Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Seminář japonských studií. Japanistika

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Seminář japonských studií

Japanistika Lucie Sinérová

Kultura pití čaje v Japonsku a postava Sen-no Rikjúa jako kodifikátora čajového obřadu Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Ivan R. V. Rumánek, Ph.D.

2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Prohlašuji, že tištěná verze práce je shodná s elektronickou verzí. Souhlasím, aby práce byla archivována a zpřístupněna ke studijním účelům. Lucie Sinérová

………………………………………………

Velice děkuji vedoucímu své práce Mgr. Ivanu R. V. Rumánkovi Ph.D. za odborný dohled při vedení práce. Jeho cenné rady a důležité připomínky mi velice pomohly. Děkuji také doc. MVDr. Vladimíru Pažoutovi, CSc. a Ing. Martině Oštádalové z Veterinární a farmaceutické univerzity Brno za jejich ochotu a čas, který mi věnovali při sbírání informací důležitých pro sepsání práce. Závěrečné poděkování věnuji Daliboru Pavlíčkovi, jehož morální podpora pro mě byla klíčovým prvkem k dokončení práce jako takové.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 1 Předmluva ................................................................................................................................... 4 1.

Čajovník .............................................................................................................................. 5 Botanický souhrn ............................................................................................................. 5

1.1. 1.1.1.

Původ a pěstování ........................................................................................................ 6

1.1.2.

Sklizeň a zpracování .................................................................................................... 6 Čaj.................................................................................................................................... 7

1.2. 1.2.1.

Léčivé účinky ............................................................................................................... 7

1.2.2.

Legendy o vzniku čaje ................................................................................................. 8

1.2.3.

Kořeny čaje .................................................................................................................. 9

1.2.4.

Příprava čaje v historii Číny a Japonska .................................................................... 10 Shrnutí kapitoly ............................................................................................................. 11

1.3. 2.

Shrnutí vývoje pití čaje v Japonsku aţ do 16. století ........................................................ 13 Čaj v Japonsku ............................................................................................................... 13

2.1. 2.1.1.

Původ čaje v Japonsku spjat s buddhismem .............................................................. 14

2.2.

9. -13. století .................................................................................................................. 14

2.3.

Období Muromači ......................................................................................................... 16

2.4.

Léčivé účinky pití čaje ................................................................................................... 17

2.5.

Shrnutí kapitoly ............................................................................................................. 18

3.

Ţivot Sen-no Rikjúa v souvislosti s jeho rozvitím čajového obřadu v Japonsku.............. 19

3.1.

Sen-no Rikjú .................................................................................................................. 19

3.1.1.

Ţivot Sen-no Rikjúa ................................................................................................... 20

3.2.1.

Koncepce čajového obřadu ........................................................................................ 22

3.2.2.

Zenová filozofie ......................................................................................................... 23

3.2.3.

Ideál wabi ................................................................................................................... 24

3.2.4.

Ideál sabi .................................................................................................................... 25

3.2.5.

Čajová místnost.......................................................................................................... 26

3.2.6.

Chýše podle Rikjúa .................................................................................................... 27

3.3.

Čajové školy .................................................................................................................. 30

3.4.

Shrnutí kapitoly ............................................................................................................. 30

Závěr ......................................................................................................................................... 32 Bibliografie: .............................................................................................................................. 35 Resumé ..................................................................................................................................... 38 Summary................................................................................................................................... 39

„ Když člověk ušlechtilého jednání, skromný a mravně dokonalý, dostane žízeň z horka, cítí svírání na hrudi, bolí ho hlava, má suché oči, trhavé pohyby nebo problémy s klouby, stačí, aby vypil čtyři nebo pět doušků čaje, a je mu blaze, jako by okusil sladkou smetanu či nebeskou rosu“1 1

LU, Yu. Klasická kniha o čaji. 1. vyd. Praha: Dharma Gaia, 2002, s. 15.

Úvod Tato bakalářská diplomová práce je koncipována v zásadě ve dvou základních rovinách. Jedna z nich se zabývá mapováním a popisem vývoje kultury pití čaje na japonských ostrovech, a to v období od přinesení čajovníku z Číny do Japonska, následně aţ do 16. století, jako historického mezníku, který dal tradicím pití čaje nejvýznamnější základ, a na základě kterého jsou tradice ve značné míře zachovávány dodnes. Podstatná část tohoto oddílu bakalářské diplomové práce se zabývá zejména návaznostmi a vývojem změn, které lze vysledovat z dostupných zdrojů, a to ve způsobu přípravy, ale i obřadnému podávání čaje, ke kterému v průběhu tohoto období v Japonsku došlo. Další, tedy následná nosná linie práce se pak věnuje ţivotu Sen-no Rikjúa, a to především v souvislosti se skutečností, jak se mu v 16. století podařilo rozvinout japonský čajový obřad. Nelze nezmínit, ţe svůj mimořádný význam mají tyto poznatky z historie pro další vývoj a také zachování úcty k tradicím. Práce si klade za cíl především seznámit zájemce o toto téma se základními a relevantními informacemi týkajícími se původu a počátků kultury pití čaje v Japonsku. Dále je smyslem této práce také umoţnit poznání vývoje a významu rituálu čajového obřadu tak, jak se v Japonsku postupně vyvíjel. Není naopak zcela úkolem této práce důkladně a nejlépe vyčerpávajícím způsobem popsat čajový obřad se všemi pravidly a zvyky, které se k němu pojí, ačkoliv se zaměřuje na důleţitou postavu japonské historie, která tento obřad vytříbila a výrazně pozvedla na skutečnou slavnostní a významovou úroveň. Téma této bakalářské diplomové práce bylo vybráno na základě našeho vlastního zájmu o problematiku týkající se čaje v japonské kultuře v širokém slova smyslu. Vychází také z osobní zkušenosti tohoto faktu, jak je pití čaje v Japonsku silně zakořeněno. Historické podněty, které k tomuto rozšířenému jevu vedly, se však mohou zdát poněkud nejasné, stejně jako důvody, proč se čaj stal právě v Japonsku tak oblíbeným a všudypřítomným nápojem. Práce je rozdělena do logicky členěných kapitol. Úvodní se věnuje čajovníku jako takovému. Přibliţuje, jak se čajovník definuje z hlediska botanického, jak se pak pěstuje, sklízí a zpracovává. Jsou vysloveny pravděpodobné skutečnosti, které provází původ čaje společně s popisem toho, odkud byla tato rostlina přinesena na japonské ostrovy a jaké se k ní váţí legendy. Uvádí, kde má čaj a čajovník své kořeny a jak vypadala příprava čaje v Číně do doby, neţ se začala kultura pití čaje rozvíjet také v Japonsku. V této kapitole budou potřebně

1

zmíněny i léčivé účinky čaje a jeho příznivé účinky na lidský organismus, které jsou mu přisuzovány v mnoha zemích jiţ od pradávna. Zde vyvstávají otázky, které chce tato práce, mimo jiné, především zodpovědět: 1. Najdeme zmínky o blahodárném vlivu čaje na lidské tělo v originálních a nám dostupných japonských pramenech či se o tomto zmiňují pouze zdroje čínské? 2. Byly hlavním důvodem rozvinutí čajové kultury v Japonsku samotné léčivé účinky čaje, anebo je původ tradice pití tohoto nápoje spjat spíše s jinými, kulturněhistorickými aspekty, které s léčivými účinky čaje nesouvisejí? Odpověďmi na tyto otázky se práce zabývá ve dvou nosných kapitolách, které na sebe navazují významově. V závěru samotné práce dochází ke shrnutí poznatků, závěrečná část se pak zabývá tím, k jakým závěrům jsme došli, a co z těchto odvozených konstatování vyplývá. Je potřebné a důleţité zmínit, ţe účelem práce není potvrdit či vyvrátit léčivé účinky čaje. Pouze je konstatováno, ţe na základě solidních a z věrohodných vědeckých studií vyplývá, ţe čaj blahodárné účinky na lidské tělo má. Za základní premisu tedy bereme v úvahu tuto skutečnost a dále s tímto tvrzením pracujeme. Jak bylo předesláno, jedna linie této práce se věnuje jednak popsání procesu přinesení, tedy původu výskytu čajovníku v Japonsku - a pak také tomu, jak se zvyk pití čaje v daném prostředí uchytil, jak zakořenil, jak na tomto základě byly následně vyvíjeny obřadní zvyky. Vysvětluje, kdo čaj do Japonska přinesl a jakým způsobem se čajovník začal na japonských ostrovech pěstovat. Věnuje se také popisu toho, jak probíhalo postupné pronikání kultury pití tohoto nápoje mezi všechny společenské vrstvy Japonska aţ do šestnáctého století, tedy období, které jsme si v práci stanovili jako mezník mající v tradici čajového obřadu zásadní, mimořádný význam. Zabýváme se postavou velkého čajového mistra jménem Sen-no Rikjú. V samostatné části práce je popsán stručně jeho ţivot, objasněno, na jakých základech vytvořil své pojetí čajového obřadu, ale i to, jak tato samotná koncepce vypadá. Představeny jsou principy tvořící nezbytnou součást kultury čajového obřadu, jako je tzv. zenová filozofie či ideál wabi. Dále se bude práce věnovat popisu čajové chýše, kterou koncipoval Rikjú, a vysvětlíme, v čem spočívá odlišnost pravidel pro čajový obřad zavedených Rikjúem, od pravidel, známých do jeho doby, případně jeho současníky. Pro přepis japonských výrazů jsme pouţili českou transkripci. Samotné japonské výrazy, stejně jako názvy publikací, jsou psány kurzívou. Výjimku však tvoří názvy historických období, vlastních jmen a zeměpisných či místních označení. U historických 2

osobností z doby před modernizací Meidţi jména ponecháváme v původní podobě. Skloňujeme pouze poslední část jména, a to podle českého vzoru. Jako stěţejní publikaci pro tuto bakalářskou diplomovou práci jsme vybrali dílo Kniha o čaji Kakuzó Okakury. Opíráme se však také o další díla uvedená v seznamu literatury v závěru této práce. Zdroje, ze kterých čerpáme, jsou psané v jazyce českém, anglickém, francouzském a japonském. V případě práce s cizojazyčnými zdroji jsme vyuţili vlastního překladu. Údaje v bibliografii se řídí citační normou ČSN ISO 690.

3

Předmluva Japonsko je ostrovním státem. Jeho izolovanost měla za následek vývoj svébytné, a to specifické a jedinečné, hodnotné a bohaté, bezesporu obdivuhodné kultury. Avšak přestoţe byla tato země v průběhu svých dějin více či méně odpoutána od dění na pevnině, kulturní i jiné vlivy přicházející právě z asijské pevniny ji neminuly, byť na ostrovy přicházely s kratším či déle trvajícím zpoţděním a postupně. Tak, jako s většinou novinek, se kterými se tehdejší obyvatelé japonských ostrovů během svých dějin setkali prostřednictvím zvláště pevninské Číny, nebylo tomu jinak ani v případě čajovníku, jako později zásadní a významné suroviny pro přípravu národního nápoje. Čína, tehdejší velmoc a kolébka mnoha kulturních aspektů, které později Japonci přejali za své, dala podnět k přenesení čaje do Japonska. Stalo se tomu prostřednictvím rozšíření buddhismu. Kultura pití čaje se od svých počátků, kdy byl čaj přenesen na japonské ostrovy, aţ po současnost, vyvíjela v několika fázích. V průběhu několika staletí bylo moţno pozorovat různé typy či způsoby přípravy čaje, ale také změnu kulturního náhledu obyvatel Japonska na tento vzácný nápoj. Čaj se v dějinách postupně vařil, také šlehal a nakonec i spařoval. Kořeny velice významného kulturního dědictví Japonců, jak i oni sami je výrazně vnímají, můţeme hledat právě v období, kdy se čaj připravoval šleháním rozdrcených usušených lístků společně s horkou vodou. Začínáme hovořit o tradičním čajovém obřadu. Rituálu, který právě Japonci dovedli k dokonalosti prováděním kaţdého úkonu specifickými a předem stanovenými pohyby, obřadu, ve kterém je při podávání a vychutnávání čaje společně s hostitelem obsaţen jeho filozofický význam a duchovní hodnota. Čaj se ale přece jen stal postupem času velice oblíbeným nápojem po celém světě, nejen na japonských ostrovech. Bylo a je tomu tak především díky jeho výborné chuti a blahodárným účinkům na lidský organismus. Čaj povzbuzuje, posiluje, a to i duchovní síly, není tedy jen prostředkem zahánění ţízně, není ani prostředkem prostě ovlivňujícím náladu jeho konzumenta, dokáţe skutečně zahnat únavu, ale i například zvýšit třeba imunitu těla. Jeho pozitivní účinky jsou prokázány nesčetnými vědeckými studiemi a jako lék byl pouţíván vlastně jiţ od počátků čínských dějin.

