MASARYKOVA UNIVERZITA. Holandská nemoc: komparace Austrálie a Kanady Bakalářská práce

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy

Holandská nemoc: komparace Austrálie a Kanady Bakalářská práce

Lukáš Trnka UČO: 274034 Obor: Mezinárodní vztahy (MV) Imatrikulační ročník: 2008

Vedoucí práce: Mgr. Jan Osička

Brno, 2012 1

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Holandská nemoc: komparace Austrálie a Kanady“ vypracoval samostatně, s využitím zdrojů uvedených sekci LITERATURA A ZDROJE. V Brně dne ……………

Lukáš Trnka ……………………. 2

OBSAH 1.

2.

3.

4.

Úvod .................................................................................................................................... 4 1.1.

Uvedení do problematiky ............................................................................................ 4

1.2.

Struktura a cíle práce ................................................................................................... 6

Teoretická část .................................................................................................................... 7 2.1.

Prokleté bohatství ........................................................................................................ 7

2.2.

Holandská nemoc ...................................................................................................... 11

2.3.

Specifikace indikátorů ............................................................................................... 12

Austrálie ............................................................................................................................ 14 3.1.

Těžební průmysl v historické perspektivě ................................................................. 16

3.2.

Uhlí a železná ruda .................................................................................................... 17

3.3.

Ropa a zkapalněný zemní plyn .................................................................................. 20

3.4.

Vliv na ekonomiku .................................................................................................... 21

Kanada .............................................................................................................................. 23 4.1.

Ropa a zemní plyn ..................................................................................................... 25

4.2.

Export ropy a zemního plynu ................................................................................... 27

4.3.

Kovy a minerály ........................................................................................................ 27

5.

Zhodnocení ....................................................................................................................... 29

6.

Závěr ................................................................................................................................. 36

7.

Literatura a zdroje ............................................................................................................. 38 7.1.

Seznam grafů .........................................................Chyba! Záložka není definována.

3

1. ÚVOD 1.1. UVEDENÍ DO PROBLEMATIKY Mluví-li se dnešní době v mezinárodních vztazích o bezpečnosti státu, stále častěji a významným způsobem se v této debatě zmiňuje důležitost energetiky, energetických surovin či schopností si je zajistit. Neméně důležitý je však také fakt, jak země se svým přírodním bohatství nakládá. Historická zkušenost ukazuje, že onen termín „bohatství“ může být zavádějící a dary přírody se velmi snadno mohou stát pro zemi prokletím, budou-li nesprávně využity. Tato práce je jen drobným příspěvkem do velké mozaiky problematika tzv. paradoxu mnohosti (paradox of plenty) či také prokletého bohatství1 (resource curse). Jednotlivé pojmy a jejich významy budou v další části upřesněny, v této chvíli však můžeme předeslat, že se jedná o koncepty zkoumající vliv přírodních zdrojů na rozvoj země. Právě onen paradox zmíněný výše je to, co většinu badatelů na tomto tématu zajímá a z čeho vycházejí – tedy v čem spočívají a jak předejít negativním vlivům přírodních zdrojů na ekonomiku a stát jako takový. Specifickou částí celého problému je pak tzv. holandská nemoc, která se de facto vysvětluje ekonomickou část celého fenoménu. Holandská nemoc může propuknout z celé řady důvodů, ať již díky objevu ropy, zemního plynu, či zahraniční pomoci, takové zdroje příjmů pak mají zpravidla negativní vliv na celé hospodářství (Ebrahim-Zadeh 2003). V literatuře se s problematiku prokletého bohatství setkáváme především v souvislosti s rozvojovými zeměmi a jejich neschopností využít přírodní dary k hospodářskému a následně společenskému rozvoji. Tato práce se však věnuje Austrálii a Kanadě, tedy zemím, které z ekonomického hlediska patří mezi rozvinuté a jejich demokratické instituce mají silnou a dlouho trvající tradici. To však neznamená, že by byly zcela imunní vůči efektům spojeným s velkými zisky z prodeje energetických komodit. Obě země koneckonců nebyly vybrány náhodně. Kromě toho, že jsou členy Commonwealthu a tedy k sobě mají blízko historicky i kulturně, v médiích ale i v akademických pracích jsou obě země zmiňovány, jako možní „pacienti“ tzv. holandské nemoci. Za možné zdroje 1

V české literatuře a jiných zdrojích se lze setkat také s překladem „prokletí zdrojů“, v textu práce však bude používán překlad „prokleté bohatství“, který podle mého názoru lépe vystihuje podstatu konceptu a i z hlediska českého jazyka se jeví jako lepší.

4

„nákazy“ pak bývá označován prudký vzestup cen kovů a minerálů na světových trzích – což je především případ Austrálie. V případě Kanady jde především o rozvoj nalezišť tzv. ropných písků a stoupající těžbu ropy, která i vzhledem k relativně vysokým cenám, může do kanadské ekonomiky přenášet nechtěné negativní efekty. Autor práce si uvědomuje ekonomické zaměření práce, nicméně se domnívám, že nepostrádá relevanci ani z hlediska mezinárodních vztahů. Velmi úzce souvisí s problematikou energetické bezpečnosti, která je v obou zkoumaných případech přítomna. U Kanady je zřejmé, že jde o rozvoj rozsáhlých nalezišť, která by ze země mohly učinit klíčového hráče na světovém trhu s ropou. Těžit z toho můžou také Spojené státy, jejichž cílem je snižovat závislost na ropě dovážené z nepříliš stabilních regionů – ať již jde o Blízký východ, Irán, Venezuelu apod. Sousedící Kanada se svým potenciálem může tomuto záměru velmi dobře posloužit, zvládne-li využít své zdroje adekvátním způsobem. Podobná situace je v Austrálii, zde však nejde o ropu, nýbrž o zemní plyn. Austrálie investuje a plánuje další velké investice do infrastruktury na zpracování zkapalněného zemního plynu (LNG), který by se měl v následujících letech stát hlavním vývozním artiklem. Z tohoto vývoje by pak měly těžit především asijské ekonomiky, jak ty rozvinuté – Japonsko či Jižní Korea, tak ty nastupující – především Čína a Indie. Tyto dvě země se bez Australského exportu komodit konec konců jen těžko obejdou budou-li pokračovat ve své rychlém rozvoji a mohutné industrializaci, vzhledem k tomu, že Austrálie patří k předním producentům uhlí i železné rudy – tedy dvou klíčových komodit potřebných k výrobě oceli, bez níž je jakýkoliv rozvoj těžce představitelný. Předcházející řádky měly ilustrovat onu provázanost tématu s mezinárodní politikou a mezinárodní ekonomií. Dobře by nám k tomu posloužil také koncept interdependence, jak ho například formulovali autoři Nye a Keohane (2001), kteří částečně zpochybňují realistický přístup k mezinárodním vztahům založený na prominentní pozici státu, jako hlavního aktéra a národní bezpečnosti chápané v kontextu vojenské síly, docházejí tak ke konceptu tzv. komplexní interdependence, která je charakterizována 1. propojeností na více rovinách – nejedná se pouze o formální vztahy dvou států, ale do hry vstupují také neformální vazby a jiní aktéři; 2. nejednoznačnou hierarchií řešených otázek – podle autorů nelze tvrdit, že otázka vojenské síly dominuje mezinárodní agendě – spousta témat se zdánlivě derivuje z domácí politiky a rozlišení mezi mezinárodní a domácí politikou je tak čím dál víc nejasné; 3. vojenská síla není podle autorů použitelná v těch otázkách, kde hovoříme o komplexní 5

interdependenci – tedy např. nevyřeší nesrovnalosti v mezinárodním obchodě mezi dvěma spojenci. Může být nicméně použitelná mimo region v kontextu jiných otázek, kde do hry nevstupuje komplexní interdependence (Nye a Keohane 2001:21-22). Vyčerpávající konceptualizaci interdependence a jejich různých pojetí nabízí ve své diplomové práci např. Petr Ocelík (2009). Tato práce si neklade za cíl zkoumat problematiku holandské nemoci v případech Austrálie a Kanady v rámci konceptu interdependence, přestože by takový přístup mohl být zajímavý. Tento koncept nám složí především pro připomenutí toho, v jakém prostředí se pohybujeme a že, jak tvrdí také Nye a Keohane (2001), hranice mezi domácím a mezinárodním se stírá, je těžké rozlišit, především v ekonomických otázkách, kam až sahá moc různých aktérů. Vzhledem k velké mobilitě zahraničního kapitálu je u obou zemí znatelný vliv zahraničních společností v jejich těžebních sektorech, což s sebou přináší dvojaké efekty. Ekonomika, alei politika tak může být ovlivňována skrze různé kanály – oficiální cestou, ale možná daleko více právě tlakem zahraničních investic. Zúčastněné státy a jejich vztahy se tak čím dál více stávají komplexně interdependentními.

1.2. STRUKTURA A CÍLE PRÁCE Práce se nejprve zabývá literaturou věnující se problematice prokletého bohatství a vztahu přírodních zdrojů a ekonomického růstu. Následně je představena teorie spojená s fenoménem holandské nemoci a jsou specifikovány indikátory, jejichž pomocí bychom měli vyhodnotit zkoumanou otázku. V třetí a čtvrté kapitole následují pohledy do jednotlivých zemí zaměřené na jejich těžební sektory, důležité komodity a strukturu jejich exportu. Zohledněna je také globální ekonomická situace a jiné vnější faktory mající vliv na danou problematiku. V páté kapitole následuje zhodnocení teoretických předpokladů na základě dat a závěrečné shrnutí. Práce si klade za cíl prozkoumat aktuální trendy v těžebních sektorech ekonomiky jak Austrálie, tak Kanady a na základě existující teorie a dostupných dat vyhodnotit, zda je možné tvrdit, že tyto země trpí tzv. holandskou nemocí.

6

2. TEORETICKÁ ČÁST Tato část si klade za cíl specifikovat, tedy konceptualizovat jednotlivé pojmy, na základě dostupné literatury. Jde především o již zmiňované pojmy prokletého bohatství (resource curse) a holandské nemoci (dutch disease). Americký finančník George Soros v předmluvě ke knize Escaping the Resource Curse (2007) např. uvádí, že problematika prokletého bohatství je tvořena třemi fenomény – zaprvé zhodnocováním národní měny, tedy holandskou nemocí, zadruhé pohyblivými cenami komodit na světových trzích a zatřetí změnou politických podmínek (Humphreys et al: xii). Holandská nemoc byla z počátku ryze ekonomickým konceptem, který byl až postupem času začleněn do politologického kontextu. Prokleté bohatství je tak ve své podstatě širším termínem, který zahrnuje jak ekonomickou stránku těžby, zpracování a prodeje surovin, tak především stránku politickou, tedy jaký vliv mají zvýšené příjmy země na politické instituce, aktéry a obecně na politický systém. Nejprve tedy shrneme poznatky o fenoménu prokletého bohatství a poté se zaměříme na koncept holandské nemoci, která má být tématem této práce.

2.1. PROKLETÉ BOHATSTVÍ Problematika prokletého bohatství se do pozornosti badatelů začala dostávat ve větší míře až v druhé polovině 20. století. Jak poznamenává Ross (1999) z počátku se jednalo více o ideologickou debatu o přírodním bohatství mezi mainstreamovými akademiky zabývajícími se rozvojem a jejich marxistickými, i nemarxistickými kritiky (ibid. : 299). Můžeme tedy říci, že teprve od 70. let se objevují empirické práce pojednávající o vztahu přírodního bohatství a ekonomického růstu. Předními odborníky na toto téma jsou mj. Jeffrey Sachs a Andrew Warren, podle nich dojdeme jen na základě zběžné analýzy k zjištění, že se prakticky nepřekrývá skupina zemí s velkým přírodním bohatstvím a skupina zemí s vysokým HDP (Sachs a Warner 2001). Stejně tak podle autorů nenacházíme korelaci mezi ekonomikami bohatými na zdroje a ekonomickým růstem, naopak, takové ekonomiky mají tendenci růst pomaleji (ibid. : 828). Klíčovou prací v tomhle ohledu je studie stejných autorů. Sachs s Warrenem (1995) v ní analyzují více než 90 zemí v období od roku 1970 do 1989, přičemž zkoumají vztah mezi podílem exportu primárních komodit na HDP a dlouhodobým ekonomickým růstem, a skutečně docházejí ke zjištění, že země s vysokým podílem mají tendenci k nižšímu ekonomickému růstu. Autoři však nezkoumali pouze tuto jednoduchou korelaci, ale na 7

