároveň s léčebnou tělesnou výchovou, s odborně vedenými cviky, s rozvojem smyslového vnímání, analyticko-syntetické činnosti, s kreslením, ručními pracemi a s řečovou průpravou (srov. Hronová, M. 1993; 1998). S rostoucím počtem dětí a zaměstnanců a s rozšiřujícím se ústavem o nové budovy a pavilony se Jan Chlup musel stále více a intenzivněji věnovat organizátorské činnosti. Ještě před zahájením poskytování ústavní péče se v dobrém světle ukázaly jeho organizační schopnosti. Za využití své bývalé funkce pobočníka posádkového velitele v Brně dohodl a zajistil převoz inventáře z již nefungující vojenské nemocnice do budoucího ústavu. Další snaha zajistit si hospodářskou samostatnost spočívala v organizování rozsáhlých veřejných sbírek pro „mrzáčky“. Společně s Chlupem se na jejich pořádání podíleli i zaměstnanci ústavu. Výsledkem bylo 41 nadačních míst Zemského výboru moravského, ČSČK, České péče o mládež a Okresní péče o mládež, které představovaly první stálý příjem z vlastní práce. Další podpůrnou a preventivní akcí byl „Den mrzáčků“, který probíhal každoročně v obecných školách. Další příjem zajišťoval prodej výrobků dětí z ústavu, který se realizoval nejdříve v Brně-Králově Poli, následně i v centru města (srov. Hronová, M. 1993; 1998). Další oblast, která potřebovala patřičnou organizaci, byla kvalitní příprava učitelů. Ta byla důležitá a nezbytná z hlediska zajištění odpovídajícího vzdělávání ústavních dětí. Ani tato problematika nezůstala bez povšimnutí Jana Chlupa. Ten spatřoval dosavadní způsob vzdělávání učitelů speciálních škol za nedostačující, stejně tak i následné ověřování vědomostí učitelů speciálních škol. Jan Chlup využil svých zkušeností z pobytu v zahraničí, využil své vlastní praxe a v roce 1930 vydal publikaci „Návrh na úpravu vzdělávání a zkoušek učitelstva škol speciálních“ (Renotierová, M. 2003). Dalším teritoriem, které upoutalo Jana Chlupa a zároveň bylo nepodchyceným a bylo hodno patřičné organizace, byla statistika a evidence osob s tělesným postižením. Jan Chlup přikládal velkou váhu na vyhledávání - depistáž jedinců s tělesným postižením (srov. Hronová, M. 1993; 1998; Renotierová, M. 2003). Jan Chlup společně s učitelem Dr. Pavlíkem se této úlohy ujali a výsledkem byla první statistika, která došla k počtu a roztřídění 3 264 osob s tělesným postižením na Moravě. Po provedení 31

statistiky byla zbudována ústavní poradna. Díky statistice a poradně stále více vyvstávala nutnost zajistit organizovanou a komplexní péči o jedince s tělesným postižením a to i těm, kteří žili mimo ústav (Hronová, M. 1993). Další nedostatky spatřoval Jan Chlup v protetické péči. Požadoval zvýšení technické úrovně výroby a uzákonění plného hrazení nákladů na protézy a ortopedické přístroje (Renotierová, M. 2003). Funkce, které Jan Chlup během svého života zastával, stejně tak i budovatelskou činnost pro Jugoslávii jsme zmiňovali v předchozí podkapitole. Všechny popsané skutečnosti svědčí o bohaté organizátorské činnosti Jana Chlupa. V jeho době stál za každou významnější akcí právě Chlup. Byl si dobře vědom, že včasná odborná léčebná a výchovná péče poskytnutá dětem s tělesným postižením může vést k jejich pozdější úspěšné socializaci (Hronová, M. 2003).

2.3 Publikační činnost v oblasti výchovy a vzdělávání osob s tělesným postižením Jan Chlup toužil ve svém životě psát a oddávat se literárnímu snění, což se mu zřejmě splnilo jen z části během své publikační činnosti. Sám Chlup píše „Vcelku mám ze života radost a pocit uspokojení, že nechávám po sobě onu chlapskou stopu dobrých služeb, ale snad více lidsky šťastnějších chvil bych asi míval v literárním snění a psaní, než na tom kolotoči praktického a teoretického budování“ (sec. cit. in Hronová, M. 1993, s. 67). Počátek výchovy o osoby s tělesným postižením se datuje ke konci 19. století a právě Jan Chlup se touto problematikou zabýval a dosáhl v ní řadu úspěchů (Hronová, M. 1993). Za hlavní cíl výchovy považoval zařazení jedince s postižením do společnosti i práce. V publikaci vydané roku 1923 „Osud zmrzačelého dítěte“ a přednesené v cyklu přednášek „O dítěti ochrany a péče potřebném“, v samotném úvodu poukazuje na nutnost potřeby zapracovat na výchově dětí s tělesným postižením a následně pak na praktickém výcviku (Chlup, J. 1923). V knize „Péče o mrzáčky Moravy a Slezska, její potřeba a nynější stav“ (1925) mimo jiné autor uvádí, že některé děti jsou díky tělesné vadě vyloučeny ze školní docházky a zároveň uvádí, že je třeba patřičně je vychovávat a

32

vzdělávat, dle něho nejlépe v ústavní péči za pomocí odborníků. Také zde vyzdvihuje péči v Německu v oblasti volby vhodného povolání pro mládež s tělesným postižením. To svým jedincům nabízelo možnost volby ze 75 různých typů povolání. (Chlup, J. 1925). 3. sjezdu pro výzkum dítěte věnoval Jan Chlup publikaci – přednášku „O základních pojmech péče o mrzáčky“ (1927) a hned v úvodu vysvětluje pojem „mrzák“, rozebírá různé typy péče, ale také klade velký důraz na potřebu speciální výchovy a vzdělávání dětí s tělesným postižením. Chlup uvádí následně důvody, proč je třeba začít s výchovou co nejdříve. U dětí s onemocněním pohybového aparátu a dlouhodobě ležících od raného věku konstatuje „je velikou překážkou normálního vyučování jejich veliká chudoba výrazová, způsobená nedostatkem získaných představ, úzký a obsahově chudý duševní obzor, necvičené smysly“ (Chlup, J. 1927, s. 5). U dětí se dále můžeme dle Chlupa setkat se zvýšenou unavitelností, emoční labilitou, apatií, nedůvěrou, uzavřeností. To vše jsou důvody, proč tyto děti potřebují speciální výchovu. „S výchovnou péčí o mrzáčka musí se začiti právě tak brzo, jako s péčí léčebnou“ (Chlup, J. 1927, s. 6). Jan Chlup ve svém díle zcela zřetelně upřednostňuje výchovu před vzděláváním ve speciální škole obecné „výchovnému poslání školy dává se určitá přednost před poskytováním vědomostí“ (Chlup, J. 1927, s. 6). Pro zdárnou výchovu svých svěřenců považuje za důležité i osobnost samotných vychovatelů. Ti musí být dobře informováni o cílech a metodách výchovné péče každého jednotlivce. Chlup se domníval, že pokud dítě s postižením bude obklopeno podnětným prostředím, vzdělanými vychovateli užívajícími speciální výchovy, tak pak se může zdárně pracovně i společensky uplatnit (Chlup, J. 1927). Podrobnější analýzou výše uvedených publikací se budeme zabývat v následující kapitole. Ve článku pro časopis The Crippled Child z roku 1935 „Dnešní stav péče o zmrzačelé v československé republice“ se Chlup ke stavu speciální výchovy u nás vyjadřuje kladně. Poukazuje na pokroky v psychologickém výzkumu a ve vyučovacích metodách. V ústavech oceňuje dobře prosperující speciální vyučovací oddělení v nemocnicích (Chlup, J. 1935, s. 3). Kniha „Zmrzačelý v ústavní péči“, která je z ústavu pro zmrzačelé v Brně Králově Poli (1938) podává ucelený obraz o tomto ústavu, o jeho složení a poskytované péči. Součástí jsou i čtyři výchovná oddělení, kde jsou děti rozděleni podle stáří a pohlaví. Výchovu poskytuje dětem také internát pro učně a studenty (pro 60 chlapců a 40 dívek), kde se je snaží připravit na život a učí je se vyrovnat a zároveň kompenzovat jejich sníženou fyzickou výkonnost nahrazením přednostmi charakteru (Chlup, J. 1938). Jan Chlup od počátku své činnosti v ústavu neustále vyzdvihoval nutnost připravovat 33

mládež s tělesným postižením na povolání. Již ve své publikaci „O základních pojmech péče o mrzáčky“ (1927) uvádí možnost zřídit cvičné dílny v ústavu. Tato myšlenka i její realizace se prolíná celým pracovním ústavním životem Jana Chlupa. V roce 1940 dne 22. prosince dochází k otevření novostavby cvičných dílen ústavu pro zmrzačelé v Brně – Králově Poli. V proslovu „Výcvik, výchova, zařazení zmrzačelého dorostu učňovského“ (1940) Jan Chlup nás nejprve seznamuje s ušlechtilým cílem veškerého úsilí a práce v ústavu „Teple, otcovsky a bratrsky podat ruku potřebnému a bez sentimentality vésti jej po cestách, vedoucích k cíli každého lidského života: Zařaditi se do společnosti na pokud možno nejsprávnější místo, abychom se nejosobitěji vyžívali jako její platný člen“ (Chlup, J. 1940, s. 1). Shrnuje dosavadní stav péče v oblasti přípravy na budoucí povolání jak u intaktní populace, tak i u dorostu s tělesným postižením. U nich vidí jako problém neochotu mistrů – řemeslníků přijímat je k výcviku. „Proto vybudovali jsme učňovský domov s pokračovacími kursy, proto otevíráme dnes cvičné dílny“ (Chlup, J. 1940, s. 4). Cvičné dílny nesloužily pouze k přípravě na budoucí povolání, ale u jedinců, kteří neměli možnost pracovat mimo ústav, představovaly dílny místo výkonu jejich povolání. V dílnách bylo také umožněno mládeži navštěvovat pokračovací výchovné kurzy. Ty měly za úkol doplnit mezery ve všeobecném vzdělání. Za důležitou výchovnou pomůcku považoval Jan Chlup vlastní samosprávu (Chlup, J. 1940). V roce 1949 publikoval Jan Chlup „Návrh směrnic pro ústavní péči o vadnou mládež“. Chlup zde vymezil hlavní úkoly péče v odborném ústavu pro „zmrzačelé“, mezi které řadí zajištění potřebné hmotné péče, odbornou výchovnou a léčebnou péči, vhodné vyučování a výcvik pro budoucí pracovní a společenské uplatnění. Programem ústavu je výchova životem a prací pro život a práci. Výchova se dle Chlupa má prolínat všemi složkami ústavu a vést k prevenci i nápravě psychických poruch. Výchova se má podílet na tělesném, rozumovém i emocionálním vývoji dítěte (Chlup, J. 1949). Publikační činnost v oblasti vzdělávání osob s tělesným postižením je u Jana Chlupa opět spjata s ústavem v Brně Králově Poli. Zpočátku dochází k budování školského oddělení intuitivně, později již Chlup uplatňuje své zkušenosti, praxi a nové znalosti z psychologického zkoumání dětí s tělesným postižením. Jako první stupeň poskytující začátek vzdělávání byla mateřská škola. Děti zde byly intenzivně léčeny, zároveň docházelo k rozvíjení jejich smyslového vnímání, komunikačních dovedností, vytváření představ a přípravě na budoucí vstup ke školnímu vzdělávání. Speciální škola 34

obecná poskytovala vzdělání oběma pohlavím zároveň. Do popředí se dostávala výchova a rozvoj motorických dovedností. Veškeré didaktické práce musely respektovat fyzické i psychické možnosti každého dítěte. Škola ambulantní byla zřízena pro děti, které nepotřebovaly nepřetržitou ústavní péči a pro ty, co z různých důvodů nebydlely v ústavu. Mezi hlavní důvody zřizování ambulantních škol Chlup uváděl nedostatečnou péči, která jim byla poskytována v běžných školách. Často zde docházelo k jejich vylučování z mnohých aktivit škol. Školy tak nebyly dostatečně vybaveny vhodnými pomůckami a učitelé nepoužívali v rámci výuky speciální metody. U dětí s tělesným postižením docházelo k častým absencím ve škole díky různým operativním zákrokům. Děti byly pak dlouhodobě upoutány na lůžko a docházelo k jejich vytrhnutí z přirozeného i výchovného prostředí. Jako prevence udržení psychické pohody a zanedbání školního vyučování se osvědčilo vyučování dětí upoutaných na lůžko. Za přínosné pro děti s tělesným postižením v jejich vyučování považoval Chlup školu v přírodě (Chlup, J. 1927). Za hlavní cíl vzdělávání považoval Chlup hospodářské osamostatnění. „Je to cíl veliký, neboť dává mrzákovi největší statek volného člověka, samostatné rozhodování o sobě samém“ (Chlup, J. 1927, s. 8). Z tohoto důvodu byla v ústavu vybudována poradna pro volbu povolání. Vhodní svěřenci měli možnost docházet do učení k mistrům mimo ústav. Ti, kteří z důvodu svého tělesného postižení nemohli zvládnout učení u mistrů, mohli najít uplatnění ve velkých podnicích u stroje. Na ústavní dílny navazovala živnostenská škola pokračovací, která byla určena těm, kteří pro značné pohybové omezení nemohli navštěvovat podobnou školu mimo ústav. V ústavu byly tak k dispozici kurzy pro nadané, pro nápravu řeči, hudební atd. a vzdělávací kroužky jako přednáškový, knihovní, divadelní, sportovní (Chlup, J. 1927). Za důležitou součást vzdělávání dětí s tělesným postižením považoval Jan Chlup připravené a odborně vzdělané učitele. Na naléhání J. Pokorného, předsedy Svazu učitelstva škol pomocných, Chlup napsal a vypracoval v roce 1930 „Návrh na úpravu vzdělávání a zkoušek učitelstva škol speciálních“. V úvodu Chlup komentuje a hodnotí dosavadní způsob vzdělávání učitelů speciálních škol a shledává je jako nedostačující. „Avšak kandidáti z učitelských ústavů odnášejí si pro speciální studium pedopathologie pramálo, z některých ústavů naprosto nic (Chlup, J. 1930, s. 1). Za nedostačující považoval i doplňování si vzdělání v oboru speciální pedagogiky z důvodu nedostupnosti vhodné literatury a přikláněl se k nutnosti pořádat sjezdy a kurzy. V roce 1919 proběhl První český sjezd pro péči o slabomyslné a školství pomocné v Praze, pak 35

následovaly dva sjezdy pro školy pomocné v Brně a Slezské Ostravě (1911, 1913). Na třetím a čtvrtém sjezdu pro výzkum dítěte (1927, 1930) se konečně celá pozornost věnovala výzkumu dítěte s mentálním postižením, se zrakovým postižením, sluchovým postižením, tělesným postižením a s poruchami chování. Chlup v návrhu tak analyzoval dosavadní způsob zkoušek učitelů speciálních škol. Kritizoval průběh zkoušek, který postrádal zkušební řád, tedy kdo, kde, co a jakým způsobem bude zkoušet. Jan Chlup rovněž navrhl reformu zkoušek. Předložil, kde se bude zkoušet, co se bude zkoušet a v jaké formě a kdo bude členem zkušební komise. V další části publikace popsal pojetí vzdělávání a průběh zkoušek v Rakousku, Maďarsku, Polsku, Jugoslávii, Německu, Švýcarsku. V závěru Chlup zpracoval návrh na zřízení dvousemestrové občasné školy pedopathologické, která by měla sloužit učitelům pomocné školy, ale i učitelům vyučující děti se sluchovým, zrakovým a tělesným postižením a s poruchami chování. Zároveň předložil i návrh na zkušební řád této školy (Chlup, J. 1930). V roce 1949 v „Návrhu směrnic pro ústavní péči o vadnou mládež“ podává Jan Chlup přehled o fungování škol v ústavu. Školy společně s dětským či dorosteneckým domovem i s ostatním prostředí ústavu tvoří jeden výchovný celek. Posláním ústavní školy je vzdělávací vyučování a výchovné zaměstnávání (Chlup, J. 1949).

