Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav jazykovědy a baltistiky Seminář japonských studií
Japanistika
Michaela Podzemná
Komparace japonských a evropských pohádek Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Ivan Rumánek, Ph.D. 2015
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. Prohlašuji, ţe tištěná verze práce je shodná s verzí elektronickou. Souhlasím, aby práce byla archivována a zpřístupněna ke studijním účelům. ……………………………………………
2
Zde bych ráda poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce Mgr. Ivanu Rumánkovi, Ph.D. za jeho cenné rady, připomínky a především za jeho ochotu a trpělivost při odborném vedení práce.
3
Obsah Úvod.................................................................................................................................. 6 1
2
Vysvětlení pojmu pohádka a metody zkoumání ....................................................... 8 1.1
Vymezení konceptu „pohádka“ v cizích jazycích .............................................. 8
1.2
Literární adaptace lidových pohádek ................................................................. 9
1.3
Obecné metody zkoumání pohádek ................................................................... 9
1.4
Komparatistika ................................................................................................. 11
1.5
Historie pohádek v Evropě a v Japonsku ......................................................... 12
1.6
Definice lidové pohádky .................................................................................. 14
Komparace pohádkového obsahu ............................................................................ 17 2.1
2.1.1
Chudí lidé .................................................................................................. 18
2.1.2
Sousedé ..................................................................................................... 19
2.1.3
Společenství .............................................................................................. 19
2.1.4
Pomocník .................................................................................................. 21
2.1.5
Zvířata ....................................................................................................... 22
2.1.6
Nadpřirození tvorové ................................................................................ 24
2.2
Prostředí ........................................................................................................... 25
2.2.1
Konkrétnost místa ..................................................................................... 26
2.2.2
Čísla .......................................................................................................... 26
2.3
3
Postavy ............................................................................................................. 17
Dějová zápletka ................................................................................................ 27
2.3.1
Pozor na to, co si přeješ! ........................................................................... 28
2.3.2
Porušení příkazu ....................................................................................... 28
2.3.3
Humor ....................................................................................................... 28
2.3.4
Zakončení.................................................................................................. 29
Komparace stylu vyprávění ..................................................................................... 31 4
3.1
Lidová a zastaralá mluva .................................................................................. 31
3.2
Ustálené pohádkové formule............................................................................ 32
3.3
Další vypravěčské prostředky pohádky ........................................................... 35
Závěr ............................................................................................................................... 40 Resumé............................................................................................................................ 42 Summary ......................................................................................................................... 43 Bibliografie ..................................................................................................................... 44
5
Úvod Cílem této práce je na příkladech literárních děl komparatistickou metodou ukázat společné rysy evropských a japonských folklorních pohádek. Dále potom najít rysy, jimiţ se zásadně liší. Nalezené poznatky tak mohou slouţit jako námět pro další bádání v oblastech psychologie, jelikoţ kaţdá národní literatura vypovídá o jistých vlastnostech daného národa a pohádkový ţánr zde nepochybně hraje nemalou roli. Za předmět porovnávání jsem zvolila na jedné straně kromě českých pohádek také pohádky francouzské a německé, protoţe jiţ po celé generace doplňují repertoár pohádkových kníţek v češtině a staly se tak neodmyslitelnou součástí české kultury. Na straně druhé jsou předmětem této práce pohádky Japonska. Jde tedy především o srovnávání pohádek českého prostředí s pohádkami prostředí japonského. Tato práce se nezabývá původem uvedených pohádek, jelikoţ autoři jsou často anonymní a teorie vzniku spadá do jiných odvětví. Budu pracovat s literaturou sestávající z klasických pohádkových spisů Evropy, jejichţ vznik sahá do období v rozpětí 17. a 19. století. Tvoří je do češtiny přeloţené sbírky Charlese Perraulta (Pohádky matky husy), bratří Grimmů (Pohádky bratří Grimmů). Dále potom české sbírky Karla Jaromíra Erbena (České pohádky) a Boţeny Němcové (Národní báchorky a pověsti I). Jde tedy o sebrané folklorní pohádky, které jsou literárně zpracovány do takové podoby, jaká je dostupná českému čtenáři v dnešní době. Většinu dalšího materiálu tvoří tradiční japonské pohádky sebrané a přeloţené z japonštiny českými překladateli. Konkrétně se jedná o práce dvojice Zlaty Černé s Miroslavem Novákem (Prodaný sen) a Jana Luffera (Strašidelný chrám v horách: Japonské lidové pohádky a pověsti). V neposlední řadě pracuji s vícesvazkovou sbírkou 日本昔 話大 成 (Kompilace japonských lidových pohádek) v originálním japonském jazyce, jejímţ autorem je Seki Keigo 関敬五. Na tuto sbírku se zaměřuji především v kapitole srovnávající jazykové prostředky pohádek. V rámci teoretické literatury budu mimo jiné pracovat s anglickým překladem práce Maxe Lüthiho (The European folktale: form and nature) a s encyklopedií Dagmar Mocné a Josefa Peterky (Encyklopedie literárních ţánrů) při definování evropské pohádky. Pro orientaci v komparatistice se budu drţet do češtiny přeloţené práce Angeliky Corbineau-Hoffmannové (Úvod do komparatistiky).
6
První část zaujímá značnou část celé práce, protoţe povaţuji za klíčové ujasnit pojem pohádka, jakoţto literární ţánr dříve, neţ přistoupím k samotné komparaci. Tato kapitola rozvádí terminologii tohoto konceptu v jazycích, ze kterých pochází zdroj této práce. Je důleţité poznamenat, ţe pohádka je původně evropský koncept a nemůţe zcela odpovídat ţádnému původem japonskému ţánru. Dále tato kapitola poskytuje náhled do komparatistické vědy, na níţ je tato práce zaloţená a vysvětluje, jakými dalšími způsoby se k pohádce přistupuje vědecky a jakou formou bývá nejčastěji analyzována. Je zde také stručně shrnut historický vývoj pohádek v Evropě a rovněţ jsou tu zmíněny literární útvary vzniklé v průběhu japonských dějin, které jsou evropským pohádkám blízké. Na závěr se zde zabývám definicí pojmu lidová pohádka v evropském kontextu. Druhá část se věnuje samotné komparaci vybraných literárních děl z hlediska struktury a obsahu. Uvádí, zda se v japonském literárním repertoáru nachází pohádky shodující se s evropskými více motivy a tvoří tak jinou variantu shodné pohádky. Následně rozebírá prvky japonských pohádek, které jsou nápadně odlišné od prvků v evropských pohádkách, případně s nimi aţ kontrastují nebo se v pohádkách v našem výběru vůbec nevyskytují. Zde je třeba poznamenat, ţe předmětem práce je pouze omezené mnoţství evropských sbírek, a tudíţ se nedá vyloučit, ţe prvek, který nebyl v těchto sbírkách nalezen, se neobjevuje v jiných zdrojích. Nelze tedy výsledek této práce zobecňovat. Poslední část srovnává po jazykové stránce styl vyprávění obou protipólů komparace. Rozebírá typ mluvy, ustálené pohádkové formule, zvukomalebná slova a homonyma vyskytující se v japonských pohádkách, přičemţ uvádí případné podobnosti s pohádkami v češtině.
Poznámka k transkripci cizích slov a překladu z japonského jazyka Pro přepis japonských slov jsem zvolila standardní českou transkripci. Cizí slova či odporné názvy, u kterých se nepředpokládá jejich obecná znalost, jsou psána kurzívou a následuje jejich japonský zápis v případě, ţe jde o slova japonská. Vlastní jména jsou psána v původním japonském slovosledu, tedy nejprve rodové jméno a poté osobní, přičemţ jsou obě skloňována. Co se týče překladu textů, tak v uvozovkách uvádím oficiální český překlad, pokud je dostupný. Není-li k dispozici, pouţívám vlastní překlad v závorkách a jméno překladatele proto neuvádím. Překladatel není uveden ani u názvů literárních děl stojících samostatně bez citovaného textu. 7
1
Vysvětlení pojmu pohádka a metody zkoumání Nejprve je potřeba definovat, co rozumíme pod pojmem pohádka. v češtině je
mu připisován poměrně široký význam. Zahrnuje jak pohádky folklorní, tedy ţánr lidové slovesnosti, tak pohádky autorské, ať uţ jsou inspirovány tradiční lidovou tvorbou, či nikoli. v českém prostředí se dá označit za pohádku v podstatě jakékoli vyprávění obsahující nadpřirozené jevy a někdy postačí pouhé vědomí, ţe cílovou skupinou je dětský čtenář. Abych předmět této práce zúţila, zaměřila jsem se na tradiční lidové pohádky. Jedná se o ţánr, který inspiroval nejen většinu toho, co se dá označit českým pojmem pohádka, ale i jiné ţánry jako je například fantastická povídka pro dospělé nebo imaginativně-mytologické fantasy. Tato kapitola vymezuje pojem pohádka v různých jazycích včetně japonského, přestoţe je to původně evropský koncept. Dále vysvětluje, jak vznikly literární adaptace lidových pohádek a popisuje různé metody jejich zkoumání. Zvláště rozebírá metodu komparatistiky. Poté shrnuje historii pohádkových útvarů v Evropě a v Japonsku a na závěr definuje lidovou pohádku v evropském kontextu.
1.1
Vymezení konceptu „pohádka“ v cizích jazycích Lidová neboli folklorní pohádka je v anglickém jazyce označována výrazem
folktale vedle obratu fairytaile, který značí pohádku z obecného hlediska. V německém jazyce je označována výrazem Volksmärchen a ve francouzském jazyce výrazem conte. V japonském jazyce jsem se pro tuto práci omezila na výraz mukašibanaši 昔 話 . Existuje také nově vzniklý výraz minwa 民話, vytvořený překladem anglického folktale. Jeho význam se dá vyvodit ze znaků jako lidové vyprávění. Tento termín označuje lidovou pohádku či pověst v evropském kontextu, nicméně japonské pohádky se od těch našich přece jen liší1 a bylo by tedy vhodné zachovat starší označení mukašibanaši 昔話 (dávné vyprávění). Pro překlad evropských pohádek do japonského jazyka se často poţívá výraz dówa 童話. Podle znaků, nesoucích význam dětské vyprávění, lze vyvodit, ţe se jedná o příběhy jakéhokoli druhu určené pro děti. Nabízí se zde zváţit také pojem monogatari 物語, který ale zahrnuje mnohem širší spektrum literární tvorby, přestoţe 1
Viz LÜTHI, Max. The European folktale: form and nature. 1.vyd. Philadelphia: Institute for the Study of Human Issues, 1982, s. 3.
8
původně byl stejně jako pohádka podáván ústně. Podle Zdenky Švarcové se z tohoto ţánru později stal „obecný název pro prozaický literární útvar, který má „děj“ (sudţi) a zápletku (kotogara)“2. Nic tedy nenaznačuje tomu, ţe by se jednalo výhradně o folklor. Za nejstarší zapsané monogatari je povaţováno Taketori monogatari 竹取物語 (Příběh o sběrači bambusu), které by se dalo označit českým slovem pohádka. Nicméně motivy tohoto příběhu čerpají pravděpodobně z čínských taoistických legend, a o japonský folklor se tedy zřejmě nejedná.
1.2
Literární adaptace lidových pohádek Původní lidové pohádky byly literárně zpracovávány dvěma způsoby. Za prvé se
jedná o klasické zpracování lidové pohádky, kterou Jana Čeňková definuje následovně: „Tato úprava reprodukuje ústní podání jako památku lidové tvořivosti se zachováním prvků folklorní poetiky“3. Druhým způsobem je autorské zpracování lidové pohádky, kde jiţ převahuje individuální sloţka nad folklorní. Ke klasickému či autorskému zpracování lidových pohádek sběrateli nedošlo dříve neţ v 19. stol v Evropě a ve 20. stol. v Japonsku. Ve své práci tedy vycházím ze sbírek tohoto období, jelikoţ zejména v Japonsku je obtíţné definovat folklorní pohádku před obdobím 20. stol., protoţe je to původem evropský koncept. Drobnou výjimku v této práci tvoří sbírka Charlese Perraulta napsána v období klasicismu v 17. stol., jejíţ autor jako první poukázal na lidovou pohádku jako předmět zkoumání literární vědy4. Sám ve své sbírce poznamenal, ţe folklorní pohádky zpracoval tak, aby jim dodal půvab, který v jejich původní podobě chyběl5.