základě poznatků jiných autorů z dřívějších prací, počítali také s dalšími proměnnými, které mohou ekonomický růst ovlivňovat – např. integrace země do světové ekonomiky, kvalitu institucí, pohyb světových cen u daných komodit, míru úspor, míru investic, relativní ceny zboží, akumulaci lidského kapitálu ad. (ibid. : 11-13). I po zahrnutí těchto proměnných platí původní závěr. Pouze dvě země vykazovaly ve sledovaném období růst HDP o 2 % a více – Malajsie a Mauritius, což je podle autorů v obou případech dáno především vysokým podílem výrobního sektoru na exportu (ibid. : 20). Ačkoliv se může zdát, že podobná tvrzení odporují selskému rozumu a zažitým představám z hodin dějepisu o evropských mocnostech, jež se rozvíjely díky zdrojům ze svých zámořských kolonií, nemusí být tolik překvapivé.2 Podle Autyho (2001) existuje celkem pět podmínek udržitelného ekonomického růstu3, přičemž přírodní bohatství mezi ně nepatří. Ačkoliv Auty souhlasí s obecným poznatkem z pozorování svých kolegů, upozorňuje, že vztah mezi ekonomickou výkonností a přírodním zdroji nesmí být brán příliš deterministicky (Auty, Gelb 2001: 138). Podle Davise (1995) se jedná spíše o obecnou náchylnost, které se však za použití správných prostředků lze vyhnout (ibid. : 1765). To tvrdí také Ross (1999), který ve svém textu shrnuje poznatky řady ekonomů týkající se prokletého bohatství. Podle něj tak například nebyla prokázána spojitost mezi fluktuujícími cenami komodit na světových trzích, které by se následně promítaly v podobě šoků do ekonomik zemí závislých na exportu. Naopak, nestálost cen vede podle něj k tomu, že obchodníci si vytvářejí „nárazníky“ v podobě investic do jiných oblastí, které nakonec vedou k většímu hospodářskému růstu (ibid. : 304). V 50. letech formulovali ekonomové Prebisch a Singer nezávisle na sobě teorii, podle níž se budou směnné relace4 mezi primárními komoditami a výrobky postupem času zhoršovat v neprospěch primárních komodit. Své závěry formulovali v kontextu toho, že mnohé rozvojové země spoléhaly ve velké míře na zisky právě z vývozu primárních komodit, což mělo podle některých teoretiků pomoci k jejich rozvoji, nicméně teorie Prebische a Singera předpokládala opak, tedy že rozdíly mezi vyspělými a rozvojovými státy se budou dále

2

Sachs s Warrenem (1995) připomínají některé historické případy – např. Nizozemsko, které v 17. století ekonomicky předstihlo Španělsko, navzdory tomu, že Španělé dováželi velké množství zlata. V 19. a 20. století poukazují na případy Švýcarska a Japonska, tedy zemí chudých na přírodní zdroje, které se i přesto dokázaly dostat mezi nejvyspělejší ekonomiky. Za připomenutí stojí také Nově industrializované země – tedy Asijští tygři (Sachs, Warren 1995: 2). 3 Jsou to: relativně spravedlivé rozdělení půdy a přístup k základnímu vzdělání; efektivní trhy a veřejná odpovědnost firem; otevřená obchodní politika; soutěživá a diverzifikovaná ekonomika schopna pružně zvládat šoky; a konečně tzv. „rozvojový stát“, který je charakterizován autonomní ekonomickou politikou usilující o zvyšování veřejného bohatství (Auty 2001: 839-840). 4 Směnné relace, angl. terms of trade – zjednodušeně představují podíl cen exportu a cen importu.

8

prohlubovat právě díky skladbě jejich exportu/importu. Podle Rosse (1999) se takové závěry nepotvrdily a nelze podle něj v souvislosti se směnnými relacemi primárních komodit a výrobků hovořit o jednoznačném zhoršujícím se trendu (ibid. : 304). K podobným závěrům dochází také nedávná studie několika autorů Harvey et al (2010), kteří tuto teorii testovali na vzorku 25 komodit v časovém období čtyř století. Výsledky jsou podle nich smíšené a nelze hovořit o jednoznačném trendu, u jedenácti z pětadvaceti sledovaných komodit vypozorovali dlouhodobý negativní trend – z našeho pohledu jsou zajímavé pouze hliník, stříbro a zinek. Závěry Sachse a Warrena (1995) kritizoval také Stijns (2005), který podotýká, že zmínění autoři ve své analýze zohledňovali pouze vztah exportu surovin a hospodářského růstu, ale nezabývali se vlivem exportu surovin na ekonomiku jako takovou. Stejně jako Auty tvrdí, že rozhodně nejde o deterministický vztah či železný zákon a přírodní zdroje mohou ekonomický růst ovlivňovat jak pozitivními kanály, tak negativními (Stijns: 108). Na základě svých analýz dochází např. k závěrům, že zásoby ropy, zemního plynu a minerálů zpravidla pozitivně ovlivňují úroveň vzdělání ve společnosti (vyšší míra zápisu do škol), avšak mají negativní vliv na politické instituce a vedou ke zneužívání moci (ibid. : 126). Jsou to právě vlivy na politický systém, které se stále častěji stávají tématem akademických prací, což z problematiky prokletého bohatství činí komplexní fenomén vyžadující spolupráci ekonomů a politologů (Ross 1999: 299). I v dnešní době zdá se platí, že čím více má země ropy či zemního plynu, tím hůře v ní fungují demokratické instituce a demokracie jako taková. Paul Collier (2008), který se dlouhodobě věnuje otázkám ekonomického rozvoje a vládnutí v zemích třetího světa, tvrdí, že nadbytek příjmů z přírodních zdrojů negativně ovlivňuje fungování demokracie a vede k mecenášské politice. Ta však nabourává klasický koncept, kdy jsou jednotlivé strany/politici voleni na základě toho s jakou efektivitou dokáží naplnit poptávku po veřejných službách. Za normálních okolností je v zemi bez významných příjmů z prodeje surovin mecenášská politika příliš nákladná. Collier tak do protikladu dává politiku veřejné služby a mecenášskou politiku (Collier 2008: 38-45). Záleží pouze na politicích a voličích v dané zemi a na tom, zda je pro ně mecenášská politika přijatelná. Pokud ano, startují se procesy, které postupně oslabují demokratické instituce a podlamují zdraví ekonomiky. Stát snižuje daně, jelikož je schopen získat příjmy odjinud a veřejná kontrola ze strany voličů slábne. Důležité pak je, zda se jedná o demokracii vyspělou, v níž je dostatečně etablován systém brzd a protiváh, ať již jde o nezávislou justici či svobodný tisk a další, nebo zda se jedná o demokracii čistě volební, v nichž mají voliči na výběr pouze populistické alternativy slibující mecenášskou politiku (ibid. : 47). Collier poznamenává, že země bohaté 9

na zdroje potřebují především silné demokratické instituce, v takovém případě pro ně přírodní bohatství může býti přínosem a základem ekonomického růstu. Dalo by se říct, že již v samotném označení – přírodní bohatství – se dopouštíme omylu či nepřesnosti. Jak upozorňuje Humphreys et al (2007: 4) výtěžek z prodeje přírodních zdrojů, které jsou neobnovitelné, tedy především ropa a zemní plyn, je nutné vnímat nikoliv jako zdroj příjmů, ale jako spotřebovávání kapitálu. Tedy pokud země spotřebuje veškeré zisky z prodeje těchto surovin, není bohatší, ale naopak chudší (ibid. : 8). Otázku ve stejném duchu si klade také Heal (2007), když se ptá, zda jsou země produkující ropu a tedy země bohaté na přírodní zdroje skutečně bohaté také z finančního hlediska? Dochází k závěru, že tomu tak většinou není, navzdory všeobecnému přesvědčení, což ilustruje na Saudské Arábii, jakožto „extrémním případu“. Problém do značné míry spočívá v tom, že výtěžek z prodeje ropy či jiných komodit je distribuován nerovnoměrně. Pokud však provedeme jednoduchý výpočet (množství prokázaných zásob ropy / počet obyvatel) * cena ropy, můžeme podle Heala (2007) získat představu, o kolik dokáže toto „přírodní bohatství“ skutečně zvýšit životní úroveň obyvatelstva. Podle autora nejsou čísla nijak oslnivá a stereotyp o bohatství již není tak přesvědčivý. Klíčovou proměnnou je v tomto případě samozřejmě cena ropy – pokud bychom počítali s cenou 60 $ za barel ropy, dojdeme k výsledku 630 480 $ na jednoho obyvatele Saudské Arábie (ibid. : 156). Takový výpočet je samozřejmě velmi hypotetický, Heal (2007) proto nabízí i jiný výpočet – rozdělíme-li běžný roční výdělek z prodeje ropy mezi obyvatelstvo, dostane se podle něj čtyřčlenná rodina na úroveň 28 000 $ za rok (při ceně 60 $ za barel), což, jak připomíná autor, je jen lehce nad úrovní chudoby ve Spojených státech (ibid. : 157). Autor vyvozuje několik závěrů, především způsob, jakým v současnosti měříme příjmy země, ať již se jedná o hrubý domácí produkt nebo o hrubý domácí důchod, jsou nedostatečné a příliš nadhodnocují reálné příjmy země, jelikož nepočítají se spotřebou kapitálu v podobě přírodních zdrojů. Pokud tedy země své zisky z prodeje surovin neinvestuje, tak z ekonomického hlediska chudne a podle autora jsou investice většiny zemí nedostatečné, což je podle něj dlouhá, ale jistá cesta k chudobě (Heal 2007: 170). Předchozí řádky líčí realitu možná až příliš černě. Sachs (2007) zdůrazňuje, že příjmy z prodeje ropy a jiných surovin mohou mít skutečně pozitivní vliv na životy lidí v dané zemi, což se projevuje (především v případě producentů ropy) ve vyšších příjmech obyvatelstva, lepších veřejných službách – což můžeme pozorovat na nižší úmrtnosti, vyšším průměrném 10

věku dožití, lepší infrastruktuře, dostupnějším vzdělání apod. – ve srovnání se zeměmi bez ropy. Nicméně teze o „prokletí“ stále platí, jelikož mnohé z těchto zemí nedokáží využít plně potenciál, který jim přírodní bohatství nabízí a jiné jsou vyloženě oběťmi prokletého bohatství – např. Sierra Leone či Nigérie. Způsob, jakým s příjmy z prodeje surovin nakládat se tak pro jednotlivé země liší podle toho, na jaké úrovni rozvoje se nacházejí. Obecně však platí, že zisky by neměly v plné míře proudit zpět do ekonomiky a neměly by být spotřebovávány, což je zřejmě nejčastější problém, především v málo rozvinutých zemích. Naopak prostřednictvím investic do budování veřejných služeb by měly být tyto zisky rozprostřeny tak, aby z nich těžily i další generace (Sachs 2007: 192-193).

2.2. HOLANDSKÁ NEMOC Právě se situací, kdy se zisky z jednoho sektoru přelévají do dalších částí ekonomik, souvisí problematika holandská nemoci. Jde poměrně jednoduchý ekonomický koncept, který však může mít pro postiženou zemi dalekosáhlé a především negativní důsledky. Své pojmenování získal po zkušenostech z Nizozemí, jehož výrobní sektor se po objevu zemního plynu v Severním moři stal méně konkurenceschopným a byl citelně zasažen. Jak ale poznamenává Krugman (1987), model je aplikovatelný na celou řadu dalších případů. Klíčovou v popisu tohoto problému je práce ekonomů Cordena a Nearyho (1982). Jejich teoretické schéma je následující. V malé otevřené ekonomice se objeví rychle se rozvíjející sektor (booming sector) – zpravidla se jedná o sektor spojený s těžbou primárních komodit. Tyto komodity jsou následně exportovány a prodány na globálním trhu za světové ceny. To vyvolává zhodnocování národní měny (exchange rate appreciation), což obecně řečeno, činí import levnějším, ale export dražším. Sektor s mezinárodně obchodovatelným zbožím (typicky se jedná výrobní sektor), jehož ceny určuje mezinárodní trh, se těžko vypořádává s rostoucími cenami v domácí ekonomice, nedokáže konkurovat ani levnému importu a zaostává (lagging sector). Zvýšený příjem z rozvíjejícího se sektoru má podle autorů na ekonomiku dvojí efekt – prvním je přesun zdrojů (resource movement effect) a druhým výdajový efekt (spending effect), (ibid. : 827-828). Přesun zdrojů v podstatě znamená, že pracovní síla a kapitál se přesouvá z dalších sektorů ekonomiky (převážně ze zaostávajícího sektoru) do sektoru těžebního, což autoři označují jako tzv. přímou deindustrializaci. Nicméně, jak Corden s Nearym připomínají, tento efekt může být zanedbatelný, vzhledem k tomu, že těžební sektory nebývají příliš náročné na pracovní sílu.

