Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav jazykovědy a baltistiky
Magisterská diplomová práce
2013
Bc. Kristýna Gazárková
Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav jazykovědy a baltistiky Obecná jazykověda
Kristýna Gazárková
Názvy Země, Slunce a Měsíce v indoevropských jazycích Historickosrovnávací studie Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Pavla Valčáková, CSc.
2013
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
V Brně _________________
___________________ Bc. Kristýna Gazárková
Poděkování
Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucí mé práce PhDr. Pavle Valčákové, CSc. za odborné vedení, cenné rady a připomínky, kterých se mi v průběhu psaní dostávalo. Rovněž jí děkuji za ochotu, trpělivost a velmi vstřícné a přátelské jednání.
OBSAH Úvod ............................................................................................................................. 1 1
2
3
4
Vesmír, kosmos ................................................................................................. 4 1.1
Vznik a vývoj vesmíru ..............................................................................4
1.2
Charakteristika vesmíru .............................................................................4
1.3
Vesmír podle bájí a mýtů ........................................................................ 10
1.4
Jazyková část .......................................................................................... 12
Země ................................................................................................................ 17 2.1
Vznik a vývoj Země ................................................................................ 17
2.2
Charakteristika Země .............................................................................. 19
2.3
Země podle bájí a mýtů ........................................................................... 22
2.4
Jazyková část .......................................................................................... 24
Slunce a sluneční soustava .............................................................................. 32 3.1
Vznik a vývoj sluneční soustavy ............................................................. 32
3.2
Vznik a vývoj Slunce .............................................................................. 32
3.3
Charakteristika Slunce............................................................................. 33
3.4
Slunce podle bájí a mýtů ......................................................................... 34
3.5
Vliv Slunce na Zemi a člověka ................................................................ 37
3.6
Jazyková část .......................................................................................... 39
Měsíc ............................................................................................................... 40 4.1
Vznik a vývoj Měsíce .............................................................................. 40
4.2
Charakteristika Měsíce ............................................................................ 40
4.3
Měsíc podle bájí a mýtů .......................................................................... 42
4.4
Vliv Měsíce na Zemi a člověka ............................................................... 44
4.5
Jazyková část .......................................................................................... 46
Závěr ......................................................................................................................... 48 Zkratky ...................................................................................................................... 52 Zkratky jazyků ................................................................................................. 52 Ostatní zkratky................................................................................................. 54
Literatura .................................................................................................................. 56 Seznam citované literatury ............................................................................... 56 Seznam studijní literatury ................................................................................ 66 Internetové zdroje ............................................................................................ 69 Obrazový materiál ........................................................................................... 70 Rejstřík ...................................................................................................................... 72 Anotace ...................................................................................................................... 79
Úvod Odnepaměti se člověk pokoušel dopátrat původu existence světa. Bylo to především místo, na kterém žil (Země, svět) a jeho součásti (půda, ostrov). Pro jeho život byla (a dodnes je) nezbytná voda, která patří k nejstarší slovní zásobě snad již z období nostratických jazyků. Pojmenování míst, kde se voda nachází (moře, řeka), jsou také velmi stará. Člověka vždycky zajímaly také prostory nad zemí (nebe, obloha) a jevy, které způsobují denní světlo a teplo (Slunce) nebo zajišťují světlo v noci (Měsíc). Planety Země, Slunce se svou životodárnou silou i cyklická povaha našeho přirozeného satelitu, Měsíce, nás zajímají dodnes. Ve své diplomové práci se věnuji právě těmto třem nebeským tělesům. Nejprve se věnuji Zemi, neboť právě tato planeta je pro nás prvořadá. Ovlivňuje život člověka a jeho hospodářství, které mu zajišťuje základní existenční podmínky. Důležitou úlohu má i Slunce, které je pro život na Zemi nepostradatelné, je dárcem světla a tepla. Stavím ho na druhou pozici po naší mateřské planetě. Neméně důležitý je Měsíc, který ovlivňuje jak naše pocity, emoce, tak přírodní cykly. Je důležité podívat se i na samotný počátek, který dal těmto tělesům vzniknout. Proto je první kapitola věnována vesmíru, kosmu a představám o něm, s čímž souvisí i astronomie. Zpočátku si lidé představovali, že nad chaosem, jenž původně vládl světu, získal postupně nadvládu řád. Prostřednictvím mýtů si pak vysvětlovali spojitost mezi chaosem a řádem. Mytologie zaujímá v životech lidí svou podstatnou roli, protože nás seznamuje s historií a dávnými představami našich předků, kteří veškeré dění spojovali s „bohy na nebesích“, jejichž pohyby denně sledovali. Proto je i jí věnováno v této práci místo. Už od středověku se objevuje nauka o Slunci, Zemi, Měsíci a dalších planetách sluneční soustavy, hvězdářství, které v současnosti nahradila astronomie, která od počátku své existence usměrňuje lidské představy o vesmíru konkrétními poznatky. Ve své diplomové práci se pokouším z materiálu, který astronomie a příbuzné vědní obory poskytují, vybrat ten nejvhodnější. Na jeho základě se snažím přiblížit, jak tato tělesa vznikala, a to nejen podle nejnovějších poznatků, ale také podle dávných bájí a mýtů. U jednotlivých těles jsem neopomněla jejich charakteristiku a skutečnost, že se tělesa navzájem ovlivňují.
1
Práci jsem rozdělila do 4 hlavních částí – v první je pozornost soustředěna na vesmír, kosmos, druhá představuje Zemi, třetí Slunce a sluneční soustavu, v poslední se zabývám Měsícem. Každá část uvádí význam astronomického termínu a jeho historický vývoj. Pokračuje zkoumáním názvů z hlediska historickosrovnávacího: výčtem ekvivalentů v indoevropských jazycích, které jsem zvolila, uvedením případných synonymických názvů a etymologickými výklady jednotlivých termínů. K získání poznatků z oblasti astronomie a kosmologie jsem zvolila knihy Kosmologie
(P.
Coles),
Život se Sluncem
a
ve
vesmíru
(J. Kleczek),
Země jako vesmírný terč (J. Jiránek), Planeta Země (P. Jakeš), Slunce (M. Švanda), Magický Měsíc (L. Reid) a jiné. Další podklady mi poskytl Ottův slovník naučný. Cenným zdrojem informací byl rovněž internetový astronomický server Astronomia, který zaštiťuje Fakulta pedagogická Západočeské univerzity v Plzni. Další část práce věnuji jazykovému zkoumání jednotlivých názvů. Práce je zaměřena především na živé indoevropské jazyky, jimiž se mluví na evropském kontinentu. Jedním z těchto jazyků je řečtina. Řekové měli v dějinách lidstva významné postavení. Zavrhovali nepřesné spekulace, do popředí stavěli logickou mysl. Staré jazyky zde zastupuje latina, zdroj velké části slovní zásoby nejen v románských jazycích, ale i v jazycích germánských a slovanských. Kromě latiny, jazyka všech odborných středověkých publikací, sleduji vybrané termíny v italštině jako zástupci románských jazyků, které jsou pokračováním jazyků italických. Z keltských jazyků jsem zvolila irštinu, která je jako jediný keltský jazyk úředním jazykem Evropské unie. Z germánských jazyků jsem si zvolila dánštinu, angličtinu a němčinu. Ze současných baltských jazyků se v práci budu zabývat litevštinou a lotyštinou. Početné slovanské jazyky představuje jako nejstarší staroslověnština a církevní slovanština, současné jihoslovanské jazyky zastupuje srbochorvatština, západoslovanské čeština a polština, východoslovanské jazyky dominantní ruština. Zabývala jsem se lexikálně-sémantickým rozborem jednotlivých slov, ale také jejich
původem.
Podkladem
mi
byly
nejrůznější
výkladové
slovníky
např. Glossarium mediae et infimae latinitatis (Du Cange), Slovník jazyka českého Františka Trávníčka, Slovník spisovného jazyka českého, Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, nebo slovníky dvojjazyčné, 2
např. Jungmannův
Slovník česko-německý,
Staročeský slovník Jana Gebauera,
Kottův
z jiných
Česko-německý
slovník,
slovníkových
prací
např. Dánsko-český, česko-dánský slovník (P. Kurfürst), Velký česko-německý slovník (H. Siebenschein), Česko-lotyšský slovník (S. Nikuḷceva), Česko-litevský, litevsko-český slovník (A. Piročkinas) apod. Etymologický původ slov jsem našla v jednotlivých slovnících zvolených indoevropských jazyků, např. A Comprehensive Etymological Dictionary of the English Language
(E.
Klein),
Etymologisches
Wörterbuch
der
deutschen
Sprache
(F. Kluge, W. Mitzka), Dizzionario etimologico italiano (C. Battisti – G. Alessio), Etymologický slovník jazyka staroslověnského, Słownik etymologiczny języka polskiego (W.
Boryś),
Lexique
étymologique
de
ľ
irlandais
ancien
(J.
Vendryes),
Litauisches etymologisches Wörterbuch (E. Fraenkel), latviešu etimologijas vārdnicā (K. Karulis), Etimologijski rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika (P. Skok), Russisches Etymologisches Wörterbuch (M. Vasmer)
aj. Z českých to byly
Etymologický slovník jazyka českého (V. Machek) a Český etymologický slovník (J. Rejzek). Pro rozdělení práce byl pro mě směrodatný slovník A dictionary of selected synonyms in the principal indo-european languages, jehož autorem je C. D. Buck. Z odborných článků, které se zabývají astronomickou problematikou, je pro mne stěžejní článek Václava Blažka Astronomická terminologie v indoevropských jazycích.
3
1 Vesmír, kosmos 1.1 Vznik a vývoj vesmíru Na počátku všeho času byl žhavý chaos, který tvořily kvarky, gluony, elektrony a fotony gama. Před 13,7 mld. let počaly podle teorie velkého třesku dějiny vesmíru, během nichž vznikla veškerá hmota, energie, čas i prostor. Zárodek vesmíru se během velmi krátkého času rychle rozpínal. „Tehdy bylo jen kvarkové plazma – stavební materiál –, z něhož čtyři interakce (silná, gravitační, elektromagnetická a slabá) vybudovaly systémy dnešního uspořádaného kosmu. Jsme částečkou vesmíru a článečkem jeho vývoje.“ (Kleczek 2011: 276) Když byl vesmír starý 8,7 mld. let, vzniklo z globule Slunce (před 5 mld. let). Před 4,5 mld. let vznikly z protoplanetárního disku, který obíhal kolem tohoto nově zrozeného Slunce, Země a ostatní tělesa sluneční soustavy. Zatímco pro dějiny vesmíru znamenal vznik Slunce a jiných soustav jen nepatrnou epizodu, my bychom bez této pro nás důležité události neexistovali. (Kleczek 2011: 69) Na samém počátku byl tedy jen vesmír. Jeho uspořádáním do systémů se postupně tvořil a stále ještě tvoří kosmos. (Kleczek 2011: 108) Z pojmu kosmos tedy můžeme vyčíst, že se jedná o řád, který vznikl určitým vývojem. Důraz je kladen na řád a celistvost, opakem kosmu je pak chaos.
1.2 Charakteristika vesmíru Lidé měli na počátku své existence spoustu starostí s tím, jak uhájit holé živobytí. Nepřemýšleli tedy ani nad povahou, ani nad smyslem hvězd a planet. Sama příroda je však k zájmu o nebeské jevy přinutila. V pravěku se museli začít přizpůsobovat sezónním změnám počasí. Museli si dělat zásoby a vědět, kdy přijde období chladu apod. Časem se jim podařilo zjistit, že změny v přírodě jsou cyklické, že souvisí s polohou Slunce na obloze. Nesledovali jen Slunce, dalším důležitým tělesem byl Měsíc. Na základě měsíčních fází se lidé naučili počítat dny a měsíce, a tak vznikl kalendář 1.
1
Díky kalendářům se reguloval občanský i náboženský život. Do doby někdy po roce 2 600 př. n. l. jsou datovány nejrůznější zachovalé kalendáře, jež připomínají stavby. Patří mezi ně např. pyramida v Gíze, Stonehenge aj. Půdorysy těchto architektonických staveb předpokládají seznámení s jevy na obloze.
4
Naučili se pozorovat oblohu a zjistili, že na ní nenajdou pouze hvězdy, Slunce a Měsíc, ale i planety. Kdysi si lidé mysleli, že vesmírem je Země obklopená klenbou oblohy s ozdobami v podobě Slunce, Měsíce a hvězd. Naučili se však brzo měřit vzdálenosti Měsíce a Slunce a tak poznali „trojrozměrnost“ oné klenby: Slunce bylo zřetelně dále než Měsíc, ale zase zřetelně blíže než hvězdy. Posléze objevili, že planety jsou dál než Měsíc, ale blíže než hvězdy, a vesmír se jim rozrostl na oblast o něco větší, než je to, čemu dnes říkáme sluneční soustava.“ (Grygar 1997: 12) Mnoho poznatků o světě vzniklo prostýma očima při soustavném pozorování dějů na obloze. Samotné pozorování však lidem postupem času nestačilo. Pro tyto potřeby vznikla astronomie, jejíž počátky spadají do prehistorie lidstva. Astronomie se snažila o hlubší pochopení a vysvětlení příčin pozorovaných jevů. Tyto poznatky odráží mytologie
starověkých
civilizací,
o
nichž
bude
zmínka
v každé
kapitole.
(Grygar 1997: 9-12) Věda se postupem času začínala proměňovat. Od starověku se pokoušela o nahrazování spekulativnosti za závěry, které vyplývají z pozorování a experimentů. Vzniká řada oborů, specializací a vytváří se profesionální jazyk, který činí vědu nesrozumitelnou pro nezasvěcené. Jaké jsou hlavní znaky vesmíru v součinnosti se soudobou matematikou a fyzikou, podávají vesmírné modely, jež se v průběhu lidské historie měnily. (Grygar 1997: 11-14) Jako první se pokusila popsat sluneční soustavu antická věda, která vycházela ze školy Pythagorovy. S použitím geometrie popisovala pozorované jevy a doprostřed vesmíru dosazovala různá tělesa.2 A byli to právě Řekové, u nichž se začínala rozvíjet metoda vědeckého bádání. Pozorované jevy začínali popisovat matematicky
a
geometricky
a
začínali
opomíjet
antropomorfickou
řeč
(tj. nelidským věcem se přisuzují lidské vlastnosti, v tomto případě se přenášejí např. na přírodní síly nebo smyšlené bytosti), jež byla do té doby primární. Se vzestupem
V určitou roční dobu totiž buď Slunce, nebo jiná nebeská tělesa dosáhnou určité části stavby. (Chapman 2003: 54-55) 2
URL:
[cit. 2013-01-12].
5
racionálního myšlení se začínala rodit vědecká disciplína, jíž byla kosmologie 3. Podle Platóna (427 – 348 př. n. l.) vznikl vesmír tak, že božský Stvořitel (Demiurgos) vytvořil v hmotném světě, který je vystaven změnám, nedokonalé obrazy (stíny) struktur. (Coles 2007: 12) Platónův žák Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) si představoval kosmos jako dvě různé složky, které zastupují pozemskou a nebeskou říši. Fyzická dokonalost existuje pouze v nebeské říši. Jejím opakem je říše pozemská. Obě říše spolu podle Aristotela nekomunikují, protože ve vesmíru není ani gravitace, ani žádná jiná síla. (Chapman 2003: 90-91) Aristoteles přijal tzv. geocentrický systém. Ten Zemi přisuzoval privilegované postavení. Jeho pozůstatkem je rozlišení na Zemi a vesmír. Tento postoj se uchoval od starověku a středověku až do doby, kdy se podnikly lety do vesmíru, jež tyto domněnky vyvrátily. Země je „pouze“ částí vesmíru a nemá v něm žádné privilegované postavení. (Kleczek 2011: 108) Uváděl také, že se hvězdy a planety pohybují po dokonalých kruhových drahách, které jsou projevem „božské“ geometrie. (Coles 1997: 12) Na Aristotela navázal Ptolemaios (asi 85 – asi 165), který opět uvedl, že nehybným středem vesmíru je Země a kolem ní se točí ostatní vesmírná tělesa, a to včetně Slunce. Podle aristotelovsko-ptolemaiovské představy byl kosmos konečný, uzavřený a dobře uspořádaný. Dnes dobře víme, že je tento model zcela chybný. (Grygar 1997: 11-14).
3
Název pochází od ř. pojmu kosmos. Jedná se o nové odvětví astronomie. Zabývá se vším, co existuje, celým kosmem. Jedná se o relativně nový obor fyzikální vědy, zabývá se však i těmi nejpradávnějšími jevy, které odnepaměti trápily lidstvo. (Coles 2007: 7-11)
6
4
Jiný
model
sluneční
soustavy
přinesl
Aristarchos
ze
Samu
(asi 320 – 250 př. n. l.), který už ve 3. stol. př. n. l. správně učil své žáky, že všechny planety krouží okolo Slunce. Toto myšlení znamenalo obrovský pokrok, neboť zatímco podle Aristotela byla Země považována za nehybný střed vesmíru, kolem níž se točí ostatní planety, dle Aristarcha se středem stalo Slunce, kolem nějž se točí ostatní planety včetně Země. Dříve geocentrický (zeměstředný) model tedy vystřídal model heliocentrický (sluncestředný). (Kleczek 2011: 24) Tento pohled však nebyl tehdejší společností přijat. V 16. a 17. stol. přichází hluboké změny, které dosavadní tvrzení vyvrací a do popředí staví nová neočekávaná stanoviska, kosmos se stává neomezeným a nekonečným. Toto období můžeme chápat jako dosavadní destrukci kosmu. (Koyré 2004: 9-15) Průlom
v
Mikuláš Koperník
myšlení (1473
přinesl –
polský
1543),
který
astronom, ve
filozof
svém
a
humanista
revolučním
díle
O obězích nebeských sfér (De revolutionibus orbium caelestium) z roku 1543 dokazuje, že středem vesmíru je Slunce, nikoliv tedy Země, jak se doposud soudilo. Dokládá to pohyby planet a říká, že Země je jen obyčejnou planetou. Propracoval tak názor řeckého filozofa Aristarcha ze Samu. (Kleczek 2011: 169-171) Ve svém díle se zmiňuje i o tom, 4
Sluneční soustava podle Ptolemaia, převzato z: URL: [cit. 2013-07-30].
