Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Japanistika

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Seminář japonských studií

Japanistika

Marcel Koníček

Šikana na školách v České republice a Japonsku Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Jakub Havlíček, Ph.D. 2014

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Prohlašuji, že tištěná verze práce je shodná s verzí elektronickou. Souhlasím, aby práce byla archivována a zpřístupněna ke studijním účelům. …………………………………………….. 2

Tímto bych rád poděkoval panu Mgr. Jakubu Havlíčkovi Ph.D.za vedení práce a za volnost, kterou mi při psaní poskytl, a také Anně Vlachové za cennou pomoc s korekturou a formální úpravou této práce. 3

Obsah 1. Úvod ................................................................................................................................................ 5 2. Definice šikany ................................................................................................................................. 8 3. Rozšíření šikany a metodologie měření šikany ............................................................................. 13 4. Specifika japonského školního prostředí a charakteristika šikany ve srovnání se stavem u nás .. 17 5. Závěr .............................................................................................................................................. 29 6. Bibliografie..................................................................................................................................... 30 7. Resumé .......................................................................................................................................... 33 8. Summary........................................................................................................................................ 34

4

1. Úvod Šikana je v naší dnešní společnosti chápána jako jev, jehož existence je nám známa prakticky „od nepaměti“. Pokud se ovšem začneme zajímat o počátky vědeckého zkoumání problematiky šikany, zjistíme, že se tímto sociálně patologickým jevem vědecká obec začala zabývat teprve poměrně nedávno. Za první publikaci, která přitáhla pozornost k tomuto tématu, lze považovat dílo norského vědce Hienemanna z roku 1973 a následně i o něco mladší práci Dana Olweuse z roku 1978.1 Veřejnost se o tuto problematiku začala zajímat teprve až v osmdesátých letech, a to nezávisle na dvou místech zároveň po sérii sebevražd obětí šikany na školách v Japonsku a ve Skandinávii. V Norsku došlo v roce 1982 ke třem sebevraždám žáků, u kterých se předpokládá, že v minulosti byli obětí šikany. 2 V Japonsku spáchalo v letech 1984 a 1985 sebevraždu dokonce 16 žáků za podobných podmínek.3 Tyto události přilákaly velkou míru publicity a vedly k rozvoji zkoumání šikany, a to nejen v prostředí škol, ale i forem šikany, které se objevují na pracovištích a jinde ve společnosti. U nás se šikana začala zkoumat také teprve až v osmdesátých letech, ovšem poněkud odlišně od Skandinávských zemí či Japonska - v kontextu vojáků základní vojenské služby. Jednalo se však o výzkum, který komunistický režim rychle umlčoval, neboť komunistický režim nechtěl přiznat existenci takového jevu v socialistické armádě. 4 Prvním televizním pořadem, kde se mluvilo o šikaně v armádě otevřeně je nejspíše seriál Chlapci a chlapi z roku 1988. Je tedy vidět, že systematické zkoumání šikany je záležitostí posledních desetiletí. Typickou ukázku šikany můžeme ovšem najít i v díle velice starém, a to v Příběhu prince Gendžiho, který je považován za nejstarší román světa, kde již v první kapitole je Dáma z Pavlovniové komnaty šikanována ostatními dvorními dámami. Mezi projevy tohoto případu šikany patří například to, že jsou po cestě, kudy musí kráčet k císaři, roznášeny fekálie, je jí zabraňován průchod a je jinak pronásledována.5 Nedá se tedy říct, že by šikana vznikla jako projev naší moderní společnosti, ale nejspíše lidi doprovází od nepaměti.

1

SMITH, P. K. et all. Definitions of Bullying: A Comparison of Terms Used, and Age and Gender Differences, in a Fourteen-Country International Comparison. Child Development. Jul - Aug, 2002, vol. 73, no. 4. s. 1119. 2 YONEYAMA, Shoko – NAITO, Asao. Problems with the Paradigm: The School as a Factor in Understanding Bullying (With Special Reference to Japan). British Journal of Sociology of Education. Jul., 2003, vol. 24, no. 3. s. 315. 3 SMITH, P. K. et all. Definitions of Bullying: A Comparison of Terms Used, and Age and Gender Differences, in a Fourteen-Country International Comparison. Child Development. Jul - Aug, 2002, vol. 73, no. 4. s. 1119. 4 ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi: Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha: Portál, 1995, s. 25. ISBN 80-7178-049-9. 5 SHIKIBU, Murasaki. Příběh prince Gendžiho. 1. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2002, s. 47. ISBN 8071854522.

5

Šikana je bez pochyb rozporuplnou problematikou. Zdá se být univerzální ve výskytu jak v čase, tak i v rozšíření, přesto se v jejím chápání projevují velké kulturní rozdíly, které jsou často tak zásadní, že mohou způsobit nepochopení celého problému. Tato práce se zabývá porovnáním kulturních vlivů v chápání této sociálně patologické problematiky u nás a v Japonsku, stejně jako rozdílností projevů této problematiky v obou zemích. Taktéž se bude zabývat interpretací statistických dat dostupných autorovi týkajících se jak chápání samotného termínu šikana (či jeho ekvivalentů v japonštině), tak i rozšířeností šikany jako takové. Téma této práce se omezuje pouze na šikanu ve školách, a to hlavně mezi studenty. Nezabývá se například šikanou mezi učiteli, šikanou na pracovišti, domácím násilím, či jinými projevy tohoto fenoménu. Toto širší pojetí šikany by bylo příliš rozsáhlé pro tuto práci, a proto autor vědomě omezuje okruh zájmu této práce pouze na šikanu ve školách, a to hlavně ve směru žák (či skupina) - žák (či skupina). K označení šikanovaného žáka je v této práci použit výraz „oběť“ a k označení žáka šikanujícího výraz „agresor“, jelikož tento výraz bývá v odborné literatuře použit nejčastěji. To ovšem neznamená, že šikanující žák musí být agresivní či násilný. Může ale jít o osobu manipulativní, či o charakterový typ, který Kolář nazývá „srandista“, tedy člověk, jehož k šikanování motivuje pobavení sebe a ostatních. 6 Kromě výrazu „agresor“ se k popisu šikanujícího žáka se v odborné literatuře také vyskytují i výrazy „mučitel“, „šikanátor“ či „šikanizér“. Ve druhé kapitole, následující po tomto úvodu, se bude autor zabývat definicí šikany a jejím chápáním u nás a v Japonsku a otázkou, zda se tato definice a chápání šikany liší v evropské tradici a v poněkud odlišné tradici japonské. Předmětem zkoumání budou také výrazy, které se používají pro popis toho, čemu se česky říká šikana a otázkou, zda lze nalézt přesný ekvivalent slova „šikana“ v japonštině. Třetí kapitola se bude zabývat rozšířeností šikany v Japonsku a u nás, dále způsoby měření výskytu tohoto fenoménu, problémy s tímto spojenými a interpretací těchto dat v odborné literatuře s ohledem na kulturně-komparatistickou povahu této práce. Čtvrtá kapitola představuje hlavní část práce a bude porovnávat typické znaky a projevy šikany v obou kulturách, přičemž vezme v potaz zejména vztah mezi povahou školního prostředí a charakterem šikany. Dále se bude zabývat tím, jak odborná literatura vysvětluje příčiny šikany ve školství a bude ilustrovat tyto vlastnosti na několika prototypických případech pokročilé šikany. 6

KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 141. ISBN 978-80-871-5.

6

Pátou kapitolou této práce je závěr, který shrne data a zjištění obsažené v této práci a nabídne možnou interpretaci těchto dat. Pro přepis japonských jmen a výrazů je používán český fonetický přepis, s výjimkou jmen autorů zdrojů, kdy je jméno uvedeno v podobě, v níž se vyskytuje v příslušném zdroji. Citace jsou provedeny podle normy ISO 690.

7

2. Definice šikany Než tato práce přistoupí ke srovnávání obou kultur, musí se nejprve tázat, jaká je vědecká definice šikany a jak se odlišuje od podobných, avšak méně nebezpečných jevů jako je škádlení, roztržky mezi přáteli a vtipkování. Další otázkou je, zda je v Japonsku šikana chápána stejně jako u nás, a jaké výrazy jsou používány pro popis tohoto jevu. Slovo šikana, stejně jako sociálně patologický jev, který tento výraz popisuje, lze definovat dle několika kritérií. Nejdříve bude k osvětlení tohoto problému použito kritérium etymologické, tedy z čeho samotný výraz „šikana“ vychází. Pavel Říčan definuje šikanu z hlediska etymologického jako slovo pocházející z francouzského „chicane“ 7 , které znamená: „Zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování, byrokratické lpění na liteře předpisů, například vůči podřízeným nebo vůči občanům, od nichž šikanující úředníci zbytečně vyžadují nová a nová potvrzení a razítka, nechávají je pro nic za nic čekat atd.“8 Říčan dále uvádí, že u nás se slovo začalo používat k popisu nešvaru v armádě, kdy jsou nováčci (bažanti) krutě týráni a ponižováni služebně staršími „mazáky“, přičemž do vědeckého diskursu ho zavedl pražský psychiatr Petr Příhoda, který tento jev zkoumal již za minulého režimu. Kromě formy „šikana“ se k popisu jevu používají i odvozené tvary „šikanování“ a „šikan“.9 Tato etymologická definice ovšem není pro potřeby této práce dostačující, jelikož je vázaná na specifické projevy šikany a jak poukazuje Pospíšil: „Význam pojmu šikana se však v posledních letech změnil. Etymologická definice nemůže vystihnout všechny současné významy.“ 10 Je tedy nutné hledat obecnější definici šikany, která obsáhne všechny možné projevy tohoto jevu. Kolář formuluje svoji definici šikany ve školách takto: „Jeden nebo více žáků

úmyslně,

většinou

opakovaně

týrá

a

zotročuje

spolužáka

či

spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci.“11 Pro srovnání uveďme definici z publikace Jak na šikanu 12 : „Šikana je ubližování někomu, kdo se nemůže nebo nedovede bránit. Obyčejně mluvíme o šikaně tehdy, když jde o

7

ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi: Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha: Portál, 1995, s. 25. ISBN 80-7178-049-9 8 Ibid., s. 25. 9 Ibid., s. 25. 10 POSPÍŠIL, Radek. Šikana a školní klima – dílčí výsledky výzkumu [online]. Publikováno 12.7.2006. Poslední revize 12.7.2006 [cit. 9.2.2014]. s. 1. Dostupné z 11 KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 32. ISBN 978-80-871-5. 12 ŘÍČAN, Pavel – JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 21. ISBN 978-80247-2991-6.