4

1. Čajovník Úvodní kapitola bakalářské diplomové práce se zabývá popisem prvotního původu čajovníku. Popíšeme, kde se nejpravděpodobněji čajovník původně vyskytl, jaké se k objevení čaje váţí legendy, a zmíníme také jeho léčivé účinky. Pozornost budeme věnovat především popisu přípravy čaje v rané historii čajové kultury Číny a Japonska. Uvedeme, které z tehdejších čínských způsobů přípravy čaje Japonci převzali, případně jak je později pozměnili. Jelikoţ se v celém rozsahu práce budeme zabývat výhradně problematikou spojenou s čajem, povaţujeme za uţitečné na začátku této kapitoly nejdříve botanicky definovat rostlinu, ze které se tento nápoj tvoří.

1.1.

Botanický souhrn

Čajovníkem se z botanického hlediska podle Valíčka označuje zhruba 50 druhů stálezelených subtropických a tropických keřů, případně stromů čeledi Camelliaceae, tj. čajovníkovité. Valíček také uvádí, ţe botanické členění tohoto rodu dosud není ustálené. Ve starších klasifikacích tedy můţeme najít uvedené dva základní druhy – C. sinensis, coţ je čajovník čínský a C.assamica, čaj ásamský. V novějších klasifikacích je však někdy uváděn pouze C. sinensis, čaj čínský, a to jako jediný druh této rostliny.2 Podle Mladé a Procházky tento vţdyzelený keř ve volné přírodě dosahuje výšky aţ 8 metrů. Na plantáţích se však upravuje tak, aby dosahoval nejvýše 2 metry.3 Valíček udává, ţe listy čajovníku jsou střídavé, dlouhé 4-20 centimetrů, tuhé, tmavě zelené a s pilovitým okrajem. Semena jsou kulovitá a lesklá, obvykle po třech v hnědé koţovité tobolce.4 Mladá a Procházka popisují, ţe květy čajovníku mohou připomínat květy třešní, jelikoţ mají bílou aţ narůţovělou barvu.5

2

VALÍČEK, Pavel. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Vyd. 1. Praha: Academia, 1989, s. 241. MLADÁ, Jarmila a František PROCHÁZKA. Atlas cizokrajných rostlin. Vyd. 1. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1987, s. 122. 4 VALÍČEK, Pavel. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Vyd. 1. Praha: Academia, 1989, s. 242. 5 MLADÁ, Jarmila a František PROCHÁZKA. Atlas cizokrajných rostlin. Vyd. 1. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1987, s. 122. 3

5

1.1.1. Původ a pěstování Valíček uvádí, ţe čajovník čínský pochází z jiţní a jihovýchodní Číny a přilehlých oblastí Vietnamu, Barmy, Laosu a Indie. V Číně je pěstování čajovníku známo jiţ několik tisíciletí. V 9. století byl přenesen do Japonska a do ostatních oblastí došlo k jeho rozšíření aţ v 19. století.6 Mladá a Procházka doplňují, ţe v Číně čajovník roste doposud planě. Je také odolný proti mrazu, snese teplotu aţ 3°C pod nulou. Toto je přirozeně významným důvodem, proč se běţně pěstuje v oblastech tropického a subtropického pásu, a to aţ do výšky téměř dva a půl kilometru nad mořem. 7 Je zajímavostí a stojí za pozornost také to, ţe i v Japonsku čajovník rostl původně divoce.8 S vyuţitím této rostliny k přípravě nápoje se však obyvatelé Japonska seznámili aţ prostřednictvím Číňanů.

1.1.2. Sklizeň a zpracování Valíček udává, ţe se z čajovníku sklízí pouze nejmladší část větviček, coţ jsou tzv. fleše, spolu s vrcholovým pupenem neboli terminálem, a zároveň s jedním aţ třemi listy. Kvalita, určována a vyjadřována zároveň i cenou vyprodukovaného čaje, je podmíněna počtem sklizených listů na keři. Plantáţ se sklízí většinou čtyřikrát do roka, pokud to podmínky dovolí. Počet sklizní však můţe kolísat v závislosti zvláště na stanovištních podmínkách. 9 Mladá a Procházka uvádějí, ţe nejkvalitnějšího vypěstovaného čaje lze dosáhnout zpracováním rozvíjejících se pupenů, přičemţ čaj niţší kvality poskytuje oněch pár koncových mladých lístků. Čím starší jsou listy čajovníku, tím je v nich i méně obsahových látek, a tím je také kvalita čaje horší.10 Mladá a Procházka popisují, ţe rozdílnými způsoby zpracování lze z lístků čajovníku zhotovit zelený nebo černý čaj. Například při výrobě zeleného čaje jsou fermentační látky eliminovány horkou párou, kterou se lístky zpracují, pak fermentace tedy neprobíhá. 11 Objektem zájmu této práce je ale především čaj zelený, a proto dále nerozvádíme způsoby zpracování čajových lístků pro výrobu černého čaje. Typů, druhů čaje je na trhu značné mnoţství, jak ale tvrdí Pössl, všechny druhy čaje pochází ze stejné rostliny, a tou je čajovník. Pro výsledný produkt jsou určujícími atributy pro 6

VALÍČEK, Pavel. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Vyd. 1. Praha: Academia, 1989, s. 241. MLADÁ, Jarmila a František PROCHÁZKA. Atlas cizokrajných rostlin. Vyd. 1. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1987, s. 122. 8 SADLER, A.L. The Japanese tea ceremony: Cha-no-yu. 1st ed. Tokyo: Tuttle, 2008, s. 6. 9 VALÍČEK, Pavel. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Vyd. 1. Praha: Academia, 1989, s. 242. 10 MLADÁ, Jarmila a František PROCHÁZKA. Atlas cizokrajných rostlin. Vyd. 1. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1987, s. 122. 11 Tamtéţ, s. 122. 7

6

rozlišení pouze způsob zpracování, podnebí, v němţ je pěstován, půda a nadmořská výška na místě, kde čajovník roste.12

1.2.

Čaj

„Čaj inspiroval civilizace a filozofie Číny a Japonska, stal se ţivotní nutností Tibeťanů, Mongolů a jiných národů, zakořenil se ve zvycích Ruska a okouzlil Araby. Do Evropy se poprvé dostal v roce 1610 a ke konci 17. století byl uţ rozšířeným nápojem mezi aristokracií“. 13 Takto Valter definuje oblíbenost čaje, který se skutečně stal důleţitou součástí kultury mnoha zemí a zaujal důleţité místo v jejich tradicích - známých a zachovávaných i v současnosti.

1.2.1. Léčivé účinky Začátek díla Okakury Kniha o čaji začíná touto větou: „Čaj se zrodil jako lék a vyrostl z něj nápoj“. 14 Okakura se dále o čajovníku vyjadřuje takto: „Čajová rostlina, domovem v jiţní Číně, byla od prvopočátků známá čínské botanice a medicíně. V klasických spisech je zmiňována pod různými názvy: tchu, še, čchuan, čcha, ming, a byla pro své vlastnosti vysoce ceněna. Ulevovala od hladu, těšila duši, posilovala vůli, zlepšovala zrak. Nebyla předepisována pouze k vnitřnímu uţití, často ji přikládali rozemletou na kaši ke zmírnění revmatických bolestí“. 15 Také Boháčková a Winkelhӧferová tvrdí, ţe v Číně byla čaji připisována léčivá moc. Doplňují dále, ţe i Eisai tyto léčivé účinky čaje chválí ve svém spisu Kissa jódžóki16 , v překladu Pití čaje pro zušlechtění života 17 . V tomto pojednání výslovně doporučuje pití zeleného práškového čaje, a to právě pro jeho blahodárné účinky. 18 Podle Pössla se čaj do okolních zemí Číny šířil nejprve jako lék.19 Chow a Krammer uvádí, ţe podle novodobého vědeckého výzkumu, který probíhá jak na Západě, tak na Východě, je zjištěno, ţe pravidelné pití čaje můţe zamezit hromadění

12

PÖSSL, M. Čaj jako životní styl. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, s. 9. VALTER, Karel. Vše o Čaji pro Čajomily. 1. vyd. Praha: Granit s.r.o., 2000, s. 11. 14 OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 9. 15 Tamtéţ, s. 20-21. 16 Tento spis Eisai dokončil v roce 1211 a věnoval ho šógunovi Minamoto no Sanetomo (1192-1219) (KASAHARA Kazuo. A history of Japanese religion. 1st English ed. Tokyo: Kosei Publishing, 2001, s. 228). 17 Eisai ţil v letech 1141-1215 (REISCHAUER, Edwin O a Albert M CRAIG. Dějiny Japonska. Vyd. 2., dopl. Praha: Lidové noviny, 2000, s. 56). 18 BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, s. 323. 19 PÖSSL, M. Čaj jako životní styl. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, s. 8. 13

7

cholesterolu v krvi, coţ můţe hrát významnou roli při udrţování niţší tělesné váhy. Dokáţe také povzbuzováním činnosti ledvin a ostatních vnitřních orgánů zamezit tvorbě kamenů. Publikace také uvádí, ţe čínští lékaři zabývající se tímto oborem, tvrdí, ţe konzumace čaje můţe napomoci k odvrácení těţkých srdečních chorob. 20 Guichard-Angis Sylvie ve svém příspěvku také zmiňuje některé příznivé účinky čaje. Podle něj má konzumace čaje za následek sníţení cholesterolu v těle, důleţitou roli hraje také při prevenci vysokého krevního tlaku a chrání také člověka proti zubním kazům. V tomto příspěvku je také uvedeno, ţe pití čaje můţe být formou ochrany proti rozvinutí rakoviny.21 Z uvedeného lze odvodit, ţe čaj skutečně byl povaţován za lék. Zdá se však, ţe prvotní důvod konzumace tohoto nápoje se postupem času opravdu měnil a nynější kultura pití čaje jiţ zřejmě stojí na jiném základu, neţ jakým je zdravotní aspekt čaje.

1.2.2. Legendy o vzniku čaje Z čínských historických pramenů se dovídáme, ţe čaj byl rozšířeným nápojem v povodí Dlouhé řeky jiţ před začátkem našeho letopočtu.22 K původu vzniku tohoto nápoje se váţou různé legendy a mýty. Publikace Všechny čaje Číny nás seznamuje se dvěma takovými legendami. Jedna z nich vypráví o Boţském oráči jménem Šen-nung. Ten údajně jiţ kolem roku 3000 př. n. l. objevil zemědělství a bylinkářství. Jednoho dne mu prý spadlo několik lístků čajovníku do horké vody, kterou vařil pod širým nebem. Šen-nung byl překvapen chutí a léčebnými účinky onoho nápoje, a tím se zrodil čaj.23 Podle Pössla nasbíral další lístky čajovníku, které si odnesl s sebou do paláce a od těch dob se čaj stal nápojem císařského dvora.24 Druhá legenda se odehrává v Japonsku asi v roce 520 n. l. Vypráví o Bódhidharmovi, indickém mnichovi, který v roce přinesl do Číny zenový buddhismus. Císař mu věnoval chrám a nařídil, aby meditoval a ukázal tak blahodárné účinky meditace. Mnich následně setrval při meditaci nepřetrţitě 9 let, aţ ho jednoho dne přemohl spánek. Aby si byl jist, ţe mu

20

CHOW, Kit Boey a Ione KRAMMER. Všechny čaje Číny. 2. opr. vyd. Praha: DharmaGaia, 2002, s. 11-12. GUICHARD-ANGIS, Sylvie. L'éphémère comme modèle culturel japonais. In: Matériaux pour l'histoire de notre temps. 1997, N. 45. Modèles d'Asie: En Asie aujourd'hui, des réussites économiques, pour quelles sociétés ?, s. 49. 22 VALTER, Karel. Vše o Čaji pro Čajomily. 1. vyd. Praha: Granit s.r.o., 2000, s. 11. 23 CHOW, Kit Boey a Ione KRAMMER. Všechny čaje Číny. 2. opr. vyd. Praha: DharmaGaia, 2002, s. 19. 24 PÖSSL, M. Čaj jako životní styl. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, s. 7. 21

8

oční víčka jiţ nikdy znova neklesnou, odřízl si je údajně a zahodil. Na místě, kde víčka dopadla na zem, pak rostl čajovník čínský, ze kterého se lze vyrobit nápoj zahánějící spánek.25

1.2.3. Kořeny čaje Čaj, jako mnoho jiných významných kulturních statků světa, má svůj původ, tedy má své kořeny, pravděpodobně v Číně. Chow a Krammer uvádí: „Mnohem dříve, neţ se stal jednou z hlavních poloţek čínského vývozu, byl čaj osou společenského ţivota, a tak spoluvytvářel a obohacoval kulturní i politické dějiny Číny“. 26 Čaj tedy skutečně hrál důleţitou roli ve společnosti. Podle Pössla věrohodné prameny a dokumenty, které se dochovaly z dávných dob, dokazují, ţe jiţ ve 12. století před letopočtem byl čaj v Číně nejen znám, ale dokonce se jím také platily daně. Následně se pak rozšířil do okolních zemí, tedy i do Japonska.27 Sen říká, ţe podle Aoki Masarua a jeho díla Čúka Čašo (中華茶書) pochází nejstarší zmínka o čaji z historických pramenů období Chan, které trvalo mezi léty 206 př. n. l. aţ 8 n. l..28 Avšak, jak uvádí Sen, byl to Lu Jü29 za dynastie Tchang30, který svým spisem zaměřil větší pozornost světa na prospěšnost pití čaje.31 Jednalo se o spis Klasické pojednání o čaji, neboli Čcha-ťing.32 Valter uvádí, ţe v té době si čaj velice oblíbili staří čínští literáti a vzdělanci. Umění čaje pak dosáhlo vysoké úrovně a začal se také vyváţet ve velkých mnoţstvích do sousedních zemí.33 Podle pramenů pouţitých k sepsání této práce má čaj rozhodně poměrně dlouhou historii, která započala, jak jiţ bylo řečeno, s největší pravděpodobností v Číně. Následně se čaj šířil i do dalších států, a stejně jako v Číně, i v těchto dalších zemích se postupně rozrostla jeho mimořádná obliba.