7
že zdánlivý pohyb Slunce je vyvolán rotací Země kolem své osy a také jejím pohybem po kruhové dráze kolem Slunce. Poslední zmíněný pohyb spatřuje nejen u Země, ale i u ostatních planet. Dále zjistil, že se planety, obíhající kolem Slunce, nepohybují po ideálních kružnicích. Tato teorie však nebyla přijata ihned a bez výhrad.
5
Tycho de Brahe (1546 – 1601) si vytvořil soustavu novou, v níž všechny planety obíhají okolo Slunce. Výjimkou je pouze Země, kolem které jako jediné planety sluneční soustavy obíhá Slunce. Jeho výpočty a měření byly natolik přesné, že později posloužily jeho studentu Keplerovi.
6
5
Koperníkův heliocentrický model, převzato z: URL: [cit. 2013-07-30].
6
Model podle Tychona de Brahe, převzato z: URL: [cit. 2013-01-12].
8
Na základě přesného měření Tychona de Brahe potvrdil Johannes Kepler (1571 – 1630) platnost heliocentrického systému. Důležitým objevem bylo, že se planety, jež obíhají kolem Slunce, pohybují po eliptických drahách. Koncem 16. stol. zašel Giordano Bruno (1548 – 1600), italský dominikánský mnich, ještě dál než Koperník, když hlásal, že také kolem hvězd obíhají planety, protože se jedná o jiný druh slunce. (Kleczek 2011: 23-24) Toto přesvědčení uvedl v roce 1574 ve svém díle O nekonečném vesmíru a světech. V něm také říká, že je kolem nekonečné množství sluncí (hvězd),
kolem nichž obíhá
mnoho
planetárních systémů.
Zatímco Koperník určil, že je Slunce středem vesmíru, Bruno se dopustil mnohem odvážnějšího tvrzení, když Slunce degradoval na obyčejnou hvězdu. V roce 1600 byl Giordano Bruno upálen za odchylné náboženské názory. (Kleczek 2011: 171) Tato velmi odvážná představa, která tehdy nebyla ničím doložená, byla prokázána až v moderní astronomii a stálo mnoho úsilí, než se dostala do povědomí široké vrstvy obyvatel. (Kleczek 2011: 23-24) Rozsáhlé a důležité dílo vytvořil jezuita Martin Sentiváni (1633 – 1705), který napsal kosmologickou studii Sústava sveta (Dissertatio kosmographica seu De mundi systemate). Je to první text jeho známé 3 svazkové práce Miscellanea. Sentiváni prezentuje vlastní názor na příčinu pohybu nebeských těles. Tvrdí, že hvězdy a planety se pohybují svojí vlastní silou. Je přesvědčen, že pohyb nebeských těles se nezastaví ani po „konci světa“ a všechno bude pokračovat jako doposud, ovšem v dokonalejším stavu. Kosmická soustava, kterou Sentiváni na konci studie představuje, je představou italského jezuity – tzv. Systema Semi-Tychonicum, což je upravený model geoheliocentrické soustavy Tychona de Brahe. Slovenský jazykovědný časopis Slavica Slovaca vydal práci Martina Sentivániho proto, aby zpřístupnil kosmologickou studii odborníkům z oblasti dějin vědy, literatury a lingvistiky. Práce Sentivániho je psána latinsky, se slovenským překladem, kterého se ujal Svorad Zavarský. Je zajímavá tím, že je opatřena komentářem autora (Sentivániho) i vydavatele a překladatele Zavarského. (SlavSl 2011: 3-109) Jakmile se na scéně kosmologie objevil Isaac Newton (1642 – 1727), mohla se tato
disciplína
dále
vyvíjet.
Philosophiae naturalis principia
Jeho
významným
mathematica
dílem
(krátce
z roku
1687
jen
Principia;
je
9
Matematické principy přírodní filozofie), v němž uvádí, že eliptické pohyby planet jsou důsledkem gravitace. (Coles 2007: 13) Víme tedy, že síla, která způsobuje padání předmětů směrem dolů k zemi, je táž jako ta, která udržuje Měsíc i ostatní planety na jejich oběžných drahách. V současnosti můžeme toto myšlení doplnit i o to, že tatáž síla vtahuje hvězdy do černých děr, váže dohromady galaxie a v budoucnu pravděpodobně způsobí i to, že se naše Galaxie7 srazí s galaxií v Andromedě. (Rees 2004: 23) Počátkem 20. stol. se zrodila éra moderní kosmologie. V letech 1905 až 1915 předvedl Albert Einstein (1879 – 1955) svou obecnou teorii relativity, která nahradila Newtonovy zákony univerzální gravitace. Kosmologie se díky Einsteinovi a jeho článkům dostala z teoretické oblasti do experimentální vědy. (Coles 2007: 14-19) Einstein ve svém aforismu – „Nejnepochopitelnější věcí na vesmíru je to, že je pochopitelný“ – vyjádřil úžas nad tím, že fyzikální zákony platí nejen na Zemi, ale i v té nejodlehlejší galaxii. (Rees 2004: 23) Významnou úlohu sehrála ve 20. stol. pozorovací astronomie. Edwin Hubble nejprve stanovil, že vesmír obsahuje nekonečný počet galaxií, jež jsou podobné Mléčné dráze. Dalším významným pokrokem byl důkaz svědčící o vzniku vesmíru na základě
velkého
třesku,
který
v roce
1965
podali
Arno
Allan
Penzias
a Robert Woodrow Wilson, když objevili kosmické mikrovlnné reliktní záření. V současné době žijeme ve „zlatém věku“ kosmických objevů. Na základě pozorování mnoha zařízení, např. Hubbleova vesmírného teleskopu, se sestavují obří mapy, jež znázorňují rozložení galaxií v prostoru aj. Dalším objevem bylo to, že je vesmír plochý. (Coles 2007: 15-19)
1.3 Vesmír podle bájí a mýtů Existuje vesmír odjakživa? Jak vznikl? Skončí někdy? Na takové a podobné otázky se snažili lidé přijít od samého počátku své existence. První odpovědi na tyto otázky přinášely dnes již nesmyslné a naivní, přesto v dávných dobách důležité, mýty. Rané kosmologické představy se většinou zakládají na antropomorfismu, objevuje se ale i myšlenka, že máme neživý hmotný svět, který je oživován nebo který 7
Jedná se o označení Mléčné dráhy.
10
ovládají bohové. Původ vesmíru se v mýtech podává prostřednictvím nadpřirozených bytostí, neboť jejich motivy mohou lidé chápat. Přestože mýty pocházejí z různých zemí a světadílů, můžeme mezi nimi často najít paralelu. V mnoha kulturách si lidé představují, že za vznikem světa stojí nějaká vyšší bytost, např. zručný tvůrce. K dalším představám patří také vznik řádu z chaosu, při němž se postupně uspořádává lidská společnost. Jinde si lidé představují vesmír jako biologický proces. Toto uvažování můžeme nalézt právě v mýtech, v nichž kosmos často klíčí buď ze semene, nebo z vejce. (Coles 2007: 7-11) Kosmos si lidé představovali také jako uspořádanou soustavu tří nebo více rovin. Symbolizuje nám tak postel se čtyřmi sloupky, kde matrací je Země, nebesa jsou oblohou, komora pod postelí zastupuje podsvětí. Detailnější představa počítá s podpěrami. Stejně jako jsou podpěrami upevněna nebesa postele, musí být i obloha nad Zemí nějak udržována. (Chapman 2003: 51) Z jednotné indoevropské linie vycházelo náboženské chování Řeků, Indů, ale také Germánů a Keltů. Zatímco u národů zde zmíněných i jiných jsou informace poměrně bohaté, údaje o Slovanech a jejich názorech na kosmos jsou výrazně chudší. V řecké mytologii znamenala počátek všeho Chaos. Řekové si tuto božskou bytost představovali jako nekonečný vesmírný prostor. Vzešla z něho Gaia, bohyně Země
a
samotná
Země,
jejímž
potomkem
byl
bůh nebe
Úranos.
(Zamarovský 1996: 191) Zatímco stvoření vesmíru je ve slovanské mytologii výrazně chudé, svět hinduistické mytologie je velmi pestrý. Fantazie předků dnešních Indů byla veliká a dala vzniknout bohaté staroindické kultuře, jež je obydlená nejrozmanitějšími bytostmi a která se naprosto liší od reálného prostředí. Hinduistické mýty jsou rozmanité,
početné
a
znemožňují
vytvořit
uzavřený
a
konečný
celek.
(Zbavitel 1997: 7-14) Podle védských kosmografických představ se vesmír dělí na tři složky – na nebe, ovzduší a zemi. Zvláštní přitom je, že Nebe (Djaus) považovali za boha a Zemi (Prthiví) za bohyni. Oba bydleli v jednom domě, ovšem jen do té doby, než se jim narodil syn Indra (král bohů), který se zázračně zrodil z boku své matky Země. Jednou se napil čarovného nápoje a narostl do obrovských rozměrů. Následkem bylo rozdělení Nebe a Země. 11
Příběhů o stvoření je více. Mýtus o vesmírném muži Purušovi, pocházející z Rgvédy, vypráví o tom, jak zlaté vejce, v němž se nacházel Puruša, plulo v prvotním oceánu. Po vylíhnutí měl Puruša tisíc hlav, tisíc rukou, očí, stále se však cítil osamělý, proto se rozdělil. Z jedné poloviny se stala Země, z druhé povstali bohové a také vesmír. Z ostatních částí těla vytvořil Slunce, které vzešlo z jeho očí, z mysli vyvstal Měsíc. (Bartlettová 2009: 220) V Rgvédě se objevuje i myšlenka, že příčinou vzniku světa i jeho řádu je kosmická energie. (Zbavitel 1997: 33-34)
Tím výčet mýtů o stvoření světa nekončí. Existuje jich tolik, kolik bylo a je na světě kultur. Zmiňuji se zde jen o mýtech, bájích a pověstech z pramenů nejbohatších, těmi jsou mýty řecké a indické. Báje a pověsti, ale také první rozumové objasnění pozorovaných jevů na obloze se nám dochovaly již z antických dob. Grygar podává zajímavou a jistě i pravdivou myšlenku: „Dnes se příběhům o ohnivém voze Apollonově, přikované Andromedě či ploché zemské desce spočívající na hřbetech čtyř slonů už jen usmíváme. Neměli bychom však propadat příliš velké pýše. Kdo ví, co si naši vzdálení potomci budou myslet o našich dnešních názorech na stavbu světa, který nás obklopuje!“ (Grygar 1997: 10-11).
1.4 Jazyková část SVĚT Pojmenování svět ‘místo, na kterém žijeme’, ‘zeměkoule’ se ve vybraných indoevropských jazycích pojí s představami o jeho vzniku, o vztahu k jiným nebeským tělesům, o jeho vlastnostech.
12
ie. *meu- ‘vlhký, rozbahněný, zamokřený’, *meu-d- ‘zdravý, čerstvý, veselý (při pití)’ Od tohoto indoevropského kořene jsou odvozena slova, která naznačují očištění, které způsobuje vlhkost, úpravu, ustrojení apod., např. stind. mud- ‘radost, veselí’, lat. mundus ‘čistý, řádný, uspořádaný, (uspořádaný) svět’ (W-H 2: 126), sthn. muzzan ‘čistit’,
něm. Schmutz
‘špína,
nečistota,
bláto’,
it.
móndo
(z lat., Battisti-Alessio 4: 1495), lit. mudrùs ‘svěží, čerstvý, veselý’ (Fraenkel 1: 467). Další příbuzná slova v indoevropských jazycích uvádí Pokorny 741.
ie. *dheu-b-, *dheu-p- ‘hluboký; dutý, vykotlaný’ S tímto indoevropským kořenem se pojí názvy označující hloubku, dno apod. Název pro svět myslí patrně na protiklad nebe – svět, kdy svět leží hluboko, dole pod nebem. Patří sem např. něm. tief ‘hluboký’, angl. dump ‘hluboká, vodou zaplněná díra’, lit. dubùs ‘hluboký, vykotlaný’, ir. domun, domhan ‘svět, země’ (Vendryes D-168), psl. *dъbno ‘dno’ aj. Další slova od tohoto kořene v. Pokorny 267.
ie. *~irōs- ‘silný, mocný’, ‘muž’ Od ie. *~irōs- jsou odvozeny především názvy muže – av. vīra- ‘muž, hrdina, rek’, lit. výras ‘muž’ (Fraenkel 1258), lot. vīrs tv. (Karulis 2: 537), lat. vir ‘muž’ (W-H 2: 796), něm. Werwolf ‘vlkodlak’ (Kluge 856), dán. verden ‘svět’ (Nielsen 453); něm. Welt ‘svět’, angl. world tv. jsou kompozita (Kluge 853, Klein 2: 1752), jejichž první část od *~irōs- ‘silný mocný’ se pojí s druhou částí od ie. *al-t- ‘růst, vzrůstat; živit’, která je např. v něm. alt ‘starý (dlouho trvající)’, angl. old tv. (Pokorny 26n). Svět je tedy ‘mocný, dlouho (věčně) trvající’. Další příbuzné výrazy od ie. *~irōsv. Pokorny 1177n.
ie. *seH2-ul-, *sūl- ‘slunce’ Tento indoevropský kořen se svými variantami se objevuje v termínech označujících slunce nebo s ním nějak souvisejících, např. v lat. sōl ‘slunce’ 13
(W-H 2: 553), stir. sūil tv. (Vendryes S-201n), angl. sun ‘slunce’ (Klein 1542), něm. Sonne tv. (Kluge 717), lit. sáulė ‘slunce’ (Fraenkel 765n); lit. pãsaulis ‘svět’ (Fraenkel 543), lot. pasaule tv. (Karulis 2: 22) jsou prefigovaná slova s prefixem pa ‘pod’, svět je tedy ‘(místo) pod sluncem’. Další výrazy spojené s tímto indoevropským kořenem v. Pokorny 881, Blažek 2005: 31n.
ie. *#~eit-, *#~oit- ‘světlo, jas’ Slova náležející k tomuto indoevropskému kořenu mají význam navazující na ‘světlo, svítit, bílý’, např. lit. šviẽsti ‘svítit’, něm. weiß ‘bílý’, angl. white tv.; stsl. světъ ‘světlo’ i ‘svět’ (ESJS 8: 908-910), sch. svìjet, svet ‘světlo, svítání’ (Skok 3: 368), ‘svět’, č. svět ‘zeměkoule, místo k životu’ (Machek s.v. svět), p. świat tv. (Boryś 2005: 622) jsou názvy se sémantickým posunem ‘světlo’ → ‘svět, sluncem ozářené světlé místo (v protikladu ke světu mrtvých)’. Další příbuzná slova s tímto kořenem v. Pokorny 628n.
ie. *mei-, *meiH- ‘mírný, laskavý apod.’ Od tohoto indoevropského kořene jsou dvě totožná slova – psl. *mirъ ‘mír, pokoj’, které je všeslovanské, a *mirъ ‘svět’, které se uchovalo jen v stsl. csl. mirъ ‘mír, pokoj, klid’ i ‘svět’ (ESJS 8: 477-478) a v r. mir ‘svět’. V jiných slovanských jazycích jde buď o přejetí z církevní slovanštiny (sch. mir, mijer, Skok 2: 426) nebo z ruštiny (b. arch. mir, br. mir, ukr. myr, mk. mir, p. mir, č. kniž. mír, vše ‘svět’). Předpokládá se sémantický vývoj ‘mír, pokoj’, odtud ‘občina, společenství lidí žijících v míru’, ‘svět’. Další příbuzná slova v. Pokorny 711-712, jinou etymologii slova mirъ navrhuje Erhart, ESJS 8: 478.
Časté stsl. spojení vьsь mirъ ‘svět, vesmír’ patrně ovlivnilo vznik nového českého V E S M Í R (Gebauer 1894: 3, 1, 513) s významem ‘celý svět’ (stsl. vьsь ‘všechen,
celý’).
Sémantickou
alternativou
je
r.
vselénnaja
‘vesmír’.
Méně pravděpodobně chápe slovo Machek, který vychází z druhého významu stsl. vьsь ‘vesnice, statek, dvůr’ (Machek 1957: 564).
14
NEBE Většina názvů pro nebe v indoevropských jazycích, které jsem pro tuto práci zvolila, souvisí s krytím, pokrýváním, obložením apod., které nebe, obloha poskytuje naší planetě. Především románské jazyky ve svém názvu zdůrazňují svit, záření apod., jsou ovlivněny tělesy, která jsou na obloze patrná (slunce, měsíc, hvězdy).
ie. *nebhos- ‘obloha, oblak, mrak; mlha’ S tímto indoevropským kořenem, který představuje nebe jako místo, které kryje, přikrývá zemi,
souvisí stir. nem, ir. neamh ‘nebe’ (Vendryes N-8) a další slova
s významem ‘nebe’, např. lot. debess (Karulis 1: 205), stsl. csl. nebo (ESJS 9: 533), sch. nΠbo (Skok 2: 509), č. nebe (Machek 1968: 392), p. niebo (Boryś 2005: 357), r. nebo (Vasmer 2: 205). Další příbuzná slova v. Pokorny 315.
ie. *dhengh- ‘tisknout, tlačit; pokrýt co, položit na něco’ Od indoevropského kořene *dhengh- je odvozeno lit. deùgti ‘pokrýt, zahalit’ s derivátem dangùs ‘nebe’ (Fraenkel 88) nebo psl. dBga ‘duha (klene se nad něčím, zakrývá něco)’ a další slova s podobnou sémantickou motivací, která uvádí Pokorny 250.
ie. *%em- ‘pokrýt, zahalit’ Od tohoto indoevropského kořene jsou germánské názvy pro nebe: dán. himmel ‘nebe’ (Nielsen 154), holand. hemel ‘patro, střecha’, gót. himins ‘nebe’, něm. Himmel tv. (Kluge 308), ags. heofon, angl. heaven, obojí ‘nebe’ (Klein 712). Další příbuzná slova v. Pokorny 557.