8

opakované jednání, ve velmi závažných případech označujeme za šikanu i jednání jednorázové, s hrozbou opakování.“ Dle Jak na šikanu13 se šikana vyznačuje tím, že mezi agresorem a obětí je asymetrický vztah k moci, což znamená, že se oběť stává závislá na rozmarech svého trýznitele, a dále také nemožností či neschopností oběti bránit se druhé straně. Šikana se nemusí projevovat jen fyzickými a slovními útoky, vydíráním či dokonce zotročováním oběti, ale také sociální izolací. V takové případě se jedná o takzvanou „nepřímou šikanu“. Může také docházet k míšení obou forem. Nepřímá šikana je u nás častější u dívek, než u chlapců.14 Další zajímavý pohled na tuto problematiku je názor samotných žáků. Pospíšil se ve svém výzkumu mimo jiného ptal žáků pátých tříd základních škol v Jihomoravském kraji a na Vysočině, zda rozumí slovu šikana a co podle nich znamená.15 Z žáků, kteří věděli, co šikana znamená a jejichž odpovědi byly uznány za přípustné, 43% odpovědělo, že šikana znamená, „když někdo někoho bije“ 16% „když starší bije mladšího“, 11% „pomluvy, provokace, posměch“, 26% „vydírání, snaha ovládat“ a 4% jako „bere cizí věci“.16 Z tohoto lze usoudit, že děti na českých základních školách sice vnímají psychickou a nepřímou šikanu, ale za její nejtypičtější projev považují její fyzickou formu. Výrazy významově příbuzné slovu šikana, zejména výrazy „mobbing“, „bullying“ a „harrasment“, mají v česky psané literatuře poněkud nejasné postavení. Tomáš Čech považuje slovo „šikana“ za český ekvivalent anglického „bullying“, zatímco „mobbing“ za jakousi rafinovanější, zákeřnější či skrytější formu agrese. Oba jevy podle něj ovšem mají mnoho společných znaků, a to opakované ubližování oběti, její neschopnost obrany a asymetričnost vztahu mezi obětí a agresorem.17 Na druhou stranu například Kolář používá „bullying“ jako synonymum pro šikanu ve škole a „mobbing“ jako synonymum pro šikanu na pracovišti mezi zaměstnanci ve stejném postavení. Šikanování je pak používáno jako zastřešující termín.18 13

ŘÍČAN, Pavel – JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 21-22. ISBN 97880-247-2991-6. 14 ŘÍČAN, Pavel – JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s.30. ISBN 978-80247-2991-6. 15

POSPÍŠIL, Radek. Šikana a školní klima – dílčí výsledky výzkumu [online]. Publikováno 12.7.2006. Poslední revize 12.7.2006 [cit. 9.2.2014]. s. 3. Dostupné z: 16 Ibid., s.3. 17 Čech, Tomáš. Mobbing jako negativní fenomén v prostředí základních škol. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 23-25. ISBN 978-80-210-5448-6 18

KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 17. ISBN 978-80-871-5.

9

Každopádně lze považovat šikanu a dvojci mobbing/bullying pokud ne za absolutní ekvivalenty, pak alespoň za jevy s velmi podobnými projevy. V japonském jazyce se jako překlad anglického bullying, a tedy i českého výrazu šikana, uvádí slovo „idžime“. Zde musí být ovšem poznamenáno, že rodilí mluvčí japonštiny si pod slovem „idžime“ představují něco poněkud odlišného než mluvčí angličtiny pod výrazem „bullying. Smith a kol. ve své studii týkající se terminologie šikanování uvádějí pět japonských výrazů, které se používají k označení šikany v japonském prostředí. Jsou to „idžime“, „idžiwaru“, „ijagarase“, „fuzake“ a „nakama hazuši“. Ani jeden neuvádí jako ekvivalent výrazu „bullying“. Výzkum ukazuje, že spíše než fyzická agrese je v japonském šikanování centrální agrese slovní, přičemž fyzická agrese je poněkud upozaděna, ačkoli je stále přítomna. Výrazu „nakama hazuši“ přiřazuje studie konotace soustřeďující se na sociální izolaci oběti, čímž se výrazně liší i od ostatních japonských výrazů.19 Další pohled na to, co je podle studentů japonských škol šikana a co není, poskytují Naito a Gielen. Ti uvádí výsledky výzkumu na 282 studentech druhého ročníku vyšších středních škol v Tokiu. Těm bylo ukázáno třicet různých situací, u kterých hodnotili, zda se jedná o šikanu, či jenom o škádlení, které se líbí oběma stranám. Jenom čtyři z nich byly označeny jako šikana více jak třemi čtvrtinami dotázaných. Jedná se o následující situace: Se studentem se ostatní žáci nebaví, i když je pozdravil (91,1%), poslání papíru s urážlivým obsahem („umři“, „vypadni“, „debile“) (89,7%), slovní napadání oběti výrazy jako „bacile“ nebo „ekzéme“ (83%) a svlečení oběti a následné sexuální obtěžování (75,9%). Jen 5% označovalo pranice mezi studenty za šikanu.20 I tento výzkum podporuje tezi, že japonská šikana je spíše záležitostí psychického charakteru s velmi výraznou rolí sociální izolace a fyzická šikana je v myslích studentů silně odsunuta do pozadí. Tyto skutečnosti se dají jednoznačně interpretovat jako projev japonských specifik v tomto ohledu, což je téma, jemuž se bude věnovat čtvrtá kapitola. Avšak zde je pouze nutné poznamenat, že je třeba mít se na pozoru při překladu textů týkajících se šikany, jelikož význam výrazů tento jev popisující se v různých jazycích neschoduje plně, což může být

19

SMITH, P. K. et all. Definitions of Bullying: A Comparison of Terms Used, and Age and Gender Differences, in a Fourteen-Country International Comparison. Child Development. Jul - Aug, 2002, vol. 73, no. 4. s. 1130. 20 NAITO, Takashi – GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno 18. 6. 2009. Poslední revize 18. 6. 2009 [cit 10. 2. 2014]. s. 5.

10

problémem například při konstruování dotazníků týkajících se šikany, kde může dojít k přecenění významu fyzické šikany v daném kulturním prostředí. Ve světě a tedy i v Japonsku, patří mezi nejčastější definice šikany Olweusova definice, která je v podstatě totožná s těmi, které poskytuje česká literatura. Naito a Gielen ji uvádí takto: „Student/ka je šikanován/a či viktimizován/a, pokud je vystaven/a negativním zásahům ze strany jednoho či více studentů. Toto se může dít přímo, či nepřímo, a může být jak povahy fyzické, tak spíše psychické. Také by měl být přítomen zdánlivý či skutečný asymetrický vztah mezi agresorem a obětí. Tím pádem, spory mezi rovnými jsou z této definice vyloučeny.“21 Japonské Ministerstvo školství, kultury, sportu, vědy a techniky (dále nazývané také pouze Ministerstvo školství) používalo do roku 1995 pro své potřeby variantu této definice:

1. Jde o chování zaměřené na člověka slabšího, než je agresor sám, při němž 2. opakovanými fyzickými či psychickými útoky 3. je oběti způsobován hluboký pocit utrpení. Nezáleží, zda k němu dochází uvnitř, či mimo školu. 22

Ačkoli tato definice byla přijata vědci, kteří se účastnili celostátních studií rozšíření šikany (Morita, Soeda, Taki a jiní) 23, vědecká obec není s Olweusovým pojetím problematiky zcela spokojená, protože plně nepostihuje rozdílné sociokulturní prostředí v Japonsku a ve Skandinávii. 24 Ve Skandinávii například šikana probíhá často na školních hřištích, starší bývají agresory vůči a tyto charakteristiky se případně dají využít při vytváření programu boje proti šikaně v těchto zemích. Stejně tak i v případě Japonska je třeba zohlednit tato národní specifika.Tento sociokulturní pohled je možné najít v tom, jaké konotace výraz „idžime“ nese a jak je jeho význam uváděn ve slovnících. Co se týče slovníkového významu slova „idžime“, Naito a 21

NAITO, Takashi – GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno 18. 6. 2009. Poslední revize 18. 6. 2009 [cit 10. 2. 2014]. s. 4. Vlastní překlad, původní znění: „A student is being bullied or victimized when he or she is exposed repeatedly and over time to negative actions on the part of one or more other students“ 22 MONBUKAGAKUŠÓ. Heisei 23 nendo „džidó seito no mondaikódótó seito šidódžó no šomondai ni kansuru čósa“ ni cuite. Publikováno 13. 3. 2013. s. 31. Vlastní překlad, originální znění: „①自分より弱いものに対して 一方的に、②身体的・心理的な攻撃を継続的に加え、③相手が深刻な苦痛を感じているもの。なお、 起こった場所は学校の内外を問わない。“ 23 TAKI, Mitsuru. Japanese School Bullying: Ijime. Vyd. 1. Toronto: Queens Universtiy, 2001, s. 1. 24 NAITO, Takashi – GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno 18. 6. 2009. Poslední revize 18. 6. 2009 [cit 10. 2. 2014]. s. 4.