2.4 Publikační činnost v oblasti koncepce péče o děti a mládež s tělesným postižením Počátkem 20. století dochází k založení zemských péčí o mládež s tělesným postižením. Vzniká první ústav pro děti s tělesným postižením, který začal budovat ucelenou koncepci péče v čele s prof. MUDr. Rudolfem Jedličkou. S komplexním pojetím péče se ztotožnil i Jan Chlup (Hronová, M. 1993). Zásadní problém v péči o jedince s tělesným postižením viděl Jan Chlup v její organizaci. Považoval za nutnou propojenost a správný vzájemný poměr složky léčebné, výchovné a sociální (Chlup, J. 1923). Způsoby péče se propojují v jednotný pracovní program a využívá se při práci s jedincem s tělesným postižením (Chlup, J. 1927). Ke správné organizaci řadil Chlup i potřebu zavedení evidence a statistiky počtu a stavu osob s postižením s depistáží, prevenci s patřičnou propagací (Chlup, J. 1927). „Centrální evidence musí býti vedena při centrálních ústavech celozemských“ (Chlup, J. 36

1929, s. 4). Práci Jana Chlupa v oblasti statistiky vyzdvihuje i ve svém referátu předneseného dne 31. 7. 1929 v Ženevě na prvním mezinárodním kongresu pro zmrzačelé děti Dr. J. V. Klíma. „V předběžných pracích k přesné statistice zmrzačelých v Československu nejdále pokročili na Moravě“ (Klíma, J. V. 1929, s. 3). V preventivní péči považoval za hlavní součinnost lékařů, škol, porodních asistentek a různých sociálně – zdravotních organizací. Zároveň navrhoval, i se sám věnoval otázce poradenství, jež tvořilo také důležitou součást v péči o zájmy osob s postižením. Požadoval dobudování centrální zemské poradny v Brně a následně při zajištění dostatečného množství odborných lékařů i odborných krajských poraden. Tyto poradny by byly doplněné všeobecnými poradnami sociálně-zdravotní péče ve zdravotních obvodech a okresech. Další nedostatky v organizaci péče viděl Chlup v ortopedické péči, neboť její skutečná potřeba převyšovala nabízené možnosti. Jako řešení navrhl Chlup vybudování ortopedické kliniky při lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, která by zajistila povinné studium a zkoušky z ortopedie pro uchazeče medicíny. Za nezbytnou složku léčebné i výchovné péče o jedince s tělesným postižením považoval Chlup protézní péči. Kladl důraz na přijetí zákonného nároku na protézy

pro

nemajetné,

zvýšení

úrovně

technické

výroby,

úhradu

protéz

z nemocenského pojištění svých členů a uznání protéz i ortopedických přístrojů za léčebné pomůcky. Tím by se daly poskytnout nemajetným pacientům ve veřejných nemocnicích na účet léčby (Chlup, J. 1929). V myšlenkách Jana Chlupa se objevuje to, co v dnešní době nazýváme podporované zaměstnávání. Navrhoval podporu z fondu pro „osamostatňování zmrzačelých“, státní podporu ke zřizování Svépomocných podniků zmrzačelých a jejich státní podporu, povinnost velkých podniků zaměstnávat osoby s postižením, včetně poskytování výhod těchto zaměstnancům v rámci stravování, ubytování (Chlup, J. 1929). Jan Chlup také volal po uzákonění ústavní péče, po podpoře vzniku zájmových organizací. Nesmí být opomíjeno ani odborné vzdělání všech lidí pracujících s osobami s postižením. Tento hrubý výčet jednotlivých složek tvořící společně komplexní péči o osoby s postižením Jan Chlup uzavírá následovně „Dobrá vůle, vědomí zodpovědnosti a poctivá konstruktivní práce jsou kouzelným mečem, který jedině hydru mrzáctví může přemoci“ (Chlup, J. 1929, s. 7). V roce 1928 uveřejnil Jan Chlup „Program vybudování ústavu pro zmrzačelé v Králově Poli“, ve kterém vyzdvihuje nutnost vybudovat středisko výzkumné, léčebné, výchovné i pomocné péče pro lidi s tělesným postižením v ústavu v Králově 37

Poli, neboť po devíti letech fungování považoval Chlup jeho působnost za nedostačující. V roce 1931 vypracoval Jan Chlup „Program a plán k vybudování péče o zmrzačelé v zemi moravskoslezské“. Publikace se týká průběhu porady zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáčků na Moravě a ve Slezsku, na které své referáty přednesl univ. prof. Dr. Dobroslav Krejčí na téma „Počet zmrzačelých v zemi, potřeba a význam organisované a odborné péče o ně“, Jan Chlup na téma „Vybudování centrálního výzkumného, léčebného, výchovného a zaopatřovacího ústavu pro zmrzačelé v zemi Moravskoslezské. Péče o zmrzačelé děti národnosti německé. Asylová péče o těžce zmrzačelé“. Poslední příspěvek byl od univ. prof. Dr. Bedřicha Frejky na téma „Podmínky k zabezpečení dostatečné preventivní a léčebné péče o zmrzačelé“. Výsledkem bylo vypracování směrnice k vybudování péče o zmrzačelé v zemi Moravskoslezské, v níž se pro následující nejbližší období shodli na třech důležitých cílech – preventivní péče vzniku tělesného postižení, dobudování centrálních léčebných, výchovných a zaopatřovacích ústavů v Králově Poli, tak, aby odpovídaly potřebě země včetně finančního zajištění. Posledním cílem bylo zajištění pomocné péče hlavně pro dospělé osoby s postižením. S tímto zněním byla směrnice předložena zemskému výboru v Brně, „aby ve smyslu výše citovaného usnesení a v zájmu udržení a nutného pokroku péče vzal návrhy v poradě schválené za své a připravoval a uskutečňoval jejich brzké řešení“ (Chlup, J. 1931, s. 15).

Další své požadavky, které

spatřoval za důležité v další péči věnované jedincům s tělesným postižením, uveřejnil v časopisu Revue č. 7 a č. 8 v roce 1939. Jedním z požadavků bylo řešení finančního zabezpečení ústavu včetně platů ústavních pracovníků a rentability poskytované péče (Hronová, M. 1993). V roce 1945 byla vydána publikace Jana Chlupa podávající ucelený obraz o Královopolském ústavu v letech 1939-1945 pod názvem „Kousek domácí fronty“. V knize nás autor seznamuje s činností ústavu v době německé okupace. Ta byla zaměřena vždy k vyššímu cíli: „Pomáhati českým lidem a přispívati danými možnostmi v osvobozovacím boji“ (Chlup, J. 1945, s. 3). V ústavu v těchto těžkých letech bojovali proti jeho poněmčení, s čím nás autor blíže seznamuje na s. č. 4. – 8. Dále nám přibližuje, jakým způsobem se v ústavě udržoval český odbojný duch a jak zde byla důležitá ochrana a podpora českých lidí z okolí ústavu. Zároveň nám také popisuje aktivní odboj, který v ústavu probíhal, včetně dnů boje o Brno. V doslovu knihy Chlup děkuje všem, kteří pomáhali a s patřičnou hrdostí dodává „Za těžkých poměrů, často 38

s nebezpečím života a majetku zachovali, beze škod převedli, ba rozmnožili a zvelebili jsme v době nesvobody svěřený milionový národní majetek, prohloubili jsme svoji odbornou práci ve všech směrech, ochránili jsme bez úhony a ztrát český pracovní kolektiv, mnohým jsme pomohli a- čeho si nejvíce ceníme – udrželi jsme v ústavě skoro u všech zdravého a nepokřiveného českého ducha a ovzduší národního odboje (Chlup, J. 1945, s. 22). V průběhu druhé světové války Chlup vypracoval program výstavby velkého rekreačního střediska se školou v přírodě u Křižanova. Výstavba se však uskutečnila až v roce 1952 (Hronová, M. 1993). V roce 1946 předložil Chlup „Ideový a stavební program dětské ozdravovny typu B /pro děti ve školním roce/“. Ta by byla dětem se zdravotním oslabením či v rekonvalescenci k dispozici po celý rok. V roce 1948 shrnul Jan Chlup působení vládní československé pomoci průmyslovému dorostu v Jugoslávii v publikaci „První dvě léta „jugoslávské akce“ v Československu.“ Jak už jsme zmiňovali v první podkapitole této kapitoly, Jan Chlup v Jugoslávii působil v roce 1949 a za svou odvedenou práci obdržel osobní poděkování jugoslávské vlády (Hronová, M. 1993). „Návrh směrnic pro ústavní péči o vadnou mládež“ zpracoval Chlup v roce 1949. Vytyčil zde podrobně novou cestu péče o osoby s postižením, jejíž hlavním úkolem byla reorganizace této péče, přestože konstatoval, že už dosáhla ve vývoji značných pokroků. Nový směr spatřuje v oproštění se od dobrovolnosti a individualismu, průměru odborné úrovně, bezplánovitosti v budování, nejednotnosti, nedostatečnosti právního a finančního zabezpečení, roztříštěného řízení a nedostatečné odborné kontroly (Chlup, J. 1949). V letech 1945 - 1950 hodnotí Jan Chlup péči o děti a mládež v publikaci „Vývoj péče o dítě v ČSR“ a v díle „Péče o mládež v Československu.“ V únoru, roku 1950 se Jan Chlup účastní konference expertů v oboru péče o zmrzačelé pořádané Mezinárodní jednotou pro ochranu mládeže v Ženevě a přispívá svým referátem „Podmínky

a

zásady

pro

budování

a

provádění

péče

o

zmrzačelé

v Československu.“ V přednášce vylíčil dosavadní vývoj péče o osoby s tělesným postižením u nás včetně přijatých zákonů. Ke konci uvádí pětiletý plán na další rozvoj československé péče o jedince s postižením, v němž se počítá s 8,1 miliardou korun na

39

oblast sociálních služeb, přičemž na náklady sociální péče se počítá s částkou 3,5 miliardy korun (Chlup, J. 1950 in Nápravná pedagogika 1950, s. 56-61). Jan Chlup je také autorem knihy „Zvítězí také Jiřinka?“, která není odbornou publikací, ale zajímavým příběhem holčičky s dětskou mozkovou obrnou. Pomocí tohoto poutavého děje se čtenáři velice podrobně seznamují s ústavem v Brně Králově Poli. Dívenka barvitě líčí léčbu svoji i ostatních dětí pomocí přístrojů či operačních zákroků, léčbu u dětí s křivicí nebo s tuberkulózou. Popisuje budovy ústavu a jeho okolí. Zmiňuje také protézy pro děti bez nohou a zvláštní vyučování pro děti s ochrnutím, učení se řemeslu a zaměstnání a volnočasové aktivity. V závěru píše, jak se i v nemocnici vzdělávají, ať už ve třídě či na lůžku (Chlup, J. 1941). „Jan Chlup dal péči na Moravě a ve Slezsku široký, praktickou potřebou zdůvodněný rámec, který naplnil s odvahou jen jemu vlastní novodobým, vědecky podloženým obsahem“ (Smetana, J. 1950, in Nápravná pedagogika 1950, s. 40).

Shrnutí Jan Chlup se narodil dne 22. 11. 1889 a stal se učitelem v Boskovicích. V roce 1919 se se započala jeho kariérní cesta ředitele v Ústavu pro osoby s tělesným postižením v Brně. Této práci věnoval více jak dvacet let společně se svou ženou. Byl nejen ředitelem, ale i vychovatelem, učitelem, organizátorem a autorem mnoha publikací věnovaným koncepci péče o osoby s tělesným postižením. Jan Chlup byl propagátorem komplexní rehabilitace, evidence a statistiky osob s postižením, zajištění řádného vzdělávání a výchovy těchto osob i s profesní přípravou na budoucí povolání. Požadoval uzákonění ústavní péče a právní i finanční zajištění jedinců s postižením.