25

CHOW, Kit Boey a Ione KRAMMER. Všechny čaje Číny. 2. opr. vyd. Praha: DharmaGaia, 2002, s. 21. Tamtéţ, s. 11. 27 PÖSSL, M. Čaj jako životní styl. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, s. 8. 28 SEN, Sōshitsu. The Japanese way of tea: from its origins in China to Sen Rikyū. Honolulu: Unversity of Hawai'i Press, c1998, xxvii, s. 6. 29 Lu Jü ţil v letech 733-804 (CHOW, Kit Boey a Ione KRAMMER. Všechny čaje Číny. 2. opr. vyd. Praha: DharmaGaia, 2002, s. 25). 30 Dynastie Tchang trvala v letech 618-907 (REISCHAUER, Edwin O a Albert M CRAIG. Dějiny Japonska. Vyd. 2., dopl. Praha: Lidové noviny, 2000, s. 16). 31 SEN, Sōshitsu. The Japanese way of tea: from its origins in China to Sen Rikyū. Honolulu: Unversity of Hawai'i Press, c1998, xxvii, s. 6. 32 CHOW, Kit Boey a Ione KRAMMER. Všechny čaje Číny. 2. opr. vyd. Praha: DharmaGaia, 2002, s. 25. 33 VALTER, Karel. Vše o Čaji pro Čajomily. 1. vyd. Praha: Granit s.r.o., 2000, s. 11. 26

9

1.2.4. Příprava čaje v historii Číny a Japonska „Tak, jak se vyvíjely způsoby přípravy čaje ve staré Číně, přebíraly je s časem ostatní národy. Pozoruhodné je, ţe zatímco v samotné Číně vývoj způsobů přípravy čaje probíhal dál, u ostatních národů zavedený způsob přípravy čaje ustrnul a zachoval se aţ do dneška“.34 Způsoby přípravy čaje si podrobněji nastíníme v následujících odstavcích. Kakuzó Okakura ve svém díle Kniha o čaji říká, ţe stejně jako umění, i příprava čaje má svá období a své školy. Podle něj tento vývoj můţeme rozdělit zhruba do tří hlavních skupin, a to na čaj vařený, čaj šlehaný a čaj spařený. 35 Některé způsoby přípravy čaje se přitom dost lišily od způsobů, jaké známe dnes, jak také popíšeme v dalším odstavci. Ani v japonské historii přípravy čaje je pravděpodobně vůbec nenajdeme. Okakura dále tvrdí: „Japonsko, které krok za krokem sledovalo čínskou kulturu, poznalo čaj ve všech třech fázích“.36 Tím je tedy myšleno vaření, šlehání a spařování, způsoby přípravy, jaké byly dříve známé Číně. Valter popisuje jednu z příprav čaje v historii takto: „Tak například za dynastie Tchang se v Číně připravoval vařený čaj se solí, ale i s jinými přísadami, jako s cibulí a s kořením. Tento způsob přípravy čaje se rozšířil do Tibetu, Nepálu, Mongolska a k některým sibiřským kmenům, kde přetrvává jen s malými změnami dodnes“.37 I Lu Jü ve své Klasické knize o čaji píše: „Při prvním varu se podle mnoţství vody přidá odpovídající mnoţství soli a pak se odebere malé mnoţství tekutiny k ochutnání. Jinak by se mohlo přihodit, ţe by nápoj byl příliš slaný a bez pořádné chuti“.38 Můţeme tedy usoudit i z díla Lu, ţe sůl byla kdysi39 v Číně běţnou přísadou při přípravě čaje. Podle Okakury se v období Sung40 rozšířilo pití šlehaného čaje, coţ dalo vzniknout druhé čajové škole. Lístky se rozemílaly na jemný prášek v malém kamenném mlýnku, čaj se přeléval vroucí vodou a následně se šlehal bambusovou metličkou. 41 Valter uvádí, ţe tato příprava šlehaného čaje se v té době přenesla aţ do Japonska a přeţívá stále v japonském tradičním čajovém obřadu.42 Příprava šlehaného čaje rozemletím čerstvých čajových lístků však byla později z čajové ceremonie vypuštěna. Chow a Krammer uvádí, ţe v Číně sice tento 34

Tamtéţ, s. 30. OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 20. 36 Tamtéţ, s. 26. 37 VALTER, Karel. Vše o Čaji pro Čajomily. 1. vyd. Praha: Granit s.r.o., 2000, s. 30. 38 LU, Yu. Klasická kniha o čaji. 1. vyd. Praha: Dharma Gaia, 2002, s. 48. 39 Dílo Čcha-ťing bylo sepsáno v 8. století n. l. 40 Čínská dynastie severních Sungů trvala v období 960-1126, dynastie jiţních Sungů pak v období 1127-1279 (OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 20). 41 OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 24. 42 VALTER, Karel. Vše o Čaji pro Čajomily. 1. vyd. Praha: Granit s.r.o., 2000, s. 30. 35

10

způsob přípravy vymizel, Japonci jej však naopak nadále rozvíjeli do podoby sloţitého rituálu, který je úzce spjat s uměním.43 To následně v pozdějších dobách způsobovalo u Číňanů údiv. „Spařovaný čaj se objevil za dynastie Ming“ 44 . 45 Je to příprava, která se následně přenesla i do Evropy, kde se zvláště černý čaj takto připravuje dodnes. Okakura říká, ţe důvod, proč západní svět nezná dávné postupy přípravy čaje, je ten, ţe čaj se v období Ming začal podávat jako vroucí vodou spařované čajové lístky a práškový čaj byl v tomto období zcela zapomenut. Důvodem tohoto zapomenutí byly vnitřní rozbroje v patnáctém století a úpadek Číny ve století sedmnáctém pod nadvládu Mandţuů, kdy se tehdejší zvyky zcela změnily, a kdy také spousta z nich úplně zanikla. 46 Kakuzó Okakura dále uvádí, ţe uţití spařovaného čaje v pozdější čínské době je v Japonsku poměrně nové, známé aţ téměř od poloviny sedmnáctého století. Říká také, ţe nahradilo do té doby běţný práškový čaj, ten si však dosud zachovává mezi čaji výsadní postavení.47

1.3.

Shrnutí kapitoly

V této kapitole jsme nejdříve popsali čajovník čínský z botanického hlediska. Uvedli jsme, jak se tato rostlina definuje, jaký má původ, jak se pěstuje, sklízí a zpracovává. Pro poznání všech souvislostí, pro poznání původu čaje a pak skutečností navazujících na jeho vyuţití to má zásadní význam. Dále jsme se věnovali, byť víceméně krátce pro nedostatek zdrojů, léčivým účinkům čaje a zmínkám o této alternativě poţívání čajového nápoje například i v soudobých literárních zdrojích. Z uvedeného lze dovozovat, ţe čaj, tedy podle těchto zdrojů, pozitivní účinky na lidský organismus nesporně má, a ţe právě pro ně byl čaj také v Číně konzumován. Pro dokreslení jsme představili legendy, které vyprávějí o vzniku čaje. První, čínská, vyprávěla o oráči Šen-nungovi, kterému spadly lístky čajovníku do vroucí vody, kterou vařil, a z níţ se tak utvořil čaj. Druhá, japonská, popisovala Bódhidharmovu několikaletou meditaci, při které nakonec usnul. Z odřezaných víček, která si sám uřízl, aby se to jiţ nikdy znova nestalo, pak na místě, kde dopadla, rostl čajovník. Není nezajímavé vnímat rozdílnost pojetí těchto legend z pozice různých národů. Pozornost byla dále věnována tradičním kořenům čaje, které jsou zasazeny s největší pravděpodobností do čínského prostředí. Pro pochopení a vnímání souvislostí jsme nakonec přiblíţili, jak se čaj v historii 43

CHOW, Kit Boey a Ione KRAMMER. Všechny čaje Číny. 2. opr. vyd. Praha: DharmaGaia, 2002, s. 36. Čínská dynastie Ming: 1368-1644 n. l. (VALTER, Karel. Vše o Čaji pro Čajomily. 1. vyd. Praha: Granit s.r.o., 2000, s. 30). 45 VALTER, Karel. Vše o Čaji pro Čajomily. 1. vyd. Praha: Granit s.r.o., 2000, s. 30. 46 OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 26. 47 Tamtéţ, s. 27. 44

11

připravoval v Číně a které z rysů tehdejších čínských příprav byly základem pro dnešní tradiční přípravu čaje v japonském čajovém obřadu.

12

2. Shrnutí vývoje pití čaje v Japonsku až do 16. století V této kapitole se budeme zabývat především tím, jak se čajovník přenesl do Japonska a jak se zvyk pití čaje v tomto prostředí uchytil, jak se stal rituálním obřadem. Představíme, kdo stál za rozšířením této rostliny na japonské ostrovy a kdo ji začal pěstovat mezi prvními. Seznámíme se také s určitými rysy čajové kultury, typickými pro jednotlivé společenské vrstvy daného období. Pozornost budeme také věnovat popisu postupného pronikání zvyku pití čaje do všech společenských vrstev tehdejšího Japonska.

2.1.

Čaj v Japonsku

„Čaj nemá aroganci vína, sebevědomí kávy ani uculující se nevinnost kakaa“.48 Dá se říci, ţe v tomto výroku významného propagátora japonské kultury na Západě se skrývá mnoho informací týkajících se jeho přístupu k japonské čajové kultuře. Prvně nám sděluje, ţe čaje si pro jeho vlastnosti cení více neţli vína, kávy či kakaa. Zároveň se dozvídáme, ţe právě čaj je nápojem, který nemá ţádný rys, jeţ by výrazně převyšoval rysy ostatní, tak jako například u vína dominuje arogance a u kávy sebevědomí. A třetí, snad nejdůleţitější informací, kterou z této věty můţeme vyvodit, je přítomnost jakési národní hrdosti na tento nápoj. Avšak, jak píše Boháčková a Winkelhӧferová: „Jako mnoho jiných statků kultury a civilizace poznali Japonci i čaj prostřednictvím Číňanů, a to v souvislosti s buddhismem“.49 Japonsko tedy není domovem čajovníku čínského, čaj však do japonské kultury zakořenil poměrně výrazně, a touto zásadní skutečností se zabýváme v následujících částech práce. Od chvíle, kdy se čajová rostlina začala účelně pěstovat na japonském území, začala se vyvíjet také zároveň vlastní japonská čajová kultura. Tato tradice se v průběhu staletí japonské historie měnila a vyvíjela a postupně se dotkla všech společenských vrstev obyvatelstva. Jak popisuje Pössl, čaj se stal postupně součástí takzvaného kodexu válečníka – bušidó. Cesta čaje pak byla protipólem bojových umění a válečnictví.50 Protipólem proto, ţe čajový obřad byl především setkáním v míru a poklidu, coţ se o válčení jako takovém říci nedá. Čaj se však stal součástí kodexu válečníka především z toho důvodu, ţe principy čajového obřadu a tohoto kodexu měly v jistých ohledech společné prvky. Okakura toto 48

OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 66. BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, s. 322. 50 PÖSSL, M. Čaj jako životní styl. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, s. 21. 49

13

rozšíření vlastní čajové kultury v patnáctém století na japonských ostrovech popisuje takto: „V Japonsku byl čaj v patnáctém století povýšen na náboţenství estetiky – na kult čaje“.51 Čaj se tedy zařadil jako důleţitý kulturní aspekt jak mezi bojovníky, tak mezi umělce. Skutečně se na něj také v patnáctém století začalo nahlíţet poněkud jinak, a to především s větší váţností a vnímáním vyšší míry důleţitosti.