11

Gielen ho uvádí takto: „Chovat se špatně k slabšímu člověku … být krutý, provokovat, otravovat, šikanovat.“ 25 Dále poznamenávají, že tento výraz nese konotace nejen převahy agresora nad obětí, ale také toho, že agresor využívá k ubližování oběti skrytých prostředků, které nejsou výslovně proti pravidlům dané skupiny, a také podotýkají, že protypická oběť je mírné povahy, stigmatizovaná, ať už povahově, či fyzicky. Dle jejich tvrzení nese tento výraz jisté femininní konotace, soustředí se na nepřímou agresi, sociální vyloučení oběti, pomlouvání, zastrašování a podobně.26 Tento japonský model šikany soustředěný na psychickou agresi se výrazně liší od západního modelu tohoto jevu. Specifiky a rozdíly idžime oproti šikaně, jak ji chápeme v Evropě, se tato práce bude zabývat ve čtvrté kapitole. Kvůli tomu, aby odrážela psychickou povahu japonské šikany, byla i definice šikany Ministerstva školství změněna. Nyní užívaná podoba zní:

Daný žák pociťuje psychické utrpení kvůli psychickým a fyzickým útokům osoby, se kterou má určitý mezilidský vztah. Nezáleží, zda k němu dochází uvnitř, či mimo školu.27

Na konec této kapitoly je zahrnuta poznámka o vztahu šikany a tzv. „škádlení“ (jindy též nazývané anglickým výrazem „teasing“ 28 ). Teasing a šikana mají několik společných znaků. V obou případech může jít o záměrné provokování a může dojít i na fyzické střety. I proto se mnoho agresorů, když jejich oběti najdou odvahu říct někomu o probíhající šikaně, obhajuje tím, že jde jenom o „neškodné škádlení“ či „hru“.29 Ovšem rozdílů mezi oběma fenomény je mnohem více než jejich společných prvků. Škádlení je projevem rovnocenných kamarádských vztahů, zatímco významným projevem šikany je asymetrie vztahu mezi agresorem a obětí. Většinou při škádlení, i když jeden z účastníků může chtít přestat, tak se baví obě dvě strany, zatímco při šikaně oběť nepochybně trpí. Podstatné je, že při škádlení se 25

NAITO, Takashi – GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno 18. 6. 2009. Poslední revize 18. 6. 2009 [cit 10. 2. 2014]. s. 4. Vlastní překlad, originální znění: „to treat a weak person(s) harshly … to be cruel to, to tease, to annoy, to bully.“ 26 Ibid. , s. 4-5. 27 MONBUKAGAKUŠÓ. Heisei 23 nendo „džidó seito no mondaikódótó seito šidódžó no šomondai ni kansuru čósa“ ni cuite. Publikováno 13. 3. 2013. s. 32. Vlastní překlad, originální znění: „当該児童生徒が、一定の人間 関係のある者から、心理的・物理的な攻撃を受けたことにより、精神的な苦痛を感じているもの。な お、起こった場所は学校の内外を問わない。“ 28 MARTÍNEK, Zdeněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže. 1. vyd. Praha: Grada, 2009, s. 109. ISBN 978-80247-2310-5 29 KOLÁŘ, Michal. Bolest šikanování. 2. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 108. ISBN 80-7367-014-3

12

mohou aktéři bránit a případně si vyměnit pozice. Při šikaně je něco takového nemožné.30 Martínek poznamenává, že škádlení je naprosto normální součást psychického vývoje, například chlapci škádlí děvčata, protože se jim líbí.31 Toto pro šikanu rozhodně neplatí. Na druhou stranu se nedá říct, že by mezi škádlením a šikanou bylo nějaké vzduchoprázdno, pevně definovaná hranice. Naopak hranice mezi škádlením a šikanou je velice neostrá a pro pedagoga může být rozdíl nejasný, což jenom ztěžuje případné vyšetřování šikany. Kolář uvádí dokonce celé spektrum různých jevů, které leží mezi šikanou a škádlením a nabádá k tomu, aby si pedagogové dávali pozor na to, zda se již neškodné škádlení nemění v závažnější jevy sociálního vyloučení a ostrakismu.32

3. Rozšíření šikany a metodologie měření šikany Šikana ve školách je jev, který zpravidla probíhá skrytě. V mnoha případech na jeho vyšetření a vyřešení nejenže nemají zájem rodiny agresorů, ale často ani učitelé, vedení školy, či samotné oběti (kterése obávají hanby či pomsty ze strany agresorů).33 Kolář nazývá tuto situaci „Komplot velké šestky“ nebo také „zakrývajícím a protiúzravným systémem“34. Za takovýchto podmínek je léčba šikany a její řešení v celé skupině velmi obtížné a učitelé či školní pracovníci, kteří neprošli speciálním vzděláním souvisejícím s řešení této problematiky, při vyšetřování často selžou už na začátku vyšetřování.35 Pro její skrytou povahu je nejen vyšetřování, ale i statistické zkoumání šikany relativně komplikovanou záležitostí a data z něj získaná nebývají zcela vždy vypovídající. Tomuto problému napomáhá také skutečnost, že lišící se metodiky výzkumu poskytují často i diametrálně odlišné výsledky. Kolář například uvádí, že ve výzkumech u nás se zamořenost základních škol šikanou pohybuje mezi 11 a 41%, což je relativně výrazný rozptyl. Tyto rozdíly vychází z faktu, že výzkumy používají rozdílné parametry, ať už jde o referenční dobu, hranice závažnosti šikany, či to, za jak dlouhé období se šikana měří, nemluvě o rozlišování mezi závažnou a méně závažnou šikanou.36

30

KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 64-67. ISBN 978-80-871-5. MARTÍNEK, Zdeněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže. 1. vyd. Praha: Grada, 2009, s. 109. ISBN 978-80247-2310-5 32 KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 67. ISBN 978-80-871-5. 33 KOLÁŘ, Michal. Bolest šikanování. 2. vyd. Praha: Portál, 2005, s. 52. ISBN 80-7367-014-3 34 Ibid. , s. 50. 35 Ibid. , s. 108 36 KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 22. ISBN 978-80-871-5. 31

13

Hlavní metoda, kterou využívá velká část kvantitativních výzkumů šikany, je varianta dotazníkové metody, kterou vyvinul Olweus.37 Zjednodušeně se dá říct, že se tento anonymní dotazník skládá z řady otázek o školním prostředí, frekvenci a podobě šikany (například kde probíhá, formy šikany, chování učitelů a rodičů vůči tomuto problému a podobně). Snaží se také zjistit, jestli je žák vyplňující dotazník schopný se sám šikany dopouštět. Obsahuje také Olweusovu definici šikany. Fakticky je ovšem na pracovnících provádějících výzkum určit, jakou frekvenci a jakou závažnost šikany budou považovat za již probíhající šikanu a jaké případy pro ně budou pouze izolovaným incidentem, který není dost závažný na to, aby se jím jejich výzkum zabýval. Co se týče milné interpretace těchto výzkumů, Říčan a Janošová poznamenávají:

Novináři, kteří o šikaně píší, rádi líčí takové drastické případy, jaké jsme popsali, a k tomu připojí informaci, že podle vědeckých výzkumů je u nás šikanováno 10, 20 nebo třeba i 40% žáků. Krátké spojení těchto dvou informací, jednak o tom, jak krutě si někdy děti ubližují, jednak o tom, kolik dětí je šikanováno, vede buďto k názoru, že česká škola je místem hrůzy, nebo k tomu, že čtenář neuvěří našim výzkumům. Když to čtou učitelé, kroutí nedůvěřivě hlavami – a nejhorší je, že ztrácejí chuť dělat proti šikaně to, co jim radíme.38

Zde je vidět, že správná interpretace výsledků výzkumu a správná kalibrace počátečních parametrů je esenciální k pochopení školní šikany jako společenského problému. Mělo by se vyvarovat slepého procentuálního srovnávání bez předchozího zjištění, jaká konkrétní metodologie byla k získání daných čísel použita. Říčan a Janošová poznamenávají, že všeobecně by se tedy mělo brát procentuální vyjádření zamořenosti šikanou s jistou rezervou, spíše jako nástroj ke zjištění hlubšího vnitřního fungování šikany než jako cíl sám o sobě. 39 Velmi důležitý je nejen výzkum kvantitativní, tedy snaha o zjištění promořenosti šikanou, ale i výzkum kvalitativní, který se snaží zjistit specifika fungování tříd, v nichž se šikana vyskytuje. Tento způsob výzkumu je také velmi důležitým diagnostickým nástrojem při léčbě kolektivů, o kterých je již známo, že jsou šikanou zasaženy.40

37

Ibid. , s. 239. ŘÍČAN, Pavel – JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 30. ISBN 978-80247-2991-6. 39 ŘÍČAN, Pavel – JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 30. ISBN 978-80247-2991-6. 40 KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 237-239. ISBN 978-80-871-5. 38

14

Říčan a Janošová uvádí, že v případě žáků od první do šesté třídy základní školy41 lze jako velmi objektivní způsob mapování vztahů ve třídě použít techniku „Hádej kdo“. V podstatě jde o dotazník, kde žáci odpovídají na otázky typu: „Kdo je kamarádský? Kdo dává třídu dohromady?“ ale i typu „Kdo ubližuje slabším? Kdo uráží jiné děti? Kdo se stává terčem vtipů?“. 42 Tyto otázky mají identifikovat ve třídě možné oběti, agresory, jejich komplice, ale stejně tak i pozitivně působící žáky, u nichž by se dalo počítat se spoluprací při vyšetřování případné šikany. Dalšími formami výzkumu skupinové dynamiky tříd, které jsou vhodné pro kolektivy starších dětí, jsou metody dynamické diagnostiky. Tyto metody vyžadují ovšem pozorování kolektivu po delší dobu. Mezi další metody používané u nás patří dotazníky SO-RA-D, které jsou na rozdíl od Olweusova dotazníku postaveny jako nepřímá metoda měřící vlivnost a sympatie mezi dětmi ve třídě a není z nich tedy zřejmé, že jejich cílem je rozkrytí šikany. Jsou tak schopné určit, kdo je v dané skupině obětí a kdo agresorem, a to i v případech, kdy si agresoři ze strachu před učiteli dávají pozor na to, aby se nějak neprozradili.43 Jak bylo již dříve uvedeno, ve kvantitativních výzkumech u nás se míra zamoření šikanou pohybuje mezi 11 a 41%. Kolář uvádí, že jako střízlivý odhad reálného počtu obětí šikany na základních a středních školách lze použít hodnotu okolo 20%, v absolutních číslech tedy můžeme počítat přibližně s dvěma sty tisíci šikanovaných dětí.44 Po srovnání s výsledky mezinárodní studie v Japonsku založené na Olweusově metodě, kterou vypracoval Y. Morita, lze dojít k závěru (ačkoli toto srovnání se musí brát s jistou rezervou), že japonské školy jsou z hlediska šikany mnohem bezpečnější než ty české, protože v tomto výzkumu pouze 13,9% studentů odpovědělo, že bylo v posledním semestru šikanováno (Japonsko, na rozdíl od ostatních zemí v tomto mezinárodním výzkumu nepoužívá dvousemestrální, ale třísemestrální systém, což může způsobit jistou odchylku ve výsledcích výzkumu). Varujícím faktem ovšem je, že v Japonsku bylo mezi šikanovanými vyšší procento dlouhodobě (déle jak jeden semestr) a často (častěji jak jednou za týden) šikanovaných než v ostatních zemích, ve kterých se výzkum konal (Anglie, Nizozemí a Norsko). Pro japonské prostředí je také typické, že šikana probíhá mezi stejně starými dětmi. Zatímco v druhých a třetích třídách základních škol v Norsku bylo každé druhé šikanovanované dítě obětí starších spolužáků, 80% obětí 41