40

3 Analýza vybraných pedagogických prací 3.1 Osud zmrzačelého dítěte Jan Chlup přednesl tuto přednášku v roce 1922 na výstavě sociální péče o mládež v Umělecko-průmyslovém muzeu v Brně v cyklu přednášek „O dítěti ochrany a péče potřebném.“ V knize se autor snaží podat ucelený obraz vývoje vnímání lidí s tělesným postižením, ať už vrozeným či získaným. J. Chlup chce poskytnout vhled do historie tělesného postižení a zmapovat jak se vytvářel „světový názor jednotlivých dob, v daných případech pak jeho tělesný neduh a sociální prostředí“ (Chlup, J. 1923, s. 3). Zároveň vymezuje a přibližuje společnosti pojem „mrzák“, který dnes již nepoužíváme, neboť v současnosti působí pejorativně, stejně jako celá řada pojmů, která se užívala v průběhu času. Dnes pro označení těchto lidí užíváme pojem osoba s tělesným postižením či zdravotním postižením. Upozorňuje na to, že péče o tyto osoby spadá do resortu zdravotnictví, školství i sociální oblasti. Pozitivně lze v této publikaci hodnotit, že již v úvodu autor zmiňuje důležitost spolupráce jednotlivých složek péče o lidi s tělesným postižením, tak, jak ji známe v současné době. Zahrnuje do ní složku léčebnou, pedagogickou, pracovní a sociální. Jsou to všechno složky, na které se zaměřujeme stále i v dnešní době a zastřešující pojmem pro ně je komprehenzivní rehabilitace. V lékařské péči vyzdvihuje její pokroky v oblasti ortopedické chirurgie. V oblasti edukace a přípravy na budoucí povolání poukazuje na nutnost správné organizace odborníků věnujícím se dané problematice a nabádá je, aby se vyvarovali dřívějších chyb a poučili se z nich, neboť by to vedlo ke zbytečným finančním ztrátám už tak chudých prostředků. V sociální sféře spatřuje východisko v práci odborníků, ale i v případném zákoně. Legislativa by měla zajistit vhodné podmínky pro život osob se zdravotním postižením (Chlup, J. 1923). V další části knihy autor popisuje velice barvitě osoby s tělesným postižením a klade si za cíl seznámit veřejnost s jejich osudem ve snaze vzbudit její zájem o tuto tématiku. J. Chlup rozděluje tělesné postižení na vrozené a získané. K vrozeným postižením zařazuje amelie, dysmelie, polydaktylie, deformace prstů, vrozenou luxaci 41

kyčlí, poruchy ve vývinu kostí, které vedly k malému či velkému vzrůstu (Chlup, J. 1923). Dále líčí vzhled u osob s obrnami způsobené poraněním mozku a míchy, progresivní svalovou atrofií, Littleovou nemocí, kterou dnes známe pod názvem spastická paraplegie. Získaná postižení vznikají v důsledku války, po kloubním revmatismu, chronickém zánětu kyčelního kloubu. Také po zánětech kloubů, jež byly způsobené pohlavními nemocemi či nemocí v této době nazývanou šarlach (dnešní spála, léčba byla zřejmě náhodná, neboť antibiotika byla objevena až v roce 1928). Kochův bacil a nedostatek vitamínu D způsobuje dle autora taktéž tělesné postižení. Jan Chlup vidí příčinu zdravotního postižení i v sociální bídě. Udává souvislost mezi ním a špatným sociálním zázemím rodičů. Ti pak nejsou schopni se o dítě s postižením starat (Chlup, J. 1923). Kladně lze v publikaci ocenit vlastní zkušenosti autora, díky kterým se přiklání k názoru, že zdravotní postižení neovlivňuje pouze fyzickou stránku jedince, ale má i značný vliv na jeho psychiku. Domnívá se, že následky postižení se dotýkají zejména oblasti citové a volní. „Typické vlastnosti mrzáctví: stálé vědomí neodůvodněného útisku, zvýšená citlivost až nedůtklivost, podrážděnost, závist, nedůvěra, tvrdošíjnost, urputnost v názorech, chorobná ctižádostivost, jinde zase bojácnost a poníženost“ (Chlup, J. 1923, s. 6). V následující stati se autor pokouší zodpovědět otázku, „proč?“ Proč dochází ke vzniku tělesného postižení? Na otázku se dívá, jak z pohledu náboženského, tak i čistě přírodovědeckého (Chlup, J. 1923). Nyní přistupuje J. Chlup k naplnění názvu díla a dává čtenářům nahlédnout do jednotlivých období v dějinách lidstva a jejich postoj k „mrzáctví“. Názory mapuje od starověku v období helénismu (4. st. př. n. l. – 1. st. př. n. l.), kdy člověk s postižením byl považován za méněcenného. V antice nabírají postoje duchovnější ráz. Autor cituje slova stoického filosofa Epiktéta: „Ochrnutí je překážkou těla, nikdy však vůli, nechce-li sama“ (Chlup, J. 1923, s. 10). Zmiňuje právo římských rodičů, usmrtit dítě s postižením se souhlasem pěti sousedů, ať už se jedná o utopení v řece, pohození na ulici. V pozdějším období Římané pořádali trhy s postiženými (Chlup, J. 1923). Na pozitivnější přístup upozorňuje autor u hebrejských proroků a u dalších východních náboženství. Dále se J. Chlup dostává ke středověku. Ten dle něho vnímá postižení „jako rušení světové harmonie“ (Chlup, J. 1923, s. 12). Rozdíl mezi dřívějším 42

pojetím a pojetím ve středověku, že v této době nehodnotí estetickou stránku jedince s postižením, ale zaobírají se jím ve smyslu náboženském. Toto období hodnotí jako období, které se uchýlilo k procesu očistce a umožnilo inkvisici. I v tomto čase dochází k usmrcování osob s postižením. Zároveň docházelo k usmrcování žen, jež dané dítě porodily, neboť se předpokládalo, že byly svedeny ďáblem. Obě historická období, jak antiku, tak i středověk, a přístup jejich společnosti k lidem s postižením, hodnotí autor negativně a považuje jej za chybné. „Oba omyly dotýkaly se těžce mrzáčka a stvořily literární výplody, které mohou míti svoje odůvodnění estetická, ale znamenají pro péči o mrzáka a po stránce mravní propagaci nejhoršího, nejnebezpečnějšího prostředku“ (Chlup, J. 1923, s. 14). V následujícím období J. Chlup popisuje první náznaky péče o jedince s postižením, ta ovšem vychází pouze z charitativních důvodů. Časem se přidává péče výchovná a léčebná. Z klášterů vznikají první sirotčince či chudobince. Autor zmiňuje například vznik nemocnice pro chudé s postižením v Pforzheimu v roce 1722 nebo klášter Blenkenburg v roce 1786. Poukazuje i na první pokusy lékaře Andryho v oblasti ortopedie v roce 1741 v Paříži. Ovšem nový náhled na postižení v novější době nemá dlouhého trvání. K modernímu názoru na osoby s postižením se propracovává lidstvo velmi pomalu (Chlup, J. 1923). Na konci se J. Chlup dostává k popisu současného stavu péče o osoby s postižením. Východisko vidí v ústavní péči. Je přesvědčen, že dětem s postižením má být zajištěna lékařská péče, následována výcvikem ručních dovedností. Tito jedinci by tak nebyli odkázáni na stát, ale podíleli by se na vlastním bytí. Negativně lze vnímat, že J. Chlup v této publikaci nespatřuje za důležitý rozvoj vědomostí u těchto lidí. Jako důvody uvádí často jejich nedostatečnou fyzickou vybavenost a také nedostatečnou rentabilitu. Lidově by se dal jeho názor na danou věc shrnout následovně „ za hodně peněz, málo muziky“. Do ústavní péče se však v této době stále dostává jen malé procento dětí. Řešení problému dle autora zanedbané péče o osoby se zdravotním postižením spatřuje v nalezení vhodných pracovních podmínek a správným vzájemným poměrem mezi jednotlivými složkami práce – léčebnou, pedagogickou, pracovní a sociální (Chlup, J. 1923).

43

3.2 O základních pojmech péče o mrzáčky Tuto publikaci přednesl J. Chlup na 3. sjezdu pro výzkum dítěte v roce 1926 (celkem se sjezdů konalo pět v letech 1922 – 1933). V úvodu přednášky vysvětluje pojem „mrzák“, snaží se popsat jednotlivé typy péče, klade důraz na potřebu kvalitní ústavní výchovy, speciální výchovy a vyučování. Přibližuje veřejnosti laické i odborné osobnost jedinců se zdravotním postižením a poukazuje na nutnost zařadit tyto osoby do pracovního procesu a do společnosti. Na začátku publikace autor definuje jedince se zdravotním postižením následovně „je obyčejně v nepříznivém sociálním prostředí žijícím nemocným s omezenou pohyblivostí těla a s určitými výchylkami duševními“ (Chlup, J. 1927, s. 1). V návaznosti na to hned dodává, že za poskytnutí odborné péče ve vhodně zvoleném prostředí lze u těchto lidí dospět ke značnému zlepšení jak po fyzické tak i psychické stránce. Také upozorňuje na rozdílnost mezi jedinci, kteří si mají na péči nárok a ocení ji a těmi, kteří těží z lidské dobročinnosti. Dále doporučuje Chlup vyloučit osoby, jejichž vadu lze vyléčit, stejně tak dítě z dobře situované rodiny nevyžaduje veřejnou péči. Ti, jež péči potřebují, klasifikuje autor dle jejich vzájemného poměru mezi tělesným a mentálním postižením. Do hodnocení zahrnuje i sociální oblast, tedy v jakém prostředí dítě vyrůstá po stránce technické, hygienické, hospodářské. Jakou možnost má rodina navštěvovat střediska péče. Zároveň neopomíjí ani dědičnost. Dle předchozích parametrů rozděluje děti na ty, které potřebují trvalou ústavní péči. Ti bohužel tvoří největší skupinu lidí se zdravotním postižením. Do druhé skupiny spadají děti, kterým bude stačit ambulantní péče (Chlup, J. 1927). Než se autor dostane k popisu jednotlivých druhů péče, zdůrazňuje jejich součinnost. Považuje za nutnou kooperaci léčebné, pedagogické a pracovní složky péče. Její cíl spatřuje ve vytvoření individuálního pracovního plánu, který bude rozvíjet celou osobnost jedince s postižením a přispěje k jeho následné socializaci. K vytvoření potřebného a odpovídajícího programu je dle autora důležitá diagnostika každého jednotlivce individuálně. Zajímavá je i zmínka o důležitosti prevence vzniku postižení. Mezi významné činnosti řadí také autor činnost statistickou, důležitou pro evidenci počtu a stavu osob s postižením. Pro provádění výše zmíněné péče jsou dle Chlupa 44

nejvhodnější dobrovolné organizace, a to jednak z důvodu finančního, ale i z důvodu bližšího styku s reálným životem. J. Chlup se domnívá, že organizace mnohem více splňují hlavní výchovné zásady „životem pro život“ oproti státním ústavům (Chlup, J. 1927, s. 2). Co se týče pedagogů či lékařů poskytující péči dětem s postižením udává autor důležitost přítomnosti odpovídajících profesních kompetencí. Pracovníci by měli být odborníky ve všech základních činnostech péče a měly by znát tělesné i psychické zvláštnosti jedinců s postižením (Chlup, J. 1927). Péči uvádí Chlup ve dvou již zmiňovaných formách, péči ústavní a ambulantní. Následně popisuje ústav pro jedince s postižením. V ústavu je ortopedické oddělení, škola, dílny a internát. Mimo těchto dvou forem, se lze setkat ještě se smíšenou péčí. Dítě je dle potřeby přítomno v ústavu nebo doma (Chlup, J. 1927). Po obecném úvodu se autor dostává k obsahu jednotlivých činností. Na prvním místě se zaobírá činností léčebnou., neboť i děti s postižením se v první řadě dostávají do rukou lékaře. V těchto případech by jim měl být ortoped, který využívá invazivní i neinvazivní metody, různé technické pomůcky k léčbě postižení. Zároveň autor podotýká, že lékař musí mít stále na paměti při plánování léčebného plánu i snahu o brzkou socializaci jedince. V krátkosti Chlup přibližuje obor medicíny – ortopedii. Následně upozorňuje na další nemoci či postižení, která komplikují léčbu postižení. Jmenuje například epilepsii, tuberkulózu plic, anémii, slepotu a hluchoněmost. Při spolupráci lékaře a pedagoga považuje za úkol lékaře dohlížet na tělesnou výchovu dětí, kontrolovat jejich protézy, zajištění vhodné ergoterapie a sledování jejich fyzického a psychického stavu. Mimo to se významně podílí na prevenci vzniku postižení. V otázkách prevence považuje J. Chlup za velmi podstatné doplnění vzdělání u pedagogů (Chlup, J. 1927). V pedagogické činnosti shledává autor nutnost zavedení speciální edukace. Domnívá se, že pro děti se zdravotním postižením jsou standardní prostředky vzdělávání užívané v běžné škole při výchově a vzdělávání intaktní populace nevyhovující. Jako důvod, proč tomu tak je, uvádí, že děti s postižením mohou mít snížený intelekt, malou slovní zásobu a nevyvinuté představy z nedostatku praktických zkušeností, zvýšenou unavitelnost či emoční labilitu, hypobulii, apatii. Při vzdělávání těchto dětí je tak důležité brát v úvahu tyto psychické zvláštnosti. Pro vzdělávání se autorovi jeví nejvhodnější přijetí dítěte do ústavní výchovy a klade důraz na jeho včasné 45

zavedení, nejlépe v součinnosti s činností léčebnou. Na edukaci se mají podílet všichni pracovníci ústavu, kteří jsou v této činnosti dostatečně erudováni, spolupracují spolu a zvládnou zajistit hromadnou i individuální výchovu. Školské oddělení v ústavu tvoří několik typů škol. Mateřská škola se má dle autora zaměřovat nejvíce na léčebnou činnost, na rozvoj smyslů, na získávání praktických zkušeností, na rozvoj řeči, na samostatnost v sebeobsluze. Cílem je připravit dítě na vstup do základní školy. V ústavu byla k dispozici speciální škola obecná, která akceptovala fyzické i psychické zvláštnosti žáků a vycházela z jejich zájmu a úspěchu. Více než na získávání vědomostí se zde soustředili na ruční a dílenské práce. Pro jedince s mentálním postižením bylo v ústavu zřízeno samostatné oddělení. Pro děti s tělesným postižením, jež nepotřebují soustavnou ústavní péči, je dle Chlupa vhodné zřízení ambulantní školy, aby došlo k oddělení dětí s postižením od intaktních dětí. Z našeho pohledu můžeme vnímat tento názor negativně. Stejně jako to, že autor spatřuje na společném vzdělávání jen to, že dítě s postižením zaostává za zdravým jedincem a vůbec nedoceňuje možnost vzájemného obohacení. Pro děti, které jsou dlouhodobě hospitalizovány a upoutány na lůžko, zřizuje individuální vzdělávání. Také pro děti s postižením vidí vhodnost pořádání školy v přírodě (Chlup, J. 1927). Autor se v závěru publikace dostává k volbě povolání a k přípravě na něj. Je přesvědčen, že správnou volbou povolání dojde k osamostatnění jedince s postižením. Ten se bude cítit prospěšný sobě i společnosti, tudíž bude spokojený. Toto osamostatnění považuje J. Chlup za konečný cíl péče o osoby se zdravotním postižením. Správnou volbu povolání má žákům ulehčit poradna pro volbu povolání. Ta dle autora vychází ze zkušeností získaných v ústavu. Chlup dodává, že řemesel pro lidi s postižením je dostatek. V ústavu mohou chlapci navštěvovat dílnu obuvnickou, košíkářskou, kartáčnickou, bandažistickou, soustružnickou, řezbářskou, krejčovskou, knihařskou, stolařskou. Dívkám je k dispozici dámské krejčovství, šití prádla, pletení na stroji, tkaní koberců, dílna pro různé ženské ruční práce, tkalcovství a domácí nauka. Pro jedince, kterým se nedostalo dostatečného vzdělání, se v ústavu pořádají večerní kurzy. Zároveň jsou zde k dispozici kurzy pro nadané, pro reedukaci řeči a hudební (Chlup, J. 1927). Poslední odstavec publikace je namířen ke státu. J. Chlup ho vyzývá k činnosti, která bude směřovat k lidem se zdravotním postižením. Požaduje uzákonění povinné péče o ně (Chlup, J. 1927). 46