2.1.1. Původ čaje v Japonsku spjat s buddhismem Čínští zen buddhisté byli velkými příznivci poţívání čaje po řadu generací, jelikoţ, jak jiţ bylo řečeno, se pití čaje traduje jiţ od doby zakladatele čínského zenu, jihoindického Bódhidharmy. Jak také dokládají Boháčková a Winkelhӧferová: „O obecné rozšíření čaje, jeho přípravu a poţívání zvláštním, obřadním způsobem se zaslouţilo aţ mnišstvo sekty zen“.52 Pití čaje se pak podobně jako v Číně i v Japonsku stalo součástí ţivota buddhistických mnichů, neboť jim pomáhalo udrţet bdělost při meditacích. O tom, jak mniši konzumovali čaj v raném období čajové kultury v Japonsku, se zmiňují Boháčková a Winkelhӧferová i dále. Uvádí, ţe jiţ při obřadu zasvěcování chrámu jménem Tódai v Naře 53 prý císař Šómu 54 pohostil čajem sto mnichů.

55

Jiţ v osmém století tedy byl čaj podle Boháčkové

a Winkelhӧferové téměř běţným nápojem v klášterních komunitách a podobně pochopitelně také u císařského dvora.

2.2.

9. -13. století

Publikace Čado: tajemství čajového obřadu nám říká, ţe se nedá přesně zjistit, kdy zvyk pití čaje pronikl do Japonska. Údajně k tomu ale s největší pravděpodobností došlo v období Nara 56 , a to prostřednictvím buddhistických kněţí, kteří přicházeli z Číny šířit buddhistické učení. Kromě mnichů přiváţeli čaj z Číny také japonští vyslanci, kteří jej přinášeli jako vzácný dar pro své pány.57 51

OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 9. BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, s. 323. 53 Nara je hlavní město prefektury Nara, region Kansai. 54 Císař Šómu (724-749) nechal vystavět sochu Buddhy Vairóčany v klášteře Tódaidţi. Za jeho vlády také došlo k rozmachu buddhismu, který se na japonské ostrovy dostal v 6. století (Boháčková a Winkelhӧferová, 1987, s. 322). 55 BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, s. 322. 56 Období Nara trvalo v Japonsku v letech 710-784 (VASILJEVOVÁ, Zdeňka. Dějiny Japonska. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1986, s. 86). 57 Čado: tajemství čajového obřadu. Vyd. 1. Bratislava: CAD Press, c1994, s. 10. 52

14

Chow a Krammer uvádí, ţe v roce 803 odešel japonský buddhistický mnich Saičó na studia do Číny. Tam se setkal s japonským mnichem jménem Eičú. V roce 805 se společně vrátili domů a Saičó si s sebou přinesl semena čajovníku, která pak zasadil v klášteře.58 Toto se však traduje také o Kúkaiovi, nevíme tedy přesně, kdo nakonec skutečně stál za přinesením čajovníkových semínek na japonské ostrovy. V publikaci Čado: tajemství čajového obřadu se dovídáme, ţe konkrétně to bylo na úpatí posvátné hory Hiei, kde Saičó zároveň vystavěl i proslulý klášter Enrjaku-dţi. Údajně pak trvalo několik let, neţ pozemek zkultivoval a neţ sklidil i první úrodu. Toto nastalo aţ v roce 815.59 Podle Watanabeho nejstarší zmínka o čaji v Japonsku pochází právě z roku 815. V tomto roce údajně mnich jménem Eičú, který ţil třicet let v Číně, podával čaj císaři jménem Saga (786-842).60 Publikace Čado: tajemství čajového obřadu uvádí, ţe podle záznamů Nihon Kóki 61 byl Císař Saga Eičúem pohoštěn v klášteře Sufuku-dţi, který při své tehdejší cestě navštívil. Po této návštěvě císaře v klášteře došlo k značnému rozmachu pěstování čaje.62 Podle publikace Sources of Japanese tradition císař Saga ve stejném roce přikázal, aby byl čaj pěstován v několika oblastech poblíţ Kjóta, a aby byla odváděna část roční úrody v čajových lístcích jako odměna dvoru.63 Jak píše Okakura, v následujících staletích se pak v okolí hory Hiei rozmohly čajové plantáţe. Společně s nimi také aristokracie a mniši začali mít v pití čaje značné potěšení a velkou oblibu.64 Podle Sadlera však v tomto období bylo pití čaje jakýmsi luxusem, který si mohli dovolit pouze dvůr a šlechta, nikoli obyčejní lidé. 65 Okakura dále uvádí, ţe poté v roce 1191, kdy se vrátil Eisai, přivezl z Číny sazenice, které byly úspěšně zasazeny na třech místech. Jedno z nich – kraj Udţi poblíţ Kjóta – patří dodnes k producentům nejkvalitnějšího čaje na světě.66 Přestoţe v této době v Japonsku narostl počet čajových plantáţí, Japonci ještě co do pokrytí své spotřeby čaje soběstační nebyli. Toto komentuje i publikace Čado: tajemství čajového obřadu: „Přestoţe se vznikající japonské

58

CHOW, Kit Boey a Ione KRAMMER. Všechny čaje Číny. 2. opr. vyd. Praha: DharmaGaia, 2002, s. 36. Čado: tajemství čajového obřadu. Vyd. 1. Bratislava: CAD Press, c1994, s. 11. 60 WATANABE, Takeshi. From Korea to Japan and Back Again: One Hundred Years of Japanese Tea Culture through Five Bowls, 1550-1650 [online]. Yale University Art Gallery, 2007, s. 82. 61 Japonský historický text, dokončen 840 n. l. (Čado: tajemství čajového obřadu. Vyd. 1. Bratislava: CAD Press, c1994, s. 11). 62 Čado: tajemství čajového obřadu. Vyd. 1. Bratislava: CAD Press, c1994, s. 11. 63 Sources of Japanese tradition. 2nd ed. New York: Columbia University Press, c2001, xxvi, s. 388. 64 OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 27. 65 SADLER, A.L. The Japanese tea ceremony: Cha-no-yu. 1st ed. Tokyo: Tuttle, 2008, s. 5. 66 OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 27. 59

15

plantáţe začaly jistou měrou podílet na pokrytí narůstající spotřeby čaje, převáţná část byla i nadále dováţena z Číny“.67 Nakonec ale trvalo ještě téměř 400 let, neţ se čaj stal součástí japonského ţivota. Nejprve jej pili pouze mniši v zenových klášterech. Později se čaj dostal na císařský dvůr a také do rodin šlechticů. Říká také, ţe nad šálkem čaje dokázali meditovat největší japonští vojevůdci před bitvami i po nich. Čaj se ale nakonec stal i pro obyčejné Japonce kaţdodenním společníkem.68

2.3.

Období Muromači

Do 14. století byl čajový obřad součástí ţivota šlechticů, mnichů a umělců.69 Ostatní vrstvy obyvatel tehdejšího Japonska k němu neměly příliš dobrý přístup. Avšak jiţ počátkem 14. století došlo ke změně a čajový obřad přestal být výsadou pouze těchto společenských sfér. Podle Sansoma se v tomto období stal také důleţitým obchodním artiklem.70 Watanabe uvádí, ţe jak čaj postupně získával na popularitě mimo zdi klášterů, stal se ve čtrnáctém století především prostředkem či zdrojem zábavy.

71

Také Boháčková

a Winkelhӧferová popisují, ţe v době Muromači72 patřily k oblíbeným zábavám aristokracie čajové soutěţe, při kterých bylo potřeba rozeznat chuti různých druhů čaje. 73 Podle Watanabeho v takovýchto soutěţích pořadatel připravil dokonce sto různých druhů čaje. Říká, ţe toto svědčí o velikosti rozmachu pěstování čajovníku. 74 Varley doplňuje: „Takovéto soutěţe, které se staly mánií v raném období Muromači, byly často doprovázeny setkáními autorů vázaných veršů a následně i skupinovým koupáním a hazardními hrami“.75 Co se však mnišstva týče, konzumace čaje byla v klášterech stále spjata s průběhem meditací, při kterých mniši popíjeli čaj, aby vydrţeli déle bdělí. Boháčková a Winkelhӧferová uvádějí: „Na rozdíl od těchto často bujarých schůzek, ústících do bezuzdných pitek, mělo pití

67

Čado: tajemství čajového obřadu. Vyd. 1. Bratislava: CAD Press, c1994, s. 19. PÖSSL, M. Čaj jako životní styl. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, s. 21. 69 Čado: tajemství čajového obřadu. Vyd. 1. Bratislava: CAD Press, c1994, s. 21. 70 SANSOM, George Bailey. A history of Japan 1334-1615. Stanford: Stanford University Press, c1961, xix, 442 s., [12] s. obr. příl., s. 184. 71 WATANABE, Takeshi. From Korea to Japan and Back Again: One Hundred Years of Japanese Tea Culture through Five Bowls, 1550-1650 [online]. Yale University Art Gallery, 2007, s. 83. 72 Období Muromači trvalo v Japonsku v letech 1333-1573 (Boháčková a Winkelhӧferová, 1987) 73 BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, s. 323. 74 WATANABE, Takeshi. From Korea to Japan and Back Again: One Hundred Years of Japanese Tea Culture through Five Bowls, 1550-1650 [online]. Yale University Art Gallery, 2007, s. 83. 75 VARLEY, H. Japanese culture. 3rd ed. Honolulu: University of Hawaii Press, 1984, s. 110. 68

16

čaje v zenových klášterech jinou funkci a vedlo k tvorbě nových estetických hodnot“.76 Tím je myšleno následné rozvinutí čajové kultury v patnáctém století o zenové principy, které daly celému kultu pití čaje v Japonsku nový nádech. Tyto principy se staly základem pro tradiční japonský čajový obřad, který je v Japonsku praktikován dodnes. V tomto období se pití čaje rozšířilo také mezi prosté vrstvy obyvatel. V publikaci Čado: tajemství čajového obřadu se můţeme dočíst, ţe v době, kdy se ve vznešených kruzích rituál čajového obřadu dále vybrušoval, prostý lid přišel na jednodušší verzi, ve které se pomalu začaly objevovat veřejné čajovny spolu s pouličními prodavači čaje.77 Zdá se, ţe v patnáctém století jiţ tedy pití čaje nebylo určeno primárně k čajovým turnajům či k jinému soupeření. Toto dokládá i tvrzení Jamamury: „V průběhu patnáctého století bylo pití čaje vyjmuto z oblasti her a soutěţí a postupně bylo přetvořeno v seriózní provozování“. 78 V této době tedy v Japonsku došlo k výraznému rozvoji čajové kultury a samotného kultu čaje do několika společenských vrstev. Mohli jsme být svědky rozšíření pití čaje do oblasti zábav aristokratických kruhů, mezi vojáky, prohloubení kultury pití čaje v kruzích zen-buddhistického mnišstva, ale také postupné rozšíření pití tohoto nápoje mezi nejprostší lid.

2.4.

Léčivé účinky pití čaje

Varley říká, ţe kdyţ se na začátku 14. století pití čaje rozšířilo mezi lidi po celém Japonsku, většina z nich čaj uţívala častěji pro jeho uspokojující chuť, neţ tedy pro léčivý význam.79 Tento Varleyho výrok o tom, ţe čaj tehdy lidé uţívali více pro jeho chuť, nás vede opět k úsudku, ţe nápoj z čajovníku v Japonsku v tomto století opravdu neslouţil výhradně jako lék, ačkoliv si Japonci jeho léčivých účinků zřejmě vědomi byli. Léčivý aspekt čaje nejspíše nebyl důleţitý ani v době, kdy byl konzumován výhradně mnichy v klášterech. Ačkoliv jej poţívali pro jeho pozitivní a povzbuzující účinky, podle dostupných zdrojů čaj nepovaţovali za lék. Další typické spojení pití čaje v tomto období japonských dějin je se soutěţemi a hrami. Z tohoto můţeme usuzovat, ţe pití čaje, alespoň tedy v tomto období, nebylo odůvodněno skutečně jeho léčivými účinky. Hlavní roli hrála především zábava.

76

BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, s. 323. 77 Čado: tajemství čajového obřadu. Vyd. 1. Bratislava: CAD Press, c1994, s. 21. 78 YAMAMURA, Kōzō. The Cambridge history of Japan. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 1990, xviii, s. 488. 79 VARLEY, H. Japanese culture. 3rd ed. Honolulu: University of Hawaii Press, 1984, s. 110.

17

2.5.

Shrnutí kapitoly

V této kapitole jsme se stručně seznámili s mnoha okolnostmi týkajícími se jednak přenesení zvyklosti pití čaje do Japonska, jednak - jak se zde tradice a zvyk konzumace tohoto nápoje s největší pravděpodobností zavedla. V průběhu několika staletí se pak na prostředí adaptovala. Nejprve mezi mnichy, kteří čaj vyuţívali pro jeho povzbudivé účinky, aby při svých meditacích vydrţeli déle bdělí. Postupně později se však tato kulturní zvyklost rozšířila mezi všechny společenské vrstvy. Tato asimilace byla pozvolná a trvalo několik set let, neţ si čaj mohl začít vychutnávat i nejprostší japonský lid. V neposlední řadě je nutné vzít na vědomí, ţe také způsob přípravy se v Japonsku měnil, a to více či méně výrazně.