ŘÍČAN, Pavel – JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 33. ISBN 978-80247-2991-6. 42 Ibid. , s. 300. 43 ibid. , s. 241. 44 KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 22. ISBN 978-80-871-5

15

z Japonska bylo šikanováno spolužáky ze své třídy. Také šikana, kde je více jak 10 agresorů, je mnohem častější v Japonsku než v Evropě. 45 Tyto zvláštnosti mohou naznačovat hlubší rozdíly ve fungování šikany v Japonsku a v Evropských zemích. Tato problematika bude nadále rozvíjena v další kapitole, která se bude týkat specifik šikany. Jiná studie, vykonaná Radou pro problémové chování studentů a dětí a které se účastnilo 2048 žáků základní školy, 4694 žáků nižší střední školy a 2648 studentů vyšší střední školy, říká, že během daného školního roku je šikanováno 22% žáků základních škol, 13% dětí na nižších středních školách a pouze 4% na vyšších středních školách.46 Z této studie by se dalo vyvozovat, že v Japonsku je šikana záležitostí hlavně základních škol, tedy mezi malými dětmi, které si ještě neuvědomují, že svým chováním druhému ubližují. O klesající viktimizaci dětí s věkem v evropském prostředí mluví i Říčan a Janošová.47 Na druhou stranu je ovšem také možné použít interpretaci, že s rostoucím věkem studentů klesá jejich důvěra v oficiální orgány, které jim dlouhodobě v minulosti nebyly schopny pomoci, jak bylo zaznamenáno například i v mnoha mediálně známých případech, a tak se už ani nesnaží odpovídat upřímě, neboť si nemyslí, že by jim to pomohlo. Yoneyama například o tomto problému říká: „Jedním z důsledků opakovaného odhalování zametání případů šikany pod koberec školskými orgány je to, že byla rozbita důvěra studentů i veřejnosti v učitele, ředitele a školní rady.“

48

Autor této práce se domnívá, že

nejpravděpodobnějším vysvětlením je kombinace obou faktorů. Poměrně zajímavou otázkou je také jak tyto výsledky odpovídají oficiálním statistikám japonského Ministerstva školství, sportu, vědy a techniky. Oficiální statistika ministerstva z roku 2011 uvádí 70231 případů šikany (o 7399 méně než v roce 2010) a 55857 případů takzvaného školního násilí, které může, ale i nemusí, být v některých případech také spojeno s šikanou (pokles o 4448 ve srovnání s rokem 2010).49 Tyto hodnoty jsou několikanásobně nižší než výše uvedené procentuální hodnoty zamoření šikanou z obou uvedených kvantitativních výzkumů. Tento rozdíl mezi oficiálními čísly statistik a výsledky výzkumů se 45

NAITO, Takashi – GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno 18. 6. 2009. Poslední revize 18. 6. 2009 [cit 10. 2. 2014]. s. 6. 46 Ibid. , s. 6. 47 ŘÍČAN, Pavel – JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 31. ISBN 978-80247-2991-6. 48 YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol. 1-3-09. s. 3. Vlastní překlad, původní znění: „One of the consequences of the repeated exposure of cover-ups by school authorities is that it shattered students’ and the general public’s trust in teachers, principals, and boards of education.“ 49 MONBUKAGAKUŠÓ. Heisei 23 nendo „džidó seito no mondaikódótó seito šidódžó no šomondai ni kansuru čósa“ ni cuite. Publikováno 13. 3. 2013. s. 7-8.

16

také projevil po sebevraždě dvanáctiletého žáka ze Sappora, kdy bylo díky zvýšenému zájmu veřejnosti během šesti měsíců nahlášeno 144000 případů šikany.50 To znamená, že naprostá většina případů šikany, ke které se přiznají žáci v dotaznících, v Japonsku není nikdy vyšetřena a do oficiálních statistik se žádným způsobem nepromítne. Problémy spojenými se zakrýváním šikany se bude tato práce zabývat v následující kapitole.

4. Specifika japonského školního prostředí a charakteristika šikany ve srovnání se stavem u nás Jak bylo již v této práci zmíněno dříve, pohled na šikanu v Evropě a Japonsku se značně liší. Šikana v Japonsku má mnoho specifik, kterým se liší od šikany vyskytující se u nás. Pro popsání specifik japonské šikany se musí zohlednit to, jak se liší školní prostředí v Japonsku a v České republice. Pro potřeby popsání situace v japonských školách zde bude systém škol v Japonsku stručně popsán. Japonské základní a střední školství je třístupňové, přičemž povinná školní docházka se skládá z prvních dvou stupňů, tedy šestileté základní (šógakkó) a tříleté nižší střední školy (čúgakkó). Ačkoli další tři roky studia na vyšší střední škole (kótógakkó, či jen kókó) nejsou povinné, pokračuje po povinné školní docházce ve studiu na vyšší střední škole 96-97 % studentů.51 Japonské školy jsou často v zahraničí považovány za světový vzor, a to nejen co se týče výsledků dosažených jejich žáky, ale také schopnosti sociálního začlenění žáků a předání schopností nutných k fungování v japonské společnosti. Například Kuwayama ve své eseji z roku 1996 říká, že na rozdíl od západu není cílem vzdělání v Japonsku získání znalostí (k čemuž je potřeba „atama ga ii“, být chytrý), ale vychovat „rippa na ningen“, skvělé lidi (což vyjadřuje spojením „atama ga ii dake dža dame“, nestačí být pouze chytrý). 52 Mezi důležité schopnosti, které je má škola naučit patří například „omoijari“, schopnost upozadit své potřeby ve prospěch druhých či schopnost nacházet potěšení v úspěších ostatních spíše než ve svých vlastních.53 Toto je kupříkladu spojeno s tím, že žáci, kteří na škole v přírodě splní zadaný úkol, nemají odejít, ale mají pomoci ostatním, dokud všichni nebudou hotovi.

50

WESTLAKE, Adam. Education ministry says 144,000 bullying cases reported over 6 month period[online].. Japan Daily Press. Publikováno 23. 11. 2012. Poslední revize 23. 11. 2012[cit. 30. 3. 2014]. 51 NAITO, Takashi – GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno 18. 6. 2009. Poslední revize 18. 6. 2009 [cit 10. 2. 2014]. s. 3. 52 KUWAYAMA, Takami. "Gasshuku": Off-Campus Training in the Japanese School. Anthropology & Education Quarterly. Mar, 1996, vol. 27, no. 1. s. 130. 53 Ibid. , s. 117.

17

Kuwayama toto vidí jako ostrý rozdíl se západní společenskou filosofií výchovy, která dětem říká: „Čím dříve to uděláš, tím dříve budeš moct jít“.54 Zdá se ovšem, že se situace ve školství v posledních letech výrazně zhoršuje. Od roku 2000 výsledky Japonska v mezinárodních srovnáních OECD výrazně poklesly, a to především v oblasti matematiky a porozumění textům, což vyvolává mnoho pochybností ohledně vývoje školství. Tento pokles výsledků žáků je problém, kterému se v posledních letech dostává výrazné pozornosti ze strany Ministerstva školství.55 Co se sociálního vzdělávání žáků týče, kritici vývoje ve školství, jako například Yoneyama, poznamenávají, že popohánění žáků směrem ke kolektivistickému sociálnímu uspořádání vyvolává také velké tlaky na zahlazení veškerých rozdílů a „zapadnutí do davu“, které vydrží jenom ti, kteří „ví, odkud vítr vane“, zatímco ti, kteří tyto schopnosti postrádají, bývají obětmi sociálního vyloučení a šikany.56 Dalším výrazným problémem ve školství, který se objevil již na konci devadesátých let, je prudký vzestup počtu učitelů, kteří nastoupili na nemocenskou z psychických důvodů. Tabulka č. 1, kterou uvádí ve své práci Yoneyama, jasně ukazuje, že během deseti let v období mezi lety 1995 a 2005 počet učitelů na nemocenské z psychických důvodů vzrostl téměř čtyřnásobně. Yoneyama toto pokládá za důkaz horšícího se školního prostředí, projevu politiky japonské Liberálně demokratické strany v té době.57

54

Ibid. , s. 124. WILLIS, David Blake et all. Frontiers of Education: Japan as "Global Model" or "Nation at Risk"?. International Review of Education. May – Jul, 2008, vol. 53, no. 3/4. s. 497. 56 YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol. 1-3-09. s. 5. 57 YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol. 1-3-09. s. 9. 55

18

Tabulka č. 1: Statistika nemocenské učitelů

Hodí se poznamenat, žekromě běžné výuky většina studentů vyšších středních škol navštěvuje ještě po školách navíc takzvané „džuku“, tedy vzdělávací instituce, jejichž hlavní cíl je připravit své studenty na velmi náročné zkoušky na prestižní vysoké školy. K tomuto Naito a Gielen poznamenávají: „Navíc, jak rodiče, tak žáci ví, že v japonském meritokratickém systému neúspěch ve škole znamená zničení šancí na vedení ekonomicky úspěšného života. Japonsko je skutečně „společností zaměřenou na školství“, jak pro děti, tak pro adolescenty a rodiče.“ 58 Období, kdy se studenti připravují na přijímací zkoušky na vysoké školy a kdy je na ně kladen největší tlak, se často označuje jako „zkouškové peklo“, japonsky „šiken džigoku“, a je pro žáky nejvíce stresujícím obdobím jejich vzdělávacího procesu.59 Co se týče následného vzdělání na vysokých školách, je třeba pouze poznamenat, že například podle Doyona jsou vysoké školy vnímány téměř jako poslední „rekreační letovisko“ před celoživotní odpovědností v zaměstnání a mluví také o fenoménu snižování

58

NAITO, Takashi – GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno 18. 6. 2009. Poslední revize 18. 6. 2009 [cit 10. 2. 2014]. s. 3. Vlastní překlad, originální znění: „In addition, both parents and students know that in Japan’s meritocratic system, school failure tends to destroy a student’s chances to lead an economically successful life. Japan is truly a “school society” for its children, adolescents, and families.“ 59 TUBBS, Walter. The Roots of Stress-Death and Juvenile Delinquency in Japan: Disciplinary Ambivalence and Perceived Locus of Control. Journal of Business Ethics. Jul, 1994, vol. 13, no. 7. s. 508.