3.3 Péče o vadné Kniha J. Chlupa Péče o vadné byla vydána v roce 1941 v Brně. Autorovou snahou bylo vydat ucelený seznam ústavů, zařízení a spolků zajišťující péči o lidi se zdravotním postižením v Čechách a na Moravě. Tento soupis měl následně sloužit všem, kteří se podílejí na této péči. Měl jim podat informace o rozsahu a způsobu prováděné péče, o podmínkách, které je nutno splnit pro přijetí do jednotlivých domovů a o účelu, jež jednotlivé instituce sledují. Současně nám J. Chlup předkládá přehled organizací starajících se o osoby s postižením, včetně specifikace jejich péče. V úvodu publikace vymezuje autor pojem „vadný“ a jejich členění. „Vadnými z hlediska sociálně zdravotní péče nazýváme osoby, které pro zvláštní vadu tělesnou neb duševní ztratily v určité míře některé základní předpoklady pro normální růst tělesný, duševní a mravní a které by bez zvláštní péče nemohly v dostatečné míře dosáhnouti cíle lidského života, jímž je řádné zařazení do společnosti a uplatnění se v ní“ (Chlup, J. 1941, s. 1). V dnešní době tento pojem již nepoužíváme a pro výše uvedenou definici používáme pojem osoba se zdravotním postižením. Ty Chlup následně rozděluje dle příčiny postižení a dle odborné péče, kterou vyžadují na: osoby s tělesným postižením, hluchoněmé, zrakovým postižením, mentálním postižením a osoby s epilepsií. Autor upozorňuje na možnost kombinace postižení a na skupinu osob s poruchami chování. Ta není uvedena v dělení osob se zdravotním postižením, ale vyžaduje taktéž náležitou péči. Dále autor stručně charakterizuje osobnost jedince se zdravotním postižením. Postižení se dotýká jak fyzické, tak psychické stránky jedince. Člověk s postižením je omezen v možnostech získávání praktických zkušeností, což se následně projeví v oblasti emocionální, volní, kognitivní i v oblasti chování. Mimo to je osobnost ovlivněna i prostředím, ve kterém žije (Chlup, J. 1941) Výše uvedené dělení osob se zdravotním postižením dále rozděluje Chlup na čtyři typy, které vyžadují určitý typ péče. První skupinu tvoří lidé, kteří jsou nějakým způsobem ohroženi vznikem postižení (dnešní dispenzarizace), druhou skupinou jsou lidé s postižením. Do třetí skupiny zařazuje osoby, jež je nutné umístit do ústavu, a poslední skupinu tvoří ostatní případy mimoústavní péče. Pomocí tohoto dělení dospěl autor ke čtyřem hlavním úkolům péče o lidi se zdravotním postižením. V první řadě se jedná o „péči zábrannou“, čili preventivní. Úkolem prevence je předcházet vzniku postižení dostatečnou osvětou odborné i laické veřejnosti. Na prevenci navazuje „péče 47

nápravná“, ta se snaží u již vzniklého postižení o reedukaci či kompenzaci s následnou socializací do společnosti. „Péče zaopatřovací“ nachází uplatnění u lidí s těžkým postižením, u kterých je malý až mizivý předpoklad začlenění se do společnosti. Pracovní a společenské uplatnění tak nacházejí alespoň v domově pro osoby se zdravotním postižením. „Podpůrnou péči“ potřebují lidé s postižením v praktickém životě pro vyrovnání příležitostí. Chlup podotýká, že osoby s postižením potřebují odbornou péči. Ta je jednak všeobecná pro všechny druhy postižení, jednak i speciální, neboť každé postižení vyžaduje nápravu jiné oblasti. V následující stati uvádí autor počty osob s postižením a dostává se k organizacím věnujícím svou pozornost a činnost

těmto

lidem.

Upozorňuje

na

nejednotnost

mezi

veřejnoprávními,

polooficiálními a soukromoprávními institucemi. První vlaštovkou v organizované péči je vznik V. skupiny Národního ústředí sociálně zdravotní péče. Ta slouží pro všechny skupiny osob se zdravotním postižením. Dále autor vyjmenovává další organizace, jejichž činnost je směřována k určitému typu postižení a vymezuje zásady, které jsou důležité při organizované péči o lidi s postižením. Jednotlivým organizacím přiřazuje vhodný typ péče, která spadá do jejich kompetencí. Následně J. Chlup specifikuje organizaci péče na úrovni okresní, krajské a centrální, se sídlem v Brně a v Praze. Zároveň udává, co spadá do oblasti charitativních a zájmových organizací (Chlup, J. 1941). Okresní pomocný výbor zajišťující sociálně zdravotní péči lidem s postižením má dle autora za úkol postarat se podle vypracovaného plánu o děti a mládež s postižením. Zajistit dostupnost zařízení, která poskytnou odpovídající léčebnou, pedagogickou a sociální péči. Dalším úkolem je zavedení a pečlivé vedení evidence osob s postižením, včetně jim poskytnuté pomoci. Důležitost přiřazuje autor i ekonomické stránce. Okres má vykazovat snahu o utvoření dostatečné finanční rezervy pro následnou péči o osoby s postižením. Mimo to také poukazuje na nutnost spolupráce s centrálními organizacemi. Každá okresní péče má za úkol zřídit referát pro péči o lidi s postižením, který povede katastr dětí v cizí péči, spis každého dítěte včetně péče o něj, bude spolupracovat s rodiči, se školou i s odbornou centrálou. Péče „zaopatřovací“ a „podpůrná“ spadá dle Chlupa do činnosti Charity, zde autor shledává za důležité provedení revize současného stavu, vytvoření vhodného pracovního plánu a zvýšení odbornosti personálu. „Podpůrná péče,“ která zajišťuje právní ochranu zájmů

48

jednotlivců, poskytování rad a získávání zvláštních výhod spadá také do činnosti zájmových organizací (Chlup, J. 1941). Krajský referent má být dostatečně informován o současném stavu péče o osoby s postižením. Zároveň je jeho úkolem zajištění odpovídajících zařízení pro tyto lidi, finančních prostředků a spolupráce s odbornými centrálami. J. Chlup spatřuje úkol odborných centrál v systematickém vyhledávání (dnešní depistáž) osob s různým druhem postižení, ve výzkumu, ve stanovení plánu péče, v evidenci jednotlivců, v zajištění potřebné péče a v poskytování dostačujících informací ohledně potřeby péče a její případné úhrady. Odborné centrály byly zřízené pro osoby s tělesným postižením, se zrakovým postižením, se sluchovým postižením a s mentálním postižením. Pro poslední skupinu dle Chlupa, a sice osoby s epilepsií centrála zřízena nebyla.

Jako východisko pro urychlení a zpevnění

organizace péče o osoby se zdravotním postižením vidí Chlup v kooperaci okresních a krajských organizací sociálně zdravotní péče s odbornými centrálami (Chlup, J. 1941). Na závěr výčtu všech úkolů péče věnované lidem s postižením autor uvádí společné úkoly pro V. skupinu Národního ústředí a sociálně zdravotní péče v Praze. Na prvním místě je důležité uvést do provozu řádný systém, jehož cílem bude depistáž, diagnostika a evidence osob s postižením, včetně zajištění odborného poradenství. Druhým úkolem je zjištění kvality poskytované péče na okresní a krajské úrovni. Její kontrola, eventuálně i rekonstrukce, včetně doplnění společných okresních centrál. Autor poukazuje i na nutnost zkontrolovat domovy pro osoby se zdravotním postižením včetně vymezení jejich oblastního působení. Při nedostatku potřebných zařízení zajistit jejich vybudování a zároveň jim zajistit vhodné podmínky pro bezproblémový chod. Ve čtvrtém bodě věnuje pozornost Chlup zejména požadavkům týkajících se odbornosti poskytované péče. Pozornost také směřuje k mezioborové spolupráci a stejně tak, jako v jiných publikacích i zde vyžaduje uzákonění sociálně zdravotní péče. Autor ještě podotýká, že kromě náležitě vybavených odborných zařízení, velice záleží na osobnosti pracovníků, a to jak po stránce osobnostní, tak i odborné (Chlup, J. 1941). Závěr publikace přináší již zmiňovaný seznam ústavů, zařízení a spolků poskytující péči lidem se zdravotním postižením v Čechách a na Moravě. Soupis obsahuje 105 těchto zařízení a jsou děleny pro osoby s tělesným postižením, sluchovým postižením, zrakovým postižením, mentálním postižením a epilepsií (Chlup, J. 1941). 49

3.4 Péče o mrzáčky Moravy a Slezska, její potřeba a nynější stav V této publikaci autor shrnuje současný stav péče o lidi se zdravotním postižením na Moravě a Slezsku. Podává výčet postižení, na jejichž vzniku se podílely různé příčiny a zároveň popisuje jejich následky. Vyzdvihuje potřebu ústavní péče a srovnává péči u nás a v zahraničí. Text v publikaci je doplněn fotodokumentací. V úvodu knihy J. Chlup vymezuje pojem „mrzák“. „…jest mrzákem v užším slova smyslu každý člověk, který stal se účinkem choroby ať získané či vrozené neb dědičné, aneb účinkem úrazu trvale nezpůsobilým (nebo podstatně méně způsobilým) k provozování svého povolání a tím i k obživě (Chlup, J. 1925, s. 1). Na následující straně Chlup cituje prof. MUDr. R. Jedličku (1925, s. 2), který pojem „mrzák“ vymezuje následovně „Mrzáčkem je pak každé dítě, jemuž brání jakákoli vada tělesná, buď přímo nebo bezprostředně aneb účinkem obvyklého prostředí, aby mohlo normálním způsobem nabýti potřebného vzdělání a přiměřené výchovy pro vhodné životní povolání. Z obou definicí lze vyčíst, že oba autoři spatřují za hlavní cíl péče o osoby se zdravotním postižením jejich pracovní zařazení a následně tak socializaci do společnosti (Chlup, J. 1925). Následující část publikace je věnována počtům dětí s postižením do 16 let věku, který jsou evidovány v „ústavu pro zmrzačelé“ v Králově Poli. Evidence se týká dětí z Moravy, neboť děti ze Slezska nebyly sčítány. Počet evidovaných dětí je 2250. Z toho je 600 dětí, které mají tělesné postižení z důvodu úrazu, po zánětu nebo vrozené. Autor popisuje různé druhy úrazů, které vedou ke vzniku postižení a vyžadují následnou péči. Zmiňuje např. úrazy způsobené stroji, automobily, pády a následky války. V rámci léčby uvádí hojné využívání protetické péče. Z vrozených tělesných postižení dokládá příběh dívky, která se narodila s vrozeným vybočením dolních končetin. Na fotografiích lze vidět stav dívky před a po operacích. Mezi další vrozené vady, se kterými se autor setkává, přiřazuje deformace končetin či jejich úplné chybění, křivý krk, vyšší lopatku, luxaci kyčlí. Chlup upozorňuje v těchto případech na důležitost včasné péče, a to buď operativní či náhradou ortopedickým přístrojem. Při zanedbání péče může dojít např. ke ztuhlosti kloubů v nepřirozené pozici, tak jak tomu bylo u posledního případu uvedeného Chlupem v této skupině dětí s postižením. Tyto případy pak vyžadují dlouhou léčbu, často doplněnou léčbou operativní (Chlup, J. 1925). 50

Další skupinu tvoří 500 dětí, které mají tělesné postižení následkem postižení centrální nervové soustavy. Autor líčí příběh chlapce, jenž se nakazil dětskou obrnou – poliomyelitidou (v této době ještě neexistovalo očkování proti této infekční virové nemoci, ta byla v ČR zavedena v roce 1960). Následkem nemoci dochází často k ochrnutí horních i dolních končetin, někdy i trupu a šíje. Léčba je zdlouhavá. Fotografie chlapce dokládají úspěšnost práce lékaře a jeho operativní léčby. Druhým příkladem z této skupiny je chlapec s postižením mozku, které se projevilo hemiparézou se zachováním intelektu. Autor ale uvádí i možnosti, kdy je intelekt v podobných případech snížen a to od lehké mentální retardace až po hluboké mentální postižení. Také dodává možnost vyššího výskytu epilepsie. V těchto těžších případech doporučuje ústavní péči zaměřenou na léčbu a výchovu (Chlup, J. 1925). Ke vzniku tělesného postižení velkou měrou přispívá i tuberkulóza. Počet takto postižených dětí uvádí Chlup 450. Následkem nemoci dochází k zánětům v kostech a kloubech, k jejich ztuhnutí, zkrácení končetin či zkřivení páteře. Léčba se zaměřuje na zlepšení životních podmínek, dostatek slunce, vzduchu, injekcemi, ale i operacemi a ortopedickými přístroji. Čtvrtou skupinou jsou děti se špatným zakřivením páteře. Jako příčiny vzniku postižení uvádí autor mimo jiné vrozené vady páteře, měknutí kostí v období rychlého růstu, nedostatečnou výživu a pracovní přetěžování. Na rozvoji nemoci se může tak podílet plochá noha, jednostranné nošení břemen a špatné sezení ve škole. Léčbu je nutné zahájit co nedříve a předejít tak následným komplikacím. Mezi tyto komplikace Chlup řadí deformace hrudního koše s následným posunem vnitřních orgánů, srdeční vady a poruchy dýchání. Lékaři k léčbě využívají speciální cviky, masáže, správnou výživu, sádrové obvazy a šněrovačky (Chlup, J. 1925). Poslední uvedenou skupinou v evidenci je 300 dětí, jímž tělesné postižení vzniklo následkem křivice.