11

Problémy pak způsobuje především výdajový efekt. Ten spočívá v tom, že zvýšený příjem z prodeje surovin se vrací do ekonomiky, typicky skrze státní výdaje či dividendy pro akcionáře. Zvýšené příjmy zvyšují celkovou poptávku v ekonomice, to vyvolává růst cen a platů v té části ekonomiky, která není mezinárodně obchodovatelná (typicky se jedná o sektor služeb). Pracovní síla a kapitál má také tendenci se přesouvat do tohoto sektoru (tzv. nepřímá deindustrializace, ibid: 831). Zatímco jeden sektor se rozvíjí, zpravidla výrobní sektor zaostává a to nejen kvůli odlivu zdrojů, ale především kvůli zhodnocování měny. Výrobní sektor se tak těžko vyrovnává s levnou mezinárodní konkurencí a zároveň jeho vlastní export je kvůli silnější měně dále znevýhodněn na mezinárodním trhu, stává se tak nekonkurenceschopným a eventuálně zaniká.5 Jedním z argumentů, či postřehů, který také někdy zaznívá (Wijnbergen 1984: 41) může být, že tzv. holandská nemoc není nic jiného, než přirozený mechanismus otevřených ekonomik, díky kterým se vyrovnávají se změněnými podmínkami. Proti tomu stojí často zmiňovaný názor, že, že výrobní sektor poskytuje základnu dlouhodobého a relativně stabilního růstu, jejíž narušení z dlouhodobého hlediska ekonomice neprospěje, nehledě na to, že takto zásadní změny ve struktuře ekonomiky jsou velmi nákladné samy o sobě (Humphreys et al 2007: 6). Opomínat nelze ani fakt, že výrobní sektor je spojován s technologickými inovacemi a existuje u něj silná vazba na vzdělanostní ekonomiku6, která je silnější než např. u těžařského průmyslu, který ačkoliv je technologický náročný, nemusí mít tak zásadní vliv na inovaci a produktivitu ve zbytku ekonomiky.

2.3. SPECIFIKACE INDIKÁTORŮ V této části se zaměříme na jednotlivé prvky předešlé teorie a nalezneme odpovídající indikátory, které nám pomohou určit, zda je možné v případě Austrálie a Kanady hovořit o holandské nemoci. Závislou proměnnou by v těchto případech měl být zaostávající výrobní sektor. Základním předpokladem teorie je existence rozvíjejícího se sektoru ekonomiky, který má být zdrojem zvýšených příjmů. V obou zde zkoumaných případech předpokládáme, že se bude jednat o sektor těžební, lépe řečeno sektor spojený s těžbou ropy, zemního plynu, kovů, 5

Nutno podotknout, že se jedná o teoretický ekonomický model, který může v různých případech fungovat různým způsobem a do hry vstupuje celá řada proměnných, jejichž zohlednění není v silách této teorie. Nicméně základní dynamika tohoto modelu je obecně přijímána a řada autorů s ním (třebaže s různými modifikacemi) pracuje. 6 Viz koncept „learning by doing“ ekonoma Kennetha Arrowse a teorie endogenního růstu.

12

minerálů a jiných neobnovitelných komodit. Nebudeme tedy zohledňovat jiné části primárního sektoru, jako je zemědělství, rybolov, těžba dřeva apod. Onen rozmach v této části ekonomiky může být vyvolán dvojím způsobem – zvýšením produkce či růstem cen daných komodit, případně kombinací obou situací. Obojí by se mělo následně projevit v růstu hrubého produktu daného odvětví. Stejně tak by mělo docházet ke zhodnocování národní měny, což budeme sledovat na tzv. efektivním směnném kurzu7 daných měn. Teorie dále předpokládá, že bude docházet k přesunu zdrojů (resource movement effect), což se může projevit několika způsoby. Jednak můžeme sledovat vývoj zaměstnanosti v jednotlivých sektorech – v těžebním, výrobním a případně v sektoru služeb. Podle teorie by těžební sektor měl získávat zaměstnance na úkor zaostávajícího sektoru, nicméně tento efekt může být zanedbatelný vzhledem k relativně nízké náročnosti těžebního sektoru na lidskou sílu. Naopak bychom měli sledovat vyšší míru investic v tomto sektoru. Poněkud složitější je sledovat tzv. výdajový efekt. K tomu můžeme využít ukazatele vývoje cen v daných ekonomikách – lze předpokládat, že ceny mezinárodně obchodovatelného zboží budou růst pomaleji relativně k cenám mezinárodně neobchodovatelného zboží. To by signalizovalo právě vyšší poptávku po neobchodovatelném zboží v ekonomice, způsobenou zvýšenými příjmy z prodeje surovin. Důležité je zjistit, zda skutečně v ekonomice dochází k tomu, že jeden ze sektorů – tedy sektor výrobní – zaostává a v delší časové perspektivě ztrácí. Ke zjištění tohoto nám jednak poslouží měření jeho podílu na HDP země a také vývoj exportu, teoreticky bychom měli sledovat klesající trend.

7

Efektivní směnný kurz neboli obchodně vážený index je vypočten průměrem hlavních světových měn seřazených co do důležitosti podle jejich podílu na obchodu se Spojenými stát (Anthony 2012: 205), je tedy přesnější či reprezentativnější než běžný měnový kurz, který může být velmi nestabilní.

13

3. AUSTRÁLIE Austrálie je podle rozlohy šestou největší zemí s počtem obyvatel 22,6 miliónů. Sestává se z pevninské Austrálie, ostrova Tasmánie na jihu a celé řady menších ostrovů. Jedná se o konstituční monarchii s federativním uspořádáním, země je rozdělena na šest států, tří teritoria a několik zámořských území. S těžbou surovin jsou spjaty především státy Západní Austrálie a Queensland a se Severním teritoriem. Australská ekonomika byla v roce 2011 podle dat Světové banky, co do hrubého domácího produktu, 13. největší na světě, v přepočtu na obyvatele pak byla na 7. místě s 60 642 USD/obyvatele. Austrálie disponuje obrovským nerostným a

Graf č. 1: Výkonnost těžebního průmyslu, investice a zaměstnanost

přírodním bohatstvím, podle odhadů má největší světové zásoby uranu, niklu, zinku, olova, stříbra, zirkonu či rutilu. (Pink 2012: 567).

Významné jsou také zásoby zlata,

průmyslových diamantů, bauxitu, černého a hnědého uhlí8, mědi, železné rudy i jiných minerálů zmíněných

a

hornin, patří

přičemž australské

u

zde

zásoby

k nejvýznamnějším na světě (2. – 6. největší). Méně významné jsou zásoby ropy,

Zdroj: Connolly, Lewis (2010), Zeleně – investice; růžově – výkonnost; modře – zaměstnanost.

které OPEC v roce 2011 odhaduje na 4158 miliónů barelů, což tvoří asi 0,3 % světových zásob, toto číslo je navíc několik let stabilní. O něco významnější jsou zásoby zemního plynu, které jsou odhadovány na 3700 miliard m3 (1, 89 % světových zásob) a každým rokem se zvyšují – meziroční nárůst mezi lety 2010 a 2011 byl 14,8 %. Od roku 2007 pak prokázané zásoby zemního plynu v Austrálii vzrostly celkově o 47 % (OPEC 2012: 21-22). Extrakce surovin se významně podílí na celkovém hrubém domácím produktu země – podle statistické ročenky se jedná o čtvrtou největší část australské ekonomiky, která se v roce 2011 podílela na celkovém HDP celými 8 % (Pink 2012: 567). Přesto však tento sektor ekonomiky nepředstavuje a ani v moderní historii nepředstavoval hlavního zaměstnavatele. Největší podíl 8

Hnědé uhlí však není exportováno a využívá se na výrobu elektrické energie.

14

v australské ekonomice, podobně jako je tomu v dalších vyspělých zemích, má se sektor ktor služeb, kde také pracuje největší část populace. V případě australského těžebního průmyslu můžeme sledovat od 60. do poloviny 80. let 20. století pozvolný růst ve výkonnosti, který skončil okolo roku 1986. Po celá 90. léta se výkonnost tohoto odvětví pohybovala těsně nad 5 procenty. V roce 2004 pak dochází k bezprecedentnímu nárůstu, jak ve výkonu9, tak v investicích, zatímco zaměstnanost roste jen nepatrně (viz Graf č. 1). V moderní historii se tak jedná o největší rozmach těžařského průmyslu, což má dopad i do dalších odvětví, ať již jde o stavebnictví či výrobu. Právě ve výrobním sektoru dochází podle autorů Connelly a Lewis (2010) ke změně orientace z původně proexportně zaměřené výroby na výrobu související s těžařským průmyslem (ibid. : 3). Rozmach, který momentálně australský těžební průmysl zažívá, souvisí také s rychle rostoucími cenami komodit na světových trzích v posledních osmi letech, který vyvolala větší poptávka po komoditách ze strany rychle se rozvíjejících ekonomik. Následující grafy (Graf č. 2 a Graf č. 3) znázorňují indexy vývoje cen vybraných komodit od roku 1980, přičemž hodnota 100 je dlouhodobým průměrem cen od roku 1960. Graf raf č. 2 : Index cen vybraných neenergetických komodit od roku 1980, 100 = průměr cen od roku 19601

Zdroj dat: World Bank, Global Economic Economic Monitor (GEM) Commodities; Reserve Bank of Australia

9

Měřeno jako nominální hrubá přidaná hodnota (nominal gross value added), tedy hrubá produkce mínus náklady na zboží a služby potřebné k výrobě, to vše počítáno v nominálních cenách.

15

Z grafů je jasně patrné, že zatímco v průběhu 80. a 90. let se ceny držely relativně nízko a příliš nekolísaly, od roku 2004 docházelo docházelo k bezprecedentnímu růstu, který zastavila až propuknuvší finanční krize ve Spojených státech a následná globální hospodářská recese, jež poslala ceny komodit prudce dolů. Od roku 2009 však ceny opět rostou.10 Graf č. 3: Index x cen vybraných energetických komodit od roku 1980, 100 = průměr cen od 11 roku 1960

Zdroj dat: World Bank, Global Economic Economic Monitor (GEM) Commodities

3.1. TĚŽEBNÍ PRŮMYSL V HISTORICKÉ PERSPEKTIVĚ PERSPEKTI Situaci před rokem 2004 ovlivňovala celá řada faktorů, které měly na australský těžební průmysl spíše utlumující vliv. Od roku 1989 docházelo ke změnám v ekonomikách východní Evropy a následně také v ekonomice Sovětského svazu, což způsobilo klesající poptávku popt po řadě komodit. Ani japonská ekonomika si v této době nevedla příliš dobře, o čemž svědčí to, že 90. léta jsou v Japonsku označována jako „ztracená dekáda“. Ani asijská finanční krize, jež propukla v roce 1997, a zpomalení světové ekonomiky na počátku počátku nového tisíciletí neměly pozitivní vliv na mezinárodní obchod a ceny komodit. To vše vedlo k tomu, že výdaje na průzkum nových nalezišť v letech 1996-1997 1996 1997 a 2001-2002 2001 2002 klesly na nejnižší úroveň od 70. let (nepočítaje výdaje na průzkum nalezišť ropy). V této této době také docházelo k celé řadě fúzí mezi těžebními společnostmi, což vedlo k restrukturalizaci a racionalizaci rozpočtů pro průzkum (Hogan et al 2002: 602).

10

S výjimkou cen uhlí a železné rudy – ceny těchto dvou surovin tak reagují na klesající poptávku po oceli, na což negativně doplácí především čínská ekonomika, jako největší producent oceli na světě (Farchy 2012). 11 Viz poznámka č. 2

16

Jak uvádí Connolly a Orsmond (2011) byla to především rostoucí poptávka ze strany rozvíjejících se ekonomiky, která vyhnala ceny komodit po roce 2000 vzhůru. Čínská industrializace nabrala v novém tisíciletí neočekávanou rychlost, o čemž svědčí i neustálé podhodnocování růstu čínské ekonomiky během let 1999 až 2007 (ibid. : 115). Stejně tak byly rostoucí ceny, především uhlí, považovány za abnormalitu a ještě v roce 2005 se očekávalo, že cena se rychle ustálí či bude klesat (ibid. : 125). Rostoucí industrializace Čína však má za následek zvyšující se energetickou náročnost čínské ekonomiky, která je již dnes největším spotřebitelem uhlí na světě před druhými Spojenými státy a třetí Indií. V roce 2009 se Čína stala čistým importérem uhlí a lze očekávat, že tento trend se v nejbližších letech nezmění (IEA 2011: 43). Lin a Liu (2010) odhadují, že Čína dosáhne vrcholu v těžbě uhlí okolo roku 2035 s produkcí 3, 83 miliard tun (oproti současným 2, 9 miliardám). Podle odhadů bude podíl Číny na světovém obchodu s uhlím v roce 2030 celých 50 % (ibid). Mezitím poroste také poptávka po uhlí v Indii, která by podle prognóz měla do roku 2035 předstihnout USA ve spotřebě uhlí k výrobě elektrické energie a zařadit se tak na druhé místo za Čínu (IEA 2011: 180). Podle IEA (2011) lze očekávat, že jak u čínské, tak indické ekonomiky bude postupně růst poptávka po čistších formách energie, včetně zemního plynu. V tomto ohledu proto není překvapivý prudký rozvoj projektů na zpracování zkapalněného zemního plynu (LNG) v Austrálii. Lze tedy očekávat, že poptávka po australském uhlí a železné rudě bude dlouhodobě vysoká, nicméně vysoký podíl Číny na světovém obchodu s těmito komoditami se sebou nese také vysoký vliv na poptávku respektive jejich cenu, což může do těžebního odvětví australské ekonomiky přinášet nežádoucí vlivy, pokud například v Číně dojde k zásadní změně politiky v souvislosti s energetickým mixem, či surovinovou závislostí obecně. Významnými se v tomto desetiletí stanou také příjmy z prodeje LNG, kde se pro Austrálii otevírají možnosti proniknout na trhy Číny a Indie či dalších zemí asijsko-pacifického regionu. Těžiště australského těžebního průmyslu se tedy od roku 2004 i vlivem externích faktorů přesouvá od zpracování kovů směrem k těžbě uhlí, železné rudy a LNG (Connolly, Orsmond 2011: 111).