19

standardů vzdělávání, v japonštině „gakurjoku teika“. 60 Tuto skutečnost přisuzuje právě systému velmi náročných přímacích zkoušek: „Když vezmeme v úvahu vnucování informací dětem, mechanické biflování, a dlouhé hodiny učení, které mají svůj základ ve „zkouškovém peklu“, které musí student usilující o studium na univerzitě snést, je lehce pochopitelné, že mnoho studentů na univerzitě již ztratilo jakoukoli chuť se vzdělávat a učit.“61 Na druhou stranu Doyon poznamenává, že na vysokých školách nejsou známy případy šikany, které tak trápí nižší stupně vzdělání.62 Tímto se tato práce dostává ke konkrétnímu popisu prostředí v třídách japonských škol, včetně jejich vnitřní dynamiky a termínů používaných k popisu tohoto prostředí a vztahu mezi ním a podobou šikany. V současnosti lze říci, že velmi výrazným specifikem japonského vzdělávání, hlavně v závěrečných fázích středoškolského vzdělávání jsou relativně vysoké nároky kladené na žáky a stres jimi způsobovaný63 a pak také významný tlak na homogenitu a konformitu žáků, který vychází z celkové povahy japonské společnosti. Jde tedy o to, že třída tlačí na členy kolektivu, kteří se něčím odlišují, aby byli zatlačeni zpět směrem k požadovanému chování, a to velmi často pomocí sociální deprivace odlišujícího se studenta. 64 Tento tlak na skupinovou konformitu silně koreluje s konceptem celé japonské společnosti jako společnosti kolektivistické, kde jsou potřeby jednotlivce upozaděny ve prospěch zájmů skupiny, což je teorie, která se v odborném diskurzu vyskytuje už poměrně dlouhou dobu společně s principem „omoijari“, který byl zmíněn výše.65 Tlak kolektivu dále zvyšuje tlak rodičů na děti, aby jim ve škole nedělaly ostudu. Dle Kuwayamy, který využívá teorie Doie a Benedictové, jsou děti vnímány jako „oja no kagami“, zrcadlo svých rodičů. To znamená, že pokud obraz dítěte v očích kolektivu utrpí, stejně utrpí i obraz jeho rodiče. Kuwayama uvádí, že dochází k jistému sloučení obrazu rodiče a dítěte, a to dokonce až do té míry, že když má dítě nějakou špatnou charakterovou vlastnost, očekává se tato vlastnost i u rodiče. Toto vytváří z rodičů další sílu, která nutí děti podřídit se tlaku 60

DOYON, Paul. A Review of Higher Education Reform in Modern Japan. Higher Education. Jun, 2001, vol. 41, no. 4. s. 444. 61 Ibid. , s. 446-447. Vlastní překlad, původní znění: „Yet, given the force feeding of knowledge, rote memorization, and the long hours of study rooted in "examination hell" that the student aspiring to enter a decent university must endure, it is highly understandable that many university students have lost any desire to study or learn. 62 Ibid. , s. 444. 63 NAITO, Takashi – GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno 18. 6. 2009. Poslední revize 18. 6. 2009 [cit 10. 2. 2014]. s. 4. 64 MINO, Tamaki. Ijime (Bullying) in Japanese Schools: A Product of Japanese Education Based on Group Conformity[online]. Publikováno 1. 12. 2006. Poslední revize 1. 12. 2006 [cit 29. 3. 2014]. s. 4-5. 65 MAEDA, Rie. "Ijime": An Exploratory Study of a Collective Form of Bullying among Japanese Students. 1. vyd. Albuquerque: Society for Research in Child Development, 1999, s. 6.

20

kolektivu. 66 Hanba je celkově silným motivátorem k zachování skupinové konformity studentů, protože kázeňské přestupky jsou považovány za zahanbování třídního kolektivu, potažmo celé školy.67 V tomto kontextu je také často používán výraz „sobecký“, kterým se popisuje jakákoli činnost vybočující z nastoleného řádu kolektivu. Ať už jde o nedodržování večerky, pravidel oblékání, či předčasné opuštění místa přiděleného k uklizení, vše je učiteli považováno za sobecký čin, jelikož podrývá kolektivní řád a odporuje principu „omoijari“. S kupinová konformita a silná role kolektivu ve škole je spojená také se vztahem, který japonští studenti mají s učebnou, ve které tráví většinu svého času ve škole. Hlavním znakem tohoto faktu, kterým se japonské školy výrazně odlišují od prostředí u nás, je vysoká míra začlenění žáků do takových činností, jako je uklízení vlastní třídy a také chodeb a pozemku školy. Toto má žáky učit společné odpovědnosti za stav třídy, stejně jako důležitosti skupinové spolupráce. 68 Uklízení pracovního prostředí je zajímavým bodem ještě z jiného důvodu. Kuwayama tvrdí, že ritualizace uklízení, která nemá v západním světě obdoby, vychází z šintoistických představ o čistotě jako o projevu morální čistoty. Špinavá učebna či nepořádek v šatně je znakem morální degradace, a proto má na školách uklízení téměř náboženský význam.69 Stejně tak zajímavým faktem může být počet různých nařízení, kterými se snaží školy kontrolovat chování žáků, ať už se jedná o nařízení týkající se uniforem, účesů, vzhledu, chování ve škole i mimo ni, nebo i seznamy míst, které by žák neměl navštěvovat nebo doporučené cesty do školy. Tato nařízení mají za účel činit žáky ovladatelnějšími, i když ta nejproblematičtější z nich nebývají vždy zcela respektována.70 Jak již bylo zmíněno dříve, účelem školy v japonské společnosti není poskytnout studentům možnost seberealizace a rozvinutí svých schopností, ale zejména vybavit je schopností začlenit se do společnosti a chápat její vnitřní dynamiku. Japonští studenti se proto také často vidí jako „jedni z davu“ a ne jako jedinec odlišující se od ostatních.71 Yoneyama ovšem poukazuje, že děti v takovém prostředí často mají problém najít přátele a odkazuje se

66

KUWAYAMA, Takami. "Gasshuku": Off-Campus Training in the Japanese School. Anthropology & Education Quarterly. Mar, 1996, vol. 27, no. 1. s. 122. 67 Ibid. , s. 116. 68 NAITO, Takashi – GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno 18. 6. 2009. Poslední revize 18. 6. 2009 [cit 10. 2. 2014]. s. 3. 69 KUWAYAMA, Takami. "Gasshuku": Off-Campus Training in the Japanese School. Anthropology & Education Quarterly. Mar, 1996, vol. 27, no. 1. s. 121. 70 NAITO, Takashi – GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno 18. 6. 2009. Poslední revize 18. 6. 2009 [cit 10. 2. 2014]. s. 3. 71 Ibid. , s. 3.

21

na výzkum Unicefu, kde je uvedeno, že 30% patnáctiletých se cítí osaměle72, což je opravdu alarmující číslo. Učitelé jsou zato často vnímani jako „ojagawari“, tedy jako jakási forma pěstounského rodiče, který má naučit dítě respektu - tedy něco, čeho jeho vlastní rodič není kvůli vztahu k dítěti schopen. 73 Nicméně tato pozice moci nad dětmi může společně se zvyšujícím se psychickým tlakem na učitele znamenat, že se sami stanou agresory šikany, či začnou šikanu nepřímo iniciovat. Jedním takovým případem je šikana Moriho Kesukeho z roku 2006, která skončila sebevraždou oběti. V tomto případě třídní učitel oběti dělil své žáky do několika skupin, k jejichž pojmenování používal jakostní dělení jahod. Tento učitel označil Kesukeho za jahodu „nevhodnou k prodeji“, mimo jiné se mu také posmíval a tato počáteční ostrakizace oběti vytvořila ve třídě z šikany normu, kterou následovali ostatní žáci, což dohnalo oběť k sebevraždě.74 Téma vnitřního fungování třídních kolektivů v Japonsku s ohledem na stavbu celé společnosti je samozřejmě velmi rozsáhlým tématem, kterým by se mohla zabývat celá jiná práce, která by měla větší důraz na teorie fungování japonské společnosti. Přesto tento stručný přehled stačí k nalezení hlavních bodů, ve kterých se šikana u nás a v Japonsku liší. Hlavní rozdíl v povaze šikany v České republice a Japonsku lze nalézt ve vztahu kolektivu a šikanovaného. Jak již bylo řečeno v třetí kapitole, v Japonsku je vyšší počet případů šikany s více jak 10 agresory, než v Evropě. Výzkum Maedy dokonce tvrdí, že z 61 studentů přes 90%, se kterými pracovala, tvrdilo, že „idžime“ je pouze agrese skupiny vůči jednotlivci.75 Yoneyama a Naito uvádí, že pouze 20% případů šikany je agresí jednotlivce proti jednotlivci.76 To je výrazně odlišné oproti například pohledu Olweuse, který se snažil vysvětlit šikanu jako jev, který pramení z agrese problémových jednotlivců.77 Také pohledy Koláře i Říčana nelze plně aplikovat na Japonské prostředí. Kolář, stejně jako Říčan a Janošová v novější publikaci Jak na šikanu, se vyjadřuje o šikaně jako o „smrtelné chorobě 72

YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol. 1-3-09. s. 7. 73 KUWAYAMA, Takami. "Gasshuku": Off-Campus Training in the Japanese School. Anthropology & Education Quarterly. Mar, 1996, vol. 27, no. 1. s. 119. 74 YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol. 1-3-09. s. 4. 75 MAEDA, Rie. "Ijime": An Exploratory Study of a Collective Form of Bullying among Japanese Students. 1. vyd. Albuquerque: Society for Research in Child Development, 1999, s. 5. 76 YONEYAMA, Shoko – NAITO, Asao. Problems with the Paradigm: The School as a Factor in Understanding Bullying (With Special Reference to Japan). British Journal of Sociology of Education. Jul., 2003, vol. 24, no. 3. s. 319. 77 TAKI, Mitsuru. Japanese School Bullying: Ijime. Vyd. 1. Toronto: Queens Universtiy, 2001, s. 4.