Rachitida se projevuje měknutím kostí s následným

zkřivením kostí, znetvořením kloubů a malým vzrůstem. Prevence nemoci spočívá ve správné výživě a v dostatku slunečního záření. U již vzniklých deformací se uplatňuje operativní léčba (Chlup, J. 1925). V další části publikace autor píše o nevýhodách péče poskytované v rodinách a upřednostňuje využívání institucionalizované péče. V rodinách je často bída, nevhodné hygienické prostředí, nesprávná životospráva. Rodiče nejsou také často dostatečně 51

vzděláni v prevenci či v následné péči, které dítě s postižením vyžaduje. V těchto případech může docházet k poruchám vůle, citů a chování. Rodiny si nemohou dovolit nákladnou, mnohdy dlouhotrvající léčbu či koupi ortopedických přístrojů. Na pomoci získávat potřebné finanční prostředky by se tak dle autora měly podílet organizace sociální péče. Výhody ústavní péče Chlup spatřuje v zajištění odpovídající odborné péče. Zmiňuje, že tělesné postižení vylučuje děti ze školy a zde přichází na řadu právě pobyt v ústavu. Zde se dítěti dostane vhodných vyučovacích a výchovných metod. Jako příklad autor uvádí dívku, jež nemá horní končetiny. Zvláštní výcvik se jí dostane v odborné škole v ústavu nikoliv v běžné škole (Chlup, J. 1925). J. Chlup se tak v publikaci zabývá vytvářením předsudků vůči lidem s tělesným postižením. Řada lidí se mylně domnívá, že se tyto osoby nemohou vyučit nějakému řemeslu. Autor uvádí nevhodnější řemeslu pro jedince s tělesným postižením, přičemž čerpá z hygienické výstavy v Drážďanech, kde bylo uvedeno 75 povolání, kterým byli tito jedinci vyučováni. V naší zemi Chlup upozorňuje na potřebu řešit otázky péče o lidi s postižením. Pokud se těmto otázkám stát nebude dostatečně věnovat, dochází dle autora ke škodám mravním i hospodářským. Tuto myšlenku doplňuje výrokem „Podle žebráků na ulicích možno souditi na mravní vyspělost národa“ (Chlup, J. 1925. s. 15). Přiloženými fotografiemi dokládá, že jedinci s tělesným postižením se při včasné a správné léčbě a výchově mohou vyučit řemeslu a najít uplatnění v běžném životě (Chlup, J. 1925). V závěru díla rozebírá autor nedostačující péči o lidi s postižením u nás a pro srovnání uvádí příklady stavu péče v cizině. V Německu se například nachází 65 ústavů a 59 poraden pro osoby se zdravotním postižením. V Prusku mají uzákoněnou péči o tyto osoby. Oproti tomu u nás máme jen Jedličkův ústav v Praze, ústav v Plzni, pro osoby německé národnosti ústav v Liberci, na Moravě ústav v Králově Poli a na Slovensku ústav ve Slavnici. Počet ústavů tak neodpovídá současné potřebě, neboť 11200 dětí potřebuje jejich péči. Ta se ve skutečnosti dostane jen 300 z nich. Stav Ústavu v Králově Poli považuje Chlup také za žalostný a jediným východiskem shledává jeho rozšíření o obytný pavilón. Poslední strana publikace apeluje na dobrosrdečnost lidí, kteří mají možnost se podílet na vybudování již zmiňovaného obytného pavilónu (Chlup, J. 1925).

52

Shrnutí V knize „Osud zmrzačelého dítěte“ Chlup podává ucelený obraz vnímání lidí s tělesným postižením a vymezuje pojem „mrzák“. Rozebírá jednotlivé složky péče o osoby s tělesným postižením a uvádí jeho rozdělení na vrozené a získané. Ty poté blíže specifikuje. V publikaci „O základních pojmech péče o mrzáčky“ je rozděluje na ty, co potřebují ústavní péči a ty, kterým bude stačit péče ambulantní. Vyzdvihuje potřebu diagnostiky, evidence a profesní přípravy jedinců s tělesným postižením. V další části knihy popisuje ústav v Brně. Opět se věnuje všem složkám kompletní rehabilitace. V díle „Péče o vadné“ uvádí autor seznam ústavů, zařízení a spolků zajišťující péči o lidi se zdravotním postižením v Čechách a na Moravě. Také píše o rozdělení osob se zdravotním postižením a ty pak ještě dělí na čtyři skupiny dle typu péče. Zdůrazňuje důležitost systematického vyhledávání osob s postižením, stanovení plánu péče a jeho zajištění, poskytování dostatečného množství informací. V poslední publikaci „Péče o mrzáčky Moravy a Slezska, její potřeba a nynější stav“ shrnuje Jan Chlup současný stav péče o lidi se zdravotním postižením na Moravě a Slezsku. V díle nás seznamuje se složením osazenstva ústavu dle jejich onemocnění. V závěru konstatuje nedostačující počet ústavů zajišťujících péči osobám s tělesným postižením ve srovnání např. s Německem.

53

4 Odkaz Jana Chlupa 4.1 Vznik a vývoj Centra Kociánka

Jedním z důležitých a významných odkazů Jana Chlupa bylo vybudování ústavu pro mládež s tělesným postižením v Brně, který svou činnost provozuje a vykonává dodnes. Budování bylo započato v době, kdy u nás ústavní péče o osoby s tělesným postižením neměla žádnou tradici. Jan Chlup se inspiroval prací a myšlenkami Prof. MUDr. Rudolfa Jedličky, který stál u zrodu prvního ústavu pro jedince s tělesným postižením v Praze v roce 1913. V roce 1919 Jan Chlup, jako teprve třicetiletý učitel, společně s dr. Otakarem Joklem zakoupil opuštěný zámeček v Králově Poli v Brně společně s přilehlým parkem a hospodářskými budovami za účelem zřízení ústavu (Smetana, J. 1950). Na výstavbě se tehdy podílely dvě dobrovolné organizace, a sice Zemský spolek pro léčbu a výchovu mrzáků na Moravě, jenž se přidružil k České zemské péči o mládež (Hronová, M. 1993). V těchto začátcích byla v ústavu k dispozici pouze jediná místnost. Ta sloužila jako poradna pro ambulantní jedince s postižením a pro konzervativní léčbu. Personál tvořil Jan Chlup a odborný učitel J. Weber. Oba se starali o výchovu chovanců. Manželka J. Webera měla na starosti ruční práce u svěřenců. Dalšími pracovníky ústavu byly kuchařka, dvě ošetřovatelky, služka v kuchyni, dvě pradleny a vrátný (Hronová, M. 1993). Toto personální obsazení bylo ovšem dostačující pouze v začátcích poskytované péče. V roce 1920 bylo totiž v péči ústavu pouze 18 žáků vyžadujících povinnou školní docházku a 11 dětí nad 14 let (Smetana, J. 1950). Koncem roku 1923 byla budova zámečku z důvodu její nedostatečnosti doplněna novostavbou umožňující vytvoření bytů pro učitele a mistry a pro ubytování dětí. Ve staré budově tak mohlo dojít k rozšíření školy a dílen. Bohužel i toto rozšíření bylo nevyhovující. Jan Chlup v roce 1925 zdůrazňoval, že tento stav, kdy v ústavu bylo 60 bytů pro děti a mládež s postižením, malá nemocnice, škola a několik dílen je neudržitelný a považoval za nutné a neodkladné jeho další rozrůstání (Chlup, J. 1925). V roce 1927 tak byla postavena hlavní část budovy pro cvičné dílny, kuchyně pro 250 osob, prádelna a bazén (Hronová, M. 1993). Mezi budováním rozsáhlé, komplexní ústavní péče u nás, podnikal Jan Chlup studijní cesty do zahraničí, kde se seznamoval, ale zároveň i inspiroval a nabýval 54

nových zkušeností v péči o osoby s postižením. V září 1927 absolvoval prohlídku Kellerova ústavu pro slabomyslné v Brejning následně jeho fungování a činnost popsal v článku otisknutém v časopise Péče o mládež „Péče o slabomyslné v Dánsku a Kellerův ústav v Brejning“. Následným, důležitým počinem Jana Chlupa v oblasti ústavní péče bylo sestavení nové koncepce. V roce 1928 ji uveřejnil Spolek pro zmrzačelé na Moravě a Slezsku pod názvem „Program vybudování ústavu pro zmrzačelé v Králově Poli“. Chlup zde seznamuje odbornou i laickou veřejnost s představou ideálního ústavu, který by splňoval veškeré požadavky kladené na péči o osoby s tělesným postižením „…teprve pak by plně mohl konati svoje blahodárné poslání a svým velikým významem zdravotním, kulturním i hospodářským státi se chloubou i prospěchem hlavního města Brna a celé země moravsko-slezské“ (Chlup, J. 1928, s. 12). V roce 1938 ústav disponuje již 100 lůžky v léčebném oddělení, kde se zároveň uskutečňuje vyučování dětí dlouhodobě upoutaných na lůžko. Dětský internát má 80 dětí se speciální čtyřstupňovou školou. Učňovský a studentský internát poskytuje praktický výcvik 80 jedincům s tělesným postižením, kteří mohou využívat 20 až 25 různých pracovních oborů. Další součástí je zaopatřovací oddělení, sloužící pro jedince, kteří se nemohou uplatnit na volném trhu práce a oddělení výcvikových dílen včetně provozních oddělení jako jsou kanceláře, kuchyň, prádelna, nemocnice a obytná oddělení (Chlup, J. 1938a). Dobové fotografie jsou uvedeny v příloze č. 3. Období druhé světové války značně ztěžovalo činnost ústavu v Brně Králově Poli. Ústav musel odolávat snaze o jeho poněmčení. Tomuto nátlaku odolal, pouze byl nucen přijmout vedení Němce dr. Karla Baldriana z Brna a některé požadavky. Z německých požadavků byly přijaty pouze ty, které hovořily ve prospěch ústavu (operační sál, ortopedický tělocvik) a samozřejmě ty, které by ohrožovaly při jejich nesplnění odpovědné vedoucí. Po několika pokusech o převzetí ústavu Němci „…zůstal pro dobro české věci v českých rukou i v českém duchu a vyšel z let okupace – jako snad žádný jiný v republice – bez podstatných škod“ (Chlup, J. 1945, s. 8). I v těchto těžkých letech se v roce 1940 podařilo otevřít novostavbu cvičných dílen pro výcvik, výchovu a zařazení dorostu s tělesným postižením do pracovního procesu. Dne 20. 8. 1945 byl ústav přejmenován na Zemský ústav tělesně vadných a v listopadu téhož roku se stal ředitelem J. Smetana, který následně kritizoval, spolu s dalšími pracovníky, 25 leté působení Jana Chlupa v ústavní péči (srov. Hronová, M. 1993; 1998). 55

V roce 1949 Jan Chlup sumarizoval veškeré své názory na pojetí ústavů pro jedince s tělesným postižením v publikaci „Návrh směrnic pro ústavní péči o vadnou mládež“. Proto, aby ústav splňoval svůj účel, měly být jeho součástí tato oddělení a zařízení: dětský domov, domov mládeže, odborné oddělení léčebné, školy příslušného typu,

výcvikové

oddělení

s dílnami,

hospodářstvím

zahradnictvím

a

jinými

výcvikovými příležitostmi, sociální oddělení, zařízení pro hospodářský provoz ústavu, rekreační zařízení. Dále Chlup uvádí, kdo a jakým způsobem zřizuje i ukončuje činnost ústavu. Kdo přijímá děti a mladistvé do ústavu a na čí žádost. Podrobně nás také seznamuje s řádem ústavu a zásadami pro vnitřní práci, personálním obsazením a jeho činnostmi. V tomto návrhu Jan Chlup dokázal rozpracovat stavbu i činnost ústavu do úplných detailů. V roce 1950 měl ústav sociální oddělení s rozsáhlou administrativou, ortopedické oddělení se 130 lůžky, speciální národní a zkrácenou střední školu se čtyřmi postupnými třídami, zařízení pro výchovu léčených dětí v předškolním věku, dvě třídy při nemocnici. Dále dětský internát, sedm ústavních dílen, internát pro dorost (Smetana, J. 1950). V roce 1969 došlo z podnětu tehdejšího ředitele ústavu Dr. Karla Navary k odhalení busty Jana Chlupa v ústavním parku. V této době v ústavu pracovala dvoutřídní mateřská škola, deset tříd základní devítileté školy, šest tříd základní odborné školy, osmnáct tříd učňovské školy a Lidová škola umění. V roce 1980 zde byla realizována psychologická a psychoterapeutická péče a ustanoveni dva ústavní psychologové. Bylo zřízeno střední odborné učiliště s osmi nově koncipovanými učebními obory a byl otevřen první ročník střední ekonomické školy pro mládež s tělesným postiženým a zdravotním znevýhodněním. Poprvé byly vyzkoušeny tři diferencované formy ústavní péče o svěřence, a to celoroční, týdenní a denní (www. kocianka.cz, online). Současné Centrum Kociánka zřizuje Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, které poskytuje celoroční i týdenní pobyty dětem a mládeži s tělesným postižením a druhotným mentálním postižením. Předškolní, školní, středoškolské a praktické vyučování se uskutečňuje přímo v areálu Kociánky. Nová budova střední školy F. D. Roosevelta, je s areálem propojena bezbariérovým chodníkem s výbornými službami (www. kocianka.cz, online). Vzdělávání spadá pod Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Centrum Kociánka tak pronajímá v rámci zajištění ucelené rehabilitace své prostory školám. Pro děti je k dispozici mateřská škola, základní škola, základní škola speciální a speciálněpedagogické centrum pro osoby s tělesným 56

postižením (www.skola-kocianka.cz, online). Centrum Kociánka zajišťuje následující služby: Domov pro osoby se zdravotním postižením, denní stacionář, týdenní stacionář, odlehčovací služby, sociálně-terapeutické služby s nabídkou tréning úklidu v interiéru a v exteriéru, administrativní dílna, farmářské práce na zahradě nebo u zvířat, univerzální dílna a kreativní dílna, chráněné bydlení, osobní asistenci, léčebnou rehabilitaci a zdravotnictví, stravování uživatelů i pracovníků (www. kocianka.cz, online). K Centru Kociánka patří i detašované pracoviště Březejc, poskytující denní stacionář, týdenní stacionář, sociálně-terapeutické služby probíhající ve třech dílnách – keramická, tkalcovská a univerzální, odlehčovací služby a léčebnou rehabilitaci (www.dsbrezejc.cz, online). Porovnáme-li minulý a současný stav ústavu, jeho oddělení, zařízení a služby, které poskytuje, nezbývá nám nic jiného, než konstatovat, že Jan Chlup odvedl velký kus práce, jenž si jistě zaslouží náš velký obdiv. Samozřejmě, že zaznamenáváme vývoj v poskytovaných službách osobám s tělesným postižením, ale základní podstata péče o ně (komplexní, včetně pracovního zařazení), kterou propagoval a do praxe úspěšně zaváděl Jan Chlup, zůstává zachována.