3.2. UHLÍ A ŽELEZNÁ RUDA Jak již bylo řečeno v úvodu této kapitoly, Austrálie disponuje rozsáhlými zásobami uhlí, jak černého, tak hnědého, to však není exportováno a tudíž z hlediska námi zkoumaného fenoménu nemá na ekonomiku tak významný vliv. V Austrálii se podle odhadů z roku 2010 nalézá asi 41 848 milióny tun (Mt) černého uhlí, což představuje asi 9,2 % světových zásob1. 17

Nejvíce černého uhlí se nachází ve státu Queensland (59 %) a Nový Jižní Wales (37 %). Při současné produkci, která v roce 2010 činila 449 Mt (6 % světové produkce) tak má zásoby na dalších více než 90 let let (McKay 2012:16-19). 2012:16 19). Tři čtvrtiny černého uhlí v Austrálii navíc pocházejí z povrchových dolů, což umožňuje zásoby vytěžit efektivněji a s nižšími náklady, než je tomu u hlubinných dolů (Christie et al 2011: 4) Australské zásoby železné rudy tvoří především ším vysoce kvalitní hematit s průměrným obsahem železa 56-62 56 % a magnetit, který obsahuje průměrně okolo 30 % železa. Celkové zásoby železné rudy jsou v Austrálii odhadovány na 34,5 Gt – což představuje asi 17Gt čistého železa12, přičemž téměř celé13 tyto Graf č. 4: Produkce a výnosy z exportů vybraných komodit, kde hodnota 100 odpovídá průměrným hodnotám v letech 2000 až 2004.

Zdroje dat: Australian Bureau of Statistics, Statistics, ABARES 2011, 2011, Energy Information Administration Administration.

zásoby jsou považovány za dostupné, což znamená, že z hlediska čistého obsahu železa má Austrálie největší světové zásoby železné rudy před druhou Brazílií (Čína má největší zásoby železné rudy, jako takové). V roce 2010 Austrálie vyprodukovala 433 Mt (z toho 97 % v Západní Austrálii), z čehož celých 402 Mt exportovala. Podle předpovědí by produkce železné rudy měla dále růst a v roce 2016 by měla činit 619 Mt (z toho 582 Mt na export). Při současné produkci tak má země zásoby na dalších více než 90 let a lze očekávat, že se stane významným dodavatelem této suroviny nejen pro Činu, ale časem také pro Indii. Stejně tak se očekává větší produkce oceli od Brazílie, která by tak žel. Rudu méně exportovala a to může vést k vyšším cenám a větší porci koláče pro Austrálii (McKay 2012: 35 35-42). 42). Vysoká poptávka ze strany Číny, která v roce 2009 zkupovala 70 % světového exportu železné rudy 12

Tento údaj je uváděn především proto, že průměrný obsah železa v hematitu a magnetitu je značně rozdílný. Výjimku tvoří asi 18Mt železné rudy ve dvou nalezištích v Západní Austrálii, která jsou z environmentálních důvodů karanténována. 13

18

pomohla Austrálii dostat se na první místo ve světové produkci železné rudy a dnes představuje zhruba čtvrtinu světové produkce (Connolly a Orsmond 2011: 128). Ještě v roce 2000 tvořily celkové výnosy z exportu surovin „pouhých“ 35 % z celkového exportu země, na konci dekády se toto číslo vyšplhalo již na 56 %. Jak ukazuje následující tabulka (č. 1) a graf (č. 4), těžební průmysl reagoval na zvýšené ceny komodit opatrně a celková produkce se zvyšovala jen postupně. Byly to však právě velmi vysoké ceny, které zvýšily výnosy. Nejdynamičtější vývoj v tomto období zaznamenala železná ruda, jejíž produkce mezi lety 2005 a 2010 rostla ročně průměrně o 10,6 % a její podíl na celkovém australském exportu se téměř ztrojnásobil z původních 5,9 % až na 17,3 % a jak již bylo řečeno tento trend lze očekávat i nadále. To je patrné i z grafu, který názorně ukazuje, jak po roce 2005 stoupaly výnosy z prodeje zmíněných komodit, přestože produkce rostla pomaleji – do roku 2010 se produkce každý rok zvyšovala průměrně o 4,9 %, zatímco hodnota exportovaných komodit rostla více než trojnásobně (viz Tabulka č. 1). Hodnota 100 v grafu č. 4 představuje průměr (produkce, respektive výnosů) za období let 2000-2004. Výnosy z prodeje železné rudy se v průběhu roku 2011 vyšplhaly na dvanáctinásobek toho, kde se pohybovaly na počátku desetiletí! Podobně je tomu u černého uhlí a LNG, ačkoliv tam není nárůst tak výrazný. Tabulka č. 1: Australský export surovin Průměrný roční růst

Celkový podíl (hodnota)

2005-2010 v %

na exportu v %

Produkce

Ceny

Hodnota

2005

2010

Těžební sektor

4,9

11,0

16,6

41,4

56,7

Železná ruda

10,6

22,8

35,7

5,9

17,3

Koksovatelné uhlí

4,9

9,2

14,8

8,2

10,5

(coking coal) Energetické uhlí

5,6

7,7

13,8

3,8

4,6

(thermal coal) Zkapalněný zemní

10,2

10,5

21,8

1,9

3,3

plyn (LNG)

Zdroj: Christie et al (2011) Těžko předvídatelné pohyby cen měly po roce 2005 také vliv na dlouhodobé cenové kontrakty (contract prices), kdy docházelo ke skokovým zvýšením, respektive snížením poté, co propukla krize ve Spojených státech a poptávka po oceli a tedy i po uhlí a železné rudě prudce klesla. V té chvíli byly cenové kontrakty nevýhodné pro nakupující a ti proto raději nakupovali na tzv. spotových trzích (spot markets), jak uvádí Connolly a Orsmond (2011)

19

nakonec došlo k dohodě a cenové kontrakty koksovatelného uhlí a železné rudy jsou vyjednávány čtvrtletně (ibid. : 126). Rozdíl ve výkonnosti dvou zkoumaných odvětví, tedy uhelného a toho s železnou rudou lze vysvětlit tím, že společnosti obchodující s železnou rudou jsou vertikálně mnohem více integrovány než ty, které obchodují s uhlím. Disponují tedy propojenou infrastrukturou mezi doly, železnicemi a přístavy, odkud se komodity exportují. Uhelné odvětví v tomto ohledu čelí o něco větším problém, přesto však v posledních letech investují i do infrastruktury, což jim umožňují vysoké výnosy (Christie et al 2011: 4-5).

3.3. ROPA A ZKAPALNĚNÝ ZEMNÍ PLYN V úvodu bylo řečeno, že zásoby ropy zůstávají poslední roky na stejné úrovni, zatímco prokázané zásoby zemního plynu neustále rostou – mezi roky 2010 a 2011 např. o téměř 15 %. To do značné míry ilustruje situaci v tomto sektoru těžebního průmyslu. Produkce ropy dosáhla vrcholu v roce 2000, kdy v průměru činila 722 000 barelů ropy za den a od té doby klesá a v roce 2010 byla již pouze na 466 000 barelech za den (ABARES 2011). Celkový podíl na světové produkci se tak snížil z 1 % v roce 2000 na 0,63 % v roce 2010. Podle EIA klesla australská produkce v roce 2011 dále na 410 000 barelů za den, což je nejnižší produkce od roku 1982 (EIA 2012). Poněkud jiná situace panuje v odvětví zemního plynu, zde naopak proudí většina investic a produkce této komodity se rok od roku zvyšuje, nárůst je setrvalý, ale ne tak prudký a skokový, jako je tomu například u železné rudy, viz Graf č. 5, který ukazuje srovnání produkce ropy a zemního plynu od roku 1980. Austrálie byla v roce 2011 čtvrtým největším exportérem (za Katarem, Malajsií a Indonésii) zkapalněného zemního plynu (LNG), celkově v tomto roce vyvezla 13, 9 miliard m3 LNG. Naopak největšími globálním importérem LNG bylo v roce 2011 Japonsko (57 mld. m3), kam také směřuje 70 % australského LNG (IGU 2012). Druhým největším odběratelem LNG z Austrálie je pak Čína, následovaná Jižní Koreou, která je také z globálního hlediska druhým největším importérem LNG s 28 mld. m3. Očekává se, že export do Číny v následujících letech výrazně vzroste, stejně jako do dalších států (Christie et al 2011) a to navzdory tomu, že většina asijských zemí má možnost opatřit si zemní plyn z jiných zdrojů a často i levněji – např. z Ruska. Nicméně, jak uvádí Connolly a Orsmond (2011) Austrálie je považována za politicky stabilní zemi, bezpečnou jak pro investice, tak pro zásobování (ibid. : 131). Austrálie využívá pro výrobu LNG konvenční zemní plyn z plynových polí – největší naleziště - Carnarvon Basin – se nachází na severo20

západním pobřeží země. Má také zásoby nekonvenčního zemního plynu – břidlicových plynů a slojového metanu (coal bed methan či coal seam methane), (Christie et al 2011: 6). V současnosti fungují v Austrálii tři závody na zpracování LNG. Největší je tzv tzv.. North West Shelf Liquified Natural Gas Plant ve městě Karratha v Západní Austrálii s výrobní kapacitou 11,8 mld. m3/rok (Woodside 2012). Ve stejné lokalitě byl počátkem roku 2012 do provozu uveden další závod s názvem Pluto Foundation Project s plánovanou plánovanou kapacitou okolo 3 mld. m3/rok třetí a poslední Darwin LNG Project se nachází u města Darwin. Zároveň jsou v různé fázi výstavby další tři závody na zpracování LNG – největší z nich tzv. The Gorgon Project s plánovanou kapacitou okolo 11 mld. m3/rok.. Celkové Celkové investice do těchto projektů jsou ve výši 72 miliard australských dolarů (AUD) a podle očekávání by měly do roku 2016 zvýšit produkci ze současných 14,5 mld. m3/rok více než dvojnásobně na 36 mld. m3/rok (Christie et al 2011). Graf č. 5: 5 Srovnání produkce ropy a zemního zemního plynu, Austrálie

Zdroj: EIA (2012)

3.4. VLIV NA EKONOMIKU Dopady, jaké měl rozmach těžebního průmyslu na ekonomiku lze obecně rozdělit do dvou skupin – zaprvé se jedná o přímé dopady, které jsou snadno zachytitelné statistkou, jde například o zvýšení zaměstnanosti v odvětví těžebního průmyslu, větší investice apo apod. d. Druhé vlivy, ty nepřímé již tak snadno sledovatelné nejsou a projevují se zprostředkovaně a jejich dopad můžeme odvozovat z různých údajů, údajů, ať již jde o reálný měnový kurz, inflaci či poptávku v jednotlivých částech ekonomiky, apod. Dalším problémem je ppak ak interpretace těchto údajů, kdy každý ekonom může příčiny a následky shledávat jinde. 21

Faktem je, že australský těžební průmysl zaznamenal od roku 2004 velký nárůst, co se týče celkového počtu zaměstnanců. Ještě v srpnu 2004 pracovalo v těžebním průmyslu asi 95 000 lidí, o šest let později to bylo o více než o 100 000 více a počátkem roku 2012 dosáhla zaměstnanost dosavadního maxima na úrovni 275 000. Těžební průmysl je však kapitálově velmi intenzivní a proto není toto číslo z hlediska celé ekonomiky natolik zásadní a představuje jen 2,4 % všech pracujících. Přesto je trend jednoznačný, v květnu roku 1990 zaměstnával těžební průmysl 1,3 %, v květnu 2000 to bylo dokonce jen 0,8 % zaměstnanců (ABS 2012). Zaměstnanost v tomto oboru rostla v letech 2000-2010 průměrně o 10 % za rok, zatímco zaměstnanost ve zbytku ekonomiky rostla ročně průměrně o 2 %. Největší podíl na zaměstnanosti má těžební průmysl v Západní Austrálii (nepočítáme-li město Perth), kde zaměstnává 12 % z celkového počtu pracujících (Connolly a Orsmond 2011). Jiným ukazatelem mohou být odvedené daně a poplatky centrální vládě či místním samosprávám. Příjmy společností se prokazatelně zvýšily (díky vyšším cenám komodit), zatímco v roce 1999/2000 tvořily 6,5 % HDP (43 mld. AUD) v roce 2010/2011 to bylo již 14,2 % (195 mld. AUD). Po odečtení mzdových a dalších nákladů tvořily zisky v roce 2010/2011 92 mld. AUD (oproti 19 mld. v roce 1999/2000). Stejně tak se zvýšil objem odvedených daní a poplatků – ze 4 mld. v roce 1999/2000 na 24 mld. v roce 2008/2009 (Connolly a Orsmond 2011). Významně se také zvýšily investice v sektoru – z 10 mld. AUD na počátku dekády až na 58 mld. AUD v roce 2010. Lze nalézt také celou řadu nepřímých vlivů na ekonomiku – zvýšení poptávky v dalších sektorech ekonomiky tím, jak se zvyšují investice v těžebním sektoru, to může být dobře patrné například ve výrobním sektoru, ačkoliv lze se domnívat, že celá řada investic do vybavení a materiálů bude mít svůj původ v zahraničí. Australský těžební průmysl má významný podíl zahraničních vlastníků, ačkoliv je složité ho přesně určit, Connolly a Orsmond (2011) odhadují, že se jedná v průměru asi o 4/5 – přičemž v odvětví LNG je tento poměr o něco vyšší, zatímco v odvětví železné rudy o málo nižší. To znamená, že jen část zisků těžebních společností se vrací do australské ekonomiky, např. skrze dividendy apod., zatímco větší část se přesouvá do zahraničí.