18

3. Život Sen-no Rikjúa v souvislosti s jeho rozvitím čajového obřadu v Japonsku V této fázi, jako ve druhé linii práce, se zaměříme na to, jak se v šestnáctém století Sen-no Rikjú zaslouţil o rozvinutí čajového obřadu v Japonsku. Stručně si popíšeme alespoň nejdůleţitější prvky, které se samotným čajovým obřadem velmi úzce souvisí, jako například ideál wabi a sabi či zenovou filozofii. Představíme si také postavu tohoto japonského velikána. Především se seznámíme s jeho ţivotem, koncepcí čajového obřadu a samotnou filozofií pití čaje, jak ji sám Rikjú chápal, vytříbil a dále dokázal šířit.

3.1.

Sen-no Rikjú

Osobností, které se zaslouţily o rozvoj čajové kultury v japonském prostředí, bylo v historii několik. Boháčková a Winkelhӧferová například uvádějí, ţe nejvýznamnější z muţů, kteří se zabývali čajem, byli mnich Murata Šukó (1422-1502), Takeno Dţóó (1502 – 1555) a Sen-no Rikjú (1522 – 1591). 80 Postavou, která však měla v Japonsku bezesporu největší zásluhu na rozvinutí tradičního čajového obřadu do podoby, jak jej známe v podstatě i dodnes, byl jednoznačně Sen-no Rikjú. Toto dokládá i Reischauer a Craig: „Čajový obřad přivedl po více neţ stoletém vývoji v 15. století k dokonalosti čajový mistr Sen-no Rikjú“.81 Pravé jméno tohoto čajového velikána je Sen Sóeki.82 Byl to ţák Dţóóa.83 Dle definice japonského slovníku Kódžien ţil v období Azuči-Momojama a pochází z městečka Sakai. Od svého učitele Dţóóa se naučil chápat koncept wabi 84 , který dále vytříbil. Zároveň je to postava, která zdokonalila čajový obřad do tradice, která ţije dodnes. Rikjú měl přízeň u dvou velice významných vůdců a státníků tehdejšího Japonska ˗ Oda Nobunagy a Tojotomi

80

BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, s. 323-324. 81 REISCHAUER, Edwin O a Albert M CRAIG. Dějiny Japonska. Vyd. 2., dopl. Praha: Lidové noviny, 2000, s. 71. 82 HAYASHIYA, Tatsusaburō, Masao NAKAMURA a Seizo HAYASHIYA. Japanese arts and the tea ceremony. 1st English ed. New York: Weatherhill, 1974, s. 29. 83 COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1.V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 149. 84 Wabi = osamělost, chudoba. Publikace Svět Japonska definuje wabi jako jednoduché, umírněné a přírodní (COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 149).

19

Hidejošiho.85 Rikjú, Hidejošiho rádce v oblasti estetických a duchovních záleţitostí, byl pak samotným Hidejošim donucen spáchat rituální sebevraţdu.86

3.1.1. Život Sen-no Rikjúa Publikace Svět Japonska nás s ţivotem Rikjúa obeznamuje takto: „Rikjúova rodina byli velkoobchodníci s rybami, pravděpodobně velmi bohatí, ale rodina nebyla stavěna na úroveň velkých obchodních rodů ve městě Sakai“.87 Podle publikace Japanese arts and the tea ceremony byl Rikjú v roce 1540 představen Dţóóovi, který se právě vrátil do Sakai. Rikjú se stal okamţitě jeho ţákem. Publikace dále uvádí, ţe jeho čajový styl se pak odvíjel od stylu Dţóóa i Dţukóa88.89 Rikjú tedy našel inspiraci pro rozvinutí svého konceptu čajového obřadu nejen u Dţóóa, jak uvádí slovník Kódţien výše. Publikace Svět Japonska dále uvádí, ţe čajový obřad studoval Rikjú u několika mistrů a teprve poté se i on sám stal čajovým mistrem pro jiţ zmíněné vojevůdce Oda Nobunagu a Tojotomi Hidejošiho90. Oda Nobunaga, který si Rikúa všiml, zaměstnával jako čajové mistry také dvě další osoby. Tito muţi se však ve městě Sakai zabývali jak obchodem, tak i čajovým obřadem, a tak byl Rikjú zaměstnán výhradně jako odborník na čajový obřad.91 Toto byl tedy první krok na Rikjúově cestě v tom, aby se později stal významným čajovým mistrem. Boháčková a Winkelhӧferová o jeho ţivotě říkají, ţe u Kitamukiho Dóčina studoval nejdříve elegantní čínský styl čajového obřadu, a teprve aţ později se právě u Dţóóa naučil chápat, co je to ona krása wabi.92 Podle Collcutta, Jansena a Kumakury se Rikjú stal známým čajovým mistrem jiţ ve svých dvaceti letech.93 Můţeme tedy pozorovat, ţe Rikjú měl pro čajový obřad vlohy jiţ ve svém mládí. To jej nejspíše spolu s jeho úsilím a talentem dovedlo aţ na pozici důleţitého posuzovatele vkusu tehdejšího Japonska. 85

HEN, Shinmura Izuru. Kōjien. Dai 6-han. Tōkyō: Iwanami Shoten, 2008, s. 1587. SANSOM, George Bailey. A history of Japan 1334-1615. Stanford: Stanford University Press, c1961, xix, 442 s., [12] s. obr. příl., s. 364. 87 COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 149. 88 Dţukó – zřejmě se jedná o Murata Šukóa. Tato postava zemřela ještě před Rikjúovým narozením, proto Rikjú získal jeho učení zprostředkovaně přes Dţóóa. 89 HAYASHIYA, Tatsusaburō, Masao NAKAMURA a Seizo HAYASHIYA. Japanese arts and the tea ceremony. 1st English ed. New York: Weatherhill, 1974, s. 29-30. 90 Významní vůdci a státníci Japonska 91 COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 149. 92 BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, s. 324. 93 COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 149. 86

20

3.2.

Čajový obřad

S čajovým obřadem se pojí několik významných pojmů. Pro samotný čajový obřad, tzn. jeho celou nauku a koncept, se uţívá výraz sadó

(茶道). Některé publikace uvádějí

i výraz čadó (茶道), který je lidovější. Pouţívá totiţ nezenovou sinojaponskou verzi „ča“ místo zenového „sa“. Dále uţíváme pojmy čanoju

(茶の湯), coţ znamená přípravu čaje.

Samotný název čanoju pak v doslovném překladu z japonštiny znamená „horká voda na čaj“. Pojem o-čakai

( お 茶 会 ) slovník Kódžien definuje jako čajové setkání. Jedná se

o shromáţdění, na které jsou hosté náleţitě pozváni, aby společně vychutnali čaj.94 Dalším z uţívaných pojmů ve spojení s čajovým obřadem je čadžin (茶人). Doslovný překlad tohoto výrazu je „člověk čaje“, případně „lidé čaje“. Ve slovníku Kódžien nalezneme, ţe se jedná o osoby, které se zabývají oblastí čaje, a které provozují čajový obřad. 95 Samotný čajový obřad, neboli sadó, pak slovník Kódžien definuje následovně: Čajovým obřadem se kultivuje duch, je to taktéţ cesta zvládnutí společenského dekora. Předchůdci čajového obřadu byli Murata Dţukó a Takeno Dţóó. Sen-no Rikjú jej však dále vytříbil a rozšířil ho v duchu se zenovou filozofie a ideálem wabi.96 Ideálem wabi se zabýváme v podkapitole níţe. Vasiljevová se o čajovém obřadu zmiňuje jako o svérázném kulturním výtvoru z období Muromači. Uvádí, ţe vedle zábavy spojené se zvykem degustace čaje při bujarých čajových dýcháncích, tehdy oblíbeného především mezi samurajstvem, se objevuje ještě jiný zvyk, a to vychutnávání čaje v nerušeném ústranní čajové chýše. Takovýto čajový domek byl stavěný speciálně v odlehlém místě zahrady tak, aby cesta k němu mohla dotyčnému navodit představu odchodu z rušného okolního světa do ticha přírody. Účastníci čajového obřadu pak ocenili nejen lahodnou chuť připraveného čaje, ale také krásu pouţívaného nádobí spolu s čajovým náčiním. Kultivovanost stolování byla v čajovém obřadu povýšena na rovinu umění, kdy se souběţně rozvíjela také keramická výroba. Toto celé se pak od dob Muromači začalo být jednou z typických součástí japonského ţivotního stylu, avšak nejen pro nejmajetnější vrstvy obyvatelstva.97 Také Jamamura uvádí, ţe čajový obřad byl mnohem více neţ pouhým obřadem či ceremonií. Byla to také filozofie, umění a jedinečný akt 94

HEN, Shinmura Izuru. Kōjien. Dai 6-han. Tōkyō: Iwanami Shoten, 2008, s. 1805. Tamtéţ, s. 1806. 96 Tamtéţ, s. 1807. 97 VASILJEVOVÁ, Zdeňka. Dějiny Japonska. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1986, s. 224-225. 95

21

společenského setkání. 98 Publikace Svět Japonska popisuje, ţe v 16. století, kdy pod vojenským patronátem umění vzkvétal čajový obřad, Hidejoši sám podporoval čajové mistry.99 Čajový obřad byl skutečně povýšen na důleţitou společenskou událost, při které se lidé setkávali za účelem vychutnání si připraveného čaje spolu s obdivováním pouţitého náčiní. Zároveň se jednalo o zastavení se v rušném světě, o rozjímání, uvědomění si své přítomnosti a vyjádření pokory a obdivu k přírodním krásám světa okolo.

3.2.1. Koncepce čajového obřadu Při čajovém obřadu se nejedná pouze o strohou konzumaci připraveného nápoje, jak jsme také ostatně v předchozí podkapitole uvedli. Souvisí s tím i jistá filozofie a pocit uvolnění se a nalezení klidného zákoutí v rušném okolním světě. Dá se říci, ţe Sen-no Rikjú se svým konceptem čajového obřadu nepřišel bez předchozích inspirací. Jak píše Sen Sóšicu, předchůdci Sen-no Rikjúa- Dţukó a Dţóó, pomohli utvořit hlubší koncepci čajového obřadu. Byl to však nakonec Rikjú, který jej dále vytříbil a doplnil o estetickou a filozofickou strukturu.100 Autor Sóšicu dále uvádí: „Rikjú ustanovil čajový obřad jako Cestu, a proto tedy tato čajová tradice pokračuje nepřetrţitě do současnosti a dále si uchovává svůj význam jakoţto komplexní kulturní systém“. 101 Je pravdou, ţe koncept čajového obřadu, jak jej ustanovil Rikjú, je provozován i v současnosti. Příspěvek India International Centre Quarterly se o základních principech čajového obřadu tak, jak je definuje Rikjú, vyjadřuje následovně: Jsou jimi harmonie mezi člověkem a přírodou, úcta a vděčnost vůči všemu, čistota a pokojnost. 102 V následujících odstavcích se pokusíme vysvětlit pojetí čajového obřadu tak, jak jej chápou někteří autoři. Jako zajímavou hodnotíme definici čajového obřadu Collcutta, Jansena a Kumakury, kteří tuto koncepci popisují následovně: „Pro mnoho pozorovatelů a účastníků se někdy můţe zdát velmi strnulým a formálním „obřadem“, ale ve skutečnosti je to spíše představení, ve kterém hostitel pozve hosta, aby s ním vychutnal čaj a ocenil vzácné náčiní v pečlivě pěstěné 98

YAMAMURA, Kōzō. The Cambridge history of Japan. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 1990, xviii, s. 497. 99 COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 118. 100 SEN, Sōshitsu. The Japanese way of tea: from its origins in China to Sen Rikyū. Honolulu: Unversity of Hawai'i Press, c1998, xxvii, s. 158. 101 Tamtéţ, s. 167. 102 CHANOYU: THE JAPANESE TEA CEREMONY [online]. India International Centre Quarterly, 1976 [cit. 2015-04-16], s. 159.

22

atmosféře. Slovo „obřad“ více navozuje představu formálnosti a odstupu. Není to však pouze hostitel, který předvádí rituál přípravy čaje. Hostitel a host společně vychutnávají ritualizovanou estetiku a citový proţitek. S touto výhradou můţeme pouţít termín „obřad““. 103 Čajový obřad můţe skutečně působit velmi strnule a neuvolněně, důvodem mohou být předepsané úkony a pohyby provázané celým obřadem. Toto vše však následně vede k onomu oproštění se od okolního hektického světa, kde je důleţitost dána ocenění připraveného nápoje i hostitelova umu. Reischauer a Craig koncepci čajového obřadu popisují takto: „Odehrává se zpravidla v malém kruhu několika milovníků umění v jednoduché, prosté místnosti, kde je účastník obklopen pokud moţno krásou přírody. Čaj je připravován i vychutnáván pomalými graciézními pohyby, keramická miska vypadá zdánlivě jednoduše aţ téměř nekultivovaně, spolu s ostatním inventářem se však po vypití čaje stává předmětem velmi kultivovaného a erudovaného obdivu. Vše probíhá v ovzduší duchovní ztichlosti a estetické vytříbenosti“.104 Tato definice vyzdvihuje především uměleckou hodnotu čajového obřadu, která je pro celou koncepci jedním ze styčných bodů. Povaţujeme za nezbytné popsat i další z nich ˗ jmenovitě zenová filozofie, ideál wabi a sabi a především celý koncept čajové chýše, kde se samotný čajový obřad odehrává. Tomuto se tedy budeme věnovat v následujících podkapitolách.