15
ie. *(s)keu-, *(s)kū- ‘pokrýt, zahalit’ Názvy s tímto kořenem se vyskytují např. v arm. ciw ‘střecha’, sthn. scuwo ‘stín’, tv. ags. scua, dán. sky ‘nebe’ (Nielsen 346), angl. sky tv. (Klein 1455) a další, která uvádí Pokorny 951.
ie. *legh- ‘ležet, položit’ Indoevropský kořen tohoto slovesa lze najít v mnoha termínech, které však nesouvisejí s nebem (např. s velkou skupinou germánských slov, mezi nimiž je např. něm. Lager ‘místo, kam se položila vojska’). S nebem však souvisí český prefigovaný derivát od ležet, č. obloha ‘to, čím jsme obloženi’ (Rejzek 419). Další příbuzná slova v. Pokorny 658.
ie. *kāid- ‘jasný, zářící’ Od tohoto kořene je odvozeno lit. adj. skáidrus ‘zářící, slunečný (o nebi)’, lat. caelum
‘nebe,
nebeská
klenba’
(W-H
1:
130),
it.
cièlo
‘ráj’
(< lat., Battisti-Alessio 2: 932). Příbuzná slova v. Pokorny 916.
16
2 Země 2.1 Vznik a vývoj Země Otázkou, jak naše planeta vznikla, se zabývala především astronomie. Odpověď však hledaly snad všechny kultury napříč dějinami a pozorování se stalo základní činností uspokojující přirozenou lidskou zvědavost. Tzv. nebulární hypotézu, jak naše mateřská planeta vznikla, stanovili již více než před 200 lety Immanuel Kant a Pierre Simon de Laplace. Tato teorie říká, že zřejmě výbuchem supernovy vznikl oblak plynu a prachu, který stál na počátku samotného vzniku planet. Utvořilo se gravitační centrum, což mělo za následek shlukování meziplanetární hmoty8. Vytvořila se planeta Země, jak ji známe dnes, tedy taková, jež má svou atmosféru, hydrosféru, litosféru 9, plášť a pevné jádro, ve kterém se vyskytuje ještě vnitřní roztavené jádro. (Jakeš 1984: 74-75)
10
8
Shlukování plynného materiálu a prachu se označuje termínem akrece.
9
Zemská kůra a nejsvrchnější vrstva zemského pláště.
10
Vznik a vývoj planety Země, převzato z: (Jakeš 1984: 75)
17
V historii Země došlo k několika etapám geologického vývoje: Předgeologická etapa (hadean) byla odstartována před 4,6 miliardami let. Archaikum (prahory), které je označováno také jako protogeologická etapa, proběhlo přibližně před 4 miliardami let. V té době se formuje vnitřní stavba Země, vznikají látkově rozdílné „slupky“. V etapě proterozoiku (starohory), před cca 3,7 miliardami let, vzniká ve vodním prostředí život. Prvohory, druhohory a třetihory jsou označovány společným termínem fanerozoikum. Toto období začíná před 680 miliony let. Na kontinentech se může vyvíjet život, neboť je v atmosféře dosaženo potřebné hladiny kyslíku, který chrání planetu před smrtícím zářením proudícím z vesmíru.11 V prvohorách se z mořských řas postupně vyvinuly některé suchozemské rostliny. Z živočišné říše se nejprve rozmnožili bezobratlí, vázaní na moře. Moře postupně začíná ustupovat a dává vznik pobřežním lagunám, které se mění v bažinaté pánve obklopené rostlinami (plavuně, přesličky a kapradiny), z jejichž nahromaděných zbytků později vzniká materiál k tvorbě uhlí. Na konci prvohor definitivně vymírají trilobiti a vyvíjejí se plazi. V období druhohor převládaly na základě vulkanické činnosti souše. Objevili se raci,
ryboještěři,
veleještěři
a
primitivní
savci.
Oteplilo
se
klima.
(Sadil – Pešek 1970: 127-161) Veleještěři masově vyhynuli na přelomu druhohor a třetihor, zhruba před 65 miliony lety, v důsledku obrovského kosmického impaktu. Rostliny byly v období třetihor
podle názoru vědců velmi podobné dnešním,
vzniká hnědé uhlí.
Zvláštní význam v živočišné říši se připisuje vývoji lidoopů, předchůdců člověka. Čtvrtohory (antropozoikum) začínají před milionem let nástupem doby ledové, během níž vyhynula některá zvířata (např. mamut, jeskynní medvěd). Člověk se začíná objevovat na Zemi asi před 100 tisíci lety. Geologický vývoj 11
Matyášek – Suk: [online]. Dostupné na: URL: [cit. 2013-02-21].
18
Země stále pokračuje, tato nejmladší éra se totiž na konci prolíná s dneškem. (Sadil – Pešek 1970: 165-169)
2.2 Charakteristika Země Na třetím místě ve vzdálenosti od Slunce (v průměru 150 milionů km) se nachází planeta Země. Souhrn okamžitých a fyzikálních podmínek dal vzniknout životu na ní a Země stále tyto podmínky, vhodné pro život, udržuje. Je jedinou doposud obydlenou planetou sluneční soustavy. (Hlad – Pavlousek 1984: 103) Země je těleso nepravidelného tvaru, obvykle se definuje jako rotační elipsoid. To, že není Země plochá, ale podobá se kouli, věděl již Pythagoras a jeho škola v 6. stol. př. n. l. V 17. stol. přišel Isaac Newton na to, že Země není dokonale kulatá, ale že je na pólech zploštělá. (Jakeš 1982: 51) Otáčí se kolem své osy od západu na východ za 24 hvězdných hodin, přesněji za 23 hodin a 56 minut, což má za následek střídání dne a noci. Doba této rotace je základem měření času. Čas od času se mění. Je to dáno přílivem a odlivem, kdy se Země otáčí pomaleji vlivem tření moře. Změny způsobují také meteory dopadající na zemský povrch. (OtSN 27: 541-542) Měření ukazuje, že se Země zvolna zpomaluje, což způsobuje, že se stále prodlužuje den. Dokazují to např. nálezy starých korálů, jež ve své struktuře zachycují časové cykly. Dalším důkazem jsou letokruhy stromů. (Hlad – Pavlousek 1984: 103-105) Země obíhá nejen kolem své osy, ale také kolem Slunce. Dobu, za kterou oběhne kolem Slunce, nazýváme rok. Tropickým rokem nazýváme dobu, která plyne mezi dvěma průchody Slunce jarním bodem. Trvá 365 dní, 5 hodin a 48 minut. Jarní bod se však pohybuje a Země potřebuje k dokončení jednoho úplného oběhu dobu delší. Tu nazýváme siderický rok. (Hlad – Pavlousek 1984: 103) Třetím pohybem Země je pohyb naší planety spolu se Sluncem a dalšími hvězdami kolem středu naší Galaxie. 12 Čas na zeměkouli není všude stejný. Zemský povrch je podle mezinárodní dohody rozdělen do 24 časových pásem. Pravý sluneční čas, vůbec nejstarší čas používaný lidmi, vycházel z pozorování oblohy a pohybu Slunce. Ukazovaly ho 12
URL: [cit. 2013-02-21].
19
sluneční hodiny. Tento čas však nebyl příliš přesný, proto vznikl střední sluneční čas, který měří přesně. Je odvozen z pohybu fiktivního Slunce, na jehož základě je střední slunečný den během roku stálý, má vždy 24 hodin. 13 Na své dráze putuje Země prostorem, kde ji obklopuje velmi nízká teplota. Má ale vydatné tepelné zásoby. Jejich zdrojem je Slunce a zemské nitro. Teplo od Slunce získává vnější obal, který tvoří atmosféra, hydrosféra a litosféra. (OtSN 27: 544) Teplo přijímané Sluncem je asi 6 000krát větší než teplo, které přichází z nitra Země. (Jakeš 1982: 67-72) Na tvarovou rozmanitost zemského povrchu působí jednak vnitřní geologické faktory, jednak faktory vnější – atmosféra a hydrosféra. Pouze Země má atmosféru a hydrosféru. Ostatní vesmírná tělesa mají malou hmotnost i přitažlivost, která nedokáže lehké plyny, a tím atmosféru, udržet. (Jakeš 1982: 42-44) Zemská atmosféra, plynný obal Země, obsahuje přibližně 78 % dusíku, 21 % kyslíku a 1 % ostatních plynů (oxid uhličitý, helium, argon, vodík, neon, ozon, radon, xenon a stopové příměsi dalších plynů). Obklopuje naši planetu a vytváří směs, která se obvykle nazývá vzduch (ovzduší). Předpokládá se, že původně obsahovala zemská atmosféra oxid uhličitý, metan, amoniak a další plyny. Když před 3,7 miliardami let vznikl na Zemi život, původní formy ke své existenci kyslík nepotřebovaly. Před necelými 2 miliardami let, tedy v době fotosyntetických rostlin, začala biosféra spotřebovávat oxid uhličitý a uvolňovat kyslík. Veškerý kyslík, který se nachází v dnešní atmosféře, je produktem činnosti těchto rostlin. Významné zvýšení obsahu kyslíku pak umožnilo vývoj vyšších forem života včetně člověka. Lze předpokládat, že kdyby život na Zemi zanikl, a to z jakéhokoliv důvodu, kyslík by se z atmosféry poměrně rychle vytratil a nahradil by ho původní oxid uhličitý. (Hlad – Pavlousek 1984: 108) Pod atmosférou se nachází hydrosféra, vodní obal, vyplňující litosféru, kamenný, pevný obal zemského nitra. Udržuje na Zemi teplotu vhodnou pro existenci vody. Voda se vyskytuje v atmosféře, a to jako vodní pára, vodní kapky i ledové 13
Tamtéž.
20
krystaly. Její množství je proměnlivé.14 Zemský povrch pokrývá přibližně 71 % vody. Z důvodu vysokého obsahu soli není většina vody pitná. Pitnou a čistou vodu tvoří pouze 3 %. Její velká část je ukryta buď pod zemským povrchem, nebo v polárních oblastech a vysoko v horách ve formě ledu. Voda je velmi důležitá, protože je pro život na Zemi nenahraditelnou složkou. Má zajímavé chemické a fyzikální vlastnosti (např. na dně rybníků a jezer dává přežít živočichům). Dokáže dobře absorbovat teplo a toto teplo postupně uvolňuje do atmosféry. 15 Vzhled planety Země se neustále mění. Dnešní rozvržení souše a oceánů nebylo po celou dobu existence Země stejné, ale různě se pozměňovalo, a to vlivem pohybu litosférických desek. Jihoamerický kontinent a část západní Afriky byly původně součástí jednoho útvaru, který se později rozpadl, a části se od sebe o pár kilometrů odsunuly. Svědčí o tom podobná fauna i flóra, stejně tak geologické útvary. O tom, že se v minulosti kontinenty pohybovaly, podává svědectví německý meteorolog, geodet a geolog Alfred Wegener. Ten v letech 1912-1920 vytvořil teorii nazvanou „kontinentální drift“. Podle ní existoval prvotní jednotný superkontinent, který se později rozpadl na několik menších kontinentů. Ty se po asi 0,5 miliardě let opět spojují v jiný superkontinent. Po jeho vzniku nastává období zalednění (Země se stává „sněhovou koulí“). Po oteplení nastává intenzivní rozvoj organizmů. Zemské desky jsou neustále v pohybu. Dnešní kontinenty se pohybují po křivkách vedoucích opět ke spojení. (Jakeš 1982: 81)
14
URL: [cit. 2013-02-21].
15
URL: [cit. 2013-02-21].
21
16
Magnetické pole Země chrání naši planetu před některými druhy záření z vesmíru,
jež
mají
na
živou
hmotu
pronikavé
účinky.
(Hlad – Pavlousek 1984: 107-108) S magnetickým polem Země je úzce spjato elektrické pole. Dobrým elektrickým vodičem Země je její nejvrchnější vrstva. Ta je pokryta oceány a usazenými horninami, které jsou nasyceny vodou. Tyto části vodí velmi dobře elektrický proud. Dalším dobrým vodičem je jádro Země. Směrem do hloubky vzrůstá elektrická vodivost. (Jakeš 1982: 67-72)
2.3 Země podle bájí a mýtů Mýty nám podávají nejstarší představy našich předků o původu všech věcí, tedy i stvoření světa, bohů a nejrůznějších přírodních jevů. V mýtech povětšinou dominovaly postavy rodu mužského. Země byla představovaná mateřským archetypem jako zdroj života. Ve všech matriarchálních verzích mýtu o vzniku života má v nejrůznějších podobách nezastupitelnou roli, je matkou všeho, co následovalo. Na zemi-matku se vázal kult plodnosti, probíhala řada obřadů. Tak tomu bylo např. u řecké bohyně Gaie 17, z níž se neustále rodilo vše nové. 16
Příklad rozpadu kontinentů: Pangei na Laurasii a Gondwanu, z nichž později vznikly nynější kontinenty. Převzato z: Matyášek – Suk: [online]. Dostupné na: URL: [cit. 2013-02-21].
17
V dnešní době se často hovoří o tzv. teorii Gaia, která chápe naši planetu jako organismus, jenž si sám reguluje podmínky své existence. Název Gaia pochází od jména řecké bohyně, která ztělesňovala samu Zemi, ale také matku Země. (Zamarovský 1996: 141)
22
V řecké mytologii byla Gaia matkou všeho, co na zemi rostlo a žilo. V řečtině se toto jméno označuje jako Γαῖα, latinsky zní jako Tellus nebo Terra. Ze sebe sama nejdříve zrodila svého pozdějšího manžela Úrana, boha hvězdnatého nebe a nebe samo. Když Úranos ovládl svět, stala se Gaia jeho manželkou. (Zamarovský 1996: 141) Měli spolu mnoho potomků, patřili mezi ně obři, kyklopové, Titáni. 18 Představy Řeků o bohyni (matce) Zemi a jejích potomcích podává zejména Homér a jeho Íliada a Odysseia, kde se v jednom z Homérských hymnů zpívá o Gaii jako o matce všeho. K její poctě se stavěly oltáře, chrámy však nikoliv. Byla zobrazována jako důstojně vyhlížející žena. (Zamarovský 1996: 142) Ve védské mytologii tvořila matka Země Prthiví s hlavním védským bohem, nazývaným Djaus (Nebe – v řečtině Zeus), nebeský manželský pár. Mezi jejich potomky patří Slunce, Měsíc a různé přírodní jevy (např. vítr). (Zbavitel 1997: 31-32) V mytologii Germánů, v díle Gylfiho oblouzení ze sbírky islandských eddických básní Snorriho Edda, je Země popisována jako Ódinova manželka, bohyně Fjörgyn. Ódin, hlavní bůh severského panteonu uctívaný všemi Germány, byl bohem smrti, váhy a magie. Země měla v germánských mýtech nejrůznější podobu, např. podobu bohyně Nerthus. (Vlčková 1999: 252) Tuto bohyni uctívalo jako Matku Zemi mnoho germánských kmenů. (Spáčilová – Wolfová 1996: 80-81) Podle jiné germánské mytologie držel pohromadě vesmír jejich nejposvátnější strom, kterým byl jasan Yggdrasil. Jeho koruna sahala až do nebe, do světa bohů, kmen tvořil svět lidí. Svět je mezi bohy a lidmi propojen duhovým mostem. (Spáčilová – Wolfová 1996: 34-37) Keltové uctívali Zemi jako nositelku a základnu, která představovala něco pevného a pojila jednotlivé generace. Uvědomovali si, že ze Země vzniká život (z ní vyrůstá vegetace), ale je pro ni příznačná také smrt (do Země se vrací tělesné ostatky člověka). Později začali Zemi spojovat s ženou, zemskou vegetaci označovali jako její plodnost. (Lengyel 2010: 35-36)
18
URL: [cit. 2013-02-21].
23
Slované uctívali jako svou matku a bohyni Země zejména Mokoš. Původ tohoto jména může být jak slovanský, tak neslovanský. Kořeny *mok-, *mokrъ by svědčily o slovanském původu. Sémanticky vyhovují představě ženského lůna i vzhledu vlhké a úrodné země, která je podstatným faktorem při obživě obyvatel. Mokoš by tedy personifikovala matku Zemi. „Analogii můžeme zachytit v íránské mytologii, kde vystupuje bohyně Ardví („vlhká, mokrá“) Súra („zářící, třpytící se“) Anáhita („neposkvrněná“)
jako
ochránkyně
plodnosti,
dětí,
ale
i chovu
ovcí.
... Nutno podotknout, že i obřady mající zajistit dobrou plodnost půdy a tím hojnou úrodu v sobě zahrnovaly kromě jiných rituálních projevů rovněž celou řadu sexuálních aspektů,
čímž
se
tyto
dvě
roviny
navzájem
značně
přibližují.“
(Pitro – Vokáč 2002: 71-74) Ve staré indičtině existuje sémanticky paralelní makhá
ʻbohatý, šlechetnýʼ
a meksha ve významu ʻosvobození, spása, šero, rostlinná šťávaʼ. Dnes se ve slovanském prostředí objevuje Mokoš ve vlastních jménech, např. v polském Mokszany, Mokuszów, polabském Muuks, Mukus, lužickém Mokocice, českém
Mokošín
u
Přelouče,
ruském
Mokoševo
boloto.