1.3
Obecné metody zkoumání pohádek Pohádka je v současné době předmětem zájmu nejenom folkloristiky, ale
i několika dalších odvětví, mezi něţ patří antropologie, etnologie, psychologie a literární věda. Pro folkloristy je pohádka zdrojem kulturní a intelektuální historie jednotlivých komunit. Psychologové zkoumají mimo jiné vliv pohádky na čtenáře či 2
ŠVARCOVÁ, Zdeňka. Japonská literatura 712-1868. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005, s. 213. ČEŇKOVÁ, Jana a kolektiv. Vývoj literatury pro mládež a její žánrové struktury. 1.vyd. Praha: Portál s.r.o., 2006, s. 113. 4 Viz LÜTHI, Max. Op. cit., s. 1. 5 Viz HRUBÍN, František. Poznámka překladatele. In: PERRAULT, Charles. Pohádky matky husy. 2.vyd. Praha: Albatros, 1989, s. 126. 3
9
posluchače. Literární teoretikové se snaţí zjistit, čím je pohádka jako ţánr charakteristická. Nebylo tomu však dříve neţ po vydání díla bratří Grimmů Kinder und Hausmärchen (Pohádky bratří Grimmů/Pohádky pro děti a domov), kdy se otevřely dveře vědeckému zkoumání pohádek. V počátcích se folkloristé věnovali především srovnávání pohádkové literatury různých národů a s pomocí této komparatistické metody došli k poznání, ţe dochází k opakování jistých motivů a syţetů. To je inspirovalo ke zkoumání příčin těchto shod a postupně vznikly čtyři teorie. J. Grimm a K. J. Erben zastupují mytologickou teorii, podle níţ jsou pohádky pozůstatky univerzálního mýtu z dávných dob, které si kaţdý národ přinesl z asijské pravlasti. Druhá teorie nese název migrační a vyvozuje původ pohádkových látek z Indie, odkud se stěhovaly od národa k národu. Podle další teorie, zvané antropologická, mohou shody v pohádkách pocházejících z různých míst vznikat nezávisle na sobě díky obecným konstantám lidského ţivota. Tato teorie je postavena na studiích preliterárních národů v Africe, Americe a Polynésii. Poslední teorie, zvaná historicko-geografická, rozšiřuje migrační teorii na více národů, pohádky se podle ní šířily také z center, jako byl Egypt, arabské národy, nebo oblasti obývané Kelty. Podle teorie literárního komparatisty Jana Horáka tvoří obsah kaţdé pohádky několik motivů neboli námětů. Při zkoumání pohádek národů světa jich bylo nalezeno více neţ deset tisíc. Jednotlivé motivy mohly vznikat nezávisle na sobě. Oproti tomu tzv. dějové osnovy, které vznikají spojením těchto motivů, neměly moţnost vzniknout samostatně u více národů a šířily se stěhováním z místa na místo. Takové pohádky, které mají shodné osnovy a liší se jednotlivými motivy, tvoří tzv. varianty těchto dějových osnov6. Další významnou metodou zkoumání pohádek je psychoanalýza a studování archetypů, tedy nevědomých dědičných pravzorů lidské psychiky. Tomuto odvětví se v 2. pol. 20. stol. věnovala např. švýcarská psycholoţka Marie-Louise von Franz, podle níţ „pohádky popisují obecně lidské základy“
7
a proto jsou nápomocny při
psychoanalýze pacientů z odlišných koutů světa. Z hlediska formalismu se na pohádku soustředil ruský folklorista V. J. Propp. ve svém díle Morfologie pohádky a jiné studie. Na základě studia omezeného mnoţství 6
Viz HORÁK, Jiří. Česká pohádka v lidové a sběratelské tradici. In: O pohádkách: sborník statí a článků. Redigoval Jan Červenka. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960, s. 30. 7 FRANZ, Marie-Louise von. Psychologický výklad pohádek: smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie. 3.vyd. Praha: Portál, 2011, s. 23.
10
kouzelných pohádek popisuje své závěry, ţe různé postavy s odlišnými atributy mohou mít shodné úlohy. Zabývá se tedy funkcemi jednajících osob a definuje je následovně: „1. Stálými, stabilními prvky pohádek jsou funkce jednajících osob, nezávisle na tom, kdo a jak je plní. Tyto funkce tvoří základní součásti pohádky. 2. Počet funkcí, které jsou kouzelné pohádce vlastní, je omezený. 3. Posloupnost funkcí je vţdycky totoţná. 4. Všechny kouzelné pohádky co do své stavby náleţí jednomu typu“ 8 . Celkem jich stanovil 31 a dále je rozdělil do podskupin. Toto schéma povaţuje za šablonu pro analýzu jakékoli kouzelné pohádky. Přestoţe se Proppova metoda setkala s kritikou9, tak poukázala na nové způsoby zkoumání z hlediska vnitřní stavby. Z tohoto strukturalistického pojetí studia pohádek vychází také naratologie se svou formální analýzou narativního textu. Z hlediska této vědy se dá mimo jiné útvary i pohádkový příběh definovat jako „osa kauzální a časové organizace dynamických a statických událostí a jejich nositelů (postav)“10. Postavy pohádek se řadí do syntetické dimenze, kde textové znaky nereferují ke skutečné osobě, nýbrţ se jedná o konstrukt11. Vzhledem k tomu, ţe vyprávění děje příběhu se dá určit jakoţto minulé vůči okamţiku, v němţ se nachází vypravěč, se dají pohádky zařadit do narativních textů gramaticky minulého času12.
1.4
Komparatistika Obecná a srovnávací literární věda neboli komparatistika je název vědy
přinášející metodu komparace literárních děl, s jejíţ pomocí se snaţím pohádky porovnávat, a proto se krátce pokusím shrnout její podstatu v této podkapitole. Jde o vědu, která srovnává literaturu různých národů, a znalost jejich jazyků je pro komparatistu značnou výhodou. Já se ovšem ve valné většině věnuji komparaci obsahu s přihlédnutím na kulturní aspekty, převaţující část zdrojového materiálu je tedy v jazyce českém a zbylá část v japonském. Německé a francouzské originály nezahrnuji. Komparace obsahu navzájem cizích textů zahrnuje téma, motivy, dějiště, postavy a koncepty. „Motiv je nejmenší a nejjednodušším prvkem obsahu, který pohání
8
PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. 2.vyd. Jinočany: H & H, 2008, s. 26-28. Viz ŠMAHELOVÁ, Hana. Návraty a proměny: literární adaptace lidových pohádek. 1.vyd. Praha: Albatros, 1989, s. 33. 10 KUBÍČEK, Tomáš. Naratologie: strukturální analýza vyprávění. v Praze: Dauphin, 2013, s. 33. 11 Ibid., s. 62. 12 Viz HRABAL, Jiří. Ed. cit., s. 107. 9
11
diskurz,13“, čili naraci, a tudíţ při srovnávání pohádek hraje významnou roli. Na základě organizace textu se potom klade důraz na stylové roviny. Kaţdý literární text lze interpretovat více neţ jedním způsobem, je tedy svým způsobem otevřený. Apeluje na čtenářovo chápání, které je individuální v závislosti na jeho
seznámení
s kontextem
a čtenářských
zkušenostech.
Komparatistika
se
systematicky zabývá kontexty daných literárních textů a na rozdíl od lingvistických disciplín se příliš nepozastavuje nad strukturou textu. V případě srovnávání pohádek více národů tvoří stejný či podobný ţánr výchozí bod. Další kontexty se odvozují jiţ samotnou komparací. „Komparatistika zastávala od svých počátků myšlenku otevření literární vědy mimo národní hranice a zabývala se rovněţ intermedialitou a kulturní relevancí literatury“ 14 . Prastarý ţánr lidové pohádky je pro komparatistiku cenným objektem, jelikoţ ve spolupráci s jinými vědeckými odvětvími má potenciál skrz text dojít k hlubšímu pochopení charakteristiky daných národů.
1.5
Historie pohádek v Evropě a v Japonsku Pohádka je starobylý ţánr lidové slovesnosti a nelze tedy přesně stanovit období
ani místo jejího vzniku. Ve starověkých kulturách nebyla předmětem sběratelského zájmu a o jejich existenci se dozvídáme zprostředkovaně v umělé literatuře. Nejstarší zapsaná pohádka, jejíţ motivy později pronikly do ústní tradice Evropy, pochází z Egypta, ze 13. stol. př. n. l. a nese název O dvou bratřích 15 . Japonsko přejímalo pohádkové motivy z Číny a Koreje a přibliţně v 9. stol. n. l. dalo jejich zpracování vzniku první japonsky psané próze Taketori monogatari 竹取物語 (Příběh o sběrači bambusu)16. Stopy evropských pohádek jsou nalézány jak v antické literatuře tak středověké a značný vliv na jejich vývoj mělo arabské dílo Kitáb alf lajlá wa-lajlá (Tisíc a jedna noc), které bylo písemně zafixováno mezi 14. a 15. stol. Jeho původ však sahá jiţ do 3. stol. n. l. První snahy o ucelené a samostatné zpracování pohádek se objevují
13
CORBINEAU-HOFFMANN, Angelika. Úvod do komparatistiky. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2008, s. 138. Ibid., s. 19. 15 Viz MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004, s. 474. 16 Viz LUFFER, Jan. Strašidelný chrám v horách: Japonské lidové pohádky a pověsti. 1.vyd. Praha: Argo, 2009, s. 224. 14
12
v Itálii, přibliţně v polovině 16. stol. s příchodem renesance. Tyto pohádkové útvary se objevují ve formě zábavných rámcových novel. Na ně pak navazuje v 17. stol. francouzský spisovatel Charles Perrault svým dílem Contes de ma mère l’oye (Pohádky mé matky husy), který se zabýval jiţ folklorními pohádkovými příběhy a přizpůsobil je tehdejším klasicistním ideálům. V období romantismu v 19. stol. poprvé vznikají klasické adaptace pohádek, usilující o co největší shodu s původní lidovou verzí. Prvními představiteli jsou němečtí sběratelé folkloru bratři Jacob a Wilhelm Grimmové (Pohádky pro děti a domov, 1812-15, definitivní verze 1850) a podle jejich vzoru jsou pohádky sbírány po celé Evropě. Zpracování pohádek bratry Grimmy rovněţ poprvé směřuje k dětskému čtenáři. V českém prostředí se také objevují stopy pohádek v umělé literatuře. Nejstarší doklady pocházejí ze 14. stol. v podobě latinsky psaných příběhů z prostředí antického Říma (Gesta Romanum), které byly později přeloţeny do staročeštiny. V souvislosti s vyčleněním zábavné literatury v 16. stol. se rozšířily kníţky lidového čtení, které lidovou slovesnost značně ovlivňovaly. K prvnímu sbírání lidových pohádek došlo v období národního obrození v 19. stol., přičemţ zakladatelskou hodnotu mají sbírky Karla Jaromíra Erbena a Boţeny Němcové. Erben vydal své první folkloristické dílo jiţ v roce 1842 (Písně národní v Čechách) a rozsáhlé dílo České pohádky bylo kompletně vydáno aţ po jeho smrti v roce 1905. Národní báchorky a pověsti Němcové se dočkaly svého vydání jiţ v roce 1845. Stejně jako v případě bratří Grimmů, také Erben a Němcová pohádky vypravěčsky upravují a jedná se tedy o klasické adaptace (Erben) a o autorské adaptace (Němcová). V průběhu 19. stol. se pohádka stávala jedním z vůdčích ţánrů dětské literatury a postupně začaly vznikat pohádky kompletně autorské neboli umělé. Významným představitelem takovýchto pohádek je H. Ch. Andersen. Sběratelská činnost po celé Evropě ustává ve 20. stol. a hojnějšími se stávají autorská zpracování jiţ existujících sbírek. V Čechách se jedná například o soubor Nůše pohádek, redigovaný K. Čapkem a příkladné dílo tzv. moderní pohádky je Werichovo Fimfárum. Nejstarší pozůstatky japonských pohádek nalezneme ve sbírkách lidového vyprávění pocházejících z počátku 12. stol. Kondţaku monogatari 今昔物語 (Staré pověsti) a ze 13. stol. Udţi šúi monogatari 宇治拾遺物語 (Sbírka vyprávění z Udţi). Od období Muromači (14. stol.) zde vznikaly sešity zvané otogizóši. Jde o velice různorodý ţánr pohádkového charakteru. Tyto sešity byly určené nejenom ke čtení, ale i k hlasitému přednesu a mimo jiné se inspirovaly také lidovou slovesností a zpětně ji 13
pak ovlivňovaly. Stejný jev můţeme pozorovat také v Čechách v souvislosti s kníţkami zábavného čtení. Podobné trendy pokračovaly několik staletí aţ do období Meidţi. Počátek odborného zájmu o lidovou slovesnost není patrný dříve neţ s počátkem 20. stol. Za zakladatele je povaţován sběratel Janagita Kunio 柳 田 國 男 a jeho nejvýznamnějším dílem je přehled typů japonského lidového vyprávění Nihon mukašibanaši meii 日本昔話名彙. Výhradně na lidové pohádky se zaměřil aţ jeho ţák Seki Keigo 関 敬吾 ve svém díle Nihon mukašibanaši taisei 日本昔話大成 (Kompilace japonských lidových pohádek). Sběru japonských pohádek mezi lidovými vypravěči a posléze jejich zkoumání se mnoho folkloristů věnuje také v období po druhé světové válce.