22

demokracie na škole“, o nejzávažnějších případech u nás se vyjadřuje jako o „fašistické totalitě“, kde jsou žáci rozděleni na otroky a otrokáře, a porovnává dehumanizující postupy agresorů s Hitlerovými Norimberskými zákony. 78 Jde tedy o to, že podle jejich názoru na vývoj šikany dochází k tomu, že malá skupinka agresorů postupně vnucuje svůj systém hodnot zbytku třídy, až se nakonec stane ubližování obětem jediným přijatelným vzorcem chování. Říčan a Janošová pak přirovnávají šikanu k organizovanému zločinu kontrolujícímu demokratické fungování třídního kolektivu.79 Jako typický případ nejrozvinutějšího stádia šikany uvádí Kolář případ pojmenovaný „Velký führer“, který se odehrál na internátní střední odborné škole. Zde hlavní iniciátor agrese, který obdivoval fašistickou ideologii, a skupina jeho kompliců postupně ovládla prostředí školy pomocí fyzického napadání a výhružek a nutila spolužáky učit se nacistické reálie a pozdravy. Vše se provalilo až po delší době, kdy se pedagožka náhodou stala svědkem škrcení jedné z obětí. Následné vyšetřování odhalilo i ideologickou stránku případu.80 Pro srovnání, Říčan ve své starší publikaci Agresivita a šikana mezi dětmi poskytuje poněkud odlišný pohled. Vysvětluje chlapeckou šikanu pomocí psychologických teorií C. G. Junga. Tvrdí, že šikanou se projevuje tlak společnosti na „pochlapování“ chlapců, a silnější chlapci proto napadají chlapce, kteří se jim z nějakého důvodu zdají zženštilí. 81 V jeho interpretaci tedy jde o útok jednotlivce, který chce prokázat vlastní mužské archetypální vlastnosti a popřít touhu po „ženské polovině duše“, vůči oběti, která zosobňuje antitezi mužských vlastností, tedy vůči studentovi mírné povahy, „srabovi“, slabšímu, mladšímu. 82 Tímto vysvětluje, proč se agresory šikany často nestávají mimořádně agresivní jedinci, ale na první pohled normální děti. Ostatní komplicové se dle jeho výkladu přidávají k agresorovi proto, že se jim zdá sympatická moc, kterou nad obětí drží, stejně jako jeho „ostré lokty“.83 Tímto důrazem na roli asertivity ve vývoj šikany se na publikaci nejspíše projevila atmosféra poloviny devadesátých let, kdy byla vydána. Pokud se ovšem tyto závěry rovnají s tím, jak šikana probíhá v Japonsku, dojde se ke zjištění, že zde šikana není projevem diktatury menšiny nad většinou, ale spíše diskriminací nebo trestáním odlišující se od menšiny zbytkem kolektivu, jímž by se mělo dosáhnout 78

KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 18-19. ISBN 978-80-871-5. ŘÍČAN, Pavel – JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 50. ISBN 978-80247-2991-6. 80 KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 55-56. ISBN 978-80-871-5. 81 ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi: Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha: Portál, 1995, s. 29. ISBN 80-7178-049-9 82 Ibid. , s. 29. 83 Ibid. , s. 39-40. 79

23

zařazení oběti zpátky „do stáda“. V mnoha případech zde jsou agresory nejbližší přátelé oběti a k šikaně tak dochází v uzavřeném kruhu přátel.84 Agresoři vlastně trestají jedince, kterého označili jako vybočujícího ze standardu, a to ať už svým fyzickým zjevem, chováním a schopnostmi nebo svou povahou. Například Mino85 mluví o šikaně jako o nástroji skupiny k donucení oběti k dodržování řádu třídy. Někteří žáci ji dokonce v kontextu homogenizace skupiny považují za nutnou součást mechanizmů kolektivu, ačkoli se jindy vyjadřují tak, že by byli rádi, kdyby šikana zmizela. I kdyby nějaké dítě z takového kolektivu považovalo šikanu za špatnou, není s ní schopné nic dělat, protože je nuceno přizpůsobit se názoru většiny. To se projevuje v případech, které popisuje Mino, a kde se sice přímo aktivně účastní šikany jenom několik žáků, ale zbytek třídy je v tomto otevřeně podporuje. Studentka, kterou Mino cituje a která byla svědkyní sociální deprivace jednoho ze spolužáků, říká, že nepomohla svému spolužákovi, protože si byla vědoma, že by šla proti zbytku skupiny.86 Jiná studentka říká: „Nikdo nechce zůstat sám a trvat na svých názorech. Všichni radši zůstanou zticha, když ostatní jsou zticha. Je těžké zastavit idžime v prostředí, kde všichni ostatní jsou radši zticha, nebo podporují ty, kteří šikanují.“87 Studie Mitsuru Takiho tento pohled na šikanu jako na jev, kterého se účastní celý kolektiv, podporuje. Taki uvádí, že ačkoli je počet agresorů stabilní (mezi 7 a 9%), jejich složení se neustále mění. Pouze sedmina žáků během 3 let nikdy nikoho nešikanovala. Poměrně zarážejíc je fakt,že dle Takiho se každé druhé dítě účastní šikany jako agresor minimálně jednou do roka. Podobně je tomu také u obětí - pouze 25% dětí v průzkumu nebylo během 3 let šikanováno.88 Taki sám tvrdí: „Idžime se může stát kdykoli, na jakékoli škole, mezi jakýmikoli dětmi.“89 Velmi podobně, tedy jako problém sociálního prostředí na školách, vykládají šikanu i Yoneyama a Naito, kteří taktéž odmítají teorii, že by šikanu spouštěli nějací obzvláště agresivní žáci, a navíc přinášejí tezi, že označování obětí jako osob vybočujících ze společenského standardu v mnoha případech spouštějí učitelé. Příkladem tohoto je například případ Moriho Kesukeho, který byl již zmíněn výše. Yoneyama a Naito tvrdí, že 11-15% dětí 84

YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol. 1-3-09. s. 6. 85 MINO, Tamaki. Ijime (Bullying) in Japanese Schools: A Product of Japanese Education Based on Group Conformity[online]. Publikováno 1. 12. 2006. Poslední revize 1. 12. 2006 [cit 29. 3. 2014]. s. 6-7. 86 MINO, Tamaki. Ijime (Bullying) in Japanese Schools: A Product of Japanese Education Based on Group Conformity[online]. Publikováno 1. 12. 2006. Poslední revize 1. 12. 2006 [cit 29. 3. 2014]. s. 10. 87 Ibid. , s. 10. Vlastní překlad, originální znění: „No one wants to stand alone to insist on their opinions. Everyone just prefers to stay quiet if others are quiet. It’s hard to go and stop ijime where everyone else prefers not to get involved or shows support for the bullies.“ 88 TAKI, Mitsuru. Japanese School Bullying: Ijime. Vyd. 1. Toronto: Queens Universtiy, 2001, s. 3. 89 Ibid. , s. 3.

24

uvedlo, že se někdy cítilo být šikanováno učitelem a že učitelé samotní se nejen šikany účastní, ale také vytváří prostředí, ve kterém se šikaně daří, a to zejména tím, že atmosféru strachu z toho, že se daný žák stane další obětí, využívají jako náhradu za respekt k nim.90 Odborná literatura uvádí jako další důvody šikany v japonském prostředí například stres spojený s vysokými požadavky (například Taki91) či nudu školního prostředí, ze kterého si studenti fakticky nic neodnesou (kupříkladu Yoneyama a Naito92), a dokonce i samotný strach z toho, že se žák sám stane obětí (Yoneyama93). S touto poslední motivací také souvisí fakt, že je na japonských školách relativně vysoký počet obětí, které se samy stávají agresory (10% žáků základních a 4% nižších středních škol), a také fakt, že ostrakizaci spouštějí často nejlepší kamarádi obětí (k šikaně dochází v užším přátelském kruhu) a šikana tak má jistý „rotační“ charakter (za určitou dobu oběť vyvolá ostrakizaci předchozího agresora).94 Nadále je třeba poznamenat, že závažné případy šikany, do kterých je zapojený celý kolektiv, nejsou pro Japonsko jedinečné, ale vyskytují se také u nás. Říčan a Janošová takovéto případy označují jako „třídní šikanu“ a považují ji za jednu z nejzávažnějších forem.95 Stejně tak nelze říct, že by agresoři své jednání u nás neomlouvali tím, že oběť mezi ně nezapadla, či je provokovala. Je ovšem nutné podotknout, že kolektivní akcent šikany je v Japonsku jednoznačně mnohem silnější než v Evropě, což je projevem specifik japonské společnosti. Co se formy šikanování týče, již v druhé kapitole je zmíněno, že v japonském chápání je šikana mnohem více záležitostí psychickou než fyzickou. Maeda uvádí, že 85% jejích respondentů označilo za typické projevy idžime nepřímou agresi a 80% z těch, kteří idžime sami zakusili, byli obětí právě psychického týrání.96 Na druhou stranu, v českém prostředí má velkou důležitost šikana fyzická, ačkoli mezi dívkami je výrazně častější psychická šikana.97 90

YONEYAMA, Shoko – NAITO, Asao. Problems with the Paradigm: The School as a Factor in Understanding Bullying (With Special Reference to Japan). British Journal of Sociology of Education. Jul., 2003, vol. 24, no. 3. s. 323. 91 TAKI, Mitsuru. Japanese School Bullying: Ijime. Vyd. 1. Toronto: Queens Universtiy, 2001, s. 3-4. 92 YONEYAMA, Shoko – NAITO, Asao. Problems with the Paradigm: The School as a Factor in Understanding Bullying (With Special Reference to Japan). British Journal of Sociology of Education. Jul., 2003, vol. 24, no. 3. s. 325. 93 YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol. 1-3-09. s. 5. 94 YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol. 1-3-09. s. 6. 95 ŘÍČAN, Pavel – JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 27. ISBN 978-80247-2991-6. 96 MAEDA, Rie. "Ijime": An Exploratory Study of a Collective Form of Bullying among Japanese Students. 1. vyd. Albuquerque: Society for Research in Child Development, 1999, 5 s. 97 Ibid. , s. 30.