22

4. KANADA Kanada je rozlohou druhou největší zemí světa, jedná se konstituční monarchii s federativním uspořádáním. Země se sestává z deseti provincií a tří spolkových teritorií. V zemi žije 34,4 miliónů obyvatel a podle Světové banky bylo kanadské HDP v roce 2011 13. nejvyšší na světě – v přepočtu na jednoho obyvatele pak Kanada zaujímala 10. Místo s 50,345 USD/obyvatele. Kanada je obdařena velkým přírodním bohatství, jak uvádí Kanadské ministerstvo pro přírodní zdroje (NRCan) – tento sektor se na celkovém HDP podílel 11,5 %. Toto číslo však zahrnuje také podíl energetického sektoru, těžby dřeva apod. Čistě těžební sektor tvořil v roce 2011 4,5 % celkového HDP země. Nejdůležitější částí je jednoznačně odvětví ropy a zemního plynu, které v těžebním sektoru v roce 2011 představovalo 73 % z jeho celkového HDP. Těžba kovů a minerálů pak představuje asi 14 %, zbytek připadá na doprovodné služby potřebné k těžbě. NRCan uvádí, že Kanada má zásoby ropy o velikosti 27,6 miliard m3, což představuje asi 169 miliard barelů ropy a to by Kanadu zařadilo na třetí místo, co do světových zásob, za druhou Venezuelu a první Saudskou Arábii (viz OPEC 2012). Velká část této ropy, přesněji 97,4 % je ve formě tzv. ropných písků, které jsou technologicky náročnější na těžbu. Největší naleziště se nacházejí v státě Alberta – jedná se především o ložiska Athabasca, Peace River a Cold Lake. Podle některých odhadů se v Kanadě dokonce může nacházet až 1,6 – 2,5 biliónů barelů ropy (IEA uvádí 1,7), tedy asi 1,3x – 2x více než představují dnešní světové prokázané zásoby ropy. Nicméně, jak bylo řečeno výše, pouze 10 % těchto zásob je v současnosti dostupných (Humphries 2010: 4) a z toho pouze asi 20 % lze vytěžit povrchově, zbytek je dostupný metodami in situ14. Počítáme-li s číslem uvedeným na začátku tohoto odstavce, disponuje Kanada asi 11 % světových zásob ropy. Zásoby zemního plynu nejsou tak významné a představují zhruba 0,9 % světových zásob – konkrétně 1700 miliard m3, z 95 % jde o konvenční zdroje. Přesto v roce 2011 byla Kanada 4. největším producentem zemního 14

Můžeme rozlišit celkem čtyři metody těžby ropných písků neboli bitumenů. První metodu, zde uváděnou, jako metodu povrchové těžby, lze uplatnit u zásob do hloubky zhruba 75 metrů. Zjednodušené schéma těžby a zpracování je následující. Nejprve dojde k odvodnění plochy, odstranění vegetace, odtěží se půda a následně se rypadly těží samotný bitumen. Ten se poté míchá s vodou, vzniklá suspenze se pak v extrakčním závodu zpracovává a extrahuje se bitumen s účinnosti až 91 %. Tato metoda neprodukuje tolik skleníkových plynů, jako metody in situ, ale výraznější jsou zásahy do krajiny a potřeba velkého množství vody. Tzv. metody in situ jsou celkem tři – těžba podporovaná cyklickým vtlačením vodní páry (CSS), těžba podporovaná trvalým vtlačením vodní páry (SAGD) a těžba extra těžké ropy s příměsí písku (podrobněji viz Blažek 2007).

23

plynu, podílející se 4,6 % (156 miliard m3) na světové produkci, z toho asi 30 % tvoří nekonvenční zemní plyn (Heffernan a Dawson 2010). Při této produkci tedy Kanadě vydrží zásoby zemního plynu dalších deset let – nově objevené zásoby v podstatě odpovídají současné produkci, jelikož nedochází k růstu prokázaných rezerv (OPEC 2012). NRCan však uvádí, že potenciální kanadské zásoby konvenčního zemního plynu mohou dosahovat až 10 biliónů m3, nekonvenčního dokonce až 26,8 (NRCan 2011). Kanada je také jedním z nejvýznamnějších producentů kovů, minerálů a dalších komodit, ve srovnání s ropným sektorem není toto odvětví natolik významné. V roce 2010 byla největším producentem potaše, druhým největším producentem uranu a patřila mezi pět největších producentů hliníku, měděné rudy, diamantů (drahokamů), india, niklu, platinových kovů a síry (USGS 2011). Významné jsou také zásoby černého uhlí – prokázané zásoby jsou okolo 8700 miliónů tun, z čehož je 6600 těžitelných. Při současné produkci pohybující se mezi 65 – 75 milióny tun ročně, to znamená zásoby na dalších více než 100 let. Kanada produkuje jak energetické, tak koksovatelné uhlí (NRCan 2010). Celkově se v Kanadě těží okolo 50 komodit, jejichž hodnota dosáhla v roce 2010 42,5 miliardy kanadských dolarů (CAD) z toho 5,5 mld. představuje uhlí. Těžba komodit není záležitosti jedné provincie, ale je rozprostřena po celé Kanadě, přesto nejvýznamnějšími jsou v tomto ohledu provincie Ontario, Québec, Britská Kolumbie a Saskatchewan. Graf č. 6 Podíl těžebního sektoru ve výkonnosti, zaměstnanosti a investicích na celkové ekonomice

Těžební sektor - celkový podíl v % 25 20 15 10 5 0 1989

1991

1993

1995

1997

Výkonnost

1999

2001

2003

Zaměstnanost

Zdroj dat: StatsCan (2012a, 2012b)

24

2005

2007

Investice

2009

2011

Vzhledem ke struktuře kanadského těžebního průmyslu, který je převážně orientován na těžbu ropy, neměl cenový boom na trhu s komoditami započatý v roce 2004 takový dopad, jako např. v případě Austrálie (viz předchozí kapitola). To lze vyčíst i z grafu č. 6, kde je vidět, že výkonnost v porovnání se zbytkem ekonomiky (podíl přidané hodnoty na HDP) se v případě těžebního průmyslu nezvýšila, ale naopak mírně poklesla. Zde je nutné zdůraznit poněkud jiný charakter dat – zatímco v případě Austrálie (viz Graf č. 1) je výkonnost měřena jako nominální hrubá přidaná hodnota, tedy hodnota v nominálních cenách, v případě Kanady se jedná také o hrubou přidanou hodnotu (gross value added), ovšem v reálných cenách, které zohledňují inflaci apod. Tento nesoulad si vyžádala špatná dostupnost těchto dat v případě Kanady, nicméně Almon a Tang (2011) tento údaj částečně uvádějí, podle nich se podíl kanadského těžebního průmyslu zvýšil postupně z 5,6 % v roce 1987 na 7,2 % v roce 2000 až konečně na 11,8 % v roce 2008 (ibid. : 72). Co se týče zaměstnanosti, zde můžeme od roku 2004 pozorovat nepatrný nárůst v řádu desetin procenta, z dlouhodobého hlediska se však nejedná o významný trend a zaměstnanost v těžebním sektoru je v současnosti zhruba na úrovni roku 1988. Naopak výrazně rostou investice, zde je patrný rostoucí trend s několika výkyvy v letech 1992, 1999 a 2009. Zde se opět projevuje fakt, že těžební průmysl je obecně velmi kapitálově intenzivní v poměru k pracovní síle. V kanadském případě toto platí obzvláště, vzhledem k tomu, že větší část tohoto odvětví tvoří produkce ropy, která je ještě kapitálově intenzivnější než těžba kovů a minerálů.

4.1. ROPA A ZEMNÍ PLYN Kanada v roce 2011 patřila k předním producentům ropy s denní produkcí na úrovni 2,85 miliónů barelů ropy za den – což ji řadí na 6. místo na světě, těsně před Venezuelu. Na světové produkci se tak v roce 2011 podílela 4 %. Ještě do roku 2008 představovala většinu produkce surová ropa z klasických nalezišť, od roku 2009 již ale většinu představuje ropa syntetická, tedy ta pocházející z ropných písků. U té je navíc patrný jednoznačný vzestupný trend, zatímco produkce surové ropy pozvolna klesá (viz Graf č. 8). Kanadská asociace producentů ropy (CAPP) předpovídá, že v roce 2030 překročí denní produkce hranici 6 miliónů barel za den, přičemž hlavní podíl na tomto růstu budou mít ropné písky, nicméně očekává

se

i

oživení

v

těžbě

konvenční

ropy

(CAPP 2012b). Odhady z předchozích let počítaly s mírnějším nárůstem – např. Kanadský energetický výzkumný institut ještě v únoru roku 2009 odhadoval, že produkce v roce 2030 dosáhne 4,2 miliónů barelů za den (Levi 2009:6). Zároveň se očekává nárůst v exportu ropy do Spojených států s tím, jak se bude zlepšovat infrastruktura, podle odhadů by tak v roce 25

2020 mohlo do oblasti okolo Mexického zálivu proudit až 1,1 miliónů barelů ropy za den (ibid). Ještě větší příležitosti se otevírají na asijských trzích, především v Číně a Indii – očekává se, že Čína do roku 2020 téměř zdvojnásobí import ropy na zhruba 10 miliónů barelů za den - v roce 2011 importovala 5,7 mil. barelů/den (EIA 2012: 170-171). Je však nutné mít na paměti, že podobné odhady počítají s relativně vysokými cenami ropy a tedy vysokou poptávkou na světových trzích, především ze strany rozvíjejících se ekonomik. Vysoké ceny jsou konec konců důvodem, že se vyplatí vyrábět syntetickou ropu z kanadských ropných písků. Jak uvádí Murphy a Hall (2010) těžba ropných písků není ani tak omezena vlastními zdroji (resource-limited), jako spíše samotnou mírou produkce (rate-limited), vzhledem k tomu, že těžbu nelze tak snadno znásobovat, jelikož je náročná na zdroje (velké množství plynu, vody, náročnost na obsluhu apod.). I proto se EROI15 (Energy Returned On Investment) tohoto zdroje odhaduje někde v rozmezí 2-4:116. Jak již bylo řečeno v úvodu, Kanada patří k předním světovým producentům zemního plynu, navzdory tomu, že jeho zásoby nelze považovat za globálně významné. Těžba zemního plynu v Kanadě dosáhla vrcholu v roce mezi lety 2001 – 2002 a od té doby klesá (viz graf č.), Kanada je navíc v rámci Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) zavázána exportovat zhruba 60 % své produkce zemního plynu (a dalších energetických surovin) do Spojených států (tzv. doložka proporcionality, proportionality clause). Toto téma by se mohlo v nejbližší době stát důležitým ve vztazích obou států. Nedojde-li v Kanadě k zásadnímu obratu a nezmění-li se současné trendy, kdy domácí spotřeba zemního plynu pomalu roste, produkce se snižuje a nedochází ani k dynamickému vývoji v oblasti nekonvenčních zdrojů zemního plynu, jako třeba v sousedních Spojených státech, může se z Kanady v nedaleké budoucnosti (podle odhadů okolo roku 2030) stát čistý importér (net importer) zemního plynu (NEB 2007:56). Lze očekávat, že se snižující se těžbou konvenčního zemního plynu bude stoupat důležitost toho nekonvenčního, to však bude odviset od zájmu zahraničních investorů podílet se na rozvoji jeho kapacit (Kohl 2012). Jedním z ukazatelů klesající produktivity těžby zemního plynu může být poměr produkce a množství funkčních vrtů (viz graf č. 7) – zde je vidět jednoznačný trend, zatímco množství vrtů se rychle zvyšuje, produkce se dále nezvyšuje, ale stagnuje či klesá. 15

Tato veličina vyjadřuje poměr mezi získanou energii z procesu výroby energie a energií, která byla při tomto procesu spotřebována, podrobněji viz Murphy, Hall (2010). 16 Tento poměr se však může zvyšovat (těžba tedy může být co do investované energie efektivnější) za použití jiných technologií. Jednou z takových technologií může být THAI (Toe-to-Heel Air Injection), jejíž EROI se podle odhadů pohybuje v rozmezí 3,3:1 – 56,1:1, přičemž autor se kloní k hodnotě 8,9:1 (Murphy 1999). Dále viz prezentace této technologie firmy PetroBank na YouTube (THAI 2011).