3.2.2. Zenová filozofie Čajový obřad bývá spojován se zenovou filozofií. 105 Ta ovlivnila jak Rikjúovy představy o dokonalém provedení čajového obřadu, tak i architekturu čajového domku a jeho interiéru. K čajovému obřadu se pojí celá řada pravidel, kterými je vázán, a protoţe je celý obřad úzce spjat se zenem, jedná se v podstatě o druh zenové meditace. Slovníček publikace Svět Japonska zen definuje jako jednu z tradic mahánánovského106 buddhismu. Tato tradice vznikla ve 13. století v Číně, odkud se rozšířila do Japonska. Je zaměřena především na vojenskou vrstvu, protoţe káţe sebedisciplínu, kterou lze pěstovat pomocí meditací. Díky ní

103

COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 149. 104 REISCHAUER, Edwin O a Albert M CRAIG. Dějiny Japonska. Vyd. 2., dopl. Praha: Lidové noviny, 2000, s. 71. 105 YAMAMURA, Kōzō. The Cambridge history of Japan. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 1990, xviii,497. 106 Mahájána, neboli „velké vozidlo“ = buddhistický směr, který se ujal v zemích střední a východní Asie. Toto učení umoţňuje dosáhnutí osvícení všem ţivým bytostem. Protějškem je pak hínajána, neboli „malé vozidlo“ (COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 231).

23

lze dosáhnout osvícení.107 Boháčková a Winkelhӧferová také uvádějí, ţe čajový obřad vznikl a celý se vyvíjel v souladu s filozofií zen. Ta svět chápe jako jednotu věcí viditelných a duchovních. Podle nich podstata čajového obřadu spočívala v dokonalém provádění či sledování předepsaných úkonů, vedoucích k soustředění, a tím i k vnitřnímu osvobození a osvícení. Uvádí dále, ţe byl pěstován jak v anonymních klášterních komunitách, tak i v aristokratických a vojenských kruzích. Těm pak byla přísná disciplína zenové praxe obřadu obzvláště blízká. 108 Jak popisuje Okakura, pro tuto filozofii je typická pomíjivost. Zenová filozofie také vyjadřuje poţadavek, aby duch ovládl hmotu, a proto povaţuje dům pouze jako jakýsi dočasný příbytek pro tělo. V patnáctém století se tato zenová myšlenka dostala do spojení právě s koncepcí čajové místnosti. Podle zenových pravidel je tedy prchavost naznačena například tím, ţe čajová místnost je stavěna z doškové střechy, křehkých sloupů a dalších všedních materiálů. Protiklad prchavosti – věčnost – je pak jedině v duchu, který je součástí prostých okolností.109 Zen je tedy důleţitým prvkem, který ovlivnil samotnou koncepci čajového obřadu. Mnoho aspektů zenového učení odráţí také stavba čajové chýše.

3.2.3. Ideál wabi S wabi – ideálem kultivované osamělosti a chudoby, který se úzce pojí s čajovým obřadem, přišel Takeno Dţóó.110 Tento ideál poté slouţil jako základní stavební kámen při vytříbení koncepce čajového obřadu tak, jak jej vnímal a provozoval Rikjú. Collcutt, Jansen a Kumakura uvádějí, ţe čajový obřad byl tímto ideálem zdokonalen na konci 16. století. Tato estetika pak velmi inspirovala japonské umění. 111 Boháčková a Winkelhӧferová význam tohoto výrazu popisují následovně: „Slovo znamená „smutek“ nebo „opuštěnost“, jako estetický a mravní princip se však chápe jako „bohatství v chudobě“, či „krása v prostotě““.112 Popisují dále, ţe tomuto novému směru čajového obřadu odpovídalo pouţívání prostého náčiní a jednoduchost, aţ chudoba prostředí, ve kterém se čaj připravoval a podával. Ideálním nádobím k obřadu ve stylu wabi pak byla keramika pro všední uţívání, která harmonicky 107

COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 231. 108 BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, s. 323. 109 OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 48. 110 Tamtéţ, s. 324. 111 COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 149. 112 BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, s. 324.

24

zapadala do rustikálního, avšak rafinovaně koncipovaného čajového pokoje či chýše, příznačně nazývaného sóan – chatrč z trávy.113 Rikjú, jak popisují Collcutt, Jansen a Kumakura, tuto estetiku wabi zaloţil na zenové praxi a zenových myšlenkách.114 Ačkoliv tento ideál sám neobjevil, zakomponoval jej do své koncepce čajového obřadu a dal mu pozici jednoho z hlavních pilířů celého svého pojetí cesty čaje. Podle Boháčkové a Winkelhӧferové bylo zvláštní Rikjúovou zásluhou především spojení obou pólů, a to prostoty a okázalosti, vznešeného a obyčejného. Uvádí dále, ţe jeho osobitý vkus laděný do těchto dvou poloh byl vyhovující jak pro generály, tak i pro sakaiské kupce.115 Toto komentují i Collcutt, Jansen, Kumakura: „Čajový obřad nabízel kultivovanost pro samuraje, symbol bohatství pro obchodníky a kulturní legitimitu pro panovníka“. 116 Můţeme tedy shrnout, ţe čajový obřad se stal dostupným a vyhovujícím pro všechny vrstvy obyvatelstva. Nemalou zásluhu na této skutečnosti měl právě Rikjú.

3.2.4. Ideál sabi Ideál sabi, neboli patina či omšelost, hrála v Rikjúově koncepci čajového obřadu také důleţitou roli. Slovník Kódžien uvádí, ţe věci podle ideálu sabi měly aspekt jakési staroby a nenápadné elegance. 117 Okakura píše, ţe čajové náčiní, na pohled zašlé, avšak ve skutečnosti do puntíku čisté, dávalo pocit střídmosti celé čajové místnosti. Také hosté, účastnící se obřadu, přicházeli v oděvech nevýrazných barev tak, aby nic nevzbudilo pocit novoty. Pouze naběračka a utěrka mohly být nové a bílé.118 V souvislosti se sabi, omšelostí věcí, které jsou však zároveň naprosto čisté, a s úklidem, se spojuje jistý příběh Sen-no Rikjúa. Hajašija, Nakamura a Hajašija jej vykreslují následovně. V době, kdy bylo Rikjúovi osmnáct či devatenáct let, ohromil svého tehdejšího učitele Dţóóa, tím, kdyţ po tom, co byla zahrada bezchybně uklizená, Rikjú zatřásl se stromem, ze kterého spadlo několik listů. Aţ po tom, co bylo spadané listí na zemi, povaţoval zahradu za dokonale uklizenou. Rikjú měl skutečně výjimečný vkus, kterým se od

113

Tamtéţ, s. 324. COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 149. 115 BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, s. 324. 116 COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 149. 117 HEN, Shinmura Izuru. Kōjien. Dai 6-han. Tōkyō: Iwanami Shoten, 2008, s. 1807. 118 OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 46. 114

25

svých učitelů odlišoval.119 Sadler také popisuje Rikjúův názor týkající se úklidu. Podle něj Rikjú zavedl pravidlo, ţe čajová zahrada by se měla zametat před ranním čajovým obřadem v noci a před poledním čajovým obřadem ráno. To proto, aby mělo listí stromů mezi úklidem a obřadem čas spadat.120

3.2.5. Čajová místnost Koncepce toho, jak má čajová místnost vypadat, se v mnoha prvcích v průběhu let více či méně výrazně lišila. Bylo to především v závislosti na tom, jak si takovouto místnost daný čajový mistr ideálně představoval. Rozdíly mohly být například ve velikosti samotné místnosti, v orientaci místnosti na světové strany či v míře stínění dopadajícího světla dovnitř. Sen-no Rikjú prostor čajové chýše zmenšil ze svých předchůdců nejmarkantněji. Podle Uedy například čajovou místnost, která se objevila v období Muromači (1333-1573), Takeno Dţóó ve své době (1502-55) navrhnul tak, aby měla standardní velikost dvě a půl rohoţe. Jedna rohoţ má rozměry přibliţně 90 cm na 180 cm. Ueda uvádí, ţe velikost prostoru byla oklestěna na minimum, protoţe právě malým prostorem se podporovalo wabi, ono stěţejní pojetí čajového obřadu.121 Okakura pouţívá pro čajovou místnost pojem sukija a říká o ní, ţe ani nepředstírá, ţe je něčím jiným, neţ chatrčí či pouhou chýší. Dále uvádí: „Čajová místnost není na pohled působivá. Je menší neţ nejmenší z japonských domků a materiály uţité při stavbě jsou vybrány s úmyslem vyvolat dojem elegantní chudoby“. 122 Okakura dále udává, ţe čajová místnost nebyla samostatná, nýbrţ ţe se jednalo o několik obyčejných místností oddělených od sebe pouze zástěnami. Podle něj se pak takovýto oddělený prostor pro čajové účely nazýval kakoi, neboli ohrada, coţ je název, kterým se i dnes označují místnosti přímo v domě, oddělené od ostatních pokojů zástěnami.123 Nejednalo se tedy o samostatně stojící místnost nebo domek. Sadler uvádí, ţe pro čajovou místnost se uţívá pojmů kakoi nebo sukija. Termínem sukija se však podle něj označuje místnost, která je oddělená od samotného domu, nikoli ta, která je součástí domu.124 119

HAYASHIYA, Tatsusaburō, Masao NAKAMURA a Seizo HAYASHIYA. Japanese arts and the tea ceremony. 1st English ed. New York: Weatherhill, 1974, s. 29. 120 SADLER, A.L. The Japanese tea ceremony: Cha-no-yu. 1st ed. Tokyo: Tuttle, 2008, s. 32. 121 UEDA, Atsushi, With an introduction by Gunter NITSCHKE a [initial translation ... by Stephen SULOWAY]. The inner harmony of the Japanese house: baroque fusion of the arts. 1st soft cover ed. Tokyo: Kodansha International, 1998, xxix, s. 59-60. 122 OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 40-41. 123 Tamtéţ, s. 41. 124 SADLER, A.L. The Japanese tea ceremony: Cha-no-yu. 1st ed. Tokyo: Tuttle, 2008, s. 7.

26

A jak uvádí Okakura, byl to právě Rikjú, kdo jako první vytvořil samostatnou čajovou chýši. Takovýto čajový domek je podle něj velmi prostý, má tvořit dojem chýše či chatrče.125 Okakura píše: „Ideály čajového kultu ovlivnily od šestnáctého století naši architekturu do té míry, ţe běţný japonský interiér připadá cizincům díky své přehnané jednoduchosti a střízlivosti téměř prázdný“. 126 Vidíme tedy, ţe styl, který se především Rikjúovi podařil zavést v čajové kultuře v šestnáctém století, ovlivnil styl staveb stavěných v Japonsku i v moderní době. Také z toho vyplývá, ţe tento styl čajové místnosti musel být v tehdejší společnosti skutečně výjimečným. Publikace Svět Japonska uvádí, ţe právě ideál wabi přesáhl prostřednictvím japonské estetiky čajovou chýši a ţe jej můţeme nalézt například v architektuře, keramice, malbě, zahradách, poezii, či v kaligrafii.127 Doslova je v publikaci uvedeno: „Čanoju proto můţe být chápán jako jeden ze styčných bodů japonské kultury, je spojujícím, přetvářejícím a znovurozdělujícím prvkem mezi těmi, které tvoří charakteristicky japonský estetický ideál wabi“.128 Co je na čajovém domku, jak si ho Rikjú ideálně představoval, tak výjimečné a jaké rysy tento domek má, popíšeme v následující podkapitole.