1.6
Definice lidové pohádky Lidová pohádka je prozaický ţánr lidové slovesnosti s fantastickým příběhem,
který se odehrává na neurčitém místě a zapadá do neurčité doby. Je chápán jako smyšlený, čímţ se zásadně liší od pověsti, která klade důraz na autentičnost. Svět, ve kterém se pohádka odehrává, nepodléhá přírodním zákonům a zpravidla zde vítězí dobro nad zlem. Je povaţován za prostor zcela odlišný od běţného světa a jeho popis je poměrně střídmý a okamţitě pochopitelný. Zmíněno je vţdy pouze to, co je důleţité pro posun děje, coţ činí příběh povrchním. Pokud zápletka vyţaduje popis barev, tak se obvykle jedná o základní odstíny. Pohádka se značně liší od pověsti. Ta sice rovněţ obsahuje nadpřirozeno, ale svým odůvodňováním mystérií zbavuje příběh veškeré záhadnosti, která u pohádek zůstává nevysvětlená. Pohádka nijak nepopírá, ţe je produktem lidské fantazie. „Tvůrčí fantazie je totiţ zaloţena na krušném poznání, ţe věci jsou ve světě uspořádány tak, jak to vypadá – na poznání skutečnosti, nikoliv však na otrocké závislosti na ní“ 17. Tato fantazie však není nahodilá a podléhá jistým zákonům. Pohádka se snaţí zachytit skutečnou povahu reality a vyobrazit ji. „It faithfully portrays humankind and the world the way it perceives them to be, in images“ 18 . (Věrně popisuje svět s lidmi takové, jakým způsobem je vnímá, a to v obrazech.) V podstatě zobrazuje skutečnosti nikoli tak, jak jsou, nýbrţ tak, jak by měly být z pohledu morálních zvyklostí jednotlivých kultur, v nichţ se nachází vypravěč nebo autor. 17 18
TOLKIEN, J. R. R. Pohádky. 1. vyd. Praha: Winston Smith, 1992, s. 162. LÜTHI, Max. Op. cit., s. 93.
14
Pohádková narace je orálního typu19, přičemţ vypravěč zde hraje významnou roli, jelikoţ má moc vtisknout pohádce výslednou podobu. Z lingvistického hlediska je patrné, ţe pohádka vyuţívá ustálených formulí na začátku a na konci vyprávění. Tyto formule mají za úkol upoutat pozornost, ohraničit příběh takovým způsobem, ţe si je nikdo nebude spojovat s realitou, a nastolit jedinečnou atmosféru, která je pohádkám vlastní. Hojně se vyskytují motivy tzv. magických čísel a kouzelných předmětů. Tyto kouzelné předměty jsou často darovány a slouţí zpravidla k jednomu účelu. Motivy se dají podle původu rozdělit do dvou skupin 20 . Jedna skupina získává svou inspiraci v reálném ţivotě a druhou tvoří mytologické motivy. Tyto skupiny jsou přizpůsobeny pohádkovému stylu a navzájem se prolínají. Kaţdý motiv, který se v pohádce objeví, má svůj význam pro děj. Jakmile je vyuţit, uţ se k němu příběh nevrací. Nic se neděje zbytečně a posloupnost jednotlivých událostí není nahodilá. Motivy, které nemají své vyuţití, se objevují jen velmi zřídka, jelikoţ pohádková narace se soustředí výhradně na posun děje. Pohádkové motivy postrádají svou vnitřní podstatu, coţ jim sice ubírá na uvěřitelnosti, ale zároveň je tato prázdnota21 činí lehkými a průzračnými. Tato vlastnost jim umoţňuje bezděčně působit ve vzájemné souhře a zahrnout všechna důleţitá témata lidské existence. Přestoţe samy o sobě nejsou realistické, reprezentují objekty skutečnosti. Na rozdíl od jiných narativních ţánrů pohádka postrádá dimenzi hloubky 22 . Velmi časté jsou extrémní protiklady. Postavy nejsou nijak psychologicky sloţité, vztahy mezi nimi jsou povrchní a různé povahové vlastnosti se nenachází v jedné postavě, ale ve více postavách zvlášť. Jejich skutky jsou poháněny vnějším přičiněním spíše neţ vlastní iniciativou. Projevy emocí jsou velice omezené a vyskytují se jen v případě, ţe mají význam pro posunutí dějové zápletky, nikoli pro nastolení jisté atmosféry. Jsou tedy pouhými nástroji pro děj. Postavy mívají nadpřirozené vlastnosti nebo jsou antropomorfizované a svět, který je obklopuje, ze svého pohledu chápou jako přirozený. Svůj údiv nebo zvědavost věnují pouze kaţdodenním záleţitostem. Pokud například hrdina najde kouzelný předmět, zajímá ho, zda by byl uţitečný, nebo nebezpečný. Nad zvláštností předmětu se nepozastavuje. Typické je také, ţe hrdina musí překonat nemalé vzdálenosti, aby se dostal do míst, kde se nadpřirozené bytosti 19
Viz MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef. Op. cit., s. 472. Viz LÜTHI, Max. Op. cit., s. 74. 21 Ibid., s. 73. 22 Ibid., s. 11. 20
15
nebo předměty vyskytují. Nad plynutím času se pohádka rovněţ nepozastavuje. Hrdina je stále mladý navzdory uplynutí několika let, a pokud např. přijde o nohu, je mu náhle vrácena, místo aby postupně dorostla. Časový posun tedy není nijak znát, přestoţe načasování událostí je precizní. Lidové pohádky původně nebyly určeny výhradně dětskému čtenáři či posluchači23. Přesto jsou dnes po několika převyprávění chápány jako dětské pohádky. Podívejme se například na Kinder und Hausmärchen (Pohádky bratří Grimmů), které jsou do japonského jazyka obecně překládány jako gurimu no dówa グリムの童話. Vidíme, ţe je zde pouţit výraz dówa 童話, který značí pouze dětské pohádky a příběhy bez ohledu na jejich původ. Jednu z odpovědí na otázku, jak došlo ke spojení dětí a pohádkových příběhů, nabízí pohled do historie Evropy: „Bohatší rodiny si najímaly k dětem ţeny a prostřednictvím těchto chův, jeţ dosud znaly lidové a tradiční příběhy, jejich „pány“ dávno zapomenuté, se ona vyprávění dostávala k dětem“24. Max Lüthi poznamenává, ţe soudě podle formální charakteristiky pohádka není naivní ani primitivní, nýbrţ je vysoce rozvinutou uměleckou formou. Připouští tedy moţnost, ţe na samém počátku byly pohádky výtvorem skutečných umělců, přičemţ cílové publikum byl prostý lid25. Je třeba ovšem podotknout, ţe evropská pohádka ve své čisté formě, tedy tak, jak je popsaná výše, se nevyskytuje tak často, jak by se mohlo zdát. Jako kaţdý ústně předávaný narativní ţánr, je i pohádka velice dynamická. Jiţ v minulosti, kdy se pohádky pouze tradovaly z úst do úst, se mísily s jinými ţánry, jako jsou například jiţ zmíněné pověsti nebo také báje, které symbolicky vypravují příběh, jímţ si vysvětlují některé přírodní jevy. Najdeme tedy spoustu hybridních pohádek, které nesou prvky více ţánrů. Fakt, ţe byly sebrány v raném období folklorní vědy přímo od venkovských vypravěčů, z nich bezprostředně nedělá čisté lidové pohádky. Pokud vycházíme z období, kdy v Japonsku jednotlivé ţánry ještě nebyly pevně ustálené, jejich mísení je patrné i zde. Většina starších sbírek lidové tvorby obsahuje hned několik ţánrů najednou a proto výraz mukašibanaši 昔 話 ani nemůţe odpovídat čisté evropské pohádce. Místo toho nese rysy mytologie a různých buddhistických nebo šintoistických pověstí.
23
Viz MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef. Op. cit., s. 473. TOLKIEN, J. R. R. Op. cit., s. 143. 25 Viz LÜTHI, Max. Op. cit., s. 99. 24
16
2
Komparace pohádkového obsahu „Japonské pohádky se v mnohém podobají pohádkám jiných národů“26. Stejně
jako v evropských pohádkách také zde bývají jisté lidské vlastnosti ceněny a jiné zesměšňovány nebo jinak trestány. Rovněţ se zde vyskytují zvířata jednající jako lidé, nadpřirození tvorové a kouzelné předměty s podobnými rysy či funkcemi. Opakují se stejná čísla a objevují se shodné motivy. Postavy bývají zasazeny do podobného prostředí a vystaveny stále se opakujícím zkouškám. Nedá se ovšem tvrdit, ţe by byly s evropskými pohádkami zcela shodné. Japonské pohádky mají své vlastní rysy, které jsou dány jinou kulturou, geografickým prostředím a náboţenstvím. Tato kapitola podrobněji popisuje základní shody a odlišnosti, na které čtenář můţe narazit.
2.1
Postavy Zatímco v evropských pohádkách se vyskytuje poměrně široká škála typů postav,
od zástupců prostého lidu aţ po šlechtice, v Japonsku jsou hlavní postavy především z řad chudého obyvatelstva. Vedle těch nejchudších sběračů dříví se vyskytují také prostí řemeslníci, obchodníci a mnichové. Jen výjimečně je hlavní postavou společensky vysoce postavená osoba, jako je například vojenský vazal a jeho pán. V Evropě je zcela běţné sledovat osudy královské rodiny, ale v japonských pohádkách se postavy tamější elity, tedy císař nebo šógun, vůbec nevyskytují. Nejvyšší autoritu zde zastupuje lenní pán, japonsky daimjó 大名, a to pouze okrajově. Nikdy se nejedná o hlavní postavu, která by mohla být vystavena pochybení, poníţení nebo jiným vrtochům osudu. Kdyţ se podíváme na věk postav, tak zjistíme, ţe evropské pohádky upřednostňují mladé lidi, výjimkou nejsou ani malé děti. Japonské pohádky oproti tomu tíhnou spíše ke starším vrstvám obyvatelstva, které se celý ţivot lopotí s těţkou prací a na závěr ţivota se jim naskytne šance na změnu k lepšímu.
26
ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Prodaný sen. 1.vyd. Praha: Albatros, 1973, s. 155.
17
2.1.1 Chudí lidé Na obou stranách (Evropa a Japonsko) se velmi hojně vyskytují extrémně chudí nebo zchudlí lidé. Podívejme se například na pohádku Hrnečku, vař! 27 nebo Sladká kaše 28 . Nacházíme zde motiv kouzelného předmětu, který má schopnost produkovat a mnoţit jídlo, přičemţ se dostane do rukou lidí, kteří téměř nemají co jíst. V Evropě má podobu hrnečku na kaši. V Japonsku se tento motiv objevuje také, a to v pohádce o dvou sousedech a kouzelném psovi: Stařec, který rozhazoval popel29 nebo Stařeček, který nechával rozkvétat stromy30. V první variantě této pohádky máme mlýnek, který mele peníze a rýţi, jakmile se mu zazpívá, a v druhé variantě se jedná o moţdíř, který při kaţdém uhození tloukem zdvojnásobí mnoţství rýţe uvnitř. Ti nejchudší lidé v japonských pohádkách bývají často různí sběrači dříví a v Evropě to bývají prostí dřevorubci. Spousta pohádek tedy začíná stejně na obou stranách, a to představením chudého člověka, který ţije na kraji lesa a ţiví se prodejem dřeva. „Před dávnými časy stála na pokraji jednoho hlubokého lesa malá chaloupka a v ní ţil chudý drvoštěp“31. „V jedné vesnici ţil kdysi dědeček s babičkou. Dědeček obdělával malé políčko a chodíval do lesa na dříví. […] Blíţilo se stáří a oni byli pořád stejně chudí a ţili jen tak z ruky do úst“32. „Byl jeden svobodný muţ, který si vydělával sekáním dříví na topení“33.