26

Graf č. 7: Produktivita těžby zemního plynu (Kanada)

Produktivita těžby zemního plynu 250000 200000 150000 100000 50000

Počet fungujících vrtů

2011

2009

2007

2005

2003

2001

1999

1997

1995

1993

1991

1989

1987

1985

1983

1981

1979

1977

1975

1973

1971

0

Roční produkce (miliony krychlových metrů)

Zdroj dat: CAPP (2012a)

4.2. EXPORT ROPY A ZEMNÍHO PLYNU Výše je uvedeno, že Kanada v roce 2011 produkovala průměrně 2,85 miliónů barelů ropy za den, z této produkce celých 77,7 % exportovala, tedy v průměru 2, 22 miliónů barelů denně (CAPP 2012a) a z toho 94,5 % podle odhadů směřovalo do USA (NEB 2009). Celková hodnota exportované ropy přesáhla hodnotu 68 mld. CAD. Podobná situace je u zemního plynu – v roce 2011 vyvezla Kanada 58 % své roční produkce v celkové hodnotě přesahující 13 miliard CAD, kompletně do Spojených států. Kanada je tak pro Spojené státy největším dodavatelem jak ropy (podíl 29 % na

celkovém

importu),

Graf č. 8 Průměrná ceny ropy v USD

tak

Průměrná cena ropy

zemního plynu (podíl 90 % na celkovém importu). Do budoucna však lze očekávat, že export

200 150

zemního plynu do USA bude klesat,

zatímco

dovážet

více

Kanada zemního

bude plynu

z USA. V roce 2011 šlo o 26 mld. 3

m , což je téměř trojnásobný nárůst od roku 2006, kdy Kanada

100 50 0 1986

1991

Zdroj dat: EIA (2012)

3

importovala 9,6 mld. m (EIA 2012a, EIA 2012b).

4.3. KOVY A MINERÁLY 27

1996

2001

2006

2011

Těžba kovů, minerálů a uhlí tvoří celkově menší část kanadského těžebního průmysl z hlediska HDP, nicméně pokud přičteme také zpracování zpracování těchto surovin (údaj jinak zahrnutý do výrobního sektoru), je srovnatelná se sektorem těžby ropy a zemního plynu. Investiční náklady tohoto odvětví v roce 2011 dosáhly 16 mld. CAD (pro srovnání investice do těžby ropných písků: 14 mld. CAD), což je je největší číslo za posledních 5 let a dokazuje, že těžební průmysl se vzpamatovává z důsledků finanční a hospodářské krize, která ho po roce 2007 zasáhla, mimo jiné i díky propadu cen komodit na světových trzích (viz graf č. 2). Nicméně celkový počet zaměstnanců zaměstnanců se mezi léty 2008 a 2009 snížil skokově asi o 43 tisíc, což byl nejspíše také důsledek krize (MAC 2011). Export kovů a minerálů dosáhl v roce 2011 výše téměř 162 mld. CAD, nejvíce ho přitom tradičně putovalo do USA, následovala EU a další země. Patrný Patrný je nárůst po roce 2004, který vyvrcholil v roce 2008 hodnotou přes 187 mld. CAD, v následujícím roce přišel prudký propad, viz graf č. 9 (IC 2012). 2012) Graf č. 9 Produkce ropy milióny barelů/den

Zdroj dat: CAPP (2012b)

28

5. ZHODNOCENÍ Vzhledem k tomu, že fenomén holandské nemoc de facto souvisí se strukturálními změnami v ekonomice dané země, můžeme jako jeden z ukazatelů použít takzvaný index strukturálních změn (structural change index). Tento index porovnává relativní význam jednotlivých sektorů ekonomiky v čase. To znamená, že pokud například některý sektor zvýší svou výkonnost (měřenou v nominálních hodnotách) o 2 procentní body, zatímco jiný sektor 2 procentní body ztratí, bude index roven číslu 2. Výpočet je následující:



1
   , ,   2



Kde , je průměrný procentuální podíl konkrétního sektoru ekonomiky (i) na celkovém výkonu ekonomiky během tří let až do času t. Používáme tříletý průměr, abychom předešli zkreslením kvůli výkyvům, na které je tento index poměrně náchylný. Index může nabývat hodnot 0 až 100, kdy 0 znamená, že všechny sektory ekonomiky jsou na relativně stejné úrovni jako v přechozím období, naopak hodnota 100 znamená úplně převrácení původních poměrů. Podrobněji o tomto ukazateli viz (Productivity Commission 1998). Pro výpočet jsme kvůli lepší srovnatelnosti použili data OECD, která jsou bohužel dostupná pouze do roku 2006 v případě Kanady a do roku 2007 v případě Austrálie – odpovídající adekvátní data pro další roky se bohužel u statistických úřadů obou zemí nepodařilo dohledat, respektive potřebné údaje (přidaná hodnota jednotlivých sektorů ekonomiky v nominálních hodnotách) nejsou vůbec vedeny. Srovnáváno bylo v obou případech 8 sektorů ekonomiky (zemědělství; těžební průmysl; výrobní sektor; energetika, doprava a komunikace; stavebnictví; obchodní sektor; finanční a realitní sektor a sektor veřejných služeb). Z grafu č. 10 můžeme vyčíst, že strukturální změny v Austrálii nebyly po většinu 90. let výrazné, k výkyvu došlo pouze v období 2000-2001 a následně se hodnoty zvyšují po roce 2005, což můžeme pravděpodobně ztotožnit s rozmachem těžebního průmyslu. Connolly a Orsond (2011) ve svých výpočtech docházejí pro roky 2007-2011 k hodnotám okolo 6, je ovšem otázkou, zda je možné tyto výsledky porovnávat, vzhledem k rozdílným zdrojovým datům (Connolly a Orsond 2011: 135). Naopak v Kanadě index osciluje okolo hodnoty 2, až v letech 2005 a 2006 se dostává výše na hodnoty 2,5. 29

Graf č. 10 Index strukturálních změn Austrálie/Kanada

Index strukturálních změn 4 3.5 3 2.5 2 1.5 1 0.5 0 1993

1995

1997

1999

2001

Kanada

2003

2005

2007

Austrálie

Zdroj dat: StatsCan (2012a), ABS (2012)

Tento ukazatel má spíše orientační charakter odhalující obecné trendy, ale nikoliv podrobnosti, např., které sektory posilovaly, které oslabovaly apod. Podívejme se proto nyní podrobněji na průvodní jevy holandské nemoci a pokusme se je identifikovat v příslušných ukazatelích. Klíčovým předpokladem teorie holandské nemoci je rozvíjející se sektor (booming sector) – v obou případech jsme ho ztotožnili se sektorem těžebním. Podle Cordena (1982) může být boom v daném sektoru nastartován třemi způsoby: 1. Výraznou technologickou inovací; 2. nárůstem produkce, 3. zvýšením cen na světových trzích. Do určité míry můžeme říci, že v případě Kanady se na stoupající produkci ropy podílejí všechny tři faktory – v první řadě jsou to relativně vysoké ceny ropy, které činí technologicky náročnou těžbu výhodnou. Ale svou roli tady hraje také technologická inovace, bez níž by vyšší produkce nebyla možná. Prvotním hybatelem jsou však vysoké ceny. O něco jednodušší je situace v Austrálii, zde je sektorový boom spojen především s těžbou uhlí a železné rudy, která není tolik technologicky náročná. Navíc, jak jsme ukázali, samotná produkce stoupá jen pozvolna a na vyšších příjmech se podepisují především velmi vysoké ceny komodit. Dalším předpokladem teorie je, že dochází k přesunu zdrojů tzv. resource movement effect. U Austrálie jsme mohli vidět, že po roce 2005 došlo k poměrně výraznému nárůstu zaměstnanců v těžebním sektoru17 v absolutních číslech – nicméně z pohledu celkové zaměstnanosti se 17

Lze se domnívat, že podobně reagovala zaměstnanost i v dalších sektorech, jako je stavebnictví, výroba, doprava, služby apod., tedy v sektorech, které zprostředkovaně těží z rozmachu těžebního průmyslu, nicméně to je ze statistického hlediska těžko zachytitelné

30

jednalo o desetiny procenta. Velmi podobná situace nastala v případě Kanady, kde čísla rostla také v řádu desetin procent. Navíc je třeba vzít v potaz vysokou mezinárodní mobilitu pracovní síly – tento fakt dále marginalizuje efekt přesunu zdrojů, jelikož často specializovaní pracovníci pocházejí ze zahraničí a nikoliv z domácí ekonomiky. To samé lze říci také o kapitálu, který je vysoce mezinárodně mobilní. Přestože tedy na jedné straně dochází v těžebním sektoru k vysokým investicím, což jsou případy jak Kanady, tak Austrálie, neznamená to nutně, že by tyto investice přicházely na úkor jiných sektorů ekonomik, právě proto, že přicházejí ze zahraničí. Konec konců autoři konceptu uznávají, že tento efekt může být za určitých podmínek zanedbatelný (Corden a Neary 1982: 827, Corden 2012). Důležitější je tedy výdajový efekt. Ten se v obou případech projevuje několika způsoby. Zaprvé skrze zisky společností, které jsou jednak daněny, ale zároveň jsou formou dividend vypláceny akcionářům, do jaké míry, to záleží na vlastnické struktuře. Pokud mají společnosti z větší části zahraniční vlastníky, má to z hlediska holandské nemoci pozitivní dopad, jelikož výdajový efekt není tak výrazný a nedochází k tak silnému zhodnocování národní měny. Nicméně lze očekávat, že pokud v některém sektoru dojde k prudkému rozmachu, zvýší se také investiční aktivita a díky velmi vysoké mezinárodní mobilitě kapitálu nebrání nic tomu, aby tyto investice přicházely právě ze zahraničí. Tyto peníze – zisky a investice ze zahraničí způsobují zhodnocování národní měny a to by teoreticky mělo mít negativní vliv na výrobní sektor, především ten zaměřený na export. Podívejme se nyní na vývoj směnných kurzů u obou zemí a dopad do exportu. Použijeme tzv. efektivní směnný kurz (effective exchange rate) a index exportovaného zboží obojí s referenčními roky 2005. Do vzorku pro exportované zboží jsme se snažili zahrnout vše, co lze zařadit do výrobního sektoru – např. oblečení, elektroniku, stroje, automobily, nábytek, hračky apod. Naopak jsme nezahrnuli žádné primární komodity – tedy kovy, minerály, ropu, plyn, dřevo, jídlo apod. Teoreticky bychom měli vidět následující – čím vyšší index efektivního směnného kurzu, tím nižší export výrobků a naopak.