25

Taki ve své práci uvádí, že japonská šikana je velice podobná právě evropské šikaně mezi dívkami.98 Toto tvrzení podporuje i popis dívčí šikany, který poskytuje Kolář. Říká, že ačkoli v případech, kdy je agresorem chlapec, nebývá oběť z užšího sociálního kruhu agresora, mezi dívkami často dochází k šikaně i mezi kamarádkami.

99

Toto je velmi podobné

Yoneyamovému modelu šikany v úzkém kruhu přátel s mnoha obětmi, které se stávají později agresory, o kterém se práce zmínila výše. Jako konkrétní projevy šikany na učilištích, kde je podle něj šikana nejvíce rozšířená, Kolář ve svém výčtu agresí a manipulací mimo jiné uvádí: • Oběť je agresory věšena na lustr, na skobu, a to až do ztráty vědomí a strangulační rýhy na krku • Agresoři se pokouší vyhodit oběť z okna, přes zábradlí na škole • Je vystavena hromadnému kopání • Agresor při vyučování maluje oběti na krk, případně pomaluje její obličej fixem • Oběti je vyhrožováno zabitím • Oběti je nadáváno • Agresoři berou oběti peníze, zbavují ji výplaty • Je donucena mýt záchody, uklízet za agresory • Oběti je přikázáno odtlačit auto, které předtím musela nakreslit na tabuli • Spolužáci oběť ignorují, neodpovídají na její pozdrav (…), dělají že neslyší100

Mnoho z těchto projevů, zejména zesměšňování oběti tím, že je na ni kresleno, ignorování, nucení k tomu, aby udělala nějaké ponižující představení a samozřejmě také sociální deprivace, je součástí případů šikany v Japonsku, které skončily sebevraždou oběti, jako je například případ z roku 1986, který společně s jinými případy sebevražd studentů v té době zvedl vlnu zájmu o problematiku šikany. Tehdy student druhého ročníku nižší střední školy, Hirofumi Šikagawa, který se stal obětí kvůli nedostatečné fyzické zdatnosti, byl nucen například prát se se spolužáky nebo s pomalovanou tváří dělat na chodbě školy „představení“.101 Když kvůli strachu z šikany do školy nešel, jeho spolužáci mu uspořádali „pohřeb“ včetně toho, že z jeho lavice vytvořili oltář s jeho fotkou, květinami, hořícími

98

TAKI, Mitsuru. Japanese School Bullying: Ijime. Vyd. 1. Toronto: Queens Universtiy, 2001, s. 2-3. KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 82. ISBN 978-80-871-5. 100 KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 32-35. ISBN 978-80-871-5. 101 MIHASHI, Osamu. The Symbolism of Social Discrimination: A Decoding of Discriminatory Language. Current Anthropology. Aug – Oct, 1987, vol. 28, no. 4. s. S19-S20. 99

26

vonnými tyčkami a také partem, které podepsala nejen většina jeho spolužáků, ale i čtyři učitelé včetně jeho třídního.102 Mihashi představuje tezi, že výrazy používané agresory při psychické šikaně jsou spojené s principem „kegare“, tedy rituálního znečištění. Toto ilustruje na případu žáka, který trpěl roupy. Když se o tom dozvěděli jeho spolužáci, začali se mu stranit a když měl službu v jídelně, nikdo si od něj jídlo nevzal a všichni mu naznačovali, že se pro ně stal „bacilonosičem“. Stal se pro spolužáky nečistým, a tedy ho ze svého kolektivu vyhnali.103 O označování oběti šikan svými mučiteli výrazy, které řadí oběti mezi nečisté věci, jako například „bacil“, mluví také žáci, kteří se účastnili výzkumu Tamaki Mino104. Jako typické je uvádí Naito a Gielen.105 Mihashi mluví o objektivizaci oběti třídní šikany, jeho proměnění na bacil, nemoc či hmyz, o jeho dehumanizaci a porovnává chování k obětem šikany s diskriminací společenské skupiny Burakumin. 106 V českém prostředí se spíše objevují urážky rasistické a sexuální.107 Cílem obou je jistě ponížení a dehumanizace oběti, ale právě důraz na to, že oběť je „nečistá“, je typickým projevem japonského kulturního prostředí. Asi nejvíce diskutovanou stránkou šikany v japonsku, která se objevuje i v západních médiích, jsou už několikrát zmíněné sebevraždy šikanovaných studentů. Statistika Ministerstva školství uvádí, že v roce 2011 bylo školami nahlášeno 202 sebevražd dětí, což je oproti 156 sebevraždám z roku 2010 výrazný nárůst. Údajně pouze čtyři sebevraždy měly být spojeny s šikanou 108 , což se zdá být velmi nepravděpodobné a to zejména při zohlednění případů z let 2006 a 2007, o kterých mluví Yoneyama109, kdy vedení škol a místní úřady odmítaly přiznat, že k nějaké šikaně vůbec došlo. Jen mezi říjnem a listopadem 2006 novináři odhalili 6 případů sebevraždy kvůli šikaně, které se školy snažily utajit. Zvláště zajímavý případ je také případ sebevraždy ředitele z tohoto období, který se neúspěšně snažil zakrýt šikanu na své škole. Yoneyamova data naznačují, že skutečný počet sebevražd způsobených 102

NAITO, Takashi – GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno 18. 6. 2009. Poslední revize 18. 6. 2009 [cit 10. 2. 2014]. s. 1. 103 MIHASHI, Osamu. The Symbolism of Social Discrimination: A Decoding of Discriminatory Language. Current Anthropology. Aug – Oct, 1987, vol. 28, no. 4. s. S20. 104 MINO, Tamaki. Ijime (Bullying) in Japanese Schools: A Product of Japanese Education Based on Group Conformity[online]. Publikováno 1. 12. 2006. Poslední revize 1. 12. 2006 [cit 29. 3. 2014]. s. 10. 105 NAITO, Takashi – GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno 18. 6. 2009. Poslední revize 18. 6. 2009 [cit 10. 2. 2014]. s. 5. 106 MIHASHI, Osamu. The Symbolism of Social Discrimination: A Decoding of Discriminatory Language. Current Anthropology. Aug – Oct, 1987, vol. 28, no. 4. s. S22. 107 KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 33-35. ISBN 978-80-871-5. 108 MONBUKAGAKUŠÓ. Heisei 23 nendo „džidó seito no mondaikódótó seito šidódžó no šomondai ni kansuru čósa“ ni cuite. Publikováno 13. 3. 2013. s. 9. 109 YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol. 1-3-09. s. 2.

27

šikanou by mohl být i několikanásobně vyšší.110 O utajování případů šikany mluví i Mino 111, podle které díky tomuto přístupu pedagogů mohou agresoři nacházet další způsoby, jak omlouvat své chování, a takto nastolit šikanu jako všeobecně uznávaný vzorec chování. Byl zaznamenán dokonce případ, kdy ředitel školy přemlouval rodiče mrtvého žáka k tomu, aby jeho smrt nahlásili jako nehodu.112 Ve známém případě dopisů na rozloučenou, které oběti šikany v roce 2006 posílali ministrovi školství Ibukimu Bunmeiovi, oběti píší, že učitelé svalují vinu za šikanu na oběti a snaží se systematicky vyhnout zodpovědnosti.

113

Yoneyama toto spojuje také s dříve

zmíněným vzrůstem hospitalizace učitelů z psychických důvodů, který je pro něj projevem stoupajících tlaků na učitele a upadající úrovně spolupráce dětí a jejich výchovy k tomu, aby měly „ostré lokty“. 114 Děti se ve škole cítí prázdné (munašii), nezapadající do kolektivu uiteiru) a nevyznají se ve společenském kontextu (kúki ga jomenai)115 Dle Yoneyamy byly také během doby, o které jsou vedeny statistiky, tři výrazné nárůsty počtu sebevražd způsobené šikanou, a to v letech 1985, 1994 a pak přibližně od roku 1997 až do roku 2006, kde jeho statistiky končí. Tvrdí, že se poslední pík kvalitativně liší oproti předchozím tím, že povědomí veřejnosti o tomto problému velmi výrazně upadla a vrátila se zpátky na úroveň osmdesátých let. 116 Toto tvrzení ukazuje, že situace ohledně sebevražd způsobených šikanou je v současném Japonsku kritická a případy ze Sappora117, Otsu118 a Kanagawy119 z posledních tří let, stejně tak jako případy z Fukuoky120 a Nagoje121, které se odehrály tento rok, nenasvědčují tomu, že by situace byla účinně řešena.