3.2.6. Chýše podle Rikjúa Sen-no Rikjúova koncepce čašicu, neboli čajové místnosti, se výrazně lišila od všeho, co tehdejší společnost znala. Proporce čajové místnosti tak, jak je zavedl Dţóó, Rikjú ještě zmenšil. Sen Sóšicu uvádí, ţe pro dosaţení výraznějšího pochopení wabi začal Rikjú ke konci své kariéry navrhovat čajové místnosti, které měly velikost menší neţ pokoj o čtyřech a půl rohoţích, který byl zavedený Dţóóem. Popisuje dále, ţe touto cestou Rikjú vytvořil extrémní formu wabi, kdy sám Rikjú zároveň řekl: "Dům je postačující, pokud do něj nezatéká; jídlo, pokud zaţene hlad.“ Tímto podle autora chtěl Rikjú vyjádřit toto cítění věcného stylu spolu s významem wabi.129 Jamamura, který Rikjúa definuje jako nejproslulejšího čajového mistra v historii Japonska, popisuje, ţe Rikjú upřednostňoval prostředí čajové chýše, která měla rozměry pouze dvě rohoţe. Takováto místnost pak nemohla pojmout více neţ dvě nebo tři

125

OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 41. Tamtéţ, s. 41. 127 COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 152. 128 Tamtéţ, s. 152. 129 SEN, Sōshitsu. The Japanese way of tea: from its origins in China to Sen Rikyū. Honolulu: Unversity of Hawai'i Press, c1998, xxvii, s. 167. 126

27

osoby.130 Jedná se tedy skutečně o malý rozměr, coţ značí velký skok v navrhování čajových místností oproti prostorům stavěným do této doby. Okakura uvádí, ţe samostatný čajový domek podle Rikjúových představ vypadá následovně: Prostor čajové chýše je koncipován maximálně pro pět osob. Sestává z jakési předmístnosti (mizuja), která je určená k přípravě a omytí čajového náčiní pouţívaného při obřadu. Dále je přítomna místnost s názvem mačiai. Zde hosté čekají před uvedením do samotné hlavní místnosti. Rodži, zahradní cestička, pak spojuje čajovou místnost s čekací místností. Měla za cíl povznést člověka nad běţné uvaţování, oddálit ho od spojení s vnějším světem předtím, neţ vstoupí do čajové místnosti, aby mohl plně vychutnat její estetiku. Celý čajový domek je velmi nákladný, důvodem je výběr kvalitního materiálu a precizního řemeslníka.131 Čajová chýše avšak nemá působit dojmem luxusu. „Malý, venkovský čajový domek se stal odděleným světem, ve kterém byly na čas smazány sociální rozdíly. Zde se mohli městští obyvatelé mísit s mocnými vojáky nebo šlechtou, všichni společně sdílet lásku k jednoduchosti na jedné straně a hodnotnému náčiní na straně druhé“. 132 Důvodem, proč Collcutt, Jansen a Kumakura uvádějí, ţe v čajové chýši se maţou sociální rozdíly, je fakt, ţe k tomu nabádá hned několik dalších specifických vlastností této místnosti. Okakura popisuje, ţe host nesmí vstoupit do čajové místnosti – místem klidu, aniţ by neodloţil svou zbraň, byť je například samurajem. Také samotný vstup do místnosti je velmi malý – host se musí sehnout a protáhnout se jím, aby se do čajové místnosti dostal. Bez ohledu na stupeň sociálního postavení hosta, musí toto absolvovat bez výjimky všichni, kteří se chtějí čajového obřadu zúčastnit. Toto opatření je stanovené proto, aby nabádalo k pokoře.133 Sen popisuje, ţe tyto Rikjúovy nízké vchody se začaly objevovat spíše aţ v pozdější fázi jeho kariéry koncipování čajových chýší. Výška takovýchto vstupů pak měla skutečně i pod 1 metr.134 Podle Okakury se pak v čekací místnosti mačiai hosté rozhodli na pořadí vstupu do samotné čajové místnosti. Hostitel do čajové místnosti vešel, aţ kdyţ všichni hosté tiše zaujali svá místa.135 Odlišnost Rikjúovy čajové chýše tkvěla také v jejím natočení na určitou světovou stranu. Sen uvádí, ţe čajové místnosti, alespoň tedy podle dopisu Dţóóa jednomu svému 130

YAMAMURA, Kōzō. The Cambridge history of Japan. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 1990, xviii, s. 490. 131 OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 40-41, 44. 132 COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 150. 133 OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 45-46. 134 SEN, Sōshitsu. The Japanese way of tea: from its origins in China to Sen Rikyū. Honolulu: Unversity of Hawai'i Press, c1998, xxvii, s. 169. 135 OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 45-46.

28

ţákovi, běţně směřovaly na sever. Bylo to z důvodu, aby světlo, dopadající do místnosti, nebylo příliš silné a nebránilo hostům v obdivování čajového náčiní. Rikjú byl však zastáncem čajové místnosti směřující na jih. Ačkoliv bylo světlo dopadající z této strany do místnosti ostré, Rikjú jej zmírnil tím, ţe nasázel na jih od čajové místnosti vegetaci. Tím umoţnil části světelných paprsků, aby do místnosti dopadaly místo jejího úplného odříznutí od světla, a to za účelem zachování ideálu wabi.136 Součástí kaţdé čajové místnosti je také květinová výzdoba zvaná čabana. Okakura důleţitost květiny, pečlivě naaranţované čajovým mistrem a umně umístěné tak, aby dostála svého obdivu ze strany hostů, popisuje takto: „Kdyţ čajový mistr naaranţuje květinu ke své spokojenosti, umístí ji do výklenku tokonoma, na čestné místo v japonské místnosti. V její blízkosti nebude umístěno nic, co by mohlo rušit její působení, dokonce ani obraz ne, leda by existoval nějaký výjimečný estetický důvod pro jejich kombinaci. Bude tam odpočívat jako princ na trůně a hosté či ţáci se jí při vstupu do místnosti hluboce pokloní ještě dříve neţ hostiteli“.137 Okakura tvrdí, ţe ve druhé polovině 16. století, kdy se čajový obřad zdokonalil díky Rikjúovu vlivu, dosáhlo vrcholu i umění aranţování květin, a to jednak zásluhou Rikjúa, a pak také díky jeho následovníkům, předhánějících se ve vytvoření nových kombinací květin. Květinová výzdoba se však musela podřídit celkové koncepci čajové místnosti. 138 Jeden z výroků Sen-no Rikjúa hovořící právě o květinách v čajové chýši zní následovně: Je správné a zároveň nezbytné, aby v čajové místnosti byl pouze jeden druh květiny, a to jemně naaranţován pomocí jedné či dvou větévek, stonků. Taktéţ je moţné v závislosti na typu květiny provést aranţmá více květin dohromady, avšak záměr onoho delikátního naaranţování nespočívá v tom, aby v čajové místnosti takovéto květiny příliš razily anebo aby vypadaly příliš okázale. V čajové chýši o velikosti čtyři a půl rohoţe je pak taktéţ moţné naaranţovat společně dva druhy květin, a to podle typu daných rostlin. 139 Sen-no Rikjú skutečně vytvořil pravidla pro celý čajový obřad a všechny jeho aspekty a tím jej tak dokonale vytříbil. Důleţitou součástí čajového obřadu je taktéţ čajové náčiní. Například po skončení samotného rituálu přípravy a podávání čaje je nejváţenější host vybídnut k tomu, aby obdivoval tyto čajové potřeby.140 Jamamura uvádí, ţe Rikjú kodifikoval čajový obřad i tím, ţe 136

SEN, Sōshitsu. The Japanese way of tea: from its origins in China to Sen Rikyū. Honolulu: University of Hawai'i Press, c1998, xxvii, s. 168-169. 137 OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 68. 138 Tamtéţ, s. 68-69. 139 HIROICHI, Tsutsui. Surasura yomeru Nanpōroku. Tōkyō: Kōdansha, 2003, s. 52-53. 140 OKAKURA, Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, s. 76.

29

přestal uţívat stolek, na kterém bylo uloţeno čajové náčiní. To pak včetně bambusové metličky na šlehání čaje, čajových misek a naběraček umístil rovnou na podlahu.141

3.3.

Čajové školy

Slovník Kódţien uvádí, ţe tři nejvýznamnější současné školy, které jsou odvozeny od Rikjúových vnuků jsou: Ura senke, Omote senke a Mušanokódži senke. 142 Čajových škol, které v současnosti v Japonsku existují, je však mnoho a jak uvádí Collcutt, Jansen, Kumakura, mnoho z nich spojuje svůj původ se Sen-no Rikjúem, a to ať přímo, nebo nepřímo. To znamená sledování kořenů čajové školy aţ k 16. století. Zároveň mají všechny školy společné jisté prvky – především sdílení stejných rituálů, estetiky, a zájmu o zenovou filozofii.143

3.4.

Shrnutí kapitoly

Věnovali jsme se především postavě Sen-no Rikjúa, významné osobnosti, která zásadním způsobem pozvedla čajový obřad v 16. století v Japonsku, odkud Rikjú pocházel a čemu se věnovala jeho rodina. Podrobně jsme popsali především jeho koncepci čajového obřadu. Uvedli jsme, ţe neţ se Rikjú začal výrazně angaţovat v čajovém umění, čerpal při tom ze znalostí a bral inspiraci od svého učitele Dţóóa. Jiţ v poměrně mladém věku se Rikjúovi podařilo dostat do přízně velkých japonských státníků, Oda Nobunagovi a Tojotomi Hidejošimu. Popsali jsme koncepci čajového obřadu tak, jak ji Rikjú rozvinul k dokonalosti, vysvětlili jsme ideály wabi a sabi, které se s koncepcí čajového obřadu úzce pojí, a taktéţ jsme se snaţili přiblíţit zenovou filozofii, která je s čajovým obřadem spojena od počátku jeho existence na japonských ostrovech. K významným informacím patří i seznámení s čajovou chýší tak, jak ji Rikjú koncipoval, jelikoţ se ve své době vymykala všem dosavadním koncepcím takovýchto prostor. Dodnes je architekturou takovéto stavby ovlivněna celá řada budov v Japonsku. Popsali jsme samotnou čajovou místnost a uvedli, jaké prvky zde byly Rikjúem vytvořeny a jak se lišily od čajových místností jeho současníků. Na

141

YAMAMURA, Kōzō. The Cambridge history of Japan. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 1990, xviii, s. 490. 142 HEN, Shinmura Izuru. Kōjien. Dai 6-han. Tōkyō: Iwanami Shoten, 2008, s. 1807. 143 COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, s. 150.

30

závěr jsme zmínili odkaz Rikjúa, který je více neţ po 400 letech stále aktuální – totiţ čajové školy, které jsou nyní v Japonsku odvozovány od učení Rikjúa. Přesvědčili jsme se tedy, ţe Sen-no Rikjú byl osobností, která svým stylem a vkusem pro umění čajového obřadu ovlivnila v 16. století nemalé spektrum společnosti. I nyní je jeho odkaz stále aktuální.

31

Závěr Tato bakalářská diplomová práce si za cíl vytyčila osvětlení několika aspektů tématu a popis souvisejících okolností pro jejich správné řazení a pochopení. Prvořadně důleţitým pro vnímání souvislostí bylo především poznání vzniku a kořenů, jako i následně samotného vývoje čajové kultury v Japonsku do období 16. století, ve všech rozhodných souvislostech. Zároveň se práce zaměřila také na postavu japonského čajového mistra jménem Sen-no Rikjú, osobnost, která v tomto století ţila a působila jako významný, přelomový a zásadní kodifikátor čajového obřadu. Následně bylo úkolem zodpovědět výzkumné otázky, a to: 1. Najdeme zmínky o blahodárném vlivu čaje na lidské tělo v japonských pramenech či se o tomto zmiňují pouze zdroje čínské? 2. Byly hlavním důvodem rozvinutí čajové kultury v Japonsku samotné léčivé účinky čaje, anebo je původ tradice pití tohoto nápoje spjat spíše s jinými, kulturněhistorickými aspekty, které s léčivými účinky čaje nesouvisejí? Odpověď na první otázku jsme nalezli v úvodní linii práce. V japonské publikaci Kniha o čaji od Kakuzó Okakury jsme objevili zmínku o léčivých účincích čaje, uvádí se však, ţe tyto byly známy pouze v Číně a nikoliv v Japonsku. Na japonské půdě se tedy ony příznivé vlastnosti čaje sice zmiňují, vztahují se ovšem pouze na prostředí čínské. Máme zde vedle toho také zmínky o blahodárných účincích čaje na lidské tělo od mnicha Eisaie, který je ve svém japonském spisu Kissa jódžóki, v překladu Pití čaje pro zušlechtění života, zmiňuje. Dokonce se pití zeleného čaje na základě těchto příznivých vlivů doporučuje. Zde je tedy vyslovena konkrétní zmínka o léčivých aspektech čaje z japonského zdroje, který je zároveň i směrován na japonské prostředí. Dále jsme v díle Všechny čaje Číny zjistili, ţe autoři – nikoliv ale příslušníci japonského národa, jeden z nich je čínského původu, kteří tuto publikaci zkompilovali, čaji léčivé účinky také připisují. Uvádějí dokonce konkrétní nemoci, které je čaj schopen léčit či jak jinak můţe lidskému organismu prospívat. Nejedná se nicméně o japonský zdroj ani o spojování léčivých účinků čaje s Japonskem. Tedy ano, japonské zdroje obsahující tuto problematiku existují, zmíněny jsou v nich však léčivé účinky čaje ve spojení nejen ve vztahu k Japonsku.