31

Graf č. 11: Index efektivního směnného kurzu a exportu výrobního sektoru - Austrálie Austrálie: Index efektivního směnného kurzu a exportu výrobního sektoru, rok 2005=100 140 120 100 80 60 40 20 0

Efektivní směnný kurz (AUD)

Index exportu

Zdroj dat: ABS (2012), Světová banka

U obou zemí je toto dobře patrné, především v 90. letech, kdy se obě křivky sbíhají a protínají se okolo roku 1997, zatímco směnné kurzy pozvolna klesají. To se však mění na začátku nové dekády, okolo roku 2002 začínají u obou zemí kurzy stoupat – rok 2005 je referenční, proto se zde hodnoty sbíhají v bodě 100. V australském případě směnný kurz víceméně stagnuje až do roku 2009, kdy naopak prudce stoupá – to může být způsobeno mimo jiné prudkým zvýšením cen železné rudy (viz graf č. 2). Kanadský směnný kurz oproti tomu stoupá plynuleji až do roku 2007, kdy se trend obrací a v roce 2009 se vrací na hodnoty z roku 2005, poté opět znovu roste. Graf č. 12 Index efektivního směnného kurzu a exportu výrobního sektoru - Kanada Kanada: Index efektivního směnného kurzu a exportu výrobního sektoru, rok 2005=100 140 120 100 80 60 40 20 0

Efektivní směnný kurz (CAD) Zdroj dat: StatsCan (2012a), Světová banka

32

Index exportu

Na první pohled je zřejmé, že trendy u obou zemí jsou velmi podobné – nicméně australský export na tom byl v relaci k směnnému kurzu lépe než ten kanadský, klesá až v roce 2008, zřejmě v důsledku krize. Je samozřejmě otázkou, zda trend stoupajícího exportu bude pokračovat i v následujících letech, budou-li zároveň posilovat obě měny, což se dá vzhledem ke stále vysokým cenám komodit očekávat. Podívejme se nyní na výkonnost těžebních a výrobních průmyslů v obou zemích. Do značné míry již zde tyto informace zazněly. Z následujícího grafu je patrný onen boom, který v Austrálii probíhá od roku 2004 – právě do tohoto roku byla umístěna referenční hodnota 100. Dochází k prudkému nárůstu jak ve výkonu těžebního průmyslu, který vrcholí koncem roku 2008 – tedy v době, kdy ceny komodit byly nejvyšší. Podobná je také křivka zaměstnanosti, jak je vidět oproti roku 2004 je v australském těžebním sektoru zaměstnáno 2,5x více zaměstnanců. Oproti tomu zaměstnanost ve výrobním sektoru se pohybuje na více méně stejné úrovni již od 90. let, pouze v poslední době, pravděpodobně v důsledku krize mírně klesá. Mnohem výrazněji však klesá samotná produkce výrobního sektoru, respektive jeho podíl na HDP, ačkoliv se jedná o dlouhodobý trend a bylo by unáhlené přisuzovat tento pokles čistě holandské nemoci, je zřejmé, že se v posledních letech zrychluje. Graf č. 13: Index výkonu zaměstnanosti těžebního a výrobního sektoru - Austrálie 250

Austrálie: Index výkonu a zaměstnanosti těžebního/výrobního sektoru, 2004=100

200

150

100

50 1990 1992 1993 1995

1997 1999 2000 2002 2004 2006 2007 2009

Těžba index zaměstnanosti

Výroba index zaměstnanosti

Těžba - Index podílu na HDP

Výroba - Index podílu na HDP

2011

Zdroj dat: ABS (2012)

V případě Kanady vidíme poněkud jiný obrázek, ačkoliv musíme opět připomenout rozdílný typ dat – Kanadský úřad pro statistiku (StatCan) bohužel nevede v databázi HDP podle jeho nominální hodnoty, proto jsou data z grafu přepočtena z reálných hodnot amerického dolaru pro rok 2002. Poměrně jednoznačné jsou však trendy v zaměstnanosti, nůžky se velmi 33

rozevírají a oba sektory jdou zcela opačným směrem. V reálných číslech to vypadá tak, že kanadský výrobní sektor ztratil za 5 let přes 500 000 zaměstnanců, popřípadě pracovních míst. Jak jsme již uváděli, v těžebním průmysl je nárůst sice relativně výrazný, ale nejedná se ani o historická maxima, ani o významnou část celkového podílu – nárůst od roku 2002 je necelých 100 tisíc. Nezaměstnanost v Kanadě je poměrně vysoká, momentálně 7,4 % a dlouhodobě se pohybující nad 6 % Graf č. 14: Index výkonu zaměstnanosti těžebního a výrobního sektoru - Kanada Kanada: Index výkonu a zaměstnanosti těžebního/výrobního sektoru, červen 2002=100 140 120 100 80 60 1990

1992

1994

1996

1998

2000

2002

2004

2006

2008

Těžba - Index podílu na HDP

VýrobaIndex podílu na HDP

Těžba - Index zaměstnanosti

Výroba - Index zaměstnanosti

2010

Zdroj dat: StatsCan (2012a)

Dalším ukazatelem, podle kterého můžeme sledovat působení holandské nemoci je například spotřebitelský cenový index. Teorie předpokládá, že vlivem vyšších příjmů v ekonomice, stoupne spotřeba a tedy i ceny v sektoru ekonomiky, který není mezinárodně obchodovatelný18, zatímco ceny v mezinárodně obchodovatelném sektoru jsou určeny, či alespoň značně ovlivňovány, cenami světovými, nemohou proto pružně reagovat na poptávku v domácí ekonomice. Následující tabulka ukazuje průměrný meziroční růst cen v Austrálii (měřený

čtvrtletně)

v letech

1995

–

2012

u

zboží

„obchodovatelného“

a

„neobchodovatelného“, jako hranici jsme vybrali rok 2004.

18

Jak název napovídá, jedná se o jakékoliv zboží či službu, kterou je možné prodat na světovém trhu. Naopak neobchodovatelným zbožím (non-tradeable) může být například nemovitost, lékařské služby, školství, cokoliv, co je svázáno s domácí ekonomikou a trhem. Obecně se za mezinárodně neobchodovatelné zboží považují například jídlo (nikoliv však základní komodity jako pšenice apod.). Přesto však tyto koncepty nejsou neměnné, příkladem může být maloobchodní sektor, který bylo lze donedávna považovat za mezinárodně neobchodovatelný, nicméně s rozvojem internetu již toto neplatí (Corden 2012).

34

Tabulka č. 2: Průměrný meziroční růst cen u vybraného zboží v procentech (Austrálie), Obchodovatelné zboží

Neobchodovatelné zboží

1995-2003

2,7 %

1,6 %

2004-2012

2,0 %

3,1 %

Zdroj: ABS (Consumer Price Index)

Zdá se tedy, že v tomto případě se předpověď vyplňuje. Zatímco před rokem 2004 se rychleji zvyšovala cena obchodovatelných položek, po začátku těžařského boomu se situace obrátila, což naznačuje vyšší poptávku po těchto statcích. Podobná situace je také v Kanadě (viz následující graf), kde je patrné, že zhruba od roku 2005 začínají spotřebitelské ceny neobchodovatelného zboží růst rychleji. V tomto případě je referenční rok 2002. Pro srovnání jsme do grafu zařadili také stejné údaje z České republiky (na grafu tečkovaně) – je vidět podobný trend, kdy zhruba do roku 2004 začínají růst ceny neobchodovatelného sektoru rychleji. Můžeme však spekulovat, zda se v českém prostředí může jednat například o vliv Evropské unie, respektive přístupu k evropským fondům – konec konců, teorie holandské nemoci se neomezuje jen na těžební sektor. Graf č. 15: Index spotřebitelských cen v Kanadě a České republice (Obchodovatelné a nebochodovatelné zboží) 125

Index spotřebitelských cen Kanada/Česko, 2002=100

120 115 110 105 100 95 90 85 80 75 70

Obch. - KAN.

Neobch. - CAN

Zdroje dat: StatsCan (2012a), Český statistický úřad

35

Obch. - CZE

Neobch. - CZE

2012

2011

2011

2010

2009

2009

2008

2007

2007

2006

2005

2005

2004

2003

2003

2002

2001

2001

2000

1999

1999

1998

1997

1997

1996

1995

1995

65

6. ZÁVĚR Na otázku, zda obě zkoumané země trpí holandskou nemocí, není snadná odpověď. V odborných kruzích v podstatě shoda neexistuje, jedna část, převážně ekonomické provenience, se snaží případy zkoumat, často hromadně, za použití velkého množství dat a různých statistických metod, díky čemuž dokáží následně holandskou nemoc přesně vyčíslit. Druzí pak k tomuto fenoménu přistupují jako k faktu a naopak hledají řešení či cesty, jak průběh tohoto onemocnění zmírnit. Zástupcem druhé skupiny budiž ekonom Warner Max Corden, který se na rozvinutí tohoto konceptu sám v 80. letech podílel a jako rodilý Australan zkoumá také současnou situaci ve své zemi. Podle něj australská ekonomika skutečně holandskou nemocí trpí a navrhuje celou řadu možných postupů, jak k situaci přistupovat z politického hlediska. Jednou možností je podle něj nedělat nic a nechat trh, ať si sám poradí, jinou možností je protekcionistická politika, která by měla za cíl ochraňovat ohrožený výrobní průmysl, takovou možnost však Corden (2012) považuje za nejhorší. Popisuje také možnost přebytkového rozpočtu, založeného na rozvážné výdajové politice vlády, tak aby nevzbuzovala

výdajový

efekt,

v kombinaci

s nízkými

úrokovými

sazbami.

Všechna řešení v podstatě spočívají v jediném a tím je znehodnocení australské měny, která se za posledních pár let zhodnotila o 31 %, což má své výhody i nevýhody. V případě Austrálie panuje nicméně shoda na tom, že se jedná o první boom v těžebním průmyslu, který není spojen s vysokou inflací a jinými negativními prvky (Battellino 2010). Connolly a Lewis (2010) to přisuzují několika faktům – lepším a vyzrálejším institucím – to je konec konců jeden z klíčových bodů teorie prokletého bohatství. Další změnou je, že australská měna již není pevně fixovaná, ale podobně jako většina ostatních je volně plovoucí a celkově lze o australské ekonomice prohlásit, že je otevřenější a schopnější zvládat strukturální změny, tedy i ty současné. Dalším důležitým momentem je, že mzdy již nejsou vyjednávány centrálně, jako tomu bývalo v minulosti – Connolly a Orsmond (2011: 151) dokazují, jaký nepříznivý vliv tento fakt v minulosti na ekonomiku měl – došlo-li ke zvýšení mezd v těžebním průmyslu, následovaly zpravidla další sektory ekonomiky, ovšem prudké zvyšování mezd nemělo dlouhého trvání. Je také otázkou, jak dlouho bude současný boom v Austrálii trvat, jelikož i z federální vlády již zaznívají hlasy, že je u konce, jako to například před nedávnem prohlásil ministr pro přírodní zdroje Martin Ferguson poté, co se těžařská společnost BHP Biliton rozhodla na neurčito odložit projekty v hodnotě 40 miliard USD (Yueyang, Paul 2012). Zdá se tedy, že 36

současný rozmach těžebního průmyslu v Austrálii bude nejlépe zhodnocen, až cenová bublina splaskne a pokud neplaskne, je jisté, že se Australané budou muset vypořádat s problémy zmíněnými výše a rozhodnout se, zda stojí za to obětovat výrobní průmysl snadno dostupným komoditám, nebo mu pomoci, například vytvořením suverénního fondu, skrze nějž by země investovala v zahraničí, jak doporučuje například Corden (2012). Zdá se, že Kanada je momentálně v těžší pozici, především díky své ropné budoucnosti a těžbě ropných písků. Na jednu stranu se z ní může v relativně krátké době stát ropná velmoc, již nyní přitahuje obrovské zahraniční investice a kapitál, zároveň se však ekonomika potýká s řadou problémů, které se mohou se stoupajícími cenami ropy ještě prohloubit – s ohledem na fenomén holandské nemoci. Na druhou stranu, pokud by na trhu s ropou došlo k nečekanému vývoji a ceny se propadly, situace by mohla být ještě horší a nedávné investice by se tak nepodařilo dostatečně zhodnotit. Výkonnost kanadského výrobního sektoru dlouhodobě klesá, stejně tak dochází k prudkému odlivu zaměstnanců z tohoto sektorů, což je opět dlouhodobý trend, který nelze přisuzovat pouze ekonomické krizi z roku 2008. Kanadský dolar se od roku 2005 vytrvale zhodnocuje, na což reaguje také export výrobního sektoru, který klesá - výkyv a následné oživení lze opět sledovat v důsledku ekonomické krize. Index cen také ukazuje, že od roku 2005 rostou rychleji ceny neobchodovatelného zboží, což ukazuje na zvýšenou poptávku vyvolanou tzv. výdajovým efektem. Shrneme-li tyto závěry, můžeme konstatovat, že u obou zemí jsou patrné průvodní jevy holandské nemoci – tím hlavním je zhodnocován národních měn. U obou zemí výrobní sektory spíše ztrácejí a to jak z hlediska jejich podílu na HDP, tak v množství exportu. U Kanady je navíc výraznější úbytek zaměstnanců ve výrobním sektoru – nelze však patrně hovořit o efektu přesunu zdrojů, protože zaměstnanost v těžebním sektoru roste jen minimálně, oproti tomu nezaměstnanost se drží na relativně vysoké úrovni. V australském případě je patrný prudký nárůst zaměstnaností v těžebním sektoru, který se však neprojevuje odpovídajícím způsobem v jiných částech ekonomiky – zaměstnanost ve výrobě je stabilní a klesá pravděpodobně až v důsledku ekonomické krize.