(Pitro – Vokáč 2002: 74-75, Téra 2009: 130) Bohyně Mokoš byla nejvíce uznávaná východními Slovany, bohyní Polabanů byla Živa (Siva), u které se předpokládá obdobná funkce, především souvislost s kultem plodnosti Země. (Profantová – Profant 2004: 249)
2.4 Jazyková část Jelikož je pro nás Země nejdůležitějším vesmírným útvarem, právem je jí věnováno k rozboru v této kap., a to ze všech rozebíraných těles, největší množství výrazů. Nejprve se zmíním o názorech na samotný název, tedy o tvaru lexému Země. Kdybychom se podívali na naši planetu z kosmu, viděli bychom hnědé a modré oblasti. Výše jsem se zmínila, že zemský povrch je tvořen pevninou, kterou v této kap. představuje půda (je vyjádřena také lexémem země) a ostrov. Vodní plocha (voda) je reprezentována jednak velkými útvary, těmi jsou moře, ale i menšími, tedy potoky. V této základní charakteristice jsem vyjádřila, kterým útvarům budu věnovat svou pozornost.
24
ZEMĚ Termín země ‘pevnina, souš’, ‘zeměkoule’ je v indoevropských jazycích, jak lze soudit podle indoevropských kořenů, motivován nejčastěji
představou pevniny,
pozemku, suchého pozemku a s vznikem takového pozemku schnutím, sušením.
ie. *ters- ‘sušit, vysoušet, schnout’ Od tohoto kořene vznikla slovesa související se sušením, vysoušením apod., např. av. taršu- ‘schnout’, lat. torrēre ‘schnout, vysychat, péci’ (W-H 2: 673), něm. dorren ‘schnout, vysychat’ (Kluge 139) a také subst. – lat. terra ‘země, půda’ (W-H 2: 673; z latiny je it. terra tv., Battisti-Alessio 5: 3762), ir. tír ‘země, pozemek, území’ (Vendryes T-74). Další příbuzná slova v indoevropských jazycích v. Pokorny 1078.
ie. *lendh- ‘pustina, neobdělaná země, step’ Od tohoto kořene jsou názvy zdůrazňující, že jde o neobdělanou půdu, např. švéd. linda ‘úhor, lada’ (Bjorvand-Lindeman 534), dán. land ‘země’ (Nielsen 223), angl. land ‘země, pevnina’ (Klein 2: 862), něm. Land ‘země, půda, zemina’ (Kluge 420), stsl. lędina ‘neobdělaná země’ (ESJS 7: 417), č. lado ‘neobdělaná země’ (Machek 1968: 317), hl. lado, dl. lědo tv., r. ljádo ‘vyžďářená, vypálená půda’ (Bern. 1: 705). Další slova od tohoto indoevropského kořene v. Pokorny 675. ie. *dh‘hémi- ‘na zemi’ Tato novější rekonstrukce kořene předpokládá pro slovanské a baltské jazyky lok. *dh‘hémi- od *dhe‘h-om- ‘země’, které je v toch. tkam, het. tekan ‘země’ (Machek 1968: 794, Boryś 2005: 739 aj.) Ve slovanských jazycích je už stsl. zemlja ‘země’
(SJS
1:
670),
sch.
zèmlja
(Skok
3:
649),
tv.
je
i
č.
země
(Machek l. c., Rejzek l. c., H-K 435), p. ziemia (Boryś 2005: 739-740.), r. zemlja (Vasmer 1: 453) aj.; k tomuto indoevropskému kořenu patří také lit. žqmf ‘země, pozemek’ (Fraenkel 2: 1299), lot. zeme tv. (Karulis 2: 554) Od základního *‘hem-/*‘hom- jsou další příbuzná indoevropská slova, např. ř. χθών ‘země, zemská 25
půda’, stind. kZam ‘země’, alb. dhe ‘země, zemina’, lat. humus ‘země’, homō ‘člověk’ a další slova s podobným významem, která uvádí Pokorny 415.
ie. *er-, *ert- ‘země, pevnina’ S tímto indoevropským kořenem je spojeno např. ř. έρα ‘země’, dán. jord tv. (Nielsen 223), angl. earth ‘země, pevnina’ (Klein 1: 494), něm. Erde ‘pevnina, suchá země’ (Kluge 170). Další lexémy od tohoto kořene v. Pokorny 332.
PŮDA Termín půda ‘vrstva zvětralých hornin, na které roste rostlinstvo, zem’ (SSČ 428) je v indoevropských jazycích pojmenován nejčastěji podle představy, že je to něco, co se nachází dole. Některé názvy jsou příbuzné s pojmenováním nohy nebo její spodní částí, chodidla. V jiných indoevropských jazycích je pojmenování pro půdu motivováno názvem konkrétního materiálu, písku.
ie. *ped- ‘pohybovat se při, k zemi’ > *p¸d-, *pjd- ‘noha’ > *pedo-m, *podo-m K tomuto ie. kořenu patří ř. πούς ‘noha’, πέδον ‘podlaha, půda’, lat. pēs ‘noha’ (W-H 2: 293), lit. p+das ‘chodidlo, podrážka’ (Fraenkel 1: 521), lot. pads ‘dlážděná podlaha’ (Karulis 2: 31n), csl. podъ ‘spodek, půda, země; podlaha’ (MLP 597), sch. pΰd ‘podlaha, udusaná půda’ (Skok 2, 693), č. půda ‘zem, hlína, v níž roste rostlinstvo’ (Machek 1968: 497) a patrně také r. póčva (Vasmer 2: 420). Další příbuzná slova v ie. jazycích v. Pokorny 790, 791.
ie. *s~ol-, *sul- ‘chodidlo; základ’ Z tohoto ie. kořene je odvozeno lat. solum ‘spodek, půda, země, podlaha’ (W-H 2: 554, 557), které je přejato např. do it. suolo tv. (Battisti-Alessio 5: 3676), do angl. soil ‘půda, země prsť’ (Klein 2: 1469) aj. Další příbuzná slova v ie. jazycích v. Pokorny 1046.
26
ie. *ghrü-tú-, *ghren-tú- ‘písčitá půda’ Sem patří termíny z germánských jazyků: stangl. grund ‘půda, pozemek’, angl. ground ‘půda, pozemek, pole, statek’ (Klein 1: 683), sthn. grunt ‘pozemek, půda’, něm. Grund ‘základ, půda, pozemek, statek’ (Kluge 274n), dán. grund ‘půda, pozemek, základ’ (Nielsen 136). Z němčiny, z něm. Grund bylo slovo přejato do č. grunt ‘statek’ (Machek 1968: 152), p. grunt ‘půda, pole, pozemek, základ’ (Boryś 2005: 182). Další příbuzné lexémy v. Pokorny 459.
OSTROV Termín ostrov ‘část souše obklopená vodou’ není v indoevropských jazycích jednotný. Většinou je jeho název v indoevropských jazycích spojen s voda, téci, proudit a s dalšími slovy, sémanticky souvisejícími s činností ve vodě.
ie. *akçā-/*ēkç- ‘voda; proud, řeka’ S ie. *akçā-/*ēkç- ‘voda; proud, řeka’ se pojí germ. *ahwō ‘voda’, *ahwjō ‘vodou obklopený’, střhn. ouwe ‘poloostrov’, stsev. ey a kompozitum ei-land, ir. oileān, dán. ø vše ‘ostrov’. Podobně je stangl. ēa ‘voda; řeka’, které je první částí angl. is-land ‘ostrov’ (Nielsen 475, Klein 817 aj.).
ie. *sal- ‘sůl, mořská sůl; slaná voda’ S ie. *sal- ‘sůl, mořská sůl; slaná voda’ se pojí nejčastější názvy soli v indoevropských jazycích, časté jsou také názvy moře (např. stind. sal-ilá-, ř. ‘αλός, lat. salum) nebo ostrova (u lat. īnsula ‘ostrov’ je nejčastěji je přijímána teorie spojující s *en salos ‘v moři’ (salum ‘moře’) – v. Pokorny 878, W-H 1: 707. Z latiny je např. it. isola ‘ostrov’ (Battisti-Alessio 3: 2116), z italštiny bylo přejato sthn. īsila, z něhož je dnešní něm. Insel (Kluge 327).
27
ie. *sel- ‘skákat’ Od ie. *sel- ‘skákat’ se odvozují i slovesa spojená s pohybem vody (např. lit. sálti ‘téci, plynout’) s odvozenými substantivy (lit. salà, lot. sala ‘ostrov’; Pokorny 899, Fraenkel 758, Karulis 2: 147).
ie. *sreu- ‘téci’ Ie. *sreu- ‘téci’ je doloženo jako sloveso ve stind. sravati ‘teče’ nebo jako odvozené substantivum (lit. sravà ‘tok, tečení’, něm. Strom ‘proud’ apod). Patří k němu také názvy pro ostrov ve všech slovanských jazycích (stsl. *ostrovъ, sch. ΰstrvo, dial. ΰstrov, č. ostrov, stp. ostrów, dial. ostrow (SW 3: 871), r. óstrov aj.), vše ‘země obklopená vodou’. V psl. jde o substantivum složené z předložky ob- a o-kmenového substantiva, utvořeného od ie. kořene *sreu- ‘téci’, *ob-s(t)rov- ‘co je obtékáno’ (H-K 258, Machek 1968: 421, Rejzek 2011: 434, Vasmer 2: 287, Skok 3: 349-350, ESJS 10: 600-601, Boryś 2005: 720 aj.). Ie. kořen *sreu- je obvykle pokládán za rozšířenou podobu *ser- ‘proudit, rychle se pohybovat’ (Pokorny 909n), který je např. ve stind. sarati ‘teče, řítí se’, lat. serum ‘syrovátka’.
VODA Z indoevropských kořenů v názvech vody je patrné, že zájem člověka o pro život nezbytnou vodu patřil odnepaměti k základním prioritám. Všechny tyto indoevropské kořeny jsou motivovány vodou, deštěm, způsobem pohybu vody (tečením, obtékáním apod.).
ie. *~edÞr, gen. *udens ‘voda, vodstvo’ K tomuto indoevropskému kořenu patří stind. udá nom. ak. pl. ‘voda’, ř. ύδωρ ‘voda’, ir. usce ‘voda’ (Vendryes U-30), dán. vand tv. (Nielsen 447), ‘voda’ je také angl. water (Klein 2: 1732), něm. Wasser (Kluge 842), lat. unda ‘vlna (vodní)’ (W-H 2: 816-818), lit. vanduõ ‘voda’ (Fraenkel 1194), lot. ūdens tv. (Karulis 2: 449), stsl. csl. všeslovanské voda (SJS 1: 205-206), např. sch. vòda (Skok 3: 611), č. voda
28
(Machek 1968: 696), p. woda (Boryś 2005: 706), r. vodá (Vasmer 1: 212). Další doklady s tímto kořenem v. Pokorny 78-79.
ie. *ak~ā- ‘voda, tok, proud’ K tomuto indoevropskému kořenu patří lat. aqua ‘voda, vodstvo’ (W-H 1: 60), it. acqua tv. (z lat., Battisti-Alessio 1: 44). Patří sem také gót. alva ‘vodní tok, vodstvo’. Příbuzné výrazy v. Pokorny 23.
Další sémanticky blízké indoevropské kořeny jsou především ve starých indoevropských jazycích. Např. stind. ap- ‘voda’, anūpá- ‘ležící ve vodě’, antarípa ‘ostrov’ a některé řecké názvy řek patří k ie. *ap- ‘voda; tok, řeka’ (Pokorny 51), stind. var, vari ‘voda’, av. vār ‘déšť’ patří k ie. *~ēr-, *~er- ‘voda, déšť; tok, řeka’ (< ie. *a~(e)-, *a~(e)r- ‘smočit, svlažit; téci’ (Pokorny 80-81).
MOŘE Názvy pro moře, odvozené od ie. kořene *mori-/mari- s o-ovým rozšířením, s předpokládaným původním významem ‘rozsáhlá vodní plocha’ jsou doložené ve všech západoindoevropských jazycích kromě albánštiny. Je tedy *mori-/mari- ve všech slovanských jazycích (psl. *mor’e > stsl. morje, b. moré, mk. more, sch. màre, sln. mßrje, slk. more, stč. č. moře, luž. morjo, stp. p. morze, br. móra, ukr. r. móre, vše ve významu ‘moře’, v srbochorvátštině a slovinštině ‘voda z moře’, v ruštině a staré polštině také ‘jezero’, v běloruských a ruských dialektech ‘louka nebo pole zalité vodou’, ve všech slovanských jazycích přeneseně ‘velké množství něčeho’). Rekonstrukce původní formy
je problematická, protože latina ukazuje
jednoznačně na původní -a- (mare), keltština ukazuje jednoznačně na původní -o- (stir. muir, gen. mora, kymer. bret. mor ‘moře’). Slova od téhož indoevropského kořene v germánských, baltských a slovanských jazycích už tak jednoznačná nejsou: gót. marei, sthn. mari, meri, něm. Meer ‘moře’, angl. mare ‘moře, výsostné vody’, 29
stsas. meri ‘příkop, nádrž’, lit. mārės, mārios pl. ‘moře, pobřežní laguna’, lot. maŗa, stprus. mary ‘laguna’, lat. mare, it. mare ‘moře’. Latinské a by mohlo svědčit o tom, že slovo pochází z jazyka nejstarší indoevropské vlny v Evropě, kdy se ještě nerozlišovaly vokály a a o. Stojí za pozornost, že substantivum *mori-/mari- označuje vedle skutečného moře také stojatá vodstva různého typu na pevnině (lagunu, jezero, nádrž, příkop apod.), jak je patrné především ve slovanských, baltských a germánských jazycích. Je pravděpodobné, že *mori-/mari- označovalo původně jakoukoliv rozsáhlou vodní plochu. Erhart se domnívá, že specifikace ve významu ‘moře’ v některých indoevropských dialektech je pozdějšího data a souvisí s migracemi indoevropských kmenů z vnitrozemí do přímořských oblastí (Erhart, ESJS 8: 490). Pro to svědčí i další názvy pro moře, např. het. aruna- ‘moře’, ‘velké jezero’, stind. arnavá-
‘moře’
<
ie.
*or-
‘vzdouvat
se,
zvedat
se
apod.’
(např. Mayrhofer 1956: I, 51) nebo ř. thálassa ‘moře’, stind. taΎākam ‘rybník’; lit. jćra, lot. jūŗa, prus. iūrin, vše ‘moře’ (Gamkr. – Ivanov: II, 672). Některé indoevropské názvy pro moře jsou motivovány slaností mořské vody, např. ř. (homér.) háls ‘moře’, ‘sůl’, lat. sāl ‘moře’, ‘mořská voda’, stsl. slanъ ‘mořská voda’ (Gamkr. – Ivanov: II, 674).
ŘEKA Ve slovanských jazycích je už stsl. rěka ‘řeka’, ‘proud (vody), příval’. Slovo je všeslovanské: b. reká, mk. reka, sch. réka, rijèka, sln. réka, slk. rieka, stč. řěka, č. řeka, luž. rěka, p. rzeka, br. raká, ukr. riká, r. reká, vše ‘řeka, proud’. Výrazy pro ‘vodní tok’ se v indoevropských jazycích tvoří zpravidla od sloves s významem ‘téci, plynout, valit se’. To platí i pro slovanské rěka, které je u většiny etymologů pokládáno za odvozené od indoevropského kořene *H3reiH- ‘valit se, vířit’, tedy *roi-kā (Pokorny 330n, Vasmer 2: 507, Machek 1968: 529n, Skok 3: 141, Bezlaj 3: 168n aj.; o souvislosti s per. rēg ‘písek’ viz Blažek: Slavia 71, 201).
30
Starobylé tvoření mají baltské jazyky, kde je lit. ùpė, lot. upe ‘řeka’ (prus. ape ‘potok, říčka’) spojováno se substantivem – se stind. āp- ‘voda’ (< ie. *ap-). Z ie. *ap- je také ir. ab, abann ‘řeka’ (Vendryes A-4). Toto *ap- se uchovalo také v některých slovanských jazycích, např. v českém hydronymu Úpa (ESJS 13: 764). Více o paralelním up-, ap- (Fraenkel 1169). Latinské flūmen, fluvius ‘řeka’ je stejně jako ve slovanských jazycích utvořeno od slovesa, zde od fluere ‘téci’ (W-H 2: 437). Z lat. flūmen je it. fiume ‘řeka’ (Battisti-Alessio 1661). V germánských jazycích nacházíme různé názvy pro řeku. Např. angl. river ‘řeka’ je příbuzné se stfranc. rivere, riviere, pozdnělat. ripāria ‘země rozdělená řekou, ležící podél obou stran řeky’, ‘řeka’. Vše je od ripe, rive ‘trhat, rvát’ (Klein 1351). Něm. Fluß, dán. flod ‘řeka’ je od slovesa fließen ‘téci’, které je pokračováním germ. *fluti- ‘téci’, fleut-a ‘řeka’. Germánská slova vycházejí z ie. kořene *pleu- ‘téci’ (Kluge-Seebold 2002: 306; Nielsen 98). Ie. *pleu- je i ve stsl. pluti ‘plout, jezdit (po vodě)’. Řecké ποταμός ‘řeka’ je spojováno s ř. ποτάομαι ‘proudit, téci’ a se stind. pātáyati ‘tryskat, proudit’ (Frisk 2: 521 a 585).
31
3 Slunce a sluneční soustava 3.1 Vznik a vývoj sluneční soustavy Planetárním systémem hvězdy, kterou nazýváme Slunce, je sluneční soustava. Podle vědců vznikla před 4,6 miliardami let nahromaděním mezihvězdného prachu a plynů, které tvořily sluneční mlhovinu. Způsob, jak vznikla sluneční soustava a všechna její tělesa, je hlavním problémem vědy zvané kosmogonie. (VAS 1996: 201) Celá soustava se rozkládá ve vzdálenosti asi 2 světelných let a drží pohromadě díky gravitační síle Slunce. Představuje nejbližší okolí naší planety Země. Je součástí Galaxie, kterou známe pod názvem Mléčná dráha. Tvoří ji 8 planet (v pořadí od Slunce – Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun), menší planetky, komety, meteoroidy aj. Jednotlivé planety obíhají kolem Slunce, a to po ekliptických drahách. 19
3.2 Vznik a vývoj Slunce Slunce se zřejmě zrodilo spolu se stovkami dalších hvězd v rovině naší Galaxie před 4,5 miliardami let, patrně po explozi blízké supernovy. Na základě současných modelů Slunce vědci vyvozují, že se stabilita slunečního záření udrží ještě 4 až 5 miliard let.20
21
19
URL: [cit. 2013-02-25].