110

Ibid. , s. 2-3. MINO, Tamaki. Ijime (Bullying) in Japanese Schools: A Product of Japanese Education Based on Group Conformity[online]. Publikováno 1. 12. 2006. Poslední revize 1. 12. 2006 [cit 29. 3. 2014]. s. 9. 112 SETH, Raidhika. Preposterous: Principal suggests explaining bully-victim’s suicide as accident[online]. Japan Daily Press. Publikováno 18. 9. 2012. Poslední revize 18. 9. 2012[cit. 29. 3. 2014]. 113 YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol. 1-3-09. s. 3. 114 Ibid. , s. 10-11. 115 Ibid. , s. 7. 116 Ibid. , s. 7. 117 WESTLAKE, Adam. 12 year old schoolboy commits suicide in Sapporo after bullying[online]. Japan Daily Press. Publikováno 6. 9. 2012. Poslední revize 6. 9. 2012 [cit. 30. 3. 2014]. 118 WESTLAKE, Adam. Education ministry says 144,000 bullying cases reported over 6 month period[online]. Japan Daily Press. Publikováno 23. 11. 2012. Poslední revize 23. 11. 2012[cit. 30. 3. 2014]. 119 AQUINO, Faith. 3 students in Kanagawa sent to a child consultation after bullying victim’s suicide[online]. Japan Daily Press. Publikováno 11. 6. 2013. Poslední revize 11. 6. 2013 [cit. 30. 3. 2014]. 120 TORRES, Ida. Seven teenagers accused of causing classmate’s suicide in Fukuoka[online]. Japan Daily Press. Publikováno 7. 3. 2014. Poslední revise 7. 3. 2014 [cit. 28. 3. 2014]. 121 PAMINTUAN-LAMORENA, Maan. Nagoya committee concludes 13 year old’s suicide was direct result of bullying. Japan Daily Press. Publikováno 31. 3. 2014. Poslední revize 31. 3. 2014 [cit. 31. 3. 2014]. 111

28

5. Závěr Tato práce se zabývala podobnostmi a rozdíly v šikaně na školách v České republice a v Japonsku. Komentovala rozdílné pojetí tohoto fenoménu u nás i v Japonsku, etymologický výklad výrazů používaných k nazývání tohoto problému, včetně toho, co si pod těmito výrazy představují sami žáci na školách. Následně stručně popsala způsoby měření zamoření šikanou a také míru tohoto zamoření v obou zemích. Ve své hlavní části se tato práce zabývala stavem prostředí na japonských školách a vlivem tohoto prostředí na vnitřní dynamiku šikany v porovnání se stavem u nás. Dále se zabývala nejvýraznějšími rozdíly mezi šikanou v České republice a v Japonsku a jejich popisem v odborné literatuře. Komentovala také to, že v Japonsku v posledním desetiletí dochází ke zhoršování problému šikany na školách, obzvláště co se týče kroků pedagogů uskutečněným proti tomuto fenoménu včetně rozšířeného jevu utajování šikany učitelským sborem. V posledním desetiletí taktéž došlo k výraznému nárůstu zdokumentovaných případů sebevražd obětí, které jsou často učiteli umlčovány i posmrtně a z jejichž dopisů na rozloučenoučíší beznaděj a zoufalství. Autor se domnívá, že tento nárůst výskytu šikany je v zásadě důsledkem špatného nastavení systému školství v Japonsku a je také propojen s ostatními sociálními problémy současnosti, včetně snížení úrovně vzdělání na japonských školách. Tato teze by ovšem vyžadovala podrobnější výzkum změn v celé japonské společnosti i teorií, které ji popisují (například teorie Doie a Benedictové), a mohla by se tedy stát tématem další práce, například magisterské.

29

6. Bibliografie

AQUINO, Faith. 3 students in Kanagawa sent to a child consultation after bullying victim’s suicide[online]. Japan Daily Press. Publikováno 11. 6. 2013. Poslední revize 11. 6. 2013. Dostupné z

ČECH, Tomáš. Mobbing jako negativní fenomén v prostředí základních škol. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 255 s. ISBN 978-80-210-5448-6

DOYON, Paul. A Review of Higher Education Reform in Modern Japan. Higher Education. Jun, 2001, vol. 41, no. 4. s. 443-470.

KOLÁŘ, Michal. Bolest šikanování. 2. vyd. Praha: Portál, 2005, 255 s. ISBN 80-7367-014-3

KOLÁŘ, Michal. Nová cesta k léčbě šikany. 1. vyd. Praha: Portál, 2011, 336 s. ISBN 978-80871-5.

KUWAYAMA, Takami. "Gasshuku": Off-Campus Training in the Japanese School. Anthropology & Education Quarterly. Mar, 1996, vol. 27, no. 1. s. 111-134.

MAEDA, Rie. "Ijime": An Exploratory Study of a Collective Form of Bullying among Japanese Students. 1. vyd. Albuquerque: Society for Research in Child Development, 1999, 9 s.

MARTÍNEK, Zdeněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže. 1. vyd. Praha: Grada, 2009, 152 s. ISBN 978-80-247-2310-5

MIHASHI, Osamu. The Symbolism of Social Discrimination: A Decoding of Discriminatory Language. Current Anthropology. Aug – Oct, 1987, vol. 28, no. 4. s. S19-S29.

MINO, Tamaki. Ijime (Bullying) in Japanese Schools: A Product of Japanese Education Based on Group Conformity[online]. Publikováno 1. 12. 2006. Poslední revize 1. 12. 2006 [cit 29. 3. 2014]. 13 s. Dostupné z 30

< http://espace.library.uq.edu.au/eserv.php?pid=UQ:7721&dsID=tm_rhiz.pdf>

MONBUKAGAKUŠÓ. Heisei 23 nendo „džidó seito no mondaikódótó seito šidódžó no šomondai ni kansuru čósa“ ni cuite. Publikováno 13. 3. 2013. 52 s.

NAITO, Takashi – GIELEN, Uwe P. Bullying and Ijime in Japanese Schools: A Sociocultural Perspective[online]. Publikováno 18. 6. 2009. Poslední revize 18. 6. 2009 [cit 10. 2. 2014]. 15 s. Dostupné z

PAMINTUAN-LAMORENA, Maan. Nagoya committee concludes 13 year old’s suicide was direct result of bullying. Japan Daily Press. Publikováno 31. 3. 2014. Poslední revise 31. 3. 2014 [cit. 31. 3. 2014]. Dostupné z < http://japandailypress.com/nagoya-committeeconcludes-13-year-olds-suicide-was-direct-result-of-bullying-3146562/>

POSPÍŠIL, Radek. Šikana a školní klima – dílčí výsledky výzkumu [online]. Publikováno 12.7.2006.

Poslední

revize

12.7.2006

[cit.

9.2.2014].

Dostupné

z



ŘÍČAN, Pavel – JANOŠOVÁ, Pavlína. Jak na šikanu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, 160 s. ISBN 978-80-247-2991-6.

ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi: Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. 1. vyd. Praha: Portál, 1995, 95 s. ISBN 80-7178-049-9

SETH, Raidhika. Preposterous: Principal suggests explaining bully-victim’s suicide as accident[online]. Japan Daily Press. Publikováno 18. 9. 2012. Poslední revize 18. 9. 2012[cit. 29. 3. 2014]. Dostupné z

SHIKIBU, Murasaki. Příběh prince Gendžiho 1. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2002, 380 s. ISBN 8071854522.

31

SMITH, P. K. et all. Definitions of Bullying: A Comparison of Terms Used, and Age and Gender Differences, in a Fourteen-Country International Comparison. Child Development. Jul - Aug, 2002, vol. 73, no. 4. s. 1119-1133.

TAKI, Mitsuru. Japanese School Bullying: Ijime. Vyd. 1. Toronto: Queens Universtiy, 2001, 11 s.

TUBBS, Walter. The Roots of Stress-Death and Juvenile Delinquency in Japan: Disciplinary Ambivalence and Perceived Locus of Control. Journal of Business Ethics. Jul, 1994, vol. 13, no. 7. s. 507-522.

WESTLAKE, Adam. 12 year old schoolboy commits suicide in Sapporo after bullying[online]. Japan Daily Press. Publikováno 6. 9. 2012. Poslední revize 6. 9. 2012 [cit. 30. 3. 2014]. Dostupné z

WESTLAKE, Adam. Education ministry says 144,000 bullying cases reported over 6 month period[online]. Japan Daily Press. Publikováno 23. 11. 2012. Poslední revize 23. 11. 2012[cit. 30. 3. 2014]. Dostupné z

WILLIS, David Blake et all. Frontiers of Education: Japan as "Global Model" or "Nation at Risk"?. International Review of Education. May – Jul, 2008, vol. 53, no. 3/4. s. 493-515.

YONEYAMA, Shoko – NAITO, Asao. Problems with the Paradigm: The School as a Factor in Understanding Bullying (With Special Reference to Japan). British Journal of Sociology of Education. Jul., 2003, vol. 24, no. 3. s. 315-330.

YONEYAMA, Shoko. The Era of Bullying: Japan Under Neoliberalism. The Asia-Pacific Journal. December 31, 2008, Vol. 1-3-09. 19 s.

32

7. Resumé

Předmětem zkoumání této bakalářské diplomové práce je školní šikana v České republice a v Japonsku. Šikana na školách je jak v Japonsku, tak u nás již dlouho vážným problémem a tato práce je srovnáním stavu v obou zemích. Zabývá se rozdílnými způsoby definice tohoto sociálně patologického jevu včetně studií zaměřených na to, jak tento problém definují samotné děti na školách. Také vytyčuje rozdíly v chápání šikany v obou kulturách. Dále zkoumá mírou zamoření šikanou v obou zemích a způsoby, které se používají k měření závažnosti šikany. Hlavní náplní práce je pak srovnávání projevů a charakteristiky šikany na základě rozdílů ve školním prostředí v obou zemích. Práce zdůrazňuje povahu japonského třídního kolektivu jako prostředí, které tlačí na vyrovnávání rozdílů mezi žáky a v němž tento tlak na zahlazení rozdílů má často podobu šikany. Posléze se tato práce zabývá některými specifickými projevy japonské šikany, jako je psychologický charakter šikany, a také komentuje vývoj v posledních letech, včetně varujícího vzestupu počtu sebevražd způsobených šikanou v posledních deseti letech.

Klíčová slova: Šikana, srovnání, školní prostředí, školství, Japonsko, Česká republika

33

8. Summary

The topic of this bachelor diploma thesis is school bullying in The Czech Republic and Japan. School bullying has been a severe problem for a long time both in Japan and The Czech Republic and this thesis is a comparison of situation in both countries. It is concerned with different definitions of this socio-pathological phenomenon including various studies on the perception of bullying by students themselves. It lays out the differences in perception of bullying in both cultures. Furthermore, it deals with the rate of bullying in both countries and the methods used to measure bullying. The main part of the thesis consists of comparison of features and characteristics of bullying on the basis of differences in the school environment in both countries. It emphasises the nature of Japanese classes as an environment where peer pressure to nullify differences in the collective frequently takes form of bullying. Lastly, this thesis is concerned with some specific features of Japanese bullying such as psychological character of bullying and comments on the recent developments, including the alarming rise in suicides caused by bullying in the last ten years. Keywords: Bullying, comparison, school environment, education, Japan, Czech Republic

34