32

Odpověď na druhou otázku jsme se pokusili najít v následné nosné části práce, a zdá se být poněkud sloţitější. Je to především z toho důvodu, ţe se nám nepodařilo objevit dostatečné mnoţství zdrojů, které by se dotkly daného tématu. Z Varleyho publikace z roku 1984 jsme zjistili, ţe ve 14. století se v Japonsku čaj poţíval především pro jeho chuť a nikoli díky jeho léčivým účinkům. Od 14. století se stal čaj předmětem soutěţení, zde tedy také vyvozujeme, ţe důvodem k jeho konzumaci v této době nebyla léčivá síla čaje. Usoudili jsme, ţe nejblíţe se k pozitivním účinkům, díky kterým byl čaj konzumován, blíţí určitá etapa japonských dějin, a to období, kdy čaj pili mniši proto, aby při svých meditacích vydrţeli déle bdělí. Zde se skutečně dá hovořit o jakémsi blahodárném vlivu čaje jakoţto primárním důvodu pro konzumaci tohoto nápoje. Na druhou stranu, našim cílem bylo zjistit, zda se vůbec v některé fázi vývoje japonské čajové kultury čaj pil přednostně nebo dokonce výhradně z důvodu jeho pozitivních účinků. Vyvozujeme, ţe ani v tomto období nebyla konzumace čaje zdůvodněna jeho léčivou silou. Z valné části jsme se zabývali také obdobím 16. století, obdobím, ve kterém působil Sen-no Rikjú. V dobách jeho éry došlo k značnému rozvinutí samotného čajového obřadu, především právě jeho zásluhou. Domníváme se však, ţe ani tehdy nebyla oblíbenost pití čaje při čajovém obřadu podmíněna oněmi léčivými aspekty čaje. Je však potřebné vyslovit, ţe podle našeho názoru léčivé účinky připisovány čaji svou funkci v dějinách japonské kultury pití čaje měly. To se promítlo především do závěrečného zjištění, které je následovné - tvrzení Pössla v podkapitole 1.2.1., ţe čaj se do sousedních zemí Číny šířil nejprve jako lék, dokládá důleţitost funkce léčivých účinků čaje majících dopad i na čajovou kulturu v japonském prostředí. Pokud totiţ byl průběh rozvíjení se čajové kultury v Japonsku ţiven jinými důvody, neţ byly léčivé účinky čaje, tyto přesto sehrály v dané problematice klíčovou roli, a to tu, ţe byly samotným zdrojem počátků zavedení kultu pití čaje v Japonsku. Vyslovujeme zde domněnku, ţe pokud by totiţ tyto pozitivní, léčivé účinky čaj neměl, moţná by k přenesení čajovníku do Japonska nikdy nedošlo, stejně jako k rozvinutí samotné čajové kultury - a tak propracovaného duchovního odkazu japonské kultury jakým je čajový obřad. Neodpustíme si však nastínění ještě jiné myšlenky týkající se závěru práce, byť subjektivní. Čaj se ve své dlouhé historii podle čínské mytologie začal pít nejprve pro jeho neznámou, avšak lahodnou chuť. Později byl v Číně jiţ vědomě podáván jako lék, a ještě později byl uţíván buddhistickými mnichy pro jeho povzbudivé účinky při dlouhých meditacích. V Japonsku nejprve jeho jiné, neţ chuťové účinky nebyly vnímány. Následovalo 33

období, ve kterém se čaj stal předmětem soutěţí a her či literárních setkání. Konzumovali jej také válečníci pro lepší soustředění na boj, který je čekal. Přestoţe tedy jednoznačné a nezpochybnitelné důkazy zde nejsou, jak ukazuje historie, čaj se stal zejména prostředkem k zastavení se, k soustředění, k meditaci – a tím i jakýmsi prostředkem k ovlivnění vlastního ducha, stanovení si vlastních zásad, poznání sebe sama a uvědomění si moţností, prostředků k dosaţení cílů, a také objevení cest pro jejich dosaţení. Jedná se tedy o jakousi variantu, kdy můţeme hovořit o ozdravění ducha. Proto také otázka, zda se čaj v Japonsku pil pro jeho léčebné účinky, můţe mít i odlišnou odpověď v závislosti na úhlu náhledu na tuto otázku. Podle našeho posouzení skutečně pouhé zastavení se, zvláště v současné velmi hektické době, obřadní podání čaje s vědomou úctou k historii a tradicím můţe být léčebnou metodou.

34

Bibliografie: BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. 1. vyd. Praha: Panorama, 1987, 389 s., [32] s. obr. příl. COLLCUTT, Martin, Marius B JANSEN a Isao KUMAKURA. Svět Japonska: kulturní atlas. Vyd. 1. V Praze: Kniţní klub, 1997, 240 s. ISBN 8071764590. Čado: tajemství čajového obřadu. Vyd. 1. Bratislava: CAD Press, c1994. ISBN 8085349264. GUICHARD-ANGIS, Sylvie. L'éphémère comme modèle culturel japonais. In:Matériaux pour l'histoire de notre temps. 1997, N. 45. Modèles d'Asie: En Asie aujourd'hui, des réussites économiques,

pour

quelles

sociétés?.

pp.

48-52.

[cit.

2015-03-10].

Dostupné

z: /web/revues/home/prescript/article/mat_0769-3206_1997_num_45_1_403071. HAYASHIYA Tatsusaburō, Masao NAKAMURA a Seizo HAYASHIYA. Japanese arts and the tea ceremony. 1st English ed. New York: Weatherhill, 1974, 186 s. ISBN 0834810255. HIROICHI Tsutsui. Surasura yomeru Nanpōroku. Tōkyō: Kōdansha, 2003. ISBN 4062117940.

CHANOYU: THE JAPANESE TEA CEREMONY [online]. India International Centre Quarterly,

1976

[cit.

2015-04-12].

ISSN

03769771.

Dostupné

z: http://www.jstor.org/stable/23001948. CHOW, Kit Boey a Ione KRAMMER. Všechny čaje Číny. 2. opr. vyd. Praha: DharmaGaia, 2002, 284 s. ISBN 808590554x.

KASAHARA Kazuo. A history of Japanese religion. 1st English ed. Tokyo: Kosei Publishing, 2001, 648 s. ISBN 4333019176. LU, Yu. Klasická kniha o čaji. 1. vyd. Praha: Dharma Gaia, 2002, 94 s. ISBN 8086685012. 35

MLADÁ, Jarmila a František PROCHÁZKA. Atlas cizokrajných rostlin. Vyd. 1. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1987, 342 s. OKAKURA Kakuzó. Kniha o čaji. Tohoto překl. 1. vyd. Praha: Brody, 1999, 92 s. ISBN 8086112128. PÖSSL, M. Čaj jako životní styl. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, 81 s. ISBN 978-80-247-2902-2. REISCHAUER, Edwin O a Albert M CRAIG. Dějiny Japonska. Vyd. 2., dopl. Praha: Lidové noviny, 2000, 476 s. ISBN 8071068438.

SADLER, A.L. The Japanese tea ceremony: Cha-no-yu. 1st ed. Tokyo: Tuttle, 2008. ISBN 4805309148.

SANSOM, George Bailey. A history of Japan 1334-1615. Stanford: Stanford University Press, c1961, xix, 442 s., [12] s. obr. příl. ISBN 0804705240. SEN Sōshitsu. Sen S. The Japanese Way Of Tea :

rom Its Origins In China To Sen

Rikyū [Elektronická verze]. Honolulu: University of Hawaii Press; 1998. [cit. 2015-04-14]. ISBN: 9780824818975. SHINMURA Izuru (ed.). Kōjien. Dai 6-han. Tōkyō: Iwanami Shoten, 2008. ISBN 9784000801218.

Sources of Japanese tradition. 2nd ed. New York: Columbia University Press, c2001, xxvi, 524 s. ISBN 0231121393.

UEDA Atsushi, With an introduction by Gunter NITSCHKE a [initial translation ... by Stephen SULOWAY]. The inner harmony of the Japanese house: baroque fusion of the arts. 1st soft cover ed. Tokyo: Kodansha International, 1998, xxix, 358 s. ISBN 47-700-2353-7. VALÍČEK, Pavel. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Vyd. 1. Praha: Academia, 1989, 415 s. ISBN 8020000003. 36

VALTER, Karel. Vše o Čaji pro Čajomily. 1. vyd. Praha: Granit s.r.o., 2000, 192 s. ISBN 807296-041-5.

VARLEY, H. Japanese culture. 3rd ed. Honolulu: University of Hawaii Press, 1984, 331 s. ISBN 0824809270. VASILJEVOVÁ, Zdeňka. Dějiny Japonska. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1986, 603 s.

WATANABE Takeshi. From Korea to Japan and Back Again: One Hundred Years of Japanese Tea Culture through Five Bowls, 1550-1650 [online]. Yale University Art Gallery, 2007 [cit. 2015-04-5]. ISSN 00843539. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/40514680. YAMAMURA Kōzō. The Cambridge history of Japan. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 1990, xviii, 712 s. ISBN 0521223547.

37

Resumé Tato bakalářská diplomová práce se zabývá dvěma aspekty týkajícími se součásti japonské kultury, a to ve svém specifickém zaměření na kulturu pití čaje a některé související významné okolnosti ji provázející. Vstupním takovýmto tématem je mapování vzniku a vývoje čajové kultury v Japonsku, a to aţ do 16. století. Pozornost je věnována zkoumání kořenů japonské čajové kultury, které mají svůj původ v Číně. Odtud pak byla kultura pití čaje přenesena a rozšířena zejména zásluhou zenových mnichů a prostřednictvím zenové praxe do Japonska. Čaj se do Japonska dostal tedy aţ v období Nara. Jeho uţívání v této době ještě nebylo běţné a rozšířené do všech společenských vrstev. Aţ později, zhruba ve 12. století, kdy byla jeho konzumace výrazně spjata se zenovým učením mnichů, si postupně pití čaje oblíbily všechny vrstvy obyvatelstva. Druhá, tedy další nosná část práce se věnuje ţivotu Sen-no Rikjúa, a to především v souvislosti s tím, jak v 16. století dokázal rozvinout japonský čajový obřad. Tento významný čajový mistr měl zásadní podíl na kodifikaci čajového obřadu, jeho přínos spočíval především ve změně náhledu na celou koncepci obřadného podávání čaje. Roli významných prvků takovéto koncepce hrály především ideály wabi a sabi a s tím spojené přetvoření čajové místnosti na jakousi samostatnou, vlastně meditativní chýši. Tradice čajového obřadu, která byla v 16. století vytříbena Rikjúovým vkusem, trvá dodnes, a to především díky jeho pokračovatelům a čajovým školám, které tyto jeho tradice ctí a navazují na ně. Součástí této bakalářské diplomové práce je také zodpovězení dvou výzkumných otázek. V první jde o zjištění či důkaz skutečnosti, zda jsou léčivé účinky čaje zmíněny také v japonských pramenech. Odpověď je kladná, zmínky o blahodárných vlivech na lidské tělo plynoucích z konzumace čaje jsou nalezeny i ve zdrojích japonských. Druhá otázka se pak věnuje zjištění dopadu léčivých účinků čaje na rozvinutí japonské čajové kultury. Tato práce na základě dostupných poznatků si dovoluje tvrdit, ţe léčivé účinky čaje zřejmě měly zásadní vliv na rozvinutí samotné kultury pití čaje v Japonsku. Nebyly však zřejmě hlavním a zdaleka ne jediným důvodem ke konzumaci čaje, dokonce ani v jedné z fází vývoje této kultury v japonských dějinách.

38

Summary The bachelor thesis focuses on two aspects related to japanese culture. First one deals with conducting a survey concerning origin and process of the tea culture in Japan in the period of 16th century. The roots of the tea drinking culture – originated in China – are observed. From this country it was transmitted by the zen monks through the zen practices to Japan. The tea in Japan came to existence during Nara period, hovewer, the epoch of its consuming was not usual at that time and started in the 12th century by the teaching of the zen monks. At that time the tea drinking culture has spread among all social classes in Japan. The second part of the thesis focuses on the life of Sen-no Rikyu in context with his codifiing the japanese tea ceremony in 16th century. This tea master of great importance fundamentally participated in codifiing the tea ceremony, mainly he changed the point of view on the whole philosophy of ceremonial tea-serving. The key elements of his conception are mainly the ideals of wabi and sabi and the reshaping of the tea room into a separate hut. It is mainly thanks to his successors and the tea schools that are derived from his tradition, that the perfection of the tea ceremony by Rikyu´s fine style in the 16th century lasts up to now. An important part of the thesis is to find an answer to namely two inquiries. First one deals with a following discovery: Are the healing impacts mentioned in the japanese sources? The answer is possitive, there are some references of beneficial effects for the human body resulting from the consumption of the tea that are found in the japanese literature. Second question is aimed at the impact of the healing effects of the tea in context with the process of development of tea culture. The thesis has found out that these healing effects of tea most probably have had a crucial influence on the development of the tea drinking culture in Japan. Hovewer, they most likely have not been the main reason that had led to the consumption of the tea either in one phase of the process of the culture in the japanese history.

39