4.2 Komplexní rehabilitace v pojetí Jana Chlupa Se současným pojetím komplexní rehabilitace jsme se seznámili v první kapitole. Jan Chlup byl jeden z prvních a hlavních propagátorů tohoto uceleného pojetí péče o jedince s tělesným postižením u nás, které rovněž uplatňoval v ústavu v Králově Poli. Jan Chlup spatřoval v péči o jedince s tělesným postižením potřebu správného stanovení vzájemného poměru jednotlivých složek péče léčebné, výchovné, pracovní a sociální (Chlup, J. 1923). „Třeba zdůrazniti, že tyto základní způsoby péče o mrzáčka, rozdělivší se v praktickém provádění v četné menší činnosti a pracovní methody, nepůsobí jedna po druhé, nýbrž současně a souběžně za vzájemného prolínání a doplňování“ (Chlup, J. 1927, s. 2). Léčebná péče je první, která je jedinci s tělesným postižením poskytnuta. Tuto péči zajišťuje ortopéd za využití krvavých i nekrvavých metod a různých technických pomůcek. Chlup podotýká, že péče musí být poskytnuta rychle, důkladně a levně, aby se jedinec s postižením, co možná nejrychleji zapojil do pracovní i sociální oblasti. Komplikace tělesného postižení, které postihovaly jedince a bránily úspěšné léčbě v této 57

době, uvádí Jan Chlup následující – epilepsie, tuberkulóza plic, chudokrevnost, slepota či hluchoněmost. V léčebné péči Chlup klade důraz na nutnou spolupráci lékaře a pedagoga. Lékař má za úkol provádět tělesnou výchovu a sledovat a zkoumat jednak fyzickou a jednak psychickou unavitelnost dětí s postižením. Konzultace poskytuje i při léčbě prací ve škole i v dílně. Lékař zároveň zastává práci v poradně a má na starosti protetiku. Významnou měrou se také podílí na profylaxi vzniku tělesného postižení (Chlup, J. 1927). Výchovná a vyučovací činnost u jedinců s postižením vyžaduje dle Chlupa využití speciálního přístupu z důvodu odlišných projevů jejich osobnosti, jako jsou např. apatie, emoční labilita, hypobulie, nedostatek představ jako důsledek neschopnosti získávat vlastní zkušenosti, zvýšená unavitelnost. S touto výchovnou činností je třeba začít zároveň s léčebnou péčí, neboť dospělého jedince považuje Chlup za těžko vychovatelného a vyžaduje tak separaci malých dětí od starších jedinců. Specifika jednotlivých škol jsme uvedli v rešerši díla „O základních pojmech péče o mrzáčky“. Práce pedagogů s jedinci s postižením vyžaduje diagnostikování a respektování individuálních zvláštností každého dítěte. Učitel má usilovat o nápravu jeho chování, vytyčit mu nový cíl jeho života a podpořit jeho ctižádost, vůli a chuť toho cíle dosáhnout. Jan Chlup dodává, že při výchově osob s tělesným postižením je velmi důležité prostředí, které daného jedince obklopuje, ať už se jedná o osoby, které přijdou do styku s dětmi s postižením nebo věci či výchovné metody. „Ocitne-li se mrzák, obklopený v ústavě osobami, věcmi a poměry výchovně nejlépe a nejživotněji působícími, v myšlenkovém světě zdravých a uvěří-li v možnost státi se rovným členem jejich mravního a pracovního společenství, pak má základní výzbroj pro těžký sice, ale nadějný boj životní“ (Chlup, J. 1927, s. 8). Volba povolání a výcvik je třetí složkou ucelené rehabilitace dle Chlupa. Právě v pracovní rehabilitaci vidí Jan Chlup možnost jedince s postižením se realizovat a podílet na vlastním životě za využití svých vlastních sil, nabytých zkušeností a dovedností. Pro správnou volbu povolání je zbudována poradna pro volbu povolání, jejíž činnost je založena na zkušenostech z ústavní péče a na výzkumu věnujícímu se fyziologickým a psychologickým zvláštnostem osob s postižením. Součástí poradny pro volbu povolání je oddělení pro zaopatřování práce pro vyučené jedince a kancelář pro podpůrnou právní a hospodářskou činnost. V sociální oblasti se jedincům s těžkým postižením dostává z veřejných prostředků pouze existenční minimum. Stát neposkytuje žádné příspěvky na péči a ani není tato služba 58

legislativně ošetřena. Zákonité výhody jsou v této době poskytovány pouze válečným invalidům. „Zatím však je bohužel stav naší péče o zmrzačelé takovým, že není u nás ještě ani rozřešena otázka rozdělení funkcí k účelné kooperaci mezi dobrovolnými organizacemi, zeměmi a státem“ (Chlup, J. 1927, s. 10). V době, kdy Jan Chlup popsal ucelenou rehabilitaci, zajišťoval léčebnou péči zejména ortoped pomocí operací, léčení pomocí různých aparátů, tělocvikem a prací, masážemi, vodními a vzduchovými koupelemi, protézami (Chlup, J. 1927, s. 3). Zdravotní péče zaznamenala od té doby velký rozvoj, tedy i léčebná péče o osoby s tělesným postižením, přesto se i nadále využívá všech zavedených metod z doby působení Jana Chlupa. Dnešní péče je doplněna v oblasti fyzikální terapie léčbou ultrazvukem, dále různými terapiemi ať už za využití zvířete (canisterapie, hipoterapie) nebo využití speciálních terapií (muzikoterapie, arteterapie, psychoterapie), léčebná tělesná výchova je obohacena např. o Vojtovu metodu či Bobath koncept. Pedagogická rehabilitace má v obou případech ve svém centru zájmu dítě a vychází z jeho zájmu a úspěchu. V minulosti i současnosti je kladen důraz na ranou péči, na kterou navazuje vzdělávání v mateřské škole, základní škole a střední škole, ve kterých je kladen důraz na žákovu individualitu. V obou dobách pedagogická péče směřuje ke schopnosti samostatně řešit životní otázky a snaží se o zdárnou socializaci jedinců s postižením. Rozdíl zaznamenáváme v poměru výchovné a vzdělávací složky. Jan Chlup přiřazoval větší důležitost výchovné činnosti se zaměřením na motoriku před poskytováním vědomostí. Zároveň viděl výhody ve výchovné ústavní péči, ke které se my v dnešní době nepřikláníme. Jan Chlup také prosazoval zřízení ambulantních škol pro děti s tělesným postižením s domněnkou, že právě jen zde se jim dostane vzdělání za využití speciálních metod a vhodných pomůcek. Požadoval tak jejich odloučení od dětí zdravých, což se opět s naší dobou a naším pojetím péče neslučuje. Dnešní odborníci propagují inkluzivní vzdělávání, ve kterém se všichni bez rozdílu vzdělávají společně v rámci

jedné

školy.

Edukace

prováděná

v nemocnicích

u

dlouhodobě

hospitalizovaných dětí zavedená Janem Chlupem v ústavu se uskutečňuje do dnes. Chlup také vyzdvihoval potřebu dokonale poznat fyzickou i psychickou stránku osobnosti každého jedince, abychom je mohli následně správně formovat. Také my, ve dvacátém prvním století pro stanovení speciálních vzdělávacích potřeb vycházíme z komplexní diagnostiky. Pracovní rehabilitace již za Jana Chlupa sledovala důležitý cíl, který se v průběhu let nezměnil, a sice pracovní začlenění osob s postižením do společnosti. V sociální rehabilitaci volal Jan Chlup po nutnosti uzákonit povinnou péči 59

o jedince s postižením. Obě tyto složky zaznamenaly velký posun a jsou dnes obě legislativně ošetřeny. Sociální rehabilitaci i služby řeší zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v pozdějším znění předpisů a pracovní rehabilitaci a zaměstnávání osob se zdravotním postižením zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v pozdějším znění předpisů.

4.3 Koncepce péče o osoby s tělesným postižením Důležitou oblastí, které se Jan Chlup věnoval, a postupně ji celý život rozvíjel, byla péče o osoby s postižením, zejména tělesným. Péče zahrnovala již zmiňovanou komplexní rehabilitaci, díky které se následně vytvořil jednotný pracovní program pro každého jednotlivce s postižením. Plán respektoval individuální zvláštnosti osob s postižením a snažil se o jejich rychlou socializaci do společnosti. Před stanovením programu bylo důležité podrobné vyšetření jedince s určením správné diagnózy. Pro správnou organizaci péče byla rovněž dle Chlupa důležitá statistika, evidence, profylaxe a propagace osob s postižením, kterou by zajišťovaly poradny. Veškerá péče vyžaduje kooperaci všech odborníků, kteří se na ní podílejí. Vlastní péči pak Chlup dělí na ústavní a ambulantní (Chlup, J. 1927). Velký význam Jan chlup viděl v zavedení preventivní péče a ve vyhledávání jedinců s postižením. Dožadoval se vybudování instituce, kde by odborní lékaři včas podchytili nemocné děti a zahájili u nich včasnou, komplexní léčbu za účasti všech odborníků.

Do celkové péče zařazoval Jan Chlup i speciální výzkum, který byl

doposud nedostačující. Dalším důležitým odvětvím sociálně-zdravotní péče bylo poradenství. Jan Chlup chtěl zavést poradny po celém území republiky, jež by se také podílely na preventivní, depistážní, propagační činnosti a doporučovaly by jedincům s postižení ústavní péči a odbornou léčbu. Důsledkem preventivní i ústavní péče je sociální, pedagogická i léčebná péče. Její základní podmínkou byla statistika a evidence osob s postižením (Chlup, J. 1929). Této činnosti se Chlup věnoval velice podrobně a již v roce 1925 měl ústav v Králově Poli evidováno 2250 dětí s postižením do 16 let z Moravy (Chlup, J. 1925). Ke konci roku 1937 už to činilo 7819 osob (Chlup, J. 1938). Nezbytnou složkou léčebné, ale i pedagogické rehabilitace byla protézní péče. Zde Chlup poukazoval na potřebu neustále zvyšovat její technické provedení a po státu požadoval řešení financování těchto pomůcek. V pracovní rehabilitaci se již u Jana Chlupa objevuje myšlenka o povinnosti velkých podniků zaměstnávat v určitém 60

procentuálním zastoupení lidi s postižením. Co se týče legislativy, dovolával se Chlup potřeby uzákonit ústavní péči a legislativně zajistit poskytování veškeré, komplexní péče. Ideální řešení spatřoval Chlup ve spolupráci dobrovolných organizací, které podpoří financemi, administrativou a právním poradenstvím stát. K součinnosti dobrovolných organizací a státu je třeba zařadit i činnost zájmových organizací osob s postižením (Chlup, J. 1929). Jan Chlup v roce 1931 shrnul veškeré požadavky na péči o jedince s tělesným postižením

a

vytvořil

„Směrnice

k vybudování

péče

o

zmrzačelé

v zemi

Moravskoslezské“, která obsahuje výše popsané způsoby péče (Chlup, J. 1931). V roce 1947 byl konečně vydán zákon o organizaci péče o mládež, který splnil čtyři významné požadavky, o které usiloval i Jan Chlup. V první řadě prohlásil péči o mládež za složku veřejné správy sociální, za druhé svěřil tuto péči do rukou dobrovolných organizací. Dokázal zajistit dostatečný počet výkonných orgánů a zároveň jim poskytl plnou finanční úhradu ze státních prostředků (Chlup, J. 1950). Jan Chlup a jeho systém péče o jedince s postižením je v mnohém jistě srovnatelný se současným stavem, přesto stále dochází k jejímu vývoji, stejně jako se vyvíjí samotné chápání pojmu postižení, pojmu „mrzák“ – osoba s tělesným postižením či samotný přístup k nim. „Mrzák“ byl Chlupem definován jako osoba žijící většinou v nepříznivém sociálním prostředí s omezenou pohyblivostí těla, jež mohou být doprovázeny i duševními poruchami (Chlup, J. 1927). Současní odborníci v definování tělesného postižení nezmiňují a nedávají do souvislostí s postižením prostředí jedince, ve kterém žije, věnují se pouze částečnému či úplnému omezení hybnosti, které např. M. Sovák považuje za společný znak osob s tělesným postižením (Sovák, M. 1980). V čem se ovšem Jan Chlup shoduje se současníky, je, že důsledky primárního postižení následně postihují celou osobnost jedince, tedy oblast biologickou, sociální a psychologickou. „Tělesný, duševní, a společenský růst a vývoj vadné mládeže je omezen nebo znesnadněn původními nebo následnými poruchami a odlišnostmi jejich biologické, psychologické a sociologické osobnosti“ (Chlup, J. 1949a, s. 4). I dnes je velký důraz kladen na preventivní péči, která je jistě mnohem více propracovaná i díky velkému rozvoji zdravotnictví a v něm využívaných vyšetřovacích metod. Stále se za důležitou považuje depistáž a následná spolupráce lékařů, pedagogů a dalších odborníků. Také v této době máme k dispozici poradny, které jsou již úzce specializované na dané postižení (SPC) a poskytují rovněž poradenství dětem a jejich zákonným zástupcům i školám, ve vzdělávání preferujeme inkluzivní přístup 61

respektující potřeby každého jednotlivce s jeho speciálními vzdělávacími potřebami. Také nyní se uplatňuje součinnost nestátních neziskových organizací a státu. Zaobíráme se výzkumem i diagnostikou, kterou rovněž považujeme za nezbytnou pro stanovení následné péče o jedince s postižením.