20
URL: [cit. 2013-02-25].
32
3.3 Charakteristika Slunce Slunce je centrálním tělesem sluneční soustavy. Ovlivňuje všechna tělesa sluneční soustavy díky mohutné energii, jejíž je zdrojem. Jedná se o hvězdu, která je naší planetě nejblíže. Je zatím jedinou hvězdnou, jejíž povrch, tzn. nejspodnější vrstvu, jsme schopni pozorovat.22 Svým složením se nijak zvlášť neliší od složení jiných hvězd. Nejčastějšími prvky jsou vodík (70 %) a hélium (28 %). Z přeměny vodíku na těžší prvky vzniká energie, kterou Slunce vyzařuje do prostoru. (Jakeš 1982: 7-10) Jeho hmotnost je 328 900krát větší než Země. Průměr je 109krát větší než průměr Země (1 392 000 km). Spolu s ostatními hvězdami obíhá kolem středu Galaxie, jeden oběh vykoná asi za 200 miliónů let. Slunce také rotuje kolem své osy. (Hlad – Pavlousek 1984: 175) Podle fyzikálních vlastností se sluneční atmosféra rozděluje na tři vrstvy – na fotosféru, chromosféru a korónu. Fotosféra je silná vnější vrstva slunečního povrchu. Pochází z ní až 98 % viditelného světla. (Švanda 2012: 24) Nejvýznačnějšími útvary ve fotosféře jsou sluneční skvrny, jejichž počet se periodicky mění. Jedná se o místa s nižší teplotou
než
okolí.
Díky
tomuto
kontrastu
se
nám
jeví
jako
tmavá.
(Hlad – Pavlousek 1984: 178) Nad fotosférou je chromosféra. Jde o oblast, jejímž nejpozoruhodnějším útvarem jsou protuberance. Jsou to obrovská oblaka, která mohou dosahovat až do vzdálenosti 1,5 milionu km od povrchu Slunce. Jsou pozorovatelné na okraji slunečního disku při úplném slunečním zatmění. (Hlad – Pavlousek 1984: 181) V blízkosti slunečních skvrn vznikají sluneční erupce, které ovlivňují vesmírné počasí v blízkosti Země. Mohou přerušit rádiové vysílání nebo přispět k větší intenzitě polárních září.
Lidé na Zemi jsou chráněni před jejich negativními účinky
magnetickým polem Země. Největší složkou sluneční atmosféry je koróna, rozsáhlý oblak velmi řídkého plynu, který postupně přechází do meziplanetárního plynu. Ze Země je pozorovatelná jen v období úplných slunečních zatmění. (Hlad – Pavlousek 1984: 181-183)
21
Vznik Slunce a jeho vývoj, převzato z: URL: [cit. 2013-07-30].
22
URL: [cit. 2013-02-25].
33
23
3.4 Slunce podle bájí a mýtů Již dávní předkové si uvědomovali, že je Slunce pro existenci lidské civilizace velmi důležitým tělesem. Ve všech kulturách bylo chápáno jako kosmická moc dávající světlo, spojená s ohněm, uznávaná za Boha nebo zvláště později za vnější jev nadpozemské moci. Proto hraje v mytologiích významnou roli. Často se objevují podobné motivy. Hrdinové, jenž jsou se Sluncem spojeni, musí často bojovat proti temnotě. Kult Slunce byl živý ve všech zemích. Předmětem uctívání byl v egyptském náboženství, kde bylo Slunce jmenováno bohem Ra. V Babylonii byl známý
bůh
Slunce Samas, v Persii bůh Slunce Mithra. Indové uznávali Slunce jako představitele existence, ducha, nesmrtelnosti, moci apod. Solární kult je známý také v Mexiku, Peru, podléhali mu i Izraelité. Do Říma se kult Slunce dostal z východu z perského náboženství uctívajícího boha Mithru. (Švanda 2012: 15) Symbolem Slunce se stalo kolo. Někteří sluneční bohové jsou zobrazováni s paprsky (loukotěmi kola), které jim vycházejí od hlav. Např. Apollon a Mithra bývají zobrazováni se svatozářemi, Šiva má kolem hlavy světelný kruh z plamenů.
23
Šíření energie ve Slunci, převzato z: URL: [cit. 2013-07-30].
34
Se symbolem Slunce bývá spojována zlatá barva, která je symbolem věčnosti a neúplatnosti. (Bartlettová 2009: 36) Řecký bůh Slunce Hélios byl zobrazován jako zářivý bůh se zlatými vlasy a korunou, kterou tvořily jasné paprsky. (Zamarovský 1996: 164) Héliovo sídlo se nacházelo na ostrově Rhodu. Zde byl také nejvíce rozšířen jeho kult. K uctění svého boha postavili obyvatelé Rhodu známý Rhodský kolos – vysokou kovovou sochu. Jméno boha Helia nám dodnes připomínají některé odborné názvy, např. heliosféra 24, heliofyzika25 aj. Hélia částečně nahradil jiný bůh Slunce, Apollon, který byl v antickém Řecku jedním z nejdůležitějších bohů Olympu. Vedle funkce slunečního boha byl také bohem rozumu a logiky. Měl schopnost předvídat budoucnost, byl dobrým léčitelem a hudebníkem. (Švanda 2012: 16) Ve védách, nejstarších indických písemných dokladech, najdeme modlitbu, jež vzdává hold vycházejícímu Slunci, Súrjovi. Súrja je zobrazován jako červený muž se třema očima a čtyřma rukama. (Švanda 2012: 18-19). Kult Slunce byl rozšířen také mezi neárijskými obyvateli Indie, mezi Drávidy a Kolarii, kteří uctívali boha Slunce Paramešvaru. Považovali ho za stvořitele všeho, proto ho vzývali zejména při neúrodě a nemoci. (Kleczek 2011: 15)
Představy severních Germánů se liší od představ Germánů západních. K severním patřil např. Islanďan Snorri, který líčil vznik světa v poměrně mladém díle Gylfiho oblouzení. Dle něj stvořil bůh Ódin vesmírná tělesa, především Měsíc a Slunce, z ohnivých oharků. Stanovil jim také nebeské dráhy a určil, která tělesa budou patřit dni a která noci. (Vlčková 1999: 151) Julius Caesar ve svých Zápiscích o válce galské uvádí Slunce a Měsíc jako jediná
germánská
božstva.
Se
Sluncem
bývá
ztotožňován
nebo
spojován
v příbuzenském vztahu oheň. (Vlčková 1999: 206-207)
24
Prostor, který obklopuje sluneční soustavu a chrání ji před nepříznivým mezihvězdným prostředím. Ovlivňuje intenzitu kosmického záření, které proniká dovnitř. Na naší planetě ovlivňuje oblačnost. (Kleczek 2011: 59)
25
Fyzika Slunce (Kleczek 2011: 59)
35
Ve výbavách keltských hrobů, ale také na sídlištích, se ve 2. pol. 2. tisíciletí př. n. l. objevují předměty, jež jsou spojovány se Sluncem a jeho kultem. Patří mezi ně sluníčka, ptáčkové, kříž v kruhu aj. Sluneční bůh Lugh byl uctíván zejména Kelty žijícími ve střední Evropě. Slunečním číslem je číslo 3. Často můžeme vidět, že se oko, které je považováno za sluneční, vpisuje do trojúhelníku. Pokud má ruka jen 3 prsty, pak je považována za sluneční. Bohové byli znázorňováni se třemi rohy. Slunečními zvířaty jsou ptáci, především dravci jako orel, sup nebo sokol, dále kohout, který zdraví sluneční kotouč. (Lengyel 2010: 40-41)
Slované už od dávných dob uctívali Slunce jako symbol dárce života. Světelným praotcem bohů, který sídlil ve slovanském panteonu, byl Svarog. Patřil k nejstarším bohům a byl společný všem Slovanům. Jako nebeský kovář, který vykoval slunce a vsadil je na oblohu, bývá srovnáván s Hefaistem, ale také s Telavelem, který se objevuje v baltské mytologii. Názor na etymologii tohoto jména není jednotný. Machek uvádí, že by tento název mohl vzniknout i od íránského xvar (kde se x čte jako ch) ve významu ʻslunce, záře, světlo nebesʼ nebo xvarnah ve významu ʻjas štěstíʼ. Dalším možným předpokladem je sanskrtské svar ve významu ʻjas, nebe, světlo, slunceʼ nebo svarga jako ʻnebeʼ. (Pitro – Vokáč 2002: 19-21) Představitelem mladší generace bohů a přímým potomkem boha Svaroga byl bůh Slunce Svarožič, který byl známý ve všech slovanských větvích. Svarožič je obecně považován za potomka boha nebes Svaroga. Zde se sufixem -ic doplňuje otcovské jméno, hovoří se o tzv. patronymiku. Může se však jednat i o deminutivum od výrazu Svarog. Označuje se také jako Dažbog, tedy ten který je dárcem a zprostředkovatelem základních životních podmínek. Podle etymologie tvoří jméno Dažbog imperativní forma slovesa „dát“ (daždь – dej) a substantivum bogъ ve významu ʻdárce bohatství, štěstíʼ. Existují ale i jiné varianty. Spojitost s ohněm naznačují indoevropský kořen dagnebo staroindické dáh-, jejichž význam je ʻpálitʼ. (Pitro – Vokáč 2002: 21-27)
36
3.5 Vliv Slunce na Zemi a člověka Slunce vytváří množství podmínek, jež život na Zemi umožňují. Kdyby Slunce nevyšlo, nebylo by světlo ani den. Voda by se proměnila v led. Atmosféra by zkapalněla a ztuhla v kyslíkový a dusíkový led. Teplota Země by se prudce snížila. Život v biosféře by zahynul, neboť by nebyla ani voda, ani sluneční záření. Bez gravitace mezi Sluncem a Zemí by Země volně plynula v kosmickém prostoru. (Kleczek 2011: 98) Jestliže se dostane Měsíc mezi Zemi a Slunce, dochází k zatmění Slunce, neboť Měsíc brání, aby sluneční paprsky dopadly na Zemi. Úplné zatmění Slunce, které trvá poměrně krátce (zhruba 7 minut), nastává, pokud je Slunce zakryto Měsícem úplně. V České republice se objevilo v roce 1910 a 1999, další úplné zatmění Slunce nastane v roce 2135. Pokud je Slunce zakryto Měsícem jen částečně, nastává zatmění částečné. Lze vidět také tzv. prstencové zatmění, to nastává, když je Měsíc příliš vzdálen od Země a jeho plný stín na Zemi nedosáhne. Viditelné jsou pouze okraje Slunce, které se jeví jako zářící prsten. Je to způsobeno tím, že Měsíc obíhá kolem Země po ekliptické dráze. Mění se tedy jeho vzdálenost. (Špelda 2008: 24)
37
26
Vedle povýšení Slunce na boha a mýtů o jeho moci (viz výše) Slunce sloužilo také jako inspirační zdroj umění. Známé je např. Buonarrotiho Stvoření Slunce a Měsíce v Sixtinské kapli. Slunce a jeho zářivá žlutá barva je typická pro díla Vincenta van Gogha. V Evropě jsou proslulé sochy Apollona, boha Slunce. Nejen v malířství a sochařství, ale i v poezii je častý sluneční motiv. Z českých básníků opěvuje Slunce např. Jan Neruda v Písních kosmických, Karel Toman ve sbírce Sluneční hodiny, v níž se nachází báseň Mladému Slunci, ve známé sbírce Kniha lesů, vod a strání Stanislava Kostky Neumanna je báseň Na podzimním Slunci. Sluneční motivy se objevují i v tanci, je známé, že francouzský král Ludvík XIV. vystupoval v baletu v kostýmu Slunce. I hudba a architektura se zapojily do uctívání kultu Slunce. Na poctu slunečnímu tělesu se stavěly chrámy, pyramidy, jež se v malé míře zachovaly dodnes. V současnosti jsou známé spíše sluneční observatoře, které plní funkci nejmodernějších „slunečních chrámů“, jejichž architektura je nejen estetická, ale i funkční. (Kleczek 2011: 19-22)
26
Zatmění Slunce, převzato z: URL: [cit. 2013-07-30].
38
3.6 Jazyková část Název pro slunce se ve většině indoevropských jazyků pojí s teplem a světlem, které toto těleso vyzařuje. To je patrné i z indoevropského kořene, který se v různých variantách v těchto jazycích vyskytuje. Výchozí rekonstrukce řadí slovo buď mezi heteroklitické l/n-kmeny (ie. *seH2-ul-) nebo předpokládá, že l je součástí indoevropského kořene a n přistupuje v nepřímých pádech (ie. *s~el-).
ie. *seH2-ul- ‘slunce, svítit’, *s~el- ‘pálit’ Od indoevropského kořene jsou odvozeny názvy slunce jako svítícího tělesa, např. stind. súvar ‘slunce, světlo; nebe’, alb. hül ‘hvězda’, s významem ‘slunce’ jsou i slova v germánských jazycích - dán. sol (Nielsen 366), angl. sun (Klein 1542), něm. Sonne (Kluge 717) – a v jazycích baltských – lit. sáulė (Fraenkel 765n), lot. saule (Karulis 2: 160-161). Patří sem také lat. sōl ‘slunce’ a z latiny přejaté it. sole tv. (Battisti-Alessio 5: 3532) a názvy pro slunce ve všech slovanských jazycích, např. ve stsl. slъnьce (ESJS 14: 844-845), sch. sμnce (Skok 3: 361), č. slunce (Machek 1968: 558), p. słońce (Boryś 2005: 558-559), r. sólnce (Vasmer 2: 415). S jiným významem je stir. sūil ‘oko’. Další příbuzná slova od téhož kořene v. Pokorny 881. ie. *“hrēi- < *“her- ‘zářit, třpytit se’ Od tohoto indoevropského kořene je ir. grian ‘slunce’, které vychází z významu ‘svítit, zářit’. Od téhož kořene je např. stsl. zьrěti ‘vidět, hledět’, zrakъ, zьrcalo nebo č. záře (Pokorny 442). O subst. slunce v indoevropských jazycích i o dalších nostratických souvislostech podrobně v. Blažek 2005: 31-33.
39
4 Měsíc 4.1 Vznik a vývoj Měsíce Podle dnes již uznávané hypotézy vznikl Měsíc před 4,5 miliardami let srážkou Země s planetárním tělesem, které mělo přibližně takové rozměry, jaké má dnes Mars. Tuto moderní teorii předložili v roce 1975 William K. Hartmann a Donald R. Davis z Ústavu planetárních věd. Poté hypotézu publikovali v odborném časopise Icarus. Planeta, s níž se Země srazila, je nazývána jako Theia. Ta se odpařila a různě velké úlomky obou těles pak kolem Země vytvořily prstenec. Z toho se později zformoval Měsíc. (Jiránek 2012: 21) Podle mnoha výzkumů byla Země v okamžiku srážky stará zhruba 62 milionů let. Úlomky, z nichž se později vytvořil Měsíc, obíhaly kolem Země. Země se postupně začala vzdalovat vlivem gravitačního působení obou těles. Otáčení Země se začalo zpomalovat s oddalujícím se Měsícem. Jen několik tisíc let a pouze polovina úlomků, jež vznikly při kolizi, stačilo Měsíci k jeho vzniku. Je možné, že mohlo dojít k několika velkým srážkám, ne pouze k jediné, jak se prozatím uvádí. (Jiránek 2012: 21-23) Výchozím materiálem pro vznik Měsíce byly vrchní vrstvy obou těles, jež do sebe narazila. Povrch Měsíce, který tvořil v počátečních fázích obrovský oceán magmatu, ztuhl asi před 4,4 miliardami let a vytvořil tenkou slupku s nízkou teplotou.27
4.2 Charakteristika Měsíce Měsíc je těleso nepravidelného kulovitého tvaru, jeho tvar je ještě nepravidelnější než tvar Země. Je to pátý největší satelit sluneční soustavy. Je jediným přirozeným satelitem Země a jeho nejbližším vesmírným tělesem. Po téměř kruhové dráze oběhne kolem Země za dobu jednoho kalendářního měsíce. Zemská gravitace způsobuje, že se kolem své osy otočí také za jeden měsíc. Oběh Měsíce kolem Země je nepatrně delší než otočka kolem jeho osy. Pozemský den se tak prodlužuje o 1,5 milisekundy za 100 let. Dalším následkem je vzdalování Měsíce od Země o 3,8 cm za rok. (Hlad – Pavlousek 1984: 109) Nemá své magnetické pole, je však dokázáno, že dříve ho měl. (Jiránek 2012: 27)
27
URL: [cit. 2013-02-23].