Pohádky, které jsou zasazeny do prostředí chudoby, pak zpravidla končí náhlým zbohatnutím. Lesní šedivec z pohádky prvního úryvku obdaruje drvoštěpovu rodinu zlatem. Vděčná liška z pohádky druhého úryvku donesla dědečkovi a babičce všelijaké dary včetně peněz. Pohádky začínající chudobou a končící bohatstvím jsou typické jak pro Evropu, tak pro Japonsko.
27
Viz ERBEN, Karel Jaromír. České pohádky. 8.vyd. Praha: Albatros, 2014, s. 19. Viz GRIMM, Jacob Ludwig Karl, GRIMM, Wilhelm Karl. Pohádky bratří Grimmů. 4. vyd. Přeložila Marie Kornelová. Praha: Albatros, 1990, s. 7. 29 Viz LUFFER, Jan. Op. cit., s. 46. 30 Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 145. 31 GRIMM, Jacob Ludwig Karl, GRIMM, Wilhelm Karl. Op. cit., s. 127. 32 ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 103. 33 LUFFER, Jan. Op. cit., Žena, s. 24. 28
18
2.1.2 Sousedé Jeden z motivů, které se vztahují výhradně k japonským pohádkám, je srovnávání dobrého a zlého souseda. Zlý soused vykoná podle vzoru hodného souseda sérii stejných činností, přičemţ chybuje a výsledek je pro něho horší neţ pro hodného souseda. Jiţ zmíněná pohádka Stařeček, který nechával rozkvétat stromy je toho příkladem. Zlý soused zde nevědomky vypomůţe hodnému sousedovi ke kouzelnému psíkovi a posléze mu ho závidí. Hodný soused mu zvíře zapůjčí, ale zlý soused se ke psovi nechová, jak by měl, a spíše si přihorší. Další příklad představuje Návštěva v myší říši34. Hodný soused zde nakrmí myši a ty ho pozvou do svého příbytku, kde mu nabídnou pohoštění. Jeho chamtivý soused si dá pozor, aby udělal to samé, ale pro svou hamiţnost myšky odeţene mňoukáním a skončí s hlavou zastrčenou v zemi. Opičí Buddha35 obsahuje podobnou zápletku. Hodný soused si svou trpělivostí vyslouţí opičí poklady, jenomţe jeho závistivý soused není dostatečně trpělivý a vrací se s prázdnou. „Důvod, proč je kladen takový důraz na konflikty sousedů, ze kterých vyjde vítězně ten skromnější, vyplývá z japonské sociální situace – velmi vysoké hustoty obyvatel a důrazu na kolektivního ducha“36. 2.1.3 Společenství Na japonských pohádkách je dobře vidět, jak důleţitá je pro Japonce základní společenská jednotka, ať uţ se jedná o rodinu, přátele, učitele s ţákem nebo sluhu se svým pánem. Japonský hrdina se téměř vţdy na konci příběhu vrací k této základní jednotce, zatímco v Evropě tomu tak být nemusí. Běţná evropská pohádka vypráví o hrdinovi, který opustí svou rodinu, pokud nějakou má, vyslouţí si nevěstu a osudy jeho původní rodiny uţ nejsou zmíněny. Není tomu tak vţdy, jde-li o dětské hrdiny, jako například Jeníček a Mařenka37, většinou se domů navrátí. Dospělý hrdina se však často vůbec nevrací, jakmile nalezne své štěstí. „A tak se stal uhlířův syn zetěm královým, jak sudička usoudila, a král – snad ještě pořád tam převáţí přes černé moře!“38
34
Viz LUFFER, Jan. Op. cit., s. 50. Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 113. 36 LUFFER, Jan. Op. cit., s. 228. 37 Viz GRIMM, Jacob Ludwig Karl, GRIMM, Wilhelm Karl. Op. cit., Jeníček a Mařenka, s. 60. 38 ERBEN, Karel Jaromír. Op. cit., Tři zlaté vlasy děda Vševěda, s. 57. 35
19
Oproti tomu japonský hrdina se po odchodu zpravidla navrátí k lidem, které na začátku opustil. Pokud nepřijde sám, ti lidé si ho sami nějakým způsobem najdou a ke konečnému shledání tedy dojde. V pohádce Čajovna U tří strun 39 se hlavní hrdina nejprve odpojí od svých přátel a po svém nočním dobrodruţství shledá, ţe ho kamarádi našli. „„Hej, Kuemone, Čúbeii, pojďte sem, pomozte mi,“ zavolal na ně radostně Sasuke. „To je přece Sasuke,“ podivil se Čúbei, „kde se tu bereš, co se ti stalo?““40
Jeden z nejznámějších hrdinů Momotaró (Broskevníček) 41 se nejprve vydá do světa, ale vrátí se k dědečkovi a babičce obtěţkaný několika cennostmi. Rybář Urašima42 na počátku opustí své rodiče a vydá se do podmořského Dračího paláce, kde se má přepychově, přesto se však vrátí domů, kde dojde ke zjištění, ţe jeho rodiče uţ neţijí. Šťastné shledání se sice nekoná, ale skutečnost, ţe hrdina se má ve své přirozenosti navrátit domů, je zde očividná. Nedá se však tvrdit, ţe by tomu tak bylo ve všech případech. Mladý Dţinroku v pohádce Nejpodivuhodnější příběh43 je vyslán spolu s bratry do světa na zkušenou, cestou se sourozenci rozdělí a na konci si Dţinroku přijde k bohaté nevěstě, přičemţ s rodinou se jiţ neshledá. Jak jiţ zmiňuje Jan Luffer 44 , na japonských pohádkách je vidět, jakou lásku chovají Japonci k dětem. Z této skutečnosti vychází častý motiv neobvykle narozených dětí. Například Momotaró se narodil z jádra broskve. Issunbóši (Paleček)45 se narodil o velikosti konečku prstu, protoţe si ho rodiče doslova vymodlili. Láska rodičů zachází do extrémních rozměrů v pohádce Ďábelská sestřička46, kdyţ se jejich dcera ukáţe být lidoţravým oni 鬼 (horský čert/ďábel) a navzdory varování jejich syna se nechají seţrat. Zajímavé je, ţe stejný motiv nalezneme i v české pohádce Otesánek47, kde si bezdětní manţelé tak moc přejí děťátko, aţ se jim do chaloupky dostane pařízek ve tvaru dítěte a spořádá, co vidí, včetně svých rodičů. Láska k dětem je tedy patrná i v evropských
39
Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 109. Ibid., s. 112. 41 Viz LUFFER, Jan. Op. cit., s. 12. 42 Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 70. 43 Ibid., s. 31. 44 Viz LUFFER, Jan. Op. cit., s. 228. 45 Ibid., s. 14. 46 Ibid., Op. cit., s. 21. 47 Viz ERBEN, Karel Jaromír. Op. cit., s. 13. 40
20
pohádkách. Často příběh začíná u muţe a ţeny, kteří by si moc přáli děťátko, ale doposud jim nebylo dopřáno. Na druhé straně se na obou stranách vyskytuje i motiv, kdy rodič vyţene dítě z domu. V Evropě jsou to například jiţ zmiňovaní sourozenci Jeníček a Mařenka, které jejich otec na naléhání macechy nechá v lese samotné. Stejný motiv nalezneme u japonské pohádky Vlkovy řasy48, kdyţ se otec nechá zviklat svou druhou ţenou a dceru Akiko vyţene z domu. Stejně jako Jeníček s Mařenkou se šťastně navrátí domů, Akiko také nakonec přijme svého otce do své nové rodiny poté, co se z něho stane ţebrák. „„Akiko, dceruško,“ hlasitě se rozplakal starý kovář. „Vidíš, jak mě osud potrestal za mou nespravedlnost.““49
Rodinný motiv, který v japonských pohádkách jen těţko nalezneme, je bratrská zrada. V českých pohádkách je to zcela běţná záleţitost. Otec má tři syny, dá jim úkol, nejmladší uspěje, dva starší mu úspěch závidí, a tak mu něco vyvedou a zásluhy nejmladšího bratra přijmou za své. Tak je tomu například v pohádce Ţivá voda 50 . Nemusí však jít ani o rodinné příslušníky, podobný motiv zrady se vyskytuje i mezi přáteli (Neohroţený Mikeš 51 ). Rodinná nesnášenlivost jde do extrému v pohádce O zlatém kolovrátku52, kde vlastní matka se sestrou zabijí Dobrunku a její tělo rozřeţou na kousky, protoţe jí nechtěly dopřát štěstí. Je tedy evidentní, ţe základní společenská jednotka není v českých lidových pohádkách natolik ceněna, jako v těch japonských. Motiv nečekané zrady nejbliţších se na japonské straně nevyskytuje. 2.1.4 Pomocník Článkem, bez kterého si klasickou evropskou pohádku lze jen těţko představit, je tzv. pomocník hlavního hrdiny. Objevuje se v podobě různých babiček, sudiček, víl, zvířat nebo záhadně zakletých postav, jejichţ skutečná podoba vyjde najevo aţ na závěr příběhu. Zjeví se vţdy v okamţik, kdy je ho potřeba, a poté se zase vytratí většinou neznámo kam. Například slavná pohádka, vyskytující se v různých variantách po celé
48
Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 139. Ibid., s. 144. 50 Viz ERBEN, Karel Jaromír. Op. cit., s. 76. 51 Viz NĚMCOVÁ, Božena. Národní báchorky a pověsti I. 2.vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956, s. 204. 52 Ibid., s. 9. 49
21
Evropě, Popelka aneb Skleněný střevíček 53 obsahuje ve francouzské verzi pomocníka v podobě kouzelné víly. Nemusí se vţdy jednat o osobu, v české verzi Popelky je to ţába, kdo dívčiným oříškům dodá jejich kouzelnou moc. Pro tradiční evropské pohádky je typické, ţe hrdinovi někdo pomáhá. Úspěchu obvykle nedocílí proto, ţe by byl v něčem výjimečný, nýbrţ díky svému pomocníkovi. V japonských pohádkách se tento typ pomocníka spíše nevyskytuje. Pokud se nějaká postava rozhodne hrdinovi pomoci, pak je to většinou z důvodu vděčnosti za prokázanou sluţbu či z nějakého jiného důvodu. V pohádce Strom na rozcestí54 malé Hanako pomůţe kaštan, aby tím poděkoval za její přátelství. Většinou však japonský hrdina ani ţádného pomocníka nepotřebuje. Často si vystačí se svým důvtipem, anebo postačí náhoda. Dţinroku v jiţ zmiňované pohádce Nejpodivuhodnější příběh nevědomky zabije obávaného loupeţníka, kdyţ vyhodí jehlu z okna do zahrady a trefí ho. Pravdou ale je, ţe samotná jehla nebyla tak úplně obyčejná a hrdina ji dostal od dvou ţebráků, kterým dal kaţdému po jednom stříbrňáku. V pohádce Dobrodruţství výrobce rohoţí 55 však hrdina naprostou náhodou zabije jezevce, který se ho snaţí obelstít. Zatímco se jezevec proměnil v domeček, kam našeho výrobce rohoţí nalákal, hrdina omylem způsobí škodu na rohoţi a rozhodne se ji opravit. Jezevci se pochopitelně nelíbí, kdyţ mu někdo vytrhává chlupy a prozradí se. Pak stačilo jen vzít čalounickou jehlu a bodnout s ní do rohoţe. 2.1.5 Zvířata Důleţitou postavu můţe v pohádce zcela běţně představovat i zvíře. Jsou i takové příběhy, tzv. zvířecí pohádky, ve kterých lidé vůbec nevystupují, případně jen okrajově. Zvířata zde mají lidské vlastnosti a jednají jako lidé. Takovéto zvířecí pohádky se vyskytují jak v Japonsku, tak v Evropě. Aby mohla zvířata vstupovat do děje, nemusí se přímo jednat o zvířecí pohádku. Často se objevují v podobě pomocníků, škůdců, společníků a dalších typů postav. Otázka je, jaká zvířata jsou typická pro japonské pohádky, jaká se vyskytují v Evropě, a najdeme-li zvířata společná pro obě strany. Naprosto nejběţnějšími zvířaty v Japonsku jsou liška kicune 狐 a jiţ zmiňovaný jezevec tanuki 狸 (Psík mývalovitý). Jedná se o zvířata, která mají kouzelnou schopnost 53
Viz PERRAULT, Charles. Pohádky matky husy. 2.vyd. Přeložil František Hrubín. Praha: Albatros, 1989, s. 99. 54 Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 52. 55 Ibid., s. 77.