4.4 Vzdělávání speciálních pedagogů, analýza odkazu Jana Chlupa v komparaci s dnešní dobou Jan Chlup je osobnost, která se významně vepsala do historie speciální pedagogiky a svou různorodou činností zaměřenou na jedince s tělesným postižením, jež svou šířkou postihovala péči o ně od A až po Z, ji s určitostí obohatila. On sám se zhostil role učitele, ředitele, vychovatele, ekonoma, sociálního pracovníka a také publicisty s velkým nasazením jemu vlastním a seznamoval se a poznával řadu skutečností a zároveň získával zkušenosti ze všech těchto oblastí. Výslednicí bylo veliké dílo postihující činnosti pedagogické, organizační i publikační (Hronová, M. 1993). Kromě odkazů, kterým jsme se věnovali výše, tj. budování ústavu a ústavní péče, komplexní rehabilitaci a celkové péči, které je zapotřebí pro zajištění kvalitního života osob s postižením, zaměřil Jan Chlup svou pozornost také na vzdělávání a zkoušky budoucích speciálních pedagogů. Chlup v úvodu své publikace zaměřené na vzdělávání pedagogů pracujících ve speciálních školách cituje ministerské nařízení o učitelských ústavech z roku 1886. „Kde k tomu příležitost, buďte žáci IV. ročníku seznámeni s metodou, kterak vychovávati a vyučovati děti hluchoněmé, slepé a slabomyslné; žáci staňtež se způsobilými, aby takové děti do ústavů pro ně určených připravovati dovedli, ku kterémužto konci nechať zemští úřadové školní všude tam, kde to provésti lze, zařídí krátké učebné kursy. Dále seznamtež se žáci IV. ročníku, naskytuje-li se k tomu příležitost, s ústrojím mateřských škol a vychovatelkami pro děti zpustlé“ (sec. cit. In Chlup, J. 1930, s. 1). A i přesto Chlup považoval tehdejší vzdělávání pedagogů za vysoce nedostačující. Upozorňoval na to, že vystudovaný pedagog není po absolvování školy vybaven dostatečnými informaci, nebo dokonce nemá žádné znalosti z oboru věnujícímu se dětem s jakýmkoliv druhem postižení. V této době nebyly k dispozici osnovy „..z nauky o výchově dětí hluchoněmých, mravně vadných, nevidomých a tělesně zmrzačelých…“, dle kterých by se budoucí speciální pedagogové vzdělávali (Chlup, J. 1930, s. 4). Východisko z této situace viděl Jan Chlup 62

ve zřízení školy pro vzdělávání speciálních pedagogů trvající dva semestry. Východisko však neviděl ve vybudování pěti dvousemestrových škol zaměřených vždy na jeden druh postižení, ale byl si vědom toho, že málokteré dítě se potýká pouze s jedním postižením „…dítě zmrzačelé může býti debilní nebo nedoslýchavé atd.“. Pedagog tedy musí „…ovládati všechny obory pedopathologie“ (Chlup, J. 1930, s. 27). V páté kapitole publikace „Návrh na úpravu vzdělávání a zkoušek učitelstva škol speciálních“ Chlup detailně popsal program školy pro speciální pedagogy. Ten byl zaměřen jednak na získávání teoretických znalostí z jednotlivých předmětů, jednak na absolvování praxe v různých ústavech. Šestá kapitola pak obsahuje zkušební řád této školy (Chlup, J. 1930). Odpovídající vzdělání vyžadoval Jan Chlup i u ošetřovatelek a pěstounek starajících se o děti s tělesným postižením. V ústavu se tak pořádaly ošetřovatelskovychovatelské kurzy (srov. Hronová, M. 1993; 1998). Pro Jana Chlupa však bylo důležité, kdo se stane budoucí ošetřovatelkou. Zaujímal názor, že ne každý se pro tuto práci hodí. V roce 1943 sepsal „Psychotechnické posudky z prakse kursistek. Instrukce k pozorování a zapisování.“, jehož účelem bylo vytvoření si obrazu o osobnosti budoucí ošetřovatelky. Posudek se zaměřoval na obecnou inteligenci, praktickou inteligenci, způsob práce a výkonnost a charakter zkoumané osoby (Chlup, J. 1943). Vzdělávání speciálních pedagogů hrálo a stále hraje důležitou roli v oboru speciální pedagogiky. Přestože k otevření studia oboru „pedopatologie“ (dnešní speciální pedagogika) na pedagogických fakultách došlo až v roce 1946, byl si již Jan Chlup této skutečnosti plně vědom a věnoval ji také patřičnou pozornost. V dnešní době se nesoustředíme pouze na vzdělávání speciálních pedagogů, kteří při svém vzdělávání nezískávají odborné znalosti pouze z jimi zvolené specializace, ale osvojují se poznatky ze všech oborů speciální pedagogiky (tak, jak to preferoval i Jan Chlup), ale pozornost je věnována i běžným pedagogům. Právě u nich se setkáváme s nedostatečnými znalostmi při vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a jejich doplnění je v době propagující inkluzivní přístup jistě nutností. Na závěr této kapitoly uvádíme stručnou rekapitulaci odkazů Jana Chlupa pro speciální pedagogiku. Za velké a významné dílo lze považovat vybudování Ústavu v Králově Poli, jehož činnost se v průběhu let rozrůstala a zdokonalovala právě díky Janu Chlupovi. Ten ústavní péči zasvětil velkou část svého života a považoval ji za 63

stěžejní v péči o děti a mládež s postižením. Činnost Centra Kociánka zůstala zachována do dnešní doby, ale s myšlenkou preference ústavní péče se současní odborníci neztotožňují. Na první místo v péči o dítě s postižením staví vždy zákonné zástupce, ke kterým, stejně jako k dítěti směřuje včasná péče. „Je patrný vývoj modelu včasné pomoci soustředěné na dítě k modelu zaměřenému na rodinu“ (Vítková, M. 2006, s. 129). Jan Chlup ve svých publikacích upozorňuje na potřebu zahájení včasné edukace a propojenosti složky medicínské s pedagogickou. Ta ovšem opět měla směřovat pouze k dítěti. Dalším odkazem je pojetí ucelené rehabilitace, jejíž složky Jan Chlup propagoval a jejichž propojenost v péči o osoby s postižením považoval za stěžejní. Toto pojetí dosud nebylo překonáno a i odborníci zabývající se touto problematikou v dnešní době uvádí základní dělení komprehenzivní rehabilitace na léčebnou, pedagogickou, sociální a pracovní. Za zvlášť významný odkaz lze považovat profesní přípravu jedinců s tělesným postižením, které Jan Chlup věnoval velkou pozornost a považoval ji za významnou a potřebnou pro budoucí uplatnění těchto osob s následnou sociální integrací do společnosti. I dnes je této oblasti věnována velká pozornost. K edukaci se přidala i snaha o rozvoj poradenských služeb, poskytující kariérní poradenství a spolupracující s úřady práce (Vítková, M. 2006). Rovněž dnes je cílem těchto služeb uplatnění osob s postižením na otevřeném trhu práce. Při komparaci tehdejší stavu péče o osoby s postižením se současným lze konstatovat, že Jan Chlup byl významnou osobností v oblasti somatopedie a speciální pedagogiky, který v mnoha ohledech předběhl svou dobu a jehož myšlenky byly nadčasové. V dnešní době odborníci pracující v oboru somatopedie upozorňují na důležitost komplexní diagnostiky osob s postižením s následným zahájením včasné intervence s využitím týmové spolupráce. Jan Chlup sám vedl záznamy o jednotlivých schopnostech a dovednost svých žáků, včetně portfolia jejich školní práce. Tuto jeho činnost aplikujeme i nyní, v podobě diagnostických domén a analýzy výsledků činnosti. Již ve své době považoval za důležité vzdělávat děti s postižením a neosvobozovat je od plnění školní docházky. Poukazoval na nedostačující péči a pozornost, která těmto žákům byla věnována v běžné škole, na jejich časté vyloučení a izolaci během vyučování. Z tohoto důvodu požadoval zřízení škol zaměřených na tyto žáky s využitím speciálních metod respektujících individuální potřeby každého jedince. Už tehdy věděl, že každý žák má své speciální vzdělávací potřeby s ohledem na jeho fyzické a psychické schopnosti a dovednosti. Důraz, který kladl na včasné propojení medicínské a pedagogické péče, chtěl Jan Chlup podpořit zřízením přípravné třídy. Její náplň 64

odpovídala dnešní mateřské škole s upravenými podmínkami pro děti s tělesným postižením, od rozvoje motoriky, smyslového vnímání, analyticko-syntetické činnosti, kreslení, ruční práce až po logopedickou péči. Nadčasovost lze spatřovat i v uvědomění si vlivu tělesného postižení na osobnost. Jan Chlup si byl plně vědom toho, že tělesné postižení je primární postižení, které ovlivňuje vývoj člověka a může následně vést ke vzniku sekundárního postižení s ovlivněním celé osobnosti jedince. Pokrokový byl Jan Chlup v péči o osoby s různými deformacemi. Pořádal kurz na „výcvik ochablých a náhradních

dílů“.

V současnosti

lze

tuto

péči

přirovnat

k aplikaci

speciálněpedagogických metod, a sice reedukaci, kompenzaci a rehabilitaci. Velký přínos Jana Chlupa v oblasti péče o jedince s tělesným postižením byl značný rozvoj oblasti zaměřující se na jejich profesní orientaci a uplatnění. Otázka profesní orientace a profesního uplatnění osob s postižením patří stále k aktuálním tématům. Těm odborná populace věnuje velkou pozornost a neustále pracuje na nalezení ideálního řešení. Svou dobu rovněž předběhl požadavkem uzákonit péči o osoby s postižením, které by jim zajišťovalo právo na vzdělání, na sociální zabezpečení včetně povinnosti zaměstnávat tyto lidi. Tyto požadavky přetrvaly několik desetiletí a teprve na přelomu dvacátého a jednadvacátého století byly legislativně ošetřeny, s tím, že se v průběhu dalšího vývoje společnosti tyto zákony a vyhlášky neustále revidují, obměňují a doplňují.

Shrnutí Do historie oboru somatopedie, který se podílel na jejím vývoji, neodmyslitelně patří Jan Chlup. Ten navázal a v mnohém i rozšířil činnost Prof. MUDr. Rudolfa Jedličky. Celý život se věnoval dětem, mládeži, ale dospělým jedincům s postižením. Podrobně rozpracoval koncepci péče o ně, a to od jejich narození, přes školní léta věnovaná edukaci s následnou profesní přípravou, po dospělost s pracovním uplatněním a snahou o jejich socializaci do společnosti. Komplexní rehabilitaci se složkou léčebnou, pedagogickou, pracovní a sociální doplnil prevencí, depistáží, profylaxí, poradenstvím, protetikou a finančním a sociálním zabezpečením osob s tělesným postižením. Důraz kladl také na odbornost svou, ale i všech ostatních, kteří se měli nějakým způsobem podílet na dané péči. Neopomenul potřebu řádně vzdělávat budoucí speciální pedagogy. Jan Chlup byl člověk věnující se ve svém životě různorodé činnosti, která však vždy směřovala k druhým lidem s jasným cílem jim pomoci. Od této myšlenky 65

neustoupil ani přes různé překážky jakými byla např. druhá světová válka či „protichlupovská“ kampaň v důsledku znelíbení se určitým lidem.

66

Závěr Jan Chlup byl jistě velkou osobností, která svůj život zasvětila a obětovala ve prospěch druhých, ve prospěch lidí s tělesným postižením. Veškeré své úsilí nasměroval právě k nim a to v době, kdy tato péče u nás neměla ještě žádné kořeny. Zprvu si Chlup ve své práci počínal intuitivně, postupně si zvyšoval klasifikaci, podnikal cesty do zahraničí, kde hledal inspiraci a sbíral zkušenosti, které se následně snažil uplatnit v Ústavu pro tělesně postiženou mládež v Brně-Králově Poli. Své prospěšné činnosti se nevzdal ani po odchodu z ústavu. Jako referent pro mládež s postižením se i nadále mohl podílet na rozvoji sociální, výchovné a zdravotní péče. Hlavním odkazem díla Jana Chlupa je současné Centrum Kociánka, které v roce 1919 založil a zasloužil se o jeho rozvoj, stejně tak jako o rozvoj péče o jedince s tělesným postižením. Zvláštní pozornost věnoval profesní přípravě, ale i včasnému zahájení péče o tyto osoby. Celý život se snažil neustále rozšiřovat služby, pomocí nichž by všem lidem s postižením zajistil možnost na plnohodnotný život. V jeho dílech se setkáváme s myšlenkou prevence, evidence, depistáže, kvalitní diagnostiky, poradenství, edukace, sociálního zabezpečení a zaměstnanosti a erudovaného speciálního pedagoga. Myšlenky i činy Jana Chlupa byly v mnoha ohledech nadčasové a jsou i dnes využitelné a inspirující při práci s jedinci s postižením. Cílem diplomové práce byla analýza činnosti a díla jednoho z významných představitelů oboru somatopedie – Jana Chlupa, prvního ředitele Ústavu pro tělesně postiženou mládež v Brně a zakladatele komplexní rehabilitační péče o tělesně postižené na Moravě. První kapitola popisuje vývoj oboru somatopedie, vývoj společnosti k osobám s tělesným postižením. Vymezuje pojem postižení, komplexní rehabilitaci a mapuje vývoj ústavní péče u nás. Druhá, třetí i čtvrtá kapitola je zaměřena na život, dílo a odkaz Jana Chlupa. Práce má teoretický charakter. „Ředitel Jan Chlup byl po více než dvacet let odvážným a spolehlivým ukazatelem nových směrů ústavní péče, neboť byl mu jasný cíl a znal dobře své pracovní pole“ (Smetana, J. 1950, s. 40).

67

Shrnutí Diplomová práce pojednává o významném představiteli oboru somatopedie a osobnosti speciální pedagogiky Janu Chlupovi. Ten svou celoživotní práci věnoval lidem s tělesným postižením. Diplomová práce je dělena do čtyř kapitol. První kapitola sleduje vývoj oboru somatopedie, přístupů k lidem s postižením, chápání pojmu postižení a ústavní péče. Vymezuje pojem komprehenzivní rehabilitace. Druhá kapitola mapuje život a organizátorskou, pedagogickou a publikační činnost Jana Chlupa. Třetí kapitola obsahuje rešerše vybraných pedagogických děl. Čtvrtá kapitola přibližuje odkaz Jana Chlupa v oblasti péče věnované jedincům s tělesným postižením.

68

Summary The thesis discusses about Jan Chlup, the important performer of education of people with physical impairment and personality of special education . He devoted his life's work to people with physical disabilities. The thesis is divided into four chapters. The first chapter follows the development of the field education of people with physical impairment, attitudes towards people with disabilities, understanding the concept of disability and institutionalization. It defines the concept of comprehensive rehabilitation. The second chapter covers the life and organizational, educational and publishing activities of Jan Chlup. The third chapter contains research of selected educational works. The fourth chapter discusses the reference of Jan Chlup in the attention to people with physical disabilities.