40
Stavba Měsíce je podobná jako u Země, u Měsíce také rozlišujeme kůru, plášť a jádro. Kůra je na straně přivrácené k Zemi tenčí. Měsíc tvoří hlavně lehčí horniny, v oblasti hor světlejší anortozity, v mořích tmavší čediče. (Jiránek 2012: 26) Povrch Měsíce je pokryt horninou zvanou regolit. Je to šedá prachová vrstva, která vznikla rozmělněním měsíčního povrchu po dopadu meteoritů. Horniny měsíčního povrchu jsou starší než horniny na Zemi. (Hlad – Pavlousek 1984: 112) Pod kůrou se ukrývá měsíční plášť. Je tvořen horninou, zvanou eklogit. (Jiránek 2012: 26) Předpokládá se, že materiál pláště je ve spodních vrstvách částečně roztaven. Měsíční plášť neobsahuje vodu.28 Pod pláštěm je uloženo kovové jádro. Podle nejnovějších studií NASA vyplývá, že je složeno hlavně ze železa. (Jiránek 2012: 26) Na měsíčním povrchu rozlišují vědci rozmanité útvary – roviny, krátery, hory a brázdy. Polovinu povrchu Měsíce zaujímají roviny, které se dále dělí na moře, bažiny, jezera a zálivy. Moře jsou koncentrována na přivrácené straně k Zemi a zaujímají téměř 50 % plochy. (Jiránek 2012: 28) Nejviditelnějšími útvary na Měsíci jsou obrovské trhliny, tzv. brázdy, nejtypičtějšími útvary Měsíce jsou krátery, které vznikly dopadem nějakého vesmírného tělesa, např. planetky či komety. (Jiránek 2012: 31-36) Už Pythagoras se zabýval podobami Měsíce a správně uváděl, že je Měsíc koule svítící slunečním světlem. Dále říkal, že jeho různé podoby jsou způsobeny změnami trojúhelníku, který tvoří Slunce, Země a Měsíc. Světelné změny Měsíce, tedy jeho podoby a fáze, patří mezi nejnápadnější úkazy, kterými se odlišuje od ostatních nebeských těles. (OtSN 17: 148-149) Střídání měsíčních fází vzniká v důsledku oběhu Měsíce kolem naší planety. Tento cyklus začíná novem, to je fáze, kdy se Měsíc nachází mezi Zemí a Sluncem, tudíž není vidět. Následuje tzv. dorůstající Měsíc, kdy se srpek neustále zvětšuje (má tvar písmene D). Zvětšuje se i osvícená část měsíčního povrchu. Po 14 dnech od
28
URL: [cit. 2013-02-23].
41
novu nastává úplněk. Osvětlená část se poté zmenšuje, říkáme, že Měsíc couvá (má tvar písmene C).29 V každém měsíci nastává jeden úplněk, tzn., že v každém roce je jich 12. Tento měsíční cyklus fází se nazývá synodický měsíc (lunace). Jedná se o dobu mezi dvěma stejnými fázemi Měsíce: úplněk – poslední čtvrtina – nov – první čtvrtina – úplněk. Tento měsíční cyklus fází má periodu 29 dní, 12 hodin a 44 minut. (OtSN 17: 147)
30
4.3 Měsíc podle bájí a mýtů Lidé ve starověku věřili, že Měsíc má vliv na cykly spojené s narozením, životem a smrtí. Domnívali se, že má spojitost i s úrodností půdy a se stanovením doby pro
sklizeň.
V této
souvislosti
bylo
s
Měsícem
spojováno
mnoho bohyň.
(Bartlettová 2009: 37) Jednou z měsíčních bohyň uctívanou Řeky byla Diana, která je známá také jako Artemis. Diana s Měsícem je v protikladu se Sluncem řízeným jejím bratrem
29
URL: [cit. 2013-02-23].
30
Detailní zobrazení měsíčních fází, převzato z: URL: [cit. 2013-07-30].
42
Apollónem. Je známá i jako ochránkyně nevinnosti, mladých dívek a zvířat a také jako zkušená léčitelka. (Reid 2002: 24-25) Další bohyní Měsíce je Seléné, sestra boha Slunce Hélia. Podle této bohyně vznikl název pro vědeckou nauku o Měsíci, jíž je selenologie. (Reid 2002: 25-26) Bohyní úplňku byla Démétér. Jejím římským protějškem byla bohyně Ceres. Obě jsou často zobrazovány s obilným klasem, neboť byly také bohyněmi úrody a symbolem sklizně. (Reid 2002: 26-27) Jinou řeckou měsíční bohyní je Hekaté. Řekové v ní spatřovali moudrou bytost ubývajícího Měsíce. Je uctívána také jako znalkyně černé magie, jako ochránkyně hrobů a míst setkání temných sil. (Reid 2002: 27) Mužským protějškem těchto bohyň je hinduistický bůh Měsíce Čandra (Čandramas čili Sóma). Je znázorňován, jak jezdí po obloze na stříbrném voze, který je tažen deseti koňmi. (Zbavitel 1997: 217-219) Germáni počítali čas na noci. V jednom z mýtů je proto Měsíc sjednocen s personifikovanou Nocí. Velký význam přisuzovali Germáni střídání měsíčních fází. Věřili, že na konkrétní měsíční fázi závisí zdar nebo nezdar jejich osudu, cesty, obchodu či vedení války. (Vlčková 1999: 151) Podle Keltů byl Měsíc posvátný, byli si vědomi jeho působení na Zemi a člověka. Působení přílivu a odlivu mu přineslo označení „Pán vody“. Ještě před astronomickým časem solárního cyklu tak vznikl na základě pozorování Měsíce čas lunárního kalendáře. (Lengyel 2010: 34-38) O slovanském bohu Měsíce Chors se dochovaly pouze kusé informace, je obtížné stanovit jeho skutečnou funkci. Předpokládá se, že se jednalo buď o solární božstvo, nebo boha Měsíce. Usuzuje se tak z časté dvojice, již tvořili Dažbog, bůh Slunce, a Chors. Není také zcela jasné, zda se jedná o slovo slovanského nebo neslovanského původu. Pro slovanský původ svědčí praslovanský tvar krsъ ve významu ʻzubožený, zchátralýʼ, což by patrně souviselo s ubývajícím Měsícem. Uvažuje se také o spojitosti mezi názvem pro božstvo a některými slovanskými toponymy, jako je např. srbské Chrs, Chrsovik nebo staročeské Chorúš. (Pitro – Vokáč 2002: 63-66) 43
Pro neslovanský základ by svědčilo íránské xor, xores, xoršid ve významu ʻzářící slunceʼ. Tato druhá hypotéza by znamenala, že se jednalo o solární božstvo cizího etnika, např. íránského či tureckého, které se nacházelo na ruském území. Po celé věky je Měsíc součástí lidových tradic, mýtů a pověr všech civilizací. Mnohé z pověr přežívají dodnes. Nejvíce pověr se váže k novoluní: nedoporučuje se ukazovat prstem na nový Měsíc, protože to prý přinášelo smůlu po celý příští kalendářní měsíc. Odraz nového Měsíce v zrcadle měl přinášet smůlu a neštěstí. Nový Měsíc znamenal pro lidi také štěstí. Např. otáčení stříbrné mince v kapse při pohledu na nový Měsíc přinášelo bohatství. Pověsti se vázaly i k pohybu nebeských těles. S měsíčními fázemi se spojovalo zejména početí a narození dětí. Protože maliny patří mezi ty rostliny, kterým vládne Měsíc, doporučovaly porodní báby nastávajícím matkám pít čaj z listů maliníku, který tlumí bolest při porodu. Účinek čaje je skutečně prokázaný, souvislost maliníku s Měsícem už méně. (Reid 2002: 112-113)
4.4 Vliv Měsíce na Zemi a člověka Mezi Zemí a Měsícem je poměrně malá vzdálenost, jež umocňuje vzájemné působení jejich gravitačních sil. V zemské hydrosféře pak vyvolávají rytmický příliv a odliv, tzv. slapové jevy. (Jiránek 2012: 19) Při novu a úplňku se nachází Slunce, Země a Měsíc v jedné přímce. Tehdy je příliv obzvlášť vysoký. 31
32
31
URL: [cit. 2013-02-23].
32
Vliv Měsíce na vodu na Zemi, převzato z: URL: [cit. 2013-07-30].
44
Měsíc má díky přitažlivosti vliv i na zemětřesení. Byla prokázána také spojitost mezi lunárními fázemi a počasím. Příchod deště hlásí např. tzv. lunární halo, kdy se kolem Měsíce objevuje světelný prstenec. Neustále se měnící rytmus Měsíce ovlivňuje nálady, emoce, chování a jednání lidí. V období úplňku se zvyšuje napětí, vzrůstá agresivita, kriminalita. Úplněk působí negativně i na zdraví, lékaři vypozorovali výkyvy krevního tlaku. Dominantní je názor, že přibývající Měsíc má posilující efekt, kdežto Měsíc ubývající má účinky potlačující a oslabující. (Reid 2002: 96-97) Dostanou-li se Slunce, Země a Měsíc do stejné přímky, nastává zatmění, a to buď Slunce, nebo Měsíce. O zatmění Měsíce se jedná tehdy, je-li Země mezi Sluncem a Měsícem. (Hlad – Pavlousek 1984, 110) Měsíc vstupuje do stínu Země a mohou nastat tři varianty zatmění – polostínové, částečné a úplné. Polostínové zatmění je velmi těžko pozorovatelné, neboť při něm Měsíc prochází jen polostínem Země. Částečné zatmění nastává, pokud prochází stínem jen část Měsíce. Při úplném zatmění celý Měsíc vstoupí do stínu planety Země. Toto zatmění může nastat jedině za úplňku. K zatmění Měsíce však nedochází při každém úplňku. Příčinou je oběžná dráha Měsíce, která se neustále mění. 33 Zatmění Měsíce je viditelné z celé poloviny zemského povrchu. (Špelda 2008: 25).
33
URL: [cit. 2013-02-23].
45
34
Zatmění se kdysi považovalo za předzvěst jakékoliv zkázy, např. smrt vládce, války, zničení úrody apod. Dnes existují domněnky, že zatmění způsobuje neblahé změny, problémy, krizi. (Reid 2002: 18)
4.5 Jazyková část Velká část názvů měsíce, nebeského tělesa a odtud i časové jednotky, souvisí v indoevropských jazycích, které jsem zvolila, se schopností Měsíce měřit čas. Další skupina názvů je odvozena od měsíčního světla, záření. Ojedinělý je polský název, který motivačně souvisí s mytologií.
ie. *meH1 üs- ‘měsíc’ < *meH1- ‘měřit’ S tímto indoevropským kořenem, který sémanticky vychází z měření času, souvisejí četné názvy měsíce v indoevropských jazycích, např. stind. más, arm. amis (Martirosyan 2010: 47n), lat. mēnsis (W-H 2: 71n), dán. maan (Nielsen 255), angl. moon (Klein 1001), něm. Mond (Kluge 485-486), alb. muaj (Orel 1998: 276), 34
Zatmění Měsíce, převzato z: URL: [cit. 2013-07-30].
46
lit. mhnuo
(Fraenkel
438),
lot.
mēness
(Karulys
1:
582),
stsl.
měsęcь
(ESJS 8: 468-469), sch. mjÐsec (Skok 2: 437), r. mésjac (Vasmer 2: 125), č. měsíc (Machek
1968:
360).
Další
názvy
od
tohoto
indoevropského
kořene
v. Pokorny 731-732. Sémanticky blízké je snad také ir. ēsca, které je spojováno s lat. īdūs ‘střed kalendářního měsíce, v římském kalendáři den, který měsíc dělil na dvě části’ (Blažek 2005: 36).
ie. *louksnā ‘měsíc’ < ie. *leuk- ‘zářit’ Od tohoto indoevropského kořene jsou odvozeny názvy měsíce v arm. lusin, lat. lūna (W-H 1: 833), it. luna (z lat., Battisti-Alessio 3: 2284), ir. lúan (Buck 1949: 54-55), stsl. luna (ESJS 7: 444) sch. lúna (Skok 2: 330-331), č. luna (Machek 1968: 344), p. luna, łuna (Boryś 2005: 304-305), r. luná (Vasmer 2: 69) aj., viz Pokorny 687-690.
P.
księżyc
‘měsíc’
je
přejetí
z germ.
kuningaz
‘vůdce,
pán rodu’
(< ie. *gen- ‘rodit, rod’, Pokorny 375). Polský název měsíce souvisí s mýtem, podle kterého je Měsíc pánem démonů (Moszyński 1929: II, 1, 458n).
47
Závěr Ve své práci jsem se nejprve věnovala nejen historii vesmíru, ale také historii a charakteristice zmíněných vesmírných těles i jejich vzájemnému ovlivňování. Je zřejmé, že při hledání odpovědí na otázky po původu a smyslu lidské existence sehrála značnou roli fantazie. Tam, kde se objevovaly záhadné úkazy, dosadil člověk bájné bytosti. Pro zajištění ochrany a štěstí se snažil si tyto bytosti naklonit, proto je začal uctívat. Vznikl nespočet mýtů, jejichž stručný obsah je také součástí této práce. V ní jsem ve shromážděném jazykovém materiálu hledala odpověď na otázku, co motivovalo naše dávné předky k pojmenování Země a jejích částí, vody a jejích přirozených zdrojů, nebe, Slunce a Měsíce. Ve
vybraných
indoevropských
jazycích
se
pojmenování
svět
pojí
např. s představami o vztahu světa, Země k jiným vesmírným tělesům. Svědčí o tom např. baltské názvy – lit. pãsaulis, lot. pasaule ‘svět’, které vzešly z ie. *seH2-ul-, *sūl‘slunce’. Podobně stsl. světъ, č. svět aj. mají význam, který navazuje na ‘světlo’. V tomto případě dochází k sémantickému posunu z ‘světlo’ na ‘svět, světlé místo ozářené sluncem’. Nejčastěji je však pojmenování pro svět, Zemi
motivováno nejrůznějšími
představami o poloze Země. Představa o světě ležícím hluboko pod nebem je typická např. pro ir. domun, domhan ‘svět’ (< ie. *dheu-b-, *dheu-p-). Pojmenování planety Země je představou pevniny (např. dán. jord
v indoevropských jazycích motivováno
z ie. *er-, *ert- ‘země, pevnina’) nebo suchého
pozemku, který vzniká vysoušením, schnutím (např. z ie. *ters- ‘sušit, vysoušet, schnout’ vzniklo lat. terra ‘země, půda’, z něhož bylo přejato it. terra tv.). Představa něčeho dole, při zemi je patrná i u termínu půda. Csl. podъ ‘spodek, půda, země; podlaha’, to vzniklo složitějším vývojem od ie. *ped- ‘pohybovat se při, k zemi’. Tento indoevropský kořen souvisí s *p¸d-, *pjd- ‘noha’. Tvary příbuzné s pojmenováním nohy a její spodní části se vyskytují i jinde, např. z ie. *s~ol-, *sul‘chodidlo; základ’ vzniklo lat. solum ‘spodek, půda, země, podlaha’. Pojmenování pro půdu je v jiných ie. jazycích motivováno také názvem písku, tedy konkrétního 48
materiálu, příkladem je dán. grund
‘půda, pozemek, základ’, které vzniklo
z ie. *ghrü-tú-, *ghren-tú- ‘písčitá půda’. Výraz vesmír úzce souvisí s jiným výrazem pro svět, s *mirъ, kde sémantický vývoj probíhá od psl. *mirъ ‘mír, pokoj’ k r. mir ‘svět’, ‘občina, společenství lidí žijících v míru’. Ze stsl. spojení vьsь mirъ ‘svět, vesmír’ patrně vzniklo české slovo vesmír s významem ‘celý svět’ i s prostorem, který Zemi obklopuje. Představa o tom, že nebe naši planetu pokrývá, hrála důležitou roli při utváření lexémů s významem ‘nebe’. Většina indoevropských názvů pro nebe je tedy spojena s obložením, krytím (např. s ie. kořenem *nebhos- ‘obloha, oblak, mrak; mlha’ souvisí ir. neamh, stsl. csl. nebo ‘nebe’). Podobně jako u svět jsou i u nebe některé jeho názvy ovlivněny představou světla, jasu, záření, např. lat. caelum ‘nebe, nebeská klenba’, které vzniklo z ie. *kāid- ‘jasný, zářící’. Při zkoumání ie. kořenů v názvech vody je patrné, že si její význam člověk uvědomoval už dávno. Všechny kořeny jsou motivovány vodou a způsobem jejího pohybu, tj. tečením, obtékáním (k ie. kořenu *ak~ā- ‘voda, tok, proud’ patří např. lat. aqua ‘voda, vodstvo’). S vodním živlem souvisí výrazy – ostrov, voda, moře a řeka. Lexém ostrov není v indoevropských jazycích zcela jednotný, většinou je však jeho název spojen s vodou a jejím pohybem, případně slovy, které sémanticky souvisejí s činností ve vodě. Příkladem jsou názvy pro ostrov ve slovanských jazycích – stsl. *ostrovъ, sch. ΰstrvo, č. ostrov, vše ‘země obklopená vodou’, které vznikly z ie. *sreu- ‘téci’. Pojmenování moře se pojí s rozsáhlou vodní plochou, kterou tvoří také stojatá voda různého typu (moře, jezera), přičemž specifikace ve významu ‘moře’ pochází z pozdějšího období. Příkladem může být stsl. morje ‘moře’, sch. màre ‘voda z moře’, r. móre ‘jezero’. Jiná je motivace u stsl. slanъ ‘mořská voda’ nebo ř. (homér.) háls ‘moře’, ‘sůl’, kde pojem vychází ze slanosti mořské vody. Také poslední sledovaný výraz této části, kterým je řeka, je v jazycích, které jsem sledovala, spojen s proudem vody a také se slovesy příznačnými pro tento vodní 49
živel (téci, plynout, valit se, proudit). Dokladem je např. lat. flūmen, fluvius ‘řeka’, které bylo utvořeno od slovesa fluere ‘téci’, z tohoto tvaru vzniklo také it. fiume ‘řeka’. Lexémy označující Slunce se většinou pojí se světlem a také teplem, které toto nebeské těleso vyzařuje. je to patrné z angl. sun či něm. Sonne ‘slunce’ z ie. *seH2-ul‘slunce, svítit’, *s~el- ‘pálit’. Poslední závěrečná část je věnována planetě Měsíc a jeho pojmenování. Měsíc je především nebeské těleso a také časový úsek, který je odvozen z jeho vlivu na Zemi. Proto v některých indoevropských jazycích souvisí pojmenování Měsíce s jeho schopností ovlivňovat měření času (např. lat. mēnsis, angl. moon vznikly na základě *meH1 üs- ‘měsíc’, které vzešlo z prvotního ie. *meH1- ‘měřit’), jiné jsou odvozeny od záření, měsíčního světla (z ie.*leuk- ‘zářit’ vzniklo nejprve ie. *louksnā ‘měsíc’, z tohoto tvaru poté např. lat. lūna nebo it. luna aj.). Závěrečné zkoumání pojmenování tohoto tělesa je doplněno o ojedinělou motivaci; jde o polský název księżyc ‘měsíc’, který souvisí s mytologií (název je převzat z germ. kuningaz ‘vůdce, pán rodu’).