22
přeměny na cokoli ţivého i neţivého, a často mezi sebou soupeří. Vztah k lidem mohou mít pozitivní i negativní. Především liška dokáţe být vděčnou pomocnicí, ale také umí lidem pěkně zavařit. Jezevec se objevuje spíše v negativním postoji k lidem. Příkladem je jiţ zmíněná pohádka Dobrodruţství výrobce rohoţí, kdy se jezevec snaţí polapit nic netušícího pocestného. v pohádce Vděčná liška 56 máme situaci, kdy člověk pomůţe lišce a ta se mu na oplátku snaţí odvděčit, a je tedy chápána spíš jako pomocnice. Svému zachránci sice pomáhá, ale jiné lidi se snaţí nějakým způsobem oklamat. Je to tedy jasný příklad toho, ţe postavy japonských pohádek nesou rysy jak pozitivního, tak negativního chování. V Evropě jsou postavy zpravidla kladné, nebo záporné. Někdy se mohou zprvu jevit kladné, ale vzápětí vyjde najevo jejich skutečná podstata. To platí nejen pro zvířata, ale i pro běţné lidské postavy. V pohádce Kdyţ se spolčí kočka s myší57 je přátelství těchto dvou zvířat zmařeno chamtivou povahou kočky. Tento příběh tedy vysvětluje, proč se kočka s myší nesnesou. Stejně tak japonská pohádka Jak spolu soupeřili liška a jezevec 58 ukazuje, proč se jezevec s liškou na potkání hašteří. Takovéto zvířecí pohádky často popisují původ nějaké obecné skutečnosti. Vedle lišky a jezevce se v japonských pohádkách vyskytuje poměrně pestrá škála zvířat. Často se objevují i rozličné druhy ptáků nebo hmyzu. Dále potom najdeme kočky, opice, ryby, psy, vlky, ţelvy, myši a mnoţství dalších. Velký počet různých druhů zvířat v lidových pohádkách dokazuje, ţe Japonci se vţdycky zajímali o tvory kolem sebe, a ve svých příbězích jim věnovali patřičné místo. V Evropě se většinou opakují stále stejná zvířata. Vedle těch z běţného domácího chovu (kozy, krávy, slepice, psi) se často objevuje kůň, jako dopravní prostředek. Jiřík ve Zlatovlásce 59 neváhá usmrtit svého koně, aby se mohla krkavčí mláďata naţrat. Dále se objevuje jiţ zmíněná kočka a myš, tedy povětšinou zvířata domácího typu. Divoká zvěř vystupuje obvykle v podobě škůdce (vlci, medvědi) nebo pomocníka (holubi, krkavci, ryby, jeleni, lišky, ţáby). Zřídka se v evropských zvířecích pohádkách objevuje také hmyz. Dva typy vztahu zvířete a člověka se vyskytují na obou stranách. Nejprve jde o situaci, kdy člověk pomůţe zvířeti, které mu později laskavost oplatí. Případ, kdy se
56
Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 102. Viz GRIMM, Jacob Ludwig Karl, GRIMM, Wilhelm Karl. Op. cit., s. 27. 58 Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 14. 59 Viz ERBEN, Karel Jaromír. Op. cit., s. 89. 57
23
jedná o lišku, se objevuje nejen v Japonsku, ale i v české pohádce Pták ohnivák a liška Ryška60. Princ se s liškou podělí o jídlo a tím si v ní získá pomocníka. „Liška Ryška najedla se dosyta a pak povídá: „Dobřes mne nakrmil, dobře ti poslouţím. Vsedni na svého koně a jeď za mnou. Kdyţ uděláš, jak ti poradím, pták Ohnivák bude tvůj.““61 „„Dědečku, vděčím vám za záchranu ţivota. Do smrti nezapomenu na vaši laskavost a všechnu svou dovednost věnuji tomu, abych se vám aspoň trochu odvděčila.““62
Druhý typ vztahu zvířete a člověka, který se vyskytuje na obou stranách, je proměna člověka na zvíře a naopak. V Japonsku se obvykle jedná o zvíře proměněné na člověka. Tak je tomu v pohádce Jeřábí ţena63, kde si muţ vezme za ţenu dívku, která je ve skutečnosti jeřáb. V Evropě je přeměna obvykle v opačném směru. Člověk je proměněný, často nedobrovolně, ve zvíře. Psi, kteří po celou dobu pomáhají Vítkovi v pohádce O třech zaklených psích64, se na konci ukáţou být kníţaty odpykávajícími si v podobě psů svůj trest. Motiv sňatku se zvířecí postavou se téţ vyskytuje na obou stranách. V pohádce O labuti65 se princezna zamiluje do prince zakletého v labuť a tím ho vysvobodí. 2.1.6 Nadpřirození tvorové Oproti Japonsku se v Evropě vyskytuje mnohem více nadpřirozených tvorů, nadlidských bytostí a kouzel. Jedná se jak o pomocníky (skřítkové, víly, kouzelné babičky), tak o škůdce (čarodějnice, draci, lidoţrouti, jezinky), případně o tvory, jejichţ funkce můţe být jak ku prospěchu hrdiny, tak proti němu (trpaslíci, čerti, vodníci, rarášci). Dále jsou pro Evropu typické bytosti připomínající zvětšené nebo zmenšené lidi (pidimuţíci, malé víly, obři). Japonské pohádky jsou plné zvířat, případně rostlin či předmětů, s kouzelnými schopnostmi, ale fantazijních tvorů bychom zde našli méně. Jejich podstata můţe být
60
Viz ERBEN, Karel Jaromír. Op. cit., s. 58. Ibid., s. 62. 62 ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 104. 63 Viz LUFFER, Jan. Op. cit. s. 39. 64 Viz NĚMCOVÁ, Božena. Op. cit., s. 77. 65 Ibid., s. 44. 61
24
i náboţenského charakteru. Například v pohádce Bůh chudoby 66 se objevuje bytost, představující se jako drobný bůţek. V pohádce Útěk před čerty67 se pomocnice ukáţe být sochou buddhistické bódhisattvy Kannon. Nejčastěji však nadpřirození tvorové vystupují formou strašidel, a to takových, jejichţ paralelu bychom rovněţ našli v českých pohádkách. V Japonsku se vyskytuje obdoba českého vodníka – kappa 河童, zrůdné čarodějnice – horská jamamba/jamauba 山姥, čerta – démon oni 鬼 nebo horský létající tengu 天狗. V japonském folkloru se běţně vyskytují různá strašidla pocházející z hor, kde také sídlí duchové mrtvých a přírodní boţstva kami 神68. Zlá strašidla jsou často lidoţravá, ale ne vţdy znamenají pro člověka přímé nebezpečí. V některých případech je stačí nějakým způsobem obelstít. V pohádce Tři talismany 69 kněz přelstí onibabu podobným způsobem, jako kdyţ se Kocour v botách70 pochlebuje lidoţroutovi, ţe by se jistě nedokázal proměnit v myš. Jakmile se myš objeví, kocour ji okamţitě seţere, a tím lidoţrouta přelstí. Kněz v japonské pohádce stejným způsobem přijme strašidlo proměnit se ve fazoli. „„Myslíš si, ţe to neumím, ty smradlavý knězi? Tak se dívej!“ zakřičela onibaba a hned z ní byla fazole. Kněz ji zamáčkl do kousku rýţové placičky, kterou si zrovna opékal, a v mţiku ji snědl“71.
Stejný motiv vyuţití důvtipu a uniknutí tak zlé bytosti najdeme ještě v dalších dvou pohádkách. Jedná se o jiţ zmiňovaného Jeníčka s Mařenkou a japonský příběh Jamamba a honák72. Dvě děti uţdibují perníček z chaloupky čarodějnice a potom ji strčí do pece. Honák se rovněţ dostane do příbytku jamamby, kde jí potají ujídá rýţové koláčky, a nakonec ji přelstí a uvaří v kotlíku.
2.2
Prostředí Výchozí prostředí postav je spojeno s charakterem hrdiny. Pokud jde
o královské dítě, jedná se o přepychový zámek. Jde-li o obyčejného člověka, je
66
Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 36. Viz LUFFER, Jan. Op. cit. s. 18. 68 Ibid., s. 229. 69 Ibid., s. 27. 70 Viz PERRAULT, Charles. Op. cit., s 89. 71 LUFFER, Jan. Op. cit. s. 27. 72 Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 56. 67
25
výchozím prostředím nejčastěji prostá vesnice. Problém je v tom, ţe hrdina často výchozí prostředí opustí a příběh vyústí někde docela jinde. V Evropě i Japonsku je typickým dějištěm les. Často se v něm hrdina ocitne v noci nebo za šera a v dálce vidí světýlko, za kterým se vydá. Jiţ zmiňovaný příbytek jamamby se nachází v lese. Saburó v pohádce Chceš-li mě, vem si mě! 73 po setmění v lese narazí na světýlko, které se později ukázalo být pokladem. Dalším typickým prostředím pohádek je oddělený svět. V Japonsku je příkladem pohádka Urašima 74 , kde se mladý rybář vydá do podmořského Dračího paláce. Pro takový svět je přirozené, ţe tam čas ubíhá jiným tempem neţ ve světě výchozím. V Evropě jsou tyto paralelní světy zcela běţnou záleţitostí, většinou se jedná o podzemní říši, v českých pohádkách se objevuje také peklo, nebo můţe jít o nějakou vzdálenou zemi. Například v pohádce Jak Jaromil ke štěstí přišel75, se hrdina dostane do podzemní říše skřítků a víl. 2.2.1 Konkrétnost místa Zásadně odlišným rysem japonských pohádek je časté zasazení prostředí do reálného, nikoli pohádkového, světa. Evropská pohádka vyţaduje neurčité prostředí. Jakmile je na začátku zmíněno konkrétní místo, kde se příběh odehrává (např. město Praha), je to poznávací rys pro pověst, ne však typickou pohádku. V japonských pohádkách je normální zmiňovat, ţe se příběh odehrává v Japonsku. Často příběh začíná řádným umístěním na mapě. „Před dávnými časy ţil na místě zvaném Kitamae Óšima rybář Urašima Taró“76.
2.2.2 Čísla Jak je známo, v evropských pohádkách se často opakují stejná čísla. Nejčastěji jde o číslo tři, dále potom čísla sedm a dvanáct. V jiţ řečené pohádce o ptáku Ohniváku má král 3 syny. Jiřík ve zmiňované Zlatovlásce musí splnit tři úkoly. Dívce v pohádce
73
Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 48. Ibid., s. 70. 75 Viz NĚMCOVÁ, Božena. Op. cit., s. 51. 76 LUFFER, Jan. Op. cit. s. 35. 74
26
Tři přadleny77 přijdou na pomoc tři podivné tetky. Sedm let musí slouţit vojáci drakovi v pohádce Čert a jeho babička78 a český drak má obvykle dvanáct hlav. Zajímavé je, ţe podobná čísla se opakují i v japonských pohádkách. Znovu zmíním Nejpodivuhodnější příběh, kde hlavní hrdina Dţinroku pochází ze tří synů, přičemţ ţaludů, které v příběhu spadnou z velkého dubu, je přesně 3 333 333. V pohádce Prodaný sen 79 je zakopáno sedm pokladů a číslo dvanáct je jiţ v názvu pohádky Dvanáct dţizóů s kloboukem80.
2.3
Dějová zápletka Náplň příběhu se liší téměř v kaţdém případě, ale přesto bychom našli skupiny
pohádek se společnými rysy na základě účelu vyprávění. Je obecně známo, ţe pohádka s sebou obvykle nese poučení, někdy i humorné, a měla by se v ní nějakým způsobem uplatňovat spravedlnost. Pokud vycházím z většiny pohádek, jimiţ se zde zaobírám, můţu s jistotou tvrdit, ţe tyto obecné účely pohádek v různých obměnách platí jak pro japonské, tak pro evropské pohádky. Výjimky se ovšem najdou, například otázka spravedlnosti můţe být velice komplikovaný problém z hlediska dvou odlišných kultur. Například pohádka Není nad prostředníka 81 vypráví o hadu, který neměl oči, ale zato uměl zpívat. Dále vypráví o ţíţale, která měla oči, ale přála si mít raději hlas. Cvrček jim nabídl výměnu očí za hlas, přičemţ si hadův hlas na chvíli vypůjčil. Ţíţale pověděl, aby si o ten hlas řekla, jakmile ho bude chtít. Pointa tkví v tom, ţe bez schopnosti mluvit si o hlas nemůţe říct, a tak slepá bloudí světem dodnes a čeká na cvrčka, aţ jí předá slíbený hlas. Evropana, který se dívá na svět duálně82, moţná zarazí, ţe chamtivý skutek cvrčka je nepotrestán a důvěřivá ţíţala přišla zkrátka. Z japonského pohledu tento příběh vysvětluje přírodní jev, aniţ by ho soudil.