69

Použité zdroje BARTOŇOVÁ, M. Současné trendy v edukaci dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v České republice. Brno: MSD, 2005. ISBN 80-86633-37-3. BARTOŇOVÁ, M., VÍTKOVÁ, M. Strategie ve vzdělávání dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-158-4. EDELSBERG, L. Defektologický slovník. Jinačovice: Nakladatelství H&H, 2000. ISBN 80-86022-76-5. FIALOVÁ, I., OPATŘILOVÁ, D., PROCHÁZKOVÁ, L. Somatopedie. Brno: Paido, 2012. ISBN 978-80-7315-233-8. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 807178-303-X. HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-040-2. HRONOVÁ, M. Jan Chlup – zakladatel komplexní rehabilitační péče o tělesně postižené na Moravě. In: Speciální pedagogika 8, s. 7-15, Olomouc, UP – 1998. HRONOVÁ, M. Významné osobnosti v historii somatopedie I. Olomouc: UP, 1993. HRUŠKA, J. Komplexní systém výchovně vzdělávací péče o děti a mladistvé s tělesným postižením. Praha: Septima, 1995. ISBN 80-8580-147-7. CHLUP, J. Dnešní stav péče o zmrzačelé v Československé republice. In časopis The Crippled Child, 1935. CHLUP, J. Ideový a stavební program dětské ozdravovny typu B /pro děti ve školním věku/. Brno, 1946. CHLUP, J. Kousek domácí fronty. Brno, Zemský spolek pro péči o zmrzačelé v Brně, 1945. CHLUP, J. Návrh na úpravu vzdělávání a zkoušek učitelstva škol speciálních. Brno, 1930.

70

CHLUP, J. Návrh směrnic pro ústavní péči o vadnou mládež. Brno, 1949. CHLUP, J. O základních pojmech péče o mrzáčky. Praha, 1927. CHLUP, J. Osud zmrzačelého dítěte. Brno, Československá zemská péče o mládež, 1923. CHLUP, J. Péče o mládež v Československu. Brno, 1945-50. CHLUP, J. Péče o mrzáčky Moravy a Slezska, její potřeba a nynější stav. Brno, Zemský spolek pro léčbu a výchovu mrzáčků na Moravě, 1925. CHLUP, J. Péče o slabomyslné v Dánsku a Kellerův ústav v Brejning. In Péče o mládež, VI., 1927, č. 10. CHLUP, J. Péče o vadné. Brno, Zemský spolek pro péči o zmrzačelé v Brně, 1941. CHLUP, J. Péče o zmrzačelé v zemi Moravskoslezské /ČSR/. In časopis Glas nedužnih. 1938a. CHLUP, J. Podmínky a zásady pro budování a provádění péče o zmrzačelé v Československu. In: Nápravná pedagogika, Praha, XXVI, 1950, č. 3. CHLUP, J. Program a plán k vybudování péče o zmrzačelé v zemi moravskoslezské. Brno, Zemský spolek pro péči o zmrzačelé v Brně, 1931. CHLUP, J. Program vybudování ústavu pro zmrzačelé v Králově Poli. Brno, 1928. CHLUP, J. První dvě léta jugoslávské akce v Československu. Praha, 1948. CHLUP, J. Psychotechnické posudky z prakse kursistek. Instrukce k pozorování a zapisování. Brno, 1943. CHLUP, J. Součinnost, dobrovolné organizace, země a státu v péči o zmrzačelé, hlavně se zřetelem ku potřebám země moravskoslezské. Zvláštní otisk z „Výroční zprávy zemského spolku pro péči o zmrzačelé v Brně za rok 1929.“ Brno, 1929. CHLUP, J. Výcvik, výchova, a zařazení zmrzačelého dorostu učňovského. Proslov. Brno, 1940. CHLUP, J. Vývoj péče o dítě v ČSR. Brno, 1945-50.

71

CHLUP, J. Zmrzačelý v ústavní péči. Z ústavu pro zmrzačelé v Brně-Králově Poli. Brno, 1938. CHLUP, J. Zvítězí také Jiřinka? Brno, 1941. JANÍKOVÁ, M., VLČKOVÁ, K. a kol. Výzkum výuky: tematické oblasti, výzkumné přístupy a metody. Brno: Paido, 2009. ISBN 978-80-7315-180-5. JANKOVSKÝ, J. Ucelená rehabilitace. Praha: Triton, 2006. ISBN 80-7254-730-5. JESENSKÝ, J. Uvedení do rehabilitace zdravotně postižených. Praha: UK, 1995. ISBN 80-7066-941-1. KÁBELE, F., KOLLÁROVÁ, E., KOČÍ, J., KRACÍK, J. Somatopedie. Praha: Karolinum, 1992. ISBN 80- 7066-533-5. KÁBELE, F., KOLLÁROVÁ, E., KRACÍK, J. Vývoj a stav péče o tělesně postiženou mládež. In KÁBELE, F., KOLLÁROVÁ, E., KOČÍ, J., KRACÍK, J. Somatopedie. Praha: Karolinum, 1992. ISBN 80-7066-533-5. KLÍMA, J. V. Péče o zmrzačelé v Československu. Praha 1929 KOCUROVÁ, M. Speciální pedagogika pro pomáhající profese. Plzeň: ZČU 2002. ISBN 80-7082-844-7. KRAUS, J., ŠANDERA, O. Tělesně postižené dítě. Praha: SPN, 1975. 14-324-75. KRIVOŠÍKOVÁ, M. Úvod do ergoterapie. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-2472699-1. KUDLÁČOVÁ,

B.

Antropologická

východiska

přístupů

k lidem

s postižením

v evropském kontextu. In LECHTA, V. Základy inkluzivní pedagogiky. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-679-7. LECHTA, V. Dejiny starostlivosti o postihnutých. In VAŠEK, Š. Špeciálna pedagogika. Bratislava: SPN, 1994. LECHTA, V. Základy inkluzivní pedagogiky. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367679-7. LEONHARDT, A. – LECHTA,V. a kol. Inkluzívna pedagogika ako odbor, princip i politikum verzus jej realizácia. In Efeta, 17, 2007, č. 2, s. 2-5.

72

MATOUŠEK, O. Ústavní péče. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. ISBN 80858-5008-7. MICHALÍK, J. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-859-3. MONATOVÁ, L. Pedagogika speciální. Brno: MU, 1996. ISBN 80-210-1009-6. MONATOVÁ, L. Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska. Brno: Paido, 1996, 1998. ISBN 80-85931-20-6. ISBN 80-85931-60-5. MÜHLPACHR, P. Gerontopedagogika. Brno: MU, 2004. ISBN 80-210-3345-2. MÜLLER, O. Terapie ve speciální pedagogice. Olomouc, UP, 2007. ISBN 80-2441075-3. NOVOSAD, L. Lidé s tělesným postižením. In MICHALÍK, J. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-859-3. OPATŘILOVÁ, D. Analýza současného stavu inkluzivního vzdělávání v České republice u jedinců s tělesným postižením v předškolním a základním vzdělávání. Brno: MU, 2009. ISBN 978-80-210-5030-3. OPATŘILOVÁ, D. Edukace osob s těžkým postižením a souběžným postižením více vadami. Brno: MU, 2013. ISBN 978-80-210-6221-4. OPATŘILOVÁ, D. Teoretická východiska. In OPATŘILOVÁ, D., ZÁMEČNÍKOVÁ, D. Somatopedie. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-137-9. OPATŘILOVÁ, D. Teoretická východiska. In FIALOVÁ, I., OPATŘILOVÁ, D., PROCHÁZKOVÁ, L. Somatopedie. Brno: Paido, 2012. ISBN 978-80-7315-233-8. PIPEKOVÁ, J. Osoby s mentálním postižením ve světle současných edukativních trendů. Brno: MSD, spol. s. r. o., 2006. ISBN 80-86633-40-3. PIPEKOVÁ, J., VÍTKOVÁ, M. Uvedení do speciální pedagogiky. In PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2010. ISBN 978-80-7315-198-0. POPELÁŘ, B. Přehled dějin péče o vadnou mládež. Ostrava 1955. PROCHÁZKOVÁ, L. Podpora osob se zdravotním postižením při integraci na trh práce. Brno: MSD, 2009. ISBN 978-80-7392-094-4.

73

PROCHÁZKOVÁ, L. Poradenství a podpora při integraci do pracovního života. In OPATŘILOVÁ, D., PROCHÁZKOVÁ, L. Předprofesní a profesní příprava jedinců se zdravotním postižením. Brno: MU Didot, 2011. ISBN 978-80-210-5536-0. PRŮCHA, J. Pedagogický výzkum. Uvedení do teorie a praxe. Praha: UK, 1995. ISBN 80-7184-132-3. RENOTIEROVÁ, M. Některé významné osobnosti oboru somatopedie v českých zemích – přátelé jedinců s tělesným postižením. Olomouc: UP, 2007. ISBN 978-80-2441-861-2. RENOTIEROVÁ, M. Somatopedické minimum. Olomouc: UP, 2003. ISBN 978-802440-532-2. RENOTIEROVÁ,

M.

Speciální

pedagogika

osob

s postižením

hybnosti.

In

RENOTIEROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. Speciální pedagogika. Olomouc: UP, 2006. ISBN 80-244-1475-9. SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1733-3. SMETANA, J. Jan Chlup šedesátníkem. In: Nápravná pedagogika, Praha, XXVI, 1950, č. 2. SOVÁK, M. Nárys speciální pedagogiky. Praha: SPN, 1980, 1986. 14-072-86. ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. Praha: Portál, 2000, 2011. ISBN 978-80-7367889-0. VÁGNEROVÁ, M., MOUSSOVÁ, H., ŠTĚCH, S. Psychologie handicapu. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-7184-929-4. VALENTA, M., MICHALÍK, J., LEČBYCH, M. Mentální postižení: v pedagogickém, psychologickém a sociálně-právním kontextu. 1. vyd. Praha: Grada, 2012. ISBN 97880-247-3829-1. VALENTA, M., MÜLLER, O. Psychopedie. Praha: Parta, 2009. ISBN 978-80-7320137-1. VAŠEK, Š. Základy špeciálnej pedagogiky. Bratislava: Sapientia, 2003. ISBN 80-9687970-7. VÍTEK, J., VÍTKOVÁ, M. Mezinárodní klasifikace funkčnosti, postižení a zdraví. In VÍTKOVÁ, M. Vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami I. Brno: Paido, 2007. 978-80-7315-163-8.

74

VÍTKOVÁ, M. Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví. In OŠLEJŠKOVÁ, H., VÍTKOVÁ, M., Východiska, podmínky a strategie ve vzdělávání žáků s těžkým postižením na základní škole speciální. Brno: MSD, 2014. ISBN 978-80210-6673-1. VÍTKOVÁ, M. Paradigma somatopedie. Brno: MU, 1998. ISBN 80-210-1953-0. VÍTKOVÁ, M. Prostředky ucelené rehabilitace. In OŠLEJŠKOVÁ, H., VÍTKOVÁ, M., Východiska, podmínky a strategie ve vzdělávání žáků s těžkým postižením na základní škole speciální. Brno: MSD, 2014a. ISBN 978-80-210-6673-1. VÍTKOVÁ, M. Somatopedické aspekty. Brno: Paido, 1999. ISBN 80-859-3169-9. VÍTKOVÁ, M. Somatopedické aspekty. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315-134-0. VÍTKOVÁ, M. Somatopedie. Klasifikace pohybových vad. In PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2010. ISBN 978-80-7315-198-0. VÍTKOVÁ, M. Teoretická východiska speciální pedagogiky. In OPATŘILOVÁ, D., NOVÁKOVÁ, Z. Raná podpora a intervence u dětí se zdravotním postižením. Brno: MU, 2012. ISBN 978-80-5880-4. VÍTKOVÁ, M. Teoretická východiska speciální pedagogiky. In OPATŘILOVÁ, D., VÍTKOVÁ, M. Speciálně pedagogická podpora dětí a mládeže se speciálními vzdělávacími potřebami mimo školu. Brno: MU, 2011. ISBN 978-80-5693-0. VOTAVA, J. a kol. Ucelená rehabilitace osob se zdravotním postižením. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-247-0708-5. ZASZKALICZKY, P. Proměny paradigmatu – od segregace k inkluzi. In LECHTA, V. Základy inkluzivní pedagogiky. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-679-7.

Internetové zdroje Historie Ústavu sociální péče pro tělesně postižené v Hrabyni [online]. Centrum sociálních služeb Hrabyně [cit. 25. ledna 2014]. Dostupné na World Wide Web: . Historie DS Březejc [online]. Centrum Kociánka, pracoviště Březejc [cit. 25. ledna 2014]. Dostupné na World Wide Web: . Integrace a inkluze [online].[cit. 25. ledna 2014]. Dostupné na World Wide Web: .

75

Historie Ústavu sociální péče pro osoby s tělesným postižením Zbůch [online]. Centrum pobytových a terénních sociálních služeb Zbůch [cit. 25. ledna 2014]. Dostupné na World Wide Web: . Ze stoleté historie Jedličkova ústavu a škol [online]. Zdravotnictví. Medicína [cit. 25. ledna 2014]. Dostupné na World Wide Web: . Definice rehabilitace [online]. Mezinárodní klasifikace funkční schopnosti, disability a zdraví [cit. 25. ledna 2014]. Dostupné na World Wide Web: . Zákon o sociálních službách [online]. Úplné znění [cit. 25. ledna 2014]. Dostupné na World

Wide

Web:


sluzbach/>. Zaměstnávání osob se zdravotním postižením [online]. Zákony pro lidi [cit. 25. ledna 2014]. Dostupné na World Wide Web: . Augustin Bartoš [online].[cit. 25. ledna 2014]. Dostupné na World Wide Web: . Nejstarší sociální ústavy [online]. Český rozhlas [cit. 25. ledna 2014]. Dostupné na World Wide Web: . Historie Jedličkova ústavu a škol [online]. Jedličkův ústav a školy [cit. 25. ledna 2014]. Dostupné na World Wide Web: . Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb [online]. Rezidenční péče [cit. 25. ledna 2014]. Dostupné na World Wide Web: . Standardy kvality sociálních služeb [online]. MPSV [cit. 25. ledna 2014]. Dostupné na World Wide Web: . Životopis prof. MUDr. Rudolfa Jedličky [online]. Ústav pro péči o matku a dítě [cit. 25. ledna 2014]. Dostupné na World Wide Web: .

76

Seznam příloh Příloha č. 1: Koncepce současné činnosti Jedličkova ústavu Příloha č. 2: Fotografie z historie Jedličkova ústavu Příloha č. 3: Fotografie z historie Centra Kociánka

77