Na základě prostudování etymologického původu jednotlivých pojmů jsem zjistila, že v některých jazycích je pro výrazy svět, nebe, slunce a měsíc společná motivace zdůrazňující světlo, záření. Vodou a jejím pohybem jsou pak motivovány výrazy ostrov, voda, moře a řeka. U výrazů země a půda také můžeme vidět, že jsou si blízké. Jsou motivovány představou, že je to něco, co je ve vztahu k nebi dole, na či při zemi. Svou motivací se liší pouze csl. *mirъ a č. vesmír. Tato slova jsou spjata s představou míru a pokoje, kterou si pro tuto Zemi určitě všichni přejeme. Práce mi pomohla hlouběji porozumět významu nebeských těles, jež jsou s naším každodenním životem spjaty. Chápání těchto těles je v jazycích mnohotvárné, váže se na ně celá škála významů. Je to způsobeno zejména variantními podmínkami společenství, v němž lidé žijí, dále různými náboženstvími a kulturními tradicemi a zvyklostmi. Vzniká celá škála nejrozmanitějších slov a významů, což dokazuje krásu a bohatství jazyka. 50
Tato diplomová práce může být základem k dalšímu a jistě i podrobnějšímu zkoumání, např. doplněním jiných planet sluneční soustavy či hvězd nebo rozšířením zkoumání na další indoevropské i neindoevropské jazyky. Toto téma je tedy možné dále prohlubovat a rozšiřovat.
51
Zkratky Zkratky jazyků ags.
anglosaský
alb.
albánský
angl.
anglický
arm.
arménský
av.
avestský
b.
bulharský
br.
běloruský
bret.
bretonský
č.
český
dán.
dánský
dl.
dolnolužický
germ.
germánský
gót.
gótský
het.
hetitský
hl.
hornolužický
holand.
holandský
homér.
homérský
ie.
indoevropský
ir.
irský
it.
italský
kymer.
kymerský
lat.
latinský
lit.
litevský
lot.
lotyšský
luž.
lužický
mk.
makedonský
něm.
německý
p.
polský
per.
perský
pozdnělat.
pozdně latinský 52
prus.
pruský
psl.
praslovanský
r.
ruský
ř.
řecký
sch.
srbochorvatský
slk.
slovenský
sln.
slovinský
stangl.
staroanglický
stč.
staročeský
stfranc.
starofrancouzský
sthn.
starohornoněmecký
stind.
staroindický
stir.
staroirský
stp.
staropolský
stprus.
staropruský
střhn.
středohornoněmecký
stsas.
starosaský
stsev.
staroseverský
stsl.
staroslověnský
švéd.
švédský
toch.
tocharský
ukr.
ukrajinský
53
Ostatní zkratky aj.
a jiné
ak.
akuzativ
apod.
a podobně
arch.
archaický
atd.
a tak dále
dial.
dialektní, nářeční
gen.
genitiv
kap.
kapitola
km
kilometr
kniž.
knižní
l. c.
loco citato
lid.
lidový
lok.
lokál
mil.
milion
mld.
miliarda
n. l.
našeho letopočtu
např.
například
nom.
nominativ
pl.
plurál
pol.
polovina
popř.
popřípadě
př. n. l.
před naším letopočtem
s. v.
sub voce
s.
strana
sg.
singulár
stol.
století
subst.
substantivum
tj.
to je
tv.
téhož významu
tzn.
to znamená
tzv.
tak zvaný
v.
viz 54
*
předpokládaná prajazyková nebo původní podoba slovního základu
>
přešlo do tvaru
<
vzniklo z tvaru
55
Literatura Seznam citované literatury
A-Č:
Anglicko-český, česko-anglický. Olomouc: FIN, 2004. 64 s. ISBN 80-86002-79-9.
Bartlettová 2009:
BARTLETTOVÁ, Sarah. Mýty a báje od A do Z: Všechno, co chcete vědět o mytologii celého světa. Praha: Metafora, 2009. 400 s. ISBN 978-80-7359220-2.
Battisti – Alessio:
BATTISTI,
–
Carlo
ALESSIO,
Giovanni.
Dizionario etimologico italiano. Firenze: Barbèra, 1950-1957. Bern.:
BERNEKER, Erich: Slavisches etymologisches Wörterbuch.
1-2.
Heidelberg:
Carl Winter's
Universitätsbuchhandlung, 1908-1914. Bezlaj:
BEZLAJ, France: Etimološki slovar slovenskega jezika. Ljubljana: Slovenska akademija znanosti in umetnosti, 1976n.
Bjorvand – Lindemann:
BJORVAND, Harald – LINDEMANN, Fredrik Otto.
Våre
arveord.
Etymologisk
ordbok.
Oslo: Novus, 2000. 1142 s. Blažek 2005:
BLAŽEK,
Václav.
v indoevropských Filozofické
Astronomická jazycích.
fakulty
terminologie
In Sborník
brněnské
prací
univerzity
(Linguistica Brunensia) A 53. Brno: Masarykova univerzita,
2005.
s. 31-49,
ISBN 80-210-3705-9.
56
Boryś 2005:
BORYŚ, Wiesław: Słownik etymologiczny języka polskiego. Kraków: Wydawnictwo Literackie, 2005. 861 s. ISBN 8308036481.
Brückner:
BRÜCKNER, Aleksander. Słownik etymologiczny języka polskiego. Warszawa: Wiedza Powszechna, 1957.
Buck 1949:
BUCK, Carl Darling. A Dictionary of Selected Synonyms
in
the
Principal
Indo-European
Languages. Chicago, 1949. Coles 2007:
COLES, Peter. Kosmologie: Průvodce pro každého. Praha: Dokořán, 2007. 155 s. ISBN 978-80-7363161-1.
Č-R:
Velký česko-ruský slovník. Voznice: Leda 2005. 1407 s. ISBN 8073350483.
Č-Slk Slov:
Česko-slovenský slovník. Bratislava: Veda, 1979. 790 s.
De Mauro:
DE
MAURO,
–
Tullio
Garzanti etimologico:
MANCINI,
i
grandi
Marco. dizionari.
Milano: Garzanti linguistica, 2000. 2317 s. Du Cange:
DU CANGE, Charles Du Fresne. Glossarium mediæ et infimæ Latinitatis. 10 dílů. Niort: L. Favre, 18831887.
E-I:
DE
BHALDRAITHE,
Tomas.
English-Irish
dictionary. Dublin, 1959. 864 s. ESJS:
kol. Etymologický slovník jazyka staroslověnského. 1-14. Praha: Academia, 1989n.
57
Fraenkel:
FRAENKEL, Ernst. Litauisches etymologisches Wörterbuch.
Göttingen:
1-2.
Carl
Winter,
1962-1965. Frisk:
FRISK,
Hjalmar.
Wörterbuch.
Griechisches
1-3.
etymologisches
Heidelberg:
Carl
Winter
Universitätsverlag, 1954-1972. Gamkr. – Ivanov:
GAMKRELIDZE, Vjačeslav
Thomas
V.
–
V.
IVANOV,
Indojevropejskij
i indojevropejcy.
1-2.
Tbilisi:
jazyk
Izdatel’stvo
tbilisskogo universiteta, 1984. Gebauer 1894:
GEBAUER,
Historická
Jan:
mluvnice
jazyka
českého. 1. díl. Hláskosloví. Praha: Nákladem F. Tempského, 1894. 702 s. Gebauer 1970:
GEBAUER, Jan. Slovník staročeský. 1.-2. díl. Praha: Academia, 1970.
Georges:
GEORGES, Karl Ernst. Ausführliches lateinischdeutsches
Handwörterbuch.
1-2.
Hannover – Leipzig, 1913-1918. Grygar 1997:
GRYGAR,
Jiří.
Vesmír,
Současná kosmologie
(téměř)
jaký pro
je:
každého.
Praha: Mladá fronta, 1997. 217 s. ISBN 80-2040637-9. H-K:
HOLUB,
Josef
–
KOPEČNÝ,
František.
Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vydání. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952. 240 s.
Holub – Lyer:
HOLUB,
Josef
Stručný etymologický
–
LYER,
slovník
jazyka
Stanislav. českého.
Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. 58
Chapman 2003:
CHAPMAN,
Bohové
Allan.
na
nebesích:
Astronomie, náboženství a kultura od starověku až po renesanci. Praha: BB art, 2003. 277 s. ISBN 80-7341-044-3. Jakeš 1984:
JAKEŠ, Petr. Planeta Země. Praha: Mladá fronta, 1984. 413 s.
Jg:
JUNGMANN,
Slovník
Josef.
česko-německý.
2.-5. díl. Reprint. Praha: Academia, 1989-1990. Jiránek 2012:
JIRÁNEK,
Jiří.
Země
jako
vesmírný
terč:
Minulost a budoucnost srážek Země s vesmírnými tělesy. Praha: Euromedia Group, 2012. 408 s. ISBN 978-80-242-3585-1. Karulis:
KARULIS,
Latviešu
Konstantins.
etimoloģijas
vārdnīca. I, II. Riga: Avots, 1992. Kleczek 2011:
KLECZEK, Josip. Život se Sluncem a ve vesmíru: Nová věda – bioastronomie. Praha: Paseka, 2011. 289 s. ISBN 978-80-7432-075-0.
Klein:
KLEIN, Ernest. A Comprehensive Etymological Dictionary
of
the
English
Language.
1-2.
Amsterdam: Elsevier, 1966-1967. Kluge – Seebold:
KLUGE, Friedrich. Etymologisches Wörterbuch der Deutschen
Sprache.
22.
vyd.,
přepracoval
E. Seebold. Berlin: Walter de Gruyter, 2002. 1023 s. Kluge:
KLUGE, Friedrich. Etymologisches Wörterbuch der Deutschen
Sprache.
19. vydání,
zpracoval
W. Mitzka. Berlin: Walter de Gruyter, 1963. 917 s.
59
Kott:
KOTT, František Štěpán. Česko-německý slovník zvláště
grammaticko-fraseologický.
díl.
1.-5.
Praha: František Šimáček, 1878-1887. Koyré 2004:
KOYRÉ,
Alexandre.
Od
uzavřeného
světa
k nekonečnému vesmíru. Praha: Vyšehrad, 2004. 261 s. ISBN 80-7021-586-0. Kumprecht:
KUMPRECHT, Karel: Nový česko-německý slovník. Praha: Pražské nakladatelství Jiřího Poláčka, 1997. 315 s. ISBN 8090154409.
Kurürst:
KURÜRST, slovník:
Petr.
Dánsko-český,
Dansk-tjekkisk,
česko-dánský
tjekkisk-dansk
ordbog.
Praha: V ráji, 2000. 325 s. ISBN 80-85894-72-6. Lengyel 2010:
LENGYEL,
Lancelot.
Tajemství
Keltů.
Praha: Volvox Globator, 2010. 221 s. ISBN 978-807207-787-8. MacBain:
MACBAIN, Alexander. An Etymological Dictionary of the Gaelic language. Stirling: Eneas Mackay, 1911.
Machek 1957:
MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého
a
slovenského.
Praha: Nakladatelství
Československé akademie věd, 1957. 627 s. Machek 1968:
MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia, 1968. 866 s.
Martirosyan 2010:
MARTIROSYAN,
Hrach
K.
Etymological
Dictionary of the Armenian Inherited Lexicon. Leiden – Boston: Brill, 2010. ISBN 978-90-0417337-8.
60
Mayrhofer:
MAYRHOFER,
Kurzgefaßtes
Manfred.
etymologisches Wörterbuch des Altindischen. 1-4. Heidelberg: C. Winter, 1956-1980. MLP:
MIKLOSICH, Franc. Lexikon palaeoslovenicograeco-latinum:
emendatum
auctum.
Vindobonae: Braumueller, 1862-1865. 1171 s. Moszyński 1929:
MOSZYŃSKI, Kazimierz. Kultura ludowa Słowian. 1-2.
Kraków:
Polska
akademja
umiejętności.
1929-1939. Nielsen:
NIELSEN, Niels Åge. Dansk etymologisk ordbog. Kobenhavn: Gyldendal, 1982.
Nikuļceva:
NIKUĻCEVA,
Sandra.
Česko-lotyšský
slovník.
Voznice: Leda, 2006. 419 s. ISBN 80-7335-069-6. Oliva:
OLIVA,
Karel.
Polsko-český
slovník.
1443
s.
Voznice: Leda, 2012. ISBN 9788073352844. Orel 1998:
OREL,
Vladimir
E.
Albanian
Etymological
Dictionary. Leiden – Boston – Köln: Brill, 1998. 670 s. ISBN 90-04-11024-0. OtSN:
Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. 17.-27. díl. Praha: 1901-1908.
PGL:
A
patristic
Greek
lexicon.
Edited
by
G. W. H. Lampe. Oxford 1961. Piročkinas:
PIROČKINAS, Arnoldas. Čekų-Lietuvių, LietuviųČekų kalbų žodynas: Česko-litevský, litevsko-český slovník. Vilnius: Žodynas, 2004. 663 s. ISBN 9986465-67-2.
61
Pitro – Vokáč 2002:
PITRO, Martin – VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha: ISV nakladatelství, 2002. 206 s. ISBN 80-85866-91-9.
Pokorny:
POKORNY,
Julius.
Indogermanisches
etymologisches Wörterbuch. Bern: A. Francke, 1949-1969. Profantová – Profant 2004:
PROFANTOVÁ, Naďa – PROFANT, Martin. Encyklopedie
slovanských
bohů
a
mýtů.
Praha: Libri, 2004. 259 s. ISBN 80-7277-219-8. PSJČ:
Příruční
slovník
jazyka
českého.
2.-8.
díl.
Praha: Státní nakladatelství, 1935-1957. RČ:
Velký rusko-český slovník. 1-6. Red. L. Kopecký – B. Havránek – K. Horálek. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1952-1964.
Rees 2004:
REES, Martin. Pouhých šest čísel: Skryté síly utvářející vesmír. Praha: Academia, 2004. 193 s. ISBN 80-200-1152-8.
Reid 2002:
REID, Lori. Magický Měsíc: Jak využít měsíční fáze k inspiraci
a ovlivnění partnerských vztahů,
rodinného
života
a
podnikání.
Frýdek-
Místek: Alpress, 2002. 128 s. ISBN 80-7218-713-9. Rejzek:
REJZEK,
Jiří.
Český
etymologický
slovník.
Voznice: Leda, 2001. 752 s. ISBN 80-85927-85-3. RJ:
Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika. 1-19. Zagreb 1880-1967.
Rosendorfský:
ROSENDORFSKÝ, Jaroslav: Česko-italský slovník. Velehrad: ICK
-
Ráček, 2000.
915
s.
ISBN 8085266032.
62
Sadil – Pešek 1970:
SADIL, Josef – PEŠEK, Luděk. Planeta Země: Dějiny naší planety od jejího vzniku po dnešek. Praha: Artia, 1970. 191 s.
Sch-Č:
Srbocharvátsko-český slovník. Praha: Academia, 1982. 987 s.
Siebenschein:
SIEBENSCHEIN,
Velký
Hugo.
česko-německý
slovník. Praha: Leda, 2006. SJP:
Słownik jezyka polskiego. 1-11. Warszaawa: Państw. wydaw. naukowe, 1958-1969.
SJS:
Slovník jazyka staroslověnského: Lexicon linguae Praha:
palaeoslovenicae.
Nakladatelství
Československé akademie věd, 1958n. Skeat:
SKEAT, Walter W. An Etymological Dictionary of the
English
Language.
4. rozšířené
vydání.
Oxford: Clarendon Press, 1961. 780 s. Skok:
SKOK, Petar. Etimologijski rječnik hrvatskoga ili srpskoga
jezika.
1-4.
Zagreb:
Jugoslavenska
akađemija znanosti i umjetnosti, 1971-1974. SlavSl 2011:
SENTIVÁNI, Martin. Dissertatio cosmographica seu De mundi systemate. Slavica Slovaca, 2011, roč. 46,
č.
3
(Supplementum),
s.
3-109.
ISSN 0037-6787. Smoczyński 2007:
SMOCZYŃSKI, Wojciech. Słownik etymologiczny języka
litewskiego: indeks
Wilno:
Uniwersytet
wyrazów
litewskich.
Wileński,
Wydział
Filologiczny, 2007. 308 s. ISBN 9789955331520.
63
Spáčilová – Wolfová 1996:
SPÁČILOVÁ,
Libuše
–
Maria.
WOLFOVÁ,
Germánská mytologie. Olomouc: Votobia, 1996. 133 s. ISBN 80-7198-138-9. SSČ:
FILIPEC, Josef a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 2005. 647 s. ISBN 8020013474.
SSJ:
Slovník
slovenského
jazyka.
Bratislava: Vydavateľstvo
2-6.
Slovenskej
akadémie
vied, 1960-1968. SSJČ:
HAVRÁNEK, Bohuslav a kol. Slovník spisovného jazyka českého. 3.-8. díl. Praha: Academia, 1989.
SW:
KARŁOWICZ,
Jan
NIEDŹWIEDZKI,
–
KRYŃSKI,
Wiesław.
Adam
Słownik
–
języka
polskiego. 1-8. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1900-1927. Švanda 2012:
ŠVANDA, Michal. Slunce. Praha: Aventinum, 2012. 167 s. ISBN 978-80-7442-024-5.
Téra 2009:
TÉRA,
Michal.
Perun:
Bůh
hromovládce.
Červený Kostelec: Mervart, 2009. 380 s. ISBN 97880-86818-82-5. Trávníček 1952:
TRÁVNÍČEK, František. Slovník jazyka českého. 4. vyd. Praha: Slovanské nakladatelství, 1952.
VAS 1996:
Výkladový astronomický slovník. Brno: Jota, 1996, 252 s. ISBN 8085617994.
Vasmer:
VASMER, Wörterbuch.
Max.
Russisches
etymologisches
1-3.
Heidelberg:
Carl
Winter,
1953-1958.