77
Viz GRIMM, Jacob Ludwig Karl, GRIMM, Wilhelm Karl. Op. cit., s. 45. Ibid., s. 153. 79 Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 118. 80 LUFFER, Jan. Op. cit., s. 56. 81 Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 67. 82 Tedy vnímá sebe sama jako individualitu oddělenou od svého okolí, které má tendenci rozdělovat do vzájemných protikladů (např. dobré a špatné). 78
27
2.3.1 Pozor na to, co si přeješ! Velké mnoţství japonských pohádek s sebou nese poučení, ţe bychom se měli na svá přání dívat reálně. V Evropě bychom podobné poselství našli také. Jiţ zmíněná pohádka Otesánek se z nějakého důvodu dívá kriticky na zoufalé přání dvou lidí mít děťátko a následné přivlastnění si nepřirozeného dítěte. Oproti tomu v Japonsku je dítě vítáno v jakékoli formě. Další pohádka Směšná přání83 vypráví o chudém dřevorubci, kterému se naskytla šance, ţe mu budou splněna tři přání, ale hloupě je promrhá. V Japonsku se nachází příběhy popisující splnění hloupé tuţby a následky, které z toho plynou. V pohádce Sněţná ţena 84 si muţ přeje ţenu štíhlou a krásnou jako rampouch. Rampouchová dívka k němu vzápětí přijde, stane se jeho ţenou a nakonec se rozpustí v horké lázni. „Káď s vodou byla prázdná, plaval v ní jen hřeben ze slonoviny a jehlice do vlasů“85.
2.3.2 Porušení příkazu Výchovný motiv, který se běţně vyskytuje na obou stranách, je porušení příkazu nebo nedbání rady a následný trest. Pokud narazíme v evropské pohádce na nějaký zákaz, můţeme si být téměř jisti, ţe bude porušen. Jiřík ve Zlatovlásce neuposlechne příkaz krále nejíst rybu a zaplatí za to smrtí. Kůzlátka v pohádce O vlkovi a kozlátkách86 neuposlechnou rady maminky, aby nikoho domů nepouštěla, a vzápětí jsou seţrána vlkem. V japonských pohádkách se tento motiv nevyskytuje tak často jako v Evropě, ale také bychom ho zde našli. Příběh Tajemný hostinec87 vypráví o dvou přátelích, z nichţ jeden je z důsledku neuposlechnutí kamarádovy rady proměněn v koně. Ve zmiňované pohádce Jeřábí ţena je porušen přímý zákaz nevstupovat do místnosti, ve které ţena pracuje. Muţ spatří v pokoji jeřába a prozrazená choť musí z domu odejít. 2.3.3 Humor Obecně se dá říci, ţe tradiční japonské pohádky obsahují více humorných prvků neţ ty evropské. Zatímco v Evropě je primárním cílem obvykle poučení, japonská 83
Viz PERRAULT, Charles. Op. cit., s. 59. Viz LUFFER, Jan. Op. cit., s. 17. 85 Ibid., s. 17. 86 Viz GRIMM, Jacob Ludwig Karl, GRIMM, Wilhelm Karl. Op. cit., s. 9. 87 Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 86. 84
28
pohádka se snaţí posluchače nějakým způsobem pobavit a neváhá zacházet aţ do extrémů. Nevěsta s hromovými větry88 vypráví o dívce s extrémní plynatostí, aţ tím je svému okolí nebezpečná. Často se objevují i případy vykonávání velké či malé potřeby. „Podle folkloristy Tošia Ozawy jde o charakteristický znak pro pohádky venkovského původu“89. V Evropě bychom takové motivy nenašli. Často je předmětem pobavení také lidská hloupost. V pohádce Gucu a Guča90 se vyskytuje humor zaloţený na doslovném plnění úkolů, aniţ by jejich vykonavatelé pouţívali zdravý rozum, přičemţ následky jsou poměrně úsměvné. V evropských pohádkách se podobná zápletka vyskytuje také, a to v pohádce Kubík a Kačenka 91 . Čerstvě provdaná ţena plní pokyny svého muţe poněkud nemotorně, aniţ by u toho myslela, a výsledek je tedy spíše ke škodě neţ k uţitku. 2.3.4 Zakončení Pro japonské příběhy je běţné nechávat otevřený konec, coţ je pro evropskou pohádku nepředstavitelné. Jakmile se zápletka rozuzlí, je pro Evropana přirozené chápat příběh za uzavřený, proto můţe mít pocit, ţe mu na japonské pohádce často něco chybí. Důleţité je rozumět, ţe pro japonský příběh je typické vytáhnout nějakou specifickou událost z delšího, případně i nekonečně se opakujícího úseku, který však není ve vyprávění zahrnut kompletně. Například můţe jít o ţivot na vesnici, či ţivot jedné rodiny. Japonský příběh se nepovaţuje za uzavřený v okamţiku dočtení posledního řádku, nýbrţ automaticky pokračuje nějakým způsobem dál. Jak by se na dalších stránkách příběh potenciálně odvíjel, jiţ pro onu konkrétní událost není tak podstatné, ale blíţe neurčený prostor je zde ponechán. Pakliţe se nám zdá, ţe japonská pohádka v podstatě odpovídá osnově evropského vyprávění, často nakonec zjistíme, ţe si příběh nese nějakou konkrétní myšlenku, na které je postaven, a zápletka je pouhou ilustrací ve větším a mnohem sloţitějším celku. Tento celek je však stále povaţován za součást příběhu. Není tomu tak vţdy, najdeme spoustu japonských pohádek, které se evropským svou strukturou značně podobají. Například jiţ zmiňovaný Momotaró vypráví klasický příběh hrdiny, který se vydal do světa na zkušenou, vítězně vyšel ze souboje se zloduchy a šťastně se navrátil domů obtěţkán poklady. Najdeme ovšem i značně 88
Viz LUFFER, Jan. Op. cit., s. 78. LUFFER, Jan. Op. cit., s. 229. 90 Ibid., s. 82. 91 Viz GRIMM, Jacob Ludwig Karl, GRIMM, Wilhelm Karl. Op. cit., s. 83. 89
29
filozofické příběhy, u kterých z evropského hlediska můţeme mít pocit, ţe se v nich vlastně nic neudálo. Pro příklad uvedu srovnání české pohádky Rozum a štěstí 92 s japonskou pohádkou Konvice se slavíkem93. Obě nesou jisté filozofické poselství, ale přístup k problému se liší. V prvním případě jsou z abstraktních konceptů rozum a štěstí vytvořeny postavy. Nějakým způsobem se utkají, je tedy vytvořena zápletka, a následuje pointa. Myšlenka, kterou nám pohádka představila, se jiţ příběhu netýká a můţeme o ní přemítat odděleně. V druhé pohádce se zámoţnému kupci dostane do rukou stará konvice s obrázkem slavíka, kterou si tuze cení právě pro její omšelost. Jakmile je předmět vyleštěn, ztrácí pro něho svou hodnotu. Není zde ţádná uzavřená dějová zápletka, která by myšlenku ilustrovala. Lze se tedy přímo zamyslet nad nabízenou otázkou v rámci příběhu i mimo něj. Pro příklad typického otevřeného konce jsem opět zvolila pohádku Jeřábí ţena. Hlavní hrdina se vydá hledat svou ţenu potom, co se od něho odloučí z důvodu prozrazení. Po nějaké době ji opravdu najde, ale nechá ji být a sám se vrátí domů. „Brzy přišel k překrásnému jezeru, v jehoţ středu byl ostrov a na něm jeřáb bez peří. Byla to královna jeřábů obklopená ze všech stran nesčetným hejnem svých poddaných. Karoku byl přivítán a chvíli na ostrově zůstal. Poté se vrátil stařec s člunem a Karoku odjel zpátky domů“94.
92
Viz ERBEN, Karel Jaromír. Op. cit., s. 149. Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 24. 94 LUFFER, Jan. Op. cit., s. 42. 93
30
3
Komparace stylu vyprávění Tato kapitola podrobněji rozebírá styl vyprávění japonských pohádek
v původním jazyce. Na příkladech zde uvádím typické rysy japonského vypravěčství, jako jsou pohádkové formule, poezie, opakování promluvy, zvukomalba a homonyma. Dále se potom zabývám případnými podobnostmi v českém stylu vyprávění pohádek.
3.1
Lidová a zastaralá mluva Čím věrněji zachovávali sběratelé původní styl pohádek, tím více je ve sbírkách
viditelná zastaralá podoba jazyka. v českých pohádkách se vyskytují některá jiţ běţně nepouţívaná slova a v případě sbírky od Němcové je zachováno i domaţlické nářečí. Pro příklad uvedu tři slova: „kalousovat“95 – ponocovat „dobrodruzi“96 – přátelé „přípověď“97 – slíbené věci
Japonské pohádky také nabízejí pohled do různých nářečí Japonska a objevují se v nich výrazy, jimiţ se dnes běţně nemluví. Seki Keigo ve své sbírce proto v závorkách uvádí význam těchto výrazů v dnešní spisovné japonštině. Jedná se například o následující slova: 「よじゅう(終夜)」98 jodţú – šúja (po celou noc) – prefektura Šimane
「しま (故郷)」99 šima – furusato (domov) – prefektura Kagošima
95
NĚMCOVÁ, Božena. Op. cit., s. 236. Ibid., s. 95. 97 Ibid., s. 255. 98 SEKI, Keigo. Nihon Mukaši Banaši Taisei. 1.vyd. Tokio: Kadogawa Šoten, 1978-1980, svazek 1., s. 36. 99 Ibid., svazek 2., s. 201. 96
31
「ぬき (緯)」100 nuki – nuki (útková příze) – prefektura Kagošima
「ねまって (すわって)」101 nematte – suwatte (posadit se) – prefektura Aomori
「あっとさ (あるところに)」102 attosa – arutokoro ni (na jednom místě) – prefektura Jamagata
3.2
Ustálené pohádkové formule Pro pohádkové příběhy je typické, ţe začínají a končí formalizovanými větami.
Ty z vypravěčského hlediska nesou funkci upoutání pozornosti a ohraničují tak děje, které se odehrály na jiném místě a v jinou dobu, neţ se nachází vypravěč a posluchači nebo čtenáři. „Závěrečné fráze tohoto typu jsou jako okraje a rámy obrazů, a nelze je povaţovat za skutečný konec jakéhokoli zlomku bezešvé Sítě příběhů o nic víc, neţ lze rám obrazu vizionářské scény povaţovat za její skutečné okraje či okno za rám Vnějšího světa“103. Takovéto formule se přirozeně vyskytují jak v evropských, tak v japonských pohádkách. Většina úvodních frází zahrnuje dobu a místo vyprávění, které jsou však (v Evropě téměř vţdy a občas také v Japonsku) neurčité. Na japonských úvodních větách je nápadné, ţe většinou obsahují slovo mukaši 昔 (dávno). 「とんと、昔があったがやな。」104 Tonto, mukaši ga atta ga ja na. (Je tomu jiţ velmi dávno.) 「むかし、あるところに」105 Mukaši, aru tokoro ni (Kdysi, na jednom místě)
100
SEKI, Keigo. Op. cit., svazek 2., s. 202. Ibid., svazek 3., s. 70. 102 Ibid., svazek 3., s. 26. 103 TOLKIEN, J. R. R. Op. cit., s. 187. 104 SEKI, Keigo. Op. cit., svazek 1., s. 36. 101
32
「むかしァあったじォんな。」106 Mukaši a attadţi o na. (Je tomu jiţ dávno.) 「むかし、むかし。」107 Mukaši, mukaši. (Kdysi dávno.) 「昔々、」108 Mukaši, mukaši. (Kdysi dávno.)