37

7. LITERATURA A ZDROJE ABARES. 2011. Australian Mineral Statistics [online]. březen 2011. S.l.: Department of Agriculture, Fisheries and Forestry. Dostupné z: http://www.daff.gov.au/abares/publications_remote_content/publication_series/australian_mi neral_statistics ABS. 2012. Australian Economic Indicators [online]. červenec 2012. S.l.: Australian Bureau of Statistics. Dostupné z: http://www.abs.gov.au/ausstats/[email protected]/productsbytopic/8CA1AFA5D0E5C810CA25754D 00155E33?OpenDocument ALMON, Michael-John a Jianmin TANG. 2011. Industrial Structural Change and the Post2000 Output and Productivity Growth Slowdown: A Canada-U.S. Comparison. International Productivity Monitor, AUTY, R.M. - GELB, A.H. Political Economy of Resource-Abundant States. In Resource Abundance and Economic Development. [s.l.]: Oxford University Press, 2001. ISBN 9780199246885. AUTY, R.M. The political economy of resource-driven growth. In European Economic Review. 2001. Vol. 45, no. 4–6, s. 839–846.]. . . BATTELLINO, Ric. 2010. Mining Booms and the Australian Economy. Reserve Bank of Australia Bulletin, s. 63–69. BLAŽEK, Josef. 2007. Těžba a zpracování bitumenu a extra těžké ropy. Chemické listy, roč. Volume 101, č. Issue 8, s. 640–648. Brian PINK, ed. 2012. Yearbook Australia 2012 [online]. Canberra: Australian Bureau of Statistics. Dostupné z: http://www.ausstats.abs.gov.au/ausstats/subscriber.nsf/LookupAttach/1301.0Publication24.05 .121/$file/13010_2012.pdf CAPP. 2012a CAPP´s Statistical Handbook [online]. 2012. S.l.: Canadian Association of Petroleum Producers. Dostupné z: http://www.capp.ca/library/statistics/handbook/Pages/default.aspx CAPP. 2012b Canadian Crude Oil Forecast and Market Outlook [online]. 5. červen 2012. S.l.: Canadian Association of Petroleum Producers. Dostupné z: http://www.capp.ca/getdoc.aspx?DocId=209546&DT=NTV CONNOLLY, Ellis a David ORSMOND. 2011. The Mining Industry: From Bust to Boom [online]. RBA Annual Conference Volume. S.l. Reserve Bank of Australia. Dostupné z: http://ideas.repec.org/h/rba/rbaacv/acv2011-08.html CONNOLLY, Ellis a Christine LEWIS. 2010. Structural Change in the Australian Economy. Reserve Bank of Australia Bulletin, s. 1–9. 38

CORDEN, W. Max. 2012. Dutch Disease in Australia: Policy Options for a Three-Speed Economy. Australian Economic Review, roč. 45, č. 3, s. 290–304. doi 10.1111/j.14678462.2012.00685.x. CORDEN, W.M. - NEARY, J.P. Booming Sector and De-Industrialisation in a Small Open Economy. In Economic Journal. 1982. Vol. 92, no. 368, s. 825–848. . CORDEN, W.M. Booming Sector and Dutch Disease Economics: Survey and Consolidation. In Oxford Economic Papers. 1984. Vol. 36, no. 3, s. pp. 359–380. . Data: GDP (current US$). The World Bank [online]. 2011 .Dostupné z: http://data.worldbank.org/indicator/NY.GDP.MKTP.CD/countries/1W?order=wbapi_data_val ue_2011%20wbapi_data_value%20wbapi_data_value-last&sort=desc&display=default Data: GDP per capita (current US$). The World Bank [online]. 2011 Dostupné z: http://data.worldbank.org/indicator/NY.GDP.PCAP.CD?order=wbapi_data_value_2011+wba pi_data_value+wbapi_data_value-last&sort=desc DAVIS, G.A. Learning to love the Dutch disease: Evidence from the mineral economies. In World Development. 1995. Vol. 23, no. 10, s. 1765–1779. EBRAHIM-ZADEH, Christine. 2003. Back to Basics. Finance and Development, roč. 40, č. 1 EIA. U.S. Energy Information Administration. International Energy Statistics [online]. 2012 Dostupné z: http://www.eia.gov/cfapps/ipdbproject/IEDIndex3.cfm?tid=5&pid=53&aid=1 EIA. U.S. Natural Gas Imports by Country. U.S. Energy Information Administration [online]. 2012a Dostupné z: http://www.eia.gov/dnav/ng/ng_move_impc_s1_m.htm EIA. U.S. Net Imports by Country. U.S. Energy Information Administration [online]. 2012b Dostupné z: http://www.eia.gov/dnav/pet/pet_move_neti_a_EP00_IMN_mbblpd_m.htm FARCHY, Jack. 2012. Iron ore and coking coal prices tumble. The Financial Times [online]. Londýn, 10. srpen 2012,. Dostupné z: http://www.ft.com/cms/s/0/794b50a8-e30d-11e1-a78c00144feab49a.html HARVEY, David I., Neil M. KELLARD, Jakob B. MADSEN a Mark E. WOHAR. 2010. The Prebisch-Singer Hypothesis: Four Centuries of Evidence. Review of Economics and Statistics, roč. 92, č. 2, s. 367 – 377. HEAL, Geoffrey. 2007. Are Oil Producers Rich? In: HUMPHREYS, Macartan, SACHS, Jeffrey D. a STIGLITZ, Joseph E. Escaping the Resource Curse. S.l.: Columbia University Press. s. 155–172. ISBN 0231141963. HEFFERNAN, K. a F.M. DAWSON. 2010. An Overview Of Canada’s Natural Gas Resources [online]. květen 2010. S.l.: Canadian Society for Unconventional Gas. Dostupné z: http://www.csur.com/images/news/2011/Natural_Gas_in_Canada_final.pdf

39

HOGAN, Lindsay, Julie HARMAN, Athol MARITZ, Sally THORPE, Anthony SIMMS, Peter BERRY a Alan COPELAND. 2002. Mineral Exploration in Australia: Trends, Economic Impacts and Policy Issues. Agricultural Commodities, roč. 9, č. 4, s. 601. HUMPHREYS, Macartan, Jeffrey D. SACHS a Joseph E. STIGLITZ. 2007. Introduction: What Is the Problem with Natural Resource Wealth? In: HUMPHRIES, Marc, SACHS, Jeffrey D a STIGLITZ, Joseph E. Escaping the Resource Curse. S.l.: Columbia University Press. ISBN 0231141963. HUMPHREYS, Marc. 2010. North American Oil Sands: History of Development, Prospects for the Future. S.l.: DIANE Publishing. ISBN 9781437938074. CHRISTIE, Virginia, Brad MITCHELL, David ORSMOND a Marileze VAN ZYL. 2011. The Iron Ore, Coal and Gas Sectors. Reserve Bank of Australia Bulletin, s. 1–8. IC. Capital InvestmentCanadian Economy (NAICS 11-91) - Canadian Industry Statistics. Industry Canada Government of Canada [online]. 2012. Dostupné z: http://www.ic.gc.ca/eic/site/cis-sic.nsf/eng/h_00022.html IC. Trade Data Online. Industry Canada [online]. 2012. Dostupné z: http://www.ic.gc.ca/sc_mrkti/tdst/tdo/tdo.php?lang=30&headFootDir=/sc_mrkti/tdst/headfoot &productType=HS6&cacheTime=962115865#tag IEA. 2011. World Energy Outlook 2011. Paris: International Energy Agency IGU. 2012. World LNG Report 2011 [online]. 2012. S.l.: International Gas Union. Dostupné z: http://www.igu.org/igu-publications/LNG%20Report%202011.pdf KOHL, Keith. Canada’s Unconventional Natural Gas Future. Energy and Capital [online]. 2012 Dostupné z: http://www.energyandcapital.com/articles/canadas-unconventional-naturalgas-future/2055 KRUGMAN, P. The narrow moving band, the dutch disease, and the competitive consequences of Mrs. Thatcher. In Journal of Development Economics. 1987. Vol. 27, no. 1/2, s. 41. . LEVI, Michael A. 2009. The Canadian Oil Sands: Energy Security Vs. Climate Change. Council on Foreign Relations. ISBN 9780876094297. LIN, Bo-qiang a Jiang-hua LIU. 2010. Estimating coal production peak and trends of coal imports in China. Energy Policy, roč. 38, č. 1, s. 512–519. doi 10.1016/j.enpol.2009.09.042. MAC. 2011. F&F 2011: Facts and Figures of the Canadian Mining Industry [online]. 2011. The Mining Association of Canada. Dostupné z: http://www.miningnorth.com/wpcontent/uploads/2012/04/MAC-FactsFigures-2011-English-small.pdf MCKAY, A.D. 2012. Australia’s Identified Mineral Resources 2011 [online]. duben 2012. S.l.: Geoscience Australia.. Dostupné z: https://www.ga.gov.au/products/servlet/controller?event=GEOCAT_DETAILS&catno=7370 3 40

MURPHY, David J. a Charles A. S. HALL. 2010. Year in review—EROI or energy return on (energy) invested. Annals of the New York Academy of Sciences, roč. 1185, č. 1, s. 102–118. doi 10.1111/j.1749-6632.2009.05282.x. MURPHY, David. EROI Update: Preliminary Results using Toe-to-Heel Air Injection. The Oil Drum: Net Energy [online]. 2009 Dostupné z: http://netenergy.theoildrum.com/node/5183#more NEB. Energy Reports - Canada’s Energy Future - Reference Case and Scenarios to 2030 Energy Market Assessment. National Energy Board Government of Canada [online]. 2007. Dostupné z: http://www.neb-one.gc.ca/clf-nsi/rnrgynfmtn/nrgyrprt/nrgyftr/2007/nrgyftr2007eng.html NEB. Statistics - Estimated Canadian Crude Oil Exports by Type and Destination. National Energy Board Government of Canada [online]. 2009. Dostupné z: http://www.nebone.gc.ca/clf-nsi/rnrgynfmtn/sttstc/crdlndptrlmprdct/stmtdcndncrdlxprttpdstn-eng.html#s2011 NRCAN. About Coal | Energy Sector. Natural Resources Canada Government of Canada [online]. 2010. Dostupné z: http://www.nrcan.gc.ca/energy/sources/1205 NRCAN. Energy | Natural Resources Canada. Natural Resources Canada Government of Canada [online]. 2011. Dostupné z: http://www.nrcan.gc.ca/statistics-facts/energy/895 NRCAN. Mining Statistics. Natural Resources Canada Government of Canada [online]. Dostupné z: http://mmsd.mms.nrcan.gc.ca/stat-stat/prod-prod/2010p-eng.aspx NYE, Joseph S a Robert O KEOHANE. 2001. Power and Interdependence. 3rd ed. New York: Longman. ISBN 0321048571. OCELÍK, Petr. 2009. Obchod s energetickými komoditami: konceptualizace pojmu interdependence a konstrukce výzkumu [online] [online]. S.l., Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií.

OPEC. 2012. Annual Statistical Bulletin 2012 [online].: Organization of the Petroleum Exporting CountriesDostupné z: http://www.opec.org/opec_web/static_files_project/media/downloads/publications/ASB2012. pdf PRODUCTIVITY COMMISSION. 1988. Aspects of structural change in Australia. 1988. ROSS, M.L. The Political Economy of the Resource Curse. In World Politics. 1999. Vol. 51, no. 2, s. 297–322.. SACHS, J.D. - WARNER, A.M. Natural Resource Abundance and Economic Growth. In National Bureau of Economic Research Working Paper Series [online]. 1995. Vol. No. 5398. Dostupné na internete: . SACHS, J.D. - WARNER, A.M. The curse of natural resources. In European Economic Review. 2001. Vol. 45, no. 4-6, s. 827–838. . 41

SACHS, Jeffrey D. 2007. The Macroeconomics of Oil Wealth. In: HUMPHREYS, Macartan, JEFFREY D. SACHS a STIGLITZ, Joseph E. Escaping the Resource Curse. S.l.: Columbia University Press. s. 173–193. ISBN 0231141963. STATCAN. Employment by industry. Statistics Canada Government of Canada [online]. b.r 2012b Dostupné z: http://www.statcan.gc.ca/tables-tableaux/sum-som/l01/cst01/econ40eng.htm STATCAN. System of national economic accounts. Statistics Canada Government of Canada [online]. 2012a. Dostupné z: http://www.statcan.gc.ca/nea-cen/index-eng.htm STIJNS, J.-P.C. Natural resource abundance and economic growth revisited. In Resources Policy. 2005. Vol. 30, no. 2, s. 107–130. THAI - A Global Energy Solution [online]. 2011. Dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=kunkMlT07gA USGS. 2011. 2010 Minerals Yearbook [online]. listopad 2011. S.l.: U.S. Geological Survey. Dostupné z: http://minerals.usgs.gov/minerals/pubs/country/2010/myb3-2010-ca.pdf WIJNBERGEN, S.J.G. VAN The “Dutch Disease”: A Disease after All? In Economic Journal. 1984. Vol. 94, no. 373, s. 41–55. . WOODSIDE. 2012. Our Capabilities LNG [online]. Duben 2012. S.l.: Woodside Energy Ltd. Dostupné z: http://www.woodside.com.au/AboutUs/Profile/Documents/capability%20broch_LNG_online_April2012.pdf YUEYANG, Maggie Lu a Sonali PAUL. 2012. Australia declares resources boom is over. Reuters [online]. Canberra/Melbourne, 23. srpen 2012. Dostupné z: http://www.reuters.com/article/2012/08/23/us-australia-resourcesidUSBRE87M03220120823

42