64
Vendryes:
VENDRYES, Joseph. Lexique étymologique de l'irlandais ancien. Dublin: Institute for Advanced Studies, 1959n.
Vlčková 1999:
VLČKOVÁ,
Jitka.
Encyklopedie
mytologie
germánských a severských národů. Praha: Libri, 1999. 255 s. ISBN 80-85983-91-5. W – H:
WALDE, Alois – HOFMANN, Johann Baptist. Lateinisches
etymologisches
Wörterbuch.
1-2.
Heidelberg: Carl Winter, 1938-1956. Zamarovský 1996:
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a hrdinové antických bájí.
Praha:
Brána,
1996.
454 s.
ISBN 80-85946-29-7. Zbavitel 1997:
ZBAVITEL, Dušan. Bohové s lotosovýma očima: Hinduistické mýty v indické literatuře tří tisíciletí. Praha: Vyšehrad, 1997. 455 s. ISBN 80-7021-215-2.
65
Seznam studijní literatury BARTLETTOVÁ, Sarah. Mýty a báje od A do Z: Všechno, co chcete vědět o mytologii celého světa. Praha: Metafora, 2009. 400 s. ISBN 978-80-7359-220-2. BLAŽEK, Václav. Astronomická terminologie v indoevropských jazycích. In Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity (Linguistica Brunensia) A 53. Brno: Masarykova univerzita, 2005. s. 31-49, 19 s. ISBN 80-210-3705-9. BUCK, Carl Darling. A Dictionary of Selected Synonyms in the Principal Indo-European Languages. Chicago, 1949. COLES, Peter. Kosmologie: Průvodce pro každého. Praha: Dokořán, 2007. 155 s. ISBN 978-80-7363-161-1. ERHART,
Adolf.
Indoevropské
jazyky:
srovnávací
fonologie a
morfologie.
Praha: Academia, 1982. 260 s. GAMKRELIDZE, Thomas V. – IVANOV, Vjačeslav V. Indojevropejskij jazyk i indojevropejcy. 1-2. Tbilisi: Izdatel’stvo tbilisskogo universiteta, 1984. GRYGAR, Jiří – KALAŠOVÁ, Libuše. Země ve vesmíru. Praha: Albatros, 1992. 128 s. ISBN 80-00-00256-6. GRYGAR, Jiří. Vesmír, jaký je: Současná kosmologie (téměř) pro každého. Praha: Mladá fronta, 1997. 217 s. ISBN 80-204-0637-9. HLAD,
Oldřich
–
PAVLOUSEK,
Jaroslav.
Přehled
astronomie.
Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1984. 393 s. HOLUB, Josef – LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. CHAPMAN, Allan. Bohové na nebesích: Astronomie, náboženství a kultura od starověku až po renesanci. Praha: BB art, 2003. 277 s. ISBN 80-7341-044-3. JAKEŠ, Petr. Planeta Země. Praha: Mladá fronta, 1984. 413 s.
66
JIRÁNEK, Jiří. Země jako vesmírný terč: Minulost a budoucnost srážek Země s vesmírnými tělesy. Praha: Euromedia Group, 2012. 408 s. ISBN 978-80-242-3585-1. KLECZEK, Josip. Život se Sluncem a ve vesmíru: Nová věda – bioastronomie. Praha: Paseka, 2011. 289 s. ISBN 978-80-7432-075-0. KOYRÉ, Alexandre. Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru. Praha: Vyšehrad, 2004. 261 s. ISBN 80-7021-586-0. LENGYEL, Lancelot. Tajemství Keltů. Praha: Volvox Globator, 2010. 221 s. ISBN 978-80-7207-787-8. MACHEK,
Václav.
Etymologický
slovník
jazyka
českého
a
slovenského.
Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 627 s. MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia, 1968. 866 s. PITRO, Martin – VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. Praha: ISV nakladatelství, 2002. 206 s. ISBN 80-85866-91-9. POKORNÝ, Zdeněk. Kalendárium astronomie: Nejvýznamnější události v dějinách astronomie den za dnem. Brno: Computer Press, 2006. 197 s. ISBN 80-251-0819-8. PROFANTOVÁ, Naďa – PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha: Libri, 2004. 259 s. ISBN 80-7277-219-8. REES, Martin. Pouhých šest čísel: Skryté síly utvářející vesmír. Praha: Academia, 2004. 193 s. ISBN 80-200-1152-8. REID, Lori. Magický Měsíc: Jak využít měsíční fáze k inspiraci a ovlivnění partnerských vztahů, rodinného života a podnikání. Frýdek-Místek: Alpress, 2002. 128 s. ISBN 80-7218-713-9. REJZEK,
Jiří.
Český
etymologický
slovník.
Voznice:
Leda,
2001.
752 s.
ISBN 80-85927-85-3. SADIL, Josef – PEŠEK, Luděk. Planeta Země: Dějiny naší planety od jejího vzniku po dnešek. Praha: Artia, 1970. 191 s. 67
SENTIVÁNI, Martin. Dissertatio cosmographica seu De mundi systemate. Slavica Slovaca, 2011, roč. 46, č. 3 (Supplementum), s. 3-109. ISSN 0037-6787. Słownik stereotypów i symboli ludowych: Tom I: Kosmos: niebo, światła niebieskie, ogień, kamienie. Lublin: Wydawnictvo Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej, 1996. 439 s. ISBN 83-227-0901-3. SPÁČILOVÁ, Libuše – WOLFOVÁ, Maria. Germánská mytologie. Olomouc: Votobia, 1996. 133 s. ISBN 80-7198-138-9. ŠVANDA, Michal. Slunce. Praha: Aventinum, 2012. 167 s. ISBN 978-80-7442-024-5. TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec: Mervart, 2009. 380 s. ISBN 978-80-86818-82-5. VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri, 2002. 323 s. ISBN 80-7277-066-7. VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie mytologie germánských a severských národů. Praha: Libri, 1999. 255 s. ISBN 80-85983-91-5. Výkladový astronomický slovník. Brno: Jota, 1996, 252 s. ISBN 8085617994. ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a hrdinové antických bájí. Praha: Brána, 1996. 454 s. ISBN 80-85946-29-7. ZBAVITEL, Dušan. Bohové s lotosovýma očima: Hinduistické mýty v indické literatuře tří tisíciletí. Praha: Vyšehrad, 1997. 455 s. ISBN 80-7021-215-2.
68
Internetové zdroje
ESSČ: Elektronický slovník staré češtiny. [online] Dostupné na www: .
GbSlov: Gebauer, J.: Slovník staročeský. [online] Dostupné na www: .
Matyášek – Suk: Matyášek, J. – Suk, M.: Antropogeneze v geologii. [online]. Dostupné na www: .
www: .
www: .
www: .
www: .
69
Obrazový materiál
Vyobrazení na str. 7 [online] Dostupné na www:
Vyobrazení na str. 8 [online] Dostupné na www:
Vyobrazení na str. 8 [online] Dostupné na www:
Vyobrazení na str. 17 JAKEŠ, Petr. Planeta Země. Praha: Mladá fronta, 1984. s. 75.
Vyobrazení na str. 22 [online] Dostupné na www:
Vyobrazení na str. 32 [online] Dostupné na www:
Vyobrazení na str. 34 [online] Dostupné na www:
Vyobrazení na str. 38 [online] Dostupné na www:
70
Vyobrazení na str. 42 [online] Dostupné na www:
Vyobrazení na str. 44 [online] Dostupné na www:
Vyobrazení na str. 46 [online] Dostupné na www:
71
Rejstřík * Rekonstruované tvary *#~eitie. · 14 *#~oitie. · 14 *%emie. · 15 *(s)keuie. · 16 *(s)kūie. · 16 *~edÞr ie. · 28
*ak~āie. · 29 *akçāie. · 27 *al-tie. · 13 *apie. · 29, 31 *dh‘hémiie. · 25 slov., balt. · 25 *dhe‘h-omie. · 25 *dhenghie. · 15
*~erie. · 29
*dheu-bie. · 13
*~ērie. · 29
*dheu-pie. · 13
*~irōsie. · 13 *‘hemie. · 25 *‘homie. · 25 *“herie. · 39 *“hrēiie. · 39 *a~(e)ie. · 29 *a~(e)rie. · 29 *ahwjō germ. · 27 *ahwō germ. · 27
*dъbno psl. · 13 *ēkçie. · 27 *en salos lat. · 27 *erie. · 26 *ertie. · 26 *flutigerm. · 31 *genie. · 47 *ghren-túie. · 27 *ghrü-túie. · 27 *H3reiHie. · 30
*kāidie. · 16 *leghie. · 16 *lendhie. · 25 *leukie. · 47 *louksnā ie. · 47 *meH1ie. · 46 *meH1 üsie. · 46 *meiie. · 14 *meiHie. · 14 *meuie. · 13 *meu-die. · 13 *mirъ psl. · 14 *mor’e psl. · 29 *moriie. · 29, 30 *nebhosie. · 15 *ob-s(t)rovie. · 28 *orie. · 30 *ostrovъ stsl. · 28 *p¸die. · 26 *pedie. · 26
72
*pedo-m ie. · 26
acqua it. · 29
dhe alb. · 26
*pjdie. · 26
alt
domhan ir. · 13
*pleuie. · 31 *podo-m ie. · 26 *roi-kā ie. · 30 *s~elie. · 39 *s~olie. · 26 *salie. · 27 *seH2-ulie. · 13, 39 *selie. · 28 *serie. · 28 *sreuie. · 28 *sulie. · 26 *sūlie. · 13 *tersie. · 25 *udens ie. gen. · 28
‘ ‘αλός ř. · 27
A ab
ir. · 31
abann ir. · 31
něm. · 13 alva gót. · 29
domun ir. · 13
amis arm. · 46
dorren něm. · 25
antarípa stind. · 29
dubùs lit. · 13
anūpástind. · 29
dump angl. · 13
apstind. · 29
E
āpstind. · 31
ēa
ape prus. · 31
earth angl. · 26
aqua lat. · 29
ei-land stsev. · 27
arnavástind. · 30
Erde něm. · 26
arunahet. · 30
ēsca ir. · 47
C
stang. · 27
ey stsev. · 27
caelum lat. · 16
F
cièlo it. · 16
fiume it. · 31
ciw arm. · 16
fleut-a germ. · 31
D
fließen germ. · 31
dangùs lit. · 15
flod dán. · 31
dBga psl. · 15
fluere lat. · 31
debess lot. · 15 deùgti lit. · 15
flūmen lat. · 31 Fluß něm. · 31
73
fluvius lat. · 31
Insel něm. · 27
lědo dl. · 25
G
īnsula lat. · 27
linda švéd. · 25
grian ir. · 39
īsila sthn. · 27
ljádo r. · 25
ground angl. · 27
is-land angl. · 27
lúan ir. · 47
grund dán. · 27
isola it. · 27
luna č. · 47
stangl. · 27 Grund něm. · 27 grunt č. · 27 p. · 27 sthn. · 27
iūrin prus. · 30
p. · 47
J
stsl. · 47
jćra lit. · 30 jord dán. · 26 jūŗa lot. · 30
H
it. · 47
luná r. · 47 lúna sch. · 47 lūna lat. · 47 łuna p. · 47
háls ř. (homér.) · 30
K
heaven angl. · 15
księżyc p. · 47
hemel holand. · 15
kuningaz germ. · 47
M
heofon ags. · 15
kZam stind. · 26
maan dán. · 46
himins gót. · 15 himmel dán. · 15 Himmel něm. · 15
lusin arm. · 47
maŗa lot. · 30
L lado č. · 25 hl. · 25
mare angl. · 29 it. · 30 lat. · 29, 30
alb. · 39
Lager něm. · 16
humus lat. · 26
land angl. · 25
hül
dán. · 25
I īdūs lat. · 47
màre sch. · 29 marei gót. · 29
Land něm. · 25
mārės lit. · 30
lędina stsl. · 25
mari sthn. · 29
74
mariie. · 29
mirъ stsl., csl. · 14
mundus lat. · 13
mariie. · 30
mjÐsec sch. · 47
muzzan sthn. · 13
mariie. · 30 mārios lit. · 30 mary stprus. · 30 más stind · 46 Meer něm. · 29 mēness lot. · 47 mēnsis lat. · 46 meri sthn. · 29 stsas. · 30 měsęcь stsl. · 47 měsíc č. · 47 mésjac r. · 47
Mond něm. · 46
myr ukr. · 14
móndo it. · 13
N
moon angl. · 46
neamh ir. · 15
mor kymer., bret. · 29
nebe č. · 15
mora stir. (gen.) · 29
nebo r. · 15 stsl., csl. · 15
móra br. · 29 more mk. · 29 slk. · 29 moré b. · 29 móre ukr., r. · 29 morje stsl. · 29 morjo luž. · 29
niebo p. · 15 nΠbo sch. · 15
Ø ø
dán. · 27
O obloha č. · 16
mhnuo lit. · 47
morze stp., p. · 29
oileān ir. · 27
mijer sch. · 14
moře stč., č. · 29
old
mir b. arch. · 14
mßrje sln. · 29
ostrov č. · 28
muaj alb. · 46
óstrov r. · 28
mudstind. · 13
ostrow dial. stp. · 28
mudrùs lit. · 13
ostrów stp. · 28
muir stir. · 29
ouwe střhn. · 27
br. · 14 mk. · 14 p. · 14 r. · 14 sch. · 14 mír č. kniž. · 14
angl. · 13
75
P
rieka slk. · 30
saule lot. · 39
p+das lit. · 26
rijèka sch. · 30
sáulė lit. · 14, 39
pads lot. · 26
riká ukr. · 30
scua ags. · 16
pasaule lot. · 14
ripāria pozdnělat. · 31
scuwo sthn. · 16
pãsaulis lit. · 14
ripe germ. · 31
serum lat. · 28
pātáyati stind. · 31
rive germ. · 31
Schmutz něm. · 13
pēs lat. · 26
river angl. · 31
skáidrus lit. adj. · 16
pluti stsl. · 31
rivere stfranc. · 31
sky angl. · 16
póčva r. · 26
riviere stfranc. · 31
dán. · 16
podъ csl. · 26
rzeka p. · 30
słońce p. · 39
půda č. · 26
Ř
pΰd sch. · 26
řeka č. · 30 řěka stč. · 30
R raká br. · 30 reka mk. · 30
sol sāl lat. · 30
r. · 30
salà lit. · 28
rěka luž. · 30 sl. · 30 stsl. · 30
slъnьce stsl. · 39
S
sala lot. · 28
sln. · 30
slunce č. · 39
soil angl. · 26
reká b. · 30
réka sch. · 30
slanъ stsl. · 30
sal-ilástind. · 27 sálti lit. · 28 salum lat. · 27 sarati stind. · 28
dán. · 39
sōl lat. · 13, 39 sole it. · 39 sólnce r. · 39 solum lat. · 26 Sonne něm. · 14, 39 sravà lit. · 28 sravati stind. · 28
76
Strom něm. · 28
tír
sūil stir. · 14, 39
tkam toch. · 25
sun angl. · 14, 39
torrēre lat. · 25
ir. · 25
U
súvar stind. · 39
udá stind. · 28
svet sch. · 14
ūdens lot. · 28
svět č. · 14
unda lat. · 28
světъ stsl. · 14
Úpa č. · 31
svìjet sch. · 14
upe lot. · 31
świat p. · 14
ùpė lit. · 31
sμnce sch. · 39
usce ir. · 28
Š
V
šviẽsti lit. · 14
vand dán. · 28
taΎākam stind. · 30 tekan het. · 25 terra it. · 25
var stind. · 29 vār av. · 29 vari stind. · 29 verden dán. · 13
výras lit. · 13 vьsь stsl. · 14 vьsь mirъ stsl. · 14
W Wasser něm. · 28 water angl. · 28
Welt něm. · 13 Werwolf něm. · 13 white angl. · 14 woda p. · 29 world angl. · 13
Z
lat. · 13
thálassa ř. · 30
vīraav. · 13
tief
vīrs lot. · 13
něm. · 13
vselénnaja r. · 14
záře č. · 39
vir lat. · 25
vodá r. · 29
weiß něm. · 14
vanduõ lit. · 28
taršuav. · 25
stsl., csl. · 28
vòda sch. · 28
suolo it. · 26
T
voda č. · 28
zeme lot. · 25 země č. · 25
77
zemlja r. · 25 stsl. · 25 zèmlja sch. · 25 ziemia p. · 25 zrakъ stsl. · 39 zьrcalo stsl. · 39 zьrěti stsl. · 39
Ž
πούς ř. · 26
žqm f lit. · 25
Ϋ
Ε έρα ř. · 26
Π πέδον ř. · 26 ποταμός ř. · 31 ποτάομαι ř. · 31
ΰstrov dial. sch. · 28
ΰstrvo sch. · 28
Υ ύδωρ ř. · 28
Χ χθών ř. · 25
78
Anotace Magisterská diplomová práce se zabývá názvy Země, Slunce, Měsíce a dalšími vybranými lexémy s nimi souvisejícími. Jádrem práce je nastínění jazykového vývoje zvolených názvů, a to od nejstarších zmínek v indoevropských jazycích až po současnost. Práce je zaměřena také na historický kontext, pojednává o vesmíru, Zemi, Slunci a Měsíci, nastiňuje jejich základní charakteristiku, seznamuje také s kulturním kontextem, tedy s představami našich předků, které se odrážejí v bájích a mýtech jednotlivých národů, a v neposlední řadě zohledňuje vlivy, jež mají tato nebeská tělesa na člověka a naši planetu.
Annotation The master´s thesis deals with the names of the Earth, Sun and Moon, and other selected lexemes related to them. The main part of the thesis outlines the linguistic development of the selected names, from the earliest references in Indo-European languages to the present. The thesis also focuses on the historical context, discusses the universe, Earth, Sun and Moon, outlines their basic characteristics, introduces cultural contexts, i.e. ideas of our ancestors reflected in the legends and myths of different nations, and also deals with the impact that these celestial bodies have on humans and our planet.
79