Pohádky v češtině neurčitost místa a doby na počátku příběhu nejčastěji vyjadřují číslovkami „jednou“ a „jeden“ ve významu „nějaký jeden z několika“. Není však pravidlem uvádět pohádku tímto slovem. Čeština nabízí pestrou škálu výrazů, jimiţ efektivně navozuje atmosféru pohádkového příběhu. „Bylo – nebylo“109 „Před dávnými a dávnými časy“110 „Byla jednou jedna“111 „Byl jednou jeden“112
Formule na konci jsou mnohem variabilnější, co se týče obsahu. Jejich funkcí je libovolným způsobem zakončit příběh a navrátit posluchače či čtenáře do reality. Pro japonské pohádky je typické, ţe vyvrcholení příběhu spojí s objasněním jisté skutečnosti v našem, tedy nikoli pohádkovém, světě. 「それで猿の面あ今も赤いず。」 113 Sore de saru no men a ima mo akaizu. („Proto mají opice červené zadky”114.) Dalším typem zakončujících frází je prosté sdělení, ţe je příběhu konec. Podle nářečí různých oblastí Japonska, se tyto fráze liší. 105
SEKI, Keigo. Op. cit., svazek 1., s. 108. Ibid., svazek 3., s. 69. 107 Ibid., svazek 3., s. 26. 108 Ibid., svazek 1., s. 94. 109 ERBEN, Karel Jaromír. Op. cit., s. 46. 110 NĚMCOVÁ, Božena. Op. cit., s. 51. 111 GRIMM, Jacob Ludwig Karl, GRIMM, Wilhelm Karl. Op. cit., s. 14. 112 PERRAULT, Charles. Op. cit., s. 82. 113 SEKI, Keigo. Op. cit., svazek 1., s. 108. 114 LUFFER, Jan. Op. cit., s. 96. 106
33
「どっどはらい。」115 Doddo harai. – prefektura Aomori 「どんべすかんこ・ねっけど。」116 Donbesu kanko – nekkedo. – prefektura Jamagata 「そりばッかり。」117 Sori bakkari. – prefektura Kumamoto 「どんど払え。」118 Dondo harae. – prefektura Iwate
U pohádek v češtině můţeme pozorovat podobný jev jako u těch japonských, kdy je pointa příběhu přenesena do kaţdodenní reality nebo alespoň do stejného časového bodu, kdy je příběh čten či vypravován. „A od té doby prý Rozum, kdykoli se má potkat se Štěstím, zdaleka se mu vyhýbá“119. „Zase jim kvetly pod okny, a jestli neuschly, kvetou tam aţ podnes“120.
Typické pro českého vypravěče je, ţe ukončí příběh takovým způsobem, ţe do něho zahrne sebe sama a doloţí mu tak zdánlivou věrohodnost, kterou vzápětí zpochybní humorným závěrem. „A já jsem na té svatbě taky byla. Měli tam muziku, zpívali, jedli a pili, bylo masa, buchet a všeho plné mísy a kořalky plná vědra. Dnes jsem šla a včera přišla, našla jsem mezi pařezy vejce, praštila jsem jím jednomu o hlavu a udělala jsem mu pleš, a má ji doposud“121.
115
SEKI, Keigo. Op. cit., svazek 3., s. 72. Ibid., svazek 3., s. 28. 117 Ibid., svazek 1., s. 131. 118 Ibid., svazek 5., s. 59. 119 ERBEN, Karel jaromír. Op. cit., s. 154. 120 GRIMM, Jacob Ludwig Karl, GRIMM, Wilhelm Karl. Op. cit., s. 126. 121 ERBEN, Karel jaromír. Op. cit., s. 132. 116
34
Důleţité pro česky vyprávěné pohádky je především řádně ukončit příběh, aby nezůstávaly nezodpovězené otázky. Způsoby zakončení se tedy liší téměř v kaţdé pohádce a ustálené formule na konci nejsou pro české vypravěčství natolik typické jako pro japonské.
3.3
Další vypravěčské prostředky pohádky Tak jako v jiných ţánrových útvarech je i na pohádkách patrné, ţe si Japonci
rádi hrají se slovy. Japonština je jazyk sloţený převáţně z otevřených slabik, z čehoţ vyplývá, ţe se v ní nachází velké mnoţství stejně znějících slov s odlišným významem neboli homonym. Tato skutečnost přímo vybízí k různým jazykovým hříčkám. Podívejme se například na pohádku, jejíţ slovní hříčky zmiňuje také Jan Luffer 122 , Sannin no šónin 三人の商人 123 (O třech obchodnících). Je zaloţená na záměně významu slov na základě jejich fonetické shody. Na trţnici se sejdou tři prodejci a kaţdý z nich hlasitě nabízí své zboţí. První je obchodník s čajem a vyvolává: 「新茶あ、新茶あ」124 Šinčá, šinčá (Nový čááj, nový čááj…)
Druhý obchodník prodává síta a vykřikuje: 「ふるい、ふるい」125 Furui, furui (Síta, síta…)
Zde ovšem nastane první komplikace, protoţe slovo furui 篩 (síto) se dá zaměnit se slovem furui 古い (starý). Obchodník s čajem si špatně vyloţí sítařovo vyvolávání zboţí a povaţuje to za hanobení svého čaje. V tom se ke dvojici přidá ještě třetí obchodník, který prodává staré ţelezo a volá: 「古かね~、古かね~」126 Furukané, furukané (Staré ţelezóó, staré ţelezóó…)
122
Viz LUFFER, Jan. Op. cit., s. 235. Viz SEKI, Keigo. Op. cit., svazek 8., s. 373. 124 Ibid., svazek 8., s. 373. 125 Ibid., svazek 8., s. 373. 126 SEKI, Keigo. Op. cit., svazek 8., s. 373. 123
35
Výraz furukane 古金 (staré ţelezo) se z fonetického hlediska dá zaměnit za hovorový zápor slova „starý“, tedy furukané 古 か ね ~ , spisovně ve standardní japonštině furukunai 古くない (není starý). Pointa tkví v tom, ţe jakmile se na trţnici sešli všichni tři obchodníci, dala se jejich vyvolávání chápat jako vzájemná slovní potyčka: „Nový čaj…“ „Je starý.“ „Ne, není starý.“ Čeština sice nenabízí takové mnoţství homonymních výrazů, ale podobné hraní se slovy se v pohádkách v češtině také vyskytuje, i kdyţ jen zřídka. Pohádka bratří Grimmů Střízlíček králem 127 vypráví o tom, jak za dávných časů všechny předměty a zvířata mluvily jako lidé, ale protoţe často opakovaly stejné fráze, nakonec jim zůstaly jen zvuky připomínající původní slova. Jedná se tedy o záměnu citoslovcí napodobujících různé zvuky s plnovýznamovými promluvami českého jazyka. „Vraz tam, vraz tam, vraz tam!“128 volal hoblík při práci. „Kam jít? Kam jít?“129 povídala čejka, kdyţ hledala místo úniku. „Krá, krá, krásně,“130 křičela vrána odpověď rosničce.
Stejně jako v češtině, objevují se i v japonských pohádkách různé říkanky. Kdyţ se podíváme na pohádku Kachi kachi yama か ち か ち 山 131 , která je do češtiny přeloţená jako „Hora Kači kači“ 132 , uvidíme tyto říkanky psané ve verších. Tyto promluvy se tedy dají chápat jako poezie, která se hojně vyskytuje i v evropských pohádkách. V následující ukázce této pohádky si babička prozpěvuje při sázení fazolí, kdyţ v tom se jí do cesty připlete tanuki 狸 (Psík mývalovitý), běţně překládaný jako jezevec, a posmívá se stařence.
127
Viz GRIMM, Jacob Ludwig Karl, GRIMM, Wilhelm Karl. Op. cit., s. 22. Ibid., s. 22. 129 Ibid., s. 22. 130 Ibid., s. 23. 131 Viz SEKI, Keigo. Op. cit., svazek 1., s. 186. 132 Viz LUFFER, Jan. Op. cit., s. 96. 128
36
「一粒あ 一粒あ
千粒になーれ 二粒あ 二粒あ
万粒になーれ
Hito-cubu a hito-cubu a sen-cubu ni náre futa-cubu a futa-cubu a man-cubu ni náre 一粒あ 一粒あ まーまよ
二粒あ 二粒あ まーまよ」133
Hito-cubu a hito-cubu a mámajo futa-cubu a futa-cubu a mámajo „Kdyţ zasadím fazolku, vyroste jich tisíc. Kdyţ zasadím dvě, vyrostou dva tisíce. Kdyţ zasadíš fazoli, bude šišatá, kdyţ zasadíš dvě, budou nahnilé“134.
Evropské pohádky jsou veršů plné, přičemţ jejich autorství není vţdy zcela známo. Někteří sběratelé pohádek však pohádky cíleně převáděli do veršů. První tři pohádky Perraultovy sbírky jsou pouze veršované a do češtiny je přebásnil František Hrubín. Pro příklad typického verše, který prokládá jinak prosaickou pohádku, uvádím Erbenovy Jezinky135. „Za vrchy, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka holečka jezinky do lesa nesou!“136
Dalším jazykovým jevem, který se často vyskytuje u japonských pohádek, je opakování promluvy.
133
SEKI, Keigo. Op. cit., svazek 1., s. 186. LUFFER, Jan. Op. cit., s. 96. Zde se nejedná o doslovný překlad výše uvedeného úryvku. Jan Luffer pracoval s verzí prefektury Jamagata, zatímco zdejší úryvek pochází z prefektury Aomori. Místo „dva tisíce“ by mělo být deset tisíc a místo „šišatá“ a „nahnilé“ je použit jiný výraz, jehož význam se dá volně přeložit jako „to je jedno“. 135 Viz ERBEN, Karel jaromír. Op. cit., s. 23. 136 Ibid., s. 25. 134
37
「すると、鬼たちが出てきて、「人くさい、人くさい」というて」 137
Suru to, oni-tači ga detekite, „hito kusai, hito kusai“ to iute. (V tom se
objevili čerti a povídali: „Čichám člověčinu, čichám člověčinu.“)
V českých pohádkách se objevuje opakování promluvy jen zřídka, ale pro příklad uvedu promluvy zvířat v Erbenově Zlatovlásce138. „Tu zas venku na ulici někdo sípavě volá: „Kampak? Kampak?“ A tenčí hlasy odpovídají: „Do mlynářova ječmene, do mlynářova ječmene.““139
Velmi nápadným jazykovým prostředkem v japonských pohádkách jsou zvukomalebná slova neboli onomatopoie. Japonština je značně bohatý jazyk na citoslovce, tedy výrazy, které ve své zvukové podobě odráţejí zvuky, nazývané giongo 擬音語, nebo smyslové vjemy či mentální stavy, nazývané gitaigo 擬態語. Například déšť se dá vyjádřit minimálně třemi výrazy podle jeho intenzity. Silný déšť dělá zá zá ざあざあ, kdyţ padá jedna kapka za druhou, můţeme říct, ţe déšť dělá pocu pocu ぽつ ぽつ a slabé mrholení dělá šito šito しとしと. Pohádkové
vyprávění
je
ideálním
prostředím
pro
uţití
podobných
onomatopoických výrazů. Podívejme se na citoslovce pouţitá v jedné z nejznámějších japonských pohádek Momotaró 桃太郎 140 (Momotaró, největší Broskevníček v celém Japonsku141). 「婆ァ洗濯していたけァ上の方がら桃こァつんぶらつんぶらて流れ て来たじォん。」142 Baba a sentakušiteita ke a kami no katagara momoko a cumbura cumbura te nagaretekitadţi o n. (Zatímco babička prala, po proudu připlula broskev hopajíce se na vlnách.)
Je zde pouţit výraz cumbura cumbura つんぶらつんぶら , coţ je citoslovce houpání se po vlnách. Dále se ve stejné pohádce vyskytují následující výrazy:
137
SEKI, Keigo. Op. cit., svazek 3., s. 31. ERBEN, Karel Jaromír. Op. cit., s. 89. 139 Ibid., s. 90. 140 Viz SEKI, Keigo. Op. cit., svazek 3., s. 69. 141 Viz ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Op. cit., s. 6. 142 SEKI, Keigo. Op. cit., svazek 3., s. 69. 138
38
「ほほげァほほげァ」143 hohoge a hohoge a (křičení chlapce pávě narozeného z broskve) 「わんわん」144 wan wan (štěkot psa) 「ケーンケーン」145 kén kén (mávání křídel baţanta) 「ぼろぼろ」146 boro boro (kanutí slz)
V pohádkách v češtině, zejména v těch, které byly vypravěčsky zpracovány pro děti (např. Erben, Grimmové), také nalezneme mnoţství citoslovcí, přestoţe jejich hojnost není tak vysoká, jako je tomu u japonských pohádek. Jedná se například o tyto citoslovce: „vrr, vrr, vrr“147 (zvuk kolovrátku) „Bz-bz!“148 (bzučení mouchy) Vidíme tedy, ţe české pohádky, včetně těch do češtiny překládaných, vyuţívají podobné vypravěčské prostředky jako ty japonské. Jejich podoba a především frekvence se však poměrně liší. Slovní hříčky japonštiny jsou patrné téměř v kaţdé japonské pohádce, zatímco tradiční české pohádky v původní podobě, která ještě nebyla určena výhradně dětskému čtenáři (Němcová), téměř neobsahují ani takové obraty jako citoslovce. Na druhé straně je v nich zachována původní lidová mluva, coţ je typické i pro japonské pohádky. Dětem jiţ přizpůsobené pohádky se svými slovními hříčkami více blíţí k těm japonským. Hrátky se slovy jsou zde uţívány do takové míry, jak to jen český jazyk umoţnuje.
143
SEKI, Keigo. Op. cit., svazek 3., s. 70. Ibid., svazek 3., s. 71. 145 Ibid., svazek 3., s. 71. 146 Ibid., svazek 3., s. 71. 147 GRIMM, Jacob Ludwig Karl, GRIMM, Wilhelm Karl. Op. cit., s. 72. 148 ERBEN, Karel Jaromír. Op. cit., s. 97. 144
39
Závěr Hlavním cílem této práce bylo porovnat japonské folklorní pohádky s evropskými. Nejprve jsem uvedla oba ţánry do odborného kontextu, stručně popsala jejich historii a definovala evropskou lidovou pohádku. Jiţ z této části vyplynulo, ţe pohádka je svým původem evropský koncept a nelze tedy očekávat, ţe se zcela stejný ţánr bude přirozeně vyskytovat i v Japonsku. Nicméně Japonsko jistý útvar lidové slovesnosti, který se našim pohádkám značně přibliţuje, také vlastní. V druhé kapitole jsem se podrobněji věnovala srovnání tohoto útvaru a evropské pohádky. Po přečtení čtyřiceti sedmi českých pohádek, z nichţ jsem drobné procento vyřadila jakoţto pověsti, čtyřiceti dalších evropských pohádek a osmdesáti čtyř japonských pohádek jsem našla spoustu paralel mezi Japonskem a Evropou. Ze svých poznatků jsem tedy několik vybrala a v práci je podrobněji rozebrala. Porovnání pohádek z hlediska postavy, prostředí a dějové zápletky mě dovedlo k závěru, ţe v rozsáhlém repertoáru japonských příběhů se nacházejí takové, jenţ se strukturou nebo motivy značně podobají evropským pohádkám. V zásadě se však nedají povaţovat za shodné. Mezi postavami japonských pohádek se nenachází političtí ani duchovní vůdci země. Málokdy jsou mezi nimi děti a častěji se objevují staří lidé. Hojně je rozebírán motiv hodného a zlého souseda, coţ vychází z vysoké hustoty japonského obyvatelstva. Kladné vztahy mezi lidmi v základních společenských jednotkách nebývají narušovány a motiv nečekané zrady zde nenajdeme. Hrdina japonské pohádky často spoléhá na své vlastní schopnosti a na svůj důvtip, role pomocníka obvykle nebývá potřeba. Mezi postavami zvířat často nalezneme lišku a jezevce tanuki, ostatní zvířata bývají rozmanitých druhů. Oproti tomu fantazijních tvorů se vyskytuje méně a často souvisí s japonským náboţenstvím. Nápadným rozdílem od evropské pohádky je zasazení děje do konkrétního místa, například ostrov Kjúšú. V Evropě by takový příběh jiţ nebyl povaţován za pohádku, nýbrţ za pověst. Humorné motivy vyprazdňování, exkrementů a flatulence bychom v evropské pohádce také hledali marně. V Evropě tolik důleţitý koncept spravedlnosti a dobrého konce není zcela typický pro Japonsko. Často narazíme na otevřené konce, přičemţ primárním účelem příběhu je nalézt v něm spíše jistou myšlenku neţ spravedlnost v evropském chápání tohoto konceptu. 40
Stejně jako evropské pohádky také ty japonské běţně sledují osudy prostého obyvatelstva a je v nich patrná hluboká láska k dětem. Rovněţ se zde vyskytuje motiv pomoci zvířeti a následné odměny. Mezi fantazijními tvory nalezneme paralely těch českých, jako jsou čerti, vodníci a čarodějnice. S evropskou pohádkou se ta japonská často shoduje také prostředím, do kterého je příběh zasazen. Najdeme zde venkov, les a svět oddělený od výchozího prostředí. Čísla 3, 7 a 12, vyskytující se v japonské pohádce, se také shodují s těmi v evropské pohádce. Poučení skrytá v příběhu se rovněţ často shodují, zejména jde o rozvahu přání a uposlechnutí poskytnuté rady. Stejně jako evropské pohádky, i ty japonské mají tendenci zesměšňovat lidskou hloupost. Pohádky podobající se s evropskými celou svou dějovou strukturou v Japonsku nalézt lze, příkladem je jedna z nejznámějších pohádek Momotaró (Broskevníček). Také z lingvistického pohledu se dají nalézt jisté podobnosti mezi českým a japonským vypravěčstvím. Japonské pohádky jsou bohaté pro studium dialektů a zastaralé mluvy. Některé české sbírky jsou na tom stejně. Na obou stranách se nacházejí podobné úvodní formalizované věty a je zde vidět tendence hrát si se slovy. Japonské pohádky jsou rovněţ bohaté na zvukomalebná slova a poezii. V japonských pohádkách jsou však slovní hříčky patrné poněkud více, jelikoţ japonština je pro ně ideálním prostředím. Je bohatá na homonymní výrazy, coţ dává prostor humoru, který je zaloţen na dvojsmyslu. Zvukomalebných slov se zde objevuje mnohem více neţ v pohádkách v češtině, protoţe samotná japonština jich obsahuje značné mnoţství. Japonská lidová pohádka má s tou evropskou mnohé společné. Obecně vzato se však opravdu jedná o odlišný literární útvar vytvořený národem, jenţ pouţívá k vyjadřování zcela jiný typ jazyka a zaujímá odlišný postoj ke světu v porovnání s námi Evropany.
41
Resumé Tato bakalářská práce komparatistickou metodou podrobněji srovnává vybrané japonské a evropské pohádky, tj. německé (Grimmové), francouzské (Perrault), české (Němcová a Erben), japonské v češtině (Černá a Novák) a japonské v originálním jazyce (Seki). Všechny pouţité sbírky jsou čerpány z místního folkloru. Nejprve je pomocí odborné literatury definován koncept pohádka a zasazen do historického kontextu, přičemţ je brán ohled na terminologii tohoto konceptu především v japonštině, kde je obtíţné určit správný výraz pro pohádku, jelikoţ se jedná původem o evropský ţánr. Rovněţ je zde rozebrána literární komparatistika, protoţe tvoří základní pilíř této práce. Poté je pohádka zasazena do kontextu dalších vědeckých přístupů. Samotná komparace na příkladech prezentuje společné a rozdílné rysy evropského a japonského pohádkového útvaru, na které čtenář nejčastěji můţe narazit. Z hlediska obsahu jsou porovnávány postavy příběhu, jejich společenství, role hlavního hrdiny a jeho pomocníka, vyskytující se zvířata a jejich úlohy a rovněţ typy nadpřirozených tvorů. Dále je srovnáváno výchozí prostředí a dějiště příběhu. Zahrnuta jsou také čísla charakteristická pro pohádku. Z hlediska dějové náplně příběhu je kladen důraz na účel pohádky, tedy pobavení a poučení. Rovněţ jsou zde srovnána i typická zakončení příběhu. Poslední kapitola se zabývá komparací jazykové roviny pohádkové narace v češtině a japonštině. Důraz je především kladen na zastaralou mluvu a odlišné dialekty, úvodní a závěrové formalizované věty, zvukomalebná slova, homonymní výrazy, opakování promluvy a poezii. Všechny tyto prvky jsou typické pro japonské vyprávění a tato práce zjišťuje, zda se podobné jazykové prostředky nacházejí také v české naraci. Práce tedy srovnává jak po obsahové, tak po stylistické rovině mnoţství vybraných pohádek, z čehoţ vyvozuje závěry o charakteru japonského pohádkového útvaru.
Klíčová slova Pohádka, narace, folklor, literární komparace, japonská pohádka, evropská pohádka. 42
Summary This bachelor thesis uses the method of literary comparatistics in order to compare the selected European and Japanese folktales (i.e., the German folktales – the brothers Grimm, the French folktales – Perrault, the Czech folktales – Němcová and Erben, the Japanese folktales in the Czech language – Černá and Novák, and the Japanese folktales in Japanese – Seki). All the stated compilations originate in their local folklore. Firstly, the concept of a folktale is defined in its historical context. Since the term folktale is originally a European concept, it is vital to choose the correct terminology in the Japanese language. Also, the method of literary comparatistics which was used for research in the thesis is analyzed in this part. Other types of scientific analyses of folktales are likewise mentioned. Secondly, the comparison shows examples of the most vivid similarities and differences between the European and the Japanese folktales. As for the content of the folktale, the characters, their communities, the role of the protagonist and his helper, the animals with their functions and the types of supernatural beings are compared. This is followed by a comparison of the environment in the folktale and recurrent numbers are also mentioned. As for the plot, this chapter compares the purposes of the narrative of the folktale. It looks upon the entertainment purposes and the moral hints in the folktale. Last but not least, typical folktale endings are analyzed. The final chapter studies the language spheres of the Japanese and the Czech narrative in the folktale. There are analyzed such aspects as the old speech and the dialect, or the conventional beginning and ending phrases, onomatopoeic words, homonyms, repeated parts of speech and the poetry. All these patterns are typical for the Japanese narrative genre and this thesis attempts to search for similarities in the Czech narrative of the folktale. A certain amount of the folktales mentioned above are analyzed on the basis of the content and the language spheres, which results in the definition of the Japanese folktale.
Key words Folktale, narrative, folklore, literary comparatistics, the Japanese folktale, the European folktale. 43
Bibliografie Primární literatura:
ČERNÁ, Zlata, NOVÁK, Miroslav. Prodaný sen. 1.vyd. Praha: Albatros, 1973. ISBN 1382473.
ERBEN, Karel Jaromír. České pohádky. 8.vyd. Praha: Albatros, 2014. ISBN 9788000036519.
GRIMM, Jacob Ludwig Karl, GRIMM, Wilhelm Karl. Pohádky bratří Grimmů. 4. vyd. Přeloţila Marie Kornelová. Praha: Albatros, 1990. ISBN 8000001667.
LUFFER, Jan. Strašidelný chrám v horách: Japonské lidové pohádky a pověsti. 1.vyd. Praha: Argo, 2009. ISBN 9788025700969.
NĚMCOVÁ, Boţena. Národní báchorky a pověsti I. 2.vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956. ISBN neuvedeno.
PERRAULT, Charles. Pohádky matky husy. 2.vyd. Přeloţil František Hrubín. Praha: Albatros, 1989. ISBN neuvedeno.
SEKI, Keigo. Nihon Mukaši Banaši Taisei. 1.vyd. Tokio: Kadogawa Šoten, 1978-1980. 12 svazků. ISBN 03395304010946.
Sekundární literatura:
CORBINEAU-HOFFMANN, Angelika. Úvod do komparatistiky. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2008. ISBN 9788086903781.
ČEŇKOVÁ, Jana a kolektiv. Vývoj literatury pro mládeţ a její ţánrové struktury. 1.vyd. Praha: Portál s.r.o., 2006. ISBN 807367095x
ČERVENKA, Jan. O pohádkách: sborník statí a článků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960. ISBN neuvedeno
FRANZ, Marie-Louise von. Psychologický výklad pohádek: smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie. 3.vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 9788073678944.
KUBÍČEK, Tomáš, HRABAL, Jiří, BÍLEK, Petr A. Naratologie: strukturální analýza vyprávění. v Praze: Dauphin, 2013. ISBN 9788072725922.
LÜTHI, Max. The European folktale: form and nature. 1.vyd. Philadelphia: Institute for the Study of Human Issues, 1982. ISBN 089727024X. 44
MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef. Encyklopedie literárních ţánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004. ISBN 807185669x.
PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. 2.vyd. Jinočany: H & H, 2008. ISBN 9788073190859.
ŠMAHELOVÁ, Hana. Návraty a proměny: literární adaptace lidových pohádek. 1.vyd. Praha: Albatros, 1989. ISBN neuvedeno
ŠVARCOVÁ, Zdenka. Japonská literatura 712-1868. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 8024609991.
TOLKIEN, J. R. R. Pohádky. 1. vyd. Praha: Winston Smith, 1992. ISBN 8085643057
45